Paichl,Rumunsko,ledové jeskyně,Klája,Pepa Holý,Kalina

RUMUNSKO On The Road

Kytka Paichlová ( Eurotel-How Tot )  ... e-mail

L.P. 1980

Na poslední chvíli, v nestřeženém okamžiku se Kytce podaří vtulit do baťohu ještě broušený flakón parfému. Pro kočovný život, který nás čeká zvláště důležitý. Vynálezci všech pičmuchů nešetřili nikdá na skle na úkor toho, co uvnitř ukrývá. A to kánon poutnický praví, že dobře vytížený hrb poutníkův by měl nésti jen desetinu váhy jeho. Jen ti korpulentnější poutničky si mohou přibalit nějaký ten plech a primus na ohřátí jeho. Přiznám bez mučení, oba jsme ten poměr krapet přepískli.

31.7. Loučení

Vlak odjíždí v 8:36. Helenka s Jardou nám pomáhají balit a jdou nás vyprovodit. Platíme doplatek 91.- Kč za I. třídu lůžkového vlaku dražšího než letadlo.

1.8. Noc pod vrcholem

Poprad s hodinovým zpožděním. Snídaně v mléčném baru ve Starém Smokovci - lívanec byl perfektní a slečna prodavačka sčítala rychleji než sčot. V Tatranské Lomnici kupujeme za 6 Kč meruňky a vyrážíme směr Havran přes Tatranské Matliare, Biely potok, Kopské sedlo - skrz kleč na Štefanku, kousek pod vrcholem Havranu, kde se zřejmě uložíme ke spánku u napajedla. Kamzík s medvědem nám v noci brnkali o stan i na nervy.

2.8. Inverze

Probuzení nad mraky ze kterých vykukují jen vrcholky Ladového a Kolového štítu. Vylezli jsme ještě výš do sedla mezi Havranem a Žďárskou Vidlou (já jsem se tam spíš vyškrábala, počítala jsem si každých 30 až nakonec 10 kroků). Hřeben byl ostrý jako nůž Stubai, který Jirka stále tahá sebou. Pod námi skála. Po suťovém svahu jsme dospěli k potoku s mnoha vodopády.Viděli jsme čtyři kamzíky a dva pískající sviště, Kteří byli stejně vylekaní jako Jirka protože mu z blízka pískli do ucha. U výběžku smrkového lesa se Jirka marně snažil najít cestu k seníku, vyplaší alespoň dva jeleny velké jako krávy. Potom jsme se motali zhruba tak dvě hodiny po lese, doprovázeni rojem much, ona totiž cesta v bolševičníku není žádný med. Ztrácela jsem trpělivost. V kotlině pod seníkem jsme narazili na lesnický párek, pohled do dvouhlavňovky nebyl příjemný zato večeře byla skvělá. Havran se zahalil do mlhy.

3.8. Mouchy

Půl páté ráno. Za utemovanou, dobře zarýglovanou okenicí našeho seníku čeká svítání, temně modrá obloha a zářící štít Nového vrchu. Ptáci už řvou a zvou nás na ochutnávku nového dne. Nenecháme se dlouho prosit a vybatolíme se podívat na tu nádheru. Zalezeme ještě na chvilku do pelechu a v sedm vstáváme úplně. Ke snídani chleba s čokoládou a vyrážíme na Havran. Mouchy se nad námi shlukují ve stále větší a větší roje. Cesta nahoru pro mne nebyla nejradostnější, obzvláště plíce si stěžovaly a mouchy nám nedaly moc šancí k odpočinku. Konečně jsme dorazili na hřeben. Svlékli jsme se a nechali svá těla laskat paprsky slunce. Pohodu nám kazily jen ty mouchy. Jirka se potom vydal na vlastní túru, což znamená, že zdolával špic nejvyššího vrcholu Belánek. Mezi Havranem a novým vrchem je sedlo dobře přístupné z obou stran. Jsou tam trosky zátaras proti přebíhání zvěře. To vše tam zjistil a na vlastní oči viděl. Sešli jsme se u vodopádu ve Škaredé dolině, která naopak mě připadá velmi pitoreskní. Ve vodopádu jsme se vykoupali a umyli vlasy. Voda byla studená až hlava brněla. Sušili jsme se na kamenech a pozorovali stádo kamzíků až do dvou hodin, kdy nad vodopády v tuto roční dobu slunce zapadá. K seníku jsme přesupěli přes malý hřeben, kde mě Jirka upozornil na medvědí stopu. Ačkoli jsem jindy dost liknavá, teď jsem mu byla stále v patách. Stopa zřejmě splnila svůj účel. Teď jsme tady uvnitř a nemůžeme ani ke studánce, neboť prostor okolo je doménou much.

