Bludy topenářovy

Zastavme se na chvilku u fenoménu "teplo". Profláknuto prý již za dob kamenných. Patent na oheň, co vedle slunce tohle teplo dává i když toto shovati se ráčí, a následná revoluce v gastronomii vytěsnila z každodenního jídelníčku tatarské bifťoury. Tím přešaltovala trojcestný kohout kyslíku do mozkovny. Kapacity si doposud nechávaly pro sebe žvýkací svaly, velký bachor a nezbytně dlouhá střeva. Uvolněné hektolitry oxygenu si hnedka ještě za tela uzurpovala kůra mozková. Ta hnedka na to spustila lavinu nápadů, vytvořila fronty před patentovými úřady, kde se od té doby dveře netrhly.
O nějakou tu tisícovku let později. Sedíce v teakovém křesle s oblými opěradly ve tvaru lvích tlap, s přehozem z chudáka našeho Ferdy berana kolem ramen, u rozpálených Clubek model 1962. Krajáč pomalu přihřívaného zeleného žabince na kraji litinové plotny, ohřátý k šachovému turnaji. Při přikládání magická hra světla, némlich stejná, jako ta od ohňů v jeskyních prvních človíčků.
Na přepravce v rohu čekají ještě pětkrát nezahořelé K-trojky s bílými kachlíky, nerezovou hrazdičkou, třemi litinovými pláty – láty a buchtovou troubou model 2002 od Zdeňka Peška, pod zažloutlou fotkou tajemné K2, naslouchají o putování Svena Hedina přes perlu měst Cařihrad do Perského Teheránu a Samarkandu. Pokorně čekají až je někdo usadí. Vlastně čekají na Erbanovic těžkou partu, kterážto jediná vládne takovým maggi v prackách a takovým fištrónem, který je zvládne usadit do váhy vyštelováním haxen jejich, aby škvařící se sádlo nebo olivový olej v pánvi nestékal ku kraji a naučí nás i pravé podkrkonošské halušky a sejkory lité rovnou na litinové láty pomaštěné jen sádelnatou kůží z čuníka a nezapomene ani na nerezovou malířskou špachtli, kterážto je nejpříhodnější pro jejich obracení. Na kraji plotny budou stát dva obří litinové hrnce střežící teplo na noc a ranní očistu, prostě na horší časy. Kávová konvice odstavena na háku, jak ji věšel Jakub Londonovic. Na noc bude dobré uzavřít průduchy pod smaltovanými dvířky a naložit tři velké kusy černého uhlí. Ráno ještě žhnou a postačí jen přiložit kus březové kůry, po vzoru prababky z jeskyně v Lascaux. Když ale zatápí Kytka, tak vždy chrastí. Dědek Pešek musel bejt sakra dobrej krejčík, když střihl tlustej nerezovej plech na kostru těchhle kamen, sešpendlenou jen v osmi bodech nýty. Přikládací dvířka včetně pantů z jednoho kusu dovírají s přesností na desetinku palce. Dvířka trouby zavírají na první cvaknutí na škvíru jednoho palce pro ventilaci tepla, když se zrovna nepeče cholesterolová husa a otevřená poslouží pro sušení láptí. Dva velké šuplíky na kolech jezdí přímo po dlažbě a nechají hospodyni zametat pod kamny. Slouží pro úschovu i sušení dřeva. Všechna madla bez tepelných mostů. Bílé kachle s mikroskopickými odpařovacími trhlinami. Na místo šamotu vymazané a vymazlené směsí jílu a písku křemičitého. Na hrazdičce visí chňapka, pro jistotu dva pohrabáče. Jeden s prostě kovanou rukojetí s otvorem na zavěšení a roštování, druhý s dřevěnou, s vytočeným žlábkem, jen tak pro radost. Pohrabáče dočasně pohřbené v záhonu pod cestou. Do třetice nezbytná široká špachtle na obracení výše zmiňovaných halušek litých přímo na litinové láty kamen stejně jako na "rybky" pro potěchu dětskou – pásky vlnící se na látech podkrkonošských kuchyňských kamen, polotovar to při výrobě nudlí, ve fázi před příčným krájením na drobné nudličky. Vlevo po ruce březový špalek s kůrou ladící s bílými kachly. Do špalku vetnut řeznický sekáč, později přibude ještě kurki, válečný žabikuch kmene Ghurků, na štípání tříšek pro podpal. Nad kamny hambalka s věšáky a madly z polámaných kvedlaček a vzhůru nohama na dřevěných heftech navlečené dvě formy na třené bábovky, co umí z nedělního odpoledne záležitost vykouzlit, sloužící při odpočinku coby zásobárny a sušárny vlašských a lískových ořechů, neb tam je myšky prý ještě nevyštrachaly.
Než-li se skamarádíš s takovými kamny, natož s troubou, to holečku trvá roky. Nechávala se slyšet naše bábrlinka Ema. V troubě rozpékala bagety s pomazánkovým máslem do šikmých zářezů vmáznutým, nebo jen máčené do panenského olivového oleje z daleké Boky Kotorské dovezeného. Zápalka osvítí víkendovou přílohu kde přes krásný čvaňhák Bob Marley, ten co za ním jezdíme na Jamajku, poučuje: „Běloši a černoši by neměli spolu válčit, ale dokud nebudou běloši černochy poslouchat, musíme mít alespoň, alespoň podezření.“
Do toho dnes ještě kafrá božská Joana Baezová něco o Bangladéši. To vše dohromady pomáhá vytvořit Genia Loci staré kuchyně.
Taková kamna musí se zapalovati jedině sirkami ze Solo Sušice a přitom nelze nevzpomenout na Jóžu Mrázka, s povoláním v občance, umělecký model. Vždy když už nebylo co píti a jísti, navracel se z prken malostranských pajzlů do rodné Sušice. Jeho kamrlík sousedil se zdí sirkárny a zeď ta byla dosti vetchá. Za uvolněnými cihlami se dalo vstoupit, za temné noci, přímo do skladiště plného kartonů sirek. Tyto byly pak rozprodány po nočních pražských barech a bylo zas na živobytí až do příští návštěvy rodiště. To i jak jeho nahotu malovaly dívky na pražském UMPRUMu rád za rumajzlíka vykládal v hospodě na náměstí v Sušici, kde jsme se právě sušily po prvosjezdu Křemelné v nafukovacích kajmanech. Na důkaz toho všeho předkládal bez vyzvání svůj mimořádně umolousaný občanský průkaz.
Včera proběhla tiskem stručná zpráva, že sirkárna Solo Sušice definitivně zastavuje výrobu zápalek. Ještě, že se toho chudák Jóža nedožil. Peškovy K3 po nějaké době odešly na zasloužený vejminěk do Květíno sklářského atelieru, kde čadí a slouží dodnes. Nutno jim jen při podpalování předehřát komín, nezapomeňte děti moje.

