1 Obecný úvod
Osobní zkušenost získaná v buddhistickém klášteře se stala výchozím bodem pro volbu tématu bakalářské práce. Uskutečnění terénního výzkumu v této lokalitě bylo inspirováno, na jedné straně zájmem o praktikování Buddhovy nauky v každodenním životě, na druhé straně dřívějším pobytem (28.8. – 11.9. 1999) v klášterních podmínkách. Druhý pobyt byl uskutečněn (28.7. – 25.8. 2000) již se záměrem provedení terénního výzkumu a za účelem vypracování této bakalářské práce.
Práce se zaměřuje na théravádový buddhismus praktikovaný ve Velké Británii. Předmětem výzkumu je klášterní komunita mnichů, mnišek a laiků v Amaravati Buddhist Monastery. Zajímalo mě, jak ve skutečnosti žijí, jak a čím účastníky obohacuje klášterní styl života, co zahrnuje život v klášterních podmínkách a je-li výrazně odlišný od našich podmínek v moderní společnosti.
Hlavní náplní této práce je představit, přiblížit a zprostředkovat způsob života lidí, praktikujících Buddhovo učení v klášterním prostředí. Na hlubší úrovni jde především o to, ukázat každodenní realitu v klášterním kontextu, odlišnou od naší společnosti.
Na jedné straně je úkolem prezentovat každodenní život v klášteře, a to hlavně prostřednictvím zúčastněného pozorování, rozhovorů s aktéry a osobní zkušeností vytvářené v určité době a na určitém místě. Na straně druhé práce obsahuje teoretické poznatky týkající se nejzávažnějších okruhů a témat, inspirovaných studiem knih a autentických dokumentů, současně v konfrontaci s uvedeným prostředím. Opodstatněnost pokusu o zprostředkování každodenního života v klášterních podmínkách vidím v tom, že část současné moderní společnosti nenachází uspokojení v dané životní realitě a hledá smysl života v jiných aspektech.
Nejprve je v předkládané práci stručně vymezen obsah a význam Buddhovy nauky. Z hlediska orientace v celém textu se jeví toto vyčlenění velice nezbytné. Opomenutí tohoto tématu by znamenalo zásadní problém pro porozumění předkládané práci. V navazující kapitole uvádíme pro hlubší pochopení přenosu thajské lesní tradice do západního socio-kulturního prostředí krátký diskurs o této tradici.
V kapitole „Lokace kláštera“ je nejprve uvedeno všeobecné geografické umístění. Zaměříme se na lokální prostředí, které nám poskytuje detailnější pohled na bezprostřední okolí. Navazujeme nezbytným popisem prostoru, jenž nám usnadňuje základní orientaci v terénu a zároveň v prováděných činnostech.
Po popisu prostředí následuje vylíčení běžného dne a v něm probíhajících činností. Stálou strukturu denních událostí bylo možno odvodit ze zkušenosti předchozího pobytu. Zaměříme se na strukturu tohoto dne a na jeho přetrvávající konstanty, které utváří specifický rámec každodennosti. Navzdory skutečnosti, že každodenní rutina se den za dnem opakuje, jsou zde rozpoznatelné změny většího či menšího rozsahu. Jsou založené na detailech, které jsou součástí této kapitoly.
V tématu každodennosti určité komunity je nezbytné zabývat se jejími aktéry a jejich vymezenými statusy. V kapitole „Kdo v klášteře žije?“ se seznámíme s jednotlivými rolemi, které zde lidé zaujímají. Stereotypně je pojem „renunciant“ nejčastěji chápán jako jedinec oddělený a nezávislý na společnosti, žijící výrazně odlišným způsobem života. Jeden z velkých omylů je domnívat se, že být mnichem znamená útěk ze společnosti, útěk od sama sebe. Jak uvidíme v kapitole „Buddhova nauka“, mnich je člověk, který odešel z domova do bezdomoví a zřekl se světských záležitostí. Ale také bude patrné, jaký si zvolil způsob bytí ve společnosti a jakou úlohu zde zaujímá. Zajímalo mě, co to znamená zříci se světa a jaký to přináší jedinci význam. Zároveň přiblížíme podrobnější charakteristické rysy tohoto způsobu života, jehož součástí je odříkání a sebeovládání.
Teoretické hledisko zakončuje kapitola „Meditace“. Meditace tvoří nezbytnou součást každodenního života ve zkoumaném prostředí, proto je zapotřebí jí věnovat pozornost. Vymezíme její formální pozici v buddhistické stezce a poodhalíme, co meditace umožňuje jedinci pochopit, a také naznačíme její cíle a význam.
1.1 Uvedení do problému
Buddhistický klášter je fenomén, jenž v současné době, a nepochybně i v době minulé, přitahuje pozornost a vzbuzuje narůstající zájem. Projevuje se na několika protínajících se rovinách. Může se jednat o povrchní zájem z příslibu vzrušující „exotičnosti“, nebo naopak přitahuje v důsledku hledání poznání, které pramení ve specifickém způsobu života, alternativě, kterou mohou jedinci uplatnit v osobním životě a tím významnou měrou hodnotově obohatit sebe sama a zároveň i své okolí. Další rovina se projevuje v hledání náplně vnitřní prázdnoty, v touze po vnitřním klidu a překonání utrpení a nespokojenosti. Poslední rovina vychází z chápání tohoto způsobu života jako nejvíce hodnotného, z perspektivy osobní i celospolečenské.
Existence buddhistického kláštera umístěného v evropském socio-kulturním prostředí je nevšední a z velké části také neznámá. Jako jedna z příčin se jeví absence dlouhodobé kulturní zakořeněnosti této asijské tradice v Evropě. Navzdory skutečnosti dvacetileté existence théravádového kláštera ve Velké Británii přetrvává v anglické společnosti jistá dávka nejistoty, ba nedůvěry vůči buddhistické tradici. Je to relativně krátký čas pro hlubší porozumění, včlenění a zakořenění natolik odlišné tradice do anglické kultury a společnosti.1 Tuto nedůvěřivost v jistém smyslu umožňují prolomit lidé, kteří se přistěhovali do Velké Británie z tradičních théravádových zemí, zejména z Thajska a Srí Lanky, svým nespoutaným zájmem. Tito lidé se stali nosným pilířem existence buddhistického kláštera a do jisté míry se podíleli hlavní rolí na jeho vybudování. Pro lidi ze Západu se stávají enormní inspirací díky své otevřenosti.
Sister Santačittá shrnula ze svých zkušeností působení Sanghy v Amaravati Buddhist Monastery2 na okolí takto: veřejnost zpočátku nerozuměla, co to znamená například alms round,3 a při setkání s mniškami chtěli lidé dávat do misek na jídlo peníze. Mnišky vysvětlovaly, že misky jsou určené pouze na jídlo; někteří pochopili a zakoupili jídlo, které hned darovali, jiní dokonce odešli. V současné době je situace natolik odlišná, že mniši či mnišky, pokud provádějí alms round,4 dostanou vždy dostatek jídla a lidé projevují radost nad vykonaným dobrým skutkem.
Uvedený příklad poukazuje na změnu postoje k neznámému, ochotu učit se nové věci a v neposlední řadě radost nad prováděnou štědrostí a z možnosti být v přímém kontaktu s mnichy. Zdá se, že lidé získali důvěru k mnichům a mniškám a k jejich způsobu života. Projevuje se to mimo jiné velkou návštěvností kláštera.
Moje porozumění vyplývá ze zkušeností praktikování Buddhovy nauky v klášterním prostředí a z fieldwork – práce v terénu. Tato zkušenost není ohraničená, v souvislosti s ukončením konkrétního výzkumu, ale nachází se v procesu pokračování. Je neoddělena od probíhajícího osobního života, ve kterém je zmíněná zkušenost nadále uplatňována.
Stručně řečeno, hlavním úkolem je ukázat, jak probíhá všední, každodenní život v klášterním prostředí. Zároveň je nutno upozornit, že moje práce si neklade za cíl předložit ucelenou a konečnou analýzu tématu. Vzhledem ke svému tématickému a metodologickému rozsahu by se tak míjel výsledek se záměrem.
1.2 Buddhova nauka
Na začátku práce je nutné uvedení obecných dat o Buddhově nauce, která svým způsobem dominuje předkládané práci. Tato data poskytnou čtenáři základní orientaci v následujícím textu a jeho problematice.
Buddhismus má svůj počátek v učitelské činnosti historické osoby původním jménem Siddhattha Gótama (563 – 483 př. n. l.),5 jenž se stal Buddhou (Probuzeným), pocházejícího z indického královského rodu. Buddha se stal výjimečným člověkem „[…] aniž by mu pomáhala nebo jej vedla […] nadpřirozená síla, výlučně spoléhaje na vlastní úsilí a moudrost, odstranil veškerá poskvrnění, ukončil proces uchopování a tím, že si uvědomil, jak věci skutečně jsou, stal se vlastním intuitivním poznáním Buddhou, tj. osvíceným či probuzeným.“6
Buddha svým životem vyznačoval příklad hodný následování, ukazoval pouze cestu ven z utrpení, jeho nauka je „[…] návod, jak dosáhnout osvobození z věčného koloběhu životů […].“7 Povzbuzoval „své stoupence, aby ve věci svého osvobození spoléhali sami na sebe, jelikož poskvrnění i čistota závisí na nás samých.“8 „Kdo koná zlo, sám sebe poskvrňuje; kdo se vyhýbá zlu, sám sebe očišťuje. Čistým nebo nečistým se každý stane jen vlastním přičiněním. Nikdo nemůže někoho druhého učinit neposkvrněným.“9 „Vy sami musíte vyvinout úsilí, Dokonalí jsou jen učiteli. […].“10
„[Buddha] zaručoval úplnou svobodu myšlení a nabádal své následovníky, aby přijímali jeho slova nikoliv z ohledu na něho, ale teprve po důkladném přezkoumání.“11 Je tedy důležité to, co Buddha učil, prozkoumat vlastním prožíváním a zkušeností než pouze vše přijímat slepou vírou.
