Louis de Bernières: Mandolína kapitána Corelliho

Rejstřík

(Mému otci a matce, kteří v různých zemích
a každý jinak bojovali proti fašistům a nacistům,
přišli o mnoho blízkých přátel
a zatím jim nikdo nepoděkoval.)

(Voják

Po zmrzlém poli v zvláštním světě ticha
jdou mladí muži, štíhlí, vysocí,
a ačkoli se smějí, neslyšíš je ani dýchat,
ani hlas nepronikne do noci.

Mluví spolu o tom, co tu marně milovali,
řídký vzduch ale nedá slovům těla.
Byli mladí, plní světla, než je život spálil –
teď zestárli a záře zšedivěla.

Uvnitř se ale nezměnili – a bratr bratra ptá se:
Kam dali mi můj život, zač jsem pad?
Jsou ti dnes mladí naším mládím, září naším jasem?
Můžou dík nám už lehčeji umírat?

Na zmrzlém poli v labyrintu světa
očima jeden druhého se ptají
na svoje mládí, na svá šťastná léta,
na ten svět, o němž, oloupení, sní v svém tichém ráji.
Humbert Wolfe)



1 - Doktor Jannis započne práci na svých Dějinách, leč jeho snaha přijde vniveč

Doktor Jannis prožil uspokojivý den, kdy žádný z jeho pacientů nezemřel, ba ani jednomu z nich se nepřitížilo. Dohlížel na překvapivě snadné otelení, prořízl jeden absces, vytrhl stoličku, ženštině pochybné pověsti naordinoval salvarsan, dalšímu pacientovi dal nepříjemný, avšak kromobyčejně účinný klystýr a eskamotérským lékařským kouskem se postaral o zázrak.
Spokojeně se usmíval, protože už teď si lidé nepochybně vyprávějí, že za takový div by se nemusel stydět ani svatý Gerasimos. Zašel za starým Stamatisem, byv povolán vyléčit bolení ucha, a stanul nad ušním otvorem tak zatuchlým, obrostlým lišejníkem a stalagmity, že ani jeskyně Drogarati se mu v tom nevyrovnala. S pomocí trochy bavlny namotané na hlavičku dlouhé sirky a namočené do alkoholu se jal lišejník odstraňovat. Dobře věděl, že starý Stamatis je na tohle ucho hluchý již od dětství a že ho neustále pobolívá, ale přesto ho překvapilo, když hluboko v té chlupaté jeskyňce narazila hlavička sirky na něco tvrdého a nepoddajného, tedy něco, co pro svoji přítomnost nemělo pražádný fyziologický ani anatomický důvod. Vzal staříka k oknu, prudce otevřel okenice a do místnosti vmžiku vtrhl polední žár a jasné světlo, jako by si tu světnici nějaký neodbytný a nadmíru zářivý anděl omylem vybral pro zjevení Páně. Stamatisova žena nespokojeně mlaskla – žádná správná hospodyně by v takovou hodinu tolik světla do místnosti nevpustila. Byla pevně přesvědčená, že se tím víří prach; ostatně sama dobře viděla, jak se odevšad zvedají smítka.
Doktor Jannis staříkovi sklonil hlavu a zadíval se mu do ucha. Dlouhou sirkou rozrazil houštinu tuhých šedých chlupů ozdobených vločkami odloupaných šupinek kůže. Tam uvnitř se skrývalo cosi kulatého. Zbavil to tuhého hnědého ušního mazu a spatřil hrášek. Byl to nade vší pochybnost hrášek – světle zelený, povrch měl trochu svraštělý, nic jiného to být nemohlo. „Strčil sis někdy něco do ucha?“ udeřil na svého pacienta.
„Jenom prst,“ odpověděl Stamatis.
„A jak dlouho už na tohle ucho neslyšíš?“
„Já si ani nevzpomínám, že bych na něj kdy slyšel.“
Doktoru Jannisovi vytanula na mysli absurdní scéna. Viděl v ní Stamatise coby batole, s toutéž sukovitou tváří, ohnutými zády a porostem chlupů v uších, jak sahá do dřevěné misky na stole a bere si suchý hrášek. Strčí ho do pusy, zjistí, že na kousání je moc tvrdý, a nacpe si ho do ucha. Doktor se uchechtl. „Ty jsi musel být zamlada pěkný číslo.“
„Byl to diblík.“
„Kuš, ženo, vždyť jsi mě tenkrát ještě ani neznala.“
„Mám na to slovo tvé matky, Pánbu jí dej věčnou slávu,“ nechala se slyšet stařenka, stiskla rty a dala si ruce v bok. „A taky to tvrdí tvoje sestry.“
Doktor Jannis se zamyslel. Byl to nepochybně zatvrzelý a vzpurný hrášek a v uchu vězel příliš pevně, aby ho mohl vydloubnout. „Máte tu rybářský háček s dlouhým dříkem, na který se chytají parmice? A lehké kladívko?“
Oba manželé se na sebe podívali a dospěli k jedinému závěru, totiž že doktorovi přeskočilo. „Co to má společného s bolením v uchu?“ zeptal se Stamatis podezřívavě.
„Ve tvém zvukovodu se nachází superficiální auditivní obstrukce,“ odpověděl doktor, který nezapomínal, že trocha lékařské mystiky nikdy neuškodí, a bylo mu nad slunce jasné, že z odpovědi „máš v uchu hrášek“ žádné body nekoukají. „Mohl bych ji odstranit háčkem a kladívkem – to je ideální způsob, jak se vypořádat s un embarras de petit pois.“ Ta francouzská slůvka pronesl s afektovaným pařížským přízvukem, ačkoli jejich ironie docházela jenom jemu.
Háček a kladívko byly neprodleně přineseny a doktor háček na kamenných dlaždicích opatrně narovnal. Pak zavolal staříka a nařídil mu, ať si položí hlavu do světla, na parapet. Stamatis si na něj lehl, koulel očima a jeho stará žena si zakryla obličej rukama a dívala se jen skrz prsty. „Pospěšte si, doktore,“ dožadoval se pacient, „ten parapet pálí jako čert.“
Doktor opatrně vsunul vyklepaný háček do zarostlého otvoru a pozvedl kladívko, ovšem od zamýšlené akce ho odradil chraplavý výkřik, který se dosti podobal krkavčímu zakrákání. Zděšená a popletená stará paní lomila rukama a naříkala: „Ó, ó, ó, zarazíte mu háček do mozku, Ježíši, slituj se, Panenko Maria a všichni svatí, orodujte za nás.“
Tenhle výkřik doktora zadržel; napadlo ho, že pokud je hrášek velmi tvrdý, dost dobře by se háček nemusel zabodnout, ale naopak zatlačit hrášek hlouběji do otvoru. Mohl by Stamatisovi dokonce prorazit bubínek. Vstal a ukazováčkem si začal kroutit bílý knír. „Změna plánu,“ ohlásil. „Po důkladném rozvážení jsem se rozhodl, že bude lepší nalít mu do ucha vodu a změkčit tak onu extraordinární okluzi. Kyria, musíš mu dolévat do ucha vlažnou vodu, dokud se večer nevrátím. Postarej se o to, aby se pacient nehýbal a ležel na boku s uchem plným. Jasné?“
Doktor Jannis se vrátil v šest večer a úspěšně nabodl nabobtnalý hrášek na háček bez pomoci lehkého či jakéhokoli jiného kladívka. Poměrně obratně ho vytáhl a předložil manželskému páru k inspekci. Odporný zapáchající hrášek, potažený hustým černým mazem, nikterak nepřipomínal luštěninu. „Je skutečně leguminózní, že ano?“ dožadoval se souhlasu.
Stařenka kývla, jako by jí bylo všechno absolutně jasné. To sice nebyla ani v nejmenším pravda, ale přesto jí oči zářily údivem smíšeným s posvátnou úctou. Stamatis si poklepal rukou na ucho. „Táhne mi tam. Bože, to to duní. Vlastně teď duní všechno. I můj vlastní hlas.“
„Léčba tvé hluchoty proběhla úspěšně,“ pronesl doktor Jannis. „Dle mého skrovného mínění to byla velmi zdařilá operace.“
„Tak mě operovali,“ nadýmal se Stamatis. „Vím o jednom jediném člověku, kterého operovali, a tím jsem já. A jak teď slyším. No bodejť, učiněnej zázrak. Skoro jako bych měl najednou prázdnou, dutou hlavu, která je vrchovatě plná studené, průzračné pramenité vody.“
„Tak je prázdná nebo plná?“ obořila se na něj stará paní. „Aspoň nemluv z cesty, když si pan doktor dal tu práci a vyléčil tě.“ Vzala doktorovu ruku do dlaní, políbila ji a on už za chvilku rázoval domů se dvěma tučnými slípkami v podpaží, kapsami kabátu naditými dvěma lesklými červenými baklažány a prastarým, do kapesníku zabaleným hráškem, který měl obohatit jeho soukromé lékařské muzeum.
I co se týče odměny za odvedenou práci to vůbec nebyl špatný den – mimo jiné mu jeho zákroky vynesly dva obzvláště urostlé raky, hrnec malých sleďů, celou bazalku a nabídku pohlavního styku (jejž může uskutečnit, kdykoli se mu zachce). Rozhodl se, že této konkrétní nabídky nevyužije, dokonce i kdyby salvarsan měl kýžené účinky. Zbýval celý večer, který může zasvětit psaní dějin Kefallénie, pokud tedy Pelagia nezapomněla dokoupit petrolej do lamp.
„Nové dějiny Kefallénie“ se mu už stačily zašmodrchat – vypadalo to, že nedokáže psát, aniž by se mu do textu promítaly jeho sympatie a předsudky. Objektivita se zdála být nedostižným cílem a on měl takový pocit, že na nevydařené verze úvodní kapitoly padlo více papíru, než se na celém ostrově spotřebuje za celý rok. Jeho dikce mu vzpurně pronikala do líčení událostí, a tak nebylo ani za mák historické. Postrádalo vznešenost a nestrannost. Nebylo olympské.
Sedl si a začal psát: „Kefallénie je továrnou, která vyrábí děti na export. V cizině a na moři najdete víc Kefalléňanů než na ostrově samotném. Není tu žádný průmysl, který by držel rodiny pohromadě, není tu dost orné půdy a dokonce i ryb na pobřeží je pomálu. Naši muži odjíždějí do ciziny a vracejí se sem zemřít, a tak jsme ostrovem dětí, starých panen, kněží a starců. Pozitivní je na tom pouze skutečnost, že jen ty nejkrásnější ženy si najdou ženicha mezi muži, kteří tu zůstanou, a tak se díky přirozenému výběru můžeme pyšnit nejkrásnějšími manželkami v Řecku a možná i v celé oblasti Středozemního moře. To má ovšem svou stinnou stránku – spanilé a temperamentní ženy mají ty nejpitvornější, zcela nevhodné manžely, zkrátka budižkničemy, z nichž nikdy nic nebude, a pak tu jsou zoufalé a ošklivé ženy, které nikdo nechce a jež jsou od narození předurčeny stát se vdovami, aniž kdy poznaly manžela.“
Doktor si znovu nacpal dýmku a přečetl si po sobě dokončený odstavec. Zaposlouchal se do harašení ze dvorku – to se jeho dcera Pelagia chystala vařit raky. Pročetl si, co napsal o krásných ženách, a vybavila se mu ta jeho, do jejíž krásy teď Pelagia dorostla a která přes všechnu jeho péči podlehla tuberkulóze. „Tento ostrov zrazuje svůj lid už jen tím, že existuje,“ napsal, ale pak papír zmačkal do kuličky a hodil do kouta. Takhle to dál nejde. Proč nemůže psát jako historik? Proč se nedokáže oprostit od vášně? Od vzteku? Od hořkosti zrady a útlaku? Vytáhl titulní list, který už teď měl oslí uši. Stálo na něm „Nové dějiny Kefallénie“. Přeškrtl první slovo a nahradil ho přívlastkem „Osobní“. Takže teď už se nemusí omezovat co do emocionálních adjektiv a pradávné historické předpojatosti, teď se může sžíravě rozepisovat o Římanech, Normanech, Benátčanech, Turcích, Britech a dokonce i o samotných ostrovanech. Napsal:
„Polozapomenutý ostrov Kefallénie se neprozřetelně a nepředloženě zvedá z Iónského moře. Je to ostrov tak prastarý, že ze samotných skal dýchá nostalgie a červená půda leží zmámená nejen prudkým sluncem, ale hlavně nesnesitelnou tíhou vzpomínek. Odysseovy lodě byly postaveny z kefallénských sosen, jeho tělesná stráž se skládala z kefallénských obrů a podle některých autorů nestál jeho palác na Ithace, leč na Kefallénii.
Ale dávno předtím, než se tento lstivý král a cestovatel stal oblíbencem Pallas Athény či se i přes neutišitelný Poseidónův hněv vydal brázdit moře, mezolitické a neolitické kmeny zde otloukáním vyráběly nože z obsidiánu a lovily ryby do sítí. Pak přišli mykénští Helénové – zanechali po sobě úlomky amfor, kupolovité, ňadrům podobné hrobky a potomstvo, jež dávno po odjezdu Odysseově bude bojovat po boku Athén, nechá se zotročit Spartou a pak porazí dokonce i megalomanského Filipa Makedonského, otce ještě většího megalomana Alexandra, jenž si kdovíproč vysloužil přízvisko Veliký.
Byl to ostrov plný bohů. Na hoře Ainos se tyčil chrám zasvěcený Diovi, další stával na ostrůvku Thios. Uctívána tu byla Démétér, protože z Kefallénie učinila obilnici Iónie, stejně jako bůh Poseidón, jenž jmenovanou bohyni znásilnil v podobě hřebce. Démétér pak porodila černého koně a záhadnou dceru, jejíž jméno se nedochovalo, neboť křesťané potlačili eleusínská mystéria. Byl tu Apollón, přemožitel Pythóna, onoho strážce pupku světa, krásný, mladý, moudrý, spravedlivý, silný, přepjatě bisexuální a rovněž jediný bůh, kterému kdy včely postavily chrám z vosku a peří. Uctíván zde byl také Dionýsos, bůh vína, rozkoše, civilizace a květeny, jenž s Afroditou zplodil klučinu s tím nejohromnějším údem, kterým byl kdy obtížen člověk či bůh. Své ctitele tu měla i Artemis obdařená mnoha ňadry, panenská lovkyně zastávající názory tak radikálně feministické, že nechala Aktaióna roztrhat psy, neboť ji zahlédl nahou, a svého ctitele Óriona ubodat škorpióny, protože se jí náhodou dotkl. Etiketa a hromadné tresty byly jejímu úzkostlivě pedantickému srdéčku natolik drahé, že celé dynastie mohly být vyhlazeny pro jedno nevhodně zvolené slovo či pro pět minut opožděnou oběť. Své chrámy tu měla i Athéna, rovněž věčná panna. Ta v porovnání s Artemis prokázala velkou zdrženlivost, když Teiresia, který ji spatřil nahou, pouze oslepila. Jinak ovšem oplývala nadáním v řemeslech nezbytných pro hospodářství i domácnost a byla patronkou volů, koní a oliv.
Ve výběru svých bohů se Kefalléňané blýskli ohromným a naprosto nekompromisním zdravým rozumem, bez nějž by mnohá staletí nepřežili – je zjevné, že vládce bohů by měl být uctíván, je zjevné, že mořeplavci by si měli usmířit boha moře, vinaři by zjevně měli ctít Dionýsa (dodnes je to nejběžnější jméno na ostrově), očividně by se nemělo zapomenout na Démétér, díky níž byl ostrov soběstačný, a Athéna by pochopitelně měla být uctívána pro svou moudrost a zručnost při řešení každodenních úkolů a v neposlední řadě také proto, že ona měla v popisu práce bdít nad nespočetnými případy vojenského ohrožení. Nikoho by také nemělo překvapovat, že i Artemis měla svůj kult, neboť ten byl v podstatě spolehlivým pojištěním proti nezvládnutelnému živlu, jenž se měl pokud možno vyřádit někde jinde.
Volba Apollónova kultu je velmi překvapivá, anebo možná vůbec ne. Nedá se vysvětlit těm, kteří ostrov nikdy nenavštívili, a jeví se jako nevyhnutelná všem, kteří ho znají, neboť Apollón je bůh spojovaný s mocí světla. Cizinci, kteří zde přistanou, chodí po dva dny jako slepí.
To světlo vypadá, jako by vůbec neprošlo vzduchem nebo stratosférou. Je naprosto panenské, umožňuje nevídanou ostrost obrazu, má obrovskou sílu i zář. Ukazuje barvy tak, jak původně vypadaly, než byl člověk vyhnán z ráje, jakoby přímo z obrazotvornosti Boží, z jeho mládí, kdy pořád ještě věřil, že všechno je dobré. Temná zeleň borovic přechází do nezměrných hloubek, oceán v pohledu z vrcholku útesu ztělesňuje platónskou ideu azuru, tyrkysové modři, smaragdové zeleni, chromové zeleni a barvy lapisu lazuli. Oko kozy je polodrahokamem jantarově-okrové barvy a cvrčci jsou zase zářivě zelení jako ty nejmladší výhonky trávy v ráji. Jakmile si oči zvyknou na výjimečnou vestálskou neposkvrněnost tohoto světla, jakékoli jiné pak v porovnání s ním vypadá uboze, nemastně neslaně, jako pouhý zprostředkovatel vidění, prostě zklamání a konec. Dokonce i mořská voda kolem Kefallénie je průhlednější než ovzduší kdekoli jinde – z hladiny lze sledovat vzdálené mořské dno a při tom jasně vidět ponuré rejnoky, které z jakéhosi záhadného důvodu vždy doprovázejí drobní platejsi.“
Učený doktor se opřel o opěradlo a přečetl si, co právě sepsal. Připadalo mu to vskutku poetické. Ještě jednou si text pročetl a tentokrát vychutnával zvuk některých formulací. Na okraj připsal: „Nezapomenout – všichni Kefalléňané jsou básníci. Kde se o tom můžu zmínit?“
Vyšel na dvorek a ulevil si do záhonku s mátou. V hnojení rostlin měl přesný pořádek a zítra tedy bude řada na oreganu. Vrátil se dovnitř zrovna včas, aby zahlédl, jak si Pelagiin malý kozel s očividným uspokojením pochutnává na jeho spisu. Vytrhl papír zvířeti z huby a vyhnal kozlíka ven. Ten vylítl ze dveří a za masivním kmenem olivovníku začal rozhořčeně mečet.
„Pelagie,“ rozčiloval se doktor, „tvůj kletý přežvýkavec sežral všechno, co jsem dnes večer napsal. Kolikrát ti mám říkat, abys ho nepouštěla dovnitř? Ještě jedna taková vylomenina a skončí na rožni. Tohle je moje poslední slovo. Už tak je těžké držet se tématu a já se klidně obejdu bez toho, aby mi to zvíře ničilo mou práci.“
Pelagia vzhlédla k otci a usmála se. „Večeře bude tak v deset.“
„Slyšela jsi, co jsem ti řekl? Řekl jsem, že nechci kozla v domě, jasné?“
Přestala krájet papričku, odhrnula si vlasy z obličeje a odpověděla: „Máš ho rád stejně jako já.“
„Tak za prvé, nechovám k tomu přežvýkavci žádné vřelé city, a za druhé, ty se se mnou nebudeš hádat. Za mého mládí se dcery s otci nehádaly. Tohle prostě nesnesu.“
Pelagia si dala jednu ruku v bok a ušklíbla se. „Papas,“ připomněla mu, „vždyť ty jsi pořád mladý. Snad ještě nejsi mrtvý, nebo ano? Každopádně ten kozlík tě rád má.“
Doktor Jannis se odvrátil, tohle ho odzbrojilo a dostalo. Je to k vzteku, když dcera používá ženské zbraně na vlastního otce a zároveň mu tak připomíná svou matku. Vrátil se ke stolu a vytáhl nový list papíru. Vybavilo se mu, že se mu v jeho posledním pokusu nějak povedlo přejít od bohů k rybám. Z literárního hlediska bylo tedy možná ku prospěchu věci, že kapitola skončila v kozlí tlamě. Napsal: „Jen ostrov natolik troufalý a bezstarostný jako Kefallénie se může usadit na geologickém zlomu, který jej vystavuje nebezpečí opakovaných kataklyzmatických zemětřesení. A jen ostrov stejně bohorovný se mohl nechat zamořit stády nevycválaných a odrzlých koz.“

2 - Duce

Pojď sem. No ano, ty. Pojď sem. A teď mi řekni – vypadám z profilu lépe zprava nebo zleva? To si vážně myslíš? No, já si nejsem tak jistý. Myslím, že třeba ten dolní ret má hezčí křivku z druhé strany. Cože, ty s tím souhlasíš? Mám takový dojem, že kývneš na všechno, co řeknu. A, takže ano. Jak se ale potom mám spolehnout na tvůj úsudek? Když řeknu, že Francie je z bakelitu, je to pravda? Budeš se mnou souhlasit i v tomhle? Co to má znamenat, ano pane, ne pane, já nevím pane – co je tohle za odpověď? To jsi slaboduchý nebo co? Přines mi pár zrcadel, abych se mohl podívat sám.
Vskutku, je nadmíru přirozené a rovněž velmi důležité, aby ve mně lidé spatřovali apoteózu italského ideálu. Mě s kamerou nepřistihnete v nedbalkách. A co se toho týče, už mě ani neuvidíte v obleku a kravatě. Nedovolím, aby si o mně lidé mysleli, že jsem nějaký obchodník nebo úředník – a navíc mi uniforma sluší. Já jsem ztělesněním Itálie, možná ještě víc než sám král. Tohle je řízná a vojenská Itálie, kde všechno šlape jako hodinky. Itálie nepoddajná jako ocel. Jedna z velmocí, o to jsem se postaral.
Á, tady máme zrcadla. Postav je tam. Ne, tam, ty trdlo. Ano, tam. A teď postav to druhé sem. Pro Kristovy drahý rány, musím si všechno obstarat sám? Co to s tebou je, člověče? Nakloň to zrcadlo trochu k zemi. Víc, ještě víc. Stačí. To je ono. Skvělé. Musíme to zařídit tak, aby se na mě lidé vždycky dívali zezdola. Pošli někoho, ať se po celém městě poohlédne po nejlepších balkónech. Zapiš si to. A abych nezapomněl, poznamenej si i tohle. Z rozkazu Duceho musí být všechna italská pohoří co možná nejvíc zalesněna. Co tím chceš říct, proč jako? To je přece jasné, ne? Čím více stromů, tím více sněhu, to ví každý. Itálie by měla být studenější, aby byl její lid tvrdší, nápaditější a odolnější. Je to smutné zjištění, ale pořád holá pravda – z našich mladíků nerostou takoví vojáci, jakými bývali jejich otcové. Je třeba, aby byli chladnější, jako Němci. Přísahám, že se tu od Velké války nějak oteplilo. Vojáci jsou potom línější a neschopnější. Takoví do našeho impéria nepatří. To horko dělá ze života siestu. Mně neříkají Bdělý diktátor pro nic za nic, mě odpoledne nenačapáte, jak spím. Piš si. Tohle bude naše nové heslo: ‚Libro e Moschetto – Fascista Perfetto.‘ Chci, aby lidé pochopili, že fašismus není jen revolucí sociální a politickou, ale i kulturní. Každý fašista musí mít v batohu knihu, rozumíš? Z nás nebudou žádní ignoranti. Chci vidět fašistické knižní kluby i v nejmenších městysích a nechci, aby se tam ještě někdy objevili ti zatracení squadristi a začali je zapalovat, je to jasné?
A copak jsem to slyšel o pluku horských myslivců, kteří pochodovali Veronou a zpívali ‚Vogliamo la pace e non vogliamo la guerra‘? To se musí vyšetřit. Nemám zájem na tom, aby se mi elitní jednotky producírovaly za zpěvu pacifistických a defétistických písniček, když válka ještě pořádně ani nezačala. A když už jsme u horských myslivců, co se to dozvídám o jejich bitkách s fašistickými legionáři? Co ještě mám udělat, abych přinutil armádu zvyknout si na milici? A co bys řekl tomuhle heslu: ‚Válka je pro muže totéž co mateřství pro ženu‘? Jistě se mnou budeš souhlasit, že je povedené. Výborné heslo, na mou věru daleko lepší než ‚Kostel, kuchyň a děti‘. Zavolej Kláře, že se dnes večer stavím, jestli se mi povede utrhnout se od manželky. A co tenhle slogan: ‚Směle, ale obezřele‘? Vážně? Nějak si nevzpomínám, že by ho Benni použil ve svém projevu. To už musí být léta. Možná že to heslo není zas tak dobré.
Tohle si poznamenej. Chci, aby našim lidem v Africe bylo krystalicky jasné, že takzvanému ‚madamismu‘ se musí učinit přítrž. Opravdu nemohu trpět, aby italští vojáci zakládali rodiny s domorodými ženami a ředili tak čistou italskou krev. Ne, domorodé prostitutky mi nevadí. Sciarmute jsou pro morálku tamějších vojáků nepostradatelné. Já jen nechci vidět žádné milostné pletky, to je všechno. Co tím chceš říct, že staří Římané v praxi prosazovali rasovou asimilaci? To vím, stejně jako že obnovujeme jejich impérium, jenže dnes je jiná doba. Fašistická.
A když už jsme u těch přičmoudlých, viděl jsi ten pamflet ‚Partito e Impero‘? Líbí se mi ta pasáž, kde se tvrdí: ‚Stručně řečeno, musíme italskému lidu vštípit imperialistickou a rasistickou mentalitu.‘ Ach ano, Židi. No, mám za to, že jsme v tomto ohledu nenechali nikoho na pochybách – italští Židé se prostě musí rozhodnout, jestli jsou v první řadě Italové nebo Židé. Jednoduché jako facka. Nemohl jsem si nevšimnout, že mezinárodní židovstvo zastává antifašistické názory. Nejsem včerejší. Jsem si velmi dobře vědom toho, že sionisté jsou nástrojem britské zahraniční politiky. Mně jde jen o to, abychom prosadili kvóty na počet Židů ve státních službách, a je mi jedno, jestli kvůli tomu nějaké městečko skončí bez starosty. Musíme držet krok s našimi německými soukmenovci. Ano, vím, že se to papeži dvakrát nezamlouvá, ale ten má příliš co ztratit, než aby si teď začal vyskakovat. Ví, že můžu vypovědět Lateránské dohody. Má v zadku zapíchnutý trojzubec a dobře ví, že já mu s ním můžu začít kroutit. Já se kvůli míru s církví vzdal ateistického materialismu a dál už nepůjdu.
Zapiš si – chci zmrazit růst mezd, aby se inflace udržela v rozumných mezích. A taky zvýšit přídavky na děti o padesát procent. Ne, nedomnívám se, že tohle vyruší účinky předchozího opatření. Myslíš si, že nerozumím ekonomii? Kolikrát ti musím opakovat, ty tupče, že fašistická ekonomika je vůči cyklickým kapitalistickým výkyvům imunní? Jak se mi opovažuješ odmlouvat a tvrdit, že podle všeho je tomu právě naopak? Proč jsem asi celá ta léta usiloval o soběstačnost? Měli jsme jen problémy růstu, a to je všechno, ty zuccone, ty sciocco, ty balordo! Pošli Farinaccimu telegram, jak je mi líto, že přišel o ruku, ale co jiného čekal, když rybaří pomocí granátů? Namluv tisku, že o ni přišel při nějakém hrdinském činu. V pondělí o tom uveřejníme článek v Il Regime Fascista. Něco na způsob ‚Stranický funkcionář zraněn při smělém výpadu proti Etiopanům‘. A když už jsme u toho, jak pokračují experimenty s otravnými plyny? Proti těm černým partyzánům? Jenom doufám, že rifiuti budou umírat dlouho, nic víc. Co největší utrpení. Pour encourager les autres. Měli bychom vpadnout do Francie? Co takhle ‚Fašismus překonává třídní antagonismy‘? Už přišel Ciano? Z celé země dostávám hlášení, že drtivá většina obyvatelstva je proti válce. To nedokážu pochopit. Průmyslníci, buržoazie, dělnická třída, dokonce i armáda, probůh. Jistě, vím, že na mě čeká delegace umělců a intelektuálů. Cože? Že mi chtějí udělit cenu? Pošli je bez prodlení dovnitř.
Dobrý večer, pánové. Musím říct, že je mi velkým potěšením získat takové vyznamenání od našich, ehm, největších mozků. Budu ho hrdě nosit. Tak co dělá váš román? Ach, omlouvám se, úplně mi to vypadlo z hlavy. Samozřejmě že jste sochař. To jsem se jen přeřekl. Nová socha mojí maličkosti? Skvělé. Milánu je třeba dalších pomníků, není-liž pravda? Jistě vám nemusím připomínat, že fašismus je ve své podstatě, ve svém jádru estetická koncepce a že vy jako tvůrci krásných věcí máte za úkol co možná nejpůsobivěji zachytit majestátní krásu a osudovou realitu fašistického ideálu. Nikdy neztrácejte ze zřetele, že jestli naše ozbrojené síly představují koule fašismu a já jeho mozek, vy jste jeho fantazií. Na svých bedrech nesete velkou zodpovědnost. A teď už mě omluvte, pánové, volají mne státní záležitosti, víte, jak to chodí. Mám audienci u Jeho Veličenstva krále. Jistě, vynasnažím se mu vylíčit, jak hluboce jste mu oddáni. Nic menšího by ani nečekal. Na shledanou.
Tak jsme se jich zbavili. Hezká věcička, což? Mohl bych ji dát Kláře. Nepochybně jí bude připadat legrační. Á, Ciano už je na cestě, ano? Taky už bylo na čase. Určitě se zase předváděl na golfovém hřišti. Pěkně pitomý sport, aspoň podle mě. Rozuměl bych mu, kdyby se člověk snažil strefit do králíka nebo složit nějakou tu koroptev. Ale hůl si člověk do salátu nenastrouhá a golfový míček na hniličku neuvaří, co?
Á, Galeazzo, rád tě zase vidím. Jen směle dál. Bene, bene. A jak se má moje dcera? Není nad to, když otěže státu zůstanou v rodině, abych tak řekl. Je moc dobré mít kolem sebe důvěryhodné lidi. Z golfu? No já si to myslel. Úžasná hra, přímo fascinující, náročná jak fyzicky, tak intelektuálně, pokud tomu rozumím. Kéž bych tak na ni měl čas. Jeden úplně tápe, když poslouchá ty řeči samý džigr, drajvr a niblich. Úplné eleusínské mystérium. Říkal jsem ‚eleusínské‘. No, to je jedno. Skvělý oblek. A takový střih! A k tomu slušivé boty. Že to jsou původně holínky britské koloniální armády? Ale nejsou z Anglie, ne? Mně úplně stačí poctivé vojenské jezdecké boty, Galeazzo, i když s těmi tvými se co do elegance nedají srovnávat, to uznávám. Jsem prostě venkovan, ale není nad to, když je ten venkov italský, nemyslíš?
Podívej se, musíme vyřešit tenhle řecký problém jednou provždy. Shodneme se asi na tom, že po všech našich úspěších potřebujeme vytýčit nový směr. Zamysli se nad tím, Galeazzo – když jsem byl novinář, Itálie neměla impérium, které by stálo za řeč. A teď, když jsem se stal Ducem, ho máme. Je to velký a trvalý odkaz, o tom nemůže být pochyb. Za symfonii se ti dostane větších ovací než za kvartet. Ale můžeme se zastavit u Afriky a několika ostrůvků, o kterých nikdo nikdy neslyšel? Můžeme usnout na vavřínech, když ve straně vypukají každou chvíli spory a když se zdá, že naše politika nemá žádný jasný cíl? Není už na čase vetknout do zadnice našeho národa dynamitovou nálož? Je nám třeba velkého, sjednocujícího podniku. Potřebujeme nepřítele a potřebujeme udržet setrvačnost imperiální mašinérie. Proto se vracím k již zmíněným Řekům.
Díval jsem se do záznamů. Tak za prvé musíme vyzmizíkovat jednu historickou kaňku, vyrovnat jeden vroubek. Jak ses nepochybně dovtípil, mám na mysli zavraždění našeho vyjednavače Telliniho v roce 1923. Mimochodem, můj drahý hrabě, nemohl jsem si nevšimnout, že jste v zahraniční politice podnikal kroky zcela nezávisle na mně, takže jsme často táhli za jeden provaz, ale každý na jiném konci. Ne, neprotestujte, zmiňuji se o tom pouze jako o politováníhodném faktu. Náš velvyslanec v Athénách je navýsost zmatený a snad je v našem zájmu, aby zmatený zůstal i nadále. Nechci, aby Grazzi dělal před Metaxasem narážky, a vyhovuje nám, aby ti dva zůstali přáteli. K žádné škodě nedošlo – obsadili jsme Albánii a já napsal Metaxasovi, abych ho ukonejšil a vyjádřil mu svůj dík za to, jak se postaral o krále Zoga. Všechno se nám daří. Ano, vím, že Britové nabídli Metaxasovi pomoc v případě, že Řecko bude napadeno. Ano, vím, že Hitler chce Řecko pro Osu, ale řekněme si na rovinu, copak Hitlerovi něco dlužíme? Vyvolává rozbroje v celé Evropě, jeho chamtivosti a nezodpovědnosti není konce a všechno korunoval tím, že zabral rumunská ropná pole, aniž nám nechal sebemenší podíl na kořisti. Taková drzost! Co si to o sobě myslí? Galeazzo, obávám se, že budeme muset náš postup založit na odhadu, jak jsou karty rozdány, a musím říci, že Hitler zatím očividně vynášel samé trumfy. Buďto se k němu přidáme a rozdělíme si kořist, nebo riskujeme invazi z Rakouska, jakmile to ten prcek uzná za vhodné. Jde o to, uchopit příležitost za pačesy a vyhnout se nebezpečí. Jde o rozšíření impéria. Musíme nadále podporovat osvobozenecké hnutí v Kosovu a iredentistické snahy v Tsamurii. Dostaneme Jugoslávii a Řecko. Jen si to představ, Galeazzo, celé pobřeží Středozemního moře transformované do nové říše Římské. Máme Libyi a pak už jde jen o to, spojit pár teček na mapě. Tohle musíme dokázat bez Hitlera; čistě náhodou jsem se dozvěděl, že Řekové se na něm snažili získat záruky. Představ si, jaký na Führera uděláme dojem, až se za pouhých pár dní proženeme Řeckem. Dvakrát si ještě něco rozmyslí, než něco udělá, to je jasné. Představ si, jak v čele fašistické legie vjíždíš na věži tanku do Athén. Představ si naši vlajku, jak se třepotá na Parthenonu.
Vzpomínáš si na Guzzoniho plán? Osmnáct divizí a rok příprav? A pak jsem řekl: „Řecko nám neleží v cestě a my od něj nic nechceme.“ A Guzzonimu jsem řekl: „Válka s Řeckem se nekoná. Řecko je ohlodaná kost a nám nestojí za život jediného sardinského granátníka.“ Nu, okolnosti se změnily, Galeazzo. Tenkrát jsem to řekl, protože jsem chtěl Jugoslávii. Ale proč si nevzít ty země obě? Kdo tvrdí, že se potřebujeme připravovat celý rok? Leda nějaký zabedněný starý generál. Mohli bychom to dokázat s jedinou kohortou legionářů. Na celém světě neexistují vojáci statečnější a rozhodnější než ti naši.
A Britové nás provokují. Nemám teď na mysli blábolení De Vecchiho. Když už jsme u toho – De Vecchi ti řekl, že Britové napadli naši ponorku u Lefkady, další dvě u Zakynthu a vybudovali základnu na Mélu. Dostal jsem hlášení od kapitána Morise, že nic z toho není pravda. Musíš si už jednou provždy zapamatovat, že De Vecchi je šílenec a megaloman, a až si jednou vzpomenu, uškrtím ho tím jeho bujným knírem a uříznu mu koule, a to bez umrtvení. Díkybohu je v Egejském moři a ne tady, jinak bychom se topili v těch jeho kydech. Ještě chvíli a obarví Egejské moře dohněda.
Ale Britové potopili Colleoni a Řekové bezostyšně povolují britským lodím kotvit v jejich přístavech. Cože, my jsme nešťastnou náhodou potopili řeckou zásobovací loď a torpédoborec? Nešťastnou náhodou? No bóže, aspoň jich později budeme muset potopit o to míň. Grazzi hlásí, že v celém Řecku nemají Britové ani jednu základnu, ale to ponecháme stranou, že? Vůbec neuškodí, když budeme tvrdit, že tam jsou. Záleží jen na tom, že Metaxas je podělanej strachy. Doufám, že se můžu spolehnout na tvoje hlášení, že řečtí generálové jsou s námi. Jenže jestli to je pravda, jak to, že zatkli Platise? A kam zmizely všechny ty peníze, kterými se měli podplatit všichni ti státní úředníci? Ty úplatky jdou do miliónů, drahocenných miliónů, které by byly lépe využity na nákup pušek. A opravdu je jisté, že obyvatelstvo Epiru touží po poalbánštění? A jak to víš? Ach tak, zprávy tajné služby. Čistě mimochodem, rozhodl jsem se neptat se Bulharů, jestli nechtějí zaútočit současně s námi. Samozřejmě bychom pak postupovali snadněji, ale tak jako tak to bude procházka, a jestli Bulhaři získají ten svůj koridor k moři, jenom nám to přetne naše zásobovací a komunikační linie, ne? V žádném případě nemáme zapotřebí, aby si urvali slávu, která je po právu naše.
Taky chci, abys zařídil pár útoků proti nám samotným. Pro to tažení musíme mít legitimní důvod, abychom ukonejšili mezinárodní společenství. Ne, z Američanů strach nemám, Amerika není z vojenského hlediska důležitá. Nezapomeň ale na to, že do Řecka chceme vtrhnout, až se nám to bude hodit – nechci žádný kolosální casus belli, který by nás přinutil jednat, ještě než budeme připraveni. Avanti piano, quasi indietro. Podle mě bychom si měli vybrat albánského vlastence, nechat ho zavraždit a pak to hodit na Řeky. Taky bychom měli potopit nějakou řeckou bitevní loď, aby bylo jasné, že za to můžeme my, ale ne zas tak jasné, abychom z toho nemohli obvinit Brity. Jde o to, najít správnou míru zastrašování, které oslabí řeckou vůli k odporu.
Abych nezapomněl, Galeazzo, rozhodl jsem se, že těsně před invazí armádu demobilizujeme. Co tím chceš říct, že to je zvrhlý nápad? Jde jen o to, aby Řekové polevili v opatrnosti, my sklidili úrodu a zachovali zdání normalizace vztahů. Přemýšlej o tom, Galeazzo, pomysli, jak by takový tah byl obratný. Řekové si zhluboka vydechnou a my je promptně porazíme jediným úderem.
Promluvil jsem si s náčelníky štábů, můj drahý hrabě, a požádal je, aby připravili plány k invazi na Korsiku, do Francie, na Iónské ostrovy a k novému tažení do Tunisu. Tohle nepochybně zvládneme. Pořád skuhrají, jak málo mají dopravních prostředků, tak jsem vydal rozkaz, že pěchota se má vycvičit tak, aby dokázala urazit osmdesát kilometrů denně. Letectvo nám trochu dělá starost – všechna letadla máme v Belgii, takže na tohle se asi jednou budu muset podívat. Nezapomeň mi to čas od času připomenout. Musím si o tom taky promluvit s Pricolem, není přece možné, aby šéf leteckých sil jako jediný nebyl v obraze. I vojenské tajemství má své meze. Náčelníci štábů jsou proti mně, Galeazzo. Badoglio na mě pořád vejrá, jako bych se zbláznil. Jednoho dne ale pohlédne Nemesis do tváře a zjistí, že ta tvář patří mně. Tohle nestrpím. Také si myslím, že bychom měli dobýt Krétu a uchránit ji tak před britským vlivem.
Jacomoni mi telefonoval, že v řeckých řadách můžeme počítat se značným množstvím zrádců, že Řekové nenávidí Metaxase a krále, jsou velmi sklíčení a zvažují vyklizení Tsamurie. Zdá se, že Bůh je s námi. Něco se musí udělat s tím, že jak Jeho Veličenstvo, tak já jsme prvními maršály království, v takových zmatcích se prostě nedá žít. Apropó, Prasca mi poslal telegram, že pro invazi nebude požadovat další posily, takže pročpak mi všichni tvrdili, že se bez posil neobejdeme? Zbabělost, to je, oč tu běží. Sám jsem zažil, že jestli má někdo velké oči, pak je to vojenský poradce. Musím tu práci dělat za ně. A neslyším nic jiného než stížnosti, že všeho je málo. Kam se poděly rezervy pro krizové situace? Chci, aby se to vyšetřilo.
Rád bych ti připomněl, Galeazzo, že Hitler se staví proti téhle válce, protože Řecko je totalitní stát, který by měl přirozeně být na naší straně. Takže mu nic neříkej. Ukážeme mu takový blitz-krieg, že zezelená závistí. A je mi jedno, jestli si tím znepřátelíme Brity. Ti taky dostanou nářez.
KDO SEM PUSTIL TU KOČKU? ODKDY TU MÁME PALÁCOVOU KOČKU? JE TO SNAD TA KOČKA, CO MI NASRALA DO HELMY? DOBŘE VÍŠ, ŽE KOČKY NEMŮŽU ANI VYSTÁT. CO TÍM CHCEŠ ŘÍCT, ŽE SE UŠETŘÍ NA PASTIČKÁCH? LASKAVĚ MI NEŘÍKEJ, KDY MŮŽU NEBO NEMŮŽU STŘÍLET DOMA Z REVOLVERU. JDI STRANOU, NEBO TAKY JEDNU SCHYTÁŠ. Bože, mně je špatně. Jsem citlivý člověk, Galeazzo, mám uměleckou duši, neměl bych se dívat na ten krvavý svinčík. Sežeň někoho, ať to uklidí, je mi blivno. Co tím chceš říct, že to ještě není mrtvý? Vynes to ven a zakruť tomu krkem. NE, NECHCI TO UDĚLAT SÁM. To si myslíš, že jsem nějaký barbar nebo co? Ach Bože. Rychle, podej mi helmu, potřebuju se do něčeho vyzvracet. Vyhoď ji a přines mi novou. Jdu se natáhnout, už dávno měla být siesta.

3
Silák

Nevyzpytatelné kozy z hory Ainos se za rozbřesku obrátily proti větru a nasály vlhké výpary z moře, které jediné svlažovaly tuto vyprahlou, divokou a nezkrotnou zemi. Jejich pastýř Alekos, který natolik odvykl lidské společnosti, že mu bylo zatěžko promlouvat byť jen sám k sobě, se převalil pod přikrývkou z kůží, nahmatal uklidňující pažbu své pušky a zase upadl do spánku. Má ještě dost času, aby se probudil, pojedl chleba okořeněný oreganem, spočítal stádo a vyhnal ho na pastvu. Jeho život běžel mimo čas, klidně mohl být jedním ze svých předků, a přece by se jeho kozy chovaly tak, jak se kefallénské kozy chovaly odjakživa – spaly by o poledni, ukryty před sluncem na závratně vysokých severních srázech, a večer by zase možná i obyvatelé vzdálené Ithaky slyšeli jejich zvučné zvonky. Klinkání se ve ztichlém povětří dobře neslo a vesničané se vždycky porozhlédli, které že to stádo prochází kolem. Alekos patřil k těm mužům, kteří ještě ve svých šedesáti letech vypadají na dvacet – vyzáblí a silní, zázračně odolní a stejně jako jejich kozy neschopní jakéhokoli živějšího pohybu.
Hluboko pod ním se z hořícího údolí zvedal proužek kouře. V údolí nikdo nežil, a tak se plameny v křovinách zvaných maquis šířily zcela živelně. S obavou se na ně dívali jen ti, co měli strach, že se vítr zvedne a přenese jiskry do jejich cenných stavení, záhonků bylinek či drobných kamenitých políček, ohraničených hromadami větších kamenů, jež celá staletí z polí vybírali a při vhodné příležitosti skládali do zdí, které se chvějí při pouhém dotyku ruky, ale spadnou jen za zemětřesení. A protože Řekové milují barvu panenství, mnohé z nich jsou natřeny na bílo, jako by nestačilo, že člověka oslepuje slunce. Nějaký potulný vlastenec potom většinu zdí neuměle opatřil nápisem ENOSIS v tyrkysové modři, ovšem žádný Kefalléňan neuznal za vhodné obnovit jejich neposkvrněnost. Zdálo se, že každá zeď jim připomíná jejich členství v rodině roztržené vyšinutými hranicemi senilních soupeřících impérií, rozptýlené bouřlivým mořem a šikanované dějinami, které je usadily na křižovatku světa.
Nové říše se teď valily proti břehům starých. Zakrátko už nepůjde jen o hořící údolí a upálené ještěrky, ježky a kobylky; budou se pálit mrtvoly Židů, homosexuálů a mentálně postižených. Přes oblohu Evropy, severní Afriky, Singapuru a Koreje budou plát písmena slov Guernica a Habeš. Samozvané nadřazené rasy, zpité Darwinovým učením a nacionalistickou propagandou, zmámené eugenikou a svedené mýtem, již promazávaly kolečka vražedných strojů, které se brzy vrhnou na svět, už tak do morku kostí unavený nekonečnou pitomostí a opovrženíhodnou nadutostí.
Každý ovšem obdivuje sílu a nechá se jí svést, Pelagii nevyjímaje. Když od sousedů slyšela, že nějaký silák předvádí na náměstí divy a zázraky hodné titána Atlase, odložila koště, jímž předtím zametala dvorek, a rychle se připojila k houfu senzacechtivých zvědavců, který se shromáždil u studně.
Stál tam Megalo Velisarios, muž proslavený po celých Iónských ostrovech, podle vlastního názoru nejsilnější člověk všech časů, převlečený za Turka v pantalónech a papučích s obrácenou špičkou, s vlasy tak úžasně dlouhými jako nějaký Nazarejec nebo samotný Samson, a za rytmického potlesku poskakoval na jedné noze. Na každém obrovském bicepsu natažených paží nesl vzrostlého muže. Jeden z nich se mu pevně přivinul k tělu, zatímco ten druhý, znalý mužných cirkusových kousků, jakoby nic kouřil. Aby toho nebylo málo, za Velisariovým krkem seděla nervózní, asi šestiletá holčička, která mu ztěžovala manévrování tím, že se ho ručičkama pevně držela přes oči. „Lemoni!“ zařval silák jako tur. „Okamžitě mi sundej ruce z očí a chytni se mých vlasů, nebo toho nechám.“
Lemoni měla takový strach, že rukama ani nepohnula, a Megalo Velisarios tedy přestal. Jediným elegantním pohybem, asi jako labuť při přistání, odhodil oba chlapy na nohy, pak si zvedl Lemoni z hlavy, vyhodil ji vysoko do vzduchu, chytil ji v podpaží, teatrálně ji políbil na špičku nosu a posadil na zem. Lemoni samou úlevou zakoulela očima a energicky natáhla ruku – bylo zavedeným zvykem, že Velisarios odměňoval své malé oběti pamlsky. Lemoni si svoji odměnu snědla před celým davem, když bystře a jasnozřivě usoudila, že si ji nemá cenu schovávat, protože by jí bratr pochoutku stejně sebral. Obr jí něžně načechral lesklé černé vlasy, pak je uhladil, znovu ji políbil a potom se vztyčil v celé své výši. „Zvednu cokoliv, co by jinak uzvedli tři,“ vykřikl a vesničané se k němu připojili se slovy, která už předtím tolikrát slyšeli, s refrénem dobře nacvičeným. Velisarios byl sice možná silák, ale od svého zavedeného slovního doprovodu se nikdy neodchýlil.
„Zvedni koryto.“
Velisarios si koryto dobře prohlédl – bylo vytesané ze solidního kamenného bloku a přinejmenším dva a půl metru dlouhé. „Je moc dlouhé,“ usoudil. „To nemůžu pořádně popadnout.“
Posměváčci v davu začali vyluzovat skeptické zvuky a zamračený silák si to k nim namířil, mával pěstmi, přehnaně gestikuloval a takto si tropil posměch sám ze sebe i z představy o rozhněvaném obrovi. Lidi se smáli, protože věděli, že Velisarios je hodný člověk, který se v životě ani jedinkrát nezapletl do rvačky. Náhle jediným nečekaným pohybem vrazil mezkovi ruce pod břicho, roztáhl mu nohy a zvedl si ho až k prsům. Překvapené zvíře, jemuž zděšením vylézaly oči z důlků, se tomuto nezvyklému zacházení podvolilo, ale když se zase lehce jako pírko sneslo na zem, rozhořčeně zahýkalo a poklusem vyrazilo ulicí; jeho majitel ho v těsném závěsu následoval.
A právě v tomto okamžiku se ze svého malého domku vynořil otec Arsenios a začal se nabubřele kolébat směrem k davu; mířil do kostela. Hodlal tam přepočítat obsah dřevěné pokladničky, kam lidé strkali mince za svíčky.
Otec Arsenios nepožíval žádné větší úcty nikoliv proto, že vypadal jako glóbus na nožičkách, jemuž jakýkoli pohyb činil takové problémy, že se neustále potil a hekal, ale protože byl tak banálně prostopášný – žrout, rádoby smilník, neúnavný sběratel almužen a ofěr, antropomorfizovaný dlužní úpis. Říkalo se, že porušil pravidlo, podle něhož se kněz nemůže znovu oženit, a že vážil cestu sem až z Epiru, aby mu to prošlo. Říkalo se, že svou ženu bije. Jenže to se říkalo o většině manželů a často to byla pravda.
„Zvedni otce Arsenia,“ zavolal někdo.
„To není možné,“ ozval se druhý.
V tu chvíli Velisarios nečekaně čapl otce Arsenia v podpaží a vysadil na zídku. Duchovní tam seděl, mrkal, natolik vyvedený z míry, že ani neprotestoval, jen jako ryba otvíral a zavíral rty a na čele se mu ve slunci třpytil pot.
Pár lidí se zahihňalo, ale pak zavládlo provinilé mlčení. Utekla minuta trapného ticha. Kněz zrudl až do karmínova, Velisarios by se nejradši někam odplazil a Pelagiino srdce přeteklo rozhořčením a lítostí. Ponížit na veřejnosti Boží hlásnou troubu byl hrozný zločin, jakkoli si Arsenios jako člověk a kněz zasloužil opovržení. Prošla davem k němu a podala mu ruku, aby mu pomohla dolů. Velisarios mu nabídl druhou, ale i přes jejich snahu dopadl ten nešťastný duchovní hodně ztěžka a rozplácl se v prachu. Pak se zvedl, oprášil se a beze slova odkráčel s hořkým pocitem divadelního klauna. V temnotě kostela, za ikonostasem, si opřel obličej do dlaní. Ze všeho nejhorší je být úplným ztroskotancem, který nemá vyhlídky v žádném jiném zaměstnání.
Venku na náměstí dostála Pelagia své pověsti ženské od rány. Bylo jí jen sedmnáct, ale byla hrdá a umíněná, a protože její otec pracoval jako lékař, měla i mezi muži respekt. „To jsi neměl dělat, Velisario,“ hubovala ho právě. „Bylo to kruté a hrozné. Jen si představ, jak se ten chudák asi teď cítí. Koukej mazat do kostela a omluvit se mu.“
Velisarios na ni shlížel ze své ohromné výšky. Prekérní situace. Napadlo ho, že ji zvedne nad hlavu. Možná by ji měl vysadit na strom; jistě by si tím od davu vysloužil salvu smíchu. Bylo mu ale nad slunce jasné, že by si to měl jít s knězem vyžehlit. Z náhlé nelibosti davu vycítil, že takhle za svoje představení moc peněz nevybere. Co by měl dělat?
„Konec čísla,“ zamával rukama na znamení, že z dalšího vystoupení už nic nekouká. „Vrátím se dneska večer.“
Nepřátelství vesničanů se okamžitě proměnilo ve zklamání. Kněz si to koneckonců zasloužil, ne? A jak často vidí člověk ve vesnici takové vystoupení?
„Chceme vidět kanón,“ ozvala se stará paní, jiný hlas jí to potvrdil a potom další. „Chceme kanón, chceme kanón.“
Velisarios byl na svůj kanón nesmírně pyšný. Byla to stará turecká kulverina, kterou by nikdo jiný zvednout nedokázal. Odlita byla z pravého bronzu, damascénská hlaveň byla zpevněná železnými obručemi, a z klikyháků vyrytých na povrchu se dalo vyčíst jenom datum 1739. Byl to velmi záhadný, nepochopitelný kanón, po kterém se měděnka rozlézala bez ohledu na to, jak často se leštil. Tajemství Velisariovy síly spočívalo mimo jiné v tom, že ho s sebou tahal už velice dlouho.
Znovu se podíval na Pelagii, která čekala, jak se postaví k jejímu požadavku na omluvu, a řekl jí: „Zajdu tam později, krasavice.“ Pak zvedl ruce a ohlásil: „Lidé dobří, abyste mohli vidět kanón v akci, musíte mi dát nějaké zrezivělé hřebíky, stržené šrouby, střepy z hrnců a štěrk z ulice. Jděte se po nich poohlédnout a já zatím nabiju dělo prachem. Jo, a někdo by mi mohl přinést pořádný hadr.“
Malí kluci začali rozhrnovat prach na ulici a hledat v něm kamínky, staříci prohledávali kůlny, ženské se rozběhly pro tu košili svého muže, o jejíž likvidaci i přes manželovy námitky už dávno usilovaly, a zakrátko se všichni zase shromáždili, aby se stali svědky velkého výbuchu. Velisarios odsypal do nábojové komory štědrou dávku prachu, obřadně ji upěchoval, nezapomínaje, jak důležité je celé drama náležitě protáhnout, utěsnil nálož hadrem a pak dovolil malým klukům, aby do hlavně nasypali plné hrsti nashromážděné munice. Potom už jen přidal další potrhaný hadr a obrátil se na shromážděný lid: „Koho mám zastřelit?“
„Premiéra Metaxase,“ vykřikl Kokolios, který se za své komunistické názory nestyděl a v kafenionu zasvětil mnoho hodin kritice diktátora i krále. Několik lidí se zasmálo, pár se jich zamračilo a někteří si pomysleli: „Starej Kokolios už zase začíná.“
„Zastřel Pelagii, dřív než někomu ukousne kulky,“ navrhl Nikos, mladík, jehož pokusy o sblížení Pelagia úspěšně odrážela sžíravými poznámkami ohledně jeho inteligence a poctivosti vůbec.
„Zastřelím tebe,“ odsekl Velisarios. „Před slušnými lidmi si dávej pozor na jazyk.“
„Mám starou oslici sužovanou špánkem. Loučit se s touhle starou kamarádkou budu jen nerad, ale teď už není fakt k ničemu. Jenom žere, a když ji naložím, tak spadne. Byl by z ní dobrý cíl, já bych se jí zbavil a nadělá to pěknou paseku.“ To se ozval Stamatis.
„Ať se ti rodí samé dcery a berani, že tě něco tak příšerného vůbec napadlo,“ vykřikl Velisarios. „Copak jsem Turek? Ne! Protože nemám lepší cíl, prostě vypálím z kanónu dolů po silnici. Všichni z cesty. Odstupte – a děti si bez výjimky zacpou uši.“
S teatrální sebedůvěrou zapálil ten ohromný chlap doutnák kanónu, který zatím stál opřený o zeď, zvedl ho, jako by nevážil víc než karabina, zapřel si ho o nakročenou nohu a usadil si kanón nad bokem. Nastalo ticho. Doutnák jasně prskal. Všichni tajili dech. Děti si rukama zacpaly uši, šklebily se, zavíraly oči a začaly skákat z jedné nohy na druhou. Chvilka napětí – plamínek na doutnáku dospěl až k zátravce a pak s prskáním zhasl. Možná že prach nechytl… Ale potom se spustil kolosální bengál, vyšlehl oranžovofialový plamen, vyvalil se impozantní oblak štiplavého kouře, střelivo se zarylo do cesty, zvedlo úžasnou spršku prachu a pak se ozvalo táhlé zasténání.
Na okamžik převládl zmatek a váhání. Lidé se rozhlíželi, kdopak byl zraněn odraženou střelou. Další sten, Velisarios pouští kanón a rozbíhá se kupředu. V řídnoucím prachu zahlédl schoulené tělo.
Za to, že ho postřelil tureckým dělem, zrovna když se vynořil ze zatáčky na kraji vesnice, Mandras Velisariovi později ještě poděkoval. Ale tehdy mu bylo proti srsti, že mu silák nedovolil důstojně odkráčet k doktorovi a odnesl ho v náručí, a rozhodně neměl pražádné potěšení z toho, jak mu doktor bez umrtvení vytáhl z ramene ohnutý hřebík z mezkovy podkovy. Vůbec si nevychutnal, jak ho obr při operaci držel, protože by tu bolest dokázal snést docela dobře sám. A rovněž se mu nevyplatilo ani nepřišlo vhod, že musel na ty dva týdny, co se mu rána hojila, přestat rybařit.
Velisariovi ovšem poděkoval především za to, že v lékařově domku poprvé spatřil Pelagii, lékařovu dceru. Nedokázal určit, kdy si uvědomil, že ho někdo obvazuje a že ho na tváři šimrají dlouhé ženské vlasy vonící po rozmarýnu. Otevřel oči a zjistil, že se dívá do dívčích očí plných účasti. „V tom okamžiku,“ říkával pak rád, „jsem poznal svůj osud.“ Pravda, říkával to vždycky trošku nametený, ale tak jako tak to myslel vážně.
Vysoko na hoře Ainos, střeše světa, zaslechl Alekos hlučný výstřel, a tak ho napadlo, jestli to neznamená začátek další války.

4
L’Omosessuale (1)

Já, Carlo, Pierro Guercio, píšu tato slova, aby je někdo nalezl po mé smrti, kdy mne ani opovržení, ani ztráta pověsti již nemohou pronásledovat či poškodit. Soudobé poměry znemožňují, aby si tento testament o mé povaze našel svou cestičku do světa předtím, než vydechnu naposled, a do té doby budu muset nosit masku, kterou mi krutý osud přisoudil.
Byl jsem donucen k věčnému a nekonečnému mlčení, nezmínil jsem se o tom ani kaplanovi při zpovědi. Dopředu vím, co by mi řekl: že je to perverze, že sodomii si Bůh oškliví, že se musím sebrat a bojovat, že se musím oženit a vést normální život, že mám na vybranou.
Neřekl jsem to ani lékaři. Dopředu vím, že mě označí za zvráceného, bude tvrdit, že jsem se zvláštním způsobem zamiloval sám do sebe, že jsem nemocný a mohu se léčit, že za to může moje matka, že jsem zženštilý, i když jsem silný jako býk a bez potíží dokážu nad hlavu zvednout tolik, kolik sám vážím, že se musím oženit a vést normální život, že mám na vybranou.
Co bych mohl takovým kněžím a doktorům říct? Knězi bych odpověděl, že jsem takový, jakého mě Bůh stvořil, že jsem neměl na vybranou, že On mne takto stvořil z určitého důvodu, že On zná příčiny všech věcí, a proto musí moje ustrojení být ku prospěchu věci, dokonce i když nemůžeme vědět, v čem to dobro spočívá. Knězi mohu odpovědět, že pokud je Bůh příčinou všech věcí, pak je na vině Bůh a mě by neměli ostouzet.
A pak kněz řekne: „Toť dílo Ďáblovo, nikoli Boží.“ A já na to pravím: „A nestvořil Bůh Ďábla? Není snad vševědoucí? Jak mi můžete vyčítat to, co On věděl od počátku času?“ A kněz mi připomene zkázu Sodomy a Gomory a řekne, že Boží úradky jsou pro nás nevyzpytatelné. A pak mi ještě řekne, že Bůh nám přikazuje, abychom byli plodní a množili se.
Lékaři bych odpověděl: „Byl jsem takový odmalička, příroda mě odlila z tohoto kadlubu, jakpak se mám změnit? Jak se můžu rozhodnout toužit po ženách? Není to snad stejně nemožné, jako bych se najednou rozhodl, že mi zachutnají ančovičky, když jsem je celý život nesnášel? Zašel jsem do Casa Rosetty, do nevěstince, ale příčilo se mi to a bylo mi po tom špatně od žaludku. Cítil jsem se ponížený. Měl jsem pocit, že jsem zrádce. Ale musel jsem to udělat, abych vypadal normální.“
A lékař řekne: „Ale jak by tohle mohlo být přirozené? Příroda nás ve svém vlastním zájmu nutí k reprodukci. Tohle je proti přírodě. Příroda po nás chce, abychom byli plodní a množili se.“
Tohle je spiknutí kněží a lékařů, kteří opakují stejné věci jinými slovy. Je to lékařská teologie a teologická medicína. Jsem jako špión, který se podpisem smlouvy zavázal k věčnému mlčení, jsem jako člověk, který jediný ví pravdu, a přesto ji má zakázáno vyslovit. A tahle pravda váží víc než celý vesmír, takže se jako Atlas hrbím pod břemenem, z něhož mi praskají kosti a tuhne krev v žilách. Na tomto světě, kde je mi souzeno žít, nemohu dýchat, jsem jako rostlina, kterou dusí nedostatek vzduchu a světla, jako rostlina, které ustřihli kořeny a listy potřeli jedem. Pukám žárem lásky, ale není tu nikdo, kdo by ji přijal a živil. Jsem cizinec ve vlastní zemi, vetřelec ve vlastní rase, všichni si mne oškliví jako rakovinu, i když jsem ze stejného masa jako kterýkoli doktor či kněz.
Podle Danta jsou mně podobní uvězněni v třetím pásmu sedmého kruhu spodního Pekla, v nepravděpodobné společnosti lichvářů. Předkládá mi poušť plnou duchů bičovaných sprškami ohně, nutí mě – navěky a bezúspěšně – běhat v kruzích a poohlížet se po těch, jejichž těla jsem zneuctil. Vidíte, jak to je – nakonec jsem byl donucen hledat zmínky o sobě všude. Těch zmínek jsem moc nenalezl, takřka žádné, ale i v těch několika málo případech mě odsuzují. Stojí za povšimnutí, páni doktoři a kněží, že Dante se slitoval, zatímco Bůh ne. „Jsem celý zkormoucený, jen na ně pomyslím.“ A Dante měl pravdu, vždycky jsem bezvýsledně běhal pořád dokolečka, hledal jsem teplo lidského těla, zapuzený Bohem, který mne stvořil, a celý život jsem prožil na poušti pod mrakem, z něhož se sypou ohnivé jiskry.
Ano, četl jsem všechno, hledal jsem důkazy, že existuju, že jsem možný. A víte, kde jsem se našel? Víte, v jakém dalším ztraceném světě jsem zjistil, že jsem krásný a opravdový? Byl jsem v řeckých spisech.
Ta ironie! Jako italský voják utlačuju jediný národ, jehož předkové mně a mým bratrům propůjčili právo ztělesňovat tu nejdokonalejší lásku.
Dal jsem se k armádě, protože muži v ní jsou mladí a krásní. A také proto, že mi tu myšlenku vnukl Platón. Jsem pravděpodobně jediným vojákem v dějinách, který šel na vojnu kvůli nějakému filosofovi. Víte, hledal jsem povolání, ve kterém by mi moje postižení mohlo být užitečné, a neměl jsem ani tušení o lásce mezi Achillem a Patroklem a dalšími dávnými Řeky. Zkrátka a dobře, přečetl jsem si Symposion, v němž Aristofanes vysvětluje, že existují tři druhy pohlaví – muži a ženy, jež spojuje láska; muži milující muže a konečně ženy milující ženy. To, že jsem jiného pohlaví, pro mne bylo zjevení, konečně myšlenka, která dávala smysl. Našel jsem i toto Faidrovo líčení: „Kdyby tak bylo nějak možno zařídit, aby vznikla obec nebo tábor z milovníků a milovaných, nemohli by lépe žíti ve svém společenství nežli tak, že by se zdržovali všeho ošklivého a závodili vespolek o čest, a podobně kdyby takoví pospolu bojovali, zvítězili by i při malém počtu takřka nad celým světem. Neboť pro milujícího muže by bylo jistě méně příjemné, aby byl spatřen od svého miláčka ve chvíli, kdy by opustil své stanoviště nebo odhodil zbraně, nežli kdyby ho při tom viděli všichni ostatní, a raději by tisíckrát zemřel než to. Věru opustit svého miláčka nebo nepomoci mu v nebezpečenství – nikdo není tak zbabělý, koho by sám Erós nenaplnil božským zápalem ke zdatnosti, tak aby byl podoben muži již přirozenou povahou nejlepšímu; a praví-li Homér, že sílu vdechl některým z hrdinů bůh, docela tak to dává svým působením Erós milujícím. Vždyť toliko milující se odhodlávají za druhého podstoupit i smrt.“
Věděl jsem, že v armádě najdu muže, které budu moci milovat, i když se jich nikdy nebudu moci dotknout. Najdu si někoho drahého a ta láska mě povznese. Neopustím ho v bitvě a on ze mě udělá hrdinu bez bázně a hany. Měl bych člověka, na něhož bych mohl udělat dojem, člověka, jehož obdiv by mi dal to, co si nemůžu dát sám – úctu a čest. Odvážil bych se pro něj zemřít, a až bych umíral, věděl bych, že jsem struska, která jakýmsi nevysvětlitelným alchymistickým procesem transmutovala ve zlato.
Byl to divoký nápad, romantický a nepravděpodobný, a je zvláštní, že vyšel. Nakonec mi však přinesl nevýslovný žal.

5
Muž, který řekl „Ne“

Premiér Metaxas v zoufalství klesl do svého oblíbeného křesla ve své kifiské vile a zabral se do trpkých úvah nad dvěma neřešitelnými otázkami svého života: „Co udělám s Mussolinim?“ a „Co udělám s Lulu?“ Bylo by těžké posoudit, která otázka ho víc mátla a bolela, protože obě byly nestejnou měrou jak osobní, tak politické. Metaxas sáhl po svém deníku a napsal: „Dnes ráno jsem se pokusil usmířit se s Lulu. Do jisté chvíle to docela šlo, ale pak jsme se zase rozhádali. Ona mi prostě nerozumí. Naprosto přesně vím, kdo ji navádí a kdo ji také podvádí. Dokonce jsem zapomněl na schůzku s britským velvyslancem. Zůstal jsem s ní až do poledne. Je mi jí líto. Holčička moje nešťastná! Lulu, Lulu, moje milovaná dcerka. Prudce jsme se objali a společně plakali nad naším osudem.“
S Lulu nikdy nevěděl, kde si pravda stojí – zdálo se, že v Athénách se o ní šeptem šíří víc nepravděpodobných legend než kdysi příběhů o Diovi. Tak třeba ten o policajtovi, který přišel o kalhoty a čepici, kteréžto byly později nalezeny na kandelábru. Nebo historka o mladíkovi s bugatkou a divokých výletech do Pirea a pak to líčení, jak hrála anglickou hru „na sardinky“, takovou hru na schovávanou, kde se hledači musí nacpat do stejného prostoru jako pronásledovaní; Lulu byla podle všeho nalezena v kredenci, propletená s jedním mladíkem tak, že nešla vyprostit. Říkalo se o ní, že kouří opium a opíjí se do němoty. Umí všechny ty rychlé americké tance jako tango (tak humpolácké, vulgární, takzvaný „tanec“ z bordelů v Buenos Aires), quickstep, sambu a tance s nepřeložitelnými a idiotskými jmény jako jitterbug, které se neobejdou bez frenetického mávání rukama a nohama. Bylo to svým způsobem neslušné. Na sto honů to smrdělo necudností a neukázněností. Mladí lidé jsou tak snadno ovlivnitelní, tak náchylní podlehnout výstřelkům a módám z nezralých civilizací jako Amerika, tak zaujatí proti disciplíně a důstojnosti, která jde ruku v ruce s přirozenou sebeúctou. Vždycky mu ve všem odporovala, anebo ještě hůř, odbývala jeho obavy smíchem a mávnutím rukou. Bůh ví, že člověk je mladý jen jednou, ale v jejím případě už toho bylo příliš.
A to se na veřejnosti ještě ke všemu otevřeně neznala k jeho politice a podrývala ji. Jidáška jedna. Tohle ho strašně bolelo, že jeho dcera staví na odiv svou neposlušnost. Tvrdila, že ho miluje. Jistě, to věděl, tak proč se vysmívá Národní organizaci mládeže? Proč se směje vtipům o jeho malé postavě? Proč je taková zatracená individualistka? To si neuvědomuje, že když je tak do větru, zpochybňuje všechno, co by chtěl v Řecku zavést? Jak může tepat plutokraty, když se jeho dcera stýká a spouští s těmi nejhoršími z nich? Jak potom může velebit disciplínu a sebeobětování?
Ještě že srovnal tisk do latě, protože každý novinář v zemi měl o Lulu svou oblíbenou historku. Díky Bohu, že jsou jeho ministři příliš diskrétní, než aby se o tom zmiňovali, díky Bohu, že se ještě nenakazili a neztratili úctu. Jenže to lidem jako Grazzi nebránilo, aby se na něj úlisně neusmívali a neptali se: „A jakpak se daří vaší dceři Lulu? Slyšel jsem, že je to pěkná rošťačka. Ach, co my otcové musíme vytrpět!“ Jako by už viděl všechny ty úsměšky a slyšel to šeptání. Že je vládcem celého Řecka, ale nedokáže zvládnout vlastní dceru. Vypadalo to, že i tajné službě je příliš trapné psát hlášení o jejích eskapádách a zacházet do větších detailů. Říká se, že lidé pořádající večírky naléhají na své hosty: ‚Ale ne abyste přivedli Lulu.“ Ten smutek a ta hanba byly nesnesitelné.
Klid sosen venku a bílá zář světlometů se spikly, aby v něm ještě zjitřily pocit, že se stal vězněm za vlastními ocelovými vraty; naplnil požadavky klasické tragédie, když sám vyvolal okolnosti, které ho polapily. Celé Řecko se scvrklo do téhle skrovné pseudobyzantské vily a jejího buržoazního nábytku, a to z toho prostého důvodu, že má osud a čest své milované země ve svých rukou. Podíval se na ně a napadlo ho, že jsou drobné stejně jako on. Nakrátko zatoužil po tom, aby tehdy odešel do důchodu s plukovnickou penzí a tiše užíval života v nějakém bezejmenném koutku, někde, kde by mohl bezúhonně žít a zemřít.
V poslední době se často zaobíral smrtí, protože si uvědomoval, jak jeho tělo chátrá. Netrápilo ho nic specifického, nenacházel soubor nápadných symptomů, byl jenom k smrti vyčerpaný. Věděl, že na prahu smrti padne na umírající jakýsi odtažitý, pasivní smutek, že dosáhnou míru a vyrovnanosti, a právě tahle odtažitost a vyrovnanost se v něm zvedala, zrovna když okolnosti po něm vyžadovaly, aby sebral víc síly, odhodlání a ušlechtilosti než kdy předtím. Někdy měl chuť předat otěže státu do jiných nikou, ale věděl, že osud si ho vybral jako protagonistu tragédie a že nemá jinou možnost než uchopit jílec a tasit. „Tolik věcí jsem měl udělat,“ pomyslel si a najednou ho zdrtilo vědomí, jak jen ten život mohl být sladký, kdyby před třiceti lety věděl, jak dopadnou lékařské analýzy v tom dalekém okamžiku v budoucnosti, který se na něj pomalu, ale potměšile valil a z nějž se stala nevyhnutelná, obtížná a nesnesitelná přítomnost. „Kdybych jenom žil svůj život u vědomí smrti, všechno mohlo být jinak.“
Zamyslel se nad neuvěřitelnými výkyvy osudu za své kariéry a napadlo ho, jestli k němu dějepisci budou aspoň trochu shovívaví. Byla to dlouhá cesta z Pruské vojenské akademie v Berlíně; připadalo mu, že obdivu k teutonskému smyslu pro pořádek, disciplínu a serióznost, přesně těm kvalitám, které chtěl vštípit své rodné zemi, se snad musel naučit v minulém životě. Dokonce nechal pořídit první gramatiku lidového jazyka a zavedl ji do osnov, a to kvůli teorii, že výuka gramatiky podporuje rozvoj logického myšlení a pomůže potlačit divoký a nezodpovědný řecký individualismus.
Připomněl si fiasko za Velké války, když se Venizelos chtěl přidat k Dohodě a král chtěl zase zůstat neutrální. Jak tehdy argumentoval, že kdyby se Řecko mělo zapojit do války, Bulharsko se chopí této příležitosti k invazi; jak noblesně odstoupil z postu náčelníka generálního štábu, jak noblesně přijal exil! Na pokus o puč roku 1923 lépe nevzpomínat. A teď to vypadalo, že Bulharsko doopravdy vtrhne do Řecka, aby vyplnilo vakuum po Turcích, a využije k tomu příležitosti poskytnuté Itálií.
Vybavilo se mu, jak potlačil stávku soluňských dělníků v tabákovém průmyslu; dvanáct mrtvých. Na základě těchto nepokojů přesvědčil krále, aby pozastavil platnost ústavy a umožnil tak rozdrtit komunisty; přesvědčil krále, aby ho ustanovil premiérem, ačkoli stál v čele té nejmenší pravicové strany v zemi. Ale proč to udělal? „Metaxasi,“ řekl si v duchu, „dějiny usoudí, že to bylo z oportunismu, protože jsi nedokázal uspět normálními demokratickými prostředky. Nikdo nebude po ruce, aby místo tebe vyřkl pravdu, totiž že země byla v krizi a že naše demokracie byla příliš zženštilá, než aby se s ní vyrovnala. Je lehké vykládat, co mělo být, ale těžší je uznat neúprosnou sílu nutnosti. Byl jsem ztělesněním nutnosti, toť vše. Aspoň jsem Němcům nepropůjčil žádný zjevný vliv, ačkoli Bůh ví, že takřka ovládají naše národní hospodářství. Aspoň jsem udržel spojení s Británií, aspoň jsem zkusil přetavit slávu středověké a starověké civilizace do nové síly. V životě nemůže někdo říct, že jsem jednal bez ohledu na Řecko. Řecko bylo mojí jedinou opravdovou ženou. Možná vejdu do historie jako člověk, který zakázal čtení Periklovy pohřební řeči, nebo jako člověk, který si znepřátelil rolnictvo tím, že stanovil maximální počet chovaných koz, jež ničí naše lesy. Ó Bože, možná jsem vážně byl jen směšný pidimužík.
Ale vynasnažil jsem se, udělal jsem všechno ve svých silách, abych zemi připravil na válku, na jejímž odvrácení pořád pracuji. Nechal jsem postavit železniční tratě a opevnění, povolal jsem záložníky, svými proslovy jsem pozvedal bojovou morálku lidu a málem jsem se zesměšnil pokusy o diplomatické urovnání. Ať historie řekne, že jsem byl člověk, který dělal všechno možné, aby zachránil svou rodnou zemi. Všechno beztak končí smrtí.“
Nebylo pochyb, že byl až příliš posedlý historickým vědomím, myšlenkou, že byl vybrán naplnit mesiášské poslání. Myslel si, že nikdo jiný by to nedokázal, že on je tím pravým, kdo čapne řecký národ za krk a i přes jeho kopání a protesty ho dotáhne ke správnému cíli. Cítil se jako doktor, který způsobí nutnou bolest, protože dobře ví, že po nadávkách a stížnostech pacientů přijde čas, kdy ho ještě vděčně korunují věncem z květin. Vždycky jednal podle toho, co považoval za správné, ale možná že ho nakonec přece jen hnala marnivost, něco tak prostého a hanebného jako megalomanie.
Ale teď byl jeho duch vržen do ohně a on věděl, že prochází zkouškou ve výhni osudu. Stane se zachráncem Řecka? Nebo mužem, který mohl zachránit Řecko, ale nezachránil? Anebo člověkem, který nemohl zachránit Řecko, ale vynaložil veškeré úsilí, aby zachránil jeho čest? To bylo ono; šlo o otázku převyšující osobní a národní čest, protože ze všeho nejvíc záleželo na tom, aby Řecko prošlo touto zkouškou a neposkvrnilo se při tom ničemností. Když vojáci padnou, když je země zničena a zdevastována, přežije a přetrvá jedině čest. A právě čest vdechne život mrtvému tělu, až zlé časy pominou.
Není to ironické, že se mu osud takhle vysmívá? Nezvolil si pro sebe roli „Prvního rolníka“, „Prvního dělníka“ a „Otce národa“? Neobklopil se pompézní stafáží, která patří k modernímu fašistovi? Nezaložil snad Režim Čtvrtého Srpna 1936? Třetí helénskou civilizaci, v níž měla znít ozvěnou Hitlerova Třetí říše? Národní organizaci mládeže, jejíž členové pořádali průvody a mávali fangličkami zrovna jako Hitlerjugend? Neopovrhoval snad liberály, komunisty a parlamentáři stejně jako Franco, Salazar, Hitler a Mussolini? Nezasel nesváry mezi levičáky, přesně podle fašistické učebnice? Co mohlo být snadnější vzhledem k jejich směšnému sektářství a ochotě zradit jeden druhého na základě falešného přesvědčení nebo kterékoli z bezpočtu ideologických úchylek? Nezavrhl snad plutokracii? Neznala snad tajná policie přesné aroma a chemické složení každého podvratného prdu v Řecku?
Tak proč ho jeho zahraniční bratři opustili? Proč mu Ribbentrop posílá uklidňující prohlášení, kterým se nedá věřit? Proč Mussolini vyvolává pohraniční incidenty a vhání jeho diplomaty do slepých uliček? Co se pokazilo? Jak k tomu došlo, že nabral do plachet vítr doby a povznesl se do takových výšin, jenom aby čelil největší krizi v moderních dějinách své otčiny, krizi zinscenované přesně těmi lidmi, které si vzal za vzor, za své mentory? Není to ironické, že se dnes může spolehnout jen na Brity – parlamentářské, liberální, demokratické, plutokratické Brity?
Premiér Metaxas si na papír sepsal rozdíly mezi sebou a ostatními. Nebyl rasista. To není nic moc. Blesklo mu hlavou to, co mělo být zcela zjevné – ostatní toužili po říších a už je budovali, zatímco on chtěl jenom spojit všechny Řeky. Chtěl Makedonii, Kypr, Dodekanéské ostrovy, a dá-li Bůh, Konstantinopol. Na rozdíl od Mussoliniho nechtěl severní Afriku a na rozdíl od Hitlera nechtěl celý svět.
Takže ostatní možná po delším pozorování usoudili, že nemá ambice, touhu po velikosti, že tohle naznačuje absenci nezbytné vůle k moci, typický to rys podlidí, a že on je jen pudlík mezi vlky. V novém světě, kde právo vládnout měli jen ti nejsilnější, protože byli nejsilnější, kde síla byla ukazatelem přirozené nadřazenosti, kde přirozená nadřazenost dávala morální právo podmanit si jiné národy a méněcenné rasy, v takovém světě byl anomálií. Chtěl jenom sjednotit vlastní národ. Řecko bylo potom přirozenou kořistí. Metaxas napsal slovo „pudlík“ a pak ho přeškrtl. Podíval se na dvě slova, „rasismus“ a „říše“. „Myslí si, že jsme méněcenní,“ zamumlal, „chtějí nás připojit ke své říši.“ Bylo to nechutné a odporné, bylo to k vzteku. Dal ta dvě slova do závorky a napsal vedle nich NE. Vstal a přešel k oknu, aby se pokochal pohledem na ztichlé borovice. Chvíli se opíral o parapet a pak se zase narovnal. Došel k rozhodnutí – budou to další Thermopyly. Jestli se tři sta Spartanů dokázalo bránit pěti miliónům nejstatečnějších Peršanů, co by on nedokázal s dvaceti divizemi proti Italům? Kdyby jen bylo tak snadné připravit se na příšernou a nekonečnou samotu smrti. Kdyby jen bylo tak jednoduché vycházet s Lulu.

6
L’Omosessuale (2)

Já, Carlo Piero Guercio, tímto dosvědčuji, že v armádě jsem našel novou rodinu. Mám otce i matku, čtyři sestry a tři bratry, ale od puberty mi byli cizí. Musel jsem mezi nimi žít tajně, jako člověk, který skrývá lepru. Nebyla to jejich chyba, že ze mne nutnost udělala herce. O svátcích jsem musel tancovat s děvčaty, musel s nimi flirtovat na školním hřišti a při večerních procházkách na piazze. Musel jsem odpovídat babičce, když se mě ptala, s jakou dívkou bych se chtěl oženit a zdali bych raději měl syny nebo dcery. Musel jsem s požitkem naslouchat svým kamarádům, když popisovali každý záhyb ženského ohanbí, musel jsem se naučit vyprávět fantastické historky o tom, co jsem dělal s děvčaty. Zvykl jsem si na tak strašnou osamělost, že větší snad už nemohla existovat.
V armádě se vedly stejně lechtivé řeči, ale byl to svět bez žen. Pro vojáka je žena imaginární bytost. Je dovoleno chovat sentimentální city k matce, ale to je všechno. Jinak jsou tu doroty z vojenských bordelů, vybájené či nevěrné milenky doma a holky, na které člověk hvízdá na ulici. Nejsem misogyn, ale měli byste chápat, že ženská společnost je mi obtížná, protože mi připomíná, co nejsem a co bych býval mohl být, kdyby se Bůh nehrabal v matčině lůnu.
Hned na začátku jsem měl štěstí. Neposlali mě do Habeše či severní Afriky, ale do Albánie. Zdejší šarvátky nestály za řeč a my žili v blahé nevědomosti, že by nám Duce mohl rozkázat vtrhnout do Řecka. Připadalo nám daleko pravděpodobnější, že se nakonec chytneme s Jugoslávií, jejíž obyvatelé jsou stejně nemožní a zbabělí jako Albánci. Bylo všeobecně známo, že národy Jugoslávie se navzájem nenávidí víc, než by kdy mohli nenávidět cizince či útočníka.
Brzy vysvitlo, že všemu vládne chaos. Jakmile jsem se zabydlel v jedné jednotce a nadělal si v ní kamarády, už mě převeleli, abych pomohl zalepit díry v početním stavu druhé, a pak mne převeleli znovu. Neměli jsme žádné dopravní prostředky a museli jsme mašírovat od jugoslávské hranice k řecké a zase nazpátek, zdánlivě z pouhého rozmaru vrchního velení. Myslím, že jsem musel vystřídat asi sedm jednotek, než jsem se konečně usadil v divizi Julia. Řecké tažení skončilo fiaskem z mnoha důvodů, ale jedním z nich byly příliš rychlé obměny mužstva, takže se v jednotkách nemohl vyvinout žádný bojový duch a pocit solidarity. Zpočátku jsem ani já coby Kastor neměl čas najít svého Polluxe.
Ale v divizi Julia jsem se těšil z každého okamžiku. Žádný civil nedokáže pochopit radosti vojenského života. To je, prostě řečeno, nepominutelný fakt. A dalším faktem je, že bez ohledu na sexuální preference si vojáci jeden druhého postupně zamilují, a opět bez ohledu na sexuální preference nemá tahle láska v civilním životě obdoby. Jste mladí a silní, plní života, a jste v tom svrabu společně.
Nakonec už dokážete rozpoznat každou nuanci nálady svých společníků, víte přesně, co ten druhý řekne, odhadnete, kdo se zasměje a jak dlouho se bude smát určitému druhu vtipu; důvěrně se seznámíte se smradem jejich nohou a potu, můžete ve tmě položit někomu ruku na tvář a budete vědět, o koho jde; poznáte, čí výstroj to visí přes opěradlo židle, i když se jinak neliší od ostatní, dokážete rozpoznat, po kom zbyly oholené vousy v lavoru; budete do detailu vědět, kdo vám vymění mrkev za vaši bramboru, paklík cigaret za náhradní pár ponožek, pohlednici ze Sieny za tužku. Zvyknete si na to, že jste jeden k druhému upřímní a s ničím se netajíte. Pokud vámi ovšem nezmítají takové vášně jako mnou.
Byli jsme všichni bez výjimky mladí. Už nikdy nebudeme pohlednější, už nikdy nebudeme tak štíhlí a silní, už nikdy nesvedeme v moři takové bitvy, už nikdy nebudeme mít takový pocit nesmrtelnosti a neporazitelnosti. Dokázali jsme pochodovat osmdesát kilometrů denně, zpívat při tom bojové a přisprostlé písně, unisono švihat nohama a rukama nebo se jenom vléct s vlajícími kohoutími péry na černých, lesklých přilbách. Byli jsme s to společně močit na kola plukovníkova auta, ožralí jako dogy, dokázali jsme se bez jakéhokoli studu v přítomnosti druhých vykadit, mohli jsme si společně předčítat z dopisů, takže to vypadalo, jako by matka každého synka psala nám všem, dokázali jsme celou noc za silného lijáku kopat ve tvrdé skále zákop a ráno odpochodovat, aniž jsme se v něm kdy natáhli; při střelbách ostrými náboji jsme bez dovolení házeli po králících granáty, koupali jsme se nazí a krásní jako Apollóni, přičemž se stávalo, že někdo ukázal na penis svého druha a zakřičel: „Hej, ty, jak to, žes tohle nepředal do zbrojnice?“ a my se tomu zasmáli, nic si z toho nedělali a pak na to někdo řekl: „Dej si pozor, nebo ti to z nepozornosti spustí,“ na což oběť obvykle odpověděla: „To se mi bohužel nestává.“
Byli jsme mladí a krásní, milovali jsme se víc než bratři, a to nepřeháním. Tohle štěstí nám ovšem vždycky zkalila skutečnost, že nikdo z nás nevěděl, proč jsme v Albánii, a nikdo z nás také nebyl dvakrát nadšený z tohohle obnovování Římské říše. Často jsme se porvali s příslušníky fašistických legií. Byli to nadutí a hloupí budižkničemové – a mnozí z nás navíc patřili ke komunistům. Nikomu nevadí položit život za vznešenou věc, ale v duchu nás děsila podivná bezúčelnost lásky k životu, pro nějž nebylo žádného rozumného opodstatnění. Chci říct, že jsme byli jako gladiátoři, hotoví konat svoji povinnost, připravení zaujmout stoický postoj, ale pořád zmatení. Hrabě Ciano hrál golf, Mussolini vedl křižáckou výpravu proti kočkám a my jsme trčeli v nezmapované pustině a flákali se, dokud najednou nebylo pozdě a my nebyli vrženi do fušersky řízené bitvy proti lidem, kteří bojovali jako bozi.
Nejsem cynik, ale přesto vím, že historie je propagandou vítězů. Vím, že jestli vyhrajeme válku, vynoří se historky o britských válečných zločinech, budou sepsány celé svazky o nevyhnutelnosti a spravedlnosti naší věci, budou shromážděny nevyvratitelné důkazy o spiknutí židovských plutokratů, objeví se fotografie hald kostí nalezených v hromadných hrobech na předměstích Londýna. Na druhou stranu bude ovšem platit opak, pokud vyhrají Britové. Vím, že Duce jasně řekl, že řecké tažení bylo pro Itálii jedno ohromné vítězství. Jenže on tam nebyl. Neví, k čemu tam došlo. Nezná nejčistší pravdu, a sice že historie by se měla skládat pouze z příběhů lidiček, kteří byli nedobrovolně při tom. Měl by vědět, že pravda se má jinak – válku jsme pěkně projížděli, dokud přes Bulharsko nezaútočili Němci. Nikdy to nepřizná, protože „pravda“ patří vítězům. Ale já tam byl a já vím, co se dělo v mém úseku. Válka byla pro mne zkušeností, která zformovala celé moje myšlení, byla nejtvrdším šokem, který jsem kdy zažil, nejhorší a nejniternější tragédií mého života. Zabila ve mně vlastenectví, proměnila mé ideály, přinutila mne přehodnotit pojem povinnosti, vyděsila mě a celého sklíčila.
Sókratés tvrdil, že tragédie se nese ve stejném duchu jako komedie, ale v textu se tento výrok nevysvětluje, protože lidé, jimž byl určen, už buďto spali, nebo byli namol. Zní to jako větičky, kterými se šlechtici častují na večírcích, ale já pravdivost tohoto výroku mohu jednoduše osvětlit na základě událostí, které nás potkaly za tažení severním Řeckem.
Začnu konstatováním, že já, Carlo Piero Guercio, jsem se po příchodu do divize Julia zamiloval do mladého ženatého desátníka, jenž mne přijal jako svého nejlepšího přítele a nikdy nepojal podezření, že on sám zalidnil moje nejhorečnatější sny. Jmenoval se Francesco a pocházel z Janova, a tak dostal do vínku nejen janovský přízvuk, ale i znalost moře, což mu v horách Epiru těžko mohlo být k užitku. Bylo nad slunce jasné, že měl působit v námořnictvu, ale pokřivená logika těch časů tomu chtěla, aby dobrovolně narukoval k námořnictvu, byl přidělen ke karabinierům a skončil u pozemního vojska. K nám doputoval přes pluk horských myslivců a pluk bersaliérů, nepočítaje v to dva dny strávené u granátníků.
Byl to po všech stránkách nádherný chlapec. Pleť měl tmavší než já, jako Ital z jihu, ale byl štíhlý a kůži měl hladkou. Vybavuji si, že měl všeho všudy tři chlupy na hrudi a na nohou neměl ochlupení vůbec žádné. Byla na něm vidět každá šlacha a já jsem se zvlášť podivoval těm svalům, které člověk vidí jen u lidí ve výjimečné kondici – rovnoběžné koleje na spodní straně předloktí a břišní svaly, které se stáčejí a sbíhají k slabinám. Připomínal jednu z těch elegantních, vytáhlých koček, které vyvolávají představu ohromné, a přitom bezděčné síly.
Ze všeho nejvíc mne přitahovala jeho tvář. Jeden neposlušný pramínek černých vlasů mu padal do očí. Ty byly černé, posazené po slovanském způsobu nad ostrými lícními kostmi. Měl široké rty, které se mu věčně křivily do ironického úsměvu, a etruský nos, který mu u kořene tak trochu záhadně ujížděl. Ruce měl velké a já si uměl velmi snadno představit, jak mi jeho prsty jako špachtle putují po těle. Jednou jsem ho viděl spravovat mrňavý kroužek na filigránském zlatém řetízku a můžu dosvědčit, že za tak dokonalý cit v prstech a přesnost by se nemusela stydět ani vyšívačka. Měl ty nejjemnější nehty na rukou, jaké si jen dokážete představit.
Jistě pochopíte, že my muži jsme často spolu nazí, ať už za těch či oněch okolností, a že jsem znal a do posledního detailu si zapamatoval celé jeho tělo; ale bouřím se proti obviněním ze zvrácenosti a obscénnosti, která budou vznesena proti mé památce, a tak si nechám tyto vzpomínky pro sebe. Mně obscénní nepřipadají, jsou mi vzácné, jsou nádherné a čisté. Tak jako tak by nikdo nevěděl, co znamenají. Jsou pro soukromé muzeum, které si každý nosí v hlavě a do něhož není vstup povolen ani expertům či korunovaným hlavám.
Francesco byl člověk impulsivní, naprosto nevážný, autor směšných šprýmů. Netajil se tím, že k nikomu nemá úctu, a bavil nás předváděním kohoutích způsobů Duceho a fraškovitého prušáctví Adolfa Hitlera. Dokázal napodobit gesta a intonaci Viscontiho Prascy a pronášet absurdní proslovy po prascovském způsobu, plné extravagantního optimismu, divokých plánů a servilních odkazů na fašistickou hierarchii. Každý ho miloval, ale on nikdy nebyl povýšen, což mu bylo srdečně jedno. Ochočil si divokou myšku, které říkal Mario – zčásti žila v jeho kapse, ale když jsme byli na pochodu, vídali jsme ji, jak vystrkuje vousky z vršku jeho batohu a myje si tvářičku. Jedla slupky z ovoce a zeleniny a měla k smrti ráda kůži, což bylo mrzuté. Ještě teď mám od ní na špičce boty malou kulatou díru.
My vojáci jsme víceméně neměli ani potuchy, co se děje v mocenských centrech. Dostávali jsme tolik rozkazů a rozkazů rušících platnost předchozích rozkazů, že jsme čas od času neposlouchali žádné rozkazy, protože jsme dobře věděli, že budou takřka okamžitě postaveny na hlavu. Albánie byla něco jako prázdninový tábor bez záchodů a my předpokládali, že jediným účelem veškerých nařízení je nějak nás zaměstnat a že jiný význam nemají.
V retrospektivě mi ale připadá jasné, že jejich konečným cílem byla invaze do Řecka; stopy byly všude, jen je vidět. Tak především nám propaganda líčila Středozemní moře jako „Mare nostrum“, a pak ze všech těch silnic, které jsme údajně stavěli pro blaho Albánců, nevzešlo nic jiného než dálnice přímo k řecké hranici. Za druhé začalo mužstvo zpívat anonymní bojové písně neznámé provenience se slovy jako: „Pomašírujem až k Egejskému moři, dobudeme Pireus, a jestli se to povede, Athény nám taky spadnou do klína.“ Nadávali jsme na Řeky, protože poskytli útočiště romantickému králi Zogovi, a noviny byly pořád plné zpráv o údajných britských útocích z řeckých vod na naši obchodní flotilu. Píšu „údajných“, protože dnes už nevěřím, že k nim došlo. Mám kamaráda u námořnictva, který mi řekl, že pokud on ví, nepřišli jsme o jedinou loď.
O nic víc nevěřím ani té historce, že Řekové zabili Dauta Hodžu. Myslím, že jsme to udělali my a pokusili se to hodit na Řeky. Píše se mi to strašně těžko, protože to ukazuje, do jaké míry jsem ztratil svou vlasteneckou víru, ale faktem je, že teď znám řeckou verzi událostí (vyprávěl mi ji Dottor Jannis, když jsem za ním zašel se zaníceným nehtem na noze). Ukázalo se, že ten Hodža v žádném případě nebyl albánský patriot a iredentista. Byl odsouzen na více než dvacet let za vraždu pěti muslimů, krádež dobytka, pirátství, vydírání, pokus o vraždu, přepadení, nezákonné ozbrojování a znásilnění. A tohohle člověka se nám snažili předhodit coby mučedníka. Nikdy nám neřekli, že Řekové pro vraždu tohoto člověka zatkli dva Albánce a čekali na naši žádost o jejich vydání. V každém případě se teď podivuji, jak mohl být celý italský národ tak naivní, a docela by mě zajímalo, proč jsme měli mít takovou starost o Albánce, když jsme jim teprve před nedávnem obsadili zemi, ale brzy jsme se dovtípili, že nemají zájem na ničem jiném než se vraždit navzájem. Ti dva chlapi „vlastence“ Hodžu podle všeho otrávili a uřízli mu hlavu, což je na albánské poměry docela slabota.
Víru jsem ztratil z mnoha důvodů. Svěřuji teď papíru vylíčení událostí, do nichž jsem byl zapleten společně s Franceskem a z nichž jasně vysvítá, že válku rozpoutala naše strana, a ne Řekové. Vím, že pokud válku vyhrajeme, tato fakta nikdy nevyjdou na světlo, protože je cenzura potlačí. Ale pokud prohrajeme, je tu nějaká šance, že se svět dozví pravdu.
Je dost těžké žít usmířen sám se sebou, když je člověk sexuální outsider, ale je to ještě těžší, když víte, že jste při výkonu povinnosti spáchali hnusné a ohavné skutky. V posledních dnech tuším blízkost smrti, a tak níže najdete vyznání viny, za něž jsem už od kněze dostal rozhřešení, ale které mi nikdy neodpustí ani Řekové, ani rodiny dotyčných italských vojáků.

7
Drastické prostředky

Otec Arsenios trpce přemítal za ikonostasem, jak má asi chodit mezi lid, utěšovat nemocné a umírající, rozsuzovat spory, šířit slovo Boží a prosazovat sjednocení Řecka, když už nikdo nemohl pochybovat o tom, že ztratil u lidí úctu? Chvilku se zaobíral romantickou možností zmizet po anglicku – mohl by zamířit do Pirea a pracovat jako úředník, mohl by se z něj stát rybář, mohl by se vypravit do Ameriky a začít od píky. Zahloubal se nad prchavým přeludem svého nového já, osvobozeného od groteskních záhybů sádla, jak v athénských bordelech zpívá oplzlá rebetika, chlemtá kokkineli a balí mladé holky. Pak si zase představoval, jak se stáhne do poustevny v horách Epiru, nechá se krmit krkavci a dosáhne úžasné svatosti. Pomyslel na zázraky, které by mohly být vykonány v jeho jménu, a napadla ho nepříjemná myšlenka, že by se z něj mohl stát patron všech ohavně tlustých. Možná by místo toho mohl začít psát poezii a těšit se stejné slávě a úctě jako Kostis Palamas. Ale proč zůstat jen u toho? Mohl by z něj být druhý Homér. Za ikonostasem zaburácel svým hlubokým basem: „Zvláštní je to, jak viní nás bohy ti smrtelní lidé! Od nás jen veškeré zlo prý pochází, sami však sobě strojí (i proti vší sudbě) svou špatností útrapy.“ Pak zaváhal, zamračil se a zmlkl – pokračuje to pasáží o Aigisthovi, nebo rozhovorem Athény s Diem? „Mé dítě,“ zaburácel Zeus hromovládný, „jaká to slova ti vyklouzla z ohrady zubů…“
Vyrušilo ho diskrétní zakašlání z hlavní lodi kostela. Rychle se vzpamatoval, cítil, jak mu z nesmírných rozpaků zahořely uši a zrudl krk, a seděl tiše jako myška. Byl přistižen, jak sní s otevřenýma očima a ještě při tom nevědomky recituje, a teď si budou vesničané říkat, že je slabomyslný. Zaslechl ozvěnu slábnoucích kročejů, vykoukl za stěnu a zahlédl tam bochník chleba. Přistihl se, jak si olizuje rty a přeje si, aby mu tam k němu onen neznámý nechal i sýr. Ozvaly se další kroky, a tak se rychle schoval, jako dítě při hře. Nohy se vzdálily, a tak zašvidral skrz dírku. Někdo mu tam zůstavil velký, měkký a šťavnatý sýr. „Zázrak,“ řekl si. „Budiž Bohu za to dík.“ Je omluvitelné, že za takových okolností zatoužil ještě po baklažánu a lahvi oleje, dočkal se však nikoli dalšího zázraku, leč dvou pantoflí. „Bože, můj Bože,“ vzhlédl ke stropu, „jak jsi jen zvrhlý.“
Vchod do kostela se postupně začal plnit dárky, které tam zanechávali kajícní vesničané. Otec Arsenios zíral skrz dírku s prostomyslnou chamtivostí, jak po rybách následuje zelenina a vyšívané kapesníky. Začal si všímat, že se tam nashromáždilo slušné množství Roboly, a v duchu si postěžoval: „Cože? To si všichni myslí, že jsem ochlasta?“ Začal počítat, jak dlouho mu ty zásoby vydrží, když vypije dvě lahve denně. A pak když vypije tři. Pro matematické obveselení a procvičení svého intelektu začal uvažovat případ tří lahví a pěti osmin denně, ale pak to zmotal a musel začít znovu.
Jak hromada dále rostla, bylo mu čím dál tím jasnější, že se bezodkladně potřebuje vymočit. Celý nesvůj si poposedl, po těle mu vyrazily krůpěje potu. Bylo to vskutku strašné dilema – buďto vyjde z kostela, přičemž svou přítomností dost možná lidi odradí od zanechání dalších dárků, anebo tu bude sedět v stále tíživějším zoufalství, dokud si nebude jistý, že proud dárků na usmíření už vyschl. Trpce zalitoval, že před odchodem z domu vypil celou láhev. „Tohle je Boží trest, který dopadne na všechny násosky,“ pomyslel si. „Už nikdy nepolknu ani kapku vína.“ Pomodlil se ke svatému Gerasimovi o pomoc.
Když se domodlil, osvítila ho inspirace. Uvnitř kostela měl velkou zásobu lahví. Nastražil uši, jestli někdo nejde, a když nic neslyšel, začal uhánět, jak mu to jen jeho břicho dovolilo. Bleskurychle se dokolébal ke vchodu, ztěžka se ohnul pro láhev a pak se stáhl do úkrytu za stěnu mezi chrámovou lodí a chórem. Zuby vytáhl korek a pak se dal do řešení dalšího problému – aby mohl lahve použít, musí ji nejprve vyprázdnit. Co udělá s vínem? Připadala mu škoda jen tak ho vylít. Obrátil láhev vzhůru nohama a prolil její obsah hrdlem. Čúrky sladkého nápoje mu stekly po bradě až na kleriku. Prozkoumal láhev, našel jednu dvě zbylé kapky a rozmáchlým gestem je sklepal do úst.
Otec Arsenios jukl dírkou, aby si byl jistý, že ho nikdo neslyší, zvedl sutanu a zacílil do lahve mohutný proud moči. Ten zabušil do jejího skleněného dna a pak už jen syčel a šplouchal, jak se láhev plnila. S obavami si povšiml, že čím je krk nádoby užší, tím rychleji se plní. „Měli by je všechny dělat válcové,“ dumal kněz, ale překvapit se nechal tak jako tak. Vytrysklou tekutinu rozetřel botou do prachu na podlaze a uvědomil si, že bude muset počkat v kostele, dokud mu mokré skvrny na šatech neuschnou. „Kněz,“ pomyslel si, „se nemůže ukazovat na veřejnosti počůraný.“ Postavil láhev moči na zem a poposedl si. Někdo přišel a nechal mu tam pár ponožek.
Uběhlo čtvrt hodiny a dovnitř přišel Velisarios. Doufal, že se bude moci osobně omluvit. Podíval se do kampanily, do hlavní lodi a už byl na odchodu, když zpoza stěny zaslechl dlouhé bublavé krknutí. „Patir?“ zavolal Velisarios. „Přišel jsem se omluvit.“
„Jdi pryč,“ zazněla podrážděná odpověď a potom: „Snažím se modlit.“
„Ale Patir, já se vám chci omluvit a políbit vám ruku.“
„Nemůžu ven. Z mnoha důvodů.“
Velisarios se poškrábal po hlavě. „Z jakých důvodů?“
„Náboženských. Krom toho mi není moc dobře.“
„Chcete, abych zaběhl pro doktora Jannise?“
„Ne.“
„Omlouvám se, Patir, za to, co jsem vám provedl, a abych vás odškodnil, nechal jsem tu láhev vína. Budu se modlit k Bohu, aby mi odpustil.“ Odešel z kostela a vrátil se do domu doktora Jannise, aby se podíval, jak se vede Mandrasovi. Našel ho tam, jak se psí oddaností vzhlíží k Pelagii, zašel za doktorem a řekl mu, že knězi není dobře.
Otec Arsenios zjistil, že jeho řešení problému plného měchýře se samo stalo příčinou opětovného naplnění. Po Velisariově odchodu vyprázdnil další láhev a stočil do ní proměněný obsah té předchozí. Tentokrát se ovšem jeho muška, rovnováha i odhad okamžiku, kdy je nutno přestat, již nevyznačovaly ani tou pochybnou přesností předchozího pokusu. Znovu musel moč zašlapat do prachu a zase si postříkal šaty. Arsenios si znovu mátožně přesedl a udělalo se mu špatně od žaludku. Ztěžka sklouzl ze stoličky, pohmoždil si kostrč a až za dvacet minut ho probudila naléhavá potřeba vyprázdnit a zase naplnit další láhev. Zapřisáhl se, že tentokrát přestane čůrat, než díky zužujícímu se krku dojde k dalšímu Venturiho jevu, leč vysoký tlak v měchýři ho natolik zdeptal, že jeho úsudek znovu selhal. Katastrofálně.
V průzračném odpoledním světle kráčel doktor Jannis ke kostelu. Ve všední den na sobě měl takové oblečení, které rolníci nosí o občanských i církevních svátcích – ucouraný černý oblek s oblýskanými záplatami, košili bez límečku, odřené černé boty vyšperkované prachem a klobouk se širokou krempou. Kroutil si knír, zamyšleně potahoval z dýmky a svou pozornost věnoval simultánně dvěma tématům – vyplundrování ostrova křižáky a tomu, co řekne knězi. Představil si následující scénu:
Řekne: „Patir, hluboce se mne dotýká pokoření, kterému jste byl dnes dopoledne vystaven,“ na což kněz odpoví: „To mě u nevěřícího překvapuje,“ a on na to řekne: „Ale já mám za to, že ke knězi by se lidé měli chovat uctivě. Vesnici je třeba kněze, tak jako je ostrovu třeba moře. Zajděte k nám, prosím, zítra na večeři. Pelagia bude péct jehněčí s brambory ve furnu. Taky pozvu učitele. Mimochodem, nerad slyším, že se vám udělalo nevolno. Můžu vám být nějak nápomocen?“
Ale když vešel do kostela, okamžitě zjistil, že k takovému rozhovoru pravděpodobně nikdy nedojde. Zpoza zástěny zaslechl sténání a dávení. „Patir,“ zavolal. „Jste v pořádku? Patir?“
Ozval se další žalostný, zmučený sten a zvuky doprovázející bolestné zvracení, tak trochu jako u psa. Ze svých zkušenostní se zvratky bezpočtu pacientů si je docela dobře dokázal představit – budou převážně žluté barvy. Zaťukal kloubem o zástěnu a zvýšil hlas: „Patir, jste tam?“
„Bože, ó Bože,“ zakňučel kněz.
Doktor stál před zapeklitým problémem. Faktem bylo, že za zástěnu mohou jenom vysvěcení kněží. Sám už dávno ztratil víru a teď zastával machovskou verzi materialismu, nicméně měl pocit, že tenhle zákaz překročit nemůže. Takové tabu se nedá tak lehce odbýt pokrčením ramen, dokonce ani když jeden nevěří premisám, na nichž je založeno. Nemohl tam vejít, stejně jako nemohl dělat jeptiškám nemravné návrhy. Zaklepal ještě důrazněji. „Patir, to jsem já, doktor Jannis.“
Iatre,“ zalkal kněz. „Jsem těžce nemocen. Ó Hospodine, zdaliž jsi nadarmo stvořil všecky syny lidské? Pomozte mi, pro lásku Boží.“
Doktor vyslal kajícnou modlitbičku k Bohu, v nějž nevěřil, a vstoupil za zástěnu. Spatřil kněze na zádech, s obličejem obráceným k němu, jak se bezmocně válí v kaluži moči a zvratků. Jedno oko měl zavřené a z druhého se mu valily slzy. Doktor nevzrušeně zaznamenal překvapivý fakt, že páterovy zvratky jsou spíš bílé než žluté a že ostře kontrastují s monotónní černí sutany. „Musíte vstát,“ nařídil mu. „Klidně se mi opřete o rameno, ale nést vás bohužel nemůžu.“
Následoval nerovný a směšný zápas, v němž se sušinka doktor snažil zvednout kulaťoučkého duchovního. Velmi rychle si uvědomil marnost svého počínání a zase se narovnal. Všiml si, že se v tomto svatém místě nalézají tři lahve s močí. Z profesionální zvědavosti zvedl jednu láhev ke světlu a zkoumal, zdali neobjeví nitky slizu, které by neklamně svědčily o infekci močové trubice. Moč byla čirá. Došlo mu, že si zašpinil ruce zvratky. Chvíli se na ně díval – to by ho vzal čert, aby si je otřel do kalhot, natožpak aby je otřel o zástěnu. Sklonil se a utřel si je o knězovu kleriku. Pak zašel pro Velisaria.
Za to, že ráno vystavil kněze posměchu, musel teď Velisarios svou vinu odčinit tím, že těžkotonážního duchovního donesl do doktorova domu. Je dost dobře možné, že šlo o nejtitánštější skutek síly a odhodlání, který kdy musel předvést. Po cestě dvakrát zavrávoral a jednou málem upadl. Potom mu připadalo, že jeho ruce a záda nesly celý vesmír, a dokázal se vcítit do pocitů svatého Kryštofa, jenž přenesl Ježíše přes řeku. Seděl ve stínu, potil se, ztěžka oddychoval a srdce mu děsivě bilo o závod. Pelagia ho zatím častovala citrónovou šťávou oslazenou medem a ji zase na oplátku častoval úsměvy Mandras, který se obrátil na bok, aby ji mohl sledovat. Jeho pohled působil na Pelagii jako žhavé objetí, a tak kvůli němu zakopávala a boky se jí houpaly víc než obvykle, což ji znepokojovalo. Ve skutečnosti jí potíže s nohama způsobilo právě úsilí ovládnout své boky.
Uvnitř v domě nutil doktor kněze vypít jednu sklenici vody za druhou, což byl podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí jediný rozumný lék na otravu alkoholem. Uvědomil si, že ke svému pacientovi zaujal až nepatřičně mravokárný přístup; přistihl se, jak v duchu rozvíjí vnitřní monolog na téma „Kněz by snad měl dávat lepší příklad, ne? Není to ostuda, takhle přebrat dlouho před večerem? Jak si tenhle člověk může v kraji uchovat nějakou vážnost, když je hrabivý opilec? Nevzpomínám si na horšího duchovního, než je tenhle, a Bůh ví, že jsme tu pár špatných zažili…“ Mračil se a roztrpčeně pomlaskával celou dobu, co tomu chlapovi utíral ze šatů zvratky, a svou podrážděnost si vybil na Pelagiině kozlovi, který vešel do místnosti a vyskočil na stůl. „Tupé hovado,“ křikl na něj a kozel si ho drze změřil přimhouřenýma očima, jako kdyby chtěl říct: „Já přinejmenším nejsem opilý. Jenom dělám neplechu.“
Doktor nechal svého pacienta, ať se z otupělosti vylíže sám, a posadil se ke stolu. „Roku 1082 se nechvalně známý normanský baron Robert Guiscard pokusil ostrova dobýt, v čemž mu bránily výjimečně odhodlané houfy povstalců. Svět se baronovy otravné maličkosti zbavil roku 1085, kdy podlehl horečce, a tak po něm zůstala pouze jediná stopa – Fiskardo bylo pojmenováno právě podle něj, i když dějiny už nám neprozradí, jak se z G stalo F. Jinému Normanovi jménem Bohemund nezabránila ani okázalá zbožnost čerstvě nabytá v nedávné křížové výpravě v tom, aby ostrov krajně brutálně a neomluvitelně vyraboval. Zde není na škodu čtenáři připomenout, že první nevydrancovali Konstantinopol Osmané, leč křižáci, pročež měla zavládnout věčná skepse ohledně hodnoty veškerých ušlechtilých záměrů. K tomu zjevně nedošlo, neboť lidský rod se z historie nedokáže poučit ani v nejmenším.“
Pohodlně se opřel, promnul si knír a zapálil si dýmku. Viděl, jak kolem okna jde Lemoni, a zavolal si ji dovnitř. Holčička vážně, se široce otevřenýma očima naslouchala doktorově prosbě, ať zaběhne za knězovou ženou a přivede ji sem. Doktor ji pohladil po vlasech, řekl jí, že je jeho „malá koritsimu“, a pak už jenom s úsměvem sledoval, jak děvčátko rozmarně poskakuje po cestě. Pelagia byla stejně sladká, když byla v jejím věku, a doktora z toho přepadla nostalgie. Cítil, že mu co nevidět vyhrkne slza, a hned ji potlačil další nemilosrdně kritickou větou na adresu Normanů. Znovu se opřel, načež ho vyrušil příchod Stamatise, který v ruce držel klobouk a nervózně mačkal jeho krempu. „Kalispera, Kyrie Stamatis,“ pozdravil ho, „co pro tebe mohu udělat?“
Stamatis zašoupal nohama, starostlivě se zadíval na kněze, tu bečku sádla na podlaze, a začal: „Víte, to… tamta věc, co jsem ji měl v uchu?“
„Ona leguminózní superficiální auditivní obstrukce?“
„Jo, to je vona, Iatre. Jenom by mě zajímalo… No prostě, mohl byste mi ji tam zase dát zpátky?“
„Dát zpátky, Kyrie Stamatis?“
„To moje žena, víte.“
„Rozumím,“ utrousil doktor a vypustil z dýmky štiplavý oblak dýmu. „Vlastně nerozumím. Snad budeš tak laskav a vysvětlíš mi to.“
„No, když jsem byl na to ucho hluchý, tak jsem ji neslyšel. Tam, kde sedím, jsem měl zdravý ucho na druhý straně, takže jsem to mohl svým způsobem snášet.“
„Snášet?“
„To její věčný sekýrování. Chci říct, že předtím to bylo něco jako ševelení moře. Líbilo se mi to. Dobře se mi u toho usínalo. Ale teď je to poštívání hlasitý a ne a ne přestat. Prostě to jde pořád dokola.“ Stamatis potřásl rameny jako naštvaná ženská a napodobil svou manželku: „Ty nejsi vůbec k ničemu, proč už jsi nepřinesl dříví, proč nikdy nemáme žádný peníze, proč tu všecko musím dělat sama, proč jsem si jenom nevzala pořádnýho mužskýho, jaktože se nám narodily samý dcery, co se stalo s tím chlapem, kterýho jsem si vzala? Z toho všeho se mi snad hlava rozskočí.“
„A zkusil jsi ji seřezat?“
„Ne, Iatre. Když jsem jí naposled jednu vrazil, rozbila mi talíř o hlavu. Pořád tam ještě mám jizvu. Podívejte.“ Stařík se k němu sklonil a ukázal na cosi neviditelného na čele.
„No, neměl bys ji bít tak jako tak,“ usoudil doktor. „To si pak najde ještě podvratnější způsoby, jak se ti dostat na kobylku. Třeba ti přesolí jídlo. Radím ti, abys na ni byl hodný.“
Stamatise to šokovalo. Šlo o jednání tak nepředstavitelné, že si ho ani nikdy představit nepokoušel. „Iatre…“ chtěl se ohradit, ale nenalézal slov.
„Prostě přines dříví, než tě o něj požádá, a dones jí květinu pokaždé, když se vrátíš z pole. Když je zima, dej jí kolem krku šálu, a za horka jí přines sklenici vody. Je to jednoduché. Ženy sekýrují, jenom když mají pocit, že si jich nevážíme. Představ si, že je to tvoje matka, která se rozstonala, a chovej se k ní podle toho.“
„Takže mi tam nedáte zpátky tu… é… legislativní superoficiální auditorskou obsesi?“
„To vskutku nikoliv. Bylo by to proti Hippokratově přísaze, a to si nemůžu dovolit. Mimochodem, byl to právě Hippokratés, kdo řekl, že k léčbě drastických chorob se nejlépe hodí drastické prostředky.“
Stamatis vypadal sklesle. „Tohle říká Hippokratés? Takže k ní musím být milý?“
Doktor otcovsky pokývl a Stamatis si nasadil klobouk. „Bože,“ uklouzlo mu.
Doktor sledoval starého pána z okna. Stamatis vyšel na silnici a začal se vzdalovat. Zastavil se a zadíval se na pomenší purpurovou květinku na náspu. Sehnul se, aby ji utrhl, ale hned se zase narovnal. Rozhlédl se, jestli se nikdo nedívá. Zatahal se za opasek, jako by se hotovil k boji, vrhl na květinu zuřivý pohled a obrátil se na podpatku. Začal rázovat pryč, ale pak se zastavil. Jako klučina, který se zapletl do malé zlodějny, vyrazil zpátky, utrhl kvítko za stonek, ukryl ho do kabátu a přehnaně bezstarostně a nenuceně odkráčel. Doktor se vyklonil z okna a zavolal na něj: „Bravo, Stamatisi,“ jen pro to prosté, leč zlomyslné potěšení z toho, že Stamatise zahanbí a přivede do pořádných rozpaků.

8
Taková zvláštní kočička

Lemoni vběhla do Jannisovic dvora, právě když se doktor chystal vydat do kafenionu na snídani; měl v plánu zajít tam za všemi mangasy a řešit s nimi celosvětové problémy. Včera s Kokoliem svedl rozhořčenou při o komunismus a v noci ho napadl úžasný argument, který si v duchu připravoval tak důkladně, až z toho nemohl usnout, a tak musel vstát a připsat něco ke svým Dějinám, malý jízlivý výpad proti rodu Orsiniů. Takto vypadal jeho proslov ke Kokoliovi:
„Poslyš, když jsou všichni zaměstnanci státu, pak je zřejmé, že stát taky všechny platí, ne? Takže všechny daně, které doputují do státní pokladny, stát vlastně předtím vyplatil, co? Takže stát možná dostane nazpátek přinejlepším třetinu toho, co vyplatil minulý týden. A další týden může vyplatit mzdy jen tak, že si natiskne nové bankovky, ne? Z toho tedy vyplývá, že v komunistickém státě peníze velmi rychle pozbudou jakékoliv hodnoty, protože nebudou ničím kryty.“
Představoval si, jak na to Kokolios opáčí: „Aha, Iatre, ale ty chybějící peníze přijdou ze zisků,“ načež on bleskurychle namítne: „Ale podívej se, Kokolie, stát může realizovat zisk jen tehdy, když prodá zboží do zahraničí, a to v jednom jediném případě – když toto zboží koupí kapitalistické státy ze svých daňových přebytků. Nebo bys to zboží musel prodat kapitalistickým firmám. Takže je nad slunce jasné, že komunismus nemůže přežít bez kapitalismu a popírá tím sám sebe, protože komunismus má být koncem kapitalismu a ještě navíc má být internacionalistický. Z mé argumentace vyplývá, že kdyby celý svět přešel na komunismus, planetární ekonomika by se za jediný týden zadřela. Tak copak mi na to řekneš?“ Doktor si právě nacvičoval dramatické gesto (zasunutí dýmky za stisknuté zuby), kterým chtěl projev zakončit, když ho Lemoni zatahala za rukáv a vyhrkla: „Prosím tě, Iatre, já jsem ti našla takovou zvláštní kočičku.“
Shlédl na děvčátko, zaznamenal její vážný výraz a odvětil: „Ahojky, koritsimu. Copak že jsi to říkala?“
„Takovou zvláštní kočičku.“
„Hmmm, ano, a copak je s tou zvláštní kočičkou?“
Holčička rozčileně zakoulela očima a umouněnou ručkou si otřela čelo, až na něm zůstala špinavá šmouha. „Našla jsem takovou zvláštní kočičku.“
„No, to bylo od tebe docela šikovné. A pročpak to neběžíš říct svému tatínkovi?“
„Ta kočička je nemocná.“
„Jakpak nemocná?“
„Je unavená. Možná ji bolí hlava.“
Doktor zaváhal. Vábil ho šálek kávy a nádavkem k němu mohl před shromážděním nezvratně vyvrátit komunismus jako takový. Pomyšlení na to, že si bude muset nechat ujít uznání a potlesk, ho tak trochu dětinsky ranilo. Podíval se dolů na konsternovanou tvář malé dívenky, se šlechetnou odevzdaností se usmál a vzal ji za ruku. „Ukaž mi ji,“ vybídl Lemoni, „ale měj na paměti, že kočky nemám rád. A taky si nejsem úplně jistý, jak bych jim měl léčit bolení hlavy. Obzvláště těm zvláštním.“
Lemoni ho netrpělivě vedla po cestě a na každém kroku ho pobízela, aby si pospíšil. Přinutila ho, aby přelezl přes nízkou zídku a pokračoval přikrčený pod větvemi olivovníků. „To ty stromy nemůžeme obejít?“ dožadoval se odpovědi. „Nezapomeň, že jsem vyšší než ty.“
„Přímou cestou je to rychlejší.“ Zavedla ho k porostu kleče a vřesovce, spustila se na všechny čtyři a začala se plazit tunelem, který si tam prorazilo nějaké divé zvíře. „Tudy já nemůžu,“ vzpíral se doktor, „na to jsem moc velký.“ Klestil si cestu holí a sledoval dívenčin mizející zadeček, seč mu síly stačily. Mrzutě si představoval, jak se asi Pelagia bude na ty díry v kalhotách a vytahané nitě mračit, až jí to dá spravit. Už teď ho začínaly škrábance svědit. „Co jsi tady proboha vyváděla?“ chtěl vědět.
„Hledala jsem šneky.“
„A to víš, že dětství je jediné období v životě, kdy je šílenství nejen přípustné, ale vlastně se od nás očekává?“ zeptal se doktor řečnicky. „Kdybych se tu plazil a hledal šneky já, skončil bych v Pireu ve svěrací kazajce.“
„Spousty velkejch šneků,“ podotkla Lemoni.
Když už doktor z podráždění a toho horka málem vybuchl vzteky, dorazili na mýtinku, kterou kdysi kdosi rozdělil na dvě půlky mizerným, povislým plotem z ostnatého drátu. Lemoni vyskočila a rozběhla se ke drátu, přičemž mu ukazovala rukou. Doktorovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se nemá dívat směrem špinavého prstíku (který tupě mířil k obloze), ale spíš tam, kam mířila celá paže. „Tamhle,“ prohlásila, „je ta zvláštní kočička a je pořád ještě unavená.“
„Není unavená, koritsimu, jenom se chytila do drátu. Bůh ví, jak dlouho už tu visí.“ Klekl si na kolena a zadíval se na to zvíře. Mrkla na něj dvě jasná černá očička, jejichž výraz vypovídal o neuvěřitelném zoufalství a vyčerpání. Dojalo ho to, na jeho poměry neobvykle a nelogicky.
Zvíře mělo plochou, trojúhelníkovitou hlavu, ostrý čumáček a chundelatý ocas. Celé bylo tmavě kaštanově hnědé, až na náprsenku, jejíž barevný odstín neurčitě kolísal mezi žlutou a krémově bílou. Uši mělo zakulacené a široké. Doktor se mu zadíval do očí – to visící zvířátko už mělo života pomálu. „Není to kočka,“ obrátil se k Lemoni, „ale kuna lesní. Už tady může viset strašně dlouho. Nejlíp asi udělám, když ji zabiju, protože umře tak jako tak.“
Pobouřeněji už Lemoni vypadat nemohla. Do očí jí vhrkly slzy, začala dupat a skákat, zkrátka a dobře doktorovi zakázala kunu zabít. Hladila ji po hlavě, stojíc mezi ní a mužem, jehož pověřila záchranou kuního života. „Nedotýkej se jí, Lemoni. Pamatuj, že král Alexandr zemřel na opičí kousnutí.“
„Tohle není opice.“
„Může mít vzteklinu. Mohla bys od ní dostat tetanus. Jen se jí nedotýkej.“
„Hladila jsem ji už předtím, a to mě nekousla. Je unavená.“
„Lemoni, ta kuna má v břiše zapíchnutý drát, možná už mnoho hodin. Nebo dní. Není unavená, umírá.“
„Balancovala po tom drátu jako provazolezec,“ dodala Lemoni. „Viděla jsem je už mockrát. Přejdou po drátě, pak vyskočí na strom a sežerou vajíčka v hnízdě. Já jsem to viděla.“
„Netušil jsem, že tady dole vůbec nějaké máme. Myslel jsem si, že zůstávají na stromech v horách. To jenom dokazuje…“
„Co?“
„Že děti vidí víc než my dospělí.“ Doktor si ke kuně znovu klekl a vyšetřil ji. Bylo to ještě mládě a podle doktora poprvé rozlouplo víčka ani ne před několika dny. Bylo neuvěřitelně krásné. Doktor se s ohledem na Lemoni rozhodl, že to zvířátko zachrání a zbaví se ho až doma. Nikdo by mu nepoděkoval, že zachránil dravce, který zabíjí kuřata a husy, krade vajíčka, žere lesní plody ze zahrádky a dokonce plení včelí úly; holčičce pak může namluvit, že ta kunička zemřela sama od sebe, a třeba jí mrtvolku dát, ať si ji pohřbí. Podíval se na kunu ze strany a zjistil, že se na osten nejen napíchla, ale dokázala se kolem drátu dvakrát obtočit. Musela houževnatě bojovat a nepochybně trpěla mučivými bolestmi.
Velmi opatrně ji uchopil za krk a začal tělíčkem otáčet. S rukama překříženýma ji konečně odvinul; Lemonina hlava se celou tu dobu skláněla nad jeho a bedlivě ho sledovala. „Opatrně,“ radila mu.
Doktorovi se křivil obličej při pomyšlení, že po jediném smrtícím kousnutí by mohl skončit s pěnou u huby nebo v posteli se strnulou čelistí. Považte, nasazovat vlastní život kvůli škodné. Co vás jenom děti nepřinutí udělat? Musí být praštěný nebo pitomý nebo obojí.
Obrátil zvířátko břichem vzhůru a prohlédl si ránu. Propíchnutá byla pouze volná kůže ve slabinách, sval nebyl vůbec zasažen. Pravděpodobně nešlo o nic víc než o akutní dehydrataci. Všiml si, že je to samička, a ucítil sladký, pižmový pach. Připomnělo mu to jednu ženu za časů, kdy se ještě plavil na moři, vůni, k níž si nedokázal přiřadit tvář. Ukázal zvířátko Lemoni a poznamenal: „Je to holčička,“ na což ona nevyhnutelně odpověděla: „A proč?“
Doktor si strčil kuničku do kapsy kabátu, odvedl Lemoni domů a slíbil jí, že udělá vše, co bude v jeho silách. Pak se vydal k vlastnímu domu, jen aby na dvoře potkal Mandrase v živém rozhovoru s Pelagií, která se pokoušela zametat. Rybář k němu ostýchavě zvedl obličej a řekl: „Á, kalimera, Iatre. Přišel jsem za vámi, a protože jste nebyl doma, povídal jsem si zatím s Pelagií, jak vidíte. Už zase mě pobolívá ta rána.“
Doktor Jannis si ho skepticky změřil a najednou se v něm zvedla vlnka podráždění; utrpení toho zvířátka ho opravdu rozčílilo. „Na té ráně nic není. Předpokládám, že mi teď řekneš, že tě svědí.“
Mandras se lichometnicky usmál a navázal: „Přesně tak, Iatre. Vy jste asi kouzelník. Jak jste se toho domáknul?“
Doktor se lakonicky pousmál a naznačil hluboký vzdech. „Mandrasi, ty moc dobře víš, že když se rány hojí, vždycky to v nich svědí. Stejně tak moc dobře víš, že já moc dobře vím, že jsi sem přišel jenom proto, abys mohl tokat s Pelagií.“
„Tokat?“ opakoval mladý muž, předstíraje jak nevinnost, tak naprosté zděšení.
„Ano. Tokat. Pro to není jiné slovo. Včera jsi nám přinesl další ryby a pak jsi tokal celou hodinu a deset minut. Takže by ses této činnosti měl věnovat i nadále, protože já nebudu plýtvat časem na naprosto čistou ránu. Krom toho jsem dneska nesnídal a v kapse mám takovou zvláštní kočičku, na kterou se doma musím ještě podívat.“
Mandras svedl heroický zápas, aby na sobě nedal znát pobavení, a pak do něj vjela nezvyklá troufalost. „Můžu tedy s vaším svolením mluvit s vaší dcerou?“
„Mluvit, mluvit, mluvit,“ rozhodil doktor Jannis rozčileně rukama. Obrátil se podpatku a zašel do domu. Mandras se podíval na Pelagii a utrousil: „Tvůj táta je srandovní pošuk.“
„Na mém tatínkovi není nic špatného,“ vykřikla, „a ti, co tvrdí opak, dostanou ode mě koštětem do obličeje.“ Špásovně ho tím nástrojem šťouchla a on ho chytil a vykroutil jí ho z ruky. „Dej mi ho zpátky,“ dožadovala se se smíchem.
„Dám ti ho zpátky… výměnou za hubičku.“
Doktor Jannis opatrně položil zmírající mládě na kuchyňský stůl a zadíval se na něj. Sundal si jednu botu, chytil ji za špičku a zvedl nad hlavu. Takovou maličkou a křehounkou lebku jistě lehce rozdrtí už prvním úderem. Vůbec nebude trpět. Bude to tak nejlepší.
Zaváhal. Nemůže přece to mládě dát Lemoni pohřbít s rozbitou hlavou. Snad by mu spíš měl zakroutit krkem. Zvedl kunu pravou rukou, prsty nahmatal krk a palec jí položil pod bradu. Stačilo teď jen zatlačit palcem.
Pár vteřin si ten čin rozmýšlel a cítil, jak se mu palec dává do pohybu. Kuní mládě bylo nejen hrozně krásné, ale i okouzlující a nepředstavitelně dojemné. Sotva si užilo života. Položil ho zase na stůl a zašel pro láhev čistého lihu. Pečlivě jím ránu potřel a zašil ji jediným stehem. Zavolal Pelagii.
Ta vešla dovnitř přesvědčená, že ji otec viděl, jak se líbá s Mandrasem. V duchu se připravovala na zatvrzelou obranu, tváře měla zapálené a každou chvíli očekávala zlostný výbuch. Zcela ji vyvedlo z konceptu, že k ní táta ani nevzhlédl. „Chytly se dnes do pastiček nějaké myši?“ uhodil na ni.
„Dostali jsme dvě, Papakis.“
„Tak jdi, vykopej je odkudkoli, kam jsi je vlastně zahodila, a pak je rozemel.“
„Cože je mám – rozemlít?“
„Jo. Nadrobno je nasekej. A přines mi trochu slámy.“
Pelagia, celá popletená a zároveň uklidněná, vyběhla ven. K Mandrasovi, který tam kolem olivovníku nervózně kopal kameny sem a tam, prohodila: „Všechno je v pořádku, jen po mně chce, abych nasekala nějaký myši a sehnala mu trochu slámy.“
„Šmarjá, já jsem říkal, že je to pošuk.“
Zasmála se. „To jenom znamená, že si zase umanul něco nového. Ve skutečnosti není cvok. Jestli chceš, můžeš se mi poohlédnout po slámě.“
„Díky,“ opáčil, „hledání slámy přímo zbožňuju.“
Šibalsky se na něj usmála. „Mohla bych ti to vynahradit.“
„Za hubičku,“ zadeklamoval, „bych vylízal dočista i prasečí chlívek.“
„Snad si namouduši nemyslíš, že bych tě políbila po vylízání prasečího chlívku?“
„Já bych tě políbil, i kdybys vylízala sliz ze dna mojeho rybářskýho člunu,“ dušoval se Mandras.
„To ti věřím. Jsi daleko větší cvok než můj táta.“
V domě zatím doktor naplnil kapátko kozím mlékem, a to začal kuně po troškách kapat přímo do hrdla. Když se mu nakonec vyčurala na koleno kalhot, pocítil coby lékař nezměrné zadostiučinění. Svědčilo to o zdravém fungování ledvin. „Zabiju ji, až se vrátím z kafenionu,“ rozhodl se a jedním prstem jí pohladil hustou hnědou srst na čele.
Za půl hodiny už pacient tvrdě spal v hnízdečku ze slámy a Pelagia na dvoře sekala myši sekerkou. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu se Mandras usadil na větvi olivovníku. Doktor Jannis se prohnal kolem nich na cestě do kafenionu, přičemž si znovu nacvičoval zničující kritiku komunistické ekonomiky a představoval si ten výraz naprostého zmatku, který se měl zakrátko objevit na Kokoliově tváři. Pelagia se rozběhla za otcem a zatahala ho za rukáv úplně stejně jako předtím Lemoni. „Papakis,“ napomenula ho, „to sis nevšiml, že jsi vyšel ven jenom s jednou botou?“

9
Patnáctý srpen 1940

Na cestě do kafenionu doktor Jannis narazil na Lemoni, která se právě zaobírala tím, že prutem píchala prašivého, strakatého voříška do čenichu. Pes poskakoval sem a tam, zuřivě štěkal a chňapal po klacku; jeho již tak mdlý intelekt byl pak neúměrně zatížen otázkou, jejíž řešení spočívalo v rozhodnutí štěkat ještě zuřivěji – tak hraje si s ním, nebo ho jenom nefalšovaně provokuje? Sedl si na zadní, zaklonil hlavu a zavyl jako vlk.
„Zpívá, zpívá,“ výskala Lemoni rozdováděně a přidala se k němu: „A-ee-ra, a-ee-ra, a-ee-ra.“
Doktor si strčil prsty do uší a zaprotestoval: „Okamžitě toho nech, koritsimu, už teď je horko a z toho hluku by se člověk opotil. A nechej toho pejska na pokoji, nebo tě kousne.“
„Ne, nekousne, ten kouše jenom klacky.“
Doktor se sehnul a podrbal psa na hlavě. Vzpomněl si, že mu jednou zašil hlubokou ránu na tlapce, a zachvěl se při vzpomínce, jak mu z ní tahal střepy. Věděl, že ho všichni kvůli tomu nutkání léčit také zvířata mají za podivína, a sám to vpravdě pokládal za zvláštní, ale taky věděl, že každý chlap potřebuje nějakou posedlost, jinak se nedokáže těšit ze života, a pokud je ta posedlost konstruktivní, nu, tím lépe. Podívejte se na Hitlera a Metaxase a Mussoliniho, ty megalomany. Podívejte se na Kokolia, kterému neleží v hlavě nic jiného než přerozdělování cizího majetku, nebo na otce Arsenia, otroka vlastních chuťových buněk, nebo na Mandrase, který je do jeho dcery tak zamilovaný, že se dokonce houpe na větvi olivovníku a pro Pelagiinu kratochvíli se opičí po opicích. Otřásl se, když se mu vybavil na řetězu uvázaný opičák, kterého viděl na stromě ve Španělsku – onanoval a pak pojídal plody své práce. Bože na nebesích, jen si představte, že by tohle dělal Mandras.
„Neměl byste ho hladit,“ řekla Lemoni, která byla ráda, že může doktora vytrhnout ze zamyšlení a vytáhnout se před dospělým svou moudrostí, „má blechy.“
Rychle odtáhl ruku a voříšek se stáhl za něj, do bezpečné vzdálenosti od holčičky s klackem. „Už sis rozmyslela, jak se bude ta kuna jmenovat?“ zeptal se.
„Psipsina,“ oznámila mu. „Jmenuje se Psipsina.“
„Tak jí nemůžeš říkat, přece není kočka.“
„No, já taky nejsem citrón, a stejně mi říkají Lemoni.“
„Byl jsem u toho, když ses narodila,“ vyprávěl jí doktor, „a nikdo z nás nevěděl, jestli jsi děťátko nebo citrón, a tak jsem tě málem vzal do kuchyně a vymačkal z tebe všechnu šťávu.“ Lemonina tvář se nevěřícně stáhla a pes využil příležitosti, překvapivě vystřelil mezi doktorovýma nohama, vyrazil jí prut z ruky a odběhl s ním na hromadu suti, kde ho začal rvát na cucky. „Chytrý pejsek,“ poznamenal doktor a odkráčel od dívenky, která si pořád ještě užasle prohlížela prázdné ruce.
Dorazil do kafenionu, který byl plný obvyklých mangasů: Kokolios se svým neuvěřitelně bujným a maskulinním knírem, Stamatis, který se zde skrýval před vyčítavými pohledy a nenechavým jazykem své ženy, kulaťoučký a upocený otec Arsenios. Doktor si vzal miniaturní koflík se zrnkovou kávou a sklenku s vodou a jako vždycky si sedl vedle Kokolia. Zhluboka se napil vody a ocitoval Pindara, rovněž jako vždycky. „Voda je nejlepší.“
Kokolios zhluboka potáhl z vodní dýmky, vyfoukl oblak modrého kouře a zeptal se: „Ty jsi byl námořník, Iatre, ne? Je pravda, že řecká voda chutná víc jako voda než voda kdekoli na světě?“
„O tom není pochyb. A kefallénská voda chutná vodovatěji než jakákoli jiná voda v Řecku. Také máme nejlepší víno a nejlepší světlo a nejlepší námořníky.“
„Až přijde revoluce, budeme mít také nejlepší život,“ prohlásil Kokolios, aby shromážděné vyprovokoval. Ukázal na portrét krále Jiřího na zdi a dodal: „A ksicht toho pitomce nahradí Lenin.“
„Ničemo,“ zašeptal Stamatis. Po odstranění hrášku z ucha byl vystaven nejen strastem manželského života, ale i Kokoliovu šokujícímu, nevlasteneckému antimonarchismu. Stamatis plácl hřbetem jedné ruky do dlaně druhé, aby naznačil míru Kokoliovy hlouposti, a dodal: „Putanas jie.“
Kokolios se nebezpečně usmál a opáčil: „Tak já jsem zkurvysyn, jó? No, tak ty mi zase můžeš spolykat prdy.“
„Ai gamisu. Theh gamisi.“
Doktor při těchto urážkách a výzvách k políbení prdele pohoršeně zvedl hlavu a praštil sklenicí o stůl. „Pedia, pedia, tak to by stačilo. Takové nepříjemnosti tady máme každé ráno. Vždycky jsem byl liberál a venizelista; nejsem monarchista ani komunista. Neshodnu se ani s jedním z vás, ale vyléčil jsem Stamatisovu hluchotu a Kokoliovi zase vypálil bradavice. A tak by to mělo být. Měli bychom si hledět víc jeden druhého než ideologií, jinak se nakonec povraždíme navzájem. Nemám pravdu?“
„Nemůžeš udělat omeletu, aniž rozbiješ vejce,“ zacitoval Kokolios a významně se zadíval na Stamatise.
„Tvoje omeleta mi není po chuti,“ odtušil Stamatis. „Je z pukavců, chuť má odpornou a mám po ní sračku.“
„Revoluce ti už ucpe zadek,“ kontroval Kokolios a dodal: „Spravedlivý podíl z toho mála, co máme, výrobní prostředky v rukou dělníků a rolníků, a pracovní povinnost pro všechny.“
„Ty nepracuješ ani o chlup víc, než musíš,“ přidal se svým pomalým basem otec Arsenios.
„A ty nepracuješ vůbec, Patir. Den co den jsi čím dál tím tlustší. Dostáváš všechno, a sám nedáváš nic. Jsi parazit.“
Arsenios si otřel své baculaté ruce do černé sutany a doktor podotkl: „Existují i nepostradatelní parazité. Třeba parazitické baktérie ve střevech, které napomáhají trávení. Já nejsem člověk nábožensky založený, jsem materialista, ale i já vidím, že kněží jsou svého druhu baktérie, které pomáhají ostatním lidem učinit život stravitelným. Otec Arsenios mnohokrát pomohl těm, kteří u něj hledali útěchu; je členem každé rodiny a je rodinou těm, kteří žádnou nemají.“
„Děkuji ti, Iatre,“ řekl na to kněz. „Nikdy mě nenapadlo, že uslyším takovou chválu od tak notorického bezvěrce. V životě jsem tě neviděl v kostele.“
„Empedoklés pravil, že Bůh je kruh, jehož střed je všude a obvod nikde. Pokud je to pravda, pak nepotřebuju chodit do kostela. A nemusím být stejného vyznání jako ty, abych viděl, že ve společnosti máš svou roli. Co kdybychom teď v klidu a míru pokouřili a popili kávy? Pokud se tady budeme napořád hádat, pak začnu snídat doma.“
„Z pana doktora se nám koukám stává kacíř, přesto bych s ním souhlasil v jednom, a sice že náš kněz dokáže skvěle utěšovat vdovy,“ zakřenil se Kokolios. „Asi bych si nemohl nabrat trochu tvého tabáku, že ne? Už mi dochází.“
„Kokolie, ježto sám zastáváš názor, že veškeré vlastnictví je krádež, logicky by ses s námi měl spíš podělit o to málo, co sám máš. Podej mi svou plechovku a já to dokouřím za tebe. Spravedlnost musí být. Nebo jsou to jenom ti druzí, co se v utopii musí podělit o svůj majetek?“
‚Až přijde revoluce, Iatre, bude blahobyt pro každého. Zatím mi podej váček a já ti tvou laskavost oplatím příště.“
Doktor mu podal tabák a Kokolios si spokojeně nacpal svou vodní dýmku. „Co je nového ve válce?“
Doktor si zakroutil konce kníru a spustil: „Německo vítězí na všech frontách, Italové dělají hloupé, Francouzi zdrhli, Belgičané byli převálcováni, zatímco se dívali na opačnou stranu, Poláci útočili proti tankům jezdectvem, Američané zatím hrajou baseball, Britové pijou čaj a upravují si monokly, Rusové si sedí na rukou, pokud nemají jednomyslně hlasovat tak, jak se jim řekne. Díkybohu jsme mimo. Co kdybychom takhle zapnuli rádio?“
Velké britské rádio v rohu kafenionu bylo zapnuto a jeho elektronky začaly měkce zářit skrz mosaznou mřížku. Díky uvážlivému otáčení knoflíky a pečlivému postrkování přijímače tam a zase zpátky takřka utichlo hvízdání, praskání a šumění, a tak se společnost usadila, aby si vyslechla vysílání z Athén. Očekávali, že uslyší zprávy o poslední přehlídce Národní organizace mládeže před ministerským předsedou Metaxasem, pak by tam mohlo být cosi o králi a možná něco o nejnovějších nacistických výbojích.
Ze zpravodajství se dozvěděli o Churchillově novopečeném spojenectví se Svobodnými Francouzi, o vzpouře Albánců proti italské okupaci, též o anexi Lucemburska a Alsaska-Lotrinska. A v tom okamžiku se u dveří kafenionu objevila Pelagia. Naléhavě na otce gestikulovala a propadla by se rozpaky při pomyšlení, že ženská přítomnost kdekoli v blízkosti takového zařízení je větší svatokrádeží než plivnout na hrob svatého.
Doktor Jannis si nacpal dýmku do kapsy, vzdychl a zdráhavě se vydal ke dveřím. „Co je, kori, co je?“
„To Mandras, Papakis. Spadl z olivovníku na hrnec a má pár střepů v… no, víš… v té části, co se na ni sedá.“
„V zadku? Copak dělal na stromě? Zase se předváděl? Další opičárny? Ten kluk je blázen.“
Pelagia byla zklamaná, ale svým způsobem se jí i ulevilo, když jí otec zakázal vstup do kuchyně, zatímco z hladké a svalnaté zadnice jejího nápadníka tahal střípky a úlomky terakoty. Stála venku, zády opřená o dveře, a otřásala se soucitem pokaždé, když Mandras zaječel. Vevnitř přiměl doktor rybáře, aby si lehl na stůl obličejem dolů s kalhotami staženými ke kolenům, a hloubal nad všeobecnou pitomostí lásky. Jak se mohla Pelagia zamilovat do nýmanda, kterému se každou chvíli něco stane, člověka sice okouzlujícího, ale zároveň nezralého? Vzpomněl si na věci, které kdysi sám dělal, aby se vytáhl před svou manželkou, ještě než se zasnoubili – vyšplhal k nim na střechu, zvedl tašku a vyprávěl jí všechny vtipy o Turcích, které znal; v noci připínal na sloupek zárubně „anonymní“ veršíky, vypočítávající všechny aspekty její rozkošné osobnosti; stejně jako Mandras vyvinul mimořádné úsilí, aby si naklonil jejího otce.
„Jsi blbec,“ oznámil svému pacientovi.
„Já vím,“ vzdychl mladík a zamrkal bolestí při vytažení dalšího střípku.
„Nejdřív se necháš náhodou postřelit a teď spadneš ze stromu.“
„Když jsem byl v Athénách, viděl jsem film s Tarzanem,“ vysvětloval Mandras, „a právě jsem předváděl Pelagií, o čem to asi tak bylo. Au. Se vší úctou, Iatre, dávejte pozor.“
„Zraněn na kulturní frontě, co? Mladej blázen.“
„Ano, Iatre.“
„Přestaň se mnou mluvit zdvořile. Vím, co máš za lubem. Chceš ji požádat o ruku, nebo ne? Varuju tě, žádné věno jí nedám.“
„Žádné věno?“
„Tak mladého pána to odrazuje? A byla by to snad pro vaši rodinu novinka? Nikdo si mou dceru nevezme jenom proto, aby si přilepšil. Ta si zaslouží něco onačejšího.“
„Ne, Iatre, tady nejde o peníze.“
„Tak to je dobře. Chceš mě tedy požádat o svolení?“
„Ještě ne, Iatre.“
Doktor si posunul brýle na nose. „Nejlepší bude držet se trochu při zdi. Jseš do všeho až moc hrrr, máš až moc kefi, aby z tebe byl dobrý manžel.“
„Ano, Iatre. Každý říká, že bude válka, a já po sobě nechci nechat vdovu, to je všechno. Víte přece, jak se všichni chovají ke vdovám.“
„Skončí jako děvky,“ pokýval hlavou doktor.
Mandrase to šokovalo. „Věřím, že Bůh by nikdy nedopustil, aby Pelagii potkal takový osud.“
Doktor tampónem otřel čúrek krve a zamyslel se, zdali měl někdy takhle krásný zadek. „Bohu bys v ničem věřit neměl. Je na nás, abychom si tyhle věci ohlídali.“
„Ano, Iatre.“
„Přestaň s tou zdvořilostí. Doufám, že nám v brzké době přineseš náhradu za hrnec, který jsi tak štědře přerozdělil do vlastní kůže…“
„Přijal byste náhradou ryby, Iatre? Mohl bych vám přinést kbelík mladých sleďů.“
Do kafenionu se doktor vrátil až za šest hodin, protože kromě samotného chirurgického zákroku musel uklidnit dceru; vysvětlil jí, že Mandras bude v pořádku, až na těch několik modřin a pár neodstranitelných terakotových teček v zadku. Dále jí musel pomoct chytit kozlíka, který se jakýmsi způsobem vyšvihl na střechu sousedovic kůlny, musel nakrmit Psipsinu rozsekanými myšmi a hlavně se musel ukrýt před nesnesitelným srpnovým vedrem. Držel siestu a probudil ho až večerní koncert cvrčků a vrabčáků – a rovněž vesničané, kteří se shromáždili k oslavám svátku Zesnutí Panenky Marie. Vydal se na peripato, večerní procházku, kterou bez výjimky přerušoval návštěvou kafenionu, z něhož potom vyrazil dál, očekávaje, že až se vrátí, Pelagia už bude mít uvařenou večeři. Doufal, že dnes večer připravila pro toto roční období neobvyklé kokoreci, neboť si povšiml přítomnosti jater a jiných vnitřností na stole, kde předtím operoval. Přišlo mu na mysl, že pár kapek Mandrasovy krve by mohlo skončit v jídle, a maně ho napadlo, zdali by pak nešlo o kanibalismus. To ho dovedlo k další spekulaci, zdali by muslim považoval pojídání hostie při svatém přijímání za lidožroutství.
Jakmile vstoupil do kafenionu, došlo mu, že se přihodilo něco zlého. Z rádia se linula vážná vojenská hudba a chlapci tu se svraštěnými čely seděli v ponurém, hrozivém mlčení a svírali sklenice. Doktor Jannis žasl při pohledu na Stamatise a Kokolia, kterým se oběma koulely slzy po tvářích. Nesmírně ho překvapilo, když zahlédl otce Arsenia, jak s rukama prorocky pozdviženýma rázuje venku, patriarchální vous vystrčený vzhůru, a křičí: „Svatokrádež, svatokrádež, kvilte nad koráby Taršíšovými, zřete, já zvednu proti Babylónu a všem, kdož proti mně povstávají, ničivý vichr. Plačte, dcery z Raby, odějte se v pytlovinu, běda, běda, běda…“
„Co se děje?“ zeptal se.
„Ti parchanti potopili Elli,“ vysvětloval Kokolios, „a torpédovali přístavní hráz v Tinu.“
„Co? Cože?“
„Elli. Křižník. Italové ho potopili v Tinu, zrovna když všichni poutníci vyráželi do kostela, aby zhlédli zázraky.“
„Ale ikona, nebyla na palubě, ne? Co se děje? A proč vlastně? Je ikona v pořádku?“
„Nevíme, my nevíme,“ řekl Stamatis. „Kéž bych byl ještě hluchý a nemohl to tak slyšet. Nikdo neví, kolik lidí zahynulo, já nevím, jestli je ikona v pořádku. Italové nás napadli, to je všechno, já nevím proč. Na svátek Zesnutí, taková bezbožnost.“
„To je neuvěřitelná sprosťárna, všichni ti churaví poutníci… Co s tím Metaxas chce dělat?“
Kokolios pokrčil rameny. „Italové tvrdí, že to neudělali, ale už se našly zbytky italského torpéda. To si myslí, že nemáme žádnou kuráž? Ti hajzlové tvrdí, že to byli Britové, jenže nikdo neviděl ponorku. Nikdo neví, co bude dál.“
Doktor zvedl ruce ke tváři a cítil, jak se mu do očí derou slzy. Zmocnil se ho zuřivý, bezmocný hněv malého člověka, kterého svázali, dali mu roubík a přinutili ho sledovat, jak jeho ženu znásilňují a mučí. Nepozastavil se nad tím, proč by se jemu i Kokoliovi měl zvedat žaludek hrůzou nad znesvěcením ikony ve svátek, když jeden je komunista a druhý ateista. Nepozastavil se nad otázkou, zdali válka je nebo není nevyhnutelná. Tímhle se nebylo třeba zabývat. Když řekl: „Pojďte, chlapi, jdeme všichni do kostela. Je to otázka solidarity,“ Kokolios a Stamatis se oba zvedli a všichni tři vyrazili.

