Putování k Masadě

Doc.MUDr Přemysl Paichl

„…neboť celou tuto zemi, kterou vidíš,

dám tobě a tvému potomstvu až na věky“

Starý zákon, Genesis, (I.kniha Mojžíšova. 13.15 )

vlajka

Když Mojžíš dal podle vstupního citátu tuto celou zemi Izrael mně i mým potomkům, píši zprávu o izraelské cestě pro své vnuky. Píši ji po deseti letech podniknuté cesty. V roce 1996 jsem měl sice ještě dobrou paměť, ale moc jsem toho o Izraeli před cestou nevěděl. V té paměti jsem měl spíše rozporuplné školní nebo knižní poznatky o tom, že židovstvo bylo v našich zemích Čechách i jinde v Evropě pronásledováno, že plzeňským židům naši předkové nedovolili z konkurenčních důvodů od 1504 ani v městě bydlet, že se za Židy z podezření pro vraždu musel postavit i Masaryk, jinak se však o Židech ve škole toho moc neučilo a moc vědeckého nebo hodnověrného ani nevědělo. Po válce jsme ani nevěděli, že jsme Židy v jejich sporu s Araby o vlast pomáhali vyzbrojovat. Proto jsme uvítali možnost se do Izraele podívat v rámci výměny hoteliétů, organizovanou panem Hadačem, kamarádem našeho Jirky a izraelskou Youth Hostels Association. Zdál se nám Stát Izrael při tehdy už mírnější arabské intifádě relativně klidnou zemí. Teroristický útok Arabů na autobus na jedné z hlavních jeruzalémských tříd jsme těsně před naším odletem z Prahy považovali za už ojedinělou událost.

Zřejmě jsme se ale mýlili a Izrael musel tehdy ještě považovat svou situaci za výbušnou, protože izraelští úředníci nás v odbavovací hale v Ruzyni skoro hodinu četnými otázkami „prověřovali“, za jakým účelem Izrael chceme navštívit. Na oplátku nám ohleduplně nedali berana do pasu, který by nám uzavřel cestu do arabského světa. Projel jsem desítky států ve světě, ale s tak důkladnou lustrací jsem se dosud nesetkal. Nevěděl jsem do jaké kategorie „úředníků“ státu, náboženství, národa či výzvědné protiteroristické instituce je mám zařadit. Nedozvěděl jsem se nic o nich, když nás znovu dlouhé minuty jiní úředníci zpovídali na letišti v Tel Avivu-Jaffo, což nás skoro rozlaďovalo.Trochu nás uklidnila naše průvodkyně, mladá Švýcarka Ráchel (hebr. ovečka), která nám jen vysvětlovala, že to je takový tamní obyčej. Nevysvětlila nám to jinak ani během dalších dní, kdy nás provázela s dobrou znalostí novohebejštiny (ivrit), angličtiny, němčiny, ovšem bez češtiny, kterou mluvili oni naši letištní zpovědníci.

Udělal jsem chybu, že jsem se na cestu důkladněji nepřipravil. Nevěděl jsem, že Izrael byl název hebrejských kmenů biblické doby podle svého praotce Jákoba, jehož druhým jménem bylo už tedy Izrael. Zdálo se mi skoro nepochopitelné, že Izrael je obecným názvem židů, že je to v užším slova smyslu název severní části Šalamounovy říše. Mohlo mne však varovat, že Izrael je hebrejsky „Bůh bojuje“ nebo „Bůh vítězí“. Teprve v izraelských dějinách jsem dnes po 10 letech s hrůzou zjistil, že toto bojování a občasné vítězství trvalo na 4.000 let.

Neměli jsme z domova zatím žádnou mapu, i když orientace v Izraeli byla v té době dost složitá. Existovalo tehdy ještě izraelské pásmo Gazy i území Západního břehu Jordánu, která okupoval stát Izrael r. 1967 v šestidenní třetí izraelsko-arabské válce, přetrvávaly diplomatické spory o syrské Golanské výšiny a o starou část Jeruzaléma. Od r. 1979 sice už nebyl okupován egyptský poloostrov Sinai.

Moje neznalosti před cestou zvyšovalo i to, že jsem neměl k dispozici závazný cestovní itinerář, na který bych se měl studiem připravit. Naše cestování stejně modifikovalo i to, že jsem některá města či místa nebo osady Palestinců a OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) nebyla „bezpečná“ nejen pro nás, ale i pro domácí .Některá místa nebyla zařazena do plánu našich výletů, i když rok před naším příjezdem byly izraelské jednotky stahovány z některých míst západního břehu (Westbank). Že to nebyly plané strachy o nás, dokládá nervozita i v řadách ortodoxních Židů, jejichž student několik měsíců před naším příjezdem dne 4.11.1995 zavraždil izraelského ministerského předsedu Jicchaka Rabin. Byla to také doba nejistot před plánovaným volbami v Izraeli koncem května 1996. Tak nás pro jistotu raději vodili po centrech dějin křesťanství, kde pro intifádu (povstání arabského obyvatelstva proti státu Izrael) jsme nebyli moc důležitým terčem.

Na 1.máje jsme byly s přistáním letadla v Izraeli teprve na začátku zneklidňujících dojmů, které by šlo  parafrázovat jako „Hic Israel, hic salta“. Byli jsme lační vlastních dojmů o státu Izrael, o národě, o Židech, o sionismu, o judaismu a jeho části s náboženskou bigotností. To vše a mnoho pozdějších otazníků jsme si zatím nepřipouštěli. Honem jsme si vyměňovali navzájem alespoň základní data o tom, že je to vlastně za zemi.

Stát Izrael (hebrejsky Medinat Jisra´el, arabsky dau – lat Isrá´il ) nepatří geograficky k Evropě. Je to přesně řečeno Západní Asie, že má jen na 20.400 km2, jen 5,4 milionu obyvatel (1995), že úředním jazykem zde je nejen hebrejština ale i arabština, ačkoli většina občanů mluví i anglicky, nebo rusky a nebo jinými jazyky přistěhovalců, že je to oficielně republika s jednokomorovým parlamentem (Knesset) se 120 volenými poslanci na 4 roky, s prezidentem Ezer Weizmanem (*1920), voleným na 5 let. Moc jsme si nebyli ještě jisti, že to je bohatý stát, kterému sice pomáhá finančně velká masa zahraničních židů, aby se vyrovnal s ohromnými náklady na zbrojení a obranu.Honem jsme si ověřovali, že židů je v Izraeli 82%, 14% muslimů a jen 3% křesťanů. Když jsem před odletem nahlédl do slovníku z r.1937, tak jsem předpokládal, že se tehdejší údaj o celkovém počtu 1/5 křesťanů v Jeruzalémě udrží až do našeho příchodu. Někdo zdůrazňoval, že urbanizace zde je přes 90%, že průměrný věk mužů zde je 75 let a žen 79 let. Počasí zde na lidi že je vlídné, subtropické, s teplotami v lednu 7 - 13 stupňů C, v červenci 23 – 30 stupňů C. To už v tom shonu příjezdu muselo stačit a byli jsme zatím zvědaví na Tel Aviv za letištěm.

Tel Aviv dnes se sousedním městem Jaffo (dříve biblický přístav Joppa) je druhým největším a snad nejmodernějším izraelským městem po Jeruzalému). Prohlédli jsme si staré i nové město a námořní přístav. Záviděli jsme Izraelcům Středozemní moře a brouzdali jsme se v něm. Do Muzea diaspory (které dokumentuje osudy Židů od jejich rozptýlení od r.7 př.n.l. až do založení státu Izrael v r. 1948) ani do Městského muzea a Helena Rubinstein Pavilion, jsme nešli, i když jsou to příkladná muzea umění. Izrael se rukama svých umělců dostává na špic světového umění. Doklád to nejen oblast funkcionalistické architektury, abstrakce v malířství (Shabai Haber, David Malkin), ve figurativním sochařství Israel Achiles a mnoho jiných, kteří přinášejí své moderní výtvarné koncepce do Izraele z celého světa někdejší diaspory. Izrael zaujímá přední místo i v kinematografii, viz jména Menahem Golana, Ephraima Kishona, Boaz Davidsona a jiných. V Tel Avivu zakořenila Izraelská národní opera, Izraelská filharmonie, Hudební divadlo. Od 1961 je už představován světu Mezinárodní hudební festival.

Vzdor všem těmto lákadlům jsem však nešli ani do komplexu Ha´aretz s exponáty izraelské vědy a techniky, skla, lidových uměleckých výrobků. Tlačil nás nedostatek času. Tenkrát jsem ještě mysleli, že na to bude čas snad až tam přijedeme podruhé.Ceny byly ale i pro našeho turistu velkosvětské.Měnou je šekel (JLS), který má 100 agorotů. Našince tehdy nelákala ani místní burza diamantů, i když jsme se doma prozíravě opřeli o platební kartu.

V Tel Avivu jsme potkali jen málo křesťanů a tak jsem si dal závazek, že tu statistiku podle náboženství v Izraeli alespoň trochu napravím tím, že já jako křesťan svého prvorozeného syna pokřtím pravou vodou z Jordánu.

“vyrovnejte cestu”

Když Jan vyrostl, vystoupil na poušti a hlásal křest na odpuštění hříchů. Když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby mu položili otázku: "Kdo jsi ty?", vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ty ten Prorok?" Odpověděl: ,,Ne.`` Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám sobě?`` Řekl: "Já jsem hlas volající na poušti: ,Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš." Někteří z těch poslaných byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?`` Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stoji ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." Tehdy přišel k Jordánu za Janem z Galileje Ježíš, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu v tom zabraňoval a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně!" Ježíš mu však na to řekl: "Nech, ať se to nyní stane, neboť tak je to třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." Později, když už byl Jan Křtitel ve vězení, vydal zas Ježíš svědectví o tomto muži, který nosil šaty z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Řekl zástupům: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Anebo jste vyšli uvidět člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ,Já posílám svého posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu před tebou. ` Skutečně, říkám vám: mezi zrozenými ze ženy nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel."

