Podle rabiho Rachumaje nás věta z bible „A cesta života je domlouvání vyučující“ učí, že pokud někdo studuje díla Stvoření a díla (mysteria) Vozu, pak není možné, aby neklopýtl: „Nechť je toto klopýtnutí pod tvou rukou,“ říká. Tomu může být rozuměno tak, že se člověk nemá stát obětí klopýtnutí, nýbrž ovládnout je a pochopit. „Pokud při chůzi klopýtne a spadne na zem, pak se tělo hýbe podle zákona gravitace; pokud se při pádu zraní a cítí bolest, pak jde o hnutí organismu, jež přijímá jako signál, který jej upozorňuje, že živý jedinec směřuje k návratu do řádu mrtvých věcí“ (R. Daumal). Existují věci, v nichž člověk, chce-li být hoden „cesty života“, nemůže obstát bez „vyučujícího“ klopýtnutí. Toto a další podobná „selhání“ jsou způsobem, jímž nevědomí člověka upozorňuje na stav „nadutosti“, „bohorovnosti“, „inflace“ vědomí (C. G. Jung), který má být překonán; právě nešťastný pohyb, i když nemusí končit pádem, představuje nezbytnou podmínku k tomu, aby se člověk dobral pravdy. Podobně jako porušení zákazu v mýtu či pohádce může mít i klopýtnutí – jako projev začarování, uhranutí – pozitivní význam: očarované vymezuje oblast neprojeveného, neprobuzeného, avšak potenciálně živého.

V historii filozofie bývá zmiňováno jedno vpravdě osudové klopýtnutí. Filozof Zénón ve věku sedmdesáti dvou let prý jednoho dne vycházel ze školy, když vtom klopýtl a zlomil si prst na noze či ruce. Udeřil prý rukou do země, ocitoval verš z Niobé: „Již jdu; proč mě voláš?“ a bez odkladu se zabil. Jaké pohnutky mohly filozofa přivést k sebevraždě, zabil by se, i kdyby neklopýtl a nezlomil si prst? Klopýtnutí zjevně pokládal za božské znamení.

V Bratrech Karamazových klopýtne Ivan Karamazov po trýznivém rozhovoru se Smerďakovem, za vánice, v okamžiku, kdy v sobě pocítí „jakési nekonečné odhodlání“: „Rozhodnutí padlo a už se nezmění, pomyslel si s pocitem štěstí. V tom okamžiku o něco klopýtl a div neupadl. Zastavil se a rozeznal u svých nohou mužička, kterého prve srazil, ležícího pořád na témž místě bez hnutí a v bezvědomí.“ V té chvíli už začíná blouznit a nedlouho poté ho v halucinaci navštíví čert lokajského vzezření. Na významu Ivanova „nešťastného“ pohybu se podílí i postava, o niž zakopl. Zdá se, že je z rodu oněch mužíčků, v jejichž podobě se v pohádkách a ve snech v okamžiku důležitého životního obratu hrdinům a snícím zjevuje archetypální stařec, i když „mužíček“ Ivanovi radu neudílí ani mu nepomáhá, naopak se zdá být překážkou. Klopýtnutí tedy není pouze výrazem krizového stavu těla, ale také, ne-li především, rozpoložení ducha, klopýtajícího a kulhajícího. Analogický neblahý význam má v románech Dostojevského i zbrklá chůze. Vypravěč Uražených a ponížených, nalézající se ve stavu takřka permanentního rozrušení, roztržitosti násobené horečkou, případně stavem „beze smyslů“, se na ulici nebo na schodech co chvíli s někým srazí, přitom vzápětí se ukáže, že se jedná o známého nebo o důležitou postavu příběhu s tajemstvím: srážka, na níž se vedle zbrklosti, překotnosti – vesměs se tu běhá – podílí i „náhoda“, je podobně osudová, jako bývá klopýtnutí.

Ačkoli jen zřídka bývá klopýtnutí příčinou smrti jako ve Vyhlazení Thomase Bernharda, jedno je jisté: chodec je svobodnější než pasažér, který se nechává vézt, ale zároveň je odpovědnější – bere v chůzi za sebe a své tělo odpovědnost a rozhoduje o svém osudu. Jeho odpovědnost se zřetelně ukáže právě tehdy, když plynulý pohyb je znenáhla ukončen klopýtnutím. Při podobném „selhání“, které nemusí nic znamenat, ale může také mít nedozírné následky, odhalí chůze svou nesamozřejmost, problematičnost: klopýtnutí může vést – jako každý otřes, zejména ovšem takový, který duše zažije v setkání s hrůzou, zázrakem, v úžasu, úzkosti – k zhroucení a následnému přebudování zatuhlých vnitřních struktur. Rovnováha, jež se při chůzi vždy znovu ustavuje, ba o kterou chodec každým krokem zápasí – chůze vpravdě představuje skryté drama! –, je zprudka rozkolísána, a pokud chodec výkyv nevyrovná, hrozí mu pád.

