Z Jeruzaléma jsme podnikly za těch 11 hektických dní několik dálkových cest.
Ta první z nich zamířila k Betlému. Jinde jsme ani nemohli začít své putování než po místě zrození Ježíše, kterého svět vnímá spíše jako Ježíš Nazaretského a ne Betlémského.
Betlém (Bethlehem, Bajt Lahm) se dostal do světových podle dějin pozemského světa z retrospektivy evangelií. Při dnešní naší cestě jsme nemohli o tom slyšet ani o slovo více, než co bylo sebemenšího doložení vyvzpomínáno v evangeliích (Genesis 35.15) Snad navíc jen, že zde byla kolébka královského rodu Davidovců. Hlavním důvodem nejistoty v dnešním Betlémě bylo však nejspíše to, že Betlém byl do 1967 součástí Jordánska, což uchovalo zde jeho vliv pro arabskou Organizaci pro osvobození Palestiny. Betlém je jen 7 km jižně od Jeruzaléma. Našinec je zvyklý na roztomilé zpodobnění českých „betlémů“ Zde však najdete také údajnou stáj (stable) narození Ježíše, kterou byste pro samé ozdoby a tmu ani s největší obrazotvorností nepoznali. Stáj je zakomponovaná do kostela Narození páně (Church of Nativity), který na tomto místě nechala postavit Helena, matka císaře Konstantina, v r. 385.n.l. Ani tu neuvidíte, protože dnešní stavba na tomto místě pochází až z dob císaře Justiniána I. Velikého (527-565) a některé malby jsou až z dob křižáckých., kteří prý nedovolili už moslimům do ní jezdit na koních. Od té doby až dodnes je nad v někdejší bájnou jeskyní (Grotto of the Nativity) za závěsem i betlémská hvězda (Star of Bethlehem), zvoní zde památné zvony (Bells of Bethlehen) a můžete se zde obdivovat dveřím ke svatým jeslím (Door of the Holy Manger). Kdyby tam místo všech cetek postavili naše prosté „jesličky“, tak by to poutníky hřálo u srdce jistě více. Nabádal jsem Jirku, aby jednou takové jesličky vyřezal svým vnoučatům. A on to po malém zaváhání přislíbil. Zkontrolujte to prosím moje pravnoučata.
Do Betléma jezdí však i mnoho poutníků židovských na cestu ke hrobu Jakubovy oblíbenkyně (favourite Rachel).. Při Betlému je v troskách sloupoví Herodia. Bylo by zde tedy dost toho co vidět.
O několik dní později naše druhá delší cesta z Jeruzaléma zamířila na sever. Na ní jsme jeli podle západního břehu Jordánu (Westbank). V této světově známé proláklině jsme navštívili
Kibuc Kefar Masaryk, kde nás prováděl místní zaměstnanec, brněnský rodák, ukazoval nám Jordán a jeho východní břeh v Jordánsku a kibuc v Izraeli jako komuna = jako naše JZD budované podle sovětského vzoru., doslova je to „sebrání“.
Jordánské zastavení. Přímo na Jordánu jsme se zastavili na místě, kde údajně kolem r. 27. n.l. začal kázat Jan Křtitel, kde křtil příchozí z širokého okolí na znamení toho, že si přejí od Boha odpuštění svých zlých skutků. Tvrdí se, že když Jan Křtitel viděl mezi nimi i Ježíše, poznal v něm mesiáše – spasitele, o němž kázal a na jeho naléhání ho pokřtil. Potud Markovo evangelium a jiné. Protože jsme měli stejně jet dále do Galileje, to města mládí Ježíše, to mne inspirovalo k tomu, že jsem na tomto krásném místě pravou jordánskou vodou pokřtil svého prvorozeného syna a snacha zase pokřtila mou ženu Nevím, zda jsem k tomu měl jako laik oprávnění. Dokument jsem o tom vydat nemohl. Dále jsme jeli do Nazaretu.od Jordánu směrem k Haifě.
Nazaret (Nazerat) leží jen 30 km od pobřežní Haify. Zde jsme si prohlédli z mnoha novodobých městských svatyní a kostelů hlavně novodobou baziliku Zvěstování postavenou až v r. 1954, kde archeologové prý usoudili, že se zde zjevil Panně Marii archanděl Gabriel. Jinak jsme zde viděli kostel sv. Josefa, stojící údajně na místě Josefovy tesařské dílny, kostel zbudovaný nad studnou z níž viděla Panna Maria vytrysknout vodu, řecký ortodoxní kostel Nanebevzetí. Hlavně jsme si poprvé zde mohli prohlédnout pravé nefalšované arabské městečko, jak lidé bydlí a žijí a prodávají tisíce suvenýrů pro křesťanské turisty.
Další cesta nás vedla ke břehu Galilejského jezera do lázeňského městečka s minerálními prameny Tiberias (Tevreja). Zde nás udivilo, že jsme najednou 207 m pod úrovní hladiny moře.Ani jsme si moc neprohlíželi všechny synagogy, hrobky, ale nás udivila krása mozaiky,zobrazující znamení zvěrokruhu. Mimořádné pohledy nám poskytl místní aquedukt. Možná, že k tomu nezastavení přispělo to, že toto místo patří k nejposvátnějším místům židovské historie. S krásným večerem na břehu jezera jsme se museli ubytovat. Druhý den jsme museli ještě pospíchat na severní břeh Galilejského jezera do Kafarnaum.
Kafarnaum (Kefar Nahum)se chlubí stojící synagogou z 2. století n.l., kde předtím údajně Ježíš kázal, zázračně uzdravoval, alespoň o tom se zmiňuje Markovo evangelium I, 21-34, II, 1-12. Nad městem se zvedá do výše 90 m hora Blahoslavení, kde se traduje památné jeho kázání na hoře. Bylo to do obsazení Golanských výšin pohraniční město. Dál nás ale do obsazených Golan, kde pramení už nepustili.
Škoda, že v té době ještě archeologové neobjevili snad nejstarší křesťanský kostel v Megiddu. Byl to k němu kousek, ale o jeho nádherných mozaikách z 3-4 století n.l. tehdy ještě nikdo nevěděl. Nad nimi totiž stálo vězení. Unikátností těchto mozaik je to, že zde dosud nebyly žádné kříže, i když je zde z kaménků složeno jméno Ježíše Krista.Zdá se tedy, že kříž jako symbol krutosti římského práva se stal teprve v 5. století hlavním symbolem křesťanství.
Třetí z dálkových cest mířila na jih a byla snad pro nás nejmimořádnější. Moc nás mrzelo, že jsme na cestě minuli Jericho (Ariha.) Měli jsme k tomuto snad nejstaršímu trvale osídlenému městu světa jen 10 km. Historie ho vnáší do dějin v době 10.000 let př.n.l., v 8.000 už bojovalo jako pevnost s z kamene, Dnes se v bibli vzpomíná spíše jen jako zimní sídlo krále Heroda. Izraeli připadlo Jericho však až v r. 1967.
Ohromila nás však Judská poušť respektive Negevská poušt a její pohoří, ale hlavně Mrtvé moře v Kumránu. Jako finále v Izraeli jsem vylezli na Masadu.
Qumrán (Kumrán) je dnes jen jakousi rekreační osadou, letoviskem pro koupání v Mrtvém moři. Však jsme toho koupání se nemohli nasytit. Moje žena, která nikdy neuměla plavat, se zde nemohla utopit, ani kdyby chtěla. Nadnášela ji přesolená voda, aniž na kůži pálila. Jen na oči to nebyla moc příjemné. Kromě koupání bylo možno se na pláži pomalovat a snad i zlepšit své kožní choroby nebo bolavá kolena nějakými peloidy. To tmavé bahno pak snadno smyjete v Mrtvém moři.
Kumrán ale měl nadobyčejnou minulost. Byli zde essejci (essémi) židovská náboženská společnost od 2. stol.př.n.l. do 1.stol.n.l. Ti zde psali, modlili se a filozofovali a uchovávali v blízkých jeskyních své spisy, zatím zčásti objevené až v r. 1947. Známé jsou jako svitky od Mrtvého moře. Zahrnující výklady, řády, chvalozpěvy v jazyce hebrejském a aramejském. Mohli jsme je vidět v Národním museu v Jeruzalémě.
Běžně se vždy mluví o Mrtvém moři (Bar al-Majjít). Není to však žádné moře, ale bezodtokové jezero ve Velké příkopové propadlině na pomezí Izraele a Jordánska. Dříve snad mělo rozlohu 1000 km2, dnes pravděpodobně asi jen polovinu. Jeho hloubka je na severní části až 400 m, ale na jihu sotva 2 m.Vždycky se uvádí, že má Jordán jako jediný přítok, ale z není to pravda, protože do jezera přitékají i z Jordánska mnohé potoky a řeka Arnón.
