Michel Peissel,Tajemný Mustang Michel Peissel: Tajemný Mustang

JAKOVÉ A STATUS QUO
ŠTÍTY A NOHY
CESTA DO TIBETU
TAK TROŠKU LÁMA
PEVNOSTI V MLHÁCH
BOJOVNICI BEZNADĚJE
LO MANTANG
STŘEDOVĚKÉ PŘIJETÍ
UVNITŘ HRADEB
KRÁLOVI NEVOLNÍCI
LÁSKA A MAGIE
PĚT POHŘEBNÍCH OBŘADů
NA CESTĚ ZA ODHALENÍM TAJEMSTVÍ
KRÁLOVÉ ZEMĚ LO
ZLATÝ KANDŽUR
PŘÍZRAKY V CARANGU
„KŘIŠŤÁLOVÁ HORA"

.

1 - JAKOVÉ A STATUS QUO

Je to sídlo bohů a po celá tisíciletí tam odcházejí umírat kněží, mniši a učenci. Už celá staletí Himálaj učarovává lidem a jeho velebné vrcholy ještě dnes skrývají četná tajemství.
Šest měsíců jsem žil v nepálském hlavním městě Káthmándú ve stínu Himaláje. Když přišlo jaro, nad městem se rozkryly mraky a odhalily třpytnou masu těchto končin věčného sněhu, které se prostírají na třech tisících kilometrů napříč Asií. Bez ustání jsem zpod městských pagod zkoumal tu bělostnou bariéru. Ale můj pohled se nezastavoval na velkých vrcholcích, můj duch pátral dál, unášen snem - snem, který snilo už tisíce mužů přede mnou. Snil jsem o ztraceném obzoru a byl jsem přesvědčen, že tam kdesi na druhé straně existuje země dosud panenská, svět dosud neprobádaný.
Věřit takovým snům v roce 1964 se zdálo nerozumné. Nicméně zde je vyprávění o cestě, kterou jsem podnikl na jaře onoho roku . . .
Dvacátého třetího dubna mě probudil sluha klepáním na dveře betonového bungalovu, který jsem v Káthmándú obýval. Bylo pět hodin ráno a při vstávání jsem si uvědomil, že konečně nadešel onen tak dlouho očekávaný den a že se ho najednou bojím.
Venku bylo šero a pochmurno a mně v tu chvíli napadlo, že to je na dlouhé měsíce naposledy, co se probouzím v ovzduší aspoň trochu vlahém. Moje žena taky vstala. Ačkoli čekala dítě, trvala na tom, že mě doprovodí letadlem až do osamělé osady Pokhara a bude asistovat mému startu.
Hluk bot šouraných po zemi ohlásil záhy příchod Calaje. Nevypadal moc důvěryhodně v oděvu, který jsem mu koupil. Křivé nohy měl nadité do širokých bílých kalhot, které si zastrkal do horolezeckých bot. Měl na sobě kostkovanou košili jako americký dřevorubec a sytě růžový svetr po mé ženě. Calaj byl mým kuchařem a serdarem (Vůdce nosičů), jediným sluhou, kterého se mi podařilo sehnat v celém káthmándském údolí a jenž byl ochoten zúčastnit se mé výpravy. Domníval jsem se, že Calaje dobře znám, ale v posledních měsících jsem začal pochybovat, zda je na něj spolehnutí, jako jsem ostatně začal pochybovat o všem, včetně svých vlastních schopností dovést ke zdárnému konci plán, který jsem si vymyslel a který mi teď v pět hodin ráno připadal pošetilejší než kdy jindy.
Místnosti našeho bungalovu připomínaly skladiště autobusového nádraží. Dva veliké hliníkové kufry sousedily s dvěma obrovskými bednami, které jsem s Calajem den předtím zatloukl. Na podlaze byly rozsety spací pytle, o stůl se opíral obrovitý proutěný koš, nacpaný kastroly a hrnci z umělé hmoty. Od nynějška se všechny tyhle věci stanou mým jediným pojítkem se zdáním civilizace.
