Do Rumunska na know-how
Přátelé prodlete a slyšte, podělíme se s Vámi o náš příběh.
Tak jako knihy kulinářské, zvané též kuchařkami, nutno nejprve marinovat, prošpikovat, uvařit, usmažit a upéci, tak knihu cestopisnou musíte nejprve prožít, projet, projít nebo i proplazit pod zemí po břiše jeskyněmi.
Najeto 2300 km po cestách převážně nerovných, léčit Květíno celoživotní trauma z jeskyň Koněpruských.
Jako malá školačka prostála, ale neprobrečela, neb na to byla už tehdá moc hrdá, jedno parné odpoledne před vchodem do čerstvě otevřených jeskyň, neb cestou na školním výletu někde potratila červenou peněženku s paďanem, neboli 50 háky od mámy a neměla tudíž na vstupné do těch krásně chladivých podzemních děr plných nějakého květáku.
Nikdo z majetnějších spolužáků jí nezaložil, ani paní třídní učitelka za ní nesložila patřičný obolus.
Tak ty její vzpomínky musíme vypulérovat jen spolu, neb pan Sigmund Freud už je drahnou řádku let na pravdě Bóží.
Trasa: Bratislava, Gyor, Balaton, Kecskeméd, Békéscaba, Turnu, Ineu, Rieni, Pietroasa, Arieseni, Almas, Gula a zpět
Natural v horských oblastech, pouze na poutačích benzinek.
Výzbroj: FMdvojka, Nikkor 50/1,4 S.C, Pocket sextant Nauticalia předchůdce GPS, mapy rumunské, podrobné, ale moc neodpovídají skutečnosti.
Přibaleno též dvé čelovek od pana Petzla a jedno klubko nití, nemlich stejné jaké vyfasoval Théseus od Ariadny dcery Mínóovy, by trefil z labyrintu, který byl slabým čajíčkem těch jeskynních, do kterých kročeje naše směřují.
Opomenuli jsme ale přibalit Václavovu ajznpoňákou karbidku z Hrádecké, po domácku zbastlenou z hylzny z flaků za hřbitovem, natož orig. Petzla s kapátkem, deštník, rukavice, repelent a špek.
Všechno začalo na refuge tramvaje č.1 s opršelým letákem evokujícím vzpomínky na cestu k sedmi napajedlům v masivu Piatra Craiului před 28 roky i na pozdější cesty do klášterů Bukoviny, na smaltované hrnce sušící se u barevných, dřevem obložených, chalup.
Speleologický klub Rocky vytěžoval volná místa v autobuse, jinak plného vyzáblých vlasatců , karbidek, přileb a lan.
2.7.2004
4:27 Zjištění. Na stanovišti jsme omylem o 1,5 hodiny dříve, přijíždí dalších 9 busů 133 ze Žižkova.
Horský vůdce neměl chodit na záď autobusu. Po návratu padl z privilegované židličky s mikrofonem v ruce až to buchlo. Pěkná perspektiva, když je u Rumunů cujka lacinější cocacoly.
14:30 Maďarsko = Panalkama ženský klášter, pohled ze smeťáku impozantní.
15:00 Vlevo necháváme zříceninu Czesnek.
Balaton Fureg. Po dešti, po cyklistické stezce, plné neznámých vůní mašírujeme za bankomatem kolem celého Balatonu. Asfalt je plný malých šneků. Málo který doběhl. Zachráněný netopýr vylétl Kytce z pusy před bankomatem na zdi nemocnice.
21:00 Pizza u Balatonu.
23:30 Čekáme na vyspalý autobus. Obcházet Balaton za deště je pěkná blbost, za osm hodin jsme si pěkně zrasovali šlapky maratónem po pobřeží. Koluje vodka canabis.
3.7.2004
5:27 Maďarsko - Rumunská čára. Poschovávat lovecké zbraně a připravit si všimné pět melounů za údajných 15 tun pasažérů. Pevné nervy.
