Bohuslav Šnajder: Tulákem po všech polednících, 1977

Str.193

... A přece jsem se cítil nesvůj snad proto, že jsem jako chrámový host sídlil v místnosti pro učené mnichy. Ještě před hodinou jsem seděl mezi ostatními na zkřížených nohou a rytmicky odříkával slabiky modlitby k očištění mysli, znějící jako odsypávání oblázků.
Vtipy o „hraní na housle" měly své místo v jiném večeru. Do těžké vůně květů a santálového dřeva zněly násilně jako sbíječka v rajčí voliéře. Naštěstí slova brzy vystřídaly písně a do tropické noci zazníval čínský dialekt od Kantonu, japonské šlágry císařské armády, melodie, které se nalodily v Kérale s předky malého Inda, popěvky z indonéských ostrovů a vesnických kampongň, dokreslující roztodivnou směsici ras, z nichž je utkáno Malajsko. V písních zněl starodávný rytmus džungle a rýžových polí, slunce a sucha, hliněných džbánů a špičatých pagod.
Potom se stíny neslyšně rozplynuly v postříbřené tmě a na schodech osaměla jen klidná tvář devatenáctiletého čínského mnicha, který seděl celou tu dobu mlčky a nehnutě na dřevěném schůdku.
„Jsou to ještě děti," usadil se v proutěném křesle a poprvé za celý večer se. usmál smutnýma očima, které se vzdalovaly času. „Nevědí, o čem mluví." „Proč?" zeptal jsem se tiše, abych jej neurazil. „Tahle noc je plná touhy. Líbal jsi už někdy dívku?"
„Ne," řekl měkce a zadíval se na korunu velkého chlebovníku postříbřenou měsícem.
„Vzdáváš se lásky. Jsi jist, že je to pravá cesta?" odvážil jsem se otázky, nad níž jsem odpoledne váhal v jeho světnici plné učených knih.
„Vzdávám se slabosti," opravil mě tiše. „Čím víc člověk má, tím toho víc chce. A proto cesta k dokonalosti znamená nechtít nic a zadusit i tu prvotní, nejpalčivější žádost: touhu po ženě. To je pro mnicha první krok k ovládnutí těla, vůle i myšlenek. Nepamatuješ si už, co jsem ti říkal?" zeptal se s nástinem výčitky.
„Vím, pamatuju si buddhistické zásady: Život je utrpení. Utrpení pramení z žádosti nebo touhy. Lékem na utrpení je tedy umrtvení žádosti : k bezžádostivosti vede osmero cest - správné názory, správná dbalost, správné úmysly, správná řeč..." odříkával jsem, jak mě tomu sám naučil.
Ano, čím víc člověk má, tím víc chce. Mnohokrát jsem v Americe slýchával tuhle úvahu, dokonce i za polárním kruhem od poloviční Eskymačky se slámovými vlasy. Jenže vždycky vyjadřovala bezradnost a nepřímo ospravedlňovala další hromadění aut, ledniček, automatických praček, vrtulníků a jachet.
V katolickém podání jsou jeptišky zaslíbeny Bohu jako nevěsty Kristovy. Buddhismus však nezná boha, neslibuje odpuštění hříchů ani nesmrtelný život, neovládá nadpřirozené bytosti. Buddha není bůh ani anděl, Buddha je cesta, na jejímž vrcholu ovládne člověk svou mysl i tělo a pronikne do nejhlubších záhybů svého nitra, k tajemství smrti: pozná své minulé životy a vznese se mimo čas a prostor. Od chvíle vzdálené více než 2500 let, kdy královský syn Gautama opustil ženu, syna, majestát a bohatství, aby po dlouhých šest let žil osamělý v divočině a živil se semínky, trávou, ba i trusem. Nosil žíněnou košili, spal mezi hnijícími mrtvolami, ale nakonec dospěl jen k poznání, že týráním svému tělu neunikl. Od chvíle, kdy se z něho stal po šesti týdnech meditací Buddha, Osvícený, prošly světem stovky Buddhů a všichni hlásali krásu dokonalosti, radost z odříkání a potřebu jednoduchosti a rovnosti.
Tak mluvil devatenáctiletý gymnazista, jehož otec byl čínský taoista a bratr katolík a jenž se chystal po maturitě na buddhistickou univerzitu na Srí lanku. „Počkej," namítl jsem. „Člověk soustředěný na svoje nitro musí být nevšímavý ke svým bližním."