Pár minut po příchodu Calaje zaklepal na dveře Taši. Měl na sobě švihácké tmavé úzké kalhoty a bílou košili bez poskvrnky. Uvažoval jsem, jestli si uvědomuje, co ho čeká. Taši byl Tibeťan a bylo mu jedenadvacet let. V Nepálu byl uprchlíkem. Říkal o sobě, že je Amdo Šarpa - to jest Šarpa z východní části Amdo - což oficiálně znamenalo, že je čínským občanem.
Ale když jsem to Tašimu řekl, rozzuřil se a pak se začal smát a s naprostou jistotou prohlašovat, že Tibeťané z Amdo byli kdysi pány světa, královská rasa . . . Uvažoval jsem, jak asi proběhnou ty tři měsíce, které mám prožít ve společnosti Šarpy z Amdo . . . Taši bude mým jediným druhem, jenže hovoří jenom tibetský. Věděl jsem, že Calaj mi valnou společnost dělat nebude. Doufal jsem jedině, že bude stejně účínlivý jako v roce 1959, kdy jsem ho s sebou vzal do masívu Everestu. Tam byl Calaj neocenitelný pro svou statečnost a poctivost. Jeho věrnost a odvaha byly příznačné pro tajemný národ Tamangů, k němuž náležel, a já jsem si tehdy myslel, že by se Calaj kvůli mně dal zabít. Ale za těch pět let se změnil, byl závistivý a ctižádostivější. Bylo mu sedmadvacet let jako mně, ale zde už platil za starého. Moje žena mě naléhavě prosila, abych se pokusil najít si někoho jiného, ale já jsem měl k Calajovi slepou důvěru po všech těch zkouškách, jimiž jsme společně prošli, a kromě toho nikdo jiný z Káthmándú mě nechtěl doprovázet.
Náklad jsme uložili do dvou džípů. Za hukotu motorů jsme vyjeli z ohrady hotelu Royal a pustili jsme se ulicí, kterou se už mlčenlivě loudalo plno kuliů za nejasným cílem kamsi k bazaru.
Nechtělo se mi uvěřit, že jsem konečně připraven na cestu. V kapse jsem ukrýval vzácný dokument, o který jsem půl roku usiloval: náležitě podepsané povolení, opravňující mě - na mé riziko a nebezpečí (což mi bylo velice jasně vysvětleno) - vydat se na zapovězené území Mustangu. Trvalo mi šest měsíců nekonečného vyjednávání, než jsem získal tento dokument, jenž mě opravňoval k přechodu strategického pásma, kde Nepal hraničí s Tibetem, obsazeným Číňany.
Upozorňovali mě, že v Tibetu se bojuje, ale já jsem se nebál ani tak čínské armády, mou hlavní starostí byli Khampové. Pověst o těchto loupeživých hordách se šířila přes sněhovou bariéru až do Káthmándú. Od nepaměti, už dávno před Markem Polem, vzbuzovalo toto jméno děs v celém Tibetu. Khampové bývali metlou karavan ve střední Asii. Od roku 1959 se v důsledku celé řady nečekaných událostí stali posledními obránci Tibetu. Zdržovali se teď na nepálských hranicích a bojovali proti pekingským oddílům. Ohrožovali však také nepálské obchodníky a kteréhokoli cizince, který by měl tu smůlu, že by se s nimi setkal. Říkalo se, že proniknout do pohraničních oblastí, jež obsadili, znamená řítit se do zkázy, a v Káthmándú mi neustále opakovali, že Khampové naši malou skupinku zajmou a povraždí nás, anebo při nejlepším nás oberou.
Neměl jsem vůbec čas na ně myslet, tak mi připadalo úžasné, že jsem první cizinec, kterému bylo uděleno povolení k pobytu a právo volného pohybu v království Mustang, nejodloučenější a nejméně známé oblasti Himaláje. Byl jsem přesvědčen, že právě Mustang je ono ztracené království, o kterém jsem vždycky snil. Úplnou náhodou jsem v Nepálu poprvé zaslechl zmínku o tomto jménu. Nikdo o Mustangu nic moc nevěděl, bylo pouze známo, že se tam nesmí a že toto území začíná asi sto kilometrů za masívy Annapúrny a Dhaulágiri, tedy za dvěma z nejvyšších pohoří naší planety.
