Obrazotvorná moc, jenž mi již v nejranější mladosti vlast tak míle krásila a podnes mi ještě háje naše tak veselými maluje barvami, hlubokou žádost, abych vlast po dlouholetém vzdálení osobně pozdravil, v srdci mém tak prudce rozžehla, že dnem i nocí, vrátiv se léta 1814 z Francie, po příležitosti jsem toužil, abych stověžné Vltavy břehy i přítele, jehož pozdravení tak libě mi naproti znělo, navštívil a uměnám našim oběť dávno povinnou vzdal. Osud však místo do Čech jen přes jich pomezí k rovinám halickým a brzy odtud na Dunaj mne zavedl, odkud, dříve než jsem se nadál, cesta do Itálie přede mnou stála. Bez naděje k brzkému se vrácení a věda, že dávných svých žádostí vyplnění ani zčástky k očekávání nemám, s nelibostí na cestu byl bych se vydal, kdyby rozhlášená znamenitost poledních krajin mysl mou byla nepodnítila. Tu jsem, v duchu již po římských, hrady posetých, náměstích bloudě, v nejslavnějším světa chrámu hrdým síním se divil, modřinu vlnokroužného moře pozdravoval, u strašného Vezúvu nad mocí přirozenosti trnul a zpolou vyplněné, tejně vlasti učiněné přípovědi (kteréžto zadostčinění prchlost války překazila) jsem se těšil, následovně dosti příčin nabyl, abych navštívení vlasti na dálší časy odložil a s potěšením tím větším na poledne se odebral, čím větší mi příležitosti pohodlné putování poskytlo po skončení povinných zanepráždnění s uměnou vlastenskou se obírati. Chvíle ty blahé všecky, jež jsem s ní strávil a na které vždy, ba i v nejpozdějším věku s potěšením vzpomínati budu, v následujícím spisu milovníkům vlastenské literatury přináším. Šťastně-li v někom z vlastenců, kterýchž Čechie velkých počet do světa vysílá a z kterych větší díl cizozemským Múzám se oddává, oheň tak roznítím, že by práci mou zdokonaliti si umínil, z dosažení žádaného cíle a z nejpříjemnější odplaty se srdečně radovati budu.

Traiskirchen

Šťastně z kamenin jsa vysvobozen, uprostřed dálky bezmezné pod nebem svatým napájím se povětřím vonným a v blažícím pozdravuji usmívání modrý zčistěný oblouk, jenž se nade mnou jasností skví. Ať se v nádherném tom městě lid těší! - já mezi metajícím se osením, nímž milé jaro protkalo kraje, vesele putuji.

Za čerstvého jitra z brány Korytanské, po poli svobodném dychtě, jsem letěl. V předměstí stavili oltáře, krásíce je květnými věnci a kostelními ozdobami. Březoví vpravo a vlevo cestu broubilo a řemesla s korouhvemi, hudbou zvučnou provázená, sem tam ulicemi táhla, čekajíce počátek slavnosti.

Dnes rok předměstím brněnským z pole se vraceje, do Polska jsem táhl, a nepomyslil, že po roce znovu z rakouských se vytočím rovin. Jak jsem zaplesal, vybloudiv i posléz z posledních stavení, jenž mi krásný výhled skrývaly, a spatřiv ony bádenské vršiny, jenž tak míle jímají oko, a skály, kdež se hradové staří, Lichtenstein, Mödling, Rauhenstein a Rauheneck hrdě pnou. Vpravo tu oko měří dalekorovnost pastviny novoměstské, a položením bloudíc, chtivě vzdálenosti modravý stín Schwechatu nalezá. Vlevo pšeničné klasy zlatem se plnily a po žitných polích tichého větru hon v tvoření dlouhých vln se jevil. To všecko takovou mne blažilo veselostí, že bych byl celý do svých ramenou přivinul svět, a za šťastného jsem se pokládal, že osud na takovou cestu mne odeslal samého. Smuten bych byl jinák to daleké byl měřil venko, maje kohosi s sebou, jenž by mne hovorem protivným o blažící byl připravil výhled, jenž by mi nesnesitelným vypravováním o dlouhochvilných příhodách honby, o schopnosti ve střelbě, o psích, o štěstí ve hře a o jiných k zívání nutících předmětech hlavu byl plnil. Snad mne mnohý ubožátkem nazýval, že na tak daleké cestě průvodce nemám, s nímž bych, o dívkách vídeňských rozmlouvaje, chvíli si krátil. Lejnepolej za nešťastného mne vyhlásil, řka: "Příteli, do krajin se vínorodných bereš, ale samotného smutek tě provázeti musí; neb jedinkému perlicí se číše nechutná." Já však osudu tiše děkoval, že samého mne putovat nechal, a ku štěstí svému jsem na vůli měl buď si pospíšiti míloprázdnými kraji, anebo dlíti tam, kde přirozenost v barevnější se oblekla oděv.

Do Traiskirchu k prvnímu přeležení časně před polednem již jsem přijel a času nabyl do Bádenska, kamž blízká žitnišťaty se kroutí stezka, procházkou zajíti. Toto město Báden, tři míle od Vídně, lázněmi v zemích rakouských se vyznamenává. Obecná koupadla stojejí stranou vinic a stromořadí jest pěkně zřízeno. Dvůr císařský když zde v letě přebývá, vše se z Vídně sem hrne; zvlášť milostenky a karbaníci své nebe tady nalezají. Vídeňských velký díl jen poobědvat sem přijíždí neb jinák se bavit a večerem pak do hlavního města se vrací. V zimě jako ve všech lázeňských městech jest tu tím smutněji, čím méně koho daremné dlážení a blátivé ulice do města vábí.

Odtud zvečera zpět jsem se vrátil. Osamělá komnátka dosti příležitosti mi k písemnému vyražení obětovala; chvílkami však v nalívárně opilí vozkové, kteří se penězi na cizích hrubstvím dobytými vespolek častovali, vejtržnost mi činili. Posléz, když písně bratrské skončili a po vypravování na dobrou noc sklenicemi po přátelsku čela si barviti počali, hlukem ze sna probuzený hospodský, sporý človík, žilnatých ramenou, dobrým karabáčem šarvátce konec učinil.

Vídeňské Nové Město (Wienerisch Neustadt)

Rovnější vždy a otevřenější položení od Traiskirchenu se šíří a rovinu tu šedivící hory v dálce teprv omezují. Pastvina se tu rozvinuje daleká; jest však prázdná a unavuje pohled; kteroužto řídce setou, bezkrásnou travkou přirozenost skrovně odila; ba ani chudička zde nepučí: skřivan přes oholiny tyto k pšenišťatům, zelenajícím se v dálce, zaletuje. Půda vpravo, jenž se až po hory táhne, pouhou písčinou někdejšího jezera býti se zdá. Léta 1763 a 1764 rovin těch kamenitých vzdělání slavná Terezie předsevzala, a tím povstala veselá dědina Theresienfeld, kterou do Nového Města se jede, a později zasetí lesíků, oko nyní těšících a holou rovinu rozmile pozdvihujících, počátek vzalo.

Když se dědina vystavěla, tyrolští hospodářové se do Theresienfeldu zaslali, kdež domek s 64 korci výsevku, s dobytkem a nářadím polním darem obdrželi; ba i k povzbuzení pilnosti od milostivé císařovny po desíti zlatých měsíčně skrze tři léta dostávali; ale k tomu všemu darované domky v krátkém čase jeden po druhém opuštějíce, do své vlasti se vraceli. Císařovna nato roku 1777 opuštěná ta stavení vysloužilým důstojníkům vykázala a ode všech daní na patnácte let osvobodila. Svobodu tu císař Jozef po vyšlém čase dále na patnácte let prodloužil. Když pak i posléz František nadarmo o vzdělání těchto pustin se přičinil, Theresienfeld jednomu zemanu, kterému i podfvání hodná zahrada Pěknov (Schönau) blíž poštovského domu Ginseldorfu náleží, darem připadl. Mimo všeho přičinění tedy pilnýcr rolníků a mimo vší pomoci dobrotivých knížat daleká ta pustina docela užitečnou učinit se nemohla; i podnes až k Novému Městu písčiny její se táhnou: Vídeňské Nové Město na potocích Fissa a Kehrbachu, kteří do sebe tekou, leží. Město dočtyrhrana stavené, starými zdmi, věžemi a příkopy obehnané, mezi bažinami stojí; asi pět set domů s pěti neb šesti tisíci obyvateli obsahuje a k jeho okrasám loubí čtverrohé na náměstí, střelnice a mlejn na řece Leitě náleží.

Divadlu zdejšímu málokde v tak malém městě rovné nalezneme a kafírna k té nejpěknější ve Vídni se přirovnati může; v hlavním městě rakouského císařství ani jedinou jsem nenalezl, kde by se příhodně poseděti mohlo; bez výminky jsou černé, dýmnaté, skrovné, bezsvětlé a nezdravé díry, více vězením nežli obveselujícím místům podobné.

Patrný obchod, dílny výnosné, role a zahrady, vinice, neustále sem a tam běžící pošta, jenž cizozemce přiváží a odváží, městu veselosti dodává.

Nové Město léta 1192 k obraně Rakous a Štyrska proti válečným vpádům Uhrů vystavěno bylo a teprv po příměří, které roku 1253 mezi Bélou Uherským a Otokarem, králem českým, se uzavřelo, navždy k Rakousům pod Enží připadlo; předtím však k Štyrsku náleželo. Obyvatelé zdejší již za starodávna svým knížatům mnohonásobné důkazy věrnosti dali, zvláště Fridrichovi, proti němuž zákoníci vše popuditi se přičinili a jemuž v celé zemi toliko Nové Město a hrady Starhemberg a Mödling věrny ostaly.

Před Novou branou počíná kanál, jenž až k Vídni běží. Léta 1797 pod správou cís. král. plukovníka^41.1 od stavitelů pevností, Maillarda, byl založen a dvorní rada Schemmerl ho skončil. Před nadřečenou branou jest přístav zřízen, v kterémž se do lodí uhlí, vápno, dříví, železo, špíže a všeliké do dílen potřebné věci nakládají a do Vídně zasílají, kdež před Invalidským domem zastavují a skládají; prázdné pak s jinými potřebami zpět do Nového Mlěsta se vracejí.

Zdejší vojenský ustav pro mládež jest zajisté navštívení hoden. Zřízení vnitřní jest rovně tak výborné jako určení jeho. Mnohého švárného, pěkně rostlého mladíka jsem zde spatřil; což v každé akademii nenalezáme; neb, jak se ví, většírn dílem vychovanci v takových domích shrbení, bledostí a ospalostí příchozího straší. Zde se přes 400 chlapců (kteří buď synové důstojníků,^41.2 buď strávníci jsou) pod správou arciknfžete Jana vychovává. Po dokonaném cviku všickni buď za praporečníky k pěchotě, nebo jako podporučníci k jezdcům vycházejí a od císaře oděvem a všemi potřebnostmi, kteréž důstojníku přináležejí, při východu z akademie se zaopatřují. Samí Fridrichové a Eugenové odtud nevycházejí, poněvadž takové sotva půltisícoletí nám rodí; nicméně zpráva, jenž denně vždy slavněji o tomto se rozhlašuje ustavu, nejen vznešené zakladatelkyni nesmrtelnost přináší, nýbrž i správcům a učitelům k nemalé cti tím více slouží, čím více vychovanců v uměních a mravích vycvičených do vojska se vysílá, z kterých nejen mnohý již zlatým ozdobený pásem^42.1 v armádě slouží, nýbrž i křížem a hvězdou výtečný jest. Jaký prospěch si potomci slíbiti mohou, jestli ustav tento vždy v zdokonalení postupovati bude, a jaký užitek vojsku, kdyby se i větší pozornost na ustavy vychovanců sprostých vojáků u pěchoty obrátit mohla!^42.2

Obyvatelé novoměstští nejhlavnější obchod s vínem uherským, zvlášť ostřehomským, vedou.

Neukirch a Schottwien

Plechatá holina daleko se šířící poznovu oko uráží a cizinec nepochopí, jak možné, aby takové nepřehlídnutelné roviny docela bez užitku ležeti měly, kdežto na skalách holých mnohokráte v hrsti větrem snešeného prachu stromy a byliny vzcházejí. Zdali by místo obilí, místo vína snad stromové půdy písečné milovní, roštiny, hájové, lesy, kdyby se přísněji vyšetřovalo, snad všeliké jiné k vyživě mnoho tisíců sloužící byliny zde vysázeny býti nemohly? Ale daremné všecko přičinění; peněz a práce se nešetřilo, a milostivá knížata země ty holé pastviny budoucím časům ku vzdělání zanechati musila.

Ač jest cesta do Neukirchu ta nejrovnější, přece jest tak smutná, že ku zdřímání nutí. Jmenované městečko, dosti lidnaté, obchodem v obilí a dobytku se vyznamenává. Leží na řečici Schwarza, která zde obyvatelům znamenitým darem jest.

Položení dále odtud milejší býti počíná; pahrbkové čerstvým obrostlí zelenem a semotam dědinky z toho se bělící oko těší; zvláště k železnici schottwienské náležící zámek v příjemném oudolí stojí.

Zdaleka na hřbetě vysoké skály pne se hrad Klamm, jenž před časy za pomezní tvrz proti Rakušanům od štyrských vévod vystavěn byl; po mnohé nablízku skončené krvavé šarvátce a po vtělení Štyrska k rakouské říši hrabata Klammové tvrz na se přivedli.

Městečko Schottwien mezi horami stísněné leží a jednu jen ouzkou působí ulici. Na obou koncích městečka skalné otevřeniny stojí, kdež se zdá, jako by přírozenost sama brány zde byla postavila.

Mürzzuschlag

Vůkolí nyní zdivočilé a příkrost hory Semmeringu cestu by znamenitě znepříjemnily, kdyby Karel VI. léta 1728 příhodnou silnici zde byl nezaložil. Tam, kde pomezí štyrské s rakouským se děli, památný jest mu za to postaven kámen.

Dědinka Špitál jméno své od onoho špitálu dostala, jejž Otokar II., král český a vévoda štyrský, pro poutníky do Svaté země chvátající vystavěti dal a kdež zdarma přenocování a občerstvení aneb (jak Přemysl Otokar ve svém svobodném listu Kralové Hradci roku 1225 uděleném a v Hradci podepsaném praví) nocleh a nárež dostávali. Při sjíždění z hory vlevo počíná ono utěšené Murcké oudolí (Mürztal), kteréhož žádný cizinec neprošel, aby spanilostí jeho nebyl očarován. O té pravdě jsem se přesvědčil a na kobercích doliny tisícokvětných tak se oko mé bavilo, že co možné nejvolněji jsem jel, abych se na ty vonné břehy tím déle dívati mohl.

V tomto trávnatém oudolí tučný, zvláště hovězí dobytek se chová, pěkného vzrůstu a veselého vzezření, jehož si v cizích krajinách rovně také jako tyrolského vážejí.

Pstruhů Murca v čistém kameništi veliké množství chová a kuchařky štyrské zvlášť chutně je připravovat umějí. Škoda že zjara, když proudové lesní štěpinové dříví a klády ze skal k oudolím ženou, nesčíslní pstruhové zahynou.

Městečko Mürzzuschlag na potoku Freschnitz leží, kteréž vody si obyvatelé velice váží. Vlnoplné proudy, hučící řeky viděl jsem v protivném tichu plynout, žádný nevedly perlík, kola nehnaly nikde; tento však potok, ba potůček, mnoho set živí lidí přičinlivých, bohatí dílny, zanepráždňuje železnice, žene pily a téměř každé krůpěje obyvatelovy šetří. Kam se ohlídneme, všudy spatříme zaměstnané sedláky. Horák žebrotou dříve nechodí, dokud v papírně, v brusárně neb ve mlejnici chleba si vydělati lze. Kdo v krajích našich rolníky mohovité, kteříž dvanácte koní na luka honí, a jejich prostranné stodoly, do kterých se ouroda nevesná, uhlídal, kdo o stravě jejich se přesvědčil a skvostnost nábytku a šatstva ve světnicích spatřil: jaký rozdíl v majetnosti mezi rolníky zdejšími najde, kteří za malou odplatu v zimě po horách jedle kácejí, sáhy rovnají, kámen lámou, železo kují, a sotva s největší pilností rodinám svým dosyta chleba, kterého pole skoupě jim uděluje, zaopatřiti mohou! Co posléz ten ubohý horáček říci má, jehož mohovitost v jedné koze a v kolovratu záleží, který v horku a v závějích života nasadí, aby prodáním přediva v městě dítkám zemčat nakoupiti mohl? Přece však když neštěstím časté krupobití, drahota a hlad na tyto přitekou kraje, žádnému nepřipadne, aby jim vejdělek zjednal, aby život, beztoho již bídný, aspoň bez zoufalství skončiti mohli. Dávno-li, co jsme horáky krkonošské při zkrácení obchodu v plátně v čas neorody a hladu spařenou stromovou kůru, kopřivy a jinou trávu jísti nechali? A ti, jenž neunavenou pilností tkalců ubohých a krvavým potem předlic v krátkém čase stotisíce psáti se naučili, ničím k zachování života pomoci hodných chudinců nepřispěli. Mnohý ctihodný přítel lidský po udělené pomoci bez oučinku dokázati se vynasnažil, že zachování lidu zemi tak prospěšného nevyhnutelně potřebné jest. Horáci zde větším dílem po vrších v rozptýlených chaloupkách přebývají. Na vystavění takového obydlí mnoho se nevynakládá. Blízké lesy dosti bidel nesou, kterých podruh si naseká, do čtverrohu složí, na rohách svroubí, mechem ucpá, přemaže hlínou a v několika dnech domek hotový stojí, kdež v jedinké světnici mnohdykrát početná rodina přebývá. Kolem chaloupky vyrovnané pařezy, klest a otypky na zimu se suší, pod přístřeším stojí nářadí polní a nádobí vystavené v řadě, nedaleko se pase kravička, zvonkem v roští se vyzrazující, sem tam několik skopců se honí a výše ku skále koza roštiny hledá. - Zdejší hory náležejí mezi ourodnější; zdravou, kořenitou trávu, ovsa hojnost, hrachu pro potřebu, bobů dosti a lenu mnoho nesou, ba i žitnišťata klasná sem tam vidíme. Lesové zdejší jsou velmi hustí a nesou dříví přes potřebu, takže po stráních od řek vzdálených mnohokráte pokácených nejkrásnějších stromů množství bez užitku hnije. Role se větším dílem koni vzdělávají, jenž zde silného vzrůstu jsou. Po vrších vysokých a příkrých kopcích, kde koní a pluhu užívat nelze, motyka a rýč službu konati musí. Co se oudolí dotýče, a zvlášť Murcového, tu nejkrásnější pšeničné půdy, žitné lány a luk trávných šiřiny se pyšnějí.

Most nad Murou (Bruck)

Pracovití sice obyvatelé těchto krajů a dobrosrdeční lidé jsou, přívětivost ale a čistotu na vysoký stupeň dosavade ještě nepřivedli; zvlášť v hospodách po silnici špinavost nevidaná se trpí, která, s nesnesitelným hrubstvím spojená, snadno se popsati nedá.

Za tak nepatrnou nepříjemnost oudolí Murcové tím více mně odplácelo, které čím dále, tím spanilejší býti se zdá.

Nedaleko od města Mostu (Brucku) škaredí se starý hrad, v kterémž před lety udatný Wülfing z Stubenberku přebýval. Nablízku odtud strmí Bernek, někdejší obydlí jeho milé Anéžky. Starý sládek, u něhož jsem noclehem byl, o příhodách a rytířích těchto dvou tvrzí mnoho příjemného mi vypravoval. Mezi jiným pravil: "Když léta 1009 rytířstvo štyrské u velikém počtu do Svaté země proti neznabohům táhlo, opustil znamenitý zemanský jinoch Wülfing z Stubenberku svou rozmilou nevěstu a bral se odtud do Palestiny. - V pevném hradě mosteckém přebýval fojt Kunderich, kterýž si již dávno Anéžku zanůloval; ale nevěře Wülfingovu meči, nikdý veřejně jí své nevy,jevil žádosti. Po odtahu Stubenberkovu Kunderich bratra Anéžčina, jenž Wülfinga nenáviděl, za přítele si vyvolil a tejnou lásku k sestře jeho mu zjevil. Ti dva spiknutí nejen zchytrale každé psaní a jinák od vojska ze Svaté země od času k času přicházející oustní zprávy zadržeti a zatajiti věděli, ale i vlasopletenec Anéžčin, jejž Stubenberkovi při odchodu darovala, jí tak lstivě znápodobnili, že jej za vlastní uznala a zprávě, že poutníci z Jeruzaléma přicházející u vojska o smrti Wülfingově docela se přesvědčili, uvěřila. Přesto ale přese všecko přece děvče slíbenou pětiletou věrnost i po prošlém již čase rušiti nechtělo, ba i na dvě léta ještě prodloužilo. Po sedmém roce však, od přátelstva přinucené, ruku Kunderichovi dáti musilo. Lstivý fojt zatím o vrácení Wülfingovu zprávu tejnou obdržev, po zasnoubení tím více toužil. Na den však, když Kunderich, před oltářem na boku Anéžky kleče, oddati se mínil, náhle Stubenberk s svými k užasnutí všech přistojících do kaple zámecké přiběhl, Kundericha od nevěsty odstrčiv, rukavici mu předhodil a v souboji přemohl. Půtka těch dvou rytířů na vysokém vrchu Reinfeldu se držela, kdež ještě dosaváde na památku kámen postavený stojí, z kterého však, až na několik písmen, všecko časové hladově vyhryzli."

Co se města Mostu dotýče, v nepříjemném neleží položení. Nad ním landskronské zříceniny s silnými branami, s zdvihacími mosty a hlubokými příkopy stojí. Vlevo se zelenají stádoplné trávnaté vrchy a pod nohou přes jez hučící pěnivě se valí Mura. Město zdá se lidoprázdné, náleží mezi nejstarší v Štýrsku a staré časy mnohého buřiče zde porodily. Roku 1792 dne 4. září 170 domů, i s nadřečeným starým hradem Landskronem, jenž městskou zdí obehnán jest, vyhořelo.

Leoben a Kraubath

Kdyby leobenští obyvatelé méně pilnost milovali, jistě by jich více viděti bylo; ale poněvadž mladí i staří v kovných dolích pracují, na náměstí a po ulicích ani živé duše k spatření není. Zde bylo roku 1797 příměří od Campo Formido, po kterém pak brzy mír následoval, uzavřeno, a dle kterého Rakousko Francké říši Belgii a Mediolán s Mantuou na Cisalpinskou republiku^48.1 popustiti musilo; naproti tomu však větší díl Republiky benátské si přivtělilo. Ostrovy venedské, jako Korfu atd., vzala Francie.

Dnes v bytu svém přivětivěji jsa přijat, s Štyrskými spokojenější jsem byl a ničeho jsem si více nepřál, nežli bělejšího oděvu sklepničina, kteroužto službu zde děvčata na větším díle zastávají. Kdyby vypranější a ohrabanější býti chtěly, jistě by se posluhováním svým sklepnice nad jiné zalíbily.

Odtud cesta stále na levém břehu Mury se táhne, která střelhbitě rozmanitými dolinami se žene. Od zvýšené silnice se přehlédnou bohaté lány žitné a klasnaté jiné role i hustotrávná luka, přikrytá květnými koberci, kteréž oko jímají krásou. Sem tam po skalách roztroušení staří hradové se škaredí a z velkého jich počtu uzavříti se může, ,jak za starších časů, když rytířstvo v německé říši všeobecně proti sobě válčilo, v těchto krajinách nemálo strašiti musilo. Bliž Leobenu stojí zříceniny massenberské; nedaleko odtud strmí hrad Göss; za Svatým Michalem osaměl zámek Kaisersberg, který ještě nyní ze své špičaté skály na okolojdoucí cizince pyšně škaredí. Vlevo toho hradu stojí zámeček nový s veselou zahrádkou.

Zdejší cesta jest daremná a jen zdílu dlážená, kde se o tabulkách jména dědiny a kraje oznamujících nic neví.^48.2

Knittenfeld a Judenburg

Hory kouřily, z luk libá vyplývala vůně a jitro, jenž v usmívání roztomilém procítalo, vždy vznešenější do prsou mi nalévalo city. Listnaté stráně zpěvem se rozléhaly a holubi lesní přese mne větřili.

Až podnes řeka Mura stále mne provází, tvoříc na rovině mnohý ostrůvek, kde silní stromové rostou a kořeny svými tyto výspy (když zjara rychlice z hor tekoucí potoky s ledem mocně tady žene) od roznesení chrání.

Sekáči v řadě na luka kráčí. Tam tráva pod sluncem vadnoucí již leží, tam se seče, tu se kůpy z ní tvoří, onde ještě mnohobarevným protkaná kvítím se pyšní.

Za Knittenfeldem věžejí se plechaté beztrávné hory, čelo sněžným pásem obvité nesoucí; což pod sluncem ranním pohled divný působí. O nadřečeném městečku nic jiného, než že stojí, nevím, a že smetivě vyhlíží. Potok Gailerbach pod městečkem na dvé se dělí a ze zdi v hučení dolů padá. Čistá voda jeho, která v krůpěje veliké pádem se dělí, naproti slunci příjemný působí pohled. Odtud se ta voda po šírých palučinách rozvádí, plní dva rybníky a točí se pak zvolna k blízké železnici, kdež velmi příhodná bývá, a posléz do Mury vtéká.

Zde se krásné oudolí Murcké končí a dále a dále vždy více se kotlina šíří, kde klasné obilí se metá a kmenaté štěpnice kvetou: Při mém však tudy jetí smutně zdejší stromoví vyhlíželo, neb na miliony chumáčů housenčích, jenž je nemilosrdně obžíraly, se tu hemžilo. Daleko se táhnoucí řady švihlých, pěkněrostlých volšat stály nahé, jako kdyby studená ruka Lednova je byla odlistnila, a řásné koše mladých lip jedinou pavučinou v celosti přetažené oko urážely. Při pohledu na tuto spoustu myslil jsem, zdali by ptactvo (jehož mnohý druh tímto se živí hmyzem, a které za našich časů tak mnohotně se chytá) těmto prospěšné nemělo býti krajům; ale daremné to pomyšlení! Velikým vyražením panstvu, zvlášť ale žákům, ze škol se vracícím, chytání ptáků bývá; čímž nesčíslný počet každoročně bez potřeby svévolně se smrtí. Neučiní-li zde přirozenost sama prostředků, v několika letech tento opovážlivý hmyz hladem hlubokých lesů se teknouti^50.1 musí.

Unzmarkt a Neumarkt

Zde mezi horami, jenž dále a dále znamenitěji do oblaků svá vypínají čela, mnohý podívání hodný předmět chůzi odplatí. Dnes jsem za šera vyjel, abych se před poledním ochránil vedrem. Jitro roztomilé přirozenost pozdravovalo a vůkol vše v jasném stálo vysvětlení, když na horách vysokých ještě husté mlhy ležely. Po půlhodině, v oudolí když se vše v osvícení usmívalo a slavíci v houšti plesali, tu se lehce ze mlhy vytočily, ale že bělostí čela skalám poprášily, divné pohlednutí na ně bylo.

Příkrost vrchu mé koně a mne tak unavila, že kdyby městečko Unzmarkt bylo přívětivější bylo, rád bych zde byl přenocoval. Mimo starého hradu Frauenberku, jenž knížeti Švarcenberkovi náleží, nic znamenání hodného jsem nespatřil. Dokud oheň Unzmarktu tak tuze nepoplenil, špatně vyhlížeti nemusil. K hanbě Štyrským slouží, že ohně, v této krajině velmi časté, nesmírné škody tropí. Na dnešní své cestě čtyry vyhořelá místa jsem prošel.

Dnes v té samé hospodě, kdež jsem nocoval, chasa z celého okolí držela plesy. Hoši nesli větším dílem zelené klobouky s hedbávnými lemovkami všelikých barev, za kterými kytky rozmarýnové a pávova péra zastrkaná stála. Jinák nosí Štyrští šněrovací botky, červené neb zelené punčochy a v těch k rovinám se blížících položeních více se fintí než obyvatelé příkrých hor. Kabát jejich jest větším dílem šedivý neb pozelenalé barvy, který z zadu nevystřížený jest a záponkami se zavírá; nechává se též otevřený, aby barevné šle, na které Štyrský mnoho drží, vykoukaly.

®enstvo nosí velmi krátký kabátek a mnoho sukní, které rozličné barvy jsou. Plná prsa v silné se zavírají brnění, které dálšímu vzrůstu jich a rozšiřování se protiví, a tak ve svých strašných šněrovačkách jako rytířové třináctého století vyhlížejí, a přece sem tam spatřujeme, že tato ušněrovaná náprsnice násilnému vzrůstu odolati nemůže a slabostí se ohýbá.

Švihlý vzrůst ženstvo nemiluje, a nejvíce sporé, podstatné, širokoramenné nalezáme. Takovými štyrskými sporými dívkami a chasníky dnes nalívárna nacpána byla; kdež s nevypsanou veselostí, v nesmírném vedru, a následovně v potu tváři tančili. Kůr celý pozůstával z jedinkého, na pravé oko slepého, hrbatého kovkopa na berlici, kterýž by se dle všeho práva s Orfeem o přednost hádati mohl, poněvadž rozpukanou, bezklapnou, falešnou píšťalou vstavu byl více než osmdesáte osob nejpříjemněji baviti, nevidanou mocí nohy jim ohybovati a vejskání radostné z hrdel jim vyluzovati. Ba hudba jeho míločarodějná nejen na ucho a srdce lidské tak velmi oučinkovala, nýbrž i nerozumní tvorové moc její cítili; o čemž mne můj Vpolihoň dosti přesvědčil, an při zaznění té neslýchané harmonie strašně výti počal. Nohou hudebník takt dával, k čemu jeho dřevěnky dobře se hodily, jejichž klepot jakýmsi basem mu byl a prázdnost pískanice o něco pozdvihoval.

V protější hospodě však slavnější bál se držel, kdež řemeslníci tančili, a protož také, aby před selstvem nějak se vyznamenali, obsazenou hudbu si najali. Jejich dva břískací klarinety hrozně mne trápily a polní trouba, která celou noc ani chvílkou zvuk neměnila a o půl tónu výše zněla, tak nepříjemně do uší se vtírala, že za nešťastného jsem se pokládal. Tito hudebníci na sta tanců štyrských dohromady nadudlali, které v nádobu hozené v jedinký by se svařiti daly.

V celé téměř zemi, zvlášť ale na horách, veliké množství trpaslíků a nepodařilců se nachází. Někteří z nich jsou strašného vzezření, s křivýma nohama a velikými volaty. Často o samotě mezi horami, potkav takové panáky, s duchy horními jsem se scházeti myslil.

Po rozcestích, na dubích starých a lípách, místo znamení cesty obrazy zázračné a plácaniny nad nimi napsané nacházíme. - Proti nábožným obyčejům kdo by reptal? Kdyby jen takové vypodobnění tak docela strašně omazáno a nejnesmyslnějšími propovídkami popsáno nebylo; které škrábanice všady ná chaloupkách, dveřích, lomenicích, kam se kdo podívá, v hojnosti nachází.

Friesach

K pomezí korytanskému vede užina utěšená, kterouž horníci pouští nazývají.

Hrad Dürrenstein z holé, špičaté skály silnice střeže a před časy mocně své hranice hájiti musil. Též i roku 1809 jeho příhodné položení stavitelům pevností do očí vpadlo; i znovu vpolouzřícený obehnali zdmi, obydlí opravivše střechou přikryli a tvrz k obraně schopnou učinili. Při vtahu nepřátelském Dürrenstein silnici vrchy zvěženou hájiti měl, ač i hory daleko výšší nad hradem strmějí, myslilo se, že by se dělostřelstvo tak vysoko lehce vynésti a tvrzi velmi škoditi nemohlo. Po přestálém nebezpečenství nepřátelského vpádu tvrz se veřejně do prodeje dala, a kupci trámy, dříví, železo a co jinák potřebného odtud odnesše, Dürrenstein sněhu, dešti a větru pod ochranu odevzdali, kteréž nyní poznovu bez roztržitosti své hony tu vedou.

Friesach daleko rozšířenými rozvalenými zdmi někdejší svou znamenitost dokazuje. Na čtyřech kopcích vystavený stojí a na každém zříceniny pevných hradů cizince svým věkem jímají. Na vysoké nad městem stojící skále nejpevnější salcburských biskupů někdejší obydlí stálo, a které i s městem Friesachem od Hemmy,^52.1 manželky hraběte Zeltschacha (jenž po zamordování obou synů od kovkopů poustevnickému se oddal životu), roku 1070 darem obdrželi. Zbořeniny toho někdy slavného zámku oko na sebe táhnou. Cesta tam není příležitá; vysokýma dvěma vrchama stísněná, zdá se do zapomenulosti vésti. Uzká stezka, když se sem a tam dosti potočila, k bráně hradové přivodí, kdež nad gotickým obloukem tří štítové visejí, jeden se lvem, druhý s ředkví a třetí s oděným pazourern. Brána ve skále jest vytesána a ve dvoře zámeckém ještě několik klenutí dobře zachovaných stojí. Pohodlné schody do všelikých světnic vedou, v kterých se nedávno ještě bydlilo. Po stezce sem tam se křivící mezi kamením a kouty přijde se k zahradě zámecké, jejíž skrovnost dokazuje, kterak se tenkráte velmi nepříhodně v tvrzích rytířských žilo. Posléz se vstoupí na nejvyšší místo vrchu, kdež zámecká kaple dobře zachovaná stojí. Ohňové a nepřátelští vpádové při dobývání tvrze památky její pohltili a vše, co v ní nalezáme, novější časy vyzrazuje. Nad hrobovým prostřed ní ležícím kamenem nápis, časem vybroušený, více ke čtení není, jediné léta nad branou hradu ještě k rozeznání jsou.

Závrať pojímá člověka, an do rokle pod kosteličkem hledí. Roštím hustě obrostlá, ze svých matenic žene zvučné ptačí zpěvy, jenž příjemně jedno ucho těšejí, druhé pak z hradové strany chrapné škohrtání krkavců a kavek obtěžuje.

Jedno staré železné dělo, které se zde chová, z třicítileté vojny zdá se býti.

Město Friesach za starodávna vytrpělo veliké ohně, zvlášť ale nepřátelské vpády; čehož větším dílem biskupové salcburští příčinou byli.

Po obnovení ale hradu arcibiskupem Gebhardem, hrabětem z Helfensteinu, léta 1080, o posloupnost v biskupství Thiemo, hrabě z Medlingu, kterého papež potvrdil, s biskupem Bertholdem, jenž od císaře k tomu důstojenství vyvolen byl, vojnu vedl. Tito krvežízniví nábožníci vícekrát neštěstí na město uvalili. Roku 1275 Friesach se protivící byl od vojska Otokarova oblehnut, dobyt a spálen; léta 1289 byl od Habspurka mocnou rukou vzat. Za příčinou arcibiskupa Rudolfa přepadl rakouský vévoda Albert město, dobyl ho a pak i s hradem v popel obrátil. Roku 1481 Tšabeč Černohorský, vůdce Matyášův, město přemohl. Ke všem těm nepřátelským vpádům domácí ohňové ještě nesmírné škody Friesašských daleko převýšili; i jest div, že se městečko až podnes v takovém stavu zachovati mohlo. Zdi městské, hlubokým příkopem obehnané, ještě v dobrém se nalézají stavu. V příkopu městském čtyry sáhy hluboko voda kolem Friesachu teče a mnoho pstruhů chová. Nedaleko odtud jest památný hrad Geyersberg čili Supí hora, na němž z těchto dvou v kameně vytesaných nápisů se soudí, že již za římského panování stál:

I.
D. M. S. DURIUS AURITUS ET PETRONIA
MAXIMILIA VIVI FECERUNT SIBI ET
FILIAE MAXIMAE ANNO XVII INFELICISSIMl PARENTES

II.
VETRON BUTTON S. F. ET TETRIAE
ADNOMATI F. S. VXORI BUTTO PARENTIBUS
SUIS F.

Když jsem se z těch zřícenin polem domů vracel, přišlo mi okolo hřbitova jíti, který neohražený jest, a kde mezi hrobovými kameny dva vepřové mocí mezi hroby ryjíce, Friesašským velikou hanbu činili.

Ba i do blízkého kláštera dominikánského jsem vešel, ale nic znamenitějšího jsem nenašel nežli špinu, hnízdící se vlaštovice a vrabce za oltáři a obrazy kostelními.

Svatý Vít (Sankt Veit)

Od Friesachu přes řečici Gurk,^54.1 jenž několikráte silnici přetrhuje, jsem putoval k Vítu, kterýž pěkné městečko jest. Někdy Svatý Vít hlavním městem Korytanska býval a byl po uherské vojně léta 902 od kostelíčka ke cti svatého Víta vystavěného tak jmenován. Toto městečko téměř jako Friesach neslýchaným nepřátelským vpádům vysazeno bylo.

Nablízku stárne hrad Taggenbrun, jeho veliká brána, do vnitřní, prostranné síně vedoucí (jenž dosaváde v své neoslablé pevnosti stojí), někdejší znamenitost jeho dokazuje. Vedle okrouhlého, stranou stojícího stavení hlubí se podzemní vězení, přes které z tlustých stromů zvroubený mostek vede, a kde mimoto milovník starých tvrzí mnoho jiných pozorlivosti hodných předmětů nachází.

Hrad Osterwitz před časy Osterwitzům náležel, nyní hraběti Khevenhüllerovi patří. Ouzká stezka k němu vede; a vždy více se příkří a uží, čím dále se vystupuje. Na zazvonění most se spustí, po kterémž na pěšinu se vejde. Druhá strana branou svou vozovou cestu otvírá, jenž k hořejším stavením okolo celé skály provází. Až do síně zámecké čtrnácte bran a tolik zdvihacích mostů přejíti se musí. Obě strany jsou zdmi a vížkami upevněny. V tvrzi se nacházejí čtyry zbrojnice, které zbraní z předešlých časů naplněny jsou. Na rohu zámku památný kámen s následujícím nápisem se spatřuje:

BASSUS CONGEISTLI
F. V. S. SIBI ET CAMULIAE
QVARTI F. CONJUGI
PIENTISSIMAE ET SUIS

Na jiném rohu stojí socha z kovu hraběte Khevenhüllera, který tuto pevnost pod výminkou obnovil, aby vždy rodu jeho ostala.

®elanec (Klagenfurt)

Krásné jitro, ale vedrem velkým znepříjemnělé, dále mne provázelo. Kotlina se dál a dál šíří a na větším díle bažinami a rákosím, kde žáby v nesmírném počtu strašný křik tvoří, jest přetažena. V této rovině vlevo od silnice stojí kamenná stolice, na které za starodávna vnově vyvolený korytanský vévoda poddanost od Korytanů přijímal.

Taková vnově vyvolenému vévodovi od poddaných přísaha poslušnosti a věrnosti dála se dle dávného obyčeje ve vsi Zollfeld nazvané následujícím způsobem : Jeden k tomu zvolený rolník zatím na onu kamennou stolici posazen byl, an nový kníže v oděvu mysliveckém, s lovčí trubkou na červeném páse, v šněrovacích botkách a klobouku vindickém šedivé barvy, s holí pastýřskou, jsa od dvou zemanů veden, k tomu kamennému trůnu se blížil. Po straně mu šli černý býk a vyzáblý kůň, za ním zemané všickni a rytířstvo ve skvostném rouše a praporec národní před ním se nesl. Když ta procesí k stolici se přiblížila a rolník nadřečený knížete spatřil, zvolal v slovenském jazyku: "Kdo tak hrdě se blíží?" - "Zeměpán!" odpovědělo množství. - Na to rolník: "Jest spravedlivý soudce? Leží mu prospěch vlasti na srdci? Jest svobodného rodu? Jest této ucty hoden? Jest zástupce a rozšiřovatel křesťanstva?" - "Jest a bude!" zvolalo shromáždění. "Pak se táži," řekl rolník, "jakým právem mne ze stolice svede?" Na to odpovědělo hrabě gorcké: "Za šedesáte penížků stolici od tebe koupí a tento potah (kůň a vůl) tvůj, jakož i oděv knížete a svoboda domu tvému bude, aniž někomu desátku a ouroku více platiti budeš." Tuť rolník knížete lehce poličkoval, k spravedlnosti ho nabádal, a ze stolice sstoupiv, býka a koně odvedl. Nato nový vévoda na stolici kamennou sedl a na všecky strany mečem shromážděnému množství spravedlnost připovídal, na znamení mírnosti a pokojnosti čisté vody ze svého klobouku se napil, do blízkého kostela k svatému Petru, kde slavná mše s Tedeum se držela, kráčel, selský oděv odložil, v ozdobu knížecí se oblékl, s zemanstvem a rytířstvem veliké hody držel, po stolu k východu slunce se obrátě, s odkrytou hlavou a s vyzdviženými prsty, že práva a svobody hájiti bude, slavně přisáhal a slib věrnosti přijímal. Povídá se, že starý vévoda Ingo, jenž proti Hunům v boji velikým hrdinstvím se vyznamenal, od císaře Karla tuto krajinu darem obdržel a tento obyčej založil. Ingo své zemanstvo a selstvo na hody pozvav, k stolu svému rolníky blíže než panstvo posadil a pravil: "Pro vás jest vše, což na stolích vidíte: nádoby zlaté a stříbrné, draze krášlené stolice, výborná jídla, posedněte ke mně blíže." K zemanům pak promluvil: "S vámi žádné nemám obecenství; před dveřmi večeřadla, v hlíněných nádobách drobty ze stolu padajícími zasloužili byste syceni býti!" - Nad urážkou takovou z uleklých zemanů jeden smělosti nabyv, vévody se tázal: "Proč, kníže, tak hanebně s svými věrnými jednáš? Jsou ti otroci váženější nežli u trůnu stojící?" - Na tu odpověd Ingo čekal a pravil: "Můžete-li se pozastavovati nad mým volením? - Pro čisté hosti jediné připraveno jest toto nářadí a ono zlaté nádobí. Křtem robotstvo mně jest rovno, a zemanství vaše převýšuje, an se v bahně pohanství posaváde topíte!" Slova ta v srdce zahanbených zemanů tak hluboko vpadla, že podle vůle Ingovy učiniti připověděli a ke křtu se hrnuli. Na věčnou toho památku sedláci korytanští tu přednost obdrželi, že novému knížeti skrze volence leno udělovali, odkud ta ceremonie v Zollfeldu pošla; nedlouho však trvala, an nevíme, že by knížata korytanská za novějších časů, jako králové čeští a císařové němečtí a rakouští, osobně se byli tomuto obyčeji podrobovali.

®elanec v pěkné, veselé leží rovině. V pravidelných ulicích jeho, ač i s potrhanými šindelovými střechami, mnohý pěkný dům se nachází. Biskupský palác ještě projde a zahrada jeho zvlášť onomu, jenž spokojiti se umí, k obveselení letnímu jest dostatečná. Jinák nejsou ®elanečtí velicí milovníci zahrad a okolo města málo nebo nižádných k spatření procházek.

Náměstí zdejší jest rovný, pravidelný čtyrhraník se třemi sochami. Proti domu Rosenberkovu stojící olověná představuje císařovnu Marii Terezii, nad kterou vznášející se Fáma hlásá. Vprostřed náměstí se drak škaredí, jenž palicí Herkulovou zabit býti má; a jestli všickni ti pánové, jejichžto štítové na té kašně visejí, na vynálezu tohoto předmětu pracovali, v ®elanci tenkráte řemeslnosti na vysokém stupni státi nemusily. Socha třetí beze všeho slohu Matku boží představuje.

Strážní dům příhodně a čistě stavený a kafírna lidnatá jest; i náměstí, aby velké chvály došlo, nic více mu nechybí než méně smetí a více lidí. Kdo oko baviti míní, ať na věž městskou vystoupí, a spatří na západ Alpy Villachské, přes jezero do výsosti se vymášející, zpředu na plechaté pahrbce podepřenou chvojnatou horu Kalvárii napravo a na druhé straně kolmé vrchy; k půlnoci jezera se táhnou, počátné hory a tisícostřevíčné vápné skály na poledne. Na východ se otvírá nepřehlídnutelná rovina, kterouž zámečkové a dědiny, sem tam roztroušená stavení, háje a roliny příjemně krášlejí, kdež oko ukované jen mocí z týchž mnohotných okruhů odstraniti se dá.

Obyvatelé okolo ®elance tak jako v Štyrsku silného jsou vzrůstu a volata nesou nesmírné velikosti, čehož lékaři mnohotné požívání přemaštěných pokrmů a na to pití všelikých kovných, z hor se prejštících vod za příčinu kladou. Což mají však píti, an mimo pálenky, vína nemají leda ovesné pívo, v kterém málo neb nižádného chmele není a které kamenným pivem (Steinbier) nazývají a za velikou lahůdku drží?

Vendové, zdejší Slované, řečí a oděvem od Korytanů se rozeznávají. Jazyk jejich jest němčinou tak pomaten, že sotva Rus, kterému se mezi ostatními Slovany nejvíce podobají, čemu porozumí. Knihy jejich jsou rovně tak psány, jimžto však Čech mnoho srozumí, poněvadž protivná výslovnost mu v tom nepřekáží. O ustavy pro mládež v ®elanci již Ferdinand II. roku 1600 se postaral. Akademie zdejší pozůstává ze tří učitelských stolic: první profesor přednáší matematiku, druhý logiku, metafyziku a mravnou filozofii a třetí fyziku. Mimoto ještě gymnázium pravidelní a u voršilinek pro děvčata, v předměstí dvě farní školy, lékařský ustav a knihárnu zde mají.

Náboženství i zde mnoho rozepří způsobilo. Než Lutr přišel, v pokoji zde přebývali katolíci již od roku 789, když vévoda Ingo křesťanské tady uvedl náboženství. Roku 1563 příchozí pastor Knorr z Čech různice z strany náboženství způsobil. Ferdinand II. mnoho zemanů a měštěnínů želaneckých ze země vypověděl, několik v Hradci (Gratz) do vězení vsadil a jiným, jenž z lutherského náboženství obviněni byli, po smrti pohřeb se odepřel. Na památku těchto příhod v kronice Korytanské mnohý kulhavý starobylý německý veršík se složil.

Korytanů nejhlavnější obživa jest rolnictví a chování dobytka; proso jest nejčastější pokrm rolníků. Ovoce v Lavanttalu^58.1 se rodí a lenu mnoho se seje. Koně kostnaté, hovězí dobytek tučný, zvlášť do Itálie se odbývá. Dubové lesy prospívají vepřovině a kozí i ovčí bravy jsou patrné.

Dříve než Francouzové zde želanecké rozvalili město, mezi pevnější náleželo, k čemu daleká okolní rovina přispívala. - Na předměstí villachském založený kanál městu jest velmi příhodný, neb dříví a všelikou potravu přes jezero sem přináší.

Ve třech zdejších kněhoskladech nadarmo statistický korytanský spis jsem hledal. "Musíme s proudem plouti," pravili kupci, "zde nejdou knihy; jen teologické a románské spisy, sem tam komedie odbýváme."

Dva houfy charvátských nováčků pod oknem mého bytu, všickni silného, pěkného vzrůstu (asi 400 silní), s hrdinským srdcem, zpívajíce slovenské písně, jsouce provázeni od městské stráže, z Villachu k dostavu táhli.

Villach

Ještě okolí mlhami ranními přetažené leželo, hory v dálce jen jako šediví stínové oku se představovaly, a již, parnu se vyhnouti mysle, k Villachu jsem se bral. Ani živé duše jsem nespatřil; jen semotam po kanálu uhlíři k městu plouli. Slavné mlčení v povětří a ticho dokonalé v hájích ani větříčkům listem zašustit nedovolilo. Jezero šíré jako zrcadlo v přemilém modru leželo, ani jedinká vlnka po krásné hladině se nezakroužila; jen když sem tam čilá ryba se vymrštila, kola prostranná se dělala. Tu se pak ohnivá přes jezero vytáčela kůle, jejíž brzký příchod již před chvílí daleké naproti ležící skaliny zlatým lemem zkrášlené zvěstovaly. Vznešeně se valila do modřin dalekošírých a v hlubinách ohnivý, slepící tvořila sloup. Ó, jaké to jitro! Jaké city přirozenost svému ctiteli do srdce leje! - Vpravo a vlevo bělejí se dvě tvrzky, Pörtschach a Keutschach, z mlázin. Roztroušené horské chaloupky, dědiny, zámky a věže kostelíků zhlížejí se v uhlazených vlnách. Kosové si hvízdají písničky ranní na stráních hustých a vonnost vydychují ořešiny, kterýchž množství zdejší břehy lemují. Děvčata z vesnic na trh spěchají, ta zeleniny, druhá kvítí, ona vejce, jiná drubeř, ale všecky na hlavě svou tíž nesou. Ten způsob se zde všeobecně zachovává; i slabé dívčice takové tíže na hlavách nesou, jaké u nás silná nádenice na záda si věsí. Nicvšakméně na hlavě, kde obyčejně tíž leží, bezvlasé místo mívají. Hory jsou zde vůkol zelené a zdravou, kořenatou travou obrostlé, kterouž roztroušená stáda navštěvují. Kdyby býkové jejich tak ohyzdně nečistotou zarostlí nebyli, daleko by se více vzrůst jejich a veselý výhled cizím líbil.

Villach zdaleka očím se představuje, nicméně se přes hodinu dobrou jede. Před městem z volšin a hustých vrbic Dráva^60.1 vybíhá. Most její, kdež sedadla zhotovena jsou, poskytuje veselý výhled přes proud, jenž střelhbitě do Uher odtud se žene.

Villach jest nejstarší obchodní město v Korytánsku a za času, když Benátčané obchod s Východní Indií zouplna drželi, byl Villach hlavním skladem mezi Benátkami a římským císařstvím, odkud zboží dílem po vodě, dílem po silnicích se rozváželo. S Republikou benátskou i kvetoucí časové zdejšího města zvadli, kteréž neštěstí svého po vyhlášení přístavů Fiume a Triestu do svobody tím více okusilo. Nicméně Villach přece skladem onoho zboží ostává, kteréž se z nadřečených přístavů do Tyrolska a Švejcar, do německé říše, Salcpurku a Bavor rozesílá.

Ač i ve zdejších kostelích mnoho památných kamenů z římských časů se nachází, a kde by se mnohý důkaz vynalézti mohl, přece spisovatelé se neusnesli, odkud město jméno své dostalo.

Tarvis a Pontafel

Hory zatím vždy více čím dále rovinu oužejí a výše strmějí. Spody oboustranných vrchů zahradě se rovnají a ořešiny zvlášť zhusta zde rostou.

Dnes jsem mezi Vindy putoval a všemožně se přičinil s nimi slovensky mluviti, ale mnoho jsme si nerozuměli. Vrch Manhart, jenž zdaleka již oči mé na se táhl, odtud se mi nejblíže býti zdál; bez dlouhých tedy rozpaků s provodníkem na cestu k němu jsem se vydal. Čtyry plné hodiny bloudili jsme hornatými lesy, háji a houštěmi, takže můj nebohý stoupenec, kterýž dva nemalé hrby, čtyry volata rozdílných výtvorů, nesmírnou hlavu s rozplesklým nosem a šmatlavé nohy měl, strašně za mnou sypil. Po vylití mnoho potu, když jsme naspod hory přišli, ležel snih v roklích kolem tak hluboko ještě, že půlšesta lokte uříznuté březové bidlo dna nedosáhlo. Chtěl jsem přes závěje; ale Ezop pro všecky svaté volal, abych se tam nespouštěl, a pravil, že ač jindy přes ty rokle na skálu přejíti možné, nyní tím nebezpečnější býti může, poněvadž spodem voda stojí a proboření se život by státi mohlo. Přes to ale přese všecko na polední straně, opřev se o bidlo, na slitinu jsem se vymrštil, a z vrchole skalné uhlídav nevyslovitelnou krásu, za svou chůzi jsem odplacen byl. Hory zde největší výšky dosahují, skála se nad skalou věží a až k oblaku špičaté, sněhem poprášené vrchole dosahují.

Městečko Pontafel tak jest zoužené, že se zdá na konci světa býti, a nedočkavě východ odtud se hledá. Zatím kvečeru jiné vznešené blíží se okamžení. Od východu nebe se strašně tmí a mrakové sinaví se přes hory ženou. Ve čtvrthodině obezor celý zčernalým jest přetažen modrem. Již na cestě bravové mi nečas předpovídali. Tam pod jedním překlopem pastucha známý s svým stádem, před hodinou již rozvina svou houni, skrejš pod skalou před bouří si vyhledal. Ovce jeho již tam stály, hlavu do hlavy strkajíce, nečas předpovídaly; mladí kozlíci však k nohoum chlapcovým si léhali, jako by tím bezpečnější byli. Zatím bučí hrom po výsosti a strašnému volání jeho odpovídají skály. Tu lijavec se leje a v hučení hrozném kroupy se sypou. Z hor diví potokové ku spádům se ženou a řečici již k proudu nadmuli. - Zde jest bouře daleko strašnější, daleko vznešenější než na rovinách. - Zvony hučejí, posvěcené zvonky malé, kam se obrátí, všude kolem domů cinkají; blesk na nebi a lidé na zemi se kříží. - - Zlí duchové že s mraky se přivalují, zdejší obecní lid pevně věří i myslí, že jejich strašlivý příchod posvěcenými věcmi odvrátí. Je-li zvoník na poli vzdáleném neb na horách neb v lese a není-li s to, aby se čerstvěji než bouře, na křídlech vichřice letící, domů vrátil, počnou ženy z obce, chlapci, a kdo dřív přijde, zvoniti. Jinák musí kostelník všemi zvony, i těmi nejskrovnějšími, v kostele sezvánět, sice by zanedbáním toho u sousedů v velikou nenávist padl.

V některých dolích střílejí do mračen, a tím zlé duchy odtamtud zahnati mínějí. Protož také ručnice svěcená v takové příležitosti daleko od neposvěcených stojí a moudří, ctihodní farářové vším přičiněním nebyli s to, aby tyto směšné obyčeje, ba trestuhodné pověry, kteréž jejich mnohý kolega zachovati se vynasnažuje, přetrhli a vykořenili. I nouzi zkusili, na cti trpěli, an z ucty k sobě za špinavý dárek k činům se nesnižili, jenž rozum, člověka a vzdělanost našeho věku tak hrubě urážejí a obyvatele poučenějším národům k politování představují. Jeden duchovní ručnice světiti nechtěl, i umluvili se a na velikonoce ručničný prach tejně pod pečení skryli, a tak faráře, jenž beránka světil, podvedše, tejně posvěceným prachem pak veřejně proti mrakům stříleli!

Na své cestě Korytanskem sedmeru procesí jsem potkal, a tím se o veliké nábožnosti zdejšího obecného lidu docela přesvědčil. Obzvlášť mariánští ctitelové jsou zde ve velikém počtu a procesí takových, jenž na osm dní cesty ze Štyrska a Gránska sem běží, hojnost jsem potkal.

Jako Čech, jestli bych vlasti vytýkali nechtěl, o tomto článku mnoho mluviti nesmím; - nicméně znamenám, že předkové naši modlitby a písně vší vážnosti hodné nám zanechali, kterých si nejen vzhledem ryzího, v nich tak důvodně se jádřícího náboženství, nýbrž i z ohledu krásného, svatého básniřství, kteréž kupříkladu kancionálem pyšně dokázati můžeme, zajisté vážiti povinni jsme. Němečtí časové národ náš marnými žvatlaninami a nesmyslnými písanicemi zasypali. O našich časích mnoho mluviti nesmíme, nemajíce jen hrstku písem, kterými bychom se honositi mohli; a lidé schopní, jenž by vlasti v této případnosti prospěti mohli, mohovitost ouřady svými si zjednavše, na vzdělání vlastenců svých zapomínají. Jiní dosáhli důstojnosti, a jsouce uvedeni do tovaryšstva zemanského, nešťastnými se býti pokládají, an vyznati musejí, odkud jsou rodem. S takovými politování hodnými ubožaty mnohý příjemný žert jsem si učinil, a u vznešeném tovaryšstvu promluviv na ně česky, do rozpaků mnohých jsem je uvedl.

Nejnedovolenější nesmyslnosti, jenž pro obecný lid beze všeho ohledu až dosaváde se tisknou, jest Nebeský klíč a Štěpná zahrádka, mimo jiných strašných škrábanin. Nemají se sice obecnému lidu písma nepochopitelná vydávati; nemíním, aby rolník vzdálenost Siriusa od naší Země vyměřiti uměl; ale tak dalece má vzdělán býti, aby s rolníky okolních krajin pokračoval. ®el ale, ještě mnohý ze dnů Martina Kochana zbylý, na cinkot pytlíčka ofěrného navyklý Korbelárius každého vzdělaného muže tím nesmyslným článkem uráží, že sprostý muž ze tmy na světlo přivedený zraku škodí.

Ku vzdělání obecného lidu jest čtení potřebné, které (po spálení a zničení s malou výminkou všeho pobožného a světského, co až potud novější časové nižším stavům poskytli) rozumu jeho pochopitelné, z ohledu mravů a náboženství poučující a tak zřízeno býti má, aby se před sobě rovnými lidmi cizích národů za to hanbiti nemusil.

Jakých učených hlav množství ve vlasti! Jací mužové se skvějí ve všech ouřadech zemských, ve všech stavích! Jaké umělce rodí Čechie! Jaké činy konali synové její ve válce r. 1809 a 1813! Svět veškeren jim čest vzdává, - a žádný Čech do mramoru činy ty neryje, žádný jména jejich v letopisích vlastenských nevěční! Všecky ty vážné osoby národové cizí si vlastnějí a nimi se vychloubají. Tam v cizině, které nepřináležejí, se skvějí, a doma jména jejich zapomenutí tráví! - -

Korytané mimo veliké náchylnosti k procesím ještě velmi pověreční jsou, což zvlášť láskou k hádačům, k vykládání karet a k jiným podvodům trestuhodných běhounů dokazují; i poklady rádi hledají. (V mnohé vlastnosti nám rovní!)

Jinák Vindové a Korytané, zdařejí-li se, silného vzrůstu, kostnatí a zdraví lidé jsou, jenž skály lámati a s nedvědy se potýkati mohou. Nepodařilců však mezi nimi jest veliké množství. Pitomí, hloupí, vyjevení, slepí, zkroucení, hrbatí, volatí, němí nejsou řídcí. Těchto ubohých jest největší štěstí, že mnoho nepřemyšlují; rádi mnoho pijí a ještě více jedí; když však břicho naplnili, o celý svět se nestarají více a ostávají dětmi za svůj celý věk; větším dílem se smějí a za šťastné se pokládají, když představení jejich domácí veselým na ně pohlídnou okem.

Dokud zde snouby takových trpaslíků přísnějším zákonem přetrženy nebudou, dokud strašná nevědomost pověrečných, opilých čarodějnic (jenž k babení si právo berou) tresty velikými zničena nebude, jinák vzrůst a postava Korytanů pěknosti nezíská.

O příbytcích Vindů mnoho chvályhodného říci se nemůže a o bytech na horách mezi Němci ještě méně, poněvadž větším dílem mimo nepohodlnosti ještě nečistota v nich panuje.

Vindové jsou dále lidé dobrého srdce, jenž ouředníky a duchovní pastýře ve veliké cti mají. Jejich celé doufání a činéní směřuje na chaloupku otcovu, která kdesi na vyzáblé hoře neb v ouzkém oudolí (kdež ji náhlé řeky mnohdykrát i všecku naději odnáší) vystavěna jest. Spokojen jest Vind u jahel svých a kukuruce a netrápí ho vědomí marnotratnosti, ježto Korytan německý v hospodě za hodinu tolik utratí, co si Vind za čtyry týhodny vydělal. Mimoto jazyka a památek předků svých velice šetří. - V dědině Ferlachu, kde brokovnice a ručnice se hotoví, nejlépe vindicky se mluví.

Cesta Veneciánskem

Resciutta, Venzone, Ospitaletto

Ačkoli potok Germánii od Itálie dělící jen několik kročejů v šíři obsahuje, přece přejití přes jeho kamenný mostek k podívení veliký rozdíl téměř ve všem působí: řeč, pohled a jednání obyvatelů, jejich oděv, položení krajů, výnosy země, povětří, vše jedním okamžením tak se mění, že příchozí přízeň velikou přirozenosti, kteréž Itálie před jinými krajinami tak hojně požívá, patrně poznati musí. Vchod tento do Itálie zde tak horami zoužený jest, že městečkem Pontebba, které z jedinké ulice pozůstává, dva vozové jeden druhému vyhnouti se nemohou. Odtud dále nic jiného než skálostěny z obou stran a svaté, modré nebe nad nimi viděti není.

Řečice Fella, u Tarvis ještě hrčící potok, zde pod nohama hučí a hlubokými výmoly přes hrubé, skalné rozvaliny bloudí, kteréž časové od hor odtrhavše, sem tam po roklích rozhodili. Voda tratí se brzy pod překlopy skalné, brzy nalevo k podmletí břehů běží. - Dědiny s nízkými střechami svými, kurkami pobitými, v špinavém výhledu s skrovnými okénky tím více cizinci do očí vpadají, čím více se způsobem v stavení od německých rozeznávájí; jsou nejinák než veskrz z kamena vystaveny, kterýžto způsob z ohledu ohně velmi bezpečný, příhodný, užitečný, chvalný a rakouským krajinám, nejvíce však v naší milé vlasti, následování hodný jest, poněvadž ty nejsmutnější příhody ještě nás poučiti nemohly, abychom s ohněm opatrněji zacházeli; téměř dokázati možné, že za každých sto let celá česká země jednou vyhoří. Zdejší obyvatele při vyslovení záhubného jména oheň hrůza neotřásá, neb nikdý se takových strašlivých příhod jako my nedočkali; ba ani nářadí k hašení, jako stříkačky, trháče, kopáče, košíky, žebříky atd., málo neb dokonce neznají, a které vždy řídčeji nalezáme, čím hlouběji do Vlach vstupujeme, až pak v římských zemích a v neapolských krajinách téměř žádné obrany proti ohni třeba není. - Mnohý rolník by si u nás zámek za ty peníze vystavěti mohl, které jeho praděd, děd, otec, on a syn, snad i vnuk na statek vynaložili, a přece pravnuk po vytrpeném ohni zase jako praděd a otec klec pro své obydlí si vroubí, došky pošívá a s hořící loučí do stodoly chodí. Kdo tak, a ne jinák za dobré uznal, daremná mu rada! V kraji počíná selstvo vzdělanější býti a přednost kamenného stavení uznává; po vyhoření aspoň mu ostanou zdě, které zase přikrýti a za brzký čas v nich obývati může.

Lehkým, pleským kamením, ba i nablízku takových skal, střechy krýti, tak jako ve Francii, málokde spatřujeme. Kdyby vlaské vesnice něco obílenější byly, před naše bych je postavil, jinák ale proti veselému pohledu německých vesnic, obílených, stromy košatými a sady obrostlých, v přívětivém pohledu vzádu státi musejí.

Hejna žebráků, kterých na sta za vozem se žene, cizího velmi obtěžují. Běda, kdo ze začátku, outrpností jsa hnut, jednomu almužny udělil; jako sršně za ním na čtvrt hodiny cesty se ženou; žádná urputnost, lání a nemilosrdnost nespomáhá; přece s vozem běží, prosí, naříkají, pláčí a se modlí, takže posléz k rozzlobení nutí, a to čím dále, tím hůře. Zahrčí-li po vesnici vůz, všech chaloupek dvéře se otvírají a celé rodiny k vozu se ženou; jsou-li dvéře uzké, okny skákají, a tak s strachem vesnicím se blížíme.

Místo naší vrby sází Vlach po mezích a všude, kde jen místa pro strom, moruše.^67.1 Postava nerovná, shrbacená, sukovatá těchto stromů oko uráží. Mimo moruše rolníci žádné lesy, žádné jiné dříví nemají; z té jedí hedbávníci,^67.2 ní se živějí kozy, listem jejím pod dobytek se stele, pruty se z ní k pletivu, jiné k spálení řeží, a tak sotva kde letorost vyhnala, již žabka ji sřízá, což stromu nepatrný, chudý, nepodařilý pohled dává.

Vedle pšenice stojí řepa a v žitě zemčata zrají, len vedle kukuruce roste a mezi tím morušový strom, o který se vinný keř otáčí, shrbacený stojí; jedním slovem Vlach všecko, čeho v domě k stravě mu třeba, na svém poli seje.

Po návsích, u poštovských domů a hospod houfové nádeníků a roztrhanců stojí, jenž zahálkou den maří, na velkomyslnost cizích spoléhají, vypravováním, hrou a jiným vyražením se baví, a mladé, silné ženy lenivě na prahu chaloupek s holýma rukama sc vyhřívají.

Na stěnách domků přes střechy a nad silnicí vinní keřové své roztahují ramena a tvoří příjemné loubí, pod kterým se jako vítěznou jede branou. V tomto okolí však ještě vinní keřové řídce rostou a daleko většího hlídání než hloubě v Itálii potřebují.

Jakousi osamělou tvrzkou se jede, jenž v poslední válce vnově obezděna byla, i vidí se na stavení, kterak brzy od jedné, brzy od druhé strany k hájení cesty se potřebovala.

Od Resciutty hory pomalu a pomalu zase tak nepozorovaně se níží, jak se vyvěžily, a rovina šířící, kterouž prchlí, z hor sem se sbíhající proudové oblátkem a pískem zanášejí, prohled otvírá až u Gemony, pak dálné zahrady, zděmi vysokými vůkol ohražené, se keřejí.

