Období antikvariátů, blešáků, frců a jiných zdrojů veteše i poučení.

Skutečnost mi naučila, pokud je intuice krásná pak je správná.
(Michalangelo Antonioni)

A podle Henriho Codeta prý snad ”sběratelství nutně nepředstavuje poruchu duševní ”.

Pravidelná pochůzka pražskými antikvariáty s Vaškem Havlujem ještě v dřevních dobách působení Akademie Běd. Start od tříprocentního hraběte H. v Mostecké ul. přes Můstek až po Jardu v Dlážděnce. Tam všude nás pouštěli do desek čerstvých nákupů, které před námi směli skouknout jen kustodi Pražských muzeí a národních sbírek. Povětšinou jsme si to štrádovali tou Karlovo cestou, co své pojmenování vzala po tom nejslavnějším českém sběrateli Karlíkovi IV. Tím, co byl ujetej hlavně na ostatky svaté a to druhu všeho. Vášeň ta započala asi už v junáckém věku jeho, v Dalmácii, kudy prchal před svým rozzuřeným fotříkem. Odtud si přivlekl několik živých ostatků v mnišských kápích, co znali jak psát hlaholicí. Nechal jim postavit Emausy, na které omylem popletený kapitán za šest století nechá vyprázdnil pumovnice své letky, v domnění, že už je nad Drážďanama.

Tak nějak k nám dorazila nepřiznaná inspirace. Nutno přiznat, krapátko se o to zasloužil a postrčil nás i Kája Čapků se svojí mánií pro tepichy. Toho Karlíka, co spaktoval pátečníky, včetně pana prezidenta TGM u sebe na Vinohradech a tam o tom na zahradě pěkně disputovali, jako my s Vaškem dnes.

Princ Siddhárth, po královském svém otci zvaný též Guatama, profláknutý ale spíše jako Buddha, ještě nežli naoko odešel z tohoto světa kolem roku 484 ještě před Kristem, stačil zformulovat kánon všech sběratelů: „Základem lidské existence je strast. ... a strastí je odloučení od toho, co je milé; strastí je nezískat to, po čem toužíme ...“ Krapet to vytáhli z kontextu ostatních pravd, a krapet mu to přiohnuli ale účel světil vždy prostředky a možná, že některé Xantipy jejich jim na to i skočily.

Jaké to krásné sebemrskačství, jít s dvaciášem na blešák na Kolbence právě dnes narvanym starožitnostma za hubičku.
Živočich blešák vstává dlouho před rozedněním. Třeba ta odnož, co vyráží až od Pšonků, ta již o půlnoci.

Takže to vše započalo mapou Čech starého Meriána a dnes už jsme u věžních hodin pana Karla Adamce z Čáslavi.

Dva roky už chodím sám do malého krcálku s orientálními nesmysly Na Můstku, jako Hemings ve své Zvětšenině za starou dřevěnou vrtulí. Objektem obdivu je robustní lavice podpíraná o krky dvou oblud, na Bali vyřezaných ve vesnici Mas z tmavě fládrovaného tvrdého dřeva, teaku podobnému. Lavice sloužila v tom krcálku jako police pro pletené čepice z měkkonké vlny lam. Po odjezdu pelotonu z Hlaváku na Bramuže roku dvoutisícího druhého a následné zastávce Daliborovo modré Avie v hotelu Palace, kde na nás ještě čeká várnice guláše a nakládané maso dvou barev od cheffíka Tomáše, prokličkujeme mezi policejními auty na zakázanou pěší zónu Na Můstku a ještě před rozbřeskem, tři hodiny před otevřením krámku nám rozespalý prodavač pomáhá nakládat těžkou fošnu a dvě příšery. Jmenují se U1 a U2, aby si nespletli flek. V podřepu s koleny za krkem a trochu přizvednutým zadkem, zády k sobě jako by se hádaly, která nese těžší konec dvoumetrové fortelné fošny, krapet zakřivené, jak turecká šavle nebo plátek rohlíku na který si naše babka s oblibou maže cukernatý med. Všech osm chodidel zabořených v nomádském kelimu. Tíha jim leží na štíhlých zátylcích a na kolenech vyčuhujících až za krk, vyčnívají z měsíčních výřezů na koncích teakové fošny. Levé hubené stehno opásáno podvazkovým pasem, na rozdíl od toho Mata Hari ne pro browning ale pouzdrem pro pero s bílou hvězdičkou zasněženého vrcholku Mont Blancu "Bílé hory", též vždy v pohotovosti v mžiku tasit a něco naškrábat. Kdo by to tenkrát tušil, že ty mlaďochy z Irska co se do té naší potvory U2 tak zakoukali, uvidíme i v TV.

Podle dochovaných pramenů byl prý prvým zásobovatelem bleších trhů svatý František z Assisi (vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone). Objevil možnost píti z dlaní a hrnek vyhodil na smeťák.