Vždycky mě nejvíce vzrušovalo to, co je zakázané, a Mustang mě okamžitě fascinoval. Na první pohled se zdálo nemožné, že by v naší éře vesmírného výzkumu takové místo existovalo. Když jsem objevil Mustang na jedné mapě, byl jsem ještě okouzlenější. Jeho území o rozloze asi 1200 čtverečních kilometrů pronikalo z Nepálu jako poloostrov do Tibetu, obsazeného Číňany. S Nepálem spojovala Mustang jediná karavanní cesta a podle mého odhadu, který se později potvrdil, je Mustang pravděpodobně nejvýše položené království na světě s průměrnou výškou 5000 metrů.
Bylo překvapivé, že by toto území tvořilo skutečné království; a v roce 1964 to bylo teprve třeba dokázat, i když v některých knihách pojednávajících o Himálaji existovaly velice vzácné zmínky o králi Mustangu. Nejstarší zmínka o Mustangu, kterou se mi podařilo najít v anglické literatuře, spadala do roku 1793.*)

*) Nejstarší zmínka o Mustangu je zřejmě dopis psaný v Bétii v Indii roku 1759 jistým kapucínem, který říká, že slyšel o „království Mustang, říši nezávislé na Lhase, ale tvořící součást Tibetu".

V knize o svých cestách říká W. J. Kirkpatrick, první Angličan, který navštívil Nepal, že slyšel vyprávět o řece Kálí-Gandak, a píše o ni: „Tato řeka prý pramení severně od Mukti směrem k Mustangu." A dodává: „Mustang je dosti významná oblast v horním Tibetu nebo v Bhútu." O devět let později, v roce 1802, F. Buchanan hovoří o „Mustangu, tibetském panství", jež tvoří „území bhútijského vládce, nazývaného rádža z Mastangu". Od této doby se jméno „Mastang" nebo „Mustang", jak je přepisováno od roku 1852, čas od času objevuje. Všechny tyto zmínky mluví o nezávislém postavení tajemného „krále či rádži z Mustangu, jenž je Tibeťan".
Muselo se čekat sto padesát devět let od prvních poznámek Kirkpatrickových o této zemi, než tam vstoupil první Evropan. Teprve roku 1952 švýcarský geolog Toni Hagen při svých dlouhých cestách Himálajem jako první cizinec dorazil do Mustangu a po krátké návštěvě o něm napsal: „Je tak daleko od čehokoli, že je vskutku nezávislý."
Co je to vlastně ten Mustang? Kdo je opravdu jeho králem? Jaká je rozloha a jaké jsou hranice jeho území a jeho moci? V roce 1964 to ještě nebylo známo. Vydal jsem se tam pro odpověď na tyto otázky. V letech, jež následovala po první návštěvě Toniho Hagena, se Mustang stal zakázaným územím vzhledem k politickým komplikacím s Čínou a Khampy a bylo zcela beznadějné, že by mi bylo uděleno první povolení k delšímu pobytu, které kdy dala nepálská vláda, jež kontroluje přístup k této odloučené zemi. Přede mnou bylo povolení k cestě do Mustangu odmítnuto řadě slavných horolezců, badatelů a antropologů.
Nicméně stále jsem měl ještě před sebou valnou část potíží na tři sta kilometrech nejistých cest, po nichž jsem sám a pěšky musel překročit celé himalájské pohoří.
Konečně k polednímu jsme se usadili na palubě rozviklané dakoty, která nás měla dopravit do Pokhary a ušetřit nám tím zbytečných osm dnů pěší cesty. Zapnul jsem si bezpečnostní pás s obvyklým pocitem, že za pár okamžiků se rozletíme na kousky. Když jsme pojížděli po vzletové dráze, nervózně jsem se držel se ženou za ruku, zatímco Calaj se s klidným a povzneseným vzezřením usmíval a Taši - který poprvé viděl letadlo před několika lety a nikdy neletěl - poklidně a okouzleně vyhlížel okénkem, div mu oči nevypadly.
Co mě to k čertu napadlo, říkal jsem si v tu chvíli, vydat se v epoše vesmírného výzkumu do Tibetu!
