Gulaňje v šlépějích Nikolky Michalioviče Prževalskego po Absurdistánu, pravlasti česneku sibiřského, oblepichy a špiónů.

Tenhle Absurdystán je stejně absurdní, jako představa, vlastnoručně si neumlít pár dobře pražených zrnek z Columbie na odpolední soirée s kávu dávanou o samotu dál v Nedvajzu u souseda Krupky v rozviklaném kafemlejnku, pintlich o půl třetí. Nebo jako Toníkova snídaně ochuzená o ochutnávku Květino sýra ementálského, řádně děrovaného u společné snídaně. Tahle výprava byla prostě neuvěřitelná vším.
Když mě Had asi dva měsíce před odjezdem verboval, zda bych nejel místo něho, klidně a bez mučení přiznám, nedalo mu to moc práce. Instrukce pro první oťukávací se střetnutí s velkým šéfem P3k byla asi něco v tom smyslu: „Je trochu divnej, připrav se na to.“
Kdyby byl svět alespoň z části zaplněn podobnými podivíny, byl by o pořádnej fous velkého Čingischána (rodným jménem Temüdžin), dokonalejší ale hlavně barevnější duhy.
A ten flek neboli sitz v letadle nebyl taky za hubičku, musel za něj chudák Haďák zacálovat jedním MBtéčkem. To byla v té době na trhu cestovatelském notně tvrdá měna.

Když ocas vrtí psem. Přihodilo se roku onoho, v předvečer toho velkého třesku, ne nepodobnému tomu, ze kterého onehdy vznikl všehomír vesmírný, kdy nad Moskvou i nad okolními vazalskými státečky převzal moc majitel největší sbírky dokumentů o svých soudruzích z vedení sovětů a šosem omylem zavadil o první, na hranu postavenou dominovou kostku. V dobách, kdy žold z Velké Rusi, zvané za těch časů ještě Sovětská, to jako že ty jejich sověty tam do všeho stále kafraly, jeden tento musel převážet výhradně v deseti rublovkách, neb ty jediný byly tehdá ještě kryty zlatem a naše i cizácké banky ani jiné ku směně nebraly. Pašovaly se v rezervních pneumatikách, v tapecírunku, v náraznících žigulíků, v trubkách konstrukce krosen.

Visit Russia before Russia visits you...

Neb kdo nehodlá se řádně vypořádat s minulostí svojí, koleduje si dycinky o repete.

Dávno před námi pronikají, tehdy ještě dlouho ne na "Velkou" Rus, Vikingové jako žoldáci soupeřících slovanských kmenů kolem dnešního Sankt Peterburgu. Ti nazývají Vikingy Varjagy, oni sami si říkají Rus nebo Rhos, což je pojmenování plavců po řekách, po kterých postupovali stále dále na východ. Překonavše vždy hřebeny rozvodí řek směřujících na sever jako lovci kožešin před a za zlaté horečky v Kanadě a na Aljašce o tisíc let později.

Už stisk jeho ruky prozradí, že ta ruka nepatří ani náhodou nějaké leklé rybě v rybníku zvaném svět.
Petr Kudrnáč alias P3k, PeKu, povoláním dobrodruh. V jeho případě to je spíš diagnóza. A abych nezapomněl autora jedné divadelní hry.
Ten co odhalil světu, z čeho zhotovují střechy v Karélii a ve Fredericku na březích Potomac River. Že k tomu je nejpříhodnější dřevo akátové.

Sepsáno hnedka po návratu roku devatenáctistého osmdesátého pátého.

Tak jsem to viděl.

Letadlo se kolébá mírně ze strany na stranu. Drobná letuška nás přivítala a dala nám napít. Pak už jsme se všichni věnovali pohledům z oken. Poušť je svým způsobem krásná. Zvláště zapadající slunce, co máme v zádech z ní dělá plastickou mapu s tmavými rozvětvenými stromy vyschlých údolí a plynulými oblouky řečišť, kde se jen místy zatřpytí zbytky vody. Za tím vším ční nad hladinu oparu bílé vrcholky pohoří, které se táhne několik tisíc kilometrů na západ od Alma Aty. Krajina pod letadlem se nemění. Hory v dálce tam jsou po celou cestu. Už to chápu, teď už jo. Cestou ze záchodku na autobusovém nádraží ve Frunze-Biškek na mě zavolal milicionář. Vy staršij grupy? A pak to šlo všechno rychle za sebou. Přineste si bagáž! Jak jste sem dostali, předjavtě dokumenty, bilety, maršrut a znovu jak jste sem dostali. Vysvětluju, kecám, vymýšlím si. Hned na začátku se nechat chytit. Dalo se to ale čekat. Čekat na autobus tři hodiny na veřejnosti se nesmí. Lidi si všimnou. Odkud vy? My Pribaltiky ... Nemohli jsme přiznat, že jsme ze země krapet západněji od zde akceptovatelného Stalinovo "blodlandu". Mlčení a odchod tazatele. Jeden z nich však odešel na milici a ohlásil. Dál vysvětluji a vymýšlím si. Několikrát trochu drze útočím, ale ani to nepomáhá. Ibragim Rezvanovič je muž na svém místě. V károvaném saku za stolem na kterém je jen telefon s dvěma vyznamenáními tiše poslouchá. Chápu vás, ale pochopte vy mě. Zvedá telefon a mě mrzne pot na zádech. Úřady ne, jen to ne. Vždyť kluci ještě nic neviděli. Jogín je klidný, má asi hlášky od Hada. Jirka Bíbrle ví o co jde, ale nezná rusky. Finčové si z toho zatím dělají srandu a Žralok má svou vrásku z toho jak se soustředí. A ty Honzo proboha už mlč, když nevíš kam to chci dostat. Nebudeme z toho dělat diplomatickou aféru, říká Ibragim. Je to moje práce a vy jste narušitěli. Je to porušení zákona. Teď ještě pár otázek do protokolu. Partajnyj? Ženatyj? Kolko zarplata? Řekni mu hodně, ať se z toho třeba podělá, říká Martin. Sepsáno a podepsáno. Protokol nedostanete. Teď jděte na letiště přímo za ředitelem do Alma Aty vás dostaneme třeba Migem. Autobusem se cizincům nepovoluje jezdit. Už to chápu. Celou cestu jsem pod námi neviděl žádnou silnici, žádnou větší vesnici, pole, les nebo třeba jen strom, prostě nic co by mohlo být "zajímavé" pro cestovatele. Jsou tam volá Žralok, je to prďák. Je unesen svou profesionální deformací studenta dálkového průzkumu země. Všechno by vyfotil. Vždyť mi to nikdo neuvěří. To je děsný vzdychne. A já jsem rád, že to tak dopadlo. K čertu s Ibragimem. Je mi jen líto té prodavačky. Sprdli ji před námi jako před nastoupenou jednotkou parádně za to, že nám prodala lístky na autobus. Nebyla to její vina, vždyť jsme se snažili přitom vypadat co nejvíce rusky. Sluníčko zapadlo. Stáli jsme v Alma Atě a cítili jsme, že nebezpečí končí tam kde začínají hory a hory začínají kousek za posledními domy města. Promiňte pane, který autobus jede do Alma Arasan?

Honem pryč

Řidič se vyklonil znechuceně z okénka do tmy. Né do Alma Arasan nejedu a dnes tam už nic nejede až ráno. Koukli jsme na sebe s rozpaky. Okénko se opět otevřelo. Davajtě rebjata. Ja vam skažu. Nevíme sice, co nám řekne, ale je to jedno. Všude líp než tady ve městě. Je tma lidé jedou domů a my jim překážíme na chodbičce autobusu. Radši nemluvte, už toho bylo dneska dost, říkám. Klídek, opáčil Finča, vždyť jsme tady na čas, autobusem by to trvalo dýl. Uprostřed tmy se dveře otevřely, řidič vylezl ze své kabiny a ukazuje někam do tmy. Tam. Třebaže autobus stojí mimo stanici, dokonce snad i mimo svoji trasu, lidé neprotestují a spořádaně čekají až se šofér dobaví s námi. Fffííí, udělají dveře a autobus zmizí. Za námi sídliště, před námi tma. Nad námi plné nebe hvězd. Za nejbližší, poslepu ztečenou zdí uléháme v ovocném sadu do spacáků. Nemáte něco k jídlu, já mám děsnej hlad, říká Žralok. A já, já taky. No něco malého by bodlo, přizvukujeme všichni. Jirka tahá slaninu a pak ještě jednu. Mizí v nás jako ve studni. Usínám s pohledem na ponuře osvětlené panoráma paneláků s mihotajícími okny televizních obrazovek. Co asi dělá Ibragim? Nikdo už neodpovídá, bylo toho dnes na všechny nějak moc. Někdo tu je. Cítím to. Slyším to. Tak už se proboha probuď. Hledám šňůru od tanky. Vystrkuji hlavu a zdá se mi, že jsem v pohádce. Kousek od nás stojí víla. Chatrně oblečená na to jaká je zima. Jen v promočené blůzičce a sukénce. Je bosa. Boty v ruce a celá se třese. Mlčí. Třes roste a končí v několika prudkých škubnutích celého těla. Pak konečně promluví. "Ja upála v rjéčku." A znovu. "Ja upála v rjéčku." Tomáš zcela nelogicky a rozespale reaguje. "My turísty, inostránci" a když se mu nedostává odpovědi dodá, "panimáješ". Víla se nehýbá a neodpovídá, znovu se roztřese. Evidetně nepanimáje. Mám strach. Už v duchu vidím jak poklesává v kolenou, lehá si pod jabloň a vylétá z ní bílá dušička. My balíme, prcháme do hor. Honí nás Ibragim s bandou šedých milicionářů. Víla se po chvíli dá do pohybu směrem ke světlům probouzejícího se sídliště. Nikdo nenašel odvahu vzít ji do spacáku, jako Robert Jordan z Komu zvoní hrana. Usínáme znovu, ale jen lehce. Máme pocit jako by jen na chvíli. Probouzíme se do světla. Tam co stála víla stojí mužík s holí a ptá se kde je jeho bílý kůň. pohádka pokračuje. Za chvíli mizí směrem, kde zmizela víla. Velím k ústupu, další pohádková bytost by byl milicionář. Nebezpečí sice končí tam, kde začínají hory, ale my ještě nejsme v horách.