Při hledání kořenů téhle rodové posedlosti, spíše drogové závislosti naší famílie nutno ale zabrousiti do doby náhodného objevu blešího trhu, líhně neřesti u stanice moskevského metra Smolenskaya při studiu očních pohybů za časů temné normalizace, těsně před tím, nežli nás tento proces stačil připraviti o skromný příjem vyplácený Akademií běd. Dokladem je Matissova noha na malířovy štětce z kořene bezinky u nás používaná na hodinářské bazneky. Vedle této relikvie z blešáku Izmajlovo, mi utkvěl v mysli hlavně obraz bábrlinky vdovy prodávající jeden škrpál po svém jednonohém veteránovi. A její udivený až rozhořčený výraz po mém dotazu. „Kdo to koupí babi?“ „No přeci jiný veterán synku.“
Těsně po Sametové revoluci to pak byl blešák ve Švédském Malmö modrou Mazdou, cestou na Nord Cap, na který jsme byli nuceni táhnout těžkou stříbrnou lžičku s krouceným držadlem, dodnes používanou při servírování kávy a této historky vzácným hostům. Ostatní lžičky zmizí pravidelně v propadlišti dějin a koše na odpadky, jen tahle dlouhá a těžká, zatím přežívá. Pak už to šlo ráz na ráz.

Těsně po Sametové revoluci veleúspěšná výprava za dřevořezbami Maroka s naším Tomem.

Návrat na blešáky měl na svědomí Had a jeho ségra Irča, co vegetuje už 20 let v Paříži. Aktéři blešího trhu v Paříži měli kamennej studenej face, jako hráči pokeru.

Neboť nám samotným žinantní bývalo prohlížeti popelnice jako zdroje takových pokladů. Chodíme podnes na blešáky kde nám to ti odvážnější proberou a protřídí. Doma to jde, i když to někdy poněkud dře, racionálně zdůvodnit vytvářením vlastního penzijního fondu, jak to praktikují velké společnosti typu IBM.

Každý takový předmět má jednak cenu tržní poměrně lehce stanovitelnou pravidlem poptávka - nabídka, pak hodnotu váženou vkusem a v neposlední řadě tu sentimentální. Babka Vám přinese polámané bakelitové kukačky a panáčku kolik to bude stát, aby zas kukaly. Pro stanovení takové momentální tržní ceny se jeví asi jako nejobjektivnější široká internetová aukce. Alespoň dva magoři jsou ochotni vypláznout na dřevo cenu, plus mínus výše příhozu aukce. Další shodné exempláře vystavené v krátké době, se téměř vždy prodají za méně. Dojde k malému nasycení trhu. Na kolbišti bývá jen jeden magot neboli magor, který je ochoten tolik vysolit.

Cenu můžete ovlivnit mnoha starými osvědčenými způsoby. Starožitnost prohnat několika aukcemi, kde máte pro sichr nastrčené volavky. Vytvořením dobré storky a tu dostat do novin nebo literatury čtené potenciálními kaštany. Uplacírovat ji do kontextu slohů, dějin i zeměpisu. Okořenit zaručeně odbornými posudky. Prostě běžnými nástroji „PR“. Žije-li náhodou ještě autor, rychle nechat odkrouhnout. Nástroji "mordparty" Pražského podsvětí.

Umění odhadnout, kolik práce trpělivých rukou a chytrých hlav se v tom kterém kuse ukrývá, nepočítaje nástroje na uměle šroubované ceny, opakovanou dražbu, přihazováním kompliců, otisk v nákladném katalogu ...

Jinak řečeno oceňovat podle toho kolik ty skvosty, pro jiného brak ukrývají řemeslné práce, potu, pusgéřů, drahého materiálu ale hlavně originality, geniality, invence a v neposlední řadě uměleckého citu, prostě těch mozolů mozkových. Podíl originálních dílů. Kolik se zachovalo, nebo raději kolik bylo vyrobeno exemplářů. Tady je nejlepší číslice jedna. Jako u toho empírového stroje Josefa Brožka nebo soustruhu z Jizerek.

Stihnete-li oživit podobnou jedničku, můžete odejít do věčných lovšť spokojeni.

Náhoda je vůl a štěstí přeje připraveným. Je to už drahně let, co jsem se dal do řeči s krapet korpulentnějším cikánem, na Buštíku. Neříkám záměrně Romem, protože tohle označení on prostě nesnášel. Slovo dalo slovo a zajel jsem k němu do osady poblíž Prahy, okouknout ohořelé zbytky hodinářské dílny jeho nebohého hodinářského dědečka. Nejzajímavějším úlovkem byla taková částečně kovaná opěrka nože soustruhu s robustním na výšku obdélníkovým průřezem lože. Vypadala hrozně staře. Asi o pětadvacet let později se mi do rukou dostal soustruh z jedné německé aukce, který právě tuto komponentu postrádal. Vážně uvažuji, zda ti pámbíčkáři nemají náhodou pravdu. Život mi ale naučil nic neuspěchat. Na takový světonázorový kotrmelec je dycinky času dost.

To bylo nebylo, v dřevních dobách Buštíku, plného dřeváků a polodřeváků za hubičku. Později na blešáku na konečné pařížského krtka Porte d'Orléans směrem Porte na de Vanves, v Moskevském parku i v Plzeňských Štruncových sadech. V Dejvické Modré menze a nejnověji mezi polorozbořenými halami staré Kolbenky s lajntuchy echt českých kramářů, povětšinou bez zázemí vlastního kamenného kvelbu. Důstojných to kulis i pro dědu brouka Paul McCartney.