4.8. Napříč Maďarskem

V sedm opouštíme seník a vydáváme se do Žďiaru, kde stopneme náklaďák do Popradu. Asi po čtvrt hodině nám staví Škoda 1203 a veze nás až do Rožňavy, kde jíme v mléčném baru, navštívili jsme místní trh a koupili 1 kg meruněk a papriky. Z Rožňavy nás veze autobus na státní hranici. Cestou míjíme Ziaďelskou dolinu. K hranicím jdeme pěšky. Na hranici nás proklepli jako nikdy. Když zjistili, že nemáme skoro žádné české koruny, asi se domnívali, že chceme vzít kramle. Byl to asi nejméně frekventovaný přechod v celé ČSR. Naštěstí nás dál vzalo první auto. Sympatický Slovákomaďar nás sice svezl do úplně jiného města, zato silnice odtud byla docela frekventovaná. Tady nám začala potíž s maďarštinou. Nemtudum byla naše jediná konverzace. Miskolc jsme objeli se dvěma mafiány. Do Debrecenu jsme jeli snad deseti auty a ta klobáska za to nestála. Dále jsme pokračovali se dvěmi dívkami, z nichž jedna právě dostudovala teologii. Značně si kvůli nám zajely aby nám našli místo na spaní. Protože, ale moje chuť na cigaretu byla už strašlivá, šli jsme pěšky přes další vesnici ve které jsme stopli český autobus, který nás vzal až do posledního většího města před Rumunskou hranicí. Jeho jméno bylo nějak zdlouhavé až nezapamatovatelné. Stan jsme postavili v rekordním čase honěni tmou a komáry. Ležíme na spacácích. Jirka má v sobě litr mléka a já popíjím Kádárku.

5.8. Italové ve Volkswagenu

Uhry opouštíme v devět ráno. K hranicím nás popovezl náklaďák a kus jsme ještě museli po svých. Na celnici nebyli tentokrát žádné problémy, zato auto dál nás nevzalo žádný. Do Oradey jedeme po drahné době autobusem. Oradea je česky Velký Varadín, Velké Varadino a Velký Varaždín, maďarsky Nagyvárad, německy Großwardein, kde odpočívá, i trochu náše liška ryšavá, Makiaveli, Zikmund Lucemburský. Tady se zdržíme asi do půl druhé obědem a jdeme na stop. Krize. Je tady spousta domorodých stopařů, kteří jsou jednak jak šunky a nemají vůbec smysl pro fair play. Ztrácím trpělivost a propadám beznaději. Slunce svítí stále úmorněji. Musíme se jít vykoupat. Od šesti čekáme další hodinku, až nás vezme sympatická paní asi 20 km k jakémusi motorestu. Odtud vyjíždíme Volkswagenem se dvěma Italy, pro něž jsme se stali načas osudem. Domlouváme se mezinárodní směsicí jazyků a rukama. Jsou fajn, rozhodnou se zajet si kvůli nám asi 100 kiláků. Je noc. Silnice je neosvětlená. Potkáváme jen cikánský vůz spoře osvětlený petrolejkou mezi zadními koly. Koník táhne sám bez kočího. Jak ze starého němého filmu. Zdá se mi, že jsem to už někde viděla. Snad v předešlém životě. Okolo půlnoci jsme v Reghinu. Spím v autě a zbytek v našem stanu.

6.8. Obchody připomínají šatny

V půl osmé jsme všichni vzhůru a dost polámaní. Stařenka nás zve k sobě na čaj a snídani a neustále nás upozorňuje na nedostatkové zboží, to znamená všechno. Zanecháváme ji několik konzerv a propisovačku. V centru Reghina se loučíme s Pietrem a Paulem a jdeme na nákup. Nutno říct, že obchody zde připomínají ještě víc šatny než u nás. Na stopu stojíme asi dvě hodiny, před námi jen dva s uhry, ale byli to Rumuni, kteří mají jen o málo větší štěstí. MB1000 nás bere 7 km. A potom 300 km sanitka sbírající stopaře zdravé i nemocné. Při zpětném pohledu dost riskantní. Míjíme Bikarskou soutěsku a přijíždíme do Tirgu Neamt. Všechna města mě připadají jak za válečného stavu. Na trhu kupujeme sýr, rajčata. Víno bohužel nemají. Jdeme k řece. Cestou jsme objevili krámek s gogoši. Potom putujeme do kláštera Neamt. Prší, sedíme v místní palírně. Jsou tady dost zajímavé típky. Mniši v klášteře jsou holohlaví. Ke spánku se ukládáme za klášterem v zubřím výběhu, což zjišťujeme až ráno.