Buddhova nauka není náboženství v pravém slova smyslu, neboť nezahrnuje víru v Boha, jedná se spíše o nábožensko-filozoficko-etický systém. Ivo Fišer důsledně zamítá řadit Buddhovu nauku k pojmu náboženství. „Samotný pojem „náboženství“ není souměřitelný s obsahem Buddhovy nauky […].“12
Adžán Sumédhó vymezuje jedinečnost spočívající v tomto systému. „Buddhistický přístup je […] ve srovnání s ostatními náboženstvími opravdu jedinečný, neboť klade důraz na cestu ven z utrpení moudrostí, oproštěním se od vší zaslepenosti, spíše něž dosažením nějakého stavu blaženosti či spojení s Nejvyšším.“13 „Buddhismus jde opačným směrem než většina náboženství tím, že zvolil střední cestu, a tím, že do centra svého učení postavil člověka v protikladu k vírám bohostředným. […] Dhammu musí uskutečnit každý sám.“14 Nutno podotknout, že celá Buddhova nauka je pouhým prostředkem k dosažení cíle, pomocníkem vedoucím k osvobození od utrpení. Každý jedinec, jdoucí po této cestě, musí vyvinout vlastní úsilí, jež je nezbytné pro praktikování Buddhovy nauky.
Nauku, kterou Buddha vyložil, nazval Dhamma-vinaja. Termín Dhamma se používá pro označení pojmů „princip, norma, pravda.“15 Obecně řečeno, znamená skutečnost právě takovou, jaká je, porozumění jevům v kontextu jejich vzniku a nedílném zániku. „Buddhova Dhamma je morálním a filozofickým systémem, který vykládá jedinečnou cestu k osvícení […].“16 „Dharma existuje objektivně, nezávisle na lidské vůli či chtění. Proto není v nejstarší buddhistické nauce místa pro víru, jak ji chápe např. křesťanství.“17 „[…] vysvobození […] může dosáhnout každý člověk, a to vlastním úsilím, na tomto světě a v tomto životě.“18
Základní téma Buddhovy nauky je vyloženo ve čtyřech ušlechtilých pravdách, jež tvoří jádro celé nauky. „Čtyři ušlechtilé pravdy […] znějí takto: je zde utrpení, je zde původ či příčina utrpení, je zde konec utrpení a je zde cesta ven z utrpení – což je osmičlenná stezka.“19 Osmičlennou stezku tvoří: správné porozumění, správný záměr, správná řeč, správné jednání, správné živobytí, správné úsilí, správná pozornost, správné soustředění.20 Konstatují fakt o existenci utrpení, vymezují jeho příčinu a ukazují cestu k jeho překonání. Adžán Sumédhó vymezuje důležitost uplatnění této skutečnosti v osobním životě jednotlivce. „Čtyři ušlechtilé pravdy jsou věcí celoživotního uvažování. […] Vyžadují neustále bdělý přístup a poskytují kontext pro celoživotní zkoumání.“21 Tyto pravdy tedy nemají být pochopeny jako články víry, nýbrž jako kategorie zkušenosti.
Dalším pilířem, pro následovníky Buddhovy nauky, jsou Tři útočiště – Buddha, Dhamma, Sangha: „To the Buddha I go for refuge. To the Dhamma I go for refuge. To the Sangha I go for refuge.“22 „This is a way of reminding ourselves to be with that which is perfect, the purified, the truly compassionate, the enlightened. […] Recollect that a refuge is a place that you go to for safety; and that refuge of a Buddha means the refuge of wisdom. It’s pointing to something very real, not something idealistic, or far and remote, but that which is wise within us, that which is wise in the universe, awake and clear. So, when you take refuge in the Buddha, it’s not just an empty recitation, but a way for you to recollect, because we do forget and get caught up in our feelings and thoughts.“23
Je užitečné uvést další podstatný aspekt Buddhovy nauky, který se přímo týká jevů vyskytujících se v tomto světě. Jedná se o trojí vymezení přirozenosti vznikajících jevů, které jsou nestálé (aničča), neuspokojivé (dukkha) a ne-já (anattá).24
Tato práce je zaměřená na théravádový buddhismus. Vyčleníme jeho místo/zařazení v návaznosti na historického Buddhu. Théraváda přímo navazuje na pálijský kánon, jedná se tedy o nejpůvodnější směr Buddhova učení. Dodejme, že théravádový buddhismus se praktikuje v zemích jako je Srí Lanka, Thajsko, Barma, Kambodža, Laos. Buddhova nauka je zaznamenána v pálijském kánonu Tipitaka (Tři koše), který se skládá ze tří částí: „Koš kázně (Vinaja-pitaka), Koš rozprav (Sutta-pitaka), Koš vyššího učení (Abhidhamma-pitaka).“25
Z hlediska zaměření předkládané práce je opodstatněné uvést, co Vinaja-pitaka zahrnuje a jaký má význam pro jednotlivce i celou komunitu. „The collection of texts concerning the rules of conducts governing the daily affairs within the Sangha – the community of bhikkhus (ordained monks) and bhikkhunis (ordained nuns). […] The Vinaya Pitaka, the first division of the Tipitaka, is the textual framework upon which the monastic community (Sangha) is built. The Vinaya contains the code of rules by which monks and nuns are to conduct themselves individually (the Patimokkha), as well as the rules and procedures that support the harmonious functioning of the community as a whole. […] Altogether, there are 227 Patimokkha rules for the bhikkhus (monks) and 311 for the bhikkhunis (nuns).“26 Tambiach o kodexu mnišských pravidel říká: „The Patimokkha defines the basis of monastic life and the proper conduct of a monk.“27
Tímto jsme vyčerpali pouze základní a nejnutnější fakta o zmiňovaném tématu. Vzhledem k tématickému omezení není možné se zabývat podrobnějšími aspekty tohoto tématu. Na závěr uveďme stručné shrnutí, co znamená Buddhova nauka, slovy Adžána Sumédha: „Its aim is to help us see through and let go of all the habitual attachments – attitudes born out of ignorance, fear and desire […].“28 „The Buddha taught a path of spiritual awakening, a way of 'practice', that we can use in our daily lives.“29
Jak se uvedené informace praktikují v každodenním životě, uvidíme v průběhu předkládaného textu.
1.3 Původ a založení Amaravati
„The doors of the Deathless are open: Let those who can hear give forth faith.“ (Majjhima Nikaya, II. 169)30
Pro hlubší pochopení existence a významu Amaravati Buddhist Monastery v Británii je nezbytné uvést základní data o jeho založení. Vydáme-li se za nalezením původu ideje ABM, musíme opustit půdu Británie a sledovat ji až do dalekých pralesů severovýchodního Thajska. Proč právě umístění kláštera v lese? Adžán Čá o významu pobytu v lese říká: „Fyzické osamění v lese musíme využít k rozvoji pozornosti, ne pro izolaci a útěk. Jak bychom mohli utéct naší mysli a třem základním vlastnostem podmíněných jevů? Strast, nestálost a ne-já jsou všude.“31
V oblasti severovýchodního Thajska Adžán Čá založil v roce 1954 lesní klášter Wat Pah Pong, od něhož se odvozuje linie dalších založených klášterů, včetně ABM. „[…] jeho přístup k meditaci a jednoduchý, bezprostřední styl učení brzy přilákal velké množství mnichů i laiků“32, mimo jiné také lidi ze Západu, včetně současného opata ABM Adžána Sumédha, který pod jeho vedením strávil 10 let. Adžán Čá především usiloval o důrazné praktikování původní Buddhovy nauky, důslednou meditační praxi, vyučoval přímým, neformálním jazykem a způsobem, často hovořil v přirovnáních a se smyslem pro humor. Adžán Čá učil moudrost v běžném životě.33 Tento klášter byl do jisté míry reakcí a opozicí vůči městským klášterům, kde se zdůrazňovalo učení posvátných textů zpaměti, často bez jejich hlubšího porozumění, a meditační praxe byla praktikována pouze okrajově. V roce 1975 byl založen další klášter Wat Pah Nanachat (Mezinárodní lesní klášter), z důvodu narůstajícího zájmu lidí ze Západu, a jeho prvním opatem se stal ctihodný Sumédhó. Nedlouho poté, v roce 1977, přijel Adžán Čá i ctihodný Sumédhó a několik dalších mnichů na pozvání English Sangha Trust do Velké Británie.34 Ctihodný Sumédhó, spolu s dalšími třemi mnichy, v Británii již zůstal a v roce 1979 založili klášter v Chithurstu – Wat Pah Cittaviveka.35
Amaravati znamená „the deathless realm and refers to the ultimate goal of Buddhism, Nibbana or the Deathless.“36 Symbolizuje tedy stav nibbány,37 o který jedinci usilují praktikováním Buddhovy nauky v každodenním životě. Klášter Amaravati byl založen v roce 1985 na pozemku bývalé St. Margaret's School. Představuje největší klášter théravádové lesní tradice nejen v Británii, ale v celé Evropě; je zároveň buddhistickým centrem.38 Především díky velkému zájmu lidí o praktikování Buddhovy nauky mohl klášter vzniknout a být podporován: „[monastery] can exist only where lay people are happy to provide a daily meal of their own free will.“39
ABM představuje mezinárodní a multikulturní prostředí, které umožňuje setkávání lidí přicházejících z odlišných kultur a z nejrůznějších zemí světa (z Evropy, Asie, Austrálie, Ameriky). Odlišné národnosti zde žijí a komunikují v soužití mezikulturní komunikace. Aby tomu tak bylo, není podstatné, jaké je člověk národnosti, v jaké kultuře vyrostl, důležitý je osobní postoj otevřenosti a naslouchání těm „druhým a odlišným.“40 Ráda bych poukázala na významnou skutečnost, která vyplynula během mého pobytu, že lidé na toto místo nepřicházejí hledat rozdíly (týkající se lidí, kultur či národností), ale uplatňují se zde spojitosti, tedy to, co lidi spojuje – povaha života (v jeho základních rysech – strast, radost, smrt), důvěra v Buddhovo učení, důvěra v lidské dobro, překonávání utrpení, hledání smyslu života a skutečnosti, takové jaká je.41
Adžán Čandasirí v této souvislosti hovoří o hledání a podporování „essence of well-being“ v každém z nás. Dále hovoří o kvalitách, jež jsou prospěšné pro život v komunitě: „[…] generosity, unselfishness, being able to share what we have with others, […] giving a time, just to listen to each other, to be there.“42
V ABM jsou vytvořeny vhodné podmínky pro praxi a rozvoj Buddhovy nauky. V klášteře jsou prostorově a časově vymezeny podmínky pro praktikování formální meditace. Zároveň klášterní prostředí klidu umožňuje pozorování mysli a jejích předmětů.43 Realita se pak jeví v odlišném úhlu od konvenčního pojetí skutečnosti v moderní společnosti. V těchto podmínkách by se jedinec měl otevřít poznání hlubším životním hodnotám, jež nabízí toto ojedinělé prostředí.
