Paichl,Mustang,Nepál,Pokhara,Annapurna,Tilicho,Kagbeni,Kagbenni,Dolpo

Na lupu ksichtů proti času toku trochu, aneb jednou nohou v tajemném Mustangu.

Událo se koncem L.P. 2tisíce8.

Dobrý kus cesty ve šlépějích vlastních. Je tomu taky už nějaký ten pátek, tedy přesněji na den a fous jednadvacet zim.

Do frasa, je to už pěkná řádka let a uteklo spousty té kalné vody v Kálí Gandakí.

Taky krapet keci v kleci, aneb jak se dá omylem problufovati a profixlovati až k pravdě čisté, při mystickém hledání této.

Další každá cesta, deklarována jako ta zaručeně poslední, zdála býti se tou největší a logisticky nejzašmodrchanější i když to byl a je dozajista jen klam pouhý.

.

„... smrtelný jsi, však smrtelné není, o čem sníš”    

Publius Ovidius Naso    

a             

Marcus Aurelius přitakává    

„... každý má takovou cenu, jakou má předmět a cíl jeho snažení“

.

„Cherchez la femme.“ O té mojí platí toto tuplem.    

Proto věnováno , která cíle vznešené výpravy naší nalinýrovala, všechno natruc spunktovala i když upečeno to vlastně bylo již dávno, pradávno:

● do soli stříbra otiskněte tváře domorodé, neb tvář by si měl zachovat nejenom slušnej chlap, ale i slušnej národ
   (takový ty B&W obtisky nečernobýlejch lidiček)

● stejně tak zvěčněte i řezbářské výtvory jeho, "neb podle ovoce poznáte jej", Jeremjáš

● vyzvědět musíte, co se mu šiškou právě honí

● upidlejte sobě špalek dřeva roďáku vyplaveného Marsyangdou, kterýžto pak je nejrůžovější

● ukažte světu předměty doličné, ty co jsou dnes hodně vysoko, byly kdysi až na dně moře Tethys

● odhalte tajemství těch jejich mlýnů na potoce

● zanechte alespoň šlápotu jednu v posledním opravdovém království

● a konečně zdolat už musíte tu malou Annapurnu, návrat k rozdělané práci, a ten velký boban uzeného čaje od Simonky, co se s ním táhneme již po třetí.
Je v Jěčný jako ten Ilja a doma ho vždy vytáhneme, jen když ostatní pitelné kapaliny dojdou. V mezidobí mezi expedicemi, má ten boban pohodlně ustláno na dně kulaté piksly pod svinutými listy čaje zeleného a vartuje. To kdyby náhodou tento došel a nebylo z čeho pro ranní rituál zelený žabinec po vzoru marockém vytvořit. Jeho vytříbená chuť vyžene jednoho hnedka sednout na horského oře a dojeti k čongovi pro nové zásoby, nebo rychle zavolat Terce, by laskavě nezalétla na otočku pro kilčo na plantáže Srí Lanské.

Členové výpravy:

nosič dalekohledu, ponča, proviantu, vezír neboli dohlížitel nad financemi a tribun malé výpravy naší

nosič panapru, výškoměru, vařiče na modrý nehořlavý kerosin, zapisovatel a vůdce voje zadního

    Obrátil se ku stěně, kde už drahnou řádku let zacláněl zaprášenej aneroid pod růžemi na kysně pendlovek ze dřeva lipového, "že bych tě ještě jednou oprášil, ty starej brachu". To mělo jako jemně naznačit, že se tu nebudeme bavit o nějakym vejšlapu k prasečkářom na Balaton s ROH. Na dovolenou, takovou tu od slovesa dovolovati si, jak tak činí někteří prostější Němčouři či Angláni, vyrazivši si do naší matičky Prahy za spiťárskou turistikou s vůní špiritusu.
    Takový výškoměrný baznek si drží své renomé do okamžiku, kdy kloub ukazováčku ruky pravé poklepem neodhalí vakly a třecí plochy přístroje Marcela Depreze, nacházejícího se v útrobách tohoto dřevního artefaktu. Do té doby, jeden o šedivý vlas zavaditi nemusí. Ukázalo se však posléze, že ten nezbytný poťuk je vlastně plusem, slouží-li hračka ta coby předpovídač počasí, neb odhaluje tendenci změny tlaku. Má pamatováka od posledního poťukání. Taková kapesní mechanická rosnička Sibyla z Delf. Jako Terčin pradědek Václav, hostinskej, co s fištrónem šachisty byl dicinky, ne o jeden, ale o celé dva tahy napřed.
    Tu lipovou kisnu, dar-nedar, neb zpočátku nás budil bimbáním i tikotem, co kdysi, ku zděšení celé famílie dovalil, jako projev vděčnosti jeden fotřík nezbedného, ale nadaného studentíka, nějaký starožitník na vejmiňku. Načež a pročež prvních pár let obveselovala kancl, kde sídlil SAM a zpovědník v jedné osobě, za těch starých zlatých časů ještě v Holidáči. SAM je zpovědník jako pan farář, krejčí nebo holič. Samozřejmě i v tom dámském provedení.

    Ta kouzelná škrabálkovská kacabajka nepálská, kteroužto omylem navléknete a hnedka se sháníte po cáru papíru, nebo kdejaké usmolené klávesnici, byste stihli vyblýt na ten, třeba ne ani moc bílej papír nebo do břicha flešky vše. Musí to prostě fofrem ven, jako za pomoci brka pavího v šeru pod stolem Lucia Licinia Luculla. Tak ta stařenka kacabajka, střih neomylně obšlehnut od vaťáků v gulazích na nedaleké Sibérii, hacafrak nošený tak trochu pro inspiraci, se už krapet trhá. Hlavičky vlny koz tibetských se derou s vervou, o sto péro ven. Čamrd, neboli oliv jejích ze dřeva roďáku, v barvě starorůžové neb v zemi té skorem všechna dřeva tíhnou k starorůžové, valem ubejvá, urvány z nirvány a definitivně ztraceny. Neb ona ji taky ta moje Kytka občas tajně vypere a následně vypígluje, což činí jako vždy všechno moc fortelně a to ona, ta píglovaná dáma v nejlepších letech přímo k smrti nesnáší. Taková řádně špičatá žehlička umí za tou pravou původní chtěnou kapsou vykouzlit a otevřít fungl novou, ze které lze vyhmátnout smotky a žmolky zmíněné vlny. Vlny, jež tak dobře hodí se k pulérování čoček brýlí dnes již nezbytných při téhle hře se slovy. Ta kacabajka je prostě ve věku, kdy žena svůj věk nezastírá, ale začne se jím chlubit. Prostě dozrál čas.
    Vždy, to jest už podruhé, kdy stav pomíjivých věcí těchto, to jest garderobiéry, dospěl do neutěšeného stavu zmaru, je nutno vyrazit pro novou. Čas zajít si do království, kde prý šije jeden krejčík, co zná jak spíchnout věčnější a ještě kouzelnější. Co do oblíbenosti by pak tato mohla směle soutěžit i s tím, babiččino revmatickými prsty ručně pleteným svetrem z nebarvené, tudíž barvy stále módní, vlny naší Bobiny. Tím s těmi dřevěnými knoflíky, výtvory pro změnu dědovými, řezanými z našich bříz, z větrolamů jižních fukéřů od Radoušovy Radyně. Ten nevzhledný svetr šel vždy na dračku. Každá návštěva si jej aspoň na chvíli navléknout chtěla a jiné svetry, jupky, saka, bundy, hacafraky a vesty mu dozajista dost záviděly. Od těch věčných zápůjček rozličným figurám jsou knoflíkové dírky těch březových knoflíků v partiích břucha i poprsí krapet vytahány a i jinak devastovány. Do třetice k témuž účelu sloužila i vězeňská hazuka H. M. PRISON standard issue, z černé teplákovky, kterou jsme s Reezzesem dotáhly Kytce z Londýnského Toweru za té slavné výpravy za prací do hrabství Leicestershire.

    Po návratu do Evropy shromáždil jsem ku potřebě vlastní tyto zápisky a svědectví o svém snažení a uchoval jsem si je pro potěšení, které nacházíme, pročítáme-li v bezpečí storky o nebezpečenstvích, které jsme kdysi prožili. A ta nebezpečenství s odstupem a postupem let stále narůstají a krásně bobtnají... Ippolito Desideri: Historické zprávy o Tibetu 1715-1721, archiv Tovaryšstva Ježíšova, Řím 1728

    Pro potěchu starých dam zabořených v otomanu nad albem svých vybledlých, povětšinou tak nádherně nebezpečných amantů. Kdysi dávno.

    Nelze nám než ukojiti Vaši tak oprávněnou zvědavost. Vězte tedy. V poklidu a tichu uvelebte platfusáky svoje na vyhřátém kačírku pod naším kouzelným stolem kchang ze dřeva javorového, neb tomu se v kraji našem daří obzvláště a odjakživa. Ať z vás zbude než jedno velikánské ucho. Nežli usednete k tomu stolu s nemlich stejnými kouzly, jako měl ten profláknutý pohádkový tepich, nejprve zujte papuče, dřeváky nebo třeba i eskymácké maklaky z kůže velrybí, i fusky, máte-li jaké. Umyjte sobě navzájem haxny, nebo to nechte na našem Toníkovi, je to tak trochu jeho hobby, hnedka vedle služby u černých kastrólů a hrnců, tu přímo zbožňuje. Stejně miluje moje kuchtíkovské exhibice, jako vyhazování a obracení vajíčkových omelet ve vzduchu nebo opékání prokládané beztížnými salty mortále knedlů z Květíno brambor na těžké pánvi Vok. Nezřídka totiž něco přistane na podlaze. To on vartuje v pohotovosti u sporáku a ostentativně překáží aby vzniklá nervozita při věčném překračování jeho černého kožichu pomohla nešikovnosti. Je při tom rychlej jak šaratice nebo ten chřestýš na tržišti v Casablance, co jsme ho s naším Tomášem onehdá pozorovali.
    Tak ty svoje tlapy a tlapky pak sušte na žulových valounech z pláže bájného Olympu, toho druhého, musulmanského. Tady v kraji Nedvězském to není zase takový převratný vynález. Otec, Syn a Duch svatý hřejí si svorně po jedné bosé tlapce na horké zeměguli na kamenném sloupu v Tuhani ze za kopce. Dole pod kopci Himalájskými něco podobného praktikuje dobrácký Ganéša s chobotem koštujícím ananas i jeho taxíkářka krysa.
    Dosvědčit Vám tohle vše může i Lara, ta od našeho Kubíka, ta která si tenhle vyhřívaný pelech hnedka uzurpovala.
    Trnož toho našeho stolu je totiž napájena horkými prameny v pokroucených meandrech delty řeky u Efesu, pramenícími v kamnech Olymberyl, těch s hranami a rohy oblýskanými kůží sušících se končetin, a to až na holou litinu. Tak zjevena pravda jak vezeny byly spolu s nadějemi, sny a hedvábím lehčím výtvorů pavoučích, po moři Čínském, z pravlasti solidně těžkých plechů plných pravého Lunchmeatu s nálepkou čínské zdi co je vidět až z měsíce pouhým okem. Za to vše si zaslouží těch svých pět olympijských kruhů. Tyhle litináče mají za kmotry právě ten kchang a jeho autory s šedivými bradkami a copánky, malé vzrůstem, velké uměním kamnářským. Nezřídka inspiraci hledající ve sklenici nápoje podobně znějícího chang. A u něčeho podobného se hřál a sušil i náš Eskymo Welzl po třiadvacet polárních nocí svoje maklaky.
    Nejvíce hřejou čtyři černé šutry v rozích. Jeden lávový, co dovlekla Terka z Etny, druhý od Tomáše z té skleněné planiny, co vyhladily duny ERG CHEBBI, hlídané společně se srážkoměrem, kterýžto již po třiatřicet let svého pána do deníku nuly zapisovat nutil a ten pak proto na očistu nádobí svého moc nedbal. Zelený čaj, jako cumel, kterým nás v té pustině v poněkud jetých kalíšcích počastoval, musel jsem i za Toma vyžahnouti, neb by se ten musulman dozajista našňupnul a nás jistě o hlavu zkrátil. Mezi usrkáváním vyprávěl, jak skálopevně věří, jako správný francouzský Afričan, že své předky i skutky jejich na hrbu stále sebou vláčí.
    Pak tam ještě odpočívá zavinutec z planiny Modliteb, trilobit z úpatí Toubkalu a uprostřed deska mramoru z Carrary, dobytého bez střelných prací šetrným řezáním oběžnými dráty v Alpách Apuánských, opatrně jako nití, kterou krájela prababka Kateřina své, mezi štamgasty Hrádecké hospody daleko široko vyhlášené bramborové knedle. Tuhle fintu podědila její nejmilejší dcerka Ema a režná nitka její, co pamatuju, dycinky visela přehozena přes tlamu z lípy řezaného sumečka coby vousiska jeho. Pár takových rybích tlamiček zdobil babiččino bílý kredenc v kuchyni na Hrádecké. Zbyla jen jedna notně ohořelá po tom velkém fajráku Hrádecké, oběti šíleného pyromana, dodnes nepolapeného, dnes ale asi už na pravdě boží dlícího nebo spíše tlejícího.
    Prach z mramoru černého ve víně kyselém sedmkráte propraný do hodin přesýpacích zas nejlépe se hodí. Michelangelo z jiskřivě bílé odrůdy statuario vyťukal svého nebojácného Davida, skvrnitě šedavé se říká bardiglio, se žlutými žilkami calacatta, s tmavým síťovitým žilkováním arabescato, jméno té růžové jak dívčí pleť jsem zapomněl a té naší s šedofialovými žilkami říkají fantastico, dotyk věčnosti. POZOR z žádné této není ale radno těžítko na kysané zelí v kameňáku v našem sklepení dělati, neb toto jej z dlouhé chvíle bezpečně za dlouhých zim rozpustí na maltu vápenou, na lepení cihel jen dobrou.
    Ty oblázky ke všemu ještě masírujou tlapy, jako pouliční léčitelé ve starém Delhi před Rudou pevností a hicujou jako dlažební kostky ulice ve starém Reykjavíku.
    Podagrou, neboli pakostnicí pokroucené roury s horkými prameny řádně izolovány jsou, jako čajová konvice zavinutá v kašmírové šále, aby cestou pod stůl nevychladly. Když ale naopak ty šutráky už moc pálí, tak se na ně jednoduše hodí ten modlitebák od Sharifa z úpatí Araratu.
    Není to zas o tom, kvapem sprintovat na patentový úřad, neb na podobném vynálezu si vyhříval plotýnky už hloupý Honza, co se později stal králem a Mongolové ho mají v těch svejch karavanserájích na Hedvábný stezce, Japončíci v otvoru uprostřed podlahy mu říkají kotacu.
    Zápecí bejvalo nejenom téměř v každý staročeský pohádce ale i chalupě. Kachlový jako to co na ně vzpomíná často můj fotřík, takový prťácký se svrchnicí. Hliněné v těch chudších. Chtějíc tak nenápadně naznačit v jak movité famílii kořeny svoje máme. I když to hnedka v úvodu své ságy táta vyvrací.
    Ten litinovej čínskej sopouch je dost háklivej na pozornost svýho okolí, jako nějaká koketa. Jak nečučíte do toho jeho širokoúhlýho auslágu, dycinky řádně vypulýrovanýho popelem dřevěným, jako čočky a zrcadla dalekohledu jednoho poangličtěného Němčoura z jižní Moravy, muzikuse Williama Herschela, co objevil planetu Uran. Takového dřevěného popela, ve kterém strýc Vila obaloval skrojky sadbových brambor s jedním klíčkem, jako sadař patlá stepařský vosk na svoje rouby.
    Tahle naše tetka telka hnedka naoko zívá a uhasínaje usíná. Tomu sopouchu se ale musí nechat, že na jeho plamenném jevišti se pořád něco děje, no dokud definitivně nevyhasne. Strašně rád má, když mu točíte všema těma jeho klapkama svejma tlapkama a roštujete a šoupete šoupátkama. To je na vrcholu blaha, fajruje a sálá jako drajfus. A víte vy vůbec, jak taková dobrá kamna bezpečně poznáte? Snadno podle toho, že je můžete obsloužiti palcem nohy jedné, myšleno tím proroštování, přivření, nebo otevření průduchů, aniž se pohnete z teakového křesla, neztrativše nit rozečteného Orhama Pamuka. Nutno si přiznat, že pro takového šimpanze s chápavými vratiprsty i na končetinách dolních by to jistojistě určitě byla ještě větší brnkačka. Je to taková malá kotelnicko-disidentská masturbace. Netřeba se hnedka zabejvat věčností. Ale to si asi krapet dost fandím.
    Srdcem celé téhle obludy je krapet nadčasová pumpa od nějakého pana Grundfose. Analogie krevního oběhu s nesrovnatelně pomalejším tepem, který žene teplé, ne okysličené médium jako je tomu v těle našem, krapet kulhá. Žíly jsou vždy měděné spodní trubky zpátečky, aby se to nepopletlo a ty horní tepnami krve otopové. Pro samé poslouchání ale neopomeňte občas přiložit do vždy hladové tlamy těchhle litináčů, aby vám tlapy nevychladly.
    Hnedka po probuzení nutno řádně nafedrovat tuhle mordu, by do našeho návratu z ranní průzkumné výpravy s Toníkem pro kůru březovou, byla otopovka minimálně jednou nazpět a mohlo se započíti se snídaňovými hody lukulskými na již vyhřáté lavici.
    Když ale uhodí ty nejtřeskutější mrazy, máme na ně s Tondou připravenu přímo otopovou bombu. To je papírový pytlík od chleba Mikuly z podkopce, napěchovaný skořápkami od večerní louskací sešlosti. Aktéři takové párty se předvádějí svými louskacími forichtungy. Vedle klasických kovaných louskáčků s kónickými kleštinami obepínajícími skořápku švem vždy kolmo dolů, přitáhl jeden nejmenovaný až z kopce Kozákovského svoji stojanovou ruční vrtačku. Ořech vždy postavil pupíkem kolmo nahoru a křapnul kleštinami zcela roztaženými. Takový jeden pytel odpadu způsobí takový hic, že se otopovka vrátí již po pár minutách nazpět. K takovému drastickému prostředku je možno se uchýlit do roka jen párkrát, v nouzi nejvyšší, neb ořechů zas tak moc není a povolit by mohla i litina kamnářská. Sopouch hučí tak hrozivě, že jednomu přeběhne po zádech příjemně hřejivé zamrazení. Výhřevnost lze ilustrovat i zájmem kovářů přidávajících tyto skořápky vlašáků do výhní svých.
    Ve fládrované skříni v podkroví, řádně prožrané červotočem, jsme při loňském jarním úklidu našli babiččinu elektrikou vyhřívanou dečku do postele ve studené ložnici Na Hrádecké. Ráno už nemusíme s Tondou zatápět, aby se ohřály tlapky a otopovka, pro netopenáře teplonosné médium, pro náš mongolský kchang. Tento temperovaný vankůš se posléze přestěhoval za cemr. Haxny nadále měly spočinouti v taktéž vyhřívané noze sloní, co dotáhl Jesus až z daleké Říše středu na perutích obchodního řetězce Lídl. A já čekám jen na to, až někdo spíchne i vyhřívanou čepici.
    Tu naši sednici vytápí ale hlavně tohle naše úplně černé psisko, ač bylo kdysi panem Králíkem deklarováno jako jediné štěně hnědé z celého vrhu psů slepeckých a to značný příplatek. S přibývajícími roky se musí kolem Tondy dávat bacha při manipulaci s otevřeným ohněm, neb jeho odér musí být jistě silně výbušný, jako prach Herkulův. A kolem právě kráčející Jardy Vrchlických král Tantalus vše trefně a lapidárně oglosuje slovy:

    „Větřím v duchů přítomnost.“ Z jeho melodramatu Tantalův smír.

    Toník se na tom kouzelném tepichu, jeho modlitebáku, stočil vždy do klubíčka čumákem dicinky neomylně pěkně k Mecce a ještě zbyl kousek místa pro další dvě tlapy. Stářím prořídlá izolace nechala vyniknout roztřepeným vodičům a šlapky občas příjemně na té dečce zabrněly. Nebyl to, ani ta dněšní sloní noha není žádný velký požírač elektronů. Puštěn na tři čárky, více to už ani neuměl, tj. na nejvyšší jeho kvalt schlamstnul méně nežli jedna žárovka šedesátka pana Edisona. Uschován je ve slušivém futrálu se slonem, vezeným od stejného kobercáře z Araratu.
    Až krapet skromně fádně podobnou vychytávkou jeviti se Vám bude oblázková pláž v rohu sednice kam už nedosáhla, nevybyla dost dlouhá dubová prkna. Ta dubová prkna, pro která bylo hřebů škoda, neb byla krapet kyselejší a dlouho by v nich stejně nevydržely, možná tak ty nerezový ale ty byly zas nekřesťansky drahý. V tom koutě sednice, kde nám došly dost dlouhé dubové fošny a nebylo by fér je napojovat krátkými tak tam je také pláž vyhřívaná podobnými meandry teple proudící otopovky. Projekt podobně bizardní. Pak zbastlen ještě dobře utajený šaltr ze kterého by naskočila husí kůže každému bezpečákovi, co ale umí přemístit teplo nasyslené za předešlého slunného dne do čtyř hekťáků H2O na půdě, kteréžto žene do lavic a trnože kouzelného stolu v kuchyni i do Květíno psacího stolu. U litiňáňáčů přibyl baculatej choroš, signalizuje, jsouc zrovínka na popelníku, že se nesmí jako zatopit, neb je uzavřen červenej veledůležitej kohout co povoluje odvádět životodárný teplo z kamen OLYMBERYL, takovej červenej semafor, ajzpoňáckej uzulpátor. Ona by se tak rozčílila a vyletěla i s náma všema do vzduchu i s celou tou naší chaloupkou. Choroš přezdívanej „pták pamatovák“ neb má takovej tukanovskej zoban a načechranou péřovou sukni, co letos letí u lenghorek dole v zatáčce u Anči, co od ní berem vždy po platu kropenatejch vajec.
    Tý Anči, co o sobě tvrdí, že je „fón“, jako že hraběcího původu, kuřatům servíruje jedině na modrém třešňovém porcelánu Thun, taktéž od nějakého hrabátka s modrou krví. A Kytku prosí, zda by jí neostříhala a pak nevzala na ten internet do městské knihovny Jitřenka. Její jezevčík trochu připomíná vypelichané vietnamské podsvinče. Loni ho vykoupala proti blechám, v nějakém šamponu, ale musel to bejt pěknej sajrat, když mu zbylo všehovšudy takovejch pětadvacet chlupů. Ty blechy se pravda nemají dnes i po roční regeneraci srsti, kdysi tak huňaté, kde schovat, ale přeci jenom, co je moc, to je moc. Ten její vychrtlej a krapet dost jak Ezau zarostlej spolubydlící, nájemník Denis, co spí na půdě, kam leze po notně rozviklaném žebříku, je prý řádný pracant ale vykuk to je, a co toho sní, že už ho neuživí a ať si pro něho přijedou ze sociálky a rovnou si ho odvezou. Tak ten má jako další nájemnici svoji fenku zlatého retrievera, Denisku, co si jí chudáka chundelatého občas, po smrti našeho černého Toníka, rasy příbuzné, půjčujeme na vycházku aby nebyla celý den na řetězu. Za tu dobrotu jsem mu špendýroval starou motorovou pilu po Daliborovi, co už mi nešla nahodit a on fachman se třemi bypassy si ji zrychtoval a už zasejc kácí. Tak ten Denis si vzpomněl, že by měla mít za komínem plnou škatuli právě takových pantů pro to Terčino zrcadlo do ložnice na Vackov co hledám ale už se mu nějak vykouřilo z makovice, jak ji ve slabé chvilce vyhandloval ve sběrných surovostech za hlt rumu Božkovského. A až teďkon to prasklo, když je šla Anča hledat. To jsem mu tedy chudákovy moc nepomohl. Ale za všechno vlastně může Krupajzník, že jsem na jeho radu tam šel škemrat, že Anča určitě něco vyštrachá po těch futrech, co nechala vymlátit před nějakým rokem z tý svý barabyzny. Dobře jí tak, stejně přede mnou zatím úspěšně schovává zbytky vodní elektrárny po svém nevlastním a „nefón“ fotříkovi. Z toho dynama od pana Křižíka co tak krásně vrnělo v kůlně u potoka pod chalupou. Úspěšně mě tak šponuje už nějakej ten rok na skřipci zvědavosti. A ty její ECO husy stejně už pamatujou Napoleona a pečínka by z nich byla jako podešev, tvrdí taktéž Krupajzník.
    Ale to jsem krapet odbočil a to se mi stává poslední dobou nějak podezřele často. Tak ta vyhřívaná oblázková pláž bude jednou i v naší mikvi. Na místo vytírání, které k smrti nesnáším, postačí podlahu osprchovat, jak tak s oblibou činívali Japončíci v hotelových koupelnách našeho Holidáče k nemalému to zármutku pana řídícího, řádně zkormouceného, neb musel pokaždé vyměňovat zprohýbané dveře a ke všemu ho mohla z těch orientálních zvyků dycinky trefit pepka neb to hotel prej stálo majlant. U nás ale voda klidně odteče po kamenném dnu pláže do kanálu a meandry horkých trubek ji vysuší. Nápad jednozávitový, jako jeho autor. Svojí praktičností a originalitou srovnatelný snad jen s věžními hodinami na našem kuchyňském kredenci nebo s Ladyho skleněnou vanou na skleněné podlaze prvého štoku jeho krásně šílené vily na Lochotíně. Vany určené výhradně pro dámské návštěvy s obecnou klasifikací „jarní vánek“. Nápad jinak Sasíky zvaný „Glashütte Original“. Takových tvůrců podivínů je k velkému smutku mému již poskrovnu, dalo by se říci, jsou jaksi na vymření.
    A takový projekt musí také uzrát, jako hruška máslovka, pěkně do zlatova. Pak Vám spadne pěkně do náruče, či podolku. Nic není záhodno uspěchat, i když občas při tom čekání na Vás vyraší ta trocha mechu. U nás se právě rodí ještě mnohem ambicióznější projekt. Plán na multifunkční včelín s kačírkovou nebo rovnou drnovou střechou, jaké znají v Grónlandu, ale ne schovaný někde pod zemí, odvážně rozkročený na kuřích nohách nad naším údolím, sloužící ale i jako trucovna, dřevník, ložnice, čajovna, solární vodárna a hlavně elektrárna pro dobíjení elektrokol, elektropil, fréz, elektrosekaček a dalšího všeho elektro-dobíjecího od starého pana Tesli. A v neposlední řadě k dobíjení energie, té od včel, všem příchozím, protože té mají na rozdávání, pročež celý svět si tam pak bude dávat dostaveníčko. Uvnitř nesmí a nebude chybět houpací křeslo ze dřeva ořešáku, houpací zavěšené lóže z Bornea a mnoho dalších vychytávek beroucích si mustr od moudrých včelařů z celého světa širého. Počátkem L.P. dvoutisícího třináctého započalo celé údolí schraňovat matroš pro náš nový včelín. Karel Krupka dodáhl dubové okno a ocelové kuří nohy na sokl. Prostě jak se to profláklo, započali sousedé hnedka nosit vše, co by se asi mohlo šiknout při stavbě takového včelího chrámu.

    Z neověřených zdrojů se k uším našim doneslo, že ticho kdesi ještě existuje!!! A hlaně, lékařskou praxi prý nepověsilo na hřebík. A pokud je možno takové ticho alespoň zaslechnout, tak ho dozajista najdeme! Ticho jako tamní místní tvrdou měnu i dobrý vývozní artikl. Ticho co léčí jako tikot toho nejkratšího vteřinového kroku laternového měsíčního stroje obdařeného pendlem metrovým. A uklidňuje jako ten pomalý vrtichvost co visí na trámu včelína doma v Nedvajzu, úplně neslyšitelně ševelící stropní fén barů New Orleánských, volskými řemeny transmisí poháněných.

    To co vám tu tedy chceme, spolu s naší Terkou vypravovat, přihodilo se v prvém profláknutém osmičkovém roce nového milénia. Všechno to asi zavinila ta kresba křídou, tajemné hory Kailash, co visela od mé nepaměti nad psacím stolem tátovo pracovny. Nebeského žebříku pro hříšníky. Tajemno přitahuje jako magnet, to máme bezpečně ověřeno. Řádně vše uklohněno a domluveno bylo ale až v dvaaosmdesátém. Následně to postrčil i pytel, co jsme nechali o pět let později s Finčou na Annapurně, v úschovně u té "Bohyně sklizně". Trochu se na tom podepsal i mladej Hejtmánek, ten co jsem ho chvíli učil a on se nám na oplátku dobrovolně stará o bezpečnostní aspekty rodinných fondů. Že jsme prý před devatenácti lety nějak špatně, asi málo nahlas cinkali klíči na Koňském trhu, že jsme to prý s tou penzí špatně odhadli a spadne nám do klína důchodové spoření a na jaký fond to má převésti? Nejprve protestoval proti myšlence, že nejlepší zajištění staroby je nasbíranej matroš ku knize, až nebude do čeho píchnouti, ale pak se nechal obměkčiti a všechno vybral a založil fond nový od nuly, na další výpravu nebo topení do Nedvajzu. Všechno se to seběhlo nějak moc nakvap, jako náhodou, ale určitě v tom měl prsty i ten jejich Buddha. Chtělo to jen sestavit záchranný týlový tým a získat překlenovací úvěr od naší Terkule, která je vždy v balíku. Jednou bych se chtěl dozvědět, jak to ta holka dělá. Vytáhla zbytky letušáckých diškérecí ze strožoku. Nakonec zbylo i něco do kasy výběrčího Kalouska aby jednoho nechal v klidu poustevničit. Takzvané poustevničné, vybírané do kasy státní, by každý tento přispěvatel mohl jezditi sobě po dálnicích ve vlasním fáru a měl i spravedlivou vládu. Zbylo i na megalomanský a tudíž zbytečný projekt tříproudé dálnice až k vrátkům našeho letního sídla. Míněny tím tři proudy bicyklistů. A na vrak věžních hodin, co po vytunění budou ukazovat pocestmým na naší modré stezce již z dáli čas a těm co nedohlédnou to vyzvoní starým zvonem od hasičů. Na tenhle oltář vlastně ale padla ta úplně poslední výplata od Irů, přesněji řečeno na ten vrak, co stojí na tom bílym, čersvě nafládrovanym kredenci v naší sednici a přes kladkostroj nám zatím jen vozí sušit prádlo nad kamny, sem a tam. Ty hodiny, to byl danajský kup-dar. S vypětím všech sil jsme je postavili na jarmaru. Večer po návratu z přednášky o Patagonii vykukovalo z pod hromady třísek pár míšenských střepů se zkříženými šavličkami, z toho mámina průsvitného běloskvoucího svatebního servisu s tenoulinkými linkami barvy krve tepenné.
    Jednou snad na oplátku zazáří v rodinném penzijním fondu. Nastávala pomalu éra hodin věžních. K umění vychutnati sobě takový ukolébavující tikot, zdmi bez námahy prostupující, k tomu musí pohříchu jeden dozrát, třebas by to mělo být až ve věku zralé hluchoty. Oči už tak neslouží, nejvyšší čas přešaltovat na něco robustnějšího, neb ta kolečka časoměrů leteckých i cibulí byla stále titěrnější a brýle vypouklejší, ale ouha ta věžní kolečka byla s přibývajícími roky na jednoho zase příliš těžká. Stále těžší. A můj táta by lakonicky poznamenal. „Bylo to v době, kdy rodina Paichlů získala do svých sbírek ...“

    Čerstvě přikolíčkované těžké mokré prádlo převáží a zvedne od prastarých dlažek na podlaze kamenné závaží té věžní obludy, zavěšeno přes kladku z madla nad kamny. Strojovna a s ní ocelové lano, coby prádelní šňůra sama dá se do pohybu směr kamna s notným hekáním a tikáním, kdež se zastaví, jak prádlo odloží a odlehčí sálajícím horkem svoji těžkou vlhkost. Zastaví se ale i čas na věžním ciferníku krapet větších stopek. Svojí rafinovaností ten baznek předčil snad jen loupací stroj Alana Edgara Poa. Psát dnes skriptum o kybernetice, co jsem musil co by „Kormidelník“ pavědy zápaďácké, z řeckého „Kybernétes“ vzešlé, zplodit před třiceti lety pro Akademii běd, tedy přesněji pro zahraniční studenty barvy kakaa, katedry psychologie FF UK, byl by zažehnán ten trapas co nejtransparentněji ilustrovat černouškům z Afriky, tehdá právě frčící módní vědu na starém splachovadle, dávno profláknutým a otřepaným příkladem stroje kybernetického, splachovací nádržkou našeho běžného záchodku. Tehdá po náhlém odjezdu rudého mača směr Moskva, nebylo nikoho, kdo by odučil pár semestrů. Napsat skriptum byla hračka ale ten splachovací příklad hned v první přednášce, byl krapet nešťastný, neb se moji studenti, budoucí filosofové, s podobným zařízením ještě nesetkali. Bylo zaděláno na mezikontinentální faux pas. Ale věžních strojů tam jistě maj habaděj.

    Tu naši bílou jarmaru i s hodinami hlídá, u jejích nohou do klubíčka stočený strašlivý černý Tonda, univerzální pomocník domácí. Volá-li například krapet jetá prkenná podlaha po handře, postačí utrousit pár drobků čehokoli a jazyk jeho ji vyšůruje jako ten nejdražší mop. Jindy zas ta úspora za neekologické saponáty na kastróly a pekáče notně umaštěné. On nedělá to pro pocit krásna, ale aby si nacpal teřich, stejně jako ostatní jeho kámoši kumštýři.
    Středobodem vesmíru, jako je ten uprostřed Zakázaného města Pekingského, pupkem kuchyně samotné je ale obrovitá šachovnice ze špalků březových a dubových, truhlářem, kámošem Karla z Holidáče sroubená. Na této si rád mezi hrami schrupne mourek od Krupků, ten rváč s ukousnutým ocasem a hrozným kukučem. A později i kotě myšilova, náš Eda. Takové chrastítko ve srovnání s tím sousedovic válečníkem. Jistojistě malej šachovej dobře maskovanej velmistr. Figury ze všech koutů světa svezené, do páru samo domo dořezávané, nachystané na sklerózu čekají, by se jí té mrše srdnatě postavily a pomohly vzepříti. Bohužel pro hráče mladé, nepoučené, pión co kus to originál a funkčnost ostatních figurek hádati spíše se musí ale pro parťáky toho starého skopčáka Alzheimera dobrý jest to trenažér. Zahanbit jej má až pozdější identifikační vynález, fasuňk korunek. Obě znepřátelené šachové královky vyfasovaly, každá po jednom morbidním korunovačním klenotu z nezřídka vlastnoručně sobě vyrvaných zlatých korunek, přesněji každá po jedné osmě na palici nosí. Jedna ještě navíc řádně proděravěná, neb nechtěla mrcha sama ven a tak musel Sašence na starém letišti Ruzyňském pomáhat jeden pacoš, dorazivší právě ze země Italské. Kleče na mě trhal podivným rázovým kladivem a Saša navigovala hák.
    Zlaté korunky na šešulích hostitelek královských propůjčují těmto vážnosti. Patřily a zdobily ony osmičky, zuby moudrosti. A ty patřily zase mně. Fakt, že korunky to nebyly jen tak ledajaké, ale sňaty z kořenů, co prý čerpají největší díl fištrónu ze všech ostatních raťafáckých kořenů. Protože se klubou až ve věku, kdy je na pobírání rozumu už ten nejvyšší čas nebo taky nezřídka pozdě, nebo se vůbec nevyklubou. V době trhání už máte milně ukolébaný dojem, že jste spolkly Šalamounovo hovno a tudíž již rozumu Vám netřeba. No a králíci na ty svoje stále ještě čekají, neb nositelé jejich drží jak víra Helvetská. Ale myslím, že se už brzo dočkají.
    Některé, od domorodců figurky dovezené, byly jen krapet upraveny, ebenové králce uříznut kousek soklu aby nebyla vyšší i stou korunkou, svého černého chotě. Nic ale nepřišlo nazmar. Odřezek dostal žlutého, hnědě žilkovaného nočního motýla z rozlité pryskyřice. Visící mnohem později jako amulet na flešce chránící rodinný web, zasazené do zářezu stojánku ze dřeva švestkového, knihy kuchařské, později iPadu. Jiné byly z gruntu vyřezané ale těch je, nutno přiznat poskrovnu.

    Pomaloučku mě napadalo, že bych mohla udělat jednu náramnou hloupost: vydat se do Tibetu. Tím začaly mé potíže a byla jsem odeslána do Harvardu, abych si tam osvojila ekonomické znalosti, které by mě čím dál tím víc vzdalovaly od měděných ozdob a líných mnichů. (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970)

    Náš nafukovací dvoupokojový bejvák započal se plniti a nafukovati hromadami expedičního matroše. Z těch hald by měl možná radost básník horníků Péťa Bezručů, kterého Cimrmanovci později proslavili storkou, jak vyfouknul díru v zemi Rothschildům. Pramalou však naše mutter. Hartusila přelézavše ty Annapurny.

    Místnosti našeho bungalovu připomínaly skladiště autobusového nádraží. Dva veliké kufry sousedily s dvěma obrovskými bednami, které jsem den předtím zatloukl. Na podlaze byly rozsety spací pytle, o stůl se opíral obrovitý proutěný koš, nacpaný kastroly a hrnci. Od nynějška se všechny tyhle věci stanou mým jediným pojítkem se zdáním civilizace. (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970)

    Sběr matroše a jiné přípravné expediční práce na chvíli upozadil sběr UCO (Unidentification Clockmaster Objects) na blešácích celé Evropy pro sesmolení stejnojmenného dílka: (Neidentifikovatelné hodinářské objekty).

    Jeden slabý článek může ohrozit celou expedici, dirka v expresním saku na spacák, uzlík na fusce, absence trysky MSR pro kerosin. Proto jsme ještě rychle zaskočili na Karlův most k tamním trhovcům - specialistům na magickou talismanologii, zakoupiti sobě po smaltovaném amuletu, nezbytné to součásti výstroje, hned vedle notně černejch zrcadlovek MUSTANG, kteréžto ale lehce nahraditi lze prizmem z žíní ocasu yaka. Ještě doma ve sprše hezky oprubovali, zda nepouští lepené švy hacafraků, postarších leč od profláknuté manufaktury „Severský ksicht“ spíchnutých. Jedno útlé, aby na hrbu příliš netlačilo, dílko od Zdeňka Jirotky.
    Jen samospoušť FOTOSKI chronométreur déposé Swiss pro naši metrákovou zrcadlovku ponecháme pro sichr v bezpečném šupleti doma, by nesváděla nějakého tamního teroristu neb atentátníka sběratele ke znárodnění a následnému pokušení sestrojiti stroj ďábelský, neb se honosí výrobním číslem 3160. A nebude nás to alespoň nutit k tvorbě davových autoportrétů, maximálně těch menších na délku jedné natažené paže.

    Bedny z dobře vysušeného dřeva, pečlivě sbité, zinkem vyložené a impregnované směsí, kterou sám jsem upravil, a tím nepropustné a neprodyšné, mohly osvědčiti se přerozličným způsobem. Jednotlivě byly sedadly, po čtyřech za sebou tvořily, lůžko, tři hodily se za lavici nebo stůl, a čtyři určitým způsobem spojeny změnily se rychle v člun důkladný i pohodlný, kterým bylo lze překročiti nepřebroditelnou řeku nebo podnikati měření na klidných vodách jezerních. Mohly býti i nádržemi koupacími, jak pro mne tak pro mé průvodce, kdyby se mně bylo zdařilo přemluviti koho z nich k tak zbytečnému přepychu, ba daly se upotřebiti při vyvolávání fotografických negativů a k omývání ploten. Doufal jsem dokonce, že mně za dob nouze ve vyprahlých pouštích mohou konati dobré služby vodních nádrží. Naplněna jsouc, tvořila každá z těchto beden právě břímě pro nosiče, a dvě daly se pohodlně řemeny upevniti po obou stranách sedla. Abych nezanedbal také uměleckého účelu své výpravy, zásobil jsem se hojně potřebami malířskými a kresličskými; nevzal jsem jich nadarmo s sebou, jak souditi lze dle obrazů a náčrtů přinesených. (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, London 1897)

    Trénink započal vlastně už strašně dávno v Biskupcovce. Do ještě mokrého štuku obtisknuty takové specielní chyty, jen tak tak na bříško ukazováku a prostředníku. Do škvíry mezi horním futrem dětského dvojpokojíku a jasanovým rámem mědirytiny portu La Rochelle od Matthäuse Meriana. Přístavu s nábřežím, kde smaží na místo vuřtů bavorských ty nejchutnější mořské potvory co jsme kdy, i s naší Terkulí okoštovali. Vlastně ty prastaré pavoučí chyty, co ještě pamatují přípravy na Pamír a Annapurny v sedmaosmdesátém byly jen oprášeny. Terka trénuje v Tatrách i na jižní štítové omítce v Nedvajzu, při výstupu do našeho okna v prvém štoku. Šrámy na štukové římse jsou toho dokladem dodnes, neb tato ráčila poroučet se.

    Řádně proočkováni. Jen dobře míněná rada. „Lepší obřezaný, nežli podřezaný.“ Od právě navrátivšího se psovoda naší jednotky v Afganistanu, potenciálního zeťáka Jindřicha starožitníka. Nepadla tak úplně na půdu úrodnou. Vyhodnoceno jako ne úplně nezbytno. Možná budu litovat.

    Ani s otužováním jsme to příliš nepřeháněli.

    Mínus jeden měsíc. Indiánský běh pod ocas Žižkova koně skončil den poté letní chřipajznou, neb mě Terka uštvala.

    A takhle nějak měl pokračovat, ale nějak to neprošlo.

    8.8.2008 v 8:08, nejapné fóry z čekárny čurologie: "Močí mi tam pán, tak mi ho tam holky nezamkněte". Načež následovaly další trapárny. „Ó ty svatá prostato. Už jste dědečku čůral?" "Už si ani nepamatuji děvenko.“
    Poprvé v podobném zařízení. Těsně před napůl hrdinným, napůl zbabělým, jak jen útěk z čekárny bývá, přichází spásný hlas bráchovo Moniky.

    Minimální rozdíl součtu vah startovních 131,2 a cílových 124,6 dosvědčuje dokonalou přípravu a aklimatizaci. Přesto nutno na férovku přiznati, po návratu, že všechny naše štruksy jevily se v pase poněkud plandavější, k nemalé to Terčino radosti. Chodící reklamě na dietu, po které Vám zaručeně spadnou gatě.

    Někde se to nakonec zvrtlo a smrsklo v totální ignoraci každičkého výtahu, který se nám omylem připletl do cesty. Začne-li jeden jezdit výtahem, je s ním definitivně amen. Kdyby stál na Pecáčích ten jejich Empire State Building, zmáknem s Tondou i ty jeho schody. Možná trochu i po vzoru Sťopíka, který némlich to samé praktikoval před lety třiceti. Po dvou, když se nikdo nedíval a bylo-li to zrovna společensky únosné. Po třech na Židovských pecích za Tondovými patami. Vždy mrcha vyhrává, neb peláší zkontrolovat pevnost kliky u vrátek k té své černé chundelaté Barče, co mu není úplně lhostejná a což mu není, ale vůbec žinantní. Z jeho zamilované tlamy vždy ukapává tolik ptomainu, co by nakvasilo hektolitr piva chang, přilíplo tisíc známek na dopisy, nebo naslinilo stejný počet tužek inkoustových, co používal děd Václav na zápisky do svého deníku ovocnářského, jazyk pročež míval dost fialový. Takových tužek ale už valem ubývá, stejně jako schránek dříve modrých, dnes oranžových pro ty dopisy a to proto, že zrušena byla povinná vojna a tudíž zhusta utrpěla i korespondence se slečnami, co zůstaly řádně doma.
    Právě parkujícímu nočnímu vrátnému ve vytuněném červeném fáru stačí cestou Tonda označkovat a dobře zchladit kolo ulité z hořčíku a protože ten pán šoféruje jak pan Emerson Fittipaldi, tak ty jeho drahé pakny, dobře viditelné úzkými loukotěmi, do ruda rozžhavené, pěkně zasyčí. Tonda nonšalantně nadzvedne pravou zadní a nenechá si, jako zásadové psisko po svých pěstounech, ten krásný sykot pánem s přibarvenou přehazovačkou vymluvit. Cisternu značkovací voňavky má bezednou, jako klátivé koráby pouště, hravě vystačí na všechny rohy cestiček i kandelábry, co jich je na Pecáčích.
    Za kochárkem Biskupcovkou se šourá obstarožní matrona. Máme oba s Tondou upřímnou radost, že křivka populační vlny konečně odrazila se od svého dna, ale to zklamání podle starého vzorce: zklamání, frustrace = očekávání – realita. Je to opět bezdomovkyně a výběrčí popelnic v jedné osobě. A radost už projevuje jen Toník nad jejím parfémem. Já pak až na blešáku v Kolbence, až mi naservíruje ty popelnicové skvosty řádně probrané na čistém lajntuchu, neb mi je tato zlatokopecká fáze krapet žinantní.
    Na Pecáčích býváme povětšinou po ránu první. Z mlhy se postupně vynořují a po nás šmátrají siluety mnoha pokroucených rukou toho jejich Šivy. V druhé polovině září, až se vrátíme, zhášejí městští lucerny právě, když Tonda pokládá minu pod třetí Zdeňkovu bílou moruši (Morus alba). Tu s hnáty pokřivenými podagrou, s kůží drsnější než struhadlo na okurkový salát k nedělnímu řízku a nakrabatělou jako zamračená kůže na čele Anglického Buldoka. Po řádném přežvýkání jejích listů bourcem prý vznikne kokon dlouhatánského hedvábného vlákna svinutého z jediného kusu. Jsou to moruše toho Zdendy, co se mu podařilo po "Vítězném únoru" zdrhnul před komanči a následnou dobou totalitního totálního marasmu, ale až na druhý pokus. Poprvé odchycen na čáře u Přimdy. Z utečeneckého tábora v Německu putoval do Austrálie na třtinové plantáže s bandou dvanácti sekáčů, kteří jej povýšili na svého kuchtíka, odvádějíc mu jednu dvanáctinu výdělku. Maminka mu psala recepty do dopisů a štamgasti se těšili na pošťáka, že bude nějaký nový dlabanec. Vařit musel, i když pršelo a ostatní se váleli na kavalcích. Pak se seznámil s Janou Kryštofů a potulovali se po Tichomořských ostrovech ve službách US army. Pak také nosil našeho Tomáše do nemocnice se zlomenou klíční kostí.
    U nás jsou moruše bílé ke koštování už koncem června a jistě by šmakovaly i Zdeňkovým bourcům, kdyby sem k nám čirou náhodou ňácí zabloudili. Takhle je debužírujou jen ty balkánský špindíry, jak říká naše máma poněkud tmavším hrdličkám z východu a nemyslí to vůbec rasisticky, nebo zle.
    Lucerničky visí na kandelábrech, co jsou od spodka řádně orezlé, neb v tom teritoriu má Tonda spoustu kámošů a každý se u každého z nich musí každé ráno i večer zastavit se zdviženou pravou zadní tlapou, že jako stojí v jejich rajónu. Tak trochu si všichni zahrávají, neb pod tou tenkou slupkou rzi schovány jsou sakra nebezpečně holé dráty pro ty lucerničky pod napětím. Tu šlupku, až se ta jejich žlutá fontána dotkne mědi oholených drátů, tu jim tedy nikdo závidět nebude a elektrické křeslo bude proti tomu vyhřátý otoman. Ani ty jejich Barči si s nimi už moc neužijou.

    Toník provede vše ohleduplně vždy po větru, neb zneškodnit takovou nálož proti větru je zhola nemožné. Má to zhášení s radními tak trochu domluveno, přesto ho to vždy, slušně řečeno naštve, neb chtěl dílko dokonati pod teplým světlem výbojky, aby ho bylo dost na identifikaci vlastního výtvoru a následně na nabrání do vkusného pytlíku s kresbou ušatého hafana na bidetu, ležérně s nohou přes nohu, brejlícího do zeitungů. V tlapách Allgemeine Zeitung. Na ksichtě se mu ale beztak vždy rozprostře radost z dobře odvedené práce. Mnohem nebezpečnější minové pole bývalo ve slepičím výběhu za Hrádeckou hospodou. Předem prohraný slalom mezi těmi nejzrádnějšími zelenými hovínky. Jediný možný ústup z takového problematického území je pozpátku ve vlastních šlépějích. To radil Radar z M.A.S.H v Korejské válce. Pro tuhle bohulibou sběratelskou činnost v minovém poli, v zimním období, budou dobré ty horolezecké prstopalčáky s odklápěcími vrchlíky čtyř prstů z vlny těch místních chodících továren, co jí tahají a vyčesávají na zmrzlé zemi, ty od toho keťase z Manangu. Toho Manangu, kde střechy z plechu vlnitého hrají všemi odstíny blankytu, předhánějíce se která chytla blankytnější. Při utírání kapky u nosu i po několikerém vyprání budou vydávat aroma srsti yačí. Střih nemlich stejný jako u těch z vlny lamí z protějšího koutu zeměgule, co po dva roky již věrně slouží při ťukání do kláves noťase na zápraží Nedvězském za chladných rán. Taková průmyslová špionáž přes skleněné mosty za poslední doby ledové, jako ty momo co jsou podezřele podobné argentinským empanádos, černé copy vykukující zpod stejně černých buřinek. Svět je podezřele malý nebo dva různě barevné a tak vzdálené kokosáky napadlo totéž?

    Když padne soumrak a napadne sníh, bude ta klouzačková cesta pod morušemi ofiko uzavřena, de factum svoji mírnou svahovitosti předurčena pro nejdelší modré zrcadlo na celých Pecích. Takovou blankytnou barvičku má ta klouzačka od té příšerné neónové reklamy Telefoniky O2 na Olšanské věži, co k nám přitáhla s invazními vojsky slimáků barvy medu z daleké země Španělské. Těmi slizouny, které nezastavila ani kopyta Žižkovy kobyly na kopci protějším. Farmářská pohroma jako když na americký středozápad zavítala mračna kobylek sarančat. Z místního kvelbu za hospodou v mžiku zmizela sůl na solení těch kanibalů. Na ty slimejše cizácký prý platí jen indičtí rychlonozí běžci, neb jiný havěti boží nešmakujou.
    Tondu to zrcadlo tak nesvádí, protože se mu packy okamžitě rozletí do čtyř světových stran, jako té prvé krávě v automatické dojičce, po aplikaci patentu našeho kamaráda Oldy. Prvá jeho dojnice neohroženě vkročila do karuselu, paznehty se jí rozlétly a na jateční náklaďák ji musel pomoci autojeřáb. Chudák Oldík uháněl okamžitě na patentový úřad s lahvinkou slivovice, zda to podání lze stáhnout.
    Tonda se vždy pobaveně zakření, jak tam sebou pravidelně seknu.
    Vztyčená vlající falanga dává všem na vědomost, klid zbraní. Na opačný konec kolbiště žižkovských hafanů vbíhá Punťa Ridgebacků z Rhodézie, ten jehož fotřík prý neohroženě celé tři vteřiny visel na oháňce lvice Elsy. Toníčkovův vítací prapor povážlivě poklesne, hřbet se naježí jako rejžák na drhnutí schodů. Včera večer ten hnědej provokatér neomaleně označkoval Barčina vrátka. Neodvratně se schyluje k válečnému konfliktu.
    Při každé čerstvé nadílce prašanu zavládne ale na Židovskejch pecáčích až podezřelej klídek. Adrenalin je určitě rozpustnej v tom prašanu, co ho ta hnědá, černá, bílá i strakatá psiska chlemtají plnejma mordama, zběsile pobíhajíc s plandajícíma ušiskama pod morušemi, s čumáky v těch načechranejch vločkách. Válečné tomahavky, těch co vyjou na měsíc, na okamžik zahrabány pod sníh jsou. Nakažlivá psí tolerance se šíří s tou nadílkou i mezi lidičky. Na krátké to období nalezena nová zábava, jinak vždy znesvářených smeček. Ale jak se začne pozvolna a polehoučku měnit ta oslnivá běloba ve žlutou břečku, hladina psího i člověčího adrenalinu započne stoupati. Tlapu v tlapě u těch velkejch s tím krásně zabarnenym barytonem, co ale skorem nikdá není slyšet, neb ona ta psiska nemají toho zapotřebí, i těch malejch, co dohánějí výšku štěkotem v tóninách vyšších. Prostě je občas nutno krapet toho adrenalinu upustit do žil, jako mašinfíra upouští drobet páry z přetopeného kotle.
    Vyhlášená je obzvláště vybroušená etiketa psisek plemen čínských, co pochytila tyhlencty móresy diplomatů od svých prapředků a ti zas od šikmookých copatých pánů svých.

    „Číňanům nesčetné obřadnosti jejich přešly zcela v krev a tuk. Jsou jim spíše oděvem, jejž oblékají, kdy zapotřebí je, poduškou měkounkou, naplněnou jen vzduchem. Zbývá ještě mnohé, co přiučiti bychom se mohli od toho copatého plemene.“ Misionář Arthur H. Smith: China in Convulsio, 1901

    Na jaře má Toník Pece na čas zapovězeny, neb si čumákem hravě otevře každičké ráno dvířka ku své milované, toho času hárající. A nedej pane Bože, nebo slečno Přírodo, když tam načapá, jak se mu tam do ní montuje, třeba to dobračisko Badík s rodokmenem strašlivejch psů Baskervillů, profláknutejch tím očkem z Baker Street. To se mu hnedka řádně naježí zátylek a je zle. Velkej malér, neb Badík je dvakráte vyšší i širší.
    Barča bydlí v té vilce na hraně Pecáčů, v tom stavení s přesnou půlkou ještě neomítnutých cihel v nechtěně anglikánském slohu, zato s tou nejkrásnější džunglí květů kolem, jak tomu Barčino páníkovi, co mu čas od času přistane na dvorku opravu slušně exotickej vehikl s neméně exotickejma nápisama z odvážnejch cest po Sahaře řádně ošlehanejma pískem, podvozkem zvalchovaným kameny hamady, kterých tam je víc nežli těch profláknutejch dun. My s naším Tomem to můžeme dosvědčit. Tak tomu nestačil asi elán jak na omítku tak na květenu součastně a klobouk dolů uměl si vybrat to co má větší smysl.
    Ta Barča se nám poněkud prodražuje a trochu cementuje játra, neb musíme na kopec protější až k bazénu, kde točí Plzeň a Herrmanna Müllera.
    Když na Pecích ti z rathausu nestačí včas posekat trávu, potkáváme tamtéž pravidelně bloudící stařenku ztrácející se mezi stébly ostřice. "Kam jsi to položil, ty nezbedo?" Dotaz směřující někam k vlnící se trávě. A jako pohotový honec krav rychle tasí ze zapásku na kříži mantlu recyklovaný a dokonale vyžehlený pytlík s dobrými hnědými mimikry. Podobné minolovky božsky zachycuje jeden náš předjezdec otec Étienn ve svém dílku, Shakespearovského calibru, o cestě do Lhasy.
    Tu trávu valchuje ještě jeden študent, co žongluje s lahvemi. Ten se Toníkovi obzvláště líbí. Tonda vždy ruší jeho cvičnou exhibici chňapajíc po vyhazovaných předmětech. A jen tak aby se neřeklo a nezkrátily se mu žíly, prožene ještě tlusté faldy těžkotonážním holubům, co zobou pod moruší to, co jim velkoryse háže na zem.
    Za třeskutých pražských zim, napadne-li sníh a čirým omylem zůstane ležet, pak psovodi a sáňkaři přezdívají vršku „Žlutý“. Maminky těch druhých a páníčkové těch prvních vštěpují svým miláčkům prvé eskymácké pravidlo, „nikdy nejezte žlutý sníh“. Marná snaha, taková koncentrace těch, co žlutě značkují svá teritoria, není ani ve Lhase, Mekkce méně úspěšně převtělených lámů, těch co se špatně učili.
    Není asi větší slasti nad tu, žlutě označkovat úplně čerstvý sněhobílý prašan, být první po noční chumelenici. Ten černej mizera vytuší nějakým šestým smyslem, že pávě takový okamžik nastal a čumákem do nás strká, kdo s ním, už v půl šesté půjde vykonat tohle bohulibé dílko dřív než vstanou ostatní. I když ta umělecká veledíla nejsou před rozbřeskem, při lucerničkách téměř k rozeznání. Cestou domů dovádí s Barčou, která tím prašanem jakoby plave, vlní se jí dlouhý chundelatý kožich, stejný jaký mají dovádějící medvědi z rodu grizzlyů. Prostě krásný psí život.
    Když se navracíme, začínají právě plechy trafačky, vtipně uplacírované na růžku zahrady školky mateřské, pod tím, vždy ale až koncem aprýla rozkvetlým kaštanem, kam si to každičkého rána štrádovala i moje spolucestovatelka za ruku se svým malým bráškou, řádně pěkně bzučet, že by se za to nemusel stydět ani panelák plnej sršáňů. Většina Žižkováků totiž vstává do fachy a otáčí vypínači všeho možnýho k nemalé radosti pana ČEZa. Zpět do civilizace plné neuvěřitelně lákavých popelnic raději na špagátu a na oplátku do schodů v Biskupcovce jako vlající kus handry na jeho řemenu, neb on dobře ví o čekající misce báječnejch máčenejch bobulí plných vitaminů, tam nahoře v kuchyni v třetím štoku. No zas tak velký záhul ten tréning tedy nebyl, jen tak trochu jsme se třepetali na jeho vodítku.
    Hned následného jara si trochu pšoukla bezvýznamná sopka někde na Aljašce. Uprostřed léta se mračno prachu přestěhovalo nad starou dobrou Evropu a přehřátou Českou kotlinu profoukly takový větry, že chudáka moruši přefikly vejpůl a ten náš černej magor měl po žížalkách.

    Týden do odletu. Probuzení s mrtvolným potem na čele. Náš výškoměr ukazuje jen do čtyř tisíc. Stejnou frustraci zažil náš Tom, když mu přemoudřelá tetka Líba, "lišnyj čelověk", proflákla v Petřínském zrcadlovém bludišti fintu. „Dívej se na dlaždičky podlahy, které se nezrcadlí“ a bylo po srandě toho krásného zmatku a tajemna. Padlo jedno tabu neznáma, které jsme později tušily za dvojitým ostnatým drátem a pruhovanou závorou do Černého lesa, dále do Bavor, pak do Ameriky. A ta hranice byla pořád dál a dál.

    Na opačném konci škály trapáren stojí ten krásný při Terčino promoční hostině v zimní zahradě hotelu Trója, Mentorský strýc, to jako já, taktně potichu poučuje Kubíka, jak lámat pečivo donesené jako kuvert, na jednotlivá sousta a máčeti tato do panenského oleje olivového. Po návratu z toalety přivítán úsměvem zarámovaným dredy, možná by neuškodila malá úprava u krčku.

    Úprk do bazaru ve Václavské pasáži, kde jsme začínali s Daliborem a Honzou Loužeckým podnikat po Sametové revoluci a kde se jeden Garmin Etrex smutně rozvaluje nepovšimnut v regálu pro svoje stáří a BW display za směšných osm kilčo. O tak malých GPSkách se dalo dočíst ve futuristickém článku ve Sdělovací technice cestou motorákem-vlakem do Prahy na intervivárium do Akademie běd v roce sedmdesátém šestém a tehdá to znělo jako Sci Fi a my se tehdá ještě běžně orientýrovali jen podle Lociky kompasové a lišejníků na stromech, ne jako dnes podle zmíněných GPSek nebo satelitů mířících neomylně na jih.

    Cesta na letiště... Na refuge kousek od Tomášova slavného grafiti nikdo netuší kam nás žene vítr. Vane mrcha zrovínka na východ. Stojíme na červené, nikdo se neoptá "kam?" Pro jistotu stáhnu okénko, co kdyby? ... Škoda pane Werich, nikdo.

    Krásně sžíravý polibek dvojky na ostrůvku odmění zatracující grimasa té, co ji vykukuje lapač prachu z pravých pavích per z tašky přes rameno. Těm dvěma to je očividně fuk. Takové divadlo je tam kam míříme zhola nemožné, alespoň jak pamatuju, i když je tam pávů jak u nás holubů. Refuge tehdá neznali a kdyby tam nakrásně šaliny už jezdily, milence by ušlapal dav a hluboko zakořeněné zvyklosti. Ten ztracený dav hledající identitu při vyhlazování společenské nerovnováhy, nerovnosti a nemravnosti. Myslím, že by jim to neprošlo. Jiný kraj, jiný mrav. Chce to ale prověřit. U nás doma před sto lety si praděd v přítomnosti své životní souputnice nesundal za světla ani vestu, v té době mýtů a nýtů, kterou dovedl k dokonalosti pan Eiffel, té co přišla po době kamenné. V té, kdy se ještě pro řemeslníky tvořily nástroje nejenom padnoucí do ruky ale krásné i uvnitř jako šperky pro potěchu oka toho, kdo je bude jednou za sto let opravovat. Zdobené rytím i uvnitř toho kterého bazneku. Nýty byly svým významem srovnatelný patent snad jen s vynálezem té prachovky z pravých pavích per pro staré panny posedlé chorobnou čistotou. Némlich stejnej pohled ku spatření byl na tváři kuchtíka v patagonské knajpě.

    Špice věže Žižkovské právě propíchla těžký šedivý mrak. Začalo cedit.

    Výsledek pětihodinového čekání na letišti v Delhi. Suma sumárum, pěkně sečteno a podtrženo. Jedna litrová modrá PET láhev, čistě natankovaná zaručeně kohoutková, deklarovaná jako pravá nefalšovaná pramenitá s umě, nad zapalovačem zataveným uzávěrem. Vše od mouřenína z kiosku hnedka vedle hajzlíků, za dva euráče, euríky či juroše. Dvě otlačeniny od čekárenských lavic a stejný počet imaginárních lupenů na ošumtělém papíru z leserovky, na aeroplán do Kathmandů, doufejme pravých, za které jsme vyplázli 404. - euráčů plus díško za dovoz až do čekárny v tuhle nekřesťanskou dobu. Ani jeden z nás se neumí modlit, tak to bude taky podraz, jako s tou vodou...

Alea iacta est Terko.

    Nebyl a Indové si to u Terky krapet vyžehlili, ale jen na chvíli.

    Na cestu z Kathmadského letiště neprší, ale je dokonale zašpuntována, neb sem právě doletěly ohlasy ze Lhasy, důkaz dobře mediálně pokrytého Tibetu. Jen rolety pekáren zůstaly po ránu nahoře, aby nasytily protestující obyvatelstvo, ostatní způsobně zůstaly dole, také trochu ze strachu, že jim někdo vysklí auslagy. Demonstrace na prvý pohled postrádající přívlastku pokojná. Nebezpečně dlouhé pazoury Velkého bratra z Beijingu dnes šmátraly za hřebenáče himálajské, až sem do Kathmandů, proměněny v pařáty policie místní. Na straně půlnoční schyluje se právě k podpisu Charty 08, inspirované tou naší ze sedmasedmdesátého, kterážto řádně pohne žlučí Velkému žlutému bratru, stejně jako trojkombinace purpur, modř, žluť.

    Prvně jsme museli vyšplhat na střechu profláknutého hotelu plnou rudých květin v kořenáčích, bílých stolků a seslí, černých sudů více přitahujících sluneční paprsky a mlhy sedající na město. Zedníci na střeše vedlejší se snaží vyhlídku na okolní terasy podobné té naší alespoň ve směru půlnočním zastínit, zkazit. Oblíbený v tom kraji sport hoteliérů. V tolerantním Kathmandském ďolíku se tihle páni hoteliéři trumfují, kdo vytáhne střešní terasu svého hotýlku blíže ke slunci a bude mít tudíž i lepší rozhled. Předhánějí se kdo z koho, jako stromy v pralese o to, který urve více slunečních paprsků a tady ještě navíc více kaštanů na nocleh těch staro-evropských ale hlavně těch ještě zazobanějších a pročež žádanějších, až z protějšího břehu té Velké slané louže. U nás doma v Nedvajzu platí nemlich to samý o studnách, jen se závodí v opačném směru, do středu země. Jeden prohloubí tu svojí o metr, strhne spodní vodu sousedovi a ten se brání stejným způsobem, jako v pokeru, musí jej přebít metry dvěma a tak to jde pořád do kola.