10
L’Omosessuale (3)

Provinilec si přeje pouze jedno – aby mu ostatní rozuměli, protože pokud mu rozumějí, aspoň zdánlivě mu odpustili. Ve svých vlastních očích je možná bez viny, ale stačí mu vědět, že ostatní ho shledávají vinným, aby pociťoval nutnost ospravedlnit své chování. Naproti tomu v mém případě nikdo o mé vině neví, a přesto si přeju, aby mi rozuměli.
Na tu akci mě vybrali, protože jsem hromotluk, protože jsem si získal pověst člověka vytrvalého, protože jsem sdostatek inteligentní (Francesco říkával, že v armádě „inteligentní“ znamená „obvykle nic nezvorá“) a protože jsem byl „vojácký“, což znamená, že jsem své muže dokázal udržet na uzdě, leštil si boty, když nebyly moc provlhlé, a vyznal jsem se ve většině zkratek, jež zhusta zašifrují naše vojenské dokumenty do nesrozumitelného kódu.
Od kurýra na motocyklu jsem obdržel rozkaz, abych se ještě s jedním spolehlivým mužem hlásil plukovníku Rivoltovi. Přirozeně jsem si vybral Franceska; myslím, že už jsem vysvětlil, jak jsem hodlal své postižení využít k tomu, abych se stal dobrým vojákem. S ním po boku jsem měl pocit, že dokážu cokoli. A protože naše země nebyla ve válečném stavu, vůbec mě nenapadlo, že ho takto s sebou povedu do nebezpečí, a vůbec jsem netušil, že už velmi brzy budu mít příležitost předvést mu, jakpak je to s mým hrdinstvím.
Dostat rozkaz je jedna věc a splnit ho věc druhá. Tehdy jsme měli jen čtyřiadvacet náklaďáků na deset tisíc vojáků. Plukovník Rivolta sídlil pětadvacet kilometrů od nás. Abychom se k němu dostali, museli jsme osm kilometrů běžet, dalších osm jsme jeli na mezcích a nakonec jsme si stopli tank, který jel na opravu a fungovala mu jedině zpátečka. Jeli jsme tedy pozpátku, což byla výstižná metafora pro celé nastávající válečné tažení.
Rivolta byl neuvěřitelně korpulentní člověk, který zcela zjevně povýšil jen díky tomu, že znal správné lidi. Hýřil módními slogany jako „S knihou v jedné ruce a puškou v druhé“ a vyznačoval se suverénním hrdinstvím člověka, který se s celým štábem usídlil osmdesát kilometrů od svých jednotek v opuštěné vile, aby mohl na přilehlých trávnících pořádat recepce. My horští myslivci jsme pověstní svými rvačkami s černokošiláky, a možná právě proto tenhle úkol přidělili mně – nebyl jsem automaticky předurčen pro zacházení v rukavičkách. Kdyby snad někdo pátral po tom, proč se naši vojáci na rozdíl od svých otců z první světové války příliš nevyznamenali, neměl by zapomínat na to, že za našich časů nebylo možné dosáhnout velitelské funkce jen vlastním přičiněním a schopnostmi; dotyční navíc museli ovládat umění, kterak lézt hlavounům do řiti.
Rivolta byl znuděný, pomenší tlustoprd, vlastník několika medailí z habešského tažení, přestože každý věděl, že po celou jeho dobu zůstal se svými muži na jednom místě a neudělal vůbec nic – to mu ovšem nebránilo v tom, aby domů posílal senzační hlášení o svých úspěšných operacích. Byly to skvostné a velice nápadité pohádky a mezi vojáky se tradovalo, že si své medaile vydobyl literární zdatností. Rovněž jeho jazýček byl velmi hbitý, jako stvořený pro rektální politiku.
Když jsme dopochodovali do té vznešené místnosti s mramorovým stropem a zasalutovali, Rivolta nás přivítal římským pozdravem. Oba nás napadlo, že nejspíš paroduje Duceho, a Francesco se zachichotal. Rivolta ho zpražil pohledem a pravděpodobně si v duchu poznamenal, aby ho nezapomněl přeložit k latrínám.
„Pánové,“ pravil Rivolta dramaticky, „doufám, že se mohu spolehnout na vaši odvahu a naprostou diskrétnost.“
Francesco zvedl obočí a po straně na mě mrkl. „Ano, pane. Naprosto, pane,“ odpověděl jsem a Francesco udělal jazykem nezaměnitelný pohyb, který naštěstí nikdo neviděl.
Rivolta nám pokynul, abychom přešli k mapě rozestřené na velkém a nádherně vyleštěném starožitném stole, a naklonil se nad ní. Baculatým prstem ukázal na puntík v údolí sousedícím s tím, kde jsme tábořili, a začal vykládat: „Zítra ve dvě hodiny ráno pod pláštíkem tmy dojdete k tomuto bodu a –“
„Promiňte, pane,“ přerušil ho Francesco, „ale to je na řeckém území.“
„To vím, to vím. Nejsem hloupý. O to teď nejde. Žádní Řekové tam zrovna nejsou, takže se o tom nedozví.“
Francesco znovu povytáhl obočí a plukovník sarkasticky utrousil: „Slyšeli jste přece někdy o válečné nouzi?“
„Jsme tedy ve válečném stavu?“ zeptal se Francesco a plukovník si v duchu pravděpodobně poznamenal, že mu tu službu u latrín musí dvojnásobně prodloužit. Právě v tom okamžiku se myšák Mario rozhodl vylézt z Franceskovy náprsní kapsy a on ho tam musel shodit zpátky dřív, než si ho Rivolta povšimne. To ještě přidalo na kamarádově nevážné náladě, a tak se křenil jako kašpárek, zatímco plukovník pokračoval: „Najdete tam dřevěnou strážní věž, kterou obsadili místní bandité, když předtím zabili stráže a oblékli si jejich uniformy. Vypadají jako vojáci, ale ve skutečnosti jimi nejsou.“ Na chvíli zmlkl, aby se nám ta informace dobře rozležela v hlavě. „Vaším úkolem bude tuto věž obsadit. Zdejší ubytovatel vám poskytne speciální výstroj a výzbroj. Máte nějaké otázky?“
„V tom údolí máme dvě roty bersaliérů, pane,“ podotkl jsem. „Proč by to nemohli udělat oni?“
A Francesco si ještě přisadil: „Jestli jsou to jenom banditi, pak je to v kompetenci karabinierů, ne?“
Plukovník se celý nafoukl rozhořčením. „Zpochybňujete snad mé rozkazy?“ dotazoval se ledově, na což Francesco bleskurychle namítl: „Ptal jste se přece, jestli nemáme nějaké otázky, pane.“
„Myslel jsem otázky vztahující se k operaci, nikoli k samotnému postupu. Vaší drzosti mám právě tak dost. Varuji vás, abyste se mnou jednali s patřičnou úctou.“
„S patřičnou úctou,“ opakoval Francesco a energicky kýval hlavou, čímž si koledoval o další pokárání. „Hodně štěstí, mládenci,“ popřál nám plukovník, „kéž bych tak mohl s vámi.“ Francesco na to sotto voce, ale pro mě přesto docela zřetelně zamumlal: „To ti tak věřím, ty debile.“
Rivolta nám slíbil, že za úspěšné splnění úkolu nás medaile nemine, a poslal nás balit. V tlustém svazku rozkazů od plukovníka jsme mimo jiné našli mapy, přesný časový rozpis a fotografii Mussoliniho pořízenou zespoda a ze strany, aby lépe vynikla jeho energicky vystrčená brada. Myslím, že nás měla zapálit vlasteneckým nadšením a posílit naši morálku.
Za vilou jsme si sedli na zídku a listovali těmi papíry. „Tohle smrdí,“ mínil Francesco. „Co myslíš, o co tady doopravdy jde?“
Pohlédl jsem do jeho nádherných černých očí a odpověděl jsem: „To je mi jedno. Máme rozkazy a musíme počítat s tím, že aspoň někdo ví, o co tu jde, ne?“
„Jen aby ses nepřepočítal,“ pochyboval Francesco. „Nejenže to smrdí, je to pěkná špína.“ Vytáhl svého maskota z náprsní kapsy a pošeptal mu: „Mario, vůbec ti nezávidím, že do tohohle jdeš s námi.“
Překvapením nám málem upadla čelist, když jsme od ubytovatele dostali výstroj – britské vojenské uniformy a řecké zbraně. Nedávalo to žádný smysl, navíc k lehkému kulometu Hotchkiss nebyl přiložen žádný návod k použití. Nakonec jsme na to přišli sami, ovšem později jsme dospěli k závěru, že se to od nás ani trochu nečekalo.
Svým způsobem vděčíme Francesco i já za svoje životy počasí. Připraveni jsme byli s pořádným předstihem, a tak jsme se z ležení vykradli už v deset večer. Za hranicí jsme se podle rozkazu převlékli do britských uniforem a pak jsme přes svah pronikli do sousedního údolí. V tom okamžiku se nás obou zmocnily protichůdné pocity.
Člověk, který nikdy nebojoval, podle mého soudu nemůže dost dobře pochopit, jaké víry myšlenek se točí ve vojákově hlavě při akci, ale zkusím to vysvětlit. V tomto případě jsme oba byli pyšní, že nás vybrali, abychom splnili důležitý úkol. Díky tomu jsme se cítili důležití, nadřazení normálním smrtelníkům. Ale ani jeden z nás nic takového předtím nezažil, a tak jsme z toho měli zároveň pěknou hrůzu, nejen z fyzického nebezpečí, ale i z té velké odpovědnosti a z toho, že bychom celou akci mohli zbabrat. Abychom tenhle strach skryli, vtipkovali jsme jako blázni. Voják se vždycky bojí toho, že velení má o skutečné situaci daleko větší pojem než on. Ví, že generální štáb ho může nechat obětovat pro získání nějaké větší výhody, aniž mu o tom ovšem dopředu řekne, a proto také nadřízené podezřívá a opovrhuje jimi. Tato skutečnost rovněž umocňuje jeho strach.
Protože výsledek zůstává nejistý, stane se pověrčivým, a tak se neustále křižuje, líbá svůj amulet, nebo nosí v náprsní kapse cigártašku, od níž se mají odrazit nepřátelské kulky. S Franceskem jsme kupříkladu jako svíčkové báby věřili, že bychom za žádných okolností neměli používat slova „certamente“. Nepřešlo nám přes rty během té akce ani v průběhu dalších válečných operací. Francesco se zase nutkavě svěřoval svému myšákovi, kolébal ho v dlaních a povídal mu samé nesmysly, zatímco ostatní muži z naší jednotky si zapalovali jednu cigaretu od druhé, rázovali kolem dokola, vpíjeli se pohledem do zprohýbaných fotografií svých blízkých nebo každých pět minut uháněli na latrínu.
Také jsme zjistili, že jakmile je napětí z čekání u konce, přichází divoké vzrušení, které někdy po boji přechází do slaboduchého sadismu. Vojáci nejsou vždycky zodpovědní za zvěrstva, která spáchali – z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že podobné výstřelky jsou přirozeným důsledkem pekelné úlevy pramenící z toho, že člověk už nemusí myslet. Ukrutnosti nejsou někdy ničím jiným než pomstou zmučených. Katarze, to je to slovo, po kterém jsem pátral. Řecké.
Ležel jsem v křoví před tou tmavou věží, vedle sebe jsem cítil Franceska a na vlastní kůži si ověřoval, že se Faidros nemýlil – člověk má opravdu daleko větší kuráž se svým milým po boku. Chtěl jsem Franceska chránit a dokázat mu, že jsem opravdový chlap. Při pomyšlení na to, že by nás mohla kulka rozdělit, moje láska ještě vzrostla.
Bylo něco před půlnocí, sovy houkaly a já v dálce zaslechl klinkání kozích zvonečků. Byla hrozná zima a zvedl se mrazivý severák. Počastovali jsme ho mnoha přiléhavými jmény, ale nakonec stejně zůstalo u toho, že je „kaltna jak psí prdel“.
O půlnoci se Francesco zadíval na hodinky a prohlásil: „Já už tohle moc dlouho nevydržím. Prsty mi asi upadnou, nohy mám jak z ledu a přísahám, že k tomu všemu bude ještě pršet. Pro Kristovy drahý rány, skoncujem s tím hned teď.“
„Nemůžeme,“ namítl jsem. „Podle rozkazu můžeme zaútočit až ve dvě hodiny ráno.“
„Ale no tak, Carlo, na tom přece nesejde. Odbudem si to teď a půjdem domů. Mario je už naštvanej a já zrovna tak.“
„Tvůj domov je v Janově, tam přece nemůžeš jít. Podívej se, tady jde o disciplínu.“
Ten spor jsem prohrál, protože jsem ve skutečnosti s Franceskem souhlasil a stejně jako on jsem nechtěl zmrznout v téhle Bohem zapomenuté díře jenom proto, že jsme díky svému nadšení a zdatnosti dorazili o dost dřív.
Měli jsme nařízeno pokropit bandity kulometem, ale tenkrát v noci nám to v tom smrtícím mrazu najednou nepřipadalo jako moc dobrý nápad. Už na dotyk byl tak chladný, až z toho bolely prsty, a krom toho jsme nebyli úplně přesvědčení, že bychom s ním v té tmě dokázali zacházet. Rozhodli jsme se provést průzkum bližšího okolí věže.
Měli tam lampu a k našemu velkému překvapení jsme jich tam napočítali nejméně deset. My jsme očekávali přinejhorším tři. Na vnějším zábradlí jsme rovněž zahlédli čtyři rozestavěné kulomety. „Proč poslali jenom nás dva?“ zašeptal Francesco. „Jestli na ně začneme střílet, jsme odepsaní. Říkám ti, tohle smrdí. Odkdypak jsou banditi vyzbrojení kulomety?“
Z věže se nesl zpěv, a tak jsme usoudili, že musí být trošku opilí. To mi dodalo sebedůvěru k tomu, abych se dál plazil kupředu a prohlédl si ji z ještě větší blízkosti, přičemž jsem se snažil nedbat borových šišek, které mi rozdíraly ruce, a malých kamínků, které se zařezávaly snad až na kost. Zjistil jsem, že pod věží stojí hromada dříví na podpal a taky barel petroleje, v bezpečí před deštěm. Všechny strážní věže byly vybaveny kamínky a petrolejkami a palivo se přirozeně uchovávalo dole pod nimi.
Proto jsme s Franceskem zaútočili nejen o dvě hodiny dřív, ale také jsme hned ze začátku převrátili barel s petrolejem a zapálili ho. Věž vzplanula jako fakule a my jsme ji proděravěli kulometem z takřka bezprostřední blízkosti odspodu. Šili jsme do ní pořád dál, dokud nám nedošel nábojový pás. Jestli se ozvaly nějaké výkřiky, my jsme je neslyšeli. Uvědomovali jsme si jenom, jak nám zbraň skáče v rukou, jak máme zaťaté zuby, a to nespoutané šílenství zoufalé akce.
Když nám došly náboje, rozhostilo se ticho, z něhož šel mráz po zádech. Podívali jsme se jeden na druhého a usmáli se. Franceskův úsměv byl mdlý a lítostivý a můj s největší pravděpodobností nevypadal jinak. Spáchali jsme první ukrutnost. Žádný triumf jsme necítili. Byli jsme vyčerpaní a připadali jsme si poskvrnění.
To Francesco zakopl a spadl na mrtvolu kapitána Roatty od bersaliérů, jenž přepadl přes zábradlí věže a zlomil si vaz. Tělo leželo na zemi rozpláclé a zkroucené, jako kdyby nikdy nebylo živé. To Francesco našel rozkazy, které kapitánovi nařizovaly, aby spolu s dalšími devíti muži obsadil věž, na niž podle rozvědky zaútočí řečtí vojáci ve dvě hodiny ráno.
Francesco seděl vedle mě nad mrtvolou a díval se na hvězdy. „Tohle vůbec nejsou britské uniformy,“ řekl nakonec. „Řekové nosí stejné mundúry jako Britové, co?“
Já také upíral zrak ke hvězdám. „Měli nás zabít. Proto nám řekli, ať jdeme bez identifikačních štítků. Jsme Řekové, co napadli italskou armádu, a máme být mrtví. Proto poslali jenom nás dva, abychom náhodou nezvítězili.“
Francesco pomalu vstal. Zvednutýma rukama naznačil svou sklíčenost a pak je zase nechal klesnout. „Vypadá to, že nějakej nablblej parchant chce vyprovokovat válčičku s Řeckem,“ prohodil trpce.

11
Pelagia a Mandras

PELAGIA (po snídani se usadila v kadibudce): Od toho neznámého stavitele bylo hrozně milé, že nechal nad dveřmi slušnou mezeru. Proseděla bych tu celé hodiny a jenom se dívala, jak se nad vrcholkem hory rozvinují mraky. Zajímalo by mě, odkud se berou. Teda, já vím, že to jsou vodní páry, jenže stejně se tu objeví zničehonic, jako duchové. Jako kdyby se každá kapka chtěla podělit se svou sestřičkou o tajemství, a tak stoupají z moře, choulí se k sobě a nechají se unášet brízou, a mraky pak mění tvar, když ty kapičky peláší jedna ke druhé a šeptají si tajemství. Říkají si: „Vidím tam dole Pelagii, sedí na záchodě a nemá ani tušení, že si o ní povídáme.“ A pak si vykládají dál: „Viděla jsem, jak se Pelagia a Mandras líbají. Copak z toho vzejde? Červenala by se, kdyby to věděla.“ Bože, já se červenám. Jsem pitomá. A proč vlastně mraky putují pomaleji než vítr, který je žene? A proč někdy vítr fouká jiným směrem, než kterým mraky letí? Má Papakis pravdu, když tvrdí, že tu je několik vrstev větru, nebo si to oblaka dokážou nějak zařídit a plout proti větru? Musím si nastříhat pásky, začíná mě bolet v břichu a v zádech a už je načase. Včera v noci jsem zahlédla měsíc v novu, což znamená, že to brzy dostanu. Tetička tvrdí, že na těhotenství je dobré jen to, že člověk nemá starosti s krvácením. Chudáček Chrysula, ubožátko jedno, takové neštěstí. Papas tehdy přišel pozdě v noci domů a celý se třásl vztekem a hrůzou, a to všechno jen kvůli tomu, že čtrnáctileté Chrysule nikdo neřekl, že jednoho dne bude krvácet. Ona se strašně vyděsila, myslela si, že chytila nějakou odpornou skrytou nemoc a že to nemůže nikomu povědět, tak se otrávila jedem na krysy. A do táty vjel takový vztek, že popadl Chrysulinu matku za krk, třásl jí jako pes králíkem, a Chrysulin otec šel s chlapama do hospody, jako by se nechumelilo, a pod Chrysulinou postelí ležela hromada papíru tlustá jako Bible, plná modlitbiček ke svatému Gerasimovi o uzdravení, a ty jsou tak smutný a zoufalý, že by z toho člověk brečel. No, nemůžu tu sedět celý den a dumat o mracích a menstruaci, a na každý pád je čím dál větší horko a začíná se zvedat smrad. Ale stejně tu ještě chvilinku zůstanu, protože Papas přijde od snídaně nejdřív za deset minut a já musím vypadat zaneprázdněně, teprve až se objeví. Myslím, že tu mezeru nad dveřmi tu nechali proto, aby tu nebyla úplná tma.

MANDRAS (skládá sítě do člunu): Svatý Petře a svatý Ondřeji, dejte, ať mám dobrý úlovek. Zase bude vedro, já to vím, prostě vím, že všechny ryby se budou schovávat za kameny a zaplujou ke dnu. Kdyby měl Bůh k nám rybářům nějaký ohledy, stvořil by ryby rovnou se slunečními brýlemi. Kéž by oblaka z hory Ainos zakryla slunce, Hospodine, kéž bych pro doktora Jannise a Pelagii chytil pěknou parmici, kéž bych zahlédl delfíny nebo sviňuchy, a z toho odvodil, kde ty ryby jsou, nebo kdybych jenom viděl racky, abych tam mohl nalovit mladé sledě – Pelagia by je obalila v mouce, usmažila na pánvičce a celé pokapala citrónovou šťávou, pak by mě poprosila, abych zůstal na večeři, já bych se pod stolem lýtkem otíral o její nohu, doktor by zatím vykládal o Euripidovi a o napoleonské okupaci a já bych říkal: „No to je zajímavé, to jsem netušil, opravdu?“ Kdybych tak jen chytil pražmu pro svou matku a mořského okouna a hezky velkou chobotnici, ta by se nakrájela na kolečka, aby je matka mohla uvařit, dal bych si ji zítra, studenou, naloženou s mateřídouškou v oleji, na pořádném bílém krajíci chleba. V úterý bych vůbec neměl vyjíždět, v úterý mám vždycky smolný den, ale jeden se nějak živit musí, a možná se mezi nespočetnými úsměvy vln usměje i něco na mě. Tohle jsem se naučil od pana doktora – „nespočetné úsměvy vln“, verš od Aischyla, který určitě nikdy nevyjel na moře v zimě. Spíš nespočetný slejváky a neuvěřitelná zima. Ale dneska je hezký den, hezký jako Pelagia, a když spustím provaz až ke dnu, nejspíš chytím nějaké platejse, a jestli se mi do těch ran dostane slaná voda, bude to pálit jako čert.

PELAGIA (pumpuje vodu ze studně): Papakis tvrdí, že Mandrasovi zůstanou v zadku malé střípky terakoty do konce života a že to bude vypadat, jako by mu ji někdo posypal červenou paprikou. Líbí se mi jeho zadek, Bůh mi odpusť, i když jsem ho nikdy neviděla. Můžu jenom říct, že se mi líbí. Že by se mi líbil. Je maličký. Když se ohne, vypadá jako dvě půlky melounu. Tím chci říct, že ty křivky odpovídají tomu, co měl Bůh na mysli, když stvořil ovoce. Když mě líbá, mám chuť sáhnout mu za záda a vzít každou půlku do dlaně. Co by na to asi řekl? Ještě jsem to nikdy neprovedla. To mě napadají pěkně neřestné myšlenky. Díkybohu, že mi je nikdo nemůže číst, skončila bych pod zámkem a všechny staré ženy by mě kamenovaly a nadávaly mi do děvek. Když myslím na Mandrase, vzpomenu si na jeho rozesmátou tvář a pak se mi vybaví, jak se shýbá. Někdy pochybuju, jestli jsem normální, jenže na druhou stranu – ty věci, co si my ženy řekneme, když jsme spolu a muži v kafenionu. Kdyby se to chlapi jenom dozvěděli, to by byl pro ně šok! Každá ženská ve vesnici ví, že Kokoliův penis je zakřivený do strany jako banán a že kněz má na šourku vyrážku. Nemají ani potuchy, o čem si povídáme, myslí si, že mluvíme o vaření, dětech a zašívání děr v našich šatech. A když najdeme bramboru, která vypadá jako mužský nářadíčko, necháme ji kolovat a smějeme se tomu. Kéž by se dala voda dovést do domu nějak jinak než ve džbánech. Každý je těžší než ten předchozí a stejně se vždycky pocákám. Říká se, že Normané otravovali studně tak, že do nich házeli mrtvoly, takže si člověk mohl vybrat – buďto zemře žízní, nebo na otravu z té zkažené vody. Je to zázrak – ostrov bez bystřin či řek, a přesto obdařený čistou vodou i v srpnu. Až se dostanu domů, na chvilku si odpočinu – nesnáším, když se mi šaty vším tím potem lepí za krkem na tělo a pak mě tam svrbí. Zajímalo by mě, proč to Bůh zařídil tak, že v létě je příšerné vedro a v zimě zase hrozná zima. A kde je psáno, že ženy musí nosit vodu, když jsou muži silnější? Až mě Mandras požádá o ruku, řeknu mu: „Jestli nebudeš nosit vodu, můžeš na to zapomenout,“ načež on řekne: „Tak dobře, když ty za mě budeš rybařit,“ a já mu na to nebudu mít co říct. Potřebujeme nějakého vynálezce, který by přišel a nainstaloval čerpadlo, které by hnalo vodu až do domu. A na Papase mám takový vztek, že bych ho nejradši přizabila. Jak si může dovolit říkat Mandrasovi, že nebudu mít žádné věno? Kdo kdy slyšel o sňatku bez věna? Papas tvrdí, že je to barbarství, že se to nedělá v žádné civilizované zemi, kterou zná, že bych se měla vdávat z lásky, tak jako on, že je nechutné z toho dělat obchod a že to nutně vede k závěru, že žena nemá žádnou cenu, pokud si nepřinese majetek na zádech. No, jestli si to bude myslet dál, budu si muset vzít nějakého cizince. Odsekla jsem mu: „Papakis, když si to vezmeš kolem a kolem, v takovém horkém počasí je úplný nerozum nosit nějaké šaty. Chceš, abych byla jedinou ženou v Řecku, která v létě nenosí šaty?“ a on mě políbil na čelo, řekl: „Jsi málem tak chytrá, abys byla mojí dcerou,“ a vyšel ven. Mám sto chutí chodit tu nahá, až se vrátí, a ne že ne. Nemůžete se protivit obyčeji, to fakt nejde, dokonce i když je ten obyčej hloupý, a co na to řekne Mandrasova rodina? Jak mám žít s tou hanbou? Mám jenom kozlíka. A to mám odejít z otcova domu jenom s kozlem a rancem šatů? A kdo říká, že budou mého kozla chtít? No, nepůjdu z domu, jestli si nebudu moct vzít kozlíka s sebou, a basta fidli. Kdo jiný mu bude foukat do nosu a drbat ho za ušima? Papakis určitě ne. A taky bych tatínkovi byla hrozně vděčná, kdyby přestal čůrat na bylinky, vždycky mám husí kůži, když je musím dávat do jídla. Možná že bych jich pár měla potají vysázet někde jinde a vařit jenom z nich. Nemůžu pro ně chodit k sousedům, když dost dobře vidí, jak nám jich spousta roste na zahrádce, a přece jim nemůžu říkat, že ty naše jsou nepoužitelné, protože jsou všechny pomočené. Ach Bože. Ach Bože. To jsem si mohla myslet. Doprčic. Proč jsem si tam nedala pásek, než jsem zvedla džbán? Jsem tak blbá, a teď mi krev teče ven. Ble, je horká a lepkavá. Pro ten džbán bych měla asi skočit později. Už to je tady, dalších pět dní se budu kolébat jako kachna.

MANDRAS (vyplouvá z ústí přístavu a zpívá):

(Delfíni, vy to víte líp –
plujme tam, kde je nejvíc ryb.
Jestli jich dneska chytnu dost,
jednu vám dám, jak pozornost.
Pro svoji milou chumáč řas
směním za korálový pás.
Chytnu-li jenom mrtvou myš,
těšte se, bude se mnou kříž!
Za košík platejsů vás ale
obleču do perel a krajek.)

Žádné věno. Bůh ví, že ji miluju, ale co na to všichni řeknou? Řeknou, že pro doktora Jannise nejsem dost dobrý, to řeknou. A taky mi pořád nadává do bláznů a pitomců a tvrdí, že mám až moc kefi na to, abych byl dobrým manželem. No tak dobře, jsem blázen. Chlap je vždycky blázen, když přijde na ženský, to ví každej. A vím, že mě má doktor rád, pořád se mě ptá, kdy požádám Pelagii o ruku, a dívá se jinam, když zajdu za Pelagií a bavím se s ní. Potíž je v tom, že nedokážu být sám sebou, když jsem s ní. Chci říct, že jsem vážný člověk. Přemýšlím o věcech. Sleduju politiku a je mi jasný rozdíl mezi monarchisty a venizelisty. Jsem seriózní člověk, protože tu nejsem jen kvůli sobě, chci změnit svět k lepšímu, chci v tom hrát svou roli. Ale když jsem s Pelagií, jako by mi zase bylo dvanáct – hnedle se houpu na větvi olivovníku jako Tarzan a potom se zase naoko peru s kozlem. Předvádím se, tak to je, ale co jiného bych měl dělat? Nedokážu si představit, že bych navrhl: ‚Pojď, Pelagie, budeme se bavit o politice.“ Ženy něco takového nezajímá, chtějí, abyste je bavil. Nikdy jsem se jí nesvěřil se svými představami. Možná si o mně ke všemu myslí, že jsem hlupák. Vím, že si společensky nestojím stejně dobře jako ona. Pan doktor ji naučil italsky a trochu anglicky a jejich dům je větší než ten náš, ale nejsem méněcenný. Přinejmenším se nepovažuju za méněcenného. Jenom nejsou obyčejná rodina, tak to je. Jsou nekonvenční. Pan doktor si říká, co se mu zlíbí. Často vůbec nevím, jak si stojím. Bylo by daleko jednodušší zamilovat se do Despiny nebo Polyxeny. Možná že kdybych načas vycestoval, byl bych daleko světaznalejší. Chci tím říct, že pan doktor obeplul celý svět a dostal se dokonce do Ameriky. A kde jsem byl já? Co já znám? Byl jsem na Ithace, Zakynthu a Lefkadě. No to je toho. Nemám žádné suvenýry, nemůžu vyprávět žádné historky. V životě jsem nepil francouzské víno. Doktor tvrdí, že v Irsku prší každý den a že v Chile existuje poušť, kde ještě vůbec nesprchlo. Miluju Pelagii, ale vím, že ze mě nikdy nebude muž, dokud nevykonám něco důležitého, něco velikého, něco, s čím budu moci žít, něco, čeho si lidé budou považovat. Proto doufám, že vypukne válka. Nechci krveprolití ani slávu, chci se jen s něčím pustit do křížku. Každý pořádný chlap musí jednou na vojnu. Pak budu moci přijít v uniformě a nikdo neřekne: „Mandras je příjemný chlapec, ale jinak nýmand.“ Pak si už zasloužím věno. Á, delfíni. Trochu zakormidlovat a převrátit kosatku. Ne, ne, neplujte ke mně, já popluju k vám. Doufám, že jste jenom nedováděli. A, podle všeho mám tu čest s delfínem Kosmasem, delfínem Nioniem, a je tu taky slečna Krystal. Kalimera, moji usměvaví přátelé. Z cesty, navíjím síť – a tentokrát v ní neuvízlo moc rybiček. Kat aby to spral, to je vedro, jdu do vody. Svléct šaty, spustit kotvu. Pozor, vy delfíni jedni, skáču k vám. Kristepane, to je rozkoš. Existuje něco příjemnějšího než mořská voda na přehřátém pytlíku? Něco tak skvělého jako svištět kupředu s jednou rukou na delfíní ploutvi? Pluj, Krystal, pluj. Kurva fix, to pálí.

PELAGIA (o siestě): To horko. Dveře se otevírají. Kdo to je? Mandras? Ne, nebuď hloupá, přece si někoho nepřivoláš jen tím, že na něj budeš myslet. Říká se, že existuje něco jako duch živých. A, to jseš ty, Psipsino. Ne, ale ne. Proč nemůžeme mít psa jako všichni ostatní? Nebo třeba i kočku. Ne, musíme mít praštěnou kunu lesní, která neuznává siestu. Padej ze mě. Co myslíš, jak moc ještě vyrosteš? Nemůžu spát, když mám na prsou půl tuny. Přestaň sebou vrtět. Hmm, pročpak vždycky voníš tak sladce, Psipsino? Zase jsi byla na vajíčkách a malinách? Proč by sis nemohla chytat myši sama? Už se mi zvedá žaludek z toho, jak ti je pořád sekám nadrobno. Proč nemůžeš chodit po podlaze jako každej jinej? Jakej to má smysl, šmejdit po celý místnosti, když se při tom ani nedotkneš podlahy? Hmm, ty jsi ale zlatíčko, ještě že tě Lemoni našla. No fakt. Kéž bys byla Mandras. Chci, aby mi Mandras ležel na prsou. Bože, to je vedro. Jak to ve svém kožíšku můžeš vydržet, Psipsino? Kdybys tak jen byla Mandras. To by mě zajímalo, copak asi dělá. Nejspíš pluje na moři s větrem o závod. Jakpak asi vypadá jeho zadek? Papakis tvrdí, že je to naprosto úžasný zadeček. Plný terakoty. „Prdel klasické sochy, vskutku sošná prdel.“ Když zavřu oči, rozpřáhnu ruce a pomodlím se ke svatému Gerasimovi, možná když je otevřu, bude mi na prsou ležet místo Psipsiny Mandras. Bohužel nic. Bohužel, Psipsino. Je tak krásný. A je tak legrační. Než spadl z toho stromu, bolela mě od smíchu celá bránice. Že ho miluju, to mi došlo, když spadl na ten hrnec a já se o něj tak bála. Obejmu Psipsinu, jako by to byl on, a možná že to ucítí. Jenom doufám, že nemáš blechy. Nechci mít po rukou červené štípance. Včera mě svrběl kotník a málem jsem ti chtěla vynadat, Psipsino, ale nejspíš jsem se musela škrábnout o trn. Kdy mě požádá o ruku? Říká, že jeho matka není moc sympatická. Takové ošklivé věci si dovolí povídat o vlastní mamince. Kdybych se jen tak pamatovala na Miteru. Chudinka Mitera. Když umírala, vypadala jako kostlivec chrchlající krev. Na fotografiích se zdá krásná, tak mladá a spokojená, a z toho, jak má ruku přes tatínkovo rameno, se dá vyčíst, jak moc ho měla ráda. Kdyby byla ještě naživu, věděla bych, co udělat s Mandrasem, ta by Papakisovi jeho nápady ohledně věna rozmluvila. Vypadá to, že Mandrasovi to nevadí. Není to ale zrovna vážný chlapík, a tak mám své pochybnosti. Je tak legrační, ale o ničem vážném s ním nejde mluvit. A člověk by si se svým manželem měl umět promluvit o závažných záležitostech, co myslíš? Všechno bere s humorem. Je vtipný, takže nemůže být hloupý, aspoň doufám. Já se zeptám: „Čeká nás válka?“ a on se jenom zakření a odpoví: „A koho to zajímá? Čeká mě hubička?“ Nechci, aby byla válka. Ať není válka. Ať místo toho Mandras postává u branky na dvorek s rybou v rukách. Ať chodí Mandras s rybou každý den. Abych pravdu řekla, už mi ty ryby lezou krkem. Všimla sis, Psipsino, že když přinese ryby, pokaždé jich víc a víc skončí ve tvé mističce?

MANDRAS (spravuje sítě v přístavu): Včera padlo britské Somálsko do italských rukou. Jak dlouho bude trvat, než nás napadnou přes Albánii? Prý tam tanky bojovaly proti velbloudům. Tady na ostrově si připadám tak nanicovatý a bezvýznamný. Je na čase, aby to muži vzali do rukou. Arsenios za mě napsal dopis králi, že chci nastoupit jako dobrovolník, a tak jsem dostal odpověď ze samotného Metaxasova úřadu, že mě v případě potřeby povolají. Takže dnes večer Arsenia přesvědčím, aby napsal znovu, protože chci být povolán hned teď. Jak to jenom řeknu Pelagii? V jednom už mám jasno – před odjezdem ji požádám o ruku, ať už s věnem nebo bez něj. Požádám jejího otce o požehnání a pak si kleknu na koleno a požádám ji o ruku. Tentokrát bez nějakých vtípků. Vysvětlím jí, že když budu bránit Řecko, budu bránit ji samotnou a každou ženu jako ona. Jde o záchranu celého národa. Každý má povinnost vydat ze sebe to nejlepší. A jestli zemřu, tak je to prostě smůla, ale neumřu pro nic za nic. Zemřu s Pelagiiným jménem na rtech, a taky se jménem Řecka, protože to je totéž, obojí je stejně svaté. A jestli přežiju, celý život už budu nosit hlavu hrdě vzhůru, vrátím se ke svým delfínům a svým sítím a každý bude říkat: „To je Mandras, co bojoval ve válce. Lidem jako on vděčíme za všechno.“ A ani Pelagia, ani její otec se na mě nebudou moct jedinkrát křivě podívat a říkat mi, že jsem pitomec a blázen, a vždycky budu něco víc než rybář z Nemanic s terakotovými střípky v prdeli.

PELAGIA (vytahuje kleftiko ze společné pícky): Kde je Mandras? Touhle dobou už tady obvykle bývá. Chci, aby přišel. Málem nedýchám, tak moc chci, aby přišel. Zase se mi třesou ruce. Radši bych si měla tenhle bláhový úsměv vygumovat z obličeje, jinak si lidi budou myslet, že jsem se zbláznila. Přijď, Mandrasi, prosím tě, přijď, a já nedám svou porci ryby Psipsině. Jenom střeva a ocas a hlavu. Zůstaň na večeři a hlaď mi lýtko svou nohou, Mandrasi. Není už Psipsina dost velká na to, aby si myši roztrhala sama? Jsem tak hloupá, dělám věci ze zvyku, když to vůbec není potřeba. Zůstaň na večeři.

12
Den plný zázraků

Na ostrově se nic nezměnilo, neobjevily se žádné předzvěsti války, Hospodina nechaly zcela chladným megalomanie a zkáza, které postihly svět. Třiadvacátého srpna seschlé svaté lilie před ikonou Bohorodičky v Demuntsandatě přesně na čas vyrašily a konejšivě rozkvetly, jako každý rok zopakovaly zázrak a upevnily zbožnost věrných. V polovině měsíce se spousta neškodných hadů se sametovou kůží, vědě zcela neznámých, na hlavičkách ozdobených černými kříži, zčistajasna vyplazila zdánlivě odnikud na Markopulu. Zaplnili ulice svými svíjejícími a kroutícími se tělíčky, zamířili k stříbrné ikoně Panny, uvelebili se na biskupském stolci a po skončení bohoslužby zmizeli stejně tiše a záhadně, jako přišli. Ve zříceninách velkého hradu Kastro, vysoko nad Travliatou a Mitakatou, žádaly přízraky římských vojáků hesla po Normanech a Francouzích, a duchové britských červenokabátníků hráli v kostky s podobně nehmotnými Turky, Katalánci a Benátčany v zatuchlých a nezmapovatelných labyrintech podzemních vodojemů, tunelů a dolů. V hříšném benátském městě Fiskardo rázoval po hradbách duch Guiscarda a vyvřískával svou touhu po řecké krvi a pokladech. V severním výběžku Argostoli moře jako vždy proudilo do hlubokých děr na pobřeží a nevysvětlitelně mizelo v útrobách zemských. V Paliki se zase skála známá jako Kunopetra ustavičně houpala v neměnném rytmu. Vesničané z Manzavinaty se zachovali stejně předvídatelně jako Kunopetra – všem, kteří jim chtěli naslouchat, jako vždy tvrdili, že flotila britských bitevních lodí kolem Kunopetry kdysi přehodila řetěz, leč nepodařilo se jí skálou pohnout; byla to malá řecká skála, která dokázala odolat moci a vědecké zvídavosti největší říše, jakou kdy člověk poznal. Snad ještě pozoruhodnější je skutečnost, že francouzská expedice se znovu nedopátrala dna jezera Akoli a že jeden tumpachový zoolog z Wyomingu potvrdil zprávu významného historika Jannise Kosti Laverdose, že zajíci a některé kozy na hoře Aja Dynati mají zlaté a stříbrné zuby.
Od těch dob, co se bohyně Éós tak významně zasloužila o Achillovo vítězství v souboji s Memnónem a přičinila se o to, aby nic netušící manžel nešťastnou náhodou proklál Prokridu šípem, je tento ostrov doslova semeništěm zázraků. To samo o sobě není žádný div, protože se ostrov může pyšnit vlastním svatým, jehož numinózní moc je nejspíš tak velká a jiskrná, že ji nemůže omezovat na vlastní osobu.
Seschlý a zčernalý svatý Gerasimos, jenž byl po pět set let od své smrti uzavřen ve vyklenutém zlaceném sarkofágu, v noci vstal. Přioděn v šarlatovém a zlatém hávu a ozdoben drahými kameny a prastarými medailemi se s rachtáním a vrzáním proplétal mezi stádem hříšníků a nemocných, navštěvoval je v jejich domech, někdy dokonce zavítal i mimo ostrov do rodného Korintu, kde postál u hrobů svých otců a potuloval se mezi kopci a hájky svého mládí. Svědomitý světec se ovšem pokaždé do rána vrátil, aby vyhověl upovídaným jeptiškám, jež mu pečlivě omyly bláto ze zlatého brokátu trepek a upravily vždy vyzáblé mumifikované končetiny do pozice odpovídající klidnému spánku.
Byl to opravdový světec, ryzí svatý muž, jenž neměl nic společného s fiktivními a pochybnými světci jiných věrouk. Nezohyzdil tento svět jako třeba svatý Dominik svou inkvizicí, na rozdíl od svatého Kryštofa nebyl pět a půl metru vysoký obr s kanibalskými sklony, a ani když umíral, nezabil náhodné přihlížející jako svatá Kateřina. Nebyl ani nekompletní světec jako svatý Ondřej, který po sobě úspěšně zanechal jen podrážku pravé boty v klášteře poblíž Travliaty. Tak jako svatý Spyridon z Korfu žil svatý Gerasimos příkladným životem a zanechal po sobě celou smrtelnou schránku jako zdroj inspirace a důkaz.
Mnichem se stal ve dvanácti letech, stejný počet let prožil ve Svaté zemi, po pět let dlel na Zakynthu a nakonec se usídlil v jeskyni u Spilly. Odtud pak zreorganizoval klášter v Omale, kde vlastníma rukama zasadil platan a vykopal studnu. Obvykle cyničtí ostrované jej natolik zbožňovali, že mu zasvětili hned dva svátky, jeden v srpnu a jeden v říjnu; jejich synové dostávali po něm jméno po tuctech a víra v něj je ještě vroucnější než v samotného Pána; ze svého trůnu na nebesích si pak již zvykl na to, že ostrované klejí a nadávají jeho jménem. Během obou svých svátků tolerantně odvrací oči, když se veškeré obyvatelstvo ostrova fantastickým způsobem zpíjí do němoty.
Bylo to osm dní předtím, než Metaxas odmítl Duceho ultimátum, ale právě tak mohlo jít o kterýkoli svátek za posledních sto let. Slunce se pro jednou vzdalo své krutosti a celý den bylo teplo, nikoli však nemírné. Olivovníky profukovala lehká bríza od moře a třepetala listy, takže každý z nich blikal stříbrem a tmavou zelení jako nějaký složitý semafor. Vlčí máky a sedmikrásky se houpaly v trávě, která byla stále ještě suchá po létu, ale už už se začínala zelenat, a včeličky poletovaly po květinách jako divé, jako kdyby si už uvědomovaly nástup podzimu; jejich početné úly se plnily průzračným tmavým medem, o němž ostrované bezpečně věděli, že je nejlepší na světě. Vysoko na hoře Ainos hledali supové mrchožraví zdechliny nešťastných či neobratných koz a na planinách porostlých vřesovcem poletovaly a hašteřily se malé černé sicilské pěnice. Pod nimi v zemi ryli a čenichali nespočetní ježci a v očekávání příštích studených dnů si prozřetelně připravovali hnízdečka z trávy a listí. Pláže byly zase jako po nějakém menším ztroskotání poseté troskami, totiž zpola rozebranými čluny, které na pevnině čekala prohlídka a utěsnění všech spár. Tropická květena na jihu ostrova najednou nevypadala tak bujně, jako by šetřila mízou nebo zadržela dech, a fíkovníky stavěly na odiv těžké nachové plody na pozadí zelených nedochůdčat, která dozrají až příštího roku, toho roku, kdy se oficiálně stanou ovocem římských fašistů.
Po ránu Alekos pohladil pažbu své starodávné pušky a rozhodl se nechat ji doma – už tak docházelo při oslavách svátku k příliš mnoha neštěstím, a to odvádělo pozornost od zázraků. Zabalil zbraň do deky a odkráčel do mlhy, aby se podíval, jestli kozám nic nechybí; chtěl je na celý den opustit, ale byl si jistý, že je světec ochrání. Celou dlouhou cestu dolů z hory hrál v duchu hru, v níž podle charakteristických zvuků rozpoznával jednu každou z nich. Když si tak dopředu představoval tu podívanou, jak svatý léčí epileptiky a šílence, zvedalo se v něm skoro nesnesitelné radostné očekávání. Koho si vyvolí tentokrát?
Dole ve vesnici otec Arsenios prolil hrdlem láhev Roboly a protřel si kalná očička; na tak časné a krušné vstávání věru nebyl zvyklý. Pelagia a její otec přivázali kozla k olivovníku a zavřeli Psipsinu do kredence, kde nebude mít co trhat. Kokolios svedl kratičký duševní boj se svým komunistickým přesvědčením o opiu lidstva a pak si stejně na sebe vzal nejlepší šaty své ženy. Stamatis si slepil kuželovitý papírový klobouček a zkoušel, jestli mu padne, zatímco jeho žena krájela plátky sýra, balila cukroví – rozoli a mantolu – a sumírovala si svoje stížnosti. Megalo Velisarios nakládal kulverinu na záda mohutného býka, kterého si vypůjčil od vzdáleného bratránka, a snil o tom, že vyhraje závod. Kanón nabil ústřižky stříbrné a zlaté fólie a už se těšil, jak bude dav vzdychat obdivem, až tu blyštivou munici vystřelí k nebesům a ona se snese dolů jako sprška kovových motýlků.
V klášteře probudily pomenší kulaťoučké jeptišky mnohé hosty a poutníky v jejich čistých hostinských pokojích, naplnily umyvadla a džbány vodou, natřásly vyšívané polštáře, vyměnily přepychové ručníky a zametly prach. Samy žily ve spartánských malých celách, vybavených pouze rozvrzanou nízkou postelí na kolečkách, žíněnkou a tmavými ikonami na zdi. Potěšení měly z toho, že se starají o druhé, lačně naslouchaly jejich zkazkám o neštěstí a zradě, a z toho si kousek po kousku skládaly obraz venkovního světa. Byly pevně přesvědčené, že je lepší o něm poslouchat než v něm žít.
V přilehlém blázinci oblékaly jiné jeptišky své chovance do jiných šatů a přemítaly, kohopak tento rok uzdraví světcova aura. Jen v několika vzácných případech odepřel kohokoliv vyléčit a jeho velká láska k bližním (a možná i jeho ješitnost) byla sama o sobě zárukou, že nějakému nešťastníkovi bude odpomoženo od duševní choroby. Bude to Mina, která vřeštěla a blábolila, nikoho nepoznávala a odhalovala se lidem, kteří na ni neprozřetelně narazili? Bude to Dimitris, který vyrážel okna, rozbíjel lahve a pak polykal sklo (digr osv2t8)? Maria, jež se považovala za americkou královnu a nutila i doktory, aby se k ní přibližovali po kolenou? Nebo Sókratés, oběť tak rozvinuté neurastenie, že jen zvednout vidličku byla pro něj zodpovědnost natolik tíživá, až se z ní často rozplakal a roztřásl? Jeptišky věřily, že žít v těsné blízkosti svatého je samo o sobě lehkou formou léčení, a blázni ve svých jasnějších okamžicích přemýšleli, kdy na ně přijde řada. Světcův výběr nevykazoval jakoukoli logiku či konsistenci, a tak někteří zemřeli po čtyřiceti letech čekání, zatímco jiní ateisté, kteří za sebou měli mnoho ošklivých skutků, mohli už napřesrok jít domů.
Tam venku přijížděli na překrásnou louku v údolí a mezi platany lemující cestu od Kastra už dva dny poutníci a korybanti, mnozí z nich věru z pořádné dálky. Příbuzní duševně chorých už pocelovali ruku světce a společně se v kostele pomodlili za uzdravení svých milovaných, zatímco jeptišky leštily zlaté liturgické náčiní, zkrášlovaly chrám Páně květinami a zapalovaly olbřímí voskové svíce. Kostelní lavice byly plné dávných známých, kteří obnovovali své přátelské vztahy živou a obsáhlou konverzací, již všichni kromě Řeků mylně pokládají za nedostatek úcty k sakrálním prostorám. Venku poutníci snímali náklad ze soumarů obtížených balkánským sýrem, melouny, pečenou drůbeží a kefallénskými masovými koláči, dělili se o to se svými sousedy a častovali se epigramatickými dvouveršími, která na místě skládali. Kolem chodily do sebe zavěšené skupinky rozesmátých děvčat, která po straně vrhala úsměvy na potenciální manžele či nápadníky, a muži zase předstírali, že si jich nevšímají, gestikulovali, mávali lahvemi a řešili palčivé problémy celosvětového dopadu. Kněží se rojili jako včely, s neuvěřitelnou velebností diskutovali o teologických otázkách a jejich šedé brady jen podtrhávaly patriarchální účin naleštěných černých střevíců a povlávajících rouch. Mimo jiné museli snášet lichotivé vyrušování od věřících, kteří v životě nepřišli s důmyslnější záminkou k zavedení rozhovoru než s dotazem, zdali ten či onen biskup přijede čili nic.
Ve skutečnosti byly výjevy pastorálního veselí a církevního důstojenství pouze pláštíkem skrývajícím rostoucí úzkost v srdcích všech přítomných, úzkost z očekávání, strach z toho, že se stanou svědky čehosi fyzikálně nevysvětlitelného, rozechvění, jež přepadne všechny přihlížející, když se trhá závoj mezi tímto a oním světem. Byla to zvláštní nervozita, z níž se vám najednou svírala hruď a draly slzy do očí, jakmile jste zaslechli údery zvonu na znamení, že bohoslužba začíná.
Najednou v davu zavládl ruch a shon, lidé se začali cpát do kostela, zaplnili ho tak, že v něm nebylo k hnutí, a tak se zbytek stlačil do vnějšího dvora. Pár lidí se rozhodlo postát na hřbitově kněží. Alekos, Velisarios, Pelagia, doktor Jannis, Kokolios a Stamatis se na různých místech v tlačenici snažili zvrátit hlavu tak, aby zaslechli knězův vzdálený liturgický zpěv. Když se lidé v kostele pokřižovali, ti u dveří tak učinili až po chvíli a pak zase ti vzadu, takže davem prošla vlnka gest stejným způsobem, jako když se hodí kámen do rybníka.
Slunce se vyšplhalo výše a lidé v chrámu, nahňácaní k sobě, se začali potit. Lepkavé vedro už bylo skoro k nesnesení, když bohoslužba dospěla k halasnému konci, načež si lidé zopakovali opačný proces strkání a popocházení a ti nešťastníci, na něž nezbylo místo v kostele, najednou zjistili, že se vše obrátilo k lepšímu, protože k světcovu platanu, místu zázraků, se teď dostali mezi prvními.
Uvnitř kostela zvedli nosiči světcovo tělo a šťastné jeptišky pod stromem znovu a znovu usměrňovaly nevypočitatelné a nestálé shromáždění cvoků, jejichž valná většina byla teď vystrašená a zaražená, úplně mimo z toho moře neznámých tváří, jež se tísnily všude kolem nich. Polykač skla začal kvílet. Americká královna, kterou příchod jejích poddaných přímo uchvátil, se začala tvářit jako zosobněný královský majestát, zatímco Sókratés sklíčeně zíral na svou pravou nohu, jíž nemohl pohnout, protože by si tím přivodil nesnesitelná muka. S vypětím veškeré vůle dokázal ke svému velkému překvapení pohnout ukazováčkem. Snažil se napnout vůli, aby ten pohyb zastavil, ale nedokázal dostatečně napnout vůli, aby vůbec napnul vůli. Když se takto zasekl v nekonečném regresivním řetězu neschopnosti, zůstal absolutně nehybný a spokojil se s kaleidoskopem nespojitých obrazů, jež mu rotovaly před očima. Jedna jeptiška mu setřela ze tváře slzu a pospíšila si uklidnit polykače skla. Další se k ní přidaly a snažily se pacienty zkonejšit natolik, aby si mohli sednout či lehnout.
Mina seděla pod mohutným stromem a rukama si objímala kolena. Navzdory tomu houfu lidí a navzdory hmatatelné stěně, která oddělovala její svět od jejich, cítila, jak štěbetání jejích myšlenek utichá a jak ji zaplavuje klid. Zadívala se na oslnivě bílou budovu a uvědomila si, že je to kostel. „Želví vajíčka,“ pomyslela si a pak se jí vybavil útržek nesmyslné rýmované říkanky z dětství. Náhle vstala a začala si zvedat šaty, ale jeptiška ji jemně přinutila, aby se posadila. Smířila se s tím a nesoustředěně naslouchala vřavě hlasů ve svém nitru. Někdy ty hlasy řvaly a ječely a ona se jich nemohla zbavit, ani když se skrčila v rohu, nebo když bila obličejem o zeď. Někdy jí tak dlouho vyhrožovaly, že nepřestanou, až jim byla úplně po vůli. Někdy ji z nich svrbělo celé tělo, že si ho musela úplně nepříčetná do krve rozdrásat nehty, a někdy jí nakázaly, aby přestala dýchat. Celá vyjančená cítila, jak jí plíce vypovídají službu a jak jí srdce bije čím dál pomaleji, až přestane tlouct docela. Občas se propast mezi ní a světem rozšklíbila tak doširoka, že se mohla dívat dolů a pod svýma nohama zahlédla jen nekonečnou prázdnotu – tehdy rozčileně běhala a snažila se najít zem, narážela do neviditelných předmětů, které jí způsobovaly krvavé tržné rány a modřiny. Když ji někdy přemohl strach, zpotila se tak, že jeptiškám přes všechno jejich snažení vyklouzla z rukou, a pak se složila na podlahu, kde chrchlala a plakala. Vůbec nejhůř jí bylo, když viděla tváře kolem sebe a věděla, že se na ni dívají, věděla, že se ji chystají zabít, a tak zvedla sukni, aby si v ní schovala tvář, jako kdyby se jim tímhle kouzlem mohla zneviditelnit. Kdykoli to provedla, zničehonic se objevily cizí ruce a zase jí tu sukni stáhly dolů, takže musela napnout všechny síly, které jí propůjčovalo zoufalství, aby ji znovu zvedla. Uštvaná a zraněná Mina se teď vsedě krčila na trávě, protože se k ní blížil a nakonec nad ní proplul nevyzpytatelný stín.
Doktor Jannis se s Pelagií octli v čele davu a s rostoucím nadšením sledovali, jak se okrášlené světcovo tělo nese nad ležícími šílenci. Žádné tělo se nikdy netěšilo takové péči ani takové úctě – nesmělo se do něj na nosítkách drknout, nesmělo se s ním vůbec hnout. Jeho nosiči opatrně kličkovali mezi končetinami bláznů a nervózní rodinní příslušníci bránili svým postiženým blízkým, aby se příliš rozmachovali či vzpínali. Polykač skla koulel očima, ústa měl pokrytá epileptickou pěnou, ale jinak zůstával nehybný. Neobklopovali jej žádní rodinní příslušníci, kteří by ho podrželi, takže ze svatého Gerasima načerpal sílu a podržel se sám. Sledoval, jak mu kolem nosu pluje pár zdobených trepek.
Světec se už vzdaloval a lidé napnutí až k prasknutí pečlivě studovali tváře pacientů, jestli na nich najdou nějakou změnu. Někdo si všiml Sókrata a ukázal na něj. Kroutil rameny jako atlet, jenž má co nevidět hodit oštěp, a teď se užasle díval na prsty, kterými pohyboval jedním po druhém. Zčistajasna zvedl oči, zjistil, že se na něj všichni dívají, a ostýchavě na ně zamával. Z davu se ozvalo nepřirozené zakvílení a Sókratova matka padla na kolena, líbajíc synkovy ruce. Vstala, rozhodila paže ke vzdálené obloze a zvolala: „Chvála budiž světci, chvalme světce,“ a vmžiku byl celý dav bez sebe bázní a nadšením zároveň. Doktor Jannis odtáhl svou dceru z hrozící tlačenice, otřel si pot z obličeje a slzy z očí. „Čistě psychologický jev,“ mumlal si pod vousy a hned mu přišlo, že je nevděčník. Ozvalo se divoké bušení kostelního zvonu – to kněží s jeptiškami ve zvonici uhlazeně zápolili o to, kdo si zatáhne za drát.
Začal karneval, jehož hnací silou byla jak všeobecná úleva a potřeba nechat zase polehnout tu husí kůži, tak přirozená náklonnost k oslavám, která byla vlastní všem ostrovanům. Velisarios dovolil Lemoni, aby přiložila zapálenou sirku k zátravce, pak se ozvalo mocné zaburácení a k zemi se třepetavě snesla záplava lesklých lístků jako Diův zlatý déšť. Sókratés kráčel omámený štěstím, spousta lidí ho plácala po zádech a na hřbet jeho ruky dopadal hurikán polibků. „Slaví se den svatého Gerasima?“ ptal se. „Zní to asi hloupě, ale vůbec si nevzpomínám, jak jsem se sem dostal.“ Mládež z Lixuri ho zatáhla do kola, kde se tančil syrtos.
Jednotlivé nástroje malé improvizované kapely sestávající z dud askotsabuno, Panovy flétny, kytary a mandolíny dospěly ze všelikých míst hudebního kompasu k jedné harmonii a jeden kameník obdařený slušným barytonem si v hodině zázraku za pochodu vymýšlel nápěv. Vyzpíval jeden verš, ten po něm opakovali tanečníci, takže měl čas přijít s dalším, dokud se takto nezrodila celá píseň s vlastní melodií.

(„Jednou zrána jsem přišel, za tancem, za děvčaty.
Přišel jsem jako pohan a chtěl jen jíst a pít.
Pak ale pochyby mi z očí vymyl svatý
a řekl mi, proč Boha velebit.“)

Vzadu dělaly krásné dívky spojené v řetězu úkroky ze strany na stranu a před nimi mladíci v jedné řadě vykopávali jednu nohu za sebe, s hlavou vytočenou dozadu, a skákali tak lehce jako cvrčci. Sókratés si od vedoucího tanečníka vzal červený kapesník a k velkému potěšení přítomných předvedl tak atletickou a efektní tsalimii, že lepší v životě neviděli. Když se tak jeho nohy proplétaly a skláněly nad úrovní jeho hlavy, a jak mu slova písně vylétala z úst, poprvé v životě poznal, co to doopravdy znamená rozjaření a úleva. Jeho tělo skákalo a točilo se bez sebemenšího volního úsilí, svaly, na které dávno zapomněl, lupaly jako z ocele a on skoro cítil, jak se mu na zubech, odhalených v ohromném, nepotlačitelném úsměvu, třpytí sluneční paprsky. Mňoukání dud mu vibrovalo v hlavě, a najednou se zadíval na mraky nad horou Ainos a napadlo ho, že určitě umřel a vstoupil do ráje. Vykopl nohy ještě výše a jeho srdce se rozezpívalo jako ptačí sbor.
Herecká společnost z Argostoli se svojí vlastní kapelou začala tancovat divaratiko, čímž si vysloužila posměšky od Lixuranů a pochvaly od obyvatelů Argostoli, a na druhé straně louky houf rybářů známých jako tratoloi začal otevírat lahve a bujaře přezpívávat všechny písně, které celé týdny pilovali k dokonalosti v hospodách Panagopula, poté co se podělili o zisk z toho dne, poškádlili se, pohádali se o tržbu, pojedli olivy a nakonec dospěli do bodu, kdy je zpěv jak přirozený, tak nevyhnutelný.
Zapěli pospolu kantátu:

(„Zahrada, v níž sedíš,
nepotřebuje květy.
Vždyť květ jsi ty
a jen hlupák nebo slepec
to nevidí.“)

Odezněla svižná arpeggia kytary a tenor se pustil do krátké árie. Jeho hlas vyšplhal do nebývalých výšek, rozléhal se nad brebentěním davu a přehlušil dokonce i třesk Velisariova kanónu; pak se k němu přidali jeho přátelé, utkali kolem jeho melodie složitou harmonii a ke konci dospěli všichni společně v přesně trefeném tónu i tónině, čímž toto námořní bratrstvo podalo přesvědčivý důkaz své metafyzické jednoty.
Mezi těmito zpěvy a tanci se proplétaly maličké jeptišky a zanechávaly za sebou množství vína a jídla. Ti, kdož se už stačili opít, se začali jeden druhému posmívat a tu a tam se od posměšků přešlo k urážkám a pak ke rvačce. Doktor Jannis musel odejít od sýra a melounu a zastavovat krvácení z nosů a řezných ran způsobených rozbitými lahvemi. Ženy a rozumnější muži poodešli se svými rohožemi z míst, kde zakrátko mohlo být divoko. Pelagia se přesunula blíž ke klášteru a sedla si na lavičku.
Dívala se, jak na scénu nastoupili noví tanečníci, panejyrici, kteří patřili k tradičnímu programu karnevalu. Přicházeli muži absurdně navlečení do přiléhavých bílých košil, bílých sukní, bílých rukavic a výstředních papírových kloboučků. Ozdobení byli červenými hedvábnými stužkami, trsy miniaturních zvonečků, zlatými brožemi a řetězy, fotografiemi svých milých nebo krále a k tomu je doprovázeli malí kluci posměšně převlečení za dívky. Všichni vystavovali na odiv rozpustilé a groteskní masky a hle, mezi nimi byl i Kokolios našňořený v nejdražších šatech své protestující manželky. Poblíž cesty pár mladíků ve fantastických kostýmech a s napatlanými tvářemi začalo hrát babulie, komické scénky, v nichž zesměšnění neunikl ani samotný svatý. Vír soupeřících polek, dvořanek, čtverylek, valčíků a kotilionů uvrhl dav v chaos padajících těl, výkřiků a urážek. Pelagia si všimla Lemoni, která se vážně pokoušela zapálit bradku jednoho překoceného kněze, a srdce jí poskočilo, když zahlédla Mandrase, jenž házel petardy pod nohy nějakých tanečníků z Fiskarda.
Ztratil se jí z dohledu a pak jí najednou někdo poklepal na rameno. Vzhlédla a spatřila Mandrase s rukama rozpřáhnutýma v hraném objetí. Přestože už měl trochu upito, usmál se na ni, náhle jí pal k nohám a dramaticky zvolal: „Sioro, provdáte se za mne? Vezměte si mne, nebo zemru.“
„Proč mi říkáš sioro?“
„Protože mluvíš italsky a někdy nosíš klobouk.“ Přihlouple se zakřenil a Pelagia odpověděla: „Přesto mám do šlechtičny daleko, a nesmím tedy požívat titulu siory.“ Chvíli se na něj dívala a pak mezi nimi vykvetlo ticho, jež ji nakonec přinutilo odpovědět na jeho nabídku. „Samozřejmě že se za tebe provdám,“ hlesla tiše.
Mandras vyskočil do vzduchu a Pelagia si všimla, že kolena jeho krátkých kalhot potemněla na místech, kde si klekl do louže vína. Vytáčel piruety a dováděl a ona se s úsměvem na rtech zvedla. Ale pořádně vstát nemohla – nějaká neviditelná síla ji přilípla k sedadlu. Spěšně si zase sedla, obhlédla své sukně a uvědomila si, že Mandras je přišpendlil k lavičce. Její novopečený snoubenec se svalil do trávy a řval smíchy, načež se náhle posadil, nasadil nesmírně vážný výraz a pravil: „Koritsimu, miluji tě z celého srdce, ale nemůžeme být svoji, dokud se nevrátím z armády.“
„Jdi a promluv si s mým otcem,“ poradila mu Pelagia a se srdcem v krku se tupě odpotácela mezi flamendry, aby nějak strávila ten rozporuplný zázrak. Po chvilce ji znepokojilo, že kupodivu není tak šťastná, jak by asi měla, a vydala se zpátky do kostela, aby tam mohla být se svatým sama.
Den pomalu ubíhal a Mandrase pití udolalo dřív, než doktora našel. Usnul jako andílek v kaluži čehosi odporného, leč neidentifikovatelného, zatímco poblíž Stamatis vytáhl monarchistický nůž a hrozil, že Kokoliovi uřízne jeho komunistické kulky, načež se mu pověsil na krk a přísahal mu věčné bratrství. Na jiném místě byl zase nějaký muž ubodán kvůli majetkovému sporu, který zuřil už takřka sto let, a otci Arseniovi pití natolik zakalilo zrak, že si spletl Velisaria se svým mrtvým otcem.
Večer znovu nabral sílu po zdánlivě nezkrotné anarchii odpoledne, když přišel čas na závěrečný dostih. Malí kluci si osedlali tlusté kozly, malá holčička byla přivázána k velkému psu, spokojení ochmelkové se posadili čelem vzad na osly, ztýraní a vyhublí koně věšeli hlavy, když se jim obtloustlí hostinští sápali po bocích, a Velisarios se rozkročmo usadil na hřbetě poklidného býka, kterého si vypůjčil.
Došlo k neregulérnímu startu, jejž už nebylo nijak možné napravit, a tak se splašené stádo rozkošně rozprchlo, ještě než měl startér čas zvednout kapesník. Ona malá dívenka se řítila po tečně k upuštěné jehněčí kýtě, kozlové s kluky na hřbetě se vzpínali na všech čtyřech a nejeli tam ani onam, oslové ochotně klusali úplně jinam než k cílové pásce a koně se vůbec odmítli hnout. Jenom býk se se svým herkulovským břemenem vlekl po přímce k druhému konci louky, přičemž před ním se hnalo jenom vzrušené prase, bohužel bez jezdce. Populární vítěz Velisarios protrhl cílovou pásku, slezl a k překvapení všech kolem vzal býka za rohy a jediným mocným trhnutím ho srazil k zemi, za což sklidil od diváků potlesk. Zvíře leželo na zemi, nechápavě a omámeně bučelo a Velisaria zatím odnesl dav na ramenou.
Skupiny opilců se začaly trousit pryč za chraplavého vyřvávání písně:

(„Odcházíme od panejyriků
ve starý dobrý bojovný náladě.
Přišli jsme sem jako poutníci
a motáme se domů ožralí,
jak nám velí svatý zvyk.
Svatý se na nás usmívá
a my mu vzdáváme čest,
když tancujem a padáme přes sebe.“)

Pelagia a doktor našli cestu domů, otec Arsenios využil pohostinnosti kláštera, Alekos se vyspal na půl cesty na horu pod převisem a Kokolios se Stamatisem se ztratili v maquis u Trianaty, když hledali svoje manželky.
V blázinci se Mina posadila na postel a začala přemýšlet, kde to vlastně je. Několikrát zamrkala, podívala se na nohy a všimla si, že má špinavá chodidla. Strýček se s ní přišel na další rok rozloučit a ona se na něj k jeho velkému překvapení zeširoka usmála: „Theio, přišel jsi mě odvést domů?“ Její příbuzný tam stál celý tumpachový, pak nevěřícně vykřikl, se zvednutými zaťatými pěstmi se roztočil kolem dokola a z čiré radosti odtančil tři kroky kalamatianosu, pak ji popadl do náručí a znovu a znovu vykřikoval: „Efcharisto, efcharisto.“ Poznala ho, už neblábolila, už necítila potřebu zvedat sukně, byla příčetná a ve svých šestadvaceti letech pořád ještě na vdávání – tedy s věnem a trochou štěstí. Vyslal vzdušné polibky k nebesům a slíbil světci, že jí najde věno, i kdyby se měl strhnout.
Vypadalo to, že Gerasimos toho dne vykonal dva zázraky a skromně se rozhodl, že z toho druhého neudělá hned takovou senzaci. Polykač skla a jeho druzi Minu zkormouceně vyprovázeli pohledem a posmutněle uvažovali, jak dlouho je ještě svatý nechá čekat.

13
Delirium

Celé dva dny po svátku se Mandras vůbec neobjevil a zanechal tím Pelagii v mučivé nejistotě. Nedokázala si představit, co by se mu jenom mohlo stát, a tak si pro jeho nepřítomnost vymýšlela jeden důvod za druhým – chyběl jí čím dál víc a hrozilo, že se tento svíravý pocit stane skutečnějším než její každodenní povinnosti nebo věci kolem ní.
Z oslavy šla domů se svým otcem a nakonec usoudila, že jeho bezstarostné řeči může připsat pití a ještě tomu, že ho Mandras nenašel. Krok co krok chtěla přerušit proud jeho poznámek o psychologické podstatě zázraků a jeho překvapivě obhroublé postřehy o tom, co se dělo stranou oslav; přímo pukala pod nesnesitelnou tíží obav a štěstí a ze všeho nejvíc na světě toužila, aby se mohla zmínit o Mandrasově nabídce. Byla to informace, která vážila víc než celý svět, a ona se o ni s otcem toužila podělit a ulevit si tak od toho břímě. Doktor si ovšem nevšímal jejích hořících líček, její značně nevyrovnané pozornosti, sklonu zakopávat o kameny, podezřele prudkých gest rukou a lehce přiškrceného hlasu; dospěl totiž přesně do toho stadia podnapilosti, kdy se i přes dobrou náladu připomíná rozbouřený žaludek a svět se začíná kymácet, a proto se stáhl do ulity. Jeho rozjařenost vylučovala jakoukoli vstřícnost vůči dceřině náladě, a tak se mu Pelagia nemohla svěřit ani po příchodu domů, kde si doktor přivinul stoickou Psipsinu k sobě do náručí a začal s ní na dvorku tancovat valčík, načež se vyčůral na mátu a odvrávoral do postele, do níž zapadl špinavý a oblečený.
Pelagia šla spát do vlastní postele, ale usnout nemohla. Vypouklý měsíc propasíroval skrz lišty okenice stužky tajuplného stříbrného světla a spolu s energickou cvrččí serenádou se přičinil o to, aby zůstala ležet na zádech s očima otevřenýma. V životě nebyla tak bdělá. Její mozek jí neustále ve smyčkách přehrával události dne: zázrak, všechny písně a tance, rvačky a nabídka ke sňatku. Nakonec to vždycky skončilo u ní – posledním článkem pokrouceného řetězu vzpomínek byl vždycky ten fešák na kolenou u lavičky, kde seděla, Mandras na kolenou v louži vína, Mandras, tak krásný, zářivý a mladý; Mandras stejně nádherný jako Apollón. Na všech údech jí vyrazil pot, když si představila, jak ji svírá v objetí, když si z něj v duchu udělala sukuba, protáhla si ruce i nohy, laskala jeho záda a in absentia pocítila dotyk měkké ruličky jeho jazyka na svých ňadrech a pružný tlak jeho těla.
„Miluju tě,“ prohlásila a v tu chvíli ji přepadly pochybnosti jako hejno malých neviditelných ďáblíků. Manželství byla tak velikánská věc, znamenalo to vzdát se svého života kvůli jinému. Znamenalo to odejít z otcova domu, znamenalo to porod a práci až do úmoru namísto téhle poklidné idylky se vším tím slovním šermem, pohodovými povinnostmi a sympatickými výstřednostmi. Odfrkla si při představě, že by se měla podřizovat příkazům a rozhodnutím někoho jiného než svého otce, jehož nařízení, jakkoli bryskní a rezolutní, byla ve skutečnosti žádostmi v ironickém hávu. Jaký by Mandras byl? Jak moc ho vůbec zná? Jaké má důkazy, že je trpělivý a lidský? Nosí jí dárky, to jistě, ale neustane jejich proud, jakmile bude jednou dojednáno? Není moc mladý a unáhlený? Na jeho pohybech je cosi až příliš rázného, a ty jeho bezmyšlenkovité reakce: můžete věřit někomu, kdo odpovídá hned a bez přemýšlení? Někomu, jehož jednání a slova jsou spíš básnická než rozvážná? Děsilo ji podezření, že v jeho srdci je cosi neoblomného. „Mohl by být Romoi,“ napadlo ji, „aniž by o tom věděl?“ A jak se rozpozná rozdíl mezi touhou a láskou? Naslouchala slabému bzučení komára a porovnávala svého snoubence s otcem. Toho druhého zbožňovala, ano, to byla láska. Ale co to má společného s jejími city k Mandrasovi? Dokázala by si představit, že by mu sloužila, a přece se cítila svobodná? Nebo snad existuje několik druhů lásky? Kdyby Mandrase nemilovala, tak proč tahle bezdechost, ta nezměrná, neustálá touha, z níž se jí dělá povlak na jazyku a z níž jí buší srdce? Proč si tenhle cit jako nějaký Bůh či diktátor zotročil její rozum a proč tomu nemůže vzdorovat? Proč měl jako soudy otce Arsenia právní sílu, aniž byly splněny právní náležitosti? Měsíc doputoval za olivovník a promítal teď na stěnu ustavičné třepetání listí, nočním mrazivým povětřím se nesly melancholické zvonky koz z hory Ainos a zvenčí bylo slyšet, jak Psipsina šmejdí na dvorku po něčem k snědku. „Chytá si vlastní myši,“ pomyslela si Pelagia a vleže naslouchala hmatatelnému hladu svého těla. Vybavila se jí kunina rozmarná radost ze života, její nevinnost i to, jak naprosto je pohroužená do sebe sama a svého života, a náhle si uvědomila, že sama vyměnila bezstarostnost mládí za něco, co hodně připomíná smutek. Představila si, že Mandras umřel, z očí jí vytryskly slzy, ale zároveň se zděsila nad tím, že se jí taky ulevilo. Nekompromisně ten obraz zaplašila a vynadala si za takové mrzké nápady.
Ráno se odebrala na dvorek a určila si takové úkoly, při nichž by svého nápadníka zahlédla, jakmile se vynoří ze zatáčky, stejné zatáčky, kde ho zasáhl Velisariův kanón. Jala se hledat klíšťata v kůži přežvykujícího kozlíka, vypalovala je rozžhavenou jehlou a pak se znovu zanořila do jeho hrubé srsti. Opakovaně vzhlížela, jestli nejde Mandras. Otec se odešel nasnídat do kafenionu a pak Pelagii napadlo, že by Psipsina taky mohla mít nějaká klíšťata. Postavila zvířátko na zeď, ještě blíž k cestě, a prsty jí projížděla kožíškem proti srsti. Nosem se zabořila do měkkých chloupků na jejím bříšku a ten sladký pach ji rozesmutnil a ukonejšil zároveň. Sama Psipsina se kroutila a pištěla potěšením, zvláště když ty hbité prstíky našly dvě blechy a rozdrtily je mezi nehty palce a ukazováčku. A protože se Pelagii ze zídky příliš nechtělo, dál pročesávala kuní srst a tahala z ní zcuchané cucky chlupů. Čapla kunu za krk a rozhodla se nanosit vodu, čímž se dostane úplně za zatáčku. Psipsina spala a Pelagia si zatím povídala s dalšími ženami u studně, ale tentokrát si nezapamatovala jediný detail z probíraných drbů a oči se jí neustále stáčely stranou. Začalo jí být trochu špatně od žaludku. Neměla ponětí, jak se vší té napumpované vody zbaví, a tak se rozhodla zalít bylinky. Zmožená čekáním seděla ve stínu olivovníku s rukou kolem šlachovitého krku kozla, který nadále lhostejně přežvykoval, jako kdyby byl na světě úplně sám. Touha přerostla v netrpělivost, a ta do podráždění. Mandrasovi natruc si vyšla na procházku. Bude mu to patřit, jestli přijde, zrovna když tam ona nebude. Šla po cestě směrem, kterým by se on vydal k ní, sedla si na zeď a vydržela na ní, dokud se neudělalo horko, a pak se zatoulala do hustých křovisek maquis. Tam narazila na Lemoni, která hledala cvrčky.
Pelagia si sedla na kámen a sledovala, jak se holčička honí od jednoho houští k druhému a jak posléze v zaťatých baculatých ručičkách svírá jen vzduch, protože cvrčci se jen tak chytit nenechali. „Kolik je ti let, koritsimu?“ zeptala se náhle.
„Šest,“ odpověděla Lemoni. „Přesně. A po dalším svátku mi bude sedm.“
„Umíš už počítat do deseti?“
„Umím počítat do třiceti,“ chlubila se Lemoni, načež se jala své znalosti předvádět. „… Dvacet jedna, dvacet dva, dvacet třicet.“
Pelagia si vzdychla. Počítala, že neuplynou ani dva další svátky a Lemoni bude zapřažená do domácích prací, a to bude konec honění brouků v křoví. Pak už bude moci jen den za dnem monotónně rozmazlovat mužské a o důležitých otázkách bude moci mluvit jen s dalšími ženami, když muži nebudou poslouchat nebo budou v kafenionu hrát vrhcáby, místo aby pracovali. Lemoni nepozná svobodu, dokud neovdoví, a přesně tehdy se společenství obrátí proti ní, jako kdyby neměla právo přežít svého manžela, jako kdyby zemřel jenom kvůli tomu, že ho jako manželka trestuhodně zanedbávala. Proto bylo třeba mít syna – byla to jediná pojistka proti nuznému a hrozivému stáří. Pelagia si přála, aby Lemoni potkalo něco lepšího, když už jí samotné připadalo zbytečné přát si něco lepšího pro sebe.
Lemoni najednou zakvílela a vyrušila tak Pelagii z jejích úvah. Ten zvuk se nejvíc podobal kočičímu mňoukání. Lemoni z očí vyhrkly slzy, celá se zkroutila, držela se za ukazováček a houpala se sem a tam. Pelagia k ní doběhla, rozvinula jí drobné prstíky a vyptávala se: „Co se stalo, koritsimu? Co ti ublížilo?“
„Kousl mě, kousl mě,“ naříkala holčička.
„No jejdanánku. A to jsi nevěděla, že koušou?“ Dala si prsty k puse a začala jimi komíhat. „Mají moc velká kusadla. Přestane tě to bolet za chvilku.“
Lemoni se za prstík znovu křečovitě chytila. „Píchá to.“
„A kdybys byla cvrček, nekousla bys lidi, kteří tě zvedají? Cvrček si myslel, že mu ublížíš, a proto tě kousl. Tak už to chodí. Až budeš starší, zjistíš, že u lidí je to skoro to samé.“
Pelagia pak Lemoni naoko očarovala zvláštním kouzlem určeným pouze k léčení cvrččích kousnutí a zavedla ztišené děvčátko do vesnice. Po Mandrasovi pořád ani stopy, všude panoval neuvěřitelný klid – lidé se sotva ploužili a léčili si kocovinu a nevysvětlitelné modřiny. Nějaký osel začal směšně a nesnesitelně dlouho hýkat, načež se na něj z přítmí vnitřků domů snesl nesladěný chór nadávek „Ai gamisu“. Pelagia začala připravovat večeři; byla ráda, že tentokrát to nebude žádná ryba. Když později seděla s otcem po pravidelné procházce, prohodil doktor nečekaně: „Nejspíš nepřišel, protože je mu stejně špatně jako všem ostatním.“ Pelagii zalila vlna vděčnosti, a tak ho vzala za ruku a políbila ji. Doktor jí stiskl dlaň a posmutněle konstatoval: „Nevím, jak to tady zvládnu, až budeš pryč.“
„Papakis, zeptal se mě, jestli bych si ho nevzala… Řekla jsem mu, že bude muset požádat tebe.“
„Já si ho vzít nechci,“ odtušil doktor Jannis. „Myslím, že by bylo daleko lepší, kdyby si vzal tebe.“ Znovu jí stiskl ruku. „Na jedné z těch mých lodí jsme mívali Araby. Ti ke každé větě dodávali ‚inšalláh‘ – ‚Udělám to zítra, inšalláh.‘ Občas mi to šlo pěkně na nervy, protože nejspíš očekávali, že Bůh za ně zařídí věci, s kterými se neobtěžovali sami, ale je v tom zrnko moudrosti. I ty se za Mandrase vdáš, pokud tak Prozřetelnost rozhodne.“
„Ty mi ho neschvaluješ, Papakis?“
Obrátil se k ní a něžně se na ni zadíval. „Je moc mladý. Každý je moc mladý, když jde do manželství. I já jsem byl. Krom toho jsem ti prokázal medvědí službu. Čteš Kavafisovu poezii, naučil jsem tě mluvit spisovně řecky a italsky. Nevyrovná se ti, a přece očekává, že nad svou manželkou bude mít navrch. Koneckonců je to chlap. Častokrát mě napadlo, že ty by ses mohla šťastně provdat jenom za cizince, třeba za norského zubaře nebo něco na ten způsob.“
Pelagia se tomu absurdnímu nápadu zasmála a pak zmlkla. „Říká mi ‚Siora‘,“ dodala po chvilce.
„Tak právě něčeho takového jsem se bál.“ Pak se oba nadlouho odmlčeli, dívali se na hvězdy nad horou a potom se doktor Jannis zeptal: „Přemýšlela jsi někdy, jestli bychom neměli emigrovat? Do Ameriky, Kanady, nebo tak?“
Pelagia zavřela oči a vzdychla. „Mandras.“
„Ano. Mandras. A tohle je náš domov. Jiný nemáme. V Torontu nejspíš sněží a v Hollywoodu by nám nikdo nedal roli.“ Doktor se zvedl, zašel do domu a vrátil se s něčím, co se v pološeru kovově blýskalo. Velmi formálně to své dceři podal. Vzala si to, rozpoznala, pocítila tu zlověstnou tíži a s tichým vyděšeným výkřikem to upustila do klína na sukni.
Doktor zůstal stát. „Bude válka. Za války se dějí hrozné věci. Zvláště ženám. Braň se s ní, případně ji obrať proti sobě. Pokud by si to okolnosti žádaly, můžeš ji obrátit i proti mně. Je to jenom malý derringer, ale…“ – mávl rukou k horizontu – „… na svět padla příšerná tma a každý musí dělat, co může, to je všechno. Možná o tom ještě nemáš tušení, koritsimu, ale mohlo by se stát, že tvůj sňatek bude muset počkat. Nejdřív budeme muset zařídit, aby se nám na svatbu nepozval Mussolini.“ Doktor se obrátil na podpatku a zašel do domu, zanechávaje tak Pelagii strachu, který se jí zvedal v hrudi, a převelice nevítané samotě. Vzpomněla si, že kdysi v horách Suli šedesát žen vyšlo na jeden vrcholek, společně si zatančily a pak se i se svými dětmi raději vrhly ze srázu, než by se nechaly Turky zotročit. Za pár minut zašla do svého pokoje, strčila derringer pod polštář, zamyšleně hladila Psipsinu a znovu si představovala, že Mandras je po smrti.
Druhého dne po svátku si Pelagia zopakovala tentýž pomalý balet bezpředmětných úkolů, které však nevyvážily nepřítomnost jejího milého, spíš se staly jejím rámcem. Všechno – stromy, Lemoniny hry, kozel, Psipsininy kousky, domýšlivá a těžkopádná kachní chůze otce Arsenia, vzdálené bušení nesoucí se od Stamatise, který vyráběl dřevěné sedlo pro osla, Kokoliova chraplavá verze Internacionály, jíž k dokonalosti chyběla polovina slov – to vše jenom podtrhovalo, že tu on není. Svět ustoupil do pozadí a na jeho místo zapadl příkrov beznaděje a sklíčenosti, který proměnil všechno kolem ní; dokonce ani to jehněčí s rozmarýnem a česnekem, které udělala k večeři, nevypovídalo o ničem jiném než o bolestné absenci ryb. Té noci byla tak vyčerpaná a skleslá, že neměla ani sílu na to, aby se slzami zkonejšila do spánku. Ve snu obvinila Mandrase z krutosti a on se jí vysmál jako satyr a odtančil na vlnách.
Třetího dne sešla Pelagia k moři. Sedla si na skálu a sledovala, jak se ohromný křižník hrozivě šine na západ. S největší pravděpodobností byl britský. Pomyslela na válku a srdce jí usedalo nad tím, že v dávných dobách byli muži hračkami v rukou bohů, a od té doby došlo k jedinému vývoji, a sice že se stali loutkami jiných lidí, kteří se sami považují za bohy. Hrála si s eufonií slov – „Hitler, Attila, Caligula, Hitler, Attila, Caligula.“ Pak nenašla žádné slovo, které by se hodilo k „Mussolinimu“, dokud ji nenapadl „Metaxas“. „Mussolini, Metaxas,“ pronesla a dodala: „Mandras.“
Jakoby v odpověď na své myšlenky koutkem oka zachytila nějaký pohyb. Nalevo dole se potápělo a zase vynořovalo tělo připomínající lidského delfína. Dívala se na opáleného rybáře s čirým estetickým požitkem, dokud si s leknutím neuvědomila, že je úplně nahý. Určitě od ní byl přinejmenším sto metrů a ona věděla, že tam na bójích zakotvuje síť s tak drobnými očky, že se do nich chytí mladí sledi a šproti. Potápěl se nadlouho, upravoval síť do půlměsíce, nad ním kroužili racci a vrhali se do vody pro svůj díl kořisti. Pelagia se lstivě, ale bez nejmenších výčitek přikradla blíže, aby se mohla dosyta vynadívat na toho štíhlého muže, který tak splýval s mořem a tak připomínal rybu, muže, který byl nahý a divoký jako Adam.
Sledovala, jak se síť zatáhla kolem hejna, jak tam ten lesknoucí se rybář stojí na pláži, střídavě oběma rukama přitahuje síť, svaly se mu napínají, ramena rytmicky pracují, a najednou jí došlo, že je to Mandras. Dala si ruku přes ústa, aby se nějak vyrovnala s úžasem a návalem hanby, ale přece se neodplížila pryč. Pořád ji hypnotizovala jeho krása, harmonie a intenzita jeho práce; nemohla se ubránit myšlence, že jí Bůh dal příležitost prohlédnout si to, co má být její, ještě než se jí toho dostane – ty štíhlé boky, výrazná ramena, pevné břicho, tmavý stín varlat a dalších poněkud záhadných parafernálií, které byly předmětem mnoha šťavnatých ženských řečí u studně. Mandras byl moc mladý na to, aby byl Poseidon, navíc na to v sobě neměl žádnou zlobu. Byl tedy mužskou verzí mořské nymfy? Existuje něco jako mužská nereidka nebo potamidka? Neměl by se mu obětovat med, olej, mléko nebo kozel? Bylo těžké být svědkem toho, jak Mandras proráží vodní hladinu, a nevěřit, že taková bytost se dožívá 9720 let, jak praví Plútarchos. Jenže tenhle pohled na Mandrase odkazoval na věčnost a ona Plútarchem přisouzená délka života vypadala příliš svévolně stanovená a krátká. Pelagii napadlo, že tahle scéna se opakuje každou generaci už od doby mykénské; třebas i v Odysseových časech se mladé dívky jako ona kradly k moři, aby se tajně pokochaly pohledem na nahotu svých miláčků. Otřásla se při představě, že se sama takhle stává historií.
Mandras konečně navinul celou síť a sklonil se nad ni, aby z ní vytáhl uvízlé rybičky, jež házel do kbelíků pečlivě uspořádaných do řady na písku. Stříbrné rybky pableskovaly ve sluneční záři jako nové nože, a jak se tam plácaly a vyskakovaly, proměnily svou smrt udušením v překrásnou podívanou. Pelagia si povšimla, že Mandrasovi se z ramen loupe kůže, a že ačkoli byl celé léto vystaven slunečním paprskům, není vůči jejich účinkům vůbec imunní. Překvapilo ji to, dokonce zklamalo, protože to prozrazovalo, že tenhle překrásný chlapec je jenom z masa, a ne ze zlata, jež nepodléhá zkáze.
Vstal, dal si dva prsty do pusy a hvízdl. Viděla, jak se dívá na moře a mává rukama jako nějaký pomalý semafor. Ačkoli se snažila ze všech sil, nedokázala rozpoznat, čemu věnuje svou pozornost. Zmateně vystrčila hlavu trošku víc nad skálu, za níž se schovávala, a zahlédla tři temné tvary, které se unisono po křivkách přibližovaly vlnami k němu. Slyšela, jak radostně zavýskl, a pozorovala ho, jak se brodí k nim se třemi většími rybami v ruce. Sledovala, jak ryby vyhazuje vysoko do vzduchu a jak se tři delfíni vymrštili a prohnuli, aby je chytili. Viděla, jak se chytil za hřbetní ploutev jednoho z nich a vyrazil na moře.
Seběhla dolů k písečnému břehu a zoufale krčila obočí, aby se nějak ochránila před třpytivými, měnlivými šipkami světla, které se odráželo od mořské hladiny, ale stejně nic neviděla. Mandras se určitě utopil, ne? Najednou si vzpomněla, že spatřit nahou nymfu nosí hroznou smůlu, že to vede k deliriu. Co se to děje? Propletla si prsty, pevně je sevřela a kousla se do rtu. Slunce ji pálilo do předloktí tak prudce, že to hraničilo s pomstychtivostí, a tak si je nervózně přitiskla k hrudi. Ještě pár minut postávala na pláži, pak se otočila a rozběhla se domů.
Ve svém pokoji vzala Psipsinu do náručí a rozplakala se. Mandras se utopil, odplul s delfíny, už se nikdy nevrátí, tohle je konec. Stěžovala si kuně, jak je ten život nespravedlivý a jalový, a nechala se oblizovat jazýčkem hrubým jako rašple, který si vychutnával slanost jejích slz. Ozvalo se diskrétní zaklepání na dveře.
Stál v nich Mandras, stydlivě se usmíval a v ruce držel kyblík sleďů. Přešlápl z jedné nohy na druhou a vychrlil ze sebe: „Promiň, že jsem nepřišel dřív, prostě mi celý den po svátku bylo blbě, rozumíš, to tím vínem, nebylo mi zkrátka moc dobře – a včera jsem si musel jít do Argostoli vyzvednout povolávací rozkaz a pozejtří už musím odjet na pevninu a mluvil jsem s tvým tátou v kafenionu a on mi dal své požehnání a přinesl jsem ti ryby. Podívej se, samí sledi a šproti.“
Pelagia seděla na kraji postele, jako by ochrnula; příliš štěstí najednou a také příliš smutku. Oficiálně teď byla zasnoubena s člověkem, který se pustí do křížku s osudem, s mužem, který se měl utopit v moři, s mužem, který pletl manželství páté přes deváté se sledi, šproty a válkou, s mužem, který je ještě chlapec, co si hraje s delfíny a je moc krásný na to, aby odešel umřít do sněhu Tsamurie. Najednou jí připadal jako děsivě, nekonečně křehká snová bytost, něco tak dokonalého a prchavého, že to nemůže mít nic společného s člověkem. Ruce se jí roztřásly. „Nechoď, nechoď,“ naléhala na něj a pak si vzpomněla, že vidět nahou nymfu přináší smůlu, způsobuje delirium a občas i smrt.

14
Grazzi

Za svůj život jsem mnohokrát litoval, což asi o sobě může říct každý. Já ale nelituji maličkostí, dětinskostí, jako třeba že jsem odmlouval svému otci nebo flirtoval s ženami, s nimiž jsem nebyl ve stavu manželském. Je mi líto, že jsem si musel vzít vskutku trpké ponaučení z toho, jak osobní ambice dokážou člověku proti jeho vůli i přirozenosti přisoudit roli v událostech, za něž si od historie vyslouží jen opovržení a ostudu.
Moje práce byla velmi příjemná; být italským velvyslancem v Athénách nebylo vůbec k zahození z toho prostého důvodu, že jsme společně s plukovníkem Mondinim neměli o nadcházející válce do poslední chvíle nejmenšího tušení. Předpokládali byste, že vám o tom Ciano, Badoglio nebo Soddu něco řeknou, očekávali byste, že vám dají měsíc či dva na přípravu, ale ne, oni nás klidně nechali oddávat se normálním diplomatickým radovánkám. Zuřím při pomyšlení na to, že jsem chodil na recepce a divadelní představení, s ministrem školství organizoval společné projekty, ujišťoval své řecké přátele, že Duce nechová žádné nepřátelské úmysly, kázal italské komunitě, že není třeba balit, a pak jsem zjistil, že se nikdo ani neobtěžoval uvést mě do obrazu, takže jsem sám na balení neměl čas.
Nějaké závěry jsem si mohl vyvodit jen z šeptandy a vtipů. Přinejmenším jsem si myslel, že jde o vtipkování. Na návštěvu ke mně přišel Curzio Malaparte, ten slabomyslný snob s ironickým, pokřiveným smyslem pro humor, prahnoucí po válce, která měla uspíšit jeho novinářskou kariéru. Mimo jiné mi tehdy řekl: „Můj drahý přítel hrabě Ciano vám vzkazuje, že si můžete dělat, co chcete, protože on vyhlásí Řecku válku tak jako tak a v blízké budoucnosti povede Jacomoniho Albánce na řecké území.“ Že si dělá legraci, o tom mě přesvědčil ten jeho sarkastický, výsměšný tón a ještě fakt, že tenhle papoušek kakadu dokázal trousit naprosto směšné a bezvýznamné nesmysly, jen když se v nich objevila zmínka, jak je na tom zadobře s Cianem.
Jediného dalšího náznaku se mi dostalo, když byl Mondini povolán na letiště na schůzku se zpravodajským důstojníkem. Ten mu řekl, že válka vypukne do tří dnů a že Bulharsko vtrhne do Řecka spolu s Itálií. Rovněž Mondiniho informoval o tom, že všichni významní řečtí činovníci byli podplaceni. Přirozeně jsem poslal telegram do Říma a promluvil si s bulharským velvyslancem. Z Říma nedošla žádná odpověď a bulharský velvyslanec mi sdělil (a jak se ukázalo, vůbec nelhal), že Bulharsko žádnou válku vyhlašovat nehodlá. To mě uklidnilo, ale dnes si myslím, že se mě Ciano s Ducem snažili zmást – nebo si prostě nechávali otevřená zadní vrátka. Možná se dokonce snažili zmást jeden druhého. Seděli jsme s plukovníkem Mondinim a celí zdeptaní jsme debatovali o tom, jestli nemáme odejít z diplomatických služeb a uchýlit se do soukromí.
Začaly se dít čím dál tím nepochopitelnější věci. Tak Řím mi kupříkladu nařídil, abych vyslal svého podřízeného pro „naléhavé a důvěrné instrukce“, ale společnost Ala Littoria už předtím zrušila všechny spoje do Řecka, takže nikdo letět nemohl. Pak mi z Palazzo Chigi poslali telegram v tom smyslu, že kurýr sem přiletí speciálem, jenže ať už to byl kdokoliv, nikdy nedorazil. Celá diplomatická obec v Athénách na mne naléhala, abych něco udělal a zabránil válce, a já se mohl jenom červenat a koktat, protože jsem neměl nejmenšího tušení, co se vlastně děje. Mussolini a Ciano mě pokořili a já jim nikdy neodpustím, že jsem se musel spoléhat na propagandu agentury Stefani jako na jediný zdroj informací. Informací? Všechno to byly lži, a dokonce i Řekové věděli o hrozící invazi víc než já.
Stalo se tohle – Řecké národní divadlo uvedlo zvláštní představení Madam Butterfly, na něž pozvali Pucciniho syna s manželkou jako státní hosty. Bylo to báječné gesto, charakteristicky noblesní a velmi řecké, a my jsme rozeslali pozvánky na recepci, která se měla konat šestadvacátého října po půlnoci. Upřímně řečeno, na řecký zvyk pořádat recepce po půlnoci jsem si nikdy nezvykl.
Metaxas ani král nepřišli, ale přesto to byl velmi vydařený večírek. Nechali jsme upéct ohromný zdobený dort, na jehož vrcholku byl polevou vyveden nápis „Ať žije Řecko“, a stoly jsme vyložili italskými a řeckými vlaječkami, propletenými na důkaz našeho přátelství. Pozvali jsme básníky, dramatiky, profesory, intelektuály, rovněž společenskou smetánku a zástupce diplomatické obce. Mondini vypadal ve své uniformě poseté medailemi přímo skvěle, ale jak z Říma postupně přicházela záplava telegramů, čím dál víc bledl a vůčihledě se ve své blůze scvrkával, takže nakonec vypadal, jako by s ní nechtěl mít nic společného nebo si ji od někoho jen vypůjčil.
Byla to příšerná situace. Ti lidé s telegramy museli předstírat, že jsou hosty, a jak jsem četl jeden telegram za druhým, srdce mi kleslo ne do kalhot, ale až někam do bot. Musel jsem zdvořile konverzovat, přestože mě postupně zalévala vlna hrůzy a hnusu. Styděl jsem se za svoji vládu, rozhořčovalo mě, že mne ponechali v nevědomosti, cítil jsem se trapně před svými řeckými přáteli a k tomu se mi v hlavě neustále opakovala věta: „Cožpak nevědí, co je to válka?“ Přišel ke mně nějaký spisovatel a zeptal se, jestli se mi neudělalo špatně, protože jsem celý zbledl a roztřásly se mi ruce. Pohledem jsem skákal z tváře na tvář a na všech lidech z našeho velvyslanectví jsem vysledoval stejnou reakci: byli jsme psi, kteří teď na rozkaz musí kousnout ruku, co je krmí.
První část Duceho ultimáta dorazila jako poslední, takže jsem do pěti hodin ráno pořádně nevěděl, kolik uhodilo. Byl jsem uondaný, bylo mi špatně od žaludku a ani jsem nevěděl, jestli mne má uklidňovat nebo znepokojovat skutečnost, že ultimátum nesmím doručit dřív než ve tři hodiny ráno osmadvacátého a že na odpověď mám čekat do šesté hodiny ranní. Vypadalo to, že „Bdělý diktátor“ (který si mimochodem dopřával spánku po libosti) si usmyslel nejenom rozpoutat peklo, ale i nenechat nás vyspat.
Sedmadvacátého si řecký náčelník generálního štábu předvolal Mondiniho, aby popřel, že pohraniční incidenty a výbuch v Santi Quarantě mají s Řeckem cokoliv společného. Mondini se vrátil v hluboké depresi a vyprávěl mi, jak ho Papagos zdeptal jedinou trefnou otázkou: „Jakým zázrakem jste se dozvěděli, kdo za ony incidenty může, když nikdo nemá o skutečných vinících ani ponětí a když nikoho nechytili?“ Mondini si ho snažil usmířit tvrzením, že za to pravděpodobně můžou Britové, načež se Papagos zasmál a prohlásil: „Jistě vám neuniklo, že každý metr řecké hranice střeží řečtí vlastenci, kteří budou bojovat do poslední kapky krve.“ Mondini si stejně jako já připadal pohaněný a bezmocný – Badoglio ho nijak neinformoval. Badoglio mi později vyprávěl, že ani jemu samotnému nic neřekli, přestože byl náčelníkem našeho generálního štábu – našla by se vůbec v historii válka, kdy by vrchní velitel armády neměl tušení, že je něco takového na spadnutí? Znovu jsme s Mondinim diskutovali o rezignaci, zatímco zvenčí k nám doléhal obvyklý ruch athénských ulic. Byl krásný, teplý, typicky úžasný podzimní den a Mondini a já jsme věděli, že tento klid brzy vezme za své v ječení sirén a explozích bomb; ta myšlenka byla tak odporná a svatokrádežná, že se vůbec nedala rozvíjet. Začali jsme přijímat popelavě bledé zástupce italské komunity v Athénách, kteří se obávali internace a perzekuce, jestliže dojde k válce. Musel jsem jim lhát a s krvácejícím srdcem jsem je poslal pryč. Řekové se je nakonec velmi šlechetně snažili evakuovat a v Soluni je pak omylem bombardovalo naše letectvo.
Můj rozhovor s Metaxasem byl nejtrýznivější epizodou mého života; poté jsem byl repatriován, ale Ciana jsem spatřil teprve osmého listopadu. Rozumíte, to tažení se už tehdy proměnilo ve fiasko a Cianovi nebylo po chuti, abych mu opakoval: „Však jsem vám to říkal.“ Vlastně se se mnou vůbec setkat nechtěl a během rozhovoru mi neustále skákal do řeči a měnil téma. V mé přítomnosti volal Ducemu, citoval mu výroky, kterých jsem se vůbec nedopustil, načež mi sdělil, že albánské tažení bude během čtrnácti dnů dovedeno do vítězného konce. Když jsem se později vehementně snažil uvést věci na pravou míru, poslal za mnou Anfusa a ten mi doporučil odjet na dovolenou, čímž nejspíš skončila moje diplomatická kariéra.
Vy chcete slyšet o mém rozhovoru s Metaxasem? Není to už trochu obehrané? Já o tom moc rád nemluvím. Víte, já Metaxase obdivoval, byli jsme skuteční přátelé. Ne, není pravda, že by Metaxas jenom ucedil „ne“. No tak dobře, budu vám to vyprávět.
Našeho řeckého šoféra, teď se mi nevybavuje jeho jméno, jsme poslali domů, takže nás k vile v Kifisii zavezl Mondini. De Santo nám šel tlumočit, ale nakonec jsme ho nepotřebovali. Vyrazili jsme v půl třetí ráno, hvězdy nad námi se třpytily jako diamanty a počasí bylo tak vlahé, že jsem si ani nemusel zapínat kabát. Do vily, skromného domku na předměstí, jsme dorazili zhruba ve tři čtvrtě na tři a velitel ochranky se spletl – asi naši trikolóru omylem pokládal za francouzskou –, každopádně zavolal Metaxasovi, že s ním chce mluvit francouzský velvyslanec. Za jiných okolností by to bylo k smíchu. Čekal jsem, poslouchal šumění borovic a snažil se vypátrat sovu, která tam houkala na jednom stromě. Žaludek jsem měl jako na vodě.
Metaxas nám přišel otevřít osobně. Sami víte, že tehdy už byl těžce nemocný, vypadal tak připosraženě a dojemně, zkrátka jako měšťák, který si přišel vyzvednout noviny nebo přivolat kočku. Na sobě měl noční košili s bílým květinovým vzorem. Člověk tak nějak očekává, že mocní toho světa chodí do postele oblečeni důstojněji. Zamžoural mi přímo do tváře, poznal mne a radostně vykřikl: „Ah, monsieur l’ambassadeur, comment allez-vous? “Už si nevzpomínám, co jsem na to odpověděl, ale tehdy mne Metaxas nejspíš podezíral, že jsem mu přišel dát jidášský polibek. Tou dobou už pomalu umíral, jak jistě víte, a břímě na jeho bedrech muselo být nesnesitelně těžké.
Prošli jsme obývacím pokojem, který byl plný levného nábytku a takových tretek, které Řekové střední třídy přímo zbožňují. Metaxas byl čestný politik, rozumíte? Ani jeho nepřátelé, dokonce ani komunisté ho nikdy nenařkli z korupce a na zkrášlování domku se státní rozpočet zcela zjevně nepodílel. Stěží byste našli člověka, který by se víc odlišoval od Duceho.
Usadil mne do kožené klubovky; později jsem se doslechl, že Metaxasova vdova na ni už nikoho nenechala usednout. On si sedl na gauč s potahem z kretonu. Mluvilo se jenom francouzsky. Řekl jsem, že mi moje vláda nařídila předat naléhavou nótu. Vzal si ji a pročítal ji velmi pomalu, znovu a znovu, jako by byla už ze své podstaty neuvěřitelná. Mlaskl jazykem, čímž Řekové naznačují nesouhlas, a začal vrtět hlavou.
V nótě stálo, že se Řecko otevřeně postavilo na britskou stranu, že porušilo závazky plynoucí z neutrality, že provokovalo Albánii… Její konec pak do smrti nezapomenu:
„To vše již Itálie nemůže nadále trpět. Italská vláda se proto rozhodla po dobu trvání konfliktu s Velkou Británií požádat řeckou vládu o povolení okupovat některé strategické oblasti řeckého území, aby tak byla garantována řecká neutralita a zajištěna bezpečnost Itálie. Italská vláda žádá řeckou vládu, aby této okupaci nebránila a aby nekladla překážky volnému pohybu jednotek, které mají tento úkol provést. Tito vojáci nepřicházejí jako nepřátelé řeckého lidu a okupací některých strategických bodů, vynucenou nepředvídatelnou nutností získat opěrné body, italská vláda nikterak nehodlá narušit suverenitu a nezávislost Řecka. Italská vláda žádá řeckou vládu, aby neprodleně vydala nařízení umožňující, aby okupace proběhla pokojným způsobem. Pokud italské síly narazí na odpor, bude takový odpor zlomen silou zbraní a řecká vláda bude plně zodpovědná za důsledky, které by tento krok měl.“
Metaxasovy brejličky se zamžily a já za nimi spatřil slzy. Pohled na tak mocného člověka, diktátora zahnaného do kouta, je krušný. Ruce se mu trochu třásly; byl to tvrdý, ale vášnivý člověk. Seděl jsem proti němu, lokty na kolenou, a trpce jsem se styděl za hloupost a nespravedlnost dobrodružství, do kterého jsem se zapletl. Mně samotnému se také chtělo plakat. Podíval se na mě a řekl: „Alors, c’est la guerre.“
Vidíte, neřekl „ochi“, jak se Řekové domnívají, nebylo to pouhé „ne“, ale znamenalo to totéž. Byla v tom stejná pevnost, sebeúcta a naprostá neodvolatelnost.
„Mais non,“ lhal jsem mu, „můžete to ultimátum přijmout. Máte tři hodiny na rozmyšlenou.“ Metaxas skoro soucitně zvedl obočí, protože věděl, že ta hanba nepadá na mě. „Cest impossible. Není možné do tří hodin probudit krále, povolat Papagose a dopravit rozkazy do poslední pevnůstky na hranicích. V mnoha z nich není telefon.“
„Cest quand même possible,“ trval jsem na svém a on zase zavrtěl hlavou. „Jaké strategické oblasti si přejete okupovat?“ Sarkasticky při tom zdůraznil slovo „strategické“.
Ztrápeně jsem pokrčil rameny a dodal: „Je ne sais pas. Je suis désolé.“
Znovu se na mne zadíval a tentokrát se mu v očích mihl stín pobavení. „Alors, vous voyez, c’est la guerre.
„Mais non,“ opakoval jsem a uvedl, že na jeho konečnou odpověď si počkám do šesté hodiny ranní. Doprovodil mě ke dveřím. Věděl, že chceme okupovat celé Řecko, ať už odpoví jakkoli, a rovněž si uvědomoval, že když se s námi pustí do boje, nakonec bude muset bojovat s Němci. „Vous êtes les plus forts“, řekl mi na rozloučenou, „mais c’est une question ďhonneur.“
Tehdy jsem Metaxase viděl naposled. Zemřel devětadvacátého ledna na hnisavý zánět hltanu, který přerostl v absces a vedl k otravě krve. Zemřel a litoval jen, že mu Britové nakonec neposlali pět obrněných divizí; i bez nich ovšem dokázal zvrátit náš „blitzkrieg“ v potupný ústup.
Nechal jsem ho tam stát v té jeho květované noční košili, toho malého mužíka, který byl většině světa k smíchu, človíčka, jemuž zlomyslný osud přisoudil nechvalně známou a tvrdohlavou dceru, nezvoleného státníka, který právě promluvil hlasem celého řeckého národa. To byla nejlepší hodina Řecka a naopak nejostudnější hodina mé vlasti. Metaxas si zasloužil místo v dějinách mezi osvoboditeli, císaři a králi, a já tam zůstal pokořený a zahanbený.
Tak, teď už víte, jak se to odehrálo doopravdy. Doufám, že jste spokojeni.

15
L’Omosessuale (4)

Nevrátili jsme se s hlášením k plukovníku Rivoltovi, protože nám to nikdo nenařídil. Měli jsme být mrtví. Ale depeše se hemžily výrazy jako „pohraniční incidenty“, které údajně spáchali Řekové v „britském žoldu“. Armády se zmocnilo chmurné pobouření a každý kromě mne a Franceska se samou netrpělivostí přímo škubal na řetězu. My dva jsme drželi jazyk za zuby. Považovali jsme za zázrak, že nám nevydali kulomet, který by se zasekl po první ráně.
Ale často jsme mluvili mezi sebou a naše spoluvina jenom prohloubila propast mezi námi a ostatními vojáky. Cítili jsme se strašně zrazení dávno předtím, než se tenhle pocit uhnízdil ve hrudi každého vojáka, který bojoval v Epiru. Za to, co jsme vykonali, jsme byli vyznamenáni a pak nám bylo nařízeno, abychom ty medaile nikomu neukazovali. Dostali jsme rozkaz, abychom nikomu nevykládali, že nám byly uděleny. Proti vlastní vůli jsme se podvodem stali spoluviníky vraždy, a proto bychom je nenosili tak jako tak. Spolu s Franceskem jsme přísahali, že jeden z nás prožene plukovníku Rivoltovi kulku hlavou.
Měl jsem nutkání dezertovat, ale nechtěl jsem opustit krásného, milovaného Franceska. Navíc to bylo i fyzicky nemožné, protože bych nejdřív musel nějak překonat horské hřbety a projít neobyvatelnými pustinami. Musel bych se nějak dostat přes moře do Itálie. A co pak? Nechat se zavřít? Vážně jsem uvažoval jenom o tom, že bych přešel přes hranici do Řecka. Stal bych se tak prvním z mnoha Italů, kteří se připojili k antifašistické alianci.
Události však předběhly všechny moje plány. Náš nepředpokládaný úspěch zřejmě na příslušných místech mocně zapůsobil, a tak jsme byli s Franceskem na čas odloučeni od naší jednotky a posláni do přísně utajeného výcvikového tábora poblíž Tirany. Po cestě, z níž jsme valnou část opět urazili pěšky, jsme byli celí žhaví, že nás vycvičí jako commandos. Přiznám se, že nás tahle perspektiva vzrušovala, asi jako každého mladíka, který by se ocitl v našem postavení.
Jen si představte náš úžas a nevíru, když jsme tam dorazili a zjistili, že to my jsme instruktory. Považte, jak ohromné pochybnosti nás přepadly, když nám bylo nařízeno vycvičit sto padesát Albánců v umění sabotáže. Představte si to konsternované veselí, když jsme se opili a začali celou situaci probírat. Jak jsme se k tomu jenom dostali? Měli jsme za sebou jedinou operaci a měli z nás být experti. Tihle Albánci byli nesnesitelní, chvástaví loupežníci a ani jeden z nich neuměl slovo italsky. My zase neuměli albánsky. Na jejich výcvik jsme měli přesně týden.
Projekt probíhal pod dozorem samotného Jacomoniho a my jsme byli plně zasvěceni do státního spiknutí, které mělo vyrobit „řecké“ incidenty, jež by Ducemu poskytly dostatečnou výmluvu, aby mohl Řecku vyhlásit válku. Duce si bezpochyby myslel, že mu Řecko spadne do klína skoro samo, a on se pak bude moci pyšnit něčím srovnatelným s Hitlerovým blitzkriegem.
Albánské samozvané elitní jednotky sestávaly z úžasně kníratých tlusťochů, takto ochmelků, vrahounů, smilníků, chamtivců, zkrátka lidí, kterým unikal význam takových slov jako „práce“ nebo „čest“. Formálně to byli muslimové, což znamenalo, že jsme se museli zastavovat kvůli modlení v naprosto nevhodných chvílích, ale Francesco i já jsme bleskově dospěli k názoru, že zůstali zcela nedotčeni jakýmikoli náboženskými nebo humanistickými ideály.
Brali jsme je na pochody, ale do cíle jsme dorazili jen já a Francesco. Učili jsme je pálit z kulometu krátkými dávkami, ale oni dokázali vystřílet celý pás najednou, až se jim hlaveň přehřála a zkroutila. Cvičili jsme je v boji beze zbraně a oni na nás vytahovali nože, kdykoli se jim zdálo, že máme navrch. Vykládali jsme jim, jak žít z podstaty, a pak jsme je nachytali, jak se uprostřed noci vytrácejí do hospody. Učili jsme je, jak ničit telegrafní tyče a telefonní spojení – a jeden z nich se zabil elektrickým proudem, když močil na transformátor a přes penis na něj přeskočila jiskra. Ukázali jsme jim, jak likvidovat strážní věže; donutili jsme je, aby jednu postavili, a oni ji odmítli cvičně zničit, protože si s její stavbou dali takovou práci! Přednášeli jsme jim, jak dovést místní obyvatelstvo k povstání; místní však povstali pouze proti našim Albáncům. Nakonec od nás přejali jediné umění, a sice jak páchat atentáty na generály a jak rozsévat zmatek palbou za nepřátelskými liniemi – své vědomosti prakticky uplatnili, když zastřelili jednoho táborového strážného a když posléze vystříleli bordel, aby mohli okrást pasáky. Na konci výcviku jim byl vyplacen značný obnos v hotovosti a byli vypuštěni na řecké území, kde měli začít „destabilizovat situaci“. Bez výjimky vzali roha i s penězi a už o nich nikdo nikdy neslyšel. Francesco a já jsme dostali další medaile „za význačný přínos k válečnému úsilí“, načež nás přeložili zpátky k jednotce.
Stalo se ještě pár dalších věcí. Jedno italské letadlo na nás shodilo „řecké“ letáky, které vyzývaly Albánce ke vzpouře proti nám a ke spojenectví s Brity. To letadlo jsme identifikovali jako naše takřka okamžitě a někteří naši hloupější vojáci si pak nedokázali srovnat v hlavě, pročpak podporujeme vlastní lidi v tom, aby přeběhli k nepříteli. Další naše pohraniční pevnůstky byly napadeny našimi vojáky převlečenými za Řeky a pár Albánců na ně nazdařbůh střílelo, aby si oni mysleli, že by se Albánci bez naší ochrany neobešli. Někteří Albánci potom stříleli i na nás, a my jsme pak hlásili, že to byli Řekové. Generální guvernér nechal vlastní kancelář vyhodit do povětří, aby Duce mohl konečně a definitivně vyhlásit válku. To také neprodleně udělal, když nedlouho předtím nařídil demobilizaci, takže jsme měli výrazný podstav a posily jsme v přiměřené době rozhodně nemohli očekávat.
Vylíčil jsem tyto záležitosti, jako by to byla kdovíjaká legrace, ale ve skutečnosti šlo o šílenství. Tvrdili nám, že Řekové jsou demoralizovaní a zkorumpovaní, že houfně přeběhnou na naši stranu, že válka bude blitzkrieg o délce několika vteřin, že severní Řecko je plné nespokojených iredentistů, kteří si přejí připojit se k Albánii, ale my jsme chtěli jenom jedno – jít domů. Mým jediným přáním bylo milovat Franceska. Poslali nás na smrt – malé vojsko bez dopravních prostředků, bez výstroje, bez tanků hodných toho jména, bez valné části letectva, které stále ještě dlelo v Belgii, a navíc bez důstojníků nad hodnost plukovníka, kteří by měli aspoň minimální ponětí o taktice. Náš velitel odmítl posily, protože za vítězství s menší armádou by se mu dostalo většího uznání. Další idiot. Nedezertoval jsem. Možná jsme všichni byli idioti.
Líčím tohle tažení a hned mě jímá nevylíčitelná trpkost, padá na mě příšerná únava. Na tomto slunečném, odloučeném ostrůvku jménem Kefallénie s jeho dobrosrdečnými obyvateli a květináči s bazalkou mi připadá nepředstavitelné, že se něco takového opravdu stalo. Tady na Kefallénii si lenoším na sluníčku a dívám se na soutěž v tanci mezi obyvateli Lixuri a Argostoli. Tady na Kefallénii se mi do snů vkrádají představy o kapitánu Antoniovi Corellim, bujarém to muži, který má hlavu jen pro mandolíny a je pravým opakem ztraceného, milovaného Franceska, jehož však miluji stejně horoucně.
Válka byla skvělá. Jak jsme si jenom pískali a zpívali, když jsme se horečně připravovali na přesun a kurýři na motocyklech svištěli sem a tam jako včeličky, jaká vzpruha bylo překročit cizí hranice bez odporu, jak lichotivá byla představa o nás coby nových legionářích nové říše, jež přetrvá deset tisíc let. Jak příjemné bylo pomyšlení na to, že naši němečtí spojenci brzy uslyší o vítězstvích, jež si nezadají s těmi jejich. Jaká síla se v nás tajila, když jsme se holedbali naší účastí na známém Ocelovém paktu. Rázoval jsem po Franceskově boku a sledoval, jak se mu končetiny míhají sem a tam a po tváři mu stékají čiré krůpěje potu. Čas od času se podíval na mě a usmál se. „V Athénách do dvou týdnů,“ prohodil.
Noc osmadvacátého října. Poslali nás na východ dobýt průsmyk Metsovo, s municí na pět dnů a se zásobami na zádech, protože nám chyběli soumaři. Jak neuvěřitelně lehcí jsme se cítili, když jsme ty batohy večer shodili na zem! Jak jsme jenom spali jako nemluvňata, jak zmučeně ztuhlé jsme měli nohy za časného ranního světla! Oznámili nám, že nedostaneme žádné posily, protože moře je moc rozbouřené a Britové potápějí naše lodě. Notovali jsme si písničky o vítězství proti jakékoli myslitelné přesile. Uklidňovalo nás, že jsme pod Prascovým přímým velením.
Válka byla skvělá, dokud se proti nám neobrátilo počasí. Ploužili jsme se blátem. Bylo nás deset tisíc mužů promočených až na kost. Našich dvacet těžkých děl zapadlo do bahna a chudáci ztýraní a zmožení mezci se je bezvýsledně snažili vytáhnout. Ujistili nás, že Duce se rozhodl pro zimní tažení, abychom neriskovali malárii, přesto nám ovšem nikdo neopatřil zimní oblečení. Albánské jednotky vyslané s námi začaly mizet jako pára nad hrncem. Bylo čím dál zřejmější, že se Bulhaři nepřidají k našemu útoku, a tak Řekové posílili svou obranu o jednotky stažené z bulharské hranice. Naše komunikační a zásobovací linie se zhroutily, ještě než padla první rána. Řecké vojáky ani nenapadlo dezertovat. Puška mi začala rezivět. Dostal jsem munici pro úplně jinou ráži. Slyšeli jsme, že nebudeme mít žádnou leteckou podporu a že nějaký byrokrat omylem nechal poslat naše nákladní Fiaty 666 do Turína. Bylo to jedno. Náklaďáky uvázly úplně stejně jako předtím děla. Podpatky, které o sebe kdysi při pozdravu elegantně cvakly, teď do sebe narážely s mlaskavým žuchnutím a my začali toužit po štiplavém žlutém prachu z pětadvacátého října. Plahočili jsme se dál a stále ještě jsme byli přesvědčeni o snadném vítězství, pořád jsme zpívali o tom, jak se do dvou týdnů dostaneme do Athén. Stále ještě jsme nevypálili ani ránu.
Mysleli jsme si, že se nám Řekové nepostavili, protože jejich vojsko je slabé a zbabělé, a to nás i přes všechny útrapy povznášelo. Nikoho nenapadlo, že odhadli naši strategii a zaujali pružnou obranu, aby soustředili své síly. Protloukali jsme se neúprosným deštěm a přilnavým blátem, zatímco se nad vrcholkem titánské hory Smolikas vařila mlha a Řekové trpělivě vyčkávali.
Jak jenom nenávidím ovinovačky. Nikdy jsem nechápal, k čemu jsou vlastně dobré. Příčilo se mi ovíjet si je kolem nohou přesně tak, jak to řády stanovují. A teď jsem je nesnášel pro to, jak se v nich hromadily mazlavé hrudky žluté hlíny a jak mi jimi do bot prosakovala ledová voda. Kůže na nohou mi zbělala a začala se loupat. Kopyta mezků změkla a odštipovala se, ale pořád ještě rozstřikovala tu břečku, která na nás ulpívala od hlavy k patě. Spolu s Franceskem jsme vešli do domu, kde na zdi visely fotografie krále Jiřího a generála Metaxase. Ukořistili jsme pršiplášť a několik párů suchých ponožek. Na stole stálo ještě teplé nedojedené jídlo a my ho snědli. Celé hodiny jsme se potom strachovali, jestli nebylo otrávené a záměrně nastražené. Po Řecích nebylo ani vidu, vítězili jsme bez boje. Zapomněli jsme, jak někteří z nás vyřvávali protiválečná hesla a mydlili se s fašistickými milicemi, kdykoli jsme je po setmění potkali.
Dorazili jsme k řece Sarandaporos a zjistili, že s sebou nemáme materiál na stavbu mostů ani ženisty. V rozvodněném proudu plulo plno trosek z mostů vyhozených do povětří a mršiny horských ovcí. Francesco mi tehdy zachránil život – vrhl se za mnou, když mě strhl proud, zatímco jsem se snažil dostat na druhý břeh jedno dělo. Tehdy mě poprvé držel v náručí. Slyšeli jsme, že někdo zahlédl řecké jednotky, jak mizí do lesa. „Ti zbabělci,“ smáli jsme se. Peklo násilného přechodu řeky Sarandaporos jsme si zopakovali na řece Vjose. „Bůh je proti nám,“ prohlásil Francesco.
Nenávidím ovinovačky. Ve výšce tisíc metrů nad mořem mi v nich zmrzla voda na kámen. Jak známo, led má větší objem než voda. Tohle je bezpochyby banální postřeh, ale když dojde na ovinovačky, má to dvojí dopad. Led váží kila. Rovněž nohy škrtl a odřízne je od krevního oběhu. Ztratíte v nich všechen cit. Co bychom za to dali, kdybychom teď mohli spočinout v těch zaneřáděných chatrčích, které jsme nechali za sebou v Albánii. Došlo nám, že naše těžké dělostřelectvo za námi zaostalo o celé kilometry a nejspíš nás už nedožene. „V Athénách do dvou měsíců,“ ironicky se ušklíbl Francesco.
Válka je báječná, dokud někdo nepřijde o život. Prvního listopadu se vyčasilo a řecký odstřelovač dostal našeho desátníka. Zpoza stromů třeskl výstřel, desátník klopýtl dozadu a rozhodil ruce. Obrátil se ke mně na patě jako na obrtlíku a s jasnou, lesklou tečkou uprostřed čela padl do sněhu. Muži se vrhli na zem a opětovali palbu, zatímco celá jedna četa obloukem zamířila nahoru k borovicím, aby našla nepřítele, který už zmizel. Ozvalo se prásknutí minometu, granát se zahučením dopadl mezi nás, výbuch urval jednomu chudákovi branci z Piemontu nohu a pak se rozhostilo příšerné ticho. Uvědomil jsem si, že jsem od hlavy až k patě ohozený cáry krvavého masa, které mi rychle přimrzá k uniformě. Sebrali jsme raněné a pak nám došlo, že je nijak nemůžeme dopravit do týlu. Francesco mi položil ruku na rameno. „Prožeň mi kulku hlavou, jestli mě zraní,“ požádal mě.
Podceňovaní Řekové nás vmanévrovali do postavení, kde nás mohli obklíčit a odříznout, a přece jsme je spatřili jen zřídka. Byli jsme uvěznění na silnicích a stezkách na dně údolí a Řekové se míhali jako přízraky nahoře na stráních. Nikdy jsme netušili, kdy nebo odkud na nás udeří. Minometné granáty přilétaly jednu chvíli zezadu a hned zas z boku nebo zepředu. Vířili jsme v kruhu jako derviši. Stříleli jsme na duchy a horské kozy.
Z hrdinství neviditelných Řeků se nám tajil dech. Zvedali se ze ztvrdlé země a vrhali se na nás, jako bychom jim znásilnili matky. Šokovalo nás to. Na kótě 1289 nahnali našim Albáncům takový strach, že ti zbabělci utekli a pálili při tom na karabiníky, kteří se je pokoušeli zastavit. Devadesát procent mužů z praporu Tomorr dezertovalo. Celá naše linie byla otočena proti směru hodinových ručiček, přičemž my jsme sehráli roli osy, a odříznuta od obou křídel italské fronty. Žádná letecká podpora. Řečtí vojáci ve svých britských uniformách a helmách nás kosili kulomety, zasypávali minometnou palbou, a přece byli neviditelní. „V Athénách do dvou let,“ prohodil Francesco.
Řekové vzali útokem Samarini a octli se nám v zádech. K jídlu už nám zbyly jenom samotné suchary, které se drobily jako o závod. Začali nám chcípat koně a my jsme je začali jíst. Zato vysoko nad námi jezdili Řekové na malých konících, kteří měli moc tuhý kořínek na to, aby umřeli. Bylo nám nařízeno stáhnout se do Konitsy, a tak jsme si museli probojovat cestu z nepřátelského obklíčení.
Stali se z nás anonymní vojáci. Narostly nám ohromné vousy, neustále nás zasypával déšť se sněhem, krví podlité oči nám zapadly hluboko do lebky, uniformy nám zmizely pod krunýřem zledovatělé špíny, ruce jsme měli poškrábané jako od koček a prsty se nám zkroutily do olověných kyjů. Francesco vypadal stejně jako já a já vypadal stejně jako každý jiný – žili jsme jako v neolitu. Za pouhých pár dní jsme zhubli na kost a pro něco k snědku jsme ryli v zemi jako prasata.
Konečně jsme po dlouhé době zahlédli italský bombardér. Zamávali jsme mu, on nás obletěl a shodil na nás bombu, která nás sice o vlásek minula, ale zabila nám tři mezky. Odřezali jsme z nich proužky masa a snědli je syrové, dokud byly ještě teplé a tepaly životem. Vysílačky šly do kopru. Bylo čím dál jasnější, že Řekové koncentrují jednotky přímo proti našim nejslabším místům. Začali si vybírat izolované odřady a zajímat je. „Ti parchanti maj ale štígro,“ komentoval to Francesco, „dal bych krk za to, že v Athénách je vedro.“ V noci jsme se kvůli tělesnému teplu choulili jeden druhému v náručí. Byl jsem příliš vyčerpaný, než abych měl nějaké chlípné myšlenky. Všichni jsme takhle spali. Chtěl jsem Franceska jenom chránit.
Náš velitel dostal padáka a nahradil ho generál Soddu, jemuž jsme logicky začali přezdívat generál Sodomia. Visconti Prasca pak byl zbaven velení Jedenácté armádě. Tak padli bohatýři! Byl to meteor, ze kterého nakonec zůstal jenom žhavý pšouk. To ostatně platilo o všech našich velitelích, počínaje Mussolinim, který je vybral.
Ustupovali jsme ke Konitse jako poraněný obr, kterého mučí divoká smečka rozzuřených psů. Bylo to peklo kulometné a dělostřelecké palby, minometných granátů a ledu. Místní obyvatelstvo na nás uspořádalo hon, při němž našly uplatnění jak lovecké pušky, tak praky. Uplynul celý týden, kdy se nám nedostalo ani jídla, ani odpočinku. Boje v bezprostředním dotyku s nepřítelem zuřily až osm hodin v kuse. Přišli jsme o stovky druhů. Z hor se stala márnice. Bojovali jsme dál, ale ztratili jsme odvahu. Na zem se snesla velká tma. Francesco rozmlouval se svým myšákem, i když jsme padli do léčky nebo když se strhla náhlá boční palba, a my všichni jsme se potáceli na pokraji šílenství. Stáhli jsme se na naši starou pozici u beratského mostu; zatím jsme zbytečně obětovali jednu pětinu mužstva. Rozhlížel jsem se kolem sebe a zmocnila se mě hmatatelná hrůza z nenahraditelné ztráty druhů, které jsem si zamiloval a o jejichž nezdolné odvaze by nikdo nikdy neměl pochybovat ani ji zbůhdarma zlehčovat. Válka je báječná – v kině a v knížkách. Na obloze nad našimi hlavami se začaly objevovat gladiatory, wellingtony a blenheimy, a tak Britové jen přitlačili na ty dýky, jimiž nám Řekové kroutili v ranách. Generál Soddu k nám přijel provést přehlídku a přirovnal nás k žule. „Krvácí snad žula na Golgotě?“ zeptal se Francesco.

