|
|
|
|
|
| ||||
|
|
|
|
|
|
chce se mu hnusem zvracet. Ale těm, co je čtyřicet,
je toho vyblít ještě více. Jen ten, komu je šedesát,
může jít se sklerózou klidně spát. Zpívaly naše modly, The Plastic People Of the Universe. Za časů topinek mazaných indulonou, samozřejmě tou modrou. Chatařské romantiky, dietlovské televizní kultury a gottovské pop-music.
Tady se s dovolení chytnu takového specifického modus vivendi podle Péti Pitharta: „Šlo o určitou společenskou tichou smlouvu. My, společnost, vás jako režim budeme tolerovat a nebudeme proti vám nahlas protestovat a vy nás zase necháte od pátečního oběda do nedělního večera, někteří se dokonce dokázali vracet až v pondělí ráno - pobývat na chatě či chalupě, kde si budeme říkat a dělat, co chceme. Čtyři dny si lidé léčili své rány, napravovali záda a sháněli pití a maso - a pak nám může bolševik vlézt na záda.“ To byl způsob života. Zrovna třeba v Praze žilo mnoho lidí dvojím životem. Na základě toho ten rusofil Václav Klaus založil svou teorii, že „tito lidé, kteří na všechno kašlali a starali se o své chalupy, bolševika nakonec porazili. Ne disidenti.“ Abych to ještě osvětlil slovy Jana Patočky, při jehož pohřbu odvážně zabodovala Eva Havlujová, „pochopíme minulost uplynulého a uznáme, že jsme nějakým záhadným způsobem zodpovědní za události, při nichž jsme nehráli žádnou roli a které už nemůžeme změnit.“
Jedna nejmenovaná kolegyně z Akademie Běd prý vstoupila do strany jen proto, aby tam byl alespoň někdo slušný. Nevím, zdali to myslela vážně, ale v té době to byl argument mnoha z nich.
Naše robata, ač taktéž Husákovými děcky zovou je, zplozena ještě za téhle tuhé normalizace, věřím naštěstí fakticky komunismem poznamenána nejsou. Raději si nepřipouštět, do jaké míry jsme na ně ten marast mlčenlivého souhlasu, a tudíž morálního selhání i morálního glajchšaltování přenesli, neb už rozum tehdá brala, ještě před revolucí, tou Sametovou.
Režim stál prostě za pendrek a víceméně jen na pendrecích a paranoi stále provokované strachem ze západu. Myslím, že na strachu a programově plošně očkované závisti obecně. Závisti zabalené do umaštěného svačinového papíru od tlačenky, do frází a hesel jako každá jiná totalita.
Bylo to v té zoufalé době, kdy se charaktery lámaly tak lehce a tak snadno jako měkké tuhy "B" nebo "HB" tužek Koh-i-noor a kdy se človíčkové utíkali do svých mikrosvětů, takové “kruhové obrany“, jak říkají vojclové, aby nemuseli stále z toho všeho zvracet, jak to ztvárnil dělňas undergroundové poezie Mirda Ptáček z Broumova. O té době vypráví i příběh neumlčitelného poety Péti Zajíčka. A podle pana Viewegha to byla prostě „báječná léta pod psa“. Šedá zóna pro náboráře od Stasi, KGB nebo STB víceméně nezajímavá. Taková ulita, diaspora v jaké to museli zvládat odjakživa i vyznavači víry židovské. Chudák Milada Horáková už byla drahnou dobu na pravdě boží a ten nefalšovaný pravý poctivý socík měl už naštěstí na kahánku a zvonila mu, alespoň v našich ušiskách hrana. Budoucnost nám jasně nalajnoval nějakej soudruh Jakeš ve svém úsměvně slavném projevu v Červeném Hrádku, kousek od nás. Už nechytali jako za generace předešlé do pavučiny upředené z marxisticko-leninsko-stalinistických satanských pohádek, jako se chytá ranní rosa babího léta do pavučin na naší kosodřevině.