    Den zdárně pokračuje hororem zvaným „zapal si svoji vážku MSR plnou modrého nepálského leteckého petroleje“. Už nalévání u keťase v kvelbu za rohem z dvacítky kanistru bez trychtýře je voňavá záležitost, i když se skrblík snaží nevycamrat ani kapky té kapaliny podobné spíše ironu na okna. Vychytávky typu skleněný knot bezpečně vážka ignoruje, stejně jako účinky samočisticí jehly na saze její. A to vše přijde na pořad dne jen, podaří-li se vám propašovat do podpalubí boeingu byť jen prázdnou lahev Sigg s helvetským křížem červeným.

    Náš další plán postaven byl na prosté myšlence, rychle pryč z dosahu monzunu, neb nás strejda čas, čas státnic nemilosrdně postrkoval do konce tohoto slzavého údobí. Prostě nebylo nám ho dopřáno ani tolik, co Quasimodovi, zvoníku od Matky boží při dámské volence. Pražským stylem bez nosičů, s málem proviantu na hrbu a přehršlí vody za krkem. Pro zpestření vydrápati se ještě naposledy na střechu prastarého domorodého busu projektovaného šetřivým jogínem. Cech profi obsazováků autobusových, rád za malý bakšiš místa střešní pro Čehůny dva vždy uvolnil.
    Potom co nás vysadil poslední dopravní prostředek na čtyřech kolech. Koráb z dob, kdy vynálezce spojky ještě nedosprintoval do patentovýho úřadu a ten co se mu rodila v šišce myšlenka na synchron, prděl ještě do plenek. Za volant, jak kolo od vozu, naštěstí předtím usedl rozcuchaný inkarnovaný Wolfgang Mozartů. Dolů šaltoval s dvojitým meziplynem. Nahoru citlivě podle hudebního ucha. Jak hodinář co umí věšet pendlovky. Ne saďoursky jak činívají šoféři, co s oblibou přepočítávají zuby ve svých rychlostních skříních.
    I tak měl plný pazoury práce. Prostě řádná rachota. A když mu ten kráčející kolos celej říčnej z tý rachoty škytnul a chcípnul, celej autobus ho musel zasejc po těch šutrácích roztlačit. Obří kolesa doslova překračovala půlmetrové balvany, kterým se nebylo možno vyhnouti. Dezén gum jejich, nekompromisně bez zbytečného vzorku, jak to rádi mají piloti formule 1, ale jen pro dokonale suchý asfalt. Jen byly tyto malinko těžší a na nemnohém místě již vykukovalo několikero hlaviček dětských panenek s krajzlíky z bílého kordu. Rodný list na šasi netaktně profláknul, že je starší Terky.
    TATAbus polykal kilometry dost obezřetně, stejně opatrně jako snídani ten sládek vedle, ten s tou úplavicí, rozkousavše každičké sousto čtyřiašedesátkráte a vše se svým ptyalinem řádně promíchavše, jak se to dělá při výrobě místního piva. Vzápětí po chvatném výsadku s řádně vyklepanejma šuplatama našima, těsně před jejich nedůstojným vysypáním, byli jsme vrženi ještě s nějakou podivnou dvojicí chytrejch pánů ze Spolku pro zpomalení času, do dusného propoceného středověku. Prostě nás tenhle stroj času vysadil ve vzdálenosti dosud neznámo kolika stovek let nazpět v čase. A dál pěkně pozpátku jako jdou rafičky hodin na Staronové synagoze na Starém městě Pražském, té s dobře schovaným Golemem. Až tam, kde jsme se později všichni tak trochu styděli za boty s tkaničkama.
    Odtud to šlo jen po svejch. Proti toku Marsyangdi a ještě dále proti proudu času, rozmaru Chronose, boha toho času. Což bylo konec konců mnohem snazší než ve směru opačném. To zas báječně zvládal nějaký pan Verne. V tichosti přitom naslouchajíc času tomuto.

    Nalehko proběhnout krajem těhotných mraků, nejapně-všetečných pijavic, sesuvů a věčně stržených mostů přišpendlených jen tak do oblak. Indiánským během, pro kterýžto jsme si tak trochu vzali mustr z muzicírování nějakýho Josífka Myslivečků dobrého to kámoše Wolfganga Amadea.

    . . . brali jsem se hlubokým, tísnivě horkým údolím, proti proudu, který s rychlostí nevylíčitelnou valil se směrem naší cestě protivným, . . .
    Na svém dravém hořením toku pil mnoho malých, sněhem napájených bystřin.
    (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, London 1897)

    Za ohybem Himálajského hřebene přestalo mrholit a nastala konečně roamingová tma. Poprvé neb podruhé po dvanácti letech stále na hotline, dopřává luxusu nezvedat telefon, neb nezvoní, neb chudák ani nemůže.

    Dále poputujeme po krk v mlžném mléce a v předsudcích ležících na trapince kličkujíce mezi rozevlátými jalovci a korpulentními rododendrony převážně vzhůru k vysněné horké polévce Vitana, ochucené česnekem medvědím. Medvědím odtud, že jej prý tito baští rádi po probuzení ze zimního spánku, na nevrlost svoji. Nedvězští dnešní medvědi se ukládají též ku spánku zimnímu, jen musejí čas od času kosti svoje zdvihnout a narovnat a přiložit do kamen, by nezmrzli, husté dosti srsti již nemajíce.
    Do medvědího mého podvědomí se pořád cpe ta boží odrhovačka, vlastně jen torzo jedné sloky, "byla cesta byla ušlapaná". Úprk převážně směrem západním i to roční období nás nelítostně okrádají o denní světlo. Jediní naši cizáci, které potkáváme si to štrádují jen s deštníkem a lahví vody, nesené chudákem Šerpou až z Pokhary. Ten jejich tragéd se plahočí v povzdálí s nůší proviantu, navrch napříč dva obří kletry svých pasantů.

    Rád bych popsal první den naší cesty s diskrétností hrdinů a zaznamenal náš rychlý pochod a odvážný elán. Ale nebylo by to přesné. Loudali jsme se pomalu, na doslech vzpouzejících se nosičů, kteří těžce, hlemýždí rychlostí postupovali za námi. Při pouhém pohledu na ně a na jejich náklad jsem překypoval účastí, ale sám jsem nesl jenom svůj vlastní klobouk. Když se mé nohy začínaly ptát, jak dlouho ještě mají pochodovat, než seženeme taxík, musel jsem se najednou posadit na okraj úzké cesty, tak mě porazilo pomyšlení, že tohle peklo potrvá celé dva týdny a že všechna vysoká pohoří a všechna horská sedla jsou pořád ještě před námi a že každičký krok, který uděláme kupředu, budeme muset dělat taky zpátky. (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970. Stejně jako všechny další neocitované citace. Pokušení citovat, je dost návykový zlozvyk.)

    Šéf expedice má své pravomoce k vyhlášení aklimatizačního dne, kvůlivěk vysokohorské nemoci. Prvý den pochodu se pomalu schyluje ku konci a pořád nic.

    Cesta byla neprodyšně obklíčena cikádami, nedalo se uniknout ani za noci.

    Vláďu Mertových rozdává šéfová jen za odměnu, neb baterku do mpétrojky nám dotluče slunce za nekonečné dva dny pochodu. V drápech novodobý modlitební mlýnek s dynamem, ze kterého ždíme na místo pozitivní energie šťávu pro GPS navigaci a pro Petzlovku, neb ta mrcha pusgéř schovává se za mraky a není schopen naládovat ani minitužkovku.

    Později srovnávala stav svých nosičů onoho kritického jitra velmi názorně se stavem včel za velmi studeného podzimního rána: „Tito jinak tak živí tvorové už sotva lezli. S námahou se potáceli kolem. Byli omámeni a bez chuti k životu, nechtěli vůbec vylézti ze svých skrýší a myslili pouze na návrat.“ Aby je pohnula k další štrapáci, dala jim podati velmi vydatnou krmi ku snídani. Ale ani tento prostředek, jindy tak osvědčený, neučinil je povolnějšími. (Luis Trenker: Hrdinové hor, 1944, kapitola: George Mallory a Andrew Irvine: Zápas o Mount Everest, 1924 )

    Proklatí ledovci! Proč netajou? Proč netekou z nich horské potoky, aby mne napojily? Plnýma prsoma hltám vzduch, ale přece nemám čím dýchati; vzduch vysušuje ještě více mé hrdlo, útroby a mozek . . . (D.L. Mordovcev: Na Ararat, 1892)

    Vlevo Černé pohoří Karakoram na Indu necháváme na straně půlnoční a na dosah ruky máme domov sněhu. V sanskrtu him (sníh) a álaj (domov).

    Začalo teple krápat. Pod bambusový přístřešek se přišoural stařík s knírkem a dvěma vousy na bradě. Stejně podbízivým hlasem jako tmavší Tondovo kámoši u nás doma na Pecích nabízí nějakou houbu a matroš na jointa.

    ... mají jakési léky, které drží v tajnosti, a navíc pijí nápoj z vlažné vody a rozdrcených suchých listů bhangu, což jsou buď listy konopí nebo rostliny jí podobné. Tento nápoj nazelenalé barvy sice osvěží vnitřnosti, ale člověk je po něm jako zhlouplý nebo opilý. Někteří z těch, kteří tento nápoj požijí, přestojí ve zdraví jeho účinky, jiní naopak umírají ... (Ippolito Desideri: Historické zprávy o Tibetu, 1715-1721, archiv Tovaryšstva Ježíšova, Řím 1728)

    Dnes nocujeme v prvé chýši za provazovým mostem napravo, kde od škopku s nádobím bude dobrý výhled na modlící se třepetalky a strážní věže dvou Annapuren nad úbočím protějším. Veškerá hygiena i našeho skrovného kuchyňského nádobíčka se odbývala na hliněné střeše, kde nás dnes na Terčino přání čekala opulentní snídaně, avizovaná zpěvem konvice s píšťalkou. Probuzení. Nebe nad našimi hlavami mělo tolik šmolky na rozdávání, že nám krapet ukáplo i na lívance, co přinesla didi z kuchyně. Nebo byly možná borůvkové.
    Pod okny pracuje od časného rána tesař-řezbář na opravě vstupních vrat. Neb tady v té sibérii je pořád co opravovat. Bedlivě jej sleduji, co by se jeden od něho přiučit mohl. Taková rádoby umělecká ani řemeslnická čorka není nikdá na škodu a není jich nikdá dost. S pokorou v srdci není na škodu vést oko, aby zaznamenalo, co vidí. Škoda každého dne ba i hodiny, kdy znárodněn a ukořistěn by nebyl nějaký ten řemeslnický nápad či fígl učitele vašeho. Nejprve si vytáhl z rance na zádech termosku, určitě čajem s yačím máslem po okraj naplněnou. A dříve nežli se dal do díla, nalil si po okraj hrnek s modrým drakem. Po prvém usrknutí vybalil tři teslice a v kůži srolovanou do smotku svoji pýchu, dláta tvarů rozličných. Pečlivě na té kůži vyrovnané vlevo, by pěkně po ruce je měl. Tak jak činí i kuchtíci u nás v Holidáči po příchodu do rachoty, se svými skvostnými žabikuchy a košeráky. Stejně něžně. Takové ty osobní šperky, které ženské uchovávají ve šperkovnicích a nikdy je sokyni nepůjčují. Přičapnul si do tureckého sedu a započal dílo své.
    Celá víska byla z hlíny a kamene, prostě uplácána z toho co bylo zrovínka po ruce. Hned za branou se tužil další restaurátor z cechu kamenoškrábalů.

    Nad malou, bídnou vesnicí z chudých kamenných chýší, jménem Ngawal, otvírala se našemu vjezdu brána hor. Jedno údolí vedlo vzhůru do nejvzdálenějšího severu . . . Kráčeli jsme zimě vstříc, vzhůru do závratných výšin neznámé a neobydlené země. Již koncem srpna zamrzaly tu potoky a jezera. Od této chvíle daroval nám každý den kus nové země, na kterou dosud běloch nevkročil. Zvířata s nákladem kráčela v temných řadách vzhůru zákruty tichých údolí, která po miliony let dřímala v nerušeném klidu. Já sám jsem jel na konci karavany neboť jsem byl stále zaměstnán kreslením map, náčrtků, zkoušením kamení, sbíráním rostlin a prováděním povětrnostních pozorování. Islámu bejovi bylo nařízeno, aby určoval místa, vhodná pro táboření, podle stavu pastvy, vody a topiva. Už v tomto úseku cesty se stávalo, že cesta vedla samým kamením a sněhem. Když jsem později za karavanou dojel k tábořišti, byl můj stan již postaven a zařízen. Na zemi bylo upraveno lůžko z kožešin a vedle něho stály dvě kožené bedny, jichž jsem stále potřeboval. U ohně ve stanu seděl Islám bej a připravoval mé jídlo, zatím co jsem zapisoval do deníku pozorování, učiněná na pochodu. V těchto končinách není cest. Jen zlatokopové a lovci yaků se sem odváží. Stoupali jsme po těchto horách, strmících do nebes, stále výš a výše. První z průsmyků ležel tak vysoko jako vrchol Montblanku. Další tábořiště jsme zvolili na břehu potoka, kde si měli lidé i zvířata odpočinout a nabrati sil k útoku na severní hradbu . . . Bylo zvykem vystavěti z pytlů kukuřice jakousi kruhovou ohradu, v jejímž středu seděli kolem ohně, povídali a pili čaj. Dnes vyhasly ohně dříve než obvykle. Všichni byli unaveni a brzy prozradilo hlasité chrápání, že muži jsou v hlubokém spánku. Noční stráže nebylo zapotřebí neboť v této neobydlené zemi nebylo lupičů. (Sven Hedin: Tibet - objevitelské výpravy, Stocholm 1934)

    Nezbytná cenzura právě exponovaných snímků při castingu do Terčina cestopisu.

    Kročeje šouravých bot. Tvář zvrásněna jako protější svah s kamennými zídkami pohankových políček. Těch co jsou orána, sečena a nakonec učesána do spirály s koncem uprostřed, v opačném gardu než tak činí s oblibou kruhy na vodě. Bez věčného otáčení na konci krátké brázdy, jak zvykem je u nás doma.
    Impregnovaný dehtem zevnitř jak stará indiánka. Malá očka v šeru knajpy jeho, svítí jako dvě baterky a drahý baryton láká a slibuje. „Yak momo?“ S ohleduplností ježoura vytáhne lahev podezřele tmavé tekutiny, „teď se odměníme“. Jeho nekomplikovaná angličtina hnedka přispěla měrou nemalou k našemu vzájemnému porozumění. Chatár, doyen, guru a trochu snad i capi di famiglia - kmotr Nepálského horolezeckého klubu. Nedá z ruky praskající Marconiho vysílačku, kterou si prý jen na chvilku vypůjčil z omrzlé pazoury Muarice Herzoga. Jako ten jeho podařenej fotřík růženec, ji neodloží ani ve spánku. Není to muž, který v sobě nosí malý myšlenky. Jeho překrásně vychlastanej hlas prozpěvuje něco vo tom, že „hlad je vlastně jen převlečená žízeň“ a v hluchých pauzách neúnavně uděluje rozkazy do vysílačky a stařičkého klapcvrku Alexander Graham Bellova. Bylo to jak nocovat v telefonní ústředně vytěžované hotlainistou workholikem očekávajícím hubené žně pohanky a nebude netoliko co do úst dáti, ba ani semínek coby plnidla sloužícího do polštářů pod ty jeho meditační kastróly pro místní bend. Nevládne tu jako tam dole v Indii zákon sekt, ale zákon klanů a šéfík jednoho takového tady má sídlo s vlastní mozkovnou klapcvrků. Tento člověk se již skoro dotýkal věku MOUDRÝCH – to jest let šedesáti – a příslušelo by mu, sedět v čele stolu. Takto nějak by ho šacoval a prokádroval Vláďa Sís, co se onehdy toulal kousek na sever odsud. Jenže u jeho kulatého stolu – se toto místo určit nedalo.
    Nad hlavou police. V zářezech štamprdlata na frťany za nohu, hlavou dolů jako kaloni v botanické v Kandy na SríLance, zavěšena. Pěkně v řadě vedle sebe, jako vojáci v rojnici pročesávající pohankové pole. V záloze všechna v pohotovosti vyhlížejí pocestného, pěkně na dosah, co kdyby se čirou náhodou někdo v tuto roční dobu vyštrachal až sem. Řádně zaprášená až na tu prvou nejbližší, přímo nad pleškou visící, vypulérovanou o podolek hábitu, co bývala jistojistě minimálně jednou denně plná. S tou úctou a respektem k špiritusu to tedy tady asi nebude zasejc tak žhavý. Stejně jako s tou Tibetskou zvláštnůstkou, polyandrií čili mnohomužstvím. Z úspory pouhé mívá tu prý často několik bratří jedinou ženu ve své domácnosti. Při letmém nahlédnutí do kuchyní v tomhle kraji Číně dosti poplatném, jest ale až moc přebuchtíno.
    Nepálský Řek Zorbas vysypal na stůl pod oknem bez skel, a proto s dycinky dobře, bez jediné šmouhy vypulérovaným výhledem do údolí Marsyangdi na záplaty starorůžových pohankových polí; tak na ten fortelný ponk z šedých fošen vyplajchovaného jalovce vybalil svoje frizérské nádobíčko pro ranní rituální obřad bradýřský. Vše bylo na noc uvězněno v krabce s vyklápěcím zrcátkem ve víku. Pěkně jeden inštrument vedle druhého. Břitvu z oceli solingenské, špalek mýdla, štětku z žíní, průsvitná tyčinka kamence na zastavení krvácení pro případ fiknutí se způsobené právě kolem letící lavinou a pás kůže určitě taky z yaka. Na kterém nejprve břitvu několikrát obtáhl, ostří vyzkoušel na hřbetu levé ruky, zda holí i malé chmýří. Ukazovákem a palcem téže levičky napnul namydlené jednodenní strniště. Pěnu po každém tahu otřel o dlaň. Zrcadlo už bylo naštelováno tak aby se nehrbil ani se nevytahoval a přes hranu jeho bylo možno krásně šmírovati cestu klikatící se z údolí. Po představení nakonec vypral štětku v umyvadle z plechu nerezového a bradu hebkou jak prdelka novorozeněte utřel do bílé utěrky. Vodu vychrstl z okna a nabídl mi své propriety na šedivé týdenní strniště, kterého si v tomto kraji každý tak považoval. S díky jsem odmítl tuto neodolatelnou ponuku, neb jsme pospíchali o dům dále. Nemlich stejný scénář, podle kterého jel i Terčino praděd Václav, co jinak bastlil pro potěchu svoji věcičky tak nádherně zbytné. Stejná krabka, stejná ocel, stejná štětka. Jen žíně byly z ohonu koňského, ne toho yačího.

    "můj list není padělaný; takový šedý vous, jaký mám já, nenosí lidé, kteří mají se zákony opletačky."

    A protože tu topivo nad zlato dycinky ceněno bylo, vysmékalo sem nějaké dobračisko obrovitý litiňáč zvaný kerotakis, co zpívat uměl sám od sebe, podle starých nápisů až odněkud od Heidelbergu, co pamatoval dozajista Denise Papina, nebo rovnou tu alchymistku Marii Židovku z Kartága. Tady zpívá všechno i hrnce v rukou lámů, proč by ne papiňák plný páry. Z toho hrnce se i maso starého yaka rozpadalo, ale spíše na výrobu pálenky sloužil. Plevelný porost jalovcový všude kolem svádí k ginu, jinak ho mísťnáci spálí coby kadidlo, v mých očích celkem bez užitku. Vůbec těch pozůstatků po skopčácích tu zbylo podezřele hodně.
    Papiňák v takové nadmořské výšině je téměř nepostradatelný kulinářský nástroj, kuchtíkovskej vercajk, neb maso yačí bylo do jeho příchodu jen pro drsňáky, raťafáky těch nejsilnějších nátur. Závora pojistného ventilu jeho, se zářezy pro malé závaží umožňovala stupeň žvýkatelnosti ještě přesně vyladit. Při otevření a následném náhlém poklesu tlaku došlo v přehřáté kapalině, ve které se zmíněný yak koupal, vždy k bouřlivému varu, jak napovídá prvý zákon termodynamický. Tahleta kulinářská relikvie, samozřejmě v litinovém mantlu, bude nás hnedka po návratu stát určitě majlant, neb ji musíme stůj co stůj schrastit někde na ebay. Samozřejmě se poštěstilo i když v krapet zuboženějším stavu ale za to za překvapivě směšný peníz, fakticky za cenu dopravy a jedny namožené břišní svaly Karla Krupky, jak chudák tu neforemnou bednu bez špagátu vynesl na břiše po zledovatělé cestě až od pošty, neb my jsme zrovna zdrhli do Prahy před mrazy a návrat nám rozmluvila srna na kapotě, na dálnici poblíž Mladé Boleslavi. Pak ještě týden s ocelovým kartáčem v ruce a sloužil jako akumulátor teplé vody na látech K-trojek v Květíno trucovně.
    Pro Terku k yačímu momu alternovaly nudle. Musely být samozřejmě z mouky pohankové, neb je tato o hodně jemnější než obyčejná pšeničná a je jí tu hafo. Pohankové navíc napomáhají člověku, dostane-li se mezi cizince, být pružnější a tolerantnější než mezi svými. To prý tvrdí ti šikmoocí zezakopce.

    Buddho náš odpusť, růženec, ne pan otec, měl o osm korálků méně, neb mu sloužil kdysi dávno coby počitadlo kročejů i ovcí a byl tudíž ke všemu navrch památeční. Ten druhý z nich měl zas o kolečko více, jako vzácné laterny empírové, co lehko poznáte podle vlasových rafiček a hlavně že se natahují nalevo a jdou měsíc, celé jedno roční období a třeba i rok na jeden zátah a nátah. Hnáni na jeden den chodu deky pěti žrasa z olova empírového toho Napoleonova, v závaží z kulek flint jeho, potom co vystříleny byly na střelnici dějin pro tu jeho „Empire“. Stroje co ledabyle přehlížejí a nehrají si na nějaký ten čas letní Alfiho, toho fašouna a velkého kámoše nějakého Iosifa Džugašviliho, dalšího ambiciózního cvoka. Stejně jako jejich letní čas neuznávají ba přímo ignorují děti malé a náš Tonda.
    Na čepy tloušťky vlasu kdysi mého, ty na koncích osy kola krokového, záhodno bylo by nehodit ni pohledu křivého by k úhoně nedošly. Metrový pendl jejich ale tak krásně uklidňuje a uspává, jako třeba ten u Freuda Sigmunda ve Vídni, oproti smysluplné pohovce potažené malým orientálním kilimem z pod Araratu, v ordinaci jeho. Pan doktor se nechal onehdy slyšet. "I bez mého šamanského umění svedly by tyhle empírovky hada uspat." Vyštelujíce automatiku citlivosti ušisek pacoše na maximum. A když se nedej Bože pendl tento zastaví, tikot jeho absentýruje jako při absťáku a jeli to navrch za tmy tmoucí dá se to ticho rovnou krájet. Jako to ticho co slyšet lze na Saharské poušti Malého prince Antoine de Saint-Exupéryho, nebo ticho co si přicházeli vyslechnout proroci do pouště Judské.
    Upadnuvše závaží nebo ta fortelná čočka pendlu jejich, projede dnem kysny jejich jako po másle, ač z hrušně, jabloně, či třešně české je. Či mahagonu “Swietenia mahogani” z Karibiku vezeného. Později vykáceného do posledního stromu, na který si empir zvláště potrpěl, se svými prvky elegance, ladné a součastně strohé dokonalosti svojí, ošetřeného pryskyřičným výměškem indického šelakového brouka. Kyvadlo má pro sichr tyč svoji ze železa ukovanou, invaru tehdá ještě neznajíce. Protahuje se za dnů parných a zkracuje za zimních mrazíků více než dřevo po délce řezané.
    Dokonalejším kyvadlem snad byla by jen terapeutická lenošivá houpačka pro jednoho ležícího houpajícího se lenocha a to nejenom cvoka nebo cvočku. Vše poháněno silou popudnou kola krokového by bylo, stroje věžního od kolegiálního sv. Štěpána poblíž se nacházejícího. Místňáky Stephansdom zvaného, míru lokte vídeňského bedlivě střežícího. Když jsme u té hodinařiny. Mít naopak o pár metálů více na prvním víčku pláště ajznpoňáckých Dox, těch po dědovi, může býti ku škodě Vaší, neb ty utrženy byly až roku 1926 a nejsou tudíž tak staré a vzácné jako ty méně omedailované z roku 1901. Poučení z toho plynoucí, nepachtěte se po medailích.
    Nad obroučkou tlustých skleněných špuntů zíral pantáta dolů do údolí na ta svoje kvetoucí pole pohanková, lepku prostá, žmoulajíc růženec, co mu prodlužoval věk až kamsi do nedohledna.
    „Ten svět se prej dneska nějak smrsknul, ale chyba lávky, byl malej i onehdá. Ty korále na tuhle mojí meditativní opakovací berličku jsou až tam odněkud od vás. Růženec thengwa, sanskrtsky mála se používá k počítání odříkávaných manter posvátných. Vozil je sem nějakej Johann Schovanek už před hezkou rovnou stovkou let. Vynalezl na ně nějakej novej soustruh, co pak byl skoro v každej chalupě tam u vás pod horama a tak dával práci nejenom celému osazenstvu hospody na Prtku, co se tam v ní prý hrálo mistrovství světa v čamburíně, ale celému kraji. Asi tam musíte mít hodně šikovnejch rukou.”
    Pan otec byl "Někým" natažen minimálně na stovku let, stejně jako jeho otec z kmene Panditů ve službách Britů, s tou svojí dutou holí láthí, coby schovávačkou na teploměr, co strkal při každé příležitosti potajmu do kotle s vroucí vodou na pravý čaj nepálský. Dutou jako ta mnišská, kterou se z říše mandarínovy pašoval bourec morušový. Na půdě byl ke spatření mnohem mladší kartografický relikt až z dalekých Drážďan.

    To, že už jste na samém vrcholku Mount Everestu a dál to už nejde, bezpečně poznáte i za mléčné mlhy. Voda na Váš čaj vaří při 69° C, tlak je tedy asi 260 mbar (26 kPa) a darjeeling chutná jak vylouhované fusky.
    Bod varu vody klesá přibližně o jeden stupeň na každých 324 m výšky.
Další stará zeměměřičská finta.

    Protože už tehdá znám byl zákon velkých čísel, opakované měření dalo celkem uspokojivé výsledky o nadmořské výšce. Coby převlečený kartograf, impregnovaný čajem, tak dobře maskovaný, zmátl tehdá i babičku. Takovej Shakespearův zeměměřič lásky. Latiníci s oblibou říkají amatér, to jako od toho amor – láska. Uvěřila, že je místňák. Boží mimikry. V údolí tom, co bylo zmapováno, zůstal.

    Jiní poslové, kteří ukrývali psané zprávy na př. v troubeli dýmky, v držadle bambusového vějíře ano i v knoflíku šatů svých, byvše polapeni nedobře pochodili; věc byla prozrazena, a usvědčení souspřeženci bílých ďáblů propadli hrdlem . . . (Enrique Stanko Vráz: Čína, 1900, str.102)

    On smotek s mapou, kde království Mustang zakreslil jako vztyčený varovný palec, uschovával v modlitebním mlýnku. To se psal rok 1871. A protože ten královský apendix moc dráždil, neb měl příliš dlouhou a tudíž nebezpečnou hranici, byl čínskými stratégy v modus vivendi roku 1963 vyhlazen součastně s územním ziskem severních svahů Čhomolungmy a tak ubity byly mouchy dvě ranou jednou.

    „Nikdo o Mustangu nic moc nevěděl, bylo pouze známo, že se tam nesmí a že toto území začíná asi sto kilometrů za masívy Annapúrny a Dhaulágiri, tedy za dvěma z nejvyšších pohoří naší planety. Vždycky mě nejvíce vzrušovalo to, co je zakázané, a Mustang mě okamžitě fascinoval. Když jsem objevil Mustang na jedné mapě, byl jsem ještě okouzlenější. Jeho území pronikalo z Nepálu jako poloostrov do Tibetu, obsazeného žlutými Číňany.“

    Země větrů Lo zabírá na mapě maličkou plochu. Ale já jsem začínal chápat její skutečné dimenze. Vzdálenosti tam rostou obtížemi. . . (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970. str. 208)

    Roku 1951 o ní napsal švýcarský geolog Toni Hagen:
    „Je tak daleko od čehokoli, že si může klidně dopřáti luxusu nezávislosti."

    Kousek na východ je ještě jedno krapet větší ale určitě ne méně osvícené království s přízviskem „Dračí“. Bhútán, kde platí zákaz kouření, kácení stromů a chytání ryb sladkovodních, neb slaného moře nemá. Ale o tom nám už vypráví jiný vykuk, s drůbeží na hrbu. Taktéž o následováníhodné myšlence tamního krále Džigme Singjä Wangčhug. O zavedení hrubém národním štěstí (gross national happiness, GNH) což má prý být ukazatel, který se snaží vyjádřit míru kvality lidského života v souladu s místní kulturou založenou na buddhismu pomocí obecnějšího ukazatele, nežli je HDP.
    Trochu dost jim tu monarchii závidím. Takové zřízení nás asi mohlo ušetřit a nasměrovat mimo brány pekelné, rudé.

.

.

.

Nedlouho potom co nás již potřetí předběhla vkusná karikatura tohohle mužíčka s voliérou na hrbu, nakukujeme nastevřenými dveřmi do kuchyně. Zády k nám, široce rozkročen, ponižujíc svůj vzrůst, stojí vysoký manangský kuchtík. To aby mohl pohodlněji krájet bez nahrbení cibuli. Diddi si nám postěžuje. "Je tak rychlej, že mě to často až vyvede z míry." To řekla mnohem jadrněji. "Dám mu nějaký úkol a za chvíli, když ho někdo včas nezastaví, ztrácí se za hromadou vlastní tvorby."

    "Gule se tady dědí z matky na dceru." Místní matriarchát je jiný než ten u Amazonských Amazonek nebo Mexický u Tichomořského pobřeží v Juchitánu. Tam se i jména dědí po matce a prvorozená dcera dostává rodný dům. Podobný je spíše tomu na Sumatře. Nepodařilo se jej vymýtit ani militantním Jezuitům, koloniálním choutkám Tovaryšstva Ježíšova a celého katolicismu, téhle anglikánské conquistě. Stejná utopie jako Nepál bez dětské nádeničiny.
    Ještě nám tiše prozradí: "Rekognoskaci terénu jsme prováděli ještě před svatbou a ne jako tam dole pod horama, kde prý láska přichází až se svatbou." Napíná paměť, kdy to bylo naposledy.

    Při pohledu na tu chodící krosnu plnou kuřat se mi vybavila boží povídka, „O tom, který kořenil“ od Vládi Síse.

    Průčelí domu zdobily štíhlé třepetalky jako pera čelenek indiánských bojovníků.

    V podivném, asi od Tibeťanů vypůjčeném zvyku zalibují si místní obyvatelé. Modlí se větrem. Tibeťané ovládaní vyvinutějším citem náboženským nepotřebují služeb větru, nýbrž dávají své modlitební stroje hnáti dokonce vodou. Podám vysvětlení toho prostého způsobu modliti se. Když horal poprvé jde průsmykem neb cestou, zavěsí ústřižek obyčejně barvy bílé, ale někdy i barev jiných na napjatou tkanici tak, aby se třepetal ve větru; nebo také jindy, na př. před zhotovením nového obleku, obětuje pruh látky. Dokud hadřík se pohybuje, koná modlitbu; proto jej pevně uvazují na stromy, kůly, do větvoví. Na některých místech v horách jsou stromy a keře těmito symboly zcela pokryty, a četné praporky toho způsobu vlají skoro na všech střechách obydlí, na všech hrobech a branách vesnických. (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, London 1897)

    „Vše pokryto dřevem jako v domech bohatců.“... Egypťan Sinuhet

    Někde tady se musel obrátit brachus s Danem Navrátilů, prvním členem Stomatologické komory po sametové revoluci. Šest zim poté, co se matička Praha, ze dne na den naplnila bakelitovými trabanty. Dostal panický strach z nadmořské výšky. Ten strach nosil v sobě od toho nešťastného výstupu, co mu zemřel v rukou v záhrabu spolulezec na pneumotorax, cestou na Mount McKinley, balšoju Goru Aljašky v národního parku Denali.

    Klimbal jsem, sedíc uprostřed sušící se všehochuti na placaté hliněné střeše. Na terazzu, jak druhý jediný, v této roční době obyvatel tohoto útulku Pro pocestné, Arab z Kaira, nazýval naší obyvatelnou střechu. Terkou si vyhlédnutou pro pozorování hvězd.
    Byla tma jak v ranci. Terkule se přišla optat: „Jsi tam ještě?“ Já tam ale nebyl. Zrovínka jsme s Finčou vkráčeli do údolí plného Annapuren, přefiknutém vejpůl nazelenalým ledovcem. Krásným až k pláči. Vzdušnou čarou kousek odsud za tím rybím hřbetem nad námi a jednadvaceti lety. To bylo ale v jiném století, v úplně jiné době.

    Řeky vznikající na skupině ledovců v řetěze horském nad jezerem. Na svém dravém hořejním toku pijí mnoho malých, sněhem napájených bystřin. (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, 1897)

    Dnes tu dost funí. Liánová lanoví mostu naříkají a stěžují si, že už by to mohly převzít mladší. Dále údolím Marsyangdi jednou ze tří cest pozvolna vzhůru. Už to jméno téhle řeky musí jednoho pohladit po duši jako hra na spinet nebo dopisy mého Šerpy.

    Jen kterou trapinkou se dát? Nosiči dřeva v hlubokém předklonu, opřeni do popruhu přes čelo, se kterými jsme klábosili včera v podvečer, radili pravobřežní, ale nesbírali až u Tilicho, doktor na policejní stanici byl úplně namol, tak to zbude zas na naší intuici, tzn. jít podle kompasu v kebuli a nejčerstvějších koblih divokého osla kjanga, pasoucího se na všech stepích vnitřní Asie, toho co tak miluje kořeněnou šťávu purpurově červené artemisie, stejně jako můj Šerpa. V našich krajích spíše známa jako Rakytník lemuje hranu trapinky zpevňujíc ji kořeny svými, na severu se ona vulgo zove "oblepichou“, „sibiřským zázrakem" neb též „citroníkem severu". Tak tedy ne tak úplně nevlastní ségra Oblepicha, ta ze svahů Pamíru a Sibiře pomáhala přežít horkým hlavám v gulazích, jak za cara, tak za Trockého a báťušky Stalina. Bobulemi svými zázračnými podobna též ostnaté Goji - Kustovnici čínské - „Plodům štěstí“ z Himaláje.

   „Ach, duchovní otcové moji," říkal nám, „vaše oči jsou veliké a plné jasu, nesnesou však ani trochu kouře. Já mám oči malé a ošklivé, ale co naplat, dobře mi slouží..." (Cesty missionářské, které Mongolskem, Tibetem a říší Čínskou vykonali Huc a Gabet, kněží kongregace sv. Lazara v Paříži)

    Stůl plný fleků, svědků nezřízených žranic ale spíše možná bídy. Upovídanost u človíčků zrovínka nemusim ale taková ukecaná deska stolu to je jiný kafe. Tisíckrát vydrbaná vydřená léta plasticky vystupují. Na psaní liebesbriefů nic moc, ale na pohmat hotová sametová báseň. Nad hrncem na plotně tučná yačí pára. Stropní trámoví impregnováno yačím tukem, kouřem a útulným smrádkem. Tím vším přičmoudím vyvedeným z kuchyně base campu pod Tilicho peakem, přímo do naší nocovárny byli jsme ráno před výstupem tak zmordováni a přidušeni, že všude i v osmi tisících bylo kyslíku více. Prostě hnedka dneska při ránu zasejc už IQ tykve.

    Jediným ložem tam nahoře je holá zem, z níž je často třeba smést sníh, a střechou nad hlavou nebe, z něhož často sněží nebo padá jinovatka. (Ippolito Desideri: Historické zprávy o Tibetu, 1715-1721, archiv Tovaryšstva Ježíšova, Řím 1728)

    Nad skomírajícími plameny, živenými trusem jačím, na nichž můj Šerpa klohní cosi na zub, stoupají lokýnky modrošedého dýmu, takové co má rabi na pejzech. "Gema essen." Lišejník a'la bažant nic moc a tetka zima se už zasejc nestydí. Za noci pak bez skrupulí zalézá i do faldů žďáráku Sira Rákoncaje, toho od nás z hor a nutno proto obaliti se povícero slupkami jako purpurová šalotka. Tilicho asi nikdy nevidělo plachtu a chrápání Čechůnů zaslechlo jen tolikrát co by na prstech jedné ruky napočítalo. V našem případě to bylo ale kručení v břiše po neúspěšném pokusu hlad zaspat. Nosič proviantu s tímhle bivakem tak trochu nepočítal. Rozumný půst napříč všemi náboženskými odnožemi je racionální reset a to nejen zažívacího traktu ale i mozkovny Vaší. Jinak byl den tento prost významnějších dobrodružství krom toho zanebatelného omrznutí špičky nosu, což se mělo přihoditi i nějakému Haroldu Williamu Tilmanovi, familierně zvánému místními drsňáky "Bill", co tu nocovat už v devětačtyřicátym.

    Na horách tvaru kupolí a pyramid se třpytil věčný sníh. Pancíře modrých a zelených ledovců sestupovaly až k jezeru. Obloha byla tyrkysově modrá, ani vánek nehnul vodou jezera, v jehož hladké ploše se zrcadlily podivné tvary a nádherné barvy hor. . .
    Celý kraj ležel v zasněném tichu a klidné osamělosti jako hřbitov. Hvězdy se jasně třpytily a měsíc kráčel jasně a přívětivě nad zemí. . .
    Jeho odraz se chvěl na jezeře jako stříbrný most. Na malé vyvýšenině u břehu bylo postaveno "obo". Roztrhané zbytky psaných modliteb vlály strašidelně v nočním vánku. Jak praporky švihaly a pleskaly o svoje tyče, bylo by se mohlo věřit, že jsou to duchové, kteří spolu hovoří. . .
    Později v noci započal foukal ostrý vítr, jezero zneklidnělo a příboj hřměl v hrubém kamenitém písku. Nikdy mě neunavilo naslouchati této vznešené hudbě, která zní zvláště kouzelně v řídkém, čistém vzduchu této krajiny, plné drtivé, osamělé velikosti. (str.63)

    Osměluji si přidati a dodati. Hudba začíná tam, kde slova nestačí, a proto končí.

    . . . ze západu blížili se první poslové bouře. Ta hučela a s hor jí odpovídala ohlušující ozvěna. Černé mraky se otíraly o horské hřbety. Byli jsme uprostřed mraků a cítili jsme, jak se pevná skalní půda při nejprudších úderech blesku otřásá. Celý kraj zbělel jako křída kroupami a sněhem, čímž bylo odpomoženo našemu nedostatku vody na čaj. Na palivo jsme obětovali jednu bednu . . .

    Právě odešlý den na stranu západní se začervenal, stydíc se za to, co na nás ušil na zítřek. Toho dne se zhasínalo dosti záhy, aby zbylo dosti prostoru pro černočernou tmu plnou tajemných až hrůzostrašných zvuků. Pár minut spánku nad ránem.
    Polární vzduch brzi přinese vodu. Bouřky zvěstuje odspodu purpurová, oranžová a navrch žluť červánků. Být tu vlašťovek, létaly by pěkně nízko, ropucha by slezla dolů po žebříku, panáček vyšoupl panenku z domečku se štelovacím komínem, Tonda by požíral mokrou trávu, pampelišky zavíraly květy, kapradiny otáčely listy nahoru, pavouci potrhali své síte a zdrhli by se schovat, včely též kvapem pospíšily do bezpečí svých úlů a kanály by krásně smrděly. Ale nic takovýho tu není.
    Kameny bivaku nad jezerem pokryl lišejník s nádechem o fous tmavší barvy krve tepenné, té co jde rovnou od srdce. Proč si tolik tvůrců hábitů i tvořitelů dějin libuje právě v purpuru. Buď tu také spali ušpiněni o purpurový jíl světlem vypůjčeným od zapadajcího slunce nebo spíše pro svoji krvelačnost. Zeleň je v přímém protikladu k purpuru. Náš Tomáš a s ním i ostatní všici grafici shodně tvrdí, že purpur se přímo nesnáší se zelenou, barvou života. Skorem nemlich stejný odstín má i porfyr Tatobitský a dávno již prokázáno jak vhodný tento proto je pro sokly a fundamenty ministerstev pražských i těch silových.
    Místní konkurence má roucha ještě také v barvě šafránu.

    Nebe vyhrožuje další buřinou.

    Zatemnilo se, hrom se ozval, hory zmizely, bouřka svištěla přes jezero, zdvíhala pěnou pokryté vlny a vrhala je na břeh. Náhle začli jsme také býti ostřelováni koulemi krupobití, které se o skály rozbíjely na prach a bily do rozzuřených vln s větší prudkostí než železné řetězy, jimiž dal kdysi Xerxes bičovat Hellespont. . .
    Když bubnuje příval krup na vybílené kosti, zní to, jako by zvířata naříkala a vzdychala.
    (Sven Hedin: Tibet - objevitelské výpravy, Stocholm 1934, Str. 148)

    Nad námi, na hvězdném ciferníku se rafičky i my posunuly o šest hodin k západu. Začalo konečně svítat. Prvním paprskům brání ale ještě masiv Annapuren. Probudili jsme se v krajině, co šeptala cosi o věčnosti.

    Za dva roky tudy proběhnou v protisměru dva ranlékaři z nemocnice Semilské, MUDr. Zdeněk Kučera a MUDr. Martin Gebauer, prý celkem kouzelnou cestou z Jomosomu s jedním přespáním v polovině výstupu a druhým promodleným za svištění létajících šutrů na protějším břehu jezera, sedlem lépe průstupným, nežli ze směru našeho. Ráno obchvat z jihu, 5 hodin po suti pak ledovcový splaz plný trhlin, u kterého jsme nocovali my. Severní cestu po hraně jezera nenašli, nutno by bylo vystoupat 400m.

    Cestu dolů přes obecní pastviny yaků, "yak kharka" nám zkřížilo pár čerstvých stop levharta Sněžného, dnes téměř tak vzácného, jako neúplatný turecký celník. Sem ještě nedorazila tragedie vyčerpání obecních pastvin Eurozóny, se kterou právě bojujeme doma. V téhle nadmořské výšce jen tyhle pastviny yaků a občas zakrslý jalovec s omamnou vůní kadidla.

    Kus za dolní vesnicí kopali červené postavy hlinku barvy podzimem zbarveného javorového listí, pro zkrášlení klášterních zdí, tu bral jim od motyk a lopat, co by okrový prach, pravidelný odpolední vítr a sám bez reptání oživoval všechny omítky po větru. Snášel se okrový soumrak. Okrové šero houstlo a houstlo. Toho roku frčela okrová, stejně jako tomu bylo už pár set let nazpátek. Zvolena ku slávě boží a trochu taky z lenivosti, neb stačilo kopnout do sprašových svahů. Ale příští rok ji možná vystřídá rumělka ze stráně protilehlé. Letí tu prostě všechny odstíny barvy krve.

    Tady by možná sedlo moudro svatého muže: "Ve všem čeho se dotkneš je možné najít cestu."

    Jinak celkem vkusný interiér útulny dva denní pochody před sedlem poněkud mírnila busta chlupatého yaka, navrch s modrou ovcí za chrptom. Oba upřeným pohledem skleněných očí svých lustrovali každého příchozího. Něco mi říkalo, že to bude vlastní práce pana hoteliéra.
    Nocujeme tu v lodge se dvěma postaršími Robinsony s mineralogickými kladívky v toulci za pasem, v tomhlenctom údolí jedinými trosečníky prospektorskými co némlich takové podobné inštrumenty mívají i ve svém erbu cechovním. Nikdá ale ne se srpem. Podobně zarostlí pánové s podezřele podobnými kladivy se pravidelně, hlavně z jara, potom co odejde sníh, potulují kolem naší minihaldy hlušiny na konci zasypané sluje u pramene pod naší chalupou v Nedvajzu. Občas se obezřetně rozhlédnou vítězoslavně a potichu zvednou drúzu možná ukrývající achát, pak jim ta čelist většinou zas spadne. Pravidelně to sledujeme. Vedle ranního slunce a srnce kráčejícího k témuž prameni, cestou přežvykujíce oždibujíc naši kustovnici čínskou, vedle krmítka za okny kuchyně a také auslágu kamen Olymberyl je to jediná televize, co tam dodnes máme.
    Po prospektorování v Nedvajzu nám vlastně zbyl kurník. Krom malé haldy šutrů hlušiny před ústy průzkumné šachty zůstala i kdysi jistě krásná dřevěná kůlna, co měli borci horníci, co kopaly další tři štoly dole u potoka na krumpáče a lopaty. Když páni prospektoři zjistili, že se krapet v odhadu kvality hořlavosti těchto břidlic sekli, byla tato po jejich kvapném odchodu „přestěhována“ pod naší velkou lípu praobyvateli naší chalupy pro kozu. Později coby kurník. Dnes půlka jako uhlák sloužící, druhá depozitář technického muzea skrývá část dieselového motorgenerátoru Kolben&Daněk z blešáku Na Kolbence a ještě kus z MONu na Karláku.

    Byli jsme už dost vysoko a rána už tady dost zábla.

    Sýčkové zrazují: „sedlo, kterým chcete dostati se do Muktinathu, není dosud sněhu prosto". Jest v Terčino povaze, že nevěří, o čem se nepřesvědčí. Proto vypravili jsem se následného rána na průzkum. Záhy narazili jsem na místa sněhem pokrytá, kde nebylo na svahu viděti další stezky. Chůze po štěrku a břidlici byla arciť únavná, ale hůře bylo, když jsme byli nuceni doslova každým krokem ve zmrzlý sníh se vřezávati.

    Tu a tam byla úzká stezka na několik kroků sněhu prosta; ale jinak vinula se stále po umrzlých lánech sněhových, nad propastmi, do kterých pohleděti bylo již nebezpečno. Šťastné vyváznutí předešlého dne neumenšil mé sebedůvěry, ale naplnilo mne nedůvěrou k bělostnému symbolu čistoty a nevinnosti, který vlastně jest nejzákeřnější věcí světa. (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, London 1897)

    Thorong La, nebo-li Thorung La. V sedle samém zaznamenával nám aneroid výši 5440 metrů. Jako všude tam jsou vysoké koly, s poletujícími modlitbami a se zvoncem. Mirador jako od klandru neboli zábradlí na balkóně divadla Na zábradlí. Na takovej flek bejvá v Praze pořádná tlačenice, jak zazní píšťalka uvaděčky. Ještě jeden dobrej mirador je v Argentinské Patagonii s výhledem na padající ledovec.
    Ta nadmořská výška a to na první pohled neduživé slunce nám společnými silami nadlouho vyšisovaly, krásně vygumovaly i vypíglovaly všechny závity mozkové. Poledne vystřiženo, jak z magacínu Lidé a Země. Takovej normální Hollywoodskej kýč. Vše je tu na můj vkus až příliš ostré, v HD kvalitě až oči bolí. Dobrá fotka by měla mít něco neostrého, aby to nechalo vyniknout tomu podstatnému, co vystoupí třeba z mlhy mléčné, skutečné, jako z mlhy kocoviny, ráno po flámu. Slunko nemá ale ještě dosti grádů. Vrcholová čokoláda a drobky knekáče, pokrmu chudých v dobách komančského NDR, dnes delikatesa bohatých managerek a celebrit. Těm co vždy všechno vyjde. Ty jistě vědí co debužírovat a neskočily by na lep nějaké reklamě na drahou zdravou výživu.

    Ticho měřitelné porovnáním s etanolem nejtiššího tikotu pendlovek empírových ale ty sem nikdo v chodícím stavu nevysmejká. Jako ticho neslyšně poletujících vloček sněhových. Tichost, nehlučnost šelestu lopatek šavlových, fénů od stropu visících v jazzových barech New Orleánských. Ticho, stejně jako lehkost jdou často ruku v ruce. Takový větroň, čím je lehčí, tím výše a tišeji vzlétne. Cena za takové odlehčení vyvažována bývá zlatem. Každý ušetřený gram pod určitou míru, jako u bicyklů pro Tour de France, stojí více než gram toho mámivě žlutavého nesmyslu. Čistý hromový zvuk přijde nanejvýše na investici do zesilovače Yamaha a slušnejch repráků, ale ztišit o fous v dolním konci škály decibelové na úroveň jaká je tady v sedle, by stálo celej majlant. Třeba taková cena ticha v chrápající noclehárně. Pomalu asi každý přijde jednou do let, kdy zjistí jak proklatě drahá komodita je ticho pro spánek a potažmo vlastně spánek sám. Dražší komoditou je snad už jen mír. Ale ze všeho nejdražší je vlastně čas, ten nejde koupit pozastavit ani oblafnout, ani za všechny prachy světa a to se o to snažili ti nejlepší hodináři světa i ten nejvyšší hodinář s tím mívá plné ruce práce. Proto mám raději fotografii nežli film, který taky pořádně zastaviti nejde, dřívějc to znamenalo často i malý požár, neb políčko celuloidu tolik světla dlouho nesneslo.

    Kraj ten jednoho naplňuje až po okraj takovým krásně smutným smutkem. Hluboko pod námi ztělesněno, zhmotněno nekonečno. Nejprve pod zavřenými víky prodlouženou špicí frňáku našeho, v té chvíli ne nepodobnému tomu pana Cyrana, vykreslena stoosmkrát ležící osma. Bez pohnutí jediného svalu krčního. Jen v mysli naší. Kterážto vše ztvrditi má. Pak ještě navrch totéž pohledem ale bulvy doširoka otevřeny. Tak jak to praktikují jogíni místní.
    Směrem západním nad Dolpo, zemí sametové šachovnice pastvin zalátaných starorůžovými záplatami pohanky, kterážto „tatarka" stejně jako ta proslavená omáčka, v našich krajích zove se, neb obé z Tartárie - Tramtárie k nám i sem přišedší jsou, tak tam po řadě pěkně producíruje se cumulus, stratus, cirus i místní lahůhka, zamračená medůza věčně dřepící jak paša na vrcholu Dhaulagiri. Ne nepodobna té, co za nedlouho ku spatření bude nad Breithornem při výstupu na Matterhorn. Kousek dále nakupily a nakumulovaly se kumuly. Takové živé meteorologické panoptikum. Fascinující je směšně slabé slovo pro jediný pohled odsud shora. „Slovo“ to prý marně hledali i Kiplingovi Hindové. Ta medusa si čmárá po blankytu „Hic Sunt Leones“ a vítr jí to bere rovnou od fixírky. Nápis v těchto končinách zavádějící, neb máte-li hodně velké štěstí, spíše potkáte              Paichl

stopy šelmy kočkovité, sněžného levharta. Irbis horský - Panthera uncia, dříve také Uncia uncia zvané. Rod Panthera je však přesnější, neb nejbližším jeho příbuzným je nějaký tygr.

    Před námi se zdvíhala celá dynastie sněhem korunovaných králů, vznášejících se nad zemí pod baldachýnem bílých oblaků. To byl Himálaj, nejvyšší pohoří světa, které odděluje tibetské zimní mrazy od věčného léta Indie. Pod námi se rozprostíralo údolí, žíhané jak kožich sněžného leoparda, skvrnami vesnic a hájů. (Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, Praha 1911)

    Za prvním řetězcem štítů další, další a ještě další až do nedohledna. Za tou zemí Dolpů uzounký, ale dlouhatánský bílý šál Kašmíru, pro který by si museli nacpat teřichy alespoň dvě armády bourců těmi Zdeňkovými morušemi z Pecáčů, a potom už jen HIC SUNT TALIBANES, s ještě teplejší půdou pod chodidly, nežli je ta v Tatopani.
    Ale mnohem blíže vine se v protisvahu zřetelná trapinka ze sedla Dambuš, kudy sestupoval Maxík Eiselin s partou Švýcarů a Pšonkem Jirkou Hajdukiewiczem po prvovýstupu na Dhaulagiri severovýchodním pilířem v roce šedesátém potom, co se jim rozbilo v Neznámém údolí zásobovací letadélko Jeti. Tedy neznámém jen s velkým „N“, naše Terka se svým Honzou jej mají za pět let dobře poznat. Po ruce levé modrají se modré hory Nilgiri.

    ... vznášejí se pod vámi, plavou údolím jako pestrobarevným vesmírem, najednou je vám lehko na duši a chtělo by se vám létat jako těm káňatům a orlům, kteří nastavují křídla vzdušnému víru a donekonečna krouží prostorem, bez jediného pohybu. ... H&Z

    Sedlo s kroužícími sedmi orly zanechali jsme daleko za zády. Konečně Muktinath - „hořící voda a kámen“. Hnedka vedle tkadleny a dřepící vrásčité drtičky šutrů v sukni dlouhý po kotníky a ztvrdlý štěrkovým prachem, té co prostě dělala malé šutry z velkých, jako filmové hvězdy z grotesek, cestáři v pruhovaných hacafracích při amerických silnicích toho času právě na dovolené ze Sing Singu, oproti knajpě starého Boba z Jamajky, co se nechal slyšet "bůh hrál reggae", "láska je nakažlivá" a sem ho přitáhly lány konopí. Tam postával zapomenutý brácha, migrační sediment s přenosným stolkem s umělejma květinama, něčím sladkým a kopou dětí kolem. Tvrdil, „nikdá nedostaneš druhou šanci udělat první dojem“. Pusu plnou amorálních moralit.

„Běloši a černoši by neměli spolu válčit, ale dokud nebudou běloši černochy poslouchat, musíme mít alespoň, alespoň podezření. To není rasizmus. Rozhodují kolena, když zůstanou v klidu, neberu.“ Proto asi se bílé kůže do jeho bendu nějak nevešli.

    Na Muktinatském rynku je k mání vedle bezprsťáků z vlny jinačí yačí, od té již zmiňované tkadleny, i ten nejjemnější kašmír od Ladákhů zezakopce. Mladá trhovkyně, ne nepodobná Jimovi Hendrixů v sukních, Joplince, lamentuje božsky dryáčnickým nakřápnutým blues o tom, jak popeláři nestíhají nosit popel na její nebohou a brzy již popelavou hlavu. "Muži moc práce neodvedou, ale jsou dobří bojovníci. Ten můj už ale nehraje ani na ty svoje hrnce." „Kvásek do těch našich chlebovejch placek je jako mužskej co ho máte občas poskromnu doma. Musíte se o něj pořád starat, aby byl pěkně v teple, ale ne zas moc, aby vám neutekl.” Kvílivě stěžuje si tahle diddi z kmene Nešangů, což je směska tibetských a nepálských horalů. Diddi s krásnejma očima. Krásnejma takovym staromódním způsobem. Rozlišovací schopnost na škále krásna je ovlivněna mnoha faktory. Dostane-li se Eskymák mezi rudokožce, hůře rozezná indiána Karla od Oldy. Schopnost ta cestuje s věkem i kontinenty. Zdokonaluje se cvikem, ovlivněna kvalitou senzorů a především toho výpočetního centra, mozkovny pivaře i vinaře, má-li dost napito, ne vypito, dokud nepřekročí Rubikon šňapsu, nebo perníku, to jest s frňákem ještě těsně nad hladinou, co ten Váš kokosák bezpečně vygumuje. Výjimku potvrzuje tahle okatá domorodka, která by oslovila i průsvitného marťana, upředňujícího průsvitnost. V našich krajích ji může konkurovat snad jen potomek včelaře Sajdíka, nepočítaje v to moji Šerpku, v mých očích bezkonkurenčně kralující na špryclíku prvém.
    Krása může ale být i jiného rodu nebo i neživá, jako ta rukojeť, násada, držadlo, madlo, heft snů ze dřeva akátového či dokonce šípkového pro hodinářské kladívko od firmy Tissot. S touhle krásou to je nemlich stejný jako s tím lidským vkusem. Se sousedem Karlem máme na pomezí našich latifundií takovej malej společnej smeťák, schovanej za přístřeškem posypových směsí na, v zimě stále namrzlej nejstrmější stoupák naší slepé silnice. Tam odkládáme, co by si obecní Zetor rád odvezl na železnou neděli. Z tohohle meziskladu odjíždí valník k dalším meziskladům v údolí většinou poloprázdný s málem přírůstků, neb na lidskym vkusu je hezký to, jak jej má každej krapet jinak ujetej, alespoň my s Karlem, šťastlivci, co nějakej maj. I podle jistého pana Alberta je to vlastnost takzvaně relativní. Nerezový buben doslouživší Karlíkovy pračky, posloužil na zimní úschovu brambor, neb neprohryzatelný myšími zuby jest neb v Tuzexu tvrdými valutami ze Sýrie řádně zakoupen byl. Bylo nutno si přichvátnout neb velký zájem mezi místními magnety hnedka nastal. Na oplátku s Kytkou vytlačíme na zmíněnej flek zánovní Klubky v barvě pomněnkové, model 1964 a na druhý den nás při návštěvě na odpolední kávě již hřejou v sednici u Krupků. Karlík se zas zbavuje orezlejch ponkajzen a kramlí, nebo i ručně kovanýho železa krumpáče, bez násady a nazítří už s ním a se sousedy kopeme lože pro menhir pod brachusovo sakurou. Nezachránit ty P3kovy menhiry by byla neodpustitelná chyba, začátek konce. Všechny mají čapky ale ne taková profláknutá tufová červená pukaa co zdobí pajduláky Moai na Velikonočních ostrovech. Protože každý je osobností bojující o post arbiter eleganci, má první menhir v řadě placatou kšiltovku jakou nosí domorodci z Bronxu, malíři a fotografové, třeba Josífek Sudků. Druhý, ten s poštovní schránkou, má baret s bambulí Skotských dudáků. Třetí pokrývku hlavy Rembrandtovsky švihácky šejdrem posazenou. Tonda chápe menhiry posvátné posvém. Nemine je, aniž by nezvedl u každého z nich levou zadní nohu. Nejdéle prodlí u toho prostředního se zavěšenou litinovou brašnou amerického postmana, kam nám paní listonoška vhazuje každé pondělí RESPEKT, ve čtvrtek Mladou frontu a jednou měsíčně Včelařský časopis. A toto jeho počínání má s menhirovskou astronomií pramálo společného.
    Během roku takhle ekologicky přemístíme metráky šrotu z jedné chalupy do druhé. Za tohle dopoledne, při té zmíněné výpomoci nám stačí Karlík pětkráte zopakovat, jak jeho žínka vládne i jeho kontem, kam vždy posílal i vše co vydělal na montážích v Sýrii a Iráku a nekoupil si ani ty mizerný Rifle v Tuzexu a nás krapet dost zabolí a padne na nás přetěžká tíseň, že tak dokonalé polovice doma nemáme. Ne všichni mudrlanti musí míti zákonitě dlouhý vous.
    A proto tihle Šošoni naši vytáhli ještě toho dne nejtěžší kalibr na svoz dřeva. Letošní zima nebude asi žádná procházka růžovým sadem. Do kalendáře si po celý rok pečlivě zapisovali teploty noční a proto oni vědí. Naporcovaná krůta od Anči už ale v mrazáku je, červené zelí Vysocké s křenem v zelňáku, v druhém i to bílé Křimické s pláňaty spokojeně probublává, brambory od pana Vodrážky z Libštátu ve sklepení a tak přikvačit si muže klidně tahle paní zima. Po celý měsíc následný pak patřil k dobrému bontonu zelňákovému, toho kameninového soudku, zvuk jako z rybníka žabího vyšedší. Pravidelné krásné žblunknutí, značící zdárný proces kvasný. Rajská to hudba z devátého schodu. Přivedeno do stavu „blum-blum, blum-blum“, inspirovalo dozajista i Béďu Smetanů a potažmo i autora čornuté znělky rádia Vltava. Žádné zurčící praménky za Daliborovo haciendou.