16
Dopisy Mandrasovi na frontu

(1)
Agapitos,

tak dlouho už o Tobě nemám zprávy, nenapsal jsi mi od toho smutného dne, kdy jsem se s Tebou rozloučila v Sami. Píšu Ti každý den a začínám mít podezření, že jsi mé dopisy nikdy nedostal nebo že mi Tvé odpovědi kvůli válce nedošly. Včera jsem napsala ten nejlepší, líp jsem se už vyjádřit nemohla, a věř mi nebo ne – kozel ho sežral. Tak jsem se rozzlobila, že jsem ho praštila botou po hlavě. Byla to legrační scéna a já vím, že by ses smál, kdybys nás viděl. Pořád mě potkává něco zajímavého, a tak si často přeju, abys to mohl spatřit na vlastní oči. Snažím se dívat za tebe a co nejvíc si zapamatovat – hýčkám si totiž takovou fantastickou představu, že když se budu dost soustředit, dokážu Ti ty své zážitky poslat, abys je zhlédl ve svých snech. Kdyby tak jenom mohl být život takový.
Děsím se toho, že od Tebe nedostávám dopisy jenom proto, že jsi byl zraněn či zajat, a trápí mě noční můry, že jsi mrtvý. Prosím, prosím, napiš mi, abych si mohla volně vydechnout, aby mi spadl kámen ze srdce. Každý den čekám, než se z Argostoli vrátí naši lidé s poštou pro vesnici, pak vyběhnu, jenže nikdy tam není nic pro mě, a tak se můžu usoužit samými starostmi. Teď v prosinci je už velmi chladno, slunce ani nevykoukne a každý den prší, a tak si vymýšlím, že obloha roní slzy stejně jako já. Třesu se při představě, jaká zima musí být v horách Epiru. Dostal jsi ty ponožky, co jsem Ti upletla, a ten rybářský svetr a šátek? Myslíš, že ode mě bylo chytré, když jsem je obarvila na khaki? Nebo to byla pitomost a měla jsem je obílit? Doufám, že jsi dostal kávu a sklenici medu a uzené. Ty můj chudáčku, jak jenom musíš trpět v tom mrazu, v těch dalekých a pustých krajích, které jako by ani nepatřily k Řecku. Jak Ti jen musí chybět Tvůj člun a Tvoji delfíni; to jsi asi netušil, že vím o Tvých delfínech, kteří teď – než se vrátíš – nemají nikoho, kdo by je krmil?
Všechno zůstalo víceméně při starém, až na to, že začínáme mít nouzi. Včera jsem nesehnala petrolej do lamp a minulý týden nebyla zase mouka na chleba. Tatínek vyrobil nové lampy – protáhl knot korkem a posadil ho do mističky s olivovým olejem, což se podle něj dělalo za starých časů, ale to světlo je chabé, lampy hrozně čadí a pach je nepříjemný. Kdo by si jen pomyslel, že se mi bude stýskat po petroleji?
Každý si stěžuje, jak je vesnice tichá a pustá, když všichni mladí muži odešli, a kdekdo teď uvažuje, kolik se jich vrátí. Slyšela jsem, že Dimos padl a že Marigina snoubence zajali. Kdykoli něco takového zaslechnu, děkuju Bohu, žes to nebyl Ty, i když je hrozné přát si, aby neštěstí dopadlo na někoho jiného. Kdyby Tě zabili, nikdy bych se s tím nesmířila. Myslím, že bych se utrápila. Myslím, že bych Bohu nabídla, aby si radši vzal mě, jen kdybys mohl žít. Nám ženám je hanba, že nemůžeme přinést oběť srovnatelnou s tou vaší, ale každá z nás by sebrala pušku a dala se k vám, kdyby to bylo jen trochu možné a dovolené. Papakis mi dal malou pistoli a já ji teď mám v noci pod polštářem a ve dne v kapse zástěry. Jestli bude ostrov napaden, jsou tu ženy a starci, kteří budou bojovat do posledního dechu košťaty a kuchyňskými noži – krom toho už teď jsme zvyklí dělat všechny ty věci, o něž se předtím starali muži. Jenom sedět v kafenionu a hrát vrhcáby jsme ještě nezačali. Hodně chodíme do kostela a otec Arsenios k nám pronesl mnoho výborných a burcujících kázání. Tvrdil nám, že se u jeskyně, kde kdysi žil svatý Gerasimos, zničehonic objevila ikona svatého Jana a že byla prohlášena za pravý achiropiiton. Jak se zdá, i Bůh nám čas od času zvěstuje, že jsme v právu. Kdosi mě nedávno upozornil na to, že krom Britského impéria jsme jedinou zemí, která ještě vzdoruje. Dodává mi to odvahy, když na to tak myslím, protože Británie je největší říše, jakou kdy svět viděl, a pokud je tomu tak, jak bychom mohli prohrát? Často vídám britské válečné lodě, a ty jsou tak ohromné, že by člověk nevěřil, že vůbec mohou plout. Vím, že zvítězíme.
Všechny zprávy z fronty jsou tak příznivé, že vítězství už podle všeho máme v kapse. Každý den se dozvídáme o dalších italských armádách, které byly rozdrceny či donuceny ustoupit, a jásáme jako David u nohou mrtvého Goliáše. Kdo by tomu jenom před dvěma měsíci věřil? Vypadalo to jako něco zhola nemožného. Poslali jsme vás, abyste se bránili a naše čest neutrpěla, ale bez naděje na úspěch – a teď už čekáme, až vás přivítáme jako hrdiny a dobyvatele. Celé Řecko puká hrdostí a přetéká vděčností k našim mužům, kteří se vyznamenali víc než Achilleus a Agamemnón dohromady. Říká se, že jste dobyli všechno území, které bylo v minulosti sporné, a že Italové byli prakticky vyhnáni z Albánie. Jste ohromní a vaše jména budou navěky žít v řeckých srdcích a svět si bude navěky pamatovat, co se stane, když si nás někdo troufne napadnout. Jsme tak pyšní, můj Mandrasi, tak moc pyšní. Chodíme s hlavami vzhůru a vzpomínáme na skvělou minulost, o kterou nás Římané a Turci připravili a kterou jste nám Ty a Tvoji druzi konečně navrátili. Přijde den, kdy společně s Britským impériem staneme pospolu a zbytku světa řekneme: „To my jsme vás osvobodili,“ a Američané a Rusové a další Piláti Pontští svěsí hlavy a budou se stydět, že všechna sláva připadla nám.
Všichni ve vesnici jsou prodchnuti válečným duchem. Papas, který tak nenáviděl Metaxase, a komunista Kokolios a monarchista Stamatis, ti všichni velebí Metaxase jako největšího Řeka od doby Periklovy a Alexandrovy a všichni rovněž svorně nedají dopustit na Papagosovy vojenské úspěchy. Společně sbírají balíčky pro vojáky a můj otec se dokonce nabídl, že půjde jako doktor na frontu. Odmítli ho, protože se zjistilo, že se všechno naučil na lodích a že ke své praxi nemá žádné papírové osvědčení. Měl jsi vidět, jak se vztekal. Dupal po domě a v životě jsem ho neslyšela tolikrát a s takovou záští říkat „cheston“. Jsem ráda, že nemůže narukovat, ale je to nespravedlivé, protože i bohatí lidé chodí za ním, a ne k doktorům s univerzitním vzděláním. Má dar léčit, jako svatý Gerasimos, stačí mu dotknout se rány, a už se začne hojit.
Mandrasi, jistě by Tě pobavilo, jak se od začátku války rozmohlo věštění osudu. Všichni zkoumají lógr v šálku, aby zjistili, zdali vůbec a kdy se jejich bratranci, bratři a synové vrátí – stalo se z toho celé průmyslové odvětví. Kokoliova žena věštila z mého šálku a předpověděla mi, že někdo přijde z velké dálky a navždy změní můj život. Pronesla to tak vážně, jako kdyby nevěděla, že já vím, že ona ví, že čekám na Tebe, až se mi vrátíš z dálky.
Italským rodinám na ostrově se přihodily nepěkné věci a úřady musely zasáhnout, aby nedošlo k vypalování domů a dalším hloupým násilnostem. Nějaké horké hlavy z Lixuri dokonce zmlátily stařečka, který tu žil celých čtyřicet let a který ze svého okna vyvěsil naši vlajku. Proč jsou lidé taková zvířata?
Jistě rád uslyšíš, že jak Psipsina, tak kozel se těší dobrému zdraví. Každopádně z toho mám radost já, a protože brzy budeme nerozlučně spojeni, pak to znamená, že z toho musíš mít radost i Ty. Doufám, že Tě potěší zpráva, že jsem se rozhodla ušetřit si na vlastní věno. Tatínek asi vůbec neví, co je to stud, a někdy se na něj velmi zlobím, když mi odpírá to, co ostatní dívky mají za samozřejmost. Není spravedlivý, protože je příliš racionální. Pokládá se za Sókrata, který si může dovolit pohrdat obyčeji, ale mně je trapně pokaždé, když potkám někoho z vaší rodiny – nestrpím, aby si mysleli, že mi Tě otec neschvaluje, když to není pravda. Začala jsem háčkovat velký přehoz přes naši svatební postel, ale musela jsem ho rozpárat, protože se nepovedl a vypadal jako chcíplotina.
Nejsem co k čemu v ženských pracích, protože mi maminka umřela, ještě když jsem byla maličká, a teď se sama musím učit úplně všechno, v čem jsem měla být vychována. Začínám s povlečením a tak, protože v posteli začne náš nový život, ale potom začnu šít i věci pro domácnost, které bychom mohli nosit o svátku svatého Gerasima nebo když přijdou hosté. Háčkování mě příšerně nudí, ale nacházím útěchu v tom, že hned po návratu budeš mít důkazy mé lásky pěkně před sebou. Napadá mě, že by bylo hezké ušít Ti vestičku vyšívanou zlatou nití, s květinami v girlandách a fil-tiré, aby ses blýskal ve slunci, až budeš tancovat.
O Božím hodu vánočním bombardovali Italové Korfu a dokonce i můj otec byl šokován jejich bezbožností. V rádiu hlásili, že Britové potopili mnoho jejich lodí. Doufám, že je tomu tak, přestože se mi stejně příčí slýchat o podobných věcech – nemůžu se smířit s takovým plýtváním lidskými životy a srdce mi usedá, když pomyslím na všechny ty staré lidi, jejichž děti skončí v hrobě dřív než oni. Viděla jsem Tvoji matku na agoře a ona mi řekla, že o Tobě také nemá žádné zprávy. Dělá si hrozné starostí a obličej má zbrázděný vráskami daleko víc než kdy jindy. Prosím Tě, napiš jí, když už nepíšeš mně. Mám dojem, že trpí ještě víc než já, pokud je něco takového vůbec možné.
Mandrasi, od té doby, co jsi odjel, jsme neměli ryby a mně už začínají chybět. Nejíme nic než fazole, jako nějací chudáci. Tatínek tvrdí, že člověku velmi prospívají, jenže stejně způsobují plynatost. O Božím hodu vánočním jsme se museli obejít bez kurampiedů, christopsomu a lukumadů, a přestože jsme se snažili ze všech sil, byl to tentokrát dost smutný svátek. Otec Arsenios nás všechny překvapil tím, že se neopil.
Pamatuj, že tu máš lidi, kteří Tě milují a modlí se za Tebe, a že ať už jsi kdekoli, celé Řecko pochoduje s Tebou. Až zvítězíte, spěchej k nám, aby se všechno zase mohlo vrátit do normálních kolejí. Čekají na Tebe delfíni, Tvůj člun a Tvůj ostrov a já na Tebe taky čekám – moc Tě miluju a scházíš mi, jako kdybys byl končetina, kterou mi usekli. Miláčku můj, bez Tebe není nic úplné, a dokonce i když jsem šťastná, tak mne moje štěstí bolí.
Tvá milující snoubenka Pelagia, která Tě těmito slovy líbá.

(2)

O dni svatého Basileia

Agapitos,

stále ani jedna řádka od Tebe, a jakkoli je to divné, už to začínám brát stoicky. Panajis se vrátil z fronty bez ruky a vyprávěl mi, že v liniích je taková zima, že člověk neudrží pero v ruce. Prý Tě neviděl, což by mě asi nemělo příliš překvapovat, protože sloužil v jiné jednotce. Posílá králi žádost, aby se mohl vrátit na frontu a bojovat dál, neboť střílet z pušky jednou rukou prý může úplně každý. Ten hrnčíř, co bydlí u cesty do Kastra, tvrdí, že Panajisovi vyrobí novou ruku z hlíny, která bude lepší než ta původní a taky hrozně silná. Panajis mu nakázal, ať ji udělá mrazuvzdornou, protože se mu to na frontě bude hodit. Věc se má tak, že ho požádal o dvě verze té ruky – jednu se zaťatou pěstí, s tou bude bojovat, a druhou se zkroucenými prsty, aby mohl držet sklenku. Vůbec bych se nedivila, kdyby si poručil ještě jednu pro bodákový útok, takovou má kuráž.
Letošní den svatého Basileia byl lepší než Vánoce. Táta mi daroval sbírku básní od Andrease Laskarata a poznamenal, že mojí duši jenom prospěje, když si přečtu něco od spisovatele, který byl exkomunikován. Ocitovala jsem mu přísloví „mega biblion, mega kakon“ (velká kniha, velké zlo) a on mi pohrozil, že mi ji sebere a místo ní mi dá menší. Já mu zase věnovala hezký zavírací kapesní nůž. Počítali jsme semínka v granátovém jablíčku, jestli budeme mít v tomto roce hojnost. Nebude to nejspíš zas taková bída. Svedla jsem upéct vasilopitu, když jsem si s Tvou matkou vyměnila pár přísad, a táta mi dal anglický zlatý sovereign, abych ho tam zapekla. Měl velkou radost, když se neobjevil v kousku pro Krista či v tom pro svatého Basileia, protože peníze dává církvi jen nerad. Nakonec byl v mém kousku, takže teď budu mít celý rok štěstí. Není to báječné? Doufám, že to znamená, že se mi vrátíš.
Začala jsem pracovat na vestičce, ale musela jsem znovu rozpárat ten přehoz, protože teď vycházel ještě hůř než předtím. Nemám tušení, co to se mnou je.
Z fronty chodí samé dobré zprávy, všichni mají strašnou radost, že naši chlapci dokázali Mussoliniho patřičně usadit, po takovém výprasku už nejspíš ví, zač je toho loket, co? Slyšeli jsme, že naši hoši vykopali italské tanky ze sněhu a bahna a teď je obrátili proti jejich dřívějším vlastníkům. Výborně, jen tak dál. A taky jsme se dozvěděli, že jsme dobyli Argyrokastru, Korytsu a Aji Sarandu, ačkoli jsme taky slyšeli smutné zvěsti, že se Metaxasovi přitížilo.
Viděl jsi ten nový plakát, co teď všude visí? Kdyby ne, je na něm náš voják, jehož za loket vede sama Bohorodička. Tváří se úplně stejně jako ten muž a dole je napsáno: „Vítězství. Svoboda. Panna Maria je s ním.“ Všichni si myslíme, že ten plakát je prostě skvělý.
Táta si teď pěstuje mnohem vlastenečtější knír, nechává si ho narůst daleko bujnější. Jsem ráda, že si ho už nevoskuje, protože byl tvrdý a štětinatý, když jsem ho líbala na tvář. Teď už jenom lechtá. Předpokládám, že sis nechal narůst vousy, jen aby ses zahřál.
Mandrasi, opravdu musíš napsat své matce, je už celá špatná. Jsi jí tím povinován, stejně jako musíš bojovat za svou zemi. Čest má mnoho tváří a chovat se slušně ke své matce je myslím jedna z nich. Ne že bych Tě kritizovala, jen mám dojem, že by Ti to snad měl někdo připomenout.
Tvá milující snoubenka Pelagia

(3)

V týdnu Apokries

Agapitos,

tohle je můj stý dopis, a ty jsi mi pořád ještě nic neposlal. Papakis mi říká, že žádné zprávy nejsou ani dobré zprávy, ani špatné zprávy, takže sama nevím, jestli mám být smutná nebo klidná. Děkuji Bohu, že se Tvoje jméno neobjevilo na seznamu padlých, který je vyvěšen v Argostoli. Jistě Ti bude líto, že Kokolios přišel o dva syny (Gerasima a Janara), což pro něj byla strašná rána. Když mluví, třese se mu ret, v očích má slzy a do práce se zabral tak, že dělá i po setmění. Tvrdí, že to nedává za vinu Italům, ale Rusům, kteří nesplnili svou povinnost a nepostavili se fašistům. Říká, že Stalin nemůže být opravdový komunista, a od té doby, co Britské impérium vypudilo Italy ze Somálska a zajalo jich 200 000 v Libyi, chodí po vesnici a líbá fotografii Winstona Churchilla, kterou si vystřihl z novin. A když se Papas onehdy doslechl o Hitlerově ultimátu, podle nějž máme ukončit bojové operace proti Italům, úplně si oholil knír, protože jakýkoli velký, bujný a vlastenecký knír se pořád ještě moc podobá tomu Hitlerovu. Od té doby, co Metaxas zemřel, nosí Papas černou pásku na rukávu a přísahá, že ji nesundá, dokud nebude po válce. Smrt toho starého pána nás velmi zarmoutila, ale nenecháme se jí oslabit. Chováme naprostou důvěru v to, že nás Papagos dovede k vítězství.
Žádný velký karneval se tento rok nekonal, když jsou všichni mladí chlapci pryč, a vypadá to, jako by už nadešel čas půstu. Všichni se postíme, ať už se nám to líbí nebo ne, a nedokážu si představit, že bychom se o Velikonocích nějak zvlášť poměli. Bez barvených vajíček, tsureki, kokoreci, majirice a rožněného jehněčí to prostě už nebude ono. Předpokládám, že vajíčka budou, ale krom toho budeme asi muset jíst kůži na boty v omáčce avgolemono. Sliny se mi sbíhají, jen co pomyslím na všechny ty pochutiny, které si nemůžeme dát, a už se nemůžu dočkat, až bude zase všechno normální.
Od prosince tu řádilo pár strašných bouří a i jinak panovala strašná zima a foukal studený vítr. Tvoji vestičku jsem skoro došila, a přestože není tak krásná, jak jsem doufala, pořád ještě je dost pěkná. Kvůli tomu ohavnému počasí mám teď na ni spoustu času, jakkoli je dost těžké vyšívat rukama promodralýma mrazem. Přehoz byl z poloviny hotový, když se na něj Psipsina vyblinkala. Díkybohu se po vyprání nesrazil, ale když jsem ho nechala uschnout, kozel do něj vykousl tři díry. Tak jsem se na něj rozčílila, že jsem ho zbila smetákem, a když mě pak Papas našel, pořád se mi po tvářích koulely slzy jako hrachy. Taky jsem ho praštila. Měl jsi vidět, jak se na to tvářil. Zkrátka a dobře, ten přehoz jsem zase rozpárala a zachránila tolik vlny, kolik jenom šlo, ale začínám si myslet, že po mně osud chce, abych se pustila do něčeho jiného.
Doufám, že se těšíš dobrému zdraví a náladě, a stejně jako všichni ostatní se stále nemůžu dočkat, až se vrátíš.
S láskou Pelagia, které pořád ještě scházíš.

17
L’Omosessuale (5)

Divize Bari nás vystřídala, abychom si mohli odpočinout a přeskupit se, jenže Řekové na její příslušníky nenadále udeřili a zavalili je ohnivou stěnou, ještě než stačili nasadit dělostřelectvo, Naše divize Julia tedy byla znovu povolána na frontu, aby je zachránila. Připadal jsem si, jako by mi část mozku přestala fungovat, jako kdyby se moje duše scvrkla do miniaturního flíčku šedého světla. Nedokázal jsem už o ničem přemýšlet. Zarputile jsem bojoval dál, byl jsem automat bez citu či naděje, a pokud mě pořád ještě něco trápilo, pak to bylo to, že z Franceska se pomalu stával cizí člověk. Získal nezvratný dojem, že ho jednoho dne trefí kulka do srdce, a proto přemístil myšáka Maria z náprsní kapsy do kapsičky na rukávu košile. Bál se, že dostane zásah spolu s ním, a přinutil mě slíbit, že se o tu myš postarám, až ho dostanou.
Naše jednotky se promíchaly. Části jiných divizí byly poslány k naší. Nikdo se už nevyznal v přesné hierarchii místního velitelství. Prapor plný nováčků, jen zpola vycvičených kluků z venkova, dorazil do chybného sektoru a Řekové ho celý vyhladili. Čtrnáctého listopadu zahájili Řekové ofenzívu, jejíž nemilosrdnou zuřivost jsme si nedokázali dopředu představit.
Byli jsme zakopaní a za sebou jsme měli masiv Mrava. To vám nic neřekne, pokud nevíte, že je to neobydlený, divoký kraj plný roklí a propastí, ohromných holých útesů, bez jakýchkoli cest, takže jsme jím nemohli prorazit se zásobami. Byli jsme v zemi, kterou Řekové vždycky považovali právem za svoji a kterou nám už dvakrát smlouvou postoupili. Teď ji chtěli zpátky. Byli jsme zahaleni mlhou, obaleni sněhem a jako zaťatá pěst Titánova do nás bušil prokletý arktický severák.
Řekové do našich linií nadělali hluboké díry, načež jsme ztratili spojení s ostatními jednotkami. Neměli jsme kam ustoupit. Nepřítelovy minomety typu Brandt dokázaly rozbít celé čety na cimprcampr. Neměli jsme obvazy ani polní nemocnice. Plačící kaplan mi bez umrtvení na kuchyňském stole polozbořené nezastřešené chalupy vytáhl z paže granátovou střepinu. Byla mi taková zima, že jsem ani necítil, jak mi nůž řeže do masa či jak mi jehla propichuje kůži. Děkoval jsem Bohu, že jsem byl zraněn já a ne Francesco, a pak mě zase poslali do boje. Přišel jsem na to, že muži od povozů s mezky zanechali zvířata jejich osudu a bojují nám po boku. Náš důstojník padl a nahradil ho major od proviantu. „Žádný proviant už není.“ řekl nám, „a tak jsem přišel splnit svou povinnost. Spoléhám se na to, že mi budete dobře radit.“ Tento obdivuhodný a čestný člověk, který byl zvyklý rovnat deky a dělat inventury, přišel o střeva při bodákovém útoku, jemuž se hrdinně postavil do čela s prázdnou pistolí v ruce. Byli jsme na hlavu poraženi.
Ne že bych nenáviděl jenom ovinovačky. Nenávidím celou uniformu. Nitě shnily a rozpadly se. Sukno ztvrdlo jako lepenka a ztuhlo na kámen, takže bylo naprosto neohebné. Chlad zadržovalo jako lednička, až se mi zima zakusovala do masa. Každým dnem byla uniforma těžší a drsnější. Zastřelil jsem kozu a oděl jsem se do její nevydělané surové kůže. Francesco stáhl rozmašírovaného mezka a zařídil se podle mého vzoru. Vyklidili jsme Korču a ovládali jsme tak méně území než na začátku tažení. Nechali jsme stát u cesty veškerou těžkou výzbroj. Stejně už dosloužila. Zvykli jsme si na příšerné vředy a hnilobný pach gangrény. Zatímco byla Korča evakuována, my z divize Julia jsme drželi Epiros. Tak lehko jsme se porazit nedali. Aby divize Centauro urychlila svůj ústup, vzdala se všech tanků, které zapadly do bahna. Řekové tyhle žalostné zrezivělé kraksny našli, vyprostili je, opravili a nasadili proti nám. Dostali jsme posilu – prapor celníků. Pro Kristovy drahý rány. Ubránili jsme předmostí u Beratu. Úplně zbytečně.
Malý zázrak – Řekové nám dopřáli několik dní odpočinku. Bezpochyby se domnívali, že jsme za sebou zaminovali cesty. Pak jsme se doslechli, že jsme přišli o Pogradec, protože nepřítel nepozorovaně pronikl za naše linie, když se vydal podél horské bystřiny, zatímco naše obrana se rozmístila proti stezce. „Proč se namáhat?“ ptal se Francesco. „My ze sebe vydáváme všechno a ostatní to beztak zpackaj.“ Pak nám manévr jiné jednotky odkryl pravý bok a my jsme zůstali odříznuti od divize Modena. Náš generál Soddu, jenž nahradil Prascu, byl teď sám nahrazen Cavallerem. Vypadalo to, že náš skvělý zábor Řecka potupně skončí tím, že Řekové na nás získají Albánii. Sníh neúnavně padal dál a dál a my přišli na to, že si můžeme báječně zahřát hlavu, když vyřízneme umírajícím mezkům mozek a strčíme si ho do helem. Uvědomili jsme si, že útoky seshora můžeme zastavit jen tak, že sami ovládneme výšiny. Ty ale bičoval divoký vítr, jejž doprovázel pichlavý štít ledových krystalků. Boty se mi rozpadly a celé tělo mě svědilo, jak se mi po něm rozlezly vši. Přibližně o Vánocích jsme konečně pochopili, že jsme zničení stejně jako naše boty.
Ranní vstávání, deset stupňů pod nulou. První otázka: kdo přes noc zmrzl? Kdo ve spánku umřel? Druhá otázka: kolik rozvodněných brodů budeme muset přejít, jak dlouho nám bude ledová voda svírat varlata, dokud nebudeme křičet bolestí? Kolika kilometry rozbředlého, do pasu navátého sněhu se dnes budeme muset po takzvaných cestách brodit? Otázka číslo tři: jak na nás jen ti Řekové mohou útočit, když je dvacet pod nulou a závěry našich pušek úplně zamrzly? Čtvrtá otázka: proč naši „spřátelení“ Albánci slouží Řekům jako průvodci? Otázka číslo pět: u jaké jednotky dosáhne dnes vyčerpání takového stupně, že se vzdá slabším silám nepřítele? Julia ne. My ne. Ještě ne. Francesco už se mnou přestal mluvit. Mluví teď jenom se svou myší. Znovu na nás zaútočila vlastní letadla: letka SM sedmdesát devítek – dvacet mrtvých. Doneslo se nám, že důstojníci divize Modena dostali rozkaz, jenž nařizuje zastřelit všechny důstojníky, kteří nevykazují dostatečné vůdcovské schopnosti. Můj plukovník Gaetano Tavoni padl na hoře Topojan, když nás vedl do útoku po šedesáti dnech bez odpočinku. Nechť mu Bůh dá věčné spočinutí a odmění ho za všechnu péči, kterou nám věnoval. Italské ženy nám začaly posílat pletené rukavice, které nasáknou vodou a přimrznou ke kůži, takže je nemůžeme sundat. Franceskovi přišel od matky balíček s bábovkou „panettone“, o niž se dělí se svým myšákem Mariem. Jednotlivé kousky štípe bodákem. Slyšeli jsme, že Ciano a další fašističtí papalášové osobně zasáhli do bojů a z vlasteneckých pohnutek se zúčastnili bombardování Korfu, kde není jediné protiletadlové dělo.
Jak jen nenávidím ovinovačky. Bílá smrt si teď vybírá svou daň. Neodvodněné zákopy. Led se v látce roztahuje a odřezává končetiny od krevního oběhu. Ne že bychom nenáviděli Řeky, bojujeme s nimi z nejasných důvodů a beze cti, ale jak jen nenávidíme bílou smrt!
Prosím, ze začátku to vůbec nebolí. Nad ovinovačkami nohy opuchnou a pod nimi noha usne. Celá končetina získá křiklavou barvu – různé odstíny fialové, náznaky purpuru, ebenovou čerň. Protože jsem hromotluk, celé dny nosím takhle postižené kluky za naše linie. Jsem vyčerpaný, ochromený jejich zmučeným křikem. Namísto v ovinovačkách chodím v kočičí kůži, kterou jsem si zevnitř namazal olejem na pušky. Boty jsem si impregnoval voskem ze svíček. Stejně mi do nich teče, a tak žiju ve strachu z bílé smrti. Ze stanů slyším úděsné skřeky vojáků, kteří právě prodělávají amputaci. Každých pár hodin si prohlížím nohy pod kotníkem a masíruju je kozím tukem nahřátým nad plamenem sirky. Dověděl jsem se, že Graziani v Africe utrpěl porážku. Bílé smrti zatím padlo za oběť třináct tisíc mužů. Dokonce i Řekové doslova vytuhli – jejich útoky polevily. Francesco bezpochyby zešílel. Neustále pohybuje rty, z jeho vousů se stal ledový krápník, koulí očima a už mě nepoznává. Záměrně se posírá, aby si mohl vychutnat to letmé teplo. Veškerá moje láska se přetavila v soucit. Ze dvou králíků jsem mu vyrobil palčáky a na vnitřní straně kůže jsem nechal tuk. Ten tuk snědl. Z celé divize zbylo tisíc mužů s patnácti kulomety a pěti minomety. Přišli jsme o čtyři tisíce mužů. V našich liniích není nic než bílá smrt, palčivá nepřítomnost našich kamarádů a sklíčenost z pustiny.
V Klisuře proti nám vyrazí rozzuření, divocí Řekové. Jsme utahaní a strašně smutní. Francesco promlouvá k Mariovi: „V Athénách do dvou týdnů, místo v dějinách pro albánskou myš. Myš, která sesadila krále. Myš Mario. Tichá jako myška, myška, myška.“ Nedokážeme už vstát a divize Julia je naprosto rozklížená, vojáci šílení a postižení snětí, naše těla jsou odříznutá od duše. Divize Lupi di Toscana nám přijde na pomoc a je poražena; z vlků se stanou zajíci a my jim říkáme Lepri di Toscana. Jestliže veteráni z Julie nedokážou zvítězit, jakou šanci mají amatéři? Byli posláni bez jídla do neznámých končin, které nemohli najít na mapě. Neměli ani jednoho důstojníka. Okamžitě byli napadeni. Oběti, oběti. Nic než kalvárie na kalvárii. Přišli nás zachránit a my zachránili je.
Protiútok. Neúspěch. Ztráta Klisury. Zoufalý vzkaz od Cavallera: „Ve jménu Itálie vás úpěnlivě žádám, abyste naposled napjali své síly. Měl bych přijít a zemřít s vámi.“ Ve jménu Itálie – zvysoka na něj seru. Ať si táhnou do prdele všichni ti generálové, co s námi nikdy nepřijdou zemřít. Prdím jim na jejich sebedůvěru a lživý sliby o posilách. Do hajzlu s jejich porážkama, který vyrvali ze chřtánu vítězství. Do prdele s touhle frivolní válkou, kterou jsme nechtěli a které nerozumíme. Ať žije Řecko, jestli to znamená konec tohohle všeho, téhle bílé smrti a rudého sněhu, odporné smrtící zimy, konec cestám posetým vnitřnostmi a rozdrcenými kostmi, konec prázdným břichům, která trhají miny a párají bodáky, těmhle ochrnutým prstům a zaseknutým puškám vzor 91, jestli to znamená pokoj těmhle zlomeným mladým mužům, těmhle nevinným duším, které přivedli k šílenství.
Žijeme pořád jako omráčení. Kvůli sněhu nejde nic poznat, takže nikdy nevíme, kde vlastně jsme. Je tohle svah, který máme nařízeno vzít útokem? Je to potok na dně údolí, nějaké dva metry pod duchnou blyštícího sněhu? Co je tohle za horu? Pro lásku Boží, kdyby tak někdo strhl ten mrak, abychom si mohli být jistí. Plácáme se to po stezce nebo po řece? Nemějte péči, však to bude jasné, až dorazíme k prameni. Nemějte péči, jestli zabloudíme, s trochou štěstí nás zajmou. Odvysílejte na velitelství zprávu, že jsme obsadili cílovou oblast – sice nevím, kde to místo je, ale tohle je dost dobrý jako kterýkoliv jiný. „Hlásí se velitelství, pane. Chtějí, abychom jim nadiktovali přesné mapové souřadnice.“
„Řekni jim, ať mě vybaví mapou, která odpovídá něčemu v terénu, a já jim dám souřadnice. Ne, prostě to nahraj tak, jako že nám vyplivla vysílačka.“
„Ano, pane.“
„Co to děláte, desátníku?“
„Chčiju na helmu, aby se mi neleskla, pane. Je to kamufláž, pane. Musíte ji počůrat a pak na ni nahňácat bláto.“
Řekové pochodují na Tepelenu a my z Julie jsme posláni podpořit Jedenáctou armádu. K doplnění sil nám dají devět tisíc nevycvičených záložníků a dvě stě nezkušených důstojníků plus pár penzionovaných lampasáků, kteří už dávno nemají ponětí o taktice a netuší ani, jak fungují naše zbraně. Tihle staří harcovníci supí po stráních a umírají jako všichni ostatní, vykašlou si plíce tváří v blátě, s rudou pěnou u úst. Řekové jsou fanatici, a přesto si zachovávají rozvahu, jsou divocí, a přece cílevědomí. Vezmou útokem Golicu, Klášterní vršek a horu Siales, ale zastavíme je, než stačí oblehnout Tepelenu. Duce nás přijede navštívit a dostane se mu nadšeného uvítání, které je po nás vyžadováno. Sedím s Franceskem stranou a nejdu mu jásat v ústrety. Začne ofenzíva, jejímž jediným účelem je uspořádat podívanou pro Duceho, který stojí u Komaru, nadýmá se a sleduje, jak jedna vlna vojáků za druhou jde na jistou smrt. Ješitnost je matkou zkázy, signore Duce.
Francesco napíše dopis, který mám doručit jeho matce, kdyby zemřel – nevěřil totiž, že by prošel přes cenzuru, kdyby ho poslal vojenskou poštou.

Milovaná maminko,

tento dopis Ti osobně doručil Carlo Guercio, můj opravdový přítel a starý druh, jenž se mnou prošel branami pekla. Ačkoli je to kolohnát, neměj z něj strach, protože je to slušný a jemný člověk. Když šlo do tuhého, vždycky mne dokázal rozesmát, to jeho ruka mě podržela, když jsem se bál, a v jeho pažích jsem se nesl, když už jsem vyčerpáním nemohl dál. Chtěl bych, abys ho přijala za vlastního syna – aspoň tak nepřijde všechno nazmar. Je věrný, dá se na něj spolehnout, v životě jsem nepotkal lepšího člověka, a proto z něj bude lepší syn než já.
Milá maminko, do téhle války jsem šel naprosto nevinný a odcházím z ní tak strašlivě vyčerpaný, že mi vůbec nevadí umřít. Po tomhle si už nedokážu představit život, který by stál za to. Teprve tady jsem pochopil, že Bůh nestvořil tento svět jako zahradu, že andělé ho nespravují a že se člověk dokáže odpoutat od svého těla. Mám pocit, jako bych už byl mrtvý několik měsíců, ale mojí duši bude ještě chvíli trvat, než odejde. Líbám Tebe i všechny své líbezné sestřičky a miluji Vás ze všech sil. Vyřiď mé ženě, že na ni nikdy nezapomenu a že ji budu nosit v srdci jako věčný oheň. Nebuď smutná. Francesco

Ach, co jsem jenom Franceskově matce neřekl onoho melancholického dubnového dne, kdy jsem tento dopis doručil!

18
Pokračující tvůrčí muka doktora Jannise

Doktor Jannis seděl za svým pracovním stolem a díval se na hory. Jak tak klepal perem na vyleštěnou, leč zašlou desku stolu, uvědomil si, že přišel čas sbalit si tornu a vyrazit na pochůzku za Alekovým stádem koz. V duchu si musel vynadat. Správně by měl psát o benátské okupaci ostrova, ale co dělal – myslel na kozy. Jako by se v něm usídlil démon, který si vzal za úkol odvádět ho od literárního snažení, aby jej nikdy nedovedl ke konci, a za tímto účelem mu předhazoval všeliká rozptýlení, jak intelektuální, tak čistě praktické povahy. Tento démon podvracel jeho myšlenkové procesy bezvýznamnými otázkami jako: proč kozy odmítají žrát ze kbelíku, když jinak docela spokojeně slupnou rostliny vyrůstající ze země? Proč se jim musí onen kbelík zavěsit za držadlo? Proč jim na jaře příliš rychle dorůstá rohovina na kopýtkách a musí se jim přiříznout? Z jakého důvodu je příroda obdařila touhle vývojovou vadou? Za jakých okolností koza není ovcí, a naopak? Proč to jsou zvířata tak citlivá, a přitom nebetyčně zabedněná, asi jako básníci a umělci? Každopádně už jenom z pomyšlení na stoupání po svahu Ainosu, kde měl provést prohlídku Alekových koz, ho rozbolely nohy, ještě než učinil jediný krok.
Znovu uchopil pero a napadl ho citát z Homéra: „Není přec nad tento dar nic lepšího, vítanějšího, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena a muž.“ Ale proč mu tahle myšlenka bleskla hlavou právě teď? Co má do činění s Benátčany? Krátce zavzpomínal na svou rozkošnou manželku, o niž přišel řízením krutého osudu, a pak naznal, že vlastně uvažoval o Pelagii a Mandrasovi. Od té doby, co výše uvedený mladík tak náhle odjel, sledoval, jak jeho dcera postupně prochází řadou stavů mysli, jež mu do jednoho připadly nezdravé a znepokojující. Ze začátku se poddala obavám a úzkosti a pak následovala záplava slz. Když se vyplakala, přišlo období hrozivého, nervózního klidu, kdy sedávala u zdi na dvorku, jako by čekala, až se Mandras vynoří zpoza zatáčky, kde ho tehdy Velisarios postřelil. Přestože už bylo velmi chladno, vídával ji tam s Psipsinou stočenou v klíně, jak to zvířátko drbe za měkkýma ouškama. Jednou tam dokonce takhle seděla ve sněhu. Pak zase zůstávala v místnosti s ním, ruce ji bez hnutí spočívaly v klíně a po tváři jí tiše stékala jedna slza za druhou. Občas ji zachvátila nutkavě optimistická nálada a potom zuřivě pracovala na přikrývce určené pro svatební postel, načež vyskočila, praštila svým dílkem o zem, několikrát jej nakopla a prudce, málem brutálně se ho jala rozebírat na prvočinitele.
Den za dnem bylo čím dál jasnější, že jí Mandras nejen nenapsal, ale že tak nikdy neučiní. Doktor podrobil tvář své dcery bedlivému zkoumání a seznal, že je na nejlepší cestě zatrpknout, jako kdyby se jí stále více potvrzoval dohad, že ji Mandras nemůže mít rád. Nechala se svázat netečností a doktor u ní diagnostikoval evidentní symptomy deprese. Vzdal se svého celoživotního zvyku a začal ji brát s sebou na lékařské obchůzky – a ona s ním jednu chvíli šťastně švitořila a hned zase upadala do hlubokého mlčení. „Neštěstí se skryje ve spánku,“ řekl si a začal ji posílat do postele brzy večer a ráno ji zase nechával přispat. Rovněž ji posílal na svérázné pochůzky do končin, které byly nesmírně daleko, aby ji tak fyzická únava preventivně uchránila před nevyhnutelnou nespavostí, která postihuje mladé a nešťastné, a dal si záležet na tom, aby vyprávěl co možná nejlegračnější historky, které si za ta léta vyslechl od užvaněných chlapů v kafenionu a v důstojnických lodních jídelnách. Bystře si povšiml, že Pelagia považuje za svou logickou povinnost být smutná, pasivní a odtažitá, a tak ji nejen proti její vůli neustále rozesmával, ale občas ji taky dohnal k záchvatu zuřivosti. Ustavičně si z kuchyně bral olivový olej, aby měl čím léčit ekzémy, a záměrně ho nevracel na místo. Když pak vypěnila, vrhla se na něj, pěstičkami ho bušila do hrudi a on ji musel držet za ramena, považoval to za triumf psychologické vědy.
Kupodivu ho překvapilo, že jeho léčení začalo zabírat, a když se jí zase vrátila její obvyklá veselá vyrovnanost, pokládal to za znamení, že ji zanícení pro Mandrase zcela pustilo. Býval by to přijal s povděkem, neboť doopravdy nevěřil, že by se z Mandrase stal dobrý manžel, na druhou stranu s ním Pelagia už byla zasnoubená a zrušit toto zasnoubení by byla velká hanba a ostuda. Napadla ho příšerná možnost, že by se Pelagia jen z vědomí závazku mohla nakonec vdát za muže, kterého už nemiluje. Doktor se přistihl, jak provinile doufá, že Mandras válku nepřežije, a to ho dovedlo k nepříjemnému podezření, že není tak dobrý člověk, jak si vždycky namlouval.
Jako by to nestačilo, válka mu připravila spoustu nepředvídatelných potíží. Dokázal se vyrovnat s tím, že najednou nebyla k sehnání jódová tinktura ani uhličitan zinečnatý, protože ty mohl dost dobře se stejným výsledkem nahradit, ale od začátku války se mu nedostávalo kyseliny borité, jež se odedávna získávala ze sopečných výparů v Toskánsku: neznal lepší lék na infekce močového měchýře a páchnoucí moč. A co hůř, při léčení syfilidy bylo třeba bismutu, rtuti a novarsenobenzolu. Tento se musel pacientovi píchat jednou týdně po tři měsíce a všechny jeho zásoby byly bezpochyby odkloněny na frontu. Proklel onoho zvrhlíka, který si jako první tuto chorobu uhnal při kopulaci s lamou, a s ním všechny španělské surovce, kteří nemoc vyvezli z Nového světa, když předtím v podmaněných zemích znásilňovali jako na běžícím pásu.
Díky válečnému nadšení naštěstí prořídly řady hypochondrů, přesto se však musel co chvíli uchýlit ke své lékařské encyklopedii, aby zjistil, jak si poradit bez všech těch léků, na něž se vždycky spoléhal. Svého Úplného a stručného domácího lékaře (dva mohutné svazky, patnáct set stránek opatřených odkazy, s hesly pojednávajícími o všem od otravy ptomainem po kosmetické rady ohledně péče o obočí a jeho tvarování) získal v londýnském přístavu a dokonce se naučil anglicky, aby si v něm mohl číst. Naučil se ho nazpaměť od začátku do konce s větším nadšením a horlivostí než muslim, který studuje Korán, aby se mohl stát háfizem. Přesto si dnes už některé pasáže nevybavoval, neboť pravidelně pracoval pouze s několika kapitolami a za ta léta se beztak dobral názoru, že většina nemocí odezní sama od sebe bez ohledu na jeho snažení. Většinou postačilo dostavit se k pacientovi a tvářit se patřičně vážně, zatímco vykonával rituál prohlídky. Valná většina všech exotických, vzrušujících chorob, o nichž si čítal s takovou morbidní zvědavostí, se na jeho části ostrova v životě nevyskytla a on si uvědomoval, že zatímco otec Arsenios je pastorem duše, on není o moc víc než pastor těla. Většina opravdu zajímavých onemocnění postihovala zvířata a jemu bylo největším potěšením diagnostikovat a léčit zdravotní obtíže koní či volů.
Doktor si nemohl nevšimnout, že se válka postarala o nárůst jeho důležitosti, stejně jako u otce Arsenia. V minulosti si zvykl na to, že ho považují za studnici vědomostí, ovšem často byl dotazován na otázky spíše filosofické – Lemonin otec k němu jednou holčičku poslal, aby se ho zeptala, proč kočky nemůžou mluvit –, ale teď se od něj chtěli dozvědět nejen všechno o politice a vývoji konfliktu, ale naléhavě též potřebovali znát jeho mínění o optimální velikosti a rozmístění pytlů s pískem. Sám se vůdcem společenství neprohlásil, ale byl jím postupně zvolen v neviditelném hlasování, jako kdyby samouk jeho ražení musel mít zdravou dávku zdravého rozumu, jakož i výlučné vědomosti. Svým způsobem se stal nástupcem tureckých agů, kteří ostrov kdysi vlastnili, až na to, že se mu na rozdíl od těchto osmanských hodnostářů nijak zvlášť nechtělo povalovat se celý den na polštářích a čas od času plnit tělesné otvory roztomilých malých chlapečků, kteří nakonec vyrostou se stejně nepřirozenými sklony k sodomii, narkotikům a nicnedělání – povýšeném ovšem na umění.
Doktor z kuchyně zaslechl Pelagiin zpěv a chopil se pera. Sáhl si na ret, aby si mohl kroutit knír, podrážděně si uvědomil, že si jej oholil jako gesto vzdoru proti Hitlerovi, a zadíval se na černou pásku na rukávu, již nosil od Metaxasovy smrti. Povzdechl si a napsal:
„Řecko se nachází na geografickém i kulturním zlomu, který odděluje Východ od Západu; jsme bojištěm i oblastí postiženou katastrofálními zemětřeseními. Pokud Dodekanéské ostrovy leží na východě, pak je Kefallénie nesporně na západě, zatímco na pevnině se oba vlivy střetávají a ani jeden není dominantní. Balkán byl vždy prostorem pro velmocenskou zahraniční politiku a od starověku se na něm nepodařilo dosáhnout byť jen zdání rozvinuté civilizace, a sice kvůli přirozené lenosti, svárlivosti a krutosti jeho národů. Musíme však uznat, že Řecko vykazuje méně balkánských nectností než národy na sever a na východ od něj, a bezpochyby rovněž platí, že mezi všemi Řeky Kefalléňané nejvíce prosluli jako hlavičky otevřené a intelektuálové. Čtenáři si jistě vzpomenou, že z těchto končin pochází Homér a že Odysseus mezi reky proslul svou lstivostí. Homér nás rovněž popisuje jako líté a nedisciplinované válečníky, ovšem nikdy nás nikdo neobvinil z krutosti. Ve sporech o majetek sice přijde občas pár lidí o život, jinak nám však schází krvežíznivost, příznačná to charakterová vada sousedních slovanských národů.
Naše okcidentální orientace je dána tím, že nás Turci okupovali pouhých jedenadvacet let, mezi lety 1479 a 1500, kdy byli vystrnaděni spojenými španělskými a benátskými silami. Vrátili se pouze při jednom nájezdu, léta Páně 1538, a tehdy odrazili od našich břehů s třinácti tisíci Kefalléňany, jež prodali do otroctví. Jejich krátký pobyt spolu s přirozeným sklonem k letargii a nehybnosti se už postaral o to, aby za sebou z kulturního hlediska nezanechali žádné dědictví.
Až na toto krátké intermezzo patřil ostrov Benátčanům od roku 1194 do roku 1797, kdy ho obsadil Napoleon, notorický válečný štváč a megaloman, jenž ostrovu slíbil připojení k pevnině a pak ho věrolomně anektoval.
Čtenářům tedy nemůže uniknout, že ostrov byl prakticky šest set let pod italským vlivem, což vysvětluje řadu věcí, které by mohly cizince zmást. Ostrovní dialekt oplývá italskou slovní zásobou a frázemi, vzdělané vrstvy a aristokracie mluví italsky jako svým druhým jazykem a zvonice jsou zakomponovány do stavby kostela, což vůbec neodpovídá řeckým zvyklostem – Řekové zvon umisťují do oddělené, jednoduché stavby poblíž brány. Architektura ostrova je v podstatě celá italská a svými stinnými balkóny, dvory a vnějšími schodišti vysoce přispívá k civilizovanému a družnému soukromému životu.
Díky italské okupaci se vývoj nesl ve spíše západním než východním duchu, včetně zvyku trávit nepohodlné příbuzné (Anna Paleologová takto kupříkladu zabila Jana II.), a naši vládci byli hlavně temperamentní podvodníci a výstředníci podle pravého italského vzoru. První Orsini užíval ostrov jako pirátskou základnu a opakovaně klamal papeže. Za jeho poručnictví bylo zrušeno ortodoxní biskupství a dodnes tu lidé chovají k římskokatolické církvi nevraživost, kterou ještě umocňuje historická arogance tohoto vyznání a jeho politováníhodné zaujetí hříchem a vinou. Zavedl se tu italský zvyk vybírat daně (aby byly peníze na nemalé úplatky), kout pikle a spřádat nesmírně rafinované intriky, uzavírat příšerně nerovná manželství z rozumu, bezohledně a skrytě bojovat o moc, svářit se v rodině či prohazovat si ostrov s dalším italským despotou (takže na chvilku jsme patřili k Neapoli), a aby toho nebylo dosti, v osmnáctém století tu mezi hlavními rodinami (Aninosy, Metaxasy, Karusosy, Antypasy, Typaldosy a Laverdosy) došlo k tak zuřivému boji, že vrchnost nechala všechny buřiče odvléct do Benátek, kde je pověsili. Samotní ostrované zůstávali nad všechny tyto podivné italské zvrácenosti celkem povzneseni, jinak zde ovšem docházelo k sňatkům mezi blízkými příbuznými a také jsme přestali nosit tradiční kroj daleko dříve, než tomu nastalo ve zbytku Řecka. Po Italech jsme zdědili spíše evropský než východní náhled na život, naše ženy jsou do značné míry svobodnější než ve zbytku Řecka a celá staletí nám Italové rovněž suplovali šlechtu, kterou jsme mohli zesměšňovat a napodobovat. Jejich odchod nás nesmírně potěšil – to jsme však ještě nevěděli, že nám budoucnost chystá něco daleko horšího, ale co se délky jejich pobytu týče, byli spolu s Brity bezpochyby nejdůležitější silou, která utvářela naše dějiny a kulturu; jejich vládu jsme považovali za snesitelnou a občas i zábavnou, a pokud jsme je někdy nenáviděli, bylo to s láskou, a dokonce s vděčností v srdcích. Krom toho měli onu neocenitelnou přednost, že nebyli Turky.“
Doktor položil pero na stůl a přečetl si, co právě napsal. Nad posledními poznámkami se sardonicky usmál a zauvažoval nad tím, že za stávajících okolností ona vděčnost nebude mít dlouhého trvání. Zašel do kuchyně a přesunul všechny nože z jedné přihrádky do druhé, aby si mohl Pelagiin vztek najít další příležitost ke katarzi.
Je lehčí být psycholog než historik; náhle si uvědomil, že se mu povedlo nastínit několik staletí na pouhých pár stránkách. Opravdu by měl asi zvolnit tempo a věnovat jednotlivým událostem větší a úzkostlivější pozornost. Zašel zpátky ke stolu, sebral popsané lístky papíru, vyšel na zahradu, začichal, zdali se již blíží jaro, a pak jimi stoicky a rozhodně jedním po druhém nakrmil Pelagiina kozla. Doktora jeho přízemní schopnost strávit literaturu značně rozrušila. „Kletý přežvýkavec,“ zamumlal si pod vousy a rozhodl se odejít do kafenionu.

19
L’Omosessuale (6)

Franceskova matka byla malá šedovlasá žena s mateřským znamínkem na tváři a řídkým knírkem na horním rtu. Nosila smutek a celou dobu, co jsem s ní mluvil, převracela v rukou prachovkou. Neušlo mi, že kdysi musela být krásná a že můj milovaný Francesco musel zdědit své půvabné rysy po ní – stejné slovanské oči, stejná olivová pleť, stejné jemné prsty jako u klenotníka. Franceskova žena byla rovněž u toho, ale stěží jsem se na ni dokázal dívat – spolu s Franceskem sdíleli rozkoš, kterou jsem já nikdy nepoznal. Štkala v koutku, zatímco její tchyně zpracovávala prachovku a vyptávala se mě.
„Kdy zemřel, signore? Byl to hezký den?“
„Zemřel za překrásného dne, signoro, slunce svítilo a ptáci zpívali.“

(Zemřel dne, kdy sníh už tál a kdy zpod jeho krunýře začaly vyplouvat tisíce zohavených mrtvol, ruksaky, zrezivělé pušky, polní lahve, nečitelné a nedopsané dopisy pocákané krví. Zemřel dne, kdy si jeden náš voják ráno uvědomil, že kvůli omrzlinám přišel o genitálie, nacpal si do pusy hlaveň pušky a odstřelil si temeno hlavy. Zemřel dne, kdy jsme našli mrtvolu se spuštěnými kalhotami, která seděla na bobku opřená o strom. Evidentně zmrzla na kámen, když se snažila přemoci úpornou zácpu z vojenské stravy. Pod zadnicí toho mrtvého muže ležely dvě miniaturní hrudky krví pocákaného exkrementu. Ta mrtvola měla na nohou místo bot obvazy. Zemřel dne, kdy krkavci slétli z kopců a začali dávno zemřelým klovat oči. Řecké minomety nám zatápěly přes kopec, a tak jsme byli zasypáváni hliněným krupobitím. Pršelo.)

„Padl v boji, signore? Zvítězili jste?“
„Ano, paní. Bodáky jsme zaútočili na řeckou pozici a nepřítele jsme vyhnali.“

(Řekové nás již počtvrté odrazili přívalem minometné palby. Měli nad námi také čtyři dobře zamaskované kulomety, které nás na ústupu kosily jako kuželky. Nakonec jsme dostali rozkaz, který odvolával útok na toto postavení, protože z taktického hlediska nebylo vůbec důležité.)

„Zemřel šťastný, signore?“
„Zemřel s úsměvem na rtech a ještě mi stačil říct, jak je hrdý na to, že splnil svou povinnost. Na takového syna můžete být právem pyšná, signoro.“

(Francesco ke mně dokulhal zákopem s šíleným leskem v očích. Promluvil na mě poprvé za několik týdnů. „Ti parchanti, všiví parchanti,“ rozkřikl se. „Podívej,“ vybídl mě a vyhrnul si kalhoty. Spatřil jsem purpurové vředy bílé smrti. Francesco se udiveně dotkl hnijícího masa. Zase si shrnul kalhoty a řekl mi: „To stačilo, Carlo. Už toho bylo dost. Já jsem skončil.“ Sevřel mě do náruče a políbil mě na obě tváře. Rozvzlykal se. Cítil jsem, jak se mi chvěje v objetí. Vytáhl myšáka Maria z kapsy a podal mi ho. Pak si vzal pušku a vyškrábal se přes okraj zákopu. Hrábl jsem mu po lýtku, abych mu v tom zabránil, ale on mě pažbou udeřil do spánku. Pomalu se blížil k řecké pozici, každých pět kroků se zastavil a vystřelil. Řekové pochopili jeho hrdinství a palbu neopětovali. Statečné muže raději zajímali, než by je stříleli. Potom vedle něj dopadl minometný granát a on zmizel pod sprškou žluté hlíny. Nastalo dlouhé ticho. Spatřil jsem, jak se na tom místě cosi pohnulo.)

„Zemřel rychle, že, signore? Netrpěl moc?“
„Zemřel velmi rychle, srdcem mu prolétla kulka. Nemohl cítit vůbec nic.“

(Položil jsem pušku a vylezl ze zákopu. Řekové na mě nevystřelili. Došel jsem k Franceskovi a viděl, že mu chybí kus hlavy. Lebeční kosti vypadaly šedé a byly pokryté blánou a hustou krví. Ta byla částečně jasně červená a zčásti karmínová. Pořád ještě žil. Podíval jsem se na něj a pak už jsem pro slzy neviděl. Poklekl jsem k němu a vzal ho do náručí. Po té zimě a všech útrapách byl tak vyzáblý, že nevážil víc než pírko. Vstal jsem a postavil se čelem k Řekům. Nabízel jsem se jejich puškám. Nastalo ticho a pak se z jejich řad ozval jásot. Jeden z nich chraplavě zařval: „Bravissimo.“ Obrátil jsem se a odnesl ten zplihlý uzlíček zpátky do naší linie. Trvalo to dvě hodiny, než Francesco v našich zákopech umřel. Rukávy a bok blůzy mi nasákly jeho krví. Choval jsem tu roztříštěnou hlavu v náručí jako malé dítě a jeho rty ševelily slova, která jsem slyšel jenom já. Po obou tvářích mu kanuly slzy. Setřel jsem je svými prsty a vypil je. Sklonil jsem se k němu a do ucha mu zašeptal: „Francesco, vždycky jsem tě miloval.“ Zakoulel očima a dlouze se zadíval do mých. Ztěžka si odkašlal a odpověděl: „Já vím.“ Já na to: „Až doteď jsem ti to nikdy neřekl.“ Usmál se tím ospalým lakonickým úsměvem a pronesl: „Život stojí za starou belu. S tebou mi bylo dobře.“ Viděl jsem, jak mu světlo v očích pohasíná, a pak už se vydal na dlouhou cestu ke smrti. Žádné morfium jsme neměli. Jeho muka musela být nepopsatelná. Nepožádal mě, abych ho zastřelil – možná že na úplném sklonku života ten prchající život miloval.)

„Co jeho poslední slova, signore?“
„Poručil se do vašich rukou a zemřel se jménem Panenky Marie na rtech.“

(Otevřel oči a zachroptěl: „Nezapomeň, jak jsme přísahali zabít toho hajzla Rivoltu.“ O něco později mě v návalu bolesti chytil oběma rukama za límec. „Mario,“ zašeptal. Vytáhl jsem myšku z kapsy a dal mu ji do rukou. V smrtelném záchvatu ji sevřel tak pevně, že to zvířátko zemřelo s ním. Abych byl úplně přesný, Mariovi vylezly oči z důlků.)

„Kde je pohřben, signore?“
„Je pohřben na svahu hory, která na jaře rozkvete tulipány, když na ni dopadnou první sluneční paprsky. Měl pohřeb s plnými vojenskými poctami a jeho druzi vypálili nad hrobem salvu.“

(Pohřbil jsem ho sám. V našem zákopu jsem vykopal hlubokou jámu, která se okamžitě naplnila okrově žlutou vodou. Zatížil jsem ho kameny, aby jeho mrtvola nevyplavala na povrch. Pohřbil jsem ho na místě obývaném gigantickými krysami a trpasličími kozami. Stál jsem nad hrobem a lopatkou ubíjel krysy, které se chtěly prohrabat k jeho mrtvému tělu. Myšáka Maria jsem mu dal do náprsní kapsy, nad srdce. Vzal jsem si jeho osobní věci. Jsou v téhle tašce, kterou tu nechám. Obsahuje amulet – kámen z Epiru, dopis od manželky, insignie Devátého pluku horských myslivců, tři medaile za chrabrost, pero z orlího křídla, které mu k jeho nesmírnému potěšení spadlo do klína na cestě k Metsovu. Najdete v ní i fotografii mé maličkosti, o jejíž existenci jsem vůbec nevěděl.)

„Signore, aspoň tedy nepadl nadarmo…“
„Signoro, díky pomoci našich německých spojenců jsme nyní pány Řecka.“

(Válku jsme prohráli a zachránilo nás jenom to, že z Bulharska vpadli Němci Řekům do boku a otevřeli druhou frontu, k jejíž obraně neměli Řekové už sil. Bojovali jsme, mrzli jsme a umírali kvůli říši, která neměla žádný smysl. Když Francesco umřel, zvedl jsem jeho rozbitou hlavu a políbil ho na rty. Seděl jsem tam, slzy vzteku mi padaly do jeho hrozných ran, a tehdy jsem přísahal, že budu žít za nás za oba.
Rozkouskování Řecka či ostudně vytrubovaného „vítězného tažení“, jež bylo vítězné jen podle jména, jsem se už nezúčastnil. Stateční Řekové podlehli náporu jedenácti set tanků, proti nimž mohli postavit jen méně než dvě stě lehkých tanků, z nichž mnohé ukořistili nám, a náš úžasný italský výboj spočíval pouze v tom, že jsme šli v patách jejich ustupujícím jednotkám, které se marně snažily uniknout německému obklíčení.
V téhle nedůstojné šarádě jsem nesehrál sebemenší roli, protože jsem den po Franceskově pohřbu vzal pistoli, kterou jsem sebral jednomu zraněnému Řekovi, a naprosto chladnokrevně a vypočítavě jsem si čistě prostřelil stehno.)

20
Divous z ledu

Pelagia se vrátila od studně s džbánem na rameni, postavila ho na dvorek a s písní na rtech prošla dveřmi. Špatné zprávy, které se teď přetřásaly v každém koutu ostrova, jen umocnily její potěšení z prchavé krásy a navíc před chvílí zahlédla prvního motýlka tohoto roku. Cítila se silná a zdravá a těšilo ji mít dům jenom pro sebe, dokud byl otec daleko na hoře a prohlížel jak Aleka, tak jeho stádo. Obé bylo zdravé jako řípa, ale Alekos se nádavkem dozvěděl novinky, užil si lidské společnosti a slyšel slova, jež se vytratila z jeho vnitřního monologu, no a doktor se zase vrátil s tornou plnou sušeného masa, které v ní za pochodu šustilo a praskalo. Doktor krom toho ještě věřil, že radost z návratu mu víc než vynahradí trápení spojené s odchodem, pročež vždycky stálo za to vyrazit na cestu.
Jakmile Pelagia vešla do kuchyně, rázem si přestala zpívat a zmocnilo se jí zděšení. U kuchyňského stolu seděl nějaký cizí člověk, odpudivý divoch, který vypadal hůř než loupežníci z pohádek pro děti. Až na rytmické chvění a třas rukou se ten člověk vůbec nehýbal. Hlavu měl úplně ukrytou pod kaskádou matných vlasů, které neměly ani tvar, ani barvu. Sem a tam trčely jako zkroucené vývrtky a jinde zase polehávaly ve slepených cuccích jako plst, byly to vlasy Ježíše Nazaretského nebo poustevníka, jehož sláva a samota Boží dohnala k šílenství. Pod nimi viděla Pelagia jen ohromné rozcuchané vousy korunované dvěma maličkýma jasnýma očičkama, které se na ni ne a ne podívat. Bylo vidět i nos, celý oloupaný, zarudlý, pokrytý šupinkami kůže, a sem tam prosvítaly proužky zčernalé, žíhané a umouněné pleti.
Cizinec na sobě měl k nepoznání potrhané zbytky košile a kalhot a pak jakýsi kabátec vystřihnutý ze zvířecích kožek, které byly spíchnuty řemínky ze šlach. Pelagia pod stolem zahlédla, že místo bot má nohy ovázané obvazy potřísněnými jak starou, sraženou krví, tak jasnými skvrnami krve čerstvé. Dýchal chraplavě a táhl se od něj nepředstavitelně ohavný smrad, byl to pach masa v rozkladu, zhnisaných ran, hnoje a moči, starého potu a strachu. Zadívala se na ty ruce, které měl sepnuté, aby se mu tolik netřásly, a přemohl ji strach a lítost zároveň.
„Otec tu není,“ řekla. „Měl by se vrátit zítra.“
„Ale aspoň ty jsi šťastná. Zpíváš si,“ zaskřehotal ten muž zastřeným hlasem, podle nějž Pelagia poznala poškozené zahleněné plíce – mohla by to být tuberkulóza, počátek zápalu plic, nebo by takový hlas mohl mít člověk, jenž má hltan plný polypů či sevřený rakovinou.
„Led,“ pravil cizinec, jako by ji neslyšel. „V životě mi už nebude teplo. Jak je ten led jenom odporný.“ Hlas mu přeskočil a ona si všimla, že se mu ramena zvedají námahou. „Bože, ten led,“ opakoval. „Hajzlové, hajzlové, nechte mě na pokoji, pro lásku Boží, nehejbejte se.“ Stiskl prsty k sobě a celý se vzepjal, aby potlačil sérii křečí.
„Můžete přijít zase zítra,“ prohlásila Pelagia, zděšená tímhle blekotajícím přízrakem a naprosto v koncích s rozumem.
„Rozumíš, neměli jsme mačky. Vítr odfoukne sníh a led se vrší v hřebenech ostřejších než nože, a jakmile člověk spadne, tak se pořeže. Podívej se na moje ruce.“ Natáhl je k ní dlaněmi nahoru, v gestu, které by za normálních okolností působilo urážlivě, a ona spatřila příšerné bílé tvrdé jizvy křížem krážem přes celou dlaň, jizvy, které vyhladily každou přirozenou čáru, rozryly bříška a mozoly a přes klouby zanechaly hnisající rány. Chyběly jak nehty, tak kůže pod nimi.
„A led křičí. Vřeští. Hlasy z něj na vás volají. A když se do něj podíváte, vidíte lidi. Páří se jako psi. Kývají a mávají na vás, šklebí se na vás a vy střílíte do ledu, jenže oni nezavřou hubu a potom led skřípe. Skřípe celou noc, celou noc.“
„Podívejte se, tady nemůžete zůstat,“ domlouvala mu Pelagia a jakoby na omluvu dodala: „Jsem sama doma.“
Divous ji ignoroval. „Viděl jsem svého otce, svého mrtvého otce, byl uvězněný pod ledem a jeho oči na mě zíraly a pusu měl otevřenou, tak jsem začal sekat bajonetem. Abych ho odtamtud dostal. A když jsem ho vysekal, byl to někdo jiný. Nevěděl jsem, kdo to je, ten led mě oklamal, rozumíš? Vím, že mi už nikdy nebude teplo, ne, to nikdy.“ Obejmul se oběma rukama a začal se prudce třást. „Pathimata mathimata, pathimata mathimata, takže učení je mučení, jo? Nechoď v zimě ven, nechoď ven.“
Pelagiina bezradnost přerůstala do silné úzkosti – co si proboha měla sama počít s šíleným vandrákem, který jí pateticky vykřikuje v kuchyni? Napadlo ji, že ho nechá tady a odběhne za Stamatisem nebo Kokoliem, jenže ji ochromovalo pomyšlení, co by v její nepřítomnosti mohl udělat či ukrást. „Odejděte, prosím,“ naléhala na něj, „otec se zítra vrátí a pak se vám může…“ odmlčela se na chvíli, protože si nedokázala vybrat z řady nutných lékařských zákroků, „… podívat na nohy.“
Ten člověk jí poprvé odpověděl. „Nemůžu chodit. Přišel jsem po svých z Epiru. Bez bot.“
Do místnosti vešla Psipsina, začichala a vousky se jí jen cukaly, jak analyzovala pronikavé a neznámé pachy. Proběhla po podlaze jako žíznivá čára a vyskočila na stůl. Popošla k tomu člověku z doby kamenné, zavrtala se mu do zbytku kapsy a vítězoslavně se vynořila s kostičkou bílého sýra, který s očividným uspokojením zlikvidovala. Zase se ke kapse vrátila a našla jen kus přelomené cigarety, kterýžto odhodila.
Muž se usmál, přičemž odhalil jak zdravé zuby, tak krvácející dásně, a pohladil kunu po hlavě. „A, aspoň Psipsina si mě pamatuje,“ utrousil a tiché slzy se mu začaly koulet jedna za druhou po tvářích a na bradku. „Pořád ještě tak sladce voní.“
Pelagia užasla. Psipsina se cizích lidí bála – a jak se tahle hrozná troska dozvěděla její jméno? Kdo mu ho mohl říct? Protože už ji vůbec nenapadalo, co by si měla myslet nebo dělat, utřela si ruce do zástěry a hlesla: „Mandrasi?“
Ten člověk k ní natočil tvář a řekl: „Nedotýkej se mě, Pelagie. Mám vši. A smrdím. Taky jsem se posral, když vedle mě spadla bomba. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem šel nejdřív sem. Celou dobu jsem věděl, že nejdřív musím zajít sem, to je všechno, jsem unavený a páchnu. Máš tu kafe?“
Pelagia měla v hlavě jako vymeteno, byla úplně vykolejená změtí emocí. Svářilo se v ní zoufalství, nesnesitelné nadšení, vina, lítost a odpor. Srdce se jí prudce rozbušilo a ruce jí spadly k bokům. Víc než cokoli jiného se cítila bezradná. Nedokázala si představit, že by se v tomhle zpustlém strašidle skrývala duše a tělo muže, kterého tolik milovala, po němž tolik toužila, po kterém se jí tak stýskalo a jehož nakonec v duchu zapudila. „Ani jednou jsi mi nenapsal,“ vyhrkla první věc, která jí přišla na mysl, to obvinění, které se v jejím nitru podebíralo od jeho odchodu, obvinění, z něhož povstala rozzlobená, žlučovitá příšera, která z ní vysála všechnu oddanost a nechala jen prázdnou slupku.
Mandras unaveně zvedl zrak. „Neumím psát,“ pronesl, jako kdyby on litoval ji.
Z nepochopitelného důvodu Pelagii toto přiznání odpuzovalo víc než všechna jeho špína. Zasnoubila se s analfabetem, aniž o tom vůbec věděla. Aby nějak vyplnila ticho, zeptala se: „A to ty dopisy nemohl nikdo napsat s tebou? Myslela jsem si, že jsi mrtvý. Myslela jsem si… že mě nemůžeš mít rád.“
Mandras zvedl své neuvěřitelně unavené oči a zavrtěl hlavou. Pokusil se stabilizovat šálek, nepovedlo se mu to, a tak ho zase postavil na stůl. „Přece bych to nemohl nějakému kamarádovi diktovat. Jakpak bych mohl dopustit, aby se o tom všichni dozvěděli? Jaké by to bylo, kdyby kluci rozebírali moje city?“ Znovu zavrtěl hlavou, bezvýsledně se pokusil usrknout kávy, ale ta mu skončila na vousech a posléze kůžích, do nichž byl oděn. Pohlédl jí do tváře očima, které konečně poznala, a pokračoval: „Pelagie, všechny ty tvoje dopisy mám. Nemohl jsem si je přečíst, ale mám je.“ Zašmátral ve svém oblečení a vytáhl objemný, ucouraný balíček převázaný drátem. „Schovával jsem je tam, kde mě zahřejí, už jen při pomyšlení, že tam jsou. Myslel jsem si, že bys mi je mohla přečíst ty. Přečti mi je. Pelagie, ať vím všechno.“ Pak spíše rezignovaně než s hraným patosem dodal: „I kdyby už bylo pozdě.“
Pelagia se zděsila. Mandras by si nemohl nevšimnout, jak proud mazlivých slůvek vysychá a jak se pozdější dopisy čím dál víc soustřeďují na faktickou stránku věci. Bude mu to daleko jasnější, než kdyby si ty dopisy čítal postupně, jak za těch několik měsíců docházely. „Později,“ odbyla ho.
Mandras ztěžka vzdychl, laskal Psipsinina ouška a obracel se spíše k ní než ke své snoubence. „Nosil jsem tě tady,“ zabušil si pěstí na hruď. „Každý den, celou dobu jsem myslel na tebe a mluvil k tobě. To kvůli tobě jsem vydržel. Kvůli tobě se ze mě nestal zbabělec. Ty bomby, granáty, led, noční útoky, mrtvoly, kamarádi, o které jsem přišel. Místo Panenky Marie jsem měl tebe, dokonce jsem se k tobě i modlil. Ano, dokonce jsem se k tobě i modlil. Pamatoval jsem si tě, jak zpíváš na dvoře, a viděl jsem tě na veselici, když jsem ti připíchl šaty k lavičce a požádal tě o ruku. Tisíckrát bych už zemřel, ale měl jsem tvou tvář před sebou jako kříž, jako velikonoční kříž, jako ikonu, a nic jsem nezapomněl, pamatoval jsem si každou vteřinu. A ono to v mém srdci hořelo, hořelo to dokonce i ve sněhu, dodávalo mi to odvahy a já jsem bojoval víc za tebe než za Řecko. Ano, víc než za Řecko. A když nás Němci napadli zezadu, povedlo se mi projít liniemi, ale myslet jsem dokázal jen na Pelagii, musím se dostat domů k Pelagii, a teď…“ – z hrdla se mu vydral strašný vzlyk a celý se otřásl –“… mě poznají jen zvířata.“
Zabořil obličej do dlaní a začal se kolébat jako ublížené děcko, což Pelagii způsobilo značné rozpaky; zahnalo ji to do úzkých. Obešla ho, položila mu ruce na ramena a začala mu je prsty hníst Tam, kde kdysi bývalo dokonalé, přitažlivé, nadpozemské svalstvo, zůstala jen kost. Krom toho opravdu měl vši.

21
Pelagiin první pacient

Mandrasova matka byla jedním z těch matoucích stvoření ošklivých jako mytická manželka Antifatova, již bard popsal jako „nestvůrnou ženu, jejíž nevábný vzhled budil v mužích hrůzu“, a přece se provdala za krásného muže, povila mu dítě a získala si lásku širokého okolí. Někteří tvrdili, že se jí takto daří pouze díky čarodějným kejklům, ale ona byla jenom laskavá a dobromyslná žena, jíž osud v mládí neposkytl záminku k marnivosti, a proto také nezatrpkla, když postupně získala na objemu a chlupatosti. Kyria Drosula pocházela z rodiny „jaurtovaptismeni“, lidí „pokřtěných jogurtem“, což znamenalo, že její rodina byla vypuzena z tureckého území a odnesla si odtud pouze pytle s kostmi svých předků.
Podle Lausannské dohody se půl miliónu muslimů přesunulo do Turecka výměnou za milión Řeků a tato příkladná etnická čistka, jakkoli se díky ní podařilo předejít budoucím válkám, zanechala po sobě na celé generace hořkou pachuť. Drosula uměla jenom turecky, starousedlíci jí i její matkou nepokrytě pohrdali, a tak obě nejednou nostalgicky oplakávaly dřívější život ve ztracené domovině. Drosulina matka pohřbila kosti svého otce a manžela, a protože se kvůli svému pontskému přízvuku bála výsměchu, dobrovolně si zvolila němotu a veškeré povinnosti svěřila své patnáctileté dceři, která za pouhé tři roky zvládla kefallénský dialekt a provdala se za bystrého rybáře, který instinktivně vytušil, že mu bude věrnou manželkou. Tak jako mnoho ostrovanů zamilovaných do vesel přišel o život v bouři, jež nenadále udeřila z východu, a zanechal po sobě syna, který zdědil řemeslo, a hrůzu nahánějící manželku, jež někdy snila v turečtině, ale už jí zapomněla mluvit.
Za Mandrasovy nepřítomnosti zavítala Pelagia ke Kyrii Drosule takřka každý den, okouzlená zkazkami o císařském městě Byzanci a životě na pobřeží Černého moře mezi nevěřícími, a v tom malém domku na nábřeží, který byl cítit rybinou, ale jinak byl bez poskvrnky, se navzájem utěšovaly slovy, z nichž se po celé Evropě stala klišé, jakkoliv upřímně byla míněna. A zatímco měnlivé moře šplouchalo venku o kameny, plakaly, objímaly se a opakovaly si, že Mandras musí být v pořádku, protože kdyby nebyl, už by se to určitě doslechly. Cvičily se pro případ, že by musely praštit nějakého Itala lopatkou po hlavě, a s rukama na ústech se smály úžasně sprostým vtipům, které Drosula pochytila v Turecku od muslimských chlapců.
A právě k téhle obdivuhodné zarostlé Amazonce se teď Pelagia rozběhla a nechala svého snoubence u kuchyňského stolu, aby se utápěl ve všeobjímajícím oceánu únavy a příšerných vzpomínek na druhy, kteří se stali kořistí mrchožravých ptáků. Když obě ženy bez dechu doběhly, našly ho v úplně stejné pozici, pořád ještě si roztržitě pohrával s Psipsininýma ouškama.
Drosula se s radostným výkřikem vrhla do kuchyně, hodlajíc popadnout syna do náručí, a její opožděná reakce by za jiných okolností mohla být k smíchu. Rozhlédla se po místnosti, zdali tam není ještě někdo jiný než tenhle rozcuchaný zjev, a vrhla po Pelagii zkoumavý pohled.
„Je to on,“ potvrdila jí Pelagia. „Říkala jsem ti, že je v hrozném stavu.“
„Kristepane,“ zvolala a bez okolků vzala syna za rameno, zvedla ho ze židle a přes Pelagiiny protesty a Mandrasova očividně zubožená chodidla ho vyvedla ven. „Je mi to líto,“ omlouvala se Drosula, „ale nenechám sedět svého syna v úctyhodném domě, když je v takovém stavu. To by mě hanba fackovala.“
Na dvorku Kyria Drosula podrobila Mandrase podrobné prohlídce, jako by byl dobytek a ona se rozhodovala, jestli ho má koupit nebo ne. Nakoukla mu do uší, zhnuseně zvedla pár pramenů matných vlasů, přinutila ho ukázat zuby a pak oznámila: „Tak to vidíš, Pelagie, jak se muži dokážou zřídit, když na ně ženská nedohlídne. Taková ostuda, no to se nedá nijak vysvětlit, to teda ne. Jsou to prostě děti, co se neobejdou bez maminek, tak to je, a je mi jedno, jestli byl ve válce. Dej vařit velký kotel vody, musím ho umýt od hlavy k patě, ale vůbec nejdřív ho zbavím tý strašný kštice, takže mi přines nůžky, koritsimu, a jestli od něj chytím blechy a vši, tak ho stáhnu zaživa, už jenom z toho pohledu mě svrbí celý tělo, člověk by s ním nevydržel na stejným ostrově a ten smrad, uff, prasata jsou proti němu napomádovaný frajeři.“
Mandras tam trpně seděl, zatímco jeho matka zapáleně a s evidentní nechutí odstřihávala prameny a slepence jeho vlasů a vousů. Rozhořčeně pomlaskávala a šklíbila se pokaždé, když zahlédla veš, a v nůžkách odnášela hnusné lokny přímo na ohniště, kde se i s nákladem hnid s praskáním scvrkly a nakonec shořely za hrozného zápachu a hustého kouře, natolik odporného, že byl s to zahnat démony a zneklidnit mrtvé.
Pelagia se ušklebovala jako její budoucí tchyně, když se stala svědkem hemžení šedých parazitů a když spatřila zanícená místa bez kůže a ekzémy – kůže na temeni hlavy byla posetá zhnisanými, mokvajícími škrábanci a největší strach šel ze zvětšených a podebraných žláz na krku. Zvedal se jí žaludek, přestože k nemocnému měla spíš cítit soucit, ale stejně vběhla dovnitř pro sassafrasový olej. Jak se pro něj natáhla, poprvé a tak trochu polekaně zjistila, že se za ta léta od otce naučila dost, aby se sama mohla stát lékařkou. Pokud něco takového jako doktor ženského pohlaví vůbec existuje. Chvíli si s tou myšlenkou hrála a pak začala hledat štětec, jako by ten skutek nějak mohl rozptýlit nepříjemný pocit, že se narodila do špatného světa.
Když se zase objevila na slunečním světle se džbánkem aromatického, štiplavého oleje, Mandras už byl zcela holohlavý. Podala olej Drosule. „Nanes ho hustě, tohle platí i na tasemnici, jestli nějakou má. Pak mu zabal hlavu do pláma a převaž ho provázkem. Bohužel je to dráždidlo, takže až budou vši pryč, musíš mu kůži namasírovat olivovým olejem – petrolej zabírá až po dvou týdnech, tak jsem si myslela, že radši zkusíme tohle.“
Kyria Drosula jí věnovala obdivný pohled, přičichla k té tekutině, zhnuseně si odfrkla a začala ji cákat na synovu hlavu. Jen doufám, že víš, co já dělám,“ poznamenala. „To štípe,“ promluvil poprvé Mandras, na což matka odsekla: „Jo tak ty jsi přece jenom doma, co?“ a dál mu olej rozmazávala po lebce.
Když měl hlavu zabalenou plátnem, obě ženy poodstoupily, aby se pokochaly svou prací. Mandrasova tvář připomínala vyzáblostí světce v sarkofágu, oči měl tak vpadlé a celý byl tak bledý jako člověk, který zesnul sice před pár hodinami, ale už je studený. „Je to doopravdy on?“ zeptala se Drosula s nefalšovanými pochybami a pak chtěla vědět, jak se škrábance na hlavě infikovaly. „Je to tím, že výtrusy vší se při škrábání vetřou do těch drápanců,“ poučila ji Pelagia. „Vši samy to přímo nezpůsobují.“
„Vždycky jsem mu říkala, ať se neškrábe,“ prohodila Drosula, „ale až dodneška jsem nevěděla proč. Tak co, doděláme ho?“
Vyměnily si pohledy a Pelagia se zarděla. „Myslím, že bych ne…“ začala a Drosula mrkla a usmála se od ucha k uchu. „To si nechceš prohlídnout, co dostaneš? Většina dívek by za tu šanci vraždila. Slibuju, že to nikomu neřeknu, a co se jeho týče,“ kývla směrem k synovi, „ten už je stejně v limbu, takže si toho nevšimne.“
Pelagii současně bleskly hlavou tři myšlenky: Nechci si ho vzít. Už jsem ho viděla, ale nemůžu se s tím svěřit, a tehdy byl ještě krásný. Ne jako teď. A nic z toho nemůžu říct nahlas, protože mám Drosulu tak ráda.
„Ne, to opravdu nemůžu.“
„No, můžeš mi aspoň pomoct se vším ostatním, a co dělat s tím zbytkem, to mi budeš muset poradit z druhé strany dveří. Už je voda horká? Čistě mezi námi, skoro se nemůžu dočkat, až uvidím, jakého muže jsem to vlastně zplodila – myslíš si, že jsem hrozná?“
Pelagia se usmála. „Všichni si myslí, že jsi hrozná, ale to ti vůbec neubírá na oblibě. Zkrátka si řeknou: ‚No, a taková už Kyria Drosula prostě je.‘“
Bez šatů se Mandras netřásl více, než když je měl na sobě. Zbyla z něj tak žalostná troska, že se Pelagia vůbec nestyděla zůstat s ním, i když byl nahý, a nemusela se ani uchýlit za dveře a odtud předávat pokyny. Jeho svaly byly pryč a kůže mu visela na kostech v ochablých pruzích. Břicho měl nafouklé, buďto z podvýživy, nebo působením cizopasníků, a žebra mu vystupovala stejně ostře jako obratle páteře. Ramena a záda se ohnula a jaksi propadla a stehna s lýtky se tak nepoměrně scvrkla, že kolena proti nim vypadala ohromně nateklá. To nejhorší je čekalo, když odlouply ztvrdlé obvazy na nohou; Pelagii to připomnělo příběh o Filoktétovi, někdejším Argonautovi a Heleninu nápadníkovi, jehož Odysseus zanechal kvůli nesnesitelnému zápachu z hnijící nohy na Lémnu, kde zůstal sám jen se svým velkým lukem a Héraklovými šípy. Pelagia si později vzpomene na konec toho příběhu – Filoktétes byl vyléčen Asklépiovcem a přispěl k pádu Tróji – a napadne ji, že ona sama byla tím lékařem, zatímco Italové se jako na zavolanou zhostili role svých předků.
Ale když viděla ty nohy, moc se jako lékař necítila – jako takové nebyly k poznání. Byla to pestrobarevná kaše nekrotické tkáně. Na vnitřních závitech sejmutých obvazů se přichytil strup a hnis a ve skoro mrtvém mase se svíjeli žlutí červi. „Gerasimos!“ vykřikla Drosula a přidržela se synových povislých ramen, aby neomdlela. Zápach z rány byl jako rána kladivem a Pelagii konečně zaplavil soucit, jehož nedostatku se předtím tak děsila. „Celého ho omyj,“ nakázala Drosule, „a já se postarám o nohy.“ Se slzami na krajíčku se zadívala na Mandrase a řekla: „Agapitos, teď tě budu muset zranit. Je mi to moc líto.“
I on se jí zadíval do očí a podruhé promluvil: „To je válka. Porazili jsme je na hlavu, už utíkali. Pořádně jsme to těm Talijánům nandali. Můžeš mě zranit, jestli chceš, ale Němcům jsme se nemohli postavit. To ty tanky, nic víc.“
Pelagia se přinutila dívat se na chodidla, jako kdyby tu nešlo o strašné utrpení, ale o problém, který je třeba vyřešit. Nesmírně opatrně vytáhla červy a hodila je přes zeď a pak si musela rozmyslet, jestli se už hniloba rozšířila do kostí. Pokud ano, bude třeba amputace, a ta se bude muset nechat na jiných – asi ani její otec si to nevezme na svědomí. Co horšího by mohl lékař svému bližnímu udělat? Otřásla se, utřela si ruce do zástěry, zavřela oči a zvedla Mandrasovu pravou nohu. Obracela ji sem a tam, osahávala její tkáň a k vlastnímu překvapení zjistila, že nedošlo ke granulaci a že žádná kost neodumřela a neoddělila se. „Žádný sekvestr,“ poznamenala a při tom ji napadlo: Jenže tohle jsem si v životě zkusila jenom na jednom psu, a k tomu Drosula podotkla: „Ale zato spousta špíny.“ Pelagia rovněž zjistila, že maso na chodidle je suché, a oddechla si, jako by jí spadl kámen ze srdce – vlhká sněť bývá totiž nejhorší. Přesvědčila se, že mezi zdravými a infikovanými oblastmi se nevine žádná rudá demarkační čára, a usoudila, že se vůbec nejedná o sněť. Prohlédla si druhou nohu a dospěla k témuž závěru. Přinesla si lavor s čistou vodou, pořádně ji osolila a omyla ten hrozný svinčík tak jemně, jak jen to bylo možné. Mandras se z té bodavé bolesti ošil, ale neřekl nic. Nejhůř postižená místa odpadala Pelagii při mytí pod rukama a pod nimi se objevila živá tkáň.
Když pak stála v kuchyni a v hmoždíři roztloukala pět pořádných paliček česneku, cítila už jen úlevu a triumf. Ten pronikavý kuchyňský pach ji konejšil a ona se musela usmát, když k ní ze dvorku dolehl Drosulin hlas. Hubovala svého syna, jako by nestrávil celé měsíce ve sněhu, jako kdyby nebyl hrdina, jenž spolu se všemi svými druhy vytrpěl více, než po nich mohl kdokoli v rámci povinností vyžadovat, a jenž s nimi porazil silnější armádu rozloženou stejným strádáním. Nožem rozetřela česnek na dva dlouhé obvazy a vynesla je ven. „Agapitos, tohle bude pálit ještě víc než sůl,“ upozornila ho. Když mu dávala zábal kolem nohou, zamrkal bolestí a prudce se nadechl, ale jinak si nestěžoval. Pelagia se podivila jeho statečnosti a poznamenala: „Nepřekvapuje mě, že jsme vyhráli.“
„Jenže my jsme nevyhráli, ne?“ odsekla Drosula. „Taloši na to nestačili, tak to Attila udělal za ně.“
„Hitler. Ale na tom nesejde, protože Britské impérium je na naší straně.“
„Britové odešli domů. Teď jsme v Božích rukou.“
„Tomu nevěřím,“ prohlásila Pelagia rezolutně. „Vzpomeň si na lorda Napiera, lorda Byrona. Oni se vrátí.“
„Co je tohle zač?“ chtěla vědět Drosula a posunkem obsáhla všechny jizvy, podebrané krátery a šarlatové skvrny na těle svého syna. Pelagia si to zubožené tělo bedlivě prohlédla a diagnostikovala veškeré cizopasníky, na něž kdy v doprovodu svého otce narazila. „Tak na ramenou má favus. Páchne myšinou, víš? Na něj je potřeba síra a kyselina salicylová. Je to taková houba, která vytváří žluté, plástvovité strupy. Ještě že se nedostala do vlasů, protože to by o ně byl přišel. Tyhle červené štípance jsou po tělních vších. Musíme mu spálit všechny šaty a celého ho oholit – to můžeš udělat ty –, abychom se zbavili hnid přilípnutých na chlupech. Taky bychom ho mohly omýt octem. A natřít eukalyptovým olejem a petrolejovou emulzí. Ty vyrážky na nohou a na pažích jsou sametky, na ty platí čpavek a zinková mast. Každopádně slezou samy od sebe. Tenhle šlinc, to je pityriáza, vidíš, má kávově hnědou barvu. Ty léky, co máme na ostatní potíže, vyléčí i ji. Až ho oholíš tam dole, však víš, tak ho zbavíš muněk. Jestli ti to nevadí, nebudu se dívat. A na pažích a lýtkách má příšerný ekzém. Rozpraskanou kůži budeme muset natřít jódem, jestli tu nějaký ještě zbyl, a dál ho budeme muset mazat kalamínem – jestli se nám ho podaří sehnat –, dokud se neuzdraví. To může trvat pár týdnů. Asi bychom mohli použít olivový olej, ale ne ve slabinách. Ty by se neměly potírat ničím mastným. A tyhle kaštanově hnědé štípance jsou od blech.“ Pelagia se odmlčela, vzhlédla a spatřila, jak se na ni Drosula užasle usmívá. „Koritsimu,“ vydechla obryně, „ty jsi ohromná. Jsi první ženská, kterou znám, co má vůbec o něčem ponětí. Pojď, obejmi mě.“ Pelagia samou radostí zčervenala, a aby odvedla pozornost od sebe, objala Drosulu a řekla jí: „Určitě ti dělají starosti všechny ty příšerné červené boule na jeho břiše a… nářadíčku. Má je i mezi prsty, ale neboj, to je jenom svrab. Vyléčí ho ty ostatní léky, zvlášť zinek a síra. Přinejmenším si to myslím, ale radši se budeme muset zeptat táty,“ usoudila skromně.
Drosula ukázala na svého zbědovaného syna. „Žádné velké terno, co?“
Pelagia se v duchu proklela a namítla: „Člověk se zamiluje do duše, ne do těla.“
Drosula se zasmála. „Romantické řečičky. Láska přichází očima a taky jimi odchází, a jestli teď spekuluješ, proč se do mě můj manžel zamiloval, když jsem tak ošklivá, tak jen proto, že měl divný vkus, díky Bohu a Gerasimovi za něj. Jinak bych byla pořád ještě panna.“
„Tomu vůbec nevěřím,“ opáčila Pelagia, které jako všem vrtalo hlavou, jak si Drosula dokázala najít manžela.
Příštího jitra se unavený doktor Jannis vrátil z hory (přes kafenion) a nejenže našel ve dceřině posteli jakéhosi kostlivce, ale nalezl své dítě ve vlastní posteli s jakousi ohyzdnou, drsnou ženou. Dům čpěl po česneku, mýdle, čpavku, jódu, síře, zkaženém mase, octu a spálených vlasech, zkrátka a dobře voněl jako rušná ordinace. Třásl dcerou, dokud se neprobudila, a dožadoval se: „Dceruško, co to máš v posteli za starce?“
„To je Mandras, Papakis, a tohle je jeho matka, Kyria Drosula. Tu už jsi přece viděl.“
„Ne ve své posteli,“ odsekl, „a tamto není Mandras. To je nějaký hrozný stařec se svrabem a ovázanýma nohama. Už jsem se díval.“
Později toho rána si doktor Jannis poslechl Pelagiin výklad, co všechno udělala, a po každé váhavé diagnóze a prognóze si odfrkl a jen dál cucal dýmku. Skončila celá rudá, protože si otcův postoj vyložila jako důrazné pokárání za svou troufalost. Doktor pak odešel a důkladně pacienta prohlédl, přičemž zvláštní pozornost věnoval chodidlům.
Neřekl ani slovo, dokud nesáhl po ošuntělém klobouku a nezačal se chystat ven. Pelagia nervózně hnětla prachovku a čekala na výbuch vzteku. „Kdybych uměl vařit,“ odtušil k jejímu překvapení, „prohodil bych si s tebou místo. Vlastně bych mohl odejít do penze. Odvedla jsi skvělou práci, koritsimu, a já na tebe v životě nebyl tak pyšný jako teď.“ Políbil ji na čelo a dramaticky odkráčel, pátraje očima po obloze v tušení nadcházející invaze. V kafenionu už co nevidět mělo začít zasedání Obranného výboru.
Drosula se usmála na Pelagii, kterou zaplavila taková vlna úlevy a radosti, že se jí roztřásly ruce. „Vždycky jsem si přála dceru,“ řekla jí Drosula. „Víš, jací muži jsou, chtějí jenom syny. Máš štěstí, že jsi vyrůstala s takovým tátou. Co si jen pamatuju, ten můj byl pěkný dobytek, den co den se ožíral rakijí. Modlím se ke světci, aby se Mandras uzdravil, a pak budeš mou dcerou.“
„Jak to jenom půjde,“ vzala ji Pelagia za ruku, „měli bychom ho vynést na sluníčko a k moři. V takových případech hrozně záleží na pacientově duševním stavu.“
Drosule neušlo, že Pelagia její poznámky uvážlivě nevzala na vědomí, ale odpustila jí to. Stačilo jí vidět mladou ženu, jež rozkvetla onou zvláštní krásou vlastní lidem, kteří mají najednou co na práci.

22
Mandras za závojem

Pelagia, doktor i moje matka o mně mluví, jako kdybych tam nebyl. Mluví o mně, jako bych byl senilní, nebo v bezvědomí, nebo tělo bez duše. Jsem moc unavený na to, abych se tomu příkoří postavil. Pelagia mě viděla nahatého, moje matka mě myje po celém těle, jako kdybych byl malé děcko, natírají mě nejrůznějšími mastičkami a vodičkami, které pálí a zmírňují bolest a páchnou, takže si připadám jako kus nábytku, jenž je ošetřován olejem a voskem, jsou mu vyplňovány díry po červotoči a polštáře zase natřásány a vyspravovány. Matka denně zkoumá moji stolici a mluví o ní s mou snoubenkou a obě mě krmí lžičkou, protože nemají trpělivost koukat se na mě, jak s ní svýma třesoucíma se rukama zápasím, a tak se ptám sám sebe, zdali ještě v nějakém slova smyslu existuji.
Podle všeho asi ne. Ze všeho se stal sen. Mezi mnou a jimi visí závoj, takže oni jsou stíny a já jsem mrtvý, a ten závoj není možná nic víc než rubáš, který tlumí světlo a zastírá zrak. Byl jsem ve válce, a to mezi mnou a civilisty vyhloubilo propast – co oni vůbec vědí? Od té doby, co jsem se setkal se smrtí, potkával ji na každé horské stezce, promlouval s ní ve spánku, zápasil s ní ve sněhu, hrál s ní v kostky, došel jsem k názoru, že smrt není nepřítel, ale sestra. Smrt je nádherná nahá žena, která vypadá jako Artemis, a nezavděčí se jí ti, kdož zemřou sešlostí věkem. Smrtka je perfekcionistka, má ráda mladé a krásné muže, chce nám čechrat vlasy a laskat šlachy, které pojí naše svaly ke kostem. Dělá vše pro to, aby nám vyšla vstříc, naše tváře lahodí jejímu srdci, a tak nám stojí v cestě a vyzývá nás na souboj, ona má ráda čisté a spravedlivé souboje, a po nich se s námi ráda přátelí, poplácává nás po rameni a rozesmává nás vtipy na účet těch malicherných a pošetilých živých lidiček. Ke sklonku bitvy chodí sem a tam mezi mrtvými, těm nejkrásnějším klade na čelo vavřínové věnce, houfuje je do skupinky jako vlastní děti a odvádí je pryč k vínu, které chutná jako med, a vštěpuje jim smysl pro míru, který za života neměli.
Ale nevzala si mě a já nevím proč. Statečný jsem byl jistě dost. Nikdy jsem se nevyhýbal nebezpečí a plnil jsem své povinnosti, i když moje tělo bylo už na odpis. Přežil jsem nejspíš proto, že naši velitelé byli moc chytří, přežil jsem proto, že smrt milovala Italy. Smrt jim našeptala, aby zaútočili čelně, bok po boku proti našim nejsilnějším postavením, a my jsme je sežnuli jako obilí. Díky našim generálům jsme je obešli z boku, předčili v manévrování, nastražili léčku, zmizeli a zase se objevili. Naši generálové to smrtce ztěžovali, a tak místo aby mě skosila kulkami, za pouhých několik měsíců mi nechala tělo shnít jako jiným za šedesát let. To ten chlad, bláto, cizopasníci, ustavičný hlad, smutek, strach, bouře s krystalky ledu ostřejšími než sklo, déšť tak hustý, že by v něm mohly plavat ryby, všechny ty věci, které nemá smysl vysvětlovat, protože civilové by si je stejně ani nedokázali představit.
Víte, co mě pohánělo pořád dál? Byla to Pelagia a jeden krásný zážitek. Pro mě znamenala Pelagia domov. Rozumíte, já nebojoval za Řecko, já bojoval za domov. Chtěl jsem tu válku dovést do konce, abych se mohl vrátit ke své milé. Moje vysněná Pelagia byla bohužel lepší než ta skutečná. Vidím a slyším, jak je znechucená svým navrátivším se hrdinou, a to už před odchodem do války jsem věděl, že pro ni nejsem dost dobrý. Pokud mě tedy miluje, chová se ke mně blahosklonně, jako kdyby se obětovala, a to nesnesu, protože ji potom musím nenávidět a sebou pohrdat. Až se uzdravím, znovu odejdu, abych si opět získal vysněnou Pelagii a její lásku bez té trpké pachuti, jako v horách, když jsem bojoval za ni a za domov. A až se vrátím, budu jiný, zbrusu nový člověk, protože příště už se postarám o to, abych měl za sebou takové činy, že i královna by na kolenou prosila, aby se mohla stát mou nevěstou. Nevím, co to bude za skutky, ale každopádně se pokryji jejich slávou a nádherou – budou tak bohaté a úchvatné jako světcovy drahokamy.
Musím odejít – domů jsem se vůbec neměl vracet. Přišel jsem, protože to bylo možné a protože vrátit se domů je jako ponořit se do ledové vody po srpnovém dni stráveném na moři za bezvětří. Potřeboval jsem se omýt v šustění olivovníků, cinkání kozích zvonečků, serenádách cvrčků, chuti Roboly a vůni soli. Potřeboval jsem tu sílu, bosé nohy na půdě, z níž pocházím, nic víc.
Věc se má tak, že moji jednotku vyhladili Němci nedaleko Olympu. Přežil jsem jenom já, a jak jsem seděl mezi mrtvolami svých kamarádů, zjevila se mi Pelagia. Říká se, že takové věci způsobuje podvýživa a velké vypětí, jenže pro mě byla tak skutečná, jako kdyby stála přede mnou a usmívala se. Kdyby tohle neudělala, dal bych se k jiné jednotce a bojoval s Němci až k Thermopylám, ale najednou jsem věděl, že musím domů, i když jsem nevěděl kudy. Poohlédl jsem se mezi mrtvolami po nejlepších botách a našel jsem jeden pár, jehož podrážky sice už moc nedržely, ale pořád ještě byly lepší než ty moje. Obul jsem se a vydal se na jihozápad.
Každý večer jsem si všímal, kam slunce zapadá, a ráno zase, kde vychází. Rozdělil jsem si polokruh, vybral si dobrý orientační bod a vyrazil na cestu. V poledne jsem se přesvědčil, že kráčím nalevo od slunce. Na silnicích se podepsal chaos ústupu – byly ucpané umírajícími osly, opuštěnými vozidly, tornami a zbraněmi, oběťmi štuk –, proto jsem cestoval přírodou, tou nekonečnou pustinou, která tvoří větší část Řecka, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil. Zprvu to byla divočina plná trnitých keřů, kde zakrslé stromky právě rašily, ale někde za Elassonem se země zvedla a přešla v nelidskou pustinu borovic, roklí, vodopádů, v zemi jestřábů a netopýrů. Byla tu blata plná rašelinité vody a barbarských květin, svahy kluzké jílovou břidlicí a štěrkem a kozí stezky, které najednou nevysvětlitelně končily na kraji propasti. Moje nové boty se rozpadly a tehdy jsem si zabalil nohy do obvazů. Když jsem v noci mrzl v jeskyních, lehávala Pelagia vedle mě, a ráno šla přede mnou na jih. Viděl jsem, jak jí sukně vlaje kolem boků, viděl jsem, jak se shýbá a trhá květiny, a kdykoli jsem upadl, usmála se a počkala na mě.
V těch končinách jsou medvědi, divocí psi, kteří by mohli být vlky, potulují se tam rysové a vysoká. Občas se stalo, že jsem zuby trhal syrové maso z čerstvých mršin a jednou upustil orel takřka k mým nohám holuba a znovu se po něm střemhlav vrhl, takže mě jeho pařáty poškrábaly na rukou, když jsem po jeho oběti také skočil. V těch nehostinných krajích rovněž žijí lidé, tak trochu jako zvířata. Někteří jsou plaví a vůbec jim není rozumět, protože tak divně mluví. Žijí v malých domcích z kamene nebo ve dřevěných chalupách, na sobě mají roztrhané hadry a živí se úděsnými polévkami z masa a kořínků, uvařenými v starodávných hrncích, jejichž praskliny jsou vyspraveny blátem. Tihle divoši po mně házeli kamením, ale když jsem si klekl a prstem ukázal na ústa, vzali mě dovnitř a nakrmili mě tak něžně jako děťátko. Právě jeden z nich mi dal ten kabátec z kůží.
Po cestě jsem pojal podezření, že se mi tělo rozpadá a že pomalu začínám šílet. Už jsem ztratil ponětí, co se děje. Nejen že jsem viděl Pelagii, ale i podivné příšery, které na mě cenily tlamy plné zubů. Na jednom místě jsem šel kolem vodopádu – vodopádu tak vysokého, že tam voda padala k hladině s řevem, který si nezadal s mořem za divoké bouře. Mocný proud se valil do jezírka, jehož vody vřely, vířily a polykaly všechno, co se namanulo blízko nich, a tak jsem netušil, jak pokračovat na jihozápad, leda že bych ho přeplaval. Po levici jsem měl útes, který strměl do takových výšin, že by po něm nikdo nedokázal vylézt, dokonce ani koza, a mně připadalo, že na něm stojí trojhlavá stvůra, která mě hodlá sežrat. Stál jsem tam a v prázdné hlavě se mi svářila už jen zoufalá touha dojít domů a strach z jezírka a příšery. Viděl jsem, jak Pelagia vykročila, šla přes vodu skoro jako náš Pán Ježíš, a pak už mi bylo jasné, že u paty útesu je pod vodou římsa, a tak jsem prošel tak snadno, jako kdybych se brodil pro člun v zátoce Assos.
Když jsem si uvědomil, že mi už kape na karbid, taky jsem pochopil, že si musím udělat přestávku, aspoň na den. Došel jsem ke kamenné chatrči mezi stromy, na úpatí hory, kde se zem zvedala a kde na zemi leželo borovicové jehličí husté jako přikrývka. Vevnitř nikdo nebyl, a tak jsem neměl tušení, jestli je to tam obydlené. Každopádně jsem vešel dovnitř, složil se u stěny a usnul; jen se mi zdálo, že na mě padají bomby.
Vzbudil jsem se, když do mě někdo dloubl nohou. Spatřil jsem nad sebou starou babiznu a pomyslel si, že jsem jenom přešel do jiného snu, ale nebylo tomu tak. Byla malá a svraštělá a těch pár zbývajících pramenů vlasů si svázala do ohonu. Záda měla ohnutá a shrbená, šaty v cárech a tváře vpadlé, zato bradu ostrou, protože v puse neměla ani jeden zub.
Až budu mít jednoho dne sílu promluvit, budu tuhle historku vyprávět pro zasmání chlapcům v kafenionu, protože tahle čarodějnice ve mně našla zalíbení. Taky jsem vám zapomněl říct, že už měla jen jedno oko. To druhé bylo zavřené a scvrklé.
Uměla jen jedno slovo, „Kirké“, což bylo nejspíš její jméno – pořád na sebe ukazovala a opakovala ho, takže jsem zase musel říkat „Mandras“ a ukazovat na sebe – a její hlas zněl jako krákání krkavce. Kdykoliv na mně spočinula pohledem, v jejím jediném oku svitlo. Krmila mě vepřovým – měla totiž celé stádo prasat v ohradě kolem dubu, aby tam ta zvířata mohla žrát žaludy. Štítil jsem se jí, naskakovala mi z ní husí kůže, ale nemohl jsem si nevšimnout, že je to prostá duše, kterou Bůh obdařil laskavým srdcem.
Třetí noci u ní jsem spal daleko klidněji než za posledních několik měsíců, a protože se mé tělo díky tomu vepřovému začínalo uzdravovat, nesnil jsem o mrtvolách a bombardování, ale o Pelagii. Ve snu se mračila a začínala na ní být vidět netrpělivost, protože jsem tak dlouho nešel, a já se k ní vůbec poprvé ve svých přeludech rozběhl a políbil ji. Roztála mi v náručí a polibek mi vášnivě opětovala, takže jsme se spolu brzy převalovali po lesní půdě. Přitiskla si mě k sobě a rukou mne laskala po těle, až jsem se rozpálil, a její rty byly horké jako oheň. Kousla mě do rtu a začala se svíjet a já jí strhal šaty, takže mé ruce poznaly její ňadra a stehna, a já se třásl v dionýském větru a vstoupil do ní. Za chvilku jsem pocítil dmutí v bedrech a právě v okamžiku největší slasti jsem se probudil.
Pode mnou se kroutila, sténala a skřehotala ta prastará herdekbaba, jedno šílené oko přivřené v extázi. Vteřinu jsem ještě celý zmatený a popletený ležel na ní a pak jsem se vzteklým, zhrozeným výkřikem vyskočil, protože to už jsem si uvědomil, že se mi vkradla pod koženou přikrývku v Pelagiině podobě a svedla mě. „Ty čarodějnice jedna,“ vykřikl jsem a nakopl ji. Ona si sedla, chránila se rukama, ty její dudy jí spadly až k pasu a bylo vidět, že má tělo poseté boláky stejně jako já. Mávala rukama a pípala jako pták v kočičích čelistech, a tehdy jsem poznal, že jsem zešílel já, ona i celý svět. Zaklonil jsem hlavu a rozesmál se. Přišel jsem o panictví s touhle šerednou samotářskou vykopávkou, a to jsem jen svým malým dílem zakusil, jak od nás Bůh odvrátil tvář a vydal nás napospas zášti a vrtochům temnot. Svět pořád vypadal stejně, ale pod povrchem mu už vyskákaly nežity. Uložil jsem se vedle té babice a takto jsme spolu spali až do rána. Uvědomil jsem si, že my lidé neneseme vinu.
Snažila se mě přesvědčit, abych ji neopouštěl, klečela mi u nohou, držela mě za kolena, plakala a kvílela. Litoval jsem ji, ale tehdy mě napadlo, že když už na ničem nezáleží, nesejde ani na tom, jestli i ona pocítí něco z toho utrpení, které vzalo tento svět útokem a celý ho zpustošilo.
Došel jsem ke Trikale a podařilo se mi vyžebrat si odvoz na náklaďáku, který se vracel z fronty s nákladem zraněných. Řidič viděl krev na mých nohou a cáry uniformy a uznal, že jsem rovněž zraněný, takže jsem si nastoupil místo jednoho vojáka, který převoz nepřežil. V Lipsionu jsem si stopl další náklaďák a takto jsem se přes Ajos Nikolaos a Artu dostal do Prevezy, a odtud už bylo lehké přepravit se na Lefkadu s kolegou rybářem, který na ostrov vezl poštu. V dalším rybářském člunu jsem doplul na Ithaku a v jiném zase domů. Celou cestu ze Sami k Pelagiinu domu jsem šel po svých.
Tam mě ovšem přijali s hrůzou, jaká se mě samotného zmocnila při setkání s tou bábou v lesích, a poznalo mne jen prostoduché zvíře, Psipsina. Po tolika snech a bojích, po tak dlouhém putování s Pelagií jako průvodcem zhasilo ve mně to zklamání plamen a únava na mě padla jako mlha, která v říjnu zahaluje člun v Zakynthoském průlivu. Zavřel jsem oči a jako duše mrtvých jsem se odebral do říše stínů.
Řekl jsem, že jsem se domů dostal díky Pelagii a jednomu krásnému zážitku, ale o té kráse jsem se ještě nezmínil. Jednou v prosinci poblíž průsmyku Metsovo, v dvaceti pod nulou, protože nebe bylo bez mráčku, Italové vystřelili světlici. Vybuchla v kaskádě oslnivého modrého světla na pozadí měsíce v úplňku a její jednotlivé jiskry se pomalu snášely k zemi jako duše nerozhodných andělů. V prudké záři toho magnéziového třaslavého sluníčka vystoupily černé borovice ze svého skrovného stínu, jako kdyby předtím byly zahalenými pannami, jež se teď rozhodly nechat nás popatřit na svou nebeskou podobu. Sněhové závěje pulsovaly bílým žárem v absolutně cudném ledu, pak se ozvalo zoufale nešťastné zakašlání minometu a zahoukala sova. Poprvé v životě jsem se fyzicky otřásl z něčeho jiného než ze zimy; svět se svlékl z kůže a odhalil se jako energie a světlo.
Chci se uzdravit, abych mohl jít znovu do boje a třebas jen jednou znovu zažít ten božský okamžik, kdy jsem v nástroji války zahlédl tvář Gabrielovu.

23
Třicátý duben 1941

V královském paláci, který je tak rozlehlý a prázdný, že v něm panovnická rodina jezdí na kolech, a tak zpustlý, že se z vodovodních kohoutků řinou švábi, se podle pověstí ukazuje bílá paní na znamení nadcházející katastrofy. Její kroky jsou neslyšné, tvář jí plane záštím, a když se ji jednou dva pobočníci pokusili zatknout za napadení babičky prince Kryštofa, zmizela jako pára nad hrncem. Kdyby toho dne zavítala do paláce, nenašla by tam krále Jiřího, ale německé vojáky. A kdyby vyšla ven, zahlédla by, jak se nad Akropolí třepetá vlajka s hákovým křížem, a za králem by se musela vydat až na Krétu.
Kefalléňanům takového varování od zlovolných strašidel nebylo zapotřebí. Obsazení Korfu před dvěma dny se zvrhlo v jednu velkou frašku, a ta se měla opakovat i dnes. Na ostrově všichni očekávali to nejhorší.
Nejmučivější na tom bylo čekání. Nostalgie se vznášela ve vzduchu jako hmatatelná mlha; připomínalo to poslední milování s někým, koho zbožňujeme, ale kdo nám nadobro odchází. Ostrované váleli každičký okamžik svobody a bezpečí po jazyku, vychutnávali ho a snažili se zapamatovat si ho navěky. Kokolios a Stamatis, komunista a monarchista, seděli spolu u stolu a čistili součástky lovecké pušky, na kterou na stěně padesát let sedal prach. Neměli do ní sice žádné patrony, ale tak jako všem na ostrově jim připadalo, že je třeba aspoň gestem vyjádřit odpor. Zaměstnávali své prsty, aby aspoň nějak přehlušili nápor úzkosti a temných spekulací ve svém nitru, a tiše spolu hovořili s něhou, která byla ve zjevném rozporu s lety vehementních ideologických sporů. Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho budou ještě naživu, a tak se nakonec sblížili.
I v rodinách se lidé objímali déle, než bylo obvyklé; otcové očekávali, že je okupanti utlučou k smrti, a hladili po vlasech své krásné dcery, které zase předpokládaly, že budou znásilněny. Synové seděli na prahu spolu s matkami a s láskou si vyměňovali vzpomínky. Rolníci vyvalili sudy vína, na nichž pableskovaly sluneční paprsky, a zakopali je do země, aby žádnému Italovi nedopřáli to potěšení je vypít. Babičky ostřily kuchyňské nože, dědečci vzpomínali na své činy a namlouvali si, že přes svůj věk jsou pořád ještě jurové, a v soukromí si s holemi a lopatami nacvičovali „na rámě zbraň!“. Mnoho lidí zavítalo na svá zamilovaná místa, jako by to mělo být naposled, a zjistilo, že na kameny a prach, průzračné moře a starodávné skály padla stejná tíseň, jaká panuje v pokoji krásného dítěte na pokraji smrti.
Otec Arsenios poklekl v kostele a pokoušel se najít slova k modlitbě – zakoušel úplně nový pocit, že ho Bůh nechal na holičkách. Natolik si zvykl, že je navždy odsouzen k tomu, aby se v něm Bůh pokaždé zklamal, že najednou nenacházel slov, která by nebyla plná výčitek, ba dokonce urážek. Uchýlil se k obvyklému: „Pane Ježíši, Synu Boží, měj se mnou, hříšníkem, slitování,“ a uvědomil si, že ani po těch letech opakování nedokáže ta slova procítit srdcem. V mládí věřil, že jednoho dne mu tato modlitba odhalí Vidění Božského a Věčného světla, ale dnes už věděl, že se z nich stala floskule, bariéra mezi ním a Bohem, který byl němý a stále mu unikal. „Pane Ježíši, Synu Boží,“ začal se nakonec modlit, „co si to sakra dovoluješ? Jaký měla Golgota smysl, když Ďábel nebyl poražen? Snad jsi jasně řekl, že jsi zatratil hřích. Umřel jsi tedy pro nic za nic? Proč něco neuděláš? Vím, že jsi neviditelně přítomen ve svátosti oltářní, ale když jsi neviditelný, jak vůbec poznáme, že tam jsi?“ Tučná brada se mu chvěla emocemi, připadal si jako kluk, který dospěl v muže a zjistil, že mu otec nic neodkázal. „Pane Ježíši, Synu Boží,“ modlil se, „jestli ty neuděláš nic, pak já ano.“
U svého stolu doktor Jannis znovu dočetl slavný otevřený dopis Hitlerovi, který Vlachos publikoval v listu Kathimerini. Pohnut jeho vznešeným, bombastickým rozkladem o právu na národní nezávislost si ho vystřihl, vstal a připíchl ho napínáčkem na zeď, přičemž netušil, že všichni ostatní gramotní muži v Řecku udělali totéž. Zůstane tam do roku 1953, seschne a zežloutne, rohy se mu zkroutí, ale city v něm vyjádřené budou každým rokem aktuálnější a hlubší.
Doktor vyhnal Psipsinu ze stolu, posadil se a napsal: „Máme ve zvyku porovnávat s Turky mnohé národy, jež si tento ostrov uzurpovaly. Pak tedy Římané a Normané byli horší než Turci, katolíci byli také horší a Turkové samotní nebyli nejspíš tak špatní, jak si rádi namlouváme, a tak paradoxně nebyli tak špatní jako oni sami. Rusové byli nekonečně lepší a Francouzi byli o chlup lepší. Posledně jmenovaní rádi stavěli silnice, ale nedalo se jim věřit – Turci nám zato nikdy neslíbili nic, a proto už z definice nebyli schopni věrolomnosti – a Britové byli nějaký čas horší než Turci a po zbytek svého pobytu vůbec nejlepší. Zlobu veškerého řeckého obyvatelstva si Britové vysloužili, když tak troufale prodali Pargu samotnému Ali pašovi, ale na tomto ostrově má veškerou nenávist na svědomí guvernér sir Thomas Maitland, který tu vládl jako absolutní tyran. Na druhou stranu Charles de Bosset, Švýcar sloužící v britské armádě, nechal postavit nedocenitelný most přes Argostolskou zátoku. Lord Napier zase v Lixuri kázal vystavět skvělou soudní síň, pod níž stojí trh opatřený podloubím (Markato), a byl natolik populární, že po jeho odchodu vybrali ostrované mezi sebou peníze a dali mu postavit pamětní sochu. Lord Nugent si získal takovou oblibu, že mu náš parlament odhlasoval děkovnou zdravici. Frederic Adam, Stewart McKenzie a John Seaton podporovali boj Řeků proti turecké nadvládě víc než my samotní, ale generál Howard Douglas byl odporný a hanebný despota. Ale tak to chodí. A čemu nás to učí?
Učí nás to tomu, že být částí Britského impéria znamená dostat na vybranou ze dvou pytlů zavázaných provázkem. V jednom je zmije a v druhém samé zlato. Když máte štěstí, zvolíte si pytel zlata, načež zjistíte, že si Britové vyhradili právo vyměnit ho bez upozornění za ten druhý. A naopak – když máte smůlu a vytáhnete si pytel se zmijí, Britové počkají, až vás zmije kousne, a pak vám řeknou: ‚My jsme to tak nemysleli, jen si vezměte ten druhý.‘
Nevíme, co si o Britech máme myslet. Za turecké nadvlády jsme věděli, že nám naši samozvaní vládcové vezmou syny a udělají z nich janičáře a naše dcery odvlečou do harémů. Věděli jsme, že se na nás nebude vztahovat vojenská služba, že nebudeme smět jezdit na koni a že naši sultáni jsou a budou požitkáři a šílenci. U Britů si člověk nemůže být jistý ničím až na to, že se k vám zachovají mrzce a pak vám to stonásobně vynahradí. Svého času jsme je milovali natolik, že jsme volali po tom, aby se jejich princ Alfréd stal naším králem – a Byronův kult je pořád živý –, ale pak nám zase nakopali do zubů. S těžkým srdcem musím na tomto místě zaznamenat, že nás ponechali osudu, protože usoudili, že válka nebude rozhodnuta v Řecku.
Při vědomí, že Korfu padlo a že tohle mohou být mé vůbec poslední řádky, mi nezbývá než malomyslně čekat. Vkládám památku svou a dcery Pelagie do rukou příštích generací a snažně prosím, ať se případný nálezce těchto písemností a mých nedokončených Dějin o ně postará a uchrání je před zničením. Modlím se, aby nás Britové neopustili nadobro, a také se modlím, aby zvítězili, byť já už budu po smrti. Věřím, že jsem vedl dobrý a užitečný život, a kdyby nebylo mé dcery, která by nemusela přežít, a vnoučat, která možná nikdy neuvidím, mohl bych spokojeně zemřít v naději, že smrt – jak tvrdí Platón – by mohla být ,… pro duši jakýsi přechod a přestěhování z tohoto místa na jiné místo‘. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale bezprostřední blízkost invaze mě přesvědčuje, že život může být smutná a únavná záležitost a že po smrti bych případně mohl spočinout se svou manželkou, ať se již odebrala kamkoliv. Podle Solóna není nikdo blažen před smrtí, protože do té doby mají lidé přinejlepším pouze štěstí. Ale já jsem měl štěstí a poznal jsem rovněž blaženost – blažen jsem byl ve svém manželství a štěstí mě potkalo v osobě mé dcery. Kéž to všechno nebylo nadarmo.“
Doktor sáhl do horní poličky a sundal černou pocínovanou skříňku. Do ní naskládal svazečky svých Dějin a tento poslední kousek, který jako obvykle začal na jedno téma a ukončil jiným, a pak otočil klíčkem. Dal si skříňku pod paži, zvedl rohož pod stolem a otevřel skrytá dvířka. Za nimi se tajila rozlehlá prostora, kterou tu zřídili v roce 1849 jako úkryt pro radikály, jež Britové nejdřív pronásledovali a pak pověřili vládou. Do tohoto sklípku, v němž se kdysi ukrývali uprchlíci Josef Momferratos a Gerasimos Livadas, tedy doktor uložil svou literární pozůstalost. Vrátil se ke stolu, vytáhl dva mohutné svazky Úplného a stručného domácího lékaře a začal si opakovat oddíly, které pojednávaly o „krvácení, obvazování, šoku, turniketu, průstřelech, popáleninách, řezných ranách, bodných ranách, asepsi, odsávání a vyplachování ran, křeči žvýkacího svalu, hnisu a trepanaci lebky při inpresivní fraktuře lebeční kosti“.
V Drosulině domku, kam byl Mandras přenesen, seděla doktorova dcera a tváře jí hořely hanbou. Pelagia začínala Mandrase podezřívat, že ji mučí záměrně.
Rány na jeho těle vypadaly už o poznání lépe. Červené hlízy, ekzém, kůže na chodidlech, to vše se začalo hojit. Tváře už neměl tak vpadlé, žebra se obalila novým masem, vlasy mu už začínaly dorůstat a ten šílený lesk v jeho očích přešel do občasného chabého záblesku, což doktor ovšem nepovažoval za zlepšení. „Jaká škoda,“ mínil, „že nebyl doopravdy raněn. Pak by se mohl zaobírat něčím konkrétním.“ Pelagii tahle poznámka překvapila a rozzlobila, ale právě teď si horoucně přála, aby mohla ze zástěry vytáhnout onen malý derringer a střelit svého snoubence do hlavy. Věc se měla tak, že Mandras upadl do stavu, kdy se s ním zacházelo daleko hůř než s miminkem, a Pelagia byla přesvědčená, že jí to dělá naschvál, aby se jí pomstil nebo ji potrestal. Měla za to, že jí chce dělat hrozné starosti, což se mu také dařilo.
Doktor jeho chování postupně diagnostikoval jako anergický stupor, melancholický stupor, vzdorný stupor a katatonický stupor. Protože však jeho stav častokrát odpovídal všem čtyřem diagnózám dohromady, musel doktor uznat, že nejspíš nejde ani o jednu – jenže byl na rozpacích, jak jinak si jeho nemoc vykládat. „Válečný šok“ také nebylo to pravé ořechové a doktor stejně jako Pelagia cítil nutkání připsat jeho chování patologické potřebě zotročit své bližní tím, že sám upadne do stavu naprosté závislosti. „Myslí si, že ho nikdo nechce,“ mínil doktor Jannis, „a tohle dělá, aby nás přinutil dát mu najevo, že to není pravda.“
Jenže já ho nechci, opakovala si Pelagia v duchu, když seděla u Mandrasovy postele a háčkovala manželský přehoz, jehož rozměry se nikdy nepřehouply přes formát ručníku.
Mandras se stáhl tam, kam za ním nikdo nemohl, a začal tím, že zinscenoval svou vlastní smrt. Ležel v posteli naprosto ztuhlý, jako kdyby u něj nastal rigor mortis, a rozpřažené paže měl zkroucené takovým způsobem, že by to normální člověk nevydržel ani minutu. Z úst mu kanuly sliny, stékaly mu přes bradu a rameno a promáčely matraci. Drosula tam kvůli nim dala plátno, a když se vrátila, zjistila, že se Mandras převrátil a sliny teď stékají po druhém rameni. Pozice jeho paží Drosule nesmírně ztěžovala jeho svlékání a oblékání. Doktor do něj píchal špendlíkem, aby zjistil, jestli netrpí katatonií – Mandras nijak nereagoval a ani nemrkl, když ho doktor zkusil píchnout do oka. Krmili ho polévkou, která mu klouzala trubičkou přímo do hltanu, a nečůral ani nešel na velkou celé dlouhé dni, tedy dokud se ho Drosula pokoušela k tomu donutit. Pak zašpinil povlečení tak velkolepě, že musela vyběhnout a venku se vyzvracet.
Pětadvacátého března se Mandras vyhrabal z postele, aby oslavil národní svátek, oblékl se, vyšel a vrátil se opilý a rozjařený ve tři hodiny ráno. Drosula se s Pelagií chytily za ruce a tancovaly dokolečka, točily a smály se z té radosti a úlevy.
Ale příštího dne už byl zase v posteli, pasivní a němý. Jeho ztuhlost byla tatam a nahradil ji stav, kdy se jednoduše neznal ke svému tělu. Doktor ho vzal za paži u ramene a ona mu spadla zpátky na postel, jako kdyby šlo o punčochu nepořádně nacpanou hadříky. Teplota se mu snížila, rty opuchly a zmodraly, srdce mu tlouklo jako o závod a dýchal tak povrchně, jako by opovrhoval vzduchem.
Následujícího dne napodobil Mandras stav ze včerejška, až na to, že se teď divoce, a přece obratně bránil jakémukoli pokusu o přesunutí či nakrmení. Drosula přivolala Kokolia, Stamatise a Velisaria, a dokonce ani dva houževnatí staříci a obr ho nedokázali přimět, aby otevřel ústa a pojedl. Vypadalo to, že si umanul zemřít hladem. Kokolios nadhodil, že by ho mohli zbičovat – tak se šílenci léčili už tradičně –, a demonstroval účinnost léčby tím, že vrazil pacientovi pořádnou facku. Mandras se zvedl na posteli, položil si ruku na tvář a řekl: „Do prdele. Já tě dostanu, ty hajzle.“ Pak zase klesl do přikrývek. Všichni přítomní byli v té chvíli už tak naštvaní a zničení, že jim bičování vůbec nepřišlo od věci.
Mandras zůstal metodě odporu a hladovění věrný až do večera devatenáctého dubna, kdy se zázračně uzdravil a ještě stihl velké oslavy Velikonoc. Na Zelený čtvrtek byla podříznuta a pověšena jehňata, vajíčka byla obarvena na červeno a vyleštěna olivovým olejem a on málem podlehl vábení tradiční čočkové polévky. Na Velký pátek pekly ženy vánočky, jejichž vůně se rozlila po celém ostrově, a v sobotu muži opékali jehněčí na rožni, škádlili se a neslýchaně se opíjeli, zatímco ženy vařily polévku a udily klobásy. Během toho všeho ležel Mandras v posteli, ani se nehnul a pomočoval se a posíral, kdykoliv Drosula čistě povlékla.
Ale v sobotu večer vstal, pak se oblékl do černého a s nezapálenou černou svící se přidal k zasmušilému procesí s ikonami, které směřovalo ke klášteru v Sissii. Vypadal naprosto normálně; když mu Stamatis popřál, ať se pořádně uzdraví, odpověděl: „Od tvých rtů až k uchu Božímu,“ a když ho Kokolios poplácal po zádech a pogratuloval mu, že se tak náhle zjevil mezi živými, Mandras se zakřenil jako za starých časů a odpověděl mu příslovím: „Jsem Řek a my Řekové nepodléháme přírodním zákonům.“
V absolutní tmě a tichu kostela se Mandrase zmocnilo rostoucí očekávání. To napětí bylo nesnesitelné a pokořující válka dala Velikonocům jiný, palčivější rozměr – vstane Kristus znovu z mrtvých, když byli Řekové sraženi na kolena? Mnozí z nich přemítali, zdali tohle nejsou jejich poslední pašije na této zemi, a svírali proto ruce svých dětí daleko silněji a procítěněji. Ti s hodinkami si všímali, že minuty se táhnou déle než obvykle, a všichni svorně natahovali krky, aby lépe viděli ikonostas.
Konečně se objevil kněz se svíčkou a zahřímal: „Christos anesti, Christos anesti.“
A poutníci mu jásavě zaburáceli v odpověď: „Alithinos anesti, alithinos anesti,“ a začali si navzájem rozsvěcet svíce. „Kristus vstal z mrtvých,“ vykřikla Drosula a objala svého syna. „Vskutku vstal,“ volal Mandras a políbil Pelagii na tvář. Pelagia si stínila plamen jednou rukou a říkala si v duchu: Mandras anesti? Vstal Mandras z mrtvých? Pak jí padl zrak na Drosuliny oči a došlo jí, že obě napadla stejná myšlenka. Zvony vyzváněly po celém ostrově, lidé hulákali a vítězoslavně poskakovali, psi vyli, oslové hýkali a kočky mňoukaly; vlna nadšení a víry pohladila na duši, lidé se zdravili „Christos anesti“ a nikdy se jim neomrzelo poslouchat odpověď „alithinos anesti“. Půst posledního týdne skončil (ve skutečnosti šlo o půst, který všichni povinně drželi celý měsíc) a schylovalo se k novému zázraku, nakrmení pěti tisíc lidí, protože ostrované si už vybalovali lahůdky, jež dlouho schraňovali a improvizovaně připravovali. Celá ta hostina měla být solí v Duceho očích, vyhlášením neposlušnosti a odporu.
Po celou půlnoční hostinu a nedělní pojídání jehněčího se Mandras choval jako kdysi. Polévka majirica s ušlehaným vejcem a citrónem mu zmizela v žaludku, jako kdyby se právě vrátil po dni plném rybaření, a jehněčím okořeněným oreganem a hojně prošpikovaným stroužky česneku se cpal jako nezavřený, s apetýtem hodným Turka. Ale v neděli večer se svlékl a z vyšší moci opět ulehl.
Tentokrát nejenomže úspěšně napodobil smrt, ale přidal k tomu i nesmírně přesvědčivý výraz krajního duševního utrpení. Nepohnul se ani nepromluvil, puls mu začal slábnout, dýchání se omezilo na minimum nezbytné pro přežití a jeho obličej výmluvně vypovídal o hrozném, nevýslovném neštěstí. Doktor Drosule vysvětlil, že nemocný pravděpodobně ztratil veškerou vůli, načež ho Mandras uvedl do rozpaků, když vstal a požádal o kněze.
Otci Arseniovi se nakonec nepodařilo protáhnout se úzkými dveřmi do domu, a tak Mandrase vynesla jeho hrozivá matka ven a nechala ho na nábřeží, aby si mohl s duchovním promluvit o samotě.
„Spáchal jsem hrozné skutky,“ začal, „skutky tak strašné, že je ani vyslovit nemohu.“ Mluvil s ohromným úsilím, bolestivě zápasil s artikulací a stejně nebylo jeho hlas skoro slyšet.
„I tak se s nimi svěř,“ vybídl ho Arsenios, který se po té dlouhé procházce z vesnice pořád ještě potil a kterého podobné situace krutě deptaly.
„Spáchal jsem cizoložství,“ pravil Mandras. „Šukal jsem s královnou.“
„Aha,“ zamumlal Arsenios. Nastalo dlouhé ticho.
„Píchal jsem s královnou Kirké, protože jsem si myslel, že je to někdo jiný.“
„Královna se nejmenuje Kirké, takže se nic nestalo,“ konejšil ho Arsenios a v duchu litoval, že sem vůbec chodil.
„Bůh mi pomoz, nejsem hoden žít,“ pokračoval Mandras chraplavým, důvěrným šeptem. „Taky mám ten trest.“
„Trest?“
Mandras si poklepal na koleno. „Vidíš? Nemůžu pohnout nohama, a víš proč?“
„Teď jsem viděl, jak jsi jimi pohnul.“
Mandras pomalu otočil hlavou, a to naprosto mechanicky, jako kdyby ji měl ukotvenou na ozubeném kolečku. „Protože jsou ze skla.“
Otec Arsenios vstal a popošel k Drosule a Pelagii, které diskrétně stály opodál. „Už vím, co s ním je,“ oznámil jim.
„A co, Patir?“ naléhala Drosula a z hlasu jí čišela mateřská úzkost a naděje.
„Je trhlej jako fialička. Měly byste ho poslat do blázince při světcově klášteře a čekat na zázrak.“ Tlustý kněz se pomalu odkolébal do kopce a nechal obě ženy zamyšleně vrtět hlavami. K jejich překvapení Mandras vstal a s naprosto tuhými kyčlemi došel k nim, přičemž jako dřevěná loutka pohyboval pouze nohama od kolen nahoru. Zastavil se před nimi, vyčítavě sepnul ruce, strhl si cár kůže z posledního ekzému na noze, zamával jím ženám před obličejem, nervózně si dopnul knoflíčky noční košile a zaskřehotal: „Jsou ze skla.“
Vrátil se do postele a za dva dny zahájil období hysterického vzteku. Začalo to křikem, pokračovalo bizarní epizodou, kdy se pokoušel amputovat si nohu lžící, a pak přešel do fáze, v níž se čas od času pokoušel udeřit jak Drosulu, tak Pelagii. Skončilo to 30. dubna děsivě jasným záchvatem, během něhož se mu vrátila příčetnost a on trval na tom, aby mu Pelagia přečetla všechny své dopisy. Tohle ji také uvrhlo do hlubin studu a hanby.
Začala prvními, z nichž ještě tryskala láska a bolest z odloučení a přelévala se do stránek v lyrických crescendech hodných romantického básníka: „Agapitos, agapitos, miluji Tě, stýská se mi po Tobě, strachuji se o Tebe, už se nemůžu dočkat, až se vrátíš, chce se mi vzít Tvou milovanou tvář do rukou a líbat ji, dokud moje duše neodletí s anděly, chci Tě sevřít v náručí a milovat se s Tebou, aby se čas zastavil a hvězdy začaly padat. Každou vteřinu každé minuty o Tobě sním a každou vteřinu je mi čím dál tím víc jasné, že Ty jsi sám život, dražší než život, to jediné, co život může znamenat…“
Cítila, jak se jí tváře podrážděně zapalují, byla zděšená z těch gejzírů emocí, které snad mělo na svědomí její druhé, méně důležité já. Trnuly jí zuby, jako když jí tetička připomínala něco roztomilého, co v dětství vybreptla nebo provedla. Ta něžná slovíčka jí teď vázla v krku a zanechávala na jazyku trpkou pachuť, ale jakmile se odmlčela, Mandras na ni vrhl zuřivý pohled, v očích se mu zablýsklo, a tak musela číst dál.
Nakonec se s úlevou, ze které se jí chtělo zvracet, dostala k dopisům, v nichž začaly pomaloučku převažovat zprávy. Hlas se jí rozjasnil a ona se uvolnila. Jenže Mandras se najednou rozkřikl a pěstmi si bušil do stehen. „To sem netahej, tohle nechci poslouchat, nepředhazuj mi, jak se všichni zlobí, že nepíšu. Chci slyšet ty ostatní pasáže.“ Jeho hašteřivý hlas, kterým připomínal rozmazlené děcko, jí šel na nervy, ale děsila se jeho síly a pomstychtivého šílenství, a tak dál četla dopisy a vynechávala všechny odstavce kromě těch, v nichž rozebírala a vyjmenovávala mnoho podob své lásky.
„Ty dopisy jsou čím dál tím kratší,“ řval na ni, „jsou moc krátký! To si myslíš, že nevím, co to znamená?“ Chňapl po nejspodnějším dopisu z celé hromádky a mával jí jím před tváří. „Jen se na to podívej,“ vykřikoval, „pitomý čtyři řádky. Myslíš, že to nevím? Čti.“
Pelagia si od něj dopis vzala a v duchu ho přečetla, ačkoliv předem věděla, co v něm stojí. „Ani jednou jsi mi ještě nenapsal a já z toho byla nejdřív smutná a dělala si starosti. Teď už mi došlo, že mě nemůžeš mít rád, a tak i moje láska umřela na úbytě. Měl bys vědět, že jsem se Tě rozhodla zprostit slibu, který jsi mi dal. Je mi to líto.“
„Čti!“ naléhal Mandras.
Pelagia se zhrozila. Nervózně si pohrávala s listy papíru a snažila se Mandrase uchlácholit úsměvem. „Ten můj rukopis je strašný, vůbec nevím, jestli ho dokážu rozluštit.“
„Čti.“
Odkašlala si a rozechvělým hlasem zaimprovizovala: „Miláčku, že se mi už brzo vrátíš? Tak strašně se mi po Tobě stýská a toužím po Tobě víc, než si dokážeš představit. Vyhýbej se kulkám a…“ Odmlčela se, protože se jí z vynucené licoměmosti její role v celé té šarádě dělalo špatně. Představovala si, že takhle nějak se musí cítit zneuctěné ženy.
„A dál?“ dožadoval se Mandras.
„A už ani nevím, jak Ti mám vylíčit, jak moc Tě mám ráda,“ řekla Pelagia a v zoufalství zavřela oči.
„Přečti mi ten dopis předtím.“
Byl to dopis, který začínal slovy: „Včera jsem zahlédla vlaštovku, a to znamená, že se jaro vrací. Můj tatínek…“, ale Pelagia zaváhala a začala zase improvizovat: „Drahoušku, připomínáš mi vlaštovku, která odletěla do dalekých krajin, ale jednoho dne se vrátí do hnízdečka, které jsem Ti vystavěla ve svém srdci…“
Mandras přinutil Pelagii přečíst úplně všechna psaní, dával jí je jedno za druhým, a tak se slzami v očích a roztřeseným hlasem musela přestát očistnou hodinu absolutní hrůzy, kdy pro ni každý dopis představoval Sisyfova muka, pot jí tekl po tváři a štípal v očích. Prosila ho, ať s tím přestane, ale on ji jen zuřivě odbyl. Cítila, jak v nitru odumírá, když zoufale vymýšlela něžnůstky pro muže, jehož zprvu litovala a pak začala nenávidět.
Zachránilo ji monotónní hučení letadel. Drosula vběhla dovnitř a vykřikla: „Italové, to jsou Italové. Invaze je tady.“
„Díkybohu, díkybohu,“ pomyslela si Pelagia a takřka hned jí došlo, jak absurdního a bizarního druhu je její úleva. Vyběhla ven s Drosulou, stála s ní na zápraží ruku v ruce a dívala se, jak se ti bachratí ptáci pomalu sunou oblohou a vypouštějí dlouhé řádky černých panenek, které vždycky trhavě poskočily nahoru, když se jim otevřely padáky, tak čisté a krásné jako čerstvé houby na poli s podzimní rosou.
Nikomu se nesplnila jeho předpověď. Ti, co si mysleli, kdovíjak se nebudou vztekat, místo toho propadli úžasu, zvědavosti či apatii. Potenciální bázlivci byli ledově klidní a do žil se jim vlévalo ponuré odhodlání. Lidé ztrápení úzkostí se najednou uklidnili a jedné ženě se dokonce dostalo vidění spásy, což je za daných okolností celkem omluvitelné.
Pelagia vyběhla do kopce k otci podle pradávného instinktu, který velí, že když už má člověk umírat, pak se svými milovanými blízkými. Našla ho, jak stejně jako všichni ostatní stojí ve dveřích, rukou si cloní oči před sluníčkem a sleduje, jak parašutisté klesají k zemi. Sotva dechu popadajíc se mu vrhla do náruče a cítila, jak se třese. Že by se bál? Vzhlédla k němu, zrovna když ji pohladil po vlasech, a tak trochu překvapeně si uvědomila, že se mu hýbají rty a oči lesknou, ne strachem, ale vzrušením. Podíval se na ni, narovnal se a jednou rukou zamával k nebesům. „Dějiny,“ prohlásil, „celou dobu jsem psal dějiny a teď se mi dějiny odehrávají přímo před očima. Pelagie, má nejmilejší dcero, vždycky jsem chtěl žít v dějinách.“ Pustil ji, zašel do domu a vrátil se s notýskem a ořezanou tužkou.
Letadla zmizela a rozhostilo se dlouhé ticho. Vypadalo to, jako by se nic nemělo stát.
Dole v přístavech zatím příslušníci divize Acqui zakřiknutě vylezli z vyloďovacích člunů a vesele, leč ostýchavě zamávali na lidi ve dveřích. Někteří jim v odpověď zahrozili pěstí, jiní zamávali a mnozí další na ně důrazně vystrkovali dlaně, což je gesto natolik urážlivé, že jste za ně v pozdějších letech mohli být i uvrženi do vězení.
Ve vesnici Pelagia s otcem sledovali, jak se kolem nich loudají čety parašutistů a jak jejich velitelé se svraštěným obočím a stisknutými rty studují mapy. Někteří Italové vypadali menší než jejich pušky. ‚Je to banda šašků,“ poznamenal doktor. Na konci řady si jeden zvláště mrňavý Ital s helmou, na níž se mu kývala kohoutí pera, legračně vykračoval parádním krokem a jedním prstem pod nosem napodoboval knírek. Když procházel kolem Pelagie, vypoulil oči a dychtivě vysvětloval: „Signor Hitler,“ jen aby jí ten vtip neušel.
Kokolios před svým domem vzdorně zvedl ruku a zaťal pěst v komunistickém pozdravu a k jeho údivu mu procházející malá skupinka bez důstojníka začala provolávat slávu a pozdrav opětovala, con brio a ještě přehnaně. Paže i čelist mu spadly úžasem. To se mu vysmívali, nebo skutečně má ve fašistické armádě soudruhy?
Důstojník, který hledal své muže, zastavil u doktora a nervózně se ho začal vyptávat, mávaje mu mapou v obličeji. „Ecco una carta della Cephallonia,“ drmolil. „Dov’è Argostoli?“
Doktor se zadíval do černých očí zasazených v pohledné tváři, diagnostikoval nevyléčitelný případ krajní roztomilosti a italsky mu odpověděl: „Nemluvím italsky a Argostoli je víceméně naproti Lixuri.
„Na člověka, který nemluví italsky, se vyjadřujete docela plynně,“ usmál se důstojník. „Tak kde je Lixuri?“
„Naproti Argostoli. Když najdete jedno, najdete i druhé, až na to, že mezi nimi budete muset přeplavat.“
Pelagia otce šťouchla loktem do žeber, protože se o něj bála. Ale důstojník jen vzdychl, zvedl helmu, poškrábal se na čele a podíval se na ně úkosem. „Poběžím za ostatními,“ usoudil a odspěchal. Za chviličku byl zpátky, vtiskl Pelagii do dlaně žlutou kytičku a zase zmizel. „Pozoruhodné,“ komentoval to doktor a už si čmáral poznámky do notýsku.
V jednolitém tvaru k nim pochodoval zástup mužů, oproti svému okolí daleko větších šviháků. V jeho čele se potil kapitán Antonio Corelli z 33. dělostřeleckého pluku a přes záda měl přehozené pouzdro s mandolínou, která se jmenovala Antonia, protože byla jeho druhou polovicí. Zahlédl Pelagii a křikl: „Bella bambina na devíti hodinách. Vlevóóó hleď.“
Hlavy celé jednotky sebou unisono trhly jejím směrem a celou nekonečnou a neuvěřitelnou minutu musela snášet slavnostní přehlídku těch nejsměšnějších a nejgrotesknějších šaškáren a ksichtů, jaké kdy člověk mohl vymyslet. Jeden voják začal šilhat oběma očima dovnitř a směšně sroloval dolní ret, další našpulil rty a poslal jí polibek, jiný napodobil chůzi Charlieho Chaplina, další každý krok předstíral, že už už zakopne o vlastní nohy, a další si zase posunul helmu na stranu, roztáhl chřípí a zakoulel očima tak vysoko, až mu zorničky zmizely pod horními víčky. Pelagia si dala ruku před ústa.
„Nesměj se,“ nařídil jí doktor sotto voce. „Povinnost nám velí, abychom je nenáviděli.“

24
Skutečně nezdvořilá kapitulace

Na Kefallénii jsem přibyl až v polovině května a k 33. dělostřeleckému pluku divize Acqui jsem byl přidělen pouze proto, že jsem kvůli prostřeleným svalům na stehně nemohl nějaký čas vykonávat nic jiného než strážní službu. Tehdy už jsem byl z armády natolik rozčarován, že bych šel kamkoliv, jen kdybych tam mohl vést poklidný život, přebírat si vzpomínky a lízat si rány. Padla na mě hluboká deprese vlastní vojákům, kteří si uvědomili, že bojovali na špatné straně, přičemž vynaložili neuvěřitelnou námahu a zcela vyčerpali zřídla odvahy a příčetnosti, že už v nich snad nic nemohlo zbýt – a já jsem opravdu měl pocit, že mám dutou hlavu a v hrudním koši jenom vakuum. Ochromoval mě smutek nad Franceskovou smrtí a k tomu mě pořád ještě šokovala vlastní tupost, jež mi zabránila nahlédnout, že můj sen – udělat z mé slabosti přednost – spočíval na nedomyšlených premisách; láska k Franceskovi mne opravdu inspirovala k velkým činům, jenže jsem zapomněl na to, že by ho mohli zabít. Do války jsem šel jako romantik a vracím se z ní jako člověk zoufalý, deprimovaný a bezprizorný. Napadá mě fráze „zlomený žalem“, až na to, že jako popis naprostého rozkladu těla i duše je prostě neadekvátní. Věděl jsem, že chci utéct – záviděl jsem našim vojákům v Jugoslávii, kteří přešli na druhou stranu a dali se do Garibaldiho divize – jenže člověk nakonec nemůže utéct před netvory, kteří jej rozežírají zevnitř. A přemoci se dají jen dvěma způsoby – buďto se s nimi utkáte, jako Jákob zápasil s andělem nebo Hérakles s hady, nebo je prostě budete ignorovat, dokud to nevzdají a nezmizí sami. Vybral jsem si druhou eventualitu, již mi usnadnil malý zázrak jménem Antonio Corelli. Stal se pramenem mého optimismu, čistou fontánou, jakýmsi světcem nedotčeným odpudivou zbožností, svérázným svatým, podle nějž je třeba s pokušením spíš laškovat než mu čelit, který však zůstával čestným člověkem, protože jinak žít nedokázal.
Poprvé jsem ho potkal v táboře poblíž Argostoli, když ještě ubytovatelé nezařídili kvartýry u místních Řeků. Bylo to v rozpuku jara, kdy se ostrov vyznačuje největší usebraností a krásou. Předtím dokáže být počasí hodně bouřlivé a potom zase panují nesnesitelná vedra, ale na jaře je počasí mírné, vane lehký vánek, v noci jemně poprchává a na neuvěřitelných místech rozkvétají plané květiny. Po válečných strastech mi připadalo, že jsem ze člunu vstoupil rovnou do Arkádie. Dojem míru byl tak naprostý, že jsem tomu nechtěl věřit, byl jsem tak vděčný, že jsem neměl daleko k slzám. Ocitl jsem se na ostrově, kde bylo metafyzicky nemožné zůstat mrzutý, kde se vzteku a zlosti nemohlo dařit. Není divu, že už před mým příjezdem podlehla divize Acqui jeho kouzlu, zabořila se do jeho podušek, zavřela oči a oddala se pokojnému snění. Zapomněli jsme se chovat jako vojáci.
Ze všeho nejdřív mě překvapilo palčivě jasné kefallénské světlo. Nejspíš by bylo směšné hájit názor, že kefallénský vzduch nemá žádnou hustotu, ale to světlo je tak průzračné, tak čiré, že člověk je načas oslepen, přímo zaplaven, a přece ho to nebolí. Dva tři dny jsem musel chodit s očima přivřenýma. Zjistil jsem, že na Kefallénii padá noc bez zprostředkujícího soumraku a že před deštěm světlo připomíná perleť. Po dešti voní ostrov po borovicích, rozehřáté půdě a temném moři.
Druhá věc, která mě kupodivu udeřila do očí, byly neuvěřitelné rozměry a stáří olivovníků. Byly zčernalé, sukovité, zkroucené a robustní, před nimi jsem zakusil svou pomíjivost; jako kdyby viděly lidi jako my už tisíckrát – a také je viděly odcházet. Zračila se v nich trpělivá vševědoucnost. V Itálii staré stromy kácíme a místo nich sázíme nové, ale tady bylo možné položit ruku na tu starobylou kůru, podívat se skrz baldachýn listoví na prosvítající oblohu a nechat na sebe dolehnout pocit, že jiní lidé pod tímhle stromem dělali totéž už před tisíci lety. Řekové jim generaci po generaci umožňují dlouhý život uvážlivým prořezáváním a možná se stromy sžijí s rodinou stejně jako třeba dům nebo stádo ovcí.
Za třetí na mě udělala dojem nevtíravá, ale neotřesitelná hrdost ostrovanů, a jak jsem později zjistil, ostatním vojákům to taky imponovalo. Mnoho našich chlapců bylo z té kategorie hulvátů a sígrů, zkrátka kriminálníků, kteří v armádě šťastnou náhodou kápli na způsob, jak si beztrestně vybít zparchantělé choutky, a pár opilců mezi nimi bylo dost podlých na to, aby se začali chovat, jako kdyby jim místní obyvatelstvo coby okupantům muselo být po vůli. Jenže ostrované hned ze začátku dali jasně najevo, že si od nás žádné hlouposti nenechají líbit, ať už máme zbraně nebo ne. Důstojníci naší divize byli naštěstí čestní lidé, a kdyby tomu tak nebylo, ostrované by jistě brzy povstali, tak jak to velmi rychle učinili na území okupovaném Němci.
Hrdost místního obyvatelstva vám nejlépe osvětlím příběhem o tom, jak jsme Kefalléňany žádali o kapitulaci a co se stalo potom. Tu historku mám od kapitána Corelliho. Měl sklon dramaticky přehánět, protože byl prostě originál, vždycky byl nad věcí, občas začal vyprávět jen tak pro legraci a s pravdou při tom zacházel s ironickým odstupem. Zpravidla komentoval život se zdviženým obočím a neměl v sobě nic z té přecitlivělé namyšlenosti, která člověku brání, aby si dělal legraci sám ze sebe. Někteří lidé si o něm mysleli, že je tak trochu praštěný, ale podle mě jen miloval život tak moc, že mu nesešlo na tom, jaký dělá dojem. Zbožňoval děti a já ho jednou viděl, jak políbil malou holčičku na čelo a roztočil se s ní v náručí, přestože před ním stála celá jednotka v pozoru a čekala na jeho inspekci. Rovněž nesmírně rád rozesmával krásné ženy tím, že před nimi srazil podpatky a zasalutoval s vojenskou precizností natolik vytříbenou, že byla vlastně parodií na všechno vojenské. Když zase salutoval generálu Gandinovi, činil tak natolik ledabyle, až to uráželo – takže teď už víte, co byl zač.
Poprvé jsem ho potkal na táborových latrínách. Jeho baterie měla latrínu známou jako „La Scala“, protože na ní se svým operním klubem každé ráno ve stejnou dobu konal velkou potřebu, přičemž tam všichni seděli v řadě na dřevěném bidýlku s kalhotami u kotníků. Měl dva barytony, tři tenory, jeden bas a jeden kontratenor, z něhož si každý utahoval, protože musel zpívat všechny ženské party. Šlo vlastně o to, aby všichni káleli či prděli během crescend, kdy to přes zpěv nemohlo být slyšet. Takto byla nedůstojnost společné defekace minimalizována a celý tábor si už za rozbřesku pobrukoval melodii, která se k nim linula ze záchodů pro mužstvo. Poprvé jsem se s La Scalou seznámil, když jsem v půl osmé ráno zaslechl Verdiho „Kovářský sbor“, doprovázený fenomenálními a zvučnými tympány. Přirozeně jsem neodolal, začal jsem pátrat a našel jsem plátěný přístřešek se jménem „La Scala“ vyvedeným bílými cákanci. Do nosu mě udeřil hrozný, přímo otřesný smrad, přesto jsem hrdinsky vstoupil a spatřil, jak řada mužů usazených na bidýlkách a zrudlých ve tváři zplna hrdla zpívá a lžícemi buší do svých ocelových přileb. Byl jsem zmatený a zároveň uchvácený, zvláště když jsem mezi mužstvem zahlédl důstojníka, který koncert nonšalantně dirigoval s ptačím perem v ruce. Důstojníkům v uniformě se zpravidla salutuje, zvláště když mají čepici na hlavě. Můj vojenský pozdrav byl spěšným a nedotaženým gestem, které doprovázelo můj odchod – neměl jsem totiž nejmenšího ponětí o řádech, které by upravovaly salutování důstojníkovi v uniformě, jenž má rajtky na půl žerdi a cvičí své muže ve sborovém vyměšování na okupovaném území.
K této operní společnosti jsem se později „dobrovolně povinně“ připojil, když mě jednou kapitán zaslechl, jak si prozpěvuji při čištění bot, a uvědomil si, že jsem další baryton. Podal mi formulář na rozkazy, štípnutý samotnému generálu Gandinovi, na němž stálo:

PŘÍSNĚ TAJNÉ

Z rozkazu hlavního velitelství Supergrecie se bude poddůstojník dělostřelectva Carlo Piero Guercio hlásit k operní službě, kdykoli se kapitánu Antoniovi Corellimu z 33. dělostřeleckého pluku divize Acqui zamane.