„Co jsou ostatní?" vydechl. „Projdi se ulicemi Singapurů nebo Luang Prabangu. Nemohu změnit svět. Mohu zdokonalit pouze sama sebe. Je lepší zapálit malou svíčku než proklínat temnotu."
Nevzdával jsem se a dotíral na něj pochybovačnými otázkami: Co by udělal Buddha - a pokud je známo žijí teď ve světě aspoň tři - třeba při hladomoru v Indii?
Maličko se pousmál, aniž pohnul rty. „Buddha není bůh a nekoná zázraky. Buddha je Osvícený. Jeho síla není v nadpřirozeném. Nemůže zmírnit hlad."
Oba jsme ztichli. Tradice Evropy, kterou jsem do sebe nasál výchovou, se vzpírala onomu absolutnímu egocentrismu tvořícímu podstatu východních filozofií, jenže jsem nechtěl rozdmychávat nekonečný spor. A tak jsme seděli nehnutě a po stěnách běhaly mrštné ještěrky gekoni v honbě za moskyty. Nevím, čím to bylo, snad krásou večera, rytmickým odříkáváním neznámých slabik, vůní santálového dřeva či náladou písní spadlých do tmy bůhví odkud, ale v té chvíli toulání pod prázdnou oblohou jsem mezi řečmi o smrti, zrození a Cestě začal chápat zdánlivý fatalismus Orientu a jeho neúctu k životu.
Evropa se snažila proniknout ke kořenům materiálního světa. Středověcí doktoři prováděli pitvy oběšenců ukradených ze šibenice, aby se zmocnili tajemství lidského těla. Mikroskopy začaly ohmatávat těla rostlin a objevily buňku. Kepler zamířil vybroušené čočky do vesmíru, Koperník zastavil Slunce a pohnul Zemí. Ve stopách jejich objevů vyplouvaly koráby a drsní dobrodruzi s puškami se brodili krví v zemích za obzorem, a tak šířili hranice poznání, až obsáhlo všechny ostrovy a kontinenty.
Orient místo toho meditoval nad odkazem starých filozofů. Kdo jsme ...

Str.230

V Indii nezkoušejí jezdit autostopem ani největší vagabundi. Silnice jsou úzké, kamenité a liduprázdné a slunce vyhání rtuť na padesátku ve stínu. Nákladních aut je málo — co se v každém místě upeče, to se tam obvykle bez velké dopravy taky sní. Hlavním důvodem však jsou nízké ceny železničních jízdenek. Překřížit celý subkontinent stojí deset dolarů za předpokladu, že se nezaleknete tlačenice třetí třídy a vydržíte proklimbat horoucí dny a dusné noci vmáčknut mezi vřeštící děti a ústa červená od stálého žvýkání betelu. Za odměnu vám poskytne třetí třída, kam málokdy zavítá běloch, názornou první lekci o Indii, hmatatelnou a strhující jako celý tento přelidněný, veselý, dobrosrdečný, upovídaný, hýřící, chudý a nádherný kontinent.
Důmyslná indická byrokracie dokáže změnit i tak všední záležitost, jakou je koupení lístku, v napínavé dobrodružství a dopřeje bezplatně cizinci celou škálu pocitů od počátečního překvapení a rozveselení až k podráždění, přecházejícímu v zuřivost. Každý kdo přijede do Indie, kupuje někdy svůj první lístek; teprve potom přijme tu velkou, krásnou zemi bez všech výhrad nebo se pustí do marného boje, jenž končí útěkem či tropickým šílenstvím.
Nádraží naplňuje povyk a zmatek. Vřavou zaznívá maráthština, hindština, tamilština a urdština, tisíce a tisíce světlounce hnědých seveřanů se mísí s černými vychrtlými chlapíky z jihu v ušmudlaných dhoti, prodavači pomerančů se proplétají s nosiči, kuliové s nastrojenými vesničany z Gudžarátu, muslimští Khodžové se potkávají s hinduistickými svatými muži, pestrobarevná bavlněná sárí střídají turbany Sikhů.
Na anglickou otázku odpovídá pokrčení ramen, proč by měla ke dvěma nebo třem jazykům, které umí většina Indů, aby se dorozuměla ve vlastní zemi, přistoupit ještě angličtina? Po půlhodině gest, úsměvů a zbytečných cest se cizinec konečně dostane do stometrové fronty před okénko, jehož nápis nabízí informace. Tam se mu dostane po třiceti minutách poučení, kde si koupit lístek. Zařadí se tedy do další padesátihlavé fronty u příslušného okénka a po dvaceti minutách trpělivého vyčkávání lístek skutečně dostane. Kdy odjíždí rychlík? Muž u pokladny si cizince vyčítavě prohlédne. Nevím. To není moje práce. Já prodávám lístky.
