Tyhle zoufale pokořující okamžiky jsem začal dokumentovat, až se zpožděním několika dnů, neboť mě strýc Xšanda vzal sebou na prázdniny až na jednu písečnou pláž těsně u Tureckých hranic.
Výpravu tu pořádali lesníci a krásné lesačky z Boru u Tachova.
Karosou, po střechu plnou myslivců, lesních dělníků a jejich kámošů.
Trampskou atmosféru jsme už za jízdy tam čerpali z rodokapsů, převážně od Boba Hurikána, který tu v nedalekých písečných dunách na břehu moře Černého taktéž nocoval a za bouře plavil se na malém parníku směr Bospor.
Jeho boží cestopisné deníky kolovaly z jednoho sitzu na druhej a později z duny na dunu.
Taktéž jsme pošilhávali k Bosporu, ale srpnové události nás fofrem zahnaly nazpět domů.
S Bobem, kámošem Josífka Váchalů se naše cesty zkřížily již jednou, za polárním kruhem u Laponců, kde taktéž ztratil deník a jen ze vzpomínek už nikdy nevykřesal cestopis.
Jel tam jako my, inspirován svým současníkem Janem Eskymo Welzlem.
Strýc Xšanda byl profesí lesák, duší Londonovský zálesák, uměl tak neodolatelně házel každým nožem, co mu přišel do pazourů a taky nás toto umění s Mírou ochotně a nezištně učil.
Jezdil panensky bílou modlou jeepem Willys, žvýkajíce chewing gum, ještě ze zásob UNRA.
A tuhle žvýkací gumu pro nás poprvé objevil.
Celé pytle takových laskomin se prý po válce snášely na padácích rovnou z nebe.
Náš děd Václav měl takovej hustej vercajk – poříz.
Zacházet s ním, mi ale naučil právě strýc Xšanda.
Fakticky mě zachránil před ostudou, když jsem od fotříka dostal za úkol odkornit sosnu borovou, budoucí totem s lebkou buvolí, před čerstvě postavenou chajdou na Hráchách.
Podjal se on svého úkolu pedagogického s vervou nebývalou.
Jinak ale neplýtval svým drahocenným časem na život rodinný.
Hrdě se hlásím ke krvi Lochmanů, i když si takový luxus, jako je šlofík, dopřáti mohu jednou za rok uherský.
Tak tomu nejmladšímu ze třech dvojitých Nadíno bratranců Jirkovi, neřekl nikdo jinak nežli Xšanda. A nikdo si nevzpomíná proč, kde a kdy tuhle přezdívku chytnul.
Xšanda, vzor zálesáka, majitel mnoha střelných zbraní a jizev a jednoho čistého průstřelu plic, vypravěč mnoha historek z poválečného pohraničí.
Byl nejmladší ze tří synů nejmladší babiččiny sestry Vlasty éterické bytosti, nevybouřené tanečnice a strýce Jana bratra mého dědy.
Babiččino nejmladší ségra Vlasta byla bytost éterická, co stihla zplodit tři mámino dvojité bratrance Honzu, Míru a nejmladšího mazánka Jirku, neboli Xšandu, neb si vzala prozřetelně za chotě Václavova bráchu Jana Lochmana.
Poslední ňuňátko „Xšanda“ nám měl dobře posloužit jako potřebný negativní příklad stále zbůhdarma vysedávající na schodech své dřevěné chajdy, čistíce donekonečna svoje flinty a pročesávajíc srst dvou loveckých ohařů.
Přes týden jezdil jako šofér malého náklaďáku Žuk.
Z toho kostitřasu měl tak hin vytřesené plotýnky, že usnul jen na rovných prknech bez matrace.
Jeho bráchové to dotáhli mnohem dále.
Nejstarší Jan na lékárníka v Náchodě a prostřední Míra na báňského inžu v Ostravě-Porubě.
Tenhle Miroslav byl ve stáří jak věchýtek, vysedávající za krámkem s českými granáty, přímo na Karlovo cestě, v matičce Praze, kde nakonec zakotvil.
Krámek tento a ještě několik dalších s českým sklem si pořídil jeho mladší synáček Tomáš.
Často nám vrtalo šiškou, jak se mu daří podnikat v tak mafiánsky exponované čtvrti.
Možná stačil fakt, že jeho starší brácha Libor velel protidrogovému komandu.
Dodnes často vzpomínám, jak sedává dennodenně na třetím schodu Lochmanovic dřevěný chajdy na Hrádecké, mezi těmi svými loveckými psisky a leští ty svý flinty na sobotní šoulačku.
Další ze zápražníků.
Kolem vysoká, pozřídku sečená tráva. Prostě se Lochmanům vyvedl.
Babička vzpomínala na kobylince z kouta stáje.
Cesty na kole s bráškou, Dášou a Jarou do Vrčeně u Nepomuka, kde správcoval tenhle strýc Jan a kde se narodil Xšanda. Vzpomínky na válku, kterou jsem nestíhal, mi nejlépe zprostředkovalo právě vyprávění strýce.
Střelný prach vysypaný na hromadu z hilzen u protiletadlového flagu.
A protože to byl chlap pohlednej, lepily se na něho ženský jako na mucholapku.
Většinou to byly sportovkyně. Vzpomínám na jednu volejbalistku, ta nastartovala éru hrádeckých turnajů na Xšandovo louce před jeho chajdou.
A přivedla mi vlastně k tomuhle sportu.
Ta holka byla Polka Pšonka ze Sopot a my k ní v pětasedmdesátém s Kytkou jednou zašli na herbátu do jejího dřevěného bungalovu na písečné kose.
To bylo tehdá, co jsme se vypravili stopem z Varšavy k Baltu.
Do Varšavy nám frnklo letadlo, kvůli žrasu, ale velkoryse nás na Ruzyni posadily hnedka do dalšího Tupoleva.
Pražské jaro pryč a my započali psát vlastní knihu života s honosným titulem ”Krásná mladá léta po krk v sajrajtu”.
Lavička zvaný Lady, bráchův spolužák na medině, kde působyl coby věčný študent.
Nahý šlachovitý model pro adeptky a adepty akademické kresby uhlem na UMPRUMu, protože byl samý sval a šlacha od chození po rukou.
Tenhle renesanční človíček, byl i mistr hry šachové.
Okamžitě ho nadchla myšlenka vyřezati sobě velké šachové figurky, každý jednu barvu.
Na něho padla losem bílá na mě černá.
Za rok jsme se měli sejít u Košutecké pískovny, zatopené takovým fofrem, že na dně prý ještě dnes odpočívá buldozer, co ten pramen prorazil a strhl.
Nad tímto přírodním koupalištěm s křišťálovou ledovou vodou čnělo vysoko skalisko a Lady byl jedním z mála odvážlivců, co si krátili čas skoky dolů.
Sejít jsme se měli, každý s krosnou velkých figur na hrbu a svésti velkou bitvu.
Nestihli jsme to. Odjel do Říma za svou láskou. Srazilo ho auto, když kroužil kolmo kolem Colossea.
Kámoši a pamětníci o něm napsali knihu vzpomínek „Vyšel jsem dřív než hvězda ranní“.
Redaktorům, mému brachusovi a Klájovi se mistrně zdařilo představit i Plzeň té doby a našeho mládí.
Šedesátý osmý ve vyprávění mého táty.
Táž okupace viděna očima pana Jiřího Plzáka.
Museli jsme tehdá stát pár kroků od sebe.
