- Der Berg der Berge
Teorie relativity: „Takový vavřín je dobrý i do okurek na kyselo, nejen na skráně vítězů.“
18.srpen - pátek - jeden den do odjezdu.
Lakonicky to zhodnotila bábrlinka Květka: "Je to holej nesmysl děti."
Spunktovala to opět a zasejc moje Kytka, její povedená dcerka, že jako ten její cepín, kovaný někdy za krále Klacka začíná pomalu rezivět.
Řeč jde o tom, co visí nad naším tvrdým zeleným ložem zvaným letiště. Byl jsem všemi pro.
Dvojčata nám dala velkoryse týden dovolené.
Zavolala tedy hnedka Jirkovi Dudkovi, že se přidáváme.
Vnoučata jsme tam doma ponechali poprvé celý týden v péči samotné Terky, tedy přesněji řečeno za vydatné pomoci celého údolí.
Jejich fotřík Honzík měl chudák jako na potvoru nějaké auditorské školení.
K ruce měla tedy sousedovic Karlíka a jeho ségru Zdeničku od Janatů.
Sbírali a trhali každodenně spolu rajčata, dýně hokaido, papriky, okurky hadovky, borůvky, arónii, švédy, ostružiny ze slavobrány nad nikdy nezavíranými vrátky, kukuřici nad docentíkem a nevím co ještě.
Drahuše Krupků vyhrabala na půdě plnou náruč plyšáků, co tam zbyla po jejích početných vnoučatech.
Malý Andík od Bogů je zasvěcoval do řízení elektro-traktoru, který mu zbastlil z invalidního vozejku, co jsme spolu onehdá dovezli ze země větrných mlýnů, jeho fotřík velký Andrej.
Ten ale právě toho času dlel celý týden ve tmě tmoucí.
Daru to, ke svým čtyřem křížkům na hrbu mu přistanuvších, od své milované polovice Aničky, by měl čas na meditování.
Jako ten Řek, co kdysi řek, přebývaje také ve tmě sudu: „Tak dost, doma je tolik práce, dost bylo meditací.“
Namísto bohulibé činnosti této vymýšlel, nerušen potmě nové vychytávky pro ty svoje infrapanely.
Emička nezůstala pozadu a podařilo se jí rozebrat naší malou domácí atomovou elektrárnu. Šikulka. Prostě se prý nenudili.
Na weekend přijel pomoc i velkej strejda-kmotr Tom a upekl za vydatné pomoci dvojčat švestkový koláč.
Kus nám dokonce přivezli až do Prahy na okoštování. A klobouk dolů, povedl se jim.
Taková výprava může být dobrá i jako zástěrka, pro poznávací výpravu do Hudáče.
Jako že pro plynovou konzervu ale hlavně omrknout, co tam mají za fungl nové vychytávky. A opět nezklamali, měli.
Dva prodavači hnedka u dveří se rozplývali nad vařičem, co se s klidem vtěsná do krabičky od sirek a ještě tam na nějakou tu zápalku místo zbude.
Už drahnou řádku let nakupujeme na věrnostní kartu jednoho kamaráda, tedy přesněji kamaráda tohohle kamaráda. Ale i tak za ní chtěli ranec.
Dalším důvodem proč jet, je takto vynucená pauza v kávové abstinenci naordinovaná Aničkou Bogo.
Uznejte sami, zvládnout v jednom týdnu Matterhorn a ještě aklimatizační vejšlap na Mont Blanc, alias Monte Bianco - "Bílou horu" bez espressa je holý hazard se zdravím.
„Táto, kamkoli se po tom širém světě hnu, všude narážím na tvoje stopy.“
Můj fotřík se v mém věku právě dočkal Sametové revoluce a mohl konečně trochu cestovat i na stranu západní.
My teď tu kráčíme v šlépějích jeho.
