„Ukryt je ve všech věcech átman a nezáří zjevně,
vidící vidí jej však přejemným rozumem skvělým.“

Kathópanišada, 5.stol.př.n.l.

Uchopíme-li s citem do dlaně levé ruky hřbetní část kožené pochvy z černého buvola a pravou rukou sevřeme pevně rukojeť kukri ze dřeva indické růže či z rohoviny a lehce tahem, umožňujícím zakřivené čepeli její přirozený pohyb v pochvě, ji obnažíme, dospějeme k podobnému zážitku, jaký se dostaví při četbě posvátných Upanišad. Neexistuje na světě dodnes užívaná zbraň, jejíž historie sahá za dvě tisíciletí, která by svou bohatou magickou a mystickou symbolikou vypovídala tolik o duchovní a etnické tradici jejich původních uživatelů. Nádherná konkávní čepel je symbolem srpku měsíce, magické planety, tak významné v Upanišadách, ale nejen v nich:

„Potom (božstvo) odneslo mysl. A když ta byla osvobozena od smrti, stala se měsícem. A tak tento měsíc, odnesený mimo dosah smrti, svítí.“

Brhadárajakópanišada, I, 16

Mimo perfektně tvarovaný a leštěný povrch oceli vyniká na čepeli, na straně ostří poblíž rikasa, tajemný půlkruhový výřez s malým čípkem, jehož význam je zdánlivě mnohoznačný, jak v Asii bývá, leč nikoliv paradoxní. Vyloučíme-li z výčtu významů výřezu, zvaného „čo“, nebo také „kauri“ či „kaura“, podivné tvrzení (evropská interpretace), že sloužil k odvádění krve stékající po čepeli na ruku svírající rukojeť, pak zůstane k pochopení to podstatné. Čo představuje v hinduismu významné spojení měsíce a slunce - symbolů Nepálu:

„Uctívej toho, jenž žhne tamto (Slunce) jako udgíthu (posvátnou slabiku ÓM). Neboť vycházeje zpívá hlasitě tvorům, vycházeje zahání temnotu a strach. Zahaněčem temnoty a strachu stane se ten, kdo toto ví.“

Čhándógjopanišad, I, 3/1

Jde o mystické spojení mužského a ženského principu, hovoří se zpravidla o tom, že „čo“ je vlastně falus boha Šivy, všeobecně uctívaný v Indii i Nepálu, či klitoris temné bohyně Kálí, Šivova aspektu v podobě jeho životní partnerky. Spojení těchto tvořivých principů představuje největší mystérium Východu - na Západě, tedy v Evropě, našel své místo již ve starověké alchymii, která z Indie nepochybně pochází. Snad nejušlechtileji formované „čo“ se zřetelným magickým podtextem nesou precizní čepele kukri, vyráběné kováři-kami ve východonepálském Čainpuru. Je charakteristické uzavřeným kruhovým výřezem, jímž jakoby bylo magické dílo dokonáno.
Podél hřbetu se na ploše čepele nachází další magicko-mystický symbol. Někdy bývá vytvořen hlubokou, stylizovanou rytinou, částečně či úplně tausovanou mosazí, případně zlatem, jindy (u armádních či policejních vzorů) naznačen jednoduchou rovnou drážkou, sahající do poloviny délky čepele. Jde o symbol označovaný jako „aunlo bal“ či „rato karang“ a představující Šivův meč - meč boha, jemuž je celý kukri vlastně zasvěcen. Jeho synem je totiž Skanda - bůh války. Šiva je ten, kdo v sobě spojuje funkce tvoření a zkázy - tvořivé aktivity u něho ale převažují. Je zosobněním neúprosného toku času a tvořivé moci vesmíru, která uprostřed opakující se zkázy vždy znovu a znovu vytváří nový život. Jeho chotí a ženským aspektem je Šaktí či strašlivá Kálí a bohyně Satí-Párvatí (Slunce-Měsíc). Šiva žije se svou družkou vysoko nad Nepálem na posvátné hoře Kailáse v Himaláji. Jeho znakem stvořitele je lingam (falus), symbolizující plodivou sílu tohoto boha. Ženský protějšek vyjadřuje jóní (vagina) a jejich spojení na čepeli kukri znázorňuje právě výše popisované „čo“. Šivův meč je aspektem ničivé síly boží, která je s kukri jednoznačně spojena. Černá bohyně Kálí, jsouce ženským ničivým aspektem Šivovým, jak již bylo výše vzpomenuto, představuje nejhrozivější podobu bohyně Párvatí čili Matky-Přírody. Mimo všeobecné ničení všeho živého vraždí též démony a pozvedá ruce v nadějeplném žehnajícím gestu. Charakteristická protichůdnost její povahy je odrazem hlubokého poznání, že po zkáze následuje vždy znovuzrození, což je také mystickým posláním celého kukri. Na rukojeti nože jsou zpravidla uprostřed její délky po obvodu vytvořeny tři prstence, které ji obtáčejí. Horní je výraznější, vystupuje nad povrch, zbylé dva jsou pouze ryté v ploše. Spodní, znatelně širší, je ohraničen zdvojenou linkou. Někdy je široký prstenec ozdoben ornamentem v rytině či tausii. Tato „posvátná geometrie“ je u všech tradičních a klasických kukri, které máme především na mysli, důsledně zachovávána, včetně modelů služebních, tj. armádních a policejních. Jde tedy o cosi důležitého, co se po věky nemění. (U nepůvodních napodobenin tento princip nebývá dodržen.) Zpravidla se tvrdí, že význam těchto prstenců není znám a že časem upadl v zapomnění. Trojka je ovšem v hinduismu číslice boha Višnu, původně solárního boha, který svými třemi kroky symbolizoval tři fáze pohybu Slunce: východ, zenit a západ. Postupně se stal vedle Šivy nejuctívanějším hinduistickým bohem, vytvářejícím spolu s Brahmou božskou trojici - trimúrtí. Jak by tato trojice mohla chybět v mystické interpretaci kukri? Višnu je tradičně pokládán za boha ochránce, udržovatele, bdícího nad zachováním a respektováním vesmírného a mravního řádu. Má moc zahánět smrt, jeho přítomnost prostupuje posvátné vody řeky Gangy, která je také jeho symbolickou manželkou. Vládne současností a minulostí, prostřednictvím karmy zachovává ve světě i v celém vesmíru rovnováhu a harmonii:

„Pohybuješ se v prostoru. Jsi Slunce, pán nebeských těles.“

Prašnópanišad, II,9.

To je podstata poselství tří prstenců na rukojeti kukri. Na charakteristické, zpravidla čočkovité hlavici je závěrová hlava roznýtovaného řapu čepele, podložená kosočtverečnou podložkou z mosazi, hliníku, stříbra, či pozlacená.
Celá hlavice rukojeti vytváří při pohledu shora obraz „Božího oka“. To náleží symbolicky celé trojici nejvyšších bohů hinduistického, ale i buddhistického pantheonu, stejně jako jejich aspektům. Střídavě i současně jím na nás hledí Višnu, Šiva i Brahma. Ten poslední je ztotožňován s procesem prvotního stvoření, které bychom měli také zachovat v paměti. Je to bůh Stvořitel, který se sám zrodil z lotosového květu. Nikoliv náhodou je jeho manželkou Sarasvatí, bohyně moudrosti. Původně byl Brahma spojován s tajemnou mocí slova, s magickým vlivem manter a mandaly. Hlavice rukojeti kukri takovou minimandalou zajisté je.

„A to je nejvyšší tvorba Brahmy, že stvořil bohy vyšší než je sám, a ač smrtelný, stvořil nesmrtelné. Proto je to nejvyšší tvorba. Kdo to pozná, je v tomto jeho nejvyšším stvoření.“

Brhadáranjakopanišad, 4,6

Ty jsi oheň, Ty jsi Slunce, Ty jsi vzduch, Ty jsi Luna, Ty jsi obloha hvězdami posetá,
Ty jsi Brahman Nejvyšší! Ty jsi vodstvo - Ty, Stvořitel všeho!