Zásady nasazení

Všichni vojíni povolaní k pravidelným hudebním službám budou muset hrát na hudební nástroj (lžíci, kastrol, hřeben a papír apod.).

Vojáci, kterým se delší dobu nepodaří vyzpívat výšky, budou vykastrováni a jejich varlata budou věnována na dobročinné účely.

Zastánci názoru, že Donizetti je lepší než Verdi, budou nastrojeni do ženských šatů, veřejně zesměšněni před nastoupenou baterií a jejími děly, budou donuceni nosit na hlavě rendlík a v krajních případech budou muset zpívat „Funiculi Funicula“ a jakékoli další písně o železnicích, jež se kapitánu Antoniovi Corellimu zlíbí jim uložit.

Všichni fanoušci Wagnera budou bez soudu a bez milosti neodkladně zastřeleni.

Podroušenost bude povinná pouze tehdy, když kapitán Antonio Corelli neplatí rundu.

Podepsán generál Vecchiarelli, vrchní velitel Supergrecie, v zastoupení Jeho Veličenstva, krále Viktora Emanuela.

Kapitánova historka o kapitulaci Kefallénie zněla asi takto: když jednotky přistávaly, došli velitelé na argostolskou radnici, aby městské úřady složily do jejich rukou kapitulaci.
V doprovodu jedné ozbrojené čety postávali venku a pak přes posla doručili lístek požadující převzetí budovy a vlády nad městem. Zpátky jim přijde odpověď s lakonickým „Va fanculo“. Naši důstojníci jsou zděšeni a šokováni. Tohle není jazyk diplomacie a rozhodně ne odpovídající reakce od lidí, kteří se mají krčit pod holínkou okupanta. V dalším vzkazu pohrozí, že vezmou budovu útokem. Na to se jim v dalším psaní vzkáže, že každý Ital požadující kapitulaci bude bezodkladně zastřelen. Nové zděšení způsobené spekulacemi, zdali ti vevnitř opravdu mají zbraně čili nic. Důstojníci upadnou do rozpaků při pomyšlení, že by nakonec museli přijít s plánem na obléhání. Pošlou další lístek vyžadující objasnění a ven dojde odpověď: „Jestli opravdu netušíte, co to znamená ‚polibte nám prdel‘, tak račte dovnitř, my vám to předvedeme.“
„A do hajzlu,“ na to naši důstojníci, kteří postávají na sluníčku. Dojde k dalšímu půlhodinovému zdržení, chaos narůstá, načež zevnitř přijde dalších pár řádek: „Kategoricky odmítáme vzdát se národu, který jsme roznesli na kopytech, a požadujeme právo kapitulovat před vysokým německým důstojníkem.“ Nakonec jednoho německého velitele odlifrují ze Zakynthu nebo Korfu, každopádně odněkud a pak zástupci města vítězoslavně vypochodují z radnice, protože se jim povedlo vyběhnout s námi hned prvního dne našeho výboje.
Tak tohle mi Corelli vylíčil a některé detaily jsou podle mě určitě trochu vyšperkované. Nicméně je pravda, že se nám místní úřady rozhodně odmítly vzdát a my jsme nakonec museli poslat letadlo pro nějakého Němce. Corelli ten příběh považoval za neuvěřitelně zábavný a s oblibou ho vyprávěl znovu a znovu, přičemž stále přidával počet vzkazů a urážek, zatímco my ostatní poslouchali a zvonilo nám v uších.
Myslím, že to Corellimu připadalo tak legrační, protože dokud nepotkal Pelagii, pokládal za jedinou vážnou věc jen hudbu. Co se mě týče, já si ho postupně zamiloval stejně jako Franceska, i když úplně jinak. Byl jako ty saprofytické orchideje, které vyrůstají a kvetou na kupce hnoje, na hromadě lebek a kostí, a přece dokážou vytvářet zázračnou krásu a harmonii. Nechal svou pušku zrezivět, dokonce ji jednou dvakrát ztratil, ale vyhrával bitvy ozbrojen všehovšudy mandolínou.

25
Odpor

Po celém ostrově se rozmohla graffiti, která vesele či zlomyslně těžila ze skutečnosti, že Italové nedokážou rozluštit alfabetu. Považovali R za P, nevěděli, že G může vypadat jako ypsilon nebo převrácené L, neměli ponětí, co by mohl znamenat takový ten trojúhelníček, mysleli si, že E je H, vykládali si thétu jako svérázné O, nebyli si vědomi, že ono písmeno připomínající stan je totožné s tím, které vypadá jako převrácené ypsilon, mátly je tři horizontální čáry nad sebou, které se rovněž daly psát jako klikyhák, z hodin matematiky věděli, že pí je dvaadvacet děleno sedmi, neuvědomovali si, že to divné E je S, že Y se dá psát jako V, ale ve skutečnosti jde o E, překvapovala je existence vertikálně proškrtnutého O, jež ve skutečnosti představuje F, nepochopili, že X je K, kapitulovali před problémem, co by tak mohl znamenat elegantní trojzubec, a zjistili, že omega jim připomíná náušnici. Ergo, podmínky byly jako stvořené pro to, aby se pod pláštíkem tmy každá volná zeď zaplnila neohrabanými bílými písmeny, zvláště když díky zvláštnostem individuálního rukopisu byla písmena ještě nerozluštitelnější. ENOSIS zápolilo o prostor s ELEFTHERIA, heslo „Ať žije král“ se bez větších problémů dělilo o prostor se sloganem „Proletáři všech zemí, spojte se“ a nápis „Makaróni, táhněte domů“ sousedil s výzvou „Duce, vyser si voko“. Ctitel lorda Byrona napsal nejistou latinkou „Snil jsem, že Řecko ještě svobodné je“ a generál Tsolakoglu, řecký Quisling, se objevoval všude jako postavička z komiksu a spolu s Ducem se dopouštěl různých obscénních a odporných skutků.
V kafenionu a na polích si lidé vyprávěli vtipy o Italech, třeba: Kolik má italský tank rychlostí? Jednu dopředu a čtyři na zpátečce. Která kniha je na světě nejkratší? Italská kniha válečných hrdinů. Kolik Italů je třeba k vyměnění žárovky? Dvě stě jedna – jeden drží žárovku a dvě stě otáčí místností. Jak se jmenuje Hitlerův pes? Benito Mussolini. Proč nosí Italové kníry? Aby měli nějakou památku na své matky. V táboře se zase italští vojáci ptali: „Jak se pozná, že řecká dívka menstruuje?“ A odpověď zní: „Má na sobě jen jednu ponožku.“ Bylo to delší období, během něhož si obě strany udržovaly odstup a anekdotami oslabovaly provinilou podezíravost na jedné straně a zuřivou zášť na straně druhé. V soukromí si Řekové zapáleně vyprávěli o partyzánech a o zorganizování hnutí odporu, zatímco Italové se uzavřeli v táboře a jedinou známkou nějaké činnosti bylo to, že rozmístili dělostřelecké baterie, denně podnikali průzkumné lety obojživelnými letadly a zavedli hlídky kontrolující zákaz vycházení, které se po setmění potloukaly kolem a spíš než o zákaz se staraly o to, jak sbalit nějakou holku… Bylo také rozhodnuto, že důstojníci budou ubytováni ve vybraných místních rodinách.
Pelagia se o tom poprvé dozvěděla, když se vrátila od studně a v kuchyni narazila na kulaťoučkého italského důstojníka v doprovodu jednoho seržanta a vojína, jak se kolem rozhlíží, hodnotí a dělá si fantasticky tupou tužkou poznámky do notýsku, kteréžto posléze musel číst tak, že ty vrypy a zářezy obrátil proti světlu.
Pelagia se už přestala bát, že bude znásilněna, a zvykala si kabonit se na mlsné obličeje a plácat nenechavé ruce, které ji zkusmo štípaly do zadku – ukázalo se, že Italové jsou skromní Romeové zcela smíření s tím, že budou odmrštěni, nicméně nezanechávali naděje. Přesto se jí srdce na chvíli rozbušilo strachy, když v kuchyni narazila na vojáky, a kdyby nebylo krátkého zaváhání, asi by se otočila a utekla. Baculatý důstojník se přátelsky usmál a pozvedl ruce v gestu, které znamenalo: „Kdybych jen mohl, rád bych to vysvětlil, jenže neumím řecky,“ a vydechl „Ach,“ což značilo „Je mi nesmírným potěšením, zvláště když se setkávám s tak půvabnou dívkou, a je mi trapně, že teď jsem ve vaší kuchyni, ale co jiného mi zbývá?“ Pelagia na něj vyhrkla: „Aspettami, vengo,“ a doběhla pro otce do kafenionu.
Vojáci poslušně počkali a Pelagia se brzy objevila se svým otcem, který očekával nadcházející střet s jistým rozechvěním. Byl tu osten hrůzy, který jen čekal na příležitost zabodnout se mu do srdce a oslabit ho, ale také neosobní, odtažitá odvaha, vlastní lidem odhodlaným hrdě vzdorovat útlaku. Vzpomněl si na to, co radil chlapcům v kafenionu: „Vztekejme se s rozumem“ – a narovnal ramena. Litoval toho, že si oholil knír s navoskovanými špičkami, jež by si teď mohl zlověstně a přísně kroutit.
„Buon giorno,“ pozdravil důstojník a optimisticky k němu napřáhl ruku. Doktor si nemohl nevšimnout smířlivé povahy tohoto gesta, v němž nebylo nic z dobyvatelské arogance, a ke svému velkému překvapení se natáhl a nabídnutou rukou potřásl.
„Buon giorno,“ odpověděl. „Doufám, že si užíváte svého pohříchu krátkého pobytu na tomto ostrově.“
Důstojník zvedl obočí. „Krátkého?“
„Už vás vypráskali z Libye a Etiopie,“ opáčil doktor a nechal na Italovi, ať si vyvodí, co tím myslel.
„Italsky mluvíte moc dobře,“ nadhodil důstojník, „jste vůbec první, na koho jsme narazili. Nutně potřebujeme tlumočníky, abychom mohli pracovat s obyvatelstvem. Plynuly by z toho jisté požitky. Vypadá to, že tu nikdo nemluví italsky.“
„Nejspíš jste tím chtěl říct, že nikdo z vás neumí řecky.“
„Jistě, to máte pravdu. Byl to jenom takový nápad.“
„Jste velmi laskav,“ odtušil doktor Jannis kousavě, „ale podle mého skrovného mínění nejspíš shledáte, že lidé, kteří tu mluví italsky, si najednou nebudou nic pamatovat, až je budete nutit.“
Důstojník se zasmál. „Za daných okolností je to jenom pochopitelné. Nechtěl jsem vás urazit.“
„Zajděte za fotografem Pasqualem Lacerbem. Je to Ital žijící v Argostoli, ale možná ani on nebude chtít spolupracovat. Každopádně je dost mladý na to, aby z toho ještě neměl rozum. Co se mě týče, já jsem lékař a mám moc práce na to, abych se nádavkem stal kolaborantem.“
„Díky za radu, za pokus to stojí,“ usoudil ubytovatel, „většinou totiž nerozumíme vůbec ničemu.“
„Taky dobře,“ poznamenal doktor. „Možná byste mi teď konečně mohli vysvětlit, proč jste vlastně tady.“
„Tedy,“ ošil se ten muž neklidně, protože si uvědomoval, v jak nepříjemné pozici se ocitl, ‚jde o to, říkám to nerad a s lítostí, tedy… budeme vám sem muset nakvartýrovat jednoho důstojníka.“
„Jsou tu jenom dva pokoje, můj a mé dcery. Nic takového tedy nejde, a jak si asi uvědomujete, velmi nás tím urážíte. Musím vám proto odmítnout.“ Doktor se naježil jako rozzlobená kočka a důstojník se poškrábal tužkou na bradě. Bylo opravdu mrzuté, že doktor uměl italsky – v ostatních domech si takovou scénu ušetřil a nechal na těch nešťastnících, kteří se tam bez ohlášení objevili s batohy a řidičem, aby „domácím“ za pomoci mručení a posunků vysvětlili situaci. Oba muži se dívali jeden na druhého, doktor hrdě vystrčil bradu a Ital zatím hledal slova, která by byla jak pevná, tak chlácholivá. Doktorova tvář se náhle rozjasnila. „Říkal jste, že jste provianťák?“
„Ne, signor Dottore, to jste si asi odvodil sám. Ale skutečně jsem proviantní důstojník. Proč?“
„Takže máte přístup k lékařskému materiálu?“
„Přirozeně,“ přikývl důstojník, „mám přístup ke všemu.“ Oba muži si vyměnili pohledy a dokonale odhadli myšlenkové pochody toho druhého. „Došly mi zásoby mnoha věcí a válka to ještě zhoršila,“ nadhodil doktor.
„A mně zase chybí kvartýry. Takže?“
„Takže dojednáno,“ na to doktor.
„Dojednáno,“ opakoval ubytovatel. „Máte mít všechno, čeho je vám třeba, stačí mi poslat vzkaz po kapitánu Corellim. Jsem si jist, že vás okouzlí. Mimochodem, víte něco o kuřích okách? Naši doktoři nejsou k ničemu.“
„Na kuří oka budu patrně potřebovat morfium, stříkačky, sírovou mast a jód, neosalvarsan, obvazy a cupaninu, čistý líh, kyselinu salicylovou, skalpely a kolódium,“ objasnil mu doktor, „ale bude toho potřeba velké množství, jestli mi rozumíte. A zatím byste si mohl opatřit pár bot, které vám padnou.“
Když proviantní důstojník zmizel se seznamem doktorových potřeb, zneklidněná Pelagia vzala otce za loket a zeptala se: „Ale Papas, kde bude ten Ital spát? Mám mu taky vařit? A co? Nemáme už skoro žádné jídlo.“
„Spát bude v mé posteli,“ prohlásil doktor s jasným očekáváním, že se tomu jeho dcera postaví.
„To ne, Papas, lehne si do mojí. Budu spát v kuchyni.“
„Když na tom trváš, koritsimu… Jen pomysli na ty všechny léky a vybavení, které nám to přinese.“ Zamnul si ruce a dodal: „Za okupace je třeba naučit se vykořisťovat vykořisťovatele. A taky vědět, jak se postavit na odpor. Myslím, že na toho kapitána budeme velmi hnusní.“
Kapitána Antonia Corelliho přivezl brzy večer jeho nový baryton, poddůstojník Carlo Piero Guercio. Džíp smykem zabrzdil, přičemž zvedl oblak prachu a vyvolal hlučnou paniku mezi kuřaty, která hrabala na silnici, a pak už ti dva vešli brankou na dvorek. Carlo obdivoval výšku olivovníku a kapitán se zatím rozhlížel a s povděkem kvitoval známky pokojného domácího života. Ke stromu byl uvázaný kozel, ze šňůry natažené mezi stromem a domem viselo prádlo, byla tu živá buganvílie a psí víno, starý stůl, na němž ležela hromádka nasekané cibule. Ale byla tu i mladá žena s černýma očima a šátkem na hlavě; v ruce držela velký kuchyňský nůž. Kapitán před ní padl na kolena a teatrálně vykřikl: „Prosím, nezabíjejte mě, jsem nevinný.“
„Nic si z toho nedělejte,“ uklidňoval ji Carlo, „on se jako blázen chová pořád. Nemůže si pomoct.“
Pelagia se proti své vůli a všem předsevzetím usmála a zadívala se Carlovi do očí. Byl mohutný, zrovna tak velký jako Velisarios. Dva obyčejní chlapi by se vešli do jedné nohavice jeho šortek a z jeho košile by dokázala ušít pro svého otce dvě. Kapitán vyskočil. „Jsem kapitán Antonio Corelli, ale můžete mi říkat mistře, jestli chcete, a tohle…“ vzal Carla za rameno, „… je jeden z našich hrdinů. Má na sto medailí za záchranu života a ani jednu za to, že by o něj někoho připravil.“
„To nic není,“ usmál se Carlo ostýchavě. Pelagia vzhlédla k tomu vysokánskému vojákovi a instinktivně poznala, že i přes svou velikost, přes ruce jako lopaty, kterými by mohl obemknout volovi šíji, to je citlivý a sklíčený člověk. „Statečný Ital je něco jako tele s dvěma hlavami,“ rýpla si, pamětliva otcových instrukcí, aby byla co možná nejméně vstřícná.
„Pod nepřátelskou palbou odnesl z bojiště smrtelně zraněného kamaráda,“ protestoval Corelli. „Proslavil se v celé armádě a taky odmítl povýšení. Je taková ambulance o jednom muži. Zkrátka pořádnej chlap. O tom svědčí i ta řecká kulka, co má ve stehnu. A tohle…“ poklepal na pouzdro v ruce, „… je Antonia. Možná že ji náležitě představíme až o něco později. Stejně jako já je už celá napnutá, až se s vámi seznámí. Jakpak vám muži říkají, mohu-li se zeptat?“
Pelagia se na něj poprvé zadívala a s leknutím si uvědomila, že je to tentýž důstojník, který nařídil své četě komediantů pochodovat kolem ní s hlavami nalevo. Zarděla se. Ve stejném okamžiku ji poznal i Corelli, kousl se do spodního rtu a udělal směšnou grimasu. „Ach,“ vykřikl a plácl se po zápěstí. Znovu padl na kolena, jako mazaný kajícník sklonil hlavu a měkce zarecitoval: „Odpusť mi, otče, neb jsem zhřešil. Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.“ Zabušil se do prsou a utřel imaginární slzičku.
Carlo si s Pelagií vyměnil pohled a pokrčil rameny. „A takový je pořád.“
Doktor Jannis vyšel ven, uviděl kapitána na kolenou před svou dcerou, povšiml si jejího pobaveného výrazu a prohlásil: „Kapitán Corelli? Na slovíčko, prosím. Teď hned.“
Ta nepřehlédnutelná autorita v hlasu staršího muže Corelliho překvapila, a tak v rozpacích vstal a podal mu ruku. Doktor mu svoji pravici odepřel a břitce pravil: „Chci po vás vysvětlení.“
„Čeho? Nic jsem neprovedl. Promiňte, jenom jsem žertoval s vaší dcerou.“ Nervózně se ošil, protože si uvědomil, že hned na začátku možná udělal pěknou botu.
„Chci vědět, proč jste zohavili pomník.“
„Pomník? Odpusťte, ale…“
„Ten pomník uprostřed mostu, který nechal postavit de Bosset. Byl zohaven.“
Kapitán rozpačitě svraštil obočí a pak se mu tvář rozsvítila. „Á, myslíte ten most přes Argostolskou zátoku. No a co se s ním stalo?“
„Na tom obelisku byl vytesán nápis: ‚Sláva britskému národu‘. Doslechl jsem se, že jacísi vaši vojáci ta písmena odtesali. To si myslíte, že dějiny můžete takhle jednoduše vymazat? To jste tak hloupí, abyste si mysleli, že zapomeneme, co tam stálo? Takhle vedete válku, odsekáváním písmen? Co je tohle za hrdinství?“ Doktor zvýšil hlas a nasadil ještě vehementnější tón. „Co byste tomu řekl, kdybychom znesvětili náhrobky na italském hřbitově, pane kapitáne?“
„Neměl jsem s tím nic společného, signore, pláčete nad špatným hrobem. Já se vám za ten zlořád omlouvám, ale…“ pokrčil rameny, „ani já, ani moji vojáci za něj nejsme zodpovědní.“
Doktor se zamračil a zvednutým prstem propíchl vzduch. „Pane kapitáne, v životě by nevznikla žádná tyranie, nedošlo by k jediné válce, kdyby pochopové dbali hlasu svědomí.“
Kapitán se díval na Pelagii, jako by od ní očekával podporu, a trpěl nesnesitelně tíživým pocitem, že ho zase poslali do školy. „Musím se proti tomu ohradit,“ protestoval chabě.
„Nemůžete se nijak ohrazovat, protože pro takové jednání neexistuje omluva. A to mi povězte, pročpak byla na našich školách zakázána výuka řečtiny? Proč se všichni musí učit italsky, co?“
Pelagia se v duchu usmála – sama by nedokázala spočítat, kolikrát se její otec odchýlil od tématu a začal kázat, jak je naprosto nezbytné a převelice rozumné zavést povinnou výuku italštiny.
Kapitán si najednou připadal jako malý klučina, který se chce vykroutit, protože ho rodiče přistihli při krádeži bonbónů z plechovky vyhrazené jen na neděle. „Je logické,“ začal, a ta slova mu hned ztrpkla na jazyku, „že v italské říši by se všichni měli naučit italsky… to je podle mě ten důvod. Ještě jednou opakuji, že na tom nenesu nejmenší podíl.“ Začal se viditelně potit. Doktor po něm střelil pohledem, který měl být a také byl zničující. „Ubohé,“ odtušil a obrátil se na podpatku. Zašel dovnitř a usadil se za stolem, spokojený se svým výkonem. Natáhl se, potrápil Psipsinu tím, že ji pošimral na vouscích, a svěřil se jí: „Už ho máme na lopatě.“
Na dvorku zůstal kapitán Corelli celý tumpachový a Pelagii ho bylo líto. „Váš otec je…“ začal a pak se mu najednou nedostávalo slov.
„Ano, je,“ potvrdila Pelagia.
„Kde mám spát?“ zeptal se Corelli. Byl vděčný za jakoukoli záminku k odvedení pozornosti, protože jeho humor byl najednou tentam.
„V mé posteli.“
Za normálních okolností by se Antonio Corelli rozzářeně zeptal: „A to v ní budeme spát spolu? Tomu říkám pohostinnost,“ ale po studené sprše, jíž se mu od doktora dostalo, se jen zhrozil. „To nepřipadá v úvahu,“ prohlásil rozhodně. „Dnes se vyspím na dvorku a zítra požádám o jiné ubytování.“
Pelagii šokovalo, jak se v nitru vyplašila. Že by tam uvnitř nějaká část jejího já chtěla, aby ten cizinec, tenhle vetřelec zůstal? Zašla dovnitř a zpravila o Italově rozhodnutí otce. „Nemůže odejít,“ durdil se. „Jak ho mám mořit, když tu nebude? Krom toho mi připadá docela sympatický.“
„Papakis, po tom, jak jsi mu umyl hlavu, by si od něj pes kůrku nevzal. Skoro mi ho bylo líto.“
„Tobě ho skutečně bylo líto, koritsimu. Viděl jsem ti to na tváři.“ Vzal dceru za ruku a vyšel s ní ven. „Mladý muži,“ obrátil se na kapitána, „zůstanete tady, ať už se vám to líbí nebo ne. Je dost dobře možné, že by se váš ubytovatel rozhodl vnutit nám někoho ještě horšího.“
„Ale v posteli vaší dcery, Dottore? To by nebylo… to by bylo hrozné.“
„V kuchyni bude mít pohodlí, pane kapitáne. Je mi jedno, jak moc si to budete vyčítat, to není můj problém. Já agresor nejsem. Rozumíte mi?“
„Ano,“ přitakal kapitán zmoženě. Tak docela mu nedocházelo, co se to s ním děje.
„Kyria Pelagia přinese vodu, kávu a pár mezedakií k snědku. Uvidíte, že jsme docela pohostinní. Je naší tradicí, pane kapitáne, chovat se pohostinně i k těm, kdo si to nezaslouží. Je to otázka cti, motiv, který vám může připadat tak trochu nový a cizí. Váš robustní přítel je rovněž zván.“
Carlo s kapitánem rozpačitě snědli pár špenátových koláčů, pečené malé olihně a dolmady, zelné listy nadívané mletým masem a rýží. Doktor se na ně mračil, ale v duchu si blahopřál k tomu, jakému úspěchu se těší tenhle neotřelý způsob odporu. Oba vojáci se zase vyhýbali jeho pohledu a zdvořile, leč nesouvisle glosovali zdejší nádherné noci, neuvěřitelné rozměry olivovníku a každičkou bezvýznamnost, která jim přišla na mysl.
Carlo ještě rád odjel a kapitán pak nešťastně seděl na posteli. Byl čas na večeři a i přes ty talíře předkrmů mu žaludek ze zvyku kručel. Z pomyšlení na další porci toho skvělého jídla se mu dělalo slabo. Doktor za ním přišel a řekl mu: „Lékem na vaše potíže bude jíst hodně cibule, brambor, petržele, bazalky, oregana a česneku. Česnek vám vydezinfikuje trhliny a to ostatní dohromady vám změkčí stolici. Je velmi důležité, abyste se nepřepínal, a pokud budete jíst maso, musíte k němu vypít spoustu tekutin a sníst talíř zeleniny.“
Kapitán se díval, jak doktor odchází z pokoje, a zažíval větší pokoření, než by kdy považoval za možné. Jak mohl vůbec starý pán poznat, že ho trápí hemeroidy?
V kuchyni se doktor Pelagie optal, jestli si všimla, že kapitán velmi opatrně našlapuje a čas od času bolestí mrkne.
Otec s dcerou zasedli k jídlu, oba hlasitě mlátili příbory do talíře a čekali, dokud podle jejich odhadu kapitán nebude umírat hlady a cítit se jako špindíra, se kterým ve škole nikdo nemluví, načež ho pozvali ke stolu. Posadil se a tiše se dal do jídla.
„Tohle je kefallénský masový koláč,“ poučoval ho doktor, „až na to, že díky přítomnosti vašich lidí v něm není žádné maso.“
Když kolem domu posléze prošla hlídka dohlížející na zákaz vycházení, oznámil doktor, že má v úmyslu jít na procházku. „Ale zákaz vycházení…“ ozval se Corelli a doktor opáčil: „Já jsem se tu narodil, tohle je můj ostrov.“ Sebral klobouk a dýmku a vyrazil.
„Já to myslím vážně,“ zavolal kapitán bezvýsledně za doktorem, který obezřele obešel dům, čtvrt hodinky seděl na zdi a tajně naslouchal rozhovoru dvou mladých lidí.
Pelagia se dívala na Corelliho, jak tam sedí u stolu, a zachtělo se jí ho utěšit. „Co je Antonia?“ zeptala se.
Vyhnul se jejímu pohledu. „Moje mandolína. Jsem muzikant.“
„Muzikant? V armádě?“
„Když jsem do ní vstoupil, Kyria Pelagia, armádní život vypadal asi tak, že člověk seděl na zadku, nedělal nic a ještě mu za to platili. Takže jsem měl spoustu času na cvičení. Měl jsem v plánu stát se nejlepším hráčem na mandolínu v Itálii, vystoupit z armády a živit se hudbou. Nechtěl jsem hrát po kavárnách, já chtěl hrát Hummela a Conforta a Giulianiho. Poptávka není moc velká, takže jeden musí být skutečně dobrý.“
„To chcete říct, že jste se stal vojákem omylem?“ zeptala se Pelagia, která ani o jednom z těch skladatelů v životě neslyšela.
„Tenhle plán mi zrovna nevyšel – Duce totiž dostal pár velkolepých nápadů.“ Zamyšleně se na ni zadíval.
„Po válce,“ řekla.
Přikývl a usmál se. „Po válce.“
„Chci se stát lékařkou,“ prohlásila Pelagia, která se s tímhle přáním zatím nesvěřila ani svému otci.
Té noci, když už pod přikrývkami pomalu usínala, zaslechla zastřený výkřik a za chvilku se v kuchyni objevil tak trochu vykulený kapitán s ručníkem kolem pasu. Zvedla se a deku si přidržela kolem ňader.
„Promiňte,“ uklidňoval ji, „ale vypadá to, že mi do postele zavítala nějaká obrovská lasička.“
Pelagia se zasmála. „To není lasička, ale Psipsina. To je náš domácí mazlíček. Vždycky mi spí na posteli.“
„Co to je?“
Pelagia neodolala a vyzkoušela otcův způsob odporu. „Copak jste neslyšel o řeckých kočkách?“
Kapitán po ní vrhl podezřívavý pohled, pokrčil rameny a vrátil se do pokoje. Popošel ke kuně a ukazováčkem ji obezřele podrbal na čele. Byla měkoučká a příjemná na dotyk. „Micino, micino,“ vrkal zkusmo a hladil ji za ušima. Psipsina ke kroutícímu se prstu přičichla, nepoznala ho, napadlo ji, že je jedlý, a zakousla se do něj.
Kapitán Antonio Corelli se jí vytrhl, díval se, jak se mu z prstu řinou krůpěje krve, a snažil se přemoci zahanbující dětské slzičky, které se mu spontánně draly do očí. Pokusil se silou vůle potlačit čím dál intenzivnější pálení v ráně, ale byl si jistý, že ho ta potvora kousla až na kost. Nikdy v životě si nepřipadal tak nemilovaný. Tihle Řekové… Když řekli „ne“, znamenalo to „ano“, když přikývli, znamenalo to „ne“, a čím víc se na vás vztekali, tím víc se usmívali. Dokonce i kočky tu byly z jiné planety a krom toho nemohly mít pro takovou zlobu žádný motiv.
Nedokázal usnout, sklíčeně ležel na studené, tvrdé podlaze, dokud se Psipsině nakonec nezastesklo po Pelagii a nezašla se po ní poohlédnout. Vlezl do postele a vděčně padl do peřin. „Mmm,“ zabručel a uvědomil si, že cítí doznívající, prchavou vůni mladé ženy. Chvíli ještě myslel na Pelagii, vzpomínal na její výstřih, bílou křivku krku, ramen a ňader a konečně usnul.
Probudil se v noci – měl dojem, že mu krk přímo hoří a že ho na bradě šimrá. Jak postupně přicházel ke smyslům, s hrůzou zjistil, že se mu ta řecká kočka obtočila kolem krku a teď tvrdě spí. Vyděšeně se pokusil o kousek pohnout. Zvíře ospale zavrčelo.
Ochromeně ležel, připadalo mu, že snad celé hodiny, potil se, vzdoroval svědění a nepřirozenému teplu, naslouchal sovám a ďábelským zvukům noci. Posléze zaregistroval, že břímě na jeho krku sladce a konejšivě voní. Bylo to aróma, které se příjemně proplétalo s vůní po Pelagii. Konečně začal klimbat, usnul a z jakýchsi podivných důvodů se mu zdály nesmyslné sny o slonech, bakelitu a koních.

26
Ostré hrany

Krátce po úsvitu kapitán Antonio Corelli bezvýsledně čekal u branky na dvůr, až pro něj Carlo přijede a odveze ho pryč. Posledně jmenovanému se však na džípu rozbila pružnice závěsu a právě se zabýval kopáním do pneumatik a nadáváním na hluboké díry v cestě, které mu i přes včasný start znemožnily dojet. Už teď měl strašnou hrůzu z toho, že nechá kapitána ve štychu, hrůzu, kterou sdíleli všichni muži pod Corelliho velením, a jeho nevrlost se ještě umocnila, když se snažil zapálit si a zjistil, že vyschlá tyčinka drobivého tabáku vyklouzla z papírové dutinky a drze si doutná v prachu, zatímco jemu zůstal v ústech kus žhnoucí trubičky, která se mu pevně přilípla k dolnímu rtu. Odtrhl ji odtamtud spolu s cárem kůže. Olízl si bolavou ránu, sáhl na ni prstem a proklel Němce za to, že si úspěšně přisvojili zásoby nejlepšího tabáku. Kolem něj projel vychrtlý starý rolník, usazený v dámském sedle na oslu, spatřil, jak se evidentně porouchané vozidlo naklání na stranu, spokojeně se usmál a nedbale ho pozdravil zvednutou rukou. Carlo zaskřípal zuby a usmál se. „Zasraná válka,“ prohodil, protože Řekům byl stejně jeden pozdrav jako druhý. Vypadalo to, že dnes ráno se La Scala konat nebude, pokud tedy operní společnost nezvládne „Sbor zbrojnošů“ sama. Zanechal džíp jeho osudu a začal se plahočit k vesnici.
Velisarios prošel kolem něj a pak se na sebe zadívali, jako by se už znali. Jakkoli se na frontě zasvinil a zhubl, pořád ještě byl Velisarios ten nejmohutnější muž, kterého kdy kdo viděl, a Carlo byl navzdory podobným zážitkům rovněž tím nejmohutnějším chlapem, kterého kdy kdo viděl. Oba Titáni si už zvykli žít se svým tíživým podezřením, že jsou zrůdy – být nadčlověk bylo břemeno, o něž se nemohli podělit, ba ani ho vysvětlit normálním lidem, kteří by jim stejně nevěřili.
Oba užasli a na okamžik zapomněli, že jsou nepřáteli. „Hej,“ vykřikl Velisarios a potěšeně zvedl ruce. Carlo zoufale zapátral po jakémkoli výkřiku, který by v řečtině dával smysl, pokusil se o nepřesný a neúspěšný kompromis a vylezlo z něj něco jako „Ung“. Carlo Velisariovi nabídl jednu ze svých otřesných cigaret, Velisarios ji přijal, a jak do sebe nasávali kouř ostrý jako tisíc jehel, častovali se posunky a kyselými obličeji. „Zasraná válka,“ řekl Carlo na rozloučenou a rozešli se opačným směrem, přičemž Carlovi se notně zvedla nálada. Po jednom kilometru narazil Velisarios na zchromlý džíp, zamyslel se a zašel pro kamaráda. Zase se vrátil, postupně zvedal vozidlo za jednotlivé rohy a jeho společník zatím odšrouboval kola. Pak z chladiče odčerpali všechnu vodu a zase jej dolili benzínem z kanystru, jenž byl připevněný na zadku vozidla.
Corelli dál čekal. Prošel kolem něj doktor na cestě do kafenionu – už předem se štětil, protože káva v poslední době nejenže chutnala po říčním bahnu a dehtu, ale byla každou vteřinou dražší. „Buon giorno,“ zavolal za ním kapitán, doktor se obrátil a opáčil: „Doufám, že jste se špatně vyspal.“
Kapitán se odevzdaně usmál. „Kdovíproč se mi zdálo o bakelitových zvířatech. Vypadala jako delfíni s ostrými hranami a skákala sem a tam. Bylo to velmi znepokojující. Taky mě kousla kočka.“ Natáhl k němu poraněný prst a doktor si ho prohlédl. „Hodně opuchl a asi vám zhnisá. Kousnutí lesních kun dokáže být docela ošklivé. Na vašem místě bych s tím zašel k doktorovi.“ A s tím vyrazil, zatímco kapitán jako trouba opakoval: „Kuny lesní?“ Došlo mu, že si z něj Pelagia jen trošku vystřelila, ale kupodivu si připadal pokořený a hrozně naivní.
Když Pelagia vyšla ven, uzurpátor její postele vyhazoval Lemoni nahoru a dolů za podpaždí. Děvčátko výskalo a smálo se, a celé to vypadalo na lekci italštiny. „Bella fanciulla,“ vyslovoval pečlivě kapitán a počkal si, až to Lemoni zopakuje. „Bla fanšla,“ zahihňala se a kapitán ji vyhodil do vzduchu a vykřikl: „Ne, ne, bella fanciulla.“ Láskyplně protáhl zdvojené L, počkal, až Lemoni přistane, a zdvihl obočí v očekávání dalšího pokusu. „Bla flanšla,“ pronesla vítězoslavně, jen aby byla znovu vyslána k nebesům.
Pelagia se při té podívané usmívala a vtom ji Lemoni zahlédla. Kapitán se zadíval stejným směrem jako ona a pak se trochu v rozpacích narovnal. „Buon giorno, Kyria Pelagia. Vypadá to, že můj řidič má zpoždění.“
„Co to znamená, co to znamená?“ dožadovala se Lemoni, jejíž víra ve vševědoucnost dospělých byla tak pevná, že vůbec nepochybovala, že jí to Pelagia dokáže přeložit. Pelagia ji pohladila po tváři, rozhrnula vlásky, aby jí nepadaly do očí, a řekla: „Znamená to ‚krásné děvčátko‘, koritsimu. Tak, a hybaj pryč, určitě už někomu scházíš.“
Holčička odhopkala svým obvyklým rozmarným a výstředním způsobem, mávala rukama a prozpěvovala si: „Bla, bla, bla. Bla, bla, bla.“
„Proč jste ji poslala pryč?“ vyčítal Pelagii Corelli. „Skvěle jsme se bavili.“
„Bratříčkovat se s nepřítelem,“ odpověděla Pelagia, „je neslušné, dokonce i u dětí.“
Corelliho tvář se protáhla a jen tak šoupal špičkou boty v prachu. Podíval se k obloze, sklonil hlavu a povzdychl si. Aniž se na Pelagii podíval, řekl jí od srdce: „Signorino, v takové době, ve válce si všichni musíme užít toho mála nevinných radostí, které se člověku naskytnou.“
Pelagia viděla rezignaci a únavu v jeho tváři a zastyděla se. V následném tichu oba dva přemítali, jak jsou nehodní. Pak kapitán řekl: „Jednou bych sám chtěl mít takovou krásnou žabku,“ nepočkal si ani na odpověď a vyrazil směrem, odkud měl přijet Carlo.
Pelagia se za ním zamyšleně dívala. Nad jeho mizejícími zády se vznášel bolestný opar samoty. Pak Pelagia zašla dovnitř, vzala z poličky dva svazky Úplného a stručného domácího lékaře a bez sebemenšího záchvěvu viny si pročetla oddíly pojednávající o rozmnožování, pohlavních chorobách, porodu a šourku. Pak ještě namátkou pročetla hesla kaskarila, potažený jazyk, řiť a onemocnění s ní spojená, a úzkost.
V obavě, že se její otec co nevidět vrátí z kafenionu, nakonec knihy vrátila na polici a začala si vymýšlet, jak oddálit nutnou cestu ke studni. Nakrájela pár cibulí, ačkoliv ještě netušila, do jakého jídla je hodlá použít – chtěla jen, aby otec po návratu měl před sebou nějaké konkrétní důkazy o její práci, a pak vyšla ven vyčesat kozla. Našla mu dvě klíšťata a malou zduřeninu na povislé kůži zadku. Znepokojovala se otázkou, jestli by ji to mělo znepokojovat, a začala přemýšlet o kapitánovi. Mandras ji zastihl, jak sní s otevřenýma očima.
Prvního dne invaze se s klením vyštrachal z postele, zcela vyléčený. Skoro jako by příchod Italů byl něco tak důležitého, tak závažného, že si již nadále nemohl dovolit luxus polehávat v posteli a vychutnávat si svou nemoc. Doktor předstíral, že ho to nepřekvapilo, ale Pelagia se s Drosulou shodly na tom, že na nemoci, s níž člověk může skoncovat jedním virtuózním mávnutím proutku, je cosi podezřelého. Mandras si vyšel k moři, zaplaval si s delfíny, jako kdyby nikdy nikam neodešel, a vrátil se občerstvený, v rozcuchaných vlasech mu usychala slaná voda, na tváři mu hrál úsměv, svaly na trupu měl nezkrácené a do vršku se vyškrábal s parmicí jako dárkem pro Pelagii. Podrbal Psipsinu za ušima, krátce se pohoupal na olivovníku a v Pelagii zanechal dojem, že je ve své nově nabyté příčetnosti ještě šílenější, než když býval jenom šílený. Kdykoliv ho viděla, svíraly ji pocity viny a cítila se velmi nesvá.
Poplašilo ji, když jí poklepal na rameno, a přes značné úsilí nasadit zářivý úsměv Mandras v jejích očích postřehl záblesk úleku. Tenkrát ho nevzal na vědomí, ale později si na něj vzpomene. „Ahoj,“ pozdravil ji, „je tvůj táta doma? Pořád mám ještě něco s kůží na ruce.“
Pelagia byla ráda, že svou pozornost může zaměřit na něco objektivního, a nabídla se: „Já se ti na to podívám,“ na což on pohotově odpověděl: „Doufal jsem, že se mi bude věnovat spíš flašinetář než opička.“
Mandras slyšel tuhle metaforu na frontě, zalíbila se mu a dlouho čekal na příležitost, kdy by ji mohl uplatnit. Připadala mu vtipná a on si myslel, že co je vtipné, nejspíš také bude okouzlující. Nic nechtěl tolik jako okouzlit Pelagii a získat si znovu náklonnost, o niž – jak se obával – už přišel.
Ale v Pelagiiných očích se zablesklo a Mandras se zalekl. „Já to tak nemyslel,“ omlouval se, „byl to jenom vtip.“ Oba mladí lidé se na sebe zadívali, v duchu zavzpomínali na všechno, co už bylo pryč, a pak Mandras oznámil: „Dám se k partyzánům.“
„Ach,“ vzdychla Pelagia.
Pokrčil rameny. „Nemám na vybranou. Odjíždím zítra, člunem do Manolasu.“
Pelagia byla zděšená. „A co ponorky? A válečné lodě? To je šílenství.“
„Když popluju v noci, stojí to za risk. Můžu se řídit podle hvězd. Říkal jsem si, že bych to mohl zkusit zítra v noci.“
Nastalo dlouhé ticho. „Nebudu ti moct psát,“ upozornila ho Pelagia.
„Já vím.“
Pelagia na chvíli zašla dovnitř a vrátila se s vestičkou, kterou tak oddaně šila a vyšívala, zatímco byl její snoubenec na frontě. Ostýchavě mu ji ukázala. „Tohle jsem pro tebe ušila, abys mohl tancovat o svátcích. Chceš si ji teď vzít?“
Mandras si ji vzal a zvedl ji. Naklonil hlavu na stranu a poznamenal: „Ale úplně se nekryje, co? Chci tím říct, že ten vzor je na každé straně trochu odlišný.“
Pelagii píchlo u srdce zklamáním, které chutnalo po zradě. „Tak jsem se snažila,“ vykřikla úpěnlivě, v návalu emocí, „ale stejně ti nikdy nedokážu udělat radost.“
Mandras se plácl dlaní do čela a sebekriticky se zašklebil. „Bože, promiň. Já to nemyslel tak, jak to vyznělo.“ Vzdychl a potřásl hlavou. „Od té doby, co jsem odešel, moje pusa, srdce a mozek už nějak nejsou moc dobře propojené. Všechno je vzhůru nohama.“
Pelagia si od něj vzala vestičku a řekla mu: „Pokusím se ji dát do pořádku. Co na to říká tvoje matka?“
Podíval se na ni s prosbou v očích. „Doufal jsem, že bys jí to mohla říct ty. Nesnesl bych ty její slzy a žadonění, kdybych se jí svěřil sám.“
Pelagia se hořce zasmála. „To jsi takový zbabělec?“
„Co se matky týče, tak jo,“ přiznal se. „Prosím, řekni jí to sama.“
„Dobře. Tak dobře, řeknu. Přišla o manžela a teď ztrácí syna.“
„Já se vrátím.“
Pomalu zavrtěla hlavou a vzdychla. „Něco mi slib.“ Kývl hlavou a ona pokračovala. „Kdykoli už budeš chtít udělat něco hrozného, vzpomeň si na mě a nedělej to.“
„Jsem Řek,“ připomenul jí jemně, „ne fašista. A budu na tebe myslet každou minutu.“
Nepřeslechla tu dojemnou upřímnost v jeho hlase a cítila, jak se jí slzy derou do očí. Spontánně se objali, jako kdyby byli bratr a sestra, a ne snoubenci, a pak chvíli hleděli jeden druhému do očí. „Bůh buď s tebou,“ řekla Pelagia a on se smutně usmál. „I s tebou.“
„Nikdy nezapomenu, jak ses tu houpal na větvi.“
„A já na to, jak jsem spadl na ten hrnec.“
Chvíli se společně smáli, on na ni vrhl ještě jeden roztoužený pohled a pak už se měl k odchodu. Po několika krocích se zastavil, obrátil se a zajíkavým hlasem slíbil: „Vždycky tě budu milovat.“
Daleko dole na cestě Carlo s kapitánem, oba pokrytí jemným béžovým prachem, lítostivě zkoumali své vozidlo. Nemělo kola a v jeho vnitřku dýmala vysoká halda hnoje.
Toho večera si kapitán povšiml, že přes opěradlo kuchyňské židle visí nádherně vyšívaná vestička. Zvedl ji a podržel ji ve světle – samet byl sytě šarlatový a saténová podšívka přišitá miniaturními pečlivými stehy, které by snad svedly pořídit pouze prstíky nějaké malinkaté sylfy. Viděl nehybné květiny, vznášející se orly a vyskakující ryby vyvedené zlatými a žlutými nitěmi. Prsty přejel přes výšivku a cítil, jak je kresba hustá. Zavřel oči a uvědomil si, že každý vzor kopíruje svým reliéfem křivky zpodobeného zvířete.
Pelagia vešla a přistihla ho při činu. Najednou se jí zmocnily rozpaky – možná nechtěla, aby věděl, pro koho to ušila, možná se styděla za nedokonalost svého díla. Otevřel oči a natáhl se s vestičkou k ní. „Taková krása,“ vydechl. „V životě jsem neviděl něco tak skvělého, jen v muzeu. Odkud to je?“
„Sama jsem ji ušila. A zas tak skvělá není.“
„Není skvělá?“ opakoval nevěřícně. „Vždyť je to mistrovské dílo.“
Pelagia zavrtěla hlavou. „Vzory se na obou stranách úplně nekryjí. Mají být zrcadlovými obrazy, a když se podíváš, ten orel je vyvedený v trochu jiném úhlu než tenhle a tahle květina má být stejně velká jako tahle, jenže je větší.“
Kapitán mlaskl na znamení nesouhlasu. „Symetrie je vlastní pouze mrtvým věcem. Viděla jsi někdy strom nebo horu, které by byly symetrické? Ta se hodí do architektury, ale až někdy uvidíš symetrickou lidskou tvář, budeš mít dojem, že bys ji měla považovat za krásnou, jenže ve skutečnosti ti bude připadat studená. Lidské srdce má slabost pro malé nedostatky v její geometrii, Kyria Pelagia. Podívejte se na svou tvář v zrcadle, signorino, a zjistíte, že jedno obočí je výš než to druhé, že kvůli sklonu víčka je levé oko o poznání víc otevřené než pravé. A díky takovým maličkostem jsi přitažlivá i krásná, zatímco… jinak bys byla socha. Symetrie je pro Boha, ne pro nás.“
Pelagia nasadila skeptický výraz a připravila se šmahem odbýt tvrzení, že je krásná, ale v tom okamžiku si povšimla, že Corelliho nos není úplně rovný. „Co to je?“ zeptal se kapitán a ukázal na orla. „Chci říct, jak se to dělá?“
„Tohle je fil-tiré a tohle zase girlanda,“ ukazovala mu prstem. Vychutnával si půvabnou křivku jejího ukazováčku a vůni rozmarýnu v jejích vlasech, pak ale zavrtěl hlavou. „Teď nejsem o moc chytřejší. Prodáš mi ji? Kolik za ni chceš?“
„Není na prodej.“
„Prosím, Kyria Pelagia. Dám ti cokoli, co si řekneš. Drachmy, liry, konzervovanou šunku, nakládané olivy, tabák. Řekni mi cenu. Mám taky pár britských zlatých sovereignů.“
Pelagia zavrtěla hlavou – sice už neměla moc důvodů, proč vestičku neprodat, ale kapitán jí tak zvedl sebevědomí, že si ji chtěla schovat, a krom toho, kdyby mu ji prodala, bylo by na tom cosi nevýslovně nesprávného.
„To je mi moc líto,“ řekl kapitán, „ale něco mi to připomnělo – jakou po mně budete chtít činži?“
„Činži?“ opakovala Pelagia ohromeně.
„To sis myslela, že tu chci bydlet gratis?“ Sáhl do kapsy, vytáhl velkou klobásu a podotkl: „Napadlo mě, že by sis tohle ráda vypůjčila z důstojnické jídelny. Dal jsem kolečko té takzvané kočce a myslím, že už jsme kamarádi.“
„Tak ty jsi přesvědčil Psipsinu a Lemoni, aby začaly kolaborovat,“ konstatovala Pelagia kysele, „a co se činže týče, měl by ses radši zeptat tatínka.“

Netrvalo dlouho a džíp byl vyčištěn a znovu osazen koly. Za týden pak jeho motor efektně vybuchl v krkolomných zatáčkách vedoucích na vrchol hory ke Kastru. Řídil ho mladý desátník, tenor v Corelliho operní společnosti, který čekal na konec války, aby si v Palermu mohl vzít svou dětskou lásku.
To už byl Mandras v srdci Peloponésu, kde rozšiřoval řady válečných vdov a přepracovával svůj sen o Pelagii.

27
Rozprava o mandolínách a koncert

Doktor se v obvyklou hodinu probral a odebral se do kafenionu, aniž Pelagii probudil; podíval se na ni, jak tam spí stočená v dekách na podlaze kuchyně, a neměl to srdce ji rušit. Sice to bylo v silném rozporu s jeho představou o tom, kdy má slušný člověk vstávat, ale na druhou stranu pro něj tvrdě pracovala a už teď ji pořádně vyčerpávalo, jak se musela potýkat s problémy nastolenými válkou. Krom toho vypadala s těmi rozcuchanými vlasy na podhlavníku opravdu kouzelně, přikrývku měla přitaženou až k nosu a odkryté měla jenom jedno malé ouško. Stál tam nad ní, vychutnával si otcovské city, které se mu dmuly v hrudi, a pak se nedokázal udržet, nahnul se a zkoumavě se jí zadíval do ucha – bylo v dobrém stavu, jen jediná šupinka kůže visela na špičce chmýří na pokraji ušního boltce a vnějšího zvukovodu, ale jinak Pelagia vypadala naprosto zdravá. Doktor se na ni usmál a pak si přivodil depresi, když pomyslel, jak jednoho dne zestárne, ohne se, nadělají se jí vrásky, její sladká krása vyschne a zmizí jako suché listí a nikdo nebude ani tušit, že vůbec existovala. Vzácnost prchavého okamžiku na něj udělala takový dojem, že si k ní klekl a políbil ji na líčko. Do kafenionu odešel v tragické náladě, jež podivně kontrastovala s poklidnou krásou bezmračného rána.
Kapitán, jehož probudila ostrá, bodavá bolest hemeroidu, vešel do kuchyně, zahlédl Pelagii, jak tvrdě spí, a najednou nevěděl, co dělat. Rád by si sám uvařil kávu a pojedl nějaké ovoce, ale i jeho uchvátil přitažlivý klid spící dívky a měl pocit, že by bylo svatokrádežné probudit ji rámusením. Navíc ji nechtěl uvést do rozpaků, když by se v jeho přítomnosti musela pohybovat v noční košili, a mimo to by se mu neodbytně připomínal ostudný fakt, že vyhnal z postele její právoplatnou majitelku. Shlédl na Pelagii a dolehla na něj touha zalézt si k ní – nic mu teď nepřipadalo přirozenější –, ale místo toho se vrátil do pokoje a vytáhl Antonii z pouzdra. Levou rukou začal procvičovat prstoklad – hrál tlumeně, struny rozezníval pouze prstem, nikoli trsátkem. Když ho to unavilo, vzal trsátko a dlaní pravé ruky přikryl kobylku, aby ztlumil struny a mohl hrát „sordo“. Znělo to, jako když housle hrají pizzicato, a on se s velkým soustředěním pustil do velmi náročného a rychlého kousku od Paganiniho, který byl zcela založen právě na tomto efektu.
Na pomezí mezi spánkem a probuzením převzal Pelagiin sen rytmus té skladby. Vybavoval se jí včerejšek, kdy kapitán přijel do domu na šedém koni, jehož si půjčil od jednoho z vojáků, kteří dozírali na dodržování zákazu vycházení. Tahle rozmarná potvora uměla karakolu neboli půlobrat vlevo či vpravo a její majitel si zvykl dělat dojem na slečny tím, že kdykoliv nějakou potkal, donutil zvíře provést právě tenhle krásný kousek. Kůň se pro myšlenku drezury brzy nadchl a zanedlouho prováděl půlobraty, kdykoliv narazil na lidského tvora v sukních s jasnýma očima a dlouhými vlasy. Všichni vojáci to zvíře jeho majiteli velmi záviděli a on ho byl vždy ochoten zapůjčit důstojníkům, pokud došlo v rozpisu služeb k jistým pozitivním změnám. Toho dne, kdy si ho půjčil kapitán, byl majitel omluven z latrínové služby.
Když Corelli dojel ke vchodu na dvorek a Pelagia vzhlédla od česání kozla, kůň zastřihal ušima a předvedl karakolu. Kapitán smekl čapku, zeširoka se zazubil a Pelagii poskočilo srdce nevídanou radostí. Takovou radost člověk třeba pocítí, když tanečník, který vykopával nohama do neuvěřitelné výše, zničehonic udělá přemet dozadu, nebo když se jablko skoulí z poličky, padne na lžičku, ta se vymrští do vzduchu, přistane v šálku tím správným koncem a se zadrnčením se zastaví, jako by tam byla vržena schválně. Pelagia se dosyta vynadívala na Corelliho a koně exhibicionistu, načež se pousmála a spontánně roztleskala. To už se Corelliho tvář rozpoltila od ucha k uchu v ohromném úsměvu, a on tak připomínal kluka, kterému po letech žadonění a žebrání rodiče konečně nadělili fotbalový míč.
V jejím snu dělal kůň půlobraty v Paganiniho tempu a jeho jezdec měl jednou tvář Mandrase a podruhé zase kapitánovu. To ji otrávilo, a tak silou vůle redukovala počet tváří na jednu celou. Ustálila se na Mandrasovi, ale to jí nakonec nevyhovovalo, a tak ji pozměnila na Corelliho. Kdyby byl někdo v místnosti, zahlédl by, jak se ve spánku usmívá – znovu slyšela řinčení jeho mosazných ozdob, skřípání kůže, cítila pronikavý sladký pach koňského potu, znovu viděla ty inteligentně našponované uši, nepatrné pohyby kopyt do stran, když dopadala do prachu a na kameny cesty, napínání a uvolňování svalů na jeho bocích, to velkolepé gesto usměvavého vojáka, kterým smekl čepici.
Corelli usazený na posteli se natolik zabral do cvičení, že na spící dívku zapomněl. Začal pracovat na tom, aby dokázal zahrát tremolo náležitě rychle – pořádně ho otrávilo, že každý den bude muset věnovat nejméně čtvrt hodiny tomu, aby ho zahrál souvisle a plynule. Cvičení začal tím, že trsátkem mechanicky přejížděl nahoru a dolů poloviční rychlostí přes horní dvojice strun.
Pelagia se probudila za deset minut. Víčka se jí rozloupla a chvilku jen tak ležela a přemýšlela, jestli ještě spí. Odněkud z domu se linuly čarokrásné zvuky, jako by drozd přizpůsobil svůj zpěv lidskému vkusu a vyléval si srdce na větvi nad parapetem. Skrz okno proudily sluneční paprsky, najednou jí bylo moc horko, a tak jí došlo, že zaspala. Posadila se, rukama si objala kolena a chvíli poslouchala. Pak zvedla šaty, které měla uložené vedle lůžka, a zašla se převléct do otcova pokoje, stále naslouchajíc trylkování mandolíny.
Corelli zaslechl kovové cinknutí lžíce v kastrolu, došlo mu, že Pelagia konečně vstala, a s mandolínou v ruce zašel do kuchyně. Je libo močku?“ nabídla mu šálek trpké tekutiny, která se dnes vydávala za kávu. Usmál se a vzal si od ní šálek. Pořád ještě byl celý obolavělý od jízdy na koni a stále si gratuloval, že z něj znenadání nespadl – když začal takhle tancovat, bylo to opravdu o fous. Stehna se mu připomínala a chůze ho bolela, takže si sedl. „To bylo moc krásné,“ zhodnotila jeho výkon Pelagia.
Kapitán se vyčítavě zadíval na mandolínu. „Jenom jsem zkoušel tremolové stupnice.“
„To je mi fuk,“ opáčila. „Stejně se mi to líbilo a hrozně lehce se mi potom vstávalo.“
Corelli vypadal zkormouceně. „Je mi líto, že jsem tě vzbudil, to jsem opravdu nechtěl.“
„Je nádherná,“ ukázala na hudební nástroj lžící, „má překrásné zdobení. To všechno vylepšuje zvuk?“
„O tom pochybuju,“ odpověděl kapitán a obrátil mandolínu. Sám už zapomněl, jak výjimečný je to kousek. Okraje ozvučné desky byly lemované lichoběžníky třpytivé perleti a černý ozvučný otvor měl tvar klematisu vykládaného pestrobarevnými květy, které byly čistě výplodem bujné řemeslníkovy fantazie. Ebenový hmatník byl na pátém, sedmém a dvanáctém pražci označen slonovinovými tečkami a kulaté bříško se skládalo ze špičatých pruhů hustého javoru, jež dovedně oddělovaly plátky růžového dřeva. Ladicí kolíky byly ozdobně vyvedené ve tvaru starodávných lyr, a jak si Pelagia všimla, struny samotné byly na struníku okrášlené malými kuličkami chmýří jásavých barev. „Ty mi ji asi nepůjčíš do ruky, co?“ zeptala se a pevně si přitiskla dlaně k hrudi.
„Matka ji jednou upustila na zem a na chvilku jsem si myslel, že ji zabiju. Krom toho mají někteří lidé mastné prsty.“
„Já nemám mastné prsty,“ urazila se Pelagia.
Kapitán si všiml jejího ukřivděného výrazu a vysvětlil: „Všichni lidé mají mastné prsty. Člověk si musí umýt a utřít ruce, než se může dotknout strun.“
„Líbí se mi ty maličké kuličky chmýří,“ ozvala se Pelagia.
Corelli se zasmál. „Vypadají pěkně blbě, ani nevím, proč tam jsou. Je to nejspíš tradice.“
Sedla si proti němu na lavici a zeptala se: „Proč na ni hraješ?“
„To je mi ale divná otázka. Proč člověk něco dělá? Myslíš tím, proč jsem na ni začal hrát?“
Pokrčila rameny, a tak pokračoval: „Hrával jsem na housle. Spousta houslistů hraje na mandolínu, protože oba nástroje jsou stejně naladěné, víš?“ Zamyšleně přejel nehtem přes strunu, aby své tvrzení doložil příkladem. Ne že by si to Pelagia dokázala představit, ale nechtěla mu vysvětlování komplikovat, a tak na oko přikývla. „Na mandolíně můžeš hrát hudbu pro housle, až na to, že držené tóny musíš nahrazovat tremolem.“ Předvedl rychlé tremolo, aby ilustroval své druhé tvrzení. „Ale nakonec jsem housle vzdal, protože přes všechno snažení jsem hrál, jako když kočky mňoukají. Kdykoliv jsem se podíval na dvorek, byl jich plný a všechny mroukaly. Ne, vážně, znělo to jako kočičí rodinka, ještě hůř, a sousedi si pořád stěžovali. No a jednoho dne mi strýček daroval Antonii, která kdysi patřila jeho strejdovi, a já zjistil, že s pražci na hmatníku ze mě může být dobrý muzikant. A máš to.“
„Mají kočky rády mandolínu?“ usmála se Pelagia.
„Málokdo tohle ví,“ přešel do důvěrného tónu, „ale kočkám se líbí cokoliv v sopránovém rozsahu. Nesnášejí altové věci, takže kočce nemůžeš hrát na kytaru nebo na violu. To se jenom zvednou a se zdviženým ocasem odkráčí. Ale hra na mandolínu je opravdu potěší.“
„Takže jak kočky, tak sousedi tu změnu ocenili?“
Šťastně přikývl a pokračoval. „A za další. Lidé si vůbec neuvědomují, kolik mistrů psalo skladby pro mandolíny. Nejen Vivaldi a Hummel, ale dokonce i Beethoven.“
„Dokonce i Beethoven,“ opakovala Pelagia. Bylo to jedno z těch tajuplných, bázeň vzbuzujících, mystických jmen, která naznačovala krajní možnosti lidského ducha, jméno, které pro ni ve skutečnosti neznamenalo nic konkrétního, protože nikdy v životě vědomě neslyšela ani jednu jeho skladbu. Věděla prostě, že to je jméno všemohoucího génia.
„Až skončí válka,“ řekl Corelli, „bude ze mě profesionální koncertní hráč a jednoho dne napíšu řádný koncert o třech větách pro mandolínu a malý orchestr.“
„A pak budeš bohatý a šťastný?“ utahovala si z něj.
„Chudý, ale šťastný. Nejspíš si k tomu budu muset přibrat ještě jednu práci. O čem sníš ty? Říkala jsi, že o tom, jak se staneš doktorkou…“
Pelagia pokrčila rameny a zkroutila rty do odevzdaného, skeptického výrazu. „Nevím,“ usoudila nakonec. „Vím, že něco chci, ale nevím, co to je. Tady ženu jen tak nenechají, aby se stala lékařkou, víš?“
„Můžeš mít bambini. Každý by měl mít bambini. Já si jich pořídím třicet nebo čtyřicet.“
„Chudák tvoje manželka,“ odfrkla si Pelagia.
„Žádnou nemám, takže je nakonec asi budu muset adoptovat.“
„Mohl by se z tebe stát učitel. Tak bys mohl být s dětmi ve dne a mít čas na hudbu večer. Co kdybys mi něco zahrál?“
„Bože, kdykoli mě někdo požádá, abych něco zahrál, okamžitě zapomenu těch pár skladbiček, které znám. A taky se nikdy neobejdu bez not před sebou. To je bída. Už vím, zahraju ti polku. Od Persichiniho.“ Usadil si mandolínu na břiše a zahrál dva tóny. Pak přestal a vysvětlil: „Sklouzla mi. To je potíž s těmihle kulatými bříšky, s mandolínami z Neapole. Často mě napadá, že bych si měl pořídit portugalskou mandolínu s plochým břichem… Ale kde má člověk takovou za války sehnat?“ Doprovodil tuto řečnickou otázku dvěma stejnými tóny, ritardando, zahrál čtyři osminové akordy, pak takt, který nenaplnil očekávání, protože začal pomlkou a pokračoval dvěma šestnáctinami, a vzápětí přerostl v kaskádu šestnáctinových akordů a běhů, na něž Pelagia zírala s otevřenými ústy. V životě předtím neslyšela nic tak vycizelovaného a virtuózního a nikdy také neslyšela skladbu, která by byla bohatší na překvapení. Vyskytla se v ní nečekaná, blesková tremola na počátku taktů a zase místa, kde hudba váhala, aniž ztrácela tempo, nebo si zachovávala tutéž rychlost, ačkoliv se zdálo, že je dvakrát rychlejší nebo pomalejší. Vůbec nejlepší byly pasáže, kde tón tak vysoký, že se stěží dal zahrát, bujarým tempem klouzal po stupnici dolů, až se zarazil u zvučné basové noty, která ani nedostala čas odeznít, a už přišel sladký zvrat z hloubky do výšky. Chtělo se jí z toho tancovat nebo udělat něco nepředloženého.
Udiveně sledovala, jak se prsty kapitánovy levé ruky kradou nahoru a dolů po hmatníku jako nějaký mocný, hrozivý pavouk. Pozorovala, jak se mu šlachy pod kůží vlní a pohybují, a povšimla si symfonie výrazů v jeho obličeji – občas byly klidné, příležitostně usměvavé, někdy přísné a diktátorské a pak zase chlácholivé a něžné. Fascinovaně si uvědomila, že na hudbě je cosi, co se jí ještě nikdy předtím neodhalilo: nejde jen o produkci libých zvuků – pro ty, kteří jí rozumí, to je emocionální a intelektuální odysea. Dívala se Corellimu do tváře a zapomněla na hudbu; chtěla s ním tu cestu sdílet. Naklonila se dopředu a sepnula ruce, jako by se modlila.
Kapitán zopakoval první část a zničehonic skladbu zakončil arpeggiem, které hned doznělo, takže se Pelagia cítila ošizená. „Tak to by bylo,“ prohodil kapitán a utřel si čelo rukávem.
Byla nadšená, chtělo se jí vyskočit a vykroužit piruetu. Místo toho řekla: „Jenom nechápu, proč musel umělec jako ty tak klesnout a stát se vojákem.“
Zamračil se. „Nemusíš vojákům hned nasazovat psí hlavu. Taky mají matky, víš, a většina z nás skončí jako sedláci a rybáři jako každý druhý.“
„Chci tím jenom říct, že to pro tebe musí být strašná ztráta času, to je všechno.“
„Samozřejmě že to je ztráta času.“ Vstal a podíval se na hodinky. „Carlo by už měl přijet každou chvíli. Jenom uklidím Antonii.“ Zadíval se na ni a zvedl obočí: „Mimochodem, signorino, nemohl jsem si nevšimnout, že v kapse zástěry nosíte derringer.“
Pelagia ztratila hlavu a roztřásla se. Jenže kapitán pokračoval: „Vím, proč ho tam nejspíš máš, a já jsem vlastně nic neviděl. Jenom si musíš uvědomit, co by se stalo, kdyby ho viděl někdo jiný. Zvlášť Němec. Prostě buď jen trochu opatrnější.“
Zvedla k němu prosebný pohled a on se usmál, pohladil ji po rameni, ukazováčkem si poklepal na stranu nosu a mrkl.
Když odešel, Pelagii napadlo, že kdyby se jim jenom zachtělo, mohli už kapitána snad stokrát otrávit. Mohli připravit výtažek z oměje, nasbírat bolehlav, zastavit mu srdce digitalinem z náprstníku a úřady by nikdy nezjistily, na co umřel. Strčila ruku do kapsy zástěry a povědomým, stokrát nacvičeným pohybem zahákla prst kolem spouště. Potěžkala pistoli v ruce. To bylo od kapitána hezké, že jí dal na vědomí, že respektuje její potřebu bezpečí, ten vzdorný pocit jistoty, který pramenil z vlastnictví zbraně. A muzikanti se netráví, dokonce ani ti italští – bylo by to něco tak ohavného jako potřít náhrobek kněze lejnem.
Toho večera si sám doktor vyžádal koncert, a tak skončili s Pelagií na dvorku a kapitán si zatím před sebou na stole rovnal notový zápis, který před brízou zabezpečil a zároveň osvětlil tím, že na jeho horní roh postavil lucernu. Velebně se usadil a začal trsátkem klepat na ozvučnou desku.
Doktor užasle zvedl obočí. Zdálo se, že klepání pokračuje už hodně dlouho. Možná že se kapitán chce dostat do rytmu. Možná je tohle jedna z těch minimalistických skladeb, o kterých se doslechl, samé vřeštění, kvičení a žádná melodie, a tohle je předehra. Vrhl pohled na Pelagii a ta nechápavě zvedla ruce. Další klepání. Doktor se zadíval na kapitánovu tvář, v níž se zračila hluboká koncentrace. Jako již mnohokrát při takových nepochopitelných uměleckých zážitcích začal doktora nevyhnutelně svědit zadek. Poposedl na židli a potom ho přešla trpělivost. „Promiňte, mladý muži, ale co to u všech čertů provádíte? Z vyprávění své dcery jsem usoudil, že bych měl očekávat něco trošku jiného.“
„Kruci,“ vykřikl kapitán, jehož soustředění zcela vzalo za své, „právě jsem měl začít.“
„No, soudím, že už taky bylo na čase. Co jste to sakra vyváděl? Co to je? Nějaká příšerná moderní hovadina, něco jako ‚Dvě plechovky, mrkev a mrtvá harapanna‘?“
Corelli se urazil a v jeho hlase zaznělo povznesené opovržení. „Hraji jeden z Hummelových koncertů pro mandolínu. Prvních pětačtyřicet a půl taktu je vyhrazeno orchestru, allegro moderato e grazioso. Ten si musíte představit. A teď musím začít úplně od začátku.“
Doktor po něm vrhl zuřivý pohled. „No to se ještě uvidí, jestli tu budu sedět celou tu dobu, co si zase budete ťukat, a ať mě trefí šlak, jestli si dokážu představit orchestr. Prostě nám zahrajte ty své kusy.“
Kapitán po něm rovněž vrhl zlostný pohled, z něhož se dalo jasně vyčíst jeho přesvědčení, že doktor je naprostý ignorant. „Když to udělám,“ vysvětloval mu, „pak si začnu plést, kdy mám nastoupit, a to by v koncertní síni byla katastrofa.“
Doktor vstal a rozpřáhl ruce, jimiž obsáhl olivovník, kozla, dům i noční oblohu nad nimi. „Dámy a pánové,“ zařval, „omlouvám se, že vám ruším koncert.“ Obrátil se k Corellimu. „Je tohle koncertní síň? Klamou mě oči, nebo tu skutečně není žádný orchestr? Povšimly si mé oči byť jen jediného trombónu? Těch nejmenších a nejméně důležitých houslí? Snažně vás prosím, kdepak je dirigent a kde sedí členové královské rodiny ověšení šperky?“
Kapitán odevzdaně vzdychl, Pelagia k němu vyslala povzbuzující pohled a doktor dodal: „A ještě něco. Zatímco si pro sebe ťukáte a představujete si orchestr, míhá se vám na obličeji jeden přihlouplý výraz za druhým. Jak se máme při takové pantomimě vůbec soustředit?“

28
Jak se osvobozuje lid (1)

Když se Němci stáhli ze severní Afriky, zřídili si regionální operační centrum na Peloponésu, a proto se Mandras a jeho malá skupinka andartů museli přepravit přes Korintský průplav do Rumélie.
Na Peloponésu Mandras nic kloudného nevykonal. Spojil se s jedním člověkem, pak s dalšími dvěma, nicméně nepojali žádný plán ani úmysl. Věděli jen, že je něco z hloubi duše pohání, že jim něco káže zbavit zem cizáků nebo při tom zemřít. Zapalovali nákladní auta a jeden z nich uškrtil nepřátelského vojáka drátem a poté seděl, třásl se opožděným strachem a hnusem, zatímco ho ostatní utěšovali a vynášeli do nebes. Usídlili se na kraji lesa v jeskyni a žili ze zásob, které jim obstarával kněz z nedaleké vesnice – nosil jim chleba, brambory a olivy a zpátky si odnášel jejich šaty, které jim prala jedna vesničanka. Jednoho dne přesekli podpěry dřevěného mostku pro pěší, přes nějž vedla stezka do místní posádky. Odplatou za to, že si musel namočit nohy při brodění bystřinou, vypálil nepřítel čtyři domy ve vesnici, načež je kněz a ředitel školy na kolenou prosili, aby odešli, ještě než se stane něco horšího. Čtyři obyvatelé oněch domků, kteří teď neměli kde hlavu složit, se k nim přidali.
V Rumélii působila malá skupinka nadšených britských amatérů, z nichž ani jeden neuměl řecky a kteří před seskokem prodělali pouze jednodenní výcvik. Při seskoku mimochodem použili vylepšeného druhu padáku, který měl k horním šňůrám přivázané zásoby a vysílačky, jež vojáky hned po přistání pořádně praštily přes hlavu. Tito Britové koordinovali partyzánské skupiny, které pak vyhazovaly do povětří viadukty na jednokolejné trati a hlavní zásobovací tepně vedoucí z Pirea na Krétu a odtud do Tobrúku. Předpokládali, že samostatné skupiny si přirozeně s radostí nechají velet od britských důstojníků, a Řekům tato sebejistá domněnka natolik zaimponovala, že se pro ni takřka okamžitě nadchli.
Byla tu ovšem skupina zvaná ELAS, která byla vojenským křídlem organizace EAM, jež zase podléhala velení athénského výboru, jehož členové patřili ke KKE. Inteligentní lidé si hned uvědomili, že jakákoliv skupina s takovou pověstí musí být nutně komunistická a že takto protažená struktura velení má jenom před obyčejnými lidmi zastřít, že jde o komunistickou organizaci. Její členové se zpočátku rekrutovali ze všech stavů a patřili mezi ně venizelističtí republikáni a roajalisté, stejně jako umírnění socialisté, liberálové a komunisté. Ti všichni naletěli a nechali si snadno nakukat, že jsou součástí národněosvobozeneckého boje, a ne kolečkem v pokřivené, neprůhledné mašinérii, jejímž cílem je spíš uchopit moc po válce než bojovat s Osou. Britové je ozbrojili, protože v Londýně nikdo nevěřil tvrzením britských důstojníků z terénu, že si tak jenom zadělávají na problémy do budoucna, a krom toho nikdo nepředpokládal, že by ti snědí cizinci dokázali Angličanům způsobit větší obtíže. Brigádní generál Myers a jeho důstojníci jenom pokrčili rameny a prostě dál pokračovali v rozdělané práci, zatímco ELAS jim pomáhala a podřizovala se jejich rozkazům, jenom když se jí to zrovna hodilo. Úkol před Myersem a jeho důstojníky byl nesplnitelný, ale oni dosáhli všeho, co si předsevzali, kombinací nezdolné odvahy, trpělivosti a elánu. Naverbovali dokonce dva palestinské Araby, kteří tu uvízli za všeobecného zmatku roku 1941.
Mandras se býval mohl dát k EKKA, EDES či EOA, jenže hned první andarti, na které v Rumélii narazil, patřili náhodou k ELAS a jejich velitel, jenž ho přibral do této tlupy, své komunistické přesvědčení vůbec neskrýval, naopak se k němu hrdě hlásil. Byl dost zchytralý na to, aby odhadl, že Mandras je ztracená duše, člověk trochu zatrpklý, aniž ví proč, dost mladý, aby mu imponovalo a dělalo radost spojovat zvučná jména se vznešenými myšlenkami, a natolik osamělý a posmutnělý, aby se s ním mohl spřátelit.
Mandras nenáviděl hory. Ovšemže měl hory doma, ale až do nekonečna obklopené zpěněnými mořskými spoustami. Nešlo jen o to, že rumelské hory zrušily horizont a tiskly ho jako objetí nějaké obrovité, ošklivé a rozněžněné tetičky, ale také mu připomínaly válku na albánských hranicích, která ho stála tolik příčetnosti, kamarádů a zdraví. Utlačovaly ho a mučily ho, dokonce i když věděl, čeho se od nich může nadít, ještě než je zahlédl. Už věděl, jaké to je, opékat si stehna a břicho před ohněm, zatímco mu záda a zadek mrznou na kost; jaké to je, když se člověk musí svléknout a v zimě se nahý brodit vodou s rancem šatstva nad hlavou, dravým proudem, který vám vyrazí dech a znecitliví maso jako modřina. Dobře věděl, že na porážku Italů stačí zhruba poloviční počet Řeků, a uměl nabíjet mannlicherovku a střílet z ní, ačkoliv mu druhá ruka krvácí a on jí zastavuje krvácení z jiné rány. Už věděl, jaké to je, stvořit si život ze snů o Pelagii a popíjení s milovanými druhy, kteří se nemusí dožít jitra.
Mandras se zprvu dal k ELAS, protože neměl na vybranou. Právě se svými druhy polehával v malém úkrytu v houští s listím jako podestýlkou, když je překvapilo a obklopilo asi deset mužů. Všichni na sobě měli cáry uniformy, byli opásáni bandalíry, měli nože za opaskem a takové vousy, že se málem od sebe nedali rozeznat. Jejich velitel se od nich odlišoval červeným fezem, který by mu jako kamufláž příliš neposloužil, kdyby nebyl tak vyšisovaný a zašpiněný.
Mandras se svými přáteli zvedli zrak k polokruhu samopalových hlavní a ten člověk s fezem jim poručil: „Vyjděte ven.“
Muži váhavě vstali a v obavách o své životy s rukama na temeni vyšli ven. Jeden či dva andarti vlezli do jejich úkrytu a vyházeli z něj zbraně, jež o sebe na zemi rachtaly tím zvláštním zvukem, který vydává kov tlumený dřevěnou pažbou a olejem.
„A vy jste s kým?“ chtěl vědět fez.
„S nikým,“ odpověděl zmatený Mandras.
„Jste s EDES?“
„Ne, jsme tu sami za sebe. Nemáme žádné jméno.“
„Taky dobře,“ usoudil fez. „Teď se vraťte do svých vesnic.“
„Žádnou vesnici už nemáme,“ namítl jeden ze zajatců, „Italové ji vypálili.“
„Věc se má tak, že buďto se rozejdete do svých vesnic a necháte nám své zbraně, nebo se nám postavíte a my vás zabijeme, nebo se dáte k nám, pod mé velení. Tohle je naše území a nikdo nám tu nebude lézt do zelí, zvláště ne EDES, takže co to bude?“
„Přišli jsme bojovat,“ vysvětloval Mandras. „Kdo jste?“
„Jsem Hektor, což není moje skutečné jméno, to nikdo nezná, a tohle… je místní oddíl ELAS.“ Hektorovi muži se na Mandrase velmi přátelsky usmívali, dosti v rozporu s diktátorskými způsoby fezu, a Mandras se díval na jednoho ze svých mužů za druhým. „Zůstaneme?“ zeptal se a všichni přikývli na znamení souhlasu. Už byli příliš dlouho v poli, aby to teď vzdali, a bylo příjemné najít vůdce, který ví, co se má udělat. Bylo demoralizující bloudit jako Odysseus z jednoho místa na druhé, daleko od domova, a improvizovat odpor, který nikdy za moc nestál.
„Fajn,“ řekl Hektor. „Pojďte se mnou a uvidíme, z jakého jste těsta.“
Malá a pořád ještě odzbrojená kolona byla zavedena do mrňavé vesničky, v níž kromě několika toulavých psů nebylo nic než pár křivých domků, z jejichž spár vypadala malta a které držely pohromadě jenom díky gravitaci a síle zvyku. Stezka se načas optimisticky rozšířila do prašné ulice. U jednoho domu stál andarte na stráži, a tomu Hektor pokynul. „Vyveď ho ven.“
Partyzán zašel dovnitř a na sluneční světlo vykopal a vystrkal vyzáblého staříka, který tam do půl těla nahý stál, třásl se a mžoural do slunce. Hektor podal Mandrasovi kus zauzleného lana, ukázal na stařečka a přikázal mu: „Zbij ho.“
Mandras na Hektora vrhl nevěřícný pohled, a Hektor se na něj na oplátku zlostně zamračil. „Jestli chceš být s námi, musíš se naučit, jak se vykonává spravedlnost. Tenhle člověk…“ ukázal na staříka, „byl shledán vinným. A teď ho zbij.“
Zbít kolaboranta bylo hnusné, nikoliv však nemožné. Mandras ho tedy z úcty k jeho pokročilému věku jednou lehce přetáhl a Hektor se na něj netrpělivě rozkřikl: „Pořádně, pořádně! Jseš snad ženská?“ Mandras praštil starce ještě jednou, tentokrát silněji. „Znovu.“ nařídil mu Hektor.
S každým úderem to bylo lehčí a lehčí. Nakonec ho to úplně rozjařilo. Jako by se v něm zvedala každá kapka vzteku od prvního roku života, jako by z něj ten vztek vyplavil všechny nečistoty a on zůstal čistý a zregenerovaný. Stařeček, který po každém úderu křičel a uskakoval, kroutil se a krčil, se nakonec s žalostným kňučením rozplácl na zemi, a tehdy si Mandras uvědomil, že se může stát bohem.
Mladá dívka ani ne dvacetiletá se vymanila ze sevření jednoho z andartů, rozběhla se k nim a vrhla se k Hektorovým nohám. Zajíkala se strachem a zoufalstvím. „Můj táta, můj táta,“ volala. „Mějte s ním slitování, mějte slitování, je to starý člověk, ach můj ubohý otec.“
Hektor se jí podrážkou opřel o rameno a převrátil ji na záda. „Drž hubu, soudružko, přestaň skučet, nebo za nic neručím. Odveďte ji pryč.“
Odtáhli ji za stálého žadonění a pláče a Hektor si vzal od Mandrase lano. „Dělá se to takhle,“ řekl, jako by mu vysvětloval nějaký těžko pochopitelný vědecký poznatek. „Začneš odshora…“ vysekl starému pánovi široký šlinc přes ramena, „… pak uděláš to samé přes zadek…“ vyřízl mu krvavý kus kůže z boků, „… a potom vyplníš ten prostor rovnoběžnými lajnami, dokud není všecka kůže pryč. Tak to jsem myslel, když jsem ti řekl, abys ho zmlátil.“
Mandras si ani nevšiml, že se ten člověk přestal svíjet, křičet a kňučet. Se rty rozhodně sevřenými vyplnil mezery mezi vyseknutými čarami a znovu bušil do míst, kde ještě zbývala trocha růžové kůže. Svaly jeho ramen samy křičely bolestí a nakonec musel přestat, aby si rukávem mohl utřít čelo. Na krvavé kaši přistála moucha a on ji dalším úderem rozdrtil. Hektor k němu přistoupil, vzal mu lano z ruky a vtiskl mu do dlaně pistoli. „A teď ho oddělej.“ Ukazováček si položil na spánek a palcem navodil představu imaginární spouště.
Mandras si klekl a přiložil hlaveň ke starcově hlavě. Zaváhal a v koutku duše se sám nad sebou zděsil. Nemohl to udělat. Aby to vypadalo, že něco dělá, natáhl kohoutek a zlehka začal tisknout spoušť. To nemůže udělat. Pevně zavřel oči. Nemůže ztratit tvář. Šlo o to, obstát jako muž před jiným mužem, byla to otázka cti. Koneckonců katem byl přece Hektor a on jenom jeho paže. Ten člověk byl odsouzen k smrti a zemře tak jako tak. Vypadal trochu jako doktor Jannis, s těmi svými řídkými vlasy a vystupující týlní kostí. Doktor Jannis, jemuž nestál za věno. A komu záleží na jednom zbytečném starci? Mandras zaťal obličejové svaly a stiskl spoušť.
Poté se nedíval na ten krvavý svinčík roztříštěných kostí a mozku, ale nevěřícně zíral do ústí hlavně, z níž se pořád ještě kouřilo. To už mu Hektor pistoli vzal a vrátil mu jeho karabinu. Poplácal Mandrase po zádech se slovy: „Ty se k nám hodíš.“ Mandras se pokusil postavit, ale byl na to příliš unavený, a tak si ho Hektor zahákl do podpaždí a zvedl ho sám. „Revoluční spravedlnost,“ vysvětlil a pak dodal: „Historická nutnost.“
Jak procházeli vesnicí po prašné, uzoučké cestě plné rozeklaných kamenů, Mandras zjistil, že se nikomu nedokáže podívat do tváře, a tak tupě zíral do země. „Co provedl?“ zeptal se nakonec.
„Byl to špinavej starej zlodějíček.“
„Co ukradl?“
„No, ne že by tak docela kradl,“ sundal si Hektor fez a poškrábal se na hlavě, „ale Britové shazují zásoby jak nám, tak EDES. Vydali jsme místním přísné instrukce, že nám musí každý shoz nahlásit, abychom se k němu dostali první. Za stávajících okolností je to jenom rozumné. Jenže tenhle chlap šel, nahlásil shoz lidem z EDES a potom otevřel jednu krabici a vytáhl láhev whisky. Našli jsme ho ležet pod hedvábným padákem, ožralýho jako Turka. Byla to krádež a neposlušnost.“ Znovu si nasadil fez. „Na tyhle lidi musí být přísnost, jinak si začnou dělat, co se jim zlíbí. Mají plnou hlavu falešného svědomí a to z nich musíme v jejich vlastním zájmu vytlouct. Nevěřil bys tomu, ale polovina těchhle rolníků jsou roajalisté. Jen si to představ! Takhle se ztotožňovat s vlastními utlačovateli!“
Mandrase nikdy nenapadlo, že by mohl být něco jiného než roajalista, ale přikývl na souhlas a optal se: „A byl to shoz pro EDES?“
„Ano.“
Za nimi se z vesnice tichem rozlehl nářek, z něhož srdce usedalo. Zvedal se a zase klesal jako siréna, odrážel se ozvěnou od útesu nad nimi, nesl se celým údolím k protějším skalám a vracel se a splýval s pozdějšími variacemi téhož zvuku. Mandras ze své mysli vytěsnil naprosto přesný obrázek toho, co se muselo dít – bědující, uplakaná dívka, svými černými vlasy a mladistvým vzhledem podobná Pelagii, se otřásá a sténá nad znetvořeným, bezdechým tělem svého otce –, a soustředil se na hlasité kvílení. Když člověk nepřemýšlel nad jeho obsahem, bylo podivuhodně krásné.

29
Etiketa

Jednoho krásného jitra na počátku okupace kapitán Antonio Corelli procitl a jako obvykle pocítil víc než záchvěv viny. Byl to pocit, který ho přepadal každé ráno a zanechával po sobě v puse pachuť žluklého másla. Vyvolávalo jej vědomí, že spí v cizí posteli. Den po dni cítil, jak se jeho sebeúcta propadá, když se musel potýkat s myšlenkou, že Pelagii vystrnadil, že spí zabalená v dekách, na studených dlaždicích kuchyňské podlahy. Pravda, Psipsina se k ní za studenějších nocí zavrtala a také jí přinesl dvě armádní přikrývky, aby je naskládala na sebe a udělala si z nich matraci, jenže pořád si připadal nehodný, a přemítal, jestli budou postel po něm už navždycky považovat za poskvrněnou. Rovněž ho trápilo, že Pelagia musí velmi brzy vstávat, aby stihla srolovat přikrývky a on ji nepřekvapil v nedbalkách, až vejde do kuchyně. Obvykle ji našel, jak zívá a prstem si ukazuje po řádcích těžké angličtiny lékařské encyklopedie, nebo pomstychtivě háčkuje přehoz, který se podle všeho nijak nerozrůstal. Každý den zvedl čepici a pozdravil: „Buon giorno, Kyria Pelagia,“ a pokaždé mu připadlo směšné, že umí řecky říct „slečno“, ale už ne „dobré ráno“. Nic ho netěšilo tak jako její úsměv a z tohoto důvodu se rozhodl nastudovat, jak se řecky řekne „dobré ráno“, aby to mohl nonšalantně prohodit na cestě ke Carlovu džípu. Pro radu přišel za doktorem Jannisem.
Ten však byl v podrážděné náladě, a sice pouze proto, že se mu toho konkrétního rána zachtělo porochnit se v této konkrétní náladě. Známost s obtloustlým ubytovatelem mu umožnila provozovat praxi s nepoměrně menší námahou než kdykoli před válkou, a protože výše zmíněný proviantní důstojník byl nade vší pochybnost hypochondr, vídal ho dost často na to, aby proud základního materiálu nevyschl. Jenže když měl konečně dost, ostrované jako na potvoru přestali být nemocní. Všeobecný odklad nemocí v tíživých dobách byl fenomén, o kterém již slyšel, ale jehož nikdy nebyl svědkem, a pokaždé když se doslechl o úspěšné spojenecké operaci, děsil se nevyhnutelné záplavy onemocnění, která se strhne po osvobození. Začal Italům zazlívat, že je kvůli nim najednou daleko méně potřebný, a možná z tohoto důvodu Corelliho poučil, že se „dobré ráno“ řekne „ai gamisu“.
„Ai gamisu,“ opakoval Corelli třikrát či čtyřikrát a pak dodal: „Tak teď to můžu říct Pelagii.“
Doktor se zhrozil a rychle zapřemýšlel. „To ne,“ opravil ho, „tohle Kyrii Pelagii říct nemůžete. Ženě, která s vámi žije v jednom domě, se říká ‚kalimera‘. Je to holt jedno z těch divných pravidel, která se u některých jazyků občas najdou.“
„Kalimera,“ opakoval kapitán.
„A když vás někdo pozdraví,“ pokračoval doktor v diverzi, „musíte mu odpovědět ‚putanas jie‘.“
„Putanas jie,“ procvičoval si kapitán. Na cestě ven hrdě pronesl: „Kalimera, Kyria Pelagia.“
„Kalimera,“ odpověděla Pelagia a dál se věnovala rozebírání beznadějného háčkovaného přehozu. Corelli čekal, jak bude překvapená nebo že se na něj usměje, ale žádné reakce se nedočkal. Zklamaně odešel, a teprve tehdy se Pelagia usmála.
Na dvorku Corelli zjistil, že Carlo se ještě neobjevil, a tak si cvičil nový pozdrav na vesničanech. „Ai gamisu,“ zavolal vesele na Kokolia. Ten na něj vrhl zlostný pohled, divoce se zamračil a odplivl si do bláta.
„Ai gamisu,“ řekl Velisariovi, který promptně zahnul jeho směrem a vychrlil ze sebe příval nadávek, kterým kapitán naštěstí neporozuměl. Corelli se inzultaci od tohoto ohromného rozhněvaného muže vyhnul jen tím, že mu nabídl cigaretu. „Možná bych prostě na Řeky neměl mluvit,“ pomyslel si Corelli.
„Ai gamisu,“ prohodil k Stamatisovi, který v poslední době řešil manželské neshody tím, že předstíral návrat hluchoty. „Putanas jie,“ zamumlal starý pán, když kolem něj procházel.
Toho večera v Argostoli kapitán hrdě vyzkoušel svůj nový pozdrav na Pasqualu Lacerbovi, nemotorném italském fotografovi, který byl donucen pracovat jako tlumočník, a po kratším neporozumění s hrůzou zjistil, že mu doktor poskytl naprosto zavádějící informace. Nakonec skončil v kavárně poblíž radnice, spíš nešťastný než naštvaný. Proč mu tohle doktor provedl? Myslel si, že teď už mezi nimi panuje vzájemný respekt, a přece ho doktor naučil, jak říct „Jdi do píči“ a „Zkurvysynu“, a on byl celý den za blbce, smekal čepici, usmíval se a říkal takové hrozné věci. Prokrista, řekl to dokonce i knězi, přátelskému pejskovi a malé holčičce s umouněnou, leč dojemně nevinnou tvářičkou.

30
Hodný nácek (1)

Jednou z mnoha zvláštností staré britské vládnoucí třídy bylo to, že jasnozřivě nahlédla, co se jí doma nepovedlo, a nehnula pro nápravu věcí ani prstem. Místo toho nabyté zkušenosti uplatnila v zámořských koloniích. Tak si kupříkladu filosof Josiah Tucker ve svém „Pojednání o Správě Věcí veřejných“ z roku 1781 povšiml, že Londýn je v parlamentu naprosto neúměrně zastoupen a nespravedlivě požívá výsad, jimž by se měli těšit všichni. Daleko důležitější ovšem bylo, co napsal dál:
„Dlužno též zdůrazniti, že všechna přebujelá Města jsou strašná na pohled, pročež by neměla být ve svém Růstu podporována všelikými novými Privilegii. Toliko nebezpečnějšími by se stala, neb řečená Města byla a jsou Podhoubím politického Sváru a Buřičství, jakož i Semeništěm Anarchie a Zmatku. Smělý a zoufalý vůdce jest v kteréžkoliv velké Metropoli v čele Davu početného hrozbou Klidu a Pokoji, ba i v nejtyranštějším Zřízení…
Pravím vám znovu, pokud v člověku zůstala byť jen špetka Cti a Morálky, či snad jiskřička Dobroty a Lidskosti, nemá nijakého Zájmu přitáhnout nové houfce lidu sprostého do velkých Měst čerstvými Lákadly. Tato místa se již nyní vpravdě stala kletbou lidstva v každém slova Smyslu, škodíce jejich Zdraví, Statkům, Charakteru, náboženství, &c. &c. &c. Obzvláště v Londýně jest tento neblahý Stav patrný a nebýt čerstvých přírůstků, pohlaví jak mužského, tak ženského, z venkova přicházejících na místo mnohých obětí, jež si Neřest, Nestřídmost, vykřičené domy i šibenice ustavičně žádají, celý lidský rod by ve Městě záhy vyhynul, neb počet Úmrtí převyšuje počet dětí narozených každý rok přinejmenším o sedm tisíc duší.“
Filosofové s jedním nápadem, jejž barbarskými neologismy postupně rozvíjejí ve třiceti svazcích, mají budoucnost na univerzitách zajištěnou, ale nešťastný Josiah Tucker, jenž byl svého času velmi vlivným myslitelem, na katedrách filosofie zcela zapadl, neboť jeho filosofie nebyla dostatečně obskurní, jeho teorie dost uhozené a krom toho své myšlenky dokládal konkrétními příklady. Místo aby se hlavní město Británie rozumně přestěhovalo do Yorku, Londýnu bylo umožněno stát se nejodpornější lidskou žumpou v dějinách. Ale na Kefallénii si britské úřady povšimly, že se Argostoli přespříliš rozrůstá, zařídily se podle Tuckerovy rady a jaly se budovat nádherné město Lixuri.
V Lixuri najdete prostornou agoru lemovanou stromy a skvostnou soudní síň s trhem v přízemí, kde je tato směsice spřízněných dobrodiní spravedlnosti, obchodu a společenského stínu chráněna jak před prudkým deštěm, tak před pichlavými slunečními paprsky. Dodneška se Lixuri a Argostoli považují navzájem za města vyšinutá a nenormální a urputně soupeří v tanci, hudbě, obchodu a občanské hrdosti, ovšem v roce 1941 nedávno přivandrovalé parazitující velmoci vyvolaly naprosto novou a zlověstnou rivalitu – Italové se usídlili v Argostoli a Němci si pro svou posádku vybrali Lixuri.
Německá detašovaná jednotka byla malá a skromná a bezpochyby se na Kefallénii objevila jenom proto, že nacistům bylo nad slunce jasné, že Italům se nedá věřit, a chtěli je mít pod dohledem. Jistě, Hitler Mussoliniho popsal jako „Velikána zpoza Alp“, jenže taky věděl, že Duce a jeho pochopové jsou jedinými opravdovými fašisty v Itálii. Věděl, že italští generálové jsou staromódní a bez fantazie, sám viděl, že jejich vojáci mají mizernou disciplínu, jsou vzpurní a nespolehliví, a proto je také v severní Africe v rozhodujících bitvách nepustil ani na dohled fronty. Stejně jako Bůh kdysi zavěsil na oblohu duhu, aby Izraelitům ukázal, kdo je tady šéf, poslal Hitler do Lixuri tři tisíce granátníků z 996. pluku pod velením plukovníka Barga.
Nikdo je neměl rád, ačkoli vztahy mezi Němci a Italy byly na povrchu přátelské a vyznačovaly se ochotou ke spolupráci. Němci považovali Italy za rasově méněcenné negroidy a Italy zase uváděl do rozpaků nacistický kult smrti. Opasky a uniformy ponuře vyzdobené lebkami a hnáty jim připadaly patologické, stejně jako železná disciplína jejich majitelů, iracionální a znervózňující jednotvárnost jejich názorů a konverzace a jejich nepochopitelná touha po hegemonii. Italy, kteří mají hluboce zakořeněný sklon brát druhé za rameno, k tomu najednou v německé společnosti nic netáhlo, jako kdyby se báli, že dostanou elektrický šok, že se jim paže promění v rampouch nebo se úplně rozplyne. Večer se z kantýn linul zpěv „Lili Marlene“, ozývalo se družné klábosení, výbuchy smíchu a hlučná zábava, jenže tohle byl soukromý svět. Za dne byli Němci seriózní, nerozuměli ironii, zdvořile se uráželi a v zacházení s místním obyvatelstvem byli studeně a brutálně výkonní. Kapitán Corelli se spřátelil s klukem od nich, který uměl trochu italsky, a přišel na to, že se z něj stává normální člověk, jen když ze sebe shodí uniformu, natáhne si plavky a jde se ošplouchnout do moře.
Günter Weber zoufale toužil po blonďatých vlasech a z tohoto důvodu se po službě často vyskytoval na plážích, neboť doufal, že mu slunce vytáhne ze kštice barvu. Ovšem se svýma hnědýma očima nic nenadělal, nenápadnou árijskou modř v nich prostě vykouzlit nedokázal. A právě na pláži Lepeda se seznámil s mužem, který se měl stát jeho přítelem a kterého mu bylo souzeno zradit jidášským polibkem – malströmem kulek, jež otevřou v tělech Günterových nových kamarádů jasně rudá, krvácející ústa.
Zátoka Lepeda se nachází poblíž Lixuri, pod klášterem, kde Anthimos Koruklis rozprávěl s Bohem, a nad ní se zase tyčí Pali, korintské městečko na kopci, kde za starověku vzkvétal nevinný kult Persefony. Pláž se elegantně stáčí a na jednom konci stojí rýhovaná skála, která velmi věrně připomíná silně nakloněnou, ztroskotanou galeonu. Je to skála od přírody stvořená k tomu, aby se na ní člověk vsedě slunil nebo díval přes okraj do hlubin nespoutaného moře, kde se mezi chaluhami jako šipky míhají stovky rybiček.
Günter Weber seděl na záďovém kastelu téhle zkamenělé lodi, když zpoza okraje ztuhlé trávy uslyšel přijíždět italský náklaďák, který vyklopil rozjařený náklad zpěváků a děvek.
Jeden by tyhle prostitutky popsal jako „čerstvě přišedší ze severní Afriky“, kdyby ovšem nebylo nechvalně známé nepřesnosti slova „čerstvý“. Tahle skupinka okoralých, ale přesto vlídných micinek nedávno přibyla do jejich ostrovního ráje, když ji předtím málem sežral bodavý hmyz a utrápil nepředstavitelný žár šedé pouště, a pořád ještě nevěřila svému štěstí. Nemohly se nabažit, jak starým rolníkům padají čelisti, když se před nimi producírují pod slunečníky ve sporém oděvu, s tvářemi zavátými pudrem a naplácanými růží a rtíky vytvarovanými do podoby Amorkova luku. Zbožňovaly osvěžující chuť vody, hedvábné dotyky moře, v němž plavaly nestydatě nahé, zázračné léčivé účinky slunce na kožní nemoci a přátelskou letargii chvilek oddechu ve vojenském bordelu, když pospolu polehávaly, malovaly si nehty a stěžovaly si na muže obecně i se zřetelem ke konkrétním jedincům. Vůbec největší radost měly, když se nakazily a vojenští doktoři jim museli předepsat zotavovací dovolenou, která mohla obnášet celé týdny nicnedělání. Konečně si odpočinuly od brzkého ranního vstávání, kdy je jako dobytek naložili a vozili od jedné základny k druhé, jenom aby přijely domů a zde absolvovaly další kolo sexuální atletiky, doprovázené neměnným repertoárem mručení a sténání. Jejich život nebyl nic než tření (není divu, že měly hladkou kůži) a věčnost stropů.
Stejně jako německý granátník chtěly být všechny děvky blonďaté, ale místo sluníčka k tomu používaly silný peroxid. Dva centimetry černých kořínků v pěšince jejich roztřepených, hrubých vlasů jim dodávaly frustrovaného i frustrujícího vzezření, jako kdyby jim stejně jako nějakému talentovanému, leč nemotivovanému umělci scházel onen poslední impuls, jenž by naplnil iluzi životem.
Krása těchto ztrhaných, a přec heliotropních květinek pramenila zcela z jejich vlastních zdrojů a z nich se také obnovovala. Pel jejich mládí a půvabu na nich pableskoval, jako kdyby jim ho na čas přičaroval nějaký kouzelník, ale ve skutečnosti byl výsledkem jejich úzkostlivého úsilí, jež vynakládaly spíš z houževnatosti než z naděje. Byly ztělesněním pomíjivosti, v niž se úporně snažily věřit. Díky svědomitým pracovním výkonům zůstávala jejich těla štíhlá a pružná, ale v koutcích očí se jim už rýsovaly nezahladitelné vrásky a pod ňadry, která se jim takřka nepostřehnutelně začala prověšovat, se zase tvořily malé váčky. Měly bílé a čisté zuby, ale jejich úsměvy byly automatické, dokonce i když byly upřímné. Nohy a podpaždí měly oholené, voněly po skleníku nacpaném hyacinty a ochlupení si zastřihovaly tak svědomitě, že vojáci, kteří se rádi zavrtali a zmizeli v poctivé, nefalšované, husté číče, odcházeli rozčarovaní a ošizení, jako kdyby k žádné penetraci nedošlo. Dívky byly vydrhnuté, přímo zářily a Corelli je se svým operním klubem občas bral náklaďákem na pláž, protože si myslel, že jim to udělá radost. A tyto ženy, které dobře znaly nejrůznější chlapské libůstky, s nimi vždy jely, protože život se přes ně vždycky převalil jako vlna, házel jimi sem a tam jako nějakými chaluhami na čáře přílivu a muži byli nenechavými rybami, které je oždibovaly.
Günter Weber se ze své skály díval, jak skupinka italských vojáků otevřela lahve vína a začala mávat rukama a zpívat. Sledoval, jak se od nich oddělily nahé nymfy a odběhly do moře, kde výskaly a bez většího úspěchu na sebe cákaly. Blesklo mu hlavou, že všichni Italové jsou šílení, a nadřazeně se pousmál. Všichni v kantýně, celý znovusjednocený německý lid se shodl na tom, že Italové jsou jako děti, které se ke konci večírku pošlou domů a ony si v ulepených prstech odnesou balónek a lízátko. Dostanou Albánii a všechno ostatní, na čem Vůdci nesejde.
Weberovi bylo dvaadvacet a v životě předtím neviděl nahou ženu. Nebyl jedním z těch zatvrzelých, nutkavých, vraždících násilníků jako třeba Chorvaté a sudetští Němci z českého pohraničí a krom toho k znásilnění nebylo třeba strhnout ze ženy šaty – brutalita znásilnění je mechanická a oběť je nakonec zabita. Weber byl stále panic, jeho otec, luteránský pastor, vyrostl v rakouských horách a on sám dokázal Židy a cikány nenávidět jenom proto, že ještě nikdy žádné nepotkal. Oklikou se přiloudal k Italům, k čemuž ho dohnala zoufalá touha zahlédnout nahou ženu, maskovaná jako nezájem.
Corelli se zadíval na jeho upřímnou mladou tvář a nalezl v ní zalíbení. Byla bezelstná a přátelská. „Heil Hitler,“ pozdravil Weber a natáhl ruku. „Heil Puccini,“ odpověděl mu Corelli a napřáhl svou.
„Jsem poručík Günter Weber od granátníků v Lixuri. Viděl jsem ten váš hlouček, tak mě napadlo, že k vám zajdu a představím se.“
„Á,“ mrkl na něj Carlo, „chtěl jste se podívat na děvčata.“
„Nic takového,“ bránil se Weber upjatě. „Takových už jsem samosebou viděl…“
‚Já jsem Antonio Corelli,“ představil se kapitán, „a pokud jste chlap, takových samosebou nemůžete nikdy vidět dost.“
„Přesně tak,“ lhal Carlo, v němž přítomnost žen pokaždé vzbuzovala hluboký duševní neklid a rozpaky. Pořád ještě vzpomínal na Franceska, ale už přilnul ke kapitánovi a byl si jistý, že tento platonický vztah mu bude muset být sám o sobě odměnou. U Franceska si tím nikdy nebyl jistý, přestože Francesco byl ženat a k homosexuálům se stavěl se silnou nechutí. Carlo byl rád, že se Corelli pro nevěstinec nijak nenadchl a že ho na rozdíl od jiných do něj nenutil zajít. Carlo věděl, že se Corelli zamiloval do Pelagie, ještě než to došlo samotnému kapitánovi, a tohle spolu s láskou k hudbě a zbožňováním dětí a mandolíny úplně stačilo zaměstnat city jednoho muže.
„Nejste náhodou potomkem onoho velkého skladatele?“ zeptal se Corelli a Němec opáčil: „Říkal jsem ‚Weber‘, nikoli ‚Wagner‘.“
Kapitán se zasmál. „Wagner žádný velký skladatel není. Na to je příliš přepjatý a rozvláčný, moc pompézní a zpupný. Ne, myslím Carla Mariu von Webera, co napsal Čarostřelce, dva koncerty pro klarinet a symfonii C dur.“
Weber pokrčil rameny. „Bohužel jsem o něm v životě neslyšel, signore.“
„A vy se mě na oplátku máte zeptat, jestli já náhodou nejsem potomkem onoho velkého skladatele,“ napovídal Corelli a už se v předtuše usmíval. Weber znovu pokrčil rameny a Corelli mu podal pomocnou ruku. „Arcangelo Corelli? ‚Concerti grossi‘, to vám nic neříká? Vy nemáte rád hudbu?“
„Ne, já mám rád…“ poručík se odmlčel, protože ho nenapadalo nic, co má rád. „Zapomněl jste mi říct svou hodnost.“
„Já jsem nota celá, tady Carlo je půlová, on je čtvrťová, tamten je osmina a támhleten mládenec v moři je šestnáctina, no a tady malý Piero je dvaatřicetina. V našem operním klubu máme vlastní hodnostní systém, ale jinak jsem kapitán. Třiatřicátý dělostřelecký pluk. Jste srdečně zván, vína je dost, jenom dívky mají po službě – ale vy jistě máte vlastní. Mimochodem, vaše italština je skvělá.“
Günter se usadil v písku, zachovávaje si jistý odstup od těchhle snědých bodrých cizinců, a odpověděl: „Pocházím z Tyrol. Hodně lidí u nás umí italsky.“
„Nejste tedy Němec?“
„Samozřejmě že jsem Němec.“
Corelli vypadal zmateně. „Měl jsem za to, že Tyroly jsou v Rakousku.“
Weber cítil, že mu začíná docházet trpělivost – už tak se mu zajídalo poslouchat urážky na adresu Wagnera, jednoho z největších protofašistů. „Náš Vůdce je Rakušák a taky mu nikdo nepředhazuje, že není Němec. Jsem Němec.“
Nastalo trapné ticho, které Corelli protrhl tím, že poručíkovi podal láhev červeného vína. „Pijte,“ poradil mu, „a buďte šťastný.“
Günter Weber pil a byl šťastný. Víno, blyštivý žár a tišící balzám brízy, vůně aloe, burcující sbory, pořád ještě neuvěřitelná nahota dívek, morseovka panenského světla, jež klouzalo po neklidných vlnách, to všechno se spiklo a svlažilo jeho na troud vyschlé srdce.
Dovolil Adrianě, aby si vystřelila z jeho lugeru, usnul, byl hozen ze skály do moře, hřál se v obdivu nahých děvčat, jimž učarovala jeho bronzová pleť a blonďaté vlasy, a na základnu už byl dovezen coby právoplatný člen operního klubu, když předtím v opilosti odpřisáhl, že kdyby snad někdy vyjádřil obdiv Wagnerovi, bude bez soudu a bez milosti zastřelen. Byl z nich jediný, který nedokázal zazpívat ani jednu notu, a získal proto hodnost tečkované dvaatřicetinové pomlky.

31
Potíže s očima

Pelagia se ke kapitánovi chovala tak ošklivě, jak jen dovedla. Kdykoli mu servírovala jídlo, třískala talířem takovým způsobem, že jeho obsah vyšplouchl přes okraj, a když mu čirou náhodou přetekl na uniformu, přinesla mokrý hadr, jejž jaksi opomněla vyždímat, a rozetřela polévku či omáčku rozmáchlými krouživými pohyby po celé jeho blůze, přičemž se neustále cynicky omlouvala za ten hrozný svinčík. „Ach ne, prosím, Kyria Pelagia, tohle není nutné,“ bránil se marně a ona si nakonec povšimla, že si zvykl nevytahovat židli, dokud nebylo jídlo už vybryndané na stole.
To, že jí nic nevyčítal, a jeho naprostá nechuť vyrukovat na ni s vyhrůžkami, které by člověk mohl očekávat od důstojníka okupační armády, ji jenom ještě víc vydráždilo. Byla by ráda, kdyby ji seřval, kdyby jí poručil, aby okamžitě skoncovala s těmi drzostmi, neboť její vztek byl tak nesmírný a trpký, že by se ho dokázala zbavit jenom konfrontací. Chtěla všechny ty pocity ventilovat, rozpřáhnout ruce jako protestantský kazatel, ale kapitán si podle všeho usmyslel, že její očekávání zklame. Nadále se choval submisivně a zdvořile a ona pak v soukromí nacvičovala mračení a sevření rtů v jednu tvrdou linii, kteréžto nakonec budou doprovázet hypotetickou bouři výčitek a pohrdání, jíž by ho kdykoli ráda zahrnula. Po dvou měsících, kdy ležela stočená na dekách na kuchyňské podlaze a vzteky nedokázala usnout, si mistrně nacvičila několik verzí improvizovaného a sžíravého projevu, jímž ho hodlala uzemnit. Ale kdy už dostane příležitost, aby tu tirádu přednesla? Jak může člověk vybuchnout spravedlivým hněvem, když jeho terč zůstává obezřelý a ostýchavý?
Kapitán jí nepřipadal jako typický Ital. Pravda, někdy přicházel domů trochu podnapilý a občas trpěl záchvaty nenapravitelně dobré nálady, tu a tam vrazil dovnitř jako velká voda, padl jí k nohám a daroval jí květinu, kterou Pelagia přijala a pak ji nápadně a okázale nechala sežrat kozlovi, občas ji zase nečekaně popadl pravou rukou za pas, levou rukou ji chytil za její pravici a několikrát ji závratně protočil, jako kdyby tančili valčík, ale k tomu docházelo pouze tehdy, když jeho baterie vyhrála ve fotbalu. Takže byl impulsivní jako typický Ital a zdánlivě se ničím netrápil, ovšem na druhou stranu vypadal jako člověk velmi přemýšlivý, jenž dokáže tuhle vlastnost mistrně skrývat. Docela často ho zahlédla, jak stojí na dvorku u zdi s rukama za zády jako nějaký Němec a jak s nohama rozkročenýma rozjímá buďto o horách, anebo o něčem úplně jiném – a kopce mu slouží jen jako poklidné rozptýlení pro oči. Viděla v něm smutek, který velmi připomínal nostalgii, aniž jí ve skutečnosti byl. Kdyby tak, pomyslela si, byl jenom jako ostatní Italové, kteří na mě hvízdají na ulici nebo se mě snaží štípnout do zadku. To bych mu mohla vynadat, dát mu pár facek, vmést mu do tváře: „Testa ďasino“ a „Possate muri massa“ a pak by se mi teprve ulevilo.
Jednoho dne nechal ležet na stole svou pistoli. Napadlo ji, jak lehce by ji mohla ukrást a svést to třeba na neznámého zloděje, který jen využil příležitosti. Blesklo jí hlavou, že by ho s ní vlastně mohla zastřelit, až vejde, a pak utéct k andartům. Potíž byla v tom, že už dávno nebyl jenom nějaký Ital, byl to kapitán Antonio Corelli, který hraje na mandolínu, je okouzlující a velmi zdvořilý. Vždyť ho už dávno mohla zastřelit derringerem, mohla mu rozbít hlavu pánvičkou, a přece v ní tohle pokušení jedinkrát nevzklíčilo. Naopak, z toho nápadu se jí dělalo špatně a navíc by takový čin byl zbytečný a kontraproduktivní, vedl by k příšerným represáliím a stěží by rozhodl válku. Nakonec se rozhodla namočit pistoli na několik minut do vody, aby jí zevnitř zrezivěla hlaveň a její mechanismus se zadřel.
Kapitán vešel a přistihl ji in flagranti, právě když zbraň vytahovala z misky. Stála tam s ukazováčkem prostrčeným lučíkem spouště a třepala tou překvapivě těžkou váhou, aby na ní nezbyla ani jedna kapička. Zaslechla za sebou hlas a tak se lekla, že pistoli upustila zpátky do misky.
„Co to děláš?“
„Bože,“ vyjekla, „tys mě vyděsil!“
Kapitán se zadíval na ponořenou pistoli, nasadil objektivně vědecký výraz a zvedl obočí. „Vidím, že tu tropíš neplechu.“
Tohle zrovna neočekávala, ale přesto jí srdce strachem a úzkostí bolestivě poskočilo a lekla se tak, že chvíli nebyla mocná slova. „Já ji myla,“ podala nakonec chabé vysvětlení. „Byla hrozně zamaštěná od oleje.“
„Netušil jsem, že jsi tak dojemně nevzdělaná,“ děl kapitán lakonicky. Pelagia zrudla, protože pochopila jeho sarkasmus a ironický předpoklad, že je rozkošná a pošetilá dívenka, která dělá pitomosti, protože je příliš rozkošná a pošetilá, než aby z toho měla pojem. Předstíral, že je k ní blahosklonný, což jí šlo na nervy úplně stejně, jako kdyby k ní blahosklonný byl. Pořád ještě byla vyděšená, stále se ještě obávala, co by mohl udělat, a někde v koutku duše pořád měla vztek, že se jí ho nepodařilo vyprovokovat.
„Nejsi dost prohnaná, aby z tebe byla dobrá lhářka,“ prohodil.
„A co jsi čekal?“ dožadovala se, jen aby se vzápětí musela zamyslet, co tím vlastně mínila.
Kapitán na to nicméně měl odpověď. „Vyrovnat se s námi pro vás nejspíš není vůbec jednoduché.“
„Nemáš žádné právo…“ začala prvními slovy dobře nacvičeného projevu a okamžitě zapomněla jeho zbytek.
Vylovil pistoli z misky, vzdychl a řekl: „Asi bych to měl brát jako laskavost. Už dávno jsem ji měl rozebrat a naolejovat. Člověk na to jaksi pozapomene nebo to pořád odkládá.“
„Ty se teda na mě nezlobíš? Proč se na mě nezlobíš?“
Vrhl na ni zmatený pohled. „Co má vztek společného s kadencemi? Opravdu si myslíš, že nemám nic důležitějšího na přemýšlení? Tak se budeme zaobírat jenom důležitými věcmi a nebudeme se navzájem rušit. Já tě nechám na pokoji a ty necháš na pokoji mě.“
Tenhle nápad připadal Pelagii neotřelý a nepřijatelný. Nechtěla ho nechat na pokoji, chtěla se na něj rozkřiknout a uhodit ho. Najednou ji to vzalo, a protože si byla cynicky jistá, že se jí nic nestane, uštědřila mu vší silou bolestivý políček přes levou tvář.
Pokusil se včas ustoupit, ale bylo už moc pozdě. Tak trochu omámený a ohromený se snažil získat zase rovnováhu a rukou se dotkl tváře, jako kdyby se utěšoval. Natáhl k ní ruku s pistolí. „Dej ji zpátky do vody,“ poradil jí, „to mě možná bude bolet míň.“ Pelagii tenhle nový trik zase rozlítil, protože byl jako stvořený k tomu, aby její vztek okamžitě zchladil. Zklamaná víc, než bylo možné lidsky unést, zvedla oči v sloup, zaťala pěsti, zaskřípala zuby a vykráčela ven. Na dvorku vší silou nakopla litinový hrnec a přivodila si tím velmi bolestivé zranění palce. Skákala po jedné noze, dokud bolest nepolevila, a pak hodila ten zpropadený hrnec za zeď. Velmi energicky a rozhořčeně pokulhávala sem a tam a potom ze stromu utrhla nezralou zelenou olivu. To ji uspokojilo a zkonejšilo, takže jich servala ještě pár. Když jich měla plnou hrst, vrátila se do kuchyně a prudce jimi mrštila po kapitánovi, který se k ní právě otočil. Bezvýsledně se jim pokusil uhnout, ovšem tvrdé plody se od něj neškodně odrazily a on jen zmateně potřásl hlavou, když Pelagia znovu zmizela. Tyhle řecké dívky, takový nespoutaný duch a oheň. Napadlo ho, proč nikdo nikdy nenapsal operu z prostředí moderního Řecka. Možná že napsal, když o tom tak přemýšlel. Třeba by ji měl napsat sám. Na mysl se mu vtírala melodie a on si ji začal pobrukovat, jenže pokaždé mu z ní nakonec vyšla „Marseillaisa“. Potřásl hlavou, aby vetřelce vypudil, a ten nápěv se zvráceně proměnil v „Pochod Radeckého“. „Carogna,“ vykřikl kapitán krajně naštvaně. Venku ho Pelagia zaslechla, dostala strach z opožděné reakce, a tak seběhla z kopce do Drosulina domu, kde chtěla počkat, dokud Corelliho hněv neopadne.
Jak měsíce ubíhaly, Pelagia si povšimla, že ji ten vztek přechází, což ji zmátlo a znervóznilo. Věc se měla tak, že kapitán se stal součástí inventáře domu asi jako kozel nebo její vlastní otec. Dávno si zvykla vídat ho usazeného u stolu, jak si cosi zuřivě čmárá nebo naopak žmoulá tužku mezi zuby v naprostém soustředění. Brzo ráno ji čekalo malé, leč důvěrné domácké potěšení, kdy se vynoří ze svého pokoje a prohodí: „Kalimera, Kyria Pelagia. Už je tu Carlo?“ Večer si dokonce dělala starosti, když se trochu opozdil, a pokaždé vydechla úlevou, jakmile ho zahlédla ve dveřích, a docela proti své vůli se usmála.
Kapitán měl pár okouzlujících vlastností. Na kousek provázku třeba uvázal korek a sprintoval po domě s Psipsinou v závěsu, a když byl večer čas jít do postele, vyšel ven a zavolal ji, protože za normálních okolností kuna uvážlivě a bez předsudků chodila spát s ním a dospávala s Pelagii. Často ho bylo vidět na kolenou s jednou rukou zaťatou kolem jejího bříška, jak ji válí sem a tam po kamenech podlahy a ona zase předstírá, že ho kouše a škrábe prackami, a když ji náhodou našel rozvalenou na nějaké své skladbě, raději zašel do pokoje pro nový arch, než by ji rušil.
K tomu mu byla vlastní neuvěřitelná zvídavost, takže dokázal sedět a se znepokojující trpělivostí sledovat formální taneček Pelagiiných rukou při háčkování, dokud jí nezačalo připadat, že z jeho očí vyzařuje nějaká podivná a mocná síla, z níž dostává do rukou křeče a utíkají jí očka. „Zajímalo by mě,“ nadhodil jednoho dne, „jak by zněla skladba, která by napodobila tvar tvých rukou.“ Tato zjevně nesmyslná poznámka ji značně zmátla, a když řekl, že se mu nelíbí jistá melodie, protože je vyvedená obzvláště ohavným odstínem hnědofialové, usoudila, že má buďto jeden smysl navíc, nebo že jsou drátky v jeho mozku špatně pospojované. Protože ho považovala za člověka mírně praštěného, měla tendenci brát ho pod svou ochranu, a právě tohle nejspíš nahlodalo její morální zábrany. Smutnou pravdou bylo, že ačkoliv byl italský okupant, díky němu byl život najednou různorodější, bohatší a ozvláštněnější.
Po čase zjistila, že starou podrážděnost nahradila nová, ale tentokrát se zlobila sama na sebe. Zdálo se, že si nemůže pomoct a musí se na něj dívat a že ji on při tom vždycky přistihne.
Jak tak seděl za stolem a probíral se horami papíru, jehož zpracování si žádala byzantská vojenská byrokracie italského státu, něco na něm ji ponoukalo, aby se k němu pravidelně vracela pohledem, jako by šlo o podmíněný reflex. Bezpochyby se v duchu zabýval řešením rodinných problémů svých vojáků, nepochybně doporučoval seržantově ženě, ať se nechá na klinice vyšetřit, jistě čtvermo podepisoval rekviziční formuláře, určitě se snažil přijít na to, proč se zásilka protiletecké munice záhadně objevila v Parmě a proč místo ní dostal bednu erárních jégrovek. To jistě, ale tak jako tak, pokaždé když k němu vzhlédla, střelil po ní očima a chytil ji svým klidným, ironickým pohledem tak pevně, jako kdyby ji uchopil za zápěstí.
Pár vteřin se pak dívali jeden na druhého, ona se posléze zastyděla, trošinku zčervenala a zase se vrátila k háčkování, u vědomí, že se ho možná dotkla, když mu takhle uhnula pohledem, ale zároveň ji napadlo, že by bylo troufalé upírat na něj oči jen o poznání déle. Za pár vteřin pokradmu zvedla oči a přesně v tom okamžiku jí kapitán pohled opětoval. Bylo to nemožné. Bylo to k vzteku. Bylo to tak trapné, až ponižující.
Musím s tím přestat, rozhodla se, ale když nabyla přesvědčení, že je pohroužen do své práce, zvedla hlavu a byla znovu přistižena. Snažila se nekompromisně ovládnout, říkala si: Nepodívám se na něj celou další půlhodinu. Jenže jí to nebylo nic platné. Nenápadně po něm hodila očkem, jeho oči po ní blikly a už zase byla v zajetí Corelliho pobaveného úsměvu a zdviženého obočí.
Věděla, že si s ní hraje, škádlí ji a dobírá si ji tak jemně, že proti tomu nelze protestovat či vůbec otevřeně vznést námitku. Koneckonců ona ho nikdy nepřistihla, jak se dívá na ni, takže to všechno byla zjevně její vina. Přesto šlo o hru, kterou mistrně ovládal, a v tomto slova smyslu byla jeho obětí. Rozhodla se změnit ve válce očí taktiku. Usoudila, že ona tu patovou situaci řešit nebude, že si počká, až klesne na duchu, že bude čekat tak dlouho, dokud neuhne pohledem on. Uklidnila se, sebrala poslední zbytky pevného odhodlání a vzhlédla.
Dívali se na sebe snad hodiny a Pelagii napadla absurdní myšlenka, zdali by bylo porušením pravidel mrknout. Kapitánova tvář se jí rozostřila, a tak se soustředila na kořen jeho nosu. I ten se začal rozmazávat, a tak znovu přeskočila k jeho očím. Ale k jakému oku? Byl to paradox hodný Buridanova osla: když si můžete vybrat ze dvou rovnocenných možností, nevyberete si ani jednu. Upnula se na jeho levé oko, které se rozrůstalo do ohromného chvějivého prázdna, a tak se soustředila pro změnu na pravé oko. Jeho zornička ji probodávala jako šídlo. Jak podivuhodné, že jedno oko připomíná bezednou propast a druhé zbraň vybroušenou jako kopí. Začala ji z toho jímat děsivá závrať.
On svůj pohled neodvrátil. Když už ji závrať málem udolala, začal na ni dělat nejrůznější obličeje, přičemž se jí stále díval do očí. Rytmicky roztahoval chřípí a zastříhal ušima. Obnažil zuby jako kůň a začal poškubávat nosem ze strany na stranu. Potměšile po ní pošilhával jako nějaký satyr a pak se zašklebil.
Koutky Pelagiiných rtů začal zvedat úsměv a pak ještě jednou a silněji. Nakonec mu už nemohla vzdorovat, najednou se rozesmála a mrkla. Corelli vyskočil, začal tancovat, dělat nejrůznější skopičiny a výskat: „Vyhrál jsem, vyhrál jsem,“ načež doktor vzhlédl od knihy a vykřikl: „Cože? Cože? Cože?“
„Tys podváděl,“ bránila se Pelagia se smíchem. Obrátila se k otci: „Papas, on podváděl. To není spravedlivý.“
Doktor odtrhl zrak od roztančeného kapitána ke své upjatě se uculující dceři, upravil si brýle na nose a povzdychl si. „Čeho se ještě dočkám?“ vznesl řečnickou otázku, třebaže velmi dobře věděl čeho a s předstihem promýšlel, jak si s tím poradit.