Tam všude lze pilovat obřad smlouvání pro cestu mezi musulmany. Nasadit poloviční cenu a po malých iteračních krocích se dostat ke dvou třetinám. Otráveně, na oko odcházet. Herecký výkon zakončit proklamací, že děti nebudou mít Ježíška a plácnout si. Smlouvat nejde jen s babkama, které prostřou na zem čistě naškrobený ubrus a na něj vystaví, co našly ve skříni nebo na půdě po nebožtíkovi. Se slovy "Dej panáčku kolik myslíš, já se v tom nevyznám", jde těžko smlouvat a prozíravě spíš něco přidáte. Ty krásy, co tady sbíráte, bude jednou prodávat Vaše drahá polovice, aby měla na činži. Vedle babek tam posedávají stálice, jeden americký přistěhovalec - cestovatel s čínskými maskami a krabkami, brusiči, prodavači starého nářadí, takzvaní leštiči, ti co na vedlejším prostěradle nakoupí, doma vyčistí, vyleští a za týden na svém prodají. Také tu postává pár starožitníků ze vzdálených krajů. Prodávají matroš nakoupený zaběhnutými kanály tam doma, neb tady v Praze kolem haubny Škoďárny se sejde zájemců více než v pohraničních hvozdech nebo v těch jejich Paďousích. Cesta těch krás na Váš psací stůl je vlastně jednoduchá. Buďto započnete sami prolézati popelnice, zda tam nějakej magor nějakej ten skvost nezahodil. Tuto fázi můžete ale nechat profesionálnímu bezdomovci a počkat si až to vybalí pěkně předtříděné na bleším trhu třeba na Kolbence. Naservírují Vám to mezi fuskama a podprdama od rákosníků a zaručeně pravým uherákem z domácí udírny, téměř až pod nos.
Brousí tam jeden, ani tak o stáří a historickou cennost mu nejde, jako o prostou ohmatanost, o dřinu, která s tím nástrojem byla vykonána, o pot, který se vsákl a vyhladilo jeho madlo, prostě bere vše co oblejskáno bylo od mozolnatých rukou, madla dlát, hoblíků, pilníků. Druhý zas hledá ve rzi prastarých dlát značky kovářů a potuluje se tam i přehršel starých starožitníků. Kazí ceny. Jinak kvalitní mimikry těchto pánů nezřídka profláknuty bejvají nefalšovanejma Rolexkama na zápěstí nebo botkama NorthFace pod prošoupanejma záložkama kaťat manchesterových, které jinak nosívají jen při ranní procházce s americkým buldokem, toho roku v módní barvě bíle s nonšalantní černou skvrnou za uchem levým, neb nic nepraktičtějšího již býti nemůže. Inkognito též vyzrazeno bývá při prvém telefonátu nejdražším komunikátorem Nokia. Nezřídka s bodyguardem v pozadí kroužícím, těžkou šrajtofel nesoucím. Jiný prozrazen do zlatova oblejskanou korunkou nekřesťansky drahejch prvoválečnejch Beobachtungsuhr LaCo, co občas vykoukne z manžety rukávu z měkkého sukna barvy pepř a sůl, klotového saka střiženého anglickým krejčíkem toho se stejně obleskanejma loktama. Ti Vám to blahosklonně prodají i s dépéháčkem a za několikanásobek ve svém poctivém kamenném krámku v down townu. Tací, co ale rádi položí na obzvláště zajímavej kousek cedulku NEPRODEJNÉ a to je na bíledni, že to bude bez účtu, čistá ruka a stát utře hubu a nemá na dálnice.
Možná krapet více nežli u jiných živností potřebuje dobrej starožitník ždibec vizionářství. To, že letecké časy jednou musí frčet díky svým storkám, nadčasovému designu i precizní strojovně není zase takovej kumšt. Nejodvážnější mezi nimi, věštci z Delf nebo z Kolbenky se ale pouštějí do výtvorů mladejch, ještě neprofláknutejch a neodhalenejch Picassů.

"Nejprve to vem na Buštík, pak to zkus za polovic na Kolbence a nakonec stejně skončíš na Aukru."

Nad mnohým prostěradlem vrže ve větru neviditelný vývěsní štít, výroba starožitností na počkání, jako v těch tibetských utečeneckých táborech v Nepálu a Indii. Směsice absolutního nevkusu, uměleckých skvostů pamatujících Marušku Terézii a není to vždy jen vytrýnová záležitost. Ještě před rozbřeskem táhne se podél plotu Kolbenky řádně dlouhá šňůra světlometů chrchlajících škoďáren přespolních trhovců, čekajivších na vpuštění do areálu, chtějí utrhnouti lepší flek mimo louže a blíže ku bráně. Někteří z nich neradi přistoupují na hru o smlouvání, nadávaje každému, kdo to zkusí, do zazobaných Pražáků, přestože jeden není zrovna v balíku. Ti jsou ale spíše výjímkou.
To o časném vstávání platí na blešácích na webu. Přivstat si a projet noční přírůstky „KupTeď“, by Vám je nějaké ranní ptáče nestihlo vybrat.

