Jack London: Aljaška

LÁSKA K ŽIVOTU

Tak tohle nakonec ze všeho zbude —
žili a kostky vrhali:
Až potud hra výhrou bude,
ač zlato z kostek zmrhali.

S bolestí se belhali s břehu dolů a najednou ten první z obou mužů zavrávoral mezi balvany, nepravidelně tu rozsetými. Byli unavení a zesláblí, v obličeji měli ztrhaný výraz oné trpělivosti, jež se objevuje po strázních snášených příliš dlouho. Nesli těžký náklad ranců svinutých v pokrývkách a zavěšených řemeny na ramena. Řemínky na hlavě, zkřížené napříč čelem, pomáhaly nadnášet břímě. Oba měli kulovnici. Kráčeli shrbeni, s rameny silně ohnutými dopředu, s hlavou ještě víc předkloněnou a s očima upřenýma do země.
„Mít aspoň tak dvě ze všech těch patron, co ležej tam v tom našem skládku," prohodil druhý muž.
Hlas mu zněl chmurně a zcela bezvýrazně. Promluvil bez nadšení; a muž vpředu, kulhaje do mléčného proudu, pěnícího se přes balvany, ani neodpověděl a šel dál.
Druhý kráčel prvnímu v patách. Nezuli se, ačkoli voda byla studená jako led — tak studená, že je z ní bolely kotníky a nohy jim otupěly. Na některých místech se jim voda řítila až ke kolenům a oba potácivě hledali místo na pevné došlápnutí.
Člověk kráčející vzadu sklouzl na hladkém balvanu a málem upadl, avšak s vypětím všech sil si znovu zajistil rovnováhu a současně vyrazil ostrý výkřik bolesti. Vypadal, jako by omdléval nebo dostával závrať, a jak se motal, vztáhl volnou ruku, jako by se pokoušel zachytit se nějaké opory ve vzduchu. Když se uklidnil a upevnil svůj postoj, vykročil vpřed, ale znovu se zapotácel a znovu málem upadl. Potom stanul v klidu a díval se za svým společníkem, který se ani neohlédl.
Tiše tam stál plnou minutu, jako by se v duchu sám se sebou přel, Konečně zavolal:
„Hej, Bille! Vymkl jsem si kotník."
Bili se potácel dál mléčnou vodou. Neohlédl se. Člověk se díval za ním, jak odchází, a třebaže jeho obličej zůstával bezvýrazný jako dřív, oči měl jako poraněný jelen.
Ten druhý kulhal vzhůru na protější břeh a šel rovnou dál, aniž se ohlédl. Člověk stojící v proudu vody za ním hleděl. Rty se mu maličko chvěly, až se hrubé, pocuchané hnědé vousy na nich viditelně roztřásly. Dokonce mu jazyk vyklouzl, aby navlhčil rty.
„Bille!" volal.
Ve výkřiku znělo doprošování silného muže v úzkostech. Bili však hlavu neobrátil. Člověk se díval, jak odchází, jak směšně kulhá a dere se klopýtavým krokem vpřed a vzhůru strání k nevýraznému obrysu nízkého pahorku. Díval se za ním, až přešel hřeben a zmizel. Potom člověk odvrátil oči a rozhlédl se do kruhu po světě, který mu zůstal, když Bili odešel.
Nízko nad obzorem přidušeně plálo kalné slunce, skoro zakryté beztvarými mlhami a výpary, které budily dojem množství a hustoty, avšak bez postižitelných obrysů. Muž vytáhl z kapsy hodinky a spočinul vahou těla na jedné noze. Byly čtyři hodiny, a protože se roční doba blížila konci července nebo začátku srpna — neznal přesné datum, mohl jen odhadovat v mezích týdne až čtrnácti dnů — věděl, že slunce leží zhruba na severozápadě. Pohlédl k jihu a uvědomil si, že za těmi bezútěšnými pahorky leží Velké medvědí jezero; právě tak věděl, že v tom směru protíná kanadskou pustinu polární kruh svou přísnou a výhružnou čarou. Říčka, v níž stál, byla přítokem Měděné řeky, která se opět stáčela na sever a vlévala se do Korunovačního zálivu v Severním ledovém moři. Ještě nikdy tam nebyl, viděl to však jednou na mapě Společnosti Hudsoňova zálivu.
Znovu obhlédl zrakem celý okruh světa okolo sebe. Byla to neradostná podívaná. Kolem dokola pokojný obzor. Všechny kopce byly nízké. Nebylo tu stromů, ani keřů, ani trávy — nic než nesmírná a strašná pustina, z níž mu brzy zasvitlo v očích strachem.
„Bille!" zašeptal. A ještě jednou: „Bille!"
Nahrbil se vprostřed proudu mléčné vody, jako by se na něj ta nesmírnost tiskla neodolatelnou silou, jako by ho surově drtila svou lhostejnou hrůzou. Roztřásl se jako v zimničném záchvatu, až mu puška vypadla z ruky a šplouchla do vody. To ho vzpamatovalo. Potlačil strach, vzmužil se, a tápaje rukama ve vodě, našel opět svou zbraň. Nadhodil si ranec víc k levému rameni, aby ubral co nejvíc váhy ze strany poraněného kotníku. Potom pomalu a opatrně vykročil k druhému břehu, kroutě se bolestí.
Nezastavoval se. Se šíleným zoufalstvím, nedbaje bolesti, spěchal vzhůru po stráni na hřeben pahorku, za nímž zmizel jeho druh — daleko podivnější, nepřirozenější a směšnější než ten kulhající, škubavě kráčející jeho přítel. S vrcholu však uviděl jen mělké údolí, zbavené všeho života. Znovu se dal do boje proti strachu, přemohl jej, nadhodil si ranec ještě dál k levému rameni, předklonil se poněkud bokem a vydal se dolů se stráně.
Dno údolí bylo prosáklé vodou, kterou zde mech udržoval jako mycí houba na samém povrchu. Vystřikovala mu pod nohama na každém kroku, a pokaždé když zdvíhal nohu, zazněl prudký mlaskavý zvuk, jak mokrý mech neochotně pouštěl, co sevřel, člověk si razil cestu od křoviska ke křovisku, šel po stopě svého druha hned podél, hned napříč hranám skalisk, jež vyrážely z moře mechů jako ostrůvky.
Ačkoli byl sám, nebyl ztracen. Věděl, že nakonec dorazí k místu, kde ve výběžku kraje, zvaném v domorodém jazyce tiČiničilí, to jest „země klacíků", obklopují břehy malého jezera odumřelé a zakrslé borovičky á smrčky. A do toho jezera se vlévá říčka, jejíž voda není mléčná. Na jejích březích rostou sítiny — to si dobře pamatoval — ale žádné stromy. Půjde dál proti jejímu proudu až tam, kde se ztrácí u svých pramenů na rozvodí. Překročí to rozvodí k pramenům jiné říčky, plynoucí na západ, půjde podle jejího toku k ústí do řeky Dease, kde najde ukrytý skládek pod převrácenou loďkou, zajištěnou mnoha nakupenými kameny. A v tom skládku najde střelivo do své prázdné pušky, udice a vlasce a malou síť — všechny potřeby na zabíjení a chytání živočichů k jídlu. Najde tam také mouku — pravda, nebude jí mnoho — kousek slaniny a trochu fazolí.
Bili tam na něho bude čekat a potom spolu budou pádlovat dolů kjihu po řece Dease a na Velké medvědí jezero. A jezero přepádlují směrem na jih, stále na jih, až se dostanou na řeku Mackenzie. A na jih, pořád ještě na jih budou spěchat a zima se marně požene za nimi, ledový škraloup se bude tvořit na tichých zátočinách, dny budou stále chladnější a ostřejší, stále na jih potáhnou až do některé vyhřáté stanice Společnosti Hudsonova zálivu, kde je hojnost vzrostlého stromoví a jídla bez konce.
Takové měl člověk myšlenky, jak se dral vpřed. Avšak stejně usilovně, jako se namáhal tělesně, namáhal se i duševně, snaže se dojít v myšlenkách k závěru, že ho Bili neopustil, že na něho Bili určitě u skládku počká. Musil se k takovému závěru promyslit, neboť jinak by nemělo smyslu namáhat se a byl by si lehl a zemřel. A jak se slunce pomalu sklánělo k severozápadu, procházel mnohokrát znovu a znovu každým jednotlivým metrem svého a Billova úprku na jih před nastupující zimou. A těšil se představou jídla ve skládku a jídla ve stanici Společnosti Hudsonova zálivu, těšil se jí znovu a znovu. Nejedl již celé dva dny a po dobu mnohem delší jedl daleko méně, než by potřeboval. Často se zastavoval a sbíral bledé bobulky severské brusiny, vkládal je do úst, žvýkal je a polykal. Bobulka arktické brusiny je pouhé semínko, chutná ostře a trpce. Člověk věděl, že v bobulkách není ani špetka výživnosti, ale žvýkal je trpělivě, s nadějí, jež překonává znalost a pohrdá zkušeností.
V devět hodin zakopl o hranu skály a ze svrchované únavy a slabosti se zapotácel a padl. Nějakou chvíli zůstal ležet na boku, ani se nepohnul. Potom se zbavil řemení rance, neobratně se zdvíhal, až si sedl. Nebylo dosud tma a v prodlévavém soumraku hmatal okolo sebe mezi balvany, hledaje trsy suchého mechu. Když si jich nahrabal hromadu, rozdělal oheň, na který postavil plecháč s vodou na vaření.
Rozbalil ranec a ze všeho nejdřív přepočítal své zápalky. Bylo jich šedesát sedm. Přepočítal je pro jistotu třikrát. Rozdělil je na několik hromádek, zabalil každou zvlášť do voskovaného papíru a uschoval jednu do svého prázdného váčku na tabák, druhou za vnitřní obrubu pomačkaného klobouku, třetí pod košili na prsa. Když to dokončil, přepadla ho panika a on všechny zápalky rozbalil a znovu je přepočítal. Bylo jich šedesát sedm.
Usušil si u ohně mokrou obuv. Mokasíny měl rozedrané na kusy a prosáklé vodou. Ponožky, zrobené z kusů pokrývek, byly místy naskrz proděravělé a nohy měl odřené a zkrvavené. Kotník si důkladně prohlédl, škubavě ho v něm bolelo. Naběhl mu do velikosti kolena. Z jedné pokrývky odtrhl dlouhý pruh a pevně jím kotník stáhl. Natrhal další pruhy a ovázal si jimi nohy tak, aby obal sloužil za ponožky i za mokasíny. Potom vypil plecháč vroucí vody, natáhl hodinky a zalezl do pokrývek.
Spal jako zabitý. Krátká doba tmy okolo půlnoci nastala a přešla. Na severovýchodě vyšlo slunce, aspoň odtamtud začalo svítat, neboť slunce bylo ukryto šedými mraky.
V šest hodin se probudil v klidné poloze na zádech. Upřeně se zahleděl přímo vzhůru do šedé oblohy a uvědomoval si, že má hlad. Jak se převrátil na loket, vylekalo ho hlasité odfrknutí a uviděl sobího býka, zírajícího na něj s čilou zvědavostí. Zvíře bylo vzdáleno jen asi patnáct metrů a člověku ihned vyskočila v mysli představa vůně sobího řízku, syčícího a smažícího se nad ohněm. Bezděčně sáhl po prázdné pušce, vzal soba na mušku a stiskl spoušť. Býk odfrkl a odskočil, dusal a rachotil kopyty, jak prchal po hranách balvanů.
Muž zaklel a odhodil prázdnou pušku. Hlasitě zasténal, když se začal těžce sbírat a zdvíhat na nohy. Byl to úkol zdlouhavý a nesnadný. Klouby měl jako zrezivělé závěsy. Pohybovaly se v ložiscích ztuha, s přílišným třením, a každé ohnutí a narovnání dokázal jen s úplným vypětím vůle. Když se konečně dostal na nohy, potřeboval ještě asi minutu, než se tak narovnal, aby stál skutečně zpříma jako člověk.
Pomaloučku vystoupil na nízký pahorek a rozhlédl se kol dokola. Nebylo tu stromů ani keřů, nic než šedivé moře mechu, které sotva stačily zpestřit šedivé balvany, sedává jezírka a stejně šedavé potůčky. Obloha byla šedivá. Nebylo slunce, ani zdání po slunci. Neměl ponětí, kterým směrem leží sever, a zapomněl již, kudy sem včera večer přišel. Nezbloudil však. To věděl. Brzy dorazí do „země klacíků". Vyciťoval, že ta končina leží kdesi vlevo a nedaleko — možná, že již za tím nejbližším nízkým pahorkem.
Vrátil se sbalit si ranec na cestu. Ubezpečil se, že neztratil své tři oddělené balíčky zápalek, ale nezdržoval se již přepočítáváním. Prodléval však, uvažuje nad naplněným a stlačeným váčkem z losí kůže. Nebyl velký. Obě ruce ho stačily zcela zakrýt. Věděl, že váží skoro sedm kilogramů — tolik jako všechno ostatní jeho břímě dohromady — a to mu dělalo starost. Nakonec jej odložil stranou a stáčel si ranec. Zarazil se a upřeně zíral na ten stlačený váček z losí kůže. Sebral ho se spěchem a se zlostnou vyzývavostí se rozhlédl, jako by ho ta pustina chtěla o váček oloupit, a když vstal na nohy, aby se potácel dál do nového dne, váček v ranci na zádech měl.
Ubíral se vlevo, zastavuje se tu a tam, aby snědl nějaké arktické brusiny. Kotník mu ztuhl, muž teď kulhal ještě znatelněji, ale bolest zranění nebyla ničím v porovnání s bolestí v žaludku. Hlad ho svíral jako ostré kleště. Hlodal a hlodal, až člověk již nemohl myslit na udržení stálého směru, vedoucího do země klacíků". Bobulky brusin nijak nezmírňovaly hlodání a jazyk a patro ho pálily od jejich dráždivé štiplavosti.
Přišel do údolí, kde rousní skřemenáči vzlétali s frkotem letek z úkrytů za balvany a v brusiní. Vykřikovali při tom své ,,krakrakratc. Házel po nich kamením, ale nepodařilo se mu žádného zasáhnout. Odložil ranec na zem a plížil se za nimi, jako se kočka plíží za vrabcem. Ostré kamení mu rozdíralo nohavice, až za ním kolena zanechávala krvavou stopu; avšak tato bolest se ztrácela v bolesti z hladu. Plazil se po mokrém mechu, promáčel si oblek a tělo si zastudil do mrazivého chvění ; ani o tom však nevěděl, tak horečně se hnal za potravou. A skřemenáči stále vzlétali, vždy znovu mu odfrčeli před očima, až mu jejich ,,krakrakra" připadalo jako výsměch a on je proklínal a křičel za nimi, napodobuje jejich vlastní výkřik.
Jednou se připlazil na ptáka zřejmě spícího. Neviděl ho, dokud mu skřemenáč ze skalního hnízda nevyletěl přímo do tváře. Hmátl po něm stejně náhle a zprudka, jako skřemenáč vzlétl. Zůstala mu v ruce tři brka ocasu. Jak se díval za odlétajícím skřemenáčem, pocítil k němu nenávist, jako by mu pták způsobil nějakou strašlivou křivdu. Potom se vrátil a vzal svůj ranec zas na ramena.
Jak den pokračoval, přicházel člověk do údolí nebo do úpadů ještě bohatších na lovnou zvěř. Stádo sobů prošlo okolo, bylo jich víc než dvacet kusů v šíleně mučivé blízkosti na pohodlný dostřel. Pocítil bláznivou touhu rozběhnout se za nimi, jistotu, že by je dokázal uštvat. Přiblížila se k němu černá liška s uloveným skřemenáčem v tlamě, člověk vzkřikl. Byl to děsivý výkřik, ale liška, v strachu prchající, skřemenáče neupustila.
Pozdě odpoledne šel po potoce, vinoucím svou vápenatě mléčnou vodu řídkými záhony sítin. Bral ostré traviny blízko u kořene do prstů a vytahoval cosi, co se podobalo mladému klíčku cibulky. Nebylo to větší než šindelák. Bylo to křehké a zabořil do toho zuby s chřupnutím, jež znělo příjemným příslibem jídla. Ale tkáň kořínků byla tuhá. Skládala se ze šlachovitě houževnatých vláken, prosáklých vodou jako ty bobulky brusin, a právě tak postrádala výživný obsah. Odhodil ranec a vlezl do sítin po rukou a po kolenou, hryzal a žvýkal jako býložravé zvíře.
Byl velmi unaven a často se mu chtělo odpočívat, lehnout si a usnout; avšak stále ho to hnalo dál, ani ne tak touha dostat se do „země klacíků", jako spíše jen hlad. Prozkoumával malé rybníčky, nenajdeli v nich žáby, hrabal se nehty v zemi, hledaje červy, třebaže dobře věděl, že ani žáby ani červi se tak daleko na severu nevyskytují.
Nahlížel do každé louže, a vždy marně, až potom na začátku dlouhého soumraku objevil v takové nevelké louži ojedinělou rybku velikosti střevíc* Vrazil paži do vody až po rameno, ale rybka mu unikla. Sáhl po ní oběma rukama a rozvířil mléčné bahno u dna. Byl tak rozčilen, že do louže spadl a zmáčel se po pás. Potom už byla voda příliš zbahnělá, takže rybku neviděl a musil vyčkat, až se bahno usadí.
Začal lovit znovu, až vodu opětně zkalil. Nemohl však čekat. Odepjal plecháč od rance a začal nabírat a vylévat vodu z louže. Z počátku vyléval ztřeštěně, postříkal se a vodu odhazoval tak blízko, že stékala zpátky do louže. Pracoval tedy pozorněji, snažil se zachovat klid, ačkoli mu srdce prudce bušilo v hrudi a ruce se mu třásly. Za půl hodiny byla tůňka takřka suchá. Ani plecháč vody v ní nezůstal. A ryba tam nebyla. Objevil skrytou skulinu mezi kameny, jíž ryba unikla do sousední tůňky, tak velké, že by z ní vodu nevybral ani za noc a den práce. Kdyby byl o skulině věděl, mohl ji hned na začátku kamenem ucpat a měl by teď rybu.
Tak uvažoval a zhroutil se a klesl na mokrou zem. Nejprve plakal tiše, nezvučně, jaksi sám k sobě, potom se rozplakal hlasitě na celou nelítostnou pustinu, která ho obklopovala kol dokola; a ještě dlouho potom se otřásal prudkými, suchými vzlyky.
Rozdělal oheň a zahřál se tím, že vypil několik litrů horké vody, a utábořil se na noc u hrany skály podobně jako předešlého večera. Nakonec se ještě podíval, zda si uchoval zápalky suché, a natáhl hodinky. Pokrývky měl mokré a lepkavě špinavé. V kotníku mu škubalo bolestí. Avšak uvědomoval si jen to, že má hlad, a v neklidném spánku snil o hostinách a banketech a o jídlech, předkládaných a prostíraných všemi představitelnými způsoby.
Probudil se zkřehlý a nemocný. Nebylo slunce. Šeď země a oblohy se prohloubila a jako by zhmotněla. Vál syrový vítr a první vířící snopky sněhu obílily vrcholy pahorků. Vzduch okolo člověka houstl a bělel, když si rozdělával oheň a vařil vodu. Byl to mokrý sníh, zpola déšť, s vločkami velkými a ztěžklými vodou. Zpočátku roztávaly okamžitě po dopadu na zem, ale dopadalo jich stále víc, pokrývaly zemi, zhasily mu oheň a zničily také jeho zásobu paliva ze suchého mechu.
To byl pokyn, aby vzal ranec na ramena a klopýtal dál, nevěda kam. Nezajímal se o „zemi klacíků" ani o Billa a skládek pod převrácenou loďkou na řece Dease. Ovládalo ho sloveso „jísti". Šílel z hladu. Nedbal, kterým směrem se vydá, jen když to byl směr dolinami a úpady. Prohmatával se mokrým sněhem k vodnatým brusinkám a nahmatával si kořínky sítin a vytahoval je. Bylo to však bez chuti a nesytilo to. Objevil nakysle chutnající bylinku a snědl jí, kolik jí našel, což nebylo nikterak mnoho, neboť to byla rostlinka plazivá, která se snadno ztrácela, úplně ukrytá pod několika centimetry sněhu.
Toho večera neměl oheň ani horkou vodu a zalezl si do pokrývek k spánku přerušovanému hladem. Sníh se proměnil v studený déšť. Probudil se mnohokrát, když pocítil déšť, dopadající mu do tváře obrácené vzhůru. Nastal den, šedivý den bez slunce. Přestalo pršet. Pronikavá ostrost hladu se ztratila. Pokud šlo o dychtivost po jídle, citlivá vnímavost se vyčerpala. Cítil silný a tupý tlak v žaludku, ale ten mu příliš nevadil. Byl rozumnější a znovu se zajímal hlavně o ,,zemi klacíků" a o skládek na řece Dease.
Natrhal zbytek jedné pokrývky na pruhy a ovinul si zkrvavené nohy. Také si znovu utáhl poraněný kotník a chystal se na nový den putování. Když došlo na ranec, pozastavil se nadlouho nad stlačeným váčkem z losí kůže, ale nakonec jej vzal s sebou.
Sníh deštěm roztál a jenom vrcholky pahorků se bělaly. Slunce vyšlo a člověku se podařilo určit světové strany, ačkoli teď již věděl, že zbloudil. Možná, žena toulkách předešlých dní zašel příliš daleko vlevo. Bral se nyní víc doprava, aby napravil pravděpodobnou úchylku od správného směru.
I když hryzeni hladu již nebylo tak pronikavé, uvědomoval si, že je zesláblý. Byl nucen často se zastavovat k odpočinku a tehdy se vrhal na brusiny a na záhony sítin. Měl pocit, jako by mu jazyk v ústech narostl a zároveň vyschl, jako by se pokryl porostem jemných chloupků, ale trpce chutnajících. Srdce mu nadělalo hromadu potíží. Když putoval několik minut, začínalo s bezohledně krutými údery dum, dum, dum, a potom najednou jako by vyskočilo a rozletělo se bolestně rychlými třepotavými údery, jimiž ho dusilo a působilo mu mdloby a závratě.
V poledne objevil ve větší tůňce dvě střevle. Vodu z tůňky nebylo možno vybrat, ale člověk byl nyní klidnější a podařilo se mu chytit je do plecháče. Nebyly větší než jeho malíček, on však nebyl nijak zvlášť hladov. Tupá bolest v žaludku byla stále tupější a nezřetelnější. Skoro se zdálo, že mu žaludek dřímá. Snědl ryby syrové, žvýkal je horlivě a s úzkostlivou péčí, neboť jedl jen z pouhého přesvědčení čirého rozumu. Neměl vůbec touhu ani chuť k jídlu, věděl však, že máli žít, musí jíst.
Večer chytil ještě tři střevle, dvě snědl a třetí si ušetřil k snídani. Slunce vysušilo odtržené chomáče mechu, takže se mohl buš zahřát horkou vodou. Neurazil toho dne víc než patnáct kilotak: metrů a nazítří, putuje dál, kdykoli mu to srdce dovolilo, nebyl urazil víc než osm kilometrů. Ale žaludek ho ani v nejmenším do ... nesužoval. Usnul. Octl se také v neznámém kraji a sobi zde byli no (početnější, rovněž vlci. Často se jejich vytí rozléhalo pustinou zač... a jednou zahlédl tři z nedaleké smečky, jak mu plíživě uhýbají z cesty. Další noc a ráno, protože byl rozumnější, rozvázal řemínky, hlč poutající stlačený váček z losí kůže. Z otevřeného ústí váčku do vytékal žlutý proud hrubého zlata, prach i hrudky. Rozdělil vz zlato zhruba na dvě polovice, jednu, zabalenou v kusu pokrývky, zahrabal na nápadně vyčnělé skalní hraně, druhou vo nasypal zpět do váčku. Začal již také používat utržených pru§lč hů poslední zbývající pokrývky na nohy. Stále ještě lpěl na su své pušce, neboť v tom skládku na řece Dease bylo stření... Toho dne byla mlha a hlad se v něm znovu probudil. Byl velmi slab a trpěl závrativou motolicí, od níž chvílemi až ztrácel zrak. Nyní už nebylo nic neobyčejného, když zakopl a upadl; jednou zakopl a padl rovnou do hnízda skřemenáčů. a Byla tam čtyři právě vylíhnutá kuřata, stará jediný den, takové a ždibíčky chvějícího se života, ne větší než jednou do úst; hltavě je snědl, cpal si je do úst živé a drtil je v zubech jako vaječné v skořápky. Slepice skřemenáče, jejich matka, bila okolo něho a křídly a mocně vykřikovala. Užil pušky jako kyje, pokoušeje se srazit ji, slípka mu však uklouzla z dosahu. Házel po ní kamením a náhodným šťastným vrhem jí přerazil křídlo. Tu odfrčela trhavým letem, utíkala, vlekouc za sebou přeražené křídlo, a člověk ji pronásledoval. Maličká kuřátka postačila jen podráždit jeho chuť k jídlu.
Poskakoval a nemotorně se klátil za slepicí na svém poraněném kotníku, házel kamením a chvílemi chraptivě vykřikoval; nebo zase poskakoval a klátil se vpřed tiše, sbíral se odhodlaně a trpělivě, kdykoli upadl, protíral si oči rukama, když ho hrozila přemoci motolice.
Honba ho zavedla napříč bažinatou půdou na dně údolí a tady narazil na stopy v bahnitém mechu. Nebyly to jeho stopy, to dovedl rozeznat. Musejí být Billovy. Nemohl se však u nich zastavit, neboť slípka utíkala dál. Nejprve ji chytí a potom se vrátí a stopu prozkoumá.
Slepici skřemenáče uštval; ale uštval i sebe. Slepice ležela na boku a těžce oddechovala. Těžce oddechoval, leže na boku jen asi na čtyři metry od ní, neschopen doplížit se k ní. A jak nabral sil, nabrala sil i ona a odtřepotala se mu z dosahu, když se jeho hladová ruka po ní vztáhla. Honba začala znovu. Snesla se noc a slepice unikla. Zakopl slabostí a padl střemhlav rovnou na obličej, s rancem na zádech. Rozdrásal si tvář. Dlouho zůstal bez hnutí; potom se převalil na bok, natáhl hodinky a ležel tam až do rána.
Další den mlhy. Spotřeboval již polovinu poslední pokrývky na obalování nohou. Nepodařilo se mu najít Billovu stopu. Nezáleželo na tom. Hlad ho hnal příliš naléhavě — jenom — jenom by rád věděl, zda Bili také zbloudil. Okolo poledne už mu bylo břímě rance nesnesitelné. Znovu rozdělil zlato, tentokrát polovinu prostě vysypal na zem. Odpoledne odhodil zbytek a zbyla mu již jen půlka pokrývky, plecháč a puška.
Začala ho trápit halucinace. Najednou byl přesvědčen, že mu zbývá ještě jeden náboj. Trčí v komoře pušky a on jej přehlédl. Naproti tomu však celou tu dobu věděl, že komora pušky je prázdná. Ale halucinace zůstávala. Celé hodiny s ní zápolil a zaháněl ji, potom otevřel pušku a díval se do prázdnoty. Zklamání bylo tak trpké, jako by skutečně byl očekával, že tam náboj najde.
Vlekl se dál asi půl hodiny, když halucinace začala znovu. Opět s ní zápolil a stále setrvávala, až prostě pro úlevu otevřel pušku, aby to falešné přesvědčení usvědčil. Někdy se mu duch zatoulával ještě dál do síra a on se vlekl jako automat, podivné klamy a vrtochy se mu zahryzávaly do mozku jako červi. Ale takové výlety ze skutečnosti netrvaly dlouho, neboť ustavičné svírání hryzavého hladu ho přivolávalo zpátky. Jednou byl zprudka a náhle stržen zpět z takového výletu pohledem, pro který málem padl do mdlob. Motal se a kymácel, potáceje se jako opilec, aby neupadl. Stál před ním kůň. Kůň! Nemohl uvěřit svým očím. Byly zastřené hustou mlhou, propalovanou jiskřivými body světla. Zuřivě si protíral oči, aby si zrak vyčistil, a uviděl nikoli koně, nýbrž velikého hnědého medvěda. Šelma si ho prohlížela s útočnou zvědavostí.
Než se vzpamatoval, zdvihl pušku na půl k rameni. Spustil pušku a vytasil z korálkové pochvy na boku svůj lovecký nůž. Měl před sebou maso a život. Přejel palcem po ostří nože. Bylo ostré. Špička byla ostrá. Vrhne se na medvěda a zabije ho. Ale srdce mu začalo se svým výstražným dum, dum, dum. Potom se divoce rozletělo vzhůru prudkým třepotáním, na čele cítil tlak jakoby svíravého železného kruhu a do mozku se mu plížila závrať.
Zoufalá odvaha byla vypuzena obrovskou vlnou strachu. Je tak slab, co kdyby ho šelma napadla? Celý se napjal, aby mocně působil vztyčenou postavou, sevřel v nice níiž a pevně se zahleděl na medvěda. Medvěd nemotorně o několik kroků postoupil, stavěl se na zadní a vyrazil jaksi zkusme zabručení. Kdyby člověk utíkal, hnal by se za ním; člověk však neutíkal. Nyní ho unášela odvaha ze strachu. Také on zabručel, divoce a strašlivě, vyjadřuje tak strach, který je životu vrozen a líhá stočen okolo nejhlubších kořenů života.
Medvěd uhýbal na stranu, hrozivě bručel, sám poděšen tímto tajemným tvorem, který se tu zjevil vztyčený a nebojácný. Ale člověk se nepohnul. Stál jako socha, dokud nebezpečí neminulo, a teprve potom podlehl záchvatu třesavky a klesl do mokrého mechu.
Sebral opět všechnu vůli a odvahu a šel dál, zastrašen teď zas nově a jinak. Nebyl to strach, že by mohl zemřít trpně jen z nedostatku potravy, nýbrž že by mohl zahynout násilím ještě dříve, než mu hladovění odčerpá poslední zbytky úsilí, jež ho žene k zachování života. Byli tu vlci. Sem a tam se pustinou táhlo jejich vytí a utkávalo ze samého vzduchu tkanivo hrozby tak hmatatelné, že se přistihl s pažemi nad hlavou, jak je odstrkuje, jako by to byly stěny stanu, tlačené na něj větrem.
Znovu a znovu mu vlci po dvou až po třech křížili cestu. Ale uhýbali od něho. Nebyli v dosti početných smečkách Ja kromě toho lovili soby, kteří nebojují, kdežto tento divný tvor, kráčející vzpřímeně, by mohl drápat a kousat.
Pozdě odpoledne narazil na rozházené kosti na místě, kde vlci zabili kořist. Ty zbytky ještě před hodinou představovaly sobí tele, bečící a pobíhající a náramně živé. Zamyslil se nad zbytky kostry, čistě obranými a vyleštěnými, růžovými ještě životem buněk v nich, který dosud zcela nezemřel. Bylo by možné, že by se také proměnil v cosi takového, ještě než den skončí? Takový je život, což? Marný a prchavý. Jenom život bolí. V smrti není bolesti. Umřít je spát. Je to ustání, spočinutí. Proč se tedy nespokojí umíráním?
Nevedl však tyto mravní úvahy dlouho. Dřepl si na paty v mechu s kostí v ústech, vysával stroužky zbytků života, které ji dosud barvily do neurčité růžovosti. Sladká masitá chuť, řidbunce slabá a prchavá skoro jako pouhá vzpomínka, doháněla ho k šílenství. Svíral kost do čelistí a chroupal. Někdy se lámala kost, někdy jeho zuby. Potom kosti drtil kamenem na kameni, rozbíjel je na kaši, a tak je hltal. Ve spěchu si tloukl také vlastní prsty, a přece si našel chvilku, v níž se podivil, jak málo ho prsty zabolely, když je zasáhl dopadající kámen.
Nastaly strašlivé dny sněhů a dešťů. Nevěděl, kdy se utábořoval a kdy tábor opouštěl. Putoval v noci právě tolik jako ve dne. Odpočíval tam, kam padl, plazil se dál, kdykoli v něm odumírající život blikavě zasvítil, hoře stále chaběji. On sám již ani neusiloval. Poháněl ho dál jen život v něm, neochotný umřít. Netrpěl. Nervy mu otupěly, znecitlivělý a hlavu měl plnou podivných vidin a příjemných snů.
Stále však sál a žvýkal drcené kosti sobího telete, které do posledního zbytku sebral a nosil s sebou. Nevystupoval již na pahorky a nepřekračoval rozvodí, nýbrž se strojovou bezděčností sledoval větší potok, protékající širokým mělkým údolím. Neviděl ani potok, ani údolí. Neviděl nic kromě svých vidin. Duše a tělo kráčely nebo se plazily bok po boku, ale odděleny, jen docela útlá nitka je spojovala.
Probudil se zcela při smyslech a se zdravým rozumem, leže naznak na plochém skalisku. Svítilo jasné a hřejivé slunce. Zdaleka slyšel bekot sobích telat. Uvědomoval si neurčité vzpomínky na déšť, na vítr a sníh, nevěděl však, zdá byl zmítán bouří dva dny nebo dva týdny.
Zůstal ležet nějakou chvíli bez hnutí, životodárné paprsky slunce se do něj opíraly a prosakovaly jeho zubožené tělo teplem. Krásný den, pomyslil si. Mohlo by se mu podařit zjistit, kde se octl. S bolestnou námahou se převrátil na bok. Pod ním plynula Široká, líná řeka. Mátlo ho, že mu je tak nepovědomá. Pomalu sledoval její tok očima, díval se, jak se vine širokými zákruty mezi ponurými a holými kopci, ještě pustšími, holejšími a nižšími než všechny kopce, na které kdy v této zemi narazil. Zvolna a s rozmyslem, bez vzrušení, jen s obyčejným a zběžným zájmem sledoval směr neznámého vodního toku až k obzoru, a tu uviděl, že se vlévá do jasně se třpytícího moře. Stále ještě zůstával nevzrušen. Nejvýš podivné, pomyslil si, vidina nebo přelud vzdušných vrstev — nejspíš vidina, přelud, uskok jeho rozrušeného ducha. Byl v tom ještě víc utvrzen, když spatřil na třpytivém moři zakotvenou loď. Zavřel na chvíli oči a opět je otevřel. Zvláštní, jak je ta vidina vytrvalá! A přece ne tak zvláštní. Věděl, že v samém srdci pusté tundry nemůže být moře a loď, právě tak jako věděl, že v jeho prázdné pušce není náboj.
Zaslechl za sebou zafunění — zpola zdušené vzlyknutí nebo zakašlání. Protože byl svrchovaně zesláblý a ztuhlý, převrátil se velmi pomalu na druhý bok. Nic nablízku neviděl, ale trpělivě čekal. Znovu zaslechl zafunění a kašel a teď již mezi dvěma nepravidelně hranatými balvany rozeznal obrysy šedivé vlčí hlavy, vzdálené jen asi sedm metrů. Ostré uši neměl vlk napjaty tak zpříma, jak je člověk vídal u jiných vlků; oči měl kalné a podlité krví, hlava vypadala, jako by zemdleně a bezmocně klesala. Šelma vytrvale mžourala do slunečního jasu. Byla zřejmě nemocná. Jak se na ni díval, znovu zafuněla a zakašlala.
Toto aspoň je skutečnost, pomyslil si a obrátil se na druhý bok, aby se mohl podívat na skutečný svět, který mu byl prve zastřen vidinou. Avšak moře se stále ještě lesklo v dáli a loď bylo zřetelně vidět. Tak je to koneckonců přece jen skutečnost? Na dlouhou chvíli zavřel oči a přemýšlel, a tak na to přišel. Ubíral se na severovýchod, vzdaloval se od rozvodí řeky Dease a dostal se do údolí Měděné řeky. Tento široký a lenivý tok je Měděná řeka. To lesknoucí se moře je Severní ledové moře. Ten koráb tam je velrybářská loď, která se zatoulala daleko na východ od ústí řeky Mackenzie a kotví nyní v Korunovačním zálivu. Pamatoval se na mapu Společnosti Hudsonova zálivu, kterou viděl tak dávno, a všechno mu bylo jasné a srozumitelné.
Sedl si a obrátil všechnu pozornost na okamžité nezbytnosti. Ovinky na nohy, nadělané z pruhů pokrývek, prošlapal naskrz a rozedral, nohy měl teď jako beztvaré kusy živého masa. Poslední pokrývka byla tatam. I puška a nůž zmizely. Kdesi ztratil klobouk i s balíčkem zápalek za vnitřním lemováním, ale zápalky na prsou byly v bezpečí a suché ve váčku na tabák a ve voskovaném papíře. Podíval se na hodinky. Ukazovaly jedenáct hodin a šly. Zřejmě je nezapomínal natahovat.
Byl klidný a soustředěný. Ačkoli byl nesmírně slab, necítil bolesti. Nebyl hladov. Dokonce mu ani pomyšlení na jídlo nebylo příjemné a vše, co dělal, bylo řízeno jen pouhým rozumem. Utrhl si nohavice kalhot u kolen a ovinul si jimi nohy. Nějak se mu podařilo uchovat si plechový hrnek. Bude mít aspoň horkou vodu, než se vydá na cestu, o níž předvídal, že to bude strašlivě krušná pouť k lodi v zálivu.
Pohyboval se pomalu. Třásl se jako ochrnutý mrtvicí. Když začal shromažďovat suchý mech, shledal, že se nedokáže postavit na nohy. Pokoušel se znovu a znovu a potom se musil spokojit a plazit se dokola na rukou a na kolenou. Jednou se připlazil blízko k nemocnému vlkovi. Zvíře se uhnulo neochotně z cesty a olizovalo si vnější čelisti jazykem, na němž bylo vidět, že už nemá ani dost sil, aby se stočil. Člověk si všiml, že vlkův jazyk není jako obyčejně zdravě červený. Byl žlutavě hnědý a jako povlečený hrubými a zpola zaschlými šlemy.
Když člověk vypil litr horké vody, shledal, že je schopen postavit se na nohy a dokonce vykročit asi tak, jako by mohl kráčet umírající člověk. Vždy asi tak po minutě chůze musil odpočívat. Šel krokem mátožným a nejistým, právě tak jako vlk v jeho stopě šel krokem mátožným a nejistým; a toho večera, když lesklá hladina moře zmizela v černé tmě, člověk věděl, že se k moři přiblížil jen asi o šest a půl kilometru. <
Po celou noc zaslýchal kašel nemocného vlka a tu a tam zakvičení sobího telete. Kolem dokola byl život, ale byl to silný život, mocně živý a zdravý, a muž věděl, že se nemocný vlk drží stopy nemocného člověka jen pro naději, že člověk zemře první. Když ráno otevřel oči, spatřil, jak se na něj vlk chtivě dívá hladově upřeným pohledem. Stál přikrčený, s oháňkou mezi zadními běhy, a podobal se ubohému, zbědovanému psu. Třásl se v chladném ranním větru a znechuceně se zašklebil, když na něj člověk promluvil hlasem, který byl sotva něco víc než chraptivý šepot.
Slunce vyšlo jasné a muž se celé dopoledne potácel a padal směrem k lodi na blyštivém moři. Počasí bylo dokonale krásné. Bylo to krátké babí léto dalekého severu. Mohlo potrvat týden. Také zítra nebo pozítří mohlo být totam.
Odpoledne narazil člověk na stopu. Byla to stopa jiného muže, který nekráčel, ale vlekl se po čtyřech. Pomyslil si, že by to mohl být Bili, přemýšlel však tupě, bez zájmu. Nebyl zvědav. Dojmy a city ho opustily. Nemohl již vnímat bolest. Žaludek a nervy mu usnuly. A přece život v něm ho poháněl dál. Byl velmi unaven, ale život odmítal umřít. Jen proto, že život odmítal zemřít, muž stále ještě jedl brusiny a střevle, pil svou horkou vodu a bedlivým okem hlídal nemocného vlka.
Sledoval stopu toho druhého muže, který se tudy vlekl, a brzy dospěl na její konec — na několik čerstvě obraných kostí v místě, kde bylo v prosáklém, bažinatém mechu plno šlápot od tlapek mnoha vlků. Uviděl tu stlačený váček z losí kůže, dvojníka svého váčku, pokousaný ostrými zuby. Zvedl jej, ačkoli byl příliš těžký pro jeho ochablé prsty. Bili ho nesl až do konce. Chachá! On se tedy může Billovi vysmát posledním smíchem. On to přežije a přinese si váček až do lodi na třpytivé hladině moře. Jeho veselé zasmání zaznělo chraptivě a strašidelně, spíš jako zakrákání krkavce, a nemocný vlk se přidal a truchlivě zavyl. Muž se náhle zarazil. Jak se vůbec může Billovi smát, jestliže tady to je opravdu on? Jestliže tady ty kosti, tak růžové a bílé a čisté, jsou opravdu Billovy?
Odvrátil se. Nu dobrá, Bili ho opustil; on však neodnese jeho zlato a nebude sát Billovy kosti. Bili by to udělal, kdyby to bylo dopadlo obráceně, uvažoval člověk, belhaje se potácivě dál.
Přišel k tůňce vody. Naklonil se nad ni, hledaje střevle, ale strhl hlavu zpátky, jako by ho něco uštklo. Zahlédl na hladině odraz své tváře. Vypadala tak strašidelně, až se v něm vnímavost probudila aspoň na tu chvíli, že se mohl vyděsit. V tůňce byly tři střevle, ale byla to tůň přece jen příliš velká, aby z ní mohl vybrat vodu; po několika bezvýsledných pokusech chytit rybky do plecháče vzdal se další snahy. Bál se, že by při své nesmírné zesláblosti mohl do tůňky spadnout a utopit se. Z téže příčiny se nesvěřil toku řeky, neodvážil se usednout rozkročmo na některou kládu, splavenou na písčiny u břehu, ač jich tam viděl dost.
Toho dne zmenšil vzdálenost k lodi o necelých pět kilometrů; nazítří jen o tři — neboť již lezl po čtyřech, jako lezl Bili; a na konci pátého dne byla loď stále ještě vzdálena asi jedenáct kilometrů a on nebyl schopen urazit ani půl druhého kilometru za den. Babí léto ještě vytrvávalo a on se dral stále dál, lezl a omdléval, převaloval se dál; a nemocný vlk mu ustavičně kašlal a chrčel v patách. Kolena již měl člověk jen krvavé maso jako nohy, a i když je obalil kusem košile stržené se zad, zanechával za sebou na mokrém mechu a na kamení červenou stopu. Jednou se ohlédl a spatřil, jak vlk hladově jeho stopu líže, a s bolestně jasnou ostrostí si představil, jaký by mohl být jeho vlastní konec — leda — leda by se on sám zmocnil vlka. Tu se začala ta nejukrutnější tragédie bytí, jaká byla vůbec kdy sehrána — nemocný člověk, který lezl po čtyřech, nemocný vlk, který se belhal, dva tvorové vlekoucí svá umírající těla pustinou a ukládající jeden druhému o život.
Kdyby byl vlk zdravý, nebylo by to člověku tak příliš vadilo; ale pomyšlení, že by měl svým tělem nakrmit mordu toho odporného, prašivého a takřka chcíplého zvířete, jen pouhé pomyšlení na to vyvolávalo nesnesitelný hnus. Byl štítivý až do malicherné přepjatosti. Duch se mu opět začal toulat, byl zmaten halucinacemi, kdežto jasné chvíle měl stále vzácnější a kratší. &
Jednou ho probudilo z mdloby chrčení u samého ucha. Vlk odskočil potácivě zpátky, nohy se pod ním podlomily a upadl slabostí. Vypadalo to velice směšně, ale muže to nepobavilo. Ba, ani se nebál. Na to už byl příliš vzdálen životu. Ale hlavu měl na tu chvíli jasnou, zůstal ležet a uvažoval. K lodí měl už jen něco přes šest kilometrů. Když si důkladně vytřel kalné zamžení z očí, viděl ji docela zřetelně a viděl i bílou plachtu malého člunu, jak prořezává třpytnou hladinu moře. On však se již nedokáže přes těch šest kilometrů proplazit. Věděl to a zůstával přesto klidný. Věděl, že se nedokáže proplazit ani půl kilometru. A přece chtěl žít. Bylo by nesmyslné umřít po tom všem, Čím se prokousal. Osud na něm žádal příliš mnoho. Umíraje odmítal umřít. Snad to bylo holé šílenství, ale v samém objetí smrti zlostně smrti vzdoroval a odmítal umřít.
Zavřel oči a soustřeďoval se s nekonečnou opatrnou pozorností. Zmužil se a obrnil, aby se udržel nad tou dusivou, mdlobnou sklíčeností, jež mu pronikala jako stoupající příliv všemi průduchy bytosti. Tato smrtelná sklíčenost, tolik podobná moři, zdvíhala se a kousek po kousku mu zaplavovala vědomí. Někdy byl už skoro potopen, plaval mořem zapomenutí a držel se už jen váznoucími, třaslavými pohyby, ale opětovně nějakou alchymií těla a duše znovu objevoval v sobě ještě kousek vůle a prorazil mocnějším pohybem a větší silou.
Ležel bez hnutí na zádech a slyšel, jak se pomaloučku víc a víc přibližuje chrčivé vdechování a vydechování nemocného vlka. Chrčení přicházelo stále blíž a blíž po nekonečně dlouhou dobu a on se nepohnul. Už je měl u samého ucha. Drsný a suchý jazyk mu drhl tvář jako smirkový papír. Vyrazil oběma rukama, nebo aspoň chtěl jimi zprudka vyrazit. Prsty měl ohnuté jako drápy, ale sevřely se mu jenom v prázdnotě vzduchu. Na rychlost a na jistotu hmatu je zapotřebí síly a člověk již tolik síly neměl.
Trpělivost nemocného vlka byla strašlivá. Člověkova trpělivost nebyla o nic méně strašlivá. Půl dne ležel bez hnutí, bránil se bezvědomí a čekal na zvíře, které se chtělo nakrmit jeho tělem a jehož tělem se chtěl nakrmit on sám. Někdy se to mdlobně skličující moře zdvíhalo nad něho a on prosnil dlouhé sny; ale ustavičně ještě skrze to všechno, ať bdělý nebo snící, čekal na chrčivý dech a na drsné pohlazení jazyka.
Neslyšel dech a zvolna se probouzel z neurčitého snu, když ucítil jazyk na ruce. Čekal. Tesáky se zlehka přitiskly, tlak vzrůstal; vlk napínal poslední síly ve snaze zabořit zuby do potravy, na niž tak dlouho čekal. Také člověk čekal dlouho a odřená ruka sevřela vlčí čelist. Pomalu, zatímco vlk chabě zápasil a ruka mdle zápolila o pevné sevření, druhá ruka se
plížila, aby také sevřela. O pět minut později ležel muž celou vahou na vlkovi. V rukou nebylo dost síly, aby vlka zardousily, ale obličej člověka se tiskl na vlkův chřtán a muž měl ústa plná chlupů. Za půl hodiny si člověk uvědomoval, že mu teplý crček stéká do hrdla. Nebylo to příjemné. Bylo to spíše, jako by se nutil polykat roztavené olovo, a nutil to do žaludku pouhou silou vůle. Později se člověk převrátil na záda a spal.
Na velrybářské lodi Bedford bylo několik členů vědecké výpravy. Z paluby uviděli na břehu podivný zjev. Pohybovalo se to po písečném břehu k vodě. Nedovedli to rozeznat a určit, a protože to byli vědci, sestoupili do velrybářského člunu na boku lodi a vydali se na břeh. A spatřili něco živého, co by však těžko mohlo být nazváno člověkem. Bylo to slepé, v bezvědomí. Plazilo se to po zemi jako nestvůrně veliký červ. Většina snaživých pohybů toho tvora zůstávala bezvýsledná, bylo to však houževnaté a vytrvalé, svíjelo se to a kroutilo a dostávalo se to vpřed snad asi o sedm metrů za hodinu.
Za tři neděle ležel ten člověk na lůžku ve velrybářské lodi Bedford a se slzami stékajícími po vyhublých lících vypověděl, kdo je a co všechno protrpěl. Blábolil také nesrozumitelně
0 matce, o slunné Kalifornii a o domově uprostřed pomerančových hájků a květinových záhonů.
Potom již nepotrvalo mnoho dní a on zasedl za stůl s vědci a s lodními důstojníky. Hltal očima podívanou na tolik jídla, s úzkostí pozoroval, jak odchází a mizí v ústech druhých stolovníků. S každým mizícím soustem mu vstupoval do očí výraz hluboké lítosti. Byl zcela příčetný, přesto své soustolovníky při jídle nenáviděl. Byl omámen a pronásledován strachem, že jídlo nevystačí. Vyptával se kuchaře, obsluhujícího chlapce a kapitána, jak je to se zásobami potravin. Bezpočtukrát ho ujistili; on jim však nemohl uvěřit a lstivě slídil okolo špižírny, aby se přesvědčil na vlastní oči.
Všichni si všimli, že ten člověk v těle tloustne. Každý den byl břichatější. Vědci vrtěli hlavami a vedli o tom teoretické úvahy a rozpravy. Omezovali ho v jídle, ale on stále přibýval v pase a mocně pod košilí otékal.
Námořníci se ušklibovali. Věděli. A když ho dali vědci hlídat, dověděli se to také. Viděli, jak se po snídani plíží na příď a jako žebrák s nataženou dlaní oslovuje námořníka. Námořník se ušklíbl a podal mu zlomek lodního sucharu. Člověk jej hrabivě popadl, podíval se na něj, jako se lakomec dívá na zlato, a vrazil jej za košili. Podobně ho obdarovali i ostatní zubící se námořníci.
Vědci byli k člověku šetrní. Nechali ho na pokoji. Tajně však prohledali jeho lůžko. Bylo obloženo suchary; matrace byla suchary vycpána. Každý kout a skulina byly napěchovány suchary. Přesto byl člověk zcela při zdravém rozumu. Jen se opatrně zajišťoval před novým hladověním, jež musí hrozit — nic jiného nedělal. Vzpamatuje se z toho, pravili vědci; a vzpamatoval se, ještě než kotva lodi Bedford zarachotila na kotvišti v zálivu San Franciska.

