1 0 8  c o p á n k ů

Věnováno mé milované polovici, která musela zůstat doma za pecí. Té patří dík za neomylnou navigaci na trapinku směřující z nebeských výšin bezpečně zpět na zem. Hnedka po návratu. Pocity při loučení, o mnoho let později krásně vystihl Tomáš Šebek, hnedka na samém začátku svého útlého dílka: „Nebe nad Jemenem“.

Když můžeš odejít si kamkoli,
nač na svou škodu lpět zde na poli?

Hned po probuzení na polštářích plněných tisícem semínek soji, nakukují oknem věže kouřového telegrafu a rozpadávající se Čínská zeď profláknutá z přebalů konzerv vepřového Lunchmeatu. Obé sloužilo proti nájezdům prapředků našich mongolských přátel, těch z obydlí z plsti velbloudí, kteří nás vybavili tolikerým proviantem a znemožnili nám ochutnat prvé lákavé čínské lahůdky v rakvičkách s víčkem a párem bambusových tyčinek na jedno použití. Něco jako horké párky v našich nádražních bufáčích. Z našeho posledního kupé posledního vagónu byl pěkný pohled na ubíhající duny, velbloudy a koleje sbíhající se až někde daleko vzadu v Mongolsku.

V pravotočivých zatáčkách se vždy ukázala parní lokomotiva a zatáčky byly pořád, neboť trať se před Pekingem proplétala členitým pohořím s vytesanými reliéfy Buddhů, tunely a čínskou zdí. V jednom místě musí vlak dokonce zajet na slepou kolej a pozpátku pokračovat dál, aby stoupání zvládl. V další zákrutě zase jako bájný had Úroboros zakousnutý do vlastního ocasu. Motiv vyskytující se nejenom v Tutanchamonově sarkofágu ale i tady jako drak se stejnou zálibou v sebereflexi.

Za okny se započnou míhat pagody, ohlašující pupek světa. Patra navlečena jako kousky masa na jehle šašliku a při zemětřesení, v kraji tomto nezřídkavém, se prý jen zavlní.

Dvaatřicet hodin neodfláknutých vandrovnicko-krajánkovských storek uteklo jako voda. Švédové, potomci těch Vikinských nájezdníků z Karlova mostu, nás ještě vybavují dehydratovanou armádní stravou, která nám za měsíc příjemně zpestří monotónní vločkový jídelníček pod Annapurnou.

Toho času deseti milionový Beijing je velký jak západní Čechy, ale mnohem placatější, což předurčuje volbu ideálního dopravního prostředku. Archaicky vyhlížející černý bicykl s SPZ a brzdami našich babiček má vtipně řešený zámek. Velký zvonek připomínající modlitební mlýnek Lámů. Vlastní jej asi polovina obyvatel Říše středu, ta bohatší miliarda.

Abychom přes nemístné přežírání příliš nepřibrali, přemlouvám rikšu k výměně místa na kozlíku a za bouřlivého povzbuzovaní celé chutangy , se snažím rozšlapat trojkolku vezoucí rozvaleného, smějícího se majitele a Moniku s obrovským černým deštníkem namísto slunečníku. V mírném kopečku vzpomínám na pražské taxikáře, že to mají přeci jen o poznání lehčí. Řetěz vesele přeskakuje po převodovém ozubeném kolečku. Díky dobře utajené brzdě mohla krátká exhibice skončit fiaskem.

Finča zas přišel na fintu, jak se za plné jízdy vyptávat na cestu, aniž by zpomalil svého těžkého oře se zlatým nápisem Pelikán a červenou státní poznávací značkou. Strkal před udivené oči vedle jedoucích zápisník s otázkou, připomínající rozsypaný čaj. Fráze si nechal napsat od obrýlených Číňanů o kterých tvrdil, že si oči zkazili při učení angličtiny.

Jízda na kolech, pro cizince bez jinak nezbytného řidičáku, se změnila v bláznivou honičku a hru na babu končící před branami Zakázaného města Gugong (Ku-kung). Na jeho gigantická červená vrata na sucho lepíme, mezi tisíce jiných, drobné mince držící jen vírou v návrat. Ověřit si pověst o 9000 komnatách bylo nad naše síly. Skončili jsme u slabé stovky. Zato je možné se postavit na kámen označující střed světa, kde je a odjakživa vždy prý byla řádná tlačenice. Stejně přecpaný je i městský autobus, kde kontaktujeme obrýleného mladého Číňana, ze kterého se vyklube aspirant ruského jazyka, aspirující na vědátora v tomto, pro místní domorodce jistě potřebném oboru. Doma v našem údolí zase aspiruje skorem v každé chaloupce alespoň jedna ženská na titul čarodějnice nebo alespoň léčitelka jako byla ta slavná bába Radnická na Plzeňsku a podobně jako tomu je i v naší Akademii Běd, domu tomu plném aspirantů na vědátory všeho druhu. Ale to mu nějak nedokážu uspokojivě vysvětlit. To mu hlava nebere. Jen se chechtá. Je teprve devět let po znovuotevření vysokých škol po té kruté kulturní revoluci strýčka Mao Ce Tunga.

Dezorientaci v metru zažehnává konduktér pozváním do kabiny strojvedoucího, kde je ve čtyřech poněkud těsno, ale kdo se zas může pochlubit, že otevíral 27 dveří jedním prstem.

Na rozloučenou zveme nové kámoše na večeři do kolejní menzy ke kulatému otočnému stolu. Třináctero doporučených a ochutnaných chodů z jídelníčkem nabízených sedmaosmdesáti se popsat slovy nedá. Podobně jako v nedaleké „Říši vycházejícího slunce“. Píše se rok 87. Každý študák je z jiného zákoutí „Říše Středu" a tak se dozvídáme mnoho tajů, a to nejenom o stolování jednotlivých provincií. Sem k tomu kulatému stolu sedne ČTENÍ PODIVUHODNÉHO TESTAMENTU PANA TENA od Vládi Síse.

V poslední večer jsme uspořádali slavnost loučení. Pozvali jsme k ní obchodníky, kteří nám dodali zásoby a koně. Na volném prostranství v zahradě byly rozprostřeny koberce a bílé pokrývky. Na pestrém šátku byly rozloženy pokrmy: vařené jehněčí, rýžový pudding s hrozinkami, mrkev, tuk, chléb, ovoce a čaj. Planoucí oheň vrhal svou zář na malebné skupiny pestře vyzdobených Orientálců a na orchestr, jenž se skládal ze dvou houslistů, jednoho flétnisty a jednoho bubeníka. Dvě mladé tanečnice v dlouhých bílých oděvech se přiblížily k ohni. Vlasy jim splývaly ve dvou černých copech po zádech. Měly náhrdelníky z pestrých kuliček, náramky, prsteny a náušnice. S hlavou skloněnou a rozpjatými pažemi tančily rytmicky k hudbě a písním. Neslyšnými kroky klouzaly jejich bosé nohy po trávě. Když nastala půlnoc, vyhasl oheň a slavnost na rozloučenou byla u konce ... Sven Hedin: Tibet objevitelské výpravy, Stocholm 1934.

O necelé dva roky později byli dva naši spolustolovníci zabiti na náměstí Nebeského klidu.

Tajemná je otázka alkoholismu. LI PO i WANG CHAN sepsali mnoho pijáckých veršů, přesto po celou cestu Čínou jsme se nesetkali s opilcem, a to je rýžová pálenka vyhlášená a kdekoli k dostání za několikanásobně nižší cenu než za hranicemi. Šťastná to země.

Jest přirozeno, že člověk, který vždy miloval alkoholické požitky, brzo počal si i z rýže připravovati opojné nápoje, různé v rozličných zemích. Nejznámější jest ,,sake", které mnozí nazývají rýžovým pivem, ač není to ani pivo, ani víno, ani kořalka. Van Tsoe Meiren podotýká dosti výstižně, že chuť sake připomíná lehké sherry, které bylo nějaký čas přechováváno v láhvi naplněné před tím pivem.
Hotový nápoj leje se do sudů, které se chrání obalem ze slámy. Saké se pije teplé anebo horké. Nověji bylo jako zvláštnost i v Praze zavedeno. Přípravu saké líčí van Tsoe Meiren: napřed se připravuje „keji", to jest zvláštní rýžová massa, která chová plíseň Ásper-gittus Oryzae, jež způsobuje alkoholické kvašení. Odpovídá tudíž „kóji" našemu droždí (kvasinkám) s tím pouze rozdílem, že proces kvašení nevyvolávají tu kvasinky (jako při přípravě piva aneb vína), nýbrž plíseň z oddělení hub vřeckatých. Napřed se máčí rýže 12 hodin ve vodě, po té vystaví se horké páře tak dlouho, až změkne, rozprostře se po rohoži a infikuje zmíněnou plísní. Za 24 hodin plíseň naroste v podobě bílých vlákének a zrna se počnou lepiti, až asi za 4 dny celá rýže se slepí v lepkavou massu. Tato se pak usuší a „kóji" jest tak hotové. Vydrží po dlouhou dobu.
Saké se pak připravuje tímto způsobem: do kádě se dá 10 kg vody, 3 kg kóji a 7 kg dušené rýže a vše to udržuje se dřevěnými měchačkami po 4—5 dní v pohybu. Na to se naleje celá massa do sudu, který se přikryje rohoží. Kvašení, jež pak nastává, trvá 10—20 dnů, tekutina jest napřed sladká, pak trpká, po té hořká a konečně kyselá.
Vezme se pak 50 kg této zkvašené tekutiny a smíchá se 150 kg vařené rýže a 250 kg vody. I nastává pak kvašení druhé, které se zastaví as po 6 dnech tím, že tekutina naleje se do jiného sudu, ve kterém se nechá 12 dnů klidně státi a saké jest hotovo...
J.V. Daneš, Karel Domin: Dvojím rájem, díl druhý. Cesta po Austrálii a na Ceylon, J. Otto v Praze 1925

Bahnem a kořením každého velkoměsta jsou vexláci, pouliční směnárníci neboli penězoměnci. Stále ulicemi bloumající bankomaty, budoucí podnikatelská elita, jako u nás doma. Rostou všude, kde si chce stát ponechat monopol na směnu valut a profit z ní. Přemnožení těchhle dobrodinců neomylně vyčmuchavších valuty nás inostranců bezpečně diagnostikuje vážnou poruchu společnosti. Po odhalení finty s přeloženými a na dvakrát rychle přepočítávanými bankovkami nám malý čínský podvodníček velkoryse přidal bankovku k domluvené sumě.

Průběh směny. V ústraní poblíž rušné ulice, za pootevřenými dveřmi starého činžáku. Dohodnutý kurz a částka vepsána do dlaně, jako řádný dokument. Předání dohodnuté částky k přepočítání. Chybí jedna bankovka. Komplic přidá chybějící bankovku a manipulátor znovu pro jistotu přepočítává. To je nejobtížnější fáze transakce. Několik bankovek přehne a tím počítá dvakrát, stejný počet bankovek nepozorovaně stopí. Komplic přitom pantomimicky naznačuje strach, gesta bázně z policie a nabádá ke spěchu. Dokonale kalí vodu a odvede na zlomek vteřiny pozornost od rukou manipulátora. Cizinec již po druhé obnos nepřepočítává a až pozdě zjistí, že přišel asi o desetinu částky. Nejlepší kurz je ve velkých městech, kde je větší konkurence směnárníků. Tržní mechanismy fungují na periferii lépe než na Oxford street.

Fenomén veksláctví. Protagonisté téhle „směnárenské činnosti“ se v prostředí stínové ekonomiky neživí jen spekulativním obchodem s valutami. Pouliční prodejci - „komáři” nebo mobilní - „trasaři“ představovují nejviditelnější špičku ledovce, nejmocnější a také nejlépe chráněnou vrstvou jsou ale veksláčtí bankéři - „skupkaři“, kteří skupují cizí měny od zaměstnanců hotelů a drobných překupníků ve velkém. Náš Tuzex a PZetky asi i tady budou v budoucnu líhní ekonomických elit, těch které se dokážou v nových poměrech plavat jako ryby, umí jazyky.
Prvé IBM PCéčko pro náš ústav…. Výzkumné ústavy, podniky a dokonce i armáda jsou stále ještě odkázány na černý trh, pokud chtějí obejít embargo, a získat pro své potřeby moderní západní technologie.

Pro smlouvání na tržnici je vhodné se naučit počítat na prstech po asiatsku, jinak se vám může přihodit, že dostanete, jako my, sedm melounů místo dvou požadovaných. Za války tento podvědomý reflex pomáhal odhalovat špióny na obou stranách fronty.

Velká čínská nádraží připomínají evropská letiště. Každý vlak má dlouho před odjezdem vyhrazenu vlastní část čekárny, kam bez příslušné jízdenky nikoho nevpustí. Start, na čtvrt míle k našemu nástupišti, odpískne velmi rezolutní a hlasitá železničářka. Hlasitá proto, že čínština svojí fonetickou stavbou prý neumožňuje šeptat, a proto ji to odpouštíme.

