Paichl,Jordansko,Petra
Jordánsko
“Cestování je výhra.” ... okřídlené přísloví kočovných Nomádů tamních
„Co právě vyrábíš Lumperjacku?"
"Čiko, chystám se do tepla... uvítal bych, prostě už zase potřebuju fotografa a psavce v jedné osobě."
jh
Přiznám se Vám vašnostové bez mučení. Ukecal mě u tatarského bifteku s citem naškrábaného samotným panem Glaubicem a topinek řádně potřených pravým českým česnekem a to vše, podržte se, jako pozornost šéfíka za každý vyžahnutý desátý půllitr Gambáče, a nedalo mu to ani moc práce.
Nemožno mu to bylo odmítnout. Už jen zato, jak zkreze zašpérovanou železnou oponu nechal čas od času vykouknout z toho komunistického skanzenu směrem západním, pomocí svých MBT a na východ pomocí štempilky OBMĚN z brambory zručně vyřezané. Řezat se naučil od naší kámošky Evky Roučků. Bez přílišné nadsázky mohu říci, že takhle dokonce pomohl nejmeně čtyřiceti emigrantům utéci před normalizačním marasmem k jejich vytouženému cíli, tak trochu jako Sir Nicholas George Winton, a nemá zato ten skromě působivý hologram na Hlaváku.
My jsme OBMĚN využili nejedenkrát, jen tak namátkou, třeba při cestě na Pamír, nebo do Leicestru.
Do Petry a na levý břeh Jordánu a taktéž k Mare Mortuum i Mare Rubrum.
Ve šlépějích pánů Thomase Edwarda Lawrence, jeho souputníka, oponenta a trochu i rivala Lojzíka Musilů.
Ještě dávno před nimi Voldřicha Prefáta z Vlkanova, Haranta Kryštofa z Polžic a Bedružic, na hradu Pecce ... ale hlavně nedávno P3k
Trapný další pokus o travelog.
Ach, lidi, lidičky, jaké to mámení
Rozumné se nám zdá temnotou bloudění
Za zdání iluze duši svou prodáte
O vítr na dlani velmi se bojíte
Jaroslav Hutka
Paní Marta nás při svém posledním koncentýrování u nás doma v Semilech nabádala k troufalému to činu, inspirovanému textem písničky, co zpívala v osmašedesátém její velká, dnes už bývalá, na smrt rozhádaná kámoška.
Ale při tomto stavu vody a ve svátečním ohozu z Hudáče zhola nemožnému.
Prý „přejdi Jordán, řeku všech nadějí ...“ ale jak, když se později ukáže, že je rozvodněnej a nenasytnej proud jeho tak dravej.
Přestože nebyla zcela konkrétní, z kterého břehu na kterej, znělo to dost hodně naléhavě.
To se jí, až jí zasejc čirou náhodou potkáme, asi těžko podíváme do očí, že jsme to jako Jan Křtitel prostě nedali.
Jinak jí prý nemáme na oči chodit.
Jak jí to s Bogem vysvětlíme, vůbec netuším. Něco snad vymyslí, je přeci velkej manager, má celé tři zaměstnance.
Tak tedy, bude to misijní výprava daleko předaleko a ještě o fous dál, až za horizont půllitru, hladinky bílé, jak ta nejhustější smetana našlehané na zlatavém moku fanoušků našeho pana prezidenta, za kterého se ta přemýšlivější polovina národa již dávno stydí.
Toho s názory ne legitimními, jen svérázně legitimizovanými záští a starobou s aurou výparů slivovice.
Až někam za rantl TýVý, familiérně též bedna zvané, za bohatě zlacený rám zrcadla Alenčina, do říše její, divů nevýdaných.
To aby bylo po návratu o čem vyprávět po pražských kafárnách, co tak miluje on, s nebezpečně prorusky orientovaným DNA zápisem, stejně hlubokým jaký měl i jeho narcisticky do sebe zahleděný, co se kvalit těchto týče, předskokan.
Smutný vzor stařecké zlomyslnosti, ne morálky a etických hodnot tak potřebných všem ale zejména našim ratolestem.
Stařecký egoismus. Ani sebemenší stopa po „vykrystalizované esenci inteligence“ nazývané též moudrost.
Možná tak, vykrystalizované hlouposti.
Oběti kognitivní disonance s hoaxem. Narcistická potřeba utvrzovat se v domněnce, že jen já světu rozumím víc než okolí moje. Nebýt za žádnou cenu mainstreamový.
Smutná vlastnost mnohých starochů včetně posledních dvou našich prezidentů.
Těch bez nejmenšího náznaku sebereflexe.
Čiší z toho všeho tak trochu dost nekorigovaná výrazná deklinace jejich morálního kompasu.
Ani to, že Amerikáni, Turci, Maďaři, Severokorejci a mnozí další národové, a hlavně Rusové, jsou na tom zrovínka úplně stejně, ne-li hůř, k útěše moc nepřispívá.
Hrajíce na strunu nevzdělanosti, závisti, naštvanosti na vlastní neúspěch, produkují a šíří oni ony nebezpečně přilnavé desinformace sloužící jen chaosu a následnému rozdělení společnosti, odvádějíce pozornost od nich samotných, od jejich selhání, neb v kalných vodách se štikám lépe loví, třeba dotace nebo hlasy voličů.
Jako třeba například ty o Soros Györgyově podpoře muslimských teroristů, padají ony na půdu úrodnou a rychle klíčí v závitech stejně jednoduchých myslí jako kdysi ty o špionážní činnosti Milady Horákové, v minulosti zase ne tak příliš vzdálené.
Namnoze prohřešky stejnými ústy bagatelizované a znevažované.
Páni radní athénští také Sókratovi zapovídali “kazit” mládež.
Svobodně a kriticky uvažující dorost jim nešel pod vousiska, natož do karet.
Jde o rozdíl v prioritách, co je důležitější? Zda do krve bojovat v žabomyších půtkách o stejný kus masa ve frankfurtských párcích, jako má prý Lidl na západ od nás, nebo věnovat čas ten empatii vůči běžencům z východu a jihu a tím předejít průserům zákonitě v budoucnu přišedším.
Tiše lze jen závidět sousedům nejbližším, pod Tatrami sídlícím, bratrům Slovákům, vládkyni s citem pro toto poslání, jako vystřiženou z božího dánského seriálu „Borgen - Vláda“.
Přičemž zmíněný mecenáš uherského původu, má podle mého názoru jediný sen, sen o podpoře vzdělanosti pro všechny.
Nejlepší to zbraně proti slepému přijímání lží a diktátu diktátorů.
Takový uzurpátor moci dobře ví, že by ve férové konkurenci neobstál, proto pravidla vzájemné soutěže takticky ohýbá a deformuje.
Pošlapaná oka kuří.
Ověřit jeho benefactorskou motivaci lze jen stěží ale nad slunce jasné je, že každá koruna směřující do vzdělání nahlodá pyramidu slepé důvěřivosti v manipulátora a proto je nasnadě, proč se stal Soros terčem všech těch desinformačních pomluv.
Přijít na kloub tomu proč je jedinec davu tak snadno manipulovatelný, měl už nějaký LeBon ve svém útlém svazku Duše davu, který mi těsně před svou smrtí věnoval doktor Roldán v našem ústavu Akademie Běd v sedmdesátém devátém, v čase utužující se normalizace za totáče, kdy jsme na toto téma spolu dlouhé noční hodiny disputovali.
Nedopřejte proboha sobě sluchu výkřikům, jako: „Nedopustíte se pošetilosti vstřícnosti!“
Když se vám vašnostové, často nezaslouženě dobře vede na úkor těch, co se neuměli tak dobře narodit do dobře situované rodiny, prosperujícího státu.
Těch třeba až na samém opačném konci světa, pak moc přibíráte a kynete.
Na vašich gatích se napínají švy v partiích prdelních a mohou tam i rupnout.
Není to zdravé pro tělo vaše a ke všemu ještě i napětí ve společnosti neúměrně roste.
Rozděluje ty, kteří tolik nekynou a rádi by, od těch úspěšnějších.
Mám takovej nepříjemně vtíravej dojem, že ten Nahoře tu startovní čáru nenalajnoval úplně férově rovně pro všechny lidičkové ale nějak cikcak.
Je to prostě vodfláknutý. Špatně rozdaný karty. Příliš moc postav. A s tím je nejvyšší čas něco udělat.
I když hodně zastánců zmiňovaného autora s tím asi bude mít menší problém a bohužel nejen oni.
Ke všemu je tahle „Generační chudoba“ těch z ghett nebo celých zemí dědičná. Je bezvýchodně demotivující a flustrující. „Mají tolik polen pod nohama, že by byl zázrak a je zázrak u každého jednoho, komu se i přesto z toho začarovaného kruhu nakonec zdaří zdrhnout. Zdrhnout doslova a do písmene.“
A pro příklad nemusíme chodit až na opačný konec zeměgule.
Ale dost už toho filosofování ale ne filosofie jako takové, lásku k moudrosti mnohdy tajně ale i neskrývaně praktikuji, tak jak ji pojímali veřejně její autoři, staří Řekové.
Nejlepším lékem na islámofobii bude vyjet mezi mohamedány a
prodiskutýrovat to pěkně s nimi na férovku u čaje nebo u šíši v karavanserájích i v černých stanech kočovných Nomádů, neb oni všichni jsou stejně nám bližní i v pojetí nauky křesťanské.
Přikázání lásky k bližnímu je už i ve Třetí knize Mojžíšově, tam u konkurence na tom pravém protějším břehu Jordánu, kde vlastně z antického judaismu to naše abrahámovské křesťanství vzniklo, kde bloumal sám Ježíš, co prorocky se onehdá nechal slyšet:
„...budeš milovat bližního svého jako sebe sama... většího přikázání nad toto není.“ (MAT. 22:39)
Navrátil jsem se právě z výpravy po bleších trzích Bretaně a s uspokojením kvituji, že jsi se ani letos neuložil k zimnímu spánku a letargii nicnedělání, k zimě víceméně patřící.
Kolik Ti mám poslat jako zálohu do společné kasy? Pošli číslo konta. Byl jsi jednomyslně zvolen pokladníkem výpravy.
A co Váňa, nenašel jsem ho v Your travel itinerary?
kocour Eda.
Týden do odjezdu.
Našprtat, hnedka po každoranních čtyřiačtyřiceti klicích něco teorie o víře mohamedánské z naší nedávné cesty na horu Ararat.
Nic neponechat náhodě, přestože to byla taková ta Haďákova rychlovka, jako dycinky, příprava podceněna nebyla.
Nedat prostě šanci pozdějšímu "Minderwertigkeitu". Tomu strašnému germanismu.
Rychle proto pro našeho navigátora obstarána obstojná dědova francouzská vojenská buzola, se kterou statečně bránil proti Honvédům Zakarpatskou rus pro mladý Masarykův stát.
To kdyby si Tom Tom už nevěděl rady, nebo nakousnutému jablku v poušti došla šťáva při písečné bouři.
Kterou ale po celou dobu expedice nebylo nutno vytáhnout z útočného kletru, neb sluneční kotouč ani hvězdy se nám neráčili schovat ani na oka mžik.
Dále pak Had vytáhl podrobnou mapou od pana Ortelia, rytou a tištěnou až v Antverpách, kterou natuti měl i náš třetí předjezdec Harant, ten co tak neslavně v rukou kata Mydlaře skončil na Staroměstském náměstí jako třetí v pořadí po Václavu Budovcovi z Budova ale asi ne díky konexím v Antverpách.
S webovými stránkami Jordan Pass, balíčku opravňujícímu ke vstupu do království a k návštěvě státem spravovaných památek včetně Petry, jsme se postupně poprali všichni tři. Až Bogovi se to podařilo prostřelit na Windows 10 s Microsoft Explorerem. To zmiňuji pro naše následovníky, za menší bakšiš od Billa Gatesů.
8. duben 2019
S Bogo Mitshubishi hybridem, zanechávajícím minimální uhlíkovou stopu, co se umí vyškrábat i na dětskou sjezdovku v Semilech v rozbředlém sněhu.
Tak s tím na dvanáct nocí do Terčino podzemní garáže. Moje zlatá Kytka nám uklohní boží zelňačku a do low cost aeroplánu šest baget, neb nás tam prý budou nutit do hladovky.
Bogo to vše dosvědčit může, neb za jeho kavalcem v Biskupcovce, posléze nalezen měkký pásek z kůže velbloudí, který mu ale asi vrátím, neb bych musel procvaknout nejméně pět dírek a na to jsem moc línej.
Ať si je po návratu procvaká sám.
Ten Bogo, co asi před 10 lety někam založil klíč od fungl nového zámku domovních dveří chalupy, co pořád přistavuje, protože mu průměrně každé dva roky přibude jeden potomek, tak ty dveře nechávají nezamčené, co kdyby šel kolem někdo, kdo potřebuje víc než oni to jejich obydlí a oni nebudou čirou náhodou zrovínka doma.
9. duben 2019
Sraz je u nekřesťansky drahého předletového kafete XXL ve Starbucksu.
Samozřejmě na letišti toho Vaška s krátkejma kalhotama.
Jak jinak, jako zapřisáhlý Havlista, ne sluníčkář, jak nám všem z rodiny nadávají na semilsku zarytí i ti latentní komouši, vzpomínající na staré zlaté časy socíku, jedině z letiště jeho.
Jinak by se Alláh hněval a kdo ví, zda bychom odletěli nebo nedejbože nedoletěli.
To se stalo už takovou rodinnou tradicí.
Už asi nikdy více s RYANAIR.
Bogo si musí ještě jednou připlatit za bágl do zavazadlového prostoru, celkem na fous tolik, co za celou letenku, protože se nestihl odbavit osmačtyřicet hodin předem na jejich stránkách.
Paní u šaltu ho chválí a se směje, „to jste jeden z mála, co nejste naxxxnej“. Asi proto, že to neřeší.
Pak ještě s přiheftovanými Hadíkovými chodeckými holemi jej ženou k nadměrným zavazadlům.
Nás s Hadíkem to stálo jen patnáct euráčů navíc k letence, protože máme jen deseti kilový kletr do kabiny a udělali jsme to zasejc moc brzo.
Tedy pro upřesnění, Had jako starý mazák jen dvě igeliťačky a tablet pod pazourou.
Druhý, krapet křápnutý, od malého Honzy, schovaný, na handl s Nomády.
A provedli jsme to, ale dříve než osmačtyřicet hodin před odletem.
Na něčem ty nekřesťansky laciný letenky, co dělají ty uhlíkový stopy, přeci dohnat musí.
Pro následovníky, zaslané heslo pro "check in" Vám bude fungovat jen s malým předstihem před odletem. Možná.
Nenechte se znervóznit, jako Bogo před návratem. Do letadla jedna zaplombovaná z freeshopu, malá PET lahev neperlivé.
V krámku našeho kámoše Šimáňeho Jiřího, co všechny tyhle shopy hnedka po sametové revoluci skoupil.
U GATE 10 po odpoutání pásky, zkratkou VIP-FAST k detekčnímu rámu, o fous a byla se spadlými gatisky, neb bez CAMEL pásku, který šel separé přes scanner.