    Bod velkého zlomu. Uhňácat vlastníma rukama něco, co někdo druhý potřebuje, chce a je ochoten za to i cálovat. Prvního anděla, co pamatuju, uplácala Kytka z kousků skla a táfle okapářského cínu, a na jarmarku v Semilském muzeu hnedka prodala prvého prosince toho roku, kterému Mayské sudičky dali do vínku konec světa a pak věřte věštbám starých civilizací. Nestačila ani postavit na tři jasanové haxny malířský řádně pokecaný stojan na kterym měly viset za svatozář a byly hnedka dva pryč, ještě s teplými křídly. Prostě ta andělská smečka-letka ještě teplá křídla měla od okapářské pájky a hnedka se rozletělana z té její dílny tehdá o první Adventní neděli na všechna okna v tom našem údolí, by hlídati je mohla. A Ti s křídli polámanými řádně opět prodrátovanými zůstávali doma, na oknech našich, na kuchyňském i na tom střešním u mne v podkrovní dílně truhlářské.
    V předvečer konce Mayského kalendáře chvatný přesun torza sklářské dílny pro sichr do Biskupcovky. Paranoja moja. Plagiát to byl jistojistě jako ten Sibylin, co se jím chudák Claudius císař Římský, po celý život řídil.
    Ono to tu v Nedvajzu vlastně začalo žít až se sem natrvalo nastěhovala i Kytka, duše tohohle oudolí. Ale i jako poustevna to tu nebylo k zahození a občas si na tu dobu zavzpomínám a není v tom ždibec askeze.
    Hnedka roku následného vyšli Velikonoce na den šprýmovní, na apríla. A tak den před Květnou nedělí připadl velikonočnímu jarmarku. Vedlejší ubrus obsadili perníkářka s rytcem do skla, rytcem v sukních. Naproti se usalašil poustevník prouteník, co pletl již od svých jedenácti jar a na své prsty a dílko se nemusel vůbec koukat, na ptačí ty houpací krmítka, košíky a ošatky. Rok na to se tenhle Květíno košíkář z muzejních trhů pěkně vybarvil. Od vedlejšího stolu, při výroční sešlosti místních včelařů v knajpě U pivovaru. „Pořád mi volá, abych vrátil tu uniformu Lidových milicí a já ji nikdá nevyfasoval.“
    Kytka postavila trojnožku malířského stojanu, toho od malíře ze Žižkova, a ověsila ho ptáky různých velikostí a barev, čtyřmi fungl novými orchidejemi, co jí namalovala bábrlinka podle těch živých z Malajsie a ještě několika malými anděly, co zbyli z vánočního jarmarku. Těmi ostatními vyzdobeno nejedno okno v našem i v údolích okolních. Tak daleko dosáhl věhlas stvořitelky jejich. A tak alespoň jedno okno každé chalupy v našem údolí hlídá Květíno strážný anděl. Pro další údolí je domorodci hromadně nakupovali na zmíněném předvánočním jarmarku v Semilském museu, ještě než je chudák stačila po ránu vybalit z ošatky. Za všechno prý může nějaký pan Spálený, který má právě největší tantiémy ze dvou svých dílek: „Stoupat jako dým“ a „Až mi andělé zavolají k sobě“. Vedle také pořád šustily balíce hrníčky pro dědečka, sluníčka pro babičku a i jiné pičičárny. Jarmarku předcházely dny mrazivé, kdy se nedalo než sedět za pecí, přikládat polínka a brousit sklíčka do vitráží pro staré kredence. A když kalendář ukázal výročí, co kdysi někdo hodně blízký odešel, nebo přikvačil dávný Keltský Samhain s kořeny svátku dušiček křesťanských. Setkání světa mrtvých a živých. Jednodenní výměnný zájezd do podsvětí zvaný „handl“. Dnes profláknutý spíše jako anglosaský halloween. Používající světlo a oheň svíce pro očistu duše. Zapálí se v okně svíce uhňácaná z vosku včel našich a to jak za tak i pro ty co nás neomaleně předběhli, nemajíce vůbec ještě nárok i těm s nárokem přiznaným.
    Téměř na fous za let pět Terkule při odvážném obchvatu Dhaulagiri, zdvihne v údolí řeky Lungpa Khola do Dolpa tekoucí, toho údolí s přízviskem Hidden, s planinou modliteb Mant-hang sousedícím, černý placák na kterém svíce tyto od roku třináctého, nadále posvátně si trůnit budou. Poslední dobou nestíháme nějak ty svíce ani hňácat, ani patlat a chudinky včelky taky nestíhají. Všici jsme z toho nějak zmordováni.
    Je-li to výročí ještě hodně bolavé, je i svíce krapet větší aby to trochu zacelila tím všelepícím propolisem řádně napajcována. Ta dá taky včelkám více zabrat. K tomu vždy předčítáno je z tátovy Bible, z té jeho slavné Ságy. Namnoze uplacírována ještě nějaká ta vzpomínka do právě čerstvého cestopisu.
    Za tou svící mezi skly okna špaletového, směrem východním, do údolí, stojí křišťálová krychle se slonem laserem uvnitř zakletým. V ranním nízkém slunci jakoby z pavučiny utkaným a třpytícím se na piedestalu z rozfláknutého a neumně poslepovaného čínského květináče, pěkně dnem vzhůru. Bez kdysi kdesi zašantročeného jednoho kobaltového střepu, Kytkou modrým sklíčkem Tiffanyho miráklu vyspraveným.
    Všecičko co chudák Kytka tehdá utržila, řádně zas rozfofrovala, prošustrovala a probendila u stolů okolních, aby to ostatním trhovcům a trhovkyním nepřišlo náhodou líto. Hnedka vedle u košíkáře pořídila našim sýkorkám krásné proutěné krmítko. Jak se ukázalo, byla to spíše sýkorčí houpačka ale obdarovaným to vůbec nevadilo. A ještě zakoupila jedno větší proutěné, strakapoudí neb té malé houpačky se krapet červenokabátnici báli. Pro bábrlinku plněné žloutkové věnečky a kremrole, mě špendýrovala nakládané hermelíny a nakonec pro sebe jí ještě zbylo na fešácký lýkový klobrďón a slaměnou panenku. A jako správný furiant si nechala u vedle svého malířského stojanu sedícího harmonikáře zahrát starý francouzský šanson od Piafky. U toho s heligonkou, co prý oplešatěl pod vojenskou přilbou, neb se mu zapařila léba. Naproti dřepící slepec s bílou holí mu přizvukoval. A okolo jdoucí pan profesůrek frániny překládal ten krásný text a trval na tom, že andělé nenosí svatozář, ale za co je máme do oken věšet. Život tak kvapem utíkal od jednoho jarmarku ke druhému jako splašená herka. Z jednoho komína stoupal bílý a z toho druhého šedivý kouř jako z nerozhodné konkláve v Sixtinské kapli, nebo z těch horských chalup dvoukomínových, kde se mačkaly skleněné korále, z takové jakou měl i Ríša Kořánů. Toho muzejníka co měl krom téch dvou komínů i klíče od všech depositů nejsvětějšího chrámu musea Národního, tam nahoře za ocasem koně Václavova. Od toho svého podkrovního šmajchlkabinetu, co mi občas půjčoval i od samotné střechy s božským výhledem na Václavák. Společně jsme vlastnili, v předjaří L.P. osmdesátého druhého, jeden sněhový záhrab pod Ostrým roháčem, při tom odvážném přechodu hřebene Roháčského.
    To ptactvo, co Kytka krmila bylo jí mustrem pro ty její mrchy skleněný, příkladně kde a jak připájet drátěné nožky, jak daleko od ocasu, a podobně. Kamenáč se semínky slunečnice pro to její ptactvo obýval schod druhý a pivka pro příchozí poutníky sedmý. Na lojové koule co jim také servírovala, vrhli se ale nejprv Šoupáci a Brhlíci zvrhlíci a byli též hnedka ztvárněni do skla a cínu.
    S takovým andělem strážným mohla a směle také soupeřila snad jen sklenka propolisu od našich včelek v čistém špiritusu máčeného. Taková tinktura nejen léčí, čeho se dotkne i jen omylem ale i bezpečně přiheftuje čeho v hospodářství třeba jest. A tudíž tato nesměla chyběti v žádné kuchyni a moje Kytka jej spravedlivě rozdělovala do všech kredenců a jarmar v tom našem Bohem zapomenutém údolí. Tak šťastně jsme tam přežili první polární zimu.

    Podhůří naše zahuštěné a napěchované lidičkami šikovnými s fištrónem nebývalým k prasknutí je. Stejně jako v Nedvajzu se i ve vedlejších ztracených údolích horských líhne nebývale hodně moc jedinců renesančních. Asi proto, že přežívá jen ten, co vládne řemesly devatery. Odříznuti po většinu roku od úrodné nížiny podhorské. Tak jako v těch kopcích švýcarských zasejc hodinářů je přehršel. Nejvážnější konkurencí mojí je ale nějaký Ruda Bouzků z křižovatky pod Kozákovem. Tam u něho na kopci se též slézají domorodci renesanční z širokého dalekého okolí. Nějak je přitahuje. Občas tam, spíše dost často, nějaký momentálně bez střechy nad hlavou, přespí. On nepatří zrovínka k těm, co mají kladívka srovnána tlouky pěkně zleva doprava a ještě k tomu podle délky topůrek svých. Na dvorku před dycinky otevřenými vraty dílny mistra renesančního, kdys asi pradávno coby garáž zamýšlené, kam se pro vercajk rozličný žádný vehikl nikdá nestihl nastěhovat, tak tam je na holém betónu makacín. Na dešti rozprostřeno, nebo spíš rozhozena spousta matroše spojového. Šroubů, matek, závlaček, ségerovek, sichrhajsek, zákolníků, klouzů a jiných těžko definovatelných bazneků a šteftů. Autor zázraků technických, odskočí si od soustruhu, frézy transmisí poháněné, tu pro packung nebo podložku a přesně ví kam šlápnout a šáhnout. Tam smí se prohrabovat jen podezřele inteligentní rezavé psisko jeho. Nedej bože, kdyby mu ten bordel někdo i v dobrém úmyslu utříditi ráčil. To by byl definitivní konec vírníků v Čechách.

   
    Ždibec potravy pro věčné plameny.

    Poutnice vyměnivše krapet oleje za špetku naděje, vyšedše před svatyni Muktinathskou, nabídla vždy jedna druhé rámě, do kterého se pohotově zavěsil stejně drahý věšák na šmuky, co tu zbyly z moře Tethys. Po tom, co vyteklo někam dolů, jak tehdá ale celkem nedávno asi před desítkou milionů zim naboural ostrov indický do desky euroasijské, zabořil se pod ní a celý ten lavór vyzdvihl. Srovnaly vždy v páru krok, jako vojáci kráčeje k lavičce nad heliportem kolem dvou vítacích jogínů.

    K prvému setkání s paní Jógou došlo dávno pradávno, ještě hluboko ve století minulém na Hrádecké. Pak když jsme s Kytkou, chvilku po svatbě, poprvé navštívili Paříž. Později opatřena kniha Bhagavadgíta a nezbytný zpívající kastról od Tibeťanů z Marphy. A naposled pozvána nejlepší z nejlepších cvičitelek z našeho údolí.

    Bloudí tu i několikero zapomenutých prošedivělých ikon hippie. Na skráních prach a roky. "Nevěřte nikomu, komu je přes třicet."

    Svatyně v závěru údolí pointovala, tj. zakončila pointou, přesnou polovinu naší předlouhé poutě.

    I když je Muktináthova svatyně malá, její sláva je obrovská, neboť v malém chrámu skrývá tři zázračné věci: hořící kámen, plápolající zřídlo a hořící zem. Už po celá staletí neustále hoří . . .

    Z podobného přírodního efektu na svazích Tureckého Olympu uklohnil pan Homér v Iliadě svoje Chiméry. Dech podzemních nestvůr. Tyto plamenné šarády jsou ku spatření cestou Karosou na bájný Ararat.
    Symbolika propletená a zašmodrchaná křížem krážem asi všemi filosofickými školami a náboženskými směry od nepaměti lidstva.

    Kámen, plamen, pramen, strom.

   
„Kdo chce žít mimo zákon, musí být čistější těch pod zákonem.“ Bob Dylan

    Od Mustangu, „země krále Miroslava" přijíždějící archetyp Khampa nás přeměří přísným pohledem. Křivka nohou jeho, věrně stejně kopíruje trub koňský, muly či osla.
    Číňan přišel s, na první pohled neodmítnutelnou ponukou: „Uzdu přijměte, jak odvěků činí měkkohubý koráb pouště!“ „Na pušky i na sny o svobodě se na můj vkus už moc dlouho prášilo za trámy našich placatých střech. Ten pocit, alespoň na chvíli narovnat se", prý za ten šlic na lebce stojí. Nesmiřitelný tak nějak zevnitř. „Ten Váš mechanizmus zapomnění v tomhle kraji nějak nefunguje. Našinci to nestíhají, odcházejíce dřívějc do věčných lovišť, nežli ty křivdy spolknou, nebo je nechají tiše vyblednout. Takových památek mám povícero ale žádnou na zádech, neb je neukazuji.“ Nemlich to samý tvrdil o svých jizvách i Kazantzakisův Zorbas (Bios kai politeia tu Alexis Zorba). Viděl ho asi v biu v Manangu, kde střídal obden „Sedm let v Tibetu“. S těmi věčnými lovišti, to si nás spletl s Amíky. „Krapítko ale souhlasím s tím Vaším Huxleym, věci, co se lidem dějí, se jim i podobají.“ Hlas rádoby posazen o fous starého Číňana níže, jako když si kluk hraje na dospěláka. Na rameni jeho pohupuje se martinka, ručnice systému Henry-Martin. Ze záhybů čhuby jeho vyčuhuje kudla z oceli damašské, v tomto kraji nepatřičná, vezená přes mnohý horský hřbet. V záňadří, připravená vždy miska z kořene zimostrázu vždyzeleného (Buxus sempervirens), též krušpánek ponašem zvaný. Ten, co začne kvést u nás v údolí v půli dubna a hučí natěšenýma včelkama jak řádně vytočený aeroplán. Dřevo buxusové na ksichtíky maňásků i na matrjošky dobré je matroš k nezaplacení. Z našich dřevin se mu co do vlastností řezbářských asi nejvíce přibližují podkorní mladší partie staré, uvnitř už ztrouchnivělé neb duté jabloně.
    Na zápěstí ještě cibule MOLNIA z Čeljabinsku, zavód CELULOID, v koženém robustním pouzdře, stejném jaké nosíval můj děd z matčiny strany na ty svoje nádražácké Doxy. Nad tím vším ksicht po chvilce spíše pobavený, nežli zarputilý. Prostě tahle země není zase tak úplně chudá na hrdiny.
    Na téhle horní cestě, ze které není velké umění sklouznouti na věčnost, mají prý doupata odbojníci-zbojníci ukrutní, ukutí v žáru slunce, které je tu blíže nežli kdekoli jinde na naší modré guli, následně zakaleni ledovou vodou horských vodopádů, jako ocel těch jejich chladných žabikuchů. Co měsíček ukázal, před nimi raději na pozoru se mělo.

    Jako opravdový aristokrat si nikdá rukávy u čhuby nevyhrnuje, což je nenápadným svědectvím, že mu není třeba rukou k obživě, insignie jako patero šlechtických titulů před jménem a jedno písmeno na SPZ Rolls-Royce tam někde daleko ve staré dobré Anglii nebo espézetky "GOD" na růžovém Cadillacu v té Nové. Krapet si vytahuje kšandy, že cvičí střelbu, ne do terčů ale na napnutý provázek. To kdyby čirou náhodou přinatrefil na samuraje. Na stejné provázky co drží jejich brnění. Takový samuraj bez brnění před gejšami i dalšími šípy je pak zcela znemožněn a úplně bezbraný.
    Zbojník srovnatelný snad jen s mým bráchou, co utekl ze školy hnedka prvého září už jako prvák a na třídních fotenách byl vždy bez pionýrského, tehdá povinně módního rudého šátku.

    Další štace, osvícené království Mustang, antisvět tam někde za kamennou nekonečnou zdí, kde prý jsou továrny na sny i na absolutno.

    „Je to sídlo bohů a po celá tisíciletí tam odcházejí umírati kněží, mniši a učenci. Už celá staletí Himálaj učarovává lidem a jeho velebné vrcholy ještě dnes skrývají četná tajemství.“ (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970)

    Serpentinami od lamaserie si to po karavanní stezce oproti nám mírnix týrnix štráduje, spíše plazí had Buddhovo pěšáků, disidentů v purpurových hábitech, co se vypracovali od sopránu přes alt až k barytonu, těch co dali přednost rituálnímu memorování a biflování nevyvratitelných pravd ze zažloutlých taháků převázaných hedvábnými stuhami.
    Jednoho z toho chovu jsme potkali ještě dole pod kopci, prchavšího v domorodém busu do Kathmandů, poté co soprán náhle zmutoval v alt, nezbylo než na skřipky vrzati a na saxík se učiti, by co šumař přivydělati si mohl. Baryton jeho saxofonu každému učaroval.
    Při cestě jogíni hubení jak kostelní krysy po řádné zimě. Mezi nimi Buddha ze Spořilova, Arahant, Fráňa Drtikol, tiše šeptá: „V čekání je kus mého umění.“ Fotografickou kisnu definitivně pověsil na hřebík, neb ten překročil bludný kořen dokonalosti stínů a světel, při pokusu o zachycení stojícího času. Ten co za blázna jej měli, co stával na střeše domu s rozpaženýma rukama tak dlouho, dokud si mu na prsty nesedly sýkory.

    „Drcneš do dveří a vyjdeš ven na střechu. Západní horizont je počmáraný šedými a oranžovými šmouhami, slunce zapadá a bledý měsíc už stoupá po obloze. Ach ta nebeská báň. Rozpažíš ruce, jako bys měl slunce a měsíc svým tělem propojit, a pak pokojně čekáš, až přiletí první. Mluvit s ptáky je – v ráji, v ráji na zemi – to nejmenší.“ Jan Němec: Dějiny světla. Dílko to o Drtikolovi, co přeložil nějaké upanišady a i dílka jiná Tibetská.

    Svatí mužové učí o čtyřech životních etapách, z nichž tu poslední odcházejí sami dožíti do skalních děr až sem nahoru, jako nomádští bezdomovci s několika obilnými zrnky na den. S touhle myšlenkou koketoval nejen jeden odvážný bard, rodák z minnesotského Duluthu, co vše řádně vyzpíval na vinylu z repráku květíno staronovém gramofonu v její sklářské dílně.

    „Čára je nakreslená, kletba je vyřčená, ten, kdo je teď pomalej, bude jednou rychlej, a to, co je teď přítomnost, bude jednou minulostí. Starej řád rychle mizí a ten, kdo je teď první, bude jednou poslední, protože časy se mění.“

    Jako onehdá Číňan Feng Wei, Josífka Formánků, co si do těchhle končin koupil lupen One Way Only. Ale i jeden od nás ze z Plzně. Vladimír Miltner (* 6.7. 1933, + 13.1. 1997 Surír, Mathura).
    Asi skorem každý v koutku své duše chtěl alespoň na chvíli být poustevníkem. Vřele doporučuji. Zkuste si to ale nanečisto někde doma na samotě u lesa, pěkně v teple, se solárními panely na střeše lesní oratoře, v dosahu českých mastičkářů, nežli si koupíte jednosměrný lístek na Planinu motliteb, platnou jen pro ty co již dohlédnou na druhý břeh, neb křivka poruchovosti je neúprosná a s nástupem kmetského stádia, kdy tyto choutky sílí, strmě stoupá a sebedelší šedivý vous ještě poustevníka nedělá. I když si ho již samota sama našla. Věřte, vím, o čem mluvím.

    ... „Jest květ starší stromu.“ „Jižtě dávno před tím, než vzešlo světlo nazaretské, najdeš poustevníky vznešené na březích Gangu posvátného i Nilu blahodárného, a pud odvrátit se od hluchu světa lichého potrvá potud, pokud povaze lidské vrozenou zůstane ona ideální touha, kterouž rozehřáta, duše ráda by perutě rozepjala, by uletěla tam do bezkonečného modra, prahnouc po blahu neomezeném, jen opojně tušeném. Z touhy té zrodilo se mnišství, velkolepý omyl, který vrcholí v svatém Františku z Assissi, jehož serafínským zvali...“ Julius Zeyer: Fantastické povídky, Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882, z povídky: Z papíru na kornouty.

    Životem otřískáni, obroušeni do sametova jako ty černý saligramy v řečišti kalné Kálí Gandakí, co se převalujou po hřbetech svejch stejně černejch kamarádů, ťukají jeden o druhýho jako dav v metru při ranní tlačenici. Při razantnějším ťukanci občas některej pukne a ukáže světu, co v něm vězí, nádherný žebrování aluviálního zavinutce, stejně jako z naťuknutýho človíčka vypadne omylem nějaké to krásno neb moudro. Proto se asi tady kolem povaluje bez užitku tolik mouder, je jich tu jako těch aluviálních. Jednoho takového kujóna když zmerčíte náhodou doma u nás na hraně topeniště litináčů OLYMBERYL, tak chraň vás ruka Páně si přitopit, dává všem velectěným topičům na vědomí, že Emička Hrbáčková vygumovala computer naší atomové elektrárny, co spouští pacemaker dirigující srdce našeho topícího organismu a mohli bychom, nebo spíše je jen otázkou času kdy vyletíme do luftu směr luna, jako baron Prášil v Zemanově skvostném režijním počinu. Elektrony v letech 2016 a 17 tak zlevní, že bude možno dvojčata malinko i hejčkat a špendlírovat jim v zimě krapet tepla, nejen od bogo-chladných infra-panelů v jejich podkrovních pokojících ale i do kotle elektrického a potažmo pod prdýlky, pod lavici a do trnože stolu kuchyňského, kde se vedle Edy rády zdržují. A v těchto vzácných chvílích to aluviální návěští taktéž hlásá, netopte v kamnech litinových. Je zavřen oběh krve-otopové, aby elektro-teplo neutíkalo zbůhdarma komínem.

    "Ňáká nudle jim neuškodí." Pod nosem nudli jak cikán šálu, aneb trocha špíny obhajoba. Není ticha bez hromu a čistoty bez nečistoty. Jedno vynikne nejlépe vedle svého protikladu.

    Když se dítě narodí, je pořádně odrhnuto ve studené vodě – a tím je konec mytí pro celý život. Je umyto poprvé a naposledy ve svém životě ... (Eskymo Welzl: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, 1928, str.158)

    V tom kraji neznali slovo "špína", protože neměli potřebu pojmenovat něco tak samozřejmého. Stejně jako Eskymáci neznají slovo "děkuji". “Čistému, vše čisté.” Místní Buddhisti neznají slovo štěstí. Oni znají slova blaho „sukha a neblaho „dukha“. A ještě sympatičtější je, že Buddhismus považuje za jedno z největších zel pesimismus. Stejně jako frazeologický slovník našeho Tondy a asi všech Labradorů nezná frázi. „Jsem syt, již do sebe nevpravím ani sousto.“
    Neplatilo tu tudíž, „špína za nehty, špína na duši“ jak se jí bála lady Macbeth a Pilát Pontský. Podle "Šmucik teorie" zapomenuta byla potřeba omývati se. Máma mé mámy, naše bábrlinka Ema by je hnala svinským krokem pod nejbližší vodopád. Na rozdíl od dam své doby uznávala jen parfém vůně čistoty.

    Bedny ty mohly býti i nádržemi koupacími, jak pro mne tak pro mé průvodce, kdyby se mně bylo zdařilo přemluviti koho z nich k tak zbytečnému přepychu, . . . (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, 1897)

    Za všechno mohl všudypřítomný prach a hlavně ta špinavá řeka s přehnaně dobrou pověstí. „Špína špínu bere“, tvrdili svatí muži tady nahoře i ti co se cachtali a hledali očistu stovky kilometrů po proudu, protože tyhle kalné vody napájely posvátně "čistou" Gangu. Ústa Gangy, Mouths of the Ganges v zálivu Bengálském. Tonda by to pojmenoval jako morda Gangy i když všechna ta přirovnání krapet pokulhávají, neb jest ono až na samém konci trávicího traktu veletoku toho a nabízí se mnohem výstižnější přirovnání, pro pobožné místňáky ale nestravitelné. Otázka zní, proč se nechat kamenovat pro tak banální pravdu?
    Svoje smetiště dokázali spotřebovat do posledního drobku, i trus z továren na mléko proměnit v blahodárné teplo. Ne jak to rádoby bývá na globalizačním smetišti dějin. Jen ten náš igelit hrozí jim záhubou. Ale to je úplně jiný příběh.

    . . . nikde jsem neviděl děti tak zanedbané co se čistoty týče. Ale ty, co to v zemi Lo přežijí, jsou nejzdravější děti na světě. Ty zdravím kypící děti v tak nezdravých podmínkách, to je paradox, který mě dlouho znepokojoval. Až jsem nakonec uznal, že dobrá špína je zdravá. Představte si dítě, které se nikdy nebo skoro nikdy nemylo. Představte si růžové tvářičky zmazané zaschlým blátem a hlínou; všech pět špina­vých prstů si strká do pusy a cucá pražená zrnka ječmene, která po­sbíralo na zemi a nebo v ušmudlaných záhybech jakživo neprané čhuby, která přikrývá matčina kolena. To je obrázek spokojeného a zdravého mustangského děťátka. (Peissel Michel: Tajemný Mustang, Olympia 1976, str.145)

    Musíme si pospíšit, na planině modliteb prý dnes hrají bačové fotbal s trilobity.

    . . . cesta, jež šla z Muktináthu do horního Mustangu po levobřežních hřebenech do vesnice Tangja, protínala neobydlené oblasti, ale i největší tábor Khampů. . . str.200

    Ty kanály jdou několik kilometrů podél malého akvaduktu, zbudovaného ve stěně útesů . . . str.205

    Náhorní pěšina obezřetně sleduje akvadukt po hraně sprašového úbočí. Posléze vyústí kousek proti proudu Černé řeky o fous nad Kagbeni, pokračujíce dál napříč, tady ještě řádně širokému údolí Kálí Gandakí, řeky zasvěcené tomu nejčernějšímu a nejodpudivějšímu převtělení bohyně Párvatí, dcery Himaláje, cestou Bhotiů na Dolpo k azurovému jezeru Phoksumdo do země sněžného levharta s Křišťálovou horou se zakletým bohem Mastou uvnitř a severním průsmykem na Kjato. Do země s národem v nevkusně pohodlnejch botkách. Napravo, na sever je možno odbočit na planinu modliteb Mant-hang a za ní pořád dál cestou mezi vybělenými lebkami prý až do země Bö, země bílých divokých oslů a jejich plání kolem údolí Modrého měsíce, hlídaného větrem a lamaserijí Shangri-La. Synonyma věčného hledání. Odpolední jižní vítr Vás odfoukne na planinu jako pírko, postačí roztáhnout křídla a těm s jednosměrnou jízdenkou, lehkým jak věchýtek postačí roztáhnout ruce. Cesta nazpět je mnohem komplikovanější a není na škodu si na vítr trochu přivstati. Na ten co roztáčí vřetena prachu ve vyschlém řečišti. Točí se jako ta s yačí vlnou na kolovratech vrásčitých diddi nebo jako káči Ladovských kluků. Ten velký průvan svědčí nejen zeleným křížalám a rudým paradajkám ve velkých pletených ošatkách sušeným na placatých střechách, ale alespoň občas žádné tibetské domácnosti ani té královské neuškodí a abych nezapomněl ještě jedné větrné elektrárně věhlasné zn. domaniko, takovému velkému trychtýři s dynamem z TATA náklaďáku v hrdle. Výhodou je, že fukéř tu nemá mnoho áček, stejně jako i ten pusgéř dotloukající fotovoltiku. Myšlenka z Delawarské university pro tento kraj hodně nadčasová, akumulovat přebytečnou energii v zaparkovaných elektromobilech V2G (Vehicle to Grid) a platit za takovou úschovnu, nebo zdarma dobíjet Vaše baterie, se teprve rodí v jedné šišce.

    Energetická dieta pouští elektrony do wolframových drátků žárovek Lux a do tlustých drátů těsně před našimi okny jen v liché dny. Dnes je dvacátého šestého, proto se na nich kliďánko suší vlněné purpurové hábity i ty v barvě šafránu a večer bude tma. A právě pro tyto případy byl vynalezen kalendář. Nocoje tu s náma i jeden inženýrskej z daleký země hodinářů, prý taktéž plný hor. On jest prý něco jako apoštol elektřiny za hřbetem Himalajským, hlásaje evangelium čistoty tepla bez kouře ze síly vody ale jen ob den, neb mu tintily vantily od evropskejch donátorů na všechny dny v týdnu nestačí. Podobně sudý a lichý dny řídí u nás doma v Nedvajzu vynášení popelníku kamen Olymberyl, neb je dimenzován pro topení čínským uhlím a z našeho dřeva je polovic popela, krom toho z naší hořlavé břidli, nakopané při sázení borůvek kanadských kolem schodů k úlům. Ta si na sudé dny hráti nechce, to pak nutno vynášet denně.

    Někde za Hrádeckou hospodou se taky točilo a vrzalo na vysoké kovové konstrukci, na takové malé věži pana Eiffela vrzající větrné kolo studny. Jeho lopaty poháněly přes kardanku osu čerpadla utopeného někde hluboko dole ve studně. Dominanta naší větrné hůrky i Shackletonovy kocábky, ze stejné doby. Ten náš větrný motor až z Jesenické Kunzovky byl hnán teplými větry od hrachového pole lusek za humny. Stejné kolo, jako to vyvezené továrníkem Antonínem Kunzem do země Egyptské. Za kmotra měloť ono jedno z Hamburku a druhé ze za Velké louže až z Ameriky.

    . . . prudké větry, které denně v poledne vymetou Mustang. Vanou z jihu a zaplní prostor vytvořený masívy Annapúrny a Dhaulágiri. V Mustangu dují se strašlivou prudkostí. To už ztratily valnou část vlhkosti na velikých zasněžených horských hřebenech. Teprve za Mustangem se uklidňují a ta troška vlhkosti, která se v nich udržela, se kondenzuje a ve formě deště padá na Tibet. Tyto větrné bouře, přicházející z jihu, vznikají z rozdílu mezi vysokým tlakem na jižných svazích Himaláje a nízkým tlakem na tibetské náhorní planině. Jsou přesné jako hodiny, propukají v poledne, když se vzduch nad Nepálem ohřeje, a končí po západu slunce, když teplota klesá. Žít v Mustangu znamená sedět v gigantickém průvanu, sedět na stoličce před dokořán otevřenými dveřmi, to jest obrovskou trhlinou v Himálaji. (Str.113)

    Stejný vánek, jako ten loňský v Zemi Obrů na opačném konci světa.

    Nemnoho vibramů rýhovaných jak čaj nebo kožené boty tatarského jezdce tu štrádovalo, no vibramů nějakého Evropana možná jo, ale ty byly zuty ohleduplnými hostiteli, před obřadným mytím nohou mnohem níže, už při vstupu do údolí a tudy už v nich rajzovaly mnohem potřebnější haxny.
    Šlapali jsme prach promíšený kamením, kde scházela veškerá květena, vyjma té solné. Pustina vůkol neoplývá příliš strdím, jako ta naše kolem Řípu, zato přehršlí ledku a síry na střelný prach do těch jejich předpotopních ládovaček předovek. Postačí upéci menší milířek dřevěného uhlí. Špetku utlouci v hmoždíři a tibetské srdce nimrodovo i to loupežníkovo se může zateteliti.

    Tak tam někde jsme dorazili k úctyhodnému poli zkamenělých mořských potvor, šutráků s vyklepaným žebrovím z purpurového amonitu kopýtky ovcí, těch s řádně pokroucenými rohy. Na rozdíl od těch zavinutců - saligramů schovaných v černých valounech v řečišti Kálí Gandakí, kterým pomůže na světlo boží až kladívko mineralogovo. Autorka tak trochu dělala do tvrdých černých sedimentů, spíše vhodných pro tyhle komornější kusy. Ty oblázky, které měly to štěstí, že pukly samy, omlety byly kalnou vodou Černé řeky, samy černé, do hebounka. Vylouply se jako vánoční cukroví z formičky, kterou prásknete o vál, nebo jako liči, čínské jahody, dobře zralé, vyskočí z křehké skořápky po stisku mezi palcem a ukazováčkem.

    Proslulejší jsou jen sálagrámy, posvátné kameny z koryta Kálí-Gandaku, na straně půlnoční od Tukuči. V celé Indii jsou tyto kameny, pokryté fosiliemi, po dlouhá staletí pečlivě uchovávány a ceněny nad zlato pro svou zázračnou moc. Spolu s Muktináthovou svatyní vytvořily z Kálí-Gandaku jednu z posvátných himalájských řek. Ale i ti, kdo nevěří v magickou moc kamenů, považují Kálí-Gandak za proslulou řeku. (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970)

    A bylo vymalováno, už jsem ty zkamenělé zavinutce viděl jak dřepí u nás, ovinuty kořeny naší bonzajky na kuchyňském stole i bolest za krkem jsem hnedka pocítil, z toho budoucího trmácení s tímhle kamením na hrbu. Sto chutí mrsknou s nimi hnedka do těch kalných vod pod námi. Z těchto myšlének ale hnedka pomohl od jogínů odkoukaný fígl. Z kuchařky jogínského údržbáře pomíjivé schránky lidské. Vytahujíce krční partii páteře zavěšením na neviditelném špagátu, co je stejně viditelnou hmožděnkou a ponkajznou přiheftován do kosti lebeční v temeni. Právě v těch partiích, kde si ponechají pozůstalí synové chomáč, takový pramínek vlasů na jinak holé lebce předtím, nežli zapálí pohřební hranici. By je jednou předci k sobě nahoru vytáhnout mohli. Na chvíli to pomohlo.
    Přísně utajovaná, torturou na mučidlech vymáhaná, byla GPS souřadnice lokality amonitových fosilií, co tu zbyly z vylitého moře Tethys pro Terku, po tom velkém karambolu Indické a euroasijské desky pevninské. Těch co se později přestěhovaly, nevím proč, i do Květíno květináčů s orchidejemi na parapetu v Biskupcovce stojících i na láty kamen litinových, tam doma v Nedvajzu. Prostě bylo nabíledni, že tihle zavinutci se budou zanedlouho vyhřívat taktéž na litináčích, svinuti svorně kolem papiňáku ze stejného matroše, svorně spolu s krajáčem krajánků od Starbugsů. Toho hrnku, kvůlivá kterému mi vždy při vyprovázení někoho z rodiny na letišti Vašíka Havlů svrběla notně dlaň, a nescházelo moc a skoro jsem ho po vzoru našich soudruhů znárodnil. Zachránila mě až Terka. Přitáhla mi ho z Frisca.
    Vaška obdivovala půlka zeměkoule včetně mé maličkosti a Vlasty Chramostové, co se jako jedna z mála co znám, uměla vyrovnat s minulostí. Ale Ruda Bouzků mu nemohl přijít na jméno. Kroutil dycinky hlavou, když na to přišla řeč, jak po takovém bohémovi, který na něho opomenul, ještě za hlubokého totáče převézt řádně odkoupené fáro, kliďánko pojmenujou letiště.
    Ty místní aluviální potvory bičovány byly tady, na té větrné planině, po miliony zim studenými větry a nečasem. Mohou se už teď těšit. Podaří-li se nám je odvláčet na hrbu až do našeho údolí Nedvajzského. Budou se vyhřívat na těch látech našich litináčů aby na oplátku do sebe nasákly krapet tepla na noc pro nás spáče. Pěkně mezi žebra svá uschovajíce ho. Vracet se tam domů budeme s vděčností, že tu naší barabiznu zase vidíme. Javorový les tam nesměle přešlapuje hnedka za dveřmi. Když tam někdo omylem čirou náhodou zabloudí, tak to je jen z nouze, proto jsou dveře pro sichr, pro potřebné, raději furt neuzamčeny.

    Srovnatelné naleziště objevil nedávno Tom na Marocké Sahaře poblíž oázy Erfoud cestou Land rovery k dunám ERG CHEBBI. Kousek za kamenným brodem. Několika kilometrovou, pískem do skleněna vyhlazenou černou kamennou desku, ze které zvědavě vykukovaly ksichtíky trilobitů a stejných zavinutců jako těch tady, jako z černého ledu hlubokého jezera.

    . . . Naposledy prošly ovce, následujíce poslušně svého vedoucího Vaňku, který se se svým zahnutým nosem a rohy tvaru vývrtky podobal městskému radnímu z konce 18. století. Funěl opovržlivě nad sněhovou metelicí a v jeho kožichu mu zima nebylo. (Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, 1911)

    Ví ale, že ovce mu dá polovinu mléka co koza, hutnějšího, lepšího na jogurt. Kozího použije zas na sýr bílý s typickým smrádkem "prčinou" a yačího s nažloutlým odstínem na všechno.

    „Ukazuji mu krásnou fosílii, on ale vůbec netuší o co mi jde a moji amoniti se zatočenými ulitami jsou mu ukradení.“ (z pera Petra Matthiessena, str.212)

    A potom, co nám přestal představovati jazyk svůj veliký, započal tak krásně halekati, padla uštěpačná poznámka, kolem z Milána právě kráčejícího pana Vodňanského: že by prý ti z La Scaly potěšeně mlascali.
Ve verzi druhé: ..., že by celá La Scala nábožně jej laskala, mlaskala a drobet také tleskala.
A v podání třetím: ..., že by tamti z La Scaly jen tak slastně mlaskali, i ten Ital co tak dobře v bráně chytal a pak to řádně doma v Miláně schytal.

    Posvátná řeka se valí širokým řečištěm. Podle mytologie býval její horní tok oblíbeným sídlem boha Višnua. Černá zkamenělina mořské mušle nalézající se v okolí řečiště, takzvaná šálagráma, je vysoko ceněna, a pokud nějaký hinduista takovou fosílii vlastní, uctívá ji na domácím oltáři jako Višnuovo vtělení . . . Pro nás je řeka Kálí Gandakí důležitá tím, že pramení v Mustangu. (Thoma Zdeněk: Země bohů a démonů, str.64)

    Tam doma v Nedvajzu s námi vegetí jedna bonsaj "Goblin" Zelkova serrata - ostrolistá zabloudivší na náš stůl kuchyňský až z Kavkazu. Její původní domovinou je ale Čína. Přezdívaná u nás Goblinska, podle té posvátné počítačové gamesy našich robat. Té s Hinduistickými kořeny. Ušatci zmiňováni jsou už v Bhagavata Purana, jako sluhové boha Haraa - Bhava, vládce země Vitala, jedné ze sedmi podoblastí Patala - podsvětí v Hindské kosmologii. Hnedka co se navrátíme, jestliže se ještě někdy navrátíme, vyfasuje Goblin ke kmínku minimálně jednoho trilobita odsud. Tam doma ji pořád sebou taháme do Prahy a nazpět, aby jí nebylo smutno, jako tak činil zabiják „Léon“ Jeana Reno. Je taková řádně zparchantělá, ale naše. Kvůlivá ktetéžto nemůžeme ani v zimě ani nikam na dlouho odjeti, neb by nám mrcha malá zmrzla a v létě zase uschla. Vedle Zelkovy bonsaje ještě i malý habr od úlů i s trávou a jedna CARMONA z jižní Číny z provincie Fu-ťien, (Čaj Fuki, Philippine Tea), Ehretia buxifolia Roxb., 1795 pojmenovaná podle Georga Dioysiusa Ehreta. Lístky posledně jmenované poslouží v nouzi nevyšší coby nouzový čaj ale to když dojde i uzený slisovaný bobek od dvojčat.
    Bonsai jako příslib shledání s přírodou. Dostat BONSAI - „strom v misce„ k lůžku nemocného je logisticky krapet jednodušší kšeft, nežli se dřít s nemocným i s jeho neforemnou postelí pod strom. Toto umění si proto pro svoji pohodlnost, jak tomu u většiny dobrých vynálezů bývá, vymysleli sami tamní felčaři. To vyprávěl strejda „Čas“ kdysi dávno, kdesi v čínském městě Xining za noci kdy se nedalo nám s Finčou a Monikou vedrem na nádraží v dřevěném hytláku oka zamhouřit.

    Vlastně nebyly ani tak drahý. Ta hromada překrásných šutrů vyšla na jedno regma v haxně levé, daň to za hamižnost a pět minut strachu na každé další celnici.

    Paní Müllerová, od té výpravy už na pořád kulhal, v domnění, že se to sluší pro řádného legionáře s modrou knížkou nebo alespoň modrou krví, toho času ve výslužbě. Zkuste simulovat nekulhání. To po víc než deseti krocích vzdá i profesionální simulant.
    Vyhlášeným nakladatelstvím, líhní a tiskárnou takových knížek „mindertauglich“ v době normalizace býval mezi plzeňskými branci chvalně známý Kufnerův ústav, familiárně „Kufnerák“ zvaný. Přílohou a závdavkem preventivně antidrogový odstrašující zážitek, i dobrá škola na zbývající povětšinou delší kus žití. Kvůlivá takové krásné literatuře, se i Váňa do Kufneráku dobrovolně s blázny zavříti nechal. Kytka jej tam onehdá ještě s roční Terinkou v náručí, co by spojky, navštíviti byly. Pár let předtím i Vojtěch Frič díky předstírání duševní choroby unikl službě vojenské. Ročníku jednapadesátému ku modré literatuře, nepostradatelné za mládí mého v knihovně každého intelektuála, paradoxně pomohly i ruské tanky, jejichž osádky musely někde svoje hlavy složit. Proč ne na palandách českých a slovenských branců?

    Ty vyplazovací uvítací manýry mi připomněly jak na bráchu, kam kdy přišel, taky každej rád otevíral tu svoji chlebárnu, ukazujíce mu bolavej zub, neb pověst zubařského umu jeho jej vždy na hony předehnala. Onehdá dokonce, když jsme byli přistiženi na hoře Medvědí za hluboké totality v neméně hlubokém hvozdě šumavském a bdělí strážci hranic nás pročež řádně a po zásluze zabásli a převezli khaki gazíkem na Slučí tah, tam co je ta proslulá voliéra k tomuto účelu specielně vycvičenejch Německejch psisek ovčáckejch. Teda hnedka vedle těch kotců stála dlouhá léta nepoužívaná ordinace zubní, plná pavučin, kde soudruh toho ostrahy, co takto otevíral v ústrety tlamu svoji, hodinu šlapal na velocipedu pohánějícím zubní kolovrátek, zatímco venku vyli psi jejich. No voni ti bráchovi kámoši skálolezci jsou taky divná sorta človíčků. K Mírovi přijde občas ňákej, otevře na něho chlebárnu, že by to jako chtělo něco vytrhnout a po řádné přípravě na otisk korunky se vytratí a přikvačí si to za pět let s úplně vyžraným zbytkem kořene. S poznámkou, „já vám to říkal pane doktor, že chtěl ven, že to nemá cenu jej šanovat“. Brachus, naší zlatou mutter dycinky zván jen coby Mída, tak ten by se dozajista i na těch ostrovech Novosibiřskejch eskymáckejch dobře uživil. To by bylo kožešin stříbrných lišek, vorvaního tuku a všeho dalšího potřebnýho.
    Mistr v umění ignorovat někým vyznačený a prošlapaný stezky, trapinky i turistický značky. A nedej bože byli-li tyto lemovány řetězy nebo lany ocelovými, třeba na via-feratách v Dolomitech. Tak to ho umělo dohřát doběla, jako by ta ocelová lana pod proudem byla. Ani se jich nedotknul a lezl dycinky po skalách vedle.

    „He was king!”

   
    Máme oba takovej divnej, vtíravej pocit, že pravej Tibet Bö se svým matriarchátem, volně levitujícími objekty i osobami, před námi vytrvale couvá a jen na zkoušku vystrčí palec zpod duchny tajemna, jako to yačí momo, svatý lejna stejný provenience, tyrkysový šutry na krku krásnejch babiček a bazneky denní potřeby ohlazené generacemi mozolů. S kolébkou paranormálních jevů, jako Yetti, reinkarnace, létání jogínů až po alternativní medicinmany s tou jejich léčbou doteky a plísněmi na yačím řádně žluklém másle, penicilinu jaký zná jen pětiletá pyrenejská šunka SERRANO z naší spíže. Prostě záhady, jako přemnožení upírů v Transylvánii za toho slavnýho zimního přechodu Piatry s jednou pixlou božího kondenzovanýho mléka, brachusem od mala zbožňovanýho.
    V končinách našich nepadají jablka zas tak daleko od stromu mateřského a něco z toho podědí i Terčino Emulka. Malá zápasnice SUMO od mala, čas od času, jen pro potěchu svojí levitující. Vlastnost tato ukáže se zanedlouho jako dědičná.
    V tom slavnym cocktailu je prej namícháno hodně racionálních i iracionálních ingrediencí a jen těžko říci kterejch více. Šarlatánství či medicíny. Porád se prostě schovával za nějakými neveřejnými veřejemi dobře zašpérovanými a nám dovolil jen skulinou juknout. Tajemno, co jen tak lehonce lechtá na chodidlech, jak to tak krásně umí, kus cesty odsud na sever Rus domácí, Blattella germanica z kmene Arthropoda, stejně jako jeho příbuzný šváb.
    Za vraty stlučenými ze sukovitých prken neb tady je všecičko sukovité. Dřeviny bojují zoufale o svoje místo na slunci. Husté větvoví. Jedna haluz předhání druhou, aby vykoukla, vystavila jehličí dále, ale zasejc hnedka neumrzla.
    Zdáli vrata ta jeho, dělala na nás ramena jako rampál Rambo. Když jste ale přišli tak na pět kroků, daly vyniknout unavené veřeje jejich spíše jak křídla andělům na náhrobních kamenech u nás doma, ale s jedním frajersky výš. Rododendronovou vahou pravá poklesla, vyháknuta z pantu horního, dole pak díky tomu rozkročena škvírou, jako Malý princ ve svém dlouhém mantlu. Nežli jsme se osmělili je otevřít, skulina ta dovolila nám nakouknout obezřetně za ně.

    Až jsme ho na chvilku dohnali za horizontem, kousek nad Kagbeni v malé vísce plné halucinací ze všudypřítomného kouře jalovcového. Střech z hlíny dusaných bosými chodidly haxniček místních. Chvilku na těch placatejch střechách ležel v zimě sníh ale jinak jen závěje sušících se křížal, prosa a všeho co potřebovalo zhubnout od vody neb monzun již tu nehrozil.

    Někde tam hluboko dole pod špičkama vibramů našich svítí do tmy okrová fasáda a vábí, jako benzinka na Sahaře na obří oříškové Magnum od Algidy. Architektonická strohost, střídmost a střízlivost, ale úplně jiná, nežli ta naše románská, gotická. Neznajíc oblouku a jeho klenáku. Nepopírající zrovínka principy hmotnosti, krapet korpulentnější. Harmonie větrné pustiny a robustního funkcionalismu. Žádná subtilní konstrukce vzdušných zámků, jako u nás doma na Hrádecké nebo nadýchaná Santiniho česká placka v nedaleké Mariánské Týnici, spíše těžkotonážní byzantská Hagia Sophia, ale bez oblých křivek. Zježené pačesy trámců vykukují z blátivé omítky na místo fiál a chrličů chrámu sv. Víta, vedle té profláknuté krčmy domácího pana Broučka, tam někde daleko u nás doma.

    "do srdce zkroušeného proniká hudba světa snadněji" Albert Camus: Smrt na duši, Alžír 1937.

Hudba je často krásnější nežli květina, místní květena ale nasadila laťku příliš vysoko. A v tom zrovínka do pecek v uších někdo křičí: „pravda je omamná květina“. Produkce, co se line, nebo spíše prosakuje zdmi svatostánku ve tvaru piksly od cukrlat zaslouží si bez debat přívlastek přívlastková, jako dobrá vína, ale žádná Stabat Mater našeho pana Dvořáka nebo varhany sousedovic Bacha. Žádná dlouhá akustika jakou si může špendýrovat třeba gotický oblouk u Sv. Víta. Tady se rodí hudba zcela jiná. Jako ty mladé velehory všude kolem. Kostrbatá skaliska. Jakoby celej dobře natemperovanej band nebo ansámbl, jak je libo, hrál z jednoho společného partu pro buben. Další podagrou zrakvené prsty bloudily po pražcích mě neznámého strunného nástroje s dlouhatánským hmatníkem, vyluzujíce podivně disharmonické brnkání. Tóny tak trochu volné, jen tak tak držící pohromadě v osnově notové. Nově objevená, stará čínská vaječná omeleta v podání jazz bandu. Muzika ne nepodobna té eskymácké při svěcení tahu lososů, co za ušiska Vaše bezpečně nebo spíše nebezpečně tahá. Muzicírování náramně podobné fantomovému preludování našeho pianissima, co mu sežraly mrchy moly paličky a bylo za trest, na vejminek barbarsky vypovězeno ze saloonu, dřívěc chlívku pro dvě kozy, do dřevníku, hnedka vedle dubovýho špalku na štípání, toho vezeného přes kořeny od Dalibora až z Říčan. Každé rozseknuté polínko si po libosti zaimprovizuje. Takové štípání je velká radost pro všechny muzikusy a byla na něj vždy fronta. I těmhle muzikálním návštěvám, co mají pár not přimícháno v krvi od pánaboha, se toto privilegium uděluje jen za odměnu, za dobře odvedenou práci na panském. Ale samozřejmě jen za robotu, při které by prstíky své nezrakvili nebo nedej bože nezkrátili sobě.
    Úspěšně vyhýbavše se bend ten všem formám tonality, nechal by se natuty slyšet hudební kritik na našem rádiu, kteréžto nemá naštěstí dosti dlouhých vln by sem kritika sžíravá ta jeho drápy svými dosáhla. K tomu z té okrové Tatramatky na vymývání mozků doléhá božsky monotóní libozvučné mručení mnichů při řádném masírování do nekonečna omýlaných, nevyvratitelných, chaoticky vrstvených pravd. Štrádujících na předlouhé pouti od kontratenoru k vyšeptalému zralému tenoru. Charisma to spirituality. Nic ale není úplně černobílý. Malej tunýlek a slabej čajíček oproti civilizovanému dennodennímu čučení do bedny z otomanu někde v Kalifornii nebo v Jizerkách.
    Hlasy držící se zuby nehty monotónní linie litanie, jako ta nová asfaltka kolem naší Hrádecké hospody, co ji zeměměřiči nalajnovali na špic, kousek níže zmiňovaného sv. Bartoloměje s druhou navždy nedostavěnou věží, neb by dostavba její symetrii jejich vyosila. Vše bez lamentačních vlnek stoupajícího a klesajícího hlasu plaček.
    O chvilku později k tomu dlouhé zelené olšové hnáty, bičují a bubnují, zmítány údolním větrem, na vlnitý plech střechy našeho podkroví, útulny, krcálku s vrzajícím exotickým vývěsním štítem Holiday Inn. Střechu z plechu na blankyt nebe nafládrovanou. Ocelové vlnky byly napatlány nemlich stejným odstínem modři, který sem vůbec nesednul, jako těm plechům v Patagonii. Další neuvěřitelná shoda, vedle tvaru klobouků připomínajících buřinky jihoamerických indiánů, dokonalých kopií vlněných čepic a mnoha dalších insignií podporujících odvážnou, dosud neprokázanou migrační vlnu vkusu zaoceánského.

    Na podkrovním trámoví oděném v dámském červotočím triku, kousek nad mojí hlavou se k tomu tématu pokouší sdělit něco náramně veledůležitého nějaký dřevožrout. Ani jeden z nás však nevládne dosti písmem Sherpů a tak, to co, vzkaz ten, asi bude muset posečkat na svého, ještě nenarozeného Schliemanna.

    Na tmavo fládrované stěny kradly krapet světlo. V tom přítmí, nežli si oči naše stihly přivyknout, jsme společně zakopli o určitě schválně nastražené zuté papuče a v předklonu doslova vlétli doprostřed modliteb, do prostorné čtvercové místnosti s fortelnou stoletou podlahou, teslicemi řádně přitesanou na solidní fošny z kmenů roďáků. Vše bez škvír a mezer, jako Baalbecká terasa na Bahamách, co už se prý krapet okoukala Viktorovi, tomu co pořádá festivaly na českých hradech. Jistě též dílo mimozemšťanů. Po té roďákové podlaze tančily skvrnky paprsků, jak si děravými závěsy pohrával všudypřítomný vítr.
    V duchu jsem se musel pousmát, upomenuvši se, jak jsme se na sebe podobně nevěřícně podívali nataženi s mým tátou na voňavém trávníku, na jehož druhém konci právě odjížděla poslední šalina z kruháče na Slovanech. Těsně nad zemí tam byl zrádně natažen drát, ne papuče. Tehdá mi šel ukázat danajské dědictví po svém strýci Karlovi, velké vápno hostů na fotbalovém plácku, o jehož stavbě, ještě za hlubokého totáče, nikoho z rodiny neinformovali. Později jej velkoryse daroval městu Plzni.
    A ještě jedno posvátné zouvání mě na mysli vytanulo. Dnes gympl církevní s věžními hodinami a třemi vchody, za našich školních časů i tři školníky měl. Ten náš z ulice Houškovky se jmenoval pan Adámek, vzrůstu nevyčnívajícího. Školní budova vystavěna byla léta páně 1897, nákladem obce královského města Plzně a jest dodnes jejím vlastnictvím. Hlásá dodnes žulová deska u každého vchodu. Náš holohlavý fyzikář Dušek, vzrůstu naopak vysokého, co si nás získal asi hlavně svým parádním majstrštykem, vyhandlováním handlu do Erfurtu. Do rodin pod hradem Wartburg sídlících, kde nás v legraci skopčáci tamní přezdívali "PovidlaBöhme". Za hlubokého totáče činem neuvěřitelným. I když to jen do té „dederónské“, menší půlky Dojčlandu bylo.
    Tak ten měl v malém domku, za papírenským parkem, kousek za dvouleťákem (papírenským domem činžovním o dva roky starším nežli ten náš v Zahradní ulici č. 8 a Slípkovic č. 10, ve kterých vyfasovala Fakultní nemocnice roku 1957 pro svoje dva mladé lékaře po jednom bejváku, samozřejmě těch nejhorších), hvězdářský dalekohled. Nežli jste vkročit směli do astronomické svatině jeho, nutno bylo taktéž vyzouti se z botek a jen ve fuskách vstoupit, byste nevnesli nějakého mikroba. Jak to bývá zvykem i ve svatyních lamaistických v dalekém Tibetu, z důvodů ale pragmatičtějších. Byl prostě tak trochu dost správně praštěnej, ale nějak úplně jinak nežli jeho kolega z kabinetu, chemikář Weis, taktéž figurka krásně svérázná. Nevím a už se to nedozvím, proč si mě oba dva tak oblíbili.
    Ta podlaha tesaná teslicemi mi za deset zim inspiruje alepoň k otesání odkládací jasanové fošny pro nástavky v novém včelíně. Pořád jsem na ni musel myslet a všude ji dával za vzor řemeslné dokonalosti.
    Tahle podlaha tady byla ale navíc ohlazena možná milionem mozolnatých chodidel a napajcována potem jejich, jako kosiště, co si vyráběl můj děda Václav. Tyhle místní fošny hlazeny byly ještě několika málo páry fuseklí, co se vyzuly před prahem z pohodlných sandálů, těch drahých zápaďáckých pro ošklivé turistky šitých. Tím samozřejmě nemyslím moji krásnou dcerku.

    Střešní okna, spíše střílny, nenaplňovala chrám moc štědře světlem, proto musely suplovat věčné plaménky mosazných kahanů napájených yačím máslem štědře dolévaných šourajícími se donátory z řad převážně toho něžnějšího pohlaví. Protipól vůně nepříliš úspěšně překrývala, jen trochu vylepšovala kadidla ze škvařící se smoly jehličí jalovcového. Ze zdi na nás koukla poněkud obézní obluda v tygřím kožichu, s ucházející manikúrou, s kruhovým nebem i peklem plným titěrných, vypiplaných postaviček v břiše, vše řádně nahňácáno a nacpáno do tenkého rámu, na svitek, nebo jako tady jen tak naostro rovnou na stěnu. Malba to ne nepodobná té mapě od Sandro Botticelliho La Mappa dell´Inferno, malované podle textu Danteho pekla z jeho Božské komedie, kterou byl stejně inspirován i Milton, Chaucer, Longfellow Puccini, Monteverdi, List, Čajkovský, Wagner i nějaký Dan Brown. Toto znázornění zde má ale krapet širší záběr, neomezujíce se jen na komnaty pekelné a není to zdaleka tak morbidní vyobrazení téhož.

    Disputace následná, nemusela udáti se tak úplně nutně právě tak, jak zachyceno a zapsáno dále stojí.

    "Bratře! Neviděl jsem vás včera na večerním nácviku levitace a neviditelnosti!" ..."Děkuji za poklonu pane lámo!"

    Napřáhne ploutev. Má pevný stisk, jako mámin bráška Pepa, syn živnostníka a hostinské, co narukoval k Černým baronům, trestnímu praporu PTPáků, kterým „lid“, byvší právě toho času u kormidla dějin, nesvěřil do ruky flintu ani kvér, jen krumpáč na rubání uhlí. Dostal se do dobré společnosti a zbaven starosti o svoji budoucnost, mohl se po poněkud delší vojně věnovat jen studiu mléčných mufloních zubů grundlí u strýčka Josífka Broz Tita, v tehdá rebelující Jugoslávii. A protože v tom musel bejt dost dobrej, majíc všecky předky pytláky, co dobře pracovali s brokovnicema s nakrátko upilovanejma hlavněma, vysloužil si rychle ostruhy na poli tomto neoraném. Dřívějc Černej baron, později uznávanej lesák.
    Upřímností stisku může mu konkurovat snad jen ještě mistr kominický od nás z Nedvajzu, ten s výučním listem kuchaře.
    Podání ruky dlaní nahoru, aby bylo nad slunko jasnější, že nedrží zbraň, ani kabanos. To zase já musím ukazovati vždy nenažranému Toníkovi, že už nemáme nic společného k snědku a není nezbytně nutno slintati mi na sváteční gatě. Odvěké gesto otevřené dlaně.
    Nejprve rozdány byly tobolky s drcenými listy konopí povzbudivší paměť a pro zdokonalení se ve vzácném umění naslouchat druhým tak jak rády činí a jsou v tom fakt dobré u nás doma hlavně vrby. Jemu sic potřeba takových nebylo. Mělť uši včelaře jako ten velký včelomilec Josífek Mendelů. Ušiska co hnedka po nastevření úlu majiteli svému prozradí, podle nervozity a výšky tónu bzukotu, kolik vyfasuje od domácích miláčků, při chystané čorce zimních zásob jejich do vtipně nachystaného medometu, žihadel, jak činívali nezřídka kdysi lapkové medvědi v tom našem údolí Nedvězském. A teď toto činím s oblibou já sám. Ti medvědi možná ale proto, že se tam tak daří i malinám, co je přímo přitahují.
    Zásadně neklesal hlasem, bojíce se asi ukončit větu aby ta tečka nebyla náhodou tou poslední. Malá neposedná živá očka zarámovaná dobře poďobaným ksichtíkem, taková co pořád ještě uměj vnímat krásno. Krátkozrace mžourají za kostěnými obroučky zasmolených brýlí čtecích, pokažena věčným študýrováním. Nepatřil zrovna k těm, co pořád přelešťují dávno již vypulérovaná skla, aniž by cokoli kloudného dosud přelouskala. Poněkud placatější nozdry prozrazují něco o boxerské minulosti nebo střetu s dobře maskovanejma hráběma. Fakír performer, spiritus agens, učitel, mníšek s titulem geshe, medicinman, co se nebojí mocných ani nemocných a tulák v jedné kůži, ten co prý zná jak číst z knihy života, ten co se pořád mračí a naši by mu nasadili jarmulku a usadili jej u východní zdi chrámové za to, že ví o věcech co jsou potřebnější než chléb, ten si promnul staré zkřehlé ruce. Zavoněla spálená kůže a zašustilo to jako větve otírající se o tohle podkrovní okno.

    Stejně jako v Trollů zemi ... „Zatrollená věc ... ta okna samozřejmě byla ze skla, by se do daleka leskla ...“ Henrik Ibsen: Peer Gynt, 1867

    Prostě celej nekompromisní Ibsenův knoflíkář.
    K těm jarmulkám, kipa neboli též mycka zvaným, ne nepodobných pokrývkám hlav muselmanských i té ve které občas ku spatření ve svém okně vatikánském samotná hlava církve římskokatolické bývá. Něco bych Vám mohl o takových povyprávět, neb jsem prvou svoji natuti košer vyfasoval onehdy v zemi Izraelské a nemlich stejnou háčkovanou od pravověrného muselmana v Cařihradě, městě jinověrců při obřadném rituálním omývání haxen svých před vstupem do modlitebny jejich na koberce posvátné perské, od právě vedle dlejícího kmeta. Ještě jí mám schovanou. A pak, že dialog napříč náboženstvími různými a neznabohy tolerantními možný není.
    On vyprávěl, jak čím dále na stranu půlnoční kraj i lidé drsnější prý jsou a mravy jejich surovější.
    Učená disputace následná vedena byla za vydatné podpory meditační berličky zvané chang, až nám bylo k ránu na placaté střeše krapet šoufl. Ten profláknutej pijan noci, sedíc jako Turek se zkříženejma haxnama pozoroval nehnutě hvězdnou kopuli co tu je taky nějak o fous dost blíže.