Situace, v které jsem se nyní octl, bezpochyby souvisela s žízní po exotice, vyvolané jednotvárným a přecivilizovaným životem v domě mého dětství v Hertfordshiru. Brzy se mi tam znechutilo pozorování vrabčáků a myší, jediných to divokých zvířat ve Velké Británii, směšně přihlouplých, když jsem je večer před usnutím v posteli srovnával s gigantickými příšerami, které jsem si vymýšlel. Vyrostl jsem s touhou po udatnosti a rytířství v ovzduší něžné péče, v ustrašeném světě, zalidněném chůvami a dobrotivými sestřičkami. Ve světě zákazů, kde člověk neustále slyšel: „Tam si nehraj, umažeš se!" Takže jsem rád dělal, co se nedělá, jako třeba naučit se tibetský a v epoše „tryskáčů" pěšky putovat přes Himálaj. A ze všeho nejzakázanější bylo vydat se do Mustangu, a to byl patrně ten pravý důvod, proč jsem se tam vydal.
Ale dlouho trvalo, než jsem k tomu dospěl. Věci se začaly rýsovat, když jsem se jednou během svých studií v Paříži ulil z přednášky o právu a náhodou jsem uvízl v zaprášeném knihkupectví poblíž kostela Saint-Sulpice. Uchýlil jsem se tam, spíš abych unikl pouličnímu ruchu než s nějakým přesným záměrem. Když se za mnou zavřely dveře, nad nimiž dotěrně bimbal zvonek, uvědomil jsem si, že jsem v orientálním knihkupectví. Všechno, co se nějak vztahovalo k Orientu, ve mně vždycky vzbuzovalo lehké mrazení, způsobené zřejmě pocitem nevolnosti, která se mě zmocňovala před čínskými soškami, obrazy a nábytkem.
„Co si přejete?" zeptal se mě přeuctivým hlasem knihkupec pan Prévoisin. Nemám rád, když mě někdo zaskočí, a tak jsem nazdařbůh řekl, že hledám tibetskou gramatiku. Tenkrát jsem ještě neměl ani potuchy, jestli vůbec nějaká psaná tibetština existuje, a byl jsem zcela přesvědčen, že žádám něco, co prostě není.
Jaké bylo mé překvapení, když se pan Prévoisin odšoural do temného koutku svého krámu, rázně se chopil vratkého žebříčku, a než jsem měl čas odejít, podal mi zelenou knížečku, Gramatiku hovorové tibetštiny od sira Charlese Bella. „To by vám vyhovovalo?" zeptal se ze svého bidýlka.
„Přesně tohle potřebuju," odpověděl jsem užasle. Od těch dob jsem poztrácel značný počet hodinek, asi dvacet zapalovačů a všechna plnicí pera, která jsem kdy vlastnil. Poztrácím absolutně všechno, a dokonce jsem svou roztržitostí proslul v celé rodině. Ale nikdy, skutečně nikdy se mi nepodařilo ztratit Bellovu gramatiku. Neustále se mě držela, v nejneočekávanějších chvílích vyplouvala na povrch, takže jsem se do ní nakonec pustil.
O zbytek se postaral snobismus a já jsem pozvolna začínal pociťovat radostné uspokojení zasvěcenců, kteří patří do tajuplného světa. Na začátku jsem gramatiky používal, abych se blýskl před mladými dívkami větami dalekosáhlého významu jako například „Vyčistěte měděné ozdoby", anebo „Mniši jsou líní". V Bellově gramatice jsem našel přímo trest' britského kolonialismu, neboť poslední věty v knize praví: „Britská vláda si přeje udržovat přátelské vztahy s ostatními vládami" a: „Ze všech sil se vynasnaží zahájit rozhovory s tibetskou vládou" a konečně poslední politické prohlášeni: „Naše vláda nemá jiný cíl než udržet status quol" Status quo! Jak užitečný výraz!
Pomaloučku mě napadalo, že bych mohl udělat jednu náramnou hloupost: vydat se do Tibetu. Tím začaly mé potíže a byl jsem odeslán do Harvardu, abych si tam osvojil ekonomické znalosti, které by mě čím dál tím víc vzdalovaly od měděných ozdob a líných mnichů. Jenže já jsem status quo odmítl.