Prastará moudra kamnářská, ověřená na kamnech kachlových. Teplo zářivé prostupuje nepovšimnuto čirým vzduchem dokud nenarazí na pokožku, jako teplo sluneční. Dnes vedlejší produkt kosmického výzkumu na poli uhlíkových materiálů. Odporový zářivý lívanec z karbidového těsta uhnětený emituje tepelné záření v infra spektru na dolním jeho okraji, vlnové délce 7 až 9 mikronů a sám zůstává relativně chladný, (kolem 90 st.C). Dosahuje tak minimálního teplotního spádu, jako svit sluneční na Annapurně v sedmdesátém osmém, kdy nám hrana stínu před očima kreslila po skalách bílým štětcem smočeným v jinovatce. Zářič vtipně zakamuflován v zrcadle, nebo v obraze. Třeba slunečnice od Vincenta Willema van Gogha. Trochu se tomuto ideálu přibližují panoramatická skla krbových vložek. Co nejnižší teplota vlastního zářiče. Prach nepřepalovaný na ostré saze. Minimální pohyb vzduchové masy.
Podnikavý a krapet mladší soused z Nedvajzu Bogo jemně naočkován touto myšlenkou zakoupil technologické know-how na takové hřející obrazy a na jaře roku 2017 jsme je již jeli spolu vystavovat na veletrh Ampér do Brna. Jakoby to IR záření zářící na okraji svého vlnového spektra u nejdelších infra vlnových délek v okolí 9 000 nm nasáklo do všeho v tom našem kamrlíku v podkroví, kde uléháme ku spánku. Do omítky, dřeva skříně, knihovny ... Ještě druhý den cítíte jak to naakumulované teplo sálá na Vaši pokožku. Ale takové zvláštně příjemné sluneční teplo, na které si ta naše pokožka zvyká již nějaký ten milion let.
Už v roce 1800 William Herschel dokázal, že teplovlnné záření je dlouhovlnné záření, které přichází od slunce. Vychází z každého teplého tělesa a je schopno ohřát hmotu ve svém okolí. Obvykle teplá voda, nebo elektrická spirála předávají své teplo převážně konvekčně – teplé plochy předávají tepelnou energii prostřednictvím nosičů tepla (okolního vzduchu) do prostoru. Podíl tepelného sálání je rozhodující pro pocit tepelné pohody. Na tomto fyzikálním způsobu prostřednictvím vysokého podílu tepelných vln je založen princip kachlových kamen. Oba účinky se tedy sčítají. Kdyby jste se, čistě hypoteticky, nacháze-li v kouli, která by vás obklopovala ze všech stran infra paprsky, mohla by být teplota okolního vzduchu hodně nízko. V praxi se však dociluje tepelné pohody při teplotě okolního vzduchu jen o 2 až 4 st. nižší.
Co to je tepelná pohoda? Tenhle pocit nám zprostředkují teplotní receptory v naší pokožce. Na ty působí jednak teplota okolního vzduchu, potažmo rychlost proudění tohoto média urychlující reakci receptoru a infra záření přímo ohřívající pokožku i materiál oděvu.
A neopomenout ještě akumulační schopnosti kamen kachlovýcha a zdiva obvodového, kteréžto započne samo sálati.