V pravdě je to voda mrtvá, bez ryb, které zde nemohou žít pro vysoký obsah minerálů, zejména solí kamenné, potaše, hořčíku a brómu.Zahustily se pouze výparem vody, které se odčerpává z Jordánu stále více pro celý Izrael. Hladina jeho je 411 m pod úrovní Středozemního moře. Bylo mnoho pokusů o to, prokopat jeho spojení se Středozemním nebo Rudým mořem. Vždy to ztroskotalo. Tady se válčí a ne domlouvá.Tak se tady alespoň koupe jako v atrakci světa č.1.
Finis coronat opus. I v Izraeli. I když se o Masadě v bibli nepíše, je pro Izrael vrcholem, vrcholem strmým, slavným, čestným.
Masada
má v hebrejštině jméno „pevnost“, větší jméno však by mohlo znít jako hrdinství nebo obětování. Pevností byla jako vrchol 408 m nad Mrtvým mořem v letech 67 – 73 n.l. v době povstání proti Římu. Heroický boj o toto poslední útočiště Židů skončilo zde po dvou letech obléhání sebevraždou všech obránců, nejen mužů, ale i žen a dětí. Bylo jich už jen 1000 proti 15.000 římských vojáků. A protože víra jim zakazovala vztáhnout na sebe ruku, každý desátý, určený losem, usmrtil ostatní. Čest jejich památce.
Epilog: Jeli jsme do Izraele za poznáním křižovatky kultury tří nejmocnějších náboženství - židovského, křesťanského a islámu. I jejich nesčetných odnoží, jako jsou ty u Koptů z Etiopie i Káhiry nebo například dalších vyznavačů ikon z východu, třeba z Řeckých klášterů, z Kyjeva, Petrohradu nebo Moskvy. Zjistili jsme však, že se zde od dob 20. století př.n.l. jakoby postupně zkoncentrovaly hlavně dvě naprosté nekulturnosti současného světa, do teroru, násilí, krve a zabíjení, a to bez naděje, že na této křižovatce bude někdy klid a bude se z ní naopak na věky rozsévat všechna špatnost do ostatních kontinentů. Napadali nás často ve spojení s podstatou bigotnosti náboženství otazníky definic národa, jako lidského společenství vzniklého na podkladě společného jazyka, území, ekonomiky činnosti, a psychického založení, projevující se v národní kultuře. Nic v těchto slovníkových definic není v knihách o příčinách degenerace všech náboženství v bigotnost, nebo chcete-li v ortodoxii, čili oddanosti bez výhrad církvím a vyznáním, ale i v nekritičnosti i nenáboženského učení a monopolu jakéhokoli myšlenkovému směru. Ta platí nejen tedy pro víry ale i vědy.
Jinak Stát Izrael se stal po těch 11 dnech pro nás vzorem péče o historii, o památky, výkvětem umění, výstavnictví, péče o vědy a péče last but not least o své spoluobčany imigrující tam z daleké ciziny. Možná že si v péči o ně vzal stát za vzor zázrak, který učinil Ježíš nasycením 5.000 lidí dvěma bochníky chleba a pěti rybkami.
Dojmy z cesty do Izraele pomohla odstraňovat kniha, kterou jsem přečetl dnes po 10 letech: Atlas univerzálních dějin Židovského národa od časů biblických praotců do současnosti.
Byla to jinak co do krásy země, rozmanitosti památek a snad i filozoficky, nejpoučnější cesta, ale bohužel i nejsmutnější.
Rostoucí smutek z této neustále bojující země v mé duši zahnal snad jen skutečně historický obrázek mé drahé polovice, která poprvé od svého narození zde plavala sama ve vodě, protože ji zřejmě nadnášela nad lidskou špatnost slaná voda Mrtvého moře, snad ze soli slz nad tímto kouskem světa.
Glosy pod zelenou čarou, aneb Chucpe Open.
Jednoho trochu zaujatého, to jest i neobjektivního sympatizanta judaismu.
Nic není úplně černobílý.
Ani tohle bojiště není úplně přehledný.
Není úplně jasný komu fandit.
Kde je dobro a kde zlo.
Od nepaměti za hlasem srdce svého poutníci putují, nejenom ti židovští ale převážně oni, a to od samého světa stvoření.
Proto jsou také všude tak v hojném počtu ku spatření.
„Mé srdce dlí na Východě, mé tělo ale daleko na Západě je.“ Jehuda Halevi.
Předobraz tohoto útočiště lidu Izraele jsou běženci v Dominikánské republice.
Když v roce 1938 nechtěl žádný jiný národ přijmout židovské uprchlíky, dominikánský vůdce Rafael Trujillo nabídl přijetí 100 tisíc Židů. Mezi lety 1940 a 1945 bylo vydáno 5 tisíc dominikánských víz, avšak pouze 645 Židů se vydalo do Dominikánské republiky.
Uprchlíci usadili se v malém pobřežním městě Sosua.
Pořízená fotodokumentace těch poutníků a poutniček ne vždy zcela salonfähig, fotoškolometsky košer je.
Občas zaostřeno zadní oko, rozostřeno popředí.
Prostě přehmaty a překlepy, které až později povýšeny na záměr autorův.
"Samueli čti v srdci toho muže."
Jak tak si maně vybavuji, příprava téhle výprava vlastně započala již před drahnou řádkou zim.
Nedlouho poté, co mě jeden prófa ukecal, abych ještě před koncem předposledního ročníku vejšky odešel k němu do Psychologického ústavu Akademie Běd, do Prahy a poslední ročník si dodělal distančně. Tak asi dva roky na to, kolem roku devětasedmdesátého jsme si začali zvykat
na místní košer kuchyni poté, co jsme přesídlili s naším matematickým departmentem že Čtyřdomí do Husovky.
Téměř denně jsme vyráželi buďto do knajpy za roh k Vejvodům ale častěji do synagogy v židovském městě na Malé straně, na košer obědy.
Možná to nebyla odsvěcená synagoga ale jen košer vývařovna.
Ale chodilo tam hodně pejzatých strávníků ne nepodobných mému vzdálenému strýci Eisnerovi, co měl kvelb se starožitnostmi na Doubravce v Plzni.
Tchánovi ségry mého fotříka Přemdy.
Vše se událo se roku následného, po tom, co jsme o Velkých nocích zamířili s Terkou a Daliborem juniorem ve společnosti plavčíka
a kuchaře Rupyho na palubě malé Fluggy k útesům Džebel el-Tárif u osady el-Kasr kousek pod Luxorem, kde na sklonku té druhé války objeveny byly fragmenty koptské knihovny, později zvané "z Nag Hammádí".
Rok a půl před nalezením "svitků od Mrtvého moře" z Judské pouště u osady Kumrán na severozápadním pobřeží louže láku na slanečky, Římany zvané Asphaltitis a středověkými kartografy Mare Mortuum.
Možná nás vyprovokoval pan Feuchtwanger a jeho moudrá "Židovka z Toleda", možná Honzík Werichů a to jeho věčný, "A je to dobrý, pro nás, pro Židy?" Zjistit konečně, co měl za lubem.
Na Situs Terrae Promissionis z Dlážděnky od pana Hondia se už drahnou řádku let prášilo nad psacím stolem v Biskupcovce.
Pozvání pro české hoteliéry do Země zaslíbené byla taková výzva k aplikaci principů naivní tolerance Haškova hospodského Palivce na prakticky neřešitelný,
po čtyři tisícovky let trvající průser soužití Mohamedánů a Izraelitů ve společné zemi a jednom poněkud těsném městě.
Obou to kultur obřezaných a zákonitě tudíž osvícených. Mnohokráte se ukázalo, že to by šlo. Neb z důvěryhodného zdroje prosáklo:
"Nejvyšší si nežádá aby byl obětován rozum."
"I Korán nabádá k vyslyšení vlastního srdce i rozumu, ne slepého následování mullů.
Nenásledovat bezhlavě nic a nikoho."
Přesto nesnadný náboženský dialog zasejc zkolaboval a ke slovu přišly bazuky a výřečnost pana Kalašnikova.
Jeho konverzační nadání bohužel dycinky předčí to u študovaných mírotvorců, i když ti za něj občas vyfasujou i cenu Nobelovu.
Svět vyvěšených sluchátek pouličních telefonů ve čtvrti ortodoxních mladíků s buřinkami, pejzy naondulovanými do prstýnků a uhýbavými pohledy spěchajících do modlitebny.
