Obecně se má za to, že japonský meč do 1 stopy délky čepele je tantó, rozmezí mezi 1 - 2 stopami pokrývá wakizaši a od 60 cm délky výše se jedná o dlouhý meč tači nebo katana.
Bylo by pohodlné a zjednodušující říci, že meč wakizaši je dán rozměry mezi 30-60 centimetry. (krátké kowakizaši s délkou něco málo přes 30cm bývá také nazýváno sunnube tantó, neboli "o palec delší než tantó"). Toto vymezení se používá v současném Japonsku při vystavování karet, jakéhosi "zbrojního pasu", nezbytného k jakémukoliv vlastněnému meči, a pro tento účel striktní definice bezesporu dostačuje, nicméně podle některých autorit není u meče až tak rozhodující délka čepele, ale účel, pro který byla ta která zbraň zhotovena.
Proto by nás někdy nemělo zmást, pokud v japonské literatuře nejvyšší kvality narazíme na tantó z období Nambokučó o délce čepele 35 cm či učigatanu - katanu z období Muromači o délce pouhých 45 centimetrů. Ostatně pojmu wakizaši, tedy meče "pobočně nošeného", jak napovídá jeho název, se počalo používat až počátkem 17.století. Pro základní porozumění můžeme vzít za bernou minci, že spolu s dlouhým mečem nosili válečníci středověkého Japonska již od období Heian (784 - 1183) i dýku či mečík košigatana (poboční meč), velice praktickou při boji tělo na tělo k převážně bodným útokům na slabiny zbroje i odříznutí hlavy poraženého soupeře jako válečnou trofej. Jednalo se však o zbraň kratších rozměrů, než pozdější wakizaši.
Velice vzácně se vyskytovala velmi krátká forma tači, nazývaná kodači (malé tači). Jakkoliv pojem se později stal synonymem pro wakizaši, je třeba si uvědomit, že v tomto období tato forma meče měla přes rozměry wakizaši regulérní závěsníky koši ate a nosila se ostřím dolů na způsob tači. Meč různých rozměrů nazývaný učigatana a nošený zasunutý přímo za pasem mívali pěšáci zusa, v době válek Genpei na konci 12.století převyšující urozené jízdní samuraje v počtu dvacet ku jednomu, ale protože se jednalo o osoby nízkého ranku, jejich přísně účelové a méně kvalitní meče nebyl důvod zachovávat, a proto je známe jen z dobových vyobrazení a literatury. O tantó, respektive košigatana jako doprovodné zbrani k tači mluvíme i v následujícím období Kamakura (1183 -1333), použití poboční dýky můžeme pozorovat na známém svitkovém obrazu z roku 1293 Mokó šúrai ekotoba (O mongolských invazích slovem i obrazem), kdy jí samuraj z Kjúšú Takezaki Suenaga na mongolské lodici prořezává hrdlo nepřátelského velitele. Až v následujícím období válek Severního a Jižního dvora Nambokučó (1333 - 1393) se tu a tam objevuje použití delšího doprovodného meče učigatana rozličné délky i urozenými válečníky. Z tohoto typu meče, nošeného stejně jako starší košigatana zasunutý přímo za opaskem (a nikoliv se závěsníkem jako v případě tači) se poté vyvinula katana i wakizaši.