32
Jak se osvobozuje lid (2)

„Hele, hele, co to děláte? Padejte vocaď. Nechte moje ovce na pokoji.“
Hektora ovšem ani nenapadlo pustit tu mladou ovečku, kterou si přehodil přes rameno. Mandrasovi velmi připomínal dobrého pastýře v náboženských brožurkách, které katoličtí misionáři rozdávali po ortodoxních vesnicích, a k tomu biblického Ježíše. Hektor dokázal skvěle jít příkladem a s naprostým přehledem cokoli vysvětlit. Byl to člověk, který rozuměl všemu. Měl s sebou knížku Co dělat? a naprosto přesně věděl, na jaké stránce najde poučení. Byla to stará kniha, dost ohmataná, vazba už se rozpadala, ale napsal ji muž jménem Lenin, který byl ještě důležitější než Ježíš. Mandrasovi neobyčejně imponovalo, jak Hektor dokáže ty pokroucené černé žížalky písma proměnit ve slova. Hektor mu slíbil, že ho spolu s několika dalšími analfabety naučí číst, takže z nich bude dělnický výbor pro sebevzdělání. Mandras se už naučil abecedu a přednesl přednášku na téma technika mořského rybolovu. Všichni mu zatleskali. Od Hektora se dozvěděl, že není rybář, ale dělník, a rovněž si vyslechl, že jeho a tesaře a továrenského dělníka spojuje to, že kapitalisté shrábnou veškerý zisk z jejich práce. Až na to, že zisku se říká nadhodnota. Ještě mu pořád nedocházelo, jakpak by mohla nějaká část jeho nadhodnoty plynout někomu jinému, ale to byla jen otázka času. Měl velký vztek na krále, že to takhle zařídil, a naučil se škaredit a jízlivě se posmívat, kdykoliv se někdo zmínil o Britech nebo Američanech. Dělali to všichni. Dokázal chlapy rozesmát, když své pušce nadával do „buržoazních flint“, kdykoliv pořádně nefungovala. Úředníci a rejdaři a statkáři, co zaměstnávali jiné lidi, byli buržujové, stejně jako doktoři. Pomyslel na všechny ty ryby, co dal doktoru Jannisovi odměnou za jeho lékařské zákroky, a bylo mu trpko. Doktor byl bohatší než on a ve spravedlivém světě by měla doktorova nadhodnota plynout jemu. Měl by se dát dohromady s ostatními rybáři a neprodat ani rybičku, dokud za ni nedostanou slušnou cenu. Teď mu to bylo úplně jasné.
Mandras si začal připadat osvícený a poučený, a choval proto zbožnou úctu ke staršímu a silnějšímu Hektorovi, jenž bojoval v nejhustší vřavě u Guadalajary a obrátil na útěk italské fašisty. Kde je Guadalajara? Ve Španělsku. No a kde přesně leží Španělsko? Neboj, jednou dojde i na hodinu zeměpisu. Poplácání po zádech. Díky, soudruhu. Tohle byl svět dospělých, tady nebyli žádní pánové a dámy, jen soudruzi. Jak vojenské, uklidňující, široké a mužné. Soudruh. Hřejivé slovo plné solidarity.
Hektor se usmál na popuzeného malorolníka a odtušil: „Tu ovci si bereme z rozkazu Vrchního spojeneckého velení v Káhiře.“
„Jářku, a já myslel, že jste vobyčejní zloději,“ oddechl si sedlák.
Hektor se zasmál a Mandras se k němu přidal. Rolník k nim natáhl ruku. Hektor se zadíval na jeho mozolnatou umazanou dlaň a zamračil se. „Jeden zlatý sovereign,“ vysvětlil sedlák.
„Zmiz,“ odplivl si Hektor. „To jseš fašista nebo co?“
„Britové za ovci vždycky platí jeden zlatý sovereign,“ snažil se zemědělec. „To je vobvyklá cena. Vy nejste od EDES? Tohle přeci musíte vědět, ne?“
„Jsme od ELAS a ztráta jedné ovce není nic v porovnání s útrapami, které musíme dnes a denně v boji za tebe podstoupit. Zaplatíme ti později. Teď mě poslechni a zmiz. Od Britů přišel rozkaz, že my si budeme brát ovce a oni vám zaplatí později.“
Rolník se díval na špičky svých bot. „Dneska ráno mi lidi od EDES dali za jinou ovci zlatý sovereign.“
„Jestli ještě jednou uslyším, že prodáváš zásoby lidem z EDES, tak je po tobě,“ upozornil ho Hektor, „takže prostě drž hubu. To nevíš, že kolaborují s fašisty?“
„Včera vyhodili do povětří most,“ nevzdával se nešťastník.
„Pro boha živýho,“ vybuchl Hektor, „to jsi tak natvrdlej, že nepoznáš krycí operaci?“
„Tys mu to vytmavil,“ uchichtl se Mandras, když nechali zaraženého mužíka, ať se škrábe na hlavě, a s vystrašeně bekající ovcí přes rameno vyrazili na cestu. Pak ztichl, ale to mlčení, jakkoli soudružské, ho zamrzelo, pročež trochu váhavě, ale s náležitým opovržením dodal: „Tomu lokaji fašistickýmu.“

33
Potíže s rukama

Byla to chmurná noc. Venku lilo jako z konve, z východu v nárazech foukal vítr, kodrcavě popoháněl neidentifikovatelné předměty po přilehlé cestě a přidělával doktorovi starosti o střechu, jejíž prejzové tašky se se skřípěním nadzvedávaly, zase si sedaly a o poznání se posunovaly. Všichni tři seděli v kuchyni, Pelagia právě párala čím dál tím menší přehoz, doktor si četl ve sbírce básní a kapitán komponoval sonátu ve Scarlattiho stylu. Pelagii fascinovalo, jak si Corelli dokáže tu hudbu představovat v hlavě, a tu a tam se zašla podívat, kolik nesrozumitelných klikyháků mu zase přibylo. V jednu chvíli se mu opírala o rameno, protože jí to připadalo jako ten nejpřirozenější a nejpatričnější postoj na světě, a až po pár minutách si uvědomila, co dělá.
Překvapeně se zadívala na svou ruku, jež spočívala na kapitánově těle, jako by ji napomínala za to, že jí provedla takový naschvál. Přemýšlela, co má dělat. Kdyby ucukla, možná by to vypadalo neslušně. Snad by to prozradilo, že ji tam dala zcela podvědomě, a on by v tom mohl vytušit její city, ke kterým se nechtěla znát ani před sebou, ani před ním. Kdyby ji tam nechala, jako by patřila někomu jinému, třeba by mohla předstírat, že za ni neodpovídá. Ale co když si jí nečekaně všimne? Kdyby jí pohnula, okamžitě by mu už z její předchozí polohy došlo, že ji skutečně měl na rameni; a když ji nestáhne, pak by si mohl uvědomit, že tam je, a vyvozovat závěry z toho, že tam zůstala. Zamračila se na ni; pro samou úzkost se nedokázala soustředit na kapitánův vysvětlující monolog o frázování a harmonii. Po zralé úvaze se rozhodla, že vůbec nejlepší bude ruku tam nechat a předstírat, že patří někomu jinému. Naklonila se a nasadila nesmírně intelektuální a vážný výraz, v němž nebylo ani stopy po přirozeném citu či fyzické přitažlivosti. „Hmm, zajímavé,“ přizvukovala.
Psipsina zaškrábala na dveře, žalostně vykvikla a Pelagia jí s úlevou vyrazila otevřít; přesně v tom okamžiku si kapitán uvědomil, že se mu její ruka několik minut opírala o rameno. Absence její váhy byla přímo hmatatelná a retrospektivně vzato byla její přítomnost nadmíru milá a utěšlivá. Nenápadně se usmál, a kdyby dostal příležitost promluvit, v jeho hlase by zazněl triumfální tón.
Z příjemného zadumání ho dosti ohavně vytrhla až Psipsina, jejíchž několik promočených kilogramů se mu usadilo v klíně a zcela vytěsnilo jakékoli libé či vítězoslavné pocity. Za bouřky se Psipsina pravidelně nechala promočit, jak jen to bylo nejvíc možné, načež vyskočila do nejbližšího a nejteplejšího klína, aby se v něm do sucha vytřela. Tentokrát jí padl za oběť kapitán, protože doktor si moudře a jasnozřivě stoupl, a takto od sebe hrozící nebezpečí odvrátil. Corelli se zděšeně zadíval na nasáklý ranec kůže a pocítil, jak mu voda prosakuje do slabin. „Ááá,“ vyjekl a rozhodil ruce do vzduchu.
Pelagia se zlomyslně zasmála a smetla ucourané zvíře z kapitánova klína. Cítil, jak se její prsty letmo dotkly jeho stehen, což ho na chvíli vyvedlo z míry a rozechvělo, nesmírně jej pak překvapilo, když mu začala přejíždět po rajtkách a při tom vrkat: „No to je ale špíny, ty ubožátko, jen se podívejte na všechno to bláto a kamínky…“ V úžasu sledoval tu její ruční práci a pak si uvědomil, že si povšimla jeho výrazu. Rychle vstala, vrhla po něm zničující, vyčítavý pohled a pyšně se vrátila k rozplétání, načež mu vytrvalá Psipsina znovu vyskočila do klína. Jak se mu voda na slabinách začala ohřívat, vrátil se mu podivný pocit vnitřního uspokojení, který jednou zakusil jako malý kluk, když se omylem počůral ve spánku – ovšemže si ve snu myslel, že močí na zeď. Zalilo ho stejné uklidňující teplo a vydrželo až do té doby, než se s hrůzou a studem probral. Zapomněl na Scarlattiho a pomyslel na Pelagiiny prsty. Takové štíhlé prstíky, tak růžovoučké nehty. Představil si je při nočních milostných hrátkách a povšiml si, že tím vyrušil Psipsinu. Pokusil se vypudit chlípné myšlenky tím, že bude myslet na Vivaldiho.
To byla chyba, protože si okamžitě vzpomněl, že Vivaldi vyučoval mladé dívky v sirotčinci. Jeho nezvládnutelný mozek před ním předestřel celou třídu roztomilých, malých Pelagií, jež do jedné svůdně cucaly tužku a vábily ho žhavými pohledy černých očí. Byl to rozkošný obrázek. Představoval si, jak se za jeho výkladu nad ním sklánějí a jak ho pramínky jejich havraních vlasů šimrají po tvář a chřípí se mu plní vůní rozmarýnu, zatímco si prstem ukazuje v knize.
Jedna z nich mu rukou zajela pod košili a další ho začala hladit po vlasech a po temeni. Brzo už to byl tucet útlých identických ruček a za vteřinu mu mysl vykreslila, jak úplně nahý leží na ohromném stole a všechny zázračně svlečené Pelagie se po něm plazí a svými ňadry, rukama a horkými, vlhkými, přítulnými rtíky se vrhají do neodolatelného útoku. Zpotil se a začal ztěžka dýchat.
Psipsina se rozhodla, že se tím tlakem zezdola už nenechá dále rušit, a seskočila mu z klína. Skvostné snění mu nabourala panika. Kdyby snad Pelagia vzhlédla, nemohla by si nepovšimnout boule pyramidálních rozměrů na specifickém místě jeho rajtek, pro niž existovalo pouze jediné adekvátní či přesvědčivé vysvětlení.
Zoufale si pokoušel vybavit něco velmi nepříjemného a prozatím se pootočil na židli tak, aby se jí nemusel dívat přímo z očí do očí. Složil si papíry do klína a předstíral, že se do nich v této pozici zabral. Teď už byl v bezpečí, a tak se v myšlenkách vrátil ke všem těm Pelagiím na stole, jejich mnoha ručkám, jež mu přejížděly nahoru a dolů po těle, jejich mnoha kyprým prsům, které se mu tiskly ke rtům jako chladivé a šťavnaté ovoce.
Skutečnou Pelagii přestalo bavit háčkování, a tak si povzdychla. U nohou jí ležela zmotaná kupka rozpletené vlny, která se kroutila, proplétala a vůbec se snažila znovu nabýt svého předchozího zauzleného tvaru. Pelagia nechápala, proč by vlna měla být tak nostalgická, a docela ji to štvalo. Začala ji sbírat, ale její nepoddajnost ji úplně ohromila. „Kapitáne,“ zavolala, „měl bys pro mě chvilku? Potřebuju pár rukou, na které bych tuhle vlnu navlékla.“
To byl nesmírně vachrlatý okamžik – kapitán se totiž zatím oddal své fantazii natolik, že se právě miloval popořadě s každou přítomnou Pelagii. Její hlas projel jeho rajským snem jako nůž melounem. Takřka hmatatelně slyšel chvění nože, který procházel dužinou, jeho dutý náraz na prkýnko i to, jak se meloun rozpadl na dvě půle. „Cože?“ snažil se získat čas.
„Mohl bys mi pomoct?“ požádala ho. „Jsem celá zapletená do vlny.“
„Nemůžu. Chci tím říct, že jsem právě v nejlepším. V té sonátě. Mohla bys tak minutku počkat?“ Byla to zoufalá situace – za žádnou cenu nemohl vstát, aniž by při tom nebyl vidět jeho ztopořený úd. Ukázňoval se pomyšlením na svou babičku, plavání v ledově chladném moři a mračna much poletující nad koňskou zdechlinou u cesty po boji. Erekce trochu opadla, ale pořád ještě to nestačilo.
Zbývala jediná možnost – měl velké štěstí, že už si zvykla, že se čas od času chová jako idiot. Klesl na kolena a přiběhl k ní po čtyřech. Zavrtěl zadkem jako pes, vyplázl jazyk a zadíval se na ni tak věrně, jak už to jen pejskové umí. S trochou štěstí díky téhle komedii získá tolik času, aby se mohl normálně narovnat. Shlédla na něj a ušklíbla se: „Srandičky, na to tě užije.“
„Haf,“ zaštěkal a znovu zavrtěl zadnicí. Zvedl obě ruce, jako by to byly žebrající pacičky, a Pelagia mu je rázně narovnala a na pár centimetrů roztáhla, aby na ně mohla navinout vlnu. Vyvinula hrdinské úsilí, aby se nerozesmála.
Kapitán s ještě větší nadsázkou vyplázl jazyk až na doraz a zíral jí do tváře s takovou psí láskou, až přestala navíjet a řekla: „Hele, jak mám asi pořádně pracovat, když mě pořád rozesmáváš? Ty cvoku.“
„Haf,“ štěkl znovu kapitán. Natolik se zabral do své nové taškařice, že jakmile problém sám zmizel, povedlo se mu zapomenout, proč se do ní vůbec pustil. Zakňučel, jako by chtěl ven, a pak se ostře rozštěkal na vlnu, jako by ji považoval za nebezpečného a nepochopitelného nepřítele. „Hloupý pes,“ lískla ho Pelagia jemně po nose.
„Máte vůbec představu, jak pošetile oba dva vypadáte?“ domlouval jim doktor. „Kristepane, vždyť je to trapné. Kdybyste se jen mohli vidět.“
„Já si nemůžu pomoct,“ bránila se Pelagia. Už teď mu zazlívala, že je vyrušil z jejich dost infantilních hrátek. „Je to šílenec a šílenství je nakažlivé.“
Kapitán zaklonil hlavu a začal výt na melodii „Sola, perduta, abandonnata“. Doktor zamrkal a potřásl hlavou, zatímco Psipsina proběhla ke dveřím, zaškrábala na ně, a dala tak jasně najevo, že se raději bude toulat v lijáku, než by zůstala v místnosti a poslouchala ten děsivý žalozpěv – úplně jí stačili normální psi. Pelagia vstala, sebrala ze stolu broskev, vrátila se na své místo, a právě když kapitán zvrátil hlavu k tomu nejtklivějšímu zavytí, vrazila mu ji do úst. Na ten jeho nepřiměřeně zaražený výraz a vykulené oči bylo radost pohledět. „Víš, jak hloupě vypadáš?“ vyptávala se. „Na kolenou, ruce svázané vlnou a s broskví v puse?“
„Dobyvatelé by se měli chovat trochu důstojněji,“ napomínal ho doktor. Kapitánovo chování se tak trochu dotklo jeho citu pro to, co se z historického hlediska sluší a patří.
„Ung,“ komentoval to kapitán.
Pelagia se potom pochopitelně nedokázala příliš soustředit, a když zmotané klubko konečně navinula, vyšlo najevo, že vlnu na kapitánových prstech pořádně utáhla. Kapitán vstal a uvědomil si, že se mu málem ucpal nos, když se jím snažil dýchat místo ústy. Zakousl se do broskve a nechal zbytek spadnout na podlahu, kde ho Psipsina s jistým zájmem ohledala a pak s ním odběhla. Pokusil se vyprostit si prsty a nepovedlo se mu to. „To je spiknutí,“ vykřikl, „zrádné řecké spiknutí proti italským osvoboditelům.“
„Já to znovu rozvíjet nebudu,“ upozorňovala ho Pelagia, „už tak je to dost dlouhý.“
„Svázaný na celý život,“ politoval se kapitán a jejich pohledy se spontánně střetly. Ostýchavě se usmála a bez jakéhokoli dobrého důvodu zase oči sklopila a řekla: „Zlobivej pejsek.“

34
Jak se osvobozuje lid (3)

Dostat se na kobereček k podplukovníkovi Myersovi bylo pokořující a trapné, ale Hektorovi a jeho veliteli Arisovi se to přihodilo už tolikrát, že se z toho takřka stala hra. Pokaždé, když se k Britům dostaly zprávy o prohřešcích a zvěrstvech spáchaných jeho skupinou andartů, musel jenom předstírat, že nic neví, že je rozhořčen, ba zděšen a že se kaje, a pak namítnout, že nemůže podepsat žádnou dohodu bez souhlasu athénského výboru a že kvůli tomu bude muset vyslat spojku, která se může vrátit až za dva týdny. Vždycky může říct, že spojku zajali a popravili Italové nebo Němci, nebo jedna z partyzánských skupin, nebo dokonce mohl začít Britům vyčítat, že zcela zjevně nadržují EDES. Mohl by to v krajním případě svést na řecké vesničany, které Němci vyzbrojili, aby mohli bránit svoje kuřata před ustavičným rekvírováním vlasteneckými bojůvkami ELAS. Výhodu to mělo v tom, že se takové incidenty opravdu občas stávaly a takřka nikdy se nedaly ověřit.
Hektor si narovnal fez a stanul před podplukovníkem Myersem, před nímž si připadal jako zlobivý školáček. Mandrase nechal venku, protože nechtěl, aby se stal svědkem jeho rozpaků. Mandras sledoval, jak britští styční důstojníci přicházejí a odcházejí, a znovu ho překvapila jejich ohromná výška, jejich rudé oloupané nosy, a očividné potěšení, které měli z klábosení. Pár jich pocházelo z Nového Zélandu, což podle Mandrasova odhadu muselo být zvláštní místo někde v Británii, kde se školili vojáci jen pro to, aby mohli skákat z liberatorů a vyhazovat do povětří viadukty. Vždycky měli rýmu, ale byli neuvěřitelně houževnatí a vyprávěli nesrozumitelné vtipy, jejichž ironie při překladu zcela vzala za své. Všichni se vážně snažili naučit novořecky, ale libovali si v nesprávné výslovnosti – pokud se třeba nějaká žena jmenovala Antigona, všichni jí říkali „Anticyklóna“ a sám Hektor byl znám jako „Můj sektor“. Mandras nemohl vědět, že si ji jeho mentor vysloužil svou standardní odpovědí „Tohle je můj sektor“ na všechna obvinění z obojetnosti, nepoctivosti a barbarské krutosti.
„Tohle je můj sektor,“ říkal Hektor Myersovi, „a rozkazy dostávám z Athén, ne od vás. Copak jste Řek, že mi pořád rozkazujete?“
Myers si trpělivě vzdychl. Nebyl vyškolen v jemnůstkách diplomacie, nikdo mu neřekl, že devadesát procent času mu zabere předcházení bratrovražednému boji mezi Řeky samotnými, a tak snil o jednoduchém životě, v němž by musel bojovat jenom s Němci. Takřka podlehl zápalu plic a pořád ještě byl hodně vyhublý a unavený, ale přesto se těšil morální autoritě člověka, který ve jménu ideálu odmítá slevit z etických zásad. Všichni náčelníci ELAS ho nenáviděli, protože se pod jeho pohledem museli kroutit jako červi, a přece se mu nikdy neodvážili příliš protivit, protože on byl zdrojem všech zbraní a zlatých sovereignů, které si syslili na ten den, kdy Němci odejdou a oni zahájí revoluci. Museli ho uchlácholit tím, že s ním spolupracovali na jeho plánech, občas vyrazili na menší záškodnickou akci proti jednotkám Osy a trpěli mu jeho přednášky, které vždy pronášel s planoucíma očima a neotřesitelnou jistotou.
„Už na začátku jsme se dohodli, že všechny povstalecké jednotky budou pod velením Káhiry. Buďte tak laskav a nenuťte mě, abych vám pokaždé musel opakovat to samé. Pokud se nadále budete chovat tímto kontraproduktivním způsobem, nebudu váhat a odříznu vás od dalších zásob. Rozumíme si?“
„Nám nedáváte nic, všechen materiál schramstne EDES. Nebyli jste k nám spravedliví.“
„Pořád stejné nesmysly,“ stěžoval si podplukovník. „Kolikrát vám musím vysvětlovat, co už dávno víte? Vždycky jsme zásoby rozdělovali podle přísně proporčního klíče.“ Podplukovník se narovnal. „Kolikrát vám mám ještě připomínat, že v téhle válce máme společného nepřítele? Napadne vás vůbec někdy, že bojujeme proti Němcům? Opravdu si myslíte, že stačí vyhodit do povětří viadukt přes Gorgopotamos? Protože tohle byla jediná užitečná věc, kterou kdy ELAS udělala, a tenkrát jste taky naposled spolupracovali s EDES.“
Hektor zrudl. „Měl byste si promluvit spíš s Arisem. Já dostávám rozkazy od něj a on dostává rozkazy z Athén. Nemá cenu házet to na mě.“
„S Arisem jsem už mluvil. Znovu a znovu a znovu. A teď mluvím s vámi. Aris mi řekl, ať se obrátím na vás, protože odpovědnost za poslední násilnosti padá na vaši hlavu.“
„Násilnosti? Jaké násilnosti?“
V podplukovníkovi se zvedl vztek a dostal chuť licoměrného andarta uhodit, ale ovládl se. Za řeči vypočítával jednotlivé body na prstech. „Tak za prvé, minulý pátek došlo ke shozu materiálu pro EDES, tedy jedinou velkou skupinu, která skutečně bojuje s nepřítelem. To říkám jen pro osvěžení paměti. Vy a vaši muži jste EDES napadli, zahnali je na útěk a ukradli jim celou zásilku.“
„To jsme neudělali,“ tvrdil Hektor, „a navíc bychom k takovému kroku nemuseli sáhnout, kdybychom sami dostávali náležitý podíl. Nikdo nepřišel o život.“
„Zabili jste pět mužů ze Zervasovy skupiny, včetně britského styčného důstojníka. Za druhé jsme vám dali spoustu peněz, a přesto neplatíte vesničanům za to, co si od nich berete. To jste tak tupí a nevidíte, že je tímhle ženete do rukou nepřítele? Vyslechl jsem si nekonečně stížností, rolníci za mnou chodili i osmdesát kilometrů, aby se ode mne dožadovali kompenzace. Vypálili jste tři vesnice, jejichž obyvatelé se postavili vašim loupeživým nájezdům, pod záminkou, že kolaborovaly. Zabili jste dvanáct mužů a pět žen. Viděl jsem ty mrtvoly, Hektore, a nejsem slepý. Proč jste je museli vykastrovat, vyloupat jim oči a rozříznout ústa, aby zemřeli s úsměvem na rtech?“
„Pokud nás nechtějí zásobovat, pak jsou zjevně kolaboranti, a když nás nechcete zásobovat vy, tak co máme dělat? Jsou to kolaboranti a já přece nemůžu svým mužům vyčítat, že se nechali unést, ne? A vůbec, kdo tvrdí, že jsme to udělali my?“
Myers neměl daleko k výbuchu. Málem řekl: „Vesničané,“ ale uvědomil si, že tím by jenom vyprovokoval další komunistická odvetná opatření. Místo toho odpověděl: „Viděl to jeden z našich důstojníků.“
Hektor pokrčil rameny. „Samé lži.“
„Britští důstojníci nelžou,“ odsekl Myers studeně. Posmutněle zalitoval, že byl okolnostmi dohnán k takovému pokrytectví. Shlížel na vůdce andartů s patricijským opovržením – potíž s těmihle rudými fašisty spočívala v tom, že nebyli gentlemani. Neměli ani ponětí o nějaké osobní cti. „Za třetí,“ pokračoval, ‚jste bránili vesničanům vysoko z hor, aby sešli na území EDES, kde by si koupili obilí, bez něhož zemřou hlady. Je tohle vlastenecké? Nepustíte je, dokud se nedají k ELAS, a pak takzvané dezertéry šmahem odsoudíte k smrti, přestože k tomu nemáte oprávnění. Za čtvrté jste se na jedné vesnici zahojili tak, že jste zabavili brambory, které si už předtím zrekvírovali Italové. Za páté jste vy osobně poslal jednoho z našich styčných důstojníků špatným směrem, když si chtěl u Arise stěžovat na vaše počínání. Za šesté, plánovitě odzbrojujete jiné skupiny andartů a vraždíte jejich vůdce.“
Hektor dokázal zdatně odvracet pozornost, a tak naopak sám zaútočil: „My britské plány známe. To si myslíte, že jsme úplně zabednění? Chcete zase nastolit krále, aniž se zeptáte lidu.“
Myers třískl hranou dlaně do desky stolu, až jedna sklenička skončila na podlaze. „Za sedmé,“ zaburácel, ‚jste unesli a zavraždili náčelníka četnictva, který organizoval hromadné zběhnutí svých mužů k EDES, a pod hrozbou smrti jste je přinutili, aby se přidali k ELAS. Za osmé, prohlásili jste, že kdokoli se nedá k ELAS, je zrádce Řecka a bude zastřelen. Za deváté, převádíte peníze od nás EAM, která je předává KKE v Athénách, a místo abyste platili, dáváte sedlákům bezcenné úpisy. Za desáté, nějací muži z vaší jednotky hanebně napadli po křídle oddíl EDES, právě když sváděl pravidelnou bitvu s jednotkou SS. Tohle je skvrna na dobrém jménu Řecka, ohavnost, k jaké už nikdy nesmí dojít. Rozumíte?“ Podplukovník se odmlčel a zvedl ze stolu list papíru. „Mám tady dohodu, podepsanou zástupci EDES a EKKA a EOA, v níž se zavázali dodržovat uvedená pravidla chování. Přesvědčím Arise, aby ji podepsal, a po vás chci, abyste si ji přečetl a dal mi své čestné slovo gentlemana, že se jí budete řídit. V opačném případě budeme muset zvážit, zdali vám nezastavíme přísun materiálu.“
Hektor po něm vrhl vyzývavý pohled. Podplukovník vyzkoušel tuhle taktiku snad stokrát. „Já podepsat nemohu a Aris nepodepíše nic, pokud k tomu nebudeme mít rozkaz athénského výboru. Budeme muset vyslat spojku. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat?“
„Tady máte podmínky,“ řekl Myers a podal mu papír. Hektor si ho vzal, neuctivě a líně zasalutoval a odešel.
„O co vlastně šlo?“ ptal se Mandras, když sestupovali strmou a kluzkou kozí stezkou, která se kroutila do údolí od jeskyně, již Myers používal jako své místní velitelství.
„Jenom měl plnou hubu řečí,“ odpověděl Hektor. „Musíš chápat, že Britové jsou fašisté a chtějí Řecko začlenit do svého impéria, no a lidi jako Zervas a jeho lokajové v EDES jim v tom pomáhají. Proto dostávají oni všechny zásoby a my ani ň.“
„Máme tuny věcí,“ namítl Mandras. „Máme toho dost, abychom vyhodili do povětří každýho nácka v Řecku.“
Hektor ho ignoroval – je mladý a ještě se má co učit. „Ti vesničané nás nabonzovali Myersovi,“ řekl nakonec. „Asi bychom za těmi kolaborantskými parchanty měli zajít a dát jim lekci.“
„Viděl jsem tam pár krásných žen,“ usmál se Mandras.
„Tak těm taky dáme za vyučenou,“ odtušil Hektor a oba se spiklenecky zasmáli. Tihle vidláci byli všichni stoupenci maloburžoazie, roajalisté a republikáni, kteří se jenom naoko stavěli proti králi, jemuž každý pohrdlivě přezdíval „Glucksburg“. Všichni to byli fašističtí sympatizanti a všichni plivali na vědecký socialismus. Bylo příjemné cítit, jak se ty zrádkyně pod vámi kroutí, a slyšet jejich křik, krom toho se tím nemusel trápit, protože tohle bylo to nejmenší, co zasluhovaly – povstane nové Řecko a s těmi cihličkami, které při jeho výstavbě stejně nebudou potřeba, si mohl dělat, co se mu zlíbí. Když člověk dělá omeletu, taky zahodí skořápky.
Nahoře v jeskyni Myers znovu přemýšlel o tom, že požádá, ať ho stáhnou domů. Káhira nebrala na vědomí nic, co jí napsal o ELAS, ani nechápala, že spíš dřív než později komunisté rozpoutají občanskou válku. Jenom tady ztrácí čas. Utřel si čelo kapesníkem a prsty si prohrábl svědící bradku, na kterou si pořád nemohl zvyknout. Vešel Tom Barnes – právě se vrátil z pětidenní výpravy, na níž s pomocí Zervasových lidí vyhodil do povětří jeden most. Ztěžka dosedl na starou dřevěnou židli a začal si prohlížet rozedřené puchýře na chodidlech a prstech u nohou. Myers tázavě pozvedl obočí, Barnes k němu vzhlédl a usmál se. „Prvotřídní řacha,“ protáhl svým novozélandským přízvukem, „úplná senzace. Nosníky teď jsou všude možně. Frickové i Talijáni budou mít pár tejdnů co dělat.“
„Skvělá práce,“ pochválil ho Myers. „Šálek čaje? Právě jsem tu měl Hektora. Jde z něj skoro stejná hrůza jako z Arise, prostě grázl skrz naskrz.“
„Tak už to s lumpy chodí,“ odpověděl Barnes. „Ať děláš, co děláš, vždycky skončej na místě, kde můžou nejvíc škodit.“

35
Pamflet rozšiřovaný po ostrově pod názvem ‚Věř, Bojuj a Poslouchej‘, fašistickým to heslem

Italové! Oslavme spolu život a hrdinské dílo Benita Andrea Amilcara Mussoliniho, jenž nás z nepříliš slibných začátků dovedl až do pekla.
V dětství byl považován za natvrdlého, ovšem později se proslavil jako člověk nenapravitelně hašteřivý a tak nadutý a plynatý, že Mu nemohla konkurovat ani celá stáda krav, jež se pasou na alpských stráních. Jako kluk vypichoval ptákům v kleci oči, vytrhával kuřatům peří, byl shledán nezvladatelným a k tomu ještě štípal děvčátka ve škole, aby je rozplakal. Vedl klukovské tlupy, začínal rvačky, bez sebemenší příčiny vyhledával hádky a odmítal vyplácet sázky, které prohrál. Když Mu bylo deset, pobodal u večeře jednoho kluka a zakrátko poté ještě dalšího. Nechal vejít ve známost, že ve třídě exceloval, přestože to nebyla pravda, a když se Mu zapálila lýtka, stal se o nedělích pravidelným návštěvníkem bordelů ve Farti. Ó, ta oblaka slávy, v nichž započal Jeho život!
Ve schodišťové šachtě znásilnil pannu, a když se rozplakala pro svou ztracenou čest, vyčetl jí, že se sdostatek nebránila. Tento věčně špinavý, nevychovaný, nezaměstnatelný a poustevnický misantrop vycházel pouze po soumraku. Jak skvostně pak rozvíjel Svá nadání!
Jako učitel byl znám pod přezdívkou „Tyran“, přesto však nedokázal zvládat Své žáky. Chytil se alkoholu a karet, cizoložně se zapletl s manželkou vojáka, který odjel na služební cestu, pobodal ji a pořídil si boxer. Před Svými věřiteli, milenkami a vojenskou službou uprchl do Švýcarska, kdež odmítal pracovat. Místo toho žebral a vyhrožoval kolemjdoucím, a když byl zatčen coby vagabund, ohrazoval se na policii, že ostatní tuláky nenávidí, a proto nemůže být jedním z nich. Takto uplatnil Svůj dar pro logickou argumentaci a krasořečnictví, jímž se později v naší zemi tolik proslavil.
Šel pracovat k obchodníkovi s vínem, ale dostal padáka, protože mu vychlastal veškeré zásoby. On tuto historku vykládá tak, že se tehdy scházel s Leninem, jenž vyjádřil k Jeho kvalitám hluboký obdiv. Roku 1904 začal italským vojákům doporučovat, aby dezertovali, což je naprosto v souladu s Jeho pozdějším nařízením (s nímž jsme již všichni obeznámeni), aby byli všichni zběhové bezpodmínečně zastřeleni.
Přestěhoval se do Paříže, kde si na živobytí vydělával věštěním osudu. Stavěl na odiv zájem o filosofii a před nedávnem nám prozradil, že studoval na univerzitách v Curychu a Ženevě. To je jistě pravda pravdoucí, byť neexistuje jediný záznam o Jeho imatrikulaci či docházce. Rovněž se můžeme spolehnout, že nezanechal Svou matku zemřít v chudobě ani Svého otce shnít ve vězení. Jak všichni víme, DUCE věří Své vlastní propagandě, a proto jí věříme i my.
Znovu se stal učitelem a po jednom roce ze školy vyletěl, neboť pořádal dosti bouřlivé večírky – na hřbitovech. Od jedné vdané paničky se nakazil syfilidou. Tím si ovšem nemůžeme vysvětlovat Jeho stávající šílenství, protože byl šílený dávno předtím, než se nakazil. Právě tehdy sepsal Své nepřekonatelné Dějiny filosofie, které Mu prý rozsápala žárlivá milenka a které všichni naši profesoři přesto pokládají za geniální dílo, ačkoliv je nikdy neviděli. Když Mu dali výpověď v další škole, vymyslel novou politickou ideologii – člověk by podle Něj měl nejdřív jednat a teprve potom pro takové jednání vymýšlet důvody; tímto se ve Svých doktrínách poprvé a naposled rozešel se Stalinem, který vždycky dopředu věděl, čeho hodlá dosáhnout.
DUCE si poté uvykl přetahovat klobouk přes oči, aby nikoho nemusel poznat a dát se s ním do řeči, záměrně nosil pomačkané šaty, klel jako dlaždič a napsal vynikající román ve stylu E. A. Poea, který ze záhadných důvodů odmítli ve všech nakladatelstvích, kam jej poslal. Bylo to geniální dílo a na jejich vkus možná až příliš rafinované. Krátce poté se stal spoluvydavatelem listu Il Popolo a zjistil, že může ušetřit na reportérech, když si veškeré zprávy vycucá z prstu sám. Deset vydání bylo zkonfiskováno pro urážku na cti a Jeho zatkli pro neplacení uložené pokuty. Originalita je takto vždycky pronásledována.
DUCE proslul tím, že nařkl Ježíše Krista z toho, že kopuloval s Máří Magdalenou, a sepsal pamflet nazvaný „Bůh neexistuje“; krátce poté byl uvržen do vězení za to, že ponoukal vojáky k rebélii. Vzal si Svou nevlastní sestru, takto nemanželské dítě Jeho otce, čímž přidal na seznam Svých úspěchů incest, a v Tridentu pak zplodil nemanželské dítě. Oddaní synové by tak měli napodobovat své otce – pak bude každá generace světlem, které té následující bude na věky věkův svítit na cestu. Tehdy se o Něm říkalo, že se lidem při rozhovoru nedokáže dívat do očí, že nemá žádný smysl pro humor, že je paranoik na šikmé ploše všeobecně známý jako „Blázen“. To samozřejmě není pravda, i když si to všichni Jeho tehdejší známí do nejmenších detailů vybavují. V roce 1911 se postavil proti válce s Libyí, ovšem když se za pár let sám dostal k moci, barbarsky tutéž zemi utiskoval a tím tváří v tvář neměnné situaci prokázal Svou výjimečnou přizpůsobivost.
Za Svého redaktorského působení v listu Avanti si začal s Idou Dalserovou, jež Mu povila dítě a vydržovala Ho ze svých peněz. Jakmile se jí nabažil, utekl od ní a později ji nechal zavřít do zařízení pro duševně choré, čímž předvedl, jaké neuvěřitelné oddanosti je schopen. Podobně svedl Margheritu Sarfattiovou a později ji nechal uvěznit podle protižidovských zákonů. Nemělo by zapadnout, že všechny Jeho milenky byly výjimečně šeredné a že DUCE obcováním s nimi jistě dával průchod Své lidumilnosti. Krása spočívá v oku pozorovatele a je dost možné, že DUCE trpěl krátkozrakostí. Povšimněme si, že Leda Rafanelliová se odmítla stát jednou z Jeho žen, protože Ho považovala za magora a lháře, a za tuhle pomluvu ji vystavil policejní perzekuci, která však byla jistě naprosto ospravedlnitelná a neměla nic společného s Jeho malichernými a pomstychtivými motivy.
DUCE vytříbil Svou ideologii do takového stavu, že naprosto souhlasil s posledním člověkem, s nímž mluvil, a v roce 1915 se snažil vyhnout odvodu do války, kterou střídavě prosazoval i zatracoval. Z nevysvětlitelných důvodů Mu byla odepřena důstojnická hodnost. Když byla bombardována nemocnice, kde Mu ošetřovali zranění po šrapnelu, tvrdil, že ji Rakušané ostřelovali schválně, jenom aby Ho zlikvidovali, protože byl tím nejdůležitějším člověkem v Itálii. To už byly Jeho noviny zcela financovány inzeráty zbrojních firem, což nemělo vůbec nic společného s Jeho nenadálým příklonem na stranu Dohody.
DUCE zpronevěřil peníze určené na rijecké dobrodružství a použil je na vlastní volební kampaň. Byl zatčen pro nezákonné držení zbraní, poslal balíčkovou bombu milánskému arcibiskupovi a starostovi a po volbách – jak je dobře známo – nařídil zavraždit Di Vagna a Matteotiho. Od té doby je zodpovědný za vraždy Dona Mizzoni Amendoly, bratří Roselliových a novináře Piera Gobettiho, nepočítaje v to stovky obětí Jeho squadristů ve Ferraře, Ravenně a Terstu a ty tisíce, co zahynuly v cizích krajích, jejichž zábor byl nesmyslný a bezúčelný. My Italové Mu za to budeme navěky vděční; soudíme, že tolik násilí nás vyneslo na piedestal vyšší rasy, stejně jako nošení revolverů do parlamentu a naprosté rozkotání konstituční monarchie pozvedlo naše instituce k nebývalým výšinám civilizace.
Od té doby, co nezákonně uchopil moc, Itálie zažila průměrně pět politicky motivovaných násilností denně; DUCE výnosem nařídil, že rok 1922 je nový Annus Domini, a tvářil se jako katolík, aby napálil Svatého otce a získal si jeho podporu v tažení proti komunistům, i když ve skutečnosti je komunista On sám. Nechal zdemolovat redakce všech odbojných novin a časopisů a tím si tisk zcela podmanil. V roce 1923 bez jediného zjevného důvodu podnikl invazi na Korfu a Liga národů Ho donutila, aby se stáhl. V roce 1924 si šikovným rozdělením volebních okrsků zajistil vítězství ve volbách a jal se utiskovat menšiny v Tyrolech a na severovýchodě země. Poslal naše vojáky, aby se podíleli na znásilnění Somálska a Libye, a ti si po lokte namočili ruce v krvi nevinných, dvojnásobně posílil řady byrokracie, aby zkrotil buržoazii, zrušil místní samosprávu, zasahoval do práce soudů a údajně pouhou silou vůle božsky zastavil proud lávy stékající po úbočí Etny. Tvářil se jako Napoleon, ale nechal se zatáhnout do reklamní kampaně na čokoládu Perugina, vystříhal se dohola, protože se před lidmi styděl za Svou rozšiřující se pleš, musel si najmout učitele, aby Ho naučil slušnému chování u stolu, zavedl římský pozdrav jako hygieničtější alternativu rukoudání, dělá, že nepotřebuje brýle, může si vybrat z palety dvou výrazů, při projevech stojí na skrytém pódiu, protože je tak malý, předstírá, že studoval ekonomii s Paretem, už dávno si osobuje neomylnost a povzbuzuje lidi, aby za průvodů nosili Jeho obrazy, jako by byl svatý. Tím samozřejmě je.
Prohlásil se (a kdo jsme my, abychom s Ním nesouhlasili?) za člověka většího než Aristotelés, Kant, Tomáš Akvinský, Michelangelo, Washington, Lincoln a Napoleon a najmenoval do Svých služeb ministry, z nichž jeden každý byl Jeho stvůra, patolízal, renegát, vyděrač a menšího vzrůstu než On. Bojí se uřknutí a zrušil tykání jako formu oslovení. Nechal zbít Toscaniniho za to, že odmítal hrát „Giovinezzu“, a ustanovil akademiky, kteří mají dokázat, že všechny velké vynálezy mají původ v Itálii a že Shakespeare je pseudonym italského básníka. Přes Forum nechal postavit silnici, přičemž vzalo za své patnáct starodávných chrámů, a kázal vztyčit osmdesát metrů vysokou sochu Herkula, která bude mít Jeho obličej a která zatím pozůstává z části tváře a jedné gigantické nohy. Nelze ji dodělat, protože už teď na ni padlo sto tun kovu.
Každá věta Jeho projevů je v rozporu s nějakou jinou větou z Jeho předchozích projevů, neboť jak On sám bystře poznamenal, my Italové si vybereme jen ta tvrzení, s nimiž souhlasíme, a tímto způsobem se učinil vším všemu lidu. Nechal pálit knihy a falšovat školní učebnice, nařídil pronásledovat filosofa Benedetta Croceho, ustanovil revoluční soudy, které mohly vynášet rozsudky smrti, a na idylických ostrovech nechal zřídit vězení, aby bylo kde mučit Jeho nepřátele. Přinutil nás, abychom Mu v osmnácti přísahali poslušnost, takže povýšení se mohou domoci pouze neupřímní pokrytci nebo lidé smrtelně blbí, a snažil se z nás nadělat puritány, neboť hlásal, že být mužný znamená nikdy se neusmát, pokud ovšem právě nepronášíme nějakou krajně jízlivou poznámku.
Násilně zabral Dodekanéské ostrovy, dokonce nechal zahladit nápisy na tamějších řeckých náhrobcích, zřídil v Parmě školu, aby se Chorvaté a Makedonci měli kde učit terorismu, podkopal Ligu národů tím, že infiltroval její administrativu, zablokoval mírová jednání mezi Albánií a Jugoslávií, znovu vyzbrojil Německo, Belgii a Rakousko, načež zatáhl Svou nevyzbrojenou armádu do skandálně neospravedlnitelných válek. To Mu ovšem pranic nebránilo v tom, aby podepsal Briand-Kellogův pakt, který zakazoval použití síly coby prostředku zahraniční politiky.
Tenhle promiskuitní syfilitik začal trestně stíhat osoby přenášející syfilis, tento Otec Nespočetných Zakrslých Panchartů zakázal antikoncepci, tenhle Sedlák s Nevymáchanou Držkou veřejně odsoudil klení a začal omezovat tancovačky a konzumaci alkoholu, aby se z nás alespoň pokusil vychovat serióznější národ, vydal zákony, které měly udělat ze všech žen slepice z velkochovů, potlačil veškerou náboženskou svobodu, z Jeho nařízení se píšou veškerá zájmena odkazující na Něj s velkým písmenem a slovo DUCE dokonce verzálkami, to On založil koncentrační tábory v Libyi a On se za ta léta rozhodl vpadnout do Francie, Jugoslávie, Francouzského Somálska, Etiopie, Tunisu, na Korsiku, do Řecka a do Španělska. DUCE řekl: „Lepší prožít jeden den jako lev než sto let jako ovce,“ pročež se stal lepenkovým lvem a z nás zase nadělal ovce, které za Ním jdou na jatka a navzájem se utvrzují, že ony jsou taky lvy. Pravil: „Čím víc nepřátel, tím více cti,“ a proto jsme si jako mávnutím kouzelného proutku nadělali spoustu nepřátel a šli jsme proti nim do boje neobutí a s obrněnými auty, která měla hlavně ze dřeva.
Tento Absurdní Kašpar, majitel tisícovky okázalých uniforem pokrytých falešnými medailemi za chrabré skutky, jež nikdy nevykonal, nás přinutil fotografovat vlastní dítka navlečená do černých košil, přiměl nás, abychom si nacvičovali potlesk při Jeho projevech za pomoci zvonečků a návěští, „dal mládí zelenou“ a dosadil tak gangstery a lidi katastrofálně nezkušené na zodpovědná místa. Postavil se učení Církve svaté a zahájil sterilizaci „rasově méněcenných“, podepsal smlouvu o neútočení se Sovětským svazem a Británií, s kterýmižto zeměmi jsme nyní bůhvíproč ve válečném stavu, a zavedl povinný vojenský výcvik od osmi let, takže z našich dětí teď jsou cínoví vojáčci. Nadává Hitlerovi do „tragických klaunů“, „příšerných sexuálních zvrhlíků“, lidí „neloajálních a nedůvěryhodných“, a přesto si od něj nechá rozkazovat. Nechal vejít ve známost, že Jeho jména se má před operacemi užívat coby anestetika, a rovněž se nechal slyšet (Jeho mozek musel být nejspíš pod vlivem rajského plynu), že Britové jsou příliš dekadentní na to, aby se nám postavili. Od té doby nám Britové potopili polovinu naší flotily, následkem čehož naše armády všude zmírají hladem, a porazili nás v severní Africe, kde naši barevní vojáci do jednoho přešli k nepříteli. Vpadli jsme do Etiopie, což nás stálo 5000 životů, roční hrubý domácí produkt a ekvivalent výzbroje pětasedmdesáti divizí. To umožnilo dekadentním Britům, aby přezbrojili a tyto zbraně obrátili proti nám.
Tento Morální a Intelektuální Záprtek nařídil, aby se v modlitbě Zdrávas Maria věřící obraceli na Jeho zesnulou matku, a z Jeho rozkazů jsme přišli o 6000 vojáků ve španělské občanské válce, přestože nám z tohoto podniku nic nekynulo. Tato armáda lvů vedených oslem se u Guadalajary nechala porazit vojskem amatérů, a co hůř, DUCE navěky pošpinil naše jméno, když nařídil zmasakrovat španělské vězně na Mallorce. Stejně hanebně rozkázal torpédovat neutrální lodě a zakázal zachraňovat přeživší námořníky, uzavřel spojenectví s Japonci a nakázal novinám, aby o nich psaly jako o „Árijcích“, a udělal z nás lokaje Německa, když nás přinutil pochodovat parádním krokem. Jmenoval sám Sebe i krále „Prvním maršálem“, což dodnes platí za vpravdě husarský sémantický kousek, pronásledoval italské Židy, aby potěšil Hitlera, a prohlásil, že s Brity nemůžeme prohrát, protože zženštile nosí deštníky.
Vojáci! Chybí nám uniformy, protože z DUCEHO rozkazu je povinně nosí všichni učitelé a státní zaměstnanci, a naše jednotky byly kvůli nedostatku transportních vozidel ponechány svému osudu, poté co v nejparnějším létě ušly pouští 600 kilometrů. Přišli jsme o plnou třetinu obchodního loďstva, protože On ho před vyhlášením války zapomněl odvolat domů, přesvědčili nás, že snížením stavů všech divizí na polovinu se dá zdvojnásobit jejich počet, byli jsme přinuceni napadnout Řecko ze severu v období dešťů, a to bez zimní výstroje, po demobilizaci, přes přístavy v Jaderském moři, kde se nedalo vylodit, a bez vědomí náčelníka generálního štábu, jenž se o invazi poprvé doslechl z rádia. Všichni naši albánští vojáci okamžitě dezertovali a za jediný solidní zdroj informací nám slouží zpravodajství BBC. Kvůli hrubě nedostatečnému leteckému krytí a absenci letadlových lodí bylo naše loďstvo rozdrceno v Tarentském zálivu a u mysu Matapan, přičemž Britové přišli o jedno jediné letadlo, a v severní Africe porazilo 35 000 mužů naši armádu o 300 000 vojácích, protože nemáme žádné letectvo, naše lehké tanky jsou z papíru a našim motorizovaným jednotkám scházejí motory. Zatímco my pro nic za nic umíráme, DUCE si zřídil hlavní stan v těsné blízkosti Vatikánu, aby nemohl být bombardován.
Vojáci! Byli jsme donuceni vtrhnout do nevinné země plné statečných lidí, a to jsme dobře věděli, že je po případném vítězství nedokážeme uživit, takže teď hladoví hůř než my. Proti všem pravidlům války a svědomí nám DUCE rozkázal zastřelit dvacet Řeků za každého našeho zabitého vojáka a nám bude navěky sloužit ke cti, že se na Něj v tomto ohledu valná většina Italů vykašlala.
Vojáci! Plačme nad tím, co se stalo u nás doma, kde bylo 350 000 lidí odvlečeno do Německa na otrocké práce, kde se DUCEMU podařilo nemožné, a sice mít i za války nezaměstnanost, kde zavládla zoufalá inflace a kde se tři čtvrtiny jídla dají sehnat pouze na černém trhu, který organizují Jeho význační straníci, kde se potravinové lístky padělají bez jakýchkoli zábran a kde existuje čtyřicet distribučních agentur s překrývajícími se kompetencemi, aby se v takovém zmatku nemohlo nic povést.
Plačme nad naší zemí, kde se udělují vyznamenání za potopení imaginárních britských lodí, kde při vysílání rozhlasového zpravodajství musíme stát a salutovat, kde projevy cvoků vycházejí v miliónových nákladech a zachází se s nimi jako s Písmem svatým, kde dotyčný Cvok připomíná dirigenta, který se samojediný snaží simultánně hrát na všechny nástroje v orchestru; jenž připomíná elektrárnu připojenou k jediné rozbité žárovce; jenž se nechal nafilmovat, kterak proti profesionálům vyhrává tenisové zápasy soudcované ministrem propagandy; jenž si v dějinách zajistil Své místo tím, že Jeho rozkazy nikdo takřka neposlouchá, protože jsou stejně zakrátko pokaždé zrušeny.
Vojáci! Toto je člověk, který nám nařídil použít yperit a fosgen proti divochům ozbrojeným oštěpy. Tohle je Šašek, jehož černokošilatí bandité a žháři prchají z boje, ale zato zabíjejí naše otce, matky a strýčky tím, že je donutí vypít ricinový olej dochucený benzínem. To je Člověk, který zničil naše hospodářství a navždy nás zostudil.
Vojáci! Jedno trefné přísloví praví, že každý národ má takové vůdce, jaké si zaslouží. VIVA IL BUFFONE. VIVA IL BALORDO. VIVA L’ASSASINO. VIVA IL DUCE.

36
Vzdělávání

Chlapi si dělali kokoreci z vnitřností kozy, kterou odvedli nasupenému monarchovi vesnice, a sledovali, jak prskají na uhlících ohně. Všem se už sbíhaly sliny, a aby jim nějak ukrátil to čekání, rozhodl se Hektor zase jednou vydat počet z výdobytků svých vědomostí. Pár andartů zívlo, jak se málem nepokrytě nudilo. Pár dalších, které do skupiny bez cirátů násilně odvedli, nakrknutě trucovalo a představovalo si, jaká by to byla paráda, narvat tomu pacholkovi do držky plnou hrst kozích bobků. V noci dva z nich vezmou zbraně a zmizí hledat partyzány, kteří bojují s Němci a ne s bratrskými Řeky. Věděli, že když je chytí, čeká je trest smrti, ale i to podstoupí radši, než aby tu zůstali. Jeden roajalista napsal do prachu „Erchete“ a pečlivě nápis zamaskoval borovicovým jehličím, aby si ho Hektor nevšiml; byla to vroucí naděje („On už přichází“), ovšem nezbytně naděje tajná. Čtyři venizelističtí liberálové Hektorovi naslouchali a trpce přemítali, jak to, že všechny partyzánské skupiny nakonec ovládl výbor ze tří lidí, komunistů zaujatých proti Británii, jediné zemi, která se jim od začátku války snažila pomoct. Kdykoliv Hektor něco řekl, bylo jen přirozené předpokládat, že pravý opak je pravdou – takhle se dozvídali novinky, stačilo Hektora poslouchat a všechno obracet naruby. Jen Mandras a dva ostatní formální vůdci naslouchali Hektorovi s větším zájmem, jak tak rázoval sem a tam se svou posvátnou brožurkou Co dělat? v podpaží. V dálce zahoukala sova, jako by se jeho proslovu vysmívala, severák rozhoupal větve borovic, noc byla čím dál chladnější. Za nimi se vršek hory zádumčivě tyčil mezi dvěma pulsujícími hvězdami, strměl nad nekonečným hvozdem a utiskoval ho i s jeho podivně promíchanými obyvateli – hrdiny, kunami, kanci, bandity a zloději.
„Tak tedy, soudruzi, chci k vám promluvit, protože podle mého soudu mnozí z vás ještě nepochopili, že bez revoluční teorie nemůže existovat žádné revoluční hnutí a že role bojového předvoje se může zhostit jenom strana, která se řídí tou nejpokrokovější teorií. Jde o to, že mnoho z vás nemá jasno v tom, jak rozumět naší historické zkušenosti, a to potom vede k omezenému evolucionismu, ekonomismu, demokratismu a ústupkům z našich revolučně-vědeckých pozic. Pravda, tento druh buržoazního socialismu, buržoazního sociálního reformismu a oportunistického socialismu je embryonálním stadiem třídního vědomí, ovšem naprosto nebere v potaz nutný a nesmiřitelný antagonismus mezi zájmy proletariátu a reakcionářských tmářů. Oni nechápou dialektiku společenských protikladů. Rozumějte, zájmy proletariátu se diametrálně rozcházejí se zájmy buržoazie. To ukazuje nejen teorie, ale i praxe a jistě není třeba, abych se to teď snažil prokazovat, protože je to nad slunce jasné. Neustále si však musíme připomínat, že historický, celosvětový význam tohoto boje si vyžaduje přímou intervenci proletariátu do společenského života a nejen nějaký parlamentářský republikanismus nebo vojenský umírněný absolutismus. Právě komunismus v porovnání se všemi ostatními směry nabízí nejrevolučnější zhodnocení jakékoli události a v boji proti všem baštám zpátečnictví je naprosto nesmiřitelný. A byl bych nerad, kdybyste si dál mysleli, že revizionisty a eklektické historické ideology vládnoucích tříd je možné odhalit a odmítnout jen tím, že se budou organizovat stávky a odbory, protože odborářská politika dělnické třídy není ničím jiným než maloměšťáckou politikou dělnické třídy. My jdeme daleko, daleko dál.
Z vědeckého hlediska je čistá pravda, že jsme si předsevzali politické a ekonomické zrovnoprávnění mas, přesto však moc dobře víme, že proletariátu se musí do čela postavit inteligence, která má slušné vzdělání a dost volného času k rozvíjení teorií – Marx, Engels, Plechanov a Lenin, to všichni byli buržoazní intelektuálové, kteří obětovali své vlastní zájmy, aby burcovali vědomí světového proletariátu, jenž stále nerozumí povaze struktur, které musí být vybudovány. Usilujeme o smazání všech rozdílů mezi dělníky a intelektuály, a proto potřebujeme dostatečně vycvičené, zralé a zkušené vůdce, kteří spontánně se probouzejícímu lidu poskytnou vodítko v bludišti mylných teorií, jež se odchylují od chápání nutné a nevyhnutelné povahy materialistického pojetí dějin.
Je nám třeba vůdců, kteří se nedostanou do vleku mas, vůdců, kteří se nenechají svést na scestí touhami dělnické třídy, ale kteří tyto touhy dokážou náležitě usměrnit. Se správnými vůdci není třeba pozvedávat dělníky na úroveň intelektuálů, neboť musí pouze vložit svou víru a důvěru do rukou vůdců, kteří jim poskytnou stabilní organizaci, jež se postará o zachování kontinuity a dosáhne vědeckého porozumění převládajících konkrétních podmínek.
Jak je mi známo, několik z vás si stěžovalo, že se tu o rozkazech nedává demokraticky hlasovat, musíte ovšem chápat, že když proti nám stojí tolik revanšistů, recidivistů, šovinistů a reakcionářských živlů, je životně důležité, aby naše velení zůstalo v tajnosti. A pokud má zůstat v tajnosti, jak by mohlo být demokratické? Demokracie předpokládá otevřenost, jež by byla sebevražedná. Bije to do očí, že? Takže už o nějakém hlasování nechci ani slyšet. Je to zbytečná a škodlivá hračka.
A za další. Komukoliv, kdo pobral trochu rozumu, musí být jasné, že s vůdcovskými schopnostmi jde ruku v ruce funkční specializace, což si nevyhnutelně vynucuje centralizaci. Takže přestaňte pořád naříkat, že nebojujeme dost s Němci, a přestaňte skuhrat, že musíte bojovat s EDES a EKKA. Ústřední vedení velmi dobře ví, co dělá. Má před sebou celý obraz, zatímco my z něj vidíme jenom malinký růžek, a proto také za žádných okolností nesmíme jednat na vlastní pěst – jakmile se budeme chovat oportunisticky, mohli bychom překazit nějaký větší plán. Oportunismus, to je naprosto bezzásadové jednání přizpůsobené okolnostem. Mezi revolucionáři musí panovat absolutní soudružská vzájemná důvěra a v rozhodujícím boji musíme stát bok po boku, bez jakýchkoli odchylek. A jestli máte ještě chuť stěžovat si na boj proti fašistickým, takzvaným partyzánům v EDES, asi vám budu muset připomenout, že špatný mír není lepší než spravedlivá roztržka. Tvrdí, že bojují se stejným nepřítelem jako my, ale oslabují nás verbováním lidí, kteří měli jít k nám a kterým pak vštípí falešné vědomí o opravdové povaze celosvětového dějinného boje. Z historického hlediska je naprosto nezbytné, abychom v jejich řadách provedli čistku, protože strana je po takové čistce vždycky silnější než před ní.
To znamená, že musíme pořád držet pospolu a zachovávat železnou disciplínu, a proto je rozhodnutí vedení potrestat všechny úchylkáře smrtí v souladu s těmi nejpřísnějšími nároky na spravedlnost. A protože tady zastupuji vedení, v podstatě to znamená, že musíte splnit jen jednu podmínku – poslouchat mě bez otázek. V této historické chvíli tu není žádné místo pro pochybovače a falešné lidumily. Musíme svůj zrak upřít pouze k jednomu cíli, protože udělat cokoli jiného znamená zradit nejenom Řecko a jeho pracující třídu, ale samotné Dějiny. Máte nějaké otázky?“
Mandras uctivě zvedl ruku. „Soudruhu Hektore, nerozuměl jsem úplně všemu, ale chci říct, že na mě se můžeš spolehnout.“ Jednoho dne si možná bude moct přečíst tu Hektorovu knížku sám. To by ji držel v rukou, jako by byla vytištěná na diamantových plátcích. V noci by líbal její desky a spal by s ní pod hlavou, jako by mu její nepředstavitelná moudrost mohla vzlínáním prosáknout do mozku. Jednoho dne z něj bude intelektuál a ani doktor, ani Pelagia to nebudou moci popřít. Představoval si, že je učitel, že mu každý říká „daskale“ a v kafenionu všichni dychtivě naslouchají jeho názorům. Představil si sám sebe coby starostu Lixuri.
Mandras onu knihu nikdy nepřečetl, a byl tedy ušetřen zklamání při zjištění, že jde o nesmírně úmornou a iracionální tirádu proti konkurenčnímu komunistickému listu. Ale přijde čas a porozumí každému slovu z toho, co Hektor řekl, a bude se opájet vizemi diktatury proletariátu, jako kdyby byly zjeveními nějakého světce.
Té noci k němu zašel jeden venizelista, jenž hodlal riskovat svůj život a přeběhnout k EDES, soucitně mu nabídl cigaretu a vysvětlil mu: „Podívej se, vůbec nemusíš rozumět všemu tomu žargonu, v němž si náš učený přítel libuje, protože v podstatě to znamená jen to, že ho máš na slovo poslouchat, nebo ti podřízne krk. Fakt je to takhle jednoduchý, jako facka.“ Ten muž, v občanském životě právník, mu poklepal na rameno, obrátil se a na odchodu záhadně utrousil: „Já tě lituju.“
„Proč?“ zavolal za ním Mandras, ale odpovědi se nedočkal.

37
Epizoda potvrzující Pelagiino přesvědčení, že muži nechápou rozdíl mezi statečností a absencí zdravého rozumu

Za kapitánem Corellim, naprosto zabraným do pamfletu, zaburácel hlas, ze kterého měl málem smrt.
„Ti, kteříž hledají pádu duše mé, sami vejdou do nejhlubších útrob země, vydáni budou napospas meči, za kořist šakalům padnou. A jakž Bůh na ně vystřelí prudkou střelu, poraženi budou.“
Corelli vyskočil a ocitl se tváří v tvář patriarchálnímu vousu a planoucím očím otce Arsenia, který na něj přes zeď vrhal zuřivé pohledy. V poslední době si zvykl lekat nic netušící italské vojáky hromovým, improvizovaným přednesem biblických textů v řečtině. Oba muži se navzájem prohlíželi, Corelli si držel ruku na srdci a Arsenios zase mával podomácku vyrobenou biskupskou berlou. „Kalispera, Patir,“ pozdravil ho Corelli, jenž v řecké etiketě učinil značné pokroky, načež Arsenios plivl do prachu ulice a zadeklamoval: „Uvržeš je do pece ohnivé v čas rozhněvání svého, Hospodin v prchlivosti své sehltí je a oheň sžíře je. Plémě jejich ze země vyhladíš a símě jejich ze synů lidských. Ač chystali ti konec zlý a vymýšleli pikle, nepořídí.“
Knězovy oči se prorocky protočily. „Přesně tak, přesně tak,“ uklidňoval ho Corelli, přestože z proslovu nerozuměl ani slovo. Arsenios si znovu odplivl, botou vetřel slinu do prachu a ukázal na kapitána, jako že on bude rozdrcen v prach stejným způsobem. „Přesně tak,“ opakoval Corelli se zdvořilým úsměvem, načež se Arsenios odkolébal způsobem, z něhož mělo čišet opovržení a absolutní jistota.
Kapitán se vrátil ke své četbě, ale byl vyrušen doktorem a Pelagií, kteří se vrátili z lékařské výpravy, a Carlem Guerciem, jenž přijel džípem. Spěšně leták strčil za blůzu, ovšem ne dost rychle na to, aby si ho doktor nevšiml.
„Á,“ protáhl doktor, „vidím, že už taky máte jeden výtisk. Zábavné, není-liž pravda?“
„Zasraná válka,“ zahlaholil Carlo vesele před brankou na dvůr svůj obvyklý pozdrav. Čelem se praštil o nízkou větev olivovníku, na níž se kdysi houpal Mandras, na okamžik tam stál omráčený a pak se trpitelsky usmál. „A to se mi stává pořád. Člověk by si myslel, že bych o ní už měl vědět.“
„Nemáte být takový dlouhán,“ poradil mu doktor, „to ukazuje na nedostatek prozíravosti a soudnosti. Jeden francouzský král měl taky problémy s výškou a jeho poddaní mu je vyřešili dost drasticky.“
„Vypadá to, že to přežiju,“ osahával si Carlo naskakující bouli ukazováčkem. „Viděl jste už ten leták?“
Corelli se na něj zaškaredil, ale Pelagia přidala: „Stačila jedna noc a je jich plný ostrov.“
„Když už o tom mluvíme, tady kapitán se snaží před námi jeden skrýt,“ přisadil si doktor zlomyslně.
„Britská propaganda,“ předstíral kapitán nezájem.
„Včera v noci tu žádná letadla nebyla,“ opáčil Carlo. „Vždycky když přiletí, všechno tu hučí a třese se, ale včera ani fuk.“
„Takže Britové nepadají v úvahu,“ zamnul si doktor ruce, „podle mě tu někdo má přístup k tiskárně a výborné roznáškové službě.“ Viděl, jak se Carlo červená a vrhá po něm nazlobené pohledy, a uvědomil si, že by si neměl pouštět pusu na špacír. „Nu, jak říkáte, je to jenom britská propaganda,“ dodal nepřesvědčivě a pokrčil rameny.
„Musel to napsat někdo dost dobře informovaný,“ řekla Pelagia, „protože všechno v tom je pravda.“
Corelli zrudl vzteky a neočekávaně vstal. Na vteřinu se jí zmocnil strach, že bude v pokušení dát jí facku. Místo toho kapitán vytáhl pamflet z blůzy, dramaticky ho roztrhl a oba kusy hodil kozlovi. „Samý kecy,“ vyhlásil a odkráčel do domu.
Zbylá trojice si vyměnila pohledy a Carlo se zatvářil, jako by se už už bál a třásl. Pak docela zvážněl a pravil: „Nemějte to kapitánovi prosím za zlé a neprozraďte mu, že jsem vám tohle řekl, ale pochopte, v jeho postavení… přece jen je důstojník.“
„Já to chápu, Carlo. Ten by nepřiznal, že je to pravda, i kdyby to napsal sám. Myslíš, že to mohl napsat Řek?“
Doktor se zamračil. „Pěkná pitomost.“
„Jenom mě napadlo…“
„Kolik Řeků by mohlo mít takové vědomosti a kolik Řeků umí psát italsky a kolikpak Řeků má dopravní prostředky k tomu, aby ten pamflet rozvezli po celém ostrově? Nebuď blázen.“
Ale Pelagia se už nadchla pro svou hypotézu. „Spousta písmen R byla napsána jako P, což je přirozená řecká chyba, takže Ital se mohl podělit o své znalosti s Řekem, mohli to společně sepsat a vytisknout a pak to ten Ital mohl všude rozvézt na motorce nebo něčem podobném.“ Vítězoslavně se usmála a zvedla ruce, aby jim ukázala, jak jednoduché to bylo. „Krom toho každý ví, že lidi poslouchají BBC.“ V Carlově přítomnosti považovala za nemoudré šířit se o tom, že BBC poslouchali i muži ve vesnici, vždycky se nacpali do objemné kredence v kafenionu, zuřivě tam bánili a ven vylézali poloudušení a poprskaní, aby se podělili o zprávy doma se svými manželkami, které si je pak řekly mezi sebou u studně a v kuchyních. Neměla se dozvědět, že italští vojáci ve svých kasárnách a kvartýrech dělali to samé, což vysvětlovalo, proč všichni na ostrově znali tytéž vtipy o Mussolinim.
Carlo s doktorem se na sebe zadívali; oba se obávali, že když na to přišla Pelagia, mohl by se toho dopídit i někdo jiný. „Ty jsi mi nějak chytrá,“ usmál se doktor, „pozor, ať ti mozek nevyhrkne ušima.“ To jí říkával, ještě když byla malá.
Pelagia si povšimla stísněného chování svého otce a Carla, vzpomněla si, že před válkou dostal Kokolios od Komunistické strany malý ruční tiskárenský lis, aby mohl chrlit stranickou propagandu, a vybavila si, že Carlo má k dispozici džíp. Zavrtěla hlavou, jako by z ní ty spekulace chtěla vytřepat, a pak se zamyslela nad tím, kde by se asi dostali k sadě latinky. Chvilková úleva neměla dlouhého trvání, když si vzpomněla, že její otec si může od toho tlustého hypochondra, ubytovatele s úpornými kuřími oky, vyžádat lecjakou protislužbu. Dívala se z Carla na otce a cítila, jak se v ní zvedá vztek – jestli za tím stáli oni a bylo to spiknutí, jakých pitomých nepředložeností se od nich ještě může nadít? Copak si neuvědomují, jaké jim hrozí nebezpečí? „Potíž s muži je v tom, že…“ začala a vyrazila za kapitánem do světnice, aniž větu dokončila. Zvedla Psipsinu z kuchyňského stolu a přivinula si ji do náručí, jako by tak mohla utišit své obavy.
Carlo s doktorem rozpřáhli ruce, nechali je zase spadnout a na chvilku se mezi nimi rozhostilo zaražené, výmluvné mlčení. „Měl jsem ji radši vychovávat v nevědomosti,“ usoudil doktor nakonec. „Jakmile si ženy osvojí deduktivní myšlení, nikdo neví, kdy bude potížím konec.“

38
Jak se zrodil Pelagiin pochod

Jednoho krásného dne neodešel kapitán Corelli do práce, neboť mu v hlavě zuřilo soukromé zemětřesení. Ležel v Pelagiině posteli, snažil se nehýbat a neotvírat oči; i ten nejskrovnější sluneční paprsek se mu zarážel do mozku jako dýka do oka, a když se pohnul, získal naprostou jistotu, že se jeho malý mozek utrhl a teď se mu uvnitř lebky s čvachtáním převaluje. Pusu měl tak vyschlou a nepoddajnou jako kus nevydělané kůže a taky si v ní někdo nepochybně obtahoval břitvy. Z jícnu se mu pravidelně ozývalo nutkání na zvracení a ve vlnách putovalo jak k jeho rtům, tak k žaludku; celý zhnusený musel tedy bojovat proti svíravým záplavám žluči, které si umanuly uniknout a vyšperkovat mu hruď. „Bože,“ zachroptěl, „ó Bože, měj smilování.“
Rozloupl víčka a přidržel si je otevřená prsty. Velmi pomalu, aby svůj mozek příliš nerozrušil, se rozhlédl po místnosti a stal se obětí znepokojující halucinace. Zamrkal – ano, jeho uniforma skutečně ležela na podlaze a sama od sebe se hýbala. Otupěle se ujistil, že její pohyb je nezávislý na točení místnosti, a znovu zavřel oči. Psipsina se vynořila z blůzy a vyskočila na stůl, aby se mohla stulit uvnitř jeho čepice, svého oblíbeného místa odpočinku od té doby, co objevila radosti hadích mužů; zaplnila ji a přetékala z ní v takové změti a spleti vousků, uší, ocasu a paciček, že se nedalo rozeznat, co je co, a spala v ní, protože jí připomínala darovaná kolečka salámu a kuřecí kůžičky. Kapitán otevřel oči a spatřil, že uniforma nyní rotuje v harmonii se zbytkem světa. S úlevou usoudil, že už mu je přece jenom o poznání lépe, dokud mu ovšem nějaký šílený bubeník ve spáncích nezačal hrát na tympány. Zkroutil obličej a přitiskl si ruce dlaněmi na skráně. Došlo mu, že si musí vyprázdnit močový měchýř, zároveň si však odevzdaně uvědomil, že tohle je jeden z oněch případů, kdy ho bude muset někdo podpírat, kdy bude vrávorat dopředu i dozadu, za živého boha se mu nejdřív nepodaří vymáčknout ze sebe ani kapku a pak si najednou bude čůrat na nohu a zároveň padat k zemi. Plnou vahou na něj dolehla jeho smrtelnost, a tak uvažoval, zdali by nebylo lepší zemřít než dál trpět. „Chci zemřít,“ zasténal, jako by pouhým vyjádřením mohl té myšlence dodat na přesnosti a dramatické síle.
Pak vešla Pelagia se džbánem vody, který mu položila ke straně postele spolu se skleničkou. „Všechnu tuhle vodu musíš vypít,“ nakázala mu přísně, „to je jediný lék na kocovinu.“
„Já nemám kocovinu,“ bránil se kapitán žalostně, „jen mi je strašně špatně.“
Pelagia naplnila sklenku a přitiskla mu ji ke rtům. „Pij,“ nařídila mu. Podezřívavě z ní upil a byl překvapen, jaký mocný očistný účinek to má na jeho tělesný i duševní stav. Pelagia mu dolila. „V životě jsem neviděla nikoho tak ožralého,“ vyčetla mu, „dokonce ani o karnevalu svatého Gerasima.“
„Bože můj, co jsem provedl?“
„Carlo tě přivezl ve dvě ráno. Přesně vzato narazil džípem do venkovní zdi, donesl tě dovnitř v náručí jako dítě, zakopl, narazil si kolena a svým řevem a klením vzbudil všechny, kdo ještě nebyli na nohou. Pak se svalil na stůl na dvoře a usnul. Pořád tam ještě je, a to se v noci počůral.“
„Opravdu?“
„Ano. A pak ses vzbudil, klekl sis přede mě a z plných plic a naprosto falešně zazpíval „Io sono ricco e tu sei bella“. Krom toho jsi zapomněl slova. A pak ses mi pokoušel zlíbat chodidla.“
Kapitán byl naprosto zděšen. „Falešně? V životě jsem nezapomněl slova, jsem přece muzikant. Co jsi udělala ty?“
„Kopla jsem tě, a ty jsi přepadl na záda, vyznal mi věčnou lásku a potom ses pozvracel.“
Kapitán v zoufalství zavřel oči, jak se styděl. „Byl jsem opilý. Moje baterie vyhrála ve fotbale, víš. To se nestává každý den.“
„Dneska ráno se tu stavil leutnant Weber. Říkal, že jste podváděli a že se zápas musel uprostřed přerušit, protože dva malí kluci ukradli míč, když přeletěl přes plot.“
„Byla to sabotáž,“ tvrdil kapitán.
„Já leutnanta Webera nemám ráda. Dívá se na mě, jako bych byla nějaké zvíře.“
„Je to nácek – však si o mně myslí to samé. Tomu se nedá odpomoct. Mám ho rád. Je jenom malý kluk a časem z toho vyroste.“
„A ty jsi opilec. Připadá mi, že vy Italové se pořád jenom opíjíte, nebo kradete, nebo běháte za místními děvčaty nebo hrajete fotbal.“
„Taky plaveme v moři a zpíváme. A nemůžeš klukům vyčítat, že tu běhají za děvčaty, protože to doma nemůžou a krom toho si to některé holky dokážou slušně zařídit. Nalij mi ještě vodu.“
Pelagia se zamračila; něco na kapitánových poznámkách jí připadalo urážlivé, ba dokonce kruté. Navíc měla správnou náladu na hádku. Vstala, vychrstla mu obsah džbánu na obličej a vehementně prohlásila: „Moc dobře víš, že je k tomu dožene zastrašování a nouze. A všichni se stydí, že tu musí mít ty vaše kurvy. Jak nám asi je, co myslíš?“
Na to, aby se mohl hádat, kapitánovi příliš bušilo v hlavě a ono tepání mu dokonce zabránilo zareagovat na to, jak ho rozzlobená dívka zmáčela. Přesto si najednou připadal velmi ukřivděně. Posadil se a spustil: „Vším, co děláš a říkáš, mě chceš jenom donutit k tomu, abych se omlouval, v každém pohledu vidím jenom výčitky. A je to pořád to samé od té doby, co jsem přišel. Jak mi asi je, co myslíš? Proč si tuhle otázku sama nezodpovíš? Myslíš si, že jsem hrdý? Domníváš se, že mám dispozice k utlačování Řeků? Myslíš si, že jsem Duce a že jsem si sám rozkázal, abych se tu usadil? Je to na hovno, všechno je to na hovno, ale já s tím nemůžu nic dělat. Dobře, dobře, omlouvám se. Spokojena?“ Zase klesl do polštářů.
Pelagia si založila ruce v bok, využívajíc převahy dané tím, že ona stojí, zatímco on leží. Nasadila kyselý obličej a zeptala se: „To mi vážně tvrdíš, že jsi oběť úplně jako my? Ty můj chudáčku, ubožátko moje.“
Zašla ke stolu, všimla si klimbající Psipsiny v kapitánově čepici, usmála se a zahleděla se ven. Úmyslně mařila zamýšlený účinek jakékoli odpovědi tím, že se jí Corelli nebude moci dívat do očí. Bylo jí ho líto, prostě se nemohla dál chovat nepřátelsky k člověku, který nechával kunu spát ve své čepici, ale když šlo o princip, nehodlala na sobě nechat znát jakoukoli něhu.
Žádná odpověď nepřišla. Corelli pozoroval její siluetu proti světlu z okna a napadla ho melodie. Dokázal si představit, jak jeho prsty pravidelně obcházejí po pražcích mandolíny, už slyšel, jak se disciplinované noty snášejí z výšek, oslavují Pelagii a zároveň zachycují její hněv a odpor. Byl to pochod, pochod hrdé ženy, která obžalovávala válku tvrdými slovy a svou laskavostí. Slyšel tři prosté akordy a vojenskou melodii, jež navozovala představu graciézního světa. Slyšel, jak se melodie zvedá a mohutní, až je z ní najednou příval tremol čistších než slavičí píseň, průzračnějších než nebe. Pozlobilo ho, když si uvědomil, že k tomu bude potřeba dvou nástrojů.

39
Arsenios

Otce Arsenia zachránila válka, jako kdyby se po křivce celý život motal očistcem a teď na jejím hřbetě konečně prorazil neviditelný příkrov a byl naveden na svůj úkol. Přestal si sám sebe ošklivit, jeho chamtivost, pohodlnost a nestřídmost v alkoholu se jedna po druhé odebraly na hřbitov minulosti a on jako by o loket povyrostl. Jeho teologie se subtilně zavinula kolem sebe jako had a proměnila mu duši, takže zatímco v minulosti věděl, že svého Boha zklamal a nechal na holičkách, teď zase věděl, že Bůh nechal na holičkách svaté Řecko. Dostal vnuknutí, že by jako člověk mohl předčit svého Stvořitele a udělat pro Řecko to, co pro něj Bůh udělat opomněl. Objevil v sobě prorocký dar.
Napadlo ho, že by si měl pořídit velkého rafana a vycvičit ho k tomu, aby kousal Italy. Proto si od Stamatise koupil psa, který měl být zaručeně vlastenecký, protože už jeho předek dosáhl slušných výsledků, co se pokousaných vojenských lýtek týče. Jenže tenhle podvraťák si z jeho povelů odnesl mylné ponaučení, že by měl kousat do pneumatik projíždějících vojenských náklaďáků, pročež předčasně odešel do věčných lovišť a Arsenios si osvojil jiné, méně horkokrevné psisko. Vydal se na cestu, obtížen pouze žebradlem a křížem z olivovníkového dřeva, který mu poslouží místo hole.
Arsenios chodil a kázal. Jeho sulcovitá stehna o sebe pleskavě narážela a ve slabinách se mu proto brzy objevily vyrážky a opruzeniny; v nejparnějším létě se mu z čela a podpaží lil pot proudem, a tak na jeho černých šatech vykvetly mokré černé kruhy, jejichž obvod lemovala široká nepravidelná obruba z jemné bílé soli. Jeho vousy se leskly krůpějemi potu, jež se z nich řinuly dolů jako voda z bájného arethuského pramene. Kožené podrážky jeho černých střevíců se prošoupaly takovým způsobem, že z nich zbyly jen spojité díry, a tak chodil naboso jenom v jejich svršcích a vláčel za sebou ševcovské nitě, jež po sobě ve světlém prachu cesty zanechávaly stopy jako tenoulincí hadi. V zimě Arsenios poznal, že člověk na pochodu si uchová tělesné teplo, a tak se celou svou vahou prodíral krutým větrem a záplavami deště, následován svým pokorným psem. To zvíře bylo promočené na kost, ocas mělo stažený mezi nohama a hlava se mu žalostně kývala sem a tam – zkrátka a dobře bylo ztělesněním nerozumné a slepé věrností.
Arsenios se plahočil od lentiškových keřů a cypřišů severu až po oblázkové pláže Skaly na jihu, od podzemních jezer Sami na východě po závratné svahy Petani na západě a všude kázal. Za chůze, s hlavou skloněnou jako jeho pes, vymýšlel obraty plné spravedlivého hněvu, kterým pak dával zaznít v divokých tirádách před italskými tábory. V německých posádkách ho ignorovali nebo surově odehnali pažbami pušek, ne proto, že by byli krutí, ale protože na rozdíl od svých spojenců neholdovali divadlu. Němce nebavil, jen otravoval, ale Italům skýtal vítané rozptýlení od nekonečných karetních her a čekání na britské bombardéry. Na jeho návštěvy se těšili úplně stejně jako na náklaďák s děvkami, možná ještě víc, protože jeho příchody a odchody byly naprosto nepředvídatelné.
Jakmile ten ošlehaný kněz přišel, shlukli se kolem něj vojáci fascinovaní jeho operními gesty a burácivým přívalem biblické řečtiny, z níž nepochytili ani slovo. Arsenios pohledem skákal z jedné rozesmáté, rozzářené tváře na druhou, uvědomoval si, že jeho řečem nerozumí ani za mák, ale přesto vytrval, protože mu připadalo, že nemá na vybranou. Hromadila se v něm slova nadpřirozené síly a zdálo se mu, že ho postrkuje ruka Bohorodičky, že byl zalit Kristovým smutkem, který mu přetéká z duše a musí svlažit zemi:
„Schizmatici římští, bratří ztracení, dítka Kristova, kterýž nad vámi roní slzy, obětní beránci, pěšáci tyranů, vy, kteříž jste nespravedliví, nečistí a hříšní, vy psi a smilníci, čarodějové a modláři, vy, jejichž srdce nejsou prozářena sluncem, vy, kteříž nemáte chrám v nitru, vy z národa, kterýž nebude spasen, vy, kteříž pášete ohavnosti a kteříž jste Panenku Marii zneuctili, kteříž žízníte po pravdě a přec z jejího pramene píti nemůžete, kteříž jste zkažení a ničeho dobrého neučinili, vy, kteříž jste nepravosti spáchali, zžírali lid můj, jako by chléb jedli, kteříž Hospodina nevzývali, vy, kteříž rozložili jste se táborem proti městům našim, kteříž zahanbeni byli, kterýmiž Pán opovrhuje a rozpráší kostí jejich. Vizte, Hospodin vyslyší výmluvnosti úst mých, nebo on jest spomocník můj, Pán s těmi jest, kteříž jsou podpůrcové života mého, odplatí zlým nepřátelům mým, v pravdě své je vyplení, neboť povstali cizáci proti lidu mému, ukrutníci hledají olivovníků a panen našich a v prostředku jejich jest nepravost. Duše má jest uprostřed lvů, bydlím mezi paliči, mezi lidmi, jejichž zubové kopí a střely a jazyk jejich jako ostrý meč.
Ba, nepravosti v srdcích ukládáte, a násilí rukou svých v zemi této odvažujete, vy odrodili jste se hned v matčině lůně, pobloudili hned od života matky, jed v sobě máte jako jedovatý had, jako lítý had hluchý, kterýž zacpává ucho své.
Já pak budu jako oliva zelenající se v domě Božím, neboť naději jsem složil v milosrdenství Boží na věky věkův, nebo Pán zvedl ruku svou a promluvil ústy svými, a aj, já slyšel slova Jeho za bouře veliké, na skalách assoských i v jeskyních horských. Do jezera Melissani sůl vhodil, nad oblohou lixurskou železa nashromáždil.
Schizmatici římští, Hospodin vykopal jámu před vámi, tenata roztáhl k nohám vašim, navštíví vás soužením, nebo satan propuštěn bude ze žaláře svého, Góg a Magóg vyjdou, aby svedli národy ve čtyřech úhlech světa a aby je shromáždili k boji, kterýchžto počet jest jako písku mořského. I oheň sestoupí s nebe a spálí město milé a vy uvrženi budete, tak jest, i nevinní mezi vámi i ti, kdož co děti čistí jsou, do jezera ohně a siry, kdež jest i šelma i falešný prorok, maso odpadne vám od kostí, nebo nalezeni nebyli jste zapsáni do knihy života a uvrženi budete do plamenů.
A setřeť Bůh všelikou slzu z očí lidu mého, kvílení ani křiku ani bolesti nebude již více, neboť co bylo, pominulo. A Bůh na trůnu všecko učiní nové a lidu mému žíznivému z studnice vody živé darmo píti dá. I jata bude šelma a s ní falešný prorok a vojska jeho shromážděná, kteřížto činívali divy před ní. I zbiti mečem budou a všickni ptáci nasyceni těly jejich. Uvrženi budou oba za živa do jezera ohnivého, hořícího sirou, a zbytek vojsk pobit bude.“
Vojáci dávali Arseniovi a jeho psu chleba a vodu, zbytky od jídla a olivy, a v tak odlehlých klášterech jako Agrilion nebo Kipureon se o něj zase staraly jeptišky a mniši. Ovšem krušné noci strávené po jeskyních, nuzná strava a dva roky neustále na pochodu vykonaly své – jeho faldy postupně mizely, až mu ohromné černé roucho pleskalo o vychrtlé tělo poseté boláky. Jeho živé oči plály nad vpadlými tvářemi, pergamenovitá kůže na obličeji a rukou ztmavla jako týkové dřevo a on poprvé v životě došel pokoje a byl šťastný. Pravda, svoji farnost zcela zanedbával, ovšem kdyby býval přežil, nejspíš by se z něj stal světec.

40
Potíže se rty

Minuli se ve dveřích, ona na cestě ven, on se vracel z práce. Aniž si toho byla vědoma, položila mu ruku na levou tvář, a jak kolem sebe procházeli, políbila ho na pravou.
Užasl, a když došla ke vchodu na dvůr, strnula i ona, protože až tehdy si uvědomila, co udělala. Prudce se zastavila, jako kdyby nakráčela přímo do nějaké metafyzické, a přece hmatatelné zdi z kamene. Cítila, jak jí krev stoupá až ke kořínkům vlasů, a uvědomila si, že se k němu netroufne obrátit. Bezpochyby i on bude přibitý k zemi. Skoro cítila, jak ji jeho oči přejíždějí od nohou k temeni a čekají, až se obrátí. Zavolal na ni, což ostatně očekávala. „Kyria Pelagia.“
„Co je?“ uhodila na něj stroze, jako by její snaha o lakoničnost nějak anulovala to, jak odporně jednoduše a bez přemýšlení prozradila své city.
„Co bude k večeři?“
„Nedělej si ze mě legraci.“
„Copak bych si z tebe dovolil dělat legraci?“
„Nic si z toho nevyvozuj. Myslela jsem si, že to jde můj táta. Vždycky ho takhle líbnu, když vejde dovnitř.“
„Vskutku pochopitelné. Oba jsme staří a malého vzrůstu.“
„Jestli si mě ještě budeš dobírat, nikdy už s tebou nepromluvím.“
Přišel k ní zezadu, obešel ji a vrhl se před ní na kolena. „Ach ne,“ vykřikl, „všechno, jen to ne.“ Sklonil hlavu k zemi a žalostně sténal: „Měj slitování. Zastřel mě, zbičuj mě, ale neříkej, že už se mnou nikdy nebudeš mluvit.“ Sevřel jí kolena a dělal, že pláče.
„Celá vesnice se dívá,“ vyčítala mu, „okamžitě přestaň. Pusť mě, jsi úplně trapný.“
„Zlomila jsi mi srdce,“ zakvílel, popadl ji za ruku a pokryl ji polibky.
„Ty kozle hloupý, to jsi zešílel?“
„Trápím se, hořím, jsem rozlámaný na kousky, z mých očí tryskají slzy.“ Zaklonil se a prsty vzletně naznačil mohutný vodopád neviditelných slzí, jejž si měla představit. „Nesměj se mi,“ pokračoval, když připadl na novou taktiku. „Nevysmívej se nebohému Antoniovi v jeho utrpení.“
„Už jsi zase opilý?“
„Opilý smutkem, opilý neštěstím. Mluv se mnou.“
„Vyhrála ta tvoje baterie zase nějaký zápas?“
Corelli vyskočil a radostí rozpřáhl ruce. Jasně. Porazili jsme Günterovu četu čtyři jedna, tři z nich jsme zranili a pak jsem se vrátil domů a ty jsi mě políbila. Slavný to den pro Itálii.“
„Byl to omyl.“
„Závažný omyl.“
„Bezvýznamný omyl. Omlouvám se.“
„Pojď dovnitř,“ navrhl jí, „musím ti ukázat něco hrozně zajímavého.“
Oddechla si, že se rozhovor tak náhle stočil na jiné téma, a zašla za ním do dveří, jen aby zjistila, že Corelli ji míjí na cestě ven. Rukama jí sevřel obě tváře, dlouze a okázale ji políbil na čelo, vykřikl: „Mi scusi, myslel jsem, že jsi doktor, nic z toho nevyvozuj,“ a rychle vyběhl přes dvorek na ulici. Dala si ruce v bok, v úžasu ho sledovala pohledem, vrtěla hlavou a silou mocí se přemáhala, aby se neusmála nebo rovnou nerozesmála.

41
Šneci

Doktor vrhl letmý pohled z okna a zahlédl kapitána Corelliho, jak se plíží za Lemoni, aby na ni mohl znenadání vybafnout. Zároveň mu Psipsina přistála na všech čtyřech přímo na stránku popisující francouzskou okupaci a tato shoda okolností mu vnukla skvělý nápad. Odložil na stůl dýmku a pero a odvážil se vyjít do oslepujícího světla časného odpoledne.
„Fischio!“ vykřikl kapitán a Lemoni vyvřískla.
„Promiňte, děti,“ oslovil je doktor.
„Ehm,“ narovnal se Corelli stydlivě, „kalispera, Iatre. Jenom jsem si…“
„Hrál?“ Doktor se obrátil k holčičce. „Koritsimu, vzpomínáš si ještě na to, jak jsi našla Psipsinu, když byla docela malá a visela z plotu? A jak jsi mě přiměla, abych tam došel a zachránil ji?“
Lemoni důležitě přikývla a doktor pokračoval: „Jsou tam pořád ještě ti šneci?“
„Jo,“ odpověděla. „Spousta. Hrozně velký.“ Ukázala na Corelliho. „Dokonce i větší než on.“
„A kdy se nejlíp hledají?“
„Brzy a pozdě.“
„Aha. Mohla bys sem večer zajít a znovu mi ukázat, kde jsou?“
„Nejlepší je to po soumraku.“
„Nemůžeme vyjít po soumraku, to je zákaz vycházení.“
„Takže ještě než se udělá tma,“ souhlasila.
„O čem jste se to dohadovali?“ zeptal se Corelli, když Lemoni odešla.
„Díky vám nemáme skoro co do úst,“ vysvětloval doktor škrobeně. „Dneska večer jdeme na šneky.“
„Blokáda je přece britská,“ protestoval kapitán. „Myslí, že vám nejvíc pomůžou, když vás vyhladoví. Jak velmi dobře víte, snažil jsem se vám pomoct ze všech sil.“
„Za výpůjčky na armádní účet jsme vám samozřejmě vděční, je ale škoda, že k něčemu takovému vůbec muselo dojít. Potřebujeme bílkoviny. Sám vidíte, kam jsme až klesli.“
„U nás doma jsou šneci drahý luxus.“
„No a tady politováníhodná z nouze ctnost.“
Kapitán si otřel pot z čela. „Dovolte mi, abych šel s vámi a vypomohl vám.“
A tak večer, hodinu před západem slunce a krátce poté, co se ochladilo, Pelagia se svým otcem, Lemoni a kapitán přelezli rozpadající se zeď, propletli se pod větvemi starodávných, zanedbaných olivovníků a jali se plazit neuvěřitelnou spletí vřesovce a zvířecích stezek.
Doktor se plazil za Lemoni, ale ta se najednou zarazila a otočila k němu. „Říkal jste,“ vyčetla mu, „říkal jste, že kdybyste tady hledal šneky vy, skončil byste někde zavřenej ve svěrací kazajce.“
„V Pireu,“ doplnil ji doktor. „Říkal jsem, že by mě zavřeli v Pireu. Každopádně jsme dneska zavřený všichni.“
I v tom kalném světle vyšlo najevo, že na rubové straně spodních listů se nacházejí celé armády tlustých šneků, kteří spolu navzájem soupeří o co nejpestřejší vzor. Byli tu tříslově hnědí šneci s takřka neviditelnou kresbou, vyskytovali se tu světlí šneci ozdobení spirálami proužků, našli se šneci okrově žlutí a jasně citrónově žlutí a šneci s červenými flíčky a černými tečkami. V horních větvích nakláněly hlavičky a poletovaly sicilské pěnice a naslouchaly jednotvárnému dunění a pleskání, jak do kbelíků postupně dopadali ulovení měkkýši.
Děvčátko i tři dospělí se do své práce natolik zabrali, že si ani nevšimli, jak se jejich cesty rozešly. Doktor zmizel s Lemoni v jednom tunelu a kapitán s Pelagií v druhém. Najednou kapitán zjistil, že je sám, a na okamžik zauvažoval nad prapodivnou skutečností, že se ještě nikdy necítil tak spokojený. Lehkomyslně zaželel stavu svých rajtek u kolen a zamžoural proti rudnoucímu slunci, jehož karmínové paprsky mezi větvičkami a listovím ustavičně slábly. Zhluboka se nadechl, vzdychl a protáhl se na patách. Ukazováčkem píchl do šneka, který se pokoušel odplazit z kyblíku. „Zlobivej šnek,“ napomenul ho a byl rád, že nikdo poblíž nemůže poslouchat jeho nejapnosti. V dáli se ozvalo práskání protiletadlového děla, ale kapitán jen pokrčil rameny. Pravděpodobně to nic nebylo.
„Au, ale né,“ zazněl zpovzdálí hlas, který bezpochyby patřil Pelagii. „A, pro Kristovy drahý rány.“
Kapitána vyděsilo pomyšlení, že ji možná zasáhl padající šrapnel, a tak padl na všechny čtyři a rychle se odplazil svým tunelem k místu, odkud přicházelo to volání.
Našel Pelagii strnulou a zkroucenou, s krkem vykrouceným dozadu. Stála na rukou a kolenou, přes tvář jí šikmo tekl dlouhý, tenký čúrek krve a zcela zjevně byla nesmírně naštvaná. „Che succede?“ zeptal se jí a dál se plazil k ní. „Che succede?“
„Chytla jsem se za vlasy,“ odpověděla rozhořčeně. „Poškrábala jsem si tvář o trn, tak jsem trhla hlavou pryč od něj a vlasy jsem se chytila do těchhle vřesovců, a teď se z nich nemůžu vymotat. A nesměj se mi.“
„Já se nesměju,“ bránil se rozesmátě. „Bál jsem se, že jsi zraněná.“
„Ale já jsem zraněná. Na tváři mě pálí.“
Corelli sáhl do kapsy pro kapesník a lehce jí škrábanec otřel. Ukázal jí krev na něm a lehkovážně prohodil: „Do nejdelší smrti ho budu uchovávat jako poklad.“
„Jestli mě nevypleteš, tak tě uškrtím. A přestaň se mi smát.“
„Jestli tě nevypletu, tak mě nikdy nechytíš a tím pádem ani neuškrtíš, ne? Jen drž.“ Musel jí rukama sáhnout přes rameno a koukat se jí přes ucho na postup prací. Pelagiina tvář se mu teď tiskla k hrudi, takže cítila tu hrubou látku i prašnou vůni jeho uniformy. „Drtíš mi nos,“ protestovala.
Corelli s potěšením nasál její vůni – Pelagia vždycky voněla po rozmarýnu. Byla to mladá, čerstvá vůně a jemu připomínala sváteční jídla doma. „Tohle budu nejspíš muset přeříznout,“ tahal bezvýsledně za černé prameny, které se zaklesly v trní.
„Au, au, přestaň za ně tahat, dávej prosím tě pozor. A o žádným řezání nechci nic slyšet.“
„Jsi ve velmi zranitelné pozici,“ poznamenal, „takže aspoň dělej, že jsi vděčná.“ Kousek po kousku prameny vymotal a dával pozor, aby mu žádné vlasy neproklouzly mezi prsty, což by ji při vstávání mohlo pěkně bolet. Rozbolely ho paže, jež měl tak dlouho natažené v nepřirozené horizontální pozici, a tak se jí lokty opřel o ramena. „Hotovo,“ řekl potěšeně a začal se stahovat. Úlevou potřásla hlavou, a jak kapitánovy rty míjely její tvář, vtiskl jí něžný polibek do takřka neviditelné, měkké prolákliny před uchem.
Bříšky prstů se dotkla místa, kde ji políbil. „Tos neměl,“ vyčetla mu.
Znovu si klekl, ale neuhnul pohledem. „Nemohl jsem si pomoct.“
„Využil jsi příležitosti.“
„Promiň.“ Dlouze se na sebe zadívali a pak se Pelagia rozplakala z důvodů, které sama docela nechápala.
„Co se děje? Co je?“ ptal se Corelli zaraženě. Pelagiiny slzy se valily po tvářích a stékaly do kbelíku ke šnekům. „Ty je topíš,“ ukázal na ně. „Co ti je?“
Žalostně se usmála a znovu se dala do pláče. Vzal ji do náručí a hladil po zádech. Cítila, jak jí začíná téct z nosu, a bála se, že by jí něco hlenu mohlo skápnout na epolety jeho uniformy. Popotáhla, aby tomu zabránila. „Já už to nemůžu vydržet, prostě nemůžu,“ vypadlo z ní najednou. „Promiň.“
„Všechno stojí za starou belu,“ přitakal kapitán a napadlo ho, jestli se nemá poddat pokušení a rozplakat se s ní. Vzal její hlavu něžně do rukou a slíbal její slzy. Užasle se na něj zadívala a pak se najednou pod vřesovci, v západu slunce, z obou stran obklopeni kbelíky prchajících šneků, s koleny zašpiněnými a obolavělými, poprvé nevlastenecky, tajně a nekonečně dlouze políbili. Ti dva vyhladovělí a zoufalí lidé se celí rozzáření nedokázali od sebe odtrhnout, a když se se soumrakem konečně vrátili domů, jejich společný úlovek na ně ostudně žaloval – nevyrovnal se ani počtu šneků, které nasbírala samotná Lemoni.

42
Jak jen mandolína připomíná ženu

Jak jen mandolína připomíná ženu, jak je půvabná a rozkošná. Večer, když psi vyjí a cvrčci cvrkají a v Argostoli hledají světlomety příležitost spustit falešný poplach, beru do rukou svou sladkou Antonii. Měkce přejedu po strunách a ptám se jí: „Jak jenom můžeš být ze dřeva?“, stejně jako když vidím Pelagii a v duchu se ptám: „Jsi opravdu z masa? Cožpak v tobě není oheň? Prchavá stopa po andělech? Něco hodně cizího kostem a krvi?“ Zachytím její pohled, tak upřímný a tázavý, nespouští ze mě oči. Hlava se jí obrátí, úsměv, úsměv šibalský a vědoucí, a pak je pryč. Vidím, že jde pro vodu, a pak se vrací s amforou na rameni, živoucí karyatida, a když mě míjí, dovolí si vyšplouchnout mi trochu vody na nárameníky. Se smíchem se mi omlouvá, já jí říkám: „To se stává i v lepších rodinách,“ a ona ví, že já vím, že tentokrát nehoda nebyla náhoda. Udělala to, protože jsem voják a Ital, protože jsem nepřítel, protože má ráda legraci, protože si mě ráda dobírá, protože tím dává najevo svůj odpor, protože mě má ráda, protože je to svého druhu dotyk, protože jsme bratr a sestra a až potom já agresor a ona řecká dívka. Její prsty mi připomínají štíhlé krky mandolín, její ruka se od zápěstí rozšiřuje jako hlava nástroje s kolíčky a ono místo, kde patka mandolíny bobtná a přechází v ozvučnou desku, má stejné kontury jako linie jejího krku a brady a září stejným jemným leskem mládí a borovic.
V noci sním o Pelagii. Pelagia přichází, svléká se a já vidím, že její ňadra mají stejný tvar jako bříška mandolín z neapolských dílen. Vezmu je do svých dlaní, jsou studená jako dřevo a teplá jako poddajný maminčin prs, ona se otočí a já vidím, že každá půlka zadečku je kulatá, zpívající mandolína hruškovitého korpusu, vzdouvající se v kuželovitých úsečích, lemovaná perletí a ebenovými plátky. Jsem zmatený, protože se nemůžu rozhodnout, jestli mám hledat struny nebo ukojit bolestnou touhu ve svých bedrech, a kvůli své žádostivosti se probouzím celý lepkavý a zpocený, svírám Antonii a do rukou mě škrábají drsné konce jejích strun. Položím Antonii se slovy „Ach, Pelagie,“ chvíli ležím vzhůru a myslím na ni, než se přinutím usnout, protože potom už brzy přijde ráno a já uvidím Pelagii.
Představuji si Pelagii jako akordy. Antonia má tři tóny, které žijí pospolu na prvních třech pražcích – C, D a G –, a abyste ty struny mohli stisknout, potřebujete ve všech případech na každou dva prsty. Zahraju G a pak se přesunu o mezeru dál, rozezním C, a obě doznívají jedna do druhé jako soprán a alt, ve stejné tónině jako toskánská píseň. Zkroutím ruku, dvakrát přesáhnu a zahraju D a ono patří k těm dvěma, ale je smutné a neúplné, je jako neuspokojená panna. Žebroní: „Vezmi mě zpátky tam, kde mohu dojít klidu,“ a já se zase vrátím ke G a všechno je úplné a já se cítím jako sám Bůh, jenž stvořil ženu a shledal, že posledním, suverénním tahem štětce dodělal svět.
I Pelagia má v sobě tyhle tři jednoduché, veselé akordy. Hraje si s kočkou, zasměje se, a to je G. Když mě nachytá, jak se na ni dívám, zvedne obočí a předstírá, že mě kárá a plísní za ten obdiv, a to je C. „To nemáš nic užitečnějšího na práci?“ zeptá se mě, což zní jako D, žádá si odpověď. „Il Duce a já dnes dobýváme Srbsko,“ odpovím, ona se rozesměje a všechno je zase zpátky a jasné. Zvrátí hlavu, směje se, bílé zuby se jí třpytí a ona ví, že je krásná a že i mně připadá krásná. Při pohledu na ni se mi vybaví blyštivé obílené domy na vzdáleném kopci v Candii. Ona má radost, je hrdá a zdrženlivá, všechno po kružnici znovu dospělo k počátku. Vrátila se do G. Zjišťuji, že i já se směju – jsme oktávu od sebe, smějeme se v oktávách dohromady a někde v dáli dělo hřmotně vypálí po imaginárním britském letadle, ozve se falešné rachtání kulometů a hle, tady máme tympány.
Pelagia zaslechne střelbu a zamračí se. Jsme šťastní, když tak spolu sedíme na balkónu ve stínu buganvílie opylované včeličkami, ale teď je válka; válka se vrátila; Pelagia svraští obočí a zamračí se. Chce se mi říct: „Promiň, Pelagie, nebyl to můj nápad, já jsem ti Iónii neukradl. Já nedostal vnuknutí sebrat vám kozy a pokácet olivovníky, aby bylo čím topit. Nejsem parazit od přírody.“ Jenže nic takového říct nemůžu, jak Pelagia dobře ví. Rozumí důvodům, proč to nemůžu říct, ale stejně mi vyčítá slabou vůli. Slyšela mě, jak mluvím o novém Pax Romana, obnovení starodávného panství, které všem přineslo pořádek a mír, nejdelší známé civilizované období, a ona se kaboní.
Když se Pelagia mračí na vzdálená děla, je to jako e moll septakord se zmenšenou kvintou; když na tuhle strunu udeříte tvrdě, bude znít vojensky a nazlobeně, je to akord guerill a partyzánů. Ale když ji pohladíte, bude to akord nekonečného, roztouženého smutku. Pelagia je smutná a já beru do rukou Antonii a hraju d moll. Zvedne ke mně zrak a řekne: „Přesně takhle jsem se cítila. Jak jsi to věděl?“ a já bych rád řekl: „Pelagie, miluju tě, a proto vím,“ jenže místo toho řeknu: „Protože jsi zamyšlená a čekáš.“
„Čekám na co?“ opáčí a já jí na to odpovím: „To mi řekni ty, Pelagie,“ jenže vím, že mi nikdy neřekne, že čeká na nový svět, kde by řecká dívka mohla milovat Itala a nikdo by si z toho nic nedělal.
„Skládám pro tebe pochod, poslouchej,“ a hraju d moll, jedna dva a pak C dur, jedna-a-dva-a-, a zase d moll, jedna dva… a pokračuju: „Bohužel ještě potřebuju dalšího hráče, který by přes to hrál řeckou melodii, třeba nějaké rebetiko. Snad najdu někoho s mandolínou u praporu a pak budu hrát o oktávu níž na mandolu. To by podle mě znělo moc dobře.“
„Někdo tu určitě musí mít kytaru,“ nadhodí a já jí vysvětlím: „Akord nebo tón zahraný na mandolínu bude znít na kytaře úplně jinak – to je jeden z nevysvětlitelných faktů ze světa hudby. Tyhle dva akordy znějí na kytaře neskutečně banálně, není v nich žádné napětí, pokud na ni ovšem nehraje Španěl.“
Pelagia se usměje a já vím, že nerozumí ani slovu z toho, co jsem říkal, ale to nevadí. Začnu vymýšlet tremolovou melodii, která by tančila vysoko nad akordy. Pelagia miluje chvíle, kdy hraju tremolo; říká, že je to ten nejdojemnější a nejkrásnější zvuk na světě.
Ale uráží ji, že ji takhle dojímá vetřelec a okupant, člověk, který rekvíruje sýr a Robolu, najednou vstane a já vidím, že jí duše plane. Namíří na mě roztřesený prst a přes zaťaté zuby se rozkřikne: „Jak jenom můžeš být takový? Co to s tebou je? Jak můžeš ty, muzikant a vzdělaný člověk, chodit sem a hrát řecké holce krásné melodie, když se všude kolem tebe ostrov plení a plundruje? A opovaž se vést ty hovadské řeči o obnovení Římské říše. Jestli to chceš doopravdy vědět, právě Řecko vzdělalo Řím, a žádnou invazi jsme k tomu nepotřebovali. Co je s tebou? Jak tady vůbec můžeš stát? Rozkazy? A od koho? Od ješitného megalomana se slušnou vyřídilkou, jemuž Kefallénii daroval šílený tyran, další černovlasý megaloman, který chce, aby všichni kromě něj byli blond? Ty jsi šílený, rozumíš? To netušíš, že vás využívají? Myslíš si, že vám Hitler nechá tu vaši říši, až si to vyřídí se všemi ostatními? Jak tu můžeš sedět na bombě a hrát na mandolínu? Proč se nesebereš se svými děly a neodjedeš? To nevíš, kdo je nepřítel?“
A Pelagia seběhne po benátských schodech na sluníčko. Zastaví se, vzhlédne ke mně, do očí se jí derou slzy vzteku a hořkosti a já vím, že mě nenávidí, protože mě miluje, protože mě miluje a já nemám tu odvahu popadnout zlo za krk a zardousit ho. Stydím se. Zahraju zmenšený akord, protože jsem takhle malý. Moje flirtování, můj pokus Pelagií okouzlit mě odhalily. Jsem nečestný člověk.
Kulaťoučké bříško mandolíny, které připomíná ňadro, mi jako obvykle sklouzne nad opasek a mě jako obvykle napadne: „Možná bych si měl pořídit portugalskou s plochým břichem, která neklouže,“ ale takové hloupé nápady vyženu z hlavy – kde by člověk za války mohl sehnat portugalskou mandolínu? Místo toho pomyslím: „Jak jen mandolína připomíná ženu, jak jenom Pelagia připomíná mandolínu, jak je půvabná a rozkošná,“ a pak mě napadne další myšlenka, paradox hodný samotného Zenóna z Eleje, že nás válka svedla dohromady a válka nás silou mocí rozděluje. Britové tomu říkají „jednou rukou dávat a druhou zase brát“. Co já mám proti Britům, že jsem přišel do Řecka? Pelagia má pravdu, ale kdo to řekne první? Zatím to řekla jenom Antonia, když se rozezněla pod mými prsty a zpívala Pelagiin pochod.

43
Hrozně velká ostnatá rezatá koule

Z vaření šneků Pelagia žádnou velkou radost neměla. Jednak se jí dostalo mnoha protichůdných rad ohledně správných způsobů, kterak je učinit poživatelnými, a za druhé nemohla vystát nejistotu pramenící z vlastních rozpaků; děsilo ji, že by mohla naservírovat cosi slizkého a odporného, a bála se, že když se jí večeře nepovede, notně tím v kapitánových očích klesne. Ten hřejivý, vítězoslavný pocit vnitřního uspokojení, který se dostavil, když si vyznali lásku, teď neohrožovalo jenom špatné svědomí z takového vztahu, ale i hrozivé pomyšlení, že jestli ty šneky připraví špatně, přinejlepším ho zhnusí a přinejhorším otráví.
Drosula jí důrazně nakázala, že hlemýždi se musí přes noc nechat v hrnci plném vody a přikrytém pokličkou, aby neunikli, a ráno se musí pořádně proprat. Pak je má ještě živé postavit v hrnci na kamna a počkat, dokud se na hladině neobjeví pěna a sliz. V tom okamžiku musí vodu posolit a začít je ve směru hodinových ručiček míchat. („Když je budeš míchat proti směru hodinových ručiček, budou chutnat děsně.“) Po patnácti minutách je třeba do každé ulity vyrazit díru, „aby ďábel mohl ven a šťáva dovnitř“, a pak se musí vypláchnout dočista ve vodě, v níž se vařili. Nevysvětlila Pelagii, jak má tuhle operaci provést, a neopařit si při tom prsty pořád ještě vařící vodou. Drosula rovněž mínila, že lze jíst pouze hlemýždě, kteří se živili tymiánem, což Pelagii ještě víc znervóznilo, i když tomu ani v nejmenším nevěřila.
Kokoliova manželka jí řekla, že jsou to všechno nesmysly, protože ona si pamatuje, jak to dělávala její babička. „Přece nebudeš poslouchat tu Drosulu. Vždyť ta ženská je poloviční Turek.“ Kdepak, do každého šneka musí štípnout, a jestli se pohne, tak je živý. „Ale jak ho štípnout, když se stáhne dovnitř?“ chtěla vědět Pelagia.
„To holt musíš počkat, dokud nevyleze,“ radila jí Kokoliova žena.
Jenže když vyleze, tak je nepochybně živý, takže ho nemusím štípat.“
„Stejně bys ho měla štípnout. Není nad to mít jistotu. Pak vezmeš ostrý nůž, očistíš ústí ulity a každého jednadvacet minut máčíš v čisté vodě. Ne víc, protože to bys přišla o jejich šťávu, a ne míň, protože to by v nich ještě zůstala špína, a pak je necháš půl hodiny odkapat, do ústí ulity jim nasypeš sůl, načež z ní začne téct ten odporný žlutý bublinkovitý sliz, a to už budeš vědět, že jsou hotoví. Pak je po jednom osmahneš na oleji, otvorem dolů, přileješ víno a podusíš je na dvě minutky, ani víc, ani míň. A pak je můžeš sníst.“
„Ale Drosula tvrdí, že…“
„Neposlouchej tu starou čarodějnici. Zeptej se kohokoliv, kdo o tom má nějaký pojem, a řeknou ti to samé co já, a jestli ti řeknou něco jiného, tak neví, o čem mluví.“
Pelagia se zeptala Arseniovy ženy a pak ještě Stamatisovy ženy. Dokonce hledala „hlemýždě“ v lékařské encyklopedii, ale nenašla je pod žádným heslem. Ze všeho nejradši by je teď shodila na podlahu a rozdupala je. Skutečně byla tak frustrovaná, že se jí chtělo brečet nebo křičet. Vyslechla si pět odlišných technik samotné přípravy plžů a čtyři různé recepty: vaření šneci, smažení šneci, krétská šnečí polévka a šnečí pilaf. Žádnou rýži neměla, takže pilaf nepadal v úvahu. Při pomyšlení na rýži se jí začaly sbíhat sliny, a tak si už po sté přála, aby ta válka konečně skončila.
Ale jak má vědět, kolika šneků bude potřeba? Drosula řekla, že jedno kilo na čtyři lidi. Ale bylo to včetně ulit nebo bez nich? A když už jsme u toho, jak je má z těch ulit dostat? A jak je zvážit, aby si nezasvinila váhy slizem? Tím slizem, který nejde dolů ani horkou vodou a mýdlem a přenese se na všechno, čím se ho člověk dotkne, jako by se jakýmsi mystickým způsobem dokázal donekonečna dělit.
Pelagia se dívala na tu lesklou kupku sliznatých zvířátek a strkala do nich prstem, když se pokoušeli vylézt z hrnce. Začínalo jí jich být strašně líto. Nejenže byli šneci dost groteskní s těmi svými vysunovacími růžky a tím, jak se bezmocně pomaličku vlnili, když je člověk obrátil vzhůru nohama, ale byli i nesmírně dojemní ve své smutné, žalostné víře v bezpečí, jež jim skýtá jejich skořápka. Připomnělo jí to, jak v dětství skutečně věřila, že když zavře oči, otec ji neuvidí tropit neplechu. Když tak do nich píchala, rozlítostnila ji krutost světa, v němž se živočichové udrží naživu jen tím, že požírají tvory slabší, než jsou oni sami; připadalo jí to jako dost chabý způsob, jak uspořádat vesmír.
Z rozjímání nad praktickými i etickými dilematy ji vyrušil nadšený pokřik „Barba C’relli, Barba C’relli“ – poznala hlásek velmi rozjařené a rozdováděné Lemoni a na tváři jí vytanul úsměv. Tahle holčička začala kapitánovi říkat „strejdo“ a každý večer mu přicházela udýchanou, dětskou řečtinou převyprávět, co ji za celý den potkalo. „Barba“ Corelli ji trpělivě vyslechl, ačkoliv z toho nerozuměl ani slovo, pak ji pohladil po hlavě, řekl jí, že je jeho „koritsimu“, a pak ji začal vyhazovat do vzduchu. Pelagia nechápala, jaké potěšení z toho oba můžou mít, ale Lemonino pronikavé radostné výskání bylo přesvědčivým důkazem o tom, že nepravděpodobné se stalo skutkem. Pelagii takové rozptýlení přišlo vhod, a tak vyšla na dvůr.
„Viděla jsem hrozně velkou ostnatou rezatou kouli,“ informovala Lemoni kapitána, „a vylezla jsem jí až na vršek.“
„Říká, že viděla hrozně velkou ostnatou rezatou kouli a vylezla jí až na vršek,“ překládala Pelagia.
Carlo a Corelli se na sebe zadívali a zbledli. „Našla minu,“ konstatoval Carlo.
„Zeptej se jí, jestli to bylo na pláži,“ obrátil se Corelli na Pelagii.
„Bylo to na pláži?“ zeptala se.
„Ano, ano, ano,“ opakovala Lemoni vesele a přidala: „A vylezla jsem jí na vršek.“
Corelli uměl natolik řecky, aby rozpoznal „ano“, zničehonic vstal a stejně náhle se zase posadil. „Puttana,“ vykřikl, vzal malou holčičku do náručí a pevně si ji přivinul, „mohlo ji to zabít.“
„Mělo ji to zabít,“ opravil ho Carlo realisticky. „Je to zázrak.“ Obrátil oči v sloup a dodal: „Porco dio.“
„Puttana, puttana, puttana,“ prozpěvovala si Lemoni nesmyslně hláskem ztlumeným přes kapitánovu blůzu. Pelagia povytáhla obočí. „Antonio, kolikrát ti mám opakovat, abys před tím dítětem nemluvil sprostě? Co asi podle tebe její otec řekne, až ji uslyší takhle mluvit?“
Corelli se na ni zahanbeně zadíval a pak se rošťácky usmál: „Nejspíš řekne: ‚Jaký figlio di puttana naučil mou holčičku říkat puttana?‘“
Ve vesnici se nenašel nikdo, kdo by odolal a nepřidal se k protáhlému a rozptýlenému zástupu zvědavců, který se táhl od útesů až k pláži. Když ji zahlédli, dali se do křiku: „Támhle je, támhle je ta mina,“ a skutečně tam byla, trůnila si tam zdánlivě přirozeně a nevinně ještě v dosahu zelenomodrých vln. Byla to koule vysoká jako člověk, koule spíš bachratá než protáhlá, osázená tupými hroty, díky nimž vypadala jako přerostlý, gigantický koňský kaštan, nebo jako ohromná ježovka, jejíž ostny poněkud utrpěly pod nůžkami vojenského holiče.
Všichni si od ní zachovávali úctyhodný odstup, jen kapitán s Carlem k ní popošli, aby ji mohli obhlédnout. „Kolik je v ní trhaviny, co myslíš?“ zeptal se Carlo.
„Bůh ví,“ odpověděl kapitán. „Určitě dost, aby to vyhodilo do povětří i bitevní loď. Budeme ji muset ohradit a odpálit. Nevím, jak jinak bychom ji mohli zneškodnit.“
„Skvělé,“ vykřikl Carlo, který i přes přestálé albánské hrůzy z hloubi duše miloval exploze a nikdy ho nepustilo klukovské nadšení z neškodného ničení.
„Skoč na základnu a přines dynamit, kabel a takový ten elektrický píst. Já tu zůstanu a postarám se o vesničany.“
„Je turecká,“ ukázal Carlo na kudrlinky písma, které bylo stěží viditelné pod velkými šupinami a ďubkami rzi. „Musela plout po moři přinejmenším dvacet let, od Velké války.“
„Merda, to je neuvěřitelné,“ řekl Corelli, „taková náhoda. Ta nálož uvnitř už bude nejspíš rozložená.“
„Takže to moc nebouchne?“ zeptal se Carlo zklamaně.
„Ale bouchne, když přineseš dost dynamitu, ty testa d’asino.“
„To mi nemusíš říkat dvakrát,“ odpověděl Carlo a vydal se po pláži k vesnici.
Corelli se obrátil k Pelagii, která si pořád ještě užasle měřila tu ohromnou, starobylou zbraň. „Řekni Lemoni, že jestli ještě někdy někde najde cokoli kovového a nebude vědět, co to je, nesmí se toho nikdy, nikdy ani dotknout, jen za mnou doběhnout a hned mi o tom říct. A řekni jí, ať to samé poví všem ostatním dětem.“
Corelli požádal Pelagii, ať mu tlumočí, a posunkem vyzval vesničany, aby k němu popošli. „Tak především,“ začal, „budeme muset tenhle vynález vyhodit do povětří. Může dojít ke skutečně mohutnému výbuchu, takže až přijde čas, chci, abyste ustoupili až na vršek útesu a dívali se odtamtud, jinak by mohlo dojít k vážné a krvavé nehodě. A než nám přinesou dynamit, potřeboval bych, aby mi pár siláků vykopalo okop asi padesát metrů od té věci, asi tamhle, abych ji mohl bezpečně odpálit. Musí být přinejmenším stejně hluboký jako hrob. Hlásí se někdo dobrovolně?“ Díval se z jedné tváře na druhou, ale všichni klopili oči. Nebylo dobré pomáhat Italovi, a přestože se všichni těšili na tu velkou ránu, byla by hanba přihlásit se jako první. Corelli zaznamenal všechny ty sveřepé výrazy a zrudl. „Dostanete kuře,“ nabídl.
Kokolios zvedl dva prsty a řekl: „Dvě kuřata.“
Corelli přikývl a Kokolios pokračoval: „Vykopu to se Stamatisem a oba chceme dvě kuřata.“
Pelagia to přetlumočila a kapitán se zaškaredil. „Dvě kuřata pro každého?“ Rozčileně zakoulel očima a pod vousy zabručel: „Rompiscatole.“
A tak Kokolios se Stamatisem, komunista s roajalistou, a přece staří kamarádi, vedení hladem a podnikatelským duchem zašli do svých domků a vrátili se s rýči. Na místě, které jim kapitán označil, začali kopat jámu obdélníkového tvaru, přičemž vykopaný písek vršili na straně protilehlé k mině a vytvářeli tak ochranný val. Když se dostali do hloubky zhruba sto dvaceti centimetrů, začala se jáma plnit vodou. Kapitán shlížel na okrově žluté bahýnko na dně dosti nelibě a zmateně. „Plní se vodou,“ poznamenal zbytečně k Pelagii, která jako všichni ostatní stála a sledovala, jak se dva staříci lopotí. Vrhla na něj pohled a zasmála se. „Každý ví, že když vykopeš díru na pláži, naplní se vodou.“
Corelli se zamračil a přepadly ho pochyby ohledně celého toho nápadu, ale nakonec ho jen zatvrdily v odhodlání dovést celou věc do konce.
Carlo se vrátil, nejen s dynamitem a další výbavou, ale s celým náklaďákem vojáků ozbrojených až po zuby a celých žhavých stát se svědky nadcházející podívané. Corelliho to otrávilo. „Proč jsi neřekl taky Hitlerovi a nepřizval celou německou armádu?“
Carlo se tvářil zatvrzele a ukřivděně. „Přinutili mě vzít s sebou všechny tyhle vojáky, protože převážet trhaviny bez eskorty je proti předpisům. Je to kvůli partyzánům, takže mi to nevyčítej.“
„Partyzánům? Jakým partyzánům? To myslíš ty bandity, kteří loupí ve vesnicích, když se nedíváme? Dovol, abych se zasmál.“
„Ta jáma je na špatném místě,“ skočil jim do řeči pomenší mužík v ženistické uniformě.
„Ta jáma je přesně tam, kde jsem ji chtěl,“ vykřikl kapitán podrážděně, protože hrozilo, že se mu celá zábavná eskapáda vymkne z rukou.
„Je moc blízko,“ trval na svém ženista. „Tlaková vlna projde přímo nad tou dírou, vyrazí vám oči a mozek z hlavy a pak vás budeme muset vykopat, pokud tam tedy nechcete odpočívat v pokoji.“
„Poslouchejte, desátníku, dovolte mi, abych vám připomenul, že já jsem kapitán a vy jenom desátník. Tady velím já.“
Vojáka to nezastrašilo. „A já bych vám zase rád připomenul, že já jsem sapér a vy pošahanej čurák.“
Corelliho oči se nejdřív rozšířily úžasem a pak ještě víc vzteky. „Insubordinace!“ zařval. „Dám vás k raportu.“
Sapér pokrčil rameny a usmál se. „Dělejte si, co chcete, protože mrtvoly žádná obvinění vznášet nemůžou. Jestli se vám chce umřít, fajn, rád se na to podívám.“
„Carogna,“ prskal Corelli a sapér jenom zopakoval cosi o pošahaném čurákovi a odkráčel. Nad celou záležitostí si umyl ruce, vyšplhal se na vršek útesu, zapálil si a s očima přimhouřenýma proti klesajícímu slunci sledoval, jak dole probíhají přípravy. Byla to krása. Moře zářilo celou paletou odstínů barev od akvamarínu po lapis lazuli a k tomu měl výhled na temné, mohutné skály a pohupující se pletence chaluh pod hladinou. Už se těšil, jak se bude dívat, co se stane tomu nablblému oficírovi.
Corelli pod minu umístil dynamitovou nálož a odvinul kabel, který byl právě tak dlouhý, aby stačil do jeho promáčeného zákopu. Bál se, že sapér měl pravdu, ale přesto byl odhodlán dotáhnout to do konce, a tak s nadšenou partou vojáků navršil před minou široký val z písku, aby tlakovou vlnu po výbuchu odklonil z valné části vzhůru do vzduchu. Násep kolem miny nakonec vypadal jako přesný opak americké koblihy, jako vydlabaný prstenec, v jehož středu se tyčí sloupoví z písku korunované zdánlivě opuštěnou naježenou koulí se zrezivělými a seříznutými bodci. Drosula nebyla jedinou ženou, která si povšimla, že vypadá skoro jako nějaký ochablý megalitický penis.
„Avanti,“ křikl nakonec kapitán a vojáci i diváci začali šplhat po stráni útesu. Potili se a ztěžka oddechovali, ačkoli podvečerní slunce nepálilo ani zdaleka tak prudce jako předtím. Daleko dole nevypadal Corelli o moc větší než myš. Vojáci se usadili a začali se dohadovat, zdali by se na téhle pláži dal dobře hrát fotbal. Desátník od ženistů vehementně, zeširoka a sžíravě rozebíral šílenství toho důstojníka a nabízel sázky na jeho přežití. Pelagie se zmocnily těžké chmury a povšimla si, že i Carlo se ze samé úzkosti zpotil. Viděla, jak se opakovaně křižuje a mumlá modlitby. Všiml si, že se na něj dívá, a vrhl po ní úpěnlivý pohled, jako by chtěl říct: „Jenom ty ho dokážeš zastavit.“
Dole ve svém okopu jukl kapitán přes jeho okraj a zazdálo se mu, že mina je přímo nehorázně blízko. Čím déle se na ni díval, tím byla blíž a větší, až se ho zmocnil pocit, že je dvacet metrů vysoká a sedí mu přímo na klíně, jako nějaká bizarní, obrovská a nevítaná děvka v bordelu, jejž si člověk naivně spletl s barem. Zařekl se, že se na ni přestane dívat. Útroby se mu nemile bouřily, byl po kolena promočený a holinky měl plné překvapivě mokré vody s pískem, jehož škvrkání mu pořádně lezlo na nervy. Oběma rukama sevřel držadlo pístu ve tvaru T a několikrát ho cvičně stlačil, aby si zvykl na myšlenku, že takto odpálí nálož. Pak připojil plunžr ke koncovce kabelu.
Protože si živě dokázal představit, jak mu tlaková vlna vyrazí oči a mozek z hlavy, a nehodlal to dopustit, v duchu si procvičoval bleskurychlý manévr – stlačí píst, okamžitě si přitiskne ruce na uši a simultánně pevně zavře oči. Zvedl oči k nebesům, pokřižoval se, uklidnil se a rázně zmáčkl píst.
Ozvalo se ostré prásknutí a po skoro nepostřehnutelné pauze zaburácel hluboký bas. Lidé na útesu viděli, jak se před jejich očima s majestátní jistotou a půvabem zvedl do vzduchu ohromný trychtýř zeminy. S bázní ve tvářích rozeznali pomalu rotující pláty oceli, zářící sloupy vody, v nichž se na okamžik zatřpytila duha, kašovité, rozpláclé hroudy mokrého písku, prachovou bouři suchého písku a vzduté okvětí černého dýmu a oranžového plamene.
„Aera!“ křičeli rozjaření Řekové a vojáci zase: „Figlio di puttana di stronzo d’un cane d’un culo d’un porco d’un pezzo di merda!“ Zničehonic se přes ně přehnala tlaková vlna a praštila s nimi na záda jako s bezmocnými smrtelníky, jež ve starověku takto rozmázla ruka hromovládného Dia. „Putanas jie!“ mumlali otřesení Řekové a „Porco cane!“ vojáci. Právě se ztěžka začínali stavět na nohy, když zdánlivě nevyčerpatelný vzestup materiálu ustal. A nejenže ustal, neúprosně vykvetl do stran a rozmáchl se v důstojném a všezahrnujícím oblouku. Lidé na útesu vyděšeně a hypnotizovaně zakláněli hlavy a sledovali, jak se nad nimi rozprostírá nebezpečný, ale nádherný černý mrak. Pelagie se stejně jako Carla a mnoha dalších zmocnil ledový, ochromený klid, hrozný a bezradný úžas a pak sebou stejně jako ostatní praštila hlavou dolů do pichlavého drnu a zaryla tvář do paží.
Přes záda ji bolestivě, zlomyslně pleskla gigantická koule mokrého písku a vyrazila jí dech; vedle hlavy se jí zabořila doběla rozžhavená kovová střepina a slyšitelně se vpálila do skály pod ní. Další střepina jí uřízla podpatek – od paty jej oddělila skutečně čistě. Na šaty se jí snesla rozžhavená zrnka rzi, propálila do nich dírky jako od pepře, mučivě jí sežehla kůži, až se z té vystřelující bolesti, která bodala a bodala a potom se rozlézala jako jed od sršňů a vos, musela kroutit. Její mysl se vyprázdnila a zůstalo jen vakuum odevzdanosti, která padá na lidi bez naděje v blízkosti smrti.
Po celé věčnosti to skončilo jemným, utěšlivým deštíkem suchého písku, který se snášel z oblaků a měkce dopadal na ně i kolem nich, vršil se v symetrických kuželech na jejich temenech, ulpíval jako moučkový cukr na nepravidelných stříkancích a cákancích mokrého písku, zákeřně a úspěšně pronikal za límce šatů a do svršků jejich bot. Byl teplý a takřka metafyzicky příjemný.
Roztřesení lidé, slabí jako koťata, začali vrávoravě vstávat. Někteří spadli, zrovna když se skoro narovnali, a další zase upadli, protože do nich jejich soused strčil rukou, když si sám chtěl uchovat rovnováhu. Byla to festa vstávání a padání, festa tápání a klopýtání, byl to karneval nevysvětlitelně slabých kolenou a přízračných zsinalých tváří pocákaných sraženými či stékajícími slizovitými nánosy a chumáči písku. Byla to velkolepá, majestátní motanice neuvěřitelně bizarních účesů a k nepoznání potrhaných šatů, nezemská, chimérická celebrazione potácejících se těl a vytřeštěných panenských očí, nepatřičně zasazených do tváří černošských zpěváků.
Uklidňující sprška písku neustávala – snášela se na ně jako pudr, zrnka písku se usazovala na jejich řasách a obočí jako nějací žlutí roztoči, urputnou elektrostatickou silou ulpívala na chlupech v jejich nosech, ohavně se mísila se slinami v ústech, necudně si nacházela cestičku do spodního prádla a děsila ženy, vděčně se vázala s potem v podpaží a šťastnou náhodou omlazovala staré lidi, jimž vyplňovala vrásky.
Lidé omámení úžasem se beze slova drželi pohromadě a sledovali, jak se efektní černý mrak špinavého kouře mohutně rozrůstá a šíří, jak zakrývá oblohu a slunce neprodyšným příkrovem, a brání tak přístupu světla. Rukávem si otřeli tváře a podařilo se jim jenom nahradit jednu šmouhu druhou. Jeden dva začali zkoumat své řezné rány a fascinovaně zírali, jak zpod písečného zásypu prýští karmínová, ztmavlá, napůl sražená krev.
Nikdo nikoho nepoznával, a tak si Italové a Řekové zírali do tváří, odnárodnění kašlem, špínou a sdíleným údivem. Najednou se ozval zdušený výkřik.
Lidé se jako po elektrickém šoku bleskově nakupili kolem mrtvoly domýšlivého ženisty, jehož hladce uťatá hlava se přes bílou pískovou masku andělsky usmívala. Tělo leželo poblíž, hrudníkem dolů, gilotinované kouřícím kotoučem rezavé, rozeklané oceli, jenž se zabořil hluboko do nedalekého drnu. „Zemřel šťastný,“ zazněl hlas, jejž Pelagia identifikovala jako Carlův, „člověk nemůže chtít víc. Ale žádné sázky už nevybere.“
„Puttana,“ ozval se nejistý sopránek, který musel patřit Lemoni. Někdo začal zvracet, pět či šest dalších to od něj chytlo, a přidali tak zvuk bolestivého dávení do všeobecného koncertu kašlání.
Pelagii se najednou srdce sevřelo strachem, odběhla až k okraji útesu a zděšeně se snažila prokouknout clonu padajícího písku. Co se stalo kapitánovi?
Zahlédla třicet metrů široký kráter, do nějž se už začalo hrnout zvědavé moře. Na stovky metrů daleko se po pláži povalovaly zkroucené kovové špony, hyzdily ji satelitní krátery a hromady nejrůznějších tvarů, ale po kapitánovi i jeho okopu se země slehla. „Carlo!“ zakvílela a křečovitě se chytla za hruď. Zaplavil ji strašný žal, klesla na kolena a rozplakala se.
Carlo seběhl stezkou na pláž – hrůza jej svírala stejně jako Pelagii, ale na rozdíl od ní byl zvyklý na to, že ji musí překonat. Hlavou mu vířily vzpomínky na Franceskovu pietu, jak mu v Albánii umíral s roztříštěnou hlavou v jeho pažích, srdce mu pukalo zármutkem a předejít tomu mohl jen usilovným během.
Doběhl na místo, kde podle jeho odhadu býval okop, a zastavil se. Nebylo tu nic. Všechno bylo smeteno, nic nebylo poznat. Rozpřáhl paže do výšky, jako kdyby chtěl zahrnout Boha výčitkami, a už už si začal bušit pěstmi do spánků, když koutkem oka zahlédl pohyb.
Corelli byl nerozpoznatelný od mokrého písku, protože jím byl zcela zasypaný. Výbuch mu způsobil otřes mozku, vzdušný proud ho vysál vysoko do vzduchu a pak jím zády praštil o zem. Ležel teď tváří nahoru a dokonale zapadal do pláže, neboť mu usazený písek vyhladil rysy a srazil hrany. Zničehonic sebou zazmítal, bezúspěšně se pokusil posadit se a ze všeho nejvíc při tom připomínal nějakou filmovou obludu. Carlo se hlasitě rozesmál, ale jeho veselí mu kalila úzkost, že by tenhle muž, jehož tak miloval, mohl přece jen být hrozně zraněný. Nenapadalo ho, co jiného by pro něj mohl udělat, než ho vzít do náručí a odnést do moře; znovu mu to připomenulo, jak nesl Franceska ze země nikoho, a zase slyšel, jak ho Řekové rytířsky povzbuzují.
Carlo kapitána omyl ve vlnách a zjistil, že je zcela dezorientovaný, ale jinak na první pohled nezraněný. „Bylo to dobrý?“ zeptal se Corelli. „Já to propásl.“
„Byl to výbuch jedna radost,“ básnil Carlo, Jednoznačně nejlepší, jaký jsem kdy viděl.“
Corelli viděl, jak se mu hýbají rty, ale nic neslyšel. V hlavě se mu jenom ustavičně ozývalo bušení toho největšího zvonu na světě. „Mluv nahlas,“ požádal ho.
O důsledcích této epizody se dá říci mnohé. Corelli zůstal dva dny hluchý a pomyšlení, že by navždycky přišel o svou hudbu, ho pořádně deptalo. Z Řecka si jako suvenýr odnesl zvonění v uších, které se občas ozývalo po zbytek jeho života. Generál Gandin ho dal k raportu – kvůli smrti onoho ženisty a také proto, že způsobil okamžitou mobilizaci všech jednotek Osy na ostrově, když byl hrůzostrašný výbuch a mohutný hřibovitý mrak přisouzen nečekané spojenecké invazi. Nechybělo moc a Corelli byl degradován, ale protože žold italské posádce vypláceli Němci, generál Gandin usoudil, že Itálii by z toho nevzešel žádný hmotný prospěch. Už tak vznikaly třenice, neboť Němci nedovolili Italům nikoho povýšit, protože by tím jejich kancléřství vznikly výdaje, a generál neměl v úmyslu ušetřit jim jediný fenik. Obvinil Corelliho z nedovoleného jednání o své vlastní vůli, z toho, že nepředal velení kvalifikovaným odborníkům, z neuváženého ohrožování a z jednání neslučitelného s důstojnickou ctí. Potrestán byl přísnou důtkou, která zůstane v jeho osobní složce po celou dobu jeho vojenské kariéry. Corelli okázale a zchytrale obdaroval generálovu atraktivní sekretářku rudou růží a pašovanou švýcarskou bonboniérou, načež výše uvedená důtka záhadně zmizela z kapitánových záznamů, poté co v nich zlověstně doutnala pouhopouhé tři dny.
Kapitán si zatím užíval přepychové péče. Pelagia ho rozmazlovala a obskakovala jako ještě nikdy a vyjadřovala svou úlevu smrští polibků, mazlivých slůvek a slibů, jež svou silou snadno nechávala pozadu i onen písečný déšť. Günter Weber přinesl svůj gramofon na kliku, seděl mu u postele a učil ho slova „Mein blondes Baby“ a „Leben ohne Liebe“, zatímco Carlo se stavoval a podával pravidelné zprávy o postupné skličující erozi kráteru u moře. Lemoni, od nynějška nepřekonatelný expert na nalézání kusů zrezivělého železa, za ním občas zaběhla a přinutila ho, aby identifikoval starou radlici, hlavici vybuchlého protileteckého granátu a promáčklou plechovku. Její zklamání z toho, že se ani jedno z toho nedá vyhodit do povětří, se vymykalo dospělému chápání do tak velké míry, že bychom ji mohli přesně popsat jako nekonečnou.
Ale večer po té báječné události vykráčel rozzuřený doktor z kuchyně, odhodlaný najít Pelagii a od plic si to s ní vyříkat, když tu na dvorku narazil nejen na svou dceru, ale celý dav nepopsatelně špinavých, vyčerpaných a otrhaných lidí. Nerozpoznatelný chlap Carlových proporcí, který se později ukázal býti Carlem, nesl v náručí blouznícího člověka, z něhož se posléze vyklubal kapitán. Mladá dívka, která vypadala jako nějaká šílená a nepolepšitelná šlapka z té nejnuznější káhirské čtvrti, byla Pelagia. Z prťavého stvoření, jež mohlo být chlapečkem či holčičkou vykopanou z hrobu, se vyklubala Lemoni. Celou noc jim bude čistit rány a bude odměněn neuvěřitelným množstvím baklažánů, které právě dozrávaly.
Ale ani tváří v tvář tomu zbědovanému davu dezorientovaných žebráckých vojáků a Řeků nedokázal myslet na nic jiného než na ten odporný, šokující pohled, který se mu naskytl v kuchyni. „Kdo,“ zahřímal řečnicky, „ptám se, kdo měl tu drzost a naplnil můj dům šneky?“
Byla to pravda. Šneci byli všude. Byli na oknech, pod okraji stolů, bokem kolmo na stěnách a Psipsinině misce, na džbánu na vodu, nepředloženě přilípnutí k rohožkám, odhodlaně se šinuli ke košíku se zeleninou a s donkichotským půvabem drželi na troubeli doktorovy dýmky a sklech brýlí, jež nic zlého netuše zanechal na parapetu.
Pelagia si zděšeně a provinile dala ruku na ústa a Lemoni při pohledu na stříbrné, křivolaké, překřížené, třpytivé stopy a rozkošně náhodné rozmístění oněch tvorečků radostně zatleskala. „Porca puttana,“ vyhrkla a muž, který musel být její otec, jí energicky střihl jednu za ucho.

44
Zloději

Kokolia probudil uprostřed noci křik vyděšeného ptactva. Hned ho napadlo, že doktorovic kuna se dostala mezi jeho drůbež; vždycky říkal, že je společensky škodlivé vydržovat si takovou zlodějku kuřat jako mazlíčka, a už ji dvakrát přistihl, jak mu odnáší vajíčka. Zaklel a pak vyskočil z postele – tentokrát tu malou lupičku pořádně přetáhne přes hlavu klackem a tím se záležitost uzavře, ať už se to doktoru Jannisovi líbí nebo ne.
Natáhl si boty a sáhl po kyji, který měl nad dveřním překladem už od začátku války. Byl to těžký a sukovitý klacek z trnitého křoví maquis a on v jeho tenčím konci vyvrtal díru, jíž protáhl kožený řemínek. Protáhl si řemínek přes zápěstí a otevřel dveře, jejichž spodní konec opsal široký oblouk a zase poškrábal kamenné dlaždice. Už deset let chtěl dveře znovu zavěsit a nikdy se k tomu nedostal. Zaskřípání naštěstí zaniklo v šíleném kdákání a vřískání slepic a on vykročil do noci.
Byla tma jako v pytli, protože měsíc zcela zastínil hustý mrak, a kravál byl hrozný, protože cvrčci se nejspíš nakazili nadšením od kuřat a fidlali teď fortissimo. Kokolios zašvidral do tmy a zřetelně zaslechl polohlasem mumlané nadávky. Celý tumpachový namáhal zrak ještě usilovněji. A pak zahlédl dva pomenší italské vojáky, jak šmejdí kolem kurníku a zoufale se snaží popadnout nějakou tu drůbež.
Navztekaný Kokolios se dvakrát nerozmýšlel. Přestože měli pušky přes záda, vyrazil ze sebe válečný pokřik a vrhl se do boje.
Ti dva přestáli albánské tažení, v němž nejednou osvědčili svou odvahu, ale v té tmě se nemohli vyrovnat divokému, nahému, démonickému stvoření, které je zasypávalo údery po zádech a po hlavě, kopalo je do nohou a vydávalo úděsné skřeky. „Puttana!“ ječeli a chránili si hlavy rukama, jen aby jim další drtivé údery rozbily klouby a lokty. Padli na kolena, s žalostným skučením zvedli ruce a zapřísahali přízrak, ať ustane.
Kokolios sice neuměl ani slovo italsky, ale poznal, kdy je nepřítel poražen. Odhodil kyj, čapl oba zloděje za límec a vytáhl je na nohy. S pažemi pevně stisknutými za zády je dostrkal k doktorovu domu, přičemž je při každém kroku nakopl a čas od času jim jako nějaký slabomyslný učitel srazil hlavy dohromady.
Před doktorovým domem se dal do křiku: „Iatre, Iatre!“, ale nepřestával vetřelci třást a kopat do nich.
Netrvalo dlouho a vyšel doktor Jannis v noční košili a za ním kapitán a Pelagia. V záři měsíce, který vykoukl zpod mraků, zahlédli až na těžké boty naprosto nahého Kokolia, roztřeseného vzteky, jemuž se v každé ruce houpal jeden přemožený voják. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu měli oba pořád ještě přes záda karabinu. „Alou dovnitř,“ nakázal doktor Jannis své dceři, neboť měl v přítomnosti toho rozzuřeného neoblečeného chlapa s křivýma nohama a sudovitým hrudníkem obavy o její cudnost. Pelagia se poslušně stáhla do kuchyně, aby si mohla to divadýlko užít zpoza stínu okna.
Kokolios ukazoval na kapitána, ale řval na doktora: „Řekni tomu makarónskýmu ofícírskýmu zkurvysynovi, že jeho muži jsou zloději kuřat, nic než zloději kuřat, rozumíš?“
Doktor Jannis přetlumočil tuto informaci Corellimu, který tam chvilku stál, jako kdyby se nemohl rozhodnout. Pak zmizel v domě a doktor řekl Kokoliovi: „Myslím, že by neškodilo, kdyby ses trošku uklidnil.“ A zatímco byl důstojník uvnitř, doktor Jannis využil příležitosti k popíchnutí svého souseda. „Myslel jsem, že jsi komunista,“ poznamenal.
„Ovšemže jsem komunista,“ odsekl Kokolios rázně.
„Promiň,“ odtušil doktor, „ale pokud mě paměť neklame, vlastnictví je krádež. Takže pokud vlastníš nějaká kuřata, tak jsi taky zloděj.“
Kokolios si odplivl do prachu. „Vlastnictví bohatých je krádež, ne vlastnictví chudých.“
Tuto filosofickou debatu utnul kapitán, který se vrátil s revolverem, a na jednu hroznou vteřinu Pelagia a její otec uvěřili, že hodlá Kokolia zastřelit. Dívka zoufale zauvažovala, jestli se má sebrat a jít hledat svůj derringer, ale nedokázala se pohnout. Kokolios se díval na kapitána s výrazem, v němž se mísila hrůza se vzdorem a spravedlivým hněvem. Hrdě mu nastavil hruď, jako by byl ochoten položit život za právo řeckých kuřat žít v klidu a míru dokonce i na okupovaném území.
K překvapení všech shromážděných kapitán namířil pistoli přímo do obličeje jednoho z pachatelů a přikázal mu, ať si lehne do prachu. Zloděj se úlisně usmál a Corelli natáhl kohoutek. Voják padl k zemi rychlostí až komickou a kňouravým hlasem ze sebe začal sypat omluvy, jež Corelli ignoroval. Posunkem naznačil druhému vojákovi, ať udělá to samé.
Corelli vzal Kokolia za ruku a asi o metr ho přesunul. Oba ležící muže pošťouchl nohou a přikázal jim: „A teď se plazte.“
Vojáci se na sebe nechápavě zadívali. „Řekl jsem vám, ať se plazíte,“ zařval kapitán. Tichý vztek v něm náhle přerostl v zuřivost smíšenou s hnusem. Jeden z vojáků se zvedl na kolena, načež mu kapitán položil nohu na kříž a brutálně ho srazil k zemi. „Na břicho, vy grázlové.“
Plazili se kupředu jako hadi, dokud neměli tváře u Kokoliových bot. „Lízat,“ nařídil kapitán.
Nemělo smysl protestovat. Kapitán praštil jednoho vojáka přes spánek a doktor zavřel oči. Bál se, že dojde k ublížení na těle, a vnitřně se proti tomu obrňoval. Šokovaná Pelagia si dala ruku přes ústa a srdce jí poskočilo; ani se jí nesnilo, že by její kapitán někdy dokázal být tak krutý, tak nemilosrdný. Možná že i muzikant nakonec dokáže být vojákem.
Oba vojáci lízali Kokoliovi boty. Ten na ně zíral v němém úžasu, a dokud pohledem nezachytil, jak se mu v měsíčním světle bledě leskne vyboulené přirození, vůbec si neuvědomil, že tu je bez šatů. Čelist mu spadla, bleskurychle si oběma rukama přikryl svůj nejcennější majetek a pak se dal na útěk do svého domu.
Pelagia si v kuchyni nemohla pomoct, musela se smát, ale když dovnitř vešel kapitán, vůbec neměl náladu na nějaké žertíky. „Jižani!“ zařval. „Camorra a mafiosi! Odrodilci!“ Zloději seděli u stolu a nechali se při každém přídomku fackovat. Úplně se scvrkli, vypadali, že by ani pes od nich kůrku nevzal, a tak je doktor zaštítil rukou, aby je ochránil před kapitánovými pohlavky. Ten je popadl za límec stejně jako Kokolios a vyhodil je do tmy. Rozplácli se na kamenných dlaždicích, zase se sebrali a vzali do zaječích.
Vrátil se a z očí mu pořád ještě sršely blesky. Zpražil Pelagii a jejího otce pohledem, jako by za něco mohli oni, a pak vykřikl: „Všichni máme hlad!“ Pozvedl ruce, jako by se dovolával Boha, potřásl hlavou, udeřil se pěstí do hrudi a nevěřícně zvolal: „Taková pohana!“, načež odkráčel do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi.
Za dva dny vyšla Pelagia na dvorek a připadlo jí, že tu něco známého chybí. Rozhlédla se, ale nemohla na to přijít. A pak jí to došlo. Když kapitán vyšel z domu, usedavě plakala s hlavou v dlaních.
„Odvedli mi kozla,“ štkala, „mého krásného kozlíka.“ Dokázala si představit, jak ho porážejí, jak ho čtvrtí na maso, ale nedokázala se s tou příšernou představou smířit.
Kapitán položil vzlykající dívce ruku na rameno; setřásla ji a dál polykala slzičky. „Všichni jste hajzlové, banda zlodějská, zlumpačelá.“
Kapitán se škrobeně postavil. „Tesoro mio, přísahám na život své matky, že ti najdu jiného kozla.“
„Opovaž se!“ zakřičela na něj a obrátila k němu uplakanou tvář. „Nic bych si od tebe nevzala.“
Obrátil se na podpatku a odkráčel. Hořkost z té hanby se mu zažírala do srdce jako červ.