Dobrý úmysl celníků oplacatiti naše šrajtofle by se snáze vtěsnali do zadních kapes jeansů.
Všechny pasy buší do počítače. Za omylem nevrácený pas výpalné 10eu. Nonstop směnárna. Vesnička Pilu. Od večera prší, ponča od Hudyho jsou to nejlepší na co jsme vsadili.
6:05 Popojíždíme k závoře.
6:43 Jde rekordně brzo nahoru. Evropsky vyhlížející benzínka, WC s keramikou SEREL. Extrémně hubeňoučké mladé Rumunky a Cabernet levněji než v alimentare.
Dáváme stranou na přepravu náklaďákem, na jeden vstup do největší ladové jeskyně a na dva buvolí steaky. Z miliónů lejek za 40 eu nám zbývá zoufale málo.
Ještě hodinky o hodinu na východ a jsme v Asii.
Varování: Možná narazíte na domorodce, který Vás okrade jen málo.
8:14 Sintea Mare. Tři čápi na komíně a prvé sluníčko na cestu. Stále pusta, studny s vahadly a kamenným závažím, stáda koní.
Joice Mare na úpatí Transylvánie. Almas, Cil, Bontesti. Gurahout s kostelem, železnicí a řekou.
Po 10 kilometrech lom na kámen a údolí Indických pralesních buvolů Arni bahnících se v kalužích u řeky. Rumunský Mičurin, megaloman Ceaucescu jich nechal dovézt na 3000, rumunské krávy tenhle nápad nepodpořily a tak černí krasavci zbyli na steaky.
Z Varfarile vlevo na Oradeu a v Carpinetu napravo ke Ztracenému světu se 120 km jeskyň. Vascau. V Rieni doprava 12 km na Pietroasu. Tři pecny bílého chleba v brutárii-pekárně, brynzy béé... méé... bůů... a vino negro v alimentáre. Karosa zůstane pár dní bez dozoru.
15:00 Nakládání kletrů a odjezd na korbě ROMAN Dieselu , draze placeného stopu, jak slanečci, jak je v tomto kraji zvykem. Na povel shyb před větvemi po jedna a půl hodiny a necelých patnácti kilometrech. Nucená zastávka. Polomy na cestě.
Maďar nám prosekal cestu k řece v domnění, že u něho budeme nakupovat cujku, den ode dne dražší.
Base camp u Děrděho na žluté stezce. 520 m/n.m. Vytýčen bidetový brod po proudu a koupelna proti proudu a horský vůdce padl pod strom zmožen smlouváním s majitelem náklaďáku v kabaně. Privilegium vůdce je vyhlašovat pauzy.
Pramen nad cestou u lesácké roubenky.
4.7.2004
7:40 Budíček. Mátový čaj, bílý chléb, čínská nudlovka. Včera jsem měl dobrou depku z našeho záložního přístřešku. Vypadalo to na slejvák.
Hůlky od jiného exempláře a vrchlík naruby. Volba umístění přímo na žluté, nebyla nejšťastnější. Noční opozdilci brnkali o jediné dva úvazky a naše nervy.
3 km prašivými serpentinami k odbočce vlevo do kaňonu s via ferratami k vodopádu padajícímu z naší prvé jeskyně.
Kytce se sešmikla drahá kecka na slizkém vápenci a pěkně sebou břinkla za svitu čelovky Petzel se třemi LED. Zadním východem Cheile Galbenei a vlevo k dalšímu portálu s velkými balvany, dále dáme dóm s krápníky. U vchodu je dobré ponechat fix pro návrat.
Návštěva u Fióny, vdovy po Děrděm, která přežila sama jen s ovcemi zimu pod 5 metrovými závějemi, jako náš Eskymo Welzl.
Se stoickým klidem převzala dar expedice, smaltovaný hrnec za hlídání basecampu pod brodem.