Severní magistrála a Hedvábná cesta na Urumdži dlouho sleduje Žlutou řeku. Na druhé straně trati svádějí Číňané sisyfovský zápas s pohyblivými písečnými dunami za pomoci nekonečných slaměných mříží. Zavodňovací systém vyživující ostrůvky vegetace je neustále ucpáván pískem. V pahorcích nezřídka vidět díry tavičů mědi a bronzu.

... z Pekinu vypravili se roku 1719 tři kapucínští bratři, aby hledali zbytky nestorské víry, která by se snad byla udržela ve vnitrozemí. "Po mnoho měsíců putovali k jihozápadu přes Lanchou a Koko-Nor, odolávajíce trampotám, které si můžete jen stěží představiti ..."
James Hilton: Ztracený obzor, 1933

V Lanzhou Marca Pola, kde pečou šátky z látky lehké jak oblaka a průsvitné jak ledy Annapurny, se odpojujeme od magistrály a přestupujeme na vlak do Xiningu. Na nádraží, kde není jediný nápis v latince, ani WC nad toaletou, nám pomáhá profesor polytechniky, který přednášel několik let v západní Evropě.
„Kterak jste dnes požívali rýže svojí?“ Na můj vkus krapet familiérní pozdrav na to, že jsme si dosud nebyli přestaveni. Před nádražní budovou ještě dlouho po půlnoci otevřeno nespočetně pouličních krámků s bublajícími neznámými a o to lákavějšími pokrmy v kotlících z hlíny pálených, v Maroku "tajine" zvaných. Zaparkované dřevěné dvoukoláky zelinářů nabízejí exotické druhy ovoce a zeleniny.

Dále cestujeme již bez místenek a závod k vlaku bereme vážně. Předbíháme důstojně kráčející rodinku převyšující okolní dav o hlavu nejenom vzrůstem. Není pochyb, že to je pravá tibetská princezna jako vystřižená z ilustrace ke starému cestopisu. Její šlechetný ochránce byl vyzbrojen dlouhým nožem částečně uschovaným v záhybech dlouhého, těžkého kabátu - čuby. Urostlý kmet v širokém klobouku jihoamerických indiánů a ve stejném kabátu navlečeném pouze na jedno rameno nesl v náručí malé spící dítě. To bylo prvé setkání s Tibeťany. Stály stejně jako my celou noc v přeplněném vlaku. Podařilo se nám sice vybojovat malý výklenek napolo naplněný pytli oproti nevoňavému sociálnímu zařízení. S neverbálními omluvami jsem ho ale přenechal malému dědečkovi s kozí bradkou a plačící copatou holčičkou. Velká černá kukadla potom dlouho rozmlouvala s exotickým pánem s chlupatejma rukama, dokud je nesklížil spánek.

Xining, údolní město se zbytky původního opevnění. Kluci, stejní na celém světě, mění vzácné vyasfaltované cestičky v závodní dráhy pro své motokáry bez motoru zato s velkými, dávno vysloužilými ložisky místo kol. Svah pod ementálem neolitických děr, umožňuje dnešním pravnukům nabrat značnou rychlost.

Z města nesmí nikdo zapomenout zajet do nedalekého lámaistického kláštera Tearsi v Cibulovém údolí. Za dopravní prostředek si můžete zvolit autobus nebo zapůjčené archaické kolo. Autobusy jsou značně přecpané a dimenzované na čínské postavy minulých generací. Tzn. Evropan průměrného vzrůstu se v nich ani nepostaví ani pohodlně nesedne. To, že se nevejdete ani do sedačky Vás nemusí tak mrzet, neboť se k ní ani nepřiblížíte. Při výběru bicyklu dbejte na to, aby měl vedle brzd v pořádku hlavně zvonek. Jako brzda Vám v nejhorším vypomůže podrážka, ale při výpadku výstražného signálu brzo ochraptíte.

V klášterní farnosti se narodil poslední, dnes v exilu (v Indii) žijící 14.dalajláma. Klášter je opět živý a pod jeho čerstvě pozlacenými střechami se pozastavil čas. Počáteční ostych a částečně i jazykovou bariéru při kontaktu s osazenstvem kláštera pomohl odstranit na prvý pohled bezvýznamný doplněk budící větší uznání než-li kamera Asahi Pentax. Mončinu myšímu smaltu na koženém řemínku kolem krku přičítala většina mnichů funkci amuletu nebo znaku příslušnosti k neznámé myší sektě. Možná měli pravdu?

Naše disputace se pořád stáčí k volbě posledního Dalajlámy. Rozdíl je prý v tom, že si při ní nehrají na pískovišti pokrevní nebo DNA dědičnosti. Ale na principu převtělovacím, lehce šimrajícím, ne plemenné příbuzenské dědičnosti praktikované u samozbožňujících se vladařů a vládců v našich končinách.

Nejmladší adepti lámaismu v purpurových hábitech leští mosazné kahánky věčných plamenů, nosí vodu a vaří čaj na kamnech uprostřed atria obklopeného tmavými kobkami. Nevysoko šlehá plamen z koláče sušeného lejna, spíše jen skomírá, živoří, doutná a čadí. Místní konkurence má roucha i v barvě šafránu. V takovém komorním společenství jsou zastoupeni mniši všech věkových kategorií od desetiletých noviců až po vetché kmety. Společné hospodaření žáků a učitelů slouží k jednoduššímu předávání vědomostí. Den začíná v pět hodin meditací. Na první pohled není zcela zřejmé, zda meditují či klimbají. Hranice mezi těmito stavy je hlavně u starších veteránů nezřetelná ale prý ostrá jak dědova břitva. Kromě spánku všichni setrvávají na společných modlitbách a meditacích v centrálním chrámu a to počínaje ranní bohoslužbou spojenou se snídaní i pro příchozí poutníky i poutničky. Modlitby jsou pro zpestření prokládány hudebními vložkami na roztodivné bubínky a trubky všech velikostí.
U nás doma by se jim to meditování asi nezapočítávalo do důchodu, ale tady na to asi kašlou a mají raději klid v duši než plný bachor. Možná se ale mejlím.

Odjezd z Xiningu připomíná spíše útěk před prachovou bouří, před kterou nechrání ani uzavřená okna vlaku. Míjíme terasy malých obilných políček sklízené srpem a mlácené kopyty do kruhu chodících krav. Vidím před očima plátno Jana Zrzavého, který tu musel taky projíždět. Slaměné špičaté klobouky v mlžném oparu. Vlak sleduje proti proudu řeku. A aby nabral dech zajede si do bočního údolí, kde vytočí elegantní piruetu a vrací se 100m výškovým ziskem.

Profláknutý západ slunce s kulisou rybáře po pás ve vodě roztahujícího dlouhé sítě. Za soumraku pijící bělouš v temně zeleném rákosí.

Celou nekonečnou cestu kolem největšího solného jezera Quentin (ve stejnojmenné provincii) se snažíme na střídačku neusnout a hlídat zavazadla. Vodní ploše dominuje hornatý Ptačí ostrov nasvětlený Chittussovskými paprsky skrze bouřkový mrak. Jezero to se leskne, jakoby po okraj plné rtuti bylo.
    Vedle v kupátku se strhne řádná mela. Náš novej kámoš učitelskej, nám osvětluje příčinu. Pře ta má pragmaticky kulinářskej důvod. Řeší problém, zda jísti, či nejísti psi. A to se doma u nás traduje, že tuto otázku mají místňáci už dávno zodpovězenu. Až při výstupu se dozvídáme od tohohle profesůrka angličtiny bez Oxfordské výslovnosti, že v životě nemluvil s cizincem a že nejpodezřelejší osoby, kvůli kterým jsem nezamhouřil oka, hlídaly po celou noc naši bagáž. Omluvný úsměv na tváři. „Víte, naše země je pro demokracii příliš veliká.“ Jednomu z našich strážců klečícímu čelem k nám na tvrdé dřevěné lavici a zády ke svým, padala v pravidelných intervalech hlava na hranu opěradla a já jsem pevně věřil, že čeká jen na okamžik, kdy usneme. Stejně jako na sedadle a na bobku spoludřepící soused. Nejlepším receptem proti spánku byly pokusy o komunikaci se svéráznými spolucestovateli a nepřetržité popíjení čaje. Na rozdíl od luxusního pekingského expresu bylo nutné se poptat ve kterém vagónu voda právě dospěla do bodu varu, a protože chyběly i termosky, vypravovali jsme se pro každý hrnek často až na opačný konec vlaku.

Oproti mně sedí žena neurčitého věku patřící ke klanu vlakařů, jak jsme říkali příležitostním, čiperným vlakovým obchodníčkům. Popíjí čistou horkou vodu. Zastydělo se srdce bílého sáhiba. Gentlemansky nabídl prvotřídní anglický sáčkovaný čaj. S úsměvem a grácií pravé dámy sáček přetrhla a vysypala, dříve než-li jsem jí v tom mohl zabránit do smaltovaného hrnku. Obsah zamíchala náplní od propisovačky, která mi až do té chvíle tak dobře sloužila při psaní deníku. Tím započal veselý pantomimický kontakt, okořeněný mezinárodními citoslovci, s celou bandou prodávající s malým ziskem vše, co mohli levně nakoupit na řídkých zastávkách. Pochybuji, že jim výdělek pokryl alespoň cestovné, neboť nás hostili neprodaným artiklem, uzenými rybami u nichž ani nemuseli zdůrazňovat, že jsou ze slaného jezera, u stanice Gobi.

Po půlnoci přivlekli kamaráda s fotoaparátem. Těším se, až u nás doma zazvoní pošťačka s balíkem fotografií a nalepeným inkriminovaným sáčkem od čaje a mojí vlastnoruční adresou. Po krátkém zaklimbání nás budí rvačka našich hlídačů se sběratelem suvenýrů lupičů kmene Si-fanů a Ngoloků.

Po rozednění se vlak proplétá posledním řetězcem hor. Krystalická sůl a ledek na vzácné trávě připomíná jinovatku, nebo čerstvě pocukrovaný švestkový koláč naší babky. Dále jsou podél trati už jen solivary a nekonečná solná poušť, kde dlouho nevydrží ani vybělené kosti.

Před nejošklivějším městem Číny Golmudem (Gormo) a konečnou stanicí železnice se od severu k naší trati připojila silnice s konvojem náklaďáků v oblaku prachu.

Před vjezdem do země solných plání stihne ještě frizér-bradýř zbavit na tržnici Finču několikadenního strniště, Monča tamtéž nakoupit pitnou konzervu se zelenou slupkou a červeným obsahem a já do třetice, ztratit zápisník se všemi záchytnými adresami a tibetskými frázem. Po té smutné zprávě vyrážíme dokonale vyrovnáni s osudem po 1127 km dlouhé a na světě asi nejvýše položené silnici do Lhasy s různorodou společností vesničanů a několika lámů. Stihli jsme to ještě zavčasu, nežli tam „Velkej brácha“ stihne dotáhnout železného oře, pak už to jistě bude stát za velký houbeles. Vše kolem si zaslouží přívlastek "NEJ", jako ta vína z téměř zmrzlejch hroznů. Čínský autobus hrozí rozsypáním, ale statečně se protlouká. Často, jen díky solidárnošti ostatních řidičů, kteří nás svými nákladními vozy, jejichž komfortem jsme pohrdli, vytahují z bláta. Sedmnáctiletý monzun překročil hradbu Himaláje.

Díval se, jak asi dvacet horalů odvaluje sochory a lopatami balvany do řeky, a pokaždé, když kámen dopadl do vody, hukot řeky jakoby se vzmáhal a byl zuřivější. V kypivě se dmoucích vodách byla jakási nezkrotná divokost. Nikolaj Tichonov: Běloje čudo, 1957

Nedaleko prvého pasu, kde se silnice podle výškoměru vyšplhala do 5300 m, přinutil vedle sedící muslim řidiče k prvé zastávce. Rozbalil svůj modlitebák Ferahan kork neomylně k Mece. Na okamžik se nechápavě otočil, proč ho nenásleduji přesto, že mám kolem hlavy obtočený šátek a zklamaně si odkroutil svůj aktuální dluh u Mohameda. Druhou modlitební zastávku si vynutil Finča. Po melounu musel před oběma řidiči předvést pantomimu hodnou Bolka Polívky.

K večeři suchá rýže v zájezdní hospodě. Západ slunce. Tanggula-Shan 5180m n.m. vystupujeme v sandálech do bahna. V noci monzun rozbahňuje cestu. Několik brodů. Cesta se prodlužuje, autobus zapadá do bahna. Ráno si nás prohlíží yaci, kozy, vrány, dudkové a Tibetské antilopy s vpletenou stuhou do srsti na šíji.

"Za pět nebo šest dní zvítězil jsem tak úplně nad svým svědomím, jak jen mládí zvítěziti může, které jest pevně odhodláno, že se jím znepokojiti nedá."

Daniel de Foe: Život a podivuhodná dobrodružství Robinsona Krusoa se 120 obrázky Valtra Pageta, nákladem Aloise Hynka v Praze 1894. Znárodněno Závodnímu výboru ROH Praha 4

PŘESTÁVKA

co trvá již polovinu žití jednoho.

Pohružme se tedy spolu do vzpomínek, neb ty jsou již podruhé nebo posté, přítomností.