Všecky tyto ohrady se zdají morušovým býti lesem, kde se o každý strom vinný keř věrně otáčí. Městečka Venzone rádní dům, v starém římském slohu stavený, příchozího ku pozornosti nabízí.

Nedaleko odtud řeka Tagliamento^69.1 nadřečenou Fellu vpívá. V Ospitaletto mnoho starých domů nacházíme a zdi městské, ještě nerozvalené, stojí. Naše městečka jsou větším dílem lidoprázdné a na ulici mnohdykrát za celý den pět lidí se neuhlídá. Zde to jinák: dílem zahálečů sem tam se množství klátí, prodávači své krámy od jednoho k druhému procházeti nechávají a řemeslníci ne v domích, nýbrž pod nebem všeobecně pracují, a tak místu veselosti dočlávají.

Udine

Udine jest Friulska^69.2 hlavní, znamenité, lidné, mezi řekou Tagliamentem a Lisonzem ležící město. Dům municipální jest podle starého slohu staven, totiž nesmírné velikosti, ale tím méně pohodlný. Vnitř jest veliký, prostranný sál a ještě jedna větší síně, pisárny však tak malé a nepříhodné, že sotva v nich se obrátiti možné. - Tak i palácové větším dílem staveni jsou. Jaké to domy, jaké to kamenné hromady! Příchozí myslí, že by nejméně tisíc lidí v takovém domě přebývati mohlo, ale vejda dovnitř, nalezá větším dílem jedinkou nevelkou rodinu, která, těžce a nepříhodně ostávající, ani místečka v těchto prostranných zdích nemá, aby hosta noclehem pohodlně uctíti mohla.

Z onoho starého zámku jest krásný výhled do okolních položení. - Obyvatelé zdejší nemohovití se mi zdají a nesmírný počet žebráků a ještě větší zahalečů jsem znamenal. Nevím, je-li to nedbanlivostí, neb neschopností, nechtěním, nemohovitostí, lakomstvím, šetrností, zvykem, neb čím to jest, že u vzácných rodů, u panstva, u měšťanů, kteří znamenitými v městě slouli, nevídané spoření v stravě jsem seznal a nejen v zdejším okolí, nýbrž v celé Itálii znamenal.

®ebráci, jenž od městského ouřadu s tobolkami dřevěnými na krku zaopatřeni jsou, privilegium žebrotou se živit obdržejí. Na takové tobolce chudého jména atd. mimo příčiny jeho nouze naznamenáno jest. Tito žebráci svobodníci docela na měšec cizích zvláštní právo míti myslejí, a protož také příchozí o almužnu velmi trápějí; jednomu-lis dal, na sta za tebou v procesí běží a Miserere strašné ti zpívají: v kafírně, na procházce, v kostele, v hospodě, všude jest cizí mučen, an zatím Vlach v tichosti sedí a žádný chudák o něco ho požádati se neosmělí. - Kafírna zdejší, čistá, pěkná, prostranná a lidnatá, občerstvení každé, dílem i k použití dává; posluhovači, čistě, bíle oblečení, všem, kteří rádi platí, vlídně posluhují.

Dnes odpoledne větrný mič do oblaku se pouštěl, a místo marináře kocour s ním letěl, jehož (když do povětří se vznášel) žalostné mnoukání shromážděnému lidu velký smích způsobilo: mič tak vysoko se vynesl, že brzy z očí se ztratil. Po čtvrt hodině dvě stě kroků od místa, kde vypuštěn byl, spadl, a kocour zdravý z něho vyskočiv, radostně mezi domy utíkal. Veřejných takových vyražení Italové jsou velicí milovníci. Vida takové množství divatelů, tázal jsem se onoho podnikatele, jak draze mič se mu zaplatil, i okázal mi celou kasu, v které deset dvacítníků leželo.

Mimo toho města přívětivé nebe, jeho vzdělané, daleko se rozvinující roviny, hojnost vína, ovoce a obilí krajinu tu výtečnou činí.

Codroipo a Pordenone, Conegliano, Treviso

Zahrada na míle se rozvinující příjemně oko těší, pastviny, jejichž konce oko přehlídnouti nemůže, mezi tím se šíří a střelné řeky se tudy ženou, které tyto roviny daleko široko oblátkem a pískem krýjí a v rozličných zátokách tou spoustou se kradou. Most jeden 1500 kročejů dlouhý přes takovou písečinu vede. - ®e by těmto divokým vodám, kteréž se z hor s litým valem k rovinám stekají a žádných zde téměř břehů nemají, jen s nevyslovnými náklady hráze se postaviti mohly, každý uzná. Mnohé široké daleké pastviště trávohojné v těchto okolinách bez užitku parnem schne, čemuž, maličko obyvatele Itálie a jejich k zisku hladovitost seznavše, zajisté se diviti musíme.

Nyní roviny ze všech stran, více než oko dohlídnouti může, se rozvinují, až se v dálce s nebem pojiti zdají. Zde již povětrnost itálská od germánské patrně se rozeznává.

Teprva 12. června, a lánové žitní kde stojí, tam také ženci již srpy brousí, což okolo Vídně teprv o tři neděle později se stává. - Kde živí plotové kolem zahrad se zelenají, semotam planí fíkové (čili smokvy) se hrbatí. - - Divadlo v Pordenone ze starých časů zachované ještě stojí, jen škoda, že ze všech památných zevnitř visících nápisů ani jedno písmě čísti více není; všecko tak zubové času ubrousili.

Conegliano, nemalé město, má mnohý veliký palác, ale v oknech hořejších poschodí nynější chudoba a nouze místo někdejší slávy a hojnosti strašně se jádří; leží na břehu řečice Montegany, jenž se do řeky Livenzy a s ní k moři žene. V usmívavém zdejším položení zvlášť k polední straně ouroda bohatého kraje patrně se jeví. Pohled na tyto přirozené krásy ze staré, na vrchku zde se škaredící tvrze jest utěšený. Kostel svatého Leonarda zasluhuje navštívení.

Větší a lidnatější jest Treviso, staré, ale nepořádně stavené, má několik nádherných domů, ale velmi uzké a blatné ulice. Zdejší divadlo jest pěkně staveno. Obyvatelé vedou patrný obchod s vlnou, hedbávím a suknem a kraj jim v hojnosti obilí, ovoce a dobytka přináší.

Ve vesnicích na silnici všude kafírny čisté a pohodlné, které s našimi vídeňskými měřiti se mohou, nalezáme.

Venezia

Město Mestre Benátky znamenité učinily. Na průtocích stojí loďky k převozu ve velikém množství, a plavbu aby do Benátek zpříjemnili, všelikou pohodlnost v nich nalezáme. Za pět čtvrti hodin již jsem Benátky spatřil, kteréž se přede mnou v půlměsíci v moři šířily. Pohled od této strany však veliké podivení ze srdce neloudí, poněvadž roztrhanými; bezokennými domy neb papírem a hadry zalepenými se plaví. V chvílce však jináč jsem smejšlel, přijda do hlavního kanálu, a vida dvěma řady na sto nádherně stavených paláců a lodě všelikých druhů a národů, nad slávou tou jsem se zaradoval. Nejvyšší a nejprostrannější, z jednoho směle ve výšce se klenoucího oblouka pozůstávající most, jenž přes hlavní kanál čili prolevu vede, sluje Ponte Rialto. Krása ho neozdobuje, ale tím více pro stavitele pozorování hoden jest.

Mezi jinými hrdými paláci tohoto pořadí nalezá se taknazvaný Germánský dům. - Vystoupiv z kondoletky (lodky), zašel jsem mezi ulice zdejší, které tak uzké jsou, že dva muži jeden druhému vyhnouti se nemohou. Puch nezdravý ucitiv, jenž v těch lidoplných užinách se zdržuje, a smrad nesnesitelný, jenž se z prolevy vytáčí, jiné myšlénky o kráse města jsem nabyl.

Republika benátská byla ještě nedávno nejstarším občanstvem v Evropě. Ten samý národ, vždy nepodmaněný a svobodný, co divadlo revolucí celosvětské pozoroval: smutné zápasení s smrtí a dokonání římského císařství, narození západní říše po podrobení Galů Klodovíkem, povýšení a zahlazení Ostrogótů ve Vlaších, Visigótů v Hispánii, Lombardů, jenž následovali po oněch, početí císařství kalifského a Saracénů, jenž vypudili tyto, přečkala. Dlouho spojená s byzantskými císaři, brzy jim přispěla, brzy se jim protivila, vítězné znamení z hlavního města jejich vyzdvihla, o krajiny jejich se sdělila a ke svému titulu ony panovníky čtvrtého a půl dílu římského císařství připojila. - Dočkala mizení tohoto císařství, a kterak na zříceninách jeho muselmanové ukrutní se pozdvihli; spatřila mocnářství francké se sesouti a sama neotřesená, hrdá tato republika pozorovala království a národy, kteříž ji předcházeli, zacházeti: a teprv po mnohých ostatních i ona klesla.

Přirozené vlastnosti krajiny benátské byly příčinou té dávné nepoddanosti Venecie: Zátoka Adriatského moře přijímá všecky vody, jenž se ze spádu poledních Alp valejí, až na Pó. Výlev polednější z těchto řek jest od výlevů západnějších 30 hodin vzdálen; a mezi tím vpívá moře řeku Eč, Brentu, Piavu, Livenzu, Tagliamento a veliký počet jiných, nepatrnějších řečic. Každá z nich bere v deštivých časích nesmírné stržiny splavu s sebou, následovně onen díl moře, který tyto přivaliny do se bére, od času k času vždy více svou kotlinu těmi látkami plní, se mělčí a mořem býti přestává. - Taková asi na třicet hodin od břehu k moři se rozšiřující mělčina jmenuje se laguna. Tato laguna, naplněná bahnem a písečninami, přikrytá dvěma nebo třemi střevíci vody, kudy jen nejlehčí loďky se hnáti mohou, jest proražena kanály, jež si bezpochyby do moře se ženoucí řeky samy prodělaly; však později lidskýma rukama z ohledu prospěšného obchodu se pravidelně opravily a zachovaly. - Tito kanálové otvírají cestu velikým korábům a poskytují místo k bezpečnému zakotvení. Moře, jenž své vlny o břehy láme, ostrovové dlouzí a uzcí, jenž lemují lagunu, v těchto užinách tíší; větrové tam, kde hlubin není, lítě ho převalovati nemohou. Nicméně tito křiví, propletení kanálové tvořejí neprůchodný labyrint čili bludiště pro marináře, jichž dlouhá zkušenost posud jejich běhům nepoučila. --- Na sta ostrůvků, jenž k poledni od Chiozzii ku výlevu Poa a Eče běžejí, bez přetržení až ku Grado se roztahují. Jedny jsou jen odděleny kanály uzkými, jako oni jsou, na kterých Venecia stojí, druhé panují nad lagunou od místa k místu, jako tvrze, k protivení se outoku od pevné země. Tyto ostrůvky nejsou vzdělání velkého schopny; však ale lovu, plavbě a obchodu velmi příležité, poněvadž jejich obyvatelé s lehkými lodicemi ke všem lombardským městům se blížiti a s všemi přístavy Istrie, Dalmácie a Románie, kdež po všecky časy industrie panovala, obchod vésti mohou. Benátští ostrovové, jsou dále tak jistí jako příhodní, ohražení proti loupežníkům mořským, jako proti vojsku podmanitnému; nemůže se na ně ani od mořské, ani od strany pevné outok učiniti, a následovně jediné zradou svých vlastních obyvatelů vzati býti mohou. Filiasi dokázal, že od dávných časů národ, jenž obýval v krajině benátské, nejen na pevné zemi, nýbrž také na ostrovích roztroušených v okolí jejím přebýval, a odtud jméno Venezia prima et secunda povstálo. Za časů Pelasgů a Etrurských (Etrusci) první Benátčané živi byli v okolině ourodné a rozmanité, zabývajíce se rolníctvím; druzí jsouce posazeni uprostřed průtoklin, na výlevách řek, a tak téměř na skok od ostrovů řeckých, oddali se plavbě a obchodu. Jedni i druzí Římanům se poddali krátce před druhou punickou válkou.

Za panování císařů první Venecia vícekrát svým neštěstím pověsti v letopisích došla; bohatá, ourodná a lidnatá mnoho podnětů slávy žádostivým k půtkám strašným v měšťanských válkách poskytovala. Táž krajina zavírala Itálii od té strany, kudy by národové germánští, scytští a slovenští byli do říše vraziti mohli. Po oslábnutí mocné říše římské pokaždé, když předhráze dunajské přemoženy byly, barbarové nemeškali na Benátky se shrnouti a zloupením je zpustiti. Krajina mořská se zaměstnávala lovem, solnicemi a obchodem. Římané Benátčany pozorovali jako národ nepatrný, ve tmách je a v pokoji nechali, žádná loupež, žádná záhuba, žádná zpustlost jich nedošla. - Tato tma zajisté prospěšnější Benátčanům byla než smutné osvícení Paduánů a Veronézů; přišli časové, kde obyvatelé těchto někdy mnohomocných měst, ale zesláblých, opuštěných později bez obrany proti zpuštění, trpce uznati musili, jak krutý jejich osud jest u přirovnání se k ostrovanům osamělým, obchodu oddaným. Národové skotovodní čili nomádští, kteříž přepadli Itálii, při dobývání takovou ukrutnost tropili, která každé pomyšlení převýšuje. Zdálo se, že na své bohaté loupeži nepřestali a že si umínili tučné a ourodné ty kraje v pouště takové proměniti, jakými onyno jsou, z kterých se sem přivalili. Oheň jejich strávil dědiny a města; zhouba mužstva, žen, dětí potřela potomstvo. - Tato Venecie byla za času krále hunského Attily, kterýž v okolí Adriatského moře léta 452 strach a hrůzu mezi obyvateli rozšiřoval, založena, kdež bázní překvapený okolní lid z přední Venecie na ostrovy před ukrutností tohoto tyrana utíkal a si prozatím sem tam obydlí rozbil, posléz však k spaleništím a pouštím vrátit se chuti neměl.

Samotní rolníci, jsouce puzeni láskou k polím, k zahradám a dolinám, kdež zrozeni byli, a nevyhnutelnými potřebami svých rodin jsouce donuceni, vrátili se svou otcovskou půdu vzdělávat. Mohovití však a zemané, oni, kteříž si bohatstvím svým na ostrovích tuž pohodlnost zjednati mohli, které na pevné zemi užívali, pro jistotu spojenou s pohodlností nové to outočiště tím méně opustili, čím více noví divochové pevné Venecii pleněním hroziti počínali. Jejich výnosy někdejší ovšein tím trpěly; nicméně příkladem svých sousedů brzy ztrátu obchodem a plavbou dosazovati se naučili. Tím to bylo, že i za našich časů zemanstvo, jsouc na mizině, obchodu se oddávalo, kterého se jindy uchopit stydělo. Záhuba krajin obchod tím potřebnější a výnosnější činila. Ostrovní Benátčané musili dvojnásobně se přičinit, aby prostředky k novému vystavění příbytků svých válkou nešťastných sousedů zaopatřili a nevyhnutelně potřebné špíže k zachování života až k budoucím žněm přivezli; a tak, an všecko plavbou, obchodem, industrií zanepráždněno bylo, brzy nový národ uprostřed vod spojením prvních Benátčanů s druhými založen byl. Zde městečko Rialto tak zlidnatělo, že v město veliké vzrostlo, kteréž potomní časové na tak vysoký stupeň slávy vynesli, a odkud pak celá republika jméno Venecie dostala. Brzy nynější palác knížecí na náměstí se vynesl a asi dvacet let později kupcové tělo svatého Marka z Alexandrie sem přivezevše, patronem svým ho učinili. Jeho lev brzy na penězích se vyrážel a na praporcích vojska se skvěl.

Zpočátku 400 let konzulové a tribuni lid spravovali, které jim dříve Pádua dávala, dále však tato nová republika dílem římského císařství se učinila, které však vpády ukrutnými divokých národů od času k času tak zesláblo, že žádné své krajině více dostatečné k obraně pomoci dáti nemohlo, čímž Venecie více a více j ho ří mské ze sebe shazovala. Pak vévodové neb dóžové ní vládli. Roku 1172 bylo ustanoveno deset zemanů, kteří s vévodou váhorovnost drželi. Přeplavováním křížovníků přes moře Benátčané k zboží Východní Indie, kteréž toho času do Konštantinopole, Menší Asie, Sýrie a Egypta přicházelo, cestu si proklestili. Obchod s pepřem, katůnem, s arabským, egyptským a etiopským zbožím, vlastní jejich dílny hedbávné, soukenné a zrcadlné zásobenost velice pozdvihly. Později i dobytím znamenitějších měst na březích dalmatských a přivlastněním si v příležitosti dělení řeckého císařství roku 1204 na zemi a ostrovích znamenitých dílů krajinu svou velice rozšířili. Závist štěstí ve čtrnáctém století mezi Republikou genueskou a Venecií dlouhou válku ztropila, která však přednost benátské moci na moři dokázala. Benátčané uměli silou svou na pevné zemi i za Adriatským mořem se rozšířiti: Pádovu, Veronu, Vicenzu, Friul, díl Histrie,^76.1 Dalmácii a všelicos v Archipelagu si přiosobili.

V patnáctém století Venecie na nejvyšší stupeň štěstí a moci vystoupila a v slávě národy téměř všecky předčila. Její praporcové váli v dáleninách oceánu východního a západního; čítala 300 válečních lodí, 90 000 mužů vojska, 17 000 marinářů, přes tisíc kupeckých korábů. Uškodilo však Benátčanům dílem záští, dílem tyranství jejich správců a vzdělání jiných národů, kteří později pohodlnou cestu okolo předhoří Dobré naděje do Indie a Chýny našli a se tak obchodem, který prve Benátčané s východem samojediní vedli a z Červeného moře do Evropy přiváželi, sdělili.

Vláda benátská největší důležitost každého času na rozšíření panství svého zakládala. Nejen Lombardové, kde možné, se tiskli a menšili, nýbrž přednost, kterou na nejvyšší stupeň vystoupilý obchod před jinými národy Benátčanům působil, v celé Itálii platnou činili. V té zemi však, kde každý zeman samovládcem a každý měšťan otrokem byl, obyvatelé u vzdělanosti ducha, u vědomostech a umách vždy za svými sousedy státi musili, poněvadž jho nesnesitelné zemanské pejchy a převýšenosti měšťana v každém předsevzetí dusilo, kterýž jen k oslavení svého zemana živ byl. Osoby vznešené s ničím jiným se neobíraly leč s velebováním a rozšiřováním svých panství, a zatím, když ostatní města u vzdělávání umění a o rozšiřování vědomostí téměř o závod pracovala, Benátčané jejich práce draze platili, v Benátkách nádherně tisknouti dávali, slavným básnířům písma zlatem měnili a dosti jim na tom bylo, literní znamenitosti na univerzitě florentinské neb mediolánské narozené z Venecie do světa vysílati.

Město na 72 ostrovích stojí, které téměř pěti sty mosty spojeny jsou. Pod nimi množství loděk se žene, které všecky černě obarvené neb černým suknem potažené, ba i vnitř černě vylíčené jsou. První na ně pohlednutí podivně cizího jímá; když jim pak maličko zvykl, a vstoupě do nich, pohodlnosti příjemné zažil, brzy se mu ta smutná barva líbí. Z obou stran každé takové kondole jsou okna sklená aneb klopicí okeničky. Jeden plavec vede zpředu, druhý vesluje zádu; i umějí velmi schopně průtokami, které se nepravidelně sem tam křivějí, se obraceti. - Těmi kanály zvláště v letě velmi příjemně se neplave, poněvadž šlubaniny a oškrabky, šlupky a všelikou nečistotu okny do těch příkopů vylívají, což veliký smrad působí a oči uráží; ale co jest dělati? Zvlášť cizí není s to, aby se ouzkými a zkřivenými uličkami dále dostal, bloudí od jednoho mostu na druhý, a jména ulic k ukrácení cesty, kterouž dvojnásobně konati musí, nic mu nespomáhají. Náměstí, kteréž právě v Evropě nejkrásnějším se nazvati může, jest náměstí svatého Marka, kteréž podlouhlý čtyrhraník tvoří, na jedné straně trochu zoužený. Na šírším konci stojí chrám svatého Marka a naproti němu nový císařský zámek; vlevo a vpravo běžejí stejně a slavně stavení palácové, jenž se Prokurácie nazývají a kde před časy devět prokurátorů, kteříž dóžete volili, přebývalo.

Kdo z stísněných se vytoče ulic, mezi puchem a hemžícím se lidem na tuto rovinu přijde, v čarodějný zámek posazen býti se zdá, neb jistě obraz tvorné mysli, jenž vzdálenému již vznešeně v duchu malován byl, při pohledu na rovinu svatého Marka v stínu se tratí. Po dlažbě z čtverhranných širokých kamenů množství lidí sem tam se prochází. Loubí kolem dokola v deštivém času ty schůzky a procházky nepřetržené činí, kteréž večer, nádherně svícemi a zrcadly zkrášlené, velmi příjemné podívání tvoří. Aby se cizí tím neobyčejněji překvapil, třeba mu večer na toto přijíti náměstí, poněvadž ve dne jen zaháleči a větším dílem lid nižšího stavu, a téměř žádných ženských tady nevidíme. ®enské ve dne spějí nebo v chladě se strojí aneb v kondolích roztroušené po kanálích jezdí. Nejen zde, ale i v celé Itálii večer staré a mladé ven z domů loudí; což za dne zřídka se stává, čehož horkost povětří hlavní příčinou jest. I zajisté vedro den velmi nepříjemní; ale tím více noc, zvlášť večer rozmilý chládek z kolébajících se vln mořských věje. Soumrakem na náměstí svatého Marka celý krásný a mladý svět, staří, páni, měšťané, kněží, žebráci bloudí a ta příjemná lidomatenice tím pěkněji do oka vpadá, čím více kafírny pod loubím osvíceny jsou. Před kafírnami stojí množství stolic, kde si procházející odpočívají a ledoví, studenou vodu, citronádu a jiné občerstvení berou. I vyššího stavu lidé neoslýchají se do pěkných těch kafíren vcházet, což jim tím příjemněji chvíli krátí, čím méně jízdou se baviti mohou. Město tím tratí nečistotu, kterouž noc zakrývá. V postranních ulicích večerem jest velmi smutno a jsou osamělé; jen sem tam lampy temně je osvěcují.

Slavná věž svatého Marka, která 330 střevíců vysoká býti má, kazí dílem pravidelnost čtverhraníka a na jiném místě lépe by stála. Vstup na ni tak jest příhodný, že s koněm až navrch se vyjeti může. Z této vysoké, pěkné věže, zvlášť kdo ponejprv moře spatřuje, zajisté výhled neobyčejné krásy ho kouzlí. Na západ nesčfslný počet domů s kostely a věžemi; ku poledni po vodě plouti se zdající, po modré hladině roztroušené tvrze, lodí kupecké, a tisíc kondolí v přístavu; na východ ono slavné, pěnící, hučící, v dálce s nebem se pojící Adriatické moře zajisté vznešený cit v prsou působí. - Chrám svatého Marka s svými pěti olovem pobitými báněmi zajisté podívání jest hoden. Jest v velikém, hrdém, ale nemilém slohu stavěn, čímž se staří Benátčané zvláště vyznamenávali; stavení od nich vyvedená, mimo nesmírné velikosti a nádhernosti, ještě výraz původní nésti musila. Zevnitřní postava chrámu vážnost budí, která tím výše vystupuje, čím hloubě se do vnitřku vstoupí. Jeho věk, smělé klenutí a mozajíkem vykládané stěny počátné časy vnově okřívajících těchto umění dokazují.

Co se podlahy dotýče, strakatě mramorem dlážena, ale nížením se půdy všude nestejná jest; jakási ale pravidelná nestejnost se na ní znamená. Když jsem se kostelníka na příčinu té se bořící podlahy ptal, odpověděl, že nikoli se neboří, nýbrž že schválně tak zhotovena jest a že ta nerovnost kolébající se vlny mořské představovati má. - Oni z korintského kovu od Lysippa^79.1 lití pozlacení hřebci, kteříž od Francouzů do Paříže zavezeni, po skončené válce 1814 však zase zpět přiveženi byli, podivení zasluhují. V třináctém stoletf pod správou dóžete Dandalo^80.1 pomocí Franků z Konštantinopole do Benátek přiveženi byli. Do Konštantinopole je císař Konštantýn Veliký z Říma přivézti dal; a ti prve Neronův, později Trajánův vítězný oblouk oslavovali. Téměř každý zde vnitř chrámu i vně stojící sloup, socha neb jiný k okrase určený předmět má svůj vlastní význam.

Ale ach, jaké jsem mučení od žebráků zde na síňci chrámu sedících vystál! A to tím více, an vidouce mne po chrámě zevlovat, za cizince mne poznali; kam jsem se hnul, jako vosy za mnou se hrnuli a strašným Misererem uši mi plnili. Ošklivý pohled na jejich neduhy, obežrané hlavy, bolavé nosy, uši, špinavé ruce a hadry, kterýmiž se přiodívají, nedají se lehce vyjádřiti.

Vedle tohoto chrámu stojí na rovině Broglio nazvané, po kteréž se k přístavu jde, palác, v kterémž někdy doge (dóže), nejvyšší hlava Benátčanů, přebýval. Takový dóže byl volen, a dávala se mu knížecí pocta, neb vždy v radě Serenita se nazýval, měl první stolici v soudnici, na které se od jiných rádních svým šarlatovým pláštěm a jakousi červenou aksamitovou čepicí rozeznával. Kterému Benátčanu se ta čest bud štěstím, nebo přízní stala, že za dóže vyvolen byl, musil ten ouřad přijíti, a třeba nejvyšší rada ho shodit mohla, poděkovati se nesměl. Synové jeho a bratří, dokud byl živ, k žádným vysokým ouřadům připuštěni aneb za vyslance určeni nebyli. O něm se pravilo:

Poněvadž se mu knížecí ucta jen tenkrát dávala, když v šarlatovém se okázal plášti, sám o sobě žádného souditi a odsouditi nemohl, toliko v radě, kdež na prvním místě seděl a první hlas měl. Z města bez dovolení nejvyšší rady odstraniti se nesměl a za městem s ním jen jako s jiným měštěnínem se nakládalo. Na den Vstoupení Páně vyploul dóže vždy v lodí velmi skvostné, jenž se Bucentauro nazývá, i provázelo ho šest senátorů, kteříž s ním sedmým signoria slouli, a všickni cizí vyslancové na moře, kteréž bezpočetné množství lodiček krylo. Tu házel zlatý prsten do hlubiny a pravil: "Desponsamus te, mare, in signum veri perpetuique dominii." (S tebou se, moře, zasnubuji, na znamení pravého a věčného panování.) Již od panování dóžete Ziani roku 1177, kterýž nad císařem Fridrichem Barbarossa zvítězil, před kterýmž papež Alexandr III. do Benátek utekl, ten obyčej se zachovával: na den Vstoupení Páně držel Ziani svůj vítězný vchod s Ottonem, zajatým Fridrichovým synem, do Benátek. Papež přišel dóžeti až na břeh naproti, dal mu svůj prsten a velel mu do moře ho vhodit, které jemu a po něm následujícím dóžatům, jako žena muži, poddáno býti mělo.

Za výnosy dóžecí, jenž se asi na 15 000 benátských dukátů (dukát po 1 zl. 36 kr.) vztahovaly, musil pět hostin v roce dávat, na něž vyslancové všech cizích dvorů pozváni byli. Mimotoho měl ještě jakési příhodué výnosy a směl všecky ouřady v svém palácu prodávat. Po smrti tělo jeho tři dni v palácu na odiv vystaveno bylo, an zatím inkvizitorové jeho skončenou správu vyšetřovali. Byl-li dlužen, veřejně se oznamovalo, aby se věřitelové hlásili. Jestli bezpraví se mu dokázalo, příbuzní jeho peněžitému trestu podrobeni byli a dluhy jeho zaplatit musili.

Palác dóžete žádné jiné ceny nemá, než že velikostí svou, věkem a způsobem gotickým jakousi vážnost působí. V jeho prostranných síních výborné obrazy nejschopnějších malířů ze školy benátské, jako Tiziana, Veronese, Tintoretto, Bassano, Palma aj., se nalezají. Střecha paláce jest olovem kryta, pod kteroužto strašní žalářové se nacházejí a kdež palčivostf slunečního ohně, který o tyto olověné lité krytby se opírá, mnoho lidí zaživa se upeklo. - Bývaly někdy v chodbách paláce lví hlavy z mramoru, jimž do otevřených tlam žaloby písemné se házely. Od těch skladů inkvizitorové klíče měli; čímž mnohokrát záštím, závistí a ctižádostí nespravedlnost do nebe volající se konala. Z druhé strany paláce stojí tmavé, černé, hrůzu budící stavení, v kterémž zločinci a přestupníci na trest čekají. Naproti palácu dóžete stojí penězobitna a knihárna, ku kteréž Petrarca první založil základ. Mimo jejího pěkného stavení cizí z Germánie příchozí nic znamenitého zde nenaleznou. Zbrojnice (Arzenál), v kteréž někdy pro 60 000 mužů pěších a pro 20 000 jezdců zbraň složena byla, kdež nejméně 20 válečných, 8 fregát a mnoho menších lodí stálo a kdež nejméně 3000 osob každodenně pracovalo, nyní prázdna jest, což to nesmírně veliké stavení strašným tichem plní. Před několika lety byly tam nejlepší austrie, jež mlsné huby za daleko větší a chutnější, než jsou středomořské, vyhlásily. Tento arzenál tím více se vyznamenává, čím příhodněji pod střechou jeho lodí válečné každého druhu se stavěti mohou, a kde dříví v suchu dobře se chová, když jiné, ve vodě stojící, pomalu schází.

Ač se nyní v zbrojnici na dělách, kotvicích, ručnicích a všech válečních strojích pracuje, přece kdo z Vídně přichází a v tamním byl zbrojním domě, zde nic výbornějšího nenajde. Hrstka ta dělníků v tom nesmírně velikém stavení smutno plodí.

Ona chodba po břehu mořském od paláce dóžecího až k Rio ďArsenale jest pěkná a veselá procházka, kde chumelení živé spatřiti jest; lodí, loďky, kondoletky, člůny, kocábky křížejí se sem a tam. Na druhém konci ryby se rozličné u velikém množství prodávají; tu se ale veliký puch zdržuje. Zahrada, kterouž Napoleon zde v městě založil, na pěkném stojí místě a časem, až stromové a houštiny vzrostou, zajisté městu pěknou a příjemnou procházku, kteréž Benátčané nikdý neužívali, poskytne. Nicméně, že již ode všech předešlých časů pohledu na své domovní zdi a na hladinu moře uvykli, nezdá se, že za vštipení takové pěkné zahrady pro obecné dobré vděční jsou. Každou hodinu ve dne i večír pod mladými koši lípovými zde jsem se chladil a výhledem odtud krásným bavil, ale nikdý domácích zde nenalezl a patrně se přesvědčil, že ty osoby, kterých několik tady bloudilo, všecky cizí byly. Kdo by však háj navštěvoval? - ®ebrák sem nesmí, měštěnín obchod za dne vede a panstvo spí. Podvečer však náměstí svatého Marka mnohem větší a příjemnější vyražení než malá, teprv vzrůstající zahrada přináší.

Na těchto veřejných místech všecko se mezi sebou chumelí, obzvlášť na rovině Broglio. Tu zpěváci o Rinaldovi a jiných velkých loupežnících zpívají; tam vypravují pohádky a strašné příhody, onde jsou karbaníci, tam proroci a hádači, skákači, šprýmovníci, olejkáři a mnoho jiných, jenž na všecken způsob se přičíňují, aby peníze obecnému lidu z kapsy vyloudili.

Vlach umí velmi dobře všecko v peníze obraceti a ví, jak zboží na oko vylíčiti. Tak nejen s drahým jednají zbožím, nýbrž i všecky jiné maličkosti spořádáním a zkrášlením všelikým prodajnější činějí. Z ovoce, zelených věcí oltáře a jiné symetrické figury stavějí, ba i sýr, chléb, slaniny, svíčky, mýdlo, a co jen k prodeji, ozdobně se vystavuje a tím sklad se líčí. Potrava pro město všecka z kraje se přiváží a zrána milé to podívání na loďky, jenž od Pádovy a Mestre na trh plují. Tu zelí, tam zemčata, onde ovoce, jinde obilí, mouka, ořechy. Na jedné lodce to kdákodá, na druhé štěbetá, na třetí mečí, na čtvrté bučí. - Čistá, zdravá, studená voda k pití městu však chybí a větším dílem s vínem se pije. - Pro veřejné vyražení, jak jsem již oznámil, první místo jest náměstí svatého Marka, pak divadlo di Fenice, kteréž zde největší, pěkně stavené a ozdobné jest, po něm nejznamenitější jest S. Benedetto. - V divadlech celý krásný mladý benátský svět se spatří.

Dívek veřejných se zde veliké množství zdržuje, z nich větší díl bídný vede život. Ve dne jsou zalezlé v domích a děrách, zvečera jako sovy vylezají a na okna, kamž sedají, aby od okolojdoucích spatřeny byly, svíce staví.

Zde i nyní mnoho pěkného zboží se nachází, které zvlášť v ulici, kteráž se Merceria nazývá, a večír, kdež skladové jasně osvíceni jsou, do očí vpadá. Zlata a stříbra čistě vypracovaného a drahých kamenů mnoho se tu prodává.

Benátčané se mi mezi jinými Vlachy nejvíce líbějí. Pěkného bývají větším dílem vzrůstu. Přívětivost, kterou mezi sebou a cizími zachovávají, příjemnými je činí. Děvčata jsou sice bledá, ale nad sníh bílá a černé oči jejich v Germánii nadarmo hledáme.

Milovníci architektury zde s potěšením kostely S. Georgio Maggiore, S. Pietro di Castello, S. Francesco della Vigna, SS. Giovanni e Paolo, Maria Formosa, Redentore, La Salute, Simeon Piccolo, Scalzi, Eustachio, Salvatore, Maria della Charita, Lucia a jiné navštěvují a pohledem na paláce Tiepolo, Grimani, Balbi, Cornaro, Deifino, Pesaro, Rezzonico, Longhena a nemalý počet jiných se baví. V klášteřích a sem tam v palácích, zvlášť v Barbarigo, kde veliký díl práce Tiziana se chová, mnoho malířských návzorů najdeme.

Mezi okolními ostrovy jsou znamenitější: Malamocco, někdejší rezidencí dóžecí, jest lidnatý a má dva lazarety, Torcello, Murano, Mazzorbo a Burano ležejí půlnočnovýchodně. Murano nese dílnu na kříšťál.

Mimo obchodu s zlatým a drahokamenným zbožím pracují Benátčané v hedbavných dílnách, mají voskobělidla a cukrovny.

Vzhledem řezby jsou znamenitá díla Canovy, jehož sláva již vůbec dávno se rozhlásila, veliké vážnosti a navštívení hodna.

Pádua neb Pádova

Jest veliké, smutné, bezlidné, uzkouličné, paláci nesmírné velikosti poseté město, které již dávno zanedbané, otrhané stojí. Příchozímu zvlášť tmavé, nízké, nerovné podloubí jeho mrzuté jest. Založení jeho Virgil trojánskému hrdinovi Antenorovi^85.1, který po rozkotání Tróje do Itálie přišel, připisuje. - Alarich^85.2 Pádovu rozbořil, Attila^85.3 spálil, Karel Veliký zas vystavěl. Ezzelino, hlava ghibellinů, si ji podmanil. Po jeho smrti užívali Páduáné svobody, pak byli od domu Carrara řízeni, posléz však pod správu Benátčanů přišli.

Slavný historik Titus Livius, léta 59 zde narozený, schopnostmi svými nejen u římského císaře Augusta velikou přízeň si zjednal, nýbrž příběhopisy římskými, na kterých dvacet let pracoval, tak se vyznamenal, že ctitelé učenosti z dalekých krajin do Říma putovali, aby Livia poznali. Letopisové jeho, ze 140 neb 142 kněh záleželi; závistný čas nám jen prvních 10 knih a knihy od 21. až do 45. pozůstavil. Ludvík XIV. sto tisíc tolarů jednomu konštantinopolskému kupci za dokonaného Livia dával, který dokázati mínil, že v knihovně sultánově se nalezá; ale nadarmo. I vévoda florentinský 5000 piastrů za vyhledání celého Livia na odplatu bez prospěchu vyhlásil. V patnáctém století myslili Padované, že jeho tělo nalezli. Památný kámen jeho, ač nepatrný, s starožitným nápisem, který pro něho vyhotoven býti se nezdá, na rádním domě spatřiti můžeme. Ve velkém sále stojí jeho obraz.

Jméno, kterým mimo Tita Livia rovně nejen Pádua, nobrž celá Itálie právě se honosí, jest básníř František Petrarca,^85.4 který nejen okrasou čtrnáctého, nýbrž i následujících století v učeném světě ostal; kritici nadarmo básně jeho zlehčiti usilovali. Jsa velikým milovníkem starých spisovatelů řeckých, pilným jich čítáním brzy se osvítil a světu vzdělaností svou vpravdě užitečným býti si umínil, v čemž mu povinnosti stavu duchovního a ouřad arcijahenský v Parmě, převorství a kanovnictví nikoli nepřekážely. Mimo své učenosti uměl Petrarca u každého tak příjemným se učiniti, že přívětivým svým jednáním nejen lásky svých známých a vlastenců, nýbrž i všech cizích, zvlášť knížat a znamenitých osob si získal. Proto také ten vznešený básníř málo na jednom místě obcoval, nýbrž s velikou uctou brzy sem, brzy tam jsa pozván, nejen celé Vlachy, ale i mnohé krajiny germánské a Francii často projel. Mezi jinými knížaty u Karla IV., krále českého a císaře německého, veliké přízně dosáhl, an mu titul falckého hraběte^86.1 udělil a jemu dopisoval. Mezi jiným uměním zvlášť praktická filozofie ho těšila, i proudy staré historie, které téměř již ztraceny byly, nevyslovnou pilností zase vynašel. Báseň Afrika, níž nejmilejšího hrdinu Scipiona slaví, zjednala mu bobkový věnec, který v Římě na Kapitolu s velikou slavností obdržel.

Jeho ohnivou, obrazotvornou mysl krásná žena, Laura de Sade^86.2, roznítila, an ji v chrámě se modlící spatřil. Smrtelně si ji zamilovav, zasnoubené již, nejinák než v písních a básních lásku svou přednášeti mohl, v kterých nic jiného nežli rozkošné podnícení mysli najevo dával. Laskavě chválí její nebeskomilé oči, milostný pohled, usta plná perlí a růží, její anjelské usmívání, sladkou řeč, rusé kadeře, krásné slzy, outlé vzdychání, nevyslovnou ušlechtilost, vznešenou postavu a téměř nesmrtelnou bytost. Její zamyšlené vzezření bylo s ochotným spojeno duchem, velký rozum s čistým srdcem, ovoce stáří s kvítím mladosti; a při všech svých přednostech byla mírná; a ne lidsky, nýbrž anjelsky smejšlela; proto Petrarca také při pohledu na ni božství znamenal. Byla mu představením krásy, jako ctnosti a přiblížení se k ní, kterého jen zřídka užil, svět mu měnilo v nebe, čímž také láska srdce jeho velmi pozdvihla, a té lásce své ctnosti a svou slávu připisuje.

Lauře básnictví vlaské velikým díkůčiněním jest povinno, protože by byl bez ní Petrarca jen latinsky psal. Nešťastně roku 1348 morem ze světa sešla a nepotěšitelný Petrarca dlouho ještě po smrti její jméno Laura slavil. - Po pěti stech letech ještě se oučinkem této ohnivé těšíme lásky; neb 310 sonetů a písní nám vytvořila, z kterých veliký díl k dokonalým básnickým vzorům se počítá. - Posléz jako duchovní tento výborný básníř velikým byl ctitelem Svatého písma a jeho srdce si vážilo všeho, co věk jeho za svaté držel; v přátelství se velmi vyznamenal a vděčností k vychovatelům svým a dobrodincům; u každého se příjemným učinit uměl, k čemu nejen schopnosti jeho, ale i přívětivost a příjemná postava dopomohly; i na loutnu hrál dokonale v mladších letech. Roku 1374 zemřel v dědině Arqua u Pádovy, kdež usnulý s položenou na knihu hlavou ráno nalezen byl.

Císař Fridrich roku 1222 zdejší univerzitu založil. I byly tyto vysoké školy v takové pověsťi, že se mládež z celé Evropy sem zasílala, a přes 18 000 žáků za někdejších časů se zde počítalo. Nyní sotva na 600 jich tu nalezáme. Mezi ostatními učitelskými osobami zvlášť Galilei, kterýž zde matematiku a umění přirozenosti přednášel, jež tak důležitými nálezy obohatil, nesmrtelným se učinil. Benátský senát ho v Pádově na profesorskou stolici posadil, když v Pise, kde 1564 narozen byl, z ohledu velikých fyzikálních nálezů, které nepřátelé jeho uznati nechtěli, z ní sstoupiti musil. Na univerzitě paduánské brzy základy důležitými svého umění tak se zdobropověstnil, že se posluchači z nejvzdálenějších krajin sem sbíhali, mezi kterými se také veliký Gustav Adolf nalezal. Průzor čili dalekohled a ostrohled nesmrtelnost mu zjednaly. Zvlášť průzor k nebi obrátil a v nesmírných modřeninách jiskřící se světy s hlubokou moudrostí pozoroval.

Mimo jiných nálezů učil, že měsíc nerovnou povrchnost tak jako naše zem má, a jeho hory stínem vlastním měřiti si umínil. Houfy stálohvězd^88.1 nesčíslně rozmnožené nalezl, počítaje v samém Orionu přes 500 hvězd a 36 v Sedmohvězdce. Mlžinu na nebi, jenž Jesle sluje, v samé hvězdy rozdělil a pravil, až budoucí časové dalekohledy zdokonalejí, celý Hvězdopás že se do hvězd promění. Jeden z největších nálezů jeho jsou trabanti planety Králomoce a obruč, již na Hladoletu pozoroval. Mimo jiných hvězdářskému umění tak velice užitečných nálezů obrátil svou ostrovtipnost na plynutí a potopení hmotů, o kteréž vlastnosti zvláštní knihu sepsal. Nicméně zákoníci tehdejší, nepřátelé všech umění, kterýmiž by se obecní lid vzdělal a osvítil, proti Galileovi se spikli, proti němu kázali a za kacíře a nepřítele biblí vyhlásili, poněvadž ve svých spisích o poškvrnách slunečních Koperníkovi docela zvítěziti dopomohl, kterýž svým učením Jozuovi tak dávno přičtěnou slávu z ohledu zastavení slunce docela ujímá.

S velikým nebezpečenstvím po svém prohlášení, že své učení ani oustně, ani písemně dokazovati nebude, inkvizitorům vyklouzl. Nicméně svým spisem, jenž v rozmlouváních o systémách Ptolomea a Koperníka záležel, nejen tehdejší učitele matematiky, nýbrž i mnichy, zvlášť jezuity, a samého papeže Urbana VIII. tak proti sobě popudil, že bez ohledu na věk a churavost v nejtužší zimě do Říma k zodpovídání svého kacířského učení na cestu se vydati musil. Po setrvání několika měsíců u vězení, kamž ho inkvizicí uvrhla, musil veliké pravdy, které zastával, na kolenou, s položenou rukou na evangelium, u přítomnosti nevědomých mnichů odpřisáhnouti. Po skončené přísaze, jsa zahanben, s dupnutím nohy vykřikl: "E pure si move!", to jest: "A přece se pohybuje!" Pak mu byl odsudek, od sedmi kardinálů podepsaný, čtěn, an na neurčitý čas do vězení a po tři léta sedm kajících žalmů Davidových týhodně se modliti odsouzen byl. Později vězení jeho do paláce biskupského v Sieně a posléz do Arcetri blíž Florencie přenešeno bylo. Zde pozdější svá léta mechanikou, která žádného pronásledování nepůsobila, strávil. Slepota, hluchota, nespání a bolesti oudů se spikly, aby tohoto vznešeného muže v posledních dnech života trpkostí svíraly, až ho posléz zdlouha trávící zimnice v sedmdesátém osmém roce oučinlivého věku světu odtrhla. V chrámě Santa Croce ve Florencii jest krásný památný kámen, vedle onoho Michala Angelo, jemu ke cti postaven.

Bylinárna zdejší jest jedna z nejznamenitějších ve Vlaších, kde byliny ve velikém počtu, v dobrém stavu a pravidelně rovnané kvetou. Vodní zrostliny, což zřídka kde nalezneme, místa k vzejití zde nacházejí.

V rádní světnici zdejší, která 116 kroků dlouhá a 38 široká jest, stojí socha Tita Livia a Orologio, rodiče paduánského, který hodiny vynalezl, jenž běh Slunce a Měsíce i změny jeho okazovaly.

Na náměstí Prato della Valle, největším, jež jsem spatřil, stojí v okolku 80 soch, které zvlášť osoby o Benátky neb Pádovu zasloužilé představují; mezi nimi také stojí Galilei, Petrarca, Ariost, Tasso, Baltore, Jan Soběský, Gustav Adolf atd.

Chrám svatého Antonína, městského patrona, jest divného výstavu, velmi veliký a od poutníků navštěvovaný; krásy však vnitř ani zevnitř na něm jsem nenalezl jiné nežli zlato a stříbro, kterýmž jeho kaple naplněna jest; sem a tam několik obrazů vážných mistrů mezi jinými nepatrnostmi cenou svou se vyzrazuje. Jméno tohoto svatého volají Vlachové, an se zaříkají nebo klejí, nebo těžké práce konajíce, o pomoc prosí. Před chrámem sedí na koni bronzová socha znamenitého benátského vůdce Gattamelata.

Chrám svaté Justýny jest velmi pěkně a pravidelně (jak někteří praví, od Palladio,^90.1 podle jiných dle návrhu jednoho mnicha) stavěn a výborným obrazem Pavla Veronese, který umučení této svaté představuje, ozdoben. Nové obílení a žluté omazání římsy nevážně urazilo kostel. Biskupský, pro sto nastávajících duchovních roku 1697 od kardinála Barbarigo obnovený seminář obsahuje znamenitou, latinským, řeckým, hebrejským a všelikým východním písmem opatřenou knihtlačitelnu, která výnosy své nadřečenému ustavu odvádí.

V hlavním kostele jest mimo obrazu Petrarky, kdež kanovníkem byl, krásná Maria od Giotto. Kapitola zdejší vládne znamenitou knihovnou, zvlášť na rukopisy bohatou.

Monselice, Rovigo

Stále podle hráze, která průtok znamenitý tvoří, a na kterém z obou stran na sta letních zámků stojí, se putuje; mnohý z nich jest pěkný, mnohý krásnou zahřadou opatřen, ale tím více pustých a lidoprázdných nalezáme.

Pomeranče a citróny tady svobodně nerostou, poněvadž zdejší povětrnosti ještě docela snésti nemohou, a v zahradách větším dílem v dřevěných kádích se zelenají a na zimu, tak jako v Čechách, do domů vytopených ze zahrad se vozí.

Z obou stran se zelenají tučnotrávná luka, hroznové po zahradách a vínohradích bobtějí; stromů ovocných nevypsané množství a vrb krásné houštiny oko velmi příjemně baví.

Rolníci u Roviga v dobrém stavu jsou živi, ač jejich boudy velmi chudě vyhlížejí.

Ferrára

Při převozu vlnodmoucího Pó, jenž v slávě, hrázemi silnými zužený, k moři se žene, místo silné lodí jen prám z klad, bídně dohromady stlučených, pozůstávající vozy i s koňmi a lidmi na se bere. Silnice, kteráž k Ferráře vede, jest tak výborná, že téměř větší dokonalosti cesta dojít nemůže : drobným oblátkem a stejným jest rovně vykameněna; z obou stran švihlé, čerstvolisté, dvojnásobné, k oblakům se pnoucí topoliny pyšně ji lemují, ne osekáváním shrbacené, zkřivené, zohyzděné jako stromové našich silnic, ani od housenného hmyzu obežrané (což oko velmi uráží), nýbrž švihlé, rovnorostlé, stejně vysoké pyramidy ve čtyřech řadech se nesou a touto jediné příjemnou cestou až k Ferráře vedou. V širokodlouhých ulicích tohoto města, ne zřídka rozstavení, palácové nesmírné velikosti jeho někdejší slávu dosvědčují; v čistém dlážení jeho mezi kameny tráva vyrůstá a obyvatelé, kteříž se v těch dalekých, vysokých domořadích tratí, prvnímu vstupu již nelidnatost oznamují.

S Benátkami již počátek svůj Ferrára vzíti měla, když totiž okolní obyvatelé, byvše hláholy Attilovými a jeho ukrutností zděšeni, do zdejších pustin a bažin se pustili, jež řeka Pó tvořila, kterážto tenkráte neohražena tudy se valila. Takto Ferrára povstala, která po čase, zvlášť v 15. a 16. století svými knížaty tak se zvelebila, že obyvatelé její až na 100 000 se rozmnožili, kdežto nyní sotva 20 000 jich počítáme. Vévodové estenského domu dlouho nad tou krajinou panovali, ale vždy s papeži, kteří rádi zde bud své přátely usazovali, neb sami vládli, mnohé půtky mívali. S Alfonzem II. vymřel roku 1597 rod estenských vévod, jež z příbuzné linie Caesar v panování následoval. Klíment VIII. brzy mu žezlo ferrárské odjal a vévodství (které zpět obdržeti modenský dvůr nadarmo se přičinil) k římské stolici přivtělil.

Tam, kde utěšené venkovské zámky mezi ourodnými rolemi, mezi vinicemi a štěpnicemi se usmívaly, nyní nepřehlednutelné pustiny, nezdravé bažiny, rákosí a rejžné močaliny se roztahují.

Co se tady znameniných památek a vzácných obrazů náhodou nebo zázrakem zachovalo, to v časích pozdnějších svévolnost republikánská docela zkazila.

Jména svou slavných vlaských básnířů, jako Tassa a Ariosta, kteří tady živi byli, město tím více slaví, čím více ucty jejich výborní spisové při nynější chudé vlaské literatuře docházejí, a žádný nepovstává, jenž by se výbornosti té vyrovnal.

Ludvík Ariost, jenž jako básníř mezi první mistry tohoto umění u všech národů náleží, v Reggio dne 8. září 1474 se narodil. Již jako pachole smutnohry psal a s svými spolužáky a bratry představoval. Na ferrárských vysokých školách mezi ostatními posluchači se nanejvejš vyznamenal a veliké schopnosti k básnictví prozrazoval. Brzy jeho lyrické básně ve vlaské a latinské řeči, kteréž krásou a snadností se skvějí, u kardinála Hyppolita Este ho výtečným učinily. Ten na dvoru otce svého Herkula I., vévody ferrárského, Ariosta uvedl, kdež i od následovníka Herkulova, Alfonza, velmi vážen byl. - Na tomto dvoře Ariost asi po desíti letech svou nesmrtelnou báseň Orlando furioso dokonal, která roku 1516 vytištěna byla. Nicméně ani od kardinála, ani od Alfonza náležité odplaty nedošel. Dne 6. června 1533 v padesátém osmém roce věku svého ze světa se odebral a mimo Orlanda několik veseloher, satir, sonetů a sbírku latinských básní nám pozůstavil.

Hrobový kámen, jejž vnuk Ariostův roku 1612, osmdesáte let po jeho smrti, vystaviti dal, stojí v benediktýnském klášteře, z kterého Francouzové později špitál zhotovili, a jest pokažen.

D. O. M.
Ludovico Ariosto,
Ter illi maximo, atque ore omnium celeberrimo
Vati, a Carolo V. coronato,
Nobilitate generis atque animi vero,
In rebus publicis administrandis,
in regendis populis,
In gravissimis ad summum pontificem legationibus,
Prudentia, consilio, eloquentia
Praestantissimo
Ludovicus Ariostus pronepos.

Co se Torquata Tassa^97.1 dotýče, jeho věk byl pro nauku každou a umění v Itálii jeden z nejkrásnějších. Každé téměř město tenkrát svým uměnám chrám zasvěcovalo, kde se tyto Olympanky milovníkům svým často v nejspanilejších tvářích zvěstovávaly. Torquato, zvláštní Helikoniadek ctitel, tak si je zamiloval, že z lásky k nim již ve dvamecitmém roku věku svého básnictvím nejen u všech svých spoluvěkých největší vážnosti došel, ale i téměř všickni knížata v Itálii za čest si kladli, když se tím znamenitým básnířem na dvoře svém chlubiti mohli. Ludvík, kardinál z Este, kterému Tasso svou báseň Rinaldo obětoval, a která mu toho času v Itálii velikou pověst způsobila, brzy ho na dvůr bratra svého Alfonza, vévody ferrárského, uvedl. Obě sestry vévodovy, Lukrécia a Leonora, které, jak se praví, více outlého věku nebyly, krásou zvláštní však se vyznamenávaly, svou přízní toho mladého básníře obdarovaly. Vévoda, který se dozvěděl, že Tasso dobytí Jeruzaléma epickou básní oslaviti míní, nejpřívětivěji ho přijal a k přédsevzetí jeho tak pilně ho nabádal, že Torquato nejen ku práci své, po dvě léta již přetržené, se vrátil, nýbrž i svou báseň vévodovi přivlastniti, jedním slovem slávě tohoto knížecího domu, od kterého tenkráte tak vyznamenán byl, se celý oddati uzavřel. - Po krátkém navštívení Pádovy, Mantovy, kde svého otce spatřil, Pávie a Mediolánu s vyvýšenou uctou do Ferráry se vrátil. - Mezi krásným ženstvem, kterým Ferrára tenkráte oplývala a které téměř společně o přízeň Tassovu zápasilo, zvlášť mladá dáma, Lukrécie Benadidio, byla předmětem jeho básnického ducha; čímž se Tasso učinil sokem vévodova tajemníka Pigna, jehož nepřátelství mu škodné býti musilo. Ochranitelkyně Torquatova však, sestra mladší vévodova, Leonora, kterou mnozí spisovatelé za hlavní, nejtejnější předmět lásky Tassovy udávají, to vše předzvídajíc, bouři nad hlavou svého milostníka se sbírající odvrátila.

Později s kardinálem Este Tasso do Francouz odjel, kde na dvoru Karla IX. ode všech dvořenínů zvlášť vyznamenán byl. Nicméně musil Tasso z ohledu jednoho předmětu, který tenkráte všecky mysle zanepráždňoval, svobodněji a bezohledně na spolky, v kterých s kardinálem stál, se vyjádřiti; ztratil jeho přízeň, a tím nejen v osobní nedostatek a nejistotu vpadl, nýbrž přinucen byl o propuštění své žádat; kteréž obdržev, do Říma a odtud do Ferráry (kdež přímluvou Leonořinou do služby Alfonzovy přijat byl) se obrátil. Brzy nato vévodkyně zemřela a Alfonz pro vyražení mysli cestu do Říma předsevzal. V nepřítomnosti vévodově Torquato novou báseň (ku které již dávno návrh zhotovený měl), pod názvem Aminta, vydal. Vše, co Itálie toho druhu měla, tím předčeno bylo; zvlášť vracející se Alfonz tou básní tak příjemně překvapen byl, že představení jí sám s největší pompou nařídil. Vážnost Tassova tím den ode dne výše postupovala; ale proto také závistníky mu způsobila, jenž tejně proti němu se spikli a záhubu jeho uzavřeli. Lukrécie, kněžna z Urbino, vévodova starší sestra, představení té nové básně osobně viděti nemohla. Protož, aby předmět ten, jejž všeobecný obdiv vyhlašoval, tím lépe poznala, spisovatele k sobě pozvala. Starý kníže Quidobaldo i jeho rod do Pesaro příchozího Tasso nejpřívětivěji přijali. Mnohý měsíc v rozmilém hradu Durante v nejdůvěrnějším přátelství s Lukrécií strávil, kteráž tak ráda verše, kteréž jediné krásu její oslavovaly, poslouchala. Znamenitě byv obdarován, s citem právě požité blaženosti do Ferráry se vrátil a k svému epos poznovu se posadil; ale brzy zase od práce své odstoupiti musil.

Vévoda Jindřichovi III., kterýž z polského na franský trůn vstoupil, k provázení ho do Ferráry do Benátek cestu předsevzal; kamž ho i Torquato Tasso provázeti musil. Cesta ta, kteráž v letě za největšího parna připadla, zimnici básníři způsobila. Ta ho dlouho trápila a v každém zanepráždnění mu překážela. Na cestě uzdravení posléz svého Goffredo dokonal, jenž mu pramenem tak mnohého neštěstí byl. Nicméně, dříve než tento spis vydal, zvídal a zkoumal usudky svých přátel, které tak rozličné byly, že ho jen znepokojily a horkou nemoc mu způsobily. Po uzdravení spis svůj znovu pozměniti si umínil, něco vymazal a něco opravil. Z ohledu péče vévodovy o jeho zdraví sem tam kratochvílné cesty Tasso činiti musil. Do Belriquardo vévodu provázel a Lukrécie, která se s manželem rozvésti dala a k bratru svému se vrátila, Torquata stále u sebe míti si žádala. Jen přes moc vymohl si povolení do Říma odjeti, aby nejpřísnější zkoušbě svou báseň podrobil. Zde od svého přítele, Scipiona Gonzaga, u kardinála Ferdinanda Medicis uveden byl, který, kdyby se mu ve Ferráře nelíbilo, služby bratra svého, vévody florentinského, mu obětoval. Tasso, který v domě estenském, kde tak velice vyznamenán byl, nevděčným se učiniti nechtěl, do Ferráry se vrátil. Zatím za nejkrásnější v Itálii vyhlášená hraběnka Sanvitali, manželka hraběte Scandiano, do Ferráry přijela, kterouž Tasso smrtelně si zamiloval a kteráž toho tvornomyslného Apolla dlouho vzdychati nenechala.

Takové vyznamenání a k tomu obdržení otevřeného ouřadu historiografa estenského domu tím větší počet nepříznivců mu rozmnožilo. Jeden z nich pod pláštěm přátelství zchytrale celou důvěrnost Tassovu si získati věděl a brzy jeho nejmilejší tejnosti z hlubokosti srdce mu vyloudil.

Praví se, že tím tejná láska k vévodově mladší sestře Eleonoře, kterou předcházením a vyznamenáním jiných krásných ferrárských dívek Tasso co nejchytřeji nejostřejšímu oku ukrýval, na světlo vyšla. Torquato při té případnosti následující sonet zhotovil:

Tasso o zlém užívání své důvěrnosti když se dověděl, k neštěstí svému v pokojích knížecí rezidencí s klevetníkem se sešel, a hněvem se unáhliv, políček mu dal. Na pomstu nákeřně tento zeman Torquata přepadnouti si umínil; ale srdnatostí Torquatovou předsevzetí své nevyplněné z mysli vypustiti musil. ®e z toho ohledu vévoda Torquata zavříti dal, čímž se s rozumem pominul, bez důkazů se vypravuje. Vinnější tím bylo návěští, že v jednom itálském městě básně jeho chybně a daremně bez jeho povolení se tiskly, k čemuž ještě jiné pravé a zdánlivé starosti se připojily, které smutnomyslnost jeho množily. Zdálo se mu, že nepřátelé ho pronásledují, jej pomlouvají a na něho žalobu vedou. V takové málomyslnosti vytáhl jednoho večera na sloužícího kněžny Urbino kord; což vévodu posléz pohnulo, že Torquata v jednom blíže palácu stojícím domě zavříti dal; nicméně na žádost jeho svobodu mu s tou výmínkou Alfonz udělil, aby lékařské pomoci užíval. Brzy Torquato Tasso lépe se vynacházel. Aby se vyrazil, byl na rozkošnou cestu do Belriquarda od vévody pozván. I pozapomněl na té cestě na všecky myšlénky, kteréž mu jindy hlavu mátly. To ale vše pokoje srdci jeho nevrátilo a Alfonz byl přinucen Torquata dle vlastní jeho žádosti do kláštera františkánského do Ferráry nazpět poslati. Zde se den ode dne stav jeho horšil. Stále se mu zdálo, že od nepřátel obklíčen jest; a jednou v největší mysli roztržitosti v příležitém okamžení beze všeho, bez papírů svých a rukopisů, z kláštera prchl (dne 20. července roku 1597). Odtud k své sestře Kornélii, vdově, která v Sorrentu v Neapolském království přebývala a nejpřívětivěji ho přijala, se odebral. Velikou péčí její počal pokojnější býti; litoval nepředloženého outěku svého a obrátil se s prosbou zase na vévodu a kněžny. Vévoda vlažný k němu ostal a na list jeho jen Leonora odpověděla. Vrátě se do Ferráry, přívětivě přijat byl, ale zadržené papíry jeho zase poznovu tak ho na mysli pomátly, že podruhé utekl. V Urbino a v Turíně všude, kam se obrátil, laskavě přijat byl, zvlášť arcibiskup turínský, starý otce jeho přítel, u tamního vévody ho uvedl, který mu službu svou pod těmi samými výmínkami jako v Ferráře obětoval. Nicméně žádného pokoje nemaje, poznovu do Ferráry se vrátil, ale nejen od celého dvoru, nobrž i od kněžen nejchladněji, ba s potupou přijat byl; což ho tak pohnulo, že veřejně proti celému dvoru reptal, a od Alfonza proto, jako pošetilec zmatený, do domu bláznivých zavřen byl. Již ta myšlénka, kde se nachází, musila Tassovi ku konečnému ztracení rozumu dostatečná býti; k čemu ještě zpráva o šesterém chybném vytištění jemu ukradených básní přispěla, čím se vydavatelé obohatili, když spisovatel zapomenutý nouzi třel a se rmoutil. - Později sám papež, mnoho knížat itálských a město Bergamo, kde se Torquato Tasso narodil, nadarmo o propuštění jeho u Alfonza se přimlouvali a sotva ulehčení, obdržením několika světnic k svobodnějšímu a pohodlnějšímu obývání, jemu vydobyli.

Tím těžkomyslnost Tassova v periodické bláznovství se proměnila. Po sedmiletém ukrutném zajetí Alfonz osobu Tassovu švagru svému Vincencovi Gonzagovi daroval.

V Mantově časem mnohými spisy ke všemu tomu literární svět Tasso obohatil a Bergamo navštivil, kde příchod jeho od celého města slaven byl. Po smrti knížete mantuánského, ač mu nástupce všecko potvrdil, v Mantově se mu více nelíbilo a Tasso do Říma se na cestu vydal. Ač zde od mnohého ctitele svého nejpřívětivěji přijat byl, přece do Neapoli, kdež jmění svých rodičů dobývati mínil, se odebral. Zde v domě Manso z velikého, srdečného přátelství se radoval a s synem knížete Conca známost si učinil, který si toho učeného muže velice vážil. Brzy však mladý Conca, že s buřičem v přátelství vstupuje, s otcem svým se rozdvojil, z kteréž příčiny Tasso z Neapoli do Říma se vrátil, a odtud k vévodovi florentinskému přišel, a byv velice poctěn a dary znamenitými obohacen, do Říma nemocný se navrátil. Nejsa ještě docela uzdraven, na žádost knížete mantuánského do Mantovy se odebral, ale z ohledu nezdraví svého s knížetem do Říma se vrátil a po zprávě o smrti starého knížete Conca odtud byl vyzván do domu přítele svého, do Neapoli. Zde Tasso dříve u Conky, pak v Mansovu domě svou slavnou báseň Osvobozeného Jeruzaléma opravil, zjinačil a nápis v Dobytý Jeruzalém proměnil.

Zatím vnově na trůn papežský vstupující Klíment VIII., kterému Tasso v krásné zvláštní básni štěstí vinšoval, do Říma ho pozval a velikou přívětivost a uctu on i jeho rod Tassovi prokázal. Odtud z ohledu svého zdraví zase do Neapoli Tasso se vrátil; ale brzy od svého příznivce, kardinála Aldobrandini (kterému Dobytý Jeruzalém obětoval a který u papeže vymohl, že na Kapitolium za básníře korunován býti měl), pozván jsa, do Říma přišel. Papež, kterému Tasso představen byl, mezi jinými povzbuzujícími pochvalami pravil: "Ať bobkový věnec, jejž vám podávám, tolik ucty od vás obdrží, jako jiní, kteří jej před vámi obdrželi, ním poctěni byli." - Aby ceremonie ta s větší slavností držána býti mohla, až na jaro se odložila. V zimě zatím zdraví Tassovo vždý víc a více mizelo a horká nemoc v klášteře svatého Onufria v padesátém druhém roce dne 25. dubna léta 1595 životu nepokojnému nešťastného Torquata Tassa konec učinila.

Aldobrandini ho v menším kostele jmenovaného kláštera pochovati dal a později kardinál Bevilacqua jemu zde památný postavil kámen, který až podnes ctitelové Tassovi navštěvují.

Mimoto v tom velikém, pěkně staveném městě místo znamenitostí jest tím více žebráků a roztrhanců. Palácové nesmírné velikosti stojí prázdní s roztlučenými okny a s pavučinovatými domovními dvéřmi. Ulice svatého Benedikta jest velmi pěkná, přes 3000 kročejů v rovině od poledne k půlnoci běží a mnohý krásný dům v ní jest viděti. Mezi polední a západní stranou leží tvrz, dokola příkopem hlubokým a vodou obtažená, z ní se daleko okolo města pousta bahnitá přehlídá; bývala někdy sídlem ferrárských vévod, nyní v ní kardinál místodržící přebývá.