Co to byl hluboký totáč? Doba, kdy v sousedním Polsku už vystrkovala růžky Solidárnošť a u nás upevňoval pozice strejda Mrazík, totáčový čárový rozhodčí, import z mrazivé Moskvy.
Ticho a šeď v tomhle Absurdistánu prolomila čas od času perlička nějakého senilního profesůrka, podlézavšímu režimu. Jeden dostal přezdívku „Paryba“, na své přednášce obšlehnuté z Bémova atlasu zvířat, na Château Liblice, patřící tehdy Akademii běd. Na vysvětlenou, Akademie, to byly a jsou baráky plné těch s tituly před i za jmény.
Bohouš Janát ho utřel poznámkou: pane profesore, není žralok náhodou paryba a ne ryba jak tu prezentujete, a už to s chudákem šlo, už mu to nikdo neodpáral, nikdo mu jinak neřekl, protože tak trochu i vypadal. Úsměvnější byl snad jen ředitel našeho ústavu, nějaký profesor Linhart.
Byla to dobrá dvojka, jak vystřižená z nějakého lechtivého komixu. Sídlili jsme čas v Libni u starého vodojemu, v té nové budově ústavu UTIA, s bráchou Vaška Havlů, Ivanem. Kebzoun a Harik, dva aspiranti magoři, mlátili jen tak pro potěchu svojí, řetězem do zdi svého kanclu, kterážto je dělila od ředitelny. Když tam říďa vtrhnul, co se jako děje, chladnokrevně vysvětlovali: „soudruhu řediteli to fyzici odvedle už zase vaří plazmu“. Takové obveselení ale byla moc vysoká cena za mlčení. Protože mlčení je tichý souhlas. Abychom si zachovali alespoň iluzi svobody, že o věcech svých si krapet rozhodujeme sami a můžeme je malinko i ovlivnit. Zavolali jsme, přiznávám krapet patolízalsky do Vojenských lesů v Srní, zda nepotřebují brigádníky. Potřebovali. A ke všemu přímo u čáry. Po několik let se ožínaly rok předtím zasazené stromky, pak se patlaly proti okusu nějakým modrým sajrajtem, pálilo se klestí po těžbě. Vždy pod bedlivým dohledem pohraničníků se samopaly a vlčáky. A co bylo hlavní, nebyli jsme tam vysláni nějakým befélem od soudruhů, neb by nás nějaká podobná rachota stejně neminula. Málokdo zná tenhle kout šumavských hvozdů tak dobře. Tehdy ještě nedotčený náplavkou zbohatlíků a jejich opevněných hradů. Dnes tam raději už ani nejezdím, abych si ty hodně dole zasuté vzpomínky nezašpinil. Na koberce praváků - hřibů, na Paštích cestou kolem Křemelné pod korunou toho obrovitého smrku na soutoku s plavebním kanálem. Tam se dalo přespat i za pořádného slejváku. Schoval i malý ohníček a bylo tam vždy i několik červených hlav křemenáčů na řízky.
Štěstí velké, že jsme tohle know how stihli předat svým ratolestem.