ROZDĚLAT OHEŇ
Den se zrodil studený a šedivý, svrchovaně studený a šedivý, když člověk odbočil stranou od hlavní stezky na Yukonu a vystoupil na vysoký hlinitý břeh, odkud nezřetelná a málo užívaná stezka vedla na východ napříč krajem bohatě zalesněným vzrostlými smrky. Břeh byl příkrý a člověk se na vrcholu zastavil a popadal dech, sám sobě zastávku omlouvaje tím, že se podíval na hodinky. Bylo devět hodin. Nebylo slunce ani v nejmenším náznaku, ačkoli na obloze nebylo mráčku. Byl jasný den, a přece jako by na všem spočíval nehmotný příkrov, řídké a klamné šero, které zastíralo den podmračnou temnotou, zaviněnou nepřítomností slunce. To nedělalo člověku starost. Na nepřítomnost slunce byl zvyklý. Již mnoho dní neviděl slunce a věděl, že musí uplynout ještě několik dní, než ta veselá koule jenom okrajem nahlédne přímo od jihu nad čáru obzoru a hned se zase z dohledu ztratí.
Člověk vrhl pohled zpátky na cestu, po níž přišel. Yukon tu ležel přes půldruhého kilometru široký a celý ukrytý pod ledem metr tlustým. A na ledě ležela právě tak silná vrstva sněhu. Všechno bylo čistě bílé, řeka se táhla v mírných vlnách přes místa, kde se při zámrazu ledy nakupily. Na sever a na jih, až kam okem dohlédl, všude leželo nepřerušované bílo, kromě temné vlasové čáry, jež se točila a kroutila okolo břehu zalesněného ostrova na jihu a stáčela se a vykračovala na sever, kde se ztrácela za dalším ostrovem, porostlým smrkovým lesem. Ta temná vlasová čára byla stezka — hlavní stezka — vedoucí na jih osm set kilometrů k chilcootskému průsmyku a k Dyeji a k slaným vodám; a na sever se táhla víc než sto deset kilometrů do Dawsonu a ještě dál na sever víc než půldruhého tisíce kilometrů k Nulatu, nakonec až k St. Michaelu na březích Beringova moře, to jest dalších dva tisíce a několik set kilometrů dálky,
27
Avšak to všechno — tajemná, do dálek se táhnoucí vlasová čára stezky, obloha zbavená slunce, strašný mráz a divná, začarovaná příšernost toho všeho — na člověka nijak nepůsobilo. Ne proto, že by tomu již dávno přivykl. Byl tady v té zemi nováčkem a prožíval zde svou první zimu. Chyba byla v tom, že neměl představivost. Byl rychlý a bystře se vyznal v životě věcných skutečností, ale jen právě ve věcných skutečnostech, nikoli v jejích významu a smyslu. Padesát Fahrenheita pod nulou znamenalo osmdesát a několik stupňů mrazu. Taková skutečnost na něj zapůsobila jen jako zima a nepohodlí, nic jiného. Nevedla ho k úvahám o křehkosti teplokrevných tvorů nebo o povšechné křehkosti člověka, schopného žít jen v úzkých mezích žáru a mrazu; ani ho odtud nevedla dál do síra domněnek o nesmrtelnosti a o místě člověka ve vesmíru. Padesát stupňů pod nulou představovalo štiplavý mráz, který ubližoval a proti němuž se bylo třeba bránit navlečením palečnic, chránítek na uši, teplých mokasínů a silných ponožek. Padesát stupňů pod nulou mu bylo právě jen přesně padesát stupňů pod nulou. Že by to mohlo znamenat ještě něco víc, taková myšlenka ho nikdy ani nenapadla.
Jak se obrátil, aby šel dál, zkusmo vyplivl. Ozvalo se ostré zaprasknutí jako výbuch, a to ho polekalo. Vyplivl znovu. A opět ještě ve vzduchu, dříve než mohla dopadnout na sníh, slina zapraskala. Věděl, že při padesáti stupních pod nulou slina na sněhu zapraská, ale tato slina praskala ve vzduchu. Byl nepochybně větší mráz než padesát pod nulou — o kolik větší, to nevěděl. Ale na teplotě nezáleželo. Mířil k starému záboru na levém rameni Hendersonova potoka, kde chlapci již jsou. Přešli sem napříč rozvodím od kraje na Indiánském potoce, kdežto on přicházel okolo zacházkou, aby se mohl podívat, jak to vypadá s možností dopravit sem na jaře klády z ostrova na Yukonu. V šest hodin bude v táboře; maličko po setmění, pravda, ale chlapci tam budou a oheň bude hořet a horká večeře bude připravena. Co se týče oběda, přitiskl ruku na balíček nadouvající kazajku. Měl ho pod košilí, zabalený v kapesníku a spočívající až na nahé kůži. Jinak nemohl uchránit solené vdolky před zmrznutím. Spokojeně se sám pro sebe usmál, když pomyslil na ty vdolky, každý rozkrojený a nasáklý sádlem a svírající štědrý plátek smažené slaniny. v
Zašel do porostu vysokých smrků. Stezka byla nezřetelná. Od té doby, kdy tudy byly naposled protaženy saně, napadlo na třicet centimetrů sněhu a on byl rád, že nevleče saně, že cestuje nalehko. Vskutku nenesl dočista nic kromě oběda zabaleného v kapesníku. Avšak mráz ho udivoval. Zajisté pořádně mrzne, usuzoval, jak si třel rukama v palečnicích do necitlivosti zkřehlý nos a stejně ztuhlé tváře na lícních kostech. Měl husté vousy a hřály ho, nepostačily však ochránit vyčnělé lícní kosti a dychtivý nos, trčící bojovně do mrazivého vzduchu.
V patách člověka klusal pes, velký indiánský pes, který je v mrazivém severu domovem, pravý severský vlčák se šedivou srstí, postrádající jakoukoli viditelnou povahovou odlišnost od svého bratra, divokého vlka. Strašlivý mráz zvíře skličoval. Vědělo, že to není doba na cestování. Pud mu to napověděl pravdivěji, než dovedl člověku povědět jeho úsudek. Ve skutečnosti nebylo jenom chladněji než padesát stupňů pod nulou; bylo chladněji než šedesát pod nulou, než sedmdesát pod nulou. Bylo sedmdesát pět stupňů pod nulou. Protože podle Fahrenheita je bod mrazu třicet dva stupně nad nulou, znamenalo to, že mráz dostoupil, nebo přesněji teploměr poklesl na sto sedm stupňů. Pes o teploměrech vůbec nic nevěděl. Možná, že neměl v mozku přesné vědomí o poměrech za tak velikého mrazu, jaké měl v mozku člověk. Němá tvář však měla svůj pud. Zakoušela neurčitou, avšak výhružnou obavu, která ji pokořovala a krotila do kradmého a plíživého klusu v mužových patách a nutila ji sledovat s dychtivou zvědavostí každý nezvyklý mužův pohyb, jako by očekávala, že se utáboří nebo někde vyhledá útočiště a rozdělá oheň. Pes již znal oheň a nyní po ohni toužil nebo se chtěl aspoň zahrabat do sněhu, stulit své teplo a ochránit je před mrazivým vzduchem.
Zmrzlé vlhko dechu se mu sráželo na srsti do jemného prášku jíní, nejvíc podél čelistí, na mordě a na řasách očí, zbělelých zkrystalizovaným dechem. Mužovu bradu a knír pokrývala jinovatka právě tak, jenže souvisleji a hustší hmotou, u něho mrazivá pokrývka nabývala podoby ledu a přibývala s každým vlhkým a teplým vydechnutím. Člověk ještě k tomu žvýkal tabák a ledovým náhubkem měl rty sevřeny tak ztuha, že když se zbavoval šťávy, nedokázal přeplivnout bradku. To mělo za následek, že mu sklovitý plnovous, barvou i pevností podobný jantaru, prodlužoval bradu. Kdyby muž upadl, roztříštil by tu bradku jako sklo na křehkou tříšť. Ten přívěsek mu však nevadil. Byla to pokuta, kterou platili všichni milovníci žvýkacího tabáku v těchto končinách, a on už dříve byl dvakrát v prudkém mrazu venku. Nebyly to takové mrazy jako tentokrát, to věděl, ale na lihovém teploměru v Šedesáti mílích videi, že zaznamenaly padesát a pětapadesát stupňů
pod nulou.
Vytrvale šel dál napříč rovinou zarostlou lesíky, urazil několik kilometrů, překročil širokou nížinu, porostlou zakrslými dřevinami, a seběhl s břehu na zmrzlou hladinu nevelkého potoka. Byl to Hendersonův potok a člověk věděl, že je šestnáct kilometrů od soutoku obou horních větví potoka. Podíval se na hodinky. Ukazovaly deset. Putoval rychlostí skoro šest a půl kilometrů za hodinu a počítal, že dorazí k soutoku o půl jedné. Rozhodl se oslavit to tak, že tam sní svůj oběd.
Vlčák se mu znovu zařadil za paty, a jak člověk vykročil dál po potoce, sklopil pes oháňku zklamáním. Brázda staré sanice byla jasně viditelná, ale stopu posledních saní ukrylo přes dvacet centimetrů sněhu. Již měsíc nikdo neprošel po tom tichém potoce ani nahoru, ani dolů. Muž vytrvale kráčel dál. Neměl ve zvyku příliš přemýšlet a nyní zejména neměl, nač by myslil, leda na to, že na soutoku sní oběd a že v šest bude u chlapců v táboře. Nebylo s kým pohovořit; a kdyby tu i někdo byl, stejně by nemohl mluvit pro ten ledový náhubek na ústech. Proto jen dál mechanicky žvýkal tabák a prodlužoval si jantarový plnovous.
Co chvíli se mu vracela opakovaná myšlenka, že je veliký mráz a on že takový mráz ještě nikdy nezakusil. Jak šel stále dál, třel si lícní kosti a nos hřbetem ruky navlečené v palečnici. Dělal to mechanicky a bezděčně, střídavě oběma rukama. Ale ať třel, jak chtěl, v okamžiku, kdy přestal, cítil, že mu svaly na lícních kostech tuhnou do necitlivosti, a hned potom mu také načisto zkřehl nos. Obličej mu docela jistě omrzne, to věděl, a s bodnutím výčitky zalitoval, že si nepořídil ochranný pásek na nos, jaký nosil do mrazů Bud. Takový pásek vedl po lícních kostech a také ty ochránil. Ale na tom nakonec tak mnoho nezáleželo. Co znamená omrzlý obličej? Jenom to trochu bolí, a nikdy to není nic vážného.
I když v hlavě toho člověka nebylo myšlenek, přece bystře pozoroval a všiml si změn v potoce, zákrutů a zatáček a nakupených klád a dával bedlivý pozor, kam šlápne. Obcházel zatáčku a zprudka se zarazil jako polekaný kůň, odbočil od svého směru a potom ustoupil několik kroků po stezce zpátky. Věděl, že potok je zamrzlý až do dna — žádný potok si v arktické zimě neuchová vodu — ale věděl také, že jsou zde prameny prýštící ze strání a protékající pod sněhem až na zledovatělou hladinu potoka. Věděl, že ani v nejkrutějších mrazech tyto prameny nikdy nezamrzají, a znal také jejich nebezpečnost. Byly to pasti. Ukrývaly pod sněhem louže vody, které mohly být mělké necelých deset centimetrů, ale také hluboké celý metr. Někdy je pokrýval dvoucentimetrový ledový škraloup, rovněž pokrytý sněhem. Někdy se vyskytovaly střídavě vrstvy vody a škraloupy ledu, a probořilli se chodec do nich, probořoval se chvíli hloub a hloub, až se někdy zmáčel po pás.
To proto se zarazil s takovým úlekem. Pocítil, že mu půda pod nohou povoluje, a zaslechl praskot ledového škraloupu, skrytého pod sněhem. A zmáčet si nohy za tak nízké teploty znamenalo svízele a nebezpečí. Nejméně to znamenalo zdržení, neboť by byl nucen zastavit a rozdělat oheň, aby si pod ochranou jeho tepla obnažil nohy a usušil ponožky a mokasíny. Vzpřímil se, zkoumal potok a jeho břehy a stanovil si, že prameny přitékají zprava. Uvažoval chvíli a třel si nos i líce, potom odbočil vlevo a vykročil pružně, zkoumaje na každém kroku půdu pod nohama. Jakmile vyšel z nebezpečného místa, ukousl si čerstvý žvanec tabáku a vykročil opět svým tempem šesti a půl kilometru za hodinu.
V průběhu příštích dvou hodin narazil na několik podobných pastí. Sníh nad skrytými loužemi měl obyčejně tak trochu propadavou a zcukrovatělou podobu, která upozorňovala na nebezpečí. Avšak ještě jednou jen taktak unikl; a na jiném místě, tuše nebezpečí, nutil psa, aby šel napřed. Vlčákovi se do toho nechtělo. Uhýbal a couval, až ho muž postrčil vpřed a pes potom rychle přeběhl bílou, nepřerušovanou plochu. Znenadání se však probořil, zapotácel se na bok a unikl na pevnější půdu. Zmáčel si přední běhy a voda se mu na nich skoro okamžitě proměnila v led. Rychle se snažil slízat led s nohou, potom klesl do sněhu a začal si vykusovat kousky ledu, tvořící se mu mezi prsty. To všechno bylo čistě pudové. Nechat tam ty kousky ledu znamenalo bolavé nohy. Pes to nevěděl. Byl jenom poslušen tajemného nutkání, jež se zdvíhalo z hlubin jeho bytosti. Člověk to však věděl, dospěl k úsudku o těch věcech, a svléknuv palečnici z pravé ruky, pomáhal psu vytrhávat kousky ledu. Nevystavil obnažené prsty déle než minutu a byl překvapen, jak rychle je zasáhla úplná otupělost. To už byl opravdu mráz! Rychle si navlékl palečnici a zuřivě si rukou bušil do prsou.
Ve dvanáct hodin byl den nejjasnější. Ale i teď bylo slunce na své zimní pouti příliš daleko na jihu, aby mohlo vystoupit nad obzor. Vypouklá oblost Země překážela mezi ním a Hendersonovým potokem, kde člověk kráčel v pravé poledne pod jasnou oblohou a nevrhal stín. Na minutu přesně o půl jedné dorazil k soutoku obou větví potoka. Byl spokojen rychlostí, jíž dosahoval. Udržíli ji i nadále, dozajista bude v šest hodin u chlapců. Rozepjal kazajku i košili a vytáhl si oběd. Nepotřeboval na to o nic víc než čtvrt minuty, a přece i za tak kratičkou chvíli se otupělost zmocnila obnažených prstů. Nenavlekl si palečnici, ale místo toho asi patnáctkrát zprudka udeřil prsty o nohu. Potom usedl na zasněženou kládu a chystal se jíst. Bodavá bolest, vyvolaná údery prstů o nohu, ustala tak rychle, že ho to poděsilo. Ještě se mu nepodařilo z vdolku ani ukousnout. Znovu mnohokrát udeřil prsty, navlekl na ně palečnici a obnažil druhou ruku, aby mohl jíst. Pokoušel se ukousnout si, ale ledový náhubek mu v tom zabránil. Zápor mněl rozdělat oheň a rozmrazit se. Zachechtl se své pošetilosti a současně si všiml otupení, vkrádajícího se do obnažených prstů. Právě tak si povšiml, že bodavá bolest v prstech u nohou, kterou pocítil, hned jak usedl, začíná mizet. Rád by byl věděl, zda má prsty u nohou teplé nebo otupělé.
32
Zahýbal jimi v mokasínech a usoudil, že jsou znecitlivělé.
Rychle si navlekl i druhou palečnici a povstal. Trochu ho to postrašilo. Dupal kousek sem a tam po cestě, až se mu bodavá bolest do nohou vrátila. Je to jistě pořádný mráz, pomyslil si. Ten člověk na Sirném potoce mluvil pravdu, když mu říkal, jaké mrazy někdy tady v těch končinách přicházejí. A on se mu tehdy smál! To dokazuje, že člověk se na nic nesmí tak příliš spoléhat. Není možné se mýlit, tohle je mráz. Přecházel sem a tam, dupal nohama a bušil pažemi, až se ubezpečil, že se mu vrací tělesné teplo. Potom vyndal zápalky a dal se do rozdělávání ohně. Z podrostu v místech, kde vysoká voda minulého jara naskládala zásoby suchých větví, dobýval teď palivo. Opatrně, z malého začátku jej budoval, až měl velký hučící oheň, nad nímž roztavil led z obličeje a v jehož ochranném teple snědl vdolky. Na tu chvíli byl mráz prostoru přelstěn. Také pes se těšil z ohně, protahoval se až k jeho teplu, ale s dostatečným odstupem, aby se neožehl.
Když se člověk najedl, nacpal si dýmku, dopřál si pohodlně času a zakouřil si. Potom si natáhl palečnice, chránítka stáhl z čepice, pevně je nasadil na uši a vyrazil na stezku po levém přítoku. Ten člověk mráz neznal. Možná, že celá pokolení jeho předků neznala mráz, opravdový mráz, takový, kdy teploměr ukazuje sto sedm stupňů pod bodem mrazu. Pes však mráz znal, znali jej všichni jeho předkové a od nich svou znalost zdědil. A věděl, že není dobře chodit v takovém strašlivém mrazu venku. To je čas, kdy má tvor ležet schoulený v díře ve sněhu a čekat, až clona mračen zastře tvář vnějšího prostoru, odkud mráz přichází. A kromě toho se pes a tento člověk nijak příliš nesblížili. První byl robotujícím otrokem druhého a znal od něho jedině pohlazení bičem a drsné, zastrašující hrdelní zvuky, které bičem vyhrožovaly. Proto se pes nenamáhal sdělit své obavy člověku. Blaho člověka ho nezajímalo, jen ve vlastním zájmu toužil zpátky k ohni. Ale muž hvízdl a promluvil na něj zvuky práskajícího biče, pes se mu stočil.za paty a následoval ho.
Člověk si ukousl čerstvý žvanec tabáku a začal vytvářet nový jantarový plnovous. Také vlhký dech mu rychle poprášil bělobou kníry, obočí a řasy. Zdálo se, že na levé větvi
33
Hendersonova potoka není tak mnoho pramenů, muž půl hodiny nespatřil žádné příznaky, že by tu byly. A potom se to stalo. Na místě, kde nebylo žádných známek, kde měkký, nepřerušovaný sníh se zdál dokazovat pevný podklad, se člověk probořil. Nebylo tu hluboko. Zmáčel si nohy do půl lýtek, než se mu podařilo vypotácet se na pevný led.
Dopálilo ho to a on hlasitě proklínal svou smůlu. Doufal, že se dostane do tábora k chlapcům v šest hodin, a teď se zde hodinu zdrží, protože musí rozdělat oheň a usušit si obuv. To byl příkaz a za tak nízké teploty se mu nebylo možno vyhnout — tolik věděl. Odbočil a vyšplhal na břeh. Nahoře v spleteném podrostu okolo několika smrkových kmenů bylo suché palivové dříví, uložené zde loni vysokou vodou — většinou klacíky a větvičky, také však větší kusy dobře proschlých větví a jemná, suchá loňská tráva. Naházel několik velkých kusů na sníh. Ty sloužily za podklad, který měl zabránit, aby se první slabé plameny neutopily ve sněhu, který by jinak oheň okamžitě rozpouštěl. Zažehl plamen tak, že přiložil zápalku k útržku březové kůry, který vytáhl z kapsy. Hořela ještě lépe než papír. Přiložil ji na podklad a živil začínající plamen chomáčkysuché trávy a nejmenšími suchými větvičkami.
Pracoval pomalu a pečlivě a s palčivou pronikavostí si uvědomoval nebezpečí. Postupně, jak plamen sílil, přikládal na něj stále větší a větší a silnější větvičky. Sedl si ve sněhu na paty, vytahoval větvičky ze spleti podrostu a rovnou je kladl do ohně. Věděl, že teď nic nesmí selhat. Za mrazu sedmdesát pět stupňů pod nulou nesmí člověk dopustit, aby se mu nepodařilo rozdělat oheň hned při prvním pokusu — v případě, když má mokré nohy. Máli nohy suché a nepodaříli se mu rozdělat oheň hned, může se proběhnout tak asi kilometr po stezce a obnovit si oběh krve. Ale krevní oběh v mokrých a mrznoucích nohou nemůže být obnoven běháním, jeli sedmdesát pět stupňů pod nulou. Ať si člověk běhá jak chce rychle, mokré nohy jen tím víc mrznou.
To všechno muž věděl. Pověděl mu to ten chlapík na Sirném potoce, člověk s dlouhou zkušeností v této zemi, a on teď vděčně oceňoval jeho rady. Už teď mu zmizel z nohou všechen cit. Při rozdělávání ohně musil svléci palečnice
34
a prsty mu rychle otupěly. Jeho chůze při rychlosti šest a půl kilometru za hodinu udržovala srdce v takové činnosti, že rozhánělo krev po celém těle a do všech končetin. Jakmile však v chůzi ustal, činnost srdce se zpomalila. Mráz vesmírného prostoru doléhal na nechráněný vrchol planety a člověk, který se octl na nechráněném vrcholu, musil nést plnou sílu dolehnuvšího nárazu. Krev jeho těla pod tím náporem couvala. Krev byla živá jako ten pes a právě tak jako on chtěla zalézt a ukrýt se před tím strašlivým mrazem. Dokud šel svou rychlostí šesti a půl kilometru za hodinu, rozháněl krev — ať chtěla, nebo nechtěla — k povrchu těla; teď však odtékala z obvodu a propadala se do skrytých skulin těla. První pocítily nedostatek krve končetiny. Mokré nohy mu otupovaly rychleji, i když ještě nezačínaly omrzat. Nos a líce mu již omrzly a kůže po celém těle pociťovala chlad, jak pozbývala krev.
Byl však zachráněn. Prsty u nohou, nos a líce budou jen mírně omrzlé, neboť oheň se rozhoříval plnou silou. Přikládal naň větve silné jako prst. Za minutu bude moci přikládat větve silné jako zápěstí a potom si může zout obuv a ponožky. Zatímco se budou sušit, udrží obnažené nohy v teple u samého ohně, když je ovšem napřed rozehřeje třením sněhem. Oheň úspěšně vzplál. Byl zachráněn, v bezpečí. Vzpomínal na rady zkušeného zdejšího člověka od Sirného potoka a usmál se. Ten znalec zdejších poměrů velmi důtklivě zdůrazňoval zákon, že nikdo nesmí v Klondyku cestovat sám, když teploměr ukazuje pod padesát stupňů pod nulou. Nu, a on je tu, přihodilo se mu to, je sám, zachránil se. Ti staří a zkušení lidé jsou spíše zženštilí, aspoň někteří, pomyslil si. Člověk potřebuje jen zachovat rozvahu a nic se nestane. Každý, kdo je skutečně mužem, může putovat sám. Ale překvapovalo ho, s jakou rychlostí mu omrzaly tváře i nos. A nebyl by pomyslil, že mu prsty zůstanou tak zcela znecitlivělé za tak krátkou chvilku. Neživé byly, neboť je stěží donutil pohnout se společně a uchopit větvičku, a připadalo mu, jako by byly od něho a od jeho těla jaksi opodál. Když se dotýkal větvičky, musil se podívat a přesvědčit se, zda ji opravdu drží nebo ně. Telegraf mezi ním a konečky prstů byl pořádně pochroumán.
35
To všechno znamenalo jen málo. Byl tu oheň, hltající a praskající a slibující život v každém tančícím plamínku. Začal si rozvazovat mokasíny. Byly potaženy ledovou korou; silné, pletené holínkové punčochy byly do půl lýtek jako železné roury; tkanice mokasínů byly jako proužky ocele, zkroucené a zauzlované žárem. Chvilku za ně potahoval a škubal otupělými prsty, potom si uvědomil, jak je to nesmyslné, a vytáhl nůž z pochvy za pasem.
Avšak stalo se to ještě dříve, než mohl tkanice přeříznout. Byla to jeho chyba, nebo spise jeho omyl. Neměl rozdělávat oheň pod smrkem. Měl ho rozdělat na volném prostranství. Bylo ovšem snazší vytahovat větvičky z křoví pod stromy a házet je rovnou na oheň. Avšak strom, pod nímž tak dobýval palivo, nesl na svých větvích náklad sněhu. Kolik neděl již nezavál vítr a každá větev byla plně zatížena. Pokaždé, když vytahoval větvičku, působil na strom lehkými otřesy — roztřásáním pro něho nepozorovatelným, ale postačujícím přivodit katastrofu. Vysoko na stromě jedna větev svrhla svůj náklad sněhu. Ten dopadl na větve pod ní a shodil jejich sníh. Tak to postupovalo a rozšířilo se to na celý strom. Rostlo to jako lavina a bez výstrahy to spadlo na člověka a na oheň — a oheň byl uhašen! V místě, kde hořel, byla čerstvá pokrývka sněhu, neurovnaná a hrbolatá.
To mužem otřáslo. Jako by byl právě vyslechl svůj vlastní rozsudek smrti. Chviličku seděl a zíral na místo, kde prve šlehaly plameny ohně. Potom ztichl velikým klidem. Možná, že ten stará vojna na Sirném potoce měl pravdu. Kdyby jen měl s sebou druha na stezce, nebyl by teď v nebezpečí. Oheň by mohl rozdělat ten druhý. Nuže, musí teď sám rozdělat oheň znovu a tentokrát nesmí dojít k nezdaru. I když se mu to podaří, s největší pravděpodobností přijde o několik prstů u nohou. Jistě už teď má nohy ošklivě omrzlé a potrvá ještě chvíli, než se druhý oheň rozhoří.
Takové měl myšlenky, ale nezůstal sedět, aby o nich přemítal. Celou tu dobu, kdy mu táhly hlavou, měl se čile k dílu. Postavil nový podklad ohně, tentokrát na volném prostranství, kde nebylo zrádných stromů, které by mu jej mohly uhasit. Potom shromažďoval z naplaveniny od velké vody suchou
36
trávu a nejtenčí větvičky. Nedokázal sevřít prsty, aby je vytahoval, ale dokázal je nabírat do přehoušlí oběma rukama. Tím nabral také mnoho shnilých větviček a ždibců zeleného mechu, na oheň nežádoucích, ale bylo to ještě to nejlepší, nač stačil. Pracoval metodicky a nahromadil i náruč větších větví na pozdější přikládání, až oheň zesílí. A celou tu dobu pes seděl a pozoroval ho s toužebnou dychtivostí v očích, neboť na něj hleděl jako na toho, kdo obstarává oheň, a oheň přicházel tak pomalu.
Když bylo všechno připraveno, sáhl člověk do kapsy pro druhý kousek březové kůry. Věděl, že kůra v kapse je, a třebaže ji neucítil hmatem prstů, slyšel, jak křehce šustí, když po ní šmátral. Ať dělal co dělal, nedokázal ji sevřít a uchopit. A ustavičně si uvědomoval skutečnost, že mu každým okamžikem omrzají nohy. To pomyšlení ho ohrožovalo panikou, on však jí vzdoroval, ubránil se a zachoval klid. Navlekl si palečnice pomocí zubů, bil pažemi nahoru a dolů, buše rukama ze všech sil o boky. Dělal to již vsedě a nyní si na to povstal; a stále ještě pes seděl ve sněhu se svou vlčí, bohatě zarostlou oháňkou hřejivě stočenou na přední nohy, s ostrýma vlčíma ušima napjatýma vpřed, jak bedlivě člověka pozoroval. A muž, bije pažemi a buše rukama, pocítil mocný příval závisti, když se díval na toho tvora, zabezpečeného v teple vlastní přirozené ochrany.
Po nějaké době si začal uvědomovat první vzdálené příznaky citu, vracejícího se do otloukaných prstů. Váhavě nesmělé brnění sílilo, až se přeměnilo v bodavou bolest, mučivě nesnesitelnou, kterou však člověk s uspokojením přivítal. Sňal palečnici z pravé ruky a vytáhl březovou kůru z kapsy. Obnažené prsty znovu rychle otupěly. Potom vyndal svazek sírových zápalek. Avšak strašlivý mráz již postačil znovu vyhnat všechen živý cit z jeho prstů. Jak se snažil oddělit jednu zápalku od ostatních, upustil celý svazek do sněhu. Pokoušel sé je sebrat, ale nepodařilo se mu to. Odumřelé prsty nedovedly již ani hmatat ani svírat. Zpozorněl a vedl si velmi opatrně. Vyhnal z hlavy všechny myšlenky na omrzající nohy, na nos a na tváře, a věnoval se celou duší zápalkám. Pozorně se díval, užívaje zraku tam, kde by jindy užil hmatu, a jakmile viděl
37
prsty na obou stranách svazku zápalek, sevřel je — totiž chtěl je sevřít, neboť telegraf byl porouchaný a prsty ho neposlouchaly. Navlekl si na pravou ruku palečnici a bušil rukou zuřivě o koleno. A potom oběma rukama v palečnici ch vy hrábl svazek zápalek i se spoustou sněhu na klín. Ale nebyl na tom o nic lépe.
Po chvíli šmátrání se mu podařilo dostat svazek mezi zadní hrany dlaní obou rukou, navlečených v palečnicích. Tak zdvihl zápalky k ústům. Led chrastil a praskal, když vší silou otevřel ústa. Stáhl dolní čelist, horní ret stočil vzhůru, aby nepřekážel, a přejížděl po svazku zápalek horními zuby; snaže se tak jednu zápalku oddělit. Podařilo se mu jednu odtrhnout a pustit ji do klína. Nebyl na tom lépe. Nedovedl ji zvednout. Potom objevil, jak na to. Sebral zápalku do zubů a škrtal jí o nohu. Škrtl dvacetkrát, než se mu podařilo zažehnout ji. Když vzplanula, přidržel ji zuby k březové kůře. Ale hořící síra mu vnikala do chřípí a do plic a donutila ho křečovitě zakašlat. Zápalka padla do sněhu a zhasla.
Nyní, v okamžiku ovládaného zoufalství,, si pomyslil, že ten stará vojna na Sirném potoce měl pravdu: jeli víc než padesát pod nulou, člověk má putovat se společníkem. Bušil rukama, ale nepodařilo se mu vyvolat v nich žádný cit. Najednou obnažil obě ruce, svlékaje palečnice zuby. Popadl celý svazek mezi zadní okraje zápěstí u dlaní. Neomrzlé svaly v pažích mu umožňovaly sevřít zápalky pevně mezi okraje zápěstí. Potom škrtl celým svazkem o nohu. Zápalky vyšlehly plamenem, sedmdesát sírových zápalek najednou! Nebylo větru, který by je mohl zhasit. Člověk uhnul hlavou na stranu, aby unikl dusivému čoudu, a přidržel planoucí zápalky k březové kůře. Jak je přidržoval, začal si uvědomovat pocit v ruce. Vlastní maso se mu pálilo. Cítil to nosem. A hluboko pod povrchem to vyciťoval. Pocit se vyvíjel v bolest, jež nabývala na prudkosti. A přece to vydržel, přidržoval nemotorně plamen zápalek u kůry, která se nechtěla vznítit, protože jeho vlastní škvařící se ruce překážely a pohlcovaly většinu plamene.
Konečně již to nemohl dál vydržet a odtrhl ruce od sebe. Planoucí zápalky zapadly se sykotem do sněhu, ale březová kůra byla zapálena. Začal přikládat suchou trávu a nej
drobnější větvičky na plamen. Nemohl je zdvíhat a vybírat, protože musel palivo brát do okrajů dlaní u zápěstí. Kousky shnilého dřeva a zeleného mechu zůstávaly lpět na větvičkách a on je zuby odkusoval, jak nejlépe uměl. Ošetřoval oheň pečlivě a nemotorně. Znamenal život a nesmí ztroskotat. Začal ho rozechvívat chlad, bylo mu zima, jak se mu krev vytrácela od povrchu těla, a také proto byl stále nemotornější. Velký kus zeleného mechu mu spadl rovnou do středu ohně. Pokusil se vy hrábnout jej prsty, ale jeho chladem roztřesené tělo způsobilo, že šťouchl příliš daleko a rozrušil zárodek dosud malého ohně, hořící tráva a větvičky se oddělily a roztrousily. Pokoušel se shrabat je opět dohromady, avšak přes všechno napjaté úsilí ho přemohla mrazivá třesavka a větvičky se beznadějně rozsypaly. Každá větvička vydechla obláček čoudu a zhasla. Opatřovatel ohně selhal. Jak se netečně okolo sebe rozhlédl, spočinul náhodou očima na psovi, sedícím naproti němu za troskami ohně ve sněhu. Vlčák se v nepokoji pohyboval, jako by se hrbil, maličko nadzdvihoval přední nohy jednu po druhé a přehazoval na nich váhu těla dopředu a dozadu, jakoby s jakousi zamyšlenou dychtivostí.
Při pohledu na psa mu vytanul v hlavě divoký nápad. Připomněl si příběh člověka překvapeného mrazivou vánicí, který zabil jelena, vlezl si do jeho rozpáraného břicha, a tak se zachránil. Zabije psa, vrazí ruce do teplého těla a nechaje tam tak dlouho, až z nich vyžene otupělost. Potom dokáže rozdělat nový oheň. Promluvil na psa, volaje ho k sobě; měl však v hlase takovou divnou notu strachu, že vyděsil zvíře, které ještě nikdy člověka neslyšelo, že by na ně takovým způsobem zavolal. Něco se stalo a jeho podezíravá povaha tušila nebezpečí — zvíře nevědělo, jaké nebezpečí, ale nějak se někde v jeho mozku zdvíhala obava z toho člověka. Za zvuků mužova hlasu přitiskl vlčák uši k hlavě a jeho znepokojené, hrabavé pohyby a přešlapování a pohupování na předních bězích jako by zvýraznělo; ale k člověku nešel. Muž se začal po rukou a po kolenou k zvířeti přibližovat. Ta neobvyklá poloha znovu vzbudila v psovi podezření a on uhnul bokem a drobnými ťapkavými krůčky unikl z dosahu.
Muž usedl na chvíli do sněhu a snažil se nabýt klidu. Potom
39
si pomocí zubů navlekl palečnice a postavil se na nohy. Nejprve pohlédl dolů, aby se ujistil, že opravdu stojí a má nohy, neboť jeho nohy, zbavené všeho citu, ho nechávaly bez jakéhokoli vztahu k zemi. Už sama vzpřímená postava začala vyhánět z psí hlavy pavučiny podezírání, a když člověk promluvil s rozhodností a se zvukem práskajícího biče v hlase, pes přišel s navyklou poslušností k němu. Jakmile se přiblížil na dosah, člověk opět pozbyl sebevládu. Vztáhl paže a vyřítil se po psu a pocítil umrtvující úžas, když shledal, že jeho ruce se nedovedou ničeho chopit, že mu v prstech nezbyla schopnost ohýbání a hmatu. Zapomněl na tu chvíli, že jsou omrzlé a že stále víc a víc omrzají. To všechno se dělo rychle, a dřív než mohlo zvíře uniknout, člověk je ovinul pažemi. Usedl do sněhu a držel tak v náruči psa vrčícího, vyjícího a deroucího se na svobodu.
Dokázal však právě jenom to, že držel psa ovinutého pažemi a dřepěl tam ve sněhu. Uvědomil si, že nedokáže psa zabít. Jak by to mohl provést? Bezmocnýma rukama nemohl ani vytasit nůž z pochvy, ani ho v ruce udržet, ani nemohl zvíře zardousit. Pustil psa, ten divoce odskočil s oháňkou mezi zadními běhy a stále ještě vrčel. Zastavil se teprve ve vzdálenosti asi patnácti metrů, a s ušima ostře napřímenýma vpřed, díval se zvědavě na člověka. Muž pohlédl dolů na své ruce, aby zjistil, kde jsou, a shledal, že mu visí na konci paží. Připadalo mu podivné, že musí takto zrakem objevovat, kde má ruce. Začal mávat pažemi sem a tam, bije si rukama v palečnicích o boky. Vydržel to tak asi pět minut, buše ze všech sil, až mu srdce rozproudilo krev k povrchu těla a tak se člověk aspoň přestal třást zimou. Ale v rukou neprobudil žádný cit. Měl dojem, že mu visí jako závaží na koncích paží, ale když se pokoušel sledovat ten dojem po pažích dolů, nedovedl ruce najít.
Napadl ho neklamný strach ze smrti, tupý, útlačný. Ten strach byl brzy pronikavý, když si uvědomil, že už nejde jen o umrznutí prstů na nohou a na rukou, ani jen o ztrátu rukou a nohou, nýbrž že je to otázka života a smrti a že všechny pravděpodobnosti a vyhlídky ukazují proti němu. S tím pomyšlením propadl panice, obrátil se a utíkal po staré, nezřetelné stezce vzhůru podle potoka. Vlčák se rozběhl za ním
40
a zůstal mu v patách. Muž běžel slepě, bez vědomého úmyslu, jen v takovém strachu, jaký ještě nikdy v životě nepoznal. Potom zvolna, jak se plahočil a potácel sněhem, začal opět vidět a vnímat věci — břehy potoka, nakupené náplavy starých kmenů, holé bezlisté osiky a oblohu. Běh mu prospěl, bylo mu lépe. Netřásl se už. Možná, že kdyby běžel dál, i nohy by se mu rozehřály; a buď jak buď, kdyby běžel dosti daleko, dostal by se do tábora a k chlapcům. Nebylo pochyby, že by ztratil několik prstů u rukou a u nohou a některé kousky obličeje, ale chlapci by o něho pečovali a zachránili by aspoň to, co by se zachránit z něho dalo, až by se k nim dostal. Ale docela současně měl v hlavě ještě druhou myšlenku, která pravila, že se nikdy do tábora a k chlapcům nedostane, že tábor je vzdálen ještě příliš mnoho kilometrů, že jeho omrzliny již příliš pokročily a že brzy ztuhne a bude mrtev. Tuto druhou myšlenku zatlačoval do pozadí a odmítal o ní uvažovat. Někdy se protlačovala vpřed a dožadovala se slyšení, ale on ji zahnal a snažil se myslit na něco příjemnějšího.
Připadalo mu podivné, že vůbec dokázal běžet na nohou tak ztuhlých, již tak dalece omrzlých, že je vůbec necítil, ani když došlapovaly na zem a přenášely váhu jeho těla. Zdálo se mu, že se jen letmo vznáší nad povrchem a že nemá již se zemí spojení. Jednou kdesi viděl obrázek okřídleného Merkura a teď by rád byl věděl, zda měl Merkur podobný pocit, když se tak nad zemí vznášel.
Jeho teorie o běhu až do tábora k chlapcům měla jednu vadu: neměl dost vytrvalosti. Několikrát klopýtl a konečně zavrávoral, zhroutil se a klesl. Když se pokusil vstát, nepodařilo se mu to. Rozhodl se, že musí zůstat sedět a odpočinout si, a napříště půjde jen krokem a na pochodu vydrží. Jak seděl a vracel se mu pravidelný dech, povšiml si, že je mu docela teplo a příjemně. Netřásl se a zdálo se, že mu dokonce vřelý žár zaplavuje hruď a trup. A přece, když se dotkl nosu nebo lící, nic necítil. Běh je nepostačí rozmrazit. Právě tak mu nerozmrazí ruce a nohy. Potom ho napadlo, že se mu omrzliny po těle šíří. Pokoušel se tu myšlenku potlačit, zapomenout na ni, myslit na něco jiného; uvědomoval si, že ta myšlenka vyvolává pocity paniky,, a té se hrozil. Ale myšlenka se prosadila
41
a vytrvávala, až vyvolala představu jeho docela zmrzlého těla. To už bylo přespříliš a on se znovu divoce rozběhl po stezce. Jednou zpomalil do kroku, ale pomyšlení na to^ že se mu omrzliny po těle rozšiřují, znovu ho dohnalo do běhu.
A celou tu dobu mu pes běžel v patách. Když upadl podruhé, stočil si pes oháňku na přední běhy a sedl si naproti němu tváří v tvář, podivně rozdychtěný a napjatý. Teplo a bezpečnost zvířete člověka zlobily, proklínal psa a spílal mu, až zvíře přitisklo slechy k hlavě jakoby na usmířenou. Tentokrát se muži vrátila třasavka rychleji. Svůj boj s mrazem prohrával. Pronikal mu do těla ze všech stran. Pomyšlení na to ho hnalo dál, uběhl však sotva třicet metrů, když se zapotácel a střemhlav se zhroutil. To byla jeho poslední panika. Když se mu vrátil dech a sebevláda, sedl si a přetřásal v duchu představu důstojného setkání se smrtí. Ta představa mu však nepřišla v takových pojmech. Pomyslil si prostě, že si vede jako blázen, že tu pobíhá jako slepice s uříznutou hlavou — takové přirovnání ho napadlo. Nuže dobrá, musí zde zmrznout tak jako tak, může to tedy podstoupit, jak se sluší a patří. S tímto nově vzniklým mírem duše se vyskytly první záchvěvy dřímoty. Dobrý nápad, pomyslil si, usnout smrti vstříc. Bylo to jako narkóza. Zmrznuti není tak strašné, jak si lidé myslí. Je spousta daleko horších způsobů umírání.
Představoval si chlapce, až najdou nazítří jeho tělo. Zčistajasna se octl v jejich středu, přicházel s nimi po stezce a hledal sám sebe. Stále ještě s nimi všemi prošel záhybem stezky a našel sám sebe, jak leží ve sněhu. Už sám sobě nepatřil, neboť stále zůstával mimo sebe, dál tam stál s chlapci a díval se na sebe ve sněhu. Je to opravdu mráz, myslil si. Až se vrátí zpátky do Států, bude moci doma vypravovat, co je to skutečný mráz. Odtud se přenesl v myšlenkách na toho starou vojnu na Sirném potoce. Viděl ho docela jasně, jak si v teple a v pohodlí bafá z dýmky.
„Měl jste pravdu, starý brachu, měl jste pravdu," hučel člověk tomu starousedlíkovi na Sirném potoce.
Potom opět zdříml a hroužil se do toho nejpříjemnějšího a nejuspokojivějšího spánku, jaký kdy poznal. Pes mu seděl tváří v tvář a čekal. Krátký den spěl ke konci dlouhým, pozvolným
42
stmíváním. Nebylo žádných známek, že by měl být rozdělán oheň, a kromě toho pes za celou svou životní zkušenost nikdy nepoznal člověka, který by takto seděl ve sněhu a nerozdělával oheň. Jak soumraku přibývalo, dychtivá touha po ohni psa přemohla a on prudce zdvíhal přední běhy a přešlapoval, tiše kňučel, potom přitiskl uši k hlavě, očekávaje, že bude od člověka pokárán. Muž však zůstával tichý. Později pes hlasitě zavyl. A ještě později se k člověku připlížil a zachytil pach smrti. To mu rozježilo srst a on odskočil zpátky. Ještě chvíli prodlel a vyl pod hvězdami, jež vyskakovaly, tančily na mrazivé obloze a jasně zářily. Potom se otočil a odklusal po stezce směrem k táboru, o němž věděl, že jsou tam druzí obstaravatelé potravy a ohně.
43
DŮVĚRA
Všechna lana byla odvázána a stažena a paroloď Seattle 4 pomalu odrážela od břehu. Na palubách byly haldy nákladu a zavazadel a rojila se tam namačkaná různorodá společnost Indiánů, psů, psovodů, zlatokopů, obchodníků a vracejících se hledačů zlata. Důkladný díl obyvatel Dawsonu se kupil v řadách na břehu, provolávaje šťastnou cestu. Když byl můstek stažen a parník zamířil do proudu, zesílil křik loučení do ohlušující pronikavosti. V té chvilce ,za pět minut dvanáct' se také každý rozpomínal na poslední vzkazy na rozloučenou a vykřikovali je sem i tam přes rozšiřující se pruh vody. Louis Bondell, který si nakrucoval jednou rukou plavý knírek a druhou lenivě mával svým přátelům na břehu, si náhle na něco vzpomněl a přiskočil k zábradlí.
„Ach, hej, Frede!" hulákal. „Hej, Frede!"
Žádaný Fred prorazil širokými rameny přední řadu tlačenice na břehu a pokoušel se zachytit poselství Louise Bondella. Ten zas marným napínáním hlasivek rudl v obličeji. A pruh vody mezi parníkem a břehem se stále rozšiřoval.
„Hej, kapitáne Scotte!" křičel na kapitánský můstek. „Zastavte loď!"
Zahlaholily zvonce a veliké lopatkové kolo na zádi se zatočilo zpátky a zastavilo se. Kdekdo na parníku i na břehu využíval přestávky na vykřikování konečných, nových a nejvýš nutných vzkazů na rozloučenou. Snaha Louise Bondella, aby byl uslyšen, byla beznadějnější než prve. Seattle 4 ztrácela směr, splavávala po proudu a kapitán Scott musil zakročit a dát podruhé přehodit páru. Jeho hlava zmizela v kabině na kapitánském můstku a za okamžik se znovu objevila s velikým megafonem před ústy.
Kapitán Scott měl pozoruhodný hlas a jeho „Zticha!", vržené na dav na palubě i na břehu, bylo jistě slyšet až na
vrcholu Losí hory a v městě Klondyku. Taková úřední domluva z velitelského můstku ovšem přehodila přes ten rámus zástěrku ticha.
„Tak copak potřebujete vyřídit?" žádal kapitán Scott.
„Řekněte Fredovi Churchillovi — je tamhle na břehu — řekněte mu, že má zajít k MacDonaldovi. Je u něho v pokladně ~ můj malý kufřík. Řekněte mu, ať ho vyzvedne a přiveze ho, až se bude vracet do Států."
Do toho ticha kapitán Scott houkl poselství megafonem na břeh:
„Vy tam, Frede Churchille, jděte k MacDonaldovi — u něho v pokladně — malý kufřík — majetek tady Louise Bondella — důležité! Přivezte ho, až pojedete domů! Rozuměl jste?"
Churchill zamával rukou na znamení, že rozuměl. A opravdu, kdyby byl MacDonald, vzdálený skoro kilometr, otevřel okno, byl by také rozuměl. Znovu se rozlehl kravál loučení, zvonily zvonce a Seattle 4 pokračovala v cestě, zabočila do proudu, obrátila čelem vzad a zamířila dolů po Yukonu, zatímco Bondell a Churchill si srdečně mávali na rozloučenou až do konce.
To bylo vprostřed léta. Na podzim toho roku se vydala W. H. Willis vzhůru po Yukonu a měla na palubě dvě stě vracejících se poutníků. Churchill byl mezi nimi. Ve své pokojové kabině měl uprostřed pytle s prádlem kufřík Louise Bondella. Byl to malý, pevný kožený kufírek a jeho dvacet kilo váhy vždy znovu Churchilla znervózňovalo, kdykoli se trochu od kufírku zatoulal. Muž v sousední pokojové kabině měl svůj poklad zlatého prachu uschovaný také v pytli s prádlem, a ti dva se nakonec domluvili, že budou střídavě hlídat. Když jeden odešel k jídlu, druhý nespouštěl oka z dvojích dveří pokojových kabin vedle sebe. Když se Churchillovi zachtělo zahrát si whist, nastoupil druhý stráž, a když ten druhý potřeboval ulevit duši, četl si Churchill čtyři měsíce staré noviny na skládací židličce mezi dvojími dveřmi.
Ukazovaly se příznaky předčasné zimy a problémem přemílaným od svítání do setmění, ba i dlouho do tmy, byla otázka, zda se dostanou z Aljašky ještě před zámrazem, nebo
44 45
zda budou nuceni opustit parník a putovat pěšky po ledě. Docházelo k zneklidňujícím zdržením. Dvakrát stroje vypověděly a musely se spravovat, a přitom je pokaždé krátké, ale prudké vánice varovaly před neodkladně hrozícím nástupem zimy. W. H. Willis se devětkrát rozbíhala se svými pošramocenými stroji proti proudům slapů Five Fingers, a když je konečně zdolala, měla již čtyři dni zpoždění i přes svůj hodně pohodlný jízdní řád. Tehdy vyvstala otázka, počkáli, či nepočkáli na ni parník Flora nad Box kaňonem. Úsek říčního toku mezi vstupem do Box kaňonu a dolním koncem Bělouškových proudů je pro parníky nesplavný, cestující z toho místa jsou přepraveni tak, že pěšky obejdou okolo proudů z jednoho parníku na druhý. Tehdy nebyly na Aljašce telefony, a proto nebylo prostředku, jímž by bylo možno zpravit čekající Floru, že je Willis sice o čtyři dny zpožděn, ale přijíždí.
Když W. H. Willis zastavila u osady Bělouše, dověděli se, že Flora čekala tři dny po lhůtě a odplula teprve před několika hodinami. Rovněž tak se zde dověděli, že se Flora zdrží u osady Tagish až do devíti hodin v neděli ráno. Nyní byly čtyři hodiny v sobotu odpoledne. Cestující zahájili poradu. Na palubě se vezla veliká ontarijská kanoe, určená policejní stanici na horním konci jezera Bennett. Usnesli se převzít za ni odpovědnost a doručit ji. Dalším krokem byla výzva: kdo se hlásí dobrovolně? Bylo zapotřebí, aby dva muži podnikli stíhací plavbu za Florou. Okamžitě se přihlásilo dvacet mužů. Byl mezi nimi Churchill, měl takovou povahu, že se hlásil dřív, než pomyslil na Bondellův kufřík. Jak si na něj vzpomněl, začínal doufat, že nebude vyvolen; jenže muž, který se proslavil jako kapitán kolejní fotbalové jedenáctky, jako předseda atletického klubu^ jako psovod a hrdina divokých jízd za poplachů na Yukonu, a ktomu ještě muž s takovými rameny, jako měl on, takový nemá právo odmítat poctu. Hodili to na krk jemu a Nicku Antonsenovi, obrovitému Němci.
Zatímco dav cestujících vyrazil klusem s kanoí na ramenou, aby ji přenesl přes pěší túru, Churchill utíkal do své pokojové kabiny. Obsah pytle s prádlem vysypal na podlahu a popadl
46
kufírek s úmyslem svěřit ho sousedovi. Ťu ho zdrtilo pomyšlení, že to není kufírek jeho a že nemá právo pustit ho z vlastní ruky. Vyřítil se tedy na břeh i s kufírkem a utíkal vzhůru po stezce přechodu, přendávaje si kufřík často z ruky do ruky a podivuje se, zda snad ve skutečnosti neváží víc než dvacet kilo.
Bylo půl páté odpoledne, když se ti dva vydali na cestu. Proud na řece Třicet mil byl tak prudký, že jen málokdy mohli pádlovat. Musili hned na jednom břehu vystoupit z loďky a s vlečnou šňůrou přes ramena klopýtat po kamení, razit si cestu podrostem, co chvíli uklouzávat a padat do vody, často se brodit po kolena i po pás; a potom zas, jakmile narazili na nepřekročitelnou skalní hranu nad řekou, znovu do kanoe, chopit se pádel a v divokém úprku přepádlovat přes proud, který je snášel zpátky, hned zas na druhý břeh, odhodit pádla, vyskočit z kanoe a znovu se dřít s vlečnou šňůrou. Bylo to vyčerpávající. Antonsen se dřel jako ten obr, jímž byl, nestýskavý, houževnatý, ale štvaný až k hranici svých sil mohutným tělem a nezkrotným mozkem Churchillovým. Ani na chvíli se nezastavovali k odpočinku. Jenom vpřed, vpřed a stále vpřed. Dolů po řece vál čilý vítr, zmrazoval jim ruce a přikazoval jim co chvíli bušit otupělými prsty o ramena, aby se jim do končetin vrátila krev.
Když se snesla noc, donutila je svěřit se šťastné náhodě. Na bezcestých březích ustavičně padali a v neviditelném křoví si rozdírali obleky na cáry. Oba byli zle poškrábáni a krváceli. V divokém spěchu při pádlování ze břehu na břeh nejméně desetkrát narazili na zpola ponořené kmeny a převrhli se. Když se to stalo poprvé, Churchill se potápěl a tápavě hledal v metrové hloubce vody kufírek. Promrhal půl hodiny, než jej našel, a od té doby byl kufírek vláčen pevně připoutaný ke dnu kanoe. Dokud zůstávala kanoe nad vodou, byl v bezpečí. Antonsen se kufírku jízlivě vyškleboval a k ránu jej začínal proklínat; Churchill však neposkytoval vysvětlení.
Nekonečné byly jejich nehody a zdržování. V ostré zátočině, jíž táhl proud jako pěkné menší slapy, promarnili dvě hodiny v nejméně dvaceti pokusech, za nichž se dvakrát převrhli. V tom místě strměly na obou březích příkré skály,
47
zdvíhající se z hlubin řeky, mezi nimiž nemohli kanoe ani vléci, ani odstrkávat sochory, kdežto pádlováním proud také nebylo možno přemoci. Za každého pokusu se s pádly do krajnosti napínali, a pokaždé když už jim z přepínání sil málem pukala srdce, byli vyčerpáni a přemoženi nakonec strženi zpátky. Nakonec prorazili náhodou. V nejprudším proudu, blízcí dalšímu nezdaru, byli náhodným rozmarem proudů i s loďkou strženi tak, že se vymkla Churchillovu ovládání a byla vržena na skálu. Churchill naslepo vyskočil na skalisko a dopadl v rozsedlině. Drže se jednou rukou, přidržoval druhou rukou kanoi, dokud se Antonsen nevyškrabal z vody. Potom vytáhli za sebou loďku a odpočívali. Čerstvý rozběh z tohoto bodu skončil úspěšně. Dostali se na břeh nad skálou a okamžitě se vrhli vpřed pobřežním křovím opět s vlečnou šňůrou.
Úsvit je zastihl daleko pod stanicí Tagish. V neděli ráno o deváté slyšeli, jak Flora píská na znamení odjezdu. Když se v deset hodin dovlekli do stanice, jen tak stěží zahlédli kouř z komínu parníku Flora daleko na jihu. Když je kapitán jízdní policie Jones přivítal a nakrmil, byl to párek utahaných trhanů a Jones později ujišťoval, že ti dva měli tu nejobrovitější chuť k jídlu, jakou měl vůbec kdy příležitost pozorovat. Oba ulehli a spali ve svých mokrých hadrech u kamen. Po dvou hodinách Churchill vstal, Bondellův kufírek, jehož použil za podušku, nesl ke kanoi, kopanci probudil Antonsena a vydal se stíhat Floru.
,,Nikdo nemůže říct, co se může stát — vypovědí jim stroje nebo tak něco," odpovídal na rozklady kapitána Jonese. ,,Já ten parník dohoním a pošlu ho zpátky pro naše chlapce."
Jezero Tagish se bělalo od vichřice, vanoucí přímo proti nim. Velké, rozhoupané vlny se hrnuly na kanoi a donucovaly je, aby jeďen muž vždy vybíral vodu, a jen jeďen pak pádloval. Nebyli s to dostat se vpřed. Zabočili k mělčině u nízkého břehu a vystoupili z kanoe, jeden táhl za šňůru a druhý loďku odstrkoval. Rvali se s bouří po pás v ledpvé vodě, často až po krk, často zaplavováni až nad hlavu mohutnými hřebenatými vlnami. Nebylo odpočinku, nikdy ani na okamžik neustávali v té chmurné bitvě, jež drtila srdce. Té noci na horním konci
48
jezera Tagish v nejhustší vánici sněhové přeháňky dostihli Floru. Antonsen klesl na palubu, na místě se natáhl a chrápal. Churchill vypadal jako šílenec. Šatstvo na něm sotva viselo. Obličej měl potažený ledem a opuchlý od námahy, prodlužované plných čtyřiadvacet hodin, kdežto ruce měl tak naběhlé, že nemohl sevřít prsty. Co se týče nohou, ty mu působily umrtvující bolest už jen tím, že na nich stál.
Kapitán Flory nepřipustil ani pomyšlení, že by se měl vrátit k Běloušovi. Churchill byl umíněný a rozkazovačný; kapitán paličatý. Nakonec ukázal na to, že by návratem ničeho nebylo dosaženo, neboť jediná oceánská loď v Dyeji, parník Athenian, má vyplout v úterý ráno, a on s Florou nedokáže vykonat cestu zpátky do Bělouše a přivézt uvízlé cestující včas, aby stihli spojení.
,,V kolik hodin má Athenian odrazit?" chtěl vědět Churchill. „V úterý ráno v sedm."
,,Tak dobrá," prohlásil Churchill a kopal jak na bubínek do žeber chrápajícího Antonsena. „Jeďte zpátky do Bělouše. Já táhnu dál a zadržím Atheniana.
Antonsen, zpitomnělý spánkem a neobdařeny dosud plně bdělou myslí, byl naložen do kanoe a nevěděl ani, co se děje, dokud ho nezmáčela ledová sprška z veliké vlny a dokud neuslyšel Churchilla, jak na něj ze tmy vrčí: ,,Pádluj, krucinál! Což nemůžeš? Chceš se potopit?"
Svítání je zastihlo u brodu Caribou. Vítr se utišoval a Antonsen už příliš klesal na duchu i na těle, aby dokázal máchnout pádlem. Na tichém povlovném břehu zahnal Churchill kanoi na zem a lehl si tam k spánku. Z opatrnosti ulehl tak, že si zkroutil paži pod hlavou. Vždy za několik minut ho bolest z porušeného oběhu krve probouzela, načež vždy pohlédl na hodinky a ohnul druhou paži pod hlavu. Za dvě hodiny se rval s Antonsenem, aby ho probudil. Potom vyrazili dál. Jezero Bennett, dlouhé skoro padesát kilometrů, bylo jako tůňka nad mlýnem; ale na půl cestě je zdrtila vichřice od jihu a přebarvila hladinu na bílo. Hodinu za hodinou opakovali svůj zápas s jezerem Tagish, ven z kanoe, táhli a strkali ji po pás a po krk a nad hlavu v ledové vodě; ke konci se ten dobromyslný obr nadobro vyčerpal. Churchill ho nelítostně popoháněl;
49
když však padl po hlavě do vody a vypadalo to už tak, že se načisto utopí v metrové hloubce, vtáhl ho Churchill do kanoe. Od té chvíle bojoval Churchill sám a brzy odpoledne se dostal do policejní stanice na horním konci jezera Bennett. Pokoušel se pomoci Antonsenovi z kanoe, ale nestačil na to. Poslechl si těžké oddechování toho vyčerpaného člověka a záviděl mu, když pomyslil na to, co všechno musí ještě sám podstoupit. Antonsen si tu může ležet a spát; on však, již se zpožděním, musí překročit průsmyk mocného Chilcootu a seběhnout dolů k moři. Nejskutečnější zápas měl ještě před sebou, a tu ho až zamrzela síla sídlící v jeho těle, pro muka, která dovedla tělu způsobit.
Churchill vytáhl kanoi na písčitý břeh, uchopil Bondellův kufírek a vydal se kulhavým poklusem k policejní stanici.
,,Tamhle dole máte tu kanoi, co vám posílají z Dawsonu," vychrlil na policistu, který mu na zaklepání otevřel. ,,A je v ní člověk už skoro mrtvý. Nic vážného, jenom načisto utahaný. Postarejte se o něho. Musím letět. Sbohem. Potřebuju stihnout Atheniana."
Jezero Bennett spojovala s jezerem Lindermanovým pěší túra něco přes půl druhého kilometru a Churchill vrhl svá poslední slova už za sebe, jak se dal znovu do klusu. Byl to bolestiplný poklus, on však zaťal zuby a vytrvával, zapomínaje většinou na bolest v palčivém vzteku, s nímž teď hleděl na kufírek. To byla nyní opravdu krutá přítěž. Přehazoval si ho z levé do pravé a zase zpátky. Přitiskl si ho pod paži. Přehodil si s ním ruku přes opačné rameno, a jak běžel, kufírek poskakoval a bušil mu do zad. S bídou ho dokázal v rozdrásaných a naběhlých rukou udržet a několikrát ho upustil. Jednou při přehazování z ruky do ruky ho nestačil zachytit, kufírek mu vyklouzl přímo pod nohy, podrazil ho a Churchill sebou prudce praštil na zem.
Na druhém konci pěší túry si koupil za dolar řemínky na záda a kufírek do nich utáhl. Najal si také plachetnici, aby ho dopravila těch deset kilometrů k hornímu konci Lindermanova jezera, kam přibyl ve čtyři odpoledne. Athenian měla vyplout z Dyeje nazítří v sedm. Do Dyeje bylo odtud pětačtyřicet kilometrů a v cestě strměl Chilcoot. Sedl si, aby si upravil do toho
50
dlouhého putování do kopců obuv — a probudil se. Zdříml v tom okamžiku, kdy usedl, nespal však ani třicet vteřin. Bál se, že by příští zdřímnutí mohlo trvat déle, dokončil proto úpravu obuvi vstoje. I tak ho spánek na prchavý okamžik zmáhal. Pocítil záblesk bezvědomí; uvědomuje si to jaksi ve vzduchu, jak se jeho podléhající postava hroutila k zemi a jak se postačil sebrat a zachytit, napjal svaly křečovitým škubnutím a uchránil se před pádem. Z toho náhlého vyškubnutí zpátky do vědomí a do vlády nad svalstvem se mu udělalo špatně a celý se chvěl. Bil se do hlavy zápěstím, vtloukaje násilím do otupělého mozku bdělost.
Karavana nákladních soumarů Jacka Burnse právě vykračovala na zpáteční cestu k jezeru Crater jen nalehko, takže Churchillovi nabídli mula. Burns byl ochoten naložit kufírek na jiného mula, ale Churchill ho nepouštěl z ruky a vezl jej na hrušce svého sedla. Klímal však a kufírek ustavičně padal z hrušky hned na té, hned na oné straně, probouzeje ho pokaždé s takovým úlekem, že mu z toho bylo zle. Potom ve tmě před úsvitem s ním mul narazil na vyčnělou větev, která mu do krve roztrhla tvář. A na vrchol všeho mul zbloudil ze stezky a padl, shodiv jezdce i kufírek do kamení. Potom už Churchill raději šel pěšky, či spíše klopýtal po něčem, co bylo jen chatrným předstíráním stezky, a mula vedl za uzdu. Bloudivé odporné pachy, doléhající z obou stran stezky, vyprávěly o koních, kteří zde zahynuli jako oběti honby za zlatem. Nedbal jich. Byl příliš ospalý. Ale vzpamatoval se z ospalosti hned, jak se dostali k Dlouhému jezeru; a u Hlubokého jezera už svěřil kufírek Burnsovi. Od té chvíle však v matném světle hvězd nespouštěl z Burnse oči. Kufírek nesmí být vydán žádné náhodě.
U jezera Crater se karavana soumarů utábořila a Churchill, přehodiv si kufírek na záda, vykročil do příkrého stoupání na vrchol. Na této strmé stěně si poprvé uvědomil, jak je unaven. Lezl a plazil se jako krab poutaný vahou vlastních údů. Potřeboval vždy určité a bolestivé napětí vůle na každé jednotlivé zdvižení nohy. Zmáhala ho halucinace, že má boty podraženy olovem jako potápěč do mořských hlubin, vynakládal všechnu vůli, aby odolal pokušení sáhnout si na boty
51

a olovo nahmatat. Co se tklo Bondelíova kufírku, bylo nepředstavitelné, že by dvacet kilo mohlo mít takovou váhu. Kufírek ho tiskl k zemi jako hora a on s nevírou vzpomínal na loňský rok, kdy překročil právě tento průsmyk s nákladem sedmdesáti kilo na zádech. Jestliže ony náklady vážily sedmdesát kilo, pak Bondellův kufírek musí vážit přes dva metráky.
První část výstupu od jezera Grater vedla napříč nevelkým ledovcem. Tady byla dobře vyznačená stezka. Ale nad ledovcem, kde také končila hranice stromoví, nebylo už nic než chaos holých skal a nesmírných balvanů. Ve tmě nebylo vůbec možno stezku rozeznat, takže tápal a za všechno, co dokázal, platil trojnásobkem obvyklé námahy. Na vrchol se dostal v nejhustší vyjící vichřici a sněhové chumelenici, naštěstí tam klopýtl o malý opuštěný stan a zalezl do něho. Nalezl tam trošku prachstarých smažených brambor s půltuctem syrových vajec a zhltal to.
Když přestalo sněžit a vítr se zmírnil, zahájil takřka nemožný sestup. Tam nebyla stezka a on klopýtal a tápal, často se v posledním okamžiku zachycuje na hraně skalních stěn a příkrých strání, nad propastmi, jejichž hlubiny nikterak nemohl odhadnout. Na část cesty dolů se hvězdy opět skryly za mraky a v nastalé tmě sklouzl a potom se dobrých třicet metrů válel a smekal, až dopadl potlučený a zkrvavený na dno veliké a mělké jámy. Na všech stranách ho obklopoval puch mrtvých koní. Jáma byla v pohodlné blízkosti stezky a dopravci nákladů si zvykli shazovat do ní své zmrzačené a dodělávající koně. Puch ho úplně přemáhal, bylo mu k smrti zle a škrábal se odtud jako v hrozném snu. Na půl cestě vzhůru si připomněl Bondellův kufřík. Spadl do jámy s ním; řemínky se zřejmě přetrhly a on na kufírek zapomněl. I vrátil se do té morové jámy hnijících mršin a plazil se tam po čtyřech, půl hodiny tápavě hledal. Napočítal všeho všudy sedmnáct mrtvých koní, na něž narazil, a na jednoho dosud živého, kterého odstřelil revolverem, než opět našel Bondellův kufírek. Když se zahleděl zpátky na svůj život, který nepostrádal udatnosti a hrdinských skutků, bez váhání si řekl, že tento návrat za kufírkem byl tím nejhrdinštějším činem, jaký kdy dokázal. Tak
52
hrdinné to bylo, že byl dvakrát na pokraji mdlob, než se z morové jámy vyškrabal.
Jakmile sestoupil na Stupně, měl příkrou stěnu Chilcootu za sebou a putování již bylo snadnější. Ne však, že by to bylo cestování snadné, tak se to ani v nejlepších úsecích nazvat nedalo; ale byla to již skutečně stezka toho jména hodná, po níž by byl mohl postupovat dosti rychle, kdyby nebyl tak vyčerpán, kdyby měl světlo, aby mohl hledat, kam šlápne, a kdyby nebylo Bondelíova kufírku. Pro člověka v takovém stupni vyčerpanosti představoval kufírek příslovečné poslední stéblo. Churchill měl tak sotva dost sil, aby se sám udržel na nohou, takže přidaná váha kufříku ho postačila srazit skoro pokaždé, když zakopl nebo klopýtl. A když unikl pádu, natáhly se po něm z tmy větve, zachytávaly se za kufřík mezi jeho rameny a zdržovaly ho.
V duchu již dospěl k závěru, že zmeškáli parník Aihenian, bude to zaviněno tím kufírkem. Opravdu mu již zůstávaly ve vědomí jenom dvě skutečnosti — Bondellův kufřík a parník. Věděl jen o těch dvou a ztotožňovaly se mu s jakýmsi chmurným posláním, za nímž putuje a s nímž se namáhá již celá staletí. Šel dál a zápolil jako ve snu. Příchod do Ovčího tábora mu byl kusem toho snu. Vklopýtal do hospody, shodil řemínky s ramen, a chystal se složit si kufírek k nohám. Ten mu však vyklouzl z rukou a dopadl na podlahu s těžkým dusnutím, jež neušlo pozornosti dvou mužů, kteří byli právě na odchodu. Churchill vypil sklenku whisky, řekl výčepníkovi, aby ho za deset minut vzbudil, a sedl si s nohama na kufírku a s hlavou na kolenou.
Znásilňované tělo mu tak ošklivě ztuhlo, že potřeboval po probuzení dalších deset minut a další skleničku whisky, než dokázal ohnout klouby a uvolnit svalstvo.
,,Hej! Tudy ne!" křičel za ním výčepník, rozběhl se za ním a vyvedl ho tmou do směru ke Canyon City. Jakási šupinka niterného povědomí Churchillovi říkala, že toto je správný směr, a tak se stále ještě jako ve snu pustil po stezce kaňonem. Neměl ponětí, co ho varovalo, ale po nějaké chvíli, jež mu připadala jako celá staletí putování, vycítil nebezpečí a vytáhl revolver. Pořád ještě ve snu viděl vystoupit dva muže
53
a slyšel jejich příkaz, aby se zastavil. Z jeho revolveru vyšly čtyři rány a viděl výšlehy ohně a slyšel výbuchy výstřelů jejich revolverů. Rovněž si uvědomil, že je zasažen do stehna. Viděl jednoho muže klesnout, a když se na něj druhý vrhal, zdrtil ho přímým úderem těžkého revolveru rovnou do obličeje. Uhnul a prchal. Brzy potom se ze sna probudil a shledal, že uhání kulhavými skoky dolů po stezce. První myšlenka platila kufírku. Měl ho dosud na zádech. Byl přesvědčen, že co se zběhlo, bylo jen sen, až zahmatal po revolveru a objevil, že je tentam. Dále si uvědomil bodavou palčivost ve stehně a po prohlídce bolavého místa měl ruku teplou od krve. Bylo to poranění povrchní, ale nemohl o něm pochybovat. Ještě víc ho to probudilo a on vytrvával v neohrabaném běhu do Canyon City.
Objevil člověka s koňským potahem a s vozem, který za dvacet dolarů vstal z postele a zapřáhl. Churchill si vlezl do korby vozu a spal s kufírkem připevněným na zádech. Byla to dolů do Dyejského údolí divoká jízda po balvanech vymletých vodou; probouzel se však jenom tehdy, když vůz narážel na nejvyšší překážky. Dokud se jeho tělo nevymrštilo víc než třicet centimetrů nad prkna vozu, nevadilo mu to vůbec. Na poslední skoro dva kilometry to bylo hladké svezení a tady spal dobře.
Procitl do šedavého úsvitu, když jím vozka zuřivě třásl a křičel mu do ucha, že Athenian odplul. Churchill se tupě zahleděl na opuštěné přístaviště.
„Tamhle u Skaguaye vidím kouř," říkal vozka.
Churchill měl oči příliš naběhlé, aby tak daleko dohlédl, odpověděl však: „To je Athenian, sežeňte mi loďku."
Vozka byl ochotný a vyhledal veslici i s mužem, který byl ochoten veslovat s ním za deset dolarů, dostaneli zaplaceno napřed. Churchill zaplatil a usadili ho do veslice. Sám už nebyl schopen do loďky se dostat. Do Skaguaye bylo odtud deset kilometrů a on si blaženě pomyslil, že těch deset kilometrů prospí. Jenže ten jeho lodník neuměl veslovat a Churchill se musil chopit vesel a dřel se dalších několik století. Jakživ nepoznal delších a ukrutnějších deset kilometrů. V úzkém průlivu se zdvihl čilý větřík a zadržoval ho. V břišním důlku měl
54
pocit, jako by umíral, zmáhala ho mdloba a otupělost. Na jeho povel se chlapík vždy chopil naběráku a vchrstl mu studenou slanou vodu do obličeje.
Na Athenianu právě vytahovali kotvu, když se mu Churchill, už na konci posledních zbytečků sil, dostal po bok. „Zastavte! Zastavte!" křičel ochraptěle. „Důležitá zpráva! Zastavte!"
Potom mu klesla brada na prsa a usnul. Když ho půl tuctu mužů začalo vynášet po můstku, probudil se, sáhl po kufírku a držel se ho jako tonoucí.
Na palubě vyvolal zděšení a zvědavost. Šatstvo, v němž vyrazil z Bělouše, představovalo teď několik cárů a on sám byl rozdrásán právě tak. Cestoval pětapadesát hodin za stálého přepínání sil a napínání vytrvalosti. Za tu dobu spal jenom šest hodin a pozbyl skoro deset kilo tělesné váhy. Obličej a ruce i tělo měl poškrabané a pokryté modřinami a sotva videi na oči. Pokusil se vstát, ale nedokázal to, padl na palubu jak dlouhý tak široký, a svíraje pevně kufřík, vyřizoval své poslání.
„A teď mě položte do postele," končil, „najím se, až se probudím."
Vzdali mu vysokou poctu, když ho odnesli v těch cárech a ve špíně a uložili ho i s Bondellovým kufříkem do svatební ložnice, což byla největší a nejpřepychovější pokojová kabina na lodi. Spal celou dobu, co hodiny postačily oběhnout dvakrát dokola, pak se vykoupal, oholil a najedl, a když dvě stě poutníků z Bělouše přirazilo k lodnímu boku, opíral se o zábradlí a kouřil doutník.
Ještě než se paroloď Athenian doplavila do Seattlu, byl Churchill opět zcela ve své kůži a vystoupil na břeh s Bondellovým kufírkem v ruce. Byl na ten kufřík hrdý. Představoval mu hrdinské výkony, mužné ctnosti a důvěru. „Doručil jsem, jak žádáno," vyjadřoval si pro sebe všechny ty vznešené výrazy. Bylo brzy odpoledne a on zamířil rovnou k Bondellovi. Louis Bondell měl radost, že ho zas vidí, potřásal mu oběma rukama najednou a vtáhl ho do domu.
„Ó, díky, brachu milá, jsi hodný, že jsi to přinesl," pravil Bondell, když převzal kufřík.
55
Hodil jej bezstarostně na pohovku a Churchill si s oceňujícím pohledem povšiml, jak tu váhu pera pohovky nadhodila. Bondell ho začal bombardovat otázkami.
„Jak se ti nakonec vydařilo? A co chlapci? Co se stalo s Billem Smithersem? Je pořád ještě Del Bischop u Pierce? Prodal ty moje psy? Jakpak se ukázal nález na Sirném dně? Vypadáš báječně. Kterým parníkem jsi vyjel?"
Na to na všechno Churchill odpovídal, až uběhlo půl hodiny a nastala první prodleva v rozprávce.
,,Neměl by ses raději na to podívat?" naznačoval, pokývnuv hlavou na kufírek.
„Cožpak to, to je v pořádku," odpověděl Bondell. „Vynesla Mitchellova jáma tolik, kolik od ní čekal?"
„Myslím, že by ses měl radši podívat," naléhal Churchill. „Když něco doručím, rád jsem potom přesvědčen, že je všechno v pořádku. Vždycky zůstává možnost, že se do toho mohl někdo dostat, když jsem spal nebo tak."
„Není to nic tak důležitého, kamaráde," odpovídal Bondell se smíchem.
„Nic tak důležitého," opakoval Churchill chabou, slabounkou ozvěnou. Potom se ozval s rozhodností. „Louisi, co je v tom kufříku? Chci to vědět."
Louis na Churchilla zvědavě pohlédl, vyšel z pokoje a vrátil se se svazkem klíčů. Vjel do kufříku rukou a vytáhl těžký revolver colt 44. Potom se objevilo několik krabic nábojů do revolveru a potom ještě nějaké krabice nábojů do winchestrovky.
Churchill uchopil kufírek a podíval se do něho. Potom ho obrátil dnem vzhůru a lehce jím zatřepal.
„Revolver je celý zrezivělý," říkal Bondell. „Musilo to být venku na dešti."
„Ba," odpovídal Churchill. „škoda, že se to zmáčelo, člověk bývá někdy zatraceně neopatrný."
Vstal a vyšel z domu. Za deset minut vyšel také Bondell a našel ho na schodech, jak tam sedí s lokty na kolenou, s bradou v dlaních a zírá upřeně do tmy.

JAK ZMIZEL MARKUS O'BRIEN
„Stanovisko tohoto soudu je takové, že vypadnete z tábora. . . podle zvyklosti, pane, podle zavedené zvyklosti."
Soudce Markus O'Brien byl zapomnětlivý a Mucluc Charley ho šťouchl do žeber. Markus O'Brien si odkašlal a mluvil dál:
„Uvažuje povážlivost činu, pane, též polehčující okolnosti, mínění tohoto soudu a také jeho rozsudek zní, že budete vybaven jídlem na tři dny. To postačí, jak si myslím."
Arizona Jack vrhl zachmuřený pohled na Yukon. Byla to vzkypělá, čokoládově zbarvená záplava, ženoucí se v šíři víc než půl druhého kilometru, a jak hluboká — to nikdo neví. Hlinitý břeh, na němž stál, čněl obyčejně na čtyři metry nad hladinu, nyní však řeka hučela u samého vrcholu břehu a vteřinu za vteřinou pohlcovala drobounké částečky povrchové hlíny. Ty ždibce zapadaly do zejících tlam nekonečné armády hnědých vírů a mizely. Ještě několik centimetrů a osada Red Cow bude zaplavena.
„To nepostačí," řekl trpce Arizona Jack. „Na tři dny jídla není dost."
„Tak například Manchester," odpovídal vážně Markus O'Brien. „Ten nedostal vůbec žádné jídlo."
„A našli jeho pozůstatky vyvržené na břeh na dolní řece a napůl sežrané od vlčáků," odsekl Arizona Jack. „A ten zabíjel bez zavdané příčiny. Joe Deeves vůbec nic neudělal, ani jednou nezacvrlikal a jenom proto, že měl pokažené zažívání, Manchester vyskočí a zastřelí ho. Tohle není žádná spravedlnost, O'Briene, to vám říkám rovnou. Dejte mi jídla na týden a mám tak napůl rovnou naději, že vyváznu. Na tři dni jídla a jdu k Abrahámu."
„Proč jste zabíjel Fergusona?" tázal se důrazně O'Brien. „Už mě přechází trpělivost s tímhletím zabíjením bez příčiny. To musí přestat, Řed Cow není tak moc zalidněná. Je to
57
dobrá osada a nikdy se tu nezabíjelo. Teď je to úplná epidemie. Je mi vás líto, Jacku, ale musíme z vás udělat odstrašující příklad. Ferguson nezavdal dostatečnou příčinu k zabití."
,,Příčinu!" zachrčel Arizona Jack. „Já vám povídám, O'Briene, že to nekapírujete. Vy nemáte žádné umělecké cítění. Proč jsem zabil Fergusona? Proč Ferguson zpíval ,Kdybych byla ptáčkem'? To bych rád věděl. Na to mi odpovězte. Proč zpíval ,ptáčkem, ptáčkem'? Jeden ptáček by byl ažaž. Jednoho ptáčka bych byl vydržel. Ale kdepak! On si musí vyzpěvovat dva ptáčky. Varoval jsem ho. Šel jsem k němu zdvořile jak pámbu dobrotivý a požádal jsem ho laskavě, aby vynechal jednoho ptáčka. Doprošoval jsem se ho. Byli tu svědci, ti to dosvědčovali."
„A Ferguson ani nebyl zrovna zpěvák se slavičím hrdlem," promluvil kdosi v zástupu.
O'Brien začal jevit nerozhodnost.
„Nemá člověk právo na své umělecké city?" naléhal Arizona Jack. „Já Fergusona varoval. Bylo to násilí na mojí povaze poslouchat dál ty jeho ptáčky. Vždyť jsou odborníci na muziku s tak fajnově vyladěným sluchem, že by zabili za mnohem méně. Jsem ochoten pykat za to, že mám umělecké city. Dovedu polykat i hořkou medicínu a ještě olíznu lžičku, ale jenom na tři dni jídla, to je přece jen o fous přetaženo, to chci říct, a tímto tady podávám, že si jako stěžuju. Tak jen dál a dělejte s tím funusem."
O'Brien byl dosud na vahách. Pohlédl tázavě na Mucluc Charleyho.
„Řek bych, pane soudce, že jídla na tři dni je kapánek přísné," mínil ten pán, „ale tuhleto tady vedeš ty. Když jsme tě zvolili soudcem tadyhle toho trestního soudu, shodli jsme se, že se podle tvých rozsudků budeme řídit, a taky jsme se řídili, u všech Čertů, a budem se řídit dál."
„Možná, že jsem se maličko přenáhlil^ Jacku," pravil soudce O'Brien, jako by se omlouval — „tolik mě už tohleto zabíjení dopaluje, a tak bych to teda zvýšil na týden, jídlo na týden." Odkašlal si vrchnostensky a ostře se rozhlédl. „A teď se teda můžeme do toho už radši dát. Dokončit to. Loďka je pohotově. Leclaire, ty běž a přines jídlo. Úhradu zařídíme potom."
58
Arizona Jack se tvářil vděčně, a mumlaje cosi o ,zatracených ptáčkách', vstoupil do otevřeného člunu, který tu netrpělivě drhl o břeh. Byla to velká veslice, udělaná z hrubých jedlových prken, nařezaných ručně ze stromů nastojato u Lindermanova jezera, několik set kilometrů výše u paty Chilcootu. V lodi byl pár vesel a pokrývky Arizony Jacka. Leclaire přinesl potraviny, zavázané v pytli od mouky, a vhodil je do loďky. Zašeptal přitom:
„Dal jsem ti dobrou míru, Jacku. Tys to spáchal na zavdanou příčinu."
„Odvažte ji!" vzkřikl Arizona Jack.
Někdo odepjal řetízek a vhodil ho do loďky. Plavidla se zmocnil proud a strhl je na řeku. Vrah se s vesly neobtěžoval, jen se spokojeně usadil v zádi člunu a kroutil si cigaretu. Dodělav ji, škrtl zápalkou a zapálil si. Přihlížející na břehu viděli ještě drobné obláčky kouře. Zůstali na břehu, dokud se loďka neuhnula z dohledu okolo zátočiny asi osm set metrů dole po řece. Spravedlnost byla vykonána.
Osadníci z Red Cow nalézali právo a vykonávali rozsudky bez průtahů, které vyznačují změkčilou civilizaci. Na Yukonu nebylo zákonů kromě těch, které si sami stanovili. Byli nuceni si je vytvořit. Red Cow vzkvétala v raných dobách Yukonu — roku 1887 — kdy Klondyk a jeho davové honičky za zlatem ležely ještě v netušené budoucnosti. Lidé v Red Cow ani nevěděli, zda jejich tábor leží na Aljašce, nebo v severozápadním teritoriu Kanady, zda dýchají pod vlajkou hvězd a pruhů, nebo pod vlajkou britskou. Žádný geometr se tam ještě nevyskytl, aby jim vypočítal jejich zeměpisnou délku a šířku. Red Cow ležela kdesi na Yukonu a to jim stačilo. Co se týče .státních vlajek, zůstávali mimo dosah práva. Co se týče zákonů, žili si v zemi nikoho.
Stanovili si zákony vlastní a ty byly velmi prosté. Yukon byl vykonavatelem jejich rozsudků. Tak asi tři tisíce kilometrů po proudu od Red Cow se vléval Yukon do Beringová moře deltou, širokou přes půl druhého sta kilometrů. Každý kousek těch tří tisíc kilometrů dálky byl divokou pustinou. Pravda, tam kde Dikobrazí řeka ústí do Yukonu nad polárním kruhem, tam ležela stanice Společnosti Hudsonova zálivu.
59
To bylo však mnoho set kilometrů odtud. Také se udržovaly pověsti, že mnoho set kilometrů dál po proudu jsou nějaké misie. To však byly jen pouhé pověsti; lidé z Red Cow tam nikdy nebyli. Vstoupili tady do té opuštěné země průsmykem Chilcoot a po horním toku Yukonu.
Muži z Red Cow si drobných prohřešků nevšímali. Opít se a chovat se neřádně a mluvit sprostě, na to se pohlíželo jako na přirozené a nezadatelné právo. Mužové z Red Cow byli individualisty a uznávali za svatě nedotknutelné jen dvě věci: majetek a život. Nebyly tam žádné ženy, aby zkomplikovaly jejich prostou morálku. V celé Red Cow byly jen tři chaty z klád — většina obyvatelstva, čítajícího čtyřicet mužů, bydlila ve stanech nebo v boudách z křoví; neměli proto věznici, v níž by bylo možno zločince uvěznit, a obyvatelé měli příliš napilno s kopáním nebo hledáním zlata, aby si mohli na den vyrazit a věznici postavit. A kromě toho všemu nadřazená otázka potravin sama vylučovala takový postup. Pročež kdykoli muž překročil práva majetku nebo života, byl uvržen do otevřeného člunu a spuštěn po Yukonu. Množství jídla přiděleného na cestu bylo úměrné závažnosti jeho provinění. Tak třeba obyčejný zloděj dostal až na dva týdny jídla; zloděj nikoli běžný dostal jen polovičku. Vrah nedostal vůbec žádné jídlo. Muž, kterému byla prokázána vina zabití, dostával jídla na tři dny až na týden. Soudcem byl zvolen Markus O'Brien a přiděloval míru potravin. Kdo přestoupil zákon, podstoupil nemalé nebezpečí. Yukon ho odnesl a on se mohl a nemusil dostat k Beringovu moři. Jídlo na několik dní mu poskytovalo naději, již bylo třeba vybojovat. Žádné jídlo znamenalo vlastně trest smrti, i když zůstávala maličká naděje a všechno záleželo na ročním období.
Když vyřídilo Arizonu Jacka a podívalo se, jak zmizel z dohledu, odešlo obyvatelstvo od břehu a šlo si po své práci na svých záborech — to jest všichni až na Kudrnatého Jima, který provozoval jedinou hernu s karetní hrou faro tady na Severu a jako vedlejší zaměstnání spekuloval se slibnými kopaninami. Toho dne se přihodily dvě věci, které stály za řeč. Pozdě odpoledne Markus O'Brien narazil na to. Vyrýžoval za dolar, za dolar a půl a za dva dolary zlatého prachu ze tří za sebou
60 '
jdoucích pánví. Našel si žilku. Kudrnatý Jim se podíval do jámy, sám vyrýžoval několik pánví a nabídl O'Brienovi deset tisíc dolarů za postup všech práv — pět tisíc ve zlatém prachu a pět tisíc v polovičním podílu na své herně faro. O'Brien nabídku odmítl. Je tady od toho, aby vydělal peníze z hlíny, a ne ze svých bližních, prohlašoval všecek rozpálen. Ostatně a vůbec nemá faro rád. Kromě toho odhaduje svůj nález na mnohem víc než deset tisíc.
K druhé významné události došlo odpoledne, když Siskiyou Pearly zajel se svým člunem k břehu a přivázal ho. Právě přijel z jižních končin a přivezl se svým majetkem také noviny, staré čtyři měsíce. A dále přivezl půl tuctu soudků whisky, všechny adresované Kudrnatému Jimovi. Mužové z Red Cow zarazili práci. Okoušeli whisky — dolar za skleničku, odvážený na vážkách Kudrnatého Jima, a debatovali o novinkách. A všechno by bylo dobré, kdyby Kudrnatý Jim nepojal mrzký záměr, že totiž nejprve Marka O'Briena opije a potom od něho odkoupí jeho zlatý důl.
První půlka záměru se dařila krásně. Začalo to brzy zvečera a v devět hodin se dostal O'Brien do zpěvavého stadia. Visel na Kudrnatém Jimovi, objímaje ho jednou paží okolo krku, a pokoušel se dokonce o ty ptáčky nedávno oplakaného Fergusona. Soudil, že je při tom v naprostém bezpečí, cožpak ten jediný člověk s uměleckými city v celém táboře neuhání právě teď dolů po Yukonu, nesen proudem osm kilometrů za hodinu?
Jenže druhá půlka záměru se jaksi k té první nepřichytla. Ať už do něho nalili jakékoli množství whisky, nestačilo O'Briena přesvědčit, že prodat zábor je jeho závaznou a přátelskou povinností. Váhal, pravda, a tu a tam se potácel na samém pokraji kapitulace. V hloubi své popletené hlavy se však sám pro sebe pochechtával. Prohlédl záměr Kudrnatého Jima a karta, jež mu byla rozdávána, se mu docela líbila. Whisky byla dobrá. Pocházela z jediného zvlášť označeného soudku a byla tak asi desetkrát lepší než ta v těch ostatních pěti soudcích.
Siskiyou Pearly čepoval whisky ve výčepu ostatnímu obyvatelstvu Red Cow, kdežto O'Brien a Kudrnatý Jim měli svou
61
obchodní pitku v kuchyni. Jenže O5Brien nebyl úzkoprsý. Vyšel do výčepu a vrátil se s Mucluc Charleym a s Percym Leclairem.
„Moji obchodní společníci, obchodní společníci, oba," ohlašoval, zeširoka na ně mrkaje a bezelstně se zubě na Kudrnatého Jima. „Ždycky dám na jejich rožrožrožum, žžždycky důvdůdůvěru. Správný lidi. Nalej jim kořalu, Jime, a prohoprohovožme to."
Tohleto bylo dolezlictví, ale Kudrnatý Jim si spěšně přepočítal odhad záboru, a pamatuje, že poslední pánev, již vlastnoručně vyrýžoval, vydala sedm dolarů, řekl si, že to stojí za tu zvlášť whisky navíc, i když se ve vedlejší místnosti prodává po dolaru za skleničku.
„Nevypadá to, že bych to vzal na uváženou," škytal O'Brien na své dva přátele, vysvětluje jim otázku, o niž běží. „Cože? Já? — prodat za deset tyšic? To ťeda, dovopravdy! Sám to zlato vykopu a potom dolů a do vlasti — tam je moje místo a domov na ubývající léta — a potom si založím. .. žažídím si... jak už jsem prve žíkal... čo šem to žíkal, že ši založím?'*
„Chov pštrosů," poskytl mu nápověď Mucluc Charley.
„Še ví, zrovna tohleto si založím." O'Brien se pevně vzpřímil a s obdivnou úctou se zahleděl na Mucluc Charleyho. „Jak ty to víš? Eště šem to nežek. Jen šem si myslel, že šem to žek. Ty čteš druhýmu myšlenky, Charley. Dejme si eště jednu."
Kudrnatý Jim nalil skleničky a měl to potěšení dívat se, jak mizí za čtyři dolary whisky, z nichž jedním dolarem musil trestat sám sebe — O'Brien trval na tom, že musí pít právě tak často jako jeho hosté.
„Radši ber ty peníze hned," mínil Percy Leclaire. „To ti bude trvat dva roky, než to z jámy vykopeš, a celou tu dobu už můžeš líhnout maličký pštrosí miminka a z velkých trhat péra."
O'Brien ten návrh rozvážil a přikývl na souhlas. Kudrnatý Jim pohlédl vděčně na Leclaira a znovu naplnil skleničky.
„Počkat!" vyprskl Mucluc Charley, jehož jazyk ztrácel vládu a začínal zakopávat sám o sebe. „Jako tvůj páterzpovědník — co to zas — jako tvůj bratr — i čerta!" Odmlčel se
62
a sebral se na nový rozběh. „Jako tvůj přítel — obchodní přítel, řek bych, naznačil bych, či spíš — dovolil bych si, co se týče, zmínit še — chci říct, naznačit, že by mohlo být víc pštrosů. . . i čerta!" Obrátil do sebe skleničku, bručel si cosi jako „pštrosi v jámě pštrosí, či lvové, či. . ." a potom mluvil dál s větší bedlivostí. „Za čím se ženu, to je. . . za čím se ženu?" Udeřil se zostra asi pětkrát do spánku hranou dlaně a zápěstí, aby si natřásl myšlenky. „Už to mám," křikl vítězně. „Řekněmež, že je tam hromadu víc než deset tisíc v tý jámě!"
O'Brien, který už byl zřejmě hotov obchod uzavřít, obrátil čelem vzad.
„Velkolepé!" zvolal. „Nádhernej nápad. Sám jsem na to ještě nepřišel." Popadl Mucluc Charleyho vřele za ruku. „Příteli hodný! Dobrý společníku můj!" Obrátil se bojovně na Kudrnatého Jima. „Možná, že je v tý jámě sto tisíc dolarů. Přece bys neoloupil starého kamaráda, že ne, Jimmy? Se ví, že ne. Znám tě... lip než ty sám, lip než se sám znáš. Dejme si ještě jednu. Jsme dobrý kamarádi, my všichni, povídám, my všichni."
A tak to šlo dál a stejně jako whisky, tak taky naděje Kudrnatého Jima stoupaly a klesaly. Hned se Leclaire přel, doporučuje okamžitý prodej, a skoro získal pro tu myšlenku neochotného O'Briena, jen aby prohrál proti skvělejšímu opačnému názoru Mucluc Charleyho. A znovu zas to byl Mucluc Charley, kdo přednesl přesvědčivé důvody k prodeji^ a Percy Leclaire, kdo tvrdošíjně prodeji odporoval. O něco později O'Brien sám trval na prodeji, kdežto oba jeho přátelé se slzami v očích a s kletbami na rtech usilovali mu to rozmluvit. Čím víc whisky do sebe nalili, tím plodnější půdou představivosti se stávali. Za jedno střízlivé pro či proti objevovali desítky a desítky opilých; a tak snadno druh druha přesvědčovali, že si ustavičně vyměňovali v tom sporu stanoviska.
Přišla chvíle, kdy Mucluc Charley a Leclaire oba současně pevně trvali na prodeji a zvesela potírali O'Brienovy námitky tak rychle, jak je dokázal vyslovit. O'Brien začal vypadat zoufale. Vyčerpal poslední argument a seděl neschopen slova. Díval se prosebně na přátele, kteří ho opustili. Kopal pod stolem
63
Mucluc Charleyho do holenních kostí, ale ten náhle zeŠereděný hrdina jen okamžitě vysypal další, a zas nové a nové, docela logické důvody k prodeji. Kudrnatý Jim přinesl pero a inkoust a papír a napsal trhovou smlouvu o prodeji. O'Brien seděl s perem v ruce.
„Dejme si eště jednu," škemral. ,,Eště jednu, než podpisu a zahodím sto tisíc dolarů."
Kudrnatý Jim nalil vítězoslavně skleničky. O'Brien hodil whisky do sebe a naklonil se s třesoucím se perem, aby. připojil k listině svůj podpis. Ještě než se mu podařilo víc než kaňka, náhle nadskočil, vzrušen nárazem myšlenky pronikající jeho vědomím. Postavil se na nohy, kymáceje se před přáteli dopředu dozadu, obrážeje v udivených očích překvapení, jež za nimi probíhalo. Konečně dospěl k závěru. Zář dobráctví mu zaplavila tvář. Obrátil se k provozovateli herny, vzal ho za ruku a s vážností promluvil.
„Jime, jsi můj přítel. Tady máš na to ruku. Stiskni. Stará vojno, já to neudělám. A neprodám. Neoloupím pžítele. Žážádnej hajžlík nikdy nebude moct povídat, že že že Markus O'Brien vokrad pžítele, protože přítel byl vožralej. Ty ši vožralej, Jimmy, a já tě nevokradu. Zrovna šem pomyslel — eště mě to nikdy nenapadlo — nevím, čo to še mnou je, ale eště mě to nenapadlo. Žekněme, jenom žekněme, Jimmy, starej kamaráde, jenom žekněme, že v tom celým žáboru není deset tyšic. To by šeš vokrad. Ne, pánoé! Já to neudělám! Markus O'Brien nadělá peníze že země, ne ž kamarádů."
Percy Leclaire a Mucluc Charley utopili námitky provozovatele herny v hlučném obdivu k takovému vznešenému citu. Padli na O'Briena z obou stran, samou láskou ho objímali okolo krku, ústa jim překypovala slovy tak, že ani neslyšeli nabídky Kudrnatého Jima, že do smlouvy vloží odstavec v tom smyslu, že nebudeli v záboru zlata za deset tisíc, dostane zpátky rozdíl mezi výnosem a prodejní cenou. Čím dále hovořili, tím ufňukanější byli, a tím vznešenějším se stával hovor. Všechny mrzké pohnutky byly zavrženy. Stali se teď trojicí dobrodinců, usilujících zachránit Kudrnatého Jima od něho samého a od jeho dobročinnosti. Tvrdili, že je marnotratným dobrodincem. Odmítali připustit třeba jen na okamžik,
64
že by se mohla na celém světě vyskytnout i jen jediná nešlechetná myšlenka. Lezli a šplhali a hrabali se po vysokých mravních pláních a hřebenech, nebo se zas utápěli v metafyzických záplavách sentimentality.
Kudrnatý Jim se potil, soptil vztekem a naléval whisky. Zavalili ho desítkami argumentů, z nichž jediný neměl nic společného se zlatým dolem, který chtěl koupit. Čím déle mluvili, tím víc se vzdalovali od toho zlatého dolu, až konečně ve dvě hodiny ráno si Kudrnatý Jim přiznal, že je poražen. Vyváděl své nemohoucí hosty jednoho za druhým přes kuchyň a vystrkoval je ven. O'Brien byl poslední a potom se ti tři motali zachmuřeně na prahu, držíce se za ruce a navzájem se podpírajíce.
„Dobrej obchodník, ten Jim," říkal O'Brien. „Musím to říct, líbí se mi tyhlety tvoje způsoby — slušně a šlechetně, taková štědrá pohopo... hospo. .. pohospo... pohostinnost. Si dám líbit, to tě ctí. Nemáš v nátuře ani kouska hrubiánský chamtivosti. Jak jsem říkal — —"
Ale to už za nimi provozovatel herny bouchl dveřmi. Ti tři se na prahu spokojeně smáli. Smáli se dlouho. Potom Mucluc Charley zkusil mluvit.
„Legrace — tolika se smát — to jsem nechtěl říct. Mám nápad... jakpak to bylo? Á, už to mám! Legrace, jak ty nápady uklouznou. Prchávej nápad — honit prchávej nápad — skvělej sport. Honils někdy zajíce, Percy, kamaráde? Měl jsem psa — skvělej pes na zajíce. Jakpak se jmenoval? Zapomněl jsem to jméno — jakživ jméno neměl — nevím jméno — prchavý jméno — honit prchavý jméno — ne, nápad — prchávej nápad, ale už to mám — chtěl jsem říct tohleto — i k čertu!"
Potom bylo dlouho ticho. O'Brien vyklouzl z objetí svých přátel, sklouzl do sedu na prahu a tichounce si tam spal. Mucluc Charley proháněl prchavý nápad všemi kouty a skulinami svého tonoucího vědomí, Leclaire visel okouzleně na tom odkládaném výroku. Náhle ho ruka druhova bacila do zad. •
„Mám to!" zařval Mucluc Charley hromovým hlasem.
Otřes úderu přerušil souvislost Leclairova myšlení.
65
„Kolik na pánev?" dotíral.
,,Pánev starýho kozla!" Mucluc Charley se zlobil. „Nápad mám — mám ho — za nohu — uhnal jsem ho."
Leclairova tvář nabyla vzrušeného, obdivujícího výrazu a on znovu visel na přítelových rtech.
,,.. .Ále, čerta!" řekl Mucluc Charley.
V té chvíli se dveře z kuchyně na okamžik otevřely a Kudrnatý Jim zařval: „Táhněte domů!"
„Legrace," povídá Mucluc Charley. „Zrovinka ten nápad — ten šamej jako já. Pojme domů."
Zvedli O'Briena mezi sebe a vykročili. Mucluc Charley začal hlasitě honit nový nápad. Leclaire s nadšením honičku sledoval. O'Brien však nesledoval nic. Ten nic neslyšel, neviděl ani nevěděl. Byl z něho pouhý rozkymácený automat, s láskou i s nebezpečenstvím podpíraný svými dvěma obchodními společníky.
Vydali se po pěšině dolů podle břehu Yukonu. V tom směru domov nebyl, ale ten prchavý nápad tam byl. Mucluc Charley se pochechtával nad tím nápadem, který nebyl s to chytit, aby jím Leclaira povznesl. Došli tam, kde ležela loďka Siskiyou Pearlyho, připoutaná ke břehu. Provaz, jímž byla připevněna, vedl přes pěšinu k borovému pařezu. Zakopli o něj a převalili se, přičemž se O'Brien octl vespod. Matný záblesk vědomí mu ozářil mozek. Cítil těla dopadající na něho a na prchavou chvilku vyrazil zuřivě pěstmi. Potom zas znovu usnul. Jeho tiché chrápání se vznášelo do ovzduší a Mucluc Charley se začal chechtat.
„Novej nápad," dával k lepšímu, „ouplně novej. Zrovna jsem ho chyt — docela lehce. Přišel si docela sám a jen jsem ho potřepal po hlavičce. Můj nápad. O'Brien je vožralej. Jak práše. Voštuda — zatracená voštuda — my ho naučíme. Tady je ta Pearlyho lodka. Posadíme O'Briena do Pearlyho loďky. Vodštrčíme — ať ši to haší po Yukonu. Ráno se O'Brien probudí. Proud moc šilnej, nedokáže veslovat proti proudu — muší pšijít pěšky. Vrátí se šteklej jak lev. Ty a já musíme utíkat do lesa. Stejně ho naučíme, šak my ho naučíme."
Člun Siskiyou Pearlyho byl prázdný, byl v něm jen pár vesel. Třel se bokem o břeh vedle O'Briena. Překulili ho do
66
člunu. Mucluc Charley odvázal provaz a Leclaire loďku odstrčil do proudu. Vyčerpáni prací si potom lehli na břeh a usnuli.
Druhý den ráno celá Red Cow věděla o žertíku sehraném s Markem O'Brienem. Došlo k několika vysokým sázkám o to, co se stane těm dvěma pachatelům, až se jejich oběť vrátí. Odpoledne postavili hlídku, aby věděli, jak jen se objeví. Všichni ho chtěli vidět přicházet. On však nepřicházel, ačkoli vysedávali až do půlnoci. A nepřišel ani zítra, ani pozítří. Red Cow už nikdy Marka O'Briena nespatřila a přes četné přetřásané dohady se nikdy neobjevila stopička světla, jež by rozluštilo tajemství jeho zmizení.
Věděl to jenom Markus O'Brien a ten se nikdy nevrátil, aby to mohl povědět. Příštího jitra se probudil v mukách. Žaludek, překyselený nepřiměřeným množstvím vypité whisky, měl vysušený a jak planoucí pec. Celá hlava ho všude bolela, uvnitř a zevně; a ještě horší byla bolest v obličeji. Po šest hodin se na něm pásly nesčetné tisíce moskytů a od jejich nectného jedu mu obličej příšerně opuchl. Jenom s ukrutným napětím vůle dokázal pootevřít v obličeji uzounké štěrbinky a zamžourat. Náhodou pohnul rukama a zabolely ho. Mžoural na ně, ale nepoznával je, jak byly oteklé od moskytí jedovatiny. Byl ztracen, či spíše vlastní totožnost se mu ztratila. Nebylo na něm nic známého, co by mohlo spojováním představ vytvořit v jeho vědomí souvislé pokračování vlastní existence. Byl naprosto odříznut od minulosti, neboť na sobě nenacházel nic, co by vzkřísilo v jeho vědomí vzpomínku na minulost. Kromě toho mu bylo tak špatně a byl tak zbědovaný, že neměl ani sílu, ani chuť pátrat po tom, kým nebo čím byl.
Teprve když objevil pokřiveninu na malíčku, způsobenou před lety nesprávně srostlou zlomeninou, poznal se konečně a věděl, že je Markus O'Brien. V mžiku se mu nahrnula do vědomí minulost. Když objevil pod nehtem krvavou podlitinku, utrpěnou asi před týdnem, byl si už zjištěním vlastní totožnosti dvojnásob jistý a uvědomoval si, že ty nepovědomé ruce patří k Marku O'Brienovi, nebo, což bylo totéž, že
67
Markus O'Bríen patří k těm rukám. Nejprve se domníval, že je nemocen, že dostal tu říční horečku. Otvírat oči ho tak bolelo, že je nechal zavřené. Malá plovoucí větev narazila na loďku s prudkým klepnutím. Myslil, že to někdo klepe na dveře chaty, a řekl: „Dále!" Chvíli čekal a potom nakvašeně křikl: „Tak si tam zůstaň, hrom tě vem!" Ale přece jen by byl rád, kdyby někdo přišel a pověděl mu o jeho onemocnění.
Ale jak tam ležel, začala se mu v mozku vybavovat uplynulá noc. Vůbec není nemocný, pomyslil si; je pouze opilý a má také nejvyšší čas vstát a jít do práce. Práce mu připomněla jeho důl a tu si vzpomněl, že jej odmítl prodat za deset tisíc dolarů. Zprudka se posadil a mačkal si oči, až je otevřel. Uviděl, že sedí v loďce plynoucí po vzkypělé hnědavé záplavě Yukonu. Jedlemi porostlé břehy a ostrovy mu byly neznámé. Na chvíli ho to omráčilo. Nedovedl si to vyložit. Dovedl si vzpomenout na pitku minulé noci, ale nenacházel mezi ní a touto skutečností žádnou souvislost.
Zavřel oči a podržel si bolavou hlavu v rukou. Co se stalo? Pomalounku se mu v duchu vyklubávalo strašné pomyšlení. Potíral je, snažil seje zahnat, jenže to pomyšlení vytrvávalo: on sám někoho zabil. Jen to jediné mohlo vysvětlovat, proč tu sám v otevřené loďce plyne dolů po Yukonu. Zákon osady Red Cow, který tak dlouho sám udílel, byl nyní udělen jemu. Zabil někoho a byl puštěn po řece. Ale koho? Rozdíral si bolavý mozek, hledaje odpověď, ale nacházel jedině neurčitou vzpomínku na těla, jež na něj padají a on do nich bije. Kdo byli ti lidé? Možná, že zabil víc než jednoho. Sáhl k opasku. V prázdné pochvě neměl nůž. Nepochybně to spáchal tím nožem. Ale zabití musilo mít příčinu. Otevřel oči a zděšeně začal prohlížet člun. Nebylo v něm potravin, ani gram potravin. Sedl si a zasténal. Zabil bez zavdané příčiny. Zákon na něj dolehl s nejkrajnější přísností.
Půl hodiny zůstal bez hnutí, držel si bolavou hlavu a snažil se přemýšlet. Potom se napil říční vody, zchladil si žaludek a bylo mu lépe. Povstal a sám na široširém Yukonu, kde ho nic kromě té pravěké pustiny nemohlo slyšet, proklel alkoholické nápoje. Potom se přivázal k veliké plynoucí borovici,
68
hlouběji ponořené do proudu než jeho loďka, a proto plující rychleji. Umyl si ruce a obličej, sedl si na záď a ještě přemýšlel. Je ke konci června. Do Beringová moře je přes tři tisíce kilometrů. Loďka urazí průměrně osm kilometrů za hodinu. Tak vysoko na severu není v této roční době nikdy tma, takže může uhánět po řece každičkou hodinu ze všech čtyřiadvaceti. To bude znamenat denně sto devadesát kilometrů. Když odečte třicet kilometrů na nehody a zdržení, zůstává mu sto šedesát kilometrů denně. Za dvacet dní se dostane na Beringovo moře. A to nevyžaduje žádné vyčerpávání sil; práci vykoná řeka. Může si lehnout na dno loďky a šetřit síly.
Dva dny nejedl nic. Potom doplul do yukonských nížin, kde vystupoval na břeh nízkých ostrovů a sbíral vejce divokých hus a kachen. Neměl zápalky a jedl vejce syrová. Měla ostrou chuť, ale udržela ho na nohou. Po překročení polárního kruhu našel stanici Společnosti Hudsonova zálivu. Posádka se dosud nevrátila od řeky Mackenzie a stanice byla úplně vyjedená. Nabídli mu vejce divokých kachen, načež jim prozradil, že jich má v loďce dobrý věrtel. Také mu nabízeli skleničku whisky, ale odmítl ji s výrazem vášnivého odporu. Dostal však zápalky a od té doby si vejce vařil. Na cestě k ústí ho zdržovaly protivné větry, takže zůstal na té dietě z divokých vajec čtyřiadvacet dní. Na neštěstí proplul ve spánku podle misie Svatého Pavla i podle Svatého Kříže. Tak mohl s upřímným přesvědčením říci, že to povídání o misiích na Yukonu je plané žvanění. Žádné misie tam nejsou a on to přece teď musí vědět.
Jakmile se octl na Beringově moři, zaměnil vaječnou dietu za dietu tuleního masa a do smrti si nedokázal srovnat v hlavě, která ta dieta chutnala hůř. Na podzim toho roku byl zachráněn celním kutrem Spojených států a hned v zimě se v San Francisku dopracoval dosti senzačního úspěchu jako protialkoholní kazatel. Udělal si z toho životní povolání. „Vyhněte se láhvi!" je jeho heslo i válečný pokřik. Daří se mu v jemném náznaku navodit dojem, že v jeho životě přivodila láhev strašnou katastrofu. Dokonce se zmiňuje o ztrátě jmění, způsobené tím hříšným lákadlem ďáblovým, ale jeho posluchači ještě vyciťují za tou příhodou jakési hrozné a netušené
69
zlo, za něž je rovněž odpovědna jen láhev. Má ve svém povolání úspěch, zešedivěl a požívá úcty v křížovém tažení proti alkoholickým nápojům. Na Yukonu však zůstalo zmizení Marka O'Briena tradičním příběhem. Je to záhada, jež se rovná zmizení sira Johna Franklina.