Pod francouzskou správou byla Ferrára hlavním městem v departementu Dolního Pó; po vítězné válce neapolské však papežským zemím přivtělena byla.

Malalbergo

Vůkol nyní roviny daleké se šíří, které jsouce příkopy sem a tam protaženy, většímu zbahnění se protiví a obchodu ulehčení působí. I tučné, obilné půdy se zde pyšnějí a keř vinný po kmenech topolů vysokých až do vrcholin se točí. Když povážíme, že před dvacíti lety toto položení ještě strašnou, lidoprázdnou pustinou bylo, že daleko se rozlívající močály povětří nezdravím plnily, a nyní ze všech stran na příkopy, hráze a jiné všelijaké náklady k zlepšení položení patříme: tedy, nechcem-li nespravedliví býti, vyznati musíme, že gubernium kněžské velikou snažnost o zlepšení svých poddaných, aspoň v těchto rovinách, mělo. I k nemalé jeho cti jest nové nařízení roku 1816, kdež veliký díl bononienských močálů, jenž rejži rodily, se vyzdvihl, ač mnoho vlastníků (jejichž osobní zisk, při zkáze většího dílu obyvatelů zdejších, k srdci jim docházel) veřejně proti tomu reptalo. Kdo obyvatele těchto rejžin aneb ony nádeníky, jenž v nich pracují, spatřil a s oněmi, kteří v tučných, žitných obývají polích, srovná, jaký tu rozdíl v pleti (čili v barvě tváři), v vzrůstu a síle těla nalezne!

Malalbergo jest vesnice skrovná, ale tím lépe zde hosté obědvají a dobrým vínem na cestu k Bononii se jim poslouží.

Bononie (Bologna)

Bononie, zajisté slavné město, hrdé věže a sloupnaté paláce obsahuje, s pěkným prostranným loubím, kteréž sice domy zastavuje a tmí, ale z ohledu deště a sněhu mnohému se líbiti musí; k tomu příhodné dlážení město tím více krášli. - Jací to obrové domů! Jaké to množství kostelů! Všude velikáni!

Ačkoli na větším díle vzácnější domové jakýmsi předdvorem zastaveni, jiní v smutných, špinavých uličkách ve tmě a nepatrnými domky obklíčeni jsou, přece mnohý zámek velikého slohu cizího k pozornosti nutí. - Čím dále, tím více zahálečů a lenochů; na zdejším prostranném, krásném náměstí na sta jich stojí a zevlováním se baví. Karbaníci, hádači, skákači, harfeníci, zpěváci, vypravovači, kteří zde hlavní stan rozbitý mají, vědí na všeliký způsob ubohé venkováky o peníze připravit; kostky, karty, koukadla jim před oči staví. Skákačové, huni roztrhanou na zemi položíce, po hlavách na tvrdých, čtverrohých kameních do krve o maličký dar skáčí; harfeníci, slepí a chromí, vypravovačové strašných příhod o loupežnících, o duchách a strašidlách za bajok hodinu prsa svá obtěžují.. - Tam popelice se točí, onde psové své zkoušby činiti musí, prodávající, kupující, sem tam v zástupích běhající kramáři tomu místu, zvlášť pro cizozemce, příjemný dávají pohled. - Kdyby špína kašnu zdejší nehyzdila a vodní bůh tak mnoho žízně trpěti nemusil, tak by bronzové ty mistrné lité sochy cizince tím více těšiti musily. Tento Vidloň od znamenitého mistra, Jana Bologni, jenž z Flanderu rodem byl, roku 1563 zhotoven a od znatelů velice vážen jest. Třebaže Francouzové z Bononie k okrášlení Paříže mnohou znamenitost byli odvezli a třeba mnohá, jenž aby se před nimi ochránila, schována byla a pak se poděla, že žádný nevěděl kam, Bononie přece mnoho dosaváde znamenitých věcí ukazuje. - Klášter a kostel svatého Dominika (který roku 1221 zde zemřel, akde tělo jeho až dosaváde leží) mnoho pěkného a drahého přítomností svého patrona na se přitáhl. U servitů v sínci stěnomalířství od Albano jest podívání hodné a v kostele S. Giovanni in Monti znamenitému mistrovskému obrazu, Tajemství růžence, kterýž Domenichino zhotovil, každý příchozí se obdivuje. Známý vážný obraz Raffaelův, o kterémž se mi tak mnoho vypravovalo, S. Cecilie, do Paříže odvežen byl. - Vůbec známá jest stará a zvláště před lety (když v Paříži a v Germánii učenost v kolébce ještě dřímala) na mistry a žáky bohatá univerzita, kdež mnohý z půlnočních, tenkráte divých ještě krajin, jenž na čtyřech sem přilezl, hrdým krokem zpět se vracel. Zde pracoval Aldrovandi v umění přirozenosti, Malpighi v lékařství, vznešený Cassini v astronomii a ještě polední čáru, kterouž v chrámě svatého Petronia roku 1695 táhl, spatřiti můžeme; slovem Bononie vždy matkou mnohého vznešeného muže a zachovatelkyní umění a učenosti byla. Toto město, kdež se z oné vysoké a lehmé věže přehlídnouti může, zajisté proti lidnatosti, kteráž se na 60 000 obyvatelů počítá, velmi veliké jest a k obejití ho jistě dvou hodin třeba, a kdyby od pěkně stavené, širokorovnouličné Ferráry něco bylo vypůjčilo, zajisté mezi pěkná by náležeti musilo. Vůkol zdí bononských plno letních domků a zámečků, jenž v tučných, pěkných rovinách stojí a příjemně oko baví, nalezáme. Na západ se pozdvihují příjemní pahrbkové, posetí hrozny, mandlovými háji a štěpnicemi. Kaštany a ořešiny střídají se s smokvinami čili fíkovnami. Mezi půlnocí a východem jsou zeleniny, dále rejžné pole a za tím pastviny, kdež dobytka mnoho se živí. Chaloupky rolníků zdejších nejsou tak chudobné jako okolo Ferráry, aniž tak bídou utrápení rolníci nevyhlížejí; jsou vesměs téměř silného a pěkného vzrůstu a ženské jsou pěknější než florentinské.

Asi půl míle od města stojí kostel, Madonna di San Luca, kdež se obraz Matky boží od svatého Lukáše malovaný nalezá. Maria Panna však pěkně nevyhlíží, ba ani dítě čisté tváři není.

Z ohledu malby Bononie mnohými vážnými mistry tohoto umění se chlubí, zvlášť malířský rod Carracci (1555), který k zdokonalení této nauky ustav zřídil a městu mnohého umělce vychoval, se zde ctí. Ludvíka vlast, Hannibala ale cizina za nejschopnějšího mezi Carracci uznává.

Mimo chrám svatého Petronia počítá Bononie ještě dvě stě kostelů a kaplí. V rádním domě se chová mnoho soch, obrazů a dvě stě od Ulissa Aldrovanda vlastní rukou psaných foliantů.

Věž pod názvem degli Asinelli jest roku 1109 vystavěna a bez báně 371 střevíců vysoká, druhá, jenž lehmou figurou do očí vpadá, de'Garisendi sluje, a která kolmou postavu uhnutím svých základů tak změnila, že se padati zdá a šňůra ze strany lehmé spuštěná sedm střevíců od základu ustupuje; protož ji také od 180 střevíců zvejší až na několika čtyřicet z ohledu neštěstí pobořiti dali.

Mezi ustavy náleží ještě akademie nauk a umění, anatomické divadlo, sbírka starobylostí, knihárna, hudební škola, dílny na hedbáví, vlnu, papír, strojené kvítí a ovoce, lahvice atd. - Bononský tabák a psíkové větším dílem od ženských vyznamenáni bývají.

Katedrální kostel svatého Petra jest krásného slohu, jenž poslední obraz Ludvíka Carracci, Zvěstování Marie, chová. Za městem jest navštívení hodný klášter kartuziánský, kdež nyní obyvatelé bononští se pochovávati dávají. Zdravé povětří, roztomilé položení, utěšený odtud výhled, pořádek a největší čistota, jenž se zde zachovávají, nade všemi místy toho druhu, jež jsem kdy spatřil, tento hřbitov vyznamenávají. Loubí, které od brány až ke kostelu Madonna di S. Luca tři čtvrtě hodiny bezpřetrženě vede a z 650 klenutých oblouků pozůstává, svou jednostejností unavuje a jediné mimo to, že v deštivých časích obyvatelům k procházce příhodné místo poskytuje, jest ničemné stavení.

Z vrchu nadřečeného chrámu, zvlášť na řeku Reno, která zdejšími se krade rovinami, výhled jest odplatný.

Loiano a Barbarino

Dříve stálá rovina, a brzy se ukáží hory, které (kdyby je stranou do nesmírné dálky se roztahující rovinný pohled poněkud nepříjemnil) velmi smutné by se nazvati musily. Příkrosti jim vždy více a více přibývá a chladné povětří, které z těchto holin se vytáčí, tak se mne chopilo, že v červnu zrána k plášti outočiště jsem vzíti musil. Již zdaleka jsem tyto slitiny šedivěti se viděl, ale stále mezi tučnými rolinami bloudě, nepomyslil, že cesta zrovna přes hubené ty hřebeniny mne povede. Jaký to rozdíl mezi štyrskými trávnatými, lesnatými horami! Ne tak zde se po vrších chaloupky horáků mezi roštím usmívají, aniž bujná stáda po kořenaté trávě se shánějí. Trouba pastýřská neprotřeští těch dalekých suchoparů ani březiny čerstvé je lemují. Jejich příkrov je zerzavá, od slunce spálená travice a dále holina a nahá skalina. - V snížení se k dolinám maličkokde roští se zelená neb voda dolů se prejští, řeřicha a řezavice se zelenají.. Semo tam stojí hrbatá moruše nebo oliviny.

Vůkol, kamž jen oko dohlídnouti může, žádnou chaloupku, žádnou vesničku viděti není. O místu Loiano nic znamenitého říci nemohu; dále však k Barbarino lesy olivové se šedivějí a na výsostech sem tam cypřišové samotnějí; ploty jsou větším dílem z vysokého a hustého pušpanu čili zelenice; ale vody jest nedostatek a horami zřídkakudy potůček dolů vesele hrčí. Barbarino jest veselé městečko a mnohý pěkný venkovský domek obsahuje, zvlášť v hospodě se pohodlně přenocovati může.

Florencí

Dále a dále, kdež se vrchové zase pomalu níží, hájové olivoví vůkol na těch holinách se stříbří. Po horách cypřišové častěji se ukazují a hloubě do oudoliny k městu (kdež se letní zámky s venkovskými domky střídají) v zahradách krásné řadí se z nich tvoří. Tuť teprv pravá vlaská přirozenost mezi štěpnicemi, vínohrady se jeví; kudy se téměř půldruhé míle příjemně jede, dříve než se ona vysoká báně chrámu a věž starého hradu jako obrové v oblacích začernají. Město, veliké a lidné, v celině své přehlídnuté takové slávy, která se o jeho kráse vznesla, zajisté nezasluhuje; v dílech svých však neobyčejně se vyznamenává; nebo palácové jeho znamenití obzvláštní pozornosti zasluhují a slovu palác patrné vysvětlení dávají.

Základ města a jméno jeho prvních obyvatelů mlha časů kryje. Florencí však od dávných let z ohledu válek nesvorností a rozbrojemi povstalých v letopisích znamenité místo má; čehož ustavičné rozepře guelfů a ghibellinů, bílých a černých, příčinou byly. Obě strany z nesjednocenosti papežů s císaři povstaly. Onino, kteří se císařů přídrželi, ku sboru ghibellinů se přičítali; guelfové však pro římskou stolici se vyhlásili.^109.1 Hádka dvou mladých jinochů z rodu Cancellieri, z města Pistoje, byla příčinou druhých zdělců, totiž bílých a černých, Bianchi e Neri. První z nich, jenž se Geri nazýval, při jisté příležitosti poliček od Lore, svého příbuzného, obdržel, který však na rozkaz otce svého k Bertucciovi, otci uraženého Geri, poslán byl, aby za bezpraví jim učiněné odprošením zadost učinil. Bertuccio však urážkou tou velice jsa rozzloben, pomocí dvou služebníků Lora se chopil a ruku mu utnouti dal. Divý tento čin roznítil zlostí otce nešťastného Lora, kterýž ku pomstě syna svého zbraně se chopil.

Cancellieri, od kterého tato rodina pochází, měl dvě manželky, z kterých první Bianca (bílá) se nazývala, jejížto rod Bianchi, bílý, sloul; odporníci tedy naproti tomu Neri, černí, se jmenovali. Celé město bud k jedné, bud k druhé straně se přirazilo.. Politické rozdvojenosti brzy se do domácích rozepří vmísily a Bianchi jako ghibellinové a Neri jako guelfové pozorováni byli. Florencí v ustavičnou válku zapletena byla a veliký počet vypovězenců, jenž se pak spojili a zsílili, vší mocí do své vlasti cestu ozbrojenou rukou si klestili. Poštěstilo-li se jim pomocí sousedných měst a národů protivníky přemoci, vchodem vítězným do města, své odporníky odtud vyhnali, kteříž tak dlouho vzdálení ostali, dokud jim nemožné bylo své nepřátely poraziti.

Tyto zbrojné nepříležitosti zatím svobodou, kteréž obyvatelé zouplna užívali a která je nad větší díl itálských měst povýšila, hojně vynahraženy byly. Způsob zemského řízení, aby lid na jednu stranu se vyhlásil, jedné osoby vůli, jako u sousedů, podroben, nebyl; což jim dostatečnou pohnutku k své vzdělanosti zjednalo. I zemanstvo, které vzácný rod předností obdařil, přičinilo se, rozmazanosti se vystříhajíc, slávu svých předků vážnými činy zachovati a obecní lid a měšťany, kteří vždy více a více u vzdělání pokračovali, předčiti. Pilností byl zveleben obchod, který zponenáhla vysokého stupně dosáhl, a tak republika Florencí uprostřed měšťanských krvavých válek památky pěkných umění věrně nám zachovala. Učenosti zasvěcená místa hubící válce Florenčané zpustiti a ctitele uměn z svatého zanepráždnění vytrhovati nedopustili. Stavitelství, řezba a malířství pod ochranou Republiky florencké znovu vykvetly a nejvýbornější básníř, kterým Itálie až podnes se honositi může a jehož práce nad posudností pětistoletou zvítězila, zde vychován byl. Filozofie okřála, Florencí všecka svobodná města Itálie pohnula, aby si učenost oblíbila a zamilovala, a vskutku po divokosti století pěkných umění nastoupilo.

Cimabue a Giotto, vážní malby opravitelé, tento roku 1276 a onen roku 1240 se zde zrodili a vyučili. Cimabue zavrhl způsob neohybný řeckého malířství, v kterém vycvičen byl, a ohnivá jeho obrazotvornost brzy jiný, k tajemství zpodobnění se blížící, jemnější, přirozenější způsob malování uvedla; o jeho schopnosti všickni staří spisovatelé s podivením mluví.

Giotto, syn sprostého rolníka z Colle de Vespignano blíž Florencí rodem, na pastvišti mezi stádem svým po zemi když čáry dělal, náhodou od Cimabue zpytován jsa, za učedníka vyvolen byl a v krátkém čase ku všeobecnému podivení znamenitost přirozených schopností svých dokázal. On první hlavám živost a laskavý pohled dáti, v oblíčeji hněv, bázeň, naději vyjádřiti a výtvorům svým takovou ohybnost přivlastniti uměl, o které jeho vážný mistr a přednější malíři nic nevěděli. Jeho první pokus pozůstával v vymalování mouchy na nose obrazu mistra svého, který jda okolo, mouchu dolů sháněl; což se k příběhům zázračných malířů Parrhasia a Zeuxis přirovnati může.^111.1 Básníři florentinští o něm s pochvalou všelikou mluví. Boccaccio praví, že tvorná přirozenost ničeho vyvésti nemůže, co by štětička Giottova po ní nedovedla. Dante ho velmi miloval a Petrarca jeho práce v takové vážnosti měl, že ve své poslední vůli jeden obraz od Giotta svému nejmilejšímu příteli zřetelně poručil. Lorenzo Medici po staletech jeho obraz v kostele S. Maria del Fiore postaviti dal a Polizián následující nápis jemu věnoval:

Masaccio však na větší dokonalost sloh malby ještě přivedl a Giotta převýšil. - Výše nad vzácnost všech umělců však sláva Dantova, básnířského tvořitele, jenž Itálii řečí a poezií obdařil, se vznesla; byl roku 1265 narozen. Po časné ztrátě otce svého byl mudrcovi Brunetto Latini svěřen a od básníře Quido Cavalcanti všem toho času známým uměním a literatuře starobylé vyučen. Později študoval na univerzitě bononské a paduánské, navštivil pařížskou a slyšel bohomluvectví. S básnířstvím způsobnost pěkných umění sjednotil. Ve zpěvích svých malíři Oderigi da Gubio, Giottovi a hudebníkovi Casella náklonnost dokazuje. Oudem jsa svobodné obce, proběhl okol politický a zbraň roku 1289 do porážky u Campaldino a na jiná místa nesl. - Dvou pozdějších století jeho spisy vykládající spisovatelé, kteříž v každé případnosti cenu jeho pozdvihnouti se přičinili, za přední oud občanstva, na kterémž téměř všecken osud Republiky florencké záležel, ho představují. Dante, že spravedlnost na trh nosil a že ouplatky přijímal, jsa obžalován, s jinými šesti sty Florenčany ze země vypovězen byl. Usudek proti němu vyřčený jest z ohledu michánice latiny s vlaskou řečí na důkaz tehdejší nepravidelnosti poznamenání hoden; jest pak následující:

Po vypovězení Dante více do vlasti své se nenavrátil. Za neprominutelné provinění se mu přičetlo, že roku 1304 v spojení s ostatními vypověděnci Florencí přepadnouti hleděl; pročež vypovězení navždy se mu ohlásilo. Po dlouhých cestách, které ten slavný básníř téměř všemi krajinami Itálie konal, posléz u Quido da Polenta, pána na Ravenně, léta 1321 v padesátém šestém roce činoplného věku své dny dokonal. Báseň, kteráž schopnost jeho oslavila, jest výpis cest tajemných peklem, očistcem a rájem, které konati si umínil skrze prvnější dvě mrtvých říše s Virgilem a poslední pod průvodem jedné dámy, Beatrix de Portinari, kterou si v mladších letech zamiloval, kterou mu však smrt roku 1290 zachvátila. Báseň pozůstává ve 100 zpěvích, z kterých každý asi 150 veršů obsahuje. Výbornými obrazy, hlubokou citelností a bohatým skladem myšlének báseň nás k obdivení pobízí. V prvního zpěvu verši 101 a 111 předpovídá Canovi della Scala povýšení; a dle důmínky spisovatelů naráží na zhotovení básně Dantovy roku 1318, v kterémž čase Cane za vůdce ghibellinů vyvolen byl. Někteří však dokazují; že Dante, kterému čilá, mladá léta nedovolila do tak hlubokých oudolin zajíti, svou báseň teprv tři léta před smrtí sepsal. Pohnutlivá slova, jež Františce de Rimini v té básni ze vděčnosti k jejímu otci Polentovi, jako svému příznivci, věnuje, nejoutlejší cit najevo dávají a celost díla k nevyberné myšlének studni připodobněna býti může.

Boccaccio uvedl cvičení se v řecké řeči do Itálie. Zvlášť z obnovení a zachování Homérových spisů před zkázou v tehdejších divokých časech jemu děkujeme. Po jehó smrti Chrysoloras, vážný Řek, v Florencí té řeči na začátku 15. století učil; a chtivost, s kterou se tenkráte staré řecké rukopisy vyhledávaly, nám ty poklady nevýslovné ceny, z kterých se dnes radujeme; zachovala, a již zapomenuté, poloupotracené a zanedbané, brzy by věčně k naší nenahraditelné ztrátě byly nazmar přišly.

Poggio jest jeden z nejpilnějších učenců, kteří s velikým přičiněním řecké a starořímské letopisy sbírali. Tento vážný Florenčan, roku 1381 z familie Bracciolini narozen, po dlouhých cestách v Římě se usadil a ouřad tajemnický pod osmi papeži zastával. V sedmdesáti letech věku svého ve Florencí tajemníkem republiky učiněn byl. On našel spis Kvintiliánův, z kterého až potud jen zlomkové nedokonalí známi byli, tři knihy celé a díl čtvrté Argonautiky od Valeria Flakka, několik řečí Ciceronových a mnoho jiných vzácných prací, které Poggio nejen ve všech městech itálských, nobrž ve větším dílu klášterů germánských dohromady shledal, k čemuž, jsa tejným písařem na sněmu kostnickém, příležitosti nabyl. Jeho vážné chtění až do Británie ho zavedlo, kde svou sbírku písněmi pastýřskými od Kalpurnia a zdílu spisy Petroniovými obohatil. - Jan Aurispa z toho samého ohledu do Konštantinopole se pustil a v východních krajinách po rukopisích řeckých se sháněl, a tak šiastný byl, že do Benátek roku 1423 s 238 rukopisy se vrátil. V jeho slavné knihovně se nalezali Plato, Proklus, Lucián a Xenofon; historikové Arrián, Dion a Sicílský Diodor; Geografie Strabonova, básně Kallimachovy, Pindarovy a Orfeovy, za kteréž na oučty dobrotivých Medicis veliké sumy peněz vydal.

Niccolo Niccoli shromáždil osm set svazků spisovatelů řeckých, římských a orientálských, z kterých několik sám přepsal a mnoho opravil, která schrána po jeho smrti dědictvím obci připadla a pod jménem Bibliotheca Marciana tři sta let ku potřebě učených otevřena jest.

Zatím když Masaccio a Filip uměním svým zdejší chrámy a paláce knížecí krásili, Donatello dával svým mramorům vážné postavy a živé výtky, že žádný z jeho spoluvěkých vzácnějšího předmětu toho druhu naproti němu postaviti nevěděl. Brunelleschi slavný florencký dóm do oblaků vynesl a Ghiberti brány chrámu svatého Jana tak mistrně ulil, že Michal Angelo je za brány rájské vyhlásil.

Jeden však z nejvážnějších florenckého sboru byl Michael Angelo Buonarotti, jenž se roku 1474 v Caprese nedaleko Florencí narodil a převelikou schopnost v malbě, řezbářství, stavitelství a básnictví dokázal. Na rozkaz, aby rádní síň florenckou v tovaryšstvu znamenitého mistra malby, Leonarda da Vinci, historickými představy okrásil, velice se vyznamenal. Zatím od papeže Julia II. do Říma k vyhotovení jeho náhrobku povolán byl. Tato práce dvakráte přetržena byla, totiž uraženfm Angelovy ctižádosti a závistí spoluvěkých umělců, Bramanta a Sangallo. Ti papeže přemluvili, aby obraz Sixtinské kaple Angelovi malovati dal; a tím, poněvadž v stěnomalbě nikdý ještě se nezkoušel, nepodařením slavnou pověst jeho, a tím přízeň papežovu zmenšiti mínili. Nicméně proti všemu zdrahání Michal práci předsevzíti musil, a ač s nechutí pracoval, přece v dvacíti měsících takové dílo dokonal, které jméno jeho velice oslavilo a v kterém se jeho původní duch zvláště vyznamenal. Po skončení mnoha začatých předmětů v Římě a ve Florencí dle vůle Klímenta VII. v Sixtinské kapli Poslední soud malovati musil, který se mu však, šedesátiletému starci, ve všech dílech nepovedl. Vážnější jeho díla jsou v Pavlově kapli Pád Pavlův a Ukřížování Petrovo.

Roku 1546 musil stavení chrámu Petrova v Římě předsevzíti, jehožto dostavení však nedočkal, a po jeho smrti zase mnoho se na něm zjinačilo. Mimoto Campidoglio, Farnejský palác a více jiných stavení, které se vůbec velikým slohem vyznamenávají, slavějí jeho jméno. Mezi řezbářskými výtvory jest v chrámě S. Pietro in Vincoli v Římě jeho Mojžíš, socha veliké ceny.

Papež Leo X. svým dvěma příbuzným, Juliovi a Laurencovi z domu Medicis, náhrobky od Buonarotti zhotoviti dal. Angelo onoho památku sochami Noc a Den představujícími, toho však vyobrazením Svítání a Soumraku ozdobil.

Císař Karel V., vida výborná ta díla, řekl: "Stupisco, di non udirle parlare, ne di vederle alzarsi da sedere." ("Divím se, že nevstávají a nemluví.") Na to následující verše se napsaly:

Na to Michal Angelo, jenž byl rovně tak schopný básníř jako stavitel, následující odpověd dřímající Noci do ust položil :

Tato odpověd se na ztrátu republikánské svobody potahuje, kterou Karel V. Florenčanům odejmul, a je vévodovi z domu Medicis podrobil.

První znamenitost města Firenze jest Galerie, kteráž v celé Evropě jako schránka památných, vzácných, drahých, mistrovských předmětů vyhlášena jest.

Rod Medicis, jenž si obchodem s Levantem nesmírného bohatství dobyl, k této oslavě města Florencí základ položil.

Cosmus vprostřed 15. století počal město krášlit, řemeslnosti a umění rozšířovat, mistrům odplácet a štěstí zakládat. Jeho celý život jest pln dobrodiní, ctnosti a schopnosti ducha dokazujících činů; které vzácné povahy zřídka v jedné osobě se spojují. - Lorenzo, jsa sám ohnivým básnířem a vážným milovníkem umění, takovou uctou a velikomyslností učeným mužům za jejich práce odplácel a všem literárním předsevzetím tak horlivě nápomáhal, že téměř z celé Itálie ty nejvyhlášenější muže v brzkém čase do Florencí shromáždil. Mimo vzácných obrazů Medicejské akademie Lorenzo sklad již tenkráte necenný, pozůstalost předků svých Cosma a Petra, s takovou pilností a nákladem rozmnožoval, že knihovna, kterouž až podnes pod jménem Laurenziana najdeme, brzy co jedna z nejslavnějších v Itálii se okázala. Vyhlášený spisovatel Polizián ji řídil a mnoho jiných učených nejen do všech krajin evropských nákladem Lorenzovým, nobrž i do východních zemí ku shledání rukopisů vysláno bylo, kteréž dal Lorenzo rozhlášeným mudrcům a nejschopnějším básnířům s pilností opravovati, vysvětlovati, přepisovati a později po vynalezeném kněhtlačitelství vůbec vydávati. Vyznamenání, kteréž učeným mužům dával, a stálé obcování s nimi v takovou vážnost je uvedlo, že ve Florencí vyšší a znamenitější ouřady se jim dávaly, který příklad ostatní itálská města následovala; čímž literatura velmi se pozdvihla, poněvadž s svými příznivci brzy na první prostředek k oblažení a zvelebení země uznána byla.

Lorenzo pozdvihl rytectví v tvrdém kamení a založil krásnou sbírku starých mincí. Ferdinand II. (roku 1670) a bratr jeho, kardinál Leopold, mimo jiných znamenitostí starších a novějších časů, Hermafroditem a Venuší od Tiziana ten sklad obohatili. Leopold Rakouský galerii florenckou nejvzácnějšími předměty hojně rozmnožil a daroval ji národu toškánskému. Skoupil sbírku osobních obrazů malířů, Niobu, Venuši, jenž přes moře jede, mladého Jasena, nevyslovně šťastně uhodnutou podobu květoucí mladosti, Endymiona, Sybilu Saměnskou a množství obrazů velmi drahých jeho dobrotivost tam postavila. Ferdinad III. nakoupil více výborností francouzských mistrů. Nejobšírnější popsání této obrazny nachází se v knihách nadepsaných Museum Florentinum.

Stavení, kdež se tyto drahé věci nalézají, jest nejen příhodné, ale i slavně stavěné. - U vchodu jsou v mramoru ryté řecké a latinské nápisy; a mezi dvěma oknama, kteráž schody osvěcují, vpadá do očí mramorový Bachus, naproti kterému pachole pěkného pohledu s korunovanou hlavou stojí.

V síni jsou postavy z porfyru zakladatelů a rozmnožitelů obrazny, Lorenze a Jana z Medicis. Stranou dvéří se pyšní Smrtonoš z bronzu v přílbici, sochor v pravé a zbraň v levé ruce drže. V druhém dílu síňce velmi pěkný kůň s hrdou hlavou a s hřívami větrem se kroužícími, an ze školy prchl, ve střelhbitém skoku se žene: Hřebec ten zajisté by na jiném místě státi zasloužil. - Otud dlouhá, klenutá chodba ukazuje množství vzácných obrazů všelikých mistrů. Strop jest okrášlen stěnomalbou, milovníku historie vzácnou, an jinotajitelným čili alegorickým způsobem vážné činy mnohých národu vzácných Toškánů vypisuje.

Mezi stranami zde visícími obrazy jest Judita, jak Holofernovi hlavu stíná, od maliřky Lomi z Pisy, Venuše, kterou Milek česá, Svadební lože od Giovanni di san Giovanni, kdež nedočkavost ženicha a stydlivost děvčete s žádostí smíšená, šťastně uhodnutá, i neznatelovi líbiti se musí, Oběť Abrahámova, kde oko otcovo jiskry přísnosti a povinnosti seje.

V druhém koridoru nejznamenitější obraz jest Kristus v chrámě s farizey se hádající od Michala Angelo da Caravaggio, znamenitá práce, kdež zvláště starým hlavám rozdílných vlastností podiviti se musíme.

Mezi sochami v prvním koridoru Mladý atlet, pak Venuše od Belvedere se vyznamenávají. - V onom menším výklenku k polední straně na Arno, jenž oba dva ty velké spojuje koridory; stojí stará socha Milkova, kdež se v oblíčeji rozpustilost a milovaná zlost v vysmívavém pohledu pacholete jeví.

®enskou postavu s labutí v klíně, jejíž nevypsanou rozkoš jevící prsa a pohled nejvyšší radost pronáší, pokládají za Ledu. Ganymed, jedna z nejpěknějších soch v koridořích, na které věk mezi mládencem a pacholetem mistrně jest vypodobněn.

V druhém velikém koridoru mimo jiné Bachus od Michala Angelo, ode všech znatelů za nečasté, mistrovské dílo starobylosti se drží; ne rozkoš a ospalý vínem pohled, nýbrž vážnost a vznešenost z očí mu hledí.

Mezi těmi sochami podobami mramorovými římských císařů, jichž téměř sto dvacet jest, které za pravé se drží, historik příjemně se baviti může.

Co se sbírky mincí dotýče, ta od jezuity Eckhela, řiditele císařského mincovního kabinetu, založena byla a peníze dle času a zeměpisu spořádané ukazuje. Sklad památných mincí pozdějších časů jest veliký. Kdo se poučiti chce, aby falešné od pravých mincí rozeznal, najde zde falešné tak schopně a pravým podobně vypracované, že sotva znatel je rozezná.

V sále broznových litin, zvlášť starých, musíme se schopnosti umělcově podiviti. - Nové jsou větším dílem kopie, skrovné postavy. - Nejpěknější mezi všemi oku mému jest Merkur, který jednou nohou na hlavě Eolově, jenž ho odfukovati se zdá, tak lehce stojí, jak by bystrým vymrštnutím odletěti chtěl; podoba pravidelně dokonalého těla, vytknutý ohyb, nenuceně vyjádřený každý výtisk pěkně rostlého muže zajisté přemilé podívání oku poskytuje. Později několik kopií této míle vytvořené postavy jsem příležitost měl spatřiti. Znamenitý řezbář, Jan z Bologni, ho zhotovil.

Mimoto jest zde schránka řeckých, etrurských a římských zbraní, egyptské modly, podoby všelikých zvířat, nádoby chrámů pohanských k oběti, nápisy, nástroje, hetrurské nápisy atd.

Hetrurští pálili těla mrtvých a popel z nich do hlíněných nádob zavírali; i mnoho nám jich zem na památku schovala. Podstatní obrazové na těchto nádobách musí se s pozorností šetřiti a čistému vypracování mnohých zajisté se podiviti musíme.

Síň, kde smutný příběh nešťastné Nioby^119.1 se představuje, jest prostranná a schválně pro velkocennou sochokupu Niobina rodu stavěna. Tyto sochy byly blíž brány Lateránské v Římě nalezeny, od Ferdinada kardinála Medicis odkoupeny a v jeho rozkošném hradě postaveny. Císař Leopold je roku 1740 do Florencí odnésti a sobě postaviti nařídil. Niobe jest jako žena dospělého věku představena s vyjádřením sobě přirozené vážnosti a vyvýšenosti, v dokonalé krásoplnosti těla. Jest socha vznešeného slohu, matka mnoha dětí s plně ještě dmoucím se tílkem. Zdá se, jako by vyhýbajíc se nemluvně v máteřském skrýti chtěla klíně, které poděšeno jsouc, naříkajíc letící šípy již v outlých svých prsou cítit se domnívá. Matka se přes dítě přehybuje a pravicí ku klínu je přivinuje, oči však na místo, odkud nebezpečenství přichází, obrací. Pohled její jest zmužilý a naříkající, bez hrdosti a zoufánlivosti; bázeň však o dítě nejvíce ji nepokojí. Levá ruka přitahuje plášť přes rameno, jako by k obraně i toto slabé obvití užívati chtěla. Dívčinka levou rukou objímá bedra matčina a pravice hlavu brání. Kadeře Niobiny jsou jednoduché, převázané, a plynou hojně po tejle a sem tam kroužkové přes ramena až k tílku se vinou. Oděv vábné, pravidelné krásy vzrostu prozrazuje a plášť ozdobně kolem nohy se vine a padá do chumáče řas k zemi. Třetí Niobina dcera o přednost s matkou zápasí; nemožné téměř nevinnost, vyšší milost a výtečnost postavy, vážnější krásu, všemi spanilostmi kvetoucí mladosti ozdobenou, a tílko sličnějšího výtvoru si představiti. Všecky částky té práce chlubějí se tím samým mistrem, jenž Niobinu sochu vyvedl. Ostatní sochy synů a dcer té nešťastné matky k rozličným sochovníkům (což patrně rozdílný sloh představuje) se přiznávají, a ač všecky veliké ceny jsou, přece mnohá chyba od znatelů se na nich vystavuje. Sloh celosti dokazuje, že celý ten sestav do času Alexandra Velikého náleží a bezpochyby to samé rozhlášené dílo jest, o kterém Plinius XXXVI, 4, 8 zmínku činí a které se v Římě v chrámě Apollovu nalézalo. Od některých Praxiteles, od jiných Skopas^120.1 za tvorce těchto předmětů se drží.

V sálu taknazvaném Baroccio mimo jiné jest pěkný obraz na dřevě malované Madony, kteráž syna svého prosí, aby bohatým, kteří opuštěných a vdov se ujímají, požehnal; jest velmi vzácný a 1579 od Baroccio, od něhož tato síň jméno dostala, malován a léta 1787 z Arezzo sem přinešen. Malířové praví, že Baroccio zvláště barvy šťastně míchati uměl;

oučinek svého světla mistrovsky dovedl a svým figurám hlavy milostí. plniti věděl.

Nápisů řeckých a latinských a památek egyptských mnoho jest zde shromážděno a do tříd postaveno. První třída patří bohům a jich ministrům; druhá císařům; třetí konzulům a římským magistrátům; čtvrtá municipáliím; pátá divadlům; šestá vojsku; sedmá umrlým Římanům; osmá manželstvu; devátá svobodě; desátá hrobům křesťanským; jedenáctá nápisům; dvanáctá všelijakosti.

Hlavy mudrců vznešených, jako Anakreona, Solona, Safy, Aristofana, Sokrata, Alcibiada, Sofokla, Euripida a mnoho jiných, zde nalezáme. Sbírka vypodobnění malířů, kteří obrazy své sami zhotovili. Ty jsou větším dílem podle časoběhu a podle škol národních zřízeny. Toto shromáždění od kardinála Leopolda, jehož socha zde stojí, sebráno bylo. Nejznamenitější z nich jsou: z římské školy Rafael, Giulio Romano, Baroccio, Zuccheri, Batoni a Mengs; z florencké školy Masaccio, Leonard da Vinci, Andreas del Sarto; z benátské školy Bellini, Georgine; Tizian, Paul Veronese, Tintoretto, Primaticcio; z lombardské školy Carracci, Quido Reni, Domenichino, Quercino da Cento, Albano; mezi cizími jsou vznešené hlavy Rubense, van Dyckova, Holbeinnva; Rembrandtova atd. Malířové, jejichž předmětem hlav malování nebylo, od jiných zhotoveni jsou; drží v ruce bud venkovské položení, neb jiný druh malby etc., jako Bourghignon, Mieris, Schalken, van der Werff etc. Dále nalezneme Michala Angelo, Sandrarta, Angeliku Kaufmann; le Bruna, Moora, Švedu Rosleina a mimo jiných znamenitostí také onu krásnou nádobu, která z letního hradu medicejského z Říma sem přišla a na které oběť Ifigeniina vypodobněná obdivení zasluhuje. Pak jest stůl osmirohý; dohromady ze samých drahých kamenů posázený, pozornosti velmi hoden. Práce ta měla již roku 1623 od Jakuba Autelli počata býti. Barev shodnutí přirozenosti se blíží a nejvíce trpělivosti a nevyslovitelné setrvánlivosti vyhotovitelově se obdivujeme.

Odtud do pokojů přicházíme, kde obzvláštní obrazy od mistrů všelikých národů a časů se chovají a do škol rozdělují.

Mezi malíři benátskými aneb v taknazvané benátské škole mezi mnohými výbornými kusy jest Narození Páně od Tiziana, jenž mnoho pěkných hlav obsahuje a okolojdoucímu pozornost káže. - Rod Jakuba Bassano, jenž sám i svého mistra, Tiziana, převýborně vypodobnil. Od Pavla Veronese Kristus, jak Lazara křísí, vážným citem pozorovatele plní.

Odtud dále jdoucí přichází do světnice, kdež sbírka řezaných kamenů a nádoby z dobrého kamení stojí. Ten sklad toho druhu zajisté první v Evropě nazvati se může. V síni jsou pěkné sloupy z orientálního alabastru.V šesti almarách jsou drahé věci schovány, totiž osm sloupků z agátu sienského a osm z horného křišťálu, okrášlené topasy a granáty; - osm soch apoštolů od Horáce Mohy z Florencí zhotovených a asi 400 nádob z všelikých pěkných kamenů: dvě z lapislazuly, jedna z křišťálu, míska z granátu, jiná z amazonu, třetí z achátu, větší díl jich jest ve zlatě fasovaných, mineralógovi více než milovníkovi krásných podobizen vzácných. - Stůl z pěkných kamenů, na kterémž jest výhled na město Livorno, před dvěma sty lety vykládaný. Mnoho hlav císařů římských z chalcedonu, Neronova hlava v křišťálu, Glaba v alabastru, Matidia v akvamaríně, v pěkném modrém tyrkysu Tiberius, Mars v safíru, Alexandr v chrysolitu, Cicero v topasu, jedna vzteklice, čili fúrie v hyacintu, velmi vzácný Herkules z ametystu, Minerva v sardonixu a m.j.

Rytectví v kamení také zde příležitost pozorovati máme. Mnoho chyb na těchto drahých věcech větším dílem mistrové florenčtí napraviti se přičinili.

Ve francouzské škole Poussin, nejvyšší mistr, jen maličkosti zde má, v flamandské a holandské škole Venuše a Adon od Rubense, Martin Luther od Holbeina, jeho Kateřina od Lora, venkovské výhledy od Clauda Gelér, výhledy od Steenwyka, zvěř, ovoce a kvítí od van Kessela. - Ve škole vlaské mnoho maličkostí, osobních obrazů atd., jenž žádného nápisu nemají, a mnoho jistě pěkných se zde chová. Albanova Venuše mezi milčaty; Tanec amorinů, Unos Evropy. Zuccheri zde má Zlatý a stříbrný věk, mezi jinými zvláště jeho Venuše a Adon krásou se prozrazuje. Krásná Majdalena od Correggio, Maria od Parmigiana v tomto sále se zachovává; malý Amor z mramoru, k jehož nohoum motýl spí, velice pěkný jest.

Sbírka krásy, znamenitostí, umění a podivu nejhodnějších věcí v síni, jenž se Tribuna nazývá, se chová. Strop jest perlovinou poset a nejkrásnějším mramorem podlaha vykládána.

Zde se chová rozhlášená socha Venuše Medicejské, pro kteroužto jediné, tako jako někdy chrám Gnídský pro dílo Praxitele nesmrtelného, Florencí navštívena býti zasluhuje. Tato socha jest mezi ostatními toho druhu tím samým, čímž Lada bývala mezi bohy. V Tivoli v Adriánovu letním hradu nalezená, rodem Medicis (odkud své příjmení Medicejská obdržela) do Florencí přinešena a tady ze zpřeražených svých dílů zase kunštovně složena a sestavena byla.

Tancující Faun zde ohýbá své oudy lehce a hbitě. Bezstarostná veselost z očí mu hledí. V ruce kastanětky drží a na jedné noze s klepadlem skáče. Mimoto ještě také mnoho výborných obrazů zde visí. Maria, od Michala Angelo, klečíc dítě Jozefovi podává. Tři od Raffaela, Tizianova Venuše, která se naproti Medicejské staví, u vyjádření vášní však jsou od sebe velmi rozdílné; tato jest plna nevinnosti milostné, ona dychtí po rozkoši. - Mordování mláďátek od Valterána, jenž za předpis v rejsování od malířů se pokládá. Rubensův Herkules a od Carracci Bachantka, kteréž satyr košík s kvítím podává. Mezi toškánskými mistry, jejichž práce ve dvou síních spořádány jsou, nalezneme maličkosti od Bartolommea, jako Narození páně atd.; - od Dolci několik hlav veselých; Ghirlandajovo Představení v chrámě, kterého si zde velmi vážejí; Bartolommeův Job a Joziáš mnoho cti dělají. Od Carla Dolce hlavu Majdaleninu nevypsané milosti a rozkoše vidíme, v Albertinovu Navštivení Marie hlavy nevyslovné krásy nalezneme.

Posléz se nalezá v obraznici Hermafrodit z bílého vytvořený mramoru, an na lví kůži leží, oblíčej a hrdlo ženské maje; Ganymed milostného těla a nejkrásnější socha Alexandra.

Mezi jinými znamenitostmi florenckými tak nazvaná Loggia della Piazza jest nemálo nečistotou zkalena; zde se vidí vznešené představení unosu Sabinek, Perseus, příběh Andromedy, Judita atd., od Jana z Bologni.

Na náměstí stojí socha z kovu od Jana z Bologni ulitá, knížete Cosma na koni představující. Vpravo této sochy jest kašna mnohou pěknou postavou zkrášlena. Palác starý, nyní hlavní stráž (il Palazzo Vecchio) mimo starost a trvanlivost ničím se nevyznamenává.

Sbírka zvláštních předmětů z přirozenosti rovně navštivení hodna jest. Anatomických příprav systematická sbírka jest dokonalá; vídeňská však, ač podle zdejší založena jest, skvostnější se mi zdá. Litoval jsem; že v takovém lidskému tovaryšstvu užitečném a nevyhnutelně potřebném umění nikdý ani nejmenšího zalíbení jsem necítil, a ta rozsekaná, přeřezaná, rozebraná, rozpáraná, z kůže vzatá těla študium anatomie vždy mi zošklivovala. - Sbírka vycpaných zvířat (škoda že dokonalá není!), hnízda ptačí, však ve velmi maIém počtu, a k tomu stářím již poněkud ztrhaná, a zvlášť vejce jejich, barvy zbavená a od červů sežraná, se ukazují; nečastá vzácná hnízda v malém počtu, a dravých ptáků hnízda dokonce žádná viděti není. Naproti tomu se vyznamenává hojná sbírka kovů a kamenů, kterou zvláště pěkné spořádání tím vzácnější činí. Shromážděných motýlů rodové ze všech dílů světa, brouků množství, želvy, ovoce, semena a cizozemské kvítí mne zabývaly.

Určitá hodina k zavření těch bohatstvím naplněných síní odbila, ale i po napomínání kustoda nemohl jsem dvéří najíti, až přísně mi oznamoval, jestliže bych nechtěl síně ty opustit, mne v nich zavříti by musil. Vtisknutí však tvrdého tolaru do dlaně hned tu horlivost ztíšilo a přísná povinnost mu ještě na dvě celé hodiny v srdci umlkla.

Tak se mi všude dálo, kam jsem jen koli ve Vlaších přišel, a lidé zde tak nestydatí jsou, že poznajíce cizozemce, an před nimi do oblaků pod jejich nebem se podíval, již se o dar za vzatou si smělost u něho oznamují a k tomu, že jim něco udělit povinen jest, se dotazovat opovažují.

Opatrovníci muzea florenckého od dvoru zapovězíno mají dary od cizího vynucovat a povinni jsou každému bez rozdílu v určitý čas vše, co viděti žádá, s ochotností ukázati; ale jestli na tento předpis cizozemec spolehaje, na měšec doma zapomene, mnoho neuhlídá, s nevrlostí a zaškareděným okem síněmi obraznými se prožene a k nejvzácnějším předmětům se nepřivede. Tato nízká, špinavá žádost peněz čím dále tím více se jeví a národu tomu mnohou hanbu u cizích činí.

Nablízku nadjmenovaného paláce, schránky přirozených znamenitostí, skví se bohatstvím svým bylinárna zdejší.

Chrámové florentinští jsou znamenití a mnohou okrasou a bohatstvím obdarováni. Dóm zdejší jest stavení nesmírné velikosti, zevnitř mramorem obložené, kteráž strakatina oku se líbiti nechce. Kdyby vnitř ho milejší stavení způsob byl ozdobil, jistě by tím více byl získal. Nejznamenitější předmět tohoto chrámu jest od Fridricha Zuccheri malovaná báně.

Oltář veliký jest velebný, prostrannost síní zpovědnice neužejí. Kaple za velkým oltářem se zvláště pěkností vyznamenává. Malba kostelních oken jest vzácné krásy, pilířové jsou mocní a obloukové vysokého klenutí.

Kdo bohatstvím naplněný kostel viděti chce, ten k Svatému Vavřinci ať se podívá. Nejznamenitější ze všech jest kaple aneb hrobka Medicejská, která v tak vznešeném slohu, s takovou pilností a s takovým nákladem stavěna jest, že již při položení k ní základu uzavříti se mohlo, že skončení nedojde. Jedenkaždý ohlídna se kolem, nad nedokonáním slavného toho stavení vzdychati musí. Jest památkou hetrurských knížat, kteří své kosti zde skládají. Vše z cizozemského pozůstává mramoru, jenž k tomu napoloudrahými kameny výtečně vykládán jest. Kaple jest okrouhlá, jenž ve čtyřech uhlích veliké náhroby z východní žuly neboli granitu nese; na těch karnyolové ležejí podušky, kdež zlaté, diamanty poseté koruny odpočívají. Nad každou jsou výklenky, v kterých bronzové sochy dvou pohřbených panovníků v osobné velikosti stojí. Pilířové jsou zkrášlení štíty rozličných velikovévodství poddaných měst, jenž drahým kamením vykládány jsou.

Blíže dómu stojí svatému Janu Křtiteli, který někdy chrámem boha Smrtonoše býval, zasvěcený kostel. U vchodu spatřujeme dva porfyrové, ořetězené sloupy, jenž z Jeruzaléma sem přinešeny byly a před časy změnou své barvy zlé neb dobré časy předpovídaly. Brány z kovu ulité, kteréž rozličné příběhy Starého zákona představují, jsou znamenitá práce.

Před kostelem Annunziata, jenž prostrannou rovinu krásí, stojí velikánská socha Ferdinanda I. Síni chrámovou, nemálo zhubenou, maloval Andreas del Sarto.

Chrám Santa Croce jest vysoký a veliký, z ohledu oltářů, kteréž na větším díle jméno nesmrtelného Michala Angelo slaví, navštivení hodný. Zde tento slavný muž pochovaný leží. Mezi velkým počtem paláců rezidencf velikoknížecí zvláště vnitřní slávou se vyznamenává. Tady nalezneme sbírku mistrovských kusů nejvyhlášenějších malířů. Nejkrásnější jest obraz Madonna della Sedia, práce božského Raffaela d'Urbino. - Na druhém uhlu se chová socha Venušina nevypsané krásy od Canovy. Při pohledu na ni oko jako okouzlené v rozjímání výtečných oudů se baví a jen mocí odtud se odvésti musí.

Nejen vzhledem stavitelských znamenitostí, nýbrž i z ohledu sbírky drahých předmětů, malby a vzácných pozůstalostí řezby a jiných nauk nesmíme opominouti paláce Riccardi, Strozzi, Capponi, Corsini, Salviati, Pucci, Gherardesca, Brunaccini, Rucellai, Altoviti.

Venko florencké jest nanejvejš vzdělané a poseté dvory, vinicemi, zahradami a letními hrady. Knížecí zahrada Boboli, jiné zámky, procházky na břehu řeky Arno a okolní položení k obšírnému vypsání svých příjemností a znamenitostí velikého času potřebují.

Řeka Arno dělí město ve dvé a mosty její sice mocné a pevné, ale ne krásné jsou. Obyvatelů, mezi nimiž se mnoho kněžstva nachází, počítá se na 80 000.

V zhotovení hedbávných věcí zdejší dílny daleké pověsti došly a díla nad jinými trvánlivostí a laciností předčí. Alabastrové podoby všech druhů a roztomile zpracované k dostání jsou, přede vším však jiným pověst o kloboucích ženských slaměných, které Florenčané zhotovují, v celé Evropě se roznesla a při všem přičinění nikde nebyli s to, aby slámu tak krásně připravili.

Poggibonsi

Hory smutné a plechaté se stále roztahují a kolem, kam se podíváme, spatříme holé vrchy, takže myslíme, že se z nich tak brzy nevytočíme. - V tomto kraji ženstvo klobouky slaměné, okrášlené mnohým kvítím nosí. Obchod na kvítí též v okolí florenckém veliký jest, a vyjdem-li časně ráno, potkáme množství děvčat, která kvítí v košíčkách, roztomile svázané v kytky, do města na trh nesou. Zahradnice jsou plny kvítí a babičky již bezzubé v šedivinách karafiáty zastrkané nosejí. To vše příjemné a pěkné jest, kdyby jen v hospodách na zdejší silnici méně štěnic bylo a kdyby běleji vyhlížely; ale takové nepříležitosti ani unavenému odpočinouti nedají; jakou tedy nepříjemnost onomu působí, kdož spáti nemůže!

Siena

Jest slavné, prostranné, na vrcholi jedné hory postavené město. Náměstí zdejší jest okrouhlé, a jak se myslí, vypálený kráter oheň plijící hory, stojí hluboko pod ulicemi, z kterých se dolů na ně patřiti může.

Zde najdeme rádní dům s pěknou věží a mnohý znamenitý palác. Hlavní kostel, jenž gotického, ale velmi krásného slohu jest, má veskrz černě a bíle mramorovými čtverrohy obložené stěny, plné soch a starostavitelských okras. Podlaha jest mozaikem vykládaná, na níž všelicí starozákonní příběhové čistě a s velikou pilností vypodobněni jsou. Aby se nějak zachovala, zdílu prkny přebedněna jest. Kazatelnice z ohledu své řezby nalézá sotva sobě rovnou; a veliké, rukou jednoho zákoníka pracně psané chorální knihy okázat si dáti opominouti nesmíme. V kapli Chigi, jenž pěkného jest výstavu, dvě sochy, Máří Majdaleny, Jeronýma, a mnoho jiných sem tam po tom nesmírném chrámě rozvěšených obrazů od schopných malířů vyhledati musíme.

Rozhlášenou pověst o řeči vlaské, která se zde v celé Itálii nejlépe mluví, zvlášť při zdejším přívětivém a krásném ženstvu jsem v pravdě nalezl.

Nad městem stojí tvrz a k ní veřejná procházka vede. Mezi sochami, které stromořadím stojí, některé jsou procházející. I potkal jsem chlapce, an sedě před Herkulem, z hlíny ho tvořil, nemaje k tomu leč holé ruce a vedlejší kalužinu. Dlouhou chvíli jsem se s potěšením na pachole díval, jak mu to od ruky šlo. V tom chlapci již pravý vlaský, k umělostem schopný duch se pronášel. Tak mladý Vlach čím dále tím více hrá, až pak rytectví se chápá a výtvory své potomstvu k obdivu zanechává.

Nábožnost dále a dále vždy většího stupně dochází a u měštěnínů mohovitých není žádného rodu, kde by domácího kaplana nebylo, a nikde možného domu, jenž by kapli v sobě neobsahoval. Dnes v Sieně zvlášť jsem se o nábožnosti obyvatelů přesvědčil. Jsa pozván ku stolu, dříve jsem do kaple s nimi jíti a tam se modliti musil. Nejmladší syn předpovídal a druzí za ním, a sice tak čerstvě reptali, že s tou největší pozorností ani slovíčku jsem srozuměti vstavu nebyl.

Při stole po levé straně magister vedle mne sedě, ptal se, jestli jsem potěšení nad jeho mladým pánem měl, jenž modlitby tak čerstvě a tak mnoho po sobě odříkávati umí.

Naše jídlo bylo velmi hubené, a zvlášť na oleji smaženo a pečeno. Nejsa tomu zvyklý, jísti jsem nemohl. Domácí paní se nemálo proto hněvala, myslíc, že stolem jejím pohrdám. Daremná polévka, zelený hrách, kdež na každého pět zrnek přišlo, dva ptáci, a to na sedm osob, k lahůdce syrové boby, lusky a čerstvý tvaroh byly naším hodem.

Památný obraz od Quido da Siena, jenž svatou Pannu představuje, chová se v kostele svatého Dominika a zhotovení jeho roku 1221 za nejstarší obraz itálských malířů ho udává.

S. Quirico

Čím dále tím více obecného lidu nábožnictví se projevuje, a vzdělanost jeho daleko národům našich krajin postupuje.

Podvodníci chytří, jenž vlastnost slabosti svých vlastenců znají, táhnou krajinami za všelikou příčinou. Ten zpívá divy mariánské, ten zázračné léky nosí, onen zažehnává duchy, čtvrtý předpovídá budoucích časů štěstí a neštěstí a každý z nich nevědomostí lidu vyzkoumanou se živí. Takový jeden podvodník pod mým oknem na stůl se postavě a léky své posvěcené vylože, sedláky, kteří právě z kostela valem domů se vraceli, zastavoval a krám svůj k prodeji podával. Při každé částce své lékárny výbornými, srdce nábožných rolníku jímajícími pohnutkami a schvalováním svého zboží prodávati uměl. "Bratří!" vykřikl, v ruce svazek jakýsi maje. - "Bratří, bolestmi zubů trápení, pospěšte ke mně! Valte se k svému věrnému příteli, an šfastně odlehčení a pomoc ve jménu nejsvětější Trojice vám připovídá. Sem pospěšte k mému stolu a pohleďte na léky, na léky v Římě na hrobě svaté Apoleny svěcené! Kdo se žádného smrtelného hříchu nedopustil, ten ať to na bolící položí zub a ve čtyřech a dvacíti hodinách zhlazena jest bolest. Mnohý člověk, jenž čistého jest srdce, tratí tím své bolesti okamžením, kdyby i nejlitější byly, poněvadž tak v milosti boží a svaté Apoleny stojí. Komu pak po čtyřech a dvacíti hodinách bolesti zubů nepřestanou, ten ať se ze svých hříchů vyzpovídá, neb toho jistý důkaz, že se velikých nepravostí dopustil. Kdo tohoto prostředku užívati míní, zaplatí čtyry grácie." - Tu sedláci, jeden přes druhého, křičeli: "Mně dva papírky!" - "Mně pět papírků!" - "Mně čtyry!" - "Tři pro mne!" - a v okamžení všecko prodáno bylo. Nyní vida, že dobrý oučinek jeho výmluvnost působí, chopil se jiného papírku a hlásal: "Sem, hříšníci! Sem ve jménu sedmi bolestných ran Vykupitele a ve jménu sedmi ran Matky jeho bolestné, sem pospěšte, kteří na trest za své přestoupení oteklinou, boleninou, neduhy a vředy všelikými obtěžkáni jste! Sem ke mně chvátejte! Tuto mast položte na bolest, a není-li svědomí vaše hříchy obtěžkáno, tak jste v krátkém čase neduhů zbaveni a za takové dobrodiní jen jediný paul zaplatíte." V pěti minutách nebylo ani památky po masti. A tak ten plechatý starý taškář ty ubohé slamotrusy lákal, až v jeho ranci ani jedinká pilule neostala; zašněroval filec a s svými ulovenými gráciemi a pauly do hor se ubíral. Nosilť na krku železný zámek, který vždy líbal a tak jako svého talismana držel, svou jalovcovou sukovitou holí vždy kříže na papírkách tvořil, když prodané je do rukou selských podával. Pokaždé, když jakési svaté jméno vyslovil, klobouk z hlavy sňal, což vždy jedním rázem jeho posluchačové s uhozením kříže na prsou po něm opakovali. Kdo by si pomyslil v těchto časích našich, že takový podvod možný jest? A kdo by řekl, že policie, kdyby sebeospalejší byla, takovým podvodům žádné překážky nečiní ? Kdybych měl o jiných, daleko nesmyslnějších obyčejích zdejšího lidu (tak jak mně je můj hospodský, sám veliký pověrník, vypisoval) vypravovati, mnoho času daremně bych stráviti musil a čtenářům svým (ač i naši vlastenci nedávno, ale přece již jednou těch pověr zdílu se odřekli) dlouhou chvíli bych způsobil!

Radicofani, Acquapendente

Položení uprostřed urodné Itálie divokosti a pustinám sibirským se rovná. ®ádný stromek daleké, široké plechatiny míle neodívá, žádná vesnička v dálce oku cestu protivnou nepříjemní; bezlidné, bezstádné stojí ty mlčící hory v okolí zdejším, jejich zamyšlené oudolí žádný potůček neobveseluje, po dešti jakýsi divý proud z vrchu s kamením dolů rachotí a tím více se žene, aby tím méně trval.

Do takové krajiny městečko Radicofani se hodí; stářím zčernalé škaredě ze své šedomechovaté skály na pustou dálku vůkol sebe hledí a smutnícím stráním o tisících letech vypravuje.

Chladno velmi nepříjemné v měsíci červnu tak na mne doráželo, že jsem ze Sieny stále v plášti zaobalený jel, a časem tak mne v nohy záblo, že jsem přinucen byl z koně slézti a pěšky jíti. Včera po dešti veliká zima počala, že jsem v komíně oheň zapáliti dal, slovem přiznati se musím, že teplo itálské, jak jsem o něm četl a o kterém se mi tak mnoho vypravovalo, až potud mne velmi netrápilo, a přece v měsíci červnu i v našich zemích již patrného tepla zkusíme a nepamatuji se, že by kdo byl v červnu kdy topil. Čili hory to působí? Ale vždyť jsem již uprostřed Itálie, tedy daleko v poledni u přirovnání k mé vlasti! K jídlu na hospodách neměl jsem ničeho; víno co ocet, voda nezdravá, a štírů dosti, takže, sotva čtvrt hodiny v hospodě jsem strávil, již starý a mladý štír k nohoum mi přilezli, aby se proti ohni, jenž v komíně hořel, ohříli. Hledět se musí člověk velice těch tichých potvor, jenž do postele se vkradou a do zahřitých míst se slízají; jestli je ve snách obracením se tlačíme, jedovatým žahadlem se mstí, kteréž uštknutí nebezpečné bývá, jestliže k brzké pomoci se nepřikročí. - Doufaje tedy, že snad v Acquapendente lépe se mi povede, a neohlížeje se na strašlivou cestu, jenž přede mnou stála, tam jsem se odebral.

Všeobecný déšť trval stále a všickni zimou pláště vzíti přinuceni jsme byli. Ještě před západem do bytu jsme se dostali. I leží to nadjmenované městečko sice v mlčící zavřenosti, ale pod jeho skalou ležejí doliny utěšené, plné zdravých stád; spádové vrchu jsou posetí stromovím a břehové cesty olemovaní vonnými ořešinami. Odtud se do šířiny všeliký pěkný výhled otvírá, který tím více jdoucího těší, čím se přesvědčil, že té dlouhochvílné smutnosti již konec jest.

Navečír v hospodě U slunce jsem byl a po několika daremných zastávkách, kde jsme ani ty nejhlavnější potřebnosti, jako chléb a vodu; za mnoho peněz dostati nemohli, tím mně všecka zde k službám stojící pohodlnost dražší a příjemnější byla. Ba i lidé moji a koně velmi si zde hovili. Jediné dobrého vína nám scházelo, abychom si byli na nic pak stýskat nemusili.

Montefiascone, Viterbo

Ačkoli ještě stále pahrbkové a vrchové jeden po druhém následují, přece cesta vždy větší příjemnosti nabývá a obilné půdy, sem tam vinice celost poněkud pozdvihují. Městečko Montefiascone sedí, od starých bašt obležené, na vysokém vrchu, pod kterým cesta vede. Večerem, neznámý, a do mnohého podobného hnízda lézti zvyklý, se vším, co jsem s sebou vedl, na horu jsem se potně dobýval. Přijda do první ulice, dále jsem nemohl a mnoho lidu se okolo mne shromáždilo, kteří tak na mne se dívali, jako by kdovíjakýs div byl se stal. I na to byv pozorliv učiněn, ptal jsem se, proč se tak sbíhají a čeho by na mně viděli. I pravil jakýsi starec: "Pane, jsem tady již šedesáte let živ, a nikdý jsem vozu v našem městečku neviděl." Radil mi, abych se obrátil, poněvadž nemožné jest tady jeti pro příkrost ulic a hladkost dlážení, kudy sotva mezkové, kteří vše na hřbetích sem vynesou, choditi mohou. Přesvědčiv se o tom, s velikou nepříjemností dolů jsem se s nevyřízenou hrnouti musil. Zde se taknazvané víno Est rodí a pijánům lahůdkou bývá.

Viterbo jest patrné město, které 10 000 obyvatelů zavírá a mnohý pěkný dům a kostel obsahuje; zvlášť dlážení zdejší, které ze samých velikých lávných čtverrohů pozůstává, jest příhodné. - Z velikého počtu kněžstva, který i v nejmenší vesnici cizím do očí padá, každý poznává, že v církevních zemích se putuje.

Monterosi

Jaká jistota veřejných cest v těchto položeních býti musí, z toho uzavříti můžeme, že vše se potkává s holemi silnými, neb píkami, noži a bodáky ozbrojení přes pole chodí. I šibenice po cestách roztroušené s nejošklivějšími na nich pověšenými ostatky oko cizích hrubě urážejí, zvlášť toho, kdo z oněch krajin přichází, kde podobné ohavnosti nečasto se spatřují.

Starý Řím

Jaké radostné vykřiknutí bezděky z prsou se mi vytočilo, když na usvitě kříž věže Svatého Petra mrakověncem obkličený zdaleka oku se vyskytl! - Tu obrazové všickni, které mladosti tvorná moc tak ohnivě mi představovala, najednou před mnou leželi a plného plésu a dychtivosti tím prudčeji žádost nedočkavá mne hnala, čím dlouhochvílnější předmětoprázdné okolí přede mnou se šířilo. - Jaký to k zívání nutící pohled na pustinu tu nepřehlídnutelnou, z které k oblakům Řím hrdé své vynáší paláce! ®ádný veselý potůček těmito rovinami se nekroutí, žádné stádo daleké pastviny neobveseluje, nijaká dědinka ty daleké nepozdvihuje samotiny, čehož cizozemec neznámý se leká a myslí, zdali to oučinek papežského požehnání? Nicméně, pravda-li, že Romulus^135.1 loupežnickou a jinou opovrženou hlůzu sebrav, s ní nové království založiti umínil, snad již tenkráte tyto kraje písčité, neourodné, pusté stály, o které žádný okolní národ nedbal, následovně v založení nového města nikdo mu znamenitě nepřekážel. Po čase, když z této nepatrné obce ramenem silných častých reků, výbornou a zchytralou národní správou, velitelkyně světa na nejvyšší stupeň slávy se vznesla, když národové všickni odvodem daně Řím bohatili, tu otroků na sta tisíců v těchto písčinách pracujíce, jiný výhled jim dávaly.

Ze všech stran mnohomílné vodovody (aquaeductus) (jenž nevyslovnými náklady se dovésti musily) suchopáry vlažily, a kterých podivení hodné zbytky ještě podnes v nás vážnost budí.

Vodovod, jejž vodářstvím vyhlášený Appius Klaudius Caekus^136.1 do okolí vrchu Caelia a Aventina vyvedl, běžel vzdálí 11 190 kročejů. Vodovod Anio vetus, který 40 let později vyhranou válkou nad Pyrrhem dobytými penězi vystavěn byl, hnal osm geografických mil do zahrad a rybníků římských.

Aqua Tepula na Kapitolinský vrch 11 000, dle jiných 15 426 kročejů vzdálí vedena byla. Prameny čisté k pití (Aqua Marcia), jenž poručením senátu k Římu se vedly a na jichž zachování i císařové veliké náklady činili, 60 710 kročejů daleko se prejštiti musily. Agrippova Aqua Julia 12 000 kroků k Římu běžela. Podnešní fontána de Trevi jest to samé místo, kde se Aqua Virgo po skončení cesty 15 505 kročejů vylévala. Císař Augustus dal vystavěti vodovod 22 000 kročejů dlouhý, který se Aqua Alsietina jmenoval. Onen od Klaudia velmi pevně stavěný běžel 46 000 kročejů, a mnoho jiných ještě, které neobyčejné náklady způsobily. Jaké nevyslovné překážky v zřízení takových stavení se přemoci musily, an se na začátku voda vážila, na přesvědčení, jestli by mohla do Říma doběhnouti; pak se vedla olověnými trubami (fistula), které obezděny a tolik, co jen možné, ležmo (aby při akveduktu na míli dlouhém častým pádem mnoho vody se netratilo) kladeny býti musily.

