Na dlažbu rozlehlého náměstí Youngstorget vstupuje mladá dívka a bere do ruky přistavený mikrofon. V okolí postává několik set lidí, kolem proudí turisté. Ta scéna má zvláštní pozadí – za zády přítomných se tyčí budovy s vymlácenými okny a zkroucené železné konstrukce. Celé bloky přilehlých domů jsou vylidněné, ulice blokují zátarasy a asfalt ještě místy překrývají střepy roztříštěného skla.

Obrázky téhle spoušti – včetně fotografií jejího pachatele – oblétly předminulý týden svět. Nálož ukrytá v zaparkované dodávce zabila tady v centru norské metropole Osla osm lidí, desítky dalších těžce zranila. Jak známo, muž, který měl toto na svědomí, se krátce po výbuchu odhodlal k ještě hrůznějšímu pokračování a na 35 kilometrů vzdáleném ostrově Utöya postřílel na 69 teenagerů účastnících se letního tábora. Anna měla být jedním z terčů – stejně jako ostatní desítky mladých politiků z Norské dělnické strany se tu účastnila prázdninového workshopu. Ostrov opustila půl hodiny před příjezdem Anderse Behringa Breivika.

Pochod růží

Podobně jako k dalším přeživším tvářím z ostrova Utöya se teď i k prezidentce mládežnické organizace upíná nevídaná pozornost. „Nikdy bych nevěřila, že se něco podobného může v Norsku stát,“ bere si Anna slovo. „Jediné, co ale v tuto chvíli vím, je to, že se nesmím schovávat. Naopak, musím být vidět a pracovat víc než dřív,“ říká dvacetiletá dívka k přítomným a ta slova ve chvíli, kdy policie ještě zdaleka nevylučuje existenci Breivikových kompliců, neobsahují tady na prostranství v centru Osla ani špetku patosu.

„Dodnes úplně nedoceňuju, jak velké štěstí jsem na rozdíl od řady mých nejbližších přátel měla,“ říká později Anna nad šálkem čaje. Jména těch, kteří „štěstí“ neměli, dnes znějí z reproduktorů na hlavní městské třídě Karl Johans Gate v nekonečné smyčce, fotografie obětí se tu střídají na dvou velkých obrazovkách.

Jméno vraha Anderse Behringa Breivika a otázka, co jeho čin může pro norskou společnost znamenat, zaplňují po celý týden norská média, stejně jako témata diskusí v kavárnách i kancelářích. V televizi se co chvíli objevují nové detaily z policejního vyšetřování, výpovědi těch, kteří na ostrově přežili, ale také diskuse o tom, jak se co nejlépe postarat o rodiny obětí.

Události z 22. července by byly nepochybně šokující, ať už by se odehrály v kterékoli zemi světa. Pro jejich pochopení je nicméně nutné mít na paměti minimálně to, že v případě Norska jsou ve hře statistiky vykazující jednu z nejnižších úrovní kriminality na světě. Zahraniční novináři tu na tiskových konferencích dokola kladou udivené otázky, směřující například k tomu, proč zdejší policisté ve službě nenosí zbraně (pouze pendrek) nebo jak dlouho před incidentem jezdil premiér do práce bez ochranky tramvají.

Stejně překvapivé ohlasy pak vzbuzuje i reakce, kterou v zemi alespoň prozatím masakr spustil. Zatímco před soudní budovou, kde probíhá Breivikův počínající proces, se shromáždilo sotva několik desítek rozzlobených Norů, „pochod růží“ organizovaný jako mírumilovná pieta za oběti přitáhl ve stejný den do centra Osla víc než 150 tisíc lidí. Namísto dlouhých politických projevů promluvil k lidem norský korunní princ Haakon. „Dnes večer jsou ulice zaplněné láskou. Na krutost odpovídáme soucitem a nenávist jsme se rozhodli konfrontovat s naší jednotou,“ citovala pak po celém světě média jeho ústřední část proslovu.

Politici včetně norských novinářů krotí veškeré rázné výroky hovořící o zpřísňování bezpečnostních opatření a vyzývají k „času smutku“, po jehož skončení bude teprve vhodné o podobných věcech diskutovat.