2 Vnitřní pohled
2.1 Lokace kláštera
Buddhistický klášter Amaravati se nachází ve Velké Británii. Navzdory skutečnosti jeho polohy přibližně 30 km severozápadním směrem od jednoho z největších evropských velkoměst – Londýna – představuje klášterní komunitu mnichů, mnišek a laiků praktikujících Buddhovo učení staré více než 2500 let. V následujícím popisu je nutné rozlišit prostorovou a následně časovou dimenzi, jež nám usnadní orientaci a zvýrazní přehlednost jednotlivých činností a jevů.
Pozemek kláštera je situován na typickém anglickém venkově. Klášter se nachází na mírném kopci nad vesnicí Great Gaddesden, ze které vede hlavní přístupová komunikace přímo do kláštera. Ta však o několik desítek metrů za areálem končí a navazuje na polní cestu, což vypovídá o značně nízkém silničním provozu. To ale neplatí o víkendech, kdy je silnice jedinou možnou komunikací pro příjezd velkého počtu laiků.44 Jinak je další přístup umožněn z opačné strany pěším výstupem do kopce z vesnice Nettleden. Blízkost velkoměsta zaručuje nekomplikovaný přístup laiků, naopak blízkost malého města45 umožňuje provádět almužní obchůzky, návštěvy lékaře a jiné praktické záležitosti. V neposlední řadě částečná izolovanost na venkově vylučuje rušivé elementy uspěchané moderní společnosti. Projevil se zde paradox v tom smyslu, že někteří lidé žijící v okolí o existenci kláštera nevěděli. Zároveň je nutno podotknout, že ABM znají lidé žijící na druhém konci světa.46
Pozemek je ohraničen živým plotem a následně i pletivem. Z veřejné silnice je umožněn přímý vstup hlavní branou do nejvíce zastavěné plochy kláštera.47 Jak již bylo zmíněno, na tomto pozemku byla původně postavená St. Margaret's School, budovy zůstaly a rekonstruovaly se pro potřeby komunity. Dodejme, že k pozemku kláštera náleží malý les, který se nachází na protější straně silnice.
Pro porozumění každodennímu životu je důležité vymezit prostředí, v němž aktéři žijí. V této kapitole uvedeme popis nejdůležitějších budov a interiérů, jež jsou nezbytné pro usnadnění orientace a souvislostí v další kapitole. Prostor je obecně rozdělen na soukromý a veřejný, přičemž privátní prostory zabírají menší část.48 Součástí pozemku v nezastavěné části je rozlehlá louka, kde je uprostřed umístěná stúpa.49
Temple
Dominantou celého kláštera je nově postavený chrám, oficiálně otevřený v červenci roku 1999. V jeho designu se prolínají dva architektonické styly. Vnější tvar je inspirován tradiční architekturou chrámů v Thajsku. Naopak použité materiály představují tradiční anglický styl. Jsou to červené cihly, tašky a dřevo. Nosná konstrukce chrámu je tvořena z mohutných dubových sloupů, které představují prvek v lesní tradici oblíbený. Po vstupu do chrámu na první pohled nejvíce upoutá pozornost velká socha sedícího Buddhy, umístěná na oltáři na protější straně od hlavních dveří. Socha zlaté barvy v nadživotní velikosti působí impozantním dojmem. Interiér chrámu je značně rozlehlý. Uprostřed je vymezeno místo pro meditaci.50 U stěny naproti oltáři je k dispozici několik židlí.
Díky jednoduchému vybavení působí chrám velmi klidným dojmem. Rozlehlost prostoru a převažující prázdnota navozují zvláštní atmosféru ticha a tajemnosti. Chrám slouží především pro ranní a večerní meditace, Dhamma talks, ceremonie, ordinace mnichů a mnišek. Adžán Sumédhó o významu chrámu říká: „A temple is a sanctuary, a sacred place that is a symbol for the transcendent heart at the centre of all our activities, a still and tranquil place we can return to – to be renewed, replenished and uplifted.“51
Do chrámu je možné vstoupit několika různými vchody. Na jedné straně určují rozdělení podle pohlaví, na straně druhé podle statusu. Přístup do chrámu je umožněn čtyřmi vstupy: hlavní vchod přímo z nádvoří je určen pro všechny bez rozdílu. Na meditace jím chodí laici i někteří mniši, kteří však mají samostatný vchod v pravé zadní části chrámu. Mnišky vcházejí také samostatným vchodem v zadní protější levé části.52 K dispozici je ještě boční vchod, nacházející se vlevo výše nad hlavním vchodem, který používají ženy anagáriky a laičky. Je bezbariérový, tedy vhodný pro vozíčkáře. U každého vchodu je označen a vymezen prostor pro odkládání obuvi. Nezapomeňme ještě zmínit, že za oltářem je místnost přímo určená pro rozjímání nad smrtí.53
Čtvercové nádvoří před chrámem je velmi prostorné, vydlážděné oranžovými a bílými cihlami, sestavených do tvaru mandaly.54 Uprostřed je umístěna malá ozdobná nádrž na vodu. Obvodové strany zaujímají zastřešené chodby s úzkými vertikálními okny a lavičkami. Z každé strany nádvoří je umožněn vchod.
Sálá
Z nádvoří vede vchod do dalšího objektu zvaného sálá. Místnost obdélníkového tvaru určená pro snídani, oběd, setkávání a pořádání nedělních přednášek.55 Vpravo se nachází hlavní dřevěný oltář, třístupňový podstavec se sochou sedícího Buddhy, pod ní vystavené vázy s čerstvými květinami. Na oltáři nechybí svíce, stojan a kovová miska. Vpravo od oltáře stojí dřevěný vyřezávaný podstavec a na něm socha stojícího Buddhy. V pravém i levém rohu jsou umístěny velké květináče s obrovskými květinami. V době oběda jsou připraveny ve dvou protilehlých podélných řadách červené rohože, na nich tenké matrace s kulatými polštářky (zafu). Vlevo sedí mnišky a anagáriky, vpravo mniši, novicové a anagárici. Na protější straně od hlavního oltáře je umístěn menší oltář, oddělený od zdi ozdobnou zástěnou. Na dřevěném dekorativním stole zaujímá místo socha sedícího Buddhy, opět květiny ve váze, svíčky a na zemi květináče s květinami. Před tímto oltářem jsou v době oběda rozloženy červené rohože a na nich polštářky, místo určené pro laiky. Na stěnách jsou umístěné tři obrazy.56
Kitchen
Kuchyně a sálá jsou místa poskytující nejvíce příležitostí k setkávání a rozpravě. Tam se také největší měrou projevují emoce.57 Na sálu bezprostředně navazuje prostorná kuchyň a prádelna, kde je možnost vyprat si prádlo. Kuchyně je všestranně vybavena a zařízena. Součástí kuchyně je nezbytný oltář, u kterého se vykonává během přípravy oběda „kitchen puja“.
Karunasom
Uvedeme malou ukázku rozčlenění a maximálního využití obývaného prostoru. Slovo „karunasom“ v překladu znamená „příbytek soucitu“. Tímto názvem je naznačen vztah k ubytovaným lidem. Budova slouží k ubytování hostů – žen, zahrnuje deset pokojů, z toho dva pokoje pro trvalé uživatele,58 jeden pokoj je třílůžkový a je určen pro krátkodobé hosty. Obytný prostor je rozdělen na 3 zóny:
1. pro krátkodobý pobyt (short-term guest)
pro dlouhodobý pobyt (long-term guest)
pro trvalé uživatele (permanent guest)
Součástí budovy jsou tzv. obývací pokoje (sitting room). V první části je tento pokoj jednoduše vybaven (křeslo, sofa, stůl, skříňka, varná konvice, malý oltář). Dále je zde toaleta, koupelna, malá chodba a bedding store, kde jsou k dispozici deky, polštáře, peřiny a povlečení, nechybí ani náhradní oblečení. Ve druhé části je vybavení obývacího pokoje následující: kuchyňský kout, lednice, křeslo, židle, sofa, stůl, velká lampa, skříň, velký oltář. Koupelna, chodba, toaleta je samozřejmě součástí, navíc je zde malá sušárna na prádlo. Pokoj sloužící k ubytování je malý a jednoduše vybavený – postel, skříňka, lustr, lampička, v některých navíc stůl a židle. V chodbě visí informační nástěnka, která zahrnuje plánek budovy, nezbytné požární směrnice, seznam hostů a jejich pokojové umístění, všeobecný program dne. Vše je v maximální míře popsané, ale často to nestačí, hlavně pro nově příchozí, kteří se zpočátku vyptávají na nejrůznější podrobnosti laiků i mnichů.