Je to jen zloba, co podle Karlíka Krylů, „Židům krade oblázky“?
Zabedněnci všech zemí spojte se. Dokazují si, že jen ta jejich cesta k Bohu je pravá a sousedova nepravá.
"Es gibt ein Ziel, aber Keinen Weg; Was wir Weg nennen, ist Zögern." Franz Kafka
"Peace will come, when the Arabs will love their children more than they hate us." Golda Meir
Postřehy:
- Miny a hnízdiště volavek na hranicích u koryta Jordánu.- Hraniční řeka se po každoročních záplavách posouvá střídavě ve prospěch židovských osadníků nebo naopak musulmanů až o stovky metrů. Oba tábory tento rozmar svých bohů, bez reptání, akceptují.
- Rybáři v kibucích na hranici své rybníky při výlovu nevypouštějí. Na to je voda příliš drahocenná. Prostě čekají až přemnožení kapři, stříbrné a zlaté ryby o své vlastní vůli přepadnou do betonových kontejnerů. Kapr prý zde dorůstá, ne tři ale jen půl roku.
- V pohraniční džungli stojí ne levém břehu Jordánu strážní věže s arabskými hlídkami. Radostně mávají na uvítanou, neznají ještě knuty průkopnictví a sebeobětování v kibucích. Před nedávnem musel hlídat rolníky v kibucu na poli tank. Ale zkus i dnes přejít Jordán, řeku všech nadějí.
- Abdul na protějším břehu Jordánu za dvojitým ostnatým drátem píše rok 1374, ani křesťanstvo v tom věku nebylo výkvětem tolerance. Připouštím, to je ale trochu srovnání za hranou.
- Vodu z Jordánu židovští osadníci přečerpávají do nádrží a v létě ji prodávají Arabům.
- Šejk ráno prodá půdu osadníkům a v noci je nechá podříznout.
- Oponenti osidlování i ve vlastních řadách.
- Rudé máky na obou březích Jordánu.
- Zázraky v kádi Galilejské.
- Pro Židy je magické číslo 12.
- Křest fotřík neodfláknul ponořivše všem po třikráte celou hlavu do Jordánu.
- Hotelu uteklo moře o kilometry a jsou z něho kasárna.
- Hoteliér ztratil botu v tekutých píscích a byl šťasten, že vyvázl holým životem.
- Dřevo z jabloně Sodomské.
- "Naše úzké uličky často prohrávají s pravým úhlem." = navigátor k čajovně na kopci Bethlémském.
- Mrtvé moře. Z polohy na břiše nelze vstáti a pohádka Sůl nad zlato tu asi díru do světa neudělá.
- Večeře ve wádí pod Masadou a nasvícenými solnými hřiby.
- Uplivnout si do odpočívající písčité plsti pouště Negevské na břehu Mrtvého moře a počkat maximálně deset minut než rostlinka vypučí, odkvete a zplodí nová semena. Nadržená je jak novicka čerstvě arestovaná v klášteře. Dobré jest býti v poušti plivníkem nebo alespoň zázračnou pouštní lilií - Aloe Vera. Přezdívané - krev bohů.
- Zaparkovat “na pražáka” jedním kolem přes dělící čáru na parkovišti je u nás doma stená invektiva jako tady “arabská práce”, míněno fušeřina.
- Za Golanskými výšinami se schovávalo město, co dalo světu ocel mnohokráte překládanou jako těsto na jehličkové nudle od naší babky. Tam odněkud zněly po celou noc děla.
- Když se střelba nebude přibližovat, spěte klidně dál.
- Izrael raketami chrání své lidi, Hamás lidmi své rakety. Cyril Hősl. Balfourova deklarace dala vznik Izraele hned po skončení světové války, té prvé. A jak to viděl náš spiritus agens, múza ze Siónu, co bývala prvá u snídaně. Svatební cesta Homolků po dvaceti letech, aneb za kaťušemi a zajordánskými Slovany do země Izraelské. To, co se Vám teď pokusím povyprávět, odehrálo se veskrze v kulisách biblických. 1.máj 1996 Časně ráno, ještě dříve než Zemanovy průvody vpochodovali na letenskou pláň, jsme se začali přepočítávat na Ruzyňském letišti. Chyběl pouze maskot 5.oddílu Dalibor a jeho sqauw. Popletli si rafičky podnikatelských strojů časoměrných. Od nástupu do letadla nás dělilo pár všetečných otázek security: Kdože nám to balil kufr? Máte zbraň, drogy anebo jiných cestovních nezbytností. Vesměs jsme s čistým svědomím a bez zarudnutí mohli s klídkem vrtět hlavami. ... všecky věci v karnýřích a tlumocích našich (zdalibychom co proti zápovědi měli) přehledával a nic jiného nevzal, nežli co mu se hodilo a líbilo, jako hřebeny, štětičky, konfekty a jiné pilné potřeby k zdraví posilnění; tak nám toliko samých košilí zanechav ... Krištof Harant, 1584 V letadle Dalibor balil letušku. V polovině cesty se letadlo nebezpečně naklonilo napravo, neboť jsme objevili Olymp. Letiště Ben Gurion nás přivítalo 42 st.C. Omdlelé jsme odnesli do autobusu a jeli se ubytovat do Youth hostelu. Koupání v moři a opulentní večeře s prezidentem asociace hotelů pro mladé, sedmdesátiletým dorostencem. Komplot metuzalémů. Tel Aviv by night.
Krištof Harant: O přistání našem k zemi Svaté a vystoupení na břeh.
Rozběhli jsme se za světli přístavu v Jaffě, kolem piknikujících Arabů, kde to opravdu dýchalo. Jirkovi, ač má na šešuli šábes dekl, tlačí boty, nechtěl jít domů pěšky, proto jsme přijeli autobusem už hodinu před půlnocí. Pozdrav šalom jsme v arabské čtvrti hbitě zaměnili za salam alejkum. Podcenili jsme přípravu a poděkovat umíme jen jidiš, toda. Povykující prostitutky byly asi nadržené německé turistky. Den druhý. Snídaně v Youth Hostelu. Židovský řidič našeho mikrobusu si neustále žádá ribi, ribi, což je po našem marmeláda. Odjíždíme na Tel Aviv by day. Dědeček ztratil šroubeček z brýlí. Had svým orlím zrakem jej objevil, leč bylo to jen muší hovínko. Průvodkyně s netypickým jménem Rachel (Ovečka) nás opět vyvezla do starobylé Yaffy. Poklidná zahrádka na kopci nad Tel Avivem. Pokračujeme do muzea židovské diaspory v komplexu největší židovské university. Malý Jidiš student nás zdraví: „Ich bin Du“. Opáčíme: „To víš, že jo!“ Muzeum podává ucelenou historii židovstva až po dnešek, včetně dřevěných modelů existujících i neexistujících synagog včetně Prahy a Plzně. Oběd s neobyčejně štědrým přísunem těžkého vína. Příjemně znaveni odjíždíme na římské památky do Ceaserea, kde na nás zbylo jen 12 kilometrů akvaduktu. Ve městě Netanya musíme navštívit obchod s diamanty a shledáváme, že na okase ceny ještě nedosáhneme. Koupačka ve Středozemním moři. Řezáč alias Reezees a MUDr. Horáček sedící za námi, mluví jako speakeři z Evropy II., podobnost s nimi se jich však dotkne. Dědeček našel šroubeček. Káva, na místo z mohamedánské džezvy, ze zoufale šmucik konvice varné, potřikrát ze zásuvky vytažené, pro třetí vzkypění. Mátový čaj a krev Krystova v kafetérii, obsluhováni F.X. Doležalem. Od vedlejšího stolu nám vánek přinese: "Pinches, dlouho sem jich neviděl. Co s nima bylo?""Ale, byl jsem na cestách."
"Jo, a jak dlouho?"
"No skoro tři roky."
"Tři roky? Um Gottes Willen, a to neměli na lepšího advokáta?" U našeho stolu veselé historky z doby mladosti, dědeček Přemda a babička Naďa nestačí vyvalovat oči, jaké to měli syny bujaré. Klimatizace nesnesitelně rachtá, ale po vypnutí propuká šílený žár. Někde poblíž se v garáži právě rodí ICQ. Den třetí - páteční „Stály nohy naše v síních tvých, Jeruzaléme!"
A prchaly nohy, jak prchají od staroby, ale srdci se nechtělo v dál, jako se nechce od elegie.