Švétášvatara

Jak je z napsaného zřejmé, vyrábějí se původní a nejproslulejší nože typu kukri v Nepálu. (Jinými se na tomto místě nehodláme podrobněji zabývat.) Setkat se s jejich napodobeninami lze ovšem také v Indii, Pakistánu, Tibetu a v severozápadní Číně, ale také v Hong-kongu, v Indonésii a jinde. Jaký je původ této zbraně není úplně jasné. Zpravidla se udává, že za její pravzor je možné považovat řecký krátký meč či spíše tesák „kopis“ s konkávní čepelí, který se údajně dostal do Indie ve 4.století př.n.l. spolu s invazními vojsky Alexandra Velikého Makedonského. Tato řecká zbraň měla ovšem svůj pravzor v egyptské sečné zbrani s obloukovitou čepelí, zvané „kopeš“. Kdo ví jak to bylo? Jasné však je, že svět nebyl dávno před naší érou tak neprostupným, jak se někdy tvrdí. Staré egyptské říše měly nepochybně kontakt s Dálným východem a mezi antickým Řeckem či Římem a zeměmi Indického kontinentu vládly čilé obchodní a kulturní styky. Vždyť Arjové přišli do Středomoří a do celé Evropy právě odkudsi ze severozápadní Indie, jak o tom svědčí i mnohá slova indoevropských jazyků, původem v sánskrtu. Také Slované jsou hrdými potomky indoevropských kmenů, jejichž původ a duchovní tradice je třeba si čas od času zřetelně uvědomit pro zachování zdravé mysli. Lze soudit, že s ohledem na různé možné historické vlivy a místní podmínky, vzniklo kukri z životně důležitých potřeb, spojujíce v sobě funkce efektivního nástroje a stejně efektivní zbraně. Nástroje s charakteristickou srpovitou čepelí jsou známé již ze starší doby bronzové a válečný či rituální (obětní) srp spadá svým původem do stejného období. Kukri zůstal po celá tisíciletí až dodnes nástrojem a zbraní, jíž se jen tak nic nevyrovná. Neobyčejně úderná ostrá čepel klasické délky 30 až 50cm dovoluje člověku klestit cestu dřevnatým a travinatým porostem, sklízet třtinu, připravovat palivo na oheň, porážet zvířata, porcovat maso a zeleninu či ovoce, bránit se proti šelmám, bojovat - bránit se i útočit. Stáří nejstarších dochovaných kukri, deponovaných dnes v Nepálském národním muzeu v Kathmandu, je odhadováno na 500 let. Kujné železo, případně ocel, byly v Nepálu příliš vzácným materiálem, než aby výrobky z nich byly uchovávány ještě přes hranici, kdy už jejich použitelnost nebyla uspokojující. Svářkové železo podléhalo také v místních klimatických podmínkách dramatické korozi. Nepálští kováři - kami, patřící ke kastě nedotknutelných, neboť se zabývají zpracováním surovin získávaných ze země, jsou dodnes neobyčejně obratní a jejich nepřerušená rodová řemeslnická tradice sahá nazpět v některých případech až 400 let. Zhmotnělé výsledky jejich duchovní tradice a zručnosti mají ryze individuální charakter a do každého nože, který je originálem, je přeneseno něco z duševního potenciálu tvůrce. Tuto skutečnost poznáme a pochopíme, budeme-li se nože po delší čas dotýkat a mít ho vedle sebe po určitou část dne, případně i noci. Dobereme se tím magického významu zbraně, neboť ten je možné vnímat jen podvědomě. Čistou myslí ale pochopíme symbolická sdělení, jejichž významu a důsledkům stojíme nyní daleko blíže, než si jen namnoze dokážeme představit!

Nože kukri či khukuri jsou neodmyslitelně a osudově spojeny s nepálskými Gurkhy. Jde o nepálskou národnost, která vedle horalů Šerpů, Thaunů a Buthů žije v osadách pod 2250 metrů nadmořské výšky. Dělí se ovšem také na Gurkhy horské a nížinné. Své jméno získali po vesnici a horské oblasti Gorkha severozápadně od sídelního města Kathmandu. Dominujícím náboženstvím v celém Nepálském království je hinduismus, ale také buddhismus a v horských oblastech lamaismus. Každý Gurkha přijímá rituálně kukri v čase uznání své dospělosti. Nůž ho pak provází na cestách životem až do jeho smrti. S kukri dokáží v Nepálu neobyčejně zručně zacházet i ženy. Kukri se stal oficiální součástí výzbroje Gurkhů v britské koloniální armádě předpisem z roku 1837, od té doby jí zůstal až po naše dny.