Znáte ten okamžik, kdy přelétne teplý letní déštík. Časně zrána si dřepnete na zápraží a z empétrojky doléhá něžně k vašim bubínkům Vláďík Mertů se svým božským Pařížským trojalbem. Tomu předpotopnímu přehrávacímu bazneku se do šišky vtěsnají jen autoři do písmene „M“, od pana Armstronga, Baezové, Beatles přes Hegerku až po Mertu, Mišíka a Mozarta, neb byli pěkně sesortýrovaný. Vládík, jako dítě štěstěny, nebo ke své smůle musel trápit hlasivky až do ochraptění od rána do večera, byl ale v dobré společnosti výše zmíněných dam a pánů. Až bude více času vystřídají je Nirvana, Santana nebo Zepelíni.
Izoluje vás 110 dB od okolního světa a vám nezbude nic jinýho než vzít na klín starý laptop a vyťukat to absolutno. Neučesané, heslovité dojmování. Pokus o zachycení dávno minulého okamžiku. Starý noťas nejprve prověří, zda do něho neťuká někdo jemu cizí a protože často nepřipustí ani mě, neb je nevkusně čistomilovný, je nutno ještě jednou vstáti a umýti se, někdy ještě vyžaduje ohřáti si papilární linie uchopením červeného hrnku OKI s horkým zeleným čajem. Dávno před panem IBM do otisků trochu šťoural náš slavný šťoura Jan Evangelista Purkyně. A už roku 1877 v Indii William Herschel čekoval Indy pobírající britskou vojenskou penzi, zda si nestoupli do fronty podruhé. Oprostíte se od toho, že střecha vám za chvíli spadne na hlavu a svěříte klávesnici nesvěřitelné, mnoho let zasuté vzpomínky na Tibet. V krapet rozšlápnutejch brejlích šejdrem na frňáku, s jedinou packou za uchem levym. Klávesnice toho chudáka čistoty milovníka dobře ukryta pod nánosem špíny, bukvy lze jen tušit. Ťuká se po paměti. IBM s tak zahnojenou klávesnicí, plnou žlutého pylu pampelišek, propolisu našich včelek, vloček a drobků vánočky a lístků zeleného čaje filtrovaných mezi zuby, že byste se do ní štítili ťuknout, možná snad tak přes kapesník. Připomínala tu již zkamenělou, co se s ní přišel pochlubit mistr kamenický. Ta jeho byla přidrátována k řídícímu komputeru, naší značky "Soukromník II", co mu řídil vodní řezačku kamene a jako projev uznání nám vyřízl ze zelené žuly metrové logo CT-Net naší první firmy. Hlavně ale tím lepkavým všeléčivým propolisem stejně ulpívavším na hrníčcích na čaj, na příborech, na všem čeho se musí jeden včelař přes den dotknout. Ten paradoxně šel dolů spíše vodou studenou. Všestranné a ke všemu ještě voňavé lepidlo věhlasné značky „Držíto“ bezpečně zalepí papilární linie na otisku prstu, nezbytné pro identifikaci u IBM a je hnedka po psaní i po emailování.
O mnoho zim později datlování toto vytěsněno bude diktátem do bílého nakousnutého jablka co jednoho pozná podle ksichtu a do čistoty milovnost zbytečně nenutit už nebude. Bude to mít ještě jeden pozitivní dopad navrch, na výslovnost písmákovu a srozumitelnost slova jeho mluveného, což pro disputace dobré vždy jest. Jinak vám ani jablko neporozumí a nepřesvědčíte ho o svých světonázorech.

Zápisky a patenty z palety lenochovy.

Od prvé neděle květnové toho ruku čtrnáctého, flek psací definitivně přestěhován na meditační houpačku barvy svěží, žabincové, taktéž od bratrů čínských vezené jako ta kamna litinová co nás za krutých mrazů již po několik zim zahřívají. Po pravdě řečeno přestěhován ne definitivně, neb mám odjakživa hrůzu z důsledků, co tohle slovo v sobě skrývá. Houpačka ta je spíše houpající se sofa. Pohupování co nějak rozhýbává i závity mozkové psací, zajišťuje palec nohy za pomoci smyce horolezecké. Alespoň bude ještě k něčemu dobrá. Přes haluz poblíž javoru malého přehozená. Na post tento přijde o minut deset dříve slunce, kteréžto lze za delších meditací rukou jednou vztyčenou náklonem sklápějící střechy, k tomuto účelu bohulibému Číňany uchystanou, zastínit vyrušuje-li příliš. Palec tento musí být samozřejmě ponožky prostý by se nesmekal a by fuska sama nepřekážela vmezeření mezi palec tento a ukazovák haxny pravé, k tomuto účelu nejšikovnější a nejpříhodnější. Později experimentálně zjištěno, že k účelu tomuto hravě postačí zátylek nebo kombinace obého při současném procvičování páteře krční. Všetečným sečtělým mravencům je cesta na post tento značně znesnadněna neb je zavěšen jen na dvou pružinách hrozících přiskřípnutím kusadel jejich všetečných.

Přerušit takovou sobeckou zpověď nemůže ani hlad, snad jen vyždímané baterky. Spisek si v žádném případě nečiní nárok na místopisnou preciznost, pouze se snaží o zachycení dojmu. Dojmy nejde natrvalo ututlat, možná jen trochu přefládrovat na růžovo.

V šuplíku nalezený téměř nečitelný a útržkovitý deník. Byl psán tak malým písmem pro úsporu váhy, že mu nepomáhá ani obří lupa a než se prokoušeme až k pasáži kdy Finča ve velbloudích kristuskách s šerpskou páskou na čele nesoucí nůši s naším skromným majetkem dorazí nazpět k udiveným celníkům v Ruzyni chvilku to ještě potrvá.

26.8.1987

Mrazivé ráno. Střapce trávy posypané solnou jinovatkou vyčuhují ze země jako košťata vysázená himalájským Mičurincem. Krátká pauza, jen na přepudrování. Natažené zkřehlé ruce nad voňavý čmoud z barelu, z jalovcového jehličí. Je v tom krapátko něco prvobytněpospolného.

12:00           Zastávka u hospody. Kamna vyhřívají s hukotem motorů Boeingu, dvě letlampy. Tibeťané s ležérně navlečeným jedním rukávcem. Druhý za pasem ukrývá dýku. Vlasy s červenou vlnou spletenou do turbanu, na nohou čínské kecky. Neuvěřitelné fyziognomické kopie jihoamerických indiánů (z Peru). Kdo je čí kopie? Nebo formuje vysokohorské klima fyziognomii a tvar buřinek.

Aniž by přerušil rozvážnou chůzi svého dopravního prostředku s dlouhou černou hřívou spletenou barevnou přízí do tenkých copánků stejně jako vlasy místních žen, vytáhne mladý poutník ze záhybu rukávu těžkého hábitu trumf moderního nevěřícího světa. Jeho úkryt prozrazuje jen tenký kablík sluchátek. Aby ušetřil baterie svého walkmanu, nasadil hrot hranaté tužky do jednoho ze dvou otvorů magnetofonové kazety a s nonšalancí pěstovanou generacemi předků při točení modlitebních mlýnků, převíjí pásek. Směřuje jako my k Mecce všech lámaistů.

15:10           Křižovatka Yonga-Bajing. Výškoměr klesá  na 4300m n.m. Malovaný Buddha vlevo na skále. Barevné skály. Provazový most a kamenné vesnice s modlitebními praporky. Tisíce psů po ulicích a draků v oblacích.

Míjíme rodová kamenná sídla s obranými čtvercovými věžemi jako na Kavkaze nebo na prostředním jižním prstu Peloponnésu v Meni. Podivné znaky svastiky točící se proti směru hodinových ruček. Jako onehdy ta v severní Etiopii, symbol ženského principu, (zv. sauvastika, swastika, fylfot nebo čtyřnoh).
Na těžkých domovních dveřích, dává všem na vědomí, že za nimi vládne žena. Jsme v zemi matriarchátu.
Náramně připomínají zrcadlový obraz emblému dávno mrtvého Adolfa o jehož existenci a jednostranném zájmu o jejich kulturu neměla většina Tibeťanů ponětí. Snad až na těch několik, kteří měli v jeho hlavním stanu kdesi daleko v neznámé Evropě zprostředkovat protekci na božství. Věřil asi, že k němu mají nejblíže, bydlíce nejvýše.

Svastika, kříž s rameny zalomenými do pravého úhlu. Užíván jako ornament již v pravěkém výtvarném umění. V hinduismu, buddhismu a džinismu magický symbol přinášející štěstí a zdar a odvracející zlé síly. V hinduismu je pravostranná svastika symbolem slunce, boha Višnua a mužského principu, levostranná svastika symbolizuje ženský princip, podzimní a zimní slunce. V buddhismu svastika znázorňuje otisk Buddhova chodidla a též tzv. „kolo zákona“, jež Buddha uvedl v pohyb svými prvními kázáními. Ve 20. stol. převzata pravostranná svastika (postavená napokos) jako symbol nacistického hnutí. Encyklopedie Diderot 2002.

Před necelým měsícem jsme stáli na Žižkovské tramvajové refuge a čekali jako Jan Werich při jízdě do Říma, že se nás někdo zeptá. "Kam jedete s tak velkým ruksakem?" Dostal by lakonickou odpověď "ale do Lhasy". Nikdo se neoptal.

Staří Tibeťané mají pěkné přísloví "Procestovat 10 000 li je jako přečíst 10 000 knih." Při vjezdu do Lhasy jsme tedy měli přečtenou značnou část knihovny Strahovského kláštera.

Na rozdíl od cizinců, kteří sem přiletěli, jsme absolvovali dokonalou aklimatizaci doporučenou již starými Vídeňáky pro konzumaci alkoholu a to i díky stále snižujícímu se komfortu a rychlosti použitých dopravních prostředků. Od luxusního mezinárodního expresu přes tvrdší a tvrdší lůžka a sedačky kolejových dostavníků až po špičkově neanatomická sedadla čínského vysokohorského autobusu.

17:00 Konečně Lhasa, kde jsou i ulice dlážděné tajemnem, mystikou a blátem ale to je převážně zmrzlé na kámen. Město nás přivítalo štěkotem čtyřnohých a v minulém životě méně úspěšných mnichů. Je jich tu více než těch usedlíků dvounohých. Podezřele hodně školáků drbajících se na hlavě. U nás vší trhy ve školách i školkách doznají boom až po sametové revoluci za necelé tři roky.
Z čistě racionálního pohledu se všem těm iracionálním náboženským modelům musí nechat, že dávají žití vyšší smysl. Víra v odměnu a trest posmrtný, pomáhá morálce a spravedlnosti ještě na světě tomto.
V bouřce kolem Jokhangu. V příšeří jeho chrámovém nás flegmaticky pozorovaly lhostejné oči zlatého Buddhy a plaménky malých kahanů, živených yačím máslem si hrály na jeho blahobytném pupku.
Nocleh v Kirey s nezaslouženým přívlastkem „hotel“.

27.8.

6:00             O budíček se postaral Jokhang. Poutníci se klaní mezi psisky. Ti ne světští příchozí se lehko poznají podle mundúrů barvy šafránu, nebo okru. Bosi padají na své kabáty a jako zrcadlo vyhlazují megalitickou dlažbu před hlavním chrámovou branou. Uvnitř přilévají do misek yačí máslo, potravu pro věčné plameny. Točí modlitebními mlýnky a v bočních lodích třou zády stěny čelem k věčnému ohni. Z vykuřovadel na prostranství před chrámem věčně stoupá dým jalovce a vonných trav k poctě bohů.

8:00             Trhovci kolem Jokhangu s otepmi vonných trav a tyčinkami se probouzí poměrně pozdě. "Lasa polasa", poslední slovo při smlouvání o šňůru nepravých tyrkysů, které slepují z drti.

14:30           Mniši obkreslují uhlem nástěnné malby na pauzák. Starý Láma pročítá pečhu. Tradiční tibetské buddhistické knihy, nejsou vázáné. Volné listy obdélníkového tvaru se jen skládají na sebe, ukládají se mezi dřevěné desky a balí se do látky. To by děda Jaroslav koukal.
Nebeské pohřebiště s železnými palicemi, zbytky provazů a havrani. Krchov, jako v mnoha jiných kulturách, na kamenitém kopci, kde nebožtíci neujídají lepší půdu svým vnukům. Tuhle podívanou podává ve svém vyprávění poprvé náš předjezdec Odorico z Pordenone zvaný též Oldřich Čech z Furlánska v "Cestě do říše Velkého chána" z roku 1316 – 1330.

21:00           Utíkáme před deštěm přespat zpět do kláštera Serra. Se – růže, ra – zahrada, ve které dlel a študýroval L. P. 1717 otec „Bílá hlava“ Ippolito Desideri. Gesto pozvání dvou noviců se žlutými čepicemi ze střechy v noci zapovězeného kláštera. Ale hlavně jdeme za myšlenkovými nákupy. Kradmý ostražitý pohledem vzad, zda je stařešinové nepozorují. Nakvartýrováni tajně za zády kvartýrmajstra v čepici stejně žluté jako slepice na curri. Usadili jsme se „pohodlně“ po vzoru krejčovském, jak je zvykem v kraji tomto. Oboustranné nutkání po poznání a pokusy o překonání jazykové bariery pomocí posunků a nedostatečného anglo-tibetského slovníku. Funkce amuletu.
Na fous za 31 let potkám na blešáku v Tuháni jednoho z mála přemožitelů K2, který tu pobýval 3 měsíce nějaký čas po nás. Domluvíme se, že mi přiveze jedna a půl centovou kovadlinu, neb tohle řemeslo prý už definitivně pověsil na hřeb a to je stejný ročník jako já. Už se té srabákovo návštěvy nemohu dočkat. Kafe namleto.