Na kritické podchlazení i omrzliny je nejlepší živočišné teplo nejlépe pohlaví opačného, třeba rozhicovaná ženská. To ví každý správný horolezec, vlastnící dva spacáky se zipy na stranách opačných, sepnutelných uprostřed ale i Hemingwayův partyzán. Žádná horká voda ani rozpálená kamna. Takové ohřívadlo vyžaduje kůži na kůži. Ti, co báli se tehdá, čerství ženáči i ti bez doma čekající milé, by se dnes možná nejspíš o svoji pověst už tolik nestrachovali, ale nikdo to od nich už vyžadovat nebude. Dobře jim tak. Tehdá nešlo o žádný sex jen o přežití toho z mlhy zjevení, zimou drkotající se chudinky. ...totéž radil by praktik, můj fotřík Přemýk domorodým šerpům v Nepálu.

Vzhůru do Švýcarska

Podle říčky stoupáme stále vzhůru. Konečně jsme mezi horama. Zasněžené vrcholky jsou okolo nás a stále znovu přitahují naše pohledy. Za každou zatáčkou se objevuje nová scéna ve které bychom chtěli hrát alespoň vedlejší roli. Při každém pohledu si znovu klademe otázku, jestli bychom v hlavní roli obstáli. Jestli by ten film nebyl propadák. Na stráni nad silnicí poprvé jíme z vlastních zásob. Každý nabízí něco ze své krosny, aby ulehčil. Sundaváme propocené košile a vystavujeme svá těla mrazivému rannímu sluníčku. Všichni pomalu polykáme snídani a cítíme kolem sebe pohodu a bezpečí. Bezpečí samoty a mlčenlivosti hor. Já cítím ještě napětí z neznámé budoucnosti. Máme dost jídla? Vylezeme někam? Máme vůbec na to všechno? Pozoruji ostatní. Nejméně problémů čekám u Jogína, ví co chce, ale je schopen udělat maximální ústupky. Navrhuje však už teď v legraci neuvěřitelné výstupy a pozoruje reakce dalších členů expedice. Každý nese dál svých dvacet kilogramů a potí záda. Silnice přešla nenápadně ve štěrkovou cestu. Rozloučili jsme se tím s civilizací, ale jen na krátko. Na cestě jsme narazili na hromadu asfaltu a nákladní Kamaz. Krátký rozhovor a už jsme stáli na korbě a s úsměvem sledovali jak za námi zůstává další a další úsek cesty a vrcholy se blíží. Odpoledne jsme dorazili k jezeru GES 2. Foť to, to je prodejný. To prodáme do kalendáře. Modrozelené jezero uzavřené z jedné strany prudce spadajícím srázem a z druhé zelenou loučkou s pasoucími se koňmi. Za tím vším pokračuje dolina mezi zasněžené velikány, z nichž tečou ledovce až tam co začínají smrkové lesy. Jedním slovem Švýcarsko. Brodíme přítok jezera a shazujeme s úlevou krosny. Zítra je třetí den rozhoduji, zítra se nikam nehnu. Chodíme po krásné alpské loučce a každý si vybírá nejlepší místo na spaní. Čas není naším pánem, posedáváme po kamenech a jak z nás opadává únava, rodí se plán na pokoření prvního kopce. V okamžiku kdy k nám dorazil stín, začalo mrznout. Ani pohled do ohně nepřinášel pocit tepla a tak jsme brzy zalezli do spacáků. Spánek né a né přijít. Převaloval jsem se ze strany na stranu, počítal hvězdy, díval se na žhnoucí zbytek ohně a záviděl všem jak klidně spí. Měsíc putoval zleva doprava a odrážel se od stříbrné hladiny jezera. Upadl jsem do snu o cikánech a oslech. Ráno jsem všem vyčetl, že chrápali, zatímco já musel hlídat tábor. Jó, tak já ti něco řeknu, nejvíc jsi chrápal ty, poslouchal jsem to celou noc, podotkl Žralok. Já jsem taky nespal, zítra si vezmu ten tvůj zázračný prášek, řekl Honza. Víte kolik jsem napočítal na lávce ovcí, zeptal se Finča. Jogín se usmál a klidně pronesl tichým hlasem bonekááán, vysoukal ze své vlastnoručně šité kombinézy a žďáráku, a aby nás ještě více naštval dodal, to jsem se ale zpotil ale není nad to se dobře vyspat.

Když Japonci nemohou

Rána v našich základních táborech jsme prožívali důkladně. Každý náš tábor byl základní a i když jsme z něj nikam nestoupali, slezli jsme očima a slovně kdejaký vrcholek okolo. Všechno je to choďák. Pojďte, šoupnem si támhle tu čtyřku. Já vám to říkal, abychom si vzali cepíny. Takové a mnohé další připomínky nám vycházeli z úst, ale nikdy nebyly velkou překážkou. Těžká místa se dala vždy obejít, hřebínky byly průchodné a skála nebyla lámavá. Vrchol jsme pokořil a pokřtili po někom známém. Bylo příjemné pozorovat ranní cvrkot v táboře. Jako by automaticky šel někdo pro vodu. Když někdo nešel stačilo říct, Kdo je nejmladší ? Strojníci se starali o svoje vařiče, jeden bytelný a jeden Jogínův speciálně odlehčený aljoša, určený pro vrcholové kávičky. Protože jeden z Finčů nemněl lžíci dělily se výsledky vaření často podivným způsobem. Buď kolovala jedna lžíce což vedlo k tomu, že ten kdo jedl první si vzal málo, protože by se spálil. Ostatní na něj povykovali. Dělej, dělej, ale jakmile na ně došla řada snažili se cyklus co nejvíce brzdit, aby měli klid na svoje vlastní sousto. Jídlo zatím úspěšně vychladlo a často někdo nevydržel a odpadl ještě před koncem posledního kruhu. Domníval se, že tím unikne mytí. U kusů které, které šly špatně dělit prosazoval Tomáš dělení pomocí tak zvaného slepého dítka. Komu dáš tohle, zeptal se a slepé dítko v domnění, právě teď ukazuje na největší kus řeklo tu strašnou větu, sobě. Pokud to byl kus skutečně největší, vypukli všichni v nepřátelský jekot. Pokut to byl naopak kus nejmenší, následoval jásot. Později se tento systém zdokonalil tak, že se dělilo o jeden kus méně než bylo nás. Když Tomáš dvakrát za sebou přisoudil sám sobě coby slepé dítě jenom vzduch, bylo nám ho líto. V sedle pod pikem Legostajeva jsme čekali s vařením až k nám dorazí slunce. Někteří odešli dokonce vstříc jeho hřejivým paprskům a zdaleka na nás pokřikovali. Urychleně se však vrátili k snídani. Balíme, mažeme se zinkovými mastmi z kuchyně Jogínovo slavné Akademie Běd a pevně věříme, že nás ochrání před puchýři a opary. Balíme útočné vaky, jídlo, mačky a lano do panenky. Avanti, banzááj, volám a vyrážím vzhůru k vrcholu. Stoupám po kamenité suti a kamarádi mizí za hřebínkem. Jde to pomalu, ale jde. Cítím tu výšku až v nohou a v plicích. Často vydechuji až úplně do konce všech plicních sklípků, abych vyměnil vzduch. V okamžicích odpočinku obdivuji panoráma všech protějších svahů a vrcholků se sněhovými čepicemi. Tak o to mi šlo, vlastně nám šlo. O ten vzduch o ty pohledy, o ten pot na zádech a sůl na čele. O tu známou mužskou ješitnost, že to ještě dokážu. Překonat všechna úskalí výjezdu, cesty, všech Ibragimů. Jsem tu a nade mnou kopec plný zatracenýho kamení, které né a né držet když na něj stoupnu. Opírám se o hůlku a znovu oddychuji. Dělá mi dobře, že jsem zvolil lepší cestu než ostatní. Terén je přinutil trochu odbočit. Konečně lezu na malou plošinku a zhluboka dýchám při pohledu, který mi byl do té doby skryt. Přede mnou leželo ledovcové jezírko a nad ním téměř kolmá stěna ledovce padající přímo do vody. Zatím co jezírko je pokryté žlutou souvislou krou, kameny okolo jsou příjemně vyhřáté a lákají k odpočinku. Podléhám tomu kouzlu rád a usedám. Přicházejí ostatní a jen symbolem vztyčeného palce dávají najevo, že to je ono. Vybírám příplatky, tohle nebylo v ceně zájezdu, říkám. Fakultativní výlety se platí vždycky zvlášť. Jestli vylezu nahoru a stačím se vrátit, tak ho u mě máš, podléhá Finča. Jogín všechny přemlouvá, aby vyzkoušeli mačky. Naletěli mu oba Finčové. Pojď Jiří, vybízím ho, řekli jsme přeci, že to je až nahoru choďák. Jdeme bez maček a taky to jde. Zdá se, že to jde dokonce dobře. Když jsme se dostali na rovinu ledovce, popadl nás amok. Co dělají Japonci, když už nemohou jít do kopce? Ptám se nahlas. Běží, volá Jirka. Běží, volám já, a běžím, popadám dech, ale to nevadí. Na kameném hřebínku nad ledovcem vaříme a jíme. Panoráma kolem mi dává iluzi Himaláje a pohled do vedlejší doliny je fascinující. Vzadu stéká další ledovec a trhá se ve vodorovných pruzích v séraky. Teplý čaj a sušenky přinášejí neuvěřitelnou pohodu. Finčové jsou samozřejmě nadržení a Jogín se nedá zahanbit. Žralok se lehce nechá strhnout a Jirka a já, aby se neřeklo jdeme taky. Kam, no předci ještě výš, možná až nejvýš, ale podle hesla "Ať jsme, kde jsme ve čtyři to balíme a jdeme dolů". Brzy mi všichni mizí mezi kamením hřebínku. Je horší než vypadal. Hůlky jsou v kamení na hovno, všechno odnesou rukavice. Často odpočívám a je mi brzy jasný, že až na horu nepolezu. Na konci kamení začíná skutečný ledový kopec - skleněná hora z pohádky. Jirka zkouší jak to tu hoří a sjíždíme po zadku dolů. Jedůůůů, mizí pode mnou ve svahu. Usedám do jeho bobové dráhy a frčím až mi bubínky zaléhají. Vlci se vracejí dolů do tábora. Šťastní a hrdí. Tak jaký to bylo nahoře? Normálně normální. Postupně to z nich lezlo. Jogín spadl do ledovcové spáry nesouc jediné lano na zádech a kaťata nevydržela sjezd. A pořád syčí aljoša a pořád koluje čaj a kávička a čaj a čaj a polévka a zase čaj. A kdo půjde teď pro vodu? Nejmladší a pak zase nejmladší a pak, no přeci Japonci ti můžou přeci furt a když nemůžou pro vodu jít tak pro ni doběhnou. Jenže se ukázalo, že ani Japonci nemohou nebo nechtějí a jde se spát.