Nazvala-li jsem chůzi dramatem, měla jsem na mysli v první řadě už onen primární proces, jenž se v chodci při chůzi odehrává a na němž se kromě nesčetných nervových spojení a koordinace rozmanitých, přitom navzájem propojených pohybů podílí celé tělo. Tento proces probíhá v každodenní, normální chůzi samovolně a bez našeho vědomí, jeho program se v mozku spouští automaticky, zejména odbývá-li se chůze za bílého dne, ve známém prostředí a po obvyklých trasách – po bytě, po ulici, v krajině, tj. tam, kde noha zná každý výstupek i proláklinu, „každý kámen“. Stačí však, aby známý prostor zahalila tma nebo mlha, strhl se liják, začal vát silný vítr, aby tělo oslabila nevolnost, a chůze se rázem stane nejistou, automatismus a mimovolnost vezmou zčásti zasvé. Chůze, až dotud sledující více či méně linii s případnými známými zákruty a odbočeními, stoupáním a klesáním, se mění v chůzi po nepravidelných křivkách. Její plynulost trhají nedobrovolná zastavení a zaváhání – chodec se co chvíli zastavuje, potácí, motá, tápe, zakopává, škobrtá, klopýtá, v krajním případě padá; kořen slovesa „klopýtat“ – „klop“ – bývá uváděn do souvislosti se zvukem „klap“, „klop“, „klep“, s adjektivem „klopotný“ ve smyslu prudký a chvátavý, ale i s kulháním. A tato jiná, nebezpečná chůze, v niž se změnila chůze automatická a při níž se tělo ukazuje jen jako vratká a chabá opora, chodce vytrhuje z letargie, „snění“ a snad i ze stavu heideggerovského „zapomnění bytí“, smysly se okamžitě zbystří, mysl, soustředěná předtím na něco jiného než na chůzi, se probouzí. Právě klopýtnutí, k němuž přitom mohlo dojít na zcela rovném povrchu – chodec mohl klopýtnout o imaginární hrbol, neviditelný práh –, může být pro nás kromě toho, že nezřídka signalizuje proměnu každodenní chůze v chůzi jinou, nebezpečnou (podobné klopýtnutí zažíváme někdy v polospánku v okamžiku, kdy v mozku dochází k přepnutí signální soustavy), důležitým sdělením. O čem?

Chůze v důsledku klopýtnutí a také sklouznutí nejen přestane být samozřejmou, ale ocitne se v jiném rámci – v rámci symbolickém. Už to není chůze každodenní, rutinní pohyb známými místy, nýbrž právě kvůli onomu zlověstnému klopýtnutí či jinému podobnému „selhání“ začne být vnímána jako chůze, která je „pokusem a otázkou“ (Fr. Nietzsche v Zarathustrovi), ba dokonce samým životem. Země, která byla až do té doby bezpečnou, známou, pokornou, poddávající se (i našemu případnému dupání a dusání), se při zaváhání, zakolísání a zejména při pádu nenadále proměňuje ze spojence v protivníka, odhaluje chodci jeho křehkost, zranitelnost, smrtelnost. Stupňuje se dramatičnost chůze a spolu s tím její vědomost. A to jsou rysy, kterými se vyznačuje chůze herce a tanečníka na jevišti, klauna v manéži, akrobata na provaze, modelky na molu – chůze inscenovaná.