23:00           Uléháme v  lámově kobce, vzor strohosti a střídmosti. Ze všech stran k nám doléhá melodické modlení. Neodolatelné nutkání rozsvítit a přiřadit k těm hlasům obličeje. žádný vypínač, ani elektřina v dosahu mnoha verst. Stropní rudou látku prohýbají myší drápky. Představa, kolik mníšků už tady před námi nocovalo, nenechá moc usnouti, cožpak by to ale šlo vyhnat ty přeludy ven do toho marastu.

 28.8.

V oděvu tunga smaží a vaří velké koule z campy a slaný čaj s yaččím máslem. I voda v čínské termosce je od másla. Z toho podtónu asi vycítíte, že nikdo z nás tří nepatří ke gurmánům, kteří by se navzájem utloukli pro tuhle delikatesu. Teorií proč takový humus píti je nemnoho. Nejpravděpodobnější hned vedle výživnosti jsou izolační vlastnosti yačí tukové vrstvy na čajové hladině udržující tekutinu déle vlažnou nebo alespoň nezamrzlou, podobně jako mastná oka ze lžičky nežluklého másla na babiččino polévkách.
Zážitkem jsou i kadibudky v bludišti hliněných chodeb bez jediného světla. V Tibetu patří k dobrému mravu nechodit na toaletu sám. Má to být nejméně ve trojici - je to výraz toho nejdůvěrnějšího soužití.

Ráno mohou mladí almužníci odejít do Lhasy přivydělat klášteru žebrotou. Jako mniši žebravých řádů starého kontinentu. Možná vliv misionářů řádu sv. Františka z Assisi, zvaných též minorité, nebo bosáci, neb štrádovali bosi, pohrdajíc pozemskými statky. Jako Jezuité v dobách, kdy ještě vše co vyprosili, házeli do jednoho společného pytle odkud kdykoli kdokoli z nich mohl si bráti na živobytí svoje. A když nášmátrali dno, důkaz to byl špatného hospodaření celého společenství a nepomohlo jim ani těch třiatřicet knoflíků na hábitu, Kristových roků, ani kolárek pod bradou zvaný mezi žabožrouty camembert. A stejně jako před nedávnem mladičká řeholnice spěchající s plecháčem na almužnu na schody před Saint Sulpice. V krajích našich by mohli vyrazit s krapet většími žebradly třeba i pro Svatomartinskou husu, jako koledníci.
Legenda říká, že sv. Martin byl původně římským vojákem. Křesťanskou víru přijal poté, co daroval kus svého pláště nahému žebrákovi, aby jej ochránil před umrznutím. Později se však ukázalo, že to nebyl žebrák, ale sám Ježíš. A tak po zjevení přijal křesťanskou víru a stal se misionářem, následně biskupem. Tomu však předcházela příhoda …Martin při své skromnosti nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým hýkáním prozradily. Storku tuto oba žáci, jestli ji dobře pochopili, řádně ocenili.
Zdrháme společně před jejich představenými. My tři cizáčci navrch ještě kvůlivá té žluklé delikatese, yaččím máslu, které ulpívalo a vystupovalo na a ze všech nádob na truňk, prostě ze všeho z čeho se dalo napít.

14:00                Norbu-linka - park Skvostů, drahokam a letní sídlo Dalajlámy. Jeden zlatý trůn, archa na obraze, Holandské rádio PHILIPS, dar od Ghándího, nemlich stejné jako měl náš děd Václav v kuchyni na Hrádecké. Ten si na něj ale musel našpóroval sám. A navrch nemělo tu geniální vyndavací udělávku proti cenzuře, zvanou „churchilka“, pro příjem zakázaného Londýna, BBC na vlnách krátkých, jako to dědovo za války. A stačilo by se poradit. Na obal mucholapky navinout 10 závitů drátu, dovnitř vložit bloček 25 mikrofaradů, konce vodiče napojit na žhavicí lampu. Tento baznek se hodil i později po osmačtyřicátým. Vyjímatelnou, kdyby náhodou zrovna přišlo na návštěvu gestapo nebo Stb. Dalajlámovi by ale tahle rada byla stejně k ničemu neb neuznával mucholapky a ke všemu s obstrukcemi gestapa ani Stb se do příchodu Rudého bratra nesetkal.
Náhodný průvodce si stěžuje: „Tibet není svobodný, Vy ostatní jste šťastní lidé“. Pozvání na tibetský piknik v trávě. S pastevci přikusovat divokou cibuli k ušmudlaným plackám. Hra v kostky na koženém bubínku. Dřevěná miska a dvě kostky s červenými a černými tečkami. Za červenou tečku se platí nejdrobnější mincí – mořskou mušličkou z Tibetské náhorní plošiny. Původní platidlo, jako neplatné halíře u nás doma v mariáši. Soused mi učí roztáčet kostku v misce a bravurní číslo sejmutí kostek z bubínku rychlým pohybem misky. Hraje se i o staré stříbrňáky. Čekání na Nepálská viza. Ulice lemují opraváři bicyklů, ševci, hodináři, kteří si troufnou na fotoaparát Zenit. Krejčíci vás změří a nechají vybrat z předválečné Burdy. Vizionářsky ještě stačí přiheftnout náprsní kapsu, přesně pro dnes poslední model telefonu Nokia, který se objeví na pultech u nás doma přesně za jednadvacet zim.
Míjí nás nosič vody pro obřad čajový. V jamce mezi obratli toho shrbeného atleta, mezi atlasem a čepovcem rozvážně pohupuje se vyvážené vahadlo dvou věder na jeho koncích zavěšených a rozvážně vyvážených. Navrch každé ono je přikryto plovoucí pokličkou z listu banánového vykrouženou, by se hladiny jejich zklidnily a ani krůpěj jedna, převzácné té kapaliny uvnitř, nakapané kapku po kapce, za vlahé poslední noci, do kameninového džbánu, z velkého bambusového listu, u zdi zahrady Norbulingky, letního sídla Dalajlámova, neskanula do prachu cesty a nepřišla tak zbůhdarma ku zmaru. Stejného efektu využíval při roznosu pivek po šenku, Váš praprapraděd šenkýř Josef, se svojí široko daleko vyhlášenou pivní pěnou na půllitrech v knajpě Na Hrádecké u hladinky, pro říz čepované pro štamgasty na jeden zátah až po sklenice okraj nebo koštovacího šnytu, pročež zvaného též košt. Nezaměňovat s těžko nevybryndnutelným čochtanem, nemajícím naopak ale pěny žádné, na zahnání žízně sekáčů ideálním a toho nezaměňovat s odstátým kapákem. Kája Čapků se zmiňuje již o šnytu v Lidových novinách těsně před příchodem Hitlera k moci za pomoci pivních spolků. „Piják piva, když se nechce napít, nýbrž toliko se zavlažit, nedá si třetinku, za niž by se jaksi před celým světem styděl, nýbrž šnyt.“
Donáška čaje do hotelu přímo od šicího stroje na chodníku se rozumí samo sebou. Před čajovnou vysedávají truhláři s malovaným nábytkem. Před stánky optiků si lámové zkoušejí vhodnou optiku na zkažené oči od pečhy a svitků. Za Jokhangem je slepá ulička tkalců koberců, podobná Káhirské ležící ve stejné zeměpisné šířce.

22:00           Večeře v S'čchuanské hospodě Kirey. Kulaté stoly s otáčecím středem pro pospolité čínské stolování, na rozdíl od pouličních stánkových večeřadel ohraničených suknem s ornamenty. Yak, příbuzný toho, co místního kuchařskýho, fistulkou právě prezentujícího svoje kulinářské výtvory, od té trapné epizody, co byl onehdy zneškodněn v okamžiku nestřeženém, nakopnuvše jsouc do rozsochy gatisek plandavých. Od té doby denně na jídelníčku, jako trapně neférová odplata.
Navrch dle ctěného vlastní volby v kuchyni kulinářská fantazie ze železné pánve Wok ze sojových omáček. Smluvní ceny, když po chvíli přijdou Číňané z Hongkongu a chtějí totéž co má Finča, hospodská na nás mrkne a suverénně si řekne o dvojnásobek.  Kuchařinu jsem vždy řadil mezi řemesla umělecká, koření ze Jun-nanu, čaje ze S'čchuanu. Kohoutek s vodou na dvorku u dobytka, přístupný po prkně nad močůvkou. Spíme u Poláků. V pokoji pro dva je nás sedm. Trmáceli se měsíc z Čcheng-tu-fu alias Chengdou a v Lhase na uvítanou dostali za propadlý permit dva dny v lapáku. Poláci přesně vědí, kde musí v Moskvě nakoupit laciné kopie zápaďáckých fotoaparátů, prodat je v New Delhi. Tam nakoupit tyrkysy a topasy velikosti nezralého hrášku. Bavlněné jupky sbalit do balíků a rozeslat všem důchodcům z širokého příbuzenstva. Doma si pak koupí, s laskavým svolením Vojtěcha Šlepóty, malucha a po cestě si s námi dopřávají rozmařilé večeře pod Pothalou o mnoha chodech, kde by soudruzi z DDR, kdyby omylem vypuštěni za železnou oponu byli, pojídali z domova dovezené vločky ovesné.

23:30           Na Barkkóru, jednosměrce obcházející Jokhang, spí psi a poutníci stočeni do klubíčka. Anglicky mluvící mnich až z Indie. Mrzáci s životními příběhy vypsanými u nohou a klobouky v očekávání. Pochodující koště obalovaného ovoce v červeném karamelu.

29.8.

7:30             Nosiče vody prozradí vrzání vahadla. Svítá. Poláky nelze vzbudit a tak jde Tomáš sám na autobusové nádraží pro jízdenky ale díky starému Tibetskému času se nesejde s prostředníky.

9:00             Pothala, v ambientním až ponurém přítmí ...“tam kde krása nadbíhá stínům.“ Mrtvé bludiště ale s překrásným rozhledem na Lhasskou kotlinu. Cáry mraků ovíjejí vrcholy okolních hor. Děti pouštějí z placatých střech draky z bílého papíru na velkých dřevěných navijácích. Jeden takový vezeme domů malému Tomášovi. Obzvláště se vyjímají oproti černým mrakům. Prvního draka si prý vyrobil čínský farmář. Vytvořil řetězec z bambusu, pospojovaný hedvábím, aby mu ve větru klobouk neuletěl. Kromě Číňanů a Tibeťanů pouštějí draky i Indové, během zimního slunovratu. V Bangkoku při svátku Sanam Luang po celý měsíc březen. Tito národové věří, že drak poletující vysoko na nebi se domluví s bohy a dokáže zahnat třeba bouřky. V zemi vycházejícího slunce měl drak kromě dobré úrody taktéž uhlídat zdraví dětí. Na den dětí, který se také nazývá Svátek chlapců dodnes Japonci vypouštějí 5.máje nad své domy malované hedvábné draky v podobě kaprů. Kapři dávají chlapcům sílu a odvahu „plout proti proudu".
Zubař ve stánku nasazuje zlatý zub. Opodál porcují řezníci na ulici maso  v šouletu much. Žebráci nás tahají za nohavice. Strážník v bílé uniformě s přilbou řídí pelotony cyklistů. Koupel v Barakshall bez lístků, typ od prodavačů vzácného dřeva. Elektroinstalace v koupelně by přivedla pana Křižíka k infarktu. Prodavači suchého Yačího trusu na otop. Zkoušíme stop od Norbulinky s nákladními Kamazy, je příliš drahý. V rozvodněné řece perou poutníci na kamenech. Zavěšený most na ostrov je posetý modlitebními praporky.

30.8.

10:00           Muslimská čtvrť. Šířku ulic vyměřovali posvátné krávy svými rohy. Muslimové s čepicemi v bílé barvě smutku.

12:00           Prvně vidíme poutníka, který odměřuje cestu za spásou duše své délkou těla jako svého přerostlá píďalka . Jedinou vymoženost dnešní civilizace, na loktech a kolenou návleky z pneumatik Kamazů. V dlaních šutrák, který posune co nejdále a vzpřímeně dojde k němu. Kratší píďaláci jsou značně hendikepováni. K profláknutým poutním místům svatým pro pokání svoje asketické, cestu si i jinak svorně všichni všemožně znesnadňujíce.