Taž se bolně s Jeremiášem: „Jest to město to, o němž se dí, že jest nejkrásnější, jemuž se země těší?" — opakuj si zlobiv při každém kroku slova písma: „Nečistoty jeho jsou na nohách jeho" ... Jan Neruda: Obrazy z ciziny Takový je Izrael, země protikladů, kde jakousi podivnou silou přírody není dvěma lidem dovoleno sjednotit se na jedné myšlence. Ano, žijí tu přívrženci mnohých stád, ale dokonce i ta jsou rozdělena do tolika frakcí, že je nemožné je vůbec spočítat. Kdo vlastně tihle lidé jsou? Co jsou Židé zač? Kde se vzali? Možná je teď ten správný okamžik navštívit Prvního Žida, který po staletí přebývá uvnitř starobylé jeskyně a čeká na svého ztraceného syna, a vzdát mu hold. Když ráno vychází slunce nad Svatou zemí, jsme už na cestě do Jeruzaléma. ... Tuvia Tenenbom: Chyťte Žida Odjíždíme kolem okupovaného pásma. Jsme však klidni, kdo lépe nás ochrání, než izraelská armáda. „To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života..." Zjevení Janovo 21,23-27 Návštěva hrobu proroka Samuela. Duny gate vcházíme do starého města. Židovská část je chráněna několika policejními vozy, ukazujeme baťohy, ledvinky. Zeď nářků je oddělena pro muže a ženy. Tunel Asmomejských, u zdi nářků směřuje k pozůstatkům Druhého chrámu - z časů Herodových postaveného na troskách chrámu Šalamounova. Starý rabín se od nepaměti dennodenně poctivě modlí u téhle Zdi nářků. Jednoho dne si toho všimnou novináři, přijede televize, dokonce i několik zvídavců až z Čech.
„Rabbi, vy se modlíte už hodně dlouho, že?"
„Jistě, skoro osmačtyřicet zim."
„Za co se modlíte nejvíc?"
„Za mír mezi Araby a Židy."
„A jaký z toho máte pocit?"
„Ale, jako bych mluvil do zdi." Kryštof Harant, kap.25: Ten starý a předešlý chrám Šalomounův sloul "chrám páně" a "svatýně", ležel na hoře Moriah, a vystaven byl z bílého mramoru štukového, tak hladce v hromadu spojovaného, že se téměř žádného znamení, aby to skládáno bylo, poznati nemohlo. Dříví cedrové, rozličně řezané, toliko samo k tomu potřebováno bylo. Stěny, podlaha, střecha, oltář, 11 svícnův, 11 stolův, brány, pavlače a jiné potřeby vše zlatými plechy přetažené a obité byly, tak že se z daleka hledícím slunce z hory sněžné vycházeti, nežli střecha zlatá na bílém stavení býti zdála. 2. Par. 3. 4. 5. 7. A stavěl jej král Šalomoun sedm let pořád, dělníkův potřeboval 153.000. Ten chrám po 441 letech byl od krále Nabuchodonozora Babylonského z kořen vyvrácen a spálen, a stál 70 let pustý a nevystavený, jako i lid Israelský tolik let v zajetí Babylonském trval. Po těch 70 letech kníže Židovské jménem Zorobabel zase jiný chrám na prvním místě pořád 46 let tak slavně a nákladně stavěl, že jest tehdáž za nejpřednější všeho světa i od pohanstva (nerci-li Židův) jmín a držán byl (1. Esdrae 3. 5. 6.), kterýžto chrám po letech 354 od krále Antiocha Syrského zohaven, obloupen a na díle i pobořen byl. Však po třech letech udatný rek Judas Machabejský dobyl ho a vyčistil, opravil a zlatem a jinými drahými věcmi ozdobil, že jest poněkud prvnější slávy své dosáhl. Přes to pak všecko, aby před útoky nepřátelskými bezpečnější býti mohl, jej zdmi, baštami tak dobře zpevnil, že potom sám osobně byv od sta a dvadceti tisíc lidu pohanského v něm obležen, se obránil a jej nedobytý učinil. 1. Macch. 6. Joseph. 14. ant. 8. et 7. bell. 4. 9. Po 100 letech byl na den sobotní židovský od slavného knížete Římského Pompeja vybojován a zlezen, tak že v něm do 12.000 Židův tehdáž pobito bylo, a Pompejus s některými hejtmany svými po všem chrámě se procházel, i do svatyně svatých všel, poklady a bohatství v něm spatřil, jim se divil, ale nic odtud nevzal, nýbrž chrám vyčistiti, a služby v něm jako prvé konati poručil. Po několika letech, když se chrám místem zsul a bořil, Herodes, král Židovský, léta šestnáctého před narozením Krista pána, to jest 46, nežli pán Kristus kázati začal, všecken chrám obnovil, a znova v devíti letech a šesti měsících vystavěl. Byl pak ten poslední chrám Herodesův větší, krásnější a mnohem pevnější nežli první Šalomounův, jehož Josephus a Egisippus lib. 1. cap. 35. 36. dosti vypsati a vychváliti nemohou. Stavení z mramoru výborného rozličných barev, dříví drahého a zlatem a stříbrem hojně ozdobené bylo, zdi vůkol všecky z mramoru, a trojí věže, v každých zdech nárožní čtyry, na 400 loket vysoké, a jiné tak náramně vysoké, že kdo s nich do údolí Kidron hleděl, tomu oči pocházely a dolů zrak jeho dostačiti nemohl. Joseph. 15. ant. cap. 14. A na tu nejvyšší věž byl Kristus pán od ďábla uveden, kterýž k němu řekl: "Jsi-li syn boží, spusť se dolů." Mať čtvero bran do něho a v něm bylo mnoho, některé 90, některé 80, 60, 40, 20 loket zvýší, 40, 20 široké, všecky zlatými a stříbrnými plechy obité, a některé z kovu lité, tak že dvě stě mužův každého dne brány u chrámu otvírati a zavírati musilo. Procházíme vykopávkami domu židovského hodnostáře. Poslední večeře Páně a hrob krále Davida. Hora Olivetská, židovský hřbitov, zahrada Gethsemanská s 2000 let starými olivovníky, prý. Poslední dějství té neslavné mise s dobrým koncem, na horu plnou dobře vyschlého božího dřeva. Kryštof Harant Hora Olivetská leží od Jerusaléma k východu slunce, vzdálí cesty dne sobotního a jakž Josephus Antiquitat píše, a ji pěti honův a vrch hory šesti honův pokládá. Byla hora vysoká a okolo Jerusaléma nejvyšší, s níž se všecko město a ulice v něm spatřiti mohly a podnes mohou; jest úrodná, stromoví olivového (odkudž Olivetská nazvána), fíkového, palmového, citronového, pomorančového, bobkového, cypřišového, granátového, mandlového a myrtového hojnost; obilí všelijakého, vinic a kvítí vonného dostatek na ní roste, a však místem jest skalnatá. Na vrchu té hory král David, utíkaje před synem svým Absolonem, s pláčem a bosýma nohama bohu se modlil. Na témž vrchu syn jeho Šalomoun vystavěl výsost Moloch modle, a jiným modlářstvím jej zprznil. Jaké skutky Kristus pán a spasitel náš na něm konal, to níže pořád poznamenáno se najde. Jdouce tedy nahoru, přišli jsme na rovné místo, kamením narovnaným ohražené, jakoby se tu teprv kostelík stavěti měl; pravil nám o něm vicarius, žeby na tom místě, jeda Kristus pán na oslátku do Jerusaléma, plakati a města litovati měl, slovy: "O kdyby poznalo i ty" atd., jakž o tom sv. Lukáš 19. kap. šířeji vypisuje. Do té hradby na to místo nesměli jsme vjíti pro Turky, že to místo sobě posvěcené a svaté drží; toliko před tou zídkou jsme klekli, a jak kdo mohl, nábožně se pomodlili. Načetl jsem od brány sv. Štěpána, skrze niž jsme šli, až k tomu místu pět set krokův. Odtud jdouce tři sta krokův dále nahoru, přišli jsme na místo, kde jsou apoštolé páně Symbolum fidei, totiž dvanácte článkův víry křesťanské, počínající se "Věřím v boha otce" atd., jednomyslně složili; nyní není tu nežli rum a kamení; ač jiní jistí, že jest na hoře Sion, jakž doleji oznámeno bude, skládáno bylo. Od toho místa výš nahoru se berouc, na osmdesáte kročejův, přišli