Takové váhorovné kladení trub bylo příčinou, že se brzy v cestě stojící vrch prokopat, brzy nápadem hlubokých výmolů vysocí obloukové klenouti musili. V určeném vzdálí stály vodárny (piscinae), kde se voda čistila, a potom dále se tlačila, v městě posléz z velikých vodáren čepy sem a tam se rozváděla. Když uvážíme, že Marciánský osm milionů a Klaudinský vodovod tři miliony tolarů (po 1 zl. 30 kr.) stál, na sumu, která na výstav a každoroční opravu všech ostatních se vynaložila, uzavříti můžeme. Prokopius^137.1 roku 357 po narození Kristovu ještě dvamecítma vodovodů počítá. S tak nevyslovné vydání z ohledu jediného článku, vody, obec římská jen samotná býti mohla; a po zhasnutí slávy, zdělení poddaných, clo platících národů a zemí, po moci žezla římského od roku k roku vždy více se menšící příhodní tito strojové vodní zpustli a oučinkovati přestali. Kdyby i na hlavní město světa přitekající litých divochů houfové před rozkotáním byli je zachránili: ani by roční nevyhnutelně potřebnou správu měšťanstvo nynější zaplatiti nemohlo; aniž by zemské vládě všecky roční příjmy k zachování těch za starých časů do města a okolí vodu přivádějících mašin nestačily. Obyvatelů kdovíproč také schází a stotisíce zajatých otroků více není, jenž by pastvišťata daleká zdarma vzdělávali; následovně v pustinu se obrátila a vzdělání jich budoucím časům se odevzdati musilo.

putujeme až k mostu, přes kalnou Týberu vedoucímu, který Ponte Molle nyní slove; jindy však jméno Ponte Emilio míval od konzula Emilia Skaura, kterýž jej vystavěti dal.

Při porážce, kterou císař Konštantýn Veliký, maje první kříži poznamenané praporce, nad svými protivníky zvítězil, tak rozvalen byl, že z něho jen pilířové ostali; přes které papež Mikoláš V. nový most klenouti dal.

Vstupem do města oko se vyjasnívá nad jímajícím obrazem, jejž mu roveň la Piazza del Popolo představuje. Prostředem tohoto prostranného náměstí pyšně 162 palem do povětří se vznášející obelisk zvláštní pozornosti zasluhuje, který již egyptský král Sesostris^138.1 z červené východní žuly neboli granitu v městě Eliopoli zhotovili dal, odkud jej císař Augustus do Říma přivézti a v Circo Massimo postaviti poručil. Zde, zpuštěním města jsa poražen, několik století pod zemí ležel, až pak příhodou nalezen, od Sixta V. opraven a na podotčené rovině postaven byl, kdež výhled velice vyvýšuje a spolu s kašnou, s utěšenou zahradou, dvěma vpravo a vlevo podle pravidel stavitelských krásně vyvedenýma chrámkama a širokou před ním do hrdého domořadí se táhnoucí ulicí obraz velikého slohu tvoří. Tato ulice za starých časů Via Flaminia sloula, od vítězné brány Servinských zdí k Flaminské bráně Aureliánských zdí běžela a nyní il Corso se jmenuje; jest nejhlavnější v Římě a téměř půldruhé čtvrtě hodiny až ku Kapitólium se táhne a mnohé pravidelné, pozorování hodné jak světské, tak i posvátné stavení obsahuje.

Po přejití většího dílu této ulice otvírá se vpravo krásná rovina, kde vzácný dorického způsobu 217 palem vysoký sloup do výsosti se nese, a který nad Markomany vítěznému Markovi Aureliovi ke cti z osmadvacíti kusů bílého mramoru poručením římského senátu vyveden byl a na kterém se všecky hlavnější příhody jeho válek s germánskými národy v vybíjeném způsobu (en bas relief) nevypsanou trpělivostí vypracované spatřují. Mezi jiným ostré pozorovatelů oko našlo na začátku těchto vypodobnění boha Perůna deštného (Giove pluvio), kterému za slavné vysvobození celého římského vojska děkují, jenž od Markomanů a Kvádů v jedné skalami a lesy obklíčené, neourodné, bezvodné kotlině tak sevřeno bylo, že by žízní ukrutnou bylo zahynouti musilo, kdyby velikou náhodou hromobití se bylo nestrhlo, které krupnatým lijavcem jsouc provázeno, vody mu v hojnosti zaopatřilo. Markomané a Kvádové však, kteří na horách řetězem nepřemožitelným Římany obtažené drželi, z kolikera udeření bijícího hromu soudili, že Jupiter, bůh Římanů, v prchlosti hněvu svého hromy svými nepřátely pobíti si umínil, pročež strachem se rozptýlili a římskému vojsku svobodnou cestu otevřeli.

Dle nápisu podstavu sloup vítězný Aurelius tchánu svému, Antonínovi Piovi, obětuje. V tom samém mramoru vytesaných 190 stupňů uvnitř až na vrch sloupu vede, odkud oko zvláštním výhledem se těší. Svatý Pavel, kterému papež Sixtus zde místo vykázal, Marka Aurelia odtud vytlačil. Umělcové, kterými Řím za našich časů naplněn jest, tento vzácný sloup v outlé postavě z bronzu, aneb z názelenalé mědi, nedávno se všemi na něm vyobrazenými předměty vyhotovili. Seznání a výtvor na sloupě téměř nesčíslných figur dalekohledem čili průzorem z oken okolostojících paláců s nemalou trpělivostí a pozorlivostí státi se musil. Tyto jistě vzácné vypodobky buď z prostého, aneb z pozlaceného bronzu v Římě k dostání jsou.

Od sloupu Antonínova pozdvihuje se vršek, ze zbořenin a kameniště povstalý, jenž nyní Monte Citorio se nazývá a z ohledu egyptského obelisku, který ho vážně vyznamenává, navštívení hoden jest. Rovně tak jako onen u brány del Popolo přiznává se k Sesostrisovi, který ho pro město Eliopoli vyvésti dal. Augustus odtud do Říma ho zaslal, na Campo Marzo postaviti kázal a slunci obětoval, odkud až podnes jméno Obelisco solare d'Augusto (slunečný obelisk Augustův) nese. Po mnoha stech letech teprv roku 1789 zpřerážené jeho díly skrývné zemi byvše odejmuty a mistrovně dohromady zase sezděny, nyní celostí svou k podivu nutí.

Mezi všemi sedmi vrchy, na kterých se starý Řím šířil, hora Kapitolská, Mons Capitolinus, nejznamenitější byla. Před dávnými věky Saturnus, aborigenský král, město zde založiti měl a hora dle jména jeho Saturnia se nazývala. Později jedno od vojáků sabinských zde zamordované děvče, Tarpea, vrchu jméno Monte Tarpeo dalo, posledně však římský král Tarkvinius Superbus vykopáním základu k novému chrámu Jupiterovu z ohledu jedné zde nalezené člověčí hlavy (kterou náhodou věštcové čili augurové,^140.1 že Řím někdy hlavou celého světa bude, vyložili) monte Capitolino nazval, a který nyní Campidoglio sluje.

Zde stáli tří chrámové, Jupiterovi, Juně a Minervě zasvěcení, mezi kterými onen Peronovi přivlastněný, uprostřed stojící, v hrdém slohu a bohatými okrasami zvláště se vyznamenával. Zlatá socha Jupiterova zde na zlatém a slonovém trůnu seděla, hromy a kopí v rukou a věnec z dubových listů na hlavě nesoucí. Střecha chrámová dříve sprostým pobita kovem, později od Katula pozlacena byla, kterou vlastnost i dvéře měly, a chrám proto také Aurea se nazýval. Přes to ještě svatyně veliké množství nejvzácnějších darů chovala. Zde se nejznamenitější národní spisy šetřily; a Sibyliny knihy^140.1 v kamenné truhle tady zavřeny byly.

Na Kapitólském vrchu měl chrám Terminus, Jupiter Feretrius a chaloupka, došky pošita, Romulova zde stála. Při vítězných tazích vojenský vůdce slavně do Kapitólium k veřejnému díkůčinění za vítězství se bral, zde jako v puntík celá římská moc se pojila, zde veřejné obecenské shromáždění se drželo, zde k politickým radám nejvyšší osoby říše se scházely, zde podmanitelové světa budoucí osud zbytům smrtelných podpisovali, odtud Scipiové, Pompeius a Caesar vyšli, aby svět si podmanili.

Na Kapitólinskou horu třemi stranami se vystupovalo. První stezka vedla k vrcholi, jenž se nazývala Rupes Tarpeia, odkud se velcí zákona přestupníci dolů sráželi. - Zde bylo též hluboké vězení, které Servius Tullius strašně vysklepil a kde říši nejnebezpečnější přestupníci ukovaní hnili, kde mimo mnohé jiné nejen Jugurtha^141.1 a stoupencové Katilinovi pošli, nobrž i apoštolové Petr a Pavel zajatí seděli.

Když se sejde po druhé straně z Campidoglia, leží Campo Vaccino, někdejší slavné Forum Romanum, kde nádherní chrámové stáli, obloukové vítězní všelikých velkých reků vzhůru se nesli, palácové u vznešeném slohu to náměstí vyznamenávali a kde nesčíslnost nákladných sloupů a vážných mistrné ruky soch čtverroh vyvýšovala. - Tento někdejší slavný trh Říma nyní jen drahé ostatky nepříznivých časů nám okazuje a nic jiného leč veliké zbořeniště jest, kdež tolik rumu leží, že téměř tři sáhy hluboko se kopati musí, než se starého dlážení někdejšího města dosáhne, jakž jsme toho při vykopání podstavu sloupu císaře Foka patrně viděli.

Mezi jinými vážnými památkami zde nalezneme Tempio della Concordia,^142.1 z kterého nic více než osm krásných, z východní žuly (granitu) vyvedených sloupů pozůstává. Zde se vyskytnutým nápisem a z ohledu jakéhosi hrubšího způsobu u vypracování dokázati míní; že chrám za času Konštantýna s jinými obnoven byl. Tří pozůstalí sloupové, které ještě díl věnce krýje, znamenají někdejší nákladný chrám Jovis Tonantis (Perůna hřmícího). Výtečnost okras těchto zbytků zavádí do zlatého věku římského.

Vypravuje se, že tuto svatyni Perůna hřmícího císař Augustus k vyplnění slibu postavil, který Jupiterovi učinil, když mu jednou na cestě v Hišpánii nočním časem bouřící hrom služebníka na straně zabil, na poděkování, že on od smrti tak zázračně zachován byl. Stavení, po čase ohněm zkažené, od senátu a národu zase obnoveno bylo.

Z ohledu vítězství Settimia Severa a synů jeho Karakally a Gety nad Party, Araby a jinými národy, asi okolo léta 205, senát a národ k oslavení těchto tří vůdců vítězný oblouk vynésti poručil. Mramorové tři jeho brány jsou osmi korintskými dlabosloupy zkrášleny; vybitné práce však, které již časové beztoho velmi ohrýzali, jsou procházející. V čelu oblouku se krásně zpracované rozličné zákvětí vyzrazuje a činové jmenovaného císaře výbitně (en bas relief - halberhaben) se představují. V čtvrté linii nápisu znamenáme jakési sníženf v mramoru, jenž se stalo oškrabáním písmen jména Gety, které Karakalla po zamordování bratra svého ze všech veřejných památek, kde vyryto bylo, vymazati poručil. Místo vybroušených jiné litery se zasadily. Stranou oblouku vedou vnitř mramoru schodky na vrch stavení, kdež někdy socha Settimia z pozlaceného bronzu uprostřed dvou synů jeho, Karakally a Gety, na šestispřežném voze (který dva branci na koni a dva pěšky provázeli) stávala. Zbořeniny ztroskotaného města památku tuto téměř dopolou zasypaly a teprv roku 1803 a 1804 Pius VII. zem až na podlahu oblouku odkopati a zdí kolem ohraditi kázal.

Z chrámu, jejž senát a národ římský císaři Antonínovi Piovi a manželce jeho Faustýně, dle poučujícího nápisu, vystavěl, zbylo jen deset velikých korintských sloupů, jenž věnce výtečně zkrášlené nesou a v celosti z cipolínu pozůstávají; z ostatního svatému Vavřinci kostel, který nyní in Miranda slove, vystavěn byl.

Tento příklad i Kozmas a Damián následovali a z nejstaršího chrámu Remova poručením Felixa III. kostel si zříditi dali. Z ohledu vlhkosti podlaha tohoto kostela dvaadvacet střevíců vyvýšena byla, odkud se dolů na starou schází a kde nejen někdejší svatyni Removu, nobrž i polohu bývalého dlážení města spatřujeme. Zde byl nalezen v mramoru rytý návrh starého Říma, který na památku nyní na schodech Kapitólinského muzea zazděn jest.

Jedna z nejslavnějších pozůstalostí velikých stavení velikého národu jsou zříceniny chrámu míru zasvěceného (Tempio della Pace), který na zbořeninách hradu Neronova, Casa aurea jmenovaného, od imperátora Flavia Vespasiána okolo roku 77 po narození Kristovu vystavěn býti měl. Prostrannost jeho někdejší nejen práce mistrovské tehdejších nejznamenitějších umělců řezbářských a malířských, nýbrž i největší díl bohatství měštěnínů zachovávala, kteří co drahého měli, jako do národního pokladu největší jistoty tady ukládali Titus Vespasianus všecku kořist nevyslovné ceny, kterou z slavného města a chrámu jeruzalémského dobytím si přivlastnil, tady složil. Po století zhoubný oheň, jenž bohatství tady nashromážděné a stavení vniveč obrátil, závistivě jen tři velikánské oblouky, zbytky převelikých chrámových lodí, nám zůstavil.

Z druhé strany tohoto chrámu jest ustav pro chudá děvčata, kudy na vrch zřícenin zahradou vystoupiti a zvláště příjemným výhledem téměř přes celý Řím a veliký díl okolního položení baviti se můžeme.

Po dobytí a zboření města Jeruzaléma senát a národ římský na památku podmanitele Tita Vespasiána vítězný oblouk mu postavil, který ač lakomostí dávného věku velmi jest pokažen, přece zbytky svými zpytovné oko tak na se táhne, že posléz za nejvzácnější předmět toho druhu uznán býti musí. Zvláště dvojí vybitné představení mezi jinými se vyznamenává. V prvním vede město Řím vypodobňující panna ve čtverospřežném voze sedícího oslaveného Tita, kterého Viktoria korunuje, a zástupové branců a měštěnínů před a za ním běží. Na druhém jest dálší vítězná pompa, vojsko, zajatí ®idé a kořist z jeruzalémského chrámu. Čelo krášlí rozličné zákvětí umělé ruky, mezi kterým zboženost jmenovaného reka, kterou ženská osoba na orlu k nebi se vznášející vypodobňuje, čímž se dokázati míní, že oblouk teprv po smrti Titově vystaven byl. Za okrasu věnce jsou ostatní předmětové vítězného vtahu představení; a posléz na obloucích čtyry Pověsti (Famae) slávu Titovu vytrubují.

Druhá strana Forum jest Palatinský vrch, Mons Palatinus, který mezi všemi sedmi nejdříve od Romula vzdělán byl, a proto tento díl města nejznamenitějšími domy se vyznamenával. Ze starých pozůstalostí se zde Panovi zasvěcená jeskyně Luperkal okazovala, v které vlčice, kojná Romulova a Remova, přebývala, a smokvový čili fíkový strom, ficus ruminalis, pod kterým ti blíženci kojeni bývali.

Jinou památkou byl zde se zelenající dřínový strom, cornus Romuli, jenž z kopí vyrostl, které Romulus po skončených auspiciích, kdo králem bude, k vrchu vymrštil, kdež kolmo do země se zarazilo, okamžením kořeny chytilo a vypučilo. Z ohledu uškození kolem dřín se ohradil, a aby vždy zelený ostal, častým zalíváním se ovlažoval, poněvadž se jako význam římské říše šetřil a považoval.

Jiná znamenitost zde byla čtyrrohá rovina, kde při založení Říma potřebované nářadí, jako pluh, sekera, rejč atd., jako posvátné věci uloženy byly. Za času republiky nejznamenitější Římané vzhledem blízkého Forum, jako Katulus, Krassus, Cicero, Katilina, Hortensius, Valerius Flakkus a jiní mnozí, zde přebývali.

Proměna republiky v císařství změnila i Palatinský vršek v palác císařský (Palazzo dei Cesari), kterýž Augustus založil, Tiberius a Kaligula, nejvíce pak Nero rozšířili a ozdobili. Zvlášť poslední z jmenovaných císařů takovým nákladem ho okrášlil a takovym bohatstvím naplnil, že hrad od něho jméno Casa aurea obdržel! Okolo něho se nejrozmanitější zahrady keřily; všeliká stavení, jako lázně, letní domky, sochy, kašny, k němu náležely, což jako vlastní město vypadalo. Po smrti Neronově však od času k času vždy více pustl, až nám podnes jen mechem a roštím obrostlou hromadu kamení představuje.

Téměř naproti kostelu pod jménem S. Maria Liberatrice stárnou ostatkové chrámu Jupiterova, taknazvaného Statore, kterémuž božství Romulus vystavění chrámu slíbil, jestli před Sabíny utíkající Římany zastaví. Tento bůh se vypodobňoval s pravicí podepřenou na kopí a v levé ruce chumáč hromů držel. Z někdejšího portiku, jenž z osmi dvacíti dlabosloupů z řeckého mramoru pozůstával, ještě tři stojí a pravidelnou výtečností svou, zvlášť ozdobou svých věnců každého znatele řezbářství příjemně baví. Nedaleko těchto tří sloupů stojí za podívání 111 palem v okruhu veliká vodomísa z bělavého východního mramoru.

Památní sloup císaře Foka jest z nečastého východního, černými žílkami počárovaného granitu a zdá se, že z některého ztroskotaného slavného stavení starých časů vzat byl. Až do roku 1813, když se postav vykopati dal, na kterém nápis císařovi sloup vlastní, nevědělo se, komu náležel.

Západním schodem Palatinského vrchu jest z cihel dobře stavěný okrouhlý chrám, který, jak se všeobecně praví, Romulovi na tom místě, kde s bratrem svým zanešen byl, od sabínského krále Tita Tacia obětován byl. Odtud bronzová vlčice, která kojí dvojčata, do Kapitólium (kde se podnes nalézá) odnešena byla. Zdá se, že jest práce etrurská, a dle jakéhosi znamení na ní se soudí, že hrom do ní udeřil.

Nejprostrannější, vážnost a obdivení budící stavení starého Říma jest Amphitheatrum Flavium, které pro honby líté zvěře a půtky gladiátorů (šermířů) v okolí někdejších zahrad Neronových, téměř uprostřed starého Říma, císař Flavius Vespasianus po skončené židovské válce roku 72 vyvěžiti rozkázal. Deset milionů tolarů (po 1 zl. 30 kr.) a třicet tisíc zajatých ®idů v pěti letech nejprostrannější v světě divadlo, které se věčnosti protiviti zdálo, zhotovili. Smrt Vespasiánova dokonání divadla překazila, což syn jeho Titus předsevzal, a divadlo ponejprv s takovou pompou otevřel, že na ten den 5000 divých zvířat k půtce vypuštěno a usmrceno bylo. Celé stavení pozůstává ze silných čtverrohů, 222 palem jest vysoké, 420 dlouhé, 268 široké a v okolí 1100; i zavíralo 87 000 diváků, kteří osmdesáti místy vcházeli a vycházeli. Nesmírnost jeho a způsob nejlépe uhlídá, kdo na vrchní oblouky vystoupí. Zkáza Říma, časové, povětří, sama nevýslovná tíž jeho a k tomu dovolení, které papež Pius V. svému synovci dal, aby si palác ze čtverrohů divadla vystavěl, vznešenou tu památku velice zhubily. Proti tomu soběctví nevědomého Pia reptající Římané budoucnosti ostatek uchránili. Křížová cesta, kterou nyní ve vnitřní okrouhlině amfiteátru spatřujeme, sprostomyslnost sice prozrazuje, nicméně jestli z toho ohledu se zde zřídila, aby věřící z vážnosti k místu kamení a čtverrohy více nekradli, chvály hodno zavedení jest. Panující papež veliké zásluhy u potomstva si dobývá opravováním divadla východní strany, která strašnému sesutí se blížila. Tím mnoho skrytých věcí na světlo přišlo; jako hlavní ambulacrum, kudy augustové z paláce dei Cesari do divadla chodili. Pod podlahou dlouhokruhu nalezen byl labyrint rozličných bud pobořených, bud silných zdí; byly ale všecky pravidelné, sem tam chodbami provedené, kde zpřerážení kusové sloupů, roztroušení věncové, sem a tam podstavy a všeliké jiné zbytky stavitelských ozdob rozptýleny byly. Mezi jiným ještě dvojnásobný nápis jakéhosi Basilia Maria, prefekta římského (asi v šestém věku), se vynalezl, který praví, že zemětřesením pobořené divadlo opraveno jest. To hádku u antikvárů neboli milovníků starožitností způsobilo: jedni chtějí, že Marius na starých propadlých zdích nové oblouky vyvýšil, druzí praví, že je podezdil, a pro neštěstí, aby se dálší pozůstalé důkazy k rozsouzení této hádky vynašly, prejštící se ze všech stran voda hloubě kopati nedovolila. Nyní se toto nesmírné stavení Amphitheatrum Colisseum neb il Colisseo (Velikárna) nazývá.

Naproti bráně Colissea truchlejí zříceniny chrámu Slunce a Měsíce, z kterých jen někdejší jejich svatyně ostaly a z kterých jedna k východu, druhá k západu obrácená, obě pak spojené byly. Zpytovatelé starobylostí se ještě neusnesli, komu jistotně toto místo zasvěceno bylo, zdali Venuši a Římu, čili Isidě a Serápisu. Slavnější jest oblouk Konštantýnův a na okrasy stavitelské tak bohatý, jak si pravidelná mysl jen žádati může. Trojí obloučí, osmi dlabosloupy korintskými okrášlené, chlubí se nejkrásnějšími výbitnými obrazy, o kterých se soudí, že z jiného stavení starších časů zloupány a sem přidělány byly, poněvadž za času Konštantýnova řemeslnosti a umění již patrně zašlé byly; což se na mnohém předmětu, který v těch časích dělán byl, na oblouku mezi jinými mistrnými rozezná. I tato drahá památka teprv roku 1805 od nynějšího panovníka vykopána a pro dálší zachování zdí kolem obehnána byla.

Blíž zřícenin na vrchu Palatinském stojících byl vodovod Septima Severa, který na hoře Celio díl vody Klaudinské ubíral a do paláce císařského na Palatin ji dováděl.

Bezlidná cesta mezi obezděnými zahradami vede z památného Campo Vaccino až k chrámu Klaudia, který nyní svatému Štěpánu (S. Stefano Rotondo) zasvěcen jest. Okrouhlou síň vážné dvouřadí sloupů granitových vyznamenává; rozličný výtvor sloupů však dokazuje, že stavení jest pozdních časů z pozůstalosti jiných znamenitých rozsypanin vyvedeno.

Mezi mnohými menšími v tomto položení pozůstalými památkami jest za Svatým Janem v Lateránu na vinici kláštera S. Croce in Gerusaleme stará veliká tribuna se dvěma kusama postranných zdí. Socha s pacholetem u nohou jí sedícím a s nápisem

byla příčinou smejšlení, že zde před věky Ladě a Milkovi zasvěcený chrám stával. Socha však, do Muzea vatikánského přinešená, od znatelů za škaredou císařovnu, manželku Severovu, kteráž v způsobě Venušině vyobrazena byla, se uznala, a od té doby přece jméno chrámu neprávě ostalo.

Z druhé strany vinice navštěvují se zříceniny pod názvem Anfiteatro Castrense, z čehož jen dvouřadí velmi pevně zděných sloupů ostalo. Zde se vojsko cvičilo, nejen jeden s druhým, nýbrž i s lítou zvěří zápasíce, při kterých půtkách vůdcové i císařové přítomni bývali. Mezi ostatními v tomto okolí sem tam se nacházejícími památkami obelisk před dómem S. Maria Maggiore svou neobyčejností zvlášť se vyznamenává.

Egyptští knížata, Smarre a Efre, zhotoviti jej dali. Klaudius jej do Říma přivézti a před mauzoleum Augustovým postaviti poručil. Odtud, zpřerážený na kusy, Sixtus V. dokonále jej spraviti dal a rovině před pyšným dómem Marie Větší (Maria Maggiore) jej daroval. Znatelé z ohledu pěkné soustojnosti (směru, proporcí) jeho podstavu za nejkrásnější v Římě pokládají.

Sloup před kostelem, jenž z pozlaceného bronzu litou Marii nese, jest od Sixta V. z chrámu della Pace sem přinešen. Pozůstává z bílého mramoru, jest dlabaný, korintského způsobu a mimo podstavu 64 palem zvejší.

Alla Trinita de' Monti obelisk 65 palem zvejší a na Monte Cavallo před hradem papežovým, onen od Konštantýna z Alexandrie do Říma přivežený, navštiviti se musí. Tento poslední stojí mezi dvěma velikánskýma sochama, které se za dílo Fidia^148.1 a Praxitele^148.2 pokládají a Kastora s Polluxem představují.

Taknazvané stavení Sette Sale nic jiného nebylo nežli schránka vodní někdejší lázně Titovy (Terme di Tito). Tyto lázně, kterých Římané tak mnoho užívali, byly nejskvostnější v Římě a bohaté na vzácné předměty řezbářské a malířské. Pozůstávaly ze dvojího poschodí: hořejší pro všelijaký cvik těla a dolejší pro koupadla určeno bylo. Až do roku 1810 zasypané ležely; od té doby však s největším prospěchem až podnes předrahá kořist se z nich vybírá.

Nepochybuje se, že nesmrtelný Raffael, když Lože vatikánské maloval, odtud vzor k okrasám jich bral, kdež poznovu, kdo ví na jaký způsob, zasypané až do podotknutého času ležely. V tomto okolí stávaly utěšené zahrady s akademií umění učené milujícího Mecena.

Lázně Diokleciánovy nejprostrannější byly a lépe si prostrannost jejich představíme, když pomníme, že kostel svatého Bernarda s zahradou, S. Maria degl'Angioli s klášterem a vinicí, dvě prostranné roviny, díl Negronova letního hrádku, zdejší pole a více sousedných domů na základech lázní, jenž se na 1200 kroků okolily, nyní stojí.

Od těchto vzácných, vážnosti hodných zbytků šedivých věků vrátíme se zpět do města k vítěznému Trajánovu sloupu, který časové tak nám zachovali, že dílo to ještě podnes za nejvzácnější sloup, jenž ve světě kdy býval, uznati musíme. Po vítězství Trajánovu nad Dácií, dle nápisu na podstavu vyrytého, senát ke cti císařově tento sloup na Forum trajánském postaviti dal.

Příběhové těchto vojenských tahů, tak jako na sloupu Antonínovu, výbitně jsou vyobrazeni a jen osoby mimo koňstva, slonů, vozů, zbraně, strojů a jiných předmětů vojenských na dva tisíce a pět set se počítají; které tak pilně vypracovány jsou, že mnohým učencům v této nauce za vzor sloužily. Sloup jest o dvě palmy vyšší než Antonínský a může se až navrch po schůdkách, vnitř se vinoucích, kteréž třemi a čtyřicíti okénky osvíceny jsou, vystoupiti. Namístě zde z pozlaceného bronzu stojícího Trajána svatého Petra sem vystavili. Vítězosloupů vznešený sloh srovnává se s Forum velikostí a slávou, v kterém stojí a kterého ztroskotanost ještě v nás vážnost budí, která tím větší bývá, čím živěji si někdejší skvostnost tohoto obecného místa představíme. Tyto zpřerážené sloupořady až do léta 1810 pod zemí ležely; nyní na světle, zdí a mříží ohražené, velice se šetří.

Jedinký chrám ve světě, který všecky římské zkázy přečkal a bez porušení na důkaz římské slávy a schopnosti stavitelské nám pozůstal, jest Panteon. Agrippa ho ke cti Augustovi vystavěl, který však oběť tu nepřijav, celému olympskému sboru jej zasvětil. Křesťanstvo ten chrám Marii a všem mučedníkům udělilo, kdež se až podnes boží služba koná a který Maria della Rotonda se jmenuje. Stavení jest okrouhlé na význam nebeského klenutí a bez oken; jen kulatou vrchem otevřeninou světlo tam padá; když slunce nad tím stojí, zdá se, že ohnivý Jasen nad chrámem se vznáší a zlatými paprsky svými slavnou chrámovu tmu osvěcuje. - Vnitř bylo množství mistrných soch, z kterých Konštancius větší a vzácnější díl do Konštantinopole odvézti poručil. Mezi jinými zde bývalými sochami Lada se nalézala, která jednu z těch dvou velikých perli za ozdobu měla, z kterých druhou Kleopatra, rozpustivši ji v octě, vypila.^151.1

Na obou stranách nadbraní (čili portiku) byly podstavy, na kterých, dle domnění, sochy Augusta a Agrippy stávaly. Předbraní síň zvlášť velikého slohu příchozího mocně ku podivu k sobě táhne. Šestnáctero velmi velikých, krásných sloupů z východního granitu je nesou a každý obsahuje patnácte střevíců v okolku; přístřeší však na osmi korintských sloupích odpočívá. Podlaha jest porfýrem vykládána, a aby do chrámu pršící voda pohodlně odtékati mohla, sklonitě kladena. V výklenkách chrámu jsou nyní oltářové vsazeni a sloupy dlabanými, výtečně pracovanými z giallo antico (starého žlutého mramoru), zkrášleni.

Na rovině della Minerva nesmí se minouti bílomramorový slon, na hřbetě svém obelisk nesoucí, který, jak se domníváme, i s oním před Panteonem chrám Isidy a Serapisův krášlili a po čase od Alexandra VII. odtamtud rozstaveni byli.

Mezi jinými starobylostmi, kterých opominouti nesmíme, jsou: Portico d'Ottavia, krásné pozůstalosti sloupořadí od Augusta sestře své Oktávii vystavěného, a jejímu synu Marcellovi obětovaného divadla, kterého si i nejnovější stavitelé vzhledem krásných dorických a ionických sloupů váží; L'arco di Giano Quadrifronte, jenž ze všech čtyřrohých oblouků jemu podobných, kteří v každé krajině a v každém římském forum se nacházeli, jediný pozůstal; oblouk výstavu a ozdob Septimia Severa; Cloaca maxima aneb průtok sbírajících se ve městě vod a nečistoty, jehožto způsobu stavení podiviti se musíme; Circus maximus, největší rovina, kde se veřejné půtky a hry držely a která na tom místě stála, kde Romulus na slavnost, při které Sabínky unešeny byly, hry ustanovil; lázně císaře Karakally, kterýchž vážné zbytky až podnes někdejší velikost a slávu dokazují; Sepolcro degli Scipioni (hrobka Scipionů), odkud se mnoho památných kořistí do Muzea vatikánského přeneslo; oblouk Drusův; Porta S. Sebestiano (brána Šebestiánská), kde vyhlášená někdejší, až do Capue běžící silnice pod názvem Via Appia počínala; a za tou branou milovníci starobylostí ještě více pozorlivosti hodných, památných míst, jako Sepolcri di Cecilia Metella, della famiglia Servitia, Tempio delle Camene, Grotta della Ninfa Egeria, Tempio del Dio Ridicolo a mnoho jiných navštiviti mohou. Vrátíce se na Appiově cestě vlevo okolo baziliky svatého Pavla branou Pavlovou (Porta S. Paolo) a vstoupíce do města, po levici nalezneme pyramidu Kaia Cestia, kdež jeho popel schován byl.

V římském vůkolí nesmí žádný cizozemec Tivoli z ohledu krásného vodospádu v taknazvané Neptunově jeskyni a všelikých starobylostí opominouti.

Řím nový

I na Italích pravda se dokázala, že umělého mistra schopný žák předčí. Přirozenost sama již vlast Římanů rozmanitými položeními a horami, usmívavým oudolím provinutými, kde věčně Flóra se slaví, zkrášlila, a tak nejen krajiny zdejší řeckým zpodobnila, nýbrž i obyvatele čilou obrazotvorností, v okamžení vzbuzenou a v okamžení udušenou popudlivostí, ke všem naukám zvláštní schopností a přirozenou náklonností, Řekům podobnými vlastnostmi, obdařila. Obyvatelé venkovští zkrášlují klobouky své barevným kvítím; jejich pláště jsou řásné, jako pláště soch starobylých; řeč jest plná obrazů a ohně; jejich oblíčej projevuje všecky náruživosti; láska a zlost nejvejš je roznítiti může. ®ádný ples, žádné radovánky bez nábožných ceremonií se nedržejí, žádný církevní hod není, aby oltáře a chrám barevně zkrášleny nebyly, aby hudba příjemná ducha jim lehčeji k nebi nedonášela. Lakomého peněz šetření velicí milovníci nejsou a vejdělek svůj jako clo divadlům, zpěvákům, vypravovačům a šprymovníkům se vším potěšením donášejí; a můžeme říci, že Itálie jest jediná krajina v Evropě, kde obecný lid, ba nádeník a chudý pastýř s celou svou rodinou v divadle představením reků své vlasti se těší, na tom zalíbení má a tomu rozumí.

Co se udatnosti dotýče: jindy nejneohrozenější branci, národy v užívání zbraně cvičili; v prostředním věku velkou smělostí svobodu svou hájili; a že nyní docela k udatnosti se nepřiznávají, toho jsou cizí národové příčinou, kteří nebem nejkrásnějším okouzleni jsouce, jeden s druhým již před mnohým stoletím až do našich časů o podmanění rajských krajů zápasí a Římanům nejen svobodu, nýbrž i všecku lásku k důtklivé obraně své vlasti odnímají. Aby tedy poněkud své žezlo, které nad světem někdy tak mocně vedli, docela z ruky nepustili, v umách a vědách (artes et scientiae) tak nás převýšiti se snaží, že až dosaváde to panování žádný národ i tím největším přičiněním jim odtrhnouti vstavu nebyl. - Zástupové divochů zhasli pleněním ono slunce, kteréž veškerost osvěcovalo, a počátná tma zemi přikryla. Zatím outočiště hledající Řekové poklady bohů do zdejších složili skrejší, a Římané, koruny ztrativše, nové císařství umu si dobyli, a na ten způsob Řím vždy ještě králem učeného světa ostává. Nad městem, v dáli se šířícím, kdež nádherní hradové, slouposíně, pyramidy, obelisky jeden na druhého se tlačí, jiné město věžné, plné výtečných bání a pozlacených lucernic k nebi se vzneslo, a tak i povětří olidněné se býti zdá. Kam jen příchozího noha nese, všude znamenitosti, všude pozorování hodné předměty najde.

Nejvznešenější nového Říma předmět a nejslavnější světa chrám jest bazilika^153.1 svatého Petra, která každé představení, jež bud čtením, bud vypravováním o slávě tohoto stavení si činíme, daleko převýšuje. Jaké podivení oka se mocí uchopuje, když vytočením se z nepatrné ulice prostranná rovina před námi se rozvinuje. Třistasloupné daleké síně^154.1 vpravo a vlevo v půlměsících ji osrpují; uprostřed švihlý Kaligulův obelisk, na který Sixtus papežský znak vsadil, v nejvýbornější souměrnosti (soustůji) 180 palem vysoko se pne a na hřbetích čtyř velikých bronzových lvů stojí.^154.2 Z obou stran hučejí proudy plijící vodoskoky, jenž zdaleka dva veliké hřiby tvořejí, a voda tak ztenčena jest, že rozprašujícími se krůpějemi často duha se tudy barví.^154.3 Čelí chrámové osm sloupů, čtvero korintských pilířů, patero bran, sedmero pavlačí, šestero výklenků, ovění (cornicione) s svou hlavinou (frontespizio) tvoří, což sochami horem okrášlené zábradlí korunuje. Po mnoha stupních do chrámové předsíně se vchází, která tak veliká a hrdého slohu jest, že sotva ty znamenité na obou uhlích stojící sochy císaře Konstantyna a Karla Velikého spatříme, bez dálšího zkoumání jejich pravidelnosti a ceny chtivě hlavní branou do chrámu vstupujeme. Tu nevypsaný obdiv cizího mocně jímá, an neví, čemu ve světě ten dotisk přirovnati, jejž tato vznešenost, krása, nauka a bohatství v něm činí. Nevídaná stavení širokost, k neuvěření výška, nejsmělejší obloukové, opovážné klenutí, nesmírnost hrdé báně, skvostné oltářů ozdoby, barvy mramoru, výtečnost soch a mozaikové obrazy nedovolují oku a mysli odpočinouti.

Uprostřed nesmírné báně stojí veliký oltář,^154.4 který rovně tak jako všickni ostatní předmětové vznešeného slohu jest. Nejsa na žádnou stěnu podepřen, mřížemi žádnými, co vězení, ohražen, žádnými anjely, svatými, zákvětím a jinými nepravidelnými ozdobami nejsa přeložen, svobodně zde stojí a kříž s šesti svícemi jeho všecku okrasu činí. Točení však sloupové, jenž nebesa nad ním nesou, žádný příjemný dotisk na mne neučinili. Bronzové sochy bohů panteonských musily kov k ulití jich odevzdati. Snad kdyby pozlacené letorosti, jenž nebesa a sloupy veskrz obvíjejí, dolů se sňaly, příjemnější oučinek na pozorovatele by činily. I k výtvoru sochy svatého Petra, jenž zde na bílé mramorové stolici vpravo sedí a vyzdviženýma dvěma prstama své ctitele žehná, Panteon bronz vydati musil. Křesťané této soše velikou uctu proukazují a samým líbáním již palec jedné nohy až do půli ulíbán jest.

Na velikém oltáři papež samojediný aneb s jeho dovolením kardinál celebrante mši čísti může; což vždy s oblfčejem k lidu obráceným (následovně zpátečným způsobem, jako u ostatních kněží uvedeno jest) se stává.

Pod velikým oltářem odpočívají těla svatého Petra a Pavla, kamž se po mramorových stupních schází. Chodba jest krásným zábradlím ozdobena; stěny jsou mnohobarevným mramorem okrášleny a sto desíti stříbrnými a zlatými lampami dnem a nocí osvíceny.

Vše, co nám až potud umění stavitelské zachovalo, k nádhernosti, kráse a velikosti báně Petrova chrámu přirovnáno býti nemůže.^155.1 Celou pyšnou okrouhlinu chrámu panteonského, který až podnes vážnou svou krásou architekty baví, Michal Angelo Buonarotti do oblaků vynesl. Stavitelé by si byli přáli, kdyby bez lucerní báně byla ostala. Uvnitř nesmírné čtyry pilíře, které báni nesou, okružuje zábradlí, jež kolem pohodlně obejítí můžeme. Nad ním stojí velikými písmenami vysázená následující slova:

TU ES PETRUS, ET SUPER HANC PETRAM AEDIFICABO
ECCLESIAM MEAM, ET TIBI DABO CLAVES REGNI COELORUM.

Ve všech čtyrech pilířích jsou dvojnásobné vejkleny s zábradlím, které za velikou chybu staviteli, jenž po smrti Michala Angela je vyvedl, se vyčítají. Buonarotti již na smrtelné posteli přísně zapovídal, aby nijak pilířové se neoslabovali, následovně již o nevyslovné tíži, kterou nesou, docela přesvědčen byl.

Přes to ale přese všecko mistr po něm následující, buď z svémyslnosti, buď z ohledu zmenšení slavné pověsti předchůdce svého, pilíře proklenul a na způsob loži zřídil.

V takové vrchní komnatě nad sochou svaté Veroniky se chová množství relikvií, které při slavnostech lidu se ukazují. Mezi nejvzácnějšími zde chovají velikou tříšť kříže, výtisk obličeje Kristova a kopí Longínovo. Ostatní pilířové chrámu jsou ozdobeni hrobovými kameny všelikých papežů; všickni pak jsou krásného slohu a od nejznamenitějších řezbářů vyhotoveni.

Mimo dvou královen, totiž Marie Klementyny, královny británské, a Kristyny, královny švejdské, a pak Matyldy, přítelkyně papeže Hildebranda, nikomu se ještě ta čest nestala na straně papežských hrobů své kosti složiti. -

Obrazy, od štětičky nejučenějších malířů pro ozdobu chrámu vyhotovené, pro dálší jich zachování ze stěn byly sejmuty, schovány a kopiemi mozaikovými pilného vypracování dosazeny.

Papež Julius II. k nynějšímu Petrovu chrámu roku 1506 základní kámen položil a stavitelovi Bramantovi^156.1 vyvedení odevzdal. Návrh tohoto architekta byl na zdi latinského kříže báni vyvěžiti. Po smrti Juliově a Bramantově papež Lev X. dálší správu počatého chrámu třem architektům, totiž Sangallo, Veronne a Raffaelovi d'Urbino, svěřil, kteří však, byvše v brzkém času smrtí překvapeni, ničeho nedokonali. Po nich Antonín Sangallo a Peruzzi v stavění dále pokračovali a vždy návrhu Bramantovu věrni ostali. Vstoupením pak nevědomého Adriána VI., který ale proštěstí dlouho tiáry nenesl, stavení, jak bylo, tak ostalo. Válek nešťastní následkové, nepořádek římské pokladnice a mnoho jiných znamenitých příčin v dálším pokračování začatého velikána na odpor stálo.

Po smrti Sangallově roku 1546 Pavel III. rozhlášeného Michala Angelo Buonarotti z Florence do Říma obeslal a dokonání chrámu mu odevzdal. Tento nenásledovný Angel na vyvedeném stavení to toliko zjinačil, že z latinského řecký kříž učinil a báni do oblaků vynesl. Průčelí chrámu mínil docela dle krásného Panteonu vyvésti, v čemž mu však brzká smrt zrádně překazila, čehož znatelé převelice litují.

Dále Barozzio Vignola, Pirro Ligorio a jiní dokonání Petrova chrámu předsevzali, až posléz Pavel V. (jenž z ohledu zkrášlení celého Říma veliké zásluhy si zjednal) pod správou umělce Karla Maderne na nynější stupeň slávy a dokonalosti jej přivedl.

Vnitř a zevnitř toto stavení ten samý cit v nás tvoří jako každý zázrak přirozenosti, a kdo pravou myšlénku si o něm učiniti míní, jest mu třeba zběhlého umělce za průvodce si vyvoliti, jenž s ochlazenou krví o tom božském chrámu mluviti a jeho přednosti díl po dílu celostí oslepenému cizozemci přednášeti umí.

Chrám obsahuje 600 v délí a v největší šířce 440 a od země až k nejvyšší špici 487 střevíců, následovně 39 střevíců nad velkou egyptskou pyramidu. Vstupujícím na zábradlí hlavní pilíře okružující zdá se, jako bychom z příkré skály do hluboké propasti nahlídali. Výše-li odtud až k lucernici vystoupíme, tu místo skrovné věžky, jakž se nám zdůli podobala, novou, velikou, silnými sloupy a pevným ověním okrouženou báni nalezáme. Makovice, jenž dole mičem býti se zdá, jest z pozlaceného bronzu, drží deset střevíců v průměru a šest osob pohodlně v ní se skrýti může.

Když nesmírnou tuto míru pozorujeme, tak velikost, kterou si podle ní tvoříme při prvním pohledu vnitř i zevnitř na tento chrám, nenalezáme a vše daleko menší se nám zdá, než jsme si to v mysli představovali. To jest tím, že každý, i ten nejmenší předmět s celostí v jednom směru stojí; a každá, i nejmenší okrasa s výsostí, na které stojí, a s velikostí celiny v harmonii stojí. Tak kupříkladu anjelé, jenž kropenice drží, při prvním vstupu jen jako pacholata býti se zdají; jestli pak se k nim přiblížíme, vzrůstají v obry, jimžto se obdivujeme.

Toto nevyslovné stavení přes 45 000 000 skudů (po 2 zl. 3 kr.) až k svému dokonání stálo, k čemu však celé křesťanstvo přidávati musilo.

Na den svatého Petra a Pavla zde největší slavnost se koná a mnoho cizích v ten čas sem přichází. Papež, který slavné služby boží koná, s velikou pompou na ten den s celým svým dvorem po slavných schodech z Vatikánského hradu do chrámu vchází. Na konci hlavní lodí jest jeho nádherný trůn vystaven, okolo kterého kardinálové, biskupové, preláti, celý dvůr, všickni vyslancové cizích panovníků a množství znamenitých domácích a cizích v půlměsících sedí. Kolem nic jen šarlat, zlato a diamantové se skvějí. - Ceremonie, které dřív než papež mši čísti počne, se dějí, dlouhochvilné k popsání se mi zdají, a přitom slávou přede mnou se skvoucí, vznešeností chrámu a množstvím lidu byv v největší roztržitosti, na všecky více vzpomenouti nemohu. Jediné to mi do oka vpadlo, že po přečtění latinského evangelium řecký jáhen v svém jazyku je četl a knihu svému biskupu, jenž vlevo mezi preláty s korunou na způsob královské seděl, k polibení přinesl. Bylť tento biskup vážný starec s bílými, až po pás visícími fousy. Tento způsob již od spojení řecké církve s římskou se koná. Papež ze svého trůnu k oltáři jen dvakráte sešel, totiž k obětování a pozdvihování. K přijímání kardinál jeden k stolici posvátný chléb i víno, kteréž sedě přijal, mu přinesl. Ten samý kardinál již při obětování díl hostie, kterou sám papež do ust mu podal, snísti a z kalicha zlatým stéblem víno píti musil, aby kdyby papežovi zrádně do jednoho neb druhého byl jedu namíchal, ním sám dříve se nakazil.

Skrze celou mši kardinálové, preláti a kněží jeden po druhém s největší ponížeností k trůnu se přibližovali a papeži bud ruku, bud koleno, bud pantofel líbali a od něho požehnáni byli.

Hudba, od které jsem si zde mnoho připovídal, se nekonala a při takových slavnostech nikdý se neprovozuje, nýbrž jen 24 choralistů tak strašně starého slohu zpěvy kokrhá, že jednostejností a protivným křikem nanejvejš hudební ucho uráží. Po skončené mši papež drahým kamením posetou tiáru^159.1 na hlavu si posazuje; do levice berli zlatou bére, na draze tkaný trůn vstupuje a po chrámě, kdež pompou užasnutý národ žehná, od dvanácti v damaškových pláštích skvostně oděných komorníků nésti se dává. Odtud s celým svým komonstvem do Vatikánského hradu, kamž ho hřmot bubnů a třeštění polnic provází, po slavných schodech se ubírá.

Mnoho rakouských důstojníků, jenž z Neapole a sousedných krajin k spatření slavnosti sem přišli, Piovi od vůdceporučníka hraběte N. představeni byli; papež je všecky nejpřívětivěji přijal, a francouzsky (kdo ví z jaké příčiny) nemluvě, buď vlasky, buď latinsky, jak mu kdo odpovídal, s nimi rozmlouval. Čím v jeho postavě méně hrdosti a ctilakomosti spatřujeme, tím ctihodnější pohled jeho vážnost působí, a velikých nesnází zkoušba v oblíčeji lety sešlém se projevuje.

Na den této slavnosti uvečer celý Petrův chrám se osvěcuje, což z ohledu báně a lampami posetého srpícího se z obou stran sloupolesa původní, k ničemu nepřirovnatelný pohled působí. Při tom osvícení zvlášť podivnou čerstvostí po trojnásobném udeření zvonu celá bazilika až do nejvyššího kříže v ohni stojí. - O desíti hodinách po skončení osvícení chrámu strojený oheň na tvrzi S. Angelo se počíná, čemuž příležitost místa tím větší příjemnosti dodává. Jedno představení, jež dohromady snešené jiskrosršci a najednou zapálené činějí, v způsobu tisícokolenného pávového ohonu zvlášť příjemně se vyznamenává a podívání na most, jiskrami, lidmi a vozy posetý, a na nesčíslné houfy do vln Týbery se kroužících plamenohadů obraz vyvyšuje.

Mimo jiných svátků v roce zvláště ještě veliká noc se slaví. Na tyto svátky daleko větší počet cizích než na svatého Petra sem přichází a roku 1818 na 11 000 se jich počítalo, kdež nejvíce Britů se nalézalo. Kdyby se ceremonie, které skrze celý velikonoční týhoden se konaly, vypsati měly, obšírnou knihu by obsahovaly; pročež jen něčeho podotknu.

Kdo z vysokého rodu není, kříže neb hvězdy nenese, ve vojenském oděvu se neukáže, hedbávných punčoch (čulků) a černých šatů nemá, ten mnoho neuhlídá, poněvadž tyto slavnosti více dvorním hodům nežli pobožnosti se rovnají, a protož obecný věřící lid velmi málo, neb dokonce žádné od papeže konané ceremonie nespatří, protože v Petrovu chrámu jen na Zelený čtvrtek před polednem a v neděli, kde ubohý sprostáček pro samé bodáky neví, kam se obrátit, se konají.

Mnohý pošetilec na sto mil sem pěšky putuje, aby svatému Petru svou poklonu složil a odpuštění hříchů požehnáním papežovým obdržel. Zatím, kam se obrátí, tam odkopnutý, tu odstrčený vždy pozadu státi musí. Chrám, tichému rybáři zasvěcený, zdá se Marsovo pole; fousatí žoldnéři všecky obvinují pilíře a táhnou se v dlouhém řadě až k velkému oltáři a pak k zálemu trůnu vpravo a vlevo se obloučejí.

Pomatené, chraptivé brečení sporých choralistů rozléhá se v okrouhlé prostrannosti vysoké báně; tu slyšeti jest řehtot zbraně a cinkot ostruh, což šeptem shromážděného panstva a šustem po mramorové podlaze sem a tam zadem a stranami se procházejícího množství v klenutých obloucích jako větrem provatý jedlový les hučí a divný cit, jenž ani nejmenšímu pomyšlení na pobožnost místa vzíti nedopouští, v nás plodí. I přiznati musím, že ani živé duše zde se modliti jsem nespatřil, a tu roztržitost při celé slavnosti trvající vypsati nemohu.

Největší hrubství, jenž nad cizími se zde dokazuje, při švejcarské dvorní zdejší stráži v nejvyšším stupni najdeme. Tito hrubozrnci, jenž jako harlekýni oditi jsou, samí širokoramenatí sochorníci, již oddávna, aby hrubými ostali, privilegium dostali. Při žádné příležitosti, tím méně v křesťanském chrámě, při konání ucty boží, urputnějšího s obecním lidem nakládání jsem nespatřil. Ten dostal poliček a onen pohlavek. - Jednoho mladého duchovního však, který až z Modeny sem přišel, aby se podiváním na Svatého otce blažil, a z té příčiny, co jen mohl, napřed se tlačil, jeden z těch strážníků se uchopil a nejméně deset kroků, jako mič, s zlostným vykřiknutím: "Wasch willscht do hier, du Teufelschkerl," nazpět ho odhodil. Na ten způsob z takové slavnosti obecný lid mnoho spatřiti nemůže. -

Po velké mši na Zelený čtvrtek papež na zlatém trůnu na velikou, skvostně zkrášlenou pavlač se vynáší, aby veškerý národ zde shromážděný žehnal. Mohu říci, že barevnějšího obrazu jsem neviděl. Jedenkráte sto tisíc lidu v chumelivé strakatině na prostranné rovině shromážděného čeká; mezi tím zbrojný čtverroh švihlý obelisk obvíjí, kolem slouposíní skvostní vozové kardinálů a římského panstva stojí a na Vatikánském hradě pro vzácné ženstvo, ministry, vyslance a znamenité cizince tribuna, před sluncem ochráněná, vystavena jest. V určité okamžení, jak papež se okáže, hučení lidu v nejslavnější ticho se mění, děla na tvrzi S. Angelo hřmějí, všecky zvony v celém Římě sezvánějí a bubnové víří. Tu papež povstává a drahou tiáru, která proti slunci v blesku diamatů se skví, na hlavu bére; zvony se tíšejí, děla umlkují, víření bubnů se krátí a na celé lidem poseté rovině nejslavnější mlčení panuje; toliko z obou vodoskoků vyhánějící se proudové hučením v tíšení veškerém se jeví.

Po uděleném požehnání z pavlače papírové točky dolů sletutují, na kterých odpustkové tomu, kdo je dostane, se udělují.

Odpoledne ceremonie buď v Sixtově, nebo v Pavlově kapli se konají, kamž žádný sprostý člověk nepřijde: Sem jen mohou se dostati dvorů vyslancové, jejich rodiny, dvořenínové, důstojníci papežští, panstvo a znamenití cizozemcové, kteří však kartou od maggioredomo záopatřeni býti musejí; jsou-li mužští, musejí v hedbávné punčochy a černý kabát, ženské však v černou roušku oděni býti.

Na Velký pátek večerem po dlouhých lamentacích, když nekonečným škohrtáním dlouhochvilných choralistů ucho právě smutek nářeku Jeremiášova cítí, počne posléz rozhlášené Miserere od Allegri, které nanejvejš pravidelně se přednáší a sluchu za tak dlouho vytrpenou nepříjemnost přemile odplácí. Proč se nekoná veřejně v hlavním chrámu, kde by se toho všickni zde shromáždění věřící zoučastniti mohli?

Po Miserere, když zatím obešla tma, v Petrovu chrámě všecky lampy se zhasínají, a temnost když daleké klenutí obvinula, prostředkem báně ohnivý kříž dolů se spouští; což zvláštním citem v těch dalekých síních nás naplní. Ten kříž jest pobit pozlaceným plechem a poset lampami ze všech stran; což ve tmě zvlášť krásný oučinek působí.

Na Bílou sobotu hlavní obřady čili ceremonie v chrámě svatého Jana v Lateránu se konají. Zde se na ten den mnoho kněží světí a ®id a Turek s pompou se křtí. Při těch všech pobožnostech ani jeden Otčenáš pomodliti se jsem neviděl.

Mezi jinými bazilikami, které Řím krášlejí, jest chrám svatého Jana v Lateránu, jenž se Ecclesia Urbis et Orbis, Mater et Caput píše, poznamenání hoden. Průčelí té baziliky jest pravidelné a hrdého slohu a prostranný chrám z pěti lodí pozůstává. Hlavní síň jest zkrášlená dvanácti apoštoly, kteří ku schopnějším mistrům se přiznávají. Kaple Corsini, první na levé ruce při vstupu do kostela, náleží mezi nejskvostnější v Římě. Velký oltář jest dílo gotické a chová (jak se povídá) hlavy svatého Petra a Pavla. - Nablízku stojí kaple křtitelnice, kdež, jak se praví, císař Konstantýn pokřtěn býti měl. Naproti chrámu lateránskému jest Scala Santa, svaté schody, taknazvané Sancta sanctorum, kdež se 28 bílomramorových schodů chová, které z Jeruzaléma do Říma přinešeny byly a za schody Pilátova domu, po kterých Kristus při svém mučení chodil, se vydávají. Prkny přikryté před zkázou se zachovávají a z ohledu ucty jen po kolenách na ně vstupovati dovoleno jest.

Z někdejšího papežského Lateránského hradu nyní dům kázně učinili. - Nablízku odtud třetí Říma slavnou baziliku, S. Maria Maggiore, a první mezi všemi v křesťanstvu Marii zasvěcenými kostely navštěvujem. Její průčelí jest rovně tak slavné jako lateránské. Skvostné klenutí, které bílomramorové sloupy nesou, čistá podlaha, výtečnost kaplí, mistrné sochy a drahě obrazy velice chrám vyznamenávají. Nízký však a s celostí v směru nestojící strop vznešenost uráží. Kaple Borghesiánská z ohledu výborných mramorů, kterými naplněna jest, a z ohledu krásného shodnutí nejvýtečnějších prací v kameně za nejskvostnější v Římě se uznává.

Čtvrtá bazilika, pod názvem S. Croce in Gerusalem, a pátá, která S. Lorenzo se jmenuje, jsou od císaře Konstantýna vystaveny a pro mnohé starobylosti sloupů, soch a malby navštivení hodny. Z ohledu výtečné rozmilosti velkého oltáře chrám S. Martino a pro podivení vyhlášeného Mojžíše, pozůstalosti nesmrtelného Michala Angela Buonarotti, kostel S. Pietro in Vincoli, kde se pouta, kterými ten apoštol ukován byl, chovají, opomenouti nesmíme.

Mezi jinými kostely, kdo času a chuti má, aby všecky jejich znamenitosti díl po dílu vyhledal a zkoumal, jsou Andrea, S. Maria degli Angeli, Maria della Vittoria, S. Agnese, Costanza, S. Silvestro, Apostoli, Agostino, Maria in Navicella, Andrea della Valle, Gregorio, bazilika S. Sebastiano, bazilika S. Paulo, Maria in Trastevere, Crisogono, Pietro in Montorio, Carlo ai Catinari, Giovanni dei Fiorentini a jiných více, kdež jeden nad druhý pravidelným výstavem, skvostnými a mistrnými ozdobami se vyznamenává.

Dvou však ještě z ohledu divného významu podotknouti musím. Ti jsou S. Stefano del Caco, kamž se všickni zacpaného těla o pomoc utíkají. Druhý se nazývá S. Maria dei Cacaberi, kdež všickni běhavkou trápení o pomoc volají. Nablízku těchto dvou kostelů kolem dokola patrní důkazové jejich význam dosvědčují; a jítrem, kdo tudy jde cestou, vidí, kterak zázračně uzdravení hned před kostelem, jestli svatý Štěpán slovo držel, se přesvědčují.

Sklad největší ceny Říma, naplněn téměř nesčíslnými vzácnými předměty starých a nových časů, jest v hradu Vatikánském. Toto k podivení veliké stavení na někdejších Neronových honech stojí a velmi nepravidelné jest, poněvadž mnoho papežů na něm stavělo, jej jinačilo, bořilo a přestavovalo. Od té doby, co Francouzové zde nemocnice vojenské a kasárny zřídili, papežové zde více bytem nejsou a jen jediné položení zámku, když v chrámu Petrovu slavné služby boží konají, k obléknutí a jiným příhodnostem zřízeno jest. Tento palác pozůstává z trojího ponebí a obsahuje množství velikých sálů, pokojů, komnat, prostranných síní a kaplí, kterých počet se na 12 000 udává; v něm se chová veliká knihárna, vyhlášené muzeum a veliká zahrada jej obrubuje.

Komory Raffaelovy jsou z ohledu nesmrtelných prací tohoto božského mistra malby největší vážnosti hodny; kdež nás při pohledu na ně nejvážnější cit a podivení plní.

V druhé síni vedle Konstantýnova sálu vypodobnil Raffael^164.1 rozepři církevních otců; kdež žití, pohyb, jednání mnohotné, změna v vlastnostech, každý tah plný významu a ducha výborně se očím představuje.

Škola aténská, této světnice druhý obraz, ještě silněji u vyjádření mužské statečnosti se vyznamenává; což Raffaelovi takovou pověst znůsobilo že papež ostatní stěnomalby těchto

Z ohledu však pěkného položení a zdravého povětří místo hradu Vatikánu papežové Kvirinální palác na Monte Cavallo za rezidencí si vyvolili.

Tento zámek a mezi jinými ještě pozorování hodny jsou Apoštolní písárna, palác Konzervátorů, Akadémie atd. Mezi privátními domy jest největší Barberinský, zde uhlídáme Majdalenu od Caravaggio a malbu Petra Cortona ve velkém večeřadle. Mezi sochami Dřímajícího fauna řeckého slohu, pěknou kupu Atalantu a Meleagera představující, Junu, Nemocného satyra, půlsochu kardinála Barberina, Sillu a Scipiona Afrikánského nalezneme. Knihárna toho palácu obsahuje 60 000 tištěných svazků a 9000 rukopisů; přitom jest sbírka pamětných mincí, bronzu a dobrých kamenů znamenání hodna. Hrad Borghese, jejž vystavěl Bramant, pyšní se krásnou slouposíní. Sbírka hojná obrazů výborných, nečastá sochovnická díla, skvostné stoly a nářadí k podivení nás nutí. Velké večeřadlo Vernet venkovským položením mistrně zkrášlil. V palácu Albani najdem roztomilý výhled, bohatou knihárnu a výborné malby. Zámek Altieri se divným slohem, vzácnými rukopisy, památnými penězi honosí. Palác Colonna drahou sbírkou obrazů nejznamenitějších mistrů, v Evropě nejkrásnějším večeřadlem se vyznamenává. Palác Aldobrandini chová drahé pozůstavy staré malby. Palác Farnese slaví nesmrtelné jméno Michala Angelo. V něm bratří Carracci osm let na svých nejlepších kusích pracovali. Vyhlášený sestav Farnejského býka, jenž zde nalezen byl, nyní v zahradě Villa Reale v Neapoli stojí. Mimo jiných ještě palác Corsini, Giustiriiani, Spada, Costaguti, Chigi, Mattei, Pamphili, Borromini a Rospigliosi; mezi letními hrady (villa) Villa Medici, Negrotii, Mattei, Ludovisi, Borghese, Albani, Corsini, Doria Farnese zvlášť jsou poznamenání hodny; v nich rozmanité zahrady, v síních mnoho drahých obrazů a soch, větším dílem starých, které dobrého slohu a mnohé velmi pěkné jsou, nesčíslný počet nalezneme.

Síně v Kapitólium obsahují tolik znamenitostí, zvlášť z předešlých časů, že není možné všecky popsati. Nejznamenitější z nich jest bronzová socha Marka Aurelia na koni, velmi pěkně pracovaná; pod jeho jménem zde mnoho soch najdeme. Tři holubice z mozaiku, jak z mísky pijí, jest dílo, o kterém již Plinius píše. Hrobka Severova, Centaurové z bazaltu, krásný alabastrový sloup a na sta jiných předmětů.

I na ustavích ku vzdělání mládeže římské neschází. Univerzitu pod nápisem Initium sapientiae timor Domini Inocenc IV. roku 1245 založil, Bonifác VIII. 1303 a Klíment IV. 1311 zdokonalili, kde osm profesorů bohomluvectví, šest práva, osm lékařství, pět mudrctví, jeden pěkné umění, čtyři hebrejskou, řeckou, syrskou a arabskou řeč přednášejí. Dále najdeme Collegium Clementinum, Romanum, Nazarenum, Uherské a germánské collegium.

Při tak velikých skladech um a věd (artes et scientiae) ostává Řím hlavní školou malířů, řezbářů a stavitelů. Zde nalezneme více dílnic malířských a řezbářských, které dokazují, že až podnes pěkné umění s šťastnými následky oučinkují. Dvou z nich z ohledu znamenitosti přejíti nemohu, a ty jsou Muzeum Canova^170.1 a Thorvaldsen, kde sklady velkocenných prací najdeme. V první dílnici stály hotové tři milostenky nevypsané spanilosti, Nymfa na lví kůži dřímající, u jejíchžto nohou milče sedě na lýru břinká, a začatých prací veliké množství. Canovova díla jsou všecka krásného slohu, zvlášť pohledu ženskému umí Canova podivení hodnou milost dáti. Za jeho zvláštní výtvory se uznávají Apollo, Dafne, Eskulap, Orfeus, Dedalis, Ikarus, Herkules hada škrtící, Theseus, náhrobek papeže Klímenta XIV., Perseus s hlavou Medusinou, Venuše, hrobka arcikněžny Marie Kristyny ve Vídni a veliký počet menších předmětů, kterých modely zde všecky spatřiti můžeme.

Canova jest prvním správcem nade všemi uměleckými předměty v Církevní říši ustanoven, za rytíře zlaté ostruhy pasován a marchesem s příjmím d'Ischia s ročním výnosem 3000 skudů (po 2 zl. 3 kr.) učiněn.

Thorvaldsen, jenž dlouhý čas z ohledu nemajetnosti vyznamenati se nemohl, vyhotovil model Jasonův velikého slohu, jejž náhodou tenkráte po Itálii putující bohatý Holand Hope ve mramoru a velikánské postavě vyvésti dal. Prací tou Thorvaldsen čest a jmění si zjednal, od kterého času nikdý více díla a peněz mu nechybělo. Mimo jeho Venuše, Apolla, Bacha, Amora, Psychy, Ganymeda atd., které znatelům tak velice se líbějí, že vícekrát ty samy ve všeliké velikosti opakovati musil, zvláště ve výbitných (basrelief) předmětech nejen již Canovu předčil, nýbrž nejvyhlášenějším vzorům řeckých časů se vyrovnati může. - Thorvaldsen jest z Kopenhagenu rodem, nese dánský Dannebrogů a Obousicilský rytířský kříž a již přes dvacet let v Římě se zdržuje.

