Albion

_London_old.jpg
London
1978_1.JPG
1978
1978_2.jpg
1978
1978_jirka.JPG
Jirka
1978_Jirka_1.JPG
Jirka
1978_jirka_dover
1978 Jirka Dover
1978_jirka
Down_street
1978_jirka_y.JPG
1978_jirka
1978_playground.JPG
playground
1978_playground_2.JPG
1978 Lanchester
1978_playground_3.JPG
1978_playground_3.JPG
1978_rezac_1.JPG
1978_rezac_1.JPG
1978_rezac_y.JPG
1978_rezac_y.JPG
Birhingham_zno_Bullring.JPG
Birhingham_zno_Bullring.JPG
Birmingham_142_bull.JPG
Birmingham_142_bull.JPG
Birmingham_198_jaguar.JPG
Birmingham_198_jaguar.JPG
Birmingham_215_jaguar.JPG
Birmingham_215_jaguar.JPG
Birmingham
Birmingham šíša
tamtéž
Birmingham šíša
Birmingham_zno_Juza_Vevera.JPG
Birmingham_zno_Juza_Vevera.JPG
hasici_London.JPG
hasici_London.JPG
jirka_2.jpg
jirka_2.jpg
jpa_9.jpg
jpa_9.jpg
London_2004_026.JPG
London_2004_026.JPG
London_2004_Big_Ben.jpg
London_2004_Big_Ben.jpg
London_2004_jirka.JPG
London_2004_jirka.JPG

Page:   1  2 
[ Prev ]      [ Next ]

Dávno po tom, co jsme jezdili se Sťopíkem a Hadem makat na sušičku obilí u Horšovského Týna, volá Jára Řezáčů, majitel prestižní emailové adresy: rezac@vlada.cz. Bylo to přesně třiadvacátého října LP 2010 v nekřesťanských 4:11. ... po půlnoci. Něco mezi hodinou psa a vlka.
Reezees, „řekni tady Frantovi co nám podstrčila Diana Baker, hrdinka toho propadáku Letiště, pod polštář, než nám rozestlala v Londýnském domku své kámošky z televize.“ Rozestlala v uvozovkách, neb nohy z pod deky utemované prostěradlem nešly vystrčit, jak je v tom kraji dobrým zvykem. Že v tom mraveništi najde jednou svůj domov Reezeesova jediná, tehdá ještě nenarozená dcerka Monča, neměl ani tuchy.