Gurkhové byli a jsou po světě proslulými válečníky. Navzdory své poměrně malé postavě jsou většinou atleticky vyspělí, houževnatí, výkonní a disciplinovaní. Vynikají občas i krutostí Postupem času se z původních obránců vlastní země stali žoldnéři a námezdní bojovníci ve službách platících zájemců o jejich služby. Jako samostatná jednotka vystoupili Gurkhové poprvé v letech 1768 - 69 za vlády nepálského krále Prithvi Narajana Šáha. Tomu pomohli při sjednocení země v bojích od hranic Kašmíru na západě až po Búthan na východě. V důsledku britské koloniální expanze došlo v roce 1814 k válečnému střetnutí mezi oddíly Britské východoindické společnosti a nepálskými Gurkhy. V dlouhých krvavých bojích si Gurkhové zjednali u Britů neobyčejný respekt, když v počtu 600 mužů neochvějně hájili pevnost Kalanga proti 3500 britských vojáků pod velením generála Gillespie. Bojovali zde hrdinně svými zastaralými doutnákovými mušketami, šavlemi „kora“ a kukri v bojích muže proti muži. Po dvou krvavých taženích uzavřeli Britové s Nepálem roku 1816 mírovou smlouvu v Ságaulí, díky níž získali značnou část nepálského území. Od té doby začal velký počet nepálských Gurkhů vstupovat jako dobrovolníci do armády Východoindické společnosti. Právě z těchto dobrovolníků byly zformovány první pluky Brigády Gurkhů a tím také byly položeny základy britsko-nepálského přátelství a spolupráce, trvající podnes. Když za indického povstání v letech 1857-1859 zasáhly oddíly Gurkhů účinně do boje na straně Britů, byla Nepálu odměnou „velkoryse“ vrácena část vlastního území, odejmutého v roce 1816. Gurkhové se pak v britském žoldu účastnili několika invazních tažení, mimo jiné též roku 1904 v počtu téměř 5000 do Tibetu. Generál Yunghusband si pomocí děl, kulometů a pušek Gurkhů prostřílel cestu až do Lhasy. Vedle hrdinské účasti Gurkhů na straně Británie ve válce 1914-1918 nelze ovšem zatajit též jejich podíl na amritsarském masakru 13. dubna 1919. Tehdy v pandžábském Amritsaru oddíl 50 Gurkhů a balúčských střelců na rozkaz britských úřadů vypálil během 10-15 minut do pokojně demonstrujícího davu 10 000 neozbrojených mužů, žen a dětí 1650 nábojů, poté dal na rámě zbraň a spořádaně odpochodoval. Na místě zemřelo 379 lidí, zraněno bylo 1200. Celkem pak na následky zranění zahynulo až 1000 lidí. Vojenská sláva má vždy svůj rub a líc! Za 2. světové války prosluli Gurkhové v bojích proti Japoncům v Barmě, kde se zúčastnili v roce 1944 proslulých bitev u Kohimy a Imphalu. Jen u Kohimy ztratily indické, gurkhské a britské prapory přes 4000 mužů.

Dále bojovali Gurkhové na Předním východě, ale i v Evropě. Úspěšné bylo jejich nasazení na Malvínách, stejně jako v misích UNPROFOR a KFOR. Policejní akce na straně vládních jednotek v Indonésii, Malajsku, v sultanátu Brunej a jinde z nich učinily žádoucí lidský materiál pro podobné aktivity v Asii i na Předním východě. Ačkoliv jejich počet v rámci britské armády poklesl z původního stavu deseti střeleckých pluků gurkhské brigády na pouhých 2500 mužů, jsou stále pro svou genetickou předurčenost vyhledávanými profesionály, jejichž kvality jsou ve zvláště obtížných klimatických podmínkách nepřekonatelné. Jakkoliv má jejich dodnes užívané kukri v boji význam spíše psychologický, neboť jejich hlavní zbraní je automatická puška, symbolizuje a posiluje tato zbraň jejich válečnické sebevědomí, spojuje je s jejich spirituálním zázemím i s jejich vlastí, ať se již nacházejí kdekoliv na světě.

Fotografie z výcvikové základny britské pěchoty v Cattericku, hrabství North Yorkshire, ukazují, že zde Gurkhové během svého základního šestitýdenního pěchotního výcviku cvičí též užití kukri, a to pravou i levou rukou. V našem prostředí občasného života, v přírodě, i za situace nutné sebeobrany, v extrémním případě boje za přežití, je kukri ideální zbraní i nástrojem. Kdo chce a může, dobere se s ním i zážitků magických. Je totiž knihou o udržování rovnováhy ve světě a v kosmu, stále narušované, ale stále znovu a znovu obnovované (zatím).

Podívejme se nyní podrobněji na policejní model, který s ohledem na svoji přijatelnou velikost a provedení nalezne v našich podmínkách asi největší uplatnění.

Celková délka nože D je 340 mm. Délka B ve hřbetu lomené čepele činí cca 230 mm. Šířka čepele A je 42 mm, tloušťka hřbetu čepele konkrétního kusu je úctyhodných 10,5 mm.