Co v tomto slavném městě nejnepříjemnějšího jest, že povětří od července až do října velmi nezdravé jest, kde zvlášť nezvyklí cizozemcové mnohotným zimicím podrobeni jsou. Z ohledu aria cattiva veliký díl bytů ve městě se opouští. Lékařstvo mnoho o příčinách tohoto povětří psalo a mluvilo, ale dosaváde pravé příčiny se ještě nenašlo. Poněvadž staří Římané na zlé povětří nikdý nežalovali, důkaz, že v nových časích jakousi náhodou povstati musilo. Přirozené jest zatím, že to nezdravé povětří z nepřehlídnutelných Pontinských bažin a mnohem více z nevzdělaného okolního položení města pochází. Vzdělané krajiny, zpracované půdy čistějí obor a znatelně jinačejí povětří. Jestli tyto nynější role k rolím starého Říma přirovnáme, o pravdě tohoto poznamenání se přesvědčíme. - Souchotiny mají v Římě nákažlivou povahu; an na zdravé nejen v užívání šatstva, nýbrž i s nářadím a s obydlím přitekají a i knihami nakažují.

Co se Římanů dotýče, pravidelnější postavy mezi ženstvem nalezneme. Mužstvo jest větším dílem prostřední vejšky, zřídka veliké. Jejich pleť čili tváři barva jest bledá, neb beze všeho zarůžení, a černé, proníkavé oči jsou jejich všeobecný význam. ®enstvo zvlášť kulatým, plným, rovným hrdlem se chlubí, a jsouc si povědomo toho významu, vždy obnažený krk nosí. Tílko však nad krásou děvčat půlnočních krajin nezvítězí. Řeč jest velmi vzdělaná a daleko pravidelnější nežli z ust Toskanů, kde se sice dobře píše, ale tím hůře mluví, a vyslovení tak mnohotného písmene h, kterého místo c a g užívají, cizince mysliti nutí, že všecky uzkoprsé jsou. Odtud také přísloví: "La lingua toscana in bocca romana."

Obyvatelé římští, jsouce zevnitřním bleskem nábožných obyčejů zaslepeni, a vzdáleni od příležitosti zbraní proti nepříteli v boji se vyznamenati, rádi bez starosti žijí. Naukám všem jsou náchylni a milují je; na veliký stupeň však nyní je sami nevedou, a cizozemci v nich nejvíce se vyznamenávají. Michal Angelo, Mengs, Canova, Thorvaldsen a největší počet učených, jichžto nesmrtelným pracím všech druhů se divíme, jsou cizozemcové. - Za nynějších časů římským uměleckým světem Britové s Němci se sdílejí. Němců však nejvíce tudy se zdržuje.

Chudoba a nouze v Římě jest doma, a kdyby v desíti letech žádný cizinec sem nepřišel, města sláva by zhasla. Cizozemcové sem přicházející docházejí vážnosti: zvlášť Britové každého času v roce se zde zdržují, byt a stravu draze a výtvory umělců nových a starých časů nejdráž platí, kdež zvlášť starožitnými předměty velmi podváděni bývají. To již před mnoha lety panovnictví seznalo, a co takové množství cizozemců do Říma táhne, vyzpytovalo. Staré chrámy více se nebořejí, z Amfiteátru palácové se nestavějí; tím více kdejaký kus staré zdi se šetří, kryje, opravuje a se pečuje, aby cizozemcové nejen vše staré zachované spatřili, ale i od času k času vždy něco nového zde nalezli.

Římané na študie příběhopisů své vlasti mnoho si zakládají a více osob nalezneme, jenž se ničím jiným nezanepráždňují nežli nálezem jakési nové zprávy o svých starobylostech; čím předměty tisícileté smrti odtrhují a je zase obživiti se snaží. Obecný lid v Římě zná všecky příběhy své vlasti od Romula až na papeže Pia VII. a cizinec, zvlášť z mlčících půlnočních krajin přicházející, se obdivuje, když drevoštěpy o punských válkách, o smrti Caesarově atd. se všemi okoličnostmi rozmlouvati uslyší. Sprostí lidé znají své sochy a pyramidy a posuzují důvodně obrazy a schopnosti mistrů. Tato národu v nevyslovné přízni ke všem pěkným uměním od přirozenosti daná vlastnost v každém jednání se jeví: v obecných zahradách, palácích, po ulicích, ba i v osamělých neostražených památkách žádnou zkázu svévolné ruky nenajdeme; před žádným se sochy a jiné znamenité památky nehlídají, aniž komu napadne na nich škody působit; a jestli kde pokaženy a potlučeny jsou, jistě jim cizincové uškodili. V našich zemích, bohužel, obrazům oči se vyškrabují, na nich se jména píší a pěkným sochám ruce, nosy, prsty svévolně se urážejí.

Albano, Torre tre ponti

Cesta do Neapole branou S. Giovanni vede a pro milovníka historie a starobylostí každé místo na ní znamenání hodno jest. - Zde Horác mnohokráte putoval a Cicero tudy do Sicílie se bral a tou samou cestou zase se vracel.

Sem tam samotnějí ještě hrobové, kteří někdy zbytky slavných osob kryli. Dvojí tisícoletí však tak je obehryzlo, že dychtivému zpytateli ničehož k pravému jich rozeznání nenechalo. Vpravo se rovina daleko šíří, kdež se rozličné zbytky starých zdí sem tam roztroušené vyzrazují a Roma Vecchia slují. Myslí se, že to bylo jedno někdejšího Říma předměstí, kdež řemeslníci přebývali. V nedávných zde předsevzatých výkopech mnoho soch, přeražených sloupů atd. se zde nalezlo.

Městečko Albano, kteréž se rozmanitým svým položením a pozůstalostmi šedivých časů více než výstavem chlubí, stojí vedle a na základech někdejšího města Alba Longa, kteréž 400 let před založením města Říma vystavěno bylo. Před městem stárne náhrobek, jenž se Askaniovi, synu Eneášovu, který Albu vystavěti měl, beze všeho důkazu přičítá. Za městem však jinou hrobku, pozůstávající z pěti kulatých pyramid, z kterých však dvě jediné ještě stojí, nalezneme. Někteří ji vlastní Horácům a Kuriácům^174.1, jiní Pompeiovi, který v tomto položení své letní hrady míval.

Nedaleko odtud jest milohrad papežů s rozmanitou zahradou, který se Castel Candolfo jmenuje a větším dílem na podzim navštěvován bývá. Odtud k Genzano roztomilé, háji, vinohrady a štěpnicemi prorostlé položení běží, ale vzhledem loupežnických pelechů, které zde k největší své hanbě zdejší zeměvláda až podnes trpí, zzlopověstněné. Tady zvlášť večerem po poště tudy jedoucí od vrahů chytáni, oloupeni a usmrceni bývají. Tři kříže jsme spatřili, které byly vystaveny nad hroby, k poznamenání místa, kde takovým nešťastným pocestným život zhasnul.

Okolo Albano a Genzano ženstvo velikým vzrůstem, ale přitom bílou kůží a barevnou tváří se vyznamenává. Předlohy jejich větším dílem červených šněrovaček, jenž tuhé jako prkna vyhlížejí, bujnému vzrůstu velikých prsou se protivějí.

Cesta do Velletri běží vůkol veliké krásy; háje a pahrbkové křovím obrostlí rozléhají se zpěvem ptactva, které na mé cestě vlaské téměř již docela umlkalo. Slavíků radostný ples z čerstvých košů lip budí i nejospalejšího pocestného a zamyšleného přemíle obveseluje.

V skalných březích cesty jest mnoho vystroužených jeskyní, kdež se stáda před poledním sluncem skrývají, navečer zde nocleh berou a kdež bukové houštiny rozmilý chládek tvoří. Tato položení mnoho podobnosti s oněmi v Uhřích mají. Daleké roviny a pastviny, zřídka mezi tím dědiny, statní bělaví, velikorozí býkové, a mezi rovinami sem tam křoviny anebo vinohrady na polední straně keřnatějí.

Město Velletri jest vlast Oktaviána Augusta, jenž zde míval nádherný milohrad, jako i Tiberius, Nerva, Kaligula a Otho. Palác zdejší Lancellotti jest významného slohu stavení, jenž se zvláště skvostnými mramorovými schody chlubí, nyní však jest velmi spuštěn a vyhlášená jeho zahrada zelenými věcmi a pejří zarostla; sochy zpřerážené a nákladné vodovody nalezneme pokažené. - Vinice okolní rodějí dobré víno.

Dál a dále rozvinují se více a více roviny a pouště, jež tím méně přehlídneme, čím rovnější nastávají. Zde v pouschlém drně stáda černých vepřů ryjí a houfy bůvolů, jenž ještě nikdý pod střechou nebyli, v močálích a bahninách se honí. Tam se tisíc vodních ptáků v štěbetu do povětří nese, tam jiných tisíc na bažiny se snáší; ani dědinka v šiřině té osamělé oku k odpočinutí neslouží, ani duši viděti není, až se pak dostaneme ku Torre Tre Ponti, jenž osamělý poštovský dům jest a loupežnickými přepady, tak jako onen pelech jejich, nepatrná vesnice Citternae, vůbec známý. Tady počínají Pontinské bažiny, kteréž oko přehlídnouti vstavu není a které Pius VI. příkopy přetrhati a velikým nákladem někdejší tudy běžící silnici (Via Appia) zase obnoviti dal. Již starořímské panovnictví o vysušení těchto bažin, z kterých se vytáčející nákažlivé povětří až do vzdáleného Říma dotíralo, velikou péči mělo. Caesar tudy Týberu vésti mínil, která by nejen z ohledu přístavu terracinského obchodu velmi prospěla, nýbrž všecky zde z hor se rozlívající vody sbírajíc, pomalu roviny vysušila. Zvláště však Oktavián Augustus a Traján si zde zásluhy získali. Pius ale všecku pozornost na tento předmět obrátil a si umínil celou močálnou dáleninu nejen vysušit, nýbrž i v nejourodnější díl své říše přetvořit. Ač tady zajisté velkou změnu učinil, přece své nejmilejší předsevzetí, aby krajinu tuto pustou obyvateli a dědinami posel, tím méně vyvésti mohl, čím více okolí hlavního města pusté a bezlidné leží, a v tolika stech letech žádný papež s to nebyl, aby je vzdělavateli opatřil, tím méně se tedy rolníctvo do těchto nezdravých bahen táhne. Přesto však přece z krajů velikých průtoků seno se seče a místem i obilí se seje; největší díl ale nekonečnou pastvinou ostává, kdež se dobytek, divocí koně a bůvolové dnem i nocí pasou, pod nebem se rodí a zabiti bývají, dříve než pohodlnosti chléva okusí. Z toho od Pia vyvedeného předsevzetí tolik užitku vzešlo, že cizozemci pohodlněji po cestě, která v každé případnosti se silnicemi starořímskými zavodit může, o šestnácte mil blíže jíti mohou.

®e tudy rakouské sem a tam táhnoucí vojsko obyvatele z toho jedinkého poštovského domu vystrašilo, nevěděl jsem, sice bych byl v Velletri přenocoval; odtud však, uvečer sem přijda, koně své a lidi dále a na tak velký tah odtud až do Terraciny nutiti jsem nemohl a byl jsem přinucen v této osamělé pustině bez pokrmu a vody (ač koňové jakousi našli, pro nás bahnem však velmi načichlá byla) až do svítání ostati.

Kdybych byl s sebou zlato neb nábytek vezl, tato pousta, tři šibenice, jež jsem na cestě potkal, na nichž protivné zbytky visely, a strašlivé, všady o loupežnících zdejších se rozléhající zprávy by mne (an jsem byl bez stráže, jen své šavle a dvě pistole při sobě maje) něco znepokojiti musily; jinák ale, jsa nábytku prázen, nic jiného než koně jsem neměl a pokojně bych byl na síni zde opuštěného kostela na otypce sena spal, kdyby komárové, kterých nesčíslné množství protivným tenorem okolo hlavy hudbu mi tvořilo, toho mně byli dovolili. K tomu se připojilo škohrtání žab a ve skulině věžky chrapící sejček sólo přednášel. I bylať to veselá symfonie, příhodná k návrhům smutnopísní; k tomu ještě tlustá, hustá mlha měsíc prve svítící šerým zastřela rouchem, a tak lidé moji slámou zde roztroušenou a rozštípáním jakýchsi dvéři oheň utvořili a kůrky zapálivše až do svítání přebděli.

Jitro počalo po tak tlačícím nočním vedru velmi chladné býti a z bažin husté, špinavé mlhy v chumáčích svalených se vytáčely; jeden druhého jsme neviděli; až pak teprv po osmé hodině již vysoko na nebi vytočené slunce mocně ohněm ty nezdravé mraky rozehnalo. Tu teprv oko vidělo dalekou rovinu bez lidu a dědin, vlevo a vpravo kanály naplněné smrdutou vodou. Všickni druhové jedovatých bylin po celých rovinách se rozseli a nečistotou a nezdravím povětří naplnili.

Silnice jest tudy sice tak rovná a příhodná, jaká jen ve světě nalézti se může; čtvero stromořadí krásně rostlých topolů chrání před palčivým sluncem, bez kterých by tudy jistě mučící jízda byla; ale dlouhochvilnéť jest všecko to, a velmi potěšitelný pohled nás blaží, když se nablízku Terracina vybělí.

Fikovny a pomorančové zahrady, až potud nevídané, nyní všetečnější oko až míle zanepráždňují.

Terracina, někdejší Anxur, jest zůstavek šedivých časů, má na vysoké skále zbitý amfiteáter, odkud daleký, nečastý výhled, a zvlášť na vznešenou hladinu Středomoře, oko baví.

Staří Římané měli na vrchu terracinském mnoho letních hradů a imperátor Galba veliký palác. I Theodorich, první ostrogótský král v Itálii, hrad si zde postavil, kteréhožto zříceniny ještě spatřiti můžeme.

Fondi, Mola

U Fondi, starého římského Fundi, jenž na poledním konci Latium leželo a kdež nejmilejší obydlí Ciceronovo bylo, jaký to patrný rozdíl obyvatelů s přirozeností zdejší!!

Městko Itri strašného jest pohledu; roztrhaní špinavci, zbledlé děti, nečisté ženy, polouzbořená stavení, a sto mladých, silných chlapů odvážného zření s pistolemi za koženými pásy, v botách neb za podvazkem zastrkanými, v chumáčích po ulici a na náměstí stojí, takže cizinec tudy putující neví, do které třídy toto městečko počítati má.

V těchto okolích od loupežníků páchané ukrutnosti jsou přehrozné a k neuvěření; a čemu se více diviti musíme, jest, že panovnictví tento povrhel člověčenství vyhladiti nemůže. Odtud položení kraje požehnáním obohacené bez přítrže obdivujícímu se oku představuje, mezi kterými zbořeniny starého letohradu, někdejšího (jak se mní) obydlí Ciceronova, stárnou. Jedna dlouhověká věž se zde za hrobku jeho vydává. - Odtud příchozího, dříve než do lidnatého městečka Mola di Gaeta vejde, zdaleka výhled na pevnost Gaetu mocně zastavuje.

Gaeta (Caieta)

Založení města Gaety tratí se do šedivých časů a Eneášovi, od Tróje se vracejícímu, se přičítá; následovně daleko starší než Řím jest.

Po skončení římského císařství Gaeta byla republikou; dále ji vévodové spravovali, kteří ji od papežů za léno přijímali. Gaeta jest v Evropě jedna z nejznamenitějších pevností, níž ji velmi uzká, do moře se deroucí skalina učinila. Král aragonský Alfonz roku 1435 ji oblehl a v novějších časích čtyrykráte jí nevypsané přítoky došly. Léta 1702 po třiměsíčném obležení vůdce Daun na zdi gaetanské rakouské praporce vynesl. Spojené francouzské, španielské a sardinské zbrani vzdala se pevnost roku 1734. Od těch dob Gaeta podle novějších pravidel pevnostenských daleko více upevněna byla. Roku 1806 při vtržení Francouzů do Neapole i pevnost Gaeta mezi jinými jim zaslíbena byla. Velitel princ Hessental, vůdce neapolský, odevzdání pevnosti nesvolil, v smělém odporu Franky k tuhému obležení přinutil a od měsíce unora až do července s podivení hodnou udatností se bránil, až pak bombou velice byv raněn, do Sicílie se přeplaviti musil a pevnost dne 18. července se vzdala. Posléz nešťastného Murata oděncové zde zavření roku 1815 od rakouského a británského vojska obleženi jsouce, pevnost zastávali; po vstupu Ferdinandovu na trůn však novému panovníku se vzdáti přinuceni byli. Těchto častých obležení zhouba patrně se na městě projevuje a zbořeniny strašné celých ulic zkázu velikou patrně dokazují.

Na vrcholi hory zasluhuje starých věků pozůstalost, jenž Gaetané Torre d' Orlando nazývají, znamenána býti.

Dle nezkaženého nápisu však nad brankou okrouhlé té věže jest to mauzoleum Lucia Munacia Planka, zakladatele Lyonu, což šestnácte let před narozením Kristovým státi se mohlo. Osmnácte těch století, jež věž přečkala, tak málo sílu její oslabilo, že věčnosti protiviti se zdá. Odtud nás výhled nevypsané krásy blaží. Na katedrálním chrámu stojí věž výtečného gotického slohu; mimoto praporec, jejž papež Pius V. Janu, rakouskému vůdci křesťanského vojska proti Turkům, daroval, a jeden od mistra Pavla Veronese dobře malovaný, ale ošklivého předmětu obraz, který mučení jakéhosi svatého představuje, jsou jeho znamenitosti. Kaple však za městem, která v nedopadlé odtrženině strašlivě rozpuklé skály vytesaná jest, zasluhuje podivení. Pohled na tento přirozenosti zázrak, kde do propasti v hřmění přitekající vlny mořské se vmetají a rozpěněné v divém syčení vymletými dírami sebe zase vespolek vyhánějí, jest původní a zasluhuje samojediné, aby kdokoli Neapoli navštíví, neodšel, an by mu clo podivení nezapravil.

Odtud dále ouroda nevídaná se pyšní. Smokev čili fíků nesčíslné množství, pomorančů bez počtu, citronové zahrady, olívové háje nepřechodné, z aloe ploty oko baví a obtížné vedro, jež nyní vždy více a více cítíme, znamenati káže, že hluboko ku poledni se blížíme.

Capua

Byla ze zbořenin starého města téhož jména vystavěna. Ty znamenité zřiceniny dvě míle odtud vzdáleny jsou a tvořily někdy tak znamenité město, že se s Římem a Kartágou měřilo. Zvlášť tím se vyznamenává, že kartagenský vůdce Hannibal po vítězné své porážce nad Římany tady se zdržoval a že zde (jak se bez důkazu praví) jeho rozkoším oddané vojsko nazmar přišlo. Hannibal připověděl Kapuánským, že jejich město k hlavnímu v Itálii pozdvihne. Obyvatelé z toho ohledu se s ním spojili; po pěti letech však Římané město dobyli. Později Vandalové, konečně ale Longobardové docela Kapui poplenili.

Nynější město, které z jedné strany řeka Carigliano proteká, jest pravidelně upevněno a silně obsazeno. V katedrálním chrámu jest mnoho starých náhrobků, sloupů, nápisů; a v staré Kápui zvlášť zbytky bývalého amfiteátru nalezneme. Odtud do Aversy nepřetržený vínoles vede a městečko domem blaznivých, který z ohledu výborného zřízení minouti nesmíme, se vyznamenává.

Neapole

Příběhy a položení neapolské

Tam svou pod utěšenými vrchy stříbřící se, pěnami hláholného moře zlemovanou rozvinuje Neapole sukni. Pravý, na břehu západním se dloužící půlměsíc její zahradami se rozmanitými, olivovými háji, hroznatými vinicemi, tvrzemi a letohrádky příjemně hradí.

V čele se hrdé Středomoře, lodími všech národů poseté, dme, jehož modrou hladinu ostrov Capri korunuje. Půlměsíčný břeh k východu spojuje nekonečným řetězem milohradů město Portici s Resinou, Torre dell Greco, Annunziata a dálší, jen jako bílé čáry oku se představující dědinky, na které se Stabia řadí; hora Taurus pak vrchole své v prodloužení až k Sorrentu, odtud k Masse a k Amalfi rozvádí, kde se výhled oku tratí a s oblaky pojí.

V šedivých časích již Řekové, tučností zdejších půd a přívětivým nebem jsouce jati, město zde založili, o čem všecky zprávy však do bájek přecházejí. Tomu jest, že dcera krále thesalského Eumela, kteráž po dalekých plavbách středomořskou bouří k těmto břehům byla přihnána a jejich rozmanitostmi očarována, město založila a je podle svého jména Parthenope nazvala. Římané zde své stany rozbíjeli, trávíce v zahradách svých příjemné života chvíle, daleko sladčeji nežli v oněch vysušených drninách římských, pročež zdejší okolí krajinou šťastnou (Campagna felice) nazývali.

Po zhasnutí římské slávy vítězný národ vítězným odtud vytlačen býval. Ostgótové panství Odoakrovo si přivlastnivše, do dolní Itálie přirazili (550), od Řeků však vypuzeni byli. Tito poslední Longobardům až na vévodství neapolské a několik námořských měst vše ostatní upustit museli. V Beneventu, v Salernu a v Kapui panovali vévodové longobardští, k čemu posléz i Neapole následovala. Ze Sicílie příchozí Arabové a Saracénové usadili se v Kalábrii a v Apulii (870) a Bari k hlavnímu městu svého panství si vyzdvihli. Později císař řecký Kapui a Benevent Ottovi I. a II. upustil.

Roku 1029 putující Normanové do Svaté země vévodovi neapolskému proti Kapuánům pomocni byli a za odplatu položení averské od něho obdrželi.

Robert Guiscard, syn hraběte Tancreda z Hauteville, který zvláště v tomto boji nad jiné předčil, z selstva zdejšího tak výborné vojáky tvořil, že brzy Řekům celou Apulii odtrhl a za leno papežské stolice ji vyhlásil. Mladší syn jeho Roger I. Araby v Sicílii přemohl a roku 1085 po smrti otce svého všecky dobyté krajiny s Neapolí spojil.

Roger II., jenž vojnu v dolní Itálii dobytím ostatních k ní náležejících krajin skončil (totiž roku 1101-1154), přijal jméno krále obousicílského. - Dcera jeho Constanzia byla za císaře Jindřicha VI. zasnoubena; když pak po Vilímovi normanská mužská linie vymřela, Jindřich Království obousicílské si přivlastnil a jeho syn, císař Fridrich II., v Neapoli univerzitu založil.

Předešlá knížata, jenž s nedostatečnou mocí na zdejším trůnu udržeti se nemohla, větším dílem tehdejší sílu a výsost papežskou o pomoc prositi přinucena byla. Papežové, kteří již dávno krajinu za leno dávali, v krátkém čase Neapoli za své panství uznávali, a švábští panovníci, jako praví Fridrichovi dědicové, tak naproti mysli jim byli, že proti Konrádovi, Fridricha II. synu a dědičnému královci, krvožižnivého vlka Karla, knížovce z Anjou, naproti postavili. Po smrti Konráda jeho syn Konradýn, outlého věku ještě, chtěje otcovského panství zase dobýti, byl od Klímenta IV. i s svými spolubojovníky do klatby dán, a jsa ve válce nešťasten, do rukou svých protivníků padl; byv pak zajat, na rozkaz Klímentův od Karla, jenž s celým svým dvorem jakožto vítěz a soudce u veliké pompě přítomen byl, i s Fridrichem Rakouským, mladým knížovcem, který Konradýna do vojny provázel, a s mnohými znamenitými vlaskými zemany a rytíři, jenž v jeho vojsku sloužili, na smrt byl odsouzen. Konradýn mezi katy na lešení stoje, s kleknutím bolestně vykřikl: "Ó matko má, jakou bolest ti novina o mé smrti způsobí!" Pak na množství lidí okolo sebe se ohlídna, v očích slze vida a slyše pláč hlasitý, rukavici mezi lid, k popuzení msty a války, hodil a pak se smrti podrobil.

Panování Karlovo zatím Sicíliánům tak se znelíbilo, že se ho roku 1282 povstáním, kteréž nám pod jménem siciliánských nešpor známo jest, zprostili a Petra III., krále aragonského, manžela jedné normanské kněžny, na trůn pozdvihli.

Rukavice Konradýnova, která od Jindřicha Dapifero zdvižena a Petrovi Aragonskému přinesena byla, strašnou, ale spravedlivou mstu za krev, kterou Francouzové v Neapoli a v Sicílii vycedili, způsobila.

Tyto sicíliánské nešpory následujícím způsobem se staly: V pondělí velikonoční roku 1282 obyvatelé palermitánští dle starého obyčeje v houfích se na nešpory do kostela Montreal, jenž se tři míle od města nacházel, hrnuli. Francouzové dlouhý čas neslýchané nátisky obyvatelům působili, jichžto se Sicíliáni, moc nepřátel svých znajíce, nijak zbaviti nemohli. Tito nepříjemní hosté i královský plnomocník, který Sicíliánům na tento den jindy obyčejné cvičení ve zbrani zapověděl, této slavnosti se zoučastnili. Palermitáné, po okolních lukách roztroušení, sbírali kvítí a radostnými zpěvy příchod jara slavili. Jedna nevěsta, nejen krásou svou, nýbrž i rodem vzácným znamenitá, kteráž do chrámu se svým ženichem a s příbuznými šla, byla od jednoho francouzského strážníka jménem Drouet pod výmluvou, jestli pod sukněmi zbraň ukrytou nenese, tak nestydatě prohlížena, že hanbou do mdloby padla. Lid okolo jdoucí, opovážlivostí tou neslýchanou jsa popuzen, tak se zlostí unáhlil, že okamžením všeobecný křik se vznesl: "Ať umrou, ať zahynou Francouzové!" - Drouet byl první šavlí vlastní proboden a po něm dvě stě mužů, při slavnosti přítomných, z kterých ani duše živá neostala, od neozbrojených Sicíliánů ztlučeno bylo, když se právě na nešpory zvonilo. Vracejíce se do města, ten samý křik stále opakovali a tím větší šarvátka počala. Mužové, ženy, děti, vše, co k nenáviděnému národu francouzskému patřilo, zaškrceno bylo a vzteklost tak daleko se šířila, že i s těhotnými Francouzkami nejukrutněji se zacházelo, a tak 4000 osob v jedné noci o život přišlo. Odtud se do jiných měst jako blesk zpráva ta roznesla a od města k městu brzy po celém království rozhlásila; všudy obyvatelé zbraně se chopili, všudy Francouzové nemilosrdně zabíjeni byli. Do Mesíny, kdež naposledy zpráva o krvavých nešporách se rozhlásila, největší počet i s vikárem Karlovým se uteklo: nicmeně 28. dubna Mesínští zbraně se chopivše, Francouze potloukli, a že osud s Palermitány sdělejí, se prohlásili.

Po takové ztrátě Anjou vida, že k osvobození Siciliáni ani zbrojnic, ani pokladů, ani vojska pravidelného, ani vládařství pořádného, ani vůdců zkušených nemají, nepředzvídaným přepadnutím strašně se na nich pomstíti uzavřel. Sicíliáni však dokázali, že hluboká nenávist a bázeň přede mstou, jenž celému národu jednomyslnosti a všeobecné přízně dodávají, vlastnosti jsou, které k sjednocenému jednání vedou. Kde si však spojený národ k dosažení cíle svého žádné ztráty neváží, tam pravidla na pevných základech stavená a všecka kázeň vojenská mizí.

Karel téměř dvě třetiny loďstva a mnoho lidu ztratil, syna svého do zajetí připravil, a roku 1285 bez vyplnění svého předsevzetí, aby buřičné Sicíliány si podrobil, ze světa (kde ke cti boží a slávě Svaté stolice tak mnoho krve vycedil) v pětašedesátém roce věku svého se odebral.

Alfonz I. svého krom manželství zplozeného syna na trůn pozdvihl. Jeho vnuk Ferdinand II. jako dědic domu Anjou Karlovi VII., králi franskému, Království neapolské odtrhl: že se však vlaská knížata proti němu spolčila, brzy zase žezlo opustiti musil. Po Fridrichovi následoval Ludvík XII., král franský, a Ferdinand Katolický, král španielský. Ferdinand však rozepři o zdělení trůnu k užitku si obrátiv, ke koruně si zase dopomohl. Nadarmo František I., král franský, Karlovi V. Neapoli odtrhnouti se přičinil. Tento posadil na trůn roku 1554 syna svého Filipa II. Pozdvižení pod Tomášem Aniello a Januárem Annasem, které roku 1647 zem od španielského jha osvoboditi mělo, nešťastně vypadlo. Mírem v Utrechtu léta 1713 připadlo Království neapolské domu rakouskému, kteréž pak uzavřením pokoje vídenského 1735 španielskéinu královci Karlovi postoupeno bylo.

Po vystoupení Karla na španielský trůn 1759 odstoupeno bylo Království obousicílské jeho třetímu synu Ferdinandu IV. V jakém stavu tento osmiletý král trůn svůj nalezl a jaké hlavy neslychané síly třeba bylo při početí jeho panování všecky ty zanedbalosti a nerovné cesty v panovnictví do pořádku přivésti, jen politiky dokonalý znatel prohlídnouti a to rozsuzovati může. Příznivci i nepřátelé Ferdinanda nejen jeho srdci, nýbrž i rozumu schopnosti k vedení žezla upříti nemohou a v dobře zřízené správě zemské byl by s velkým užitkem svých poddaných panoval; zde však nejzastaralejší nenáležitosti, převrácenost v zákonodárství, pouhovolnost, bezpravidelnost v policii a nepořádnost ve všech dílech vládařství byly tenkráte outlého věku princovi protivenstvím nepřemožitelným a jedním rázem z ohledu následku zjinačiti se nedaly. Mladost jeho nedovolila žezlo docela z rukou ministrům vytrhnouti a později tomu časové snad nebyli příznivi. Královna moudrá a smělého ducha, známá s kabinetem manžela svého, brzy vchod do něho si zjednala a v něm větším dílem dle své vůle oučinkovala.

Politikové dokazují, že nad žádným národem není snáze panovati nežli nad neapolským. Nechají-li se jemu procesí a madony, polucinella, šprymovníci, k tomu několikrát za rok nádherné ukazování dvoru, chléb laciný atd., nikdý mu nespokojenost na mysl nepřijde. Tento obecný lid žádných novin nečte, po žádné novotě netouží, do ničeho se nemísí; co se mezi cizími národy děje, o to nedbá, a mocné ruce poddaně se koří.

Posléz vzteklice Francouzské revolucí i sem pochodně vhodila, a kdežto naopak ne jako ve Francii obecný lid, nýbrž obyvatele první třídy podpálila. Brzy pro nespokojenost a veřejné bouřlivé projevení dvůr hlavní město opustil. Ferdinand přijda do Sicílie, kardinálem Ruffo, jenž nerozdílný přítel královského rodu byl, protirevolucí vyhlásil; kterýžto biskup také brzy všecken obecný neapolský lid na svou stranu přitáhl. Tato však hlůza neslýchané ukrutnosti a hanebné k nevypsání činy odporujícím tropila. Ruffo své ponavržení vyvedl, Francouze z Neapole vyhnal a královský rod znovu na trůnu upevnil. Po příměří lunevillském i Neapole s Francouzi se porovnala, an jim ostrov Elbu a Piombino popustila: Přece ale díl krajiny Abruzzo a Apulie od Franků obsazený ostal. Roku 1805 Napoleon s rakouským dvorem válku veda, díl vojska v Neapoli stojícího potřeboval; pročež s králem nestranné shodnutí uzavřel. Ferdinand však ruské a britanské vojsko sebrav, do válečného stavu se postavil; čímž od Bonaparta z trůnu byv svržen, do Sicílie utéci musil a korunu neapolskou Napoleonův bratr Jozef 30. března léta 1806 obdržel. Po pozdvižení Jozefa na španielský trůn neapolské žezlo Napoleon svému švagrovi Jáchymovi Muratovi daroval. Jáchym za to téměř až do posledního okamžení, kde Napoleonovi sloužilo štěstí, věrný stál, kposledu pak vida, jaký konec historie jeho příznivce vezme, 11. ledna 1814 s císařem rakouským příměří učinil, kdež mu František pokojné vládařství jeho krajin ujistil. Před svým vojskem tu Murat se projevil, že tak dlouho na boku Napoleonovu bojoval, jak dlouho přesvědčen byl, že jeho švagr pro Francie slávu a mír bojuje; poněvadž ale vidí, že meč francouzského císaře jiné, všem národům záhubné náruživosti vyhledává, že se neostýchá s těmi národy se spojiti, kteří se k upevnění trůnu a k zachování národní svobody umluvili; a v Evropě že jen dva praporcové vějí; na jednom že se čte: Náboženství, mravnost, spravedlivost, mírnost, zákony a štěstí; na druhém: Pronásledování, ouskočnost, násilí, tyranství, válka, smutek v každé rodině; pročež vojsko aby volilo.

Nato brzy Ankonu a prostřední Vlachy, totiž Řím a Tuškánsko až na řeku Po, obsadil, ale brzy jeho obojetnost patrně se tím prozradila, že na rozhodu války proti místokráli ničeho nedovedl a ku skončení jí nijak nepřispěl. K tomu však odehnání Napoleona brzy všemu konec učinilo. Murat Tuškánsko velkoknížeti a Římsko papeži zase odevzdal, a když všickni jeho švagrové z uchvácených trůnů sstupovali, sám jediný na něm seděti ostal: ne dlouho však ho podržel. Když vrácením Napoleonovým do Francie Murat mnoho štěstí si připovídal a zvlášť popuzením ku povstání vlaských národů a všeobecným uchopením zbraně předsevzetí Bonapartovu prospěšným býti mínil, tato obojetnost do války s rakouským dvorem ho vrhla; od vůdceporučníka Bianchi však, kdekoli se vyskytnul, všude na hlavu byl poražen; posléz, dřív než se nadál, byv z trůnu shozen, na outěk se dáti musil, když zatím královna s celým rodem zajata a do Rakous odvezena byla. Sicíliánský královec Leopold v čele vojska rakouského s jenerálem Bianchi do Neapole přitáhl a ve jménu otce svého v království se uvázal. Ferdinand dne 19. června do města Neapole s velikou pompou se vrátil a zvlášť od obecného lidu s plésem přijat byl. Zatím když Ferdinand upevněním obecného pořádku a ticha se zanášel, Murat, kterému nepodařilé předsevzetí Napoleonovo v bitvě u Waterloo tak nepříznivé bylo, z Provence, kde nadarmo lid k protivení se nabízel, do Korsiky se odebral, kdež také bez oučinku obyvatele k uchopení se zbraně lákal. Nemoha své koruny lehce oplakati, do Kalábrie k vzbouření lidu se přeplavil; byv ale od obyvatelů zajat, v Pizzo jako buřič 13. října roku 1815 poručením válečného, z Neapole určitého, soudu zastřelen byl.

Z tohoto krátkého obsahu dějů neapolských snadno uzavříti můžeme, jak okolním národům na dobytí této krásné a ourodné krajiny záleželo, jaké neslýchané a časté revolucí zde počínaly a jaké zlé následky takové národní rozepře a změny zemského vládařství u vzdělání národu míti musily, a zajisté div jest, že takové nešťastné příhody nynějšímu stavu, v kterém národ ten nalezáme, ještě více, než se potud stalo, nepřekážely.

Jaká to přešťastná krajina, v které přirozenost všeho pěkného a užitečného obyvatelům přehojně uděluje: nejkrásnější místo ve světě k založení města, nejpříhodnější obloučný prostranný výmol k zhotovení přístavu, nebe mírné, téměř vždy vyjasněné, tučné půdy, a jedna přednost s druhou se stíhá, aby Neapoli na první stupeň mezi hlavními městy v Evropě vyvýšila. - Povětrnost zdejší sobě rovné nenalezá, zimy studená ruka jíním byliny nikdý neposype, aniž nesmírné vedro zelený oděv jejich opálí. Obyvatelé nikdý povětrností protivnou trápeni nejsou, neb největší vedro 24 stupně v měsíci červenci a nejpřísnější zima druhého stupně v lednu nikdý nepřestoupí, a kolikaletá zkušenost dokazuje, že v roce 211 čistějasných, 58 pošmourných a 96 deštivých dnů se počítati může. K tomu jest zdejší položení ještě od půlnoci vrchy odevšad litým, z lednatých krajin se sem ženoucím větrům bránícími ochráněno. Tím krajina, zvlášť město, jeho okolní pahrbkové a vinohrady jen polednímu výslůní se otvírají a teplí větrové, živočichům a bylinám přízniví, z Afriky sem vějí a ourodné deště přinášejí. Obyvatelé příjemné, celý rok mírné povětrnosti užívají a téměř z nepřestávajícího jara se radují, poněvadž zelenost a vzrůst nikdý se nepřetrhuje, a prosinec s lednem rovně tak vzácné zeleniny rodí jako měsícové letní. Kvítí, jenž nijak než vždy v otevřeném poli roste, nikdý neschází, každý skoro den nový druh rodí a o bylinárnách (čili bylnicích) tady se neví. Z ovoce nejvíce pomorančové a citronové se štěpí, jichžto nesčíslné množství se zde rodí, ale ještě více a tak mnoho se jich tráví, že ouroda nestačí a ze Sicílie a z Malty mnoho lodí s pomoranči se sem plaví. Zvláště se pomoranče z Malty tenkou šlupkou a sladší šťávou od neapolských přednostně rozeznávají. Jiný druh, něco menší, jest vnitř červený. - Toto ovoce jest národní, po makaronech nejpříjemnější lahůdka a prodávají se nejméně tři velké za krejcar na trhu; po zahradách i osm a deset dostaneme. Toto ovoce celý rok nikdý neschází a v zahradách ještě hojně v chumáčích visí, když zatím strom již zase kvete. Často vídáme na tom samém stromě květ, polouzralé a k česání schopné ovoce. Květ pomorančový, když strom docela se obělí, do polovice se sbírá, z čehož vonná, nám známá pomorančová voda se dělá a draho prodává.

Sotva leden vchod do nového roku otevře, an u nás hlubokými sněžnými závějemi doliny s vrchy se vyrovnají a daleko se rozvinující planiny pustou bělinou nepřehlídnutelnou přikryté leží, an hájové holí, jinovatkou lesklou obtížení v hlubokém mlčení stojí, an rybníky a hučící řeky kůrou ocelovou ukované nesmírná břemena nesou: tenkráte zde již jaro první rozsívá dary. Tady již petrůklic na výslůní z sucholistí se tlačí a mandlový stromek a ramenaté broskviny v přemilý se odívají šat. V dubnu již usmívající se chumáče třešňové okolojdoucí k požití vábějí. Jeden druh ovoce jiný stíhá. Každých osm dní jinou šťávou jazyk chladiti a až do pozdních podzimních dnů ovocem, ba v zimě ještě na stromích žlutými pomoranči baviti se můžeme. Z květu když pomorančového malé ovocné se vytočily kuličky, po stromích zase do polovice se sbírají a do lékáren prodávají. Na tisíce jich, na čtvrt a polovic zralých, dolů padá, a přece ovoce tolik na stromě se ukazuje, že se pokaždé kmeny vázati musejí. Ze syrových pomorančů se zvlášť v letě k ochlazení taknazvaná oranžáda s ledem pije. Ovoce působí na stole milou lahůdku. Kůra v líkárně, u cukráře, v kuchyni a v vinopalně mnohotně se užívá.

Limonové zdejší dosahují nevídané velikosti a kulatější a menší s tenkou šupinou jsou velmi šťávní, zákyslejší a dražší. Cedry, cedroni jsou mnohokráte zvící dětské hlavy, i šťavy pro tlustost šupiny, čím větší, tím méně mají a v té případnosti celé jako jiné ovoce se jedí. Po těch následují fíky neboli smokvy, kterých se zde mnoho sází, a po hoře Vomero husté háj e fíkové se kořenějí. - V půli měsíce června stromy ovoce již vydávají; z ostrova Ischie (Aenaria, Pithecusa) však ještě dříve se sem přiváží. Zahradníci s tak převelikou ourodností ještě docela spokojeni nejsou, a sotva strom zelenati se vidí, již by jej i s listem a kořeny i s zemí rádi prodali. Až by přirozeným způsobem fíky dozrály, to jest jim předlouhý čas a každý se přičiňuje ovoce ranější na trh přinésti a o grán víc za ně utržiti. Sotva tedy fíky polovice velikosti dosáhnou, již se po stromích leze a ovoce olejem omaže, čím prý se dozrání fíků pohání. Od půli června až do posledního října fíkové trvají a ty pozdější nejen chutnější, ale i zdravější jsou. Mimo nesčíslného množství jich, jenž se syrové jedí, zvlášť po vesnicích příhodného položení, které od hlavního města vzdálené jsou, na slunci se suší a pak do ciziny rozvážejí. Třešně na začátku máje již se prodávají; jsou větší a příjemnější a daleko sladší než v našich krajinách. Ty celé plné tři měsíce trvají. Broskve veliké po vinicích a beze všeho přičinění vinařova vycházejí; žádná tu rohožka v zímě před větry je nechrání; ale našim v příjemné chuti rovnati se nemohou. Meruňky velmi moučnaté bývají. - Mimoto blumky, špendliky, roňky, slivky, křupavky, kardlata, mandelinky, zelené švestky (modrých tam není), jablka všech druhů a hrušky nejvzácnější sorty, vlaské, lískové ořechy okolo Neapole málo se štěpují a to sem vše od hor přichází, kdež toto ovoce bez příčinění rolníkova samo se rodí; že však prudkým sluncem jest pohnáno, není tak chutné jako naše. Mandlové stromy již v měsíci lednu kvetou a ovoce polovičného vzrůstu buď do cukru se nakládá, neb čerstvé se po stole jí; zralé a suché pak kupeckým zbožím bývá. Kaštany se pečené, vařené a syrové jedí. Zvláštní lahůdka obecného lidu jsou melounové vodní, kterýchž nesčíslné množství v zelenárnách okolních se seje a v hromadách velikých se skládá, odkudž zase menší obchodníci je odkupují, krámky si po ulicích staví a s rozdělenými melouny, srovnanými do všelikých figur, okolojdoucím laskominy tvoří.

Tykve, které u nás se nejí, kolikeronásobné lidem lahůdkou jsou a takové velikosti dosahují, že jest mnohdykráte jedné co nésti.

Mezi zelenými věcmi karfiól, jenž celou zimu v otevřeném poli roste, a cibule nevídané velikosti bývají. Obilí nejvíce Apulie rodí a téměř celé království ním zaopatřuje; mnoho však ze Sicílie, ba i v ourodných letech, se přivážeti musí, poněvadž obecný lid nejvíce i při nepozorovaném zmenšení neb nedostatku chleba k nespokojenosti veřejné náchylen bývá. ®eň se na začátku června, a nejpozději od l. července počíná; a sotva se obilí sklidí, hned na to místo zelené věci se sejí a po těch ještě jedenkrát jiné zeleniny se sázejí, než půda zase pro zrní se připravuje. Přičemž ještě pozorovati musíme, že v těchto polích velké stromy stojí, o které se vinní kořenové točí, a tak celá krajina jedna sjednocená, nepřestávající, ourodná vinice, zahrada, rolina a spolu zelenárna jest.

V této daleké vinici výborné víno se rodí, nejen celou zem bohatě zaopatřuje, nýbrž v hojnosti ze země se vyváží. Nejvýbornější druh vína zdejšího jest Slza Kristova, Lacrima Christi, kteréž na kůře hory Vezuva po ukoralých, věkem zvětřelých lavoproudích se štěpuje, granátové barvy jest, pro sílu ohně jeho mnoho se ho užívati nemůže.

Na Vezuvu sousedné hoře, Somma, výborné víno v mnohotnosti se rodí, které že méně krev obtěžuje, příjemným nápojem stolním bývá. Víno kalabriánské jest svou výborností vůbec známo a ono bílé z ostrovu Ischia a Capri zvláště u cizinců pochvaly dochází. Všecko skoro víno zde dobré a laciné jest, ale chovati se nedá a dalekou cestu přes moře konati nemůže.

Kdyby zdejší obyvatelé tak jako na Rejně, v Uhřích nebo v Rakousích s vínem zacházeti uměli, velikého zdokonalení schopno by bylo.

Po horách a v oudolinách, tučnou pastvou oplývajících, stáda bujných, statných býků se pasou, kteří svou kostnatostí a vysokými rozlehlými rohy uherské a polské předčejí.

Maso telecí nikde výbornější se nalézti nemůže. Kozí stáda přes kořenaté náhoří se honí, bravové abruzzští všeobecně se vyznamenávají. Vepřové tuční, větším dílem černí, dávno již jsou schváleni a slaniny zdejší, kdež velký počet jich ročně se nakládá, daleko se rozvážejí. Po lesích zvěře všech druhů hojnost, po jezerách vodních ptáků bezpočtu a v moři ryb všech druhů přes potřebu.

Přirozenost nejen zdejší krajinu všemi věcmi k zachování života potřebnými obdařila, ale i krásou všelikou pro potěšení oka zem vyšlechtila. Jakého tu kvítí zjara se pučí! Jeho barva, jeho vůně všecky kvítky našich krajin předčí. V žádném pařníku (hříjnu) jasnost barvy jeho nebledne, aniž zahradník starostně jedinkého dochovaje květu, o zachování jeho třásti se nesmí. Zde všecko pod šírým nebem se pučí, barvou jasnou se vyznamenává a líbeznou vůní dýchá. Mezi vším kvítím však karafiátové zvláště tady se daří. Jejich velikost jest neobyčejná; rozličnost barev, množství na keři a lehké, ba téměř žádné jich hledění ku podivu nás nutí.

Kvetoucí aloe (k níž u nás, jestli ve sta letech kdes zakvete, jako k zázračnému obrazu květomilovníci putují) tady nic neobyčejného není. Aloe zde dosahují tlouštky stromové i dělají se z nich ploty. Po pahorcích cypříš žalostí, bobkový strom ve švihlém vzrůstu oko na se přitahuje a nízká myrta a akácie (čili trnovník) lahodné větříky v sobě přechovávají. Našim však březinám a habrovým stráním zjara veselým výhledem a čerstvě zeleným šatem se nevyrovnají.

Vážný pohled na hučící jedlový les nebo kurnou borovinu, na tisíce hrdě rostlých, k oblakům se pnoucích smrků tady k dokonalé kráse venkovské chybuje. Dubiny najdeme staré, ale na větší částce v rovinách. Kopcové však, větším dílem holí, oko urážejí. Moruše tak jako v horních Vlaších hedbávníky živí a ovoce, pruty, listí a dříví velmi příhodně obyvatelům poskytuje. V zimě kaštanové lesy dříví k palivu dávati musejí. Bukové dříví nebo dubové jest vzácné a draze se prodává.

Chrámové

Příchozímu z římského nejvznešenějšího chrámu světa na počátku ani jedinký z neápolských kostelů se nezalíbí, které v celosti své, v slohu a vnitřnosti daleko od římského díla se líšejí. Ozdobami jsouce přeloženy a majíce ploské stropy, bez pravidelných vchodů, dlouho cizozemce od sebe vzdalují; a přece, když pozapomena na římské přednosti, do nich nahlídne, vdílech znamenité, pozorování hodné předměty nalezne. - Věže násilné zemětřesení pobořilo, a zato všickni kostelové nesou báně, které větším dílem na fresko mistrně malované jsou. Klekadla a stolice patřejí jen do dlouhých, bezkrásých modlitebnic našich, kde stavením ozdoby, kteréž nemají, ukrásti nemohou, neápolským chrámům by takové pohodlné nezpůsobnosti slávy ubraly a jméno stavitelovo urazily. Nicméně s stolicemi, kterýchž jen staří páni nebo babičky užívají, obchod v kostele se vede a nepříjemnou roztržitost působí. Dále obrazové, od vážných mistrů sem tam roztroušení, zasluhují vynalezeni a vyšetřováni býti; a přece v každém kostele několik vzácných se zachovává.

Katedrální kostel (arcivescovado) jest gotické stavení a stolec svatého Januára. V třináctém století byv nákladem obce neápolské vystavěn, několikráte obnovení došel, posledně však nesmyslné obílení na vážném výhledu mu uškodilo. Vzácné sloupy žulové čili granitové, ve starých pohanských chrámích Jasena a Vidloně nalezené a do zdejších pilířů vezděné, k politování všech milovníků starobylosti spolu zabíleny byly. Toto zavápnění tím více oko uráží, čím živěji si představujem, jaký nesnesitelný pohled by způsobil slavný chrám svatého Štěpána ve Vídni neb svatého Víta v Praze, kdyby se vnitř obílily. Strop ploský, zlatem ozdobený, do každého jiného, jen do gotického chrámu nenáleží. - Každý pilíř nese jednu podobu biskupů neapolských z bílého mramoru. Výše jsou okrouhlé obrazy rozličných svatých a podoby apoštolů. - Lepší však dvě velkoosobné malby nad pobočnými dvéřmi od Bernarda Lamy nezasluhují pominuty býti. Na levé straně vedou dvéře do kostela svaté Restituty, jenž někdy biskupským chrámem v Neápoli býval a až do ulice, kamž pravé prostřední dvéře velkého chrámu vedou, se vztahoval, což se při výstavu kostela svatého Januára zjinačilo. K zhotovení tohoto stavení svaté Restituty prvé na tom místě stojící starý pohanský chrám kamení a sloupy dáti musil. Škoda že i zde nesmyslné vybílení vážnému výhledu velmi nepříznivé bylo; přesto ale vcházejícího sem přece jakýsi nábožný cit člověka jímá, jejž prázdnost, svaté mlčení a po koutích jeptišky všelikých řádů, v nejhlubších modlitbách pohřížené, působí. Madona v šestém oblouku po levé ruce na zdi malovaná, jest nejstarší mariánský obraz v Neápoli, proto se také Santa Maria del Principio nazývá; a rozkazem matky císaře Konstantyna sem přijíti měla. Vypodobnění svatého Januára má býti jeho pravý obraz, podle kterého všecky ostatní, i jeho stříbrná polosocha, zhotoveny byly. V prvním oblouku od dvéří vpravo visí veliký obraz na dřevě, dílo mistra Rafláela, Petra Perugino, zaprášený, opavučený a zapomenutý sice, ale ctitelům malby zajisté vážný. Představuje nanebevzetí Marie Panny. Mistru na rozdílu v tisícoletí mnoho nezáleželo, protož ji od anjelů na nebe hudebním maršem provázeti dává. Jeden na housle, druhý na mandolínu, třetí na harfu břinká, jeden anjel na bráč hraje, jiný píská a šestý na buben tluče. Dole mezi svaté apoštoly Január a jeden kardinál se přimíchali. - - Východem od svaté Restituty po levé straně k zákristii se jde, kdež hrobky dvou papežů, Inocence Čtvrtého a Dvanáctého (který poslední z rodu Pignateli pocházel), stojí. V zákristii visejí podobizny biskupů neápolských procházejícího štětce. V kapli Galeota jsou malby od Angelo Galeota, zdejšího rodiče z roku 1414. Na velkém oltáři velikých znamenitostí není. Dva postranní obrazové a onen na stropě jsou procházející. Pod ním jest kaple, kde se ostatkové svatého Januára zachovávají a která, jsouc nízká, nepohodlná a smutná, nic znamenitého v sobě neobsahuje, a polosocha Januárova z bílého mramoru od vyhlášeného Buonarotti jest nejvzácnější její předmět.

Vyjdeme-li z tohoto sklepa, zastavení našeho hodna jest starožitná kaple Minutoli, z ohledu vyobrazení rytířů toho rodu, z dvanáctého a třináctého století, vzhledem starobylé stěnomalby a pašijí od zdejšího Tomáše di Stefano od roku 1230.

Slavného slohu bohatstvím a vzácnými předměty nadána jest kaple svatému Januáru zasvěcená, jenž se il Tesoro jmenuje a v které se jeho krev zachovává. Brána do ní jest nečasté zvláštní práce, v kovu pro věčnost od Cosmo zhotovená. Z obou stran jí dobré, veliké sochy sv. Petra a Pavla přístojí. Vnitř žádný téměř předmět nevšímavě přejíti nesmíme. Korintského způsobu sloupy mramorové a mezi nimi z bronzu čistě lité sochy, čtyry předrahé obrazy na menších oltářích (které zázraky svatého Januára představují) od slovútného Domenichino vypracované, jeho předrahá mistrná stěnomalba v podokní^198.1 jsou poklady nevypsané ceny. I báni Domenichino malovat počal, od smrti však byv již v začetí zachvácen, jiným mistrům štětec dodati musil. Povídá se, že k vymalování báně vyhlášený mistr Quido Reni byl požádán a z toho oumyslu do Neápole přišel; že mu však zdejší dva žarliví a závistiví sokové smrtí pohrozili, ze strachu v tichosti odtud utekl. Obraz oltáře, kde se do zákristie jde, zhotovil s pěknou výtkou polekaných osob Ribera a onen na vedlejším oltáři Stanzioni. V zákristii jest jeden pěkný od Domenichino nedokonaný kus v nesvětlé, nepatrnými dřevěninami zastavené komoře. Poklad zde schovaný (který ze stříbrných polosoch všelikých svatých a z jiných drahých kostelních nádob pozůstává) na sto třicet centů stříbra naší váhy se vydává a ten celý posvěcený palác dva miliony piastrů se cení.

Mezi jinými, jenž pozornosti zasluhují, jest Gerolimini na mramor a ozdoby po stěnách bohatý chrám, jejž vážná stěnomalba nad velkými dvéřmi, představující Krista, an prodávače a kupce z chrámu vyhání, od mistra Giordano krášlí a kde mnoho čistých obrazů, zvlášť v zákristii, od prvních mistrů vlaských při dálším vyšetřování nalezneme.

Vstoupíme-li do tohoto chrámu, pyšná jeho krása nás pozastaví a při delším vyšetření se přesvědčíme, že Gerolimini nejen nejkrásnější v Neápoli, nýbrž jeden ze vzácnějších v Itálii se nazvati může. Velicí sloupové jeho, stěny a řimsy s velikou pilností kamením všelikobarevným vykládané a strop bohatě ozdobený svatému Filipu velikou čest dělají. Dle návrhu Dionýsia Bartolomeo roku 1592 chrám v způsobě třílodní baziliky vystaven byl a jeho veliké oblouky dvanáct čtyrmecítma palem vysokých čistogranitových jednokusných sloupů z ostrova Giglio nese. Giordano v nadřečené své práci s velikou pilností uleknutí a starostlivost kupců, aby naspěch své zboží, kudy možné, unesli, v obličejích a nepořádek, jejž dutky Kristovy mezi tím množstvím působí, vyjádřil. Nad pobočnými dvéřmi Luigi Mazzanti Romano v obrazu Eliodora, vyhnaného z chrámu, v mladé hlavě rytíře vítěznou radost a naproti umírajícího Oza schopně představil. V dochodu levé lodí jest kaple svatého Filipa, ceIá mramorem oditá, v báni zvlášť slíčnotvárnost mladých hlav (kterou v ramenou, v pravidelném, outlém vzrůstu a vlasích penzlík Solimenův anjelům zde udělil) pozorujeme; kdež naproti tomu v báni napravo velkému oltáři přistojící kaple hrdinství Judity, od Jozefa Simonelli představené, již vlhkem do polovice setřené a zbytky barvu tratící nalezneme. - Ve čtvrté kapli napravo od brány chrámové na obraze Tří králů Corenzio spojení panenství s matkou v obličeji Marie uhodl. Na prvním oltáři vpravo, vcházíme-li do kostela, Umírajícího Alexia od Petra da Cortona nesmíme přejíti, kdež však (poněvadž kaple ne jako ostatní mramorem vyložena, nobrž jen ovrhnutí její druhým podobně omalováno jest) oko uráží, a tím více, čím patrněji vlhkem nyní stěny loupati se počínají. - Ostatních oltářů obrazy jsou téměř všecky dobrého penzlíka, třeba i neobyčejné nebyly; vzácnější jsou podoby svatých v meziobloučí. - Zákristie však navštivení hodný obrazopoklad zachovává, kde se s Quido Reni, Balducci, Spagnoletto, Pomoranzi, Dominichino, Bassano, Barocci a s Raffáelem sejdeme.

San Paulo jest na zbytkách starobylého chrámu pohanského Dioscuri (Lela a Polela) vystaven a sem tam sloupové, z této staré síně sebraní, vnitř kostela do pilířů zazděni byli a jen dva v čelí, kteréž starostí svou bez hledání do očí nám vpadnou, na památku zachováni byli. Ke vší své náklonnosti k starým Italům a ke vší vděčnosti, kterou jim jako učitelům našich umělců povinni jsme, přece tejné jakési potěšení nacházím, když příležitosti ku přesvědčení se nabudu, že žákové Řeků a Římanů základy zdokonalení v uměních sobě dané vysoko nad mistry vynesli: To mi poznovu chrám svatého Pavla dokazuje.

Jak by probuzený Pompejan užasnul, kdybychom ho do některé takové slavné síně uvedli, kdežto způsob stavení jeho spoluvěkých, jenž v největší jednoduchosti pozůstával, nákladné kráse a dokonalosti sestavu všelikých předmětů a výbornosti malby nikdý se vyrovnati nemůže. Pravda, že chrámy v Pestum a Pompeji tisícové let rozhrýzti nemohou a římské Koloseum s skalami apeninskými pojíti že míní; to však s dobrou architektonickou formou a nanejvýš sem tam s procházející sochou jest vše, co se nám v starobylých chrámích ukázati může; a chrám Minervin v Aténách aneb Apollův v Delphis i s rozkřičeným jeruzalémským chrámem, všecky tři dohromady spojené, ještě daleko svatého Petra v Římě slávu by nedosáhly. Škoda že tyto slavné síně často mnohé nábožné nesmyslnosti hyzdívají. Mnich Grimaldi 1591 návrh k stavení tomuto zhotovil; pozůstává ze tří lodí a větší a nižší obloukové pilířů mění obyčejný způsob kostelů, nesou bohatou mramorovou ozdobu všelikých barev v pilném dohromady sestavení. Strop hlavní lodí časem a vlhkostí mnoho trpěl, malba pěkného štětce Maximia Stanzioni opadává, klenutí se trhá a lešení, jenž ku spravení ho vynešeno jest, a zedníci škodu tím větší působí. Nad dvéřmi chrámu vypodobněná Oběť Šalomounova jest pilně vypracována. V kříži chrámu před zkázou vlhka jedinký obraz od Corenzio, umučení Petrova, zachován jest a hlubokou schopnost mistru připsati musíme; škoda že předmět je nechutný oku, an staré, obnažené, zpátečně na kříž přibité Petrovo tělo nemilé podívání působí. Výstav chrámového kříže příhodně se představuje; jen ten veliký počet bezzpůsobných zpovědnic ho zastavuje. Na konci pravé lodí jest kaple s bronzovou pozlacenou truhlou, kde se ostatky zachovávají. V báni její jest několik způsobných sestavů a dva pobočné kusy z bílého mramoru pilného díla. Svatému na oltářním obrazu ohnivá nábožnost dva zlaté řetězy jako velkomistrovi rytířských řádů zavěsila. Dvoje představení na stěnách v zákristii, totiž Simona čarodějníka a Pavla, štětec Solimanův se vší jádrností vyvedl. Jiných dobrých maleb v nadobloučí a v meziokní při delším vyšetřování hojnost nalezneme. - Spisovatelé neapolští vypisují, že ten zde stojící, Kastorovi a Polluxovi někdy zasvěcený chrám slavného slohu měl býti. Jeho prostranné síně krásily sloupy 45 palem vysoké, ozdobené výtečným ověním, kterýmž se až podnes na těch dvou zbytkách všickni umělcové obdivují.Nade dvéřmi se našel nápis:

Tiberius Iulius Tarsus
Dioscuris et Urbi
Templum et quae in Templo
Pelagon Augusti
Libertus Et Procurator perficiens
Et propriis consecravit.

Byl tedy chrám od Tiberia Julia Tarsa ke cti Dioskurům, Lelovi a Polelovi, a městu zasvěcen. Ti dva bohové v obrovské postavě se zde našli.

Svaté Chiary (Kláry) chrám, klášter a zahrada, kdež františkáni s jeptiškami pod jednou střechou žijí, takové prostranné místo zavírají, že by na něm celé téměř městečko státi mohlo. Zde někdy tři sta zákonic přebývalo; velikého významu stavení není a jest pozlacením i jinými okrasami přeloženo.

Vcházejíce do dvora a patříce na starou, černou gotickou bránu, očekáváme jakési přísné, svaté obydlí; tím více ale se podivíme, když překročíce prah veselou, usmívavou vnitřnost uhlídáme. - Mnoho oken, která ze všech stran těsnou světlost vnitř naplňují, obrazy stropu, a zvlášť jasnobarevné, k tomu mnohotné pozlacení všude, kam se ohlídneme, širokost a pěkná podlaha chrám ten tanečné síni podobným činí a musíme jej sice za bohatý, nákladný, prostranný, zčástky znamenitý uznati, nikoliv však ku vznešeným nadřečeným chrámům přirovnávati.

Za velkým oltářem jest pět hrobů, královské rodině angionské náležejících, první patří králi Robertovi, druhý Karlu I., jeho synu, třetí Johaně I., Karlově dceři, čtvrtý Marii, Johanině sestře, a poslední dvěma dcerám, Anežce a Klímentce. V pěkném gotickém slohu jest hrob krále Roberta, který obrovelikou Pannou boží, která k tomu ještě nic vzácného na sobě nenese, docela zastaven jest, takže výtečné jeho sloupy a mnohotné vykrášlení starobylé architektury vyznamenati se nemohou. Mezi kapličkami ona vedle kazatelnice vpravo, ozdobená obrazem Ukřížování od Lanfranco, a ona vlevo svatého Františka z ohledu hrobek rodu Balzo se vyznamenává. - Hrobka u menších dvéří kostelních od Giovanni da Nola, taknazvaného Merliano, s dobrou ležící postavou ženskou a s následujícím nápisem Antonína Epicura ku vzácnějším předmětům se počítá:

Co se stěnomalby dotýče, zvlášť jasnost a mnohotnost barev, a přesto práce novějších mistrů ctíti musíme.

Obraz velkooltářní, jenž Roberta, an při stavení tohoto kláštera nařizuje, a Kláru, an Saracény plaší, představuje, vypracoval František Mura. -- Bonito se chlubí Dedikací chrámu Šalomouna; prostřed stropu Archu s harfou provázejícího Davida pracoval Conca s chvályhodnou výtkou a Královna Sába se Šalomounem mu čest působí. - Tento chrám již roku 1328 dle nápisů na pěkné zvonici vyložených od krále Roberta a královny Sancia založen byl a léta 1744 obnovení (které podnes spatřujeme) divnou směs gotického s novotným způsobem mu dává.

Nynějšího královského rodu hrobky v jiné pobočné kapli: totiž hrob prince Filipa Borbona, bratra nynějšího krále Ferdinanda, pět dcer krále Karla a jiných pět dětí Ferdinandových. Ale nic vzácného ani u vypracování na nich nenalezáme.

Naproti tomuto klášteru jest jiný pod jménem Gesu Nuovo o Trinita Maggiore, zajisté daleko vzácnější nežli svaté Kláry a chrám v pravém smyslu (jenž tvořitele návrhu svého, jezuitu Provedo, mezi mistry staví), spatříme a sloh jeho se srovnává s bohatými okrasami, které vnitř jej slávou odívají. Mramor jest zde s velkým nákladem hojně rozdán, s velikou pilností a spolu schopností dohromady složen, mezi čím se veliký oltář zvlášť vyznamenává, kdyby jen nezpůsobnou korunou a osvětem Marie Panny přeložen nebyl. Oltářní stolec svou bíle a žlutě ohlíněnou prkenností a jeho ničemní dřevění anjelé vznešenou celost velice urážejí; a jejich nepatrnost v nás lítost budí, že místo nich sem náležející mramorová práce velikými protivnými příčinami více nepřišla. Přesto však dle tohoto způsobu vyhotovený oltářní stůl byl by tuž formu všech ostatních v Itálii dostal, které sobě všecky podobny jsou, a kdo jeden viděl, druhé si již představiti může. K tomu nepochopuji, že tak mnohomyslní umělcové téměř všickni v jedné podobě si rovni ostali. Zato jsou oltářní stolové tím hojněji květinami z bílého nebo žlutého plechu okrášleni, mnohokráte k změnění jednostejnosti kvítí jest bílé a listí žluté, a ten způsob tak jest uveden, že v ulici Tribunale více řemeslníků najdeme, kteří nic jiného než samé plechové kytky tvoří.

Jak nepochopitelné pomyšlení způsobným a spolu nezpůsobným býti! Přemilé shodnutí předmětů vymejšleti, a mezi nimi nejnesmyslnější netvor trpěti! - U vyšetření dalším tohoto chrámu poznamenáme, že báně všecky čtyry něco tmavé jsou, a možné, že teprv později osvícení jejich domy zastaveno bylo; k tomu najdeme, že každá kaple silnými železnými koly, jako zdi u pevnosti, tak zamřížena jest, že za každou kupa děl i s vojskem potřebným proti nepřátelské moci brániti se může; čímž ne jinák než s jakousi bázlivostí a nedůvěrností k těm zamříženým svatým se blížíme. Co konečně slávu chrámu ještě uráží, jest nepatrná, z prken stlučená kazatelna, několik tesařskou rukou zhotovených špinavých stolic, vykažená a nevypravená mramorová podlaha, strašné sbory žebráků, kteříž nesnesitelná muka každému v dobrém kabátě příchozímu chystají, a uzavřené povětří, kteréž nemálo cítíme.