7.8. Zubří lejno

Za stanem jsme našli ještě kouřící zubří stopu velikosti listu Victoria Regni. Odjíždíme autobusem na nějž čekáme 3/4 hodiny. V Tyrgu Neamtu jdeme na trh, kupujeme gogoše a jedeme autobusem do kláštera Agapia. Tady jsou jeptindy. Když přicházíme táhnou čtyři káru plnou zelí, bude povznášecí den. Odtud jdeme pěšky do kláštera Varatec, přes les asi 7 km. V polovině cesty na kopci je útulná kabana, kde ochutnáváme mamaliku - kukuřičnou kaši s brynzou (již nikdy více) a popíjíme s dřevorubci víno (možno opakovat). Klášter Varatec vypadá útulněji, protože jeptišky bydlí v domcích okolo kostela. V klášteře je vystavena mumie sestry Angeliky. Po návštěvě jdeme na autobus, který už žádný nejede. Jdeme tedy pěšky než nám sám od sebe zastaví pop. Za Tyrgu Neamtem chytíme autobus okolo deváté jsme v Sučeavě. Objevili jsme tady trh, takže se zřejmě zdržíme. První náš kemp stojí 18 Lei. Kolem jezdí vlak, který si vždy houkne.

8.8. Putna

Časně ráno vyrážíme do centra Suceavy. Hned za městem by se měl rozkládat rozlehlý komplex klášterních budov. Namísto toho tam je jakási zřícenina. Vybíráme si talíř, měníme šeky a vracíme se zpět do tábořiště pro věci. K našemu velkému překvapení tam jsou. Slunce je v nadhlavníku. Na trhu kupujeme zásoby na weekend. Objevili jsme výborný sýr, který chutná nám oběma. Ve stylové restauraci jsme chtěli ochutnat typické bukovinské jídlo. Bohužel jsme se nechali opět nachytat. Autobusem pokračujeme do Radauti. Tady máme přestávku. Jdeme na trh, kupujeme meruňky a kravský zvonec. Kupci se okolo nás srotili jako mouchy pod Havranem. Neumím smlouvat a Jirka je naštván. V parku u kostela jsme centrem pozornosti malého kluka, který nakonec od nás dostává propisku. Cesta autobusem na jedné noze. Kemp v Putně je útulný. Klášter zatím nejhezčí jaký jsme viděli. Lezeme vysoko nad vesnici. Krajina je tu moc hezká. Stáda se vrací z pastvy, muži s koňskými potahy z lesa. Stěny domků jsou zdobeny dřevěnými, jednotně vyřezávanými došky, malovanými na žluto. Každá vesnice má svůj osobitý kolorit. Na pahýlech větví a na plaňkách plotů se suší smaltované, pastelově barvené nádobí. Červené konvice, modré kastróly, zelené plecháče na mléko. Nejhezčí jsou konvice. Na hřbitově je dřevěný starobylý kostel. Nemůžeme najít poustevnu Daniela Sikastra a tak končíme na terase taverny u poháru vína. Jedinými cizinci mimo nás tu jsou Francouzi. Severně od vesnice se táhne od konce II. světové války hranice Sovětské Moldávie.

9.8. Odpočinkový den

Pusgéř nemá ještě ty správný grády vytáhnout nás z kachního peří. Dnes je odpočinkový den. Jdeme asi tím směrem, kde by měla být kýžená poustevna. Konečně ji nalézáme, předválečný průvodce nelhal. U říčky Putny ležíme v trávě společně s domácím zvířectvem. Husy, krávy. Vydatně poobědváme v knajpě u cesty. Podvečerní procházku nám překazí déšť. Slivovice cujka ukrutně smrdí a tak jdeme do kláštera na mši. Před spaním deux blanc na terase.

10.8. Bludný kořen

Obloha je zatažená. V hotelu pijeme kávu s mlékem, okolo nás krouží typický rumunský wechsel-boy. Zklamaně odchází. Opustili jsme Putnu via Sucevita. Cesta je značená modrým křížem. Začíná silně pršet. Schováváme se pod stromy, po chvíli do krmelce. Další cesta je zkomplikovaná tím, že dřevorubci porazili strom se značkou. Motáme se kolem do kola, stoupáme korytem potoka. Nakonec se vracíme k boudě jako vystřižené z filmu Once Upon a Time in The West. Kolem je spousta koní. Kočí nám jde ukázat cestu, vedoucí lesem přes kopec. Sucevita je klášter nazývaný ilustrovaná bible. Kromě toho nás vítá vůně gogošů. Do vesnice Solcy vzdálené asi 30 km od Guru Homorulu se dostáváme dvěma autobusy. Pěšky jdeme dalších 8 km, Jirka necítí ramena. V chalupě se smečkou psů žádáme o vodu a končíme asi 2 km od vesnice. V noci u našeho stanu štěkal srnec.