18:00           Chrám Jokhang – nejsvětější katedrála Tibetského Buddhismu. Jokhang po kterém pojmenoval svůj nový exulantský domov – klášterní komplex v indickém Namgjalu Dalajlama XIV. Po příchodu do kláštera obdrží novici po dlouhé rozvaze a dlouhých disputacích pečlivě zvažované nové jméno jako ta Dalajlamova kočka od Davida Michieho. Tibeťanky s vetkanými šňůrami tyrkysů  do vlasů. Nad čelem velký tyrkys vsazený do bronzu upnutého do temně rudé čelenky. Na krku několik řad, pro změnu, tyrkysů  a růžových mořských korálů. A copy, to je kapitola sama pro sebe, složitý síťovaný závoj, pavučina z vlasů. Muži podobni Americkým indiánům s cůpky a černými buřinkami. Čínští prominenti přijíždějí ve Volhách se záclonkami v oknech a šoféry uctivě čekajícími na jejich návrat. Rikšové, místní taxikáři se překřikují navzájem. Malé děti i dospělí zvědavě nahlížejí do mých zápisků. Kdo je tady větší atrakce? Většina postarších lidí neodkládá modlitební mlýnky a růžence ani za chůze. Jedna kulička růžence je vždy větší a počítá kolo, 108. Možná racionální kořen akupresury, určitě počitadlo při směnném obchodu.
Mnich nahlíží oknem na TV. V interiérech bytů látka na stropech. Místo dveří prkna vsazovaná do žlábků.

31.8.

11:00           Švec  u Pothaly mi přišívá utržený pásek a slepuje žraloka. Nanese lepidlo na obě plochy, vykouří cigaretu než oschne. Jeho žena mu roztáčí šicí stroj. Podrážky vyřezává ze starých pneumatik. Stopem na nosiči kola jedeme pro permit do Gyantse a Sakie. V tržnici závěsné váhy. Ceny píše prodavač na ruku.

14:00           K obědu po třetině těžce usmlouvaného melounu.

18:00           Poláci se vracejí z neúspěšného stopu a můj sen o vlastní posteli se rozplynul. Lhasa je zlatá klec. Prodáváme pět filmů a Monika hned vyráží na trh pro zeleninu na salát s bedýnkou Lunchmeatu a sladkým jogurtem proti kurdějím. Jogurt je balen v malých keramických soudcích. Večeře na střeše jídelny ověnčené květinami. Pivo, zasněžené vrcholy, modlitební praporky, Pothala a věčně kouřící komín kotle na teplou vodu, pod kterým se stopí vše. Babrlinka štípe pařezy železnými klíny. Blíží se černý monzun s jasně modrými otvory a bílými draky. Loučení se švédy a Kaliforňany z expresu. Pět piv a politická situace světa pro podporu Tibetské nezávislosti. Oproti Tibeťanům se cítíme i v socializmu trochu svobodněji.

1.9.

Svítání osvětluje na západě pouze zasněžené štíty.

10:00           Jdeme s magnetofonem nahrávat do Jokhangu, domu páně. Před chrámem odkládají všichni pokrývku hlavy a věřící i boty. Bohoslužba a cesta kolem obřích zlatých modlitebních mlýnků, marikhorlo, promazávaných Yačím lojem. Dlouhé trouby vydávají hluboký žalostný hlas. Zlaté kolo zákona čhokhor na střeše chrámu, symbol nahrazující zakázané Buddhovo zobrazení. Tímto obdobím si prošlo skoro každé náboženství. Prvním svým kázáním to Buddha roztočil.

16:00           V největším vedru osvěžuje na střeše větřík. Snažíme se přežít do večeře. Odpolední siesta spolu s místními světáky plivajícími na podlahu. Samoobslužná kuchyně v naší útulně. Strávníci postupují v řadě a nakládají si syrové ingredience, předají je kuchaři na železnou pánev a zvolí si přílohu.

20:00 Večeře na rozloučenou s Poláky, Lhasou s vůněmi a olověnými mraky těhotnými deštěm, U Sebastiána pod Pothalou. Ryba nakládaná i sladká. Vítek si jde do kuchyně dosmažit brambory. Jako tečka zmrzlina s ananasem.

21:30           Západ slunce a červánky nad Pothalou, srpek měsíce a vysoko kosočtverce bílých draků. Drakiáda ručně malovaných příšer, přeřezávajících provázky sousedů, doprovází vítězoslavné výkřiky drakovodičů „a mám tě“, přehlušují bolest do krve rozřezaných prstů. Slunce za horizontem pozvolna mění draky v černé tečky na pozadí náhle zesvětlené oblohy. Rotaci Země sleduje i rotace černých mraků a draci přelétají z pozitivu do negativu. Ten kýč dokreslují blesky na severu. Monzun se nechce vzdát.

Dalajláma láme slámu

já si z toho jazyk zlámu

 (dětská lidová)

2.9.

 ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Britské expediční vojsko, došlo roku 1904 až k obrané kamenné zdi napříč celým údolím poblíž Guru. Naproti koloniálnímu sboru 3000 mužů stálo 1500 Tibeťanů. Plukovník Younghusband svolil s vyjednáváním pod podmínkou, že Tibeťané odstraní doutnáky ze svých starodávných předovek. A jeho vojáci jim ukázali své moderní opakovačky, že oni doutnáky už dali pryč. Vojáci stříleli potom bezbranné Tibeťany jako sviště.

Tibeťané se zformovali až v pevnosti Gyantse a drželi se svými primitivními houfnicemi ještě dlouhé týdny proti moderním britským dělům. Mise, přestože došla až do Lhasy, nesplnila svůj účel.

9:00             Snídaně v klášteře. Ranní rituál. Před roztaženými rohožemi truhly slouží jako stoly pro dvě řady mnichů sedících oproti sobě po celé délce lodi se zkříženýma nohama na svých nočních matracích. Svorně bok po boku tu k časné snídani usedají v řadách zbožníci i tolerantní bezbožníci, tj. my tři. Půtky malicherné až nicotné, hlavy obou táborů spolehlivě míjejí. Lámové v čele nejblíže Buddhovi předčítají modlitby, cinkají na zvonky, bubnují na malé i velké dvojité bubínky, mosazné činely, troubí na mušle, rohy a trubky. Zpěvný monotóním hlas podezřele připomíná projev bezdomovce před Willsoňákem. Toho co potkávám deno-deně cestou do fachy. V parnu i mrazu. "Kupte si Nový prostor, zajímavé reportáže." Intonace toho hlasu až nepatřičně stejná. To by mě vážně naštval, byl-li tu před námi. Na bíledni vtíravý otazník, kolik sem nedorazilo krajanů z našich luhů a hájů.
Představený kláštera zná Čehůny a píše nám místní názvy měst v jazyce „bodik“. Pak nám perfektní angličtinou dává krátkou nalejvárnu.

 Stúpa, obří čorten Kumbum s dvaasedmdesáti kaplemi. Na trhu máslo prodávané na zeleném listu. Stržený most a brod s mezky. Trus yaka přilepený na venkovním zdivu jako tepelná izolace a sušící se na otop. Kolony povozů tažených oslíky, jezdci na koních a pěšáci s nůšemi na zádech. Zavodňovací a sběrné kanály na pole se stojící vodou. Cesta není nikde drenážovaná a proto přejezd každého potoka znamená řadit na jednotku bez synchronu. Vesnice z kamene a vepřovic, na pálení cihel není dřevo, topí se jen sušenými lejny. Spíše pevnosti s rodovými znaky na dveřích, nejčastěji obrácený hákový kříž s tečkami mezi paprsky. Na plochých střechách suší rolníci skromnou úrodu. Silná eroze okolního terénu.

15:50           Benzínka chráněná hliněnou věží se střílnami a třemi uvázanými koni. (3900m n.m.)

16:00           Žigadse. Malý zájezdní hostinec s honosným vývěsným štítem Hotel Tändzin dongkhang. Unikátní stavba, ani dva pokojíky nejsou stejné. Vchod přes krám, musíte zvednout pult na kovaných pantech. Ze dvou teras výhled na tržnici a hrad. Plachta nad dolní terasou, kde se vaří v hrncích zvaných tajine nebo tagine (arabsky Tajin z perštiny Tabe) je historicky Berberský pokrm ze severní Afriky , který je pojmenovaný podle speciálního kameninového hrnce, v němž se vaří. Podobné jídlo, známé jako tavvas, se nachází v kuchyni na Kypru. V neposlední řadě i v Číně. Tradiční hrnec Tajine je tvořen výhradně z těžkého jílu, s glazurou. Skládá se ze dvou částí: základní jednotka, která je plochá kruhová s nízkými boky a velká kuželovitá nebo kopulovitá poklice, která sedí na základně během vaření. Poklice je navržena tak, aby podporovala návrat všech kondenzovaných par zpět na dno vyhřívané nejčastěji dřevěným uhlím.
Různorodá společnost. Hostinský Radžim, jeho děd Gurk bojoval za anglického krále, podává čaj a učí nás jak správně napružit bambus na kostru draka. Naviják na lněnou šňůru s bambusovými příčkami si vzal inspiraci ze špulek tkalcovských stavů na vyhlášené Tibetské koberce, dnes tkané spíše v manufakturách emigrantů v Nepálu a severní Indii. Procházím se sám klášterem. Sídlo Pančenlámy je jedno velké staveniště. Jeden z dělníků zlatících velkého Buddhu mi obezřetně v ústraní nabízí zlaté pečetidlo válcového tvaru z dokonale nablýskané mosazi. Prozrazen čarou na bílé ruce jako ta cikánka na Plzeňském Jižním předměstí se zaručeně pravými snubáky. Strašně lákavé ale znamenalo by to jít do Prahy pěšky. Babky tu mají zdravější zábavu než být vykloněny z okna a stěžovat si na regma a mládež. Baví se obcházením klášterů ve větších či menších kruzích a někdy lze takové pokání přirovnat k Messnerovu alpinismu, když je klášter náhodou vytesán do skalní stěny.

4.9.

11:00           Odbočka na Sakyu – Sakju

12:00           Sakya. Celý klášter včetně ochozů i střech obležen barevnou směskou věřících. Třídenní slavnost je pompézní a přilákala poutníky z dalekého okolí, neboť okolo kláštera je jen málo usedlostí. Dav nemá daleko k  hysterii a když na ochozu neprozřetelně vyndám fotografii Dalajlámy jsem rád že vyváznu s natrženou parkrovkou a útočným kletrem. Barevní aktéři dole na nádvoří s měděnými klobouky a pavími pery tančí podivnou pantomimu.

Oběd v trávě před klášterem v kruhu zoufale špinavých děcek pijících z louže. Přežívají jen ta s nejtvrdším kořínkem. Taky Darwin.
Podle posledních výzkumů je ale náš autoimunitní systém pěkná mrcha. Je zmaten, když mu nepředhodíte důstojného protivníka, pustí se z nudy do Vás. Díky všeobecné hygieně se v uplynulých dvou staletích podařilo ze západního světa odstranit většinu nebezpečných parazitů, bakterií a virů, náš imunitní systém, jenž se v dětství utváří v kontaktu s nimi, ale nečekaná sterilita prostředí mate. Bez důstojných protivníků v dosahu zleniví nebo, a to je ještě horší, začne napadat vlastní organismus, ten Váš.

18:30           Cestou na Lhatse pas 5240m n.m. Zvedá se opona mraků a jako špatná kulisa řetěz růžových Himalájských štítů vystupující z temných travnatých kopců.

19:10           Výhled na zasněžené New Tingri 6500m n.m.

20:00           Stopařka s  dítětem  na odbočce na Šhegar. Závora a kontrola pasů a permitu.

20:40           Západ slunce s duhou a odbočka vlevo na Rombuk. Kůň směřující k našemu vysněnému západnímu pasu Čo-oji, Cho Oyu, Qowowuyag, „Tyrkysové bohyně“ s modrozeleným náhrdelníkem z ledu. Sedlu zvanému Nangpa La (5716 m), kudy jsme chtěli původně přejít do Nepálu.

22:00           Everest spíše tušíme na straně polední od naší blátivé silnice. Odtud George Mallory zaútočil na vrchol. Když se ho ptali, proč ho chce zdolat, lakonicky odvětil: „Protože tam je.“

Konečně Tingri. Spíme a vaříme v busu.

5.9.

8:30             Východ nad Everestem. Jsme jediní v autobuse s mapou Tibetu. Ostatní jedou naslepo. Hladké věže a kaňon. Jihozápadně je Šišipangma s Jurikem Kukučkou na vrcholu. Následuje dvakrát sedlo.

12:30           Přítok zleva se strážním hradem. Flóra dostává vysokohorský ráz, vidíme alpské protěže.

13:00           Nyalan a odbočka k basecampu Šišipangmy proti proudu přítoku jeden den. Svérázná benzínka. Údolí řeky Sun-kosi lemují na každém kroku vodopády a trochu připomíná Rumunskou Piatru. S klesající nadmořskou výškou stoupá vlhkost. Autobus dále neprojede. Za poslední juany kupujeme sušenky. Stovky nosičů obrovských balíků vlny u Čínské celnice, zmatek. Loučíme se s Radžimem. Další pochod blátivou strání do Kodari.

15:30           Uprostřed mostu přátelství 1770 m n.m. vstupujeme do nefalšovaného království. Hodinky o 2:20 nazpět. 5:40 oproti GT, kterýžto čas jsme si s Reezeesem nedávno štelovali v observatoři v Greenwich. Časový posun ne na celé hodiny, jak bývá dobrým zvykem jinde na světě ale na minutu přesně podle minuty poledníku procházejícího hlavním městem, Kathmandů. Za dřevěnou budkou celnice, kde necháváme panu králi 5US za vstupní visum, dáváme na oslavu se Švýcarem Jackem CocaColu.