Řezníci

Vememe ji sebou, bylo první co někdo řekl. Hr na ní, zavelel jsem. Martin sundal krosnu a nadběhl jí. Na obloze kroužili mlsně dva orli. V poledne jsme totiž dohonili kulhající ovci. Bylo to snadné, téměř se nehýbala z místa a když jsme ji dohonili, lehla si a už nevstala. Byla odevzdaná jako když přiletí vrtulník horské služby. V ten okamžik se vytratí ten poslední zbytek vůle, vydržet, nezmrznout. V tom okamžiku se jen myslí: Tady mě máte, do této chvíle jsem bojoval s živly, zimou, hladem a teď už nebudu, teď za mě bojujte vy. Vzali jsme ji každý za jednu nohu a nesli směrem NĚKAM. Někam kde jsou ovce, koně lidé, tráva teplo lidé, kde je prostě ráj ovcí. Zvrátila hlavu, neměla už sílu jít ani nést svou hlavu, držet oči otevřené. A v tu jednu chvíli, kdy se nedívala jsem tiše řekl: řízneme ji. Kdo? Já. Já to umím. Bylo to konstatování pravdy a usnadnilo vyřešení celé situace. Bylo to vyústění všech argumentů které jsme mezitím našli. Sama tu nemůže přežít, ani nemůže jít, za nedlouho napadne sníh a pastevci se už nevrátí, nespěcháme a maso se hodí a máme někoho kdo to udělá. Vždyť mi ji vlastně uděláme dobro. Na malém rovném plácku u potoka jsem ji říznul. Jako Samaritán. Do nablejskaný obětní kudly měl můj žabikuch hodně daleko. Martin ji podržel, Tomáš zpěnil v eschusu cibulku do zlatova ještě před puštěním žilou, Žralok se přiučoval a ostatní následně vařili. Na malém plácku u potoka mi umrzali ruce, když jsem rovnal kameny kolem zbytků aby na ně mohli dravci a aby je neroznesli po okolí. Mrzli mě ruce, když jsem porcoval maso, když jsem si myl ruce pískem, abych setřel zbytky zaschlé krve a mrazilo mě, nebyla nemocná? Odnášeli jsme si dva eschusy plné masa a nad námi ještě pořád létali dravci. Nejprve světoběžník Finča prosazoval vehementně patagonskou specialitu „Nache“. Naštěstí nebylo nikde nezbytných ingrediencí. V hlubokém údolí pod námi se kroutila řeka Čong-Kemin. Bylo pozdě odpoledne a údolí bylo rezavě žluté a světlé tečky se měnily ve skupiny volně se pasoucích koní. Tím vším protékala řeka. Na první pohled divoká. na druhý jetelná a mizící v údolí daleko od nás, obklopená před zimou vypasenými loukami a neposkvrněná civilizací. Každé stádo mělo svého hlídače. Vybledlé teplé kalhoty a vatovaný kabát, u pasu omšelé pouzdro na dalekohled. Viděli jsme jich málo, nikdy neleželi poblíž sebe, vždy sami, zamlklí ani neodpovídali na pozdrav. Asi si za tu dobu vše řekli, vodku vypili a teď už jen čekali až budou muset hnát stáda dolů. Koně před námi utekli do stráně a na louce zůstala stát jen stará a u ní leželo mládě. Slabé, nezvedlo se na nohy, aby se mohlo napít, odsouzené k smrti vyslábnutím. Kdo teď?

Podjal se nečistého úkolu, který měl přivést ovečku Ráchel do našich eschusů.

Myslím, že nůž ještě zcela neoschnul. Postávali jsme a pokecali. Kdyby to ... a kdyby ono ... Když vono má takové voči. Žralok a všichni ostatní řezníci se otočili a odcházeli. Vraždění dnes bylo dost. Ale nebylo. Za chvíli mě přinutili brodit přítok řeky. Divoká, prudká a strašně studená bystřina mě řezala, píchala do lítek a kotníků. Vrážela do mě tisíce jehel, aby to co nejvíce bolelo. Uprostřed, kde mě nikdo neslyšel, jsem volal: Dám dvacet korun na modlení.

Právě uprostřed toho brodění podrazil P3kovi mainstream obě haxny jeho nebohé, pak nezbylo než se přidat a zaplavat si.

Spásná ruka Jogína mě vyrvala smrti nachlazením z řeky Ak-su.  ("Bílá voda" je zmiňována již v 2.století před Krystem na nažloutlých mapách severní větve Hedvábné cesty.) Pojď, slibuji, že dneska už nepůjdeme dál než co dohlídneš. Vzal bych ho kamenem, údolí před námi bylo do nedohledna. Dávno padla tma, na vařiči klokotal eschus, ze kterého stoupala vůně vzácně lahodná. Z ruky do ruky koloval jiný eschus se specialitou dne JÁTRA NA CARVI S TIBETSKOU RÝŽÍ, k tomu VYCHLAZENÝ POMERANČOVÝ TANG.