Had dostal již na palubě, první černý puntík. Kamufloval nepřehledné značení sedadel, aby nemusel sedět vedle prvé pěkné Jordánky, i když to popírá. Vysvobodila ho její starostlivá máma sedící o pár řad vpředu s jedním volným sitzem a tak mu to prošlo bez mezinárodního skandálu. Až budu toto diktovat do nakousnutého jablka, bude to samá hvězdička, za vulgarismy. To objevil samozřejmě Ruda Bouzků, když jsem mu tuhle novou Apple funkci předváděl. A to si dovedete představit, co by nakousnuté jablko napsalo při diktátu našeho pana prezidenta.
Držme se ale slovníku slušňáků, ten druhý má přeci v gesci pan prezident aby se zalíbil masám, nelezme mu do zelí.
Ve čtvrt na šest místního času přistáváme. Slunce tu měli o hodinu dřív, tak tu hodinu musíme přičíst. Slabou hodinu čekáme na agenta půjčovny aut Al Qatal building.
Po několika telefonátech se ho Hadínovi podařilo vzbudit z pozdní siesty.
Odveze nás k benzince. Dobrá zpráva, čeká tam na nás celkem nový, asi loňský model Nisanu s arabsky mluvícím rádiem, s automatikou a klimatizací podstatně větší než zabukovaný, šetrným Hadínem, miniaturní Chevrolet Spark, něco jako naše Picanto, který k naší nemalé radosti asi už dojezdil. Všechny škrábance, nad kterými agentík s úsměvem jen mávne rukou, raději pečlivě nafotíme ale na rezervu a hever nás ani jednoho nenapadne se optat. Dolarovou kauci(550.-US) srolovanou do ruličky, opásané gumičkou procvakne jako otřelý mafián prošívačkou i se smlouvou, a to vše poputuje do šuplete bez zámku.
Špatná zpráva. Černá kočka přes cestu hned po startu a znatelně klape pravé přední kolo. Vůbec se mu ale nedivíme při té hustotě placatých asfaltových policajtů, co tu mají. Chvíli trvá, nežli jim přivykneme.
Jedeme hledat Hadem rezervovanou noclehárnu, třílůžák B&B do Madaby na Abbey Road.
Koštuje bratru pajcku těch jejich nekonvertibilních Jodů a je v centru kousek od kostelíka mého jmenovce s nejstarší mapou svaté země, mozaikou na podlaze a hnedka vedle Baptistického kostelíku Sv. Johna s katakombami, vysokou věží a hlubokou studnou, sousedícího se školou novicek.
10. duben 2019
Chtěje využít osobního pozvání muezzinova, toho plačtivě ukňouraného křiklouna z minaretu odnaproti, vyrážím se vloudit na ranní modlitbu.
Ještě před snídaní, nežli se zbytek expedice stihne vyhrabat z pelechu. Ti dva, ten shora a ten u vchodu, se ale nějak špatně domluvili.
Nápad to naivně blbý i když jsem dobře schován uprostřed davu ostatních, kráčejících taktéž do mešity.
Strážce rezolutně zahlaholí. "Jen pro členy Ummy. Muž knihy má zákaz.
Laskavě vyčká venku.” Prostě krapet nevhodně zvolené mimikry. Ani na našprtané první strofy Koránu nedojde, těch co onehdy odemkly bránu Skalního chrámu EA-AKSA v Jeruzalémě.
Hadík, co vysmahne Marre Mortum v sedmi jazycích, než stačíte mrknout, má dnes narozeniny, večer nás zve na oslavu, ale nějak na to v tom shonu chudák zapomene.
Přeje mu od páté, již podruhé i Muezzin z protějšího minaretu z dokonalých repráků, zřejmě od BOSE, “his choice of sound”.
Jen basy krapet pokulhávají.
6:55 první u snídaně na terase. Maragua juice, chlebové placky, které nás pingl učí rozevřít tak, aby se daly uvnitř namazat některou ze sýrových pomazánek, hummusem nebo chalvou, nacpat míchanými vajíčky. Mají k tomu od pana pekaře takový neznatelný zářez napříč.
Kobercář z dolního krcálku přehazuje přes rantl protější placaté střechy, vypráší, sluní a luftuje tak své zatuchlé tepichy, včetně velkého kelimu.
Na naší střeše krmí nějaký dědek, určitě mladší než my s Hadem, holuby. Had vzpomíná na naši poslední vydařenou výpravu s Reezeesem do země Izraelské v šestadevadesátém.
Chtělo to ale raději si přispat, protože teplé voňavé pečivo dorazilo až teď, kdy my již odcházíme a placky byly tudíž včerejší.
Naše rada pro homlesáky. S troškou drzosti se od sedmé hodiny do cca půl desáté, nadlábnete na střešních terasách každého luxusnějšího hotýlku. Podává se hummus a řada dalších pochutin formou švédského stolu. Pod pazouru si pro jistotu vezměte tablet a do druhé Lounláč, nejlépe ve Francouzštině.
Jdeme hledat tu nejstarší mapu a hned na to vyrážíme dolů na jih jednosměrkami, dobře utajenými před naší navigací v iPhonu. Jsou stejně překvapivé jako ty placaté všudypřítomné retardéry přes ulice i silnice.
Cestou dolů k Mare Morrtum hluboko pod hladinu ostatních moří nabádají značky brzdit motorem nejméně na dvojku.
Příjemné zastavení a spočinutí u Františkánů v Mount Nebo.
Na pomalu ale nezadržitelně a nemilosrdně ustupujícím mořském břehu protějším, plnému soli, zahlédnout možno Kumrán, kde onehdy vyštrachány byly Svitky od Mrtvého moře z pera nějakého Jidiš Hanky, jako u nás Rukopisy zelenohorský a královédvorský.
Potkalo to Izraelské velké štěstí.
K nemalému to potěšení jejich, jako před lety dvěma sty obrozence naše, jakožto
důkazní materiál při při jejich, pro emancipační počínání národů našich obou.
Abych jim nekřivdil, jsou to možná ale samotné kořeny Bible.
Intelektuální kompilace židovských teologických redaktorů, pro axiomaticky definované náboženské cíle, přišedších ze země mezi dvěma řekami, od Sumerů z metropolí Babylón, Ninive nebo Ur a posléze i Asyřanů, do země nové zaslíbené, do Kanaánu.
Země, do níž utekl Abrahám, se původně nazývala Kanaán, to znamená země nížin, anebo podle jiných země purpurové vlny, protože slynula výrobou drahocenného barviva vyráběného z mořských plžů murex. Teprve Hérodotos ji nazývá Palestina. Toto jméno se odvozuje z biblického jména Filištínů Pelištim, kmene, který ve XII. Století B.C. zabral jižní kanaánské pobřeží...“
Zenon Kosidowski, 1963
Polyteistické babylonské eposy, mýty a legendy, z "božího vnuknutí", s básnickou licencí překládali oni z hliněných tabulek s klínovým písmem, do monoteistické formy, jako když študent dostane za domácí cvičení překlopit text z plurálu do singuláru. Občas se ale ve chvatu před uzávěrkou rady starších, sekli a plurál ve Starém zákoně opomenut zůstal až do časů dnešních.
A dnešní badatelé mají alespoň o čem bádat.
Vím, o čem mluvím, prožil jsem mezi nimi vlastně třetinu života, i když jen jako pouhý matematik.
Dole za Jordánem Jericho a na horizontu nad ním lze zahlédnout z hradeb kláštera na Mount Nebo věžáky Jeruzalémské.
Odtud Mojžíš sliboval Izraelským Zemi zaslíbenou, jako praotec Čech nám tu naši. Zemi, u jejíhož znovuzrození postávalo, jako ta nejdůležitější sudička, černé svědomí nejen Evropy ale i Ameriky a možná světa celého. Více o té původní byste se dočetli v bibli Hebrejské.
Dále odbočka na sever až k Baptism Site, kde křtil Jan Křtitel Krista Ježíše.
Cestou k Janově křtitelnici domorodým busem, na který bylo nutno přesednout na poslední míli, jsme se mezi sebou dohadovali, zda risknout hraniční přechod přes Allenbyho most / Most krále Husejna, abychom Bogovi ukázali alespoň kus země izraelské.
Aby mohl obtisknout svoje bosé chodidlo v prach země zaslíbené. Tuhle lákavou představu nám vyvracel ale v ní i utvrzoval jeden
Němčour, tedy přesněji Žid s německým pasem, čirou náhodou taktéž v autobusu dlící.
Otázali se ho: "Proč křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?"
Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte - ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi."
To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil.
Na protějším, izraelském břehu, kde jsme už s Hadem a mým fotříkem kdysi stáli, křtí dnes Františkáni.
Je řádný proud a vysoký stav Jordánu, tak si musí dávat majzla, aby jim křtěné kalná voda neodnesla.
Tehdy nás tu táta také křtil.
Bogo ale ode mne pokřtít nechce, že by to bylo znesvěcení. Jasně, chápu, proti gustu, žádný dišputát.
Hlídá nás tu jeden vojcl aby to Izraelité nepřeplavali a nás nedejbože neukradli.
Ví prý svoje. Je to tu krom toho příchozího koridoru vše ještě řádně zaminované.
Kubík sem přeci vezl před pár lety odminovávacího robota, tak to mám z prvé ruky.
Nedoporučuje se tudíž sejít z téhle trapinky.
Nazpět k Mrtvému moři hledat naší dnešní noclehárnu, kterou zřejmě zbourali a nedali vědět na Booking.com ani Hadínovi.
To si dovolili dost a těžko říci, proč tak riskujou.
Kolem jen kamenitá poušť a samé pětihvězdičkové hotely po čtyřstech euráčích a babo raď.
Samozřejmě nutno oprobovat, zda ten zákon pana Archiméda platí.
„Těleso ponořené do tekutiny, je nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa.“
Vzpomínáme, jak jej moje drahá máma testovala na protějším břehu v bahenních lázních, odkud nás vyhnal sám pan premiér.
Jaká to čest. Naděnka poprvé plavala, tedy za pomoci Reezeese.
Vzpomínáme i na ovečku Ráchel, naší průvodkyní biblickou zemí.
Tvrdila, že na téhle, Jordánské straně je více pamětihodností, nežli na té její Izraelské.
Na pobřeží míjíme sporadicky roztroušené luxusní lázeňské komplexy ale bacha s těmi hojivými koupelemi to nepřehánět.
Ani slanomilné ryby slanečci prý moc temp nestihnou než odplují do lovišť věčných.
Samotné pojmenování téhle slané louže, Mare Mortuum hodně napovídá.
Těžko se hledá slez k moři, až po poradě s policajty konečně něco, kudy by to mohlo jít.
Solné terasy a mohutné zlomy s krásným žilkováním.
Zákon Archimédův testujeme jediní s Bogem. Františkáni, ba i domorodci jen přihlížejí. Plavat na prsa to nejde vůbec.
Haxny dělají tempa do vzduchu. Jen na zádech, jakž takž.
I louskat RESPEKT na tabletu by kliďánko šlo.
Balada, jen sůl v očích bylo nutno vyslzet, žádná sladká voda široko daleko.
Od pobřeží odbočujeme na východ do hor, zprvu pozvolna, kousek před znatelnou, zdáli viditelnou změnou barvy moře z tmavě zelené na světlou.
Ta avizuje mělčí dno, na kterém by tam někde v malé hloubce mohly stát zbytky zdiva Sodomy a Gomory, jejíž obyvatelé trochu našňupli toho nejvyššího svojí nemravností, načež tento dštil na ně oheň a síru.
Krapet to přepískl, propadlo se to a teď to leží pohřbeno na dně, pod vodou, která je zhola neprůhledná a ke všemu pálí zvědavé archeology, jako sůl v očích.
Dále stále nahoru do země Moabců skorem dvě tisícovky výškových metrů nekonečnými serpentinami do strmého sprašového svahu hledat Hot Sprigs v Ma’In Wádí.
Krátké zastavení u kočovných Nomádek.
Osel, právě povinuté jehně a divoká dívka s očima nezkrotného zvířátka, dítě kamenité pouště před jejich stanem ...
Páralovský syžet – neodolatelné nutkání vzít její, dosud nespoutaný život do své režie a udělat z ní královnu pouště, jak o tom asi snil a psal Vladimír Páral ve své Profesionální ženě.
Pozor ale i odvěká hrůzostrašně nelidská touha manipulovat s jinou lidskou bytostí, kořeny světonázoru nejednoho otrokáře.
Načež všichni tři společně s domorodci do padesát stupňů horkých ale ještě pohodových bazénků a pod menší vodopád.
Pak jen už s Bogem, korytem, jarními návaly zplanýrovaným a teď pomalu buldozery revitalizovaným wádím až pod velký vodopád.
Ta voda nejde vůbec přebrodit, kouří se z ní a bude mít tak osmdesát stupňů.
Skáčeme z šutru na šutr a náhodné šlápnutí do proudu znamená mít kůži vařenou jako rak klepetáč a rudou jak Čapájev.
Vajíčka by v tom šla vařit.
Vřídla tejně vřelá jako vývěry v následujícím kaňonu a wádí řeky Arnon, spadajícím taktéž do moře Mrtvého.
Řeka ta tvořila už za dob biblických severní přirozenou hranici tehdejšího království Moáb.
Jsme prostě v kraji, kde studená koupel je cennější teplé, ne jako u nás doma.
Večerní návrat na náhorní planinu do Madaby.
Ubytování nám Booking.com sehnal těžce ale ještě blíže ke kostelíku mého jmenovce, co podědil svého draka po netvorech z mýtů starých Sumerů.
A k nemalé radosti naší ještě o pětku levněji.
Zbylo tudíž na pozdní gyros s hranolky a červený fresh juice z granátového jablka do vývařovny pro místňáky.
K tomu jako pozornost podniku heslo k wifině naťukané v arabštině na tabletu sloužícímu coby kasa.
Čtyři manželky majitele knajpy zbožně vzhlížejí ke svému chlebodárci od svých smetáků a hander šůrujících lokál. Tomuhle náboženství asi nejvíce vyčítám to, kolik zbytečně vygeneruje, vyprodukuje gayů a to prý nechtěně.
Sami je zavrhujíce a to jejich mnohoženství, tomu dnes, kdy není tolik válek ponechávajících více žen, napomáhá měrou nemalou.
Poněkud zmatený návrat do už skoro obrečeného hotelu. Hadík nám mezitím utekl na fotbal do pizzerie s telkou.
11. duben 2019
Had mi budí. „Dobré ránko bratře Jiří.“
A osazenstvo dormitory Františkánů již okupuje snídaňovou cimru neboli refektář.
Později se přesunou na disputace do konventu, dobře pokrytého WiFinou.
By mohli Googlem podpořit argumentaci svoji.
Takhle nějak to asi chodí při pouti do Santiaga de Compostela, kam mě Hadín u chudé klášterní snídaně lanaří.
Vybral nějak podezřele krátkou trasu z Portugalské strany. A k tomu ještě, že v nejhorším si vezme taxíka a večer na mě počká u večeře.
Bogo se už zase holedbá a to hnedka jak si oči protře, vytahujíce si přitom šle své.
Sděluje nám, jak mu jeho drahá polovice-lvice těsně před odjezdem naordinovala ten nejnaředěnější homeopatický lektvar a hnedka mu jeho odumírající hnáta splaskla a může nás teď po libosti vozit křížem krážem po tomhle zapomenutym království.