A tak jsem měl v New Yorku to potěšení, že jsem se seznámil s Jeho Svatostí Tagsterem Rimpočhem, starším bratrem Jeho Jasnosti dalajlámy. Když jsem v taxíku ujížděl po boku Jeho Svatosti po Druhé avenui, vyzkusil jsem na něm pár Betlových vět. Právě jsem počítal do desíti - k velkému povyražení nebo možná k velké nudě svého svatého přítele - když se šofér otočil. Jak mé tak slyšel, začal na prstech počítat německy a pak dodal s brooklynským přízvukem: „Já jsem taky ze Starého světa," kterážto poznámka vyvolala lehký údiv dalajlámova bratra. Starý svět. . . Tibet je v mnoha ohledech nejstarší země světa a já jsem náhle pocítil hluboký odpor k taxíkům a ohromnou touhu po putování s karavanou.
Začal jsem brát hodiny u jiného Tibeťana, pravděpodobně jediného Tibeťana ve Spojených státech kromě Tagstera Rimpočha. Byl to drobný mladý muž, asi sedmnáctiletý syn ministra, který po dlouhém harcování nakonec dorazil do jakési koleje v New Londonu, kam jsem velice často z Harvardu zajížděl autem. Americký státní department, jenž byl zřejmě rovněž příznivcem státu quo, musel být telefonicky konzultován před každou návštěvou, která se mu zdála ještě podezřelejší než mé rodině. Uchyloval jsem se se svým mladým profesorem do baru v blízkém hotelu. Jednoho dne nás tam oslovila servírka a velice nepříjemným tónem se nás zeptala: „Máte průkazy totožnosti?" Musel jsem vysvětlit svému příteli, který neměl průkaz totožnosti, že v Connecticutu smí pít alkohol jen ten, komu je už jedenadvacet. „To nic, chlapečku," řekla bába. „Napište mi na kus papíru jenom stáří a místo narození." Načež můj profesor napsal svůj věk a slovo Lhasa. Zena popadla papír, prohlídla si ho a pod jméno tibetského hlavního města načmárala Connecticut, čímž uskutečnila jedno z nejfantastičtějších zeměpisných sblížení, jaké jsem kdy zažil.
V důsledku toho jsem si představoval, že mezi Harvardem a Tibetem je nejedno moře a že bych musel mnoho cestovat, než bych se tam dostal. Ve skutečnosti se brzy ukázalo, že jet do Tibetu je nemožné, protože země je zčásti v rukou Číňanů. A v tom okamžiku jsem ve svém velkém zeměpisném atlasu objevil maličké království Bhútán, které na mě drze zíralo prozrazujíc, že nemá žádné diplomatické styky s jinými zeměmi a že je odloučeno od vnějšího světa. Bylo jasné, že to je ona tajuplná země, o jejímž objevení jsem snil.
Ihned jsem začal chystat výpravu do Bhútánu. S pomocí dalajlámova bratra jsem si obstaral potřebné doporučující dopisy pro bhútánského ministerského předsedu a nakonec jsem díky pomoci jednoho velkého cestovatele a horolezce z Cambridge v Massachusetts byl nachystán k odjezdu do Bhútánu spolu s jedním antropologem z Harvardu a s Bellovou gramatikou.
Byl jsem připraven na všechny možnosti, jenom ne na to, abych se sám bil s šesti sty milióny Číňanů, kteří čekali, až se nalodím do Indie, a potom napadli Tibet a zmocnili se Lhasy neuvědomujíce si, jaké potíže způsobí v Connecticutu. Můj plán dostat se do Bhútánu byl následkem toho neproveditelný. Byl jsem zoufalý a tu jsem v Kalimpongu, jenž je indickou branou do Tibetu, potkal přemožitele Everestu Tenzinga a rozhodl jsem se vydat se svým společníkem Alainem Thiollierem na Everest sám a věnovat se tam antropologickému studiu Šarpů. A tam se během tří měsíců ve mně zrodila má vášeň pro Tibet a jeho obyvatele, pro Himálaj a jeho majestátný vesmír.