Skorem z každé chaloupky v našem údolí neseme kus výstroje, zapůjčené nebo k snědku. Je to tedy expedice celého Nedvajzu.
Karabiny, dobře vyuzenou a uleželou klobásku, tvrdou jak kámen, kdysi dovezenou od žabožroutů, kousek odsud z Normandie, takže se už chudák holka dost nacestovala a ještě abych nezapoměl expresky, to vše od Karlíla tesaře.
Spacák Rab s teflonovaným peřím od Boga.
Kozí sýr v popelu válený od Evičky Roučků, co tam také právě pohostinsky vystupovala a tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.
Do batohu přibalena ještě špetka hřebíčku na bolavé zuby.
Okurky, papriky, rajské a ty boží křehounké žluté cukety ze skleníku.
19.srpen – sobota – 21:50, budík nezazvonil nebo jen moc decentně a tak jede Dudka bez nás.
Stále ještě sobota. Střih jako v interaktivním Kinoautomatu na EXPO'67 v Montrealu.
Zkusmo zmáčkneme tlačítko dobrý konec a zvoní Kubík, zda by mohl přespat a s rychlostí koronárky nás veze na Florenc.
Bágly byly naštěstí dávno sbalené.
20. srpen – neděle - uléháme v lesíku u jeptišek hlídaných nekompromisním převorem.
21. srpen – pondělí - probouzíme se u jeptišek v čase, kdy Prahou od Ruzyně před devětačtyřiceti lety přijížděly prvé bratrské tanky, toho nejsmutnějšího rána naší novodobé historie.
Alespoň té, co jsme s mojí Kytkou dosud prožili.
Večer toho dne končí v kontejneru pod vrcholem Piccolo Cervino (3883m/nm), který se každým okamžikem může ráčit odporoučet po ledovci dolů.
Zajištěni lany, jako na štandu vsedě na paletách vyskládaných na tyčích a hlavicích vrtné soupravy nikdo nezamhouří oko.
Jako v tom drnovém domku Erika Rudovlasého, objevitele Ameriky, kde taktéž jeho rodina spala vsedě.
Za týden úplně čerstvého objevu, koho jiného, než-li našeho P3ka, jen pro nás.
Až k ránu jeden otrlý šťastlivec začal chrápat, k nemalé závisti všech ostatních.
Plánovaný nocleh ve výklenku tunelu k lanovce do Švýcar, vyhlédnutý před jedenácti lety nějak neprošel.
Vyobcováni jako Židé faraonem z Egypta. Krapet dost kosa.
Jinovatka na plechových stěnách.
22. srpen – úterý - včera k večeru dobrý vichr a ráno před šestou mráz a krásná viditelnost.
Přetržený Apple kablík od powerbanky nás konečně definitivně odříznul od civilizace.
Nejnovější zázraky techniky, iPhony definitivně v mrazu zklamaly. Musí to jít bez GPS navigace.
Pod schody kudy se z tunelu vyhrnuli první sjezdaři, uklohněna krupicová Sunarka od dvojčat, se sušenými marhulemi a zeleným lomcovákem z ledovcové vody.
Plamen butanu na mrazu jen tak skomírá. Napříště to chce nechat bombu ve spacáku, nebo vzít sebou spíš benzíňák.
Ráno u vařiče na Malém Maťasu dáváme řeč s dalšími dvěma mlaďochy, co se Jirkovi Dudkovi vymkli z režie. Pozdě večer přišli až po nás a zapovídali se s dělňasi, co opravují tunel.
Pohoštěni byli těstovinami s krevetami a spali na chodbě v ubytovně s teplou vodou a kadibudkou.
Dnes by to rádi po návratu s Castoru zopakovali.
Po noci dlouhých nožů neslavný ústup do bufáče, kde dáváme každý ještě jedno snad nejdražší cappuccino v útulně nad našimi hlavami.