Při nákupu brynzy béé kousnul malý Aliende, štěně ovčáckého psa, Kytku do prstu,
když ho chtěla zkorumpovat kolečkem uheráku.
Nevěděl, že jeho předek dostal, koncem minulého tisíciletí naši poslední konzervu na Piatře. Pro jistotu dnes vyřežeme dvě pořádné hole.
Staré přísloví: „Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde“ rumunští psi neznají a nedají Vám na to ani času. Tímto se hluboce omlouvám naší Anče.
5.7.2004
Táta hubené speoložky z vedlejšího týpí, učil dceru přdržovati se na přírodním WC za větev, ale když tato praskla, tchoř byl proti ní navoněnej frajer.
Fronta u napajedla je delší než u artézské studny ve vádí pod J.F.Toubkalem. Dá jeden litr dobré vody za 46s.
Tady jsou snad všechny jeskyně na kopci.
Pravá ladová jeskyně Focul Viu, zvaná Eskymo ve výšce 1020m nad mořem.
Prvý dóm s mohutným stalagnátem a pára od pusy v paprscích slunce padajících stropním oknem a mínus dva stupně celsia. Druhý dóm s hezkými závoji z vápence, na fixní lano a s mínus 4 st. A jako lahůdka Ladový hrob s mínus 8 st. Při slanění zbývají ze 45 metrového lana asi tři metry. Pro jistotu uzel na konci. Excentrické uvázání vpravo za zamrzlý kmen a dostatečně vysoká škvíra pro přilbu jen vlevo má za následek řádné kyvadlo po tom co spustíte nohy po zadu a po břiše do ledového neznáma. Skoro kolmých 10 metrů, pak převis se stovkou krápníků. Na převisu je dobré dost odskočit, jinak se napíchnete na krápníky. Zbývá asi 20 metrů šikmého ledu na metrovou římsu a neznámá temnota dole. První sestupoval Martin v bílé kombinéze a trochu jsem mu záviděl premiérovou vlastnoručně vyrobenou karbidkou.
Po tom co mu chytla skoro celá přilba při krabím provlékání se vstupní štěrbinou, poznamenal lakonicky: „Chce to ještě trochu vychytat.“
Po minutě jsme slyšeli praskající šampusky pod převisem. Byl to prvý sestup po zimě. Nahoru expresním výtahem pěti kumpánů za potlesku přihlížejících.
Po půlhodinovém pochodu stezkou označenou žlutým gombikom a červenou čárkou, Černá jeskyně.
Jméno dostala podle dokonale vymletých a stále mokrých stěn s bílými žilkami.
V bludišti Martin zafixuje asi 50-ti metrový okruh klikatice se 120 centimetrovým přeskokem na začátku.
Po většině úzký na vydechnutí, zpestřený historkami jak tělo ve stresu oteče a dokonale zašpuntuje takový průlez.
Po deseti minutách nazpět odbočka na skály Piatra, bílé jako Petrův chrám a pevné jako Petrova víra. Vše viditelné z našeho údolí.
Cestou do tábora ještě mineme bivak rumunských geologů, les velkých bílých balvanů porostlých mechem, asi lesní cintorín zlobrů
a najdeme bukové prkénko na cibuli, aby Kytka nekrájela na kameni.
Večer plech vepřového a poslední láhev Cabernetu, rezerva 2002. Koupel v peřeji a uplavavší šampón, toť poslední rozluka s civilizací.
V Eskymo jeskyni by mohl být dobrý snímek slaňujících stropním oknem v oparu, který stoupá z hromady sněhu.
V půl jedné dopadají paprsky tak akorát. Nutné je osmdesáti metrové lano a stativ.
6.7.2004
Volný den. Kolem našeho přístřešku rosa, jen na bolševičníky u Maďara svítí slunko.