jsme na místo, kde pán Kristus učedlníkům svým modlitbu svou "Otče náš" atd. vydati a je jiným dobrým věcem učiti ráčil, jakž to z počátku kapitoly sv. Matouše 5. až do 8. poznati se může. Znáti, že tu někdy kaplička byla, ale nyní všecka pobořena jest. Jdouce dále nahoru okolo sta krokův, přišli jsme k místu, na kterémž Kristus pán seděti ráčil, když k němu učedlníci přistoupili, totiž sv. Petr, Jan, Jakub a Ondřej, tážíce se na znamení příchodu jeho posledního a světa skonání. Z toho místa nejlépe se vidí položení města a nynějšího chrámu Šalomounova, jejž Turci drží a do něho žádného křesťana nepouštějí, tak že jsme odtud zevnitřní stavení jeho, dvorec vůkol něho, a někdejšího chrámu Šalomounova místo dosti dobře spatřiti mohli a na tom přestati musili. Sjití s hory Olivetské. Betfaje. Betania. Hrob Lazarův, dům jeho. Dům Šimonův. Hřbitov Židů. Od toho místa vzali jsme před sebe cestu k Betanii, a jdouce s druhé strany vrchu, viděli jsme z daleka proti východu díl Mrtvého moře; potom sšedše dolů, nechali jsme hory Olivetské na pravé straně, obracejíce se k Betfaji. Však na cestě při stráni vrchu potkaly se s námi dvě turecké ženy aneb sedlky, nesoucí veliký košík čerstvých fíkův na trh do města. Tu my ustavše od chůze i od horka, s velikou chutí všecky ty fíky jsme od nich za dva majdyny, to jest jakoby u nás za šestnáct bílých peněz, koupili, a zasadili jsme se tu na zemi okolo jakéhos širokého kamene, na kterémž nám je vysypaly; dalo se nás deset osob do nich, a velmi dobré byly. Nicméně čtvrtého dílu jsme jich snísti nemohli, tak že vstavše odtud, na tom kamenu jsme jich nechali a odešli, jdouce přímo k místu Betfaji. Bylo pak Betfaje ves při hoře Olivetské, nedaleko od cesty, kteráž z Betanie do Jerusaléma vedla, obydlí a v držení kněží Jerusalémských. To slovo Betfaje znamená, jakž někteří vykládají, "dům fíkův", a to od množství úrodných fíkův, kteříž tam v hojnosti rostli a podnes vůkol rostou; jiní vykládají "dům úst" aneb "dům smírce, orodovníka aneb prostředníka", jakoby mesiáše Krista pána (kterýž v té vsi oslici a oslátko sobě přivesti poručil, na ně vsedl, jel do Jerusaléma, aby je z manství ďáblova vysvobodil) duchovním smyslem znamenalo. Nyní tu není viděti než rumy a hromady kamení. Betfaje od místa vstoupení Krista pána na hoře Olivetské jest okolo půl míle vlaské, aneb půl čtvrti míle naší české. Odtud šli jsme předce dolův po té stráni hory Olivetské k východní straně, a nedaleko pošedše, ukazovali nám místo, kde Kristus pán učedlníkům svým řekl: "Ej vstupujeme do Jerusaléma." Potom byvše proti Betanii, uchylovali jsme se na levou ruku, a v tom nás potkali dva Arabové opatření luky a šípy, ti na krátce chtěli od nás peníze míti; vicarius pak, ješto dobře arabsky uměl, počal jim odporovati a odmlouvati, až je vždy spokojil, ukázav jim na ony nedojedené fíky, kteréž jsme na cestě nechali, ty aby sobě za to vzali. Nevím pak, zastihli-li jsou je či nic, šliť jsou tam, a my dobrý jsme před nimi pokoj měli. Reezees a MUDr. Horáček mají krátké kalhoty, tak je opět nikam nepustí. Irča mi radí, abych jim půjčila sukni. Namítám, že bych poté stála venku jen v nedbalkách. Jedno velké chucpe, že se tam Reezees tak cpe. Pohled na staré město od Golgoty po Templ, arménskou a židovskou čtvrť. Máme volno, vracíme se Jaffa gate do muslimské části. V Medíně plné křivolakých uliček nám proradný Arab vymění dobrou tamburínu za polámanou. Chrám Holy Sepulcher, Božího hrobu. Děda Přemysl strká ruku do otvoru, aby nám dokázal, že jediný z nás je poctivý. Věřící olíbávají vše, včetně desky, kam položili Krista, když ho sňali z kříže. Do místa Kristova hrobu pouštějí po čtyřech. Střídá se zde procesí Františkánů, hezky zpívají. Řád, který nemůžeme identifikovat, zpívá falešně. V jeskyni je hrob Josefa, alespoň to říká svatý muž, který nás nechá sáhnout na zadní stranu Ježíšova posledního spočinutí. Mátový čaj. Je šábes. Ortodoxní ruští židé mají kožešinové jakoby papachy, podkolenky a pruhované kaftany. Kupodivu jsou otevřené pubs. Večeře s židovskou mládeží. Zpívají Shalom, Shalom. Už zase pijeme Kristovu krev a přemítáme o Izraeli. Nad námi vyšla hvězda Davidova. Páteční večer – začíná šábes – svátek pro regeneraci duše. Ženy za okny, odvrátivše pohled svůj od svíce zapalují tyto. Pod dveřmi šeptem prosakují žalmy – propletence liturgie a hlavolamů. Abeceda tamní k tomuto přímo vybízí, každé písmeno je zároveň i cifrou. Ale nutno obrniti se trpělivostí jako křižáci před vraty Svatého hrobu. Den čtvrtý Včerejší pátek světí bratři arabští, dnešní sobotu ti židovští a neděli křesťané, což není ani jednomu národu ku škodě, by si mohli dopřát každého dne na snídani pečiva teplého. I když je někdy s kváskem a jindy placka z nekvašeného. Po nekřupavé snídani začínáme den na chrámovém pahorku, významném to místu pro Židy, Islám i křesťany. Židé spojují jej s obětí Izáka i s místem obou chrámů. Pro křesťany je místem, kde vyučoval Ježíš. Pro muslimy je to třetí nejvýznamnější místo víry po Mekce a Medíně. Zouváme se a vstupujeme na modlitební koberce velké mešity EA-AKSA pro pět tisíc muslimů. Syndrom zapálené cigarety 1969, tzv. jeruzalémský syndrom. Muslimská kamenná kazatelna. Pro modlitby pod širým nebem. Skalní chrám se svatým šutrákem uprostřed s otiskem kopyta Mohamedova koně Buraka, otiskem palce archanděla Gabriela, který bránil Mohamedovi v cestě do nebe. Studna duší s hlasy mrtvých. Via Dolorosa – Kalvárie – čtrnáct zastavení Ježíše Krista před ukřižováním. Opět jsme v kostele Božího hrobu, tentokráte na střeše s koprem ve velikosti stromu, který nedokáže určit ani vrchní zahrádkářka. Díra, do které strkáme ruku postupně všichni, měla jiný účel – byla místem, kde stál Ježíšův kříž. Kryštof Harant, kap.20: Ač někteří píší, že drobet málo příze k západu stranou, a od díry, do které kříž Krista p. vstaven byl, okolo čtyř krokův s pravé strany i též s levé, stojí dva nevysoké sloupky kamenné a okrouhlé, s každé strany jeden, žeby na těch místech státi měly, kde stály kříže těch dvou lotrů, kteří s Kristem pánem ukřižováni byli, kromě kříže vypodobeného Krista pána, kterýž něco málo příze k východu v skále stojí; a v staré díře skály nic není, ta jest sama o sobě v skále okrouhlá, coby se dvě pěsti v okršlku směstknati mohly, na dvě pídi hluboká, na svrchu mědi osazená a obitá, proto aby ji žádný neobrážel; nebo do tohoto času jižby ji sami poutníci, by co hora velká byla, dávno po malých kouscích odrážejíc odnesli. A jak Joh. Pascha, Joh. Montevilla a jiní píší, že před lety stříbrným plechem obitá byla s tímto textem, kterýž podnes na měděném vyrytý zůstává. Máme ještě čas před obědem. Samozvaný vůdce K.P. vleče ostatní členy výpravy křivolakými uličkami medíny. Pak ještě uličkou s krámky zn. „šmutrs“, jak tady říkají všemožnému cajku. Úprkem dorážíme na místo srazu, kde čekají ostatní ožehnuti sluncem. Sypeme si popel na hlavu.