Seštelování maček na koberci s výhledem na Velký Maťas. Venku ještě jednou naostro a výzvědná cesta k úpatí Castoru a k chajdě na jeho úpatí, vlevo necháváme direttissimu na Breithorn a v dáli před námi Monte Rosa z jiné perspektivy, nežli jsme ji viděli s Daliborem a Sajdíkem.
Kruh se uzavírá.
Mačky, cepíny a opět sami dva do stopy, dokud na ledovci nepovolí příkrovy trhlin.
Sestup, snad se uvolní dvě místa na podlaze v kuchyni v poslední útulně pod Maťasem.
Ráno klidně vypadneme v šest.
Nazpět tedy po sjezdovce plné slalomových tyčí.
Uskakujeme mladým slalomářům, kterým se pletem pod nohy.
Tunel pod křižující se sjezdovkou.
Potkali jsme několik Hindu v žabkách na sněhu, ženy jejich v dlouhých hábitech, některé v rukavičkách jako na ples nebo do divadla.
Pak ještě několik zeširoka kráčejících postav horských vůdců.
Připomínali staré filmy z divokého západu. Cowboys právě z hřbetu své kobyly sestoupivší.
Kytka to od nich hnedka okoukla a obezřetně si šlápla na patu Breithornu, pěkně taktéž zeširoka aby nebrnkla, neškrtla mačkou o mačku.
Brýle vypálené do ksichtíku, jako mívá svářeč Ruda.
Opět kolem taverny, kde jsme dne předešlého, při výstupu dávali taktéž cappuccino.
Knajpy taktéž vystřižené z filmu o divokém západu, navíc ale s portréty horolezců na stěnách, vyvedených v tužce.
V hospodě, co včera naplnili Aškenázové jarmulkami svými, co si nevěřícně prohlíželi náš adaptér na dobíjení iPhonu a kroutili nevěřícně svými pejzatými hlavami. Putoval z ruky do ruky.
Lanovkou na další stanici, na boží Spaghetti carbonara.
Majitelka svýma očima opéká z obou stran bruschettu s příběhem, po našem topinku, olivovým olejem pomazanou, s nakrájenými rajčaty bazalkou a česnekem. Slaná ricotta na posyp špaget dnes ráno až ze Sicílie vezená, ta místní nestojí prý zanic.
Z další stanice s dřevěným skokanským můstkem bike parku traverzem k Rifugio Duca dogli Abruzzi.
Nad Breitnhornem bílá medůza jako ta, co onehdy při sestupu ze sedla Thorong-la do Muktinahu, nad Dhaulagiri k vidění byla.
Traverzem trapinkou č.65. zvanou cesta Carrlova, podle toho s kolárkem, co snesl všechny své druhy a pak zhebnul vysílením. Jeho kříže jsou tu rozesety všude.
Dobře ukrývané inkognito prozradila až lahev mattonky zavěšená na kletru. Protijedoucí tým bicyklistů z Čech nás zdraví česky. Čeština je tu slyšet na každém rohu.
Brod v pohorkách přes jeden potok vytékající z ledovce pod Maťasem.
O kousek výš proti proudu stavěl jeden mladý fotřík z placáků most pro své dvě malé ratolesti.
Vzpomínali jsme, kdy nám sem půjčí na brodění ty naše.
Kytka opravdu usmlouvá kus podlahy na přespání, za večeři. Nic moc špagety.
Vzpomínám na podobné přespání u Mořských ok pod Rysy v Polských Tatrách, před mnoha lety s brachusem a Harrykem.
Je to noclehárna, odkud se startuje ve dvě ráno na Velký Maťas.
Třetí pokus s Vámi, s Terkou a Tomem už musí vyjít.
Nalehko, jen vklíněnce, nejlépe frendy, 45 m lana na slanění.
Bez spacáků, maček a cepínů.
Svišti! svišti! svišti! si to po strništi kolem sviští.