Škoda, že s námi nejel i druhý syn, který se také označoval jako bez vyznání. Pokusím se také náš Paichlovský Izrael doplnit spoustou fotografií, abych nemusel psát o něm celou novou knih. Začínáme ale fotografovat ne hypermoderní město, ale až perlu předního východu - Zemi zaslíbenou, pro ní mi byla dodatečným průvodcem kniha: Rogerson,J.: Země zaslíbená

Začněme proto i své vzpomínky až od hlavy Izraele, kterou jsem prohlédli důkladně:

Jeruzalém (hebrejsky Jrúšalajim, arabsky al-Kuds, řecky Hierosolyma)  je hlavním městem samostatného židovského království asi od r. 970, dnes  Státu Izrael, i když ne jako hlavní město podle mezinárodního práva.  Je centrem mnoha náboženství, které do budoucna by chtěli rozhodovat nejen o náboženství druhých a dokonce o státech na území tohoto města. Tak se to střídalo odedávna , protože sem přicházely nejrůznější směry z mnoha zemí a mnoha mocností. Nebyl centrem jen židovského národního a kulturního života za posledních 4.000 let., kdy ho král David učinil hlavním městem svého království. Vládl tady do dneška kdekdo ze sousedství i vzdálených mocností. Bourali a stavěli se tady opakovaně na stejných místech chrámy, zejména Šalamounovy. Od pádu Jeruzaléma a zničení druhého chrámu římským císařem Titem v roce 70 n.l. se datuje zde druhý chrám. Někteří zde jen neničili,  v r. 632-691 postavili arabští dobyvatelé pod vedení Omayada Khalifa na Chrámové hoře ((The Temple Mount) Skalní chrám (Omarovu mešitu, Dome of the Rock)).Zde všichni zanechali nějaké památeční stopy. Osmanský sultán Sulejmám vybudoval hradby starého města znovu v 16. století Až do r.1875 bylo to opevněné město s čtyřmi základními různými čtvrtěmi, kromě židovské, křesťanské, muslimské a nezapomeňte i na arménskou a dnes už bychom našli i jiné. Bylo toho tady hodně a museli jsme proto vybírat jen některé pevnosti, brány, kostely, kláštery, bazary, úzké uličky, muzea, synagogy, mešity a za hradbami tisícileté památky i supermoderní čtvrti. Město je to dnes o čemž svědčí i námi fotografované veduty. Na důkladnější prohlídky jsme moc času neměli a tak jsem většinou huhlali, že nemáme třeba dost času, např. pro delší prohlídku Hebrejské univerzity (jejíž komplex navrhoval sám Le Corbusier) a Světového židovského kongresu.

Centrum je sice dost staré, ale neměli bychom přehlédnout, že dnešní hradby zde stojí od let 1520-1560. Abychom vnikli do osmi hradbami opevněné části města musíme vstoupit některou z historických bran, které alespoň vyjmenuji podle tabulek po anglicku: The Danmascus Gate, The New Gate, The Jaffa Gate, The Zion Gate, The Dung Gate, The Golden Gate, The Lions Gate, The Herod´s Gate. Nijak ohromující nebyla pro nás Citadela z prvního století př.n.l. západně od starého města., spíše od ní výhled na promenádu (Rampark Walk) moderního města. Připomínám, že v Jeruzalému i jinde v Izraeli se musíme zvyknout na to, že neumíme číst jejich písmo a proto své poznání čerpáme z anglických nápisů.Teprve pak např rozumíme místním transparentům, vyhánějící pokojné turisty z čtvrti ortodoxních židů Mea Šearim.

Pak už jsme jen jezdili a jezdili. Něco jsme ale viděli spíše z dálky, např  Olivetskou = Olivovou horu s se starým židovským hřbitovem, obdiv nám naplnila oči známá synagoga a polikliniky Hadassa, kde jsou nádherná vitrážová okna ruského žida Marc Chagalla (1877-1985), toulali jsme se kolem parlamentu (Knesset). Navštívili jsme několik působivých muzeí (Národní muzeum, se svatyní knihy se svitky od Mrtvého moře, Yad Vašem s památníkem židovských obětí holocaustu). Měli jsme mimořádný dojem ze západní zdi (The Western Wall), kterou jsme už mnohokrát viděli v novinách doma. Snad nám připadalo zde spíše připadalo dětinské strkat popsané papírky do škvír kamenů, které však nebyly o nic dětinštější, než když si plzeňští studenti sahají na hlavičku andělíčka na mříži kaple plzeňské chrámu a věří, že uspějí při zkoušce ve škole.

Z arabských památek jsme viděli na chrámové hoře Dómu na skále (The dome of the Rock), Šalamounovy stáje jako zbytek druhého chrámu i mešitu (The El-Aqsa Mosque).

Ze židovské historie jsme toho viděli mnoho, že to ani nespočítám. Mnoho toho je rozptýleno po místech, kde byste to ani nečekali, třeba model Jeruzaléma v době druhého chrámu, (Temple) je hotelu (Holyland Hotel). Zatím nám se strany Arabů nehrozilo  nějaké nebezpečí, takže jsem začali chodit po městě sami

Z historie křesťanství toho bylo v Jeruzalémě k vidění o něco méně Pochopitelně. Skoro vše se opírá jen o mnohem pozdější, dodatečně publikované texty. Ježíš Nazorejský byl v křesťanské věrouce ztotožněn podle evangelií  s mytickou postavou jako Kristus (christos= pomazaný) přišel do Jeruzaléma údajně na oslavu velikonoc kolem r. 30 n.l. Ten údaj Velikonoce je dodnes překřtěn jako „Pesach“ na památku odchodu židů z egyptského otroctví. Poprvé zde prý Ježíš vešel do chrámu a jeho prvním činem bylo prý vyhnání penězoměnců a kupců z něj, k čemuž Židé všude ve světě měli blízko. Na to žádná památka není. Není ani hmotná památka na velikonoční večeři s 12 svými přívrženci jen se předpokládá, že to bylo v už neexistujícím domě u Sionu. Neviděli jsme ani místo dnešního rybníku Betesda, kde byly prý tenkrát ovčí rybníky s místem uzdravení chromého. Prošli jsem i místo, kde se rozkládala na hoře Olivové (Olivetské) zahrada Gethsemane, v níž byl údajně Ježíš zatčen. V této Gethsemanské zahradě, kde údajně zradil Jidáš Ježíše Krista, jsme alespoň mohli vidět sice prastaré olivovníky, kterým někteří přisuzují přes 1000 let, což nedokládá historii křesťanství začátku prvního tisíciletí. Dnes je zde jen velmi mladý kostel Všech národů (The Church of All Nations) a ruský ortodoxní chrám Maří Magdalény, které stojí v jedné její části.Vinou uplynulých tisíciletí jsme už nemohli obhlédnout ani dávný palác Hasmoneovců ( předáci židovského národa od r. 167 př.n.l. do 63.n.l.) -, kde byl Ježíš předveden před Heroda ani horní Herodův palác, tedy místo, kde římský správce Judeie Pilát Ježíše odsoudil. Nemohli jsme ho najít, protože byl při židovském povstání v době 67-73 n.l. pobořen a nikdy nebyl obnoven. Informace o některých hrobech nebo pozůstatcích někdy byly protichůdné a neřekla nám je ani ta kočka, která je hlídala.

Co bylo smutnějšího, nemohli jsme se přesně orientovat o místě místa popravy, o Golgotě. Mám to vše nějak popletené s kaplí Vzkříšení Páně a s bazilikou Božího Hrobu. Nebylo divu. Měli jsme však v duši spíše smutek z celé atmosféry v pověstném chrámu Božího hrobu (The Church of the Holy Sepulchre)., který nechala postavit až mnohem později Helena, matka císaře Konstantina. Chrám se totiž dělí na kulatý kostel Anastasis nad otevřeným hrobem Ježíšovým, na baziliku Martyrium a prostorem Calvarium, který mezi oběma, naznačuje místo ukřižování. Je to místo až pompézní symboliky, ohromující spíše temnotou smutku. Možná, že to je dáno i tím, že je to dnes vlastně až replika dvakrát přestavovaná v r. 1009 Kalifem Hakinem a 1149 křižáky Mnozí z nás však s velkým pocitem piety prošli a poklonili jsme se místu, kde zbyl údajně dodnes po kříži Ježíše Krista jakýsi umělecky zdobený otvor. Mne vyvedla však zde tradovaná zkazka o tom, že kdo bude lhát, přijde o ni  vložením své ruky do otvoru. Mně ruka neupadla, když jsem tam jako jiní turisté svou ruku vložili Naopak slzy do očí skoro každému se musí vtírat na Křížové cestě (Via Dolorosa) s připomínáním Kristových zastavení na uličce směřující k bazilice Božího hrobu.

Když to shrneme, tak v Jeruzalémě toho křesťanského z památek nebylo zase tak mnoho a dělalo to na nás skoro dojem, jakoby Řím na Jeruzalém zapomněl. Je tam sice mnoho rezidencí a klášterů, většinou ne římskokatolických. Možná, že to je i tím, že křesťanství má mnoho památek v dnešním Izraeli jinde mnoho. Škoda, že jsme alespoň připomínku křesťanského Jeruzaléma neviděli v podání  františkánských mnichů, kteří ji oživují na této cestě každý pátek  v úseku od Kostela bičování až po Chrám božího hrobu s devíti zastaveními ve via Dolorosa a pěti v Chrámu božího hrobu. Tak jsem si křesťanský Jeruzalém sám uchoval v paměti alespoň tím, že jsem si  z pietních důvodů vzal na svá ramena u jednoho domu evidentně zapomenutý těžký dřevěný kříž.

Více na fotografiích v knize: Jerusalem March of the living, The Israel Museum, Israel, 1996

Bethlehem

Z Jeruzaléma jsme podnikly za těch 11 hektických dní několik dálkových cest.

Ta první z nich zamířila k Betlému. Jinde jsme ani nemohli začít své putování než po místě zrození Ježíše, kterého svět vnímá spíše jako Ježíš Nazaretského a ne Betlémského. 