Protože my dva už za volant nepatříme.
Opáčím, “ty ses holt uměl oženit Bogo”.
Pamatuju, chvilku po tom, co se přistěhovali k nám do údolí, tak jsem si to štrádoval, jako úplně náhodou kolem jejich mohutného dubiska před zápražím a Anička na mě volá, "pojďte pane soused na halušky s brynzou, právě jsem je sundala z plotny".
Já se jen tak ze slušnosti upejpám.
Utřela mě, a to by mohla být moje dcerka. “Slovenám se neodmlúva”, a bylo vymalováno.
Srazil jsem podpatků svých a napříště už ani ze slušnosti odmlouvati si nedovolil.
Pravé poledne nás zastihne na křižáckém hradu Karaku u opulentního oběda, halušky dnes neměli.
Na perle mezi hrady – pevnostmi, které křižáci vztyčili po cestě z Akaby na pobřeží Mare Rubrum až do Damašku.
Centrální klenutá chodba lemována po obou stranách kobkami rytířů, převážně bez oken nebo jen s jednou úzkou střílnou do údolí.
Jeho developerem byl nějaký Balduin I. roku 1142, s podnikatelským záměrem, vybírat daň za průchod karavan.
V roce 1148 mu pevnost vyfouknul Renaud de Chatillon, muž známý svým sadismem.
Renaud díky strategické pozici kontroloval obchod mezi Egyptem a Mekkou a mohl narušovat dodávky pro musulmanská vojska.
Vězně chycené na útěku s oblibou mučil a házel do údolí hlubokého 450 metrů.
Aby neztratili vědomí při srážce s příkrou stěnou, nechával jim na hlavu upevnit dřevěné krabice a jejich trápení si patřičně vychutnával.
Čas je ovšem vymezen každému. Muslimský generál Saladin ho nakonec popravil vlastní rukou – coby jediného vůdce křižáků. Balduin I. postavil i nedaleký Šóbak na tzv. Královské hoře.
S čelovkou můžete prozkoumat i podzemní chodby, vězení a sklad. Tajný průchod u trhu má 375 schodů a vede k podzemnímu prameni a dále až do města Šóbaku. Tudy získávali obyvatelé hradu zásoby v době obléhání.
Schody jsou značně vysoké, poničené a mokré. Jako by se člověk ocitl na konci světa.
Logistika zásobování takového komplexu hlídajícího i cestu křižáků do Svaté země musel být tvrdý oříšek.
Bogo byl tedy definitivně pasován na expedičního panského kočího.
Splynul tak dokonale s ostatními domorodými šoféry, že jezdil suveréně na červenou, v protisměru, když U-turn byl příliš daleko, skákal přes retardéry jako polda Balit v SF.
Jen pořádně troubit mu nešlo tak jako orientálcům nebo mu to bylo prostě jen žinantní.
S tím už se musí jeden prostě narodit. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
Ti místňáci si nezřídka uzurpují i část pruhu od protijedoucích vehiklů v protisměru se řítících, až jednomu stydne krev v žilách a rozdíl mezi červenou a zelenou na semaforech se tu nějak nedrží a neprožívá.
Opět náhorní planina, nekonečná, jemně zvlněná jako v Afganistanu. Muezzin v jedné malé díře nás zve na kobereček ke zpovědi. Místní názvy samé ženské, Dana, Petra, ...
Míjíme traktory bez kabin, jako jezdí i po Kypru, s obrovskými koly, nějak většími nežli u nás, nebo se to jen zdá.
Šoféři na hlavách kefíju neboli šemag, poskytující ochranu proti slunci i písku a prachu.
Čtvercová bavlněná látka opásaná černým provazem, jako hadem.
Časté kontrolní pointy. Psiska hlídající čerstvé jehněčí.
POZOR, možná se k jejich ušiskům nedoneslo, že se psů nebojíme.
Úchvatný výhled na profláknutou vesničku Dana, s mobilní čajovnou na kolech čtyřech, se třemi plastovými židlemi, stolem a samovarem.
Dolů do Dany kolem hřbitova plného kefíjí, ani jedna žena. Tedy pardon, jednu nesli na márách.
Neměl jsem to srdce zvednout Nikona, ale bylo to k uzoufání fotogenické.
V samotné vísce spousta opuštěných kamenných stavení tulících se k sobě, přilepených jedno na druhé.
Na jedné placaté střeše parta výrostků roztáčela v dírkované plechovce uhlíky pod parfémovaný tabák do šíši.
Jak se jim podařilo rozfajrovat prvou, hned jsme se přidali.
Rozhovor se stočil na Římany i na Hitlera, pronásledovatele Židů.
Téma to ožehavé jsme diplomaticky urychleně opustili.
Přešaltujíce takticky na diktátora jim bližšího, nastříkaného na nemnoha starších karosériích, na Sadáma.
Tam už panovala naštěstí v této malé komunitě shoda.
Jak by tuhle přemoudřelou disputaci asi vydýchával můj fotřík, když měl s diktátory ty nejčernější osobní zkušenosti?
Posléze však nás jeden mladý střešní diskutér doslova šokoval relativně čerstvou studií politologa Fawazeho Gergese, který v roce 2009 zjistil, že v desítkách muslimských zemí ukazují průzkumy zhroucení podpory islamistickému radikalismu a terorismu. Pouze 29 % Jordánců má za to, že sebevražedné útoky jsou „často nebo někdy ospravedlnitelné“, proti 57 % v roce 2005.
Což bylo podobné číslo jako v USA přibližně v době téže.
Bogo se jako obvykle chlubil fotodokumentací své početné famílie a elektromobility. Kolovaly dvě šíši a cítil jsem, že mi bude zle. Spravila to ale osvědčená Coca Cola a slané chipsy od hlavního imperialistického nepřítele.
Slušný výhled dolů do wádí.
Výměna facebookových adres a rychle najít Hada a vyrazit dál směr Petra nežli padne úplná temnota, umenšená jen konvexním mohamedánským měsícem.
Trochu stísněný hotýlek Petra Gate na rušné ulici, naštěstí jednosměrky směrem dolů. Kdyby tu tůrovaly motory do stoupáku, bylo by to k uzoufání, nebo alespoň na reklamačku.
Francouzské okno přitlučené pro sichr dvěma podkováky.
Neměli jsme tudíž terasu pro usušení velkého prádla, zato ale pořádný auslág s blikající světelnou reklamou, jejíž světelný smog nutno bylo umravnit těžkým závěsem.
Vše příkoří ale vynahradila horká sprcha, co konečně smyla včerejší hříchy i solné krystaly z Dead Sea.
Mokré prádlo, vlhké od té soli, samo stálo v rohu, jako Werichova gatiska impregnovaná asfaltem, přejetá parním válcem ve filmu, Pudr a benzín.
12. duben 2019
5:30 budíček zastane zase ten votrava Muezzin.
6:45 sraz s Hadíkem v recepci. Má na dva dny separé pokojík, přistýlku ve vlastním spacáku neakceptovali, a hlavně proto, že celou noc řeže s nějakou pilou jako DrVoštěp.
Vlastně si neměli s Bogem, co vyčítat, nevím proč jsem téměř vždy vyfasoval kavalec uprostřed a bylo to jako stereo na diskotéce dřevorubců. Ale později na poušti už to bylo dobrý, tam se to ztratilo a hadi, ti s malým „h“ se drželi pro sichr v uctivé vzdálenosti.
Přesně o šesté, při další modlitbě, jako první u hlavní brány do Petry s kvelbem plném bičíků Indiana Jonese, prý z klokaní kůže pletených.
Z vyprávění P3k.
I Ottův slovník naučný nás poučuje...Petra (hebr. Sela, t. j. skála), starověké město edomské a odvěká stanice karavan z jižní Arabie do Damašku se beroucích, v Arabii po ní nazvané Petrejské, ve skalnatém údolí na úpatí hory Hor.
Za prvých dob hellénistických P. byla středem Nabatejské říše, jíž poddáni byli i někteří beduinští kmenové v okolní poušti. R. 310 př. Kr. dobyl jí Athénaios, vojevůdce Antigonův, náhlým útokem, ani mužové vzdáleni byli v sousedství na trhu, tito však vrátivše se nočním útokem zpět dobyli města a vojsko makedonské pobili.
Za prvých dob císařských meškali v Petře za obchodem mnozí Římané, r. 105 po Kr. P. připojena k říši Římské a stala se hl. městem provincie Arabie. Hadrián město zvelebil a nadal; záhy také P. stala se sídlem biskupským.
Když však obchodní cesty daly se směrem jiným, P. počala klesati aniž byla již s to, aby se ubránila Beduinům. Za invase islámské byla již městem pustým.
Teprve r. 1812 objevil Burckhart trosky její, které repraesentují hlavně umělecký způsob pozdních dob císařských. Arabové nazývají údolí, kdež P. bývala, Vádí Músá.
Poněkud dost odvážná hypotéza Hadíkova zase praví, neb on v těch svých mapách leží pořád, mně osobně se zamlouvá, že Arabia Petré je Skalnatá Arábie a až odtud vlastní pojmenování Petry pochází, jakožto centra oblasti této.
Toť z Latiny. A ne naopak pojmenování toho, na skaliska bohatého kraje na rytinách ve starých mapách, podle Petry.
A já ti pravím, že ty jsi Petr (orig: "pétros"); a na té skále (orig: "pétra") zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Matouš 16,13-20,)
Pokusím se to shrnout. Etymologické kořeny pojmenování celého komplexu Petry nutno tedy hledat u skalnatého charakteru této oblasti.
Skálou ji nazývají jak hebrejsky mluvící národy “Sela”, tak i latiníci “Petram”.
To nás všichni předjezdci strašili, že tady v tom Mojžíšovo údolí, bude hlava na hlavě a nic.
Po prokličkování kaňonem, úzkým často na rozpažení, s kamennými žlaby po obou stranách, sbírajícími dešťovku tekoucí po skále, vytesanými pěkně ve spádnici přibližně ve výši ramen, kam asi už přívalová voda nesahá.
První odmítnutý držitel licence na "sun rise".
Velké zklamání v očích jeho smutných se zračí.
Zajímalo by mě, která autorita mu takový glejt vystavuje. Asi ta úplně nejvyšší.
Lezeme vedlejší skálou, taktéž se schodnicemi vytesanými až úplně na hřeben.
Dlouho po osmé přicházejí první majitelé, na noc osiřelých přístřešků na skalisku nad kaňonem s hlavním chrámem pokladnice, nejprofláknutější stavbou celého komplexu, ve skále řádně vykutanou.
Přistihují nás, jak se rozvalujeme na jejich sofa, a smějí se. Pohlídali jsme jim všechno jejich zboží v krámku.
Bronzové cetky, korále z nefritu, magnetitu a jiných šutráků.
Hnedka vedle ční k nebesům dvě homole Nabatejských obelisků.
Představují bohyni Al-Uzza a boha Dushara.
Petra založena byla pravděpodobně ve 3. století př.n.l.
Tou dobou tu žili tihle Nabatejci a skaliska tahle, děravá jak řešeto se stala hlavním městem jejich království.
Největšího rozkvětu a významu dosáhla kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo kolem třiceti tisíc lidí.
Dle slov jednoho zdejšího kramáře, podle profilu jistojistě potomka Nabatejců, co se jako první za námi stihl vyškrabat k těmhle monolitickým čtyřhranným jehlám jeho prapředků, do svého krcálku, ve kterém jsme se mu s Bogem rozvalovali na vlněných kobercích, tak ten tvrdil a nedal si to rozmluvit, že tahle jeho Petra vděčí za svůj největší rozkvět bolesti zubů.
A to na vysvětlenou, díky, jak by to dnes pojmenovali páni doktůrci, lokálně-anestetickým a antiseptickým účinkům hřebíčku.
Jeden arabský koumák totiž přišel na to, že tlumí bolest zubů, když ho stisknete opatrně mezi své bolavé raťafáky a necháte pomalu louhovat slinami.
Cenili si ho prý tehdá nad zlato a drahé kamení.
Bolavé zuby provázejí lidské pokolení zřejmě od nepaměti.
Hedvábná stezka karavan, mimo hedvábí, toto i mnoho dalších koření převážející z Říše středu již ve století třetím před Kristem, musela zákonitě vézt někudy tudy.
Z překladiště na břehu Mare Mortum, do přístavů moře Středozemního a dále k zákazníkům do celé Evropy.
Nebo to mohly brát celé po souši, ale to byla pořádná štrapác.
Můj brachus byl též koumák a také Syzygium aromaticum vyvyšoval nad všechny dentistické medikamenty.
Po těchto cestách se od nepaměti vozilo nejenom zboží hmotné ale i myšlenky, často pro místní vladaře nebezpečné, příliš vznětlivé.
Na ty ale bylo zpravidla uvaleno přísné ochranné clo.
Aby neprosákly do vnitrozemí, mimo karavanní noclehárny – karavanseráje.
Slézáme do Wádí al Farasa kolem Garder Triclinium a hrobky Římských vojáků.
Tam u desetiletého klučiny, hrobek vykradače, usmlouvám pár římských mincí, by do nepravých rukou nepřišly.
Navrch přidá dva jasmínem ovoněné čaje, navrch s lístky máty, která tu všude roste jako plevel a kapkou kozího mléka.
Okrová skaliska jsou jako ementál.
Podobný nádech mají kameny bivaku nad jezerem Tilicho pokryté lišejníkem i kvetoucí pole pohanky na svazích za Annapurnou.
Sakrální stavby bohatě zdobené sloupovím.
Oproti římskému chrámu je vytesaná místnost plná van, zřejmě lázně. Venku se povaluje hafo koláčů sloupoví a hlavic taktéž ze sedimentární pruhované horniny, pískovce.
Další a další vykotlané ďuzny překrásně zdobené žilkovaným karmínovým pískovcem.
Uprostřed centrálního wádí je cisterna na dešťovou vodu, kterou tam svádějí vytesané žlaby, snad na všech skaliscích, i v tuto roční dobu již vyschlé potoky.
Půl hodiny před dohodnutým srazem s Hadem u Pokladnice na konci kaňonu.
Čekáme hodinu ale marně. Jedeme tedy do hotelu, protože se to tu nepěkně zahušťuje tlustými Američankami, snad už tam na nás čeká. Nečekal a máme trochu starost o toho belhajícího se samorosta.
Toho, co kdysi hravě přeskočil na běžkách vzrostlou kosodřevinu v Tatrách, když se mu náhodou připletla do cesty a na Havran v přísně střežených Belánkách se vyškrábal jako první z nás.
Muezzin to komentuje po svém, ale není mu rozumět ani slovo, natož sloka.
Zpěvný hlas nečekaně přechází v intonaci fotbalového komentátora a za okamžik se vrací ke zpěvu. Možná si jenom na chvilku vyměnili mikrofon.
Bogovi se konečně zdařilo vyviklat ty dva podkováky. Můžeme na terasu, ale klíčová dírka musí zůstat uheftovaná kapesníkem.
Naše okno je přímo nad rušnou ulicí, naštěstí jednosměrnou, strmě spadající dolů. Ta na druhé straně musí být brutálně zasmraděná výfuky. Had se stále nevrací. Vyhlížíme ho z knajpy kousek pod hotelem, kudy musí projít. Budeme-li tu dřepět a čučet ještě za týden, budeme jak bagouni a trochu i nervéz.