Naše Hrádecká kamna zásoboval nedaleký les, kde se říkalo v Pytli. Asi býval kdysi tak hustý a tmavý. Hrádecká hospoda vlastně stála na samém kraji lesa, byl hnedka za humny. Taková energetická zásobárna, zcela nezávislá na našem velkém bratru CCCP i na využití Jáchymovského jádra. Nikoho nenutila sfárat pro hnědé uhlí plné síry, stejně jako svádět boj o zrno, jako soudruzi v době, o které jde řeč. Tehdá, když zůstala babička Ema na Hrádecké sama, několikrát v týdnu jsem ji rovnou ze školy vyrážel hledat do lesa, nadčasovým dopravním prostředkem, elektromobilem zvaným trolejbus. Neomylně jsem jí vždy našel u čerstvého polomu, nebo tam kde se právě kácelo. Tak těžké to zas nebylo, postačilo se jen nechat vézt hlasem motorových pil a seker. Zpět na Hrádeckou jsme táhli čtyřkolák s dřevěnými loukotěmi, svorně vedle sebe u oje na zeleno natřené, ještě dědou Vaclavem, starou poštovskou cestou, co kdysi vedla úvozem v cípu naší zahrady, tam pod tím vysokým javorem, co figuruje v každé vojenské speciálce, jako kanonýrský orientační punkt. Žebřiňák byl plný voňavých, povětšinou borových větví, těch co nejlépe hoří a šišek na podpal. Větve skončily na hromadě ve slepičí ohradě, která utěšeně rostla, než uhodily první mrazy, někdy i potom.

Kamnářovo desatero

Regulovatelný primární přívod vzduchu skrze rošt, přímo do hořícího paliva, slouží k prvotní spalovací reakci. Ponechat otevřený při zatápění do ohřátí komína a zvýšení tahu. Při uzavření pracují kamna na jmenovitý výkon. Nestačíli regulovaný přívod pro dostatečný tah při zapalování, lze otevřít dvířka popelníku.
Samo hoření je hodně o škrcení klapek a průduchů vzduchu potažmo kyslíku připouštěného neboli naservírovaného ohni. Ani málo, ani moc, neb přílišný tah umí často oheň sfouknout.