Betlém (Bethlehem, Bajt Lahm) se dostal do světových podle dějin pozemského světa z retrospektivy evangelií. Při dnešní naší cesté jsme nemohli o tom slyšet ani o slovo více, než  co bylo sebemenšího doložení vyvzpomínáno v evangeliích (Genesis 35.15) Snad navíc jen, že zde byla kolébka královského rodu Davidovců. Hlavním důvodem nejistoty v dnešním Betlémě bylo však nejspíše to, že Betlém byl do 1967 součástí Jordánska, což uchovalo zde jeho vliv pro arabskou Organizaci pro osvobození Palestiny. Betlém je jen 7 km jižně od Jeruzaléma. Našinec je zvyklý na roztomilé zpodobnění českých „betlémů“ Zde však najdete také údajnou stáj (stable) narození Ježíše, kterou byste pro samé ozdoby a tmu ani s největší obrazotvorností nepoznali. Stáj je zakomponovaná do kostela Narození páně

(Church of Nativity), který na tomto místě nechala postavit Helena, matka císaře Konstantina, v r. 385.n.l. Ani tu neuvidíte, protože dnešní stavba na tomto místě pochází až z dob císaře Justiniána I. Velikého (527-565) a některé malby jsou až z dob křižáckých., kteří prý nedovolili už moslimům do ní jezdit na koních. Od té doby až dodnes je nad v někdejší bájnou jeskyní ( Grotto of the Nativity) za závěsem i betlémská hvězda (Star  of Bethlehem), zvoní zde památné zvony (Bells of Bethlehen) a můžete se zde obdivovat dveřím ke svatým jeslím (Door of the Holy Manger). Kdyby tam místo všech cetek postavili naše prosté „jesličky“, tak by to poutníky hřálo u srdce jistě více.

Do Betléma jezdí však i mnoho poutníků židovských na cestu ke hrobu Jakubovy oblíbenkyně (favourite Rachel).. Při Betlému je v troskách sloupoví Herodia. Bylo by zde tedy dost toho co vidět.

O několik dní později naše druhá delší cesta z Jeruzaléma zamířila na sever. Na ní jsme jeli podle západního břehu Jordánu (Westbank). V této světově známé proláklině jsme  navštívili

Kibuc Kefar Masaryk, kde nás prováděl místní zaměstnanec, brněnský rodák, ukazoval nám Jordán a jeho východní břeh v Jordánsku a kibuc v Izraeli jako komuna = jako naše JZD budované podle sovětského vzoru., doslova je to „sebrání“.

Jordánské zastavení. Přímo na Jordánu jsme se zastavili na místě, kde údajně kolem r. 27. n.l. začal kázat Jan Křtitel, kde křtil příchozí z širokého okolí na znamení toho, že si přejí od Boha odpuštění svých zlých skutků. Tvrdí se, že když Jan Křtitel viděl mezi nimi i Ježíše, poznal v něm mesiáše – spasitele, o němž kázal a na jeho naléhání ho pokřtil. Potud Markovo evangelium a jiné.  Protože jsme měli stejně jet dále do Galileje, to města mládí Ježíše, to mne inspirovalo k tomu, že jsem na tomto krásném místě pravou jordánskou vodou pokřtil svého prvorozeného syna a snacha zase pokřtila mou ženu Nevím, zda jsem k tomu měl jako laik oprávnění. Dokument jsem o tom vydat nemohl. Dále jsme jeli do Nazaretu.od Jordánu směrem k Haifě.

Nazaret (Nazerat) leží  jen 30 km od pobřežní Haify. Zde jsme si prohlédli z mnoha novodobých městských svatyní a kostelů hlavně novodobou baziliku Zvěstování postavenou až v r. 1954, kde archeologové prý usoudili, že se zde zjevil Panně Marii archanděl Gabriel. Jinak jsme zde viděli kostel sv. Josefa, stojící údajně na místě Josefovy tesařské dílny, kostel zbudovaný nad studnou z níž viděla Panna Maria vytrysknout vodu, řecký ortodoxní kostel Nanebevzetí. Hlavně jsme si poprvé zde mohli prohlédnout pravé nefalšované arabské městečko, jak lidé bydlí a žijí a prodávají tisíce suvenýrů pro křesťanské turisty.

Další cesta nás vedla ke břehu Galilejského jezera do lázeňského městečka s minerálními prameny Tiberias (Tevreja). Zde nás udivilo, že jsme najednou 207 m pod úrovní hladiny moře.Ani jsme si moc neprohlíželi všechny synagogy, hrobky, ale nás udivila krása mozaiky,zobrazující znamení zvěrokruhu. Mimořádné pohledy nám poskytl místní aquedukt. Možná, že k tomu nezastavení přispělo to, že toto místo  patří k nejposvátnějším místům židovské historie. S krásným večerem na břehu jezera jsme se museli ubytovat. Druhý den jsme museli ještě pospíchat  na severní břeh Galilejského jezera do Kafarnaum.

Kafarnaum (Kefar Nahum)se chlubí stojící synagogou z 2. století n.l., kde předtím údajně Ježíš kázal, zázračně uzdravoval, alespoň o tom se zmiňuje Markovo evangelium I, 21-34, II, 1-12. Nad městem se zvedá do výše 90 m hora Blahoslavení, kde se traduje památné jeho kázání na hoře. Bylo to do obsazení Golanských výšin pohraniční město. Dál nás ale do obsazených Golan, kde pramení už nepustili.

Škoda, že v té době ještě  archeologové neobjevili snad nejstarší křesťanský kostel v Megiddu. Byl to k němu kousek, ale o jeho nádherných mozaikách z 3-4 století n.l. tehdy ještě nikdo nevěděl. Nad nimi totiž stálo vězení. Unikátností těchto mozaik je to, že zde dosud nebyly žádné kříže, i když je zde z kaménků složeno jméno Ježíše Krista.Zdá se tedy, že kříž jako symbol krutosti římského práva se stal teprve v 5. století hlavním symbolem křesťanství.

 

Třetí z dálkových cest mířila na jih a byla snad pro nás nejmimořádnější. Moc nás mrzelo, že jsme na cestě minuli Jericho  (Ariha.) Měli jsme k tomuto snad nejstaršímu trvale osídlenému městu světa jen 10 km. Historie ho vnáší do dějin v době 10.000 let př.n.l., v 8.000 už bojovalo jako pevnost s z kamene, Dnes se v bibli vzpomíná spíše jen jako zimní sídlo krále Heroda. Izraeli připadlo Jericho však až v r. 1967.

Ohromila nás však Judská poušť respektive Negevská poušt a její pohoří, ale hlavně Mrtvé moře v Kumránu. Jako finále v Izraeli jsem vylezli na Masadu.

Qumrán (Kumrán) je dnes jen jakousi rekreační osadou, letoviskem pro koupání v Mrtvém moři. Však jsme toho koupání se nemohli nasytit. Moje žena, která nikdy neuměla plavat, se zde nemohla utopit, ani kdyby chtěla. Nadnášela ji přesolená voda, aniž na kůži pálila. Jen na oči to nebyla moc příjemné. Kromě koupání bylo možno se na pláži pomalovat a snad i zlepšit své kožní choroby nebo bolavá kolena nějakými peloidy. To tmavé bahno pak snadno smyjete v  Mrtvém moři.

Kumrán ale měl nadobyčejnou minulost.  Byli zde essejci (essémi) židovská náboženská společnost od 2. stol.př.n.l. do 1.stol.n.l. Ti zde psali, modlili se a filozofovali a uchovávali v blízkých jeskyních své spisy, zatím zčásti objevené až v r. 1947. Známé jsou jako svitky od Mrtvého moře. Zahrnující výklady, řády, chvalozpěvy  v jazyce hebrejském a aramejském. Mohli jsme je vidět v Národním museu v Jeruzalémě.

Běžně se vždy mluví o Mrtvém moři (Bar al-Majjít). Není to však žádné moře, ale bezodtokové jezero ve Velké příkopové propadlině na pomezí Izraele a Jordánska. Dříve snad mělo rozlohu 1000 km2, dnes pravděpodobně asi jen polovinu. Jeho hloubka je na severní části až 400 m, ale na jihu sotva 2 m.Vždycky se uvádí, že má Jordán jako jediný přítok, ale z není to pravda, protože do jezera přitékají i z Jordánska mnohé potoky a řeka Arnón.

V pravdě je to voda mrtvá, bez ryb, které zde nemohou žít pro vysoký obsah minerálů, zejména solí kamenné, potaše, hořčíku a brómu.Zahustily se pouze výparem vody, které se odčerpává z Jordánu stále více pro celý Izrael. Hladina jeho je 411 m pod úrovní Středozemního moře. Bylo mnoho pokusů o to, prokopat jeho spojení se Středozemním nebo Rudým mořem. Vždy to ztroskotalo. Tady se válčí a ne domlouvá.Tak se tady alespoň koupe jako v atrakci světa č.1.

Finis coronat opus. I v Izraeli. I když se o Masadě v bibli nepíše, je pro Izrael vrcholem, vrcholem strmým, slavným, čestným.

Masada má v hebrejštině jméno „pevnost“, větší jméno však by mohlo znít jako hrdinství nebo obětování. Pevností byla jako vrchol 408 m nad Mrtvým mořem v letech 67 – 73 n.l. v době povstání proti Římu. Heroický boj o toto poslední útočiště Židů skončilo zde po dvou letech obléhání sebevraždou všech obránců, nejen mužů, ale i žen a dětí. Bylo jich už jen 1000 proti 15.000 římských vojáků. A protože víra jim zakazovala vztáhnout na sebe ruku, každý desátý, určený losem, usmrtil ostatní. Čest jejich památce.

 

Epilog:   Jeli jsme do Izraele za poznáním křižovatky kultury tří nejmocnějších náboženství -židovského, křesťanského a islámu Zjistili jsme však, že se zde od dob 20.století př.n.l. se zde jakoby postupně zkoncentrovaly hlavně dvě naprosté nekulturnosti současného světa do teroru, násilí, krve a zabíjení, a to bez naděje, že na této křižovatce bude někdy klid a bude se z ní naopak na věky rozsévat všechna špatnost do ostatních kontinentů. Napadali nás často ve spojení s podstatou bigotnosti náboženství otazníky definic národa, jako lidského společenství vzniklého na podkladě společného jazyka, území, ekonomiky činnosti, a psychického založení, projevující se v národní kultuře. Nic v těchto slovníkových definic není v knihách o příčinách degenerace všech náboženství v bigotnost, nebo chcete-li v ortodoxii, čili oddanosti bez výhrad církvím a vyznáním, ale i v nekritičnosti i nenáboženského učení a monopolu jakéhokoli myšlenkovému směru. Ta platí nejen tedy pro víry ale i vědy.