Jestli si dobře vzpomínám, 17. listopad 1989 vyšel toho roku na pátek a Sametová revoluce mě zastihla ještě jednou nohou v Akademii. Moje maličkost už rok tak trochu soukromničila. Na živnostenském úřadu řádně zaregistrována činnost - konzultace v oboru informatiky. Ve skutečnosti to znamenalo přednášet a učit počítačovou gramotnost své povětšinou starší kolegy a ještě jsem stíhal instaloval malé sítě v akademických a univerzitních kanclech po kabelech paralelních tiskárenských portů, jmenovalo se to tuším LapLink. Nenápadný start one man company. Toho večera jsem se vracel z fakulty vedle Rudolfina, batoh plný hardisků pro instalaci. Už si nevzpomínám, zdali jsem toho dne i přednášel černouškům z Afriky na fakultě. Nejprve mě to zavedlo přes, dnes Palachovo náměstí na most Mánesův přes Vltavu, kde se něco dělo, tam pokud vím, již stál kordon připravených policistů s plexisklovými štíty, asi těch venkovských, co přijeli pomoc Praze. Pak jsem to šel ještě obhlédnout na Karlův most, taktéž zabetonovaný ve směru na Malou stranu. A tak jsem se vrátil zpět domů na Žižkov dvěstěsedmou od UMPRUMu, jestli už tehdy jezdila. Strachoval jsem se o ten hardware, co mi neříkal pane a měl tehdy nehoráznou cenu. Tak jsem kvůli harddiskkům prošvihl Národní. Přiznávám se bez mučení, že mi to dost štve, a to snažím použít výraz méně vulgární, mohl jsem se dnes vnoučatům chlubit nějakou tou jizvou.
Zanedlouho po té první euforii někdo otočil takovým velkým vypínačem a v nastalé tmě se děly věci nepatřičné.
Terka už chodila do velké školy k Šéblovi a Tomík ještě do školky na Pecáčích. Dnešní Tomovy vzpomínky, hluboko zasunuté od jeho necelých pěti let. Na policejní antony před Rudolfinem, do kterých byli pěchováni těžkooděnci jako sardinky demonstranti, vězni svědomí, v sobotu dne následného. Od mala chudák v disidentu. Nasával přeci mámino mléko. Vyfasoval tehdy i první svoji kytaru. Od té, co přeťukávala po nocích na dědovo stařičké Remigtonce Georgíka Orwella se šesti průklepáky. To páni musíte pořádně třísknou do klávesy, aby byl i sedmý průklep čitelný a přitom mít ušiska nastražená, zda náhodou neposlouchá za zdí domovnice. Protože náš barák přeci stavěli pro ÚV. Parkety byly perfektní ale, když v patře vypadla z okna koruna, dopadl na dlažbu komouš. To tvrdil u nás na bujarých chlastačkách právě tenhle Bohouš. Někdy byly ty diskuse tak vášnivé, že jednou prolétl Jirka Hrubián opěradlem houpacím křeslem ze dřeva ořechového. Tím, co jsem pyšně, dne předešlého nesl až z Polské kultury od Václaváku, protože mě odmítla svést tramvaj a stála mi přesně celý jeden plat asáka. Svorně jsme ráno, ještě s kedlubnou vykropenou a bolavou slepili tyče toho pochroumaného opěradla od soudruhů z PLR, společně s protagonisty toho ideového sporu v parách jabčáku se vznášejícího, probudivšími se na těch dubových parketách. A naše vnoučata se ještě dnes na něm ráda zhoupnou. Všimněte si, všude zmiňuju stopu dřeva a dřevin, se kterými žijeme, to jsem asi podědil po dědovi Václavovi. Jablko nepadá daleko od stromu.
„Ty fialky krapátko doleva!“ Pokřikuje Petrmichl, řádně ovíněn po té celonoční trachtaci, vykloněn z okna třetího štoku našeho činžáku, na robotující nájemníky svolané domovním důvěrníkem na nedělní brigádu. Po tomto extempore s námi nekomunikujou ani futra do sklepa. Velké štěstí, že jsme tehdá nedostali na držku. O našem domě se tradovalo, že když vyhodíte padesátník z okna, na chodník dopadne partajník. A když jsme ten kvartýr měnili s paní Honomichlovou, vdovou po horníkovi v uranových dolech, oběti čistek v padesátkách, co tak strašně chrchlal do společného světlíku, za naši garsoniéru v Plzni. Musel jsem pro štempilku neboli kozla až do jámy lvové, do pevnosti ÚV na nábřeží. Mezi lidem prostým pojmenované „Husákovo ticho“. Protože pod okny byla omezena hlučící doprava, aby pány soudruhy nerušila při vládnutí. Když mě odstředivou silou předhodil secesní carousel před okénko vrátnice, zahalekala na mě vrátná, „Kampak soudruhu?“ Přiznám bez mučení, byla ve mně hodně malá dušička.