Učigatana se nosila souběžně s tači a již v její etymologii můžeme nalézt rozlišení oproti dýce. Z distinktivních důvodů a dle čínského vzoru se mluví o šitó (bodném meči), vlastně dýce, a učigatana (sekacím meči). Zatímco s dýkou tantó se dalo na bitevním poli především bodat, případně řezat do zbrojí nechráněných částí soupeřova těla, mečíkem bylo možno sekat a v případě ztráty či poškození dlouhého meče i krýt soupeřovy útoky, což byl pravděpodobně důvod vzrůstu popularity tohoto typu záložní zbraně. V následujícím období Muromači (1394 - 1573) a Azuči-Momojama(1573 - 1600) přál osud dalšímu rozšíření meče učigatana, a to i mezi nejurozenější a nejmocnější knížata daimjó. Někdy se vyskytovala kombinace tači a učigatany, jejíž délka mohla překračovat 60 cm délky a přesto být překvapivě bez záštity (aikuči goširae). V rozmezí ér Tenbun až Eiroku (1532 - 1569) se stalo nošení daišó (dlouhého a krátkého meče) běžným. Nový způsob válčení vytvářel nutnost v případě potřeby okamžitě tasit a tnout v jedné akci, a to byla výhoda, která mluvila ve prospěch učigatany oproti tači. Ve válečné kronice Zóhjó monogatari (příběhu pěšího bojovníka) je popsané náhodné setkání dvou znepřátelených samurajů na bitevním poli. Jeden z nich měl dlouhý meč s velkou záštitou cuba, kvůli které však nestihl včas tasit. Jeho šťastnější protivník měl krátkou učigatanu bez záštity (aikuči)o rozměrech wakizaši, a než se jeho soupeř stačil vzpamatovat, byl po bleskurychlém tasení mečíkem setnut.
Změna strategie daná hromadným používáním mušket v 2.polovině 16.století podporovala hromadné krácení mečů tači (průměrná délka cca 75-80cm) na katany (průměrná délka 65 cm), i katany v této době se často používali k jednoručnímu sekání (katate uči mono), což bezesporu ovlivnilo i pozdější bojové techniky wakizaši. Ještě před narozením slavného šermíře dvěma meči Miyamoto Musašiho existovaly i metody šermu s dlouhým i krátkým mečem současně, například u školy Katori Šintó rjú. Krátký meč mohl mít své výhody při šermu ve stísněných interiérech, mimo jiné ho nebylo nutno při návštěvách odkládat jako katanu a občas se používal i jako vrhací zbraň (uči mono). Představu o procentuálním rozšíření používání mečíku na sklonku období Sengoku nám může poskytnout dochovaný soupis zabavených zbraní v rámci Hidejošiho "honu na meče" katanagari na území Kaga v roce 1588: 1073 dlouhých mečů, 1540 mečíků, 160 kopí,500 mušket a 700 dýk tantó.Jakkoliv se jednalo o odzbrojování osob nesamurajského původu, skladba této zbrojnice asi dobře demonstruje poměr rozšíření krátkého meče.
Kombinace nošení tači-tantó či tači-učigatana spolu se zbrojí však nadále minoritně přetrvávala po celou historii japonského meče. Z tohoto krátkého úvodu je jasné, že obecně zažitá představa samuraje jako válečníka s katanou a wakizaši rozhodně není tak jednoznačná až do konce 16.století.
Bitva u Sekigahary roku 1600 de facto dovršila sjednocování země a ukončila staletí neustálých válek.Společnost byla dle neokonfuciánského Ču Siho učení striktně rozdělena do čtyř stavů (šimin) - samuraje, rolníky, řemeslníky a obchodníky, a každý se musel chovat tak, aby to odpovídalo jeho sociálnímu statutu (mibun).