 Jinak Stát Izrael se stal po těch 11 dnech pro nás vzorem péče o historii, o památky, výkvětem umění, výstavnictví, péče o vědy a péče last but not least o své spoluobčany imigrující tam z daleké ciziny. Možná že si v péči o ně vzal stát za vzor zázrak, který učinil Ježíš nasycením 5.000 lidí dvěma bochníky chleba a pěti rybkami.

Dojmy z cesty do Izraele pomohla odstraňovat kniha, kterou jsem přečetl dnes po 10 letech: Atlas univerzálních dějin Židovského národa od časů biblických praotců do současnosti.

Byla to jinak co do krásy země, rozmanitosti památek, snad i filozoficky nejpoučnější zahraniční cesta, ale bohužel i nejsmutnější. Rostoucí smutek z této neustále bojující země v mé duši zahnal snad jen skutečně historický obrázek mé drahé polovice, která poprvé od svého narození zde plavala sama ve vodě, protože ji asi nadnášena nad lidskou špatnost slaná voda Mrtvého moře, snad ze soli slz nad tímto kouskem světa..

Přemysl 2006

Glosy pod zelenou čarou, aneb Chucpe Open.

Nic není úplně černobílé. Ani tohle bojiště není úplně přehledné. Není úplně jasné komu fandit, kde je dobro a kde zlo.

Od nepaměti za hlasem srdce svého poutníci putují, nejenom ti židovští ale převážně oni, a to od samého světa stvoření. Proto jsou také všude tak v hojném počtu ku spatření.

„Mé srdce dlí na Východě, mé tělo ale daleko na Západě je.“ Jehuda Halevi.

Předobraz tohoto útočiště lidu Izraele jsou běženci v Dominikánské republice. Když v roce 1938 nechtěl žádný jiný národ přijmout židovské uprchlíky, dominikánský vůdce Rafael Trujillo nabídl přijetí 100 tisíc Židů. Mezi lety 1940 a 1945 bylo vydáno 5 tisíc dominikánských víz, avšak pouze 645 Židů se vydalo do Dominikánské republiky. Uprchlíci usadili se v malém pobřežním městě Sosua.

Pořízená fotodokumentace těch poutníků a poutniček ne vždy zcela salonfähig, fotoškolometsky košer je. Občas zaostřeno zadní oko, rozostřeno popředí. Prostě přehmaty a překlepy, které až později povýšeny na záměr autorův.

"Samueli čti v srdci toho muže."

Událo se roku následujícího, co jsme o Velkých nocích zamířili s Terkou a Daliborem juniorem ve společnosti plavčíka a kuchaře Rupyho na palubě malé Fluggy k útesům Džebel el-Tárif u osady el-Kasr kousek pod Luxorem, kde na sklonku té druhé války objeveny byly fragmenty koptské knihovny, později zvané "z Nag Hammádí". Rok a půl před nalezením "svitků od Mrtvého moře" z Judské pouště u osady Kumrán na severozápadním pobřeží louže láku na slanečky, Římany zvané Asphaltitis a středověkými kartografy Mare Mortuum.

Možná nás vyprovokoval pan Feuchtwanger a jeho moudrá "Židovka z Toleda", možná Honzík Werichů a to jeho věčný, "A je to dobrý, pro nás, pro Židy?" Zjistit konečně, co měl za lubem.

Na Situs Terrae Promissionis z Dlážděnky od pana Hondia se už drahnou řádku let prášilo nad psacím stolem v Biskupcovce.

Pozvání pro české hoteliéry do Země zaslíbené byla taková výzva k aplikaci principů naivní tolerance Haškova hospodského Palivce na prakticky neřešitelný, po čtyři tisícovky let trvající průser soužití Mohamedánů a Izraelitů ve společné zemi a jednom poněkud těsném městě. Obou to kultur obřezaných a zákonitě tudíž osvícených. Mnohokráte se ukázalo, že to by šlo. Neb z důvěryhodného zdroje prosáklo: "Nejvyšší si nežádá aby byl obětován rozum."

"I Korán nabádá k vyslyšení vlastního srdce i rozumu, ne slepého následování mullů. Nenásledovat bezhlavě nic a nikoho."

Přesto nesnadný náboženský dialog zasejc zkolaboval a ke slovu přišly bazuky a výřečnost pana Kalašnikova. Jeho konverzační nadání bohužel dycinky předčí to u študovaných mírotvorců, i když ti za něj občas vyfasujou i cenu Nobelovu.

Svět vyvěšených sluchátek pouličních telefonů ve čtvrti ortodoxních mladíků s buřinkami, pejzy naondulovanými do prstýnků a uhýbavými pohledy spěchajících do modlitebny. Je to jen zloba, co podle Karlíka Krylů, „Židům krade oblázky“? Zabedněnci všech zemí spojte se. Dokazují si, že jen ta jejich cesta k Bohu je pravá a sousedova nepravá.

"Es gibt ein Ziel, aber Keinen Weg; Was wir Weg nennen, ist Zögern." Franz Kafka

"Peace will come, when the Arabs will love their children more than they hate us." Golda Meir

Postřehy:

- Miny a hnízdiště volavek na hranicích u koryta Jordánu.
- Hraniční řeka se po každoročních záplavách posouvá střídavě ve prospěch židovských osadníků nebo naopak musulmanů až o stovky metrů. Oba tábory tento rozmar svých bohů, bez reptání, akceptují.
- Rybáři v kibucích na hranici své rybníky při výlovu nevypouštějí. Na to je voda příliš drahocenná. Prostě čekají až přemnožení kapři, stříbrné a zlaté ryby o své vlastní vůli přepadnou do betonových kontejnerů. Kapr prý zde dorůstá, ne tři ale jen půl roku.
- V pohraniční džungli stojí ne levém břehu Jordánu strážní věže s arabskými hlídkami. Radostně mávají na pozdrav. Před nedávnem musel hlídat rolníky v kibucu na poli tank. Ale zkus i dnes přejít Jordán, řeku všech nadějí.
- Abdul na protějším břehu Jordánu za dvojitým ostnatým drátem píše rok 1374, ani křesťanstvo v tom věku nebylo výkvětem tolerance
- Vodu z Jordánu židovští osadníci přečerpávají do nádrží a v létě ji prodávají Arabům.
- Šejk ráno prodá půdu osadníkům a v noci je nechá podříznout.
- Oponenti osidlování i ve vlastních řadách.
- Rudé máky na obou březích Jordánu.
- Zázraky v kádi Galilejské.
- Pro Židy je magické číslo 12.
- Křest fotřík neodfláknul ponořivše všem po třikráte celou hlavu do Jordánu.
- Hotelu uteklo moře o kilometry a jsou z něho kasárna.
- Hoteliér ztratil botu v tekutých píscích a byl šťasten, že vyvázl holým životem.
- Dřevo z jabloně Sodomské.
- "Naše úzké uličky často prohrávají s pravým úhlem." = navigátor k čajovně na kopci Bethlémském.
- Mrtvé moře. Z polohy na břiše nelze vstáti a pohádka Sůl nad zlato tu asi díru do světa neudělá.
- Večeře ve vádí pod Masadou a nasvícenými solnými hřiby.
- Uplivnout si do odpočívající písčité plsti pouště Negevské na břehu Mrtvého moře a počkat maximálně deset minut než rostlinka vypučí, odkvete a zplodí nová semena. Nadržená je jak novicka čerstvě arestovaná v klášteře. Dobré jest býti v poušti plivníkem nebo alespoň zázračnou pouštní lilií - Aloe Vera. Přezdívané - krev bohů.
- Za Golanskými výšinami se schovávalo město, co dalo světu ocel mnohokráte překládanou jako těsto na jehličkové nudle od naší babky. Tam odněkud zněly po celou noc děla.
- Když se střelba nebude přibližovat, spěte klidně dál.
- Izrael raketami chrání své lidi, Hamás lidmi své rakety. Cyril Hősl.

Balfourova deklarace dala vznik Izraele hned po skončení světové války, té prvé.

A jak to viděl náš spiritus agens, múza ze Siónu, co bývala prvá u snídaně.

Svatební cesta Homolků po dvaceti letech, aneb za kaťušemi a zajordánskými Slovany do země Izraelské.

To, co se Vám teď pokusím povyprávět, odehrálo se veskrze v kulisách biblických.

1.máj 1996

Časně ráno, ještě dříve než Zemanovy průvody vpochodovali na letenskou pláň, jsme se začali přepočítávat na Ruzyňském letišti. Chyběl pouze maskot 5.oddílu Dalibor a jeho sqauw. Popletli si rafičky podnikatelských strojů časoměrných. Od nástupu do letadla nás dělilo pár všetečných otázek security: Kdože nám to balil kufr? Máte zbraň, drogy anebo jiných cestovních nezbytností. Vesměs jsme s čistým svědomím a bez zarudnutí mohli s klídkem vrtět hlavami.

... všecky věci v karnýřích a tlumocích našich (zdalibychom co proti zápovědi měli) přehledával a nic jiného nevzal, nežli co mu se hodilo a líbilo, jako hřebeny, štětičky, konfekty a jiné pilné potřeby k zdraví posilnění; tak nám toliko samých košilí zanechav ... Krištof Harant, 1584

V letadle Dalibor balil letušku. V polovině cesty se letadlo nebezpečně naklonilo napravo, neboť jsme objevili Olymp. Letiště Ben Gurion nás přivítalo 42 st.C. Omdlelé jsme odnesli do autobusu a jeli se ubytovat do Youth hostelu. Koupání v moři a opulentní večeře s prezidentem asociace hotelů pro mladé, sedmdesátiletým dorostencem. Komplot metuzalémů. Tel Aviv by night.