Proč to vlastně děláme

A tak to šlo dál. Maminko má, mám já to zapotřebí, křičel jsem uprostřed proudu a kotníky mi upadávaly zimou. A kluci se váleli smíchem na druhé straně veletoku, při pohledu na tu trosku uprostřed proudu, 100 m od vývěru z jezerní morény.  Žralok se už nemohl ani smát a volal: Už přestaň, prosím tě už dost. Ale já pánové opravdu nemohl.Ty moje nohy ty bych měl nemít, nebo alespoň dřevěný, pak bych se smál já, hodně hlasitě. A teď se máti zeptá to svoje. Proč to vlastně děláš? Protože to teď jinak nejde. Přeci nezůstanu uprostřed tý prokletý bystřiny. Protože na břehu mi bude krásně a teplo, chytnu se za kotníky a budu je třít. A budu si říkat: To brnění v zimě ve Slovenském ráji to byla jenom hra, to byla procházka teplým minerálním bazénkem. A přitom budu koukat na ty vysoký hory okolo a s naprosto jasnýma konturama proti modrý obloze. Budu se těšit na ten kousek suchýho salámu, který Honza krájí každému po dvou centimetrech a pak ještě po dvou a pak ještě a ještě. A ten salám po babičce, řádně vyškolený, úplně vyschlý a krásně slaný ve mě mizí pěkně pomalu jako hostie. Každé sousto vychutnám, vysaju, rozžvýkám a pak teprve polknu. Zapiju vodou z potoka. Prostě jen tak z toho co teče okolo. Je tak průzračný, že mne z toho zapíchá v kotníku. A pak se rozvalím do trávy spálený horským sluncem a větrem a čekám až se kluci vrátí od jezera. Čekat, umět čekat je umění, velké umění. Nic nedělat a přeci se nenudit, jen tak koukat a rozebírat myšlenky, co se honí hlavou. A největší je že se to zase povedlo a jaká je to radost se dívat na to jak z toho ostatní mají taky radost, i když dělají, že je to všechno normálka a jaksi by the way.
Na kraji ledovce nasazujeme všichni tmavé brýle a pomalu stoupáme po skleněném povrchu směrem k vrcholkům. Každý svým tempem, každý svou cestou, roztroušeni po ledovci jako broučci. Každý krok vydává zvuk tříštěných šampusek. Na kousku kamení shazujeme krosny, vystavujeme propocená záda slunci, ale od země táhne a přestože svítí punťa je třeskutá zima. Honza odchází dál mezi kameny jen tak s foťákem. Ostatní se mlčky ptají jeden druhého to nevysvětlitelné a dosud nevyslovené: Proč je tady vlastně s náma? Protože mu to dělá dobře, protože má smysl pro hory a chce si dokázat,že je borec, že na to má. Ale to vlastně každý z nás. Tak proč je víc divný než my? Protože si nese jídlo navíc, které nepřiznal. Protože ještě nemá dost celého Ruska, i když sem jezdí léta na práci. Protože si to sám vyběhal. Protože..protože.., ale stejně to dost dobře nechápu. Prostě je tu s námi, protože jsme mu nedokázali říci: Nechoď s námi, nemá to smysl. Jirka zatím nahazuje krosnu svým nenapodobitelným hmatem a mizí směrem vzhůru v kamenité suti na kraji ledovce. Maká jako nikdy. Nečeká, nereaguje na naše volání: Stůj ty pako, poseď. Neslyší a jede. Proč to všechno dělá? Ještě před několika lety o tom neměl ani ponětí, že něco takového bude dělat. Prostě se nechal zblbnout jako já ve svých 19 letech. Propadl tomu nepopsatelnému kouzlu cestování, dobrodružství a pocitu nejistoty z toho co bude odpoledne, zítra, za týden. Je mu to jedno, hlavně, že se něco děje, že dostává zahulit a že to nějak dopadne. Ani to nemusí dopadnout úplně dobře. Ve slabé chvilce řekl: Asi začnu lízt, (bohužel začal pít, ale to až o mnoho let později,) má to něco do sebe. Jednomu zmála nejde o to, že se bude moci před někým vytáhnout. Někdy by i rád, ale je obklopen lidmi, které to moc nezajímá a před námi ho to nebaví, byli jsme tam totiž s ním.

A co ti ostatní?

Ze všeho trošku. Sebeuspokojení, trocha budoucí slávy, romantika, a hlavně možnost. Jen Jogín je tu z jediného důvodu, hory, hory a hory. Ani neví že jsem ho koupil za malinkou naději na pomoc jednoho dobrodruha, který mi ji slíbil při mých dalších bláznivých plánech. Byla to od něho i ode mne sázka do loterie. Zdá se, že v rozporu s tehdejším zákonem. Vyhráli jsme oba.

Za devatero horami je jedno údolí a v tom údolí ...

Z počátku to bylo nádherné údolí. Při pohledu ze sedla se nabízelo panoráma několika ledovců, kamenných polí a suťových lavin. To vše se spojovalo někde dole a zmizelo v zatáčce doliny. To všechno dávalo tušit, že to za rohem bude stejně hezké, ale ... To ale se jmenovalo čas. Dolina byla fantastická. Opět se vysoko nad námi pásli koně. Určitě museli mít dvě nohy delší. Stejně jako my. Po pěšině ve strmém svahu se špatně spěchá. Kotníky bolí, kamení neláká ani k odpočinku, protože stín nás nemilosrdně dohání a to znamená ukrutnou zimu. Kromě toho je voda až hluboko v dolíku. Makáme. Jogína lákají boční údolí, ale nikdo se nepřidal. Suťoviska se střídají pravidelně s horskými loučkami. Míjíme kostry právě opuštěných pasteveckých přístřešků. Okolo nich se povalují plechovky, hadry, kosti. Tráva je vydupaná stádem ovcí a zčernalá trusem a pozůstatkem nesčetných ohňů. Na kůlech visí zbytky nestáhnutých koster ovcí. Žili tu prostě divocí lidé a sověty to rozhodně nemají tak pevně v rukou, jak si myslí. Kolchoz nekolchoz šla jedna ovce za druhou, kdo ví kolik jich bylo. Objevila se první obydlí. Chýše pastevců jsou snad na celém světě stejné. Nic obklopené kouskem látky nebo dřevěnou stěnou vytváří na mnoho měsíců domov. Viděl jsem jeden. On a ona spali na zemi na silné kůži, přikrývali se kůží, na kostře stanu viselo několik pytlíků s moukou, cukrem, solí a tukem. U vchodu bahno, kde se co chvíli zastavila ovce, koza nebo pes, aby zkontrolovali co pán a paní dělají. K večeři pro hosty byl chleba a hořký čaj. Nemyslím si, že by po našem odchodu vytáhli odněkud kotlety a řízky. Objevili se také lidé. Za žvýkačku nám půjčili koně.  Všichni byli na chvíli kovbojové, gaučové, pánové stád z hor. U nohou pobíhali psi. Určitě jsem to už někdy zažil. Četl jsem jako malý knížku, kde to všechno bylo. Jmenovala se Čing, hrdý orel Tádžikistánu. Byla určitě tady o těch lidech. Mluvili o penězích, o volnosti, o ženách, které na ně čekají, o množství ovcí v jejich údolí. Mluvili o tom, že není vodka. Mluvili o tom, že když nebude vodka nebudou mít práci rádi. Odešli jsme dál. Minuli jsme místní Matterhorn, Pík Dítora, neboť každé pohoří musí mít svůj Matterhorn, jako Kavkaz má svoji Bělalakáju. Ne to není choďák, to je tak pro Jogína. Bylo to krásné údolí, ale bylo takové dlouhé. Večer jsme tábořili u staré složené jurty. Žralok přinesl vodu z řeky se slovy "Přicházím z Řecka". Nikdy v Řecku nebyl, ale prej to tam musí vypadat přesně takhle. Ráno se zubním kartáčkem v ruce jsem mu musel dát za pravdu. Bylo to krásné údolí. Východ slunce jsem si prožil. Prožil jsem i pozůstatek zemětřesení. Tam kde byla dvě jezera tam jsme našli kilometrovou lavinu kamení a písku. Než jsme ji překonali, snad stokrát jsme otočili hlavu tam co ďábel vertikálně a čistě uřízl polovinu kopce. Údolí pokračovalo a my s ním. Doháněla nás stáda v mračnech prachu. Bylo jasno, že si údolí vychutnáme ještě jeden den.
Večer jsme došli k rachotině zvané autobus ve které si domorodci vyjeli do hor, nasytili nás melouny a chlebem. Po takové kombinaci by nikdo z nás doma ani neštěkl. Tady? Balada. Autobus zvedl kotvy za chvíli. My v něm. Vždyť je to všechno zajišťovaný. Kontroloři počítali dělníkům kolik zasadili betonových sloupků kolem nové pastviny. Byla to šílená jízda přes můstky nad nejetelnou říčku, kde určitě hned za námi padaly laviny. Když už se ale jednou Pán Bůh nad námi ustrnul a dal nám autobus. Ustrnul se i po druhé a nechal nás dovést až do civilizace.
Po pěšině mezi poli, houštím oblepichy a rákosím jsme došli už po svých k horkému moři Issyk-kul, kde podle lidových pověstí odpočívají jaderné hlavice v podmořských silech. Tam v dálce na druhém břehu vykukovaly z mlhy vrcholky dalších hor už na čínských hranicích. Byly pokryty ledovci a určitě taktéž krásné ne-li krásnější. Prostoupené už kdysi dávno tím naším Pšonkem Nikolkou Michaliovičem Prževalskym. Tady i tam zanechal po sobě mnoho stop. Sbírali jsme mušličky, kamínky a byli jsme hrdinové viď Jogíne. Tušil jsi v Praze jak vypadají oranžové kuličky oblepichy, výborné na marmeládu, zvanou tady "varenie"? Oblepicha - Rakytník řešetlákový - Hippophae rhamnoides. Prvé slovo znamená třpytící se kůň a napovídá, že tam kde se na něm pase, zvířatům i kosmonautům se daří. Těm, co si jeho kyselé plody umějí vybrat mezi trny. Roste i tam, kde to jiné rostliny už dávno vzdaly. Z lékopisu Tibetské medicíny, rGyud-bzi (Fourth Tantra,773-783). Dřevo stromokeře jejího dobré vždycky bylo a je na koule ruských kuželek. Jedna taková jednou skončí po tisícovce šťouchanců v knajpě Tuháňka jako artefakt na repráku pro Tvoji Terku, vedle porculánového splachovadla, co vahou svojí pořád splachuje. Myslím tu co má dnes právě tři roky a nemá o tom ani páru. To jí už bude ale skorem tolik, co dnes nám. Oddělovat je bude jen tuhý papír reprákový. Tu z druhé strany reprobedny a autora, úspěch svých novot bedlivě sledujícího, skryt a vykukujíc pobaveně zpoza výtvoru svého. Na takovou reprobednu bude jim nutno ještě vyšpekulovat fortelný piedestal. Ku vzpírání Terčino polic k tomuto účelu, v budoucím novém bejváku, na třímetrový včelí trám řádně navlečených, se sjedou jak Tom, tak Kubík až z daleké Plzně. Společným fištrónem vznikne tak dílo, za které by se nemusel stydět ani jejich rodák Adolf Loos se svými tajnými šuplaty. Terka pohotově někde vyštrachá korkové kolečko na zaklínování trámu oproti stropu. Honzík pak provazový závěs z provazu lněného, krapet plandající police nad stolem.