    „my land is close to heaven“

    „Život pozemský je tu propleten s tím nadpozemským, jako nikde jinde. Nežijeme tu ve stínu něčího stínu, jak jazykové zlý tvrdí, neb se ukázalo, ježto placatý je ani stín vrhati nemůže. Mnozí taky přizvukují, že rozvířit čas od času prach, nemusí ku škodě veřejné býti. Čím vyšší post v hierarchii tady toho našeho lámovství, tím na něj více fouká a je také až moc na výsluní. Tady fouká samo o sobě až dost a slunce není asi nikde blíž, takže vlastně není ani o co stát. Tam dole v rovině zase bez takového zdravého luftu, visí ve vzduchu, držíc se zuby nehty nad příbytky lidí jak hovno košile, těžkej zatuchlej odér lepry, korupce a protekcionalismu těch jejich kast."
    „Prostě na špici to naštěstí i naneštěstí dycinky a dycky foukalo.“ To samý tvrdil kdysi, kdesi daleko doma chudák P3k na hřebeni Roháčském i Kytka v UNICEFu i později v SOS vesničkách. Zavolat jí v tom období managerského vzepětí, znamenalo nevědět nikdá, kde to zazvoní. V Helsinkách, v Ženevě, v Oslu.
    Tohle ale není žádná Societas Perfecta - Perfect Community súfijských dervišů-žebráků, zenových mistrů, indických jogínů a tibetských mnichů. Zkrátka Těch, co lajnujou hřiště. Zůstat sám sebou, přetěžká je věc. Storky všech svatých textů až na nemnoho výjimek mají sloužit k jedinému cíli, učinit čtenáře lepšími ve smyslu umění naslouchat svému okolí. Čtenář takový prý je ale bohužel druh na vymření. Používá-li se interpretace stejných textů k ovládnutí druhých, je to rigidní průser. A ubránit se patosu přetěžko jest jednomu, nutno ale přiznati si tento, stejně jako umět si dělat srandu hlavně ze sebe samého." „Člověk nesmí nikdá prodat svůj zpívající hrnec.“ U nás doma platí to samé o houslích. Vystoupat vždy o fous výše aby bylo kam se na noc vrátit a přečkat do úsvitu bez výškové nemoci. Brát schody po dvou aby zbyla nějaká rezerva na časy, kdy to půjde jen po jednom. A sám spíše asi pro sebe se zamýšlí nad na první pohled iracionálním uchopením všehomíru astronomy, jadernými fyziky, matematiky a dalšími vědátory, co si zahrávají a pracují s nekonečnem a abstraktními pojmy vůbec. Ti kteří statisticky významně inklinují k nějaké té víře. Jak tady, tak stejně u nás doma, ti z UK. Mnozí z nejzatvrzelejších materialistů z řad matematiků nebo zastánců věd astronomických, pragmaticky nechávají si na palec pravé nohy nastevřená vrata zadní, nebo alespoň na nehet špehýrku, pro paprsek duchovna až mystična, by žití svoje suchoprdské zlidštili. Připouštějíce si tu věčnou otázku. „Co kdyby, tam někde, čirou náhodou...?“ Prostě statistika je o tom, vycházejíce z axiomu poznání, že nic není zcela černobílé, jak s oblibou a rád říká Tomáš náš.
    Jakmile ale nějaká filosofická škola, náboženství nebo jen odnož jejich, ve jménu své dosud myšlenky čisté nebo svého boha všemohoucího, přestane respektovat důkazní sílu, započne ohýbat pravdu a přepisovat historii, koleduje si o repete chyb svých. Vydává se štandopéde po cestě povětšinou do vlastnoručně vyfabulovaného pekla. Občas oklikou přes Dante Alighieriho předpeklí.
    To vše se mu prý honí šiškou a přichází na mysl nejčastěji při šůrování zubů a dásní tou větévkou z tržiště Istanbulského, tím kacíkem s obnaženými vlákny. Po vzoru arabském. Neb medicína a hygiena asi vůbec, prý přišla odtamtud, ať se to komu líbí či nelíbí. Zlí jazykové ale tvrdí, že tímto aktem tam odtud zákonitě i odešla.
    Zeměkoule pod našima nohama se už hodně pootočila a stejně tak i rozhovor se nepozorovatelně pootočil krapet jiným směrem. Řeč sklouzla až uklouzla, prostě na přetřes přišlo krásno, co nesmí prý vydržet, aby nezevšednělo. Krása kaktusového květu po jedinou noc, růže z Jericha. Pomíjivého okamžiku. To vše s puncem zvláštnosti, jedinečnosti, pokory i pomíjivosti. Jakou trpí i výtvory stone balancingu. Mělo-li by vše kolem, podle našich měřítek, atributy dokonalosti, stability, stalo by se toto hnedka šedivé a jedna plevelná kopřiva mezi tou unylou dokonalostí, byla by designovou bombou. Krásu okamžiku, kdy si vaše psisko položí čumák na kolena gatisek vašich a celé je vděčně poslintá. Pozdějc na paškál jsme si vzali otázku, zda i touha a ochota k žití není náhodou v protikladu, tj. nepřímo s inteligencí toho kterého jedince provázána. Jak to kolem sebe v poslední době přihodívá se. Bóďa Hrabalů, pan Bróďa, Reezees i můj brachus zářnými jsou toho příklady.
    Prostě hodně moc se podobal jednomu od nás. Klaněl se našemu Martinu Jirousů, zvanému Magor i tomu jeho. „Přitahují mě jen bitvy předem prohrané.“ Vyznával ale i toho němčoura Oswalda Spenglera i jeho „Zánik Západu“, který znal snad nazpaměť a jeho okulturu se špetkou alchymie, astrologie, hermetismu, kabaly a magie. Na přetřes nenechal na sebe dlouho čekat ani plaváček Sinuhet z pětačtyřicátého od Fina Waltariho.
    „Víš, kniha a písmo v ní je dobré jen když ti sedne a pojmenuje to, co cítíš a sám jsi pro to hledal a zoufale nenacházel slov. Prostě ti mluví z duše. Síla jiné zas tkví v tom, že tě nakopne a vyprovokuje nejenom k zamyšlení. Čtivost zas poznáš, když projedeš a přejedeš na svém oslu vesnici, kam jsi mířil, zahloubán do textu nebo dumáním o tom co chtěl autor říci.“ Mnohé ty vědomosti byly hlubší tohohle údolí a to o něm kráčí fáma, že je nejhlubší v celém širém světě. Možná ale jen vrstvil moudra, co pochytil ve škamnách Harvardu a na chýrné medicínské škole na Železném kopci Čagpori oproti mrtvé Potále na Purpuroveném vršku protějším, v Mekce rozumu, zasvěcenému též umění hvězdopraveckému. Smál se sice historkám Dr. T. Lobsanga Rampy, kterého v Čagporské lámaserie již nepotkal, ale přiznal mu nehynoucí popularizační zásluhy. „Celý Lobsang Rampa je úsměvná fikce a sci-fi ale musí se mu přiznat pár bodíků za zviditelnění našeho lamaismu. Stejně jako Siru Arthuru C. Clarkovi za The Nine Billion Names of God. Ilustrující tolerantnost k bohům jiných náboženství, asimilaci božstev cizích.“ To bylo v třiapadesátém, kdy se přišel na svět můj brachus.
    „Motlitba je často jen žádost zrozená ze sebelítosti. Štěstí a radost můžete koupit v mnoha krámech tam dole, ale jen na chvíli.“
Nasyslil sobě řádné „universum“ pravd na těch universitách. Stihl to ještě zavčasu, nežli tu jeho druhou Alma mater viridis stačil srovnat se zemí velký žlutý bratr. „Gon-Sung, Žlutý císař zrozený z ženy oplodněné žlutým mrakem sesmolil jejich prvé lékařské traktáty. Opisy jejich uloženy byly v klášteře na Čagpori hnedka vedle těch našich Tibetských. Všechno to tehdá lehlo popelem."
    Kdysi kdosi vtipně tvrdil, že profíci fotografové, ti nejlepší z nejlepších, kteří dostanou za úkol vyfotografovat naše Hradčana, se natuty sejdou pod jednou hrušní na protějším Petříně, pak fotografové Potály najdou takový flek na troskách po bombardování z roku padesátého pátého. A ještě jsme zavzpomínali jak u nás doma, stejně bezpečně a neomylně najdete zasejc všechny greenhorny surfaře odfouknuté do zátoky pod naší skálu na Hráchách, nejpříhodnějším fleku surfařském na celé vodní ploše tamní, pod Terčino a Tomovou chajdou v těch největších vlnách, bezmocně plácajíce ploutvemi svými, strkajících surfy své v neoprenech ale stejně řádně promodralé drkotajících raťafáky svými, marně odstrkujíce plováky do bezpečnější vzdálenosti od břehu skalnatého, odfouknuti tam větry severozápadními. Často nutno vyrazit na záchranou výpravu a odplachtit s jejich surfy dále od skalisek, kde mohou pokračovat dále ve výcviku, neb musí každý z nich nejméně čtyřistakráte spadnout z prkna svého než nadobude zručnosti jachtařské a vydati se může k ostrovům Havajským.
    Stačil pak on ještě založit buňku „Žlutá skvrna“, to jako, že měli soudruzi jeho vše kolem pod drobnohledem, jak to má nejzaostřeněji ten žlutej flek sítnice oka našeho. Dosti nebezpeční, neb znali zázrak písma. Pak zdrhnul sem. Vlastně nemusel utíkati, hranice velkého Tibetu se krapet smrskla. Plychta z padesátýho ufikla tehdejší geografickej apendix, neboli slepák země Bö, jak zmíněno bylo již výše. Migrace mozků a ptactva mívá často tu samou motivaci a tady navíc i směr. Ten náš Dalajláma je jako ten Váš Váša s krátkejma nohavicema, nebo kdysi Masaryk. Takovej věšák na ctnosti obyčejnejch lidiček. Blízkost jeho i nadmořská výška činí krev těch červíčků tady ještě červenější. Z celé společnosti dřepících se zkříženejma nohama na tepichu chrámovém byl tuším mentálně nejmladší. A uměl, což je možná v takovém kmetském věku vůbec nejcennější, moudra ještě i přijímat. Stihl nás ale ještě krásně zahanbit, objevem pro nás, FILIPIKY PROTI MISOMUSŮM od našeho husity Jana Blahoslava. Který tu musel v některém z minulých životů jistojistě pobývat, neb sedí ta jeho filipika na místní lámovské klima, jako prdel na hrnec. Použil nějaké jiné podobenství, kterému jsem nerozuměl, ale souhlasil i s tímto. Když jsme si tohle nadčasové dílko, jakoby šité i pro dnešní Česko, po návratu našli na Google books, nedala mi spát otázka, jak asi vypadal překlad ze staročeštiny, který se mu dostal do těch jeho velkých pazour pod ty jeho skleněné špunty.
    Pro takovou disputaci je dobré by se Vaše vnitřní knihovny alespoň krapet dost prolínaly. Přiznám se, z toho jsem měl v tak vzdáleném kraji dost strach nebo možná spíše obavy a on mě opět krásně strčil do kapsy. Měl načteno z naší, nejenom filosofické literatury tolik, že to stačilo, jako vklad pro nás pro oba. I když odjakživa sám sobě tvrdím, že mě můj fotřík obdařil darem z největších, strašně cennou věcí: nepoznat komplex zvaný strejdou Sigmundem Freudem „Minderwertigkeitskomplex“. Asi tak jako si Eskymáci nemuseli dát do svého slovníku slovo „děkuji“, jak jsme se již zmiňovali výše, bylo by to pro ně jen plýtvání papíru nebo spíš kůže, na které asi píší svoje slovníky. Tak před tímhle človíčkem se musím cítit alespoň trochu dost jako outsider, to ale není úplně to samé. Je alespoň co dohánět. Je to ironie osudu plná předsudků nás „zápaďáků“. Myslím, že sdílíme společné obavy z dalšího směřování společnosti lidské ale i společný bezbřehý optimizmus, i když je to pro někoho jen metla lidstva. Optimismus v další, možná naivní vizi udržitelnosti demokracie i s jejími dnešními nedokonalostmi. Ale nic lepšího zatím nikdo nevymyslel. Podobné souznění duší našel můj otec při naší společné cestě Izraelem, s Pšonkem Músou před lety dvanácti.
    Na přetřes přišla i praxe čichového výběru životního partnera u primátů i u našeho čtyřnohého Toníka, neoblafnutelná ani nástroji té nejprofláknutější parfumérské alchymie, použivše přechodníku pro ilustraci souběžného zapojení obou hemisfér mozkových přítomného pohlaví něžného. Tyhle feromony, z řec. pherein–přenášet, hormon–stimulovat, mají na starosti výběr životního partnera, toho s doplňkovými prvky imunity pro rozšíření spektra u populace následné i chování našich včel.
    „Rád bych pro Vás, ne shrnul, ale spíše doplnil učení svého „Mistra“, co se milosrdenství týká, tak jak ho dnes na konci své cesty chápu já. Ono káže každému potřebnému příchozímu, poutníkovi útočiště poskytnout. Protože si on svobodně může zvolit vlastní životní cestu, za niž je nadále zodpovědný. Cesty, která jej přivedla k vratům Vašim, protože mu možná nespravedlivý los nadělil nebezpečné nebo o mnoho nuznější místo k žití, nežli je to Vaše. Toto zvládne za Vašeho přičinění, jen přijme-li obecné demokratické hodnoty světa kde klepe a svojí prací si tam na živobytí vydělá. Abychom toto uměli a zvládli, nezbytno posílit sebe sama. Ujasnit si, co jsou naše hodnoty? Kam sami chceme jít a dojít? A hlavně. Kdo chceme být? Potom dostaneme shora glejt na velkorysost a zdravé sebevědomí k této potřebné.“ Tahle slova mi vytanula o mnoho let později, kdy naši starou Evropu, k nemalé radosti a velkému přičinění tehdy již „Malé ale o to vzteklejší Rusi“, započaly válcovat zástupy běženců z východu a jihu.
    Dnes učí v malé klášterní medicínské škole kousek pod Muktinathem. Toto vše už ale probíráno bylo na rozviklaných Chipendale židlích knajpy v prvním štoku místňáckého Holidáče, při svitu svíčky ve vzácné zavařovačce, neb tady je vše vzácné, na hrbu donesené, snad mimo hlínu a kamení. Byl sudý den, tudíž den bez elektřiny. Do podkroví, které jsme měli jen a jen pro sebe s Terkou, kde se sedělo se zkříženejma haxnama po vzoru mohamedánskym na tepichu, tam za námi docházel jen malý synátor paní bytné, zlatozubé ředitelky tohohle noblesního hotelu Holiday Inn. Té co se chudák narodila do doby s nezdravou přemírou vdov. Tahle paní bytná s úšklebkem prozíravě při loučení varuje: „Bacha, jeho myšlenky jsou jako troud chytlavé. Tady u mě v Holidáči už párkrát při jeho disputacích hořelo.“

    Je čas mluvení a čas mlčení, loučil se s námi odcházejíc meditovat na střechu nad našimi hlavami.

    Před těmi jednadvaceti lety jsme nejednou utrmácené haxny i unavené šišky své, tehdá ještě ne šedivé, skládali na štucl, takový vankúš, jaký měl i Buddha, ze srolované vlněné kacabajky na bambusovou rohož v bačově přístřešku nebo na hlínou dlážděné podlaze u kamen v jedné cimře s domorodci. Nejhezčí útulek byl ale v Gorepani v spacích kójích ze sukovitých růžových fošen roďáku. Vono tu je skorem všecičko z roďáku, od těch fošen v naší svérázné zájezdní knajpě jak vystřižené z bijáku "V pravé poledne" až po paličku zpívajícího kastrólu.

    Na výzvu obecního pastýře vyháněli obyvatelé dobytek, který strávil noc ve stájích v přízemí domů. Slyšel jsem řinčet řetězy otvíraných dveří, jimiž byli jakové a oslíci vypouštěni do úzkých uliček. Hrnuli se k hlavní bráně a tam se slévali do jediného stáda, hnaného na pastvu. Bubny svolávaly mnichy k ranní modlitbě. Když jsem vstal, všiml jsem si, že pár mnichů se ubírá s nablýskanými trumpetami ke kterémusi domu, kde se měl slavit nějaký obřad. Děti pokřikovaly, ženy se usazovaly na střechách domů a sušily tam zrní. Jiné sestoupily na náměstí k obecním moždířům, v nichž se drtí oves v rytmu mohutných tupých úderů dřevěných palic. Některé vycházely husím pochodem z města s velikými měděnými hrnci, zavěšenými na zádech v dřevěných krosnách, aby načerpaly pitnou vodu na celý den. Později půjdou ženy se svými dcerami do polí natrhat rostlinu, z které se dělá výborný salát; jiné půjdou nařezat kopřivy do polévky, jaká se dělávala ve středověku v celé Evropě. (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970, CS str. 181)

    Skála na pravém břehu oproti vesnici byla jak ementál prošpikována jeskynními otvory tajemných Troglodytů. Obydlími v útesech. Pod nimi byla mozoly chodidel vyfrézována úzká římsa vedoucí společně s nedávno spadlými elektrickými dráty, ještě plnými elektronů, do vesnice Tiri Gaon, ležící na náplavové plošině přítoku s klikatící se odbočkou na Dolpo, s klášterem mokrým ještě od hlinek malířů, obecními hmoždíři a zelenými jablky dobře uschovanými za vysokou kamennou zdí. Tam dál za branami téhle vísky žijí prý už jen duchové. Pro nás s Terkou „finis terrae“. Norové tomu říkají: “Dugnad”. Drsná příroda a nepohoda postrkuje místňáky k více k sobě, jako ovce za chladných nocí. Údolí odkázána, jako ta norská za nekonečných polárních nocí jen na sebe. „Vyveďte trolly na světlo a zkamení“, hezky pojmenuje nezbytnost rozpravy. Každá horká brambora vychladne i ta musulmanská v Evropě.

    Dolpo s předbuddhistickým náboženstvím bön, klášterními školami astronomie, astrologie, hrdelního zpěvu, spirituálního tance, náboženské malby a meditace. Rodná země Geshe Nyima z malého otcova kláštera. Doktoranda západního Tibetu na ÚK v Praze.

    Zatím stínové noční vznášeli se výš a výše po úbočí hory, a konečně zahalili je celé ve fialové modro; jenom na vrcholu leskl se ohnivý klášter ve vší své nádheře, až konečně objal stín i témě horské a ji samu.
    (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, 1897)

    V Kagbeni, kde L.P. 1719 vězněna byla nájezdníky z Džumly Ladacká princezna zaslíbená králi Mustangu, tak tam byl jeden temný jako tunel se světlem na konci a ten přitahoval jako magnet. Tak jak přitahuje svit svíce můru, nočního motýla. Vzniklo tak asi deset máznutých foten, neb tam byla tma jak v pytli a udržet z ruky se to nedalo, ani na plnou díru, jen opřít o futro, ale ty postavičky světlonošů, vodonošů a vodonošek porád někam spěchaly do útrob designového termitiště, té ikony hliněné architektury se solidním kamenným fundamentem. Drúza komůrek, komor, chlévů, stájí a žebříků co ten labyrint navzájem propojují.
    Ty postavičky rajzovaly, jako ti mravenci pořád sem a tam, tam a sem, kolem nás. Přitahovány jistě tím kámošem na Terčino triku merino. Doma si zaslouží nejméně půlhodinovou expozici přes celou kuchyň a předsíň na metrovou roli fotopapíru, vlažnou koupel ve vaně vývojky, vymáchat v kyselém ustalovači krapet chladnějším a řádně osprchovat studenou na dlaždičkové zdi nad vanou. Menší foteny prány budo v pocínované vaně medometu po včelařce prababce Kateřině. Vše samozřejmě plody to lučby domácí. Během té popůlnoční seance nesmí ničí močák nutit k rozsvícení, žádný kolemjedoucí vehikl roztřást podlahu a potažmo optiku pana Zeisse Karla.
    K téhle vůni vývojek a ustalovačů jsme s bráchou přičichli u pana profesora H. na katedře chemie Plzeňské médiny, ač nemaje tehdá ještě věku študenta na vejšce. Katedra sídlila kousek od fantomárny Lochotínské fakulty, kterou později brachus navštěvoval. Nevím, proč jsme mu padli do oka, ale zapůjčil nám natrvalo klíč od své černé fotokomory v nemocnici na Borech a knížku, kterou dodnes považuju za svoji Bibli, plnou fint pana Sabatiera, jak změkčit portrétní objektiv husím sádlem, nebo jak na afokalizaci a podobná, tehdá jen černobílá tajemství. Stovky hodin v přetopeném kamrlíku nad kotelnou, kde se dalo větrat kvůlivá zatemnění jen v noci. Z radiátoru ústředního topení s urvaným kohoutem utíkala pára podle toho, jak zrovna dole ládovali pod kotle. Ten ajntopf v hliněných zdech zahuštěný proutím z vrb na skalnaté plotně nad černou řekou. Tohle vymetené mraveniště čeká další vlnu squatterů z Tibetu kousek za humny.
    Jiným místům v tomto království padnou křiklavé barvy, taková brčálová, co je pořád po kotníky ve vodě, nebo rudá, jako šátky ženskejch. Kagbeni však sedne černá a bílá. Místo jak stvořené pro Meriánovo rytce nebo kameramany černobílejch němejch filmů. Úzkostlivě se vyhejbá barvám živým, buďto záměrně, nebo jen rezignovalo na prach. Je v tom ždibec melancholie. To ale v žádném případě neplatí o ošacení domorodců a to prý od nepaměti. Fakt tento vydává svědectví, že generace tu už znají umění barvířské.

    . . . brzy jsme spatřili na dohled opevněnou obec Kag. Tyčí se na malé plošince, odkud spěchá zpěněný přítok do Kálí-Gandaku, a podobá se velké bílé krabici. Pak jsem rozpoznal, že tuto krabici tvoří pospojované domky, které zvenčí vytvářejí jakoby baštu téměř bez oken. Kousek před touto nápadnou bílou hmotou se vypínala veliká pravoúhlá červená stavba, klášter, který rovněž stavěl na odiv průčelí z vysokých slepých zdí nevlídného vzhledu. Třípatrové domy tvořily souvislý blok, uzavřený vnějšímu světu. Město postavené z kamenů a ianu (tibetský cement z tvárného jílu) vzbuzovalo dojem solidnosti a letitosti, jaký málokdy pociťujeme u staveb v tropických krajích . . . Kag byl důležitou etapou na naší cestě. Až dosud jsme sledovali starou a velice rušnou karavanní cestu čaje a sole podél Kálí-Gandaku. Tato cesta vede do severozápadních končin Nepálu. Ale v Kagu se roztrojuje a jedna z cest vede na východ až do Muktináthu, posvátné svatyně s hořícím kámením a vodou, a pak pokračuje vzhůru až do horského sedla ve výši 5416 metrů směrem na Manang, proslulý nevraživostí svých obyvatel. Druhá cesta směřuje k západu přes oblasti Dolpo a Mugu, jež tvoří velice rozsáhlé území mezi masívem Dhaulágiri a jiným méně významným pohořím na tibetské hranici. V tomto koridoru se prostírají pastviny a bydlí tu málo známý národ Dolpů . . .

    I když pod slupku toho mraveniště uhňácanýho z hlíny nebylo vidět, bylo jasný, že tam musej bejt ty lidičky řádně napěchovaný a naštosovaný v mnoha vrstvách, nebo možná naopak už všichni zdrhnuli a termitiště je prázdný. Nenašli jsme odvahu zabušit na jedny z těch mála dveří v ponurých průchodech, ne z nedostatku zvědavosti, ale spíš ze strachu, že se v tom bludišti definitivně ztratíme a už nikdá neuvidíme světlo bóží. Něco se tam ale občas přeci jenom hnulo, tlouklo. Holka s vědrem vyběhla pro vodu k erární studni, nebo spíše do kašny, abychom jim oběma nekřivdili. Další si to štrádovala semlít proso do mlýna na potoce, nemlich stejném jako byl onehdy ten P3kův v Afganistanu u Kalašů.

    Nad žebříkem přitesaným z klády vartoval mastif na koberci čerstvé trávy. Tyčka těmhle příbytkům říká puebla s maštalemi v přízemku.

    Přízemí je vyhrazeno pro stáje a skladiště. Tam se ukládá zboží karavan a jsou tam ustájena zvířata. První patro je uzavřené a provrtané jen úzkými okénky, tam se žije v zimě. V teplém období žijí všichni na střeše, kde se cepem mlátí obilí a kde se v létě vykonávají všechny domácí práce v závětří otýpek roští, které slouží jako větrolamy.
    . . . vstupu do přízemku bránily těžké dřevěné dveře, nad nimi byla dvě velká okna, zvenčí ozdobená záclonkami. Proč Tibeťané věší záclony na vnější stranu oken? Záclony jsou obvykle z mimořádně odolné vlněné tkaniny, pěkně napnuté na provaz. Čtverhranné okenní otvory jsou zakryté roletami, které jsou ve dne svinuté, aby dovnitř mohlo světlo. Nad roletami obvykle poletují červené, modré a bílé volány. Tato vnější výzdoba dodává domům svátečního vzhledu.
    . . . Pozvala nás dál. Ale já jsem vstoupil, až když jsem se ujistil, že přivázala divokého hlídacího psa.
    Octl jsem se na dvorku připomínajícím komín, kolem kterého se tyčila tři podlaží krytých pavlačí. Úzké a strmé kamenné schody nás zavedly na pavlač v prvém patře. Vydal jsem se po ní a dospěl jsem k nízkým dřevěným dveřím, vedoucím do prostorné místnosti. Byla skrovně osvětlena tenkým slunečním paprskem, který pronikl dírou ve stropě. Stěny byly černé od sazí; na hrubé polici svítily velké měděné hrnce.
    Uprostřed bylo čtvercové ohniště z dřevěných trámů, které obklopovaly malou hliněnou trojnožku s hrncem. Ze dvou stran ohniště byly umístěny čtverhranné žíněnky, pokryté koberci. (str. 113)

    . . . Když jsem se obdivoval jeho kapli, ukázal mi hrdě na podlahu. Byla velice hladká a podobala se moderní betonové podlaze. Můj hostitel mi vysvětlil, že jeho otec si ze studií v Lhase přinesl recept, podle kterého se smísí pět druhů hlíny z pěti různých krajů země Lo a z této směsi se dá udělat tato pevná, tvrdá a odolná podlaha.
    (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970, CS str.116)

    . . .

    Vzhůru nazpět kolem letiště, kde kozař, principál rohatých zástupů, zrovínka odhání své svěřenkyně z křehké kerosinové travičky. Neomylné to předehry ranního spoje společnosti Buddha air z Pokhary. Nedej Buddho, aby se ten tvůj služebník bez Dox opozdil jen o pět minut, třeba s ranní toaletou. To by byly kotlety na celou zimu. Z dáli údolím černé řeky už burácí motory červenobílého ptáka. Kličkuje nejhlubším údolím světa mezi Annapurnami a Dhaulagiri, na které už zase dřepí ta průsvitná medúza z mraku. A z toho věčného okukování vodopádů tam kdesi nahoře bolí jednoho za krkem. Pořád je slyšet padající voda a vidět tak akorát prdlajs.

"Už vím, kam strmý hory." Londýn, neznámý obdivovatel Dvořáka Antonína.

Proto možná ta nebývalá nabídka momo se skopovým v místních tavernách, špeluňkách s menu za dvacku.

    Nechtěl bych sahat do svědomí pánům hoteliérům v Jomosomu, ale postačilo by neodmítnutelné pozvání na ranní kávu pro zmíněného baču. Ne to nepřipadá v úvahu. Ubylo by zároveň i kaštanů ze zámoří, kteří je přece živí.

    Jomosom se už asi brzo dočká, přikvačí zima a prvá sněhová nadílka, co alespoň na čas zakryje tu všudypřítomnou špínu. Všední, šedivý a zaprášený jako Las Vegas za dne, podoben krapet tomu pouštnímu městu bez hodin, obrovitému letišti pro stroje času.

    Dva holobrádci s tilakou uprostřed čela, tedy přesněji holobrádek s holobradkou se nemístně zajímají o prošedivělý plnovous. Jako u nás knoflíky kominických mundůrů, přitahují v onom kraji vousiska jogínů.

    Krajana se nám doposud potkati nepoštěstilo, padl by punc originality, jedinečnosti naší výpravy.

    Z horního osvíceného království Mustang sestupujeme do dolního království ovoce poznání s importovanými i vlastními pravidly moštáren, kde muži odjakživa touží vládnout světu a ženy jejich zase těm svým mužům.
    Království, jako to Václavovo. Vždy, když nastalo to pravé dědkovské léto, svolal děda přízeň z širokého, dalekého okolí aby nám helfli s úrodou. Bývalo to povětšinou jednu z posledních slunných nedělí, za prvních nočních mrazíků. My jsme mu nosily plné košíky a on po jednom, až po řádném prozkoumání, ukládal vždy jednotlivé odrůdy do rakviček, které nejprve vystlal denním tiskem. Bylo-li některé krapet naťuknuté, pak nejprve pokáral česáče a hnedka šlo do velikého dřevěného lisu na mošt. Když jednou, tuším v šestašedesátym, zrovna stlal těm svejm miláčkům, padl jeho zrak na článek o ... Najednou mu ujelo. „Tak se jim to klukům přeci povedlo.“ A jal se nám předčítat. Lísky a noviny si musel každej přivést vlastní. Prvou noc lodny a lísky plné jablek strávily venku, aby to pro jejich obsah nebyl ve sklepení Letenském takovej šok. Rakvičky s různobarevným obsahem byly všude po trávě, neb byl on plodným sadařem. Ti šťastlivci, co vlastnili suché a ne moc teplé sklepení, nejlépe s kočkou na zastrašování, odjížděli s obtěžkanejma záhrádkama svejch škoďáren a warťasů. Vyškrtnuti byli automaticky všichni z paneláků a maringotek.
    V téhle podivné zemi mají jablka mnohem větší cenu nežli u nás naopak vzácné citrusy nebo banány. Jablka, u nás zababku, prodávají se tu po kousku jednom, řádně vyleštěny šnuptychlem a v papíru hedvábném balené.

    Nepálka se dvěma slušnými tesáky, u které stavíme se v čase poledním, právě klohní štrúdl, neb jabkobraní na protější stráni nad námi právě vrcholí. Vítá nás upřímně. „Nevycamrejte mi teplo“, nebo něco v tom smyslu. „A zavírejte!“ Na fošnách stolu hnedka přistane ručně načmáranej čajovej lupen. Pod těmi fošnami má svoji chloubu, taky kchang, nebo spíše kotacu, ohřívadlo Japončíků.
    Do štrúdlu, toho pravýho, s čárkovaným "ú", neb vzešel z Apfelstrudel, přidává marhulky, na střeše sušené, máčené po celou noc v pálence jablečné, místního calvadosu, chuti též ušlechtilé, jako to dělávala naše babka se sultánkama v tuzemáku pro tu svoji vyhlášenou vánočku. Hlavičky jim, jako správný saďour, pěkně podržela pod hladinou dokud si řádně nelokly. Navíc po vykynutí s díží drobet drcla o vál, aby těsto krapet ztěžklo. Jen jemně a s citem, aby se zas nezdrclo moc. Vánočku, pletenou jako cop dcerky Naděnky, nám pak napatlala merendou z kadlátek Hrádeckých, těch od kadibudky, ne těch němčourů od Lochmanů, velkých ale bez chuti valné. K umění řádně načasovat sled událostí jsme ji vycepovali asi až my s bráchou. Načasování jako při výběru z tureckého bankomatu, neb vybraný obolus bude do odpoledne devalvací, díky vyhlášenému tureckému hospodaření, řádně ponížen.
    Kupříkladu mandle do vánoční vánočky musely být tudíž zakoupeny u žida až těsně před svátky, jinak jsme je ve špajzu s Mírou vyštrachali a malej Ježíšek utřel. Žádné zásoby laskomin, jak říkala do fóršusu, jak tomu byla zviklá z obou válek, z dob dřevních, tzn. před naším zrozením, se později již netolerovaly. Až na tu bílou truhlu na verandě, plnou mouky a cukru refrešovanou každoročně při vaření marmelád, té válečné rezervy. My dnes cukr dáváme do jarmary včelí. Tehdá jsme s Mírou velkoryse obě oči přimhouřili, neb mouka ta byla beztak chuti mdlé. Když ta dědova Emička válela před vánocemi žížaly vanilkových rohlíčků, stihla vymodelovat součastně každou dlaní jeden. Děda se smál, že ženský uměj zapojit každou svoji hemisféru zvlášť a dokola opakoval, že to mu prej hlava nebere a něco pravdy na tom bylo.
    Stejně dnes vyhlášen je Květíno štrúdl v údolí potoka Nedvězského mezi všemi lesáky a lesníky poblíž v rachotě právě dlícími. Prozrazeno bylo nezbytné perforování již svinutého štrúdlu vidličkou ještě před pečením, by mohla uniknouti šťáva jablečná, coby pára spolu s vůní lákající vozky do šenku. To vše z jablek druhu štrúdláků, nevzhledných, kyselých k jinému způsobu požívání nevhodných. Naopak touže vidličkou kůžičku husí prý dobré napíchat jen těsně pod povrch, ne až do masa, by vyteklo jen sádlo, ne ta její božská šťáva. „Holka, o tom všem jak říkáš, podávají report u vás voskové, u nás dole pod kopci jsou takovými mediálním špeditéry, hlásnými troubami, rikšové a tady nahoře šerpové.“
    Babky by kafraly, až by dozajista přišla řeč i na nejgeniálnější vynález všech dob, zrozený v Říši středu a přilehlých regionech. Na kouzelnou pánev pana Woka. Bábrlinka by ji hnedka pověsila nad ta svoje kamna, mezi ostatní rendlíky, v kuchyni za šenkem. Štamgasti by jen pomlaskávali, neb vše by bylo jen na drobtu sádla smaženo. Dozvěděla by se, že Mandaríni mu říkají "guo", "guozi", nebo taky "chao cai guo". V Indonésii je znám jako „penggorengan“. V Malajsii malý wok „kuali“ a „kawa“ velký, nebo „kawali“ a "wadjang" na Filipínách. Že ty největší o průměru až dvou metrů vhodné jsou pro přípravu rýže nebo polévky pro klášter celičký. Pro čtyřčlennou familii postačí takový čtrnácti palcový se dvěma ušiskama a osmipalcový s rukojetí dlouhou. A to jak šetří yačí máslo a yačí trus, neb mají všechny malé dno, kterému postačí malý plamen. Ty klasické s vypouklým dnem pro ohniště otevřené, nebo otvor v litinové plotně. I to, že na woku slavíka od vrabce nepoznáš. A tahle místní kuchtinka by si na oplátku jistojistě odnesla recepis na škubánky s mákem vylepšené yačím máslem, aby to šmakovalo místním jazykům, co pořád vyplazujou. Snad jediné téma, kde by to mohlo krapet zaskřípat, by byla lahodnost čerstvého másla, což byl na Hrádecké pojem. Uchovávaný ve studené vodě v kameninovém kastrolu na sedmém schodu do sklepa, kde ostatní hospodyňky skladují pivka. A tady čím starší je to yačí, tím je žádanější. Dobré móresy Hrádecké té doby pak ještě velely, by každá panna v růžku každého svého klůcku i šnuptychlu ve výbavě svojí, monogram řádně vyšit měla. Sakramorte setsakramensky hodně by toho mohlo být, o co by se mohly spolu podělit. Kafraly by o candrbálech dole v Beni, neb až do Pokhary je to hezkej flák cesty a ještě přes dva kopce a jedny škrpály prý prošlapete ještě, nežli si tam dole stačíte šoupnout křápem na parketu z prken roďáku. A tak by babky spolu tlachaly po celičkou zimu o všemožném i nemožném. Třeba o boží křupavé kůrce božíhodové kachny.
    Milá, nejlépe takovou dvou kilovou, dobře zpař a oškubej, omyj, osuš, ze všech stran i uvnitř osol a okmínuj. Do suchého hliněného pekáče vlož prsíčky nahoru a přikryj pokličkou. Nepodlévej! Dej do trouby, pod kterou až potom zatop a moc nehicuj. Peč asi čtyři hodiny (podle velikosti kachny). Vydrž a troubu neotvírej, pak podlij a lžící polej vypečeným sádlem prsíčka. Podávej nejlépe s dušeným zelím červeným a knedlíky bramborovými. Radila by ta naše.
    V kuchyni té druhé vše náčiní vonělo bambusem, neb ho v okolí rostlo hafo. Nejenom držadla nožů a pánví, kverdlaček a měchaček ale i díže a talíře z bambusu štípaného, do spirály točeného a lepeného na kopytu vodním sklem. Nádoby na proso a pohanku z těch nejtlustějších špalků, pěkně pod kolínkem, co by dnem, ufiknutých.
    Jako mustr pro svoje kropenaté slípky jim servírovala také jedno velké sádrové vajíčko, co by podkladek do kurníku nahoru do sena, kam i bez toho rády snášely a zanášely. Stejně tak chtěla vyprovokovat a popohnat ještě nedozrálá zelená rajčata v ošatce ku zčervenání, jedním krásně vybarveným jablkem matčino. Těsto na štrúdl vytahovaly obě na ubrusu přes hranu stolu a to na jehlové nudličky do polévky obě rozvalovaly na průsvitný papír, na mnohokráte přeložený, jako pod kovářskými kladivy v Damašku, tradičními postupy jako u překládané uhlikaté oceli Samurajských mečů Tanto, Wakizashi, Katana, signované znaky MEI v zemi něžné sakury, té s květy nejopěvovanějšími. Za dob výprav svatých prý Saracéni chladné fejkové zbraně křižácké hravě jako figurky z másla přefikávali těmi svými, doma v Damašku kovanými.
    Á propos, děd Václav s vizáží i duší Samuraje tvrdíval, že takové kratší dobře broušené Tanto s tisícem plátků a bezpečnou záštitou tsuba by se babičce jistě šiklo i při štípání třísek na podpal na tom lipovém špalku u kamen s troubou na pečení zmíněného štrúdlu. Ale to jen v žertu, neb ostří takové zbraně je posvátné. I když hebounký bavlněný oplet tsuka–ito na hnědě vyčiněné kůži starého rejnoka rukojeti tsuka byl by prý jako stvořen pro babiččino něžnou dlaň. To vše navrch zajištěno bambusovým šteftem mekugi by měla.
    Nikdá mu to neprošlo. Na bábrlinku si jen tak nepřišel, neb byla neméně sečtělá a že by prý takovému účelu lépe slušela příruční zbraň papežské gardy, kudla Ghurků. Ani argumentace o úspoře žiletek nepomohla. Bábrle dala leghornkám a ostatnímu domácímu zvířectvu, zatopila, načež ještě zametla celou světnici, čočky v obroučkách z hnědě žíhané imitace želvoviny si utřela do podolku čistě vyprané a vypíglované zástěry a pak teprve si dovolila oponovat „vždycky sis vystačil s břitvou, když nebylo na žiletky“ a tím to končívalo, než toto téma opět otevřeno bylo dne následného. A zas to museli prosadit až jeho vnuci a pravnuci, neb to měli v DNA i v popisu práce. On neuspěl tehdá ani s proklamovaným posílením obranyschopnosti celé Hrádecké osady čítající tehdá osm chalup. Posléze se vzdal i myšlenky, převychovati tu svoji Emičku v gejšu, neb musel uznati, že by to byla přeci jen náramná škoda.
    Co se týká starostlivosti o ostří svých zbraní a nástrojů, pak takový samuraj je háklivej na ostří své katany jako náš strýc Vilém Karel na to u košeráků vybalených z koženého futrálu a přichystaných na špalku vedle čuníka spařeného a zavěšeného na háku. Těch jeho nožů se nesměla hospodyně ani kradmým pohledem dotknout. Natož na ně vzít horkou vodu. To byl hnedka jako čert, že jim jako popustí to Solingenovský ostří. Vzor pokory před neživou hmotou. Krapet jiné představy o hierarchii hříchů, nežli měl náš pan farář.

    Oběma překládaným materiálům se strukturou damascénu by slušel glejt váhy zbrojního pasu. Chladné zbrani Samurajů pro možnost špikování teřichů i tomu štrúdlu, který jednoho svedl k přežrání a následnému puknutí stejného břichu. V krajinách vycházejícího slunce, jako na potvoru v tu stranu slunce pro všechny Evropany a většinu Asiatů opravdu vychází. Tak tam dokonce prý takovou cedulku musí meče, nošené ostřím k zemi míti. Nemlich stejnou jako ten kuchařskej glejt na rituální přípravu japonské speciality sukijaki z jedovaté ryby fuga, trošku ušpiněnej špetkou adrenalinu. Tenhleten Václavův sen nešlo nenaplniti při naší velké pouti Říší středu. To už ale chudák ležel drahných jednadvacet zim, mezi svými u Václava.
    Co si pamatuji, přišlo tohle téma pravidelně na přetřes vlastně hnedka po tom, co otřel a odložil kosu. V zimě lopatu po proházení cestiček od studny a kadibudky v opačných koutech jeho království. Po tom co vynesl popel a naštípal dřevo. Tyhle rozcvičky nahrazovaly tu Samurajskou nihon keiko a dojo mu byla celá zahrada. Nám o ní poprvé něco prozradil malý Japončík z Nagasaki, co ho přitáhl Had v sedmdesátém sedmém, že nemá kde hlavu složit. Nechal nám plnej bejvák origami orizuru, co v noci poskládal. Do té doby to bylo obydlí jen s jednou židlí a zeleným letištěm na novomanželskou půjčku.
    Samuraj je odvozeno od slova sloužit. Děda nesložil svému císaři ale své Emičce, naší bábrlince. Nutno přiznati, hlavu takhle ztrácel často, jako ten Malajec na krabici od líčidel, co ji dotáhly Kytka s Terkou z ostrova Borneo. Vždy když se ta krabka otevře, postavička vyřezaná na bočnici ztratí hlavu a dvojice oproti sobě na bobku dřepících rolníků z čela od zámku, zas smekne na pozdrav své rýžové klobouky připomínající širmy lamp, takových těch z obrazů pana Tichého. Tahleta posedlost se prý ale datovala už od jeho vojny v Mukačevu a jistě ji pochytil od těch svejch kumpánů. Měl jednu v merku a ta jako na potvoru ležela za auslágem u zlatníka Čákory, toho co měl krámek oproti Pětatřicátým kasárnám, kde rukoval strýc Vilém a dnes už nestojí, jedna taková důstojnická katana. Chtěl za ní ale nekřesťanskej peníz, celej majlant. Emička krapet hudrovala, "to ale není zrovínka nejkratší přímá cesta z fachy domů". „To jako Čákorovic kvelb levitoval od Pětatřicátejch asi až k Pětasu, že mu vizitýruješ auslág cestou z hlaváku.“
    Vydělat na ni jen ze šípků a trnků nošených do sběrny léčivých bylin nešlo ani za sto let. Za ty děda stěží dosáhl na sovětský televizor Rubín s prvním VKV přijímačem na celé Hrádecké. Všichni sousedé k nám pak chodili čučet na hokej. Emička špórovala na vilu, jakou měl soused Janota, věhlasný lékař a tudíž nechtěla pustit ani chlup. Byla nepoučitelná, už jednou o vše přišla při měnovém zemětřesení, chvilku po mém narození. A tak nakonec zůstalo u jedné sakury, jinak v přísně ovocné říši. Té co kvetla pravidelně dvakráte do roka a kropila cestičku ke kadibudce růžovými kvítky lehkými jak vítr. Jednou počátkem měsíce května a podruhé koncem listopadu s květy přímo na holých větvích. Ty pocukrovaly na růžovo čerstvý sníh, jak naviklé byly z té své rodné „Říše vycházejícího slunce“. Té samé, co zdobila záštitu jeho vysněného žabikuchu.
    Vlastní kadibudku v půli října vždy úplně zasypal javor prababky Kateřiny v nejzazším cípu stojící, barevnými trojcípými symboly z dresů kanadských hokejistů , ostře sledovaných námi dětmi a dědou na malé černobílé televizi s čočkou plnou vody u souseda Kučery. Posléze na té dědovo, za šípky z nedalekých mezí za humny pořízenou. Dnes v nejzazším cípu našich polností javor hraniční také postává, jen kůru má drsnější pro ten nečas místní.
    Co si děd umanul to dělat fortelně, sepsal nám malé scriptum a terminologický slovník. Cvičně nás učil tasil, uchopivše pochvu SAYA levou rukou hřbetem nahoru, obloukem SORI a tudíž i ukrytým ostřím čepele MOTO od sebe tak daleko aby bříško napnutého palce na límci pochvy KOIGUCHI pomohlo odtlačit záštitu TSUBA, čímž vyskočila HABAKI z límce KOIGUCHI a následně i tasit celý meč. Pravačka musela obepínat rukojeť TSUKA těsně za TSUBOU. Prakticky měl zvládnuto i mnohem nebezpečnější a obtížnější uschování od krve nejprve otřeného ostří. A to i se zavřenýma očima. Nabádal nás cvičit, jako cvičí horolezci dračí smyčku a medici při rozpoznávání kostiček metakarpálních, jen tak pohmatu před zkouškou z anatomie. Stejným úchopem, jen bříško palce kousek vykukujíce nad límec pochvy, na který nutno nasadit hřbet - tupou hranu MOTO kousek od TSUBY a tahem přejet až ke špici která sama spadne do límce SAYA. Podle některých škol mu ještě kontruje ukazovák, klouzaje po boku čepele. Tak to s námi trénoval na Prušáckém bajonetu ukořistěném u Hradce v té pro nás Rakušáky neslavné bitvě, kde koule létaly tak prudce poté co Prušáci prvně představili ctěné veřejnosti zadovky a bylo to stejné maso, jako tehdá u Gyantse, kde totéž předvedli Anglikáni domorodým Tibeťanům, proradně ukazujíc, že uhasili své doutnáky a pak to do ubožáků prali z opakovaček hlava nehlava. Masakr ten odhalil až vítr co odvanul kouř z pušek.

    Svačinu sestávající z pořádného kedru pomazaného hořčicí až z rakouskouherského města Krems, dlážděného průsvitnými hranatými plátky salámu pravých lovců, nám ještě kořenil historkami, jako třeba tou o samuraji, co obětoval rád tři prsty, aby zachránil před zneuctěním svoji katanu padající na kamennou dlažbu.

    Komín, ani kamna nemilují sluníčko. Nějak jim nesedí. Proto bábrle Ema zatápěla ještě dřívějc nežli pusgéř vykoukl nad věží sv. Bartoloměje, syna Talmajova, co došel taky až sem do Indie. Musila to stihnout dřívějc nežli první paprsek olíznul a tím pozlatil kohouta na špici našeho komínu. Později už by to bylo v čoudu, nepomohl by ani nejtěžší kalibr, kůra březová. Prostě znala, jak těm svým kamnům s věčně nenasytnou žádostivou tlamou domluvit. Často se to její podpalování protáhlo za muchlavého zvuku muchlaného papíru co nemlich tak vyluzuje i pochodující vojenská jednotka. To když se denní tisk, těsně nežli jej stihly pohltit plameny, rozevřel na nějaké provokativní stránce. Bábrlince padl do oka ten či onen sloupek, předešlého dne, ušedší pozornosti její. Podpalování ustalo, dokud jej nepřelouskla. Brala si za tímto účelem preventivně svoje kostěné brejličky s čočkami, i když je pro samotné podpalování potřeba nebylo.
    Na svátek toho, co po něm pojmenován ten svatostánek s jednou věží, prý odlétají z Plzeňska až za moře všichni čápi, neb jim dycinky pomaže žáby blátem a oni jsou nuceni vzít z hladu kramle neboli do zaječích. Dnes by se řeklo emigrace ekonomická.
    Bartoloměj byl ke všemu asi i dost ukecanej, když mu přezdívali „Zlatoústý“ a na naši babku, kdyby si nepřivstala by to jisto jistě prásknul. Stejně jako ženský z okolních chaloupek, které podle pozdě vznášejícího se kouře nad tou či onou střechou dobře poznali, která toho dne zaspala, a řádně a po zásluze ji za to mezi sebou pomluvily. Poctivě každá za rozbřesku zvizitýrovala absenci bílého nebo šedivé sloupu, nad sousedovic komínem, kouře tvarovaného jako pejzy rabínovy nebo lokny na skráních strýce Eisnera. Bílým, neb se topilo dřevem. Stejně tak bejval důvodem ke klevetám i nedej bože tmavej, nebo dokonce černej dejm. „Ta zas pálí svoje galoše, nebo gumový křápy svýho starýho.“ Takovej kouř se hodil i k světonázorové orientaci pro ten který den. Bylo na bíle dni, odkud vítr právě vane nebo zda bude bezvětří. Dnes nás v Nedvajzu bachuje soused Karlík, zda mu již od časného rána pod okapem blikají kontrolky routeru naší WiFiny, neklamné to pro něho známky makání na inetu a my s Kytkou zatím u snídaně jen louskáme čerstvý Respekt od ještě mokrého bezpatkového fontu Arial. Stejně tak všechno prozradí i čerstvý prašan na naší slepé záplatované silnici. Toníkovy šlápoty jako vždy první, vítězí ale jen o prsa Vietnamské ženy před stopami malých školáků ze statku od Petrů.
    Potom co ta naše bábrlinka vymetla včerejší popel, nožem naštípala třísky, ty nandala na kus kůry s několika borovými šiškami a hrstí slupek od vlašáků od večerního louskání navrchu, a naservírovala to jako na talíři plaménku jediné sirky a to vše ještě venku před kamny, jak se to naučila při zatápění v šenku té své knajpy. Prostě celou hořící bakuli vložila do dolních popelníkových dvířek. Neb tvrdila, že voda teče dolů a oheň vzhůru, pokud do toho nefoukáš. Pročež to vše ještě shora přikrmila několika smolnými haluzemi, co nasbírala v lese Pytli.
    Není tomu ani tak dávno, co tahle naše bábrlinka Ema sbírala v hvozdech hrádeckých kolem rokle Cikánské spadlé borové haluze a šišky na podpal do hráškově zeleného malého žebřiňáku, toho se žluťáskově natřenými loukotěmi barvou, co dědovi vybyla z králíkárny. A už je to tady, sbírám také. Pro změnu ty naše javorové, krásně vyschlé, křehké, co se lámou jako sirky ranou o hranu špalku na štípání. Ani sekeru Fiskarsku není nutno otupit.
    Ona to šroubovací okénko, co přivádí o popel předehřátý kyslík plamenům povolovala, jak šlo slunko nahoru, podle sluchu, jak kamna hučela, známky toho, že dobře fajrujou. Protě kontrolovala proces hoření i po sluchu, podle hukotu jeho. Dokonale proschlá polena naštípaná ze špalků dubu, vysloužilých ovocných stromů, vlastně všech dřevin, krom těch moc smolných borových, co jí ničily a zanášeli dehtem průduchy kamen i komín, tak ty na střídačku prokládala méně vyschlými, třeba jen rok odleželými polínky břízy a haluzemi jako sendvič. Vždy tenčí pod tlustější. Na noc to byla směska tvrdšího a těžšího dřeva co déle vydrželo. Ve věku, kdy každá jiná bábrle se stává krmítkem sýkorek a holubů, vyrážela den co den do našeho lesa na šnytlíky, jak říkala těm suchým haluzím rozházeným po neuklizeném socialistickém hvozdu. Jednou v roce, za odměnu, že moc nezlobila a nečadila, kamna vymazlila, tj. vytunila, vymazavše je jílem smíšeným s kaolínem z jam na Šlemovně ze za kopce Ejpovičáku, tam kde končili u pivka a cílového nedělního párku, zdatnější výletníci z Plzně, v další zájezdní hospodě, na Poštovské cestě do Prahy, za tou naší pro ty tělnatější a tudíž povětšinou i línější. Na tom vyhlášenym kopci testována byla všechna auta jejího tehdá ještě ne zeťáka, později mého fotříka Přemíka. V tom stoupáku od křižovatky na Ejpovice. Dole byla povolena šedesátka a na vrcholu co to dalo, ale minimálně taky šedesátka, pak to byla dobrá strojovna.
    Před zimou si tedy zašla pro ten jíl kvalitní jak kaolín na míšenský porculán, smísila jej, dva díly s jedním dílem prosetého bílého křemičitého písku a prohnětla jako těsto na perník. Sňala těžké litinové pláty z plotny, vyškrabala a vymetla zbytky loňského jílu, do úst nabrala krapet čisté vody, kterou vyprskla na hrany dlaždic šamotové vystýlky, aby jíl dobře přilnul a pak konečně vtlačila kulatou špičkou pružného nože na mazání chleba jílové hady do škvír, tak jako to dělají sklenáři. Nakonec vše uhladila mokrým ukazovákem holé ruky. V kamnech pak bylo nutno po třikráte opatrně, jen na chvilku zatopit, jedinou otýpkou chrastí a nechat vychladnou, aby jíl nepopraskal, jak to radil i pan Pešek z Vimperku, autor tohoto jednoho z posledních svých majstrštyků.
    Na plotně se pořád přihříval litináč s vodou, přistrkován ku kraji akurát tak, aby neproměnil babiččin šenk v saunu. Po těch litinovejch látech posunovány byly i ostatní její kastróly a rendlíky na ten přesnej flek, kde se povidla už nepřipalovala, knedle a nudle akorát vařily a nepřekypěly. Jak se plameny v jílovém labyrintu pod láty hnaly zleva doprava, načež dolů a nazpět kde kouř mizel v rouře do komína, byla pravá strana plotny o fous chladnější. Dokonalá regulace teploty, kterou by ji mohla závidět nejmodernější indukční plotna s tou svou digitální bezdotykovou regulací.
    Jeden nedospěje k takovému umění, dokud nedosáhne toho správného poustevnického věku a neprotopí se k němu nejlépe někde v hospodě, na samotě u lesa, u Petra Hapků na jeho nové půdě nebo v nejteplejší kopce lamaserie Shangri-La.
    Pud sebezáchovy je dobrej učitel a nenechá jej zhebnouti. Dosvědčit ale, že to opravdu uměla jedinou sirkou, nemohu ani já, ani Míra. Víme to jen z vyprávění, neb jsme v tu nekřesťanskou denní dobu byli ještě hodný čas a hluboko zachumláni a zařezávali a zalamovali v kanafasu, v duchnách, co nám nacpaly naše husy a vystrčit nos z vyhřátého pelechu byla holá sebevražda. Nezřídka při takovém neomaleném pokusu šla pára od úst. Duchny to byly, ne takové ty lehonké nadýchané prachové, ale tak těžké aby samy vahou svojí utemovaly každou skulinku, kterou by člověčí teplo chtělo zdrhnout.
    To jeden musí, ležíc třeba na boku pravém, levou rukou za krkem našmátrat cíp peřiny někde u sedmého obratle a následně smotat coby štucl a prsty u nohou, úhlopříčně protilehlý růžek ohnout pod sebe. Prostě to kolem sebe utemovat, jako se balí knedle do peřin, aby nevychladly. Tohlencto umění zachumlávací hodilo se nám později oběma při nesčetných zimních a předjarních výpravách do studených krajů Roháčských, jen s tenkým vypráskaným dekáčem do záhrabu, nebo v iglú a se svářečskými brýlemi proti slunci na spáleném nose.
    K těm duchnám. Známe i duchny nadýchané, lehoulinké jako ta prachová peříčka uvnitř. Ty skoro necítíte na kůži. A na opačném protipólu ležící duchny těžké jako cent. Napěchované několika kilogramy peří staršího ač vysluněného, co vás bezpečně utemují k prostěradlu, nenechají ani skulinku, kudy by zima dovnitř mohla. A to byl případ duchen Hrádeckých.
    Manuál zachumlávací je na první pohled jednoduchej, ale artisticky hraničí s uměním jogínů, nebo slečen u tyče.
    Tehdá nás vyhnalo až to naše nevycválané chundelaté psisko a fakticky až hlad a vůně topinek přímo na sucho dělaných na plátu kamen a mazaných husím sádlem z oprýskaného plecháčku se smaltovaným opičákem útočícím sukovicí na zuřícího grizzlyho. Vždycky mi vrtalo hlavou, kde se ti dva mohli v reálu potkat? Kde je spatřila umělcova fantazie? Ty topinky navrch byly posypány na drobno sekanou, samozřejmě vlastnoručně vypiplanou cibulkou šalotkou. Velkým svátkem byl ale průjezd maminčino bráchy Pepy kolem Hrádecké. Při návratu z odebírání vzorků přírody z pohraničních hvozdů pro svá vědecká díla o mléčných zubech vysoké „grundlích“, neopomenul nikdá dotáhnout nepotřebné zbytky těch vzorků, ještě teplá játra. Osmahnuta na cibulce hravě strčila by do kapsy i vyhlášená tučná foagra z chudáků, po krk zakopaných a následně překrmovaných kachen a husí ze země těch saďourských gurmánů, neplésti si s Germány.
    Za pozdější éry poustevnicko-staromládenecké u dobře utajovaných medvědů v Nedvězí, dovedeno poděděné umění paličské k absolutní dokonalosti jednoho škrtu zapalovače bez použití Rudého práva, jen kouskem kůry březové zvíci jedné dlaně její, z protějšího svahu plného statných ležících bříz z předloňského polomu po tajfunu Cyril. Kůra, co nedala zahynout zlatokopům na Uralu, mužikům v zemljankách, ani těm v Gulazích. Té kůry je vlastně škoda neb ze stejné se dá postavit kánoe zheftovaná pružnými kořeny Smrku sivého, jak to s oblibou předváděli Jackovi Londonů indiáni od řeky Mackenzie a Yukonu.
    Placky z těsta nekynutého, jako o židovském svátku Nekvašených chlebů "pesach", jak učí HAGADA, na rozdíl od chlebů tibetských, pečených jen tak na železném látu kamen rozdmíchávaných bambusovou trubkou pozvolným rozvážným fukem a po pár vteřinách smykem rotovány bříšky prstů jedné ruky. Jediný pohyb není zbytečný, koncert pro dvě ruce a jeden litinový plát. To uměla i ta naše bábrdle. Omaštěné jen nebyly yačím máslem, jako ty zdejší chapátí, neb celá její kuchařina byla nadčasová, pracovala s minimem tuku a mastnoty, což se v té době ještě příliš nenosilo.
    To byly navzájem vzdáleny tisícem verst a rovnou stovkou let. Důkaz toho, že se tehdá cestovalo mnohem více, nežli si dnes myslíme.
    Co tu ale ke své velké škodě neznají, je cmunda, sejkory neboli vošouchy, jak říkají v rodné Plzni. S křížalami, sušenými švestkami, pak coby kerkonošské kramfleky známé. Pleskánkami je zovou Welzlovi Eskymáci na Nové Sibiři a Erbaníci haluškami, i když s těmi ze Spišského podhradí nemají pranic společného. Ty rozpálené vzácné pláty, do každé barabizny přes kořeny na hrbu nesené, přímo svádí. "Kecni na nás ždibec nastrouhaných erteplí, drobet prosné nebo pohankové mouky, ždibec kmínu nebo majoránky, koflík mléka a něco medvědího česneku.“
    Hluboký, kameninový talíř připravený na hrazdičce plotny marně vartoval na bramboráky. Naše bábrle Ema hartusila, že nikdá nedorazí na prostřený kuchyňský stůl neb jsme jí je znárodňovaly rovnou z litinových plátů, stejně jako řízky obalované v trojobalu, ty z těch dědových červených křemenáčů, co rostly pod našima břízama, těma co sloužily za větrolam větrům od Radyně. Načež se zákonitě dostavil pocit z přežrání neboli post gastronomická demence.
    Podobnými výtvory se, pro změnu u nás v Nedvajzu, kam nás později zavál vítr, uvedl i suchý hasič z železářského kvelbu u kostela. Kdysi dávno jsem se zastavil v tom jejich krcálku, jen tak z legrace, zda by uměly opatřit pravá kachlová kamna od pana Peška z Vimperka, taková jílem vymazávaná, s hrazdičkou. „Když je pán u nás objedná, nastěhujeme Vám je do kuchyně a můj muž Vám na nich usmaží pravé krkonošské halušky.“ A tak se taky stalo. Přišel i se synem a sousedem zedníkem, co rychle vysekal větší otvor do komína pro tlustou litinovou rouru, litinové pláty hodily řádně do váhy, aby omastek v pánvi nestékal ke straně. Ty vošouchy ale smažil rovnou na plátech sádelnatou koží z čuníka pomazanou. Ani to moc nečadilo. Ještě přidal, jako prezent zednickou špachtli na obracení těch bramboráků.
    A když jsme u toho klohnění. Vymazlená koprovka té druhé musela být z kopru nakládaného a jen ovoněna snítkou čerstvě utrženého. Propečenou kůžičku kachny ještě v pekáči propíchala vidličkou jen těsně pod povrch, jako šikovný kosmetický chirurg. Tak aby vyteklo jen sádlo a maso na prsou i na hřbetu zůstalo pěkně šťavnaté. Ale husy jsme kolem žádné neviděli, tak k čemu plýtvat těmito radami. Snad jen aby řeč nestála.
    V tom jablečném kraji, kam se spouštíme, sedí mlha. Z ní se vynoří a po chvíli zas rozplyne vrásčitá osoba neurčitého věku. V šátku na hřbetě nesouc takové křehké malinko šikmooké ňuňátko.
    To rozcuchané stvořeni započne vší svojí muší silou bušit jemně orezlým ostřím žabykuchu vyhlášených válečníku z rodu Ghurků do cihlové dlažby pokládané do písmene V. Vyzáblá vrásčitá dlaň křečovitě svírá rukojeť z nazelenalé rohoviny yaka, dokazujíce okolnímu světu, že železo tvrdší je hlíny i když tato, vypálena byla do ruda argalem koz a ovcí. Takové Kukri vykováno bylo dozajista u ohniště s dmychadlem, zakaleno politím v oblasti ostří vodou ze staré čajové konvice. Účinnost dána umístěním těžiště. Jsou i kusy stojící celej majlant. I když bontónu tamnímu smlouvání a handrkování sluší, u té bábrlinky na rynku nám to nějak moc nešlo. Při patinování tohohle echt pravého Kurki v tibetské kovárně v Nedvězí, toho z Durbarského náměstí, porušen byl otisk pravého ukazováku a na dobu do sejmutí fáče znemožněno psáti moudra na noťasu IBM, zatvrzele vyžadujícího autentizaci od jinak nepotřebného kousku končetiny. Ta kudla prostě dělala co mohla aby se o ní svět nedozvěděl jak je dokonalá.
    Zranění to bylo srovnatelné jen s tou katastrofou, kdy ke Květíno dědečkovi přijela ségra a zrádně a tajně, aby se zavděčila naostřila všechny kuchyňské kudly. Děda po obědě olízl jako dosud vždy, ale tehdy naposledy, ten svůj. Ústně se traduje, že tehdá bylo krve jako z vola.
    Oproti spíše okrasné Janbiji ze sousedního Kašmíru nebo Tanto od Samurajů, možno takový nůž Papežské gardy použít i ke kácení stromů.

    Thangka, moudro na plátně, řádně usmlouvané na Durbarském náměstí, ta na tkanině profuněné kouřem jako stará Tibeťanka, zobrazuje komiksový návod jak se nedostat do pekla cestami po placatém světě.

    Poháry na čang, pohotové jídelní misky v záňadří a hlavně obřadní masky dlabané z tvrdé růžové kořenoviny roďáků, barevnější než kavkazský ořech, vyplavené Marsyangdou a Kálí Gandakí po monzunových záplavách, poněkolikáte dokonale vylouhované a následně opět vyschlé ve vádí přítoků a potoků. Kolikrát ho už kalná ta voda vzala do ruky?
    Je skorem tak kudrnaté jako to z olivovníků, ze zahrady Getsemanské, které byly za mlada spleteny ze sedmi proutků. Matroš z takových sušáren už zaručeně nepopraská, jako zbytky vraků kocábek vyplavené na ostrovech u Vancouveru, co je sbírá Pepa Holých v pauzách, kdy zrovna nevrtá a jinak nespravuje indiánský chrup. Vylouhováno a vyglajchováno jako to z vorů plavených dolů Vltavou tam u nás doma, dokud tam ještě nestály přehrady. Dřevo vyplavené, s léty měkčích a světlejších letních a tvrdších tmavších zimních přírůstků, vystupujícími jako ty nejstarší hluboko zasuté vzpomínky starců ohlazené o to plytké nepodstatné.
    Zkuste si nasadit takovou kultovní obřadní masku na ksicht a mžouráte na ten svět venku škvírami řezanými do tohohle dřeva roďáku, jakoby zevnitř z vlastní lébi skrz střílny. Pokud možno očima tanečníka v transu. Dřevo Vás přestane tlačit na lícní kosti, spánky, na nos i čelo. Jako praštěni vůní vosku od divokých včel skalních, kterým je napajcována, řádně profunělá kadidly z jalovcového jehličí. Nevím jak jinak si špendlírovat a okoštovat transcendentno. A jestli někdo z Vás ví a zná, tak fofrem ven s tím.

    Největší řezbářský skvost nebyl ale přivezen z dalekých cest, zachránila a dovalila jej Kytka od naší popelnice, potkavši zavčasu sousedku se třemi ebenovými špalky plnými afrických, malinko pošramocených pajduláků. Ta dřeva naštěstí překážela paničce v těsné garsoniéře, jako ta glazovaná Ištařina brána Babyloňanům.

    Pořád slyším, „na ty tvoje dřeva ještě nedozrál čas“ a pak už bylo najednou pozdě. Dole pod kopci již jich bylo poskrovnu. Pravdou ale je, že s tím kamením na hrbu bychom je už neunesli a putovaly by i s kletry do Černé řeky.

    U nás doma říkáme. „Nic není dost lehké na cestě dlouhé.“ A také. „Máš-li před sebou cestu dvanácte verst dlouhou, u jedenácté jsi akorát tak v půli.“ Kousek odsud za několika kopci mají moudra nemlich stejná. Asi ale už o nějakou tu tisícovku let dřívějc, tak je na bíledni, kdo od koho opisoval. Těžko to dnes už někdo rozsoudí a rozsekne a je to taky šuma fuk. Možná se to vylíhlo v různých koutech světa, v různých šiškách, jakož i moudrosloví mnohá další.

    V utečeneckém táboře Tibeťanů v Marphě bastleny byly také meditační nástroje, trpělivým vyťukáváním z lívance kujné slitiny, kladivem s vypouklou hlavou na kopytu o fous menším než hrdlo zpívajícího hrnce, neb kdyby nebylo toto malinko užší zůstalo by navždy uvnitř. Stejnou technikou, z přesně tří kilogramů těsta podobného, pěkně za studena, ukuty byly placky těch největších děliček pro vypilování třistapětašedesáti zubů kol orlojů z Vieny, na fortelném železném kopytu s dvěma tisíci třemi sty devadesáti třemi hřeby v přesných od sebe vzdálenostech, co vytlačily jamky, kam padá hrot indexový. K muzicírování tahle ségra není, alespoň nikomu z nás se to dosud nezdařilo, praví beletrie hodinářská. Nemlich stejně a se stejným fortelem nám vyťukal jeden bača na Piatře amerikánskou kšiltovku z velkého choroše, jen to kladivo bylo dubové. Jeden silnější ťukanec a musel by si odskočit do okolních hvozdů pro dalšího cizopasníka. Tenhle pořez se ještě jinak nesmazatelně zapsal do našich cestovatelských análů. Brácha si pořídil v Čechách prvé, robustní a těžké digitálky ze země Švýcarské. Ten chasník byl jimi tak fascinován, že Mírovi okamžitě nabídl výměnou svoji ségru. Pro sichr jsme ještě před svítáním zmizeli jen s tou čepicí. Asi každému chlapovi polechtá krapet bránici, poceluje nebo pohladí duši, když mu Nomád nabídne za tu jeho ženskou tucet velbloudů. Tady to bylo ale naopak. Proto ten spěch. Nejvyšší čas vzít roha.
    Někdy se tyhle mísy odlévaly v zemi, stejnými fígly zvonařů jako ten drobek Kolokol za Kremelskou zdí. Vše řádně zdokumentoval Andrej Tarkovsky v kultovním filmu našeho mládí "Andrej Rublev". Takový hrnec postaven na stůl se vždy vrací do roviny vody, jako vejce na hniličku vařené. A jeden takovej velikej kastról, řádně vypolstrovanej čepicí z yačí vlny, se kterým se táhneme až z téhle Marphy, poslouží i jako přilba proti padajícímu kamení.
    Tibetská zpívající mísa je šamanský muzikoterapeutický nástroj ze slitiny sedmi kovů: železa, olova, mědi, cínu, rtuti, stříbra a zlata, podobné zvonovině pro zvonce yaků, mezků a zvonu jesuity Ipolita Desiderta ze Lhasy z roku 1715 nesoucího v tom kovu slova „Te deum laudamus“. Odlitím prvého velkého zvonu v celičkém Tibetu stvořil jeden smysluplný flek pro zvoníka. I kdyby po něm nic jiného nezbylo, nežil nadarmo, neb dal práci a výdělek druhým.