Krištof Harant: O přistání našem k zemi Svaté a vystoupení na břeh.

Rozběhli jsme se za světli přístavu v Jaffě, kolem piknikujících Arabů, kde to opravdu dýchalo. Jirkovi tlačí boty, nechtěl jít domů pěšky, proto jsme přijeli autobusem už hodinu před půlnocí. Pozdrav šalom jsme v arabské čtvrti hbitě zaměnili za salam alejkum. Podcenili jsme přípravu a poděkovat umíme jen jidiš, toda. Povykující prostitutky byly asi německé turistky.

Den druhý.

Snídaně v Youth Hostelu. Židovský řidič našeho mikrobusu si neustále žádá ribi, ribi, což je po našem marmeláda. Odjíždíme na Tel Aviv by day. Dědeček ztratil šroubeček z brýlí. Had svým orlím zrakem jej objevil, leč bylo to jen muší hovínko. Průvodkyně s netypickým jménem Rachel (Ovečka) nás opět vyvezla do starobylé Yaffy. Poklidná zahrádka na kopci nad Tel Avivem. Pokračujeme do muzea židovské diaspory v komplexu největší židovské university. Malý Jidiš student nás zdraví: „Ich bin Du“. Opáčíme: „To víš, že jo!“ Muzeum podává ucelenou historii židovstva až po dnešek, včetně dřevěných modelů existujících i neexistujících synagog včetně Prahy a Plzně. Oběd s neobyčejně štědrým přísunem těžkého vína. Příjemně znaveni odjíždíme na římské památky do Ceaserea, kde na nás zbyl jen 12 kilometrů dlouhý akvadukt. Ve městě Netanya musíme navštívit obchod s diamanty a shledáváme, že na okase ceny ještě nedosáhneme. Koupačka ve Středozemním moři. Řezáč alias Reezees a MUDr. Horáček sedící za námi, mluví jako speakeři z Evropy II., podobnost s nimi se jich však dotkne. Dědeček našel šroubeček. Káva, na místo z mohamedánské džezvy, ze zoufale šmucik konvice varné, potřikrát ze zásuvky vytažené, pro třetí vzkypění. Mátový čaj a krev Krystova v kafetérii, obsluhováni F.X. Doležalem. Veselé historky z doby mladosti, dědeček Přemysl a babička Naďa nestačí vyvalovat oči, jaké to měli syny bujaré. Klimatizace nesnesitelně rachtá, ale po vypnutí propuká šílený žár. Někde poblíž se v garáži právě rodí ICQ.

Den třetí - páteční

„Stály nohy naše v síních tvých, Jeruzaléme!"
A prchaly nohy, jak prchají od staroby, ale srdci se nechtělo v dál, jako se nechce od elegie.
Taž se bolně s Jeremiášem: „Jest to město to, o němž se dí, že jest nejkrásnější, jemuž se země těší?" — opakuj si zlobiv při každém kroku slova písma: „Nečistoty jeho jsou na nohách jeho" ... Jan Neruda: Obrazy z ciziny

Odjíždíme směr Jeruzalém kolem okupovaného pásma. Jsme však klidni, kdo lépe nás ochrání, než izraelská armáda.

„To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života..." Zjevení Janovo 21,23-27

Návštěva hrobu proroka Samuela. Duny gate vcházíme do starého města. Židovská část je chráněna několika policejními vozy, ukazujeme baťohy, ledvinky. Zeď nářků je oddělena pro muže a ženy. Tunel Asmomejských, u zdi nářků směřuje k pozůstatkům Druhého chrámu - z časů Herodových postaveného na troskách chrámu Šalamounova.

Starý rabín se od nepaměti dennodenně poctivě modlí u téhle Zdi nářků. Jednoho dne si toho všimnou novináři, přijede televize, dokonce i několik zvídavců až z Čech.
„Rabbi, vy se modlíte už hodně dlouho, že?"
„Jistě, skoro osmačtyřicet zim."
„Za co se modlíte nejvíc?"
„Za mír mezi Araby a Židy."
„A jaký z toho máte pocit?"
„Ale, jako bych mluvil do zdi."

Kryštof Harant, kap.25: Ten starý a předešlý chrám Šalomounův sloul "chrám páně" a "svatýně", ležel na hoře Moriah, a vystaven byl z bílého mramoru štukového, tak hladce v hromadu spojovaného, že se téměř žádného znamení, aby to skládáno bylo, poznati nemohlo. Dříví cedrové, rozličně řezané, toliko samo k tomu potřebováno bylo. Stěny, podlaha, střecha, oltář, 11 svícnův, 11 stolův, brány, pavlače a jiné potřeby vše zlatými plechy přetažené a obité byly, tak že se z daleka hledícím slunce z hory sněžné vycházeti, nežli střecha zlatá na bílém stavení býti zdála. 2. Par. 3. 4. 5. 7. A stavěl jej král Šalomoun sedm let pořád, dělníkův potřeboval 153.000. Ten chrám po 441 letech byl od krále Nabuchodonozora Babylonského z kořen vyvrácen a spálen, a stál 70 let pustý a nevystavený, jako i lid Israelský tolik let v zajetí Babylonském trval. Po těch 70 letech kníže Židovské jménem Zorobabel zase jiný chrám na prvním místě pořád 46 let tak slavně a nákladně stavěl, že jest tehdáž za nejpřednější všeho světa i od pohanstva (nerci-li Židův) jmín a držán byl (1. Esdrae 3. 5. 6.), kterýžto chrám po letech 354 od krále Antiocha Syrského zohaven, obloupen a na díle i pobořen byl. Však po třech letech udatný rek Judas Machabejský dobyl ho a vyčistil, opravil a zlatem a jinými drahými věcmi ozdobil, že jest poněkud prvnější slávy své dosáhl. Přes to pak všecko, aby před útoky nepřátelskými bezpečnější býti mohl, jej zdmi, baštami tak dobře zpevnil, že potom sám osobně byv od sta a dvadceti tisíc lidu pohanského v něm obležen, se obránil a jej nedobytý učinil. 1. Macch. 6. Joseph. 14. ant. 8. et 7. bell. 4. 9. Po 100 letech byl na den sobotní židovský od slavného knížete Římského Pompeja vybojován a zlezen, tak že v něm do 12.000 Židův tehdáž pobito bylo, a Pompejus s některými hejtmany svými po všem chrámě se procházel, i do svatyně svatých všel, poklady a bohatství v něm spatřil, jim se divil, ale nic odtud nevzal, nýbrž chrám vyčistiti, a služby v něm jako prvé konati poručil. Po několika letech, když se chrám místem zsul a bořil, Herodes, král Židovský, léta šestnáctého před narozením Krista pána, to jest 46, nežli pán Kristus kázati začal, všecken chrám obnovil, a znova v devíti letech a šesti měsících vystavěl. Byl pak ten poslední chrám Herodesův větší, krásnější a mnohem pevnější nežli první Šalomounův, jehož Josephus a Egisippus lib. 1. cap. 35. 36. dosti vypsati a vychváliti nemohou. Stavení z mramoru výborného rozličných barev, dříví drahého a zlatem a stříbrem hojně ozdobené bylo, zdi vůkol všecky z mramoru, a trojí věže, v každých zdech nárožní čtyry, na 400 loket vysoké, a jiné tak náramně vysoké, že kdo s nich do údolí Kidron hleděl, tomu oči pocházely a dolů zrak jeho dostačiti nemohl. Joseph. 15. ant. cap. 14. A na tu nejvyšší věž byl Kristus pán od ďábla uveden, kterýž k němu řekl: "Jsi-li syn boží, spusť se dolů." Mat. 4. Bran do něho a v něm bylo mnoho, některé 90, některé 80, 60, 40, 20 loket zvýší, 40, 20 široké, všecky zlatými a stříbrnými plechy obité, a některé z kovu lité, tak že dvě stě mužův každého dne brány u chrámu otvírati a zavírati musilo.

Procházíme vykopávkami domu židovského hodnostáře. Poslední večeře Páně a hrob krále Davida. Hora Olivetská, židovský hřbitov, zahrada Gethsemanská s 2000 let starými olivovníky, prý. Poslední dějství té neslavné mise s dobrým koncem, na horu plnou dobře vyschlého božího dřeva.