Dvě milimetrové štěrbiny o šíři 15mm pro oplach skla jsou 66mm od bočních litinových plátů, přístupné jsou po snětí horního deklu druhého pláště. Přívodní regulaci sekundárního vzduchu zavřít při zatápění, podporuje tah spodního vzduchu primáru.

Uzavírání sekundáru, nad hořící palivo, umožňuje tlumit proces hoření, potažmo tepelný výkon, na úkor účinnosti, zvýšení podílu toxických látek a začazení skla. Ponechat trvale otevřený. Spalovací komora musí zůstat na dostatečné teplotě. Otopová voda ji může příliš ochlazovat, proto primární vodu regulovat na cca 65 st C. Oběhové čerpadlo zapínat na nejnižší otáčky při 55 st C.

(Kouřová klapka, uzavíratelná maximálně na 75% průchodnosti, slouží též k omezení výkonu.)

Sekundární šoupátko uzavírá kouřovod zcela a zamezuje odvětrávání odstavených kamen.

Dvířka ohniště mají být uzavřena, neboť zabraňují unikání spalin do sednice.

(Centrální přívod vzduchu z venkovního prostředí zamezuje odčerpávání teplého vzduchu a nežádoucí proudění v místnosti vířící prach.)

Nedostatečný tah komína lze podpořit aerodynamicky tvarovanou stříškou na komín, turbínou poháněnou větrem nebo nafouknout kuchyň ruským trojfázovým ventilátorem z vagónu metra, aby čínská litinová kamna OLYMBERYL se svými vlastními "Pravidly moštárny" a s pěti olympijskými kruhy, při zapalování i při studeném komínu nekouřila a nebafala.

Hořící polena umisťovat dále od skla nebo než prohoří hned za sklo jako spoiler chránící sklo, minimalizujíc očazení.

Polena přikládat kůrou dolů.

Prokládat tenčí sušší s tlustějšími hůře chytlavými poleny. Obecně tvrdé dřevo měkčím, mokré sušším.

Po přiložení na chvilku otevřít vrátka popelníku pro rozhoření.

Na noc tvrdé dřevo.

Cigaretový kouř odhalí skuliny nasávaného studeného vzduchu. Dobře táhnoucí komín slouží jako vývěva kuchyně.

Takový kamnářský projekt na teplovodně vyhřívanou trnož pod stolem ze dřeva bukového musí řádně uzrát, jako víno slaměné.

Za našimi novými Olymberylkami stoji paradoxně globální oteplování modré planety a příslib vlády na dotace do ekologických vyhřívacích technologií. Okolí litinových kamen s mnoda ciferníky manometrů a kohouty, nevtíravá kvalita, umírněný luxus století páry je nebezpečně podobno interiéru lokomotiv v depu Berlínského technického muzea, nebo Zemanovým kulisám pro Vynález zkázy pana Verna.

Každá stará chalupa v podkrkonoší má svůj rovný tisíc tajemných zvuků. Ta naše jich má tisíc jeden. Vedle vrzajících ztrouchnivělých schodů, drhnoucích dveří a jiných běžných banalit i zurčení a klokotání vody ve vyhřívané trnoži toho bukového stolu, co stojí v rohu pod dvěma okny na stranu východní a jižní. Ta trnož je napájena horkým zřídlem z litiňáků. Svítí tu jen lampa, co kvůli ní musel chudák Tom přejít na druhý chodník ulice Emauzské, stydě se, že ji tam prostě nemohu ponechati.

"v kuchyni byla velká kamna. Když se v nich hodně topilo, horká voda proudila do jakýchsi podivných kovových předmětů, které tatínek nazýval radiátory, přesto, že se v ničem nepodobaly radiu." Ladislav Klíma: Moje proklaté století.

Tehdá z jara, po třicátym železnym muži, ještě před tou velkou štrapácí do království Mustang, na krapet hrbolaté buko-dubové fortelné podlaze v sednici v Nedvězí, ku spánku poskládáni závodníci jak slanečci v pixle, jen Toník ve svém fotelu v rohu za kamny trůnil. Necelou vteřinu po spuštění školního zvonku a sirény jemně upozorňující na přetopení otopovky, začal výt, jak na měsíc. Dalibor pozoruje z povzdálí Kytku a optimisticky komentuje její počínání u kamen. „Už nemám strach, že tu příští zimu umrznete. Koukám jak rumpluješ s prcpákou roštu a vůbec si rozumíš s tímhle Vaším fungl novým čínským litinovým sopouchem.“

Pan Lorenc

Aneb jak se nám zdařilo přebudovat naši barabiznu na ementál se solárníma krovkama.