Kdo by Lanfrankova Ráje srdečně nelitoval, jejž zemětřesení roku 1688 i s bání, kdež ho mistrný penzlík tak uměle vyjádřil, vniveč uvedlo? Báně se sice zase obnovila, ale barvy Lanfrankovy se v ní více nezaskvěly. V kapli svaté Anny na evangelní straně kostela, kteráž nemotornými dřevěnými polosochami všelikých svatých přeplněna jest, v klenutí práci osmnáctiletého Solimena vyšetřiti můžeme. Před ní stojící báni maloval Benasca. Oltář kaple svatého Ignácia jest výtečná kamenopráce, sochy jsou Cosmovy, Ignác Imperatův, ostatní tři Spagnolettovy a stěnomalba klenutí Corenziova. V protější straně vypodobnil Františka Siciliano, tři výš visící Luca Giordano a velký oltář u svaté Trojice Guercino da Cento. Vážnosti hodný obraz, jenž vyhnaného Eliodora z chrámu představuje, mistra Solimena tak velebí jako Falcona, známého malíře bitev, ozdoby zákristie. Malbu stropu časové zrádně loupají a brzy jen smutná památka po ní nám ostane, poněvadž žádná oprava k dálšímu jí zachování na pomoc nepřichází. Ostatní okrasy klenutí jsou nejen způsobné, nobrž některé z nich i původního slohu.

V tomto položení stávával před časy, dle nalezeného nápisu ARTEMIS, chrám Artemidy čili Diány, jenž nádherný měl býti a z kterého mnoho pozůstalostí, zvlášť při stavění kláštera, nalezeno bylo.

Svatého Vavřince gotický chrám jest obílením znectěn. Jeho nejznamenitější předmět, mramorový velký oltář, jest vývodem neápolského mistra Giovanni da Nola a tím lépe se nám líbí, čím výtečněji jeho výbitný způsob se vyznamenává. Zde máme potěšení zase jedenkrát postavu oltářního stolu od obyčejného způsobu rozdílnou naleznouti.

Jaký vážný, jaký pobožný cit budil by se pohledem, kdyby celý kostel takové barvy byl dostal, jakouž ten smělý gotický vnitřní oblouk má, kterého pro vážný výhled jeho poškvrňující běličů ruka dotknouti se neopovážila.

František, jenž řád svůj zákoníkům a zákonicím rozdává, od Solario, jest procházející práce. Oněch osm prkenných obrazů (lépe omazů) mezi pilířemi jen ve františkánském kostele nalézti můžeme. - Tento kostel zavírá hroby rodu Durazzo, to jest druhého kmene angovského, počtem pět; a s jinými učenými muži z obecenstva neápolského, jako Gianbattista della Porto, pak Giuseppe Battista, Lodovico Altimoresca, se zde sejdeme.

Někdejší sídlo jezuitů Santi Apostoli přejíti nesmíme, které jako všickni ostatní chrámové jezuitští u vznešeném slohu staveno jest, ač toho bídné nadbraní zvenku nezvěstuje. Před časy se tady Merkurovi oběti pálily.

Jako téměř větší díl ostatních chrámů neápolských pobočné kaple a báni nese, která, zvláštní stěnomalbou vyšlechtěná, podivení by tím hodnější byla, kdyby bezzpůsobný zlatopleskot celosti tak neškodil. - Klenutí hlavní lodí jest od Lanfranco a při bližším vyšetření z ohledu nečastých sestavů figur a uhodnutá směs výborných barev vážnost tomu mistru působí. Chrámového kříže velké čtyry obrazy chlubějí se jménem Giordanovým; báně jest práce Benaska Torinese; meziobloučí kaplí slavějí Solimena a na velikém nábranním obraze všickni znatelové vzácný štětec Lanfrankův poznávají. Oltářové jsou celí z mramoru rozličných barev a vykládání v nich rozličných květů a bylin s nevyslovnou pilností a nákladem vypracováno. Velký oltář však docela jest podivení hoden nejen z ohledu své ceny, nobrž vpravdě výtečné práce. Schov svátosti jest z jaspisu, achátu, lapislazuly a jiných pěkných kamenů složen. Nalevo v kapli Zvěstování Marie Panny oltářní obraz, čtyry pobočné obrazy a dvě podoby z mozaiku zajisté roztomilého vytvoření jsou. Z prostranného toho kláštera nyní příhodná kasárna zřízena jest, kdež pluk rakouský hraběte St. Julien celá dvě leta bytem byl.

S. Giovanni a Carbonara obsahuje hrob krále Ladislava a Johany Druhé, jeho dcery. Ještě z toho ohledu ten kostel navštivení jest hoden, protože zde téměř všecka století od starých let církevních až na naše časy divně pomíchaná nalezneme; což tím zvláštnější dotisk působí, když z nákladného, způsobného chrámu svatých apoštolů do tohoto gotického stavení vstoupíme. Ač kostel Gótům velkou chloubu nečiní, tak přece v dílech všelikou znamenitost obsahuje. Nadřečeného Ladislava hrobka stojí za velkým oltářem a jest vážná starobylosti pozůstalost. Na hrobě Ladislavovu čteme následující nápis :

Na levé straně jest kaple rodu Caracciolo di Vico, veskrz bílým mramorem zkrášlená; výtečné sochy od nejprvnějších řezbářů zde stojí a zvlášť oltářní obraz každé pozornosti zasluhuje. Vzadu velkého oltáře v zpuštěné kapličce nalezneme hrobku Sargianni Caracciolo, dvořenína spřízněného na dvoře Ladislavovu zvláště od královny Johany Druhé, jenž po dosažení prvních ouřadů zamordován byl. Lorenzo Valla mu následující nápis zhotovil:

Stěnomalba této kaple jest starodávního způsobu, přitom ničemná a veliké nesmyslnosti představuje. Vycházíme-li ze svatyně vpravo, cit, jejž ještě z té nádherné, způsobné mramorové kaple přinášíme, velmi se uráží, an v nepatrné díře Natale spatříme, které nás do časů barbarských žene a veliké nemotornosti zavírá.

Kostel, již roku 1339 založený, od ulice, jenž se Strada Carbonara (Uhelná ulice) nazývá, S. Giovanni a Carbonara jméno své obdržel. V klášteře někdy mnichové eremitáni obyvali.

Před časy v těchto místech půtky gladiátorů se držely. San Domenico zachovává více vzácných obrazů, kterýchžto si mnozí znatelové váží, a nejen hroby rodu královského anžionského a aragonského, nýbrž jiné památné hroby pánů všelikých, které nejen od historika, ale i od umělce zvlášť hledánu býti zasluhují.

Co nám neobyčejné býti musí, jest hrobka královská, kde těla zde odpočívající žádný mramor, žádná socha, žádný nápis nekrášlí. V jednoduché, z prken stlučené rakvi, jakýmsi rozhadřeným hedbavným šatem přetažené, po stěnách visejí (divný způsob!). Králové jsou nad svými dřevěnými rakvemi vyobrazeni, s žezlem a opavučenou korunou. Celá hrobka jest prkenná, kolem zákristie se vztahující pavláčka, jenž nepatrným výhledem se vznešenými osobami, jenž zde odpočívají, se nesrovnává.

Krásný chrám jest S. Severino. V slavných síních jeho nejsou žádné stolice, kazatelna jest k odnášení, zpovědnice jsou skryté; bohaté odění stěn mramorem, vzácné freskomalby, světlost, čisté vývody řezbářské a nepřítomnost žebráků kostel ten do třídy prvních chrámů neápolských kladou. Veliký oltář tvoří způsobně postavené varhany, pěkná myšlenka, jenž oko tím více těší, čím více mu rovnou změnu u všeobecném způsobu oltářů představuje. Hrob Caraffa stavěl Nacarini a nad malými dvírkami odtud zanechal Křest Ježíšův Perugino. Na epištolní straně ležejí od strejce svého z ohledu dědictví otrávení tři bratří z rodu Ascanio Sanseverino a památky jim ruka Nolova vynesla. Vejdouce do zákristie, nalezneme hrobku pacholete Andrea Bonifacio s nápisem Sannazarovým :

V rakvi, jejížto poklop jeden anděl otevřený drží, pachole leží, oplakávané od milčat okolo něho stojících.

V starém kostele naleznem od Zingara obraz Matky boží na zlaté půdě; vpravo jest Maria a několik svatých od Andreáše Sabeno a anjel Rafael v zlatém poli, mimo jiných mnohých obrazů v kaplích chrámových, které při bližším vyšetření, jako i stěnomalba celá, dobrého penzlíka jsou a zastavení zasluhují. Klášter, který nyní k loďstvu určené žáky cvičí a vychovává, jest prostranný, dobře zachovaný a pěkně stavený.

Komu není cesty líto, nedaleko špitála na Kapuánské cestě za branou u svatého Antonína Abate tři obrazy na dřevě od Jana Bruges nalezne.

Čím více nadjmenovaní chrámové ozdobami všelikými se skvějí, tím vážnější jednoduchost krášlí slavnou siň Spirito Santo, která přesto ještě po svatém Januárovi nejprostrannější v Neápoli bude.

Kaple San Severo, jenž rodu San Severo náleží, z ohledu mistrných soch, jež zde nalezáme, přejíti se nemůže: dva svatí, jež tato familie počítá, k této kapli příležitost dali.

Pod každým obloukem kostela jest mauzoleum^209.1 s přirozenou postavou zemřelého. - Vejdeme-li do té pěkné kaple, nalevo hned vedle velkého oltáře výtečná socha z bílého mramoru, Stydlivost představující, nás výborností jímá a právě klasickou prací od Corradini Veneziano nazvati se může. Vypodobněna jest postava, rouchem přikrytá od hlavy až k nohoum, pod níž se osoba jeví. Přívětivost pohledu a pravidelnost všech oudů, jenž se pod rouchem tak rozmile vytkávají, vážností nás k mistru plní. Tato socha představuje matku knížete Raimunda. Vpravo jest socha představující člověka zapleteného v síti, z které se vytočiti snaží; jest z jednoho mramoru tak výborně vytvořená, že mistra svého Queirolo mezi první sochovníky staví.

Nad dvéřmi velkými jest Cecco de Sancro, ozbrojený mečem, přílbicí a brněním, an z rakve, kde byl zavřen, utéci míní. Od Neápolitána Sammartino spatříme rouchem zapoceným přikrytého zemřelého Krista. Ač roucho velmi mokré a ve vodě smočené býti se zdá, přece pod ním pravidelní se jevící oudové těla, žíly a nejmenší kloubkové mistru cti dělají. ®el že stavení velmi potrhané a klenutí rozpukané jest, takže silnými sochory a trámy obloukové se podpírati musejí: jaká nevynahražená škoda, jestli stavení bez dálší správy zbořenin ty drahé zbytky pokazí.

San Martino pod tvrzí Elmo každému se za to nepohodlné vstoupení na horu kolikeronásobně odplatí a jest chrám z ohledu svých ozdob první v Neápoli a znamenitý v Itálii. Nejvyhlášenější malířové byli vyzváni, aby zde své schopnosti budoucnosti okázali. Obraz velkooltářní slaví jméno Quida Reni a 2000 piastrů mnichům stál, ač mistrovi prchlá smrt ho dodělati nedovolila. Nanebevstoupení v klenutí velkolodí Lanfrankovi velkou čest působí a dvanácte apoštolů v meziokní za vzory malířské znatelé pokládají. Nadbranní obraz jmenuje Massimo Stanzioni. Mojžíš, Eliáš a prorokové připomínají Neapolitánům schopného vlastence Spagnoletto.

Klášter patří invalidům neboli vojenským vysloužencům, kterýmž se zajisté zdravější, příhodnější a pěknější obydlí v Neápoli dáti nemohlo. Výhled odtud na město jest vpravdě čarodějný. Kdo sem vyšel, ať neopomine dovnitř obydlí těchto starých bojovníků nahlídnouti, kde čistota a mnoho pořádku panuje.

V chrámě předmět jeden druhý stíhá, aby oko na sebe přitáhl; mramor všelikých barev, sochy, okrasy, malby mnoho času potřebují, aby se pohodlně pozorovaly; a vykládání umělé v mramoru nevyslovnou pilnost a trpělivost, spolu schopnou ruku dokazuje. Zákristie a kůr krásnější nalezeny býti nemohou; nač zdejší bohatí mnichové nesmírný náklad vedli, aby to na první stupeň krásy vynesli.

Někdy jezuitům patřící kostel San Ferdinando, vystavený od hraběnky Lemos, místokrálovny neápolské, jest pěkné stavení s freskomalbou báně od Pavla Matteis.

Na konci Chiaii pod Posillipskou jeskyní stojí kostelík jménem Santa Maria di Piedigrotta, od obecného lidu za příčinou v něm na oltáři stojícího obrazu Madony velmi navštěvovaný. Král osmého září s celým dvorem s velkou pompou k navštívení tohoto obrazu jezdí.

Neápolské náměstí, ulice, palácy, ustavy

Ač se domové zdejší římským v způsobnosti a nádhernosti rovnati nemohou, přece sem tam mezi nimi pěkné nalezáme. Jejich bezstřeší, které z hlíny pouzzolské jako mlat se tvoří, a výhled jejich orientálský nejprv příchozím do oka padá.

Okna všecka jsou spolu dveřmi a žádné z nich bez pavláčky není. Větším dílem čtvero nebo patero poschodí počítají a z terasu jejich jest pěkný výhled, nač obyvatelé mnoho drží. K tomu se nahoře květiny všeliké a zeleniny zachovávají; sem a tam vinné loubí besídky obtáčí, voda se prejští a v těchto vonných nadvětrných zahradách pod plachtami míle se svačí a uvečer mezi gitarníky, když chládek z moře vyvinutý obešel město, libě se tam přebývá.

Za dne, zvlášť v létě ženstvo na pavláčky vystupuje, kdež se mezi květinami a jiným zeleným buď jehlou, buct jinými ženskými hračkami obírá. Na podzim jest pohled na tyto výstupky ještě příjemnější: tam tykve mezi citronovými stromky se žlutí, vpravo šňůry feferonů sem tam se točí, onde palice Herkulovy, jinde jablka, onde hroznové, tamto ono, tady jiné ovoce se kolem okna zavěšuje.

Co se světnic dotýče, ty jako v horní Itálii více pro podívání nežli příhodné jsou: veliké, vysoké, bud drobným kameníčkem, neb jinák cihlicemi čtverrohými, které se červeně malují a pak olejem přetahují, dlažené nalezneme; prkennou podlahu tady málokdy uhlídáme. V zímě koberci všelikými podlahy se přikrývají.

Mezi všemi zdejšími nádhernými paláci hrad královský nad jiné se skví a jest roku 1600 podle návrhu Fontanova staven. Čelí jeho pozůstává z sloupořadí pravidla dorického, ionického a korintského. Schody hlavní a komnaty jsou plny okras.

Předešlí králové obývali nejdříve v Castel Capuano, kde nyní vězení těžkých přestupníků a nahoře soudní ouřady se nalézají; stavení se Vicaria jmenuje. Dále obývali králové v Castel Nuovo a Ovo, v kterém posledním Alfons Třetí Aragonský roku 1458 zemřel. Petr Toledský, místokrál Karla Pátého, nové sidlo královské, na které se jménem il Palazzo Vecchio doptáme, vystavěti dal. Nynější královský palác za Filipa Třetího zřízen byl.

Mezi zvláštními znamenitostmi jeho sálů a pokojů jest v velké podsíni obraz, který svatou Pannu Marii, jenž Ježíška na rukou drží, představuje; vedle stojí svatý Jan Křtitel se čtyrmi jinými figurami, nad nímž Bůh Otec s anjely v oblacích se vznáší. Jméno Michala Angelo jest všem znatelům dostatečné, aby s vážností tomu dílu se blížili. - Na plátně vyobrazená Dílna Jozefa od Schidoni, též od něho Navštívení Alžběty, Orfeus mezi zvěří od Michala Angela da Caravaggio, Čtyři časové v roce od Reni, Samaritánka od Fontani a obraz Tizianův podobu Alexandra Farnese představující jsou díla, která pilně pozorovati náleží.

V žlutém večeřadle jest Zapření Petrovo od Bartoloměje Morillo, Dva lakomci od Messys na dřevě, Rebeka, ana služebriíka Abrahámova potkává, od Františka Albano, Vykupitel s mudrci v chrámě se hádající od Michala Angelo da Caravaggio, Sen Jozefův od Guercina, Hon Atalanty a Hippomena od Quido Reni; dále Daniel mezi lvy od Salvatora Rosy, jeho Jeremiáš a Kristus provázený na horu Kalvárii; v sále velikém tovaryšstva Dřímající Láda s milčaty od Carracci, Madona s dítětem od Cingrani; ve velkém hudebním sále Madona Pace od Quido Reni, Trnové korunování od Spady; mezi jinými v pokoji nazvaném il Magazino visí obraz na dřevě představující Marii Pannu s Ježíškem od Milana a jiné pozůstalosti jsou tady velké ceny, po kterých malíři se shánějí, aby se na nich poučiti, a ctitel umění, aby nad dovedeností jejich radovati se mohl. - Palác jest velmi prostranný a v oddělení královu z utěšených nadvětrných zahrad krásný výhled oku čaruje; a to celé křídlo proti moři příjemní. Z toho samého pořadí vedou tejné schody až do lodnice, která za zbrojnicí spodem palácu stojí. Aspoň schody by měly v královském hradě od nečistoty (která se v jiných domích nanejvýš tropí) ochráněny býti; ale darmo! Ty slavné, velké schody jsou rovně tak pokáleny jako jiné v měšťanských domích, čehož si Neápolitáné nevšímají, nač však cizincové s ošklivostí patřejí.

Kaple královská jest bohatě zkrášlená pěknými mramory a malbou od Jáchyma Del Po a krásným Zvěstováním od Fansaga.

To, co palác královský hyzdí, jest jakési bídné nástřeší a nad hlavním průjezdem stojící nemotorná věžka, která nejen svou nesměrností, ale i nepatrností oko uráží; a ještě bídnější jest kašna na křídle zámku k Svaté Lucii.

Roveň palácu, která takového stavení nyní hodna jest, byla někdy nepěkným kostelíčkem zastavena, jejžto předešlé vladářství strhnouti, roveň rozšířiti a na pravém křídle nádherný, onomu naproti stojícímu rovný palác vystavěti dalo.

Ferdinand jsa neštěstím ze svého království vypuzen, při odjetí z Neápole slib učinil, že vrátí-li se kdy, ke cti svatému Františkovi de Paula chrám vystavěti dá; a poněvadž se žádost jeho vyplnila, své slovo držel a před svým hradem nyní ten chrám staví. Návrhu tohoto kostela, jejž mistrové urriění stavitelského neápolští, římští, britanští a germánští spatřili, vzácnou, vážnosti hodnou postavu neodpírají.

Mezi ostatními domy podívání hodny jsou palác Maddaloni, Francavilla, Gravina, Santobuono, Avellino, Riccia, Colombrano, Regina, Corigiano, Casacalenda, Sansevero della Rocca Montelleone, Angri, Giordano, Caramanico, Genzano, Cellamare, Miranda, Calabritto, di Sessa, a Capella a mnoho jiných.

V tom posledním, kde monsignor Capece-Latro, arcibiskup torentský, přívětivý, učený muž, přebývá, skrze dvacet měsíců jsem ostával a dosti příležitosti nabyl, abych vážnost tohoto ode všech cizích obzvláště ctěného biskupa i jeho sbírku starobylostí a obrazů blíže seznal. Muzeum své nyní do svého letního zámku (který v Portici v přívětivém položení s pěknou zahradou stojí) odvézti dal; kde mimo krásných etruských a jiných řeckých velikých nádob mnoho bronzových bůžků, postav, nástrojů a maličkostí z Pompeji a Herkulánu a jiných starých a nových znamenitostí (jež každému cizímu k němu přicházejícímu bez ohledu se vší přívětivostí ukazuje) zachovává. V příbytku svém v Neápoli jen obrazy své nechal, z kterých vzácnější jsou Mojžíš v řece od Farinati, učedníka Tizianova, Pád Pavlův od Pavla Veronese, Tři anjelové jevící se Abrahámovi od Tiziana, Svatý František od Salvatora Rosy, Sen Jakubův od Rubense, Salvátor s křížem od Correggio, Herodias s hlavou Jana Křtitele od Guercino, Večeře Herodesova od Jordána, učedníka Rubensova, Představení Marie Panny v chrámě a Klesající Kristus pod křížem od Murillos, Svatý František od Muziani, Vchod Theseův do labyrintu od Rudolfa Fuhrlanda, - jedna stará hlava od Barocci, Zjevení se Marie Panny svatému Antonínu od Guido, Vítěz kříže od Albano, podobizna originální Masaniella, Ježíšek, an po strojích svého umučení kráčí, od Guido, Zuzana a pak Kristus na kříži od Carracci, Pět smyslů od Caravaggio, jedna hlava od Correggio a jedna Svatá rodina, myslí se, že od Raffaela; Svatá rodina ve tkanině podle Rubense velmi krásná - Vchod do jeskyně Posillipské od Reibela, dva výhledy od Denis. Mezi jinými pěknými malbami jsou čisté kopie podle vzácných velikých originálů vypracovány.

Dále mezi palácy náleží dům Fabriano, Ischitella, Davalos, Villanova, Brancaccio, Berio, Stigliano, Tarsix, Gizzi, Luperano, Luzzi, Sannicandro, Sanfelice, S. Pio, Mascazo, Baranello, Lazzari.

Náměstí zde mnoho není, jsou malé a jako ulice nečisté, protože všecko se venku vykonává. Ulice Toledo jest nejznamenitější v Neápoli. Jaké tu množství řemeslníků klepajících, řežících, cinkajících, sekajících, tlukoucích, kteří všickni na veřejné ulici pod šírým nebem práci konají, jaký hluk od rybářů, zahradníků, koláčníků, pekařů, melouníků, vodařů, hokyní, kukuryčníků, ořechářů, šátkářů, tkaničníků, nitníků, sírkovníků, špendlíkářů a na sta jiných malých obchodníků, jenž celý den svůj krámek na hlavě neb zádech nesou a s nesmírným křikem své zboží vychvalují; to sice vše mezi pohodlnosti nepatří, ale ulici tím živější činí.

Mezi tím dnem a nocí na sta se honících kočárů, dvoua čtyrkolých, neustálým hrčením po té lávné, jako ocel tvrdé dlažbě cizozemce tomu nezvyklé ohlušuje, domácím však k vyražení slouží; k tomu množství oslů a mezků, jenž s koši zahradními, s ovocem, zelinami, obilím, moukou, sýrem, hnojem, kamením, pískem, vápnem atd. sem a tam přebíhají. Mimotoho tisíce lidí všech druhů a národů neustále tuto ulici plní a všemi barvami ji šatí; mezi něž se přimísí křik a prosba žebráků a sem tam bloudících zahálčivých roztrhanců a hluk po ulici sedících lazaronů; to vše z této cesty malý svět tvoří. Když si představíme, že ulice Toledo u Svaté Lucie počíná a s městem na Capodimonte dokonává, dobrou míli v délí obdržíme; široká jest nejméně dvacet kročejů. Druhé dvě hlavní cesty jsou Chiaia a S. Lucia. První založil místokrál Toledský; ta cesta běží až k jeskyni Posillipské a odtud stále na břehu mořském až přes Mergellinu, kde se město končí. Povětří čerstvé a krásný, veselý výhled na pěknou zahradu větším dílem vzácné cizozemce k ostávání zde vábí; vyslanec rakouský, hišpanský, britanský, portugalský, nízozemský a pruský svá sídla zde mají a ve velké hospodě nazvané Gran Bretagna zvlášť Britové ostávají.

Svatá Lucia má přívětivý výhled na moře a jest rovně od nadřečeného místokrále zřízena. Pro Neapolitány jest dvojnásobní ceny: v neděli, když korzo se počne, zde veliké množství lidí sedí, aby okolojedoucí spatřili; za druhé jest zde trh na frutti di mare, které Neapolitánům velikou lahůdkou jsou a které rybářové tak vylíčeti umějí, že okolojdoucím se dívajícím usta se pění.

K pravému konci této ulice jest Favorita neb milohrad králův s studenými lázněmi a roztomilým hájem. Na počátku S. Lucie stojí hostinec, kde v otevřené síni s výhledem na moře a na Vezuv, zvlášť uvečer za plného měsíce aneb v černé noci, když hora oheň sopce, velmi příjemně poseděti se může.

Ulice jest široká a veselá, kteráž od králova hradu okolo hlavní stráže k Molo vede, a od pošty se dělící tři jiné, křížové, jsou velmi lidnaté. První z těch, taknazvaná la Via Nuova della Marinilla, běží od přístavu stále na břehu mořském až do Portice. Po stranách této ulice jest několik obecných kašen, mezi kterýmiž jedna sochou, kteráž unos Evropy představuje, mezi ostatními se vyznamenává; zdivočilost však již mnoho na ní zničila. Druhá z těch tří nadjmenovaných ulic jest Strada di Porto, ta vede do jiných množství uliček, kde jsou samí kupci všech druhů a kde nesmírné množství lidí dnem i večerem (že vůz tady jen těžče projeti může) se chumelí. Ty uličky vpravo a vlevo tak uzké, křivé a závadné jsou, že dobře v nich známý musí býti, aby si nezašel. Třetí z těch tří pak běží od Castel Nuovo, od kašny Medina až ke kašně Monte Oliveto. - Jiná vysokodomná, rovná, ale uzká ulice od západu k východu běží, a počnouc od kostela Sette Dolori, končí se u Nolánské brány, což přes 1200 kročejů vynáší, a od dílu k dílu jméno své mění. V té samé náměře vede druhá ulice od kostela Pietro a Maiella až k Kapuánské bráně, jménem Strada de Tribunali, vedle které jedna ještě v té samé linii běží. Tyto tři ulice, jenž k starému městu Neápoli patřily, jsou velmi lidnaté a živé. Místokrál je rovně jako všecky ostatní do pořádku přivedl a nic jim neschází leč širokost. S vozem mezi tou míchanicí lidu a v tom nesmírném hluku a křiku nepříjemná jest jízda.

Domy s sedmerým ponebím zde nic zvláštního nejsou, kdežto ve Vídni v hlubokém příkopě se dvěma šestera ponebí, které k tomu ještě jen z jedné strany tak vysoké jsou, velký hluk se činí. Obyvatelé těch vysokých ponebí zřídka dolů scházejí a všecko se po provaze v koši nahoru táhne. Jakým křikem se to státi musí, když zelenář neb jiný prodavač z ulice, při všem hřmotu a hrčení kočárů, volání a hulákání, s lidmi v sedmém ponebí smlouvati a rozmlouvati musí, snadno pomysliti. Jiná pěkná ulice jest Forino, kteráž u královské akademie počíná a přes roveň Largo delle Pigne okolo brány Konstantinopolské ku Campo di Marte se táhne.

Mezi mnohými ulicemi, jenž z obou stran z Tole,do běží, jest Strada Brigida a Strada S. Giacomo, které méně dlouhé, ale tím širší jsou a z pěkných domů pozůstávají. Menších se 1717 ulic počítá, které v noci všecky a jasně osvíceny jsou.

Ostatní ulice větším dílem, zvlášť ony, jenž na vrch běží, pravidelně založeny jsou, velké domy nesou, a veskrz jsouce čtverrohy z lávy dláženy, zajisté by se velmi pěkně oku představovaly, kdyby o něco širší byly a kdyby slunce jejich mokro vysušiti mohlo. Do těch ulic, kde lazaronové přebývají, pro množství lidu, pro špínu, smrad a žebráky, kteří okolojdoucího sužují, zajíti nelze.

Náměstí zdejší jsou: Largo del Castello, největší rovina v Neápoli, která docela pravidelná není, ale čtverrohu se blíží. Ze všech stran ji domové vysocí obklíčují, a proti moři Castel Nuovo pěkné jí dává meze; chumelení ve dne a v noci na tomto místě neustavně víří. Zde již vícekrát k vzbouření shromážděný lid několik ran z děl tvrze Nuovo, co plevy, rozprášilo. V letě a v zímě tu stojí krávy dojné a posluhují v okamžení, kdo koupiti chce, mlékem. Vepřové a psi sem tam pod stolkami zahradníků a zelenářů po lupení se shánějí; oslové roztroušení a mezků množství, ten to, onen něco jiného nese, v koši přináší a odnáší; zde nájemních vozů řady se táhnou; tu se makaróny vařejí a lazaronstvo je hltavě do sebe souká; vedle kovář železo tluče; podle něho bouda s zmrzlinou a lemonádou; vedle hadrník svým se honosí zbožím a vůní, kterou vedlejší kuchyně mu pod nos žene, se sytí; tam karbaníci zuby na se šklebí; vedle babice kaštany peče (jako na Staroměstském náměstí pražském počálku); tu holič bradu mydlí; vedle staré hřebíky a zámky se prodávají, a to vše kupodivu pomíchané nalezneme.

Piazza del Mercato šíří se na břehu mořském, kudy se do Portice jede a kdež jen obecného lidu na tisíce přebývá. Domové vysocí, naplnění obyvateli, nestačejí je schovati, i v noci pod šírým nebem mnoho jich přebývá. Kam se koli zde oko hodí, nic jiného téměř než samé kuchyně vidí se kouřit a spatří ovocné hory. Moře co jen vydává, jest tu k dostání; a nabýváme tady příležitosti nárůživost tohoto lidu poznati. Zde rybář Masaniello proti španielskému dvoru 150 000 mužů, kteří mu přisahali, pozdvihl a zde byl od jednoho z nich zamordován. Zde i poslední kmen a dědic trůnu Konradyn Švábský odpraven byl. - Pak následuje Largo del Palazzo, o kterém jsem při královském palácu již zmínku učinil. To jsou hlavní roviny. Menších jest tady ještě několik, které však velikého výpisu nezasluhují.

Molo Grande jest pěkná užina, která se z města mezi přístavem a Castel Nuovo do moře táhne a zděmi svými na jedné straně přístav neápolský vroubí. Na této rovině jako na všech veřejných náměstích peřestost lidí oko těší.

Zde okrouhlá svíticí věž, když noc hladinu zčerní modrou, v plameních jasných krásně se skví. Tady žezlový les přicházejících a odcházejících lodí válečných oči cizozemců na sebe táhne; i jistě tato rovina krásná by byla, kdyby tak mnoho roztrhanců a jiné hlůzy zde ve dne a v noci nepřebývalo.

Ohrada města jest starobylá a dílem již ztroskotaná. Od mořské strany chránějí město tvrze Carmine, Nuovo, Vovo a Elmo. Tvrz Carmine z ohledu náměstí, na kterém bůřiči se shromáždují, důležitá jest a mimotoho k uzavírání vězňů slouží.

Vedie této tvrze stojí kostel S. Maria del Carmine s svým klášterem, kterýž od Markéty Rakouské roku 1269 na památku Konradýna Švábského (jehož popel tu odpočívá) vystaven byl.

S. Elmo nejvyšší vrcholi hory Vomero střeže. Za času Normanských byla to čekanka, jenž husté zde se keřící lesy přehlídala. Karel Anjou tvrz rozšířil a kapli svatému Erasmu vystavěl, od kteréž své jméno Ermo neb Elmo nese. Tato tvrz panuje nad celým městem a ostatními tvrzemi; jest téměř celá ze skály vytesaná a pod ní podívání hodný klášter stojí. Nedaleko odtud jest letohrad taknazvaný Belvedere, jenž knížeti tohoto jména náleží. Zahrada pod ním přes horu se sem tam keřící jest navštívení hodna. Od prvního až do posledního října, když příhodnější slunce na vysoký vrch s menší obtížností vystoupiti dovolí, jest každému otevřena.

Tvrz Ovo (Castel dell'Ovo) jest silnou hrází s skálou Pizzifalcone spojena. Plinius ten ostrovek Megaris jmenuje a pozdější spisovatelé praví, že konzul římský Lukullus krásný zámek zde měl a tvrz dlouhý čas že se Castrum Lucullaneum nazývala. Pevnosti způsob jest z nejstarších a rozdílných časů a Pizzifalcone i S. Elmo docela nad ní panují.

Castel Nuovo Karel I. Anjou roku 1283 vystavěti dal. Stojí na polední straně města ku břehu mořskému, do ní vede zdvihací most a dvě bašty nesmírné velikosti tvrdějí rohy její; královský hrad s touto tvrzí má spojenost.

Dole pod hradem jest lodnice, kde korábové se stavějí a škodu napravují, kde se děla a kůle lejí. Tato tvrz přístav střeže, jehožto zdi a bašty veskrz z velikých, silných čtverrohů staveny jsou.

K ukládání starobylých památek, jichžto veliký počet časové tak věrně nám zachovali, jest nedostavený, prostranný, pod Capodimonte stojící zámek vykázán. Sbírka soch a jiných věcí jest tak veliká, že silného svazku by potřebí bylo, aby se díl po dílu jen podotknul. - Předmětové zde se nalézající jsou od společnosti učených mužů vyzpytováni a v pořádek uvedeni.

Mimoto zachovává tento palác veřejnou knihovnu, sklad papýrů herkulánských, obraznu, sbírku etrurských nádob a tři znamenité školy. - Z ohledu mnohotnosti jen o některých vzácnějších předmětech zmínku učiním.

Vcházejíce do palácu vlevo, do dlouhé síně přijdeme, jenž se Miscellanea nazývá, poněvadž z rozličných předmětů pozůstává. Familie Nonio z Herkulánu, otec, manželka, syn a tři dcery, Jupiter a Juno, Gladiátor umírající zasloužejí bližšího vyšetření.

V druhé síni, nazvané delle Deita, zachovává se Diana a Venus Vincitrice v Kapui nalezené, malý Bachus na bachantovi, Minerva Etrusca z Herkolánu. Třetí světnice zachovává kolosální sochu Flóry, která se za nejvýbornější vypodobnění této bohýně v celé Evropě drží. Na straně zbytek sochy Ladiny z Kapue znatelům jest vážný. Dále následují vzácní mramorové a tvrdokamení všelikobarevné; pak Apollo z porfyru, z bazaltu modly egyptské, příchozí z Pompeji; Diana Mammea, jinák Efeská, z alabastru, ruce, hlavu a nohy má z bronzu. V světnici delle Muse jest nádoba vzácná, narození Bachovo představující, dle nápisu řeckého od Salpiona v Gaetě nalezená, a slíčný Apollo z Herkulánu. Dále následuje Stanza delle Veneri, mezi kterými jest Venus Calipicia, Lada s milčetem z lázně vycházející, krásný Adon, a Amor na delfínu přes vlny jedoucí.

Východ z těch čtyr světnic přivádí do síně, kde Hercules Farnese, jemuž rovného nadarmo hledáme, jest postaven. Odtud následuje Stanza Atlante z ohledu sochy uprostřed stojící, kde z Herkulánu příchozího Aristida a Homéra uhlídáme. Odtud se vchází do Bronzové světnice; zde jest hlava koně geroglifického, který stával na rovině del Sole v staré Neápoli; mimotoho jiný kůň z divadla herkulánského, pak nádoby domovní, nádoby obětné, svičnice, zbraň, brnění, ranhojické nástroje, zámky, klíče a jiné rozličnosti v sesutinách pompejských nalezené. Vedlejší pokoj zachovává truhly pro mumie, sarkofágy s hieroglyfy a s rozdílnými egyptskými nápisy.

Mezi sochami v síních degl'Imperadori e delle Imperadrici sedící Agrippina a Augustus, Tiberius, Klaudius, pozůstalosti herkulánské, Nero, Traján a vyhlášená mísa z porfyru s uchama z hadů upletenýma se vyznamenávají.

Z těchto vážných síní do druhého ponebí vstupujeme, kdež se sbírka nádob etrurských zachovává. Všecky ty síňky jsou dlážené mozaikem, jenž v Herkulánu, Pompeji a na ostrově Capri byl sebrán a pro delší zachování na podlahy zdejší vynaložen. Zpředu jsou lampy všelikých výtvorů a drahé maličkosti, z korku udělané chrámy a divadla z Pestu, Pompeji a Herkulánu.

Nádoby, u velikém počtu zde shromážděné, výtečných forem, na černé půdě v žlutém výtvoru všeliké řecké bohy a příběhy představují; o kterých celé knihy sepsány jsou. Zde se jich na tisíc počítá a každodenně téměř nové se vykopávají, z kterých jediné vzácnější k schování se sem přijímají.

Sbírka obrazů vzácných jest veliká a nalezneme tady slavné mistry jako Raffaela, Giulio Romano, Benvenuto Garofalo, Ondřeje del Sarto, del Parmegiano, del Correggio, dello Schidoni, Anselmi, Alberta Duro, Carracci, Quido Reni, Rubens, Filippo Lippi, Caravaggio, Guercino, Lotto, mimo jiných mnohých, a nejvíce neápolských, z kterých mnohému chvála se odepříti nesmí. V první světnici leží svala, 200 neápolských liber těžká, z křišťálu. - Knihovna na toho, kdo vídeňskou prošel, veliký dotisk neučiní. O sálu, kde se v Herkulánu nalezení papýrové vytáčejí, při Herkulánu zmínku učiním.

V koleji del Salvadore jest mineralogie, kde sbírka zvlášť siciliánských kamenů a lávy z hory Etny, pak dokonalá sbírka lávy vezuviánské všech výhozů nám vzácná býti musí. V této koleji, která se jinák ještě Collegio Ferdinandiano nazývá, chlapci se vychovávají, modře oblečení; ale všickni strávníci určitý peníz každoměsíčně klásti musejí. Tomu podobný druhý ustav se svými vychovanci na týž způsob jedná; třetí však, Politechnico militare, jest v někdejším jezuitském noviciátu na Pizzofalcone, jenž vychovance své jediné k vojenskému stavu připravuje. Čistota obydlí, světnic, loží, šatstva, příležitost k nabytí vojákům potřebných umění, výhled utěšený, zdravá a čerstvá tvář pěkně rostlých mladíků ten ustav zajisté mezi první toho druhu staví. - La Scuola di Marte jest to samé co u nás u každého pěšího pluku dům k vychování synů poddůstojníků a sprostých vojáků.

Kolej di Marina pro mládence k plavectví určené z ohledu vnitřního zřízení a příležitosti k naučení ve všem potřebným uměním navštívení zasluhuje.

L`areal Paggeria v ulici Solitaria vychovává syny zemanské k službě králově, kteří větším dílem pak v stav vojenský vcházejí a jak v řečích, tak ve všech potřebných, rodu a stavu náležejících uměních vyučováni bývají.

Mládeže, jenž se duchovnímu stavu oddává, veliký počet dvě koleje připravují.

Pro hudbu někdy tři konservatoria vydržována byla; nyní jedinké a dosti bídné žádný neb skrovný aspoň užitek přináší.

Jistý misionář, kterýž se z Chýny čili Sýny vrátil, Matteo Ripa, založil ustav, kde se Synané čili Chynézové vyučují, a pak k duchovnímu stavu přistoupíce, jako misionářové do Chyny se posílají.

Pro děvčata jsou čtyry ustavy, ale tak jako větší díl jiných ne docela dle pravidla zřízeny. Na vychování děvčat ani obec, ani rodiče zde mnoho nevynakládají a nikde nevědomější ženské nalézti nemůžeme.

La Scuola di Ballo, kdež se děvčata a pacholata v tanci cvičí, mnoho výborných herců divadlu zdejšímu již vyučila a ke cti té školy nyní dva žákové a dvě dívky nejen uměním svým, nýbrž krásou a pravidelným vzrůstem divadlo S. Carlo krášlejí; z kterých jedna zvlášť s takovou nenucenou, přirozenou krásou tancuje a takovým pěkným vzrůstem se vyznamenává, že kdo by nejlépe Thálii představiti chtěl, nejšťastnější návzor na této roztomilé dívce najde.

Příchozím z Říma do Neápoli veliké stavení vpravo do očí padá; to jest špitál, jejžto Karel III. pro všecky nuzné Království neápolského založil dle nápisu nad vchodem: Regium totius Regni pauperum Hospitium. Velikým nákladem sotva do půli dohotoven jest. Druhá polovice darmo již mnohá léta dokonání očekává. Nyní malý počet chudých chová; a chlapců nuzných rodičů pár set bídný život tady vede a v triviálních předmětech vyučováno bývá.

S. Gennaro extra Moenia 600 osob živí, jest konservatorium pro děvčata, která vcházejíce do tohoto domu, přísnému zkoušení panenství se podrobiti musejí. Na druhé straně toho stavení jest outočiště pro služebníky, jenž starostí více si chleba dobýti nemohou. - Ospedale di S. Eligio jest ustav pro ženy zimničné; i 40 děvčat chudých ročně vystrojí; větším dílem zákonice zde posluhují.

Trinita dei Pellegrini stravuje každého zahálčivého poutníka, skrze tři dni mýjí se jim tady i nohy. Ospedale di S. Giacomo jest ustav pro staré vojáky, při němž jest knihovna s muzeum skrovným pro ranhojiče.

Ospedale della Nunziata jest ustav pro nemocné a nalezené děti. Povídá se, že ročně takových nalezenců na 3000 sem přichází, z nichžto však větší díl umře; (všude stejně).

Mimo nadřečených jsou ještě ustavy v městě, totiž pro chudé kněží a chudé zemany.

S. Maria della Pace, S. Angelo a Nilo a Pazienza Cesarea. Monte dei Poveri Vergognosi uděluje pomoc nuzným, kteří se stydí žebrati neb jinák veřejně almužny bráti; mimoto vystrojuje děvčata a vykupuje otroky.

Veliký špitál degli Incurabili zavírá v sobě přes tisíc osob, kdež každá pro sebe sama obývá a kde mladí lékařové nejen stolici učitelskou, nýbrž velikou příležitost ve cviku mají. ®enské jsou odděleny a ženy, jenž zákonický oděv nosejí, jim posluhují.

S. Gennaro degli Poveri jest veliký příbytek, jenž 531 osob obojího pohlaví až podnes (ač chudě) vyživuje.

Pro pominulé s rozumem v Averse, první poště od Neápole, příhodný, prostranný, dobře zřízený zámek stojí.

Domové obchodu a clu určení jsou Dogana, kde se kupecké zboží skládá a vyšetřuje, Immaculatella, kde se jména vtahují a pasy vydávají, Banco delle Due Sicilie, kde se všecky obchodnické schůzky, umluvy a jiné kupecké zanepráždnění konají.

Povaha Neapolitánů

Ourodnost krajiny, přívětivost nebe a příhodné položení města mohou dostatečnými důkazy zdejší veliké lidnatosti býti, kterážto dle poznamenání statických roku 1814 mimo 77 000 buď ze země, neb cizích krajin do města příchozích a 30 000 k vojsku náležejících osob na 324 986 obyvatelů, dohromady téměř do půl milionu vzrostla. Obyvatelé, ač mnohými národy pomíchaní, přece zvláštními významy ode všech se rozeznávají. Neapolitán, brunátný, tmavovlasý a černooký, zvlášť mezi obecným lidem, jest pěkného vzrůstu. Chodí a nese tělo nenuceně a cosi odvážného v pohledu má, co ho před jinými národy vyznamenává. Usta, větším dílem široká, mají pěkně rostlé, nad snih bělejší zuby. Tvář zřídka červenost mu barví, ale tím více v oku zamyšlenost dlí. Ucta boží bez ceremonií žádnou vážnost v něm nebudí. Zchytrale radí, lstivě slovo dává, a jsa uražen, hledá msty, kterouž i po dlouhém čase (a není-li jinák možné, bodcem, jejž pozadu vráží) ukrutně jeví. V milování jsme nejtupější proti němu žáci. Ta vlastnost jest mu s ostatními Vlachy společná, ano schopným ho činí, aby i v nejpozdějším věku příjemnosti lásky užíval. Oděv jeho čistotou se neskví a mezi obecným lidem nešťastné roztrhanství panuje. Stůl mu nejpřísnější skrovnost krýje; řeč svou váhavě, nepravidelně mluví; málo, a ještě hůře píše; služebníci jeho jsou otroci.

Náboženství

Nejhlavnější předmět vychování jest římská katolická víra. Šťastní by byli Neapolitáni, kdyby jim výborné základy její známy byly; ale o pravém, vzdělaném, čistém, srdečném náboženství zde se neví a v nynějším 19. století takového modlářství se dopouštějí, že každý příchozí z chladnějších krajin uleknouti se musí.

Víra jejich záleží v ceremoniích kostelních a v očistcovém ohni. Plat na mše za mrtvé, přídavek na světla k procesím a na lampy k svatým obrazům jsou následkové všickni, jenž zde z mravného učení vyplévají, které zanedbati žádný se neopováží; a mohl-li by kdo darem lazarona pod nohou hladem se vinoucího od smrti vysvoboditi, hodí do pokladnice peníz, a nebohého umříti nechá; z čehož na výborné vlastnosti učitelů uzavírati můžeme. Množství kněžstva, které až podnes zde spatřujeme, dokazuje; jaký nesčíslný počet jich před vyzdvižením klášterů, co města prostranných, v Neapoli žíti musilo.

Nyní zákoníci až na žebravé řády, kteří žádných pokladů nechovají, ale tím více dovolenou žebrotou lidi trápí a ničím za to užiteční nebývají, vyzdviženi jsou; a tito dílem králi Ferdinandovi, dílem Jozefovi a Muratovi bohatstvím kostelním a vlastní mohovitostí v čas nouze velmi prospěšni byli. Toť samé s jeptiškami, kterých z vyzdvižených klášterů velké množství po ulicích běhá, se stalo.

®ádný téměř dům a větší díl možnějších rodů bez duchovního není, který jsa mnohokráte skrovným platem a chudou stravou podělen, nouzi tře, roztrhaně se odívá a po ulici okolojdoucí o almužnu prosí, a tím zdejší duchovenstvo našemu daleko pozadu stojí. Učeností tím méně se vyznamenávají; mnohý z latiny ani tomu, co se modlí, nerozumí; kteří jsou výbornějšího mozku, historií a starobylostí se zaměstnávají.

Čího ducha jsou, to dokazují kázání jejich, o kterých kdybych vypravovati měl, žádný by mně neuvěřil. Kdo na trhu jezuvity a františkány obecnému lidu kázati slyšel, zajisté do jedenáctého století mezi barbary a nesmyslné nábožníky vmysliti se musí. Na každé naší učitelské stolici několik z nich ku prospěchu nastávajících duchovních s velikým užitkem by pracovalo, poněvadž by učiti mohli, jak se kázati nemá. - Z ohledu mravů, vzdělání srdce, zachování a povýšení ceny nevinnosti zdejší konzistoř od času k času k tomu směřující spasitelná nařízení vydává, která, jako by pečetí královskou stvrzena byla, se ctí a zachovávána bývají.

Procesí často a tak slavně v Neapoli se konají, k nimž obyvatelé velikou náklonnost mají, tak mnoho na ně drží a tak na ně zvyklí jsou, že kdyby se zapovědít měly, nařízení s nejnebezpečnějšími následky by spojeno bylo.

Poutě k zázračným obrazům do okolních krajin (poněvadž Neapolitáné takových sami v městě dosti mají) tak hojně jako u nás se nekonají. Nejslavnější procesí jest dne osmého října, když král v nádherném voze a s celým svým komonstvem do kostela S. Maria di Piedigrotta blíž Posillipské jeskyně jede. Na předměstí Chiaia v pompě celá vojenská osada neapolská se představuje, nesmírný počet venkovského lidu k té slavnosti do města se schází, pavláčky jsou koberci všelikých barev zkrášlené a vyšperkovaným ženstvem poseté. Moře jest přikryté prámky a lodí válečné (kdež se na sta korouhví všech barev chvěje) pěkně vyhlížejí, i děla vypalují, což se ze všech tvrzí městských opakuje.

Může se říci, že tato slavnost podívání zasluhuje. - Pobožnost na Boží tělo s velikou slávou sice, ale s tím menší vážností se koná. Král od Svaté Kláry do metropolského kostela s celým svým dvorem pěšky jde, jsa od duchovních řádů, žáků a dvořenínů provázen.

Čtyří oltářové při procesí se staví na příští čtvrtek, kde osobu královskou maggiordomo představuje. Třetí procesí, kterou dvůr v roce koná, jest na Zelený čtvrtek, kdežto král v blesku čtyry svaté hroby navštěvuje. Při takových veřejných průvodech nesčíslné množství lidu se shromážduje, kdež žádnému modliti, ba ani klobouku smeknouti nepřipadne. Pavláčky při takových příležitostech jsou příležitými místy k schůzkám a společnostem. Zamilované dívky odtud příhodně své hochy spatřiti a s nimi bud očima, bud znamením všeliké rozmlouvání vésti mohou. Zdaleka jest na tyto barevné pavláčky, poseté lidmi, příjemné podívání. - Taknazvaná bratrstva, kteráž slavný náš Jozef II. z ohledu ničemnosti jejich vyzdvihl, zde velmi veliká jsou a dle pravidel svých při shromáždění bud modré, bílé, nebo červené hazuky nosejí. Každoročně jeden den si zasvěcují a procesí vedou, takže téměř každý týhoden jiné v rozličných dílích města spatřiti možné. - Tu se nese Maria Panna v královském šatě, korunu na hlavě a v ruce žezlo zlaté. Ježíšek má vlasy ve tři nebo čtyry rulíky zapletené a na každém konci takového culíku stříbrný zvoneček visí, který jak se socha nesením hýbá, cinká. - Korouhev bratrská v povětří se chvěje a hudba zvučná s tureckým bubnem, s houslemi a klarinety ji provází. Bratří jaké barvy jsou, v takové hazuce, ale ne jako při pohřebu s kápucí přes hlavu, nýbrž otevřené jdou; každý voskovou svíci nese, kterou uličník provází a vosk z ní kapající do papírového kornoutu chytá. Takoví roztrhanci i zlatošaté dvořeníny na Boží tělo, kteří; svíce nesou, provázejí a vosk kapající do papíru chytají. I veselá jest zajisté taková procesí, poněvadž hudba vejskavé všeliké tance a samé kusy pro obveselení mysli hrá.

Jde-li takový průvod okolo kostela, farář před dvéřmi v pěkném plášti s kaplany a ministranty stojí a okolojdoucí Pannu Marii, která se až ku schodům kostelním donáší, podkuřuje, přičemž turecká hudba tuš a marš hrá.

Osmého října bratrstvo svatého Šebestiána procesí slavnou drží. Oudové všickni v bílých hazukách, majíce na rameně tabulku s vymalovaným svatým Šebestiánem a jsouce provazy černými opásáni, průvod vedou. Napřed praporec bílý, zlatými hvězdičkami posetý, na špičce tyčky peřím zkrášlený, se nese. Jeden šňůru od něho visící tahá a jiní dva konce ko.rouhve, jenž nadvé rozdělena jest, v ruce drží. Všickni za nadřečenou korouhví jdoucí oudové nesou pochodně voskové, u kterých mladí lazaronové napřed běží, před ohníkem papír držíce, aby vosk, jenž ze svíce odkapuje, dostali; za tou korouhví turecká hudba, ana kusy veselé a radostné tance hrá, následuje; pak jdou malé děti, tři- neb čtyrleté, jako anjelé přistrojené, v zlatých neb stříbrných šatech, majíce v ruce svíci pentličkami červenými s velikými mašlemi ovázanou, kterouž na rameně nesou.

Je následuje svatý Šebestián, jehož čtyří oudové bratrstva nesou; po něm jest slyšeti jinou tureckou hudbu, za kterouž Matka boží, Ježíška na ruce držící, přichází; jest pak ozdobena sukní zlatem protkanou, bohatou šněrovačkou, korunou na hlavě a parukou pěkně vylíčenou.

Okolo té sochy viděl jsem, an šli čtyří starší, kteří na červeném pásu stříbrný obraz svého patrona nesli. Za sochou Panny Marie duchovní představený tovaryšstva a městští rádní kráčeli. Je následovala jiná korouhev bílá, malá, a posléz asi sto děvčat mladých, kteréž všecky bíle oblečené byly a rouško přes hlavu nesly, mariánské písně zpívajíce. Kudy tato procesí táhla, tu již domácí paní před domem stála a přijdoucí tam s sochou před ní se poklonili a ona kvítí na podstavek sochy zastrčila a zeleninou po ní rozsívala. - Když pak ke kapucínům, kde jsem vedle bytem byl, se přiblížili, tu celý konvent velebných otců před fortnu vyšel a jeden na stupních kostelních stál; když pak socha každá ho došla, tu kadidlo na uhlí hodě, s hlubokou poklonou ji podkouřil a velikou kytku z kvítí zase na podstavec do zhotovené již dírky zastrčil. - Do takových bratrstev mnoho, téměř všecko měšťanstvo i vyššího stavu, zapisovati se dává, a aby při pohřebu neb jiných veřejných průvodech poznáni nebyli, kapuci přes hlavu nosejí, kdež jen pro oči a nos díry se vystříhují.

Když se nemocný zaopatřiti dává, svátost se s procesí a s pompou do domu jeho nese; jestli v noci, ve všech domích, kudy duchovní táhne, pavlače a okna okamžením se osvěcují, a kdo náhodou doma není, přičítati si musí, an vrátě se žádné ceié okno nenalezne. Spolujdoucí buď rozžaté poehodně, aneb suché, dohromady v otepky spletené vinné proutí nesou a z moždířů se střílí. Všickni vozové již zdaleka, a až procesí přejde, čekati, ba sám král, potkaje duchovního s svátostí, i z vozu vystoupiti, a obdrže svíci, s procesí až k domu nemocného jíti musí. Taková, nazvaná královská, svíce vždycky s sebou se nese, za kterou pak král dvě dopie (po desíti zlatých) platiti musí, které peníze buct rodině nemocného, a jestli možná, dílem duchovnímu, jenž procesí vede, dílem průvodčím patřejí. Stalo se v říjnu roku 1816, že král jeda ulicí Toledo duchovního s svátostí potkal; ihned mu koně zastavili, a duchovní ke kočáru přijda, požehnání králi udělil a rozžatou svíci podával; král však, snad již na ten starý způsob zapomenuv, vystoupiti, svíci vzíti, duchovního provázeti nechtěl a místo dvou dopií jednu unci (po 5 zl.) daroval a vozu svému bez rozpaku dále jeti kázal.

Kostely a kaple vědí při slavnostech (kterých do roka veliké množství se koná) zvlášť pěkně vylíčiti: stříbro, kvítí, opony hedbávné všech barev, ze svící, svíček a svíčiček utvořené rozdílné figury a co kde k nalezení dohromady shledávají, aby okrasou tím více se vyvýšila slavnost.

®ádná téměř rodina panská není, kteráž by v domě modlitebnici (kdež se uvečer a u mnohých též v poledne společné modlitby konají) neměla, kdežto ráno domácí kaplan mši pro domácí čte. Když pak zasvěcený vejroční den patrona domovního přijde, tu se mu před domem oltář podle možnosti domácího pána vystrojí, lampami a svícemi ozdobí, lid obecný (ne ale k zpěvu nábožnému, nýbrž aby se na krásné vystrojení podíval) houfně se shromážduje. Zatím přijde turecká hudba, a místo pobožných písní tance a jiné veselé kusy pro obveselení mysli se provozují.

Sem a tam po ulicích potkávají se houfové mladých, zdravých, červeným rouškem zastřených dívek, které vpředu s křížem pod okny státi ostávají, kdež o almužnu zpívají; jsou to dcerky osiřelé ouředníků a z měšťanských domů, které nouze k žebrotě nutí.

Co se pohřebů dotýče, ty na obzvláštní se konají způsob. Často umrlčí tělo otevřené se nese a rakev jest příkrovem, zlatem a stříbrem vyšitým, okrášlena, a nikdy není černé barvy jako u nás, nýbrž vždy z červeného aksamitu pozůstává. Bratrstvo v hazukách bud bílých, bud červených, neb modrých umrlého provází, což v noci (kde se větším dílem průvodové konají) cosi mystického projevuje, a to tím více, čím méně se kdo modlí aneb zpívá, a průvodcové v kapucích přes hlavu, z kterýchž jen díry pro oči a usta vystřihnuté jsou, divně vyhlížejí. Zdlouhavé kráčení a ti zavinutí duchové dosti jsou s to, aby zasmutili.

Kdo však umrlce pochovávati spatřil, ten po druhém divadle stěžka toužiti bude. Měšťanstvo všecko do krypet se pochovává.

Jednou jsa všetečností nadchnut, dotřel jsem se při pohřebu večerním o desáté hodině s umrlcem do krypty. Sklep, asi dvacet kročejů dlouhý a puchém naplněný, se otevřel, a dvanáct kročejů široký byl. Jaké to divadlo! Ty zdlouha kráčející, v kapucích bílých, beznosí, pochodně nesoucí postavy zadem před dvéřmi státi ostaly, ten puch nepříjemně nosu se jímající, svlékání z šatů na marách ležícího umrlce, pustá, svícemi osvětlená hrobka, mlčení hrobníků zvláštní cit působí. Vpravo a vlevo jsou výklenky ve zdi a pod každou vápenná jáma, do které, když tělo se svleče a hrobaři o šaty se rozdělí, větším dílem nahé se hodí a zahrabá. V těch však jmenovaných kapličkách stojí umrlci, zaobalení v bílé hazuky. Když totiž tělo do určité díry pochováno býti má, a předek jeho ještě docela stráven není, tak se vyzdvihne, do planty s kapucí obleče a do té kaplice postaví, kdež státi ostane, až se samo od sebe rozpadne; jeho kosti pak sebrané na hromadu se kladou. Nelze pochopiti, že takové krypty na den Všech svatých, jak jsem kryptu u Svatých apoštolů, Santi Apostoli, roku 1816 viděl, k veřejnému navštěvování se otvírají. Mrtvá těla, jenž docela zpráchnivělá nejsou, z hrobu se vybírají, do bílých hazuk oblékají a sem tam po sklepě rozstavují. Děti, jenž vlasy a kůži na sobě ještě měly, do hedbávných šatů se oblekaly a s věnci zeleničnými (Buchsbaum) na hlavách na oltáři stály. Taková tmavá, umrlými těly vystrojená, lampičkami všemožně osvícená, kvítím umrlčím zkrášlená krypta, puch v ní se točící, mlčení slavné (an do ní vejdeme po hlubokých, vlhkých schodech z hučících, lidmi se chumelících ulic) mráz po těle leje.

Všem těmto zdejším pobožnostem přítomný cizozemec zřídkakdy svatou vážností pojat bývá, poněvadž ustavičná roztržitost se tropí. Citlivého horšejí všelijací ku kostelu patřící hadrníci, jako ministranti, zvoníci, vymetači, lampovníci, svicníci, sakristáni, almužníci, klíčníci, stoličníci, která hlůza neustále sem tam běhá, šeptá, se směje, a aby jí čas ušel, všelijak se vyráží. Pěkně rostlí chlapci takové trestuhodné zahálce na celý života čas se oddávají. K tomu přijde stálé prodávání stolic, kterýžto obchod veřejně s hlasitým mluvením spojen jest, a k tomu kněží (kterých k malé kapli nejméně deset patří) stále z dlouhé chvíle po kostele nahoru a dolů chodí, se známými rozmlouvají a velkou roztržitost působí. K tomu ještě zástup žebráků, na schodech kostelních neustálou jeremiádu zpívajících a vcházející osoby mučících, časté kostelů navštěvování v nechutenství uvádí.

Svatý Január

Den patrona národního, svatého Januára, devatenáctého září připadá a velmi se slaví. Na ten den se nesčíslné množství lidí ze všech krajů do hlavního kostela schází. Tady se tělo toho svatého v jedné kapličce pod velikým oltářem chová. Sem s nevypsanou pobožností lazaronové, kteří Januára otcem svým nazývají, k povinnému navštívení se sbíhají.

Jeho lebka a krev však v jiné, napravo vchodu do chrámu stojící, nádherně stavené a velikým bohatstvím nadané kapli schována jest. Zajisté tyto kostelní poklady Francouzům, Jozefovi neb Jáchymovi, nejvíce však nynějšímu králi byly by užitečné býti mohly, kdyby se kdo byl osmělil na ně ruku vložiti. Obecný lid na okrasu toho chrámu tak mnoho drží, že kdyby jen maličké odcizení se vyzradilo, s nejsmutnějšími oučinky spojené povstání lazaronů by následovalo. - Dvěma k tomu ustanoveným kanovníkům jest dovoleno do kaple svatého Januára vcházeti, jeho krev do rukou bráti neb cizím okazovati. - Tato chovaná krev s lebkou za oltářem jeho kaple v almárce za dvéřmi železným kolikerým zámkem upevněnými stojí. Když na oltáři jeho jeden z těch dvou kanovníků mši přečetl, jde lidu krev svatého Januára okázat, která jestli ten patron na vlastence své se nehněvá, rozplynouti se musí. Nejdříve s velikou pobožností nádoba, na způsob lucerny kočárové, se vynese, u kteréž držadlo duté, nahoře koruna a na ní křížek jest. Vnitř stojí dvě lahvičky, pleskatá jedna a podlouhlokulatá druhá, kteréž na bavlně odpočívají, v nichž se krev svatého Januára zachovává, a ta menší k prohlédnutí jest, takže když krev se rozplyne, pozorovati se může. - Jakbrzy kněz tuto lucerničku na zlatý, k tomu určený oltářík postaví, tu počne lid náramně křičeti a hláholně se modliti, takže by přítomní tím hlukem ohluchli. Ten zpívá, ten se Otčenáš, ten litanie, onen žalmy, ten tak, onen jinák modlí.

Když se pak socha svatého Januára vynese, tu lid nesmírný, ohromující křik vyvádí, všecko radostí slze leje, rukama tleská a patrona svého se vší uctou pozdravuje. Tato štatue je stříbrná s pozlacenou hlavou, v které přirozená lebka se nachází. Svatý Január jest v pluviál červený oblečen a na hlavě sprostou infulu nese. Když pak se vystaví, kanovník z těchto všedních šatů ho svleče, pluviál zlatem skvostně tkaný a infulu drahými perlami posetou mu postaví, na prsa kříž diamantový mu zavěsí a perlami obsázeným pásem ho obtočí. Lid neustále hlaholem divokým prostranný chrám plní a všeliké modlitby svatému ke cti se říkají. Když tak se svatý Január ustrojí a na odiv vystaví, tu kanovník lahvici s krví uchopí, sem tam točí a lidu okazuje.

Podle pravidla má krev za osmnácte minut téci, jestli zem žádného neštěstí ten rok k obávání nemá a svatý Január na své vlastence se nehněvá. - Dnes však zle to vypadlo; neb jedna, dvě, tři hodiny uběhly, a krev ani znamení rozplynutí nedávala. Lid vždy více a více hulákal, plakal, rukama lomil, až na cizí připadl strach z poslouchání. Já s jedním přítelem a tři Britové stáli jsme až na vrchním stupni oltáře, kteréžto místo za piaster jsme koupili. Všickni cizí, jenž by byli zázrak ten též rádi viděli, že později přišli, pro nesmírnou tlačenici lidu do kaple se dotříti vstavu nebyli.

Když pak po čtvrté hodině krev ještě téci nechtěla, tu lid přehrozný křik vynesl, pláč a kvílení, až z té jeremiády vlasy vzhůru vstávaly, posléz i hněvivě lazaronové s svým milým patronem rozmlouvati počali. Mohu říci, že bychom (kdyby bylo možné bylo) z té kaple ven se byli rádi dostali, poněvadž na své uši jsme slyšeli, jak ti fousatí roztrhanci k sobě pravili, že my cizozemci kdovíjací hříšníci a příčinou jsme, že krev téci nechce. Tento lid beze všeho předložení jest a již se jednou stalo, že lid kněze od oltáře vytloukl, sochu svého patrona kameny a holemi práskal, do očí mu plil, na hnůj vhodil a nohama po něm šlapal.

Když pak zatím v kostele krev se rozplynula, tu z hnoje svatý Január v pompě na svůj se zase vynesl trůn, lid s pláčem a naříkáním mu děkoval, dary snášel, ze svého hříchu se zpovídal a nejdobrotivějším otcem ho nazýval.

Nyní čtyry hodiny již uplynuly, a ještě krev netekla; lidé hněvati se počali. Jeden křičel: "Náš milý, drahý, svatý otče! Proč se na nás hněváš? Co jsme zavinili? Čím jsme se prohřešili, že krev téci nenecháváš?" - Druhý volal: "Co si ubožátka ted počneme! Chudáci! Sirotkové, jenž otce tebe jsme ztratili! Odvrátil jsi od nás svou ruku! Strašné, hrozné časy máme k očekávání: drahotu, mor a válku! Nešťastníci jsme ted! Nešťastníci! - hlad, mor a válka - hlad, mor a válka! neštěstí! neštěstí! hlad, mor a válka!" Jiní zas svaté písně a ostatní každý něco jiného volali, a to v takovém hulákání, až hrozno; k tomu ještě lidé z nejnižšího druhu, ó oškliví, ošklivci, roztrhaní, strašného pohledu, takže nám při té historii neveselo bylo. Jeden z těch Britů, jenž vedle nás stáli, mně pravil: "Hleďme, abychme ušli!", ale nijak nebylo možno.

Posléz křičeli lidé : "Ukažte nám skleničku, kněží! Skleničku nám ukážte! Ať vidíme, jestli krev teče; chceme to viděti, patrně to chceme vidět." Tu rozžatou svící naproti se svítilo, aby se sklem oboustranným prohlednouti mohlo. Pak tlačenice k nevystání se stala, každý chtěl být první, aby sklo polibil. Ten si sklo přitiskl na hlavu, ten na prsa, ten na oko, ten na ucho, ten na rameno, a větším dílem tam, kdež jakýs neduh měl, neb se důvěřují, že se tím uzdravějí. Posléz přišlo více kanovníků, sochu Januárovu vzali a v slávě, i s jeho krví, která však ještě dosavád neplynula, na velký oltář nesli; tam jiný kanovník skleničku od prvního vzal a druhým líbati dával. Krev pak až dosaváde ještě téci nechtěla.