Kryštof Harant Hora Olivetská leží od Jerusaléma k východu slunce, vzdálí cesty dne sobotního a jakž Josephus Antiquitat píše, a ji pěti honův a vrch hory šesti honův pokládá. Byla hora vysoká a okolo Jerusaléma nejvyšší, s níž se všecko město a ulice v něm spatřiti mohly a podnes mohou; jest úrodná, stromoví olivového (odkudž Olivetská nazvána), fíkového, palmového, citronového, pomorančového, bobkového, cypřišového, granátového, mandlového a myrtového hojnost; obilí všelijakého, vinic a kvítí vonného dostatek na ní roste, a však místem jest skalnatá. Na vrchu té hory král David, utíkaje před synem svým Absolonem, s pláčem a bosýma nohama bohu se modlil. Na témž vrchu syn jeho Šalomoun vystavěl výsost Moloch modle, a jiným modlářstvím jej zprznil. Jaké skutky Kristus pán a spasitel náš na něm konal, to níže pořád poznamenáno se najde. Jdouce tedy nahoru, přišli jsme na rovné místo, kamením narovnaným ohražené, jakoby se tu teprv kostelík stavěti měl; pravil nám o něm vicarius, žeby na tom místě, jeda Kristus pán na oslátku do Jerusaléma, plakati a města litovati měl, slovy: "O kdyby poznalo i ty" atd., jakž o tom sv. Lukáš 19. kap. šířeji vypisuje. Do té hradby na to místo nesměli jsme vjíti pro Turky, že to místo sobě posvěcené a svaté drží; toliko před tou zídkou jsme klekli, a jak kdo mohl, nábožně se pomodlili. Načetl jsem od brány sv. Štěpána, skrze niž jsme šli, až k tomu místu pět set krokův. Odtud jdouce tři sta krokův dále nahoru, přišli jsme na místo, kde jsou apoštolé páně Symbolum fidei, totiž dvanácte článkův víry křesťanské, počínající se "Věřím v boha otce" atd., jednomyslně složili; nyní není tu nežli rum a kamení; ač jiní jistí, že jest na hoře Sion, jakž doleji oznámeno bude, skládáno bylo. Od toho místa výš nahoru se berouc, na osmdesáte kročejův, přišli jsme na místo, kde pán Kristus učedlníkům svým modlitbu svou "Otče náš" atd. vydati a je jiným dobrým věcem učiti ráčil, jakž to z počátku kapitoly sv. Matouše 5. až do 8. poznati se může. Znáti, že tu někdy kaplička byla, ale nyní všecka pobořena jest. Jdouce dále nahoru okolo sta krokův, přišli jsme k místu, na kterémž Kristus pán seděti ráčil, když k němu učedlníci přistoupili, totiž sv. Petr, Jan, Jakub a Ondřej, tážíce se na znamení příchodu jeho posledního a světa skonání. Z toho místa nejlépe se vidí položení města a nynějšího chrámu Šalomounova, jejž Turci drží a do něho žádného křesťana nepouštějí, tak že jsme odtud zevnitřní stavení jeho, dvorec vůkol něho, a někdejšího chrámu Šalomounova místo dosti dobře spatřiti mohli a na tom přestati musili. Sjití s hory Olivetské. Betfaje. Betania. Hrob Lazarův, dům jeho. Dům Šimonův. Hřbitov Židů. Od toho místa vzali jsme před sebe cestu k Betanii, a jdouce s druhé strany vrchu, viděli jsme z daleka proti východu díl Mrtvého moře; potom sšedše dolů, nechali jsme hory Olivetské na pravé straně, obracejíce se k Betfaji. Však na cestě při stráni vrchu potkaly se s námi dvě turecké ženy aneb sedlky, nesoucí veliký košík čerstvých fíkův na trh do města. Tu my ustavše od chůze i od horka, s velikou chutí všecky ty fíky jsme od nich za dva majdyny, to jest jakoby u nás za šestnáct bílých peněz, koupili, a zasadili jsme se tu na zemi okolo jakéhos širokého kamene, na kterémž nám je vysypaly; dalo se nás deset osob do nich, a velmi dobré byly. Nicméně čtvrtého dílu jsme jich snísti nemohli, tak že vstavše odtud, na tom kamenu jsme jich nechali a odešli, jdouce přímo k místu Betfaji. Bylo pak Betfaje ves při hoře Olivetské, nedaleko od cesty, kteráž z Betanie do Jerusaléma vedla, obydlí a v držení kněží Jerusalémských. To slovo Betfaje znamená, jakž někteří vykládají, "dům fíkův", a to od množství úrodných fíkův, kteříž tam v hojnosti rostli a podnes vůkol rostou; jiní vykládají "dům úst" aneb "dům smírce, orodovníka aneb prostředníka", jakoby mesiáše Krista pána (kterýž v té vsi oslici a oslátko sobě přivesti poručil, na ně vsedl, jel do Jerusaléma, aby je z manství ďáblova vysvobodil) duchovním smyslem znamenalo. Nyní tu není viděti než rumy a hromady kamení. Betfaje od místa vstoupení Krista pána na hoře Olivetské jest okolo půl míle vlaské, aneb půl čtvrti míle naší české. Odtud šli jsme předce dolův po té stráni hory Olivetské k východní straně, a nedaleko pošedše, ukazovali nám místo, kde Kristus pán učedlníkům svým řekl: "Ej vstupujeme do Jerusaléma." Potom byvše proti Betanii, uchylovali jsme se na levou ruku, a v tom nás potkali dva Arabové opatření luky a šípy, ti na krátce chtěli od nás peníze míti; vicarius pak, ješto dobře arabsky uměl, počal jim odporovati a odmlouvati, až je vždy spokojil, ukázav jim na ony nedojedené fíky, kteréž jsme na cestě nechali, ty aby sobě za to vzali. Nevím pak, zastihli-li jsou je či nic, šliť jsou tam, a my dobrý jsme před nimi pokoj měli.

Reezees a MUDr. Horáček mají krátké kalhoty, tak je opět nikam nepustí. Irča mi radí, abych jim půjčila sukni. Namítám, že bych poté stála venku jen v nedbalkách. Pohled na staré město od Golgoty po Templ, arménskou a židovskou čtvrť. Máme volno, vracíme se Jaffa gate do muslimské části. V Medíně plné křivolakých uliček nám proradný Arab vymění dobrou tamburínu za polámanou. Chrám Holy Sepulcher, Božího hrobu. Děda strká ruku do otvoru, aby nám dokázal, že jediný z nás je poctivý. Věřící olíbávají vše, včetně desky, kam položili Krista, když ho sňali z kříže. Do místa Kristova hrobu pouštějí po čtyřech. Střídá se zde procesí Františkánů, hezky zpívají. Řád, který nemůžeme identifikovat, zpívá falešně. V jeskyni je hrob Josefa, alespoň to říká svatý muž, který nás nechá sáhnout na zadní stranu Ježíšova posledního spočinutí. Mátový čaj. Je šábes. Ortodoxní ruští židé mají kožešinové jakoby papachy, podkolenky a pruhované kaftany. Kupodivu jsou otevřené pubs. Večeře s židovskou mládeží. Zpívají Shalom, Shalom. Už zase pijeme Kristovu krev a přemítáme o Izraeli. Nad námi vyšla hvězda Davidova.

Páteční večer – začíná šábes – svátek pro regeneraci duše. Ženy za okny, odvrátivše pohled svůj od svíce zapalují tyto. Pod dveřmi šeptem prosakují žalmy – propletence liturgie a hlavolamů. Abeceda tamní k tomuto přímo vybízí, každé písmeno je zároveň i cifrou. Ale nutno obrniti se trpělivostí jako křižáci před vraty Svatého hrobu.

Den čtvrtý

Začínáme na chrámovém pahorku, významné to místo pro Židy, Islám i křesťany. Židé spojují jej s obětí Izáka i s místem obou chrámů. Pro křesťany je místem, kde vyučoval Ježíš. Pro muslimy je to třetí nejvýznamnější místo víry po Mekce a Medíně. Zouváme se a vstupujeme na modlitební koberce velké mešity EA-AKSA pro pět tisíc muslimů. Syndrom zapálené cigarety 1969, tzv. jeruzalémský syndrom. Muslimská kamenná kazatelna. Pro modlitby pod širým nebem. Skalní chrám se svatým šutrákem uprostřed s otiskem kopyta Mohamedova koně Buraka, otiskem palce archanděla Gabriela, který bránil Mohamedovi v cestě do nebe. Studna duší s hlasy mrtvých. Via Dolorosa – Kalvárie – čtrnáct zastavení Ježíše. Krista před ukřižováním. Opět jsme v kostele Božího hrobu, tentokráte na střeše s koprem ve velikosti stromu, který nedokáže určit ani vrchní zahrádkářka. Díra, do které strkáme ruku postupně všichni, měla jiný účel – byla místem, kde stál Ježíšův kříž.

Kryštof Harant, kap.20: Ač někteří píší, že drobet málo příze k západu stranou, a od díry, do které kříž Krista p. vstaven byl, okolo čtyř krokův s pravé strany i též s levé, stojí dva nevysoké sloupky kamenné a okrouhlé, s každé strany jeden, žeby na těch místech státi měly, kde stály kříže těch dvou lotrů, kteří s Kristem pánem ukřižováni byli, kromě kříže vypodobeného Krista pána, kterýž něco málo příze k východu v skále stojí; a v staré díře skály nic není, ta jest sama o sobě v skále okrouhlá, coby se dvě pěsti v okršlku směstknati mohly, na dvě pídi hluboká, na svrchu mědi osazená a obitá, proto aby ji žádný neobrážel; nebo do tohoto času jižby ji sami poutníci, by co hora velká byla, dávno po malých kouscích odrážejíc odnesli. A jak Joh. Pascha, Joh. Montevilla a jiní píší, že před lety stříbrným plechem obitá byla s tímto textem, kterýž podnes na měděném vyrytý zůstává.

Máme ještě čas před obědem. Samozvaný vůdce K.P. vleče ostatní členy výpravy křivolakými uličkami medíny. Pak ještě uličkou s krámky zn. „šmutrs“, jak tady říkají všemožnému cajku. Úprkem dorážíme na místo srazu, kde čekají ostatní ožehnuti sluncem. Sypeme si popel na hlavu.
Při obědě P.P. potkává své ztracené polské dvojče. Máme dalšího člena rodiny.

"Každý velký prorok byl ve své době odpadlíkem a rebelem. Dogma je jen metla. Jsem věřící třech náboženství. Každé z nich má něco dobrého a každé z nich učí věcem, kterým uvěřit se rozum vzpírá. To jsem pochytil od toho Vašeho Aloise, mezi Araby známého jako Músa ar Rueili a vzal jsem si s jeho požehnáním jeho arabské jméno i tu jeho mezináboženskou toleranci. Potkal jsem ho v Jordánsku. Oni mu všude vyčítali, že vždy chválí a obhajuje stranu, co zrovna nesedí u stolu. Křesťané tady v Jeruzalémě, že dává zapravdu Židům. Židé zas, že straní Arabům a ti zas naopak. Ale všude si ho vážili. Kus na stranu východní ho beduíni dokonce ustanovili náčelníkem kmene Beni Sachr. V tom se dost podobal tomu Vašemu Eskymo Welzlovi, co udělal podobnou karieru u Eskymáků. Ten Musil znovuobjevil pouštní zámek Kusejr Amra s figurálními malbami, což si prý Arabáci zakazují a to bylo v celém světě velké pozdvižení. A ještě od dvou dalších Čechů co se také tak trochu šťourali v tématu mezináboženské tolerance jsem se poučil, v knize pánů Hanzelky a Zikmunda: Světadíl pod Himalájem. Bozi a bůžci různých náboženských a filosofických směrů žijí v mnohostranně výhodné symbiose v Káthmandském ďolíku. Proto Vám schvaluji, že tak rádi a často cestujete po světě, to odjakživa stavělo mosty porozumění. Všude máte kamarády a do těch se nerado střílí."