11.8. Siesta

Ráno jdeme pěšky dalších 7 km. Kolem dokola je překrásná krajina. Autobusem se dostáváme do Gura Humurulu. Na nádraží se dozvídáme, že v 9:45 jede rychlík až do Oradey. Putujeme, ale ještě do kláštera Veronety, který má být nejlepší, patří mezi evropské památky. U potoka držíme siestu tak dlouho až nám ujede autobus. Jdeme pěšky směrem do Gury. Poslední kilometry jedeme na bryčce tažené jedním koněm. Opět autobusem do Humoru, který je také krásně zdoben freskami. Šplháme do věže, která je jen pro štíhlé. Bukovina ozářená zapadajícím sluncem vypadá moc hezky. Rozhodneme se, že zůstaneme ještě jeden den. Tábor jsme rozbili za vesničkou u potoka.

12.8. Den poslední

Celý den jsme prolenošili, speciálně já. Jirka udělal dvě hodinové túry, zatímco mě příjemně obtěžovali pastevci ovcí. Cestou na autobus jsme udělali výhodný směnný obchod. Litujeme, že sebou nemáme víc propisovaček. V Guře nakupujeme zásoby. Za městem u pěkné řeky je veliká zahrada, hospoda jako U Rozvědčíka a mostek osvětlený lucerničkama. Stavíme si stan ve společnosti Rumunů a Anglánů.

Opouštíme zemi, kde můžete v jedné vesnici jako v Jeruzalému najít svatostánky pěti různých vyznání, kde vlaky jezdí na minutu přesně, ale jinak jste v jednom velkém vykřičeném domě.

Direct domů s jedinnou zastávkou v Pešťských lázních na radu pana Nerudy a P3ka, dorazivšího právě z úpatí Marockého Atlasu. A jednou krušnou nocí v nějakém Pešťském parku, kdy došly lopuchové listy.

Příště uděláme Piatru od severu k jihu. V Plzni U Havránka zabodneme prst do mapy a sejdeme se v hodinu H s Pepou Holých, Mírou, Jirkou Bláhovcem, Zuzkou a Slíprsem, v jedinné buldozery nezbourané hospodě na náměstí plném prachu. Slíprs v pořadí již Jaroslav třetí, samozřejmě přibalí ministan po Jaroslavovi druhém, fotříkovi, z té jeho slavné tříměsíční Islandské anabáze za tamními tiplicemi, vyfutravané finančně Édou Benešů. Té z osmačtyřicátého. Těsně než-li spadla železná opona. To áčko pro jednu osobu co mu všichni závidí, jako Pepovi ty triplexy po mrtvym horolezci. Přesun do místa určení zajistí opět ponižující autostop, ale s žádným jiným dopravním prostředkem se nedostanete domorodcům tak blízko na tělo, pod kůži. Za zmínku jistě stojí příprava Pepka Holého, který v rámci tréninku nosil svoji první drahou těhuli po kopcích Jizerek. A protože dělal a dělá dycinky všecičko poctivě a z gruntu, má dnes zubní ordinaci se scanovacím roentgenem ve Vancouveru, kterou mu závidí i Míra. Stejně jako ten papundeklový expediční sud s nastříkaným černým netopýrem na žlutém pozadí a nápisem expedice Transylvánie. A jetě jeden vápencový šutrák z hřebene Piatry.

Za pokus by stál i Pop Ivan ve stopách Standy Neumanů.

foteny

Doporučená literatura:

J.Verne: Tajemný hrad v Karpatech

Předjezdci:

Míra a Reezees 1977

Následovníci:

1.října 2014 vystoupil na Pietrosul (Góry Rodniańskie) Bogo.

Další cesty:

opět do Rumunska ale pro změnu do jeho podzemí

a příště třeba na Ararat nebo někam jinam

transylvan mapa

autorka
autorka podruhé
autorka potřetí
a ještě jednou,
v sedm vstává úplně
Járova čepice z choroše. vyklepaná
leze vysoko nad vesnici.
spolupoutník Kalina
Kytka, Míra a Kalča
zimní přechod Piatry na běžkách - Míra, Gabi, Klája, Pepa Holý
KONEC