V tom zpěvové chorální začali a slavné služby boží, kdež arcibiskup neapolský s velkou slávou pontifikoval. Tuť jsem, skončení slavnosti dlouhé již dočekati se nemoha, domů odešel. - Odpoledne okolo čtvrté hodiny děla se slyšeti dala, na důkaz, že krev svatého Januára plyne.

Při té ceremonii běhoun královský od času k času přicházel se tázat, jestli krev již teče, aby novinu králi přinesl.

Téměř větší ještě schůzka jest na tento den v Pouzzoli, kdež ten svatý biskup sťat byl a kde na jednom kameně na tento den krev jeho, která nijak setřena býti nemůže, v tom samém okamžení, když v Neapoli krev se rozpustí, zde na tom kameně se potí, poněvadž ale kámen ten u kapucínů v zatmělém koutě stojí, žádný na něm nic nevidí a darmo jsem se přičinil se vší pozorností čehož spatřiti. Svatý Január byl 22. dubna roku 305 po narození Kristovu na rozkaz Drakoncia, prezidenta Campagne, v Solfataře mečem odpraven, protože nepravým bohům obětovat nechtěl. - Nábožná jedna matróna shromáždila krev jeho do lahvičky a schovala ji v tichosti. Po osmdesáti letech, když tělo jeho do Neápole přenešeno bylo, počala ta krev. tekutá býti. Od té doby opakoval se zázrak každý rok několikráte, až na naše časy, kdež se však mnohokráte svatý Január nyní k tomu prositi dává.

Neapolitánky

®eny k stáru, jako všude jinde, obzvlášť ale v Neapoli velmi zlé bývají. Paní vyššího stavu s klevetami a posuzováním, jež na nejvýšší stupeň přivedly, ženy pak nižšího stavu s hanou a nestydatostí se zanepráždňují.

Dvě obecné ženy, když se na Chiaii perou, kratochvilné podívání působí. Mnohý boj bývá někdý krutý, kdež v chumáčích kolem lítají vlasy, pěna v ustech stojí, krev se prejští, a půtka mnohokrát dlouhou chvíli s velkým hlukem a sběhnutím se lazaronů spojena bývá, kdež všecka ta krásná slova, která jedna druhé dává, mílo jest poslouchati.

Druhá hlavní chyba, jenž se ženstvu zdejšímu předhazuje, jest zahálka, kteréž dámy bez rozdílu obětují. Nižšího stavu ženy rády potem svých manželů se živí, nouzi, špíně, hladu trápiti se nechávají, než by prací a přičiněním něčeho si získaly; to však jen zdílu říci se může a důkazy máme, že se mnohé neunaveným zaměstnáním každé příležitosti k výdělku s potěšením uchopují.

Vzhledem vzdělanosti srdce a ducha malé, nepatrné vzory na nich nalezáme. Z cizích řečí poněkud francouzské, německé řeči ale dokonce žádná a žádný se neučí. Vzhledem hudby jen v zpěvu se vyznamenávají, a naše mistryně na fortepiano darmo mezi nimi hledáme.

Neapolky jsou milovnice tance a žádná, i nejchudší budka venkovská bez tamborinky není, při které dva a dva s velkým potěšením až do unavení proti sobě skáčí, k čemu mimo jednostejného rachotu tamboríny a nesmyslného, bezpravidelného křiku, jejž hudebnice na urážku všech harmonických uší vynášejí, nic potěšitelnějšího je nejímá. Slova takových písní, které se při tomto národním tanci, tarantela nazvaném, hulákají, jsou nejnesmyslnější pleskaniny, a k pozdvižení jednostejnosti kastanětky se berou a tanci něco veselosti přidávají. Na oko tanec ten není nepříjemný, zvlášť když vyrostlí tancují, přitom ale velmi unavující a zdraví neprospěšný. Děvčata od té doby, co počnou pohlaví rozeznávati, pod nejpřísnější stráží matek svých stojí. Mohovitější musí bez milosti na cvik do kláštera, kdež až do nevěstství svého ostávají a kde se všemu, zvlášť blažení svého budoucího manžela potřebnému, jedna od druhé učí. Chudobnější nesnesitelným opatrováním všech domácích dnem i nocí velmi souženy bývají. Jestli pak přeci dřímotou střežících argusů poupě se utrhlo, tak z dívky více nevěsta nebývá a pak na prodej se dává. Již pouhé domnění, že která v nepřítomnosti jiných osob s mladým člověkem rozmlouvala, stačí, že děvče více muže nedostane. Protož nejen každé děvče z takového těžkého vězení rádo vyklouzne, nýbrž každá matka, aby se břemena opatrování dcery své zprostila, s velkou přívětivostí dceru bez velkých rozpaků a bez přísného vyšetřování věku, postavy, krásy, schopnosti a všech jiných k manželskému stavu nevyhnutelných předmětů (jestli jen poněkud vidí, že se uživiti vstavu jest) ženichovi na krk zavěsí. Ten se pak starati může, kterak by pochodil s manželkou, kteráž mu ruky podala, aby žaláře se zprostila a otevřené nebe v plném požívání čistého povětří a v usmívání se svobodném pozdravovati mohla.

Větším dílem ženstvo všecko k smutnosti jest náchylné a pro nás, jenž se rádi při veselých dívkách těšíme, není vždy příjemné. Nevěrní miláčkové vždy, někdy i nebezpečné msty docházejí; a kdo tejněji kdo příběhopisu zdejšího ženstva nahlédl, podiví se pomstě, kterou dívky a ženy ku potrestání mužské nevěrnosti konají.

Veliká, neodpuštěná chyba se jim vytýká, totiž nečistota. Mnohé roztomilého zření děvče, špinavě jsouc oblečeno, polovici krásy tratí. Mladé lazaronky ošklivení působí, na staré nemožné se dívat; ba i do paláců vejdeme-li, dokud dámy před zrcadlem neseděly, nebělosti se ulekneme. Kterak by krása jejich se vyvýšila, kdyby čistoty pilněji šetřily. Tu chybu při nich nejen v oděvu, nýbrž i v domovním nářadí, v obydlí a na lůžku patrně nalezáme. Kdo se o všeobecné náklonnosti k nečistotě docela přesvědčiti chce, ať zrána mezi ulice zajde, kde se noční nádoby z oken vůbec na cestu vylévají, s vyvěšováním příkryvek a prostěradel; honby všeliké zvěře počnou a děvčata, která jsme včera na procházce roztomilá nalezli, nyní v ušumělém oděvu na pavlačích sobě se nepodobají. Kdo mílosnědé neápolské spatřil dívky, jistě mnoho původně krásných mezi nimi našel. Ohnivé, velké, zamyšlené oči, přemilá bledost a kadeřavé, jak noc černé vlasy, hrdě se dmoucí tílka, skrovný, ale velmi pravidelný vzrůst jsou hlavním jejich významem. Vpravdě se říci může, že kulatá a plná ramena jejich a černé oči, kterým podobné, nercili rovné, darmo ve světě hledáme, cosi nevypsaně krásného v sobě obsahují, a běda tomu, kdo černé miluje oči, srdce zpět nepřinese více. Mírně snědé tváře často v roztomilém začervenání cizozemce mocí jímají, a kdyby ženstvo veselejší bylo, tím tíže by se z milé vypletl síti. Na čele ženských však vždy cosi smutného přebývá, který přísný pohled při neznámých od začátku nesmělost působí. - ®enstvo od rané mladosti až do pozdního věku velmi zamilované bývá. Dvanáctiletá dívka již bez milého není, s kterým tisícery tejnosti zachovává, a čím věrnější mu na svobodě byla, po čase mu tím nevěrnější manželkou bývá; z čehož si však mužové velikou bolest k srdci nepřipouštějí a na jiný způsob sobě náhradu činí. Přítel panin do domu veřejně přichází a známost s domácím pánem uzavírá. ®ena zřídkakdy nad milenkou manžela svého se mstí a tak dva lidé, kteří prve s nevyslovnými nepříležitostmi v dosažení své žádosti krutý boj vedli, se rmoutili, plakali, nešťastnými se nazývali, jestli se za sebe nedostanou, na smrt násilnou myslili, nyní tak spolu živi jsou, jako by nikdý laskavé slovo jeden s druhým byli nemluvili. Mezi rodinami, kde mohovitost přebývá, zřídkakdy smutné následky z toho bývají. V domích však, kde chudoba a nouze své rozbila stany a kde osud dětmi hojně světnice posel, tam mnohokráte přesmutné následky z toho pocházejí a časem uražený cit strašně se projevuje. - Konkubínek a milostenek, jako všude jinde, jest zde nazbyt, s tou ale výmínkou, že jsou to nejkrásnější děvčata v městě, poněvadž pěkné dítě ze všech stran neustavně tak dlouho se pronásleduje, až posléz přece do pasti vchází, kdež pak po něm veta; více se nevdá, a sličnost svou budoucně na trh nosí. Šťastné jsou nehezké; neb po ztrátě ctnosti ani krása, ani nevinnost by jim neostala.

Otcové se s vychováním dcer nikdý neobírají, aniž jim kdy na mysl nepřipadne, aby jim kdy ženicha jakéhos představili, ku vdávání je bud pobízeli, neb nutili. Kdo tedy s dívkou se seznámiti míní, předně matčino přátelství vyhledávati musí. Otec při zasnoubení dcery své nic jiného než smlouvu podepsati nesmí; šťastná-li, neb nešťastná bude, nikdý nepomyslí. - Zato však Neápolky velmi pobožné jsou, chudým, duchovním a duším v očistci hojnou almužnou pomáhají a k nim nemalou vážnost okazují. Jejich národní kroj okólo Neápole velice se změnil a téměř venkovské již vlastního neužívají kroje, nýbrž starý s novým pomíchavše, způsobem vlastním se nerozeznávají. V krajích ostatních však spatřujeme velmi pěkný a způsobný kroj, obzvlášť v Kalábrii, na ostrovu Procidě aj., kdež dívka selská v neděli vystrojená roztomile vyhlíží.

Strava a způsob obveselení v Neápoli

Po Bohu nejvzácnějším předmětem jsou makaróny, nevyslovně milovaný národní pokrm, jenž se v obzvláštních, k tomu zřízených dílnách hotoví a nic jiného není než dlouhé, duté nudle, které, ovařené a omaštěné, sýrem ustrouhaným se posypají. Talířem makarónů můžeme sprostého Neapolitána šťastným učiniti, jej zavésti a ke všemu schopným učiniti. Na bohatších stolích všude makaróny s vážností se jedí; a sprostý lid na větším díle rukama je zvláštním způsobem do sebe souká. - Přes moře do jiných krajin Itálie hojně se rozvážejí.

Lov jest nejhlavnější obživa velkého dílu chudších obyvatelů. Děti rybářů dva tři dni nic jiného nejedí než syrové rybičky. Opuštění mladí lazaronové k moři jdou, kde mušle (čili rakovice), pavouky a hlemejždě chytají neb u sítí sem tam drobných rybiček docházejí, k čemu vyžebraný kus chleba neb cibuli k veliké pochoutce přikusují. Lovení jest velmi obtížné, sítě jest veliké třeba, aby se něco chytilo; protož vždy více rybářů v společnosti stojí. Mnohokráte po celodenním lovení v nesmírné síti ani rybička se nechytí aneb nepatrných několik na břeh přichází. Tu do koše, tam na udici, jinde na lodích, onde na špici ryby se napichují, když ku světlu pochodně večer na lodce rozžaté se hrnou, a tak uloveny bývají. Trh rybní jest velmi lidnatý a ryby ve dne i v noci se prodávají, poněvadž rybářové ryby v noci nalovené hned do města čerstvé na prodej nesou, zvlášť s drobnými nedlejí a hulákající chlapce s čerstvými rybami každou hodinu noční po ulici běhati vidíme. Na stůl větším dílem ryby jen na dvojí způsob ustrojené, bud uvařené, s octem a olejem, k nimž se ještě zemčata přikládají, nebo smažené přicházejí. Nejen ryby, nýbrž všecken ostatní mořský plod, na který u Svaté Lucie ve dne i v noci trh se drží a jejž Neapolitáné frutti del mare nazývají, národní lahůdkou bývá. Rakové mořští, kteří nesmírné velikosti dosahují, uvaření s olejem, octem, poštrejchem a citronem se jedí. Někteří mají klepeta, jiným žádná nerostou. Austrie celý rok trvají a každodenně mnoho tisíc jich z Pozolli a z Fusaro sem přichází. - Mušle (čili rakovice), ježci, mořské vši, pavouci, žížaly a jiní tvorové se hledají, a byť sebeošklivější byli, s velikou chutí syroví se tráví.

Mléko u nás větším dílem zjitra na trh se nese; zde krávy (kteréž nikdý bez telete nejsou a tomu již zvyklé, jakbrzy je okolo sebe nevidí, více mléka dáti nechtí) celý den po městě sem tam chodí, a kdo mléka potřebuje, hned před očima se mu nadojí, a tak podvodně vodou a moukou pokažené (jako u nás na trhu se míchá) v Neápoli prodávati se nemůže. O smetaně se neví, pročež kafé bílé v Neápoli větším dílem daremné bývá, a více černé se pije. - Koz veliké množství se chová, které mlékem velký díl města zaopatřují. Maso vepřové dvorním nařízením jen v zimě jísti se smí, protože usudkem všeobecným lékařů v létě velmi nezdravé jest. Tuční vepřové dávají pěkné a dobré slaniny a mastidla. Másla málo se tluče, tím více však se mastí sádlem a nejvíce olejem, který v Neápoli velmi laciný a výborný jest.

Čím milejší nám jest zpěvavé ptactvo v kleci, tím více si je libuje Neapolitán, když se mu pečené na stůl klade; protož všecko, co se opeřeného chytí, hned se škrtí. - Nesmírný počet křepelek, které tudy v měsíci září do Afriky táhnou, se zde chytá a peče, kteréž obzvláštně chutné a tučné, šťávné maso dávají. Dvé nejpěknějších na trhu za deset krejcarů prodávají; k tomu skřivanů a sluk veliké množství na podzim se peče.

Slunce, kteréž v měsících letních nesnesitelné vedro působí, Neápolitány výbornou zmrzlinu (sorbetto) hotoviti naučilo; jahod, malin, třešní a ovoce, kafé, čokolády a jiných látek příjemné chuti velmi mnoho každodenně se jí. Limonáda a oranžáda jest tím lacinější a výbornější, čím více citrónů a pomerančů zde roste.

Sorbeterií aneb budek, kde se takové ochladiny hotoví (a které na zvláštní způsob, jako sklenicemi, lahvicemi, nádobami olověnými, zvlášť rozstavenými cejnovými talíři a jiným nářadím, symetricky okrášleny bývají), Neápole velmi mnoho počítá. Večír před dvéřmi těch krámů kočáry zastavují a dámy sorbetami se na vozích chladí, což zvlášť v ulici Toledo (kde dnem i nocí veliké množství lidu se chumelí) velikou nepříjemnost pěším a nepořádek mezi vozy působí; a tato nepříhodnost zde žádnému, aniž policii nevhodná nepřichází. Vody čerstvé lednaté, která se kupuje, nikde nechybí a krámy těch vodních kupců (acquaiolo) každému cizozemci na první krok do Neápole patrně do očí padají. Na nich jsou veliké řezby, ruce s zatnutými palci, anjelíčkové, Turci, mouřenínové a jiní panákové ozdobení; mezi tím visejí obrazy všelikých svatých; a patron té boudy v nejvyšším ponebí sedí. Celost jejich oltáříčkům se podobá, kteréž čerstvými ratolestmi a kvítím každé jitro, korouhvičkami všelikých barev v neděli a ve svátek a osvícenými lucernami v noci se krášlejí. - Citrónů velkých a pomerančů nejkrásnějších řady, mezi tím pěkně srovnané a řezané čisté sklenice stojí; a kdo nejpěkněji krám vystrojiti umí, k tomu se nejvíce lidí schází. Mezi dvěma a dvěma sloupkama jest hřídelíkem železným podlouhlý dčberýk zadělán, an se sem tam lehce převraceti může. Do toho se čistá voda s ledem dává a žížnivým nalívá. Vodák zatím, jsa větším dílem bíle ustrojen, levou a pravou rukou obratně dčberýky převrací a nalívá. Jiní vodáci svůj dčberýk na zádech zvlášť po dílnách s studenou vodou na prodej nosí.

Led jest v Neápoli nevyhnutelný článek, kterého se velmi mnoho každodenně tráví. Ledové, lépe sněhové jámy od zemského řízení pod horou Taurus se najímají, odkud se každodenně jistý počet měřic ledu do města veze; hospody všecky sněhem zaopatřeny býti musejí a nájemník, kdyby důstatek sněhu nezaopatřil, velkou pokutu platiti musí.

V jistbách, kde se víno větším dílem s ledem pije, talíř ledu za šest krejcarů se prodává.

Kukuryce se ve vodě tak v celosti, jak se z keře sejme, vaří a pečená obzvláštní pochoutkou lazaronů bývá.

Mezi hlavní vyražení Neápolitánů náležejí divadla. Největší z nich, San Carlo, v celém světě největší slávy a pověsti dosáhlo. Měří v dýlce 270 a v šířce 108 střevíců. Jeho pravidelný vnitřní kruh, skvostné a příhodné lóže, stavitelský vznešený sloh, prostrannost, bohatá a způsobná okrasa, nádherný oděv herců, jejich množství, dobře obsazené hudebniště (orchestra), osvícení slavné v nás obdivení veliké tvoří.

Tato slavná herna roku 1737 od Angiolo Carasale v 260 dnech zhotovena byla. Mimoto ještě jiná dvě divadla pod královskou stojí správou, totiž Fondo a Fiorentini, kdež zpěvohry a činohry se provozují. Obě dvě tak v pěkném způsobu vnitřních stavení a příhodností, jako v prostrannosti se skvějí.

Nuovo jest přívětivé a menší divadlo než Ferdinando, které až u Kapuánské brány stojí. San Carlino, Fenice, della Sorte, degli Ragazzi jsou pro národní představení, kde kdo dokonale neapolitánsky nemluví a docela v neapolských mravích a obyčejích zběhlý není, dlouhou chvíli má. Každý kus, jenž se v těch malých divadlech dává, nejen na velikém archu po všech nárožních domích hrubými písmeny, nýbrž i obrazem, kdež hlavní jednání hry představeno jest, se oznamuje. Takoví obrazové málokdy pravdiví jsou a větším dílem něco jiného, a vždy velikého a krvavého, jako dobývání města Tróje, zabití obra Goliáše, oblehnutí Aldžíru, zemětřesení v Mesíně atd., vypodobňují.

Když se však Neapolitán právě těšiti má, tak polucinella při tom býti musí, a jestli na oznamujícím obraze k nalezení není, správce divadelní malé schůzky se dočká. Při dobývání Tróje mezi rytíři řeckými z koně velikého vylezá. Když nesmírný lijavec k záhubě světa se leje, z okna archy Noachovy vykukuje, kdež mu opice na zádech sedí. Na jesličkách, jenž se o vánocích vystavují, nosatý polučinela káže pastýřům, jenž do Betléma putují. Abecedu pro dítky ze samých polučinelů udělanou jsem viděl a dítky, které již svého milého šprýmovníka znají, s větším potěšením se písmenům učejí. Polucinella ne jinák než v bílé, přepásané košili, s černou, dlouhonosou larvou a špičatým, bílým kloboukem svým ctitelům se představuje. Polucinella pochází podle povídky neápolské od jistého Puccio d'Aniello, který pro svou chytrost a šprýmovné obcování od sprostých venkovských herců na divadlo vyvozen býval a do Neápole se dostal, kdež si ho obyvatelé za národního blázna vyvolili.

Obecný lid nemálo miluje karban. Kam jen okem hodíme, všude hráti spatříme. Rybáři na lodce, na sudě u přístavu pracující nádeníci, na oslu zeleniny do města vezoucí sedláci, školáci na schodech školních, babičky v dírách, všecko v karty hrá.

Jízda na kočářích náleží také mezi národní vyražení; a v Neápoli takové množství domácích a nájemních vozů se nachází, že na obecné procházce v neděli osm i devět set v jednom tahu za sebou jede, čemuž korzo říkají.

Vozy panské s vídenskými rovnati se nesmějí, neb v příhodnosti a výtvoru čistém daleko za nimi stojí. Nesčíslných však se užívá dvoukolých, pěkně malovaných, zlatem vykládaných a jinými ciráty vyšlechtěných, kteréž se coricoli jmenují. Koník, jenž mezi ty dvě se zapřahuje voje, váhu vozíku dává, které ve dvojím řemení jakýmsi divně způsobeným sedýlkem upevněny jsou. Každý kůň, jenž se do těchto kabrioletků zapřahuje, liščími ocasy, rolničky, zvonky a jinými bombrlaty se okrášluje a na hlavu se mu buď kytka z pér, bud červenou pentlíčkou vylíčený vrkoč, nebo pávových pér chumáč zastrkuje. - Ten, kdo se veze, sám si vozkuje. Staří páni, bezzubé babky, mladé dívky, kněží a jeptišky, všickni v kabriolích jezdí. Vozka pozadu stoje, lenivost valáškovi práskáním vyhání. Také se nacházejí kočárkové bez stříšky pro jednu a se stříškou pro dvě osoby. Takové hrubosti a nestydatosti při žádání platu, v které naši vozkové se cvičejí, zde nikdý k obávání nemáme. Z ohledu platu každý obstáti může. Větším dílem se za první hodinu pět, čtyry za druhou, za třetí tři karolíny platějí; kdo však ven z města jeti míní, ten více platiti musí. Nesčíslnost vozů, které se v neděli k večeru ke korzo na Chiaii shromážctují, dává cizím příjemné podívání; třemi, i čtyrmi řady sem a tam táhnou, a kdo jednou na pravé straně pěšky stojí, ten lehce na levou stranu nepřejde. Čí vozka čipernější není, ten mnohdykráte za dvě hodiny z místa se hnouti nemůže. Někdy vozy dohromady se zapletou, že z místa se hnouti nemohou. K tomu jest město v šíři a dýlce celé čtverhranatými kameny, tesanými z lávy, dlážené, což pro tvrdost a hladkost pro koně velmi nepříhodné a pro jezdce a vozku velice nebezpečno jest. Zde často vidíme koně pádem nohy lámati a jezdce bystře strašným rázem z kóní dolů létati; proto větším dílem koně na zadní nohy se neokovají. Nejnebezpečnější jízda jest na těch vejš jmenovaných kabriolích, neb jak upadne kůň, tak kdo v kočárku sedí, přes hlavu mu vyletí.

®ádost k vození se u Neápolitánů tak veliká jest, že chasník neb sloužící dívka celý týhoden schraňují, aby uspořené peníze ve svátek projezditi mohli. Z města ven na procházku pěšky ani chudý nejde. - Co se neapolských koní dotýče, již dávno v Evropě za výborné vyhlášeni jsou; nicméně rod jejich stálými válkami a nepřátelskými vpády téměř vymřel. Za tři léta svého přebývání v Neapoli ani jedinkého oře, ani jízdného koně jsem nespatřil, jenž by byl popsání a obrazu pěkného neapolského koně zadost učinil. Ba i v královské konírně žádný více takové krásy není. Místo pěkných koní tím více mezků a oslů se zde chová. Jaké práce ubohá tato hovada zde konají, jaké tíže na hřbetích nesou, jaké táhnou a jak nemilosrdně s nimi Neapolitáné zacházejí, snadno se vypsati nedá. Malý oslík dvanácte belíků vody, jiný dva koše s ovocem, selku s dítětem, zpředu chlapce, zádu sedláka nese.

Na oslích se tudy žádný nestydí jezdit. Kapucín a jeptišky jedou na nich po žebrotě. Františkán za sebou je vede a světský duchovní okročitě přes ulici Toledo prkotem na nich se honí. Poněvadž ale na střevících ostruhy a vždy, když slunce svítí, stinidlo s sebou nesou, k tomu ten zde uvedený třirohatý klobouk, a zádu sloužící chlapec, an za ocas se drže, za jezdcem klopejtá, mnohokráte směšné podívání nezvyklému oku působí. Mezkové jsou pěkného vzrůstu a do kočáru, tak jako koně, a k dělům se zapřahají.

®enský boj v předměstí Chiaia

Půtka lazaronek jest důležitá cinohra, kterou nikde jinde tak znamenitou nenalezneme. Nepřátelé zpočátku z oken si vojnu vypovídají. Někdy jedna strana na ulici pere a druhá v pátém poschodí vlasy česá, kdež si v tichu a v krásořečných propovídkách mnoho pěkných věcí povídají. Zatím takové estetické rozmlouvání sousedky okolních ulic pomalu dohromady loudí, a když nepřítel, jenž prve z pátého ponebí pyšně jako z nedobytné tvrze na červa pod sebou v prádle se batolícího hleděl, brzy vyzvání odolati nemůže a na zápasní místo se staví a shromážděné přítelkyně, jenž na pomoc přiběhly, na dvé se dělí, tuť krutá šarvátka počne, krev se strouhou valí, usta se pění, strašně skřípají zuby, pěstě se zatínají, oči stříkají jiskry, podkovy hrabají v zemi a chumáče vlasů vítr okolo nosí. Každá strana tu má své zastance, kteří jí novou udatnost a smělost dodávají. Mnohokrát již skončený boj zas se obnovuje, když nová pomoc bud sem, nebo tam se vyskytla. Sedmnáctekráte nešťastný jest však ten, komu by napadlo za prostředníka se vydati.

Chvíle ku dřímání

V měsících letních nejnepříjemnější hodina za den přichází po obědě, kdež člověk dřímotou tak přepaden bývá, že není možno spání se ubrániti. Tento oučinek vedra všeobecně spatřujeme a stíží obyvatel se najde, který by tady po stole dřímotě nehověl. V ulici Toledo v hodinách poledních patrně jakási prázdnost nás o tom přesvědčí. Po schodech kostelních a v průjezdích paláců lazaronové a chlapci, jenž od místa k místu nosením na hlavě se živí, ve svých opálkách spějí. Jakýsi lichotivý větřík, jenž sé tím časem z moře vytáčí, tu ospalost působí a parno, zvlášť zrána obtížné, chladí.

Večery naproti tomu jsou chladné a povětří noční jest nebezpečno lidskému zdraví, protož otvírání oken v léhárně lékařové zdejší přísně zapovídají.

Scirocco

Jest zde panující, mezi polednem a východem fučící vítr, jenž deště přináší. Jeho příchodem povětří v okamžení se mění a jakési těžké teplo, jenž i v zimě pot z těla vyhání, na člověka padá. Ti, jenž dnou a pakostnicí trápeni bývají neb kteří těžce raněni byli, příchod scirocco bolestně předpovídají. Papír a jiné kliženiny vlhnou a posypátko z písečnice mokrem nevychází.

Náklonnost k divadlu

Tancující nedvěd neb opice na pavláčce tisíc lidu za sebou táhne. Nechť je co chce, podívání Neápolitán míti musí. Nejen zpěvoherny, ale i menší divadla vždy jsou naplněna a jen divadlo San Carlo svou prostranností a drahotou časem neplné bývá. Tím více však diváků u maňásků a tlačenice u polucinelly nalezneme. Kejklíře, koukadla, zpěváky, hádače, dudáky, karbaníky, proroky, vypravovače, šarlatány, černokněžníky, zázračné obrazy a jiných mnoho peníze loudících pěkných umění, všecky pohromadě na náměstí Largo di Castello nalezneme. U každého druhu takových podvodníků zástup lidí stojí a tu člověk svůj poslední krvavý peníz utrácí, aniž komu zlý takový obyčej kdy nevhod přišel.

Podlaha

Prkennou neb parketnou podlahu ani v palácích, nercili v obecných domích zde nenalezneme. Někde z drobného, až dohladka umláceného kameníčka podlahu dělají, což se pak barvou olejnou přetahuje a nejen v létě chládek zdržuje, nýbrž i (poněvadž se příhodně prach smésti může) žádnému hmyzu se rozplemeniti nedovoluje. Na větším díle cihlami se podlaha kreje, které se pěkně červení a v zimě, kde se v komínech topí, koberci neb sukny k uspoření tepla přetahují.

Katakumby (Catacumbae)

Při špitále San Gennaro dei Poveri v labyrintském slohu dalecí, v lité skále vytesaní sklepové se pod zemí táhnou. Ve třech polohách činějí byt nesmírné velikosti, ktěrý se prvním křesťanům připisuje. Zdá se, že by se pronásledovaní katolíkové v takovém počtu, na který z prostrannosti katakumb uzavírati můžeme, nadarmo do těchto skrejší byli utekli, zvlášť tenkráte, kde se na ně taková pozornost dávala. Tyto nepravidelné jeskyně snad již divochy nejprvnějších časů přechovávaly. Později tyto puchovité chodby obecným pohřebním místem učiněny byly, kde se těla do čtverrohých, podlouhlých, v skále vytesaných děr kladla a dsky, na kterých jména mrtvých vyrytá byla, zabedňovaly. Jeden Ezop, mne provázející, ujišťoval, že všecky ty zazděné hroby při jednom povstání od obecného lidu, který poklady v nich nalézti mínil, násilně zotvírány byly. Veliká hromada kostí zde leží, jenž dle starodávní povídky z mnoha tisíců posledním morem v Neápoli zemřelých, sem vházených, pochází. Do dolní katakumby jest třeba nejméně tři pochodně s sebou vzíti, poněvadž vlhkým a zavřeným povětřím světla každou chvíli hasnou; a vícekrát již se přihodilo, že obě pochodně zhasly a bloudící s velikým nebezpečenstvím se odtud vytočili, děkujíce za svou vycházku jen známosti cesty svého průvodce. Převeliké síně, kteréž se sem tam točí, celost svou nám nezjevily, poněvadž veliký již díl zasypaný leží. Biskup Január prý tady křesťanům kázával; kamenná stolice, na které sedal, a oltář, kde mši čítal, podnes se ukazuje.

Svítelnice a orudice

Staří Řekové a Římané své svítelnice s mnohou pilností hotovili a všickni jich druhové jsou rozličnými podobami zvířat, lidu a bylin se vší myslí obrazotvornou okrášleni.

Mezi takovým jich množstvím, které v každém vykopání nalezli, a mezi několika sty, které pohromadě v muzeum nalezneme, nikdý dvě stejné formy a okrasy nenajdeme; jsou mnohé z nich bronzové, větší díl však pozůstává z hlíny počervenalé. V Neápoli tak dobře je hotoviti umějí, že v pěknosti malby a v způsobnosti formy od starých nejsou k rozeznání, a jen lehkost a čistý zázvuk, jejž při zaklepání od sebe dávají, je k poznání dává. Biskup nolánský má předrahý sklad orudic, a téměř nejpěknější, jež kde nalézti můžeme, poněvadž v Nole před časy dílna na tyto nádoby byla a nyní hojně se zde vykopávají. Slzny, do kterých přátelé při smrti příbuzného slze chytali a jež na hrobě obětovali (které se také sem tam podnes vykopávají), jsou na větším díle skleněné.

Bouře dne 19. listopadu 1815

Strašný vztekot, hrůzu zvěstující hřmění na šířině dálné z kaleného moře se honí. Pusto jest vůkol, žádná kolíbavá lodka nekříží se přes syčící vlny a zahálčivě rybář, hlavu na ruce podpíraje, zamyšlený do dálky se dívá; snad jsou přátelé jeho na daleké vodě; snad synové jeho na korálovém lovu v dalekých afrikánských nábřezích s nebezpečenstvím života nyní zápasí. Vichřice násilně povrch moře mete a vlny do velikých chumelů shání. Nad městem slunce v jasnu se skví, a nad jezeřinou nebe černým zmodráním jest zaškareděno, kde slitiny mračné střelhbitě do sebe vrážejí, kterouž michaninu blesk na všecky strany prosekává. Hrom nad vodou tou v dalekosti zhluboka hučí a takový cit se člověka chytá, že mráz mu strašná sláva přirozenosti po těle leje. - Bouření vod jest k nevypsání. Zdaleka hory vln v jeku ohluchném k břehům se ženou. Ten vrch se láme, onen se trhá, třetí udeřením na tvrdou skálu zemí otřásá. Jak se to krouží, a honí, a hučí! A břeh daleký v slavném mlčení slyší ten hromící rachot. Co jest jistota, kterouž se lidé před zlostí mocných živlů chrániti míní! Uprostřed přístavu mezi stem žezel přihání se vlna, doráží na tvrdé čtverohrany a třeskem drtí dvěma korábama mezi nimi stojící lod; již praští, již se drtí, již se rozdírá, nabírá a do propasti potápí, jako by jí nebylo nikdý. Naštěstí z většího dílu jest složena; lidé se pomocí kocábek od smrti vysvobodili, ale patron korábu, stoje na molo, patřiti musil, jak bez pomoci jeho nábytek do hlubiny letí a ze zbytku, kdo co chytá, to drží.

Na otevřeném moři větší zkázu bouře nastrojila; dva kupečtí korábové s plným nákladem a sedm lodí korálolovců utonulo. Viděl jsem lodě s smrtí zápasit, na které se sto tisíc lidí dívalo, a žádná pomoc jim nebyla. Jiná, brzy na výsost vlnou vynešená, v okamžení se z očí ztratila; za šest i sedm minut (drobin) zmizela, pak zas na vejšce se okázala. Viděl jsem též v bledých tvářích zkormoucené oči marinářů na korábích přístavu šfastně doplynulých. Mořských laštovic houfové po březích se kříží, kdež se vždy s bouří nacházejí, poněvadž je dróbné ryby (které při pokojné vodě od břehu do moře se táhnou) za sebou vedou, a hnané valícími vlnami mocně k zemi, i laštovice sem obracejí. - Takové bouře jsou nečasté a za tak dlouhý čas svého v Neápoli přebývání jen jedinké jsem se dočkal.

V rovnodennosti často moře bývá nepokojné, nE však tak velice nebezpečné.

Kamaldulenská hora

Kdo na oné nad tvrzí S. Elmo strmící hoře nebyl, nadarmo si představení o přemilém položení okolním činí, které odtud pohodlně oko přehlídá. Ne příkrá, ale něco nerovná cesta točf se mezi výmoly hlubokými starých vulkánských výsypů, které z hor se honící divocí proudové prodrali. Břehové této hluboké cesty jsou hustě malinami a ostružinami obrostlí; mezi nimi se sem tam švihlý bobek vynáší, břečtan se mezi tu matenici zapletá a na hoře kmenaté kaštanové lesy hustnou. Šestého prosince všecky nižší obrostliny zelené byly a po březích stezníka jahody čerstvé jsme sbírali a ostružinami všecko až černó poseto bylo. Taková mírná povětrnost šťastnou činí přirozenost neápolskou! Vzrůst nikdý nepřestává; věčná zelenost zemi kryje a ouroda ourodu stíhá. Mnichové řádu kartuziánského někdy tyto pusté okoliny pleněním tisícoletých lesů a voráním zemi vzdělali a velikou částku strání výnosnými vínohrady posázeli. Řízení zemské potřebovalo toho panství a po mnohá léta uspořené poklady pilných kamaldulánů, kteří si zde na vrcholi hory roztomilé místo k vystavení kostela a kláštera vyvolili, požádalo. Za to však nyní každý mnich měsíčně dvacet zlatých dostává a to k lepšímu má, že (jestli dobrovolně nechce) přísná pravidla svého řádu zachovávati nemusí. Jest tento klášter vesnička, uprostřed které způsobný kostel stojí. Každý mnich má vlastní svou chaloupku a zahradu, a ta krásná zapomenulost tak se mi líbila, že kdybych hazuku na sebe vhoditi mínil, tak bych na Kamaldulenské hoře se obléci dal.

Kamenná lávka, mezi starými kůrnatými křemeláky se nacházející, předmětohojný obraz před sebou rozvinuje. Pod ní se otvírá strašná propast, pod kterou tvrz S. Elmo jako krtková hromada leží. Neápoli se všemi paláci a okolinami přehlížíme. Vlevo živý břeh od místa k místu, od předmětu k předmětu; po Sorrentinských horách až k Masse se táhne. Vpravo ostrovy všecky s předhořím misenským se představují a Kaieta jako mlhoobraz v dálce se šediví. K půlnoční straně všecky díly hor se znamenají, jezera se černají a mnohá vesnička mezi vinohrady přívětivě vyhlídá. - Kostel jest velmi čistotný na vzor všem ostatním v Neápoli a má v jednom malém oltáři obraz citlivým srdcem vypracovaný, který smrt Páně představuje. Obraz velkého oltáře, který již vlhkem barvu tratí, má býti od Rubense.

Loupežníci

Od dávných časů vždy v těchto krajinách ve strašných zástupích loupežníci se zdržovali a nic jiného leč jediné jméno Manhes s to bylo od takového povrhele zem očistiti, všecky příznivce loupeže a přechovávače banditů vyzkoumati, vyhladiti a silnicím svatou jistotu, kterou dlouhý čas neměly, zase navrátiti. Prostředky, kterými jenerál Manhes toho dosáhl, byly hrůzyplné. Na přestoupení jeho příkazu následovala smrt. ®eny, mužové, starci, děti, vše bez milosti umříti musilo, jestli kdo jinák, než předpisové zněli, jednal. Jeho jméno v Kalábrii ještě podnes s otřesením obyvatelé vyslovují. - Zhasnutím jména jeho i jistota zhasla. Rozplášení násilníci opět se vrátili a ještě hůře než prve své řemeslo zde tropili. Za panování Jozefova žádný téměř z města bez nebezpečenství vyjíti nemohl. Pod Jáchymem nebylo lépe a nynější zemské řízení 12. července 1817 s bandou bratrů Vardarelli příměří uzavřelo; ním nejen svobody, které za neslýchané zločiny, paličství, mordýřství, loupežnictví a ukrutenství nehodnými se učinili, zase došli, nýbrž dokonalé odpuštění každého trestu a přijmutí do služby vojenské s platem dvojnásobným ještě dosáhli, aby jen zem v pokoji nechali a od jiných loupežníků chránili. - - ®e tento prostředek celému světu proti mysli býti a zvlášť obyvatele neápolské a nejvejš vojsko rmoutiti musí, jest přirozená věc; když však pohnutky všecky řízení neápolského blíže vyzkoumáme, přesvědčíme se, že k uchopení pořádku a utvrzení vnitřního pokoje žádný prospěšnější prostředek k rozplášení loupežníků nezbýval. Předně této strašné rotě všecken obecný lid jest přízniv, poněvadž od nich velké pomoci dochází a v pokojné majetnosti svého jmění před nimi ostává. Za druhé, vojskem aby se vyhladili, mnoho lidu by padlo, kterého král nyní tím více potřebuje, čím zdlouhavěji spořádání jeho vojska od ruky jde. Zase, také již se zkusilo, že po ztrátě mnoha lepších vojáků a oficírů, po ničemných nákladech z celého předsevzetí nic dobrého nevyplývalo. Vardarelli s svou slotou udatně se bránili, každého kulkou pošlého neb outěkem unaveného koně v nejbližší vesnici proměnili, kdež jim vždy nejvýbornější k službě stál; kde naproti tomu jezdcové královští je ani pronásledovati, ani v tíseň vehnati, tím méně přepadnouti s to byli. Nájemníci statků, dvorů a panství, kam se ta holota přihnala, stravu, víno a peníze dáti jí musili, což vše na oučet vrchnosti neb držitelů přicházelo, kdež i mnohokráte nájemník sám dvojnásobně napsal, neštěstím pána se bohatil, následovně častý příchoz loupežníků tím více si přál. Zlodějové však vše, čeho potřebovali, si vzali, pili a jedli, koně odvedli, chudým darovali a za to vlastníku ani statek, ani dům nezapálili. Ukrutnosti, které po silnicích páchají, jsou neslýchané! -

Na mé cestě do Neápole v městečku Velletri jedna nemocná Britanka, která v té samé hospodě, kde jsem já bytem byl, noclehovala, byla mezi Fondi a Itri od loupežníků přepadnuta, její manžel a sloužící byli zastřeleni a vozka, že státi nechtěl, těžce raněn, dcera čtrnáctiletá od pěti lotrů nejhanebněji usmrcena, matka svlečena, docela vyloupena a nemilosrdně bita byla, poněvadž více peněz dáti nemohla.

Mladý jeden zeman, an na panství své přijeda, jednoho dne na koni na procházku mezi pole se vzdálil, od loupežníků, kteří zde mnoho dní již na něho číhali, chycen byl. Pak musil rodičům svým vlastní rukou, kde se vynachází, zprávu dáti a oznámiti, jestli ve čtyrmecítma hodinách dvacíti tisíci dukáty ho nevyplatí, že umříti musí. - Tu rodiče zarmoucení pro vysvobození jedinkého syna všecko vynaložili, ale v tom krátkém čase nic více než 6000 dukátů neápolských (po 1 zl. 40 kr.) dohromady sraziti mohli; které bez meškání co nejrychleji loupežníkům s velikou prosbou, aby rozmilé dítě jim při živobytí zanechali, a že v celém okolí dálší sumu, nejsouce tolika penězi zaopatřeni, shledávati se snaží, poslali. Lotři odpověděli, že z veliké milosti dva dni čekati budou a sumu jen na 6000 dukátů ještě že zmenšiti chtějí; kdyby však v tom čase peníze se nenalezly, syn bez milosti ze světa že musí. - Tu otec ke všem sousedům posly rozeslal, matka svůj šperk, prsteny, a kde co z drahých kamenů a od zlata bylo, prodala a zastavila a tak šťastní byli, že již ve čtyrmecítma hodinách 6000 dukátů pohromadě měli. Ty peníze s nevyslovným potěšením zločincům odeslali a o syna žádali. Když poslové do pelechu s penězi přišli, loupežníci byli již pryč a poslové syna tady mrtvého nalezli. - Koho by takový příběh nevzbouřil? A přece jiných mnoho bych vypravovati mohl, které tento mnohem více ukrutností převýšují; nechci však popisováním ohavností, pokolení lidské hyzdících, péro své káleti.

Calamaio neb Kalamar

Všickni tvorové mořští, kteří bez rozdílu lahůdkou zdejších obyvatelů ostávají a kteří se nejvíce syroví jedí, nepodobou svou náš pohled urážejí. Mezi všemi však kalamar nejošklivější nazván býti může. Jest beze vší šlupiny, nahý, rozmoklý masokus, s velikýma očima, a hlava jeho, jenž se vytáhnouti a zastrčiti může, nechuť v nás působí. Špinavý, černý mok, jenž rozřiznutím z něho vychází, jméno kalamar mu dává. Canalichi, jenž z ohledu ošklivého výtvoru kalamary následují, jsou nahé tlusté žížaly s našpičatělou hlavou, v které se dvě malé oči černají a které se do dvou nožové střence podobných škořápek skrčují. Když je Neápolitáné jísti chtějí, tak se škořípka prostředem stiskne, kde kanalík hlavu vystrčí, ta se do zubů chytí, červ se tak ze škořípky vytáhne a sní.

Národní oděv

Jdeme-li dále z hlavního města do kraje, o velmi pěkném oděvu neápolských obyvatelů venka se přesvědčíme. V neděli a ve svátek selské dívky spatřiti musíme, které téměř v každém kraji jinák se odívají. Největší rozdíl jest v krytí hlavy a v šněrovačce, která ale vždy zlatými neb stříbrnými tkanicemi zkrášlena býti musí. Sukně větším dílem jest jasné a od čepce i šněrovačky rozdílné barvy; na konci jsou dvě neb tři zlaté lemovky a pod těmi třísně ji ovrubují. Náušnice jsou veskrz nesmírné velikosti a zástěrka skrovná a uzká. Dřevěnky jejich jsou daleko způsobnější než ony neohrabané sabots venkovských Francouzek. Lehce řezané, jen z podešvu s špalíčkem pozůstávají a dvěma neb více řeménky, zlatem neb hedbávím vyšitými, se přepasují. V pletení vlasů selské dívky tak se vyznamenávají, že vzácné dámy jich v tom velmi často následují. V několika krajích selky žádné sukně nenosí a jejich celý oděv z dvou kusů sukna rozdílných barev pozůstává; zpředu jeden a zadu druhý se klade a šlakem přepasuje.

Mužský selský oděv jen tím se rozeznává, že každý díl jiné barvy jest, jako zelený kabát, červená kamizola, žluté spodky a modré punčochy. Co se dětí dotýče, ty až do sedmi let venku nahé chodějí; jakž i sprostější lid všeobecně nahý do postele se klade.

Mladé Neápolitánky rády se fintějí a láska přílišná k pěkným šatům často k záhubným činům je zavádí.

Vánoce

Uvedený způsob k velkým slavnostem ujmou zábyvek a vyražení se připravovati v Neápoli se vší šetrností se zachovává. ®ádný radostný zázvuk znamenati není; brány heren jsou zavřeny, v domích je ticho, ba ani tamborína při celém klepotu kastanětků u tarontely nezadrnčí. Vánoce se blížejí a města beztoho již veselý výhled ještě líbezněji vyvýšují. Barevní stanové v lidnatých ulicích se vynášejí nad vonnými stohy ovocnými. - Šperk mnohobarevný štěpnic, vysoce vážené dary vinohradné tu ve šťávných hroznech, onde v hrozinách sladkých, na špičkách sušené fíky (čili smokvy), ořechy vlaské a lískových koše, zlatožlutých citronů pravidelné řady, ve způsobných košících brunátné mišpule, syrových kaštanů sudy a pečených na kotlích množství, hromady tykví, pomeranče k ochlazení, mandle suchošlupné, a to všecko, zkrášlené zlatolesklým neb postříbřeným papírem, ke koupi zůve. Mezi sestavenými opálkami a po rohách boudami jsou otoče zeleničné (pušpanové) neb rozmarýnové pruty pozlátkem ověšené, k pozdvižení celosti.

Večer krámy osvěcuje, jasný nesčíslných svítelnic blesk obveseluje cesty; sýrové oltáře, salámové sochy, strašné pyramidy ze slanin, tam marcipánová bouda, onde cukrový svět oslavují ovocný trh. Obrazy Madony zaskvívají se v světle, nábožně snímá bottega čepičku z hlavy, okožený zamponajo (dudák) před okny chechtá pastýřské písně, když dudati počne. Z pavlačí bouchají prskáče a z nadstřeší moždíře hřmějí. Cizozemec diví se, kterak možné bylo takové nevypsané množství pokrmů dohromady snésti, takže by dvakráte sto tisíc mužů silné vojsko beze vší přípravy na několik dní tím zaopatřeno býti mohlo.

Dudáci z Kalábrie a Abruzzo na čtyry neděle před vánocemi do hlavního města přicházejí, bloudí po všech ulicích, všude, kde obraz Marie Panny naleznou, až vlasy vstávají, pískají, bez dovolení do otevřených světnic vcházejí, a jakmíle svou srdce prorážející píseň počnou, hned se u Madony lampy rozsvěcují a všecko na kolena padá.

Portici, Favorita a Herculanum

Čtyry vlaské míle od Neápole až do lidnatého městečka Portici vlevo mezi samými letohrádky, ovocnými zahradami a ourodnými vinicemi cesta vede, kterou z druhé strany otevřené moře, poseté lodími, a břeh jeho, přikrytý lidmi, znamenitě obmezuje. Z počátku cesty za přístavem přicházíme na most taknazvaný della Maddalena, kterýž znatelovi příběhů neápolských strašné příhody připomíná; na kterémžto v revolucí neápolské lazaronové osoby z nejprvnějších rodů a každého, kdo se jim líbil, zabíjeli, pekli, vařili a jedli; jedním slovem nejzavrženější skutky páchali, které jim žádný po dlouhý čas zapovědíti se neopovážil. - Sochu svatého Januára vystavilo sem neštěstí, kterým Vezuv při neslýchaném výhozu roku 1767 hrozil. Biskup ten v jedné ruce knihu s dvěma lahvičkama své krve drží, a hledě na horu, dvěma vyzdviženýma prstama druhé ruky ji požehnává. Naproti němu stojí socha svatého Jana z Nepomuku.

Ono stavení nesmírné velikosti, které nám vpravo výhled na moře dlouho zaclání, bylo dříve k obecné obilnici určeno; nyní kasárna v něm zřízena jest a spodem všelicí skladové rozličného zboží privátních osob jsou schováni. Jest to nejdelší stavení, které jsem jakživ spatřil.

Královský hrad Portici, jako všecka ostatní znamenitá stavení, od Karla III., otce nynějšího Ferdinanda, roku 1738 vystavěn byl a jeho k nevypsání krásný výhled jemu, co mu zvenku a vnitř na slávě schází, zase nahražuje. Průčelí před sebou šířící se moře pěnit se vidí. Ostrov Capri, celé Sorrentinské hory, jenž tak roztomile odtud se vyznamenávají, a celá daleká zátoka neápolská před ním se malují. Protější strana vyhlídá na zahrady a vinice, za kterými Vezuv své kouřící čelo k oblakům pne. V celém tom zámku nic jiného se zvlášť nevyznamenává jako několik pokojů od královny Karolíny Muratové zkrášlených, jako onen žlutý aneb lehací pokoj, pak modrý, v němž vzácné zrcadlo nesmírné velikosti v jednom kusu zajisté podívání hodno jest. Ostatní obydlí bud ještě na starý způsob, aneb velmi prostě na nový okrášlené najdeme. - Podlah větší díl v Herkulánu vykopané mozaiky jsou a každý cizozemec se nimi, jakož i pohledem na vzácné stoloplosky, jež zde všelikých druhů nalezne, jich zachovaností a schopností starých výtvorů zajisté potěší. V jedné prostranné komnatě jest výborně vyobrazený rod Napoleonův, totiž Napoleon v císařském ornátě, jeho matka, manželka Jozefova s dvěma princezkami, Jozef v bílém španielském oděvu a nešťastný Murat.

Zahradu královskou sice velkou, ale nepříjemnou nalezneme, ani podle starého, ani podle nového způsobu; jest to smutná, lidoprázdná, dlouhochvilná, sprostá bažantnice. - Skrovná, ale pěkná herna se zde nachází, kamž jestli v létě král zde dvorem jest, hercové z Neápole hrát přicházejí. - Nedaleko odtud leží letohrad královský, jenž se Favorita nazývá a mimo výhled na horu Vezuv ani vnitř, ani zevnitř znamenitosti nemá. Zahrada jeho jest dlouhochvilné loubí z latí, které vinní keřové obvíjejí.

Muzeum portické, které se v domě hned pod zámkem vystaveném chová, záleží téměř v samých stěnomalbách, které z Herkulánu a Pompeji oloupány a pro zachování sem složeny byly; jest jich v šestnácti světnicích 1600 kusů vyvěšeno. Jiní předmětové, kteříž v těch jmenovaných městech nalezeni byli, do Museum borbonicum k zachování se odvezli. Všickni putující malíři jedním hlasem dosvědčují, že nejen barev michot, trvánlivost a čerstvost, nýbrž i v obrazích přirozené uhodnutí a podivení hodnou změnu v předmětech, zvlášť architektických malbách, jest znamenati, kdež mezi šestnácti sty žádnou myšlénku opakovanou nenalezneme, a pozorlivá outlost podivení zasluhuje. - Nejvzácnější díly tohoto skladu Ferdinand při svém odjezdu do Sicílie odtud vyzdvihl, které ještě posavade se nevrátily. - Z několika pěkných hlav jednu mladého, pronikavého pohledu, ana pletený čepec na sobě, olověnku a listoschránku v ruce drží a v přemejšlení pohřížena jest, přejíti nesmíme. Kdyby skla, která pro delší zachování ty zloupané stěny kryjí, nebyla zaprášená a zašlá, kdyby se čistila a kdyby mezi nimi pavučin nebylo, muzeum by tím přívětivější se zdálo.

Kopie mnohých soch menších a větších, jenž odtud odneseny byly, ze sádry (gypsum) tady uhlídáme.

Vrátiv se po šťastné válce hišpánské Herkules, na těch místech, kde nyní město a zámek Portici stojí, přístav pro lodstvo své založil. Později město zde vzešlo, které po něm Herkulánum se nazývalo a na řece Sarno mezi Pompeji a Neápolí spodem hory Vezuva založeno bylo. Praví se, že Herkulánum šedesáte let před trojánskou válkou již stálo a skrovné i nepatrné bylo; dle vyšetření však oněch vznešených, zde nalezených pozůstalostí zdá se, že slavnější než Pompeja bylo. Zpočátku obývali v něm Oskové, pak Etruskové, Samnitové, Řekové a posléz se osada římská v něm usadila a rozmanitým okolím svým, prací řeckých umělců, příhodným položením přístavu (kde lodí všech národů cizozemské zboží a s tím nové obyčeje, módy a noviny přivážely) brzy se vyznamenávala. Boháčové římští v létě se tu sjížděli, aby si v krásné Kampánii dny příjemně ukrátili. Toto město roku 63 po Kristovu narození velikým zemětřesením zároveň s městem Pompeji velikou škodu trpělo, roku 79 pak při vzejmutí se hory Vezuvu lávou zatopeno bylo. Někteří míní, že Herkulánum na týž způsob jako Pompeja a Stabia popelem a oblátkem přikryto bylo a že je teprva pozdější erupcí osmdesáte střevíců vysoko ležící lávou zanesla. Od těch dob jméno Herkulánum mezi okolními obyvateli tak zhaslo, že když Portici a Resina, kteréžto na Herkulánu stojí, se stavěly, žádnému nepřipadlo, že se na Herkulánu zakládají.

Roku 1689 náhodou obyvatelé resinští, kopajíce studni osmdesáte střevíců zhloubí, všeliké kusy mramorové s nápisy vykopali. Po desíti letech kníže d'Elboeu, an stavě v Portici si dům, k dosažení mramoru v též studni kopati dal, mezi všelikými věcmi i nápisy nalezl, které dokazovaly, že na tom místě zanešené Herkulánum leží. Karel III. tedy roku 1738 dálší vykopávání v Herkulánu nařídil a brzy vznešení předmětové předsevzetí tomu chvalitebnému za odplatu byli.

Pak se kopáči do velkého divadla dostali, které podnes jest; ale škoda že nám toliko jedinký ten předmět při vchodu do Herkulánu ostal; jiného nic nevidíme, a k tomu s pochodněmi hluboko pod zem sstupovati musíme uzkými štolami, přes mokré stezky a mezi vlhkými zdmi, kde ze stropu voda kape, šatstvo se kazí a kde si ke všemu tomu malé představení o celosti učiniti můžeme, a jen tenkráte, když jsme v Pompeji nebo někde jinde již řecké divadlo spatřili. Mezi vzácnými a výtečně vypracovanými sochami, kterýchžto kráse ještě se podnes v muzeum divíme, nalezlo se žito, ječmen, ořechy, mandle, fíky, chléb a světnice plné nářadí a nádob železných, bronzových a jiných potřeb v domácím hospodářství; pak podlahy mozaikové veliké krásy, vzácné stěnomalby, památné a drobné peníze, nápisy, hudební stroje, a co velmi vzácného ještě, mnoho set popsaných svinů na papýru, řeckými literami, které, ač papýrus zčernal, přece velmi dobře se rozeznávají. V Královském muzeum v Neápoli bývají tito svinové s velikou prací otvíráni, od učených mužů pak překládáni a chybující litery dosazeny; pak bývá celý list ryt a přesazení tištěno; takových papýrů sbírky pak se v knihách od času k času vydávají: čtyry folianty již na světlo vyšly a dále, ač velmi zdlouhavě, vycházeti budou; nyní se tak váhavě na nich pracuje, že množství shromážděných papýrů (jestli pilnost nebude větší) ani za dvě stě let rozvinuto nebude. Láva herkulánská jest docela jiné látky nežli láva nynějších časů; a učení se domnívají, že s ohnivým popelem v témž okamžení vařící se voda v proudech se přivalila, kteráž materie po čase v kámeri ztvrdla. Herkulánum vykopati nelze, poněvadž na něm Portici, Resina a zvláště královský zámek a zahrada stojí; a tak kdo ví, kterým pozdním potomkům našim památky tyto zem zachovává.

Hora Vezuv

Hora Vezuv již od nejšedivějších časů všech zpytatelů přirozenosti a všech putujících pozornost na sebe táhne a až podnes jedním z nejhlavnějších předmětů v okolí neápolském ostává. S řetězem Apeninských hor jsouc spojena, na východ osm mil vlaských od Neápole leží a vlny mořské spod její oplachují. Tři hory, Somma, Ottaiano a Vezuv, někdy v jednu spojené býti musily, poněvadž z historiků starých žádný o třech zmínky nečiní.

Když pomyslíme, že divadel pompejánských základové lávou vezuvskou stavené a ulice i náměstí tohoto města ní dlážděné jsou, jestli se přesvědčíme, že při uvodu potůčka chrámem Isidy kopáním na jakési staré dlažby z lávy se přišlo a na ten způsob nynější Pompeja snad již vystavena byla na jiné, stářím rozdrobené, věkem zourodněné lávě, kteráž snad před tisíci lety jiné měsťo zalila: tak se do tmy minulosti tak zapleteme, že duch lehce z ní se nevyvine. Staré jméno této strašné hory bylo Besbius. Latiníci z toho učinili Vesbius; jinde se nalezá Vesvius, Vesuvus a Vesuvius. Nejstarší zpráva o výhozu ohně Vezuvu jest od 24. srpna roku 79 po Kristovu narození, který nevypsanou mocí tři města, totiž Pompeji, Herkulán a Stabii, zasypal. Všickni výpisové této erupcí jsou hrůzyplni. Vulkán si rázy neslýchanými násilně prolomil průchod a vysoký plamenosloup do oblak vyhnal. Tři dni celý obezor šerem neprohlídnutelným obestřen byl; moře se od břehů svých vzdálilo a z tlamy zhoubné Vezuva tolik plamenných proudů vyvrženo bylo, že tři města tím v nic přišla.

Plinius, zpytatel přirozenosti, chtě nevídaný ten předmět lépe vyzkoumati, z Miseny, kdež lodstvo římské spravoval, blízko se jíti osmělil; více však odtud se nevrátil. Plinius Mladší, jeho synovec, nám v 16. a 20. šťastně zachovaném listu své 6. knihy na Tacita pravdivé vypsání této erupcí zanechal. Po tomto záhubném výplivu jiných mnoho, neméně strašných, následovalo, jako roku 203, 472, 512, 685, 1036, 1049, 1138, 1139, 1306, 1500, 1631, 1660, 1682, 1694, 1698, 1701, 1737, 1751, 1754, 1759, 1760, 1765, 1767, 1776, 1778, 1779, 1794.

Ty byly z nejhlavnějších, které vždy s velikou záhubou, méně pro lidi nežli pro okolí, spojeny byly. Jiní, menší a neškodní výhozové každoročně přicházejí, jako onen sedmého září roku 1816 vzácné podívání nám zjednal, ač nikdý k velikým výplivům přirovnán býti nemohl, a od té doby až do roku 1818 hora nepřestavně vyhazovala.

Láva z hory vyvržená jest tekutá a veskrz hořící a daleko větší teplo než oheň našich uhlí v sobě obsahuje. Váhavě z hory dolů se valí a tekouc stydne; kamení pak od ní brunatně černou, přišpíněnou barvu dostává; při větších vejhozích až do moře zdrahavě se plazí, kdež do hromad se choulí, což divý pohled oku působí. Stromové zdaleka, blíží-li se ohnivý tok, blednou, a jak k nim přijde, se nižejí a tvrdí kamenové, přikrytí ohněm jejím, s náramným praskem se pukají. Více dní třeba, aby láva ztuhla; kameníc se však, takové tvrdosti jako mramor dochází a polituru na se bére; zvlášť ale k stavení dobrou látku dává a dlážení neápolské na první stupeň dokonalosti ve světě pozdvihuje.

Popel, jenž časem vyhazován bývá, z té samé látky jako láva pozůstává; jsa vyvržen, dlouhou chvíli v povětří ostává a mnohokráte na velmi vzdálené místo donášín bývá.

Hora ohněm vždy okolo sebe neseje; mnohokrát za několik měsíců nic jiného ze sebe nevyhání nežli dým černý a sírou smrdutý, který dle větru všelikou figuru tvoří: jednou kolmo vysoko do oblak se žene, podruhé lehmo na míli dlouhý oheň v povětří táhne, brzy na tu, brzy na jinou stranu se obrací, přes kuželinu hóry k dolině se přelívá, brzy věnec uprostřed hory tvoří a jen spod a homoli vršiny spatřiti nechá. Roku 1817 téměř od března až do října lávu ze tří kráterů Vezuv vylíval, předtím léta 1816 jen jedinou pec měl, z které 7. září lávu vylíval. V prosinci pak Vezuv druhý kráter vytvořil, který staršímu tolik látky ubíral, že pak jen dýmem se honositi mohl. Zjara však hora svou nerovnou homoli ztratila, poněvadž kráter celý se zbořil a horu tím o sedm sáhů k neápolské straně snížil; z toho dále tři pece se vytvořily, a tak Vezuv za tři léta, vždy pomalu oheň plije, žádným velkým vyvrhováním se nepochlubil.

Od Neápole vede cesta stále po břehu mořském, kde všecka místa lidmi se chumelí, až k nesmírnému špejcharu, odkudž brzy vpravo zelenárny se otvírají, brzy vlevo daleká zahradní rovina mezi jarohrádky se okazuje; odtud samé letohrady až do lidnatého městečka Portici a po chvíli až do Resiny vedou, kde při vyslovení jména Vezuv okamžením dvacet oslů a tolik ciceronů k službě, zvlášť kdo se brániti neumí, mámícím křikem se oddává. Odtud vede stezka kolem se vinoucími vinnými řetězy, které jsou naplněny vyhlášenou šťávou; a jistě by cesta, jenž se nenadále vzhůru kroutí, jedna z nejpříjemnějších byla, kdyby časté dešťů z hor se dolů lití ji nevymlívalo a kamením nezanášelo. Pomyslíme-li si, že ten stínatý výmol více se neskončí, okamžením strašné spuštění oku se čaruje. Tu se na tebe ty okoralé lávné proudy škaredí, v kůře špinavobrunatný obal, nebo v nášedivém černu, neb v zaprášeném šatě, jak bud časy barvu kůry změnily, aneb kovárna Vulkánova rozličné látky přimíchala. Tito smutní tokové táhnou se od pramenu záhuby; ten na Torre del Greco, jiný k Herkulánu, třetí se k moři níží, čtvrtý do Torre dell Annunziata se chýlí, pátý mezi utěšené vinohrady svůj běh bére a každý z nich stopu ukrutenství, jenž cizího děsí, za sebou znamená. Porůznu a v divokých nepravidelných zmatenicích vlny těchto zkamenělých litin oko omračují; bucY rozpukané, anebo v hrozných roztržinách, svalené, hrudnaté, brzy tak, brzy jinák ležejí, jinde již hladovými časy rozkousané se drtí. ®ádná bylinka na nich nevzejde; jen kdesi sem tam v zavátém prachu stybýlko se zelená. V této nahé, kolem dokola smutně se šířící poušti vede nerovná, kamenitá stezka až k pousteníku, kdež se před námi překrásný obraz maluje. Vpravo v utěšené rovině před okem se mu rozprostírá nepřehlídnutelný vinohradný les, v kterém se veliké Marsovo pole jako malý čtyrroh zvlášť vyznamenává. V čele se vznešený půlměsíc neápolský, odrážejícími se vlnami postříbřený, do dálky táhne, kdež tvrz S. Elmo hrdě nad ním dlí. Dále k západu předmětové vždy v stínu šedivějším a mdlejším před oči se staví. Tu korunopodobné Capri, přívětivá Nisida, modravá Procida, zemocíp Bajský, předhoří Misenské, až obraz pak jen okruh ostrova Ischie, obvinutý mlhou, s dvojí špičatou homolí obra Ypomea dokonává. - Zde v poustenickém příbytku větším dílem poutníci se zastavují, aby na dálší cestu něčím se občerstvili. Jestli někdo z mých vlastenců svatého Prokopa v sázavských skalách anebo v hluboké jeskyni u Prahy svatého Ivana nahého, kořínky a bylinami se živícího, s dlouhými šedivými, přes pás dolů visícími fousy si za vzor bére, aby si poustevníka zdejšího představil, ten se velice podvádí. Zdejší poustevník sem z Benátska přišel, kdež, jak se povídá, jen několik osob zamordoval. Jest silný, velký muž a jeho podoba jest ona starého loupežníka. Větším dílem jest opilý, což se při příležitosti na oučet cizích, kteří u něho se zastavují, stává, a od té doby, co jsem ho spatřil, samotný bych na Vezuv jíti nechtěl. Jak se v Neápoli vypravuje, již několik cizích zpátkem se nevrátilo. O jednom Britovi praví, že vysoko na kráter lezl, že láva ustydlá s ním se prolomila a že se do tlamy ohnivé propadl. Jiného Brita, an blízko dýmu stál, mrtvice prý udeřila. Jeden Francouz klouznutím nohy při lezení na horu hlavu srazil, a více takových příhod, které sice všecky možné jsou, ale ty oči a ten obličej a ti chlapové, jenž okolo toho bohabojného muže se točejí, žádné příznivé myšlénky cizím nedávají. Zde tedy u toho pousteníka unavený má příležitost na červotočném odpočivadle vydýchnouti, dobrou holí k podpoře se zaopatřiti a drahým i daremným vínem na pernou dálší cestu se připraviti. Kdo si daremných pedálů a slabých prsou povědom jest, na horu nevstupuj, byť by mu i průvodčí k zadržení popruh podával. Od pousteníka půl hodiny cesty ještě na oslích se jede, pak ale kolmo téměř se pnoucí hora jízdě konec činí. Na sáh hluboký popel a černý, kůže se chytající prach činí zprvu cestu velmi nepříležitou, poněvadž noha jeden krok zpředu, a nazpět dva činí; až pak hrudy tvrdé, z popela vyvstávající, příhodnější stezku tvoří, ačkoli příkrost vždy větší nastává; a tak u vzdychání a v potu krok za krokem následuje, oko smutně brzy přešlý, brzy k přecházení nastávající díl měří; nadarmo ho potěšující slovo průvodčího k veselosti nabízí; na té kostrbaté lávě velmi příjemně odpočívá, a zase dále vstupuje, poznovu vydychuje, poznovu odpočívá, až posléz na prostrannou homoli té hory se dostane, kdež pod jedním skalným překlopem k výdechu svobodnému přijde, zatím s potěšením na dokonanou cestu sedě zpátkem se dívá. Již půdu pod nohama za vytopenou pec pokládá. Čich jen síru znamená a užaslé oko Vulkánovu osamělou dílnu v strašném projevu spatřuje. Tmavá skalného kotle propast škaredí, jsouc plná obrazů divých a naplněná ukoranými proudy lávy, kteří buď bezednými strašnými rozpuky a roztrženinami, buď strminami a schouleninami rozsedlými příchozího děsí. Kolem prostranného kotle jsou nepřelezné stěny, z nichž síra kape, a po chvílích rozpuklinami smrdutý dým s rachotem vychází. Tato vyobrazení vyvyšují sem tam u výsosti táhnoucí mračna, jenž se z dýmu vytočeného tvoří a v dalekých nebes prostraninách ty sebraniny roznášejí. Uprostřed tohoto kotle stojí kuželina, z které záhubné tlamy litě do sebe vpletené plameny s přenáramným násilím ven vyrážejí, hory černošedivého dýmu s sebou k výsostem vyvádějí a každé jich se vyvinutí žene v podzemní propasti rázy, které dalekému hromu se rovnají. Jak to syčí a fičí! - Jak se to vaří a s praskotem vynáší! Jak ty do sebe vtáčející se hadivé plameny se bijí a spolu zápasí, že užasnutý a mrazem politý zpytovatel v hluboké zamyšlení vpadá, z něhož ho chvílemi výhoz lávy vytrhuje, jenž přes homoli dolů se vleče aneb s kamením vyletuje. Já jsem s jedním přítelem tak vysoko na homoli vystoupil, že jsme zrovna do chřtánu Vulkánova patřiti mohli, kde však nic viděti nebylo, poněvadž vítr, jenž kouř dolů tlačil, všecko šerem zastíral, když ale dým rázem vyběhl, tak nám do očí, do ust a do nosu tak se vetřel, že ani prohlidnouti, ani ducha popadnouti jsme nemohli, a v tom okamžení hromada kamení a škvar vyhozena byla, což nám však uškoditi nemohlo, protože jsme blízko na peci stáli, a tak přehozeni byli; čehož jsme dříve všeho vyšetřili. Nicméně takové přiblížení přece velmi nebezpečno jest, a kdo se osmělí až tak blízko přistoupiti, nesmí s navrácením se meškati. Někdy jest nemožné tak daleko vystoupit, když totižto samá láva vyhazována bývá a celá homole se ní přelívá; jako při mém třetím navštivení Vezuva se stalo, že jsem pak o osmdesát kroků dále než poprvé zpátky státi, a přece, téměř celý černým popelem zasypaný, po hodině ještě o padesát kroků dále jsem coufati musil.