DCERA POLÁRNÍ ZÁřE
„Vy — jak to jmenujete — líný muž, vy líný muž byste přál mít mě za manželku. To nedobře. Nikdy, nikoli, nikdy nebude líný muž můj manžel."
Takto Joy Molineauová vypověděla Jacku Harringtonovi, co si myslí, zrovna tak, jako to večer předtím vypověděla, ovšem prostěji a v jeho vlastní mateřštině, Louisů Savoyovi.
„Poslyšte, Joy "
„Nikoli, nikoli; proč musím poslouchat línému muži? To velice špatné, vy povalujete okolo, vy děláte návštěvy u mne v chatě a vy nepracujete nic. Jak sháníte jídlo pro rodinu? Proč nemáte zlatý prach vy? Jiní muži mají plno."
„Vždyť já pilně pracuji, Joy. Není dne, abych nevyrazil na stezku nebo nahoru na potok. I nyní jsem se právě vrátil. Moji psi jsou dosud unaveni. Jiní muži mají štěstí a našli plno zlata; jenže já — nemám štěstí."
„Ó! Ale když ten muž, co má manželku a ona je Indiánka, ten McCormack, když objevil Klondyk, vy jste nešel. Jiný muž šli; jiný muž teď zbohatlí."
„Sama víte, že jsem tehdy prozkoumával až tam u pramenů řeky Tanana," bránil se Harrington, „vůbec jsem nevěděl o Eldoradu ani o Bonanze, až bylo už pozdě."
„To je jiného něco; jenomže vy jste — jak to jmenujete — docela vedle."
„Cože?"
„Docela vedle. Máte — ano — máte v hlavě tmu. Pozdě není nikdy. Je tam jeden silně bohatý důl, tam na potoce jmenujete Eldorado. Muž zarazil kolíky a potom on odešel. Jiný muž nikdo neví, co s ním stalo se. Ten muž, ten co, zarazil kolíky, už nikdy víc není. Šedesát dní žádný muž na ten zábor nevyplní listinu. Potom jiný muž — jak to jmenujete — skočit na ten zábor. Potom závodí, ach, tak
70 71
rychle jak vítr a vyplní listinu. Ten bude silně bohatý. Ten shání jídlo pro rodinu."
Harrington z větší části svůj zájem utajil.
„Kdy končí ta lhůta?" tázal se. „Který je to zábor?"
„Tak jsem říkala včera večer Louisů Savoyovi," mluvila dál a nevšímala si ho. „On já myslím bude vítěz."
„Kat ho sper, Louise Savoye!"
„Tak mi Louis Savoy říkal včera večer u nás v chatě. On říká: „Joy, já jsem silný muž. Já mám dobré psy. Mám silné plíce. Já vyhraju. Potom mě budete mít za manžela?" A já jemu říkám, já mluvím —"
„Co jste mu řekla?"
„Já mluvím: ,Když Louis Savoy je vítěz, tak mě bude mít za manželku'."
„A když to nevyhraje?"
„To potom Louis Savoy on nebude — jak to jmenujete — otec mých dětí."
„A když já vyhraju?"
„Vy vítěz? Cha, chá! Nikoli, nikdy!"
Třebaže byl k zlosti, přec bylo smích Joy Molineauové radost poslouchat. Harringtonovi to nevadilo. Přivykl tomu už dávno. A nebyl také pražádnou výjimkou. Donucovala všechny své ctitele trpět stejně. A právě v té chvíli byla velmi svůdná, jak měla rty pootevřené, tváře zardělé od štiplavých pocelů mrazu, oči roztřpytěné oním kouzlem, které je největší ze všech vábení a nenajde se nikde jinde než v očích ženy. Její saňoví psi se okolo ní kupili v kosmaté hromadě a vedoucí pes Vlčí tesák jí položil svůj dlouhý čenich zlehka do klína.
„Když přece vyhraju?" Harrington naléhal.
Obrátila oči od psa na ctitele a zase zpátky.
„Co ty říkáš, Vlčí tesáku? Když on silný muž a vyplní listinu, budeme ho mít za manžela? Hej? Co říkáš?"
Vlčí tesák napjal uši a zavrčel na Harringtona.
„Velice zima," dodala nečekaně se ženskou nelogičností, vstala a začala vyrovnávat své spřežení.
Její ctitel tupě přihlížel. Už od prvního setkání ho utápěla v hádankách, a tak se mezi jeho ctnosti pevně vkloubila také trpělivost,
„Hej! Vlčí tesáku!" zvolala a vyskočila na saně, jak se náhle začínaly dostávat do pohybu. „Holá! Marš!"
Koutkem oka ji Harrington pozoroval, jak zabočila na stezku do Čtyřiceti mil. Na rozcestí, kde odbočovala stezka napříč přes řeku a do Fořtu Cudahy, zarazila psy a ohlédla se.
„Ó, pane líný muž!" volala zpátky. „Vlčí tesák tady ten říká ano — když budete vítěz!"
Ale jak to s takovými věcmi bývá, nějak se to rozneslo, a celá osada Čtyřicet mil, která až dosud jen odhadovala, jak si Joy Molineauová vybere mezi svými dvěma nejnovějšími ctiteli, začala nyní s marnotratnými sázkami a s dohady, kdo zvítězí v blížícím se dostihu. Osada se rozdělila na dva tábory a bylo vynakládáno všemožné úsilí, aby favorit těch i oněch dokázal dorazit k cíli první. Byla sháňka po nejlepších psech, jaké jen se dali široko daleko objevit, neboť psi, a to dobří psi, byli nad všechno ostatní nejdůležitější podmínkou úspěchu. A pro vítěze to znamenalo mnoho. Kromě získání ženy, jíž rovná dosud nebyla stvořena, šlo o důl v hodnotě nejméně miliónu.
Onoho podzimu, když se roznesla zpráva o McCormackově objevu na Bonanze, vrhl se celý dolní kraj, včetně Circle City a Čtyřiceti mil, do ztřeštěné honičky vzhůru proti toku Yukonu — kromě těch, kdo jako Jack Harrington a Louis Savoy právě prozkoumávali hlínu dál na západ. Losí pastviny a břehy potoků byly vykolíkovávány bez výběru a páté přes deváté; a čirou náhodou také břehy jednoho z nejméně pravděpodobných potoků, Eldorada. Olaf Nelson tam uplatnil nárok na zábor o délce stopětašedesáti metrů, podle předpisu si ho rovnou vykolíkoval i ohlášku vyvěsil a hned nato zmizel. V té době byla nejbližší registrační kancelář v policejních kasárnách ve Fořtu Cudahy, ležícím na druhém břehu naproti Čtyřiceti mílím; když se však doširoka rozneslo, že potok Eldorado je bohatý a nepřeberný poklad, brzy se ukázalo, že Olaf Nelson nevykonal nutnou cestu dolů po Yukonu, aby svůj majetek zaregistroval. Muži vrhali chtivé, pohledy na zábor bez majitele, každý věděl, že tam leží tisíce tisíců, které jen čekají na. lopatu a pláchlo. Přece však se záboru neodvažovali ani dotknout; platil totiž zákon, poSKYTUJÍCÍ
73
Šedesátidenní lhůtu mezi vykolíkováním a zaregistrováním, a pro tu dobu zůstával zábor nedotknutelný. Celá Aljaška věděla, že Olaf Nelson zmizel, a desítky a desítky mužů konaly přípravy, aby včas na zábor skočili a podnikli ten nevyhnutelný dostih do Fořtu Cudahy.
Ve Čtyřiceti mílích však zůstala soutěž omezena. Když celá osada věnovala všechny síly na vybavování buď Jacka Harringtona, nebo Louise Savoye, nemohl být žádný jednotlivec tak nerozumný, aby se pouštěl do soutěže docela sám. Od záboru do registrátorovy kanceláře se táhla trať sto šedesát kilometrů dlouhá a bylo rozhodnuto, že oba favorité budou mít po stezce rozestaveno čtvero spřežení na střídání. Poslední přípřež měla být přirozeně nejdůležitější, a tak na posledních čtyřicet kilometrů se snažili straníci obou soutěžících obstarat ty nejsilnější psy, jaké bylo možno sehnat. Tak zprudka oba odpůrci tábory na sebe sočily a tak velké peníze nabízely, že ceny psů vyskočily výš než kdykoli předtím v dějinách Aljašky. A náhoda už to tak chtěla, že tahanice o psy obrátila zraky veřejnosti ještě pozorněji na Joy Molineaouvou. Nejenže byla první příčinou toho všeho, ale ještě měla nejlepšího saňového psa od Chilcootu až k Beringovu moři. Jako vedoucí pes neměl Vlčí tesák sobě rovna. Muž, jehož saně budou mít Vlčího tesáka v čele, ten musí zvítězit. O tom nikdo ani nezapochyboval.
Obec však měla vrozený smysl pro to, co se sluší a patří, a proto nebyla Joy ani jedinkrát obtěžována žádostmi o jeho zapůjčení. Oba odpůrci tábory se utěšovaly tím, že nemáli výhodu toho psa jeden, nemá ji ani ten druhý.
Protože však muž, jednotlivě i v celku, každý zvlášť i všichni dohromady, byl již tak stvořen, že si tápe svým životem v blažené a tupé neznalosti oněch utajenějších chytrůstek svých bližních něžného pohlaví, nedokázali ani muži ze Čtyřiceti mil vytušit vrozené čertovství Joy Molineauové. Později se přiznávali, že dost nedocenili tuto temnookou dceru polární záře, jejíž otec v těchto končinách obchodoval s kožešinami ještě dřív, než se jim třeba jen zdálo, že by sem mohli jednou vtrhnout, a která sama poprvé otevřela oči do jiskřivých světel severu. Ach ne, náhodné místo narození jí
74
nikterak neubralo na ženskosti, aniž omezilo její ženské chápání mužů. Věděli, že si s nimi pohrává, neznali však moudrost její hry, její hloubku a obratnost. Dokázali rozeznávat jen kartu obrácenou nahoru, a tak až do konce zůstávala osada Čtyřiceti mil v příjemném zatemnění, a teprve když Joy vyhodila svůj poslední trumf, probudili se muži k účtování.
Již na začátku týdne se osada vydala vypravit Jacka Harringtona a Louise Savoye na cestu. Střízlivě počítali s dostatečným časem, neboť si přáli dorazit k záboru Olafa Nelsona ještě několik dní předtím, než vyprší lhůta jeho nedotknutelnosti, aby si odpočinuli a měli psy svěží na první úsek. Cestou vzhůru potkávali lidi z Dawsonu, jak již zastavují výměnné psí přípřeže podle stezky, a na všem bylo vidět, že nikdo nešetřil na výdajích, když šlo přece o miliónovou výhru.
Několik dní po odchodu svých závodníků začala osada Čtyřicet mil vypravovat spřežení na střídání — nejprve na stanoviště sto dvacet kilometrů, potom na osmdesát a nakonec na čtyřicet. Spřežení na poslední úsek byla skvělá a tak vyrovnaná, že celá osada se přela o jejich přednostech plnou hodinu za mrazu pětačtyřicet a půl stupně Celsia pod nulou, než vyjeli na cestu. V posledním okamžiku se mezi ně přiřítila na svých saních Joy Molineauová. Odvedla si Lona McFana, který měl na starosti Harringtonovo spřežení, kousek stranou, a sotva vypustila ze rtů první slova, bylo vidět, jak McFanovi dolní čelist poklesla s takovou náhlostí a důrazem, že to jasně naznačovalo něco významného. Lon McFane vypráhl Vlčího tesáka z dívčiných saní, připřáhl ho do čela Harringtonova spřežení a hnal tu řádku tahounů na yukonskou stezku.
„Chudák Louis Savoy!" říkal kdekdo, avšak Joy Molineauová vzdorně blýskla černýma očima a ujížděla zpátky k otcově chatě.
Nad záborem Olafa Nelsona se snášela půlnoc. Několik set mužů oděných v kožešinách dávalo přednost dvaapadesáti pod nulou a tady tomu skoku na zábor před vábivostí vyhřáté chaty a pohodlí lůžka. Mnoho desítek z nich mělo ohlášku připravenou k vyvěšení, kolíky a spřežení psů u ruky. Z oddílu
75
jízdní policie kapitána Constantina byla odvelena skupina policistů, aby zabezpečila čestnou a spravedlivou hru. Byl vydán rozkaz, že nikdo nesmí umístit kolík dřív, než poslední vteřina toho dne uplyne do minulosti. V severských končinách se takové příkazy zcela rovnají zákonům Jehovy a jsou stejně mocné; dolehnou tak rychle a účinně jako hrom. Bylo jasno a zima. Polární zář malovala na oblohu chvějivě barevné zázraky. Studeně třpytivé růžové vlny se přehnaly nadhlavníkem, zatímco obrovské svítivé pruhy zelenavě bílé záře vymazaly hvězdy nebo zas neviditelná obří ruka vztyčovala mocné oblouky nad pólem. A na tu mohutnou podívanou vyli psi právě tak jako v dávných dobách jejich vlčí předkové.. Policista v medvědím kožichu a s hodinkami v ruce vykročil mnohoznačně vpřed. Muži spěchali k svým psům, pobídli je na nohy, rozmotávali jim postraňky a rovnali spřežení do řad. Uchazeči přistoupili k hranici a kolíky s ohláškami pevně svírali v ruce. Přezkoumávali meze tohoto záboru již tolikrát,, že by to nyní dokázali s očima zavázanýma. Policista zdvihl ruku. Odhazujíce přebytečné kožešiny a pokrývky a naposledy utahujíce řemeny u pasu, účastníci napjatě zpozorněli. „Připravit!"
Šedesát párů rukou shodilo palečnice a právě tolik párů mokasínů se zarylo pevně do sněhu. „Běžte!"
Vyrazili do volného prostranství, zaráželi ohlášky do všech čtyř rohů a potom do středu, kde bylo nutno zarazit dva střední kolíky. Potom se skokem vrhli k saním na zmrzlé hladině potoka. Bylo z toho třeštění hluku a pohybu. Saně narážely na saně, psí spřežení se pevně zamotávalo do druhého se psy naježenými a cenícími tesáky. Úzký potok byl ucpán zápolící hromadou. Šlehy i rány rukojetí dopadaly na všech stranách na muže, stejně jako na psy. A aby to bylo všechno ještě velkolepější, každý účastník měl okolo sebe tlupu kamarádů, snažící se uvolnit ho z tlačenice. Ale přece jen se pomalu, jenom pouhopouhou hrubou silou, jedny a zas jedny saně odtrhávaly a vyrážely z dohledu a do tmy mezi převislými zasněženými břehy. Jack Harrington takovou tlačenici předvídal a vyčkával
76
u svých saní, dokud se to nerozmotalo* Louis Savoy, vědbrrí si soupeřovy větší znalosti i zkušenosti psovoda, řídil se podle něho a rovněž vyčkával. Když se poprask vzdálil z bezprostředního doslechu, vydali se také na stezku, a když urazili asi patnáct kilometrů dolů k Bonanze, teprve ten hluk zas dostihli a viděli, jak uhání všechno v jedné řadě za sebou, ale hezky těsně pohromadě. Teď již tu bylo málo hluku a ještě méně příležitosti navzájem se předjíždět. Saně měřily našíř od sanice k sanici čtyřicet centimetrů a stezka byla široká pětačtyřicet; jenže stezka byla ujeta a stlačena do hloubky víc než třicet centimetrů a vypadala jako strouha. Na obě strany se táhla pokrývka měkkého, krystalického sněhu. Kdyby někdo ve snaze předjíždět odbočil, byli by jeho psi donuceni brodit se až po břicho měkkým sněhem a zpomalit jízdu na hlemýždí rychlost. Proto soutěžící muži přilehli na své uhánějící saně a vyčkávali. Celou cestu zhruba asi třicet kilometrů po Bonanze a po Klondyku se nic v pořadí nezměnilo až k Dawsonu, kde se dostali na Yukon. Tady na ně čekalo první střídání. Avšak už zde, s úmyslem třeba k smrti uštvat svá první spřežení, Harrington i Savoy umístili svá čerstvá spřežení o několik kilometrů dále než ostatní. Ve zmateném přesedání na nové saně předjeli plnou polovičku celé tlupy. Snad asi třicet mužů zůstávalo dosud před nimi, když vyrazili na širokou hruď Yukonu. Tady teprve nadcházely rozhodné chvíle. Když řeka na podzim zamrzala, zůstaly mezi dvěma mocnými ledovými zácpami skoro dva kilometry volné vody. Tato část se pokryla ledem teprve nedávno, protože tam táhl prudký proud, a nyní byla stále ještě hladká, tvrdá a kluzká jako vyleštěný taneční parket. Jakmile dorazili na tento hladký led, Harrington se zvedl na kolena, jednou rukou se přidržoval v nebezpečně vratké poloze a druhou práskal zuřivě do psů a vrhal do jejich uší strašlivé hrozby. Spřežení se rozvinula po hladkém povrchu a každé do krajnosti napínalo všechny síly. Jenom málokterý z mužů na celém Severu dovedl prohánět své psy jako Jack Harrington. Ihned se začínal probíjet do čela a Louis Savoy, zachytiv jeho tempo, zoufale se držel za ním a jeho vedoucí pes uháněl přímo za koncem soupeřových saní.
77
V polovině toho sklovitého úseku vyrazila od břehu jejich nová spřežení na střídání. Ale Harrington nezmírnil rychlost jízdy. Pozorně odhadl příležitost, když nové saně zahýbaly až k němu, a jakmile se octl po boku, přeskočil s výkřikem a hned se hnal dál jako vítr s čerstvým spřežením. Druhý psovod už nějak ze saní sklouzl. Savoy to provedl se svým střídáním podobně a spřežení opuštěná na stezce se motala vpravo vlevo, srážela se s jinými a nadělala na ledě hodně zmatku. Harrington nasadil tempo; Savoy se ho držel. Jak se blížili ke konci lesklého ledu, dořítili se po bok saním dosud vedoucím. A když zajížděli do úzké stezky mezi sněhovými břehy, octli se v čele dostihu a obyvatelstvo Dawsonu, přihlížející pod světlem polární záře, přísahalo, jak čistě to bylo vykonáno.
Začneli se mráz zakusovat při pětačtyřiceti stupních pod nulou, nemůže člověk zůstat dlouho venku bez ohně nebo bez prudkého pohybu a zachovat si život. Tak i Harrington a Savoy se dali do cestování podle dávného způsobu střídavého ,,svezení a běžení". Seskakovali ze saní s přívěsnými řemeny v rukou a uháněli vzadu po svých, dokud se jim krev nevrátila do navyklých cest oběhu a nevyhnala mrazivost z údů, a potom znovu na saně, dokud se opět teplo nevytratilo. Při takovém střídání urazili druhý i třetí úsek. Několikrát na místech hladkého ledu Savoy prohnal své psy do krátkého výbuchu rychlosti ze všech sil, ale ani jednou se mu nepodařilo předjet. Roztaženi na víc než osm kilometrů za nimi se zbývající soupeři pokoušeli je dostihnout, avšak marně, neboť jedinému Savoyovi bylo dopřáno slávy, že dodržoval vražedné tempo Jacka Harringtona.
Když zajížděli do střídání po sto dvaceti kilometrech, přiřítil se jim po bok Lon McFane; Harrington zahlédl koutkem oka Vlčího tesáka v čele spřežení, a tu pochopil, že má dostih vyhraný. Žádné spřežení z celého Severu ho nemůže na těch posledních čtyřiceti kilometrech předjet. A když Savoy uviděl Vlčího tesáka, jak vede spřežení soupeřovo, věděl také on, že je z dostihu vyřazen, a tlumeně si jen pro sebe proklínal a spílal slovem, jímž nejčastěji bývá ženě nadáváno. Držel se však dál v obláčku zvířeného sněhu na
78
soupeřově stopě a sázel až do konce na možnou náhodu. A jak svištěli dál a na jihovýchodě se začínal probouzet den, v rozradostnění i v žalu se podivovali tomu, co udělala Joy Molineauová.
Obyvatelé Čtyřiceti mil se vyhrabali časně ze svých spacích kožešin a shromáždili se nedaleko okraje stezky. Ze svého stanoviště měli dobrou vyhlídku na řečiště Yukonu vzhůru proti proudu na mnoho kilometrů, až k první zátočině. Viděli také napříč a přes řeku až k cíli ve Fořtu Cudahy, kde již nervózně čekal registrátor zlatých objevů. Joy Molineauová z^aujala postavení na několik sáhů od stezky a za daných okolností všichni ostatní lidé ze Čtyřiceti mil dbali, aby jí nepřekáželi. Tak zůstal prostor mezi ní a tenkou linkou stezky volný. Byly rozdělávány ohně a okolo nich muži sázeli zlato i psy, přičemž poměr sázek stál ve prospěch Vlčího tesáka. „Už jedou!" zaječel indiánský chlapec z koruny borovice. Proti toku se na zmrzlém Yukonu objevila na pozadí sněhu černá tečka, těsně sledovaná druhou tečkou. Jak se obě temné skvrny zvětšovaly, začaly se objevovat další, jenže na slušnou vzdálenost za nimi. Postupně se skvrnky rozložily na psy a saně a na muže, natažené vleže na nich.
„Vlčí tesák vede," šeptl poručík policie Joy Molineauové. Projevila mu svůj zájem úsměvem.
„Deset ku jedné na Harringtona!" vzkřikl „zlatý" král objevů na Březovém potoce a vytahoval svůj váček se zlatem. „Ta vaše královna, ona moc vám neplatí?" tázala, se Joy. Poručík zavrtěl hlavou.
„Vy máte trochu prachu, ne, za kolik?" mluvila dál na policejního důstojníka.
Ukázal svůj váček. Rychlým pohledem ho odhadla. „Možná — tak asi — dvě stě, ne? Dobrá. Teď vám dám — jak to jmenujete — tip. Přijměte tu sázku." Joy se nevyzpytatelně usmála. Poručík přemítal. Podíval se vzhůru po stezce. Oba muži klečeli na saních a zuřivě bičovali své psy, Harrington stále v čele.
„Deset k jedné na Harringtona!" hulákal král od Březového potoka, mávaje svým váčkem poručíkovi před očima.
79
"PříJměte sázku, pobízela ho Joy.
Uposlechl, krče přitom rameny na znamení, že se podřizuje nikoli svému rozumovému úsudku, nýbrž naopak jejímu ženskému půvabu. Joy přikývla, jako by ho ujišťovala.
Ustal všechen hluk. Muži již přestali i se sázkami.
Kolísající, rozkymácené a letící jako lehká plachetnice rovnou po větru, přihnaly se saně k divákům. Třebaže se mu stále ještě dařilo udržovat svého vedoucího psa hned za koncem Barringtonových saní, obličej Louise Savoye nevyjadřoval1 žádnou naději. Harrington měl ústa pevně sevřená. Nepohlédl vpravo ani vlevo. Jeho psi uháněli skokem v dokonalém rytmu, pevně došlapovali a tělem se drželi nízko nad stezkou a Vlčí tesák, s hlavou u země a nevidoucí, si tichounce skučel a velkolepě vedl své spřežení.
Obyvatelé Čtyřiceti mil stáli bez dechu. Nikde ani hlásku, jen svist sanice a práskání bičů.
A potom se vznesl do ovzduší jasný hlas Joy Molineauové: „Ej! Hoj! Vlčí tesáku! Vlčí tesáku!"
Vlčí tesák slyšel. Ostře odbočil ze stezky a zamířil přímo ke své paní. Spřežení uhánělo za ním, saně zůstaly na okamžik na jediné sanici, a potom vyhodily Harringtona do sněhu. Savoy předjel jako blesk. Harrington se postavil a díval se za ním, jak fičí přes řeku a k registrátorovi. Nemohl si pomoci, musil vyslechnout, co bylo ještě řečeno.
„Ó, ten dokázal velice dobře," objasňovala Joy Molineauová policejnímu poručíkovi. „On — jak to jmenujete — nasadil tempo. Ano, on nasadil tempo velice dobře."

TEN NÁŠ FLÍČEK

Už si nemyslím tak moc o Stephanovi Mackayovi, třebaže jsem na něho přísahával. Přiznávám, že jsem ho za oněch dnů miloval víc než vlastního bratra. Jestliže se ještě někdy se Stephanem Mackayem setkám, neručím za sebe. Nedokážu pochopit, jak se mohl člověk, s nímž jsem se dělil o chleba a o pokrývku a s nímž jsem to táhl po stezce přes průsmyk Chilcoot, vůbec takhle vybarvit. Vždycky jsem Stepá pokládal za čestného muže, za srdečného kamaráda bez nejmenší stopičky mstivosti nebo zlomyslnosti v povaze. Už nikdy se nespolehnu na svůj úsudek o lidech. Vždyť jsem toho člověka vypiplal z horeček tyfu, hladověli jsme spolu na horním toku řeky Stewart a on mi zachránil na Malé lososí řece život. A nyní, po tolika společných letech, mohu o Stephanovi Mackayovi říci jen to, že je to ten nejmizernější chlap, jakého jsem kdy poznal.
Vydali jsme se spolu na Klondyk za podzimního shonu roku 1897 a vyrazili jsme příliš pozdě, abychom se dostali přes Chilcoot ještě před zámrazem. Část přechodu jsme vlekli svou výstroj sbalenou na zádech, až začal padat sníh, a potom jsme už musili nakoupit psy, abychom to zbytek cesty vezli na saních. Tak jsme dostali toho našeho Flíčka. Cena psů byla vyhnána vysoko a zaplatili jsme za něj sto deset dolarů. Vypadal, že za to stojí. Pravím vypadal, neboť na pohled to byl jeden z nejpěknějších psů, jakého jsem kdy viděl. Vážil tak asi necelých třicet kilo a měl všechny znaky dobrého saňového tahouna. Do dneška jsme nedokázali rozeznat jeho rasu. Nebyl to severský vlčák, ani malemut, ani z chovu od Hudsonova zálivu; vypadal jako všichni tři, a zas jako žádný z nich; a navrch ještě měl v sobě něco ze psa bělošského, protože na jedné straně uprostřed té míchanice žluté, hnědé, červené a špinavě bílé, což byla jeho převládající barva, měl flíček černý jak uhel a velký jako kotlík na vodu. Proto jsme mu říkali Flíček.
Byl to fešák, jen co je pravda. Když byl v dobrém zdraví, vyvstávaly mu po celém těle svaly jako hroudy. Vypadal jako nejsilnější zvíře, jaké jsem vůbec na Aljašce spatřil, a také jako nejinteligentnější. Když si ho člověk okoukl, pomyslil si, že by musil překonat v tahu tři psy stejné váhy. Možná, že by to dokázal, ale já to neviděl. Jeho inteligence nebyla zaměřena zrovna tím směrem. Krást a plenit uměl dokonale; měl takový instinkt — a ten byl opravdu příšerný — jak dovedl vytušit, kdy bylo třeba vykonat nějakou práci, a jak se dovedl podle toho vytratit; a zaběhnout se, a nezůstat zaběhnutý, v tom jako by měl nadpřirozené vnuknutí. Ale jak šlo o práci, tu z něho ta jeho inteligence odkapávala a Flíček zůstával jako pouhá hrouda roztřeseného a tupého masa až z toho člověku div srdce nepuklo.
Mívám chvíle, kdy si myslím, že to nebyla tupost. Možná, že jako někteří lidé, jak je znám, byl příliš chytrý, aby pracoval. Nedivil bych se, kdyby to byl s tou svou inteligencí na nás náramně zahrál. Možná, že si to všecko spočítal a rozhodl se, že tu a tam výprask a žádná práce je lepší, než práce ustavičně a žádný výprask. Byl na takovou úvahu dost inteligentní. Řeknu vám, že jsem seděl a díval se tomu psu do očí, až mi mráz běhal po páteři nahoru a dolů a mícha mi kynula jak kvásek, jakou jsem z těch očí viděl vyzařovat inteligenci. Pouhými slovy se to nevyjádří. Viděl jsem to a tak to je. Podívat se mu do očí bylo někdy takové, jako by člověk zíral do lidské duše, a co jsem v ní viděl, mě zděsilo a roztočilo mi v hlavě všemožné nápady o převtělování a tak podobně. Říkám vám, že jsem tušil v očích toho zvířete cosi velikého; bylo v nich poselství, jenže já jsem nebyl dost veliký, abych je postřehl. Ať už cokoli to bylo (vím, že žvaním jako bloud) — ať to bylo cokoli, mátlo mě to. Nedovedu ani naznačit, co jsem v očích toho zvířete viděl; nebylo to světlo, nebyla to barva, bylo to cosi hluboko vzadu, co se pohybovalo, i když se ty oči nehýbaly. A jen tak hádám, že jsem to sám též neviděl pohybovat se; jen jsem vyciťoval, že se to hýbá. Byl to výraz — ano, takové to bylo — a já měl z toho dojem.
Ne, bylo to jiné než pouhý výraz, víc než to. Nevím, co to bylo, ale stejně mi to dávalo pocit příbuznosti. Byla to spíš příbuznost rovnosti. Ty oči se nikdy nedoprošovaly jako třeba jelení oči. Vyzývaly. Ne, nebyl to vzdor. Jenom chladný předpoklad rovnosti. A nemyslím, že by to bylo záměrné. Věřím, že to bylo z jeho strany bezděčné. Bylo to tam proto, že to tam bylo a nemohlo si to pomoci a musilo to vyzařovat. Ne, nechci říci zářilo. Nevyzařovalo to; hýbalo se to. Vím, že žvaním nesmysly, ale kdybyste se podívali tomu zvířeti do očí jako já, rozuměli byste. Na Stepá to působilo zrovna jako na mne. Vždyť jsem se jednou pokoušel toho Flíčka zabít — nebyl totiž k ničemu — a skončilo to ostudou. Vyvedl jsem ho do křoví, šel za mnou pomalu a neochotně. Věděl,, co se děje. Na vhodném místě jsem zastavil, přišlápl šňůru a vytáhl svůj velký colt. A ten pes si sedl a díval se na mne. Říkám vám, že neprosil. Jen se díval. A já viděl všemožné nepochopitelnosti, jak se hýbaly, ano, hýbaly v těch jeho očích. Ve skutečnosti jsem je neviděl pohybovat; myslil jsem si, že je tak vidím, neboť, jak už jsem pravil, myslím, že jsem to jenom vyciťoval. A chtěl bych hned a rovnou říci, že to bylo na mne příliš. Bylo to jako zabít člověka, uvědomělého, statečného muže, který se vám klidně dívá do revolveru, jako by říkal: „Já že mám strach?" A potom také to poselství se zdálo tak blízko, že místo abych rychle stiskl spoušť, zarazil jsem se, abych se podíval, zda to poselství dovedu postřehnout. Bylo to tam přímo přede mnou, třáslo se to kolem dokola v těch jeho očích. A potom už bylo pozdě. Dostal jsem strach. Celý jsem se třásl a ze žaludku mi stoupalo nervózní chvění, až jsem z toho dostal mořskou. Jen jsem si sedl a díval jsem se na toho psa a on se díval na mne, až jsem myslil, že se z toho zblázním. Chcete vědět, co jsem udělal? Odhodil jsem revolver a prchal jsem zpátky do tábora se srdcem sevřeným zbožnou hrůzou. Step se mi vysmál. Všiml jsem si však, že tak asi za týden Step vyvedl Flíčka do lesa za stejným účelem a že se Step vrátil sám a za chviličku přitáhl zpátky také Flíček.
Buď jak buď, Flíček nechtěl pracovat. Zaplatili jsme za něj sto deset dolarů už pěkně ze dna svého váčku, a on pracovat nechtěl. Ani postraňky nenapjal. Step mu domlouval, jak jsme ho poprvé zapřáhli, a pes se jaksi rozechvěl, nic víc. Do postraňků ani gram. Jenom stál na místě a chvěl se jako hromádka huspeniny. Step ho zlehka švihl bičem. Vyštěkl, ale ani gram. Step ho švihl znovu, trochu silněji, a pes zavyl — tím pravým, táhlým vlčím zavytím. To už Stepá dopálilo, napráskal mu jich půl tuctu a já jsem vyběhl ze stanu.
Řekl jsem Stepovi, že je na to zvíře surový, a vyměnili jsme spolu nějaká slova — poprvé, co se nám vůbec něco takového stalo. Odhodil bič do sněhu a zlostně odešel. Zvedl jsem bič a dal jsem se do toho. Ten Flíček se třásl a kolébal se a choulil, ještě než jsem poprvé bičem mávl, a po prvním šlehnutí začal výt jak zatracenec. Potom si lehl do sněhu. Rozjel jsem ostatní psy a ti ho vlekli, zatímco jsem mu dával bičem. Překulil se na záda, odrážel se na sněhu, jak se sunul se všema čtyřma mávajícíma ve vzduchu, a skučel, jako by ho protahovali strojkem na jitrnice. Step se vrátil, vysmál se mi a já jsem se omluvil za ta svá slova.
Z Flíčka nebylo možno dostat žádnou práci; aby to vynahradil, byl za to tím největším prasečím hltounem, jakého jsem jakživ mezi psy viděl. A navrch ještě byl tím nejobratnějším zlodějem. Nedalo se mu zabránit. Kolikrát jsme neměli k snídani slaninu jen proto, že se k ní Flíček dostal první. A jenom kvůli němu jsme na řece Stewart málem umřeli hlady. Naučil se, jak se prokousat do našeho skládku masa, a co nesežral sám, dorazilo ostatní spřežení. Byl však nestranný. Kradl každému. Byl to pes nepokojný, věčně kolem dokola čmuchal nebo někam ubíhal. A nikdy nezůstal jediný tábor na deset kilometrů okolo, který by nevyplenil. Nejhorší na tom bylo, že vždycky přišli na nás, abychom jeho hostinu zaplatili, což bylo spravedlivé, takový vládl v zemi zákon. A to pro nás bylo pořádně krušné, zejména té první zimy na Chilcootu, kdy jsme byli takřka bez peněz a musili jsme platit za celé šunky a celé boky slaniny, které jsme nesnědli. Dovedl se též rvát, ten náš Flíček. Uměl všechno, jenom pracovat neuměl. Nikdy neutáhl ani půl kila, ale byl pánem spřežení. Jak on si dovedl postavit psy do pozoru, to bylo povznášející. Pouštěl na ně hrůzu a vždycky aspoň jeden pes byl od něho čerstvě poznamenán tesáky. Byl však víc než chlubný násilník. Nebál se ničeho, co chodilo po čtyřech; viděl jsem ho, jak vpochodoval docela sám do středu cizího spřežení, nikdo z neznámých psů si ho nevšímal a nijak mu neubližoval, ale on pustil hrůzu do celé té bandy. Říkal jsem, jak uměl žrát? Přistihl jsem ho jednou, jak požírá bič. A je to svatá pravda. Začal na konci žíly, a když jsem ho přistihl, byl už u bičiště a pořád ještě žral.
Ale na pohled vypadal pěkně. Již za týden jsme ho prodali za pětasedmdesát dolarů jízdní policii. Ta měla zkušené psovody a tak jsme věděli, že než urazí těch devět set kilometrů do Dawsonu, bude z něho dobrý saňový pes. Řekl jsem věděli jsme, protože to jsme se teprve s tím naším Flíčkem začali seznamovat. Zakrátko jsme už nebyli tak ukvapení, abychom si myslili, že něco víme, co se tklo Flíčka. Za týden nás ráno probudila ta nejzatrolenější psí rvačka, jakou jsme jakživi slyšeli. To se Flíček vrátil a vtloukal opět do celého spřežení poslušnost. Snídali jsme s myslí náramně pokleslou, to vám řeknu; utěšil jsem se však za dvě hodiny potom, když jsme ho prodali úřednímu kurýrovi, cestujícímu do Dawsonu s vládními depešemi. Našemu Flíčkovi trvalo jen tři dny, než se vrátil, a jako obyčejně oslavil návrat učiněnou posvícenskou pranicí.
Když jsme svou vlastní výstroj dostali přes průsmyk, strávili jsme zimu a jaro dopravováním výstroje druhých a vydělali jsme na tom slušnou hromádku. Vydělali jsme též peníze na Flíčkovi. Jako jsme ho prodali jednou, prodali jsme ho dvacetkrát. Vždycky se vrátil a nikdo nežádal peníze zpátky. My jsme ty peníze nechtěli. Byli bychom velmi pěkně zaplatili každému, kdo by nás ho natrvalo zbavil. Musili jsme se ho zbavit, a nemohli jsme ho darovat, protože to by bylo podezřelé. Byl však takový náramný fešák, že jsme s jeho prodejem neměli nikdy nejmenší potíže. ,,Nezaučený v tahu," říkali jsme a lidé nám za něho platili každou cenu, jakou nás napadlo žádat. Prodali jsme ho i za pouhých pětadvacet dolarů a jednou jsme za něho dostali sto padesát. Ten určitý chlapík ho přišel vrátit osobně, odmítl přijmout peníze zpátky, ale jak nás znectil, bylo něco strašného. Říkal, že je to za ty peníze dost levné, když nám může povědět, co si o nás myslí; a my dobře věděli, že má docela pravdu, a vůbec jsme neodmlouvali. Ale dodneška se mi nepodařilo nabýt úplně zase své staré sebeúcty, již jsem míval předtím, než si s námi ten člověk promluvil.
Když led zmizel z jezer a z řeky, naložili jsme svou výstroj do člunu typu Bennett a vydali jsme se opět k Dawsonu. Měli jsme dobré psí spřežení a rozumí se, že jsme je vzali na náklad výstroje do člunu. Ten náš Flíček se také vezl — nebylo možné ho ztratit; a hned prvního dne nejméně desetkrát srazil toho nebo onoho psa přes roubení člunu, jak se s nimi ustavičně rval. Bylo tam těsno a to on neměl rád.
,,Ten pes potřebuje prostor," řekl Step druhého dne. „Vysaďme ho do pustiny."
Udělali jsme to. Zajeli jsme s člunem ke Caribou Crossing, aby mohl vyskočit na břeh. Dva jiní psi, a dobří psi, běželi za ním; promrhali jsme dva dny hledáním těch dvou. Už jsme je jakživi nespatřili; ale ticho a úleva, z nichž jsme se těšili, měly nás k názoru podobnému mínění onoho chlapíka, který odmítl svých sto padesát dolarů, protože to za ty peníze stálo. Poprvé za dlouhé měsíce jsme se Step a já smáli, hvízdali jsme si a zpívali jsme. Byli jsme šťastni jako kůzlata. Škaredé dny byly za námi. Noční můra odvanula. Flíček byl tentam.
Za tři neděle nato jsme jednou ráno stáli se Stepem na břehu řeky v Dawsonu. Právě přijížděl malý člun z jezera Bennett. Viděl jsem, jak sebou Step škubl, a slyšel jsem ho vyslovit cosi, co nebylo nijak hezké a co nebylo dostatečně ztlumeno. Potom jsem vzhlédl; a tam ve špičce toho člunu seděl s ušima napjatýma Flíček. Step a já jsme se odplížili jako spráskaní psi, jako zbabělci, jako prchající zločinci. Tohle poslední si pomyslil poručík od policie, když viděl, jak se odkrádáme. Domyslil si, že na člunu jsou nejspíš policisté, kteří nás stíhají. Nečekal, až věc vyšetří, ale sledoval nás na dohled a v hospodě nás dostal do kouta. Protože jsme odmítli vrátit se k tomu člunu a setkat se s Flíčkem, měli jsme z toho náramný taneček, jak jsme se pokoušeli vysvětlovat. Nakonec nás zadržel pod stráží jiného policisty, zatímco sám šel ke člunu. Jakmile jsme se ho zbavili, vydali jsme se do své chaty, a jak jsme k ní přicházeli, seděl si tam na prahu ten náš Flíček a čekal na nás. Tak jak jen se dověděl, že tam bydlíme? Toho léta bylo v Dawsonu čtyřicet tisíc lidí,, a jakpak si ten pes vydumal zrovna naši chatu z celé té spousty chat a srubů? Jak mohl vůbec vědět, že jsme v Dawsonu ? Můžete hádat. Ale nezapomínejte, co jsem říkal o jeho inteligenci a o tom jakémsi něčem nesmrtelném, co jsem viděl chvět se v jeho očích.
Nebylo vůbec už způsobu, jak se ho zbavit. V Dawsonu bylo příliš mnoho lidí, kteří ho koupili na Chilcootu, a tak se to rozneslo. Aspoň šestkrát jsme ho vsadili na palubu parníků plujících dolů po Yukonu, on však jenom na příští zastávce vyskočil a přiklusal si po břehu zpátky. Nemohli jsme ho prodat a nemohli jsme ho zabít (oba, Step i já, jsme to zkoušeli) a nikdo jiný ho také zabít nedokázal. Měl v sobě začarovaný život. Viděl jsem ho na hlavní ulici padnout v psí rvačce, padesát psů se na něj nakupilo, a když byli rozehnáni, objevil se na všech čtyřech, nezraněn, kdežto dva ze psů, kteří byli na něm, leželi mrtví.
Viděl jsem ho ukrást špalek losího masa ze skládku majora Dinwiddieho, špalek tak těžký, že se s ním dokázal držet jen tak na jediný skok před indiánskou kuchařkou paní Dinwiddieové, která ho pronásledovala se sekerkou. Jak ubíhal do stráně, když se už Indiánka stíhání vzdala, vyšel sám major Dinwiddie a práskal svou winchestrovkou do krajiny. Vystřílel dvakrát celou nábojnici a toho Flíčka ani neškrábl. Potom přišel policista a majora zatkl za střílení uvnitř chráněného městského obvodu. Major Dinwiddie zaplatil pokutu a my se Stepem jsme mu zaplatili za losí maso pěkně celý dolar za libru i s kostí. Tolik za ně platil sám. Maso bylo toho roku drahé.
Vyprávím jenom, co jsem viděl na vlastní oči. A teď vám taky ještě něco povím. Viděl jsem toho Flíčka propadnout dírou na nabírání vody. Led byl přes metr tlustý a proud ho stáhl dolů jak stéblo slámy. Necelých tři sta metrů po proudu byla velká díra na vodu pro potřeby nemocnice. Flíček vylezl z té nemocniční díry na vodu, olízal se do sucha, vykousal si led tvořící se mezi prsty, odklusal na břeh a spráskal velikého novofundlandského psa, který patřil vládnímu komisaři nad těžbou zlata.
Na podzim roku 1898 jsme Step a já strkali pramici sochory proti proudu Yukonu na poslední vodě před zámrazem. Mířili jsme na řeku Stewart. Psy jsme vzali s sebou, všechny, až na Flíčka. Uvážili jsme, že jsme ho už krmili dost dlouho. Stál nás víc času, trápení, peněz a žrádla, než jsme získali jeho prodejem na Chilcootu — zejména žrádla. Tak jsme ho se Stepem uvázali v chatě a odstrčili jsme se svým nákladem. Toho večera jsme tábořili v ústí Indiánské řeky a Step a já jsme byli samá švanda a samý žert, že jsme ho setřásli. Step byl podařený šprýmař a já si jen sedím na pokrývkách a chechtám se, když do tábora uhodilo tornádo. Jak ten náš Flíček uměl do těch psů vlítnout a dát jim co proto, až člověku vstávaly vlasy! Tak jak se teďka utrhl? Můžete hádat. Nemám pro to vysvětlení. A jak se dostal přes řeku Klondyk? To je zas jedna záhada. A stejně, jak vůbec věděl, že jsme se vydali vzhůru proti Yukonu? Rozumíte, putovali jsme po vodě a nemohl tedy zvětřit naše stopy. Step i já jsme začínali dostávat z toho psa pověrčivou hrůzu. Taky nám šel na nervy; a jen tak mezi námi, už jsme se ho kapánek báli.
Nadobro zamrzlo, když jsme byli na ústí Hendersonova potoka, a tak jsme ho tam vyměnili za dva pytle mouky výpravě, mířící vzhůru po Bílé řece za mědí. Nu, a celá ta výprava zůstala nezvěstná. Nenašla se ani stopa, ani kus kůže, ani vlásek člověka, ani chloupek psa, ždibec saní, vůbec nic a nikdy. Dočista se vytratili. Bylo z toho jedno z mystérií Aljašky. Step a já jsme se plahočili vzhůru po Stewartu a za šest neděl poté se ten Flíček přibelhal do tábora. Byl z něho chodící kostlivec a dokázal se jen tak vléci; ale dostal se k nám. A moc bych si přál vědět, kdo mu pověděl, že jsme na řece Stewart? Mohli jsme se vydat na tisíc jiných míst. Jak to jen věděl? Povězte mi a pak vám to povím.
Nebylo možné ho utratit. Na řece Mayo si začal rvačku s indiánským psem. Bojovník, jehož pes to byl, mávl po Flíčkovi sekerou, minul ho a zabil vlastního psa. Povídejte o kouzlech a odhánění vystřelených kulí — za svou osobu pokládám za náramně obtížnější odvrátit stranou sekeru, za jejíž druhý konec drží mohutný Indián. A viděl jsem těmahle svýma očima? jak to dokázal. Ten Indián si přece nechtěl zabít vlastního psa. Ukažte mi něco takového.
Vypravoval jsem o tom, jak se Flíček vloupal do našeho skládku masa. Málem to byla naše smrt. Nebylo už masa, jež by bylo možno porazit nebo ulovit, a my jsme měli k živobytí jenom maso. Stáda losů odtáhla na kolik set kilometrů a Indiáni s nimi. Tak jsme na tom byli. Jaro nadcházelo a musili jsme čekat, až se na řece hnou ledy. Pořádně jsme vyhubli, než jsme se rozhodli sníst psy, a Flíčka jsme se rozhodli sníst prvního. A víte, co ten pes udělal? Vytratil se. Tak teď prosím, jak mohl ten pes vědět, že jsme rozhodnuti ho sníst? Vysedávali jsme celé noci, číhajíce na něho, ale on se vůbec nevracel, a tak jsme jedli ostatní psy. Snědli jsme celé spřežení.
A teď co z toho bylo. Víte, jak to je, když se na velké řece prolomí ledy a několik miliard tun ledu se hne, kdy kry táhnou, kupí se, ucpávají, víří a navzájem otloukají. Právě v nejhustším, když na řece Stewart s rachotem a s hukotem táhly ledy, zahlédli jsme Flíčka uprostřed toku. Byl jím patrně uchvácen, když se pokoušel přeběhnout někde výše na řece. Step a já jsme ječeli a vykřikovali a běhali jsme nahoru a dolů po břehu, vyhazujíce klobouky do vzduchu. Chvílemi jsme se zastavovali a objímali jsme se, tak jsme byli rozdovádění, neboť jsme viděli Flíčkův konec. Neměl naději vyváznout ani v poměru jedné k miliónu. Vůbec neměl naději. Po odchodu ledu jsme vstoupili do své kanoe a pádlovali jsme dolů k Yukonu a po Yukonu do Dawsonu, když jsme se cestou zastavili na týden na Hendersonově potoce, abychom se najedli. A jak jsme přijeli do Dawsonu na břeh, seděl si tam Flíček a čekal na nás s ušima napjatýma, ocáskem vrtěl a tlamou se usmíval, vůbec nás co nejsrdečněji vítal. Tak teď zas, jak se dostal z té záplavy ledu? Jak mohl vědět, že přijíždíme do Dawsonu zrovna tu hodinu a minutu, aby nás tam na břehu očekával?
Čím víc o tom Flíčkovi přemýšlím, tím pevněji jsem přesvědčen, že jsou na tomto světě věci, které se vymykají vědeckému poznání. Toho Flíčka nelze vysvětlit na žádném vědeckém základě. Myslím, že je to zjev psychický nebo mystika, nebo vůbec tak něco, když do toho přihodíte hromadu bohosloví, Klondyk je výtečná zem. Mohl jsem tam být dodnes a mohl jsem se stát milionářem, kdyby nebylo toho Flíčka. Dostal se mi na nervy. Vystál jsem ho všeho všudy dva roky a potom, myslím, moje vytrvalost praskla. To v létě 1899 jsem z Aljašky odtáhl. Stepovi jsem napřed nic neřekl. Prostě jsem se vytratil. Ale zařídil jsem to spořádaně. Napsal jsem Stepovi psaníčko a přiložil jsem balíček s nápisem ,,Spolehlivé na krysy", poradil jsem mu, co s tím má udělat. Byl jsem od toho Flíčka uondán na kost a kůži, a tak jsem byl už nervózní, že jsem vyskakoval a rozhlížel se, když nebyla na doslech ani živá duše. Ale úžasné bylo, jak jsem se sebral, když jsem se ho zbavil. Nabral jsem zase skoro deset kilo, ještě než jsem dorazil do San Franciska, a jakmile jsem se přepravil převozním parníčkem do Oaklandu, byl jsem zas docela ve své normální kůži, takže i má žena na mně marně hledala nějaké změny. Step mi jednou napsal a jeho dopis mi připadal podrážděný. Jaksi těžce nesl, že jsem ho opustil a nechal ho samotného s Flíčkem. Oznamoval mi též, že použil toho „Spolehlivé na krysy" podle návodu, ale že se nedá nic dělat. Uplynul rok. Byl jsem už zase ve svém místě v kanceláři a dařilo se mi na všechny strany — dokonce jsem začal maličko tloustnout. A potom přijel Step. Nenavštívil mě. Četl jsem jeho jméno v seznamu cestujících na parníku a divil jsem se, proč se nezastavil. Až jsem jednoho rána vstal a našel jsem toho Flíčka přivázaného na řetězu u sloupu mého vchodu, jak drží v uctivé vzdálenosti roznašeče mléka. Dověděl jsem se, že Step právě toho jitra odjel zpátky do Seattlu. Už jsem na váze nepřibýval. Žena mě přiměla, abych mu koupil obojek a známku, a za hodinu jí projevil svou vděčnost tím, že zakousl perskou kočku, jejího miláčka. Flíčka se není možné zbavit. Zůstane u mne, dokud neumřu, protože on sám neumře nikdy. Od jeho příchodu už nemám tak zdravou chuť k jídlu a žena říká, že mizerně vypadám. Včera večer se ten náš Flíček dostal do kurníku pana Harveyho (pan Harvey je můj nejbližší soused) a zardousil devatenáct kusů z jeho zvláštního chovu vzácných slepic. Budu je muset zaplatit. Sousedé z druhé strany se pohádali s mou ženou a odstěhovali se. Příčinou sporu byl náš Flíček. A proto mě tolik zklamal Stephan Mackay. Neměl jsem tušení, že je to takový mizera chlap.