Pravidelně topnou sezonou zaváželi uhlí. Chlapi z většiny partají, tedy ti co už, nebo ještě unesli a uzvedli lopatu, se sešli u díry, kudy se házelo do sklepení za kotelnou. Uhlířské auto zastavilo až na chodníku, kousek od té nenasytné mordy a my všichni svorně házeli lopatu po lopatě. Pamatuji, jak nám jednou do toho dost lilo. A z mouru tekla meandry po chodníku pěkná černá břečka. Dal jsem k dobru, že jako to dnešní uhlí je nějaké méně jakostní. Soudruh soused, od vedlejší lopaty opáčil, ” proč myslíš?” A já mu nesvedl smysluplně oponovat. Ona měla většina našich sousedů, jak zmíněno výše, neblahou zkušenost z čistek s padesátek. Za noci bylo slyšet z okolních bytů chrchlání a chroptění z plic zrasovaných úhelným nebo uranovým prachem. Takže kvalitě uhlí rozuměli neskonale lépe než já. Trochu dost mě právem uzemnil. A já jen chtěl nastartovat chlapskou diskuzi u lopaty. Co se týče konverzace, žádnej příští hokus pokus se už nekonal.
Ten náš dům, stejně jako most inteligence, stavěli převážně intelektuálové na nucených pracích. Trochu se to podepsalo na rovných linii zdiva, žádní zedníci. Mírná asymetrie, znak inteligence. Důkaz toho, že nedělali jen podavače a přisluhovače, ale dostali důvěru. Svěřeno bylo jim klást pěkně cihlu k cihle a polírem, který na rovnost dohlížet měl byl zřejmě nějaký soudruh, který to měl na háku. Vedle nás na III. patře bydlel šéfredaktor Rudého Práva se ženou, naproti rehabilitovaný straník, propuštěný z uranových dolů. Ten nás právě občas budil svým chrchláním, plíce zničené světélkujícím prachem ze smolince.
Z těchto indicií by letošní ročník mohl být pěkně kulatý, třicátý, dnes v roce 2012, kdy toto doplňuji. Dalibor, ten co asi nejpohotověji z nás stihl v nestřeženém oka mrknutí zhodnotil okamžik kdy se „na chvíli se zhaslo“, se se svojí početnou famílií do toho vložil jako vždy s plnou vervou hnedka po té nežné revoluci, asi v roce 1990, kdy jsme se potkali. Od té doby, co pamatuji, se našimi kraji již po několikráte přehnala módní Tsunami záložek na gatiskách. Převálcovala vše, co bylo před ní. Střih zvaný roury, pro řetěz cyklistův nesporně vhodnější. Pročež nevyklízet moc často svoje skříně dobré jest. Nejvíc natrénováno měl dycinky Hrubyán, ten dvojitej inža a skromnej čtvrtkař z Rudé hvězdy, co onehdy na Strahově vyřadil v rozběhu Kubánce Díaze, světovou špičku atletickou a už se to s ním potáhne až do smrti smrťoucí. Tehdá prý o tom psalo i Rudé Právo, hnedka pod tím bonmotem, že jako proletáři všech zemí se spojit mají. Ten tmavý rek škobrtnul o Jirkovu achilovku, kterážto vynesena silou odstředivou v prvém oblouku připletla se mistrovy do dráhy jeho tretry. Ten Hrubyán, co uhrál knížku modrou na alergii na zelenou khaki. Vzpomínám také na Hrubiánovu návštěvu, Kvítka, co se nechal slyšet, že: "pro začátek dám státy“, a slovu svému dostál, přemluvivše jednu Američanku, by si jej, jen tak na oko, vzala. Nějaký pan scénárista to od něho po revoluci koupil, jen to úplně obrátil poněkud na východ. A i dalších návštěvníků parťáků čtvrtkařů z Rudé hvězdy, k němu každoročně na hrušky přijezších do Kampánovky, nechtěně vyslechnuvších tam shora Vohníkovo lámání pana domácího do strany, dole pod hrušní: „Tak to Jirko vypadá, že k Vám už napřesrok na tyhle boží máslovky asi chodit nebudeme, co?“
Zkusit ho tak zlomit, by příhodu tuto, co tak rád k dobrému dává, popsal slovy vlastními. Stejně tak i jak nakládali do Hektora, staré Jirkovo Škoďárny tisícovky s Janátem, co zasejc maggi v prackách měl, jak sám rád tvrdil, od kohosi z disentu pračku darovanou.