To vše přihodilo se onehdá onoho památného roku 1978 cestou stopem za prací do Leicesteru s tou chodící, nebo spíše čudící encyklopedií anglikánské literatury. Do Lancashire, za Jamesem Hiltonem, autorem Ztraceného obzoru a Sbohem pane profesore, Reezeesovou a za pár let i Terčinou biblí. Říkal mu familiérně Jimmy a byl mu dost hodně podobnej, stejně jako jeho fotřík, taktéž prófa. Jako jehla od His Master's Voice Phonograph Record Player pomalu ale jistě sklouzával již tehdá do životní drážky ohraného vinilu staromládeneckého pana profesora.
Odehrálo se to jednu zimu potom, co můj kolega z mého ústavu Akademie běd, filosof Bohouš Janátů, ten co měl maggi v prackách i v názorech, podepsal i za nás za všechny sraby, Chartu 77. Stejně jako ten co skončil za to na Golgotě zvané hora Kalvárie a po něm nedávno i Honza Palachů.
Píši toto proto, neb nepopsat co se tehdy odehrávalo, se prostě nedá. Tak tedy v dobách socíku a hlubokého totáče. Věřte nebo nevěřte. Vím, o čem mluvím, mám to totiž, ke své nemalé lítosti hnedka z ruky prvé. Jako aktér té nešťastné doby. Mohlo být mnohem hůř, spatřit světlo světa třeba v takové Severní Koreji nebo rovnou ve Stalinově satanovo říši. Ale neznamená to apriori kdovíjakou objektivitu. Uzavírajíce se tou dobou do mikrosvěta, takové ulity, exilu před režimem, který naštěstí neměl o moji maličkost zájem. Musel na svoje udičky chytit několik dělňasů, by mohl lanařit jednoho vysokoškoláka. Exilu do zemičky familiárně zvané famílie, s blízkým nárazníkovým územím několika kamarádů s přehršlí akademických titulů, převážně též v Akademie běd tou dobou přežívajících a živořících. Nebo chcete-li v exilu rovnou uvnitř vlastní lebky.
Ta frustrace z nerealizované emigrace se asi odventilovala až emigrací na samotu u lesa dlouho po Sametové revoluci. Ten náš mikrosvět tehdá opouštělo každým rokem několik kamarádů. Jen namátkou, zubař Pepa Holých, psycholog a řezbář Klíma, co jsem mu pomáhal srolovat diplom do podběhu prožrané kastle jeho Škoďárny, co jen silou vůle se dokodrcala až do Jugošky a nakonec těsně před Sametovou revolucí i Sťopík, to bylo hodně dost nakažlivé. Vůbec bych se nezlobil, kdyby naše děcka zdrhla někam na vandr hodně daleko, nevyčítal bych jim, že nás tu nechají někde v LDNce. Ale ještě, že to nezrealizovali a bylo to hodně na spadnutí, přišli bychom asi o nejhezčí a nejplodnější životní období, to dědovské a babkovské. Jednou jsme si to s robaty vyzkoušeli nanečisto. Jeli jsme kolmo jen s tenkými cyklistickými spacáky a na každé křižovatce demokraticky hlasovali kam dál. Píši toto v době, kdy ti nejlepší z nejlepších sýčků ze staronového cechu výrobců nepřátel vnějších opět bubnují na poplach. Lidé nespěte, imperialistická Mandelinka bramborová opět připravena k výsadku. A študáci musí opět do ulic i když se narodili až po té naší Sametové revoluci, tahat horké kaštany za nás ostatní z ohně a nezdrhají, jen vyrážejí na vandr a to je dobře.
Železnou oponu jsme tehdy překročili v přefiknutém Berlíně. Rok po tom, co se tu P3ka ujaly kurvy, po tom, co mu zavřela úschovna s báglem. Všude byl mizera o krok přede mnou. Jen ve Lhase a Patagonii jsem ho předhonil.
Schnellzug za směšných 167.- vočí nás vysadil až v hanzovním městě Hamburg. Nocleh v Heidelbergu u Reezeesova strýce, co zdrhnul prozíravě již v osmačtyřicátém a maká ve fabrice na mercedesy. Vozí nás v jednom takovym zelenym i na hrad se slepejma oknama. Pak jsme putovali stejnými končinami jako kdysi můj fotřík, skrze zemi nízkých mraků, větrných mlýnů a bramborových hranolků, kterými nás počastoval jeden šofér kamionu. Durch Niederlan a Groningen, ten z rytin pana Meriana nám dobře známý. A přesně tam někde to muselo být, co jsme se najednou ocitli, časem pozpátku, na vlámském plátně s ponurými stíny a magickým světlem.
Za zim šestatřicet, v roce čtrnáctém milénia nového, vyrazili jsme tamtéž ale už z Nedvajzu o kousek blíž ležícího, s parťákem Bogem a jeho velkou dodávkou, pro vraky vozejků invalidních, do země tulipánů. Hlídka polišů nás převelice slušně probudila hnedka prvé noci k ránu v pangejtu u dálnice lemované fungl novými větrníky na samostatnost energetickou na Putinově ropě.
Všici montéři v tom velkém montážním hangáru u Zwole u větrných mlýnů se chodí jako o procesí kouknout na exoty, kolik vlastně vozejků se jim do té kraksny vtěsná a kroutí nevěřícně hlavami svými pačesatými i těmi holými. Ty vozejky co se jim nedařilo přivést opět k životu, rozdejchat, nemilosrdně rozšmelcovali a šrotovali do kostek plechu jak tak činívá se s plechovkami od Coca-coly, kteréžto pak putovali do kontejnerů. Matičky a šrouby vypadnuvší při tomto bezbožném počínání jsme řádně sesbírali a odvezli domů jak tak by jistě učinil i děda náš Václav. Od roku toho stala se nadále výprava tato každoroční tradicí.

Stopem z Doveru už po straně levé. Nejprve busem hnedka vlevo vedle od šoféra za výkladní skříní předního skla. To vám bylo na mrtvici. První nocleh u dramturgyně Sigi a její kámošky Diany Baker, právě přišedší z Hollywoodu. Druhou u dvou slavných režisérů, samozřejmě čtyřprocentních, downtown v domečku, co měl na každém štoku jen jednu cimru, jako brachus v Praze na hradě. Kde nocoval toho času i pan otec prófa. Faux-pax, když jsem svědomitě z domova řádně vycepován uložil máslo v máslence do lednice a ráno nemělo tu správnou konzistenci pro mazání na teplé křupavé rohlíky. V těchto společenských vrstvách přetrvávalo teatrální klišé edwardovských mravů parafrázovaných s oblibou Douglasem. Třetí noc u Douglase v typickém anglikánském řadovém domku. Na pozvání které nešlo nepřijmout. „Považujte náš dům za svůj.“ Jeho brachus vypráví dlouho do noci o přejezdu And na kolech. Maminka nás bere následující ráno na dobročinnou charitativní akci, kde se podávají malé koláčky. Následuje průzkum Cambridge a tam přes Matematický most pana Isaaca Newtona se zábradlím ze sedmi tisíc sto sedmdesáti sedmi dřevěných mnohoúhelníků, kdysi prý bez jediného hřebu pospojovaných, kteréžto se protínají v 10 200 99 bodech, na oběd se žebírky pojídanými holýma rukama v indické restauraci. Pro nás něco neslýchaného. Noc třetí u zmiňované herečky.
A pak zasejc na stop dále na sever do Leicesteru, kde na nás již čekali sígři bílé, tmavší i úplně černé pleti. Šéf toho útulku nás nabádá, abychom si u něho v trezóru uložili vše cennější krom kapesníku, co máme po kapsách. Zkusmo si tam ponechám alespoň zapalovač a dávám velkýho majzla, co se bude dít. Nic jsem nezaznamenal, ale vydržel tam asi tak dvě minuty. Taková to byla dobrá společnost. Ale na druhý den už jsme byli největší kámoši, zapalovač sami přinesli a chtěli nás vycepovat a obrátit na víru svojí zvanou basket.
Po té faše ještě neúspěšný pokus o stop do jezerní oblasti, kdy nás úplně přestala brát auta. To se někdy tak semele, že proběhne novinami nějaký nešťastný odstrašující článek a ani si neštrejchnete. A tak návrat domů s přespání opět u Douglase s návštěvou jeho svářečské dílny, v Downing Street No.10 a doků na Temži.