17:00           Po dalších dvou kilometrech Totopani s útulnou za patnáct rupek oproti pohraniční škole do páté třídy. Nechtějí po nás žádné pasy. Z lesů stoupá pára a do okna u kterého píši vůně z hospůdky v přízemí. Svoboda je relativní. Lázně. Pět horkých pramenů ze skály nad řekou Sun-Kosi. V šatech se necháme masírovat téměř vroucí vodou. Prvé tričko nevydrželo tu slast a rozpadlo se na těle. Jsme v zemi, kde nepřečteme už ani číslovky ale bez diskriminace cizinců. Naštěstí druhým úředním jazykem je Angličtina.

6.9.

7:00             Na korbě náklaďáku uvězněného mezi dvěma sesuvy 25 km za 40 rupek. Dále pěšky bez bosých šerpů. Tekuté bahno až metr hluboké.

10:30           Druhý stop na střeše, 4 km za 5 rup. Po utopení kletru se na chvíli zazdálo, že se k nám štěstí točí zády ale všude rostou banánovníky, grepy, rýže a jdeme alespoň nalehko. Propadli jsme se kouzelnou studní do tropů, prošli kolem celníka Rousseaua bez celních prohlášení. Tvrdil, že jsme první Češi. Pronájem šerpů by znamenal další výdaje za převoz náklaďáky a stravu. Mezci a ještě několikrát stržená silnice. Na úzkých chodnících provizorní stánky s Nepálským čajem z mléka. Pitoreskně o dva metry propadlá a neporušená silnice. Křižovatka na JIRI.

14:35           Autobus z Barabize. Mončin dotaz „za co“ budí nepochopitelný smích všech pasažérů.  Konduktér vybírá jízdné za jízdy, protahuje se akrobaticky oknem několikrát na přeplněnou střechu autobusu. Pravý přítok zcela zkalené modři se dlouho nemísí s hlavním tokem. Nespočet závor. Ověnčená střecha autobusu i s kozami se musí vtěsnat při příjezdu do Kathmánského údolí dovnitř. Max. povolená rychlost 40 km/hod je nedostižnou šoférovou metou a nebyla co pamětníci řidiči pamatují stejně nikdy překročena.

20:30           Konečně Kathmandů, někdejší Mekka hippie, odkud nepěstovali zpáteční jízdenky, jako z té enklávy německých vystěhovalců v Chile v polovině století devatenáctého nebo ta křesťanská v nedaleké portugalské državě Goa v minulosti ještě dávnější. Taxi do GC Lodge. Tři lůžka plus teplá voda za kulatých 222.- rupek.

7.9.

Na snídani mléko s gogoši a chlebem. Půjčovna kol. Jezdí se jen vlevo, neb sem šílený Adolf už nestačil dorazit. Opičí templ. Vůdce hlídačů s leprou. Velká část života Nepálců se odehrává na střechách i náš hotel má terasovitou střechu s datlovou palmou na které se suší chilli papričky, kukuřice a taky se na ní vegetí. Hotely a hotýlky se předhánějí, kdo bude mít vyšší terasu s lepším výhledem a přiláká tak více turistů. Stále se přistavují patra. Venku se připravuje fest, svátek bohyně Chomury. Tančící masky, tisíce lidí v oknech i na ulicích.
Zkuste si nasadit takovou kultovní obřadní masku na ksicht a mžouráte na ten svět venku škvírami řezanými do růžového, pro nás dost exotického dřeva roďáku, jakoby zevnitř z vlastní lébi skrz střílny. Pokud možno očima tanečníka v transu. Dřevo Vás přestane tlačit na lícní kosti, spánky, na nos i čelo. Jako praštěni vůní vosku od divokých včel skalních, kterým je napajcována, řádně profunělá kadidly z jalovcového jehličí. Apropo, to všudypřítomné kadidlo má asi přeci nějaké ještě jiné racio. Mouchy poletuchy opřekot zdrhají z jeho kouřového dosahu.
Nevím jak jinak si špendlírovat a okoštovat transcendentno. A jestli někdo z Vás to ví a zná, tak fofrem ven s tím.
Stovky krámků s čímkoliv, posvátné krávy. Ulice hrnčířů, truhlářů a řezbářů. Zlatníckých krámů. V bazaru kupujeme zrcadlovku Minoltu za porouchaného Minoxe a k večeři ananasový kompot, dvacet banánů, dvě kila pomerančů a na ozdobu jedno drahé jablko.

8.9.

Snídaně v baru. Nejlacinější ovoce jsou banány, 40h kus. Busem do kláštera Posku-Patinath. Nefalšovaní jogíni  a leprosárium. Pohřebiště chudých, bohatých a královské rodiny. Poslušně čím dále k pramenům. Čekárny na smrt. Pozůstalí s vyholenou lebkou a šešulkou pro vytažení nahoru do nebe. Valná většina jogínských prostocviků prapůvod má, vycházeje z postoje neb sedu, kdy vás ON vytahuje za takový pramínek vlasů na šešulce temene hlavy tam nahoru k sobě, by páteř vám narovnal. Obrazně i fyzioterapeuticky. Tenhle fígl vytahovací znali už šerifové na divokém západě, můj děd Václav a všichni mistři jógy si jej nemohli vynachválit, neb krční páteř šetří a je pro jogíny základním ásanem.
Opičí cirkus na římsách. Pagoda pouze pro Hinduisty hlídaná vojákem s flintou. Červenou šmouhu nad tečkou na čele mají jen vdané ženy. Obnovují si ji barvičkami u modlitebních kamenů, třeba u otisku Buddhových chodidel, které tu zanechal cestou ke svému osvícení. Opuštěný chrám na kopci plný polorozpadlých čhortenů.

9.9.

Mladičký fakýr si dlouhou kudlou probodává hrdlo. Jeho pomocník ho zvedá za nůž do vzduchu. Všude plno krve.

Ještě netušíme, že máme před sebou více než měsíc dalšího rajzování a průserů téhle pozdní kavalírské cesty završující vlastně nikdy nekončící vzdělávací životní štaci každého z nás tří.

16.9.

Na pět dní zanecháváme Monču v Tatopani, na cestě do Mustang pasu, aby si odpočinula. Škoda, že sesuvy, před několika dny zničily termální prameny. Byla by v lázních s koupačkou. Je jediným hostem v lodge s trávníkem, jako s čokoládovou polevou na pařížanu. Trojúhelníkový skrojek obřího dortu na podnose z žulových balvanů stržené ploty nepotřebuje. Necháváme ji ještě vynést stůl na tenhle ostroh kousku nestržené zahrady nad řekou a naposledy spolu povečeříme, mandarinky a silný čaj.

17.9.

 Nepálský rozhlas oznámil oficiální konec monzunu. Můžeme vyrazit.

5:15             Zlaté vrcholy

6:00 Ke snídani dva druhy chleba s medem. Tibetský se dvěma zářezy nožem v kůrce bochníku a tmavý Thrácký, nepečený a mazlavý. Hašiš, malá šiška uválená dlaní na nohavici. Nabídka od špinavého kluka. 

7:40             Podobně jako Hertzogovi se nám Annapurna od západu schovávala za modrou horu Nilgiri. Z nejhlubšího údolí světa sevřeného dvěma osmitisícovkami, na západě Dhaulagiri, nad řekou Kali Gandaki, jsme si najali nosiče s přikrývkou hlavy ve tvaru posvátné hory Kailás a nožem Gurků za pasem. Své koloniální choutky zdůvodňujeme faktem, někdo nás přece musí provést bambusovým pralesem na náhorní pastviny.

Deurali lodge a nový nosič. Dohoda 130.- za kletr do sedla. S jedinou zastávkou vyběhl ....více než 2000 m a do tmy se ještě stačil vrátit domů.

8:10             Lyžařské hůlky jsme tahali zbytečně, všude kolem rostou v bambusových hájích. Penbadur nese v polokeckách jeden náš kletr, který jsme řádně vytížili a my s Finčou se střídáme o splasklý útočný. Kolem skalního žebra pod vodopádem po vrstevnici k říčce Tangdum. Mostek, stále vpravo. Himalájské ostružiny se sametovými listy. Kolmá stráň a bivak plató.

10:30           Mezicamp expedičních nosičů. Ohromné jedle s kmeny přes metr širokými.

12:30           Sedlo ThuloBugin 4328m. Bačův útulek. Pastuchovo bydlo sestává ze dví půlkulatých kamenných čel. Jedno proti severáku plné a na strně protější, s vchodovou ďourou. Jedna rákosová rohož, coby střecha. Uvnitř ohniště se sušákem dřeva, baterka, chilli papričky a ovčí kůže. Příchod k salaši předchází seznámení se psy ovčáckými. Ceremonie vyžaduje slušně usednout a nechat se očichat. V péřových mumiích ležíme do setmění na nedalekém pahorku a čekáme až klesne mrak a odhalí okolní modré štíty Nilgiri South, Dhaulagiri a kroužícího orlosupa.

17:00           Mlha si definitivně sedá na pastviny. Berani se pro prču přetlačují rohama až to praští. Celé stádo se samo bez bačů vrací z pastvin u pramene a rozloží ležení vůkol našeho útulku. Ještě na okamžik vykoukne západní stěna. Z Annapurny padají hlučné laviny. Bača  jen v krátkých kalhotách a tričku chce rozdělat oheň u kterého by shořely i naše spacáky. Raději ho hostíme čajem z vařiče. Projevuje eminentní zájem o naše lano a odchází spát neznámo kam. I tak je v salaši pro dva těsno. V noci snad poprvé neprší a skrze děravou rohož sedá jinovatka.

18.9.

5:25             Zamrzl MINOX i vločky o které se dělíme s bačou. Poprvé jí lžící a kape si obsah do úst. Vaříme na vnitřním ohništi. Na podpal obstará něčím hořlavým napuštěné dřevo a bambus. Na oplátku mu pomáhám svařit větnamky rozžhaveným nožem.

8:10             Start do basecampu. Kuřecí polévka vylepšená špekem ale bez podezřelé houby kterou naštěstí v noci snědly kozy.

10:00           Vodopád s brodem a několik kamenných zdí po salaších.

11:00           Oběd nad Hertzogovým basecampem. Křížaly a poslední Delli tyčinka napůl.

13:30           Polévka opět u bači. Pozdní orchideje. Věnovat Nepálské ženě takový plevel je možná urážka. Naopak pampeliškou by možná nepohrdla. Odkvetlé rododendrony s kmeny tlustými jak sloní chobot. Z údolí stoupají horká mračna. Nekonečný sestup pralesem s nesčetnými lesními plody z nichž důvěřujeme jen ostružinám a některým houbám.

18:20 Bezejmenná vesnička nebo snad Deurali, jestli jsme domorodcům dobře rozuměli. Deurali leží ale podle mapy hodně daleko, někde jižně pod Pokharou. Finča marně čeká na drobné od nosiče. Ve tmě nemůžeme najít provizorní most, který včera dostavěli. Černý les plný kamení a překážková dráha přes kamenné zídky. Když jsme se už pozdě za tmy vraceli, kamenné zídky, ty za chatrčemi, střežili jejich nuzná kukuřičná políčka a my je s Finčou bez uzardění přelézali, spěchajíce na polévku k našemu učitelskému. Zídky byly vyskládány z placáků, z těch políček vybraných. Musela to být sisyfovská dřina, neboť krom kamení tam moc sprašové země nebylo. A ta ke všemu, do černozemě měla hodně dost daleko. S odřenýma koleny a popálenýma nohama od kopřiv, útulek v Lete. Nekonečná rozprava do ranního kuropění s místním učitelem. O životě ve zcela izolovaném světě během monzunu, o nemohoucnosti změnit svůj úděl, který se nám z povzdálí zdá exotický, o výpravě a troskách vznášedla v korytě Kalí Ghand. Na cestě do Lete letos na jaře zasypala lavina Američana a tři Španělky. Disputace o hypertrofovaném pojetí cti.

Většině útulen při cestě šéfuje žena s dobrou angličtinou. Muži i chlapci jsou věčně na cestách jako nosiči a horští vůdci. Pan Karl Baedeker by mohl doporučovat: hotel plaťte denně dokud si ještě pamatujete co jste snědli a na motýly si přibalte síťku a éter.

19.9.

6:25             Finča mě budí, objednavá ku snídani brambory na loupačku s jogurtem. Check point, kde se chce opět fotografovat s puškou hlídkujících Gurků, systém Henry Martin. Vybral si nemlich stejnou pušku, přes mušku které si nás nedůvěřivě přeměřoval a prověřoval divoch v sedle pod Annapurnou I. , zjevivší se najednou z mlžného pralesa. Dusno se tam dalo krájet jak v Květíno novém kanadském skleníku v Nedvězí za nějakých pětadvacet let.