Při obědě P.P. potkává své ztracené polské dvojče a rád se nechá vyhecovat k mezináboženskému dialog u košer polévky. Za mého mládí, mezi válkami, byly na zdech mnoha měst Evropy načmárány vápnem nápisy: „Žiďáci, táhněte do Palestiny!“. Dnes tam na stejné zdi, stejným rukopisem i barvou ultimativně píší: „Židé, zmizte z Palestiny!“ Máme dalšího člena rodiny. Disputace jejich se točí kolem věcí hlubokých, o tom nad námi, o Šamajim, o Gehenně, o ráji a o peklu. „Ta naše Tóra, tedy přesněji celých „Pět pětin Tóry“ má tolik tváří a významů jako bylo Izraelitů na Siónu tehdy u toho. A to je naše prokletí i požehnání.“ "Každý velký prorok byl ve své době odpadlíkem a rebelem. Dogma je jen metla. Jsem věřící třech náboženství. Každé z nich má něco dobrého a každé z nich učí věcem, kterým uvěřit se rozum vzpírá. To jsem pochytil od toho Vašeho Aloise, mezi Araby známého jako Músa ar Rueili a vzal jsem si s jeho požehnáním jeho arabské jméno i tu jeho mezináboženskou toleranci. Potkal jsem ho kus odsud, na protějším břehu Jordánu. Oni mu všude vyčítali, že vždy chválí a obhajuje stranu, co zrovna nesedí u stolu. Křesťané tady v Jeruzalémě, že dává zapravdu Židům. Židé zas, že straní Arabům a ti zas naopak. Ale všude si ho vážili. Kus na stranu východní ho beduíni dokonce ustanovili náčelníkem kmene Beni Sachr. V tom se dost podobal tomu Vašemu Eskymo Welzlovi, co udělal podobnou karieru u Eskymáků. Ten Musil znovuobjevil pouštní zámek Kusejr Amra s figurálními malbami, což si prý Arabáci zakazují a to bylo v celém světě velké pozdvižení. A ještě od dvou dalších Čechů co se také tak trochu šťourali v tématu mezináboženské tolerance jsem se poučil, v knize pánů Hanzelky a Zikmunda: Světadíl pod Himalájem. Bozi a bůžci různých náboženských a filosofických směrů žijí v mnohostranně výhodné symbiose v Káthmandském ďolíku. Proto Vám schvaluji, že tak rádi a často cestujete po světě, to odjakživa stavělo mosty porozumění. Všude máte kamarády a do těch se nerado střílí." Je to docela ostuda ale i na tuhle pasáž z H&Z mě musel upozornit až tenhle Pšonek Músa, co utíkal v šestačtyřicátém přes Náchod, za vydatné pomoci Honzíka Masaryků, toho mladšího Honzy, až sem do Jeruzaléma.
Obdivně ještě vypráví o svém literárním idolu. Tony Judt se jmenuje a nikomu prý nenadržuje. Další jeho oblíbenec Amos Oz ve své Černé skřínce vytahuje na světlo boží a oprašuje staronovou myšlenku, vyplatit řádný obolus, nezřídka podruhé nebo již poněkolikáté, dvěma milionům arabů za jejich, svým způsobem ne vždy košer znárodněnou půdu a navrch jízdenku, kam si poručí. Na tom samozřejmě vydělají hlavně speditéři jako onehdy při zlaté horečce na Klondajku bordelmámy, kupci a hostinští. Ale kdo takový obchod posvětí? Na druhé straně nemá nikdo puvoár k takovému obchodu. A proto se přiklání spíše k názoru přizvat řádně zvolené stařešiny s dlouhým bílým vousem do Knesetu ve čtvrti Giv'at Ram, aby se podíleli na správě společného státu a nesli svůj díl zodpovědnosti za jeho budoucnost. Prostě pěkně smsknout prdele svoje na lavicích Knesetu ku straně, uskrovnit se a udělat jim flek. Šalom.
S ještě radikálnějším řešením přišel onehdá i P3k. Silově anektovat všechna sporná území a všemu obyvatelstvu garantovat stejná práva, včetně toho nejdůležitějšího, volebního. To jest vytvořit jeden stát s kolektivní zodpovědností všech jeho obyvatel. Nevím jestli mu to projde v Kneset ale za pokus by to stálo.
Příručku a návod antisemitům dává už sama Bible, Nový zákon - Kniha Ester. Rády v ní čítávají paranoiou postižení konspirátoři hlavně extrémistických politických stran. Stran s rasistickým programem na pravém i levém břehu. Komunistické, nacionální i fašistické. Výstižně to pojmenuje o pár let později Petr Vaďura a jeho hosté v jeho nedělní ranní Spirituále na rádiu Vltava (6. 6. 2021). Ke kořenům. Antisemitismus.
Nakonec nás ještě počastoval jednou krásnou vzpomínkou:
Židovská rodina Karnofskij, která emigrovala z Litvy do Spojených států, se slitovala nad jedním sedmiletým chlapcem a přivedla ho k sobě domů. Tam zůstal a strávil noc v jejich židovském rodinném domě, kde s ním bylo poprvé v životě zacházeno s laskavostí a něhou. Když šel do postele, paní Karnovski mu zazpívala ruské ukolébavky, které zpíval s ní. Později se naučil zpívat a hrát několik ruských a židovských písní. Postupem času se tento chlapec stal adoptovaným synem této rodiny. Mr. Karnofsky mu dal peníze na nákup prvního hudebního nástroje, jak to bylo zvykem v židovských rodinách. Později, když se stal profesionálním hudebníkem a skladatelem, použil tyto židovské melodie ve skladbách, jako je St. Nemocnice Jamese a jdi dolů Mojžíši. Malý chlapec vyrostl a napsal knihu o téhle židovské rodině, která ho adoptovala v roce 1907. A hrdě plynule hovořil jidiš. Na památku této rodiny a až do konce života nosil Davidovu hvězdu a řekl, že v této rodině se naučil, žít skutečný život a odhodlání." Tento malý chlapec se jmenoval Louis Armstrong.
K těm velkým myšlenkám byl servírován kumus – humus. Mešní víno bylo slabým odvárkem, smutek u stolu. Bethlém, na česko se vykládá "dům chleba", s prohlídkou kostela narození Ježíše Krista. Pastorální idyla. Procházíme tržištěm plným Palestinců. Končí Šábes. Chvatem profrčíme ortodoxní židovskou čtvrtí. Pejzatí odvracejí oči, aby nepohlédli na gójskou ženu. Všude je obrovský humus, jakoby šábes trvat několik měsíců. Domy setkávání - synagogy hučí jak úly. Ženy jsou permanentně těhotné, vdané mají vyholené hlavy a paruky, šaty jak z roku 1900. Každá má nejméně šest dětí a na zápraží růže z Jericha v květináčích. Celá čtvrť je plná JUDr. Josífků. V hospodě nás zdraví „Šimon Pánek“ otázkou: „Jako obvykle?“. Přemysl je skoro hodinu podezřele zasmušilý.
Načež můj milovaný tchán vytahuje odvážnou hypotézu. K pozvolné, ale neúprosné radikalizaci naší hostitelské komunity vede i to, že tito ortodoxní židé mají statisticky více ratolestí nežli ti tolerantnější, stejně jako u nás doma a brzy proto budou moci otáčet kormidlem z lavic Knesetu svojí většinou. A to je zlé, protože stejný trend možno pozorovat i mezi araby na straně druhé, toho ostnatého drátu, kolem kterého jsme dnes jeli. O mnoho let později tuto myšlenku vysloví i český profesor na katedře estetiky FF UK, Tomáš Kulka a ještě tuto hypotézu rozvede v tom smyslu, že se mladí těchto společenských komunit mezi sebou bohužel zřídka kdy žení, neprolínajíce se, což by nůžky neshod a různic pomalu otupovalo a přivíralo, ale naopak rozevírá. Názorové hrany se v rámci rodiny neomílají.