Na tomto místě je vhodné uvést několik základních údajů o ubytování nově příchozího. Nový host po svém příchodu vyhledá guest monk (či guest nun), který jej zavede do připraveného pokoje a vysvětlí všechny praktické záležitosti týkající se pobytu. Nový host obdrží dotazník a vyplněný ho odevzdá zpět guest monk.59
Bodhinyana Hall
Další budova se nachází přímo naproti chrámu. Zahrnuje velkou místnost a předsíň. Hlavní místnost je jednoduše zařízena: zelený koberec, stropní osvětlení, matrace s polštářky a oltář s velkou sochou sedícího Buddhy. Na oltáři je umístěn obraz Adžána Čá, svíčky, stojánek na tyčinky, kovová miska a květiny řezané i v květináčích. Tento prostor se využívá pro praktikování formální meditace a pořádá se zde sobotní meditační workshop pro veřejnost.60
Library
Knihovna poskytuje prostor pro vzdělávací aktivity a je značně využívána stálými obyvateli kláštera i laiky. Obsahuje knihy nejrůznějších okruhů – filozofie, psychologie, umění, beletrie, náboženství (všechny směry buddhismu, křesťanství, judaismus, islám). K dispozici jsou knihy i v jiných jazycích (např. češtině, maďarštině, polštině, thajštině, sinhálštině, v jazyce páli) a časopisy tématicky zaměřené na buddhismus. Pracuje zde knihovník, žijící v klášteře nastálo. Knihy si půjčují laici přímo z kláštera i lidé z okolí.
2.3 Každodenní činnosti
Ve společnosti či komunitě je důležité zachytit její strukturu, tedy to, co se nemění. Struktura dne a z ní vyplývající konotace a významy jsou nosným pilířem pro uchopení a porozumění každodenního života. Podstatné je zaznamenat, co se opakuje ve svém průběhu, co se vyznačuje pravidelností. V běžném životě komunity probíhají činnosti, jež se den za dnem opakují, stávají se rutinou, jedinci mívají tendence vykonávat je mechanicky.61
Během pobytu je od hostů očekáváno dodržování klášterních pravidel, konvencí a zároveň aktivní účast na prováděných činnostech komunity. Na tomto místě je nutné zaznamenat chronologické uspořádání probíhajících událostí podle místního zavedeného programu dne. Stávající uspořádání je pevně dané, tzn. určité události nemohou předcházet či naopak následovat v jiném pořadí. Výjimku tvoří pouze vynechání nebo doplnění určitých aktivit, které budou patrné po uvedení změn v programu dne. Časová hierarchie typického dne je podle následujícího pořadí:
Denní program:
4.30 budíček
5.00 ranní meditace
6.30 úklid
7.15 snídaně
8.15 pracovní setkání, zahájení přípravy oběda
11.30 oběd
12.00 úklid v kuchyni
17.00 čajové setkání
19.30 večerní meditace
21.30 večerka
Struktura klášterního každodenního života ukazuje na dvojí charakter. Formální část dne zahrnuje společné setkávání Sanghy: ranní a večerní meditace a oběd. Neformální část dne tvoří ranní úklid, dopolední práce, volný čas po obědě a po večerní meditaci.
Následuje vylíčení průběhu typického dne s jednotlivými činnostmi a událostmi. V době mého pobytu se konala ranní meditace pro mnišky a ženy v Bodhinyana Hall.62 Ranní meditace byla první příležitostí dne vybízející k setkání jednotlivců. Lidé přicházeli na meditaci v ranním chladu a šeru. Zpočátku, pokud není člověk na brzké vstávání zvyklý, pociťuje nelibost a musí vynaložit mnoho energie pro překonání únavy a lenosti. Postupně si ale uvědomí, jak je ranní čas užitečný a využije ho ke svému prospěchu. Začne si vážit takto stráveného času, který sdílí s ostatními lidmi. Tímto oboustranným sdílením se jedinci navzájem podporovali a motivovali ve své praxi.
Ranní meditace v Bodhinyana Hall probíhala následujícím způsobem. Po usazení na místo se každý účastník třikrát poklonil a vyčkával. V 5.00 Adžán Čandasirí, nejdéle ordinovaná mniška, zapálila na oltáři svíčky a vonnou tyčinku, zazvonila na kovovou misku, poté se všechny třikrát uklonily. Následovala recitace. Nejprve začala tato mniška, poté se přidaly ostatní. Nejčastěji se recitovalo v jazyce páli, někdy v angličtině.63 Po ukončení recitace upozornila nejstarší mniška na možnost ve druhé půlhodině praktikovat meditaci v chůzi. Následovala půlhodinová meditace v sedě.64 Po zazvonění odešlo několik přítomných ven praktikovat meditaci v chůzi. Tuto alternativu nejvíce využívaly ženy – laičky, které chodily nejčastěji na blízkou louku.65 Tím poskytly pozoruhodný pohled na louku ukrytou v mlze a několik zahalených postav mizejících a opět vynořujících se z mléčného oparu a tiše našlapujících v orosené trávě.
Po uplynutí druhé části meditace se znovu recitovalo.66 Následovalo klanění se Buddhovi a poté klanění se nejdéle ordinované mnišce jako výraz úcty a respektu. V 6.30 se všichni členové komunity zapojili do ranního úklidu. Luxovala se sálá, upravovaly se květiny v jídelní místnosti, chrámu či v Bodhinyana Hall, připravovala se snídaně, zametal se chrám a chodby u nádvoří, čistily se toalety a sprchy a mnohé další drobné úklidové práce. Po skončení úklidových prací nastal čas na snídani, která se podávala v sále. Ovesná kaše s műsli (výjimečně s ovocem) a typický anglický černý čaj s mlékem tvořily první jídlo dne. Adžán Sumédhó většinou snídal ve své kuti, výjimečně přišel do sály a pohovořil s někým při snídani. Jedlo se na zemi, kam se kdo usadil, někteří dali přednost stolu v kuchyni či lavičce venku, lidé si povídali nebo jedli mlčky. Při jídle se nespěchalo, jedlo se pomalu a v klidu, vždyť i konzumování potravy, byť se jedná o zdánlivě obyčejný proces, se jeví jako vhodný předmět k pozorování vyvstávajících a zanikajících myšlenek a pocitů. Tyto pocity mohou signalizovat libost, odpor či neutrální postoj k danému jídlu, tak jak tyto vznikající a zanikající pocity mysli vymezuje Buddhova nauka. Jedinci, pokud tedy u jídla nespěchají, mohou využít pozorování a reflektování těchto stavů.
Po snídani si
každý zúčastněný po sobě umyl a uložil použité nádobí. Mytí nádobí je dobré
cvičení bdělé pozornosti. Jedinec spoléhá sám na sebe tím, že si umyje špinavé
nádobí. Již tímto triviálním aktem bere za své
V 8.15 nastal čas pracovního setkání. Nejprve vymezíme vztah k práci v klášterním prostředí. Mojí terénní zkušeností bylo v kontextu činností klášterní komunity rozpoznáno rozčlenění práce jako aktivity materiální i duchovní. Základní rovina zahrnovala materiální práci vykonávanou fyzicky, týkající se již zmíněných druhů aktivit. Je potřeba dodat, že jakákoliv práce byla vykonávána bez finančního ohodnocení, což se neslučuje s všeobecným ohodnocováním práce v naší společnosti. Přístup jedinců k manuální práci pramení v dobrovolném vykonávání. Práce je zde chápána jako dar komunitě. Dar, jenž zahrnuje vykonanou činnost i poskytnutý čas.
Druhá rovina pojetí práce se pohybuje na individuální a mentální úrovni. Poskytuje jedinci příležitost k uvědomění si Dhammy během obyčejných každodenních činností a tím pozorovat její rysy sám na sobě. Práci je tedy možné provádět i k vnitřnímu zdokonalení. K tomuto rozvoji jsou nezbytné předpoklady jako vůle, ochota, energie, rozhodnost, usilovnost, bdělá pozornost (ve smyslu plného uvědomění si právě probíhajících aktivit). Stručně a jasně řečeno, znamená to pracovat na sobě samém, zdokonalovat sám sebe.
Pro jasnější vymezení uveďme, že pojetí práce v buddhistickém klášteře se v některých aspektech podobá, ale do značné míry i odlišuje, od pojetí v klášterech křesťanských, o kterých píše ve své monografii H. Appelbaum. Nutno poznamenat, že v základních rysech se tyto dvě klášterní prostředí podobají. „Each member of the community had an equal duty to work and received an equal share of the rewards from work. […] The monastic movement lent a moral value to the whole process of work, apart from its rewards. […] There was cooperation rather than coercion […] the idea that work contributed to both physical and mental health.“67 V buddhistickém pojetí odměny se však nejedná o materiální zisk, ale o duševní uspokojení. Zásadní rozdíl týkající se práce spočívá v tom, že buddhističtí mniši v souladu se svými pravidly nesmějí hospodařit (např. obdělávat pole, kácet stromy, starat se o materiální statky), což by zahrnovalo podílet se na ekonomické činnosti, a proto jsou závislí na podpoře laiků.