MUŽI NA STEZCE

„Vraž to do toho!"
„Ále, řeknu ti, Kide, není to trošku moc? Alkohol a whisky je už dost a dost vod toho zlýho, když ale ještě pálenku a pepřovou šťávu a —"
„Vraž to do toho! Kdo vlastně tady ten punč dělá?" A Malemute Kid se do oblaku páry mile usmál. „Až budeš tady v tý zemi tak dlouho jako já, synu, až se budeš tak dlouho živit jen zaječíma běhama. a šupinama z lososů, potom teprv uvidíš, že tenhle večer je jen jednou za rok a že vánoce bez punče jsou jak jáma až dolů do horoucí skály bez jedinýho záblesku vejdělečku v šutru."
„Jen tam řádně sázej na nejvyšší kartu," souhlasil Veliký Jim Belden, který se tu zastavil cestou ze svého záboru na říčce Mazy May, aby tu užil vánoce^ když předtím, jak kdekdo věděl, celé dva poslední měsíce byl živ o pouhém mase ulovených losů. „Vzpomenete si ještě někdo na tu kořalu, co jsme tenkrát jednou uvařili u Tananů, nebo už to nepamatujete?"
„Řek bych, že pamatujem. Hoši, to by vám srdce poskočilo, kdybyste viděli celej ten indiánskej kmen do krvežíznivá vožralej — a všechno jen z překrásný fermentace cukru a zkysanýho kvásku. To bylo, ještě než ses tu objevil," dokládal Malemute Kid, obraceje se na Stanleyho Prmce, mladého důlního technika, který dlel na Aljašce teprve dva roky. „Tenkrát nebyla v celý zemi jediná bělošská ženská a Mason se chtěl ženit. Ruthin otec byl náčelník Tananů a stavěl se proti tomu zrovna jako všichni ostatní z kmene. Byla vostrá? Lidi, vždyť jsem do toho spotřeboval celou svou poslední libru cukru; nejlepší pití, co jsem jakživ udělal. Měli jste vidět tu honičku dolů po řece a po kopečkách přes předěl."
„Ale co s tou Indiánkou?" ptal se Louis Savoy, vysoký kanadský Francouz, kterého věc zřejmě zajímala; zaslechl totiž o tom divokém kousku již loni, když přezimoval ve Čtyřiceti mílích.
Tak potom Malemute Kid, rozený vypravěč, vypověděl bez lakování příběh polárního Lochinvara. Víc než divoké aljašské dobrodružství mu nadnášela srdce neurčitě vybavovaná touha po slunnějších lučinách Jihu, kde život slibuje víc než pouhý zápas s mrazem a se smrtí.
„K Yukonu jsme dorazili po prvním tahu ledů," uzavíral, „a celej kmen Tananů sotva čtvrthodinku za námi. A přece nás to zachránilo, poněvadž druhej tah zrovna provalil zácpu nahoře na řece a odřízl je. Než se konečně dostali do Nuklukyeto, čekala je už celá stanice v pohotovosti. A co se týče ceremoniálu, ptejte se tadyhle otce Roubeaua: to on prováděl obřad."
Jezuita vyndal dýmku ze rtů, dokázal však přitakávat pouze patriarchálními úsměvy, odměňovanými bouřlivým potleskem přítomných katolíků i protestantů.
„Safraporte!" zvolal Louis Savoy, romantickou historkou mocně dojatý. „Indiánská ženuška, statečný chlapec, tenhle Mason. Safraporte!" A jak potom putovaly dokola první plecháčky punče, vyskočil ze židle neuhasitelný Bettles a spustil svou zamilovanou pijáckou:
„Už Henry Ward Beecher pil v kostele
a všichni katecheti a učitelé
odvar ze sasafrasového kořene;
ale říkejte si, co chcete,
když to správně nazvete,
je to jen ovoce zapovězené."
„To rajské ovoce zapovězené,"
hulákal bakchanálský sbor:
„To rajské ovoce zapovězené; ale říkejte si, co chcete, když to správně nazvete, je to jen ovoce zapovězené,"
Strašlivá patlanina Malemuta Kida konala své dílo. Muži táborů a stezky si v jejím laskavém žáru odlevili a okolo stolu obíhaly žerty a písně a zkazky o prožitých dobrodružstvích. Ač pocházeli z dobrého tuctu cizích zemí, připíjeli každému a všem vespolek. Tak Angličan Prince prohlašoval uznale: „Strejčku Samovi, bujnému děcku Nového světa!" Yankee Bettles připíjel: „Královně, Bůh jí žehnej!" a Savoy s Meyersem, obchodníkem z Německa, přiťukli si plecháčky družně na Elsasko a Lotrinsko.
Potom se zvedl Malemute Kid as plecháčkem v ruce pohlédl na okno z papíru prosáklého olejem, na němž zvenčí lpěla námraza tlustá na čtyři prsty. „Zdar muži na stezce v tý dnešní noci, ať mu krmení vystačí, ať jeho psům nohy nepodklesávaj, ať mu sirky dobře chytaj!"
Prásk! Prásk! — uslyšeli dobře známou notu biče, kňučivé vytí severských psů a rupot saní, zahýbajících k chatě. Rozhovor vázl, jak čekali, co z toho bude.
„Starej mazák. Nejdřív se stará o psy a teprv potom o sebe," šeptal Malemute Kid Princovi, když zaslechli cvakot psích zubů a vlčí vrčení a bolestné štěky, dokazující jejich zkušeným uším, že neznámý odhání jejich psy, aby mohl nakrmit své.
Potom došlo na očekávané zaklepání, ostré a důvěřivé, načež neznámý vstoupil. Oslněn světlem na okamžik u dveří zaváhal, vystavuje se tak prohlídce všech přítomných. Jevil se jako osobnost význačná a v tom oblečení z vlčích kožešin malebná. Vysoký dobře přes metr devadesát, s úměrně širokými rameny a klenutou hrudí, s vyholeným obličejem od Štiplavého mrazu zářícím do růžová, s dlouhými řasami a hustým obočím zbělelými jinovatkou a s náušními i šíjovými chlopněmi veliké vlčí čepice volně nadzdviženými vypadal jako pohádkový Vladař mrazu, právě vystupující z černá noci. Za korálkovaným opaskem, utaženým přes nepromokavou celtovinu kazajky, měl zastrčeny dva velké kolty a lovecký nůž, přičemž kromě nezbytného biče na psy nesl v ruce ještě bezdýmnou kulovnici největší ráže a nejnovějšího typu.
__
Jak pokročil dál, přes všechnu jistotu a pružnost kroku bylo dobře vidět, že ho únava těžce zmáhá.
Dolehlo rozpačité ticho, ale příchozího srdečné: ,,Jak se tu veselíte, mládenci?" všem rychle ulevilo a v okamžiku si s ním Malemute Kid tiskl ruku. Třebaže se dosud nikdy neviděli, jeden o druhém slyšeli a rozpoznání bylo vzájemné. Kvapně se všichni představovali, a ještě než mohl neznámý povědět o smyslu své cesty, vnutili mu hrnek punče.
„Jak je to dlouho, co tudy projely ty košové saně s třemi muži a s osmi psi?" zeptal se.
,,Mají rovné dva dni náskok. Ženete se za nimi?"
„Ano. To spřežení je moje. Uhnali mi psy rovnou pod nosem, darebáci. Už jsem na ně dohnal dva dni, v příštím běhu je dostihnu."
„Dejme tomu, že se nedaj?" zeptal se Belden, spíš jen aby udržel rozprávku, protože Malemute Kid zatím už postavil na kávu a pilně smažil slaninu a losí maso.
Neznámý významně poklepal na své revolvery.
„Kdy jste vyrazil z Dawsonu?"
„Ve dvanáct."
„Na dnešek o půlnoci?" — jako samozřejmost.
„Dneska v poledne."
Kruhem projelo zahučení údivu. A dobrým právem, protože byla právě půlnoc a sto dvacet kilometrů špatné stezky na řece za dvanáct hodin nebyla žádná legrace.
Nicméně se hovor brzy stočil na věci neosobní a zabíhal zpátky po pěšinkách dětství. Mladý poutník dojídal prostou večeři a Malemute Kid pozorně zkoumal jeho tvář. A netrvalo mu dlouho uznale si rozhodnout, že je to tvář pěkná, počestná a upřímná, a že se mu líbí. Dosud mladá, vrásky byly právě zakreslovány dřinou a strázněmi. Třebaže laskavá za hovoru a v klidu mírná, modré oči naznačovaly tvrdý třpyt ocele, dojdeli k střetnutí, zejména k srážce s přesilou. Mocné čelisti a hranatá brada napovídaly pevnou urputnost a nezdolnost. Nechyběla ani — třebaže tu byly příznaky lva — jistá něha a náznak ženskosti, vyjadřující povahu citlivou.
„No a tak jsme se já a ta moje svázali," říkal Belden, uzavíraje vzrušující příběh svých námluv. „Tak tady nás máš, táti,* povídá moje. ,A kýž vás voba čert vezme,' řekne jí na to starej a potom hned mně: ,Jime, ty — ty vylez z těch svejch parádních hadrů, já potřebuju mít pořádnej skrojek těchhletěch čtyřiceti akrů zvoranej ještě před večeří!' A potom se zas vobrátí na ni a říká: ,A ty, Sal, ty se hnedka potopíš tady do toho špinavýho nádobí.' A mně vám bylo tak blaze — ale von mě zahlídne a zas huláká: ,Ty, Jime!' Jen se za mnou zaprášilo, jak jsem letěl pod kolnu."
„Čekaj vás doma ve Státech nějaký děti?" vyptával se neznámý.
„To né, Sal umřela dřív, než přišlo dítě. To proto jsem teďka tady." Belden si začal roztržitě zapalovat dýmku, které se ani nepodařilo vyhasnout, a potom jaksi procitl: „A jak je to s váma, neznámej — vy jste chlap ženatej?"
Místo odpovědi ten člověk otevřel víčko hodinek, odepjal je od řemínku, sloužícího za řetízek, a podal mu je. Belden zvedl lampu s odpadovým tukem, prozkoumal vnitřní stranu víčka,, a obdivně si pro sebe bruče, podal hodinky Louisů Savoyovi. Ten je po několikerém „Safraporte" konečně přenechal Princovi. Všimli si, že se mu ruce zachvěly a v očích se mu objevila náhlá rozněžnělost. A tak hodinky putovaly z mozolnatých rukou do dalších stejně mozolnatých — i s vlepenou fotografií ženy onoho přítulného typu, na jaký muži tohoto druhu obyčejně trpí, ženy i s děťátkem v náruči. Kteří dosud ten div nespatřili, hořeli zvědavostí; ti, kdo už viděli, upadali do mlčení a zamyšlenosti. Dovedli se kdykoli postavit umírání hladem, rozbolavění kurdějemi i náhlé smrti na pusté pláni nebo v povodni na řece; avšak podobenka ženy a dítěte neznámého poutníka z nich naráz nadělala ženy a děc/*' ka.
„Maličké jsem ještě vůbec neviděl — je to chlapeček, píše mi žena, a jsou mu dva roky," říkal neznámý, když přijímal svůj poklad zpátky. Prodlévavou chvilku se na obrázek díval, potom víčko zaklapl a odvrátil se, ne však dost rychle, aby stačil skrýt potlačované slzy.
Malemuťe Kid ho odvedl ke kavalci a radil mu, aby se trochu prospal.
„Vzbuďte mě přesně ve čtyři. Ale určitě," zněla jeho poslední slova a v příštím okamžiku už jen zhluboka oddechoval z těžkého spánku vyčerpaného člověka.
„U kozla! Je to ale doopravdy chlap," podotkl Prince. „Tři hodiny spánku po sto dvaceti kilometrech túry se psy a pak hned zas na stezku! Kdo je to, Kide?"
„Jack Westondale. Táhne to tady v tý zemi na třetí rok, A nikde nic, leda pověst dříče a věčnýho smolaře. Dodneška jsem se s ním neznal, ale vyprávěl mi o něm Sitka Charlie."
„Připadá to krušný, když člověk s takovou sladkou ženuškou, jako je ta jeho, musí ubíjet léta v tyhle bohem opuštěný pasti, kde každej rok vydá za dva tam venku." S ním je ta potíž, že je ze samýho křemene a paličáctví. Už dvakrát si nadělal hromádku a vždycky to zas prodělal."
Tady byla rozprávka přerušena Bettlesovým hulákáním, neboť účin hezké podobizny se začal vytrácet. Všichni za chvilku ty myšlenky na krutá léta věčně stejné stravy a ubíjející dřiny utopili v bujném rozjaření. Zdálo se, že jediný Malemute Kid se nedokáže rozptýlit, co chvíli se starostlivě díval na hodinky. Také si najednou natáhl palečnice, nasadil si bobří čepici, a vykročiv z chaty, dal se do prošťárávání skládku zásob.
Právě tak nedokázal dočkat stanovené hodiny, neboť hosta budil o patnáct minut dřív. Mladý obr ošklivě ztuhl, bylo zapotřebí prudké masáže, aby se vůbec postavil na nohy. Když se s bolestí vypotácel z chaty, objevil, že má psy zapražené a všechno připraveno ke startu. Shromážděná parta mu přála hodně štěstí a brzký konec stíhání, zatímco otec Roubeau, když mu ve spěchu požehnal, zahájil úprk zpátky do chaty, a kdo by se divil: není příjemné vystavovat se mrazu 58 °C s obnaženýma ušima a rukama.
Malemute Kid ho vyprovodil na hlavní stezku, srdečně mu stiskl ruku a dával mu rady.
„Na saních máte sto liber lososích jiker," prozradil mu. „Na to vám psi uběhnou tolik jako na sto padesát liber sušených ryb, a psí žrádlo nedostanete ani v Pelly, jak jste s tím nejspíš počítal." Neznámý sebou trhl, v očích mu zablesklo, ale do řeči druhému neskočil. „Odtud už neseženete ani unci psího žrádla, dokud nedorazíte do Five Fingers, a to máte hodně přes tři sta kilometrů. Dávejte pozor na nezamrzlá místa na řece Thirty Mile a nad jezerem La Barge to určitě vemte tou velkou nadjížďkou."
„Jak jste se mohl dovědět? Přece ty zvěsti nemůžou utíkat přede mnou!"
„Nic jsem se nedověděl a taky ani nechci nic vědět. Ty psy prodal na jaře těm lidem Sitka Charlie. Ale o vás mi vyložil, že jste člověk spravedlivý, a já mu věřím. Zadíval jsem se do vašeho obličeje, líbíte se mi. A viděl jsem — ale, čerta starýho, žeňte se za kopečky a k slanejm vodám a k tý svý ženě, a —" Za těch slov si Kid strhl palečnice a vyškubl od opasku váček.
„Ne, opravdu nepotřebuj u," a neznámému mrzly na lících slzy, když rozechvěle tiskl Malemutu Kidovi ruku.
„Psy ale nešetřte! Jak jeden padne, hned ho odřízněte od postraňků. Nakupujte nové a myslete si, že i za deset dolarů za libru je dostáváte lacino. Daj se nakupovat ve Five Fingers, v Little Salmon a v Hotalinqua. A pozor na zmáčený nohy," varoval ještě na rozloučenou. „Tak můžete putovat do třiceti stupňů, ale jak mrzne víc, rozdělejte oheň a navlíkněte si suchý punčochy."
Uplynulo pouhých patnáct minut, když cinkot zvonků ohlásil nové příchozí. Dveře se otevřely a vstoupil jízdní policista Severního territoria, následován dvěma psovody, indiánskými míšenci. Jako Westondale i tito lidé byli důkladně ozbrojeni a bylo na nich vidět únavu. Míšencům byla dřina na stezce vrozena a snadno strázně snášeli, ale mladý policista byl krutě vyčerpaný. Přesto s urputnou tvrdošíjností své rasy udržoval tempo, jež nasadil, a dál je bude udržovat, dokud neklesne ve vlastní stopě.
„Kdy odtud vyrazil Westondale?" tázal se. „Zastavil se zde, ne?" To byla otázka nadbytečná, neboť stopa příběh vyprávěla až příliš jasně.
Malemute Kid zachytil pohled Beldenových očí a ten, zavětřiv správně, odkud fouká, odpovídal uhýbavě: „Už je to pořádně notná chvíle."
„No tak, člověče, odpovídejte pořádně," napomínal policista.
97
„Vypadá to, jako byste ho moc rád dostal. To se snad tam někde vokolo Dawsonú ňák moc čepejřil?"
„Přepadl a oloupil Harryho McFarlanda o čtyřicet tisíc, směnil je v jednotkovém obchodě za šek na Seattle, a kdo mu zarazí, aby si ho dal vyplatit, když ho my nedohoníme? Kdy odtud vyjel?"
Všechny zraky skrývaly vzrušení, neboť Malemute Kid naznačil, co a jak. Mladý policista narážel u všech přítomných na obličeje docela zdřevěnělé.
Přikročiv k Princovi, položil mu otázku přímo. Ač se Prince bolestně dotýkalo, když měl zírat do upřímně vážné tváře vlastního krajana, přec odpovídal bez souvislosti cosi o stavu stezky.
Potom policista zočil otce Roubeaua, který nesmí lhát. „Před čtvrt hodinou," odpověděl mu kněz; „ale čtyři hodiny zde odpočíval a jeho spřežení též."
„Patnáct minut náskok a je odpočatý! Bože můj!" Chudinka policista se odpotácel o krok zpátky, málem omdléval únavou a zklamáním. Zahučel cosi o túře z Dawsonu za deset hodin a o psech načisto utahaných.
Malemute Kid mu vnutil hrnek punče; potom se policista obrátil k dveřím a velel svým psovodům, aby ho následovali. Jenže teplo a vyhlídka na odpočinek byly příliš lákavé a míšenci ze všech sil odporovali. Kid se vyznal v jejich francouzském žargonu a dychtivě jejich řeči poslouchal.
Zapřísahali se, že psi jsou úplně v koncích; že Siwaše a Babettu budou musit odstřelit, ještě než uběhnou první míli; že ostatní jsou na tom skoro stejně špatně a že by pro všechny bylo lepší odpočinout si zde.
„Půjčíte mi pět psů?" ptal se policista, obraceje se na Malemuta Kida.
Kid však zavrtěl hlavou.
„Podepíšu vám šek jménem kapitána Constantina na pět tisíc — tady, podívejte se na moje listiny — jsem zmocněn vybírat podle vlastní úvahy."
Opakovalo se mlčelivé odmítnutí.
„Pak tedy je rěkviruju ve jménu královny."
S pochybovačným úsměvem Kid pohlédl na svůj výtečně
98
vybavený arzenál a Angličan, pochopiv svou bezmocnost, otočil se k odchodu. Když však psovodi stále ještě odmítali, zuřivě se na ně obrátil a spílaljim zbabělců a psů. Snědá tvář staršího psovoda se zarděla zlostí, jak se sbíral ze židle, a hodně nevybíravými slovy sliboval, že teda svého velitele užene, až mu nohy upadnou, a potom ho s potěšením pochová někde do sněhu.
Mladý policista — a potřeboval na to všechnu sílu vůle — vykročil pevně k dveřím, předváděje přitom svěžest, již neměl. Všichni to však poznávali a dovedli jeho hrdé úsilí ocenit; stejně nedokázal zamaskovat bolestné záchvěvy v obličeji. Pokryti jinovatkou choulili se psi stočení ve sněhu a bylo takřka nemožné dostat je na nohy. Ubohá zvířata kňučela pod bodavými zásahy biče, neboť psovodi byli zlostní a krutí; teprve když Babettu, vedoucího psa, odřízli z postraňků, mohli konečně odtrhnout saně a vydat se na cestu.
„Špinavej padouch a lhář!" „Saprlote! On špatnej chlap!" „Zloděj!" .„Horší než Indián!" Bylo zřejmé, že je to všechny velice rozzlobilo — předně, že byli oklamáni, a za druhé nad zneuctěním mravních zásad Severu, kde poctivost byla nade všechno hlavní ozdobou muže. „A ještě jsme sami lumpovi pomáhali, když už jsme věděli, co proved!" Všechny zraky se obžalobně obracely na Malemuta Kida, který se zvedl z kouta, kde ošetřoval Babettu, a mlčky vyprázdnil mísu s punčem do hrnků na poslední přípitek.
„Noc je dneska studená, chlapci — ukrutně studená noc," začal jaksi bez souvislosti svou obhajobu. „Všichni už jste táhli po stezce a víte, co to obnáší. Do padlého psa nekopej. Slyšeli jste jen jednu stranu. Nikdy ještě nejedl ze stejného hrnce ani se nenatáhl pod stejnou deku s vámi nebo se mnou muž čestnější, než je Jack Westondale. Na podzim svěřil všechno, co vyhrabal, čtyřicet tisíc, Joeovi Castrellovi, aby ho zakoupil na potoce Dominion. Dneska by byl milionář. Ale zatímco se zdržel v Circle City kurýrováním svého parťáka z kurdějí, co mu vyved Castrell? Zastavil se u MacFarlanda, hopnul celej bank a všechno tam nechal. Druhej den ho našli ve sněhu mrtvýho. A chudák Jack si dělal plány, že tuhle zimu odjede k ženě a k chlapečkovi, kterého ještě ani nezahlíd.
99
Všimněte si, že vzal zrovna tolik, co mu ten Špatnej parťák prohrál — čtyřicet tisíc. No a tak teda odjel. Co si s tím chcete počít?"
Kid obhlédl kruh svých soudců, dobře si uvědomil, jak všem výraz tváří opět zlaskavěl, načež vysoko zdvihl svůj plecháček: „Zdar muži na stezce v tý dnešní noci, ať mu krmení vystačí, ať jeho psům nohy nepodklesávaj, ať mu sirky dobře chytaj! Provázej ho Bůh a všechno možný štěstí, a —"
„A policie, ať zbloudí ze stezky!" křikl Bettles do racháni odhazovaných prázdných plecháčků.

ŽENSKÁ STATEČNOST
Vlčí hlava s chtivýma očima a orámovaná jíním rozhrnula cípy stanu.
„Ha! Jedeš, ty sivaši jeden! Jedeš, ty čertovo plemeno!" zařvali sborem bouřící se obyvatelé stanu. Bettles pořádně cvakl psa cínovým talířem, a ten rychle odtáhl. Louis Savoy zase zapjal cípy stanu, odkopl kastrol ranou do dna a ohříval si ruce. Venku byla důkladná zima. Před osmačtyřiceti hodinami jim praskl lihový teploměr na pětapadesáti stupních pod nulou a od té doby vytrvale přituhovalo. Nedalo se říci, kdy se ta vlna mrazu zlomí. A jestli tomu zrovna bozi nechtějí, není to nic chytrého pouštět se v takovém nečase daleko od kamen nebo vpouštět dovnitř příliš mnoho mrazivého vzduchu, který pak člověk musí dýchat. Chlapi to někdy dělávají a někdy si zachladí plíce. To má pak za následek, že dostanou suchý, rezavý kašel, který nápadně dráždí slanina, když se smaží. A potom, někdy tak zjara nebo v létě, se v zmrzlém bahně rozmrazí jáma. Do ní se pak lidská mrtvola vyklopí, navrch se přikryje mechem a tak se nechá s ujištěním, že vstane, jak zazní trouba Posledního soudu, nadobro bez úhony, tak jak byla zmrazená. Lidem malé víry, kteří pochybují, že jejich tělo zůstane materiálně neporušené až do toho osudného dne, nelze doporučit vhodnější kraj, kde umřít, nežli Klondyke. Nesmí se z toho ale vyvozovat, že je to kraj vhodný k životu.
Venku byla důkladná zima, ale vevnitř nebylo nijak moc teplo. To jediné, co bylo možno označit za kus nábytku, byla kamna a jim všichni nepokrytě věnovali svou náklonnost. Zem byla zpoloviny postlána smrkovými větvemi, na nichž byly rozprostřeny kožešiny na spaní, a vespod ležel sníh, tak jak v zimě napadl. Ostatek podlahy byl udupaný sníh a na něm se válely poházené hrnce a kastroly a hlavní polní za
101
100
vazadla arktického tábora. Kamna byla do červena rozžhavená a oheň v nich hučel, ale jen pouhé tři stopy od nich ležel kvádr ledu s tak ostrými hranami a suchý, jako by ho právě vysekali na říčce. Mráz venku hnal uvnitř teplo vzhůru. Přímo nad kamny, kde roura procházela střechou, byl uzounký kroužek suché plachtoviny, dál kolem roury byl kruh, z něhož se pářilo, a pak dále mokrý, potící se pruh a konečně ostatní části stanu, stěny a vršek, pokrývala na půl palce tlustá vrstva suchého, bělostného ledu, posetá krystaly jíní.
„Uch, Uch, UCH!" Mladík jakýsi, jak ležel a spal v kožešinách, chorobně bledý a unavený, začal sténat bolestí, a ani se neprobudiv, stále pronikavěji a silněji naříkal. Zpola nadzdvižen z přikrývek, křečovitě se zmítal a svíjel, jako by se chtěl vyprostit z lože plného kopřiv.
„Překulte ho," nařídil Bettles. „Chytily ho křeče."
Načež s nelítostnou laskavostí se na něho vrhlo půl tuctu ochotných kamarádů a překulovali ho a bušili do něho.
„Hrom do toho plahočení," zahučel sotva slyšitelně, jak shazoval ze sebe své ložní zakuklení a sedal si. ,|Celou zemí jsem prošel, tři roky po sobě jsem hrál v obraně, oíužoval jsem se na všechny způsoby, jak se dalo, a pak se vydám na pouť do tyhle zapomenutý končiny a najednou zjistím, že jsem městskej měkota a že ve mně není ani sebeprostší zárodek mužskosti!" Shrbil se k ohni a stočil si cigaretu. „Ale já nefňukám. Klidně dovedu spolknout každou hořkou pilulku, klidně, jenom se sám za sebe stydím, to je právě to. Tady mám za sebou nějakejch mizernejch třicet mil a jsem odrovnanej a celej dřevěnej a nanicovatej jako něj akej vofrakovanej zchátralej intelektuál po dvouhodinový procházce za městem. He! Už toho mám plný zuby! Nemáte sirky?"
„Dej už pokoj s tím blbnutím, mladíku." Bettles mu podával hořící klacík, aby splnil jeho přání, a zatvářil se blahosklonně. „Můžeš si přece semhle támhle něco dovolit, dyž ses tím vším už prokousal. Trápení! Saprlote! Jako bych se nepamatoval, jak já sem se prvníkrát vypravil na pochod! Celej ztuhlej? To mně se jednou stalo, že mně deset minut trvalo, než sem hubu vodtrh vod díry v ledu a postavil se zas na nohy — ve všech kloubech mně praskalo a řezalo, div sem se
102
nezabil. A křeče? Tak mě to zkroutilo, že celej tábor měl půl dne co dělat, než mě zaseje rozmotali. Seš správnej kluk a kuráž máš jaksepatří, přestože si eště štěně. Počkej, až přídeš vodě dneška za rok, tak nás, starý mazáky, všecky strčíš do kapsy, ať děláme, co chcem. Největší vejhodu máš v tom, že nejseš prorostlej sádlem, to už hezká řádka chlapů pěkně udělanejch kvůli sádlu mašírovala do lůna Abrahámova, dřív než se patřilo a náleželo."
„Prorostlej sádlem?"
„No bať. To všecko je z tloušťky. Ty největší pořezové nejsou zrovna ty nejlepší, dyž de vo to, vydržet takovou cestu."
„O tom jsem nikdy neslyšel."
„Vo tom že si nikdy neslyšel? No, to je pravda pravdoucí, jasná jako facka, i když to málokdo ví. Tloušťka je dobrá věc, dyž de vo řáckej vejkon, ale páč nemá výdrž, nestojí ani za půl fajfky tabáku. Vůbec výdrž a tloušťka sou špatný kamarádi. Vem si třeba takový ty pomenší, šlachovitý hubeňoury, dyž de vo to za něco se vzít a nepustit to z pařátů, sou jako vyzáblý psisko, dyž dostane kost. Depak, čerta starýho, ty pořezové, ty na nic takovýho nejsou!"
„Na mou duchu!" přerušil ho Louis Savoy, „to nejni špás, jak ty řikáš! Já znám jeden člověk tak moc velikej jak buvol. S tím chodil, dyž se to valilo na Sirnej potok, jeden malej člověk, Lou McFane. Znáš ten Lou McFane, ten malej Ir, jak má zrzavý vlasy a cení zuby. A ty šli furt a furt a furt a celej den a celej noc. A ten velkej člověk, ten se udělal moc unavenej a ležel moc ve sněhu. A ten malej člověk kope velkej člověk a von brečí jako, jak ty řikáš, aha, jako dítě. A malej člověk kope furt a furt a furt a konečně za dlouhej čas, za dlouhou cestu kope toho velkýho člověka až do mýho srubu. Tři dni trvalo, než vylez z mý postele. Nikdá sem neviděl tak velikou babu jako ten chlap. Nikdá. Ten byl, jak ty řikáš, prorostlej sádlem. Můžeš se sadit."
„Ale byl tady Axel Gunderson," ozval se Prince. Ten mohutný Skandinávec, jehož zmizení bylo zastřeno tragickými událostmi, udělal na tohoto důlního inženýra hluboký dojem. „Ten leží někde tam nahoře." Mávl rukou zhruba směrem k tomu tajuplnému východu.
103
„To byl největší chlap, kerej se vobrátil zády k slaný vodě a kerej honil soby čistě jen, aby ukázal svou statečnost," dodal Bettles, „ale von je jen výjimka, která potvrzuje pravidlo. Podívejte se na jeho ženu, na Ungu — postavte ji na váhu a dá vám nanejvejš pětapadesát kilo čistýho masa, ani zbytečnýho deka navíc. Stavěla dycky svou statečnost proti jeho, přes to všecko, co v sobě měl, a dycky se na něho dívala a koukala ho předhonit, dyž to šlo. Nebylo nic ani na zemi, ani nad zemí, ani pod zemí, co by si byla netroufla udělat."
„Jenže ona ho měla ráda," namítl inženýr.
„To není tím. To je —"
„Heleďte se, bratři," vskočil mu do řeči Sitka Charley ze svého místa na špajsce. „Vykládali jste zrovna o tom, že velký chlapi mají svaly prorostlý sádlem^ a o tom, jaká statečnost je v ženskejch a co dovedou udělat z lásky, a řekli jste to správně, já si ale vzpomínám na některý věci, který se staly, když ještě tenhle kraj byl mladej a kdy ohně, který lidi pálili, byly od sebe tak daleko jako hvězdy. Tenkrát jsem měl co dělat s jedním velikým chlapiskem, a taky byl prorostlej sádlem, a s jednou ženou. A ta žena byla malá, ale srdce měla větší než ten chlap, třebaže měl srdce jako tur, a taky měla v sobě statečnost. Cestovali jsme rovnou až k slaný vodě, a byla to svízelná cesta, a zima byla krutá, sněhu bylo hluboko a hlad zlej. A v tý ženě byla ohromná láska — víc než to dovede člověk říct."
Odmlčel se a sekerkou odsekával kousky ledu z velikého kusu vedle sebe. Ty pak házel do promývací pánve na kamnech, kde tály na pitnou vodu. Muži přisedali blíž a ten s těmi křečemi se marně snažil, jak by co nejvíc vyhověl svému ztuhlému tělu.
„Bratři, po Sivaších mám krev rudou, ale srdce mám bílý. Tou krví jsou vinni mí předci, ale za to srdce děkuju svejm přátelům. Objevila se mně velká pravda, už když jsem byl kluk. Poznal jsem, že vašemu rodu a vám patří země, že Sivaši vám nemůžou odolat a musí zajít zimou jako karibu a medvěd. Tak jsem šel k teplu a sedal mezi vámi, u vašich ohňů, a vidíte, stal jsem se jedním z vás. Za svýho života jsem toho mnoho uviděl. Dověděl jsem se podivuhodný věci a něco
104
jsem se napotloukal po nekonečnejch cestách s všelijakejma chlapy. A z toho důvodu taky měřím, co kdo udělá, po vašem způsobu a posuzuju lidi a takový myšlenky myslím. Proto, když mluvím příkře o někom z vašeho rodu, vím, že mi to nebudete mít za zlý, a když mluvím povýšeně o někom z lidí mýho otce, nebudete to brát proti sobě a neřeknete: ,Sitka Charley je Sivaš a křivě se dívá očima a jeho jazyk si nezaslouží úcty.' Není to tak?"
Hlubokým hrdelným zvukem jejich kruh projevil souhlas.
„Ta žena byla Passuk. Řádně jsem ji koupil od jejích lidí, který byli na Pobřeží a jejich čilketskej totem stál na konci jednoho ramene slanýho moře. Mý srdce nevycházelo tý ženě nijak vstříc a ani mě nechytily její oči. Protože ona málem ani oči neodtrhla od země a byla stydlivá a vylekaná jako děvčata bejvají, když je hodí do náručí cizímu člověku, kterýho jakživo předtím neviděly. Jak řikám, v mým srdci nebylo pro ni kouska místa, kde by se mohla schoulit, protože jsem tenkrát pomejšlel na velikou cestu a potřeboval jsem někoho, kdo by mně krmil psy a společně se mnou pádloval celej ten dlouhej čas na řece. Jedna deka přikryje dva, tak jsem si vybral Passuk.
Neřekl jsem vám ještě, že jsem byl ve službách vlády? Jestli ne, tak je dobře, abyste to věděli. Vzali mě teda na válečnou loď, saně, psy a sušenej proviant, a Passuk jela se mnou. Pluli jsme na sever do Beringová moře, až tam, kam v zimě dosahuje ledovec, a tam jsme vystoupili — já, Passuk a psi. Dostal jsem taky od vlády peníze, protože jsem byl v jejích službách, a mapy území, který do tý doby lidský oči nikdá neviděly, a pak dopisy. Ty dopisy byly zapečetěný a chytře zajištěný před nečasem a měl jsem je odevzdat velrybářskejm lodím v Severním ledovým oceánu, který tam zamrzly u veliký Mackenzie. Tak veliký řeky nikdá nebylo, když zapomeneme na jedinej náš Yukon, otce všech řek.
Ale to všecko nemá s tím vším co dělat, protože nemám v úmyslu vypravovat ani o těch velrybářskejch lodích, ani o tý zimě v zajetí mezi ledovejma horama, co jsem prožil u Mackenzie. Pozdějc na jaře, když se už dni protahovaly a sníh už byl pokrytej ledovou kůrou, vyrazili jsme na jih, Passuk
105
a já, do krajiny k Yukonu. Zle jsme se plahočili, ale slunce ukazovalo našim nohám cestu. Tenkrát to byla holá zem, a jak jsem říkal, plavili jsme se proti proudu, pádlovali a bidlem se odpichovali, až jsme se dostali ke Čtyřiceti mílím. Byli jsme rádi, že zas vidíme bílý tváře, a tak jsme přirazili ke břehu. A pak ta zima, to byla krutá zima. Tma a mráz na nás dolehly a s nima i hlad. Na jednoho muže vydal zástupce Společnosti dvacet kilo mouky a deset kilo špeku. Fazole nebyly žádný a psi vyli v jednom kuse a všichni měli splasklý břicha a propadlý tváře a silný chlapi zeslábli a slabí chlapi umírali. Taky kurdějí bylo ažaž.
Potom jsme se jednou v noci sešli dohromady do skladu, a když jsme viděli ty prázdný police, tím víc jsme cejtili vlastní prázdný břicha. Mluvili jsme potichu, jen při světle od ohně, protože svíčky byly nechaný stranou pro ty, co na jaře náhodou ještě budou dejchat. Dohadovali jsme se, co a jak, a nakonec se řeklo, že někdo se musí vypravit k slaný vodě a říct lidem, v jaký mizérii jsme. Přitom všichni obrátili oči na mě, protože bylo známo, že já se v takovým cestování vyznám. ,Je to sedům set mil do Hainesový misie u moře,' povidám jim, ,a každej krok je potřeba sněžnicema prošlapávat. Dejte mi vybraný psy a co nejlepší proviant a jedu. A Passuk pojede se mnou."
S tím byli srozuměný. Jenže vstal jeden, Dlouhán Jeff, byl to Yankee, náramně kostnatej a náramně svalnatej chlap. A taky se náramně rád chlubil. On se prej taky v cestování vyzná, na sněžnicích se prej narodil a odkojenej prej byl buvolím mlíkem. On že pojede se mnou, aby moh donést zprávu do misijní stanice v případě, že já bych na cestě pad. Byl jsem mladej a nevěděl jsem, co muži Yankeeů dovedou. Jak jsem měl vědět, že takový chlubení znamená, že je prorostlej sádlem, nebo že ty muži Yankeeů, který dělají velký věci, dovedou držet zuby u sebe? Tak jsme si vzali ty vybraný psy a co nejlepší proviant a vyrazili jsme na pochod, my tři — Passuk, Dlouhán Jeff a já.
No, vy jste už prošlapávali panenskej sníh a klopejtali u voje od saní a nejste nezvyklí na zátarasy z ker na řekách, tak nebudu moc mluvit o tom, jak jsme se plahočili, ledaže
106
jsme některý dni udělali deset mil a jindy třicet, ale častějc jen deset. A ten nejlepší žvanec nestál za moc a přitom od začátku jsme museli pořade skrblit. Stejně taky i ty vybraný psi byli chatrný a měli jsme moc a moc co s nima dělat, abysme je udrželi na nohách. Na Bílý řece nám z trojích saní zbyly jenom dvoje a ušli jsme teprve dvě stě mil. Ale o nic jsme nepřišli, psi, který vypadli z postraňků, se dostali do břicha těm, co zbyli.
Ani pozdravení, ani kotouč dýmu nikde, až jsme dorazili k Pelly. Tam jsem počítal na nějakej žvanec do huby a tam jsem už počítal s tím, že tam nechám Dlouhána Jeffa, protože skučel a byl zmoženej od toho trmácení. Jenže faktorovi na stanici pískalo v plících, oči mu hořely a špižírnu měl bezmála prázdnou. A ten nám taky ukázal prázdnou špižírnu misionáře a taky jeho hrob s kamením vysoko na něm vyrovnaným, aby na něj psi nemohli. Byla tam taky hrstka Indiánů, ale děti a starý lidi už žádný, a bylo jasný, že jaro z nich málokdo uvidí.
Tak jsme jeli zas dál, s lehkým žaludkem a s těžkým srdcem, a mezi náma a Hainesovou misií u moře leželo půl tisíce mil.
Tma byla zrovna největší a v poledne se slunce ani nemohlo na jihu vyhoupnout nad obzor. Ale zátarasy z ker byly už menší a lepší se jelo, tak jsem vytrvale pobízel psy a od časnýho rána jsme putovali až pozdě do noci. Jak jsem říkal ve čtyřiceti mílích, každej krok bylo třeba sněžnicema prošlapávat. A ty sněžnice nám nadělaly veliký boláky na nohách a ty praskaly a dělaly se strupy, ale hojit se nechtěly. A den ode dne nás ty boláky sužovaly víc a víc, až jednou ráno, když jsme si sněžnice přišněrovali, začal Dlouhán Jeff brečet jako kluk. Postavil jsem ho k předku lehkejch saní, aby razil cestu, ale on si sněžnice vyzul, aby se mu pohodlnějc šlo. Tím se stalo, že cestu neušlapával, mokasíny se mu hluboko bořily do sněhu a do těch děr po nich psi zapadávali. Těm psům kosti div kůži nepropíchly a tohle jim nedělalo moc dobře. Tak jsem se zhurta na to chlapisko rozkřikl a on mi dal slib, ale slovo nedodržel. Zpráskal jsem ho teda bičem na psy a potom se mi už psi ve sněhu neváleli. Byl jako děcko, jednak z bolesti, a pak že byl prorostlej sádlem.
107
Ale Passuk! Zatímco ten chlapisko ležel u ohně a brečel, ona vařila a ráno pomáhala převazovat saně a večer zase je rozvazovat. A šetřila psy. Ustavičně byla vepředu, šlapala v botách s výpletí a urovnávala cestu. Passuk — jak bych to měl říct? — bral jsem to zkrátka za samozřejmost, že všecky ty věci má dělat, a víc už jsem na to nemyslil. Hlavu jsem měl plnou jinejch starostí, a potom, byl jsem ještě mladej a málo jsem se v ženskejch vyznal. Teprve pozdějc, když jsem se zpátky na to všecko díval, přišlo mně, že jsem tomu porozuměl.
A ten chlap byl nakonec nadobro bezcennej. Psi už neměli v sobě mnoho síly, ale on pokradmu si přisedal na saně, když zůstal pozadu. Passuk řekla, že si vezme jedny saně na starost ona, a tak ten člověk neměl na práci nic. Ráno jsem mu dával spravedlivě jeho díl jídla a posílal jsem ho samotného napřed. Pak žena a já jsme strhli tábor, naložili saně a zapřáhli psy. K polednímu, když s náma slunce žertovalo, vždycky jsme toho člověka dohonili, slzy míval namrzlý na tvářích, a přešli jsme ho. V noci jsme rozbili tábor, dali jsme mu stranou jeho spravedlivej díl jídla a rozprostřeli mu jeho kožešiny na spaní. Udělal jsem taky velkej oheň, aby ho moh vidět. A teprv několik hodin potom se vždycky přibelhal, snědl si svůj žvanec, hekal a naříkal, a pak šel spát. Nebyl nemocnej, ten chlap. Byl jenom ušlej a uondanej tou cestou a zesláblej hladem. Ale Passuk a já jsme taky byli ušlí a uondaní tou cestou a zesláblí hladem, a přesto jsme dělali všecku práci a on nedělal nic. Jenže on byl prorostlej sádlem, jak bratr Bettles tady o tom povídal. Tak furt dál jsme mu vždycky dávali jeho spravedlivej díl jídla.
Potom jeden den jsme potkali dvě strašidla, který putovaly tím tichem. Byl to něj akej mužskej s chlapcem a byli to běloši. Na jezeře Le Barge se rozevřel led a celou hlavní výstroj tam ztratili. Každej měl jen jednu deku přehozenou kolem ramen. Na noc si rozdělali oheň a choulili se u něho až do rána. Měli trošku mouky. Míchali ji do teplý vody a to pili. Ten člověk mně ukázal, že má vosům šálků mouky — všecko, co měli, a Pelly, zamořená hladem, byla ještě dvě stě mil daleko. Říkali taky, že za nima jde nějakej Indián, prej
108
se s ním spravedlivě dělili, ale že jim nemoh stačit. Tomu jsem nevěřil, že se s ním spravedlivě dělili, jinač by jim byl ten Indián stačil. Jenže já jsem jim už ani sousta dát nemoh. Zkusili ukrást mně psa — toho nejtlustšího, kterej ale byl silně hubenej — ale já jsem jim strčil pistoli před obličej a řek jsem jim, ať koukají zmizet. A taky odešli pryč, jako opilí, do toho ticha směrem k Pelly.
To jsem měl ještě tři psy a jedny saně, ale ty psi byly jen kost a chlupy. Když je málo dřeva, oheň hoří jen nízkým plamenem a srub prochládá. Tak to bylo i s náma. Když není pořádně co do huby, mráz silně hryže, a tak jsme měli obličeje celý černý a omrzlý, že vlastní máma by nás byla nepoznala. A nohy jsme měli jeden bolák. Ráno, když jsem vyrazil na pochod, potil jsem se, abych neřval, jak mě bolest od těch sněžnic uhodila. Passuk nikdy ani nehlesla, jen krok za krokem šla pořád dopředu a prošlapávala cestu. Ten chlap skučel a vyl bolestí.
V Třiceti mílích řeka byla prudká a proud podhlodával led zespoda a bylo tam kupa děr a trhlin a nezamrzlý vody. Jednoho dne jsme přišli na toho chlapa, když odpočíval, protože ráno chodíval napřed, jak měl ve zvyku. Ale mezi náma byla nezamrzlá voda. To místo on obešel po ledě u břehu, ale ten byl pro saně moc ouzkej. Tak jsme si našli ledovej most. Passuk vážila málo a šla první s dlouhým klackem napříč v rukou, kdyby se náhodou probořila. Ona ale byla lehká a sněžnice měla velký, tak přešla. Potom zavolala na psy. Jenže ti neměli ani klacky, ani sněžnice, tak se probořili a voda je strhla. Já jsem držel saně pevně zezadu, až se konečně postraňky přetrhly a psy zanesl proud pod led. Masa na nich už moc nebylo, ale počítal jsem s nima, že by nám na tejden byli vystačili, a takhle bylo po nich.
Druhej den ráno jsem všechen proviant rozdělil na tři díly, však ho už bylo málo. A Dlouhánovi Jeffbvi jsem řek, že se může držet s náma, ale nemusí, podle toho, jak se cejtí, protože teď budem rázovat nalehko a zčerstva. Ale ten se dal do křiku a brečel kvůli bolavejm nohám a jaký má trápení a všelijaký urážlivý věci říkal o našem přátelství. Passuk měla nohy rozbolavělý a já jsem je měl rozbolavělý taky — jo,
109

ještě víc než on, protože my jsme pořade dělali kolem psů a taky jsme museli dávat pozor na všecko. Dlouhán Jeff se zapřísahal, že radši umře, než aby se zas vydal na pochod. Tak Passuk vzala kožešinovou deku a já hrnec na vaření a sekerku a přichystali jsme se, že pudem. Ale ona na chvíli zůstala koukat na jeho díl proviantu a povídá: ,To není správný plejtvat dobrým jídlem na takovýhle děcko. Lepší, ať už je mrtvej." Já jsem zavrtěl hlavou a povídám, že ne — že kamarád jednou je kamarád navždycky. Pak ona ale začala mluvit o těch mužskejch ve Čtyřiceti mílích, že jich tam je hromadu a že jsou to dobrý chlapi a že se na mě spolíhají, že budou mít na jaře co do huby. Ale když já jsem furt jen řikal, že ne, vyškubla mně pistoli za pasem, najednou, a jak to bratr Bettles prve řikal, Dlouhán Jeff se odebral do lůna Abrahámova dřív, než měl. Já jsem za to Passuk vynadal, ale nebylo na ní vidět, že toho lituje, a taky toho nelitovala. A já sám u sebe jsem cejtil, že má pravdu."
Sitka Charley se odmlčel a házel dál kousky ledu do promývací pánve na kamnech. Chlapi mlčeli a po zádech jim běhal mráz nad úpěnlivým vytím psů, naříkajících venku v mraze.
,,A pak nebylo dne, abysme nešli kolem míst, kde ve sněhu spaly ty dvě strašidla — Passuk i já, oba jsme věděli, že se budem nad tím radovat, dokud nedojdem k slaný vodě. Potom jsme došli toho Indiána, taky byl jako strašidlo, a tvář měl obrácenou k Pelly. Ti dva, ten člověk s chlapcem, se s ním prej spravedlivě nedělili a on už tři dni prej neměl ani špetku mouky. Vždycky večer si uvařil v šálku pár kousků svejch mokasínů a snědl je. Z těch mokasínů mu už moc nezbejvalo. A byl to Indián z pobřeží a to všecko mně řekl prostřednictvím Passuk, ona mluvila jeho jazykem. Na Yukonu se nevyznal a cestu neznal, ale tvář měl obrácenou k Pelly. Jak je to daleko? Dva noclehy? Deset? Sto? — To nevěděl, ale bezustání šel k Pelly. Byl už moc daleko, aby se moh vrátit, a nezbejvalo mu, než jít dál.
Neprosil o jídlo, protože bylo vidět, že my už taky jsme na tom zle. Passuk se zadívala na toho člověka a pak na mě, jako kdyby v ní byla dvojí mysl, jako matka koroptev, když má mladé v nebezpečí. Tak jsem se na ni obrátil a povídám:
110
,S tímhle člověkem nejednali poctivě. Mám mu dát díl z našeho?' Viděl jsem, jak jí oči zazářily, jakoby neočekávanou radostí. Ale potom se dlouho dívala na toho člověka a na mě a její ústa se sevřela pevně a rozhodně a řekla: ,Ne. Slaná voda je ještě daleko a smrt leží na číhané. Lepší, když vezme tohohle cizího člověka a nechá mýho muže Charleyho projít.' Tak ten člověk odešel do toho ticha směrem k Pelly. Večír potom se dala do pláče. Nikdy předtím jsem ji plakat neviděl. A nebylo to jen od kouře z ohně, protože dříví jsme měli suché. Proto mně bylo divný, proč jenom je tak smutná, a domejšlel jsem se, že její ženský srdce změklo v tý tmě a od toho trmácení cestou.
Život je stejně divná věc. Moc jsem se o tom napřemejšlel a dlouho nauvažoval, a i tak je život den ode dne divnější čím dál víc, a ne míň. Proč lidi ustavičně touží po životě? Je to hra, ve který žádnej člověk nevyhraje. Žít, to znamená do úmoru se dřít a snášet útrapy, dokud na nás ztěžka nedolehne stáří a nesložíme ruce do studenýho popela vyhaslejch ohňů. Těžký je žít. V bolesti nemluvně vsaje první dech, v bolesti starej člověk vydechne naposledy a všecky jeho dni jsou plný trápení a zármutku. A přece klopejtá a potácí se do otevřený náruče smrti s hlavou otočenou dozadu a zápasí až doposledka. A smrt je laskavá. Přece právě život a věci života člověku ubližujou. A přesto milujem život a nenávidíme smrt. To je hrozně divný.
V těch dnech, co potom přišly, jsme Passuk a já hovořili jen málo. V noci jsme leželi jako mrtví ve sněhu a ráno jsme zase pokračovali v cestě, šli jsme taky jako mrtví. A všecko bylo mrtvý. Žádný sněhule nikde nebyly, žádný veverky, žádný sněžný králíci — načisto nic. Řeka ani hlásku nevydávala pod tím bílým příkrovem. Míza v lesích byla zamrzlá. A udělala se taková zima jako teď a v noci se hvězdy přiblížily a zvětšily a poskakovaly a tancovaly a za dne zas paslunce si z nás tropila žerty, že jsme až viděli kupu sluncí, a všechen vzduch se třpytil a jiskřil a sníh byl diamantovej prach. A žádný teplo nebylo, žádnej hlásek, jenom rezavej mráz a ticho. Jak řikám, Šli jsme jako mrtví, jako ve snu a nijak jsme ani nepočítali čas. Jenom obličej jsme pořád obraceli
111
k slaný vodě, duše se nám vzpínala po slaný vodě a nohy nás nesly k slaný vodě. Tábořili jsme u Tahkíny a nevědělijsme to. Oči se nám dívaly na Bílýho Koně, ale my jsme ho neviděli. Nohama jsme šlapali Kaňonem po převlace, ale necejtili jsme to. Nic jsme necejtili. A často jsme cestou upadli, ale vždycky jsme upadli obličejem ke slaný vodě.
Poslední proviant nám došel, a my jsme se spravedlivě dělili, Passuk a já, ale ona padala častějc a u Křižovatky Karibů ji opustily síly. A ráno jsme zůstali ležet pod tou jednou kožešinou a nezvedli jsme se na pochod. Ustanovil jsem se už na tom, že tam zůstanu a budu čekat na smrt ruku v ruce s Passuk. Protože jsem už zestárl a poznal jsem už lásku ženy. A pak taky ještě bylo do Hainesovy misie osmdesát mil a velkej Čikút zdvíhal mezi náma, vysoko nad hranici lesů, tu svou bouřema bičovanou hlavu. Ale Passuk začala do mě mluvit, potichounku, ucho jsem jí musel dát až ke rtům, abych slyšel. A tentokrát, protože se nemusela bát, že se budu zlobit, pověděla mně všecko od srdce a vypravovala mně o svý lásce a o všelijakejch jinejch věcech, kterejm jsem dřív nerozuměl.
A povídala mně: ,Ty jseš můj muž, Charley, a já jsem ti byla vždycky hodnou ženou. A za všecky ty dni, co jsem ti rozdělávala oheň a vařila ti jídlo a krmila ti psy a pomáhala ti pádlovat a prošlapávala ti cestu, nikdy jsem si nestěžovala. Taky jsem ti neříkala, že ve stanu mýho otce bylo víc teplo, nebo že bylo víc jídla na Čilketu. Když jsi mluvil, já jsem poslouchala. Když jsi rozkazoval, já jsem udělala, cos chtěl. že je to tak, Charley?'
A já jsem řek: ,Baže je to tak.ť
A ona řekla: ,Když jsi poprvé přišel do Čilketu — ani ses na mě nepodíval, ale koupils mě, jako se kupuje pes, a odvedl sis mě pryč — moje srdce bylo silně proti tobě a bylo plný hořkosti a strachu. Ale to je už moc dávno. Protože ty jsi byl na mě hodnej, Charley, jako dobrej člověk je hodnej na svýho psa. Tys měl studený srdce a neměls v něm pro mě místo, a přesto jsi se mnou zacházel spravedlivě a tvoje cesty byly správný. A já jsem byla s tebou, když jsi dělal statečný činy — a pouštěl ses do velikejch nebezpečí a srovnávala jsem
112
tě s mužema z jinejch kmenů a viděla jsem, že stojíš mezi nima v plný cti a že tvý slovo je moudrý a tvůj jazyk mluví pravdu. A tak jsem začala bejt na tebe pyšná, až konečně došlo k tomu, že jsi celý mý srdce naplnil a všecko mý myšlení bylo jen o tobě. Ty jsi byl jako slunce za rovnodennosti, když jeho zlatá dráha běží kruhem a nikdy z nebe nezmizí. A ať jsem obrátila oči, kam chtěla, všude jsem to slunce viděla. Ale srdce jsi měl, Charley, pořade studený a neměls v něm místo pro mě.ť
A já jsem řek: ,Je to tak. Bylo studený a nemělas v něm místo. Ale to je už pryč. Teď je mý srdce jako napadanej sníh na jaře, když se slunce zas vrátí. Veliký tání nastalo a uvolnění, všude je slyšet, jak voda bublá, a všecko, co je zelený, raší a pučí. Křepelky tlučou a červenky zpívají a všude samá hudba, protože zima je už na ústupu, Passuk, a já už vím, co je to láska ženy.'
Passuk se usmála a přisunula se ke mě, abych ji moh pevnějc k sobě přitisknout. A povidá: ,Já mám radost.' Potom dlouhou chvíli klidně ležela, hlavu opřenou o moje prsa, a potichounku dejchala. Potom zašeptala: ,Moje cesta končí tady, já jsem už unavená. Ale nejdřív bych chtěla mluvit o jinejch věcech. Před lety dávno, když jsem byla děvče na Čilketu, hrála jsem si jednou sama v otcově stanu mezi balíkama kůží, protože muži byli pryč na lovu a ženy a hoši vlekli maso domů. Bylo to na jaře a já jsem byla sama. Velikánskej hnědej medvěd, kterej se sotva probudil ze zimního spánku, a hladovej, kůže mu plandala na kostech, jak byl hubenej, strčil hlavu do stanu a řekl: Uf! Můj bratr zrovna přiběhl s prvníma saněma s masem. A hned se pustil do medvěda s hořícíma klackama z ohně a psi, tak jak byli zapražený, i se saněma, se vrhli na toho medvěda. Byla to veliká rvačka a moc rámusu. Váleli se v ohni, balíky kůží byly všecky rozházený, stan překotili. Ale nakonec medvěd zůstal ležet mrtvej s prstama mýho bratra v hubě a bratr byl od jeho drápů poškrábanej v obličeji. Všiml sis toho Indiána na cestě k Pelly, jeho palečnice bez palce, jeho ruky, když se ohříval u našeho ohně? To byl můj bratr. A já jsem řekla, abys mu žádnej proviant nedával. A tak odešel do ticha bez jídla.'
113
Taková byla, bratři, láska Passuk, která umřela ve sněhu u Křižovatky Karibů. Byla to veliká láska, vždyť zapřela vlastního bratra kvůli mužovi, kterej ji vodil po svízelnejch cestách až k trpkýmu konci. A dál, taková byla láska tý ženy, že zapřela sama sebe. Nežli se jí oči naposled zavřely, vzala mně ruku a vjela mně s ní pod svou veverčí parku až k pasu. Tam jsem nahmatal pěkně plnej kapsář, a tak jsem poznal to tajemství, proč tak najednou pozbyla síly. Den co den jsme se spravedlivě dělili až do posledního kousku a den co den jedla jen polovičku ze svýho dílu. Druhou polovičku dávala do toho pěkně plnýho kapsáře.
A řekla mně: ,Tady je konec cesty pro Passuk, ale tvá cesta, Charley, vede dál a dál, přes velikej Cilkút, dolů do Hainesovy misie a k moři. A vede dál a dál, za světla mnoha sluncí, přes neznámý země a cizí vody a je naplněná lety a ctí a slávou. Vede tě do stanů mnoha žen, a hodnejch žen, ale nikdy tě nepovede k větší lásce, nežli je láska Passuk.'
A já jsem věděl, že ta žena mluví pravdu. Ale zbláznil jsem se a zahodil jsem od sebe ten pěkně plnej kapsář a přísahal jsem, že má cesta taky došla skončení, že se jí až unavený oči zaleskly od slz a ona řekla: ,Sitka Charley chodil vždycky mezi mužema se ctí a jeho slovo bylo vždycky pravda. Zapomíná teď na svou čest a chce mluvit prázdný slova u Křižovatky Karibů? Už se nepamatuje na ty muže ve Čtyřiceti mílích, co mu dali to nejlepší ze svýho proviantu a ty vybraný ze svejch psů? Vždycky byla Passuk pyšná na svýho muže. Ať se zvedne, přiváže si sněžnice a jde, aby si ještě teď mohla zachovat svou pýchu.'
A když mně v náručí vychladla, zvedl jsem se, našel jsem ten pěkně plnej kapsář a přivázal jsem si sněžnice a potácel jsem se dál svou cestou. Protože jsem měl slabost v kolenách a hlava se mně motala a v uších mně hučelo a v očích mně šlehal oheň. Zapomenutý cesty z mejch chlapeckejch let se ke mně vrátily. Sedal jsem k plnejm hrncům na hostině při potlachu a pozvedal jsem hlas ke zpěvu a tancoval jsem, když muži a děvčata prozpěvovali a když duněly bubny z mroží kůže. A Passuk mě pořád držela za ruku a chodila vedle mě. Když jsem se položil k spaní, budila mě. Když jsem zakopl
114
a upadl, pozdvihovala mě. Když jsem zabloudil do hlubokýho sněhu, zavedla mě zpátky na stezku. A takovým způsobem jako člověk zbavenej rozumu, kterej vidí podivuhodný vidění a myšlenky má lehký od vína, tak jsem já přišel do Hainesovy misie u moře."
Sitka Charley rozhodil cípy stanu. Bylo poledne. Směrem k jihu se vznášel chladný kotouč slunce, jak právě minul pustý Hendersonův hřeben. Na obou stranách zářila paslunce. Vzduch byl plný třpytícího se jíní, poletujícího jako babí léto. Vpředu, vedle stezky, zvedl vlčák, ježatý jinovatkou, dlouhý čenich k nebi a truchlivě zavyl.
115
HONIČKA K INDIÁNČINU POTOKU
Dva měsíce poté, co se Smoke Bellew se Shortym vydali na lov losů, aby opatřili zásoby potravy, byli už zase zpátky v Elkhornově hospodě v Dawsonu. Lov skončil, maso přivlekli a prodali po dvou a půl dolarech za libru a vlastnili teď dohromady za tři tisíce dolarů zlatého prachu a dobré psí spřežení. Měli z pekla štěstí. Přestože zlatá horečka zahnala zvěř na sto mil nebo ještě dál do hor, ulovili v poloviční vzdálenosti v úzkém kaňonu čtyři losy.
Záhada zatoulaných zvířat nebyla o nic větší než štěstí lovců: ještě týž den se totiž vedle nich utábořily čtyři hladové indiánské rodiny a sdělily jim, že za poslední tři dni neviděly po cestě žádnou zvěř. Smoke a Shorty získali výměnou za maso vyhladovělé psy, týden je krmili, potom zvířata zapřáhli a vydali se s nákladem masa na lačný dawsonský trh.
Teď stáli oba před problémem, jak směnit zlatý prach za jídlo. Běžná cena mouky a fazolí byla půldruhého dolaru za libru, ale nesnáz byla v tom, jak najít někoho, kdo by jim je proďal. Dawson zoufale zápasil s hladem. Stovky mužů, kteří sice měli peníze, ale nic k jídlu, byli nuceni z kraje odejít. Hodně jich před zamrznutím řeky odplulo po proudu a ještě víc se jich vydalo pěšky se zásobou potravy, s kterou sotva mohli vystačit, na cestu po ledě do Dyeje, dlouhou šest set mil.
Smoke uviděl Shortyho ve vyhřáté hospodě celého rozjásaného.
„Bez whisky a bez něj akýho sladidla nestojí život za nic," řekl mu Shorty místo pozdravu a začal si strhávat z tajících knírů hrudky ledu a odhazoval je, až chřestily po podlaze. „Zrovna jsem sehnal osumnáct liber takovýho sladidla. A ten staroch mi ho počítal jenom tři dolary za libru. Cos měl ty za štěstí?"
„Já jsem taky nelenil," hrdě odpověděl Smoke. „Koupil
116
jsem padesát liber mouky. A jeden člověk tam nahoře na Adamově potoce mi slíbil, že mi zítra přenechá dalších padesát."
„Báječný! S tím se určitě udržíme naživu do tý doby, než rozmrzne řeka. Poslyš, Smoke, ale ti naši psi, to je zbožíčko. Jeden, co obchoduje se psy, mi za těch pět nabídl po dvou stovkách. Řekl jsem mu, že z toho nic nebude. To se ví, spravili se, když jsme je krmili masem, aby se z toho dostali, aleje přeci proti zdravýmu rozumu krmit psí stvoření žrádlem, který má cenu dva a půl dolaru za libru. Pojď si dát něco k pití. Těch osumnáct liber sladidla musím přeci oslavit."
Za pár minut, když odvažoval zlatý prach na zaplacení, začal se rozpomínat.
„Jako na smrt jsem zapomněl na toho člověka, co jsem se s ním měl sejít v Tivoli. Má nějakou zkaženou slaninu a prodá ji po půldruhým dolaru za libru. Mužem tím krmit psy a u každýho z nich ušetřit na stravným dolar denně. Na shledanou."
„Na shledanou," řekl Smoke. „Já jdu do chaty a na kutě."
Sotva Shorty odešel, vešel dvojitými dveřmi muž v kožešinovém obleku. Když uviděl Smoka, obličej se mu rozzářil a Smoke ho poznal; byl to Breck, ten, s jehož člunem propluli kaňonem zvaným Bedna a peřejemi Bílého koně.
„Slyšel jsem, že jsi ve městě," řekl chvatně Breck, když si podali ruce. „Hledám tě už půl hodiny. Pojď ven, musím s tebou mluvit."
Smoke se lítostivě zadíval na hučící, do červena rozžhavená kamna. „Tady by to nešlo?"
„Ne, je to důležitá věc. Pojď ven."
Když vyšli, Smoke si sundal jednu palečnici, rozškrtl zápalku a podíval s,e na teploměr zavěšený u dveří. Rychle si palečnici zase navlékl, jako kdyby ho mráz byl popálil. Nad hlavami se jim klenula planoucí severní zář a z celého Dawsonu se ozývalo žalostné vytí tisíců vlčáků.
„Kolik to ukazuje?" zeptal se Breck.
„Šedesát pod nulou." Smoke na zkoušku plivl a slina zapraskala ve vzduchu. „A teploměr určitě funguje. Klesá v jednom kuse. Před hodinou bylo jen dvaapadesát. Jen mi neříkej, že jde zas o nějakou honičku."
H7
„Ano, jde," opatrně šeptl Breck a úzkostlivě se rozhlédl z obavy, že by je někdo mohl slyšet. ,,Znáš Indiánčin potok, co se vlévá do Yukonu z druhé strany, třicet mil odtud proti proudu?"
„Tam se nedá nic dělat," zněl Smokův úsudek. „Tam se hledalo už před lety."
„Jako na jiných zlatonosných potocích. Poslouchej! Je to velká věc. Jen osm až dvacet stop k základní skále. Nebude tam zábor, který by neměl cenu půl miliónu. Je to přísně tajné. Prozradilo mi to pár dobrých přátel. Ženě jsem rovnou řekl, že nejdřív zajdu za tebou, než se vydám na cestu. Tak na shledanou. Výstroj mám sbalenou a schovanou dole na břehu. Totiž, když mi to řekli, musel jsem jim slíbit, že nevyrazím, dokud Dawson neusne. Víš přece, co to znamená, když tě někdo uvidí s celou výzbrojí. Sežeň kamaráda a jděte za mnou. Měl by sis vykolíkovat čtvrtý nebo pátý zábor od objevu. Nezapomeň — Indiánčin potok. Je to třetí potom, co přejdeš Švédský potok."
Když Smoke vešel do malé chaty na svahu kopce za Dawsonem, uslyšel známé těžké oddychování.
„Ech, jdi si lehnout," zamumlal Shorty, když ho Smoke vzal za rameno a zatřásl jím. „Nemám noční službu," byla další jeho poznámka, když si ruka, která ho budila, začala počínat o něco důrazněji. „Když tě něco trápí, jdi to říct hospodskýmu."
„Skoč do šatů," řekl Smoke. „Musíme jít vykolíkovat jeden pár záborů."
Shorty se posadil a chystal se vybuchnout, ale Smoke mu dlaní zacpal ústa.
„Pst!" okřikl ho. „Je to ohromný nález. Nevzbuď sousedy. Dawson spí."
„Ech, to bys mi musel nejdřív dokázat. O nálezu nikdo nikomu neřekne, to se rozumí, že ne. Ale není to přímo divný, že každej přeci jen vyrazí na cestu?"
„Indiánčin potok," zašeptal Smoke. „Je to pravda. Prozradil mi to Breck. Skála není hluboko. Zlato od samých kořínků trávy dolů. Pojď. Sbalíme si dva lehčí rance a vyrazíme."
118
Shorty zavřel oči a upadl zase do spánku. V příštím okamžiku z něho byly strženy přikrývky.
„Když je nechceš ty, já ano," vysvětlil mu Smoke.
Shorty sletěl za přikrývkami a začal se oblékat. „Vezmeme si psy?" zeptal se.
„Ne. Stezka vzhůru podél potoka bude určitě neprošlapaná a bez psů tam budeme dřív."
„Tak to jim tedy hodím žrádlo, který jim musí vydržet, než se vrátíme. Nezapomeň vzít s sebou trochu březové kůry a svíčku."
Shorty otevřel dveře, ucítil, jak mráz štípe, ucouvl zpět, stáhl si klapky na uši a natáhl palečnice. Za pět minut se vrátil a zuřivě si třel nos. „Smoku, já jsem rozhodně proti tyhle honičce. Je tam větší zima než u bran pekelnejch tisíc let předtím, než byl zapálenej první oheň. Krom toho je pátek třináctýho a vypadá to, že se ženem do maléru."
Vzali si každý na záda lehkou zlatokopeckou výzbroj, zavřeli za sebou dveře a pustili se z kopce dolů. Divadlo severní záře skončilo, jen hvězdy blikaly v krutém mrazu a jejich nejistý svit kladl nohám pasti. Shorty se poněkud nemotorně uhnul ze stezky do hlubokého sněhu a začal hlasitě proklínat tento den a týden a měsíc a rok.
„Nemůžeš být zticha?" pokáral ho Smoke. „Nech kalendářkalendářem. Probudíš celý Dawson a budeme ho mít v patách."
„Uch! Vidíš tam v té chatě světlo? A v tamhleté? Slyšels bouchnout dveře? No, to se ví, Dawson spí. A co ty světla? Asi pohřbívají nebožtíky. Na žádnou honičku se nechystají, na to můžeš vzít jed, že ne."
Než sešli k úpatí kopce a dostali se do vlastního Dawsonu, ze tmy vyskakovala světla v chatách, dveře bouchaly a vzadu bylo slyšet zvuk mnoha párů mokasínů na ušlapaném sněhu. Shorty se ozval znovu:
„To ani čert neviděl, co je těch truchlících pozůstalejch."
Přešli kolem muže, který stál u stezky a úzkostně volal tlumeným hlasem: „No tak, Charleyi, hni sebou trochu."
„Viděls ten ranec, co měl na zádech, Smoku? To budou mít asi pořádně daleko na hřbitov, když si musej nabalit na cestu deky."
¦=;
119
Když došli na hlavní ulici, šla už za nimi v řadě asi stovka mužů, a když v klamavém světle hvězd hledali stezku svažující se k břehu řeky, bylo slyšet, jak se blíží další muži. Shorty uklouzl a sjel jako střela třicet stop po svahu do měkkého sněhu. Smoke ho následoval a porazil ho, právě když Shorty vstával.
,,Já ji našel první," zabručel, sundávaje palečnice, aby z nich vytřásl sníh.
V příštím okamžiku se už divoce drali sněhem, aby uhnuli z cesty svištícím tělům těch, kteří sjížděli za nimi. Když řeka zamrzala, nakupil se v těchto místech led a ledové kry stály vzpříčeny ve změti zaváté sněhem. Po několika tvrdých pádech Smoke vytáhl svíčku a zažehl ji. Ti vzadu ji uvítali pochvalným pokřikem. V bezvětří hořela dobře a Smoke kráčel v čele rychleji.
,,Určitě je to honička," rozhodl Shorty. ,,Nebo že by to byli samí náměsíčníci?"
,,Stejně jsme v čele houfu," řekl na to Smoke.
,,No, nevím. Možná, že to tam před náma je svatojanská muška. Možná jsou to všecko svatojanský mušky — tahleta a tamta. Jen se koukni! Věř mi, že před náma je celá šňůra takovejch houfů."
Přes nakupený led na západní břeh Yukonu to bylo plnou míli a svíčky blikaly po celé délce křivolaké stezky. Za nimi až po horní okraj břehu, z kterého sestoupili, bylo vidět další svíčky.
,,Poslyš, Smoku, tohle není žádná honička. To je stěhování národů. Před náma musí bejt aspoň tisíc chlapů a za náma deset tisíc. A teď poslouchej, co ti strejda řekne. Mám spolehlivý kouzlo. Když dostanu nějakej čuch, tak je určitě správnej. Že jsme v tyhle honičce, je chyba. Obraťme se a jděme spát."
„Šetři radši s dechem, abys vydržel," drsně ho odbyl Smoke.
„Uch! Nohy mám krátký, ale deru se na nich pořád dopředu, kolena se mi podlamujou, nestarám se, co tomu říkají svaly, a určitě tady na ledě dokážu předhonit každýho jakoby nic."
A Smoke věděl, že Shorty mluví pravdu, dávno totiž poznal kamarádovy úžasné chodecké schopnosti.
120

