Starší nežli každý pergamen, faraónský papyrus popsaný hieroglyfy a babylonské a hetitské klínopisy maloasijské a mesopotamské, z nichž ba­datelé vynášejí dokumenty o zašlých časích, jsou folianty kůry zemské, čitelné toliko bystrému zraku a důvtipu zkušených geologů a přírodozpytců, vypraveným k nalezištím předvěkého tvorstva s dokonalou zna­lostí srovnávacího živočichopisu i botaniky. Památky zvířecích a bylin­ných rodů, uložených v zemských útvarech neměří svůj starobylý původ pouhými tisíciletími jako dynastie té země, nad níž drželi ochrannou ruku Osiris a Isis, ale hlásají ústy důmyslných zpytatelů, že bytosti a jejich ostatky pochované teď hluboko pod těžkým příkrovem, žily již dávno před domýšlivým pánem přírody a že předcházely zvířenu nynější po­doby. Z rodů pravěkých pošlo tajemnými změnami teprve potomstvo časů přítomných a dalo podnět k vybudování theorie vývojové.
Vyznavači evoluce mají největší oporu ve tvorech již dávno vy­mřelých a uložených v zemi zhusta jako v rozsáhlých pohřebištích. Na Novosibiřských ostrovech je pochováno mamutů na tisíce (leckdys i s kožišinou, masem a potravou v útrobách), kteří vábili k sobě smělé kupce velikým bohatstvím zachovalých klů. Skrovnější jsou tam nálezy po no­sorožcích a tygrech. Zajisté souvisely nynější ostrovy s asijskou pevninou a usnadňovaly krvelačným šelmám podnikati tažení daleko za polární kruh.
Pravou kostnicí vyhynulých ssavců v Evropě je řecká krajina mezi Athénami a Marathonem. Nepatrná osada P i k e r m i stala se pojednou věhlasnou, když tam byla nalezena zkamenělá opičí lebka a vybízela ba­datele, aby třetihorní útvar v zářezu blízkého potoka byl pečlivě zkou­mán.
První na místě byli Němci, potom Francouzi a vynášeli z rudých ná­nosů hlinitých tisíce hnátů, zubů a čelistí na denní světlo. Zato skrovně vykopávaly se celé lebky, obratle a žebra. Mnohé kosti prozrazovaly svými rýhami, že je masožravci o mohutných zubech ohryzovali.
Ukázkami pikermijské horniny plné kostí z pravěkých ssavců honosí se nyní všecka musea a vybízejí diváka k otázce, co bylo příčinou, že v úva­lu pikermeijského dvora našlo náhle smrt tolik tvorů najednou.
Odpověď dává sten jihoamerická. Před sto lety zavládlo tam takové sucho, že až na bodláčí vzala za své veškerá vegetace a s ní zároveň stá­da skotu a koní. Co bylo živé, spěchalo k vodnaté Paraně, vrhalo se žízní skokem do proudu a utonulo v živlu. Neodehrála se podobná katastrofa také v Pikermi a na pampách amerického jihu již za vzniku formace třeti­horní? Jak jinak bylo by lze vysvětliti, že pampové jíly terciéru jsou plný vymřelých koní, slonů, mastodonů a hrozných šelem machairodů se špi­čáky úžasně mohutnými?