Nastává další bludná pouť za neznámým mužem, jehož prací je podávat informace o odjezdech vlaků. Teprve po hodině shromáždí cizinec lístek a všechny informace všecek pomačkán pomalostí, hlukem, čtyřicetistupňovým vedrem i zbytečnými frontami.
Ale ještě není vyhráno. Záhy je zřejmé, že nápad použít stejného vlaku dostaly tisíce lidí a obsadily svá místa včas: vagóny třetí třídy zaplňují lidská těla tak hustě, že by mezi nimi nepropadla ani slupka banánu.
„Vyloučeno, pane, počkejte si na další vlak," bránil tvrdě průvodčí rezervovaný vagón. Další expres jel za dvanáct hodin.
Je to beznadějné, vrtěl hlavou správce bombajského námořnického klubu, který o mě už dvě hodiny pečoval jako kvočna. Postupně nás vyhodili z místenkového vozu a vyprovodili z druhé třídy, až se mě ujal s typickým bezprostředním přátelstvím Indů ztracený vojáček. Zavedl mě k vojenskému vagónu, který je zařazen v každém rychlíku, a začal přemlouvat vojenského policistu se samolibým knírkem, který měl vagón na starosti. Nakonec zvítězila zvědavost nad neochotou a pilíř kázně milostivě pokynul hlavou. A tak jsem poprvé nastoupil do vlaku oním klasickým kotoulem., kterého jsem potom používal v Indii dalších šest neděl: nejdřív prolezl okénkem batoh, pak hlava, ramena a nohy. Nastupovat do třetí třídy dveřmi je trestuhodný luxus, neboť zatímco se vystupující derou ke dveřím, snaží se čekající dav proniknout dovnitř všemi zbývajícími otvory.
Proto bývá v plných vlacích zvykem zatáhnout před stanicí okénko a držet je, dokud se vlak zase nepohne. Tak začala moje první cesta indickým rychlíkem, která trvala bezmála třicet hodin.
Na každé zastávce se náš vagón stává terčem nájezdu obchodníků, prodávajících na nástupišti fazole se sójou, masové taštičky, pálivé žluťoučké brambory vařené v kari a dušenou rýži. Místo talíře poslouží velký list. Vědí, že máme peníze, smál se sebevědomě seržant od bombajských sapérů. V ostatních vagónech mezitím rozbalovali uzlíky s tenkými plackami čapati, vyráběnými podomácku místo chleba...

Str.241

Obloha na západě temněla. Slunce se odráželo od jemného mřížoví chrámu Živoucí bohyně. Kolem hnědých vyřezávaných vrat se proplétali horští nosiči z Himálaje s vystouplými lícními kostmi a otýpkami dřeva na zádech, venkované z terasovitých rýžových políček vracející se z trhu, děti a psi, turisté s fotoaparáty, Gurkhové se zakřivenými noži a Tibeťané v černých čepičkách. Vytáhlý Američan se světlými vlnitými vlasy a řetězem kolem pasu vlekl přes rameno dlouhý těžký pytel. S břeskným řinčením a hemžením si prorážela cestu kutálka a za ní se vlekl oddíl podivných strýců ve švestkově modrých pomačkaných uniformách se starodávnými ručnicemi na ramenou. Vypadali jako nádražáci vracející se z noční služby.
Seděl jsem vysoko na stupňovité pyramidě a pokukoval, jestli uvidím v oknech vedlejšího paláce dětskou tvář bohyně Kumárí. Podvečer je její nejmilejší chvilka, kdy skrytá za sklem vyhlíží teskně obyčejný život venku. Moc radosti jinak neužije. Od chvíle, kdy ji jako malou holčičku vezmou od rodičů a obklopí vším přepychem, je Živá bohyně chráněna strážci před prací i hrami, neboť by si při nich mohla ublížit. Na jejím těle se nesmí objevit krev. Při velkých svátcích sestupuje do ulic a milostivě kyne z nosítek jásajícím věřícím, oči bíle protažené - živoucí socha, jíž se klaní i král. Běda však, když dítě dospěje v ženu a poskvrní se krví. Uctívání se změní v opovržení, nedotknutelná bohyně je vyhnána ze svého paláce a čeká ji osud toulavého psa.