Nůž o hmotnosti cca 400 gramů má těžiště vepředu, což dává pocit jako když držíte v ruce pořádný sekáček. (Porovnáním několika kusů byly naměřeny hmotnosti nožů 440-360 gramů / 600-500 g v soupravě pochvy s doprovodnými nástroji - jedná se o kusovou, ruční výrobu, kdy každý exemplář má individuální vlastnosti, což dovoluje vybrat si nůž podle vlastního citu.) Čepel je vysoce vyleštěna (jak známo leštění uhlíkové oceli zpomaluje korozi), přesto jsou místy patrné originální stopy ručního kování. Boční plochy čepele jsou dutě podbroušeny, hřbet má tvar nízké střechy, ostří je vybroušeno čočkovitě. Určité překvapení přineslo měření tvrdosti. V blízkosti ostří, v linii cca 10 mm, byly naměřeny hodnoty 55 až 57 HRc, zatímco ostatní plocha včetně hřbetu je měkká, 21 až 24 HRc. S největší pravděpodobností byla tato čepel kalena selektivně, podobně jako japonské meče. Díky opravdu masivnímu hřbetu bylo možno při kalení nahřát na kalící teplotu jen subtilnější ostří. Vznikla tak pevná a houževnatá čepel s tvrdým ostřím, o velmi dobré řezivosti. Ostří je opravdu „jedovaté“.
Leštěné a olejované dřevo rukojeti připomíná tmavohnědý ořech a je na pohmat velmi příjemné. Tvar rukojeti oválného průřezu je i díky vystupujícímu nákružku velmi ergonomický, rozšiřující se hlavice zakončená mosazným kováním poskytuje jistotu, že nůž z ruky při rozmáchnutí nevyklouzne. Mosazné kování zpevňuje v podobě objímky také přední část rukojeti s vetknutou čepelí, která jí prochází ve formě trnu, roznýtovaného na hlavici rukojeti přes podložku, kterou tvoří mosazný policejní znak v podobě dvou zkřížených kukri.

V nabídce jsou i kukri s integrálním rámem rukojeti, s nanýtovanými střenkami. Ty snesou i nejhrubší páčení.
Černá pochva, šitá z tvrdé kůže vodního buvola obsahuje dvojdílnou dřevěnou duši, ve které drží čepel s určitým předpětím, které je způsobeno tím, že pochva je kompletována na konkrétní nůž pravděpodobně namočením kůže ve vodě. Postupným sesycháním se nejen napíná kůže na povrchu, ale dochází současně k vymezení vůle uvnitř pochvy. Opaskový závěsník pochvy je nanýtován čtyřmi nýty a mezi ním a pochvou jsou vloženy dvě kožené sumky pro uložení dvou tvarově i rozměrově shodných, užitečných nástrojů - přídavného nožíku (délka čepele 55 mm)‚ a ocílky křesadla, které mají rukojeti ze stejně kvalitního dřeva. Špička čepele je v pochvě chráněna vnějším mosazným kováním.
Celkové provedení nože i pochvy vykazuje kvalitní řemeslné zpracování, které budí důvěru a nůž si velmi rychle získá vaše sympatie..



Neméně zajímavý je široký sortiment modifikací nožů kukri. Můžete si vybrat různé délky čepele, rukojeti z rohoviny či z hliníku anebo mosazi, pochvy dřevěné i z rohoviny, nože prosté nebo zdobené.
O tomto noži by se dalo popsat ještě mnoho stránek. Bylo by zajímavé slyšet názory a zkušenosti uživatelů. Možná ve světě existují kluby sběratelů/majitelů nožů kukri, možná i u nás tento vyjímečný předmět zaujal nějakou skupinku nadšenců……

Zasuňme nyní čepel kukri opatrně a s citem zpět do pochvy s vědomím, že jsme si vybrali ten pravý a s přesvědčením, že o něj budeme co nejlépe pečovat. Věnujme noži, položenému či zavěšenému na čestném místě, občas pozorný pohled a soustředěnou mysl. On nám za to mnoho napoví o nás samých i o příbězích dávné minulosti, o nichž jsme do té doby třeba neměli ani potuchy.

„Proto rozetni ostřím Poznání onu pochybovačnost,
rodící se z nevědomosti a dlící v tvém srdci.
Dej se na cestu oddanosti, vstaň a bojuj!

Bhagavádgíta, IV. 42