Ta habaďura neboli bluf, že jako časně lezeme na Maťas se zdařil, aniž jsme cokoli slibovali, mlžili nebo zamlčovali.
Asi se to nabízelo samo sebou a nikdo se neptal. Nechali nás přespat.
Kdo tady spí, ráno vyráží nahoru, "zum gipfel".
Ráno cappuccino a z pouhé nostalgie ještě kousek kolem křížku toho jejich slavného flanďáka Carrola kolem několika krotkých kamzíků a bivakovacího placu nad útulnou a traverzem směrem k ústí doliny, nazpět k jeptiškám.
Neúprosně výš a výš nás sváděla a hnala trapinka po hraně Maťasu.
Směrem na Rif J.A. Carrola, na hraně ověšeném trochu směšnými lavinovými senzory otřesů.
S praktickou tureckou kadibudkou, co pouští papírové vzkazy dolů na druhou stranu ke Švýcarů, k těm pracovitým suchoprdům.
Pak obrat na jednom obrtlíku a kousek níž opožděná snídaně u velkého balvanu.
Dvě čínské nudlovky se zeleným žabincem ze země vycházejícího slunce, Tyčkou přes nejedny kořeny dovezeným.
Sestup na božskou pizzu, kousek od dřevěného pítka uprostřed parku stojícího, toho co zdarma uspokojí pitný režim chladnou pramenitou vodou.
Pizza podávána byla v pizzerii se čtyřmi různobarevnými stoly, asi nejlepší, jakou jsme oba kdy okoštovali.
Kolem kráčející rychlo sjezdař lyžníkový z Harrachova se přidává i se svým kumpánem, co zůstane na zpáteční cestě u ženevského jezera a na oplátku za dobrý tip nám radí hospodu pro hendikepované v Ženevě na molu oproti šprúdlu, s menu za 15 euráčů. Tady v Cervine má největšího soka s rychlostním rekordem 254 km/h, jen o dva km rychlejším.
Potkávají se na mistrovství v Laponsku nebo v Coloradu.
Dnes nás ještě čeká přesun pod Mont Blanc a horší se počasí.
Jako vždy poslední ale včas k autobusu. Za okny busu pořádný slejvák, dokonale načasovaný čekal, až nastoupíme. Cestou k hranicím do Francie musíme v nemocnici ještě vyzvednout dva naše zrakvené, co včera odvezla červená helikoptéra.
Přesun do BC pod Mont Blanc.
Noc v kempu, prý u špinavé báby ale nám se zdála docela čistotná.
23. srpen – středa - Protože a poněvadž se prý dnes nahoře čerti žení, odložíme výstup na zítra a jdeme za pakupkami, zúčastnit se toho outletového posezónního šíleného maratonu.
Skorem jsme podlehli výprodeji onošených botek z půjčovny. Na rynku pod kostelíkem Sacré Coeur, kde nás vysadil místní autobus je na chodníku galerie fotografií s elitou světových horolezců.
U většiny těch převážně mlaďochů byly už dva datumky.
Jeden billboard mě ale dostal, datum pádu 2017 byl připsán bílým fixem. Tiskárna to nestihla.
Jirka Blábol z fořtovny na Hrádecké nás tu někde v sedmasedmdesátém vysadil z fotříkova Renolta 5 a na další stop nás řádně předzásobil ve fromagérii.
A ještě dříve, v třicátém sedmém, po stejné cestě skrz Chamonix vezla Škodárna Rapid Olgu a Karlíka Čapkovic.
24. srpen – čtvrtek - Tramway – zubačka jezdí již více než 100 let jen do stanice Gare (2372 m/nm), neb její pokračování zastavila I.světová válka.
12:30 – útulna Rognes (2768m/nm)
Asi za dva a půl hodiny, po traverzu malého ledovce uléháme na kamenné Záhořovo lože poskládané, jako to u jezera Tilicho, z velkých placáků sroubených. Beru si dobrovolně, asi na Bali píchlou karimatku a je to dost krušná noc. Terčino MSR stan je v té nejlepší společnosti žlutých expedičních North Face příbytků. I když mezi nimi asi ten nejmenší.