„Koukni se mi na to“, tím míněno asi deset bichlí v kozince nadepsaných švabachem. Tím koukni, vysloveno přání na ocinknutí, kolik za to má chtíti. Přání to, směřovalo ke shrbené postavě v plandajícím mantlu, starého knihovníka z Klementina."
Nejvzácnější úlovky jsou ale takový, jejichž účel a poslání jen těžko uchopitelno a obestřeno je mlhovinou tajemna, provokujíc tudíž ku bádání delšímu u sklenky portského ve společností mužů zralých.
Za deštivých aukcí sběratelských je nezbytno přískoky se pohybovati po placácích k tomuto účelu položených v nezměrných vodních plochách. Boží doba pro nákupy ale nastane, jak tyhle Krčínovy louže zamrznou. Trhovci i kaštani navléknou pod gatě drtiče chladu. Na zimní polovačku s těma zamrzlejma kalužema, není na škodu se vybavit i teplou důchodcovskou obuví s neklouzavou podešví, nejlépe zn. Vibram a taky péřovou vestou z dílny toho Sira Rákoncaje, co za té stoleté povodně léta páně dvoutisícího druhého nejprve vyklízel bahno u sousedů a pak teprve došlo na vlastní šicí stroje.

Nabídka nefalšovaných Modrých Mauriciů převyšuje poptávku, neb není na otop ba ani na chleba a zhýčkaní sběratelé zůstávají za pecí. Koho by bavilo dlouho mrznout na place a tak každý rád skočí po první kavce, kteréžto jsou v takové sibérii ptactvem vzácným. Nenechte se proto zastrašit mrazem a zastavte se u řádně prorezavělé dodávky vyšňořené poutačem: "Vyklidím Vaši půdu i sklep." To, že půdy jsou tím nejlepším zdrojem, vědí v zemi žabožroutů a proto podobné sešlosti po nich i nazývají.
Poučné je také projít kolem houslařského lajntuchu starého cikána se skráněmi bílými, co mu v tlustých pazourách oživne i to nejsprostší dřevo. Tam právě loudí a hlaholí murár z Chabarovska, "ja na ně chaču tolko poigrať". Družka jeho, účes kokosová palma, podolkem utře úctihodné sklo toho Káji Zeisů co omylem a nechtěně zůstal na té nesprávné straně železné opony.
Dlouho pasu po Nerudovo Obrazech z ciziny. Cikánka je má na lajntuchu, začíná ke všemu ještě krápat a tak skončíme na bůroši. Běží za mnou. "Počkej mladej, to je sérka a podává mi ještě Knihy veršů. To nemohu trhnout. Máš je pro ty svý černý voči, básničky nikdo nechce." Chce to ještě jen trohu štíska a neseknou sebou na tom mokrym ledu a rychle domů za kamna.
Podobné smlouvací móresy nevynášejte ale za zdi Kolbenky, nebo se Vám může lehce přihodit, budete smlouvat i s revizorem cestou krtkem domů na Slintáč a se zlou se potážete, neb to jsou lidi nesmlouvaví.

Na těch prostěradlech čekají takové věci trpělivě na znovuvzkříšení, až je nějaký vykupitel vykoupí a navrátí a uvede zpět do života. Čekají na nějaké šikovné ruce fachmanovy, co je vysvobodí ze zakletí zapomnění. Jako třeba ten mosazný hrot hromosvodu s filigránem pod zelenou měděnkou. Nadčasově esenciální kousky na lajntuších, do nichž někdo kdysi vložil, jimž vdechl myšlenku, svoje mozoly, pot i zdroje. A není to jen náhrobek povětšinou anonymního tvůrce ale genetický kód takového bazneku, co ovlivňuje přinejmenším estetično generací budoucích tvůrců. Nepatrná vlnovka uvnitř, odhalitelná až po rozebrání, povětšinou při opravě.

Dva kupci se dělí o velký olej. Jeden odchází s plátnem, druhý s těžkým rámem.

Svatý Petr se ale někdy rozčílí a leje. Pak soukromá musea utřou a neobohatí své depozitáře čerstvými úlovky. Zbude jen brouzdat po Aukru.