O tři roky později jsem se svou ženou znovu odjel do Himaláje, vybaven spíš optimismem než čímkoli, co by mi cestu usnadnilo. V Indii jsme měli štěstí - dostalo se nám velice vzácné a záviděníhodné pocty, že nás ministerský předseda Džikme Dordži pozval k návštěvě království Bhútán. Uskutečnění mého snu bylo opět na dosah ruky, jenže několik týdnů před naším odjezdem byl Džikme Dordži zavražděn. A s jeho smrtí se má naděje na cestu do Bhútánu opět rozplynula.
Uběhly měsíce a já jsem v Káthmándú chystal ještě odvážnější plán. Plán, který mi připadal možná až příliš odvážný v okamžiku, kdy jsme na palubě dakoty letěli do Pokhary, městečka ztraceného v pahorcích středního Nepálu. Směřoval jsem do oblasti pohraničnich třenic mezi Tibetem a Nepálem, do pásma dosud neprozkoumaného, kde ještě nepobýval delší dobu žádný cizinec, do maličkého království, nebezpečně vklíněného do obsazeného Tibetu.
Letadlo prolétalo mraky a téměř se křídly dotýkalo rozlehlých zelených svahů himalájských výběžků, po nichž se šplhaly chudičké vesnice Nepálu, onoho tajemného hinduistického království, jehož severní hranice s Tibetem obkličuje nejvyšší vrcholy naší planety, Everest, Dhaulágiri a Annapúrnu.
Brzy začalo letadlo kroužit nad zelenajícím se údolím, obklopeným rýžovišti a posetým cihlovými domy s doškovými střechami. To byla Pokhara.
Když se vstup do letadla otevřel, přivítala nás vůně listí. Pole, na němž jsme se ocitli, bylo plné venkovanů v bílých kalhotách, s černými klobouky, připomínajícími fez, a žen se zlatými kroužky v nose. Byla to společnost přímo středověká a většina z nich vážila mnohakilometrovou cestu pěšky, jen aby zhlédla divadlo, jež jim skýtal aeroplán. Neboť v Pokhaře nejsou auta, není elektřina, ani stopa po mechanice nebo čemkoli moderním kromě velkých stříbrných ptáků, kteří jednou za den s hukotem přivážejí náklad cizinců, Tibeťanů a nepálských obchodníků a také vepřů, žíněnek a různých tretek, vytvářejících most mezi touto nepálskou oblastí a moderním světem, jenž - jak už domorodci věděli - existuje za hranicemi jejich vrásčitých kopců a rýžovišť.
Pro mne Pokhara znamenala pouze začátek cesty, která se v mých představách vinula daleko za Nepal. Venkované na přistávací ploše nepatřili k dalajlámovým stoupencům ani k tibetskému světu, kam jsem směřoval.
Na louce jsme naložili naši výstroj na rozvrzaný vozík tažený voly, za nímž kráčeli Marie-Claire, Taši, Calaj a já do centra Pokhara. Míjeli jsme ženy, jež praly prádlo, usměvavé děti a malé svatyně, zasvěcené záhadným hinduistickým božstvům a přikrčené u louží, v jejichž blátě se vyvalovali buvoli. Byl to běžný hinduistický svět, který vždycky vypadá jakoby ponořen do hluboké letargie. To nebyl ten svět, na jehož průzkum jsem se vypravil. Mé sny se upínaly k drsnějšímu a vzdálenějšímu vesmíru.
Po cestě mě Taši náhle zatahal za rukáv a ukazoval na tři muže: byli to khampští vojáci. Kráčeli jako velcí roboti, komíhajíce mohutnými pažemi, a vedli tři veliké koně s těžkými sedly, vykládanými stříbrem a pokrytými' pestrými koberečky. Měřili nejmíň metr osmdesát a malí bosí Nepálci mi najednou vedle nich připadali nepatrní a ubozí. Khampové měli obrovské těžké boty a vlající khaki šaty, které za nimi pleskaly, jako když sviští bič; těžkopádně pochodovali s nohama lehce rozkročenýma, jako by chtěli drtit zem. Na rozdíl od Tibeťanů z Lhasy nebylo v jejich rysech nic mongolského, měli rovné, veliké a hrozivé oči a orlí nos. Dlouhé vlasy měli spletené do copů a obtočené kolem hlavy, což jim dodávalo primitivního vzezření. Děti před nimi prchaly, a když jsem viděl, jak na ně Nepálci upřeně zírají, pochopil jsem, co je to strach. Khampové mě záhadně přitahovali, ale pohled na ně ve mně vzbuzoval zároveň potěšení i hněv. Hněv pramenící ze strachu, aby nás nezajali a neobrali. Potěšení pramenilo z vědomí, že samojediní bojují za vznešenou věc. Byli to muži, na něž čekala téměř jistá smrt, byli jediní, kdo se odvážili postavit na odpor Číně. Podle Bellovy gramatiky: „Khampové jsou nejstatečnější ze všech Tibeťanů." Přešli kolem a ani o nás nezavadili pohledem. Když jsme prošli asi polovinou Pokhary, volský potah zabočil do malé uličky, jež ústila před rozměrnou bílou štukovou budovou v západním slohu. Tato překvapivá stavba bývala letním palácem Rány, člena rodu vládnuvšího v Nepálu celé století až do roku 1950, kdy byl po krátké revoluci na trůn znovu dosazen legitimní nepálský král z rodu Gurkhů.
