Barvité dějiny Hrádecké hospody. Zejména starší Plzeňáci - řidiči budou asi pamatovat toto místo u státní silnice směrem na Rokycany za Ústředním hřbitovem a benzínovou pumpou. Těsně u silnice tu stála skupina vzrostlých jírovců před průčelím tmavého, v posledku zpustlého stavení, které bylo zbořeno při rozšiřování komunikace právě před deseti lety. Jako kluci jsme sledovali průběh zrání a hlídali si zdejší kaštany, aby je nevysbírala jiná parta. To už ale byla zdejší hostinská živnost pod mrazivým dechem socialistického "budování" nadobro mrtvá, ve stavení dožívala bývalá poslední hostinská a majitelka, paní Čížková a ve dvoře řádil socialistický podnik Technoplyn. Skoro k neuvěření, že to býval prosperující zájezdní hostinec vybavený k přijetí i vysoce postavených hostí. Přísně vzato, nebyla to však ta pra­vá a původní Hrádecká hospoda. Starý zájezdní dvůr na trase někdejší středověké zemské cesty stál v dnešní západní části Červeného Hrádku na místě čp. 22, původně doplněn jen naproti přes cestu stojící kovárnou, dobovou obdobou dnešních pneuservisů. Sloužil formanům vezoucím zboží i cestujícím různého společenského postavení, včetně šlechty. Časem se zástavba kolem rozrostla do svébytné části vsi, takzvaného Dolejšáku. Sama zájezdní hospoda se na konci 18. století skládála ze dvou obdélných zděných stavení, nedlouho předtím obnovených, která stála navzájem rovnoběžně, svírajíce mezi sebou dvůr, kam zajížděly povozy. Tato původní Hrádecká hospoda ve­sele fungovala až do chvíle, kdy reformátorské úsilí našich dobrých císařů vyvolalo stavbu nové silnice, jejíž trasa se kryje s dnešní výpadovkou na Rokycany. Nebezpečí se k naší hospodě přiblížilo už roku 1797, kdy byla nová tzv. Bavorská silnice dovedena od Rokycan až do Kyšic. Výstavbou zbývajícího úseku do Plzně v letech 1811/12 začalo být opravdu zle provoz na staré cestě z velké části ustal, přesunuv se na novou trasu vzdálenou kilometr od staré Hrádecké hospody. Majitel ohrožení své živnosti čelil svérázně. Stará stavba byla rozebrána, materiál povozy převezen k nové silnici a hospoda znovu sestavena, včetně krovu, na novém místě patrně s touž nebo velmi podobnou disposicí, jakou měla dříve. Důkazy k tomu shledal stavebně historický průzkum objektu před jeho zbořením. Výmluvné je třeba nadpraží portálu hlavního vchodu, které nese nápis Nro 22, tedy číslo staré hospody, ač stavení na novém místě dostalo číslo 48. Doplněno je zde dodatečně také datum přemístění 1812. Stěhování hospody dokládají také mapy z let 1781 a 1839, zatímco na starší vidíme starou hospodu ještě v úplné sestavě budov, mladší mapa ukazuje staré místo ochuzeno o klíčový objekt, na novém místě pak znázorňuje stavení právě toho rozsahu, které ze staré hospody zmizelo. Stěhoval se nejen materiál, ale také jméno Hrádecká hospoda. Dlouho po tom (1839) ještě obě usedlosti vlastnil jeden majitel, šenkýř Hoyer.
Podnik disponoval pěkně vymalovanými panskými pokoji, které vytápěla kachlová kamna zdobená plastikami. Lokál pro obyčejný lid za dlouhých večerů tonul ve tmě, kterou jen chabě rozptyloval jediný světelný zdroj - nástěnný osvětlovací krb. Ideální prostředí pro smlouvání nekalých rejdů nejrůznější luzy, která se po silnici také pohybovala. Oddělená panská část, vytápěná společně s lidovou velikými kamny, se bezpochyby zprvu osvětlovala svícemi. Ještě zhruba půl století hospoda kvetla, než její výnosnost podlomil přesun nejprve dopravy nákladů a posléze i osob ze silnice na železnici. Opravdu velký nápor zákazníků zažila asi naposledy v souvislosti s aférou "zbojníka" Janečka, kdy se opakovaně na ohlašovanou popravu od Prahy do Plzně valily davy. V lokále Hrádecké hospody se na stěně dokonce hostům ukazoval vstřel, který měla způsobit kule z četnické karabiny při Janečkově zatýkání. Dokládá to obrovskou popularitu, které se těšil, a svědčí o pohotovém obchodním využití zjitřené nálady kolem případu lupičů a mnohonásobných brutálnich vrahů Josefa a Jana Janečků a jejich cikánské tlupy. Podle úředních záznamů totiž k zatýkání došlo roku 1870 v horomyslické hospodě, vzdálené asi 8 kilometrů. Bandité po útěku z trestnice v Kartouzích udržovali nebývalou smělostí a brutalitou ve strachu celý český západ přesto, že k jejich stíhání byla povolána armá­da a pražské policejní posily. Zatčení a soud veřejnost sledovala s napětím, jež opakovaně plodilo falešné zprávy o konání popravy, po kterých se do Plzně sjíždělo publikum až z Prahy. Skutečnou exekuci na Janu Janečkovi, řečeném Serýnek, přišlo na borské vojenské cvičiště sledovat údajně 60 tisíc lidí. Byla to poslední veřejná poprava v Rakousku. Na koho a zda vůbec se v Hrádecké hospodě střílelo, zůstává záhadou. Jisté je, že se potom už nikdy nevrátila k bývalému.

Jan Anderle, historik architektury, Plzeňský rozhled 11/2006

Ilustrace:

Hrádecká hospoda, hlavní portál a průčelí.

Přemístění objektu Hrádecké hospody z čp. 22 do nového čp. 48 na mapách z let 1781 a 1839.

Hostinský Josef Čížek

Poslední hostinský Václav Lochman po návratu z Mukačeva. Ze šichty na dráze rovnou za pípu.

Ema a Naďa na dvoře za hospodou.

Benzinka před hospodou.

1925

Před hospodou, od silnice.

Ema u okna do zahrady, kde po kaštany, u dlouhých dubových stolů sedávali formani..

Ema a Naďa na cestě do dvora.

Naďa a Pepa tamtéž.

Václav a jeho Emilka v zahradě za hospodou.

Přemysl dokládá:

ČÍŽKOVÉ jsou Vám známi jako rod Vaší prababičky z Hrádecké hospody. Čížkové tu hospodu ale nestavěli. Jako hospodský z rodu Čížků je zde poprvé uváděn až Martin, ale ten se narodil až r. 1827. Jeho otec Jan Čížek prý žil celý život v Újezdě. Hostinec původně bylo samostatné stavení s okolními polnostmi. Čížek Josef prý více sedlačil, a proto teprve až do 6.2.1892 provozovala živnost ″s oprávněním výčepu piva″ jeho žena Kateřina. V r. 1909 k hostinci byl přistaven místo starého přístěnku pro hospodskou lednici nový dům s čp. l0. Původní přístěnek totiž vyhořel. Těsně předtím prý chtěl agent pojišťovny tento objekt pojistit, ale Kateřina to odmítla. Poslední stavbou na Hrádecké bylo postavení stodoly a kalové jímky v r. 1941.