Pro podobný poklady ale nejlépe zabrouzdati na Žižkov. K tamnímu hodináři v Jesenijce chodí pánové, co si chtěj udělat radost a koupí sobě třeba mosazný kompas kartografa Marušky Terézie, tu objeví záběrák na takový ty kolečka hodin pendlových, letecký anemometr systeme E.Badin Pour Antenue PILOT Grande Armee - Paris 1923, stupnice v námořních uzlech je samozřejmostí, nebo nablejskanou mosaznou kouli Fibingerky s číslem 3727464. Samé potřebné věcičky. Vybrané s filosofií, levně nakoupit, levně prodat.
Když shodou okolností zrovínka nestojí za katedrou na akademii starožitníků, tak jim pokaždé vybalí a naservíruje ty krásy z velkého trezóru s velkejma nablejskanejma kolama na místo klik, z toho co má za zády jen pro tyhle svý štamgasty. Všechno tak pěkně vedle sebe na velký stůl a počká, co to s nima udělá. A vždy v celou mu k tomu začnou všechny ty jeho hodiny odbíjeti, ale nikdy ne současně, hezky jedny po druhejch, neskákavše jedny druhejm do řeči, jako by se holky domluvily. Všechny musejí tikat a tlouci, neb když se takový stroj pendlový jednou zastaví, těžko se rozhejbává, jako kosti a klouby staré, vehementně dožadujíce se olejíčku coby opodeldoku nebo hnedka celé opravy generální, ale dokud je pravidelně natahujete, moc na ně neprášíte, půjdou téměř věčně. Naposledy bijí ty s nejhlubším a nejhezčím hlasem, podlahovky s uklidňujícím metrovým pendlem, s důstojně uspávající tikotem.
Nejzbožnější až mystické cti se ale těší ty nejtišší „Laterny“ empírové s pendlen metrovým, na výkyvném břitu jak dědova břitva ostrém.
Kyv tam a sem jen o čtvrt palce anglického pustí jeden z třicítky leštěných zubů kola krokového. Neb právě krátký krok u pendlovek je známka noblesy na rozdíl od cibulí, kde tomu naopak je.
Pintlich olovem vyvážená vlasová rafika minuty odměřující, by při stoupání kolem devítky nebrzdila soukolí. Ta hodinová má šedesátkrát větší páru a pročež to nepotřebuje.
Tyč pendlu již tehdá ukována ze železa s minimální dilatací.
Vyleštěný trn vedle ručiště o původně složitějším ciferníku svědčí, takovém tom s lunárními fázemi. Nebo šlo o strojovnu univerzální.
Vertikální poloha ode zdi a křížení předních dvířek se skleněnou výplní štelováno dvěma dolními stavěcími šrouby, stejně jako volná dráha závaží minoucího kritické místo kolem střední výztuže dvířek těchto, kompenzujíce i nekolmost celých hodin pendlových. Stavěcí šrouby úchytu samotného stroje mohou zasejc utlačovat rafičky, vtlačovat je do skla, kterýmžto počinem a třením zastavit chod strojovny uzavřené na šestero kliček. Po dvou na každých dvířkách prosklených, dvou bočních a širších předních.
Podle sluchu ale hlavně podle nejmenšího rozkyvu po zavěšení na zeď poloha celé kysny štelována je na bok do strany po krocích tloušťky chlupu Tondova. Prostě na minimální rozkmit co ještě zub pustí. Při současném ubírání broků ze závaží by toto co nejméně zatěžovalo čepy a ozubení všech kol ale dávalo ještě dostatečný švunk, neboli sílu popudnou kotvě pendlu dalo, by se tento nezastavoval. V Chile při věčných otřesech tamních je to sisyfovská práce a hodináře si zámožné rodiny tamní, z Němec přišedčí, volají obden, nemají-li ho přímo v rodině.
Čep jeho vyveden pro vteřinovou rafičku mající svůj ciferníček rovnou pod polední a půlnoční dvanáctkou.
Až asketickým fejsem, ciferníkem porculánovým opatřený.
S rafičkami jak vlas tenkými.
Strohou kysnou z mahagonu Ceylonského a ebenu od tamtéž vezeného.
Skla v rámečcích na pantech a dvěma kličkami, vše trojmo, ze tří stran, utemována by nedrnčela propolisem a navrch vše řádně napajcováno šelakem. Přírodní živicí z hovínek červce lakového (Kerria lacca) vyskytujícího se v ásámských lesích. Pomocí tohoto sekretu chráněny larvy jeho před nepřízní okolí.
Jediným těžkým závažím přibližně s jedním kilem olova na jeden týden tikotu. Vytahovaném na krouceném střívku, tou nejtitěrnější slonovinovou kličkou, samozřejmě vlevo, neb to je strojovna nejméně měsíční a má samozřejmě o kolečko víc.
To vše bez bez bití. Bitím neobtěžují se, neb ruší spáče za siesty polední. Na to jsou ony moc nóbl a decentní.
To vše samozřejmě Wiena pazour prácička.
A ti pánové tam tak tiše, jako při hymně, postávají a poslouchají, ale jinak se tam dvéře netrhnou, protože každej chce občas udělat sobě nebo někomu druhýmu radost. A dejte si dobrého majzla, ty nejžádanější kousky se schovávají za mámivou cedulkou DEKORACE.
Těm nejváženějším z kupců je na okamžik dovoleno přikurtovati si na zápěstí velké letecké cibule LaCo nebo LANGE B-uhr s velkou řádně vybleskanou korunkou, co s ní šlo štelovat i v tlustých palčácích, s černým porculánovým ciferníkem se zbytky světélkujícího fosforu a ještě doma pak dlouho sníti, co asi všechno viděly z kokpitu nad frontou, kde se dozajista nesčetněkráte proletěly a kolikrát byly sestřeleny. Byly to vždy přesné skvosty mezi časoměrnými stroji od věhlasných firem, neb byly zhotoveny pro šlechtu mezi ostatním vojskem a nezřídka na nich závisel život. Ty největší, se připásávaly ve stísněném kokpitu na stehno, aby stále byly na očích, když obě ruce pevně svírati musely knipl. Každým rokem cena jejich stoupala mnohem rychleji, než cena zlata, protože jich stále ubývalo. Pročež se disputace často točila kolem důchodové reformy, že je sic už nezastihne ale, že to nakupují, jako pro rodinný důchodový fond, dřívejc se říkávalo co by rodinné stříbro.
Někdy donesou svoje krásný, ale polámaný cibule. Aby pan domácí přišel na kloub tomu, co jim schází, otvírá jejich slupky, ne ňákým drahým Bergeonem ze Švajcu, ale českou železnou rybičkou, co za našich mladejch let stávala celou jednu korunu. Někteří dědouškové nosí ajznboňácký - mašinfírský, jiní hornický, další cyklistický, nebo taky ty s automobilem.
Často tam bývá také ku spatření malý stařeček vlasu stříbrného, se skleněnými špunty, slušnými to dalekohledy v obroučkách z tmavé želvoviny, vyňatých z plonkové, čistě vyprané fusky, nasadivši vše na skobu za kterou by se nemuselo stydět ani težké plátno u Mánesů. Hodinář na vejminku. Přinese na zakázku opravené, vyleštěné cibule neb dřeváky až z Černého lesa. Chcete-li ho zastihnout, pospěšte si, tahle vzácná rasa odchází pomalu do věčných lovišť.
Ten poustevník tam má i takový černý bakelitový klapcvrk přišmodrchaný na pevné dráty, protože všichni ti jeho dědouškové by na nic jiného ani nezavolali, kdepak nějaké mobility, s těmi se prý už nemají čas skamarádit a on by se od nich nedozvěděl, že ty Gandhyho cibule Zenith už zase šlapou i s tou dírou po kulce atentátníkově, jediným tolerovaným šperkem toho hubeňoura, vedle lenonek a tkalcovského stavu.
Ne, že by tam měly ženy vstup přímo zakázán, ale vyskytují se spíše jako otisk minulosti. Co zbylo Elišce Junkové po závodu Targa-Florio v osumadvacátym. Mosazné auto hodiny do skloněné bajonetové objímky na mahagonové palubní desce, stroj značen OCTO (to jako, že jdou osm dní) NON MAGNETIC (že je žádný magnet neodchýlí od přesnosti) a navrch se švýcarským křížem.
Paničky ale někdy přijdou, potřebujou-li pro toho svýho starýho něco extra k narozkám, nebo naopak přinesou něco, co po nebožtíkovi doma zbylo. To aby bylo na činži. A to je ten odvěký koloběh života starožitností.
O tom kde se co šustne v hodinařině nechoďte k židovi do Majzlovky, ale sem na Žižkov.
Příze pánské dišputace se tam často zašmodrchá i kolem témat prostatických. Třeba o antioxidační a detoxikační aktivitě látek v obalech luštěnin a ořeších, pro zachování správné činnosti centrálního nervového systému a hojící zaručeně i neduhy výše zmíněné. Prostě omílají se témata na první pohled na hony vzdálená od těch z kadeřnických salónů dámských. Při bližším ohledání ale nemlich stejných. Ne nepodobná témata bere vítr od úst mozkovému trustu v Nepálském Kagbeni u černé řeky Kálí Gandakí, v oficíně osady Golmud, vstupní bráně do Tibetu i před kafetérií v řecké Methoni.