Cesta zpět do Y.H. nám velmi uběhla asi proto, že jsme ztratili směr. Všichni kromě Jirky. SHALOM. Den pátý Nemocnice a Hebrew University Hadassah. Vrchní sestra nám promítla film, kde Švorcová jezdila na bagru, abychom si zasloužili vitráže toho starého Rusa Chagalla. Tři roky je maloval přímo na sklo ve Francii a Německu vrstvičku po vrstvičce. Během šestidenní války zabloudilo i několik kulek (jistě ne náhodou) do východních oken a čtyři z nich rozbily. Chagall se vrátil se slovy: “Vaše starost jsou vojáci a válka, moje starost jsou vitráže.” Dalších dvanáctero měsíců trvala oprava. V jedné nechal jako memento díru po kulce. Židé měli asi nějakou slabost pro 12. Chagall začal malovat 12 vitrážových oken, na nich spodobnil 12 synů praotce Jácoba (máte je tady dokonce spodobněné se 12 jmény, ale i pomocí 12 barev (Reuben, prvorozený syn Jákoba, měl barvu světle modrou, Simeon tmavomodrou, Levi barvu světle žlutou, Judah barvu přisoudil světle červenou, Issacharovi zelená, Danovi připadla modrá, Gadovi tmavě zelená, Asherovi olivově zelená, Naphtalovi žlutá, Josefovi oranžová, Benjaminovi barva modrá. Zebulonovi patřila barva světle červenou. Těch dvanáct barev zřejmě Chagall vyšpekuloval podle anglických názvů drahokamů (emeralds, turquoise, sapphire, blue jacinth, agate, beryl, lapis lazuli and jasper) a aby jich bylo 12, tak uvažoval u každé gemy i jejich odstíny. Ta dvanáctka figuruje i v počtu izraelských kmenů. Je to číslo pozoruhodné, protože to není prvočíslo. U vchodu synagogy je pokladnička a od ní má 12 členů klíče. Zřejmě je to důsledkem nějaké židovské číselné symboliky. Škoda, že jsme se té zdravotní sestry v Hadassah na to nezeptali. Neřekla nám ani nic o té abstraktní zácloně, kterou jim namalovali americko - izraelští umělci (the Curtain of the Ark). Pokračovali jsem ten den návštěvou muzea Holokaustu - Yad VaShem na Mt. Herzel byly to smutné okamžiky, zejména v části věnované jeden a půl milionu zavražděných dětí, které nestihl náš Baťa přemístit do bezpečných zemí, kde měl filiálky. Člověk zde vejde do prostoru, kde se ve tmě v zrcadlech odrážejí světla svíček a do toho jsou čtena jména dětí, monotóním hlasem jako když se čtou zprávy. V Aleji Spravedlivých jsme našli eukalypt Schindlera a Pittera. Izraelské muzeum nás ohromilo sochami bolivijského malíře a sochaře Botery. Tisíce let staré záznamy hned tak jinde neuvidíte, jako jsou ve „Skříni knihy“ originály svitků, objevených v jeskyni Qumrán. S hlavou plnou bolavých myšlenek jsme využily čas, kdy nás naše průvodkyně opustila, naplnili jsme odpoledne procházkou do starého města Jeruzaléma. Návrat blaha jsme našli tam v arménské taverně. Večer nás čekala opět opulentní večeře s hodnostáři hostitelské asociace. Samozřejmě vše košer.
To košer kuchtění ukrývá jako mnohá jiná prastará pravidla hodně pravdy a racionálna. Dobře odkrvené a následně rychle prosolené maso vydrží v teplých krajích kolem Jeruzaléma mnohem déle. Zpomalujíce kažení tohoto.
U stolu s námi seděl 73-letý Žid z Karlových Varů, který zůstal sám z celé své rodiny. Mluvil ještě i krapet česky „Copak tu děláte?“ Tebe si tak poslat pro „semtele“. Jeho tvář se jasnila při vzpomínkách na všechna svá zaměstnání, zejména popisující jeho soukromou praxi. Něco ale pro něho bylo nepřijatelné. Byl zachmuřelý i když s námi sledoval hokej. Všichni jsme sledovali televizi a tloustli jsme. Tak jsme plni nečekaných dojmů raději volali domů. Spali jsme opět v hostelu Davidka. V den šestý vyrážíme směr Mare Mortuum ale hlavě k Masadě. Projíždíme pouští. Na radu Irči stále každý tahá 4 litry vody jako soumar. Je prý nutné pít málo ale často. Zastavíme se v té jeskyni či spíše továrně na svitky, co jsme viděli včera v muzeu. Do pouště Judské za monoteistickými kořeny, jako onehdy velevážený pan profesor Musil Alois musel. Jako jeden z mála permanentně v pokušení přihřávati si polívčičku při budování mostů mezi stoupenci toho Ukřižovaného s velkým „U“, trním korunovaného a Alláhovými, a co nám doma v Biskupcovce po něm zbyla pravá kudla s kukadly prorokovými, uhrančivými. Napříč pouští touto vehiklem podobným tomu, jakým filmový štáb „Jesus Christ Superstar“ přicestoval. Na kterýžto kultovní biják našeho dospívání jsme s Kytkou vyrazily ještě za hlubokého totáče až do Pešti již v roce sedmdesátém třetím století minulého.
O Masadě jsme předtím nic neslyšeli, i když je to tady vrchol historie v době krále Herodesa Velikého. Druhý velký exodus před kohortami Římanů převážně do Evropy ale i do Habeše a znovu i do Egypta kde koexistují pokojně s Kopty dodnes. Ti kdo zůstali, ne naježili, ale nahrbili kočičí hřbet nebo se utekli sem na Masadu. Trochu to připomíná i náš exodus ve čtyřicátém osmém, před nohsledy velkého bratra a šedesátém osmém před jeho tanky.
Píše se jednička na počitadle století po Kristu. Každý z nepálených střepů strašných losů dosvědčuje zoufalou devítinásobnou vraždu svých nejbližších spolubojovníků, posledních přeživších obránců Masady. Neb od svého jediného božstva mají striktně zapovězeno podlehnouti pokušení chtěného odchodu. Až ten úplně poslední se obětuje věčnému zatracení pro hřích sebevraždy. Tento placatý pahorek zvedající se z Judské pouště je nejdůstojnějším místem vojenské přísahy branců pro možné nebo spíše smutně pravděpodobné nové války Židovské.
De facto dohra studentského kamarádství a slepé důvěry Římského císaře Claudia k Herodovi Agrippovi, králi Židovskému. Po zničení druhého templu se tento kopec stal posledním místem, kde Židé odolávali Římu. Možná že si připomenete Feutwangerovu Židovskou válku a Josepha Flavia. Heroický konec povstání v Masadě v letech 73-74 popisuje jako jeden z mála ve své Válce Židovské, ač osobně v Judey v té době už nepřítomen. Pěkně za větrem, v Římě již hovíce si. Když Římané po mnoha měsících obléhání Masadu dobili, našli tam jen mrtvá těla. Sýpky byly plné a plné byly i cisterny s vodou. Židé volili raději smrt než otroctví - vyprávěla ovečka Ráchel a oči se jí leskly. Tehdá v osmdesátém jsem vzala kramle z krásně vyhřátého hnízdečka. Otec, řádný profesor na Université de Lausanne mě přemlouval. „Ty máš, holčičko moje na víc, kibucy jsou pro ty průměrné. Nevěřila jsem mu. Myslím, že pro to věčné študýrování nestihl obřízku svého vlastního srdce a svojí duše.“
My s Davidovou hvězdou jsme tu od nepaměti byli hlavně proto, aby na nás značná část světa opakovaně mohla házet svoje mindráky, frustrace a deficity. I svoje dluhy a to už od dob toho vašeho opěvovaného Karlíka IV. Vlastně už dávno před ním. Amos Oz k tomu dodává ve své posmrtně vydané knize Skok do prázdného bazénu.
Dnes stále existuje nejméně sto kibuců založených na kolektivním vlastnictví, které nepřešly do soukromých rukou a nestaly se z nich vesničky s domky a zahrádkami. Ve většině kibuců je nadále běžné kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, což bylo hlavní podstatou sociálně demokratické vize. Možná kibucy čeká v budoucnu další období rozkvětu. Lidé už nebudou tančit horu v jídelně a milovat se v noci na mlatě. To už je pryč. Ale možná půjde o dospělou verzi toho, o co se první průkopníci pokoušeli v dětinské formě. Nemusí to být na vesnici, a možná ani v Izraeli. Možná budou vznikat městské komunity, které se budou snažit zakládat společenství podobná širší rodině, budou zajišťovat oporu ve stáří, více se zajímat o druhé, zapojovat se do výchovy dětí. Vlastně existují už dnes: některá z mých vnoučat jsou součástí pozoruhodných městských komunit.