Před spaním jsme si šli uklohnit něco k snědku na erárním Primusu do útulny Tete Rouse, kolem které šel Dalibor junior v předvečer silvestra po dva roky, ač zubačka už natuti uprostřed zimy nepremávala a museli se sem vyškrábat po svejch až zdola. Klobouk dolů. Musím někdy vyzpovídat jeho Janu, jak to probíhalo. Pravděpodobně odtud pokračoval suťoviskem ke Gouteru a dále až do záhrabu pod vrcholem, kde byl novoroční přípitek.
Na roštech železného schodiště leží, pro případ fujavice a námrazy stočené lano s karabinou pro zajištění příchozích strávníků a nocležníků. Uvnitř je nutno se přezout do připravených přezůvek značky Crocs, něco podobného jsme zažili v jednom národním parku v Patagonii.
Po nastevření dveří do jídelny na vás vybafne zmatená směsice jazyků, jako v Babylonu, v té jeho věži.
Útulna se zaplnila vedle nadupaných mlaďochů i postaršími seladony, elegány v prošívaných péřovkách, podle poslední módy s buřty úzkými.
Takovou mi jako na potvoru půjčil i náš Tomáš.
Bivak máme strategicky hnedka vedle toho hajzlíku, schválně nakloněné kosky, jako by se měla tato každým okamžikem odporoučet po ledovci do údolí. To aby tam asi nikdo příliš dlouho zbytečně nepřebýval.
Nad Gouterem v noci čina, večer to šlo jen podle GPSky a naši pomáhali několika Žabožroutům při sestupu.
25. srpen – pátek - Kolem druhé ranní započne stoupat a kroutit se nekonečný had ze světlušek spíchnutý, strmě nahoru profláknutým kuloárem padajících šutráků, až k chatě Gouter.
Ti časněji vstanuvší odšlapují kameny velikosti hlavy velblouda na opozdilce níže a volají „attention!“ ve všech světových jazycích. Proto ten chvat.
Podobný had, ale bez těch šutráků byl ku spatření onehdy na Kinabalu nebo na Adam‘s Peaku.
A stejně nebezpečné šutry létaly při Terčino obchvatu Dhaulágiri i při průstupu ledovce stékajícího na jih z Annapurny v osmdesátém sedmém na nebohou Finčovu a mojí hlavu.
Za to na těch našich placatých šutrech pod podlážkou dokázala Kytka zaspat i východ slunka, neb vyfasovala sice krátkou, ale nepíchlou karimatku. K snídani k tomu ještě vyfasovalal poslední špičku té tvrdé klobásy od Mirky a vydržela jí ku žvýkání až k Tramway. Cestou jejímu „bonjour“ prý rozuměli jen Angláni, co trénovali výslovnost s horkou bramborou v puse. Těch je tu ale poskrovnu. Já posnídal zbytek Emiččino sunarky s posledními třemi sušenými marhulkami. Čaj bylo nutno vytřepat z kletru, neb se otevřela pixla od kinofilmu, ve které přebýval posledních asi osm let. Nic mu to ale neubralo na říznosti. Voda z rozpuštěného ledu byla plná slídy. Museli jsme proto obětovat šest tvrdých euráčů za vodu dovezenou helikoptérou.
To proto, že jsem včera odlehčil útroby útočného kletru o mikrovláknový filtru pro černoušky. Stejně by jej asi roztrhal ranní mrazík. Nazpět napříč ledovcem uvnitř modrým jako ten Rhónský, co nám ukázal Jirka Blábolů před lety čtyřiceti.
Členství v alpenverein.cz, by vám pobyt na takové chajdě zlevnilo na půlku. Dobré zaopatřit pro následovníky.