Vraťme se zpět k pracovnímu setkání, které bylo rozděleno pro muže a ženy. Tato sexuální dělba práce je nezbytná s ohledem na specifické pojetí, náročnost či jednoduchost v provádění jednotlivých prací. Ženy tedy vykonávají lehčí práci a muži náročnější. Work monk s muži zaujímal místo na zemi v sále a work nun se ženami v pokoji u stolu za sálou ve vedlejším pokoji. Work nun seznámila přítomné s prací, jež bylo nutné daný den vykonat. Přidělila určitou práci jednotlivcům, a pak se zeptala, není-li někdo proti. Pokud bylo více možností, mohly si ženy vybrat. Nejčastěji se pracovalo samostatně, při náročnější práci byl nezbytný větší počet lidí. Nejfrekventovanější ženská práce v klášteře byla spojena se zahradnictvím, tzn. pletí a osazování květinových záhonů, okopávání, úpravy keřů, dále pak mytí oken, čištění oltáře a sochy Buddhy v chrámu, apod. Mužská práce se nejčastěji týkala sázení stromků, úpravy lesa, stavby plotů, apod. Zároveň v tomto čase dva dobrovolníci myli a utírali velké množství nádobí po snídani a dalších pět dobrovolníků připravuje oběd.68 Práce v kuchyni zahrnovala přípravu jediného hlavního jídla dne. V 8.30 se pravidelně konala kitchen puja, vedená mnichem nebo mniškou. Tento malý obřad měl důležitou roli – ustanovit bdělou pozornost (nasloucháním sdělovaným slovům, recitací, apod.), navodit atmosféru klidu při přípravě jídla pro celou Sanghu, a tím zajistit dobrou přípravu oběda. Mniši a mnišky se v provádění kitchen puja střídali a měli možnost vytvořit tento obřad podle svého uvážení, což zajišťovalo její individuální průběh.69
Po skončení pracovní periody v 11.00 nadešel nezbytný čas osobní hygieny před obědem. Popisem samotného oběda se budeme zabývat v následující kapitole, neboť je to rozsáhlé téma, jež by nám v tomto místě přerušilo návaznost.
Odpolední část dne byla vyhrazena odpočinku. Tento volný čas lidé nejčastěji využívali k procházce do lesa, k osobním aktivitám (psaní dopisů, četbě knih, spánku, apod.), návštěvě nedalekého města. V sále od 17.00 byla pravidelná možnost občerstvení v podobě kávy a čaje, zároveň také neformálního setkání s ostatními.70 Lidé se nejčastěji usadili přímo v místnosti a vedli rozhovory nebo si zvolili posezení venku. V tomto čase odpoledního setkávání se vyskytovaly určité obměny, pro názornost uveďme několik příkladů. V neděli Adžán Čandasirí, nejdéle ordinovaná mniška, pozvala laiky k čajovému setkání, konaného v Lotus House.71 Účastníci kladli nejrůznější otázky, týkající se praxe, pobytu či vyprávěli své životní příběhy. Jindy zase Adžán Sumédhó pozval laiky k setkání, které se konalo v místnosti navazující na sálu. Účastnili se převážně lidé, kteří přijeli na jednodenní návštěvu, a přítomní laici. Další setkání u čaje nabídla Sister Metta (guest nun) v Karunasom. Toto setkání bylo přímo určeno pro zde ubytované ženy. Témata rozhovorů se převážně týkala představování se ostatním. Mnozí zde hovořili o svých problémech spojených s pobytem.72
V 19.15 nejčastěji některý z mnichů zazvonil na zvon, což signalizovalo čas k večerní meditaci. Lidé opět zanechávali svých činností, stejně jako po zazvonění k obědu, přicházeli do chrámu a zaujímali místa. Rozmístění matrací s polštářky bylo následující: v pravé i levé části, odděleny od sebe širokou mezerou, byly matrace řazeny za sebou v horizontálních i vertikálních řadách, před oltářem na koberci byla umístěna matrace s polštářkem určená pro opata. Pravá část byla vyhrazena pro muže a levá pro ženy, v pořadí nejblíže k oltáři seděli mniši, dále novicové, anagárici a nakonec laici. Stejné uspořádání bylo i na ženské straně.73 Někteří dávali přednost sezení na židlích, umístěných těsně u stěny po stranách u vchodu.
Laici vyčkávali na opatovo zvonění, které zahájilo formální meditaci. Následovala nezbytná trojí úklona, začala recitace a poté hodinové sezení.13 Po dalším zazvonění se opět recitovalo,74 provedly se společné tři úklony jako vzdání úcty Buddhovi. Poté se opat otočil čelem ke všem přítomným, kteří se opět třikrát uklonili – tímto aktem vzdali úctu a respekt opatovi.
Slovy Adžána Čá vysvětlíme význam klanění: „Klanění je velmi důležité. Je to vnější forma, která je součástí našeho cvičení. […] Je to dobrý lék na domýšlivost. Měli bychom se uklánět často. Když se ukláníte třikrát, můžete si v mysli zpřítomňovat vlastnosti Buddhy, Dhammy a Sanghy, které představují neposkvrněnost, jas a vnitřní mír. […] Nechybujte v tom, že budete sledovat, jak se klaní jiní. […] Hodnocení druhých pouze zvětší vaši pýchu. Místo toho pozorujte sami sebe.“75 Poznamenejme, že klanění je v klášteře častým jevem. Lidé se klaní po příchodu a odchodu z místnosti, kde je umístěna socha Buddhy, či při již zmiňovaných ranních a večerních meditacích. Klanění zahrnuje duchovní praxi, vzdání úcty a respektu.
Zdánlivě stabilní struktura dne vykazuje jisté pravidelné odchylky spojené se dny upósatha.76 V těchto dnech začínala změna již ráno, kdy se nekonala meditace. Prvním společným setkáním byla community breakfast, která se po formální stránce výrazně lišila od běžné snídaně. Celá komunita snídala společně v sále před malým oltářem. Adžán Sumédhó zaujímal místo v čele, zády k oltáři, a po jeho pravé straně seděli mniši, vlevo mnišky, tento nepravidelný ovál uzavírali laici. Jídlo bylo připraveno na zemi a ten nejbližší je postupně podával ostatním. Potraviny na snídani někdy věnují rodiče někoho ze stálých členů komunity. Je to příležitost věnovat jídlo na památku zemřelých či na oslavu narozenin, apod. Adžán Sumédhó přitom pronesl inspirativní řeč na určité téma, o kterém bylo vhodné přemýšlet během dne.77 Po ukončení tohoto setkání se nekoná work meeting jako obvykle. Tento den se nepracuje.
Další změnou při Observance Day oproti běžné struktuře bylo občerstvení k čaji „o páté“, kdy se podává hořká čokoláda, sladkosti nebo sušený zázvor, apod.78 Jiná obměna v programu dne nastala při večerní meditaci, po které opat přednesl Dhamma talk, a po něm následovala prodloužená meditace až do půlnoci. Nebyla již formálně vedená, každý tedy meditoval, jak dlouho uznal za vhodné. V tomto čase se naskytla možnost praktikovat venku meditaci v chůzi či být ve svém pokoji. Před ukončením takto dlouhého meditačního cyklu byla pronesena krátká recitace (sharing the blessings). Následující ráno se opět nekonala meditace (“only optional“) ani work meeting a nepracovalo se. Večerní meditace byla též volitelná, neformálně řízená, tedy bez recitace a časového omezení.
3 Kdo v klášteře žije?
Při interpretaci každodenního života v klášteře se zmíníme o aktérech, kteří se na něm podílejí a tím jej vytvářejí. Proto je potřeba se zabývat jednotlivými statusy, které je možné zachytit v klášterním prostředí. Je nutné vzít v úvahu limitovaný prostor této práce, nemůžeme se tedy zabývat všemi detaily, proto nastíníme pouze ty nedůležitější aspekty.
V klášteře existuje stupeň hierarchie mezi jednotlivými statusy, jež se projevuje ve vnějších znacích. Z hlediska úrovně Dhammy je jakákoliv hierarchizace neplatná, neboť kdokoliv může poznávat povahu světa podle svých možností a každý je za své činy zodpovědný sám sobě.
Nově příchozí laik je seznámen s pravidly, které se běžně v klášteře dodržují. Jejich znění uvedu podle informačního letáku, s nímž je každý nově příchozí obeznámen.
1) Harmlessness: not intentionally taking the life of any living creature.
2) Trustworthiness: not taking anything which is not given.
3) Chastity: refraining from any sexual activity.
4) Right Speech: avoiding false, abusive or malicious speech.
5) Sobriety: not taking any intoxicant, drink or drugs.
6) Renunciation: not eating after mid-day.
7) Restraint: refraining from attending games and shows, and from self-adornment.
8) Alertness: to refrain from over-indulgence in sleep.
Všimněme si formulace těchto pravidel: není zde žádný příkaz, jedná se o konstatování faktu a důraz je kladen na osobní intenci jednotlivce.79 „These precepts are guidelines; they are not to be burdensome rules by which you feel guilt-ridden if you don’t live up the highest standard. This is a way of training – you are not expected to be perfect all at once – a way of guiding yourself towards recognizing the conditions of your mind, towards recognizing resistance, laziness, indulgence and the resentment of being restricted.“80
Pět pravidel dodržuje každý laik, nezáleží na tom, zda-li je právě v klášteře či ne. Tambiach o těchto pravidlech říká: „The five precepts (pañca sila) are doctrinal prescriptions that apply to laymen who consider themselves Buddhists.“81 Osm pravidel laik dodržuje při pobytu v klášteře nebo při speciálních dnech upósatha, které se vymezují podle lunárního kalendáře.82 V těchto dnech přicházejí laici z okolí do kláštera a účastní se večerní meditace a Dhamma talk. Jak již bylo uvedeno, během těchto dní je také změněn typický rozvrh dne. Laici přicházejí na určitou dobu do kláštera, poté dříve nebo později odcházejí, nejsou tedy stálými členy komunity.83
Další pozici zaujímá anagárika. „´Anagárika´ means one who is leaving the home life for the homeless life. It implies relinquishment and renunciation, as the homeless life is the life of the religious seeker, dedicating himself or herself solely to realizing the Truth.“84 Anagárika je stále laikem, ale nosí bílé roucho, které může při práci vyměnit za pracovní oděv; pravidelně si holí hlavu, obočí i vousy (pokud je to muž), tento akt symbolizuje opuštění světského způsobu života. Dodržuje osm pravidel, žije v klášteře trvale jako ostatní členové Sanghy a pomáhá při práci, vaření a může používat peníze.85 V této pozici anagárika setrvá alespoň jeden rok (či dva roky v případě žen). To představuje zkušební období. Po této době se jedinec rozhodne, zda odejde nebo zda se chce stát novicem, u žen rovnou mniškou.86
Sámanéra se od dvou předchozích pozic odlišuje již zásadním způsobem. Prošel iniciačním obřadem, byl ordinován, nosí roucho stejné barvy jako mnich. Tambiach o rozdílu mezi novicem a mnichem uvádí: „…there is a distinct gap between monk and novice: a novice is not strictly a member of the Sangha, and is excluded from the deliberations of the monastic assembly concerning matters of discipline […].“87
Nesmíme opomenout zmínit ještě navíc jedno pravidlo týkající se peněz, které dodržuje sámanéra (novic): „...the avoidance of receiving gold or silver…“88 Ten, kdo dodržuje osm pravidel, se nazývá „… upásaka (male), upásiká (female) [and] is seen as approaching the bhikkhu´s or the world renouncer´s way of life.“89 Navíc sámanéra dodržuje ještě 75 pravidel Pátimokkhy zvaných sékhija.