Právě nám připravují nějaký šašlik s něčím co je popsáno jen tím jejich rozsypaným čajem. Předem se optali, zda máme dost času. Máme. Tak jsem zvědav. Vybíráme si knajpy podobné Rudovo garáži, kde nesedí jediná bílá tvář.
P3k, to je ten, co nás sem poslal, má dnes narozeniny. Až narazíme na nějakou čajovnu s WiFinou, protože výčepy tu nejsou, tak mu musíme napsat a poreferovat.
Uvnitř vše připravují a venku opékají na dřevěném uhlí. K těm vůním jsme si poručili opět fresh juice. Jsme jediní hosté a ten náš šašlik zasmradil celou ulici. Kolem projíždí jeden hybrid za druhým, že to Bogo už přestává komentovat.
Na zadním sedadle namačkány dvě až tři manželky, všechny v černém se střílnami pro dva uhlíky kukadel.
Pak u našeho stolu zaparkoval starý náklaďák s výfukovou rourou jako kamna od kamen a tu vůni šašliku dokonale přehlušil.
Po protějším chodníku se valí z kopce jedna obézní Američanka za druhou. Dole se musí zákonitě hromadit, neb nahoru se už nemohou vyškrábat, jaký je to krpál. Jako ti horníci v dole z Cimrmana. Klučina roznáší popelník se žhnoucími uhlíky do šíši.
Kruhovým pohybem jako ministrant pana faráře, z řad lidu kostelního, rozdmýchává kadidlo, nebo jako horolezec prokrvující promrzlé pařáty pro výstup na zmrzlou skálu.
Konečně se přiharcoval náš bankéř, samozřejmě si vzal rychlé gumy.
Ale zanevřela na něho jeho fungl nová zlatá karta.
Večer sedíme s Hadíkem v recepci, neb je to jediný flek v hotýlku, kde se dají stáhnout emaily.
Vchází Francouzka, tedy přesněji se vplazí po čtyřech. Vítá ji, „také z Petry?“
13. duben 2019
6:01 budím rozmrzelého nočního hlídače za nezamknutou závorou. Měli jsem ho nechat spát.
Dnes pro změnu skrz severní bránu. Cestou dolů po Bock Exit Road, jediné asfaltové zásobovací přístupové cestě, pozorujeme na pravoboku Turkmenské hrobky s dokonale rovně tesanými stěnami do vinglů.
Po levé straně jakoby solné desky. Při večerním návratu kolem opuštěného chrámu Sextus Florenticus ve Wádí Umm Sayhoun, kudy sestupují oslíci zásobující krámky kramářů bydlících v nově postavených domcích u severní brány, se z toho vyklube vyhlazený mramor severní City Wall.
Branou jednoho egyptského chrámu, kolem jednoho osla, jednoho metaře šůrujícího právě římskou, dobře ohlazenou dlažbu kolonády s kanalizací vespod, kolem několika na noc zaparkovaných velbloudů a jednoho amfiteátru.
Na toho dne první raní čaj ve stanu Beduínů.
Vyrážíme již druhý den bez snídaně, abychom se ráno nezdržovali.
Ta ale neprodleně přivezena.
Dnes kupodivu nechtějí směnit Bogovo solární elektrárnu, skládací fotovoltaický panel, zřejmě proto, že jej ještě nestihl rozbalit.
Potom následuje diretisima po krásně barevně pruhované skále plné chytů a hodin, jak říkají pískolezci, až na vrchol.
Naštěstí nemusíme stejnou cestou dolů, bez lana by to asi ani nešlo.
Druhý čaj dáváme u druhého Johnna Deppa s černě zmalovanýma očima, kterého pirátské živobytí Jacka Sparrowa už omrzelo.
Nějak se tu ty jeho klony přemnožily, skoro v každém stanu jednoho bráchu potkáte, ale tenhle je obzvláště povedenej.
Optáme se, zda by se tu nedalo přenocovat.
I deku by nám prý půjčil a čaj uvařil v kouzelně očouzené konvici na ohni z křovisek všude kolem rostoucích.
Sám Lawrence se vydal až ke vzdálenějším hrobkám.
Nádherná je Pokladnice al-Khazneh s helénistickou fasádou, šesti sloupy s květinovými ozdobami a trojúhelníkovým vstupem.
Náročnější je výstup ke klášteru El Deir.
Al-Wuir byl postaven nad hlubokou roklí roku 1116 Balduinem I.
Mnoho z něj ale po muslimských nájezdech nezbylo.
Jeho ruiny nicméně nabízejí pěkný pohled na římskou Petru, v jejímž centru kdysi stála kolonáda s fontánou nazvanou Nymfaneum, královský palác, chrámy a lázně.
To vše bohatě zdobené jest do sebemenších detailů.
Okolní skalní město zde ale existovalo již před Římany.
Bylo z velké části postaveno Nabatejci, nomády ze Západní Arábie. Stavěli je půl tisíciletí.
Onehdy tu útočiště hledal, někdy v době narození Krista, i král Héródés.
...Přestože byl Héródés tehdy na útěku, denně mu přibývalo mnoho lidí, a když se dostal ke Thrése v
Idumeji, vyšel mu vstříc bratr Josef a radil mu, aby se zbavil břemene, jakým je tak veliký průvod, že by totiž Masada ani tak veliký dav lidí nepojala.
Bylo jich přes devět tisíc. Héródés uposlechl.
Ty, kdo byli příliš sklíčeni nouzí, propustil do Idumeje a dal jim zásoby na cestu.
Nejbližší přátele a nejudatnější bojovníky podržel a uchýlil se s nimi do hradu.
Tam zanechal ženám k ochraně osm set mužů a dostatečné zásoby pro případ obležení a sám spěchal do arabské Petry...
Zapsal Flavius Josephus, taktéž současník Krista a zřejmě nejvěrohodnější kronikář té doby.
Po třikráte zmiňuje ve svém stěžejním díle něktérého z protagonistů válek Židovských, co se byli nuceni uchýlit pod křídla téhle ztracené varty zvané Petra.
Petře se říká město růžové růže, ale její skály mají ve skutečnosti odstínů červeně mnoho a nejlépe je lze obdivovat v údolí al-Muthlin nedaleko vstupu do hlavního kaňonu.
Stěny vysokých skal zde připomínají temperovou malbu, která se rozpila jako dětské vodovky, pod doteky vody dešťové.
Petra je skvostem vycizelovaným z paláců, hrobek, přehrad, cisteren a vodních kanálů.
A abychom měli nějaký důvod se ještě jednou navrátit, necháváme tu pytel, jako to dělal téměř pravidelně můj brachus.
Los padl na chrám El Deir nahoře v protějším wádí.
Při rekognoskaci pobořených římských sloupů Qasr al-Bint, Gread Temple, Colonnaded Street, vše dosti poničené za toho velkého zemětřesení v VI. století A.D., si Hadík přisazuje, a vypráví o země třesení, co zažil v Rumunsku, mnohých opilců vlasti.
O zašpérovaných dveřích kadibudky.“A posxxl jsem se podruhý.“
Ale to až doma v hotýlku, protože se zase na celý den vypaří nebo zašije, jako jehla do kupky sena.
A konečně osada Wádí Rum - údolí Měsíce, co posloužilo coby kulisy již mnoha filmařům.
"Rum" podle místňáků i podle Jiřího Weila značí persko-turecký název říše Byzantské.
Dál už asfalt nevede.
Zkusíme to ještě kousek pískem naším Nisánkem s náhonem jen na přední nápravě.
Hadík, starý mazák, který projel napříč dvakrát celou Saharu s upravenou Avijí, by těch slabých deset kilásků prubnul s podhuštěnými pneumatikami, ale my máme s Bogem trochu bobky.
Zastavujeme protijedoucí cisternu na vodu a ptáme se, zda to s naším vehiklem zvládneme. Kroutí hlavou.
Kolegialita je v poušti zřejmě nepsaným zákonem. Vracíme se na asfalt s navátým pískem skrývajícím zpomalovací retardéry.
V pořadí třetí z krapet arogantních naháněčů, po krátké, ale poněkud hlasitější výměně názorů, sejme Boga snowboardem ležérně přehozeným napříč přes korbu, přečnívajícím přes sajtnu terénní TOYOTy.
Naštěstí to schytal naplocho, ale notně ho to rozčílilo.
Vzpomínám na podobnou příhodu, jak onehdy na Kavkaze.
Déja vu ... chvilku jsem vzpomínal, měl jsem intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, důvěrně známého.
Kláda napříč korby. Kravské, velké hnědé oko, v němž dohasínal jeden skotský život.
Musel jsem půjčit šoférovi kudlu, aby ji dorazil. Tak daleko to naštěstí tady nedošlo.
Na písku jsme s hrůzou zjistili, že máme na kord sjetou pravou přední gumu.
Podceněná přejímka v autopůjčovně. Kdyby prdla ve stodvacítce v té horůčavě, měl by Bogo plné ruce práce.
Na to jsme se definitivně rozhádali s naším prvním kvartýrmajstrem.
Asi poslední kapkou byla reakce na zdvořilou prosbu Hadíkovu, zda by nemohl popojet k našim báglům, že má trochu imobilní haxny, vlajíce přitom o dvou holích. Kontroval, že to je Hadíkův problém.
Když to tak zpětně v mysli přemílám, byl problém opravdu spíše na straně naší a to od samého nešťastného začátku a shazovat to na odlišnost národních mentalit by bylo krapet nefér. Od samého příjezdu do Wádí jsme asi nepochopili zaběhnutý zdejší systém. Zaparkovat na sběrném parkovišti, nahlásit službě jméno Beduínského pionýrského tábora s černými nomádskými stany v poušti.
Ta se s nimi spojí telefonicky a hostitelé si pro Vás přijedou terénním Jeepem 4x4 s uzávěrkou diferáku a na zvláštní přání i se speciální lůžkovou - matracovou úpravou střešní.
Brali jsme je předpojatě, od začátku jako vlezlé naháněče od konkurence.
Připustit si, že nejsou dotěrný obtížný hmyz.
To si nezasloužili a byla to naše neomalenost a chyba. Stále opakovali, „my Vám chceme jen pomoc“. Taková paranoia západoevropanů a Amíků. Později se ukázalo, že tenhle pouštní národ je až na malé výjimky vstřícnější a přívětivější než my.
Chce to ale značnou dávku tolerance na obou stranách, jakou oplýval i náš Alois Musil, NEJVĚTŠÍ ARABISTA nebo ten krásně praštěnej Anglán Lowrence.
A byl oheň na střeše. Skončilo to plichtou, novou rezervací a dalším černým puntíkem pro Bookink.com.
Příště až sem pojedu s E&T takového faux pas se už napříště vystříhám.
Pak přifrčel klučina v rozpadající se Toyotě HiLux, žvatlající anglicky mnohem lépe než já.
Samý vtípek, co vyhlazuje vrásky.
Místopisné názvosloví prý ilustruje zasvěcení bohu Měsíce uctívaného za Chammurabiho z Uru. Tehdy mezi sebou bojovali vyznavači Slunce a Měsíce. Domovem uctívačů Měsíce bylo město Charrán v jižním Turecku, u řeky Nahr Bálih, horního přítoku Eufratu.
Pokořeno nebylo ani říší Římskou ani křesťany až posléze Saladinem."
Na půl cesty si nás předali s fotříkem, mluvícímu naopak jen arabsky, ke všemu s jordánským dialektem, ale to už na bohatosti rozpravy stejně nic neměnilo.
V pravé poledne to jde jen pod korbou, za koly náklaďáku, kde je příjemný osvěžující průvan.
Přeložili jsme bágly a Hadíkovy dvě igeliťačky a asi po deseti kilometrech nás vysadil u svého druhorozeného syna u Beduínské noclehárny se vším komfortem, dost připomínající pionýrský tábor z černé plachtoviny.
Teď konečně už mohu rozjímat na červených šutrech.
Podezřele stejný odstín sutráků mají i ty dovezené Honzou Vedralem z jeho lomu v Libštátu.
Ale tady se to přeci jmenuje Red mountain.
Pěkně ohlazené pískem a připomínající hranici lívanců pěkně na sobě ležících na talíři, tedy přesněji řečeno, nad naším táborem.
Dojímám se západem slunce nad horizontem pouště a jsem happy. Ještě s posledními paprsky nalézt cestu dolů.
Spát jsme se rozhodli venku. Ve stanu je zatraceně vedro. Cestu na nocoviště osvětloval jasný konvexní turecký půlměsíc, právě v půli své pouti po obloze.
Pak postačilo pečlivě prohledat okolí spacáku, zdali jsme něčemu plazivému nezalehli jeho oblíbený flek jako onehdy v saharských dunách Maroka.
Tehdy jsme ale s naším Tomem nikdy nic nezkoumali a pravidelně, vždy již po setmění po hmatu našli kousek písku bez trní, padli utrmáceni a hned usnuli.
Ani čelovky nebylo potřeba. Ráno hadí klikatice a stopy velblouda s respektem svorně obloukem obcházely naše nocoviště, zřejmě pro to Bogovo chrápání.
14. duben 2019
Dnes pro změnu nebudil Muezzin, neb minarety jsou v nedohlednu ale černí havrani nebo co to tak hlasitě krákoralo.
Knihu o poušti, přibalenou proti trudnomyslnosti objevili v noci létající mravenci, evidentně to nebude úplný propadák. A hned se do ní pustili.
Ještě před šestou přesun z červeného pískového Záhořova lože. Tenký půlkilový cyklistický spacák na písku udusaném na beton. Až za dvě hodiny budou naši Beduíni podávat snídani. Ještě teplé chlebové placky, výborný domácí sýr a k tomu ten nejčernější čaj z notně začouzené konvice od ohně, v ohništi uprostřed stanu.
Před vstupem do příbytku jejich je slušno se zout, jako do mešity nebo modlitebny lámů v Tibetu.
Kadibudku tu mají umě vklíněnou do skalní dutiny, jako umývárka v Čertoryjích, u nás v Českém Ráji.
Stařešina rodu nás prý rád po snídani vyveze kus dál do pouště svým vehiklem pamatujícím ještě Lawrence nebo Harryho St.Johna Bridger Philbyho.
Tomu druhému je připisován jeden relikt z aukce z Holidáče s hlavou válečníka na střence.
A někde tady snad dostal náš Lojzík Musilů kudlu, v dřevěné pochvě, obtočené kozinkou, co ji máme doma v Biskupcovce zapíchnutou do trámu, zvaném mnich, ta mě možná taky trochu vyprovokovala a postrčila k téhle misi.
Všude by tu rádi vyhandlovali naši čelovku Extol, ale ta se nám ještě jistě šikne.
Škoda, rád bych jim ji tu nechal na památku, aby tu alespoň něco po nás zbylo.
15. duben 2019
Noc druhá, opětovně hvězd plná, k potěše mé i pana Immanuela Kanta, na tvrdém placatém skalním lívanci.
Neomylně těsně před rozbřeskem mi velí vstát, rukou nerozdílnou, ti dva votravové.