Důraz na mírumilovnou reakci nabírá podoby i v detailech, kdy například na Facebooku prakticky ihned po ohlášení jména vraha vznikla zvláštní stránka na podporu jeho matky a rodiny (dnes má na 65 tisíc členů). K branám kostelů v Oslu i jiných místech země nosí lidé po celý týden svíčky a květiny spolu se vzkazy pro zavražděné či jejich rodiny. Podstatnou součástí toho všeho je přitom fakt, že místem, kde končí tisíce květin a podpůrných dopisů, jsou z velké části politické úřady.

Růžemi byla během několika hodin po incidentu obsypána vstupní brána norského parlamentu či městské radnice. Norští politici v médiích neustále děkují za statisíce podpůrných dopisů a e-mailů. Ty nepřicházejí jen Norské dělnické straně, ale prakticky všem parlamentním partajím. Stačí několik rozhovorů s místními a člověku je jasné, že většina Norů vnímá útok na představitele vládnoucí Norské dělnické strany nikoli jako útok na jednu stranu, ale na politiku jako takovou.

Dugnad

Umírněnost reakcí je na první pohled místy až zarážející. To se týká například zanedbatelné míry kritiky, která se po událostech obrátila proti norské policii. Ta, jak známo, dorazila na ostrov Utöya až zhruba hodinu poté, co vrah vypálil první kulku. Jak se ukázalo, k důvodům zpoždění přitom patří banality jako porouchaný motor jednoho z policejních člunů či skutečnost, že oba piloti jediné policejní helikoptéry byli ve stejném momentě na dovolené.

„Musíte pochopit, že zdejší policie není na takovou situaci absolutně zvyklá. Jistě, teď se bude zkoumat, co změnit a kde jsme mohli pracovat lépe. Nebylo tu ale nic – ani nejmenší náznak toho, že něco podobného hrozí,“ vysvětluje sálu zaplněnému zhruba padesátkou domácích i zahraničních novinářů šéf policejního sboru metropole Johan Fredriksen.

Policejní předáci následně odpovídají na dotazy domácích novinářů téměř hodinu a stejný prostor dostávají i zahraniční média. (Všichni uniformovaní muži odpovídají plynulou angličtinou.) A z komentářů v tisku je patrné, že také tento přístup pomáhá policistům k alespoň částečnému veřejnému pochopení. „Myslím, že lidé chápou, že tohle dalece přesahovalo známá měřítka a nemohli jsme na to být připraveni,“ sděluje českým redaktorům později v útrobách policejního ředitelství i hlavní vyšetřovatel případu Paal-Fredrik Hjort Kraby a vypočítává, že na případu spolu s ním pracuje 30 detektivů, další desítky externě.

„Ta klíčová otázka byla od začátku jasná,“ říká. „Pracoval Breivik sám? V tuto chvíli jsem už plně přesvědčen, že ano,“ dodává pan Kraby a popisuje zkušenosti z výslechů muže, který ho prý nepřestává udivovat cyničností svých odpovědí a „mírou obdivu k sobě samému“.

To, že by Breivikův manifest vyvolal širší odezvu mezi obyčejnými lidmi, považuje pan Kraby, stejně jako většina norských komentátorů, za vyloučené. „Je to výplod choré mysli, člověk, který ztratil přehled o tom, co je dobro a zlo,“ tvrdí vyšetřovatel a připomíná, že jeden z mála přímých vzkazů, který Norové vrahovi v reakci na jeho akci prostřednictvím médií i transparentů vzkázali, zní: „Zradil jsi nás, zradil jsi Norsko.“

Klíč k pochopení této „zrady“ přitom leží právě v hodnotách, které odráží například i zmíněný „pochod růží“ a které sami Norové popisují jediným slovem „dugnad“. Najít jednoznačný překlad do češtiny je obtížné, místní jej však přirovnávají k pocitu bezpečí a vzájemné podpory v rámci horské vesnice, kde jsou na sobě lidé do značné míry existenčně závislí a jeden pomáhá druhému. Právě takový vztah podle Seveřanů společnost tmelí a nakonec vede i k jejímu lepšímu fungování. „Skládám velký hold svému premiérovi, v tuto chvíli stojím za ním. Neudělal bych to lépe a jsem na něj hrdý,“ nastiňuje při hodnocení posledních událostí to, jak může „dugnad“ vypadat v politické praxi, místopředseda největší norské opoziční strany Ketil Solvik-Olsen.