Mnišky zaujímají značně problematickou pozici, neboť nenavazují na historickou návaznost ordinací počínající již za Buddhova života. Uveďme stručnou poznámku o nesnázích spojených s pozicí mnišek. „The opportunities and standards of training for nuns in Theraváda countries are often secondary and inferior to that of the monks. Such a state of affairs seemed inappropriate to import into Britain, but changing religious traditions is also a sensitive issue. In the early years women were given the eight precepts, but it became clear that this didn´t provide enough support for living in a communal monastic situation, so a higher ordination was requested and the nuns' training began to evolve. … Since the 1980s the nuns have been called ´siladhará´ (those who uphold virtue) and … they occupy a position in the monastic establishment equivalent to that of the bhikkhus.“90
O pozici mnicha jsme se více méně již zmiňovali v předchozích kapitolách. Uveďme shrnutí a následné rozšíření. V obecné rovině, být mnichem znamená praktikovat v každodenním životě pravidla a principy Dhammy – Buddhova učení. Mnich dodržuje 227 pravidel Pátimokkhy, která významnou měrou ovlivňuje jeho chování a ukazuje mu, jakým směrem se má ubírat jeho duchovní praxe. Mnich by si měl být při svém jednání vědom těchto pravidel, aby se nedopustil žádného přestupku.91
Vnější znaky vyznačující pozici mnicha se vyskytují na dvou rovinách: vzhled a praxe (zahrnující chování a jednání mnicha). Mnišské roucho dnes vlastně reprezentuje styl oblékání ve starověké Indii. Roucho se skládá ze tří částí: spodní roucho, svrchní roucho a dvojité vnější roucho. Spodní roucho se obtočí kolem pasu a převáže opaskem, zahaluje dolní část těla do půle lýtek. Svrchní roucho se vpředu stočí, vzniklý cíp se přehodí přes levé rameno a je přidržován pod levým loktem, pokrývá celé tělo od krku až po lýtka. Vnější roucho má stejnou funkci, ale nosí se pouze na almužní obchůzku jako další vrstva (lze ho použít i jako přikrývku či podložku na spaní). V thajské tradici se při formálních příležitostech nosí složené přes levé rameno. V Buddhově době bylo znakem úcty odhalit pravé rameno, což je způsob, jakým mniši nosí roucho v klášteře či ve svém pokoji. V obydlených oblastech mimo klášter musí mít zahalená obě ramena.92 Jako podložka na sezení je používán čtvercový kus látky, většinou ve stejné barvě roucha (zvaný nisídana). V zemích s chladnějším podnebím, jako je Velká Británie, je navíc nutné nosit teplé oblečení, které lze nosit pod rouchem.
Barva látky se získávala přirozenými barvivy z kořenů, kmenů či listů různých rostlin, proto mají mniši z různých théravádových zemí roucha odlišných barev (od hnědožluté, okrové až po oranžovou či rudou). Roucho se nevyznačuje žádnou dekorací ani znaky určujícími délku setrvání v mnišském životě jednotlivých mnichů, to platí dokonce i v případě opata. Mnišský oděv je tedy velmi jednoduchý a zároveň jednotný. Existuje mnoho pravidel, jak roucha získávat, jak je šít, jakými způsoby s ním zacházet a starat se o ně. Mnich by měl být při každém úsvitu v přítomnosti svého roucha, jinak se ho musí vzdát.
Nezapomeňme zmínit roli a úlohu opata v klášteře. Opat, stejně jako ostatní mniši, dodržuje mnišská pravidla bez výjimky. Jeho úloha spočívá především ve duchovním vedení celé komunity, zastupuje komunitu ve společnosti.93
Další jev svědčí o nestálosti pobytů jednotlivých členů komunity.94 Počet lidí žijících v ABM během roku kolísá a mění se. Mniši, mnišky, novicové, anagárikové nebo samotní laici využívají nabízené možnosti změny pobytu. Tak např. mohou pouze ABM navštívit a zůstat po určitou dobu, a pak se vrátit zpět do jiného kláštera. Nebo naopak je zde možnost, která poskytuje pobyt stálého člena komunity v jiném klášteře. Někteří jedinci, anagárikové a dlouhodobí laici, zůstávají v klášteře pouze určitou dobu, poté se vrátí zpět do běžné společnosti.95 Další možnost se týká ukončení mnišského života. Samozřejmě nejčastěji se mění počet laiků, kteří přicházejí a odcházejí. V tomto ohledu pobyt laiků v klášteře představuje nejvýraznější prvek nahodilosti.96
3.1 Jak Sangha žije?
Porozumění každodennímu životu na hlubší rovině nezahrnuje pouze poznání prostorového a časového momentu, ale i poodhalení klášterního života s jeho detaily a chováním jeho aktérů.
Mnišské chování a jednání je vymezeno a ovlivňováno souborem pravidel. Mnich by měl jednat v souladu s těmito pravidly v každém okamžiku svého života. Je to velmi náročné cvičení z hlediska uvědomování a bdělé pozornosti. Mnišská pravidla zaručují život v jednoduchosti a klidu. Předkládají vzor, podle jakého má mnich žít; zároveň podmiňují meditační praxi. Praktikování těchto pravidel je povzbuzující pro laickou komunitu. Mnich dodržující takové množství pravidel jednak vzbuzuje důvěru a je zdrojem inspirace (laici mohou zápasit s dodržováním 5 pravidel). Život mnicha se vyznačuje nenáročností materiálních potřeb. To mu umožňuje důsledně se věnovat duchovní praxi a osobnímu vývoji, jenž se projevuje značnou náročností mentálního i fyzického charakteru.
Dny klášterního života jsou prosyceny odříkáním a sebeovládáním. Z uvedených faktů je patrné, že se jedná o jiný životní styl, než na který je člověk zvyklý v moderní společnosti, kde se mimo jiné neklade prakticky žádný důraz na omezení smyslového toužení. V klášterním prostředí smyslové touhy a jejich uspokojování znamenají překážky. Ty je nezbytné překonat pro duchovní rozvoj, tedy předměty smyslového toužení se velmi omezují či se vůbec nenásledují. Odříkání spočívající na nejzákladnější rovině se projevuje např. v oblasti spánku, jídla a pití, v souladu všeobecného omezení vyplývající ze struktury dne. Tedy toto omezení je dané a vymezené. Vyskytuje se zde další hlubší rovina individuálního charakteru. Jedná se o odříkání, které podstupuje a do značné míry ovlivňuje samotný jedinec.97
Nejdůležitější předpoklad pro tento způsob odříkání spočívá v osobním rozhodnutí vzdát se nejrůznějších druhů potěšení, které jsou spojené s chtivostí. To neznamená odmítnout všechny věci, které přinášejí člověku radost, ale překonat ulpívání na těchto věcech. Teprve tehdy je patrná hodnota a význam odříkání.
Jak již bylo uvedeno, mnich opustil rodinu, sexuální vztahy, majetek, smyslové rozkoše. Pravidla mnichů do určité míry omezují vztahy mnichů a mnišek k lidem opačného pohlaví. Tak například mnich nemůže být v přítomnosti ženy na osamoceném místě, ale na veřejných prostranstvích je to povoleno (např. chrám, sálá).98
Naopak není povoleno vykládat ženě učení bez přítomnosti třetí osoby. Ženy jsou v textech popsány jako „obstacle on the path of inner progress“.99 „Pali texts did not attempt to provoke general dissatisfaction or disgust with women. Buddhism does not hold that women are impure or inferior“.100 Ženy tedy mají stejné možnosti jako muži v podpoře mnichů, v naslouchání Dhammě.
Adžán Sumédhó poukazuje na skutečnost, že jedinci nežijí v klášteře pouze sami pro sebe, pro svoji praxi, ale zdůrazňuje důležitost soužití v komunitě, zodpovědnosti a podpory ostatním. „In a monastery, we try to act in responsible ways so as not to intentionally cause anyone to suffer. We’re here to encourage each other towards moral responsibility, co-operation, kindness and compassion. That’s our intention. Sometimes we get lost – we blow up at each other, or we do things that aren’t very nice – but that’s not our intention; these are heedless moments. I conduct myself in a moral way not only for my own benefit, for my own practice, but out of respect for you and the Sangha, for the community around us: to be someone who lives within the restraints of moral precepts.“101
4 Meditace
Nejprve se pokusíme vymezit pojem meditace vztahující se k buddhismu. Mahá-satipatthána-sutta pojednává o postoji vhodnému k meditaci a jejích předmětech: „Tu, mnichové, mnich odebrav se do lesa, k patě stromu nebo na volné prostranství, usedne se zkříženýma nohama, se vzpřímeným tělem a se zbystřeným uvědoměním. Takto vědomě vdechuje a vědomě vydechuje.“102 Přibližme názorněji předměty meditace. „The Maha Satipatthana Sutta […] is a good example of the practice of the four kinds of ´mindfulness´ – of body, sensations, thoughts, and mind objects.“103
Formálně je meditace zařazena do rámce čtvrté ušlechtilé pravdy; v rámci osmičlenné stezky pod body: pravé úsilí, pravá bělost a pravá soustředěnost. Při této příležitosti je užitečné poznamenat, že meditace v praktikování Buddhovy nauky není cílem, nýbrž pouze prostředkem na buddhistické stezce. Cílem této stezky, jak již víme, je ustání nenávisti, chtivosti a zaslepenosti.