Můj starej kámo močák a pahejl stoličky, co už nechce nést na svym hrbu můstek, co mi před nedávnem ubastlil Dan, ten co s námi, tj. s naším Tomem, P3kem a bandou študáků mineralogů hledal šutry ve Vysokém Atlasu.
Reklamačka na ten most nepřipadá v úvahu, protože autor zbaběle zdrhnul na penzi poustevničit někam do hor.
Jinak pro meditaci chvíle to příhodná. Vzpomínám na Edu, co je natuti alespoň kapkou krve Mohamedán, neb má v Nedvajzu čtyři čtyřnohý ženský a každé ráno se vrací úplně uondán z nočních povinností kocouřích, neb to nestíhá.
Je jediný nevykastrovaný kocour v celém našem wádí.
A ta jeho, vlastně sousedovic drobná černočerná Topinka, co právě čeká koťata se nechala onehdy slyšet.
„Holky, příští vrh si naplánujte jedině v porodnici u Pajchlíků pod těma složenejma trámama u dřevníku.
Jako gáblík denně Kytkou naservírovaná kapsička s tuňákem a bobule z Lídlu v separé misce jako někde v Alcrónu, neprší tam a nikdo tam za váma neproleze a nevotravuje pořád s vizitírováním mladejch.
Akorát se už neprotáhnu, s tím svým břichem, těma padacíma dvířkama, co je tomu mýmu starýmu, myslím Edovi, pan domácí vyřízl ve dveřích a k miskám to musím celý obíhat.
Tuhle jsem tam zůstala zašprajcovaná a nemohla jsem sem, ani tam. To vám bylo o ústa. Domácí porod u Mirky a Karla už nikdy víc, ani zadarmo, to je fakt za trest, krmě pod psa, mají prostě toho zvířectva moc.“
Vím, že je to jen výplod stařecké demence, tady pod těmi hvězdami, ale pohrávat si s takovou zákonodárnou iniciativou, zase snad tak moc neuškodíte.
Jde o to omezit volební právo, na třeba takových pětašedesát.
Lidé hodně mladí i dost staří jsou dost nebezpečně ovlivnitelní, skáčíce naivně na špek populistům, manipulátorům.
Z historie možno jmenovat namátkou, třeba Hitlerjugend, Komsomol, Španělskou falangu a nespočet dalších příkladů nebo nepochopitelně úspěšné prodejní akce „Šmejdů“.
Mladí nemajíce dosud dost životních zkušeností nedokážou často rozlišit, zda nejsou oblbováni a těm starším již hlava nebere a výsledek je stejný. Paradoxní na tom by bylo, že by o takovém zákonu hlasovali povětšinou ti, kteří za věkovou čarou o které rozhodují, již dávno jsou. A to zákonitě neprojde.
Ale nebyl by to od nich velkorysý dar generacím následným?
Rozbřezk nad táborem.
Boga vidím daleko pod další skálou.
Ještě pochrupuje, i když nějací černí ptáci, asi krkavci, nad ním řádně řvou.
„Hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás." Si s dovolením vypůjčím od Immanuela Kanta.
Myslím, že mi to promine.
Obloha byla sice opět plná hvězd ale to, že měsíc moc svítil, jsme přeci v Měsíčním údolí nebo možná v Údolí měsíce, takže ne tak jasných jako onehdá na Nilu.
V zastrčené kapse spacáku jsem ráno objevil památeční merino čapku od Terkulky, kterou všude tahám už hodnou řádku let, od polárních krajů až po ty rovníkové, včera již obrečenou. Pak ke všemu ještě praskl zip u báglu a ta kšiltovka od strejdy Jejdy úplně vyšisovala.
Podtrženo a sečteno, jak vytrubuje každičkého rána Muezzin, Aláh je přesto stále veliký, a jak čtivě pro svoje vnučky popularizuje babička Holcová.
Takhle se má vézt náboženský dialog.
Místní Eda s vizáží koček egyptských faraonů, je jako první v nomádském stanu na snídani.
O fous nás předběhl.
Nahoře u Lawrencova zbořeniště, kam jsme s Bogem vyrazili ještě před snídaní, byl úplně stejný.
Možná nás předběhl cestou nazpět.
Prokličkoval mezi stovkou kamenných mužiků a pádil červeným pískem před námi.
Včera večer dostal jako výslužku horu kostí z kuřat pečených v písku s brambory, připravených podobnou technikou jako v Chile u Mapučů.
Protože předchozí večer nás zastihl u delikatesy uklohněné v záhrabu z písku.
My taktéž sprintovali, aby na nás zbyly alespoň ty boží placky se sýrem z mléka kozího.
Poslední ale vstoupil naboso a bez holí, v šapito stanu hodovního s ohništěm uprostřed, Hadín, s roztomilou nonšalantní elegancí slona v porcelánu.
Jedním z míst, které musel Lawrence v roce 1917 projít na cestě do Akaby v nejzazším jihozápadním cancouru úrodného půlměsíce a poté zase zpět do Damašku, byla i tahle pouť údolím měsíce, a my tři se plahočili stále v jeho šlépějích.
To místo láká roztodivnými skalními útvary s prehistorickými malbami uvnitř.
Podle Lawrencovy knihy Sedm sloupů moudrosti, v níž autor vzpomíná na beduíny a své putování, byla pojmenována i formace sedmi věžiček u vchodu do parku.
Burdah Rock Bridge, nejvyšší skalní oblouk ve Wadi Rum, přes sedm pilířů moudrosti.
Nabatejské a thamúdské nápisy vyryté do skal – velbloudí karavany, lovci, zvířata a lidské postavy.
Přírodní mosty vyhloubené do pískovcových skal ostrým jemným pískem hnaným větrem a ještě dál hlouběji do průsmyku Umm Tawáqí.
Mars na Zemi. Toto je ohromné, nadčasové místo, prakticky nedotčené lidskostí a ničivými silami.
Zde je větrné počasí, které vyřezalo impozantní, stoupající mrakodrapy, elegantně popsané T.E. Lawrence jako „obrovský, opakující se a podobný Bohu …“
Bludiště monolitických skalních útvarů se vynořuje z pouštní dlažby do výšky 1 750 m.
4000 let staré skalní kresby.
„Údolí měsíce“, místo, kde princ Faisal Bin Hussein a T.E. Lawrence založil své sídlo v průběhu arabské vzpoury proti Osmanům během první světové války.
Zbylo tam po něm vedle jedné zdi, pole Marabu mužiků, jak je nazývá Hadík a ten to musí vědět, když má Afriku projetou křížem krážem.
Sám T.E. tam na nás čekal zdařile inkarnován v našeho Edu.
V pouštní umývárce v jednom nomádském stanu slečna u vedlejšího umyvadla spustí strojek, je mi žinantní se ohlédnout, co si bude holit. Byl to zubní kartáček Ultrasonic, co si nedávno pořídil i náš Tomáš se svojí Terezkou. Nomádi a náš Tom jsou prostě vždy o fous napřed.
Odpolední siesta a pak opět do sedel. Velbloudář pocáká tlamy našich jednohrbých dopravních vehiklů z PET lahve a bezelstně ji odhodí do písku. Blíží se menší písečná bouře.
Věděl přesně, kde narazíme na vodu, kde na stín v žáru poledním. Děděné know how z otce na syna, nebo raději na více synáčků, kdyby se jeden nevyvedl nebo nedej bože nepřežil pubertu. Takový velbloud je prostě dokonalý dopravní prostředek, dokonalé fáro.
Rod: velbloud - Camelus, čeleď: velbloudovití - Carnelidae, řád: sudokopytníci - Artiodactyla.
Platfus, co se rozteče do velké plochy aby se nebořil, něco jako podhuštěná pneumatika.
Kotník ve výši našeho kolena. Úsporná spotřeba, trocha toho trní, předčí i nejnovější hybridní vozejk.
A to nemluvím o nouzovém rezervoáru pitné vody pro časy nejhorší.
Řidičské oprávnění dostanete rychle a levně. A to nemluvím o pořizovacích nákladech, pro našince za hubičku.
Vzrostlého jedince schrastíte bratru za šedesát táců.
Nasedání a sesedání krapet krkolomnější ale zase nepotřebujete schůdky nebo mez jako u koně.
V sedle s přední i zadní hruškou – madlem – heftem, přehodíte jednu nohu hyčmo před sebe, jako v polovičním sedu tureckém.
Jeden kamenný most, jaké jsou ku spatření třeba v národním parku Arches ve východním Utahu. Tam vymleté vodou, tady pískem větrem hnaným.
Kaňon tak akorát na rozpažení s kamennými hrnci, jako jsou k vidění na šumavské Vydře, jen o poznání větších, plných, na rozdíl od těch našich doma zapáchající vodou.
Tady je nějak všechno větší.
Ale hlavně ty nástěnné malby vyškrábané před nějakými čtyřmi tisíci lety do červené skály a za jarních dešťů vyhlazené do zrcadla. Ty obdivoval asi nejvíce Hadík, protože podobné prý byly i na té jeho Sahaře. Potom výstup na červenou dunu v závětří skaliska uprostřed širokého údolí. Dala se sjet na snowboardu. A na závěr dnešní vyjížďky jako třešinka na dortu, pramen za velkým šutrem, vysoko na skále, kam jsme už ale neměli ani jeden z nás, morál se vyškrábat. Vyhandlovány a usmlouvány, skleněný pouštní kámen a dva stočené černé pletené hady, držící geniálně pokrývku hlavy při písečných bouřích, jakou nosil i ten trochu sporný nositel ceny Nobelovy za mír Arafat.
Nám poslouží jako mimikry.
Nocujeme, coby kamenem dohodil od útočiště Lawrencova, obdivujeme stejné skalní malby. Krapet jsme se podzásobili.
Na oběd už zbyly jen dva dny staré chlebové placky, malinko plesnivé a nevalná voda z rezervoáru na skále.
Po návratu k naší skále, jako prevence proti eventuelní ponorkové nemoci, vyrážíme každý sám na jinou světovou stranu, na večerní sólo vejšlap.
A byla ona, věřte mi, na spadnutí.
Proto nezbytno bylo na chvíli převtělit se v lakmusový papírek, v jazýček vah lékárníkových, tedy spíše v katalyzátor, ale to prvé je nezbytno pro detekci stavu, anamnézu, a nalézt lék.
Sám jsem si vybral stranu půlnoční, proplétající se monstrózními skalisky, co posloužila coby kulisy již mnoha filmům, včetně Marťana, Queen desert a samozřejmě i Lawrence z Arábie.
Čekám na nízké slunce a dlouhé stíny, těsně před západem, co nejlépe kreslí skalní reliéfy.
Pak rožnění jehněčího zakopaného v písku, jako příloha Hadíkova vyprávění, jak na dvakrát přejel Saharu.
Půlku v Avii pomalované panem Jiránkem, občas ku spatření u nás na Žižkově a roku následného v rumunském teréňáku zvaném ARO, rozstříleným při převratu v Lagosu v Nigerii na cimpr campr. Popotahovačky po chvatném úprku do vlasti ovládané tehdy ještě komouši. A předepsaném, coby cedník jemu k náhradě. Zbylé pohlednice od Jiránka ještě na skladě.
Se smutkem na duši, že to už asi nikdy nespatříme, odjíždíme naším Nisánkem podél železnice, co zásobovala Osmanské vojsko a byla pořád dokola vyhazována vynálezem pana Nobileho do luftu, vyškolenými arabskými kámoši samotného Lawrence.
Proděravěné vagóny jako důkaz tohoto počínání, tu prý někde ještě straší, kliďánko rezivějíce si.
Krapet nás ještě pozdržela výměna pravé přední pneumatiky za rezervu, která tam k ohromné radosti všech, kupodivu byla.
Velká klika, že nám neprdly ty bílé dětské hlavičky vyčuhující z úplně prošoupaného kordu.
Ve velké rychlosti by to byl asi rachot a skončilo by to v dost kamenitém pangejtu nebo rovnou v Mrtvém moři.
Náhle zmizelo i to drncání volantu.
Alláh nás asi ještě pořád šanuje.
...Izraelité zamířili nazpět na jih k Akabskě zátoce. Šli dlouhou skalnatou roklí, kde nenašli vodu ani potravu.
Znavení poutníci ztráceli už zase trpělivost, stěžovali si na Mojžíše a hrozili mu vypovězením poslušnosti... tak praví Bible
Pár let před námi tudy tudíž prchali při svém exodu z Egypta Izraelité, vedení Mojžíšem.
Chtěli jsme vidět Lawrencův cíl, město Akaba. Vede tam dnes moderní Královská dálnice stále klesající z náhorní planiny až k Ejtalskému zálivu Mare Rubrum.
Na starých Hadíkovo mapách, podle kterých jsme navigováni, byly k rozeznání i nocoviště karavan u zdrojů pitné vody, často asi v
karavanserájích, vzdálených od sebe na jeden velbloudí pochod a očíslovaných z Egypské Al-Qáhiry až k řece Jordánu nebo dokonce až do Damašku.
Definujících jednotku vzdálenosti s přihlédnutím k obtížnosti terénu.
Jako u nás turistické značky se vzdáleností v hodinách.
Tyhle číslovky vlastně počítají karavanseráje, nocoviště na těch dlouhých štrekách.
Právě někudy tudy vedla před sto lety prastará pouštní karavanní cesta, kterou vpadl s několika postupně se přidávajícími Arabskými kmeny do zad překvapené osmanské posádce v opevněném, ale jen vůči moři, přístavu Akaba.
Všechna těžká děla byla namířena na moře, odkud čekala útok Britské flotily.
Té jednotě dala za nedlouho nafrak zrádná Sykesova-Picotova plichta, co ukončila naděje Arabů a Lawrence na jednotný Arabský stát.
Podepsána byla v Paříži již v půlce války, té první Světové, s tichým souhlasem Ruska, za úlitbu zvanou Bospor.
Vedle Anglánů tu ani Amíky moc nemusí, asi pro jejich hobby exportovat všude svoji demokracii, hlava nehlava.
Myšlenkou to bez diskuse chvályhodnou, nicméně ještě nikdy nedotaženou zcela do konce vítězného.
Proto tu asi potkáte tolik Sadámů nastříkaných převážně na kastlích rachotin starých.
Na nových hybridních ani jeden. Asi jen obava o nový lak.
Odvěkou snahu bratra „Mrazíka“, rozsévat všude chaos a rozkol, zatím neprokoukli.
Možná v tom hraje svoji roli i spřízněnost královského rodu s ruskou šlechtou.
Horu Oreb, co má jmenovce i u nás doma v Čechách nebo snad Sinaj asi necháváme po pravé ruce. Věřte, nevěřte.
Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal. Hospodin totiž sestoupil na horu Sínaj, na vrchol hory.
Zavolal Mojžíše na vrchol hory a Mojžíš tam vystoupil. Hospodin Mojžíšovi řekl: "Sestup a varuj lid, aby se nikdo nepokoušel proniknout k Hospodinu ve snaze ho uvidět. Mnoho by jich padlo“.
Exodus 19:18-21
Náš hotýlek, plný potápěčů je na protější straně nábřežní dálnice, dáli se tomu tak říkat, pokračující dále k hraničnímu přechodu k Saudům, a tak musíme kousek přejet, na U-turnu to otočit nazpět a odbočit vpravo, jak je v této zemi po vzoru Amíků dobrým zvykem. Docela dobrá vychytávka.
