1961. se Slípkovic a bílým Warťasem.
Výstup na Giewont se 17 a půl metrovým železným nýtovaným křížem na vrcholu, kam prý rád vodil procesí sám Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Paweł II.
Jakmile jsme se tam vyštrachali i my s brachusem a Járou Slípkou s jazyky na vestičkách, čekaly tam na nás lívance s jahodami, právě ukuchtěné na litinových látech kamínek, co sem vytahali i s topivem malinké babičky na hrbech svých.
I když to bylo dosti zahanbující, chutnaly božsky.
1966. s modrou Oktávkou PM 69-44, Libuší a Lubošem
1975. Cesta na letiště.
Prvý vagon tramvaje a přední polovina druhého přeplněna k prasknutí.
Hrdě nastupujeme s Kytkou do posledních dveří, kde se rozšafně rozvaluje jeden houmlesák, na kterého je každej tchoř i polda krátkej, neb se těší do teplého arestu.
Komfort samoty chtějíce si vysloužit ovonění neodolatelným odérem.
Pak nám ještě uletí letadlo do Varšavy. Tehdá ještě netuše kolik nám jich ještě v životě uletí.
Odlet odložen - zpoždění v baru na letišti.
„Stále dost času.“ Vzali nás do dalšího letadla.
Pozdní přilet do Varšavy. Spali jsme v dělicím zeleném pruhu mezi svodidly na dálnici z letiště.
Stan uprostřed svodidel. Pak taxi do kempu poblíž centra s jednou lahví červeného francouzského Chato du Pape, ale bez kolíků ke stanu.
Po půlnoci začalo lejt a nerudný polský soused se nechtěl podělit o svoje kolíky.
A ještě vykřikoval do sychravé noci něco jako "Jestli mu někdo sáhne na „malucha“ tak ...".
Měl na mysli polskou kopii pětistovky Fiata.
Pak stopem směr Gdaňsk.
Místňáci Mazurové v kraji kterým dále právě po malých skocích projíždíme, o sobě říkají, „nejsme vlastně ani Poláci, ani Ukrajinci, ani Němci od Kalinigradu“. Nechávají prý producírovat se ty velké dějiny kolem svých vrat bez povšimnutí, ale podle mého, jsou jimi nezřídka převálcováni.
Nestěžují si, že do kapsy mají dost hluboko, i když to kolem na to dost vypadá. Za stop proto velkoryse platíme.
Dále chytneme dva náklaďáky a jeden autobus až do lázeňského městečka Sopoty, na pláž poblíž písečné kosy, kde má bungalov, spíše takovou chajdu, jedna skvělá polská volejbalistka a toho času milá našeho strýce Kšandy Lochmana, mámina dvojitého bratrance, to jako od své mámy, tak i táty.
Protože si dva bráchové Lochmani vzali za manželky dvě ségry Čížkovy. Proč strejda vyfasoval takovou hanlivou přezdívku, není úplně jasanka ani úplně košer, protože kšandy, pokud pamatuju, nikdá nenosil.
Ale nám s Mírou se nezřídka smál, když jsme byli oděni, jako malí caparti do lacláčů, babkou Emou umně spíchnutých.
Sopoty jsou plné krámků s jantarem a pazourky. A do Gdaňska se starobylými dřevěnými jeřáby to už je jak by jeden chromajzl kamenem dohodil.
Setkání s brachusovo spolužáky z mediny, s Tondou Pečenkou po vystudování angažujícím se v organizaci Lékaři bez hranic a následně nešťastně i v porevoluční politice.
V těch dřevních dobách terorismu nám poprvé na letišti vyhmátli v příručním zavazadle kuchyňskou štubajku na mazání chleba a otevírání plechů, s šest palců dlouhou střenkou, kapitán si jí vzal bez odmlouvání do kokpitu a na Ruzyni čestně navrátil.
Nebo se to snad přihodilo cestou ze Zlatých písků?
1986. 1. máj. Harikova Š100 se začala rozpadat u prvé pumpy. Přechod přes Rysy do Zakopaného a Krakowa.
Po návratu na nás každého čeká šedá Volha a několikahodinový výslech StB v Bartolomějské ul.
pro podezření z pašování letáků Solidárnošť, okamžitá výpověď z Akademie.
Ta atmosféra prvomájového Krakova a bleší trh a strach naší garnitury z nákazy zvané Solidárnošť stály ale za to.
1989. s Fenclíky a fotříkovo zelenou Ladou.
A dalším proslaveným Helenčino bonmotem.
„Vy jste si je snah i ukazovaly? Narážejíc tímto na celonoční Jardovo družbu se sousedním stanem, kdy se vše točilo kolem motorů a hlavně nejslavnějšího toho výše zmiňovaného motohybu Pšonků, kolem Malucha.
1992. s Pepou Holých při tom slavnym přechodu celého Tatranského hřebene až po Roháčský Volovec.
2012.Terka na školení z KPMG
Literatura:Jan Amos Komenský