45
Čas nevinnosti

Stali se milenci v staromódním slova smyslu a milovali se také v staromódním slova smyslu. K jejich představě o milování patřilo líbání ve tmě pod olivovníkem po zákazu vycházení, nebo posedávání na skále a sledování delfínů dalekohledem. Příliš ji miloval, než aby dal všanc její štěstí, a ona naopak měla dost rozumu, aby nehodila opatrnost za hlavu. Mnohokrát viděla trápení žen s nechtěným dítětem a častokrát viděla septikémii, zdlouhavou smrtelnou otravu, jíž podlehly dívky, které absolvovaly vražedný potrat prováděný pomocí háčků a drátů. Spolu s otcem je ošetřovala a později k nim chodila s knězem. Oba tu situaci intuitivně chápali a Pelagia s kapitánem nelíhala proto, že by po tom netoužila, nýbrž proto, že skutečně neměli na vybranou.
Snažili se co nejlépe využít ukradených chvilek, což se značně usnadnilo, když Günter Weber pro Corelliho zašantročil motorku, „vypůjčil“ si ji od wehrmachtu výměnou za parmskou šunku, Chianti a mozarellu. Oficiálně byla odepsána po fingované nehodě a Weber ji prostě nechal opravit a dovézt svému kamarádovi.
Pelagia se o ní poprvé dověděla, když se ze dvorku ozvalo práskání výfuku, řev motoru, pak zpětný zážeh a ticho. Psipsina vběhla dovnitř a schovala se pod stolem. Pelagia vyšla ven a našla Corelliho, vybaveného leteckou přilbou a brýlemi, jak s tváří černou od špíny kašle prach na sedadlo stroje. Viděl, jak k němu jde, a zvedl motoristické brýle. Musela se mu smát, protože kolem očí měl dva bílé kruhy v jinak šedé a špinavé tváři a jeho nepřirozeně růžové rty vypadaly, jako by si je maloval rtěnkou. Zazubil se, neboť se domníval, že ho jenom ráda vidí, a zeptal se: „Vuole fare un giro?“
Zkřížila si ruce na prsou a zavrtěla hlavou. „V životě jsem na ničem takovém nejela a nehodlám s tím začínat.“
„Já jsem taky až dodneška na žádné nejel,“ opáčil, „ale je to hrozně jednoduché. A není to krásný stroj?“
„Má jenom dvě kola, takže se musí převrátit. To je každému jasné. Jestli na ní jezdíš, tak jsi blázen.“
Vzhlédl k ní. „Souhlasím, že by měla spadnout, jenže ona nepadá. Jenom pořád nejezdí rovně. Ale už jsem tomu skoro přišel na kloub. A poslechni si tohle.“ Vyšplhal se do sedla, nakopl startér, natúroval motor a pak si pohrál s páčkou na předzážeh, dokud stroj spokojeně nepředl. „Jen poslouchej,“ zahalekal, ‚je jako metronom. Mohla bys na to hrát melodii. Tempo je perfektní, nevynechá ani jeden takt, ani jednou nezaváhá. Je to muzikální stroj, brum, brum brum a ten výfuk přímo zpívá. Podívej se, je to hřídelový motor se svislým válcem, od BMW. Žádný řetěz, který by se mohl rozbít nebo spadnout, a do kopců si to drandí, jako by tam ani nebyly. Pojď se projet. Zažiješ nejlepší pocit na světě. Vítr ve tváři.“
„Bláto v obličeji,“ dodala Pelagia skepticky. „Vypadáš jako opice. Krom toho by nás někdo mohl zahlídnout.“
Kapitán se nad tím problémem zamyslel. „Fajn, zítra ti přivezu helmu a brýle a velkou koženou bundu, takže nebudeš k poznání. Platí?“
„Ne.“
Ale příštího dne se setkali u zatáčky a Pelagia se spěšně přestrojila. Kapitán ovšem brzy zjistil, že s takovou zátěží navíc nedokáže stroj příliš ovládat, a zpočátku hodně kličkovali a najížděli na travnatou a kamenitou krajnici. Dvakrát spadli, ale nic se jim nestalo, a pak přišli na to, že by se spolujezdkyně pokud možno vůbec neměla hýbat. Křečovitě se ho držela za pas, klouby úplně bílé hrůzou, hlavu měla zabořenou mezi jeho lopatkami a stroj jí burácel v rozkroku, což byl pocit nesmírně příjemný a zároveň hluboce znepokojující. Jakmile dojeli do Fiskarda, celá roztřesená slezla a pak si uvědomila, že už se nemůže dočkat, až zase nasedne. Měl pravdu, jezdit na motorce byla paráda. Kapitán byl rozjařený.
Chodili na místa, kde Pelagii nikdo nemohl znát, a do opuštěných končin. Obyčejně ho vzala za rámě, opřela se celou vahou o jeho rameno a se smíchem se s ním procházela. Vždycky si bude pamatovat, že se s ním smála. Někdy si s sebou vzali láhev Roboly, a to víno ji rozesmálo ještě víc, ačkoli návrat domů byl potom riskantním dobrodružstvím – nejezdili moc rovně ani za střízliva a víc než jednou se na rozcestí vydali špatným směrem, protože nebyl čas zpomalit. Tak také objevili zchátralou pastýřovu boudu.
Byla tak stará, že se jí podlaha propadla, a nebylo v ní nic jiného než zrezivělý kastrol a dvě zelené lahve. Laťky popraskaly a podklouzly a i tašky se nebezpečně naklonily. Bylo to tu cítit mechem, zimolezem a dědkovským prádlem; roztříštěné světlo sem pronikalo mezerami mezi kameny, z nichž už malta dávno vypadala. Říkali jí „Casa nostra“, občas zametli podlahu improvizovaným košťátkem z větviček a s radostí se o ni dělili s malou kolonií nenápadných netopýrů a třemi rodinkami vlaštovek. V tomhle tajném domě si rozprostřeli deku, natáhli se na ní, objímali se, líbali se a povídali si; tu a tam Antonio zahrál na mandolínu.
Hrál jí dávno zapomenuté sentimentální písničky, obvykle v melodramatickém a ironickém stylu; dobře věděl, že nemá moc silný hlas, a chtěl ji jenom rozesmát.

(„Alma del core, spirito dell’alma,
Sempre constante, t’adorerò.
Sarò contento nel mio tormento,
Se quel bel labro baciar potrò…“)

Když měl po víně frivolní a povznesenou náladu, zanotoval:

(„Danza, danza, fanciulla, al mio cantar;
Danza, danza, fanciulla gentile, al mio cantar.
Gira leggera, sottile al suono, al suono del’onde del mar…“)

A v dálce se skutečně ozvalo moře a Pelagia tančila kolem stěn salaše posměšný valčík, vytáčela piruety, chichotala se a špulila na kapitána rtíky, parodujíc vojenské děvky, které tak často vídala, jak z drkotajícího náklaďáku dělají obličeje na vojáky a posílají jim vzdušné polibky.
Někdy dostal Corelli depresivní a sentimentální náladu, jež odrážela naprostou bezvýchodnost jejich lásky, a potom jeho bezstarostný tenor získal tragické zabarvení, jež jemu samotnému vhánělo slzy do očí – a někdy i Pelagii. To byl pravý čas na žalozpěv a on zpíval „Donna non vidi mai…“, ne proto, že by to byla smutná píseň (což nebyla), ale protože se zpívala andante lento a skýtala velký prostor pro maximální výraz con anima v refrénu „Manon Lescaut me chiamo“.
Všechny jejich milostné rozhovory začínaly obratem „po válce“.
Až se po válce vezmeme, budeme žít v Itálii? Najdou se tam pěkná místa. Táta si myslí, že by se mi tam nelíbilo, ale to není pravda. Tedy když tam budu s tebou. A jestli budeme mít po válce holčičku, můžeme jí říkat Lemoni? A jestli po válce budeme mít syna, musí se jmenovat Jannis. Po válce budu na naše děti mluvit řecky a ty na ně můžeš mluvit italsky, takže vyrostou bilingvní. Po válce napíšu koncert a věnuji ti ho. Po válce se budu učit na doktorku a je mi jedno, že to smějí jenom muži, stejně to udělám. Po válce si obstarám práci v sirotčinci jako Vivaldi, budu tam učit hudbu a všechna děvčátka se do mě zamilují a ty na ně budeš žárlit. Po válce bychom mohli emigrovat do Ameriky, mám příbuzné v Chicagu. Po válce nebudeme vychovávat děti v žádné víře, však se můžou rozhodnout samy, až budou starší. Po válce si pořídíme vlastní motorku a objedeme celou Evropu a ty můžeš koncertovat po hotelích, a tak si budeme vydělávat na živobytí, a já začnu psát básně. Po válce si koupím mandolu, abych mohl hrát skladby pro violu. Po válce tě budu milovat, po válce tě budu milovat, budu tě vždycky milovat, po válce.

46
Bunnios

Na vrcholku hory Ainos vstal Alekos za rozbřesku ze svého lůžka z kůží a připomněl si, že jestli má vyrobit vůbec nějaký sýr, musí podojit pár koz. Ale vůbec nejdřív se je musí s puškou v ruce vydat zkontrolovat. V poslední době se tu zničehonic objevili lidé, kteří si říkali „andarti“, a pokoušeli se mu kozy ukrást. Dva z nich už zastřelil a jejich těla nechal supům mrchožravým.
Nerozuměl tomu. Nic takového se nestalo od dob jeho pradědečka, ale tehdy se těmhle andartům říkalo kleftové. No, na tom nesejde, díky těm zlodějům koz získal dvě nové pušky a spoustu munice – a krom toho velmi pochyboval o tom, že by ještě někdy přitáhli. Aby se člověk vyšplhal až nahoru, musel mít neuvěřitelnou houževnatost a výdrž a on pravděpodobně zastřelil jediné dva, kteří měli dost silné nohy a plíce.
Možná to mělo něco do činění s válkou. Povšiml si, že musela vypuknout válka, protože v noci byla někdy celá obloha nasvícená vzdálenými světlomety a často také vídal záblesky dělostřeleckých výstřelů, po nichž se z daleka ozvalo zahřmění. Sedět večer před salaší, dívat se na ten ohňostroj a přikusovat k tomu sýr naložený v oleji s tymiánem bylo krásné a velmi zábavné. Připadal si potom daleko míň sám, a tak si toužebně přál, aby válka neskončila přinejmenším do svátku svatého Gerasima. Když za ním doktor zašel na horu, potvrdil mu, že skutečně vypukla válka, a vyprávěl mu, jak někteří lidé zakusili tolik hladu, že malé děti vyrostly rovnou v malé stařečky s chumáčky vousů a kulatými zády. Podle všeho jim jejich žaludky řekly, že se nemá cenu obtěžovat s mládím, a vypadalo to, že nebude dlouho trvat a Matka příroda dohlédne na to, aby se rodily děti již zatlučené do dřevěných futrálů.
Když se mu nad hlavou rozeřval motor liberatoru, nevěnoval tomu příliš pozornosti, protože tudy často létali po dvou, po třech a jako hluční netopýři mizeli vesměs směrem k pevnině.
Ale tentokrát snad instinktivně vzhlédl a naskytl se mu obzvláště pěkný pohled. K zemi se snášel jakýsi bílý hřib, pod nímž byl zavěšen malinkatý panáček, a báječné na tom bylo to, že vycházející slunce probleskovalo skrz hedvábí, ještě než mělo čas stát se pouhým náznakem záře na horizontu. Alekos vstal a hypnotizovaně mužíčka sledoval. Možná je to anděl. Měl na sobě bílý háv, o tom nebylo sporu. Pokřižoval se a pokusil se rozpomenout na nějakou modlitbu. Sice v životě neslyšel o andělovi, který by se vznášel pod nějakou houbou, ale člověk nikdy neví. A taky mu připadalo, že tomu andělovi od nohou visí na laně nějaký velký kámen, snad balík.
Anděl zprudka zatahal za jednu ze šňůr, které ho poutaly k tomu hřibu, a v poslední minutě šel k zemi tak rychle, že se o ni musel rozbít. Aleka do jisté míry potěšilo, že měl pravdu, když anděl skutečně se zaduněním dopadl, překotil se na stranu, praštil se hlavou o kámen, a protože mu boční vítr dul do hedvábí, byl popotahován sem a tam. Alekos popadl jednu ze svých pušek a rozběhl se k němu; nejlepší je mít jistotu, vždyť dokonce i andělé jsou dnes možná tak vyhladovělí, že začali krást kozy.
Byl to hodně brunátný anděl a byl příšerně zamotaný do šňůr a látky oné průsvitné houby. Alekos natáhl kohoutek pušky a namířil ji andělovi přímo do tváře. Ten otevřel oči, zdvořile si ho prohlédl, zvolal: „A aj!“ a okamžitě usnul.
Alekovi nějakou chvilku trvalo, než ho vymotal z popruhů a šňůr, načež usoudil, že z úžasné látky té houby bude nesmírně příjemné prostěradlo. Rovněž měla uprostřed důmyslnou díru, kterou člověk mohl protáhnout hlavu, a získat tak jakousi řízu. Alekos si řekl, že si tu houbu vezme na sebe o karnevalu svatého Gerasima, tedy pokud mu ji anděl daruje a dovolí mu, aby odřezal všechny ty šňůry.
Přenesl nebeského návštěvníka do salaše a zašel otevřít ten velký balík, který spadl s ním; našel v něm velmi těžkou kovovou skříň s číselníky a malý motor. Alekos nebyl v žádném případě hloupý, a tak si odvodil, že posel Boží si ho s sebou vzal, aby si mohl postavit nějaké vozidlo.
Dva dny anděla krmil medem, jogurtem a dalšími lahůdkami, jež pokládal za vhodné pro bytost z jiného světa, a nesmírně ho potěšilo, když se začal zvedat do sedu, mnout si hlavu a mluvit.
Potíž byla v tom, že nebešťanova řeč neměla hlavu ani patu. Alekos sice některá slova poznával, ale rytmus andělské řeči mu byl zcela cizí, slova nějak nepasovala k sobě a návštěvník navíc mluvil, jako by měl oblázek v hrdle a včelu v nose. To, že se s Alekem nedorozumí, anděla značně otrávilo a frustrovalo a pastýř z toho měl výčitky svědomí a strach, i když to nebyla jeho vina. Museli se uchýlit ke komunikaci pomocí posunků a grimas.
Aleka nejvíc fascinovalo, že když chtěl anděl mluvit s Bohem nebo s jedním ze svatých, hrál si s tou kovovou skříní a z té se ozývalo spousta zajímavého hvízdání, syčení a praskání. A pak k němu promluvil Bůh v jazyce andělském a ten afektovaný hlas přicházel z takové dálky, že si Alekos poprvé uvědomil, jak to má Bůh těžké, aby ho vůbec někdo slyšel. Začal rozpoznávat slova, která se často opakovala, jako „Charlie“, „Bravo“, „Rozumím“ a „Příjem“. Dál mu na nebešťanovi bylo divné, že má lehkou automatickou pistoli a řadu velmi těžkých železných borových šišek v barvě khaki s kovovými páčkami, jichž se nesměl nikdo dotknout. Všichni andělé, které viděl na obrázcích, nosili meče a kopí a on si nedokázal vysvětlit, proč Bůh pokládal za vhodné jejich výzbroj modernizovat.
Po čtyřech dnech bylo z andělových náznaků jasné, že by chtěl někam jít. Alekos nakonec překonal svou nechuť vydat kozí stáda napospas andartským zlodějům, poklepal si na hruď, usmál se a naznačil poslu Božímu, že má jít za ním. Ten vděčně souhlasil a dal mu čokoládu, již Alekos snědl na jeden zátah a bylo mu po ní potom trochu špatně. Nebešťan ovšem nechtěl jít za dne a Alekos musel počkat až do soumraku. Rovněž chtěl vyměnit svůj složený padák s obalem za velkou kozí kůži. Co se Aleka týkalo, byl to nejlepší obchod, jaký se mu kdy naskytl, a on si na něj rychle plácl, ačkoliv ho trochu hryzalo svědomí, že vzal na hůl anděla, třebas ne z vlastní vůle a s jeho souhlasem. Anděl zabalil kovovou skříň a malý motor do kozí kůže, převázal balík šňůrou a přehodil si ranec přes rameno.
Alekos věděl, že jestli má vůbec někdo šanci porozumět andělskému jazyku, pak je to doktor Jannis, a tudíž dovedl anděla právě k jeho domu. Dorazili k němu po čtyřech nočních pochodech, které Alekos považoval za nesmyslně opatrné, a po třech dnech skrývání v křovích maquis v nesnesitelném vedru, kde se snažili mluvit šeptem a kde je štípali komáři. Připadalo mu docela pravděpodobné, že Bůh vyhnal tohoto anděla z nebe, protože mu přeskočilo. Ale Alekos si nechtěl stěžovat – anděl měl plavé vlasy, byl výjimečně vysoký, měl neuvěřitelnou výdrž, všechny zuby a v důsledku toho i neobyčejně podmanivý úsměv. Pokud se ocitl poblíž italských nebo německých vojáků, zuřivě se kabonil, z čehož Alekos vydedukoval, že Bůh nepochybně bojuje za Řeky.
Doktora Jannise ve tři hodiny ráno vzbudilo lehké klepání na okno. Chvilku ještě ležel a podrážděně přemýšlel, jak mu může nějaká větev klepat na okno, když poblíž neroste žádný strom. Nakonec se odkulil z postele a otevřel okenice. Ocitl se tváří v tvář Alekovi, což bylo samo o sobě překvapivé, ale zahlédl taky urostlého blonďatého muže ve fustanelle evzonu. Alekos zaznamenal doktorův zmatený výraz, pokrčil rameny, řekl: „Přivedl jsem vám anděla,“ a odkráčel, ještě než mohly vzniknout spory o to, kdo je tu za co zodpovědný.
Anděl se usmál a natáhl k němu ruku. „Mně jmě Bunnios dějí,“ pravil.
Doktor přes okno potřásl nabídnutou rukou a představil se: „Doktor Jannis.“
„Rač, pane, popřieti k méj žádosti, bych s tebú podtají o některakú věc promluvenie jmieti mohl.“
Doktor zaraženě nakrčil obočí. „Cože?“
Ten divný člověk naznačil, že chce dovnitř, a doktor netrpělivě vzdychl a zauvažoval, jak mu říct, aby obešel dům ke dveřím. Ale jakmile kývl, cizinec se jednou rukou opřel o parapet a proskočil dovnitř. Hodil kožený ranec s výbavou na podlahu a znovu zuřivě zapumpoval doktorovi rukou. Dovnitř vešla rozespalá Pelagia, protože zaslechla nějaký hluk, a spatřila muže, který měl na sobě čepici se střapci, bílou skládanou sukni a punčochy, vyšívanou vestičku a papuče s bambulkou, tedy slavnostní kroj některých lidí z pevniny. Byl dost uválený, ale nepochybně nový. Užasle se na něj zadívala a dala si ruku před ústa. „Kdo je to?“ obrátila se s široce rozšířenýma očima na otce.
„Kdo to je?“ opakoval doktor. „A jak to mám vědět? Alekos mi řekl, že je to anděl, a pak se vypařil. On mi tvrdí, že se jmenuje Bunnios, a řecky mluví jako španělská kráva.“
Cizinec se uctivě poklonil a potřásl Pelagii pravicí. Mdle stisk opětovala, ale nedokázala skrýt svůj úžas. Roztomile se na ni usmál a podotkl: „Toto přisieci mohu, že mladosti tvé skvúcie a přěvýborné ušlechtilosti rovně nenie.“
„Říkají mi Pelagia,“ představila se a zeptala se otce: Jak to mluví? To přece není katharevsa.“
„Samozřejmě že ne. A bezpochyby to není ani lidová řečtina.“
„Myslíš, že je to bulharština, turečtina – nebo tak něco?“
„Hlahol dřěvnieho času,“ vysvětloval ten člověk a pak dodal: „Periklés. Démosthenés. Homéros.“
„Starořečtina?“ vykřikla Pelagia nevěřícně. Ustoupila o krok dozadu, protože se lekla, že se ocitla ve společnosti ducha. Od dětství slýchala zkazky o Mramorovém císaři, jehož anděl odnesl do jeskyně, z níž se jednoho dne v hodině nejtěžší vrátí a vyžene utlačovatele. Ale tenhle člověk byl spíš z masa a kostí než z mramoru a krom toho to byla jen hloupá pověst. Jiná legenda vyprávěla o plavých cizincích ze severu, kteří s sebou přinesou svobodu. Kdo ví?
Doktor si ukazováčkem poklepal na čelo a vítězoslavně vzhlédl. „Angličan?“ zeptal se.
„Engliš,“ souhlasil cizinec. „Učiň sě ochoten…“
„Samozřejmě to nikomu neřekneme. Mohli bychom prosím mluvit anglicky? Výslovnost máte skutečně hroznou. Bolí mě z ní hlava. Pelagie, přines sklenici vody a nějaký kompot pro hosta.“
Angličan se usmál, neboť mu očividně spadl kámen ze srdce. Nesmírně ho hnětlo, že i když mluvil tou nejvybranější řečtinou z elitní soukromé střední školy, nikdo mu nerozuměl. Řekli mu, že za daných okolností nemohou najít nikoho, kdo by měl k řečtině blíž, a on přirozeně dobře věděl, že moderní řečtina není tak docela tou řečtinou, co se vyučuje na Etonu, netušil ovšem, že jí Řekové takřka nebudou rozumět. Též mu začínalo být nad slunce jasné, že někdo v jejich rozvědce má naprosto úchylnou představu o tom, co se na Kefallénii nosí.
„V pokoji je tu zaspaný italský důstojník,“ pokračoval doktor, jehož angličtina nebyla ani zdaleka tak skvělá, jak si představoval, „takže my budeme hodně potichu, prosím.“
Angličan rozvázal kožený ranec a vytáhl z něj revolver. Pelagia se vyděsila. To tak, ještě aby jí Antonia někdo zastřelil. Cizinec zaregistroval její zděšení a uklidňoval ji: „To je jenom pro jistotu. Nechtěl bych vás vystavit represáliím, pokud by opravdu nebylo zbytí.“
„Vyzvědač?“ zeptal se doktor. „Špionáž?“
Angličan přikývl a dodal: „Ale nikomu ani muk. A měli byste pro mě nějaké náhradní šaty? Byl bych vám strašně vděčný.“
„Nejsou náš oděv na Kefallénii,“ ukázal doktor na fustanellu. Pak namířil prst na zarámovaný obraz mladého muže v krátkých kalhotách po kolena, s bílou šerpou kolem pasu, bílou čapkou se širokým zvlněným okrajem a ve vestičce s dvěma řadami stříbrných knoflíků. „To náš oděv,“ vysvětloval, „ale jenom svátky. Oblékáme stejně jako vy. Já teď přinést šaty, vy mi dát fustanellu, OK?“
Doktor vždycky toužil po kompletní fustanelle, ale nikdy si ji nemohl dovolit. Když spěchal zpátky s normálním oblečením, zamumlal: „Díky, Wistone Tzortzile,“ a zvedl oči k nebesům, jako by byl Churchill nějaký bůh. Jednoho dne o nějakém svátku vyrazí všem dech. Už teď se při té představě potěšeně uchechtl. Mangasové v kafenionu si budou myslet, že už se mu omrzelo být poevropštěným Řekem a že se dal k těm tradicianalistickým fustanellofori. Napadlo ho, jestli by někde nedokázal sehnat umělecky vyvedenou tradiční dýmku tsibuki, aby mu do klasické podoby nic nechybělo.
Navléknout špióna do šatů o mnoho menšího doktora se ukázalo jako pořádný problém: snad jedinou drobnou útěchou mohlo oběma mužům být, že mají stejné aspoň číslo klobouku. Upnutý Angličan vyrazil za rozbřesku do Argostoli, i když měl záložky kalhot jen do půli růžových lýtek, vestu nedokázal zapnout a svou výstroj si nesl v jutovém pytli, rovněž od doktora, který by mu nedovolil odejít, aniž mu dal do vínku pár dobrých rad.
„Podívej, OK? Tvůj přízvuk strašný-hrozný. Nemluvit, rozumíš? Ty tiše jako myška, dokud nenaučit. Taky dávat pozor na andarty. Oni zloději, ne vojáci, říkat komunisté, ale stejně zloději. Nemít zájem bojovat. Italové OK, Němci ne dobrý, chápeš?“
A tak se stalo, že si nadporučík „Bunny“ Warren, dočasně přeložený k SOE od Králových gardových dragounů, s úžasnou iniciativou a krajní drzostí našel ubytování ve velkém domě, kde už byli nakvartýrovaní čtyři italští důstojníci. Ty zcela vyvedl z konceptu a připravil jim značné rozpaky, když se s nimi pokoušel dohovořit latinsky. Každý týden podnikal delší výlet k opuštěné kůlně, v níž instaloval vysílačku a dobíječku. Obšírná hlášení posílal do Káhiry a informoval v nich spojenecké velení o přesunech jednotek a jejich počtu, kdyby si to snad Spojenci rozmysleli a místo Sicílie se rozhodli vylodit v Řecku.
Byl to samotářský život a jemu lezlo na nervy, že ho lidi považují za šílence, ale když se to vezme kolem a kolem, bylo šílenství jeho nejlepším krytím. S páskem plným zlatých sovereignů chodil křížem krážem po celé Kefallénii, všechno si ukládal do paměti a jednou dvakrát vyšplhal i na horu Ainos a složil poklonu svému prvnímu hostiteli, kterého potom už nikdo nikdy docela nepřesvědčil, že jeho návštěvník nebyl anděl. Někdy se přidal k příhodně peripatetickému otci Arseniovi a v jeho společnosti byl pokládán za dalšího prorockého náboženského fanatika.
Jeho vysílačka Brown B2 ho ani jednou nenechala na holičkách. Měla pouhopouhé dvě klíčové elektronky a anténu, která vypadala přesně jako šňůra na prádlo, dala se napájet ze sítě nebo šestivoltovou baterií a při váze necelých čtrnácti kilogramů byla učiněným zázrakem miniaturizace.

47
Doktor Jannis mluví dceři do duše

Doktor Jannis si nacpal dýmku vražedně štiplavou směsí, již za okupace vydávali za tabák, upěchoval ji, zapálil a neprozřetelně silně z ní potáhl. Řezavý kouř se mu zakousl do krku, až se mu oči vypoulily. Zaprskal, chytil se za hrdlo a prudce se rozkašlal. Hodil dýmku na podlahu a zamumlal: „Fekálie, nic než fekálie. Kam to ten svět dospěl, když jsem nucen kouřit koprolit? A mám toho dost, v životě už nebudu kouřit.“
V poslední době měl s dýmkou víc trápení než radosti. Tak například se k ní nedaly sehnat chlupaté drátky na čištění, takže klesl až tak hluboko, že hledal na zahradě dlouhá ptačí pera. Podplatil dokonce i malou Lemoni, aby je šla hledat dolů na pláž, ale ještě předtím musel přemluvit Pelagii, aby upekla medové koláčky, po kterých se Lemoni mohla utlouct. Hrozilo nebezpečí, že se z toho stane nekonečný a nezvládnutelný řetěz korupce. Tento gordický uzel se pokusil rozetnout tím, že přestal dýmku čistit, ale v důsledku toho pak jen vdechoval nepopsatelně odpornou, nesmírně trpkou a otřesně slizkou tabákovou močku. Chtělo se mu z toho zvracet asi stejně jako nepřizpůsobivému psu, který sežral chilli papričky nasáklé benzínem, a tohle všechno jenom proto, aby mohl kouřit tabák, který mu rval mandle jako nějaký chirurg amatér. Připadal si zrazený a hrozně ho to dráždilo. Dýmku značky St. Claude si koupil v Marseille a měla přece být jeho stará kamarádka. Jistě, kolem okraje byla ohořelá a náustek byl zažloutlý a okousaný, ale v životě ho předtím ještě takhle zlomyslně nezradila. Nechal ji na podlaze a vrátil se k psaní:
„Náš ostrov je pravý skvost, a proto je již od Odysseových časů hračkou v rukou potentátů, mocnářů, plutokratů a hanebníků. Prostomyslní Římané, kteří vynikali snad jen v poroučení otrokům a vojenských výbojích, zpustošili Sami a zmasakrovali jeho obyvatelstvo, které jim čtyři měsíce hrdinně vzdorovalo. Tehdy se začaly odvíjet dlouhé a truchlivé dějiny ostrova, v jejichž průběhu přecházel z jedněch rukou do druhých jako dar a zároveň se stal terčem opakovaných korzárských útoků z mnoha koutů zneužívaného Středozemního moře. A tak byl ostrov ustavičně drancován, ten ostrov, jehož rodák a proslulý hudebník Melampus získal na olympijských hrách cenu za hraní na citeru již roku 582 před Kristem. Od římských časů nám jedinou odměnou bylo přežití.“
Doktor přestal psát a zvedl dýmku. Dočista zapomněl, že ještě před několika minutami se jí navždycky zřekl. Znovu se mu připomněl starý známý problém – nebyly to dějiny, ale spíš žalozpěv. Nebo tiráda. Nebo filipika. Zničehonic ho osvítila myšlenka, že potíž není v tom, že nedokáže psát dějiny, ale že dějiny samy o sobě jsou nemožné. Pronikavý dosah důsledků této myšlenky ho natolik uspokojil, že si dopřál z dýmky další mocný tah, čímž si přivodil další neovladatelný záchvat mučivého kýchání a kašle.
Vzteky bez sebe vstal a zauvažoval, jestli nemá dýmku zlomit vejpůl. A taky by to udělal, kdyby se ho náhle nezmocnila ochromující hrůza. Přestat kouřit pro něj bylo totiž stejně nepředstavitelné jako dějiny. Bylo zřejmé, že mezi ním a dýmkou bude muset být nalezeno nějaké narovnání. Zavolal Pelagii, která zatím pečlivě vyšťourávala lógr z šálků po snídani, aby ho mohla později znovu zalít. S kávou byla situace stejně povážlivá jako s tabákem.
„Dcero,“ pravil, „chtěl bych, abys mi v brandy rozpustila trochu medu a pak do něj zamíchala tenhle tabák. V současném stavu je prostě nesnesitelný. Vyvolává nesmírně nepříjemné kýchání.“
Pelagia udělala obličej a vzala si od něj nabízenou plechovku. Už byla na odchodu, když otec dodal: „Ještě nechoď, musím si s tebou o něčem promluvit.“
Samotného doktora to překvapilo. O čem s ní chci mluvit? ptal se sám sebe. Jako by se v něm vzedmulo pár dojmů, o nichž si bylo třeba pohovořit, ale které ještě nevykrystalizovaly do podoby propojených myšlenek.
Pelagia si sedla proti němu, ze zvyku si z tváře odhrnula pár pramínků zatoulaných vlasů a zeptala se: „Co je, Papakis?“ Pozoroval ji, jak tam sedí s rukama složenýma na klíně, s očima, v nichž se zračí očekávání, a skromným úsměvem na rtech. Její půvabná nevinnost mu připomněla, co chtěl říci. Pokud někdo – a zvláště jeho dcera – vypadá tak panensky a sladce, jistě někde tropil neplechu a vyváděl darebnosti.
„Nemohl jsem si nepovšimnout, Pelagie, že ses zamilovala do kapitána.“
Rázem zrudla, zatvářila se naprosto zděšeně a začala koktat. „D-do kapitána?“ opakovala komicky.
„Ano, do kapitána, našeho nezvaného, leč okouzlujícího hosta. Do člověka, který při měsíčku hraje na mandolínu a nosí ti italské sladkosti, o něž se občas se svým otcem pozapomeneš rozdělit. S otcem, o němž se domníváš, že je jak slepý, tak zabedněný.“
„Papakis,“ protestovala, ale byla příliš vyvedená z míry, než aby k tomuto zvolání přidala srozumitelnou codu.
„Dokonce i krk a uši ti zčervenaly,“ povšiml si doktor, kterého její rozpaky bavily a záměrně je rozdmýchával.
„Ale Papakis…“
Doktor rozšafně zamával dýmkou. „Rozhodně nemá cenu to popírat nebo o tom diskutovat, protože je to naprosto očividné. Diagnóza byla stanovena a potvrzena. Teď bychom si měli promluvit o následcích. Mimochodem, je mi jasné, že i on je zamilovaný do tebe.“
„Nic takového neřekl, Papas. Proč mě trápíš? Začíná mě to pěkně štvát. Jak něco takového vůbec můžeš říct?“
„To je kuráž,“ konstatoval spokojeně, „to je moje dcera.“
„Já tě praštím, a ne že ne.“
Naklonil se k ní a vzal ji za ruku. Odvrátila se od něj a ještě víc zrudla. To bylo pro něj typické, rozhořčit ji na nejvyšší míru a pak ji něžným gestem zase uklidnit. Byl nezvládnutelným otcem, jednu chvíli panovačně chrlil jeden rozkaz za druhým, pak ji zase lišácky přemlouval a za minutu se už k ní choval aristokraticky a odtažitě.
„Jsem lékař, ale taky jsem toho spoustu prožil a měl při tom oči otevřené,“ pokračoval doktor. „Láska je zvláštní druh demence s přesnými a často se opakujícími klinickými příznaky. Když jste spolu, červenáte se, zdržujete se na místech, kde by kolem vás ostatní měli přejít bez povšimnutí, oba jste tak trochu nemluvní, oba se z nevysvětlitelných důvodů příliš dlouho smějete, ty se chováš jako malá holčička, až je to nechutné, a on zase legračně rytířsky. Taky jsi mi trochu zhloupla. Před nedávnem ti dal růži a ty jsi ji dala vylisovat do mé knihy symptomů. Kdybys nebyla zamilovaná a on měl trochu rozumu, založila bys ji do jiné knihy, kterou nepoužívám každý den. Je myslím velmi příznačné, že se ocitla v kapitole, která pojednává o erotomanii.“
Pelagii cosi říkalo, že se jí brzy zhroutí tisíc krásných snů. Vzpomněla si na důvěrnou radu své tetičky: „Aby ženská dosáhla svého, musí buďto plakat, sekýrovat, nebo trucovat. Musí se obrnit trpělivostí a dělat to celá léta, protože je pouze postradatelným majetkem mužů, a s těmi lze stejně jako s kameny pohnout až po dlouhé době.“ Pelagia se pokoušela uronit slzičku, ale fyzicky jí v tom zabránila vzrůstající panika. Zničehonic vstala a pak se stejně nečekaně posadila. Viděla, jak se jí pod nohama otevírá propast a jak se ji armáda Turků v osobě jejího otce chystá shodit přes okraj. Připadalo jí, že ta chladná pitva jejího srdce už teď vymýtila z jejích představ všechno magické.
Ale doktor Jannis jí stiskl ruku, protože svého drsného humoru hned litoval, a krom toho ho k soucitu pohnul nepopiratelný fakt, že je další krásný den – ničeho většího mu nebylo třeba. Nakroutil si špičku kníru na poslední článek ukazováčku a s odstupem pozoroval, jak se jeho dcera snaží vymáčknout slzu. A dal se do rozvláčného monologu.
„Už to na světě tak chodí, že čest rodiny se odvozuje od chování žen. Nevím, proč tomu tak je, a možná že jinde se mají věci jinak. Ale my žijeme tady a já tuto skutečnost vědecky zaznamenávám, stejně jako si všímám, že v lednu leží na hoře Ainos sníh a že tu nemáme žádné řeky.
Ne že bych neměl kapitána rád. Samozřejmě je tak trochu praštěný, což se dá jednoduše vysvětlit jeho italskými předky, ale není tak praštěný, aby byl k smíchu. Já ho vlastně mám moc rád a tím, že hraje na mandolínu jako anděl, se do velké míry vyrovnává jeho cizí původ.“ V tom okamžiku doktor zauvažoval, zdali by bylo konstruktivní vyrukovat s podezřením, že kapitán trpí hemeroidy – odhalení tělesných vad a neduhů často bývá k lásce mocnou protilátkou. Z úcty k Pelagii se rozhodl, že to neudělá. Člověk by přece jenom neměl vkládat psí lejna do lože Afroditina. Pokračoval:
„Ale nesmíš zapomínat, že jsi zasnoubená s Mandrasem. Přece si na to ještě pamatuješ, ne? Čistě formálně je kapitán nepřítel. Umíš si představit, jaké peklo by ti připravili ostatní, kdyby usoudili, že ses zřekla lásky vlasteneckého Řeka ve prospěch nějakého okupanta a utlačovatele? Budou ti nadávat do kolaborantek, fašistických děvek, vymyslí si tisíc dalších urážek. Lidé po tobě budou házet kameny a plivat, to víš, ne? Kdybys chtěla zůstat s ním, musela bys s ním odjet do Itálie, protože tady by nemuselo být bezpečno. Jsi připravená odejít z tohoto ostrova a od jeho lidí? Co víš o životě tam? Myslíš si, že Italové umí dělat masové koláče a mají kostely zasvěcené svatému Gerasimovi? Ne, nemají.
A ještě něco. Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne. A když opadne, musíš se rozhodnout. Musíš zjistit, zdali se vaše kořeny propletly takovým způsobem, že váš rozchod není vůbec myslitelný. Protože právě tohle je láska. Láska není ta bezdechost, není to vzrušení, nejsou to halasné sliby věčné vášně, není to touha pářit se čtyřiadvacet hodin denně a není to, když v noci zůstaneš vzhůru a představuješ si, že líbá každý záhyb tvého těla. Ne, nečervenej se, já ti teď říkám náramné pravdy. To je jenom zamilovanost, to svede každý hlupák. Láska samotná je to, co zbude, když se zamilovanost vyčerpá, a to je jak umění, tak šťastná náhoda. Mně a tvé mamince se to povedlo, měli jsme kořeny, které kdesi v podzemí srostly k sobě, a když nám z větví opadaly všechny ty krásné květy, zjistili jsme, že jsme jeden strom, a ne dva. Ale někdy korunní plátky opadnou a ty zjistíš, že kořeny nesrostly. Představ si, že opustíš domov a svůj lid, jen abys po šesti měsících, roce, třech letech zjistila, že strom tvé lásky nezapustil kořeny a vyvrátil se. Představ si to zoufalství. Představ si, jak by tě to dusilo.
Říkám ti, že si kapitána nemůžeš vzít, dokud naše vlast nebude osvobozena. Člověk může dát rozhřešení jenom v tom případě, když hříšník přestane hřešit, protože si nemůžeme dovolit schvalovat hřích, dokud je pořád ještě páchán. Dovedu si představit, že by ses za něj vdala, dokonce by mi to udělalo radost. Možná už Mandrase nemiluješ. Možná je to rovnice, jejíž strany si musí navzájem odpovídat – láska na jedné straně, hanba na druhé. Nikdo neví, kde je Mandrasovi konec. Třeba už není naživu.
Ale znamená to, že tu máte lásku, jejíž naplnění bude na neurčitě dlouhou dobu oddalováno. Pelagie, stejně dobře jako já víš, že čím víc se láska oddaluje, tím víc roste chtíč. Ne, nedívej se na mě takhle. Nejsem nevzdělaný ani hloupý a také nejsem včerejší. Navíc jsem lékař a nezacházím s nesplnitelnými morálními přikázáními, ale s prokazatelnými fakty. Nikdo mi nemůže namluvit, že jenom proto, že je někdo mladý, pohledný, vzdělaný a rozumný, nedokáže se taky rozpálit. Snad si nemyslíš, že nevím, jak mladé dívky dokáže strávit touha? Smířil jsem se i s možností, že by se moje drahá dcerunka mohla dostat do tohoto stavu. Nevěš hlavu, za to by ses neměla stydět. Nejsem kněz, jsem doktor, k tomu problému přistupuji antropologicky a krom toho, když jsem byl mladý… no, to by stačilo. Snad víš, že nejsem a nebudu pokrytec a nebudu ani předstírat nenadálou a příhodnou ztrátu paměti.
Jenže tím zabředneme do dalších problémů, co? Když jsme šílení, ztrácíme nad sebou vládu. Něco nás posedne. Proto se nejspíš naši předkové rozhodli zkrotit tohle přirozené šílenství mládí tím, že ho poskvrnili studem. Proto ještě v některých krajích po svatební noci vyvěšují zakrvácené prostěradlo. Jedno jsem viděl minulý týden v Assu, když mě tam zavolali ke zlomené ruce, vzpomínáš? Kdybychom se za tuhle krásnou věc nestyděli, nedělali bychom nic jiného. Neudělala by se žádná práce, byli bychom zaplaveni dětmi, a tudíž bychom neměli žádnou civilizaci. Zkrátka a dobře bychom pořád ještě žili v jeskyních, kde bychom se nepřetržitě a bez nějakého vybírání pářili. Kdybychom si pro milování nevyhradili čas a místo, a nezakázali ho v jiných časech a místech, žili bychom jako psi a v životě by nebylo mnoho prostoru pro krásu a klid.
Pelagie, neříkám ti tohle, aby ses zastyděla. Jsem doktor, ne tvůrce civilizací, který chce, aby si lidi přestali užívat a místo toho postavili vesnici. Ale představ si, co by se stalo, kdybys otěhotněla! Přestaň předstírat, že tě to šokuje – kdo ví, čeho je člověk schopen ve chvilce vášně? To se stává, je to jenom přirozený důsledek přirozených okolností. Co si myslíš, že by se dělo? Pelagie, já bych ti s potratem nepomohl, ani kdybych věděl jak. Řeknu to bez obalu, nestanu se spoluviníkem vraždy neviňátka. Co bys udělala? Zašla bys za jednou z těch porodních bab či andělíčkářek, které polovinu svých klientek zabijí a zbytku způsobí trvalou neplodnost? Nechala by sis to dítě, jenom abys zjistila, že si tě žádný muž nikdy nevezme? Mnoho takových žen skončí jako prostitutky, na to vezmi jed, protože najednou zjistí, že už nemají co ztratit a že se jinak nedokážou udržet nad vodou. Podívej, Pelagie, dokud budu žít, tak tě neopustím, dokonce ani za takových okolností. Ale co by se stalo, kdybych zemřel? Neškleb se, všichni jsme matce přírodě povinováni smrtí, s tím nic nenaděláš. A co kdyby si tě kapitán nemohl vzít, protože to armáda nepovoluje? Co pak?
A uvědomuješ si, že průvodním jevem takových nepředložených milostných hrátek mohou také být odporné nemoci? Můžeš si být naprosto jistá, že náš kapitán nenavštěvoval ten bordel? Mladí muži mají v tomto jediném ohledu neuvěřitelně slabou vůli, jakkoli jsou jinak čestní, a armáda jim to jenom usnadnila, když jim dovezla nevěstinec. Víš, co dokáže syfilida? Rozloží tělo a mozek dožene k šílenství. Způsobuje slepotu. Děti syfilitiků se rodí hluché a slabomyslné. Co když tam kapitán chodí, zavírá oči a představuje si, že tě drží v náručí? Vzhledem k tomu, že mladí muži jsou, jací jsou, je něco takového velmi pravděpodobné, ač to říkám nerad.“
Pelagii se po tvářích koulely skutečné slzy. V životě se necítila tak zdrcená a ponížená. Její otec jí zbořil všechny vzdušné zámky a převedl všechno na úroveň zdravého rozumu a lékařských špinavostí. Zadívala se na něj skrz slzy a zjistila, že na ni hledí s nesmírnou účastí. „Jsi v bryndě,“ řekl jednoduše, „oba jsi nás dostala do pěkné bryndy.“
„Ty všechno líčíš tak nechutně,“ vyčetla mu trpce, „nevíš, jaké to je.“
„Spoustu tohohle jsem prožil s tvou matkou,“ opáčil. „Byla zasnoubená s někým jiným. Vím, jaké to je. Proto s tebou taky mluvím lidsky, nepobíhám po pokoji a neřvu na tebe, že ti všechno zakazuji, jak by otec měl.“
„Takže ty mi tedy všechno nezakazuješ?“ zeptala se s nadějí.
„Ne, nezakazuji ti všechno. Říkám, že musíš dávat velký pozor na to, co děláš, a že se musíš zachovat k Mandrasovi čestně. Nic víc. Musíš se na to dívat z té lepší stránky. Čím déle budeš kapitána znát, tím lépe se budeš moct rozhodnout, zdali máte kořeny, které by mohly pod zemí srůst. Nedej mu hned všechno. Odpírej si. Protože pak nebudeš mít oči zkalené nezvladatelným šílenstvím a naučíš se ho vidět, jaký je. Rozumíš?“
„Papakis,“ hlesla, „kapitán se mě nikdy nepokusil kompromitovat.“
„Je to dobrý člověk. Ví, že je v nevýhodném postavení. Modli se za osvobození ostrova, Pelagie, protože pak bude všechno možné.“
Pelagia vstala a vzala si plechovku s tabákem. „Med a brandy?“ zeptala se tiše a její otec přikývl. Pak dodal: „Nenech se ničím z toho, co jsem řekl, nějak zkrušit. Nechtěl jsem tě trápit. Taky jsem byl mladý.“
„Takže ne všechno bylo za vašich časů jinačí,“ odsekla jedovatě a vyšla z pokoje. Její otec se při pomyšlení na tu štiplavou poznámku na rozloučenou spokojeně usmál a velmi opatrně potáhl z dýmky; měl za to, že tahle drzá glosa svědčí o jejím nezdolném duchu. Snad je lehčí být otcem než historikem. Obrátil se ke svazečku svých papírů a napsal: „Ostrov pak přešel do rukou byzantské říše, jež měla tu výhodu, že byla řecká, a tu nevýhodu, že byla byzantská.“

48
La Scala

„Je to pravda, Antonio, pár tvých vojáků jede v podvodech a podle mě i podle mých kolegů důstojníků to na vás vrhá velmi špatné světlo. Ne na tebe osobně, ale na celou italskou armádu. Je to stejný skandál jako ten pamflet o Ducem, který tu každý čte. Je to projev stejné nemoci.“
Corelli se obrátil k Carlovi. „Má snad Günter pravdu?“
„Neptej se mě. Zeptej se nějakého Řeka.“
„Iatre,“ zavolal Corelli, „je to pravda?“
Doktor vyšel z kuchyně, kde opatrně ostřil skalpely na brousku, a přeptal se: „A co má být pravda?“
„Že si někteří naši vojáci kupují od hladových Řeků zboží výměnou za potravinové lístky a pak přijdou jiní vojáci a lístky jim zkonfiskují, protože se k nim dostali podloudně.“
„Jací jiní vojáci,“ ozval se doktor, „to je jen druhá půlka toho gangu. Je to dokonalé kolečko. Stamatis se takhle spálil minulý týden. Přišel o cenné hodiny a dva stříbrné svícny a skončil bez lístků a se stejně prázdným břichem jako předtím. Nesmírně vynalézavé.“ Doktor se otočil k odchodu a pak se zastavil. „A ještě něco, tví vojáci kradou zeleninu ze záhonků. Jako bychom všichni neumírali hlady.“
„My Němci nic takového neděláme,“ prohlásil Günter samolibě, vychutnávaje si trošku schadenfreude na Corelliho účet.
„Němci neumějí zpívat,“ opáčil Corelli od věci, „ale tak jako tak to dám vyšetřit a zarazím to. Je to mrzuté.“
Weber se usmál. „Už ses stačil proslavit tím, jak se bereš za práva Řeků. Někdy mě napadá, jestli ti dochází, proč tu jsi.“
„Nejsem tady, abych se choval jako hajzl,“ odtušil Corelli, „a upřímně řečeno z toho nemám dobrý pocit. Snažím se to brát jako prázdniny. Nemám vaše výhody, Güntere.“
„Výhody?“
„Ano. Na rozdíl od vás si nemůžu myslet, že všechny ostatní rasy jsou ve srovnání s tou naší méněcenné. Nemám pocit, že bych na to měl právo, to je všechno.“
„Ale tady jde o vědu,“ namítl Weber. „S vědecky prokázanými fakty nic nenaděláš.“
„Tak věda?“ zamračil se Corelli. „Marxisti se pokládají za vědce a věří pravému opaku toho, co vy. Mně je věda šumafuk. Je vedlejší. Nic nenaděláš jen s morálním principem, ne s vědecky prokázaným faktem.“
„V tomhle se rozcházíme,“ pravil Weber přívětivě, „já to vidím tak, že etika se vyvíjí s dobou, stejně jako věda. Díky Darwinovým teoriím se etika proměnila.“
„Máš pravdu, Güntere,“ vložil se do diskuse Carlo, „ale nemůžeš nikoho nutit, aby se mu to líbilo. Mně se to nelíbí, a ani Antoniovi ne, to je všechno. A ve vědě jde o fakta, zatímco v morálce o hodnoty. Nejsou totožné a nevyrůstají spolu. Žádnou hodnotu na mikroskopickém sklíčku nenajdeš. Třeba je pravda i to, že Židé jsou zlí či méněcenní, ale co já vím? A jak z toho vyplývá, že bychom s nimi měli nespravedlivě zacházet? Já nerozumím té logice.“
„Vzpomínáš si, Antonio,“ začal Weber a pohodlně se opřel, „jak jsi na mě vytáhl pistoli, když jsem chtěl utlouct tu kunu kvůli její kůži? Nezabil jsem ji. Každopádně jsem nevěděl, že je to jejich mazlíček. S pistolí jsem se hádat nemohl. Tohle je nová morálka. Síla se nepotřebuje omlouvat a nemusí vysvětlovat. Jak jsem řekl, je to darwinismus.“
„To vysvětlování musí síla nechat na dějinách,“ mínil Corelli, „jinak je zavrženíhodná. Taky jde o to, aby člověk dokázal sám se sebou žít. Pamatuješ si, jak se jeden dělostřelecký poddůstojník pokusil znásilnit tu holku, kterou vyléčil ten údajný zázrak? Mina, tak se jmenovala. Víš, proč jsem udělal tamto?“
„Myslíš tím, jak jsi ho nechal stát v pozoru na slunci, přičemž měl na sobě jen kovovou helmu a ruksak?“
„Ruksak plný kamení. Ano. Udělal jsem to, protože jsem si představil, že ta žena je moje sestra. Udělal jsem to, protože když už byl pořádně uvařený, bylo mi o moc líp. Tohle je moje morálka. Představím si, že se mě to bezprostředně týká.“
„Jsi dobrý chlap,“ řekl Günter. „To uznávám.“
„Mimochodem, když jsem ti zabránil utlouct Psipsinu, chtěl jsem ti zachránit život,“ podotkl Corelli. „Kdybych tě nezastavil, Pelagia by tě zabila.“
„Aááááááá,“ chroptěl Weber a dělal, že se škrtí. „Kde je Pelagia? Myslel jsem, že se jí naše zpívání líbí.“
„Líbí, ale je jí trapné být jedinou ženskou v partě kluků. Předpokládám, že nás poslouchá z kuchyně.“
„Ne, neposlouchám,“ zavolala.
„Á,“ protáhl Weber, „tady jsi. Antonio právě říkal, že bychom měli přivézt pár holek z Casa Rosetty, abychom dosáhli kýžené rovnováhy. Co ty na to?“
„Můj táta by La Scalu vyrazil z domu a vy byste museli jít zpívat zpátky na latríny.“
„Mohli bychom nasednout do dvou pancéřových vozů a přijet tak jako tak,“ nadhodil Weber. Rozhlédl se po tvářích kolem, ale ty se jeho poznámce vůbec neusmívaly. „To byl jenom takový vtípek,“ dodal.
„Naše pancéřovaná auta by do vršku nevyjela,“ podotkl jeden baryton. „Museli bychom si půjčit jedno vaše.“
„Samé lži a pomluvy,“ protestoval tenor. „Jezdí jedna radost, když jim sundáte ten pancíř. Pojďte, něco si zazpíváme.“
„La Giovinezzu,“ navrhl Weber nadšeně a zbytek sboru zaúpěl. „Tak dobře, dobře, vytáhnu z auta gramofon a můžeme všichni zpívat s Marlene.“
„A potom můžeme zpívat milostné písně,“ řekl Corelli, „protože dnes je krásná noc a všude je klid a mír a my bychom měli myslet na romantiku.“
Weber zašel ke kubelwagenu a s majetnickou pýchou se vrátil se svým gramofonem. Postavil ho na stůl a nasadil jehlu. Ozval se zvuk nikoli nepodobný šplouchání vzdáleného moře a pak první bojovné takty „Lili Marlene“. Dietrichová začala zpívat a hlas měla plný malátné melancholie, světáctví, hoře z rozumu a touhy po lásce. „Ó,“ vzdychl Weber nahlas, „ta je ztělesněním sexu. Jsem z ní úplně naměkko.“
Pár chlapců se k písničce přidalo a Corelli postupně začal kopírovat její melodii na mandolíně. „Antonii se líbí,“ poznamenal, „Antonia bude zpívat.“ Začal přidávat ozdoby a pak bleskurychle zapracoval prsty a vyplnil škálu mezi notami. Při posledním verši přešel do tremola, které se zvedlo nad hudbu v protihlasu, okrášlilo ji čtveráckými glissandy, pomlkami a ritardandy, ambiciózně vystoupalo k nejvyšším polohám nástroje a pak líbezně kleslo do zvučného rejstříku třetí a druhé struny. Ve vesnici lidé ustali v práci a poslouchali, jak se Corelliho hudba rozléhá tmou. Když hudba odezněla, vzdychli si a Kokolios řekl své ženě: „Ten člověk je šílenec a k tomu Taliján, ale v prstech má slavíky.“
„Je to lepší než poslouchat, jak celou noc chrápeš a prdíš,“ podotkla k tomu.
„Proletářův prd je lepší hudbou než kdejaká buržoazní písnička,“ odsekl.
Žena se zašklebila a řekla: „To zrovna.“
Pelagia vyšla z kuchyně; její útlá silueta připomínala v kalném světle kuchyňské svíčky nějakého ducha. „Prosím, zahraj to znovu,“ požádala ho, „to bylo tak krásné.“ Vyšla ven a pohladila nalakované dřevo Weberova gramofonu. Ten vynález byl jako Corelliho motorka dalším zázrakem moderního světa, který do kefallénského světa doputoval až s válkou. V tom strádání a strachu, prohrách a odloučení byl něčím skvělým a nádherným.
„Líbí se ti?“ zeptal se Weber a ona roztouženě vzdychla. „Tak dobře,“ pokračoval, „až půjdu domů z války, nechám ti ho tady. Můžeš si ho vzít. Mně to udělá velkou radost a ty zase nezapomeneš na Güntera. Ve Vídni si lehce seženu nový a ty ho můžeš přijmout jako omluvu za Psipsinu.“
Pelagii to dojalo a zároveň jí to udělalo hroznou radost. Podívala se na toho usmívajícího se mladíka v elegantní uniformě, s přistřiženými blonďatými vlasy a hnědýma očima a srdce se jí naplnilo potěšením a vděčností. „Ty jsi tak milý,“ řekla a zcela přirozeně mu dala pusu na tvář. Hoši z La Scaly zajásali, Weber zčervenal a zakryl si oči rukou.

49
Doktor radí kapitánovi

Doktor s kapitánem seděli u kuchyňského stolu, Corelli tahal z mandolíny prasklou strunu a stěžoval si, že se nové vůbec nedají sehnat.
„A co takhle chirurgický drát?“ navrhl doktor, naklonil se k němu a skrz brejličky prozkoumal vyřazenou strunu. „Myslím, že bych tam měl pár stejné tloušťky.“
„Musí být přesně akorát.“ odpověděl Corelli. „Jestli bude příliš tlustý, musíte strunu napnout víc, než nástroj unese, a pak se vám prostě zlomí. A když je příliš tenká, má moc velkou vůli a tedy i nevalný tón a ještě drnčí o pražce.“
Doktor se zapřel o opěradlo a pak vzdychl. „Hodláte se s Pelagií vzít?“ zeptal se zničehonic. „Jako její otec bych to myslím měl mít právo vědět.“
Kapitána upřímnost otázky natolik vykolejila, že si najednou nevěděl rady s odpovědí. Všechno jim zatím procházelo jen proto, že se o tomhle nikdy otevřeně nemluvilo; jejich vztah mohl existovat pouze za předpokladu, že byl nejtajnějším tajemstvím, o kterém každý věděl. Konsternovaně se na doktora zadíval a ústa se mu beze slova otevírala a zase zavírala jako nějaké neprozřetelné rybě, kterou vlna nečekaně vyhodila na písečnou kosu.
„Tady žít nemůžete,“ mínil doktor a ukázal na mandolínu. „Jestli se chcete živit jako muzikant, pak je tohle poslední místo, kde byste měl zůstat. Musel byste odejít domů nebo do Ameriky. A já si nemyslím, že by Pelagia dokázala žít v Itálii. Je Řekyně. Zchřadla by tam jako květinka bez slunce.“
„Aha,“ řekl kapitán, jehož v tom okamžiku nenapadala žádná inteligentní odpověď.
„Je to pravda,“ pokračoval doktor. „Vím, že jste o tom nepřemýšlel. Italové vždycky jednají bezmyšlenkovitě, to je sláva i zhouba vaší civilizace. Němec si na měsíc dopředu naplánuje, jak se mu budou hýbat střeva o Velikonocích, a Britové plánují všechno zpětně, takže to vždycky vypadá, jako by všechno dopadlo, jak zamýšleli. Když plánují Francouzi, vždycky to vypadá, jako by chystali mejdan, a Španělé… no, Bůh ví. V každém případě je Pelagia Řekyně, a o to tady jde. Takže, fungovalo by to? Dokonce i když pomineme věci předem beznadějné?“
Kapitánovi se povedlo rozmotat strunu zašmodrchanou kolem ladicích kolíčků. „Se vší úctou, o to tady nejde,“ odpověděl. „Je to mnohem osobnější. S něčím se vám svěřím, Dottore. Pelagia mi řekla, že vy a já jsme si velmi podobní. Já jsem posedlý hudbou a vy medicínou. Oba jsme lidé, kteří si našli smysl života, a ani jeden z nás se moc nestará, co by si o nás mohlo myslet naše okolí. Pelagia mě dokáže milovat jenom proto, že se předtím naučila milovat jiného člověka, který se mi podobá. A tím člověkem jste vy. Takže na tom, jestli je někdo Řek nebo Ital, zase tak nesejde.“
Doktora tahle hypotéza tak dojala, že se mu v krku udělal knedlík. Polkl a řekl: „Nerozumíte nám.“
„Ale jistěže vám rozumím.“
To doktora trochu otrávilo, a tak se do kapitána pustil o poznání vehementněji. „A nerozumíte. Myslíte si, že dostanete příjemnou, poddajnou dívku a že každou cestičku budete mít vysypanou okvětními plátky růží? To si nevzpomínáte, jak jste se mě ptal, proč se Řekové usmívají, když se zlobí? Tak já vám s dovolením něco řeknu, mladý muži. Každý Řek, ať už je to muž, žena nebo dítě, má v sobě dva Řeky. Dokonce pro ně máme i formální označení. Jsou v nás a patří k nám stejně jako to, že všichni píšeme poezii a myslíme si, že jsme sežrali veškerou moudrost světa. Všichni jsme pohostinní k cizím lidem, všichni po čemsi nostalgicky toužíme, všechny naše matky zacházejí s dospělými syny jako s dětmi, naši synové bez výjimky považují své matky za světice a bijí své manželky, všichni vespolek nenávidíme samotu, všichni se od cizích snažíme zjistit, zdali jsme s nimi pokrevně spřízněni, všichni co možná nejčastěji používáme veškerá cizí slova, která známe, všichni chodíme večer na procházku, abychom mohli nahlížet přes sousedovic plot, a všichni si myslíme, že se vyrovnáme těm nejlepším mezi námi. Chápete?“
Kapitán vypadal zděšeně. „Ještě jste moc nerozvedl tu úvodní poznámku o dvou Řecích uvnitř každého Řeka.“
„Skutečně? No, to jsem se musel trochu odchýlit od tématu.“ Doktor vstal a začal chodit sem a tam, pravičkou výmluvně gestikuloval a levicí svíral dýmku. „Podívejte se, zcestoval jsem celý svět. Viděl jsem Santiago de Chile, Šanghaj, Stockholm, Addis Abebu, Sydney, to všechno. A celou tu dobu jsem se učil lékařskému řemeslu, a to vám řeknu, nikdy se člověk víc neodhalí, než když je nemocný nebo zraněný. Tehdy se projeví jeho kvality. A skoro vždycky jsem se plavil na lodích, jejichž posádky se skládaly převážně z Řeků. Rozumíte? Jsme národ exulantů a námořníků. Tvrdím zkrátka, že vím lépe než většina lidí, jací Řekové doopravdy jsou.
Nejdřív vám povím o Helénech. Helénové vynikají vlastností, již nazýváme sófrosyné. Tihle Řekové se vyvarují nestřídmosti, vědí, že jim stromy nerostou až do nebe, krotí svou agresivitu, usilují o harmonii a kultivují smysl pro dobrou míru. Věří v rozum a jsou duchovními dědici Platóna a Pythagora. Tihle Řekové se mají na pozoru před svou přirozenou vznětlivostí a před láskou ke změnám, jež ospravedlňuje právě jen ta změna. Zachovávají disciplínu, aby se bezděčně nepřestali ovládat. Milují vzdělání pro vzdělání samotné, když někoho hodnotí, neberou v potaz jeho moc a bohatství, úzkostlivě dodržují zákony, nejasně tuší, že Athény jsou jediným důležitým místem na světě, oškliví si bezectný kompromis a pokládají se za stoprocentní Evropany. To je důsledek krve našich předků, jež nám stále ještě koluje v žilách.“ Odmlčel se, zabafal a pak pokračoval:
„Ale Helén v nás musí žít vedle Romoi. Snad mohu podotknout, kapitáne, že to slovo původně znamenalo ‚Říman‘ a že tyto vlastnosti jsme získali od vašich předků, kteří za stovky let nadvlády nedosáhli pražádného technologického pokroku a kteří zotročili celé národy, aniž se při tom nějak ohlíželi na morálku. Romii se velmi podobají vašim fašistům, takže byste se v jejich přítomnosti měl cítit jako doma, až na to, že podle mě vy osobně s nimi nemáte společnou ani jednu jejich nectnost. Romii improvizují, prahnou po moci a penězích, nejsou racionální, naopak jednají intuitivně a instinktivně, takže všechno zpackají. Daně neplatí a zákony se řídí jenom tehdy, když už není zbytí, na vzdělání pohlížejí jako na jednu příčku kariérního žebříčku, v osobním zájmu vždycky sleví z ideálu, rádi se opíjejí, tančí, zpívají a rozbíjejí lahve o cizí hlavy. Jejich divokost a brutalitu vám snad můžu přiblížit jen konstatováním, že vaše plynové útoky proti habešským domorodcům a bombardování polních nemocnic Červeného kříže jsou proti jejich excesům pořád dost slabý čajíček. Jediným styčným bodem mezi těmito dvěma Řeky je ta věc s nálepkou „vlastenectví“. Romii i Helénové za Řecko ochotně položí život, ale Helénové budou bojovat rozvážně a humánně, zatímco Romii se uchýlí k jakékoli lsti a barbarství a skoro jako váš Mussolini s radostí promarní i životy svých vlastních mužů. Po pravdě řečeno, velikost svého vítězství poměřují množstvím lidí, které poslali na smrt, a nekrvavé vítězství je pro ně zklamáním.“
Kapitán se k tomu proslovu postavil dosti skepticky. „Takže co tím chcete říct? Tvrdíte mi, že Pelagia má svou temnou stránku, o které nevím a která by mě opravdu šokovala, kdybych ji poznal?“
Doktor se k němu naklonil a prstem píchl do vzduchu. „Přesně tak. A ještě něco – já ji mám taky. Nikdy jste ji neviděl, ale já ano.“
„Se vší úctou, Dottore, já tomu nevěřím.“
„To mě velmi těší. Ale ve svých lepších chvilkách vím, jak se věci mají.“
Mezi oběma muži se rozhostilo ticho, a tak si doktor sedl ke stolu a zapálil si svou neukázněnou dýmku nacpanou odpornou směsí podbělu, korunních plátků růže a dalších bylinek, které ani dost málo nedokázaly nahradit tabák. Potáhl, divoce se rozkašlal a začal prskat.
„Já ji miluju,“ pronesl Corelli nakonec, jako by to bylo řešení problému, což podle něj bylo. „Vy byste se s ní nezdráhal rozloučit, že ne?“ pojal náhle podezření. „Snažíte se mě odradit?“
„Musel byste žít tady, to je všechno. Kdyby odjela do Itálie, zemřela by steskem po domově. Znám svou dceru. Možná si budete muset vybrat mezi tím, jestli ji chcete dál milovat, nebo se skutečně stát hudebníkem.“
Doktor vyšel z místnosti, spíš pro zdůraznění účinku svých slov než kvůli něčemu jinému, a pak se zase vrátil. „A ještě něco. Tohle je starověká země a po dva tisíce let jsme tu nezažili nic jiného než zabíjení. Oběti, války, vraždy, nic než ošklivé mordy. Máme tu tolik míst plných zatrpklých duchů, že kdokoli kolem nich projde nebo se v jejich blízkosti usadí, ztratí veškerý cit nebo zešílí. Nevěřím v Boha, kapitáne, a nejsem pověrčivý, ale věřím na duchy. Na tomhle ostrově jsme zažili masakry v Sami a Fiskardu a bůhvíkde ještě. A přijdou další. Je to jenom otázka času. Takže si nic neplánujte.“

50
Klid před bouří

Spojenci se nakonec ze strategických důvodů vylodili na Sicílii, čímž zradili svého nejdávnějšího a nejchrabřejšího spojence, Řecko. Dali komunistům rok na přípravu puče a rok na občanskou válku. Partizáni ELAS zničili partizánskou skupinu EKKA a zatlačila EDES do kouta tak daleko od center moci, že se jeho vůdce Zervas cítil zrazený Brity po zbytek svého života. Spojenci šli po krční tepně v Itálii a na vedlejší kolej odsunuli ten malý národ, který dal Evropě její kulturu, prvotní impuls a její srdce. Navztekaní Řekové si vyslechli z BBC všechno o zničení fašismu v Itálii a dožadovali se vysvětlení, proč se na ně zapomnělo. Frustrovaní a bezmocní britští styční důstojníci lomili rukama a dívali se, jak se země rozpadá na kusy. Komunisté v Řecké armádě v Sýrii vyvolali vzpouru, která o poznání oddálila vítězství v Itálii, a právě v tom okamžiku začala studená válka a začala se spouštět železná opona. Na západě doznával obdiv a úcta k sovětskému hrdinství prvních trhlin a najednou vysvitlo, že jeden druh fašismu nejspíš jen nahradí druhý. V Británii a v Americe nikdo zprvu nevěřil, že komunisté v Řecku páchají zvěrstva neuvěřitelného rozsahu; novináři to připisovali pravicové propagandě a nevěřícní Řekové zase odrodilým Bulharům.
Ale aspoň na několika mořích, když už ne na Iónském, se navrátil čas zázraků a divů. V rámci operace „Noemova archa“ Britové pronásledovali ustupující Němce na kánoích a v beaufighterech a podařilo se jim proměnit Ocelový kruh v Ocelovou klec. Na Lesbu komunisté převzali moc a vyhlásili nezávislou republiku. Na Chiu byla ve sklepě sídla gestapa objevena cela, v níž museli lidé strávit noc s mrtvolou. Příslušný německý velitel byl rozstřílen jako řešeto, zatímco souložil se svou milenkou. V Inusii našli Britové ostrov, jehož obyvatelé do jednoho uměli plynně anglicky a kde se všichni jmenovali buď Lemmos nebo Pateras. Přepadové jednotky zabily velitele na Nisiru, Simi a Piskopi a Patrick Leigh-Fermor a Billy Moss unesli velitele Kréty. Na Théře zabilo komando dvě třetiny posádky a samo ztratilo jen dva muže. Na Krétě udeřili znovu a zničili přes devět set tisíc litrů benzínu. Na Mykonu a Amorgu se jim podařilo zničit rádiové stanice a pět mužů přepadové jednotky vzalo sedm zajatců. Na Chiu pár příslušníků Královské námořní pěchoty potopilo dva torpédoborce, přestože se místní andarti oproti dohodě ani neukázali, neboť prý „ztratili zájem“. Příčilo se jim účastnit se útoků, které naplánoval někdo jiný, dokonce i když někoho z jejich řad napadlo to samé. Na Samu se tisíc Italů vzdalo Maurici Cardiffovi a jeho třiadvaceti mužům a pak si sedlo ke snídani; Cardiff zjistil, že z nějakého nevysvětlitelného důvodu všichni místní doktoři mluví francouzsky. Na Naxu se německý velitel vzdal úplným omylem – vyjel na veslici pozdravit člun, protože si myslel, že na jeho stožáru zahlédl svastiku, jenže ve skutečnosti šlo o rudou vlajku britského obchodního loďstva. Upadl do tak hluboké deprese a rozplakal se tak usedavě, že ho posádka naučila hrát člověče, nezlob se, aby ho trochu rozveselila. Tehdy měla jedna libra šterlinků hodnotu dvou miliard drachem a jedna cigareta stála sedm a půl miliónu drachem. Podnikavci na Lesbu nabídli výhodný směnný kurs a z celé oblasti se tam slétly všechny mince a bankovky, zdánlivě o své vlastní vůli, a okolní končiny tak zůstaly zcela bez peněz. Na Syru zahlédli ostrované hlouček Němců, jak utíkají bez kalhot. Komunisté si zvykli požadovat ode všeho čtvrtinu jako daň a na mnoha místech lidé vystoupili ze strany. Později se na Krétě a Samu proti komunistům obrátili a porazili je. Vypráví se, že Kréťané si žádali britskou správu, ale Britové je odmítli s odůvodněním, že už tak mají s Kyprem svých starostí dost. Vzato kolem a kolem, čtyři sta příslušníků jednotek zvláštního nasazení se ztrátou devatenácti mužů drželo v šachu čtyřicet tisíc vojáků Osy a podniklo tři sta sedmdesát jedna úderů na sedmdesát různých ostrovů. Pořádkumilovné Němce nevypočitatelné epidemie proříznutých hrdel a nevysvětlitelné exploze natolik vyváděly z míry, že se jim nedokázali nijak postavit, a Italové, kteří stejně nikdy nechápali, proč by měli bojovat, se zdvořile a s radostí vzdávali.
Na Kefallénii poslouchali italští vojáci rozhlas a zanášeli do mapy spojenecký postup nahoru po páteři své vlasti, zatímco německá posádka se zalykala odporem. Corelli a jeho druzi důstojníci cítili, jak přituhuje, a bratrských návštěv mezi dvěma posádkami notně ubylo. Když se Günter Weber objevil na setkání La Scaly, choval se zakřiknutě a odtažitě a jeho pohled byl později interpretován jako vyčítavý.
Jednoho dne uprostřed všech těch událostí našla Pelagia Corelliho, jak roztržitě hladí Psipsinu usazenou na zdi, a když se k Pelagii obrátil, vypadal utrápeně. „Co se stane,“ zeptal se jí, „jestli se vzdáme dřív než Němci?“
„Vezmeme se.“
Posmutněle potřásl hlavou. „Bude to bordel. Není šance, že by se sem Britové dostali, ti míří přímo na Řím. Jestli se nezachráníme sami, nikdo jiný to za nás neudělá. Všichni chlapci si myslí, že bychom měli odzbrojit německou posádku teď hned, dokud je ještě slabá. Poslali jsme ke Gandinovi pár delegací, ale on nedělá vůbec nic. Tvrdí, že bychom jim měli věřit.“
„A ty jim nevěříš?“
„Nejsem včerejší. Gandin je jedním z těch důstojníků, kteří se dostali nahoru tím, že poslouchali rozkazy. Sám je dávat neumí. Je to prostě další z našich oslovských generálů, co nemají mozek ani kuráž.“
„Pojď dovnitř,“ vybídla ho, „otec je pryč, tak se můžeme pomazlit. Má teď spoustu práce s tuberkulózou.“
„Z mazlení by mi teď bylo jenom smutno, koritsimu. Mám hlavu bolavou a plnou starostí.“
Kolem prošel otec Arsenios v doprovodu Bunnyho Warrena, oba zničení, otrhaní a zaprášení. „Antonio, já se jich musím na něco zeptat,“ vyhrkla. „Hned budu zpátky.“
Arsenios stál u studně a mával berlou. Jeho oddaný voříšek se svalil do stínu kamenů a začal se lízat. Na bříškách pacek měl krev.
„Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt! Kojenci se žízní lepí jazyk k patru, pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme. Ti, kteříž jídali rozkošné krmě, hynou na ulicích, kteříž chováni byli v šarlatě, ocitli se v hnoji…“ začal Arsenios a Pelagia zatahala Warrena za loket a odvedla si ho na stranu.
„Bunnio, kdy přijdou Britové? Musím to vědět. Co se stane s Italy, až se vzdají? Prosím, řekni mi to.“
„To říci nemohu,“ odtušil, „neb nevím to sám, ni žádný smrtelník.“
„Teda, v řečtině ses neuvěřitelně zlepšil,“ konstatovala užasle, „ale tvůj přízvuk je pořád… divný. Prosím, řekni mi to. Mám velkou starost. Dostali Němci nějaké posily? Je to důležité.“
„Nikolivěk, totoť si nemyslím.“
Pelagia ho nechala být a ještě zaslechla, jak tu a tam vykřikuje „Amen“. Možná jsou Britové skutečně národem komediantů a podvodníků. Vrátila se ke Corellimu a uklidňovala ho: „Neboj, všechno bude v pořádku.“
„To myslíš vážně? Ty se jdeš zeptat náboženského blouznivce a pak čekáš, že tomu budu věřit?“
„Ty malověrný. Pojď, pojď dovnitř. Psipsina chytila myš a nechala si ji pod stolem utéct. Myslím, že bys ji měl chytit. Naposled jsme ji zahlédli někde pod kredencí.“
„Až se po válce vezmeme, tak si můžeš myši chytat sama. Po třicítce zanechám veškeré rytířskosti.“
Zatímco Corelli šťouchal smetákem pod kredencí, otevřeným oknem se melodicky linul Arseniův prorocký hlas a divoká „amen“ Bunnyho Warrena „…Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši cizozemcům. Sirotci jsme a bez otce, matky naše jsou jako vdovy… Na hrdle svém protivenství snášíme, pracujeme, a nedopouští se nám odpočinouti… Služebníci panují nad námi, není žádného, kdo by nás vytrhl z ruky jejich… Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu… Proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů?“
„Ten kněz má nádherný basový hlas,“ prohodil Corelli a pustil z okna myš, kterou předtím chytil za ocásek. „A to mi připomíná, že jsem zašel do přístavu poslechnout si rybáře. Hráli na opravdu zvláštní nástroje, nikdy jsem nic takového neviděl, a ten jejich zpěv byl skutečně fantastický. Zapsal jsem si pár melodií.“
„To víš, že si je vymýšlejí za pochodu? Nikdy nezpívají to samé dvakrát.“
„Člověku se tomu nechce věřit. Ale jednu melodii přezpívali přece jen několikrát. Donutil jsem je, aby mě ji naučili…“ začal broukat vážný, vojenský nápěv, dirigoval si při tom prsty a přestal, až když se Pelagia rozesmála. „Co je na tom legračního?“
„To je naše hymna,“ upozornila ho jemně.

51
Ochrnutí

Představme si, jak Homérův stín píše: „Zlomit silného, ba i nejsilnějšího člověka dokáže nejsnáze kruté moře. Ale ani nepopsatelné řádění slaného vodního živlu, ani bezbřehá troufalost vln bičujících zemi, ani běsnění okřídleného větru nebyly ve svých důsledcích tak skličující jako ochrnutí generála Gandina. K nečinnosti byl dohnán břemenem svého soužení a řešení jeho dilematu by snáze vzklíčilo v poušti či slaném jezeře než v jeho mysli. Byl ztělesněním bázlivce, na široširém světě nebylo smrtelníka se slabší vůlí, kterýž by jako on v mžiku upadal do nečitelného mlčení. Krušilo ho mučivé vědomí, že se nakonec musí rozhodnout, a ve svém rozpačitém váhání byl tak bezradný jako ti, kdož za mých časů sledovali hejna ptáků poletujících v jasném slunečním světle sem a tam, netušíce, který z nich by mohl nést poselství nebes.
A pokud snad nějaké hnutí mysli dokázalo rozvířit zřídlo jeho nečinnosti, byla to toliko pošetilá naděje a zoufalá touha zabránit krveprolití v řadách nešťastných mužů, jež tak miloval. Vydal se slepou uličkou a zakrátko je odsoudil k příšernému osudu, neprohlédnuv masku lživých nacistických slibů. Tato důvěřivost stála jeho krásné mladíky život; to pro ni zanechali své kosti napospas psům a ptákům, nebo je ohlodaly mořské ryby a posléze zcela zahalil rubáš písku v hlubinách neúnavného oceánu. Zelený strachy ustanovil tento člověk, jenž skrýval své rozervané srdce pomocí bezduchého vyjednávání a smrště průhledně absurdních rozkazů, pro své válečníky náležitý čas, kdy mají odejít nejen z ostrova, ale i ze života samého.“ Takto by slepý bard nejspíš psal, neboť bylo jisté, že generálovi Gandinovi scházel bystrozrak zchytralého Odyssea a nevedla ho ani Athéna, bohyně jiskrných očí. Z Říma přicházela vzájemně si odporující nařízení a z Athén vydával Vecchiarelli rozkazy, které byly nezákonné. Gandin neměl žádný pevný bod, a nemohl proto pohnout světem.
Ale to všechno se odehrálo pomalu. Začalo to rádiem. Přelety angloamerických letadel otřásaly okenními tabulkami a Carlo si roztržitě pohrával s knoflíky přístroje, který už tak dlouho nevysílal z domova nic jiného než úmorné hvízdání a netopýří pištění. Na Sicílii se italští vojáci s radostnou úlevou vzdali a bylo veřejným tajemstvím, že Badoglio hodlá s válkou co nejdříve skoncovat. Devatenáctého července shodily USA na Řím tisíc tun trhavin, které zničily železniční tratě, letiště, továrny a vládní budovy, zabily stovky lidí, ale ušetřily historické památky a Vatikán. Papež doporučil náladovému obyvatelstvu, aby bylo trpělivé. Pětadvacátého července nechal král Viktor Emanuel uvěznit toho svérázného kohouta a zároveň ministerského předsedu Benita Mussoliniho a na jeho místo jmenoval ctihodného maršála Badoglia, stejného člověka, který se stavěl proti všem plánům na napadení Řecka a který o invazi tamtéž – ačkoliv byl náčelníkem generálního štábu – nebyl informován, ani když byla v plném proudu. Aby zabránil občanské válce, vyhlásil Badoglio hned šestadvacátého července výjimečný stav. Sedmadvacátého požádal podezřívavé Spojence o podmínky kapitulace a na ulicích lidé šíleli radostí a oslavovali zázračný a podivuhodně strmý pád Benita Mussoliniho. Osmadvacátého rozpustil Badoglio Fašistickou stranu, devětadvacátého propustil politické vězně, z nichž někteří hnili v žalářích bez obvinění i více než deset let, ale válka se táhla dál. Němci přisunuli mohutné posily a nesmírně srdnatě se Britům a Američanům bránili, zatímco jejich italští spojenci kapitulovali. Britští vojáci vzpomínají, že italské jednotky si zvykly přecházet z jedné strany na druhou, podle toho, koho momentálně považovaly za vítěze, a v oblastech, kde se boje přelévaly tam a zase zpátky, místní obyvatelstvo zasypávalo právě postupující vojáky květinami, které pak vždy pečlivě posbíralo, aby je mohlo znovu použít.
Třetího září podepsal Badoglio se Spojenci tajné příměří, ale Němci na to byli připraveni a v jednom pozapomenutém válčišti už vylodili jednotky. Bylo to na ostrově Kefallénie, jenž podle cestovatelů vypadá jako rozebraná válečná loď, a místem vylodění se stalo město Lixuri. Přišli prvního srpna, čímž získali měsíc na přípravu, a Italové zase měsíc, během něhož se na jejich snažení jenom dívali, protože Gandin proti němu nenařídil nijak vystoupit.
Poté, co se Spojenci vylodili na Sicílii, italská kasárna na druhé straně zátoky v Argostoli ztichla. La Scala se už nescházela v doktorově domě a armádní kapela na náměstí vyhrávala nesladěně a truchlivě. Vojenská policie řezavými hvizdy píšťalek sice stále ještě posílala auta špatným směrem, ale v ulicích se procházelo a v kavárnách popíjelo jen velmi málo německých důstojníků ve společnosti svých starých italských přátel. Günter Weber nevycházel z ubikací a soptil při zprávách o dalších italských zradách. V životě si nepřipadal tak zklamaný, i když „jejich“ italské jednotky na ostrově zatím nic ostudného neudělaly. Přemýšlel o svém příteli Corellim a začal jím pohrdat. V těchto dnech opovrhoval dokonce i osazenstvem italského nevěstince, smutnými a tupými dívkami s nádhernými postavami a umělými tvářičkami, které stále dováděly ve vlnách, jako kdyby se nic nestalo. Měl takový vztek, že zatímco si je předtím chtěl koupit, teď je už chtěl jen znásilnit. Velmi ho potěšilo, když z Lixuri dorazila kavalkáda motocyklů a náklaďáků – Italové potřebovali ukázat, jak bojovat, a ne kolísat, jak se podívat smrti do tváře spíš než se nechat zostudit.
Corelli teď do doktorova domu chodil méně často, protože dnem i nocí cvičil s baterií. Vypřahání děl, nabíjení, přibouchnutí závěru, míření, střelbu, volbu náměru, zaměřování na jiný cíl a odvoz kolesen do bezpečné vzdálenosti, aby jim při náletu a případném přímém zásahu nezničily jejich vlastní granáty dělo. V tom apokalyptickém srpnovém vedru dřeli jeho muži jako mezci, po tvářích a rukou jim stékaly potůčky potu a razily si tou špínou klikaté cestičky. Kůže na ramenou se jim zkrabatila a popraskala, vyskákaly na ní karmínové spáleniny, z kterých tekl hnis a které svědily, protože je nic nechránilo a nebyl čas na zhojení, ale přesto si muži nestěžovali. Věděli, že kapitán je neprohání nadarmo.
Sám Antonio přestal hrát na mandolínu, měl tak málo času, že když ji vzal do rukou, připadala mu v porovnání s dělem cizí. Bude muset zahrát spoustu stupnic, než jeho prsty znovu získají kýženou rychlost; i jeho tremolo teď bylo neohrabané a líné. Jezdil za Pelagií na motorce, když bylo pravděpodobné, že její otec bude pryč, a vozil jí chléb, med, lahve vína, též vlastní podepsanou fotografii se slovy „Po válce…“ vyvedenými tím jeho elegantním a zjevně cizineckým rukopisem a také jí vozil svou unavenou popelavou tvář, v níž se zračila tichá důstojnost a ztracená radost a ve které zářily posmutnělé, fatalistické oči. „Ty můj ubohý carino,“ říkávala mu s rukama kolem krku, „netrap se, netrap se, netrap se,“ a on se tak trochu odtáhl a odpověděl: „Koritsimu, mně stačí, když mi dovolíš, abych se na tebe díval.“
A pak přišel čas, kdy Carlo poslouchal rozhlas a snažil se najít signál. Bylo osmého září a večery už byly o poznání chladnější než dříve. Teď už se dalo v noci spát trochu méně horečnatě a vánek od moře byl mnohem víc osvěžující. Carlo v poslední době hodně přemýšlel o Franceskovi a hrůzách Albánie, a víc než kdy jindy si uvědomoval, že to bylo naprosto k ničemu a že čas strávený na Kefallénii byl jenom mezihrou, prázdninami ve válce, která kroužila kolem jako lev a už se zase chystala udeřit. Škoda, že neexistuje nějaký přírodní zákon, který by vylučoval víc než jednu cestu Hádem. Carlo narazil na hlas a rychle otočil knoflíkem zpět, aby ho vyladil. „… veškeré nepřátelské akce italských ozbrojených sil proti silám britským a americkým okamžitě a všude ustanou. Zároveň musí být italští vojáci připraveni odrazit případné útoky z jakékoli jiné strany.“
Venku se ozvaly všechny ostrovní zvony, benátské kampanily se rozezněly neuskutečnitelnou nadějí na mír, jako kdysi v Itálii zvonily radostnou válečnou pýchou. Bušení se rozšířilo – Argostoli, Lixuri, Sulari, Dorizata, Assos, Fiskardo. Přes ithacký průliv se rozhlaholily zvony ve Vathy a Frikesu a ozvaly se i na Zakynthu, Lefkadě a Korfu. Vysoko na hoře Ainos se Alekos zastavil a zaposlouchal. Boží hod to být nemůže, takže možná skončila válka… Přiložil si pootevřenou dlaň k očím a zadíval se do údolí; takhle to musí znít v nebi, když Bůh přivede všechny své ovečky do ohrady.
Carlo poslouchal prohlášení maršála Badoglia, po němž následovala zpráva od samotného Eisenhowera. „… Všichni Italové, kteří podají pomocnou ruku při vyhnání německého agresora z italské půdy, se budou těšit pomoci a podpoře Spojenců…“ Vyběhl ven a zastihl Corelliho, který právě zabrzdil motocykl, za nímž se táhl ohon modrého dýmu. „Antonio, Antonio, je konec a Spojenci nám slíbili pomoc. Je konec.“ Ohromnými prackami objal muže, kterého miloval, zvedl ho a tancoval s ním dokolečka. „Carlo, Carlo,“ plísnil ho kapitán, „pusť mě na zem. Nenech se tak unést. Spojencům na nás vůbec nezáleží. Jsme v Řecku, vzpomínáš si? Merda, Carlo, ty si neuvědomuješ svou sílu. Málem jsi mě rozmačkal.“
„Pomůžou nám,“ bránil Spojence Carlo, ale Corelli zavrtěl hlavou. „Jestli se teď nesebereme, tak jsme v prdeli. Musíme Němce odzbrojit.“
Té noci italské válečné lodě v přístavu zvedly kotvy a úprkem se vydaly k domovu. Byly to minolovky, torpédové čluny a jedna bitevní loď. Námořníci nikomu o vyplutí neřekli, a tak s sebou nevzali ani jediného italského evakuanta. Ani jediného vojáka, ani jedinou bezmocnou vojenskou kurvu. Zato si odvezli svou mocnou palebnou sílu a zanechali po sobě jen zatuchlý, sirný pach zbabělosti a hořícího uhlí. Němečtí vojáci se pošklebovali a Corelliho muži čichali zradu. Corelli čekal u telefonu na rozkazy, a když žádné nepřišly, nechal zdvojit stráže kolem baterie a usnul v židli. Zdálo se mu o Pelagii a tom šíleném knězi, který hlásal, že všichni budou uvrženi do ohně. Zatímco spal, z rozhlasu Spojenci burcovali italské vojáky, aby vystoupili proti Němcům se zbraní v ruce. Zazvonil telefon a někdo z generálovy kanceláře kapitánovi nařídil, ať neútočí a zachová klid. „To jste se zbláznil?“ zařval kapitán do telefonu, ale linka už byla hluchá.
Leutnant Günter Weber rovněž přerývaně klimbal na židli a čekal na rozkazy. Byl nesmírně vyčerpaný a jeho sebedůvěra byla tatam. Stýskalo se mu po přátelích, a co hůř, stýskalo se mu po jistotách, které pramenily z tolika minulých úspěchů. Panská rasa prohrávala v Itálii a Jugoslávii, ruská fronta se hroutila, Hamburk ležel v troskách. Weber už si nepřipadal neporazitelný a hrdý, ale méněcenný a ponížený, tak hnusně zrazený a opuštěný, že kdyby byl ženská, už by se rozplakal. Pomyslel na plukovní motto „Gott mit uns“ a přemítal, jestli ho nechala na holičkách jenom Itálie. V každém případě byla čísla proti nim – celá italská divize proti třem tisícům mužům 996. granátnického praporu. Ani s pomocí Boží nestály jejich šance za fajfku tabáku. Zkusil se pomodlit, ale luteránská slova mu zhořkla v ústech.
Ráno nechal velitel německé posádky plukovník Barge přesunout pár obrněných vozů z Argostoli do Lixuri a generál Gandin se marně zkoušel spojit s novou vládou v Brindisi a se starým vrchním velením v Řecku. Celou noc nespal a byl příliš dobře vydrezírovaný, aby věděl, co má dělat.
Pelagia a její otec dali do pořádku všechny lékařské nástroje a natrhali stará prostěradla do pruhů, aby je mohli vyvařit a srolovat jako obvazy. Jednak neurčitě tušili, že by nějací Řekové mohli přijít ke zranění v křížové palbě, a pak prostě museli udělat něco, aby ulevili svému vnitřnímu napětí. Corelli se stavil na motorce a zapřísahal je, aby mu řekli, jak se spojit s partyzány. Ale oni skutečně netušili, jak by se to dalo provést, a tak zdrceně odjel do Sami. Snad by se odbojáři mohli konečně probudit z dlouhého a vcelku omluvitelného spánku a přispět svou troškou při zneškodnění Němců.
V Sami ale nakonec ani nevěděl, kde začít, a místní Řekové ho neznali a nedůvěřovali mu. Tuhle cestu tedy vážil zbytečně. Na cestě zpátky zastavil motorku u zchátralé zdi a sedl si do stínu olivovníku. Přemýšlel o návratu do Itálie, o přežití, o Pelagii. Popravdě řečeno neměl žádný domov, a proto o něm také nikdy nemluvil. Duce přinutil jeho rodinu, aby se v rámci kolonizace vystěhovala do Libye, a tam ji celou vybili povstalci, zatímco on ležel v nemocnici s úplavicí. A našel si snad domov u některého ze svých příbuzných? Neměl žádnou rodinu kromě svých vojáků a mandolíny, a srdcem byl doma tady, v Řecku. To si vytrpěl tolik bolesti, takovou samotu a nakonec si našel své místo, jen aby mu bylo znovu vyrváno? Pokusil se vzpomenout si na své rodiče, ale jejich podoba byla nezřetelná, stejně mihotavá jako u duchů. Vybavil se mu přátelský arabský klučina, s kterým mu rodiče zakazovali si hrát. Házeli spolu kamení po řadách lahví a on vždycky přišel domů s běhavkou nebo úžehem. Zakázali mu jíst granátová jablka, aby nechytil žloutenku. Drásalo mu srdce, že si toho pamatoval tak moc a zároveň tak málo, a poprvé pocítil nostalgii po Pelagii, jako by už byla minulostí. Vzpomněl si na doktorovo vyprávění o potulném kmeni Lotofágů, kteří jednou pojedli lotosu a přestali toužit po domově. Byl jedním z nich. Přemýšlel o smrti a přemítal, jak dlouho bude Pelagia plakat. Připadalo mu jako hrozná škoda, že by si měla zhyzdit svou rozkošnou tvář slzami, svíralo se mu srdce, jen když si to představil. Chtělo se mu vstát z hrobu a utěšit ji, ačkoliv ještě nebyl mrtvý.
Když se nakonec vrátil k baterii, v mužstvu už vypukla vzpoura. Ze Supergrecie přišel rozkaz, aby se ráno vzdali nacistům.

52
Postupný vývoj

(1)

Cloumá mnou takový vztek, že stěží můžu mluvit. Antonio mi říká: „Carlo, uklidni se, musíme na to chytře, takže se nemá smysl rozčilovat, jo?“ Ale mě už unavuje být loutkou v rukách šílenců, slabochů a hlupáků, idiotů, kteří myšlenkami zamrzli ve Velké válce, kdy se všechno dělalo v šiku a nepřátelé se k sobě ještě chovali kavalírsky.
Je to neuvěřitelné. Němci na ostrov letecky přivážejí další posily, obloha je plná junkersů a plukovník Barge zašel za Gandinem a v souladu s rozkazy Supergrecie ho požádal o kapitulaci, no a Gandin nedělá vůbec nic, jen se radí se svými kaplany a vysokými důstojníky. Copak není generál? Nemá se snad rozmyslet a rychle jednat? Jakým právem chce rozhodovat o mém osudu? O mně, který si prožil měsíce ledu a utrpení v Albánii, o mně, který držel v náručí tělo umírajícího milovaného přítele v zákopu plném krys a mrznoucího bahna. To Gandin neposlouchá rozhlas? Je snad jediným člověkem, který neví, že Němci v Itálii vraždí a rabují? Nemá ponětí, že jenom včera nebo předevčírem nacpali stovku lidí do jedné místnosti a vyhodili ji do povětří nášlapnými minami? Copak neslyšel, že za jediného zabitého Němce postříleli v Averse osmdesát policistů a dvacet civilistů? To netuší, že odzbrojené vojáky odvážejí bůhvíkam v dobytčácích?
Šílím vzteky. Až na dva všichni velitelé souhlasili s tím, že máme kapitulovat. Nás je deset tisíc a jich tři. Co je tohle za šílenství? Copak nám vláda nenařídila vzít Němce útokem a odzbrojit je? V čem je problém? Proč si umanul poslouchat fašisty, jejichž strana byla rozpuštěna, a ignorovat vůli ministerského předsedy a krále?

(2)

„Plukovník Barge? Na znamení dobré vůle jsem stáhl třetí prapor 317. pěší divize z Kardakaty. Jak víte, ostrov se bez tohoto postavení nedá bránit, a proto doufám, že nás nadále nebudete podezírat z nepřátelských úmyslů a že nebudete naléhat na odzbrojení našich jednotek.“
„Vážený pane generále, na tom ale bohužel musím trvat. Zaručil jsem se, že vaše jednotky budou bez prodlení poslány do Itálie, a nemám v úmyslu ze svého slova slevit. Musí být ale odzbrojeny, protože jinak by se mohlo dost dobře stát, že by jejich zbraní bylo doma použito proti nám. Musíte pochopit, že z našeho hlediska je to jenom logické. Obracím se na vás jako na svého starého přítele.“
„Pane plukovníku, pořád ještě očekávám upřesnění rozkazů. Doufám, že budete mít pochopení pro mé postavení. Je velmi těžké.“
„Pane generále, dostal jste rozkazy od Supergrecie a žádné rozkazy z Itálie neplatí, neboť tamější vláda není legitimní. Jsme vojáci, pane generále, a musíme poslouchat rozkazy.“
„Pane plukovníku, dám vám vědět, jakmile budu moci.“
Plukovník Barge položil sluchátko a obrátil se na jednoho majora. „Chci, abyste s rotou vojáků obsadil Kardakatu. Ti pitomí Italové ji právě vyklidili, takže byste neměl narazit na žádné obtíže.“

(3)

Zašel jsem za Pelagií a doktorem. Požádal jsem je, aby mi pohlídali Antonii, a Pelagia ji zabalila do přikrývky a strčila ji dírou v podlaze do úkrytu, kde se za nadvlády Britů schovávali političtí uprchlíci. Řekli mi, že Carlo tu byl taky a že jim tu nechal tlustý svazek papírů, které prý nemají číst, pokud nepřijde o život. To by mě zajímalo, co si tu škrabal? Netušil jsem, že má spisovatelské sklony. Do takového svalnatého hromotluka byste to neřekli. Pelagia vypadá hrozně vyzáble, skoro neduživě a oba jsme se shodli, že nemůžeme zajít do naší malé skrýše, protože moje baterie by mohla každou chvilku dostat nějaké rozkazy. Pohladila mě po tváři tak melancholicky, že jsem se málem neovládl a rozbrečel se. Snažila se spojit s partyzány přes nějakého Bunniose, ale nevyšlo to.

(4)

Leutnant Weber rozebral pistoli a naolejoval ji. Bez podpory tanků, které ho doprovázely na odyseji celou Evropou, měl trochu nahnáno. Ještě že se do Lixuri v poslední době munice hrnula proudem; na druhou stranu však bylo znepokojující, že doposud nedorazilo mnoho posil. Bylo obecně známo, že plukovník předložil generálu Gandinovi poslední ultimátum a položil mu pár trapných otázek ohledně jeho věrnosti a úmyslů. Zbývalo osm hodin. Pomyslel na Corelliho a napadlo ho, co asi dělá, a pak si z krku stáhl stříbrný krucifix a chvíli se na něj díval. Generál Gandin odmítl bezpodmínečnou kapitulaci, trval na svobodě pohybu pro své jednotky a požádal o písemné záruky ohledně bezpečnosti svých vojáků. Weber se usmál a potřásl hlavou. Někdo těm Italům bude muset udělit lekci.

(5)

„Pánové, co mám dělat?“ zeptal se generál Gandin a kaplani se zadívali jeden na druhého. Těšila je nečekaně nabytá důležitost a vychutnávali si tu vzácnou příležitost stát se stratégy, k nimž se chodí generál radit. Bylo to nekonečně opojnější než naslouchat zpovědím vojáků, kteří je nakonec nebrali příliš vážně, a cítili se skoro jako světci, když tu s nesmírnou velebností a morální autoritou vyjadřovali mírumilovné názory.
„Složte zbraně oproti písemné záruce,“ mínil jeden, „a pak z Boží vůle poplujeme všichni domů.“
„Zásadně nesouhlasím,“ prohlásil další, „podle mne by to bylo naprosto scestné.“
„Dokážeme je odzbrojit,“ ozval se generál, „ale potom si neporadíme s Luftwaffe. Nesmíme zapomenout na štuky. Zůstali bychom bez podpory z moře i ze vzduchu a nepochybně bychom byli zmasakrováni.“ Generál byl štukami posedlý. Už jen při pomyšlení na ta zkázonosná skučící letadla se zalomenými křídly se mu svíral žaludek. Nejspíš nevěděl, že z vojenského hlediska jde o jednu z nejméně účinných zbraní, které kdy byly vynalezeny – pravda, naháněly strach, ale skutečné ztráty působilo až dělostřelectvo. Měl k dispozici daleko víc děl než Němci a mohl je vyhladit během několika hodin.
„Á, štuky,“ souhlasili kaplani, kteří o nich také nic nevěděli, ale zato moc dobře uměli moudře pokyvovat jako lidé, kteří už leccos zažili.

(6)

„Takže složíme zbraně a pojedeme domů?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Ano, můj synu,“ odpověděl kaplan jednotky. „Budiž Bohu poděkováno.“
Pak se do místnosti vřítil Carlo. „Poslouchejte, chlapci, posádka na St. Maura se vzdala, Němci je vzali do zajetí a zastřelili plukovníka Ottaleviho.“
„Puttana,“ vykřikl Corelli, vytáhl pistoli a praštil jí o stůl. „A dost. Budeme hlasovat.“
„Je to pravděpodobně jenom šeptanda,“ namítl kaplan.
„Měli bychom nechat hlasovat v celé divizi,“ ignoroval Carlo duchovního. Od té chvíle, co si uvědomil, že byl v nepřítomnosti pro svou přirozenost odsouzen k ohni pekelnému, byl proti církvi i jejím zástupcům dosti zaujatý.
„Správně, chlapci,“ řekl Corelli, „promluvím si s každým důstojníkem baterie, kterého seženu, a zorganizujeme hlasování. Souhlas?“
„A co Gandin?“ zeptal se jeden mladíček z Neapole. Muži na sebe pohlédli a všechny napadla stejná myšlenka. „Jestli budeme muset,“ rozhodl Corelli, „tak ho zatkneme.“

(7)

Ráno generál Gandin pořád ještě otálel. Nevydal žádné rozkazy, ačkoliv z Brindisi došel příkaz vzít všechny Němce do zajetí. Celý den papíroval a díval se z okna s rukama za zády. Mozek se mu zadřel a on dokázal přemýšlet jenom o tom, jaké povolání si měl vybrat místo toho vojenského. V duchu se vracel do blažených dnů svého mládí a uvědomil si, že ani ty vlastně nebyly nic moc. Cítil se jako osmdesátník, který se ohlíží za svým prázdným životem a uvažuje, jestli něco z něj stálo za to.
Plukovníka Barga naopak napadla skvělá myšlenka. Věděl, že mu Italové nevěří, a proto se rozhodl vyvolat v jejich řadách rozkol tím, že bude stavět na odiv naprosto korektní chování. Za soumraku poslal jednoho oberleutnanta s rotou vojáků, aby tajně obklíčil jednu italskou baterii. Jakmile si kapitán Aldo Puglisi uvědomil, co se stalo, neměl jinou možnost než se pokojně vzdát. Jeho muži byli bez jediného výstřelu odzbrojeni a propuštěni. Cestou prošli kolem vojenského bordelu, ale nesebrali odvahu jít dovnitř. V řadách divize Acqui se zvedla vlna optimismu a úlevy, řečí o domově a o míru, přesně jak to plukovník zamýšlel. Byl to klam a podvod mistrných proporcí.
Příštího rána zastřelil jeden italský seržant svého kapitána, který se chtěl vzdát, a zdánlivě odnikud se vynořily německé tigry a jako zlověstná monstra se usadily na křižovatkách. Z pancířů jim jako pot stoupal nelidský pach nafty a rozehřáté oceli. Mnozí italští velitelé baterií je ignorovali, jako by ty tanky byly jenom anachronickými mořskými skalami, které se náhodně objevily nad hladinou a které by mohly stejně svévolně zase zmizet, ale jiní, jako například kapitán Antonio Corelli, stočili některá děla od moře a znovu je zaměřili, protože už je unavilo čekat na rozkazy, které nejspíš nikdy nepřijdou.

(8)

K rukám plukovníka Barga, přímý rozkaz od Vůdce. Jakmile v zašifrované podobě telegraficky obdržíte přiložené heslo, zahájíte útok na všechny italské antifašistické síly a pokusíte se o jejich totální likvidaci. Prozatím pokračujte ve vyjednávání, abyste si získal jejich důvěru. Všech mrtvol se zbavte jednou provždy, nejlépe prostřednictvím nákladních člunů, jež naložíte zátěží a potopíte na volném moři. Protože nám Itálie formálně nevyhlásila válku, nakládejte se všemi italskými silami, které se postaví na odpor, jako se záškodníky, nikoli jako s válečnými zajatci.

(9)

Generál Gandin za těch několik dní viditelně zestárl. „Pánové, věci se mají takto. Mám tu před sebou memorandum OP44 ze třetího září 1944. Nařizuje nám, abychom se Němcům postavili pouze v případě, že budeme napadeni. Rovněž tu mám rozkaz číslo N2 z šestého září, který stanovuje, že se nemáme spolčovat s žádnými silami, které Němcům kladou odpor. Tento poslední příkaz je v přímém rozporu s podmínkami příměří podepsanými Castellanem, takže jak si to máme vyložit?“
„Pane generále, to jednoduše znamená, že nám Spojenci nevěří. Ten rozkaz je hloupý. Chystá se snad nějaká spojenecká akce na naši podporu, o které bychom věděli?“
„Ne, majore. Měli na to přes čtyřicet dní a neudělali vůbec nic, stejně jako naše ministerstvo války. Mám důvodné podezření, že vědí o německých záměrech a neinformovali nás. Podle všeho neexistují žádné plány pro spolupráci.“
„Ale pane generále, Němci mají na pevnině stovky letadel a my nemáme nic. Proč nás Spojenci opustili?“
„To je dobrá otázka. Dále tu mám rozkaz číslo 24202, podle nějž musíme s Němci vyjednávat, abychom získali čas. Rovněž prý nemáme německé žádosti o přesunutí našich jednotek považovat za projevy nepřátelství. Jak víte, v tomto ohledu jsme s nimi spolupracovali, což ovšem vedlo k tomu, že všechny nejdůležitější taktické a strategické pozice jsou v jejich rukou. Myslíte si, že bychom se na vlastní zodpovědnost měli tímto rozkazem přestat řídit?“
„Je ten rozkaz legální, pane generále? Není v rozporu s rozkazem číslo OP44?“
„Ale který z nich má přednost? Nepodařilo se mi získat upřesnění. Po přesídlení ministerstva války z Říma do Brindisi ve všem zavládl chaos. A k tomu tu máme ten rozkaz od Vecchiarelliho, abychom složili zbraně. V něm se tvrdí, že nás generál Lanz po dvou týdnech repatriuje, ale z Brindisi nedokážu vymámit potvrzení této skutečnosti. Takže, co uděláme? Vecchiarelli Lanzovi důvěřuje, ale co my?“
„Pokud jde o mne, já mu nevěřím, pane generále. Mužstvo je navíc stoprocentně proti. Dali o tom hlasovat a tři důstojníci, kteří tento krok doporučovali, byli zastřeleni. Bylo by to velmi nemoudré. V každém případě tu máme rozkaz ministerstva války ze včerejší noci, který nám nařizuje zacházet s Němci jako s nepřáteli.“
„Z tohoto důvodu jsem zatelegrafoval Vecchiarellimu, že jeho rozkazu nemůžeme uposlechnout. Mimochodem, je mou povinností informovat vás, že mi bylo nabídnuto velení Mussoliniho malé armádě v jeho nové takzvané ‚republice‘. Tuto nabídku jsem odmítl, neboť jsem především věrný králi. Věřím, že jsem zvolil správně.“
„Pane generále, správné je především vyhnout se střetnutí s Němci. Až do předvčerejška byli našimi spojenci a nutit nás, abychom se proti nim obrátili, je pro armádu nesnesitelná pohana. Mnoho z nás má mezi nimi osobní přátele. Rovněž se domnívám, že spojenecký požadavek na jejich bezpodmínečnou kapitulaci je zrovna tak potupný jako německé naléhání na totéž. Je lepší zemřít než přijmout takové podmínky.“
„Naprosto s vámi souhlasím, majore, a proto jsem požádal, aby plukovníka Barga při vyjednávání nahradil armádní generál. Než generál Lanz přijede, získáme spoustu cenného času, a pokud dojde k nejhoršímu, ušetříme si tu hanbu, že bychom skládali zbraně do rukou pouhého plukovníka.“

(10)

„No ne, chlapci, z Berlína přišel rozkaz, aby Němčouři na Kefallénii spustili cirkus. Seržante, pochlapte se a doneste to až Jumbovi.“
Generál Jumbo Wilson si zprávu pročetl a rozhodl se nehnout ani prstem. Měl k dispozici spoustu vojáků, lodí, letadel a materiálu, stačilo jen říct. Ale přece skopčákům neprozradí, že umí dešifrovat jejich zprávy, ne?

53
První krev

Divize Acqui si sice odhlasovala, že se Němcům postaví na odpor, ale nedostala čas zorganizovat efektivní velení, které by koordinovalo její akce. Generál Gandin začal vydávat rozkazy, až když byl boj v plném proudu, ale jeho muži se řídili jen některými z nich. O přesném sledu událostí se toho moc neví, ale dvě věci jsou jisté. Za prvé, komunističtí andarti z ELAS se nijak nezapojili, neboť neviděli důvod, proč by se měli vyburcovat ze své parazitické letargie, a za druhé, italský odpor nebyl ani v nejmenším dílem vysokých důstojníků. To v srdcích jednotlivých mužů spontánně vykvetla odvaha a odhodlání, to oni sami nezřetelně vytušili, že přišel čas, aby konečně udělali něco správného.
Kdo ví, co doopravdy pohnulo kapitána Fienza Appollonia, aby bez rozkazů zahájil palbu na flotilu německých vyloďovacích člunů?
Možná to byl slušný člověk, který už neměl sílu dál hrát nečestnou a slabošskou roli v dějinách nedopečeného a pokleslého impéria. Možná opravdově soucítil s Řeky, s nimiž na ostrově tak dlouho žil, a teď chtěl smýt hanbu z toho, že napomáhal jejich podmanění a přispěl k jejich strádání. Možná se styděl za tragické vojenské výsledky armády, v níž sloužil, a proto se chtěl vzepřít samolibým nekňubům a patolízalům, kteří z bezpečí svých bunkrů dovedli vojsko k tolika krvavým a zbytečným katastrofám a kteří znovu a znovu dokázali vyrvat porážku ze chřtánu vítězství. A možná jen jasnozřivě nahlédl, že nemá jinou možnost než o své přežití bojovat.
Ať už se mu v hlavě honily jakékoli myšlenky a pocity, mužstvo sdílelo jeho závěry. Zatímco dál sledoval, jak se vyloďovací čluny s nákladem vozidel a pobledlých mužů neohrabaně prodírají vlnami, jeho vojáci už nabíjeli a zaměřovali houfnice. Povšiml si zbytečné, ale zvláštním způsobem smysluplné ukázněnosti, s níž všichni jeho muži nosili své pušky přehozené svisle přes rameno, takže se ježily jako ostny na dně nastražené jámy. Kapitán se přimhouřenýma očima zadíval do dalekohledu a rozdělil zbývající prostor mezi Němci a pobřežím do čtverců o hraně sto metrů. Vzal v úvahu skryté území mezi baterií a mořem a se sebedůvěrou, kterou necítil, nařídil obsluze nejbližšího děla nastavit vypočtenou vzdálenost a vypálit jediný výstřel.
Dělo s kovovým zaduněním poskočilo dozadu na svém ložišti, asi jako když zjančený pejsek skáče po pamlsku. Po všech těch letech si kapitán Appollonio pořád ještě nezvykl na bolestivé zvonění v uších, a tak se šklíbil a sledoval, jak ta mrňavá černá tečka míří vysoko do vzduchu neuvěřitelnou a nevyčíslitelnou rychlostí, tak rychle, že si nebyl jistý, zdali ji opravdu viděl. Ztratila se mu z dohledu a pak po několika vteřinách zahlédl, jak z moře stoupá sloup vody ani ne padesát metrů od místa, kde měl podle jeho odhadu granát dopadnout. Na člunech zavládl horečný ruch, který mu připadl takřka komický, a potom už zadal přesnou vzdálenost a rozkázal pálit individuálně.
Vojáci byli rozjaření. Konečně měli vůdce, jehož odvaha se záhadně vsákne do země pod jeho nohama, proběhne pod zemí a pak jako zázrakem vyvře v jejich srdcích a dá jim divokou svobodu mužů, kteří v sobě přece jen poznali vojáky. Všichni se na sebe usmívali, oči se jim leskly radostí, pýchou, již předtím nepoznali, a s úžasem sledovali, jak efektní sloupy vody vymazaly pravidelný a uspávající sled vln. Vzduch ztěžkl sladkou vůní korditu a nevýslovně mužným a pekelným pachem doruda rozžhavených hlavní a kouřícího aromatického oleje. Rýhy v dlaních se jim vyplnily špínou a tváře jim zčernaly, takže na místech, kde si je olízli, vypadaly jejich rty zvláštně bledé a růžové. Pot z jejich nespoutaného vzrušení jim smáčel kštice pod čapkami a všichni zahazovali nedokouřené cigarety, které dřív skýtaly útěchu, ale teď jim bránily v pohybu a dýchání.
Vojáci baterie přestali pálit, jakmile poslední vyloďovací člun zmizel pod hladinou. Jejich úspěch, neuvěřitelný a nevídaný účinek jejich dělostřelby je naprosto ohromil. Spokojeně zatínali pěsti při pohledu na to, jak z Lixuri vyrazily dva záchranné čluny a namířily si to k místu masakru pokrytému troskami roztrhaných a roztříštěných člunů. Nikomu z nich se nechtělo střílet po záchranářích a místo toho si začali třást rukama a objímat se. Říkali si, že na tenhle den nikdy nezapomenou. Byl to rituál dospělosti, jako biřmování nebo svatba.
K Argostoli se přes horský hřbet vyhoupl hydroplán a svrhl nezacílený, ale pořád vražedný náklad bomb, jež jedna po druhé jako podle pravítka demolovaly střechy prostých a bezbranných domků. Pak se spustila kulometná a dělostřelecká protiletadlová palba – to se další velitelé spontánně rozhodli ignorovat rozkazy a vrhli se do boje. Pod ochranou lehkých tanků vyrazili na ulicích Argostoli italští pěšáci i bez důstojníků k německým obrněncům, prodchnuti hrdinstvím, jež v boji za fašismus a směšného diktátora nikdy nepředvedli.
Německé tanky zahájily palbu na baterii a hřmění jejich výstřelů se v úzkých uličkách rozléhalo mnohonásobnou ozvěnou, otřásalo zdmi a vyvolávalo sněžení vloček omítky, která se snášela dolů jako prach uvnitř domů. Appolloniovi dělostřelci znovu zamířili a znedaleka se k jejich palbě přidala baterie kapitána Antonia Corelliho. Německé tanky k nim vyrazily a jejich chabá a zbytečná kamufláž z chrastí z nich spadla jako šaty z opilé děvky. Jejich motory burácely a skučely, tanky sebou trhaly při každé změně rychlosti a chrlily nad sebe černá mračna výfukových plynů, jako by už dostaly zásah.
Když mezi ně dopadly granáty a zvedly gejzíry červené hlíny a bílého prachu, všechny tanky naráz zastavily, jako by jejich posádky šokovalo, že narazily na odpor, jako by si nedokázaly představit, že by se Italové mohli bránit. Nikdo nevěřil svým očím, když na starý britský most, tyčící se nad mělkou zátokou, vjelo německé obrněné auto a z jeho věže vlála velká bílá vlajka. Dělostřelci od baterií jásali, jejich postup se ukázal jako správný; snad se teď Němci seberou a požádají Gandina o podmínky kapitulace.
Mužstvo čekalo, pokuřovalo v západu slunce a olej z jejich prstů štiplavě, ale jaksi případně napouštěl papírky cigaret. Nad hlavami jim proletěla početná letka junkersů, jež nacistům přivážely posily, načež kapitán Appollonio vztekle rozhodil rukama. „Proč ty protiletadlové baterie nespustí? Co tam ty kreténi dělají?“ Přece nedal tolik všanc, aby kvůli váhání ostatních nakonec o všechno přišel. Bezvýsledně, ale k velkému vlastnímu uspokojení za vzdálenými a mizejícími letadly pálil z karabiny; práskání těch výstřelů znělo v porovnání s posledními dělostřeleckými salvami svým způsobem kultivovaně a ostýchavě.
Zazvonil polní telefon. Místo aby generál Gandin popadl příležitost za pačesy a naléhal na německou kapitulaci, souhlasil s příměřím. Appollonio nevěřícně zvedl oči v sloup a vychrlil na spojovatele příval nadávek tak hlasitých, že teprve po chvíli zjistil, že laje hluché lince. „Ten vadnej píčus,“ zařval a praštil sluchátkem. Trochu se uklidnil, až když mu spojka přinesla vzkaz od kapitána Corelliho. „Jestli tě poženou před vojenský soud, požádám o tu čest stanout po tvém boku.“

54
Carlovo rozloučení

Antonio, můj kapitáne,

doba je špatná a já mám velmi silné tušení, že ji nepřežiju. Připadám si jako stará kočka, která cítí, že se blíží konec, a radši se odplazí umřít o samotě, nebo jako nemocný člověk, který zahlédne vedle postele ducha své matky – nebo dokonce na křižovatce potká svého vlastního ducha, který jde opačným směrem.

Spolu s tímto dopisem najdeš všechny mé poznámky, které jsem přičinil od té doby, co jsem přijel na ostrov. Až je přečteš, dozvíš se, co jsem byl za člověka. Doufám, že Tě to nezhnusí, a protože máš velké a šlechetné srdce, chovám také naději, že mi budeš s to odpustit a budeš na mě vzpomínat bez opovržení. Doufám, že nikdy nezapomeneš na časy, kdy jsme se objímali jako druzi a bratři, a že se nebudeš zpětně otřásat hrůzou, protože to byla objetí zvrhlíka. Vždycky jsem se Ti snažil dávat najevo svou náklonnost, aniž bych si od tebe něco bral a aniž bych ti vnucoval něco, oč jsi neměl zájem.

Až si dočteš tyto řádky, budeš vědět, že v Albánii mě zdrtila ztráta mého přítele Franceska, a chci Ti tu říci, že zranění z toho tažení jsem si způsobil sám. Nestydím se za to. Udělal jsem to, co jsem považoval za správné. Když Francesco padl, chtěl jsem zemřít s ním. Z mého života se vytratila všechna krása a nic nedávalo smysl, ale chyběla mi ona nepřirozená odvaha, bez níž se člověk neodhodlá vystřelit si mozek. Když jsem přišel na tento nádherný ostrov, válela se mi v hlavě jen šedá mlha a rozbolavělé a prázdné srdce mi pukalo neutišitelným zármutkem a hořkostí. Co je to za člověka, když má hruď plnou metálů a pod nimi srdce tak sklíčené, že se mu nechce žít?

Můj drahý Antonio, chci, abys věděl, že za Tvůj neutišitelný smích, Tvou skvělou hudbu a Tvého jedinečného ducha jsem Tě miloval se stejným překvapením a vděčností, jež vidím ve Tvých očí, kdykoli jsi s Pelagii. Nikdy na Tebe nezapomenu, dokonce ani po smrti ne. Ty jsi mi ulehčil od smutku, který mi tížil hruď, to Ty jsi mě rozesmál a já jsem přijal Tvé přátelství a těšil se z něj, i když jsem si byl neustále vědom vlastní nehodnosti. Vždycky jsem ale bojoval proti jakémukoli pokušení toto přátelství poskvrnit a věřím, že právě proto mnou nebudeš pohrdat, což bych si podle mínění mnohých zasloužil.

Antonio, z těch několika krátkých měsíců mám tolik vzpomínek, že se mi teď, když už jsou minulostí, chce plakat. Tolik šťastných vzpomínek. Pamatuješ si, jak ses tou minou málem vyhodil do povětří a jak jsem Tě donesl do doktorova domu? Věděl jsem, že kdybys zemřel, zešílel bych z toho, a dnes děkuji Bohu za to, že umřu dřív než Ty, takže nebudu muset snášet ten smutek.

Antonio, promlouvám k Tobě z hrobu a naprosto vážně. Miloval jsem Tě z celého svého bídného srdce, stejně jako jsem kdysi miloval Franceska, a překonal jsem jakoukoli závist, kterou jsem snad mohl cítit. Pokud mrtvý člověk může mít nějaké přání, pak je to tohle – měl bys svou budoucnost spojit s Pelagií. Je krásná a roztomilá, nikdo si Tě víc nezaslouží a žádná dívka Tě není hodna víc než ona. Přál bych si, abyste spolu měli děti, a také bych si přál, abys jim jednou či dvakrát vyprávěl o strýčkovi Carlovi, kterého nikdy neviděly. Co se mě týče, já zvedám tornu na ramena, zapínám si konopný opasek, protahuju ruku řemenem pušky a odkrývám závoj, abych se vydal do neznáma, jak bývá údělem mnohých vojáků. Vzpomínej na mě.

Carlo

55
Vítězství

Přes naprosto jednoznačný požadavek svých mužů, aby byli Němci dotlačeni ke kapitulaci a jejich zbraně zkonfiskovány, si generál Gandin zahrál na svatého a dohodl se s plukovníkem Bargem, že si italští vojáci podrží zbraně a budou evakuováni z ostrova. K jejich evakuaci sice nebyly k dispozici žádné lodě, ale to mu jaksi nepřipadalo podstatné. Na Korfu se Němci jako praví gentlemani nabídli, že přepravu obstarají sami, a zatímco se Italové brodili příbojem ke člunům, kulomety je do jednoho postříleli a mrtvá těla nechali napospas vlnám. Nevýslovně statečný plukovník Lusignani, jejž Britové zcela zanechali jeho osudu, se potom několik dní udržel proti nemožné přesile. Všichni jeho muži, kteří přežili a našli si cestu do německých transportů, zahynuli na moři při náletech britských bombardérů. Těch pár šťastlivců, kterým se podařilo vyskočit, Němci postříleli kulomety a nechali jejich těla napospas vlnám.
Na Kefallénii dostali Němci čtrnáctidenní odklad, aby se mohli přeskupit, dovézt posily a další zbraně, zatímco omámení Italové, jimž chybělo jakékoli vedení, se zařídili podle iniciativy jednotlivých důstojníků. Někteří jako Appollonio či Corelli své muže vycvičili, jak to jen šlo, ale jiní, opojení a oslepení nadějí na návrat domů, se oddávali sebevražedné a optimistické letargii, která jejich zmatenému mužstvu nesmírně lezla krkem; prostí vojáci předvídali transport do pracovních táborů v dobytčácích bez světla, hygienického zařízení a potravy – že by ještě někdo netušil, co Němci páchají na Řecích už celé měsíce? – a předpovídali masakry. Někteří upadli do fatalistické deprese a jiní odhodlaně zatínali zuby a svírali pažby pušek tak pevně, až jim bělely klouby.
Řekové a mezi nimi i Pelagia a doktor Jannis se na sebe dívali vyděšenýma očima a srdce jim svíraly zlé předtuchy. Ubohé děvky z vojenského bordelu zapomněly na kosmetiku a v županech se bezradně potulovaly z pokoje do pokoje jako truchlící, nanicovatí duchové podsvětí, otvíraly okenice, dívaly se ven, zase je zavíraly a tiskly si ruce k bušícím srdcím.
Když časně odpoledne přilétla formace štuk, všechna letadla naklonila křídla, společně se otočila a pak se s řevem spustila na italské baterie, všichni si skoro vydechli. Teď už bylo jasno; konečně bylo zjevné, že Němci byli od začátku věrolomní a že každý voják bude muset bojovat o život. Günter Weber věděl, že bude muset obrátit zbraně proti svým přátelům, Corelli věděl, že jeho muzikantské prsty, tak uvyklé mírovým dovednostem, se teď budou muset sevřít na spoušti pušky. Generál Gandin příliš pozdě pochopil, že svou radikální nerozhodností a konzultacemi s bezpohlavními kněžími odsoudil své muže k smrti; plukovník Barge poznal, že se mu podařilo své dřívější spojence ošálit a vmanévrovat do nevýhodné pozice; nevěstkám bylo jasné, že muži, kteří je předtím oloupili o štěstí, je teď nechají napospas vranám, a Pelagia věděla, že válka, která se až dosud ve skutečnosti odehrávala někde jinde, se teď snese na její dům a rozbije jeho kameny napadrť.
Osádky baterií, dezorientované a dohnané k šílenství ječením sirén štuk, záplavou kulometné palby a bomb, které dopadaly mezi jejich děla a zasypávaly je hlínou a cáry masa jejich druhů, se zoufale snažily odvézt kolesny do bezpečí a zabránit výbuchu vlastní munice. Ještě než velitelé baterií mohli zorganizovat odvetnou palbu, štuky se jako špačci ztěžka rozprchly a udeřily na kolonu vojáků vstupujících do Argostoli na druhé straně hřiště, kde si v minulosti Italové krátili vojenskou službu nevázanými a patřičně prožívanými fotbalovými utkáními a kde si italští vojáci zamilovaní do řeckých dívek sjednávali schůzky, jež si ani potmě nemohly dělat nárok na velké soukromí.
Corellimu, Appolloniovi, Carlovi a členům La Scaly bylo zjevné, že se Němci snaží paralyzovat Argostoli, protože v něm bylo soustředěno nejvíce italských jednotek; nepřítel se zase snažil chránit svá roztroušená a slabě obsazená ležení na výspách ostrova. To ovšem nebylo jasné Gandinovi, a tak do města stahoval jednotky ve stále větším počtu, nejspíš proto, aby je Němci mohli snadněji izolovat a pobíjet. Jemu samotnému se nechtělo opustit okázalé kanceláře v místní radnici. Jako amatér zřídil pozorovatelny na těch nejnápadnějších místech, benátských kostelních věžičkách, a tak Němcům poskytl skutečně obdivuhodnou příležitost pro zaměřování na cíl a cvičnou střelbu. Opomněl tyto pozorovatelny vybavit vysílačkami či polními telefony, a tak musely komunikovat s dělostřelci po motocyklových kurýrech a spojkách, které se po tak dlouhém období líné války rychle zadýchávaly. Ačkoliv jim tekla krev, přestože byli popálení a prošpikovaní střepinami a třebaže jim kulky práskaly do zvonů a odrážely se v těch uzavřených prostorách, pozorovatelé se na svých místech udrželi tak dlouho, jak to jen šlo – věděli totiž, že s příchodem soumraku musí štuky odletět.
Té noci se z vrcholu hory Ainos díval Alekos na všechny ty ohňostroje, pohodlně zavinutý do šatů z padákového hedvábí. Viděl, jak se z kopce nad Argostoli k německým pozicím obloukem půvabně snášejí stopovky, a zaslechl výstřel a pak dvojnásobně silný výbuch padajících granátů, zvuk velmi podobný tomu, když bubeník měkce udeří plstěnou paličkou na kůži starého velkého bubnu. Pak zahlédl, jak se přes zátoku rozžehly dva zářivé snopy světla, a zatahal za rukáv člověka, kterého si kdysi spletl s andělem a který teď opřekot mluvil do vysílačky. Bunny Warren zvedl dalekohled a spatřil invazní flotilu z narychlo přizpůsobených bárek, která se vydala z Lixuri a nechala se chytit světlomety jako neopatrný králík, jehož zastihnou oslepující reflektory auta. „Bravo,“ fandil italským bateriím, které potápěly německé čluny jeden po druhém, a Alekos se zase nemohl vynadívat na nádherné oranžové záblesky palby, které se na kopci nad městem rozsvěcovaly jako světlušky. „Tak ty makaróni přece jen maj kuráž,“ poznamenal Warren, který se v řečtině natolik zlepšil, že sklouzl do lidového nespisovného jazyka. Ještě jednou se pokusil vysvětlit svým nadřízeným, jak nesmírně důležité je poskytnout obleženým Italům vzdušnou a námořní podporu, a suverénní hlas na druhém konci drátu mu na to odpověděl: „Je mi to hrozně líto, chlapče, ale nejde to. Na slyšenou. Přepínám a končím.“
Doktor Jannis seděl vedle své dcery u kuchyňského stolu a držel ji za ruku. On nedokázal usnout a Pelagia plakala. Doktor si chtěl znovu zapálit dýmku, ale s ohledem na zoufalství své dcerky nechal ruce v její dlani a opakoval: „Koritsimu, určitě je v pořádku.“
„Ale už několik dní jsme ho neviděli,“ kvílela. „Prostě vím, že je mrtvý.“
„Kdyby byl po smrti, někdo by nám to už řekl, někdo z La Scaly. Všichni to byli fajn kluci, ty by napadlo, že nám mají dát vědět.“
„Byli?“ opakovala. „Ty si myslíš, že jsou všichni mrtví? Ty si myslíš, že jsou taky mrtví, co?“
„Ach Bože,“ vzdychl trochu rozčileně. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešli Stamatis s Kokoliem. Doktor Jannis vzhlédl a oba muži sňali klobouky. „Ahoj, chlapci,“ pozdravil je doktor.
Stamatis přešlápl a jako u zpovědi pravil: „Iatre, rozhodli jsme se, že se sebereme a půjdeme postřílet pár Němců.“
„Aha,“ odpověděl doktor mnohoznačně, protože netušil, co si s tou informací má počít.
„Chtěli bychom vědět,“ pokračoval Kokolios, „jestli bychom od vás mohli dostat požehnání.“
„Požehnání? Vždyť nejsem kněz.“
„Ale hned po knězi jste na to ten nejlepší člověk, kterého tu máme,“ vysvětloval Stamatis. „Kdo ví, kde je otci Arseniovi konec?“
„Samozřejmě vám žehnám. Bůh buď s vámi.“
„Velisarios vykopal svůj kanón a jde s námi.“
„I on má mé požehnání.“
„Díky, Iatre,“ pokračoval Kokolios, „a chtěli bychom vědět… kdyby nás zabili… postaráte se o naše ženy?“
„Slibuji, že se vynasnažím. Vědí o tom?“
Ti dva si vyměnili pohled a Stamatis se přiznal: „Ovšemže ne. Jenom by se nám to snažily zatrhnout. Já bych ten jek a pláč prostě nevydržel.“
„Ani já,“ přidal se Kokolios.
„Chtěl bych vám také poděkovat, že jste mi vykurýroval to ucho. Teď ho budu potřebovat, abych zaslechl skopčáky.“
„Těší mě, že ti to nakonec pomohlo,“ řekl doktor. Oba muži na chvíli zaváhali, jako by chtěli něco dodat, a pak odešli. Doktor se obrátil ke své dceři. „Podívej se, dva dědci za nás jdou bojovat. Vzmuž se. Dokud tu budeme mít takové chlapy, Řecko nikdy nebude ztraceno.“
Pelagia se k otci obrátila uplakanou tváří a zaštkala: „Komu záleží na Řecku? Kde je Antonio?“
Antonio Corelli procházel ve tmě troskami Argostoli. Z toho hezkého města snad nezbyly než zbořené zdi, obydlí, která byla otevřena jako domečky pro panenky a v nichž byla vidět celá poschodí s rozvěšenými obrazy a pestrými ubrusy na stolech. Všude kolem něj se vršily haldy trosek. Z jedné vyčuhovala ruka s nehybnými, ochablými prsty. Byla to velmi špinavá ručka, ale také drobná a musela patřit někomu mladému. Začal se přehrabovat v kamenech, které tam malebně obklopovaly a chránily lidi už od benátských časů, a našel rozdrcenou hlavičku malé holčičky, přibližně stejného věku jako Lemoni. Díval se na ty bledé rtíky, líbeznou tvář a nevěděl, jestli se má dusit vzteky nebo pláčem. Opatrně té dívence urovnal vlásky, aby jí spadaly po tváři přirozeněji, a bylo mu při tom tak teskno, jak ještě nikdy v životě. „Promiň, koritsimu,“ svěřoval se mrtvole, „kdybychom tu nebyli, žila bys dál.“ Byl vyčerpaný, dávno už se nebál a z té únavy dostal filosofickou náladu. Malé holčičky, stejně nevinné a rozkošné jako tahle, umíraly na Maltě, v Londýně, Hamburku a Varšavě. Ale to byly statistické malé holčičky, děti, které sám nikdy neviděl. Pomyslel na Lemoni a pak na Pelagii. Nevýslovná obludnost téhle války ho zkrušila takovým způsobem, že se zajíkl a chvíli lapal po dechu, a v tom okamžiku už také naprosto jistě věděl, že není nic důležitějšího než ji vyhrát. Rty se dotkl svých prstů a těmi se dotkl mrtvých rtů cizího dítěte.
Čekala je spousta práce. Uprchlíci z vesnic vypálených a vystřílených Němci se hrnuli do města a jeho obyvatelé s ručními vozíky zase ucpávali ulice, jak se snažili uprchnout do vesnic. Bylo takřka nemožné přesunout děla nebo jednotky, a aby toho nebylo dost, na základě Gandinových rozkazů proudili do města vojáci z odlehlých oblastí, skýtali cíl jako vrata od stodoly a jenom zhoršovali všeobjímající zácpu. Nebylo je kde ubytovat, struktura velení se rozpadala a všichni v hloubi duše věděli, že žádné lodě ani letadla jim nepřijdou na pomoc. Kefallénie byla ze strategického hlediska naprosto zanedbatelná, její malé děti nebylo třeba zachránit, její starověké a zborcené budovy nebylo třeba uchovat pro potomstvo a její krev a kosti nebyly vzácné těm, kdož z pohodlných, olympských výšin vedou válku. Pro Kefallénii tu nebyl žádný Winston Churchill, žádný Eisenhower, žádný Badoglio, žádné lodní eskadry ani letky letadel. Z oblohy se jako sníh o závod sypala německá propaganda, letáky plné falešných slibů a lží, z rozhlasu přicházelo z Brindisi jenom povzbuzování a v běloskvoucí zátoce Kyriaki se vylodily dva prapory čerstvých horských myslivců pod velením majora von Hirschfelda.
Příštího rána za rozbřesku obsadil jeden sošný oberleutnant a jeho muži rozespalý tábor, v němž sídlila polní kuchyně a rota mezkařů. Když se mu všichni vzdali, oberleutnant je nechal zastřelit a skopal jejich těla do příkopu. Odtud odvedl své muže nahoru na borovicemi obrostlý hřbet u Dafni a čekal až do osmi hodin, kdy noví horští myslivci majora von Hirschfelda jistě dorazí z druhé strany a uzavřou tím obklíčení. Italové byli znovu zaskočeni a zase se museli vzdát. Na oberleutnantův rozkaz došli až do Kuruklaty a pak ho znudili, takže je vzal k okraji strže a nechal postřílet celý prapor. Z akademického zájmu dal mrtvoly roztrhat dynamitem a výsledky tohoto experimentu na něj udělaly velký dojem. Zmíněná oblast proslula už před staletími díky krvavě červenému vínu „Thiniatiko“.
Bez přítěže zajatců vyrazil k Farse, půvabné vesničce, kterou horští myslivci již rozbombardovali minomety a v níž italští vojáci kladli prudký a úspěšný odpor. V dvojím ohni italští vojáci bojovali a umírali, dokud jich nezbyla jen hrstka, jež byla nahnána na piazzu a postřílena. V Argostoli vlna za vlnou černokřídlých bombardérů postupně demolovala baterie, dokud poslední dělo nezmlklo.
Ráno 22. září kapitán Antonio Corelli z 33. dělostřeleckého pluku nasedl na motorku a rychle vyrazil k Pelagiinu domu. Sice tři dny nespal, ale zato věděl, že nad velitelstvím v Argostoli brzy zavlaje bílá vlajka. Když dorazil, vrhl se jí do náručí, opřel si pálící oči o její rameno a řekl: „Siamo perduti. Došla nám munice a Britové nás zradili.“
Na kolenou ho prosila, ať u ní zůstane a schová se v úkrytu pod podlahou spolu se svou mandolínou a Carlovými papíry, ale on jí jen vzal tvář do dlaní, políbil ji – ani slza mu při tom neskápla, protože byl příliš unavený a odevzdaný, aby plakal –, kolébal ji v náručí a tiskl tak silně, až si myslela, že jí zlomí žebra a páteř. Znovu ji políbil a pokračoval: „Koritsimu, dnes tě vidím naposledy. Nesehrál jsem v téhle válce zrovna čestnou úlohu, ale teď musím zůstat se svými chlapci.“ Sklonil hlavu. „Koritsimu, zanedlouho už budu po smrti. Pozdravuj ode mě svého otce. A já děkuju Bohu, že jsem žil dost dlouho, abych tě mohl milovat.“
Odjel na motorce a zvedl při tom oblak prachu výš než nad svou hlavu. Sledovala ho, jak mizí v dálce, a pak zašla dovnitř. Vzala Psipsinu do náručí, sedla si v kuchyni a srdce jí sevřel spár strachu. Mužské pohnutky leckdy ženám připadají nesmyslné, ale ona chápala, že Corelli musí být se svými chlapci. Čest a zdravý rozum – z hlediska toho druhého jsou oba pojmy směšné.
Podrbala kunu za ušima, její horký, sladký pach ji utěšil a ona se usmála. Vzpomněla si, jak onehdy, vlastně nedávno kapitánovi namluvila, že to je taková zvláštní helénská kočka. Seděla tam a mdle se usmívala, když jí hlavou jedna za druhou vířily přízračné vzpomínky spojené pouze romantickou kapitánovou osobou, která se teď od ní nezadržitelně vzdalovala. Naslouchala zlověstnému tichu rána a uvědomila si, že dunění a hřmění války bylo mnohem utěšlivější.