V Americe jsou tyhle dopravní značky taktéž k vidění, ale nepamatuji se, že bychom je takhle využívali.
Rychle se ponořit do toho akvária plného neskutečně barevných tvorů a pyramid korálových útesů.
Poučen řádně přemoudřelými čumily z břehu, že v ploutvích se vstupuje do vln, jako pan rak pozadu, a plave se s rukama při těle. A do brýlí nutno předem plivnout aby se nezamžily. Konečně vyšlo na světlo boží, co ukrývala společně ještě se šnorchlem ta Hadíkova tajemná a všemi obdivovaná igeliťačka, vedle tabletu, jediného jeho zavazadla.
Na tom tabletu musí nejpozději do ranního kuropění ošéfovat zakázku z Moskvy od jednoho milovníka umění.
Zadání zní jasně. „Mně núžny gravjůry na dvácat'četýrje mětra v zolotě i tri mětra v kažjanom perepletě.“
Ale nejdříve ještě stihne s námi zajet na rychlou večeři, do starého přístavu k právě opravované rozstřílené pevnosti z dob velkého Lawrencova vítězství.
Hadín vyškemrá na ochutnávku pár mořských plodů od párku ověšeného zlatem u vedlejšího stolu sedícího, předstíraje, že neví, co jim doneseno bylo právě šéfíkem, co dělá dobrou reklamu svému cechu, v pase tak 120.
Mezinárodní ostuda. V jejich očích jsme asi bílé socky. Jinak na pobřeží samé luxusní hotely světových řetězců.
Mají přeci toho pobřeží jen kousek.
16. duben 2019
Dobíječky našich nakousnutých jablek, po těžkém absťáku, rozžhaveny doběla.
Messengerem letí foteny a zprávy z a do celého světa.
Dear Douglas
Cheers from the Red Sea....from old globetrotters Czech Team ...Would not you wantto join?
Missing you generally
Hoří Katedrála Notre-Dame v Paříži, chlouba gotiky a naše srdeční záležitost.
Nutno bylo opět přivstat si, než poněkud prdeliózní Žabožroutky zahltí příliš úzkou rouru na internet.
Bogo vyfasuje lahev se stlačeným vzduchem na hrb, osm kg závaží do opasku, manometr, spousty hadic a jiných serepetiček, masku na ksicht a jde se pochlubit svojí jizvou na teřichu rybkám všech myslitelných barev. A není to jizva ledajaká ale památeční, od brusky, v den předsvatební utržená.
Tohle pobřeží, je co do barevnosti podmořského světa prostě nedostižné. Ne nadarmo jej kdysi pojmenovali Mare Rubrum. „Plavali jste už někdy v akvárku?“
Je to už tři čtvrtě hodiny, co se Bogo potopil k vraku vojenského letadla Lockheedu C-130 Hercules v dvacetimetrové hloubce za Coral Reefs, aeroplánu co to už nestihl na pár metrů vzdálenou pláž, podvozek maje už vytažený.
„Co já chudák jen řeknu té jeho.
Jestli se nevynoří a vrátím se bez něho?“
Aničce, co se právě chystá, tam doma ve Wádí Nedweisském zvrátit dlouhodobý sešup demografické křivky našeho údolí a potažmo i celé kotliny České, již čtvrtým naklonovaným Andíkem.
Blafoval on před panem instruktorem, že si zapomenul řidičák na hlubinné potápění doma.
17. duben 2019
Instruktor z Diving center je z Egypta, každoročně je tady na 9 měsíců za 460.-JOD měsíčně.
Nám ještě dofoukne pneu z potápěčské bomby.
V novém přístavu právě vykládají tři listy vrtule větrné elektrárny, dlouhé přes celou, ne malou, loď. Desátá nás opět zastihne v Aqabě.
A tichou poštou přes několik neléčených dyslektiků, jako jsem já je z toho najednou Akaba.
Východní hranice se sousedními Saudy je mnohdy nevyjasněná. Pro sichr, v mapách často mizí čára hraniční.
Jen větší usedlosti a města v ní vysekávají vyznačené zuby po posledních půdkách.
Nebylo tomu tak vždy. Bilad aš-Šám byl sen Arabů o spojení zemí "úrodného půlměsíce" do jednoho státního útvaru. Z dnešních států by to byly egyptský Sinaj, Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie, turecká provincie Hatay, Irák, Kuvajt. Podle slibů z války proti Turkům se o uskutečnění snu snažil Fajsal, syn velkého šarífy mekánského Husajna. V Damašku od roku 1918 fungovala první arabská vláda pro Sýrii, Libanon, Palestinu a Jordánsko s premiérem Rida ar-Rikabím v čele. Roku 1919 byly první generální volby, z nichž vyšlo první parlamentní shromáždění v této části světa od dob helénistických.
8. března 1920 parlament prohlásil zemi Syrským královstvím se čtyřmi autonomními oblastmi a zvolil Fajsala panovníkem. Francouzi a Britové nebyli však s projektem spokojeni a tajně se dohodli na rozdělení vlivu. Francouzi obsadili Bagdád a s pomocí maronitských křesťanů z Libanonu porazili slabou syrsko-arabskou armádu v červenci 1920 v bitvě u Majsalúnu - Maysalun. Fajsal uprchl a Brity byl o rok později odškodněn královstvím v Bagdádu. Velká Sýrie zůstala pro arabské Sunnity snem dodnes.
Sykesovo-Picotovo plichtou připadlo Jordánsko s Palestinou a územím dnešní Saudské Arábie Anglánům, zbytek, včetně Sýrie Frantíkům.
Angličanům záleželo hlavně na strategickém Suezu.
Po třetí hodině už zase naše známá Madaba.
Vracíme se jako domů. Severojižní „dálnice“ je asi na vedlejšák opravována asfaltérem Ťokem z ANO.
Většinou se plazím jen jedním pruhem. Je širší než naše D1 ale ještě v horším stavu. Moji parťáci jsou už také v zuboženém stavu a odmítají odbočit k osmanskému hradu v Ma’anu, načež usnou.
K zamezení další vlny ponorkové nemoci raději zdrhám hned po příjezdu fotit tržiště a zahalené muslimské ženské, asi kvůli absenci adrenalinu. V kavárně na terase oproti Svatému mému jmenovci sedí a čadí šíšu, jako papírenský komín v Plzni, právě takové dvě se střílnami pro oči v černém hledí a zoufale je tam načuzeno, že není vidět ani k baru.
Ke všemu mi tam jeden čaj stál tolik, co tříchodové menu pro dva, v bufáči na autobusáku.
Ještě mi dopíše pentelka a musím si půjčit tužku od pingla.
Měl jenom červenou, tak to bude v deníku alespoň znát.
18. duben 2019
Hotel na Ajša road, to by bylo něco pro moji Emičku.
Jenomže cedulku s názvem uličky této, místňáci někam zašantročili, nebo zapadla a jako důkaz vyfotit tudíž nešla. Snad mi to uvěří, že ta její snědá kámoška je tak slavná a jí si tu tak považují.
Vyptával jsem se, čím si to zasloužila, ale nikdo už nevěděl.
Půl sedmá to jistí. Hummus a zeleninové kuličky opět na střešní terase, mangový juice do hrbu na celý den jako dromedáři.
Hadín zůstává doma a my vyrážíme na východ směr Irák k pouštním hradům. První Qasr al Karanah ze 7. století je čtvercového půdorysu, dnes v bezútěšně kamenité pustině.
Kdo četl o Lawrencovi a jeho hrdinských činech během arabského povstání proti Turkům, nesmí vynechat Qasr al Azraq.
Lawrence zde strávil spolu se šarífem Husajnem ibn Alím, tu poslední zimu před koncem války.
Pobýval v místnosti nad jižním vchodem a strategicky hlídal vstup do komplexu.
Moc příjemné to tu ale nebylo.
Díry ve stropu zakrývaly pouze palmové větve a muži hledali útěchu u ohně na nádvoří, kde si vyprávěli historky a pojídali nekynuté chlebové placky.
Lawrencův výhled byl přes nedalekou oázu jistě krásný.
Už vyschla a hrad Azraq poničilo zemětřesení deset let na to.
Patří k pouštním hradům postaveným Umajjovci v letech 661–750 coby zastávky pro karavany, lázně či lovecké kamenné altánky.
Ty byly honosně zdobené a vládci zde nostalgicky hledali své beduínské kořeny.
Některé se zachovaly v dobrém stavu, jiné jsou smutnou ruinou.
Vzpomínají nostalgicky na svoji dávno zašlou slávu.
Jsou ukryty hluboko v poušti a bez velblouda, mámino SUVéčka model 1941 nebo čtyřkolky, třeba Toyoty 4x4 se k nim nedostanete.
Další pouštní hrad při naší cestě je Qusayr Amra. Je o mnoho fotogeničtější. S nástěnými malbami s lázeňskou a loveckou tématikou, s mapou souhvězdí v kopuli a kardanovou, dvakrát zalomenou převodou hřídelí žentouru pro čerpání vody ze studny, do kruhu až do samého zblbnutí chodícími oslíky.
Dva Jardové Slíprsové se tu proháněli již v pětašedesátém roce s Oktávkou čerstvě zakoupenou v Tuzexu přes Maďarsko, Bulharsko, Turecko, Sýrii a dál až do Bagdádu, kde ten starší z nich učil Mohamedány na univerzitě histologii.
A touhle samou silnicí prý přijel z Iráku i Sajdík se svým taktéž profesorským fotříkem, když si jeli prohlédnout také Petru. Před námi na horizontu občas vidíme zrcadlící se vodní hladinu, zrcadlo fata morgány.
Severní fungl novou dálnicí, podezřele dokonalou, s nadúrovňovými křižovatkami, nadjezdy a podjezdy, asi 50 km od Syrské hranice se vracíme nazpět z Azraq Al Shishan. Zbudovaná je natuti za mergle madam Merkel i za ty naše.
A to je dobrá investice. Po chvilce jízdy uprostřed pouště, spatříme na levoboku nepřehlédnutelný tábor montovaných domků napájených solární elektrárnou. Více než pět tisíc nových příbytků syrských běženců.
Druhý největší a nejlépe vybavený v Jordánsku, kde je jich momentálně odhadem asi půl milionu.
Větší je jen tábor Zaatari ještě blíže k hranici. Utečenci nemohou brány tábora opustit kdykoliv se jim zachce – potřebují povolení, ale ani to je neopravňuje k legální práci, či nedovoluje volný pohyb v zemi.
Podle sdělení Antoine Fouchera, vedoucího mise Lékařů bez hranic v Jordánsku.
Trapný pocit, zda si je neprohlížíme jako exotickou zvěř v ZOO.
Už kus za linií etickou.
Ale publicita jim myslím spíše pomáhá.
Více méně také jen morální podpora, jako při té velké potopě, co jsme chvilku po Sametové revoluci, v CT naložili HiLux, ten s těma nablejskanejma chromovanejma hrazdičkama, až po střechu dobrou vodou a bednama Sava a jeli s DN do zaplavených oblastí Moravy.
Kus cesty za táborem v autoopravně vedle bufáče, kde si dáváme mátový čaj, jsou dva čerstvě zdrhlí utečenci.
Táta se synkem, co se připletli omylem do Sýrie a semlely je tamní mlýnské kameny.
A cesta z téhle šlamastyky bude trvat, k neštěstí všech, ještě hodně dlouho.
„Představte si to, pan učitel nám říkal, že nemá doma TV a že ji ani nechce, to mi hlava nebere.
Než žít mezi takovými lidmi, to jsem vzal radši kramle.“
Irča se mi směje.
„Co černoušek, to uprchlík, viď?“
Příklad povedené inkluze, jak je dnes "cool" říkat.
Barva pleti jim pomohla za černočerné noci se vypařit a nečekat v táboře na zázrak milosrdenství od evropských dobrodinců.
Ale je to takový lidový vypravěč, dostat glejt pro opuštění tábora není prý zase takový oříšek. Neskonale obtížnější je získat povolení k legálnímu zaměstnání. Z přemíry nabídky nelegálních laciných pracantů bohatne podnikatelská šedá zóna a je to tu všude vidět.
Sociální nůžky se ještě více rozevírají.
To už jsme tu měli v historii mockrát a dycinky to skončilo průxxrem. Tak bych jim rád poradil, aby tolik nejásali nad neoficiálními odhady HDP zahrnujícími i zmiňovanou šedou zónu. Polarizace společnosti může tu jejich krásnou zemi roztrhat na cucky.
Produktem takového trendu je zákonitě dystopie, jako opak utopie společného snu celé společnosti.
Dále pokračujeme na Jerash obklopený devíti hrady v zelené biblické krajině plné ovoce a zeleniny, prodávané kolem silnic, rovnou z korby náklaďáků.
Podle loveckých výjevů na nástěnných freskách v pouštních hradech se dá soudit, že takhle zelené to muselo být kdysi a možná že ani ne tak dávno i dole na jihu až k Mare Rubrum a možná ještě dál.
... Egyptská hraniční zeď, vybudovaná jako ochrana před nájezdy bojovných kmenů z pouště, stála už dva tisíce let B.C., tedy za dob Abrahámových. Dovídáme se o ní z dobrodružných příběhů, které sepsal vysoký egyptský hodnostář Sinuhet, který se zapletl do jakýchsi dvorských intrik a musel zdrhnout za hranice. Vypráví, že přešel Knížecí zeď pod rouškou tmy a zamířil do severního Kanaánu. Dočkal se tam pohostinného přijetí u náčelníka kmene, právě takového jako Abrahám, Izák nebo Jákob. Ve svém vyprávění se přímo rozplývá nad úrodností země, což by potvrzovalo svědectví bible. Hovoří se v ní o kananejském období jako „mlékem a medem oplývajícím". Je pochopitelné, že pochvala se mohla týkat jenom těch částí, kde už bylo zavedeno zemědělství a sadařství.
Sinuhet kromě jiného píše: „Byla to dobrá země.
Fíky a hrozny se tam rodily v hojnosti a vína jsme měli víc než vody. Nikdy nám nechyběl med ani olej.
Na stromech rostlo plno nejrůznějšího ovoce. Také tam pěstovali pšenici a ječmen.
Dobytka měli nespočet...“
Zenon Kosidowski, 1963
V centru samotném vidíme sakrální stavby Římanů, dva amfiteátry, hippodrom s vozataji, náměstí obkroužené sloupovím utopeným v záplavě žlutých květů, ulice taktéž lemovaná sloupořadím s hlavicemi Korintskými a s kanalizací.
Takovou hustotu sloupů jsem ještě neviděl.
Pozdní oběd u autobusáku za tržnicí, hummus s velkou oblohou a Coca Colou. Bistro u superrychlého kuchtíka. Jeho pomocník hází do rozpáleného palmového oleje, takovým kulatým udělátkem kuličky ze směsi hummusu a nějaké namleté zeleniny. Za pultem druhý kuchtík patlá příchozím, do rozkrojených baget nebo do rozevřených chlebových placek, pro změnu zase hummus, zeleninu a několikero omáček. Cestou domů k Hadíkovi je krapet ucpaný Ammán.
Každé třetí auto je hybrid. Vyprávějí nám, že ten jejich král šlápnul kámošům šejkům z Ligy arabských států, na kuří oko, tím jak vloni osvobodil elektromobilitu od daně a letos ji musel zase uvalit, aby spotřeba ropy neklesla.