Dům patřil rodině Serčanů. Měl jsem pro tuto rodinu obchodníků doporučující list od bratra nepálského krále, Jeho královské Výsosti prince Basundhary. Serčanové jsou proslulí od Káthmándú až po Lhasu. Jsou to Benátčané jižních himalájských svahů, obchodníci, kteří místo aby spouštěli lodě na moře, posílají veliké karavany po cestách himalájských náhorních planin. Sídlo mají v Tukuči, velké vesnici šest dnů pochodu od Pokhary, jež tvoří vstupní bránu mezi hinduistickým Nepálem a Tibetem, Mongolském, ruským Turkestánem a východní Čínou.
Dozvěděl jsem se, že Serčanové by mi mohli pomoci sehnat nosiče pro první úsek cesty z Pokhary do Tukuči.
Calaj postavil před domem Serčanů naše stany a začali jsme se připravovat na naši první táborovou noc.
Prošel jsem s Tašim trh a nakoupil jsem poslední věci, které jsme ještě potřebovali - petrolej do lamp, dva visací zámky a pár tužek. Tím jsme byli - alespoň jsem doufal - připraveni na cestu.
Druhý den ráno jsem doprovodil ženu na letištní plochu. Když jsem se díval, jak odlétá, cítil jsem, že mizí mé poslední pouto s vnějším světem. Vrátil jsem se do maličkého vesmíru našeho tábora.
Našel jsem tam Calaje ve špatné náladě. Prohlásil, že potřebuje pomocníka, výpomocného kuchaře, což mi připadalo přehnané, protože měl vařit pouze pro dva lidi. Hodlal jsem najmout dalšího sluhu, až dorazíme na území, kde se mluví tibetský, aby za nás vyjednával s místními domorodci. Ale Calaj, zhýčkaný minulými výpravami s mnohem početnějším personálem, začal trucovat a tvrdil, že Bhútiové (Tibeťané) jsou líní budižkničemu a že tady má výborného přítele. Nakonec jsem ustoupil a byl jsem ochoten podívat se na jeho „přítele", který - jak říkal Calaj - je Tamang jako on.
Když jsem Calajova přítele spatřil, naskočila mi husí kůže. Byl to asi pětačtyřicetiletý chlap, oděný bederní rouškou, vyzáblých rysů, znetvořený slepým okem, jež upřeně zíralo pod zpola svěšeným víčkem. Bylo nemyslitelné přijmout do svých služeb takové strašidlo. Jeho vzhled byl odpudivý: vypadal jako pirát, chyběla mu jen černá páska, kterou by ostatně byl měl nosit.
Nicméně jsem slabošsky podlehl. A Kansa se stal pramálo dekorativním přírůstkem naší skupiny jakožto kuchtík a výpomocný kuli. Když jsem nadhodil, že pravděpodobně zahyne, anebo přinejmenším že se roznemůže v Mustangu zimou, padl návrh, abych mu koupil šaty. Tím se Kansův vzhled vylepšil a já jsem nevědomky získal mimořádně cenný trumf pro celou další cestu. Kansa se stal dobrým duchem naší výpravy. Teď už zbývalo jenom sehnat nosiče. Teprve ve čtyři hodiny odpoledne se zásluhou Calajovou začali trousit z tržiště. Byli to snědí neotesanci a vůbec se nepodobali normálním hubeným kuliům. Spíš připomínali tlupu darebáků. I když jsem uznával, že fyzická síla je u nosiče vyloženou předností, přece jen mi ti lidé připadali trochu moc silní na běžné počestné nosiče. Má předtucha mě příliš neklamala.