Jeden z kluků, dovádějících u paty pyramidy, zamířil nahoru. Zelená košile bez knoflíků se mu na prsou rozhalovala. Patřila původně dospělému a musel si ji přepásat kolem boků provazem. Posadil se na kládu, chvíli seděl mlčky a potom nastavil dlaň. „No papa, no mama, viď?" tuhle hru znám. V Bombaji obléhají s podobným válečným pokřikem stovky malých žebráků každého cizince. Rodiče je posílají za výdělkem do ulic. Mohutné žebrácké klany dokonce kradou malé děti a usekávají jim ruce nebo podvazují nohy drátem, aby zakrněly a vzbuzovaly soucit. Ze začátku jsem kolem nich nedokázal projít bez povšimnutí, jenže pohled na peníze přivábil další a další zájemce, až nakonec nezbývalo než se zachránit před stále narůstajícím davem útěkem.
Klučík vesele zamrkal. „No papá, no mama," přiznal a v zašpiněném obličeji se mu objevil záblesk humoru. Oba jsme se zasmáli. Vyklepal jsem mu do dlaně pět měděných penízků. Ohmatal je, zastrčil do kapsy a pozoroval lucerny, rozžínající se s první předzvěstí soumraku, až ho sípavý, rvavý kašel ohnul do klubíčka. Kluci, kteří si s ním před chvílí hráli, do něho ťukali, smáli se a přitom se zápalem znázorňovali umírání. Malý žebrák se usmíval mezi záchvaty tuberkulózního kašle, ale měl přitom vyplašené oči malého zvířátka.
Vrazil jsem nejbližšímu uličníkovi pohlavek a zahnal celou bandu dolů v bláhovém pokusu rozveselit žebráčka vedle sebe. Smál se skoro dětsky, ale oči vypadaly smutně a staře. Posadil se znovu na kládu a špinavým prstem kreslil do prachu slony. „Nechceš cigaretu?" přisedl k nám vytáhlý Dán se světlými nakrátko ostříhanými vlasy, které přecházely do běla. Vyndal ze záhybů bílé řízy vlastnoručně ukroucený smotek, zapálil ho, několikrát zhluboka zatáhl a potom mi jej podal. Dvakrát jsem natáhl omamný kouř a zatajil dech, když dým začal řezat průdušky. Věděl jsem, že se mi nemůže nic stát. Jako třetí sáhl po cigaretě kluk a zabafal se stejnou samozřejmostí, s níž zkoušejí v Evropě kouřit za bukem jeho vrstevníci. Dán ho pozoroval s pobaveným úsměvem. Zkušeně vtáhl kouř a zatajil dech. Nezakuckal se. Potom cigareta kolovala ještě jednou.
Hašiš na mne nepůsobí, a tak jsem mohl jako při přednášce pozorovat, jak se Dánovi roztáhly zorničky a oči dostaly nepřirozený lesk. Teprve přitom jsem si uvědomil, že indické konopí - hašiš - nepatří do ruky osmiletému klukovi, i když se v Nepálu volně prodává a kouří na každém rohu. Vytrhl jsem mu cigaretu a hodil ji dolů.
Ale bylo pozdě. Kluk trochu zčervenal a oči se mu leskly. Pohlédl se strnulým úsměvem na hemžení pod sebou a vyndal z kapsy měďáky. Jak poslední paprsky slunce proklouzly mezi prolamovanými střechami, mince se zatřpytily jako malé, lesklé míčky. Dítě v něm si začalo hrát a přehazovat třpytivé kotoučky z dlaně do dlaně a poslouchalo cinkot kovu, ale po chvíli důvěřivost a hravost začala mizet. Díval se na peníze stále zamyšleněji, až se mu v pohledu objevilo hluboké pohrdání. „Zahoď peníze," zašeptal jsem mu jako ďábel pokušitel, abych vyzkoušel, co si opravdu myslí, a znázornil odhození peněz širokým gestem.
Neměl jsem čas mu srazit ruku. Hodil peníze dolů, jako by to byla hrst písku. Zaleskly se ve vzduchu, zazvonily na kamenech a dopadly k nohám svalnatého chlapíka v modré haleně, který postával u paty schodiště.
Muž vzhlédl vzhůru a tvář mu zrudla. Zakřičel několik slov a kluk se váhavě zvedl. Poháněn ostrým hlasem se pomalu šoural dolů. Rozzlobený otec zřejmě čekal dole, až dostane vyžebrané peníze, a stal se mimoděk svědkem pohrdání, s nímž jeho syn vyhodil celý výdělek.