Návštěva družstevního kvelbu v rybářském selu, kde nás někdo musel prásknout, zmerčivše nás mezi jinak prázdnými regály, nad kterými se culila cedule s rudoarmějcem s rudou hvězdou na papaše a nápisem: „Gerójef ftaroj miravoj vajný absluživajem vně óčeredi.“ Nezáviděli jsme jim to, ani nepřáli. Z těch regálů na nás civělo pár usmolených konfet a dvé oranžových funglovek Husqarna, jak i jinde v socialistickém táboře vkusně ozdobených cenovkami vyšlými z dílny Grigorije Alexandroviče Potěmkina. Neodrážejí reálnou hodnotu nebo alespoň výrobní náklady toho čí onoho bazneku. Mají jen oku lidu socialistickému zalahodit. Jako onehdy v Univermágu u LPíčka Edity Piaf cenovka jeden rubl, nebo virtuální a imaginární bilet na tramvaj po vhození 5 kopějek do kasičky na opačném konci u šoféra, cestujících z dlaně do dlaně přes celý narvaný vůz. O několik hodin později jsme už zase seděli všichni pospolu pěkně v ťurme.

Další cesty autorovy.


Zelené poznámky cenzorovy:

Autorem je nějakej P3k, otec expedice, co kulhá, neb spadl, co by mlád z hrušky a haxnu si dorakvil utíkaje před verbíři se zeleným suknem v předvečer odvodu. Knížku, co nesměla tehdáž chybět v knihovně žádného mladého intelektuála uhrál, ale šmajdá dodnes. Had mi varoval před odjezdem. "Je nějakej divnej, ale umí krásně vyřezávat štempilku OBMĚN z brambory."

Před odjezdem na Alataj dostáváme záchytný kontakt od Ivana Slaměníka na pohlavára mafiána soudruha Plechanova. Jméno jsme měli vypustit z úst v nouzi nejvyšší, jako zaklínadlo. Nebylo použito ani po zatčení a nucené deportaci do Moskvy. Zda by zabralo se asi už nikdy nedozvíme.

Vztahy s medvědem jsou a vždy byly v našich končinách stejně jako v ostatních satelitech historicky napjaté.

Balení ve Frunze. Petřík spravedlivě rozděluje společnou bagáž na šest hromad. Po vzoru Ezopa si vybírám tu největší s chlebem. Nejrychleji bude ubývat. Na dlouhou dobu poslední možnost se vykoupat v teplé vodě svérázné ruské bani. Kotel je vyhříván plamenem z trubky bez hořáku, na jejímž druhém konci je asi přímo těžní věž. Jiná ohřívárna tamtéž o pár let později.
Na krapet jinou baňu P3k narazí u Berberů ještě o sedmadvacet let později na úpatí Marockého Atlasu.
Nález ulramarýnového kamínku na ledovci, nad kterým pan profesor v Národním museu vrtí hlavou. Odpočinkový den jen pro Petříka - Pik Inřinýrskyj. Tenký led na téměř kolmé stěně přední hroty maček neudrží. Boží převěje.  Pokus o nastartování buldozeru Jirkovi nevyšel a tak musíme překonat pohoří po svých. Sen o Ždárského Goretexovém vaku s absidou nad oblicejem a moskytierou mi splnil o osumnácte let pozdeji Sir John Rákoncaj, jen se v nem za dlouhých nocí nesmíte prevalovat, vrchní goretexová membrána musí zustat stále nahore, jinak ráno vylezete jak ze sprchy.
Za celý přechod potkáváme nahoře jediné dva horolezce, s obrovitými baťohy, kteří nám nechají ofotografovat svoje značně schematické mapy ale alespoň nějaké.

"Horké jezero" Issyk-Kul, “kyrgyzské moře”, známé těžbou zlata, salinita jej nenechá zamrznout ani při okolních –25 st C.
Na úpatí horského hřebenu jižního pobřeří jsou termální prameny.

1991 se Kyrgyzstán osamostatnil. Hlavní město Frunze přejmenováno na Biškek podle vojenské osady z počátku XX. století.

Na vlajce pohled do vrchlíku stanu kočovných pastevců.

Stany rozloženy jsou v stínu rozkošných, široce rozvětvených stromů. V stínu těchto stromů spatříte všechno obyvatelstvo kočujícího aulu: mužové, užívajíce svého privilegovaného stavu, nedělají takřka nic a pouze od rána do večera, sedíce se skříženýma nohama, pokuřují z dýmek a po většině mlčí, jako všichni východní solidní lidé, kdežto ženy šijou, pletou, tlukou máslo z ovčího mléka, dělají sýr a krmí děti a darmožrouty muže. Výrostkové" a děti udělali si houpačky na jedné z větví obrovského dubu neb ořechu a zpívají písně od rána do večera. A kdesi na hoře, pod dozorem rozumných psů a dvou nebo tří dětí pasou se obrovská stáda ovec — veškeré jejich bohatství a pramen rajského života. Tak stěhují se s místa na místo, z jedné romantické krajiny do druhé, romantičtější, od jedněch pramenů a pastvin na druhé, pokud se nedostaví zimní sněhové vánice, které v horách, zdvihajících se do výše 10.000 stop nad hladinou mořskou, i na jihu bývají dosti kruté. Vánice ty zahánějí je do předešlých sídel, k rodným krbům, ku hřbitovům praotců. A odtud na jaře — jdou zase kočovat. Kočování pro ně jest rájem; rodné krby, podzemní díry jsou pouze dočasným jejich útočištěm.
D.L. Mordovcev: Na Ararat. Obrázky z cest po Zakavkazsku i Arménii. 1892

Časový posun + 4 hodiny.
Jediná železnice z Biškeku k jezeru Issyk-Kul.
Kumus – trojstrunný hudební nástroj.
Kumys – zkvašený nápoj z kobylího mléka s nízkým obsahem alkoholu. Kobyla se dojí každé dvě hodiny. Mléko se po celý den přilévá do vaku z kozí kůže. Na večer se promíchá dřevěným bydlem a nechá přes noc zkvasit.
Bešpamak – “pět prstů” – jí se pěti prsty pravé ruky. V kotli vařený rozkrájený beran. Hlava a nohy séparé opečené na ohni. Vše promícháno s vařenými nudlemi. Zapíjí se horkým bujónem.

Akvamarínový kámen ze sedla Axu, řádně po návratu otestován v mineralogické sekci Národního musea, toho za zadkem koně sv. Václava na stejnojmenném plácku v matičce Praze. Kroutili nad ním tamní vědátoři nevěřícně hlavami svými prošedivělými, odhalujíce pod čočkami mikroskopu nekrystalickou strukturu meteorického skla.

Turkmenská dýka, fortelná pastevecká kudla řádně vyhandlovaná. Želízko s inkrustovaným neb taušírovaným jménem prorokovým "Já Aláh", rukojeť z kosti velbloudí. Ovlhlý pohled bačův při loučení s rodinným klenotem ukořistěným dědem v sousedním Turkestánu. Jedinná živá duše tam nahoře pod šampuskami ledovce Axu. Samojediný sháněl poslední ovce do údolí. Z výšin svého malého koně ještě utrousil dobrou angličtinou "Lets go to stone". Sladké tajemství o tom, že ten jejich Vladimír Ilijič to má už za sebou a je už dradnou řádku let na pravdě bóží jsme mu nestačili povědět a zmizel s předposlední ovečkou. Poslední jsme snědli. "Vzhůru do bezvědomí."

Turkestán

hist.-geogr. obl., zahrnující (v 19. a na zač. 20. st.) rus. střední Asii a část centrální Asie, osídlená turkickými národy (zhruba 2,5 mil. km2, 40 mil. obyv.): Západní (Ruský) T. – středoas. državy Rus. a již. Kazachstán; Východní (Čínský) T. – část čín. prov. Sin-ťiang (Xinjiang); Afghánský T. – sev. prov. Afghánistánu. V Záp. T., ovládaném rus. říší, zřízeno 1867 gen. gubernátorství (1886 oficiálně Turkestánský kraj); 1918 vznikla Turkestánská ASSR (hl. m. Toškent), likvidovaná 1924 při tzv. národnostně státní delimitaci sov. střední Asie (kt. vytyčila souč. hranice středoas. rep.).

Možná žabikuch ten, ve jménu boha svého, prošpikoval nějaký neznabohův břich, nebo raději stáhnul nějaké to rouno.

Již v pořadí třetí Victorinox padl za vlast, jako platidlo, nepočítaje ty zabavené. Padly do oka letištnímu personálu při odbavování v zemích bývalého Ruského impéria, ale to bylo ještě v dobách dřevních, kdy se létalo dvojplošníky.

Někdy příště o jiném Petříkově bláznivém projektu z dob hluboké totality. Sen o počůrané titanové desce Vladimíra Ilijiče přiheftované na vrcholu nejvyšší hory Uralu. Zakleta tisíce verst od nejbližší civilizace chráněna bažinami, neproniknutelnou tajgou a bumážkami. Takový vstupní glejt prý může vystavit jen všemocný gubernátor, střízlivý jen po několik málo dnů v roce. Nutno ho po tři noci macerovat v pravé stoličné. Prvý a druhý večer po sedmém stakanu přislíbí, kokos mu zazvoní o desku z pravého severského dubiska a ráno prohlásí „něvazmóžno“. Tři výpravy mezi zlatokopy ztroskotaly a deska stále čeká. Už celou věčnost z něho páčíme tuhle boží povidku: "Jak se mi nepoštěstilo počůrat Uralskou bustu Vladimíra Ilijiče".