Žebrající kamzíci z rodu kozorohů, oproti těm v Tatrách dosti oprsklých mravů.
Turistické ukazatele tu už jsou kalibrovány ve dnech, ne v hodinách nebo kilometrech. Jiný kraj, jiný mrav.
Školka jednoho z guidů. Kaštani jeho pilovali brzdění na jazyku ledovce, co vyplazuje tento pod zmiňovanou extravagantní futuristickou kadibudkou.
Nalehnutím na hlavici cepínu. Uchopením hlavice cepínu za lopatku, vždy v ruce u svahu.
Nohy s mačkami pokrčit nad terén, jinak následují nezadržitelné kotrmelce zvané salto mortále.
Pak názorné předvádění vyhýbání s objímáním macatých turistek při míjení se, na příkrém traverzu.
Vše pro potěchu chlípných guidů sloužící a jejich nemravné počínání legalizující.
Při chůzi po strmé hřebenovce skok na opačnou stranu nežli uklouznuvší parťák navázaný na stejném laně.
Nejde v ten okamžik ani tak o morál ale spíše o pud sebezáchovy.
Na stanici Tramway du Mont Blanc jsem doběhl o fous dřív před Kytkou, abych utrhl čekací lístky na cestu dolů.
Abychom tu nemuseli trčet ještě jednu noc. Takové jako dostáváte u nás doma třeba na poště.
Tady ale nevylézají z žádného automatu, ale dostanete je od konduktéra schovaného v budce.
Značná přezaměstnanost jako v Indii. Požádal jsem ho, zda by mi mohl dát ještě další pro moji drahou polovici spěchající mě v patách.
Potěšil mě kontra otázkou. Kolik? Měl mě asi za musulmana, za kterým se žene celý jeho harém.
Po návratu ke špinavé bábě ještě rychle do Chamonix, do outletu oproti skokanskému můstku, pro dva útočné desetilitrové ruksaky pro naše dvojčata, samozřejmě pokud možno v barvách křiklavých. V pondělí, bohužel až po našem odjezdu započne tady velký RUN. Skoro všichni trénují.
K večeři opět francouzská bageta přikusovaná špalkem kozího sýru.
27. srpen – neděle – 8:15 odjezd od špinavé báby a přesně na čas v 11:00 odjezd od šprůdlu s jedním cappuccinem ToGo.
Někde nad námi v kopci nad Geneve se schovává profláknutý pravoslavný kostel, co jsme u něho foceni s Helenkou taky před lety čtyřiceti.
Bože to to uteklo.
Ubytování letos a před několika málo lety
scan deníku
adresář
Poznámky pod čarou
Svišť horský (Marmota marmota) velký hlodavec (50 cm) z čeledi veverkovití; má hnědošedou hustou srst a huňatý ocas,
žije pospolitě ve vysokých horách stř. Evropy (Alpy, Karpaty, Pyreneje) ve výšce 800 až 3200 m, hrabe si hluboké nory a doupata, má dlouhý zimní spánek,
kdy tráví ze zásob tuku. Spásá rostlinstvo v okolí nor, staří samci hlídají celou kolonii a nebezpečí vyhlašují typickým hvízdnutím.
Mapy Maťasu a MB a Dolomiten a mapa
Literatura od Guido Rey: The Matterhorn
Pohled prvý
Pohled druhý
SMSky a e-maily
Asi žádná dřívější naše výprava nebyla tak hustě dlážděna a lemována ponechanými pytli. A přiznejme si, bude hůř.
19.srpen 2018 sobota 21:58, za dvě minuty nám, bez nás odjíždí bus z Florence. Probuzení mezi dvěma hromadama přebytečného matroše a dvěma dokonale zabalenými kletry, těžkými, jako vždy jak cent. Tak za rok snad repete. A nařídit si budík!!! Ale možná raději znovu do Himaláje.
Zapsal doyen expedice.