„To jsem schválně šel pomalu, abys mi stačil," prohodil uštěpačně.
,,A já ti šlapu na paty. Když nedokážeš nic lepšího, tak mě pusť dopředu a nech mě udávat tempo."
Smoke přidal do kroku a za chvíli se octl za zádí nejbližšího hloučku zlatokopů.
„Ty, Smoku, šlápni do toho," pobídl ho Shorty. „Běž klidně přes ty nepohřbený mrtvoly. Tohle přeci není žádnej funus. Rozrážej mráz, jako kdybys někam pospíchal."
Smoke napočítal v této skupině osm mužů a dvě ženy, a než zdolali cestu přes nakupený led, předběhli se Shortym další tlupu, čítající asi dvacet lidí. Několik stop před západním břehem odbočila stezka k jihu a vyběhla z nakupených ker na rovný led, který však byl zasypán několika stopami sypkého sněhu. A sněhem vedla stezka vyježděná saněmi, úzká stužka udusaného podkladu, sotva dvě stopy široká. Po obou jejích stranách se zapadalo do sněhu po kolena a ještě hlouběji. Zlatokopové, které předbíhali, nebyli ochotni ustoupit z cesty a Smoke se Shortym se často museli brodit hlubokým sněhem a s krajní námahou se potácet kolem nich dopředu.
Shorty byl nezdolně pesimistický. Když zlatokopové projevovali nelibost nad tím, že jsou předbíháni, oplácel jim rovným dílem.
„Kam tak pospícháte?" zeptal se jich jeden.
„A kam vy?" řekl mu na to Shorty. „Od Indiánské řeky se tam přihnali už včera odpoledne a oblafli vás. Žádnej pozemek tam už nezbyl."
„Když je to tak, ptám se znovu, kam pospícháte?"
„Kdo? Já? Já se nehoním za zlatem. Já pracuju pro vládu. Teď se zrovna courám na Indiánčin potok, budu tam dělat sčítání lidu."
A když na něho jiný zavolal: „Kampak, drobečku? Opravdu si myslíš, že si vykolíkuješ zábor?", Shorty mu odpověděl:
„Já? Já jsem přeci udělal ten objev na Indiánčině potoce. Zrovna se tam vracím"od registrace, aby mi nějakej zatracenej zelenáč nevlez na pozemek."
Pokud měli zlatokopové volnou cestu, postupovali průměrnou rychlostí tří a půl míle za hodinu. Smoke se Shortym ušli
čtyři a půl, chvílemi však kousek cesty běželi, a pohybovali se tedy rychleji.
„Myslím, že ti úplně ušoupu nohy, Shorty," popíchl Smoke svého druha.
„Pchá! Tak si to pomašíruju na pahejlech a ještě ti odřu paty u mokasínů. Ačkoliv to nemá žádnej smysl. Spočítal jsem si to. Zábory na potoce jsou po pěti stech stop. Dejme tomu deset na jednu míli. Před náma je tisíc zlatokopů a ten potok přeci není dlouhej sto mil. Někdo vyjde naprázdno a vypadá to, že to budem ty a já."
Smoke zatím neodpověděl a udělal nenadále pár rychlých kroků, takže nechal Shortyho o několik stop pozadu. Teprve potom zabručel: „Kdyby sis šetřil dech a držel krok, předstihli bychom jich aspoň pár z toho tisíce."
„Kdo? Já? Kdybys mi uhnul z cesty, ukázal bych ti, jak se pochoduje."
Smoke se zasmál a znovu přidal do kroku. „Já tě utahám k smrti, Shorty. Od té doby, co jsem v Dyeji vystoupil na břeh, předělal jsem si všechny buňky v těle. Svaly mám tuhé jako řemínek od biče a úporné a záludné jako chřestýši kousnutí. Před pár měsíci bych si byl poklepal na rameno za to, že jsem napsal taková slova, jenže tehdy jsem je napsat nemohl. Nejdřív jsem je musel prožít a teď, když je prožívám, nepotřebuju je psát. Já jsem to pravé, skutečné, houževnaté, žhavé něco, a žádný takový odpadek z hor se na mě nemůže vytahovat, ledaže by to dostal zpátky i s úroky. Teď půjdeš ty první a budeš udávat tempo půl hodiny. Dělej, co můžeš, a až budeš v koncích, půjdu já první a pak tě čeká půl hodiny toho nejhoršího."
„Uch!" ušklíbl se bodře Shorty. „Má to ještě mokro za ušima. Uhni mi z cesty a nech svýho tátu, ať ti ukáže, jak se chodí."
Každé půl hodiny se střídali v udávání tempa. A také toho už mnoho nenamluvili. Tělesná namáhaje zahřívala, přestože jim dech přimrzal na obličeji od rtů po bradu. Zima byla tak krutá, že si neustále třeli palečnicemi nosy a tváře. Když v tom na pár minut ustali, obličej jim znecitlivěl a museli si ho pak třít mnohem vydatněji, než ucítili palčivé svěděni obnovujícího se krevního oběhu.
122
A
Častokrát si mysleli, že se octli v čele, pokaždé však předešli ještě další zlatokopy, kteří vyrazili před nimi. Tu a tam se skupinky mužů pokusily zavěsit se na ně a držet s nimi krok, vždycky však po jedné nebo po dvou mílích ztratili odvahu a zmizeli jim za zády ve tmě.
„My jsme chodili po stezkách celou zimu," poznamenal k tomu Shorty. „A tihle padavkové, co změkli samým povalováním v chatě, mají tu drzost myslet si, že nám můžou stačit. Kdyby to byli opravdoví lidi z Aljašky, bylo by to něco jinýho. Jestli člověk z Aljašky něco dokáže, tak teda chodit."
V jednu chvíli Smoke rozžehl zápalku a podíval se na hodinky. Pak to už nikdy neopakoval, protože mráz se mu zahryzí do holých rukou tak rychle, že trvalo půl hodiny, než zase přišly k sobě.
„Čtyři hodiny," řekl, když si zase natáhl palečnice, „a už jsme jich předhonili tři sta."
„Tři sta třicet osm," opravil ho Shorty. „Já je počítal. Jdi z cesty, cizinče. Pusť do honičky někoho, kdo se honit umí."
Poslední slova patřila muži zřejmě vyčerpanému, který se už jen potácel a překážel v cestě. Tento a ještě jeden další byli jediní vysílení muži, na které narazili, blížili se totiž k čelu honičky. Teprve později se dověděli o hrůzách té noci. Vyčerpaní muži si cestou sedali, aby si odpočinuli, a nedokázali pak už vstát. Sedm jich zmrzlo a desítkám těch, kteří to přežili, amputovali v dawsonských nemocnicích nohy nebo prsty na nohou a na rukou. Honička k Indiánčinu potoku totiž vypukla v nejchladnější noc celého roku. Před rozedněním ukazoval líh v dawsonských teploměrech sedmdesát stupňů pod nulou.
Dalšího vyřízeného muže našli o pár minut později, jak sedí na ledové kře u stezky.
„Pojď si skočit s námi, Márinko," pozdravil ho Shorty zvesela. „Hýbej se. Zůstanešli tam sedět, ztuhneš nadobro."
Muž neodpovídal, zastavili se tedy, aby se na něho podívali.
„Zmrzlej na kost," zněl Shortyho úsudek. „Kdybys o něj zakop, tak ho přerazíš vejpůl."
„Podívej se, jestli dýchá," řekl Smoke a sám holou rukou hledal pod kožešinami a vlnou mužovo srdce.
123
Shorty si zvedl jednu ušní klapku a sklonil se ke rtům obaleným ledem. „Nedejchá vůbec," oznámil.
„Ani srdce mu nebije," řekl Smoke.
Navlékl si palečnici a minutu se prudce bil do ruky, než ji znovu vystavil mrazu, aby mohl rozškrtnout zápalku. Byl to starý muž a nebylo pochyby o tom, že je mrtev. V okamžiku, kdy zápalka vzplála, uviděli dlouhé šedé vousy obalené sněhem až po nos, tváře zbělelé mrazem a zavřené oči s ojíněnými řasami, které mráz pevně spojil. Potom zápalka zhasla.
„Pojďme," řekl Shorty a začal si třít ucho. „Tomuhle dědovi už není pomoci. A určitě mi omrzlo ucho. Teď se mi ta zatracená kůže začne loupat a tejden ho budu mít bolavý."
Po několika minutách, když planoucí stuha rozlila po obloze pulsující zář, uviděli na čtvrt míle před sebou na ledě dvě postavy. Před nimi na míli daleko se nic nehýbalo.
,,Ti vedou celý houf," řekl Smoke, když znovu nastala tma. „ Poj ďme je dohonit."
Když ani za půl hodiny ty dva vpředu ještě nepředhonili, dal se Shorty do běhu. „Jestli je chytíme, tak je už nepustíme," řekl, namáhavě oddychuje. „Panečku, ti si to ale mažou. Vsadím sto proti jedny, že to nejsou žádní zelenáči. To jsou praví lidi odsud z Aljašky, na to můžeš dát krk."
Když je konečně dohonili, Smoke kráčel vpředu a byl rád, že jim za patami může zase zvolnit krok. Takřka současně se mu zazdálo, že bližší z chodců je žena. Postava v kapuci a v kožešinách vypadala jako každá jiná, a přece se nemohl zbavit dojmu, že je mu nějak povědomá. Počkal si na příští vzplanutí severní záře a v jejím světle si všiml drobných rozměrů nohou v mokasínech. Uviděl však ještě víc, totiž chůzi, a bezpečně poznal, že je to chůze, na kterou se kdysi rozhodl nikdy nezapomenout.
„Ta umí jaksepatří chodit," chraptivě uznal Shorty. „Vsadím se, že je to Indiánka."
„Dobrý den, slečno Gastellová," oslovil ji Smoke.
„Dobrý den," odpověděla, otočila hlavu a letmo na něho pohlédla. „V té tmě není vidět. Kdo jste?"
„Smoke."
Zasmála se do mrazivého vzduchu a Smoke si byl jist, že
124
je to nejkrásnější smích, jaký kdy slyšel. „Tak co, oženil jste se a vychoval jste všechny ty děti, jak jste mi o tom povídal?" Než však mohl odpovědět, položila mu další otázku: „Kolik těch zelenáčů je tam ještě vzadu?"
„Myslím, že pár tisíc. Předběhli jsme jich přes tři sta. A ti nijak neztráceli čas."
„Je to stará písnička," řekla hořce. „Nováčci se dostanov na bohatá ložiska na potocích, a staří usedlíci, kteří měli odvahu a trpěli zde a vlastně tuto zem stvořili, nedostanou nic. Ten objev na Indiánčině potoce udělali staří — jak se to prozradilo, to je záhada — a poslali vzkaz všem starousedlíkům v Sea Lionu. Jenže ti to mají o deset mil dál než dawsonští, a až tam přijdou, zjistí, že potok si zatím zelenáči z Dawsonu zakolíkovali až po obzor. Není to správné, není to spravedlivé, taková zvrhlá hra osudu."
„Je to velice špatné," přisvědčil Smoke. „Ale ať visím, vímli, jak to napravit. Víte, kdo dřív přijde, ten dřív mele."
„Přála bych si, abych s tím mohla něco dělat," odsekla. „Ráda bych viděla, kdyby všichni cestou pomrzli, nebo kdyby je potkalo něco strašného, jen kdyby ti ze Sea Lionu tam dorazili první."
„To nám přejete pěkné věci," zasmál se.
„Ne, to ne," ujistila ho chvatně. „Znám ty lidi ze Sea Lionu jednoho vedle druhého, jsou to praví muži. Za starých časů v téhle zemi hladověli a pracovali jako lvi, aby ji povznesli. Jsou to hrdinové a zaslouží si odměnu, a přece jsou tu na míle a míle před nimi tisíce změkčilých zelenáčů, kteří si vůbec nezískali právo něco zakolíkovat. A teď, když mi tuhle tirádu prominete, budu si šetřit dech, protože nevím, kdy se vy a ostatní třeba pokusíte předhonit mě a tátu."
Potom spolu Joy a Smoke asi hodinu nepromluvili, ale Smoke si všiml, že chvíli hovořila tiše s otcem.
,,Už vím, kdo je to," řekl Shorty Smokovi. „To je starý Louis Gastell, správný chlap. A to bude jeho dítě. Přišel sem tak dávno, že to nikdo nepamatuje, a přivezl si s sebou děvče, tehdy to bylo ještě děcko. On a Beetles byli společníci a jezdili s prvním malým parníčkem vzhůru po Koyukuku."
125
„Myslím, že seje nebudeme pokoušet předhonit," řekl Smoke. „Jsme v čele a jsme jen čtyři."
Shorty souhlasil a následovala další hodina mlčení, během níž vytrvale kráčeli vpřed. V sedm hodin protrhl tmu poslední ohňostroj severní záře a ukázal jim na západě širokou mezeru mezi zasněženými horami.
„Indiánčin potok!" zvolala Joy.
„To jsme tedy šlapali pořádně," poliboval si Shorty. „Podle mejch vejpočtů bysme tady neměli bejt ještě ani za půl hodiny. To jsem musel jaksepatří natahovat."
Stezka vedoucí do Dyeje zahýbala na tomto místě ostře napříč přes Yukon na východní břeh. A zde museli tvrdě udusanou, uježděnou stezku opustit, přelézt přes nakupené ledové kry a sledovat pak málo zřetelnou, jen slabě prošlapanou stezku, která vedla po západním břehu.
Louis Gastell, který Šel v čele, uklouzl potmě na drsném ledě, zůstal sedět na zemi a oběma rukama si držel kotník. S námahou se zvedl na nohy a šel dál pomalejším krokem, bylo však vidět, že kulhá. Po několika minutách se náhle zastavil.
„Nemá to smysl," řekl dceři, „vyvrtl jsem si šlachu. Jdi dál a vykolíkuj zábor za mě i za sebe."
„Nemůžeme nějak pomoci?" starostlivě se zeptal Smoke.
Louis Gastell zavrtěl hlavou. „Může vykolíkovat dva zábory stejně dobře jako jeden. Doplazím se na břeh, rozdělám oheň a zavážu si kotník. Bude to zase v pořádku. Jen jdi dál, Joy. A vykolíkuj nám zábory nad objevitelským pozemkem, nahoře to bývá bohatší."
„Tady je trochu březové kůry," řekl Smoke a rozdělil svou zásobu rovným dílem. „O vaši dceru se postaráme."
Louis Gastell se drsně zasmál. „Stejně vám děkuju," řekl, „ale ta se o sebe dovede postarat sama. Jen jděte pořád za ní."
„Nemáte nic proti tomu, půjduli první?" zeptala se Smoka, když vykročila na stezku. „Znám tento kraj lip než vy."
„Jděte napřed," odpověděl galantně Smoke, „třebaže s vámi souhlasím, že je to zatracená ostuda, když všichni my zelenáči jdeme vypálit rybník těm ze Sea Lio Nemohli bychom ty ostatní nějak setřást?"
126
Zavrtěla hlavou. „Svoje stopy nemůžeme zahladit a oni po nich půjdou jako ovce."
O čtvrt míle dál odbočila prudce k západu. Smoke zjistil, žejdou po neušlapaném sněhu, ale ani on, ani Shorty si nevšimli, že nezřetelná stezka, po které šli doposud, vede dál k jihu. Kdyby byli svědky procedury, kterou vzápětí podnikl Louis Gastell, byla by se mohla historie Klondyku psát jinak; byli by totiž viděli, jak starousedlík přestal kulhat a jak běží s nosem u samé stezky za nimi jako slídicí pes. Byli by ho také viděli udupávat a rozšiřovat odbočku k nové stezce, kterou sami razili západním směrem. A konečně by ho byli viděli, jak pokračuje v cestě starou nezřetelnou stezkou dál na jih.
Vzhůru podél potoka vedla sice stezka, ale tak špatně viditelná, že ji ve tmě neustále ztráceli. Po čtvrthodině byla Joy Gastellová ochotna zůstat vzadu a nechat oba muže, aby se střídali v prošlapávání cesty sněhem. Pomalá chůze skupinky v čele umožnila všem účastníkům honičky, aby je dohonili, a když se rozednilo, kolem deváté, táhla se za nimi nepřetržitá řada mužů, kam až dohlédli. Temné oči Joy při tomto pohledu zajiskřily.
„Jak je to dlouho, co jsme začali stoupat podél potoka?" zeptala se.
„Rovné dvě hodiny," odpověděl Smoke.
„A dvě hodiny zpátky jsou čtyři," zasmála se. „Ti ze Sea Lionu jsou zachráněni."
Smokovi prolétlo hlavou lehké podezření, zastavil se a otočil se k ní. „Nerozumím," řekl.
„Nerozumíte? Tak vám to tedy povím. Toto je Norský potok. Indiánčin potok je ten další směrem na jih."
Smoke nebyl v tu chvíli mocen slova.
„Udělala jste to schválně?" zeptal se Shorty.
„Udělala jsem to, abych poskytla starousedlíkům nějakou možnost." A škodolibě se zasmála. Muži se na sebe zašklebili a nakonec se rozesmáli s ní. „Nebejt v tomhle kraji taková bída o ženský, přehnul bych vás přes koleno a naplácal vám," ujistil ji Shorty.
„Váš otec si žádnou šlachu nevyvrtl, počkal, až budeme z dohledu, a pak šel dál, že?" zeptal se Smoke.
127
Přikývla.
„A vy jste byla vnadidlo?"
Znovu přikývla a tentokrát zazněl Smokův smích jasně a opravdově. Byl to živelný smích poctivě poraženého člověka.
„Proč se na mě nezlobíte?" otázala se lítostivě. „Nebo — nebo proč mi nenaplácáte?"
„Tak se mužem dát na zpáteční cestu," začal naléhat Shorty. „Už mě zebou nohy, jak tu stojím."
Smoke zavrtěl hlavou. „To by znamenalo ztrátu čtyř hodin. Teď jsme asi osm mil proti proudu potoka, a jak je vidět vpředu, Norský potok se dlouze zatáčí k jihu. Půjdem dál podél něho, potom přejdeme rozvodí a narazíme na Indiánčin potok někde nad nálezem." Podíval se na Joy. „Nechtěla byste jít s námi? Řekl jsem vašemu otci, že se o vás budeme starat."
>>Já —" Zaváhala. „Myslím, že půjdu, nebudeli vám to vadit." Podívala se na něho zpříma a v její tváři už nebyla ani vyzývávost, ani výsměch. „Opravdu, pane Smoku, je mi vás skoro líto za to, co jsem provedla. Ale někdo přece starousedlíky zachránit musel."
„Tak se mi zdá, že honička za zlatem je přinejmenším sportovní podnik."
„A mně se zdá, že vy dva jste velice zdatní sportovci v tomto oboru," řekla a pak s lehkým povzdechem dodala: „Jaká škoda, že nejste starousedlíci!"
Další dvě hodiny se drželi zamrzlého Norského potoka a pak odbočili do úzkého, rozervaného koryta přítoku, který se sem vléval od jihu. V poledne začali stoupat k vlastnímu rozvodí. Při pohledu dolů a zpět viděli za sebou dlouhou, už nesouvislou řadu zlatokopů. Tu a tam tenké sloupky kouře na desítkách míst oznamovaly, že se tam táboří.
Chůze je namáhala. Brodili se sněhem po pás a každých pár kroků se museli zastavovat, aby nabrali dech. Shorty první navrhl, aby si odpočinuli.
„Šlapali jsme po stezce dýl než dvanáct hodin," řekl. „Chci ti říct rovnou, Smoku, že jsem řádně unavenej. A ty taky. A můžu vykřiknout nahlas, že určitě '« dokážu dál držet tyhle stezky jako vyhladovělej Indián kuí x medvědího masa.
128
Ale tohle ubohý děvče se neudrží na nohou, jestli nedostane něco do žaludku. Rozděláme si tady oheň, co tomu říkáte?"
Zřídili dočasný tábor tak rychle, zručně a metodicky, že Joy, která je žárlivě sledovala, si v duchu přiznala, že starousedlíci by to lépe nedokázali. Smrkové větve a na nich prostřená přikrývka poskytly místo k odpočinku a k pracím spojeným s vařením. Drželi se však dál od ohně a nejprve si nemilosrdně třeli nosy a tváře.
Smoke plivl do vzduchu a zapraskání se ozvalo tak neprodleně a hlasitě, že zavrtěl hlavou. „Vzdávám to," řekl. „Takovou zimu jsem jaktěživ neviděl."
„Na Koyokuku bylo jednu zimu šéstaosmdesát pod nulou," řekla na to Joy. „Teď je nejmíň sedmdesát nebo sedmdesát pět a vím, že mi namrzly tváře. Pálí mě jako oheň."
Na strmém svahu rozvodí nebyl žádný led a do rýžovací pánve se musely nasypat celé litry sněhu, jemného, tvrdého a krystalického jako cukr, aby, až roztaje, ho bylo dost na kávu. Smoke opražil slaninu a rozehřál suchary. Shorty donášel palivo a udržoval oheň a Joy zatím prostřela jednoduchou tabuli s dvěma talíři, dvěma pohárky, dvěma lžícemi, plechovkou soli s pepřem a plechovkou, v níž byl cukr. Když se začalo jíst, Joy se Smokem se dělili o jeden příbor. Jedli z jednoho talíře a pili z jednoho pohárku.
Byly skoro dvě hodiny odpoledne, když překročili hřeben rozvodí a začali sestupovat po jednom z pramenů Indiánčina potoka. Kdysi na začátku zimy prošlapal nějaký lovec losů stezku vzhůru kaňonem tak, že stoupal vždycky do vlastních stop. Tím vznikla v měkkém sněhu řada nepravidelných hrbolů, zavátých sněhem, který napadl později. Šláplli někdo mimo hrbol, probořil se do neušlapaného sněhu a zpravidla upadl. Lovec losů musel být exemplář s neobyčejně dlouhýma nohama. Joy, které nyní záleželo na tom, aby si oba muži vykolíkovali zábory, a která se obávala, že zpomalili tempo proto, že na ní pozorují zřejmou únavu, trvala na tom, že půjde v čele zase ona. Rychlost a způsob, jakým zdolávala nejistou cestu, vyvolaly bezvýhradný souhlas Shortyho.
„Podívej se na ni," vykřikl. „To je pravý nefalšovaný rudý plemeno. Podívej se, jak se ty její mokasíny jen míhají. Žádný
129
vysoký podpatky. Používá nohy, který jí dal Pámbu. To je pravá žena pro každýho lovce medvědů."
Vrhla zpět úsměv potvrzující, že slyšela, a ten platil i Smokovi. Zaplavil ho jakýsi pocit důvěrného přátelství, přestože si zároveň trpce uvědomil, jak příliš je ženou ta, která se na něho usmála tak kamarádsky.
Když došli na břeh Indiánčina potoka a ohlédli se, uviděli nepravidelně roztažený houf zlatokopů, jak zápolí s prudce klesajícím svahem rozvodí.
Svezli se po břehu ke korytu potoka. Jeho tok, zamrzlý až na dno, byl dvacet až třicet stop široký a vedl mezi břehy naplavené půdy, vysokými šest až osm stop. Ničí noha v poslední době nevkročila na sníh ležící na jeho zamrzlé hladině; věděli, že jsou nad objevitelským záborem a nad posledními kolíky zlatokopů ze Sea Lionu.
„Pozor na prameny," upozornila Joy Smoka, který se pustil první dolů po potoce. „Kdybyste se při sedmdesáti pod nulou probořil, přišel byste o nohv."
Tyto prameny, které nejsou na většině přítoků Klondyku žádnou vzácností, nikdy nezamrzají, ani při nejnižších teplotách. Voda se vylévá z břehů a tvoří louže chráněné před mrazem vrstvou ledu, která se na nich později utvoří, a sněhem. A tak se člověk kráčející po suchém sněhu může probořit půlpalcovým škraloupem ledu a octnout se po kolena ve vodě. Nedokáželi si do pěti minut vyzout promáčenou obuv a ponožky, zaplatí za to oběma nohama.
Přestože byly teprve tři hodiny odpoledne, začal se snášet dlouhý šedivý arktický soumrak. Hledali na jednom nebo na druhém břehu opálený strom, označující střední kolík posledně vytyčeného záboru. Joy, puzena nedočkavostí, ho objevila první. Rozběhla se před Smoka a volala:
„Tady někdo byl! Podívejte se na sníh! Hledejte opálený strom! Tamhle je! Podívejte se na ten smrk!" Pojednou se zabořila do sněhu po pás. „Teď jsem tomu dala," řekla žalostivě. Potom vykřikla: „Nepřibližujte se ke mně! Vybrodím se."
Krok za krokem, prolamujíc tenkou vrstvu ledu, ukrytou pod suchým sněhem, razila si cestu k pevnému podkladu.
130
Smoke nečekal a skočil na břeh, kde čekaly na zápalku suché zvětralé větvičky i silné větve, které tam jarní záplava uložila do křovin. Než k němu došla, vyšlehovaly už první plameny spolehlivě rozdělaného ohně.
„Sedněte si," poručil jí.
Poslušně si sedla do sněhu. Shodil ze zad ranec a prostřel jí pod nohy přikrývku.
Shora k nim doléhaly hlasy zlatokopů táhnoucích za nimi.
„Ať jde Shorty vykolíkovat zábory," naléhala.
„Běž, Shorty," řekl Smoke a začal jí vyzouvat mokasíny, už ztuhlé ledem. „Odkráčej tisíc stop a zaraz oba středové kolíky. Rohové zatlučeme potom."
Smoke rozřezal nožem tkanice a kůži mokasínů. Byly už ledem tak ztvrdlé, že lupaly a praskaly, jak je sekal a řezal. Indiánské ponožky a tlusté vlněné punčochy byly jako ledová pouzdra. Bylo to, jako by měla chodidla a lýtka těsně obalena vlnitým plechem.
„Co nohy?" zeptal se, neustávaje v práci.
„Mám je pořádně znecitlivělé. Nemůžu pohnout prsty na nohou a vůbec je necítím. Ale bude to zase v pořádku. Oheň krásně hoří. Dejte si pozor, aby vám neomrzly ruce. Teď už je musíte mít zmrtvělé celou tou námahou."
Navlékl si palečnice a téměř minutu se divoce bil dlaněmi do boků. Když cítil, že ho v rukou štípe krev, stáhl si palečnice a zase páral a trhal a řezal a odsekával zmrzlé obutí. Objevila se bílá kůže jedné a pak i druhé nohy, vystavená teď hlodávosti sedmdesáti pod nulou.
Pak přišlo na řadu tření sněhem, prováděné s houževnatou krutostí, až se svíjela a krčila prsty na nohou a pohybovala jimi a vesele si stěžovala, jak to bolí. Zpola ji odtáhl a zpola se sama posunula blíž k ohni. Položil jí nohy na přikrývku k spásným plamenům.
„Budete se o ně muset chvíli starat sama," řekl.
Nyní si mohla bez nebezpečí svléknout palečnice a sama si třít nohy se znalostí zasvěcence; přitom dbala, aby se do nich teplo vstřebávalo jen pozvolna. Smoke se mezitím začal zabývat svýma rukama. Sníh, kterým je třel, netál ani nevlhnul. Jeho lehké krystaly byly jako písek. Pomalu se do zkřehlých
131
svalů vracela bodavá bolest obnovujícího se krevního oběhu. Potom přiložil na oheň, odepjal jí ze zad lehký ranec a vytáhl z něho všechno, čeho bylo třeba k přezutí.
Shorty se vrátil po zamrzlém potoce a vyšplhal k nim na břeh. „Samozřejmě jsem zakolíkoval plných tisíc stop," prohlásil. ,,Číslo dvacet sedům a číslo dvacet osum, ačkoliv jsem měl zatlučen teprve horní kolík sedumadvacítky, když jsem uviděl prvního chlapa z těch, co šli za náma. Rovnou mi řek, že osumadvacítku kolíkovat nebudu. A já mu řek, že —"
„Ano, ano," zvolala Joy, „co jste mu řekl?"
„No, řek jsem mu, že jak v tu ránu nepůjde o rovnejch pět set stop zpátky nahoru, určitě mu udělám z jeho zmrzlýho nosu malinovou zmrzlinu. On šel nahoru a já jsem zatloukl středový kolíky dvou plnejch a poctivejch pětisetstopovejch záborů na potoce. On si vykolíkoval zábor vedle a myslím, že touhle dobou ti ostatní zakolíkovali Indiánčin potok až k pramenům a na druhou stranu až dolů. Naše zábory jsou jistý. Teď už je tma a není na to vidět, ale rohový kolíky mužem zatlouct ráno."
Když se probudili, zjistili, že počasí se přes noc změnilo. Oteplilo se tak, že Shorty a Smoke, oba ještě pod přikrývkou, odhadli, že nebude víc než dvacet pod nulou. Čelisti mrazu povolily. Na přikrývkách leželo na šest palců krystalů jíní.
„Dobré jitro, co vaše nohy?" pozdravil Smoke přes popel ohniště na druhou stranu, kde Joy Gastellová seděla ve spacích kožešinách a opatrně ze sebe střásala sníh.
Shorty rozdělal oheň a nalámal led z potoka, zatímco Smoke připravoval snídani. Rozednívalo se, právě když dojídali.
„Ty běž zatlouct rohový kolíky, Smoku," řekl Shorty. „Tam, co jsem sekal led na kávu, je štěrk. Dám si roztát sníh a trochu toho štěrku properu pro štěstí."
Smoke odešel se sekyrou v ruce zarazit kolíky. Vykročil od středového kolíku sedmadvacítky, který byl níž po proudu, a namířil si to v kolmém směru napříč úzkým údolím k jeho kraji. Postupoval metodicky, takřka automaticky, protože jeho mozek žil ještě vzpomínkami z minulého večera. Měl dojem, jako by získal moc nad jemnými obrysy a pevnými svaly chodidel a kotníků, které třel sněhem, a zdálo se mu, že
132
se tato moc rozšiřuje i na celou tuto ženu. Ovládal ho jakýsi nejasný a zmatený vlastnický pocit. Zdálo se mu, že stačí jen přijít za Joy Gastellovou, vzít její ruku do své a říci jí: „Pojď." '
V této náladě objevil něco, co způsobilo, že zapomněl na svou moc nad bílými nožkami. Na okraji údolí žádný rohový kolík nezarazil. Nedošel totiž k okraji údolí, ale k dalšímu potoku. Myšlenou čarou si spojil opálenou vrbu a vysoký, snadno rozeznatelný smrk. Vrátil se k potoku, u kterého byly zaraženy středové kolíky. Sledoval táhlý podkovovitý zákrut potoka v rovině a zjistil, že oba potoky jsou jeden a tentýž potok. Potom se dvakrát přebrodil sněhem od jednoho okraje údolí k druhému, přičemž první kolmici vedl od dolního kolíku sedmadvacítky a druhou od horního kolíku osmadvacítky, a zjistil, že tento druhý kolík je zaražen níž než první. V šedém soumraku a v polotmě jim Shorty vykolíkoval dva zábory na podkovovitém ohybu.
Smoke se plahočil zpátky k malému táboru. Shorty skončil vypírání pánve štěrku, a když ho uviděl, vybuchl nadšením.
„Kápli jsme na to!" vykřikl a nastavil mu pánev. „Podívej se! Ohavná spousta zlata. Jenom tady je ho za dvě stovky, ani o cent míň. Tady je plno zlata od samýho povrchu. Už jsem se něco nastloukal na různejch místech, ale takový máslo jako v tyhle pánvi jsem ještě nikdy neměl."
Smoke se bez zájmu podíval na surové zlato, nalil si u ohně šálek kávy a sedl si. Joy vytušila, že něco není v pořádku, a hleděla na něho nedočkavě prosebnýma očima. Shortyho však otrávilo, že jeho společník nejeví žádnou radost z nálezu.
„Proč nevyskakuješ a nejsi rozčilenej?" zeptal se. „Vždyť tady máme svou hromádku ležet před sebou, ledaže bys chtěl nad dvěstědolarovejma pánvema ohrnovat nos."
Smoke nejdřív polkl doušek kávy a pak teprve promluvil.
„Shorty, proč jsou naše dva zábory jako Panamský průplav?"
„Dám se poddat. Proč?"
„No, východní vjezd do Panamského průplavu leží západně od západního vjezdu, to je to celé."
„Pokračuj," řekl Shorty. „Pořád nevidím, v čem je vtip."
133
,,Zkrátka, Shorty, vykolíkoval jsi nám dva zábory na velkém podkovovitém zákrutu."
Shorty položil pánev do sněhu a vstal. „Pokračuj," opakoval.
„Horní kolík osmadvacítky je o deset stop níž než dolní kolík sedmadvacítky."
„Chceš tím říct, že nemáme nic, Smoku?"
„Je to ještě horší, máme o deset stop míň než nic."
Shorty se rozběhl po břehu dolů. Za pět minut se vrátil. Místo odpovědi na tázavý pohled Joy jen přikývl. Beze slova došel k ležícímu kmeni, sedl si a upřeně hleděl do sněhu před svými mokasíny.
„Tak bychom mohli sbalit a dát se na zpáteční cestu do Dawsonu," řekl Smoke a začal skládat přikrývky.
„Je mi to líto, Smoku," řekla Joy. „To je všechno moje vina."
„V pořádku," řekl na to. „Se vším se musí počítat, že?"
„Aleje to moje vina, jen moje vina," trvala na svém. „Vím, že táta mi vykolíkoval zábor dole, blízko objevu. Dám vám svůj zábor."
Zavrtěl hlavou.
„Shorty," zaprosila.
Shorty zavrtěl hlavou a dal se do smíchu. Byl to náramný smích. Chechtot a tlumené výbuchy nakonec vyústily v srdečný řev.
„To není žádná hysterie," vysvětlil jí. „Někdy se prostě obrovsky bavím, jako například zrovna teď."
Jeho pohled padl náhodou na pánev se zlatem. Popošel k ní a s vážným obličejem do ní kopl, až se zlato rozletělo na všechny strany. „Není naše," řekl. „Patří tomu chlapovi, co jsem ho včera večer zahnal o pět set stop vejš. Žere mě, že z toho čtyři sta devadesát bylo k dobru — k jeho dobru. Pojď, Smoku. Vyrazíme na špacír do Dawsonu. Ačkoliv, jestli máš chuť mě zabít, nehnu proti tomu ani prstem."
134
ZÁVODY O ČÍSLO TŘI
„Uch! To jsou mi parádní šaty!"
Shorty si měřil svého společníka s předstíraným nesouhlasem a Smoka, který se marně snažil uhladit zmačkané puky na kalhotách, to rozčilovalo.
„Na to, že jsou z druhý ruky, ti určitě dobře padnou," pokračoval Shorty. „Kolik jsi vysolil?"
„Za oblek sto padesát," odpověděl Smoke. „Ten člověk byl skoro stejné postavy jako já. Myslel jsem, že je to neobyčejně rozumná cena. Co proti tomu máš?"
„Kdo? Já? Ale nic! Jen jsem si tak říkal, jak si pomohl ten masožrout, kterej, když se na řece nakupily ledy, západ do Dawsonu bez jídla, v jednom prádle, v prašivejch mokasínech a v pracovních hadrech, co vypadaly, jako by prodělaly ztroskotání Hesperu. Docela pěknej pokrok, kamaráde, no ne?"
„A co ještě chceš?" zeptal se pro jistotu Smoke.
„Jak se jmenuje ta dotyčná?"
„Žádná dotyčná v tom není, příteli. Jdu na oběd k plukovníku Bowiemu, když to chceš vědět. S tebou je ta potíž, Shorty, že mi závidíš pozvání do lepší společnosti, když si na tebe nevzpomněli."
„Nemáš tak trochu zpoždění?" zeptal se Shorty.
„Jak to myslíš?"
„No, na oběd. Než se tam dostaneš, budou večeřet."
Smoke se mu už chystal říci něco nezaobaleně jedovatého, když vtom zpozoroval záblesk v kamarádových očích. Pokračoval v oblékání a prsty, které ztratily svou někdejší hbitost, si vázal motýlek do límce měkké bavlněné košile.
„Neměl jsem všechny svý košile s tuhejma náprsenkama posílat do prádelny," soucitně zabručel Shorty. „Byl bych tě moh vybavit."
135

To už se Smoke lopotil se střevíci. Vlněné ponožky do nich byly příliš tlusté. Podíval se prosebně na Shortyho, ten však zavrtěl hlavou.
,,To teda ne. I kdybych nějaký tenký měl, nepůjčil bych ti je. Zpátky do mokasínů, kamaráde. V těchhle uboze slepenejch střevíčkách by ti určitě omrzly prsty."
,,Dal jsem za ně, za obnošené, patnáct dolarů," zanaříkal Smoke.
„Počítám, že tam nebude žádnej bez mokasínů."
,,Ale budou tam ženy, Shorty. Budu sedět a jíst s opravdovými, živými ženami — s paní Bowieovou a ještě s jinými, jak mi řekl plukovník."
„Mokasíny jim přeci nemůžou zkazit chuť," poznamenal Shorty. ,,To bych rád věděl, co ti ten plukovník chce."
„Nevím, ledaže se doslechl, že jsem objevil jezero Překvapení. Vyčerpat z něho vodu bude stát celé jmění a Guggenheimové hledají, do čeho by vložili peníze."
„Počítám, že to bude ono. Tak dobrá, zůstaň v mokasínech. Jejda! Ten kabát je zmačkanej a krapánek těsnej. To si budeš smět z talíře jen ďobnout. Kdyby ses najed pořádně, tak to na tobě praskne. A kdyby některý tý ženský náhodou upad kapesníček, tak ho nech jednoduše ležet. Nic ze země nezvedej. Ať se děje, co chce, nezvedej."
Plukovník Bowie se stal dobře placeným poradcem a zástupcem velkého Guggenheimova podniku, a proto bydlel v jedné z nejvelkolepějších chat v Dawsonu. A tam se Smoke setkal s výběrem dawsonské společnosti, ne s obyčejnými zbohatlickými milionáři, ale s nejvybranější smetánkou důlního města, jehož obyvatelstvo se sešlo z celého světa, s lidmi, jako byli Warburton Jones, badatel a spisovatel, kapitán jízdní policie Consadine, komisař pro těžbu zlata v Severozápadním území Haskell nebo baron von Schroeder, císařův oblíbenec, známý po světě svou zálibou v soubojích. A tam se setkal i s Joy Gastellovou, okouzlující ve večerní toaletě, kterou doposud potkával jen na stezkách v kožešinovém oblečení a v mokasínech. Při obědě se octl vedle ní.
„Cítím se jako ryba na suchu," přiznal se jí. „Víte, vy všichni vypadáte tak velkolepě. A kromě toho mi ani ve snu
136
nenapadlo, že na Klondyku existuje takový orientálský přepych. Podívejte se tamhle na von Schroedera. Má opravdový smoking a Gonsadine má košili s tuhou náprsenkou. Ale všiml jsem si, že přesto má na nohou mokasíny. Jak se vám líbí moje oblečení?" Pootočil se v ramenou, jako by si natřásal peří, a čekal na její pochvalu.
„Vypadá to, že od té doby, co jste sem přišel průsmykem, jste trochu zesílil," zasmála se.
„Chyba. Hádejte znovu."
„Patří to někomu jinému."
„Uhodla jste. Koupil jsem to od jednoho úředníka společnosti AG."
„Je to ostuda, že úředníci mají tak úzká ramena," řekla s pochopením. „Ale ještě jste mi neřekl, co soudíte o mém oblečení."
„Nemůžu," řekl. „Došel mi dech. Moc dlouho jsem žil na stezkách. A něco takového, víte, to je pro mě otřes. Úplně jsem zapomněl, že ženy mají paže a ramena. Zítra ráno se probudím a — tak jako můj přítel Shorty — zjistím, že to všechno byl sen. Když jsem vás viděl posledně na Indiánčině potoce —"
„Byla jsem obyčejná Indiánka," dodala.
„To jsem nechtěl říct. Vzpomněl jsem si, že na Indiánčině potoce jsem objevil, že máte nohy."
„A já nemůžu nikdy zapomenout, že jste mi je zachránil," řekla. „Od té doby jsem si neustále přála setkat se s vámi, abych vám poděkovala." Pokrčil odmítavě rameny. „A proto jste dnes večer zde."
„Vy jste požádala plukovníka, aby mě pozval?"
„Ne, to paní Bowieová. A já jsem ji požádala, aby mě posadila u stolu vedle vás. A teď tedy mám příležitost. Všichni se baví mezi sebou. Poslouchejte. Znáte potok Mono?"
„Znám."
„Ukázalo se, že jsou tam bohatá ložiska, úžasně bohatá. Odhaduje se, že každý zábor má cenu milión a ještě víc. Bylo to zabráno teprve nedávno."
„Na tu honičku se pamatuju."
„Tak tedy, celý potok byl zakolíkován až po obzor a všechny
137
jeho přítoky také. A přesto je právě teď zahor číslo tři pod objevitelským pozemkem na hlavním potoce nezaregistrován. Potok je od Dawsonu tak daleko, že komisař povolil na registraci lhůtu šedesáti dní od vykolíkování záboru. A všechny zábory už jsou zaregistrovány, až na dolní číslo tři. Ten si vykolíkoval Cyrus Johnson. A to bylo všechno. Cyrus Johnson zmizel a za šest dní vyprší lhůta pro registraci. Potom ho dostane ten, kdo si ho zakolíkuje, dorazí do Dawsonu jako první a dá si ho zaregistrovat."
,,Milión dolarů," zabručel Smoke.
„Gilchrist, který má zábor hned pod ním, dostal z jediné pánve skalního podloží šest set dolarů. A to vykopal jen jedinou jámu. Zábor je na horní straně ještě bohatší. Vím to."
„A jak to, že to nevědí všichni?" zeptal se Smoke pochybovačně.
„Začínají se to dovídat. Dlouho se to udržovalo v tajnosti, až teď se to začíná proslýchat. Do čtyřiadvaceti hodin se bude k ceně za dobré psí spřežení platit zvláštní přirážka. A vy se musíte vytratit, jak umíte nejslušněji, jakmile skončí oběd. Zařídila jsem to. Jeden Indián vám přinese dopis, vy si ho přečtete, řeknete, že máte nějakou práci, omluvíte se a zmizíte."
,,Já — e — tomu nerozumím."
„Hlupáčku!" ozvala se pološeptem. „Musíte se dnes večer dostat ven a shánět psí spřežení. Vím o dvou. Hansonovo, sedm velkých hudsonských psů — chce za ně po čtyřech stovkách. To je dnes nejvyšší cena, ale zítra už ne. A Sitka Charley má osm malemutů, za které žádá tři sta padesát. Zítra se jen zasměje, když mu za ně někdo nabídne pět tisíc. Kromě toho máte své vlastní spřežení. A musíte přikoupit ještě několik dalších. To je vaše práce na dnešní noc. Sežeňte ty nejlepší. O vítězi těchto závodů budou rozhodovat psi stejně jako lidé. Je to sto deset mil a budete muset měnit spřežení co nejčastěji."
„Ach tak, vy chcete, abych se do toho dal taky," líně řekl Smoke.
„Nemáteli na nákup psů dost peněz, mohla bych —tc Zaváhala, ale než mohla dopovědět, Smoke jí skočil do řeči.
138
„Můžu psy koupit. Ale nebojíte se, že je to hazard?" „Po tom, co jste dokázal v ruletě u Elkhorna," odpověděla, „se nebojím, že byste neměl odvahu. Je to sportovní podnik, chceteli. Závod o milión s několika nejotužilejšími psovody a cestovateli této země jako soupeři. Ještě se nepřihlásili, ale zítra touto dobou už přihlášeni budou a psi budou stát tolik, kolik si může dovolit zaplatit největší boháč. Velký Olaf je ve městě. Minulý měsíc přišel z Circle City. Je to nejobávanější psovod v celém kraji a zúčastníli se, bude to váš nejnebezpečnější soupeř. Další je Arizona Bili. Doprava nákladů a pošty byla léta jeho zaměstnáním. Zúčastníli se i on, soustředí se zájem na něho a na Velkého Olafa."
„A vy myslíte, že se mám zúčastnit závodů jako takový ten nenápadný dostihový kůň, který nakonec vyhraje?"
„Přesně tak. A bude to mít své výhody. O vás se nebude předpokládat, že byste mohl něco dokázat. Ostatně, vždyť víte, že vás ještě stále považují za zelenáče. Ještě jste tu nezažil ani všechna roční období. Dokud se na zpáteční cestě nedostanete do čela, nikdo si vás nevšimne."
„Na zpáteční cestě má nenápadný kůň ukázat svou prvotřídní formu, že?"
Přikývla a vážně pokračovala: „Pamatujte si, že si nikdy neprominu kousek, který jsem vám zahrála při honičce k Indiánčinu potoku, ledaže získáte ten zábor na Mono. A můželi někdo v těchto závodech vyhrát nad starousedlíky, jste to vy."
Tak to řekla. Zaplavil ho hřejivý pocit, jeho srdce i hlavu. Podíval se na ni rychle a pátravě, bezděčně a vážně a v okamžiku, kdy na něho zpříma pohlédly její oči, dříve než se sklopily, zdálo se mu, že z nich vyčetl něco důležitějšího, než je zábor, který Cyrus Johnson nezaregistroval.
„Udělám to," řekl. „Vyhraju."
Šťastný záblesk v jejích očích se zdál slibovat odměnu větší než všechno zlato záboru na potoce Mono. Všiml si, že ruka ležící v jejím klíně se pohnula. Tajně pod ubrusem k ní natáhl svou ruku a setkal se s pevným stiskem ženských prstů, při němž mu projela tělem další hřejivá vlna.
Co tomu řekne Shorty? Tato podivná myšlenka mu projela mozkem, když stáhl ruku zpět. Téměř žárlivě pozoroval obličeje
139
von Schroedera a Jonese a v duchu se ptal, nezbožňujíli i oni vynikající vlastnosti a půvab ženy sedící po jeho boku.
Ze zamyšlení ho vytrhl její hlas. Uvědomil si, že k němu mluví už nějakou chvíli.
,,Víte, ten Arizona Bili, to je bílý Indián," říkala právě. „A Velký Olaf je medvědobijec, král sněžných končin, strašný divoch. V cestování a ve vytrvalosti překoná každého Indiána a nikdy nepoznal jiný život než život v divočině a v mrazu."
„Kdo je tamhleten člověk?" přerušil je z protější strany stolu kapitán Consadine.
,,Velký Olaf," odpověděla. ,,Právě jsem říkala panu Bellewovi, co je to za cestovatele."
,,Máte pravdu," zaduněl kapitánův hlas. ,, Velký Olaf je největší cestovatel na Yukonu. Co se týče putování sněhem a po ledě, vsadil bych na něho i proti starému Nickovi. V pětadevadesátém roce přivezl vládní depeše poté, co dva kurýři zmrzli na Chilcootském průsmyku a třetí se utopil v nezamrzlé řece u Třiceti mil."
Smoke se ubíral k potoku Mono volným krokem z obavy, aby psy před velkými závody příliš neunavil. Seznámil se také s každou mílí stezky a určil si místo, kde vystřídá spřežení. Běhu o závod se zúčastnilo tolik mužů, že dráha dlouhá sto deset mil vypadala bezmála jako jediná souvislá vesnice. Po celé délce stezky byly zřízeny tábory pro střídání spřežení. Von Schroeder, který se zúčastnil čistě ze sportu, měl neméně než jedenáct spřežení — čerstvé spřežení na každých deset mil. Arizona Bili se musel spokojit s osmi. Velký Olaf jich měl sedm, stejně jako Smoke. Kromě toho se zúčastnilo závodů přes čtyřicet dalších mužů. Ani na Zlatém severu se nevypisovala cena milión dolarů pro vítěze závodů psích spřežení každý den. Psi byli sehnáni z celého kraje a jejich cena se během horečných spekulací zdvojnásobila a zečtyřnásobila.
Zábor číslo tři byl vzdálen deset mil od ústí potoka Mono proti proudu. Zbývajících sto mil se muselo ujet po zamrzlé hladině Yukonu. Přímo na čísle tři bylo padesát stanů a přes tři sta psů. Staré kůly, které před šedesáti dny opálil a počmáral Cyrus Johnson, dosud stály a každý muž si znovu a znovu obcházel hranice záboru, protože závodům psích
140
spřežení měly předcházet závody v běhu s překážkami. Každý si musel vykolíkovat zábor znovu, což znamenalo zarazit dva středové a čtyři rohové kolíky a dvakrát přejít potok, než budou moci vyrazit se svými psy do Dawsonu.
A kromě toho nikdo nesměl předbíhat. Zábor se měl uvolnit k novému vykolíkování teprve v pátek úderem půlnoci a nikdo nesměl zatlouci kolík, dokud neudeří půlnoc. To bylo nařízení dawsonského komisaře a kapitán Consadine vyslal četu jízdní policie, aby bděla nad jeho dodržováním. Vznikl spor o rozdíl mezi časem podle slunce a policejním časem, ale Consadine rozhodl, že platí policejní čas, a to podle hodinek poručíka Pollocka.
Stezka k záboru na Mono vedla rovným korytem potoka, a protože byla široká necelé dvě stopy, byla jako brázda mezi stěnami sněhu, napadlého za poslední měsíce. Každý myslel na to, jak více než čtyřicet saní a tři sta psů vyběhne na tak úzkou trať.
„Uch! To bude ta nejproklatější a nejzamotanější rvačka, jaká tu kdy byla," řekl Shorty. „Nevidím jiný východisko, Smoku, než jít do toho plnou parou a potit se a drát se dopředu. I kdyby celej potok byl samej hladkej led, nevešlo by se tam vedle sebe ani tucet spřežení. Už teď nějak cejtím, že dojde k spoustě bitek, než se to všechno zařadí. A kdybysme se k nějaký z nich nachomejtli, musíš mě nechat, abych pranici obstaral sám."
Smoke se vypjal v ramenou a zasmál se smíchem, který k ničemu nezavazoval.
„Ne, ty ne!" vykřikl poplašeně jeho druh. „Ať se děje, co chce, neopovaž se někoho praštit. S rozbitými kotníky nemůžeš řídit saně sto mil, a když někomu vrazíš pěstí do brady, určitě si je rozbiješ."
Smoke přikývl. „Máš pravdu, Shorty. To nemůžu riskovat."
„A pamatuj si," pokračoval Shorty, „že tu strkanici na prvních deseti mílích musím vzít na sebe, a ty že musíš zůstat tak klidněj, jak jen budeš moct. Určitě tě protlačím až k Yukonu. Pak už bude záležet na tobě a na psech. Poslyš, co si myslíš, že má von Schroeder za plán? První spřežení si nechal
141
na potoce o Čtvrt míle pod záborem a pozná ho podle zelené lucerny. Jenže my ho doběhnem. Já jsem vždycky pro červenej signál."
Byl jasný a chladný den, ale na tváři oblohy se seskupila přikrývka mraků a nastal teplý a temný večer, naznačující, že co nevidět začne sněžit. Teploměr ukazoval patnáct pod nulou a patnáct pod nulou se vklondycké zimě považuje za velmi teplé počasí.
Smoke nechal Shortyho se psy na potoce o pět set yardů níž a pár minut před půlnocí se přidal k ostatním běžcům na čísle tři. Pětačtyřicet jich tam čekalo na zahájení závodů o tisíc tisíců dolarů, které Cyrus Johnson nechal ležet ve zmrzlém kamení. Každý muž si nesl šest kolíků a těžkou dřevěnou palici a měl na sobě volně šitou parku z tlusté, pevné bavlněné látky.
Poručík Pollock v tlustém medvědím kožichu se v záři ohně díval na hodinky. Chyběla minuta do půlnoci. „Připravte se," řekl, zvedl pravici s revolverem a pozoroval tikající vteřinovou ručku.
Čtyřicet pět kapuci bylo odhozeno nazad, ze čtyřiceti pěti párů rukou se svlékly palečnice a čtyřicet pět párů mokasínů se pevně opřelo do ušlapaného sněhu. Zároveň bylo zabodnuto do sněhu čtyřicet pět kolíků a čtyřicet pět palic se zvedlo.
Zazněl výstřel a palice udeřily na kůly. Cyrus Johnson pozbyl nároku na milión.
Smoke zarazil kolík a vyběhl mezi prvním tuctem mužů. V rozích byly zažehnuty ohně, u každého stál policista se seznamem v ruce a odškrtával jména běžců. Každý se měl ozvat jménem a ukázat obličej. Nemohlo se tedy stát, že by kůly zarážel něčí zástupce, zatímco pravý běžec by už byl na cestě dolů.
V prvním rohu si vedle Smokova kolíku zarazil svůj kolík von Schroeder. Jejich palice uhodily na kolíky současně. A zatímco na ně tloukli, zezadu se hnali další muži tak zuřivě, že se jeden druhému pletli do cesty a vyvolávali tahanice a srážky. Když se Smoke prodíral tlačenicí a volal na policistu své jméno, uviděl, jak jeden z běžců barona při srážce uhodil, baron odletěl a upadl do sněhu. Smoke však nečekal. Před ním byli stále ještě jiní. Byl si jist, že ve slábnoucím světle ohně zahlédl mohutně se rýsující záda Velkého Olafa, a v jihozápadním
142
rohu už s Velkým Olafem zatloukali kolíky vedle sebe.
Tento zahajovací běh s překážkami nebyl nijak snadný. Hranice záboru byly dlouhé bezmála míli a většinou vedly po nerovné, balvanité ploše, pokryté sněhem. Všude kolem Smoka muži klopýtali a padali a občas i on sám padal roztrpčen kupředu na ruce a na kolena. Jednou upadl Velký Olaf tak blízko před ním, že povalil i jeho.
Horní středový kolík byl zaražen na pokraji břehu a běžci se vrhli s břehu dolů, přes zamrzlé koryto potoka a vzhůru na protější stranu. Když se tam Smoke pracně šplhal, čísi ruka mu sevřela zápěstí a odstrčila ho zpátky. V blikavém světle vzdáleného ohně se nedalo rozeznat, kdo mu ten kousek provedl. Avšak Arizona Bili, kterému se stalo totéž, vstal a vrazil komusi pěst do obličeje, až to zapraskalo. Smoke to viděl a slyšel, když se pracně zvedal, ale než mohl znovu vyrazit na břeh, něčí pěst ho srazila napolo omráčeného do sněhu. Potácivě se zvedl, našel muže, který ho srazil, a rozpřáhl se k háku na čelist, vtom si však vzpomněl na Shortyho výstrahu a nechal toho. V příštím okamžiku mu něčí odhozené tělo podrazilo kolena a Smoke upadl znovu.
Byla to předzvěst toho, co se bude dít, až se muži dostanou k saním. Hrnuli se po druhém břehu a naráželi na hromadu těl. V hloučcích se hnali nahoru a po hloučcích je jejich nedočkaví druhové stahovali dolů. Zase se rozdávaly rány, kletby se sypaly z udýchaných hrudí těch, kterým ještě nedošel dech, a Smoke, kterému kupodivu vyvstal před očima obraz Joy Gastellové, jen doufal, že se nedostanou k slovu dřevěné palice. Sráželi ho k zemi, šlapali po něm, poslepu hledal ve sněhu ztracené kolíky, nakonec se však vyplazil z drtivého shluku a pustil se vzhůru po břehu o kus dál. Jiní to udělali také tak a bylo jeho štěstím, že při běhu o závod do severozápadního rohu měl hodně mužů před sebou.
Když doběhl do posledního rohu, natáhl se jak dlouhý tak široký, a jak padal s roztaženýma rukama, ztratil poslední kolík. Pět minut tápavě hledal ve tmě a celou tu dobu ho předbíhali udýchaní běžci. Od posledního rohu k potoku začal předbíhat ty, kdo nedokázali uběhnout celou míli. Na potoce vypuklo hotové šílenství. Asi tucet saní tam leželo převráceno
143
na hromadě a asi sto psů bylo zapleteno do vzájemné rvačky. A mezi nimi zápasili muži, trhali zapletená zvířata od sebe nebo je rozháněli klacky.
Seskočil s břehu o kus dál pod místem, kde byla cesta zatarasena, dostal se na pevný podklad uježděné stezky, a tak získal čas. Na malých plošinkách při okraji úzké stezky čekali muži se saněmi na běžce, kteří zůstali vzadu. Zezadu se ozvalo skučení ženoucích se psů a Smoke jen taktak stačil uskočit stranou do hlubokého sněhu. Saně se mihly kolem a Smoke na nich rozeznal postavu klečícího a divoce řvoucího muže. Sotva ho minuly, zarazily se na místě a ozval se ryk boje. Podráždění psi u saní, které čekaly na okraji stezky, se v náhlé nenávistí k zvířatům běžícím mimo vytrhli psovodům z ruky a vrhli se na cizí spřežení.
Smoke se oklikou přebrodil kolem nich a běžel dál. Zahlédl von Schroederovu zelenou lucernu a hned pod ní červené světlo označující jeho vlastní spřežení. Dva muži hlídali von Schroederovo spřežení a před sebou u stezky měli ležet dva krátké klacky.
Slyšel, jak Shorty úzkostně volá: „Tak pojď, Smoku! Smoku, tak pojď už!"
,,Už jdu," vydechl.
V červené záři světla poznal, že sníh je rozryt a zdupán a podle kamarádova prudkého oddychování poznal, že tu byla svedena bitva. Doklopýtal k saním a v okamžiku, kdy na ně padl, Shorty práskl bičem a zaječel:
„Hý, vy čerti! Hý!"
Psi se opřeli do postrojů a saně prudce poskočily vpřed. Byla to silná zvířata, která získala Hansonovi cenu za nejlepší hudsonské psy. Smoke si je vybral pro první úsek, ke kterému patřilo deset mil po potoce Mono, nesnadná cesta zkratkou po rovině při jeho ústí, a prvních deset mil trati vedoucí po Yukonu.
„Kolik je jich přede mnou?" zeptal se.
„Buď zticha a šetři si dech," řekl mu na to Shorty. „Hej, vy mrchy! Zaber! Zaber!"
Běžel za saněmi, drže se krátkého provazu. Smoke ho neviděl, neviděl však ani saně, na kterých ležel on sám. Světla
144
zůstala vzadu a proráželi zeď husté tmy tak rychle, jak jen do ní psi dokázali vnikat. Tma byla takřka lepkavá a nabývala už vzhledu tuhé hmoty.
Smoke ucítil, jak se saně zvedly na jednu sanici při průjezdu neviditelnou zatáčkou, a vpředu se ozvalo vrčení zvířat a kletby mužů. Později se tomu říkalo Barnesova a Slocumova srážka. Spřežení těchto dvou mužů se srazila první a do nich vjelo v plném trysku Smokových sedm velkých bojovníků. Psi byli sotva něco víc než napolo ochočení vlci a rozruch na potoce Mono té noci způsobil, že všichni měli šílenou chuť se rvát. Klondyčtí psi, s kterými se jezdí bez opratí, se nedají ovládat jinak než lidským hlasem, takže vřavu boje, zhuštěnou v úzkém korytě potoka, nebylo možné ničím zarazit. A zezadu vjížděly do tohoto zmatku saně za saněmi. Muže, kteří svá spřežení už téměř vyprostili, zaplavovaly další laviny psů, a přitom to byla samá dobře živená zvířata, odpočatá a připravená k boji.
„Jen porážet a tahat a prodírat se dál!" ječel Shorty kamarádovi do ucha. „A pozor na kotníky! Vytáhni psy a pranici nech na mně!"
Smoke se nikdy nemohl přesně upamatovat na to, co se dělo příští půlhodiny. Nakonec se z toho dostal vyčerpán, lapaje po dechu, sanice ho bolela po úderu pěstí, na jedné noze mu stékala krev z rány po psím tesáku a oba rukávy parky měl rozervány na cáry. Zatímco bitva ještě zuřila, jako ve snu pomáhal Shortymu znovu zapřáhnout psy. Jednoho, který už dodělával, odřízli od postraňků a pak se ve tmě po hmatu snažili opravit potrhané postroje.
„Teď si lehni a nejdřív naber dech!" poručil mu Shorty.
A psi se s neubývajícími silami hnali tmou po potoce Mono, pak táhlou zkratkou a k Yukonu. Tam při vjezdu na hlavní říční stezku kdosi zažehl oheň a tam se také Shorty rozloučil. V záři ohně, jak se saně řítily za letícími psy, zachytil Smoke další nezapomenutelný obrázek ze Severu. Byl to obrázek Shortyho, jak se potácí, kulhá a zapadá do sněhu a jak ječivě povzbuzuje kamaráda, jedno oko zmodralé a zavřené, prsty a kotníky odřené a otlučené, pokousaný a potrhaný tak, že z něho krev stříkala nepřetržitým proudem.
145
„Kolik je jich vpředu?" zeptal se Smoke při prvním střídání, když opustil unavené hudsonské psy a vyskočil na čekající saně.
„Napočítal jsem jich jedenáct," volal vzadu muž za ženoucím se spřežením psů, protože Smoke už byl daleko.
Měli ho vézt patnáct mil k příští stanici, a tím se měl dostat k ústí Bílé řeky. Bylo jich devět, ale bylo to jeho nejslabší spřežení. Pětadvacet mil od Bílé řeky k Šedesáti mílím si rozdělil na dva úseky, protože tam ležel nakupený led a tam měl také umístěna svá dvě nejtěžší, nejodolnější spřežení.
Ležel natažen na saních obličejem dolů a držel se oběma rukama. Kdykoli psi polevili v nejvyšší rychlosti, zvedl se na kolena, křičel na ně a pobízel je, přičemž se nejistě držel jednou rukou a bičem šlehal mezi ně. Bylo to bídné spřežení, cestou k Bílé řece předjel jen dvoje saně. U Bílé řeky se při příchodu mrazů led nakupil a vytvořil hráz, zatímco klidná hladina v délce půl míle pod ní zůstala po zamrznutí hladká. Tento hladký úsek umožňoval účastníkům závodů střídat saně v běhu, a proto po celé jeho délce rozmístili svá čerstvá spřežení.
Smoke se prodral přes nakupený led na hladkou plochu a hlasitě křikl: „Billy! Billy!"
Billy ho uslyšel a odpověděl a ve světle mnoha ohňů rozdělaných na ledě Smoke viděl, jak se z boku ženou saně a jak ho dohánějí. Měly čerstvé psí spřežení a začaly ho předjíždět. Když se oboje saně octly těsně vedle sebe, přeskočil z jedněch na druhé a Billy se z nich rychle svezl dolů.
„Kde je Velký Olaf?" vykřikl Smoke.
„Vede!" odpověděl mu Billy a ohně zůstaly vzadu a Smoke se znovu řítil stěnou černé tmy.
Na ledě nakupeném na tomto úseku trati o něco dál, kde cesta vedla změtí vzpříčených ker, seskočil z předku saní, dřel se s vlečným provazem za zadákem spřežení a předjel tak troje saně. Docházelo tu k nehodám a slyšel, jak muži odřezávají psy od postraňků a spravují postroje.
Mezi nakupeným ledem na dalším krátkém úseku k Šedesáti mílím předjel zase dvě spřežení. A aby sám také poznal, co se jim přihodilo, jeden z jeho psů si vymkl přední tlapu,
146
nebyl s to udržet krok s ostatními a byl vlečen v postrojí. Rozezlení druhové se do něho zakousli svými tesáky a Smoke je musel rozehnat ranami těžké rukojeti svého biče. Když odřezával poraněné zvíře, uslyšel za sebou skučivý štěkot psů a mužský hlas, který mu byl povědomý. Byl to von Schroeder. Smoke varovně vykřikl, aby zabránil jeho srážce se zádí svých saní, baron houkl na psy, strhl řídicí oj a uhnul o tucet stop stranou. Tma však byla tak neproniknutelná, že Smoke jen slyšel, jak projíždí mimo, neviděl ho však.
Na hladkém ledě u obchodní stanice na Šedesáti mílích předjel Smoke další dvoje saně. Oboje právě vyjely po střídání s čerstvým spřežením a pět minut jely bok po boku, oba muži na nich klečeli a nešetřili na rozzuřené psy bičem ani hlasivkami. Smoke si však předtím tento kus trati prostudoval a teď právě zahlédl na břehu vysokou sosnu, která se matně rýsovala v záři mnoha ohňů. Za touto sosnou nejen bylo tma, ale zároveň tam náhle končil hladký úsek cesty. Věděl, že stezka se tam zužuje na pouhou šířku saní. Vyklonil se kupředu, chytil tažný provaz a přitáhl jedoucí saně až k zadákovi spřežení. Chytil zvíře za zadní nohy a povalil je do sněhu. Pes zlostně zavrčel a chňapal po něm tesáky, ale zbytek spřežení ho vlekl dál. Jeho tělo se osvědčilo jako účinná brzda a ostatní dvě spřežení se stále řítila vpřed do tmy na zužující se stezku bok po boku.
Smoke uslyšel praskot a hřmot srážky, pustil zadáka, skočil k řídicí oji a zahnal spřežení doprava do měkkého sněhu, kam namáhající se zvířata zapadla po krk. Byla to vyčerpávající práce, ale předjel spřežení, která se do sebe zapletla, a dostal se na uježděnou stezku před nimi.
Na střídání za Šedesáti mílemi měl Smoke své druhé nejslabší spřežení, a přestože cesta byla dobrá, určil mu jen krátkou trať patnácti mil. Další dvě spřežení ho pak měla dovézt do Dawsonu a do registrační kanceláře a na tyto dva poslední úseky trati si Smoke vybral nejlepší zvířata. Sitka Charley na něho čekal sám s osmi malému ty, kteří měli Smoka unášet dalších dvacet mil, a na závěrečný patnáctimílový úsek měl připraveno svoje vlastní spřežení, které měl celou zimu á které s ním bylo na výpravě k jezeru Překvapení.
147
Žádnému z obou mužů, které nechal zapletené ve srážce na Šedesáti mílích, se nepodařilo ho předběhnout, zato však ani jeho spřežení se nepodařilo předběhnout žádné ze tří, která byla stále ještě vpředu. Jeho psi se snažili, přestože se jim nedostávalo houževnatosti a rychlosti, a nebylo je třeba příliš popohánět, aby běželi, jak nejlépe uměli. Smoke nemusel dělat nic jiného, než že ležel obličejem dolů a držel se saní. Občas vyplul ze tmy do světelného kruhu kolem planoucího ohně, letmo zahlédl muže v kožešinách, kteří stáli u zapražených čekajících psů, a znovu se vnořil do tmy. Míle a míle se hnal kupředu a jen skřípot a vrzání sanic mu zněly do uší. Takřka automaticky se udržoval na svém místě, když saně prudce poskočily vpřed nebo když se napolo zvedaly a vzpínaly v ohybech a smyčkách zatáček.
Když měnil své unavené psy za osm svěžích malemutů, nastávalo šedivé ranní šero. Byla to lehčí zvířata než hudsonští psi, dokázala vyvinout větší rychlost a běžela pružně a neúnavně jako praví vlci. Sitka Charley na něho volal pořadí spřežení, která byla před ním. Velký Olaf byl v čele, Arizona Bili druhý a von Schroeder třetí. To byli tři nejlepší muži v zemi. Než Smoke vyjel z Dawsonu, vskutku na ně lidé sázeli v tomto pořadí. Zatímco oni spolu závodili o milión, jiní vsadili na výsledek závodů přinejmenším půl miliónu. Na Smoka si nevsadil nikdo; přes několik známých důkazů jeho statečnosti ho stále považovali za zelenáče, který se má ještě mnoho co učit.
Jak denního světla přibývalo, Smoke před sebou zahlédl saně a o půlhodiny později už jeho vedoucí pes vyskakoval na jejich záď. Dokud muž neotočil hlavu, aby odpověděl na pozdrav,Smoke nepoznal, že je to Arizona Bili. Von Schroeder ho zřejmě předjel. Tvrdě ušlapaná stezka v hlubokém sněhu byla příliš úzká a Smoke musel další půlhodiny zůstat vzadu. Potom přejeli přes nakupený led a dostali se na hladký úsek pod ním, kde bylo několik táborů pro střídání spřežení a kde byl sníh ušlapán do šířky. Smoke vkleče zamával bičem a zaječel na psy, octl se vedle Arizona Billa a vyrazil vpřed.
Bili zůstával jen o málo pozadu, když se však objevila v dohledu poslední střídací stanice, byl už pozadu o půl míle.
148
Vpředu uviděl Smoke Velkého Olafa a von Schroedera v jediném houfu. Znovu se zvedl na kolena a přiměl utahané psy k prudkému rozběhu, jak to může dokázat jen ten, kdo má pravý instinkt pro řízení psího spřežení. Přiblížil se až k samé zádi von Schroederových saní a v tomto pořadí pak vyrazily všechny troje saně na hladký úsek cesty pod nakupeným ledem, kde čekalo množství lidí a psů. Dawson byl patnáct mil odtud.
Von Schroeder, který střídal spřežení každých deset mil, vystřídal je pět mil před tímto místem a měl střídat zase o pět mil dál. Pokračoval tedy v jízdě a udržoval psy v plném běhu. Velký Olaf a Smoke vystřídali za jízdy a jejich čerstvá spřežení okamžitě vyrovnala baronův náskok. Potom vedl velký Olaf a Smoke jel za ním úzkou stezkou, která zde začínala.
„Je to ještě dobré, ale ne tak dobré," obměnil si Smoke v duchu Spencerův výrok.
Von Schroedera, který zůstal vzadu, se nebál, ale před sebou měl nejlepšího psovoda v zemi. Předjet ho mu připadalo nemožné. Mnohokrát donutil vedoucího psa, aby dohonil záď saní před ním, pokaždé však Velký Olaf zvýšil rychlost a ujel mu. Smoke se spokojil s tím, že mu stačí, a urputně se ho držel. Závod nebyl ztracen, dokud jeden z nich nevyhrál, a na patnáctimílové trati se mohlo stát všechno možné.
A tři míle před Dawsonem se něco stalo. K Smokovu překvapení se Velký Olaf zvedl a kletbami a bičem začal ze svého spřežení ždímat poslední unci sil. Takto by měl nasadit všechny síly na poslední stovce yardů, a ne tři míle před cílem. Smoke ho následoval, přestože to byla pro psy hotová vražda. Jeho spřežení bylo skvělé. Žádný pes na Yukonu se tak těžce nenapracoval a nebyl v tak dobré kondici. A Smoke se s nimi předtím už něco natrmácel, jedl a spával s nimi, znal každého psa jednotlivě a věděl, jak nejlépe zapůsobit na jeho inteligenci a dostat z něho poslední kapku vůle.
Přejeli po nízko nakupeném ledě a vjeli na hladký kus trati pod ním. Velký Olaf byl o necelých padesát stop vpředu. V tom z boku vyrazily saně a zamířily k němu a Smoke pochopil, proč se Velký Olaf hnal tak strašlivou rychlostí.
149
Snažil se získat náskok, aby mohl vystřídat saně. Čerstvé spřežení, které tu na něho čekalo, aby se s ním přehnalo přes poslední úsek cesty, bylo jeho tajné překvapení. Ani muži, kteří mu pomáhali vyhrát, o něm nevěděli.
Smoke se zoufale snažil dostat se během Olafova střídání dopředu. Přiměl psy k největšímu úsilí a vyrovnal náskok padesáti stop. Za pobídek a svištění biče jel podél boku jeho saní, až se jeho vedoucí pes octl v jedné řadě se zadákem Olafova spřežení. Po druhé straně s nimi jely bok po boku Olafovy saně s čerstvými psy. Při této rychlosti se Velký Olaf neodvažoval ke skoku. Kdyby chybně doskočil a spadl ze saní, Smoke by se octl v čele a pro Velkého Olafa by byl závod
ztracen.
Velký Olaf se snažil vyrazit ostře kupředu a povzbuzoval psy velkolepým způsobem, ale Smokův vedoucí pes běžel stále vedle jeho zadáka. Troje saně se tak řítily a poskakovaly vedle sebe půl míle. Když už hladký úsek cesty pomalu končil, Velký Olaf zkusil své štěstí. Jakmile se saně octly blízko u sebe, skočil, a sotva dopadl, už klečel na kolenou a bičem i křikem popoháněl čerstvé spřežení k nejprudšímu běhu. Hladký úsek se smrštil v úzkou stezku a Velký Olaf donutil psy, aby se rozběhli ještě rychleji, a vjel na ni s náskokem sotva jednoho
yardu.
člověk není poražen, dokud není poražen, zněl Smokův závěr, a ať Velký Olaf ujížděl seberychleji, nepodařilo se mu ho ze sebe setřást. Žádné ze spřežení, s nimiž Smoke jel v tu noc, by nebylo vydrželo takové vražedné tempo a nebylo by stačilo čerstvým psům, jen toto poslední. Tempo však pro ně bylo opravdu vražedné, a když začali objíždět sráz u Klondyku, cítil, jak vrcholná síla jeho zvířat ochabuje. Takřka nepozorovatelně zůstávali pozadu a Velký Olaf jim ujížděl krok za krokem, až získal náskok asi dvaceti yardů.
Obyvatelstvo města Klondyku, shromážděné na ledě, je pozdravilo hlasitým pokřikem. Zde se Klondyke vléval do Yukonu a půl míle odtud, za řekou Klondyke, na jejím severním břehu, byl Dawson. Vypukl ještě šílenější pokřik na uvítanou a Smoke uviděl saně, které vyrazily od břehu směrem k němu. Poznal skvělá zvířata, která do nich byla zapražena. Patřila
150
Joy Gastellové. A Joy Gastellová je řídila. Kapuci parky z veverčích kůží si odhodila nazad, takže bylo vidět ovál její tváře, čistý jako kamej a vroubený hustými vlasy. Svlékla si palečnice a držela bič a přidržovala se saní holýma rukama.
„Skočte!" křikla na něho, když její vedoucí pes zblízka zavrčel na vůdce Smokova spřežení.
Smoke dopadl na saně za jejími zády. Saně se pod nárazem jeho těla prudce zakymácely, ona na nich však klečela a mávala bičem.
„Hý! No tak! Běž! Hop! Hop!" křičela a psi skučeli a hafali nedočkavou touhou a úsilím, aby předběhli Velkého Olafa.
A když pak vedoucí pes dostihl záď jeho saní a yard za yardem se dostával kupředu, obrovský dav lidí na dawsonském břehu začal šílet. Byl to dav vskutku obrovský, protože muži na všech potocích odložili náčiní a sešli dolů, aby viděli, jak dopadnou závody v běhu, a závod nerozhodnutý ani po sto deseti mílích je opravňoval k jakémukoliv šílenství.
,,Až budete v čele, seskočím!" křikla na něho Joy přes rameno.
Smoke se pokusil něco namítnout.
,,A dejte pozor na ostrou zatáčku v půli cesty na břehu," upozornila ho.
A právě když natahoval ruku, aby od ní převzal bič, zaslechli varovný řev Velkého Olafa, už však bylo pozdě. Jeho vedoucího psa popudilo, že ho jiný pes předbíhá, a vrhl se do útoku. Jeho tesáky se zaryly vedoucímu psu Joy Gastellové do boku. Soupeřící spřežení si začala vzájemně chňapat po hrdlech. Saně vjely do zápasících zvířat a převrhly se. Smoke se pracně zvedl a pomáhal Joy vstát. Odstrčila ho však a křikla na něho:
„Běžte!"
O padesát stop před ním už byl na nohou Velký Olaf, stále odhodlán dokončit závod. Smoke poslechl, a když oba doběhli pod dawsonský břeh, byl mu v patách. Velký Olaf se však vznesl na břeh nádherným způsobem a znovu získal asi tucet stop.
Registrační kancelář byla na hlavní třídě o pět bloků dál. Ulice byla napěchována lidmi jako před slavnostní přehlídkou.
151
Tentokrát Smoke nedohonil svého obrovského soupeře tak snadno, a když se mu to konečně podařilo, nebyl s to ho předběhnout. Bok po boku běželi úzkou uličkou mezi hustým křičícím davem. Hned jeden a hned zase druhý získal mocným křečovitým výpadem náskok asi jednoho palce a vzápětí ho zase ztratil. Byloli předtím tempo pro jejich psy vražedné, rychlost, kterou teď sami nasadili, nebyla vražedná o nic méně. Závodili však spolu o milión dolarů a o nejvyšší čest yukonského kraje. Jediné, co Smoke na tomto šíleném posledním úseku zaznamenal ze svého okolí, byl jeho údiv nad tím, že na Klondyku je tolik lidí. Nikdy předtím je ještě pohromadě neviděl.
Cítil, že proti své vůli ochabuje, a Velký Olaf se skokem octl o pořádný krok před ním. Smoke měl dojem, že se mu srdce rozskočí, a nohy už vůbec necítil. Věděl, že se míhají pod ním, nevěděl však, jak je dokáže udržovat v pohybu, ani jak je ještě větším tlakem vůle donutil, aby ho znovu donesly k jeho obrovitému soupeři.
Objevily se před nimi otevřené dveře registrační kanceláře. Oba muži vyvinuli poslední a marné úsilí. Jeden se nemohl odpoutat od druhého a bok po boku doběhli na práh, kde se prudce srazili, a oba upadli na podlahu kanceláře.
Zvedli se do sedu, ale byli příliš vyčerpáni, než aby mohli vstát. Velký Olaf, z kterého se řinul pot, strašnými bolestivými doušky lapal po vzduchu. Mával rukama a marně se snažil promluvit. Pak napřáhl ruku a o významu jeho gesta nemohlo být pochyb Smoke mu podal svou a vzájemně si jimi potřásli.
„Je to mrtvý závod." Tato registrátorova slova zaslechl Smoke jen jako ve snu, hlas k němu doléhal slabě a jakoby z velké dálky. ,,Mohu říci jen tolik, že vyhráváte oba. Musíte se o zábor rozdělit. Jste společníci."
Jejich stisknuté ruce se střídavě zvedaly a klesaly na potvrzení správnosti tohoto rozhodnutí. Velký Olaf nadšeně přikyvoval a občas vyprskl. Konečně to ze sebe dostal.
,,Zatracenej zelenáči," bylo všechno, co řekl, ale z jeho slov zazněl obdiv. ,,Nevím, jaks to dokázal, ale dokázals to."
Venku se tísnil hlučící dav a v kanceláři už bylo také plno
152
lidí. Smoke s Velkým Olafem se pokusili vstát a jeden druhému pomáhali na nohy. Smoke cítil, že se pod ním nohy podlamují, a opile se potácel. Velký Olaf doklopýtal k němu.
„Mrzí mě, že moji psi se vrhli na tvoje."
„Nedalo se nic dělat," udýchaně odpověděl Smoke. „Slyšel jsem tě křičet."
„Poslyš," pokračoval Velký Olaf a oči mu zazářily, „To děvče po čertech báječný děvče, co?"
„Po čertech báječný děvče," přisvědčil Smoke.
153
TISÍC TUCTŮ VAJEC
Jednoho rána, kdy venku byl třeskutý mráz, v obchodním domě společnosti AG Lucille Arralová kývla na Smoka Bellewa, aby šel za ní k pultu s textilním zbožím. Prodavač odešel na delší výpravu kamsi do skladu, á přestože velikánská kamna v obchodě byla rozžhavena do červena, Lucille si navlékla palečnice.
Smoke uposlechl její výzvy okamžitě. V Dawsonu nebyl jediný muž, který by se necítil polichocen tím, že si ho všimla Lucille Arralová, zpěvačka malé divadelní společnosti, která vystupovala večer co večer v Operním paláci.
,,Je to tu jak po vymření/' postěžovala si s půvabným rozmrzelým výrazem, když si podali ruce. ,,Celý týden jsme nezažili žádnou honičku. Maškarní ples, který nám chtěl uspořádat Skiff Mitchell, byl odložen. Zlatý prach se nedostává do oběhu. V Opeře jsou teď denně volná místa k stání. A čtrnáct dní už nepřišla žádná pošta zvenčí. Zkrátka, tohle město zalezlo do doupěte a usnulo. Potřebuje oživit a my dva to mužem udělat. Jestli mu někdo může poskytnout nějaké vzrušení, jsme to my. Rozešla jsem se s Wild Waterem, víte?"
Smokovi se mihly před očima takřka současně dva obrazy. Jeden byl obraz Joy Gastellové a druhý jeho vlastní, na kterém se videi, jak leží v chladné závěji ve světle studeného arktického měsíce, zasažen řečeným Wild Waterem přesně a bez okolků výstřelem zblízka. Smokova nechuť vyvolávat rozruch s pomocí Lucille Arralové byla příliš očividná, než aby si jí nevšimla.
,,Vůbec nemyslím na to, na co vy, pěkně děkuju," pokárala ho a zasmála se sešpulenými rty. ,,Kdybych se vám pověsila na krk, musel byste mít lepší oči, než máte teď, abyste to zpozoroval."
154
„Někdy se stane i to, že člověka raní mrtvice, když se nenadále doví o velkém štěstí," zabručel nedůvěřivě a s radostným pocitem úlevy.
„Lháři," řekla mu na to roztomile. „Vždyť jste se polekal k smrti. A tak mi tedy věřte, pane Smoku Bellewe, nehodlám si vás namluvit, a kdybyste si chtěl namluvit vy mě, Wild Water už by si vzal váš případ na starost. Však ho znáte. Ostatně, já já jsem se s ním nerozešla doopravdy."
„Pokračujte v těch svých hádankách," uchechtl se. „Možná že za chvíli se začnu dohadovat, co máte za lubem."
„Tady nejde o žádné hádanky, Smoku. Povím vám to rovnou. Wild Water si myslí, že jsem se s ním rozešla, víte?"
„No tak, rozešla nebo nerozešla?"
„Nerozešla to tak! Ale to vám říkám jen mezi námi. On si myslí, že jsem se s ním rozešla. Rozkřikla jsem, že se s ním jako rozcházím, a on si to taky zasloužil."
„A co v tom mám dělat já, zástěrku nebo fackovacího panáka?"
„Ani jedno, ani druhé. Vyděláte spoustu peněz, přimějeme Wild Watera, aby se zasmál, pobavíme Dawson, a nejlepší ze všeho bude, a to je taky smysl celé té věci, že dostane za vyučenou. Potřebuje to. On je, nejspíš bych řekla neukázněný. To je tím, že se cítí na koni proto, že má tolik bohatých záborů, že je ani nedovede spočítat."
„A proto, že má za snoubenku nejroztomilejší dívku z celé Aljašky," přerušil ji Smoke.
„Ano, proto taky, děkuju vám, nemá vůbec důvod, aby tak vyváděl. Včera večer ho to zase chytlo. Posypal zlatým prachem celou podlahu v M a M. Takových tisíc dolarů. Prostě rozvázal váček a házel prach tančícím pod nohy. Samozřejmě jste o tom už slyšel."
„Slyšel, dnes ráno. Rád bych byl člověkem, co v tom podniku zametá. Ale pořád vám ještě nerozumím. Co vtom mám já za úlohu?"
„Poslouchejte. Byl to od něho moc divoký kousek. Zrušila jsem zasnoubení a on bude chodit a vykládat, že má zlomené srdce. A teď jsme u toho. Já ráda vejce."
,,Už pro ně běžím!" vykřikl Smoke zoufale. „Kam? Kam?"
155
„Počkejte."
„Ale co s tím mají co dělat vejce a chuť?"
„Všechno, jen poslouchejte."
„Poslouchám, poslouchám," řekl zpěvavě.
„Tak proboha poslouchejte. Já ráda vejce. A Dawson je zásobován vejci velice omezeně."
„Ovšem. To vím taky. Nejvíc jich mají v Slavovičově restauraci. Šunka s jedním vejcem tři dolary. Šunka s dvěma vejci pět dolarů. To znamená jedno vejce v drobném prodeji za dva dolary. To si můžou dovolit jen velcí potentati a taková Arralová nebo takový Wild Water."
„On taky rád vejce," pokračovala. „Ale o to nejde. Já je ráda. Denně v jedenáct dopoledne chodím na snídani k Slavovičovi. A pokaždé si dávám dvě vejce." Významně se odmlčela. „A teď si představte, jen si představte, že někdo začne křečkovat a že všechna vejce skoupí."
Znovu se odmlčela, Smoke na ni hleděl s obdivem a v duchu Wild Waterovi schvaloval, že si vybral právě ji.
„Vy mě nesledujete," řekla.
„Jen pokračujte," požádal ji. „Dám se poddat. Jak zní rozluštění?"
„Hlupáčku! Znáte Wild Watera. Když uvidí, že toužím po vejcích a já znám jeho myšlenky nazpaměť a umím toužit , tak co udělá?"
„Na to odpovíte sama. Jen dál."
„No přece, rozběhne se za tím, kdo vejce skoupil. A koupí od něho celou zásobu bez ohledu na to, co to bude stát. Představte si obrázek: V jedenáct hodin přijdu k Slavovičovi. Wild Water bude sedět u sousedního stolu. Dá si záležet na tom, aby tam byl. ,Dvě vejce ve skle,' řeknu číšníkovi. ,Bohužel, slečno Arralová,' řekne číšník, ,ale vejce už nejsou.' A tu se ozve Wild Water tím svým hlubokým medvědím hlasem: ,Pane vrchní, šest vajec naměkko.' A číšník řekne: ,Hned to bude, prosím,' a vejce mu přinese. Obrázek: Wild Water mě po očku pozoruje a já vypadám jako zvlášť nazlobený rampouch a zavolám si číšníka. ^Je mi líto, slečno Arralová,' řekne mi číšník, ,ale ty vejce patří panu Wild Waterovi. Víte, slečno, on je to jeho majetek.' Obrázek:
156