    Cesta do Tibetu není posypána růžemi a jediná hudba, kterou na ní možno slyšeti, ozývá se z měděných zvonců, jejichž hlas provází znavenou chůzi velbloudů, yaků, koňů a mezků zasvěcených smrti. . . Ráno byl jeden z mezků zmrzlý. Byl tak ztuhlý, že by ho bývalo bylo možno použíti za koně v tělocvičně. (Sven Hedin: Tibet objevitelské výpravy, Stocholm 1934. Str. 160)

    Na koncertování i koncentrování si neopomeň řádně vykasat rukávy, které by tě vyluzované tóny mohly zgajlovat. Kýžených zvuků docílíš pomalým krouživým pohybem zápěstí dřevěnou paličkou z tvrdého těžkého dřeva, okolo vnějšího okraje mísy, silnějším přítlakem, aby se tento nerozdrnčel. Dno hrnce leží na všech pěti bříšcích napnutých prstů ruky levé, jako když kuchtík ukazuje jak velkou špetku soli nutno přidat do porce slanečka nebo na rozevřené propnuté dlani ruky téže s roztaženými prsty tak, aby se dotýkalo co nejmenší plochou, jako když servíruješ grošáku svému kostku cukru pro mlsné pysky jeho koňské, přičemž netlumí rezonance. Pročež položen může být i na polštář semínky pohanky naplněný. Jalovcový špalek bývá pomatlán jako smyčec houslí, pro tu správnou adhezi, pryskyřicí ze zakrslého jalovce, podobné naší kalafuně. Taková dřevěná palička zúžená krčkem s obojkem stříbrným pod fortelným heftem netiší chvění obvodu mísy. Válcovitý hrací konec zakončen je kolmým řezem s hexagramem, svastikou Dharmódaja Vadžrajóginí, ne nepodobnou žluté hvězdě Davidově. Na opačném zase, heftem se stylizovanou „vadžrou“, hromoklínem se čtyřmi paprsky, ničící všechnu nevědomost, příčinu našeho utrpení. Prubířskou fází hry je oddálení paličky bez vytáhnutí vyššího tónu. Zvuk s neuvěřitelně úzkým a výrazným vyzařovacím prstencem je v rovině hrdla nejsilnější, proto mísu neopomeň zvednout do úrovně uší posluchačů svých. To alespoň tvrdil ten, co zdrhnul před placatými čepicemi skrze Mustang až sem. Překrásně kolísavý tón, nudný odborník by mluvil o nějaké amplitudové modulaci, vyluzovali při obřadech v těch svých svatostáncích, přičemž jim nevtíravě a neustále dolévaly sličné děvy z termosek okupantů čaj černý i ten z uzené cihly s yačím máslem řádně soleným. Teorií proč takový humus píti je nemnoho. Nejpravděpodobnější hned vedle výživnosti jsou izolační vlastnosti yačí tukové vrstvy na čajové hladině udržující tekutinu déle vlažnou nebo alespoň nezamrzlou, podobně jako mastná oka ze lžičky nežluklého másla na babiččino polévkách.
    Před každým muzikusem a mnichem v jedné osobě stály dva porcelánové hrnky téže okupantské provenience s pokličkou a modrým nebo červeným drakem. Převzít to nejlepší z kultury protivníka a obohatit tak tu svoji je důkazem tolerance rozumu. To vše sloužilo k proniknutí do jiných dimenzí a vnitřnímu sebepoznání. Jako každá krásná pohádka poučná je i tato.

    O pár let později nás Andrej včelař naučil ještě polykat zvuky jejich a ukázal nám i gejzíry kapek, který umějí zvednout z hladin vody na dně hrnce paličkou semišovou kůží potaženou na dřevu tvrdém. Ty menší hrnky rozehraje snadněji naopak dřevo měkké. Taneční kreace kapek a gejzírů.

    Před velikým lámou bylo rozloženo posvátné náčiní, potřebné k obřadu: měděný předmět, jenž představoval blesk, zpívající zvoneček, rituální váza s pávím perem, malá stříbrná nádobka plná posvátného ječmene, oboustranný bubínek a samozřejmě stříbrný šálek na čaj, který bude při obřadu neustále naplňován. Ozvalo se rachocení bubnu a pak láma recitoval modlitby a přitom si pomalu navlékal pláštěnku s reliéfním vzorem ze spousty svastik. Na hlavu si posadil hedvábnou čapku s klapkami na uši tak dlouhými, že mu padaly až na zkřížená kolena. Do jedné ruky vzal blesk, do druhé zvonek a pomalými, tajuplnými pohyby začal otáčet zápěstími a občas si přikryl tvář purpurovou pláštěnkou.
    (Peissel Michel: Tajemný Mustang, Olympia 1976, str. 124)

    Možná jsou svůdnější vůně než ta ze škvařícího se jalovce, ale sem patří a těžko se na ní zapomíná. A toho kadidla, parfému antiky hned vedle myrhy, jsou kolem plné stráně. Stejně jako u nás doma před kuchyňskými okny v Nedvězí. Tam ale slouží spíše jako ingredience do jalovcové.

    Mezi šikmookejma špiónama teď letí šuškanda o tom, že tahle jalovcová pryskyřice je prej dobrá i na ta nejčernější těla těch nekřesťansky krásně snobáckejch meisterstücků husí z Hamburku s honosnejma jménama, Mark Twain, Franz Kafka nebo John Lennon, co mají na hrotech svejch brků vyryto ve zlatě 4810, to jako výšku a bílou šesticípou hvězdu, jako zasněženou čepici Mont Balancu. Boží cvak při zavírání a každej i svoje rodný číslo má. Nejcennější je prej numero 1268299. Je-li na tom něco pravdy, prozrazen by tak byl druhej nejstřeženější recepis, hnedka vedle ingrediencí na naši Becherovku. Takovej ňákej husí brk by se prej šiknul i pro zápražní Nedvězskou korekturu, neb jich Číňan po tom prozrazení nafláká miliony.

    Ve zmíněné vesnici utečenců Marpha, s odbočkou na obchvat Dhaulágiri a volně dostupný Dampus peak, kolébce Murphyho zákonů, prohání se kanalizace pod tenkými placáky úctyhodných rozměrů, takovými kamennými deskami, co jimi je dlážděn i starý Řím. Stejné placaté šutráky kryjí tady i střechy. A v daleké budoucnosti bude jimi zakryta i stoka kolem plánovaného dřevníku v Nedvajzu. To vše bez znalosti šlaufky, neb wasserklacku, prostě když to neteklo, kopali dál hlouběji. Jev jinde v době kamenné nevýdaný. Na těch šutrech dřepí mozkový trust před oficínou, jako kolem valchy u Cviklů, nebo ten Martinův dole hluboko pod námi v údolí omamného dřeva káth. Mnohem fundovaněji se o takových sešlostech rozepisoval nějaký Adolf v dopise Honzíkovi Werichů, již v jednatřicátém.
    Tady probíráno ale právě téma příbuzné, jak kanalizovat, to jest odvádět a směrovat splašky, ale i emoce tím správným směrem. Názorové trhliny v glazuře dalšího čerstvě politicky přehřátého střepu se šířily jako lavina. Padla prvá facka, hnedka následována druhou. V mozkovém trustu dřepícím před oficínou doposud v poklidu to započalo povážlivě vřít. Tak nám to o nedlouho později okomentoval jeden ze zraněných protagonistů. Jádrem sváru byla výše laťky tolerance vůči běžencům z Tibetu. Takovéhle čerstvé diaspory, jako tahle tibetská jsou prý pro rozumné starousedlíky i vládce, kteří nepovyšují zabouchávání vlastních dveří před přistěhovalci, na populistické hobby pro své zlenivělé voliče, hotovým požehnáním jsou, rozkarblováním stojatých vod, větrem co rozfoukat oheň zná, pálivým kořením do unylé krmě. Irové, Indové, Číňané, Vietnamci i Židé přiváželi kdysi do mladé Ameriky, jako Velšané do Patagonie, Češi do Vancouveru, optimismus a nezdolnou vůli žít a makat. Oni omlazují tyhle demograficky stárnoucí končiny, neb málokdo má fyzičku emigrovat ve stovce.
    Dnes je středa, pro Dalajlámu prý příznivá a vyhlášená proto od letošního roku coby „Bílá“, zdejší exilová komunita nekupčí s Číňany, hovoří pouze v rodném jazyce chodíce do svatostánků svých solidárně s těmi co zůstali tam doma za hradbou Himalájskou. Další brain industry vychvaluje Meditační centrum na vývěsním štítě nad branou do kláštera pod skalou. Používá techniku soustředění pozornosti na jediný objekt i cvičení vnímavosti, empatie vůči všemu okolo. Neslazený čaj z badyánu nebo fenyklu podávaný při těchto meditacích prý napruží Váš imunitní systém jako klíček pružinu budíku a ušetříte za pravidelnou podzimní protichřipkovou injekci. V takové klášterní motlitebně bývá příjemně přetopeno. Ne proto, aby polevila pozornost jako v přetopeném kasinu a následně se zvýšila konzumace chlastu, ale proto, že to asi dělá dobře dlouhověkosti lektorů.

    A co dal ještě Tibet světu? Hlavně čhubu a tu nikdo nepopsat lépe nežli Míša Peissel. Hnedka vedle tolerantního lamaismu. Možná četli jeho mniši váleček prozíravého Perského panovníka Kurase dávající náboženskou svobodu všem v nedaleké říši jeho převeliké.

    Z dáli sněhobílé čhorteny připomínaly sněm sněhuláků. Kruhový půdorys staveb nedával duchům šanci skrýti se v ponurých rozích jejich.

    Dle víry lamaistů jsou všechny hory, průsmyky, údolí, řeky, jezera a jiné přírodní zjevy oživeny duchy, kteří si mohou vylíti zlost na smrtelníky, jestliže jim tito dosti pokorně neprokazují úctu a bázeň. Zamešká-li někdo položiti kámen na "obo", stane se jistě neštěstí. Může se státi, že kroupy přibijí člověka k zemi nebo že vlci roztrhají koně . . . Účelem těchto pomníčků bylo udobřiti duchy hor a průsmyků. Každý lovec, který přecházel průsmykem, aby si v říši divokých yaků vyhledal svou oběť, zdvihl se země kámen a položil ho na hromadu. Taková obětina představuje modlitbu k duchům za šťastnou cestu přes průsmyk a za vydatný lov na druhé straně . . . A dostaneIi se šťastně přes průsmyk, může být podrážděným Demsbury Edgar: em nabrán na rohy nebo v nejlepším případě musí tak dlouho hledati kořist, až mu zásoby dojdou a kůň vysílením padne. (Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, 1911)

    Těžko už dneska zjistit, zdali to bylo tím Terčino držkopádem do teplého monzunového bahna, hnedka prvního dne, co nás vysadil autobus zbastlený z toho nejterénějšího náklaďáku TATA, co kdy jezdil po Himaláji nebo to, jak jsme poslušně obcházeli nejen ty jeho čhorteny, ale každej počmáranej šutr pěkně zleva. Zákonitě proti sobě poštvavši si božstva starší, ta s tou kontroverzní svastikou schopnou obrátit tok času, striktně vyžadující obchvaty opačné. Pravdou je, že nás nějak i ta pardonovala a kamení zvící hlavy velbloudí shazovala až do našich stop. Když nám ta stará mrcha lenost zabránila půlden se vracet a radila zoufalý skok přes vodopád, strčili nám svorně pod špičku pohory neklouzavý mokrý šutrák a kdosi se tehdá nechal slyšet, „v ústupu nám zabránila nejenom čest, ale i hustý les v týlu. Laviny v pasu Tilicho poslušně zastavovali před naším bivakem. Jen pro nás dva nechali vybarvit záplaty ve smaragdovém údolí Marsyangdi starorůžovou a jako prémii nám ještě ukázali to naleziště zkamenělin na planině modliteb Mant-hang a to už nemuseli. Měli jsme prostě velkou kliku, nebo aspoň úplně malinkou kličku.

    “Akáty až bílé pokvetou,
    vydám se na cestu dalekou . . .”

    Á propos, P3k Kudrnáčů tvrdí, že dřevo jejich dobré je na šindele Soloveckých baňatých cibulovitých bášní. Bez impregnace, jen díky vlastní nenasáklivosti a geniální stékací technice bez jediné prohlubně, odolává věčným dešťům Karélie. "Ty střechy jsou prostě dělaný tak, aby to stékalo a nikde se netvořily vrstvy vody, kterou ani ve snu nesmí napadnout někde přibrzdit."

    Ten ďábel tuší kam vyrážíme?

    Malý zarostlý a shrbený kamelot na cestě od šaliny ke GrandiStazioni alias Wilsoňáku, dřívějc Hauptbahnhofu Františka Josefa; na chodníku pocukrovanym tím nejbělejším, nejnadýchanějším chmířím toho akátu, s tím nejtmavším dřevem uvnitř, pod tím kontroverzním bronzem, šeříkem rozpačitě vítaného neznámého vojína Vlasovce s rozevlátým kalašnikovem na rameni a nasprejovaným výkřikem "svoboda je nuda". Přesně u prvého platanu s tou krásně flekatou kůží, co svléká právě dnes, při pravidelné obměně šatníku za letní, jak to praktikují hadi se svojí garderobiérou. Takovou krásou kůrou se mohl pochlubit jen jeden tmavší plzeňský strážník po nezdařeném pokusu o odbarvení na gadža kysličníkem jedné vyhlášené netamní blonďaté bohyně.
    Tak bez toho pracovitého bezdomovce, by den nezačal jak má. V tom ranním davu se zdravíme na dálku jen očima, ne okázale vyplazeným jazykem, jak velí bontón. Némlich stejnou intonací, monotóním zpěvným hlasem vyvolává: „Kupte si prostor, dobrý den, zajímavé reportáže, zajímavé čtení“. „Zdravíčko, jeden si předplatím. Schovejte mi ho pane lámo až se vrátíme.“ Kabát jeho nápadně připomínal čhubu, navrch přepásanou vytahaným řemenem brašny z yaka, za kterým na prsou, jako na vývěsním štítu, zastrčeno poslední opěvované číslo, ruce schované v záhybech by mu jinak umrzli. Pak nevěřte na inkarnaci.

    „Jsem jenom prostý mnich, jsem odleskem Buddhy jako obraz měsíce na vodní hladině a když se na mě díváte, vidíte sebe.“

    Byl to natuti on co pomáhal propašovat Svena Hedina do zakázaného města a až jeho Pražská mise skončí bude zas trénovat hlas tam nahoře v Mustangu kam směřují i naše kroky. Ta malá, živá očka to vědí, ale nic neprokecnou.

    Na první pohled úsměvný mišmaš lamaistických a maoistických insignií. Podobně legrační tomu, co ku spatření byl i za italské okupace na ostrovu Kefalonie.
    Na vkusném šedivém kandelábru ze svařovaných yeklů, oproti naší Žižkovské poště, svítí čerstvě nastříkaný Einsteinovský bonmot: €=mc2, hned pod blakytně modrým výkřikem „Ať žije Bůh“. Ten sloup pamatuje i rudý tag „Ať žije KSČ“. Naléhavost toho posledního vzkazu vybledla ruku v ruce spolu s jeho ošizenou barvou. Úsměvné jen je, že na téhle kani jsou oba antagonistické symboly pohromadě, zřejmě malovány stejnou rukou. No možná ta naše hesla doma taky, jen šiška řídící tu českou ruku otočila prozíravě trochu kormidlem světonázoru. Buddhismus, který u nás oprášila Beatnická generace, asi vždy trochu koketoval nalevo. Světonázor co hravě zvládne i odklad vojenské služby. Buddhismus si opakovaně na Filosofii, potom co již absolvoval práva, zapisoval i Honzík Werichů by se vyhnul alespoň do své třicítky vojně. Nemaje útlé knihy modré, té pacifistické, kterážto později patřila do příruční knihovny každého pubertálního intelektuála. Jinak je to filosofie, která alespoň trochu toleruje různé pravdy pěkně jednu vedle druhé, v rámci neexistující objektivity. Tu svoji ale postrkuje na špryclík první. Přivanula údolím Kalí Gandakí s tím větrem ze strany polední. Nebezpečně úrodný humus pro vznik totality. To tvrdil před panem Bakuninem i mladý Puškin. Blízkost Sibiře a jejích gulagů nebývale tříbí mozkové buňky plné podobných filosofických myšlének těch co si tam do těch dálav vysloužili jednosměrnej lupen na třídu čtvrtou v dobytčáku.

    Vzorem jim možná byl jistý Samuel Colt, nejprofláknutější šiřitel a propagátor rovnosti a to nejenom mezi rasami, se svým sloganem: „Bůh stvořil muže silné a muže slabé, a já jsem ten rozdíl smazal“.

    „„Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři.“ Benjamin Franklin“.

    Politika a umění diplomatické je pomalé vrtání tvrdého skla měkkým dřevěným kůlem za pomoci brusné pasty a ne uspěchaná demokracie v závorkách, jako je tomu tady. Tak jako je duše davu nezpochybnitelná, s její inteligencí to bývá už na pováženou.

    Civilisace nemá potom už nijaké pevnosti a jest vydána v šanc všem náhodám. Lůza vládne a barbaři postupují. Civilisace může se sice zdáti ještě zářivou, protože má vnější fasádu, již stvořila dlouhá minulost, ale ve skutečnosti jest to spuchřelá budova, kterou nic už nedrží a která při první bouři se sřítí.
    Přejíti od barbarství k civilisaci za určitým snem a pak upadati a umříti, jakmile sen ten ztratil svou sílu, to jest kruh, ve kterém se pohybuje život národa... Le Bon: Duše davu, 1895, str.167

    Odvážný jedinec tvoří dav.

    Každý atlet na stadionu histórie by z fleku poradil jak důležitá je volba odrazové nohy. Svět je nepoučitelný a chce být klamán.

    Vpravo, Kriste Pane, tam dej nám dospěti, však od levice vysvoboď své děti!
    Karel Jaromír Erben: Záhořovo lože

    Teď tady musí jen čekat až ti místní soudruzi s absťákem po moci udělají stejnou osudovou chybu jako ti naši v devětaosmdesátém. A ne každý retro je prý dycinky cool. Babička Tomášovo spolužačky si tehdá dorazila vyzvednou svoji vnučku Haničku z mateřské, na niť promočená, že si jako ještě stihne nakoupit papírové kapesníčky v Máji na Národní, onoho profláknutého podvečera a vodní dělo ji spláchlo pod korbu popelářského vozu. Těmi kapesníčky ji pak naše Kytka sušila. To co režimu zlomilo vaz, nebyla obecná zchátralost systému, jak se dnes obecně traduje, ale to, že hnedka po ránu šly mámy založit s herci to Fórum. Nebo je poločas rozpadu sympatií vůči vůdci i jeho straně dán neměnnými fyzikálními zákony. Jiná teorie zmiňuje nějaké Žužláky. Pravda bude asi zase někde uprostřed. Ta děvka histórie, tady tedy spíše slečna co se lidových hnutí týče, takovéhle klopýtnutí neboli škobrtnutí ale tolerovati nebude.

    „Láska křesťanská je neuchopitelná pro Ty, kdož ji nepoznali na kůži vlastní.“ Filippo Bruno, známý spíše jako Giordano.

    Nepříjemné svírání v krajině břišní. Bohužel pro Nepálce chutné chucpe. Vyplodit podobné narážky je ale mnohem jednodušší než pregnantně pojmenovat tenhle velký průser, na který se tu zadělává do budoucna. Dobrý to matroš pro Jirku Orwellů. A náš hasič Kobrle s chytrýma očima hlásá:

    "intelekt je děvka a rituály jsou emoční zábradlí".

    Jednoduše vycucnul i vytáhl podstatu všech odnoží náboženských jako morek z kosti polévkové.

    Není to zrovna to, čím by se měl jeden chlubit. Nezemře smrtí mučednickou. Pod hlavní kalašnikova se klidně pomodlí. Sám sebe bych nazval vlažným ale tolerantním ateistou-neznabohem jakým byl myslím i můj fotřík. A podobný přístup praktikuji i k vyznavačům víry homeopatické. I v tom případě někde hluboko provokuje lechtivá otázka. Co kdyby? Když to nemůže beztak uškodit a ostatní posvěcené praktiky lékařské selhaly. Nanejvýše tu je riziko zanedbání té obecně uznávané péče, která stejně uvízla na slepé koleji.

    Něco o poslání svaté války občanské. Dialektika dobra a zla z úst svých popularizátorů, hlasatelů, šéfíků vojsk spravedlivých. O víře v abstraktní organizační sílu – moc vysvětlující nepravděpodobně rychlý nárůst entropie při vývoji člověka. Jaké to má, tohle všechno vlastně evoluční význam pane Darwine? Jak jste to vlastně myslel s tím, že pokračujou jen ty geny, co jsou k něčemu dobrý? Všeho, ocamcaď pocamcaď.
    Podhimálajský papiňák ale už zas syčí a netopí pod ním jen horké prameny "tatopani". Přípravy v plném proudu. Na nic se nesmí zapomenout, ani jak a na čem to zastavit. Jen jestli kotevní řetěz bude dost silný. A právě teď, přímo před našima očima od mola odráží. Na rudo natřený dvacetimilionový Titanic, uhání nezadržitelně vpřed mezi kry skryté dosud pod hladinou. Tiše, poslouchejte, jak se ten náš nepoučitelný svět, z paluby jeho hezky kymácí. Čekání na bulu, kdo bude vhazovat. Vůle boží nahrazována zrovínka v těchto dnech vůlí lidu. Karbaníci ty karty nějak špatně zamíchali, pročež není tu tak těžký bejt Sibylou. Takovou optikou, co sebou táhneme se dohlédne dále do budoucna a kontury téhle naivity, zla a dobra jsou o moc ostřejší. Nepoučitelnost domorodců z historie naší bude už asi po sté, po zásluze potrestána. Na kormidelním můstku kormidelníci s pošramoceným egem a hlavně imunitním systémem vůči konspiračním bonmotům. Jedinci hlásající svoji svatou pravdu: „Nevěřte nikomu, kdo nesdílí vaše vlastní předsudky“. Na čele jasně čitelný, nechtíc i nesmazatelný vzkaz: „Řiďte se tím, co říkáme, nikolivěk tím, jak konáme!
    Se stejnou dávkou absence sebereflexe jakou často postrádají i mnozí životní souputníci. Makro i ti mikro politici. To tvrdil včera jeden pan láma, na slámě s námi uléhající a pořád otravující že bída prý snad není vždy dědičná. Ale ten to měl spíše jen z doslechu, rodinného života si asi moc neuživše, vyreklamován z rodinného hnízda coby novic nejbližšího kláštera velmi záhy a mlád.
    Rádo zálibně dýchati voličům a sympatizantům svým na růžové brýle, by se jim tyto zamhlily a jasně nebylo vidět co pod pokličkou ukuchtěno jest. Lepší bude připraviti se na vše. Dubová hlavice láthí slouží sic především coby monopod pro Terčinu i mojí cameru obscuru, co vše tak ráda na hlavu převrací. Skrývá však to její madlo jak had stočenou diamantovou pilku na mříže žalářů všeho druhu. Pro sichr a podle hesla, kdo připraven je, nebývá tak často překvapen. Nebude ku škodě opásati se i dutým trezorem, neb pod hlavní kalašnikova se těžko disputace vedou i přetěžko smlouvá o výkupném a dobré je dáti protějšku prostor k velkorysosti. Krajina plná velkejch hesel a symbolů. Pro mlaďochy zápaďáky jen směšnejch. Jestli dospějí. Dospějí snad k poznání, že žádná válka z ních vzešlá se nedá vyhrát, nemá vítěze, a tudíž není vlastně o co stát. Dávno zapomenuli na Velkou Francouzkou zkušenost a další tragické experimenty, které zasela do choré mysli Pol Pota a mnoha dalších. Pro nás východňáry s krapet čerstvější pamětí, mrazivě nebezpečnejch. Revoluční vláda lůzy se zatím vždy zvrtla v ještě větší nespravedlnost, ale každá nová levá si myslí, že jí se to už konečně musí povést. V nejistých dobách se dicinky dařilo extrémismu. Tenhle kraj světa proslul a vyhlášen je celebritou na průsery. Naděje tu je dobře prodejným artiklem.
    Papiňák je geniální nástroj pro šetření energie i urychlení přípravy pokrmů. Přetlak pomáhá rychlejšímu dušení, dřívějc pod pokličkou monarchie, dnes vojska a policie, nátlakových a restriktivních složek dusících sociální a etnické nepokoje. Tady všude kolem zrovínka probíhá něco jako přeměna zeměpisu v dějepis a my prý u toho zase nesmíme chybět. Nějakou malou zkušenost s tím už totiž máme z domova.
    Nějaká Florence Foster Jenkins se proslavila coby nejhorší zpěvačka všech dob. Žila celý život v bludu, jak je dobrá, jako většina našich zarytých komoušů, co si ani na sklonku, nebo spíš i na sklonku života už nemohou, nepřiznají celoživotní svůj omyl. Nebudu jmenovat, ale měli jsme jednoho takového naivního i mezi předky svými.

    V mapách by mělo zářit rudě. "Hic sunt purpuratus."

    Onehdá a vlastně jako každého pondělka tam doma před obědem se chodívám nadýchnout cizího hodinářského olejíčku do Jesenijky, jak tak rádi činívají a čumívají i malíři přičuchávaje k terpentýnu pánů kolegů. Pro inspiraci, neboli přesněji a prostě na férovou čorku.

    Atmosféra svojí výbušností srovnatelná snad jen s tou při následném rituálním gáblíku v tramvajové remise Na Vápence, kam pravidelně s Jindrou starožitníkem jednou týdně docházíme na dlabanec. Rozšafně rozrazivše dvéře kantýny v ten kritický „stáfkový čas“, na rtech ještě kritické glosy k právě probíhajícímu štrajku Pražských dopraváků, našich hostitelů.

    "Nesmiřitelnost je ale slepá ulička.” A.Bajaja

O tom by mohli dost povykládat Izraelští v Palestině i dnešní Palestinci v Izraeli. Včera nějaký Cohán a kdysi dávno i ten levičák Platón.

    Taoismus rovná se tolerance aneb tolerance taoismu.

    Buddhismus rovná se pokora aneb pokora Buddhismu.

Tak krásně černobílé, jako nic na tomto světě to ale samozřejmě zasejc není. O tyhle přívlastky se pere většina filosofických i náboženských škol.

    Místní odrůda - lamaismus trpí zase mánií ztělesňovací, „Slovo se stalo tělem.“ Na tenhle bonmot měli přeci monopol fabulátoři z Chirbet Kumránu. Tak kdo od koho ve škamnách dávnověku opisoval? Trocha pohankového medu, neb o pampelišku tu včela skalní nezavadí, napatlaného na téma posmrtný život.

    Tomu namazanýmu krajíci se dnes hanlivě přezdívá populismus a svět se bohužel odedávna řídí zákonem namazanýho krajíce.

    Pojistek proti svévoli není nikdá dost a smutnou pravdou je, že dělnická hnutí nejenom ta vzniklá u mamutích firem pro úklid měst, stavbu dálnic a obecně státních zakázek, a nezřídka jejich prodejní bossové a předáci, jsou podhoubím mafiánských spolků korumpujících státní aparát rozdělující společný měšec daní a potažmo i silová ministerstva.
    A proto se vraťme k těm fčelkám. Já bych volil jedině jejich předáky včelaře a to nejen za včely, které mají v záloze ještě svoji královnu matku, v rámci takové prťavé konstituční monarchie uznávající systém „trias politica“. Například naši prababku Kateřinu, co oddlužila Hrádeckou hospodu, neb vše řádně sesumírovaný a naštudýrovaný měla z toho svýho "Kalendáře včelnýho". Oddlužit, to je stejná facha a rachota, jako ubrzdit dlouhej vlak plnej kamení a ke všemu když jede nedej bože z kopce, pak je to někdy už zhola nemožný i když jede pomalu jak hlemejžď. Prostě držela doma kasu a to se u nás ve famílii dědí po přeslici. Její dcerka Emilka toho byla zářným příkladem.
    Bylo to v době krapátko nekritického obdivu ku všemu co jen troch zavánělo samostatnou státností národa Českého. I když nutno bez mučení přiznat, že i nebožku Marušku, arcivévodkyni Terezii si považovala a krapet i obdivovala, za ten patent její včelařský, ze dne 30. srpna 1776 pro království České sesumírovaný, kterým včelařské školy zříditi ráčila. Včelaři jím byli zbaveni jakýchkoliv daňových břemen i nevolnických povinností, úly určené ke kočovnému včelaření mohli umístiti jak na panská tak na selská pole, při převážení úlů nesmělo být žádné mýtné vybíráno, každý mohl v jakémkoli množství včely držet a živnost tuto svobodně provozovat, pod trestem dvojnásobné ceny za úl bylo zakázáno ničit včely, proti zlodějům včel muselo se zakročit s největší přísností trestního práva, neboť krádež včel byla považována za tzv. krádež kvalifikovanou, která předpokládala tvrdé tresty. Vlastníci roje mohli po celý den i na cizím pozemku svůj roj pronásledovati. A proto prý po ní Kateřina pojmenovala svoji nejstarší dcerku, co jsme jí s brachusem říkali tetabába. Nějak lavírovala mezi těmi rolemi.
    S „Babičkou“ Božky Němcovic se potkat nemohly, ale byly si prý, i co se týče těch včelek hodně podobny.
    Tahle sečtělá včelařka prý ale nejvíce zbožňovala Karlíka Čapků. V poděděném dýmníku jsem sám objevil výstřižek z nějakých novin s jeho sloupkem. A přičichla taktéž už tehdá také k paní józe. Meditovat jí prý naučila až klika medometu. Jejího zeťáka Václava to prý zase potkalo při štípání dřeva na zimu. Oba měli prostě kliku.
    Po Kateřině nám zbyla i schránka pro včelí matku a dřevěnej medomet s řádně kovanou klikou. Do toho jsme dávali zrní pro slepice a stával v kurníku, hnedka vedle okovaného vojenského kufru dědova, též plného zrní. Tu Kateřinu co tak obdivoval můj strýc z maminčino strany Míra. Neb měla pro strach uděláno. Za kulovým bleskem zavřela s ledovým klidem dvířka kamen v šenku, alespoň se to o ní traduje. Druhá, stejně hororová verze praví, že ji zastihl již na vejmiňku, v modře pruhovanejch duchnách v kamrlíku za výčepem s oknem na benzínku. Konec s kamny je už stejnej. Svůj med servírovala dětem i vnoučatům jako meducínu, ale vždy až do čaje chladného, aby neztratil svoje léčitelský grády. Na noc by nám napatlala med, zvaný staročechy strdím, i na spáleniny. Mělať ona vlastně dost velkou kejdu. Čas ku včelaření bylť jí vyměřen jen do konce světové války, té druhé a nemusela se tudíž koukat jak v únoru třída pracující kormidlo dějin převzíti ráčila. Takže o pár let dřívějc než jsme my s bráchou na svět přijíti ráčili. S prababkou Kateřinou jsme se tedy oba o fous minuli a je to namouvěru převeliká škoda, neb by jistě ráda poradila, jak na včeličky, co jim šmakuje, proč občas bodají a všecičko další kolem a kolem. I jak včelín zrychtovati si, neb sama postavila, takový bez kamen, zato s proutěným houpacím křeslem, kulatým stolkem na odpolední meltu v sófa s houní, tedy přesněji pryčnou pro šlofík poobědový. Pro tu pravou siestu, na naší zeměpisné šířce jižanské. Smála se. „Bílí muži mají hodinky, ale nemají čas.“
    Zato prý nebrala slovo „maňana", ve španělsky mluvících zemích a šířkách prý výrok vědomé nedbalosti značící.

„Moudrý zvyk národů slunce – polední spánek.“ Jaromír Štětina: Studna pro Mandon. Praha 1984

    Včelařem se nestaneš tím, že vlastníš pár úlů ale až sám sundáš svůj prvý roj a uplacíruješ jej do vlastnoručně vypiplanýho úlu a hlavně až se tam ty tvoje holky usalaší a přijmou jej za domov svůj. To tvrdila prabábrlinka Kateřina, co si ji jen ve snu pamatuju, neb jak jsem říkal, jí jsem už nezastihl, tak ta prý nejednou, když bylo ve vzduchu nějak podezřele moc včelek, jak vyhazuje hladkou mouku dvounulku nad tehdá ještě kulatým česnem jednoho ze svých úlů zaďáků a cukruje ty svý oblíbenkyně, ty krapet moc čilejší holky, by rozsoudila spravedlivě, zda nezalétávají na čorku do úlů ostatních a udělala tomuto jejich počínání ráznou přítrž špuntem ze dřeva jabloňového, pro sichr volíce na moment roli diktátora. Další štací plzeňských výletníků a lufťáků byla již vzpomínaná hospoda na Šlemovně, pojmenované podle šlemu kaolínového, který se poblíž těžil. Tam posílala na přenocování po jednom vozkovi, kolegovi hospodskému panu Palivcovi včelstva, které hodlala přemístit i byť jen kousek od původní včelnice, aby netrefily domů. A za pár dní jí je tentýž vozka, vracející se z Prahy přivezl nazpět. To ale vše zmám z podání její dcerky Emy. Neb tehdá při té inkarnaci jako malý špunt jsem z toho neměl rozum a ke všemu mi tlačila v povianu její památečná zlatá desetikoruna. Podle vzoru těch svých včelek, chtěla dicinky ku prospěchu celému Hrádeckému společenství býti a prospěti mu. I u nás najednou všecičko započalo se jen kolem nich se točiti. Celá chalupa začala vonět medem a všechny příbory, talíře a hrnky nadále už napořád lepily, neb byly upatlány nesmytelným propolisem. I mobil se lepil k uchu a nebylo nutno tudíž kupovat nákladné handsfree. V kuchyni se to točí vlastně jen kolem jejich medu. Do toho se nakládá zázvor na průsvitné plátky krouhaný, s citronovou šťávou, nebo jen sušené křížaly z pláňat, se šípky. Kdyby se toho dožil, protestoval by, hartusil a hudroval, jako vždycky, jen chudák brachus, neb tenhle med mu přidělával dycinky jen ďuzny do zubů a tudíž práci, které měl nad hlavu.
    Nějaké to včelí moudro od Kateřiny pochytil a odpozoroval i její milovaný zeťák Václav a těmi moudry nás s bráchou později rád a často krmil, ač nikdá sám nevčelařil. Jen ten její medomet pro nás opatroval, a aby nezahálel, uschovávali v něm s babičkou zrní pro její slípky.
    "Do včel kluci moji choďte jen přes den a za tepla, kdy je létavek co nejvíc venku v terénu. A neberte si na to ty fungl nové svetry z vlny našich angoráků s těma rubínovejma očkama. Nějak je ta hebkost provokuje, jako moje manchesteráky. Párkrát jsem sám na to doplatil, když jsem panímámě pomáhal s vytáčením. I když na druhou stranu pár bíg vám alespoň nastartuje váš imunitní systém." Machroval děd.
    "Když na česnu uvidíte, jak holky nosí pylové hrudky, tak to je zpráva dobrá. Neklamné znamení, že matka králka klade a z toho doneseného pylu uklohní krmičky kašičku mateří. Stejně dobrý příznak, jako orosený strop úlu po zimě, dokládá čerstvé kladení.
    Vyšší umístění úlu nad zemí přispívá k ozdravení včelstva, protože nemocné chudinky už tak vysoko nevystoupají a nemohou nakazit své družky. Takové přírodní včelí obydlí později viděla naše Terkule u divokých včel skalních v Nepálu nebo na vysokých stromech na Srí Lance.
    Dejte si bacha a neťukněte s rámečkem plástve, kde matečník je mladší dvanácti dnů. Budoucí matka by mohla odpadnout od potravy.
    Naopak při vyndávání medových pláství z medníku oprašte včelky do úlu pořádným klepnutím dlaní do zápěstí, které třímá rámeček. A pozor ať vám nespadne matka mimo úl do trávy.
    Není-li po vložení klícky s novou matkou v úlu bugr, tak ji dělnice přijaly.
    Na sledování přírůstků a zásob si pořiďte starou poštovní decimálku.
    Zdrhnuvší roj před sundáním ze stromu řádně pokropte kropáčem, a jak se holky namačkají do chumlu, chráníce svoji králku před domnělým deštěm, řádným úderem do větve na které visí jej sklepněte do škopku nebo rovnou do rojáčku, který hnedka přikryjte mokrým hadrem. Rojáček se třemi sušinami a trochou zásob nechte do alespoň druhého následného rána v chladném sklepení, takovém, jaké jsme mívali v naší hospodě. Nebojte se, i svých zásob mají na ten svůj dlouho plánovaný vandr - stěhování národa, dost. Jen krapet vody ve formě mlhy uvítají. I zbytek včelstva se sám do západu příštího dne nastěhuje do připraveného úlu, kde už je matka s rojem. A hnedka přikrmujte, trochu je hýčkejte, aby se jim v novém bejváku zalíbilo.
    Při spojování slabého včelstva se silným, před zimou nebo po dlouhé zimě, vložte do zaďáku, mezi rámečky starého a nového včelstva, nejlépe Plzeňský kraj, oni si jej prokoušou a ta silnější matka převezme vládu nad celým sceleným včelstvem."
    A určitě nás častoval ještě mnoha dalšími včelařskými moudry, které se mi už ale dávno vykouřily z kebule.
    Nevím jak u Vás ale v naší rodině se dědí tajná houbařská místa z děda na vnuka. Tak tedy na houbařskou víru nás s Mírou musel obrátit děd Václav. Myslím, že mu to nenadělalo zas tak hluboký vrásky. Otec se pro nedostatek času jeho přeskakuje a proto sudá generace má jiná loviště než lichá. Já dávám pro jistotu v plen místo nad pramenem Nedvězského potoka a nesrovnatelně bohatší loviště u řeky Křemelné, u toho velkýho smrku, pod kterym mohou tmou zaskočení houbaři přenocovat, neb tam neprší, i když dost leje a ráno jste první u hřibů a křemenáčů. Dále pak Na Paštích a pod nedalekým statkem Babylon v serpentinách ke kamennému mostku přes Otavu nad Rejštejnem, kde bývaly hnojeni valachy v tom stoupáku řádně se potícími, všechna ta bohatší na Šumavě se nacházející. Stejně tak se často předává ob generaci včelařina a u nás to bylo dokonce ob generace dvě a úča, již výše zmiňovaná prababka Kateřina byla již drahno zim na pravdě bóží a tudíž radit mohla jen shora, ve snech, kde se ráčívala čas od času zjeviti. Kateřina prý fušovala do řemesla i nějakému Fráňovi Drtikolů, ne na tom jeho pískovišti malířů a fotografů ale coby budditele Buddhistického. Krapátko koketovala i s paní jógou. A to v době kdy učení toto nebylo ještě v našich zeměpisných šířkách moc profláknuto. Byvše o třinácte zim Buddhovi bližší.
    Teď na prabábrlinku vzpomínám nejméně podvakráte do roka, točíc klikou jejího medometu. Ždibec toho nektaru co vytočím by ucmrndla i do melty. Nápoj ten pak dostal by pracovní název culibrnda. To za její pražení žita a ječmene míchanýho s kořenem čekanky, té ze za humny. Za to všechno prej může nějakej pan Napoleón s tím svým embargem anglikánské koloniální kávy, ale tý pravý. V zimě měla Kateřina stále na kraji kachlovejch kamen v kuchyni za šenkem velkou modrou konvici s touhle horkou manou, černou jako thér, jak zpívá Radůza. Pro svý prokřehlý vosky a formany. Z té konvice z výše melta litá bravurním pohybem bez kapky na ubrusu, tak krásně napěněná do kafáčů s modrými ťopkami. Ze zlatokopecké konvice, co měla určitě svoje již odkrouceno kdesi na Klondiku. Melta stejně jako dnešní Caro i pro kojící matky prý dobrá. Přihřívaný kafáč ani modrá konvice, nesměla ani na chvilku vychladnout, následné ohřívání prý meltu znehodnotí, stává se prý dokonce jedovatou.
    Nějakej potomek pana Francka, který ten nápoj u ní určitě musel okoštovat, jí ten dokonalej recepis vyfoukl, odvezl si jej do Pardubic a vydělal na tom majlant. Objev srovnatelný snad jen s nalezením bájného Eldoráda. Směska žita a ovsa se pražila jednou týdně v bubínku s kličkou, u který jsme my děti měly na střídačku službu. To nám vyprávěla její dcerka Emička, naše bábrlinka. I to, že na víru včelařskou přivedl její mámu Kateřinu nějaký Ján Ámos, po tom co někde vyštrachala v dílku jeho Orbis pictus zvaném.

    „Z včelařství naučil jsem se přírodu více znáti a více milovati, než z mnoha knih učených.“ Zužitkoval zkušenosti z převozu včel z Uher do Fulneku v roce 1618.

    Kateřina si prý nechala nakukat od jedné kukačky, že tu bude do pětasedmdesáti a kteréžto opeřené Sibyle to na fous vyšlo. Jen o necelé dva měsíce ji nezastihli američtí kluci s vyšitým indiánem na rameni uniforem a to je muselo moc mrzet. Ještě na vejmiňku se za teplých jarních a letních dnů uchylovala do svého včelího exilu, kdež blahosklonně a ráda přijímala k audienci zástupy vnuček a vnuků svých. Je to velká smůla, že nám nestihla nějakou tu svojí včelí pohádku povyprávět, jak s těmi jejími medomety a jiným nádobíčkem točit a musím teď, už sám bez brachuse škemrat o rady u toho mladýho Andreje z konce našeho údolí. Andreje co se málem stal farářem, a včelařem je po svym dědovi, kterýžto prý měl obé krásně a hluboko zažraný pod kůži, zakódovaný v krvi. Toho Andreje co je ale pořád někde v tramtárii, na Srí Lance nebo v Šanghaji pro ty svý elektrovozejky BOGO pro místní invalidovnu a další místní veterány života. Ten Andrej nám vozí i brikety uprostřed zimy ve čtyřkolce, kterážto jediná vyjede od pily, když se málo zásobíme na zimu.
    A nebo bych volil včelaře pana řídícího Slípku z Nedošína. Dědu Kudrnáče z Tatobit, panskýho hajnýho na Kozákově nebo pana faráře od protestantů, dědu Andyho Bokoteje, taktéž odtamtud z Kozákovska a též včelaře s nějakými pětapadesáti včelstvy. A takhle bych mohl hodně dlouho pokračovat. Prostě všichni co s těmi malými potvorami měli co dočinění, tak to byli řádní lidičkové. Oni se to naučili od těch svejch včelek, jako třeba Sajdík.
    Ten se dočista a krásně zbláznil. Zakoupil sobě několikero včelstev k nemalé radosti celé famílie. Uplacíroval je do nejhořejšího cípu svých latifundií v kopci nad Chuchelským závodištěm, aby měly dobrý výhled na dvouročky, když se sami stěží dožijí šesté neděle, vyjma těch zimních sourozenců - otužilců. Možná proto se nebojí tak o svůj kejhák. To vše v distriktu velké Prahy, kde je registrován jako jediný včelař. Nejprve se nechal od svých miláčků ožihadlovat aby získal protilátky, co posílí imunitní systém a hlavně aby s nimi mohl přebývat. Prvé noci zavolala jeho Jarka k té opuchlině lítačku, injekci se prý ubránil s vypětím posledních sil. To by přeci zgajlovalo jeho experiment potvrzující vytvoření dostatečného množství protilátek. Nutno absolvovat celé čtyři stovky žihadel, jako těch čtyři sta pádů z prkna do vody, než srostete se surfem a cítíte i neznatelný poryv Hracholuského větru a bez přemýšlení, už s předstihem, ještě dřív než Vás pohladí, přitáhnete, nebo povolíte ráhno.
    S autodílnou, co je živí, to začalo jít s kopce strmějšího než ten, co na něm stojí ty úly, podobně jako s mucholapkami fotříka Otty Pavla, když začali brát cejni pod skalou.
    Taková včela nemyslí vůbec na sebe, jen na prospěch celého včelstva. No někdy to krapet přepískne a jako kamikadze se vrhne s náloží opásanou kolem zadečku na oko medvědovo. Proboha tím nechci dát za pravdu sebevražedným atentátníkům, ti neútočí na medvědy ale spíše na malé ptactvo, ale nazpět k našim včelám, ty jsou užitečné jako ty velké chodící továrny na mléko. Všecičko, co vytvoří včelky je užitečné a jak mají vše vymakaný. Plástve mají zbudovány ve vzdálenosti na dvojí rozpažení křídel aby mohly dvě současně makat na plástvi napravo i nalevo. Ne nadarmo se tvrdí, kam pan včelař zatáhne ty svoje úly vzroste úroda na dvojnásobek. Said s Daliborem přitáhly dva úly až do Prášil. Sajdík ty svoje před zimou řádně přikrmil a Dalibor tvrdil, že se musí o sebe postarat jako ty jeho stračeny. Řádně mu zmrzly.
    No prostě všichni, které jsem znal a měli co dočiněni se včelami, byli nějak poznamenáni dobrotou. I ten jejich Mohamed taky jistě rád med.
    Jejich ti lidičkové co se o ně tak starají a opečovávají si je, jsou nezřídka jimi přinuceni k zastydění se pro tu jejich pracovitost, čímže si je tyto tak nazpět vylepšují k obrazu svému, aby je ještě starostlivěji opatrovávali. Kdosi to tak dobře samosvorně vyšpekuloval a zařídil. Možná také k obrazu svému.

    "Když vymřou včely, lidstvu budou zbývat jen čtyři roky života." Albert Einstein

    A ejhle koukám ani nevím jak se do toho našeho vyprávění najednou propasírovaly a tak drobet připletly i ikony denního života nejen tady na téhle cestě ale i ty z dalekého domova, a to jak ty z toho našeho života dnešního ale hlavně i z těch životů minulých, jako by jich dřívějc bylo nějak víc.

    DoG nebo GoD, u plemene anglikánsky naslouchajícímu téměř totéž je. To, že pochází ze země, kde do vínku dostala angličtinu, jí dalo menší, ale nezanedbatelný náskok před místními rudokožci sluncem sežehnutými, jejichž hatlamatilku zná jen pár kmenů v tomhle slzavém údolí.
    Přešla už druhá zima a třetí je za dveřmi, co jsme si mysleli, že naše Anča s tím černým flekem za levým uchem se prohání ve věčných lovištích a ejhle. Právě jsme ji s Terkou potkali v zemi lámů pod branami tajemného Mustangu. Celý den nás sledovala v uctivé vzdálenosti, jen při obchvatu nějaké usedlosti hlídané mastify nás chránila vředu, zběsile kličkujíce odváděla pozornost těch ohařů s nabroušenými tesáky od našich nohou. Večer se vypařila jako pára nad hrncem, ale to už jsme byli z dosahu těch vlkodavů. S převtělováním, což se v tomto kraji nosí, si nedělala velké vrásky, převléknuvše si jen kožich za teplejší. Ty oči ji ale prozradily. Stačil jediný pohled, beze slov a oběma nám bylo nad slunce jasno. Bylo vymalováno. De facto, ne de iure tohle factum, tato skutečnost vypovídá o nezvykle blízké karmické vazbě na naši Anču. Prostě taková uspěchaná inkarnace - metempsychóza, stejně jako ta místní uspěchaná předělávka monarchie v republiku a stejně jako ta moje do polámaného archivačního zařízení na zálohování zážitků, věčně čmárající do lodního deníku. Nebo ta čerstvě odhalená sibiřská, toho z Nazaretu, přímo na pupku Ruské tajgy, kousíček na jih od Krasnojarska, v Žeňu Plotnikova.
    A náš Tomík o inkarnaci už jako čtyřleté mrňe. „A až vám umřu, už nikdy nepřijdu na tento svět.“ U nás doma, v zemi převážně tolerantních ateistů, v pohledu odsud směrem západním, což je směr vždy relativní, jsou inkarnace zcela běžná rutina, jen se o nich dříve tolik nemluvilo. Převtělování policistů v mafiány, mafiánů ve spořádané politiky, nebo flegmatiků v cyniky.

    Zemře-li člověk a jeho tělo je předhozeno vlkům a supům, putuje jeho duše neznámými cestami do temných končin a vyhledá si jiné tělo za obydlí. Byl-li nebožtík za živa dobrý a poctivý, pak nemusí jeho duše dlouho hledat a ubytuje se v těle, určeném k životu, který je vyšší a lepší, nežli byla její dřívější životní pouť. Byl-li však nebožtík hříšný a špatný, pak klesne jeho duše na nižší stupeň, dostane se do psa, sovy nebo hada. Tak bloudí neklidná duše kolem a hledá si nové vtělení.
    (Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, 1911)

    Terčino pradědovi Honzíkovi se také nezdařilo zdrhnout z koloběhu převtělení a čekal nás, po té nekonečné štrapáci s tím svým ševcovským nádobíčkem v dřevěné bedýnce s koženými panty, naostřenými floky a krapet osmahlejšíma rukama, na takové haprťačce, verpánek zvané. V pohádkovém údolí jinak jen tesařů plném, na jednom zápraží v Dhukure Pokhari. Co kdyby čirou náhodou vypověděly poslušnost Terčino škrpály. Trpělivě nás vyhlížel dřepíce na stoličce, co sloužila obrácena dnem a nohama vzhůru i jako šuple na ty jeho prťácký propriety. Nad hlavou na trámu zavěšena koule skleněná, vody plná, „šajn“ u nás doma zvaná, co slouží coby zvětšovací sklo pro jednu svíčku, kahan nebo petrolejku, šajnící na prstíky příštipkářovy, hodinářovy, či švadleniny.
    Babka Květka často vzpomínala, jak jim dicinky, dětem i celé famílii na neděli vždy nagrémoval, vyglancoval a vypulíroval všechna perka těch svých bližních, načež je vystavil do řady jako o dragounské defilírce. Služby toho prťavce jsme nevyužili, neb pár dní před naším odjezdem měl Hudáč akci na botky Vibramky, které se nemusí po tři roky vyšlapávat jako ty naše první ručně šité „Popradky“. Ty jsme si s Mírou špendýrovali po jednom předjarním přelézání Roháčských velikánů. To Vám v tom Popradu obtáhl švec prťavec, zvaný též příštipkář, obé chodidel na pauzák. Obou, kdyby čirou náhodou byla haxna každá krapet jiná. Byly to duplexy s vnitřní botkou filcovou, která se šikla v iglú i na Téryně. Lepší, trojité už měl jen Pepa Holých, který je prý podědil po mrtvém horolezci, ale asi si jen před náma vytahoval kšandy.
    Tesaři tamní čepovali a hoblovali trámoví na novou noclehárnu pro pocestné, třísku hoblíku štelujíce jemným poklepem na čelo neb prdelku macka tohoto, želízko povysouváno neb zasouváno bylo, jak tak činil i ten z Nazaretu. Další fachman z toho spolku krátkou teslicí žlaby okapové přitesával.

    „Jen Probuzení se pamatují na svá opakovaná zrození a smrti“. Bhagavadgita

    Tady tomu říkají samsára - řetězec znovuzrození až do vyvanutí - nirvány.

    Jaký je rozdíl mezi samsárou a nirvánou?
    Rozdíl? Proč? Žádný?
    Něčím se přece lišit musí, jinak by všichni lidi byli dávno v nirváně.
    A nejsou? Třeba o tom jenom nevědí, vyfoukne dým z dýmky. Jsou mimo nirvánu jen ve svých myšlenkách a představách, ve svém jáčku.
    To není možný.
    Není? No poprvé mě to taky šokovalo. Bouchal jsem hlavou do zdi, že jsem si toho nevšiml již dávno. Stále je to tu – nemůže to nebýt.
    I teď?
    Právě teď. – Teď, teď, teď. ...

    Vlastně malý rozdíl tu je, říká po chvíli a ukazuje na nehybnou hladinu v šálku kávy, po jehož okrajích řetízkují duhové bubliny. Tohle je nirvána. A tohle, zamíchá kávu lžičkou, to je samsára. Nebo camcár, jak já říkám. Však víš, co myslím, prostě tenhle svět... Jan Němec: Dějiny světla.

    Až podezřele skorem nemlich stejný představy o „Kole“, kolotoči znovuzrození mají severoameričtí indiáni kmene Apačů ze Sierra Madre, „Matky hor“. Bez ourazu vystoupit z něho možno až v nirváně. Stejně jako to jejich nelpění na statcích hmotných světa tohoto. To ale vše jen do příchodu „civilizace“ bělochů. Forrest Carter: Watch for Me on the Mountain, New York 1978.

    Z našich ještě krapet do toho šťourali dva Karlíkové, jeden ve "Věci makropulos" a druhej ve svém "Máji", co pro sichr poprvé vyšel jen v osmi výtiscích a Had se na něm letos napakoval. Jo a ještě, abych nezapomněl, jeden Jakub.

    Policie zatkla podvodníka prodávajícího pilulky pro věčné mládí. Jde o recidivistu, který byl za tento podvod trestán již v letech 1721, 1845 a 1926.

    Před branou do další vísky na nás upozorňoval bezpečnostní systém osvědčené značky „Voříšek“. Další psiska blaženě pochrupovala uprostřed rušné cesty.

    Málokomu uděláme tu radost, aby nás předběhl, vyjma orlosupům, dudkům a motýlům. Většina těch protijdoucích živočichů má v očích vepsán, alespoň v tomto životě asi neuskutečnitelný sen o naplněném teřichu a vyhřátém placatém šutru. Tím se příliš neliší od převážné části lidičkovské populace směřující každoročně do do páté řady slunečníků v Bibione.

    Asi nejprozíravějším Terčino počinem, nejen pro své bábrlinky ale pro všechny blízké bylo to, že všem svým špendlírovala, ukecanou rodinku. To jako že si mohou, do sytosti navzájem, na její účet telefonovat, léčíce tak víceméně úspěšně svoji samotu. Jakou prožívají norští sedláci roztroušeni kolem svých fjordů za dlouhé polární zimy, odříznuti od sousedů a zbylého světa metrovými závějemi.
    Je pravda krapet i jinak praštěná. Když si může vybrat dřevo, ze kterého bude sroubena třeba její nová kuchyně, vybere to nejsukovatější. Každý normální zákazní, tvrdil pan truhlář, sáhne po tom, co má suků nejméně. To jí myslím dost vystihuje.
    Nepoučitelná z čerstvých šrámů od těch co si umínila zkrotit. První tenoulinké vrásky kolem koutků úst jí ale vyrylo až štěstí. Takové, jaké kdysi znával a svedl vyškrábat do mědi jen ten boží škrabal Venca Hollarů od nás z Čech. Kdo vyfasuje od babek sudiček takhle vrchovatou porci sociálního fištrónu, nemá to ve svém životě zrovna lehké, na růžích ustláno. Nesouce tíhu světa na svých bedrech. Takovou porcičku dostala do vínku snad jen ta její svatá jmenovkyně.
    Terkule made in nature, jako rozený etolog, přibírá do té svojí rodinky každého protijdoucího psa, koně, osla kjang, modrou ovcí či vlka, jen z blechy a yakanehranný, až krapet přehnaný respekt. Doma špóruje a rozdává i zbytkové teplo žehličky pro papouška Honzu v kleci. Tomu černýmu zvířeti přezdívanému „Hlt a chlamst“, dle jeho příslovečné zdrženlivosti v jídle. Toho co nám přivlekla od pana inženýra Králíka, aby se nám s Kytkou ve starobě nezkrátily žíly a šlachy na zadních bězích, tak tomu jeho ranní i večerní porci, tj. odměrku Canino, jako Nerudův krupař z Malé strany vylepší vždy několika bobulemi navíc. Tuhlenctu laťku má nasazenou, podle někoho krapet moc vysoko po tý svý mámě a ta zas po svý a ta po svým tátovi a tak to jde furt dál, až kam má paměť sahá, ale to není zas tak daleko. A jistojistě to podědí i její ratolesti. Tehlecten empatickej dědičnej handicap jim nikomu nedovolil a asi ani nedovolí být dlouho zlým kapitalistou, ani velkým tvrdým šéfem i když nějaký pokusy tu byly u všech zmíněnejch generací. Prostě vždycky měli problém někomu šéfovat, i když je náhodou samy okolnosti k tomu nutily.
    Na křižovatkách životních dycinky ona dobře poradí bráchovi svému. Nevím zda se mi to jen zdá, ale jen prostý fakt přítomnosti toho našeho stvoření, lidičky kolem, co to zvládají přijmout, lepšími činí. Moc se vciťovali do potřeb svejch oveček, spíše po vzoru nějakého Františka z Assisi, co kázal zvířatům, nežli podle Terčiny jmenovkyně sv.Terézie. V tomto ohledu hodně podobna mladému Daliborovi, zvanému u nás doma Medvěd. Oba dva ruku v ruce zdárně vyvraceli teorie Charlíka Darwinů co vydumal na palubě lodi Beagle cestou skrze průplavy a zátoky Patagonské a následně sesmolil do dílka „O vzniku druhů přírodním výběrem" již před sto a padesáti zimami.

    „... pud každého druhu je prospěšný jen jemu samému, a pokud mohu soudit, nikdy nebyl vytvořen pro dobro druhých.“

    Prostě nebyl úplně vyznavačem učení Buddhova, co frčí tady. V pozdějším svém dílku: „Význam emocí u člověka a u zvířat“, je mu už ale krapet blíže. Ráno nad vločkami nebo raději hnedka ještě večer na nějaké placaté střeše pod hvězdami, ke které snad do setmění dovláčím svá nebohá kolena, to budeme muset řádně probrat. Neb teď mi právě zdrhla někam daleko dopředu. O tom, že ta jejich mentální kapacita, včetně empatie je často objemnější než u mnoha dvounohých primátů, s chápavými ale jen palci.

    Do kumbálu s hospodářským haraburdím v Nedvajzu ale nakukovala letos velice obezřetně. Neb nutno bylo vždy optati se sršňů, zda neruší intimno jejich papírového hradu z designérského prkna pana Jana Kaplického. Dali jí důvěru, nebude-li moc prudit, že se na oplátku postarají o mšice a jinou havěť na jabloních. Rok na to měla na stravu a byt vosy, ty se zas postaraly o komáry. Na to se nechala slyšet. „Takový normální, řádně nezdaněný, barterový obchod ve službách." Jako vždy brala všechno strašlivě vážně a poctivě, i kdyby a jakoby mělo jít o kejhák.
    Je jasný, že to chytla hlavně po tý bábrlince, tý co dnes žije už jen s kočkou, ale měla doma i třínohýho Déžánka a nic zatoulanýho před ní nebylo nikdá bezpečno. Ta dnešní Libuška před časem dost klempírovala, až se jí babce zželelo a že ji zanese na tu injekci k panu doktórovi, na tu co ji zavede bezpečně do věčnejch lovišť. Jenže ji neunesla, tak vytáhla ze šuplete poslední tři Stilnoxy, co by uspaly slona, měkounce ji ustlala rakvičku na jablka a odjela na chajdu, že prý na to nemá sílu se dívat. Po dvou dnech se jí Libuška radostně otírala ve dveřích o nohy. A teďkon se musí chudák plížit kanálama, aby ji ňákej bulvár, nebo ochránci zvířectva, tamtéž rádi publikující neukamenovali. I když svítí slunko, smutno je hnedka po ránu v hromadných dopravních prostředcích, socka přezdívaných, kde to probleskuje Blesky v rukou dřepících. Všimli jste si, že ty naše české drbny jsou mnohem krutější, nežli ty zezakopců naší kotliny?

    Vale vale - valley.

    Bez velkého spěchu prcháme solnou stezkou na stranu polední do Tukuče a dál do země úplavice, lepry a hrnčířů, nejhlubším údolím světa. Do takových rozměrů spěch nějak nepatří. Kolem jen samé hory. Jednoho nasírá ta jejich netečnost a věčnost. Prostě taková normální titánská příroda Jamese Hiltona.

    „Být jinde než tady znamená upírat oči do chaosu.“ Dógen Zendži

    Tady můžete spoléhat jen sami na sebe, žádné spojení s naším zhýčkanym světem, naší dobou. Padesáti lety živobytí na dluh. Žádný signál, mobility a inety.

    Dobře placený pletač srdcí Šerpek v celém údolí, šerpských nůší „ce“ a ošatek na sušení křížal, rajských a hnětení campy, toho času se slabší migrénou, si mohl dovolit vysedávat onoho horkého dne v čajovně u cesty, u páté lahve Sprite a konve čaje a klábosit, toho dne s jedinými pocestnými, tj. s námi. Latexové podešve svých vietnamek převyšoval o necelých sto čtyřicet centimetrů. Špatně schovaný za křečovitý úsměv, šmírácký pocker face co odkoukal od Číňanů. Krapet z cesty a spíše pro sebe si mudrujíce. Víte tady u nás se povětšinou nedělá nerovnítko mezi chudobou materiální a štěstím, tak jako tam u Vás v Evropě. Později přijdou na přetřes i utečenci Tibetští a jejich úděl přetěžký, co jsou toho dobrým příkladem. Ve Vašich očích jsou nám dost podobní a jsme vlastně všichni čmoudi, ale etnicky máme spíše blíže k Vám. Hradba Himálajská je přeci jen hodně vysoká.
    Slupky vlašských ořechů musí určitě obsahovat žlutý jód. Přičichli jste si ke konečkům prstů po loupání kupy těchhle ořechů a dejchnul na Vás špitál? I sušené zelené slupky ořešáku prý obsahují tanin, který je organickým jódem stejně jako juglandin. Všichni žluťáskové šikmoocí to zhusta využívají, protože jsou chytří jak staří vlci. Nejenom barví na žluto, co se dá ale i kůži svoji desinfikují. Dozvídáme se i, že v království tomto s nejvyšší horou světa, 350 verst od Kathmandů, v odlehlém údolí na jihozápadě říše této prý žije toho času se svými 54,6 centimetry i nejmenší obyvatel téže planety, osmašedesátiletý tkadlec juty Čandra Bahádur Dangi, vážící celých 12 kilo.
    Tvrdí: „Mám silně vyvinutou slabou vůli.“ A dnes už mám vyděláno. To moje řemeslo tu přežije navěky. "Škoda, že jsem se lépe neučil, mohl bych tady s Vámi pane Wang také splétat takové překrásné a všemi žádané nůše." A namnoze nezřídka potkává se takováto poctivá práce i s výdělkem.
    „Čaj s Vámi.“ Loučí se s námi Ten, co tak překrásně srká, neb prý to tomu jeho zlatému moku sluší. Drží tady palec na tepně tohohle údolí, kudy odnepaměti pendlovaly nahoru do horního Mustangu a dále až do země Bö a zase nazpět dolů karavany yaků i mraků. Další domorodec, kterého jsme s Terkou svorně milostivě přizvali do našich deníků a srdcí.