Vně té naší bubliny byli převážně majitelé knížky rudé, jejíž význam a přednosti v naprosto drtivé většině chápali jako knihu pracovní. Takové jakou ukazovaly třeba služky, když klepaly u zámožnějších dveří. Duševním otcem je ale nějaký Sťopík, ten co chvíli potom, co jemu i jeho čerstvé, krásné choti Velký bratr špendýroval umístěnku na základku do Pernarce, takové p... u Stříbra, stihl dát jednomu odrostlejšímu rómskému děťátku facku a dobrovolně a pro jistotu odešel jezdit s autobusem do matičky Prahy. Dnes o tom, stále ještě trochu rozčileně vypráví. „Udělalo se mi rudo před očima.“ Než v pětaosmdesátém vzali všichni, v té době již čtyři, kramle přes rakouské kopečky do Fredericku na břehu Potomacu, stihli jsme uspořádat tři „Bramborové muže“. Start Před Tyršovým domem, kde se plaval kilometr, pak na bicyklech kolmo skrze Komárov poblíž Květíno Újezdu, kterýžto pojmenování vzal, že jako jeden den ujetý formanským povozem od Plzně je. S naučným zastavením v Dobřívškém hamru na potoce. Do Starého Plzence a běh pod siluetou Radyně až na Hrádeckou. Jako tehdá v jednačtyřicátém nebo dokonce v devětatřicátém.
Na několika šachovnicích, až do kuropění následoval šachový turnaj. Až do současnosti.
Bramuž 1988, 6. května, str.2, str.3
Bramuž 2000
sobota 27.5.2000 6:30 nakládání kol a spacáků (modrá Avie v Opletalce před nádražím)6:51 odjezd z Praha hl.n.
8:27 Bakov n.Jizerou
9:02 Loukov u Mnichova Hradiště - hospoda u nádraží - Avie
9:10 Start
Doubrava
Žďár
Příhrazy - dále po žluté
Žehrov
Skokovy
Podvyskeřský Mlýn
Pleskotský Mlýn vlevo Pekařova brána a zpět stále dále po žluté
rybník Věžák - koupání u hráze
hospoda u rybníku Vidlák - oběd (oprava kol - Avie)
Rokytnický rybník
Borek
Borecké skály
Rovensko pod troskami - obrácené zvony
cukrárna Leskov - Avie
Tatobity
Zelený háj
hospoda Tuháň - Avie dále na s.s.v na kopec
Cíl cca 39 km Nedvězí č.p.11 za kopcem červená střecha vlevo od modré
Kontrolní body:
cukrárna Leskov jako doklad o projetí vyžaduji paragon s 5% HPH
hospoda Tuháň paragon s 22% HPH ... obé kontroluje ZNO
(zde Vás bude očekávat pořadatel a provede Vás posledním komplikovanějším úsekem)
k večeru Chalupa Nedvězí č.p.11 příjezd po modré značce (pro zabloudivší jedince)
volná zábava do ranního kuropění
neděle cca 14:30 odjezd Avie a později i vlaku 15:10 Semily - Praha 17:49
doporučuji horská kola, mobilní telefony a GPS (od 1.5. již nerušený) vzhledem k charakteru trati
dispečink 0603 260138
zápisné: 200.-Kč zahrnuje sobotní večeři, nedělní oběd a naftu do Avie Pro opozdilce: 27.5. Praha,,Florenc ÚAN METRO 8:15
Loukov [MB],,žel.st. 9 9:38
Bus 530250 4 1 hod 23 min, 83 km, 64,- Kč >>>