Ke všemu neštěstí, ohnuty byly ještě šavle na Yamaze.
Ne, že bych se chtěl rouhat, ale nebejt tý jeho zrakvený haxny a taky trochu těch šikovnejch hnát a prostorové představivosti architekta střižené s krejčíkovskou, nepřikládal by dnes za nás pod kotel ten pan pusgéř co vylézá zpoza kopce za Nedvězským potokem. Ráno sic musíme posečkati se zubní očistou, až se uráčí vyštrachat z pelechu ustlanému v ranní mlze, neb studená voda prej nedělá dobře sklovině. Naše čistě funkcionalistické stavení díky němu řádně prošpikováno jak řešeto bylo přiznanejma trubkama, tou jeho zohejbanou chloubou. Hlavně těma měděnejma se zlatejma bronzovejma náústkama, co hřejou, kudy vedou. A to mu ještě vybylo kus měděný trubky na vyklepání nového, dávno upadnuvšího křídla pro našeho porculánovýho anděla strážnýho, co visí od nepaměti nad zeleným letištěm, tedy pro nezasvěcené velkou postelí, zakoupenou za celou novomanželskou půjčku, kdysi dávno za hlubokého totáče. Zavěšen na špagátu krouceném, ukazuje nám prdelku, nebo špičatý nos, podle nálady a vlhkosti ovzduší, předpovídaje tak deštivý, nebo slunečný počasí, jako ten vyfintěný panáček a skromná panenka v malované chatrči s komínem. Vše v pradávnu řádně dovezeno a procleno od soudruhů z NDR.
Krom vlastnění toho jednoho anděla naše famílie zas tak moc nábožná není. Panenka Mária, ta ze dřeva lipovýho, drží i za těch nekrutějších mrazíků naztevřený okno, aby krapet čerstvýho luftu v noci dovnitř mohl, ale při eventuelní sněhové bouři s oknem neflákl a my zas neutíkali ke sklenáři ve študáckých kolejích na Jarově. Otužuje tak trochu kromě nás i malého Ježíška na rukou. Vypadá to, jako by ho škrtila. Záměr umělcův se úplně nevydařil. Dřívějc prej mývali oba kůžičku jak alabastr, jak je prababka Kateřina nafládrovala barvou fermežovou. Vzala to z jedný vody i s futry v šenku. Děda Václav, jako její zeťák, se našňupnul a drobet ji vzal letlampou, ne panímámu, ale tu barvičku, aby tu alabastrovou kůžičku mohl seškrábat. Malinko se mu to vymklo. Od té doby je u nás známa jako Černá Madona s Jezulátkem a putují k ní procesí až ze za louže Atlantický z toho Santiaga, kde jsou na takový černý Madonky vysazený.
Největším majstrštykem topenářským, hraničícím až s magií je ale roztočit otopovku samotíží v tenkých červených Cu trubkách a nám se to omylem povedlo, ale až po vystrkání dvou a půl centového boileru po schodech prožraných červotočem až na půdu klanem Erbanovic. Autor projektu, nějaký pan Tomáš Hypšman, ten, co pořád uklízí, navíjí a hlídá aby to jeho nádobíčko a cajky byly v cajku, neuhlídal jednu zcela prožranou fošínku. Propadl se o týden později a na památku tam po něm zeje díra jako po Faustovi. A to má být jako poklona všem zúčastněnejm, jako když subretě vypřáhnou obdivovatelé valachy a sami se zapřáhnou do jejího kočáru.
Divnej kraj, divný lidi, divný mravy. Podivnejch móresů mají v tom koutě kotliny České hodně. Třeba takovej nesmysl. Nechají kliďánko před putykou na ulici bicykl zcela neuzamčenej a když si takovej topenář jede pro matroš do inštalatérskýho kvelbu, naporoučí si toho na sekeru, co by mohl, ale nemusel toho dne spotřebovati a zbytek druhého dne, nebo až koncem měsíce navrátí. Ten podivnej patron ještě jiný podivný móresy snažil se do naší chalupy zatáhnout. A do kafe s cigárem aby ho jeden nutil.
Kdysi nám myšky sežraly nedokonale uschovanou půlku melounu, vyrušeny zanechaly neskutečnou spoušť. To co zbylo po té noční hostině nápadně připomínalo Tomův talíř po melounovém obědě.
Ale abych to vzal pěkně od gruntu. Začínali jsme vždy chudou snídaní. Kafe a chleba z domácí pekárny s lesním medem, tím co do něho včelky, aby byl co nejtmavější přidaly hovínka. Pak přišla ta nejdůležitější facha, řádně nalinýrovat, kudy povedou trubky a k večeru jsme končili předělávkama, co mě napadly noci minulé. Po rachotě jsem vždy ještě od mistra dostal domácí úkol. Přiheftovat expanzní škopík, vysekat šlic, nebo otvůrek, zvící nory pro postarší Krajtu tygrovitou metrovou kamennou zdí, dřívějc chlívku, dnes luxusní baně. A nabyflovat jsem musel, co je to:

fitinka
pipka, že je nos kohoutku, ze kterého často kape
pánbík, jako že U-manometr pro měření netěsností pouhými ústy
šlaufka – šlauchovnice - hladinová vodováha
vasrklacek - wasserklacek – vodováha
vrapovačka pertlovačka dobrá na vlnovcovou hadici pro soláry
dvoje sikovky do střihu dávati, řádně proti sobě. Samozřejmě Knipexky.
třinácte závitů teflonu, ve směru hodinových ruček dáti šroubení
cínovou pájku nahřát letlampou dokud se nesleje v stříbrnej prstýnek
A že olejíček, olejíček, poloviční zámečníček.

Místo výučního glejtu jsem vyfasoval jako prezent ten nejčernější placák s bílým žilkováním, co si mistr schovával pro ohniště tý svý chajdy nad Jizerou, co v ní má dva čerstvě převinutý repráky basáky s fungl novejma papírovejma membránama a mišpultem od svýho táty. Pod svou poustevnou v garáži s otomanem, před kterou postává několik Subaru vraků, ze kterejch staví jeden funglák. K nám vždy přifrčí s elektromobilem, pod kterym ležel celou neděli a kterej celej den dotloukáme padesátimetrovou prodlužkou, co dosáhne až na modrou turistickou značku, kde pro sichr parkuje, pěkně na kopečku.
Drobátko za to taky mohl Jirka Pompidou a ten jeho profláknutej megalomanskej nápad chtít po Tomášovi zkroutit trubky na to jeho rourové veledílko, známé též jako „Bobur“, na místě starého břicha Paříže. Prostě mistr přiznaného potrubí, přiznaných trubek. I když tato, jinak docela známá zakázka musela zákonitě ustoupit do pozadí před tou naší. V klídku jsme ještě dnes mohli přikládat do Clubek, model 64 a nesepisovat pořád nové manuály, o tom, co vypustit, co napustit, kterým kohoutem otočit vpravo, či vlevo, když k ránu uhodí první mrazík.

Zbejvá nám už jen zaskočit na rozumy k Nikolkovi Teslů, jak vycucnout vzduch a nahradit jej argonem, co nebude pouštět teplo ven a neroztahuje se.

Čím vyšší hory, tím lepší lidičky, ale aby se neurazili Ti od mořský hladiny, třebas námořníci, tak tam taky. Jen do mírnějších zeměpisnejch šířek a výšek se nějak stahuje lehkoživná svoloč, darmožrouti.