Adžán Sumédhó vymezuje meditaci tímto způsobem: „In the awakening process of meditation, we are bringing awareness to the condition of the mind here and now just by being aware of this sense of ´I am, I am not´. Contemplate the feeling of pain or pleasure – and any memories, thoughts and opinions – as impermanent, anicca. How many of you spent the day really investigating this in every possible way while sitting, standing or lying down? Investigate what you see with your eye, hear with your ear, taste with your tongue, smell with your nose, feel and experience with your body and think with your mind.“104
Meditace člověku umožňuje nahlédnout věci takové, jaké ve skutečnosti jsou, ve své přirozené podobě, prožívat právě probíhající okamžik. „When in full control of desire and ´thirst´ in the present moment, one sees things as they really are in the present, with penetrating knowledge that they are impermanent (anicca), unsatisfactory (dukkha) and without self (anatta).“105
Nejzákladnějším předmětem meditace je pozorování dechu, resp. nádechu a výdechu. Dech názorně ilustruje pomíjivost (vše, co vzniká, také zaniká, jde tedy o nestálost jevů), zároveň pozorování dechu pomáhá jedinci uvést mysl do klidného stavu a cvičit se v bdělosti.106 „The way of mindfulness is, however, always appropriate to the time and the place, to the way things are in their good and bad aspects. Then suffering isn’t dependent on the world being good or bad, but on how willing we are to use wisdom in this present moment.“107
Uveďme poznámku o záležitosti týkající se rozvažování nad pomíjivostí těla a o chápání smrti. Rozvažování nad těmito jevy by mělo tvořit součást každodenního života člověka. Stejně tak jako k životu patří radost, náleží k němu i strast a smrt. Již v první ušlechtilé pravdě108 je přímo vyjádřen vztah k tělesnosti a smrti, které vytváří svoji povahou strast, jež je v neširším pohledu ve světě všudypřítomná. Buddhova nauka se zabývá povahou světa a v něm vznikajících a zanikajících jevů, ve třech charakteristikách: ne-já, nestálost a strast (lze ji chápat jako nemožnost nalézt trvalé uspokojení ve vnějších aspektech života). Takto by měl rozvažující člověk uvažovat i o svém těle, jež je nedílnou součástí tohoto světa. Nemoc, stáří a smrt se nevyhne nikomu z nás, nemá význam věřit něčemu jinému. Proto je užitečné tyto skutečnosti dostatečně a s moudrostí pochopit a otevřít se jim. Pochopit věci tak, jak ve skutečnosti jsou, ve své přirozené povaze.
Adžán Sumédhó poukazuje na fakt, že pro některé lidi se meditace jeví jako nuda, tudíž neuspokojenost. „One problem with meditation is that many people find it boring. People get bored with emptiness. They want to fill up emptiness with something. So recognize that even when the mind is quite empty, the desires and habits are still there, and they will come and want to do something interesting.“109 Zajímavou zkušenost jsem získala v rozhovoru s anagárikou Mariette, kdy na moji otázku týkající se možnosti, že lidé mohou meditaci chápat jako něco nudného, odpověděla v tom smyslu, že pozorováním svého dechu se člověk nikdy nemůže nudit.
Jak jsme viděli, provádění meditace není omezeno pouze na klášterní prostředí (na vymezený prostor), dokonce není ani závislá na časovém vymezení (pouze ranní a večerní meditace). Je možno ji uskutečňovat kdekoliv a kdykoliv. Tehdy se meditace stane nezbytnou součástí každodenního života. „Being a monk doesn’t mean anything if you don’t practise. If you really understand the practice of Dhamma then no matter what position or profession you hold in life, be it a teacher, doctor, civil servant or whatever, you can practice the Dhamma every minute of the day.“110
Na tomto místě poznamenejme, že ani klášternímu prostředí se strast nevyhýbá. Adžán Sumédhó říká, že i v klášteře někteří jedinci trpí, a vysvětluje, proč tomu tak je. „In our daily life here at Amaravati, we notice when we are suffering. We can blame it on the weather, on the people or on something else, but that’s not the point – because even if someone is treating us badly, that’s just the way the world is. Sometimes people treat us well, sometimes they treat us badly because of this worldly concern for conditions; but the suffering is something we create.“111
Slovy Adžána Čá o podstatě meditační praxe uzavřeme tuto kapitolu. „Most people still don’t know the essence of meditation practice. They think that walking meditation, sitting meditation and listening to Dhamma talks are the practice. That’s true, but these are only the outer forms of practice. The real practice takes place when the mind encounters a sense object. That’s the place to practice, where sense contact occurs. When people say things we don’t like there is resentment, if they say things we like we experience pleasure. Now this is the place to practice. How are we going to practice with these things? This is the crucial point. If we just run around chasing after happiness and running away from suffering all the time we can practice until the day we die and never see the Dhamma. This is useless. When pleasure and pain arise how are we going to use the Dhamma to be free of them? This is the point of practice.“112
Rejstřík:
1 Získáno z rozhovoru se Sister Santačittá během pobytu.
2 Z důvodu dlouhého názvu bude dále uváděna jen zkratka ABM.
3 Alms round znamená almužní obchůzka mnichů či mnišek, za účelem přijmout darované jídlo.
4 Nejčastěji do nedalekého města Berkhamsted.
5 Fišer, I.: Filosofická koncepce nejstaršího buddhismu. DharmaGaia. Praha 1992, s. 8
6 Nárada, M. T.: Buddha a jeho učení. Votobia 1998, s. 43
7 Fišer, I.: Cit. dílo. 1992, s.15
8 Nárada, M. T.: Cit. dílo. 1998, s. 45
9 Werner, K.: Dhammapadam, cesta k pravdě. Odeon 1992, s. 68
10 Tamtéž, s. 86
11 Nárada, M. T.: Cit. dílo. 1998, s. 47
12 Fišer, I.: Cit. dílo. 1992, s. 11
13 Sumedho, A.: Osvobození mysli. Nakladatelství Stratos. Praha 1995, s. 13
14 Nárada, M. T.: Cit. dílo. 1998, s. 15
15 Fišer, I.: Cit. dílo. 1992, s. 12
16 Nárada, M. T.: Cit. dílo. 1998, s. 11
17 Fišer, I.: Cit. dílo. 1992, s. 12
18 Fišer, I.: Cit. dílo. 1992, s. 12
19 Sumedho, A.: Cit. dílo.1995, s. 7
20 Sumedho, A.: Osvobození mysli.s. 33
21 Tamtéž, s. 8
22 Chanting Book. Amaravati Publications 1987, s. 61
23 Ajahn Sumedho: Cittaviveka. Amaravati Publications 1992, s. 75 –76
24 Adžán Sumedho. Cit. dílo. 1995, s. 86
25 Nárada, M.T. Cit. dílo.1998, s. 191
26 www.accesstoinsight.org
27 Tambiach, S. J. Buddhism and the spirit cults in north-east Thailand. Cambridge University Press 1970, s. 87
28 Ajahn Sumedho: The Way It Is. Amaravati Publications 1991, s. 120
29 An Outline of Buddhism. Amaravati Publications 1996
30 www.accesstoinsight.org/canon/index.html
31 Adžán Čá, Tiché lesní jezírko. ADA 1994, s. 74.
32 Adžán Sumedho: Osvobození mysli. s. 53
33 ´Adžán´ znamená thajsky učitel, užívá se k oslovení mnicha, který strávil v mnišském rouchu již 10 let. Do té doby se mnich oslovuje ´ctihodný´ (Venerable).
34 Organizace, založená v 50. letech 20. století ve Velké Británii, si kladla za cíl založit v této zemi buddhistický klášter.
35 Uvedené informace převzaty z úvodu knihy: Čá, A.: Jak chutná svoboda. s. 3-5 a z knihy Sumedho, A.:: Cittaviveka, s.13 – 26. Pálijské slovo ´cittaviveka´ znamená ´the mind of non-attachment´, Sumedho, A.: Cittaviveka. s. 9
36 Opening the Doors to the Deathless, Amaravati Publications 1999, s. 4
37 Jedná se o překonání žádostivosti, utrpení, těžko pochopitelný stav, kterému nelze porozumět intelektem. Viz Nárada, M.T.: Cit. dílo. 1998, s.352 – 353
38 Pořádají se zde meditation retreats, meditation workshops, family camps.
39 Opening the Doors to the Deathless. Amaravati Publications 1999, s. 2
40 Samozřejmě „ti druzí“ jsou odlišní pouze v relativním smyslu, neboť v nejširším a nejhlubším významu je lidská podstata společná všem lidem, založená na fyzickém těle, utrpení, radosti a smrti. Buddhova nauka je poplatná lidem žijících před 2500 lety, stejně jako dnešním lidem, kteří se v tomto ohledu od nich vůbec neliší.
41 Ajahn Sumedho hovoří o „skutečnosti“ (the way it is).
42 Získáno z Dhamma talk – Ajahn Candasiri: Reflecting on Kindness. 15.8. 2000, zdroj přepisu je magnetofonový pásek.
43 Viz kapitola „Meditace“.
44 Pro tento případ je vymezena parkovací plocha přímo na pozemku kláštera.
45 Jedná se o město Berkhamsted.
46 Zajímavá zkušenost se naskytla při hledání správné cesty do ABM.
47 Viz plánek kláštera v příloze.
48 V rozhovoru se Venerable Dhammanando zmínil o plánu rozšíření pozemku ABM. V souvislosti s narůstající potřebou zvětšení soukromého prostoru pro členy Sanghy, Sangha usiluje o prodloužení pozemku. Vlastník nejbližšího pole u pozemku kláštera ovšem nejeví zájem o potřeby kláštera a trvá na prodeji celého pole, ne pouze jeho části, jak by uvítala Sangha.