Na čaji s Wildersem

Viděno z nadhledu – pocit hlubší odpovědnosti a potřeba vzájemné pomoci přitom v Norsku dalece přesahují hranice státu a projevují se namátkou v celosvětově rozšířených programech na boj s hladomorem či ničením přírody, v neposlední řadě ale i účastí Norska na spojeneckých misích v Afghánistánu či Libyi. Ne náhodou se právě v Oslu uděluje Nobelova cena za mír a důraz na lidská práva spolu s vysokou politickou kulturou je nedílnou součástí obrazu země, která je často považována za vůbec nejvyspělejší stát planety. Právě takový primát Norsku přisuzuje známý Human Development Index vyhlašovaný každoročně OSN, ale například i prestižní časopis Foreign Policy.

Jak známo, norský úspěch nepřišel z ničeho nic. Vzestup severské země se odehrál na pozadí zcela bezprecedentního ekonomického rozmachu, jaký země zažívá od šedesátých let minulého století. Právě tehdy byly u norského pobřeží objeveny jedny z největších světových zásob ropy a zemního plynu. Otázka, jak naložit s penězi za jejich prodej, byla ostatně až dosud klíčovým tématem norské politiky. Z ropy dodnes pochází třetina příjmů státu a Norové z nich postupně vytvořili fond o velikosti 300 miliard dolarů. Co se celkového výkonu ekonomiky týče, Norsko má po Lucembursku druhý nejvyšší HDP na obyvatele na světě (více než 84 tisíc dolarů na osobu, pro srovnání: v Česku je to zhruba 18 tisíc).

Týden staré události nyní postavily politiku do zcela nového světla a naplno odkryly problémy, které ve skandinávské zemi probublávaly posledních několik let. Pravicový extremismus, jehož se stal Breivik ztělesněním, totiž nepřišel na scénu jen tak. Vliv ultrapravice jako takové v Norsku ve srovnání s většinou dalších evropských států je zanedbatelný. (Strany zakládané radikály se objevují jen zřídka a mají krátkodobé trvání; deset let stará vražda mladého přistěhovalce v centru Osla je dodnes jedinou podobnou událostí svého druhu a Norové si ji každoročně připomínají poklidným shromážděním na místě činu.)

Na druhou stranu o kolik méně prostoru se postoje ztělesňované v extrémní formě Breivikem (odpor k imigrantům a obava ze zaplavení Evropy islámem) objevují pod hlavičkou radikalismu, o tolik viditelněji si v posledních letech prorazily cestu do politického mainstreamu. Ztělesněním pocitů konfrontujících se s narůstajícím množstvím přistěhovalců se stala především Pokroková strana, jejímž členem dokonce sám Breivik před deseti lety byl (odešel však kvůli její „přílišné demokratičnosti“).

„Zjednodušeně řečeno jde o mix Tea Party s Geertem Wildersem,“ rozpřahuje ruce před Univerzitou v Oslu politolog Anders Ravik Jupskaas. Jak připomíná, menších stran, které si získaly domácí podporu a mezinárodní pozornost především díky ostré rétorice proti přistěhovalcům, je dnes v Evropě hned několik. Ačkoli Opravdové Finy, dánskou Lidovou stranu či populisty Nizozemce Geerta Wilderse programově mnoho nespojuje, v otázce imigrace jde o srovnatelná uskupení. Obdobně jako nizozemské Wildersovy plakáty s obrázkem ovcí vyhánějících ze stáda jedinou černou vzbudily tady v Norsku ohlas plakáty pokrokářů, zobrazující snědého mladíka s pistolí a nápisem „příští zločinec bude imigrant“. Bývalý šéf pokrokářů proslul větou: „Ne všichni muslimové jsou teroristé, ale všichni teroristé jsou muslimové.“

Vyveďte trolly na světlo

Jak tento postoj poznamená jméno Anders Breivik? Na jednoznačné soudy je pochopitelně brzy, jisté vodítko však nabízí skutečnost, že sotva několik dní po incidentu vystoupil jeden z regionálních lídrů pokrokářů s prohlášením, že strana musí okamžitě zmírnit svou „provokativní rétoriku“. Jak dnes ostatně tvrdí v osloské centrále strany i už zmiňovaný Ketil Solvik-Olsen: „Dojem, že strana je proti imigrantům, je naprosto nesprávný. Lišíme se jen v pohledu na to, jak celou agendu úřadovat,“ říká s tím, že trnem v oku jsou pokrokářům především několikaleté čekací lhůty na přidělení či zamítnutí azylu a neurčitá kritéria, podle nichž se udělují pracovní povolení.