Nejprve se chceme vypravit do 15 km vzdálené Pietroasy na kamenný mostek, kde je jedna čárka signálu a zkontrolovat zda je Tomáš připraven
řádně reprezentovat naší famílii na zítřejší svatbě Jany v Břevnovském klášteře. Dobrá záminka na doplnění Cabernetu.
Snídani s vločkami nám zpříjemnil pohádkový krtek s malým rýčem. Promenádoval se kolem kamene sloužícím jako jídelní stůl.
Kromě toho každé ráno vyrobil dvě hromady. Ranním rituálem se stal návrat z bidetu, stojícím řádně po proudu, s náručí naplaveného dřeva na oheň.
Sluneční hodiny ukazují deset.
Martin, horolezec zahradník, chytal se všeho zeleného, zavěsil lano nad potokem pro výcvik nováčků v umění prusíkovacím.
Cestou minul několik zápalných šňůr po neúspěšném odstřelu. Lano zavěsil na osiku.
Její listy se ještě třásly, asi od té doby co se na ní oběsil chudák Jidáš. Kytka nastoupila do cvičného převisu a z přihlížejícího davu se ozvalo nactiutrhačné:
„Bude letecký den.“ Hledáme raději další jeskyni proti proudu ponorné řeky, ale bez úspěchu. Za kritickou odbočkou žlutého trojúhelníku Bermudského,
200 kroků nad hájovnou, u starého buku vlevo u cesty odbočuje vpravo přes potok do kopce stezka.
Po poptání na pile u stařenky.
Pěstuje na radu pana Charlese
Baudelaira canabis pod oknem roubenky. Prý jako meducínu, podávanou diskrétně v kabátě usměvavé cujky.
A bábrlinka prý jen díky tomuto geniálnímu lektvaru výhradně z domácích ingrediencí, o prsa vietnamské ženy utekla tomu starému Němčourovi Aloisku Alzheimrovic z lopaty.
Očividně ji netrápí.
... Vzdělávání rolí dělo se posud jako za předků nynějších obyvatelů.
Žito, trochu špatné pšenice, ječmen, oves a hlavně brambory, pak trocha konopí pro vlastní potřebu.
Připojíme-li něco hrubé zeleniny a nechutného ovoce, ze špatně pěstovaných stromů, máme úplný seznam veškeré sklizně.
Něco málo žita, vajec a drůbeže dováželo se do měst na trh, aby se z utržených peněz mohly platit daně a čeho nejnutněji potřebí, koupit, ačkoliv i tyto peníze za pálenku a tabák opět zůstávali v krčmách města. ...
MATICE LIDU Na rok 1871, Ročník V. číslo 2. E. Jonák: Základové hospodářství, V PRAZE 1871, str.8.
Za hřebenem najdete i kvelb dobráckého keťase.
Spal před svým butikem a po probuzení se nechal zvěčnit. Odlil nám čtvrt litru modrého anýzového pastisu, neb prý absint došel a přenechal cigarety bez filtru.
Francouzský vliv je tu všudypřítomný. Na dohled asi byla cabana v sedle Padiš ze slavné Petříkovo svatební cesty.
V každé třetí chalupě je malý katr, spíše velká pásová pila,
ukrajující pěkně jedno prkno po druhém s menším prořezem než nepálský katr.
Úzký šraňk pily pásové šetří drahé dřevo užším řezem.
Výtvor hodný našeho strýce Fandy.
Nad katrem kamrlík s brusičem a svářečem nekonečného pásu pily v jedné osobě, u jediné žárovky a na každém volném plácku při cestě, sušárna latí, prken, fošen a trámků v palisádě do písmene X.
To sváření mě obzvláště interesovalo, protože se mi doma v Nedweisu ty pásy pořád trhají.
Ochotně nás pozval do své dílny a předvedl nám jak na to.
Měl prastarou transformátorovou svářečku, světe div se jak jsi malý, přímo z Čech.