49 Stúpa byla původně určená k zanechání tělesných pozůstatků, poté se stala náboženským symbolem.
50 Sedí se na čtvercové nízké matraci a polštářku.
51 Viz ABM leaflet.
52 Pozorovala jsem, že mnišky hlavním vchodem na společné meditace nechodily.
53 Zanechávají se zde mrtvá těla, pokud zemře někdo přímo z kláštera nebo příbuzní laiků.
54 Mandala představuje obraz, který je vhodným objektem k meditaci.
55 Nedělní Dhamma talks Ajahna Sumedha se konají pouze v letní sezóně.
56 Vyobrazeni jsou Adžán Čá, Adžán Sumédhó s thajským králem, Adžán Man – mnich, který společně se svým učitelem založil thajskou lesní tradici.
57 Tyto emoce se mohou projevovat v rozhovorech či pokud hladový člověk pohlédne na jídlo, ale také při spolupráci na přípravě oběda.
58 Trvale v klášteře žije žena pracující v kanceláři a žena pracující v kuchyni, dále pak zahradník.
59 Dotazník obsahuje otázky typu: „Have you practised meditation before? Have you any physical difficulties or medical condition that would be helpful for us to know about? Are there any particular skills which you could offer during our working meditation periods?“ Poslední otázka se týká pracovní činnosti, kterou je možno považovat za součást meditační praxe.
60 Toto setkání pořádá některý ze stálých mnichů, mnišek nebo přijede laický učitel meditace. Zahrnuje uvedení do praktikování meditace, slovem vedená meditace v sedě, možnost praktikovat meditaci v chůzi a nakonec nezbytné dotazy.
61 Práce, příprava jídla, formální meditace, apod.
62 Mnišky se několikrát v průběhu roku rozhodnou provádět ranní meditaci odděleně od mnichů, za účelem hlubšího upevnění komunity mnišek.
63 Význam recitování v jazyce páli spočívá v uchování původního ducha nauky, aby se toto učení příliš nepřekroutilo, také kvůli historické kontinuitě, a v neposlední řadě to spojuje théravádové země (např. Thajsko, Barma, Srí Lanka).
64 Viz kapitola „Meditace“.
65 Obcházely celý okruh nebo si vybraly jednu z vyšlapaných meditačních cestiček.
66 Viz ukázky v příloze.
67 Appelbaum, H. The Concept of Work. Ancient medieval and modern. Albany State University of N. Y. Press 1992, s. 202
68 Pro práci na přípravě oběda se více upřednostňovali lidé s krátkodobým pobytem (těm, kteří zůstávali delší dobu, byla přidělována práce, ve které mohli pokračovat několik dní), ale nebylo to pravidlem.
69 Někdo přečetl inspirativní úryvek z knihy nebo vyprávěl příběh ze zkušenosti, jiný zvolil průběh meditace v podobě stání se zavřenýma očima. Každá kitchen puja zahrnovala recitaci, ovlivněná též individuálním výběrem.
70 V klášteře se uplatňuje tradiční zákaz konzumování mléka živočišného původu v odpoledních hodinách, neboť se považuje za jídlo. Odpoledne se tedy podává pouze sojové mléko nebo coffee mate.
71 Budova, ve které je místnost určená pro návštěvy, nejrůznější setkávání, bhikkhu meeting, apod.
72 Např. se řešilo časté bouchání dveřmi v této budově, které rušilo přítomné jedince. Následující den po tomto setkání byla u spolubydlících patrná pozitivní změna ve způsobu zavírání dveří, ale pro některé netrvala dlouho.
73 Toto uspořádání se do značné míry liší od tradičního uspořádání v thajských klášterech, kde jsou před oltářem vymezené pouze vertikální řady, vpředu sedí mniši, za nimi mnišky a nakonec laici.
74 Ukázka recitace uvedena v příloze: Ukázky textů.
75 Čá, A.: Tiché lesní jezírko. ADA. Praha 1994, s. 98
Uvedu osobní zkušenost získanou z pozorování během pobytu: žena z Thajska při ranním uklízení obývacího pokoje v Karunasom se ukláněla před odchodem z této místnosti i po příchodu za několik minut. V našich očích se může jednat o nezvykle a přehnaně projevenou úctu, ale z pozice aktéra se jedná o přirozený projev úcty, vytvářený již od dětství.
76 Observance Day, jedná se o čtyři měsíční fáze, tradičně vymezené podle lunárního kalendáře.
77 Např. o soužití lidí v klášteře, o ustanovení bdělosti v mysli během dne. Tato řeč se mohla stát inspirací pro přítomné jedince ve smyslu impulsu ke kontemplativnímu rozjímání.
78 Tyto suroviny se považují za povzbuzující prostředky, které Sangha může odpoledne přijímat.
79 Záleží na osobním záměru, s jakým jedinec k těmto pravidlům přistupuje.
80 Sumedho, A.: Cittaviveka. Amaravati Publications 1992, s. 78
81 Tambiach, S. J.: Cit. dílo. s. 89
82 Jedná se o čtyři fáze měsíce a toto vymezení pochází z tradičního pojetí kalendáře.
83 Výjimku tvoří laici, kteří v ABM žijí trvale: úřednice, zahradník a pomocnice v kuchyni.
84 Sumedho, A.: Cit. dílo. 1992, s. 75
85 Pro osobní potřeby nebo např. při nakupování potravin pro celou Sanghu, v případě nedostatku potravinových surovin.
86 V rozhovoru mi anagáriká Mariette sdělila, že mnišky nemají předstupeň jako mniši (noviciát), tedy anagáriká se po dvou letech stane rovnou mniškou, což je to velký skok a výrazná změna. Dále uvedla, že osobně dodržuje navíc některá pravidla, např. jídlo jí pouze v sále, i když by si mohla vzít, co nesnědla, do svého pokoje a dojíst je později, samozřejmě do vymezené doby.
87 Tambiach, S.J.: Cit. dílo. 1970. s. 90
88 Tamtéž, s. 90. Gold and silver v dnešní době obecně zahrnují peníze.
89 Tamtéž, s. 90
90 Tamtéž, s. 5
91 Pokud k přestupku dojde, což se samozřejmě může stát, mnich (nebo mniška) se zpovídá, přiznává své přestupky druhému mnichovi, tento akt se děje před recitováním Pátimokkhy v den upósatha.
92 K tomuto poznání jsem došla při doprovázení mnicha do nedalekého města.
93 Z pozorování vyplynulo poznání o důležitosti opata pro klášterní komunitu. Během pobytu byl opat dva týdny nepřítomen a v této době byla patrná jistá změna v chodu komunity, ne však velkého rozsahu. Ranní a večerní meditace se zúčastňovalo mnohem méně jedinců, převážně mniši na ranní meditaci.
94 Pro upřesnění počtu jednotlivých pozic uveďme názorný příklad. Během mého pobytu Sangha zahrnovala: 11 mnichů, 6 mnišek, 2 novice, 2 anagáriky a 5 anagárik.
95 Uvedené možnosti týkající se změny pobytu se také projevily v mé přítomnosti, např. anagárika (shodou okolností z České republiky) právě ukončil svůj sedmiměsíční pobyt, anagáriká se vrátila zpět do Thajska, mniška se vrátila z pobytu v klášteře Cittaviveka, dokonce jeden mnich odložil roucho (disrobed).
96 Nahodilost se během každodenního života vyskytuje zřídka, neboť vnější struktura uspořádání dne je stabilní. Nicméně tato nahodilost se nejvýstižněji projevuje tím, že jedinci nevědí, jací hosté přijedou a v jakém čase.
97 Např. proč sedět na židli, je-li možnost sedět na zemi, proč nejít jako první k obědu, je-li možnost jít poslední, proč si nevzít více jídla, je-li možnost vzít si méně, zde bychom mohli pokračovat ve vymezení dalších a dalších omezení.
98 Samozřejmě jsem věděla, že člověk v rouchu nesmí být o samotě s jedincem opačného pohlaví. Jednoho odpoledne jsem navštívila chrám, kde jsem uviděla meditovat samotného mnicha. Ihned se mi vybavilo toto omezení a raději jsem odešla. Poté jsem se na upřesnění zeptala guest nun a dozvěděla jsem se, že tady v klášteře je možné, aby mnich nebo mniška byla o samotě v přítomnosti jedince opačného pohlaví, ale pouze na veřejných místech, kam může kdykoliv někdo přijít.
99 Wijayaratna, M.: Buddhist Monastic Life. Cambridge University Press 1990, s.96
100 Tamtéž, s. 97
101 Sumedho, A.: The Way It Is. 1991, s. 52
102 Nyanaponika, T.: Jádro buddhistické meditace. DharmaGaia 1995, s. 138
Takto je stručně nastíněná formální pozice těla a postoj mysli. Uplatňují se i jiné pozice, ve stoje, chůzi apod.
103 Tambiach, S.J.: Buddhism and the spirit cults in north-east Thailand. Cambridge University Press 1970, s. 116)
104 Sumedho, A.: The Way It Is. Amaravati Publications 1991, s.16
105 Wijayaratna, M.: Buddhist Monastic Life. Cambridge University Press 1990, s.114 -115
106 S případnými problémy, nejasnostmi či pochybnostmi ve své meditační praxi, a nejenom v ní, je pro jedince v klášteře možnost osobní konzultace se členy Sanghy.
107 Sumedho, A.: The Way It Is. 1991, s. 57
108 Viz kapitola „Buddhova nauka“
109 Tamtéž, s. 75
110 Chah, A.: Living Dhamma. Karusapa Press Bkk 1992, s. 60
111 Sumedho, A.: The Way It Is. 1991, s. 52. Tyto strasti si se týkají také věcí jako je brzké vstávání, pocit hladu, tělesné bolesti při dlouhém meditačním sezení. Ale rovněž jsou to strasti, které si sami jedinci vytvářejí, ať již svojí nevědomostí či mentální připoutaností k daným jevům