Dovezené pravdy:

Slabá Rus horší silné. Bude-li mít gró mužiků blíže do žlabu, bude chtít i více svobody, potažmo demokracie.

Bolševici dost od báťušky cara opisovali. Napájeli nebo nechali mužiky pálit samohonku a abstinenty lifrovali co nejdál za Ural.

Někde tady poblíž se potuloval i náš Eskymo Welzl, Josífek Kořenský, Mauricius Augustus Beňovský a Milan Rastislav Štefánik
.

Cenzor
: Jogín ... SMS

fotografické přílohy

Další naše cesty:

Tibet 87

Řecko 2000
Rumunsko
Trojmezí 1995

jmelí 2000

Monte Rosa 2003

Literatura:

Marco Polo: Milion

Ruské byliny

Karel Havlíček Borovský: Obrazy z Rus, 1860

Servác B. Heller: Život na Rusi. Matice lidu číslo 3. Praha 1868, str.80 Baňa, str.186 Jak se po Rusi cestuje
Cestování po Rusi nad míru jest zajímavé a zábavné, však pro cizince velmi nepohodlné, obtížné a útrap plné, v neskonalé jednotvárnosti nepřehledných planin a rovin, přec neskonalá panuje rozmanitost, obrazy – jeden zvláštnější a podivnější než druhý – střídají se v nepřetržitém postupu, a každá krajina, každé místo i každé zastavení nové chystá překvapení; ale mezi tím co oči na strakatině nevídaných úkazů hltavě se pasou, co duch novinku za novinkou dychtivě pochycuje, dřevění tuhne a zase boří se tělo nesmírnou pohodlností (!) povozů až na smrt ztýrané, a ustavičným zmítáním, třískáním a otloukáním jsou všechny kosti v těle jakoby rozházeny a rozmetány.
Chceš-li si čtenáři, učiniti alespoň jakýsi takýs pojem o cestování na Rusi, musíš z mysli a paměti své nejdříve vymazati všeliké obrazy silnic, pošt a rychlíků, dostavníků, kočárů, eliášků na pérách a pryček, ano zapomenouti musíš na slamou vystlané naše nákladní vozy, neboť vše to otužilým Rusům buď příliš je pohodlným, nebo zcela nepohodlným...

Jaroslav Hašek: Velitelem Bulgumy

Jules Verne: Carův kurýr
Zkušenosti z mládí mu v mužném věku prospěly, snesl dobře zimu i horko, žízeň i útrapy. Byl jako Jakutové ze severu, člověk se železným zdravím. Vydržel den a noc nejíst, deset nocí nespat nebo se schovat v širé stepi, kde by jiní prokřehli na kost. Měl neobyčejně vyvinutý orientační smysl, hodný Indiána stopaře; našel cestu i uprostřed bílé pustiny, když mlha zastírala obzor, nebo ve vy­sokých zeměpisných šířkách, kde polární noc trvá dlouho a kde by druzí byli ztraceni. Znal všechna otcova tajemství, řídil se téměř nepostřehnutelnými znameními, pohybem ledových jehliček, polohou drobných větviček, zábleskem světla na obzoru, chomáčky trávy v lese, neurčitými zvuky, vzdálenými výbuchy, tahem ptáků v zamlženém ovzduší, tisíci drobnostmi, jež mají význam pro toho, kdo si jich všimne. . .

„Tvrdí se, že cena karavanního čaje stoupá,“ pravil Peršan v čepici podšité astrachánem a v hnědém obleku se širokými záhyby.
„Copak čaj, malá starost, že by jeho cena klesla,“ poznamenal starý žid mrzutě. „Ten, co bude na trhu v Nižním Novgorodu, se snadno prodá na západ, ale horší to bude s bucharskými koberci!“
„Jakže, vy čekáte zásilku z Buchary?“ optal se ho Peršan.
„Ne, ze Samarkandu, ale to je ještě blíž! Počítejte s dodávkami ze země, kde se vzbouřili chánové od Chívy až po čínskou hranici!“

Jenže jaký vůz vybrat - tělegu, nebo tarantas? Tělega je nekrytý kočár se čtyřmi koly, celý ze dřeva, jednotlivé jeho díly jsou svázány silnými provazy. Ne­existuje jednodušší a nepohodlnější vůz, ale zato žádný jiný dopravní prostředek se nedá snadněji spravit, když se cestou stane nějaká nehoda. Na ruské straně je dosta­tek jedlí a nápravy prostě rostou v lese. Těleg také použí­vá zvláštní přepřažní pošta, protože se s nimi dá jezdit po všech cestách. Třeba ovšem, doznat, že někdy vázání povolí nebo se přetrhne, zadek vozu zůstane trčet někde v bažině a předek dorazí na přepřažní stanici na dvou ko­lech! Strogov by býval byl samozřejmě nucen použít tělegy, ale naštěstí se mu podařilo objevit tarantas. Nelze říci, že by tarantas byl posledním výkřikem kočárnického prů­myslu, vždyť nemá stejně jako tělega ani pérování; dře­vem se na něm nešetří, zato železem, ale čtyři kola vzdá­lená od sebe osm až deset stop na konci nápravy mu zaru­čují určitou rovnováhu na nerovných hrbolatých cestách. Blatníky chrání cestující před blátem a silná kožená stře­cha, jež se může stáhnout a skoro neprodyšně uzavřít, zpříjemňuje cestování za velkých letních paren a prud­kých bouří. Vůz je dost pevný a přitom se dá spravovat stejně snadno jako tělega, navíc u něho tolik nehrozí ne­bezpečí, že zadek zůstane někde trčet na cestě.

... do ta­rantasu byli zapřaženi tři poštovní koně, zvířata s dlouhou srstí připomínající medvědy, praví malí, plnokrevní sibiřští koníci. Největšího zapřáhl postilión mezi dvě dlouhé oje, jež měly na předním konci oblouk zvaný duha, ozdo­bený střapci a rolničkami, druhé dva prostě přivázal pro­vazy k stupátkům tarantasu. Tedy žádné postroje a místo opratí obyčejný provázek. ...

Tady už začínala skutečná sibiřská step, nekonečná široširá travnatá rovina, na jejímž obvodu splývá země s nebem. Jedinými orientačními body v této pustině jsou telegrafní tyče po obou stranách cesty. jejichž dráty se v slabém větru chvějí jako struny harfy. Silnice se od ostatní roviny pozná jen podle jemného prachu, který se zvedá pod koly tarantasů.

Fjodor Dostojevský: Zápisky z mrtvého domu

Josef Kořenský: Sibiří napříč, Praha Jan Otto 1910.

Ivan Olbracht: Obrazy ze soudobého Ruska I. II. Praha 1920

Viktor Šklovskij: Sentimentální cesta, zápisky rudého komisaře, Dauphin 1923

Josef Holeček: ZÁJEZD NA RUS, F. Topič, 1924

Dr. Ferdynand Antoni Ossendowski: Krajem lidí, zvířat a bohů (Koňmo Střední Asií), 1925
Po sestupu pod čáru lesa nás zachránila sibiřská „NAJDA“, zlatokopů kamna. Dvé, jen z jedné strany přitesaných smolných sosnových polen, na sebe placinou položených. Do škvíry klínem vytvořené, řežavé uhlíky jako startér. Vydržela sálat celou mrazivou noc.

Egon Erwin Kisch: Caři, popi, bolševici. Cikáni všech zemí, spojte se! Praha 1927

Ondřej Schneider: Obr na hliněných nohou, RESPEKT 15, 2014

Mapy:

mapa

Staré

Kolem se vine Hedvábná stezka

mapa sever

mapa jih

Žraloka jsem potkal o pětadvacet zim později na zápraží P3kovo hacieny, s kopou děcek kolem sebe. Měl propůjčenu Petříkovu chalupu v Tatobytech, odkud jsme odváželi traktorem ořech na pilu v Nedvajzu, co vyhrožoval, že zbuchne na střechu. Nepoznali jsme se a já si říkal, co to je za mrzouta. Na pilu jsme dorazili s panem Petrem muzikusem z hořejšího statku, co tak rád chodil naboso i ve sněhu, za pořádného slejváku. Správce pily nás uctivě přivítal: „To si chlapy rovnou odvezte. Je to o patnáct čísel kratší, než mohu upnout do katru.“ ... Fošny se už suší na půdě.