Je to docela ostuda ale i na tuhle pasáž z H&Z mě musel upozornit až tenhle Pšonek Músa, co utíkal v šestačtyřicátém přes Náchod, za vydatné pomoci Masaryka, toho mladšího Honzy, až sem do Jeruzaléma.
Obdivně ještě vypráví o svém literárním idolu, Tony Judt se jmenuje a nikomu prý nenadržuje.
K těmto velkým myšlenkám byl servírován kumus – humus. Mešní víno bylo slabým odvárkem, smutek u stolu. Betlém s prohlídkou kostela narození Ježíše Krista. Pastorální idyla. Procházíme tržištěm plným Palestinců. Končí Šábes. Chvatem profrčíme ortodoxní židovskou čtvrtí. Pejzatí odvracejí oči, aby nepohlédli na gójskou ženu. Všude je obrovský humus, jakoby šábes trvat několik měsíců. Domy setkávání - synagogy hučí jak úly. Ženy jsou permanentně těhotné, vdané mají vyholené hlavy a paruky, šaty jak z roku 1900. Každá má nejméně šest dětí a na zápraží růže z Jericha v květináčích. Celá čtvrť je plná JUDr. Josífků. V hospodě nás zdraví „Šimon Pánek“ otázkou: „Jako obvykle?“. Přemysl je skoro hodinu zasmušilý. Cesta zpět do Y.H. nám velmi uběhla asi proto, že jsme ztratili směr. Všichni kromě Jirky. SHALOM.

Den pátý

Nemocnice a Hebrew University Hadassah. Vrchní sestra nám promítla film, kde Švorcová jezdila na bagru, abychom si zasloužili vitráže toho starého Rusa Chagalla. Tři roky je maloval přímo na sklo ve Francii a Německu vrstvičku po vrstvičce. Během šestidenní války zabloudilo i několik kulek (jistě ne náhodou) do východních oken a čtyři z nich rozbily. Chagall se vrátil se slovy: “Vaše starost jsou vojáci a válka, moje starost jsou vitráže.” Dalších dvanáctero měsíců trvala oprava. V jedné nechal jako memento díru po kulce. Židé měli asi nějakou slabost pro 12. Chagall začal malovat 12 vitrážových oken, na nich spodobnil 12 synů praotce Jácoba (máte je tady dokonce spodobněné se 12 jmény, ale i pomocí 12 barev (Reuben, prvorozený syn Jákoba, měl barvu světle modrou, Simeon tmavomodrou, Levi barvu světle žlutou, Judah barvu přisoudil světle červenou, Issacharovi zelená, Danovi připadla modrá, Gadovi tmavě zelená, Asherovi olivově zelená, Naphtalovi žlutá, Josefovi oranžová, Benjaminovi barva modrá. Zebulonovi patřila barva světle červenou. Těch dvanáct barev zřejmě Chagall vyšpekuloval podle anglických názvů drahokamů (emeralds, turquoise, sapphire, blue jacinth, agate, beryl, lapis lazuli and jasper) a aby jich bylo 12, tak uvažoval u každé gemy i jejich odstíny. Ta dvanáctka figuruje i v počtu izraelských kmenů. Je to číslo pozoruhodné, protože to není prvočíslo. U vchodu synagogy je pokladnička a od ní má 12 členů klíče. Zřejmě je to důsledkem nějaké židovské číselné symboliky. Škoda, že jsme se té zdravotní sestry v Hadassah na to nezeptali. Neřekla nám ani nic o té abstraktní zácloně, kterou jim namalovali americko - izraelští umělci (the Curtain of the Ark). Pokračovali jsem ten den návštěvou muzea Holokaustu - Yad VaShem na Mt. Herzel byly to smutné okamžiky, zejména v části věnované jeden a půl milionu zavražděných dětí, které nestihl náš Baťa přemístit do bezpečných zemí, kde měl filiálky. Člověk zde vejde do prostoru, kde se ve tmě v zrcadlech odrážejí světla svíček a do toho jsou čtena jména dětí, monotóním hlasem jako když se čtou zprávy. V Aleji Spravedlivých jsme našli eukalypt Schindlera a Pittera. Izraelské muzeum nás ohromilo sochami bolivijského malíře a sochaře Botery. Tisíce let staré záznamy hned tak jinde neuvidíte, jako jsou ve „Skříni knihy“ originály svitků, objevených v jeskyni Qumrán. S hlavou plnou bolavých myšlenek jsme využily čas, kdy nás naše průvodkyně opustila, naplnili jsme odpoledne procházkou do starého města Jeruzaléma. Návrat blaha jsme našli tam v arménské taverně. Večer nás čekala opět opulentní večeře s hodnostáři hostitelské asociace. Samozřejmě vše košer.
To košer kuchtění ukrývá jako mnohá jiná prastará pravidla hodně pravdy a racionálna. Dobře odkrvené a následně rychle prosolené maso vydrží v teplých krajích kolem Jeruzaléma mnohem déle. Zpomalujíce kažení tohoto.
U stolu s námi seděl 73-letý Žid z Karlových Varů, který zůstal sám z celé své rodiny. Mluvil ještě i krapet česky „Copak tu děláte?“ Tebe si tak poslat pro „semtele“. Jeho tvář se jasnila při vzpomínkách na všechna svá zaměstnání, zejména popisující jeho soukromou praxi. Něco ale pro něho bylo nepřijatelné. Byl zachmuřelý i když s námi sledoval hokej. Všichni jsme sledovali televizi a tloustli jsme. Tak jsme plni nečekaných dojmů raději volali domů. Spali jsme opět v hostelu Davidka.

V den šestý

jsme vyrazili směr Mare Mortuum ale hlavě k Masadě. Projíždíme pouští. Na radu znalých stále každý tahá 4 litry vody jako soumar. Je prý nutné pít málo ale často. Zastavíme se v té jeskyni či spíše továrně na svitky, co jsme viděli včera. Do pouště Judské za monoteistickými kořeny, jako onehdy velevážený pan profesor Musil Alois musel. Jako jeden z mála permanentně v pokušení přihřávati si polívčičku při budování mostů mezi stoupenci Kristovými a Alláhovými, a co nám doma v Biskupcovce po něm zbyla pravá kudla s kukadly prorokovými, uhrančivými. Napříč pouští touto vehiklem podobným tomu, jakým filmový štáb „Jesus Christ Superstar“ přicestoval. Na kterýžto kultovní biják našeho dospívání jsme s Kytkou vyrazily ještě za hlubokého totáče až do Pešti již v roce sedmdesátém třetím století minulého.
O Masadě jsme předtím nic neslyšeli, i když je to tady vrchol historie v době krále Herodesa Velikého. Druhý velký exodus před kohortami Římanů převážně do Evropy ale i do Habeše a znovu i do Egypta kde koexistují pokojně s Kopty dodnes. Ti kdo zůstali, ne naježili, ale nahrbili kočičí hřbet nebo se utekli sem na Masadu. Trochu to připomíná i náš exodus ve čtyřicátém a šedesátém osmém před tanky sovětskými.
Píše se jednička na počitadle století po Kristu. Každý z nepálených střepů strašných losů dosvědčuje zoufalou devítinásobnou vraždu svých nejbližších spolubojovníků, posledních přeživších obránců Masady. Až ten úplně poslední se obětuje věčnému zatracení pro hřích sebevraždy. Tento placatý pahorek zvedající se z Judské pouště je nejdůstojnějším místem vojenské přísahy branců pro možné nebo spíše smutně pravděpodobné nové války Židovské.
De facto dohra studentského kamarádství a slepé důvěry Římského císaře Claudia k Herodovi Agrippovi, králi Židovskému. Po zničení druhého templu se tento kopec stal posledním místem, kde Židé odolávali Římu. Možná že si připomenete Feutwangerovu Židovskou válku a Josepha Flavia. Sto posledních Židů se navzájem pozabíjelo, protože jim náboženství zakazuje sebevraždu. Když Římané po mnoha měsících obléhání Masadu dobili, našli tam jen mrtvá těla. Sýpky byly plné a plné byly i cisterny s vodou. Židé volili raději smrt než otroctví - vyprávěla ovečka Ráchel a oči se jí leskly. Tehdá v osmdesátém jsem vzala kramle z krásně vyhřátého hnízdečka. Otec, řádný profesor na Université de Lausanne mě přemlouval. „Ty máš, holčičko moje na víc, kibucy jsou pro ty průměrné. Nevěřila jsem mu. Myslím, že pro to věčné študýrování nestihl obřízku svého vlastního srdce a svojí duše.“
Při obědě v oaze Ein Gedi nám kozoroh okusoval boty. Inu jiný kraj jiný mrav. Dále ale jedeme za něčím opravdu unikátním. Mrtvé moře je neskutečně přesolené. Z polohy plavmo na břiše je obtížné vstát. Všichni vypadají jako špunty na vodě. Mrtvé moře ustupuje a vysychá neuvěřitelně rychle, měsíc po měsíci. Kdysi prosperující hotel na jeho břehu je několik kilometrů vzdálen a má vytlučená okna. Nyní jsou z něho kasárna. Sotva jsem opustila na chvíli svého muže, je z něj tvor zmazaný bahnem. Na břehu jsou sirné lázně a mazlavé lázně. Koupaly se tam i dvě židovky a vůbec nevypadaly jako ty Feuchtwangerovy z Toleda. Jedna byla nahá a druhá měla plavky XXL. Normálně lázně jsou otevřeny dlouho, dnes je zavřeli, protože měl přijet Šimon Perez, sem na předvolební meeting. Tak jsme jeli do oazy pod Masadou, kde máme zajištěn nocleh. V bufetu ale neměli víno ani to řídké a tak jsme jen tak seděli mezi izraelskými vojáky. Měli hezké uniformy. Shalom.