Wild Water má pocit vítězoslávy, ale snaží se co možná vypadat, jako by o ničem nevěděl, a klidně si pojídá svých šest vajec.
A další obrázek: sám Slavovič mi přináší dvě míchaná vejce a říká mi: ,Pan Wild Water se dává proučet, slečno.' Co můžu dělat? Co můžu udělat jiného, než že se na Wild Watera usměju, a pak se samozřejmě udobříme a on si řekne, že ho to přišlo lacino, třebaže musel za jedno každé vejce z nakřečkovaných zásob zaplatit deset dolarů."
„Pokračujte, jen pokračujte," pobídl ji Smoke. „Na kterépak stanici naskočím do té mašinky já, nebo u které pumpy z ní budu shozen?"
„Hlupáčku! Vůbec nebudete shozen. Vjedete s vlakem plným vajec rovnou na hlavní nádraží. Vejce totiž skoupíte vy. A začnete s tím hned, ještě dnes. Můžete skoupit všechna vejce v Dawsonu po třech dolarech a prodat je Wild Waterovi za jakoukoliv cenu, kterou si řeknete. A potom pustíme celou tu historku do světa. Lidé se Wild Waterovi vysmějí. A on trochu zkrotne. O zásluhu na tom se podělíme my dva. A vy na tom vyzískáte hromadu peněz. A Dawson se probudí hlasitým chechtotem. Ovšem jestli jestli si myslíte, že je to příliš riskantní spekulace, tak vám zlato na skupování vajec opatřím."
Tato poslední slova, to bylo na Smoka už příliš. Byl jen obyčejný smrtelník ze Západu, posedlý po penězích a po ženách, a proto s pohrdáním odmítl nabízené zlato.
„Hej, Shorty!" zavolal Smoke na kamaráda, který si to šlapal jako obvykle rychlým houpavým krokem po druhé straně hlavní ulice; z podpaždí mu nápadně vyčuhovala nezabalená láhev s jakýmsi zmrzlým obsahem. Smoke přešel za ním na druhou stranu.
„Kdes byl celé dopoledne? Hledal jsem tě všude."
„U doktora," řekl Shorty a vystrčil láhev dopředu. „Sally něco je. Včera při krmení jsem si všiml, že jí línají chlupy na ocase a na bocích. Doktor říká "
„To je jedno," nedočkavě mu skočil do řeči Smoke. „Já chci " *
„Co tě zas chytlo?" zeptal se Shorty s rozhořčeným údivem.
157
„Vždyť Sally bude úplně olysalá, a v těchhle mrazech! Říkám ti, že je nemocná. Doktor říká
,,Sally teď počká. A poslouchej "
,,Povídám ti, že nemůže čekat. To je tejrání zvířat. Vždyť omrzne. A vůbec, co to, že jsi jako v horečce? Získals právo na ten objev na Monte Christu?"
„To ještě nevím, Shorty. Ale chtěl bych, abys mi prokázal
laskavost."
„To se rozumí," statečně prohlásil Shorty, rázem klidný a povolný. „Oč jde? Nechme to plavat. Jsem ti k dispozici."
„Chci, abys mi koupil vejce "
„To se ví, a kolínskou vodičku a jemnej pudr, když už jsme u toho. A chudinka Sally ztrácí srst až hanba! Podívej se, Smoku, když chceš začít žít na velký noze, tak běž a kup si ty svý vejce sám. Mně stačí fazole se špekem."
„Koupím, ale chci, abys mi pomohl kupovat. No tak, buď zticha, Shorty. Slovo mám já. Půjdeš teď rovnou k Slavovičovi. Zaplať mu třeba tři dolary za kus, ale kup od něho všechno, co má."
„Tři dolary!" povzdychl si Shorty. „A ještě včera jsem slyšel, že jich má na skladě takovejch sedům set! Dva tisíce jedno sto dolarů za to slepičí ovoce! Poslyš, Smoku, já ti něco povím. Rozběhni se teď hned k doktorovi. On si s tebou už poradí. A bude ti počítat za první recepis jen jednu unci. Buď zdráv. Já už musím domů."
Vykročil, ale Smoke ho chytil za rameno, zarazil ho v chůzi
a otočil k sobě.
„To víš, Smoku, že bych pro tebe udělal nevímco," začal se vážně bránit Shorty. „Kdybys měl rýmu a ležel s oběma rukama zlámanýma, seděl bych u postele ve dne v noci a utíral bych ti nos. Ale ať jsem navěky zatracenej, jestli vyhodím jednadvacet stovek poctivejch železnejch dolarů za slepičí ovoce pro tebe nebo pro kterýhokoliv dvounožce."
„Nejsou to tvoje dolary, ale moje, Shorty. Mám v plánu obchod. Jde mi o to, skoupit všechna vejce v Dawsonu, na Klondyku, na Yukonu, do posledního. Musíš mi v tom pomoci. Nemám teď kdy vysvětlovat ti, co za tím všechno vězí. Povím ti to později a můžeš se se mnou svézt napůl, budešli chtít.
158
Ale teď jde o to, sehnat vejce. Rozběhni se tedy k Slavovičovi a kup od něho všechno, co má."
„Ale co mu řeknu? Určitě mu napadne, že je všecky nesním."
„Nic mu neříkej. Mluví peníze. Prodává je po dvou dolarech vařená. Nabídni mu víc, až do tří dolarů, za syrová. Když bude zvědavý, řekni mu, že si zakládáš slepičí farmu. Já potřebuju vejce. A potom pokračuj, vyčmuchej kdekteré vejce v Dawsonu a kup je. Rozumíš? Kup je! Ta hospůdka naproti Slavovičovi jich má taky pár. Kup je. Já zajdu do Klondyke City. Je tam jeden stařík, má nemocnou nohu a je na mizině, ten jich má šest tuctů. Schovával je celou zimu a čekal, až stoupne cena, chtěl si tak vydělat na zpáteční cestu do Seattlu. Postarám se, aby měl na cestu, a dostanu za to vejce. Teď sebou pohni. Ano, a říkají taky, že ta panička za pilou, co šije mokasíny, jich má pár tuctů."
„Dobrá, Smoku, když to říkáš Ale myslím, že největší potíž bude se Slavovičem. Nechám si dát pevnou nabídku, černý na bílým, a vlítnu do toho nejdřív."
„Správně. Hni sebou. A večer ti ten plán vyložím."
Shorty však ukázal na láhev. „Nejdřív půjdu kurýrovat Sally. Vejce můžou počkat. Když je ještě všechny nesnědli, tak je nesnědí ani za tu chvilku, co ošetřím ubohýho nemocnýho psa, kterej tobě i mně nejednou zachránil život."
Nikdy nebylo na žádném trhu skoupeno zboží tak rychle. Za tři dni měli Smoke se Shortym v rukou všechna vejce, o kterých se v Dawsonu vědělo, až na pár tuctů. Smoke byl při nákupech velkorysejší. Bez ostychu se přiznal, že dal starci v Klondyke City za jeho dvaasedmdesát vajec po pěti dolarech. Shorty skoupil většinu vajec a smlouval při tom. Ženě, která vyráběla mokasíny, zaplatil za vejce jen po dvou dolarech a chlubil se, jak dobře pořídil u Slavoviče, od kterého koupil sedm set patnáct vajec za rovných dva a půl dolaru za kus. Na druhé straně si zase naříkal, že v protější hospůdce ho natáhli, protože musel dát za mizerných sto čtyřiatřicet vajec po dvou dolarech a pětasedmdesáti centech.
Těch několik tuctů, které se jim ještě nepodařilo sehnat, bylo v rukou dvou osob. Jedna z nich, s kterou jednal
159
Shorty, byla Indiánka, žijící v chatě na kopci za nemocnicí.
„Dnes ji úženu," prohlásil Shorty příští den ráno. „Ty umeješ nádobí, Smoku. Budu zpátky co by dup, jestli nepuknu vzteky, až jí budu sypat zlatej prach. Tyhle zpropadený ženský to je až k pláči, jak se umějí bránit kupcům. Dají se nachytat jedině, když se jim něco prodává. Víš, člověk by si myslel, že ty její vejce jsou poctivý valouny zlata."
Když se Smoke odpoledne vrátil do chaty, našel Shortyho, jak dřepí na zemi, vtírá Sally mast do ohonu a tváří se tak bezvýrazně, že to bylo podezřelé.
„Jaks pořídil?" zeptal se Shorty lhostejně, když uplynulo několik minut.
„Nic se nedá dělat," odpověděl Smoke. ,,A jak jsi pořídil ty s Indiánkou?"
Shorty vítězoslavně zvedl hlavu k plechovému kbelíku na stole, plnému vajec. „Ale rovnejch sedům dolarů," přiznal se po další minutě, během níž dál mlčky vtíral mast.
„Já jsem nakonec nabídl deset," řekl Smoke, „a pak mi ten chlap prozradil, že už vejce prodal. No, a to vypadá zle, Shorty. Na trhu je kromě nás ještě někdo. Těch osmadvacet vajec nám asi bude dělat potíže. Víš, úspěch křečkování záleží v tom, že máš všechny "
Odmlčel se a zadíval se na kamaráda. Se Shortym se udala vyslovená změna bylo to vzrušení maskované hlubokou zamyšleností. Zavřel krabici s mastí, pomalu a důkladně si otřel ruce o Sallyin kožich, vstal, zašel do kouta, podíval se na teploměr a zase se vrátil. Promluvil hlubokým, bezbarvým a přezdvořilým hlasem:
„Řekl bys mi laskavě ještě jednou, kolik vajec ti ten člověk odmít prodat?"
„Osmadvacet."
„Hm," zamručel Shorty pro sebe a slabě přikývl. Potom se s tajeným vztekem podíval na kamna. „Smoku, budeme muset pořídit nový kamna. Ohniště je propálený až do pece a suchary mi černají od plamene."
„Nech ohniště ohništěm," požádal ho Smoke, „a řekni mi, oč běží."
„Oč běží? Ty chceš vědět, oč běží? Tak laskavě obrať svý
160
krásný oči na tu plechovou nádobu na stole. Vidíš ji?"
Smoke přikývl.
„Tak ti chci říct jednu věc. Jejich v tom kbelíku přesně na chlup osumadvacet, ani víc, ani míň, a stojí každej ten mizernej kousek přesně sedům velkejch kulatejch železnejch dolarů. Jestli potřebuješ naléhavě stůj co stůj další informace, chci a můžu ti je poskytnout."
„Pokračuj," požádal ho Smoke.
„No tak, ten chlap, co ses s ním handrkoval, byl takovej vysokej Indián. Mám pravdu?"
Smoke přikývl a potom přikyvoval dál na všechny otázky.
„Jednu tvář má skoro úplně pryč, jak mu do ní zaťal drápy šedej medvěd. Mám pravdu? Obchoduje se psy je to tak? Říkají mu Jim Zjizvená tvář. Je to tak, že? Už víš, kam mířím?"
„Chceš říct, že jsme nabízeli "
„Jeden proti druhýmu. To je jistý. Ta Indiánka je jeho žena a mají domek na kopci za nemocnicí. Byl bych moh dostat ty vejce za rovný dva dolary, kdyby ses do toho nebyl připlet ty."
„A já taky," zasmál se Smoke, „kdyby ses ty byl držel stranou, je to tvoje vina! Ale to nic neznamená. Teď víme, že máme skoupeno všechno. To je velká věc."
Shorty strávil příští hodinu tím, že zápasil s tužkou na okraji novin tři roky starých, a čím byla řada jeho číslic delší a klikyhákovitější, tím byl veselejší.
„Tak, tady to stojí," řekl konečně. „Pěkný, co? Myslím, že ano. Dovol, abych to pověděl v úhrnnejch cifrách. My dva máme v tyto chvíli v majetku přesně devět set třiasedumdesát vajec. Stály nás přesně dva tisíce sedům set šedesát dolarů, když počítám prach po šestnácti za unci a nepočítám čas. A ted mě poslouchej. Když zbalamutíme Wild Watera, aby nám dal deset dolarů za kus, dělá náš ryzí a čistej vejdělek přesně šest tisíc devět set sedumdesát dolarů. Tak tomuhle teda říkám oučetnictví, kdyby náhodou někdo přijel na saních se psy a ptal se tě na to. A já z toho mám polovičku! Sem s ní, Smoku. Jsem ti zavázanej tak, že určitě slintám vděčností. Oučetnictví! Poslyš, to bych radši denně běhal s kuřatama než s psím spřežením."
161
Ten večer v jedenáct hodin vyburcoval Smoka ze zdravého spánku Shorty, jehož parka vydechovala ovzduší třeskutého mrazu, a jeho ruka, která se dotkla Smokovy tváře, byla jako led.
„Co zas?" zabručel Smoke. „Sally přišla o poslední chlu
py?"
„To ne. Ale musím ti oznámit dobrou zprávu. Mluvil jsem se Slavovičem. Nebo, myslím, Slavovič mluvil se mnou, protože sezení zahájil on. Povídá mi: ,Shorty, chtěl bych si s tebou promluvit o těch vejcích. Mlčel jsem. Nikdo neví, že jsem je prodal vám. Ale jestli spekulujete, tak ti můžu povědět o jedny dobrý věci.' A taky to udělal, Smoku. A teď hádej, co je to za dobrou věc!"
„Jen dál. Řekni to."
„No, možná to zní neuvěřitelně, ale ta dobrá věc je Wild Water Charley. Hledá, kde by moh koupit vejce. Chodí za Slavovičem a nabízí mu pět dolarů za vejce, ale než odejde, nabídne mu osum. A Slavovič žádný vejce nemá. Poslední, co Wild Water Slavovičovi řek, je, že mu rozbije hlavu, jestli přijde na to, že Slavovič má vejce někde schovaný. Slavovič mu musel říct, že vejce prodal, ale jméno kupce že je tajný.
Slavovič chce, aby směl Wild Waterovi prozradit, kdo ty vejce má. ,Shorty,' povídá mi, ,Wild Water se za váma přižene. Můžete z něho vytáhnout osum dolarů za kus.' ,Osum dolarů, houby s octem,'jsem mu řek. ,Než to s ním skoncuju, vyklopí deset.' Ale stejně jsem Slavovičovi řek, že si to rozmyslím a zejtra mu dám vědět. Samozřejmě ho necháme, ať to Wild Waterovi prozradí. Mám pravdu?"
„To máš, Shorty. První, co ráno uděláš, bude, že řekneš Slavovičovi, co má dělat. Ať Wild Waterovi řekne, že ty a já jsme v tom obchodě společníci."
Za pět minut vzbudil Shorty Smoka znovu.
„Poslyš, Smoku! Ty, Smoku!"
„No?"
„Rovnejch deset, ani o cent míň. Rozumíš?"
„Jistě v pořádku." A Smoke se ospale otočil na druhý bok.
Ráno Smoke zase náhodou uviděl Lucille Arralovou u pultu s textilním zbožím v obchodním domě AC.
162
„Klape to," zajásal. „Klape to. Wild Water byl u Slavoviče a pokoušel se od něho koupit vejce, nebo je z něho vymámit. A touhle dobou už mu asi Slavovič řekl, že vejce jsme skoupili já a Shorty."
Lucille Arralové zajiskřily oči radostí. „Teď jdu rovnou na snídani," vykřikla. „A řeknu číšníkovi o vejce, a když nebudou, začnu naříkat, že by se nade mnou kámen ustrnul. A vy víte, že Wild Water byl za Slavovičem a že hodlá koupit všechna vejce, i kdyby ho to mělo stát jeden z jeho zlatých dolů. Znám ho. A trvejte na hezky vysoké ceně. Nic menšího než deset dolarů mě neuspokojí, a prodáteli levněji, Smoku, nikdy vám to neodpustím."
Ten den v poledne postavil Shorty na stůl v chatě hrnec fazolí, hrnec kávy, pánev s placičkami z kynutého těsta, plechovku másla a plechovku kondenzované smetany, kouřící mísu losího masa a slaniny a talíř dušených sušených broskví a zavolal: „Jídlo je hotový. Ale nejdřív se mrkni na Sally."
Smoke odložil postroj, který právě sešíval, otevřel dveře a uviděl Sally a Bystrou, jak statečně zahánějí na útěk smečku paběrkujících psů ze sousední chaty. A uviděl ještě i něco jiného, co ho přimělo, že ve spěchu dveře zavřel a vrhl se k plotně. Pánev, ještě horkou od losího masa a slaniny, dal zpátky na plotnu. Do pánve dal pořádnou hrudku másla, potom sáhl pro vejce, rozklepl je a vylil do prskající pánve. Když sahal po druhém vejci, Shorty přiskočil k němu a vzrušeným stiskem mu sevřel paži.
„Hej! Co to děláš?" zeptal se.
„Smažím vejce," poučil ho Smoke, rozklepl druhé vejce a odhodil Shortyho ruku, která ho chtěla zadržet. „Co to máš s očima? Myslels snad, že se češu, nebo co?"
„Ono ti není dobře?" starostlivě se otázal Shorty, když Smoke rozbil třetí vejce a odstrčil kamaráda obratným šťouchnutím do prsou. „Nebo jsi praštěnej? To už je za třicet dolarů vajec."
„A udělám jich za šedesát," řekl na to Smoke a rozbil čtvrté. „Jdi mi z cesty, Shorty. Wild Water jde nahoru a za pět minut je tady."
Shorty si zhluboka vzdychl, s porozuměním a zároveň
163
i s úlevou, a zasedl za stůl. Když se ozvalo očekávané zaklepání, Smoke už seděl u stolu proti němu a každý před sebou měli talíř s třemi horkými smaženými vejci.
„Dále!" zavolal Smoke.
Wild Water Charley, silný mladý obr, jen o zlomek palce menší než šest stop a vážící čistých sto devadesát liber, vešel dovnitř a podal si s nimi ruce.
„Posaď se a spolkni něco, Wild Watere," pozval ho Shorty. „Smoku, usmaž mu pár vajec. Vsadím se, že vejce nebaštil, už ani nepamatuje."
Smoke rozbil do horké pánve ještě tři vejce a za pár minut je předložil hostu, který se na ně zadíval s tak podivným a napjatým výrazem, že Shorty se bál, jak se později přiznal, že si je Wild Water šoupne do kapsy a odnese s sebou.
„Jářku, co se jídla tejče, to nás ani ti potentáti tam ve Státech nepřetrumfnou," liboval si Shorty. „Ty a já a Smoke si tady dáváme vejce za devadesát dolarů a ani nemrknem."
Wild Water hleděl na rychle mizící vejce celý zkoprnělý.
„Ber si a jez," pobídl ho Smoke.
„Ty ty přece nestojí žádných deset dolarů," řekl zvolna Wild Water.
Shorty jeho výzvu přijal. „Věc má cenu podle toho, kolik za ni můžeš dostat, no ne?" řekl.
„Ano, ale "
„Ale nic. Říkám ti, kolik za ně mužem dostat. Rovnejch deset, tak je to. My jsme vaječnej trust, Smoke a já, na to nezapomínej. Když řeknem rovnejch deset, tak je to rovnejch deset." Vytřel si talíř plackou. „Skoro bych si jich dal ještě pár," vzdychl si a naložil si na talíř fazole.
„Takhle nemůžete vejce jíst," namítl Wild Water. „To to není poctivé."
„Když my se Smokem jsme do vajec úplně zbláznění," zněla Shortyho omluva.
Wild Water lhostejně dojedl svůj talíř a pochybovačně se zahleděl na oba kamarády. „Poslyšte, hoši, vy byste mi mohli prokázat velkou laskavost," začal je zkoušet. „Prodejte mi nebo půjčte mi nebo dejte mi asi tak tucet těch vajec."
„Samozřejmě," řekl na to Smoke. „Sám dobře vím, co to
164
znamená mít strašnou chuť na vejce. Ale my nejsme takoví chudáci, abychom museli svoje pohostinství prodávat. Nebudou tě stát vůbec nic " Vtom mu ostrý kopanec pod stolem připomněl, že Shorty začíná být nervózní. „Říkal jsi tucet, Wild Watere?"
Wild Water přikývl.
„Tak do toho, Shorty," pokračoval Smoke. „Uvař mu je. Já to dovedu pochopit. Sám jsem jich taky kdysi dokázal sníst tucet na posezení."
Wild Water však rukou zadržel horlivého Shortyho a vysvětlil jim: „Já nemyslím vařená vejce. Potřebuju je syrová."
„Aby sis je mohl odnést s sebou?"
„Tak jsem to myslel."
„Ale to pak už není žádný pohostinství," namítl Shorty. „To je to je obchodování."
Smoke přikývl na souhlas. „To je rozdíl, Wild Watere. Já jsem si myslel, že je chceš prostě sníst. Víš, my jsme se do toho dáli ze spekulace."
Nebezpečná modř Wild Waterových očí začala teď být ještě nebezpečnější. „Zaplatím vám je," řekl ostře. „Kolik?"
„Och, tucet, to ne," odpověděl mu Smoke. „Tucet bychom ti prodat nemohli. My nejsme hokynáři, my jsme spekulanti. Nemůžem si nabourávat vlastní trh. Máme skoupeno poctivě a bezpečně všechno, a když prodáme, tak buď celou zásobu, nebo nic."
„Kolik jich máte a kolik za ně chcete?"
„Kolik jich máme, Shorty?" zeptal se Smoke.
Shorty si odkašlal a začal počítat nahlas:„Počkejme.Devět set třiasedumdesát bez devíti, to máme devět set dvaašedesát. A to všecko sakumprásk po rovnejch desíti za kus bude dělat dohromady přesně takovejch devět tisíc šest set dvacet železnejch dolarů. To se rozumí, Wild Watere, že hrajem poctivou hru a za zkažený vejce vracíme peníze zpátky, ačkoliv mezi nima žádný zkažený nejsou. Jediná věc, kterou jsem na Klondyku nikdy neviděl, je zkažený vejce. Nikdo není takovej blázen, aby sem vozil zkažený vejce."
„To je správné," dodal Smoke. „Za zkažená vejce peníze
165
zpátky, Wild Watere. Tady máš naši nabídku devět tisíc šest set dvacet dolarů za všechna vejce na Klondyku."
,,Můžeš vyhnat cenu na rovnejch dvacet a vydělat jednou tolik," navrhl mu Shorty.
Wild Water smutně zavrtěl hlavou a dal si na talíř fazole. „To by přišlo moc draho, Shorty. Já jich potřebuju jen pár. Dám vám za dva tucty po deseti dolarech za kus. Dám třeba i dvacet ale všechno to koupit nemůžu."
„Všechno^ nebo nic," znělo Smokovo ultimatum.
„Podívejte se, vy dva," řekl Wild Water v návalu důvěrnosti. „Budu s vámi mluvit naprosto upřímně a vy si to nechte pro sebe. Víte, že slečna Arralová a já jsme byli zasnoubeni. Nu, a ona všechno zrušila. To víte. Vědí to všichni. A já potřebuju vejce kvůli ní."
„Uch!" ušklíbl se Shorty. „Tak to je jasný a jednoduchý, proč je chceš syrový. Ale to bych nebyl do tebe nikdy řek."
„Nikdy bys nebyl řekl co?"
„Je to zatracená podlost, abys věděl," kvapně pokračoval Shorty v upřímném rozhořčení. „Nedivil bych se, kdyby ti za to někdo nasypal do těla olovo, však by sis to taky zasloužil."
Wild Water se začal rozehřívat až k pokraji jednoho ze svých známých záchvatů zuřivosti. Zaťal pěsti, až se mu laciná vidlička v jedné z nich začala ohýbat, a z modrých očí mu sršely varovné jiskry. „Tak počkej, Shorty, jak to vlastně myslíš? Mášli něco postranního na mysli "
„Myslím si, co si myslím," umíněně odsekl Shorty, „a můžeš vsadit svůj krásnej krk na to, že nemyslím nic postranního. To se dá dělat jen rovnou, a ne po straně. Jinak jima házet nemůžeš."
„Házet čím?"
„Vejcema, sušenejma švestkama, baseballovejma míČkama, čím chceš. Ale moc se mejlíš, Wild Watere. Žádný obecenstvo, který kdy sedělo v Opeře, by nic takovýho neschválilo. To, že je herečka, není ještě žádnej důvod, abys po ní moh veřejně házet slepičím ovocem."
, V tom okamžiku se zdálo, že Wild Water vyletí do povětří, nebo že ho raní mrtvice. Spolkl pořádný doušek vařící kávy a pomalu se vzpamatoval.
166
„Jsi na omylu, Shorty," řekl s chladnou rozvahou. „Nechci po ní házet vejci, člověče," vykřikl v rostoucím vzrušení, „já jí chci vejce nabídnout na talíři, míchaná tak je má totiž ráda."
„Já věděl, že se mejlím," spokojeně vykřikl Shorty. „Věděl jsem, že takovej špinavej kousek bys nedokázal provést."
„Je to v pořádku, Shorty," řekl Wild Water na znamení, že mu odpouští. „Ale pojďme mluvit o obchodě. Víte, proč vejce potřebuju. A potřebuju je nutně."
„Chceš ty za těch devět tisíc šest set dvacet dolarů?" zeptal se Shorty.
„To je raubířství, abyste věděli," prohlásil Wild Water vztekle.
„Je to obchod," odbyl ho Smoke. „Snad si nemyslíš, že skupujeme vejce pro svoje zdraví?"
„Tak pojďme mluvit rozumně," požádal je Wild Water. „Potřebuju jich jen asi dva tucty. Dám vám za ně dvacet dolarů za kus. Co bych si počal s těmi všemi ostatními? Léta jsem v téhle zemi žil bez vajec a počítám, že se bez nich můžu nějak obejít i v budoucnu."
„Jen se pro to nerozčiluj," poradil mu Shorty. „Když je nechceš, tak tím je to vyřízený. My tě do toho nenutíme."
„Ale já je potřebuju."
„Tak teda víš, kolik te budou stát devět tisíc šest set dvacet dolarů, a jestli jsem počítal špatně, tak je zaplatím."
„Ale možná, že se mi ten kousek nepovede," namítl Wild Water. „Možná, že slečnu Arralovou už zatím přešla chuť na vejce."
„Já bych řekl, že slečna Arralová za cenu těch vajec stojí," klidně se do toho vmísil Smoke.
„Stojí!" Wild Water se octl na vrcholu své výmluvnosti. „Ta stojí za milión dolarů. Stojí za všechno, co mám. Stojí za všechen zlatý prach na Klondyku." Sedl si a klidnějším hlasem pokračoval: „Ale to pro mě neznamená, že bych měl za snídani pro ni riskovat deset tisíc dolarů. Já vám teď něco navrhnu. Půjčte mi ty dva tucty vajec. Dám je Slavovičovi. On jí je předloží s tím, že se dávám poroučet. Neusmála se na mě už aspoň sto let. Když vejce dokážou způsobit, aby se na mě usmála, koupím od vás celou tu várku."
167
„Podepíšeš s náma smlouvu v tom smyslu?" chvatně se zeptal Smoke, protože věděl, že Lucille Arralová projevila ochotu usmát se.
Wild Water zalapal po vzduchu. „Vy tady na kopci jste nějak rychlí v obchodování," řekl a mírně se ušklíbl.
„Přistupujeme jen na tvůj vlastní návrh," odpověděl mu Smoke.
„Dobrá přineste papír napište to, tvrdě a pevně," vykřikl Wild Water v zlosti nad tím, že se musí podrobit.
Smoke ihned napsal listinu, podle níž Wild Water souhlasí, že převezme všechna vejce, která mu budou dodána, za cenu deseti dolarů za kus, za předpokladu, že dva tucty, které dostal jako zálohu, povedou k jeho usmíření s Lucille Arralovou.
Wild Water s perem ve zdvižené ruce se ještě zarazil, když už se chystal podepsat. „Počkat," řekl. „Když kupuju vejce, kupuju dobrá vejce."
„Na celým Klondyku není jediný vejce zkažený," zabručel Shorty.
„To je jedno, i když najdu jen jedno špatné vejce, musíte mi vrátit deset dolarů, které jsem za ně zaplatil."
„To je správné," smířlivě řekl Smoke. „Je to jen poctivé."
„A všechny zkažený vejce, který nám vrátíš, sním," prohlásil Shorty.
Smoke vepsal do smlouvy slovo „dobrá" a Wild Water zachmuřeně podepsal, dostal dva tucty na zkoušku do plechového kbelíku, natáhl si palečnice a otevřel dveře.
„Sbohem, vy raubíři," zavrčel na ně a zabouchl za Sebou dveře.
Příští den dopoledne byl Smoke u Slavoviče svědkem divadla. Seděl coby Wild Waterův host u stolu sousedícího se stolem Lucille Arralové. Scéna se odehrála takřka do písmene tak, jak to předpověděla.
„Ještě jste nesehnali žádná vejce?" zašeptala žalostně číšníkovi.
„Ne, prosím," odpověděl číšník. „Říká se, že někdo skoupil všechna vejce v Dawsonu. Pan Slavovič se jich snaží sehnat aspoň pár zvlášť pro vás. Ale ten chlapík, co je skoupil, nechce povolit."
168
V tomto rozhodujícím okamžiku si Wild Water posuňkem přivolal majitele, vzal ho za rameno a stáhl ho k sobě. „Podívej se, Slavoviči," zašeptal chraptivě, „včera jsem ti dal dva tucty vajec. Kde jsou?"
„Ve špižírně, až na šest, ty jsem dal rozmrazit a mám je pro tebe připravená, jak se jen ozveš."
„Nechci je pro sebe," šeptl mu Wild Water ještě tišeji. „Rozmíchej je a nabídni tamhle slečně Arralové."
„Postarám se o to osobně," ujistil ho Slavovič.
„A nezapomeň že se dávám poroučet," dopověděl Wild Water a uvolnil sevřenou ruku, kterou držel majitele za rameno.
Hezká Lucille Arralová zírala bezradně na proužek slaniny a na bramborovou kaši z konzervy na svém talíři, když před ni Slavovič položil talíř s míchanými vejci.
U sousedního stolu slyšeli, jak jí řekl: „Pan Wild Water se dává poroučet."
Smoke v duchu uznal, že to byl pěkný herecký výkon rychlý, radostný záblesk v její tváři, impulsívní otočení hlavy, mimovolná předzvěst úsměvu, potlačeného jen svrchovaným sebeovládáním, s jakým se otočila, aby mohla něco říci majiteli restaurace.
Smoke ucítil, jak ho pod stolem kopla Wild Waterova noha v mokasínu.
„Bude je jíst? To je otázka bude je jíst?" úzkostně zašeptal Wild Water.
A po očku se dívali, jak Lucille Arralová váhá, málem už jídlo odstrčila, a pak se jím přece jen dala zlákat.
„Ty vejce beru," řekl Wild Water Smokovi. „Smlouva platí. Viděls ji? Viděls ji! Skono se usmála. Znám ji. Je to všechno v pořádku. Zítra ještě dvě vejce a ona mi odpustí a udobří se. Kdyby tu neseděla, potřásl bych ti rukou, Smoku, jak jsem ti vděčný. Ty nejsi raubíř, ty jsi lidumil."
Smoke v duchu jásal, když se vracel do chatyna kopci, našel tam však Shortyho, jak si v černé beznaději vykládá pasiáns. Smoke už dávno poznal, že kdykoli jeho druh vytáhne karty a začne si vykládat pasiáns, je to známkou toho, že svět vykolejil.
169
„Běž pryč, nemluv na mě," bylo první odmítnutí, kterého se Smokovi dostalo.
Shorty však brzy roztál a spustil záplavu řeči.
„Už je po tučným zisku," zanaříkal. „Spekulace vybouchla. Zejtra budou v každý hospodě prodávat šery s vejcem, sklenku za dolar. V Dawsonu nebude hladovýho sirotečka, kterej by si necpal bříško vejcema. Hádej, na co jsem narazil na chlapa s třema tisíci vajec posloucháš mě? Tři tisíce, a zrovna přivezený ze Čtyřiceti mil."
„Pohádky," zapochyboval Smoke.
„Čerta pohádky! Já ty vejce viděl. Gautereauxsejmenuje takovej ohromně vysokej, modrookej kanadskej Francouz. Nejdřív se ptal po tobě, pak mě vzal stranou a vrazil mi kudlu rovnou do srdce. Když jsme začali kupovat vejce, tak ho to koplo. Věděl, že na Čtyřiceti mílích jsou jich tři tisíce a prostě jel a přivez je. ,Ukaž mi je,' povídám. A on mi je ukázal. Měl tam svý psí spřežení a pár indiánskejch psovodů, kteří odpočívali dole na břehu, kam zrovna dojeli ze Čtyřiceti mil. A na saních byly bedny od mejdla malý bedýnky od mejdla.
Vzali jsme jednu za kupu ledu uprostřed řeky a otevřeli. Vejce! Bylo jich tam plno a všecky uložený v pilinách. Prohráli jsme, Smoku. Hazardovali jsme. A víš, co si mi troufnul říct? Že jsou všecky naše po deseti dolarech za kus. A víš, co zrovna dělal, když jsem odcházel od něho z chaty? Maloval plakát, že jsou vejce na prodej. Řek, že nám nechává předkupní právo, za rovnej ch deset, do dvou hodin odpoledne, a potom, když do tý doby nepřijdem, roztočí trh hůř než čamrdu. Povídal, že není žádnej obchodník, ale že dobrou věc pozná na pohled to myslel tebe a mě, jak jsem si to vyložil."
„To je všechno v pořádku," řekl Smoke zvesela. „Dýchej zhluboka a nech mě chvilku přemýšlet. Je zapotřebí jen jednat rychle a sehraně. Já řeknu Wild Waterovi, aby sem přišel ve dvě hodiny převzít dodávku vajec. Ty koupíš ta Gatereauxova vejce. Pokus se s ním smlouvat. Ale i když za ně zaplatíš po deseti dolarech, Wild Water je od nás převezme za stejnou cenu. Když je dostaneš levněji, no tak na tom ještě vyděláme. Teď se dej do toho. Hleď, abys tu s nimi byl nejpozději ve dvě
170
hodiny. Vypůjč si psy od plukovníka Bowieho a vezmi naše spřežení. Ať jsi tu s nimi ve dvě na chlup."
„Poslyš, Smoku," zavolal za ním Shorty, když se Smoke pustil cestou dolů s kopce. „Vem si raději deštník. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby začaly pršet samý vejce, než se vrátíš."
Smoke našel Wild Watera v M a M a pak následovala bouřlivá půlhodinka.
„Upozorňuju tě, že jsme sehnali nějaká další vejce," začal Smoke poté, co se Wild Water uvolil přijít se zlatým prachem do chaty ve dvě hodiny a zaplatit hotově při převzetí zboží.
„Máte při shánění vajec větší štěstí než já," připustil Wild Water. „A tak kolik vajec teď máte? A kolik prachu mám tam nahoru dotáhnout?"
Smoke se podíval do zápisníku. „Jak to teď vypadá podle číslic, které mi dal Shorty, máme tři tisíce devět set dvaašedesát vajec. Násobeno deseti."
„Čtyřicet tisíc dolarů!" zařval Wild Water. „Říkali jste, že je tam jenom něco přes devět set vajec. To je zákeřnost! Na to nepřistoupím!"
Smoke vytáhl z kapsy smlouvu a ukázal na slova „splatno při dodání". „O tom, kolik vajec se má dodat, tady není zmínky. Uvolil ses zaplatit deset dolarů za každé vejce, které ti dodáme. Nu, a my máme vejce a podepsaná smlouva je podepsaná smlouva. Ale upřímně řečeno, Wild Watere, my jsme se o těch vejcích dověděli až dodatečně. Pak jsme je museli koupit, abychom zachránili svou spekulační zásobu."
Pět dlouhých minut v dusivém tichu bojoval Wild Water sám se sebou, potom se neochotně vzdal.
„Je to se mnou špatné," řekl zlomeně. „V kraji raší vejce přímo ze země. čím dřív se z toho dostanu, tím lip. Ještě jich může přijít celá lavina. Ve dvě hodiny jsem tam. Ale čtyřicet ¦tisíc dolarů!"
. „Je to jen třicet devět tisíc šest set dvacet," opravil ho Smoke. „Bude to vážit dvě stě liber," zuřil dál Wild Water. „Budu si na to muset vzít psí spřežení."
„Půjčíme ti naše spřežení na odvoz vajec," nabídl mu Smoke.
171
„Ale kde je uskladním? To je jedno. Budu tam. Ale do nejdelší smrti už nebudu jíst vejce. Mám jich až po krk."
V půl druhé přijel Shorty s Gautereauxovými vejci, když předtím musel zdvojnásobit spřežení, aby zdolal prudký svah kopce. „Vypadá to, že budem mít vejdělek dvakrát větší," řekl Shorty Smokovi, když skládali bedny v chatě na hromadu. „Přimáčk jsem ho na osum dolarů a on chvilku klel po francouzsku a pak na to skočil. No, a to jsou pro nás dva dolary zisku na každým vejci, a jsou jich tři tisíce. Zaplatil jsem mu celou sumu. Tady je stvrzenka."
Zatímco Smoke vytáhl vážky na zlato a připravoval se na obchod, Shorty se věnoval kalkulaci.
„Tady jsou cifry/4 oznámil vítězoslavně. „Vyděláváme dvanáct tisíc devět set sedumdesát dolarů. A Wild Waterovi nijak neubližujem. Získá slečnu Arralovou. Krom toho dostane všecky ty vejce. Je to rozhodně ziskovej obchod ve všem všudy. Nikdo při něm neztrácí."
„I Gautereaux má čtyřiadvacet tisíc k dobru," zasmál se Smoke, „ovšem, po odečtení toho, co ho stály vejce a doprava. A když Wild Water bude s vejci spekulovat, může na nich i sám ještě vydělat."
Když Shorty přesně ve dvě hodiny vyhlédl ven, uviděl Wild Watera, jak jde nahoru. Když vešel, choval se stroze a po obchodnicku. Svlékl si tlustý kožich z medvědí kůže, pověsil ho na hřebík a sedl si za stůl.
„Přineste vejce, vy piráti," začal. „A ode dneška, jeli vám život milý, nikdy se přede mnou nezmiňujte o vejcích."
Začali s původní zásobou různého původu a počítali všichni tři. Když napočítali dvě stě, Wild Water náhle rozklepl jedno vejce o hranu stolu a obratně je otevřel oběma palci.
„Hej, počkej!" začal se tomu bránit Shorty.
„Je to moje vejce, ne?" zavrčel Wild Water. „Platím za ně deset dolarů, ne? Ale nekupuju zajíce v pytli. Když vysolím za vejce deset dolarů, chci vědět, co dostanu."
„Když ho nechceš, já ho sním," zlomyslně se nabídl Shorty.
Wild Water se na vejce podíval, přičichl k němu a zavrtěl hlavou.
172
„Ne, nesníš, Shorty. Je to dobré vejce. Dej mi nějakou nádobu. Sním si je sám k večeři."
Ještě třikrát rozklepl Wild Water na zkoušku dobré vejce a dal je do nádoby, kterou měl stát vedle.
„O dvě víc, než jsi napočítal, Shorty," řekl, když skončili. „Devět set šedesát čtyři, a ne šedesát dva."
„Moje chyba," mile potvrdil Shorty. „Necháme ti je jako přívažek."
„Myslím, že si to můžete dovolit," přijal Wild Water vztekle jeho nabídku. „Dejme sem tuhle várku. Devět tisíc šest set dvacet dolarů. Zaplatím ji hned. Smoku, napiš stvrzenku."
„Proč nespočítat ostatní," navrhl Smoke, „a nezaplatit všechno najednou?"
Wild Water zavrtěl hlavou. „Jsem trochu slabší v počtech. Jednu várku po druhé a nebude žádný omyl."
Zašel k svému kožichu a vytáhl z postranních kapes dva váčky se zlatým prachem, tak oblé a podlouhlé, že vypadaly jako boloňské klobásy. Když zaplatil za první várku, nezbývalo ve váčcích zlata víc než za několik set dolarů.
Přinesli na stůl bednu od mýdla a začalo počítání tří tisíc vajec. Po stovce udeřil Wild Water jedním vejce ostře o hranu stolu. Neprasklo. Ozval se zvuk, jako když se uhodí kuličkou z pevného mramoru.
„Zmrzlé na kost," poznamenal a udeřil jím silněji.
Zvedl vejce a bylo vidět, že skořápka je po čáře nárazu rozdrcena na prach.
„Uch!" řekl Shorty. „Musí bejt tvrdý, protože bylo zrovna přivezený ze Čtyřiceti mil. Budeme muset vzít sekeru, abysme ho rozbili."
„Dej sem sekeru," řekl Wild Water.
Smoke přinesl sekyru a Wild Water zkušenou rukou a okem dřevorubce rozťal vejce přesně vejpůl. Vnitřek vejcete rozhodně nevypadal uspokojivě. Smoke ucítil v těle varovné zamrazení. Shorty byl statečnější. Zvedl jednu půlku k nosu.
„Voní docela dobře," řekl.
„Ale vypadá úplně špatně," namítl Wild Water. „A jak ho může být cítit, když zápach zmrzl jako všechno ostatní? Počkejte minutku."
173
Dal obě poloviny na pánev a postavil ji na přední plotnu horkých kamen. Potom všichni tři muži čekali mlčky s rozšířeným, větřícím chřípím. Pomalu začal táhnout místností zápach, o kterém nemohlo být pochybností. Wild Water se zdržel jakékoli poznámky a Shorty přes svoje dřívější přesvědčení oněměl.
,,Vyhoď to," vykřikl Smoke, lapaje po vzduchu. ,,Pročpak?" zeptal se Wild Water. ,,Musíme ještě přezkoušet zbytek."
„V téhle chatě ne," řekl Smoke, kašlaje a přemáhaje mdlobu. ,,Rozsekávejte je a můžeme je zkoušet pohledem. Vyhoď to, Shorty Vyhoď to! Fuj! A nech otevřené dveře!"
Otvírali bednu po bedně, rozsekávali vejce, vybraná nazdařbůh, jedno po druhém, a každé vejce přinášelo totéž poselství beznadějného, neodvratného rozkladu.
,,Nebudu po tobě chtít, abys je jedl, Shorty," ušklíbl se Wild Water, ,,a nemáteli nic proti tomu, vypadnu odtud co nejrychleji. Uzavřel jsem smlouvu na dobrá vejce. Půjčíteli mi saně a spřežení, odvezu si ta dobrá, dřív než se nakazí."
Smoke pomáhal nakládat na saně. Shorty seděl za stolem a rozložil si před sebe karty na pasiáns.
,,Poslyš, jak dlouho jste měli skoupená ta vejce?" rýpl do něho Wild Water na rozloučenou.
Smoke neodpověděl, podíval se na kamaráda zahloubaného do hry a začal vyhazovat bedny ven do sněhu.
,,Poslyš, Shorty, kolik jsi říkal, že jsi zaplatil za ty tři tisíce?" zeptal se Smoke krotce.
,,Osum dolarů. Běž pryč. Nemluv na mě. Dovedu počítat zrovna jako ty. Proděláváme na tom hazardu sedumnáct tisíc, kdyby někdo přijel na saních se psema a ptal se tě na to. Spočítal jsem si to, když jsem čekal, než si čichnu k prvnímu vejci."
Smoke chvíli uvažoval a pak znovu přerušil ticho. „Podívej se, Shorty. Zlato za čtyřicet tisíc dolarů váží dvě stě liber. Wild Water si vypůjčil naše saně a spřežení, aby si mohl odvézt svá vejce. Nahoru přišel bez saní. Každý z těch dvou váčků prachu, co měl v kapsách, vážil asi dvacet liber.
174
Bylo dohodnuto placení hotově při dodání. Přinesl si tolik prachu, aby to stačilo na dobrá vejce. Nikdy nepočítal, že zaplatí tamty tři tisíce. Věděl, že jsou zkažená. A teď, jak věděl, že jsou zkažená? Řekni, co si o tom myslíš?"
Shorty shrnul karty dohromady, začal je míchat na novou hru, pak přestal. ,,Uch! To nic není. Na to by dovedlo odpovědět každý malý dítě. Proděláváme sedumnáct tisíc. Wild Water vydělává sedumnáct tisíc. Ty Gautereauxovy vejce patřily odjakživa Wild Waterovi. Ještě bys něco rád věděl?"
,,Ano. Proč jsi při zdravém rozumu nezjistil, jestli jsou ta vejce dobrá, než jsi je zaplatil?"
,,To je zrovna tak snadný jako ta první otázka. Wild Water s náma hrál hru vypočítanou na vteřiny. Neměl jsem čas prohlížet ty vejce. Musel jsem pospíchat, abych je sem přivez k předání. A teď, Smoku, dovol mně jednu zdvořilou otázku. Jak jsi říkal, že se jmenovala ta ženská, co ti nasadila do hlavy ten nápad se skupováním vajec?"
Shorty prohrál šestnáct her pasiánsu po sobě a Smoke se právě chystal, že začne připravovat večeři, když plukovník Bowie zaklepal na dveře, podal Smokovi dopis a odešel do své chaty.
,,Viděls, jak se tvářil?" rozzuřil se Shorty. „Jak se přemáhal, aby nepuk smíchy? Kdekdo se nám bude chechtat, Smoku. Už si nikdy ani netroufnem ukázat se v Dawsonu."
Dopis byl od Wild Watera a Smoke ho přečetl nahlas:
,,Milý Smoku a Shorty, nejdřív vás pěkně pozdravuju a dovoluju si vás pozvat na dnešní večeři v Slavovičově restauraci. Bude tam slečna Arralová a Gautereaux rovněž. On a já jsme bývali společníky před pěti lety v Girclu. Je to správný chlapík a bude mým družbou o svatbě. Co se týká těch vajec. Přišla sem do země před čtyřmi lety. Byla zkažená, už když přišla. Byla zkažená, už když byla odeslána z Kalifornie. Byla zkažená vždycky. Jednu zimu přečkala v Garluku, jednu v Nutliku a poslední zimu na Čtyřiceti mílích, kam byla prodána na uskladnění. A počítám, že tuto zimu stráví v Dawsonu. Nenechávejte je v teplé místnosti. Lucille vám vzkazuje,
175
že vy a ona a já jsme určitě vyvolali v Dawsonu rozruch. A já říkám, že pití si platíte sami, a to platí.
S úctou váš přítel W. W.
No? Tak co tomu říkáš?" zeptal se Smoke. ,,To pozvání samozřejmě přijmem, ne?"
„Říkám jen jedno," odpověděl Shorty. „A to je, že Wild Water nebude nikdy trpět, když zkrachuje. Je dobrej herec po čertech dobrej herec. A říkám ještě jedno: že mý počty jsou úplně špatný. Wild Water sice vydělává sedumnáct tisíc, ale získává ještě víc. My dva jsme mu dali darem všechny dobrý vejce z celýho Klondyku bylo jich devět set čtyřiašedesát, z toho dvě jako přívažek. A on byl tak sprostej, tak proklatě chamtivej, že si odtáhl ty tři rozbitý s sebou. A ještě řeknu poslední slovo. My dva jsme právoplatní prospektoři a vyzkoušení zlatokopové. Ale co se tejče financí, jsme nejtučnější kavky, jaký se kdy daly oškubat podvodníkama, co chtěj rychle zbohatnout. Po tomhletom čekají nás dva vysoký skály a hustý lesy, a jestli se mi ještě někdy zmíníš o vejcích, je v tu ránu po partnerství. Rozuměls?"

BÍLE TICHO
,,Carmen nevydrží dýl než pár dní." Mason vyplivl hrudku ledu a lítostivě se zahleděl na zvíře, potom vzal jeho tlapu do úst a začal vykusovat led, krutě váznoucí mezi prsty.
„Nikdy jsem neviděl psa s nějakým takovým tím nabubřelým jménem, kterej by stál za fajfku tabáku," řekl, když dokončil svůj úkol a odstrčil psa stranou. „Ti prostě vadnou a umírají pod tou odpovědností. Viděl jsi už, aby se nevyvedl pes s rozumným jménem jako Zrzek, Sivaš nebo Hušky? To teda ne, pane! Podívej se, třeba tady Šukům, to je "
Chňap! Hubené zvíře se vymrštilo jako blesk a bílé zuby jen taktak minuly Masonovo hrdlo.
„Lehni!" Po šikovném úderu za ucho, zasazeném rukojetí biče, se zvíře natáhlo do sněhu, slabě se třáslo a žlutá slina mu kanula z tesáků.
„Jak jsem řekl, jen se podívej tady na Šukuma ten v sobě má jiskru. Vsadím se, že sežere Carmen, než uběhne týden."
„Já proti tomu nabídnu jinou sázku," odpověděl Malemute Kid, obraceje zmrzlý chléb, který dali k ohni rozmrznout. „Sníme Šukuma dřív, než skončí naše cesta. Co tomu říkáš, Ruth?"
Indiánka, která právě usazovala kávu kouskem ledu, se podívala z Malemute Kida na svého manžela a potom na psy, ale neuznala za vhodné odpovědět. Byla to samozřejmost tak hmatatelná, že žádné odpovědi nebylo třeba. Vyhlídka na dvě stě mil neprošlapané stezky se zásobou skrovného jídla na šest dní pro ně a bez jakékoli zásoby krmení pro psy nepřipouštěla žádnou alternativu. Oba muži a žena se sesedli k ohni a dali se do hubeného jídla. Psi leželi v postrojích, protože to byla polední zastávka, a závistivě pozorovali každé jejich sousto.
„Ode dneška už žádné obědy nebudou," řekl Malemute
177
Kid. „A nesmíme pouštět psy z očí, začínají být zlí. Co nevidět by se pustili do některého ze svých druhů, kdyby se jim k tomu naskytla příležitost."
„A já jsem kdysi býval představeným náboženské obce a učíval jsem v nedělní škole." Když Mason vyslovil tuto myšlenku, která nepatřila k věci, zasnil se, zahleděn na své mokasíny, vyrušila ho však Ruth, která mu naplnila šálek. „Čaje máme naštěstí habaděj! Viděl jsem ho pěstovat tam v Tennessee. Co bych teď dal za horký kukuřičný klas! Ale to nic, Ruth, dlouho už nebudeš hladovět ani chodit v mokasínech."
Po těch slovech žena odložila svou sklíčenost a z očí jí zazářila velká láska k bílému pánu k prvnímu bílému muži, kterého kdy spatřila k prvnímu bílému muži, který, jak poznala, jednal se ženou o něco lépe než s pouhým zvířetem nebo soumarem.
„Ano, Ruth," pokračoval její manžel a uchýlil se k makarónskému nářečí, v němž jedině se spolu mohli dorozumět, „počkej, až po sobě uklidíme a vyrazíme pryč odtud. Vezmeme kánoe Bílého muže a pojedeme na Slanou vodu. Ano, zlá voda, krutá voda velké hory tančí nahoru a dolů v jednom kuse. A tak velká, tak daleká, daleká cestuješ deset spánků, dvacet spánků, čtyřicet spánků," vypočítával názorně dni na prstech, „a pořád jen voda, zlá voda. Pak přijdeš do velké vesnice, spousta lidí, zrovna jako komárů příští léto. Vigvamy, och, tak vysoké deset, dvacet sosen. Híjú, Sukume!"
Bezmocně se odmlčel, vrhl na Malemute Kida prosebný pohled a pak pracně stavěl dvacet sosen jednu na druhou posunkovou řečí. Malemute Kid se usmíval s veselým cynismem, ale oči Ruth se rozšířily údivem a radostí, byla totiž napolo přesvědčena, že muž žertuje, a taková blahosklonnost těšila její ženské srdce.
„A potom vkročíš do bedny a Šup, letíš nahoru." Vyhodil do vzduchu prázdný šálek, aby to znázornil, a když ho zase obratně chytil, vykřikl: „Hup! A už jsi zas dole. Ó, velcí kouzelníci! Jedeš do Fort Yukonu, já jedu do Arctic Gity dvacet pět spánků dlouhý provaz celou tu cestu já
178
vezmu ten provaz řeknu: ,Haló, Ruth! Jak se máš?' a ty řekneš: ,Je to můj hodný muž?' a já řeknu: ,Ano,' a ty řekneš: ,Nemůžu péct dobrý chleba, už nemám sodu,' potom já řeknu: ,Podívej se do zásobárny, pod mouku. Sbohem.' Ty se podíváš a najdeš spoustu sody. Celou tu dobu ty Fort Yukon, já Arctic City. Ó, velký kouzelník!"
Ruth se té pohádce usmívala tak dobromyslně, že se oba muži rozesmáli. Rvačka mezi psy přerušila vyprávění o zázracích země Daleko, a než byli vrčící bojovníci od sebe odtrženi, žena utáhla řemeny na saních a všechno bylo připraveno k odjezdu.
„Zaber! Lysý! Hý! Zaber!" Mason obratně mával bičem, a zatímco psi tiše skučeli ve stopách stezky, vyrovnával saně řídicí ojí. Za ním jela Ruth s druhým spřežením a Malemute Kida, který jí pomáhal při rozjezdu, nechal za sebou jako posledního. Jakkoli to byl silný, hrubý člověk, který by dokázal jednou ranou porazit vola, nedovedl bít ubohá zvířata, povzbuzoval je, jak to dělá málokterý psovod, ba téměř plakal nad jejich bídou.
„No tak, zaberte tam, vy ubožáci s bolavýma nohama!" zašeptal po několika marných pokusech o to, aby pohnul nákladem. Jeho trpělivost však byla nakonec odměněna a psi, přestože skučeli bolestí, rozběhli se za svými druhy.
Konec rozhovorů; námaha cesty takové výstřednosti nedovoluje. A ze všech ubíjejících trampot je plahočení po Severozemské stezce nejhorší. Šťastný je člověk, který dokáže putovat celý den za cenu mlčení, a to na uježděné stezce.
A ze vší úmorné dřiny je nejhorší prošlapávání stezky. Velká vyplétaná sněžnice zapadne při každém kroku, až sníh sahá po koleno. Potom vzhůru, rovně vzhůru, protože úchylka o zlomek palce věstí jistou pohromu, sněžnice se musí zvednout až nad povrch, potom dopředu, dolů a zase druhá noha se zvedá svisle, aby se ušlo půl yardu. Kdo se o to pokusí poprvé a štastně se vyhne tomu, aby přivedl obě sněžnice do nebezpečné blízkosti a natáhl se jak dlouhý tak široký na zrádný podklad, vzdá se vyčerpán po sto yardech; kdo dokáže uhýbat psům z cesty celý den, může si zalézt do spacího pytle s čistým svědomím a s pýchou, které sotva někdo pochopí;
179
a ten, kdo putuje dvacet spánků po Dlouhé stezce, je člověk, kterému mohou závidět bohové.
Odpoledne se vleklo a zamlklí pocestní se v posvátné bázni, rodící se z Bílého ticha, skláněli každý nad svou prací. Příroda zná mnoho kousků, kterými přesvědčuje člověka o jeho pomíjejícnosti nekonečné střídání přílivu a odlivu, běsnění bouře, náhlé zemětřesení, táhlé dunění nebeského dělostřelectva , ale nejúžasnější, nejdrtivější ze všeho je trpná fáze Bílého ticha. Všechen pohyb ustane, obloha se vyjasní, nebe je jako z mosazi, nejslabší šepot se zdá rouháním, a člověk se začne lekat, děsit vlastního hlasu. Je jediným drobtem života putujícím strašidelnými pláněmi mrtvého světa, chvěje se před svou vlastní odvahou, uvědomuje si, že jeho život je život červa, nic víc. Podivné myšlenky vyvstávají v hlavě nezvány a záhada všech věcí usiluje o vyjádření. A bázeň před smrtí, před Bohem, před vesmírem ho přepadá naděje ve spasení a život, touha po nesmrtelnosti, marná snaha uvězněné hmoty jestliže kdy vůbec, pak v těchto chvílích kráčí člověk sám s Bohem.
Tak se den vlekl ke konci. Řeka se prudce zklikatila a Mason zamířil se svým spřežením zkratkou napříč úzkou šíjí. Psi však couvali před vysokým břehem. Přestože Ruth s Malemute Kidem tlačili saně, znovu a znovu klouzaly zpět. Pak přišlo spojené úsilí. Ubohá zvířata, zesláblá hlady, vydala ze sebe poslední síly. Vzhůru vzhůru saně spočinuly na horním okraji břehu. Vedoucí pes však strhl šňůru psů za sebou doprava, takže naběhli na Masonovy sněžnice. Mělo to ošklivé následky. Mason byl smeten na zem, jeden pes padl do postraňků á saně sjely zpět a strhly s sebou všechno zase dolů. Švih! Bič dopadal zuřivě mezi psy, zvlášť na toho, který
upadl.
„Přestaň, Masone," zakročil Malemute Kid, ,,ten ubožák se neudrží na nohou. Počkej, zapřáhneme moje psy."
Mason schválně zadržel bič, dokud nepadlo poslední slovo, potom dlouhý řemínek vyletěl jako blesk a úplně se otočil provinivšímu se zvířeti kolem těla. Carmen byla to totiž Carmen se přikrčila do sněhu, lítostivě zavyla a pak se svalila na bok.
180
Byl to tragický okamžik, žalostná příhoda na stezce umírající pes, dva rozhněvaní kamarádi. Ruth prosebně hleděla z jednoho na druhého. Malemute Kid se však ovládl, přestože měl v očích tisíc výčitek, sklonil se k psu a přeřízl postraňky. Nikdo nepromluvil slovo. Zapřáhli dvoje spřežení, nesnáz byla překonána, saně se zase rozjely, dokonávající pes se vlekl sám za nimi. Dokud může zvíře jít samo, nikdo ho nezastřelí a poskytuje se mu tato poslední naděje že se doplazí do tábora, budeli moci, v naději, že bude uloven nějaký los.
Mason už litoval svého zlostného jednání, byl však příliš tvrdohlavý, než aby se za ně kál; trmácel se dál v čele výpravy a sotva se mu snilo o tom, že nebezpečí visí ve vzduchu. Na chráněném dně údolí stály stromy hustě vedle sebe a oni si mezi nimi razili cestu. Patnáct nebo ještě více stop od stezky se tyčila vysoká sosna. Přečkala tam celá pokolení a po celá pokolení na ni čekal tento osud a tentýž osud byl snad Určen i Masonovi.
Zastavil se, aby si zavázal uvolněný řemínek mokasínu. Saně zůstaly stát na místě a psi bez jediného zaskučení ulehli do sněhu. Bylo tajuplné ticho, v ojíněném lese nezaševelil ani dech, vesmírný chlad a ticho zmrazily srdce a uzamkly rty přírody. Vzduchem se zachvěl vzdech zdálo se, že ho ve skutečnosti neslyší, ale spíš cítí jako předzvěst pohybu v nehybné prázdnotě. A potom mohutný strom, obtížený břemenem let a sněhu, sehrál svou poslední úlohu v tragédii života. Muž uslyšel varovný praskot a snažil se uskočit, ale už téměř vzpřímen zachytil úder přímo ramenem.
Nenadálé nebezpečí, rychlá smrt jak často jim už Malemute Kid čelil! Jehličí sosny se ještě chvělo, když vydal rozkazy a vrhl se do práce. Ani mladá Indiánka neomdlela a nezačala nadarmo hlasitě kvílet, jak by to byla učinila mnohá z jejích bílých sester. Na jeho rozkaz se opřela celou vahou o konec narychlo pořízeného sochoru, uvolnila tím tlak a naslouchala manželovu sténání, zatímco Malemute Kid zaútočil na strom svou sekyrou. Ocel vesele zvonila, jak se zakousávala do zmrzlého kmene, a každý její úder byl provázen hlasitým oddechnutím dřevorubce: „Uch! Uch!"
: X8i
Konečně Kid položil do sněhu žalostnou trosku, která kdysi bývala člověkem. Avšak horší než kamarádova bolest byla němá úzkost v ženině tváři, zamlžený pohled beznadějné otázky. Řeklo se toho málo; lidé ze Severní země znají od časného mládí marnost slov a neocenitelnou hodnotu činů. Při mrazu šedesáti pěti pod nulou nemůže člověk ležet mnoho minut ve sněhu a přitom zůstat naživu. Přeřízli tedy řemeny na saních a trpící byl zabalen do kožešin a uložen na lehátko z větví. Před ním plápolal oheň, živený týmž dřevem, které způsobilo neštěstí. Za ním a částečně nad ním byla napjata primitivní zástěna kus plachtoviny, která zachycovala vyzařované teplo a vrhala je zpět a dolů k němu tento trik znají lidé, kteří studují fyziku přímo u pramene.
A muži, kteří sdíleli lože se smrtí, vědí, kdy se ozve znamení. Mason byl strašlivě pohmožděn. To bylo zjevné i při zběžném pohledu. Pravou paži, nohu a páteř měl zlomenou, údy od boků ochrnuté a bylo velmi pravděpodobné, že má i vnitřní zranění. Občasné zaúpění bylo jedinou známkou, že žije.
Žádná naděje, žádná pomoc. Neúprosná noc se zvolna kradla blíž údělem Ruth byl zoufalý stoicismus její rasy a údělem Malemute Kida bylo pár nových vrásek v bronzové tváři. Mason vlastně trpěl z nich nejméně, protože dlel ve východním Tennessee, uprostřed Velkých Kouřových hor, a prožíval znovu zážitky z dětství. A nesmírně tklivě zněla melodie jeho dávno zapomenutého jižního nářečí, když blouznil o říčních tůních, o honbách na černochy a o výpravách za melouny. Pro Ruth to byla španělská vesnice, ale Kid rozuměl a cítil jak může cítit jen někdo, kdo byl léta odloučen od všeho, co znamená civilizace.
S ránem se postiženému muži navrátilo vědomí a Kid se k němu sklonil blíž, aby zachytil jeho Šepot.
„Pamatuješ se, když jsme se sešli na Tananě, budou tomu při příštím tání čtyři roky? Tehdy jsem o ni tolik nestál. Spíš to bylo tím, že byla hezká, a mělo to, myslím, tak trochu vzrušující příchuť. Ale víš, moc jsem se o ní napřemýšlel. Byla mi dobrou ženou, vždycky po mém boku, když šlo do úzkých. A co se týká řemesla, víš, že se jí žádná nevyrovná,
Vzpomínáš si na doby, kdy proplula jako střela peřejemi u Losího rohu, aby tebe a mě stáhla s té skály, zatímco kulky vířily vodu jako krupobití? A na ten hlad na Nuklukyetu? Nebo když předhonila ledy, aby o nich podala zprávu? Ano, byla mi dobrou ženou, lepší než ta první. Tys nevěděl, že jsem to už poznal? Nikdy jsem ti to neříkal, co? Zkrátka, jednou jsem to už zkusil, tam ve Státech. A proto jsem tady. Vyrůstali jsme spolu. Odešel jsem, abych jí poskytl možnost k rozvodu. Byl jí povolen.
Ale to nemá s Ruth nic společného. Myslel jsem, že to tady skoncuju a příští rok vyrazím odtud pryč s ní ale už je pozdě. Neposílej ji zpátky k jejím lidem, Kide. Vrátit se je pro ženu zvířecky kruté. Jen si pomysli, bezmála čtyři roky jíst naši slaninu a fazole a mouku a sušené ovoce a pak se vrátit k rybám a sobímu masu. Nebylo by pro ni dobré, když poznala naše způsoby a uvědomila si, že jsou lepší než způsoby jejího lidu, aby se tam vracela. Starej se o ni, Kide pročpak ne ale ne, ty ses jim vždycky vyhýbal a nikdy jsi mi neřekl, proč jsi přišel do této země. Buď na ni hodný a pošli ji do Států, co nejdřív, jak budeš moci. Ale zařiď to tak, aby se mohla vrátit protože sejí může zastesknout po domově, víš.
A to maličké to nás sblížilo, Kide. Doufám jen, že to bude chlapec. Jen si to představ, tělo mého těla, Kide. Nesmí zůstat tady v zemi. A budeli to děvče, tak ani nemůže. Prodej moje kožešiny; ty vynesou přinejmenším pět tisíc a nejmíň tolik mám ještě u společnosti. A zařizuj moje věci spolu se svými. Myslím, že ten zábor na prahu bude výnosný. A hleď, aby dostal dobré vzdělání, a Kide, hlavně nedovol, aby se sem vrátil. Tato země není pro bílé muže.
Jsem vyřízený, Kide. Tři nebo nanejvýš čtyři spánky. Vy musíte jít dál. Musíte dál! Pamatuj si, je to moje žena, můj chlapec ach, Bože doufám, že to bude chlapec! Nemůžete u mě zůstat a já, umírající, ti ukládám, abys šel dál."
„Dej mi tři dni," požádal ho Malemute Kid, „Možná že ti bude lip, něco se může stát." Ne "
„ne
„Jen tri dni."
183
„Musíte dál."
„Dva dni."
„Je to má žena a můj chlapec, Kide. Ty bys to nežádal."
„Jeden den."
„Ne, ne! Ukládám "
„Jen jeden den. S jídlem vydržíme a třeba zastřelím nějakého losa."
„Ne tak dobrá, jeden den, ale ani o minutu víc. A Kide, nenech nenech mě, abych se s tím musel vyrovnávat sám. Jen jednu ránu, jednou stisknout kohoutek. Rozumíš. Mysli na to! Mysli na to! Krev mé krve a já se nedožiju toho, abych ho uviděl!
Pošli sem Ruth. Chci se s ní rozloučit a říct jí, že musí myslet na chlapce a nesmí čekat, až budu mrtev. Kdybych to neudělal, mohla by odmítnout jít s tebou. Sbohem, kamaráde, sbohem.
Kide! Jářku a začni hloubit jámu nad prvním nálezem, vedle sesuvu. Vyrýžoval jsem tam na lopatě čtyřicet
centů.
A Kide!" Kid se sklonil ještě níž, aby zachytil poslední slabá slova, kterými se umírající muž vzdal své pýchy. „Mrzí mě to kvůli víš Carmen."
Malemute Kid nechal dívku tiše plakat nad mužem, natáhl si parku a obul sněžnice, pod paži zasunul pušku a odplížil se do lesa. Nelítostné strázně Severní země pro něho nebyly žádnou novinkou, nikdy však nestál před tak tvrdým problémem jako tentokrát. Abstraktně vzato to byl jednoduchý početní příklad tři nadějné životy proti jednomu, který je odsouzen k zániku. Teď však váhal. Celých pět let, bok po boku, na řekách a na stezkách, v táborech a dolech spolu čelili smrti v bojích, při povodních a v dobách hladu a upevňovali svoje kamarádské svazky. Byli k sobě připoutáni tak těsně, že si často uvědomoval, jak poněkud žárlí na Ruth od té doby, co se poprvé octla mezi nimi. A teď musí pouto přetnout vlastní rukou.
Přestože se modlil, aby ulovil losa, jen jediného losa, zdálo se, že všechna zvěř opustila zemi, a soumrak zastihl vyčerpaného muže, jak se plouží k táboru s prázdnýma rukama
:184
a s těžkým srdcem. Povyk psů a pronikavé výkřiky Ruth ho přiměly k spěchu.
Když se přihnal do tábora, uviděl dívku uprostřed vrčící smečky, jak kolem sebe mává sekyrou. Psi porušili železný zákon svých pánů a zaútočili na zásobu jídla. Vzal pušku za hlaveň, vložil se do toho a prastará hra přirozeného výběru byla dohrána se vší nemilosrdností někdejšího prvobytného prostředí. Puška a sekyra svištěly vzhůru a dolů a s jednotvárnou pravidelností zasahovaly cíl nebo ho míjely a člověk a zvíře spolu bojovali o nadvládu až k nejtrpčímu konci. Potom zbitá zvířata odlezla až tam, kam dosahovala zář ohně, lízala si rány a žalovala svou bídu hvězdám.
Psi shltli celou zásobu sušeného losího masa a jim zbylo asi pět liber mouky, s kterými měli zdolat cestu divočinou, dlouhou přes dvě stě mil. Ruth se vrátila k manželovi a Malemute Kid zatím rozřezával teplé tělo jednoho z psů, kterému sekyra rozdrtila lebku. Každý kousek masa byl pečlivě uložen stranou, až na kůži a vnitřnosti, které byly určeny pro jeho bývalé druhy.
Ráno přineslo nové nesnáze. Zvířata se začala vzájemně napadat. Smečka se vrhla na Carmen, která ještě lpěla na tenké nitce života. Biče, který mezi ně dopadal, si nevšímali. Choulili se a skučeli pod ranami, ale nedali se rozehnat, dokud nezmizel poslední nepatrný kousek kosti, kůže, chlupy, všechno.
Malemute Kid se věnoval své práci a naslouchal Masonovi, který byl zase zpátky v Tennessee a pronášel zamotané řeči a divoké výzvy k svým někdejším bratřím.
Využil blízko stojících sosen, pracoval rychle a Ruth se dívala, jak buduje úkryt, podobný těm, jaké někdy zřizovali lovci, aby uchránili maso před rosomáky a psy. Ohnul vrcholky dvou menších sosen k sobě a téměř až k zemi a uvázal je řemínky z losí kůže. Potom bitím přinutil psy k poslušnosti a zapřáhl je do dvojích saní, na které naložil všechno kromě kožešin, do kterých byl zabalen Mason. Ty mu těsně obalil a utáhl řemeny kolem těla a oba jejich konce uvázal k ohnutým sosnám. Jediný řez nožem je stačil uvolnit a poslat tělo vysoko do vzduchu.
185
Ruth vyslechla manželovo poslední přání a nebránila se. Ubohá dívka se dobře naučila poslušnosti. Od dětství se skláněla a viděla sklánět všechny ženy před pány tvorstva a připadalo jí nepřirozené, aby žena odporovala. Kid jí povolil jediný výlev žalu, když políbila manžela její lidé to neměli ve zvyku potom ji zavedl k předním saním a pomohl jí nazout sněžnice. Slepě, pudově uchopila řídicí oj a bič a pobídla psy na cestu. Kid se vrátil k Masonovi, který upadl do bezvědomí, a ještě dlouho poté, co zmizela z dohledu, dřepěl u ohně, čekal, doufal a modlil se, aby kamarád zemřel.
Není příjemné být sám s bolestnými myšlenkami uprostřed Bílého ticha. Ticho slunečního žáru je milosrdné, jako by poskytovalo člověku ochranu a vydechovalo tisíceré nehmatatelné sympatie; avšak světlé Bílé ticho, jasné a studené pod ocelovou oblohou, je nelítostné.
Uplynula hodina dvě hodiny muž však neumíral. V pravé poledne slunce, aniž vysunulo svůj okraj nad jižní obzor, vrhlo na oblohu náznak ohně a pak ho rychle stáhlo zpět. Malemute Kid se zvedl a dovlekl se ke kamarádovi. Rozhlédl se kolem. Zdálo se mu, že Bílé ticho na něho cení zuby, a padl na něho hluboký děs. Ozvalo se ostré prasknutí, Mason se vyhoupl do svého vzdušného hrobu a Malemute Kid, poháněje psy bičem do divokého trysku, prchal sněhovou plání.