Našinci nad nimi ohrnují nos, ale na střechách tu vidíš fotovoltaické panely, plantáže větrných elektráren, takovou koncentraci hybridních aut i čistě elektrických, a to dnes bez jakékoli pobídkové politiky jinak asi osvíceného krále, málokdo uhlídat může. Tak se mi zdá, že myslí na budoucnost pokolení následných víc než my Evropané.
19. duben 2019
Velký pátek – „Tak nám ukřižovali Krista pána, paní Müllerová“.
Časně, ještě před rozedněním, jako onehdy v New Delhi s Terkou, rychle naposledy se zrcadlovkou a portrétním sklem do tržnice, zvěčnit makáče čekající na odvoz na korbách náklaďáků do fachy.
Příštipkáře a instalatéra čekající první zákaznice i študentky před Lyceem.
Než se stačím vrátit, tak mi kaštani, samozřejmě zase Fratíci, vyluxujou všechen hummus a zbudou jen vajíčka natvrdo a spousta, jak cumel sladkých srágor.
Zkaženej celej den, už jsem si na něj nějak přivyknul.
Na protější, samozřejmě placaté střeše soupeří nebo spíš se předvádějí a naparujou tři načepejření holuby před jednou sněhobílou krasavicí, pravděpodobně hloupou jako pučtok, jak říkávala moje bábrlinka. Symbolické. Každej z nich by si ji rád přivedl do svého harému.
Vyrazíme všichni tři hledat Hadíkovo dolmeny, něco jako Stonehenge z menhirů, co se o nich zmiňuje i Lonely Planet neboli po našem Lounláč, směrem jihozápadním, abychom alespoň něčím mohli trumfnout a oslnit P3k.
Pan domácí nás zrazuje od kaňonu dále spadajícímu do wádí nad Hot Springs, že ta vloni na jaře utonula celá dívčí škola při nenadálé průtrži mračen a následné dvanáctimetrové vlně, která je nenadále ohlášena i na dnešek.
Ztiší hlas a šeptem se s námi podělí o svoji svatokrádežnou hypotézu.
„Izákovo dilema je vlastně barbarský kultovní rituál jeho kanaánských prapředků přinášejících dětské oběti na oltář.
Dialektika takového činu, v bezbřehé odevzdanosti se, do vůle všemohoucího.“
Takový lidový vypravěč, co znal i naše Karlovy Vary.
Odpoledne spadlo jen kapek pár.
Tam kde začíná wádí u Al-Mukhayyat nalézáme alespoň krásné řecké mozaiky a pak, to se musí přiznat, přelézáme plot k samotné zřícenině hradu na kopci. „Tenhle hrad je můj a hlídají ho moje psiska.“ Vyrozuměli jsme z vášnivé gestikulace, když nás neomaleně vyprovázel ven. Byl dost nasíxxcí. Po anglicku uměl, „bad boys“. Což byla přibližně stejně bohatá slovní zásoba, jako ta naše arabská. Podobně skončil i druhý pokus obchvatem, kolem malebných přístřešků pastevců ovcí. V takovém podobném spatřil světlo světa i Kristus pán.
I když jsme si vlastně stihli zříceninu i spoustu černých hrbolatých brouků prohlédnout.
Arabáši neznají frázi, nedovedou říci, „já nevím“. Vždy vědí, i když na to vzít jed by bylo dost riskantní. A to platí i o těchhle menhirech. Kolikrát jsme se ptali, tolik menhirů do všech světových stran kolem Madaby rozeseto bylo. PeKu zůstal nepřekonán a nepokořen. Budiš mu věčná sláva. Aleluja.
Mezi námi šmelináři, žádné velké terno tu asi neuděláme, ceny jsou nehorázné, asi hlavně pro Amíky přemrštěné.
Potom jsme se přeci jen zasekli v jednom antik-bazárku, ne kvůli cetkám ale pohledné prodavačce a vyzpovídali jí, vyzvídali, co a jak v tom jejich království, přesněji konstituční monarchii. Což znamená, že mají pana krále jen pro ozdobu. Počastovala nás čajem sladkým jako cecek, dobrým tak na přikrmování včelek, ze kterého by měli koncem léta určitě ty moje holky radost ale cestou bych to natuti rozbryndal.
Á propós, chov jejich tu probíhá úplně jinak nežli u nás doma.
Had se svojí oxfordskou angličtinou, ve které rezonovalo hrabství, jeho protějšek byl sice z univerzity, v tomto arabském světě vlastnosti nepatřičné, ale ke všemu ještě rodu ženského, navzájem ze světů navzájem tak nesměrně vzdálených. A ke všemu ještě kouřila tak tenká viržínka. Což nějak zvýrazňovalo její i jinak už dost štíhlé prstíky.
Zavolala promtně mamince, zda nás může pozvat domů. A ta nás navrch ke všemu pozvala na večeři, tedy spíše hody lukulské.
Při kterých postupně přicházely další a další dcerky do celkového počtu asi šesti, u čtvté jsem to přestal počítat a nakonec nejmladší synáček. Pánem domu byl advokát se specializací na rozvody.
Při večeři ho zavolal na kobereček plačtivý hlas muezzinův z nedalekého minaretu.
Pán tvorstva a domu toho vstal, v chodbě ve směru k Mekce rozbalil sobě rohož zvanou též modlitebák a padl na kolena.
Odkroutit si jednu z povinných denních modliteb muslima, které jsou jedním z pěti pilířů islámu.
Za chvilku se vyrovnaný vrátil. Profesi jeho odpovídala i honosnost rodinné haciendy.
Dcerky samy svoji rodinu klasifikují jako pokrokovou včetně náboženské tolerance i religióznosti.
Čtyři z nich na univerzitě, projevovaly největší zájem o to, jak jsou u nás praktikovány předmanželské smlouvy.
Načež se Hadín přestal chtít socializovat a že chce rychle spát.
Odcházeje, drmolil si něco pod vousiska, které ke všemu nemá, něco jako „chucpe“.
Zanechali jsem tam tedy samotného Boga a odjeli navigováni iPhonem s nakřápnutou obrazovkou, který mi Had držel vedle volantu až u samého skla, kolem celé Madaby, do další noclehárny.
Cestou musíme natankovat a tam se nějaký spratek vytahuje, jak umí driftovat na fleku s vytuněným BMWákem mezi stojany s kerosinem. Gumy řádně smrdí, jak téměř hoří.
Dost dobrý adrenalin u benzínky. Jsem už asi moc starej páprda.
Cesta trvala skoro hodinu.
Nazpět to bylo o poznání horší, protože nevlastním brýle bifokální, a ruku dlouhou jako orangután nemám.
Několik U-turnů a skoků přes retardéry, tedy spíše příkopy Taxisovy.
To zatracené nakousnuté jablko mě vedlo těmi nejužšími uličkami, kde se dvě auta neminula a ke všemu mě nedovedlo až k Bogovi.
Vstoupil jsem za úplné tmy do domu, co dost připomínal, ten kde jsme večeřeli, ale byl tam v jídelně ještě honosný krb, zlatým štukem zdobený.
Raději jsem tu haciendu kvapně opustil. Venku u kovaných mříží mě uctivě zdravila trojice mužů, salám alejkum.
Slušně a stejně uctivě jsem jim odpověděl, ale nebylo na co se zeptat, protože jsem jména hostitele našeho neznal, jen to, že je právník, nebo soudce. A už jsem měl zase výčitky, jak to Aničce vysvětlím, že jsem jí tam Boga neochránil a ponechal jej ve spáru ženskejch tolika. Najednou pípla zpráva na iPhonu, jako z čistého nebe, i když roaming až dosud nefungoval: “Ahoj. Copak? Vy jste se na mě vykašlali?;)” Vlezl jsem do další potemnělé honosné vily, a ta radost a to vítání.
Při loučení nás paní domu, profesorka arabistiky na dívčím lyceu, pozvala na další den do své školy.
My tam přijeli, ale panímáma po té probdělé noci do klášterní školy nedorazila.
Tak poslala alespoň fotku.
20. duben 2019
Velikonoční nebo taky sobota bílá, sabbatum luminum, sanctum či magnum, nás zastihla v hotelu, kousek od letiště, pod okny nějaká čerstvá vykopávka, asi křižáckého hradu.
Kachny, zase kachny ...
Poprvé vlastní kuchyňka, a to nevěští nic dobrého. Jsme bez snídaně.
Hadík sice vaří čaj v konvici rychlovarné ale k tomu máme jen drť ze starých chlebových placek, krapátko plesnivých.
A vsomrovat se na nějakou luxusnější terasu snídaňovou se nám už nechce.
Jedeme tedy Hadíka odvézt na letiště. Z letiště musíme couvat. Chytí nás, náhle a nenadále z pangejtu vyskočivší polda a po kratším smlouvání nám bakšiš odpouští. Zahalená žena se stejným prohřeškem, takovou výřečnost nebo spíše štěstí nemá a cáluje.
Rychle ještě do centra Madaby, na včera domluvené rande, do krámku naší nové kámošky a jejího arabského bosse, co nedávno zdrhnul ze západního břehu Jordánu.
Po desáté opožděná snídaně, prý ta nejběžnější jordánská, na kterou nás pozval a nenechal si vymluvit, že ji zacáluje, i když z nás nekoukal žádný kšeft v těch jeho dvou krámcích. Jednom s tépichy a druhém s cetkami pro kaštany ze západu.
Tak jsme mu to s Bogem ani moc nevymlouvali. Jeden pokus, vnutit nám koberec zkusil ale neprošel našimi znalostmi utrženými od kobercáře Sharifa z pod Araratu.
Snídaně byla famózní. hummus plus fazolový salát, spíše omáčka, ve které se máčely natrhané chlebové placky, stejně jako smažené kuličky, taktéž z hummusu uhnětené, z těstíčka dnes pro změnu, s najemno nakrájenou cibulkou a několikerým kořením. Vše servírováno s komentářem pingla - simpaťáka a majitele lokálu toho v osobě jedné. Kámoše našeho hostitele, neb krcálky jejich sousedily.
Tak jsme se až na samém konci naší štrapáce konečně dozvěděli jak se tyhle smažené kuličky zvané „Falafel“ vlastně uklohní. Nejprve nutno cizrnu máčet, pak povařit až do měkka, pak rozpatlat s kořením a bylinkami. Cayenským pepřem, římským kmínem, koriandrem, česnekem a sojovou omáčkou a navrch ještě přidán kukuřičný olej a omáčku „tahini“, což je pasta vyrobená našleháním, v hmoždíři rozmělněných sezamových semínek. Náš rádce ještě navrch přidal dost na hodně jemno nasekané cibule.
A fofrem osmahl v oleji kokosovém.
Na to jsem ještě Boga dovedl do jediného místního zápaďáckého řetězce, „Křižovatky“, po žabožroutsku Carrefour zvaného, aby mohl uskutečnit shopping pro ratolesti svoje, pro Aničku a navrch ještě velkou pixlu Ferrero Rocher pro naši hostitelku. Ta z toho byla úplně paf, štajf neboli na větvi.
Prezent ten prezentoval velkou část jejího měsíčního výdělku.
Po absolvování vysoké školy, prošla několika part-time a teď již třetím měsícem maká pro zmíněného utečence, šest dní v týdnu, za což v přepočtu na naše, má asi devět táců.
Nedostižný sen dostat se do Evropy jí zřejmě nikdy neprojde, leda ve volném pokračování Svěrákova Kolji.
A co teprve ty zástupy dívek vdavekchtivých, tam doma u nás, jimž chudák otec ani jednoho velblouda dopřát nesvede? Ty teprve nedočkavě vyhlížejí podél hranic Schengejských po snědých mladících se svaly hrubou prací zocelených. To bude konečně nová krev pro ta naše Bílá nedomrlalata.
Ten středověký despotický život co vykreslují arabské ilustrace a obrázky toho našeho evropského se ani moc neliší. Tak to bylo na obou stranách přisouzeno prvorovnocennému – prvorozenému v rodové linii pokračovat. Druhorození to měli horší. Ti museli rovnou do nějakého mnišského řádu. (Můj bráchus se jim ale úspěšně vysmeknul.)
Kdo jiný, nežli našinec, co prožil půlku života v totalitním státu, by jí měl rozumět.
Bráchův spolužák na médině, neplést si prosím s nedalekou Medínou, po jejich al-Madína al-munawwara, tam bývaly medicínské školy na mnohem vyšší úrovni než v Evropě, dnes je tomu většinou naopak.
Jmenoval se Honza Šnáblů, tak ten ukecel na sjezdovce šumavského Špičáku jednu Dánku.
Moc hezká holka. Mám to z první ruky, byl jsem u toho.
Provdala se na oko za něho, ale vydrželo jim to potom už napořád, až do jeho předčasného konce.
To bylo tehdá, chvilku po tom kratičkém loku čistého vzduchu, lehounkého závanu s odérem demokracie.
Jak to u Dánů probíhalo, nám s Terkou vyprávěl, když jsme spolu jako první po ránu otvírali
Akropoli v Athénách v devadesátém druhém.
Ogumičkovaná rulička našich bankocetlí, pro sichr ještě procvaknutá prošívačkou, na nás přes všechny černé můry, kolem poletující, v šupleti autopůjčovny čekala a dědoušek rozradostněný z Hadíkových trekingových holí, co se do báglu už nevešly, neb nebyly dost skládací, nás s radostí hodil na letiště, ještě těsně před odletem.
Náš odvážný samotář si za tu dobu ještě stačil odskočit domorodým autobusem do starého Ammánu a nadlábnout se tam.
KONEC
21. duben 2019
Ráno o Velikonoční neděli už opět na zápraží doma ve Wádí Nedweisském. Snídáme s Edou.
Tedy přesněji, on po rendlíku svých prvotřídních bobulí a půlce taštičky Wiskas s tuňákem čeká na dojetí mojí skromné poustevnické misky se zbytky mysli s jogurtem, kterou pravidelně dojíždí a vycídí jazýčkem.
Stačí jí opláchnout horkou vodou. Moje chundelatá myčka nádobí.
Trochu si mu postěžuju. „Víš Edo, Hadík i Bogo jsou dobří parťáci do nepohody a tudíž i na podobné takové vejšlapy.
Jen kdyby se oba pořád netáhli někde vzadu, jako dvě krepsilonové fusekle, jako o funuse.
Pořád jsem musel na ně čekat a nerušit je v tom jejich loudavém bohorovném rozjímání.“
Oni by určitě oponovali, že museli naopak pořád v poklusu popobíhat.
Asi týden po návratu zabloudíme s E&T do vigvamu Bogů, až na samý konec Wádí Nedweisského.
Pan domácí nás zdraví ochraptělým hlasem a vysvětluje. Toho si nevšímejte, to mám po ranní meditaci.
Když o pravidelné poobědové kávě, vyprávím sousedovi Krupajzníkovi, po návratu z misijní cesty naše zážitky, přihodí na oplátku ty svoje, právě čtyřicet let zasuté a o to cennější, dobře vyzrálé, jako dobré moselské.
O tom, jak si udělal také vejšlap ze syrského Alepa, kde byl na montáži, až do Petry.