Příšerné byly asi okamžiky, kdy přišlo náhle o život na tisíce třetihorních ssavců v památném kraji himalájských pahorků známých jakožto S i v a 1 i k y. Ve světoznámém tom kraji severoindickém' odpočívají pod společným příkrovem svorně obrovští přežívavci s předpotopními slony, nosorožci, pravěkými koňmi, antilopami, jeleny, velbloudy, žirafami, vepři, hrochy, hyenami, medvědy, jezevci, vydrami, ano i opicemi podob­nými člověku. Badatelé ani nestačili dávati objeveným předkům nyněj­ších ssavců jména a označovali obludy zvláště mohutné názvy nejpřed­nějších bohů a bohyň indických. Jeden přežívavý obr zove se S i v a t h e r i u m, jiný Brahmatherium, Višnutherium. Nález siva-lického lidoopa v podobě pouhé hořejší čelisti zdál se býti některým po­zorovatelům dokumentem, že první počátky vývoje člověka hledati je v době třetihorních usazenin himalájských. Za někdejším životem pamp jihoamerických neostal také pozadu ssavčí ruch v dávnověké Americe severní a střední a poskytl skvělé příležitosti, aby badatelé vynášeli z třetihorních usazenin kostry a kostí v úžasném množství, srovnávali přechody mezi tvary ssavců vyhynulých a žijících a zobrazili měnivý rozvoj od předků nejstarších až do posloupnosti poko­lení nynějšího názornými preparáty anatomickými. Mám tu na paměti zvláště vývoje končetin a jejich prstů, jak je vystavil ve sbírkách fosilních kostí proslulý paleontolog Othniel Marsh (Marš). Nedotknutá půda divokého západu severoamerického byla širým polem vědecké činnosti neúnavného zemězpytce. Nad šťastnými nálezy jeho výkopů žasl všechen svět a divil se, jaké obludy oživovaly naši planetu před miliony věky.
Šťastný Marsh věnoval velikou pozornost nejenom obrovským kostrám křídových veleještěrů, ale také pravěkým předkům našich ořů. Studie o tom vykonané přiměly ho potom k tomu, že proslovil veřejně: Před­chůdci nynějších koní žili v Evropě, ale po vzdálenějších příbuzných pá­tralo se marně. Teprve mně se podařilo objeviti pohřešované předky veli­kosti zajíce s pěti prsty na nohách a sestaviti z koster přehledný rodo­kmen koní nynějších. Není tedy kůň přítomné doby původním tvorem staré Evropy, nýbrž potomkem pravěkého předka třetihorního útvaru amerického.
Bohatým nalezištěm obdivuhodných kopytníků popisovaných Marshem prosluly jílovité vrstvy v nynějším státě severoamerickém, jehož jméno jest Utah (Jútá). Lože ssavčích koster je tak vydatné, že i zde odehrála se hrozná dramata zkázy a záhuby, jako asi v Pikermi a Sivaliku.
Objevitel památných tvorů z geologického pravěku amerického není už mezi živými. Zemřel uprostřed svých velkolepých prací zánětem plic roku 1899. Američané ho nazvali nejšťastnějším lovcem kostlivců.
Než byly poznány přírodní divy světa Nového, hledala se kolébka pra­věkých koní v Asii. Na pomoc brala se bible, umělecké výtvory staro­egyptské a asyrsko-babylonské a zprávy o divokých jednokopytnících, kteří oživují pláně, stepi a vysočiny středoasijské doposud. Prarodiče ořů našich byli prý koně divocí a z divokých oslů pošli chovem oslové do­mácí. Za pradávného předka vyhlašoval se jednou kirgizský kulan nebo mongolský d ž i g e t a i, jindy tibetský k i a n g, kurdský o n a g e r a perský t a r p a n. Až na posledního, jsou všichni z čeledi lichokopytníků koňovitých.
O onagru mluví často aristokratický dějepisec a filosof Xenofón již ně­kolik let před naším letopočtem a opírá se o zkušenosti, získané za vá­lečného tažení s Kyrem do odlehlých končin asijských. Jako znamenitý jezdec, lovec a literát znal dobře koně a viděl v perském ráji a lovištích samé onagry, uváděné od překladatelů jakožto oslové.
Lovem jednokopytníků zabývali se už dávní Asyřané a zůstavili po sobě sochařské výtvory, provedené v mramoru s takovou dovedností, že plastické výjevy lovecké vzbuzují obdiv i nejpřísnějších umělců. Myslím reliéfy divokých koní, vystavené v britském museu a získané za výkopů v památném Kujundžiku u tigridského Mosulu.
Z jiných prací výtvarných nabýváme přesvědčení, že pravý domácí kůň choval se všude v Asyrii a konal znamenité služby jezdcům ve válečných výpravách a lovcům o honbách již té doby, kdy se ve starém Egyptě koní ještě neužívalo. Proto mohl si asyrský král dovoliti dáti mocnému faraonovi egyptskému na památku kromě drahých kamenů a babylonského lazulitu také ušlechtilé a ohnivé oře.