Každá chůze na jevišti, v manéži, na ulici za karnevalu nebo při performanci je jiná a nebezpečná. Je taková už ze své podstaty. Nemusí se odehrávat na laně, na točně a ani nemusí jít o chůzi-tanec na špičkách, je nebezpečná právě a především proto, že se odehrává v symbolickém prostoru znamenajícím „svět“. Hrané, záměrné klopýtání a karamboly klauna nezbavují „hru“ závažnosti, obnažují „trapnost“ – také ve smyslu tíživosti a tísnivosti – lidské situace, vydanost těla světu a zmaru; nepřiléhavost těla duši je v klaunově produkci vyjadřována nepadnoucím kostýmem. Všechny způsoby, které ozvláštňují každodenní chůzi, například chůze po rukou, různé „pomůcky“, jež ji záměrně ztěžují – chůdy, vysoké dřevěné podpatky, dřeváky s podstavci (tzv. geta) v divadle kabuki; chůze žen ve střevících na vysokých podpatcích je vlastně nebezpečnou a scénickou chůzí –, přispívají k tomu, aby se scénická chůze ukázala jako nesamozřejmá, riskantní a aby byl zároveň umocněn její symbolický význam. Současně tu působí moment předvádění, který běžná nebezpečná chůze v prostoru mimo jeviště postrádá. Je však vlastně nebezpečná chůze chůzí běžnou? Tam, kde se moment předvádění uplatní, mění se prostor v jeviště svého druhu. Jistý aspekt předvádění je ovšem vlastní jakékoli chůzi, odbývá-li se na veřejnosti, a tento její aspekt se proti vůli chodce ještě posílí ve chvíli, kdy zakopne nebo upadne a stane se předmětem veřejné podívané. Při záměrně znesnadněné, ztížené, nesamozřejmé chůzi se exhibující nebo zamyšlený, „snící“ chodec nezřídka zčásti nebo úplně vzdává přirozené opory, kterou mu skýtá vzpřímené tělo a chodidla. Současně jako by se vzdával části své lidskosti: nejevidentnější je tato ztráta při chůzi na chůdách, na špičkách, po rukou. Anebo je to naopak – upozorňuje chůze tímto způsobem, podobně jako jindy třeba napodobováním pohybů ptáků či jiných zvířat, na svou lidskost? Inscenovanou, předváděnou chůzí je i chůze modelek po molu při módní přehlídce nebo v reklamních spotech při předvádění pomíjivých modelů a svých neméně pomíjivých těl. Tato chůze nemilosrdně potlačuje individuální styl a klopýtnutí představuje profesionální selhání. Přehlídkové molo s jeho pokleslým „rituálem“ chůze a předvádění zboží připomíná můstky či lávky zvané hašikagari spojující v tradičním japonském divadle nó hlavní část jeviště se zákulisím. Nejen na hlavním jevišti, ale také na těchto můstcích, po kterých přicházejí a odcházejí herci, se předvádí jiná, nekaždodenní, vysoce stylizovaná chůze – nezřídka zpomalená, klouzavá; její charakter do značné míry určují tradiční – nepomíjivé – kostýmy. Chůze si zachovává rysy rituální chůze. Tyto rysy přetrvávají v rozmanitých tanečních krocích, i těch nejjednodušších – za různými způsoby chůze v tancích rozličných zemí tušíme specifické pradávné obřady. V rituální chůzi, při níž se rytmus chodce či tanečníka pravděpodobně slaďuje s rytmem vesmíru, pak záměrné klopýtnutí může být součástí obřadní „choreografie“, iniciačního příběhu jako cesty s překážkami. Zůstává-li divákovi tradičního evropského „kukátkového“ divadla skryta proměna hercovy jevištní chůze v chůzi každodenní, neboť k ní dochází v divákovi neviditelném zákulisí, protikladu jeviště, v japonském divadle nó představují právě můstky přechodné území mezi jevištěm a zákulisím, místo, na němž jeden kód postupně přechází v jiný. Na této pozvolné proměně se významně podílí právě hercova chůze: jeviště pomalu opouštějící herec už nekráčí rituální chůzí postavy, kterou kráčel na jevišti, ale nejde ještě ani chůzí každodenní, dosud je i už není nedílnou součástí představení plynule přecházejícího v každodenní svět (M. Watanabe).

Ať už mají změnu chůze z běžné v nebezpečnou, scénickou, jinou na svědomí neočekávané překážky či komplikované okolnosti chůze nebo si člověk zvolil nesnadný způsob chůze záměrně, jak je tomu na jevišti v širokém slova smyslu, vždy začne vnímat své tělo – a také prostor, který se do té chvíle jevil běžný a bezpečný – mnohem intenzivněji než dřív. A jinak začne vnímat i čas. Vnímal-li až do klopýtnutí čas jako šňůru fází a událostí, klopýtnutí jako projev jiné, zvědomělé chůze tuto šňůru přetrhne a chodec na okamžik zažije bytostnou přítomnost. Zdá se, že ke klopýtnutí s případným následným pádem dochází tehdy, když myšlení není s to vědomě „skočit“ do jiného, osvobodit se od minulého vědění, historických představ, ustrnulých způsobů uvažování, zastaralého diskurzu. Pak přichází na řadu právě klopýtnutí, kterým je člověk vržen k jinému typu uvažování, k proměně sebe samého, k jiné řeči, k „básnické“ promluvě. Může se ocitnout v heideggerovské „světlině“, tj. v dimenzi nedisponovatelné, neovladatelné a nemanipulovatelné, neskrytosti, zjevování všeho, co jest. Je tedy svého druhu milostí, podobnou té, která Pascala vedla k náhlému prozření a konverzi uprostřed mostu. Neklopýtl náhodou? „Filozofické“ klopýtnutí může být náhlým, jednorázovým aktem, ale právě tak může k osvícení docházet opakovaně – „nedisponovatelnou“ událost lze a je třeba stále znovu zakoušet. Klopýtnutí způsobí pomyslnou trhlinu, kterou lze pod nohou na okamžik zahlédnout jiný prostor, jinou dimenzi, ohlašuje jinou, zásvětní komunikaci. A není to vlastně nevědomí – to „zvíře“ v nás –, které se nás pokouší klopýtnutím o skutečnou, ale právě i o imaginární překážku přimět, abychom se vzpamatovali a rozpomněli? ď�‘

Když se k večeru vracel Kostěj domů, zakopl pod ním kůň a sýček na rameně se probudil.

„Proč klopýtáš, hladová herko? Cítíš nějakou nehodu?“

Kůň odpověděl: 

„Fedor Tugarin odváží Marju Morevnu.“
(Krása nesmírná)

Esej z knihy Chvála schoulení, která
právě vychází v nakladatelství Malvern.

Daniela Hodrová (65)

Literární teoretička a spisovatelka. Vystudovala rusistiku, bohemistiku, romanistiku a srovnávací literaturu na UK. Je autorkou několika knih a studií, jako například: Román zasvěcení (1993), Trýznivé město (1999), Spařené hlavy (2007) nebo Vyvolávání (2010).