Jeho syrští pomocníci se v době ramadánu rádi uchylovali do podzemních tunelů a řádně chlastali.
Že pod zem ten jejich nejvyšší přeci nevidí. Věř nebo nevěř, faktem ale je, že tam kvetoucí frňáky nepotkáš. Bude to asi tím, že se přeci jen něco, tomu jejich mesiáši povedlo. Měřeno samozřejmě statisticky. Výjimky mimo medián se najdou v každé populaci.
8:30 jako rána z čistého nebe zpráva z mojí milované Srí Lanky.
Série zoufalých teroristických útoků na křesťanské kostely a luxusní hotely kolem Colomba. První zprávy hovoří o 190 nevinných obětech včetně dětí a každou hodinu počet vzrůstá. Nikdo se doposud k tomu nesmyslnému činu nepřihlásil ale je nabíledni, že nemalou měrou poškodí turistický ruch a potažmo ekonomiku celé země.
Chce to tam urychleně vystartovat a pomoci. V tomhle MOLESKINE poznámkovém bloku zbývá ještě hafo nepopsaných listů. Ale hlavně dokázat těm, kdo to spunktovali, že takovéhle akce jsou zhola zbytečné a nikam nevedou. Takovou malou pokornou oponenturu a vzpouru.
Že podobné zoufalé akce jsou vlastně k ničemu.
_________________________________________________________________________________________________________________________
Ahoj do Prahy, březového dřeva na otop máme dost snad na celou zimu a lipového na řezbu též. Tak není proč se vyhrabávat.
Koukal jsem, Že letenku máme bez zavazadla. Takže dáme vše do příručního palubního?
Nevím, ještě jsem se nerozhodl zda potáhnu těžkou zrcadlovku full-frame s portrétním a dlouhým sklem i širokáčem, nebo nechat vše na iPhonech.
Bogo už má letenku do stejného letadla. Vezme solární baťoh pro dobíjení mobilu a tabletu.
Ivan se ještě neozval, zda to za něj někdo vezme v divadle.
Evička Roučků je na Sicílii a ozve se až po příletu.
poustevník momentálně na vejmiňku
Čiko, Přihoď pár polen do kamen a prohlídni si ty zavazadla....Do kabiny MALY v ceně.
Jinak můžeš přikoupit VETSI zavazadlo.
Rezervace je u Ryanair. K otevření a zakoupení asi potřeba můj e-mail.
Lišta MY BOOKING tě tam dovede.
j
Ahoj Váňo, máš už zakoupenou letenku? Musím Vás peskovat a hlídat jako pes hlídací.
Do letadla doporučuji následnou, čerstvě přeloženou literaturu.
Dozvěděl jsi se od Hadína, kolik máme kilo na jedno zavazadlo, máme-li vůbec nějaké.
Abychom to nemuseli přikupovat až na letišti, tam je to dvakrát dražší.
Přibal si tenký cyklistický spacák pro přenocování v Petře.
Tady se již týden teploty pohybují těsně nad - 20°, pořád jen štípu dřevo a topím.
Váš kocour Eda.
Odesláno z nakousnutého jablka
Mám v plánu zajet do Prahy až za měsíc. Jestli to spěchá, přijedu o týden dřív.
Navrhuji zajet za P3k, je pokladnice informační o zemi Jordánské a zve nás. Třeba rovnou 28. večer.
Jede tam bus z Palmovky.
Domluvil bych to a hodinu upřesním.
Ahoj, na čtvrtek 28.února na 15:15 do Žabokřiku k P3k svolávám generální štáb k obsazení Arabia Feliz...
S úctou Váš Lawrence z Arábie
„Přijal jsem arabské způsoby, mluvím arabsky, přemýšlím jako Arab, jednám jako Arab. Bude pro mne obtížné stát se znovu Angličanem.“ Podle svých blízkých už to nikdy nedokázal.
Příjem-přepínám... Velbloudem či autem... jh
Vlak z Nedvajzu přifčí do Vysočan v 18:28. S Hadíkem se můžeme sejít na Palmovce u autobusu 302 k Vám do Kotěhůlek, nebo navrhni nějakou hospodu budeš-li mít čas.
Ahoj do Žabokřiku, právě pročítám, už potřetí, Tvůj deník z Jordánska a lamentuju, cos tam nasekal překlepů.
Korektorem prostě nemůže být autor. Je to ale vedle Alatau asi to nejčtivější, co jsi v životě spáchal.
Má to jen jednu chybu. Obrazová dokumentace není přímo pod slovy v textu, jak ses to naučil, ale až na konci dne.
Nevyprovokuješ se a nevložíš to tam? Docela by to pomohlo následovníkům.
V kladném případě zašlu nebo přivezu svoji opravenou verzi s korekturami.
Přijel bych pravděpodobně i s Bogem, jestli to nevadí, ale upozorňuju předem, hodně toho sní.
Snad mu dojde, že má přivézt nějaké klobásky, jsou boží.
Zamordoval několik svých ovcí, dokoupil vepřové, zapůjči u nás mlýnek na maso a ten největší Květíno hrnec a minulý týden udil.
S úctou Tvůj Lawrence z Arábie dříve kocour Eda
Ahoj na velkostatek,
velká škoda, že jsi s námi nemohla jet.
Přikládám kousek přepsaného deníku z výchdního břehu Jordánu.
Uvnitř uschováno pár, převážně černobílých fotografií, neb je máš raději a abys věděla, o co jsi přišla.
Hadíka sice hnedka po návratu odvezli na pozorování do nemocnice Pod Petřínem, ale je už doma a OK.
Tvůj velbloudář Lawrenc z Arábie
Jsem ještě v Shanghai. Často tu na tebe myslím. Ty bys tu vyfotil 3 SD karty! Dnes na noc letím dom.
Nechce se vám v sobotu do Kostelce nčl?
Pa
Eva
Ahoj do Wadi Nedvajz. Fajn čtení, spousta věcí, o kterých jsem ani nevěděl.
Tady u Chorvatů je to super, parádní počasí, klídek, no jako na dovolené. Pozdravuj! Bogo
Re: Zápis z misijní cesty za syrskými uprchlíky.
Milej Jirko, děkuju velmi za důkladné psaní o cestě do prastarých krajin za našimi bratry. Zatím jsem cestopis proběhl zběžně, muselo to bejt dost dobrý. Písmenek je to ale velmi mnoho, budu si muset na přečtení udělat čas.
My žijeme na chalupě, sem tam a celkem často při průzných příležitostech se setkáváme s přáteli z okolí (třeba včera u Ivoše v čajovně ve Šťáhlavicích na přednášce o Číně, kterou tam měla novinářka portálu SINOPSIS z Ústavu Dálného východu FF UK Kateřina Procházková, což bylo znamenitý), sem tam tu máme vnučky, občas vyrážíme na demonstrace proti tomu, nad čím vzdychá Hutka v tebou uvedené citaci. Píšu knihu, úhrn svého života, spíš román než paměti, spíš komiks než popis, spíš zevnitř než zvenčí. Mám za sebou půl třetího roku psaní a jsem v půli knihy.
Nedobré je, že se málo hýbu, málo kompenzuju psaní jinými (zdravějšími) činnostmi.
Za týden se chystám do Hutě na Kolozpěvy, memoriál Pavla Strejce, jsem zvědav, jestli těch cca 50 km vůbec ujedu.
Svoji neúčast na vaší pravidelné akci už jsem před časem omlouval, fakt je přes míru mých kapacit. V srpnu se s Tomášem a s Ludvou Neubauerem chystáme na Ararat, před pár roky jsem tam byli neúspěšní, tak chceme sundat pytel.
Pozdrav Květu, mějte se báječně!
Klája
Jirko, dnes budeme všichni, celá rodina, číst Tvoje zážitky z mise. Týna mi již volala....
Další dítka zatím na cestě nejsou.
Zastavte se všichni u mě v Obecňáku na zmrzlinu ... Michal
Děkovná dopisnice do Wádí v Žabokřiku.
Měsíc po návratu...
Čiko...již brouzdám okolo Třeboně...louky posečené...ryb hojnost...repelentu třeba.
Lazeňský švihák je ubytován v hotelu Neptun.
Kdyby jsi se rozhodl přijet, třeba vlakem předem, ubytování jištěno... J.
1.7.2019 Budeš? Kdy?
Z Tvé Šumavy ptají se bobři, Váchal, pašeráci a Jh.
Na Hráchách jsem byl pátek sobota. Byl tam i Slíprs. Stavěli jsme s Tomášem terasu.
Roční pobytový limit Hracholusský asi už vyčerpán. Dvojčata tam dnes odfrčela na 14 dní i s rodiči.
My máme s Kytkou odpušťák a odskočíme si jen na pár dní na Dachstein.
Prijeď. Kosu mám naklepanou. Jen zvoní.
J.
Ahoj do matičky Prahy,
tak na Hráchy jedu ještě dokončit tu terasu od 10. do 14. srpna. Budeš-li poblíž, zastav se.
Nevyštracháš někde svoje foteny s Dalajlámou?
Kocour Eda
18.8.2020 Bratře Jaroslave, spíme v jedné cele s vnoučaty v klášteře Broumovském a vzpomínám na Madabu, na klášter mého jmenovce, kde jsme onehdy nocovali.
Tady máme i klíče od hlavních vrat.
5. září má Terka už konečně svatbu. Berounka je kdy?
Kocour Eda
28. října 2021 Ahoj, omlouvám se, zítra pivko padá, musel jsem odjet za kocourem, Jirka
Co takhle, kdyby jsi chtěl vnoučata obohatit zážitkem a kocoura utopit. Sděluji, že jsem v Třeboni, hotel Neptun, ode dneska na 3 týdny....Výlov rybníku 3 x zaručen.J.
Dík za “tip”. Kolik už máš za sebou procedur v těch Tvých lázních? My s Edou už čtyři. Vynesený popel, naštípané dřevo, zatopeno a prosekaný led na bazénu pro tři tempa a ponory.
Potom smlouvání s jedním Angličanem o tom, kdo zaplatí VAT a clo, když hlasoval pro Brexit.
Jirka
Arabia Deserta
Vavřinec
Lorraine
Lorenz Fries
Lorenz Fries
Münster
Lorenz Fries
Ferrando Bertelli
Tribus Ruben
Christian van Adrichom
Jodocus Hondius - Samuel Purchas
Marino Sanudo Petrus Vesconte
Jodocus Hondius
Augustino Torniello
Willem Janszoon Blaeu
Apostole Paul
Pierre Du Val
Giacomo Giovanni Rossi
Holy land Tribes Jordan
Syriae
Francois Halma
Peter Starckman
Mortier
map of Palestine
Peta Tanah Suci Laut Besar Jalan Rumah
Edouard Ruppell
Literatura doporučená:
kolektiv autorů: Bible
Josephus Flavius: Válka Židovská
Vlastní životopis Sinuhetův
Voldřich Prefát z Vlkanova, 1523-1565, kapitola 13: Cesta ze země České a to z města Prahy do Benátek
a odtud potom po moři na Kypr a až do Palestyny, to jest do krajiny někdy Židovské, země Svaté, do města Jeruzaléma k Božímu hrobu, kteroužto cestu s pomocí Pána Boha všemohoucího šťastně vykonal Voldřich Prefát Vlkanova léta Páně MDXXXXVI.
1546, vydání od Karla Jaromíra Erbena z roku 1854.
Dílo ne nepodobné tomu následujícímu, od Haranta Kryštofa, člověka dokonale renesančního.
Že jde vlastně o dílko až podezřele jedno jediné, toto Cimrmanovské tajemství zůstalo až doposud neodhaleno i když jsou oba tyto cestopisy vždy těsně vedle sebe citovány v desítkách prací diplomových. Nutno doprozkoumat. :)
Harant Kryštof, 1564-1621, kapitola 10. a 11: Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii,
L.P. 1598 v kapitole 39. O spůsobu starého města Jerusaléma, jaké bylo od počátku v své celosti a slávě, prvé nežli je Římané dokonce vybojovali a zkazili; což se brzo po na nebe vstoupení Krista pána stalo.
Jeho registrum aneb ukazovatel, takový rejstřík bez stran.
Thomas Edward Lawrence: Sedm sloupů moudrosti, paměti Lawrence z Arábie
James H. Charlesworth: Ježíš a svitky od MRTVÉHO MOŘE, Vyšehrad
Zenon Kosidowski: Příběhy Mrtvého moře, 1979
Zenon Kosidowski: Na počátku bylo slovo, 1992
Tomáš Koreček: Máme s muslimy víru ve stejného Boha?, Diplomová práce na UK, 2014
Milena Holcová: Já nic, já Mohamed, Šalvar Praha, 2018
Tuvia Tenenbom: Chyťte Žida, nakladatelství Zeď, 2018
Další literatura z protějšího břehu Jordánu
Předjezdci:
P3k
Kubík ... Počátkem podzimu roku devátého odstartoval Kubík ze starého Ruzyňského letiště vládním speciálem s hordou vojclů coby válečný kameraman do země Jordánské.
My S Terkou jsme ho v bistru našeho hotelu vybavili Nikkormatem, třemi BW kinofilmy a rychlou instruktáží jak založit film.
Následovníci:
Tom se svojí Terkou Šerkou
16. ledna 2023; Týden do odjezdu. Koukám právě na Wádí Rum a tam to přes den docela jde, v noci ale 2 stupně.
Bude to chtít na spaní venku spacák. Na poušť a Nomády si nechte alespoň 2-3 dny, stejně jako na Petru, kde také prostě musíte (!!!) přespat uvnitř areálu mezi vykopávkami vlevo nahoře na skaliskách na kobercích trhovců, kteří tam přijdou až kolem deváté.
Vsadím se, že budou mít radost, až ráno přijdou a uvaří Vám čaj na ohni, jako nám s Bogem.
Kupte si ještě lehké útočné péřové spacáky do kilča u Sira Rakoncaje, tam kousek od nás z Turnova.
Cyklistické z dutého vlákna vám mohu půjčit, ale v těch by bylo asi v tomto ročním období dost krušno.
V tuto roční dobu se tam v noci v poušti teploty spouští leckdy k nule.
Ušetříte na vícenásobném vstupu do Petry, to není ale tak důležité, budete nejspíš prvními Čechy, kterým se to povedlo a měli na to koule.
Příště bych tam spal určitě taky. P3k by zbledl závistí.
A o to kráčí hlavně a především.
Řítím se už Orient expresem k Berounu s itinerářem v kapse, míjím právě Ameriku.
Pana prezidenta budeme volit na velvyslanectví v Amánu a ani nám to extra nezmění harmonogram.
To, že se do finále probojovali dva bývalí komouši je dost brutus.
Rejstřík:
falafel
Jordán
chucpe
Limassol
Madaba
Musil Alois
Petra
Wadi Rum
Jeden si pořád namlouvá, že tyhle čmáranice možná jednou použije nějaká vnučka pro itinerář pro cestu do těch pohádkových končin nebo alespoň jako zdroj pro svoji slohovou práci ale faktem je, že to člověk píše jen a jen pro sebe a bude to pročítat, až už hlava brát nebude, a první příznaky už klepou na dveře.
Tak jako to udělala jedna máma Terka ve své semestrální práci o osvobození Plzně, a děda Přemysl byl na vrcholu blaha.