Slastné, po ránu netrpělivě očekávané, skorem neslyšitelné cvaknutí pozlacených jazýčků termostatu hlásí dosažení teplotní mety. Otopovka právě vytažena kamny ORYMBERYL na padesátý šestý stupeň pana Celsia. To blahodárné teplo ve chvilce prohnáno Grundfosem až pod naše zadnice na lavicích kolem kuchyňského stolu, toho z fošen bukových a to i pod naše platfusy na vytápěné trnoži jeho. Přesto, že tu bývá po ránu dost hlučno. Cinkot hrnků, vidliček a nožů nořících se do toho tak krásně nezdravého hemenexu, vycvičené ucho stolovníků ten nicotný „cvak“ i ušiska ta téměř již hluchá bezpečně zachytí.

Posléze, na jeseň léta Páně dvou tisícího jedenáctého, od pánů Dánů dovezena skandinávská lahůdka, teplovzdušný panel SolarVent, co umí taky tak kouzelně cvaknout. Původně pro Eskymáky a polární expedice vykoumaný. Jeho sluncem poháněný větrník nafukuje naši kuchyň, pomáhajíc tahu komína při slunci (nejsnazší cesta vzduchu ven), to jest když to tento nejvíce potřebuje. A neb na pár korun bříz a jív si onen hnedka započal stěžovati, „jděte mi ze slunce“, povolán byl nejpovolanější Dr.Voštěp Honzík ve svářečských brýlích, co tu zbyly z Mírovo expedice na Kavkaz, by ta dřeva skácel. Kolik potu stojí taková jedna hodina slunce. K tomu ještě Ivánek vyštrachal kdesi dovozce stříbrné deky plněné bublinkama, vykoumané v NASA pro ty jejich raketoplány.

Postačí jeden telefonát. "Masa Bob přilož do kamen", nebo jej jen prozvoníme. Udivujeme Erbaníky naším novým vynálezem GSM zásuvky spínající kotel, při obědě na pultu nového železářství "Oleška" v Košťálově, při polední pauze.

K biblickým povinnostem muže, jako je zasazení jednoho stromu, sroubení roubenky, zplození syna přibyla tady v podhůří zbrusu nová. Svařit si vlastní teplovzdušná kamna na dřevo. Průkopníkem těchto novot je jeden z bratrů Mašínů a celá famílie Erbaníků. Kvalitu jejich dosvědčí téměř chladná komínová roura jejich.

U třetí sklenice, pardon, dřevěného poháru changu, padlo definitivní, bude-li to na mě, rozhodnutí. Dostat ještě jeden život nebudu svatým mužem, co přináší lidem světlo, jako symbol, ale topenářem, co přináší sic jen teplo, ale skutečné. Ten mnich tehdá v Kagbeni mě přesvědčil. Učil ta jejich erární kamna vyprávět. I Terka radí, raději “solatérem”, slunečním inštalatérem. Někde to vyštrachala z moudrých časáků o bydlení v budoucnosti. Bylo-li by tedy k mání ještě jedno další bytí, zajedu na saních do jeskyně Eskymo Welzla až na Novou Sibiř pro topenářskou inspiraci a pro ty jeho zápisky. Nebude-li ale už pozdě neb Ti jeho Eskymáci je určitě vyhandlovali za teplo domova za jedné dlouhé polární noci, neb se k němu jistě hnedka po jeho zmizení nakvartýrovali.