Tyčka o Prťákovi, (Miloš Váňa). Před více než padesáti léty jsme spolu seděli ve školní lavici na chemické průmyslovce a plánovali smělé cesty po světě, z nichž mnohé se podařilo uskutečnit. Prochodili jsme spolu spoustu pohoří a sjeli nemálo řek. Na konci padesátých let jsme podnikli několik dobrodružných výprav k polskému moři bez pasu, později objevovali s celou partou kouzlo sibiřské tajgy ve Východních Sajanách. Na jaře 1963 jsme v hospodě po pátém pivu řešili (a také o pár týdnů později uskutečnili) otázku, zda netrénovaný člověk může ujít 100 kilometrů za 24 hodin, čímž jsme nechtěně vyvolali masové hnutí dálkových pochodů. Prťák proslul i jako televizní „nespavec“ – účastník experimentu studia Zvědavá kamera 120 hodin bez spánku v roce 1965. Ale hlavně jsme spolu v roce 1970 jeli na dnes už legendární, téměř roční cestu napříč Asií – autostopem z Prahy až do japonské Ósaky. Prťák, plachý k děvčatům, takže starý mládenec, ale dobrý kamarád nás všech, vždy usměvavý, dobře naladěný, podnikavý, ochotný kdykoliv pomoci, se vydal na poslední čundr, ze kterého není návratu. Vzpomeňme si na něj občas , všichni z různých part - z Tlupy, z Nohybu, z turistického oddílu TJ Praga, z Paběrek.

Následovníci:

Předmět: Pozvanka Franty Řezáče na Kyrgyz vecer
Zdravím přátelé,
už dlouho mi mnozí z vás vyčítají, že jsem se přestal ozývat a straním se svých kamarádů. Také mě v posledních měsících mrzí nedostatek společenského života a proto bych chtěl všechny své přátele pozvat 2.11.2009 na Kyrgyzský večer do kavárny Karavanseraj (http://www.hedvabnastezka.cz/praha/program). Jak někteří víte, byl jsem totiž uplynulý měsíc poznávat krásy zmíněné středoasijské země a se svými kamarády jsme si přivezli zpět mnoho krásných fotek, zážitků a vzpomínek, o které se rádi podělíme. Hlavně se však rád uvidím a popovídám si se všemi, kdo přijdou a doufám, že tak napravím svoje lajdáctví z minulých měsíců. Přijďte, bude to dobré a přepošlete tohle všem, koho to může zajímat, protože já vyhrabu kontakt jen na zlomek lidí, které bych chtěl pozvat.
František Řezáč, frantisek.rezac@calavera.info

"Mlčeti zlato." Největší světové zásoby zlata jsou na území Kyrgyzstánu. Kanadská těžařská firma tu vytěsnila autoritu Leninovu, elektrifikujíc, budujíce silnic.


Rusák už zase zvítězil nad tím starým Němčourem. Jednadvacet let po "Sametové" revoluci, cestou z oslavy Květíno jedna osmdesátin míjíme bilboard Buderus International, kondenzační kotle. Babička Naďa chvilku mlčí, pak potichu jen tak pro sebe opakuje „bederus, buderus, buderus...“ A o fous hlasitěji „Rus už nebude“. A to páni doktoři tvrdí, Alzheimer je nepřemožitelný. Dá se to chápat jako další vítězství rudé vědy, nebo také naopak. S tím svým jménem co dostala od svý mámy Emy v pětadvacátém, to si na Velkého bratra dovolila dost, i když mu ke dnešnímu dni zbyly jen dva zuby. Jeden černej, řádně prožranej ropák a o poznání zdravější zemní plyn, co se spaluje v těchhle kotlích BUDERUS. Ale bacha takovým Orwellovským bráchům často narostou i zuby třetí.


> Thomayer, 11.12.2009 08:00
> Kudrnáči všech zemí, pročesejte se.
> Hlasim se v klubu vykuchanách. Včera mě převezli z JIP, 6 krevních konzerv jako z té chudinky, cos ji podřízl na Alatau.
> Jirka

Ahoj a bojuj chlapče, chce to čas a odhodlání, všechno tě bude srát, ale je to jen zvyk. Hodně pij čaj. Za pár týdnů tě pustí domů. Za 7 měsíců po operaci jsem jel do Číny, začni plánovat. Pustil jsem myšlenku na Aljašku, vidím to na prameny Gangy. Až tam se dá dojet na oslu.
Teďkon jde jen o to zahlédnout aspoň trochu světla na konci tunelu.
Myslím na Tebe
P3K

Šachovnice tavrelu čeká.

Někdy příště třeba na Ararat
, do Patagonie nebo alespoň do vedlejšího údolí.


Ahoj,
čtu si po sté ten Tvůj deník z Alatau.
Jsou tam k mání velbloudi? Jsou. A na jednom pojedeš, neboť na příští rok zorganizuješ výpravu po osmadvaceti letech, ve stejném složeni, jako tehdá. Saša Dumas to stihl po dvaceti.
Čekám na termín, abych si jej dal do kalendáře.
Jirka

P.S.
jak se jmenovala ta zázračná smola z jeskyň? Podle nových výzkumů, by to měl být snad sediment z exkrementu netopýru. Něco jako včelí propolis, čím ty mrchy všechno zalepují a my jej ordinovali Finčovi na afty v sedle Axu. Právě jsem dostal jedno bígo do rtu a jíst můžu jen brčkem.

Ahoj všichni a pes,
sem si všechno přečet, tenkrát jó to byly doby na cestování. Jsem sice starý, nemocný, nerudný důchodce, ale furt tak trochu seriózní. Proto informuji včas. Se u vás objevím v sobotu po obědě nebo odpoledne. Zůstanu tam a budu dělat strýce Balouna několik dnů, asi do středy. Neboj se konečně budeš mít svého kuchaře jasko pááánové na expedici do Afriky. Proto doporučuji předtím držet půst, protože jestli něco netrpím, tak že někdo nedojídá.
p3k

Ahoj pajdo, dobra zprava, mas pro mne nova fota z Afganistanu a jeste lepsi, ze Ti daji dohromady haxnu. Nikdo se mnou nechce na trek kolem Dhaulagiri. Zbude to zas na Tebe.

Kudrnaci vsech zemi procesejte se. Je tam u Vas take takova kosa? Rozpada se mi tem nejlepsi kosik z Tatobit, co v nem denne podvakrate taham polinka do cinskeho sopouchu. Kdy to prijedes opravit. nezapomen si privezt prouti. Dale stale marne cekame na tu ozvucenou ver. CD "Obchvat Annapurny s Tyckou". Jirka a Tonda P.S. Kytka prodala v museu o Adventu 15 andelu.

Jirka

Milý černý Tondo, vzpomeň si prosím kolikrát jsem ti potajmu předložil voňavé kostičky a teď bych za to potřeboval protislužbu. Budu na zahradě řezat smrk a myslím, že by bylo vhodné jednotlivé řezy nějak zajistit, aby mi nespadly na zahradní pavilon. K tomu bych rád použil lano co má asi tvůj páníček a už dlouho ho nepoužívá. Projednej to s ním a až příště přijedeš přines mi ho, budou šťavnaté čerstvé kostičky. P3k

Zpáva pro páníčka. Je tu vedro, chodím na rehabilitaci a čtu.

Ahoj, lano vezmu při příštím průjezdu Prahou. Možná stihneme zakoupit zbytky statického, které také potřebuji na věčné naše kácení. Horolezeckého je krapet škoda, co kdybychom ještě někdy někam lezli. Na blešáku jsem našel knihu o Královské botanické v Kandy kolem roku 1899. Až naskenuji, pošlu. Dnes přesun na start Železného muže do Prášil. Kytka vyjede rovnou na kole již ve 14:00 z Plzně, kam včera uplacírovala Tondu k bábrlince. My s Terkou a Tomášem, po práci v noci. Jirka

Ahoj všichni, pes a hmyz, léto u nás zuří, asi i u vás, přesto makáme a štípáme špalky na půjčené štípačce, některé špalky jsou velmi homogenní a ani štípačka si neporadí prosím, prosím, podívej se, jestli ti tam neleží někde dva klíny a bác hammer (česky perlík), samozřejmě to nespěchá, léčím si zatím rány z té minulé práce jestli Ti neleží, nic se neděje, zima je daleko, hezky si to užívejte, p3k

Ahoj štípači, kalač jsem nedávno zakoupil od Číňanů, vše přivezu 14. večer. Nezapomenu-li. Jsou to nástroje denní potřeby, jako kartáček na zuby, denně v permanenci, proto zasejc odvezu hnedka v neděli večer. Jirka

Už Ti někdo dneska řek, že si úžasnej, zasejc zachráníš expedici, se těším, p3k

12.prosinec 2014 Ahoj, procházím staré Tvoje resty a jen namátkou vybírám Popocatepetl. Kde zůstala ta tenoulinká pláštěnka na místo spacáku, ve které jsi prodrkotal noc v té plechovce pod vrcholem? ... Přepracovat nebo alespoň doplnit !!!
Černá ruka
P.S.
Anička Bogo mi právě naordinovala na řezanec Nepálskou Kukri až na kost řasu mořskou, neulpívá jako gáza, lépe se strhává. Prý. Zítra večer to možná potvrdím. Píši proto toto jen rukou jednou . Dříve jsem je střídal. Chvíli ukazovák pravé, chvíli levé. Třísky na zatápění ale štípe Kukri dokonale, nedám na ni dopustit.
Koukám, že štěstí toho Tvého ruského lidu opětovně spolehlivě uvězněno v nedohledné budoucnosti.