8:10 Předčasně uhýbáme do stráně. Vesnice zavěšená na protějším asi 100m vysokém břehu. Brod přítoku a kolem hlavního toku stále proti proudu. Vesnice Landrung s klášterem. Čorten i charakter přírody, holé stráně připomíná Tibet. Vlevo odbočka do basecampu Dhaulagiri. Nad námi několikrát přelétne malé letadlo do Jomosomu. Kamenité řečiště asi 500m široké. Tyče s modlitebními praporky a ploché střechy na sušení úrody prosa. U jezera tisy vysoké jak smrky, zbořeniště. Vzdáváme pro tentokrát Mustang a vracíme se kolem check pointu, kde se od rána krmí tři Izraelci. Jeden připomíná Bud Spencera. Koupačka v mělké tůňce řeky (14C podle hodinek, sponzorský dar fy Casio). Žena roztlouká cihlu na barvy do omítky. Spáleni do puchýřů na ramennou dáváme pozdní oběd. Didi vyběhne před chatrč aby nám natrhala cosi zeleného do omelety. Česnek medvědí - bärlauch - Allium ursinum, antisklerotikum. A ještě něco o fous zdravějšího, podobného cibulce sibiřské - Allium proliferum.

15:15           Skrz kamennou bránu opevněného Gumnareku.

16:45           Ghasa Mustang Lodge. (2017m) noc pro dva za 10.- rupek.

V celém údolí potkáváme několik bělovlasých jogínů s červenou tečkou na čele, jimž náboženství zakazuje stříhání vlasů i vousů. Za co by je pak vytáhl jejich dobrodinec nahoru k sobě?

17:15           Výborné rizoto s výhledem na jesle s buvoly a stavbu střechy z udupané hlíny. „Rýže se štěstím“, míněno tímto eufemismem štěstí z nálezu kousíčku čehosi zeleného v talíři rýže. Obdobně pojmenovali rizoto asi stejně bohatí Kubánci pod šťastným jhem hlavního protagonisty vousáče Fidela na ostrově v protějším konci zeměkoule. Důkaz to, že se už zasejc vesele cestuje. Doporučení abychom jedli jen pravou rukou a levou určenou k jiným účelům nechávali pod stolem.

 Nekonečný proud ovcí a koz měnil barvy jak duha, snad podle vkusu pasáčka. Před každým visutým mostem, kudy mohla projít vždy jen jedna, se hromadil chumel jak u hrdla nálevky, jak my informatici říkáme bottle neck. Občas některá koza šlápla vedle. Doslova a do písmene a jen dlouhé zakroucené ozdoby na hlavě, podle pana Darwina vypěstované matkou přírodou jen proto, aby se zaklínily do větví rododendronů pod okrajem kamenného chodníčku a zabránili několikasetmetrovému pádu do hlubin. Blížil se výroční trh v Pokhaře na počátku svátků boje bohyně K.... s démony podsvětí v podobě kačerů, beranů, buvolů a prostě všech mužských z živočišné říše.

25.9.

26.9.

5:20             B.C. Annapurna z jihu rudě ozářená sluncem. Necháváme Monču spát. Při svíčce balíme, lano, žďárák, mačky a vločky na dva dny. Sestupujeme s posledními hvězdami a bez snídaně kolem mužíka, kterého včera Finča postavil v místě možného sestupu na zledovatělou morénu. Černé kameny mají větší námrazu.

6:25             Tunový serak dopadá na cestu kudy jsme právě prošli. Mám nohy jako z olova. Snídáme na travnatém břehu morény pod Tent Peakem. Ocas posvátné ryby Mačo-Pokare stále proti slunci. Stření část Annapurny zahalena v mracích. Tři ledopády spadají do závěru morény, každý asi po kilometru zakončuje plató. Ledopády oddělují dva travnaté hřbety. Ledovcové sedlo z namodralého sněhu a ledu. Nepřestávající hukot vodopádů ztrácejících se v suti. Koupačka v ledovcovém jezírku barvy khaki. Shora moréna vypadá jako vybagrovaná obřím buldozerem. Jinovatka krystalizuje před očima těsně za čarou stínu.

11:05  Nebe konečně vymetené nějakým nebeským smetákem.

27.9.

28.9.

108 bůvolích hlav . Jako mužové víry je vojáci královské gardy podřízly hlavou ve směru kde tušili svoji Mekku.

9.10. New Delhi

Pachy a vůně boršče, cibule, česneku a kyselého zelí. Pokrmů chudých aškenázských Židů.

Po prospektu jede buldozer a seškrabuje bláto u obrubníku. Za chvíli je radlice plná. Za slimákem se tedy táhne stejně blátivá stopa, kterou Volhy okamžitě rozjezdí. Toť „Perestrojka".

Den po našem návratu uzavřeli Číňané Lhasu pro cizince a asi pro to následovalo několik přednášek v Národním museu na Koňském trhu, v Planetáriu ve Stromovce, večeře u Naumů s farářem Kánským z Břevnovského kláštera. Prostě tehdá šli cestovatelé do těhle krajů dost na dračku.

Když chtějí Tibeťané projevit zájem o své přátele, vyplazují jazyk, cvakají zuby a navzájem se šimrají na uších.

V Tibetu pramení většina velkých řek centrální, jižní a jihovýchodní Asie. V západním Tibetu u posvátné hory Kailás pramení Brahmaputra, Indus, Satladž a Karnálí, na severovýchodě Chuang-che a Jang-c'-ťjang a ve východním Tibetu Mekong, Salwin a Irawady

V nepálském domě nikdy nesfoukávej svíčky. Má to svůj poetický důvod: byl by to projev nedostatku úcty ke světlu a rovněž ke slunci, protože každé světlo je jeho součástí.

Na východ od Evropy neexistuje tradice dochvilnosti, s výjimkou Japonska.

Misky z rýžového porcelánu podbarveného kobaltem.

Na první misijní cestu do Tibetu se vydal mnich Českého původu. Těžko ale převracet na křesťanskou víru, když vašeho boha bez řečí akceptují a klidně ho zařadí do svého pantheonu. Proti takové asimilační vlastnosti se těžko bojuje a obrací na víru mečem, když vám nikdo neoponuje.

momo

Počet porcí: 4 – 6                     Doba přípravy: 40 minut

Přísady:

·         3 střední jemně nakrájené cibule

·         2 polévkové lžíce oleje

·         1 polévková lžíce soli

·         1 kávová lžička sezamového oleje

·         900 g mletého jehněčího nebo hovězího masa

·         3 šálky polohrubé mouky

·         1 kávová lžička čerstvě umletého zázvoru a česneku

·         1/2 kávové lžičky mletého kmínu

·         2 polévkové lžíce sojové omáčky

·         3 šálky mouky s přísadou kypřícího prášku

·         studená voda

Návod:

1.           Promíchejte oba druhy mouky a postupně přidávejte vodu.

2.           Asi 4–5 minut zadělávejte těsto.

3.           Nechte těsto nějakou dobu odstát v pokojové teplotě.

4.           K mletému masu přidejte horkou vodu, nakrájenou cibuli, olej, sůl a koření; dobře promíchejte.

5.           Z těsta vyválejte co nejtenčí placku (na dobře pomoučeném válu) a vykrájejte kolečka o průměru přibližně 10 cm.

6.           Na dně pařáku nechte vařit vodu.

7.           Na každé kolečko vložte lžičku masové směsi a v polovině jej přehněte, okraje pevně přitiskněte.

8.           Pařák namažte olejem a do oleje namočte i každé momo.

9.           Naklaďte momo do pařáku tak, aby se vzájemně nedotýkaly.

10.        Zakryjte pařák přiléhající pokličkou a vařte v páře asi 15–20 minut.

11.        Podávejte horké s čili omáčkou.

Jiné zdroje informací:

http://www.lungta.cz

domovská stránka/

Buddha             probuzený, osvícený     

Buddhismus      Buddhovo učení o toleranci

campa              mouka, která se mele z praženého tibetského vysokohorského ječmene se smíchá s čajem a po přidání másla vznikne kaše. Ječmen roste až do n. výšky 4600 m.

congkhapa        člověk z kraje divoké cibule

čhang              alkohol z ječmene, připomíná burčák

čhorten             relikviář

čhura                sušený tvaroh z Yačího mléka

dawa                měsíc

di                     samice jaka

dilbu                 ruční zvonek

dordže              hromoklín

gau                   malá schránka buddhistických předmětů a drobností, nosí se na  krku nebo u pasu

gelugpa            škola žlutých čepic

Gurkha             knížectví v západním Nepálu. Nárájan Prthiví, vládce 1743-69 si podrobil knížectví v údolí Káthmándú a položil tak základy centralizovaného Nepálského státu. Gurkhové jsou vyhledávaní žoldáci. Tělesná stráž papeže. K jejich uniformě neodmyslitelně patří dlouhý zahnutý nůž. Jako u nás ...Latyši, dokonalí vojáci-námezdníci, jacísi Švýcaři sovětských papežů, věrní a čestní svým chlebodárcům, ... Frant. Langer: Železný vlk, 1925, str. 169.

chutanga          úzké uličky starého čínského města

ješe                  moudrý

ju                     tyrkys, tibetský národní kámen

karmapa           prvním vědomě inkarnovaný lama v Tibetu, založil tak instituci převtělenců, v zahraničí známou zejména z linie dalajlamů.

kjanga              bílý divoký osel, jehž stáda lze ještě dnes zahlédnout v západním Tibetu

li                      délková míra     0.5 km

lingkor              vnější okruh kolem Lhasy

mantra              posvátný text tesaný do břidlice

marikhorlo         modlitební mlýnek

momo               taštičky vařené v páře, pokrm podobný ruským pelmeňům

namaste           pozdrav

norbu                drahokam, klenot

ňima                 slunce

om mani padme hum     ó zrozený z lotusu         modlitba

pečha               tradiční tibetské buddhistické knihy, nejsou vázáné, volné listy obdélníkového tvaru se jen skládají na sebe, ukládají se mezi dřevěné desky a balí se do látky

phurbu              rituální nůž

reinkarnace převtělení řídící se zákonem karmy, odplaty za vykonané skutky

sengge             lev

Serkhang mincovna       zlatý dům (u Norbulingky)

stůpa                čorten

šo                    desková hra starších Tibeťanů. Obdoba naší hry v kostky. Hraje se dvěma kostkami, 64 mušličkami a třemi sadami různých mincí po devíti kusech na kožené podložce

tašidele             děkuji

thangka            obraz na plátně

thengwa            růženec

khatag              obřadní šátek z bílého hedvábí

žaser                žlutá čepice

Místopisné názvy:

Annapúrna        osmitisícovka (8091m n.m.) v Nepálu

Chagpori           kolébka klášterní mediciny

Daulágíri           osmitisícovka v Nepálu

Jokhang         nejsvětější templ všech Tibeťanů v cenru Lhasy

Jamdogccho      tyrkysové jezero se mnoha rameny

Jomosom          poslední letiště pod pasem Mustang

Kailás               posvátná hora, tibetsky Gang Rinpočhe, poutní místo pro hinduisty i buddhisty

Kjičhu               řeka u Lhasy

Lhasa               země bohů

Namccho          Nebeské jezero, 150 km severozápadně od Lhasy leží ve výšce 4718 m n.m.

Pothála             dnes mrtvý klášter, dříve zimní sídlo Dalajlamy světského představitele Tibetu

Sakja                šedá země, klášter jihozápadně od Žigadse

Serra                 klášter na severním okraji Lhasy

Žigace              Šigadse            sídlo Pančhenlámy duchovního představitele Tibetu

Heinrich Harrer: Sedm let v Tibetu, 1952, Návrat do Tibetu, 1982, Přicházím z doby ledové

Milaräpa                       (poustevník)      (básník hor 12.stol.  skalní klášter Dagkar Taso - Koňský zub)

P.H.Lehman:                                        geografie

Frank Smyth                                        objevil 1937 Údolí květin

Maurice Herzog                                    franc.horolezec 1. osmitisícovka-Annapúrna

Jaromír Štětina: Století zázraků str.122 Cigánská kouzla

Brierer Pavol, Josef Ptáček, Zdeněk Thoma, Josef Kolmaš: Svět Tibeckého Buddhismu