56
Hodný nácek (2)

„Otče můj, je-li to možné, ať mne mine tento kalich.“ Kolikrát slyšel svého otce, jak tato slova pronáší doma v jejich kostelíku? Od dětství každé Velikonoce, s výjimkou válečných let.
Leutnant Günter Weber stál před majorem ve strnulém pozoru a odhodlaně pravil: „Herr Sturmbannführer, musím vás požádat, aby byl tento úkol přidělen někomu jinému. Na mou duši ho nemůžu provést.“
Major nevěřícně zvedl obočí, ale nějak se na svého podřízeného nedokázal zlobit. Ve skutečnosti by si rád myslel, že by v jeho postavení udělal totéž. „A pročpak ne?“ zeptal se. Byla to zbytečná otázka, ale úřední postup ji vyžadoval.
„Herr Sturmbannführer, vraždit válečné zajatce je proti Ženevské konvenci. Rovněž je to nemorální. Snažně vás prosím, abyste mne z tohoto úkolu omluvil.“ Vzpomněl si na další větu z toho příběhu a dodal: „Jejich krev padne na naše hlavy i naše děti.“
„Nejsou to váleční zajatci, ale zrádci. Povstali proti své legitimní vládě a povstali proti nám, ačkoliv jsme jejich smluvními spojenci. Jak dobře víte, Ženevská konvence popravy zrádců nezakazuje. A nikdy nezakazovala.“
„Se vší úctou,“ nevzdával se Weber, „italskou vládu jmenuje a odvolává král. Král jmenoval Badoglia do čela vlády a Badoglio nám vyhlásil válku. Proto jsou vojáci divize Acqui válečnými zajatci a proto je nemůžeme popravit.“
„Proboha,“ divil se major, „vy si snad nemyslíte, že to jsou zrádci?“
„Ale ano, Herr Sturmbannführer, nicméně moje názory a právní stanovisko, to jsou dvě různé věci. Rovněž mám za to, že je proti vojenským řádům, aby starší důstojník nutil služebně mladšího páchat zločiny. Nejsem zločinec, Herr Sturmbannführer, a nehodlám se jím stát.“
Major vzdychl. „Válka je prasárna, Güntere, to bys už měl vědět. Všichni musíme dělat hrozné věci. Tak například, já tě mám rád a obdivuju tvou poctivost. Dnes víc než kdy jindy. Ale musím ti připomenout, že trestem za neuposlechnutí rozkazu je poprava zastřelením. To neříkám jako vyhrůžku, to je prostě fakt. Víš to stejně dobře jako já.“ Major popošel k oknu a pak se obrátil na podpatku. „Chápej, všichni tihle italští zrádci půjdou ke zdi tak jako tak, ať už budeš velet ty nebo někdo jiný. Proč přidávat svou smrt k jejich? Bylo by škoda přijít o tak skvělého důstojníka. Navíc naprosto zbytečně.“
Günter Weber ztěžka polkl a rty se mu zachvěly. Najednou nějak nemohl mluvit. Nakonec ze sebe dostal: „Žádám, aby byl můj protest zanesen do mé osobní složky, Herr Sturmbannführer.“
„Žádosti se vyhovuje, Güntere, ale přesto se musíš řídit rozkazy. Heil Hitler.“
Weber opětoval vojenský pozdrav a odešel z kanceláře. Venku se opřel o zeď a zapálil si cigaretu, ale ruce se mu tak třásly, že ji hned upustil. V kanceláři si major vyvodil, že zodpovědnost padá na plukovníka Barga nebo možná někoho z Berlína, protože rozkaz přišel seshora. Nakonec to přirozeně bylo na Vůdci. „To už je válka,“ řekl nahlas a rozhodl se nezanést Weberův protest do jeho záznamů. Nemělo smysl kazit mu kariéru kvůli nějakým chvályhodným skrupulím.
„Zazpíváme si, chlapci,“ řekl Antonio Corelli, zatímco jejich náklaďák sebou zmítal z jedné vyježděné koleje do druhé. Odvrátil se od studených tváří německých stráží a pohledem přejížděl z jednoho muže na druhého. Jeden už teď plakal a cosi drmolil, další se s hlavami u kolenou modlili a jenom Carlo seděl rovně jako svíčka a mohutnou hruď měl vypnutou, jako by jí žádná kulka na světě nemohla projít. Do Corelliho vjela podivná euforie, jako by se opil únavou a vzrušením z neodvratného osudu. Proč se nesmát tváří v tvář smrti? „Zazpíváme si, chlapci,“ opakoval. „Carlo, zpívej.“
Carlo si ho změřil očima plnýma nekonečného smutku a velmi tiše zapěl Ave Maria. Nebyla to ani Schubertova, ani Gounodova verze, vytrysklo to přímo z jeho duše a bylo to krásné, protože pokorné a lyrické. Muži se přestali modlit a poslouchali. Někteří poznali tóny ukolébavky z dětství a další slyšeli v melodii útržky milostné písně. Carlo dvakrát zopakoval: „Pros za nás hříšné, nyní i v hodině smrti naší,“ a pak ustal a utřel si oči rukávem. Jeden z tenorů La Scaly zanotoval „Mumlavý sbor“ z Madam Butterfly a brzy se další přidávali a zase odpadávali, jak jim strach svírající hrdla dovolil. V té uspávající melodii bylo cosi ztišujícího a přiměřeného; velmi se hodila k těm vyčerpaným, špinavým a otrhaným mužům, kteří stáli na prahu smrti a které jejich zoufalství skličovalo natolik, že ani nedokázali pohlédnout do milovaných tváří kamarádů, jež měli zakrátko ztratit. Bylo snadné si broukat a zatím myslet na maminky, rodné vesnice, chlapecká léta na vinicích a polích, na objetí otců, na první polibek zbožňované snoubenky, na sestřinu svatbu. Bylo lehké se takřka nepozorovaně kolébat v rytmu té melodie a rozjímat o tomhle ostrově, místu tolika propitých nocí, neurvalých her a krásných dívek. Bylo jednodušší pobrukovat si se zavřenými rty než se zaobírat smrtí; srdce najednou mělo co na práci.
Když náklaďák zastavil u růžových zdí bordelu, Günter Weber začal podklesávat v kolenou. Vytušil, že mu osud určil pozabíjet přátele, došlo mu to ještě předtím, než přijeli.
Nečekal ovšem, že dorazí se zpěvem na rtech, že budou broukat tu melodii, kterou spolu s La Scalou zpívali pozdě v noci v doktorově domě, když už měli tolik upito, že si nedokázali vybavit, natož vyslovit slova k čemukoliv jinému. Nečekal, že tak bezstarostně seskočí z korby náklaďáku, spíš měl za to, že je z ní budou muset vystrkat a vyházet pomocí bodáků a pažeb. Neočekával, že ho Antonio Corelli pozná a že mu zamává. Snad si myslel, že se člověku změní tvář, když se z něj stane kat. Určil rotmistra, aby nahnal jeho přátele ke zdi, zapálil si další cigaretu a odvrátil se. Díval se, jak tu jeho vlastní lidé mlčky chodí dokola, a rozhodl se počkat, kdyby snad přišla zpráva o milosti. Věděl, že nikdy nepřijde, ale přesto čekal.
Nakonec se otočil na podpatku, protože věděl, že musí zachovat aspoň zdání slušnosti, a popošel k Italům. Víc než polovina se jich na kolenou modlila a další v předzvěsti smrti brečeli jako děti. Antonio Corelli a Carlo Guercio se objímali. Weber sáhl po krabičce cigaret a došel až k nim. „Cigaretu?“ zeptal se a Corelli si vzal, zatímco Carlo odmítl se slovy: „Doktor říkal, že to nedělá dobře mému zdraví.“
Corelli se podíval na svého dřívějšího chráněnce a poznamenal: „Vidím, že se ti třesou ruce i nohy.“
„Antonio, je mi to strašně líto, snažil jsem se…“
„Já ti věřím, Güntere. Vím, jak to chodí.“ Zhluboka zašlukoval a dodal: „Vy mizerové jste vždycky dostávali ten nejlepší tabák. Doktora to pěkně míchalo.“
„Così fan tutte,“ opáčil Weber a dutě se uchechtl. Zakašlal a křečovitě si dal ruku před ústa.
„Ať od tebe ještě něco nechytneme,“ prohodil Carlo.
Weberova tvář se zrůznila zoufalstvím a on nakonec přes potlačované slzy vyhrkl: „Odpusťte mi.“
„Nikdo ti nikdy neodpustí,“ vysmál se mu Carlo, ale Corelli ho posunkem umlčel a tiše řekl: „Já ti odpouštím, Güntere. Když ne já, tak kdo?“
Carlo si zhnuseně odfrkl a Weber napřáhl ruku. „Sbohem, Güntere,“ pravil Corelli a stiskl mu ji. Chvíli nechal svého bývalého přítele, aby mu držel ruku v dlani, pak ji naposledy sevřel a pustil. Vzal Carla za rámě a usmál se na něj. „Pojď,“ řekl mu, „my dva jsme byli za života druhy. Tak se teď společně vydáme do ráje.“
Krásnější den na umírání už ani nemohl být. Kolem vrcholku hory Ainos se loudalo pár chundelatých mráčků. Zpovzdálí zazněl kozí zvoneček a stádo zamečelo. Kapitán si uvědomil, že se mu třesou nohy a že se s tím nedá nic dělat. Pomyslel na Pelagii, na její tmavé oči, energickou povahu a černé vlasy. Vzpomněl si, jak stála ve dveřích Casa nostry a smála se, když ji fotil. Sled obrázků: Pelagia češe Psipsinu a mluví k ní pištivým hláskem, kterým už lidé často ke zvířatům hovoří; Pelagia krájí cibuli, otírá si slzy z očí a směje se; Pelagia mu dává facku toho dne, kdy jí ukradli kozlíka (uvědomil si, že se zpronevěřil svému slibu a žádného nového jí nepřivedl – že by požádal o odklad popravy?); potěšená Pelagia, když poprvé hrál Pelagiin pochoď, Pelagia líbá Güntera na tvář poté, co jí nabídl gramofon; Pelagia háčkuje přehoz, který je každým dnem menší; Pelagia v rozpacích nad asymetričností výšivky na vestičce; Pelagia mu ječí do ucha, když motorce selhaly brzdy a vyhodila je dolů do stráně; Pelagia se ruku v ruce se svým otcem vrací od moře. Pelagia, která bývala tak mladicky drzá a zaoblená a teď je pobledlá a vyhublá.
K leutnantovi popošel rotmistr. Byl to Chorvat, jeden z těch fanatických hrdlořezů, kteří byli v národním socialismu kovanější než Goebbels, ale ani zdaleka tak okouzlující. Weber nikdy nechápal, jak se takový člověk mohl dostat ke granátníkům. „Herr Leutnant, brzo přijedou další,“ oslovil ho. „Už si nemůžeme dovolit čekat.“
„Tak dobře,“ odpověděl Weber, zavřel oči a pomodlil se. Byla to modlitba beze slov, určená netečnému Bohu.
Ta jatka neměla nic z rituálních formalit podobných událostí, jak by se snad z filmů či malířských pláten mohlo zdát. Oběti nebyly náležitě sešikovány proti zdi. Nedostaly pásku přes oči ani rozkaz, aby se otočily čelem vzad či vpřed. Mnoho z nich zůstalo na kolenou, na nichž se modlili, plakali či prosili o milost. Někteří leželi na trávě, jako kdyby už padli, rvali ji rukama a v zoufalství se snažili zavrtat do země. Pár se jich cpalo až na konec celého houfu. Několik jich vestoje ležérně kouřilo, jako by byli na nějakém večírku, a Carlo stál v pozoru vedle Corelliho; byl rád, že konečně zemře, a byl z hloubi duše rozhodnutý zemřít jako voják. Corelli si dal ruku do kapsy rajtek, aby nějak zklidnil třas své nohy, rozepnul si blůzu a zhluboka se nadechl kefallénského vzduchu, v němž se tajil i Pelagiin dech. Cítil eukalypty, kozí bobky a moře. Náhle ho napadlo, že umřít před bordelem je tak trochu pikareskní.
Němečtí vojáci zaslechli rozkaz k palbě a nevěřícně vystřelili. Ti, kteří měli oči otevřené, stříleli Pánubohu do oken, nebo mířili tak, aby nikoho nezabili. Zbraně jim skákaly a rachotily v rukou a paže měli znecitlivělé a ochromené křečí, panikou a vibracemi. Zato chorvatský rotmistr mířil vražedně přesně, střílel krátkými a pečlivými dávkami, stejně soustředěně jako tesař nebo řezník porcující pečeni.
Weberovi se zatočila hlava. Jeho bývalí přátelé se v tom horizontálním dešti potáceli, tančili a křičeli. Padali na kolena a rukama mlátili kolem sebe, chřípí se jim plnila pachem korditu, spálené látky a oleje, a do úst jim pronikala nanicovatá pachuť krve. Někteří znovu vstali, rozpřáhli ruce jako Ježíš a obnažili hruď v naději na rychlejší smrt, na zkratku údolím bolesti, na završení své porážky. Nikdo ale neviděl, ani Weber, že jakmile byl vydán rozkaz k palbě, Carlo pohotově vykročil stranou jako voják, který se řadí do šiku. Antonio Corelli, který v oparu nostalgie zapomněl na svět, najednou zjistil, že před sebou má titánský trup Carla Guercia, že mu zápěstí svírají jeho mocné pěsti a že se vůbec nemůže pohnout. Užasle zíral doprostřed Carlových zad, v nichž se zevnitř otvíraly příšerné zubaté díry a z nichž odlétaly cucky potrhaného masa a prýštily gejzíry karmínové krve.
Carlo nezlomně stál a do svaloviny jeho hrudi se zavrtávala jedna kulka za druhou jako doběla rozžhavené neúprosné nože. Cítil údery, které mu jako sekyra tříštily kosti a přesekávaly žíly. Stál naprosto nepohnutě, a když se mu začaly plíce plnit krví, zadržel dech a počítal. „Uno, due, tre, quattro, cinque, sei, sette, otto, nove…“ Z okamžitého popudu se statečně rozhodl, že vydrží stát a počítat do třiceti. Při každém sudém čísle pomyslel na to, jak Francesco umíral v Albánii, a při každém lichém ještě pevněji sevřel Corelliho. Dopočítal se třiceti, zrovna když se mu zazdálo, že nevydrží, pak se podíval na nebe, ucítil, jak se mu kulka zabořila do brady, a sesunul se na záda. Corelli ležel pod ním, ochromený jeho vahou, zcela promočený jeho krví, omráčený projevem tak nepochopitelné a nevýslovné lásky a natolik posedlý božským šílenstvím, že neslyšel rotmistrův hlas.
„Italové, už je konec. Jestli ještě někdo z vás žije, vstaňte a budete ušetřeni.“
Neviděl ty dva či tři, kteří vstali s rukama sevřenýma kolem svých ran; jeden z nich měl utržené přirození. Neviděl, jak se zapotáceli, ale zaslechl rachot dávky, jíž je rotmistr skosil. A pak uslyšel práskání jednotlivých výstřelů – to se Weber, omámený hrůzou, procházel mezi mrtvolami a třesoucí se rukou zajišťoval jejich odchod na věčnost předstíranými ranami z milosti. Vedle své hlavy spatřil Weberovu jezdeckou botu, zahlédl, jak se k němu sklání, a zpod pasti mohutného a těžkého těla se mu zadíval přímo do očí. Viděl, jak se mu roztřesená hlaveň lugeru blíží k obličeji, ve Weberových hnědých očích zahlédl nezměrný smutek a pak viděl, jak se pistole zvedá, aniž z ní Günter vystřelil. Snažil se volněji vydechnout a uvědomil si, že mu to jde ztěžka nejen kvůli Carlově váze, ale i proto, že kulky, které tak pustošivě prolétly tělem jeho přítele, zasáhly rovněž jeho.

57
Oheň

Corelli ležel pod svým přítelem celé hodiny a jejich krev se mísila v půdě, na uniformách i na jejich tělech. Až k večeru narazil Velisarios na propletenou hromadu žalostných mrtvol a poznal muže stejně velkého jako on sám, muže, který mu kdysi podal ruku přes přehradu nepřátelství a nabídl cigaretu. Zadíval se do jeho prázdných, utkvělých očí, otřásl se při pohledu na roztříštěnou a vymknutou čelist a sehnul se, aby mu zatlačil víčka. Nepovedlo se mu to a najednou mu připadlo neslušné nechat takového chlapa napospas mouchám a ptákům. Poklekl a rukama podebral jeho mohutný trup a nohy jako kmínky. S ohromnou námahou zvedl Carla ze země, málem se pod tou váhou překotil a podíval se dolů. Zahlédl praštěného kapitána, který spával u doktora a jehož tajná a pečlivě skrývaná láska k Pelagii byla známa a rozebírána po celém ostrově. Ten oči prázdné neměl, naopak několikrát zamžikal. Rty se mu pohnuly. „Aiutami,“ zašeptal.
Velisarios opřel Carla o růžovou a kulkami podobanou zeď a klekl si zase ke kapitánovi. Pohlédl na hrozná zranění a na temné jezírko krve, která už začínala černat, a napadlo ho, jestli by nebylo vůbec nejlaskavější, kdyby ho dorazil. „Iatro,“ zasténal umírající, „Pelagia.“ Silák ho opatrně zvedl, pocítil, jak je lehký, a vyrazil mu přes kamenitá pole zachránit život.
Nikdo neznal přesných počet mrtvých Italů, kteří leželi na kefallénské zemi. Zmasakrovány jich byly přinejmenším čtyři tisíce, dost možná i devět. Bylo to 288 000 kilo poraženého lidského masa nebo 648 000? Bylo to 18 752 litrů jasně červené mladé krve nebo 42 192? Důkazy se ztratily v plamenech.
Na vrcholku hory Ainos se Alekos rozhlédl po své domovině a na jeden šílený okamžik zauvažoval, jestli není čtyřiadvacátého června. Slaví se svátek svatého Jana v září? Posunul ho někdo? Dole se totiž v pravidelných rozestupech rozžíhaly hranice, ale na místech, kde se ohně na oslavu svatého nikdy nepálily. Cítil olivové a borové dřevo, petrolej, suché trnité chrastí, smůlu, naftu a pach zuhelnatělého masa; s odporem si odfrkl. Italové v opékání masa nikdy příliš nevynikali. Ucítil odporný smrad z hořících vlasů a kostí a užasle pozoroval, jak špinavý kouř zakrývá večerní oblohu a s ní i svit hvězd. Možná nastal konec světa.
Dole v údolích se Němci utkali s dějinnou pravdou, ničili důkazy a proměňováním masa v kouř prokazovali, že si jsou až moc dobře vědomi své viny. Přiváželi jeden náklaďák plný paliva za druhým. Vojáci poráželi tisícileté olivovníky a vršili je kolem hromad poházených mrtvol tak vysoko, že už je nebylo možné vyhnat výše. Pohrdlivě si ukazovali na jednotlivé mrtvé, říkali: „Tenhle se pochcal“, nebo „Tenhle smrdí po stračkách“, ale jen pár z nich se tomu dokázalo smát. Postupně si ušpinili ruce i uniformy krví a slizkými břišními tekutinami, do hlav jim jako alkohol stoupl sladký a lepkavý pach čerstvého masa, a jak si přehazovali přes ramena jednoho mladičkého nebožtíka za druhým a skládali je na hranice, ze spánků se jim lil pot proudem. Pracovali, dokud jim nohy nezačaly vypovídat službu a dokud se oheň nerozpálil takovým způsobem, že se k němu už nedalo přiblížit, ale práce zdánlivě neubývalo. Dorazily další mrtvoly, vyčítavě ztuhlé; v tom mihotavém světle vypadaly jako upíři. Přijížděly na korbách náklaďáků, v kubelwagenech, přehozené přes obrněná auta a jednou dvakrát na nosítkách.
Nebyl tam žádný kněz kromě Arsenia. Celé měsíce zvěstoval, že právě tito chlapci skončí v plamenech, ale když se tak skutečně stalo, zachvátila ho hrůza. Však se za to cítil zodpovědný. Toho večera, kdy se všichni Řekové schovávali doma za zavřenými okenicemi a ven vykukovali jen škvírkami, došel otec Arsenios se svým psíkem k hranici na Trianatě, k té vůbec největší, nepříliš daleko kláštera svatého Gerasima a uzřel scénu jako z posledního soudu. Procházel kolem bledých tváří mrtvých, jako by byl neviditelný, a vybavovala se mu katolická líčení posledního dne. Všude kolem něj temné siluety německých vojáků horečnatě vláčely jednu mrtvolu za druhou, mručely při tom jako prasata a házely své oběti do plamenů. Znedaleka zaslechl přiškrcený, srdcervoucí výkřik chlapce, který ještě nebyl úplně mrtvý, házel sebou a marně se snažil uniknout příšerně bolestivému zpopelnění.
Otec Arsenios cítil, jak se v něm zvedá duch, rozpřáhl ruce a pokusil se překřičet řvaní vojáků a syčení a praskání plamenů. Zamával berlou z olivového dřeva, zaklonil hlavu a zvolal: „I přicházeli mi na paměť dnové předešlí, a léta dávní. Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem.
Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy-liž již více lásky neukáže? Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? Nebude už mluvit v dalších pokoleních? Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvu milosrdenství svá?
Běda tobě, kterýž šíříš zhoubu a sám nejsi huben, kterýž jednáš věrolomně, ač sám se proti tobě nikdo věrolomně nezachoval! Až dokončíš zhoubu, propadneš sám zhoubě, až dovršíš věrolomnost, bude věrolomně naloženo s tebou!
Běda vám, protože hněv Hospodinův jest proti všechněm národům, a prchlivost jeho proti všemu vojsku jejich: vyhubí je jako proklaté, a vydá je k zabití! I budou povrženi zbití jejich, z těl mrtvých jejich vzejde smrad, a rozplynou se hory od krve jejich!
Běda vám, neb obráceni budou potokové v smolu, a prach země v siru, a země obrátí se v smolu hořící! V noci ani ve dne neuhasne, na věky bude vystupovati dým její, od národu až do pronárodu pustá zůstane, na věky věků skrze ni nikdo neprojde!“
Netuše, že ho nikdo neslyšel, sevřel apokalypticky rozezlený Arsenios hůl do obou rukou, zařval: „Odkryta bude hanba vaše, a ukáže se mrzkost vaše. Vykonám pomstu, nikdo mi nezabrání. Poškvrnili jste dědictví mé,“ a vrhl se do boje. Máchal berlou a nechal ji dopadat na ramena a hlavy německých vojáků. Helma zazvonila, unavená ramena se otřásla pod odhodlanými údery, ruce se zvedly, aby ochránily hlavy, ale skončily jen s potlučenými prsty. Muži, kteří zdatně povraždili tisíce lidí, najednou nevěděli, co dělat. Ozvaly se výkřiky jako: „Pro Kristovy drahý rány, zbavte mě ho, kurva!“ a od přihlížejících, kteří s úlevou přivítali vytržení z práce, zase poznámky jako: „Podívej se na toho pošukanýho kněze!“ Dloubali do sebe, smáli se a vychutnávali si bezradnost postižených. V té oranžové záři vypadal Arsenios jako nějaký vyzáblý netopýr, objemný hábit se mu třepotal ve větru a jeho prorocký vous, divoce blýskající oči a vysoký, potrhaný klobouk s plochým dnem jenom umocňovaly dojem šílenství, které jako by prosáklo z jiného světa. Jeho voříšek kolem něj tancoval a poskakoval, rozčileně štěkal jako pominutý a chňapal po lýtkách vybraných obětí.
Konec přišel, až když se jeden voják ocitl na zemi a hrozilo, že skončí s prasklou lebkou a oběma rukama zlomenýma. Důstojník od granátníků vytáhl automatickou pistoli, přišel zezadu k Arseniovi a vpálil mu jedinou ránu do temene. Kulka mu pocuchala mozek, roztříštila lebeční kosti a vylétla čelem. Arsenios zemřel v oslnivém výbuchu jasného světla, jejž považoval za zjevení tváře Boží, a jeho na kost vyhublé tělo bylo přihozeno na hranici spolu s mladíky, jejichž osud předvídal, ale přesto netušil, že ho bude sdílet.
Jeho pes kňučel, protože ho ty plameny a divní lidé děsili, ale přesto se opakovaně pokoušel přiblížit se ke svému hořícímu pánovi. Svoje nepochopení vyjádřil tím, že nejdřív zvedl jednu packu a pak druhou, a tak tam zůstal, dokud vojáci neodešli a nenašli ho znechucení Řekové, jak celý popálený vyje.
Muži a ženy a těch pár italských vojáků, kterým se podařilo uniknout, přistupovali k hranicím, jak jen jim to žár dovolil. Aniž se museli nějak domlouvat, začali z okraje tahat těla, na něž dosáhli, pokud jim to proměnlivý směr větru umožnil. Mnoho mrtvol ve zkroucených pozicích připomínajících hračky pořád ještě leželo na místech, kam žádný plamen nedosáhl. Všem těm hmoždícím se lidem táhly hlavou stejné myšlenky: tak takhle to bude za Němců? Kolik těch kluků tu mohlo být? Kolik z nich jsem znal? Dokážu si představit, jak hrozně umírali? Jaké to je, pomalu vykrvácet? Když vám kulka rozdrtí kost, opravdu to bolí asi tak, jako když vás kopne kůň, jak se povídá?
Zdálo se, že všichni mají roztřesené ruce a oči plné slzí. Lidé se snažili zůstat co možná potichu, těžko se jim mluvilo, když se dusili ohavným dýmem ze škvařícího se masa a drásavým smutkem. Ve dvojicích či trojicích odnášeli mrtvá těla do jeskyní a skrýší, do narychlo vykopaných, ale přece mohutných hrobů, do děr, kde v minulosti skrývali svoje zboží a peníze před berními úředníky a celníky. Několik skupin se vydalo na místa, kde se bojovalo, a našlo mrtvé, na které nacisté zapomněli. Nad katolickými dušemi byly spěšně oddrmoleny ortodoxní modlitby. Neušlo pozornosti, že nikdo ze zavražděných nemá na rukou prsteny ani žádnou hotovost v kapsách. Těla byla okradena, prsty odsekány, zlaté zuby vyraženy, stříbrné řetízky od křížků odštípnuty.
Za rozbřesku visel nad zemí hustý černý mrak, který zcela zakryl slunce, a lidé se vrátili do svých domů, kde se až do soumraku zamkli. Kouř z generála Gandina se na kefallénské obloze smísil s kouřem jeho chlapců. Ten čestný, rytířský voják ze staré školy, jenž důvěřoval svým nepřátelům a snažil se zachránit své muže, byl jedním z prvních, kdo zemřeli. Svou smrt přijal zmužile a chladnokrevně, při vědomí, že sled jeho protichůdných rozhodnutí a jejich svědomité zdržování je zabilo stejně spolehlivě jako salvy, které teď rozstříkly jeho krev na kamení. Zbytek jeho důstojníků brzy vyvedou z Mussoliniho kasáren v Argostoli a i ti se budou škvířit a kroutit v plamenech.
Té noci se Řekové vydali znovu ven, tahali nebožtíky z mořských prohlubní a proláklin a znovu si všímali, že ani jeden u sebe nemá hodinky, pero, jedinou minci. Našli fotografie rozesmátých dívek, milostné dopisy, obrázky usmívajících se rodin. Zjistili, že mnozí vojáci věděli o nadcházejícím konci, ale přesto chtěli promluvit ještě z hrobu, a tak naškrabali na zadní stranu pohlednic a fotografií adresy v dojemné naději, že by někdo mohl dopis poslat, že by někdo mohl vydat svědectví. Na mnoha dopisech se inkoust rozpil, jako by jejich pisatele skropilo pod širým nebem pár velkých kapek deště.
Nevěděli, že si Němci rychle vzali k srdci poučení z předchozí noci, že se teď šetří a nutí italské důstojníky, aby do náklaďáků natahali své vlastní mrtvé, a až potom ony důstojníky zastřelí. Nevěděli, že existuje nějaký leutnant Weber, nikoli jediný nacista, kterého vlastní svědomitá zvěrstva dohnala ke zhroucení a zlomila. Ale zase uviděli tytéž ohně, potřásli hlavami, když jim domy a šaty nasákly stejnou odpornou směsí pachů, a znovu se vynasnažili zachránit mrtvé pod rouškou noci, jež díky protáhlým, tančícím stínům stromů a lidí, vrhaným skákajícími oranžovými plameny, získala nefalšovaný pohřební nádech.
Příštího dne se rozšířila pověst, že svatý Gerasimos nazdařbůh odešel do tmy a po několika hodinách se vrátil na svůj katafalk. Ráno prý jeptišky našly na černé kůži jeho scvrklého obličeje stopy po slzách a na zlacení a saténu bot karmínovou krev.

58
Operace a pohřeb

Když se za soumraku dveře kopnutím rozlétly, Pelagii nejdřív napadlo, že přišli Němci. Věděla, že všichni Italové jsou mrtví.
Jako všichni ostatní slyšela první zvuky boje – mechanické štěkání kulometů, třeskot výstřelů z pušek, krátké dávky ze samopalů, tlumené tympány dělostřelby – a pak poslouchala nekončící salvy popravčích čet. Skrz okenice viděla projíždět jeden náklaďák za druhým, obtížený buď rozjásanými granátníky, nebo klátícími se mrtvolami Italů, jimž z koutků rtů kapala krev a jejichž oči byly upřené na věčnost. Večer vyšla s otcem, kterému cukaly tváře slzami vzteku a lítosti, hledat mezi roztroušenými a opuštěnými těly kolem monstrózních hranic ty, kterým by se dal zachránit život.
Po takovém zážitku oněměla, ne strachy nebo žalem, ale marností.
Takže pro ni život už skončil. Věděla, že mladé a pohledné dívky Němci odvážejí, protože jejich nevěstince nefungují na základě dobrovolnosti. Věděla, že jsou plné zastrašených a zmučených dívek z každého koutu od Polska po Slovinsko a že je nacisté střílejí při prvním projevu odporu či nemoci. Zabraná do vzpomínek seděla u stolu, občas se rozhlédla a naposled si všímala každodenních maličkostí – suků na noze stolu, promáčklých kastrůlků, které tak dlouho cídila, až jim málem prodřela dno, záhadně odbarvené dlaždičky na podlaze i ilegálního obrazu Metaxase na stěně, jejž tam otec zavěsil, přestože byl neochvějný venizelista. Ruku měla v kapse zástěry, a až Němci vejdou, jednoho zastřelí, aby oni museli zastřelit ji. Ten malý derringer vypadal, že na něco takového není stavěný, ale přinejmenším její otec měl italskou pistoli a padesát nábojů, kterou mu kdosi, snad některý člen La Scaly, nechal před prahem jako pochmurný odkaz.
Takže když se dveře prudce rozlétly, byla překvapená, ale v tom překvapení cítila zároveň cosi nevyhnutelného, tak jako když se vyprávění v notně ohmataném románu neúprosně schyluje ke konci. S pobledlou tváří prudce vstala, ruka se jí sevřela kolem pistole, ale pak spatřila Velisaria po pás pocákaného krví, jak oddechuje jako pes a oči se mu lesknou vynaloženou nadlidskou silou, kterou mu laskavý osud dal do vínku. „Utíkal jsem,“ vysvětlil, popošel ke stolu a jemně na něj složil žalostný raneček, který byl stejně ochablý, bezvládný a klidný jako tisíce jiných mrtvých, které viděla předchozí noci. „Kdo je to?“ zeptala se Pelagia, protože jí nebylo jasné, proč si silák mezi mnoha jinými vybral právě tohohle.
„Žije,“ řekl Velisarios. „Je to ten praštěný kapitán.“
Bleskurychle se ke zraněnému shýbla a v srdci se jí svářila hrůza s nadějí. Nepoznávala ho. Bylo na něm příliš krve, příliš mnoho malých cucků a cárů masa, příliš mnoho děr v blůze na jeho hrudi, z nichž pořád ještě prosakovala krev. Ta se leskla a srážela i na jeho tváři a vlasech. Chtěla se ho dotknout, ale odtáhla ruku. Jak by mohla sáhnout na člověka tak ztýraného? Chtěla ho obejmout, ale jak má obejmout člověka tak zle zřízeného?
Mrtvola otevřela oči a její ústa se roztáhla v úsměvu. „Kalimera, koritsimu,“ ozvalo se. Pelagia ten hlas poznala. „Je večer,“ odpověděla hloupě, neboť ji nenapadalo nic hlubokého.
„Tak tedy kalispera,“ zamumlal kapitán a zavřel víčka.
Pelagia se zoufalýma, široce rozevřenýma očima zadívala na Velisaria a řekla mu: „Velisario, nikdy jsi neudělal nic skvělejšího. Jdu sehnat otce. Zůstaň tady s ním.“
Tehdy poprvé nějaká žena vstoupila do kafenionu. Ta kavárna už nebyla co kdysi, ale pro muže pořád ještě představovala svatyni, a když Pelagia vtrhla dovnitř a otevřela dveře do ohromné kredence, kde všichni muži poslouchali BBC (celá italská divize Venezia zběhla k Titovým partyzánům), výbuch nesouhlasu byl více než hmatatelný. Zevnitř se vyvalil mrak cigaretového kouře a pak už dívka spatřila čtyři muže a otce, všichni v tom stísněném prostoru stáli rovně jako podle pravítka a vrhali po Pelagii šokované, málem nenávistné pohledy. Kokolios se na ni osopil, ale ona chytila otce za ruku a za jeho protestů ho vyvlekla ven.
Doktor se zadíval na tělo a hned věděl, že v životě neviděl nic horšího. Krve bylo kolem tolik, že by naplnila tepny koně, a na cárech masa by se mohly vrány živit celé měsíce. Poprvé ve své lékařské kariéře se cítil poražený a zbytečný a ruce mu klesly k bokům. „Bylo by laskavější, kdybychom ho zabili,“ podotkl, ale než mohl Velisarios dodat: „To jsem si taky myslel,“ navztekaná a pobouřená Pelagia ho už tloukla oběma rukama do hrudi a kopala do lýtek. Velisarios k ní přistoupil, ovinul jí jednu ruku kolem pasu a zvedl ji do polohy, již obyčejně zaujímal jeho kanón – opřel si ji o přirozenou římsu svého boku, kde mu pěstičkami marně bušila do stehna a ječela.
A tak se dala ohřát voda a kapitánovi byla jemně odstřižena jeho proděravělá uniforma. Pelagia horečnatě roztrhala na pruhy nejen svoje prostěradlo, ale i otcovo. Poté přinesla všechny lahve alkoholu, které její otec ukryl, a nádavkem přidala jeho opečovávané zásoby ostrovního vína.
Doktor Jannis omýval krev a stěžoval si: „Co si mám počít? Na tohle nemám kvalifikaci. Nejsem pořádný chirurg. Nemám plášť, čepici, rukavice ani ten penicilin, o kterém jsem slyšel. Žádný rentgen, sterilní vodu, sérum, plazmu, krev…“
„Drž už konečně hubu!“ rozkřikla se na něj Pelagia, jejíž srdce teď bilo jak strachem, tak odhodláním. „Viděla jsem tě, jak jsi spíchl zlomeninu deseticentimetrovým hřebíkem. Tak sklapni a dej se do toho.“
„Šmarjá,“ ulevil si zastrašený doktor.
Doktor nevěděl, že většina krve a masa pochází ze širokých zad Carla Guercia, a proto mu připadalo, že snad jen zázrakem svatého Gerasima zůstal Antonio Corelli tak málo zraněný. Jakmile byl očištěn a hromada zakrvácených hadrů z podlahy skončila v hrnci na vyváření, bylo jasné, že oběť má šest kulek v hrudníku, jednu v břiše, jedna mu čistě prostřelila povrchové svalstvo na paži a další mu vyryla ošklivou, ale jinak bezvýznamnou rýhu na tváři.
Ale pořád to vypadalo beznadějně. Doktor toho věděl příliš, aby byl optimista, a moc málo, aby se jeho pesimismus utišil. V dírách budou kousíčky uniformy a kapsy vzduchu, které tam zatlačily kulky. Dále odštěpky žeber, které nedokáže najít, a z infekce myriád mikrobů, které zanesou svůj jed z dřeně do žil, jistě vzejde zánět kosti a kostní dřeně a pacient mu pak zemře na septikémii. Doktor věděl, že kulky mohly uvíznout na místech, odkud by je mohl vyjmout jen za cenu silného krvácení, ale kdyby je tam ponechal, staly by se zdrojem nezdolné infekce. Už teď mohlo dojít k hemotoraxu, rozšíření krve do dutiny mezi hrudní stěnou a plícemi. Zanedlouho možná přijde plynatění odumřelé tkáně. Bude muset odstranit sekvestr, jehož polohu nemohl nijak odhadnout. Doktor otevřel láhev rakije, zhluboka si zavdal a podal ji Velisariovi, který ze solidarity učinil totéž. Zůstal tam, protože se od celé té scény nemohl odtrhnout.
Doktor Jannis vzal rozum do hrsti a uvědomil si, že nemá cenu činit předčasné závěry. Chirurg nejdřív vyšetřuje a až potom myslí. S chutí anýzu v ústech a douškem alkoholu utěšlivě žhnoucím v útrobách sáhl po sondě a jemně ji vsunul do každé rány, dokud nenarazil na kulku. Povšiml si, že díry jsou překvapivě široké a že každá z nich má kolem sebe prstenec žlutě zbarvené modřiny. Proč jsou ty rány tak široké?
Užasle se narovnal. Díry nebyly vůbec hluboké. Najednou mu došlo, že ve skutečnosti měly kulky čistě projít a v zádech oběti zanechat krátery, z nichž se měla řinout krev. „Dcero,“ prohlásil doktor, „přísahám při všech svatých, že tenhle člověk má svaly ze železa. Myslím, že to přežije.“ Sáhl po stetoskopu a zaposlouchal se. Srdce bilo slabě, ale pravidelně. „Antonio,“ zavolal a Corelli otevřel oči. Dokonce se pokusil o úsměv. „Antonio, teď tě budu operovat. Nemám moc morfia. Můžeš pít? Zředí ti to sice krev, ale tomu se nedá pomoct.“
„Pelagie,“ vypravil ze sebe Corelli. Velisarios kapitánovi nadzvedl hlavu a Pelagia mu nalila do hrdla sklenku rakije, zatímco doktor si připravil tři čtvrtě gramu morfia. Bude-li to nutné, píchne mu stejnou dávku každé půl hodiny a po každé půlhodině kapitán polkne rakiji, budou-li to rovněž okolnosti vyžadovat. „Chci co nejvíc světla,“ poručil doktor, a tak Pelagia přinášela všechny lampy ze všech pokojů a Velisarios je zatím v kuchyni zapaloval. Venku byla tma a sovy houkaly přes kovové drhání cvrčků a ostatní zvuky klamného a falešného klidu. Dovnitř docapkala Psipsina s první myší, kterou té noci chytila, a Pelagia ji vyhodila ven.
Do jedné paže píchl doktor kapitánovi morfium a do druhé nádavkem a víceméně intuitivně 10 kubíků fyziologického roztoku s cukrem, který mu Pelagia připravila do hrnečku. Vůbec neviděla ráda, jak se do těla jejího milého píchají injekce a strkají sondy, ale věděla, že zakrátko v něm budou sekat a řezat. A když se tak dívala na to zsinalé, prostřílené a krvavé tělo, bezbranné jako červ, uvědomila si, že to tělo samotné nemiluje. Ona milovala člověka, který se díval těmahle očima a usmíval se a mluvil těmito ústy. Podržela v ruce jeho muzikantské prsty a zadívala se na pečlivě ostříhané nehty. Aspoň že kůžička pod nimi byla růžová. Nezbožňovala ty ruce, ale člověka, který jimi pohyboval po pražcích mandolíny. Kolikrát si představovala, jak ji hladí po ňadrech? Doktor si povšiml, jak se zasnila, a napomenul ji: „Přestaň tam jen tak sedět a ošetři mu rány na tváři a na paži. Očisti je, dezinfikuj a zašij. Chceš se stát doktorkou, nebo ne? Taky budeme potřebovat víc horké vody, spoustu. A umyj si ruce, hlavně pod nehty.“
Stála tam a mrkala, s rukama svěšenýma. „Opravdu je v bezvědomí? Nechci mu ublížit.“
„Já mu ublížím daleko víc než ty.“ Dal Corellimu facku a zařval: „Antonio, tvoje matka je kurva.“ Kapitán nijak nezareagoval a doktor konstatoval: „Je mimo.“
„Jeho matka je po smrti,“ vyčetla mu Pelagia. „Už nepij žádnou rakiji, jestli po ní mluvíš takhle sprostě.“
Kolem domu rachotivě projelo německé obrněné auto a všichni tři ztuhli jako sochy, dokud nebylo pryč. „Hajzlové,“ ulevil si Velisarios.
V tu hodinu Pelagia zjistila, jak děsivý úkol před ni otec postavil. Ruce se jí třásly a ona se stěží přiměla těch ran dotknout. Zpočátku do nich jen zkusmo, zlehýnka dloubala, a zděsila se, když viděla otce odřezávat široké pruhy masa kolem děr po kulkách. „Nejdřív musím ránu vyčistit a zbavit ji cizích těles a poškozené tkáně,“ vykládal jí. „Taky se mi to dvakrát nelíbí, ale zabírá to, takže jestli to nerada vidíš, tak se na to nedívej. Spíš se sama zařiď podle mě.“ Pelagia překonala nutkání zvracet a Velisarios pozadu poodstoupil, sedl si na podlahu a opřel se o zeď. Bude se dívat, jak pracují, ale detaily si klidně ušetří.
Doktor se začal zabývat kulkou v břiše, protože si potřeboval zvednout sebevědomí něčím relativně nepříliš nebezpečným. Našel ji hned pod kůží, vytáhl ji chirurgickými kleštěmi a podivil se nad jejím zdeformovaným, zploštělým tvarem. „Je to zázrak,“ vydechl a ukázal ji Pelagii, která zatím chirurgickými nůžtičkami s plochou čelistí pižlala roztřepený okraj rány. „Jak bys mi tohle vysvětlila?“
„Byl za tím hromotlukem, za tím stejně velkým jako já,“ vysvětlil jim Velisarios. „Ten velkej chlap ho držel zezadu, takhle.“ Vstal a dal si ruce za záda, aby předvedl, jak se dají chytit cizí zápěstí. „Když jsem ho zvedal, pořád ještě toho praštěnýho kapitána držel. Hned se mi zdálo, že je nějak moc těžkej. Myslím, že se kapitána snažil zachránit.“
„Carlo,“ vzlykla Pelagia a rázem se rozplakala. Jejího otce napadlo, že by ji k sobě měl přivinout, ale pak to zavrhl, protože by jí jenom potřísnil hlavu krví. Carlo byl prvním členem La Scaly, o kterém teď najisto věděli, že je po smrti. „Nikdo, kdo padne jako on, neumřel zbytečně,“ pravil doktor a málem se těmi slovy zadusil. Sám se musel ovládnout, aby se nerozbrečel, a protože se musel něčím zabavit, z rány před sebou vytáhl a pečlivě prohlédl útržek ohořelé látky. Pelagia si utřela slzy rukávem a řekla: „Antonio vždycky tvrdil, že Carlo je nejstatečnějším vojákem v armádě.“
„A to všechno nadarmo,“ poznamenal doktor a bezděky tím popřel svůj předchozí výrok. „Velisario, leží tam ještě jeho tělo? Rádi bychom ho pohřbili, než ho ti Němci spálí.“
„Je po zákazu vycházení, Iatre,“ odpověděl silák, „ale jestli chcete, já půjdu. Kdo ví, třeba bych po cestě mohl zabít nějakého Němce.“ Docela rád odešel z té hrůzné ošetřovny, jejíž atmosféra byla až příliš nabitá emocemi a kde se člověku při pohledu na stůl chtělo zvracet. Pár vteřin nabíral do plic studený podzimní vzduch a pak znovu vyrazil do polí.
Doktor dočistil ránu, vypláchl ji alkoholem a zasypal sulfonamidovým práškem. Dostal ho od toho hypochondra ubytovatele s kuřími oky. Ten už bezpochyby vypustil duši i se všemi svými imaginárními neduhy a jeho dobromyslné tukové faldy byly na hranici předčasně vyškvařeny. Ve vzduchu visel nezměrný mrak smutku, a kdo chtěl, mohl se mu zcela poddat. Lepší bylo soustředit se na kapitána. Vyřízl lalok masa, překlopil ho a zakryl jím otvor po kulce. „Až budeš hotová,“ obrátil se na dceru, „spíchni tohle dohromady. V tašce mám šňůru od padáku, tak ji prostě rozmotej na nitě. Nic lepšího není.“
Pelagiin pocit, že se ocitla v obludném snu, se ještě umocnil. Tak ona tady sešívá svého milence s přesností a péčí, za niž vděčí té asymetrické vestičce a trpělivým radám své tety, a vedle ní její táta z hrudi téhož muže opatrně tahá odštěpky žeber a celou dobu mele o krepitu, abdominální tváři a mnoha dalších potenciálních problémech, jejichž názvy byly natolik neproniknutelné, že ji ani nedokázaly děsit. Přesunula se ke kapitánově tváři a vyčistila rýhu po kulce. Zauvažovala, jestli ji má nechat, ať se zhojí sama, nebo ji spíš sešít. „To záleží na tom,“ odpověděl jí doktor, jako by jí četl myšlenky, a dál si připravoval injekci morfia, „jestli chceš, aby měl křivý úsměv, nebo ne. Můžeš si vybrat mezi tím nebo širokou jizvou. Obojí samozřejmě může být okouzlující, takže kdo ví?“
„Jizva by mohla vypadat romanticky,“ mínila Pelagia.
„Zato tyhle jizvy,“ ukazoval doktor skalpelem po hrudníku, „budou dost hrozné. Jestli to tedy přežije.“
Té noci pohřbil Velisarios ostatky Carla Guercia na doktorově dvorku. Když si předtím s mrtvolou v náručí a s oslizlýma, kluzkýma rukama ztěžka razil cestu přes zídky a pole, a kolem něj se vznášel lepkavý pach smrti, připadal si jako Atlas obtížený celým světem. Netrvalo dlouho a zjistil, že na to, aby Carla nesl v náručí jako kapitána, je jeho náklad příliš těžký, a tak nakonec klopýtal pod jeho vahou rozloženou přes ramena, jako by si přes ně přehodil objemný pytel pšenice.
Ve tmě převázal Carlovu roztříštěnou čelist pruhem prostěradla a pak začal kopat, přičemž přesekával kořeny olivovníku, odkrýval prastaré vrstvy kamení a uhlíků a vyhazoval střepy keramiky a starodávné ovčí lopatky. Nevěděl to, ale pohřbil Carla do hlíny z Odysseových časů, jako kdyby tam patřil už od prvopočátku.
Nad ránem, když byl kapitán konečně odoperován a otec s dcerou nevýslovně unaveni, vyšli se oba ven rozloučit s padlým hrdinou.
Pelagia mu učesala vlasy a políbila ho na čelo a doktor, který byl založením pohan a kterého starověké zvyky vždycky dojímaly, mu na každé oko položil stříbrnou minci a do hrobu dal láhev vína. Velisarios stál na dně jámy a snesl tělo dolů. Narovnal se a pak ho něco napadlo. Z kapsy vylovil pomačkanou krabičku cigaret, jednu vytáhl, vyhladil ji a dal ji mrtvému muži mezi rty. „Tuhle jsem mu dlužil,“ objasnil a vyškrabal se ven.
Doktor držel řeč, Pelagie vedle něj plakala a Velisarios v rukou mnul klobouk.
„Náš přítel,“ začal doktor, „který přijel jako nepřítel, již přešel přes luhy asfodelů. Shledali jsme, že mnohem lépe než jakýkoliv jiný smrtelník věděl, co dobro obnáší. Pamatujeme, že své mnohé medaile dostal za záchranu životů, nikoli za jejich zmarnění. Uchováme v paměti, že zemřel stejně šlechetně, jako žil, statečný a silný. Jsme jen hříšníci, ale jeho duše nezčerná. Plnými doušky pil z poháru života, leč na jeho cestě ho předčasně zastavili krvaví katani, jejichž jména navěky zůstanou v opovržení. I oni nakonec vypustí duši, avšak je nikdo oplakávat nebude ani jim neodpustí; dar smrti je přece společný nám všem. Až si pro tyto skety přijde, stanou se z nich duchové, jež se darmo potloukají v temnotách, neboť lidský život jest velmi krátký a krutý muž krutého mravu jest proklet a po smrti zůstává ztělesněním špinavosti. Avšak duch Carla Guercia bude žít ve světle, dokud o něm budeme s to vyprávět svým přátelům.
Říká se, že ze všech živočichů, kteří dýchají a plazí se po zemi, příroda ještě nestvořila tvora slabšího než člověka. Ano, náhoda tomu chtěla, aby Carlo táhl do dálek, ale my v něm neshledali žádnou slabost. Nebyla mu vlastní sprostá domýšlivost, nebyl ohavným surovcem, kterýž by znesvětil cizí domov. V něm se snoubila dívčí jemnost i mohutná síla skály, to v něm jsme nalezli dokonalý vzor dokonalého člověka. Právě on by býval mohl říci: ‚Nejsem občanem Athén nebo Říma, ale celého světa.‘ Byl mužem, o kterém platí: ‚Dobrému člověku nemůže nic ublížit, ani za života, ani po smrti.‘
Pomněte těchto přísloví, jež se tradují ze starých časů:

‚Miláčkové bohů umírají mladí.‘
‚Člověk je sen stínu.‘
‚Ani bohové nemohou změnit minulost.‘
Jako se rodí listí, tak právě se rodí i lidé.
Listí setřásá na zem van větru, ale vždy nové vyráží pučící les, když jarní zas nadchází doba. Stejně tak lidský rod – ten vzniká a zaniká zase.‘

Také si vzpomínám na básníkova slova, že je čas na dlouhé řeči a čas na spánek. Spi dlouho a klidně. Věk si tě nikdy neporobí, nikdy nezeslábneš, nepoznáš zármutek ani stařeckou sešlost. Dokud na tebe budeme vzpomínat, budeme si tě pamatovat jako krásného a mladého. Kefallénie nezná větší čest než počítat se za strážkyni tvých kostí.“
Doktor a jeho dcera se do sebe zavěsili a vrátili se domů. Za nimi se ozývalo skřípění Velisariovy lopaty a pleskání dopadající hlíny. Corelliho přenesli do Pelagiiny postele a venku se rozezpívali první ptáci.

59
Historický úkryt

Netrvalo dlouho a Němci zkonsolidovali své postavení a začali se zajímat o lup. Nejenže musel doktor schovat své cennosti, to koneckonců museli všichni a nikdo se tomu nedivil, ale situaci mu ještě komplikoval nemohoucí italský důstojník v dceřině posteli. Pelagia pro něj připravila lůžko na dně úkrytu pod podlahou kuchyně, a tak byl znovu povolán Velisarios, neboť ani doktor, ani Pelagia ho nedokázali přenést, aniž by mu ublížili. Dole se znovu shledal se svou mandolínou a Carlovy papíry byly načas přeneseny jinam. Pokud se v blízkosti nenacházely německé jednotky, byl v zájmu Corelliho zdraví poklop od skrýše otevřený a podepřený tyčí od smetáku, která se dala rychle skopnout, a pak už jen stačilo položit kobereček na místo a přesunout stůl. Přišel čas, kdy se kapitán s Pelagií bezmocně choulili ve tmě díry, zatímco okupanti kradli rodinné číše a talíře a mlátili a tupili pana doktora.
První den po operaci kapitán blaženě prospal, ale když se poprvé probudil, bolest byla příšerná a k tomu měl pocit, že se mu útroby tak nějak posunuly. Navíc se nemohl ani pohnout. Připadalo mu, že ho podupalo splašené stádo volů nebo že podstoupil ono středověké mučení, při němž na nešťastníka položí dveře, a na ty pak postupně přidávají závaží. „Nemůžu dýchat,“ stěžoval si doktorovi.
„Kdybyste nemohl dýchat, nemohl byste taky mluvit. Vzduch prochází z plic přes hrtan.“
„Ta bolest je nesnesitelná.“
„Máte několik zlomených žeber. Sám jsem jich musel pár zlomit, abych se dostal ke kulkám.“ Doktor se odmlčel. „Musím se vám omluvit.“
„Omluvit?“
„Na zadrátování kostí jsem použil několik strun z vaší mandolíny. Nic jiného jsem po ruce neměl. Pokud si vzpomínám, vyrobil jste si nejvyšší struny z mého chirurgického drátu, a já si ho musel vzít zpátky. Až vám kosti srostou, budete si je muset nechat operativně odstranit.“
Kapitánovi cuklo v obličeji.
„Až ta bolest bude nesnesitelná, Antonio, připomeňte si, že jestli jste chlap, měl byste místo ní cítit zármutek. Všichni vaši přátelé jsou mrtví.“
„Já vím. Já tam byl.“
„Promiňte.“ Doktor zaváhal. „Zdá se, že vás Carlo zachránil.“
„To se ‚nezdá‘. Já vím, že mě zachránil. Z nás všech zemřel nejdůstojněji a mě tu nechal, abych si to připomínal.“
„Neměl byste plakat, kapitáne. My vás tu vykurýrujeme a pak vás propašujeme z ostrova.“
„Smrdím, Dottore. Nechci, aby Pelagia…“
„Budu vás ošetřovat sám, jestli si to přejete. Máte to tu hodně stísněné, co? Ale my si nějak poradíme. V téhle skrýši se už schovávalo hodně bojovníků za svobodu, tak si važte toho, že ležíte na tak historickém místě. Musím vás upozornit, že jakkoliv vás to bude bolet, musíte často měnit polohu, jinak se vám udělají proleženiny. A když ty začnou hnít, můžou vás zabít stejně jistě jako kulka. Spěte, jak jen můžete, ale musíte se občas pohnout. Jestli budete mít nesnesitelné bolesti, můžu vám píchnout morfium, ale už mi ho zbývá dost málo a s těmi Němci kolem ho budu potřebovat do poslední mrti. Jestli vám to moc nevadí, byl bych radši, kdybyste se opíjel. Taky tu mám baldrián a řimbabu, co Pelagia nasbírala na jaře. Musím vás požádat, abyste bolest snášel, jak to jen půjde. Můžu vás ujistit, že když si při nemoci vytrpíte hodně bolesti, bude vám po uzdravení dvojnásob lépe. Budete víc vděčný.“
„Dottore, já vám už ani víc vděčný být nemohu.“
„Pořád ještě můžete umřít,“ prohlásil doktor stroze. Naklonil se k němu a nasadil důvěrný tón: „Už dlouho se vás chci zeptat, jestli se vám ty hemeroidy zlepšily. Promiňte mi, že jsem se o to nezajímal dřív. Připadalo mi to indiskrétní.“
„Zařídil jsem se podle vaší rady,“ odpověděl kapitán, „a ono to zabralo.“
„Tady si moc nezacvičíte a ani strava nebude valná,“ upozornil ho doktor, „i když se budeme snažit. Nepochybně dostanete zácpu a já vám možná budu muset propláchnout střeva. Nechci k tomu použít hadičku od stetoskopu, ale možná budu muset. Jestli to neuděláme, dostanete hemeroidy znovu ze vší té námahy potom. A omlouvám se vám za tak nedůstojné zacházení.“
Kapitán zatahal doktora za rukáv. „Ať to Pelagia nevidí.“
„To by mě ani nenapadlo. A ještě něco. Necháte si narůst vousy jako Řek. Začnete myslet jako Řek. Já vás budu učit řecky a Pelagia zrovna tak. Nemám ponětí, kde bychom vám mohli sehnat papíry a přídělové lístky – možná se bez nich budeme muset obejít.“
„Až mi bude líp, musíte mě přestěhovat z domu, Dottore. Nechci vás vystavit nebezpečí. Jestli mě chytí, měl bych zemřít sám.“
„Můžeme vás převézt do té zapomenuté salaše, kam jste chodili s Pelagií. No netvařte se tak překvapeně. Všichni o tom věděli. Ani staré ženské nedrbou tak jako pasáci koz. To je tou osamělostí, jsou z ní žvaniví. A taky si pamatujte, že se vám nemusí udělat líp. Jestli jsem vás dost nevyčistil, jestli je uvnitř nějaká píštěl, kterou prosakuje tekutina, jestli tam zbyl vzduch… jakmile vás bude něco tlačit, okamžitě mi musíte dát vědět. Budu ve vás muset vysekat díru a pustit ho ven.“
„Madonna Maria, Dottore, řekněte mi radši nějaké lži.“
„Nejsem Pinocchio. Pravda nás osvobozuje. A zvítězíme nad ní pouze tak, že se jí podíváme do očí.“
Za dva dny kapitán znovu upadl do horečky a Pelagia zůstala ve skrýši s ním, přikládala mu na čelo studené obklady a poslouchala, jak blouzní. Měnila mu prádlo a čichala k němu, jestli neucítí toxický zápach hnisu. Otec ji ujistil, že po toxinech kůže získá krémově žlutý nádech; sám se ale obával o kapitánův život. Nevěřil si, že kapitána odoperoval dobře, zato mu pravidelně nitrožilně píchal fyziologický roztok s cukrem. Ukázal dceři, jak s pomocí polštářů změnit jeho pozici a odlehčit mu tak od monotónního tlaku, který rozkládá maso, ale vykazoval ji z místnosti při všech těch úkonech, které obyčejně připadnou ženám a které ukazují na největší lásku.
Čtvrtého dne horečka vyvrcholila a Corelli se potil a blábolil tak hrozně, až doktor i Pelagia ztráceli naději, že kapitána zachrání. Doktor Jannis opatrně zasunul do každé rány veterinární jehlu, aby mohl vysát jed z případného abscesu (říkal tomu „subkutánní krepitace“), ale nenarazil na nic a příčina kapitánova zhoršeného stavu mu tak zůstala utajena. Pelagia Corellimu vložila do prstů levé ruky krk Antonie, jeho milované mandolíny. Sevřely se kolem něj, kapitán se usmál a doktor tuhle ukázku lékařské intuice v duchu velmi ocenil.
Za dva dny horečka odezněla a pacient s úžasem otevřel oči, jako kdyby si poprvé uvědomil, že existuje. Cítil se slabší, než snad bylo možné, ale pil kozí mléko s kapkou brandy a zjistil, že se konečně dokáže na chvilku posadit. Toho večera se mu s doktorovou pomocí podařilo postavit na nohy a nechat se omýt. Nohy hubené jako hůlky se mu třásly, ale doktor ho přinutil chodit na místě, dokud se mu vyčerpáním neudělalo zle od žaludku. Žebra ho bolela víc než předtím a k tomu se dozvěděl, že ho budou mučit ještě celé měsíce při každém nádechu. Byl informován, že by měl k dýchání používat břišní svaly, ale když to zkusil, rozbolela ho rána v břišní dutině. Pelagia mu přinesla zrcadlo a ukázala mu popelavě šedou jizvu přes obličej a náběh na helénský plnovous. Ten ho svědil a zlobil skoro jako jeho jizvy a propůjčoval mu loupežnické vzezření. „Vypadám jako Sicilián,“ zhodnotil se.
Toho večera byl nakrmen prvním tuhým jídlem. Šneky.

60
Jak začalo její trápení

Později Pelagia na Corelliho zotavování a útěk nevzpomínala jako na čas nezapomenutelného a opojného dobrodružství, ba ani jako na mezidobí strachu a naděje, ale jako na počátek svého trápení.
Válka ji v každém případě oslabila. Z nedostatku jídla jí kůže zprůsvitněla a pevně se přimkla ke kostem, což jí dodávalo vychrtlého, oduševnělého vzezření, jež mělo přijít do módy až za pětadvacet let. Její pěkně tvarovaná ňadra trochu povadla, poklesla a stala se spíš jakýmisi praktickými váčky než čímsi krásným a žádoucím. Někdy jí krvácely dásně, a když jedla, musela opatrně žvýkat, aby nepřišla o nějaký ten zub. Její bohaté černé vlasy prořídly a ztratily svou pevnost; též se objevily první stříbrné nitky, které by za normálních okolností přišly nejdřív za deset let. Doktor, který díky svému vyššímu věku trpěl méně, ji často prohlížel a neušlo mu, že od počátku okupace přišla o padesát procent tělesného tuku. Z analýzy dusíku v její moči rovněž došel k závěru, že její tělo spaluje už i bílkoviny, to znamená svalstvo, a Pelagia skutečně v poslední době nedokázala provozovat jakoukoli energeticky náročnou činnost déle než několik minut. Přesto soudil, že srdce i plíce má pořád ještě silné, a když mohl a poštěstilo se mu sehnat mléko a ryby, předstíral nechutenství a dával jí víc než spravedlivý díl. Ona zase pod podobnými záminkami, jež nikoho neoklamaly, dávala ze svého jídla Corellimu. Doktorovi se svíralo srdce, když ji viděl tak zchřadlou – připomínala mu jednu z těch potrhaných růžiček, které nějak dokážou přežít podzim a až do prosince si podrží zbytky krásy, jako by jim nostalgický osud poskytl jistý odklad, ale zároveň byl pevně odhodlán nakonec je zahubit. Když pro ně teď žádný zahanbený italský důstojník nekradl příděly, ani je nemohli vymámit z tlustého ubytovatele, byl doktor nucen chytat ještěrky a hady, ale pořád ještě neměl chuť začít experimentovat s kočkami a krysami. Poměry nebyly ještě tak hrozné jako v Nizozemí, kde se kočky servírovaly jako „střešní králíci“, a v žádném případě tak tvrdé jako na pevnině. Vždycky tu bylo moře, které Kefallénii živilo, ale které bylo rovněž příčinou bouřlivé minulosti a přisuzovalo ostrovu strategickou polohu, na niž dnes zbyly jen kuriózní vzpomínky. To samé moře v budoucnosti zapříčiní další invaze Italů a Němců, kteří se budou pospolu opékat na plážích a na hladině zanechávat skvrny od krémů na opalování, turistů, pro něž budou záhadou prázdné a podezřívavé pohledy postarších Řeků v černých šatech, procházejících kolem nich bez pozdravu, beze slova.
Jakmile Corelli dokázal chodit, za největší tmy vyšel s doktorem a Velisariem do Casa nostry, avšak Pelagia zůstala ve skrýši, do níž se navrátily mandolína, doktorovy Dějiny a Carlovy papíry. Kvůli násilníkům takřka nevycházela z domu a v úkrytu se zaobírala vzpomínkami, háčkovala, rozebírala přehoz a myslela na Antonia. Dal jí svůj prsten, ten se však ukázal být příliš velkým pro jakýkoliv její prst, a ona ho ve světle lampy obracela a prohlížela si sokola s olivovou snítkou v zobáku, pod nímž stála slova Semper fidelis. V koutku duše se bála, že mu doma sejde z mysli, že ta slova se budou týkat jenom jí, že věrná a zapomenutá Pelagia bude navěky opuštěna a jako Pénelopé bude čekat na muže, který se nikdy nevrátí.
Ale Antonio ji ujišťoval o opaku. Chodil za ní často, po soumraku, stěžoval si na zimu a průvan v jejich úkrytu a vyprávěl hrůzostrašné zkazky o útěcích a bezprostředním nebezpečí zajetí, z nichž se jen některé zakládaly na pravdě. Zcela oblečeni líhali v objetí na její posteli, on ji škrábal na tvářích svým novým plnovousem a oba mluvili o budoucnosti i minulosti.
„Vždycky budu Němce nenávidět,“ zařekla se.
„Günter mi zachránil život.“
„Taky povraždil všechny tvoje přátele.“
„Neměl na vybranou. Nepřekvapilo by mě, kdyby se potom sám zastřelil. Musel se hodně přemáhat, aby se nerozbrečel.“
„Člověk má vždycky na vybranou. Říkáme, že za všechny vylomeniny našeho těla vždycky může náš mozek.“
„Nebyl tak statečný jako Carlo. Carlo by do nás odmítl střílet, ale Günter byl jiný člověk.“
„Ty bys odmítl?“
„To doufám, ale tvrdit to nemůžu. Možná bych šel cestou nejmenšího odporu. Jsem jenom člověk, ale Carlo byl jako hrdina z našich starých bájí, jako Horatius Cocles, nebo kdo to vlastně bránil ten most proti celému Porsennovu vojsku. Takový je jenom jeden z miliónu, tak to nemůžeš chudákovi Günterovi vyčítat.“
„Stejně budu Němce do smrti nenávidět.“
„Spousta Němců nejsou Němci.“
„Cože? Co to plácáš?“
„Víš, z uniformy to nepoznáš. Verbovali v Polsku, na Ukrajině, v Lotyšsku, Litvě, Československu, Chorvatsku, Slovinsku i Rumunsku. A mohl bych pokračovat. Ty to nevíš, ale na pevnině mají Řeky v takzvaných ‚Bezpečnostních praporech‘.“
„To není pravda.“
„Je. Je mi to líto, ale je. V každým národě se najdou šmejdi. Lumpové a nuly, co si chtějí připadat nadřazení. To samé se stalo v Itálii, všichni se dali k fašistům, aby se vyšplhali co nejvýš. Všichni ti synáčci úředníků a sedláků, kteří chtěli udělat kariéru. Samé ambice a žádné ideály. Chápeš, jak je potom armáda přitažlivá? Když chceš nějakou holku, tak si ji znásilníš. Když chceš hodinky, tak si je vezmeš. A když ti přeletí něco přes nos, tak někoho zabiješ. Cítíš se lepší, silnější. Je příjemné patřit k vyvolenému národu, můžeš si dělat, co se ti zlíbí, a můžeš si cokoliv ospravedlnit – stačí říct, že je to zákon přírody nebo vůle Boží.“
„My máme přísloví: ‚Podej sedlákovi ruku a on ti skočí do postele.‘“
„Mně se líbí ještě jedno, cos mi řekla.“
„Fazole k fazoli, pytel se plní? Co to s tím má společného?“
„Ne, ne, ne. ‚Kolem močidla chodě, nádchy neujdeš.‘ Já sám jsem nádchy neušel, koritsimu, a teď si jen marně přeju, abych nikdy nevstoupil do armády. Tehdy mi to připadalo jako dobrý nápad, ale podívej se, co se stalo.“
„Antonia přišla o struny a ty jsi celý zadrátovaný. Stýská se ti po klucích? Mně jo.“
„Koritsimu, já ty chlapce miloval, byla to moje rodina. A co dělá Lemoni? Až budeme mít holčičku, budeme jí říkat Lemoni. Po válce.“
„Jestli budeme mít dva syny, druhý se musí jmenovat Carlo. Jeho jméno bude žít, měli bychom si ho připomínat každý den.“
„Každou minutu.“
„Carino, věříš na Boha a nebe a tak?“
„Ne. Ne, po tomhle už to nedává smysl. Kdybys byla Bůh, ty bys všechno tohle dopustila?“
„Zeptala jsem se, protože bych byla ráda, kdyby Carlo a kluci skončili v ráji. Nemůžu si pomoct, takže možná věřím.“
„Až uvidíš Boha, vyřiď mu ode mě, že bych mu chtěl zmalovat ciferník.“
„Dej mi pusu, už skoro svítá.“
„Musím jít. Zítra ti přinesu králíka. Našel jsem noru, tak si nad ni lehnu a chytnu ho, zrovna když poleze ven. A taky pro nás pro všechny zase najdu šneky.“
„Psipsina chytá králíky, ale nechce nám je nechat. Zavrčí a uteče s nimi.“
„Kdyby bylo jaro, mohl bych se poohlídnout po vajíčkách.“
„Obejmi mě.“
„Santa Maria, moje žebra.“
„Promiň, promiň, pořád zapomínám.“
„Kdybych na to tak mohl zapomenout já. Merda. Ale stejně tě miluju.“
„Navěky?“
„Na Sicílii se říká, že věčná láska trvá dva roky. Naštěstí nejsem ze Sicílie.“
„Řečtí chlapi milují navěky jen sami sebe a své matky. Své manželky milují šest měsíců. Naštěstí jsem žena.“
„Naštěstí.“
„Vrátíš se? Po válce?“
„Nechám tu Antonii jako rukojmí. Tak budeš vědět, že mi můžeš věřit.“
„Mohl by sis obstarat jinou.“
„Ta je nenahraditelná.“
„A já jsem snad nahraditelná?“
„Proč mi nevěříš? Proč se na mě takhle díváš? Neplač. Jak bych si mohl nechat utéct příležitost mít takového tchána?“
„Parchante.“
„Au. Moje žebra.“
„Ó, carino, promiň.“
„Už musím. Zítra večer. Dej mi pusu. Mám tě rád.“
A tak vycházíval do noci, plazil se od živého plotu ke zdi, trhal sebou při sebeslabším zvuku a za rozbřesku už spal pod dekou, ze shluků vápníku se mu pod masem pomalu utvářely kosti a jeho snění zalidňovaly něžné vzpomínky na Pelagii a jeho operní chlapce. Obvykle se vzbudil brzo odpoledne, šel hledat lesní plody, cvičil, aby mu prsty zůstaly mrštné, prodíral se roštím a pátral po šnecích. Nejen že ho doktor nutil, aby ty tvorečky jedl, ale musel jejich ulity roztlouct v moždíři paličkou a celá rodina pila tuto drť rozpuštěnou ve víně. Doktor Jannis totiž pojal úmysl, že by nikdo neměl zůstat bez skvělé kostry, ať už je jakkoli vyhublý a unavený; ostatně taková strava nebyla o moc horší než pradávné zásoby fazolí, které zaplnily žaludek, ale po nichž je krutě bolelo břicho.
Pelagia byla vnitřně rozpolcená. Chtěla, aby s ní kapitán zůstal na ostrově, ale věděla, že by ho tím zabila. Našli se lidé, kteří se za skývu chleba neštítili žádné zrady, a bylo jenom otázkou času, kdy nacisté na Corelliho přijdou, byť by byl sebeopatrnější. Krom toho bylo čím dál ohavnější počasí, střechou Casa nostry zatékalo a kapitána proti ostrému větru a kruté zimě nechránilo žádné topení. Jí i otci toho zbývalo čím dál tím míň k snědku a někdy se dokonce přistihla, jak se žádostivě dívá na pavouky na zdi. Poprosila Kokolia a Stamatise, aby se poohlédli po tom blouznivci, co chodíval s Arseniem, a vyřídili mu, ať se u ní staví, jestli bude moct.
Bunny Warren už nějaký čas na pokyn Londýna za pomoci zlatých sovereignů naváděl majitele člunů, aby je za žádných okolností nepůjčovali Němcům, a nemálo přeživších Italů se tak v noci octlo na cestě do Syrakus, Bianky či Valletty v plavidlech, která vypadala, jako by je někdo poslepoval ze sirek, ale v něž jejich optimističtí majitelé vkládali nezlomnou důvěru. Jako tuláci moře poskakovali z jednoho údolí vlny na vrcholek další kolem německých rychlých člunů, světlometů, bitevních lodí a min, a zatímco jejich vyděšené, promrzlé pasažéry mučila mořská nemoc, řečtí námořníci si ještě z plna hrdla prozpěvovali. A když nakonec Italové dorazili na suchou zem, zjistili, že z její nehybnosti se jim dělá špatně od žaludku.
Zařídit kapitánův odjezd tedy Warrenovi trvalo jen jeden den. Stavil se u Pelagiina domu ve tři ráno a tiše zaklepal na okno jejího pokoje. Sotva se vymanila z Corelliho objetí a otevřela okenice, spatřila muže, jehož pomoci si oba žádali a které se zároveň obávali. „Hola, hola,“ zahalekal Angličan, když vešel, a dodal: „Kalimera, Kyria Pelagia.“ Velmi formálně jí potřásl rukou a poznamenal cosi o počasí.
Bunnyho řečtina teď byla velmi barvitá a hovorová, byť jeho výslovnost zůstávala zcela poplatná přízvuku vyšších anglických kruhů. Mimo jiné dokázal proměnit řecký výraz pro „pojďme“ na „hupky do taxíku“, což lahodilo jeho anglickým uším, dávalo smysl a Řekové tomu koneckonců taky rozuměli. A protože jeho široký rejstřík přídavných jmen a příslovcí byl prostě nepřeložitelný, stále ještě prokládal řecké věty slovíčky jako „senza“, „žůžo“ a „fakt děsný“, což jeho posluchačům připadalo spíš matoucí a nadbytečné než nesmyslné.
„Kdo je to?“ ozval se Corelli, neboť se ho na okamžik zmocnil strach, že snad přišli Němci.
„Bunnio,“ obrátila se Pelagia na Warrena, aniž Corellimu odpověděla, „tohle je italský voják a my ho musíme dostat ven.“
Warren se usmál a napřáhl ruku. „Ave,“ pozdravil ho, z čehož bylo hned vidět, že na rozdíl od řečtiny neměl příliš příležitostí zmodernizovat i svou italštinu. Corellimu připadalo, že nechybělo moc a měl ruku úplně na kaši, a z toho setkání si odnesl přehnanou představu o britské síle. Netušil, že v Anglii je pokus zlomit tomu druhému prsty projevem mužnosti a žoviálnosti. Rovněž ho ohromila hubenost a výška toho člověka, jehož modré a převelice nordické oči mu znepokojivě připomínaly Němce.
Ukázalo se, že pokud to počasí povolí, vyráží příští noci jedna čajka na Sicílii, a že tedy není nic jednoduššího než vzít kapitána na palubu, „ačkoli možná budeme muset zabít pár těch prašivých Němčourů“. Stačilo jen v jednu ráno zajít do zátoky s krytou lampou a odpovědět jí na signály z té malé plachetnice. Warren slíbil, že tam přijde s nimi, a ujistil je, že všechno půjde jako po másle, piánko, prostě prima primisima.

61
Odejít vždycky znamená tak trochu umřít

Corelli s doktorovým svolením neodešel před rozbřeskem zpátky do Casa nostry, ale zůstal s Pelagií doma. Jejich poslední společný den přišel tak nečekaně, že by bylo nelidské nerisknout to, a v každém případě se Corelli ve svých venkovských šatech a se skvostným plnovousem, přes nějž ještě prosvítala popelavě šedá jizva, nijak nelišil od Řeků. Navíc už teď uměl řecky dost dobře na to, aby oklamal Němce, kteří naopak neuměli řecky ani slovo, a dokonce se plácal přes hřbet ruky, když chtěl naznačit, jak je někdo hloupý. Jako každý Řek taky na znamení nesouhlasu potřásal hlavou dozadu a mlaskal jazykem. Čas od času se mu zdály sny v řečtině, což jeho spící duši přivádělo k zoufalství, neboť to nevyhnutelně zpomalovalo tempo, kterým se sen odvíjel. K tomu zjistil, že když nemluví italsky, odráží se to i na jeho osobnosti. Připadal si daleko vznětlivější a z jakéhosi pozoruhodného důvodu, který neměl nic společného s jeho plnovousem, taky mnohem chlupatější.
Všichni tři posmutněle seděli v důvěrně známé kuchyni, s obavami se tiše probírali vzpomínkami a vrtěli nad nimi hlavami.
„Je tu tolik věcí, na které nikdy nezapomenu,“ ozval se Corelli. „Jako třeba močení na bylinky. Když jste mě tehdy vybídl, abych si na ně taky začůral, konečně jsem věděl, že mě berete.“
„Kdyby toho tak chtěl táta nechat,“ opáčila Pelagie, „jsem potom celá nesvá, když z nich mám vařit. Celé hodiny je musím oplachovat.“
„Mám špatné svědomí, že odcházím živý, když všichni moji přátelé jsou mrtví a Carlo je pohřbený tady na dvorku.“
„V Odysseji říká Achilles: ‚Spíš bych chtěl oráčem být a někomu jinému sloužit, člověku chudému, jenž mnoho by majetku neměl, nežli zesnulým všem tu panovat v království mrtvých‘ – a má pravdu,“ odtušil doktor. „Když odejdou lidé, které jste milovali, musíte žít za ně. Dívejte se na svět jakoby jejich očima. Vzpomínejte, co říkávali, a říkejte to sám. Buďte vděčný, že můžete dělat všechno, co oni už dělat nemohou, a buďte z toho taky smutný. Takhle já žiju bez Pelagiiny matky. Květiny mi nic moc neříkají, ale za ni se dívám na devaterník nebo lilii. To za ni jím baklažány, protože ona je milovala. Kvůli svým chlapcům byste měl komponovat a mít z toho potěšení. A kdo ví,“ dodal, „třeba nepřežijete cestu na Sicílii.“
„Papas,“ protestovala Pelagia, „tohle neříkej.“
„Má pravdu,“ řekl Corelli stoicky. „A člověk se může dívat i za živé. Protože jsem s vámi dvěma strávil tolik času, budu se dívat na svět a představovat si, co byste k tomu řekli. Bude se mi po vás moc stýskat.“
„Vy se vrátíte,“ ujišťoval ho doktor. „Stal se z vás ostrovan, jeden z nás.“
„V Itálii nenajdu žádný domov.“
„Musíte se tam nechat zrentgenovat. Bůh ví, co jsem ve vás nechal, a taky si musíte dát vytáhnout ty struny od mandolíny.“
„Vděčím vám za život, Iatre.“
„Omlouvám se za ty jizvy, ale líp jsem to nesvedl.“
„A já se, Iatre, zase omlouvám za znásilnění tohohle ostrova. Nečekám, že nám někdy odpustíte.“
„Odpustili jsme Britům i Benátčanům. Němcům možná neodpustíme. Nevím. Barbaři nám vždycky hráli do karet – obvykle jsme na ně mohli svést naše vlastní pohromy. Vám se bude odpouštět lehko, protože jste všichni po smrti.“
„Papakis,“ ohradila se Pelagia znovu, „nemluv takhle. To nám to musíš připomínat, když je Carlo pohřbený na dvoře?“
„Ale je to pravda. Jenom živým je třeba odpuštění, a jak víte, kapitáne, vám jsem musel odpustit, jinak bych vám nedal svolení, abyste si vzal mou dceru.“
Pelagia s Corellim po sobě vrhli pohledem a kapitán odpověděl: „Nikdy jsem vás výslovně nepožádal o požehnání… tak nějak mi to připadalo drzé. A…“
„Přesto ho máte. Nic by mi neudělalo větší radost. Ale je tu jedna podmínka. Musíte Pelagii umožnit, aby se stala lékařkou. Není jenom moje dcera. Protože nemám syna, svým způsobem mi ho nahrazuje. Musí mít synovská práva, protože ona bude pokračováním mého života, až tu nebudu. Nevychoval jsem ji k tomu, aby byla v rodině otrokem, a to z toho prostého důvodu, že v nepřítomnosti syna by mě taková společnost nudila. Přiznávám se, že to ode mě bylo sobecké – a ona je teď moc chytrá na to, aby byla pokornou manželkou.“
„Jmenoval jsi mě tedy čestným mužem?“ dožadovala se Pelagia.
„Koritsimu, jsi sama sebou, ale přece jen jsem tě stvořil k obrazu svému. Měla bys mi být vděčná. V jakémkoli jiném domě bys drhla podlahu a já bych se tu zatím vybavoval s Antoniem.“
„V jakémkoli jiném domě bych tě sekýrovala. Měl bys mi být vděčný.“
„To taky jsem, koritsimu.“
„Jestli si to Pelagia přeje, nic nebrání tomu, aby se stala doktorkou. Muzikant by nikdy nevyžil jenom se svým příjmem,“ řekl Corelli a hned mu na hlavě přistál energický pohlavek od jeho snoubenky. „Ty musíš zbohatnout,“ vyčetla mu hlasitě. „A jestli ne, tak si tě nevezmu.“
„Jenom jsem si dělal legraci, fakt.“ Obrátil se k doktorovi. „Rozhodli jsme se, že jestli budeme mít syna, pojmenujeme ho Jannis.“
Doktora to očividně dojalo, ačkoli právě to by za daných okolností čekal. Zatímco všichni tři mlčky přemítali o brzkém rozbití jejich vzájemného soužití, rozhostilo se dlouhé a teskné ticho a nakonec doktor Jannis se slzami v očích vzhlédl a prostě řekl: „Antonio, jestli jsem někdy měl syna, pak jsi jím ty. U tohohle stolu máš vždycky své místo.“
Namísto nabízející se odpovědi, která by kvůli své předvídatelnosti nutně vyzněla hluše, Corelli vstal a popošel ke staršímu muži, jenž se také zvedl ze židle. Objali se, poplácali se po zádech, a protože doktor překypoval citem, objal rovněž svou dceru.
„Až válka skončí, já se vrátím,“ slíbil Corelli. „Do té doby zůstávám v armádě, protože je potřeba zbavit se Němců.“
„Ti prohrávají,“ prohlásil doktor sebevědomě. „Nebude to trvat dlouho.“
„Opovaž se jít zpátky do války!“ vyjekla Pelagia. „To ještě nemáš dost? Nemáš dost umírání? A co já? To na mě nehodláš brát vůbec žádné ohledy?“
„To víš, že na tebe bere ohledy. Chce se Němců zbavit, abys mohla beze strachu vycházet z domova.“
„Carlo by to udělal. Já se nemůžu spokojit s ničím menším.“
„Vy muži jste tak hloupí!“ vykřikla. „Měli byste nechat svět ženám, a to byste viděli, kolik by bylo válek.“
„Na pevnině se k andartům dala spousta žen,“ namítl Corelli, „a zrovna tak k jugoslávským partyzánům. Války by byly tak jako tak a krvežíznivých královen už tenhle svět taky zažil dost. Nacisty je potřeba porazit, to přece vidí i slepý.“
Vyčítavě se na něj zadívala a tiše odpověděla: „Bylo potřeba porazit i fašisty, a ty jsi za ně bojoval.“
Corelli zrudl a doktor se do toho vložil: „Nezkazme si poslední den spolu. Člověk dělá chyby, zaplete se, někdy je ovečkou a pak se poučí a stane se lvem.“
„Nechci, abys bojoval,“ trvala na svém a dál se Corellimu dívala do očí. „Jsi muzikant. Když se ve starověku navzájem pobíjely i ty nejdivočejší kmeny, bardi bývali ušetřeni.“
Kapitán se pokusil o kompromis. „Možná to nebude nutné a možná mě nenechají narukovat. Určitě mě neuznají tělesně schopným.“
„Dělej něco užitečného,“ poradila mu Pelagia. „Dej se k hasičům nebo tak.“
„Až se vrátím domů,“ řekl Corelli po rozpačité odmlce, „budu mít na parapetu bazalku, aby mi připomínala Řecko. Možná mi to přinese štěstí.“ Popocházel po místnosti a připomínal si všechno, co v ní bylo, nejenom důvěrně známé předměty, ale i všechny city, které v ní prožil. Bylo to místo, v němž zněly ozvěnou naděje, sdílené důvěrnosti i žerty, dávné rozpory i zášť a také záchrana života. Ve vzduchu tu visel opar hudby a objetí, který se mísil s vůní bylinek a mýdla. Corelli hladil dlouhý hřbet Psipsiny, která ležela na poličce zcela prosté jídla, a cítil, jak se v něm zvedá nevýslovný smutek, jemuž mohlo konkurovat jenom sucho v puse a rozhoupaný žaludek – příznaky běžné u lidí, kteří mají prchnout na moře. Doktor si všiml, že tam osaměle postává jako odsouzenec na smrt, a pak se zadíval na Pelagii, která seděla u stolu s rukama v klíně a hlavou skloněnou. „Nechám vás tu o samotě, děti,“ oznámil. „Jedna dívenka tu umírá na tuberkulózu a já bych za ní měl zajít. Vrazilo se to do páteře a už jí není pomoci, ale stejně…“
Odešel a dva milenci beze slova seděli proti sobě a hladili se po prstech. Nakonec jí po tváři začaly jedna po druhé tiše stékat slzičky a Corelli si vedle ní klekl, vzal ji do náručí a hlavou se jí opřel o hruď‘. Znovu ho šokovalo, jak je vyzáblá, a pevně zavřel oči – představoval si, že je v jiném světě. „Já mám takový strach,“ hlesla. „Myslím, že se nikdy nevrátíš, že se válka potáhne dál a dál, nepřijde bezpečí ani naděje a já zůstanu sama s prázdnýma rukama.“
„Máme spoustu vzpomínek,“ odpověděl Corelli. „Jestli nás potěší, nebo nás rozesmutní, to je jenom na nás. Nezapomenu na tebe a vrátím se.“
„Slibuješ?“
„Slibuju. Dal jsem ti prsten a nechal jsem u tebe i Antonii.“
„Ani jsme si nepřečetli ty papíry po Carlovi.“
„To by moc bolelo. Přečteme si je, až se vrátím, až to nebude… tak čerstvé.“
Mlčky ho hladila po vlasech a nakonec řekla: ‚Antonio, kéž bychom spolu byli – jako muž a žena.“
„Všechno má svůj čas, koritsimu.“
„Možná že už nebude čas.“
„Bude. Ten čas ještě přijde. Máš moje slovo.“
„Psipsině se po tobě bude stýskat. A Lemoni taky.“
„Lemoni si jistě myslí, že jsem po smrti.“
„Až odjedeš, řeknu jí, že barba C’relli je naživu. To jí udělá velkou radost.“
„Musíš přemluvit Velisaria, aby ji čas od času místo mě vyhazoval do vzduchu.“
A tak rozhovor pokračoval, v kruzích se vracel na začátek a znovu se utvrzoval, dokud těsně před zákazem vycházení doktor nepřišel domů. Byl roztrpčený jako vždycky, když se musel dívat, jak dítě poslepu klopýtá do rozpřáhnuté náruče smrti. Kráčel domů a napadaly ho myšlenky, jež takové zážitky vždycky vyprovokovaly: ‚Je tak těžké pochopit, proč jsem ztratil víru? Co tam nahoře děláš, ty apatický Bože? To si opravdu myslíš, že mě tak snadno ošidíš jedním dvěma zázraky o svátku svatého Gerasima? To si myslíš, že jsem tak hloupý? Myslíš si, že nemám oči?“ V kapse obracel zlatý sovereign, kterým mu otec dítěte zaplatil. Britové jich andartům dali tolik, že jejich hodnota notně klesla. „Dokonce i zlato,“ pomyslel si, „teď má menší cenu než chléb.“
Toho večera se podělili o jednu vychrtlou nohu starého kohouta, kterého Kokolios zabil, aby mu ho ti násilníci nemohli zrekvírovat, a Pelagia si schovala kost na polívku, do níž si rovněž našly cestu kostičky z ježka. Když je povaří dost dlouho, změknou tak, že se budou moct žvýkat. Potom uvařila slabý a hořký čaj z šípků, které nasbírala z planých růží na podzim, a byla ráda, že se díky práci neměla kdy strachovat. Všichni tři tam seděli v pološeru a čekali, zatímco hodiny ubíhaly jak mučivě pomalu, tak mučivě rychle.
V jedenáct hodin zaškrabal nadporučík Bunny Warren na okno a doktor ho pustil dovnitř. Vešel naprosto sebejistě, což Pelagii překvapilo, neboť obvykle byl docela ostýchavý, a za pasem měl zastrčený velký a očividně dobře nabroušený nůž. Slyšela už, že britské jednotky zvláštního nasazení mají vyloženě balkánský sklon k tichému podřezávání hrdel, a otřásla se. Jen stěží si dokázala představit, že by Bunnios dokázal něco takového, a z pomyšlení, že to nejspíš dělal dost často, byla celá nesvá.
Seděl na kraji stolu a mluvil obvyklou směskou lidové řečtiny a britského žargonu, a teprve tehdy Corelliho napadlo, jak se Pelagia s doktorem vůbec mohli seznámit s britským styčným důstojníkem. Ve válce je toho tolik bizarního, že se člověk někdy zapomene podivit nebo položit výstižnou otázku.
„Nejdřív si probereme základní pravidla,“ začal Warren. „Nic než tmavé oblečení. Nechceme přece, aby nás ti mizerové zahlédli. Žádné řeči, pokud to nebude nezbytně nutné. Zastavujte se a poslouchejte každých dvacet vteřin. Podrážkami došlapujte naplocho, pak to míň škvrká. Taky došlapujte kolmo na zem, pak neuklouznete a nebudete tak moc šoupat nohama. Já půjdu na špici, doktor a Kyria Pelagia za mnou, kapitán poslední. Corelli se musí obrátit a podívat dozadu při každém zastavení.“ Podal kapitánovi drát s kolíkem na obou koncích. Až po několika vteřinách mu došlo, že jde o garottu a že by se po něm mohlo chtít, aby ji použil. „Žádné střílení bez rozkazů,“ pokračoval Warren. „Jestli nečekaně narazíme na skopčáka, já toho parchanta oddělám sám. Jestli budou dva, Corelli a já sejmeme každý jednoho. Když budou tři či víc, zalehneme a na můj signál pěkně hodíme zpátečku a obejdeme je.“ Zadíval se z jedné tváře na druhou. Jasný jako facka, nebo v tom máte hokej?“
Doktor přetlumočil pokyny Corellimu a všichni se shodli, že to je skutečně jasné jako facka. „Večer jsem šel na průzkum,“ promluvil zase Warren, „a fric zalezl. Nemá rád ten chlad. A vy se nezapomeňte teple obléct. Rozumíte?“
Pelagia vstala, zašla do svého pokoje a vrátila se s dekami a ještě něčím jiným. „Antonio,“ řekla, „tumáš. Dárek ode mě.“ Rozbalil jemný papír a spatřil vyšívanou vestičku, kterou od ní před mnoha měsíci chtěl koupit. Zvedl ji a v polosvětle se zlatá nit temně zaleskla. „Ach, koritsimu,“ vydechl. Pod palcem cítil přepychový samet a nad ukazováčkem zase kluzký satén podšívky. Vstal, sundal si kazajku a navlékl si vestičku. Zapnul si knoflíky, potřásl rameny, aby mu pohodlně sklouzla po těle, a zvolal: „Přesně mi padne.“
„Oblékneš si ji k tanci na naší veselce,“ přála si, „ale prozatím tě zahřeje na lodi.“
Za vesnicí Spartia na mysu Liaka klesá útes strmě do moře a dolů se tehdy dalo dostat jenom kamenitou kozí stezkou, která se jako had proplétala křovinami maquis. Z lidí ji používali jenom rybáři, v létě dole rozhazovali jemné sítě, do nichž chytali hejna mladých sleďů a šprotů, která se bezstarostně shromažďovala v závětří velkých skal trčících nad vodu. Pláž pak sestávala z pruhu písku, jenž nebyl ani dva metry široký, a to ještě jenom v místech, jež nezabírala zvětralá skála. Jakkoli vypadalo mořské dno skalnaté a zrádné, samo o sobě bylo takřka celé z jemného písku a výborně se tedy hodilo pro přistání i docela velkých člunů, neboť se prudce svažovalo a skýtalo tak slušný ponor. Nahoře zase přečnívaly útesy vysoko do vzduchu, a tak bylo z vrcholku těžké pozorovat, co se děje dole. Němci sice měli pozorovatelny rovnoměrně rozložené od mysu Aja Pelagia až k zátoce Lurda, ale jejich nepočetné osádky byly apatické, zvláště o studených prosincových nocích, a stejně jako Italové před nimi i oni moc dobře věděli, že skutečná válka se odehrává někde jinde. V nepřítomnosti důstojníků hráli strážní karty a kouřili ve svých dřevěných chatičkách, a jen občas si zašli protáhnout nohy nebo se vyčůrat, přičemž se ovšem stejně pořád dívali na Polárku, která jim ukazovala směrem k domovu.
Cesta k pláži tedy nebyla z rodu velkých dobrodružství. Křovinami svištěl studený vítr, měsíc nesvítil. Několika občasnými kapkami se ohlašoval lehký deštík a tma byla tak dokonalá, až se Pelagia občas bála, že ztratí kontakt s otcem před sebou. Při každé z Warrenových zastávek jí připravovalo její zesláblé tělo dvojnásobné utrpení a to, že její otec měl v ruce pistoli, ji svým způsobem děsilo a znepokojovalo víc než derringer pevně sevřený ve vlastní ruce. Bojovala jak proti prázdnotě, která se jí začala roztahovat v srdci, tak proti bázlivému, splašenému bušení téhož srdce. Ačkoli Antoniovi Corellimu dodávala sil potřeba chránit svou snoubenku, byl na tom víceméně stejně. Sám sebe se ptal, proč se do něčeho takového zapletl, bouřil se proti tomu, odmítal to, ale na druhou stranu uznával, že je to nutné. Skličovala ho marnost a melancholie, až si skoro přál, aby potkali německou hlídku a on mohl v boji zabíjet a zemřít, ukončit to všechno v ohnivé přestřelce – ale hned. Věděl, že jakmile odjede z ostrova, vyrve tím své kořeny.
Všichni čtyři se na tom úzkém proužku země choulili k sobě, chráněni před studeným spárem větru, a čekali na záblesk světla z lampy, který přijde z moře. Warren zažehl svou lampu a zakryl její zář pláštěnkou, zatímco si nad ní ostatní střídavě zahřívali ruce. Corelli zašel až k čáře přílivu, pozoroval vzdouvání černých vln a uvažoval, jestli to vůbec přežije. Vzpomínal na jiné pláže, viděl, jak kluci z La Scaly pospolu zpívají a popíjejí a jak po sobě nahé děvky cákají v moři tak klidném, že to spíš mohlo být jezero v Arkádii. Svým duševním zrakem se kochal neuvěřitelnou tyrkysovou modří zátoky Kyriaki viděnou seshora v létě, na cestě zpátky z Assu, a krása té vzpomínky jenom umocnila bolest z toho, oč přichází. Vybavilo se mu, co mu doktor řekl o xenitii, hrozné nostalgické touze po rodné zemi, která sužuje Řeky v exilu, a cítil, jak se mu obrací v hrudi jako bodák. Měl teď svou vlastní vesnici, svou patridu, a i jeho řeč a myšlení doznaly změn. Hodil do moře černý kámen, aby si přičaroval trochu štěstí, a vrátil se k Pelagii. V té tmě držel její tvář v rukou a pak ji objal. Vlasy jí pořád ještě voněly po rozmarýnu a on do sebe nasál tu vůni tak zhluboka, až ho zabolela hojící se žebra. Studený čerstvý vzduch to aróma ještě oživil a on věděl, že rozmarýn mu už takhle pronikavě a dokonale nikdy vonět nebude. Od nynějška mu bude vonět po zmizelém světle a prachu.
Když se z moře třikrát zablesklo a Warren signál opětoval, Corelli nadporučíkovi potřásl rukou, políbil svého tchána na obě tváře a vrátil se k Pelagii. Nedalo se říct vůbec nic. Věděl, že se jí ústa krabatí žalem, a sám cítil, jak mu stejný cit stahuje hrdlo. Něžně ji pohladil po tváři a políbil na obě oči, jako by chtěl zastavit její slzy. Slyšel, jak vesla dutě narážejí na okrajníky člunu, jak dřevo vrže na kůži, a zadíval se na siluetu přibližujícího se plavidla, na stíny dvou mužů, kteří si namáhavě razili cestu k němu. Všichni čtyři popošli k vodě a doktor řekl: „Šťastnou cestu, Antonio, a vrať se.“
„Od tvých rtů až k uchu Božímu,“ odpověděl kapitán lidovou řečtinou a naposled sevřel Pelagii.
Potom se vrhl do přílivu, vyškrabal se do člunu a zmizel ve tmě jako duch; Pelagia vyběhla do vln, až jí moře sahalo po stehna. Napínala zrak, aby ho naposled zahlédla, ale nic neviděla. Prázdnota se jí zaťala do duše a zmocnila se jí jako pařát dravce. Sevřela hlavu v dlaních a rozplakala se, ramena se jí třásla, ale její zmučené vzlyky odvál vítr a zanikly v šumění moře.

62
O německé okupaci

O německé okupaci se toho nedá moc vyprávět, snad jen to, že ostrované si díky ní málem zamilovali Italy, o něž přišli. Jen velmi zřídkakdy se stává, aby se lidé naučili milovat své utlačovatele, ale od starých Římanů ostrov jinou vládu takřka nepoznal. Teď už na vinicích vedle řeckých vinařů nepracovali žádní Italové, kteří chtěli uniknout nudě posádkového života, nekonaly se žádné fotbalové zápasy, v nichž se obě strany handrkovaly, podváděly a šikanovaly rozhodčího, s dívkami už neflirtovali žádní dělostřelci, kteří měli lodičky našikmo, brady neoholené a v koutku úst doutnajícího špačka cigarety. Nebyli tu žádní tenoři, a tak se přes borové horské lesy nenesly útržky neapolských písní a sentimentálních árií. Zmizela neschopná dopravní policie, která by v centru Argostoli mávala rukama a ostře pískala na všechny najednou, a takto sama způsobovala dopravní zácpy, nedochvilné hydroplány už nehučely ostrovanům nad hlavami při lenivých a polovičatých průzkumných letech, v moři se už nekoupaly nápadné nahé vojenské děvky s těmi svými zmalovanými rty a slunečníky, ani se už nenechávaly vozit starým obluzeným Řekem v dvoukoláku. Nemáme žádné zprávy o tom, co se s těmi dívkami stalo – možná byly deportovány na otrocké práce do nějakého bezejmenného tábora ve východní Evropě, ale třeba byly zneužity a pozabíjeny, a našly tak svůj hrob vedle mužů, které jim povinnost velela milovat, nebo se jejich popel promísil s jejich v biblických hranicích, jež zastřely oblohu černým kouřem, vypálily obrovská kola hluboko do drnu a zaplnily chřípí ohavným zápachem petroleje a uhelnatějících kostí. Adriana, La Triestina, Madama Nina, ty všechny zmizely.
Po válce byly vyzvednuty ostatky několika italských vojáků. Pár nedotčených těl bylo vykopáno z italského hřbitova a převezeno do Itálie válečnou lodí s černým trupem, načež se podniklo několik pokusů o identifikaci. Nebylo to však v lidských silách a říká se, že rodiny dostaly kosti a popel, který mohl patřit kterémukoli ze zabitých. Proto pak některé matky bědovaly nad mrtvými dětmi jiných matek, ale synové většiny z nich se smísili s kefallénskou prstí nebo byli rozptýleni do iónského povětří jako popel, podseknuti v plném květu mládí a navždycky ztracení pro svět, jenž už za jejich života přehlížel jejich tíseň a kašlal na ně i po smrti.
Nenávratně pryč byli okouzlující zloději kuřat, rozpustilí individualisté a zpěváci a místo nich přišlo bezvládí, jež pan doktor ve svých Dějinách označil za nejstrašnější čas vůbec.
Ostrované si pamatují, že Němci nebyli lidé. Byli automaty bez zábran, stroji výborně seřízenými k tomu, aby zvládaly umění rabování a surovosti, bez jakékoliv vášně, až na lásku k síle, a bez víry, až na jejich přirozené právo rozdrtit méněcennou rasu pod svou holínkou.
Jistě, Italové byli zloději, ale jejich noční výpady, jejich strategie, kterak se nenechat chytit, a jejich stud, když přistiženi byli, to všechno prozrazovalo, že si uvědomovali nemorálnost svého chování. To Němci klidně vrazili do jakéhokoli domu v kteroukoli denní či noční hodinu, zpřevraceli nábytek, zbili majitele, ať už třeba byli staří či nemocní, a před jejich očima sebrali, cokoli se jim zalíbilo. Ozdoby, prsteny předávané v rodině z generace na generaci, petrolejky, benzenová kamínka, námořnické suvenýry z východu, to všechno zmizelo. Bylo zábavné a jenom vhodné ponížit negroidy, jejichž kultura je přece tak bezcenná. Nechali ostrovany beze všeho vyhladovět, a když řecké rakve putovaly po kamenitých cestách k hrobům, ještě je zdravili zdviženým palcem.
Jak Pelagia, tak její otec byli každý jindy bezdůvodně zbiti. Psipsinu vyrvali z Pelagiina náručí a utloukli pažbou, protože se nechala ochočit, což nacisté považovali za zločin. Drosule típali cigarety o kůži na ňadrech, protože se zamračila na důstojníka. Všechny doktorovy cenné přístroje, svědomitě pořízené v průběhu dvaceti chudobných let, roztřískali před jeho očima čtyři vojáci se smrtihlavem na sponě opasku, jejichž srdce byla stejně černá, zapáchající a prázdná jako jeskyně Drogarati. V roce německé okupace se v kostele Bohorodičky v Markopulu neukázali svatí hadi a ani svaté lilie v Demuntsandatě nevyrašily.
Když v listopadu 1944 dostali nepřemožitelní zástupci panské rasy tisícileté Říše rozkaz k ústupu, zničili všechny budovy, které zničit stihli, a obyvatelé Kefallénie proti nim spontánně povstali a bojovali s nimi celou cestu až k moři.
Ale Günter Weber, který se od masakrů styděl ukázat v doktorově domě, přinesl oné noci před odchodem svůj gramofon a sbírku desek Marlene Dietrichové a nechal je před Pelagiiným prahem, jak jí slíbil za šťastnějších dní. Pod víkem nechal obálku, a když ji Pelagia otevřela, našla v ní fotografii zobrazující Antonia Corelliho a leutnanta na pláži, jak se navzájem drží kolem ramenou. Corelli má na sobě ozdobný ženský čepec s umělým ovocem a potrhanými papírovými růžemi; mává do objektivu lahví vína a Günter má zase na hlavě šikmo nasazenou italskou lodičku. Oči mají přivřené a oba jsou zjevně opilí. V dálce za nimi Pelagia tak tak rozeznala postavu nahé ženy cachtající se u břehu v čepici německých granátníků. Ruce má rozpřáhnuté v rozpustilém gestu a sluneční paprsky zachytily oblouk vodní tříště, zrovna když ji vykopla nahoru. Kdovíproč není Pelagia přítomností této strhující ženy ani překvapena, ani na ni nežárlí – připadá jí správné, že tam je, zapadá do zdání ráje, jejž Corelli dokázal vykouzlit.
Obrátila fotografii a na jejím rubu našla čtyři verše z Fausta, jejichž význam jí až po pětatřiceti letech ozřejmil ostýchavý německý turista, kterému je ukázala. Stálo tam toto:

„Mein Ruh ist hin
Mein Herz ist schwer;
Ich finde sie nimmer
Und nimmermehr.“

Pod to napsal Weber italsky: „Bůh Tě provázej, nikdy na Tebe nezapomenu.“
Gramofon byl uschován do skrýše pod podlahu, vedle Antoniovy mandolíny a Carlovy zpovědi, a přežil tak občanskou válku.
Historie se opakuje, nejdřív jako tragédie a pak zase jako tragédie. Němci pozabíjeli kolem čtyř tisíc italských chlapců, včetně stovky zdravotníků s páskami Červeného kříže na rukávech, a jejich těla spálili či potopili na moři v zatížených člunech. Ale další čtyři tisíce jich přežily a stejně jako na Korfu Britové vybombardovali lodi, jež je odvážely do pracovních táborů. Většina se jich utopila v podpalubí, a ty, kterým se podařilo skočit do moře, Němci postříleli kulomety a zase nechali jejich těla napospas vlnám.

63
Osvobození

Němci odtáhli a začalo se slavit, ale jakmile se zvony rozezněly, andarti z ELAS, kteří si nyní přezdívali EAM, se probudili ze zimního spánku a došlápli si na lid s pomocí britských zbraní, dodaných v mylné víře, že budou obráceny proti nacistům. Z Titových rozkazů (aspoň tak se to říkalo) začali zakládat dělnické rady a výbory, načež se jednomyslně zvolili na všechna důležitá místa a uvalili pětadvacetiprocentní daň na všechno, na co si jenom vyvzpomněli. Na Zakynthu se roajalisticky naladění vesničané ozbrojili a opevnili ve svých domech a na Kefallénii začali komunisté deportovat nekonformní lidi do koncentračních táborů; celá léta nacisty z bezpečné vzdálenosti sledovali, a tak od nich moc dobře pochytili nejrůznější techniky bestiální perzekuce a útlaku. Hitler by na tak pilné žáky byl jistě hrdý. Jejich tajná policie (OPLA) identifikovala všechny venizelisty a roajalisty a poznačila si je coby fašisty.
Na pevnině konfiskovali komunisté zásilky Červeného kříže, trávili studně nepřátelských vesnic mršinami oslů a mrtvolami svých odpůrců, požadovali čtvrtinu jídla vyloděného v Pireu na pomoc Athénám, vydávali noviny s ironickým názvem Alithia (Pravda), plné lží o jejich vlastním hrdinství a zbabělosti všech ostatních, namátkově popravovali jakékoliv nepohodlné lidi s odůvodněním, že „kolaborovali“, najímali si prostitutky, aby jim vlákaly britské vojáky přímo před pušky, maskovali se jako britští vojáci, pracovníci Červeného kříže, policie nebo jako členové Horské brigády a používali dětí s bílými vlajkami jako vějiček při útoku ze zálohy. Děly ostřelovali lidi na trhu a britské vojáky, kteří nalévali polévku hladovějícím, vzali dvacet tisíc nevinných lidí jako rukojmí, postříleli 114 socialistických, leč nekomunistických odborových předáků a ničili továrny, přístavy a železniční trati, které Němci nechali na pokoji. Do hromadných hrobů naházeli mrtvoly Řeků, jež předtím vykastrovali, prořízli jim ústa do „úsměvu“ a vydloubali oči. Z domovů vyhnali na sto tisíc lidí, a co hůř, unesli třicet tisíc dětí a poslali je po moři do Jugoslávie na převýchovu. Zajatí vojáci od ELAS žadonili, aby je nevyměňovali za uvězněné Brity, takovou hrůzu měli z vlastních vůdců, a prostí Řekové britské důstojníky na kolenou prosili, aby jim pomohli. Zubař v Athénách nabídl vojákům umělé chrupy zdarma.
To všechno bylo jak ironické, tak tragické. Ironie spočívala v tom, že kdyby komunisté pokračovali ve své válečné politice a jenom seděli s rukama v klíně, pravděpodobně by se stali první svobodně zvolenou komunistickou vládou na světě. Zatímco ve Francii si komunisté vydobyli oprávněné a uznávané místo v politickém životě, řečtí soudruzi se svými skutky zasloužili o svou permanentní nezvolitelnost, protože ani komunisté se nedokázali přemoci, aby je volili. Tragédie spočívala v tom, že to byl jen další krůček po osudové cestě, díky níž se komunismus stával tou Největší a nejhumánnější ideologií, jež nikdy nebyla realizována, ani když byla u moci, nebo možná tou Nejvznešenější věcí, která kdy přitáhla nejvíce darebáků a oportunistů.
Ze všech těch miliónů lidí, jejichž životy tihle grázlové nenapravitelně zničili, byl život Pelagiin a doktorův jen kapkou v moři. Pana doktora jedné noci odvlekli tři chlapi, kteří usoudili, že je-li republikán, musí být i fašista, a je-li lékař, pak bezpochyby patří k buržoazii. Pelagii mrštili do kouta a zmlátili ji do bezvědomí židlí. Když Kokolios vyrazil z domu, aby se doktora zastal, sebrali ho taky, ačkoliv byl komunista. Svým jednáním jen odhalil prohnilost své víry, a monarchista Stamatis ho musel podpírat, když je všechny tři jako dobytek hnali v přístavu na loď do transportu.
Pelagia nevěděla, co se s jejím otcem stalo, ani kam ho zavlekli, a úřady jí odmítly poskytnout pomoc. Byla doma sama, bez vindry, naprosto bezbranná a zdrcená už druhým návalem neutišitelného zoufalství, a tak ji poprvé v životě napadlo ukončit život sebevraždou. Neviděla žádnou budoucnost, jeden druh fašismu jen nahradil ten předchozí na ostrůvku zdánlivě prokletém a odsouzeném na věčné časy k tomu, aby byl součástí hry, jejíž cyničtí hráči se obměňovali, ale jejíž figurky byly z masa a kostí, z masa všech nevinných a slabých. Kdy se Antonio vrátí? Válka se v Evropě dál vlekla a on byl nejspíš mrtev. Byl to život, v němž její krásu nahlodala bída, a její zdraví zase hlad. Bloumala z pokoje do pokoje, její kroky se v tom prázdném, strašidelném domě přízračně rozléhaly, a srdce jí usedalo nad lidstvem i jí samotnou. Nacisti povraždili 60 000 řeckých Židů, aspoň tak to hlásili v rádiu, a teď její vlastní lidé zabíjejí své bratry, jako kdyby nacisti byli jenom policejním sborem, jehož odchodu se bratrovrazi nemohli dočkat. Slyšela, jak komunisté zabíjeli italské vojáky, kteří se k nim chtěli přidat a bojovat proti Němcům. Vzpomínala na šťastné kluky z La Scaly a vybavilo se jí, jak tvrdila, že bude Němce vždycky nenávidět. Přišel nakonec čas, aby navždycky nenáviděla Řeky? Ze všech těch národů, které se jí vloupaly do domu, aby ji zmlátily a okradly, jí jen Italové připadali nevinní. Zamýšlela se nad tím, jak se Britové nedokázali rozhoupat k činu, a někdy ji napadlo, kam se asi poděl Bunny Warren. Nepřekvapilo by ji, kdyby se dozvěděla, že krátce po osvobození ho komunisté pozvali na večírek a tam ho také zastřelili. A tenhle člověk jí jednou řekl: „Já bych pro Řeky udělal cokoliv. Moc jsem si je zamiloval.“ A jestli teď Řeky nenávidí, k jakému národu patří? Byla bez otce, bez majetku, bez jídla, bez lásky, bez naděje a bez vlasti.
Naštěstí měla přítelkyni. Drosula dávno věděla, že Pelagia už Mandrase nemiluje, že žádná svatba nebude a že na ni její syn svou dlouhou nepřítomností a dlouhým mlčením ztratil jakákoliv práva. Rovněž věděla, že Pelagia čeká na Itala, ale neměla jí to za zlé a v životě by jí to nevyčetla. Když Pelagii unesli otce a Pelagia se zkrvavená dobelhala do jejího domu, Drosula, která si také vytrpěla svoje, ji hladila po vlasech a konejšila jako matka dceru. Ani ne za týden pozavírala dveře a okenice svého malého domečku na nábřeží a přestěhovala se do doktorova domu na kopci. V šuplíku našla jeho italskou pistoli i náboje a měla ji při ruce, kdyby se ty fašistické stvůry ještě jednou vrátily.
Válka se na Drosule podepsala stejně jako na Pelagii. Její ošklivá melounovitá tvář se propadla a bez ohledu na tlusté rty a robustní čelo jí teď dodávala vzezření nadpozemské oduševnělosti. Zmizely rozkošné faldy z boků a stehen a i mohutné předhůří jejího mateřského poprsí pokleslo do prostoru, jejž dříve vyplňoval překypující bachor. Do jednoho kolene a obou stehenních kloubů se jí dala artritida, takže se teď všude vlekla pomalu a trhaně, jako loutka, což byl skutečně smutný pohled. Nová a nezvyklá štíhlost na druhou stranu propůjčovala její nadprůměrné výšce důstojnost a její šedé vlasy vzbuzovaly úctu, takže nakonec působila ještě hrozivěji. Její duch zůstal nezlomen a ona dodávala Pelagii sílu.
Aby jim nebylo smutno, spaly společně v doktorově posteli, ve dne spřádaly plány, jak sehnat jídlo, a jedna naslouchala nářkům a příběhům té druhé. S lopatou v ruce hledaly kořínky v křovinách maquis, nechaly vyklíčit pradávné fazole v talířích, byly pohromou pro zimní spánek ježků a Drosula brala svou mladou přítelkyni dolů ke skalám, aby se naučila rybařit a hledat kraby pod kameny, a zpátky se vracely s chaluhami, které jim posloužily místo zeleniny a soli.
Ovšem Drosula nebyla zrovna doma, když se vrátil Mandras s hlavou plnou nových myšlenek, ověnčený vysněnou slávou. Těšil se na oddanou a obdivnou pozornost své snoubenky, kterou neviděl celá léta, a zároveň se už nemohl dočkat, až se jí pomstí.
Bez klepání vešel dovnitř, shodil tornu z ramen a opřel svou lee-enfieldku o stěnu. Pelagia seděla na posteli a dodělávala přehoz, který háčkovala na svou svatbu a který jí od Antoniova odchodu nějakým zázrakem bez chybičky rostl pod rukama. Takhle si v jeho nepřítomnosti vynahrazovala jejich neuskutečněný společný život a každé očko a uzlík byly výrazem spletité touhy jejího osamělého srdce. „Drosulo?“ zavolala, když z kuchyně uslyšela hluk.
Pak k ní do místnosti vešel muž, kterého nepoznávala, až na to, že hrozně připomínal Drosulu před válkou. Měl stejné povislé břicho a stehna, tutéž kulatou, hrubou tvář, identické husté obočí a tlusté rty. Tři roky zahálky, kdy žil z britské štědrosti a věcí ukradených vesničanům, proměnily pohledného rybáře v ropuchu. Pelagia zmateně vstala.
I Mandras byl zmatený. Na té vystrašené kostnaté holce mu cosi připomínalo Pelagii.
Ale tahle žena bez ňader už měla stříbrné nitky v řídkých černých vlasech, její hladké sukně visely rovně až k zemi, protože se nemohly zvlnit o boky, rty měla rozpraskané a okoralé, tváře vpadlé. Rychle se rozhlédl po místnosti, jestli tam někde Pelagia není, předpokládaje, že tohle musí být její sestřenice nebo tetička. „Mandrasi, jsi to ty?“ zeptala se a on rozeznal její hlas.
Stál tam šokovaný, zmatený, zhrozený a nenávist ho do velké míry přešla. Ona se zase dívala na jeho nečekaně otylé rysy a svírala ji hrůza. „Myslela jsem si, že už musíš být mrtvý,“ hlesla nakonec.
Zavřel dveře a opřel se o ně. „Chceš říct, žes doufala, že jsem po smrti. Jak vidíš, nejsem. Naopak, jsem až moc živý a zdravý. A to mi moje snoubenka nedá pusinku?“
Bojácně a váhavě k němu popošla a políbila ho na pravou tvář. „Jsem ráda, že jsi živý.“
Chytl ji za obě zápěstí a pevně je sevřel. „Tak to si nemyslím. Mimochodem, jak se má tvůj otec? Ten tady není?“
„Pusť mě,“ požádala ho tiše a on ji poslechl. Vrátila se k posteli a řekla: „Komunisti ho sebrali.“
„Tak to si to určitě musel něčím zasloužit.“
„Neudělal nic. Léčil nemocné. A mě zmlátili židlí a všechno nám vzali.“
„Jistě pro to měli své důvody. Strana se nikdy nemýlí. Kdo není s námi, je proti nám.“
Povšimla si, že je oblečený v uniformě italského kapitána a že má vepředu na čepici neobratně přišitou rudou hvězdu ELAS. Mandras byl skutečně šupáckou karikaturou člověka, který ho nahradil. „Ty jsi jeden z nich,“ konstatovala.
Opřel se o dveře ještě ležérněji, celou svou vahou, a dál tím umocnil její strach a pocit, že se odsud nedostane. „Pravda, jsem od nich,“ připustil samolibě, „ale žádnej hej počkej, já už jsem pan Důležitej. Brzy budu komisař,“ posmíval se jí, „a pak se budeme moct nastěhovat do krásnýho velkýho domu. Kdy se vezmeme?“
Zachvěla se a otřásla. Povšiml si toho a ještě víc ho to rozzuřilo. „Nevezmeme se,“ odpověděla. Vrhla po něm ten nejsmířlivější pohled, jaký svedla, a pokračovala: „Byli jsme moc mladí a naivní a nebylo to to, co jsme si o tom tehdy mysleli.“
„Že to nebylo to, co jsme si mysleli? Tak já jsem bojoval za Řecko, myslel na tebe každý den a snil o tobě každou noc. A když jsem myslel na Řecko, dal jsem mu tvoji tvář a bojoval ještě usilovněji. A když jsem se teď vrátil, našel jsem povadlou šlapku, která na mě zapomněla. Jo, řekl jsem něco o svatbě? Tak to jsem se zapomněl.“ Ocitoval z Komunistického manifestu: „Buržoazní manželství je ve skutečnosti systém společně sdílených manželek.“
„Co to s tebou je?“ zeptala se.
„Co to se mnou je?“ Z blůzy vytáhl tlustý svazek potrhaných papírů. „Tohle se mnou je.“ Hodil jí je k nohám a ona je se zlou předtuchou začala sbírat. Srovnala celý štos v rukou a došlo jí, že to jsou dopisy, které mu posílala na albánskou frontu. „Moje dopisy?“ obracela je v rukou.
„Tvoje dopisy. Jak víš, neumím číst, takže jsem se vrátil, abys mi je znovu přečetla. Myslím, že to je docela rozumná žádost. Chtěl bych, abys začala tím posledním, a pak se možná postupně propracujeme dopředu. No tak, čti.“
„Mandrasi, prosím tě. Je tohle nutné? Vždyť je to všechno už za námi.“
„Čti,“ nařídil jí a napřáhl se k úderu. Celá se schoulila, chráníc si obličej rukama, a pak se neobratně pustila do drátu, jímž byl svazek převázán. Našla poslední dopis, ale nedokázala ho přečíst. Předstírala, že ho dál hledá, a pak si vybrala jeden od začátku. „Agapitos,“ začala zajíkavým hlasem, „stále ani jedna řádka od Tebe a jakkoli je to divné, už to začínám brát stoicky. Panajis se vrátil z fronty bez ruky a vyprávěl mi, že v liniích je taková zima, že člověk v ruce neudrží pero…“
„To si myslíš, že jsem blbej, ty děvko?“ přerušil ji Mandras. „Řekl jsem ti, ať přečteš ten poslední.“
Zděšeně se prohrabávala k poslednímu dopisu a při tom si uvědomila, že ji mučí úplně stejně jako před několika lety. Zadívala se na strohé oznámení v posledním listu a hrůzou se jí podlomila kolena. „Agapitos,“ začala přeskakujícím hlasem, „moc se mi po tobě stýská…“
Mandras zhnuseně zařval a vytrhl jí ho z rukou. Natočil papír ke světlu a četl: „Ani jednou jsi mi ještě nenapsal a já z toho nejdřív byla smutná a dělala si starosti. Teď už mi došlo, že mě nemůžeš mít rád, a tak i moje láska umřela na úbytě. Měl bys vědět, že jsem se Tě rozhodla zprostit slibu, který jsi mi dal. Je mi to líto.“ Sardonicky se usmál a ten pochmurný, hrozivý úšklebek nevěstil nic dobrého. „Slyšela jsi někdy o dělnickém sebevzdělávání? Jo, umím číst. A tohle jsem našel v dopisech, které jsem nosil na srdci. Je to zvláštní, ale vzpomínám si, že když jsi mi tenhle kdysi četla, bylo v něm něco jiného. Tak jsem si lámal hlavu, jak by se takový dopis mohl sám přepsat. Skoro bych z toho uvěřil na anděly. Podivuhodný, co? To by mě zajímalo, jak by se to dalo vysvětlit.“
„Nechtěla jsem tě zranit. Je mi to líto – ale teď aspoň znáš pravdu.“
„Pravdu!“ zařval, „pravdu? Pravda je taková, že jseš kurva. A víš co ještě? Víš, co jsem se dozvěděl, hned co jsem přijel? Tohle mi lidi říkali: ‚Hele, Mandrasi, slyšel jsi o svý starý snoubence? Má si vzít jednoho Itala.‘ Tak ty ses tady tahala s fašistou? Za tohle jsem bojoval, ty čubko zrádná?“
Pelagia vstala a třesoucími se rty ho poprosila: „Mandrasi, pusť mě ven.“
„Pusť mě ven,“ opakoval výsměšně, „pusť mě ven. Naše chudinka má nahnáno, co?“ Několika dlouhými kroky byl u ní a praštil ji přes obličej tak brutálně, že se otočila kolem své osy, než spadla. Kopl ji do ledvin, sehnul se k ní a chytil ji za zápěstí. Hodil ji na postel a oproti původním záměrům z ní začal trhat šaty.
Tomu znásilňování se nějak nedokázal ubránit. Bylo to takové neodolatelné nutkání, které vyvěralo odněkud hluboko z jeho hrudi, reflex získaný za tři roky všemocnosti a nulové zodpovědnosti – začalo to tak, že si pod hrozbou zbraní přisvojoval majetek, a skončilo přisvojováním si všeho. Bylo to přirozené právo, samozřejmost, nu a divokost a živočišnost toho činu byla mnohem, mnohem uspokojivější než pár chabých záchvěvů rozkoše, kterými to končilo. Někdy musel člověk zabíjet, aby mohl vytáhnout toho scvrklého pinďourka, pouhý stín předchozí rozkoše. A pak tu byla ta únava, ta prázdnota, která ho vybičovala k dalšímu a dalšímu opakování.
Pelagia bojovala. Její nehty se mu zaryly do kůže, tloukla do něj rukama, koleny a lokty, ječela a kroutila se. Mandrasovi její odpor připadal jak nerozumný, tak neoprávněný, ale přes jeho váhu a sílu mu veškeré snažení zatím nepřineslo kýžené ovoce, a tak se posadil, a aby ji zkrotil, vrazil jí pár facek. Po každém úderu jí hlava poskočila stranou a pak se jí zničehonic pokusil vyhrnout sukně nahoru. V tom okamžiku strhl dozadu i zástěru, z kapsy jí vylétl překvapivě těžký derringer a přistál vedle její hlavy na polštáři. Mandrasův zrak kalila zuřivost a vztek, hruď se mu zprudka dmula, a tak si pistole nevšiml, a když mu kulka proletěla klíční kostí, úplně jím to otřáslo. Opřel se nohou o podlahu a zapotácel se dozadu, rukama svíral ránu a měřil si Pelagii šokovaným, vyčítavým pohledem. Drosula zaslechla prásknutí výstřelu, zrovna když vešla do kuchyně, a nejdřív jí vůbec nedošlo, co by to mohlo být za zvuk. Ale pak jí svitlo a zpod ztvrdlých kusů chleba, o něž svedla boj s mnoha dalšími hladovějícími za okny kanceláří komunistické strany, vytáhla italskou pistoli. Nepřemýšlela – dobře věděla, že kdyby se rozmýšlela, nakonec by se zachovala zbaběle –, rozrazila dveře do Pelagiina pokoje a uzřela něco nemyslitelného.
Napadlo ji, že se Pelagia mohla zastřelit, že tam můžou být zloději, ale když vrazila dovnitř, spatřila, jak se doktorova dcera opírá o lokty, z pistole v její pravici se kouří, tvář má zakrvácenou a rozbitou, rty natržené, šaty rozervané, oči napuchlé a pod nimi modřiny. Drosula stočila zrak směrem, kam se i Pelagia upřeně dívala a ukazovala prstem, a za dveřmi spatřila muže, který mohl být jejím synem, jak se opírá o stěnu. Vrhla se k Pelagii a vzala ji do náručí, kolébala ji, tišila a pak přes ustrašené kňourání zaslechla slova: „On… mě… zkoušel… znásilnit.“
Drosula vstala a matka a syn se na sebe nevěřícně zahleděli. Tolik se toho změnilo. Jak se v Drosulině nitru zvedal strašný hněv, oheň v Mandrasově duši zaskomíral a zhasl. Strhla ho vlna sebelítosti a jemu se už chtělo jenom brečet. Všechno přišlo vniveč, všechno bylo v tahu. Válečné strádání v albánském sněhu a ledu, léta strávená v hvozdech, bláhová sebejistota pramenící ze zvládnutí psaní a revoluční terminologie, jeho novopečená moc a důležitost, to všechno byl jenom sen, pára nad hrncem. Zase byl malý klučina, který se třese před vztekem své matky. A to rameno ho tak bolelo. Chtěl jí ho ukázat, získat si její soucit a pozornost, chtěl, aby se té rány dotkla a vyléčila ji.
Ale ona na něj namířila pistoli, hlaveň se jí vzteky přímo třásla, a ucedila dvě slova, která vyjadřovala její nejhlubší opovržení: „Ty fašoune.“
„Mami,“ hlesl žalostným, úpěnlivým hlasem.
„Jak se opovažuješ říkat mi mami? Nejsem tvoje máma a ty nejsi můj syn.“ Odmlčela se a rukávem si utřela sliny kolem úst. „Mám dceru…“ ukázala na Pelagii, jež teď ležela stočená do klubíčka a oddechovala, jako by právě porodila, „… a ty jí uděláš tohle. Zříkám se tě, neznám tě, ke mně se nevracej, v životě už tě nechci vidět, vymažu tě z paměti, proklínám tě. Kéž bys nikdy nedošel klidu, ať ti pukne srdce, chcípni opuštěný.“ Odplivla si na podlahu a pohrdavě zakroutila hlavou. „Ty nacistickej dobytku, vypadni, než tě zabiju.“
Mandras nechal v kuchyni pušku opřenou o stěnu a nechal tam i svůj tlumok. Vypotácel se do pochmurného světla prosincového slunce a nadechl se. Pravou rukou si pořád ještě svíral ránu, z níž mu tenkým pramínkem skrz prsty stékala jasně červená krev. Uslzenýma očima se zadíval na olivovník, na němž se kdysi se smíchem houpal a u nějž býval přivázaný kozel. Ten strom byl nějak nekompletní bez tehdejší Pelagie – svěží a krásné, Pelagie, která krájela cibuli a usmívala se přes slzy. Ten osamělý strom mu připomínal, u čeho všeho nebyl, co ztratil. Zvedla se v něm vlna nostalgie a smutku, hrdlo se mu stáhlo žalem, ale to už utíkal podél kamenité zídky.
Nenapadlo ho, že je jen číslo ze statistiky, další život pokřivený a zmařený válkou, že je poskvrněný hrdina, jemuž je souzena prázdnota. Uvědomoval si jenom, jak zmizel ráj, jak mu optimismus zhořkl a zpráchnivěl, jak se jeho radost, která bývala oslnivější než samotné slunce, teď vytratila a roztekla v černém světle a ledovém žáru masakrů a nasčítaných výčitek. Usiloval o lepší svět a ztroskotal.
Kdysi tu ale míval místo, kde se všechno třpytilo radostí a nevinností. Na chvíli se zastavil a vzpomínal, kde ho najde. Zakymácel se a skoro upadl. Rolníci se na něj dívali ze svých domů a lámali si hlavu. Neznali ho, ačkoliv jim někoho připomínal, a tak si řekli, že se do toho nebudou plést. Už viděli příliš mnoho vojáků a příliš mnoho krve. Skrz okenice upřeně sledovali, jak se kolem nich vleče.
Mandras šel dolů k moři. Sešel až k čáře přílivu a díval se, jak mu na botách pableskují a praskají bublinky pěny. Vybavilo se mu, že to jsou italské boty – a ten člověk nezemřel pěkně. Skopal je ze sebe a sledoval, jak se houpají ve vlnách. Zdravou rukou si odepnul rajtky, nechal je spadnout a vystoupil z nich. Opatrně si svlékl blůzu a nechal ji sklouznout z poraněného ramene. Užasle pozoroval, jak se krev z mrňavé roztřepené rány rozpíjí v čím dál větší skvrně na jeho košili. Rozepnul její knoflíky a i tu nechal spadnout.
Přes štiplavý mráz stál před mořem nahý a hledal na obloze racky. Ti by ho zavedli k rybám. Najednou si uvědomil, že nic na světě nechce tak moc jako cítit moře na těle, osychající písek na kůži a laskání slané, sametové vody, pod jejímž něžným dotykem se mu slabiny stahují a napínají. Cítil, jak ho vítr bičuje, a rána ho už bolela míň. Potřeboval se opláchnout.
Vzpomínal na dny ve člunu, kdy neměl nic jiného na práci než rybařit a mžourat proti sluníčku, vybavilo se mu to nadšení, když vytáhl něco pěkného pro Pelagii, a radost z její radosti, když ten úlovek dostala, kradmé polibky za večerů, kdy cvrčci cvrkali a slunce náhle zmizelo na západní straně oblohy za Lixuri. Připomněl si, že tehdy býval štíhlý a krásný, svaly se mu pyšně boulily, a pak si vzpomněl na ty tři nevázané a rozverné bytosti, které ho milovaly a důvěřovaly mu. Na tvory, kteří se ve své prostotě a eleganci nevzrušovali nějakým věnem nebo nestálostí, kteří neměli zájem měnit svět, na tvory milující, a přitom nekomplikované. „Kosmasi! Niniosi! Krystal!“ volal a brodil se do moře.
Rybáři, kteří vylovili z vody jeho nafouklé tělo, vyprávěli, že když ho objevili, tři delfíni ho na přeskáčku postrkovali k pobřeží. Ale takové historky se tradují od starověku a nikdo neví, jestli je to jenom romantická pověst nebo skutečnost.

64
Antonia

Tehdy došlo k tolika znásilněním a tolik dětí osiřelo, že Pelagii a Drosulu ani nepřekvapilo, když na svém prahu našly odložený uzlíček. Doba už byla taková, že otcem dítěte mohl být nacista nebo komunista, a jeho matka mohla být kterákoliv nešťastnice. Ať už se tahle ubohá, zneuctěná dívka jmenovala jakkoliv, měla své děcko natolik ráda, aby ho nechala na prahu doktorova domu – věděla, že ti uvnitř už budou mít představu, co s ním udělat. Doba byla ovšem tak chaotická, že obě ženy nepřišly na nic lepšího než postarat se o to dítě samy, domnívajíce se, že začas by ho mohl adoptovat někdo bezdětný nebo by se mohlo předat Červenému kříži.
Vzaly dítě dovnitř, rozbalily ho a zjistily, že je to holčička. Zároveň hned viděly, že se svou povahou hodí spíš do nějakého lepšího světa. Byla tichá a klidná, nehledala žádné záminky k slabomyslnému kvílení, jímž některé děti mučí své rodiče, cucala si paleček pravé ruky (toho zvyku se nezbavila ani ve stáří), hodně se usmívala a samou radostí třepotala ručičkama a nožičkama, kterémužto pohybu Pelagia přezdívala „vrtulení“. Stačilo jí jen zmáčknout prstem špičku nosu a už vydala dlouhé, potěšené zabublání, které tak připomínalo pomalé tremolo na basové struně, že se ji Pelagia rozhodla pojmenovat po mandolíně kapitána Corelliho.
Obě ženy, jejichž duše byly zakaleny ohněm bolestných ztrát, teď v Antonii našly nový a dojemný středobod svého života. Neexistovala nouze tak tíživá, aby ji s ní nešlo vydržet, žádné bolestné vzpomínky, jež by nedokázala zahladit, a takto zaujala místo v tom příhodném matriarchátu, jako kdyby jí ho osud předem připravil. Za celý svůj život se jedinkrát nezeptala po svém otci, jako by jí připadalo přirozené, že se na tento svět dostala partenogenezí, a dokud nezažádala o pas, aby mohla vyjet do ciziny na líbánky, nepoznala ten zvláštní stav beztíže po zjištění, že oficiálně neexistuje.
Zato ale měla dědečka. Po dvou letech se doktor Jannis vrátil a s pomocí dvou pracovníků Červeného kříže se došoural do kuchyně. Přestože ho ustavičný strach z každodenních surovostí zcela zlomil, přestože navždy zůstal němý a vyhořelý, sehnul se, políbil holčičku na čelo a pak teprve zašel do svého pokoje. Stejně jako Antonia nikdy nespekulovala o svém otci, tak doktor Jannis nespekuloval o tom dítěti. Stačilo mu vědomí, že se svět na rozcestí vydal cestou, která mu byla nepochopitelná, cizí a temná. Svět se stal zrcadlem, v němž se odrážely pitvornosti, démonické obludnosti a hegemonie smrti. Smířil se s tím, že jeho dcera a Drosula budou spát v jeho posteli a že on dostane Pelagiinu, protože ať už spal v kterékoliv, zdály se mu stejné sny o mnohasetkilometrovém pochodu smrti, který absolvoval naboso, protože mu boty ukradli, bez jídla a bez vody. Znovu slyšel výkřiky vesničanů, když jim vypalovali domy, skučení lidí, které zaživa kastrovali a jimž vypíchávali oči, a práskání výstřelů, které zvěstovalo popravy opozdilců. Znovu a znovu a znovu bude svědkem toho, jak Stamatis a Kokolios, monarchista a komunista, přímo zosobnění duality Řecka, umírají společně v náručí a naléhají na něj, ať je nechá na cestě, aby jeho samotného nezastřelili. V duchu mu bude neustále znít hymna ELAS, panegyrika na svornost, hrdinství a lásku, a ta trpká ironie slova soudruh, kterým ho strážní častovali, když mu rozmlátili záda a přitiskli hlaveň do zátylku při mnoha falešných popravách, jež jim připadaly vtipné.
Ve své němotě – myslel spíš v obrazech než ve slovech, protože ta byla příliš slabá a nepřesná – doktor Jannis čerpal z Antonie stejnou útěchu jako ze své dcery, když mu zemřela jeho mladá žena. Houpal ji na koleně, vískal jí černé vlásky, šimral ji za ušima, soustředěně hleděl do jejích hnědých očí, jako by se právě tak a nejinak dokázali domluvit, a každý její úsměv plnil jeho srdce bolestí, protože až zestárne, ztratí svou nevinnost a pozná, že tragédie pustoší obličejové svaly, až nakonec úsměv přestává být možný.
Doktor Jannis začal znovu praktikovat medicínu a pomáhat své dceři, neboť teď se jejich role prohodily. Znepokojoval ji pohled na jeho roztřesené ruce, kterými mlčky ošetřoval rány a boláky, a taky věděla, že pracuje navzdory zdrcujícímu pocitu marnosti. Proč zachraňovat životy, když stejně všichni musíme umřít, když žádná nesmrtelnost neexistuje a zdraví je jenom pomíjivá nahodilost mládí? Někdy se podivovala jeho nezlomné, nutkavé lidumilnosti, vlastnosti tak statečné, beznadějné a donkichotské jako úkol Sisyfův, vlastnosti tak šlechetné a nepochopitelné, že je srovnatelná asi jen s všeobjímající láskou mučedníka, který ještě na hranici vykřikuje požehnání. Večer ho brala do náručí a držela ho, zatímco on se v myšlenkách zaobíral minulostí a oči mu vlhly smutkem, a ona mu zase vždycky zabořila hlavu do hrudi. Věděla, že jeho zoufalství ulehčuje jejímu.
Pokusila se v něm znovu probudit zájem o jeho Dějiny, a když přinesla ty papíry ze skrýše a urovnala je před ním na stole, vypadalo to, že bude ochotný pustit se do práce. Pročetl si je, ale na konci týdne Pelagia zjistila, že přičinil pouze jediný odstaveček rukopisem, jenž ničím nepřipomínal jeho starou pevnou ruku a byl jen pavoučitým chaosem plným rozechvělých hrotů a útlých kliček. Přečetla si ho a vzpomněla si na něco, co on sám kdysi řekl Antoniovi. Na spodku stránky totiž napříč stálo: „V minulosti jsme tu měli barbary. Teď už na nikoho nic svádět nemůžeme.“
Když zavítala do skrýše, Pelagia znovu objevila Mandrasovu pušku, Antoniovu mandolínu a Carlovy listy. Ty pročetla za jeden večer, počínaje srdcervoucím a prorockým dopisem na rozloučenou a konče příběhem albánského tažení a smrtí Franceska. Nikdy ji nenapadlo, že ten mužný a dobromyslný Titán tak hrozně trpěl tajnou bolestí, která mu navěky odcizila sebe samého a vysušila pramen a zřídlo jeho štěstí. Ale konečně rozuměla pravému motivu jeho statečnosti a sebeobětování a pochopila, že nic není tak nejasné jako to, co se zdá být nesporné. Viděla, že byl stejně odhodlaný zemřít jako zachránit Corellimu život, a uvědomila si, že kdyby se její vlastní adoptované dítě ocitlo v nebezpečí, vzbudilo by to v ní stejnou nevýslovnou odvahu.
Z Antonie vyrostla vysoká a štíhlá dívka, která se každým dnem přibližovala obrazu atletické amazonky zobrazované na vázách v muzeu. Nechodila, ale dlouze si vykračovala, lehce se odrážela od bříšek pod palcem a už odmalička si oblíbila bílou barvu šatů. Nedokázala zachovávat dekorum, a když seděla v dědečkově křesle, nejenom že si cucala prst, ale měla jednu nohu ležérně přehozenou přes opěrku, zkrátka se vyvalovala způsobem pro dámu neslušným a matčino a Drosulino kárání odbývala rozesmátými výkřiky: „No nebuďte přece tak staromódní.“ Pelagia uznala, že v domě spravovaném výstředními ženami si může stěžovat jen na sebe, jestli z Antonie vyroste tak nekonformní žena, jakou z ní samé koneckonců vychoval doktor.
A taky že je ostatní za výstřední považovali. Tupé drbny z vesnice udělaly z výjimečně ošklivé Drosuly a z Pelagie, která s muži nikdy nejednala zvlášť pokorně, dvě semetriky a čarodějnice. To, že doktor doma nemluvil a zůstával bezmocný, vysvětlovaly lektvary, jímž ho údajně „chemicky“ vykleštily, a tureckými čarami. Pokud se Pelagia musela z nouze uchýlit ke kozlíku lékařskému a mateřídoušce namísto k moderním účinným lékům, pak je to jenom utvrzovalo v tom, že jejich metody jsou okultní a podezřelé. Děti po nich házely kamením a posmívaly se jim, a dospělí zase nabádali svá dítka, aby se od nich držela stranou, a obyčejně na ně poštvali psy. Přesto si Pelagia vydělala na živobytí, neboť po setmění lidé tajně přicházeli, přesvědčeni, že její léky a lektvary neselžou.
Tento způsob života prošel první zatěžkávací zkouškou roku 1950, když ženy v domě nedokázaly dát dohromady dost peněz, aby podplatily úředního lékaře – a ten potom nemohl přehlédnout, že ani doktor, ani Pelagia nemají dostatečnou kvalifikaci. Zdálo se, že když jim zakázali jejich praxi, jsou odsouzeni ke krajní bídě a budou se jako za války muset živit ježky, ještěrkami a hlemýždi.
Ale pak se na ně osud poprvé usmál – na ostrov přijel truchlivý kanadský básník, jenž se specializoval na verše popisující pokusy o sebevraždu a na metafyzické pohřební písně, a hledal tu ubytování. Byl prvním z předvoje západních romantických intelektuálů s byronovskými aspiracemi a měl zájem o prostý dům mezi prostými lidmi, takříkajíc mezi solí země, kde by se mohl poprat se skutečně zemitou životní realitou.
Dostal prostý dům mezi prostými lidmi, takříkajíc dělníky moře. Zahanbená Drosula se mu musela omlouvat, když mu ukazovala oba pokoje ve vlhkém, zatuchlém domečku na nábřeží, s opadávající omítkou a bez hygienického zařízení, domu, který byl pět let zavřený a stal se rejdištěm švábů, ještěrek a krys. Už se vnitřně připravovala na pohrdavé odmítnutí, když básník promptně vyjádřil své nadšení a nabídl jí činži, jež devětapůlkrát převyšovala částku, kterou si v duchu zkusmo sesumírovala. Usoudila, že ten chlap je nepochybně bohatý šílenec, a on zase nemohl věřit svému štěstí, že našel dům za tak směšnou cenu, jakou si i básník může dovolit. Dokonce měl z toho špatné svědomí a do obálky, kterou strkal skrz okenice, občas dával víc peněz, načež mu je Drosula vždycky poctivě vrátila.
Zůstal tři roky až do katastrofy roku 1953 a v jeho pokojích se střídaly neurotické bohémské blondýnky s módně marxistickými spisovateli, kteří celou noc vehementně a čím dál ztěžklejším jazykem rozvíjeli spiklenecké teorie nad lahvemi podřadného červeného vína, které bylo daleko alkoholičtější a intelektu zhoubnější, než si představovali. Básník by zůstal i po té pohromě, ale bylo mu čím dál jasnější, že odpočinek, sluníčko a spokojenost nenapravitelně škodí jeho múze. Nakonec už vůbec nedokázal psát depresivní verše a bylo v jeho prvořadém zájmu vrátit se přes Paříž do Montrealu, kde přední filosofové právě došli k poznatku, že svoboda je hlavním zdrojem existenciální úzkosti.
Ale Pelagia, Drosula a Antonia si vychutnávaly svobodu, kterou jim umožňovalo jejich nebývalé bohatství. Dvakrát do týdne měly jehněčí a mohly si dovolit kupovat boby, které byly usušeny toho roku, a ne předchozího. Krom toho měla každodenní láhev vína blahodárné účinky na doktorovo zdraví, uzdravovala jeho duševní rány jednu po druhé, uvolňovala jeho vzpomínky a zlehčovala je, až se nakonec začal usmívat a smát, i když zatím nepromluvil. Začal chodit na dlouhé, pomalé procházky s Antonií a díval se, jakou radost má malá holčička z motýlů, jak skáče od jednoho pokladu k druhému jako Lemoni, když byla malá… V té době jim už životy komplikovalo jenom to, že adoptovali kočku.
Nebyla to vážná komplikace, ale zamotat hlavu dokázala. Nejdřív to vypadalo, že kočky byly na ostrově z důvodů zcela zjevných vyhlazeny, ale za pár let se rozmnožily tak, že dosáhly původního počtu. Tlustí a spokojení mackové zase vysedávali v přístavišti a čekali na odřezky z ryb a po domech znovu obcházely ubohé, červy zamořené, vychrtlé a zakrslé micinky, které neočekávaly nic než rány a kopance.
I přihodilo se, že Drosula začala říkat Antonii „kočičko“, což nebylo nijak neobvyklé ani neoprávněné, a to jméno – řecky „Psipsina“ – se ujalo i u Pelagie, takže holčička nakonec skoro zapomněla své skutečné jméno. Úplně se s přezdívkou sžila, hodila se k její kočičí povaze i unylému půvabu a přivykla si, že ji tím jménem volají k večeři. Rodina si musela chvilku přebírat, proč jednoho večera a sedmkrát poté proskočila oknem do kuchyně a na stůl malá mourovatá kočička, zrovna když zavolali Antonii dovnitř.
Nejdřív ji zaháněli práskáním utěrky a máváním rukou, ale ona samozřejmě vytrvala a nakonec přirozeně zůstala. Následkem toho Antonia slýchávala: „Psipsino, mazej z toho stolu,“ když si nevinně hrála na dvorku, nebo: „Psipsino, večeře,“ jen aby poté na dlaždičkách našla talířek se syrovými, zakrvácenými a dosti nevábnými vnitřnostmi. Kdykoliv se ozval výkřik: „Psipsino, nech toho!“, okamžitě přestala dělat neplechu a zoufale uvažovala, jestli nachytali zrovna ji. Drosula rozumně navrhla, aby si Antonia s kočkou prohodily jména, takže by se z kočky stala Antonia a z dívenky Psipsina, ale to se po krátké zkušební době ukázalo jako nepraktické.
Za celý ten čas nabyla Pelagia stále pevnějšího přesvědčení, že Antonio Corelli je mrtvý, a jako její otec začala skálopevně věřit na duchy.
Poprvé se to stalo roku 1946, jednoho říjnového dne, když stála před domem a houpala miminko v náručí. Zrovna na Antonii vrkala a nechávala jí cucat svůj ukazováček, když z nějakého popudu zvedla hlavu. Spatřila, jak se na ni dívá postava v černém. Stála přesně na tom místě, kde byl Mandras postřelen Velisariovým kanónem. Ta postava si ji měřila, váhala, zdali má takhle zůstat, nebo vykročit k ní, a Pelagii srdce skočilo až do krku. Ten člověk byl tak zarmoucený jako devět tisíc truchlících duchů a smutek z jeho tváře vyzařoval stejně zřetelně, jako se světlo line z punčošky žárové lampy. Byla si jistá, že je to on. Přestože byl hubený a vousatý, jasně viděla jizvu na jeho tváři a stejně hnědé oči, tytéž vlasy, to samé vzpřímené držení těla. Bez sebe radostí položila dítě, aby se k němu mohla vrhnout, ale když zase vzhlédla, byl už pryč.
S bušícím srdcem se stejně rozběhla. Za zatáčkou se zastavila a divoce rozhlédla. „Antonio!“ vykřikla, „Antonio!“ Ale žádný hlas jí neodpověděl, žádný muž k ní nepřistoupil. Zmizel. Nechápavě pozvedla ruce k nebesům a v zoufalství je zase nechala spadnout k bokům. Stála tam, rozhlížela se a volala, dokud ji z toho křiku nezačalo bolet v krku a slzy ji neoslepily. Příštího rána našla jedinou rudou růži v místech, kde spočívaly kosti Carla Guercia.
Tentýž duch se zjevil na stejném místě roku 1947 a pak každý rok zhruba kolem toho data, ale nikdy přesně, a každého roku někdy v říjnu se objevila růže. Tohle Pelagii přesvědčilo, že Antonio splnil slib a vrátil se a že je možné dostát přísaze a dál milovat dokonce i z vězení hrobu. S vědomím, že nebyla opuštěna a odvržena, dokázala žít docela spokojeně, šťastně si snila, že po ní i při jejím vyprahlém a povadajícím staropanenství někdo touží a má ji v lásce, a těšila se, jak jí její vlastní smrt navrátí všechno, oč byla v životě připravena.