Železná neděle na vsi, nebo mezi paneláky je posvícení, které bohužel přichází jen jednou do roka, to jsou opravdové žně.

V dřevních dobách, kdy ještě nebulo Aukro ani sběratelské burzy, tak za těch zlatejch časů starožitníci, co neměli svůj kamenný krám, podstrčili své poklady, jako kukačky těm movitějším s kvelbem a hodinky přímo ze zápěstí na zápěstí putovaly.

Je to taková trochu nebezpečná posedlost, co Vás žene za slejváku z B.C. pod Fitz Roy do daleké internetí taverny přihodit si na děličku Boley v aukci ebay. Omluvou Vám budiš jen ty její krásné tvary. Máte ale natuty zaděláno na detox v pavilonu osmém v Bohnicích.

Novodobá forma blešáků na webu jako je ebay nebo naše malé české aukro, pěkně v teple, trochu nivelizuje cenové Macochy mezi zastavárnou, blešákem na periferii a kamenným starožitnictvím u Karlova mostu nebo londýnskou aukční síní Sotheby. Padnou-li jednou zcela problémy s platbami přes starou železnou oponu, možná už po zavedení jednotných euráčů, bude ještě lépe.
Takový webový portál má dost vymakaný důvěryhodnostní systém vzájemného hodnocení prodávajícího trhovce a kupce na straně druhé. Pojistku, aby se hrálo fair play a nezatajovaly se ukryté vady, příznaky padělků, nebo nekompletnost.
Štěstí i Aukro přejí odvážným, těm co najdou v sobě dost odvahy startovat od korunky. Nízká cena nastartuje licitaci. Taková dražba přiláká pozornost více vlčáků a ti se jen tak své kosti nechtějí pustit. Navíc hodně dražitelů si zobrazí předměty podle počtu příhozů, kritéria atraktivnosti, žádanosti. Delší stauung přihazujících pak láká jako mucholapka, nebo muleta toreadorova další oběti na lep adrenalinu. Asi tak, "jako se lidi nabalujou na lidi", když vidí frontu před dveřmi zaplivaného pajzlu, nelení a stoupnou si nakonec majíce dobrou záruku, že tam někde v přítmí bude ukryt dobrý kuchtík. Opravdový souboj ale nastává až v několika posledních sekundách.
Každý aukrovský trhovec se snaží všemožnými fintami přimět kavku, aby přihodila vícekráte a co nejvýše. Když naplánuje konec své aukce na trochu lidskou dobu, všichni ostřílení vlčáci jsou po celou dobu pěkně za bukem a potichu vyčkají až do poslední sekundy, aby konkurenci nedali čas na další příhoz. Končí-li aukce ve tři ráno, dá sice šanci těm zámořským, ale rodné hroudy si musí nařídit budíka nebo přihodit při posledním přiložení do kamen.
Pohroma nastává, když Aukro objeví ujetej multimilionář a na všechno přihazuje ty svoje milióny a chudí dědouškové sběratelé pod státní penzí utřou slzu. I skalní Buštěhraďáci to těžko nesou.
Nutným předpokladem úspěšnosti dražitelů je pak ještě tlustá roura na internet, šťávy pro noťas alespoň pro jedno přihození, pevné nervy a omegy s centrální vteřinovkou a přesností jedné sekundy za týden.
Cenu pomohou šroubovat dobře volené slogany: "Znalcům nic vysvětlovat nemusím, v nálezovém stavu, potřebuje jen zručné ruce". "Žádnej bakelit."