    Invazní armáda žlutohnědých slimáků španěláků nechává za sebou hlen silnice, jako ten na třech placatých šutrech schodů pod planou růží na zápraží v Nedvajzu. Škoda každého šlápnutí vedle. Za takovou neférovou obranu natuti čárka u pana Buddhy nebude, jen další černej puntík. Pogromu se samozřejmě ani ve snu nezúčastní naše Terkule, nejmilejší z náší famílie v očích Buddhových. Mnohým bábrlím i dědouškům zahradníčkům v zástěrách i modrých lacláčích, se ta jejich zrádná slizkost stala osudovou, zlámavši si křehké své haxničky, tancujíce saďoursky po kluzkých hlavičkách. Ono se to rychle roznese. “Raději to votočíme, tady šlapou našincům po hlavách.” Slizká stopa se před vrátky elegantně vlásenkou stočí k sousedovic vrátkům. K těm lidumilům. Invazní armáda žlutých slizounů stále postupuje od země Španělské na sever. Vloni byly ještě v Paříži, letos u nás, napřesrok je čekají Švédové, až led severního pólu je snad zastaví. U nás nemají predátorů, kromě těch stařenek, neb jsou tak nechutní. Nijaké havěti nešmakují, ani to boží ptactvo je neslupne. Jen samy sebe kanibalsky požírají. Nám už sluply jahody od Drahušky i kanadské borůvky od Simči a chystají se prý i na jostu a červený rybíz. A tak každodenně po setmění nutí do čelovek a na noční sběr těchto predátorů, nežli tito stihnou sklidit úrodu křehkého salátu a paprik v čerstvě zbudovaném skleníku, neb přítomný vychvalovaný kerblík, řeřicha, šalvěj, tymián a yzop nějak nezabírají. Nepomáhají dokonce ani čerstvě naservírované misky s pivem budějovickým dvanáctistupňovým, nebo s největší laskominou jejich "Gambáčem". V Stockholmu u Nobelů je už jasno, letos získá cenu dědy Alfréda, napakovavšího se na naftě v Baku ten, kdo s nimi zatočí, dřív než přeplavou úžinu, nebo než to zmáknou oklikou po souši přes Finsko. Karty jsou rozdány, jen se ještě handrkují v kuloárech, za co to vlastně bude? Za mír, za ekonomii? Do žádné oceňované škatulky to jaksi nespadá, ale vědecký problém číslo jedna to je. Vytlačil i ozonovou díru a tání ledovců. Jediným úspěšnějším bojovníkem, přispěchavší okamžitě dědouškům na pomoc až z daleké Indonésie po dvou, je snad jen Indický běžec, srážce tamních rýžových políček. A u podnikavých sousedních Sasíků okamžitě vznikly půjčovny těchto neohrožených predátorů. U nás v údolí jeden párek vlastní jen jeden šikovný včelař a dovozce invalidních elektrovozíků z Číny, pro ty zrakvené dědoušky - válečné veterány. I my s Kytkou budeme se muset vážně zamyslet, zda do nich též nepůjdeme.
    O fous širší slizká stopa se šplhá i po protějším úbočí nad Marsyangdou. Ohrožený druh Šerpů vytlačovaný těžkými stavebními stroji se ale tak lehce nevzdává. Nosí na hřbetech v těch Wangovo nůších kanistry potravy uvíznuvším žlutým potvorám i živé konzervy pro stavební dělníky, tiše se smějíce pod stále nerašící vousiska, že ten jejich starý monzun stejně zvítězí. A urval opět vládu nad údolím. Příroda si tu nedá do ničeho kecat. Dílo starého Sisyfa, silnice byla stržena na mnoha místech, stejně jako celá políčka prosa. A to centimetrová slupka půdy prý vzniká z šutrů rovnou stovku let.
    Na sesuvu za mostem makalo několik střelmistrů s pomocníčky. Skála před náma byla poseta růžovejma výhonkama rozbušek pospojovanejma zápalnejma šňůrama. Prostě skalisko, po kterym bylo nám nutno projíti, ježilo se jako růžovej dikobraz doutnákama končícíma kdesi hluboko v děrách plnejch prachu Herkulova. To že si asi na ní vylámal zuby i lomikámen.
On vlastně každej Nepálec je tak trochu pyrotechnik. Učí se tomu už v jednotřídkách na základce. Tomu umění, jak založit dynamit, nebo perunit, kterej jde více do šířky, jak dlouhá zápalná šňůra postačí pro úprk za nejbližší skalisko. Zářez pod převisem bylo nutno ještě více zaříznout, neb vnější hrana se poroučela do černé řeky. Kamenná cesta se ježila doutnákama, jako kštice té naší lišky ryšavé, císaři Zikmundovi na Vítkově. Šťastně jsme prokličkovali minovým polem, ale po dost dlouhé chvilce nás dohonila vzduchová vlna a sprška menších šutráků přistála na kšiltovce. Ten vichr letěl kaňonem jak tunelem, nemaje kam utéci.

    Fošnu podobné té, co nesou za krkem dvě potvory U1 a U2 z Bali, toho času u nás v obejváku. Ta U2 hlava s obojkem káblu od šťávy pro IBM noťas a šálou dalších nezbytných kablíků, myslím tu blíže k sitzu psacímu. O poznání oblýskanější a ohmatanější je neb častěji při psaní pohlazena bývá a ta U1 na vzdálenějším konci ji zákonitě závidí a bledne neb je více zaprášena. Tak tu fošnu řezali přímo v mlžném pralese, v mlžných horách, co by je indiáni ze severní Karoliny hnedka pojmenovali “Smoky Mountains”. V prudkém svahu zbudovali provizorní katr, ne nepodobný tomu z pera Karlíka Klostermannů ze Šumavských hvozdů nebo těm z Jeseníků v jámě na kterou se kláda lehce odvalí. Ten na Šumavě stál u Čenkovy pily, zvané Čenkárna, profláknuté pro nás, před i po sametové revoluci hlavně nablejskanou elekrárnou a Mírou Haunerem, čekajícím hodiny na příhodné slunce v tamní mlze, co se dala krájet, a tím tygrem do závěje při sjezdu s foto-nádobíčkem na hrbu, co jej tak krásně zamáčkla do prachové peřiny a následné hledání malého šteftu z jeho camery obscury. Ještě jeden objevil P3k v nedalekém Pákistánu u Kalašů.

    "Postavili jsme malé lešení a řezali jsme na něm klády tak, že vždy jeden muž stál nahoře a jeden dole, společně tahali pilou a řezali prkna, tak jak určil Tamarak, který byl velký znalec Yukonu. Byla to hrozná robota, stát dole, ruce nad hlavou a tahat pilu. Vždy po hodině jsme se navzájem vyměnili. Mezi lidmi, kteří měli namířeno do Dawsonu, bylo mnoho synků bohatých rodin, ti měli ruce jak z hader a vydrželi řezat jen pět minut, pak padali docela schváceni, naříkali a popadali se za hlavu..." Eskymo Welzl: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, 1928, str.115

    Geniální cvrnkací metodou nalajnovali, našponovanym motouzem pajcovanym uhlem z milíře, neboť bez ohně smutná práce dřevorubců je. Stejnou cvrnkací fintu znají u nás doma tesaři, zedníci, malíři pokojů a nově i zateplovači krovů pro chalupy chalupářů. Používají jen pro svoji značkovací šňůru, cvrnkačku zvanou, křídu s modrým indigem. Odkud to přišlo? Všimněte si takový zdvižený hlas na konci věty, otazníkem značený nadhodí téma k disputaci, padne-li ovšem na půdu úrodnou nebo jen spadne pod stůl.
    Hoblovali už doma pod okny na kuchyňském stole. Vtip byl v tom, že by ji jinak neutáhli na vlastních hřbetech, jako jediných přepravních prostředcích, dolů k letadlu a posléze k Daliborově modré Avii. Když si pěkně kleknete u nás v obejváku, pak v nízkym protisvětle oproti oknu, v lesku politury to dosvědčují jasně patrné štráfy jednotlivých tahů pily. A ještě dneska, když přejedete bříškem prstu po té fošně, jsou znát a cítit vlnky po tom každém tahu čtyřchlapového lesního katru, nemlich stejné jako na Hráchách za lehkého poryvu co čeří ranní hladinu, nebo spíše vlnky černého skla lávy v jícnu a na úbočích kráteru Kilauey.

    O smlouvání, druhé přirozenosti Nepálců. Licitace v jinak blízkých krajinách se podstatně liší. V Nepálu je krvavě dohodnutá laťka svatá a pan Guide za Vás pak položí život. V dolní zemi úplavice musíte být stále na vartě, ostražitost pokračuje, dokud vám protějšek neukáže definitivně záda. Možná jsou to ale jen naše neblahé zkušenosti.

    V šestapadesátém prý bylo za rupku padesát vajec a dnes je čtyřsedadlové Nano od TATA Motors za sto tisíc indických rupek. To pro ilustraci, jak je zde pro našince levně. Rupky jsou u Žida na mou duši, tři do káble.

    Navečer, už většinou ve spacáku, té husí, trapně vytuněné, krásně hřejivé protézy staré dobré vlastní termoregulace, jedné velbloudí deky a dvou velkoformátových výtisků Rudého práva na místo karimatky. Pravidelně do čelovek, psát hoďku deník do toho MOLESKINE s tyrkysem z Mustangu na záložce. Rychle, než ten starej Němčour nechá vyblednout negativy vzpomínek tohoto dne před upadnutím do rauše. Bulvy znaveny nekompromisně vyžadují delší ruce, nebo skleněné protézy ne nepodobné těm, co nosíval i pan Móhandás Karamčand Gándhí. Největší z velkých co kdy vězeli v prostých hadrech, vlastnoručně uštrikovaném vohozu zvaném dhótí. Ten co nechtěl v parlamentu vyčistit lavice od levice a pěstoval moc podivné frončafty.
    Ten deník má mezery a skáče, jako náklaďák TATA s listovými péry a bez tlumičů, po šutrácích a to vše proto, že při přepisování sedává Toník na zápraží napravo a zákonitě na něj slintá, nýbrž a poněvač mu překáží ve výhledu na mou misku, podle jeho názoru ne dost vyluxovanou na straně levé. To proto, aby ji, pro tu jeho věčně hladovou černou tlamu už zase nerozflákal. Je už beztak kvůlivěk té jeho nenažranosti sdrátovaná Kytkou, která po tom nekřesťansky drahém kurzu dráteníků, tak krásně drátuje.
    Když nám náhodou ku snídani prší, tedy přesněji do snídaně. Ředí horký čaj kapky deště, neb stojí mimo zástřeší. Vždy na dvou kulatých plotnách kamenných kolech olámaných brusů, k ničemu jinému už nepotřebných. Dělají hrnku servírovací stolek, abych se nemusel tak shýbat. Z hladiny toho moku stoupá pára a mlaskají na ní kapky deště. Dělají takové mini gejzíry. Nás s Tondou nikdá ani pořádnej slejvák nezažene do vytopený kuchyně. To bychom přišli o zlatý hřeb, nejkrásnější punkt dne. Zarudlé oči Labradorské říkají. „Toho bohdá nebude, aby psisko záchranářské, před nějakým deštíkem utíkalo, jsme vlastně vodní živočichové s plovacími blanami mezi drápy.“
    Tak úplně sami tam ale s Tondou nejsme. Sedává tam s náma na čtvrtym schodu ještě jedna modrá chryzantéma od Čonga z Koněvovky. Vona to vlastně je hortensie a spíše růžová, nežli modrá, ale říkáme jí tak kvůlivěk Kájovi Čapků, proto jak tohlencto vzácně modré téma uměl hezky uchopit. Dřepí pohodlně uvelebena v páleném střepu květináče barvy cihlové, se svastikou z chrámu Efesos na rantlu, stejnou jakou použil pro mustr autor těch trubek pod našim kuchyňskym stolem o kterym už tady řeč šla. A ještě tam párek hodně velkejch mravenců, vyzvědačů z mraveniště pod břízou. Spolu tak čekáme, až se slunku uráčí a vyhoupne se nad koruny borovic vegetících na hraně protějšího kopce, za potokem Nedvězským. Dává si na čas, neb naše údolí je na české poměry dobře zaříznuté a řádně hluboké, sic ne jako tenhle kaňon, kde dnes spíme, ale stačí to. Tehdy, když jsme tím údolím bloudili s padákem na hrbu a hledali příhodný návětrný svah bez elektrických drátů, určitě ani jednoho z nás ve snu nenapadlo, že tady nakonec zkejsneme, i když matně vzpomínám, jak právě ta hornická pastouška nás už tehdá přitahovala. Od té doby ale už uběhl pěknej flák jednoho života.

    Příjemně teplý hřejivý pocit, že jsme dnešní den ten neproflákali. Jak nás k tomu vedl strýc Karel. Nebylo nikdá podle něho úplně od věci položit si každý večer prostou otázku, zda jsi právě prošlý den ten jen přežil, míněno tím prošustroval, nebo stihl ještě udělat někoho šťastnějším, byť by to bylo poslední zatoulané psisko. Nebo zbastlit něco byť malého ale tak solidního, že to jednoho chvíli přečká. Proto jakmile se navrátíme, hnedka rychle pospíšit nutno přes kopec do Tuháňe neb tam bude jarmark, pro ty dvě velké koule z božsky těžkého a houževnatého dřeva Pamírského na špagátu sisalovém, od ruských kuželek. Dost se nazpět pronesou neb ta menší váží rovné kilčo a ta druhá dva a půl bez pár gramů, kteréžto ztratila obouchávací dietou o břicha kuželek svých. Taková koule musí letět obloukem kolem všech devíti pajduláků a praštit přesně do pupku toho nejvzdálenějšího. Jednou jedna z nich snad poslouží jako hlava reprobedny pro Terku k třicítce. Bastl takového repráku, to je snůška pověr, alchymie střižená mystikou. Inspirována stavbou labyrintu vlastního vnitřního ucha, ulitou hlemýždě až po absorpční zvukové vlastnosti hrušně Votrubovy řádně prožrané červotočem, odolávajícím i těm nejkrutějším mrazům zimy minulé. Basy zavěšeny defactum v prostoru. A návdavkem závazek, že každý další kus musí být zákonitě lepší a fortelnější. Vše v čistém stylu wood balancingu, prvém to exempláři této mladé avantgardní školy.
    To se zase vezme další dobře prožraná fošna ze dřeva hrušně Votrubky ještě z Hrádecký, ta co leží už dobrejch dvacet let na půdě za komínem a trpělivě čeká až na ni přijde řada. Čas dozrál jako ty její sladký hrušky kdysi. Po celodenním řezání, tesání teslicí, sekání dlátem, rašplování a smirkování vznikne torzo pihovatého ženského těla omytého vapkou, která snad vyplaví i to poslední červotočí děťátko. Ještě vše dobře napajcovat a vyleštit včelím voskem rozšlehanym v zahřátym lněnym oleji. Zbejvá už jen přiheftnout hlavu, z kulečníkový koule ze dřeva oblepichy, té z blešáku v Tuháni a litinový sokl z roštu kdysi pomněnkových Clubek model 1963 řádně prožraných rzí, usadit ten největší basák, co tak krásně dejchá a výškovou píšťalu pro činely a housle a ještě dobře navinutou frekvenční výhybku. Otestovat na stowatovém lampovém zesilovači Joanu Baez. Tu co tak miloval Květíno velkej kámoš, čtyřprocentní scénárista Don s faceliftem skřeta a duší velkou, jak to často bejvá. Učitel jazyka amerikánskýho našich dětí. Ten, co k nám zdrhnul až z Hollywoodu hnedka po Sametové revoluci a tady v Praze se rychle stihl prochlastat do první ligy, až do družstva Bohnic, neb co dělal, poctivě dělal.
    Pak plácek před zápražím nezbývá než spláchnout od pilin a prachu hadicí pod skalník a lomikámen, a je vymalováno. Jako spoluautory designu bylo do autorského týmu ještě přizváno na dva tucty červotočů, vlastně nějak ani nešlo je nepřizvat. A tak reprobedna oděna nebo spíše nadita byla do jupky spíchnuté těmi malými potvorami. Již mockráte mi napadlo, že ti moji kámoši mají svoje vlastní bukvice, dosud nerozluštěné, podobné těm věrozvěstím od Konstantina s Metodějem, těm přišedších k nám za podobným spasitelským účelem. Ti co nás málem uvrhli do náruče východní civilizace. Pro sichr to nechme spát a neluštěme to. Onehdá prý někdo mluvil s jedním červotočem, nevzpomíná prý ale už o čem. Možná o kánonu červotočů.
    Zesilovač takové repro-fošny musí být tak špičkový, aby v tichých pasážích slyšet bylo i chroustání těch malých spoluautorů z řad červotočů, přizvat lze i tesaříka, kterýžto kouše mnohem hlasitěji, neb tvoří mnohem větší tunely a neklade tudíž takové nároky na parametr odstupu signálu od šumu lampáče siliče. Obava je jen před bílými mravenci - termity, kteří vše sežerou, nač přijdou. Prožerou celé kusy nábytku, i dveře a trámy, krovy střech. Pracují pod povrchem a teprve když se věc rozpadne, přijde se na jejich dílko zhoubné.
    Na červotoče měla bábrlinka naše jeden zaručenej recepis. Dostatečně hlasitě tikající budík dřepící na výtvoru napadeném. Červotoč hledající svého životního partnera pro potřeby rozmnožovací, započne tlouci hlavičkou svojí o dřevěné ostění vlastními raťafáky vyhlodaného tunelu, vydávajíce zvuk ne nepodobný tikotu. Následně naslouchajíc, kdo mu odpoví. Hlasitý budík dokonale zmate namlouvání toto a červotoč vymře po meči i po přeslici. To hlasité tikání by ale i ku vymření rodu našeho vést též mohlo.
    Později přibastlen bude ještě též kvalitní mikrofon věhlasné firmy Shure, přiložený k té ozvučné fošně. K takovému repráku je obdarovanému vždy přidána ještě jedna lékovka s protičervotočím lektvarem a injekční stříkačka pro přímou aplikaci do eventuelní čerstvé jeskyně neprozřeteně prozrazené hromádkou pilin na parketách. U páru stereo reprodoktorů, v rámci šetření taktéž jen jedna. Další štací na téhle cestě bohulibé, může být ale počin, který by mohl být i krapet méně hmotný. Hic sunt reproductores.
    Možno také ale stvořit něco dobrého i skrze anděla strážného ze skleněných střepů opásaných měděnými pásky a propájených navzájem do malé vitráže. Anděla nebo chcete-li ochranáře. Toto řemeslo donedávna vykonával u nás jen Toník a odteďka jsou na to dva. Poptávka po takových andělíčcích v dnešní nejisté době je značná. Kdy ale nebyla a pročež Kytka má už prstíky celé popálené. Při tom tvoření se z její sklářské dílny, v zimě teplé, v létě chladné, neb z chlívku zrobena je, tak z té pravidelně ozývají se hity šedesátých let ze stejně starého gramofonu, který hraje, jen když se pájí, abychom nenechali náhodou pájku zapnutu. Taková hlasitá paměťová berlička. Kachlové K-trojky v Květíno ateliéru nesměly po celou zimu vychladnout, stejně jako vysoká pec Siemensova, zvaná Martinka , ta v dědově Honzíkově slévárně ve Škodovce, neb notně při zatápění čmoudily.
    Kytka nejprve vyrazila za skláři v našem podhůří za rozumy. A velmi záhy, až neuvěřitelně rychle chytla ten správnej grif do obou pazour pro řezání skla. Rovné lajny podle pravítka olejovým řezákem pěkně k sobě k tělu a naopak jen od ruky křivky předem lihovkou načmárané na skle, zas od těla, aby kopírovaná linie se neztratila očím pod prsty. Řezací nástroj nasadila pravačkou jako pero ale kolmo k rovině skla. Levým palcem jemně přitlačujíc hlavičku řezáku proti ukazováku a prostředníku, jako pan doktor levák penicilín napichuje. Kruhy vybastleným kružidlem s měřítkem poloměru a s vakuovou přísavkou namísto středového bodla. To vše odehrávalo se na právě dočtené ranní Mladé Frontě, která načež skončila i s drobnými střípky, do všeho se zapichujícími, hnedka v kamnech. Kolem Vánoc musela být dílna na chvilku přesunuta do kuchyně v Biskupcovce a ten všudypřítomný skelný prach skřípal mezi zuby při každém hodování i následné štědrovečerní hostině. Na našem ubrusu svátečním kuchyňském jedna kapka cínu vedle druhé. Některé pěkně propletené s vlákny lněnými, neodstranitelné bez porušení podstaty látky, jiné jako oblázky na té profláknuté pláži pod Olympem. Hrnek s kávou na tom ubrusu stojí stejně bezpečně jako na těch šutrech. Ta její nová nadnárodní company má jediného nádeníka a spoustu konzultantů, mezi kterými figurují i přespolní kapacity a zvědi ze země žabožroutů a dokonce jeden až z bahnité Bangladéše. Ty andělíčky strážné pak spravedlivě rozdělila na okna v celém údolí a ty co zbyli, zanesla s Terkou na předvánoční trh do Semil, kde šli na dračku. Andělé mají řádnou doživotní záruku na provedení ale hlavně na funkčnost. Do dnešních dnů, ani jedna reklamačka, prostě tihle její boží sekuriťáci makaj jak maj.

    „Odkud kráčíš poutníku a poutničko?
    „Přicházíme z končin pod západním nebem.“
    „Východ ztělesňuje ducha, západ materii.“

    Na světlo bóží vystoupily očividné nedostatky našich sdělovacích prostředků. Rukama, nohama, u řeky tak nějak poklábosili, jako Oldřich Kaiser při pátrání po inkarnovaném Labus-lámovi s lidem pocestným, s těmi třemi svatými, putujícími k metanovým plamenům do Muktinathu; o tom, jak většina človíčků potřebuje aby na ně někdo z hůry dohlížel a jiným postačí sebeaudit. Nemajíce tintily vantily na vírník, stoupala ta povedená trojka mušketýrů, bosých mužíčků, až odněkud z dolní Indie, z království lepry. O dlouhých holích láthí, jen s malými uzlíčky, jako u nás doma kdysi krajánci. Tři jednovaječné kopie našeho Egonka Bondyho. Ne nepodobni jemu tělesnou schránkou i světlem co vyzařovali. Stejně krásně zašmodrchané závity mozkové. Jako ti jeho mníšci, co měli ještě sny. Hospodin jejich se jim prý ale zjevoval jen v mlze a příliš zdaleka.
    Oni prý také, skládajíce pozdě večer hlavu ku spánku přemítají. „Učinili jsme dnes něco, co někoho jiného mohlo alespoň krapet potěšit?“
    Naštěstí je doprovázel jeden novic v oboru svatosti, který jim byl kdykoli k službám a jediný z těch věčných poutníků znal jazyk anglikánský. Pro mne dobrý to komplic při mordu gramatiky té koloniální mocnosti, té nedávno odtáhnuvší, co to tam dole všechno zašmodrchala kolejnicemi. „Je to pro nás jako ta Vaše pouť do Emauz, cesta za poznáním.“ Až jsem zrudnul, nevěda co má pro nás, předpokládal křesťany, představa že jsme úplní bezvěrci pro něho byla příliš neuchopitelná, značit cesta do Emauz a spásný Google v nedohlednu. Z ostudy ne tříčtvrteční, ale dlouhej mantl. Jako starý ostřílený kozák jsem mu rychle hodil kratší konec špagátu a pro sichr byl hovor odkloněn na citlivé téma celibátu. „Všechen svůj skromný um a kreativitu neutápíme na lovu ženských.“ I když na tom kus pravdy bylo, z jeho mladých úst to neznělo zas tak přesvědčivě.
    Všichni čtyři kostrouni živeni cestou chudáky vesničany byli. Svatí nejenom podle délky bílého vousu svého ale i podle tajemného úsměvu Mony Lisy. Spali pod širým nebem, které je stropem i klenbou obrovského stanu, jemuž se říká svět. Mišionáři zasvěceni chudobě. Následování hodné bylo ale skromné a decentní umění naslouchat. V tom byli prostě mistři přeborníci. No zas tak velké umění to nebylo, ti tři nám nerozuměli ani slova.
    Těch plaménků, kolem kterých jsme profičeli jako namydlenej blesk je krapet škoda. Něco je ale nutno ponechati si na příště a asi stejné světlo jsme zahlédli v očích těch stařečků. Z těch kukadel čišela neomalená nesobeckost, až jednomu běhal mráz po zádech. A zcela bezpředmětná až nepatřičná jevila se nám pak otázka, jak široká a hluboká je asi hraniční řeka mezi altruismem a sobectvím. Jako zaprdělý potůček té jejich posvátné řeky kousek pod pramenem nebo veletok těsně nad její deltou? Ve které obezřetně zkoušejí broditelnost její, palcem nohy své. Delta téhle řeky tam dole nebude jisto jistě ústit na Azurové pobřeží. Ganga je dnes snad dosti posvátně kalná a zakálená, její životodárný odstín by se dal pojmenovat lapidárněji, ale to už by nesneslo vynález Johanna Gutenberga. Prostě kalná jako prušácká uniforma s odstínem hechtgrau - barvy šedi štičí.
    Zakoupení zájezdu do posvátných koupelí v posvátné Ganze je ne nepodobno koupi odpustků, proti kterým tak houževnatě brojil náš Honza z Husi. Dokonalé bahýnko k uplácání Goléma, co by tu všechno rozdupal a řádně zválcoval.

    Těším se jak tyhle čmáranice, psané ve zkratkách co končí vždy před nerozhodným i-y, čitelné jen pod velkou lupou, malé jak muší hovínka, neb nám oběma docházejí volné listy, budou luštěny na zápraží v Nedvajzu. Každý den přelouskat, znovu prožít a přeťukat do compu den jeden deníkový. Nic neuspěchat.
    Technika je jasně nalajnována. Celou cestu sbírat malé střepy a perličky rozhovorů s pocestnými i domácími. Glosy vyškrábané do černého emailu podvelehorských pisoárů. Prostě ještě mokrou a horkou přítomnost rychle zakonzervovat. Zážitky řádně sdrátovat datumovkami, aby držely pohromadě. Doma pěkně v teple vše poskládat do mozaiky, míchat se zbytky vzpomínek a kořenit vtulenými citacemi slavných předjezdců. Nabíledni je, že příliš metafor text ubíjí. Přidat špetku drsoňství a slangu, jako se přidávají tři kyselá pláňata do kamenáče našlapaného zelím z Křimic, pro ten správný říz. Takto oplácanou kostru ještě jednou poslepovat jako citadelu, citáty těch chytřejších. Neuškodí ani krapet prowikipedit. Inet pomůže i uplacírovat děj do kontextu dějin. Poctivě progooglovat terminologii a nakonec škrtat, škrtat a škrtat přebytečné hámoty, jako pořádný fotograf, jehož nejdůležitějším nástrojem není skvostný anastigmat ale čerstvě nabroušené nůžky. Na inflaci slov. I když jednomu přijde líto každé jedno to upocené slovíčko. Ta nesnadná fáze se mi nikdá nedařila. Ale nic se nemá přehánět. Onehdy vzal gumu do pařátů jeden nejmenovaný redaktor Shakespearových sonetů, ponechavše na každém řádku jediné slovo. Připomínalo to štěkot psí nebo kulometu maxim. Krapet to přepísknul.
    Tam, kde dojdou slova, nebo vás to svádí k nezřízené užvaněnosti, pomozte si obrazy převážně na stříbře pořízenými do vět zašmodrchanými. A celý text by neměl mít více nežli sto tisíc písmen. Ty nůžky to chce nejprve řádně nabrousit. Třeba u toho vyhlášeného šlejfíře u nás. Né podomního, ale s vlastní kůlnou v jednom dvorku pod Vápenkou, kousek od kina Aero, co si k němu dávají brousit ty svoje košeráky šéfíkové těch nejvyhlášenějších hospod v Praze a přilehlém okolí. Ten co když zmerčil lovecký tesák ze starého bajonetu Solingen vybroušený, co kdysi vyhandloval fotřík se strýcem Xšandou, tak zbledl, odstrčil mladého učedníka brusiče, že takový skvost musí nabrousit sám a nevzal za tu rachotu ani pěťák.
    Donekonečna píglovat svoje ego ve formě myšlenek na papír hozených nebo dnes spíše na jiné paměťové mediu, také nejde. Jeden Vídeňák by to na tuty diagnostikoval jako terapii psaním, myšleno tím takový slabounký lektvar na nespavost a neduhy světa všechny.
    Stejně v neúprosně nepodplatitelném cedníku dějin-času uvíznou, jako v síti rybářů, takové té s velkými oky, jen ty největší čudly. Ti největší z pisálků, jejichž texty budou louskány i za let tisíc. A žádná mediální postrkovadla na špriclích žebříčků pana Googla, ani pálení knih panem Koniášem na tom ničehož nezmění. Dycinky taková jedna kniha nebo kamenná deska zbude. Vyštrachána nějakým všetečkou z tajné schovávačky nebo z odpadků a ostatní zaslouženě propadnou těmi velkými oky do hlubiny zapomnění i kdyby jich bylo vytištěno milion. Talen si nelze koupit u apatykáře. Ale proto si nezoufejte.

    „Zpívej mi Múzo, a skrze mne tento příběh vyprávěj ...“ úvodní verš z Homérovy Odyssey

    Nekřesťansky ráno Vás probudí nejprve múza a pak měch toho Dána, pána Tycho de Brahe. Někdy si to mrchy prohodí, máte-li třeba z večera vykropenou kedlubnu po vinobraní nebo dědovo trnkobraní. Za třeskutých mrazů je často oba ještě předběhne vlezlá zima. Pročež nejprve nutno zatopit a pustit všechno teplo, to jest otopovku, pouze pod lavice a do trnože kuchyňského stolu a pod snídaňovou lavici, až pak do sklářské dílny a v podvečer do spálni v podkroví. Zbude-li tepla pak i do žebroví v koupelně a k Tomovi do kamrlíku ale k tomu dojde jen opravdu zřídkakdy. O něco později za tímto účelem od Dánů zaopatřen bude ještě jeden buditel, od nadějné tamní firmičky SolarVent. Budí sic jen když slunce po ránu svítí, ale když nesvítí, stejně lepší zůstat v pelechu pod duchnou. Ten hukot slunce způsobují prvé ranní paprsky jak ženou v křemíku převtělené svoje fotony dráty cívky foukače luftu teplého do naší sednice. V záloze dobré proto míti ještě jednoho Toníka, který to má, to generování tepla, tak trochu v popisu práce vždy. By holka inspirace nezdrhla. Inspirace hluboká jak údolí Kálí Gandakí. Spolehnutí je vlastně jen na ty naše močáky a močáky svěřenců našich čtyřnohých, kteréžto měchy všechny nehynoucí zásluhy mají o člověčenstvo veškeré. Ba ani Shakespeare by jistojistě nevyplodil tolik tklivých sonetů.
    Jestli tedy pak hnedka svižně nevystartujete vařit ten nejdražší zelený žabinec z listků vezených Terkou až z čajových plantáží Tamilských tygrů těch Cejlonských, elixír života, hnusnej životabudič, magorák oko duševní posilující, tak Vám ta myš Lenka stejně uletí, že se Vám to jen jako zdálo. Nepomáhá ani „bzukot čmeláka“, což je ásana jogínů s palci zašroubovanými do ušisek, ukazováky zavřena víka a malíčky zprava a zleva nos utemován. Jazyk vyplazený, pak stočený nahoru špičkou pěkně na patro a k tomu všemu bručet v různých tóninách jako velký a malý čmelák. Podobně jako ásana „nebeské bubny“ zvaná, při které se bubnuje prsty na zátylek duté lebky při dlaněmi ucpaných ušiskách a zavřených víkách. Kteréžto prostocviky oba až nebezpečně prudké posílení inteligence Vaší za následek by měly mít. Tu zelenou múzu nepřiláká ani krásně hořkej pelyněk v prackách, v parách absintu, možná tak nějakou zelenou můru.
    Později doveden ranní nápoj tento k absolutní dokonalosti. Na dno hrnku před zalitím několik sušených křížal z kyselých pláňat v troubě K3jek pana Peška sušených, na macerování vhozeno. To ale musí být zelený žabinec již separé v sítku bambusovém. Křížaly sušeny též v ošatce od Tamilů srílanských, nad litináči. Přechovávány ve smaltované bandasce tamtéž nad litináči na drátech geniálního skládacího věšáku na utěrky. V takovéto sušárně a spíži v jednom zůstávali tak akorát vláčné a neplesnivěly jako v kredenci.
    Vždy se mi při tomto tématu krapet koutky úst samy o sobě zvedaly ale asi na každém šprochu pravdy je krapet trochu. Decka mléka starců, karmínově zbarvené rezervy ze slunné Kalifornie před spaním nezaškodí a tudíž nenechá ranní múzu tak často předčasně uletět. V té době před rozedněním, kdy jsou sny nejbarevnější. Ale nic se nesmí přehánět a naopak množství nestřídmé dokonale vykropenou kedlubnu za následek pravidelně mívá jak zmíněno již výše.
    Od té doby co jsme od kohosi dostali ten danajský dar, pytel zrnkové kávy ARABICA a byli nuceni rychle splašiti sobě mlýnek na blešáku v Tuháňce na tuto, Kytka ranní rituál protáhla o každoranní namletí této, neb zelený čaj ji nešmakuje. Ten plechovej kafemlejnek z doby krále Klacka, vyhrožuje a chystá se rozpadnout každým okamžikem, ale takhle už vypadá nějaký ten pátek. Takže to s ním asi nebude zasejc tak kách. Ono by to šlo lehce sheftovat. Vyměnit jen pár mosazných hřebíčků za silnější, slepit šuple ale to už by nebyla taková radost z mletí. Postačilo by nahoře na půdě najít něco těch malých hřebů a krapet baznek ten stlouci, ale proč? Ztratil by řádně rozhrkaný kus ten kus svého starodávného kouzla. Nebylo by zapotřebí takové zručnosti, fištrónu a umu a to byla by náramná škoda. Určitě by pak nemlel tak pěkně akorát na hrubo, jak je pro pravé baristy záhodno. V jeho dřevěnym šupleti, po namletí ranní dávky kofejnu vyroste vždy takový malý sopouch Popocatépetlu barvy podezřelé, z kteréhožto kuchyní celou vůně libá line se. Tak ke starým rituálním radostem ranním přibylo i kafemletí. A když omylem přikvačí nějaký větší svátek, namleto bude i to vůbec nejfajnovější, Cibetkové, našim Tomíkem až z ostrova Bali vezené.
    Blíží se osmá a to už musí být všechny ranní povinnosti hotovy. Nervozita stoupá neb se blíží ranní relace. Naše Terkule právě prochází cestou do rachoty kritickým možná i krapátko nebezpečným úsekem pod ohonem Žižkovo kobyly. V tom sešupu ke starým kolejím, kudy se ale už neprohání železný oř ale jen bicyklisté, dále pokračujíc tunelem pod hraničním hřbetem Vítkovským, oddělujícím Karlín od té slavné republiky Žižkaperk, Zischkaberg, Žižkow, Zizkow neboli Veitsberg zvané. Při chvatné chůzi tou ožehavou partií jí musím mít samozřejmě na uchu já. Jediný chlap grupy ranních respondentů, kterým Terkule špendýruje neomezené telefonní kafrání, by paralyzovala jejich ranní, večerní, jarní, podzimní, zimní a někdy i letní depky. Zimou nohy pěkně v singl mono botě elektrické, zachumlán v šotsky červenohnědě kostkovanou vlněnou deku battledressu dudáků šotských a to hlavně kolem cemru, zabarikádován za stolem u vloček a zeleného žabince. Tyčka co mě naučil pít tuhle nejbřečkovatější zelenou břečku Sencha, co dovezl onehdá ze Země vycházejícího slunce, za to za devětadvacet let vyfasuje metál od samotného Japonského císaře: Řád Vycházejícího slunce se zlatými a stříbrnými paprsky za propagaci japonské kultury.
    Takže nežli skončí tenhle milý ranní rituál i zápisky ze štrozoku nápadů z noci předešlé a z ranní výpravy s Tondou a rozdělení úkolů na den ten, vstává z lavice jen Kytka, neb je u kraje a to jen k občasnému přiložení do litináčů.
    K tomu čaji si ale Vy ostatní neopomeňte naservírovat i řádně naostřenou tužku, od firmy co se jmenuje jako ten největší diamant z koruny královny anglické. Nejlépe o tvrdosti HB. Koh-i-noorku, co z ní břit ořezávátka umí vykouzlit krajku krajzlíku dřeva lipového, vyčarovat takovou šponu kopretiny se žlutým rantlem. Koh-i-noorka od pana Jindřicha Waldese, jehož stopa prý končí až někde daleko v Havaně.
    Zápraží musíte mít řádně pokryto tlustou WiFi rourou na inet, třeba od Ufouna, neb bez řádného progooglování se dnes psáti nedá a pan Verne by toho stíhal desetkráte tolik, majíc takového koncipienta. V dřevních dobách bez WiFi bylo ale nutno se hrbit v dřevníku nad žumpou, neb byl jediný pokryt signálem přímo z rozhledny Kozákovské. Dejte ale taky velkého majzla. Mnohými hypertextovými odkazy po celém internetu vzniká až příliš všeobjímající dílko, co nesnese čerň na papír nanesenou. Dílko šíří a zmatečností svojí srovnatelné s paralelními světy sci-fi, propojenými jen temi právě vyšpekulovanými gravitačními dvířky.
    Bacha i na moc napraný břuch neboli teřich, kterýžto bezpečně pošle múzu každou štandopéde do lovišť věčných. Veškerá energie padne na vysilující povinnosti trávicí. Proto ještě žádné veledílko nevzniklo po lukulském nedělním obědě. Nefunguje na to pak ani osvědčený recepis bábrlinky Emy. Vrátiti se na místo, kde ještě pevně držena byla myšLenka ta za kožich. Protože není kam se vrátit, ani za pomoci pavího brku, do krku strčeného. Další sebekritický prásk do vlastních řad. „Co jeden nemá v hlavě, musí mít v nohou. Proto mám asi už dost hodně natrénováno.“ Do jejího štrozoku, rezervoáru neb portfolia mouder patřilo i to na obranu a prevenci proti mrše mrtvičce. Při vstávání uzemnit na prknech podlahy, po vzoru jogínském nejprve levé bosé chodidlo. A bylo vymalováno. Žádné návaly do hlavy.
    Je to asi nebetyčná zhýčkanost, ale těmto pokusům o psaní, snad krapet zpomalujícím stařecké blbnutí, se daří jen za tikotu té nejstarší empírové strojovny, co Vám doma visí a slibují imrvére chronicky ne příliš lichotivou finanční kondičku rodinnou možná jednou vylepšit. Těch pendlovek s vlasovými rafičkami, metrovým pendlem s tepem pomalu běžícího srdečního svalu jogínova. Ty co jednou u Vás padnou na cestu omotanou kolem všech poledníků, aby bylo zasejc o čem psát ale již bez toho tikání. Prostě nevydávat se zbytečně brzo naproti trudnomyslnosti. Ale ta přehnaná nehraná radost, když z těch vygumovanejch mozkovejch závitů omylem něco vypadne. Není úplně nutno chodit do kurzu psaní kreativního, aby jednomu došlo, že by nebylo od věci nejprve sdrátovat skelet, na který naplácáte maso a hlínu vzpomínek, jako si uplácal rabín Loew hliněného ponocného. Nebo jako to uměl můj děd Václav, co rouboval rád na kyselá pláňata sladké královské kronselské. Vzpomínky řádně přežvejkané a překroucené vlastní imaginací a starým pánem Alzheimerem. Propojovat a navlékat ty neodbytné vzpomínky na několik nití najednou je ale cesta štandopéde do pekel. Raději sledovat jen jedno vlákno, jako to umí Facebook. Znát ale přímou cestu ještě neznamená, že na hraně Nuselské údolí začnete stavět z přepjatého betonu most. Z lenosti to raději prokličkujete dole uličkami, starým chudým Jamrtálem. Jak nepsat, na čem neuklouznout. Nedržet půst ale střídmost jako ve všem. Uklohnit guláš se špetkou gramatiky ale nepřehršelí příměrů, archaizmů s infinitivy na -ti, přechodníků, přívlastků shodných v postpozici, hovorových vulgarizmů a germanizmů. Jazykem notně zapleveleným. Manýry staromládenecky způsobných psavců z řad poustevníků, tvořících v izolaci od civilizace. Nezajdou do hospody načerpat inspiraci jako třeba boží Bóďa Hrabalů. To by je tady stálo nejméně měsíc plahočení a neplaceného volna z pastevničiny, neb tak daleko to je do nebližší knajpy a s honáky si mohou pokecat tak nanejvýšě o kvalitě letošní sklizně sušených yačích koláčů na otop. Z okolních chatrčí stoupá špinavý štiplavý dým z těchto placek, co páni yaci blahosklonně zanechali prostřed krkolomné cesty, kterou právě stoupáme. Ne nepodobným sušeným kravincům, ve staré Anglii příhodně zvaných „povrchové uhlí“.
    Ještě něco o potřebách psavce. Největší odměnou jeho je, když mu ty hámoty přelouská jediný omylem zabrouzdavší chudák a to je nemlich stejný blaho, jako když kuchař projde nabitym lokálem, kde slyšet je jen cinkot příborů, pomlaskávání a jinak hrobové ticho. Metál némlich stejně vážící jako onehdá to pozvání dřevorubců na zimní práci v lese. „Máš dobrou pilu a loupák? Tak pojď s náma.“ Takový metál od esoterika a dřevorubce Karlose Janatovic by jistě ocenil i Josef Váchalů z hvozdů Šumavských, co ho tak až do oblak vynášel můj brachus.
    Dokonalost takovou, v očích jejich, samozřejmě nikdá vlastnit nemohu a loupák taktéž. Vše ale promptně zapůjčili. Následivala nalejvárna na využití Excelu, toho od Billa Gatese pro potřeby prací výškových a těžebních, řádně vyhandlována byla za rychlokurz broušení řetězů pil motorových. Povětšinou jen třemi citlivými tahy, jako když se hladí ženská, pilníku podle rysky na zubu Stihl, přímo na pile aby se neztrácel čas. Pod úhlem tupějším pro řezy po letech. Nejprve pravou rukou, následně levou. Výsledek, rovná hranka zubu řádně kontrolovaná pod několikero dioptriemi. Vyhazováky krapet srazit nutno jen prosvítal-li by paprsek svíce pod lajsnou svrchu přiloženou. Pro dřeva tvrdá méně, pro smrk více. Načež možno brousiti bylo řetězy pro celé údolí naše.
    Ta naše památeční od Dalibora se jednoho krásného dne, jako na potvoru odebrati ráčila do lovišť věčných. Tedy jen na oko. U nás se jí již žití omrzelo a chtěla zas o chalupu dál, až k Denisovi od dolní Anči. Tomu se oči jen rozzářily. A tak tomu asi mělo bejt.
    „Proč bys pořizoval pilu novou? U nás o dvě chalupy vejš, máš dycinky alespoň tři s plnou bandaskou benzinu i zaručeně neekologického oleje, od té největší po nejmenšího prcka co ten Němčour, pan Andreas Stihl, stihl pro dřevaře zbastlit a spíchnout?“.

    "Navita de ventis, de tauris narrat arator, enumerat miles vulnera, pastor oves." Propertius, Elegie

    Nezapočíti den nový alespoň jednou trochu kloudnou myšLenkou, ležérně hozenou do klávesnice, značí den ten zbytečně profláknout.

    „Psaní je zázračná sladká odměna... za službu ďáblu,“ Franz Kafka

    Píšíc za stolem v pozici lotosový květ při vítání slunce na hraně úzké lavice. Toto počínání má jediný pragmatický důvod. Nemrznou tolik chodidla, neb lavice je vyhřáta dřívějc nežli trnož. Přetěžké posléze je ale haxny svoje rozmotat, neb krapet dost zmordovány bývají. A i kdyby ty nezdárné pokusy měly posloužit jen proto, by jeden uměl lépe ocenit pokusy těch šikovnějších, stojí myslím zato. A často nakonec ku poznání dojde, že úplně postačilo předhodit ctěné paní představivosti páně čtenářově náznak čehosi patřičně tajemného, krapet provokativního a ona si mrcha sama dotvoří a vykreslí příběh barvičkami dost chmurnými nebo naopak zářivými.
    Jako každý jiný den ale započne vše ještě dříve, obřadným natahováním stroje časoměrného, korunkou oblejskanou od tlustejch, vlněnejch leteckejch rukavic, toho s fosforeskující zelenkavou blánou na prostřihávanym žebrování rafiček, jako na křídlech vážky, sedících na černym porcelánovym ciferníku, od Slávka Rejtharů, toho, co se narodil za houkání sirén v bombardovanym Londýně. Ten jej zasejc dostal do poviánu od svého kmotra Františka Fajtla, párkrát se poflakoval nad La Manche a frontovou linií, střídavě na obou stranách jako válečná kořist tikal a chodil všude přesně a se mnou dodnes. Je od té věhlasné marky Zenith, co zachránila kejhák panu Gándhí Mohandas Karamchandu, když v podobné strojovně uvázla kulka atentátníkova. Provandroval a protikal se mnou půlku života. Chvíli asi zabojoval i na nesprávný straně barikády, ač od neutrálního fabrikanta v zemi Švýcarské stvořen. Sklíčko konvexní, ne konkávní, to jako že by v něm nalité kafe zůstalo, to ze strany od rafiček a navrch rovný. Má jen jednu zanedbatelnou vadu na kráse, se kterou si nevěděl rady ani pan Čákora, nejdou štelovat a tak je nutno by udržovány byly stále v chodu, jako člověk kromaňonský oheň udržoval. Jde sice po celej rok tak přesně, že to ani nepotřebuje, jen letní čas ignoruje jako jejich ochránce Slávek, co ty časy nesundal z ruky, než mi je věnoval v den když jsem se po Sametové revoluci loučil s Akademií běd. To byl ale Slávek již drahnou řadu let vyobcován z této instituce a snažil sebe a svoje čtyři děti uživit překlady pro PIS. Spolehlivostí snad je předčí jen strojovny chronometrů lodních, těch z Greenwiche. Kapitáni škunerů zámořských museli mít ten nejpřesnější čas pro určení zeměpisné šíře. Vyžadujíce vyšší dochvilnosti nežli samotní králové jejich, jež je do vzdálených končin posílali.
    Ty moje svítící blanokřídlý rafičky onehdá rozesmály ostrahu nejfajnovější jádrové elektrárny na recyklovaný palivo, že se až za břicha popadala, neb jim tikaly více než celá fabrika, kterou jsme samozřejmě museli s Daliborem zvizitýrovat při návratu z naší nové montážní haly pro pécéčka Elonex, cestou od Škotů. Nosit letecké patřilo od doby, kdy člověk odlepil paty od matičky země k dobrému bontonu nejen u světoběžníků, ač se v životě strojovny ty nemuseli prolétnout ani v aeroplánu ani v balónu, jako potápěčské zas setkat s vodou. Tahle relikvie, z ranku leteckých strojů časoměrných, včetně té pozdější kořisti od pana Doxy, od Trech dubů, dost možná skončí, nebo se časem přestěhuje do rodinnýho relikviáře, odkud vyjedou, jako Blaničtí rytíři, coby penzijní fond v době nejtěžší. Neb mají potenci dobře šimrající a tudíž prodejné storky, když krapet popuštěno bude uzdě představivosti. Prostě pustíte ji na špacír. I když možná asistovaly ze zápěstí jen při utahování šroubů, dolévání oleje, šůrování špinavého nádobí ve škopku po hodování pánů letců, nebo při očistě latrín jejich.
    Jednou za Uherskej rok slezeme s Tondou z našich hor poustevnických, nejprve oškrabavše a odrolivše ze sebe krapet lišejníku, chytit preventivně nějakej ten bacil nebo chřipkovej virus, aby to nebyla po moc dlouhém absťáku příliš velká řacha na imunitní systém. Jak nás to učil ten ranger z "Písečného punktu". V kletru na hrbu čerstvě vypulírovaný polodřeváky z roku raz dva a nějakej ten fungl novej heft, zhotovenej podle dobový rytiny, třeba pro pidi hodinářský kladívko Tissot, neb tyto se téměř do naší doby nedochovaly. To vše na outratu.
    Přiznám se ale bez mučení, prvně v dolině zakoupím každýmu z nás deset pravejch teplejch rohlíků, neb máme oba na jazyku absťák pro změnu mlsnej z toho živobytí poustevnickýho, anžto a nýbrž naše pekárna hněte a peče jen cihly komisárku. Dobrýho tak pro užmoulání šachovejch figurek proti trudnomyslnosti. Pak teprve přijde řada na nějaký ten matroš pro další fungl novej reprák ještě dokonalejší a bizardnější toho předchozího. Dosavad stavíme jen dvoupásmový neb pro jednopásmový ještě technika úplně nedozrála. Je-li zrovínka jako na potvoru nožířskej jarmark v Novoměstské radnici, tak zajdeme rychle pro nějakej ten odřezek dřeva Železného z Arizony, Goldfieldu, Brown Mallee, nebo Amboinu z Moluckého souostroví na fungl novej damascén, kterej příště vyhandujeme za proviant pro zimu následnou. Dole v údolí, v busu, v šalině a v krtkovi, se pak pravidelně přistihnu, jak šmíruju, nenápadně jako protřelej kapsář - šmírák, co dnes nosí pasanti pod vyhrnutejma manžetama, sleduju ty jejich chtěný i nechtěný vizitky na zápěstí. Nejcennější strojovny s vyblejskanejma mosaznejma korunkama od leteckejch rukavic, zdobí ale stále jen klouby vetkejch staříků, statečně vlajících na žrťkách jako práporky, maskujíce tak třas, za který se tak trochu stydí, ostentativně pohrdajíce nabízenými měkkými sitzy ve zmiňovaných sockách, neb to jsou poslední mohykáni z řad anglikánskejch veteránů, “an ancient race”, jak by řekl Karlík Bronsonů - Harmonika, těch kteří by raději zhebli hladem, nežli by ty skvosty směnili za lákavej žvanec.
    A všimli jste si také, jaké velké ciferníky nezřídka zdobí i vetchá zápěstí stařenek, leteckých vdov, modelů off road. Královen, převážně hnedka po té druhé válce světové ze spojeného království importovaných, tehdá ale ještě ne vdov. Vedle nebo na místo dvou snubáků nošených. Ten druhý zlatý kroužek často přímo na koženým pásku těch cibulí navlečen bejvá. Jako pocta a vzpomínka na nebožtíka, nošeny ty strojovny s ciframi, co jsou k přečtení i bez okulárů.
    Ty vlastní od Slávka dobře schovávám před nezasvěcenými všetečnými pohledy v rukávu, jen když náhodou přinatrefím na takovýho vlajícího letce, zavěsím se vedle něho na klandr jako kolega netopejr a nechám rukáv jako sjeti. Vždycky si všimnou a dají se do řeči. Mlaďoši povětšinou nic zajímavýho nenosí neb nevědí, že nošení takové strojovny způsobuje lehké šimrání v krajině břišní i srdeční, stejné jako zhoupnutí dokonale vyladěného houpacího křesla ze dřeva ořešáku Virginského, pouhým vychýlením víčka očního způsobeného. Prostě musej k takovýmu poznání ještě dozrát, nechápajíc co znamená mít na zápěstí něco, co v kontaktu s kůží vaší, uklidňuje i provokuje zároveň faktem, že taková vecička létala nad kanálem chráněna před kulkama a šrapnelama zpočátku jen impregnovaným plátnem, později tenkým plechem jako slaneček a nedá se srovnávat s píčovinama jako magnetickej náramek čistící prý protékající krev. Působí čistě jen a jen na Vaši psychiku, kde jistojistě všechny neduhy i duhy mají svoje kořeny. Jako nevýznamný bonus Vám pomáhá s orientací v časoprostoru a ještě krásně tiká. Rajská to uklidňující hudba linoucí se z jediného tolerovatelného pánského šperku.