SYN VLKA
Muž zřídkakdy náležitě oceňuje ženy, aspoň do té doby, než je začne postrádat. Dokud je ponořen do jemného ovzduší, které kolem sebe šíří žena, nemá o něm tušení, jeli mu však odňato, začne se v jeho životě projevovat neustále rostoucí prázdnota a začne hladovět po čemsi tak neurčitém, že to nedovede blíž popsat. Nemajíli jeho kamarádi víc zkušeností než on sám, budou pochybovačně potřásat hlavou a předpisovat mu silné léky. Jeho hlad však potrvá a poroste a on bude ztrácet zájem o věci každodenního života a churavět a jednoho dne, až se mu prázdnota stane nesnesitelnou, dostane se mu osvícení.
Když se to stane v, Yukonském kraji, muž obyčejně naloží zásoby na pramici, pokud je to v létě, a když je to v zimě, zapráhne psy a zamíří k Jižní zemi. Jeli posedlý vírou v tento kraj, vrátí se za pár měsíců se ženou, aby s ním sdílela jeho víru a příležitostně i jeho nesnáze. To je jen důkaz vrozeného sobectví mužů. A zároveň nás to přivádí i k nesnázím Scruffa Mackenzieho, které mu nastaly za starých časů, ještě než příliv zelenáčů vtrhl do kraje a zakolíkoval ho, za časů, kdy jedinou těžbou, která se na Klondyku provozovala, byl lov lososů.
Scruff Mackenzie na sobě nesl všechny známky původu a života člověka ze severního pomezí. Jeho tvář byla poznamenána pětadvaceti lety ustavičného zápasu s přírodou za jejích nejdivočejších nálad z čehož poslední dva roky, nejdivočejší a nejtěžší ze všech, strávil hledáním zlata ležícího ve stínu polárního kruhu. Když ho přepadla nemoc touhy, nepřekvapilo ho to, protože byl praktický člověk a viděl už jiné takto postižené muže. Nedal najevo žádnou známku své choroby, až na to, že začal pracovat usilovněji. Celé léto bojoval s moskyty a propíral písek ze spolehlivých nánosů na
187

Stuartově řece, aby si opatřil klády na stavbu srubu dole na Yukonu u Čtyřiceti mil, a zbudoval jednu z nejpohodlnějších chat, jakými se mohl tábor pyšnit. Vypadala vskutku tak útulně a slibně, že mnoho mužů si ho vybralo za společníka a bylo by chtělo žít s ním. Rozdrtil však jejich naděje drsnou řečí, vyznačující se silnými výrazy a pádností, a nakoupil v obchodní stanici dvojnásobnou zásobu potravin.
Jak jsme už poznamenali, Scruff Mackenzie byl praktický muž. Chtělli něco, obyčejně to dostal, přitom však pro to nechodil dál, než bylo nutné. Přestože byl synem lopoty a nesnází, nechtělo se mu cestovat šest set mil po ledě, potom další dva tisíce mil po oceáně a pak ještě nějakých tisíc mil k poslednímu lovišti a to všechno jen proto, aby si našel ženu. Život je příliš krátký. Sehnal tedy dohromady psy, přivázal na saně zvláštní náklad a vydal se vzhůru přes rozvodí, z jehož západních svahů stékají prameny Tanany.
Byl zdatný cestovatel a jeho vlčáci dovedli zdolat větší námahu a urazit delší cestu s menší dávkou krmení než kterékoli jiné psí spřežení na Yukonu. O tři týdny později vyšel na lov, aby opatřil zásobu jídla. Potom se připlavil na voru do tábora kmene Sticků na Horní Tananě. Divili se jeho šílené odvaze, měli totiž špatnou pověst a bylo o nich známo, že zabíjejí bělochy pro takovou maličkost, jako je ostrá sekyra nebo polámaná puška. Pohyboval se však mezi nimi zcela sám a jeho chování bylo jemnou směsí skromnosti, důvěrnosti, chladnokrevnosti a drzosti. K ovládání tolika různých zbraní bylo zapotřebí obratné ruky a hluboké znalosti barbarského způsobu myšlení; býval však v tomto umění mistrem odjakživa a věděl, kdy se má usmířit a kdy hrozit diovským hněvem.
Nejprve složil hold náčelníku ThlingTinnehovi, nabídl mu pár liber černého čaje a tabáku, a tím si získal jeho srdečnou přízeň. Potom se vmísil mezi muže a dívky a ten večer uspořádal potlach. Na obdélníkové ploše, dlouhé asi sto stop a čtvrt sta stop široké, byl udusán sníh. Uprostřed byl po délce rozdělán oheň a obě strany byly pokryty smrkovými větvemi. Chaty zůstaly opuštěné a asi stovka příslušníků kmene zazpívala své písně na hostovu počest.
Za poslední dva roky se Scruff Mackenzie naučil pár stovkám
188
slov tvořících jejich slovník a stejně zvládl i jejich hluboké hrdelní hlásky, japonské idiomy a zdvořilostní slovíčka a spojky. Pronesl tedy řeč v jejich jazyce a uspokojil jejich pudovou zálibu v poezii nevybroušeným řečnickým vzletem a spletitými přirovnáními. Když mu ThlingTinneh a šaman přívětivě odpověděli, rozdal mužům drobné dárky, přidal se k jejich zpěvu a dokázal, že se vyzná v jejich hazardní hře s dvaapadesáti dřívky.
A oni kouřili jeho tabák a měli radost. Mladí muži se však tvářili vzpurně a dávali najevo jistou vyzývavost, jak snadno poznaly bezzubé stařeny, pronášející hrubé narážky, a pochichtávající se dívky. Poznali málo bílých mužů, ,,Synů Vlka", ale i těch několik málo jim dalo za vyučenou.
Scruff Mackenzie si přes svou zdánlivou bezstarostnost také všiml těchto známek. Po pravdě řečeno, když se zabalil do spacích kožešin, přemýšlel o tom všem znovu, přemýšlel vážně, a zatímco osnoval svoje válečné tažení, vykouřil nejednu dýmku. Jen jediná dívka se mu zalíbila a nebyla to žádná jiná než Zarinska, dcera náčelníkova. Svými rysy, postavou a držením těla odpovídala mnohem víc bělošskému typu krásy a mezi svými kmenovými sestrami byla spíš výjimkou. Musí být jeho, učiní ji svou ženou a dá jí jméno ech, třeba Gertruda! Když se takto rozhodl, obrátil se na bok a usnul jako pravý syn své dobyvatelské rasy.
Byla to pomalá práce a nesnadná hra, Scruff Mackenzie však manévroval vychytrale a s lhostejností, která pomáhala Sticky zmást. Dal si velmi záležet na tom, aby u mužů vzbudil dojem, že je nechybující střelec a velký lovec, a když složil losa na vzdálenost šesti set yardů, zněla táborem bouře potlesku. Jednoho večera navštívil chatrč náčelníka ThlingTinneha, zbudovanou z loších a sobích kůží, mluvil zeširoka a štědrou rukou rozdával tabák. Neopoměl navštívit ani šamana, protože si uvědomoval, jaký vliv má kouzelník na lid svého kmene, a záleželo mu na tom, aby ho získal za spojence. Tento hodnostář však byl povýšený a mocný, odmítl dát se získat a Mackenzie si ho neomylně označil za budoucího nepřítele.
Přestože se Mackenziemu nenaskytala příležitost k rozhovoru
189
se Zarinskou, často na ni kradmo pohlížel, a dával tím své úmysly jasně najevo. A ona to dobře věděla, z koketnosti se však obklopovala kruhem žen, kdykoli muži odešli a Mackenzie by byl měl nějakou naději. Nepospíchal však a kromě toho věděl, že Zarinska se nemůže ubránit myšlenkám na něho a že pár dní takových myšlenek může jeho námluvám jen prospět.
Konečně jednou večer, když usoudil, že uzrál čas, opustil náhle náčelníkovo zakouřené obydlí a chvatně vešel do sousední chatrče. Seděla jako obyčejný v kruhu žen a dívek a všechny byly zaměstnány šitím mokasínů a našíváním korálků. Když vešel, daly se do smíchu a ozvalo se vtipkování o Zarinsce a o něm. Jednu po druhé však bez okolků vystrčil ven do sněhu, načež běžely roznést zprávu o příhodě po celém táboře.
Přednesl svou záležitost v jejím jazyce, protože jeho řeč neznala, a po dvou hodinách se zvedl k odchodu.
,,Půjde tedy Zarinska do chatrče Bílého muže? Dobrá. Ted jdu promluvit s tvým otcem, protože ten nemusí souhlasit. A dám mu mnoho darů, ale příliš mnoho žádat nesmí., Řekneli ne? Dobrá! Zarinska přesto půjde do chatrče Bílého muže."
Už zvedal na odchodu kožený závěs, ale tiché zavolání ho přimělo, aby se k ní vrátil. Klečela na rohoži z kožešin, tvář jí zářila pravým světlem Eviným a plaše mu rozepjala těžký opasek. Hleděl na ni zmaten a pln podezření a napínal sluch, aby zachytil každý sebemenší zvuk zvenčí. Její příští pohyb ho však zbavil pochybností a Mackenzie se radostně usmál. Z vaku se šitím vytáhla pochvu z losí kůže, bohatě zdobenou korálky ve fantastickém vzoru. Vzala mu velký lovecký nůž, s nábožnou úctou pohlédla na jeho břitké ostří, zkusila je palcem a zasunula do nové schránky. Pak navlékla pochvu na opasek na obvyklé místo, přesně nad bokem.
Bylo to doslova jako výjev z dávných časů dáma a její rytíř. Mackenzie ji zvedl k sobě a svým knírem se dotkl jejích rtů: pro ni neznámý vlčí způsob polaskání. Bylo to setkání doby kamenné s ocelí.
Vzduch se rozechvěl prudkým vzrušením, když Scruff Mackenzie
190
s objemným balíkem pod paží odhrnul závěs ThlingTinnehova stanu. Děti začaly vybíhat z tábora a snášet k místu potlachu suché dříví, klokotání ženských hlasů zesílilo, mladí muži se zachmuřeně radili v hloučcích a ze šamanovy chatrče se zatím ozývaly tajemné zvuky zaříkávání.
Náčelník byl sám se svou přihlouplou ženou, Mackenziemu však stačil jediný pohled, aby poznal, že novinka už není novinkou. Přikročil tedy hned k věci, když si předtím posunul novou pochvu nápadně kupředu jako viditelný znak svého zasnoubení.
„Ó, ThlingTinnehu, mocný náčelníku Sticků a země Tanany, vládce nad lososem a medvědem, nad losem a sobem! Bílý muž před tebe předstupuje s velkým záměrem. Mnoho měsíců byla jeho chatrč prázdná a on je osamělý. A jeho srdce se užíralo v tichu a začalo hladovět po ženě, která by seděla v chatrči po jeho boku a vítala ho při návratu z lovu hřejícím ohněm a dobrým jídlem. Slýchal podivné věci, dupot dětských mokasínů a zvuk dětských hlasů. A jedné noci měl vidění a spatřil Havrana, který je otcem všech Sticků. A Havran promluvil k osamělému Bílému muži řka: ,Zavaž sobě mokasíny, obuj sněžnice a nalož na saně jídlo na mnoho dní a krásné dary pro náčelníka ThlingTinneha. Neboť obrátíš tvář tam, kde slunce při jarní rovnodennosti obvykle zapadá za obzor, a poputuješ do lovišť tohoto velkého náčelníka. Odevzdáš mu velké dary a ThlingTinneh, který je mým synem, stane se ti druhým otcem. V jeho chatrči je dívka, do níž jsem vdechl dech života pro tebe. Tuto dívku si vezmeš za ženu.'
Ó, náčelníku, tak promluvil velký Havran, tak ti skládám k nohám své dary a tak si vezmu tvou dceru!" ' Stařec, který si po svém hrubém způsobu uvědomoval svou královskou moc, zahalil se těsněji do kožešin, vyčkával však s odpovědí, zatímco do chatrče vklouzl mladík se spěšným vzkazem, že náčelník se má dostavit na zasedání rady, a zase zmizel.
„Ó, Bílý muži, kterého jsem nazval Zabíječem losů a který jsi znám také jako Vlk a Syn Vlka! Víme, že pocházíš z mocného plemene, a jsme hrdí na to, že jsi naším hostem při
191
potlachu, ale královský losos se nesnoubí s psím lososem, ani Havran s Vlkem."
,,Ne, ne!" vykřikl Mackenzie. ,,V táborech Vlka jsem potkal dcery Havrana ženu Mortimerovu, ženu Tregiddovu, ženu Barnabyho, která přišla před dvěma oblevami, a slyšel jsem o jiných ženách, třebaže je mé oči neviděly."
„Tvá slova jsou pravdivá, synu, ale byly to zlé sňatky, jako voda s pískem, jako sněhová vločka se sluncem. Potkal jsi jistého Masona a jeho ženu? Ne? Přišel sem před deseti oblevami první ze všech Vlků. A s ním byl takový statný muž, rovný jako vrbový prut a vysoký, silný jako šedý medvěd s lysou tváří, se srdcem jako letní úplněk, jeho "
„Á," přerušil ho Mackenzie, který poznal známou postavu Severu, ,,Malemute Kid!"
„Právě ten mocný muž. Ale viděl jsi někdy tu ženu? Byla to vlastní sestra Zarinsky."
„Neviděl, náčelníku, ale slyšel jsem o ní. Mason daleko, daleko na severu, smrk obtížený lety rozdrtil pod sebou jeho život. Ale jeho láska byla veliká a měl mnoho zlata. S tím zlatem a se svým malým chlapcem putovala mnoho, mnoho spánků za zimním poledním sluncem a tam žije doposud, žádný kousavý mráz, žádný sníh, žádné letní půlnoční slunce, žádná zimní polední noc."
Vyrušil je druhý posel s naléhavou výzvou rady. Když ho Mackenzie vyhazoval do sněhu, zahlédl kývající se postavy u ohně, kde zasedala rada, uslyšel hluboké hlasy mužů a jejich rytmické prozpěvování a věděl, že šaman rozdmýchává hněv svých lidí. Čas kvapil. Otočil se k náčelníkovi.
„Pojď! Chci tvé dítě. A hned. Podívej se! Tady je tabák, čaj, mnoho šálků cukru, teplé přikrývky, šátky, dobré a velké, a tady opravdová puška s mnoha kulkami a spoustou prachu." „Ne," odpověděl stařec, odolávaje pohledu na velké bohatství rozložené před sebou. „Moji lidé se právě scházejí. Nebudou tomuto sňatku přát." „Jsi přece náčelník."
„A mladí muži přesto zuří, protože Vlci si vzali jejich dívky a oni se nemohou oženit."
„Poslyš, ThlingTinnehu! Dříve než noc přejde v den,
192
Vlk požene své psy k Východním horám a poputuje dál, až do kraje Yukonu. A Zarinska bude jeho psům prošlapávat cestu."
„A možná že než noc dospěje do poloviny, moji mladí muži předhodí tělo Vlka psům a jeho kosti zůstanou rozházeny ve sněhu, až je jaro obnaží."
Byla to vyhrůžka oplátkou za vyhrůžku. Mackenzieho bronzová tvář temně zrudla. Zesílil hlas. Stařena, která tam dosud seděla jako netečný divák, začala se plížit k východu. Zpěv mužů náhle ustal a ozval se mnohohlasý povyk, když Mackenzie hrubě odhodil stařenu zpět na lůžko z kožešin.
„Volám znovu poslouchej, ó, ThlingTinnehu! Vlk umírá se zaťatými zuby a s ním bude spát deset tvých nejsilnějších mužů, mužů, kterých je zapotřebí, protože lov zvěře teprve začíná a do rybolovu chybí už jen málo měsíců. A pak, komu to prospěje, když umřu? Znám zvyky tvých lidí; tvůj podíl na mém bohatství bude nepatrný. Dej mi své dítě a celé bohatství bude tvoje. A pak, přijdou mí bratři, a těch je mnoho a jejich žaludek nemá nikdy dost, a dcery Havrana budou rodit děti v chatrčích Vlka. Moji lidé jsou početnější než tvoji lidé. To je osud. Dej souhlas a celé toto bohatství je tvoje."
Venku mokasíny udupávaly sníh. Mackenzie natáhl kohoutek pušky a uvolnil oba kolty v opasku.
„Dej souhlas, ó, náčelníku!"
„A mí lidé přesto řeknou ne."
„Dej souhlas a bohatství je tvoje. S tvými lidmi budu jednat potom."
„Vlk si to přeje. Vezmu jeho dary, ale chtěl bych ho varovat."
Mackenzie mu odevzdal věci, přičemž pečlivě zajistil vyhazovač nábojnic u pušky, a přikryl dary velkým pestrobarevným hedvábným šátkem. Do chatrče vešel šaman s půltuctem mladých bojovníků, Mackenzie si však mezi nimi směle prorazil cestu a vyšel ven.
„Sbalit!" stručně pozdravil Zarinsku, když míjel její chatrč, a spěchal zapřáhnout psy. Za pár minut se přihnal na zasedání rady v čele svého spřežení a se ženou po boku. Zaujal místo
193
na horním konci obdélníku vedle náčelníka. Vlevo a o krok za sebou nechal Zarinsku na místě, které jí příslušelo. Kromě toho mohlo každou chvíli dojít k nějaké nepleše a potřeboval mít chráněná záda.
Po obou stranách ohně dřepěli muži a pozvedali hlas ve zpěvu, pocházejícím z nepamětných dob. Krásný nebyl, zato plný podivných zpomalujících se kadencí a neustále se opakujících refrénů. Ani označení „strašidelný" by ho nevystihlo. Na druhém konci tančilo pod šamanovým dohledem asi deset žen. Přísně napomínal ty, které se zcela neoddávaly extázi obřadu. Napolo zahaleny rozcuchanými hustými havraními vlasy, které jim padaly až do pasu, zvolna se kývaly sem a tam a jejich postavy se vlnily podle neustále se měnícího rytmu.
Byl to tajuplný výjev, anachronismus. Tam dole na jihu odvíjelo devatenácté století zbývajících pár let svého posledního desetiletí, a zde bujel život primitivního člověka, stínu vrženého pravěkým obyvatelem jeskyní, zapomenutého zlomku dávnověku. Žlutohnědí psi seděli mezi svými pány, oblečenými do kožešin, nebo se spolu rvali o místo a zář ohně se zrcadlila v jejich rudých očích a na slintajících tesácích. Lesy v rubáši duchů spaly nerušeně. Bílé ticho, zahnané na tuto chvíli do lesnatého okolí, působilo drtivě zevnitř; hvězdy tančily v dlouhých poskocích, jak to mívají ve zvyku v dobách Velkého chladu, a polární duchové vláčeli svá nádherná roucha k nebesům.
Scruff Mackenzie si matně uvědomoval divou velikost této scenérie, když přejížděl očima řady postav v kožešinách po obou stranách, aby zjistil, čí tváře tam chybí. Na chvíli se jeho pohled zastavil u novorozeněte sajícího matčin obnažený prs. Bylo čtyřicet pod nulou. Myslel na křehké ženy svého plemene a zlomyslně se usmál. A přece z nějaké takové křehké ženy se zrodil i on s královským dědictvím, s dědictvím, které jemu a jeho lidem dávalo moc nad zemí i nad mořem, nad živočichy a národy všech zeměpásů. Sám proti stu jiných, uprostřed arktické zimy, daleko od svých cítil nápověď svého dědictví, touhu po divokém nebezpečí a po lásce, bojovné vzrušení, sílu zvítězit nebo zemřít.
194
Zpěv a tanec ustaly a Šaman vzplanul nezkrotnou výmluvností. Lstivě působil na důvěřivost svých lidí rozsáhlou a spletitou mytologií. Byla to silná řeč. Proti stvořitelským principům, jak je ztělesňují Vrána a Havran, postavil Mackenzieho, kterého označil za Vlka, za princip boje a ničení. Řekl, že mezi těmito silami se nevede jen duchovní zápas, ale že i muži bojují mezi sebou, každý za svůj totem. Oni jsou děti Jelchse, Havrana, prométhcovského dárce ohně, Mackenzie je dítě Vlka, nebo jinak řečeno ďábla. Hledat příměří v tomto věčném boji, provdávat své dcery za arcinepřátele, znamená zradu a rouhání nejvyššího stupně. Žádné rčení mu nebylo dost drsné, žádné přirovnání dost hanebné, aby označil Mackenzieho za potměšilého vetřelce a za posla ďáblova. Když se rozřečnil naplno, z hlubokých hrudí posluchačů se začal ozývat tlumený divoký řev.
,,Ano, bratři moji, Jelchs je všemocný! Což nám nepřinesl oheň, v nebi zrozený, abychom se mohli hřát? Nevytáhl slunce, měsíc a hvězdy z jejich doupat, abychom viděli? Neučil nás, jak potírat ducha hladu a ducha mrazu? Nyní se však Jelchs hněvá na své děti, zbývá jich jen hrstka a on nepomáhá. Protože na něho zapomněli a dělali zlé věci a ubírali se špatnými stezkami a brali jeho nepřátele do svých chatrčí, aby seděli s nimi u ohně. Havran je pln smutku nad zkažeností svých dětí, povstanouli však a ukáží, že se k němu vrátili, vystoupí ze tmy a pomůže jim. Ó, bratři! Dárce ohně pošeptal vašemu šamanovi poselství, a to nyní uslyšíte: ,Ať mladí muži odvedou mladé ženy do svých chatrčí, ať skočí Vlku na hrdlo, ať jejich nepřátelství je nesmrtelné! Potom budou jejich ženy plodné a oni se rozmnoží v mocný národ! A Havran přivede ze Severu početné kmeny jejich otců a otců jejich otců, a pak porazíte Vlky, z kterých nezbude ani tolik jako z loňských táborových ohňů, a zase budete vládnout celou zemí!' To je poselství Jelchse, Havrana."
Zvěstování příchodu spasitele vyvolalo drsný řev Sticků, kteří se skokem zvedali ze země. Mackenzie si vytáhl palce z palečnic a čekal. Ozvalo se volání po Lišákovi, které neutichlo, dokud jeden z mladých mužů nevystoupil, aby promluvil.
195
,,i Šaman hovořil moudře. Vlci nám vzali ženy a naši muži jsou bez dětí. Zbyla nás hrstka. Vlci nám vzali teplé kožešiny a dali nám za ně zlé duchy, kteří sídlí v láhvích, a šaty, které nepocházejí z bobra ani z rysa, ale jsou udělány z trávy. A ty nehřejí a naši muži umírají na podivné nemoci. Já, Lišák, jsem si nevzal žádnou ženu, a proč? Dvakrát se stalo, že dívka, která se mi líbila, odešla do táborů Vlka. I tentokrát jsem si nastřádal bobří, losí a sobí kůže, abych si získal přízeň v očích ThlingTinneha, abych si mohl vzít Zarinsku, jeho dceru. I tentokrát má na nohou sněžnice a je připravena prošlapávat cestu psům Vlka. A nemluvím jen sám za sebe. Stejně jako mně se vedlo i Medvědovi. I on by rád býval otcem jejích dětí a nastřádal si na to mnoho kůží. Mluvím za všechny mladé muže, kteří neznají ženu. Vlci jsou stále hladoví. Vždycky si vybírají maso z kořisti. Havranům zůstanou zbytky.
Támhle je Gugkla!" vykřikl a zuřivě ukázal prstem na jednu z žen, která byla mrzák. ,,Její nohy jsou ohnuté jako žebra březové kanoe. Nemůže sbírat dříví ani nosit ulovenou zvěř. Vybrali si Vlci ji?"
„Tak! Tak!" křičeli jeho soukmenovci.
„Tam je Moyri, jejíž oči zkřížil Zlý duch. I malé děti se polekají, když se na ni podívají, a říká se, že i šedý medvěd sejí vyhne. Vybrali si ji?"
Znovu se ozval krutý pochvalný řev.
,,A tam je Pischet. Neslyší má slova. Nikdy neslyšela ženské řeči, hlas svého muže, žvatlání svého dítěte. Žije v Bílém tichu. Dbali o ni Vlci někdy?Ne! Oni si vybírají z kořisti, nám patří jen zbytky.
Bratři, tak tomu nesmí být! Už nikdy se Vlci nevplíží mezi naše táborové ohně. Přišel čas."
Mohutný ohnivý pruh polární záře, rudý, zelený a žlutý, prolétl nadhlavníkem a jako most spojil obzor s obzorem. Lišák zvrátil hlavu nazad, rozpřáhl ruce a zakončil svou řeč:
„Pohlédněte! Duchové vašich otců povstali a velké činy jsou této noci na cestě!"
Ustoupil zpět a jiný mladý muž, postrkován svými druhy, postoupil poněkud ostýchavě vpřed. Převyšoval je o celou
196
hlavu a širokou hruď měl vyzývavě odhalenou a vystavenou mrazu. Nejistě přešlapoval z nohy na nohu. Slova mu vázla na jazyku a necítil se ve své kůži. Na jeho obličej byl strašný pohled, protože polovina ho byla kdysi servána nějakým hrozným úderem. Konečně se udeřil zaťatou pěstí do prsou, která zaduněla jako buben, a jeho hlas zahučel jako příboj z mořské jeskyně.
„Jsem Medvěd Stříbrný Hrot a syn Stříbrného Hrotu! Když můj hlas zněl jako hlas dívčí, zabíjel jsem rysa, losa a soba, když hvízdal jako rosomáci pod zásobárnou, přešel jsem Jižní hory a zabil tři od Bílých řek, když zvučel jako činúk, teplý vítr, potkal jsem šedého medvěda s lysou tváří, ale neustoupil jsem mu z cesty."
Po těchto slovech se odmlčel a rukou si významně přejel po ošklivých jizvách.
„Já nejsem jako Lišák. Můj jazyk je zamrzlý jako řeka. Nedovedu pronášet velké řeči. Mám málo slov. Lišák říká, že tuto noc jsou na cestě velké činy. Dobrá! Řeč se mu hrne z jazyka jako jarní povodeň, ale na činy je skoupý. Tuto noc budu já bojovat s Vlkem. Zabiju ho a Zarinska bude sedat u mého ohně. Medvěd domluvil."
Přestože kolem zuřilo hotové peklo, Scruff Máckenzie neztrácel půdu pod nohama. Věděl, jak málo platná je puška v boji zblízka, a proto si posunul obě pouzdra s revolvery kupředu, aby je měl připraveny, a stáhl si palečnice, až měl rupe jen taktak chráněny rukavicemi dlouhými po loket. Věděl, že hromadný útok není pravděpodobný, ale věren 'svým chlubivým slovům byl připraven zemřít se zaťatými zuby. Medvěd však zadržoval své druhy a nejzuřivější z nich odrážel svou strašnou pěstí. Když se vřava začala uklidňovat, Máckenzie vrhl rychlý pohled směrem k Zarinsce. Byl to nádherný obraz. Stála na sněžnicích skloněna kupředu, s pootevřenými rty a chvějícím se chřípím, jako tygřice připravená ke skoku. Její velké černé oči hleděly upřeně na soukmenovce se strachem a nenávistí. Byla tak napjata do krajnosti, že'zapomínala dýchat. S jednou rukou křečovitě přitisknutou na prsa a s druhou pevně svírající rukojeť biče stála jako zkamenělá. Ulevilo se jí, když se na ni podíval. Její svaly
197
se uvolnily, zhluboka si oddychla, uklidnila se a oplatila mu víc než láskyplným pohledem.
ThlingTinneh se pokusil promluvit, ostatní ho však přehlušili. Tu vykročil kupředu Mackenzie. Lišák otevřel ústa k pronikavému zavytí, ale Mackenzie se k němu vrhl tak, že uskočil, a v hrdle mu zaklokotal potlačený zvuk. Jeho ústup byl pozdraven výbuchem smíchu a pomohl uklidnit jeho druhy natolik, aby byli ochotni poslouchat.
,,Bratři! Bílý muž, kterého jste se rozhodli nazvat Vlkem, přišel mezi vás s upřímnými slovy. Nebyl jako Innuit, nemluvil lži. Přišel jako přítel, jako někdo, kdo by byl bratrem. Avšak vaši muži řekli své a čas měkkých slov už minul. Za prvé vám chci říci, že šaman má zlý jazyk a je falešný prorok, že poselství, které řekl, není od Dárce ohně. Jeho uši jsou uzamčeny hlasu Havrana a spřádá si vychytralé výmysly z vlastní hlavy a dělá z vás blázny. Nemá žádnou moc. Když jste zabili a snědli psy a když vám žaludky ztěžkly surovou kůží a proužky z mokasínů, když starci umírali a stařeny umíraly a novorozeňata umírala u vyschlých prsů matek, když se nad zemí setmělo a vy jste hynuli jako lososi na podzim, ano, když na vás přišel hlad, opatřil šaman kořist vašim lovcům? Dal vám šaman maso do žaludku? Znovu říkám, šaman je bezmocný. Tak! Plivám mu do tváře!"
Přestože je takové rouhání zarazilo, neozval se žádný povyk. Některé ženy dokonce dostaly strach, ale mezi muži bylo vidět jakési nadšení, jako kdyby se připravovali na zázrak nebo jako by ho tušili. Všechny oči byly upřeny na dvě hlavní postavy. Kouzelník si uvědomil, že je to rozhodující okamžik, cítil, jak jeho moc kolísá, otevřel ústa, aby vyřkl slova odsouzení, prchl však před Mackenzieovým sveřepým výpadem, jeho zdviženou pěstí a blýskajícíma očima. Zašklebil se a ucouvl.
„Padl jsem mrtev k zemi? Spálil mě blesk? Spadly hvězdy z nebe a rozdrtily mě? Pchá! S tím psem jsem skoncoval. A ted vám povím o mém lidu, nejmocnějším ze všech národů, které vládnou v kterékoli zemi. Nejprve lovíme každý sám, tak jako já. Potom lovíme v tlupách a nakonec tak jako sobi zaplavíme celou zem. Ti, které vezmeme do svých chatrčí,
198
žijí; ti, kteří nepřijdou, zemřou. Zarinska je hodná dívka, zdravá a silná, hodí se, aby se stala matkou Vlků. Stane sejí, i když zemřu, protože mých bratrů je mnoho a půjdou po stopách mých psů. Poslyšte zákon Vlka: Vezmeli kdo život jednomu z Vlku, zaplatí za to deset jeho lidí. Tato cena už byla zaplacena v mnoha zemích, v mnoha zemích bude ještě zaplacena.
A teď se budu zabývat Lišákem a Medvědem. Zdá se, že jim dívka padla do oka. Tak? Ale podívejte se, já jsem ji koupil. ThlingTinneh se opírá o pušku a zboží, kterým jsem zaplatil, leží u jeho ohně. Ale chci být k těm mladým mužům spravedlivý. Lišákovi, kterému od mnoha slov vyschl jazyk, dám pět velkých balíčků tabáku. Tím mu ústa zase zvlhnou, aby mohl hodně povykovat v radě. Ale Medvědovi, na kterého jsem velice hrdý, dám dvě přikrývky, dvacet pohárů mouky, dvakrát tolik tabáku co Lišákovi, a potáhneli se mnou přes Východní hory, dám mu pušku, takovou, jako má ThlingTinneh. A když ne? Dobrá. Vlka unavuje mluvit. Přece však ještě jednou zopakuje zákon: Vezmeli kdo iivot jednomu z Vlků, deset jeho lidí za to zaplatí."
Mackenzie se usmíval, když se vracel na své dřívější místo, ale v srdci byl silně znepokojen. Noc byla ještě tmavá. Dívka přistoupila k němu a on pozorně naslouchal, když mu říkala o kouscích, kterých Medvěd používá v zápase na nože.
Bylo rozhodnuto pro boj. V okamžiku už desítky mokasínů rozšiřovaly udusanou sněhovou plochu podél ohně. Hodně se toho povídalo o šamanově zdánlivé porážce, někteří tvrdili, že jen zatajil svou moc, kdežto jiní připomínali minulé události a souhlasili s Vlkem. Medvěd vešel do středu zápasiště s vytaseným dlouhým loveckým nožem ruské výroby v ruce. Lišák upozornil na Mackenzieho revolvery, Mackenzie si tedy odepjal opasek a připjal ho Zarinsce, jíž také svěřil do rukou pušku. Zavrtěla hlavou, aby naznačila, že neumí střílet, že měla málo příležitosti, aby se naučila zacházet s tak cennými věcmi.
„Potom, kdyby mi hrozilo nebezpečí zezadu, křikni nahlas: ,Můj muži!' Ne, takhle: ,Můj muži!ť "
Zasmál se,/když mu to opakovala, štípl ji do tváře a vstoupil
199
znovu do kruhu. Medvěd měl oproti němu výhodu nejen v délce svých paží a ve své výšce, ale čepel jeho nože byla o dobré dva palce delší. Scruff Mackenzie hleděl už předtím do očí mužů a věděl, že proti němu stojí muž, ožil však zábleskem světla na oceli, probudil se v něm nezdolný tep jeho rasy.
Znovu a znovu byl zatlačen až k okraji ohně nebo k hlubokému sněhu a znovu a znovu se rohovnickou prací nohou probojoval zpátky do středu. Na jeho povzbuzení se neozval jediný hlas, zatímco jeho protivník byl povzbuzován potleskem, radami a varováním. Tím pevněji však zatínal zuby, kdykoli se nože srazily, a odrážel útok nebo se mu vyhýbal s chladnokrevností pramenící z vědomí síly. Zprvu měl s nepřítelem soucit, ten však ustoupil primitivnímu pudu sebezáchovy., a ten zase chuti zabíjet. Deset tisíc let kulturního vývoje z něho spadlo a byl z něho člověk jeskynní, bojující o svou družku.
Dvakrát bodl Medvěda a unikl nezraněn, potřetí však byl chycen, a aby se zachránil, volné ruce se sevřely kolem rukou se zbraněmi a přiblížily se k sobě. Tehdy poznal protivníkovu strašnou sílu. Svaly se mu zauzlilý v bolestivé hroudy, šlachy hrozily prasknout napětím, a přesto se k němu ruská ocel blížila čím dál víc. Snažil se vyprostit, ale tím se jen vysiloval. Kruh diváků v kožešinách se semkl kolem nich, byli si jisti, že uvidí závěrečnou ránu nožem, a dychtili po ní. Zápasnickým trikem se však částečně zhoupl stranou a zasadil protivníkovi úder hlavou. Medvěd se mimovolně zaklonil, a tím porušil svou rovnováhu. Zároveň Mackenzie udeřil pořádně, vrhl se celou vahou vpřed a odhodil ho kruhem diváků až do hlubokého sněhu. Medvěd se odtamtud vyhrabal a bleskurychle se vracel zpět.
„Můj muži!" zazněl hlas Zarinsky, v němž se chvělo nebezpečí.
Při zazvučení tětivy se Mackenzie sehnul až k zemi a šíp s kostěným hrotem proletěl nad ním do prsou Medvěda, který v rozběhu padl přes skrčeného soupeře. V příštím okamžiku byl Mackenzie na nohou a čilý. Medvěd ležel bez hnutí, ale na druhé straně ohně šaman napínal luk podruhé.
200
Mackenzieho nůž krátce zasvištěl vzduchem. Těžká čepel zasáhla šamana hrotem. Zablýskla se, když letěla nad ohněm. Potom šaman, jemuž z hrdla trčel jen jilec nože, se na okamžik zapotácel a padl tváří do žhavého uhlí. Cvak, cvak!
Lišák se zmocnil ThlingTinnehovy pušky a marně se snažil vložit do ní náboj. Pustil ji však na zem, když se ozval Mackenzieův smích.
„Lišák se nenaučil zacházet s tou hračkou? Tak je tedy přece jen žena. Pojď, přines ji, ať ti to ukážu." Lišák váhal. „Pojď, povídám ti!"
Ploužil se k němu schlíple jako spráskaný pes. „Takhle a takhle, tak se to dělá." Náboj vklouzl na svoje místo a kohoutek byl natažen, když Mackenzie zvedl pušku k rameni.
„Lišák řekl, že velké činy jsou tuto noc na cestě, a mluvil pravdu. Byly tu velké činy, ale nejmenší z nich byly Lišákovy. Má ještě v úmyslu vzít si Zarinsku do své chatrče? Má chuť ubírat se stezkou, kterou už prošlapali šaman s Medvědem? Ne? Dobrá!"
Mackenzie se s opovržením otočil a vytáhl nůž z kouzelníkova hrdla.
„Má na to chuť někdo z mladých mužů? Jestliže ano, Vlk je bude brát po dvou a po třech, až nezbude nikdo.
Ne?
Dobrá! ThlingTinnehu, dávám ti teď tuto pušku podruhé.
Kdybys měl v časech, které přijdou, cestovat někdy do kraje Yukonu, věz, že tam vždycky bude dost místa a hodně jídla u Vlkova ohně. Noc teď přechází v den. Jdu, ale možná se ještě vrátím. A naposled říkám, pamatujte si zákon Vlkův!"
V jejich očích vypadal nadpřirozeně, když se přidal k Zarinsce. Nastoupila na své místo v čele saní a psi se dali do pohybu. Za pár okamžiků je pohltil strašidelný les. Mackenzie počkal až do této chvíle, pak si nazul sněžnic^, aby se vydal za nimi.
„Zapomněl Vlk na pět velkých balíčků?"/
201
Mackenzie se zlostně obrátil k Lišákovi, potom mu napadlo, že je to směšné.
„Dám ti jeden malý balíček. _
„Jak Vlk uzná za vhodné," krotce odpověděl Lišák a natáhl ruku.

MUŽI ZE ČTYŘICETI MIL
Když se Velký John Belden odvážil pronést zdánlivě neškodné tvrzení, že kašovitý led je ,,dost divná věc", vůbec netušil, k čemu to povede. Ani Lon McFane, když tvrdil, že kotevní led je ještě divnější, ani Bettles, který hned začal odporovat a prohlásil, že už samo tvrzení, že takový led existuje, je strašák pro malé děti.
„A todle říkáš mně," vykřikl Lon, ,,po všech těch letech, co jsme spolu prožili v týdle zemi! A co dní jsme jedli z jednoho hrnce!"
,,A přece mám pravdu," trval na svém Bettles. ,,Koukej, voda je teplejší než led "
„Ale když se proboříš, tak je ti to jedno."
,,A přece je teplejší, poněvadž není zmrzlá. A ty říkáš, že zamrzá od dna?"
„Jen kotevní led, Davide, jen kotevní led. Copak jsi nikdy nejel po proudu, po vodě čistý jako sklo, když tu z ničeho nic začne pěnovej led stoupat v bublinkách na hladinu jako mrak přes slunce, až sahá od břehu k břehu a od zátočiny k zátočině a přikreje řeku jako čerstvě napadlej sníh?"
„Mhm, a nejednou, když jsem si zdřímnul u vesla na zádi. Jenomže to, bohužel, táhne z nejbližšího ramene řeky a nebublá to ze dna nahoru."
„A co když si u vesla na zádi neschrupneš?"
„Já to neviděl, a ty taky ne. To dá rozum. To řeknu každýmu."
Bettles se rozhlédl po mužích v kruhu u kamen, ale spor zůstal jen mezi ním a Lonem McFanem.
„Rozum nerozum, co vám říkám, je pravda. Minulej podzim, před rokem, jsme to viděli se Sitkou Charleyem, když jsme sjížděli mělčinou, na kterou se jistě pamatujete, pod Fort Reliance. Bylo pravý podzimní počasí, slunko ještě svítilo na zlatý modříny a třesavý osiky a odráželo se na každý vlnce, a za tím vším už táhla zima zároveň se severní modrou mlhou. Jistě to znáte, tu obrubu na řece, když v zátočinách už narůstá tlustej led a naráz se vzduch ochladí a zajiskří a člověk to s každým douškem toho vzduchu cejtí až v krvi, jak do něho vjíždí novej život. A tehdy, hochu, svět začne bejt malej a v patách ucejtíš chuť cestovat.
Jenže to jsem zrovna na cestách byl. A jak říkám, pádlujeme a po ledu ani památky, krom toho ledu v zátočinách, když tu ten Indián zvedne pádlo a křikne: ,Lon MacFane! Koukni se dolů! Slyšel jsem o tom, ale netušil jsem, že to někdy uvidím!' Sitka Charley ani já jsme se v týdle zemi nenarodili, jak víte, a tak to pro nás byla nová podívaná. Pak jsme se dali nést proudem, každej hlavu skloněnou přes jeden bok, a koukali jsme dolů do tý jiskřivý vody. Na svět, jakej jsem vídal, když jsem žil mezi lovcema perel a koukal na korálový břehy, co rostou pod vodou jako hotový zahrady. A tam jsem vám ho uviděl, ten kotevní led, byl přilepenej na každým kameni a obaloval ho jako bílý trsy korálů.
Ale ta nejhezčí podívaná měla teprv přijít. Zrovna když mineme konec mělčiny, voda se vám najednou zbarví jako mlíko a na hladině samej malej kroužek, jako když se zjara probuděj lipani nebo jako když se najednou spustí liják. To stoupal nahoru ten kotevní led. Napravo, nalevo, kam člověk dohlíd, všude ho bylo plno. A bylo vám to jako ovesná kaše, klouzalo to kolem boků kánoe a lepilo "se to na pádla jako klih. Tou samou mělčinou jsem projížděl mockrát předtím a mockrát potom, ale nikdy jsem nic takovýho ani koutkem oka nezahlíd. Byl to pohleď, jakej člověk uvidí jednou za
život."
„Nepovídej!" suše ho odbyl Bettles. ,,Myslíš, že takový povídačce věřím? Spíš bych řek, že vám světlo vjelo do očí a studenej vzduch do jazyka."
„Viděl jsem to na vlastní oči, a kdyby tady byl Sitka Charley, tak by mi dal za pravdu."
„Ale fakta jsou fakta, a ty se nedaj obejít. Není přirozený, aby voda, která je od vzduchu nejdál, zmrzla první,"
„Ale na vlastní oči "