MŮJ SLUNOVRAT aneb FILOZOFKA a INDIÁN
Dnes je tomu třicet let, co se naše oči poprvé střetly. Bylo to na zimní SLUNOVRAT roku 1992 ve vrátnici střešovickýho Tatranu. Tam probíhal legendární první florbalovej vánoční turnaj a po něm ještě kultovnější večírek ve strahovský Jedničce. Ještě ten večer sis mne odvedla do svýho bytu na Míráku. Když jsem stoupal po schodech vinohradskýho činžáku a pak po schůdkách na Tvoje „patýrko“, vnímal jsem před sebou Tvojí nádhernou siluetu a tak nějak uvnitř cejtil, že jsi ta PRAVÁ. A nebyla v tom jen chlapská touha. Intuici totiž nemají jenom ženský ...
Vlezl jsem Ti do postele a už z ní nevylez. Další den jsem si k Tobě přivezl jednu igelitku a kartáček. Na Štědrej večer jsem Tě na Půlnoční držel za ruku a představil tátovi. Od tý doby jsme pořád spolu. Vrátila jsi do mýho života SLUNCE potom, co se mi v tom zběsilým roce zabila máma a rozpadla první rodina. Byla jsi mým SLUNOVRATEM.
Za jedenáct měsíců potom jsi mi dala Daníka, za další dva roky Máru. Na letní SLUNOVRAT devadesátýhopátýho jsme se oficiálně vzali. Za dalších devět let náš rodinnej klan zkompletovala Josefínka ...
Všechno bylo zalitý sluncem. Žili jsme, vychovávali děti, pracovali, milovali se, vršili peníze, budovali hnízda, zakládali firmy, cestovali, sportovali ...
Jenže to všechno bylo tak rychlý, že jsme se v tom po nějakým čase začali tak nějak ztrácet. Byli jsme ve válci, přestávali se vnímat a slunce se začalo vytrácet bůhvíkam. Já žil víc pro okolí než pro Tebe. Přestali jsme si povídat. Často nebyl čas na milování. V některých chvílích jsme se neměli rádi. Ten plamínek začal vyhasínat.
My ho ale nechtěli nechat úplně vyhasnout. S padesátkou jsme začali hledat. Hledat cestu, hledat léky, hledat smysl, hledat doktory, hledat důvody, hledat bohy, hledat terapeuty. Cokoli. Já se propadal hlouběji a hlouběji. Často jsem chtěl utýct, odejít, nebýt.
Pak jsem za Tebou jednou přišel a řekl Ti, že musím něco změnit. Že musím někam zmizet, NĚCO najít. Plakala jsi, ale pochopila. Bylo to v úterý a ve čtvrtek jsem seděl v letadle s jednosměrnou letenkou do Káthmándú v kapse. Nevěděl jsem, kam jedu, co tam budu dělat, kdy se vrátím. Jestli za týden, za rok či vůbec.
Po pár měsících toulání v Nepálu jsem ležel na zádech na překrásný louce v údolí Makalu, poslouchal „WISH YOU WERE HERE“ od Floydů a brečel jako želva. Já jsem SAKRA chtěl, abys tam byla se mnou! Já jsem věděl, že jsi ta PRAVÁ! Jen jsme na čas zabloudili. Byli jsme „TWO LOST SOULS SWIMMING IN A FISH BOWL“. Dvě ztracený duše v akváriu života ...
Toulal jsem se pak třináct měsíců, než sis pro mne přijela do Ekvádoru. Za dohledu Pepinky jsme prožili druhý líbánky na Galapágách a Ty sis domů vezla INDIÁNA.
INDIÁN si myslel, že už všechno ví. Že pochopil život. Cha Cha. Netrvalo to ani měsíc a byl v daleko větších sračkách, než když odjížděl. Pak přišly ty nejhorší časy. Přišla tma, přišla bolest, přišly blázince, přišla beznaděj, přišly prášky, přišly elektrošoky, přišlo dno.
A Tys tu pořád byla. Tys tu byla a v tom je celej VESMÍR.
Prala jsi se se mnou o peřinu, když jsem odmítal vstát z postele. Zbila jsi mě pěstičkama, když jsem se zamknul v koupelně, choulil se v prázdný vaně a odmítal být. Krmila mne, když jsem nechtěl jíst. Když už ten plamínek skoro uhasnul, ta FILOZOFKA v tobě vždycky řekla něco, co ho rozfoukalo. I v těch nejhorších chvílích jsi byla ta PRAVÁ.
Jednoho dne jsi se po hrozný noci vzbudila v prázdný posteli. Lokace mýho němýho telefonu se zastavila na nejvyšší skále v okolí. To bylo dno. Nikdo nedoufal v obrat, nikdo nevěřil ve SLUNOVRAT.
A pak se něco stalo. Dotyk smrti, srážka s definitivou, tenká hranice mezi nulou a jedničkou, rozhraní mezi tmou a světlem, životem a ne-životem, lomítko mezi ano a ne tenkým paprskem osvětlily PRAVDU. Vesmír promluvil:
„Můžeš si vybrat!“
„Miluju Tě, ale je to jen na Tobě!“
„Timshel!“
A INDIÁN se začal váhavě zvedat z popela. Uvěřil...
A FILOZOFKA tam pořád byla. Byla tam a v tom je celej VESMÍR.
Od tý doby se zase radujem, milujem, zpíváme, držíme palce dětem, dýcháme, plavem, bubnujem, ledujem, cestujem. Někdy hřešíme tak, že bychom se měli červenat. Žijem. Ale pomalu. Tak pomalu, abychom se nezapomněli slyšet. Tak pomalu, abychom si stihli povídat. Tak pomalu, abychom se stačili cítit. Tak pomalu, aby byl čas na milování.
FILOZOFKO, když se Ti podívám do očí, vidím tam sebe a moje oči jsou zase zrcadlem pro Tebe ...
MILUJU TĚ. Jsi mým SLUNOVRATEM!
21.12.2022

Chtěl bych Ti, i Tvým blízkým, popřát hodně štěstí, pohody a zdraví v Novém roce 2023.

Zdraví, jak se ukazuje, je to nejdůležitější co potřebujeme a čeho bychom si měli vážit. Držte si ho ve svých rukách, stejně asi jako to děláte se svými rodinnými a finančními záležitostmi.
Omlouvám se, že svoje přání posílám s měsíčním opožděním. Tož se tak stalo, byl jsem na cestách a pak si trochu zamarodil. Událostí roku 2022 pro mne byla cesta, kterou jsem z důvodů epidemie covidu několikrát odložil a proto se o ní trochu rozepíši. Začátkem listopadu jsem odletěl na měsíc do Nepálu. Nebyl jsem tam jedenáct let. Tato cesta měla několik zajímavých podob, úplně jiných než byly mé minulé pobyty, kdy jsem jen fotografoval, psal texty pro budoucí knihy a toulal se himálajskou krajinou. Jel jsem se dvěma novými kamarády, Tomášem Beránkem a Michalem Karkanem, také chlapci v postarším věku (60, 69, 84 let) a program jsme měli dost nabitý.
Hned na počátku jsme využili pozvání komunity manangských obyvatel žijících v Káthmándú, abychom se zúčastnili třídenního buddhistického ceremoniálu Ňungne k poctě tisícirukého Čänräziga, kdy jsme v nově postaveném chrámu (ten starý se sesul při zemětřesení v roce 2015) za účasti skoro tisíce lidí očišťovali svá těla a duši a naslouchali podmanivému zpěvu manter nejvyšších hodnostářů v čele s hlavní autoritou lamou Šerabem Gjaltsen Rinpočhem, známým i u nás. Ceremoniál začínal v půl čtvrté ráno. Povětšinou jsme museli držet půst a mlčet. Dovoleno bylo jen odříkávat z knih sútry. Na to jsme se nezmohli. Nejhorší ale byly hodiny a hodiny sezení na tenkém koberečku bez opěry zad. Já jsem odpadl po jednom dni, Michal po dvou, pouze Tomáš vydržel.
Pro další etapu cesty jsme doplnili náš tým o děvče. Nepálci neumějí vyslovit jméno Martina, tak získala přezdívku Mája. Strávili jsme pár dnů v klášterní škole Nala Gompa asi 30 kilometrů na východ od hlavního města Nepálu. V Praze existuje nadační fond NALA, jenž finančně pomáhá dětem získat vzdělání. Sponzoruje dva kláštery v Nepálu, klučičí a holčičí, a aby nebylo mýlky: výuka všech předmětů tam probíhá stejně jako v každé normální škole, jen na duchovní znalosti se klade větší důraz. Byl jsem dohodnut, že pro nadační fond připravím fotografickou story o životě děcek v klášteře. Kluci ve věku od šesti do desíti let žádné skrupule před fousatým dědkem neměli, také důstojní lamové nám nechali pro tvorbu volnou ruku a story se snad povedla.
Naše další etapa vedla na východ Nepálu členitou, dosti osídlenou lesnatou krajinou mezi dvěma až třemi tisíci metry. Kdo trošku poznal život v rozvojových zemích, tak poměrně rychle pochopí, že co ta země potřebuje, to je vzdělání. To ví i Tomáš Beránek. A ví to dlouho. Spolek /Namasté Nepál /více než 15 let shání peníze na výstavbu nových škol v místech, kde žádné nejsou a nebo kam školáci musí za vzděláním šlapat celé hodiny. Peníze se jakž tak najdou, ale Namasté Nepál má aktivit ještě víc: shání dobrovolníky na výuku angličtiny v nepálských vesnických školách, nebo když při zemětřesení byly poškozeny některé stavby, tak se do Nepálu vypravili i studenti architektury, míchali cement a taky vymysleli jednoduché stavby s nosnými pilíři z pružných bambusových kmenů. Projeli jsme těch škol džípem asi osm po cestách připomínajících koryta potoka a všude Tomáše znali a vítali.
Česká republika má v Nepálu dobré jméno. Proč myslíte, že nad novou nemocnicí v Rádžbásu, se mezi pěti vlajkami bohatých západních států třepotá taky česká vlajka?
Obec Rádžbás byla naší další zastávkou. Jeden den sem na pozvání putovali školáci z chudších rodin, kteří díky svému talentu mají dobré studijní výsledky. Dostali vybavení financované svými adoptivními rodiči z České republiky: objemný batoh obsahující školní potřeby, látku na školní uniformy, i hygienické potřeby a základní potraviny, jako rýže aspoň na měsíc. I nás obdarovali.. Při vítacím ceremoniálu jsme dostali kolem krku obřadní stuhu /khatag/ a věnec z afrikánů. Školáků byly desítky, z hor přicházeli další, takže náš tým zakrátko vypadal, tak jak to vidíte na fotografii.
Na závěr si přihřeji svoji osobní polívčičku. Jak někteří víte, v roce 1979 jsem podnikl v Nepálu třítýdenní trekking kolem Annapúrny. V horské vesnici Manang jsem tenkrát pořídil černobílé snímky slavnosti s rituálními tanci v maskách. O třicet let později šel do Manangu můj syn Michal a nesl sebou stovku mých fotografií v pohlednicovém formátu se záměrem najít obyvatele vesnice ve stejných kulisách. Vesničané mu mohli utrhat ruce. Michal jim přinesl kus jejich historie. Tenkrát tam nikdo nefotografoval. Údolí bylo otevřeno pro cizince teprve druhý rok. Po návratu jsme připravili výstavu Michalových a mojich srovnávacích fotografií s názvem /Manang po třiceti letech. /Na jaře 2011 nás napadlo, že těch 80 panelů s fotografiemi odneseme do Manangu a věnujeme je vesnici. Tenkrát se ještě do Manangu muselo chodit pět dnů pěšky. Povedlo se. Vedení vesnice uspořádalo v kamenném domku určeném jako muzeum, vernisáž za účasti celé vesnice. Měli nás tam rádi.
Další osudy výstavy už tak slavné nebyly. Manang sice leží na trase populárního trekkingu kolem Annapúrny, trekaři se tam většinou aklimatizují před zdoláváním průsmyku Thorung La nebo návštěvy jezera Tiličo, ale budova muzea byla podle zpráv, které jsem dostával, často uzavřená. Klíče nebyly k sehnání. Kdo z přátel se dostal dovnitř, tak mi hlásil: " Je to ňáký divný, některé fotky spadly na zem a hodně snímků ti tam visí nakřivo". Samozřejmě jsem toužil se do Manangu dostat, posoudit stav, a dle svých sil závady napravit.
Dnes už do Manangu vede silnice. Povětšinou prašná vozovka ve stísněných skalních kaňonech se silnicí nazvat nedá. Jeden den se natřásáte v džípu sedm hodin, druhý osm. V soumraku konečně stojím před muzeem. Vchod zastiňuje ošklivá plechová bouda. Klíče do muzea se shání těžko. Až čtvrtý den mohu vstoupit. Jsem rozčarován. Polovinu výstavního prostoru zaujímají moderní regály místní banky, což se k výstavě moc nehodí. Fotky jsou zaprášené, opředené pavučinami, a opravdu, visí jich tam spousta nakřivo. Chce to trochu péče, trochu peněz. Rád se tam vrátím...
Nepál se už hodně změnil od mé první návštěvy před dvaapadesáti lety v roce 1970. Extrémně přibylo lidí, staveb, motorových vozidel. Ale Himálaj je stále krásný.

Se srdečným pozdravem

Zdeněk Thoma alias Tyčka

---

Další ze série nedokončených deníků postupně do sebe zapadajících jako kameny puzlíků z ostatních našich čmáranic z cest díky hypertextovým synapsím:

Alatau
Ararat
Nepál s Terkou v roce 2008
Řecko 2000
Rumunsko
Turecká rapsodie
Roháče 2002

Mapy:

Lhasa-Kathmandu
Lhasa-Žikace
Sinarvm Imperii 1658
další mapy z této oblasti

Dnes už stěží rozhodneme, kdo z nás kterou fotenu zmáčknul, ale ty povedenější jsou Finčovo a Monči.

Jednou se musím vrátit a vzít sebou všechna robata, co jsou dnes ještě trochu malá.

Rejstřík:

Delhi, růžová intarzie v mramoru
Deurali
Chitwan
Káthmándú pánů H&Z
Lhasa
Mačhapučrí
pušky Angličanů

jiri@paichl.cz