    Dnes nás opět budí Tonda, co si rád ustele na podlaze u nohou postele jako živý alarm proti lupičům. A Toníka zas vůně právě dopékané, již zmiňované cihly žitného komisárku, pro změnu s vlašskými ořechy nebo s jednou rozvařenou bramborou. Nikdo to zvíře nepeskuje ani nekamenuje papučemi, vůně je to taková, že by vzbudila kostlivce, Tondu dřívějc než nás ostatní, neb má jemnější čenich neboli čumák. Ten černej pěkně posečká, až bude vynesen kus jasanové fošny, té od hajného pana Hlouse, přitlučené na dvou lajsnách tak akorát tlustejch aby se dalo pohodlně dřepět na poslednim horním schodu na podprdelníku z koňskejch žíní, záda opřena o musulmanskej modlitebák od Sharifa z Araratu, zezadu vyhřívanej o oprejskaný dveře. Za krutejch mrazíků to chce ale Toníků povícero. Jednoho pod nohy, minimálně dva ze stran a hřát se o ty jejich vytápěný černý kožešinový psí radiátory.
    Květíno ornitologická pozorovatelna skrze tabulky okna kuchyňského špaletového převážně řádně zaneřáděného od prskajícího omastku a všemožného jiného neřádu kulinářského. Od samého rozbřesku za tím oknem Boží špektákl s ekvilibristickými čísli třech sýkorek na jedné lojové kouli, párku strakapoudů na laně a brhlíků na tyči. To vše pod bedlivým dohledem našeho Eduarda. Co kdyby nějaký žonglující artista čirou náhodou škobrtnul a sbuchnul rovnou do jeho vždy nachystaných drápů, jak jehly bábrlinky Květky ostrých, v mžiku vytasených. Nejprve, jak to dělávali odjakživa honáci krav, je ale nutno nakrmit a napojit tu havěť, domácí zvířectvo a ptactvo nejen domácí, pěkně podle velikosti, od nejmenšího po největšího, což Tondova hlava nebere. Zvrhlíka brhlíka, sojku a sýkorky, ty posli zimy, co vartujou už nedočkavě na čekačce a střídačce na řádně pokáleném madle kolem kosodřeviny. Šplhavce z čeledi datlovitých (Picidae), Strakapouda velkého, Dendrocopos major ptáčníky zvaného. Přesněji samečka s červeným flekem na temeni hlavy. A taky našeho papoucha malého, Honzu, co má svoji proklovanou klec jen pro ozdobu, neb si může chodit, kam je mu libo. Kdesi kosi objevili kokosy, za účelem krmítkovým přefiknuté Kytkou vpůli a zavěšené pod okapem, by fronta pěvců čekajících na semínka slunečnice, na přilehlé kosodřevině zkrácena krapet byla. Pro vysvětlení sýkorky říkáme všemu ostatnímu barevnýmu, co nerozpoznáme a co bere za vděk lojem a slunečnicovými semínky naší vlastní výroby a odvděčuje se to posranými schody.
    Uzulpátor nevelkého vzrůstu Zvonek zelený, Hýl obecný s paní, jedna Modřinka (Cyanistes caeruleus) z Čeledi sýkorovití (Paridae), že jako se nám nakvartýruje i s celou famílií hnedka na jaře do budky nad zápražím. Slib ten dodržela. Nejprve vyčistila přímo nám na hlavu, co tu zbylo od loňska po rodině Brhlíků, až peří lítalo a pak to vystlala čerstvým senem. Koncem měsíce aprílového vyseděla sousedka drozdová, žertů aprílových neznající, v právě toho času sněhově bíle kvetoucím roďáku, řádně hladové potomstvo. Ku Květíno a Krakonošově zahrádce pro česnek medvědí bylo nám nutno proto našlapovat obezřetně velkým obloukovým obchvatem. V půlce následného měsíce máje se na výsluní obdivu tlačí ten sousední menší rododendron ale s o to většími květy pro změnu růžovými, hnedka vedle, blíže k vrátkům stojící. Hravě přebravše kolík štafety.
    Tou dobou nezapomenout nutno bylo ni na rozmarýn v květináči na okně, co potřebuje také napojit. Před tou havětí mělo přednost jen ometání sněhu z česen úlů a ještě dobré světlo. Nacvakat fofrem pár fotek ranní mlhy, sněhových závějí nebo červánků, co za okamžik nenávratně mizí.
    Tak ten náš chytrolín, co se umí smát tím svým vrtichvostem, mi tenhlecten sic neboli posed vždy vyfoukne. Vystihne okamžik, kdy je ještě nutno vrátiti se pro žabinec, kterýžto při nešetrném ubryndnutí do kláves noťase působí méně škody, nežli nějaká sladká a lepkavá kávová břečka. Neb je řádně hořkej, a ten červenej OKI hrnek hřeje tak krásně do pazour a když ho pevně obepnete prsty, pomáhá utišit věčné regma malých kloubů a to šetrněji nežli to svede to saďourské antirevmatikum naší prabábrlinky Kateřiny, jako mladé kopřivy, holejma rukama do velikonoční nádivky, nebo pro domácí drůbež škubané, nebo ještě saďourštější žihadla včelího jejího jedu, kterýžto si nechala klidně od těch svých včelek naordinovat.
    Stejně tak jako vývar z kaštanů koňských, co rostly před tou jejich hospodou její vydařená dcerka Ema. Ta co na myši domácí zas rafičila ve špíži i ve sklepení listí z ořechů vlašských, by se s blížící se zimou tyto neusalašily ve svatostánku jejím. A když jí ty bestie zánovní fortelnou podlahu prohryzaly přímo pod kredencí, sáhla k nejdrastičtějším praktikám travičským. Nacpala do vzniklého kráteru lístek oleandru z parapetu mezi okny, a nežli se nastěhovaly nové ty nepoučené rezavé z pole, byl na chvíli pokoj. Tuhle svojí meducínu a hlavně její rudé květy chránila ale pečlivě před svými včelkami, neb člověk se může otrávit dokonce i medem, které ony vyrobí z květů oleandru. Prozradila by té druhé jistě i tuhle nejtajnější vychytávku svojí. S těma kopřivama to měla krapátko pomotaný, že prej „kopřivu mráz nespálí“. I jinak to byl asi dobrý saďour. Kuřatům hlavičky na špalek kladla třímajíce sekyrku v ruce druhé, neb dědovi krev dobře nedělala.
    OKI roli převzal později Terkou krapet nakřápnutý Květíno červeně ťopkovaný Thun, ač z tvrdého porcelánu z "Gräflich Thun'sche Porzellanfabrik", z panství hraběte Františka Josefa, po tom, co se ten od P3k ráčil odebrat na hrnkovou věčnost do popelnice a jednou obohatí vykopávky z doby prvé revoluce robotické.
    A když uhodí opravdu pořádné mrazy, klandra při které ruka na železné klice bezpečně přimrzne, zaměněn je hrnek za baňatou čínskou litinovou konvici s tmavomodrým smaltem na bambusových haluzích jejích, neb umí déle hřáti. Odlít takovou konvici, to je velkej kumšt a nejlépe to už nejméně dva tisíce let zmáknuto mají v Číně v hliněných děrách krapet větších nežli ty čmeláčí zemljanky u nás doma, tam u té jejich zdi na spadnutí, co jsme ji viděli my s Finčou a pan Armstrong dokonce až z měsíce. Tajemství takového lití do ztracena spočívá v tom, že voskový mustr se oplácá hlínou, ten pak při vypalování formy vyteče a tato se musí nakonec vždy roztlouci a tudíž je každý kus způli originálem.
    Dokud ale nemrzne, je dobré si uškubnout pár ještě orosených listů neskutečně voňavé máty a chvojkou meduňky pro zlatavou barvu a na pajšl do toho čaje, uškubnuté právě tamtéž v Květíno Krakonošovic zahrádce s kořením všeho druhu, dřívějc ve svahovkách porostlých mechem, hnedka vedle té s tymiánem a modré levandule provensálské proti molům. Via ferrata kolem řetězem opásané fungl nové vysuté Krakonošovo-Semiramidiny zahrádky pod roďákem, plné Krakonošova i toho orientálního koření na kterou Kytka vyráží bez jištění, jako starý ostřílený skálolezec i několikráte za den při kuchtění rovnou od kuchyňského stolu, toho sroubeného ze dřeva Peříkova ořešáku. Ta Tatobitská P3kova chalupa ještě jednou ožila u nás v Nedvajzu. Ještě nežli stihly řádně dosušit se fošny a ta krapet tenčí prkna z toho ořešáku nad jejím zápražím, už se z nich přiřezává kuchyňská pracovní deska, lavice kolem kchangu i police všude kam pohlédnete. Poslední dvě fošny, krásně zakončené obloukem, jak na katru ten ohnutý kmen rozřezali, k ledu odloženy. Tedy přesněji coby podlaha v děravém mezaninu v zatáčce před Tomovými dveřmi zatím leží. Jednou budou zdobit Terčinu i Tomovu designovou kuchyni, jako snídaňový pult zavěšený od stropu na sisalovém lanu nebo na tlusté nerezové noze jako baletka pózující, kulatým koncem samozřejmě do prostoru trčícím.
    Ještě jeden návrat pro ovesné vločky v nakřápnuté památeční Terra Cotta misce made in Henry Watson Pottery. „The Original Suffolk Kitchen Bowl“. Ideal for Use at Home or on Safari. Od Douglase z Englandu přes kořeny s Reezzesem kdysi vezená. Na parapetu kuchyňského okna, jako na potvoru, nakřápnutá průvanem při sušení máku z kapes jeansů, Honzíkem na radu Terčino od divokých prasat z lánu nad Košťálovem neseným. Vločky tuzemské provenience z Lidlu ochucené třemi listy Stévie sladké - Stevia rebaudiana, pro kteroužto rostlinku je východní zápraží, krom zimy jako ušité a třemi právě rozlousknutými lískovými ořechy z ořešáku nad chalupou, sušenými v ošatce nad kamny, ukořistěnými veverkám a ořechovým červíkům a ještě krajíc věčně čerstvého komisárku Vás stojí definitivně flek, na kterej shora mlsně koukala i železná koňská hlava, ta od kováře z Cerhovic, držíce v zrezivělých vyceněných zubech svých zvon. Má ale smůlu a tak alespoň tím zvonem svolává pravidelně k obědu i k večeři by se necítila tak zbytečná.
    Koncem léta, ale toho babího, muselo viset v lýkové tašce zavěšené na madle nad kamny šestkráte třistapětašedesát lístkových oříšků pro dvě ranní misky vloček pro třistašedesátepět rán. Ještě před zavěšením musely projít dokonalou kontrolou, zda náhodou neukrývají miniaturní dírku od nenažraných bílých červíků, kteří by přesídlili do sousedních dosud neokoštovaných, a sušila by se jen taška chrastítek.
    Přihodilo se ale nejedenkráte, že v tomto stádiu byly objeveny myšákem Mickey a odneseny bez jediné - skořápkové stopy, zřejmě pod fošny naší podlahy dubové. Jeho inteligence dokreslena faktem, že ponechal toliko několik prázdných, červíky již vyžraných, o krapet lehčích exemplářů, by se s nimi netahal zbytečně. Zvířecí inteligenci dokresluje i vyprávění Karlose o tom jak koupil s parťáky postaršího valacha na lesní práce, kterýžto si rád vždy po obědě dával dokonce v leže šlofíka a kolemjdoucí lesáci často trousily posměšné urážlivé poznámky, nevěda s kým mají tu čest. „Ten vám již nevstane, dobrej tak do salámu.“ A on vždy po půlhodince vyskočil a makal. Často dostavše nesmyslný povel provedl vše dokonale správně, jen se prý po svym pánovi s úsměvem ohlédl.
    Vyloupat všechny předem do misky v kredenci a zabránit tímto heroickým činem takové pohromě přivodilo by pravděpodobně pohromu mnohem větší. Byly by sežrány loupačem během několika málo dní následných a ochudilo by to navíc ranní snídaňový rituál o louskání. Na dlouho by osiřel na háku Tomův mosazný louskáček po té velké myší čorce ořechové.
    Kytka dává pravidelně ranní preso vytékající z baristického pákového zázraku od pana DeLongi a já jí dycinky krapet upiju. Ona se naoko škorpí, co to jako je, prostě se naprdne ale vím určitě, že jen naoko. Ke snídani servíruje pravidelně i sudoku bystřící mozkovny mírně pokročilým a na oplátku vyfasuje k večeři sic u šachovnice, kterážto je tak rozlehlá, že se mezi soupeřícími vojsky klidně vtěsnají i dva talíře s nakládaným hermelínem a náhodně ukápnuvší olej panenský krásně impregnuje dubové i březové špalíky pod nohama piónů. Takhle krásně napatinována si dokonce jednou zahrála ve filmu, co kameroval náš synovec Kubík.
    Ale nazpět k vločkám ovesným ochucených vždy tím co právě zahrada dává nebo co nasušeno. Ponejprv koncem května s lesními jahodami, kterých je neúrekom na hraně kompostu pod naší lípou. V polovině června přibudou květíno zahradní jahody ve svahovkách u skleníku a kolem kamenných schodů na dubovou terasu, pak v rychlém sledu rybíz červený, bílý i černý následován angrešty a hlavně borůvkami kanadskými, které rostou při všech cestičkách. Letní jablka, maliny, nektarinky a broskve v srpnu. Ostružiny, kustovnice čínská a oblepicha v září. Na Arónii které je na vlastních latifundiích poskrovnu, nutno vyrazit přes kopec k silnici do Tuháně na konci prázdnin. Zimou ale stačilo jen hrábnout do Bentotské ošatky nad litináči pro hrst křížal. Titěrnou lžičkou mišmaš tento pojídán. Takovou jako se čaj o páté míchá, aby ta ranní slast vydržela navěky, třeba až do času obědového.
    Á propós. Z té ostružiny u vrátek denně starostlivě po dvakráte zalévané, od bábrlinky až z Hráchů vezené, deklarované touto jako trnů prostá. Beztrnová ale na korunu trpitelů zcela nevhodná. Tak z té vyrazil po letech třech šlahoun, který zapomenul na léta šlechtění a byl trnů plný ale i mnohem větších a sladších plodů a ke všemu ještě o čtrnáct dnů dříve dozrálých nežli ty na šlahounech holých aby to každého hnedka praštilo do frňáku. Z jedněch kořenů vyrůstající.
    Během dne se do sítka čaj ten jen přisýpá a průběžně zalévá po vzoru čínském, taktéž prý ku zbystření mysli sloužící.
    To madlo nad kamny je naježený zlámanejma pahejlkama kvedlaček a měchaček, co by věšáků a uší na sušení všehomíra včetně levandule a všeho koření do Květíno vyhlášenejch polévek. Na třech takovejch kvedlačkách leží i ošatka na chleba, neb tam je i pro ty naše rezavé horolezkyně nad moc převislým převisem v bezpečí. Dole u děr v podlahovejch fošnách na ně číhá listí ořechové a nově i z oleandru, kteréžto jim nevoní jako upírům krucifix. Na tom madle odpočívaly v těch svejch svetrech i oba naši karlíci pěkně jeden vedle druhýho, ještě se dvěma čepicema z tohohle tak dobře zašitýho království Mustangského, přes tady ty jalovcový kořeny vezenejma s tamtéž též sušícíma se palčákama kožešinovejma. Čepicema s optimistickejma svastikama slunečníma na lemu svém, těma až přes uši natáhnutelnejma, vše hezky česky v páru a ještě se zmiňovanou singl ošatkou na chléb domácí a vzácně i tmavý rohlíky z Lídlu a dědovym slamákem až z ostrovů Hawajských vezenym. Každý ten karlík v jiném hábitu, by si je nepletli. Ten Kytčin samozřejmě vyštafírován v štramáčtějším a honosnějším. Chvilku před odchodem na kutě se tam taky ještě hřáli prachové duchny, jedna v červenym, druhá v modře proužkovanym kanafasu.
    No a on si Tonda dřepne pěkně jako starosta do čela stolu na Rathausu, hypnotizuje moji misku, jako pánbíčkářka oltář u sv. Antoníčka a přitom mu krapet ukápne slina, jako té novopečené zelinářce s trochu šikmejma očkama, co se zavedla u nás na růžku po tom posledním stěhování národů a vyzvídala tuhle na Kytce. „Kolikpa je tomu vašemu pejsánkovi?“ „A to je ještě mlaďoch.“ A náš rozumbrada na ní, nevím proč, pořád štěká. Tady někde je potřeba hledat kořeny labradorské rasové nesnášenlivosti.
    V ten čas naštěstí štrádují kolem děti ze statku do školy. Mají to pěknej flák, tak si musely přivstat. Toník se zvedne a vesele je zdraví. On je totiž tady v údolí převelice důležitá persóna, hlídač i ponocný, majíc na starosti dvě stě šedesát kroků modré turistické značky, když to měříte do kopce krokem unavenýho turisty a dvě stě pět cestou dolů, kdy jinej letí do hospody pod kopcem nadnášen vidinou pivka, tlačenky a vošouchů nadívaných nivou. Na tom chvátajícím si ani nestačí smlsnout. Bez našeho týlového zabezpečení je ale on krapátko poseroutka. Největší radost ze všeho mu dělá osmdesátiletý pamětník časů hornických z chalupy horní, každou neděli již v podvečerních hodinách rázně rajzující ku knajpě z povzdálí obezřetně následován svojí drahou, krapet korpulentní polovicí třímající dvě rezervní francouzské hole a ještě ve větší vzdálenosti obezřetně našlapující mourovatou kočkou. Ta modrá, v mnohých mapách značená, nevede jen kolem, direkt na zelené kůře našem javoru je napatlána jedna její značka. Lepší modrou má v našem údolí snad jen soused Zástěra, neb mu ji turisti napatlali mírnix týrnix na okapovou rouru. A lepší snad už byla by jen červená hřebenová.
    Po té naší modré pak pár měsíců v roce bez řetězů ani náhodou a ještě pěkně pozadu jako pan krab, při největší nadílce vyfuní a vyštrachá se pak k nám jen včelař v Audině Quattro, k nemalé to radosti Tondy.
    Den ale vlastně začíná mnohem dřívějc, pravidelnou expedicí. Za rozbřesku, ať je povodeň, nebo metr sněhu, si to šplháme do březového háje, na protějším kopci za potokem, za účelem tréninku aportování březových polen. Kterýžto aport zvládá pořád jen ze tří čtvrtin, to jest, vyčmuchá vždy bezpečně hozený klacek, donese jej až k nohám ale nikdá jej dobrovolně nevydá. Neb je to psisko inteligentní ale dosti svéhlavé. Pro změnu také čas od času zavítáme očekovat, zda ten zlatej pusgéř nezaspal a vychází přesně nad Sněžkou, jak má v popisu práce. To ale nutno vyšplhat i na kopec na naší straně ku dvěma lipkám pana docentíka. Tu korpulentnější, velkolistou neobejmou ani dva dospělí docenti, jak to zkoušeli s mým tátou, když tu spolu vegetili koncem minulého milénia, tehdá co přefikli vejpůl ten dlouhej žebřík, kterej jedinej dosáhl až k okapům, protože prej byl na dva docenty příliš těžkej. Teďkon máme sice dva lehonké, ale jsou nám, hádejte k čemu, neb se dají snadno jen přemisťovat a dosáhnou nejvýše tak k hornímu fochu ve spižírně.
    Když vychází slunko, údolí Olešky i ta další vzdálenější až do nedohledna jsou utemována mlhou a taky kouřem z komínů, pod kterými právě někdo zatápí, ty mlhy a kouře se tam prostě jen tak líně povalujou a válí jako vandrák v seně. Každičký ten cár mlžný má rantl jinýho odstínu šedé až modré. Na severu z té mlhy vykukuje bílá věžička Bozkovského kostelíka, pod kterym jsou někým vykutány ty krásně tajemné jeskyně. Nežli se navrátíme, jsou Toníkovo bobule už dostatečně nabobtnány, otopovka se nejméně jedenkráte navrátila proběhnuvše se labyrintem s meandry trubek, krev v těchto měděných žilách přivedla životodárné teplo pod naše zadky, neb podprdelníky už hicujou, i do oblázkové trnože pod chodidly. Neb když se otopovka vrátila, tak to už bylo napůl vyhráno a ten den snad přežijeme, nezmrzneme. A když se otopovka ještě nestihla neb neráčila vrátit nazpět do litináčů, to špatenka je. Kamna netáhnou nebo nedejbože nezvratný to důkaz, ranní výprava s Tondou odfláknuta byla. Z takovýho neodfláknutýho vejletu přinášíme kůru březovou na zatápění pro dny příští. Kůra nesmí bejt tlustá ze spodních partií, nutno lézti výše, kde je tenká jak cigaretovej papírek na jointa, ale skládanej na vícekráte, podle toho, kolik zim už ten kus kmene přežil. Taková kůra hoří jak bakule. Odnaproti stále kontrolujeme kouř z našeho nového, vyvložkovaného komína, co se v něm kominíkům sekla koule a museli ho rozbourati a vyprávělo se o tom ve všech hospodách v okolí. Čmoud ukazuje, zda nám to nevyhaslo a taky směr větru, nebo bezvětří, jde-li rovnou do nebe. Všechno veledůležité informace pro předpověď počasí i aktuální světonázor.
    Na zápraží s námi ještě vegetí věrný noťas IBM i když staroušek už nemá baterii a tudíž je nemobilní, závislák na ČEZu. Futrál jeho slouží jako schovávačka papírků se staršími nápady, co nebyly ještě zužitkovány, kdyby toho dne bylo náhodou zrovna vygumováno. Klávesy zaprasený po bezpočetnejch společnejch ranních gáblících. Pozůstatky slaniny, vajíček, vloček a jinejch laskomin, bukvy rozeznatelné jen po paměti, že citlivější fajnovka by se jich štítila dotknout jen pohledem. Konkurovat by mu mohl snad jen ten comp, co přitáhl majitel kamenické dílny Standa Mrázek na reklamačku, že nerozezná písmenka na klaviatuře. I vnitřnosti jeho miláčka pokryty byly šedivou krustou jako mantl snaživýho makáče z betonárky po šichtě. Později uznal svůj díl viny a špendýroval nám tunové logo naší bývalý firmy CT-Net vyřezaný vodním paprskem ze zeleného mramoru. Dílko solidní, jakou jen kameníci znají, žádná rychlovka, jakou Toník zná předvést zmerčíc, jak někomu upadlo kolečko salámu z obloženého kedru, zvaného rudoarmějci na velké Rusi „butěrbrot“.
    Atlasy na kolenou a všude kolem rozložené staré mapy. Na rantlu zápraží uplacírována i jedna vyfintěná hortensie, pravnučka té z Hrádecké hospody, v hábitu starorůžovém ve smaltovaném kastrólu, Květíno výbava dovezená mámou od soudruhů z NDR a ještě myš Lenka v kožíšku rezavém, ta co hlídá inspiraci pro příští vandrování, aby se nezdekovala někam pod prasklý schod. Dokud neuhodí první mrazík i čmeláčí rodinka ve škvíře mezi šutrama podezdívky. Já mám dobrou výmluvu, že ji nemohu omítnouti. Takových podobných výmluv je plná chalupa a pro ten klid duše nám brzo spadne na kebule. Genius loci konečně zvítězí.
    Na tom kouzelném zápraží je i kamenné napajedlo, dřívějc pro kravku, dnes pro sýkorky. Na jeho hraně dřepí třetí navigační mužík z oblázků od potoka, ten co hlídá domácí božstvo naše. Mužík s viklavou hlavou, co Toník s velkým gustem, vítací oháňkou svojí, již nejméně posté dekuperoval. Vydán tento na pospas radostnému vrtichvostění, utrží často notný šlic do kudrnaté přikrývky z mechu při pádu hlavičky své. Hlavička jako košonek velká, místo krčku vyškrábáno: „couper ici“. Hlavy všem těm našim pajdulákům padly pravidelně též každé zimy a to bez Tondova přičinění a až prvé jarní slunko je vysvobodilo ze závějí.
    Napajedlo je i pro včelky neb jim vyhovuje mech, ve kterém mohou bez obav smočit ty svoje sosáky. Bez obav, že se utopí na hloubce kamenného napajedla. Rantl toho kamennýho žlabu, jak předesláno ověnčen je mechovou korunou, zavlažovanou z k tomuto účelu tamtéž stojící konvicí v bílém hávu smaltovaném, neb ony ty fčelky chlastaj jak námořní vlčice a hravě to vyzunknouti uměj. Korunou o velikosti mechem nadité jarmulky, ze kteréhožto útvaru sají chladivý koktejl vůní, přičemž nemusíce se obávat utonutí svého nemajíce ve svém personálním portfoliu plavčíků včelích. Voda je dekantována tak akorát, jak víno archivní ze sběru pozdního bobulového. Ve své neskonalé domýšlivosti jsme se s Tondou domnívali, že nás i nový den přicházejí pozdravit. Chyba lávky, jejich pohnutky jsou zhola pragmatické, měli jen neodolatelné nutkání špacírovati se bosýma svýma nohama po mechu plném ranní rosy, neb to je prostě nej. A ještě to, že ten ranní koktejl s kapkou adrenalinu je jen o fous před tlamou Tondovou s řádně cvakajícíma raťafáky jeho. Prostě degustační lahůdka, jako masíčko z těch jedovatých japonských ryb, těsně u jedového měchýře. Tu svoji mechovou vodárnu mají od zimy opásanou dobře kovaným, leč řádně prorezivělým řetězem, neb jim ji roztrhly kořeny pidi javoru, pasovaného na bonsaj, ještě za vydatné dopomoci mrazu. Javoru to závistivého a měly holky po hehe. Nutno bylo pak opásati jej notně zrezivělým kovaným řetězem nemlich takovým, co přikován prý byl i nějaký Prométheus ku skále.
    To že si ty vodonošky od těch našich cholek fčelek vybraly mírnix týrnix zrovínka tenhle žlab za svoji vodárnu a studnu, přikrmovanou za lijáků měkkou dešťovkou z děravého okapu, tak to je pro nás s Tondou ale stejně náramná pocta, neb ony jsou řádně vybíravé a v tomto ohledu i dost rozmazlené. A nepřijde-li zavčasu blahodárný deštík a teploty se vyšplhají nad třicítku je nezbytno jim dolévati vody čisté ze sudu pod okapem alespoň po dvakráte o polednách za největších hiců, neb šlofík ani siestu ony nesvětí. Nemlich stejně vypiplané a vytuněné napajedlo hnedka vedle úlů svých, se stejným mechem i vodou měkkou okapovou prostě ignorují, neb by nás nemohly hnedka po ránu vizitýrovat, zda máme a jak koštujou ty bobule Canino a vločky ovesné z Lidlu, nemajíce této záminky průhledné.
    A i když jim posléze dotřetice vlastnoručně majzlíkem vytesáno napajedlo fungl nové z porfiru okrového, toho kozákovského, též mechem vyloženo, dešťovou vodou napojeno, pohrdly jím taktéž. A nebudem jim již tudíž s Toníkem nadbíhat, ať si létají klidně až k nám dál. A dobře tak, přivykli by-li jinam bylo by asi smutenka. Ten nektar z okapu jim umí na chvilku osolit jen kroupy a to jen než roztají. Tyhle zdvořilostní návštěvy omezí, jen když nastane koncem prázdnin čas přikrmování cukerkandlovým mochito v pětilitrovkách od okurek. To mají totiž vody dost a proč se trmácet a křídla ušoupávat takovou štrapácí až k nám. Ale jak opět přikvačí, neomylné to znamení, že námi servírovaný koktejl dopit a záhodno by prý bylo servírovat další porci toho lahodného sirupu.
    Ranní psaní také nutno stihnout ještě před probuzením spolubydlících mravenců válečníků, neb tito tvorové boží vstávají kupodivu až někdy kolem osmé a okamžitě se jdou ohřát do vykasaných mých nohavic a nelítostně koušou a koušou, že to vyhřáté zápraží je jen a jen jejich. A je to ta jejich svatá válka. S psacími pokusy je definitivně utrum a dočista konec a nutno začít makat. Upadnuvší drobky v mžiku uklidí ferďáskové tihle. To, je-li čirou náhodou něco drobivého, jako tuhle ty povidlové buchty nebo častěji Květíno štrúdl od včera. A tak se jim to líbí. Jsou to takový ty mrchy rezavý, co si taky nárokují místo na našem slunci i zápraží a protože je u nás demokracie nadevše tak jim pod tíhou jejich ostrých argumentů a kusadel napuštěných kyselinou mravenčí, po zmíněné hodině, vyhřáté zápraží s Tondou velkoryse a občas i dobrovolně raději přenecháváme. Všichni dohromady jsme v tom našem údolí vyfasovali startovní číslo 11.
    Meditační flek je dobré po obědě přesunout ze zápraží, kam již paprsky nedosáhnou ani pro mravence, ke kamennému stolu u ohniště a později, to když se nechce makat, takže každodenně, až na lavičku u druhého dvojčete pajduláka pod nejstarší jabloň druhu Míšenské/Matčino, chundelatou mechem, co z ní předloni spadla ta velká větev, dřívějc sloužící co by přístřeší nad lavičkou. Zády pěkně ke kamenné zídce, s výhledem do tunelu pod štíhlým ohnutým tisem, rozvalenou kosodřevinou prorostlou kouzelným kapradiním a břízkou s placatou korunou kvůlivěk Květino nerušenému výhledu do údolí, to vše po ruce levé, šeříkem a zlatým deštěm po pravé. Na ten ostrov slunce. Podlaha jeho je pokryta travnatým kovralem pocukrovaným sedmikráskami nemlich stejnými, jako ty v Patagonské pampě.
    Rituál nabádá každodenně přisypat pár lístků čajových, jak rádi ráčili raditi študáci v menze v Pekingu, pokud se do hrnku ještě vtěsnají, to trvá na chlup jeden týden, načež je nutno obsah vyprázdnit švihem směrem nad kosodřevinu. Zbude jen několik dobře vymacerovaných lístků, jako sadička pro týden další, jako ta trocha těsta při svátku Nového kvásku pro kynutý chléb tibetský. Stejně jako „pesach“, svátek Nekvašených chlebů připomíná Izraelitům odchod z Egypta a má cosi k dočinění s kváskem či naopak jeho absencí. Těm oběma se vyrovná v našem rodném kraji snad jen sladký svátek Nicnedělání, nebo svátek Vynášení žumpy na zasněžené sousedovic role, nebo do našeho kompostu, neb jde též o užitečné kvasinky. Jen ten český matroš má větší grády. Pro vrchovatou bandasku napěněnou až po okraj hnědým zlatem, těmi našimi vyhlášenými žumpovými baktériemi chodí nejen celé údolí ale i ti zezakopců, neb prý to jsou nejčipernější sadičky do těch jejich nových žump a septiků, u žida na rynku v Semilech za nekřesťanský peníz, přímo zlatem vyvažovány jsou.
    Naše bábrle ale tomu čínskému čajovému zlozvyku říkala opovržlivě druhák.
    Na tom slavném a profláknutém zápraží se holí hlavy i kujou taky pikle a plány na další expedice. Slabost pro ta zápraží, zákrapy, záprseně, neboli prahy máme asi oba s bráchou v genech.
    A mít takové třeba Saša Humboldtů tak toho stihnul mnohem více a je po něm pojmenován ne jeden, ale hnedka několik proudů, a kdybyste si pak dali spicha v takovym proudu, mohli byste být každej na úplně jiný polokouli. Štěstí pro pozdější badatele, že takové neměl. Možná by tam ale pořád dřepěl a žádnejch krásně bláznivejch Humboldtáren a piklí jeho ukuto by nebylo a to by byla taky náramná škoda. Třeba by nebylo ani té povinné školní docházky, co vymyslel.
    Tak to naše na první pohled vypadá jako úplně obyčejné, oku nelahodící zápraží, ke kterému vystoupáte po pěti schodech z betonového plácku, plného puklin, vyspravovaných kačírkem. Okoukáno a dovezeno jen pro nás Zdeňkem Tyčkou od mistrů zahrad japonských ze země Vycházejícího slunce. A povýšeno tady vysoko nad "z nouze ctnost".

    To takhle onehdy jednoho podmračeného podzimního dne se pro avizovaný déšť na YR nedalo vjet do brambor a tak konečně nám sedlák Honzík Vedralů oplatil prezentem, který se nedal odmítnout, za výpomoc při několik let táhnoucím se handrkování s molochem ČEZ o refundaci a vymámení celé půlky melounu na skoro nový italský traktor, za přeložku sousedovo přípojky VN k jeho nové vodní elektrárně, přes velkostatkářovu louku. Honza přitáhl za novým traktorem valník nádhernejch placáků a do vingle vytesanejch metrákovejch schodnic z šutru červenýho, v kraji tom známém coby Bělohradský, pocházejícího až z druhohor, co byl původně žlutý. V třetihorách jím prošlo čedičové magma, se kterým se do něho dostalo i železo, které napomohlo vzniku jeho červeno-růžovo-fialové kresbě a karmínovému nádechu základu. Těch šutráků, co Karlík Janatů vytahal z chladírny mléka ve sklepení pod statkem. Cestou k nám, jeho mladej brigádník omylem jen tak zavadil o malou páčku hydrauliky, co zdvíhá zadní sud balastu a chudák řádně zrakvil fortelnou oj návěsu. Z toho všeho jednou vzejde karmínové obložení našeho profláknutýho zápraží a možná zbude alespoň na dva schody za včelínem.
    Za let devět, kdy tyto glosy dopisuji, až budeme psát rok 2017, to můj fotřík už chudák shora, ale proč vlastně chudák, dozajista s potěchou tam odtud šmíruje, neb šutry, to byla dycinky jeho osudová vášeň a posedlost. A pod vousy, které nikdy tady dole nenosil, si bude jen tak pro sebe pobrukovat: “ten synek se mi přeci jen krapet vyvedl”. On sám jedouc od pacoše po nějaké opuštěné polní cestě, nenechal jedinej na pokoji. Hnedka jej šíboval do malého kufru škoďárny, větší na podlážku spolujezdce. A to je dědičný.

    Na Nový roku následného, za těch nejtřeskutějších mrazů, nejkrásnější zimy za posledních x let, si tohle naše zápraží vybrala a nastěhovala se sem i srnka s bílou prdelkou, co do té doby trávila noci na nadýchaném kompostu za včelínem, vystlaném nahrabaným listovým. Ustlala si na výhoncích břečťanu. Pokryl už celou východní stěnu chalupy a jeho kořínky v omítce nás v zimě hřejou a v létě ochlazujou sednici za metrovou zdí, jen skrze okna už moc světla neprojde. Uvelebila se pod ohořelým stolem z Hrádecké. Tam kde od jara zase postavíme lavičku, ale to už bude ona někde daleko v horním lese nad naší netopýří šachtou.
    Když tedy nastane ten pravej čas plískanic, nebo mrazy jsou už příliš kruté, přesunut je psací pult do sednice, aby přišedší zvěř rušena nebyla. Zcela zkřehlá pravačka třímající myšku musí být čas od času zahřáta ve škvíře za lavicí, mezi žebry radiátoru, nebo později k polednímu, vysvitne-li slunko, k teplému průvanu funícímu ze sopouchu SolarVent, dechu kralevice dánského. Tam odkud tak krásně funí na cemr. Zkřehlé prsty a klouby revmatické lze též zahřáti na "brass" širmu co vyhříván je prastarou žárovkou od věhlasné firmy Tungsram ze země prasečkářů, původně pro reflektor Lucerny, té s velkým "L" určené, potažmo darované sestrou sokolkou, maminkou pana doktora "V", co má pod postelí uschovánu vyšívanou standartu dítek pana Tyrše, stočenou řádně na dřevěném kopí. Této ohřívací finty využili výrobci klasicky neúsporných žárovek, by obešly nařízení z Bruxelles. Pohotově ony ukryty byly pod název vláknové vyhřívače. Vlk Unijní se nažral a ovce, podle řecké mytologie kráva Evropa, zůstala celá. K zahození není, pod zápěstím třímajícím myšku složit na několikráte včerejší denní tisk proti regmatu, neb stůl bývá po ránu dost promrzlý. Odkoukáno od bezdomovců na hlaváku, ustýlajících si takto na novinách. Ty nové generace šetřivých noťasů už vůbec nehřejou na předprsních klávesnice svojí dlaně a zápěstí a do studenejch krajů jsou tudíž zhola nanic. To stará dobrá Toshiba nebo IBM topily jako čerti. V pauzách na dumání, jak dále, není na škodu si na obě dlaně sednouti, nebo střídavě na tu která právě nepíše. Chudáci ti co píší všemi deseti. Hýždě vždy dobře hřejí. Regma nemilosrdně útočí. Tohle trápení posléze ustává dovozem hromady pokroucených prkének a třísek až z Třebechovic pod Orebem na střeše našeho velkého rodinného vozu v papírové krabici jednou rukou z okna přidržované, neb střešního nosiče nikdá nebylo. Jak se ten skvost do Čech dostal, zůstane asi na vždy obestřeno tajemnem. Tak nějak se k nám nastěhoval a nadále už s námi přebýval stařičký stůl po králi žabožroutů Ludvíkovi. A o několik let později i křeslo ze stejné Pařížské dílny.
    Na našich předcích často možno pozorovati bylo, čím méně let jim zbývalo, tím vytvářeli předměty s kratší dobou přežití. „Ten šroub už nestojí zato ani utahovat.“ Z takového rodového prokletí je nutno se jednou pro vždy vymanit vzorovým výtvorem. Mistr řemeslnický by měl prodloužit životnost svých výtvorů, aby jej přežily nejen funkčností ale i detailem pro který se pokolením následným zželí jej vylifrovat jen tak štandopéde na nejbližší smeťák. Jako tenhle vymazlený stůl co dýchá všemi póry svého starého dřeva, všemi cestičkami a tunely nějakého francouzského prapředka červotoče, pročež jako schovávačka svačin je zcela nevhodný. Ta rozviklaná veteš pod kopretinou stahovací lampy hřeje každou svojí škvírou, otevřeným šupletem, prasklinkou své pracovní desky, která jde podle libosti ještě povysunout pro lepší ventilaci tepla z Daliborova vyhozeného radiátoru, dnes fajrujícího pod naším kuchyňským oknem a tak krásně hřejícím do zápěstí ruky třímající nesmysl, proslavený nějakým Stevem, co nakousl bílé jablko. Hlavními fráterem a kazatelem chrámu Apple. Nastevřete libovolné šuple a do studené místnosti vyletí příjemně horký dračí dech vonící navíc levandulí.
    Zkrátka čas musel pomalu dozrát, dílo přílišným chvatem neuspěchat. Takový počin musí prostě řádně uzrát, jako hruška máslovka, aby Vám spadl rovnou do klína. Chodit kolem té hromady zprohýbaných latí a tenkých dubových prkének nutno pěkně po špičkách. Občas to proložit meditací nebo rozpravou na téma nezbytnosti odhalování fejkových dezinformací, se kterými se právě perou redaktoři všech seriozních tiskovin a medií vůbec. Načež nutno ještě zaujmout nestranné stanovisko k šikaně Rohingů od buddhistických bezpečnostních struktur, což je zvláště delikátní téma, neb Buddhisty považuji dosud za vzor tolerance. A ke všemu by někdo mohl ještě uštěpačně až kriticky poznamenat: „Ty se s tím pěkně se...“ A přiznejme si, měl by pravdu. Perimetr toho obcházení se neustále zatahuje, jako oprátka kolem krku desperáta, a už to prostě nejde dál donekonečna oddalovat.
    Po celé jaro tedy nutno bylo opatrně kolem té hromady trosek našlapovati a zkušenosti od restaurátorů v okolí sbírati, neb nebylo jasno jak do toho. Jak narovnat tenkou čtvrt coulovou dubovou vysunovací desku a slepit ji ještě za mokra, našponovanou a přikurtovanou na desce fortelného jasanového ponku. Všechna prkénka bez jediného šroubu, či hřebíku, jen dřevěnými štefty pospojovat. Kované zámky vyšůrovat a klíče vypilovat. Tajné skrýše vysmejčit. Tajná šuplata mýdlem promazat, Květíno včelím voskem v terpentýnu za tepla šlehaném a levandulí pro vůni napajcovat, včetně dřevěného kování, což jsou v dubovém masivu tlamy koček, do kterých nutno tři prsty odvážně vstrčit, jako do "úst pravdy" v předsíni římského kostela Santa Maria in Cosmedin nebo do méně nebezpečné ďoury v Cařihradské mešitě "Boží moudrosti" - Hagia Sophia, do otvoru pro palec v plačícím sloupu, kolem kterého musíte otočit zápěstí a nechat si chtíc nechtíc splnit tajné přání. Jest dosud neověřeno, že tento otisk zanechal jistý svatý mohamedán, snaživši se otočiti tuto fortelnou svatyni k Mekce, jako svůj modlitebák. Nutno neopomenouti asi tu nejsvětější díru Holy Sepulcher. Podobně víceméně posvátných děr a otvorů je po celé zeměploše napříč všemi religiózními světy jako naseto. Ten stůl posléze ještě rozkošerovaným fotelem ze stejné dílny, plným per, mořských řas a koňských žíní doplněn.
    A ten vosk včelí s kapkou oleje lněného a ještě se špetkou propolisu, našlehán řádně mikrovlnami našimi, se posléze vhodným jevit bude i pro impregnaci škrpálů na Terčinu další expedici Himálajskou.

    Někdy se probouzíme a za okny taková slota, že to svádí jednoho i dva zůstat pěkně v pelechu ale pomyšlení, že teče do dřevníku, sníh večer povalil kozy s vyskládanými, panensky ohoblovanými prkny od Karla z borovice vejmutovky na zateplený štít, zatéká novým podkrovním oknem a ještě čeká jedna fungl čerstvá zakázka na andělíčky strážníčky, to vše takové lenošení razantně zazdí. Nejprve ještě ale nutno bude napojit a nakrmit tu havěť domácí, vymést a vynést popel, vypulérovat auslág litináčů zbytkem popela, jemným jak ten cigaretový i na Koperníkova skla dobrým. Naštípat a nanosit dřevo pro tyto, ale to vše je radost nedávající času dosti a pokdy na nějaké splíny na kterých se balíkoval nějaký Freud Sigmund, ten Rakušan ze staré školy, až od Nového Jičína, na těch co jsou právě teď a vlastně asi byly vždy v módě. Toho Sigmunda, co si založil dobře fungující živnost na studiu patálií syna krále thébského Láia, hledaje důkazy, že svému osudu nelze uniknout. Dobře popsavše mindrák - Minderwertigkeit, od jeho časů profláknutý coby Oidipák. Včera klandra, od noci obleva a to je před Vánoci a má být přeci sněhová pohodička.

    MULTUM, NON MULTA LEGENDUM ESSE.

    Psáno v jazyce pro moudro zakonzervovaném. V prostém HTML, ne v latině, ani fotříkově řečtině.

    Fenoménem internetových publikací je hypertextové vlákno. Vznikne pavučina utkaná z hodně dlouhých synapsí, nesrovnatelně delších než u buněk mozkových. Umožní Vám odskočit si z cestopisu pro výklad pojmu třeba do Wikipedie, na jejíž editaci se můžete podílet, a stama dalším odkazem do latinské inkunábule. Ke všemu je mnoho takových odkazů živých, nepočítaje ty prvotisky, a stále přepracováváných, dokud autor nezhebne a následovníky nepřestane bavit platit webhosting. Vzniká tak jedna bezbřehá publikace. Průkopníkem na tomto smetišti je nějaký portál Google, který ke všemu ještě všecičko skenuje, na co přijde, razíc poněkud nehumánní axiom: „mrtvý autor, dobrý autor“. Minimalizuje tak soudní výlohy s těmi náhodou ještě živými. Googlovsky hezká myšlenka, dát lidstvu k nohám pokladnici vědomostí zavání ale poněkud komunismem, ignorujíc vlastnická práva. Hezky nebezpečná myšlenka, co autor to filantrop, co nemusí jísti. Také se ještě nechal slyšet: „publikuj nebo zhebni", hodnotíc a postrkujíc dopředu na světlo Bóží podle počtu citací, přesněji podle počtu odkazů na stránky vaše.
    Ausgerechnet právě čerstvě ještě osvojena a do budoucna nezřídka využívána bude finta jak pod modře vybarvený hypertextový odkaz možno umístit obláček napovídající kam tento směřuje nebo co uschovaný fotografický obraz ukrývá a zobrazovat bude. Jak s oblibou bývalo v popiskách k ilustracím třeba Verneovek. Typu: „Tygr se na něho co nevidět vrhnouti chystá.“ ...

   
    Tam doma od pusy půjde taky pára jako tady v Tatopani. Všude kolem na kosodřevině i kopřivách budou rozvěšeny pavučiny jako čerstvě vyprané lajntuchy, navíc s náhrdelníky briliantů rosy. Prostě babí, nebo spíše dědkovské léto v plné parádě. Kteréžto se v krajích kanadských spíše indiánským zove, neboť si je tamní domorodci též přisvojují. Každá roční doba má něco do sebe a každý tvor nějakou preferuje. My s Tondou, indiány a ještě Jardou Seifertem tuhle.
    V kamenném napajedle pro jednu kravku, dnes porostlém mechem, co stojí u našich nohou, bude tou dobou už tenké ledové lízátko, které musí Toník rozbít tlapou, aby svlažil jazyk po svých špičkových snídaňových bobulích Canino dovážených kurýrem až k nám do Biskupcovky jen pro takovéhle zhejčkané labradorské jazyky.
    Oproti menhiru pod Mírovo sakurou minete ještě před vrátky prales jasmínu. Bílými jeho okvětními lístky dá se za parných bezvětrných nocí dobře ovonět zelený čaj od hokynáře z Ohrady, pěkně rozsypaný na bílém lajntuchu pod okny kuchyně. V samotné kuchyni nebo v podkroví, kde nocujeme, jsou takové experimenty zhola nemožné, neb ta jeho vůně je přímo vražedná. Ta vůně si koleduje o zbrojní pas skupiny C - tj. k loveckým účelům. Protože Vás chytí za frňák a nepustí, nebo rovnou odrovná. Možná bych doporučil svatému, nevím kterému, zvážit udělování speciálního zbrojního pasu pro takovou omamnou vůni dlející v arsenálu keřů jasmínových. A zákaz nošení takové hromadné zbraně na veřejnosti, tj. u vrátek.
    U jasmínových vrátek začíná tunel zeleným peklem, které je všude kolem. Tunel jako v podmořském akváriu odkrývající kouzelný pohled na kosodřeviny zdola. Komu z Vás se v životě poštěstí shlédnout spodní etáže až po suterén společenstva kosodřeviny? Kdo ji jako šišku přitáhl v baťohu, až z tundry na úpatí Sněžky? To zůstane na vždy záhadou, neb poslední pamětník starého údolí, sousedka Vševědka je už dávno na pravdě boží. Nějaký Poslední prérijník Zane Grey. Excursus do přítmí zákulisí mikrosvěta kapradin a mechů máte na dosah v úrovni očí sedíce rozvaleni na lavici ze starého vysloužilého šimla na štípání šindelů pořízem ze dřeva osik. Té u toho zaručeně pravýho černýho meteoritu z Olešky, kamžto byl přímo z kosmu importován a vysazen. Ponuré přítmí spodních pater Amazonského pralesa. Kameny porostlé mechem bylo nutno přepravovat jako v bavlnce, aby se zelený samet nepoškodil. Tady v Nepálu je krásných placáků dost, ale tam odkud přicházíme jich je pomalu. Jedno bohaté nalezišti nám vyzvonila zmiňovaná sousedka, bylo ale až za potokem na kraji lesa. Tam, kde stávalo kdysi stavení nebo jen zídka na hranici kamenitého pole. Váleli jsme je jako obruče s Tomem dolů do potoka, kde se povětšinou krásně rozštíply na tenké placáky, právě takové potřebné. Při tomhle kamenickém řemesle vzal mech samozřejmě za své. Z nich postavena byla pak trapinka ku zápraží. Tu cestu stoupající po pořádných placácích lemuje zábradlí pro naše bábrlinky a protože muselo být zrobeno bez jediného hřebu, drží jej lano z bílých Dolomit od pana profesůrka Blahuše, co bylo pro jištění prvolezce už dávno dosti nebezpečné.
    Petr potvrzoval naší teorii misionářskou o vášni obracečské na vlastní víru svojí svatou horolezeckou. Jako pravý profesůrek v řádně ováleném sáčku, spíše blazeru od Harrise Tweeda z Hebrid, jak řádně deklarováno na náprsní kapse na srdci, s límcem a lokty pošitými jelenicí. Toho co si dotáhl ze svých přednášek v Oxfordu. Ten co nás s Terkou a Tomíkem a Jirkou Hrubých učil vyvažovat na prstech ve spárách kolmých stěn pod Petřínskými kolejemi kousek od jeho Tyršáku, kde učil. Pěkně do strany aby tyto aspoň trochu držely a nevyklouzly. Vedl tehdá, ještě za hlubokého totáče, naši Matematickou laboratoř a pravidelně nás tahal na skály cvičit na pavoučí muže v pavoučích spárách a názorně předváděl jak vyvážit jedno prstovej chyt na plotnách Drábskejch světniček. Tam kde byly hustě madla z přírodního železa nateklého v pradávnu do spár, vhodné i pro nácvik sokolíka. Nejprve nás ale učil poslepu zašmodrchat lodní i dračí uzle, stejně jak cvičili své žáky mistři samurajští nasazovat špici Kissaki ostří Ha na konci Hamachi čepele do ústí Koiguchi pochvy Saya svých nebezpečně ostrých katan.
    Údolí v Nedvězí se pomalu zabydluje čerstvými osadníky. Jednu opuštěnou chalupu zakoupil pro sebe Holanďan, tedy přesněji jedna Češka, co zdrhla před komanči a sbalila Holanďana již v osmašedesátém. Ti od těch větrných mlýnů malovaných blankytnou na kachlíky, k nám rádi přesídlují, neb se v našich krajích cítí bezpečněji, nemusíce se obávati tajícího severního ledovce a taky proto, že jeden takový kopec je pro ně hotový majlant a těch je tady jak naseto. Na konci asfaltky, dá-li se mezi těmi výmoly kouska asfaltu ještě nalézti. Tak tam se usalašili nějací Pražáci po cikánské famílii a vlčákovi na dlouhém řetězu zavěšeném jedním koncem na krku hlídače a druhým na oku s kladkou klouzající po ocelovém lanu vymezujícím hlídané teritorium, tj. dosah jeho tesáků. Těch co se vždy šarmantně dvořili naší Anče.
    Lidičky zpravidla chtějí to, co nemají, na co nedosáhnou. Ti v horách chtějí alespoň kousek placky na fotbalové hřiště, kde by pásli kravku a ne jen kamzíky. Ti v Maďarské pustě nebo od Holandských mlýnů zas touží po hrbolu hlíny, z kterého by se mohli porozhlédnout do dálky. Nám v Nedvězí schází ta placina, která by se dala posekat bez zajištění na horolezeckém lanu. Začíná tu být pěkně rušno. Všichni se zbláznili a opravují ty svoje barabizny. Doba je nejistá a tak každý raději šturmuje, aby stihl ještě opravit alespoň střechu nad hlavou. Největší radost z toho cvrkotu má náš černej starosta. Každý traktor supící dole po cestě vizitýruje a je přitom strašně důležitej v milném domnění, že dostane větší porci k večeři. Oproti ve stráni bafá a smrdí malý buldozer nad jámou pro sousedovic septik. Ze všech děr z něho cáká olej, jako z toho geniálního obřího rotačního dírkového mikroskopu, světového unikátu, zbastleného na katedře fyziky Plzeňské mediny, ještě za hlubokého totáče. Komančové nevěděli co s tím neprověřeným asáčkem, za kterým jezdí páni profesoři až z Ameriky a nabízejí hory doly za jeden takový stříkající exemplář plný hydraulických trubiček. Jak se k tomu postavit a neustřihnout si mezinárodní ostudu?
    Ten jezevec doteď kopal nesmyslnou díru, tak ať ukáže, že umí i něco užitečnýho. Děda vždycky říkal: „Celej život tě bude mrzet, když jedinkráte nestihneš drapnout příležitost za pačesy“. Tak jsme s Tondou zašli za panem z buldozeru s kýblem vlažné vody do chladiče věčně žíznivého, zda by nám pod rybízy nezplanýroval menší fotbalové hřiště, později zvaný Květíno - Semiramidiny vysuté zahrady, to aby se jí nestejskalo po horskejch hřebenech... Byl pro.
    Večer po téhle rachotě, v Nedvězské koupelně jde opět od úst pára neb místní horké prameny tatopani jsou taky božsky horké. Vana je spíš sedací. Obsluha vzorná. Touhle naší baňu z chlívku přestavěnou, s metrovými kamennými zdmi, zavoní dnes již podruhé káva, to Kytka myje frenchpress od kolumbijské snídaně, neb někde tam dole vespod pod vanou v otevřeném gruntu vede ponorná řeka - stoka všech vůní i nevůní z kuchyně. Každého asi více či méně vzrušují horké prameny a ponorné toky, ale stoky co voní po kávě, to je krapet silná káva. To Kytka právě spláchla lógr do designového dřezoumyvadla. Ty splašky končí někde v kanadských borůvkách, ale cestou vydechují tady. Interiér naší baňi děsně připomíná jednu z prvních animovaných her od Billa Gatese, na její název si nemohu zaboha vzpomenout, ale byla celá z modelíny a zdi byly ve stejném odstínu starorůžové, jako ty naše, i dveře od chlívku s velkou závorou a kovanými panty jsou nemlich stejné. A ještě kapánek to taky připomíná lázně z divokého západu. Dost originální baňa a v mnohém dodnes vévodící i té v Bištěku, kde vanu ohříval plamen zemního plynu přímo sálající ze zdi. Žádné hraní na kondenzační kotle, neb plyn tam byl tehdá ještě za babku. Na krapet jinou baňu narazí P3k o šest let později na úpatí Marockého Atlasu.

    Tam doma toho roku nebylo času na hrdinství a nutno bylo vypiplati sobě vlastní sazenice ve vatě rovnou ze semínek. Pročež pro sadičky čtvera druhů paprik, okurek roubovaných a kedlubnů obřích, do Květíno nového skleníku, kde je krásně dusno, jak v mlžném pralese pod Annapurnou, toho od kanadských dřevorubců vezeného, bylo nutno se plahočit až přes kopec do Tuháně na jarmark, kde jednou za čtrnácte dnů rozbije svůj hlavní stan jednoruký zahradník z Bořkova, ten co mu za loňských tornád vzaly za své všechny střechy skleníků i fóliovníků, po zimě je již ale všechny stačil dát zasejc do richtiku. A ještě stačíl prozradit. "Zaléváte-li rajčata denně, zlenivějí a kořeny jim narostou jen deset cenťáků. Moříte-li je po čtrnácte dnů bez jediného kropáče, mají kořeny třímetrové." Načež madam zašla a stihla ještě zakoupit sobě několik erteplí pro setbu, na rynk do Semil. A když se jí ten nebohý pan prodavač z květinářství optal, jak dlouhé má milostivá ty tři brázdy na brambory, aby profesionálně odhadl počet pytlů. Ukázala rozpaživše, „asi takhle“. Dostala svých dvanácte sadbových hlíz s řádnými klíčky a kvelb musel býti toho dne již uzavřen pro nemožnost obsloužit zákazníky další, neb pan prodávající nemohl zastaviti smích. A návdavkem přislib patnácti kilogramů pod jednou natěj.

    Ale fofrem nazpět sem do Tatopani s velkým "T". Tady to má ale také své kouzlo. V té rajské zahradě s naším bungalovem, jako vystřižené z Trnkova kresleného večerníčku, kam stoupají schody z placáků ke kouzelné brance jen pro nás dva s Terkou, ne nepodobné ani těm našim taktéž placákovým, stoupajícím k zápraží v Nedvajzu, tak tam visí z palem trsy banánů, ty dozrálé vtipně ukryty před námi a Hulmany posvátnými na hambalkách ve slupkách nepostradatelných po útoku komárů, kterých tu naštěstí není, jako i dokonalý krém na pohory. Postačilo přeleštit suchým klůckem nebo toaleťákem, z lesku jejich až zrak přecházel. Dalo se jít rovnou k muzice. Listy tu používají k balení na místo papíru, jako došky na střechy chatrčí a získává se z nich vosk. Po sklizni se staré rostliny rozřezávají, vlákna listů používají na zhotovení pytlů, rohoží a provazů. Plody jsou tu převážně průřezu čtvercového na rozdíl od těch našich pentagonálních Musa x sapientum z čeleďi Musaceae z naší sámošky v Biskupcovce a tříhranných dole od Gangy. Ty banány, chuti mdlé, které nám později servíroval, na kolečka nasekané, tou kudlou válečníků z rodu Ghurků zezakopce, sekaných rovnou na kamenném stole, by nemusel po každém banánu brousiti, ponechal bočnici slupky nesloupnutu, coby podložku. Šéfík Radžua ve věku slabých dvanácti let. Syn majitele, toho času dlejícího s expedicí našeho Radka Jaroše na Dhaulagiri. Prostě banán ten znehybněn ve stabilizované poloze na boku pro poskytnutí první pomoci lékařské, nebo jako na bok povalený půlměsíc Mohamedův. I tak to vyžadovalo značný fortel, neb takové prkénko je jen o málo tvrdší samotného banánu. Učiněný koncert pro banán, dvě ruce a jeden kurki. Špičku jen nařízl, aby bylo za co vzít při loupání, následovalo staccato nože a zbylá emballage, jako celek vržena byla elegantním obloukem oknem, kde stále vartovala smečka toulavých všežravých psisek, místních popelářů, vždy při chuti. Byl to takovej fofr, že jsem nestačil vybalit FMdvojku z čepice, té z té vlny yačí. Špendýrovat si opakované představení a dát si repete, tj. utrácet za novou objednávku mi u mého bachší, držícího kasu, jak jsem tušil opět neprošlo. Koncert zakončen bravurním vyklopením celé stonožky banánových plátků na okraj talíře jako náhrdelník porridge. Převaleny jako kostky domina ulpívají ještě na placaté čtvrtce slupky, profláknuté již v Charleyho groteskách. Banán povalený na bok s ponechanou boční slupkou vykouzlí po nasekání a vyklopení na talíř oblouk náhrdelníku nebo oblouk lučiště starého lámy, co ho nedávno kousek odsud za pasem v Manangu potkal P3k s Tyčkou při té profláknuté výpravě Nohybáků a asi prvních Čehúnů co obcházeli Annapurny pěkně po směru hodinových ruček, ne jako my proti srsti buddhistické.
    Těžší prý je krájení na nejdelším vnějším kvadrantu a následné narovnání zbylé slupky, rozevřené v diadém, libo li do vějíře. Taková ásana hatha jógy pěkně na krovkách. Žádný ubleptaný prkýnko a pro fajnovky ještě faktum, že pokrmu se ruka vlastně nedotkla, jen přes slupku. Po několik následujících let jsem pilně cvičil v mnoha kuchyních, v Biskupcovce i v Nedvajzu, ale toho pravého švunku se nenaučil a k mistrovství jeho ani na sto honů se nepřiblížil. Potom nás ještě učil žabikuchem s ostřím dědovy břitvy okrájet oloupaný pomeranč na průsvitné plátky, jako se u nás krájí šunka od kosti. Ten hromotluk, když se vrátil za svůj barovej pultík, tak jen pro potěchu uhmoždil si v hmoždíři ze dřeva olivového ždibec nějakého cizokrajného koření a labužnicky k němu přivoněl. Možná to ale dělal z vypočítavosti hostinského, lákaje chuťové pohárky a čichová ústrojí hostů, jediných nás dvou, ku další degustaci těch svejch výtvorů. Ještě dva banány na ohni ze dřeva jalovcového pečené. Vypočítavá chemie.
    Ještě vzpomínám jak k zahuštění kari omáčky si zásadně nebral na pomoc mouku, ale jen rozmatlané banány, kterých tu bylo přeci všude hafo.
    Dřevo olivovníků je na takovej hmoždíř vůbec nejlepší. Podobnej přitáhla Terka od Kreténů z ostrova Minotaurského. Dřevo jeho je tvrdé a kudrnaté, neb zasazeno bylo, coby copan neboli pomlázka spletená z několika proutků, rostlo pěkně pomalu stovky let, což ale nelze spočítati podle letokruhů, neb jsou tak husté a překrásně zašmodrchané jako Labyrint krále Mínóa Pásifaé, do kterého nevlastního krvelačného syna uvěznil. Olivovníky musely se práti pak s ostatní zelení o každou krůpěj na tom suchopárném ostrovním úhoru a kořeny jejich se šutráky pod zemí. Špatně se ale nehmoždí ani v tom bambusovém s tloukem z buxusu, hlavičkou plavčíka z Vančurova Rozmarného léta.
    Tak nestřídmě nezřízenou bombu, šokovou terapii draslíkovou naše nervstvo snad ani nepotřebovalo. Nevzpouzelo se ale. Vše na výpravě této plynulo v pohodě, nějak samo od sebe. Nepřehřáté soustavy naše nervové měly hodně, hodně daleko ke kolapsu, jen kdy ten hrb tak nebolel a nevzpouzel se, ale na to ani banány všeléčící v dávkách sloních pomoci nesvedou.
    Nemlich stejnej dominovej efekt jako ten s banánovejma kroužkama, předváděl korpulentní šéfík s plátky špalku svíčkové na kuchyňském prknu v hotelu Palace při Terčino osmnáctých narozkách přímo u našeho stolu.
    Finta srovnatelná snad jen s tou spirální na oloupání ananasu, aby bylo co nejméně odpadu, od nějakého pana Brueghela inspirovaného starými Babyloňany a tou Tomovou na vypeckování manga, kterou přitáhl od svých Mexických kámošů až odněkud ze západního pobřeží "Států", vedle prťáckých černých skel v ceně jedné čtvrtiny platu regionální ředitelky S.O.S. vesniček, těch co prdly záhy v zadní kapse snowboarďáckých gatí, na úpatí hor Skalistých.
    Pecka je krásně placatá. Hmatem musíte poznat, jak v kulatém plodu dříme a hlavně zda dužina již dozrála do skupenství kompotu a ještě ne hniloby, což je dosti křehká hranice. Cit jak ji dvěma těsnými řezy minete a vysvobodíte, získáte až po opakovaných anatomických pokusech, jakými cvičí medici v pitevně. Stojí Vás to jen trpělivost a nemístné přežrání žlutého masa manga. Nakonec postačí oba vrchlíky špičkou nože s kulatou špičkou, nařezat do mřížky, aniž projedete slupkou. Tu obrátíte na rub proti palci na dvě polokoule, takové malé Manhattany plné mrakodrapů, trochu jako planetky Malého prince.
    Tím ale zcela na hlavu postavena stará cestovatelská teorii u nás v rodu již po generace tradující se, že kdo chce na králi ovoce důkladně si pochutnati, nesmí jej jísti ve společnosti, nýbrž kloně se přes zábradlí své lodi časně ráno s rukávy po loket vyhrnutými bez nože a vidličky, jen zuby trhaje kůži a vyssávaje hojnost šťávy podivné rozkošné chuti směsi meruňky a ananasu, pro říznost s nepatrným příměškem pryskyřičným. Pohříchu patří k těm poživatinám, které lze bez nebezpečí před faux pax také konzumovat v řádném předklonu nad umyvadlem.
    A ze dřeva stromu mangovníku, co zbude po takovém debužírování má doma Kytka barovou haprťačku na žehlení, dobře schovanou pod klecí papoucha Honzíka.
    Jediným řezem se naopak vysvobozuje pecka máslově zralého avokáda na dip zvaný guacamole.
    Ještě ku spatření tam byly dosud malé, trpké, až koncem listopadu do oranžova dozrávající plody churmy neboli tomelu; naší šikmookou zelinářkou ze země rákosu, po vzoru Maurů z poloostrova Hispánského kaki zvané. Kdybychom tudy tedy procházeli o měsíce dva později, bylo by naomak akorát tak zralé na chutney. S šalotkou a praženými pistáciovými ořechy drcenými v hmoždíři bambusovém sedlo by k těm jejich věčným yačím momo. Dále tam visela jablka se slupkou tlustou, jako špatně vydělaná semiš barvy světle hnědé, ne nepodobná té na babiččino zimních botkách. Jablka Granátová, barvy rubínu. Nedospělé pomeranče a mandarinky, právě ve věku limetka a ještě další pro nás neznámé subtropické plody, levitující stromobytci orchideje a růže jako symbol dokonalosti. Na květinovém trhu u Seny by tenhle plevel bez debat kraloval a podepřel ty Albertovy trochu viklající se teorie o relativitě. Sen všech zahrádkářů, sedících v podřepu nad tou svojí skalkou a jako Pánbůh rozhodujících: „ty jsi plevel a ty pro užitek s glejtem květina“. Děda Přemysl, když dozrál do toho správnýho věku, neměl na zahradníka, jak se u nás v české kotlině říká, ten správnej sicflajš. Chtěl výsledek hnedka. Kytky v plném květu měnily lokalitu podle záměru "Všemohoucího". Doslova povytahoval výhonky a rozbaloval okvětní lístky opozdilcům.

    Lázeň dokonalejší, než-li ta Tifliská, nebo i ta boží ruská baňa.

    Další vesnice Tatopani s horkými prameny, jak název napovídá je hnedka ve vedlejším údolí, kousek na jihozápad, cestou z Beni na Dhaulagiri, v údolí Myagdi Khola. Toho Beni bez přívlastku Kag.

    Tam u nás doma ptactvo nějak něžněji zpívá. Tady spíš řve, hlavně jdou na nervy ti vychloubační pávi. Začíná svítat. Úplně sami, naloženi po krk v kamenci jako znojemské rychlokvašky v horkém láku s bobkovým listem. Ve vodě tak vroucí, že slabší nátury omočí jen palec u nohy, rychle jej vytahujíce. Prostě to neustojí, ale my byli tak zmordováni a ucaprtáni a tak jsme vydrželi dřepět na placácích dláždících dno. Stavitel to vyšpekuloval tak, že třemi otvory přepadává a prýští voda pro očistu před vstupem do baseinu. Kolem se valí a hučí po monzunech ještě rozvodněná Kálí Gandakí barvy horké čokolády střižené krapet yačím mlékem. Spustil se slejvák. V úrovni našich očí dopadají kapky a vytvářejí všude kolem pidi gejzíry. K dovršení toho blaha započala z hladiny i z toho obřího šutráku v rohu, pod kterým přikládají ňácí nágové, permoníci nebo nějaká jiná čertovská kvítka a ládují pod těmi svými kotli, prostě z toho všeho stoupala pára jako onehdy za deště z potoka v Thermopylách, co tam stáli Lakedaimónští, jak zákony kázali jim.

    Podobnej šutrák z nazelenalý břidlice, se kterým stěží pohnou dva chlapy, vsazenej do kačírkové pláže na místo podlahy kuchyně v Nedvězí, je stejně důmyslně vyhřejvanej a placatí se u nohou fotelu, zvaného ušák. Kohout pouští k němu horký pramen ze solárů na střeše, od slovenskejch Jánošíků. Ten čerpá teplo ze slunce, i když je venku pod nulou, neb je z něho vycucnut vzduch. Šteluje se rukou levou šmátrající u podlahy, aniž by pravá musela odložit sonety od Shakespeara.

    Padl návrh přesunout Nepálský parlament sem. Daleko na straně západní, tam kde to taky praská ve švech, stála horká voda u zrodu parlamentní demokracie. Svobodní sedláci po krk ve vodě radili sobě co s Elfy. Příklad přímé referendální demokracie jako ten v těch pidi kantonech swiss made, nesoucí sebou ale nemalé nebezpečí ovlivnitelnosti demagogy a populisty. Alibi pro demagogy a populisty chtivých moci.
    Až tam někde, kde je horkou jehlou spíchnuta tahle Euroasijská kra s tou druhou Americkou. Přes území horkých modrých pramenů mezi ledovci Hofsjökull a Langjökull jezdili od roku 930 na sezení nejstaršího evropského parlamentu Althingu u Skály zákonů v Thingvelliru v jihozápadním cípu Islandském. Na malém území tam vře a dýmá nejméně padesáte otvorů v zemi. Díky darům těmto zbývalo jim sdostatek času k disputacím, ale i k muzicírování. Co Islanďan, to muzikant. To druhé nás Čehůny s těmito domorodci hodně sbližuje.
    Po krk ve stejně kouřící vodě si vyprávěli i první severský fór. "Co udělá Islanďan, když se ztratí v lese? Postačí postavit se." To vyprávěl první "předčítač zákonů“ jakýsi Úlfjótur. Dnes všechny země skandinávské spějí právě ku konci doby ledové, přičiněním lidského pokolení, i doby zeleného temna.

    Ale ani tahle země, na které právě stojíme, není ještě úplně studená stařena.

    Na samém konci minulého milénia, tedy přesněji pět dnů před podzimní rovnodenností léta páně 1987 jsme v téhle lázeňské díře ponechali Finčovu Moniku v úschovně, přesněji řečeno pod laskavým dohledem jediného policajta v dalekém, širokém okolí. Bylo to tehdá před tím bláznivým pokusem ztéci Annapurnu od západu ve dvou. Abych nelhal, s jedním nosičem. Ten nás opustil po prvém dnu, neb náš budget více neunesl. Tehdá byl pravý břeh s vesnicí i s termálními prameny totálně spláchnut nezvykle ambiciózním monzunem.

    Leželi jsme na zádech a nechali se opalovat sluncem, aby dodalo naší kůži pravděpodobnější zabarvení, nežli bylo to, jímž nás lama každého dne čerstvě maloval. (Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, Praha 1911)

    Chápavý pohled očí s tilakou uprostřed čela na žlutém ručním papíru z Bhaktapuru, který se nějak nepoved a má několik děr po nedolité papírovině, vše za cenu jednoho lepšího rohlíku co lze koupit každé ráno na Hlaváku cestou do hotelu, tak ty budou pozorovat Terku z protější zdi nad bráchovo osiřelou postelí. Tomáš k nám do Biskupcovky zavítá jednou za týden na slavnostní nedělní oběd. Je už prý dospělý, což se pozná podle toho, že platí desátek státu. To alespoň tvrdil jeden poustevník, co nám vloni zkřížil cestu pod Andskými kopci. Současně se však nechal slyšet, že dohnat své dluhy je stejně nemožné, jako dohonit svůj stín se sluncem v zádech.
    Ten náš Tomík, ne Terčin, co mu sebere tu zdrobnělou přezdívku. Ten je toho času toulá ještě na houbách v nějakém hodně hlubokém lesíku. Tak ten starší, kmotr toho ještě na svět nepřišedšího, ráčil onehdá vysvětlovati svoje příběhy s ženami na příměru. „Není to tak úplně černobílý.“ A tady to tedy není jen o kontrastu černé a bílé ale barvy obecně tu neznají polotónů a polostínů. Černočerná noc, zářící běloba ledovců, nebe s blankytnou chrpovou a sytou zelení zářící rýžová políčka. Všechny se zbláznily předhánějíce se, která více bodá do očí.

    Sušáky rýže na polích připomínaly špičatou čapku Buďonyho rudoarmějců, takovou, co nosí Kytka na běžky.

    Tsampa se připravovala tak, že na dno díže připomínající zpívající mísu, nasypán byl rozdrcený pražený ječmen do trošky čaje s yačím máslem. Čím žluklejší máslo, tím chutnější výtvor. Těsto uhněteno otáčením díže jednou rukou, druhou vytvarováno do tvaru hrušky s notnou dávkou zručnosti. Ozdobeno v horní třetině karmínovou polevou z rozpuštěného másla obarveného bobulemi ostnatého Seabuckthorn (Hippophae salicifolia) a na špici kouskem žlutého másla.

    V koutě kuchyně stál mikropivovar na nohou okousaných generacemi štěňat mastifů, dost nepodobný těm, které právě přicházejí do módy u nás doma. Velká nádoba na chang připomínající amfóru, přikurtovanou v obrácené stoličce usnadňuje vylévání. Často ještě v závěsu z popruhů yačí kůže. Pivo z nakvašeného ječmene ptyalinem ze slin staré Tibeťanky. Poháry, ze kterých se popíjelo bývaly komplikovaně vytočeny skrze úzké hrdlo pobité stříbrným rantlem, vše z jednoho kusu tvrdého dřeva, zanechaného po monzunových deštících na kačírku širokých vádí, dokonale odsmoleného a již nepraskajícího.

    Nejstarší čerstvý český otec v hotelu Palace, tam daleko doma v matičce měst, mohl zplodit potomka v tak záviděnihodno požehnaném věku, jen díky své přísné zásadovosti. Ta mu velela každičké sousto čtyřiašedesátkráte přežvýknouti a polknouti je až dokonale rozmělněné a promíšené s řádnou dávkou zmiňovaného ptyalinu. Kdyby se narodil tady v zemi Tibetské, byl by jistojistě úspěšným producentem piva chang. U obědové menáže v závodce, kde pravidelně předváděl svoje zažívací umění, musel vysedávati až do pozdních hodin večerních, dávno po pracovní době technika vzduchu. Přesčasů měl nasbíráno tolik, že jimi, kdyby si zamanul, mohl zastavit řeku Vltavu, plynoucí tiše opodál.

    Ale zpátky na zem, sáhib má vždy dobře vybavenou lékárnu, včetně antidepresiv a cibule na bodance divokých včel, kteráž to do zlatova osmahnuta, použitelná jest i na yačí momo.

    Vítr v zádech na perutích orlosupa, stejné ráce jako ten co má se vylíhnout v klecích Liberecké zoo zimy následné, nese před námi zvěst. Přifrčel práškovací aeroplán, pojďte si zobnout. Do Vašeho údolí zabloudily dvě bílé tváře. Gringo s medicinmanským tlumokem naditým převážně česnekem zavítal do našeho království. Prej mnohem lepší toho našeho ajurvédského léčitele, ranhojiče a felčara. Tlumok nacpaným medikamenty s dobrými příbalovými storkami od té věhlasné značky "placebo". Známe přeci tady jak vyždímat a oškubat filantropy. Odhalte svoje pusgéře, ordinuje, jako ti loňští rovnou na cestě u řeky. Nežli Vám pustí žilou, jak to z domova zná, „sázením“ pijavky lékařské (Hirudo medicinalis) řádně si vymydlí pazoury kořeny mydlice lékařské (Saponaria officinalis), co při naší cestě naškubal. Pamatujte: lékař léčí, příroda uzdravuje, ale náhoda je yak.

    Lékaři jsou šťastní lidé, neb na jejich úspěchy se dívá slunce a jejich omyly kryje zem. (latinské přísloví)

    Čtěte podrobně příbalový leták: "Před požitím pilule z našeho konopí, neopomeňte si předem obléci slušivé pyjama."

    Dermatologický zázrak „betel“. Rozšiřuje zornice, vyhlazuje vrásky.

    Za zásobu léků vydal jsem celé 3 koruny, přesvědčen, že člověk v přirozených okolnostech přirozeně žijící a mnoho se pohybující může míti z léků užitek jen pranepatrný. (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, 1897)

    V tu chvíli se objevil Taši a strčil mi pod nos svou rozříznutou nohu se znečištěnou ranou. Okamžitě se ze mne stal „sáhib doktor", zavázal jsem mu zranění a pak jsem se pokusil ošetřit oteklou nohu jednoho z mladých nosičů. Konečně jsem složil své ranhojičské náčiní a Calaj oznámil, že budeme mít k večeři nudle . . .

    Ale nejpodivuhodnější a uznávám, že taky nejúčinnější byl penicilín. S úžasem jsem se dozvěděl, že v jiné formě než u nás je už po celá staletí známý v Mustangu a pravděpodobně po celém Tibetu.
    Všiml jsem si jedné věci: když se nabízí význačnému hostu šálek čaje nebo džbánek čhangu, hostitel prstem mázne kousíček másla na okraj hostova šálku nebo džbánku. Podobný projev úcty vzdávají Lobové na Nový rok i svému vlastnímu příbytku: mažou máslo na ústřední pilíř, který podpírá strop v hlavní místnosti. Tím na pilíři každoročně přibývá kopečků másla. Máslo samozřejmě plesniví a zelená. Tak vzniká přírodní penicilín jako domácký výrobek a předepisuje se při pořezání nebo na znečištěné rány. Vezměte si trochu plesnivého másla z pilíře, přikáže lékař, a namažte je na ránu.
    Když jsem od doktora Tašiho Cučana odcházel, byl jsem přesvědčen, že většina jeho lékařských předpisů má své rozumné opodstatnění. Naproti tomu jsem stejně přesvědčen, že různé magické a tajuplné obřady, které se k lékařské profesi pojí, mají nemocného pouze ošálit a podepřít autoritu lékaře a že je to pouhé předstírání. Existuje taky spousta tabu: celý seznam věcí, které se nesmějí dělat. Tak například se nesmí vařit voda ani žádný pokrm před malým dítětem, jinak by onemocnělo; nikdo se nesmí mýt níž než do pasu . . . (Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970)

    Lékařská fakulta.

    Ischias ... Celou noc jsem se procházel mezi jurtami jakéhosi tábořiště, kulhaje na nemocnou nohu a bolestivě běduje a naslouchaje zároveň mohutnému chrápání pastýřů. Časem jsem sváděl energické boje s celou smečkou černých zlých psů, kteří si dělali laskominy na dobrou večeři z masa neznámého cizince, potloukajícího se v noci po stepi...
    ... Poradil bych se třeba s ďáblem, jen kdyby mi trochu ulehčil! Za několik minut mě držel vysoký, hubený a velice vážný lama za tepnu; zkříživ mi obě ruce, vyslechl bití srdce, proklepal celé tělo a řekl: „Jsi zdráv, jako divoký yak, ale rozbila tě jízda na sedle. Dám ti dva prášky. Jeden vypij v horké vodě, druhý ve studené. V noci budeš trpěti, ráno vsedneš na kůň. Všechno přejde ... Om! Om!“
    Prášky byly protivně hořké a jakoby mastné. Po chvíli jsem pocítil prudké bití srdce, potom příliv krve do hlavy a strašnou vzmáhající se bolest v noze, v hřbetě, což mě přinutilo vstáti a vyjíti z jurty, dal jsem se do běhání, abych zapomněl alespoň trochu na bolest.
    „To je dobře!“ těšil se můj lékař-lama, dopíjeje desátý šálek čaje. „Léky působí!“
    V duchu jsem naň svolával všechny evropské i mongolské pohromy, běhal jsem, usedal jsem, abych po chvíli zase vyskočil z místa a počal zase pochůzku, nebo raději honbu, chytaje se hned za nohu, hned za hřbet. Tak prošla noc. Při prvních záblescích úsvitu se bolest zmírňovala, a když lama odhrnul plachtu na vrcholku jurty, vpouštějíc růžové paprsky slunce, které vstávalo za horama, odříkal krátkou modlitbu a obrátil se ke mně s pozdravem, byl jsem již zdráv...
(Antonín Ferdynand Ossendowski: BEASTS, MEN AND GODS - Koňmo Střední Asií, 1925)

    Lámy doporučovaná a námi ověřená prevence na výškovou nemoc je inkarnace do průtokového ohřívače vody. Mají to naštudovaný z Eposu o Gilgamešovi. Žádný dexametazon nebo acetazolamid. Stejně ale buší v našich uších bataliony kvapně štrádujících, spíš prchajících škrpálů a škorní. Svoje o tom vypráví i Klája na Kozelce.