Kamna na Hráchách

Historie norských kamen Jotul: Litina, ze které jsou kamna vyráběna, pochází ze starých korábů, které ztroskotaly u norského pobřeží. Kusy korábů jsou vyloveny, očištěny, roztaveny a tato stará a vyzrálá litina je smíchána s litinou ze starých kolejnic, a proto se jedná o tu nejkvalitnější a nevyzrálejší litinu pro výrobu těch nejkvalitnějších kamen na světě. Na kamna je 25 let záruka (nebo alespoň na tu litinu).
Typ Jotul F 100 CB ECO LL SE se vyrábí teprve pět let, ale má vynikající reference, jako ostatně všechna kamna této značky. Označení ECO znamená dvojí spalování, což znamená, že kamna vypouští minimum spalin a zároveň také vydrží až 5 hodin žhavá.
Při čištění předního skla nestříkat čistící prostředek přímo na sklo, ale na hadřík, kterým pak sklo otírat. Při přímém namáčení skla by mohl čistící prostředek stéct na těsnící textilii, která by mohla časem ztvrdnout a přestala by těsnit.
Tento typ kamen nemá vyjímatelnou nádobu na popel. Popel se vyndává lopatkou přímo z kamen. Nevyndávat ho před každým topením, ale až když se skoro sype ven. A to z důvodu, že popel se rychle nahřeje a pomáhá při zatápění a zároveň izoluje... tomu jsem úplně neporozuměla.
Obecně kamna zatápět tzv. od hora nikoli jako táborák ze spodu. Nejprve dát větší poleno, na něj menší, na ně třísky a uplně nahoru podpalovač. Podpalovač nejprve zahřeje spalinové cesty, které pak lépe táhnout a kamna se lépe rozhoří. Po cca 20-30 minutách už můžeme ládovat další velká polena.
V kamnech topit spíše tak, že nové poleno se přidá až v momentě, kdy je to předešlé téměř na uhlíky shořeny. Ale to prý ani pan prodavač nevydrží, protože se chce koukat do plamenů. Ale prý se tak zamezí začouzení místnosti.
Při prvním zatápění nejprve nechat vyhořet kupičku třísek, a to až úplně shoří - cca 20-30 min. Toto třikrát opakovat, a pak už můžeme topit.
Přijede s nimi jeden pán dodávkou až na chatu. Asi nebude mít rudl, ale kamna by měli dva lidé unést (mají cca 92 kg). Upozornili jsme, že velký náklaďák se k nám nedostane. Přivezou nám i čistič skel a nářadí (lopatka, pohrabáč a smetáček).
Už si na nic dalšího nevzpomínám... Honzíku, doplnil bys mě, prosím?

Perfecto! :)

Další literatura:

dřevo na podpal na iDNES
dřevo na podpal
dřeviny
uhlí

Servác B. Heller: Život na Rusi, Praha 1868

Ippolito Desideri: sušení yačích koláčů

K. H. Mácha

Evariste-Régis HUC kchang

kotacu

klubky

kamna Nedošínská

kamna na Hrádecké hospodě

kamna Nepálská

AlaTau

hammam v podhůří Marockého Atlasu.

na Uralu

OLYMBERYL

u Eskymáků na Nové Sibiři

Rejstřík:

jízek – hrb donutí plamen zůžením nasměrovat na láty

kamnovec, medenec, měděnec, pecák - povětšinou litinová zabudovaná nádoba na ohřev vody

láty - litinové pláty tvořící plotnu

Kurzy vzdělávací:

O kominictví

O broušení řetězů pil motorových

Pulzace vody v kohoutku signalizuje malé natlakování Expanzní nádoby, které by mělo být desetinku nad vypínací tlak čerpadla.

Patenty vlastní:

Patent čornutý Galileovi, na pulérování auslágu litiňáčů navlhčeným klůckem tamponovaným v popelu ze dřeva osikového ale i březového přímo z ohniště, načež vysušeného řádně papírem novin Hospodářských.

Projekty v šupleti:

Thermoelectrické Seebeck Power Generation modul TEG1-127-1.4-2.5 40x40MM MAX 200 Celsius nebo chladící Peltierovy TEC1 moduly v inverzním režimu např. z GME by mohly napájet 12V oběhové čerpadlo při výpadku el.sítě.

nebo motor STIRLINGův

Měnič frekvence Lenze nebo BEST (obr.) pro motor pískové filtrace nebo řízení otáček ventilátoru odtahu spalin.

teplovodní výměník na kouřovod

kolektor na omítku do štítu

Paralelně k pevným termostatům elektrokotle EK zapojena GSM zásuvka Hutermann upravená pro bezpotenciální spínání. Umožní SMS nebo provoláním spínat a vypínat elektrokotel. Tu by mohla nahradit stejně upravená zásuvka EVE, bez nutnosti placení SIM karty. Nebo ještě lépe WiFi termostat.

Otopová voda:

OV 40 st.C na EK ... po 8 hod 14 st.C u kuchyňského stolu. (Venku -5 st.C)
OV 44 st.C na EK ... po 8 hod 16 st.C u kuchyňského stolu.

Venkovní teploty na čidle EVE Elgato: 2016-2021

Naše dnešní PRAVIDLA.