Zaprášený žebráček se ještě víc scvrkl, když jej první úder přirazil ke zdi a rozzuřený muž začal cloumat jeho vyhublým tělíčkem. Dán zmizel. Seběhl jsem dolů. Ten výprask byl víc, než jsem mohl snést. Posunky jsem se snažil vysvětlit vesničanovi, že všechno je moje vina. Byl mým omlouváním vyveden z míry, bílí mužové se chudákům neomlouvají. Když pochopil, že šlo o nedorozumění, usmál se a přijal nabízenou ruku.
Nebyl to chlapcův otec. Domníval se jen, že jsme hodili hrst drobných k jeho nohám, abychom mu dali najevo, jak je chudý.
Schlíple jsme sesbírali mince a vylezli zpátky na pyramidu. Styděl jsem se před malým špuntem za pitomý nápad, který mu vynesl rány, a jako všichni cizinci v podobné situaci jsem se při nedostatku slov snažil umlčet výčitky svědomí penězi. Dal jsem mu všechny drobné, které jsem si šetřil po kapsách na večeři, než si zítra vyměním peníze v bance.
„A teď upaluj domů, než dostaneš výprask. Za chvilku je tma," postrčil jsem ho.
Zarazil se. Proč jej vyháním? „No mama, no papá," vysvětlil tentokrát bez úsměvu a znovu se rozkašlal dávivým kašlem.
Ustrnul jsem. Panebože, nebyl to tedy žebrácký trik. Opravdu nemá kam jít. Peníze, které před chvilkou vyhodil s takovým pohrdáním, představovaly celý jeho majetek, celou večeři, celou zítřejší snídani. Vyhodil je s prázdným žaludkem, aniž hnul brvou. Styděl jsem se stále víc.
Naznačil, že by se chtěl najíst. Pokrčil jsem rameny. Vzal mě za ruku a vedl po schodech dolů k chrámu Živoucí bohyně a potom za roh k zastrčenému krámku, kde stála na hliněné podlaze jediná dřevěná lavice. Ukázal majiteli peníze a přijal misku suchých vloček, z jakých se dělává ovesná kaše. Nacpal si jich hrst do úst v hltavosti dlouhého hladovění a žvýkal, až mu oči vylézaly z důlků.
Kup si něco, vybídl mě posunkem, když zasytil nejhorší hlad, a hrdě se rozhlížel kolem sebe; konečně nemusel postávat u vchodu a nechat se odhánět.
Naznačil jsem mu, že mám prázdnou kapsu.
Se stejnou samozřejmostí, s jakou odhodil peníze, poručil za zbytek mincí ještě jednu hromádku suchých vloček a k tomu sklenici horkého čaje s kondenzovaným mlékem. A tak jsem se stal hostem hladového, roztrhaného sirotka. Nikdo jiný na světě mi nedal půl svého majetku a nikdo jiný asi nedá. Nebylo důležité, že jej původně získal ode mne - v té chvíli byly mince jeho a představovaly jistotu, že se nají taky zítra.
Vločky neměly chuť, ale zacpávaly výborně žaludek. Když jsme dojedli, smetl kluk zbytky do dlaně a zavázal si je do cípu košile.
Tak jsme se skamarádili pro všechny příští dny. Vozil jsem ho na rámu kola při návštěvě zlatého chrámu opičího boha Hanumana, jehož kopule má podobu čtyř tváří, hledících do všech stran světa. Vydrhl jsem ho ve vodě, tryskající z chrličů královských zahrad. Pil poprvé v životě mléko v jediném mléčném baru v Káthmandú, sloužícím zároveň jako společenské středisko hippies, a učil se angličtinu mezi strašlivými tvářemi bohyně války. Anglická slovíčka mu mohla aspoň občas pomoct, aby dostal jídlo od turistů.
Na rozloučenou jsem mu koupil vietnamky, po kterých toužil úplně nejvíc. Z nezvyku mu padaly z nohou a musel je tahat za sebou, ale nosil je jako vyznamenání. Poprvé se vyrovnal svým šťastnějším kamarádům.
Moc mu zřejmě nepomohly. Zimní noci jsou před Himálajem chladné a kus papíru, kterým se přikrýval na stupních vedle chrámu Živoucí bohyně, jej nedokáže ochránit před promrznutím. Měl tuberkulózu.
Když jsem odcházel, stál na ulici a vyhublá žebra mu svítila dírami vyrudlé košile. Ještě teď, když na něj myslívám, se mi vybavuje důstojnost a vrozená vznešenost, s níž nosil svoje hadry.
Nikdy jsem se nedozvěděl jeho jméno. Tahle historie je jediné, co po něm zbylo.