    Věčná škoda jen, že s námi odmítl jeti ten nejvyhlášenější z felčarů, ranhojičů a mastičkářů, co kdy vypustila ze svých škamen věhlasná universita toho Karlíka, co přitáhl domů v tlumoku z vejletu do země žabožroutů vedle vinné révy i prvá kadlátka, též po něm pojmenovaná, zaslouživše se tak měrou nemalou o alkoholismus svých poddaných, Terčin děd Přemysl, s trapnou výmluvou to na svých pětaosmdesáte let. A že se mu právě dostala do ruky kniha o doktoru Jannisovi, kterou musí stůj co stůj hnedka dolouskat. Že to pan Bernieres napsal vlastně o něm.
    Tahle souhra náhod má tedy za následek, že v tomto kraji i nadále přetrvává zaběhlá praxe: „kam nechodí doktor, tam zaskočí šaman.“
    K rozhodnutí, že bude pomáhat druhým, coby mastičkář jej prý přiměla nějaká bába z Radnic, ke které ho zavedla, coby ještě malého prcka s ječným zrnem jeho máma Lenka. Tedy přesněji drastická léčebná metoda, flusanec do fotříkova nepřipraveného, tudíž otevřeného zaníceného oka. Tehdá si řekl, tudy teda cesta pane Hippokrate, asi nevede a o pár let později se nechal raději zapsat na zmíněnou univerzitu. Dozněly poslední výstřely druhé světové války a on stihl ještě na Plzeňské fakultě lékařské UK získat vzdělání kvalitní. Domorodci by jej záhy zajisté rádi zařadily do pantheonu božstev svých, pro um jeho léčitelský, ale hlavně za tu upřímnost jeho, neb na férovku by sám sebe prásknul. „Medicus curat, natura sanat.“ „Já léčím, příroda uzdravuje.“ Ordinoval by jim střídavě čaj černý či zelený, nesený až z plantáží Darjeelingu, řádně dle potřeb střevní flóry jejich. Takové střídání zeleného a černého ranního čaje nahrazovalo veškerou potřebnou medicínu, od zažívání po srdíčko. Tu investici tak Karlíkovi IV. i pracujícímu lidu byvšímu po osmačtyřicátém na drahně dlouhou chvíli u kormidla dějin, zrůdnému tehdá světařádu, bohatě a mnohonásobně vrátil.
    To jeho léčitelství mělo nejednou i své úsměvné stránky. Představovalo i protokolární zátěž nebo v našich dětských očích, mých a brachusových i ostudu, hlavně v prvních letech základky. Ostatním dětem, kterým to štěstí vlastního domácího doktora medicíny nenadělilo, zapisovali maminky do třídní knihy stručnou omluvenku. „Nechala jsem Lojzíka doma neb se mu spustila rýma.“ Náš fotřík napsal na půl stránky něco v tom smyslu. Můj syn onemocněl katarem horních cest dýchacích a vyšperkoval to několika latinskými termíny a svým razítkem z ordinace. Klucí se smáli, že se nám jako po..al nos. Větší ostudou byl snad jen slovník jedné naší, raději tady nejmenované tetky. „Oříšky vlašské dávám obvykle do komódy.“ My je měli v obyčejném kredenci. Nebo. „Po obědě se strýc rád natáhne na chaise longue.“ Když byl u nás, vzal za vděk a schrupnul si klidně i na kanapi.
    Tam doma u nás v údolí co má sukně, má ambice na léčitelskou kariéru. Dříve se jim říkalo, dotáhly to i na titul čarodějnice. Když ony dozrají do toho správného věku začnou sušit bylinky a předhánět se se sousedkou která z nich je lepší a má více nasušeno. Odvar z kopřiv prý čistí krev. Heřmánek a Jitrocel jen rány. Tyhlety jejich ambice jsou nám ostatním osadníkům často docela prospěšné. Lidové léčitelky odedávna spíše bábami kořenářkami zvané, ozářeny nimbem hodných čarodějnic jako svědci aureolou svatozáře kolem kebule své bývají.
    Tady by mu konkurovat směly snad jen vpichovači jehel a sběrači hub, ale ti sbírají až někde za hřebenem.
    Přešlo ještě několik zim a on sám nebo alter ego jeho spatřeno bylo kus cesty za kopcem, kde určitě shání nějaké rozumy, nějakým fotografem z Vinohrad. Jmenoval se tuším Jaroslav Havlík, a ten jej hnedka po návratu ještě za tepla uplacíroval na titulní stranu svého překrásného kalendáře a tento hnedka jak zmerčen byl, sundán Kytkou z něčí cizí stěny, jak má ona ve zvyku a visí teďkon u nás v kuchyni, aby ty moudré oči jeho dohlédaly, jak to tu s Tondou a Kytkou vedeme.
    I brachuse by uctívali a blahořečili, neb křenící se úsměv s raťafáky jejich, prozrazoval, že k zubákům a zubníkům podhorským to je příliš velkej flák. A tak úsměvy jejich povětšinou byly výtvorem mistrů černého řemesla kovářského, nečistých to Garů.
    Pravé žně jemu ale přicházely vždy v čase ořechobraní a těchže louskání, ač papíráky zvaných, to byly fronty v Mírově narvané čekárně obzvláště dlouhé a umění jeho ještě vyhledávanější a žádanější. „Jako louskáčky existují i jiné lacinější inštrumenty nežli Vaše stoličky!“ Ale nedbali rad jeho a jak rok s rokem se sešel, už tam dřepěli nanovo.
    Společně by ordinovali kloktadlo z kořene hojného zde kostivalu; medunice, černý kořen, volský jazyk, lupen sladký, kobylí mléko nebo na Slovači kostihoje též zvaného, na dásně a zubní kazy v kombinaci s ovocným koktejlem s jednou povařenou rozdrcenou skořápkou slepičí.
    Na frňáku střídavě brýle jejich, píšíce toto, je jaksi smutenka po nich obou.
    Nazpět k těm Garům, koumákům nečistého řemesla černého. Viděli jsme kterak čerstvě ukované řetězy tažením za koněm až k zákazníkovi po kamenech říčních dokonale ohlazeny a vyleštěny byly tím lépe, čím vzdálenější zákazník to byl. Kterak po ohlazených šutrácích řečiště Marsyangdi smýkány jedním koncem k sedlu připoutány.

    „Li Š‘-čen, ne to nebyl ten slavný lékař, ale rybář. Pokud jde ovšem o proslulost, nijak si nezadal – řekl by poučený student – s tím, který jako sám Hypokrates byl zastáncem pokojných léků a věřil silám přírody a vlastnímu organismu. Li věřil, když došel na břeh řeky nebo okraj jezera, že ryba, kterou měl toho dne na mysli, - chce být ulovena. A opravdu se jeho lovy podobaly v jaanských vodách více meditaci moudrého mnicha, ... On rybář Li, když začínal, nejdříve si představil hostinu s celým prostíráním, se všemi těmi krásnými zbytečnostmi a uprostřed nebo na jižním – nebo západním okraji stolu – podle nejlepšího světla – zářila v průhledném rosolu, pozlacena rožněním, ozdobena ohnivými šípky nebo bledě zelenými jablíčky, ta JEHO RYBA, přinesená v den ten. Ryby, které by museli čekat přes půlnoc, vracel svým ostrým rýčem hluboko do země, a to vždy jinde, aby si nemusel místo té pohany pamatovat.“ (Přebásnil: Vladimír Sís v Testamentu pana Tena, Praha 1987, str. 68.)

   
Asi největší poctou pro pisálka jednoho je, když ručně opisován je. To se dnes poštěstí málokterému. Tomuhle posledně citovanému pánovi jsme takovou poctu prokázali po dvakráte u „Počítání nudliček v jarní polévce“ a „Testamentu pana Tena“, který vyšel za naší první návštěvy Tibetu. Po návratu přepisované čínské recepty byly jen taháky provokující inspiraci.
    Ne úplně zanedbatelnou metou ale je, když něčí čmáranice čteny jsou v lapáku. „Protože lidi v pekle je nejtěžší podvádět.“ Nechal se slyšet Henry Charles Bukowski alias Hanka.
    Ještě před bolševikem se říkalo, „to by stálo za krapet tiskařské černě“ a ještě dávnějc, „za krapet duběnkového inkoustu“ a v Mezopotámii možná, „za kousek hlíny“.
    Kamna - kchang uplácaná ze stejné hlíny, s litinovou plotnou s otvory pro placatější Wok pánev neb plát na placky ze saracénské mouky z růžové pohanky. Ještě před svítáním nás pravidelně budil hukot rozfoukávaného ohniště pro ranní gáblík.

    . . . a hlavní kus „nábytku": nízká pícka uplácána z jílovité hlíny, na níž trůní konvice s bublající vodou a hrnce s jídlem . . . Mihotavé světlo olejového kahanu osvětluje obvyklou scénu: na udusané podlaze kolem ohniště - což je jen val z uplácaného jílu a v něm dvě kované trojnožky s hrnci litinovými, takže kouř stoupá k usmoleným trámům, mezi nimiž se dere ven . . . (Thoma Zdeněk: Země bohů a démonů)

    Na římse úzké pěšiny provokuje chocholouš a můj strážce dalekohledu zmizel někde vpředu za horizontem.

    Tam dole se míchá černá voda s průzračnou na ohlazeném žulovém šutru. Nahoře padá žlutý vodopád dokonale hladkým tobogánem a těsně za námi, přímo do našich stop, tiše žuchne kamínek zvící hlavy ťavy, co byla k mání na trhu v Byštěku a nemlich stejnou vařili kuchtíci Etiopského císaře v kotli před hotelem Paříž, jak to vyprávěl Bóďa Hrabalů ve sklepení staré liguérky dole v Libni mezi tisícem lahviček esencí. Narážím na povedenou seanci, kterou spunktoval Pavlík Soukupů - nezřízený milovník luštěnin. Kdo jí hrášek nemusí brát prášek. Jak spatřil lán lusek hrachových, sjel na své žluté skládačce, pangejt nepanget mezi ty lusky, ztrativše se nám z očí. Tyto se za ním až do večerního kuropění zavřely. „Krom hrášku zbožňuju ještě hlavně tu svoji kostnatou Zdenu a ryzce na zpěněné cibulce.“
    Povedená mejdla na Bulovce v protiatomovém krytu nebo na pitevně, okultistické seance sestřiček z Bulovky a začínajících básníků, jako byl třeba Honza Cimický.
    Pavlík stíhal narozeniny každý přestupní rok a jednou jen ve dvou, na takové komorní oslavě s osmi svíčkami a prasklou lampou petrolejovou, v mámino dřevěné boudě v zahrádkářské kolonii pod Bulovkou, vyskočil z hořící chatrče strýčka Toma, se svojí kámoškou v náručí, právě čirou náhodou tamtéž dlející, oděnou v rouše Evině jen, skrz již notně hořící okno. Škoda vyčíslená hasiči zanedbatelná ale reputace v celé akademii běd i doma nezměrná.
    Kabanos, točenáč česnekový a experimentálně ověřený zákon Ohmův výpočtem délky pro opékání přímo 220V síťovou šňůrou s oholenými konci drátů. Bóďu zatáhl do té staré opuštěné liguérky kousek pod starou vodárenskou věží, kam jsme potom chtěli přestěhovat i náš Psychologický ústav. Při ochutnávce starých vzorků ze zaprášených lahviček pro nás Bohumil objevoval Skořicové krámy od Poláka Bruno Šulce. Ty nás pak uspávaly po odstřelech základů kravína v Jihočeské Studené. Neb prášek skořicovníku uhmožděný v hmoždíři veveřicí místní vás zaručeně povznese k nebesům. Dle nápovědy ze Skořicových krámů od toho pšonka z dílka doporučeného nám samotným panem Hrabalem a předčítané před spaním na střídačku jedním z nás. Ty nás pak pravidelně uspávaly po odstřelech základů kravína ve Studené perunitem.

    Musím přiznat, že v tu chvíli jsem záviděl pokojný život těm, kdo věnují všechen volný čas meditaci a kontemplaci. Byl jsem polomrtvý únavou. Str.206

    Tak tady jsem si potichu, aby to Terkule nezaslechla, říkal „tudy bych nechtěl denně mašírovat do rachoty“. Stejně jako po té úzké římse pod pasem, utržené na tolika místech, že nám to už ani nepřišlo.

    Ač tu nikdy nebyl, vystihl to naprosto přesně Eskymo Welzl… „Horší však nás čekalo až nahoře, kde jsme museli jít pěšky. Zde v průsmyku jde namouvěru o krk. Sotva metr široká stezka se kroutí po boku závratné skalní stěny, vlastně jde o jenom jakýsi úzký skalní výstupek, na jedné straně se zdvíhá svislá skála, na druhé pak padá dolů strašlivý sráz, hluboká propast, na jejímž dně se bělají koňské hnáty mezi čerstvějšími zdechlinami nebo mezi zvířaty, která se ještě hýbají, hrůzou jsem se třásl, když jsem se odvážil jen zašilhat do propasti. Nebyli to ovšem jen koně nebo muly či psi, jimž uklouzla noha na tomto hladkém výstupku; také mnoho mužů, kteří s největšími nadějemi táhli na sever, zahynulo hned na tomto prahu tajemné země.“... Eskymo Welzl: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, 1928

    S blížícím se koncem roku nastal i pro nás čas látání křesťanského svědomí. Kytka jako veřejný hradní almužník nás zaúkolovala nelehkým úkolem. Nalézti její SOS vesničku poblíž města ve tvaru nepálský kudly kukri, kterému dalo jméno dřevo káth. Dřeva, co odedávna nutí jednoho, nejen ty mladší, ještě prťatý, k hravosti. A listy jeho k žvýkání. Kátují i tamní ženský a po odpolední modlitbě je většina Káthmanďanů zcela zkátována. Pěstování je náročné na vodu a přežvykování na kapsu, neb rodinný rozpočet.

matir na Še parata svato v€
mitho `bhipadyeta gŤhavrat€n€m
ad€nta-gobhir viŹat€ tamisra
puna punaŹ carvita-carvaŠ€n€m

    "Ti, kteří se rozhodli setrvat ve světě hmotném pro uspokojování svých nehmotných smyslů, nemají možnost uvědomit si Krišnu vlastní snahou, ani pomocí pokynů od jiných či účastí na setkáních. Nespoutané smysly je odnášejí do nejtemnějších koutů nevědomosti a tak se bláznivě zaměstnávají tím, čemu se říká, žvýkání přežvýkaného." Totéž tvrdí filosofie šamanů severoamerických Apačů předávaná ústně z generace na generaci až do příchodu bílých tváří.

    Podobně jako naše lysohlávky v medu máčené nebo dnes módní koktejl kratom-ithang-kakuam. Žvýkání červeně žilkovaného listí stromu Mitragyna prý povzbuzuje i pracovitost. Pro přílišný chvat a nedostatek času neověřováno!!!

    Město kde obří vůz s valícími se očky, koulejícími bulvami Buddhovými na čtyřech dřevných protektorech, vyššími dospělého Nepálce, dodnes slouží pro pravidelnou každoroční vyjížďku živoucí bohyně Kumárí Déví s hinduistickým tilakem uprostřed čela. Občas vyhlédne zpoza překrásně vyřezávaného okna. Ale jen na Hanzelku se Zikmundem. My zahlédli jen chlebové placky, kterými je krmena v záplavě arkýřů a řezaných okenic, teplic v kraji tomto zvaných. Vzdálená příbuzná její, s popelavou srstí, červenou držtičkou a vlastní armádou blech na nekonečném schodišti vlastního chrámu se nekompromisně dožaduje Terčina banánu.

    Chystáme se zvednou krovky od země krejčíků, kteří občas jen tak z blbosti, ne z dlouhé chvíle, tu neznají, přešaltujou na politiku. Jako ten nechvalně známý sůdruh Biľak s přezdívkou „Na saká nepůšťat!“. A co se za čtvrt století změnilo u krejčíků tady v Thamelu. Pod přísným pohledem kamenné tváře Kaala Bhairava odhalivší každou lež i šalbu, pod diktátem módy a trochu i pohodlnosti šijí na první pohled stejné prošívané jupky, jako před jednadvaceti léty, už je ale necpou vlnou, jen podšívají čínským fleecem. Nezapínají je na olivy ze dřeva roďáků, ale na zipy. A protože všichni shlédli v bijáku Ghost Dog - Jima Jarmusche. Ten samuraj nosil stejnou ale s kapucou, přiheftovali přes noc ke každé ještě kapuci. Ta naše dozraje k dokonalosti až doma, kdy jí ještě bábrlinka přiheftne pár vnitřních kapes, neb těch není nikdá dost. O tom žádná.

    Odlepivše se od země vlněných kacabajek směřovali jsme do země voňavého santalu a zavánějící špíny, ale i země s nejvyššími demografickými dividendy, které ji mohou závidět i ti nejdivočejší asijští tygři, kde zákeřný zlomek pracantů v čitateli vůči starobě ve jmenovateli již započal klesati. Země, kde armáda drobných podnikatelů a podnikavců je odolnější vůči blbosti a megalomanským překlepům velkých vůdců, jako byl strýček Mao v nedaleké „Říši středu“ za kopci Himálajskými.

    A policisté tam mají jednu nepěknou vlastnost a sice tradicionelní víru v sílu východní hole z dob Cyrů a Kambysů, ku které obracejí se vždy ve styku s dobráckými orientály. Hůl ihned dala se do práce a mlátila ne buvola, ale orientálského vozku, a mlátila ho ukrutně, s plnou vírou v zákonitost mlácení. A co podivno — mlácené individuum neprotestovalo proti holi, neuhýbalo se jí, nemračilo se a přijímalo rány zcela pokorně, jako by toto mlácení bylo dávno zapsáno v knize Alláhově na účet zmláceného Mustafy nebo Achmetky. (D.L. Mordovcev: Na Ararat, 1892)

    Už nevím, kdo z nás přišel na to, proč se uštěpačně říká, "podle nepálského času". Takový Švýcar to má lehký, našteluje si ty svý cibule podle vlaku, ale chudák Nepálec ať to zkusí podle autobusu, který čeká až bude i střecha plná pasantů, koz a slepic a pak se ještě zasekne u prvého sesuvu. Proto se také možná říká, plus mínus autobus.

    Cestou z letiště nám naservíroval kámoš taxíkáře jobovku o svátku čehosi zaplnivší všechny hotely po střechu. Prasárna a pravda srovnatelná se storkou Šibíkovo ze stejného megapolis. Odchycen nažehleným guurem u vchodu do nádraží. „Váš vlak pane má osmihodinové zpoždění. Žádný problém, moje cestovka Vás na megaprocesí Kumbh Mela ráda odveze.“

    Na pár dní jsme tedy ještě přistáli v béčkovém filmu Bollywood production a prosmejčili ještě pár střešních pajzlů s podobně proklatě dobrou adresou, v naší bedekry profláknuté čtvrti. Zdvihnuvše oči mezi jednotlivými chody, od těch profláknutých indických blafů. Dahi bhalla což jsou knedlíčky z čočky zalité několika různými omáčkami a posypané pěti druhy koření. Dominuje jogurt s jemnou cibulkou a jadérky granátového jablka. Paňdžábské kuře masala jak ho prý vaří mámy v severoindických vesničkách. Tak k tomu pěkně shora pozorujeme, jak o ty jejich posvátné kravky pečuje vždy svorně celá ulice. Jurodivý chlapík na rohu ulice po nás požadoval jednu rupku a nechtěl ničeho slyšeti o nějakém našem „Fund Racingu“, že jako nedostane rybu ale jen vlasec a háček, a prut si má ufiknouti někde v bambusovém háji. Nevybíravými invektivami nás poslal štandopede do nemlich stejného výše zmiňovaného háje. Jeden místní terorista se prý pokusil unést autobus japonských turistů. Policie má k dispozici 6386 fotografií únosce.

    Poslední taxi nám ukázalo krovky někde hluboko dole. Královský bakšiš tomu co nenávratně zmizel ve zpětném zrcátku v normální dillíské zácpě.

   

známka Tibet

    Takový lev prospí kliďánko dvacet hodin. Napoleon prý dokázal po bitvě urvat skorem tři pižamové dny v kuse. Po návratu je asi hravě všechny překonáme. Oprášíme a zopakujeme tu úsměvnou historku, kdy jsme s Reezzesem vycestovali příliš ranním sněhulákem do Sokolské chaty pod Šumavským Špičákem. Zakoupili sobě basičku gambáčů a po konzumaci tekuté snídaně zalehli na palandy a vstali následného večera k poslednímu houkání zasněžené, tehdá ještě páry, zpět na Plzeň.

    Tam doma po návratu na nás čekal podzim s javorovými listy stejné barvy jako měly hábity starých lámů, prvé pravé regma a náš míčkožrout s vyholeným břichem po operaci za nenažranost, po spolknutí tenisáku.

    Po celých Pecích znám, co velký elegán a požírač míčků.

    Na tu naší Šumavu se navrátili vlci a pár dní na to BBC, která ročně rozfofruje čtvrt melounu liber za bublinky vydala interní raport zakazující šampaňské, protože se do tohohle klimatu poněkud nehodí. Z důvěryhodného zdroje se provalilo, že živý otrok stojí méně nežli Váš oblíbený parfém. Mobily má už víc lidí než fungující záchody. Stockholmští vědátoři vyšpekulovali, že pro lidský mozek je ideální odchod do důchodu již v pětapadesátce. Hlavně ty vyspělé ekonomiky to ale dnes nutí držet si nevolníky o deset let déle a zadělávají si tak na světlé zítřky společenstev vyspělých mentálních trosek neboli dementů. Kdyby to ale ti Švéďáci prosadili, byla by na tom našem treku asi dost hustá tlačenice. Vlády rozjely rotačky na bankocetle, opičíce se po Fedu, co nafoukl papírové dolary poprvé kvůli vstupu Spojených států do I. světové války. Skončilo to velkým třeskem v devětadvacátém, neb těžké je zbavit se takové drogové závislosti a detox bude bolet. Do českých hospod se vrátila malinovka. Silničářům došla sůl již v půlce zimy. Rapidně poklesl počet kosmetických operací a lidé začali chodit k ševci a k hodináři. Na Aukru vyletělo zlato a staré výrobní nástroje řemeslníků. To vážně prodraží a opozdí sběr matroše připravované bichle. Krize nahrává levici, ta oprašuje ze záhrobí přespolní model tržního leninismu. Ruští mužici - oligarchové v papachách dávají do zástavy jachty a soukromé tryskáče. Putina, co je sám jak mužik na Sibiři, podrbala trochu za ušima media. Přijal protikrizový scénář podle skript ekonomie a ne vysoké školy despotismu, jako doposud vždy. To mu nadiktoval zdravý rozum. Mužik, co nemá už co ztratit, kouše. Smíření pravoslavných popů s novodobými bolševiky mráz z východu opět přivál, takový co po zádech rád se prohání. Kdosi nejmenovaný svévolně ponechal pootevřené dveře do Kremlu, nedej bože až na Sibiř.
    Krize srovnatelná snad jen s tím černým pátkem v devětadvacátém nebo tou tulipánovou bublinou z počátku století XVII., po které nám alespoň zbylo několik krásných barevně žíhaných holandských odrůd.
    Vosy nemají do čeho píchnout, chřestýši už zase chřestí svými zbraněmi. Celá zeměgula si rve vlasy jak jí „drahej Velkej brácha“ dřepící zrovna na té nejvyšší sesli Říše středu, dnes největší vývozce totalitních móresů, přivřel kohoutky, ne ropy ale několika dosud téměř neznámých prvků, které jeden mužik opomenul zakreslit do té své profláknuté tabulky. Vydatná to potrava cechu sýčků.
    Říše, ve které si právo na Google na svoji tabuli lidských práv ještě dlouho nepřišpendlí, ale čínská státní šrajtofel je letos už naditá k prasknutí doláči a Amík musí nevyváženost vzájemného kšeftování vyvažovat tiskem státních dluhopisů nebo rovnou doláčů, které končí opět ve stejné šrajtofli a „Říše středu“ si za pár let může špendlýrovat nákup celé zbylé zeměgule. Rovnováha čínského proexportního směnného kurzu vůči dolaru je křehká, jak její průsvitný porcelán a při neomaleném pohybu, neboli drcnutí může způsobit nepěkný třesk kontinentálních desek.
    Čína nabírá výšku tak nehorázně rychle, neb letí od nuly a každý aviatik ví, že tam dole je hustější vzduch pro její křídla a tudíž vystoupat ode dna o sto procent je brnkačka. Pragmatický nástupce Mao Ce-tunga nastínil následný směr po čínsku úslovím. „Není ani tak důležité, zda je kočka bílá či černá ale zda umí chytat myši.“ V seslích Všečínského shromáždění lidových zástupců - Čchüan-kuo Žen-min Taj-piao Ta-chuej se okotilo měně komunistů nežli v tom parlamentu našem.
    Veřejné mínění sledované šikmýma očima od dob pana Konfucia otočilo na obrtlíku dějin o rovných sto osmdesát stupňů. V preferencích rodičů se tam dostaly holky před kluky. Důchodový systém se všude i v Říši středu hroutí a na dcerky je přeci jen větší spolehnutí. To vše díti má se ve jménu mezigenerační solidarity. Před pravidelnou podzimní vlnou chřipajzen se čínské mafiánské gangy vrhly na česnekové spekulace, které garantují rychlejší zisk nežli měď, drogy a holky. A ke všemu jej ještě dovedly k jednostroužkové dokonalosti.
    Ten česnek, co bůh Hermes radí požívat Odysseovi, králi z Ithaky, na čáry Kirké a též proti upírům prý dobrý je. Přezdívaný též „Ďáblova palička“. V české kotlině může česneku konkurovat jen fotovoltika financovaná z kapes všech vazalů ČEZu. Rychle vyplňit desítky formulářů, abychom náhodou nezůstali v Nedvajzu pozadu. Nevěda ještě, že úder na solár je již za dveřma. ČEZ oznámí, že v zájmu prolomení limitů na těžbu uhlí už nepřipojí žádné solární zdroje do rozvodné sítě. A nám nezbude než od Číňana za pět let zakoupit větrnou elektrárnu přikurtovanou v koruně dubiska nad úly, napájející vysloužilé trakční baterie z invalidních vozejků. Další ze série pokusů to o off-grid, stejně tak jako zužitkování Toníkovo bohatých bioplynů pro pohon elektrocentrály.
    Vždy, když babce docházela při látání niť, začala kvaltovat, když fotříkovi docházel benzín v té prastaré oktávce barvy petroleje, šlápl na plyn, aby to stačil k pumpě a protože je to zřejmě reflex dědičný, hnedka jak nastartovala ta velká krize začali jsme i my šturmovat s úpravami Nedvězí. Po zmiňované dálnici přišla na řadu buko-dubová fortelná podlaha do sednice, položená po vzoru starých fachmanů na smrkové polštáře přímo na suchou škváru. V naší Akademii běd odhalili účinky výtažku z bodláku ostropestřce mariánského, který nedovolí rakovině stáhnout si k sobě vyživovací cévy z okolního organismu. Na naší popelnici stála úplně netknutá busta tatíčka Masaryka, toho co jezdil na bělouši v bílém kvádru, jak mu to prý poradil ten jeho kámoš, co se tak kamarádil se žabožrouty, než chudák spadnul s tím plátěným italským dvouplošníkem. Tom se vrhnul na přikrášlováni Pražských hospod. Nejenom, že to je prácička bohulibá, ale navíc nikdá už v takové knajpě neplatí, neb mu všichni dluží. To dělá náramný dojem na buchty, cítí se jako Fico od Andy Garcia z Havany před nástupem Che Guevary a toho jeho kámoše.

    Přejde ještě jedna zima a voňavý bakelit oslaví kulatou stovku. My se těšíme na vůni jiné chémie, vývojek a kyselého ustalovače, jako Petr Zlatník na vůni nafty a rozehřátého asfaltu odpočívadel pro náklaďáky TIR a tu svoji starou Karosu.

    Národ sobě započal opět vymýšlet anekdoty = symptom ozdravění. U nás doma se právě líhne myš Lenka hodná politika velkého formátu. Nápad na založení „Klubu kokotů“. Na první pohled bezvýznamný počin skrývá hlubokou a vzácnou myšlenku sebereflexe. WOODKOPF hraje stále více známých osobností.


    Doma se Terka moc neohřála, že prý bábrle ještě neletěla aeroplánem a tak spunktovala dámskej vejlet za krásnejma gondoliérama a Shakespearovskejma padouchama, do města na laguně, dóžete Benátského. Ještě dříve než ji vinohradští felčaři ve svém, ale námi řádně prolustrovaném špitále naservírovali dvojitý titanový šroub do předloktí pravé hnáty po snowboardovém prvopřeskoku dvojité kysny v Peci pod Sněžkou.
I když to babka nakonec vzdala, tak zbylý ženský vyrazily.  

    Někde se prosáklo: www.mistnikultura.cz

    Jediná příjemná frustrace, co tak trochu pohladí po duši, když se můžete chlubit už jen herojskými činy svých ratolestí.

    Tom stvořil neodolatelnou pozvánku.

    Na neoficiální verzi stálo: Omlouvá Vás jen krchov a očumování mumií.

    Frťana slivovice přesně 20 min před, ani o fous dříve, ani později. Pro Terčinu přednášku o Tajemném Mustangu, neb o vytahování si kšand, jsme zvolili ten nejnešťastnější termín, kdy byl Holidáč po střechu nadupán uhlobarony jak vystřiženými z Cimmermanova "Posel z Liptákova". Druhou hvězdou večera byl P3k, na kterém škemral každý recept na nepálský čaj vařený v desetilitrovém hrnci za asistence Jirky Hrubého a servírovaný Kytkou během prezentace.

    Nyní mi povězte, není to vzácná vůně? Čínský čaj má mnoho druhů a je vonný, ale tento, který je plodinou našeho údolí, úplně se mu, podle mého náhledu, vyrovná." Conway pozdvihl koflík ke rtům a ochutnal jej. Chuť byla jemná, prchavá, skrytá, byla to mátožná vůně, která spíše ovanula jazyk, než na něm ulpěla. Řekl: „Je výtečný a pro mne docela nový." „Ano, jako mnoho našich údolních bylin, je i jedinečný i skvělý. Ovšem, musí býti velmi zvolna ochutnáván — ne jenom ve zbožné úctě a s láskou, ale se snahou v plném stupni jej vychutnati. To je vzácné ponaučení, jemuž se můžeme naučiti od Ku Kai Ču, který žil asi před patnácti stoletími. Byl by zaváhal dosáhnouti ihned šfavnatého vnitřku dřeně, když jedl kus cukrové třtiny, protože, jak vysvětloval: "Uvádím se postupně do oblasti rozkoší. Studoval jste některé z velkých čínských klasiků?" Conway odpověděl, že je povrchně obeznámen s některými z nich. Věděl, že ve vyhýbavé rozmluvě bude podle etikety pokračováno, dokud nebudou odneseny čajové číšky; ale neshledával, že ho to dráždí, třebas dychtil vyslechnouti dějiny Sangri-La. Bezpochyby byla v něm dávka Ku Kai Čuovy váhavé citlivosti. Konečně bylo dáno znamení, znovu záhadné, sluha tiše přišel, tiše odešel a Svrchovaný Lama začal bez předmluvy vyprávěti o Sangri-La. (James Hilton: Lost Horizon)

    Slečna Skromná.

    Při těch předváděčkách můj Šerpa nesměle oponuje, udělat na Planině modliteb dobrou fotenu není vlastně vůbec žádný kumšt. Stačí kamkoli zamířit a stisknout. Protože ani jeden z nás moc fotografovat neumí, nuceni jsme vyrážet do krajů, kde postačí bez míření jen tak mačkat spoušť. Tak úplná brnkačka to ale zas není. Změřit světlo v temném průchodu, rukama nohama si pokecat o počasí s portrétovanou Tibeťankou, ujistit ji, že jí neseberete duši, manuálně zaostřit anastigmat a pár milisekund před stiskem sklopit zrcadlo FMdvojky. By fotena ta slepá nebyla. To vše při hloubce ostrosti několika milimetrů úplně otevřené jednačtyřky s dobře rozmáznutým bokeh pro hloubku, potlačenou placatost, (z Japonského „bo-ke“ – neostrý) parametrem kvality nezaostřených ploch, které u takového skla a běžné scény s malou hloubkou ostrosti zabírají většinu plochy. Vrcholem umění fotografického je švenkovat, když vás míjí chvátající yak. A asi vůbec nejtěžší je ten tunový baznek vysmékat tam kde se počítá s každým gramem a jeden by raději přibalil kus žvance. I taková pantomima pro navázaní kontaktu, že to jako dnes nevypadá na déšť, je dost vysilující. Ve svém fejetonu „Italské listy“ Kája Čapků rozebírá úskalí i úsměvy komunikace s domorodci:

    ... s trochou prostoty a trpělivosti by mohl člověk projít celým světem. Vcelku – až na málo výjimek je možno lidem důvěřovat; nic neposiluje optimismus více než tato zkušenost. Kdybych uměl italsky, byl bych přišel o rozkoš tohoto poznání; byl bych dokonce méně viděl, protože bych méně bloudil a neocitl se chvílemi v končinách, o nichž bedekr nemluví. Člověk vleze do tramvaje, která jede opačným směrem; a místo v nějakém hloupém parku s ** nádhernou vyhlídkou se octne v tovární čtvrti a potlouká se v nevýslovné špíně takové Arenelly, vyjeven víc, než kdyby se podivoval subtropické vegetaci palermských sadů. I bloudit, i být němý, i být bezmocný v boží dlani je veliká rozkoš a velký prospěch.

    Co se plastičnosti týče, nejlepší by byla padesátka, která je nejpodobnější lidskému oku nebo dokonce pětatřicítka, ale na takové důvěrnosti nebývá času dosti. Zkuste pětaosmdesátku, co vás ale také ještě nepustí dost k tělu po povětšinou příliš krátkém seznamování. Stoosmdesátka je zas moc placatá, proto na lov domorodců si přibalte stopětku. S tou na těle alespoň velikosti Full-frame nemusíte ještě procouvat zeď. Obecně ale s každým takovým delším pevným sklem krapet více vytrénujete svaly lítkové. Přibalený retroadaptér z něho lehce udělá hodně manuální makro, objektiv na motýly.

    „Ó, sahibe,“, volala žena, „kdybys na nás nebyl pohleděl zraky své černé skříně.“ Mínila tím skla mého aparátu …
    Konejšil jsem ji tedy, jak jsem dovedl, i slíbil jsem nikdy jich více nevypodobniti. (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, London 1897)

    Špígl nýgl, na mosaz zjevila se pravda. Oblejskanejma hranama do zlatova, bez mučení přiznává černé tělo FMdvojky kolikrát cvaklo zrcadlem, šrámy s přeleštěnou přiznanou rzí, utržené v jeskyních Transylvánie i pod Fitz Roy, prověřeno bylo třeskutými mrazy, kdy cvakalo i bez baterky. To tělo slezlo právě z kolimátoru, řádně vytuněno, jako McLaren před LeMans. Seřídit čtyři šrouby matnice je dobrá alchymie.

    Země Bö odedávna lákala básníky a fotografy, jako plamen kahanu krmeného yačím máslem přitahuje nočního motýla nebo mucholapka svoji masitou oběť. Jako bílou tvář přitahuje a sluší jí černé kvádro a černou zas bílé.
    Dobrá společnost. Kerouac, Ginsberg, Bondy, Hrabal, Drtikol, Ptáček, Thoma, Paichlová, Streif, Zeyer, ... Někdo to musel hodit do pera, někdo do stínů. Každého z nich ta koketérie ale poznamenala, i když povětšinou platonická byla.

   

    Mít dost načteno ještě před expedicí, to je holý nesmysl a je to další nepublikovaný Murphyho zákon. Hnedka po návratu narazíte na zdroje informací, které by se určitě šikly ještě před cestou a také na postřehy, které Vám předjezdec doslova ukradl z pera. Do smrti smrťoucí si jeden vyčítá, že šlapal nevšímavě pár kroků od hořících kamenů, kvůli kterým se táhnou procesí až z daleké Indie do Muktinathu.

Předjezdci a prameny z nichž pro tento spisek čerpáno:

    Agartha.cz

    Ottův slovník naučný

    Já, bratr Oldřich, Čech z Furlánska

    Luis Trenker: Hrdinové hor, 1944, (horopis Himalaya str. 73-76)

    Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Světadíl pod Himalájem, Praha 1969
    Bráhmanští kněží krále vykoupali a na jeho tělo přiložili patnáct druhů bláta jako symbol vlastností, jež musí mít správný panovník. Pro sílu a hbitost bláto ze sloních a koňských stájí, pro moudrost bláto z Himaláje; rozmočená hlína z mraveniště, bláto z kola povozu a půda ze soutoku dvou posvátných řek měly zmnožit královu pracovitost, vytrvalost, pobožnost, skromnost, spravedlivost, lásku k poddaným, na každou další lidskou hodnotu nový druh bláta ... str.324 a na str.229

    Peissel Michel: Tajemný Mustang, Olympia 1976
    Situace, v které jsem se nyní octl, bezpochyby souvisela s žízní po exotice, vyvolané jednotvárným a přecivilizovaným životem v domě mého dětství v Hertfordshiru. Brzy se mi tam znechutilo pozorování vrabčáků a myší, jediných to divokých zvířat ve Velké Británii, směšně přihlouplých. Vyrostl jsem s touhou po udatnosti a rytířství v ovzduší něžné péče, v ustrašeném světě, zalidněném chůvami a dobrotivými sestřičkami. Ve světě zákazů, kde člověk neustále slyšel: „Tam si nehraj, umažeš se!" Takže jsem rád dělal, co se nedělá, jako třeba naučit se tibetsky a v epoše „tryskáčů" pěšky putovat přes Himálaj. A ze všeho nejzakázanější bylo vydat se do Mustangu ... str.10

    Matthiessen Peter: Sněžný levhart, Volvox Globator 2006

    Ippolito Desideri: Cesta do Tibetu, Odeon 1976

    Cesty missionářské, které Mongolskem, Tibetem a říší Čínskou vykonali Huc a Gabet, kněží kongregace sv. Lazara v Paříži, přeložil Karel Jindřich, Prvé české vydání vyšlo v Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1887 a zatím poslední v překladu Václava Durycha vydala MF 1971

    Otakar Feistmantel: O pohoří Himalaji, Osvěta 1890, 30 stran
    „Kdo myslí na Himáčala, třeba by ho neviděl, jest větší než ten, kdo koná veškeru bohoslužbu v Kaši. Za sto božských věků nevylíčil bych ti slávu Himáčala. Jako rosa žárem ranního slunce usychá, tak mizejí hříchy lidstva pohledem na Himáčala.“ Skandá Purána – Manása Khanda

    Alexandr Hübner: Procházka kolem světa, Praha 1880, str.362

    Vladislav Šír: Herbář, Karlín, M. Knapp 1890. Seznam všech léčivých bylin v Čechách a na Moravě buď volně v přírodě rostoucí neb i v zahradách pěstovaných, jichž se v domácnosti jako léku upotřebovalo a některých až posud upotřebuje. S udáním proti kterým nemocem a jakým spůsobem se jich užívá jak u lidí, tak i u dobytka, který čas se pro lékarny sbírají, jakož i k čemu v hospodářství a průmyslu užitečny jsou, a seznam rostlin jedovatých, kterých jest se chrániti.

    Vladimír Sís: Der Weg nach Lhasa, 1956

    Vladimír Sís: Tibet, 1958

    Vladimír Sís, Josef Vaniš: Země zastaveného času, 1959

    Vladimír Sís: Žáci hrušňového sadu, 19??

    Vladimír Sís, Jiří Žáček: Testament pana Tena, ČS 1987

    Vladimír Sís, Dana Kalvodová: Počítání nudliček v jarní polévce, MF 1976

    Josef Vaniš & Vladimír Sís: Vzpomínky na Tibet 1954-1955, Velká synagoga v Plzni 2007

    Bondy Egon: Indická filosofie, edice: Vokno, 1997

    Bondy Egon: Mníšek, samizdat, 1975

    Bondy Egon: Šaman, samizdat, 1976

    Rybár Štefan, Hejma Ondřej: AutoStopem do Nepálu, Kamarád, Praha 1978.

    Petr Hillary, Graeme Dingle: Napříč střechou světa, 1983

    Thoma Zdeněk: Země bohů a démonů, Panorama, Praha 1984. P3k před cestou často hovořil o tom, jak je zbytečné brát s sebou příliš mnoho věcí. Zdůrazňoval mi praktičnost velkého bavlněného šátku, který prý je schopen zastoupit hned osm důležitých cestovních potřeb. Může sloužit současně jako ručník, čepice, obvaz, opasek, utěrka na nádobí, ubrus při pikniku v trávě, třírohý šátek v případě zlomeniny a nakonec jako skutečný šátek nebo šála. Domníval jsem se, že žertuje, ale starý táborník Petr není zvyklý teoretizovat. Až na ručník, který mu jistě do batohu vpašovala maminka, používal šátek místo všech uvedených předmětů. Odlehčit se od svetru však neměl v plánu a později mu dost chyběl. . . To přihodilo se v roce, co se někde daleko doma narodil Michal, cestovatel následovník. Nemaje tehdá ještě ani ánung, že ten jeho Michal v téhle zemi stráví velkou část svého života, pendlujíce mezi Prahou a Kathmadů. A v patnáctém roce nového milénia jej tam zastihne stoleté zemětřasení, co zbourá patnáct století staré památky včetně královského paláce.

    Thoma Zdeněk-Thomová, Soňa: Nepál, království pod Himálajem, Dita, Praha 1996

    Thoma Zdeněk a Soňa, Thoma, Michal: Pod hradbou Himálaje, Mladá fronta, Praha 2005

    Bubák Oldřich: Království Lo / Mustang, zapomenuté tibetské království, Universum, Praha 2005

    Schaller George B.: Stones of Silence, (Mlčící kameny, Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 1995)

    Norgay Jamling Tenzing: Píseň Everestu, Ikar, Praha 2002

    Knížková Hana: Bohové s lotosovýma očima.

    Kolmaš Josef: Svět Tibeckého Buddhismu

    Follmi Oliver

    Karl May: Ve stínu šumavských hvozdů (IM SCHATTEN DES BÖHMERWALDES)

    A.S.Puškin: Cesta do Arzrumu, 1829
Kalmycká kibitka (síťovité pletivo, obalené bílou plstí).
Celá rodina shromažďovala se k snídaní; uprostřed vařilo se v kotli a dým vycházel otvorem, udělaným na vrchu kibitky. Mladá Kalmyčka, sama sebou dosti hezká, šila a kouřila tabák. Posadil jsem se vedle ní. "Jak ti říkají?" - "Kolik je ti let?" - Osmnáct. "Co to šiješ?" - Portku. - "Komu?" - Sobě. - Podala mně svou dýmku a jala se snídat. V kotli se vařil čaj se skopovým lojem a solí. Postavila přede mne svůj hrneček. Nechtěl jsem odmítnout a srkl jsem, zarážeje dech. Nemyslím, že by jiná národní kuchyně mohla upraviti něco ohavnějšího. Poprosil jsem o něco k zajedení. Dali mně kousek sušeného kobylího masa, byl jsem i tomu rád. Kalmycké koketství mě vyhnalo. Rychle jsem se vzdálil z kibitky a ujel jsem od stepní Kirky.

    Ferdinand Stolička, 1863

    Rudyard Kipling: Kniha džunglí, 1899

    Le Bon: Duše davu, 1895

    Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, 1897, Praha 1904
(Jako autor se dnes moc nenosí neb stál vždy na straně Anglánů. Jemně nesouhlasil s kontroverzní metodou vypalování očí cestovatelům, aby se tito napříště hůře vraceli do zakázaného města.)

    Enrique Stanko Vráz: Čína. Cestopisné črty, 1904

    Josef Kořenský: U cizích národů, A.Storch syn 1927, obsah

    Franta Jeřábek: Dobrodružná cesta kolem světa, V. Kotrba Praha II. 1942, str. 53

    Bell, C. A. : Grammar of Colloquial Tibetan, 1905

    Sven Hedin: Transhimalája - 3 svazky, Leipzig, S.A.Brockhaus, 1909

    Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, 1911, (Tibet. Objevitelské výpravy, ORBIS 1943)
(Velké stany byly všechny černé jako havrani neboť byly vyrobeny z vlny yaků. Byly vyztuženy tyčemi a upevněny provazy. Před každým ležela hromada suchého trusu, který hořel pod úzkým otvorem v jejich vrcholu.)

    Sven Hedin: From Pole to Pole, 1912, projekt Gutenberg

    Sven Hedin: Tsangpo Lámova pouť, Ladislav Šotek 1923

    Alexandra David-Néel: Travel to Tibet in 1924
(Belgicko-francouzská anarchistka popisuje svoji cestu od východu z provincie S-čchuan a dvouměsíční pobyt ve Lhase s Ekai Kawaguchi, se kterým se osm let předtím seznámila v Japonsku. Její dílko později ovlivnilo Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga.)

    Sven Hedin: Mount Everest, Praha, Sfinx 1925.

    Aznov, L. : Na stepi a v pralese, Zápas s vlky v Tibetu, ORBIS 1924

    Antonín Ferdynand Ossendowski: Krajem lidí, zvířat a bohů (Koňmo Střední Asií), 1925

    ... podobná anabáze po jednadvaceti letech.

    Frant. Langer: Železný vlk, 1925, str. 189. Kdo je v Rusku bolševikem? ...

    Eskymo Welzl: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, 1928

    Bedřich Golombek, Edvard Valenta: Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, Praha 1971

    Milada Bartoňová, Zdeněk Bašný, Boris Merhaut, Rudolf Skarnitzl: Jóga, od staré Indie k dnešku, Avicenum - 1971

    Rampa, T. Lobsang: Třetí oko, Paseka a Trigon, 1994

    Rampa, T. Lobsang: Lékař ze Lhasy, Trigon, 1995

    Slawomir Rawicz: Dlouhá cesta, 1956.
(Šest tisíc kilometrů z Gulagu 303 v Jakutsku roku 1941 kolem Bajkalu, skrz mongolskou Gobi, Tibet, přes Himálajský řetěz do tehdy britské Indie. Příběh řádně uzmut dalšímu pšonkovi Witoldu Gliňskému, arestovanému po bratrském vpádu Němců a Sovětů do Polska v devětatřicátém, což potvrdil britský zvěd v tehdejší Indii Rupert Mayne. Po napadení Sovětů wehrmachtem ve dvaačtyřicátém, byl polský exil vzat na milost, přesněji vytěžován sovětskou rozvědkou a autor „Dlouhé cesty“ nestačil zdrhnout.)

    B.I. Kuzněcov: Tibetskaja letopis, "Světloje zerkalo carskych rodoslovnych", Leningrad 1961

    James Hilton: Lost Horizon a jeho Shangri-la

    Max Eiselin: Úspěch na Dhaulagiri, 1960 , stezka nad Tukuče
Ocitáme se na plochém jazyku ledovce Majangdi; nedaleko pod námi pramení pěnící se Majangdikhóla, která se u vesnice Beni vlévá do Kálí Gandakí.

    Li Po Li Po Li Po na misantropovacitarna

    Peter Goullard: Forgotten Kingdom, Readers Union 1957 (Rus prchající před rudoarmějci až do centrálního Tibetu.)

    Osho: Cesta bílého oblaku, Pragma 2000

    Tajné dějiny Tovaryšstva Ježíšova

    Lama Anagárika Góvinda: Cesta bílých oblaků, Eminent 2007

    Karel Hynek Mácha: Máj

    Lubomír Martínek: Ruce vzhůru, klobouk dolů

    Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin, Academia, Praha 2010

    Micheal Finkel: Nepálské jeskyně v nebesích, Mustang, NG 10/2012

    David Michie: The Dalai Lama’s Cat, 2012

    Jefim Fištejn: Putinův tlak zformuje národ – Reflex 29/2014, str.18

    Kundra Ondřej: Putinovi agenti, 2016

    Josef Formánek: Dvě slova jako klíč, GEKKO 2016

    Jaroslav Hutka: moje vesnička Agonda, 2013

    Jan Cimický: Tisíc jiskérek na noční obloze, BARONET 2014, kámo Pavíka Soukupů z Bulovky

    Stoletý omyl, Babylon, Studentský list pro seniory, číslo 2 / ROČNÍK XXVII

    Filmotéka:

    Josef Vaniš & Vladimír Sís: Cesta vede do Tibetu, Armádní film 1955, dosud nebyla nalezena ani jedna kopie

    Eric Valli: Himálaj karavana, France 1999, film z kraje Dolpo

    Arnošt Vašíček: Záhady Číny a Tibetu, MYSTERY FILM, Ostrava 2007

    Rodinné prameny:

    Vzpomínky ne už na jméno paní, kterou jsem léčil v době, kdy jsem ordinoval v klášteře na Jiráskovo náměstí. Měla dvě dcery a viděla ve mně jakéhosi pokračovatele indického náboženství, dokonce mi dohazovala svoji dceru. Přijal jsem pro jistotu jen obraz hory Mont Kailas - který přivezla ze svých záhadných cest na východ.

    Přemysl

    Text připsaný dětskou rukou na obraze: "Hora Mt. Kailas. Tibeťané jí říkají, Kang-rimpoče, to jest Svatý ledovec. Ledová střecha nebo Ledový drahokam. Vypadá jako gigantický krystal nebo papežská mitra. Je to posvátná hora uznávaná asi 2 miliardami lidí nejrůznějších náboženství a filozofických škol. Bájný střed světa Sumérského i sídlo Šivovo. Je o ní zmínka v Mahábháratam – nejstarším indickém eposu (o Rámovi a Sítě)."

    Na severu protrhly se mraky, a malebně zjevil se nám posněžený vrchol svaté hory Kelas. Pohled naň byl opravdu okouzlující. Nejsa nepodoben vysokému štítu chrámovému, vyniká Kelas nade dlouhé nižší pásmo horské a liší se zamodralým nádechem svým od teplé žluti nižšího hřebene. Kelas vystupuje asi 600 metrů nad ostatní hory svého řetězu a má ostře ohraničené hrany i terassy, které označují rozličné jeho zvrstvení, a na kterých vodorovné pruhy sněhové se zářivě odrážejí od tmavého skalního podkladu. Tibeťané, Nepalci, Jumliové a Hindové uctívají tuto horu, pokládajíce ji za pobyt dobrých bohů, zejména boha Šivy. V podstavcovitém úpatí hory spatřují Hindové otisk provazů, kterými Rakas, zloduch, horu obepjal, aby skácel trůn boha Šivy. Prostovlasí a tváře majíce obráceny ke svaté hoře, šeptali moji lidé modlitby. Vroucně se modlili s rukama sepjatýma, které pozdvihovali zvolna do rovné linie s hlavou, pak poklekali, klaníce se až k zemi. „Jest záhodno, abys v míru žil s bohy." "Neštěstí by tě stíhalo, kdybys hory Kelas nepozdravil neboť jest sídlo bohů." Při tom zbožně ukazoval na temeno horské. Abych mu vyhověl, poklonil jsem se pokorně hoře a položil jsem potom bílý kámen na čokden, jak viděl jsem činiti ostatní. (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, 1897, Praha 1904)

Napříště už raději nosil jen profláknutou výslužku venkovskejch doktůrků, ale pro nás velkou vzácnost, hroudu másla s ornamentem na vrchu, ten připomínal šněrování ragbyové meruny. Zabalena byla do listu hlávkového zelí a navrch ještě do mokré čistě bílé režné utěrky.

    Ten zatím poslední, pro změnu hráškový povoz "KIA Picanto" (hlásající, že přímo "z Asie" pochází a Picanto, že je dosti HOT i COOL dohromady), nám prodávala vnučka, té již zmiňované báby Radnické, té co přivedla na dráhu medicínskou mého fotříka, když jej k ní, co by malého ještě klučinu přivedla bábrlinka s čerstvým ječným zrnem. K té, v širokém dalekém okolí Plzeňském proslavené alternativní léčitelce, jak se dnes říká, za svobodna čarodějnice. Ta natáhla slinu až odněkud z paty a flusla otci nečekaně do nebohého oka. To jej utvrdilo, že takhle asi ne a stal se doktorem Aeskulapem. Dalším oblíbeným číslem té čarodějnice bylo vyhánění tasemnice, zavěšením za nohy nad miskou teplého mléka u otevřených úst, kterémužto svádění žádná tasemnice neodolá neb jej zbožňuje. Ale stačilo by možná požívání našeho medvědího česneku, kterýmž prý zas k smrti pohrdá. Nutno přiznati, že tyto drastické metody občas možná zabraly. Stejný problém důvěry v nadpřirozené čáry, jako vůči naší lednici, zda uvěřit, že si uvnitř sama zhasne, když dveře její zaklapnou. Tuto zvídavost zaplatilo už mnohé děcko omrzlinami.

   

Zdroje

deník jedné tulačky ve větru Himálaje, (orig. scan), 2013
deník Jirkův, (orig. scan) přepis
deník 1987, (orig. scan)
Dalajlámovo poselství k novému miléniu
Garminka

Mapy:

Na starých mapách je království Mustang zakresleno jako vztyčený varovný palec.

Nepál
Tibet Svena Hedina
Westtibet Svena Hedina
Landorf 1897
Annapurna 1:125
Annapurna 1:100
Pokhara
Pokhara PeKu
údolí Marsyangdi
Kálí Gandakí
Moon Lake
Mustang
Muktinath
Google
Dolpo

Václav Hollar

terminologie

Rejstřík:

Buddhismus
cesta na letiště
boxerské povstání
Dhukure Pokhari
doyen
GNH
gompa
Kagbeni
katr lesní
Khangsar
kchang
konopí
kuchařina
Kumárí Déví
Lhasa
Manag
Marpha
mlýn na potoce
Muktinath
o psaní
Pisang
pochod, prvý den
samuraj
Tatopani
Tilicho
Thorong La
trénink, ten náš
tsampa
Tukuče
zkameněliny
zpívající mísa


Z černobílých fotografií z cesty bylo vytvořeno pět nástěnných kalendářů pro následný rok "země a vola". Co kus, to originál s vlastnoručními popiskami. Dva zůstaly v Praze, dva putovaly do Plzně a jeden dokonce až za velkou louži do SF. A na starém i novém kontinentu netrpělivě teď čekají vždy na prvého, až jim kalendář dovolí obrátit další měsíc. Svorně ti, co tam štrádovali i ti peciválové. Od Nového roku, po celý následující, se každý prvý den nového měsíce stává svátkem očekávání. Posvátný jako šábes, nebo svátek Nového kvásku, svátek kvašených chlebů. Obrátit dříve by byl velký hřích. Co bude na straně další? Neb radovati se z takových maličkostí jest kořením života všedního. Jako Vánoce, svátek slunovratu, naděje, že se ten pusgéř a tudíž i teploučko jeho začíná navracet. A taky aby se něco dělo, když je pořád zima a tma. Přivézt lidičky na jiný myšlenky. Rozveselit kyselý ksichty. Autoři všech těch svatejch textů a obřadů byli vlastně řádní kujóni. Jen pro jepice jsme neudělali kalendáře, těm prý stačí obrázkové stopky.
    Zbývá dodat neradostné zjištění, sedmero dalších takových kalendářů ztratí na vážnosti a ve vísce odkud jsme započali tenhle pochod nezůstane kámen na kameni, ani jedinou chatrč nebude šanovat a na osm tisíc domorodců v okolí to velkém zemětřesení co se už někde dole chystá. Dva roky potom co se sem ještě stihne vrátit Terka s Honzou dobývat temeno té vyzývavé hory, co nás pořád pozorovala, Dhaulágiri.

    Ještě dále proti proudu času musíte mezi lidojedy na Západní Papuu na ostrov Nová Guinea. Pro dva domorodce ze srdce Evropy byl ale i tohle dost slušnej vejšlap.

A šmytec !!! Dost řečí !! Nejvyšší čas špórovat na Dolpo! Na špičkách na to lze dozajista dosáhnouti.

Ještě za hlubokého totáče jsme se slinou u pusy žádostivě pošilhávali po chudácích kapitalistických vyhozených, tam někde u nich doma na tvrdou dlažbu, vystupujících na hlaváku z Pařížanu v naší Plzni. Přijeli ze za železné opony šetřit, neb kolik si mohli tam doma z chudičké podpory dopřát mnichovských tupláků?

„... chtěl bych/ aby se všichni/ a vzdor všemu/ aspoň chvíli toužili radovat/ Brzy se dám do radostnější tvorby/ která potěší legiony nezaměstnaných/ vyhlídkou na nezaměstnanost,“ Egon Bondy v nejstarší dochované básni z roku 1947, jež celou jeho knihu otevírá.

Přešlo jen pár zim a už je to tady. Krize dorazila i mezi Iry vzápětí potom, co odkoupili náš Holidáč nebo možná právě proto. Nelenili a vyslali k nám dva bílé límečky a stálo to teplý flek půlce suterénu i celému prvému štoku. Rychle tedy na pracák, dokud ho nevezmou útokem ostatní a pokut tam ještě něco zbylo, ve frontě probrat strategii a konzultovat s Horváthem, Oláhem, Balogem, Čonkou, Lakatošem, Demeterem, Žigou, Némethem, Eržikou a Josífkem Ladů. Známe své pappenheimské.
    Pak ještě cestou domů do outletu v Hudáči pro péřovku houmlesáckou a botky péřové, obé řádně spíchnuté Sirem Josephem Rakoncajem. Tím, kterému dali sudičky do vínku dobrý ročník jednapadesátý. Za šest let od jeho narození napíše nějaký Jack bibli naší generace „On the Road“. Co od toho památečního roku sbírá materiál. Jednapadesátýho, co ale zhusta přejmenováno bylo mnoho ulic našich a co natáhl eskymácké bačkory z kůže tulení nějaký Welzl, jeho i můj velký vzor. A zase, nevěřte v reinkarnaci.
    Rychle střelit na Aukru jedny vypiplané a vypulírované cibule medvědy a vyrazit šetřit do krajů podél té Hedvábné stezky, jako to dělají ostatní rentiéři toho času bez renty.

A to je KONEC dokonale chaotického vytahování si kšand, kteréžto počínání trefně kritizováno bylo prvým českým doktůrkem filozofie Karlo-Ferdinandovy univerzity Jiřím Stanislavem Guth-Jarkovským ceremoniářem Garrigue Masaryka v pojednání o cestách svých.

Po návratu z měsíční rachoty plahočení se po cestách necestách nepálských s kletrem sedmdesátilitrovým, plným zkamenělin a masek dřevěných, nesnesitelná lehkost bytí Hrabalovská nastává, jako by jeden vzlétnouti mušíl, ona však ta lehkost brzo vyšumí a on rád by zas a dobrovolně, do těch řezavých popruhů a pout, co váží jej k téhle zemi horké, soukati se hnedka nanovo započal.

Vybaleny tři exempláře masek Gönpo s třetím okem uprostřed čela, Dharmapál, Mahakala Bharaib, ochránců Tibetských Buddhistů. Démonické tváře s pěticí lebek nad čelem, symbolů to zla.
V barvách:
žluté – duchovna
červené – radosti
modré - věčnosti

Hindu maska sloní hlavy Ganeshi. Nepál

Dvé Primitive masek Magar Tribeze z růžového dřeva roďáku Západního Nepálu.

Tibetská dřevěná ptačí maska Giant Bird, velkého Garuda s vousisky plnými hadů.

Následovníci:

O pár let později tuhle naši, Terčino a mojí anabázi víceméně obšlehne nějaký Josífek Formánků. Tak nějak hezky volně s notnou dávkou básnické licence jemu vlastní, kteroužto byl obdařen asi dávno předtím, nežli zplodí své četné potomstvo, včetně cestovatelského měsíčníku Koktejl a následně se skorem dobrovolně nechá zavřít do cvokhausu. Akuzativ, cvokhaus. Taková menší čorka. A nebylo to poprvé ani naposled, co se naše cesty s nějakým tím menším časovým posunem protnuly.

Namasté Terko, po delší době bych Vás rád pozval na premiéru mého filmu Great Himalaya Trail - Mugu Himal. Před lety napadlo skupinu nadšenců vytyčit Great Himalaya Trail po celé jeho délce od Nanga Parbatu v Karakoramu, až po Namche Barwu na úplném východě Tibetu. V současné době jsou však kompletně prochozeny a zdokumentovány úseky pouze v Nepálu a Bhutánu. Nepálská část Great Himalaya Trailu má celkem 10 úseků zahrnujících tzv. horní a dolní trasu. Horní trasa vede přes nejvyšší sedla podél tibetských hranic od Api po Kangchenjungu. Měří asi 1400 km, celkové převýšení je 150 km a trvá přibližně 150 dnů. Východní část, od Dolpa po Kanchenjungu, tj. oblast osmitisícových vrcholů je poměrně známá. Vede tudy spousta treků. Zcela jinak je to však na západě Nepálu. Cestu bez místních průvodců nelze prakticky najít. Jde o nejchudší oblast Nepálu, bez jakékoliv turistické infrastruktury s minimálním osídlením. A do této turisticky nepolíbené oblasti jsem se loni na podzim vypravil s partou Martina Kratochvíla, který vybral jednu z nejobtížnějších tras. Z Jumly, kolem jezera Rara přes řadu obtížných pětitisícových sedel do Horního Dolpa. Celkem jsme se trmáceli 24 dnů, 333 km, 25000 m celkové převýšení. Premiéra filmu se uskuteční ve čtvrtek 10.března v 19:00 hod v prodejně KIWI v Jungmannově ulici č.23. Po promítání bude opět rezervována restaurace U Balbínů.
Petr Schnabl


   Celé ty poslední dlouhé dny, ploužíce se po úbočích vyšších nežli si troufnou hnízdit orlosupy, si můžeme krky ukroutit, pátrajíce na všech horizontech po flekatém přízraku zvaném sněžný levhart, který nás sem vlastně přitáhl. Nepřišel. Až na ty čerstvé stopy, na které náhodou nachomejtnuto bylo při tom úprku od jezera Tilicho, ani prd. Nevadí snad příště. Dobrá záminka k návratu. Můj brácha nechával dycinky, tam kde se mu líbilo „pytel“. Takový ten plný imaginace, ne spací péřový. A my zas s Terkou tenhle přízrak.

    Každopádně to byla to pěkná štrapác.


   Oproti svému fungl novému bílému křesílku, od toho fašouna z Ikea shopu, v příborníku za sklem, má naše bábrlinka Naďa velkou fotografii Terky jak roztáčí modlitební mlýnky někde vysoko daleko v království Mustang na hranici zoufalého Tibetu. Terkulka se na ní otáčí, jako by říkala. „Dělám to dobře babi?“ A bábrlinka na oplátku s ní také všechno konzultuje, nebo spíš dovolává se vnuččina svědectví. „Viď Terko, že mám pravdu?“ A protože jsou odvěcí spojenci i na tuhle dálku, mají pravdu obě.

jiri@paichl.cz 

    na mou duši    >>> stránka domovská ...