Den sedmý

Izraelský bagr právě vytáhl z výkopu lžící plnou musulmanských artefaktů dokládajících územní nároky protistrany. Rychle nález zahrabe do vedlejší jámy. Palestinský by udělal to samé s židovskými ale takových bagrů je poskrovnu, tak tolik škody nenapáchají. Jedeme přes Jericho do kibucu Kfar Rupin. Dřív se jmenoval kibuc Masaryka. Jericho je palestinské, tak se v něm moc nezdržujeme. Kibuc je židovský, jeden z těch židovských postavených podle vzorů marxistických. Postavili ho v r. 1946 na místě, kde byly bažiny a malárie. Národ bez půdy nemůže být národem. Proto ho Židé zkultivovali s velkým nadšením. Nicméně společný majetek a stejná odměna za práci pro lidi přináší mnohé problémy. Děti tu od 13 let pracují na dětské farmě, pak jdou na vojnu a po ní jdou na univerzity. Kibuc je vyšle na roční stáž do světa. Přesto mnozí odtud odcházejí. Děti dříve ve školce s krytem, zůstávaly i přes noc. Do kibucu přicházejí i emigranti z Ruska. My objíždíme sádky s rybami kolem hranic s Jordánskem. Mezi dvěma elektrickými ploty proti infiltraci teroristů leží nášlapné miny. Palestinci na strážní věži na nás vesele mávají samopaly. „Je příměří a mír je pro ně nyní důležitější než pro nás“ říká nám Žid - Čech. Prý z Brna. V kibucu jsem se asi dobře neuvedla, když jsem si po sobě neumyla talíř. Jedeme k Jordánu, který na některých místech připomíná potok a není težké suchou nohou ho přejít. Místo, kde Jan Křtitel křtil Ježíše. Všichni dosud nepokřtěnci si polévají hlavy. Mladí včelaři v tom našem údolí Nedvězském, jsou zase křtěni prvním žihadlem již v poviánu, jako medvíďata, jak název toho údolí napovídá.
Ráchel nám ještě tlumočí zprávy o památkách v Galilei. O místu Taghba a Kapernaum. Jsou tu místa sycení 5000 lidí, množení ryb a lámání chleba. Je hrozné horko, koupeme se proto v Galilejském jezeře - jezeře sladkém. Kousek od nás vrtulník s kameramanem honí hejno volavek. V kibucu také u sádek hnízdí volavky. Ty sežerou ročně 6 tun ryb. Jdeme spát do hostelu Karei-Deshe, asi 25 km od Libanonu. Bývalí emigranti si ještě vyprávěli o délce trestů za republiky.

Den osmý

Ten nejvyšší to kdysi stihnul za dní sedm, my za osm.

Ráno pod olivovníky. Hlava bolí po tom včerejším vínku svatebním. Kdo dojde pro vodu? Ježíš se zvedá. Ostatní ale jeden přes druhého. „Proboha Ty néééé!!!”

Jedeme se ještě podívat do Nazaretu. O tom ale psali předtím jiní. Pak už bylo nutné se vrátit na letiště Ben Gurion k odletu domů. Viděli jsme hodně, mnohé jsme se dověděli. Třeba i to, že za dob Mojžíše když někdo zemřel, tak na mrtvolu navršili kameny. Od těch dob si dávají Židé na náhrobek při návštěvě hřbitova kamínky. Dnes také víme, že obřízka je zákrok na chlapci 8. den po jeho narození a je to vlastně smlouva Abrahama s Hospodinem. O šabesu se nesmí nic dělat, ale výjimkou je právě obřízka. Nový rok symbolizuje obřízku Krista 25.12. každý rok. Mohli bychom ale vyprávět i o tisíci jiných věcech, ale jednou skončit musíme.S pozdravem Šalom = mír, pokoj.

5.5.96 Ahojka naše milé děti. Jsme pátý den na cestě. Izrael je docela bezpečná země. Viděli jsme místo, kde se narodil i kde je pohřben Ježíš. Příště pojedete Vy. Shalom, mamča.

6.5.96 Jerusalem. Cpeme to do těch děr ve Zdi nářků horem dolem. Co kdyby na tom přeci jen něco bylo. Jinak úspěšně uhýbáme kulkám. Zatím. Zítra pokračujeme kolem Mrtvého moře na Golanské výšiny. Na každém kroku potkáváme Pepu Nováka. Většina domorodců nikdy neodkládá M16. Tomáš Vám vysvětlí, o co kráčí. Tata

7.5.96 To jak se o nás všude starají, připomínám zcela nezaslouženě, neb z nás v budoucnu těžko něco kápne. Nějaký ten ubytovací kontraktík k posílení přílivu turistů z naší malé zemičky, odpradávna s nadstandardně dobrými vztahy a podporou tohohle mladého státečku, atolu uprostřed arabského oceánu. Tak z toho až jednomu mrazí v zádech, jak snadno asi sklouznou mocipáni všech politických vyznání k sebestřednosti. Jak sladce chutná moc a post. Tata

8.5.96 Víte, co je nejlepší na Jeruzalému? Silnice na Tel Aviv.“

Ty pijoš kak Ruskyj, no ty nět Ruskyj, ty čornyj Amerikánskoj špion.

Vede Mojžíš svůj vyvolený národ z Egypta, na novém místě se jich ptá:
"Tak co, zůstaneme? Líbí se vám tady?"
"Ne, nelíbí, nějak divně to tady smrdí!"
Jdou dál, po dalších dvou dnech:
"A co tady, zůstaneme?"
"Ne, tady to taky nějak smrdí!"
Jdou tedy dále a Mojžíš zase:
"Tak tady, ano?"
"Ano, zůstaneme - tady nic nesmrdí."
...a tak od té doby mají Židé čistý vzduch - a Arabové ropu!

A ještě jedna obchodní o jarmulkách.

deník konkurence
Petříkova Judea
přílohy
fotoalbum
historické mapy
Holy Land na webu
Jerusalem
Ariel Šaron

Spolustolovníci: Had, Naďa, Přemysl, Reezeess, Ája ...

Čeští a Plzenští cestovatelé do Svaté země

Literatura:

1/ Usáma ibn Munkiz: Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky (Hattín a opětovné dobytí Jeruzaléma 1187), Academia 2009

2/ Martin Kabátník: Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira r. 1491-92. Jan Otto 1895

2b/ Jan Hasištejnský z Lobkovic: Putování ke Svatému hrobu, 1493, Benátky, Korfu, Palestina, Egypt

3/ Voldřich Prefát z Vlkanova, 1523-1565: Cesta z země České a to z města Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny, to jest do krajiny někdy Židovské, země Svaté, do města Jeruzaléma k Božímu hrobu, kteraužto cestu s pomocí Pána Boha všemohoucího šťastně vykonal Voldřich Prefát Vlkanova leta Páně MDXXXXVI. 1546, vydání od Karla Jaromíra Erbena z roku 1854. Dílo ne nepodobné tomu následujícímu, od Haranta Kryštofa, člověka krásně renesančního. Že jde vlastně o dílko až podezřele jedno jediné, toto Cimrmanovské tajemství zůstalo až doposud neodhaleno i když jsou oba tyto cestopisy vždy těsně vedle sebe citovány v desítkách prací diplomových. Nutno doprozkoumat. :)

4/ Harant Kryštof, 1564-1621: Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii, L.P. 1598 v kapitole 39. O spůsobu starého města Jerusaléma, jaké bylo od počátku v své celosti a slávě, prvé nežli je Římané dokonce vybojovali a zkazili; což se brzo po na nebe vstoupení Krista pána stalo.
Jeho registrum aneb ukazovatel, takový rejstřík bez stran.

5/ Jaakov bar Avraham: Majsebuch aneb Kniha jidiš legend a příběhů, Basilej 1602/5362, místní „Kniha tisíce a jedné noci“ z doby renesance.
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

5a/ Jan Neruda: Požehnaná ústa

5b/ Jan Neruda: Judské hory

5c/ Jan Neruda: Palestina

5d/ Jan Neruda: Bethlem

5e/ Jan Neruda: Pro strach židovský

Kam s ním, RESPEKT 27.3.2011 - Petr Třešňák: Proč se v českých čítankách nepíše o antisemitismu Jana Nerudy

6/ Flavius Josephus: O starobylosi Židů

7/ Flavius Josephus: Kniha prvá

8/ Flavius Josephus: Vlastní životopis

9/ Michail Bulgakov: Pilát Ponský

10/Roark Bradford: Černoský pán bůh a páni IZRAELITI

11/Karel Hvíždala: Palestina versus židé aneb střet dvou druhů paměti, Reflex, č, 22, 2006, str. 62-63

12/Mark Twain: Našinci na cestách: vyprávení o zábavné plavbě na lodi Quaker City do Evropy a Svaté země.

13/Josef Kořenský: U cizích národů, A.Storch syn 1927, ukázka, ukázka

14/Posel z Prahy 51. 1879

15/spolucestovatelka Ája: deník

16/importovaný humor

17/iDNES: Baťa zachránil stovky Židů, navzdory verdiktu soudu je „zrádce“

18/RESPEKT: Kdo se snaží víc?

19/Karel Čapek: Apokryfy, 1920-1936

20/Jiří Šulc: Mosty do Tel Avivu, 2010

21/Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem, Prostor 2013, str. 120 - , 135

Ahoj P3ku, dobelhej se dědku rychle do nejbližšího knihkupectví a kup si tuhle knížku. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem. Můžeš začít od str.120. Autor i vyslýchaný mluví úplně jako ty, jako bys jim to diktoval. To ti zase povyrostou ramena. Tony se dost odvážně pouští do kritiky dnešní reprezentace státu Izrael, zaštiťujícího se holocaustem při vlastních podobných akcích a Timothy mu oponuje krapet jej mírníce. Kocour Eda

22/Leon Uris: Exodus, 2014

23/Alois Musil, 2014

24/Timothy_Snyder, 2015

25/Jefim Fištejn, 2017

26/Magdaléna Platzová, 2017

.

.

.

a příště třeba na Ararat
nebo až za velkou louži do Patagonie

"Salonfäglich" neni vždycky "chucpe"

>>> stránka domovská

hvězda Davidova, symbol židů, judaismu a státu Izrael, na jehož vlajce se vyskytuje. Symbolizuje souhvězdí, pod kterým se čeká na Mesiáše, a také šest pracovních dní kde střed znamená šabat. Symbol jako takový znamená rovnováhu.