Pro chladné dny na skalách špendlíruje a po nás posílá její veličenstvo Kytce jako prezent triko H.M. PRISON STANDARD ISSUE z pravé teplákoviny. Z matroše tak fortelného, že nošeno je ještě po jednačtyřicet zim dalších. Namouvěru, neb jsem si jej právě vypůjčil a píši řádky tyto a stále hřeje.


Od svých třech pánů kumpánů ze CT jsem vyfasoval, chvilku po Sametové revoluci, tuším, že to bylo v třiadevadesátém, nelehký úkol. Zajet svojí fungl novou ředitelskou modrou Mazdou do Londýna. Vyjednat a podepsat obchodní smlouvu na dodávky minipočítačů Elonex s tamním žiďákem ředitelským.

A rok na to už s Daliborem stejnou Mazdou až do nového skotského Silicon Valley dohlédnout na to, jak ty Elonexy montují roboti a nakonec skotské ženy kontrolují. Dále až k jezeru Loch Ness, skotskou gaelštinou Loch Nis zvané. Nazpět odbočkou přes Salisburskou pláň s profláknutými Stoneheng, megalitickými menhiry.

2005 Výzvědná cesta do spřátelených evropských Holidáčů nás toho roku přivedla do Londýna nad Temží. Při návratu z Royal Greenwich Observatory, odkud jsem byl vyveden pro nepřiměřený zájem o staré astroláby s fotoaparátem špatně schovávaným pod sakem, za zády Zdeňkovými. Prchajíce skokem přes nultý poledník dolů z kopce, objeven oproti knajpě u Číňana, kde jsme dávali pauzu v čase poledním, u starožitníka, mosazný cestovní astroláb pro budoucí vnoučata, který ani nahoře na observatoři neměli. Postrádající jedno tmavé sklíčko, které vás nechá zaměřit na slunce střed. Toto vyřízl z průzoru svářečské přilby a řádně diamantovou houbičkou zabrousil brusič v Semilech, u mostu přes Olešku sídlící. Nepřijal za tu hodinovou precizní prácičku nijakého obolusu a ještě dlouho o tom praštěným staříkovi svým kunčaftům vyprávěl. Doneslo se nám to z úplně jiné strany až od železáře Erbaníka z Košťálova.

2006 Zdenda Nováků markýruje, jako že někam telefonuje. Načež u šíši s příchutí jablečnou špekulujeme spolu v nedaleké čajovně o tom, co s těmihle červenými skvostnými artefakty starého Londýna a vlastně celé Anglie bude, když už má alespoň jeden mobilní artefakt dnes každý, třeba ten s bílým nakousnutým jablkem. Šli by možná přeměnit na samoobslužné internetové mini kavárny. Ale to by bylo zase jen na chvíli, než ten inet bude mít každý v tom svým jablku a kafe v termosce. To bude soumrak té staré Anglie Jimmyho, profesora Chipse. Potom ještě domluvena vizitace v továrně na Jaguáry. Coby kamenem dohodil od profláknuté odvážné stavby obchoďáku Selfridges ve slohu Blobitecture, našeho rodáka pana architekta Kaplického.

Tak jak jseš na tom jogíne, ani můj spy v Praze nic neví. Už máš hotové šachy?
...přemlouvám Hada abychom zas zaskočili nach Paris, odjel ale sám, má tam asi nějakou babu, co nám ji nechce ukázat.
P.S. Šachy dávno v cajku a v očekávání prvních hráčů. Jen šachovnice je den ode dne těžší, má už určitě metrák a nejde s ní hnout. Kdy zaskočíš na partičku?

Jaro 2013 ... Při takovém sparťanském živobytí tady v Nedvajzu, se vstáváním za kuropění ranního, nezbývá jednomu dost moc času na dekadentní myšLénky o zbytečnosti žití vezdejšího, ve kterých se utápíš Ty.

Na podzim 2014 ... V noci na dnešek, čtvrtého dne před tím Štědrým, Léta Páně dvoutisícího čtrnáctého se zastavily u nás doma pendlovky, ty empírové tříměsíční. Odešel můj spolucestovatel nejenom do země Albionské, ale i po Křemelné, do Země Svaté a mnoha dalších koutů. Často na to zavzpomínám.

Stonehenge

Karel Čapek: Anglické listy

námořník Douglas Cann