O několik let později dostanu nemlich takovou z modelárny Liazu.
Přiveze ji Ruda Bouzků z Kozákova.
Potřebujete prý k tomu ještě dvě šikovné ruce, boraxový prášek a starou, třeba i trochu zmuchlanou jazzovou trubku, pozoun nebo prostě něco, co je z tenkého mosazného plechu.
Přetržené konce vyklepáte, šípovitě zbrousíte, aby pás ani ve sváru nebyl tlustější.
Když se to špatně zbrousí, koledujete si prý hned o malér.
Odmaštěné konce vložíte s přesahem na mosazné pakny proti sobě s proloženým páskem trumpetového plechu uprostřed, pěkně řádně pocukrovaného z obou stran boraxovým tavidlem.
Přitlačíte páku a otočíte knoflíkem na jednu ze třech stupňů, podle tloušťky a šířky pásu.
Až se spoj rozžhaví do běla, vypnete proud a ještě jednou popustíte do červena, aby nepraskal.
Poslušně hlásím, svářečka pásů repasována. Vymazlena a vyleštěna pro Technické muzeum. Jen starou trumpetu jsem ještě nesehnal. Připečené kontakty už kontaktují.
Trafo si krásně pobrukuje a bzučí ve třech tóninách. Podle toho kolik tomu dávám ceresu.
A mám právě na operačním sále ještě jeden mosazný soustruh z roku 1830.
Mám ho vyšůrovat. Sponzorský dar Technickému muzeu na Letné, od jednoho dobrodince z Berouna, co plánuje a hodlá v dohledné době natáhnou bačkory.
Takovou krásu jsi ještě neviděl.
Nejedeš čirou náhodou kolem? Opěrka je z jiné pozůstalosti po vyhořelém a to doslova, ne psychicky, cikánském hodináři.
A protože, co kus to číslovaný originál, je pro tyč o 0,8 mm plnoštíhlejší a nutno ji zevnitř ohoblovat, samozřejmě tu opěrku.
V chaloupce u pily nás ještě počastuje stařenka krajáčem mléka a brynzou.
Cestou zpět ještě odbočka do kaňonu k vodopádu a tůni na koupání.
7.7.2004
Janička se vdává, malinová šťáva.
5:10 Leje jako z konve. Hladina řeky stoupá a v bujné fantazii už přenášíme tábor k Maďarovi. Smutno. Žádný plech ani Cabernet. V jihozápadním cípu stanu, sloužícím za spižírnu, roste máta peprná do zeleného čaje. Přehnaná porce ovesné kaše s hrozinkami nakrmí ryby. U pramene plní Martin umělou ledvinu do kletru ionťákem a lesní strážci stráží svoji chalupu a jeden sud s naftou, jako dva Oblomovové mezi listy bolševičníku. Na zápraží kamínka, na kterých po celý den něco klohní.
Z dalšího Ceauşescuova projektu zbyly tisíce betonových sloupů se schlíplejma skleněnejma ušima izolátorů.
Dráty sahají na dosah od země, kam až sběrači kovů dosáhly a jsou ideální pro houpačky a visuté hrazdy grandiózního cirkusu Románia. Nekonečná řada z kopce na kopec.
Tahle Nicolae Andruţăova nedotažená elektrifikace a ty její strašný sloupořadí to bude po návratu retušérova smrt.
Realitou na cucky rozšmelcovaná utopie bratra Saloth Sar Pol Pota. Ze skulin železobetonu deroucí se bolševičník a kopřivy.
Base camp smutně zeje prázdnotou po večerní zprávě o canabisu za kopcem, jen Kytka překonává nebezpečnou via ferratu, tam kde ostatní popadali do ledových vod.
Trénink s nákupníma taškama do našeho čtvrtýho štoku.