Důležitou roli sehrají i dokonalé makrofotografie a dobrý příběh, neboli storka.

Odborně je dělíme na:

Finty kupujících:

„To je peněz jako za kozu."

A finty trhovců:

Správný trhovec nevnucuje své zboží, spíše je halí do hávu nedostupna. „To je ale příliš drahé.“ Vsugeruje Vám pocit, že bez takového bazneku vlastně život nemá smysl. Podobně to dělá Vaše stará, když Vám podstrčí nápad třebas na novou koupelnu, že jste to jako vlastně vymyslel Vy.

„Proč by si dnes panko neurobil radost?"
„Kdyby nebylo to pouzdro na lenonky promáčknutý, tak to dávám za dvojnásobek."
„Nálezový stav, jste první pane, kdo to vidí," Nebo „z půdy rovnou na Aukro".
„Jo to je za hubičku neb nehodlám se s tím trmácet až do Buštíku."
„Ať nežeru, na každym kousku mám maximálně paďana."
„Zbytky z časů, když jsem měl ještě sběrnu surovostí tam na Kladně."
„Tohle je kamarádovo, nemůžu smlouvat."
„Sám to nosím a je to k neutahání."
„Nedělám to pro peníze, mám radost, když to bude někomu k užitku."
A to vše řádně přisoleno špetkou alibismu. Neuškodí ani malinko zaútočit na city i ješitnost kavky.
„Nejsem expert, tento obor není moje parketa, cenu nechávám na opravdovém znalci."
„Sám to nepoznám, norek nebo činčila."
„Ať děcka nemají Ježíška."
„Kutilem nenapadeno."

Prodám 38 starých dlát.
- dláta jsem zdědil po svém předkovi (po vynikajícím řezbáři) který pracoval v dílně dalšího vynikajícího řezbáře Břetislava Kafky v Červeném Kostelci. Já jsem je používal ke své restaurátorské práci (ve Valašském muzeu v přírodě). Dnes mi bohužel již zrak neslouží, tak bych rád tato mistrovská dláta předal dál do rukou skutečného mistra.
- dláta do jednoho jsou perfektně nabroušena bez jediné známky poškození
- co je to za dláta lze shlédnout v detailním záběru (skutečný znalec tuto značku ocení)
- dláta naprosto dokonale drží ostří
- těžko se s nimi loučím, přemýšlím o tom již delší dobu, ale bohužel rodina za mě rozhodla - nemám již pokračovatele
cenu těžko stanovím, pro mě mají nevyčíslitelnou.

V čase krize se stávají cennějšími nástroje a know-how, např. knihy o hodinařině.

A nakonec rady vetešníkům s dobrými drobnými muzeálními kousky:
Vypulírovat něco aby se blejskalo není zas takovej kumšt ale dát naopak tomu samému věrohodnou patinu to je mnohem těžší. Takové know-how nutno předat potomstvu.
Vyčkejte jako hyeny skvrnité na vypuknutí většího válečného konfliktu, pro sichr okořeněného větší živelnou pohromou spojenou nejlépe s desetimetrovou vlnkou Tsunami. Pomalý rozprodej větší sbírky naučí nás kaštany sledovat každodenní přírůstky u ranní kávy a Timesů. Nejvzácnější kousky, samozřejmě vybalte až na konec.
A pamatujte. Dobrej starožitník prodává hodinky rovnou ze zápěstí, jako šéfík v Orangerii Holidáče denní specialitu.


Samostatnou odnoží jsou trhy nožířů. Stoly převážně mladých vousáčů. Kliďánko si odejdou od svého ubrusu s desetitisícovými exempláři na pokec do protilehlého kouta. Jeden postarší Krakonoš z hlubokých hvozdů má před sebou jediný kus za který žádá půl melounu. Černé zatracované, ale všemi potřebné řemeslo. U vedlejšího ubrusu se vedou podivné silácké řeči. Několik kebulí se hrbí nad tématem ostření chladných zbraní. Bodných i řezných. „Moc je zas neostřete. Útočník si nedá pokoj, neb ani nepostřehne, že přišel o hnátu. Před tupějším ostřím se zastaví dříve.“ Damascenský, již vybroušený a zakalený polotovar z ubrusu Jiřího Čurdy a řádně usmlouvaná malá damascénka od Petra Jandy z Nymburka. Odřezky ebenu afrického, DRIS.

Tohle je ta živá učebnice marketingu mezi zamrzlými kalužemi, nebo v ušáku s ňoťasem na klíně, ukolébaným WiFi vlnkama v obejváku. To jsou nepsané zákony džungle.