Každá sociální vrstva měla striktním předpisem určen typ oděvu, stravy, příbytku etc., a není tedy divu, že se určitá nařízení týkala i nošení mečů. Pro samuraje se stalo normou nošení páru mečů (daišó), katany a wakizaši, pro oficiální příležitosti v oficiální montáži (banzaši daišó) s příslušenstvím rodiny Gotó. Nošení daišó a kalhot hakama zavazovalo, a proto pokud samurajové navštěvovali čtvrti "plynoucího světa", maskovali svou identitu pomocí klobouku, zakrývajícího celou hlavu. Jinak a od lesa na to šel samuraj nižšího ranku Takedayu Hara, žijící v Edu v období Kjóhó (polovina 18. stol.). Ten při návštěvě svého oblíbeného nevěstince zanechal hakamu i katanu doma a vykračoval si jen s wakizaši, aniž by se musel zabývat maskováním své identity.V době míru meče samurajům sloužily spíše jako symbol stavovské výlučnosti, nicméně jejich úcta k meči byla velká a občas se provádělo testování meče (tamešigiri) i krátkým mečem. V Hončó gunkikó je popsána historka mladíka, který zašel za vrchním žalářníkem a otázal se, jestli může vyzkoušet katanu na nějakém mrtvém těle. Dostalo se mu odpovědi "Dobře,ale rychle"! Chlapec tedy tnul do mrtvého těla katanou, ale neuspěl. Potom vytasil wakizaši a tělo čistě rozetnul. Potom vysvětlil, že o vyzkoušení katany ho požádal přítel, její majitel, zatímco wakizaši bylo jeho vlastní, a proto na něj byl zvyklý. Jeden šógunátní úředník, pověřený stínáním odsouzenců tvrdil na podkladě zkušenosti na konci období Edo, že se pomocí wakizaši stíná lépe než katanou.
V Edském hradu, sídle šóguna, se při formálních příležitostech nosil mečík ve stylu dašizamé aikuči (bez záštity a opletu rejnočí kůže na rukověti) v předpisové montáži a časti bez kolíčku mekugi, který jistí čepel v rukověti, takže při tasení by čepel vylétla z rukověti. Tím byl mečík jako zbraň zcela nepoužitelný, což bylo ovšem účelem, nemohl se stát nástrojem vražedného útoku. Ostatně i jen tasení meče více než 3 sun (9,09 cm) byl u dvora přečin, který se trestal seppuku. Je zajímavé, že dalším prostředkem zabránění vražednému útoku na šóguna byla nagahakama, kalhotová suknice s velmi dlouhými nohavicemi. Už pohyb v ní byl náročný a vyžadoval speciální tréning, v případě útoku mohl být útočník zastaven v pohybu vpřed pouhým přišlápnutím dlouhé nohavice.
Nesamurajským vrstvám společnosti bylo vlastnění a nošení dlouhého meče "ni šaku amari", dvě stopy přesahujícího, pod přísným trestem zapovězeno. Je nutno si uvědomit, že tehdejší Japonsko bylo rozděleno do více než 250 v podstatě samostatných knížectví, nicméně jejich jurisdikce většinou kopírovala šógunátní vzory.
Od roku 1640 směli sluhové samurajů (komono)jen wakizaši, z obav před jejich rvačkami je ostatně samrajové občas vybavovali meči dřevěnými. Měšťané čónin mohli pro svou ochranu, a upřímně řečeno i tak trochu na parádu, nosit jen krátký meč. I ten však dostačoval, aby se Japoncům dostávala do genů jejich příslovečná zdvořilost, jak ukazuje následující ukázka z konce 17.století:
"Protože je všem neurozeným měšťanům dovoleno nosit alespoň krátký meč /wakizaši/, chovají se klidně, bez provokací a hádek. Kdyby ve světě směli nosit zbraň jen samurajové, byl by těm silnějším a větším malý člověk jen pro smích a pro legraci. Z úcty k ostrému meči si to přeci jen rozmýšlejí, a tak může každý jít sám i tou největší tmou." /Saikaku/Délka měšťanského meče však podléhala přísným předpisům. V červnu 2. roku éry Šóko byla nařízením Daišó katana no sunpó ojobi tóhacu fucumó no sei (Předpis o délce mečů a úpravě účesu) vymezena délka wakizaši na jednu stopu (šaku) a 8 - 9 palců (cun) tedy 54,5 - 57,5 cm, zákon Mutó rei z 8. roku éry Kanbun (1668) specifikoval délku měšťanského kowakizaši (krátké wakizaši) na 1 šaku 5 cun, t.j. 45,5 cm. Protože delší meče byly na příslušnou délku kráceny, lze se v současnosti nejčastěji setkat právě s wakizaši této délky. Další krácení čepelí pak přišlo v roce 1798, ne však vždy bylo měšťany dodrženo, jak nám ukazuje další ukázka ze Saikakua, popisující Sacumského šviháka Gengobeie: "...účes nosil podle místního obyčeje, vlasy nad čelem vyholené, vzadu splývající a svázané do kratičké kštice na temeni, mečík po boku měl zdobený a nápadně dlouhý, ale tam, v bojovné Sacumě, nejsou tak přísní, a tak mu to nikdo nezazlíval."