Bylo jich šest a zavazadel bylo deset. Chystal jsem se požádat Calaje, aby sehnal ještě další lidi, ale oni se dohodli, že si každý naloží dvě zavazadla, a žádali za to otřesný plat od dvanácti do patnácti rupií na den, což byl čtyřnásobný plat normálního kuliho v Káthmándú. Nakonec jsem souhlasil, i když jsem nevěřil, že by byli schopni nést zavazadla, z nichž nejtěžší vážilo pětapadesát kilo, šest dnů cesty do Tukuči. Dal jsem jim zálohy a museli se zapřísáhnout, že se druhý den na úsvitu dostaví.
Večer jsem se s Tašim procházel po tržišti. Mým jediným dorozumívacím jazykem byla teď tibetština a už jsem cítil, jak se nořím do úplně cizího světa. Pokoušel jsem se podělit o své obavy a úvahy se svým jediným společníkem Tašim, ale nedařilo se to tak, jak bych byl doufal.
„Co si myslíš o Kansovi?" zeptal jsem se a byl bych rád dostal uklidňující odpověď.
„Já nemyslím," odpověděl Taši.
„Je to pořádný člověk?" pozměnil jsem svou otázku.
„To nevím, já ho neznám," zněla málo povzbudivá Tašiho odpověď.
„Nezapomněli jsme na nic?" zeptal jsem se znova.
„To nevím. To bys měl vědět ty."
Už jsem začínal uvažovat, jestli se vůbec dočkám nějaké odpovědi. Nakonec to Taši rozřešil poznámkou: „Ty se mě pořád ptáš, co si myslím o tomhle a o tamhletom. My v Tibetu nikdy nemyslíme. Jak mám myslet na něco, co neznám?"
Právě mi byla uštědřena první lekce fatalismu. Proč se vzrušovat? Proč myslet?
Ale já jsem se začal vzrušovat nazítří, když v deset hodin dopoledne nebylo po nosičích ani vidu. Bylo dobrých jedenáct, když se nenucené dostavili a znovu začali projednávat otázku nákladu a platu, který by měli dostat. Nakonec dostal každý z nich odlišný plat, propočítaný podle tvaru a velikosti příslušného nákladu. V poledne nosiči a Kansa s Calajem odkráčeli husím pochodem hlavní ulicí s tržištěm směrem na sever a brzy nám zmizeli z dohledu. Já jsem se s Tašim zdržel, protože nás Serčanové pozvali na oběd.
Za hodinu jsme se vydali na cestu i my. Když jsme procházeli tržištěm, aniž nás někdo zaznamenal, lehce mě zamrzelo, že náš odchod není aspoň trochu velkolepější. Potlesk davů se prostě nekonal, když jsme pomalu opouštěli předměstí Pokhary.
Stále bez povšimnutí jsme prošli kolem malé venkovské nemocnice. Lékař, který tam bydlel, byl pravděpodobně poslední Evropan, jehož na své cestě potkáme. Náš cíl byl dva týdny pochodu od Pokhary, na konci dlouhé a neschůdné cesty, která nás pozvolna povede přes vysoké vrcholky a pak za ně. Nejenže jsem teď za sebou zanechával civilizaci; vracel jsem se také zpátky v čase, čím víc jsem pronikal k neznámé zemi v neznámých končinách Himaláje. Teď už mě žádná Bellova gramatika ani žádná jiná kniha nemohla poučit o tom, co se mi přihodí.

Kdybych aspoň uměl nemyslet, jako Taši!

.

.

.

Ještě dva předjezdeci.

Jaroslav Šikl: PŘED BRANAMI MUSTANGU

Matthiessen Peter: Sněžný levhart, Volvox Globator 2006

„Ukazuji mu krásnou fosílii, on ale vůbec netuší o co mi jde a moji amoniti se zatočenými ulitami jsou mu ukradení.“