Cesta roubená papírky od rumunských hašlerek našeho starého Hašlera. Vedro k padnutí. Příště přibalím štětku, pěnivé mýdlo a břitvu na pleš, nevyholená lebka se v mlžném pralese dost potí. Inspirace od důstojníka Francouzských legií při výstupu na marocký J.F.Toubkal. Cesta muším pralesem k rumunské tři kráte hlubší Macoše Cetăţile Ponorului, po našem Ponorné hrady zovoucí, vede přes hřebínek 1135m a klesá na 1120m na křižovatku s modrou ťopkou, kde jsme za dvě hodiny. Čtyři fórové vyhlídky do dvou propastí. Jdeme se spustit suťoviskem na dno a ověřit, co to znamená, když se řekne "kape ti na karbid."
Řádně vysoký dóm s ponornou řekou. Možno bloudit dny.
Kolem zadního portálu do dómu, kam by se vešla celá Svatovítská katedrála, nahoru z propasti opačnou stranou zajištěnou ocelovými lany jako v Dolomitech až na křižovatku se žlutým puňťou a nazpět od carrefouru ke carrefouru.
Jediným zpestřením je čerstvá stopa medvěda v bahně. Sestup. Vlevo zkratka k včerejšímu vodopádu, dále úvozem od kraje lesa na rozcestí červené a žluté u vydatného pramene ze skály. Pro příště dobrý základní tábor. Večerní šňůra historek začíná, o luxování komárů, o krabech velkých jak kočky na pobřeží u Casablanky, o pečených žábách a malých rybkách, pajchlíci zvaných v Petříkovo deltě, o bájném ráji všech speleologů. Jeskyni ve Slovenském krasu otevřené je v letech 1912 a 13 s deseti km dómů a sifonů. Do vody naší řeky, kalné jak bílé kafe vtéká zleva asi 50m nad kamenným mostkem přímo ze skály proud čiré vody a po mnoho metrů se nemísí s hlavním tokem. Pohled jak na Kali Gandaki pod Anapurnou, ispiruje na projekt s pytlem hypermanganu.
Kalná voda definitivně odřízla náš bidet a brody by projela jen naše nová Praga V3S.
Nemlich stejně dobrej ročník, jako ta sněhobílá od lesní správy s návlekem pro dlouhé klády, co si usmyslela i s paničkou choulící se na místě závoznickém, nás a celé naše údolí Nedvězské, uprostřed překrásného babího léta, léta Páně dvoutisícího jedenáctého, za pozdního večera, zcela odříznouti od okolního světa cestou pro sosny do našich hvozdů.
Hlasitě supíce si to po té naší jediné a slepé skoroasfaltce. A najednou až podezřelé ticho.
Po drahné době supění modré kamarádky Jardy hasiče, ze stejné Pragovácké stáje definitivně naše údolíčko zašpérovalo, neb bez natlakovaných brzd, s tou prvou také ničehož nezmohla a couvati s přívěsem nemohla.
V předvečer povinná instruktážní projekce „Řeka Zorby“. V poledne dne následného stojí modrá Pragovka V3S, co už má věk veterána, ale sklápěcí korbu, tak má Jarda smůlu a musí cálovat plné povinné ručení.
V Tatobitech před Petříkovo již hodinu prodané chalupě s tím nejhezčím sklepením sekaným v pískovci, po vzoru černých babek plaček z hotelu ještě teplé Bubulíny ze Zorbase, bereme s Honzíkem a Tomem vše.
Šimla na šindele, kozu na naklepávání kosy, medomet, teslici na sekání žlabů, vývěsní štít obuvnice Plzeňské, ponk s dřevěným šroubením, krásný skleník pro Kytku, při jehož odbarvování se Petřík snažil sfouknout fungl novou horkovzdušnou pistoli a připálil si vousy.
Osmimetrový trám Terce do nové garsonky a nespočet modřínových palubek.
Vzdoruje jen šestice půltunových pískovcových menhirů, vysloužilých kun plaňkového plotu.