„O co z našeho pohledu jde, je o té věci diskutovat. Mlčení a odmítání debaty nad souvislostmi, které imigrace přináší, je z našeho pohledu něčím, co v jistém smyslu podporuje právě vznik extremistických názorů,“ vysvětluje pan Solvik-Olsen. Pro přístup jeho strany prý ostatně nejlépe platí staré norské rčení: „Vyveďte trolly na světlo, pak zkamení“, podle nějž se každé prodiskutované tabu stane neškodným.

Pro úplnost je nutno dodat, že téma imigrace v Norsku roku 2011 skutečně není něčím, co by jako konfliktní agendu vytáhla skupinka populistů bez ohledu na společenskou realitu. Ta proměna posledních let při návštěvě Norska jednoduše nejde přehlédnout. Pestrá směs národností a kultur mísících se v ulicích Osla je něčím, co návštěvníka okamžitě praští do očí.

Nejde tu zdaleka jen o azylanty, těch jsou řádově jednotky tisíc ročně. Velká většina přistěhovalců, kterých v současnosti v Norsku žije 550 tisíc, sem přišla z ekonomických důvodů, za prací. Za posledních deset let se přitom počet cizinců zdvojnásobil; jen v loňském roce jich pětimilionová země přijala 42 tisíc. Samotné Oslo se právě kvůli gradující imigraci podle agentury Reuters stalo aktuálně nejrychleji rostoucím městem v Evropě.

„Až do těch posledních událostí je vlastně příjemným překvapením, s jakou hladkostí vše probíhalo,“ říká profesor Thomas Eriksen, sociální antropolog z Univerzity v Oslu. „Jisté je, že jsme dnes svědky zcela nebývalé společenské etapy, která Norsko ovlivní na desetiletí dopředu.“

Al-Kubaisiho noční můra

Osm tisíc dolarů – přesně tolik stála tehdy před jedenácti lety Pamíra Salehiho jeho cesta ke svobodě. „Ty lidi, kteří mi pomáhali, jsem vlastně nikdy neviděl, celé to bylo připravené hodně narychlo a mým původním cílem byly ve skutečnosti Spojené státy,“ rozpřahuje ruce pan Salehi a bere si na klín svého ročního syna. Za zmíněnou sumu ale nakonec získal vytoužený falešný pas a letenku do Osla – města, o němž věděl jen to, že leží kdesi na severu Evropy.

Rychlost „řešení“ však byla namístě. Sotva pár dnů předtím totiž panu Salehimu vyšla v rodném Íránu – jemuž sám odmítá říkat jinak než Kurdistán – kniha o dramatických událostech z osmdesátých let, kdy bylo v regionu povražděno přes 200 tisíc etnických Kurdů. „Po vydání to šlo ráz naráz,“ vypráví pan Salehi. „Dostal jsem informace, že mi jde o život a musím nejlépe ihned opustit zemi. Dodnes se toužím vrátit, ale každopádně to celé zřejmě dopadlo, jak nejlépe mohlo.“

Jsme na okraji městečka Fredrikstad, vzdáleného asi hodinu cesty od Osla. Zhruba dvacetitisícové sídlo nabízí desítky obdobných příběhů, jako je ten pana Salehiho. V rodinných domcích v okolí tu žije ještě několik kurdských rodin, ale také Pákistánci či Afghánci a Fredrikstad se tím nijak neliší od dalších takových norských měst.