Občas se některý aukrový štamgast odmlčí, dojde mu dech, jako lovci perel v moři korálovém. Prostě prašule. Famílie ho dá pod kuratelu, s odůvodněním, že proti gamblerství je nutno bojovat všemi dostupnými prostředky a nikdo jim to nebude zazlívat.

Posedlost tato je samozřejmě dědičná. Těsně před svými osmdesátinami, skryta v anonymitě, vydražila babka svoji první dražební položku v překrásném prostředí starého hangáru větroňů v Kbelech. Šlo o dvojí obří zahradnické gatě barvy tmavomodré. Bylo jí žinantní zvednout pazouru před tolika Amíky. Vystrčila proto za tímto účelem před sebe Terkulku. Štruksy propadly z prvého anonymního kola, kde odvážně nasadila pět korun českých za celou bednu, po záměně obálek s vedle stojícím ušákem barvy lila. Chybující dražitel byl značně pohoršen a svoji výru za deset tisíc korun, komentovanou licitátorem jako zlatý hřeb celé aukce, odmítl si vyzvednout.

S neúprosnou pravidelností, až úplně nakonec, se z jednoho stane sběratel už jen vzpomínek, aby se neztratily v minulosti. Převážně těch jeho vlastních ale i těch odposlouchaných od druhých.

Jednou ve snu u našich dveří zazvoní kouzelný dědeček hříbeček z nejmenovaného muzea, že to jako všechno bere, všechny ty nesmysly jak to leží, běží a tiká, za meloun. "Kouzelný pane, to byste si koupil nejmíň čtvrtku jednoho života, ranní vstávání za rosy, noční vyčkávání na poslední vteřinu stovek aukcí. To není na prodej. Vy to dostanete ale grátis."

Mnohem lépe takové bloudění a brouzdání zachytil ve svém dílku Ladislav Dvořák. Nazval ji: „Jak hromady pobitých ptáků.“ V povídce ze souboru próz z padesátých let „Šavle meče“. A ještě o fous geniálněji měla tuto tématiku zmáknuta dvojka Suchý&Šlitr v té své nadčasové odrhovačce:
"Koupil jsem si knot" ze hry Jonáš a tingl-tangl.

Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod, vložím ho do krabice.
Nebude tam sám, v té krabici mám, roztodivných věcí více.
Člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit,
ukládám je tam kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že je mám.
Uložil jsem do krabice rukavice z jelenice, neboť byly obě levý.
K čemu jsou ty rukavice, proč jsem je dal do krabice, to se sice zatím neví.
Doufám ale, že mi přijdou vhod, rukavice, stejně jako lněný knot.
Uložím je tam kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že je mám.
Už desátý rok schovávám si brok, kterým jsem byl kdysi střelen.
Vletěl zvesela přímo do těla, byl jsem to já a ne jelen.
A řekl jsem si, to je ale náhoda, pro jelena toho broku je škoda.
Uložím ho tam kam patří, za rok, za dva nebo za tři, budu rád, že ho mám.
Měl jsem doma mince, byly po mamince mého nevlastního strýce,
z mincí na mě civí císař jako živý, škoda že jich nemám více.
A řekl jsem si: „Ty se nesmí ztratiti, třeba budou ještě někdy platiti.“
Uložím je tam kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že je mám.
Jak tak roky běží, přestávám být svěží a krabici stěží zvednu, ó jéjé.
Mám strach z její váhy, doufám však, že záhy do krabice padnu ke dnu.
Až mi čas přinese tu novinu, lněný knot si kolem krku ovinu.
Uložím ho tam kam patří, už se vidím jak se bratřím se vším, co v krabici mám,
se vším co v krabici mám.

S Jinřichem z Berouna do Le Mans o mnoho let později.

2.8.2020 první letošní blešák v Tuháňce za kopcem, od nástupu koronáče. Úlovky" závitořez 3/4“ palcových dřevěných šroubovic. 1. krok to k vlastnoruční výrobě truhlářské hoblice nebo svěrky, zvané taktéž šponajzna nebo botek španělských nebo palečnice, mučicích to nástrojů. Neb jednoho ani druhého není nikdy dost. Dále počitadlo od kulábru a dvě bohatě řezané teakové misky ze Sýrie, přímo z Damašku od jednoho dědečka hříbečka. Přivezl si je jako kořist v dvaaosmdesátém z montáže tamního pivovárku. Nad tím jeho lajntuchem jsme si svorně notovali, jací jsou Bašár s Putinem zločinci. Koupil jsem je bez smlouvání aby měl něco na přilepšenou. Nikdo jiný se u toho jeho prostěradla nezastavil.

Databáze blešáků:

na Porte de Vanves

Paris

Paris

Brusel

Aukro, jako zdroj informací a kontaktů.

Co se hodí, to se nevyhodí.

Každičkej den nutno vytvořit něco, co by mohlo někoho jinýho potěšit nebo inspirovat. Co třeba za sto, nebo dvěstě let najde nějaký bezdomovec v kontejneru, nebo na smeťáku dějin a rosvítí mu to ta jeho očka, nezahodí to hnedka, neb si je jistej, že za to na blešáku, který budou existovat dicinky, dostane tintily vantily alespoň na jednoho malýho rumajzlíka.

jpa 2007 <<<<<<