Nepomohl ani narychlo povolaný úplně černý uhlíř s nakladačem, neb by se prý utopil v blátě.
Cestou k jeho milířům jsem se poptával i na psí spřežení staříka s pěti Husky.
V tom spěchu jsme opomenuli jen starý velký ruční brus, asi po cikánech.
Cestou nazpět do Nedvězí na mě Jarda za řevu motoru Pragovky šplhající se s plnou korbou do kopce vyškemral želízko pravé hasičské sekyrky, neb je také hasič.
Spíše jsem mu tu prosbu odečítal ze rtů.
8.7.2004
6:10 Balíme k přesunu na další štaci. Na křivolaké cestě opravované od deště k dešti je frkér jak v pražském metru za povodní. Předjíždíme jeden buldozér a míjíme tři traktory. Zpět na hlavní a obchvatem cca 70 km do Garda de Sus.
Dva km proti proudu k netopýří jeskyni, plné toho jejich zázračného propolisu, co vobšlehli od včel. Po šesté hodině krásně bez dozoru, jen pro nás.
Hned vedle je možné si zpestřit čekání krásně chráněnými stěnami a převisy proti dešti.
Nějaký dobrák nechal pod kruhy v 8 m postavit řadu betonových stolků na krásné měkké trávě.
A protože nejlepší horolezec je starej horolezec, nejhezčí převis nad betonovou lavičkou zůstal nepokořen.
Do vaku se sedáky Singing Rock, se vysypala pálivá paprika a lezení pěkně okořenila. Od jeskyně je nutno couvat. Dno řeky tvoří dokonalé skalní desky. Dobrý tábor na rozcestí k Netopýří jeskyni. V noci okolo našeho bivaku prošlo několik továren na mléčné výrobky.
9.7.2004
4:30 Hodina mezi vlkem a psem. Hřbetem přímo nad táborem nahoru k největší Ladové jeskyni v Rumunsku. Zajištěný, šachtový vstup. Nutno hledat vzdálenější horizontální a volný vchod. Příliš profláknutá jeskyně.
10.7.2004
1:49 Řádná buřina přímo nad námi. Přišla takovým fofrem, že málokdo stačil přes sebe přehodit plachtu.
4:30 Druhá trochu slabší. Ti kdo si romantičnili bez plachty, ždímali spacáky. Krásné a toužebně očekávané ráno. Paří se lesy, pstruzi skáčou po muškách. Kolem pravoslavného kostela zpět na západ, bez ponožek, naostro, všechno mokré. V pasu o 400 m výše závěje čerstvého sněhu. Kytka dostala těsně před odjezdem od dcerky horalky lžíci MSR s klíči na opravu vařiče Aljoši. Cestou jsme zjistili, že to je jediné nářadí v naší Karose.
My jsme tam s Kytkou byli, takže to můžem všechno potvrdit.
Napříště by neuškodilo jet jen za portréty vesničanů s delším sklem a stříbrnými filmy. Například k Dračímu jezeru.
Zdeněk Thoma alias Tyčka tvrdí, že dokonalá aklimatizace přichází až po dvou měsících. Nám připadalo, že už jsme se dostali za tento bod.
V minulém století autostopem
dřevořezba
sekáči
sekáči
sekáči v Nedvajzu
sekáči v Nedvajzu
sekáči v Nedvajzu
sekáči na Hrádecké
Zbývá zaintegrovat GPS souřadnice Transylvánie z PDA
Drun bun
Účastníci:
Jiří Dudka Rocky Club Praha International
Dělá akce, které nejsou apriory určeny pro Ty, kteří jezdí do páté řady slunečníků na pláži Bibione. Klobouk dolů.
kveta@paichl.cz 724 025 403 fotografka
Další naše cesty
Rumunsko před mnoha lety
Tibet 87
Alatau
Turecká rapsodie
Trojmezí 1995
Magura Radúze a Mahuleny