Wakizaši bylo měšťany někdy nošeno v delší pochvě, aby působilo dojmem, že se jedná o meč katana, na jehož nošení ovšem neměli právo.V případě cestování či požáru mohli na svou ochranu nosit i delší meč, dosahující délkou až k mezi dvou stop.Toto ó wakizaši (dlouhé wakizaši) se v případě cestovního meče nazývalo točú zaši (cestovní poboční meč.)
V roce 1683 zapověděl Tokugawský šógun Cunajoši určitým osobám - umělcům, hudebníkům a podobně, nošení jakýchkoliv mečů. To souviselo s jeho tažením proti narušitelům pořádku, mezi něž příslušeli jak róniné kabukimono, tak civilní osobní strážci Otokodate nesamurajského původu. Obě skupiny působili v polosvětě "plynoucího světa" čajoven, hazardu, nevěstinců a divadla kabuki, a otokodate používali při svých šarvátkách právě wakizaši, na jehož nošení měli nárok. Z těchto urbanizovaných živlů pak vznikla japonská mafie yakuza.
Existuje velice pestrá škála kvalit čepelí i příslušenství dochovaných mečů, od politováníhodných trosek svědčících o nezámožnosti nositele a úsporách na práci a materiálu kde to šlo, po mistrovská díla, nad nimiž dodnes tiše žasneme. Bohatí obchodníci především z Ósaky nechávali čepele svých wakizaši kovat u slavných mečířů, jako byl Sukehiro, a jejich příslušenství, často velmi okázalé, svěřovali mistrům mačibori, jako třeba Sóminovi.
Dlouhé období izolace a míru doby Edo (1603 - 1867) bylo zakončeno válkami Bóšin(1868) a později, v období Meidži, i Seinan(1877). V obou konfliktech se objevuje velké množství wakizaši, často kompletovaných velmi narychlo a s charakteristickými kruhovými plíšky namísto párových ozdob menuki, a pro wakizaši se občas používalo i termínu tanken (krátký meč). Naposledy se lze se starými dědičnými čepelemi delších wakizaši někdy setkat v předpisových montážích mečů guntó za 2. světové války.
V současnosti je wakizaši jednou z forem gendaitó (současného meče), který tradiční metodou jako bidžucu tóken (umělecký meč) zhotovují současní mečíři. Tyto originály jsou ovšem velice drahé. Zároveň se lze setkat i s nepřeberným množstvím více či méně vydařených replik od vcelku tvarově a proporčně ucházejících, s nakaleným hamonem a příslušenstním s použitím ušlechtilých materiálů, jako např. skutečná rejnočí kůže na rukověti, až po hrůzy tvarově připomínající spíše star trek s použitím materiálů jako plast a zinkouhlíkové slitiny. První z uvedených položek je využitelná pro nácvik bojových umění a tamešigiri, wakizaši druhé třídy odmítá skutečný přítel japonského meče i jen vzít do ruky.
Konstrukce čepele
Čepele mečíku všech délek se vyskytují nejčastěji v plochém provedení bez
žebra (hira zukuri) či s žebrem (šinogi zukuri, šóbu zukuri). Poměrně často se lze
setkat s čepelemi halaparten naginata či nagamaki upravených pro použití jako
meč (naginata naoši, nagamaki naoši). Vzácněji se lze setkat s jinými tvary
čepelí, například dvousečnými (ken, rjóba, moroha zukuri).