Babylonští koně byli vždycky chloubou faraónských stájí, tak jako maloasijský skot indoevropských Hetitů. Vypravuje o tom nejeden staro­bylý papyrus, jímž se oslavuje Thumosis a Ramses Veliký.
Pozdní králové egyptští vypadali jako bohové, objevili-li se ve voze taženém rychlonohými oři, protože tam byl kůň dlouho zvířetem vzác­ným. Jeho místo zastupoval ve starém Egyptě vždycky jen osel. Zacho­valé malby představují vždy dlouhoušáka s černavým křížem na hřbetě a upomínají na pokrevní příbuznost s divokým jmenovcem nubijským. Obrazy pravých koní objevují se hojně ve staroegyptském výtvarnictví teprve za vlády 18. dynastie, tedy před více než třemi tisíci a sedmi sty lety.
Zavedení koně uspíšilo se v Egyptě vpádem asijských Féničanů nebo Arabů, známých jakožto Hyksós. Kočovníci ti opustili odvěká sídla, vrhli se do Ponilí, založili dočasné panství egyptské, zaváděli nová božstva, novou vzdělanost a vynikli chovem koní tak, že i v pozdějších dobách slynul dolejší Egypt věhlasným koňstvem. I mohl starý Egypt hledané oře ze země vyvážeti, jakož čteme v I. knize Královské: Přivodili také Šalomounovi koně z Egypta, jednoho za sto a padesát lotů stříbra, a do­dávali je všechněm králům hebrejským a syrským. Asijští koně vraceli se tedy po dlouholetém šlechtění z Afriky zase do původního domova předků.
U nás proháněla se stáda pravých koní divokých již za doby starých náplavů neboli diluvia, a to v několika druzích. Různé tvary lebek, nale­zené hojně v diluviálních hlínách s úplným chrupem a ostatními kostmi, daly podnět k domněnce, že zdomácněním někdejších koňů divokých mohla vznikati četná a různá plemena nynější. Ostatky po zkamenělých neboli fosilních koních, zvaných v odborných spisech Equus caball usfossilis, objevují se v zemích světa Starého i ve světě Kolumbově, ale neshodují se mezi sebou úplně. Zdá se, že se americký rod vyvinoval samostatně a potom zcela vyhynul, neboť nebylo ani jediného domorodce mexického a perujského, jenž by byl za prvého příchodu Španělů do Ame­riky viděl koně a na něm jezdce s ořem jako srostlého. Původní rod pra­vých koní divokých vymřel v Novém světě již dávno před příchodem Evropanů. Pravdu tu potvrzují už nálezy Darwinovy. Příslušnou zprávu o tom najde čtenář v jeho díle: Přírodozpytcova cesta kolem světa.
O šíření pravého rodu koňského u nás i za mořem poučuje nás země-zpyt, an tvrdí, že byly doby, kdy souvisela nynější Asie východní s pev­ninou americkou a usnadňovala přechod a vzájemnou výměnu živočichů. Tvorové Starého světa stěhovali se za třetihorní doby do Ameriky a zví­řata Nového světa táhla do Asie a Evropy. Souše, jež sloužily emigrantům za přirozené mosty, jsou pohřbeny v Tichém oceánu.
Za příchodu bílého plemene do Ameriky proháněla se na prériích tisíci­hlavá stáda bisonů, ale žádní koně, kdežto ve střední Asii žijí potomci pravých koní divokých posud v hojnosti, a to ve dvou druzích. Za objev ten děkujeme věhlasnému cestovateli Prževalskému, jenž za svých několi­kerých výprav s věrnými kozáky narazil roku 1879 v solné Tarimské pánvi na divokého jednokopytníka, kterému říkají Kirgizové k e r t a g a Mongolové t a k i. Nikolaj Michajlovič vídal stáda až o patnácti kusech a shledal, že je vodí statný hřebec a ukazuje tlupě cestu, mají-li se jeho chráněnci spasiti útěkem. Prževalskij se s počátku domníval, že má před sebou divoké osly nebo zdivočilé koně. Ale když se jeden kus stal jeho kořistí, byl v něm poznán pravý kůň divoký a přivodil mezi zoology ve­liký rozruch. Od té doby mluví se v soustavě živočichopisné o poníkovitém koni Prževalského. Světlejší jeho soudruh z pustých krajů gobských prohlášen byl za divokého koně sice odlišného, ale oba poklá­dají se v posloupnosti koňského rodu za nejbližší předky asijských koní domácích.