23.května 2015 Ahoj, zítra to budou již dva týdny, co jsme doma z černé Afriky. Ale žádná pohoda. V noci se převracím. Probouzím se zpocený. Když někdo zvoní, schovávám se ve špajzu. Bojím se zapínat počítač a číst internetovou poštu. Bojím se, že NĚKDO napíše, zazvoní nebo nedej bůh přijede a bude to tu zas.
"Už jsi napsal...... už jsi mi poslal......?
Ale ode dneška se již nebojím, protože jsem to již napsal (zatím část). Ale dám Ti to jen osobně. Mám to napsaný v poznámkovém bloku a nějak se mi nedaří to převést do html a tak to nemůžu zkontrolovat. Se někdy stav. P3k

Ahoj do Prahy, tak ještě sedni a sepiš něco o těch lehkých ženách, co Tě zachránily v Berlíně, vezmi to vše i s notebookem a pak přesedni do KIA Seed, dostanete oba s Janou montérky a hrábě. Ti zelení trifidi všude kolem už zase útočí.
Tady každé ráno u rozdílení denního rozkazu sepsáno a přiděleno tolik úkolů a následně konstatováno, že ty včerejší splněny tak z poloviny. Kytka má rozděláno několik zakázek na sklo. Dnes ještě přípravu na výuku jogínské angličtiny pro Aničku Bogo. Včera celkem hezky ale ztracen den na semináři sklářů ve Skalici u České Lípy. Inspirace brusinky s křenem. Já bych dnes rád zmáknul frézování drážek do hrubě opracovaných dubových lišt na zarámování patlanic Tingatinga. Soused si přijde ohoblovat prkna na parapet. Má přijet bagr na cestu a základy pro včelín. Na čerstvý oddělek včel útočí sršni, nutno vypátrat jejich sídlo a zneškodnit. V neděli tu byla Terka a cestou na nedalekou rozhlednu jsme objevili právě bouranou stodolu a vyškemrali starý trám do jejího nově rekonstruovaného bytu. Nutno jej dopravit domů. Černej Tonda, Kytka a Jirka

21.12.2016 P.F.2017 Buď stále tak čilej a mějte se rádi. P3k

22.12.2016 Sluší ti to a dobře radíš, jen se díváš mimo toho, komu radíš. Pošli prosím přesnou adresu, někde jsem jí zašantročil. A pospěš si nebo nedostaneš Novoroční PF s takovou známkou, jakou jsi ještě neviděl. Pošťáci začínají stávkovat. Kdybych se neměl jako prase v žitě, vážně bych šel do stávky důchodců, ochromila by naše národní hospodářství do třech dnů. Přeplněné jesle, školky, nedostatek vyřezávaných štokrdlat, nenakrmení kocouři. To jen tak namátkou. Jirka a kocour Eda

28.10.2017 Ahoj, už víš z čeho upleteš košíkáři košík pro červenou Karkulku 27 cm vysokou? Oválný asi 5cm. Rukojeť vyjímatelnou aby se dala navléci do otvoru v dlani. Ber to jako závaznou objednávku. Vím, že to bude drahé ale premiéra se nezadržitelně blíží, vlastně čeká jen na Tebe.
Jirka toho času loutkař dvojčat

Čauky všichni, pes a karkulka. Dnes jsem zkoušel něco vytvořit, ale opravdu to nejde ani z malých proutků. A jiný materiál nemám. Vyřeš nákupní tašku pro karkulku nějak jinak. Ajem sory. P3k

6.12.2017 Na Mikuláše.
Moji milí venkované, na jmelí se chystám přijet s mnoha prázdnými krabicemi a doufám, že mi je někdo pod Tvým velením naplní. Na záření chodím každý den, ráno vyrazím v devět a vracím se domů tak o půl jedné. Dny mám tedy podstatně kratší. Unavený nejsem, zdá se mi, že jsem více ospalý a mám problémy se tam v čekárně nepoch..., protože mám přijít s plným močákem a oni mají vždy pravidelně půl hodiny zpoždění. Když mě pustí ze stroje tak fakt skoro běžím na toaletu. Budu tam chodit ještě v lednu. Kdyby to pomohlo, zaplať jim to pán Bůh. Mám už hotovou PFku, někdy příští týden ji budu rozesílat. Stromeček zajišťují naši mladí. Zase tu budeme mít tchýni, je chudák pořád sama. Včera nám tady za rohem vyhořely nějaké haly na obaly a zpracování odpadu. Bylo tady 16 požárních sborů a škoda je několik desítek milionů korun. Lítá sem do krmítka hodně sýkorek, asi bude tuhá zima. V troubě peču jehněčí žebra a na plotně vařím polévku z kostí. Už to všechno vidím na talíři.
Žijte spokojeně P3k

Dobré zprávy, to jako hledáte tchyni nějakého dědka? Aby nebyla chudák pořád sama. Ty žebírka Ti trochu závidím. Přivezl jsem si předevčírem z Prahy vlakem chleba a ukázal se mrcha plesnivým a jsem línej upéci si čestvej. Chudák kvásek zraje, bez dozoru v předsíni. Táta tvrdil, popřát si čas od času půst, neuškodí. Ale žebírka jsou žebírka. Dnes jsem vyřezal pár stromů do maňáskového a hotovo už je pět pajduláků. Jirka
P.S. Někam bych vyrazil do teplejch krajů. Je tu už dost sněhu, ale teče. Na jízdu na kole do sámošky se necítím.

26.2.2018 Ahoj do podmračené Prahy, jak je Ti? A co plánujete?

My kácíme a pálíme větve za slunečného počasí ale kosy jako na Alatau. Kytka se zrakvila při řezání jabloní a leží třetí den se zlomeným kotníkem v sádře. Necelý týden před svátkem všech nevěřících Tomášů a hlavně toho našeho nejmenšího, vyřezal můj spolužák k Malému princi i pilota, jeho literárního fotříka, Saint Exupéryho. Dopižlal je oba, tedy přesněji všechny tři, včetně zvídavé lišky, tohohle mrazivého předjaří, co se ta mrcha rtuť v teploměru za oknem v podkroví v Nedvajzu srabácky k ránu schovala do své dolní skleněné baňky a odmítla vylézt a měřit. Ani na rtuť už není spoleh. V Květíno podání:
Nedvajz. Jak jde život. Tuhé mrazy. Sýkorky a ostatní zpěvní ptáci, včetně strakapouda létají o sto šest ke krmítku. Pátek byl poslední den, kdy bylo možno řezat stromy. Naše stromy jsou staré a vysoké, pně již notně vydoutnalé. Jirka se podvakráte sekl do ukazováčku na pravé ruce a jako správný chlap se léčí sám či homeopatiky. To odpoledne jsme se poněkud poškorpili a já poněkud pyšná na první ostříhaný strom jsem opřela žebřík cca čtyři metry o dalšího staříka u silnice. Jirka seděl doma v sednici, nohy v elektrické botě a léčil ukazovák hypnózou. Větve odlétaly na vše strany. Musela jsem si však odskočit, sjela jsem po žebříku a seskočila z páté příčky do rigolu. Zlomený kotník, sádra ke koleni. Dost nepříjemná je snaha sanitáře ohnout nohu v kotníku do pravého úhle. Jedinou výhodou je, že Jirka, ač má bolavý ukazováček, (zvaný mukl), mě obsluhuje, včetně doprovodu na náš vzdálený, v mrazech velmi vzdálený záchod s několika překážkami v cestě. Pokračování příště... Mukl je muž určený k likvidaci, tedy spíše uukl
Květa a Jirka

Moji drazí (neboštíci)

Včera si Jana zadělala na 69, to znamená, že jsme oslavili jeji šedesátiosminy. Takovou starou babu mám na krku. Každý den ji musím masírovat šíji a ramena. Všechno ji bolí a už se těší na předdůchod.
Daroval jsem jí "hadí krém", snad jí to pomůže.
Děti se nám vrátily z Izraele. Byly tam jen na skok. Zkus to nekoupit, když je to tak levný. Snad žijí dobře a mají se rádi. To sice nevíme, ale alespoň bychom si to přáli.
Za těch mrazů jsem si chodil sednout na zahradu a sekal a sekal staré větve. Pak jsme to všechno postupně prohnali komínem. A vůbec jsem se nezranil i když jsem pracoval s ostrým předmětem a bez dozoru.
Dnes jsem byl s močí a cedit krev. Výsledky za 10 dnů. ????? Příští týden si prozměnu jdu nafasovat holtr a budou mě sledovat zase srdíčko. No lepší už to nebude. V sobotu jdu ke kamarádovi hrát poker. Minule jsem za 3 hodiny prohrál 27 korun.
Mrzne až praští, dnes ráno mínus 14, byl jsem v sámošce pro mlíko a blbě se dýchalo. Na jaře budem měnit v přízemí všechna okna. Musíme si sami demontovat vnitřní dubové parapedy, oni by to jinak vzali pilou. No to bude bordel.
Tak tolik NEWS FROM FROGSCRY
p3k a Jana

Rentiére, zkus refresh stránky, ve většině prohlížečů F5. Nebo přímo na http://www.paichl.cz/cestopisy/PeKu/Kapadocie_2018/Kapadocie.htm Jirka a cestovatel Eda

P.S.

Podezřele málo hrubek, to od korektura dyslektika jistě potěší.

Odesláno z nakousnutého jablka

Ahoj venkovane, fčely a zvířata, děkuji za vysvětlení. Přes F5 to fakt funguje. Svlékám převlek "lázeňského šviháka" a přesunuji se do svého standardního života. Zdravím P3k

P.S. PeKu neexistuje, je tam furt P3k

domovská stránka

Zápisky Jogínovy 1

Zápisky Jogínovy 2

Zápisky Jogínovy 3

Zápisky Jogínovy 4