Nevím, jak vy, ale to, co vidím odsud, jsem viděl i v Aradu - spoustu lidí, kteří dřou do roztrhání, aby vydělali víc peněz, než kolik doopravdy potřebují, aby si mohli koupit zbytečnosti, jimiž by udělali dojem na lidi, které ani nemají rádi. Někteří toho začnou mít dost. Ne většina, většina bude dál soutěživá, taková je lidská povaha. Ale někteří budou hledat alternativu. A tihle lidé si možná z originálních myšlenek, které kibuc nabízel, vezmou za svou myšlenku široké rodiny, oproštěnou od snah změnit lidskou povahu, zavést absolutní rovnost, lézt lidem až do pokoje a zjišťovat, kdo má konvici a kdo ne. Koneckonců právě společnost, které se podařilo překonat úskalí společenské nespravedlnosti, zjistila, že za těmito skalisky se tyčí strmé útesy nespravedlnosti existenční. Jak to myslím? Že právě ve společnosti, která zrušila rozdíl mezi bohatou a chudou dívkou, se o to výrazněji projeví rozdíl mezi dívkou přitažlivou a nepřitažlivou. Co bude dělat dívka, která přitažlivá není? Půjde za výborem pro rovnost a řekne: „Já mám taky právo“? Říkám dívka, ale stejně tak bych mohl říct mladík. Tyhle věci napravit nelze. A doufám, že pokud se jednou, v jiném životě, myšlenka kibucu vrátí do hry, budou ji uskutečňovat dospělí lidé a ne pubertální mládež, která neví, co dělá. Lidé, kterým bude jasné, že snahy měnit základní rysy lidské povahy nikdy nedopadnou dobře. Většina o to nebude stát nikdy, ale menšině možná lze předložit trochu pozměněná pravidla hry... Při obědě v oaze Ein Gedi nám kozoroh okusoval boty. Inu jiný kraj jiný mrav. Dále ale jedeme za něčím opravdu unikátním. Mrtvé moře je neskutečně přesolené. Z polohy plavmo na břiše je obtížné vstát. Všichni vypadají jako špunty na vodě. Moře ustupuje a vysychá neuvěřitelně rychle, měsíc po měsíci. Kdysi prosperující hotel na jeho břehu je několik kilometrů vzdálen a má vytlučená okna. Nyní jsou z něho kasárna. Sotva jsem opustila na chvíli svého muže, je z něj tvor zmazaný bahnem. Na břehu jsou sirné lázně a mazlavé lázně. Koupaly se tam i dvě židovky a vůbec nevypadaly jako ty Feuchtwangerovy z Toleda. Jedna byla nahá a druhá měla plavky XXL. Normálně lázně jsou otevřeny dlouho, dnes je zavřeli, protože přijede Šimon Perez, až sem, na předvolební meeting. Tak jsme jeli do oazy pod Masadou, kde máme zajištěn nocleh. V bufetu ale neměli víno ani to řídké a tak jsme jen tak seděli mezi izraelskými vojáky. Měli hezké uniformy. Nekonečný koncert flašinetáře s nástrojem svým plným cikád k nám doléhal z nedalekého wádí spadajícího rovnou do Mare Mortuum. A do naší vysněné Petry na druhém jeho břehu snad někdy příště. Shalom. Den sedmý „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých hranách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svátý.“ Izraelský bagr den sedmý nesvětí, právě vytáhl z výkopu lžící plnou musulmanských artefaktů dokládajících územní nároky protistrany. Rychle nález zahrabe do vedlejší jámy. Palestinský by udělal to samé s židovskými ale takových bagrů je poskrovnu, tak tolik škody nenapáchají.
... u Jericha, kde rostou na nejúrodnější půdě v Judeji ty nejsladší datlovníky i nesčetné balzamovníky. Balzám se sbírá tak, že se ostrými kameny naříznou kmeny, takže z naříznutých míst odkapává. ... Flavius Josephus
Jedeme přes Jericho do kibucu Kfar Rupin. Dřív se jmenoval kibuc Masaryka. Jericho je palestinské, tak se v něm moc nezdržujeme. Kibuc je židovský, jeden z těch židovských postavených podle vzorů marxistických. Postavili ho v r. 1946 na místě, kde byly bažiny a malárie. Národ bez půdy nemůže být národem. Proto ho Židé zkultivovali s velkým nadšením. Nicméně společný majetek a stejná odměna za práci pro lidi přináší mnohé problémy. Děti tu od 13 let pracují na dětské farmě, pak jdou na vojnu a po ní jdou na univerzity. Kibuc je vyšle na roční stáž do světa. Přesto mnozí odtud odcházejí. Děti dříve ve školce s krytem, zůstávaly i přes noc. Do kibucu přicházejí i emigranti z Ruska. My objíždíme sádky s rybami kolem hranic s Jordánskem. Mezi dvěma elektrickými ploty proti infiltraci teroristů leží nášlapné miny. Palestinci na strážní věži na nás vesele mávají samopaly. „Je příměří a mír je pro ně nyní důležitější než pro nás“ říká nám Žid - Čech. Prý z Brna. V kibucu jsem se asi dobře neuvedla, když jsem si po sobě neumyla talíř. Jedeme k Jordánu, který na některých místech připomíná potok a není težké suchou nohou ho přejít. Místo, kde Jan Křtitel křtil Ježíše. Všichni dosud nepokřtěnci si polévají hlavy a pokukují po ozbrojencích na protějším břehu. Mladí včelaři v tom našem údolí Nedvězském, jsou zase křtěni prvním žihadlem již v poviánu, jako medvíďata, jak název toho údolí napovídá.Ráchel nám ještě tlumočí zprávy o památkách v Galilei. O místu Taghba a Kapernaum. Jsou tu místa sycení 5000 lidí, množení ryb a lámání chleba. Je hrozné horko, koupeme se proto v Galilejském jezeře - jezeře sladkém. Kousek od nás vrtulník s kameramanem honí hejno volavek. V kibucu také u sádek hnízdí volavky. Ty sežerou ročně 6 tun ryb. Jdeme spát do hostelu Karei-Deshe, asi 25 km od Libanonu. Bývalí emigranti si ještě vyprávěli o délce trestů za republiky. Den osmý Ten nejvyšší to kdysi stihnul za dní sedm, my za osm. Ráno pod olivovníky. Hlava bolí po tom včerejším vínku svatebním. Kdo dojde pro vodu? Ježíš se zvedá. Ostatní ale jeden přes druhého. „Proboha Ty néééé!!!” Jedeme se ještě podívat do Nazaretu. O tom ale psali předtím jiní. Pak už bylo nutné se vrátit na letiště Ben Gurion k odletu domů. Viděli jsme hodně, mnohé jsme se dověděli. Třeba i to, že za dob Mojžíše když někdo zemřel, tak na mrtvolu navršili kameny. Od těch dob si dávají Židé na náhrobek při návštěvě hřbitova kamínky. Dnes také víme, že obřízka je zákrok na chlapci 8. den po jeho narození a je to vlastně smlouva Abrahama s Hospodinem. O šabesu se nesmí nic dělat, ale výjimkou je právě obřízka. Nový rok symbolizuje obřízku Krista 25.12. každý rok. Mohli bychom ale vyprávět i o tisíci jiných věcech, ale jednou skončit musíme.S pozdravem Šalom = mír, pokoj. 5.5.96 Ahojka naše milé děti. Jsme pátý den na cestě. Izrael je docela bezpečná země. Viděli jsme místo, kde se narodil i kde je pohřben Ježíš. Příště pojedete Vy. Shalom, mamča. 6.5.96 Jerusalem. Cpeme to do těch děr ve Zdi nářků horem dolem. Co kdyby na tom přeci jen něco bylo. Jinak úspěšně uhýbáme kulkám. Zatím. Zítra pokračujeme kolem Mrtvého moře na Golanské výšiny.
Právě tam na břehu jezera Genezaretského si budoucí mesiáš nabrnknul Máří, odtamtud z Magdaly. Na každém kroku potkáváme Pepu Nováka. Většina domorodců nikdy neodkládá M16. Tomáš Vám vysvětlí, o co kráčí. Tata 7.5.96 To jak se o nás všude starají, připomínám zcela nezaslouženě, neb z nás v budoucnu těžko něco kápne. Nějaký ten ubytovací kontraktík k posílení přílivu turistů z naší malé zemičky, odpradávna s nadstandardně dobrými vztahy a podporou tohohle mladého státečku, atolu uprostřed arabského oceánu. Tak z toho až jednomu mrazí v zádech, jak snadno asi sklouznou mocipáni všech politických vyznání k sebestřednosti. Jak sladce chutná moc a post. Tata 8.5.96 Víte, co je nejlepší na Jeruzalému? Silnice na Tel Aviv.“ Ty pijoš kak Ruskyj, no ty nět Ruskyj, ty čornyj Amerikánskoj špion. Vede Mojžíš svůj vyvolený národ z Egypta, na novém místě se jich ptá:
"Tak co, zůstaneme? Líbí se vám tady?"
"Ne, nelíbí, nějak divně to tady smrdí!"
Jdou dál, po dalších dvou dnech:
"A co tady, zůstaneme?"
"Ne, tady to taky nějak smrdí!"
Jdou tedy dále a Mojžíš zase:
"Tak tady, ano?"
"Ano, zůstaneme - tady nic nesmrdí."
...a tak od té doby mají Židé čistý vzduch - a Arabové ropu! A ještě jedna obchodní o jarmulkách. deník konkurence
Petříkova Judea
přílohy
fotoalbum
historické mapy
Holy Land na webu
Jerusalem
Ariel Šaron
Spolustolovníci: Had, Naďa, Přemysl, Reezeess, Ája ...