Bramuž 2001 Toho roku léta Páně MMI. se Bramuž zvláště vydařil a to díky našemu Tomášovi, neb on byl letos dost nadupanej. Týden tomu nazpět jsme dorazili s Kytkou kolmo z Prahy až na Hráchy s jedním noclehem v lese za parkovištěm U zabitýho a spoustou hrušek máslovek při silnici za Dýšinou. A v sedmikolečku přehazovačkového u vehiklu jejího byl čistotymilovným synátorem naším nalezen kousek lupenu pravé nefalšované a úřady tehdy ještě přísně střežené zakázané marjánky. Tom nelenil a hnedka se dal v protisměru po našich stopách, zda zdroj tohoto znečištění nenajde. Našel sic v městci Touškově menší dobře utajenou plantáž na břehu řeky Mže ale už řádně sklizenou. Měl ale alespoň řádně natrénováno. Bramuž 2002 Bramuž 2003 Do Turnova vlakem, Malá skála, Klokočí, Lestkov kontrola v cukrárně s předplacenými dvěma kopečky zmrzliny. Kolem hospody v Tuháni přes kopec. Kuba spadl na stejném místě, jak říkal zakletém, jako vloni na dohled chalupy. Přeprava kamenného placáku na marách, řádně porostlého mechem, až ze zbořeniště za potokem, které pro nás oběvila nebožka Krupková z nejblišího stavení proti proudu. Ten mechový koberec jsme po celou cestu opatrovali jako oko v hlavě a doznal jen minima úhony, až za deset let Kytku popadl amok čistoty a dokonale jej vydrbala rejžákem. Kdybych měl sklony k infarktu, tak už tyto řádky nepíši.
Máry Dalibor vyrobyl z dřevěné palety, nových kamen K2, protažením dvou statných kmínků olše fixovaných horolezeckým vebingem. Kameny jsme jeden po druhým tahaly po indiánském způsobu až do potoka a nahoru k přichystané Avii. Kamenný stůl byl vztyčen po dlouhé hádce u ohniště. K-dvojky přijel usadit železář pan Erban ze Semil. Jednak nás vzbudil a ještě trochu vyděsil, že komín je pod nově vysekaným otvorem ucpaný, nebylo divu po pěti letech. Hodinu trvalo než dvou kg zvaží zavěšená na prádelní šňůře ze střechy prorazilo ucpávku a do sklepa se vysipaly etyři kýble sazí. Když jsem s Liborem vylezli ze sklepa holky se chytaly za knoflíky a sahali si na nás pro štěstí.
Bramuž 2004 Bramuž 2005 Bramuž 2008 Bramuž 2009 Bramuž 2011 Bramuž 2012 nový server Memoriálu 2013 2014 2015 a dobová korespondence 2016 2017 2018 do Stříbra 2019 2020 Nedbalové a Sajdíci adresář DIPLOM Vážení přátelé sportovního klání.
Letošní rok je jiný. 10 let od chvíle, kdy jsme se rozloučili s našimi blízkými. Čas je milosrdný.
Po kovidovém bezčasí žijeme v době, kterou jsme nepředpokládali. Každý se s ní vypořádá po svém.
Děkuji za důvěru, kterou jste mě dali při minulých ročnících. Je čas dát příležitost někomu dalšímu.
Přeji vám všem klidnější dobu a pokoj v srdci.
Květa Paichlová PS: Samozřejmě se se všemi rádi sejdeme a sportovního klání se zúčastníme. Literatura: Ivan Klíma: Čekání na tmu, čekání na světlo