„Jen se kvůli tomu nerozčiluj," napomenul ho Bettles, když viděl, jak se začíná zvedat prudký keltský hněv. „Tak ty mi nakonec nevěříš?"
„Když na to tak pospícháš, tak teda ne; já bych věřil nejdřív přírodě a faktům."
„Chceš říct, že lžu?" výhružně se zeptal Lon. „Měl by ses radši zeptat tý svý sivašský ženy. Ať ti to řekne, protože já jsem mluvil pravdu."
Bettles vzplál nenadálým hněvem. Irčan se ho nevědomky dotkl, jeho žena byla totiž míšenka, dcera ruského obchodníka s kožešinami, a oženil se s ní v řecké misii v Nulato, tisíc mil odtud po proudu Yukonu, a patřila tedy k mnohem vyšší kastě než obyčejná Sivaška neboli domorodá žena. Byla to pouhá severozemská nuance, kterou dovede pochopit jen ten, kdo se odvážil žít v Severní zemi.
„Počítám, že to tak můžeš brát," úmyslně prohlásil Bettles. V příštím okamžiku ho Lon McFane srazil k zemi, kruh se prolomil a půltuctů mužů se vmísilo mezi ně.
Bettles vstával a utíral si krev z úst. „Dostávat a rozdávat rány není nic novýho, ale jen si nemysli, todle si vyřídíme." „Jakživ jsem nestrpěl, aby mi někdo řek, že jsem lhář," zněla zdvořilá odpověď. „A každej den jsem po ruce a čekám, až ti budu smět pomoct vyrovnat dluh, jak jen budeš chtít." „Máš ještě ten revolver ráže osumatřicet^pětatřicet?" Lon přikývl.
„Měl by sis radši opatřit nějakou vhodnější ráži. Můj do tebe nadělá díry jako ořechy."
„Jen se neboj, moje olověný kulky jdou po Čichu a mají dobrej nos; rozplácnou se jako lívanec, než z tebe vzadu vylítnou ven. A kdy budu mít to potěšení tě čekat? Na řece u díry v ledu je hezký místečko."
„To není zlý. Buď tam za hodinu a dlouho na mě čekat nebudeš."
Oba muži si navlékli palečnice a vyšli ze stanice, hluší k napomínání svých kamarádů. Byla to maličkost, ale u takových mužů maličkosti, živené unáhleností a tvrdohlavostí, se rychle rozrůstaly do velkých věcí. Kromě toho umění rozehřívat půdu až po skalní podklad bylo tehdy ještě věcí budoucnosti
204 205
a muži ze Čtyřiceti mil, uvěznění v dlouhé polární zimě, začínali být přesyceni stálým přejídáním a nucenou zahálkou a podráždění jako včely na podzim, když úly jsou plné medu.
V zemi nebyl žádný zákon. Jízdní policie byla také ještě věcí budoucnosti. Každý sám měřil urážku, a pokud platila jemu, vyměřoval za ni trest. Společné akce bylo zřídkakdy zapotřebí a osmé přikázání nebylo v celé ponuré historii tábora nikdy porušeno.
Velký John Belden svolal narychlo schůzi. Scruff Mackenzie byl prozatím jmenován předsedou a byl vyslán posel k páteru Roubeauovi se žádostí o jeho dobré služby. Jejich postavení bylo paradoxní a oni si to uvědomovali. Mohli zakročit právem moci a zabránit souboji; i když by to však bylo přímo odpovídalo jejich přání, příčilo se to jejich zásadám. Zatímco jejich drsná, zastaralá etika uznávala právo jednotlivce oplácet ránu ranou, nesnesli pomyšlení, že dva dobří kamarádi jako Bettles a McFane se utkají ve smrtonosném boji. Muže, který by se nebil, když k tomu byl vyprovokován, by byli pokládali za zbabělce, ale když ted byli postaveni před zkoušku, nepřipadalo jim správné, aby se bil.
Jejich rozpravu přerušil dupot mokasínů a hlasitý křik, zakončený ranou z pistole. Pak se rozlétly dvojité dveře a vešel Malemute Kid s kouřícím koltem v ruce a s veselou jiskrou v oku.
,,Dostal jsem ho." Vyhodil prázdnou nábojnici, znovu nabil a dodal: ,,Tvého psa, Scruffe."
„Žlutého Tesáka?" zeptal se Mackenzie.
,,Ne, toho s tím natrženým uchem."
„K čertu! Vždyť mu nic nebylo."
,,Pojď ven a podívej se."
„Vlastně je to v pořádku. Asi to taky chytil. Žlutý Tesák se dnes ráno vrátil a vyrval mu kus masa a málem ze mě udělal vdovce. Vrhl se na Zarinsku, ta mu hodila do očí sukni, přišla o ni a vyválela se ve sněhu, ale unikla mu. Potom zase utekl do lesa. Doufám, že se už nevrátí. Taky jsi o nějakého přišel?"
,,O jednoho, a byl to nejlepší z celé smečky, Šukům. Dnes
206
ráno začal zuřit, dal se do šíleného běhu, ale daleko se nedostal. Napadl spřežení Sitky Charleye, ale to ho rozneslo po celé ulici. A teď jsou dva z nich na svobodě a vzteklí, tak vidíš, že dostal taky svůj díl. Na jaře bude psů pomalu, jestli něco nepodniknem."
„A lidí taky."
„Jak to? Kdo má zas nějaké potíže?"
„Ale, Bettles s Lonem McFanem se pohádali a za pár minut budou na řece u díry v ledu, aby si to spolu vyřídili."
Vyprávěli celou příhodu zvlášť pro něho a Malemute Kid, zvyklý na poslušnost, kterou mu jeho druhové nikdy neodepřeli, vzal si věc na starost. Vysvětlil jim svůj narychlo sestavený plán a muži mu slíbili, že se samozřejmě podřídí jeho vedení.
„Tak vidíte," řekl nakonec, „vlastně jim nebereme právo na souboj, a přece nevěřím, že se budou bít, až pochopí celou krásu toho řešení. Život je hazard a muži hazardní hráči. Vsadí všechno, co mají, na jednu možnost z tisíce. Ale vezměte jim tu jednu možnost a nechají hry."
Obrátil se na muže, který měl na starosti stanici. „Skladníku, odvažte nám tři sáhy nejlepšího půlpalcového konopného provazu.
Vytvoříme precedenční případ, který vydrží mužům ze Čtyřiceti mil navěky," zaprorokoval si. Potom si stočil provaz okolo předloktí a vycházel ze dveří v čele ostatních, když tu právě narazil na obě hlavní osoby.
„Kdo mu dal, k čertu, právo plést do toho mou ženu?" zahřměl Bettles v odpověď na přítelovo konejšivé oslovení. „Nikdo se ho o to neprosil," zněl jeho rozhodný závěr. „Nikdo se ho o to neprosil," opakoval znovu a znovu, když přecházel sem a tam, čekaje na Lona McFana.
A Lon MacFane měl rozpálené tváře a hbitý jazyk, když zpupně vyhlašoval církvi rovnou do očí svou vzpouru. „Potom, důstojnosti," křičel, „se s lehkým srdcem zabalím do ohnivý deky a lehnu si zádama na žhavý uhlí. Nikdy nikdo nebude smět říct, že McFane se nechal označit za lháře a nehnul prstem. A ani si neřeknu o požehnání. Léta to byly divoký, ale srdce bylo na pravým místě."
207
,,Nejde o srdce, Lone," přerušil ho páter Roubeau, "ale pýcha tě tady popouzí, abys zabil svého bližního."
„Jste Francouz," řekl mu na to Lon. Otočil se a na odchodu ještě dodal: ,,A odsloužíte mši, když se štěstí obrátí proti mně?"
Kněz se však usmál, posunul nohy v mokasínech kupředu a vyšel na bílý pruh ztichlé řeky. Stezka prošlapaná na Šířku šestnáctipalcových saní vedla k díře vysekané v ledě. Po obou stranách ležel hluboký měkký sníh. Muži šli mlčky v řadě za sebou a kněz s černou štolou dodával obřadu důstojný vzhled pohřebního průvodu. Na Čtyřicet mil to byl teplý zimní den den, kdy se obtěžkaná obloha schýlila k zemi a rtuť si našla nezvyklou úroveň dvaceti pod nulou. V oteplení však nebylo nic radostného. V horních vrstvách bylo bezvětří, mraky visely bez hnutí a chmurně věstily, že co nevidět začne sněžit. A netečná země se na to nijak nepřipravovala, spokojena se svým zimním spánkem.
Když došli k díře v ledu, Bettles, který si za mlčelivé chůze zopakoval celou hádku, vybuchl ještě naposled: ,,Nikdo se ho o to neprosil," kdežto Lon McFane vztekle mlčel. Rozhořčením se mu hrdlo sevřelo tak, že nebyl s to promluvit.
Kdykoli však přestala v jejich nitru převažovat utrpěná křivda, začínali se zajímat o ostatní kamarády. Očekávali, že narazí na jejich odpor, a jejich mlčelivý souhlas se jich dotkl. Zdálo se jim, že muži, kteří jsou jim tak blízcí, jsou jim povinováni něčím víc, nejasně to pociťovali jako křivdu a pobuřovala je myšlenka, že tolik jejich bratří si vyšlo jako na nějakou slavnost, bez jediného slova protestu, podívat se, jak jeden druhého zastřelí. Vypadalo to, jako by v očích obce poklesli v ceně. Toto chování je mátlo.
,,Zády k sobě, Davide. A bude to pro každého padesát kroků nebo dvakrát tolik?"
,,Padesát," zněla krvežíznivá odpověď, chrochtává, ale úsečná.
Avšak nový provaz, nijak nevystavovaný na odiv, jen nedbale svinutý ve smyčkách na paži Malemute Kida, upoutal Irčanův pohled a vzbudil v něm podezřívavý strach.
,,Nač máš ten provaz?"
208
„Pospěšte si!" Malemute Kid se podíval na hodinky. „Mám v chatě připraveno pár bochníků chleba do pece a nerad bych, aby mi splaskly. A kromě toho mě zebou nohy.**
Ostatní muži dávali všelijak nápadně najevo svou netrpělivost. : :
„Ale nač ten provaz, Kide? Je zbrusu novej a ten tvůj chleba určitě není tak těžkej, abys ho musel zvedat na provaze."
V té chvíli se Bettles rozhlédl. Páter Roubeau, kterému právě svitlo, jak humorná je to situace, skryl svůj úsměv pod rukou v palečnici.
„Ne, Lone, tenhle provaz byl vyroben pro muže." Malemute Kid dovedl promluvit působivě, když bylo třeba.
,,Pro kterýho muže?" Bettles si začal uvědomovat, že se ho to týká osobně.
„Pro toho druhého."
„A kterýho tím vlastně myslíš?"
„Poslyš, Lone, a ty taky, Bettlesi! Pohovořili jsme mezi sebou o té vaší malé nepříjemnosti a došli jsme k jednomu závěru. Víme, že nemáme právo bránit vám v souboji "
„Máš pravdu, chlapče!"
„A ani to nemáme v úmyslu. Ale můžeme udělat a taky uděláme, že toto bude jediný souboj v historii Čtyřiceti mil a příklad pro každého zelenáče, který přijde ať už po proudu nebo proti proudu Yukonu. Muž, který ujde zabití, bude pověšen na nejbližším strome. Tak, a teď se do toho dejte!"
Lon se pochybovačně usmál a obličej se mu rozzářil. „Odkráčej to, Davide padesát kroků, otoč se a nepřestán střílet, dokud někdo nezůstane ležet nadobro. Neměli by to srdce něco takovýho udělat a můžeš se vsadit, že je to právej yankeeskej podfuk."
Vykročil se spokojeným úšklebkem, ale Malemute Kid ho zadržel.
„Lone! Jak je to dávno, cos mě poznal?"
„No, to už je moc dní."
„A ty, Bettlesi?" „Příští červen o velký vodě to bude pět let."
„A pamatujete se, že bych byl za celou tu dobu někdy nedodržel
209
slovo? Nebo slyšeli jste, že bych je byl někdy nedodržel?"
Oba muži zavrtěli hlavou a snažili se vyzkoumat, co za tím vězí.
„Dobrá, tak co si myslíte, když něco slíbím?"
,,Že se na to dá vzít jed," řekl Bettles.
,,Že na tom můžu postavit svou naději na království nebeský," pohotově potvrdil Lon McFane.
„Tak poslouchejte! Já, Malemute Kid, vám dávám svoje slovo a vy víte, co to znamená , že muž, který nebude zastřelen, bude se do deseti minut po střílení houpat na provaze." Ustoupil zpět, jak to asi udělal Pilát, když si umyl ruce.
Mezi muži ze Čtyřiceti mil nastalo ticho a mlčení. Obloha se nachýlila ještě níž a seslala dolů křišťálový mrak mrazu, drobné geometrické tvary, dokonalé, prchavé jako dech, jimž však přesto bylo souzeno vytrvat, dokud vracející se slunce neurazí polovinu své severní dráhy. Oba muži se jednu chvíli kochali marnou nadějí, s klením nebo žertem na rtech neochvějně věřili v boha šťastné náhody. Toto milosrdné božstvo však bylo z jejich údělu vyloučeno. Zkoumali tvář Malemute Kida, ale stejně dobře by byli mohli zkoumat tvář sfingy. Jak míjely minuty ticha, cítili čím dál víc, že je třeba promluvit. Nakonec prořízlo ticho vytí vlčáka odkudsi ze Čtyřiceti mil. Zlověstný zvuk sílil a lkal žalostně, jako když srdce puká, a pak dozněl táhlým vzlykem.
„To ať mě čert vezme!" Bettles si ohrnul límec nepromokavé kazajky a bezradně se rozhlížel kolem.
„Hraješ moc slavnou hru, Kide," vykřikl Lon McFane. „Všechny procenta bankéřovi, a tomu, kdo vsadil, vůbec nic. S takovou hrou by si ani ďábel neporadil a ať jsem zatracenej, jestli ji začnu hrát já."
Když muži šplhali na zledovatělý břeh a mířili přes ulici k obchodní stanici, zadržovali v klokotajících hrdlech chechtot a pomrkávali na sebe ojíněnými řasami. Táhlé vytí se přiblížilo a ozýval se z něho nový, výhružný tón. Za rohem zaječel ženský hlas. Kdosi vykřikl: „Tamhle se žene!" Potom vletěl do hloučku mužů indiánský hoch a za ním půl tuctu ustrašených psů, kteří běželi, jako by jim šlo o život. A za nimi
se hnal Žlutý Tesák se zježenými chlupy jako šedý blesk. Všichni až na Yankeeho prchli. Indiánský chlapec klopýtl a upadl. Bettles se zarazil v běhu jen natolik, aby ho stačil chytit za kožešinu, a zamířil k hranici dříví, na které už bylo několik jeho kamarádů. Žlutý Tesák útočil z boku na jednoho z psů a právě se vraceli. Prchající zvíře, které nebylo nakaženo vzteklinou, ale bylo šílené strachem, podrazilo Bettlesovi nohy a hnalo se dál ulicí. Malemute Kid vystřelil bez míření na Žlutého Tesáka. Vzteklý pes udělal přemet, padl na hřbet a pak jediným skokem překonal poloviční vzdálenost, která ho dělila od Bettlese.
Osudnému skoku však bylo zabráněno. Lon McFane seskočil z hranice dříví a srazil se s psem ve vzduchu. Váleli se spolu, Lon ho držel pod krkem na délku paže od sebe a zavíral oči před smrdutou slinou, která mu stříkala do obličeje. Potom Bettles, který s revolverem v ruce počkal na vhodnou příležitost, ukončil zápas.
„Todle byla poctivá hra, Kide," poznamenal Lon, vstávaje a vytřásaje si sníh z rukávů, „se spravedlivejma procenty pro mě, kterej si do ní vsadil."
Ten večer, zatímco Lon McFane šel směrem k chatě pátera Roubeaua, aby vyhledal odpouštějící náruč církve, Malemute Kid hovořil dlouho o ovšem možném.
„Ale udělal bys to," naléhal na něho Mackenzie, „kdyby se bývali spolu bili?"
„Porušil jsem někdy slovo?"
„Neporušil, ale o to nejde. Odpověz na otázku. Udělal bys to?"
Malemute Kid se napřímil. „Scruffe, tu samou otázku jsem si kladl celou tu dobu a "
„A co?"
„A odpověď jsem nenašel do teďka."
210 211
ODYSSEA SEVERU
Saně vyzpěvovaly svůj věčný nářek do vrzání postrojů a do cinkotu zvonků vedoucích psů; muži i psi však byli unaveni a zticha. Stezka pod čerstvě napadlým sněhem byla těžko schůdná, putovali zdaleka a sanice obalené kusy zmrzlého mechu, tvrdého jako křemen, houževnatě ulpívaly na neprošlapaném sněhu a brzdily běh saní s umíněností takřka lidskou. Začalo se stmívat, tuto noc však nehodlali tábořit. Sníh se zvolna snášel nehybným vzduchem, ne ve vločkách, ale v drobných, jemně utvářených krystalcích jíní. Bylo velmi teplo, sotva deset pod nulou, a muži byli klidní. Meyers a Bettles si zvedli ušní klapky a Malemute Kid si dokonce svlékl paléčnice.
Brzy po poledni byli psi k smrti unaveni, teď však jako by se v nich projevila nová síla. Statnější začínali být neklidní a netrpěliví pokaždé, když se napjaté postraňky uvolnily, chvílemi zrychlovali běh, větřili ve vzduchu a stříhali ušima. Jejich lhostejnější druhové je dráždili, a proto je poháněli záludnými kousanci do zadku. Pokáraní psi se od nich nakazili a pomáhali nákazu šířit. Konečně se pes zapražený v čele prvních saní ozval pronikavým spokojeným zakňučením a opřel se do postroje. Ostatní ho následovali. Nákřižníky se tiskly k sobě, postraňky se napínaly, saně se hnaly kupředu skokem, muži pevně svírali řídicí oje a rychle zvedali nohy, aby se jim nedostaly pod sanici. Únava dne z nich spadla a táhlým pokřikem povzbuzovali psy. Zvířata jim odpovídala radostným štěkotem. Saně se pohupovaly v rachotivém klusu houstnoucí tmou.
„Hý! Hý!" křikli muži jeden po druhém, když saně náhle opustily hlavní stezku a naklonily se na jedné sanici na bok jako plachetnice ve větru.
Pak následovalo sto yardů prudkého letu k osvětlenému
212
pergamenovému oknu, které hovořilo o útulné chatě, o rozžhavených yukonských kamnech a o hrncích kouřícího čaje. Chata však byla plná vetřelců. Asi kopa eskymáckých psů se bojovně rozštěkala a stejný počet huňatých těl se vrhl na psy zapražené do prvních saní. Dveře se rozlétly a muž v tmavočervené blůze Severozápadní policie se začal brodit sněhem mezi rozzuřenými zvířaty a vykonával nad nimi chladně a nestranně spravedlnost násadou biče na psy. Potom si muži podali ruce, a tak byl Malemute Kid uvítán cizím člověkem ve své vlastní chatě.
Stanley Prince, který by ho byl měl uvítat a který se postaral o řečená yukonská kamna a o horký čaj, se věnoval svým hostům. Bylo jich tu asi tucet, nejpodivnější hlouček mužů, jací kdy sloužili Jejímu Veličenstvu při prosazování jejích zákonů nebo při přepravě její pošty. Byli různého původu, ale společný život z nich vytvořil jediný typ, typ štíhlých, odolných mužů, se svaly zocelenými putováním po stezkách, s obličeji osmahlými sluncem a s nezkalenou duší, hledící upřímně, jasně a vytrvale vpřed. Jezdili s psími spřeženími Jejího Veličenstva, budili strach v srdcích jejích nepřátel, jedli její hubenou stravu a byli šťastni. Poznali život a konali velké činy a prožívali romány, ale nevěděli o tom.
Počínali si v chatě jako doma. Dva se natáhli na pryčnu Malemute Kida a zpívali písničky, které zpívávali jejich francouzští předkové v dobách, kdy poprvé vkročili do Severozápadní země a zasnubovali se s tamějšími indiánskými ženami. Bettlesova pryčna se stala obětí podobného vpádu, tři nebo čtyři bujní voyageurs tam vrtěli palci u nohou pod přikrývkami a naslouchali příběhu jednoho z nich, který sloužíval u člunové brigády s Wolseleyem, když si probíjeli cestu do Chartúmu. A když se vypravěč unavil, jistý kovboj začal vyprávět o panovnických dvorech, o králích, lordech a šlechtičnách, které viděl, když s Buffalo Billem cestoval po evropských hlavních městech. Dva míšenci, staří kamarádi z prohraného válečného tažení, spravovali v koutě postroje a povídali si o časech, kdy se Severozápad octl v plamenech povstání a kdy Louis Riel byl králem.
Drsné žertování a ještě drsnější vtipy létaly sem a tam a o odvážných
213
kouscích na stezce i na řece se hovořilo jako o všedních věcech, které se připomínají jen pro nějaké to zrnko humoru nebo pro nějakou směšnou příhodu. Prince byl unesen těmito neověnčenými hrdiny, kteří byli svědky vytváření dějin a kteří pohlíželi na významné a romantické skutečnosti jako na obyčejné, podružné věci denního života. S marnotratnou bezohledností jim nabízel svůj vzácný tabák a zarezavělé řetězy vzpomínek se uvolňovaly a zapomenuté odysseje se oživovaly zvlášť jen pro něho.
Když hovor ustal a cestovatelé si nacpali poslední dýmku a rozvinuli pevně sbalené spací kožešiny, Prince se obrátil na svého druha, aby se od něho dověděl víc.
„Nu, co je ten kovboj, to víš," řekl Malemute Kid a začal si rozšněrovávat mokasíny. „A není těžké uhodnout, že jeho společník v sobě má britskou krev. Co se ostatních týká, jsou to všechno děti zdejších coureurs du bois, smíšených s bůhvíkolika jinými krvemi. Ti dva, co zrovna vcházejí dovnitř, jsou pravé ,plemeno' neboli bois brulés. Tamten mladík s vlněným šálem všimni si jeho obočí a tvaru jeho dolní čelisti prozrazuje, že v zakouřeném indiánském stanu jeho matky slzel nějaký Skot. A tamhleten hezký chlapec, co si skládá plášť pod hlavu, je poloviční Francouz, však jsi ho slyšel mluvit, a nemá rád ty dva Indiány, co si lehají vedle něho. Víš, když se ,plemeno' vzbouřilo pod Rielovým vedením, čistokrevní zachovali klid a od té doby se spolu nemají moc rádi."
„Ale, jářku, copak tamten otrávený chlapík u kamen? Přísahal bych, že neumí anglicky. Za celý večer neotevřel ústa."
„To se mýlíš. Umí anglicky dost slušně. Viděl jsi jeho oči, když poslouchal? Já ano. Ale nemá s ostatními nic společného. Když hovořili tím svým zvláštním nářečím, bylo na něm vidět, že nerozumí. Sám jsem se v duchu ptal, co je zač. Zjistěme to."
„Přihoď tam pár klacků do kamen!" hlasitě poručil Malemute Kid a podíval se přitom zpříma na muže, o kterém mluvili.
Uposlechl okamžitě.
„Někde do něho vtloukli disciplínu," poznamenal k tomu tiše Prince.
Malemute Kid přikývl, svlékl si ponožky a opatrně kráčel mezi ležícími muži ke kamnům. Tam si pověsil vlhké ponožky asi k deseti párům jiných.
„Kdy počítáte, že se dostanete do Dawsonu?" zeptal se na zkoušku.
Muž se na něho na chvilku zkoumavě zadíval a pak teprve odpověděl. „Říkají pětasedumdesát mil. Je to tak? Možná dva dni."
Bylo cítit slaboučký cizí přízvuk, přestože se nijak nemotorně nerozmýšlel, nehledal pracně slova.
„Byls už někdy v tomto kraji?" Ne "
„V Severozápadním území?"
„Ano."
„Narodil ses tam?"
Ne "
„ne.
„Tak kde ses, k čertu, narodil? K těmhletěm přece nepatříš." A Malemute Kid mávl rukou nad psovody i nad dvěma policisty, kteří si lehli na Princovu pryčnu. „Odkud jsi přišel? Takové obličeje, jako máš ty, jsem viděl, ale už si nevzpomínám, kde."
„Já tebe znám," řekl na to muž bez jakékoli souvislosti s otázkami Malemute Kida, a tím od nich stočil hovor jinam.
„Tak? Viděls mě někdy?"
„Ne, tvůj kamarád, byl kněz, v Pastiliku, dávno. On se ptal, jestli já tě viděl, Malemute Kida. On mi dal jídlo. Já nezůstal dlouho. Slyšels ho mluvit o mně?"
„Á, ty jsi ten chlapík, co vyměnil vydři kůže za psy?"
Muž přikývl, vyklepal dýmku a dal najevo svou nechuť k dalšímu rozhovoru tím, že se zabalil do kožešin. Malemute Kid sfoukl svítilnu a zalezli s Princem pod přikrývky.
„Tak co je to zač?"
„Nevím, jaksi mě odbýval a potom sklapl načisto. Ale tenhle chlapík by asi pořádně napjal tvou zvědavost. Slyšel jsem o něm už. Před osmi lety udivil celé pobřeží. Takový záhadný člověk, víš? Přišel za nejkrutější zimy odkudsi ze
214 215
severu, tisíc mil odtud, obešel Beringův záliv a utíkal, jako by měl čerta v patách. Nikdo se nikdy nedověděl, odkud přišel, ale musel přijít zdaleka. Když dostal od švédského misionáře v Golovinově zálivu jídlo a když se ho vyptával na cestu k jihu, byl utrmácen k smrti. Dověděli jsme se to až později. Potom opustil čáru pobřeží a namířil si to rovnou přes Nortonův průliv. Počasí bylo strašné, sněhové bouře a vichřice, ale on vyvázl odtamtud, kde by tisíc jiných bylo našlo smrt, vyhnul se St. Michaelu a vystoupil na pevný břeh až v Pastiliku. Přišel o všechny psy až na dva a skoro umíral hlady.
Tolik mu záleželo na tom, aby mohl pokračovat v cestě, že ho páter Roubeau vybavil jídlem na cestu, ale psy mu přenechat nemohl, protože čekal jen na můj příjezd, aby mohl sám odjet. Pan Ódysseus byl příliš moudrý, než aby se vydal na cestu bez zvířat, a pár dní se užíral vzteky. Měl na saních balík krásně vydělaných vydřích kůží, víš, z mořských vyder, které se vyvažují zlatem. V Pastiliku byl takový starý Shylock, ruský kupec, který měl psy na zabití. Dlouho spolu nesmlouvali, ale když Neznámý vyrazil na cestu k jihu, měl před sebou čilé psí spřežení. Mimochodem, pan Shylock měl zase ty vydři kůže. Viděl jsem je a byly nádherné. Spočítali jsme to a zjistili, že za jednoho psa dostal přinejmenším pět stovek. A nevypadalo to, že by Neznámý neznal cenu mořských vyder, byl to nějaký Indián a z toho mála, co promluvil, bylo vidět, že žil mezi bělochy.
Když odešly ledy z jezera, přišla z ostrova Nunivak zpráva, že se tam zastavil pro zásoby. Potom zmizel z dohledu a toto je poprvé, co se objevil po osmi letech. Odkud se tu vzal? A co tam dělal? A proč odtamtud přišel? Je Indián, byl, nikdo neví kde, a naučil se kázni, což je u Indiána neobvyklé. Další záhada Severu, která čeká na tvoje rozluštění, Princi."
,,Pěkně děkuju, ale zatím jich mám v zásobě ažaž," odpověděl Prince. .
Malemute Kid už ztěžka oddychoval, ale mladý důlní inženýr hleděl do tmy před sebe a čekal, až se utiší zvláštní vzrušení, které mu bouřilo krev. A když usnul, jeho mozek pracoval dál a tentokrát i on sám putoval bílým neznámem,
216
probíjel se s psím spřežením nekonečnými stezkami a viděl, jak muži žijí a lopotí se a umírají jako muži.
Příštího jitra vyrazili psovodi a policisté několik hodin před rozedněním na cestu do Dawsonu. Avšak mocnosti hájící zájmy Jejího Veličenstva a řídící osudy jejích nižších poddaných dopřávaly poštovním kurýrům málo odpočinku, neboť za týden se objevili na Stuartově řece znovu s těžkým nákladem pošty pro Salt Water. Jejich psy vystřídala čerstvá spřežení, ale tentokrát to byli opravdoví psi.
Muži se těšili na přestávku, během níž si odpočinou, a kromě toho byl Klondyke novou částí Severní země, přáli si tedy zhlédnout aspoň něco ze Zlatého města, kde zlatý prach teče jako voda a kde se tančírny ozývají nekonečným hýřením. Sušili si však ponožky a pokuřovali svou večerní dýmku se stejným požitkem jako při minulé návštěvě, i když pár smělých duchů uvažovalo o zběhnutí a o možnosti překročit neprobádané Skalisté hory směrem na východ a odtamtud se dostat údolím Mackenzieovy řeky do někdejších lovišť v Chippewayském kraji. Pár se jich dokonce rozhodlo, že se budou touto cestou vracet domů, až vyprší lhůta jejich služby, a hned začali sestavovat plány a těšili se na nebezpečný podnik asi tak, jako by se městský člověk těšil na jeden den v lesích.
Ten s vydřími kůžemi se zdál velmi neklidný, přestože se málo zajímal o rozhovor, a nakonec vzal Malemute Kida stranou a chvíli k němu tiše hovořil. Prince vrhal směrem k nim zvědavé pohledy a záhada se ještě prohloubila, když si oba vzali čepice, navlékli palečnice a vyšli ven. Když se vrátili, Malemute Kid postavil na stůl vážky na zlato, odvážil šedesát uncí a přesypal je do váčku neznámého. Potom se k jejich tajné poradě připojil vůdce psovodů a oba cosi s neznámým projednávali. Příští den se oddíl vydal proti proudu řeky, ale ten s vydřími kůžemi si vzal pár liber potravin a zamířil zpět k Dawsonu.
„Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet," řekl Malemute Kid v odpověď na Princovy dotazy, ,,ale ten ubohý žebrák se chtěl z toho nebo onoho důvodu zbavit služby aspoň se zdálo, že ten důvod je pro něho důležitý, ačkoliv ho nechtěl
217
prozradit za nic na světě. Víš, u nich je to zrovna jako v armádě, podepsal na dva roky a jediný způsob, jak se od služby osvobodit, je vykoupit se. Zběhnout a pak zde zůstat nemohl, a on byl celý divý po tom, aby mohl zůstat ve zdejším kraji. Říkal, že se rozhodl, když došli do Dawsonu, ale nikdo ho tam neznal, neměl ani cent a já jsem byl jediný člověk, s kterým promluvil pár slov. Pohovořil o tom tedy se zástupcem guvernéra a udělal opatření pro případ, že by se mu podařilo dostat ode mne peníze, jako půjčku, víš? Hekl, že mi ji do roka splatí, a buduli chtít, ukáže mi něco opravdu výnosného. Nikdy to neviděl, ale ví, že je tam velké bohatství.
A jak ti mluvil! Víš, když jsme vyšli ven, div se nerozplakal. Žebral a škemral, klekl si přede mnou do sněhu, až jsem ho musel zvednout. A mluvil horempádem, jako šílenec. Přísahal, že pracoval k tomuto cíli celá léta a že by teď nesnesl, kdyby měl být zklamán. Zeptal jsem se ho, co je to za cíl, ale nechtěl mi to povědět. Řekl jen, že by ho mohli nechat na druhé polovině trati, že by se dostal do Dawsonu až za dva roky a pak že by už bylo pozdě. Jakživ jsem nikoho neslyšel tak mluvit. A když jsem řekl, že mu půjčku poskytnu, musel jsem ho znovu tahat ze sněhu. Řekl jsem mu, aby uvážil, nechceli raději výstroj a zásobu potravin jako zálohu. Myslíš, že je chtěl? Ani nápad! Přísahal, že mi dá všechno, co najde, že ze mě udělá boháče, o jakém se žádnému lakomci ani nesní, a samé takové věci. Víš, pro člověka, který dá život a čas za výstroj a zásoby potravin, bývá těžké odevzdat polovinu z toho, co najde. Za tím vším něco vězí, Princi, jen si to zaznamenej. Zůstaneli v kraji, ještě o něm uslyšíme "
,,A co když nezůstane?"
„Pak to bude rána pro mou dobrotu a budu o nějakých šedesát uncí lehčí."
Studené počasí nastalo zároveň s dlouhými nocemi a slunce začalo hrát svou prastarou hru na schovávanou podél jižní hranice věčného sněhu, než se cokoliv proslechlo o záloze, kterou Malemute Kid poskytl na nález zlata. A potom jednoho bledého jitra časně v lednu přijely k jeho chatě u Stuartovy řeky těžce naložené psí saně. Byl tu ten s vydřími kůžemi a s ním přišel muž, jeden z těch, jaké už bohové málem zapomněli
218
tvořit. Nikdy se nemluvilo o štěstí a o odvaze a o pětisetdolarovém kalu, aniž padlo jméno Axela Gundersona; nikdy se také nemohly vyprávět kolem táborového ohně příběhy o železných nervech, o síle a smělosti, aniž si všichni představili jeho. A když hovor ochaboval, při zmínce o ženě, sdílející jeho osudy, vzplanul nanovo.
Jak už bylo řečeno, když bohové stvořili Axela Gundersona, vzpomněli si na svůj někdejší fortel a uhnětli ho po vzoru mužů, jací se rodili, dokud byl svět ještě mladý. Tyčil se ve svém malebném úboru, označujícím krále Eldorada, do výšky plných sedmi stop. Jeho sněžnice byly o dobrý yard větší než sněžnice ostatních mužů, aby unesly tři sta liber jeho kostí a svalů. Jeho ostře řezaný obličej s rozcuchaným obočím, mohutnou dolní čelistí a neústupnýma bledě modrýma očima hovořil o člověku, který uznává jen zákon moci. Jeho vlasy barvy zralých kukuřičných klasů zářily ve tmě jako den a padaly mu na kabát z medvědí kožešiny. Jako by na něm lpěla jakási tradice moře, když kráčel houpavým krokem po úzké stezce před psím spřežením, a když zabušil rukojetí psího biče na dveře chaty Malemute Kida, jako by pirát ze severních moří zabouřil na vrata hradu, aby si vymohl vstup.
Prince si obnažil své ženské paže a začal hníst těsto na kynutý chléb, přičemž často po očku pohlížel na tři hosty, jací se snad nikdy nesešli pod jednou střechou. Neznámý, kterého Malemute Kid pokřtil jménem Odysseus, mu učaroval, ale jeho zájem se soustřeďoval hlavně na Axela Gundersona a na jeho ženu. Cítila v nohou celodenní pochod, protože zchoulostivěla v pohodlně zařízených chatách za mnoho dní od té doby, co její manžel zvládal bohatství zamrzlých končin země, a únava ji zmáhala. Opírala se o jeho mohutnou hruď jako křehká květina o zeď, lenivě odpovídala na dobrosrdečné škádlení Malemute Kida a podivně rozněcovala Princovi krev občasným pohledem svých hlubokých černých očí. Neboť Prince byl muž, a zdravý muž, a za dlouhé měsíce viděl jen málo žen. A ona byla starší než on, a nadto Indiánka. Lišila se však od všech domorodých žen, s nimiž se setkal. Hodně cestovala, byla mezi jiným i v jeho zemi, jak se z hovoru dověděl, a znala většinu věcí, které znají ženy jeho rasy,
219
a mnohem víc těch, které pro ně není přirozené znát. Uměla připravit jídlo z ryby sušené na slunci nebo lůžko ve sněhu, dráždila je však mučivými podrobnostmi večeří o mnoha chodech a zvláštní vnitřní rozpory vyvolala zmínkou o různých někdejších jídlech, na která už málem zapomněli. Znala zvyky losů, medvědů a malých modrých lišek i divokých obojživelníků severních moří, vyznala se v moudrostech lesa a vodních toků a příběh vepsaný člověkem a ptákem nebo zvířetem do citlivého sněhového povlaku pro ni byl jako otevřená kniha. Prince však zachytil v jejích očích záblesk uznání, když četla táborová pravidla. Tato pravidla zplodil nezkrotný Bettles v době, kdy míval bujnou krev, a vyznačovala se břitkou prostotou humoru. Prince je vždycky před příchodem dámské návštěvy obracel ke stěně, ale kdo mohl tušit, že tato domorodá žena ... ? Zkrátka, teď už bylo pozdě.
To tedy byla žena Axela Gundersona, žena, jejíž jméno a pověst putovaly s manželovým jménem a pověstí ruku v ruce po celém Severu. U stolu si ji Malemute Kid dobíral se sebejistotou starého přítele a Prince ze sebe setřásl ostych prvního setkání a přidal se k němu. Držela se však v nerovné soutěži statečně, zatímco její manžel, méně pohotový ve vtipkování, se odvažoval jen občas zatleskat. A byl na ni velice pyšný, každý jeho pohled a pohyb ukazoval, jak důležité místo zaujímá v jeho životě. Ten s vydřími kůžemi jedl mlčky, zapomenut ve veselé bitvě; a dlouho předtím, než ostatní dojedli, odsunul se od stolu a vyšel ven za psy. I jeho společníci si však brzy natáhli palečnice a parky a vyšli za ním.
Už po mnoho dní nenapadl čerstvý sníh a saně klouzaly po tvrdě uježděné yukonské stezce tak lehce, jako by to byl lesklý led. Odysseus vedl první saně, s druhými ho následovali Prince a žena Axela Gundersona, zatímco Malemute Kid a žlutovlasý obr jeli poslední.
„Je to jenom ,čuclť, Kide, ale myslím, že je to poctivá věc," řekl. ,,On tam nikdy nebyl, ale vypráví dost pravděpodobnou historku a ukazuje mapu, o které jsem slyšel, když jsem byl před lety v Kootenayském kraji. Rád bych tě měl s sebou, ale on je divný člověk a rovnou odpřisáhl, že toho nechá, budeli k tomu přibrán ještě někdo. Ale až se vrátím,
220
dostaneš první radu ode mne ty a vykolíkuj u ti zábor vedle svého a kromě toho ti dám poloviční podíl na městských pozemcích.
Ne, ne!" vykřikl, když se Kid snažil protestovati „Já tento podnik vedu, a než skončím, bude zapotřebí dvou hlav. jestli je to všechno pravda, bude to druhý Cripple Greek, člověče, slyšíš? Druhý Gripple Greek! Víš, je to křemen, žádný nános, a když to dobře zpracujeme, zachytíme to celé milióny a milióny. Slyšel jsem o tom místě už dřív a ty taky. Postavíme tam město tisíce dělníků dobré vodní cesty lodní linky obrovská nákladní doprava parníky s malým ponorem pro horní tok řeky snad i vytyčit trasu železnice pily elektrárna mít vlastní banku obchodní společnost syndikát Poslyš! Nikomu ani slovo, dokud se nevrátím!"
Saně se zastavily na místě, kde stezka přetínala ústí Stuartovy řeky. Neporušené moře mrazu, jehož širá pláň se táhla k neznámému východu. Zpod řemenů na saních vytáhli sněžnice. Axel Gunderson se rozloučil stiskem ruky a vykročil kupředu, přičemž se mu velikánské sněžnice, potažené plachtovinou, bořily na dobrého půl yardu do sněhu jemného jako peří, a ušlapával sníh, aby do něho psi nezapadali. Jeho žena zůstala za zádí druhých saní a bylo vidět, že má dlouholetou praxi v umění, jak zvládat toto ohavné obutí. Ticho přerušila srdečná slova loučení, psi zakňučeli a ten s vydřími kůžemi promluvil bičem k vzpurnému zadákovi.
Za hodinu se výprava podobala černé tužce, plazící se dlouhou přímou čarou po obrovském archu papíru.
2
Jednoho večera o mnoho týdnů později se Malemute Kid s Princem dali do luštění šachových úloh z utržené stránky starého časopisu. Kid se právě vrátil ze svých pozemků na Bonanze, odpočíval a chystal se na delší lov losů. Prince byl také téměř celou zimu na potocích a na stezkách a přímo hladověl po blaženém týdnu života v chatě.
221
„Kryj koněm a dej šach. Ne, to nepůjde. Podívej se, příští tah "
,,Proč chodit s pěšcem přes dvě pole? Musí ho vzít en passant, a když se střelec uklidí z cesty "
„Ale počkat! Tím vznikne mezera a "
„Ne, je to chráněno. Hraj dál. Uvidíš, že to půjde."
Bylo to velice zajímavé. Někdo zabušil na dveře už podruhé, než Malemute Kid řekl: „Dále!" Dveře se rozlétly. Cosi vklopýtalo dovnitř. Prince vyskočil, sotva to zahlédl. Malemute Kid se otočil na místě a také se polekal, přestože už viděl dost zlých věcí. Tato věc se potácela poslepu k nim. Prince uskočil stranou, aby měl na dosah hřebík, na němž visel jeho Smith and Wesson.
„Proboha! Co je to?" pošeptal Malemute Kidovi.
„Nevím. Vypadá to jako spousta omrzlin a nic v žaludku," odpověděl Kid a odplížil se opačným směrem. „Pozor, může to být blázen," upozornil, vraceje se od dveří, které zatím zavřel.
Věc se přiblížila ke stolu. Jasný plamen svítilny jí padl do oka. Zaradovala se a vydala ze sebe tajemné kdákavé zvuky, vyjadřující spokojenost. Potom se náhle zaklonil byl to totiž muž , popotáhl si kožené kalhoty a začal zpívat písničku, jakou si zpívávají muži, když otáčejí vratidlem navijáku a moře jim mručí do uší:
Yankeeská loď dolů řekou pluuje, hej šup, statní hoši, hej! Víte, jak se kapitán jmenuuje, hej šup, statní hoši, hej! Jonathan Jones z Jižní Kaholííny, hej šup, statní
Zmlkl, jako když utne, zavrčel jako vlk, klopýtavě se vrhl ke skříňce s masem, a než mu v tom mohli zabránit, začal rvát zuby šrůtku syrové slaniny. Došlo k zuřivému zápasu mezi ním a Malemute Kidem, avšak šílená síla ho opustila stejně nenadále, jako do něho vjela, a ochable se své kořisti vzdal. Posadili ho na stoličku mezi sebe a on si horní polovinou těla
222
lehl na stůl. Menší dávka whisky ho posilnila do té míry, že mohl ponořit lžíci do plechovky s cukrem, kterou před něho postavil Malemute Kid. Když se poněkud nasytil, Prince mu podal hrnek slabé hovězí polévky a trochu se přitom otřásl. Oči tohoto tvora svítily ponurým šílenstvím, které bledlo a ztrácelo se s každým soustem. Na tváři mu zbývalo jen málo kůže. Jeho propadlý a vyhublý obličej v sobě měl málo lidské podoby. Mráz po mrazu se do něho hluboko zahryzávaly a každý uložil svou vrstvu strupů na předešlou a ještě nezahojenou jizvu. Tento suchý, tvrdý povrch byl zbarven krvavě a černě a byl rýhován ošklivými puklinami, kterými pronikalo živé červené maso. Kožený oděv měl špinavý a roztrhaný na cáry a kožešinu po jednom boku měl ožehnutou a propálenou, takže bylo poznat, že ležel na ohni.
Malemute Kid ukázal na místo, kde kůže, vydělávaná na slunci, byla odřezána pruh po pruhu zlověstné znamení hladu.
„Kdo jsi?" zvolna a zřetelně se zeptal Kid.
Muž jako by to neslyšel.
„Odkud jdeš?"
„Yankeeská lod dolů řekou pluuje," zněla zatrylkovaná odpověď.
„Ubožák bezpochyby přišel dolů po řece," řekl Kid a zatřásl jím ve snaze přimět ho k jasnější řeči.
Muž však při jeho doteku zaječel a přitiskl si ruku k boku se zřejmým pocitem bolesti. Pomalu vstal, zpola se opíraje o stůl.
„Tak se mi smála tak nenávist v oku a nechtěla jít."
Jeho hlas umlkl a muž klesal zpět, když ho Malemute Kid chytil za zápěstí a vykřikl: „Kdo? Kdo nechtěl jít?"
„Ona, Unga. Smála se, bodla mě, takhle a takhle. A pak "
„Nu?"
„A pak "
„A pak "
„A pak co?"
„A pak ležel velice tiše ve sněhu, dlouho. On tam ještě leží ve sněhu."
223
Oba muži se na sebe bezradně podívali.
„Kdo leží ve sněhu?*
„Ona, Unga; Podívala se ňá mě s nenávistí v oku a pák"
"A pak vzala nůžy takhle^ a jednou, dvakrát byla slabá. Šel jsem velice pomalu. Á tam je moc zlata, na tom místě, velice moc zlata."
„Kde je Unga?"
Podle toho, co se Malemute Kid zatím dověděl, mohla umírat třeba jen míli odtud. Divoce mužem zatřásl a znovu a znovu opakoval: „Kde je Unga? Kdo je Unga?"
„Je ¦tam ve sněhu."
„Mluv dál!" Kid mu surově stiskl zápěstí.
„Tak bych i já zůstal ve sněhu ale musel jsem splatit dluh. Bylo to těžké museljsem splatit dluh musel " Váznoucí slova umlkla, když se začal hrabat ve svém vaku a vytáhl odtamtud váček z jelenice. „Splatit dluh pět liber zlata zálohu Malemute Kidovi já " Vyčerpaná hlava klesla na stůl a Malemute Kid ji už nedokázal zvednout.
„Je to Odysseus," řekl klidně a odhodil váček se zlatým prachem na stůl. „Myslím, že se to všechno týká Axela Gundersona a té ženy. Pojďme ho uložit do přikrývek. Je Indián, dostane se z toho a potom nám tu historii vypoví."
Když z něho odřezali oděv, bylo na jeho pravém prsu vidět dvě nezahojené bodné rány se ztvrdlým okrajem.
„Budu hovořit o věcech, které byly, po svém způsobu, ale vy mi porozumíte. Začnu od začátku a povím vám o sobě a o té ženě a pak o tom muži,"
Ten s vydřími kůžemi se přisunul blíž ke kamnům, jak to dělají lidé, kteří dlouho postrádali oheň a kteří se bojí, že prométheovský dar by mohl každým okamžikem zmizet. Malemute Kid povytáhl knot svítilny a postavil ji tak, aby její zář padala na tvář vypravěče. Princese přehoupl přes okraj pryčny a sedl si k nim.
„jsem Naas, náčelník a syn náčelníka, narozený mezi západem a východem slunce na temných mořích v otcově člunu. Muži se celou noc lopotili u vesel a ženy vylévaly vodu, kterou na nás stříkaly vlny, a zápasili jsme s bouří. Slaná sprcha přimrzala mé matce na prsou, až její dech ustal zároveň s vlnobitím. Já jsem se však rozeřval spolu s větrem a bouří a zůstal jsem naživu. Žili jsme na Akatanu " „Kde?" zeptal se Malemute Kid.
„Na Akatanu, to je v Aleutských ostrovech, Akatan, za Chignikem, za Kardalakem, za Unimakem. Jak říkám, žili jsme na Akatanu, který leží uprostřed moře na samém konci světa. Lovili jsme v slaných mořích ryby, tuleně a vydry a naše příbytky se tísnily vedle sebe. na skalnatém pruhu mezi okrajem lesa a žlutým pobřežím, kde ležely naše kajaky. Nebylo nás mnoho a svět byl maličký. Na východě byly cizí země, ostrovy jako Akatan, mysleli jsme tedy, že celý svět jsou samé ostrovy, a nestarali jsme se o to.
Já jsem byl jiný než naši lidé. V písku na pobřeží ležely zohýbané trámy a vlnitě zborcené desky z člunu, jaký naši lidé nikdy nepostavili, a vzpomínám si, že na hrotu ostrova, odkud byl výhled na moře do tří stran, stála borovice, jaká u nás nikdy nerostla, hladká, rovná a vysoká. Vypráví se, že na toto místo připluli dva muži, obeplouvali je mnoho dní a pozorovali až do setmění. Tito dva muži připluli z moře v člunu, který leží na pobřeží v troskách. A byli bílí jako vy a slabí jako děti, když tuleni odtáhnou a lovci se vrátí domů s prázdnou. Vím o těch věcech od starých mužů a starých žen, kteří to slyšeli od svých otců a matek. Ti cizí bílí muži se nesmiřovali rádi s naším způsobem života, ale zesílili z ryb a z oleje a byli divocí. A postavili si každý svůj dům a vybrali si každý jednu z našich žen a po čase přišly děti. Tak se narodil ten, který se měl stát otcem otce mého otce.
Jak jsem už řekl, byl jsem jiný než naši lidé, protože jsem v sobě měl silnou cizí krev toho muže, který přišel z moře. Říká se, že než ti muži přišli, mívali jsme jiné zákony, oni však byli divocí a svárliví a bili se s našimi muži, až se už nenašel nikdo, kdo by měl odvahu zápasit s nimi. Potom se
224 225
povýšili na náčelníky a vzali nám naše staré zákony a dali nám nové, takže muž byl synem svého otce, a ne své matky, jak u nás bývalo zvykem. Stanovili také, že prvorozený syn má dostat všechny věci, které předtím patřily jeho otci, a že jeho bratři a sestry se mají postarat o sebe sami. A dali nám i jiné zákony. Ukázali nám nový způsob rybolovu a lovu na medvědy, kterých bylo v lesích plno, a naučili nás, jak si dělat větší zásoby na doby hladu. A to byly dobré věci.
Když se však stali náčelníky a už nezbyl nikdo, kdo by se postavil proti jejich hněvu, začali se ti cizí bílí muži bít spolu. A ten, jehož krev mám v těle, vrazil tulení oštěp na délku paže hluboko druhému do těla. Jejich děti v boji pokračovaly, stejně jako děti jejich dětí, a byla mezi nimi velká nenávist a děly se ošklivé věci, ještě i za mých časů, takže z každé rodiny zbyl už jen jediný, aby mohl dát potomkům krev těch, kteří žili před ním. Já jsem byl jediný své krve, po druhém muži zbývalo jen děvče, Unga, které žilo se svou matkou. Její otec a můj otec se jedné noci nevrátili z rybolovu, ale později je velké vlny vynesly na pobřeží, oba v pevném objetí.
Lidé se tomu divili, protože mezi oběma rodinami panovala nenávist, staří lidé vrtěli hlavami a říkali, že boj bude pokračovat, až sejí narodí děti a až mně se narodí děti. Říkali mi to jako malému chlapci, až jsem tomu začal věřit a díval jsem se na Ungu jako na nepřítele, jako na matku dětí, které budou bojovat proti mým dětem. Myslel jsem na ty věci den co den, a když se ze mě stal mladík, začal jsem se ptát, proč tomu tak má být. A oni mi odpověděli: ,Nevíme, ale tak si počínali vaši otcové.' A mně bylo divné, že by ti, kteří mají teprve přijít na svět, měli vybojovávat bitvy těch, kteří odešli, a nic správného jsem v tom neviděl. Lidé však říkali, že to tak musí být, a já jsem byl pouhý mladíček.
A říkali mi, že si musím pospíšit, aby děti mé krve byly starší a zesílily dřív než její. To bylo snadné, protože jsem byl náčelník a lidé mě měli v úctě pro činy a zákony mých otců a pro majetek, který mi patřil. Každá dívka by za mnou byla ráda šla, žádná se mi však nezalíbila. A starci a matky dívek mi říkali, abych si pospíšil, protože lovci tehdy už činili
Unžine matce vysoké nabídky, a kdyby Unžiny děti zesílily dřív než moje, pro moje by to určitě znamenalo smrt.
Žádnou dívku jsem však nenašel, až jednou večer, když jsem se vracel z rybolovu. Slunce bylo už nízko a svítilo přímo do očí, vál vítr a kajaky závodily s bílými vlnami. Náhle kolem mě projela v kajaku Unga a tak se na mě podívala, černé vlasy jí vlály jako noční mrak a na tvářích měla kapky mořské vody. Jak říkám, slunce svítilo přímo do očí a byl jsem pouhý mladíček, ale jaksi mi všechno začalo být jasné a věděl jsem, že je to výzva jednoho rodu druhému. Jak svištěla kupředu, ohlédla se mezi dvojím zabráním pádla podívala se, jak se jen žena Unga dovedla podívat a zase jsem věděl, že je to volání rodu. Lidé vykřikovali, když naše kajaky běžely kolem líných člunů z tulení kůže a nechávaly je daleko za sebou. Dovedla však pádlovat rychle a já jsem měl srdce jako vzdutou lodní plachtu a nevyhrál jsem. Vítr zesílil, moře zbělelo a my jsme se pohupovali jako tuleni, každý na zádi hnané větrem, a řítili jsme se zlatou slunečnou stezkou."
Naas se napolo svezl ze stoličky do polohy člověka pádlujícího v člunu, jako by znovu prožíval jízdu o závod. Kdesi v pozadí kamen viděl pohupující se kajak a Unžiny poletující vlasy. V uších mu zněl hukot větru a jeho sůl mu vnikala do chřípí.
„Přirazila však k břehu a se smíchem běžela vzhůru po písku k domu své matky. A ten večer mi napadla velká myšlenka, myšlenka hodná toho, kdo byl vládcem nad všemi lidmi na Akatanu. Když vyšel měsíc, zašel jsem k domu její matky a prohlédl jsem si JašNúšovo zboží, složené na hromadě přede dveřmi, zboží JašNúše, silného lovce, který měl v úmyslu stát se otcem Unžiných dětí. Jiní mladí muži tam už předtím naskládali své zboží a zase si je odnesli a každý mladý muž ho naskládal větší hromadu než jeho předchůdce.
A já jsem se smál na měsíc a na hvězdy a vrátil jsem se do svého domu, kde jsem měl uloženo své bohatství. A šel jsem mnohokrát tam a zpátky, než byla má hromada o prsty jedné ruky vyšší než JašNúšova. Byly tam ryby usušené na slunci i uzené, čtyřicet kůží srstnatých tuleňů a dvacet kožešinových a každá ta kůže byla u tlamy zavázána a naplněna olejem,
227
a deset kůží medvědů, které jsem zabil v lesích, když zjara vylézali z doupat. A byly tam korálky a přikrývky a tmavočervené látky, které jsem získal výměnou od lidí žijících ještě dál na východ. A díval jsem se na JašNúšovu hromadu a smál jsem se, protože jsem byl na Akatanu náčelníkem a moje bohatství bylo větší než bohatství všech mých mladých mužů a moji otcové vykonali velké činy a dali nám zákony a navěky vložili svá jména do úst lidí.
A tak, když nastalo jitro, sešel jsem dolů na pobřeží a po očku jsem se podíval k domu Unžiny matky. Avšak všechno, co jsem nabídl, tam leželo nedotčeno. A ženy se smály a říkaly si mezi sebou poťouchlosti. Divil jsem se, protože taková cena nebyla ještě nikdy nabídnuta, a příští noc jsem hromadu ještě zvětšil a položil vedle ní kajak z dobře vydělaných kůží, jaký po moři ještě nikdy neplul. Ale ve dne tam ještě ležel vystaven všem mužům na posměch. Unžina matka byla prohnaná a mě rozzlobilo, že jsem před svými lidmi utržil takovou hanbu. Tu noc jsem přidal ještě víc, až z toho byla obrovská hromada, a přitáhl jsem k ní i svůj člun, který měl cenu dvaceti kajaků. A do rána hromada zmizela.
Potom jsem chystal svatbu a dokonce i lidé, kteří žili na východě, přišli na svatební hostinu a pro upomínku na potlach. Unga byla podle našeho počítání let o čtyři slunce starší než já. Já jsem byl ještě mladíček, ale byl jsem tehdy náčelníkem a synem náčelníka, takže na tom nezáleželo.
Avšak nad plochou oceánu se objevily plachty lodi a loď se zvětšovala s dechem větru. Z otvorů v boku vylévala čistou vodu a muži pracovali chvatně a namáhavě u čerpadel. Na přídi stál statný muž, pozoroval hloubku vody a hromovým hlasem udílel rozkazy. Oči měl světlé, bledé jako hlubiny vod, a na hlavě hřívu jako lvoun. A vlasy měl žluté jako sláma zralého obilí na jihu nebo jako vlákna manilského konopí, z kterého námořníci splétají lana.
V posledních letech jsme vídali lodi zdálky, tato však byla první, která přirazila k břehům Akatanu. Hostina byla přerušena a ženy a děti se rozprchly do domů, zatímco my muži jsme si napjali luky a čekali s oštěpy v rukou. Když se však lodní příď dotkla břehu, cizí muži si nás vůbec nevšímali,
228
protože byli zaměstnáni svou prací. Ža odlivu položili škuner na bok a záplatovali díru v lodním dně. Ženy se tedy připlížily zpět a hostina pokračovala.
Když nastal příliv, plavci vyvlekli loď na hlubokou vodu a pak přišli za námi. Přinesli dary a chovali se přátelsky, udělal jsem jim tedy místo a z velkodušnosti jsem jim dal stejné upomínky jako všem ostatním hostům, protože to byl můj svatební den a já jsem byl náčelníkem na Akatanu. I ten s hřívou jako lvoun tam byl, vysoký a silný, že se člověk díval, nechvějeli se mu zem pod nohama, když po ní kráčel. Dlouze a zpříma hleděl na Ungu se založenýma rukama, takhle, a zůstal, i když zapadlo slunce a vyšly hvězdy. Potom se vrátil na svou loď. Vzal jsem pak Ungu za ruku a zavedl ji do svého domu. A bylo plno zpěvu a smíchu a ženy vedly potutelné řeči, jak to ženy při takových příležitostech dělávají. My jsme na to však nedbali. Potom nás lidé nechali o samotě a šli domů.
Sotva utichl poslední hluk, objevil se ve dveřích vůdce mořeplavců. A měl s sebou černé láhve, z kterých pil, a byl ve veselé náladě. Víte, byl jsem mladíček a všechna svá léta jsem prožil na konci světa. A tak jsem měl najednou krev jako oheň a srdce lehké jako pěna, kterou příboj háže na útes. Unga seděla tiše na kožešinách v koutě s očima dokořán, zdálo se totiž, že se bojí, a ten s tou hřívou jako lvoun na ni hleděl zpříma a dlouho. Pak přišli jeho muži s balíky zboží a on přede mne nakupil takové bohatství, jaké nebylo na celém Akatanu. Byly tam pušky a pistole a střelný prach a střely a nábojnice a lesklé sekyry a ocelové nože a šikovné nářadí a podivné věci, jaké jsem nikdy neviděl. Když mi dal pohybem ruky najevo, že to všechno je moje, řekl jsem si, že je to velký muž, když je tak štědrý, on mi však zároveň ukázal, že Unga má odjet s ním jeho lodí. Chápete? že Unga má odjet s ním jeho lodí. Náhle ve mně vzkypěla krev mých otců a chystal jsem se probodnout ho oštěpem. Avšak duch z lahví odňal život mé paži a on mě vzal za šíji, takhle, a otloukl mi hlavu o zeď domu. A já jsem byl pojednou slabý jako nemluvně a nohy mě už neunesly. Unga vykřikla a chytala se rukama předmětů v domě, takže pokáceli všechno
229
kolem, jak ji vlekl ke dveřím. Pak jí vzal do své mohutné náruče, a když ho tahala za žluté vlasy, smál se takovým hlasem jako velký lvoun v říji.
Plazil jsem se k pobřeží a volal na svoje lidi, ti se však báli. Jen JašNúš se ukázal být mužem a oni ho bili veslem po hlavě, až zůstal ležet tváří v písku a nehýbal se. A potom za zpěvu vytáhli plachty a loď odplula po větru.
Lidé říkali, že je to dobře, protože na Akatanu už nebude žádná rodová válka, ale já jsem neřekl nikdy ani slovo a počkal jsem si na čas úplňku, potom jsem do kajaku naložil ryby a olej a vydal jsem se k východu. Viděl jsem mnoho ostrovů a mnoho lidí a já, který jsem žil na samém okraji, jsem poznal, že svět je velmi veliký. Domlouval jsem se s lidmi pomocí znamení, neviděli však ani škuner, ani muže s hřívou jako lvoun, a neustále mi ukazovali k východu. A spával jsem na divných místech a jedl divné věci a setkával jsem se s divnými tvářemi. Mnozí se smáli, protože si mysleli, že jsem se pomátl na rozumu, ale starci někdy obraceli můj obličej ke světlu a žehnali mi a oči mladých žen jihly, když s'e mě vyptávaly na podivnou loď a na Ungu a na muže z moří.
A tak jsem se po drsném moři a za krutých bouří dostal na Unalasku. Byly tam dva škunery, ale ne ten, který jsem hledal. Putoval jsem tedy dál na východ a svět byl čím dál větší a na ostrově Unamoku o té lodi nikdy neslyšeli, ani na Kadiaku, ani na Atognaku. A tak jsem jednoho dne přišel do skalnatého kraje, kde muži hloubili velké otvory do úbočí hory. I tam byl škuner, ale ne ten můj, a muži naň nakládali vylámaný kámen. Považoval jsem to za dětinství, protože celý svět je udělán z kamene, ale oni mi dali najíst a poslali mě pracovat. Když byl škuner ponořen dost hluboko, kapitán mi dal peníze a řekl mi, abych zase šel, ale já jsem se ho zeptal, kterým směrem popluje, a on ukázal k jihu. Naznačil jsem mu, že bych chtěl odplout s ním, a on se tomu zprvu smál, ale potom, protože měl nedostatek lidí, vzal mě, abych pomáhal na lodi. Tak jsem se naučil mluvit po jejich způsobu a tahat za lana a stahovat tuhé plachty v náhlých vichřicích a střídat se s ostatními u kormidla. Ale nebylo na tom nic divného, protože krev mých otců byla krev mužů z moří.
230
Myslel jsem si, že toho, kterého hledám, bude snadné najít, jakmile se dostanu mezi jeho lidi, a když jsme jednoho dne připluli k pevnině a propluli mořskou branou do přístavu, čekal jsem, že tam bude asi tolik škunerů, kolik mám prstů na rukou. Lodi však kotvily u přístavních hrází dlouhých na míle, jedna těsně vedle druhé jako rybičky, a když jsem chodil mezi nimi a ptal se po muži se lvouní hřívou, smáli se a odpovídali mi v jazycích mnoha národů. A viděl jsem, že pocházejí z nejvzdálenějších končin světa.
A šel jsem do města, abych se každému muži podíval do tváře. Byli však jako tresky, když se hemží u břehu, a nemohl jsem je spočítat. A hluk na mě dorážel, až jsem ohluchl, a z toho ruchu se mi točila hlava. Šel jsem tedy dál a dál, zeměmi, které zpívaly pod hřejícím sluncem, kde v rovinách ležela bohatá úroda a kde velká města byla plná mužů, kteří žili jako ženy, s falešnými slovy v ústech a se srdcem černým touhou po zlatě. A celou tu dobu moji lidé na Akatanu lovili zvěř a ryby a byli šťastni v domnění, že svět je maličký.
Avšak pohled Unžiných očí, když se vracela z rybolovu, byl neustále se mnou a věděl jsem, že se s ní setkám, až se naplní čas. Kráčela tichými cestami za večerního soumraku nebo mě vedla přes úrodná pole zvlhlá ranní rosou a v jejích očích byl slib, jaký mohla dát jen žena Unga.
Tak jsem prošel tisícem měst. Někteří lidé byli hodní a dali mi najíst, a jiní se mi smáli a jiní mě zase proklínali, ale já jsem držel jazyk za zuby a chodil jsem divnými cestami a viděl jsem divné věci. Někdy jsem se já, náčelník a syn náčelníka, dřel na jiné lidi, na lidi mluvící hrubě a tvrdé jako železo, kteří ždímali zlato z potu a žalu svých bližních. Ale mé pátrání mi nevyneslo ani jediné slůvko, až teprve když jsem se vrátil k moři jako stěhovávý tuleň do svých sídlišť. To však bylo v jiném přístavu, v jiné zemi, která leží severněji. Tam jsem zaslechl nejasné pověsti o žlutovlasém mořeplavci a dověděl jsem se, že je to lovec tuleňů a že je právě venku na moři.
Nastoupil jsem tedy na škuner, který vyplouval na lov tuleňů s línými Sivaši, a sledoval jsem jeho bezestopou cestu k severu, kde byl tehdy lov v plném proudu. A byli jsme
231
pryč dlouhé trudné měsíce a mluvili jsme s mnoha lovci z lodí a slyšel jsem hodně o divokém počínání toho, kterého jsem hledal, ale nikdy jsme se s ním na moři nesetkali. Pluli jsme na sever až k Pribylovovým ostrovům a zabíjeli jsme tuleně na břehu po celých stádech a nosili jejich ještě teplá těla na palubu, až z otvorů v boku lodi tekl tuk a krev a nikdo nemohl na palubě vydržet. Potom nás zahnal pomalý parník, který po nás začal střílet z děl. Vytáhli jsme však všechny plachty, až nám voda stříkala přes palubu a omývala je, a ztratili jsme se v mlze.
Říká se, že v té době, kdy jsme prchali se strachem v srdci, žlutovlasý mořeplavec přistál na Pribylovových ostrovech, přímo u továrny, a zatímco část jeho mužů držela v šachu zaměstnance společnosti, ostatní naložili deset tisíc surových kůží ze skladišť, kde ležely nasoleny. Povídám, říká se, ale já tomu věřím, protože na cestách, které jsem podnikal po pobřeží, aniž jsem ho na nich potkal, slyšel jsem po severních mořích pověsti o jeho divokosti a smělosti, až ho všechny tři státy, které tam mají svá území, začaly hledat se svými loďmi. A slyšel jsem i o Unze, protože kapitáni na ni pěli hlasitou chválu a Unga byla neustále s ním. Říkali, že si osvojila způsoby jeho národa a že je s ním šťastna. Já jsem to však věděl lip, věděl jsem, že její srdce se vrací k jejímu lidu na žlutém pobřeží Akatanu.
A tak jsem se po dlouhé době vrátil do přístavu, který leží u průlivu, a tam jsem se dověděl, že odplul na širé moře lovit tuleně na východ od teplé země, která se táhne jižně od ruských moří. A já, protože se ze mne stal už námořník, nalodil jsem se s muži jeho plemene a odplul za ním na lov tuleňů. A na moři poblíž této nové země bylo jen málo lodí, drželi jsme se však neustále na křídle tuleního stáda a celé jaro jsme je hnali k severu. A když tulení samice byly březí a překročily ruskou hranici, naši muži reptali a báli se. Byla tam totiž liustá mlha a každý den jsme ztratili nějaké muže z člunů. Nechtěli pracovat a kapitán tedy obrátil loď zpátky na cestu, po které připlula. Já jsem však věděl, že žlutovlasý mořeplavec se bude držet stáda až na ruské ostrovy, kam se odváží jen málokdo. Vzal jsem tedy člun za noční tmy, kdy
232
hlídka podřimovala na přídi, a plavil jsem se sám k teplé, do daleka se táhnoucí zemi. A ubíral jsem se k jihu, abych se setkal s muži z Jedského zálivu, divokými a neohroženými. A dívky z Jošivary byly droboučké a svítivé jako ocel a hezké na pohled, ale nemohl jsem tam zůstat, protože jsem věděl, že Unga pluje kdesi na kymácivé palubě poblíž severních lovišť.
Muži u Jedského zálivu se sešli ze všech konců světa, neměli ani boha, ani dům a plavili se pod japonskou vlajkou. A s nimi jsem se dostal k bohatým břehům Měděného ostrova, kde se nám kůže navršily vysoko na hromadách soli. A na tom klidném moři jsme nespatřili nikoho, až teprve když jsme se chystali k odplutí. Tehdy silný vítr zvedl mlhu a proti nám se řítil škuner s kouřícími komíny ruské válečné lodi za zádí. Prchali jsme po větru a škuner k nám připlul ještě blíž a hnal se kupředu o polovinu rychleji než my. A na jeho zádi stál muž s lvouní hřívou, tiskl plachtu k palubní obrubě a smál se pln životní síly. I Unga tam byla, poznal jsem ji okamžitě, poslal ji však dolů, když nad mořskou hladinou začala hovořit děla. A jak říkám, plul o polovinu rychleji než my, až jsme viděli, jak se při každém skoku na vlnách zelené kormidlo vynořuje z vody, a já jsem se pachtil u kormidelního kola a klel obrácen zády k pálícímu ruskému dělu. Věděli jsme totiž, že má v úmyslu plout před námi, aby unikl, zatímco my budeme polapeni. Srazili nám stěžně, takže jsme se ploužili ve větru jako poraněný racek, on však zmizel za obzorem, on a Unga.
Co jsme mohli dělat? Čerstvé kůže mluvily samy za sebe. Vzali nás tedy do jednoho ruského přístavu a potom do opuštěného kraje, a tam nás zahnali do práce v dolech, kde jsme těžili sůl. A někteří zemřeli a někteří nezemřeli." Naas si odhodil přikrývku z ramenou a odhalil uzlovité tělo s tuhými svaly, zcela nepochybně poznamenané knutou. Prince ho rychle zase zahalil, protože na to nebyl hezký pohled.
„Měli jsme tam kruté časy a někdy muži utíkali na jih, ale pokaždé se vrátili. A tak my, co jsme kdysi vypluli z Jedského zálivu, jsme v noci vstali a vzali strážcům pušky a dali se na
233
cestu k severu. Země byla nesmírně rozlehlá, byly tam roviny nasáklé vodou a velké lesy. Přišla zima, napadlo mnoho sněhu a nikdo neznal cestu. Měsíce jsme namáhavě putovali nekonečnými lesy, teď už nevím, jak dlouho, protože potravy bylo málo a často jsme lehali a čekali na smrt. Nakonec jsme však přišli k ledovému moři, ale uviděli jsme je jen my tři, co jsme zbyli. Jeden vyplul z Jeda jako kapitán a znal zpaměti polohu pevnin a míst, kde by lidé mohli přecházet po ledě z jedné na druhou. Vedl nás, nevím už, je to tak dávno, až jsme zbyli jen dva. Když jsme přišli na ta místa, našli jsme pět podivných lidí, jací v tom kraji žijí, a ti měli psy a kůže a my jsme byli velice chudí. Zápasili jsme s nimi ve sněhu, až zůstali ležet mrtvi a kapitán zůstal ležet mrtev a psi a kůže zůstali mně. Pak jsem přešel po rozpukaném ledě a jednou jsem se i plavil na kře, až mě vichřice od západu zahnala k pobřeží. A pak přišel Golovinův záliv, Pastilik a ten kněz. Potom na jih, na jih, do teplých slunečných krajů, kde jsem putoval ze začátku.
Moře však přestalo být štědré a lidé, kteří na ně vyjížděli na lov tuleňů, měli malý zisk a velké riziko. Skupiny lodí se rozpadly a kapitáni ani mužstvo neslyšeli o těch, které jsem hledal. Otočil jsem se tedy zády k moři, které nezná odpočinku, a prošel jsem kraji, kde stromy, domy a hory stojí na místě a nehýbají se. Putoval jsem daleko a naučil jsem se mnoha věcem, dokonce i číst a psát podle knih. Bylo dobře, že jsem to udělal, napadlo mi totiž, že Unga musí tyto věci znát a že jednoho dne, až přijde čas, my dva rozumíte, až přijde čas.
Tak jsem táhl jako ty rybičky, co vystrkují ploutev do větru, ale nemohou kormidlovat. Měl jsem však oči a uši neustále otevřené a chodil jsem mezi lidmi, kteří hodně cestovali, protože jsem věděl, že stačí, aby ty, které hledám, zahlédli jen jednou., a zapamatují si je. Konečně se objevil muž, který přišel rovnou z hor s kameny, v kterých byly kousky zlata velké jako zrnka hrachu, a ten o nich slyšel, setkal se s nimi, znal je. Řekl mi, že jsou bohatí a že žijí na místě, kde těží z půdy zlato. '
Bylo to v divočině a velmi daleko, ale po čase jsem přišel
234
k táboru skrytému v horách, kde pracovali muži pod zemí ve dne v noci. Naslouchal jsem řečem lidí. On odjel oni odjeli do Anglie, jak se říkalo, aby shromáždil lidi, kteří mají hodně peněz, a aby s nimi zakládal společnosti. Viděl jsem dům, kde předtím žili, byl to spíš palác, takový, jaké bývá vidět ve starých zemích. Za noci jsem se tam vplížil oknem, abych viděl, jak s ní zachází. Chodil jsem z místnosti do místnosti a říkal si, že tak asi žijí králové a královny, všechno to bylo tak krásné. A lidé říkali, že se k ní chová jako ke královně, a často by byli rádi věděli, z jakého plemene pochází ta žena, protože měla v žilách jinou krev a byla jiná než ženy z Akatanu a nikdo neznal její původ. Ano, byla to královna; ale já jsem byl náčelník a syn náčelníka a zaplatil jsem za ni nevýslovnou cenu kůží a člunů a korálků.
Ale k čemu tolik řečí? Byl jsem námořník a znal jsem mořské cesty lodí. Jel jsem za nimi do Anglie a pak do jiných zemí. Někdy jsem se o nich dověděl z doslechu, někdy jsem o nich četl v novinách, ale nikdy se mi nepodařilo setkat se s nimi, protože měli mnoho peněz a cestovali rychle, zatímco já jsem byl chudák. Potom se dostali do nesnází a jejich bohatství se jim jednoho dne rozplynulo jako obláček kouře. Tehdy toho byly plné noviny, ale pak se o tom přestalo mluvit a já jsem věděl, že se vrátili tam, kde se dá vytěžit z půdy další zlato.
Zmizeli ze světa, protože teď byli chudí, putoval jsem tedy od tábora k táboru, dokonce až na sever do Kootenayského kraje, kde jsem ucítil vůni zlata. Ti dva tam přišli a odešli, jedni to říkali tak a druzí zase jinak a třetí tvrdili, že odešli někam k řece Yukonu. A já jsem se dal tou cestou a pak zase jinou, v jednom kuse jsem cestoval z místa na místo, až se mi zdálo, že padnu únavou ze světa, který je tak veliký. V Kootenayi jsem však putoval po těžko schůdné stezce a dlouhé stezce s jedním ,čistokrevným' ze Severozápadu, který uznal za vhodné umřít, když vypukl hlad. Dostal se na Yukon neznámou cestou přes hory, a když cítil, že se blíží jeho poslední hodinka, dal mi mapu a svěřil mi tajemství místa, kde, jak přísahal při svých bozích, je spousta zlata.
Potom se kdekdo začal hrnout na sever. Byl jsem chudák,
235
zaprodal jsem se tedy jako psovod. To ostatní už víte. Setkal jsem se s ním a s ní v Dawsonu. Nepoznala mě, protože tenkrát jsem byl mladíček, a ona za sebou teď měla tak bohatý život, že neměla kdy vzpomínat na toho, kdo za ni zaplatil nevýslovnou cenu.
Je to tak? Vykoupil jste mě ze služby. Vrátil jsem se, abych si zařídil svoje věci, protože jsem čekal dlouho, a teď, když jsem ho měl na dosah ruky, nijak jsem nepospíchal. Jak říkám, rozhodl jsem se jednat po svém, začetl jsem se totiž zpátky do svého života, do všeho, co jsem viděl a protrpěl, a vzpomněl jsem si na zimu a hlad v nekonečných lesích u ruských moří. Jak víte, vedl jsem ho na východ, jeho aUngu, na východ, kam jich mnoho odešlo a odkud se jich málo vrátilo. Vedl jsem ho na místo, kde leží kosti a kletby mužů vedle zlata, které už nedostanou.
Cesta byla dlouhá a stezka neprošlapaná. Měli jsme mnoho psů a ti spotřebovali spoustu žrádla, naše saně však nemohly pokračovat v cestě až do příchodu jara. Museli jsme se vrátit, než roztaje řeka. Tu a tam jsme si tedy schovávali zásoby potravy, aby se saním ulehčilo a aby nám na zpáteční cestě nehrozil hlad. Na McQuestionu byli tři muži a blízko nich jsme si ukryli zásoby a stejně jsme to udělali v Mayo, kde mělo Svá loviště asi tucet Pellyů, kteří přešli rozvodí od jihu. Potom cestou na východ jsme už žádné lidi neviděli, jen spící řeku, nehybné lesy a Bílé ticho Severu. Jak říkám, cesta byla dlouhá a stezka neprošlapaná. Někdy jsme po celodenní námaze neurazili víc než osm nebo deset mil a v noci jsme spali jako zabití. A jim nikdy ani ve snu nenapadlo, že jsem Naas, náčelník z Akatanu, napravovatel křivd.
Zřizovali jsme ted menší úkryty se zásobami, takže pro mne byla maličkost vrátit se za noci stezkou, kterou jsme předtím prošlapali, a přenést zásoby jinam tak, aby se zdálo, že je vyloupili rosomáci. Na některých místech v řece jsou vodopády a voda je tam nezkrotná, nahoře led hromadí a dole ho ukusuje. Na jednom takovém místě se saně, které jsem vedl, probořily i se psy; pro něho a pro Ungu to byla smůla, nic víc. Na saních bylo hodně potravin a táhli je nejsilnější psi. On nad tím však jen mávl rukou, protože byl plný života
236
a síly, a dával zbylým psům méně žrádla, až jsme jednoho po druhém odřezali od saní a předhodili za potravu ostatním. Říkal, že půjdeme domů polehku a cestou se budeme živit od jednoho úkrytu k druhému, bez psů a bez saní, a v tom měl pravdu, protože nám zbývalo velice málo jídla a poslední pes pošel na cestě ten večer, kdy jsme přišli ke zlatu a ke kostem a kletbám mužů.
Abychom se tam dostali, do nitra vysokých hor a v tom mapa nelhala , vysekali jsme na svahu rozvodí schody do ledu. Hledali jsme za ním údolí, ale žádné údolí tam nebylo, sníh se prostíral v rovině jako velký lán pole a tu a tam nad námi vysoké hory vystrkovaly bílé hlavy mezi hvězdy. A uprostřed té zvláštní roviny, která měla být údolím, půda a sníh spadaly prudce dolů, rovnou do srdce země. Nebýt toho, že jsme byli námořníci, byla by se nám z toho pohledu zatočila hlava, my jsme však stáli na okraji závratného srázu a hledali cestu, po níž bychom se dostali dolů. A na jedné straně, ale jen na jedné, se stěna kdysi zřítila, takže byla jako svažující se paluba v silném větru. Nevím, proč to tak bylo, ale bylo to tak. ,Je to jícen pekel,' řekl jsem, ,sestupme dolů.' A sestoupili jsme.
Na dně byla chatrč, kterou někdo vystavěl z klád sházených sem shora. Byla to stařičká chatrč, protože v různých dobách tam muži umírali sami a na kouscích březové kůry jsme si tam přečetli jejich poslední slova a jejich kletby. Jeden zemřel na kurděje, jiného společník oloupil o poslední zásobu jídla a střelného prachu a zmizel, třetího pochroumal šedý medvěd s lysou tváří, čtvrtý šel na lov a zemřel hlady, a tak to pokračovalo, nechtělo se jim opustit zlato a tak či onak zemřeli u něho. A nesmírně cenné zlato, které nashromáždili, se žlutě lesklo na podlaze chatrče jako v nějakém snu.
Avšak duch muže, kterého jsem zavedl tak daleko, byl pevný a hlavu měl jasnou. ,Nemáme co jíst,' řekl, ,na toto zlato se jen podíváme a zjistíme, odkud pochází a kolik ho tam asi je. Pak rychle odejdeme, než se nám usadí v očích a připraví nás o soudnost. A tak se můžeme nakonec vrátit s většími zásobami potravy a dostat je všechno.' Podívali jsme se tedy na moc^ nou žílu, která protínala stěnu rokle jako skutečná žíla, změřili
237
jsme ji, šli jsme po ní odshora až dolů, zatloukli jsme kolíky záborů a opálili stromy na označení svých práv. Potom, s koleny podlamujícími se z nedostatku potravy, s nemocnými žaludky a se srdcem, které jsme cítili bít až v hrdle, jsme naposled vyšplhali vzhůru po mohutné stěně a vydali se na zpáteční cestu.
Na posledním úseku jsme vlekli Ungu mezi sebou a často jsme padali, ale nakonec jsme došli k úkrytu. Ale co to? Žádné potraviny tam nebyly. Bylo to provedeno dobře, protože on myslel, že to udělali rosomáci, a začal je proklínat a s nimi i své bohy jedním dechem. Unga však byla statečná, usmívala se a vložila svoje ruce do jeho, až jsem se musel otočit jinam, abych se ovládl. ,Odpočineme si do rána u ohně,' řekla, ,a nabereme sílu ze svých mokasínů.' Nařezali jsme tedy z horních okrajů svých mokasínů pruhy a vařili jsme je do půlnoci, abychom je mohli žvýkat a polykat. Ráno jsme hovořili o tom, jaké máme vyhlídky. Další ukryté zásoby byly pět dní cesty odtud, to bychom nedokázali ujít. Museli jsme najít nějakou zvěř.
"Půjdeme dál a cestou budeme lovit," řekl.
"Ano," souhlasil jsem, ,půjdeme dál a cestou budeme lovit.
Nařídil, aby Unga zůstala u ohně a šetřila si síly. Odešli jsme, on šel pátrat po losech a já k místu, kam jsem přenesl zásoby. Pojedl jsem však jen málo, aby nepoznali, že mám příliš mnoho sil. A on v noci mnohokrát upadl, když se vlekl k táboru. A já jsem také předstíral velkou slabost, klopýtal jsem o sněžnice, jako by každý můj krok měl být poslední. A načerpali jsme sílu z mokasínů.
Byl to velký muž. Jeho duch podpíral tělo doposledka, ani hlasitě nenaříkal, jen kvůli Unze. Druhý den jsem ho sledoval, abych nezmeškal jeho konec. Často si lehal, aby si odpočinul. Tu noc už málem dodýchával, ale ráno slabě zaklel a znovu se vydal na cestu. Byl jako opilý a já jsem nejednou čekal, že se už vzdá, on v sobě však měl sílu silných a jeho duch byl duch obra a udržoval jeho tělo po celý strastiplný den. Zastřelil dva tetřevy, ale nic z nich nepojedl. Nepotřeboval k tomu oheň, znamenali pro něho život, myslel však na Ungu a vracel se do tábora. Už ani nešel, jen se plazil sněhem po rukou a po kolenou. Přišel jsem k němu a četl jsem mu v očích smrt. Ani tehdy ještě nebylo pozdě na to, aby snědl kus tetřeva. Odhodil pušku a nesl ptáky v zubech jako pes. Já jsem kráčel vedle něho zpříma. A on se na mě díval ve chvílích, kdy odpočíval, a divil se, že mám tolik sil. Poznal jsem to, třebaže už nemluvil, a když se mu rty pohnuly, pohybovaly se neslyšně. Jak říkám, byl to velký muž a mé srdce se přimlouvalo za mírnost k němu, začetl jsem se však do svého minulého života a vzpomněl jsem si na zimu a hlad v nekonečných lesích u ruských moří. A kromě toho Unga byla moje a já jsem za ni zaplatil neslýchanou cenu v kůžích a v člunu a v korálcích.
A tak jsme procházeli bílým lesem a tíživé ticho nad námi leželo jako těžká mlha nad mořem. A duchové minulosti se vznášeli ve vzduchu všude kolem nás a já jsem viděl žluté pobřeží Akatanu a kajaky ženoucí se domů z rybolovu a domy na pokraji lesa. Byli tam i muži, kteří se povýšili na náčelníky, zákonodárci, jejichž krev kolovala v mých žilách a s jejichž krví jsem se zasnoubil skrze Ungu. Ano, i JašNúš kráčel po mém boku s vlhkým pískem ve vlasech a v ruce ještě držel svůj válečný oštěp zlomený vedví, jak naň upadl. A věděl jsem, že se naplnil čas, a v Unžiných očích jsem viděl příslib.
Jak říkám, tak jsme prošli lesem, až jsme ucítili v chřípí pach kouře z táborového ohně. Sehnul jsem se k němu a vytrhl jsem mu tetřevy ze zubů. Obrátil se na bok a zůstal ležet, údiv mu vstoupil do očí a ruka, na níž ležel, zvolna klouzala k noži u boku. Vzal jsem mu ho však a zasmál jsem se mu zblízka do obličeje. Ani tehdy ještě nepochopil. A tak jsem znovu pil z černých lahví a stavěl vysoké hromady darů a znovu jsem prožíval věci, které se udaly v mé svatební noci. Nepromluvil jsem ani slovo, on však porozuměl. A přece se nezalekl. Na rtech se mu objevil úšklebek a chladný vztek a s poznáním nabyl nových sil. Nebylo to daleko, ale sníh byl hluboký a on se vlekl velmi pomalu. Jednou zůstal ležet tak dlouho, že jsem ho obrátil a zadíval se mu do očí. A někdy vypadal jako v mdlobách a někdy jako mrtvý. A když jsem ho pustil, znovu se dral kupředu. Tak jsme se dostali až k ohni. Unga byla okamžitě u něho. Jeho rty se pohybovaly bez
239
zvuku, potom ukázal na mě, aby Unga pochopila. A potom zůstal dlouho ležet ve sněhu velice tiše. Ještě teď leží tam ve sněhu.
Neřekl jsem ani slovo, dokud jsem neuvařil tetřevy. Pak jsem k ní promluvil jejím rodným jazykem, který už léta neslyšela. Napřímila se, takhle, oči sejí rozšířily úžasem a zeptala se mě, kdo jsem a kde jsem se té řeči naučil.
,Jsem Naas,' řekl jsem.
,Ty?ť zeptala se. ,Ty?' A připlížila se blíž, aby si mě prohlédla.
,Ano,ť odpověděl jsem, Jsem Naas, náčelník na Akatanu a poslední svého rodu, jako ty jsi poslední svého rodu.'
A ona se zasmála. Při všem, co jsem kdy viděl a co jsem kdy udělal, takový smích už nikdy neuslyším. Zamrazil mě až v duši, jak jsem tam seděl v Bílém tichu sám se smrtí a s tou smějící se ženou.
,Pojď!' vyzval jsem ji, protože jsem si myslel, že blouzní. ,Najez se a pak se vydejme na cestu. Odtud na Akatan je to pěkný kousek.'
Ona však zabořila tvář do jeho žluté hřívy a smála se, až se zdálo, že se na nás musí zřítit nebesa. Myslel jsem si, že bude radostí bez sebe, až mě uvidí, a že se nebude moci dočkat, až se vrátí do vzpomínek na staré časy, zdálo se mi však, že to dává najevo podivným způsobem.
,Pojď! křikl jsem a chytil ji prudce za ruku., Cesta je dlouhá a tmavá. Pospěšme si!'
,Kam?' zeptala se, posadila se a podivné veselí ji přešlo.
,Na Akatan,' řekl jsem v očekávání, že uvidím, jak se jí při tomto pomyšlení rozjasní tvář. Zatvářila se však stejně jako on, na rtech úšklebek a chladný vztek.
,Ano,' řekla, ,půjdeme spolu ruku v ruce na Akatan, ty a já. A budeme žít ve špinavých chatrčích a jíst ryby a olej a zplodíme spolu potěr, potěr, který bude pyšný na všechny dny našeho života. Zapomeneme na svět a budeme šťastni, velice šťastni. To je dobré, to je to nejlepší! Pojď! Pospěšme si. Vraťme se na Akatan.'
A vjížděla mu rukou do žlutých vlasů a usmívala se nedobrým způsobem. A v jejích očích nebyl žádný příslib.
240
Seděl jsem mlčky a žasl nad podivností ženy. V duchu jsem se vrátil do noci, kdy ji ode mne odvlekl a kdy ječela a rvala mu vlasy, vlasy, s kterými si teď pohrávala a které nechtěla opustit. Potom jsem si vzpomněl na cenu, kterou jsem zaplatil, a na dlouhá léta čekání a pevně jsem ji sevřel a odvlekl jako kdysi on. A ona se vzpírala zrovna jako tehdy tu noc a bojovala, jako když kočka brání svá mláďata. A když mezi námi a tím druhým mužem byl oheň, pustil jsem ji a ona si sedla a naslouchala. A já jsem vyprávěl všechno, co se zatím zběhlo, o tom, co jsem zažil na podivných mořích, o tom, co všechno jsem dělal v cizích zemích, o únavném hledání, o letech hladu a o slibu, který jsem si dal hned na samém počátku. Ano, pověděl jsem jí všechno, i co se ten den dělo mezi tím mužem a mnou, i v několika posledních dnech. Zatímco jsem hovořil, viděl jsem, jak v jejích očích znovu roste příslib, plný a široký jako rozbřesk dne. A četl jsem v nich lítost, ženskou něhu, lásku, Unžino srdce a duši. A znovu jsem byl mladíček, protože tento pohled, to byl pohled Ungy, když běžela se smíchem vzhůru po břehu k domu své matky. Krutý neklid, hlad a únavné čekání, to všechno rázem zmizelo. Naplnil se čas, cítil jsem volání jejích prsou a zdálo se mi, že na ně musím složit hlavu a zapomenout. Rozevřela ke mně náruč a já jsem se k ní přivinul. Náhle jí v oku vzplála nenávist a její ruka se octla u mého boku. A mávla nožem jednou, dvakrát
,Pse!ť ušklíbla se, když mě odhodila do sněhu. ,Prase!' A pak se smála, až ticho praskalo, a odešla zase za svým mrtvým.
Jak říkám, mávla nožem jednou, dvakrát, ale byla zesláblá hlady a nebylo mi souzeno umřít. Přesto však jsem měl v úmyslu zůstat na místě a zavřít oči k poslednímu dlouhému spánku ve společnosti těch, jejichž život se zkřížil s mým a zavedl mé kroky na neznámé stezky. Tížil mě však dluh, který mi nedával pokoje.
A cesta byla dlouhá, mráz krutý a potravy málo. Pellyové nenašli žádné losy a vyloupili mou ukrytou zásobu. A totéž udělali tři běloši, když jsem k nim však došel, leželi ve své chatě vyhublí a mrtví. Potom se už nepamatuju na nic, až jsem přišel sem a našel jídlo a oheň, spoustu ohně."
241
Když dopověděl, schoulil se takřka žárlivě ke kamnům. Svítilna ještě dlouho vrhala na zeď tragické stíny.
"A co Unga?" vykřikl Prince, který to všechno viděl ještě živě před sebou.
„Unga? Nechtěla jíst tetřeví maso. Ležela a objímala ho kolem krku a zabořila obličej hluboko do jeho žlutých vlasů. Přistrčil jsem oheň blíž k ní, aby necítila mráz, ona se však odplížila na druhou stranu. Rozdělal jsem oheň i tam, ale nebylo to nic platné, jíst nechtěla. A tak tam oba ještě leží ve sněhu."
„A co ty?" zeptal se Malemute Kid.
„Nevím, ale Akatan je malý a já nemám příliš chuti vrátit se tam a žít na konci světa. Ale žít sotva stojí za to. Můžu jít za Gonstantinem a on mě dá do želez a jednoho dne mi uvážou provaz, takhle, a bude se mi hezky spát. A přece ne, nevím."
„Poslyš, Kide," namítl Prince, „to je přece vražda!"
„Pst!" okřikl ho Malemute Kid. „Jsou věci větší než naše moudrost, a ty se vymykají naší spravedlnosti. Nemůžeme říci, co je správné a co nesprávné, a není na nás, abychom to soudili."
Naaš se přisunul ještě blíž ke kamnům. Nastalo hluboké ticho a každému z mužů vyvstávaly před očima obrazy a zase mizely.

Dobová literatura