Zprávy podávané o divokých koních, pohnuly zoologa Búchnera, aby se vypravil do Džungarska a přivezl z lovu několik kusů živých pro zvě­řinec jihoruského přírodomila jménem Falz Fein. Krymská ta obora byla známa jakožto Askania Nova a chovala na široširém prostranství divoké koně Prževalského po prvé. Znalci výtvarného umění asyrského viděli v živém tom potomku věrnou podobu plastiky kujundžické z paláce Sar­danapalova a mohli tvrditi že divocí koně proháněli se v Mezopotamii už před půltřetím tisícem let. A pokrevenci jejich křižovali pustiny středo-asijské, když jimi táhl neúnavný Prževalskij.
Za příkladem jmenovaného Búchnera nesla se také touha podnikavého Hagenbecka. Úkolem byl pověřen jeho osvědčený pomocník Vilém Grieger. Vzácná doporučení usnadňovala provedení. Když Grieger zvěděl, že se divocí koně zdržují kolem Kobda u Altajských hor, zásobil se na radu budhistického kněze petrohradského stříbrem a lisovaným čajem, odjel z Moskvy k řece Obi, saněmi do Bijska k Altaji, potom do Kašgaru a byl v Kobdě i s 50 bednami sterilisovaného mléka, kterými mínil ulo­vená hříbata divokých klisen živiti. Grieger zmocňoval se mláďat za po­moci domorodců a lasa a byl zakrátko pánem dvaapadesáti hříbátek, z nichž skoro polovička dostala se šťastně až do Hamburku. Diváci mohli potom pozorovati vzácné hosty ve zvěřincích.
Od nedlouhé doby honosí se teď (1922) živým koněm Prževalského po­kusný ústav vysoké školy zemědělského inženýrství v Uhříněvsi a po­skytuje odborníkům a přírodomilům příležitost zadívati se ve tvář dlou­ho hledaného předka nynějších našich ořů.
Prževalského kůň se proháněl v pravěkých dobách také v Evropě. Dů­kazem jsou kresby na jeskynních stěnách ve francouzské Dordogni. Ryti­ny prozrazují obratného umělce a malíře a zdobí temné podsvětí pravě­kých lidí již tisíce a tisíce let. Nežli byl objeven Prževalského kůň živý, skvěl se jeho věrný obraz ve skalních slujích už za času primitivního člo­věka prehistorického.
Divocí koně krajů asijských i jeho nejbližší předkové diluviální mají na každé noze po jediném prstu s kopytem, ale vzdálenější předkové měli na všech končetinách více prstů. Ježto však našlapoval tříprstý kůň celou tíhou svého těla na prst prostřední, zakrňovaly prsty postranní tak, že se staly zbytečnými a ostal na noze kopytnatý prst jediný.
Na starobylé časy koní několikaprstých upomínají nás ve vzácných pří­padech zvláštní zjevy, pozorované hlavně u nynějších domácích koní ame­rických. Ve státech pamp a prérií líhnou se občas mláďata s přebytečným a kopytnatým prstem druhým na všech čtyřech nohách nebo toliko na dvou končetinách. Je to úkaz utajené dědičnosti, atavismu, a doklad, že nynější oři vyvinuli se z předků víceprstých. Zesnulý Marsh provází ro­dokmen ssavců koňovitých pádnými důkazy a přesvědčivými obrazy svých preparátů.

Humboldt

Mylodon

kaučuk

pštros

Chilské Švýcarsko

rejnok