65
1953

Když si Zeus přál určit přesnou polohu pupku světa, vypustil z jeho nejvzdálenějších hranic dva orly a poznačil si, kde se let obou orlů proťal. Došlo k tomu v Delfách a Řecko se pak stalo místem, kde se Východ odděluje od Západu a Sever od Jihu, místem setkání dvou neslučitelných kultur a křižovatkou nenasytných potulných armád.
Pelagia si zakládala na tom, že žije ve středu světa, ale nyní, pokud je něco takového vůbec možné, přestala být Řekyní. Na vlastní oči viděla opovržení, jímž lidé Drosulu zahrnovali jenom proto, že stát se vdovou znamená přestat existovat. Když se ona svědomitě a idealisticky snažila léčit nemocné, získala si pověst čarodějnice. Ba co hůř, barbarství občanské války v ní navždy uhasilo helénskou víru, kterou jí její otec vštípil. Už nedokázala věřit, že je dědicem té nejvelkolepější a nejnádhernější kultury ve světových dějinách; antické Řecko se možná rozkládalo na stejném místě jako moderní Řecko, ale nebyla to stejná země a nežili v ní stejní lidé. Papandreu nebyl Periklés a král zase ani omylem Konstantin.
Pelagia sama před sebou předstírala, že je Italka, a zdálky se skutečně celkem snadno mohla víc cítit součástí Itálie. Tato geografická vzdálenost jí také zabránila poznat, že Itálie neoplývá liberálními humanisty a hráči na mandolínu o nic víc než Řecko. „Koneckonců,“ řekla si, „měla jsem si vzít Itala, mluvím italsky a předpokládám, že bych se v Itálii mohla stát lékařkou.“
A tak tedy naučila Antonii mluvit italsky, a ta od Drosuly zase pochytila lidovou řečtinu, takže nikdy nemluvila spisovnou katharevsou. Pelagia si za pár šupů koupila rádio od člověka, který se s ním ještě rád rozloučil, protože se v jeho ladicím mechanismu něco pokazilo a ono chytalo jenom italské stanice. Koupila si ho roce 1949, kdy bitva u Vitsi uzavřela občanskou válku, a mohla ho poslouchat v říjnu o výročí masakrů. Velice si ho zamilovala, leštila jeho poškrábaný kryt, dokud se neleskl, a zanedbávala své povinnosti, když před ním celé hodiny bez hnutí seděla – nejenže ho poslouchala, ale i pozorně sledovala okolí, jako kdyby čekala, že se Antonio jako kouř protáhne jeho bronzovou mřížkou.
Málem se od přístroje nedokázala odloučit a celé hodiny vydržela poslouchat nudné nesmysly, jen když měla naději, že uslyší „Non ti scorda di me“, „Core’n grato“, „Parlami d’amore“, nebo „La donna e mobile“. Ale ze všeho nejvíc toužila, aby se přenesla do dní La Scaly při poslechu „Torna e Surriento“, kteroužto písničku si klub zamiloval a zpíval nejvíce. V blažené melancholii při ní přivírala oči a představovala si kluky pod olivovníkem – ani si neuvědomovali svá melodramatická gesta, když si vylévali srdce a třeskutou touhu ve svých hlasech do úchvatných melodických ozdob poslední fráze, po níž chvilku nostalgicky mlčky poseděli, pak vzdychli, potřásli hlavou a utřeli si slzy rukávem. Díky rádiu též poznala, že existují i krásné písně pro ženy, a když na všech čtyřech drhla podlahu, hlasitě si prozpěvovala „O mio babbino cara“, vkládala do melodie orientální mikrotóny a zdobila ji lkaním, čímž hned v zárodku torpédovala svou snahu stát se Italkou.
Dávala rovněž zvláštní pozor, zdali se z rádia neozve mandolína, a připomínala si, že musí jednou tu kapitánovu vyzvednout ze skrýše. Jednoho dne se vrátila z malin a mohla by přísahat, že zaslechla poslední takty Pelagiina pochodu, ale pak si uvědomila, že to není možné, protože kapitán je po smrti. Ne, to jenom v tomhle marnotratném světě žilo více hráčů, kteří ho mohli nahradit. Často si představovala, kde ho stihl jeho osud; nejspíš na moři, v té malé lodici, nebo možná v Itálii, v Anziu, nebo někde na Gótské linii. Představa, že se jeho kostra bělá někde pod zemí, že svaly a šlachy, které dokázaly vykouzlit tak krásnou hudbu, jsou teď umlčené, k ničemu a scvrkávají se v hnijící chuchvalce masa, ta představa ji plnila naprostým zoufalstvím a žalem. Země nad ním je možná tak ztichlá a klidná jako ta, v níž pod maquis spočívají mrtví Italové, anebo je tam možná stejně rušno jako nad hrobem Carla Guercia. Ona sama chodila nad Carlovým hrobem jenom velmi nerada a dělala si legraci ze své komické cudnosti a strachu, že by mrtvý muž mohl prohlédnout hlínu nad sebou a vidět jí přímo pod sukně.
Ovšem obojaká kefallénská země vůbec nebyla klidná; byla jako pes, který usne v dešti, pak vstane a otřese ze sebe kapky.
Říká se, že za starých časů byla země celistvá, a vypadá to, že samy kontinenty se netají nostalgií po takovém stavu, stejně jako se najdou lidé, kteří tvrdí, že nepatří ke svému národu, ale celému světu, a požadují mezinárodní pas a univerzální právo pobytu. A tak se Indie tlačí na sever, protože nechce být jen subkontinentem, chce se svou tropickou, vlhkou tváří přitisknout k Asii, a vyorává tím Himálaje. Arabský poloostrov se lstivě mstí Osmanům, když se nonšalantně opírá o Turecko v naději, že ho překotí do Černého moře. Afriku už nudí běloši, kteří ji považují za nebezpečnou, nepoznatelnou a romantickou zemi vonící pižmem, a dere se na sever, aby se jí Evropa mohla jednou podívat do tváře a přiznala, že civilizace byla počata v Egyptě. Jenom Ameriky uhánějí na západ – tak moc touží po izolaci a nadřazenosti, až pozapomněly, že svět je kulatý a že chtě nechtě skončí přilepené na Čínu.
Že k tomu dojde, to se při zpětném pohledu jevilo zcela zřejmé, ale něco podobného se naposledy stalo ve čtyřicátém osmém na severu na Lefkadě a v Řecku panovaly tak násilné poměry, že si toho vlastně nikdo nevšiml. Znamení a předzvěsti toho rána tak byly považovány za spíš podivné než zlověstné.
Korejská válka právě skončila, ale francouzští parašutisté se zrovna snesli v Indočíně a byl krásný třináctý srpen 1953, hrozny už byly pod střechou a nechybělo moc do svátku Nanebevstoupení Panny Marie. Nebe zpola zastíral řídký opar a přes oblohu se v bezstarostných úhlech táhly pruhované mraky připomínající kondenzační čáry za letadlem, jako by je tam umístil malíř expresionista alergický na řád a s vážnými estetickými výhradami k symetrii a formě. Drosula si povšimla nevysvětlitelného divného pachu a žáru nad zemí a Pelagia zase zjistila, že voda ve studni vystoupila až k okraji, ačkoliv vůbec nesprchlo. A přece když se o pár minut později vrátila s vědrem, nenašla v ní vůbec nic. Doktor Jannis si utahoval šroubečky na brýlích a s úžasem zjistil, že s nepravděpodobnou magnetickou silou lnou k jeho šroubováku. Osmiletá Antonia, která však svou výškou vypadala na dvanáct, šla sebrat list papíru z podlahy, ale ten se z ní zvedl a přilípl se jí k ruce. „Jsem čarodějnice, čarodějnice,“ výskala a odhopsala ven, kde přes dvorek cupital ježek se dvěma potomky. Z větve olivovníku si ji prohlížela obdobně nokturální sova, jíž po boku hřadovala Pelagiina nová kuřata s hlavami pod křídlem a ničeho si nevšímala. Kdyby Antonia zvedla hlavu, nespatřila by na obloze jediného ptáka, a kdyby se zašla podívat k moři, viděla by platejse u hladiny. Další ryby skákaly z vody, jako kdyby se jim teď zachtělo být ptáky a plavat ve vzduchu, zatímco jiné se preventivně obrátily břichem vzhůru a lekly.
Hadi a krysy vylezli z děr a kuny slezly z kefallénských sosen a shromáždily se ve skupinkách na zemi, kde seděly a čekaly jako milovníci opery před začátkem ouvertury. Před doktorovým domem se mezek uvázaný ke zdi napínal na provaze, kopal do kamenů a dusot jeho kopyt se rozléhal celým domem. Vesničtí psi zanotovali onen ošklivý a protivný sbor, který si obvykle nechávají na soumrak, a celé řeky cvrčků cílevědomě zamířily přes silnice a dvorky, aby zmizely v křoví.
Pak jedna po druhé následovaly nezvyklé události. Nádobí drnčelo a příbory řinčely úplně stejně jako za války, když nad ostrovem přelétávaly britské bombardéry. Venku na dvoře se Pelagiino vědro skácelo, voda se vylila, ale Antonia popřela, že by ho převrhla. Roztřesená a zpocená Drosula vešla dovnitř a svěřila se Pelagii: „Jsem nemocná, je mi příšerně zle, mám něco se srdcem.“ Ztěžka dosedla, rukou si svírala hrudník a přerývaně, úzkostlivě oddechovala. V životě se necítila tak slabá v nohách, nikdy jí v nich tak nepíchalo a nemravenčilo. A od posledního karnevalu svatého Gerasima se jí ještě nechtělo tak zvracet. Zhluboka dýchala a Pelagia jí uvařila posilující bylinkový čaj.
Venku na dvoře dostala Antonia migrénu, zatočila se jí hlava a popadla ji děsivá závrať, asi jako lidi, kteří se dívají do propasti a hrozí se toho, že je do sebe vtáhne. Pelagia vyšla ven a řekla jí: „Psipsino, pojď se podívat, druhé Psipsině ruplo v kouli.“
Byla to pravda. Kočka se oddávala chování tak záhadnému, že nemělo v kočičím rodu obdoby od dob Kleopatry a Ptolemaiovců. Škrábala po podlaze, jako by v ní chtěla něco pohřbít nebo z ní naopak něco vyhrabat, a pak se na stejném místě převalovala, jako kdyby měla radost nebo ji štípaly blechy. Zničehonic vyskočila do strany a potom přímo do vzduchu, a to výjimečně vysoko. Na zlomek vteřiny stočila zrak na lidi a s očima široce rozevřenýma, v nichž se mohl zračit jen úžas, udělala salto, vystřelila ze dveří a vylítla na strom, kde kuřatům nevěnovala nejmenší pozornost. Za okamžik byla zpátky v domě a poohlížela se po věcech, do nichž by si mohla zalézt. Ozkoušela velikost proutěného koše, strčila hlavu a přední tlapky do hnědé papírové tašky, minutku seděla v kastrůlku, který byl na ni moc malý, a nakonec vyběhla po stěně na horní rám okenice, která se pod její vahou s vrzáním ošidně houpala ze strany na stranu, a tam ta jejich micinka mžikala jako sova. „Ty kočko jedna šílená,“ plísnila ji Pelagia, načež Psipsina začala skákat a hopsat z jedné police na druhou a lítala po místnosti jako rozumu zbavená, aniž se jedinkrát dotkla podlahy, čímž Pelagii připomněla její stejnojmennou předchůdkyni. Zničehonic se zastavila, ocas jí zbytněl do úžasných rozměrů, chlupy na prohnutém hřbetě se jí zježily jako hřebíky, a ona začala zuřivě prskat na neviditelného nepřítele, který se podle všeho nacházel někde ve dveřích. Pak tiše seskočila na zem, odplížila se do dvora jako na lovu a usadila se na zdi, kde žalostně mňoukala, jako by přišla o koťata nebo naříkala nad nějakou ukrutností. Antonia, která se vesele smála a tleskala rukama, se najednou rozplakala, vykřikla: „Mami, já musím pryč,“ a vyběhla ven.
Drosula s Pelagií si vyměnily pohled, jako by tím chtěly říct: „Ta puberta na ni přišla nějak brzy,“ ale to už se ze země vydral omračující ryk tak hluboko pod hranicí slyšitelnosti, že ho spíš vnímaly, než slyšely. Obě ženy cítily, jak se jim hruď třese a vibruje, jak se cuká v kleci šlach a chrupavek, měly pocit, že se jim lámou žebra, že nějaký bůh mocně tluče na velký buben uvnitř jejich plic. „Infarkt,“ pomyslela si Pelagia zoufale, „ó Bože, vždyť jsem si života vůbec neužila.“ A pak zahlédla Drosulu s rukama na břiše a očima vyvalenýma, jak klopýtá k ní, jako by ji někdo podťal širočinou.
Vypadalo to, že se čas zastavil a že to nevýslovné otřásání země nikdy neskončí. Doktor Jannis vyrazil ze dveří pokoje, jenž býval Pelagiin, a poprvé za osm let promluvil. „Utíkejte ven! Utíkejte ven!“ křičel. „To je zemětřesení! Zachraňte se!“ Jeho hlas zněl plechově a nekonečně slabě v porovnání s výbuchy stále sílícího hrdelního řevu netvora skrytého v útrobách země a pak to doktora hodilo stranou.
Obě ženy, zcela vyděšené a oslepené šíleným skákáním a chvěním světa, se vrhly ke dveřím, prásklo to s nimi na zem, ale přece se snažily plazit dál. K pekelnému a třeskutému dunění země se přidala kakofonie přepadávajících kastrolů a talířů, hrozivý, divoký, leč elegantní tanec židlí a stolu, kanonáda praskajících trámů a stěn, nahodilé zvonění kostelního zvonu a dusivý mrak sirnatého prachu, který rval hrdla a škrábal v očích. Nemohly se plazit po rukou a kolenou, protože jimi země znovu a znovu a znovu smýkala do stran a vzhůru, a tak rozpřáhly ruce a plazily se jako hadi ke dveřím, jichž dosáhly právě v tom okamžiku, kdy se střecha začala propadat.
A tak se dopotácely do vzdouvajícího se dvora. Světlo bylo vymazáno z oblohy, hlavy i plíce jim trhal strašný hluk, a prach se zvolna zvedal ze země, jako by ho přitahoval Měsíc. Přímo před jejich očima se jim věkovitý olivovník hluboce poklonil a uprostřed kmene se čistě přelomil vejpůl, načež zase vyskočil a třásl větvemi jako nějaký Nazarejec v epileptickém záchvatu. Ze středu ulice vytryskl do výšky dvanácti metrů zpěněný a špinavý vodotrysk a pak zmizel, jako by tu nikdy nebyl, zanechav za sebou jezírko, které se rychle smísilo s prachem a rovněž zmizelo. Vinou zvedající se clony světlého a dusivého prachu nebylo vidět, jak se o něco výš na kopci utrhla od stráně deska horniny a rudého jílu, sklouzla dolů jako po klouzačce a skončila na jižní straně silnice, přičemž s sebou strhla všechny olivovníky, které jí stály v cestě, a zavalila pole, které cvrčci včas vyklidili. Rozrušený gigant v útrobách země znovu udeřil svou mocnou pěstí vzhůru, až se domy otřásly v základech a pevné kamenné zdi se zavlnily jako papír ve větru, načež se rozhostil posmrtný klid. Na zem padlo podivné pohřební ticho, jako kdyby opožděně začala takové katastrofy litovat, a zmazaná a odchrchlávající Pelagia, již zaplavilo poznání vlastní bezmoci a nepatrnosti, se škrábala na kolena, ačkoliv ji poslední titánský úder praštil do bránice, ochromil jí plíce a zcela vyrazil dech. Vstala, zavrávorala a pak to nadpřirozené ticho najednou protrhly divoké, rozběsněné výkřiky kněze, jenž se vyřítil ze svého kostela a teď se otáčel s rukama zvednutýma k nebesům a očima probleskujícíma skrz umouněnou tvář. On ovšem božstvo nezapřísahal, aby ustalo, jak si Pelagia původně myslela, on mu lál a spílal. „Ty hajzle!“ řval. „Ty prašivej pse! Ty podrazáku křivej! Ty kundo z ryby!“ Chrlil všechna ta zapovězená slova, veškerá vyrovnanost jeho zbožné duše se v mžiku proměnila v pohrdání a on padl zem, bušil do ní pěstmi, a protože jeho tělo nedokázalo obsáhnout všechen jeho vztek, znovu vyskočil a pěstí zahrozil k nebesům. Slzy mu vyhrkly z očí. „To jsem tě dost nemiloval?“ dožadoval se odpovědi. „Ty nevděčnej smrade! Ty ďáblovo lejno!“
Jakoby v odpověď na toto volání se znovu ozvalo hluboké rachocení a jeho síla dál rostla. Ještě jednou z nesmírných hlubin vystřelila podzemní pěst, půda a skály Kefallénie se znovu otřásly a roztančily a horské vrcholky se rozhoupaly jako stěžně lodí. Pelagia, již otřes zase srazil k zemi, zarývala nehty do rozkývané, dunící země a bezmoc a hrůza v ní přebíjely a rušily i zoufalou touhu přežít. Celý svět se scvrkl do velikosti černé ohnivé koule, která jí vybuchovala v útrobách a chrlila stravující plameny do jejích mozkových tkání, a v tomhle soukromém pekle se svíjela a dusila jako nějaká hračka troufalé a necitelné země. Stále ještě nevěřila svým očím a žasla, i když ji už snad nemohlo nic překvapit či ohromit.
Na jihu na ostrově Zakynthos stálo hlavní město v plamenech v dešti žhnoucího popela, který na kůži pálil tak mučivě, až z toho psi i lidé zešíleli. Záchranář, který byl předtím v Nagasaki, posléze tvrdil, že řecká apokalypsa byla horší. Po celých Iónských ostrovech lidem nezůstalo nic než to, co se zrovna hloupě snažili zachránit, když se vyhrnuli z domu: nočník, dopis, polštář, květináč s bazalkou či prsten. Na Kefallénii se v Paliki ztišila a uprostřed všeobecného zpustošení došla pokoje Kunopetra, skála, která vibrovala po celá staletí a kterou ani britské válečné lodě nevyvedly z rovnováhy. Ostrov se přetavil, v generální zkoušce na soudný den se proměnil v poušť a z Kunopetry se stala prostě jedna z mnoha skal u pobřeží.
Pelagia, Drosula i Antonia se podpíraly navzájem a v intervalech, kdy mrtvičný Titán tam dole sbíral sílu a vymýšlel si ještě pádnější důvody k zášti, se dívaly na svůj dům. Zatímco zemské desky a švy horniny za zvuků dělostřeleckého a tankového bombardování praskaly, silnice se krabatily a vzdouvaly a pilíře benátských balkónů točily a kroutily, ty tři ženy nevěřícně a bolestně vrávoraly a klopýtaly. Psipsina se objevila zdánlivě odnikud, s kožichem zaprášeným od bílé omítky a s vousy ověnčenými pavučinami, a Antonia ji zvedla a přivinula si ji do náručí.
Ze starého domu toho moc nezůstalo – zdi byly pobořené na poloviční výšku a jejich trosky pojímaly už jen suť a zbytky střechy. Rovněž se v nich nacházela rozčarovaná duše a unavené, staré tělo pana doktora, který si celá léta připravoval svá poslední slova, jež teď přišla vniveč.

66
Záchrana

Tehdy bývala Velká Británie chudší než dnes, ovšem rovněž méně samolibá a mnohem méně neschopná. Měla smysl pro humanitární odpovědnost a mýtus o své vlastní důležitosti, který byl donkichotsky pravdivý a všeobecně přijímaný právě proto, že mu lidé věřili; svou vlastní důležitost pak proklamovala dost hlasitě na to, aby to cizinci slyšeli. Ještě si nezvykla jako nějaký školáček čekat celé měsíce na dovolení z Washingtonu, aby se mohla vyhrabat ze své postimperiální postele, nazout si boty, uvařit si sladký šálek čaje a vypravit se za dveře.
A tak tedy přijeli Britové první, zůstali nejdéle, udělali nejvíce a jako poslední také odjeli. Loď Jejího Veličenstva Daring přes noc nalodila vodu, jídlo, léky, záložní lékaře a záchranářskou výstroj, vyplula z Malty a za rozbřesku příštího dne dorazila do přístavu v Argostoli, v němž voda vřela, tryskala a pěnila jako po výbuchu hlubinných náloží a magnetických min. Hydroplán typu Sunderland přivezl vrchního velitele středomořských sil, Wrangler dopravil zásoby na Ithaku a zanedlouho se objevily lodi Bermuda, Forth, Reggio a novozélandský The Black Prince. Dohromady přivezly 400 kilometrů obvazů, 11 400 litrů dezinfekce, 50 Nissenových přístřešků, 6000 přikrývek, buldozery, kojenecké lahve, 60 000 plechovek mléka, celodenní stravu pro 15 000 lidí na celý týden a marnotratné a přehnaně velkorysé dvě a půl tuny vaty a cupaniny.
Jugoslávci, jejichž přístav Dubrovník byl nejblíže, neposlali kapitalistům ani ň, ale brzo se objevily čtyři ostýchavé lodě izraelského námořnictva. Itálie si byla vědoma své hanebné minulosti a závazků, jež z ní vyplývaly, vypravila ty nejlepší bitevní lodě plné elitních hasičů z Neapole, Milána a Říma a začala evakuovat raněné do Patrasu. Dorazily i americké lodi Franklin D. Roosevelt a Salem, naložené bagry a helikoptérami, a zakrátko přijely i čtyři bojové transporty s třemi tisíci příslušníky americké námořní pěchoty. Řecké námořnictvo sice zdržely byrokratické tahanice, ale přesto dychtivě přispěchalo na pomoc a generál Iatridis byl po dobu krize ustanoven guvernérem Iónie. Král a jeho rodina využili této příležitosti, aby se inkognito divoce projížděli džípem po ostrovech, a kulaťoučké jeptišky z uzavřených klášterů svědomitě, leč radostně vyšly ven ochutnat trochu života, jenž kromě čokolády nabízel i příležitosti k práci a konverzaci.
Na Kefallénii bylo díky širokým ulicím málo obětí a města se krom toho většinou stejně skládala z jednoposchoďových domů, jež oddělovaly dvorky a skládky odpadků. Odehrálo se i pár obvyklých zázraků, jež měly co do činění s lidmi, kteří ztratili ponětí o čase a vyhrabali se zpod trosek po devíti dnech, ačkoli jim to připadalo jako pouhých pár hodin.
Britští námořníci se potili a hmoždili ve vyčerpávajícím vedru a trpce si stěžovali na smrad fekálií z přístavu a na to, jak se jim spálená kůže po cárech odlupuje ze zad. Rudí jako kardinálové vyhazovali do povětří nebezpečné budovy, což nakonec byly všechny, takže ostrov jejich péčí zdánlivě ještě víc zpustl. Navíc dál děsili už tak rozrušené ostrovany, kteří nedokázali odlišit následné otřesy země od explozí náloží a kterým námořníci žoviálně přezdívali „taloši“, což ukazovalo na mezery v zeměpisu i v přirozeném taktu. Krom trvalých rozkazů a zvláštních instrukcí námořníkům visely na nástěnkách pravidelně aktualizované údaje o výsledcích kriketového zápasu mezi Anglií a Austrálií.
Zahraniční humanitární pracovníci zřídili stanová městečka a pro své náklaďáky a džípy vyklidili gigantická parkoviště. K hučení neklidné země se ještě přidalo otupující rachocení helikoptér a prskání a burácení buldozerů, jež se snažily odklidit mnohé sesuvy půdy. Ty odřízly vzdálenější obce, jejichž obyvatelé po tři dny věřili, že na ně všichni zapomněli jako na smrt a že jim nezbývá než zemřít hlady nebo žízní. Jedna vesnice na Zakynthu už byla na pokraji zoufalství, když jim letadlo shodilo ten nejlepší chleba, jaký kdy ochutnali a jehož chuť zůstala v kolektivní paměti navždy jako předzvěst ráje, již žádná smrtelná hospodyně nikdy nemůže napodobit. Po chlebu následovaly konzervy s hovězím ve vlastní šťávě a čokoláda, která takřka hned po dopadu roztála, takže ji lidé ze stříbrné fólie lízali, načež celofán ještě vylízali psi a pak ho spolkli.
Posádka Franklina D. Roosevelta pekla sedm tisíc bochníků denně a dodávala je do rozkotaných přístavů a na pláže ve vyloďovacích plavidlech uvyklých spíše houfnicím, tankům a pěšákům. Jeden americký důstojník se motal kolem s konverzační příručkou, opakoval „Hladový?“ bez dostatečně silné tázací intonace a ukazoval si na ústa, aby to náležitě zdůraznil, až se nad ním pár vesničanů slitovalo a udělalo mu banket z toho mála, co sami měli. Když Američané odjeli, byl podniknut nájezd na jejich stany a popelnice a po celých deset let nahradily jejich zázračné otvíráky na konzervy, ne větší než žiletky, obvyklou měnu jako mince či zavírací nože při výměnách a obchodních jednáních všech malých kluků na ostrově.
Sami Řekové se zachovali podle toho, zdali se mezi nimi našel přirozený vůdce. Tam, kde se žádný neobjevil, upadli ostrované do melancholie, ztratili ponětí o čase i jakýkoli cíl, zlhostejněli a sužovaly je mučivé noční můry o tom, jak někam nekonečně dlouho padají. Nikdo neplakal, protože už nikdo plakat nedokázal. Dokonce ani na rozdíl od jiných míst nevyvěšovali oznámení, s jejichž pomocí by si smluvili schůzky s přáteli a příbuznými.
Během samotného zemětřesení tak jako doktor nezpanikařila zhruba čtvrtina lidí, ale zbývající tři čtvrtiny poté vzpomínaly, jak opustily své děti a staré rodiče, a mučily je návaly naprostého ponížení. Siláci si připadali jako zbabělci a hlupáci a k pocitu, že na ně Bůh udeřil naprosto nespravedlivě a svévolně, se přidávalo hrozné a zákeřné přesvědčení, že sami nestojí za nic. Srdce jim poskočila a vyplašeně tloukla při pouhém mezkově zahýkání, zavrzání dveří či zadrápání kočky.
Někteří řečtí šikulkové se okamžitě vrhli do podnikání a lačně a oportunisticky rozprodávali vládní majetek jako kolky a licence. Jiní si otevřeli stánky s ovocem a jeden bankéř v Argostoli si postavil stůl před troskami své banky, prováděl běžné transakce a poprvé v životě měl radost ze své práce. Na Ithace někdo pověsil prostěradlo a otevřel si kino. Mládežnické kluby z celého Řecka se tam hrnuly na pracovní prázdniny a jejich členové si se smíchem dobírali každého, kdo se při sebemenším zachvění a vydýchnutí horniny vyděsil.
Spasitelé se rekrutovali z řad těch nejméně pravděpodobných lidí. Ačkoliv Velisaria vždycky považovali za pomalého a mírného člověka, v Pelagiině vesnici se ujal velení právě on. Bylo mu tehdy dvaačtyřicet a bez falešné skromnosti věděl, že je silnější než kdykoliv předtím, ačkoliv už neměl nezměrnou výdrž jako před lety a nekojil se ani šťastnými sny o věčném mládí. Zemětřesení mu nějak pročistilo mozek, podobně jako vyléčilo Drosulin revmatismus – skoro jako by se nad animálním vnímáním a instinktivními reflexy v jeho mozku najednou rozsvítilo světlo.
A tak se Velisarios vrhl do úkolu postavit vesnici znovu na nohy a vděční obyvatelé ho v tom následovali. Se silou, která jako by přesahovala sílu zemětřesení, odházel trámy a balvany, které uvěznily pomačkané doktorovo tělo, neboť dobře věděl, že hnilobný rozklad doprovázejí i nemoci. Pak shromáždil všechny lidi, kteří byli zmatení a jenom si zoufali, a rozdělil je do skupin s různorodou náplní. On sám pracně sešplhal do studně a začal plnit kbelíky sutí, jež ji zavalila. Pracoval tak zuřivě, že přivedl dvě pracovní čety k naprostému vyčerpání, aniž si sám odpočinul. Jen díky Velisariovi nikdo netrpěl žízní.
Rozšířila se šeptanda, že se ostrov potápí do moře a že vláda nařídila všem obyvatelům, aby nasedli do člunů a odrazili od břehu. Všichni důvěřivci a naivkové se rozběhli do trosek domů, aby na nadcházející exodus zachránili aspoň něco ze svého majetku, a Velisarios musel obcházet jednoho po druhém a apelovat na jejich hrabivost a zdravý selský rozum. „Jste blbí nebo navedení?“ naléhal na ně. „Tyhle kecy roztrušujou lidi, kteří potom chtějí rabovat. Chcete přijít o všechno a ještě být pro smích? Jestli někdo uteče, zmaluju mu ciferník, a ne že ne. Kefallénie se nepotápí, plave. Nechovejte se jako pitomci, protože přesně na to ti parchanti spoléhají.“ Když se lidé rozprchli a rozeřvali hrůzou po každém z tisíců malých následných otřesů, to Velisarios jim nakázal, aby se sebrali a vrátili do práce, a víc než jednou vytáhl flákače a ustrašence z jejich skrýší a pohrozil jim, že jim zláme haksny a rozbije hlavy, jestli se okamžitě nepustí do svých úkolů. S ohledem na jeho rozcuchané šedé vlasy, zpocené spánky, obnažený hrudník, který měl zarostlejší než medvěd, a nohy silnější než kamenné pilíře nebylo nikoho, koho by se mu nepodařilo přivést k rozumu a práci. I Pelagii přesvědčil, aby zakryla mrtvolu svého otce a šla ošetřovat zraněné. Zafixovala do dlah dvě zlomeniny, dokonce je s pomocí lan a kamenů dala do závěsu, do řezných ran vtírala med a pírkem a slinami odstraňovala z dětských očí písek. Přestože Drosula ze začátku jenom hystericky vykřikovala: „Tak teď už nám zbyly jenom oči pro pláč,“ byla pověřena starat se o děti, aby jejich rodiče mohli pracovat. Hrály si v troskách na schovávanou, na honěnou a z kamenů stavěly pyramidy, což byl jejich malý příspěvek k vyčištění domů a ulic. Když záchranáři konečně buldozery odstranili sesuv na cestě, našli malé společenství, které žilo v boudičkách z vlnitého plechu přivázaného na vyhrabané trámy, s diskrétními latrínami v bezpečné vzdálenosti od studně a s obecním lisem na olivy opraveným, aby si vesničané mohli dál vydělávat a netrpěli hladem. Našli i člověka, který to tu měl na povel a který se i ve stáří bude těšit větší úctě a respektu než místní učitel nebo kněz.
Po tři měsíce se země dmula, znělo to, jako kdyby se pokaždé nadechla, zatajila dech a zase vydechla. Všichni žili v boudách, dokud jim je nespláchla a nerozcupovala předčasná a mrazivá průtrž mračen. Příštího dne je ostrované dali dohromady a znovu vztyčili. Počátkem zimy se pořád ještě někdy i po patnácti krčili v těch boudách, než se konečně mohli přestěhovat do dřevěných chatiček, sice nekonečně prostornějších, ale skoro stejně studených. Antonia byla tři měsíce pryč na prázdninách, které královna zorganizovala v táborech původně určených sirotkům z občanské války, a vrátila se zavšivená a se šokující novou slovní zásobou, co se nadávek a označení genitálií týče. Do roka začala rekonstrukce a do tří let byla u konce. Ze starodávných, nádherných benátských měst povstaly všední aglomerace obílených panelových krabic. Jednu vesnici ovšem nechal přestavět filantropický exulant a ze svého bohatství štědře přispěl na tekoucí vodu, kanalizaci, štěrkové ulice a lampy z tepaného železa, takže byla nakonec stejně půvabná jako Fiskardo, jediné město, které zůstalo nedotčené. Pelagiinu vesnici znovu vystavěli o kus dál a níž na kopci, poblíž nové silnice, již vybudovali geniální francouzští inženýři. Pelagiin starý dům byl opuštěn a poklady a relikvie ve skrýši zůstaly pohřbené, a to už nejspíš navždycky.
Protože se zemětřesení projevovalo takřka výhradně otřesy, v zemi se otevřelo jen velmi málo trhlin. Nicméně krátce po neštěstí italský hasič jednu našel. Přijel z Argostoli v džípu vypůjčeném od jednoho Američana, vystoupil před Pelagiiným opuštěným a zdemolovaným domem a vyděšeně a rozechvěle se na něj zadíval. Přešel přes dvorek se zlomeným olivovníkem a povšiml si, že se v zemi rozšířila prasklina. V ní spatřil kostlivce s roztříštěnou hrudní kostí a žebry, mohutnou lebkou a rozdrcenou čelistí otevřenou, jako by nestačila něco doříct, a se zašlými stříbrnými mincemi v očních jamkách, které mu propůjčovaly smutný, užaslý a vyčítavý výraz.
Hasič na něj několik minut hleděl, než ho vyburcovalo další zachvění. Zpod kamenů utrhl kvetoucí vlčí mák, hodil ho na mrtvolu a zašel k džípu pro rýč. Ani pořádně nezačal a roztřásla jím další vibrace a pak se červená země nad ohromnými kostmi Carla Guercia znovu zavřela.

67
Pelagiin žalozpěv

Tady jsem se cítila v bezpečí, tohle bylo jediné moje útočiště, s ním se pojila větší část mých vzpomínek. V tomto domě mne maminka s rozzářenýma hnědýma očima držela v náručí a v tomto domě i umřela. A můj truchlící otec sebral všechnu svou lásku a dal ji mně, vychovával mě a vařil mi mužská, nepoživatelná jídla, choval mě na kolenou a vyprávěl mi pohádky, při nichž mi nohy postupně dorostly až na zem. Rozmlouval se mnou tak láskyplně, pracoval pro mě, nechal mě být dítětem. Když jsem byla unavená, sebral mě a donesl až do postele, uložil mě do ní, hladil mě po vlasech a já jsem v té tmě slýchávala: „Koritsimu, kdyby nebylo tebe, kdyby nebylo tebe…“ a pak jen kroutil hlavou, protože pro jednou se mu nedostávalo slov, srdce měl příliš velké, aby je udrželo, a já zavírala oči a usínala s chřípím plným vůně mastiček a tabáku, a ve snech mě nestrašili Turci ani obludy a někdy v noci se mi zdálo, že vidím, jak maminka s úsměvem na rtech prochází dveřmi.
A ráno mě budil, nosil mi čokoládu a povídal: „Koritsimu, jdu do kafenionu, takže až se vrátím, ať už jsi vzhůru,“ a říkal mi to, i když mi bylo dvacet, a já si polehávala šťastná jako blecha, těšila se na nový den, vymýšlela, co všechno bych mohla udělat, a přitom jsem poslouchala, jestli se už na kamenných dlaždicích neozývají jeho kroky, a pak jsem vylétla z postele, on vešel dovnitř a jako obvykle pravil: „Ty moje líná slečinko, tentokrát jsem tě skoro nachytal,“ než jsem to začala říkat dřív než on, a táta se vždycky zasmál a odpověděl: „Tak, dneska ti budu vyprávět všechno o Pythagorovi a pak si večer vybereš básničku a přečteš mi ji a já ti zase přečtu tu, kterou jsem si vybral já, a pak ti řeknu, proč se mi nelíbí ta tvoje, a ty mi budeš moct říct, proč se ti nelíbí moje, a pak se oba rozčílíme a popereme.“ A já pak obyčejně začala skákat a výskat: „Poperem se teď, poperem se teď,“ načež mě zlechtal tak hrozně, až mi málem smíchy praskla bránice, a potom mě usadil na židli a učesal mi vlasy, tlačil při tom moc na hřeben a vyprávěl mi hrůzostrašné příběhy o krétských opatech, kteří se raději i se všemi mnichy upálili ve svých kostelech, než by se vzdali Turkům. A vykládal mi o ostrovech, které viděl, kde mají ženy čtyři manžely a nikdo nenosí žádné šaty, a o krajích v Africe, kde mají lidé zadky širší, než kolik měří na výšku, a o končinách tak studených, že tam moře zamrzá a všechno je bílé.
Ale to vše je teď pryč. Chodím si sednout do trosek svého domova a vidím jenom duchy. Není tu nic než povadlá tráva, rozpadlé kamení a přeražený strom. Není tu stůl, u nějž by kluci z La Scaly zpívali, žádná Psipsina tu nechytá myši, kozel mě svým mečením ráno nevzbudí a není tu Antonio, který by mě sváděl květinami a hrou na mandolínu, ani Papas už se nevrátí a nepoví mi: „Kokolios řekl v kafenionu takovou absurdní pitomost…“
Můj domov není nic než smutek a mlčení a suť a paměť. Scvrkávám se z toho, jsem jen duch, moje krása a mládí přišly vniveč, mě už žádné iluze štěstí nepovzbudí. Život je žalářem bídy a potracených snů, není nic než pomalé směřování pod zem, je to Boží pleticha, která nás má zbavit iluzí o těle, není ničím než krátkým vzplanutím knůtku v mističce oleje mezi jednou temnotou a tou druhou, jíž všechno končí.
Sedím tu a vybavují se mi dřívější časy. Vzpomínám na hudbu v noci a vím, že všechny mé radosti mi byly vytrhány z úst jako zuby. Navždy už budu hladovět a žíznit a toužit. Kéž bych měla dítě, které by mi sálo z prsu, kéž bych měla Antonia. Byla jsem strávena jako skýva chleba. Ležím v trní a má studnice je plná kamení. Veškeré mé štěstí bylo jen dým.
Ach, můj ubohý tatínek, tichý a nehybný, zničený a navždy ztracený. Můj vlastní táta, který mě sám vychoval a vzdělal, který mi všechno vysvětloval, bral mě za ruku a chodil se mnou. Nikdy mu už nepohlédnu do tváře a ani on mě ráno nevzbudí. V tom našem zbořeném domě ho už neuvidím, jak píše, pořád píše, s dýmkou sevřenou mezi rty a pronikavýma rozzářenýma očima. Chudáčka tatínka, kterého nikdy neunavilo uzdravovat, ale který se sám nedokázal vyléčit a zemřel bez své dcery; hrdlo se mi stahuje od té hodiny, kdy samotinký vypustil duši.
Zůstávám na téhle hromadě rozkotaného kamení a představuju si, jaké to bylo. Vzpomínám si, jak Velisarios odhazoval střešní tašky a trámy, jako by pod nimi byl jeho vlastní otec. A vybavuju si ten okamžik, kdy vynesl tátu pokrytého bílým prachem ven, hlava mu visela v záklonu z Velisariových paží, ústa měl otevřená a všechny končetiny mu ochable a volně plandaly. Vzpomínám, jak ho Velisarios položil na zem a já si klekla vedle něj, oslepená a opilá slzami, vzala jeho zkrvavenou hlavu do dlaní a viděla, že mu oči už vyhasly. Jeho staré oči se už nedívaly na mě, ale do zásvětí. A tehdy mi poprvé došlo, jak je maličký a křehký, jak je zbitý a zrazený, a napadlo mě, že když už v něm není duše, je tak lehký, že i já ho dokážu zvednout. A pozvedla jsem jeho tělo a přitiskla si jeho hlavu k hrudi, ozval se hlasitý výkřik, který musel patřit mně, a já jasně viděla, tak jako člověk vidí horu, že byl jediným mužem, kterého jsem milovala a který miloval mě, člověkem, jenž mě nikdy nezranil a ani na okamžik mě nenechal na holičkách.

68
Vzkříšení Dějin

Zemětřesení změnilo životy ostrovanů tak hluboce, že do dnešních dní zůstalo tím nejčastějším konverzačním tématem. Když se jinde rodiny hádají, jestli má socialismus nějakou budoucnost či ne, nebo zda bylo zrušení monarchie dobrý nápad, Kefalléňané spekulují o tom, jestli přijde další zemětřesení a zdali bude tak ničivé jako to poslední. Žijí ve stínu apokalypsy, a když ostentativně mluví o socialismu nebo monarchii, ve skutečnosti přemýšlejí o roku třiapadesát. Projeví se to pomlkou, v níž dotyčný zapomene, co říkal, nebo chvilkovým zaváháním vidličky na cestě k ústům. Tak jako starý námořník z oné Coleridgovy básně si nemohou pomoct a hučí do cizinců příslušná fakta a turističtí průvodci se je zase snaží dovést k větám, které by spíš slibovaly jejich mínění o vyhlídkách na dobré počasí. Staří lidé určují ten či onen rok konstatováním, zdali to bylo před zemětřesením nebo po něm, stejně jako se události v roce již tradičně zařazují do dvou skupin – před karnevalem svatého Gerasima a po něm. Ta katastrofa svým významem zcela zastínila válku a ozřejmila ostrovanům zázrak života. Teď už bylo možné probudit se ráno a žasnout, že je člověk ještě naživu a bydlí v pevném domě, a jít večer spát s hlubokou úlevou, že mají za sebou jeden obyčejný, poklidný den.
Milenci, kteří předtím dlouho váhali, se vzali a dlouholetí partneři v neuspokojivých manželstvích se na sebe při pomyšlení na všechna ta promarněná léta užasle zadívali a okamžitě se nechali rozvést. Rodiny, které k sobě měly blízko, teď k sobě měly ještě blíž, a rozhádaní sourozenci emigrovali do různých zemí, aby mezi sebou měli moře.
Tři obyvatelky čerstvě matriarchálního domu si ještě víc přirostly k srdci, nastavovaly si laskavější tvář a vybudovaly si život kolem jediného pilíře Pelagiiny bolestivé viny. Doktorova dcera trpěla nespavostí, občas i hysterickými záchvaty a neustále si vyčítala, že svému otci pomohla do hrobu. „Bylo mu sedmdesát,“ namítla Drosula rozumně, „a dlužil Bohu smrt. Bylo lepší zemřít takhle, při záchraně našich životů, a ještě tak rychle.“
Ale Pelagia na to neslyšela. Věděla, že při té pohromě jí hlavou letěly jen myšlenky na to, jak se zachránit, a věděla, že když její otec upadl, měla ho zkusit odtáhnout ven dřív, než se střecha propadla, dokonce na úkor vlastního života. Znovu a znovu si v hlavě přehrávala, jak ji ta pohroma odsoudila ke stejné nemohoucnosti jako mouchu v uragánu, jak jí zemětřesení vytlouklo z hlavy všechny racionální myšlenky, jak ten hrůzostrašný řev a třas země zrušily všechna krevní pouta a lásku. Ale nebylo to k ničemu. Ať už si to vysvětlovala a omlouvala jakkoliv, velmi hmatatelným faktem zůstávalo, že opustila svého otce v hodině největšího nebezpečí – on ji zachránil tím, že ji donutil jednat, a ona ho nechala zemřít. Takhle se přece milující a oddané dcery neodvděčují.
Zapadla do bažiny sebeobviňování a výčitek. Zanedbávala svůj vzhled i domácí povinnosti a radši sedávala na jeho hrobě, zírala do červené lampičky s věčným ohněm, o nějž také pečovala, kousala si rty, až začaly krvácet, a toužila po tom, aby k němu mohla mluvit. Sice k němu mohla hovořit skrz černou mramorovou desku se starou fotografií, na níž se hezky usmíval, ale připadala si příliš nehodná, než aby ho oslovila. Prostě tam se svými šedivějícími rozcuchanými vlasy a pobledlou tváří seděla a zírala, jako kdyby čekala, že jeho stín povstane ze země a zahrne ji výčitkami. Když se v lednu zvedl hnusný vítr z východu nebo se strhla bouře, vstala ze své židle vedle kamen, se skloněnou hlavou se vydala do bitvy se zuřícími živly a posté se vyškrabala na vršek v nikdy nekončící pouti. Upjala se na jedinou myšlenku – plamen nesmí vyhasnout. Klečela ve svištícím větru, skláněla nad lampou hlavu, aby ji chránila před deštěm, a proměnila svůj život v jedno dlouhé pokání a omluvu. Tehdy dokázala věřit tomu, že Bůh jí vzal Antonia, protože ve své vševědoucnosti věděl, že jednoho dne svého otce zklame, pojímaje to jako trest za její budoucí hřích. Drosula si už ani nepamatovala, kolikrát musela jít s Antonií na hřbitov a odtáhnout zmučenou a prosící Pelagii pryč, přestože ta chudinka prudce mávala rukama a kolena měla jako vykloubená.
Jednoho dne pohár Antoniiny a Drosuliny trpělivosti přetekl; jejich účast se postupně a nepostřehnutelně proměnila v zlost a podráždění, a tak stará žena a mladá dívka začaly kout pikle, jak Pelagii zase přivést k rozumu. „Potíž je v tom,“ usoudila Drosula, „že za války přišla o svého milého, a tahle další smrt tu ránu ještě zjitřila.“
„To je ten duch, o kterém pořád mluví?“
„Ano. Jmenoval se Corelli a byl to muzikant.“
„A myslíš si, že ho doopravdy vidí, nebo že se zbláznila?“
„Předtím blázen nebyla. S duchy je to tak, že se můžou zjevovat komukoli a nikdo jiný je nevidí. To až po dědečkově smrti začala vidět jinak.“
Holčička se otřásla. „Chudák dědeček.“
„Už několikrát mě napadlo, že bych měla zajít na radu ke knězi,“ nadhodila Drosula.
„Jenže ten je od zemětřesení taky blázen. Co kdybychom se nastrojily jako dědečkův duch a zašly jí říct, že to nebyla její vina?“
Drosula svraštila čelo. „To je dobrý nápad, ale i když je Pelagia šílená, není vůbec hloupá. Víš, ono není jednoduché vydávat se za duchy. Já jsem moc vysoká a ty zase moc malá a nemáme ani ponětí, jak mluvit jako on. Všechna ta slova, která vydají na tři stránky, když je člověk napíše, a věty, které by zase zaplnily celou knihu od začátku do konce, a taky nesmíš zapomenout na to, že by se jí mohlo jenom přitížit.“
„Tak proč ji prostě nepřivážeme k posteli a nezmydlíme ji?“
Drosula při té uspokojivé představě jenom toužebně vzdychla a zauvažovala, jestli by to mohlo zabrat nebo ne. Za starých časů, dokonce když ještě byla dítě v Turecku, léčili blázny tak, že je mlátili, dokud se ti nešťastníci nevyděsili tak, že blázny být přestali. Tehdy ta metoda slavila slušné úspěchy, ale nedalo se tušit, jak moc se lidská povaha mezitím změnila. Měla podezření, že si Pelagia ve svém šílenství dost povoluje, že jde o takový masochistický egocentrismus, a že by tedy bití považovala za naprosto zasloužené, a ne za zastrašující prostředek. Vzala dívku za ruku, vtiskla jí polibek na čelo a oči se jí rozzářily. „Mám nápad,“ řekla.
A proto tedy příští ráno při snídani Antonia náhle oznámila: „V noci se mi zdálo o dědečkovi.“
„To je zvláštní,“ navázala Drosula, „mně taky.“
Zadívaly se na Pelagii, jestli nějak zareaguje, ale ta jen dál drobila krajíc chleba na kousky.
„Říkal mi, že je rád, že je po smrti,“ pokračovala Antonia, „protože teď může být s maminčinou maminkou.“
„Tak tohle mi neřekl,“ odpověděla Drosula, načež se Pelagia zeptala: „Proč tu mluvíte, jako bych tu nebyla?“
„Protože tu s námi nejsi,“ opáčila Drosula drsně. „A to už dost dlouho.“
„A co ti teda řekl?“ vyptávala se Antonia.
„Říkal mi, že chce, aby tady mamka napsala Dějiny Kefallénie, které po zemětřesení zůstaly pod troskami. Aby je dopsala za něj. Tvrdil, že mu na onom světě kazí radost jenom to, že se ztratily.“
Pelagia si je podezřívavě měřila a ty dvě ji nadále ignorovaly. Antonia zjišťovala, že hraní dokáže být neuvěřitelně zábavné. „Netušila jsem, že psal nějaké Dějiny.“
„Ale jo, bylo to pro něj důležitější než celá lékařská praxe.“
Antonia se obrátila na Pelagii a nevinně žadonila: „Takže ty je napíšeš?“
„Nemá smysl se jí ptát,“ podotkla Drosula, „ta už je úplně mimo.“
„Ne, jsem tady,“ ohradila se Pelagia.
„Vítej zpátky,“ odsekla Drosula sarkasticky.
Pelagia zašla na hřbitov a dolila olej do lampy. Stála tam a dívala se na nápis (Milovaný tatínek a dědeček, věrný manžel, přítel chudých, léčitel všeho živého, člověk nesmírně vzdělaný a statečný) a došlo jí, že skutečně existuje způsob, jak udržet jeho plamínek při životě, ačkoli celá ta záležitost se sny byla na první pohled jenom komický výmysl. Stopla si dvoukolák tažený mezkem, dojela na něm až do Argostoli a vrátila se s několika pery a tlustým štosem papíru.
Šlo to překvapivě lehce. Rukopis svého času přečetla tolikrát, že se všechny ty staré formulace valily skrz dveře od kuchyně a okna, neslyšně se nechávaly slyšet, stékaly jí dolů po paži pravé ruky a nakonec se vynořovaly pod špičkou pera a plnily stránku za stránkou: „Polozapomenutý ostrov Kefallénie se neprozřetelně a nepředloženě zvedá z Iónského moře. Je to ostrov tak prastarý, že ze samotných skal dýchá nostalgie a červená půda leží zmámená nejen prudkým sluncem, ale hlavně nesnesitelnou tíhou vzpomínek…“
Drosula a Antonia ji špehovaly, jak sedí u stolu jako učenec, perem si ťuká do zubů a občas se jen tak zadívá z okna. Obě spiklenky se odplížily do bezpečné vzdálenosti, objaly se a daly se do tance.
Pelagia se takřka stala doktorem. Jako tehdy, když ji stravovala úzkost, a ostatně jako on celý život, nevykonávala žádné domácí práce a nechávala všechno na zbývajících dvou ženách. Z otcových suvenýrů, jež byly vykopány z trosek, tu zůstala jeho dýmka, a tak si ji jako on strčila mezi zuby, vdechovala vyvětralé zbytečky močky a svými zuby zanechávala na troubeli vrypy, jež překrývaly ty jeho. Nezapálila si ji, ale považovala ji za svůj spiritistický nástroj, takže stará slova teď jakoby protékala prázdným kalíškem, hromadila se v troubeli a rozeznívala se jí přímo v mozku. Nesměle začala k typicky mužským předsudkům tu a tam přidávat i ženské charakteristiky, kupříkladu se detailně rozepsala o druzích ošacení a technikách pečení v obecním furnu, o hospodářských dopadech dětské práce a krutém, leč tradičním opovržení k vdovám. Během psaní zjistila, že se dokáže rozohnit ještě víc než její otec a že jí cloumají netušené vášně. Na stránku se pak z jejího pera snášely burácivé odsudky a sžíravé verdikty, které se svou jedovatostí těm otcovým nejen vyrovnaly, ale ještě je překonaly.
Radost ze psaní ji proměnila. To, co začalo jako výraz dceřiné náklonnosti, přerostlo v grandiózní záměr, který si vyžadoval návštěvy knihovny a psaní seriózních dopisů učeným institucím, přímořským muzeím, Britské knihovně, odborníkům na Napoleona a americkým profesorům, kteří se zabývají dějinami imperiálních mocností. Ke svému úžasu a potěšení zjistila, že po celém světě se najdou lidé zamilovaní do vědy a jejího promyšleného vysvětlování, kteří budou třeba i celé měsíce hledat odpovědi na její dotazy a nakonec jí toho pošlou daleko víc, než po nich žádala, a ještě ji v osobním dopise povzbudí a sepíšou jí seznam dalších odborníků a institucí, na něž se má obrátit. Čím víc hromádky pošty rostly, tím víc se bála, že by nakonec mohla skončit u „Univerzálních dějin celého světa“, protože všechno bylo spojené se vším, a to velmi spletitým, nevyzpytatelným i elegantním způsobem. Nakonec Pelagia všechny štosy papíru nacpala do velkého šanonu a zauvažovala, co dál. Ta kniha by se měla vydat, pod jejím i otcovým jménem, ale připadalo jí nesnesitelně bolestné odloučit se od ní, poslat své intelektuální dítko do světa bez matky, která by je mohla ochránit. Chtěla sedět vedle každého lektora, aby mohla vyvrátit jejich námitky, aby mohla snést další důkazy a nabádat je, aby nepřeskočili jedinou kapitolu. Přesto se zkusmo informovala u čtyř nakladatelů, kteří jí vyjádřili svou účast a podporu, pak jí vyložili, že pro takovou knihu tu není trh, a poradili jí, že by nejlépe udělala, kdyby ji věnovala nějaké univerzitě. „To taky udělám, až umřu,“ pomyslela si Pelagia a ponechala si ji na poličce jako viditelný důkaz nyní již nepopiratelné skutečnosti, že je význačnou intelektuálkou v nejlepší helénské tradici.
Díky tomuto dílu měla co dělat až do roku 1961, kdy Karamanlis vyhrál volby nad Papandreem, a když si rukopisem na konci svého snažení prolistovala, zjistila, jak ji všechno to sepisování a kompilování postupně proměnilo.
Na začátku bylo její písmo stejně pavoučité a vyšinuté jako písmo jejího otce z dlouhých let jeho mlčení, ale jak čas ubíhal, bylo stále pevnější a zakulacenější, sebejistější a průbojnější. Mnohem důležitější ale bylo, že si při psaní vytříbila názory a ujasnila filosofická stanoviska, o nichž předtím ani nevěděla, že je zastává. Zjistila, že základní ekonomické procesy chápe jako marxisté, ale paradoxně se hlásila k názoru, že s problémy se mnoha způsoby dokáže nejlépe vyrovnat kapitalismus. Považovala kulturní tradice za mnohem silnější dějinnou sílu než různé hospodářské změny, mínila, že lidská přirozenost je v zásadě iracionální až šílená, což vysvětluje ochotu ztotožnit se s demagogií a neuvěřitelnými názory, a nakonec usoudila, že svoboda a řád se nevylučují, ale jsou si navzájem základními předpoklady.
Drosula měla přespříliš vyvinutý selský rozum, než aby jejím impozantním teoriím popřála sluchu, a tak Pelagia vtloukala tyto myšlenky do hlavy pučící Antonie, a ty dvě spolu vysedávaly hluboko do noci, příliš opojené filosofováním, než aby se přinutily vyprázdnit močové měchýře, které praskaly přemírou mátového čaje, nebo jít do postele a zavřít oči, které je pálily únavou.
Antonia, jež nyní dospěla do toho nejranějšího a nejdokonalejšího období adolescentní krásy a přirozené zatvrzelosti, se stavěla proti všem matčiným osvojeným myšlenkám nikoli jen čistě teoreticky, ale z principu, a Pelagia brzy objevila nesmírnou rozkoš z toho, když člověk svého protivníka přinutí popřít názor, jejž zastával včerejšího dne. Naštvaná Antonia úplně ztrácela řeč, své poznámky opatrně prošpikovávala podmínkami a výhradami, které ji dovedly k dalším protimluvům nebo k závěru tak oslabenému, že vlastně žádným názorem nebyl. A to Pelagia dívčinu frustraci a rozmrzelost dál jitřila opakovanými poznámkami typu: „Až ti bude tolik jako mně, ještě si vzpomeneš a uznáš, že jsem měla pravdu.“
Antonia vůbec neměla v úmyslu dosáhnout Pelagiina věku, a taky to řekla. „Chci zemřít, ještě než mi bude pětadvacet. Nechci zestárnout a být furt nenaložená.“ Viděla, jak se před ní rozprostírá věčnost nekonečného mládí, a s ohněm v očích vmetla Pelagii do tváře: „Vy staří jste nejdřív všechny ty problémy zavinili, a teď je na nás mladých, abychom je vyřešili.“
„Užívej si svých snů,“ opáčila Pelagia. Nepřekvapilo ji, ale spíš pořádně vyvedlo z míry, když jí Antonia ve svých sedmnácti letech oznámila, nejen že se vdá, ale že je od nynějška komunistkou.
„Vsadím se, že až král umře, tak to obrečíš,“ komentovala to Pelagia.

69
Fazole k fazoli, pytel se plní

Právě tehdy jí ze všech koutů světa začaly přicházet pohlednice s texty v poněkud osekané řečtině. Ze Santa Fé jí přišlo toto: „Líbilo by se ti tu. Všechny domky jsou z bláta.“ Z Edinburghu: „Vítr na vršku hradu dokáže člověka porazit.“ Z Vídně: „Mají tu sochu ruského vojáka a všichni jí říkají ‚Pomník neznámému násilníkovi‘.“ Z Rio de Janeria: „Karneval. Ulice plné chcanků a fantasticky krásných holek.“ Z Londýna: „Šílení lidé; hrozná mlha.“ Z Paříže: „Našel obchod, kde prodávají pouze kýlní pásy.“ Z Glasgowa: „Po kolena v sazích a rozvalených opilcích.“ Z Moskvy: „Umělecká díla v metru.“ Z Madridu: „Strašné vedro. Všichni spí.“ Z Kapského Města: „Dobré ovoce, hnusné špagety.“ Z Kalkaty: „Zavalen prachem. Příšerná běhavka.“
Nejdřív ji napadlo, že námořnická duše jejího otce začala znovu navštěvovat své oblíbené cizí kraje a posílá jí tyhle zprávy ze záhrobí. Ale Moskvu nenajde u moře ani skutečný optimista. A pak ji napadlo, že by mohly být od Antonia.
Jenže on je taky mrtvý, navíc neuměl řecky dost dobře na to, aby mohl číst či psát, a z jakého důvodu by poletoval po světě od Sydney po Kyjev, i kdyby byl naživu? Možná ty anonymní pohlednice byly od někoho, s kým si dopisovala při psaní Dějin. Mátlo ji to, ale taky probudilo její zvědavost a potěšilo, a svou sbírku podivínských pohlednic převázala gumičkami a uložila do krabice.
„Máš tajného přítele,“ mínila Antonia. Těšilo ji, že se může zaobírat takovou možností, neboť by to mohlo odvést pozornost od jejího vlastního románku, který se jí jak Pelagia, tak Drosula pokoušely rozmluvit.
Potkali se, když si Antonia přivydělávala jako servírka v rušné kavárně na náměstí v Argostoli. Venku právě vyhrávala hlučná dechovka z Lixuri, a tak dotyčný pán musel vstát a zakřičet objednávku té mladé dívce přímo do ucha a vzápětí si uvědomil, že takové skvostné a půvabné ouško přímo volá po ožužlání někdy večer pod stromem v setmělé ulici. Antonia si zase uvědomila, že před ní stojí muž, v jehož vůni se přesně v tom správném poměru mísí mužnost a voda po holení, jehož dech je chladný a uklidňující jako máta a jehož ustavičně překvapené hnědé oči svědčí o něžnosti i humoru.
Alexis v té kavárně nápadně lelkoval, přičemž si vždycky vybral tentýž stůl, a srdce mu pukalo touhou uvidět zase to mladé a sošné děvče, jehož dokonalé zuby a štíhlé prstíky byly jako stvořené pro vášnivé kousání a laskání. Věrně na něj čekala a vehementně bránila ostatním dívkám, číšníkům, a dokonce i panu majiteli, aby tohoto zákazníka obsluhovali. Když před něj jednoho dne pokládala šálek, vrhl po ní psí, zbožňující pohled a řekl: „Vezmi si mě.“ Výmluvně metaforicky opsal rukou kruh a dodal: „Nemáme co ztratit, jen své okovy.“
Alexis byl radikální právník, který uměl přesvědčivě prokázat, že když boháč páchá daňové úniky, je to protispolečenský zločin, zatímco když totéž udělá chudák, jde o opodstatněné, chvályhodné a působivé vystoupení proti třídním utlačovatelům, jež si nejen zaslouží podporu každého správně smýšlejícího občana, ale i maximální oporu v právu. Srdcervoucím líčením nešťastného dětství svých klientů dokázal soudce pohnout k slzám a stejně tak uměl svým sžíravým odsouzením policie, jež se v rámci svých povinností brutálně a nesmyslně snažila nastolit pořádek, přimět porotu k mohutným ovacím ve stoje.
Pelagia okamžitě vytušila, že se z Alexise později v životě stane arcikonzervativec, a proti jeho politické příslušnosti nic nenamítala. Věc se spíš měla tak, že nedokázala přenést přes srdce pomyšlení na Alexise a Antonii v posteli. Ona byla hodně vysoká, on hodně malý. Jí bylo pouhých sedmnáct a jemu dvaatřicet. Ona byla štíhlá a elegantní, on buclatý a navíc měl sklon klopýtat o věci, které tam nebyly, když se rozhlížel. Vybavilo se jí vlastní zanícení pro Mandrase, když byla ve stejném věku jako ona, a sňatek bez diskuse zakázala, aby tak předešla svatokrádeži a rouhání.
Svatební den byl přesto rozkošný. Pole a stráně se na počátku jara oděly do hávu z krokusů a fialek, bílých petúnií a žlutých lužaní, a na lukách se zase mezi již povadlou travou houpaly na svých skrovných stoncích bledě fialové ocúny. Novomanželé měli podle dávného zvyku patnáct mládenců a družiček a Alexis dokonce prokřepčil Izaiášovým tancem, aniž se znemožnil či upadl. Rozzářená a přešťastná Antonia nakonec políbila i několik přičumujících cizinců a Alexis, jenž se z toho veselí a alkoholu notně zpotil, přednesl dlouhý a poetický proslov složený v rýmovaných epigramech, jehož převážná část byla velmi prozřetelně věnována chvále jeho tchýně. Ta si bude do smrti pamatovat přesný okamžik, kdy náhle pochopila, co na něm probudilo Antoniino srdce – to když ji jednou paží objal, políbil na tvář a řekl: „Když dovolíte, koupíme si domek ve vaší vesnici.“ Jeho upřímná pokora a nevyjádřená pochybnost, že by ho nemusela chtít u sebe, úplně stačily k tomu, aby ho začala zbožňovat. Od té doby strávila mnoho šťastných hodin vyšíváním jeho kapesníků a štupováním ponožek, protože se Antonii nepodařilo Alexise přesvědčit, aby je vyhodil. „Miláčku,“ říkala mu, „kdyby sis jenom stříhal nehty, ušetřil bys mě mnoha šrámů a mé matce spousty zbytečné práce.“
Pelagia netrpělivě čekala na vnuka a Drosula se zabrala do práce. Nad místem u přístaviště, kde kdysi stával její domek, vztyčila slaměnou střechu a pár romantických luceren. Vyžebrala a popůjčovala si starodávné rozhrkané stoly a židle, postavila pec na dřevěné uhlí a takto velkolepým způsobem založila tavernu, kterou s potrhlou a kolísavou přičinlivostí provozovala až do svého posledního dne v roce 1972.
Kefallénie tehdy zažívala pomalý příliv turistů. Zpočátku to byli bohatí jachtaři, kteří svým přátelům povýšeně vyprávěli o těch nejmalebnějších a nejromantičtějších končinách, kde by mohli pojíst, a pak to byli baťůžkáři, kteří si osvojili způsob života onoho truchlivého kanadského poety. Po jednom se trousili znalci a fanoušci lorda Byrona a zase odcházeli. Němečtí vojáci, z nichž se stali bohatí a laskaví měšťané s velkými rodinami, sem vozili své synky a dcerky a říkali jim: „Tady byl tatínek za války, no není tu nádherně?“ Italové přijížděli přívozem přes Ithaku a přiváželi si s sebou své nechutné pudly, jakož i individuální schopnost sníst na posezení rybu, která byla dost velká, aby nasytila příslovečných pět tisíc lidí. Jako majitelka jediné taverny v jejich malém přístavu si Drosula přes léto vydělala dost, aby v zimě nemusela hnout ani prstem.
Lemoni, která teď byla vdaná, dojemně tlustá a požehnaná třemi dětmi, vypomáhala s obsluhou a Pelagia předstírala, že tam chodí také přiložit ruku k dílu, ale ve skutečnosti vyhledávala příležitost promluvit si italsky. Obsluha se nevyznačovala rychlostí, naopak, byla krajně liknavá. Někdy Drosula poslala pro objednanou rybu dítě na kole, a když kamna pořádně nechytla, hosté si počkali i dvě hodinky, než se jídlo připravilo a upeklo. S hosty se zacházelo bez větších cavyků jako s členy trpělivé rodiny, již měla na povel a pod palcem, a docela často nefungovala vůbec žádná obsluha – to když se Drosule nějaký zákazník zalíbil a pustila se s ním do dlouhého rozhovoru. Brzy vypozorovala, že ji cizinci považují za exotickou, a sedávala u jejich stolů nad kostřičkami parmic a rozdrobeným chlebem, nepokrytě krmila Psipsininy mňoukající a žebrající potomky, aniž o tom nějak přemýšlela, a vymýšlela si absurdní historky o místních přízracích, tureckých sprostotách a o svém životě v Austrálii mezi klokany. Cizinci ji zbožňovali a zároveň se jí báli, jejích kravích očí, pomalého šourání, krocaních tváří, kolosální výšky i úžasného porostu chlupů na obličeji. Nikdy si nestěžovali na její zapomnětlivost a neodhadnutelné prostoje a říkávali: „Vždyť ta stará paní je chudák, byla by ostuda ji nějak popohánět.“
Zatím Pelagia čekala na vnoučka či vnučku, kteří ne a ne přijít. Odpustila Antonii, že začala kouřit a nosit kalhoty, a shodla se s ní, že zrušení věn byl dobrý počin. Usmívala se, když v roce 1964 Antonia oplakala smrt krále Pavla, přestože jí mezi vzlyky tvrdila, že monarchie je prohnilý anachronismus. Roku 1967 se načas přestěhovala k Antonii domů, aby ji mohla utěšovat, když plukovnická junta Alexise svévolně, ale jen nakrátko uvěznila, a pak znovu v roce 1973, když se ocitl ve vězení pro potyčku s policistou při studentské okupační stávce na právnické fakultě athénské univerzity. Později přestala pochybovat o Antoniině příklonu k Papandreově socialistické vládě a dokonce uznala, že si její dcera právem vyvzdorovala účast na neslušné feministické demonstraci, která se konala na pevnině. Nějak už nedokázala zahrnovat opovržením víru tak dojemně utopickou a optimistickou, a každopádně si za to mohla sama – ona ji naučila myslet a teď jenom sklízí nevyhnutelné a živelné důsledky. Krom toho ji pořád ještě přitahovala myšlenka, kterou o sobě chovala v mládí, že všechno je možné.
Ovšem měla námitky vůči Antoniinu odmlouvání, že jí nemusí dát vnuka. „Je to moje tělo,“ tvrdila Antonia, „a není fér ode mě očekávat, že se nechám svázat nějakou biologickou náhodou, ne? Už tak je svět přelidněný a mám právo si vybrat, nemyslíš? Alexis je v tomhle se mnou zajedno, takže si nepředstavuj, že ho můžeš jít buzerovat.“
„Je všechno v pořádku, ne?“ ptala se Pelagia.
„Mama, co tím chceš říct? Ne, nejsem panna a v tomhle… problém není. Pořád to je moc dobrý, jestli to musíš vědět. Nechci na tebe být zlá, ale ty jsi někdy tak staromódní.“
„Ne, nechci to vědět. Jsem stará ženská a tohle nepotřebuju slyšet. Chci si jenom být jistá. Nemyslíš, že na to mám právo?“
„Je to moje tělo,“ opakovala Antonia, a zvrátila tak věčné kolo jejich debaty do výchozího bodu.
„Stárnu,“ říkávala na to Pelagia, „to je všechno.“
„Ty mě ještě přežiješ, mami.“
Ale první z nich zemřela Drosula, rovná jako svíčka ve svém houpacím křesle, a tak tiše, jako by se omlouvala, že vůbec žila. Byla to nezdolná žena, která zažila pár šťastných let se svým milovaným manželem, žena, která z principu zavrhla svého syna a která zbytek svých dní prožila v ochotné službě těm, kteří si ji náhodou osvojili, a dokonce jim vydělávala na živobytí. Svou rodinu opečovávala jako trpělivý pastýř a přivinula si ji ke své mohutné hrudi jako matka. Když ji pohřbili na stejném hřbitově jako pana doktora, zoufalé Pelagii bylo nad slunce jasné, že se teď musí starat nejen o další plamínek, ale že zůstala sama. Už netušila, jak si zařídit život, a tak se strachem a beznadějí v srdci převzala po Drosule tavernu a snažila se ji udržet nad vodou.
Alexis, který teď byl úplně holohlavý a který z ideologické Arktidy puritánské komunistické strany doputoval do subtropického klimatu socialistické strany PASOK, si s prvotní úzkostí a pocitem viny uvědomil, že ho úspěch v právnické profesi nepostřehnutelně poposunul do přesně té třídy, kterou vždycky hlasitě opovrhoval. Byl teď ulízaný měšťák s velkým citroenem a domem domněle bezpečným proti zemětřesení, v němž se našly i terakotové květináče přetékající pelargóniemi. Dál měl čtyři obleky a odpor vůči zkorumpovanosti a neschopnosti bující ve straně jeho srdce. Na schůzích a večírcích výřečně vychvaloval socialisty, ale za plentou pokradmu zaškrtl Karamanlise a pak předstíral příšerné zoufalství, když vůdce Nové demokracie skutečně vyhrál. Najal si účetního a vynikl v daňových únicích jako kterýkoli jiný poctivý Řek, který má dostát dlouholeté tradici.
Když se její lůno začalo dožadovat obyvatele, Antonia dokázala odolávat celé čtyři roky, neboť neviděla důvod, proč by se měla podvolit tělu, které na ni má tak nerozumné a ideologicky podezřelé nároky. Nakonec se s ním spikla a dovolila mu, aby se postaralo o to, že zapomene brát pilulky. Nikdo tedy nebyl překvapenější než ona, když se jí břicho začalo nemístně vzdouvat a když jí v něm začalo růst dítě. Od té chvíle se s Alexisem na veřejnosti drželi za ruce, sentimentálně hleděli na děti a dětské šatičky a sestavovali dlouhé seznamy jmen, načež je zase vyškrtali na základě tvrzení jako: „Znal jsem člověka tohohle jména a ten ti byl hrozný.“
„Bude to holčička,“ oznamovala jí Pelagia při četných příležitostech, kdy tiskla ucho k Antoniinu stále většímu břichu.
„Je tak tiché, že to nemůže být nic jiného. Opravdu jí budete muset říkat Drosula.“
„Ale Drosula byla tak velká a…“
„Ošklivá? Na tom nesejde. Stejně jsme ji milovaly. Její jméno by mělo žít dál. Až bude to dítě starší, mělo by se dozvědět, po kom se jmenuje a komu to jméno dřív patřilo.“
„No, já nevím, mami…“
„Jsem stará ženská,“ prohlásila Pelagia, jíž opakování tohoto refrénu přinášelo značné uspokojení. „Mohlo by to být moje poslední přání.“
„Je ti šedesát. To dneska není žádné stáří.“
„Ale já si připadám stará.“
„Jenže na to nevypadáš.“
„Ke lhaní jsem tě nevychovávala,“ opáčila Pelagia, ale stejně jí to udělalo ohromnou radost.
„Mně je čtyřiatřicet,“ prohlásila Antonia, „a tomu říkám stáří. Šedesátka je jenom číslo.“
Z oné malé holčičky se bez nejmenší pochybnosti vyklubal malý kluk včetně úžasně svrasklého šourku a útlého penisu, jenž se v pozdějších letech jistě ukáže jako použitelný. Pelagia kojence houpala v náručí, bylo jí smutno, protože po celý život zůstala panna a technicky vzato bezdětná, a začala mu říkat Jannis. A to tak často, že jeho rodičům bylo brzy jasné, že to nemůže být Kyriakos nebo Vassos nebo Stratis nebo Dionisios. Když se mu říkalo Jannis, usmíval se a vyfukoval sliznaté bubliny, jež praskaly a stékaly mu po bradě, a tak mu to jméno už zůstalo. Jannis měl umanutou a zatvrzelou babičku, která na něj mluvila jen italsky, a rodiče, kteří vážně uvažovali o tom, že ho pošlou do soukromé školy, i když na těch státních samozřejmě nic špatného není.
Alexis náhle prozřel, uvědomil si, že člověk musí něco zanechat svému synu, pokud možno něco nezatíženého dědickou daní, a začal se poohlížet po výhodných investicích. Na holém kopci postavil celý činžák prázdninových bytů a taverně pořídil moderní kuchyni a toalety. Přesvědčil Pelagii, aby najala kuchaře profesionála, sama zůstala jen jako vedoucí, a o zisk se s Alexisem rozdělili půl napůl. Na stěny vymalované klihovými barvami připíchla všechny pohlednice, které nadále přicházely ze všech čtyř světových stran, spolu s pestrobarevnými ukázkami cizích měn od turistů, jež k větší štědrosti a rozmarnosti přiměly zjemňující účinky lahodné Roboly a retsiny.

70
Vykopávky

Když bylo Jannisovi pět let a Christos Sartzetakis porazil ve volbách Karamanlise, uměl ten malý hošík říct „Ahoj“ a „No není rozkošný?“ v šesti různých jazycích. Trávil totiž skoro všechen svůj čas v taverně v babiččině péči a nechával na sebe vrkat růžovoučké a sentimentální cizinky, které milovaly malé kluky s olivovou pletí a černým obočím nad ebenovýma očima, pokud ovšem nevyrostou a nepřijdou do jejich vlastních zemí hledat práci. Jannis nosil ke stolům košíky s chlebem, půvabně nakukoval přes ubrus a na spropitném si vydělal tolik, že si mohl dovolit koupit plyšového medvídka, autíčko na dálkové ovládání a stolní hru „Mistrovství světa ve fotbale“ vyvedenou v odolné umělé hmotě. Pelagia ho hrdě představovala hostům a on k nim sebejistě a zdvořile natahoval ručičku, zkrátka naplňoval představu dokonalého dítěte, které se v bohatších, ale méně rozumných zemích již nevyskytuje. Jeho starodávné způsoby byly zázračnou novinkou a on se šklebil jen v tom případě, když ho objímaly a oslintávaly tlusté dámy s páchnoucím dechem a nesmytelnou červenou rtěnkou.
V „Taverně Drosula“ byl Jannis od rána do večera jen proto, že jeho otec budoval další a další prázdninové byty s bazény a tenisovými kurty, zatímco jeho matka konvertovala ke staromódnímu, předsocialistickému feminismu, podle nějž má žena stejná práva jako muž, co se kapitalistického podnikání týče. Aby si mohla otevřít obchod, vypůjčila si od svého manžela peníze, a čtyři roky mu je poctivě splácela i s pětiprocentním úrokem. V Argostoli si na ulici Bergoti otevřela prodejnu se suvenýry, kde prodávala kopie amfor, růžence, vyřezávané řecké vojáčky ve fustanellách, kazety s hudbou syrtaki, potápěčskou výstroj, sošky bůžka Pana, který hraje na píšťalku a podle všeho se na své vystoupení naprosto soustředí, ač je obdařen úžasnou a zjevně nadměrnou erekcí, sovičky Pallas Athény z vápence, pohledy, ručně tkané koberečky, které se ve skutečnosti vyráběly na strojích v severní Africe, porcelánové delfíny, bůžky, bohyně a karyatidy, tragédské masky z terakoty, stříbrné tretky, pokrývky na postel vyzdobené meandry, přívěsky na klíče, které v malém vtipně napodobovaly kopulační pohyby, miniaturizované mechanické buzuki s volnými červenými nylonovými strunami z rybářských vlasců, jež hrály „Nikdy v neděli“ či „Řeka Zorbu“, Kazantzakisovy romány v angličtině, zasmušilé ikony s autentickou patinou, zobrazující různé světce, jejichž jména v alfabetě byla buďto nerozluštitelná, nebo nepravděpodobná, změkčovadla pro spálené Brity, kožené pásky a tašky, trička, jež hlásala variace na téma: „Můj fotřík jel do Řecka a přivez mi jenom tohle mizerný tričko“, turistické průvodce a konverzační příručky, harpunové pušky, paracetamol, plážové tašky, kterým se trhala ucha, rafiové podložky, osvěžující ubrousky pro ženy a kondomy. Tomuto eklektickému obchodu pak kralovala Antonia, jako vždy oblečená do zářivě bílých šatů, usazená za otevřenou pokladnou (aby nezanechala žádné stopy pro berňák), s palcem v puse a dlouhýma nohama nataženýma tak, aby působily dojmem rafinované elegance.
Netrvalo dlouho a otevřela si prodejny se stejným artiklem v Lixuri, Skale, Sami, Fiskardu a Assu, a aby utišila své vybrané umělecké svědomí, platila si hrnčíře, který pro ni dělal skutečně krásné věci pro zahradu a ozdoby z mrazuvzdorné terakoty v klasickém stylu. Spolu s Alexisem zajela do Paříže a Milána s vágní představou, že by si mohli v Athénách otevřít velmi drahý butik, a tehdy už Alexis opovržlivě odmítal argumenty těch, kteří chtěli přerozdělovat jeho bohatství. „Já s Antonií zaměstnávám desítky lidí. Když se obohacuju, obohacuju tím i své zaměstnance, takže si tuhle veteš nechte od cesty, jo? Co vlastně chcete? Chcete, aby všichni žili na podpoře? Máte ponětí, kolik lidí pro nás vyrábí ty věci, co prodáváme? Stovky, tolik jich je.“
Jejich syn spokojeně vyrůstal v babiččině společnosti, prstíky nohou se cachtal v úžasně čisté vodě přístavu a nechával se unášet pohledem na těkající a náladová hejna ryb. Večer se celá rodina scházela v taverně, někdy před největším náporem hostů, ale obvykle po něm, a hádala se jak italsky, tak řecky. Pelagia už s nostalgií vzpomínala na Jannisův batolecí věk a říkávala: „A pamatujete, jak jsem mu na zdi vyměňovala plínku a on najednou začal čůrat, a fíí, ten velký zlatý proud vystříkl a dopadl na kočku? A jak kočka utekla a celá se olízala, fuj, a my jsme se tak smáli, až jsme si mysleli, že pukneme? To byly časy. Je to taková škoda, že děti jednoho dne vyrostou.“ A dotyčný klučina se tomu zdvořile smál a v duchu si přál, aby ho babička tak neztrapňovala, načež zašel za zídku a zkoušel, jak vysoko dokáže vyhnat ten mokrý flek, zakláněl se v kolenou a experimentoval s dostřelem a náměrem toho zajímavého přívěsku a jeho úžasného zlatého proudu. Měl kamaráda Dmitriho, který dokázal čůrat výš než on, takže než se s ním začne sázet, bude muset ještě pilně trénovat. Měl tam taky křídu, kterou si poznačoval všechny ty krásné cizinky, které mu daly pusu na tvář, když se loučily. Bylo jich sto čtyřicet dva, málem moc na to, aby si je dokázal představit, a nedokázal si vybavit ani jednu z jejich tváří, jenom všeobecný a blažený dojem ze zářících vlasů a velkých očí, libé vůně a kyprých ňader, která se k němu šťastnou náhodou přitiskla a pak zase nabyla původního tvaru. Když ho večer otec odnášel v náručí, snil v několika jazycích zmotaných dohromady o nádherných dívkách a vůni zvlhčujícího pleťového krému.
V roce nesourodé koalice mezi komunisty a konzervativci, když Jannisovi bylo deset let, si Pelagia najala hráče na buzuki, aby svou hudbou bavil hosty v taverně. Jmenoval se Spyridon, byl to charismatický rodák z Korfu a jeho nevázanosti nebylo konce. Hrál na buzuki s takovou vervní virtuozitou, až to vypadalo, jako by zároveň hrál na tři, a dokázal přinutit i Němce, aby dali ruce kolem ramen, tancovali v kruhu a hrabali nohama jako netrpěliví koně. Přesně věděl, jak zahrát skladbu accelerando – začal velmi pomalu a pompézně a postupně zrychloval, dokud se tanečníci hystericky nezapletli do svých takřka vykloubených končetin. Uměl ukolébavky i rybářské písně, klasické melodie i nové skladby od Theodorakise, Xarchakose, Markopula a Chatzidakise a všech se jich dokázal zhostit s perfektními tremoly a úžasnými synkopovanými improvizacemi, při nichž mnohdy hosté přestávali tančit, protože bylo ještě lepší jenom poslouchat.
Jannis ho zbožňoval, miloval jeho mohutná ramena, ohromný černý plnovous, široká ústa, v nichž mu zářily snad stovky zubů (včetně jednoho zlatého), a repertoár kouzelnických triků, jež mu umožňovaly tahat si z uší vajíčka a nechat mince mizet a zase se objevovat pouhým lusknutím prstů. Pelagia ho také milovala, protože jí tolik připomínal ztraceného kapitána, a občas její srdce zatoužilo po stroji času, jenž by ji vrátil do doby jediné opravdové lásky jejího života. Napadlo ji, že se kapitánova duše převtělila do prstů někoho jako Spyridon, protože jak se zdálo, i když muzikanti umřou, přelétavá hudba přesídlí do jiných rukou a žije dál.
Jannis vskrytu duše toužil stát se „harpunou“, jakmile na to bude dost starý. Tihle „kamakia“ byli mladíci, kteří žili ustavičným sexem. Rozptylovali tu romantické cizinky bez doprovodu, které přijely na ostrov a hledaly tu pravou lásku a mnohonásobné orgasmy v náručí jakéhokoli moderního Adónise, do něhož se budou moci bláznivě a na první pohled zamilovat. Mládenci se považovali za tak nepostradatelné pro turistický ruch, že uvažovali o založení odborů, jež by hájily jejich zájmy. Roztomile a rytířsky nadělovali krásné vzpomínky a zlomená srdéčka a čekali na letištích, když jedna dívka odlétla, aby tam hned sbalili jinou. Pokud nebylo do čeho píchnout, poflakovali se na svých mopedech a debatovali o hierarchii sexuálních předností u jednotlivých národů. Italky byly nejlepší a Angličanky zase k ničemu, pokud se neopily. Německé holky byly technicky zdatné, Španělky nezvladatelné a melodramatické a Francouzky tak marnivé, že člověk musel předstírat, že je do nich pryč od prvního okamžiku. Jannis občas zkoumal svého vrabčáčka s jeho nepředvídatelnými a bolestnými erekcemi, a uvažoval, jestli taky někdy dosáhne orgasmu, ať už to je cokoliv, a zdali se ta jeho harpuna jednou probudí ze svých vlhkých snů a vyroste.
Jannisovi neušlo, že Spyridon si mezi dívkami získal velkou popularitu. Na konci každého představení se chápaly rudých růží, které stály ve štíhlých vázách uprostřed stolů, a házely je na něj. Povšiml si, že brzo večer Spyro obchází stoly a láme z růží trny, tak si je tímhle květinovým bombardováním jistý. Rovněž vypozoroval, že se Spyro vždycky nechává fotografovat v objetí dívek s lesklými nosy, někdy byly dokonce dvě nebo čtyři, a při těchto příležitostech se usmívá od ucha k uchu a z tváře mu vyzařuje hrdé uspokojení a štěstí. A proto ho tedy jednoho dne Jannis požádal, aby ho naučil hrát na buzuki.
„Ještě nemáš dost silné paže,“ usoudil Spyro, „a tak by bylo rozumnější začít mandolínou. V podstatě to je totéž v bleděmodrém, ale na tebe bude dost malá. Teď ti je deset, takže na buzuki bys měl začít hrát, až ti bude čtrnáct. Podívej…“ položil chlapci nástroj do klína, „paži máš moc krátkou a rukou nedosáhneš přes krk. Potřebuješ mandolínu.“
Jannise to trochu zklamalo. Chtěl být přesně jako jeho hrdina. ‚A umíte hrát na mandolínu?“
Jestli umím hrát na mandolínu? Zrovna tak by ses mohl zeptat, jestli umím chodit nebo mluvit. Takhle jsem se učil. Jsem ten nejlepší mandolinista, o kterém jsem kdy slyšel, snad až na jednoho či dva Italy. Po pravdě řečeno je mandolína nástrojem mého srdce.“
„Budete mě učit?“
„Bez mandolíny to nejspíš nepůjde. Jinak bychom museli zůstat u teorie.“
Jannis tedy začal na svou matku, otce a babičku dotírat, aby mu mandolínu pořídili. Antonia vytáhla palec z pusy a slíbila: „Až zase pojedu do Athén, tak ti ji tam koupím.“ Není třeba dodávat, že se jí to vykouřilo z hlavy. „Až pojedu do Neapole, tak ti ji přivezu,“ řekl Alexis, ačkoliv neměl nejmenšího tušení, kdy tam pojede, nebo proč by tam vlastně jezdil. Nakonec Pelagia přiznala: „Když o tom tak přemýšlím, už jednu máme, ale je pohřbená pod starým domem. Antoniovi by jistě nevadilo, kdybys ji vykopal.“
„Kdo je Antonio?“
„Můj italský snoubenec, co ho zabili ve válce. Patřila mu. Určitě už jsi o něm hodně slyšel.“
„Jo tenhle. Ale jestli je pohřbená, určitě bude cela shnilá a polámaná, ne?“
„Ba ne. Uprostřed podlahy byla velká tajná dvířka, která vedla do skrýše pod nimi. Ale sám všechnu tu suť neodhážeš a taky bych tě nenechala. Je to moc nebezpečné.“
Jannis poprosil otce, aby tam z některého svého staveniště odvelel pár kopáčů, on mu to slíbil a pak slib nedodržel kvůli jakýmsi hořícím termínům. Ty měly cosi společného s celým letadlem turistů, kteří měli co nevidět dorazit do nového turistického komplexu, jehož kanalizace pořád ještě nebyla hotová. Alexise z té nervozity málem ranila mrtvice, a tak poprvé v životě na svého syna vyjel, načež ho hned objal a omluvil se mu.
Takže Spyridon byl za ruku dovlečen na kopec, kde se mu naskytl pohled na strašidelnou, opuštěnou ruinu zarostlou dlouhými trsy vysušené trávy a křovím. Jen tu a tam byly v tom porostu vidět rozbořené kameny. Všude kolem spočívaly ztichlé a opuštěné pozůstatky domečků, z nichž čišela lítost a osamělost. Převržené schůdky nikam nevedly. Obecní pec se nakláněla v opilém úhlu a litinová dvířka měla zaseknutá a zrezivělá v pantech, s odlupujícími se pláty šupin, které se při nejbližší příležitosti v horku nebo v mrazu také odlomí. Vevnitř byla kolonie svinek a ohořelé stopy po nesčetných zapomenutých krmích, které jedli lidé dávno mrtví či roztroušení po celé zemi. „Kristepane,“ vydechl Spyro při pohledu na tu ztichlou spoušť, „na Korfu to nebylo ani zdaleka tak zlé. Není ti z toho smutno?“
„Tohle je strašně smutný místo,“ přitakal Jannis. „Chodím sem hledat, a taky když mám vztek nebo jsem nešťastný.“ Ukázal prstem. „Tady umřel můj pradědeček. Jméno jsem dostal po něm. Babička říká, že to byl nejlepší doktor v Řecku a že z něj mohl být velký spisovatel. Dokázal léčit třeba jenom tím, že se lidí dotkl.“
„Panenko Maria, ochraňuj nás,“ přežehnal se Spyro.
„Našel jsem tu spoustu věcí,“ pokračoval Jannis, „ale většinou rozbitých.“ Tu se kolem nich nemotorně prosmekla mladá mourovatá kočka s nafouklým bříškem plným nenarozených koťat. „Chodí sem lovit ještěrky,“ ukazoval na ni Jannis. „Je v tom moc dobrá. Vždycky nechá ocas být a ten se hrozně dlouho mrská sám od sebe. To je boží.“
„Podívej se na tohle,“ ukázal zase Spyro na ohromný olivovník. Byl přeražený vejpůl, u kmene už začal hnít, ale jeho černé větve se pořád ještě bujně zelenaly malými plody. „Na tenhle vždycky lezu,“ pochlubil se Jannis, „a na tamté větvi se fakt dobře houpe. Na támhleté.“
„Tak se pohoupáme, ne?“ navrhl Spyro a Jannis vylezl na strom, aby se k ní dostal, zatímco muzikant na ni jenom vyskočil a zavěsil se. Bok po boku se ti dva chvíli houpali, v čemž jim napomáhala pružnost dřeva, a když pak seskočili na zem, mužné uspokojení z nich přímo sršelo. Spyro si promnul ruce a řekl: „Tak, a dáme se do práce, než začne být moc velké vedro. Uvědomuješ si, že tohle mým rukám moc neprospěje? Asi nebudu moct večer hrát. A to víš, že kytaristé odmítají mýt nádobí, protože jim to změkčuje nehty? To je skvělá výmluva, co?“
„Já myju nádobí rád,“ odpověděl Jannis. „Člověku potom nezůstane pod nehty špína a krom toho mi babička platí.“
Oba vešli dovnitř tím, co kdysi bývalo dveřmi, a ohromeně se poškrábali po hlavě. Všude se válela spousta suti. „Ale bývalo to tu ještě horší,“ omlouval se Jannis, „dokud sem táta nepřijel a neodvezl všechny tašky, které ještě nebyly rozbité. Taky vytahal většinu trámů a použil je při stavbě nových domů. A babička sem přišla a vykopala věci, které by se ještě mohly hodit.“
Spyro si vzal klacek a zvedl jím vybledlý, scvrklý prezervativ. „Krucinálfagot,“ ulevil si hlasitě. „Posraný turisti.“ Mávnutím zápěstí ho odhodil na nedaleký keř a Jannis se zeptal: „Co to bylo?“
„No, mladý muži, tohle si přetáhneš přes svou pýchu a radost, když nechceš mít děti.“
„A jak se potom chodí čůrat? Musíte si to sundat?“
„Jo, to si ho sundáš,“ připustil Spyro. Cítil, že když nebude opatrný, nutně zabředne do dlouhého vysvětlování. „Vlastně si ho nasadíš, jen když do toho jdeš, rozumíš?“
„Aha,“ pokývl Jannis, „to je kondom, ne? Už jsem o nich slyšel. Dmitri mi to řekl.“
Spyro zvedl obočí, odfoukl si a vzdychl. Tyhle děti. Pak se jal odhazovat rum, rozbité tašky, rozdupané plechovky, dlouhé a nechutné pruhy potřísněného toaletního papíru (další dědictví po turistech) a nesčetné zelené flašky. „Práce je tady na dva dny,“ konstatoval. „Nejspíš budeme muset pořádně zabrat.“
Příštího večera byla stará podlaha uprostřed místnosti vyklizená a za stěnami stála zaprášená metrová halda zdiva, tašek a přeražených hnijících planěk. Vedle ní byla kupička pokladů, jež si Jannis chtěl nechat – starodávné rozbité rádio, jehož červená ručička se navždycky zasekla na „Napoli“, zkroucená pánev, v jejímž dně se šklebila díra vyžraná rzí, přeražená vycházková hůl se stříbrnou rukojetí, zachovalá sklenice plná hlemýždích ulit, dva zplesnivělé svazky Úplného a stručného domácího lékaře v angličtině, stetoskop se zkřiveným naslouchadlem, jehož gumové hadičky už vzaly za své, fotografie ve stříbrném rámečku s popraskaným sklem, na níž se objímali dva legrační opilci s divnými čapkami a vzadu byla vidět maličká, ale zázračně nahá postavička mrštné ženy, která cákala nohama mořskou vodu a na hlavě taky měla srandovní čepici. Dokonce našel celé fotografické album, jehož rohy rozežral hmyz a po jehož stránkách se elegantně a jemně roztahovaly skvrny po vodě. První fotografie byla nadepsána „Mama a Papas o svatebním dni“ a v odstínech sépiové hnědi zobrazovala mladý pár, který velmi formálně postával v šatech tak staromódních, že je podle Jannise snad nikdo doopravdy nemohl nosit. Sedl si na strom a začal se fotkami probírat: „Pelagiiny první krůčky“ – obrázek dítěte v nabíraném čepečku, jak leží rozpláclé na zemi a překvapeně zírá vzhůru. Později je všechny ukáže babičce, aby se dozvěděl, co na nich vlastně je. Už tak bylo fascinující, že našel zavírací nůž, jehož zrezivělá čepel nešla vytáhnout ze střenky, malou skleněnou flaštičku, která obsahovala vyschlý hrášek povléknutý škraloupem čehosi černého a šupinkovitého, a plesnivou sbírku básní od nějakého Andrease Laskarata.
Spyro zkusil zaháknout prsty pod železný kruh na podlouhlém poklopu, ale ten se zasekl a nechtěl se ani pohnout. Mezírkou strčil pod dřevo dřík starého šroubováku, jejž našel, ale ten se ohnul jako sýr a zlomil se. Bude si muset jít vypůjčit páčidlo, protože panty bezpochyby taky zarezly a nechtějí povolit. „Tak proč je prostě nerozmlátíme?“ zeptal se Jannis.
„Protože s nimi nechceme rozbít i mandolínu, proto. Netrpělivostí nic nezískáš.“ A tak se tam vestoje dívali na padací dveře, škrábali se na hlavě a byli otrávení, že se dostali tak daleko a teď se nemůžou pohnout dál. Pak si ovšem povšimli, že ve dveřích stojí trošku shrbený postarší hromotluk v černém obleku, košili bez límečku a s hustým stříbrným strništěm na skráních. „Co tu děláte?“ zeptal se. „Á, to jsi ty, malý Jannis. Myslel jsem, že tu kradete, tak jsem vám chtěl dát pár facek.“
„Zkoušíme tohle otevřít, Kyrie Velisario,“ vysvětloval chlapec. „Je to zaseknutý a my se chceme dostat k něčemu tam dole.“
Starý pán se došoural dovnitř a slzícíma očima se zadíval na poklop. Jannis si všiml, že má v ruce rudou růži. „Hned vám to zvednu,“ slíbil, „ale nejdřív bych rád položil tuhle květinu.“ Zašel na dvorek a opatrně naaranžoval růži na vyprahlou zem. „Obyčejně to dělám v říjnu, ale to už budu nejspíš taky mrtvý, takže ji sem dávám dřív.“
„A proč?“
„Mladý muži, tady leží jeden italský voják. Sám jsem ho pohřbil. Velmi statečný muž, stejně velký jako já. Chodím sem každý rok a dávám sem růži, aby bylo vidět, že jsem nezapomněl. Ještě mě při tom nikdo neviděl, ale koho to dnes zajímá? Teď máme jiné nepřátele a už to není hanba.“
„Říkáte, že je tady dole vopravdická kostra?“ zeptal se Jannis s očima navrch hlavy, zároveň vyděšený i potěšený. V skrytu duše ho napadlo, že by bylo ďábelsky vzrušující zkusit ji vykopat. Vždycky toužil po skutečné lebce.
„Nejen kostra. Člověk. Zaslouží si pokoj. Dali jsme mu láhev vína a cigaretu a není tam žádná semetrika, která by otravovala jeho kosti a začala uklízet, když on chce jen svůj klid. Má všechno, co člověk může chtít.“
Spyro si zdvořile, leč skepticky odkašlal. „Ani se nenamáhejte ty dveře zvedat, pane, já to zkusil a nejde to.“
„Tak to vám musím oznámit,“ prohlásil Velisarios pyšně, „že jsem býval nejsilnějším mužem v Řecku, jestli ne na celém světě. A co já vím, ještě jím pořád jsem. Vidíte tamhleto staré kamenné koryto? V třicátém devátém jsem ho zvedl nad hlavu a to ještě nikdo předtím ani potom nedokázal. Zvedal jsem mezky i s dvěma jezdci až ke svým prsům.“
„Svatá pravda,“ přisvědčil Jannis. „Slyšel jsem o tom. A Kyrios Velisarios taky zachránil celou vesnici.“
„Podejte mi ruku,“ obrátil se Velisarios na Spyra, „a uvidíte, jací chlapi se rodili na Kefallénii. Nezapomeňte, že je mi osmasedmdesát, a pomyslete, jaké to muselo být zamlada.“
S trošku blahosklonným úsměvem Spyro natáhl ruku. Velisarios ji skryl ve své a zmáčkl. Spyrův výraz přešel z prvotního ohromení k znepokojení a nakonec k hrůze, když cítil, jak kostičky jeho ruky ve Velisariově stisku úpí a praští, jako kdyby se octly mezi dvěma kameny lisu na olivy. „A, á, á,“ křičel, padl na kolena a druhou rukou zoufale naznačoval, že prosí o smilování. Velisarios ho pustil, ale Spyro jen nevěřícně zíral na svou ruku, třepal prsty a děsil se pomyšlení, že by už v životě nemohl hrát na žádný nástroj.
Velisarios se pomalu sklonil a provlekl špičky prstů železným kruhem. Naklonil se bokem po směru tahu a napřel do zdvihu všechnu svou váhu i sílu. Zničehonic se dřevo i staré železo velmi uspokojujícím způsobem rozlétlo a roztříštilo a dveře vyrvané z pantů a rozlámané na čtyři kusy v oblaku prachu vystřelily vzhůru. Velisarios si promnul ruce, ofoukal si špičky prstů a najednou z něj zase byl unavený starý muž. „Sbohem, přátelé,“ rozloučil se a pomalu se po cestě odbelhal dolů do nové vesnice.
„Neuvěřitelné,“ vydechl Spyro a dál si mačkal ochrnutou ruku. „Prostě tomu nedokážu uvěřit. Takový starý pán. Jsou jeho synové také obři?“
„Ten se nikdy neoženil, protože pořád někde předváděl silácké kousky. A to víte, že na Kefallénii původně žili obři? Píše se to v Homérovi. Aspoň to říkala babička. Chtěl bych být obr, ale myslím, že nakonec tak moc nevyrostu.“
„Neuvěřitelné,“ opakoval Spyro.
Uvnitř skrýše, která byla šestatřicet let zavřená, zůstalo všechno v bezvadném stavu. Našli stařičký německý gramofon na kliku spolu se svazečkem desek a klikou, velký háčkovaný přehoz se složitým vzorem, trochu zažloutlý, ale pořád zabalený a proložený měkkým hedvábným papírem, vojenskou tornu plnou kuriozit z války, dva plné nábojové pásy, štos papírů v italštině a v černé plechovce ještě jeden svazek papírů popsaných nádhernou alfabetou a nazvaný „Osobní dějiny Kefallénie“. Našel se i plátěný ranec, ve kterém bylo pouzdro, a v něm zase ta nejkrásnější mandolína, kterou kdy Spyro viděl. Znovu a znovu ji obracel v záři slunečních paprsků a s úžasem obdivoval vytříbené okrajové výložky a obruby, skvělé intarzie a dokonalou řemeslnou práci odvedenou na sbíhajících se úsečích bříška. Pohledem si změřil hmatník a zjistil, že krk zůstal nezborcený. Čtyři struny chyběly a zbylé čtyři úplně zčernaly, volně se kroutily po pražcích, jak je Corelli kvůli uskladnění v čtyřicátém třetím povolil. „Tohle,“ pravil, „má větší cenu než memoáry kurtizány. Jannisi, máš pořádnou kliku. Musíš ji opatrovat jako oko v hlavě, rozumíš?“
Ale v tom okamžiku se Jannis víc zajímal o pušku Lee-Enfield, jejíž hlaveň byla málem stejně dlouhá jako on vysoký. Rozdováděně jí mával od boku, plácl jí Spyra přes zadek a dělal: „Bum, bum, bum.“ Namířil ji na strom a zmáčkl spoušť. Puška v jeho rukou s děsivým, skutečně hrůzostrašným zaduněním spustila, hlaveň ho praštila do čela a z větve nad ním se na něj sesypala sprška třísek. Pustil tu těžkou zbraň, jako by od ní dostal elektrický šok, prudce se posadil a celý vyděšený a otřesený se rozbrečel.

71
Antonia znovu zpívá

Alexis zabavil pušku i střelivo k ní. Vyčistil ji, pečlivě ji naolejoval a přidal ji k dalším zbraním v tajné skrýši v šatníku. Měl tam malinký derringer, starou italskou pistoli s nějakou municí a teď tuhle skvělou pušku, jednu z nejlepších pro odstřelovače, jaká kdy byla vyrobena. Svůj oblíbený slogan změnil na: „Nemáme co ztratit, jen svůj majetek,“ a jestli se k němu bude chtít nějaký zloděj vloupat, nebo komunistický fanatik zahájit revoluci, tak na něj si nepřijde. Pořád ještě si nestříhal nehty na nohou, ale tchyně už mu nemusela děravé ponožky štupovat, protože je prostě vyhazoval. Ačkoliv byl teď tlustší a upocenější, s Antonií (jíž také říkal „Psipsina“) byli do sebe zamilovaní víc než kdy předtím, spojeni společnou láskou ke svým podnikům, jež pro jejich syna zaujaly místa bratrů a sester.
Co se Pelagie týče, Jannis ji v životě neviděl tolik plakat. Babičky většinou bývají sentimentální a brečí, i když jim člověk dá mořskou mušli, kterou našel na pláži, ale slzet víc než týden, to už bylo nad jeho chápání.
Nejdřív tiskla mandolínu k hrudi, kvílela: „O Antonio, mio carino, o Antonio,“ tvář se jí při tom stahovala emocemi, slzy jí kanuly z očí, šplíchaly o dlaždičky na podlaze a koulely se jí po tváři, aby zmizely přes límec do bludné a vrásčité rýhy mezi jejími ňadry. Pak zvedla svazek papírů v italštině, sevřela je na hrudi a zaštkala: „O Carlo, mio poverino, o Carlo.“ Potom sebrala štos listů v řečtině, zvolala: „Ach Papas, ach Papakis,“ přitiskla si háčkovaný přehoz k prsům a po tvářích se jí začaly valit další slzy. Uhodila se rukou přes spánek a zanaříkala: „Ach ten můj ubohý život, co se nikdy nenaplnil, ach Bože na nebesích, ach ten osamělý život plný čekání, ach…“ a začala znovu mandolínou, líbala ji a objímala, jako by to bylo miminko nebo kočka. Znovu a znovu si přehrávala poškrábané staré desky, zuřivě točila klikou a posléze vypotřebovala všechny náhradní jehly, neboť každá se dala použít jenom jednou, a na všech těch deskách nějaká ženská zpívala prokouřeným hlasem německy a z dost velké dálky. Líbila se mu jedna z nich, „Lili Marlene“, dala se hezky pískat, když člověk šel po ulici. Desky byly hodně tlusté, nedaly se ohnout a uprostřed měly malé červené štítky. „Proč jste neměli kazety?“ zeptal se jí. Neodpověděla mu, protože v ruce obracela zavírací kapesní nůž, který kdysi dala svému otci, nebo si četla Laskaratovy básně, jež jí dal na oplátku on, a hlas poezie jí zněl duší jako kdysi dávno za dní mrtvého a nezaznamenaného světa.
Jannis svou babičku utěšoval, jak jen to svedl. Seděl jí na klíně, na což už byl opravdu trochu velký, a utíral jí slzy promočeným kapesníkem. Bez přílišného úděsu se nechal mnohokrát obejmout tak pevně, až mu žebra praskala, a sám se divil, jak může tak milovat stařenku s roztřeseným podbradkem, křečovými žilami a šedivými vlasy tak řídkými, že člověk vidí růžovou kůžičku pod nimi. Trpělivě stál, zatímco se znovu a znovu probírala fotografickým albem, opakovala stejnými slovy tytéž informace a ukazovala si skvrnitýma rukama. „Tohle je tvůj pradědeček, byl to doktor, víš, a umřel, když nás zachraňoval před zemětřesením, a tohle Drosula, to byla taková tetička, kterou jsi nikdy nepoznal, ta ti byla strašně veliká a ošklivá, a přitom ten nejsympatičtější člověk na světě, a tohle je náš starý domek, než spadl, a podívej se, to jsem já – věřil bys, že jsem bývala tak krásná? – v ruce držím ochočenou kunu, Psipsinu, to ti byla taková nezbeda, a tohle je Drosulin syn Mandras – že je to štramák? –, býval to rybář a já jsem s ním kdysi byla zasnoubená, ale on nakonec špatně skončil, Bůh dej pokoj jeho duši, a tohle je tvoje prababička, která zemřela na tuberkulózu, ještě když jsem byla tak mladá, že si ji skoro nepamatuju, a tatínek ji nemohl zachránit, a tohle je můj otec, když býval námořníkem, tak mladý, božínku, tak mladý, že vypadá šťastný a plný energie? Zachránil nás při zemětřesení, víš. A tohle je Günter Weber, německý chlapec, kdo ví, kam se poděl, a tohle je Carlo, ten byl stejně velký jako Kyrios Velisarios a to on je pohřbený u našeho starého domu, byl tak laskavý a měl svou vlastní bolest, o které nemluvil, a tohle jsou kluci z La Scaly, jak všichni opilí zpívají, a tohle je olivovník, ještě než se zlomil, a tohle Kokolios se Stamatisem, o těch bych ti mohla vyprávět spoustu legračních historek, staří nepřátelé, vždycky se rafali kvůli králi a komunismu, ale jinak byli nejlepší kamarádi, a tohle je Alekos, ten je pořád ještě naživu, starší než Metuzalém, pořád se stará o své kozy, a tohle je Peloponés z vrcholku hory Ainos, a tohle zase Ithaka viděná ze stejného místa, stačí se jen otočit, nu a tady je Antonio, byl to nejlepší mandolinista na světě a já si ho měla vzít, ale oni ho zabili, a mezi námi dvěma, já se přes to nikdy nepřenesla, to jeho duch chodí přes zatáčku ve staré vesnici a pak zmizí…“ – babička začne slzet a musí na chvíli přestat – „… a tohle je Antonio s Günterem Weberem, šaškují spolu na pláži, a co se té nahaté ženské týče, tak tu já neznám, ale mám své podezření, a tady Velisarios zvedá mezka – no není to neuvěřitelné? – podívej se na ty svaly, a tady je otec Arsenios, když býval hrozně tlustý. Za války byl čím dál tím hubenější a pak se ztratil, nikdo neví proč – není to divné? – a tohle je starý kafenion, kde se Papas, tvůj pradědeček, schovával, kdykoliv jsem po něm něco chtěla, a to bys nevěřil, já byla první žena, která tam kdy vkročila…“
Jannis zíral na ty hladké tváře z dávnověku a úplně mu zatrnulo. Barevné fotografie tenkrát ještě neexistovaly a všechno bylo v různých odstínech šedé, ale to ho tak netrápilo. Znepokojovalo ho, že všechny ty fotografie byly pořízeny v přítomnosti, v přítomnosti, která je už pryč. Jak může přítomnost nebýt přítomností? Jak k tomu došlo, že z tak rušného života zbyly jenom obdélníčky ze skvrnitého papíru a na nich obrázky? „Jaja, a já taky umřu?“
Pelagia se na něj zadívala. „Všichni umřeme, Janni. Někteří zemřou mladí a někteří staří. Já umřu už brzo, ale svou šanci jsem měla. Člověk odejde a někdo jiný zaujme jeho místo. ‚Nesmrtelní ustavili člověku náležitý čas pro každou věc na této úrodné zemi,‘ říká Homér. Až na narození je to jediná věc, ve které nemáme na vybranou. Jednoho dne, doufám, že až budeš hodně starý, taky ty zemřeš, takže nebuď jako já. Užij si všeho, dokud můžeš. A až budu po smrti, chci po tobě jenom, aby sis mě pamatoval. Myslíš, že si mě budeš pamatovat? No tak, promiň, Janni, já tě nechtěla takhle rozrušit. Ne, neplač. Božínku, já jsem zapomněla, jak jsi mladý…“
Jannis Antonii snažně prosil, aby mu obstarala struny na mandolínu, po níž dostala jméno, a ona se mu po nich slíbila poohlédnout, až pojede do Athén. Alexis mu je slíbil koupit, až pojede do Neapole, pro jejíž návštěvu si ovšem pořád ještě nenašel důvod. Pelagia vzala Jannise autobusem do Argostoli a ty struny mu koupila v obchodě s hudebninami v jedné z postranních uliček, jež stoupají nahoru do kopce v pravém úhlu k hlavním dopravním tepnám. „Tvé rodiče mám moc ráda,“ prohlásila, „ale oni si v životě nevšimnou toho, co mají rovnou před nosem. Athény a Neapol! Pch, taková hloupost.“
Když dojeli zpátky do Taverny Drosula, Spyro mandolínu pečlivě vyčistil a vyleštil. Do ladicích kolíků nasypal grafit nastrouhaný ze špičky tužky a točil jimi tak dlouho, až se protáčely naprosto hladce, bez pištění, vrzání, váhání či odporu jakéhokoli druhu. Ukázal chlapci, jak protáhnout horní konec struny stříbrným struníkem a jak zaháknout smyčku s barevnými kuličkami chmýří na náležitý háček. Předvedl mu, jak je protáhnout dírou v kolíčcích, aby jen tak nepraskly, a jak je usadit do drážek kobylky a prvního pražce, do nichž se předtím rovněž vetřelo trochu grafitu, aby bylo ladění snazší.
Ukázal mu, jak každou strunu pomalu naladit, popořadě jednu za druhou a pak zase zpátky. Vyložil mu, kterak využít vyšších harmonických tónů k určení správné polohy kobylky, vysvětlil mu zásady, jak každou strunu naladit podle sedmého pražce dvou strun nad ní, a pak začal hrát. Nejdřív zabrnkal tři jednoduché akordy, aby si zvykl na kratší hmatník mandolíny, a potom s dravostí vodopádu sjel po stupnici v bleskurychlém tremolu.
Jannise to uchvátilo, byl napnutý stejně jako struny s těmi zvláštními chomáčky chmýří na struníku. Nábožně do sebe vstřebával všechny Spyrovy informace o tom, jak ji nemá nechávat na sluníčku, nenechat ji zvlhnout nebo prochladnout v zimě, leštit ji zvláštním leštidlem, jaké se používá i na buzuki, jak povolit struny, když ji chce uskladnit, jak přeladit nástroj o půltón výš, aby se struny rychleji usadily… Spyro mu naprosto vážně řekl, že ve svých rukou drží tu nejvzácnější věc, kterou kdy bude mít, a v něm to vzbudilo takovou bázeň a úctu, jakou nikdy nepocítil, když ho Pelagia dotáhla do kostela. Jenom Spyrovi a své babičce dovolil, aby se mandolíny dotkli, a dokázalo ho pořádně rozzuřit, když ji někdo nedopatřením shodil na zem.
Bylo velmi zajímavé, že ačkoliv si ji pořídil, aby mohl později dělat dojem na holky, ve svých třinácti letech už jako docela slušný hráč zjistil, že dívky jsou naprostá ztráta času. Jediným a úporným smyslem jejich života bylo jít mu na nervy, dohánět ho k šílenství a mít věci, které člověk chtěl, ale jež mu ony nehodlaly propůjčit. Vlastně to byli takoví zlomyslní a náladoví vetřelci. Až ve svých sedmnácti, kdy si jeho babička začala užívat divokého a frivolního druhého mladí, narazil na jednu, z níž mu chtělo srdce samou touhou puknout a která se zastavila a zaposlouchala, když pod jeho rukama Antonia zpívala.

72
Nečekaná lekce

V říjnu roku 1993 byl Jannis netrpělivý čtrnáctiletý mladík a před sebou měl celé léto, kdy bude se Spyridonem hrát na veřejnosti duety a nechá se bombardovat rudými růžemi. Aby babičku neotravoval neustálým cvičením – vlastně aby ji znovu nerozplakal –, vyšel si ke zbořeništi starého domu, kde mohl hrát v soukromí. Zrovna se usilovně soustředil, aby vykouzlil slušné tremolo pootočením zápěstí, místo aby jím trhal nahoru a dolů, což bylo náročné a velmi brzy se mu to vymklo z ruky. Ze všeho toho úsilí si kousal ret, a tak si nevšiml postaršího muže, který k němu popošel a sledoval ho s kritickým, ale jinak nadšeným zájmem. Málem leknutím upustil nástroj, když se ozval hlas s velmi zvláštním přízvukem: „Promiňte, mladý muži.“
„Fuj,“ vyjekl. „Teda že jste mě vylekal.“
„Na infarkt jsi moc mladý,“ uklidňoval ho muž. „Tedy, nemohl jsem si nepovšimnout, že děláš chybu.“
„Mám s tímhle tremolem potíže. Pořád není pravidelné.“ Bylo příjemné mluvit s dospělým jako rovný s rovným; staří lidé byli dost často nepřístupní či nesrozumitelní, ale tenhle měl živé oči a jiskřil energií a veselím. Lichotilo mu, že zaujal jeho pozornost, a tak Jannis nafoukl hruď, aby vypadal trochu víc jako chlap. Hlas mu už přeskakoval, občas vyprodukoval znepokojující zajódlování či vypísknutí, a tak ho posadil co nejníž a mluvil tím nervózně dospěláckým způsobem, kterému se dospělí usmívají.
„Ne, ne, ne, to se brzy vystříbří. Jde o levou ruku. Snažíš se dělat všechno prvními dvěma prsty, a to není ono.“ Muž se k němu sklonil a začal rozmisťovat chlapcovy prsty na hmatník, přičemž vykládal: „Podívej se, první prst mačká struny na prvním pražci, druhý tiskne struny na druhém, třetí na třetím a čtvrtý na čtvrtém. Nejdřív je to dost namáhavé, protože malíček není příliš silný, ale nemusíš tou rukou kroutit, čímž nechtěně ztlumíš vysoké struny.“
„Toho jsem si už všiml. Hrozně mě to otravuje.“
„Stačí udržet tutéž vzdálenost mezi prsty a pražci, ať už jsi na kterémkoli místě hmatníku, a všechno bude daleko lehčí.“ Napřímil se a dodal: „Opravdu dobrého muzikanta poznáš tak, že zdánlivě vůbec rukama nepohybuje a hudba se z nástroje line jakoby sama o sobě. Když se zařídíš podle mě, nebudeš muset rukou skoro ani pohnout. Jenom prsty. A pak ti taky bude nástroj míň klouzat. Vždycky jsem měl potíže s mandolínami s kulatým bříškem a často jsem si říkal, že bych si měl sehnat tu portugalskou s plochým břichem. Ale nikdy jsem se k tomu nedostal.“
„Vypadá to, že o tom máte docela šajn.“
„No, taky bych měl. Skoro celý život jsem byl profesionálním mandolinistou. A můžu tě ujistit, že budeš dobrý.“
„Zahrajete mi něco?“ požádal ho chlapec a podal mu mandolínu i trsátko.
Starší muž zahrabal v kapse svého kabátu a vytáhl vlastní. „Vždycky musím mít svoje. Bez urážky.“ Vzal mandolínu, usadil si ji na břichu pod bránicí, zkusmo zahrál jeden akord a pak se pustil do Siziliany z Hummelovy Velké sonáty G dur. Jannis na něj užasle zíral, když tu náhle starý pán ustal, natočil mandolínu nahoru, naprosto nevěřícně si ji prohlédl a vykřikl: „Madonna Maria, to je Antonia.“
„Jak to víte?“ zeptal se ho Jannis překvapeně a zároveň podezřívavě. „Teda, přece nemůžete vědět, že je to Antonia, ne? Vy už jste ji někdy viděl?“
„Kde jsi ji našel? Kdo ti ji dal? Jak víš, že se jmenuje Antonia?“
„Vykopal jsem ji támhle z té díry,“ ukázal Jannis na nezakrytou skrýš uprostřed zbořeniště. „Babička mi řekla, že tam je, a takhle jí i říkala, tak jsem to jméno převzal. Mimochodem, babička dala mojí mámě jméno Antonia, protože jako miminko měla hlas jako Antonia.“
„A není tvoje babička Kyria Pelagia, dcera doktora Jannise?“
„Jo… Jmenuju se Jannis po něm.“
Starý pán si přisedl k chlapci na zeď, s mandolínou pořád v ruce, a otřel si čelo kapesníkem. Vypadal hrozně nervózní. Jannis si povšiml jizvy na tváři, kterou jen tak tak skrýval bílý plnovous. Zničehonic se ho starý pán zeptal: „Když jsi tu mandolínu našel, chyběly jí čtyři struny?“
„Jo.“
„A víš, kde jsou?“
„Ne.“
V očích starého pána zajiskřilo a pak si poklepal na hruď. „Tady jsou. Doktor Jannis mi jimi vyspravil žebra a já si je nikdy nenechal vyndat. Taky jsem tam měl plno kulek a doktor mi je vytáhl. Tak co ty na to?“
Na Jannise to udělalo hluboký dojem. Zorničky se mu rozšířily. Nechtěl se nechat zahanbit, a tak prohlásil: „A my tu máme opravdickou kostru.“
„Já vím. Proto jsem taky mimo jiné přišel. To je Carlo Guercio. Byl to ten největší člověk na světě. A zachránil mi život. Postavil se přede mě, zrovna když popravčí četa začala střílet.“
Chlapci to tak zaimponovalo, že byl úplně vyjevený – muž s mandolínovými strunami v žebrech, který stál před popravčí četou a znal člověka, kterému patřila ta kostra? To bylo lepší než znát Spyra.
„Řekněte mi, mladý muži, je vaše babička naživu? Je šťastná?“
„Od té doby, co jsme vykopali Antonii a všechny další věci z té díry, si občas popláče. A má ztuhlá kolena a ruce se jí třesou.“
„A co tvůj dědeček? Zdraví mu slouží?“
Jannise to vyvedlo z míry. Svraštil obličej a přeptal se: Jaký dědeček?“
„Ne otec tvého otce. Myslím Pelagiina manžela.“ Muž si znovu otřel čelo a vypadal ještě nervózněji.
Kluk pokrčil rameny. „Nikdo takový neexistuje. Ani jsem netušil, že nějakého měla. Mám pradědečka.“
„Ano, to vím, to byl doktor Jannis. To mi říkáš, že Kyria Pelagia nemá manžela? Ty nemáš dědečka?“
„No, nejspíš nějakého musím mít, ale v životě jsem o něm neslyšel. Mám jenom otce mého tatínka, a ten je napůl mrtvý. Což tak z poloviny platí i o mém tátovi.“
Starý pán vstal, rozhlédl se a řekl: „Tohle bývalo krásné místo. Strávil jsem tu nejlepší léta svého života. A víš co? Měl jsem si vzít tvou babičku. Myslím, že je na čase, abych se s ní zase setkal. Mimochodem, tahle mandolína bývala moje, ale slyšel jsem tě hrát a byl bych rád, kdyby sis ji nechal. Vzdávám se všech vlastnických práv.“
Když šli spolu s kopce, Jannis řekl: „Největší člověk na světě je Velisarios.“
„Porco dio, on je taky ještě naživu?“
Jannisův krok znejistěl. Jestli jste ten člověk, co hrál na mandolínu a měl si vzít babičku… znamená to, že jste ten duch?“ Marnotratné podzimní sluníčko nakrátko prokouklo mraky nad Lixuri a starý pán se zamyšleně zastavil.

73
Odškodné

Ačkoliv bylo Antoniovi Corellimu přes sedmdesát, přece jen dokázal své staré nohy přimět k tomu, aby předvedly něco z dávné mladické mrštnosti. Uskočil před litinovou pánvičkou a jenom zamrkal, když roztříštila okno za ním. „Sporcaccione! Figlio d’un culo!“ ječela Pelagia. „Pezzo di merda! Celý život na tebe čekám, celý život tě oplakávám, celý život jsem si myslela, že jsi po smrti. Cazzo d’un cane! A ty jsi naživu a já kráva. Jak sis mohl dovolit porušit takové sliby? Zrádče!“
S rukama nad hlavou docouval Corelli ke zdi, aby se jeho žebra víckrát blíže neseznámila s prudkými šťouchy smetáku. „Už jsem ti to přece řekl,“ bránil se hlasitě. „Myslel jsem, že jsi vdaná.“
„Tak vdaná,“ vykřikla trpce. „Vdaná? Ani náhodou! A kvůli tobě, bastardo.“ Znovu ho šťouchla a rozpřáhla se, aby ho mohla praštit násadou přes hlavu.
„Tvůj otec měl pravdu. Říkal, že máš i svou divokou stránku.“
„Divokou? A nemám na to právo, porco? Nemám na to právo?“
„Vrátil jsem se pro tebe. V čtyřicátém šestém. Vyšel jsem ze zatáčky a koho nevidím jako tebe s malým dítětem, které ti cucalo prst. Vypadala jsi tak šťastně.“
„Byla jsem vdaná? Kdo ti to řekl? A co když jsem takhle adoptovala dítě, které mi někdo nechal na prahu? To ses nemohl zeptat? Nemohl jsi říct: ‚Promiň, koritsimu, ale je to tvoje dítě?‘“
„Přestaň mě prosím tě mlátit. Každý rok jsem se vrátil, to dobře víš. Viděla jsi mě. Já tě vždycky zahlédl s dítětem. Byl jsem tak zatrpklý, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Ale vidět jsem tě musel.“
„Zatrpklý? No já nevěřím svým uším. Ty a zatrpklý?“
„Deset let,“ vysvětloval Corelli, „deset let mi bylo tak hořko, že jsem tě dokonce chtěl zabít. A pak jsem si řekl – dobře, fajn, byl jsem pryč tři roky, možná si myslela, že už se nevrátím, možná si myslela, že jsem mrtvý, možná si myslela, že jsem zapomněl, možná potkala někoho jiného a zamilovala se. Jestli je šťastná, fajn. Ale stejně jsem se každý rok vracel, jenom abych se přesvědčil, že jsi v pořádku. Tomu říkáš zrada?“
„A viděl jsi někdy nějakého manžela? A napadlo tě, jak mě to zraní, když jsem za tebou vyběhla a ty jsi zmizel? Pomyslel jsi na moje srdce?“
„Dobře, tak jsem skočil přes zeď a schoval se. Myslel jsem si, že jsi vdaná, to už jsem ti řekl. Měl jsem k tobě ohledy. Ani jsem si nevyzvedl Antonii.“
„Ha,“ vykřikla v záblesku intuice, „nechal jsi ji tady, abych měla špatné svědomí, co? Bestia.“
„Pelagie, prosím tě, nebudeme se tu ztrapňovat před hosty. Nemohli bychom jít na procházku a promluvit si o tom na pláži?“
Rozhlédla se kolem po všech těch tvářích, z nichž některé se zubily a některé zase předstíraly, že se dívají jinam. Všude ležely převržené židle a stoly, které po něm házela, když jí cloumal největší vztek. „Měl jsi umřít,“ zaječela, „a mně by aspoň zůstaly iluze. Nikdy jsi mě nemiloval.“ Uraženě vykráčela ze dveří a nechala na Corellim, aby lehce zvedl klobouk, několikrát se uklonil a opakoval: „Prosím, omluvte nás.“
O dvě hodiny později spolu seděli na dobře známé skále a dívali se, jak se ve zčernalých vodách odrážejí žlutá světla přístavu. „Vidím, že sis nechala moje pohledy,“ nadhodil.
„V řečtině. Proč ses naučil řecky?“
„Po válce vyšla všechna fakta najevo. Habeš, Libye, pronásledování Židů, zvěrstva, tisíce politických vězňů zavřených bez soudu, to všechno. Styděl jsem se za to, že jsem byl okupant. Styděl jsem se tak moc, že už jsem nechtěl být ani Ital. Teď už pětadvacet let žiju v Athénách. Jsem řecký občan. Ale často se vracím domů do Itálie. V létě jezdím do Toskánska.“
„A já se zase styděla tak, že jsem se chtěla stát Italkou. Napsal jsi nakonec ty své koncerty?“
„Tři. Taky jsem je hrál po celém světě. Ten první je věnovaný tobě, a jeho hlavním motivem je Pelagiin pochod. Vzpomínáš si?“ Zabroukal prvních pár taktů a pak si všiml, že se Pelagia snaží udržet slzy na krajíčku. Ve stáří byla hodně labilní, oscilovala mezi neovladatelnými slzami a ostrými slovními výpady. Dokonce mu vyrazila jeho umělý chrup, až mu spadl do písku a on ho musel umýt v moři. Ještě teď mu v ústech zanechával poloslanou, leč nikoli nepříjemnou chuť.
„Samozřejmě že si ho pamatuju.“ Nechala hlavu klesnout na prsa a unaveně si otřela oči. „Připadám si jako nedopsaná báseň,“ řekla zničehonic.
Corelli se zastyděl a vyhnul se odpovědi. „Všechno se tu změnilo. Všechno tu bývalo tak krásné, a teď je to tu plné betonu.“
„A máme elektřinu a telefony a autobusy a tekoucí vodu a kanalizaci a ledničky. A domy jsou zajištěné proti zemětřesení. Je to tak zlé?“
„To bylo hrozné zemětřesení. Byl jsem tady. Trvalo mi dost dlouho, než jsem tě našel a zjistil, že jsi v pořádku.“ Zachytil její užaslý pohled a vysvětlil: „Udělal jsem přesně to, co jsi mi řekla. Dal jsem se k hasičům, v Miláně. Řekla jsi mi: ‚Nechoď do války. Co kdybys udělal něco užitečného, třeba se dal k hasičům?‘, tak jsem to zkusil. Bylo to tam zrovna jako v armádě. Spousta času na cvičení mezi výjezdy. No a když oznámili, že hledají dobrovolníky, neváhal jsem ani minutu. Málem mi puklo srdce, když jsem to tu viděl. Hodně jsem se nadřel. A taky jsem měl hrozný zážitek. Viděl jsem, jak se Carlův hrob otevřel a zase zavřel, a jeho tělo v něm. Cáry uniformy, roztříštěné kosti a dvě mince na očích.“
Otřásla se a zauvažovala, jestli mu říct o tajemství, které Carlo tak dokonale skrýval. Namísto toho se zeptala: „To jsi věděl, že ten pamflet o Mussolinim sepsal Carlo s mým otcem? Kokolios ho vytiskl.“
„To podezření jsem měl, ale rozhodl jsem se, že to nechám plavat. Všichni jsme se tehdy museli nějak zabavit, ne? Vidím, že sis nechala můj prsten.“
Jenom proto, že se mi do prstů vrazila artritida a já ho už nemohla sundat. Nechala jsem si ho zmenšit na míru, a teď toho lituju.“ Zadívala se na obrys stoupajícího sokola s olivovou snítkou v zobáku a nápisem ‚Semper fidelis‘ pod ním. Zaváhala, ale pak se zeptala: „A ty ses oženil? Předpokládám, že ano.“
„Já? Ne. Jak jsem řekl, celá léta jsem byl zatrpklý. Choval jsem se hrozně ke všem a k ženám zvlášť a pak se moje hudba chytila a já lítal z jednoho konce světa na druhý. Ale musel jsem nechat práce u hasičů. Tak jako tak, vždycky jsi byla moje Beatrice. Moje Laura. Říkal jsem si – kdo by se spokojil s nějakou náhražkou? Kdo by chtěl být s někým a snít o někom jiném?“
„Antonio Corelli, vidím, že tím svým stříbrným jazýčkem pořád ještě dokážeš lhát. Ale jak se na mě vůbec vydržíš dívat? Jsem stará ženská. Nesnáším, když se na mě díváš, protože si pamatuju, jaká jsem bývala. Stydím se za to, že jsem tak stará a ošklivá. Vás se to netýká. Muži nezchátrají tak jako my. Vypadáte stejně, jen starší a hubenější. Já vypadám jako někdo jiný, vím to. Chtěla jsem, aby sis mě pamatoval jaksepatří. Teď jsem jenom bečka.“
„Zapomínáš, že jsem se na tebe chodil pokradmu dívat. Když vidíš, jak se věci postupně vyvíjejí, nemůže tě nic šokovat. Ani zklamat. Jsi stejná jako předtím.“ Položil ruce na její, něžně je sevřel a řekl: „Nedělej si starosti. Jsem s tebou jenom chvíli, ale ty jsi pořád Pelagia. Nenaložená Pelagia, ale pořád Pelagia.“
„Napadlo tě, že to dítě mohlo být nemanželské? Mohli mě znásilnit. Skoro k tomu došlo.“
„Napadlo mě to. Byli tu Němci, pak občanská válka…“
„A?“
„Vadilo by mi to. Tehdy jsme měli představy o zneuctění a poskvrnění… Přiznávám, že by mi to vadilo. Díkybohu už dneska nejsme tak hloupí. Něco se přece jen mění k lepšímu.“
„Ten člověk, co se mě snažil znásilnit… já ho postřelila.“
Překvapeně se na ni zadíval. „Vacca cane! Tys ho postřelila?“
„Nikdy jsem nebyla zneuctěna. Byl to můj snoubenec, ještě před tebou.“
„Nikdy jsi mi o žádném snoubenci neřekla.“
„Ty žárlíš.“
„Samozřejmě že žárlím. Myslel jsem, že jsem byl tvůj první.“
„Ne, to jsi nebyl. A nesnaž se mi namluvit, že já jsem byla tvoje první dívka.“
„Ta nejlepší.“ Začalo se ho zmocňovat až moc velké dojetí, a tak se snažil ovládnout. „Jsme nějací sentimentální. Dva sentimentální blázni. Podívej…“ Sáhl do kapsy a vytáhl cosi bílého v umělohmotné tašce. Rozbalil ji a vytáhl z ní starý kapesník a pak jím zamával, aby se rozprostřel. Na jeho látce bylo vidět pár tmavých, hnědých flíčků se žlutým okrajem. „… tvoje krev, Pelagie, vzpomínáš? Hledala jsi šneky a tvář sis poškrábala o trní. Nechal jsem si ho. Sentimentální starý blázen. Ale není to jedno? Nemusíme přece na nikoho dělat dojem. Po takové době na to máme nárok. Je krásný večer. Buďme sentimentální. Nikdo se nedívá.“
„Jannis se dívá. Je schovaný za tím stočeným lanem na druhém molu.“
„Ten malý rošťák. Třeba si myslí, že potřebuješ ochranu. Na tomhle ostrově se stejně nikdy nic neutajilo, že?“
„Chtěla bych ti taky něco ukázat. Ty jsi ty Carlovy písemnosti nikdy nečetl, co? Najdeš v nich jedno tajemství. Pojď zpátky do taverny na večeři a já ti přinesu jeho papíry. Děláme skvělý šnečí pilaf.“
„Šneci!“ vykřikl. „Šneci. No to je něco. O šnecích si pamatuju úplně všechno.“
„Nech si zajít chuť. Na to už jsem moc stará.“
Corelli seděl u stolu s kostkovaným umělohmotným ubrusem a pročítal se tuhými starými stránkami, jejichž rohy se už zkroutily. Rukopis mu byl povědomý, stejně jako dikce a stylizace, ale tohohle Carla nikdy neznal: „Antonio, můj kapitáne, doba je špatná a já mám velmi silné tušení, že ji nepřežiju. Připadám si jako stará kočka…“
Čelo se mu při čtení vraštilo, vrásky i rýhy přehnaně vystouply a jednou dvakrát dokonce mrkl, jako by tomu nemohl uvěřit. Když dočetl, srovnal papíry, aby šly popořadě, vyrovnal je před sebe na stůl a uvědomil si, že mu šneci vystydli. Stejně se do nich dal, ale ani je necítil na patře. Pelagia si přišla sednout proti němu. „Tak co?“
„Vzpomínáš si, jak jsi mi říkala, že bys byla nejradši, kdybych byl mrtvý? Aby ti zůstaly iluze?“ Poklepal na svazek papírů. „Byl bych nejradši, kdybys mi je neukázala. Právě mi došlo, že jsem daleko staromódnější, než jsem si myslel. Nic jsem netušil.“
„Miloval tě. Jsi z toho zhnusený?“
„Smutný. Takový člověk měl mít děti. Chvilku mi bude trvat… Je to šok. Nemůžu si pomoct.“
„Nebyl prostě jenom další hrdina, co? Byl daleko složitější. Chudinka Carlo.“
„Chtěl to něčím kompenzovat. Chudák, je mi ho tak líto. Mám špatné svědomí. Kluci ho nutili, aby s nimi chodil do bordelu. Takové týrání. Je to hrozné.“ Na chvilku se zamyslel a něco ho napadlo. „Vypátral jsem Güntera Webera. Nebylo to těžké – koneckonců se o své vesnici dost navyprávěl – a on si myslel, že jsem se mu přišel pomstít, udat ho tribunálu pro válečné zločiny nebo tak. Na kolenou mě prosil. Bylo to tak ubohé, že jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo plakat. To bys nevěřila, kráčel v otcových šlépějích, stal se knězem. Klečel tam přede mnou v klerice, plazil se a kňučel. Nemohl jsem to vystát. Chtěl jsem mu poděkovat a zároveň ho praštit. Tak jsem se otočil, odešel jsem a už se nikdy nevrátil. Dnes je nejspíš v blázinci. Nebo taky biskupem.“
Pelagia si vzdychla. „Pořád ještě mi dělá problémy chovat se k Němcům přívětivě. Mám chuť vmést jim do tváře, co tu spáchali jejich dědečci. Jsou tak zdvořilí a jejich dívky tak hezké. Tak dobré matky. Cítím se provinile, když mám chuť je nakopat.“
„Ti mizerové se budou kát do skonání věků. Proto jsou tak zdvořilí. Jeden každý z nich má komplex. Ale slyšel jsem, že nacisti už zase zvedají hlavu.“
„Všichni se kají. My máme občanskou válku, vy Mussoliniho a mafii a všechny ty korupční skandály, Britové k nám chodí a omlouvají se za impérium a Kypr, Američané za Vietnam a Hirošimu. Všichni se omlouvají.“
„I já se omlouvám.“
Ignorovala ho. Chtěla vzdorovat – trochu – jak dlouho to jen bude možné, aby si aspoň trochu přišla na své. Dovedně změnila téma. Jannis chce, abys ho naučil pořádně číst noty, a taky se ptá, jestli by ses příští léto nechtěl vrátit a hrát s ním a Spyrem. Spyro odjel domů na Korfu, ale je moc dobrý.“
„Spyro Trikupis?“
„Ano. Jak jsi to uhodl? To jsi mě tak důkladně špehoval?“
„Je to nejlepší mandolinista v Řecku. Potkal jsem ho už před lety. Populární buzuki hraje jen pro turisty. V zimě někdy zajede do Athén. Chodil jsem do jednoho jeho kursu hry na klasickou buzuki, protože to je koneckonců jenom velká mandolína, a řekl jsem si – proč to nezkusit? Dali jsme se do řeči, a tak jsem zjistil, že zná pár mých skladeb. Musím přiznat, že je hraje líp než já. To je stářím, člověk má pomalejší prsty. Hrál jsem s ním už mnohokrát. A z Jannise taky bude dobrý hráč, to já poznám.“
„Chce se dát ke skupině Patras Mandolinates.“
„Příjemná a radostná muzika. Proč ne? Je to dobrý začátek. Mívali jsme v Itálii spoustu takových skupin, až na to, že měly všechny nástroje ve tvaru mandolín. Dokážeš si to představit? Mandolínové basy a cella? Legrační pohled.“
„Takže jsi teď hodně slavný?“
„Jenom v tom smyslu, že mě znají ostatní muzikanti. Spousta hloupoučkých recenzí mě přirovnává k tomu druhému Corellimu, Tak na tu strunku hraju. Jsem dost cynický. Snažil jsem se psát všelijaký moderní věci. Znáš to, chromatické stupnice a mikrotóny, nejrůznější třesky, rachot, skřípot a zvuky od sekačky na trávu, ale jenom odborníci a kritici si neuvědomují, jak příšerné to jsou hovadiny. Schönberg a Stockhausen, takhle si já představuju peklo.“ Zašklebil se. ‚Abych pravdu řekl, nelíbí se mi ani Bartók, ale nikomu o tom nevyprávěj, a námitky mám i proti Brahmsovi, když skáče z jedné tóniny do druhé a opomine při tom všechny náležité modulace. Uvědomil jsem si, že jsem úplně staromódní, tak jsem si musel najít jiné novátorské způsoby. Víš, co jsem udělal? Vzal jsem staré lidové melodie, jako třeba řecké, a upravil jsem je pro nezvyklé nástroje. V mém druhém koncertu hrajou irské dudy a bendžo a – věřila bys tomu? – kritici byli bez sebe nadšením. Ve skutečnosti má ale přesně stejnou formu a strukturu, jakou bys našla u Mozarta nebo Haydna nebo tak. A taky dobře zní. Jsem jenom podvodník, který čeká, až ho odhalí. Specializuju se na hledání nových způsobů, jak být anachronismem. Co ty na to?“
Pelagia si ho změřila unaveným pohledem. „Antonio, ty ses nezměnil. Ty si prostě plácáš a předpokládáš, že vím, oč běží. Očička se ti rozsvítí a pak už jsi duchem jinde. Klidně bys mohl mluvit turecky a rozuměla bych tomu stejně.“
„Promiň, jen tohle nadšení mě drží naživu. Občas se zapomenu. Dokonce jsem napsal spoustu podvržené řecké hudby k filmům. Když nemohli sehnat Markopula nebo Theodorakise nebo Eleni Karaindru, tak požádali mě. Podvody jsou tak zábavné, nemyslíš? Teď už jsem stejně v důchodu… vlastně mě napadlo… nevím, co si o tom budeš myslet, ale…“
Podezřívavě přimhouřila oči. „Ano? Co? Chceš mě podvést? Znovu?“
Neuhnul před jejím pohledem. „Ne. Chci znovu postavit ten starý dům. Odešel jsem na odpočinek a chci žít na nějakém hezkém místě. Na místě, ke kterému mě vážou vzpomínky.“
„Bez vody a elektřiny?“
„Stačí pumpa ze staré studně a malá filtrační stanice. A když příslušnému činovníkovi trochu namastím kapsu, zavedou mi i přípojku elektrického vedení. Prodala bys mi ten pozemek?“
„Ty ses úplně pomátl. Já ani nevím, jestli ho vlastníme. Nemáme k němu žádné papíry. Nejspíš budeš muset podplatit úplně každého.“
„Takže ti to nevadí? A není tvůj zeť stavař? Víš, aby to zůstalo v rodině.“
„A neušlo ti, že když tomu dáš pořádnou střechu, budeš muset platit daň?“
„Merda, tak proto ze všech střech trčí rezivé výztužné pruty? Aby vypadaly nedodělané?“
„Přesně tak. A z čeho jsi usoudil, že bych chtěla, aby v mém starém domě žil takový starý kozel jako ty?“
„Platil bych ti za to, kdybys mi to tam občas přišla poklidit,“ nadhodil uličnicky.
Zbaštila mu to i s navijákem. „Cože? Já že bych potřebovala peníze? S touhle tavernou a nejbohatším zetěm, kterého kdy někdo měl? Myslíš si, že jsem zrovna tak praštěná jako ty? Vrať se domů do Athén. Tak jako tak