Právě pan Salehi však patří k jedněm z nejaktivnějších představitelů blízkovýchodních imigrantů (celkem je jich asi 100 tisíc, největší přistěhovaleckou komunitu z jediné země tvoří mimochodem s 60 tisíci Poláci). Za deset let života v Norsku vystřídal několik prací od zahradníka po malíře pokojů, za svou skutečnou misi ale považuje politiku – o zmíněné historii Kurdů už napsal osm knih a za svůj cíl si dal skutečně nelehký úkol: mezinárodní uznání Kurdů jako obětí genocidy.

Co je podstatné – jeho nová vlast je v tomto ohledu mimořádným pomocníkem. Panu Salehimu už místní politici umožnili uspořádat konferenci na dané téma v parlamentu, do Osla dokonce dorazila na společné pozvání poslanců i oficiální delegace současných kurdských předáků.

Jak říká pan Salehi, právě tahle podpora je možná – spolu se štědrým sociálním systémem – jednou z příčin, proč Norsko působí na uprchlíky z válkou sužovaných regionů jako magnet. Nejde tu však jen o boj za kurdské dějiny. Pan Salehi se zároveň počítá k té části imigrantů, kteří otevřeně hovoří o potřebě větší integrace a přizpůsobení se norským zvyklostem. „Kdybychom nosili tradiční muslimské oblečení, těžko se s námi někdo ze sousedů bude bavit,“ je přesvědčen pan Salehi. „To, co by imigranti měli udělat, je žít co nejdříve jako obyčejní Norové,“ dodává.

Obdobné a mnohdy ještě silnější hlasy dnes zaznívají napříč imigrantskou komunitou. „Norská společnost ve své dobrotě přešlapuje okolo islámu jako okolo horské kaše,“ vysvětluje v redakci osloského intelektuálního týdeníku Dag og tig Walid Al-Kubaisi, původem Iráčan, který žije v Norsku už 20 let. „Pokud nezačneme rozlišovat, co je islámský radikalismus, obrátí se hněv proti muslimům jako takovým,“ dodává a popisuje navlas stejnou zkušenost, jakou si prožil i pan Salehi a o níž v souvislosti s Breivikovým atentátem mluví téměř každý zdejší muslimský přistěhovalec. „Mou noční můrou v okamžiku výbuchu,“ říká Walid Al-Kubaisi, „byla představa, že jej má na svědomí muslim.“

S nenávistí neuspěl

Pan Al-Kubaisi je v Norsku poměrně známou osobností. Všeobecný rozruch vzbudil loni, když norská televize odvysílala jeho film popisující celosvětově rozšířenou organizaci Muslimské bratrstvo jako nebezpečnou sílu podkopávající základy demokracie. „Některé jejich radikální odnože měly vazby i sem,“ vysvětluje muž, který teď mimo jiné řídí organizaci Osvícení muslimové, propagující sekulární přístup k náboženství, a který má – i díky grantu od norského parlamentu – na kontě několik knih o integraci islámu do evropské společnosti.

„Jsou to všechno nesmírně citlivé věci, každopádně je nutné o nich diskutovat a řešit je,“ říká už zmiňovaný sociolog a sociální antropolog Thomas Eriksen a připomíná, že právě levicová Norská dělnická strana – Breivikem označená za hlavního šiřitele islámu v Norsku – má na svém kontě i několik měsíců starý zákaz muslimských hidžábů jako součásti policejní uniformy. „Možná to nejpodstatnější poučení z posledních událostí je zhoubnost černobílého vidění světa. Vítězství, či smrt; my, nebo oni. Přitom celé to ukazuje, že extremismus je vlastně jen jeden, ať už jde o islamisty či pravicové radikály.“

Podobnému pohledu na věc, stále častěji artikulovanému v médiích i veřejné debatě, napomáhá i smutná skutečnost, že mezi mladými oběťmi Breivikova běsnění bylo i několik mladých muslimů – členů Norské dělnické strany. Také proto se následné bohoslužby po celé zemi konaly v kostelech i mešitách, duchovní ve stejných městech a čtvrtích často organizovali společné pietní akce. „Pokud šlo Breivikovi o to rozpoutat nenávist a společnost rozdělit, zdá se, že neuspěl,“ říká ředitelka největší norské nevládní organizace pomáhající uprchlíkům Ann-Magrit Austenová. „Alespoň v tuto chvíli se děje pravý opak.“