Způsob hory skoro každý den se mění, a kdo včera Vezuv popsal; přijede-li tam zejtra, jinák ho nalezne.

Do ohnivých lávokusů, které hora v způsobu kovářských škvar vyplívá, vtisknutý peníz v okamžení se měkčí a barvu mění, čehož příchozí sem všickni zkoušejí, a pak ty škváry s sebou na památku berou. Vezuva své první navštívení odpoledne jsem učinil, a v půl čtvrté hodině bylo mi zapotřebí, abych homole dosáhl. K páté hodině plamenové již přes čtyry sáhy zvýší nad vrcholí se pletli, dým kolmo do vejšky se hnal, a tak všecken kouř, který zde z tisíc skulin ven se vytáčí, velmi nás netrápil. Silněji dále kvečeru plamenové do sebe rázně prali, násilně do sebe se vili a s vrchním povětřím litě žápasili; když pak vlny mořské na břehy dorazily, vždy s nevypsaným rachotem z tlamy plamenové vyletěli. - Za dne Vezuv nikdý tak vznešený není jako v noci, kde vždy silněji vyhazuje a kde světlo denní ohni obzvláštnímu krásu neubírá a oko žádné jiné předměty leč strašlivě bouřící plameniny nevidí. Druhý a třetí svůj příchoz na noc jsem určil a se přesvědčil, že divadlo daleko vznešenější jest. Kdo až do svítání zde se zdržel a příchoz od noci ke dnu zde zpytoval, usoudí, že ty barvy, to jejich míchání, které až do vytočení se slunečné koule stále se mění, ten pohled na okolí pod horou ležící, že tyto obrazy nikde jinde ve světě nenalezne.

Hory největší okolí jest třicet vlaských mil; když však od její homole tu spoustu pozorujeme, kterou již dokonala, když proudy zkamenělé ku Torre dell' Annunziata a Greco, pak osmdesáte střevíců vysokou slitinu, jenž na Herkulánu, a popelnou horu, která na Pompeji leží, si představíme: tak užasnouti musíme, tážíce sebe samých, kde vzala hora všecku tu látku, kterou vylila, a odkud jí přichází dálší materie, kterou až podnes stále vyhazuje. Kolem dokola všude se kouří a můžeme mnoho malých Vezuvků nalézti, z kterých každý svůj průchod si tvoří. Celina jest strašná samotnost; žádný živočich, žádný pták se tomu zhoubci neblíží, aby nablízku jeho obýval, a smrdutá, prsou se uchopující síra všecko, co živého jest, odtud vzdáluje. V takové zapomenlivosti vzteká se litý ten zázrak, bouří v zavřenině svého skalného hlubokého kotle, honí trávící a hubící plameny a proudy; i zdá se, že tyranské své panování na dálší ještě časy prodloužiti míní. Kdo západ slunce miluje, ať jde za dne na horu a čeká, když se hořící kolo z modřenin nekonečných do moře potápí a hladinu, prve jasnomodrou, v plamenné jezero tvoří: hřebení posillipské zlatem se lemuje a západní nebe v růžení roztomilém se rdí.

Než jsme z hory slezli, již tmavá noc nás překvapila, a že jsme žádné pochodně s sebou nevzali, zle by se nám bylo cestou vedlo, kdybychom byli na témž příkrém hřbetě dolů musili jíti, kudy jsme přišli. Cesta však šla z hory jinou stranou, kdež místo zkamenělé lávy samý, více než sáh hluboký, popel leží, do něhož se noha až po koleno boří, a tak se člověk, an se popel sype, dolů více šoupá než kráčí. Kdo tu chůzi z hory za dne vidí, jde mu hlava kolem a na první pohlednutí myslí, že nemožné, aby dolů tou stranou slezl; a přece pak lehce a čerstvě dolů tudy se schází. Kdo se v střevících na cestu vydá, ten arci bídně pouť svou dokoná.

Slezše, svého roztomilého pousteníka jsme opět navštivili a dle jeho prosby jsme do ušišmaných jeho letopisů jména svá napsati musili. Kdo nikdý svazek nejsprostějších škrabanic ve všech řečích nečetl a koho takové nesmyslnosti těší, ať si tyto zápisné knihy od pousteníka vyprosí.

Čím tíže jest popisováním dokonalý obraz jakéhosi položení zhotoviti, tím méně jsme s to, abychom tento přirozený zázrak a jeho vznešenost vypodobnili; toliko vlastní oči zde souditi musejí. Kdo však Stvořitele v přirozenosti hledá, a přijda sem, zde ho nenalezne, více se s ním nesejde.

Pompeji

Rytířští staří hradové, jež časové po skalách na březích Labe, Rejnu, Dunaje a po celé Tevtonii rozstavili, na větším díle několik set let stáli, válkou pak ztroskotaní, řitíce se ze skal k oudolinám, mizejí, nezanechavše ani nejmenší zprávy potomkům o prvních svých obyvatelích, ba ani jména po sobě. Tam bloudíme v rozvalených věžích a příkopích jejich, s přeludem ohřitou hlavou, a nadarmo se ptáme, kde drželo rytířstvo hry? V které síni se číše v okolí plnotvářných dívek na zdraví vlasti prázdnily? Kde zvonek na klekání dědinkám z kapelní věžky na tvrzi cinkal? Kde jsou napsána rytířů jména, jenž mocným ramenem a skalosilnou věrností pro slávu vlasti v bitvách se vyznamenali? - - - Nic! - žádné znamení více, žádná zpráva, žádný nápis, ba ani s to nejsme, abychom podvodnou pohádkou zvídavého ducha potěšili. Jaký tu rozdíl mezi zdejšími, v světě znamenitými zřiceninami města Pompeje, kteréž ohnivá hora Vezuv již před sedmnácti sty lety popelnou potopou zasypala? Jaký věk vypočítáme, když se na založení Pompeje Samnitany, Peláky, Etrusky a Oskvany ptáti budeme? Když se zde s národy sejdeme, kteříž naši českou vlast znali jakožto nekončící se poušť dubin tisícoletých, kdež věčná tma močaliny kryla a kdež se jen litých šelem zhoubné rodiny bez strachu v jeskyních hlubokých plemenily? - Co tito nám vypravovati budou o stáří a prvních obyvatelích tohoto nešťastného města? Kristus sotva umřel, a již Pompeje nebylo; již háje se na ní zelenaly a pastýřové chaloupky si na ní stavěli. Jeruzalém byl spálen, národové z půlnoci na poledne a z východu k západu se valili; jedni druhé vyhladili, zmizeli, a místo nich jiní povstali; na brány světem vládnoucího Říma místo orlů třeštících hromy a na pyramidy památné a věže klíče se vynesly. Po tak drahných časích, po takových světa nevypsaných změnách nyní poznovu Pompeja tudy zase stojí nejpozdějším potomkům s ulicemi svými a s náměstím na pompejánský, dva tisíce let starý způsob stavenými; s domy, malováním, nářadím opatřenými, s lázněmi, s krámy kupeckými věrně a pravdivě se představuje. Cizí zde mezi sloupy a chrámy zmámený bloudí a zdá se, jako by se včera teprv měšťanstvo pompejské bylo vystěhovalo. Brzy se do slavných chrámů ztratí, jsa zamyšlen hluboko, vidí studnice křišťálové strouhou chrámovou se prejštit, diví se kamenickým, na tisícerý způsob rozmile zkrášleným podlahám, běhá po divadlech, ducha jímajících, a po domích, kdež před sedmnácti stoletími vážní Pompejané obývali; omámený pak se pozastaví před krásou hrobek neporušenou. Jaké to ovění! Jaké tu zdi, tak pravidelně, tak silně stavené, že my, jenž se uměním a schopnostmi nad předky vznášíme, ještě přiučiti se hojnou příležitost nalezneme.

Mladší Plinius z Misenu, kdež tenkrát přebýval, vypravuje v svém 16. listu 6. knihy o hory Vezuvu strašlivém vzejmutí a výplivu plamenných proudů, které lijavec kamenný, popelem pomíchaný následoval. Osmnáct set let pravdu jeho epištoly dokazuje a při výkopu nynějším zem všude popelivá, drobným oblátkem a jiným kamením promíchaná se nalézá. Nicméně s nevypsaným násilim na dalekou okolinu se sypající popel sice i do podzemních stavení se vedrati mohl, ale v nejhlubších sklepích nádoby všelijak ležící, ba s nejužším hrdlem láhvičky skrovné na žádný způsob naplniti nemohl, a popelný tehdáž Vezuvu výhoz s vodou smíšený býti musil, která pak tekutá michanice samojediné schopna byla i do všeho vydutého se vtlačiti. - Jaké zemětřesení zasypání města předcházelo, na mnoha předmětech, zvlášť roku 1817 na vykopaném chrámě Jupiterovu patrný důkaz jsme nalezli, kdežto stupňové jeho roztřesení, obětní stůl, před chrámem stojící, z místa hnutý, zpřerážené sloupořadí porůznu ležící na světlo přišlo, a velký počet nových sloupů, řims a schodů napolovic hotových mezi tím ležel; snad k obnově stavení zemětřesením ztroskotaných určeny byly; pohled na ně tak oko podvádí, že se zdá, jako by kameník před chvílí byl dláto odhodil. Takového zemětřesení stopy ve všech dílech města nejsou k poznání; neb okrouhlá divadla jistě by svou nezměněnou nebyla mohla podržeti podobu. - Ač sypající se popel jako na vichřici střelhbitě přitekl, tak přece až na několik osob všickni obyvatelové brzkým outěkem záhubě tak strašné uběhli. Tak málo bylo v domích jejich nalezeno nářadí, že se zdá, jako by větší díl obyvatelů zemětřesením, zasypání města předcházejícím, poděšených se byl vystěhoval, kteří pak se vrátivše, nejlepší domovní nábytky odtud odnesli, aneb již po zasypání zde sami kopati musili, poněvadž téměř všickni chrámové bez soch a mimo chrámu Isidina prázdní se našli, ba i mramorové plosky všelikých barev (nimiž stěny sem tam vykládané byly a z nichž jen malé zbytky, ale vzácné ještě v pompejské schráně se nalézají) otrhány byly, v divadle větším (jehož sedadla z bílého mramoru zhotovena byla) při vykopání jen zdílu se nalezly; což vše patrně dokazuje, že bud skrze zemětřesení obyvatelé před zasypáním se vystěhovavše, nejlepšího co měli, odnesli, aneb po zkáze města se vrátivše, sami zde kopali, a kdo kde co našel, s sebou vzal; neb náhlé, prudké vznícení se hory, sypající se popel a kamení, strach a hrůza na odnášení soch a mramoru pomysliti nedovolily a jistě každý o zachování života se nejprve přičinil; a v prudce přitekajícím neštěstí na město ti, jenž se opozdili, více v otevřeném poli svobody nedosáhli. Z takových nešťastníků se mnoho kostěnců při kopání nalezlo, které popelná země, nedopustíc mokru dohluboka se vtříti, po sedmnácti stech letech, ku podivení potomkům, zachovala. Tato zkáza tenkrát pěkného města Pompeje za času panování římského císaře Tita roku 79 po narození Kristovu přitekla; a pak i město Herkulánum, ale na jiný způsob, totiž ohnivé lávy proudem zatopeno i sousedná městečka, jako Torre del Greco a Torre dell'Annunziata, hubící lávou Vezuvu přikryta byla.

Torre del Greco jedenáctekráte ohněm již zatopeno bylo, a vždy nešťastní obyvatelé se vrátivše, poznovu na těch strašných, ukoralých vlnách nové obydlí si stavěli; což patrně dílem na staveních, lávou zalitých, a dílem několikerým jednoho domu na druhý zvýšením spatřiti můžeme. Nepochopujeme, že tito nešťastníci tolika důkazy odstrašiti se nedali a po každé nové zkáze tomu ukrutníku pod nohy se posadili; utvořivše z prvního ponebí dvéře, výše z novovytvořené látky zase stavěli; zde váhavě se valící těžký tok lávy každému k utečení, ba i k odnešení nábytku dosti času poskytl. - Ne tak bylo v Pompeji, kdežto jako střela zpuštění přiteklo.

Karel III. založil již roku 1748 první základ k vyhrabání toho slavného města; Ferdinand IV. dále kopati dal, ale brzy práce častými válkami a revolucemi se přetrhovala. Murat velký náklad na Pompeji vynaložil a celé okolí města, kdež nejvýnosnější vinice stojí, koupil. Nyní nepřestavně, ač pomalu se zde kopá a za to jest odplatou Neapolitánům veliký poklad starobylostí, kteréž mimo Říma žádný národ okázati vstavu není. Nejkrásnějších soch, podob, obrazů na stěnách, nádob, nářadí, rukopisů takové množství dobývají, že muzeum neápolské brzy ve světě rovného nenalezne, neb každodenně novými předměty se bohatí.

První vstup do města ukazuje stavení čtverrohé, kolem sloupy dorickými z lávy a pevně bud žlutě, bud červeně obvrhnutými obstoupené. Spisovatelé nedokázali, jaký to dům; ti, že kasárna, jiní, že sklad kupeckých zboží to byl, praví; a nalezenými věcmi jak jedno, tak druhé se dosvědčiti dá. V kladě sevřený zde nalezený kostěnec nejinák než vězeň byl, který zapomenutím bez pomoci zahynouti musil. Klada železná v portickém muzeum podnes se ukazuje a zde v té samé komůrce, kdež kostěnec ležel, dřevěná té podobná klada leží, aby cizí pravou si představiti mohli. Murat uprostřed toho čtverrohu pěkný stůl z bílého mramoru postaviti a čtyry truchlovrby okolo něho vsaditi poručil, kdež královna, kteráž zvláště Pompeji milovala, mnohokráte s svou rodinou svačila a kdež nyní cizí sem přicházející za zdraví Pompejanů pijí a v stínu vrb si hovějí. Zdá se však, že pro tak velké město zajisté více vojska držeti se musilo, než v těchto několika komnatách obývati mohlo.

Snad to byly krámky, kdež se všeliké občerstvení prodávalo a kam se divatelové obou vedle stojících heren k ochlazení ubírali. Zde nalezená zbraň pochází snad od stráže, která k zachování pořádku při veřejných hrách tudy postavena byla. Zdá se, že to byla jako při větším dílu řeckých divadel stojící místa, kamž se posluchači pod klenutí před deštěm z divadla nekrytého utíkali. Snad brnění, píky a meče, jenž zde nalezeny byly, na přípravy k představení hrdinských kusů divadelních patřily? - Celý čtverroh jest sto střevíců dlouhý, šedesáte široký a obsahuje 22 sloupů, které červeně na způsob rosso antico ovrhnuté a jmény poškrábané jsou. Zde se mimo jiných předmětů mydlárna, mlýnec obilní a olejný nalezl.

Vpravo odtud vcházíme do divadla, jenž přikryté bývalo, v kterém se veselohry provozovaly. Nad dvéřmi stojí nápis, že Kaius Kvinkcius Valgus, syn. Kajův, a Markus Porcius, syn Markův, dekretem dekurionátu vystavení divadla krytého učinili a za dobré uznali:

C. Qainctius c. f. valg.
M. Portius m. f.
Duovir dec. Decr.
Theatrum tectum
Fac. locar. eidemque probar.

Za těch časů kryté herny zřídkakde se nacházely, poněvadž Řekové svá divadla neosvěcovali, a všecky herny otevřeně se stavěly.

V této herně hudebné vyražení, kteréž my koncert jmenujeme, přednos všelikých řečnických znamenitostí a básní, veselohry a satiry se držely.

Stavení jest dílem vezuvskou lávou, dílem z cihel vyvedeno a ještě patrná pevnost jeho dalekým potomkům památku řeckého divadla přislibuje.

Prostředem orchestry čte se nápis v mramoru silně zalitými bronzovými literami:

Odtud vcházíme do veliké herny a nad zachovaností po tak drahných časích a krásou toho stavení se radujeme. Tento theater byl bez střechy, ale pro koziny v stěnách vysekané žlaby dokazují, že v horkých dnech plachtami vrchem přetažený býval.

Každé divadlo řecké ze tří hlavních částek pozůstávalo. Oddělení, kde se zdržovali hercové, skene, scéna sloula. Opchestra byl ten samý díl divadla, který Francouzové parterre nazývají a kde posluchači nyní stojí, kde Řekové však tance své drželi, a my sice jméno, ne ale způsob užívání jeho jsme podrželi.

Cavea sloul onen díl, kde diváci seděli. Scéna byla třemi východy, kudy hercové vycházeli, rozdělená, větším dílem mramorem nákladně přioděná a sochami zkrášlená. Prostřední z nich valvae regiae slouly a tudy jen osoby, které hrdiny, knížata a krále představovaly, vycházely, který východ vždy vyšší a více než druzí dva ozdobený býval. Hospitalia slouly oboustranné menší dvéře, kudy osoby vcházely a vycházely, které cizí a nižšího stavu představovaly.

Tato stěna dokazuje, že jejich divadla žádných plátnostěn (coulisse) neměla. Za touto zdí jest veliká čtyrrohá síť aneb postscénuim, kde se hercové oblékali a kde se přípravy a věci ku zkrášlení divadla ukládaly. Místo, kde hra se přednášela, sloulo pulpitum. Cavea byla kruhové neb podlouhlookrouhlé postavy, kde posluchači po stupních seděli a schodořadím do tříd podle numer rozdělení vcházeli. Vyššího stavu lidé podušky skvostné od otroků za sebou nésti dali, které na mramorový stupeň k sedění, i pod nohy koberce si prostírali; sprostější pak tak jako za našich časů jen na holé lavici a vždy výše sedati musili. Cavea dělila se na tři části, jenž cavea ima, media a summa se nazývaly; v první senátorové, v druhé zemané a tribuni a v poslední obecný lid seděl. Na obou koncích orchestry jsou výstupové, kdež na pravém z nich stolice prétora neb duumvira, jenž v divadle první osobu představoval, stála. V Římě se místo jmenovalo podium, podion, na kterémž císařové sedávali. - Druhý pak výstup dle Suetonia vestalinkám, kteréž vždy oddělené byly, se dával. Z vyšších stupňů summae caveae utěšený výhled tohoto divadla na hory Sorrentinské se spatřuje, na jejichžto spodě milá krajina se usmívá.

Po čistých schodech smutnoherny vystoupíce, uhlídáme starý chrám, o kterém se neví, kterému bohu zasvěcen byl; a přede všemi staveními v Pompeji nejstarší věk se na něm projevuje. Sloupové jeho jsou zpřeráženi, časem ohryzáni, a jen některé díly jich ještě stojí.

Nevidí se než podstav oltáře, studnice obětná zasypaná a stranou do půlkruhu zhotovená odpočivka, bezpochyby kněžím patřící. Čtyrroh měří 91 střevíců v dýli a 63 na šíř; a celá figura dokazuje, že na způsob pozůstalých chrámu v Pestum, následovně nejslavnější v Pompeji býti musil.

Odtud daleko přes moře a vlevo do Stabie vidíme. Vpravo toho chrámu stojí dům, jenž trojí ponebí obsahoval a u přítomnosti císaře Jozefa vykopán byl. Rozličné komnátky až podnes nám všeliké zbytky stěnomalby trvánlivých, jásných barev představují. Spodem se nalezla lázeň a v ní kostěnec ženský, kteráž osoba, jsouc živa uprostřed pohodlnosti, zrádnou smrtí zde překvapena byla. Mimoto se bronzové nádoby k domácí potřebě odtud vynesly. Odtud přicházíme do velkého portiku neboli slouposíně, jenž jest čtverroh padesáti šesti sloupy zkrášlený; i zdá se zhotoven býti, aby obyvatelé před sluncem a deštěm zde se skrýt a tu se procházeti mohli. Ani jeden však z těch obrosloupů celý nestojí více; zpřerážené zde kusy sem tam leží. Takové obecné síně měla všecka stará města: Řím měl portik Pompejánský, Oktaviánský, Neptunský a jiné, kde se měšťané scházeli a jeden druhého hledali. Vykopaný podstav jedné sochy, která se však nenalezla, obsahuje nápis: M. Claudio C. F. Marcello Patrono; z čehož soudíme, že socha ztracená Marka K. Marcella, syna Kaiova, patrona kolonie pompejánské, představovala.

Blíž portiku podlouhlý čtverroh s osmi sloupy v délce a se třemi na šíř představuje uprostřed kazatelnu, na kterou schůdky vedou; které stavení zpytatelové starobylosti za tribunál neb soudní stolici vydávají.

Mezi všemi téměř v Pompeji znamenitými pozůstalostmi chrám Isidin zvlášť se vyznamenává a nejhlavnější pozornosti cizích zasluhuje. Isis, jelikož božství egyptské a cizí, bylo tehdáž řeckým osadníkům nedovoleno, kdyby Titovo dobrotivé panování svobodu ducha nebylo potvrdilo a ochránilo. Pompejané však veliký obchod s Alexandrií a jinými východními městy drželi, a tak jim na tom záleželo, aby egyptští obchodníci v Pompeji se zdržující všecku pohodlnost, i své bohy tudy nalezli. Na ten způsob bohyně Isis nejen zde, nýbrž i v Neápoli, v Pozzuoli, v Reggio a v jiných obchodních přístavních městech již oddávna chrámy si vystavila. V Pescaře, někdejším Aternu, nalezl se následující nápis: Atern. qui fuit in colleg. Isido.

Nápis bývalý nad vchodem do chrámu opravu stavení po zemětřesení šestnácte let před zasypáním města Numeriovi Popidiovi Celsinovi přičítá:

N. Popidius N. F. Celsinus
Aedem Isidis Terraemotu
Collapsam a fundamentis P. S. Restituit.
Hunc decuriones ob liberalitatem
Cum esset Annor. sexs.
Ordini suo grati adlegerunt.

To jest: Numerius Popidius Celsinus, syn Numeriův, nákladem svým chrám Isidin, zemětřesením zpuštěný, obnovil, pro kterou štědrost jej dekurionové, šedesáte let majícího, vděčně do své společnosti přijali.

Tento nápis s jinými stěnami pro dálší zachování dolů sejmutými v Královském muzeum se nachází. Čtverroh chrámu obkličuje portik ze sloupů dorických, jenž z cihel, vápnem vázaných, pozůstávají a tak pevnou látkou omrskány jsou, že se jen mocí odloupnouti dá. Celý chrám obsahuje 84 palem na dýl a 74 v šíři. Santuario, svatyně, pozůstává zase z menšího, uprostřed stojícího chrámku, pěkného stavení do čtvera, kamž se po sedmi stupních, někdy mramorem bílým obložených, vychází; výklenky dokazují, že sochy zde stály, a pod oltářem dolů se vstoupiti může do komnatky, kde kněží skrytí výpověd bohů (oraculum) namístě bohyně lidu jevili. Zádu za svatyní spatřujeme tejné schůdky do ní. - Po stranách stojí tři obětnice, kdež nalevo se oběti pálily a napravo bohům zasvěcení popelové (kterých se při výkopu chrámu mnoho nalezlo) kladli. Ve zdi v jednom výklenku byla vymalovaná postava, kteráž položeným na usta prstem mlčení kázala. Na levé straně obětnice jest dobře zachovaná komnatka, kdež uzké schůdky ke sklípku vedou. Na stěně zevnitřní, tak jako na oné svatyni, jsou pěkné, výborné práce, všeliké postavy lidské a zvířecí představující. Mezi jinými se znamená cercopithecus (kerkopithekos), mořská kočka, a jiná dle způsobu egyptského národu vážná zvířata; tyto však rozpustilá ruka dílem oškrábala, dílem písmeny a jmény poškvrnila. Takových nesmyslností všude množství nalezneme, které zpytatelům starožitnosti mnoho hněvu působějí. Vpravo vespod čistý potůček klokotá; jehož voda se ve zbrojnici Torre dell' Annunziata - příhodně užívá. Tento vodovod nákladem hraběte Sarno zhotoven byl. Při základu toho vodovodu následující dva nápisy nalezeny byly:

Stavitel vodovodu Mikuláš Allagni, jenž od krále Alfonza I. hrabětem Sarno učiněn byl, tyto památné nápisy nalezl, kteréž nám důkazem jsou, že se již tenkráte v Pompeji kopalo; ale pravidelné první kopání Karel roku 1748 založil.

V tomto cizozemcům tak vzácném chrámě mnoho starobylostí se vynašlo, jako dvě dsky Mojžíšovy, mnohé pěkné stěnomalby, jenž předměty z architektury obsahovaly, socha Venušina, Bachova, Priapova a Isidina v slohu egyptském, dvě bílomramorové nádoby s nápisem: Longinus II. vir, pokladnice dřevěná ztrouchnivělá, kdež několik bronzových penízků leželo, což i v našich kostelích nalezáme, kde se almužna pro chudé neb z jiného ohledu skládá, mnoho nástrojů posvátných z bronzu a jiných obětních příprav, jako svítelnice, svícnové, třínožky, kropáče, popelnice, sekáče, řezáče atd., kterými se žádné muzeum, ba ani římské chlubiti nemůže. Na podlaze mozaikové, nyní docela setřené, nalezly se nápisy:

(osoby z rodu Celsinova, jenž chrám zemětřesením ztroskotaný obnoviti dal). V okolí chrámu Isidina všeliké domy se nacházejí, kteréž bezpochyby k bytům kněžstva patřily. V jednom z nich při výkopu byl kostlivec nalezen, jenž železný nástroj v ruce držel; jiný nazad za svatyní ležel, kdež snad právě jedl, poněvadž kosti slepičí a škořápky z vajce u něho ležely. V jedné komůrce kněžského bytu nádoba s kostmi ze slaniny a jinde šlupiny z ryb nalezeny byly.

V druhých domích více kostěnců se nalezlo; snad to byli kněží, kteří bohyni svou opustiti nechtíce a ve své vysvobození doufajíce, se zdrželi, více pak odtud nemohli. Nablízku vpravo se přijde do chrámu Eskulapova, kdež se ke svatyni po devíti stupních vchází, před nimiž jest obětnice velká, výtečně vypracovaná; žádná ale více ozdoba chrám ten, jenž někdy příjemný býti mohl, nekrášlí.

Dílna na sochy, officina statuaria, jest jedna z nejhlavnějších pozůstalostí města, neb se zde mnohá pěkná mramorová socha, některá sotva začatá, jiná do polovice zhotovená, třetí dokonaná nalezla; mezi jinými věcmi mramorové práce, jako plosky, řimsy, sloupy atd., zde ležely; k tomu železné nástroje na sochy, jako kladiva, kladívka, paličky, dláta, vyrývadla všelikých způsobů, menší a větší, k zdvihání tíže železné obušky, stroj k vyzdvihování mramoru na výšku a rozličné pily, jenž se do Královského muzeum na památku a k poučení odnesly a svým nálezcům draze se odplatily. Přáli bychom si, aby všecky vzácnější stěnomalby sloupány a do muzeum odnešeny byly, aby žádná nevážná ruka více je zohyzditi a ulamovati nemohla. Při kopáčích stoje, domek pěkně vymalovaný na světlo jsem vyjíti spatřil; po čtyrech nedělích zvěděti chtě, jak po dokonalém vyhrabání vypadá, vejda dovnitř, již do půl oloupané a dílem poškrabané stěny jsem nalezl. Ač nyní v Pompeji více dohlížitelů ustanoveno jest, tomu barbarství ještě docela se překaziti nemohlo, poněvadž i dohližitelové sami, zvlášť ale ciceronové znamenitých krádeží v Pompeji se dopouštějí a za dobré zaplacení zvlášť cizozemcové všecko dostanou.

Přes vinice hroznorodné, kteréž na nešťastném městě tak ourodně vzešly a pod kterými jistě veliké sklady vzácných památek, ve tmách skryté, budoucně kopajícím se hojně odplatí, jde se k amfiteatru, kterýž při městské zdi blíž k východu Sarnovské brány stojí a slavné, podivení hodné stavení posaváde ostává. Při vchodu, jenž se vždy až do roviny kruhu nfží, příchozí nad velikostí, krásou a zachovaností, i nechtě, radovati se musí. Stavení, půl čtvrthodiny cesty téměř daleké, snad ještě po mnoha letech by se nebylo našlo, kdyby na domích vyhrabaných napsané oznámení půtek a štvanic veřejných na tu myšlénku nebylo přivedlo, že v městě amfiteáter státi musí. Dvanácte tisíc lidí v něm seděti mohlo, kteří bud zápasníkům (gladiátorům), buď štvání divoké zvěře se dívali; a které hry u Řeků velmi milovány byly. Takoví zápasníci nazí, olejem potření, s velikou způsobilostí nejen sebe porážením, nýbrž přelámáním ruky, nohy, zaškrcením, utlučením jeden druhého přemáhali. Vítěz pak velikým křikem a tleskáním rukou od diváků přijat, s pompou korunován a do památných kněh zapsán byl. Mladíci již v nejoutlejší mladosti ve školách tomu se učili a tělo na všeliký způsob k dosažení větší síly tvrdili. Nejen veřejně v divadlech, nýbrž i domácně téměř při každém kvase gladiátorové čela a prsy krví si barvili a tím slavnost vyvýšovali. Nejen muž proti muži, někdy i silný zápasník s divou zvěří se potýkal; jindy štvanice samých zvířat se dávala, a čím více půtkou krve teklo, tím víc se lid v divadle těšil a hlasitěji svou spokojenost najevo dával. - Lavice posloupně od nejmenšího, podlouhlého kruhu vždy se šíří a vyvýšují, mezi čímž východy z koridoru a schody k vyššímu nebo nižšímu stoupení do třid ty stupňořady dělí. Na každé ose brána vysoká do divadla vede a kolem dokola nepřetržený koridor se krouží.

Již při vykopávání tuho slehnuté popeliny byl by se dohromady sesypal, kdyby Ferdinand nákladem k zachování ho brzy nebyl přispěl. Nyní to stavení pilíři venkoncem jest podezděno, obloukové potrhaní zase jsou opraveni, a poznovu jsouc klenuto, na tisíc let potomkům zachováno býti může. Čeho velmi litovati musíme, to jsou obrazy na stěně v amfiteátru, které při mém prvním navštívení Pompeje pěkné a nezkažené se představovaly, ač sem tam od barbarů byly trochu poškrábány; po dvou měsících ale jen zbytky jsem našel a po stěně dolů se ženoucí déšť tak je pokazil, že více k poznání nebyly. Obrazové ti litou zvěř, jako lva na hřebce přitekoucího, bůvola s nedvědem se honícího, tygra s divokým kancem zápasícího, laň od lvice přepadnutou a gladiátory představovali, což nám aspoň obraz nějaký bývalých zde her a štvanic dáti může.

Z brány, do které se od Casino d' Amora přichází, sejmut byl ku schování nápis, že duumvirové zde zaznamenaní, aby divadlům stálé místo dali, theatrum vystavěli:

C. Quinctius c. f. Valgus
M. Porcius M. f. Duo. Vir.
Quinq. coloniae honoris
Caussa spectacula de sua
Pec. fac. coer. et coloneis
Locum in perpetuum deder.,

což nám to potěšení opakuje, s nadřečenými duumviry se po druhé sejíti. - Dva výklenky po stranách též samé brány dle nápisů, až podnes zachovaných a zde ostalých, okazují sochy dobropověstných duumvirů, C. Kuspia Pansy, syna Pansova, s titulem pontifex, a Kuspia Pansy, otce:

C. Cuspius c. f. f. Pansa
Pontif. d. vir, i. d.

C. Cuspius c. f. Pansa pater D. u. i. d.
IIII Quing. Praef. id. ex. d. d.
Lege petron.

Tento amfiteáter sice Murat vykopati dal; ale nynější král velikou zásluhu za opravení koridoru si učinil.

Kdo si chce patrný obraz o městských zdích starých Řeků učiniti, vlevo od amfiteátru a dále i vpravo vykopané i s příkopem k spatření jsou; veskrz z silných čtverrohů pozůstávají a místem svrchu berany opatřené jsou; příkopové jejich až třicet střevíců drží. - Figura města jest podlouhlý kruh, jeho největší délka od Herkulovy brány až k amfiteátru se vztahuje a v celém okolí pět bran do města vede, totiž Porta del Vesuvio, di Nola, del Sarno, di Stabia a Herculanea. Všecky výkopy, které se až podnes staly, ležejí dílem na Herkulově bráně k západní straně města, dílem k polední na salernské nynější silnici a dohromady sotva šestý díl města činějí. Jakých pokladů tedy ještě k očekávání máme! -

Abych okolí města tím lépe seznal, od amfiteátru cestu vinicemi a polem přes Nolánskou a Vezuvskou bránu k Herkulově jsem vzal, hrobovou ulici zpět nechal a Herkulovou branou do města vstoupil. Brána města, z cihel stavená, jest beze všeho okrášlení; široká cesta, dlážená velikými mnohorohými kameny z lávy staré vezuvské, po ní vede a pro pěší jsou oboustranné vyvýšené chodby zřízeny. Dolů a nahoru pohled z tohoto místa velmi jest příjemný a tím více oko těší, čím mu neobyčejnější jest. Uprostřed vozové cesty, kterou všude stejně širokou nalezneme, jsou velicí kamenové kladeni, kteří k přebíhání pěších z jedné strany na druhou sloužili; poněvadž jednou stranou nahoru, a protistojící dolů chodili, a tak z domu pravé strany vycházející a dolů jíti chtící, aby všecky ho potkávající a nahoru kráčející nepříjemně nezdržoval, až k nejbližšímu příčnému kamenu šel, a přejda cestu, jiné následoval. - Obrátíce se stranou k městu, vidíme z obou stran domy v jedné linii stavené, nízké a téměř zevnitř jeden druhému podobné, bez omitky, z čistých ploských cihliček, silně vápnem spojených, na kterých se žádná numera, nýbrž jména domovních pánů nacházejí, aneb nad krámy druh zboží, i také od obce a ouřadů městských vydané nařízení ku správě obyvatelům, slavnosti v chrámích, zápasy gladiátorské, štvanice, honby atd., což se vždy červenou hrudkou psalo; kterých nápisů nejen mnoho zde ještě nalezneme, nýbrž větší díl vzácnějších do Královského muzeum se odvezl. Z takových jeden nápis z levé strany před branou čísti můžeme; ač mu zničených mnoho písmen schází, přece poznáme, že to oznámení jedné půtky gladiátorské bylo:

Pugna mala v. non. april. Venatio
Glad. far. XX. . . . pugna non.
Glad. ..vela.. XIII .. R.

Na jiném oznámení se čte, že rod gladiátorský Numeria Popida Rufa 29. září (IV. K. Nov.) honbu v Pompeji držeti bude, a 20. dubna (XII. K. Mai) se plachtami přetáhne divadlo; přičemž se lidu štěstí přeje:

N. Popidi
Ruň fam. glad. IV. K. nov. pompeis.
Venatione et XII. K. Mai
Mala et vela erunt.
O. procuretur felicitas.

V této hlavní ulici, jenž se Corso nazývá, obojí domořadí nevšímavě přeběhnouti nesmíme; neb žádný téměř zde nestojí dům, jenž by se něčím za naše navštívení neodplatil. Při vstupu ze brány do města na pravé straně stojí dům, jenž se průjezdem od jiných obchodních stavení rozeznává; dle kolokruhů v něm nalezených lze souditi, že to pošta, kterou císař Augustus v celém císařství zřídil, býti mohla. - Pěkné malby ze stavení naproti stojícího se do Portici odnesly. Nablízku stojí dva prodavači teplých nápojů.

Ve zdi pěkně vyvedeného stavení, opatřeného lázněmi, kdež se mnoho velmi vzácných předmětů nalezlo, prohlášení velmi znamenité sejmuto bylo, nímž se oznamuje, že Julia Felix celý svůj nábytek, který v jedné lázni, v jednom venereo a v devíti stech krámů pozůstává, na pět let pronajmouti chce:

In Praediis Juliae Sp. F.
Felicis Locantur Balneum
Venerium et Nongentum
Tabernae, Pergulae,
Cenacula ex idibus aug.
primis in idus aug.
sextas annos continuos quinque.
S. G. D. L. E. N. C.,

což nám zajisté patrný důkaz znamenitosti tehdejšího města dává. Takových prohlášení v Portici více a v Pompeji ještě pozůstalých mnoho čísti můžeme, která však, deštěm stále oplachovaná, již nyní k rozeznání nejsou a krátké časy je docela zmaží.

Vnitř obydlí Pompejanů všude se velká skrovnost nalézá, nejméně domů okna má a na větším díle jen dvéřmi světlo tam padá, na který způsob ještě podnes u Neapolitánů nejen v předměstech, ale v městě mnoho domků bez oken nalezneme. Stěny byly všude malované a čerstvému, veselému jejich výhledu ještě podnes diviti se musíme. Nejvzácnější a nejzachovanější takové stěnomalby se oloupaly a pro dálší zachování do Královského muzeum do Portici odnesly.

Podlaha každá jest mozaikem vykládaná; pro delší jich zachování jsou pískem a drobným kameníčkem posypané, aby déšť jim tak mnoho škoditi nemohl. Mnohé z nich ještě podnes velmi pěkné jsou a pevnosti jejich se divíme.

V těchto zbořeninách několik pilně zhotovených barelievů z hmotného stříbra a v ploskách výtečných se dobylo. Na jednom umírá sedící Kleopatra, u ní slzící Milek s zarmoucenýma dvěma ženama stojí; mimo mnoha jiných drobnějších pamětný zlatý peníz s nápisem císaře Augusta, kalamáře, v kterých vyschlý inkoust ležel a které v muzeum mezi herkulánskými papýry nalézti můžeme; bronzové sochy, jako Herkulova, Jupiterova, Merkurova a mnoho Priapů; jiné, hlíněné figury, jako Isidina, Eskulápova, Junina; množství svítelnic všeliké velikosti, nádoby stříbrné a z pozlaceného bronzu, hlíněné, nářadí domovní všeho druhu, mramory, nádoby chrámové a všecky k oběti potřebné a k modloslužebnosti určité nástroje, všecky potřeby kuchynské, sbírka závaží všech druhů z olova neb bronzu, kliky, zámky, klíče, šperk ženský, pozůstávající v náramcích, náušnicích, řetízkách zlatých, v prstenách s drahými kameny, v zrcadlech z kovu, stříbrných jehlicích; ličidlo dpbře zachované v nádobkách, drahé mastě, na zuby prášky a parátka, zlaté šnury, nůžky, jehly, vřetenka ze slonových kostí a nesčíslnost jiných věcí, které pro množství jmenovati nemohu; to všecko bylo do pokladu Muzeum borbonského odtud odnešeno, které vždy, zvlášť pro cizozemce všem těm předmětům se obdivujícího, otevřené stojí.

Jeden z nejpěknějších domů, jenž hned od začátku vykopány byly, jest M. Arrio Diomede, jak toho nápis dokazoval. Vnitř jest dvorek, sloupy obstoupený, zahrádka a kašna mramorová.

V prvním ponebí jest osm na červeném poli malovaných komnat s mozaikovými půdami, kde mnohá pěkná figura přemíle představena jest. - Při vykopávání velmi vzácné věci zde nalezeny byly, totiž kostěnec, an v jedné ruce chomáč klíčů, v druhé zlatý řetízek, mince všeliké a malé šperky, za ním druhý, an nádoby stříbrné v ruce nesl. I za domácího pána, totiž za Diomeda, první a za jeho služebníka druhý se pokládá; kteří v outěku od strašného hubitele překvapeni byli.

Vrchní ponebí jest bez střechy, jako všecky ostatní domy v Pompeji; obsahuje všeliké pokojíky, kteréž k lázním, k jídlu, spání atd. určeny byly a mozaikem vykládané půdy mají.

Nade dvéřmi Albinova domu jest znamení priapské, zlatí, stříbrní a bronzoví Priapové, jenž zde na světlo vyšli, na důkaz, že v tomto domě dílna na Priapy byla. Kopáči kostěnce vydobyli, kteří takové podůbky, tak jako my škapulíře, na krku zavěšené měli a těmi od neštěstí zlých duchů se osvoboditi a ženy neplodnost ztratiti se domnívaly; vedle jest stavení, kde se nalívaly teplé nápoje; jinde se olej prodával, a ještě zde krámek s velikými baňkami zazděnými najdeme; v obydlí nazvaném del Leone nalezneme zvlášť pilně mozaikem vykládanou podlahu a vytvořenou podobu Iví. Na rohu, kde se do uličky zatáčíme, na jednom domě se čte Salve, který dům kostěnce člověčího a psíka, mimo šperkovního stolku ženského s skleničkami od drahé masti, a ličidla s zlatými maličkostmi zachoval. V prostranném, vesele malovaném domě Klaudia ranhojičských strojů na padesáte kusů se vyskytlo a některé docela našim se podobají; za lékařskou školu se drží; výše odtud bylo clo, kde mnoho závaží z olova, železa a bronzu se všelijakými na nich vyrytými nápisy a znameními leželo. Pak následuje mydlárna a dvě nalívárny. Odtud přijdeme k čtverrohé kašně, která vlevo od jiné uličky vede. Na levé straně Corso obecní pekárna leží, kdež i dva mlejnky na obilí a nedaleko olejnu a vinárnu nalezneme.

Mezi ostatními se ještě dům Kaia Sallustia svým pěkným způsobem stavení, svou vzácnou stěnomalbou a zvláště způsobnou podlahou vyznamenává. V nádržce, uprostřed dvorku stojící, stál podstav s bronzovým jelenem, jemuž z huby voda tekla, a na něm výtečně vypracovaný mladý Herkules seděl; zde květnice vysázena byla a na protistojící stěně venkovské malby, ptáci, zvěř, kvítí a položení podnes nám ostalo. Na straně lázně nám stolek jednonohý se třemi sedadly do očf padne; ten se u Řeků monopodion nazýval. - V pokoji spacím jest obraz na stěně, jenž Venuši s Marsem a Milkem představuje.

Peníz zlatý, dvanácte bronzových Vespasiánových mincí, šest sloupků bronzových a více ceny hodných rozličností muzeum zde dobylo. - Odtud nalevo dále okáže se nám ulička, kdež dům Modestův nalezneme, a při vchodu do Corso v jednom domě stroje a železo nalezené kováře tam obývajícího prozradily; za ním druhou obecní pekárnu, kdež čtyry mlejny vykopány byly, spatřiti můžeme.

Dům Suecia Aerennia, Julia Polybia, Julia Aekvana před jinými vyhledati musíme. V jednom jsou po stěnách samé hudební stroje namalované. Vpravo na straně, kde jsme Casa di Leone navštívili, jest dům Suecia, za ním Kaia Julia Priska, po němž vinárna následuje, kdež byl malovaný had, an jablko žere. Nádoby zde nalezené s suchými kořeny, pilulemi a jinými bylinami dokazují, že zde líkárna byla. Dále stojí dům C. Julia Duumvira, vedle Ilaria Sabina a Fortunata. Za všelikými krámky stojí obydlí Marcellovo a za ním hned Suecia Popida.

Stranou domu Fortunatova patrně nám do očí padne třetí pekárna obecní, kdež nad pecí priápské znamení s nápisem "Hic habitat felicitas" v hlíněné plosce zaděláno jest.

Vejdeme-li do poslední vlevo od Corso běžící uličky, pěkně stavený dům Pansy, jeho mramorové dlážení, mozaikové podlahy mimo pěkných stěnomaleb nalezneme, a ohništěm tak, jako u nás se užívá, jest zaopatřen. Kořist, která se zde vykopala, pozůstávala v několika hlíněných nádobách a jiných z bronzu, mimo popela z těla domácího pána. A tak stále na odkrytí celého města se pomalu pracuje, což z ohledu budoucích potomků upřímně příti musíme; neb tak dlouho, jak věrně nám zem tyto slavné památky chovala, povětří, jenž vítr a déšť v této svatyni podle libosti dovádět nechává, Pompeji nám nezachová; ačkoli král nejen pobořené zdi pilně opatrovati a vrchy domů kůrkami přikrývati dává, přece den ode dne zkázu patrnější na městě spatřujeme.

K tomu ještě lidé, jimž se tam všecko líbí, přicházejí, kteří s plnými kapsami domů se vracejí; zvláště Britové mnoho peněz vynakládají, aby (ač veliká zápověd dohližitelům a pokuta s trestem spojená nádeníkům hrozí) všeliké věci tam odtud dostali; čehož se i zachtělo rakouskému vojsku při vchodu do Neápole; a ze všech těch tisíců cizích, jenž tyto svaté ostatky navštěvují, snad ani jediného nenalezneme, jenž by byl aspoň kus mramoru odtud neodnesl. K zachování památek a pro pořádek, pakli by kdo mocí čeho odciziti chtěl, stráž starých invalidů zde stojí, kteří žertu neznají. Ciceronové, jenž nevědomí poběhlci jsou a cizímu, nepřijde-li sem s knihou v ruce, k žádnému užitku nejsou, nesmějí se, jako dříve, opovážit za takové se vydati, leč k tomu zvláštní dovolení od administrací obdrželi.

Rejsovati se v Pompeji nesmí, leč se o dovolení u správy zemské požádá; což tím lépe jest, čím větší a častější pleskaniny a nepodobnosti na světlo vyšly. Administrací od času k času sama výpodohy pravé a čistě ryté vydává, jakých vzácných obrazů již dva svazkové světla došli.

Mezi znamenitými nálezy, které se za mých časů v Neápoli staly, byl onen dne 17. máje roku 1817, kdež král sám, aby ho spatřil, Pompeji navštívil:

Za obydlím Sallustovým, o kterém jsme již jednali, jest ulička, kde ostatky zdí domovních beze vší velké přípovědi stojí. V jednom z nich, sedm palem hluboko, okázali se tři velicí a jeden velmi malý kostěnec, kteří z jedné rodiny pozůstávali, totiž dva mužští, jedna ženská a dítě. I byli s popelnou tou zemí, promíchanou oblátkem, vyhrabáni. Bezpochyby zde outočiště hledali před Vezuvem, jenž městu a okolním místům zkázou hrozil; jsouce ale hrůzou a strachem překvapeni, jen několik svých nejlepších věcí dohromady shledali v tom okamžení, které jim ta zhoubná náhoda popřála. Sotva se však v koutě ukryli, již jim zavátá cesta vykročiti nedovolila, a dříve než se usnesli, již krutá smrt je zachvátila. Nohy dítěte zůstaly mezi nohama matčinýma ještě po sedmnácti stech letech silně zapletené a ramena matčina silně k prsoum pacholete tlačila, na důkaz, že nebezpečenství smrti jim hrozilo a láska tím větší strach na ně hnala a tak pevně je k sobě přivinula.

Ostatní pozůstalosti, které u nich se nalezly, jsou nejen z ohledu jejich pěkného vypracování a způsobu, ale i pro takovou zachovanost vážnosti hodny, kteréžto jsou:

Toť byly všecky šperky a poklady nešťastné té rodiny, která je v okamžení sebrala, jsouc té naděje, že tento malý nábytek s životem svým před záhubou strašně hrozící outěkem obhájí.

V dálším prohledávání jiné světničky v tomto položení jiné se předměty našly, které ne sice tak vzácné jako první, ale tím více nečastostí se vyznamenávají. Bezpochyby jinému rodu náležely, a ty jsou:

Takové skleněné starobylosti, jestli neporušené a dobře zachované jsou, v Neápoli velikou cenu mají. Na své oči jsem spatřil, že jednu pěkně vytvořenou starosklennou nádobu za 120 zlatých, dukátů přítel příteli prodával. Tato nádoba ve všech barvách duhy hrála a byla tenká co šlupina, i mohla se celá rozloupati.

Dále se nalezl hřeben, časem přelámaný, dvě hlíněné lampičky, trojí skrovné olověné závaží, kde na jedné straně Eme a na druhé Habebis vyryté stálo, a motyka železná.

Při odkrytí chrámu Jupiterova a Venušina pěkná socha Ládina se nalezla, která v postavě a velikosti Medicejské se podobá; jenžé jí božská milost v tváři a nejdovedenější výtka oudů nesmrtelnou rukou pracovaných schází; v muzeum velmi se tyto sochy šetřejí. Mimoto na světlo přišla socha Hermafrodita také vzácná, ale s přeráženými rameny, která naštěstí se nalezla a nyní schopně se přidělala.

Pěkný chrám, Jupiterovi zasvěcený, s velikými, zemětřesením zpřeráženými sloupy, kterých dílové pilně dohromady se shledali a dle možnosti srovnali.

®e se na jeho výstavě před zasypáním města pracovalo, dokazuje kamenické napolovic hotové dílo, jenž zde porůznu leželo a tak čerstvé se zdá, že myslíme, že před chvíli kameník odtud odešel.

Svatyně tohoto chrámu stojí na vysokých stupních a před nimi obětní stůl. Vnitř zlomy rozdílných soch, výborně vypracovaná hlava Jupiterova, podle které se soudilo, že chrám Jupiterovi zasvěcen byl; hlava Eskulapova, kusy mramorových nohou s císařskými sandály, tři palmy dlouhé, pravé, s velikostí nohou se srovnávající rameno a prsní díl sochy čisté práce mimo následujícího vzácného nápisu jest zde vykopaný poklad. .

Sp. Turranius L. f. L. pron.
Fab. Proculus Gellianus praif.
Fabi. II. praif. curatorum alfei.
Tiberis Praif. pro. pr. i. D. in
Urbe Lavinio pater patratus
Populi Laurentis foederis ex.
Libris Sibyllinis percutiendi
Cum p. r. sacrorum principiorum
P. r. quirit. nominisque latini
Quai apud laurentis coluntur.
Flam. dialis. mart. Salius
Praisul augur pont. praif. cohort.
Gaitul. Trib. Mil. Leg. X.
Loc. D. D. D.

To jest: Spurius Turranius, syn Luciův, pravnuk Spuria Lucia, Fab. Prokulus Gellianus prefekt, Fabius II. prefekt dohližitelů cla. Tiberinský prefekt a zástupce spravedlnosti v městě Lavinium, otec smluv lidu laurentského k podpisu umluvy, dle knih sybilinských s prétory svatých pravidel národu římského Kviritů a jména latinského, jenž se zachovaly u Laurentských Flamin. Dial. Martial. Salius, Presul, Augur, Pontifex, prefekt kohorty Getulia. Tribun vojenský legionu X., kterému dekretem dekurionů místo vykázáno bylo.

V tom čtyrrohu bylo několik podstavů, ale ani jedinká celá socha. Dle následujícího nápisu: Q. Sallustio p. Fil. viroi D. Quinq patrono, pochybovati nemůžeme, že podoba Sallusta, jehož dům jsme v Corso znáti se naučili, jako i Pansova zde stávaly. Stranou kámen a míra obecní v něm vysekaná pochybovati nedovoluje, že to forum pompejské bylo; a to se také potvrzuje nalezeným nápisem, že Aulus Klaudius Flakkus, syn Aulův, a Narceus Aurelianus Kaledo, syn Narceův, duumvirové spravedlnosti, dekretem dekurionů zařízení obdrželi, aby obecné míry spořádali.

Několik kročejů od chrámu Jupiterova ctila se Lada, jejíž chrám rovně portikem obehnán byl; délka jeho 206, šíře 120 palem vynášela. K svatyni se vystupuje po 15 vysokých stupních, kdež se jen podstav od sochy nalezl; jeho podlaha jest dlážená barevnými mramory, mozaikem olemovanými. Dvě obětnice po stranách chrámu stojí a na jedné velké, před schody svatyně, se čte:

M. portius M. F. L. Sextilius L. F.
con Cornelius en F. A. Cornelius A. F. IIII.
Vir. D. D. S. F. Locar.

Mnoho hodin při vykopávání tohoto chrámu po dva dni jsem sedával a na své oči spatřil, jaké krásné malby kolem chrámu vyšly a jak čerstvé, veselé, trvánlivé barvy se okázaly.

Výborná socha Ladina a Hermafroditova, ale bohužel zpřerážené, zde nalezeny byly; z čeho se soudilo, že chrám ten Ladě zasvěcen byl. Oba ty nálezky v muzeum dohromady složené a dle možnosti spravené uviděti můžeme.

Okolo chrámu Venušina stojící domové velmi pěkně malovaní jsou. V tom jest řecká architektura, v druhém ptáci a zvěř, v třetím mnoho roztomilá hlava, v jiném zas dětinské hry a venkovské výhledy atd.

Ze všech znamenitostí však, kterých jistě množství v Pompeji k nalezení jest, hroby zdejší posléz navštíviti musíme, neb zde užasnutí stojíme, ptáme-li se, kterak možné, že dva tisícové let tak věrně nám je zachovali.

Staří Řekové a Římané žádného v městech svých nepochovávali a v Římě jen císařové té cti došli; nicméně památky mrtvých na strany nejlidnatějších cest stavěli, aby jméno zemřelé osoby rod sobě připomínal a hrobka slavná hrdin o vlast vysoce zasloužilých mladým jinochům vždy patrně před očima byla. Mrtvá těla pálili a popel v hlíněných, mramorových neb bronzových nádobách v hrobkách ukládali; chudé však, jenž outraty pohřební vyniknouti nemohli (které u starých, tak jako podnes, draze stály), také zahrabávali.

Vlevo nejprvnější jest hrobka Mamie, kněžiny, dle pěkně vytesaného nápisu na obloučném vedlejším sedadle: Mamiae P. F. Sacerdoti Locus Sepulturae Datus Decorionum Decreto.

Vnitř je hrobka vykrášlená dvanácti sloupky; uprostřed jest podstav, na kterém popelnice nalezena byla; kolem dokola stojí výklenky nazvané columbaria, do kterých se nádoby popelné aneb lahvičky slzné od přátel a známých svobodně stavěly; stavení jest z nejstarší, černavé vezuvské lávy, promíchané cihlicemi. - Barelievy, kterými vůkol obkladeno bylo, časové strávili a cizozemci po kusích odtud odnesli. - Za tímto samým hrobem, když se dále kopalo, kostěnec byl nalezen, jenž 69 zlatých penízků a přes 120 stříbrných okolo sebe měl.

V jedné velké hrobce byla vzácná nádoba z alabastru východního, popelem a kostmi naplněná; pak byl nalezen prsten zlatý s achátem, na kterém jelen kopytem se drbající čistě vyrytý byl. Kolumbaria jest zavřená mramorovými dvírkami, které zajisté k vzácnějším pozůstalostem v Pompeji patřejí; ty se rozbité nalezly, dobře však dohromady složeny, na své místo postaveny a nově k tomu zhotoveným zámkem uzavřeny byly.

Před hrobkou Kaiovou okazuje se jiná, patřící Luciovi Libellovi, duumvirovi a prefektovi, a synu jeho, jakžto Decimilly, veřejné kněžiny Ceresiny, nápis dokazuje:

M. Alleio Lucio Libellae,
Patri aedili
II. vir. prefecto quinq. et. M.
Alleio Libellae f.
Decurioni. vixit annis XVII.
Locus monumenti
Publice datus est A. M. F.
Decimilla, Sacerdos
Publica Cereris faciundum curavit
Viro et filio.

Ten nápis dokazuje, že (poněvadž kněžiny Ceresiny v Pompeji přebývaly) i chrám bohynin, kde službu konaly, se tam nalezati musil, a poněvadž až podnes nic o něm nevíme, od budoucnosti ho k očekávání máme. V těchto nadřečených dvou náhrobcích kolumbarium není, ale tím vzácněji velikými výtečnými bílomramorovými podstavy se vyznamenávají.

Tři skleněné baňaté nádoby, s dobře zadělanými pokličkami, a v nich spálené hnáty ve vodě a vespod usedlý popel byly nalezeny v náhrobku, který má následující nápis:

Neaevoleia T. Lib. Tyche sibi et
C. Munatio Fausto Aug. et pagano
Cui decuriones consensu populi
Bisellium ob Merita eius decreverunt.
Hoc monimentum Neaevoleia Tyche.
Libertis suis
Libertabusq. et e. Munat. Faust.
Viva fecit.

Mezi jinými jest náhrobek přivlastněný Labeonovi, duumvirovi spravedlnosti, kterému vystaven byl monument od svobodného Menomacha. Na mramorové plosce našel se vyrytý nápis :

Mimoto vyšly zde na světlo dvě staré, z tvrdé lávy hrubě pracované bezhlavé sochy, které před sebou ležeti vidím.

Okolostojící hrobové, na způsob chrámců, snad osobám z té samé familie patřili. Více jiných, nepatrných nalezneme; a možná že mnoho jich ve tmách pod zemí na brzké vykopání čeká. Zajisté můžeme potomkům svým záviděti, kteříž se ouplného vykopání celé Pompeje dočekají.

Řeky Sarnu, na kteréž Pompeja stála, jak nám staří historikové vesměs vypravují, více ani památka není, poněvadž zemětřesením byvši přetržena, jiný běh vzala.

I moře, jenž se pod nohama města pěnilo a lodí kupecké mnohých národů v přístavu chovalo, násilím Vezuvu o půlhodiny cesty dále bylo zahnáno; a kde prve vlny se honily, nyní usmívající se pšeničnišťata a bavlniny se šířejí.

Takové pohodlné položení patrný a znamenitý obchod městu Pompeji zjednalo; a nejen pro kupectví, nýbrž i z ohledu neobyčejné ourodnosti a zdravého, čistého povětří Tacitus, Seneka a jiní spisovatelé Pompeji mezi nejznamenitější města Kampánie kladou, kamž se také mnozí mohovití a znamenití Římané pro příjemné živobytí utíkali a v krásném a zdravém okolí letní zámky stavěli.

Dle historiků má míti město čtyry vlaské míle v okolí, a jestli se více nádeníků na kopání nenajme, tak ještě ani za dvě stě let celé světla neuhlídá. Den ode dne však vždy nové a nové pozůstalosti věrná zem nám poskytuje, ode dne ke dnu Muzeum královské nimi se plní a cizozemcové jim se obdivují.

Vícekráte jsem při vykopávání celou hodinu stával a obzvláštní radost míval, patře, jak jedno po druhém na světlo vycházelo. Při těch nádenících spatříme, s jakou schopností nalezené maličkosti (jestli dohližitelové stále s přísným okem u nich nestojejí) schovati a za jakou cenu je prodati znají. Chlapci, jenž v koších a opálkách rum vynášejí, chytře pozornost dohližitelů podváděti umějí a mnohdykráte roztomilé maličkosti se zemí ven v koši vynášejí.

Větší však škodu činějí sami dohližitelové, kteří mezi sebou jsouce umluveni, zadržené vzácnosti cizím příchozím draze prodávají.

V ulici, jenž od chrámu Jupiterova a Venušina k městu vede, v domě jednoho kupce na olej nebo víno byly dobyty následující ostatky:

Slovem Pompeja jest nejvzácnější výjezd pro cizozemce z Neápole a nejbohatší sklad pro milovníky starobylostí. Zde umělec nalézá první základy umění a mnohý předmět nový k zdokonalení svému; historik příjemně do tmy času se tratí, obcuje s Pompejany, klaní se s nimi v chrámích, prochází se s nimi v portikách, sedí mezi tisíci jich v divadle a tím svou mysl obveseluje. Dvanáctekráte jsem Pompeji navštívil. Časným jítrem jsem přišel, ale pouhou teprv nocí odtud se odloučil a vždy na nejpříjemnější způsob jsem se bavil; i jsem přesvědčen, že každý cizinec nanejveš spokojený a odplacený odtud se vrací.

Stabia, Sorrento

Časným jitrem z Neápole ulicemi téměř prázdnými jsme jeli. Podvečerním deštěm se prach, který by nám byl jistě naši cestu do ráje ztrpčil, příjemně zkropil a parné jitro přelibě se ochladilo. Letohrady resinské a torrské, škaredé lávotoky jeden po druhém a pompejské zákopy mezi veselým rozmlouváním za námi mizely, a než jsme se nadáli, o devíti již jsme u přístavu staré Stabie před hostincem stáli. Před zasypáním Stabia příjemněji se představovala než nyní; za našich let jen čtverrohy dlážený břeh mořský k jízdě a průchodu jest pohodlný; v ostatních ulicích pro nečistotu a puch sotva lze jíti. Starobylých památek, kromě jména, zde nenajdeme. Loděnici, před lety již početnou válečnou lodí, to jest vše, co v Stabii neb nynějším Castellamare znamenitého nalezneme. - Dolem jedné skály se prejštějí kovné vody, kteréž lékařové pro všeliké neduhy předepisují. Abychom schváleného povětří užili, odtud do kaštanových jsme vystoupili houštin a po vrších okolo staré tvrze jsme výmoly do lesního zámku královského přišli, který zpustlý stojí, ale z Pompeje z divadla tak pěkně se představuje, že každému chuti k navštivení dodává, což ale vcházejícím do něho nevděčně odplácí. Výhled z pavlače jeho jest vše, čím se honositi může. Vpravo odtud v jedné hluboké rozpuklině hory Tauru, nyní S. Angelo, chová se pro Neápoli nevyhnutelně potřebný snih.

Pro příkrou neschodnost vrchu svaly sněžné do košů rohožných se zavazují a po lanách pohodlně až na cestu, jenž od králova zámku chladem stinného stromořadí až do Castellamare vede, dolů se spouštějí.

Po poledni našeho tovaryšstva díl po vodě a díl na mezcích do Sorrenta se odebral. Ale jaká to jízda! Ač i oslové zdejší podivení hodnou schopnost v chůzi přes ty příkré skalné stezky ukazují, nemožno nezvyklému nebezpečnosti na sedle se vydati. Cesta jest lité skály výmol, kterýž od lijavců hrubé, z vrcholí hor přihnané kamení velmi nepříhodným činí; vpravo propast působí závrať a jen malý chybný kroček tam zavede a spodem se moře, o tvrdý břeh se odrážející, pění. Dále a dále vždy výše a výše kameništěm nepříjemným, unavujícím, až na vrcholi hor Sorrentinských se klopejtá, odkudž pak cesta zase nepozormo se níží, ostávajíc stále kamenitá a nepohodlná. Malířům vpravdě krásní předmětové v roztomilých položeních, jenž výstupováním nebo sstupováním se míle představují, veliké ceny býti musejí, ale tak nevyslovně krásní, jak nám téhož umění přítomný ctitel, kterého jsme, těmito krásami okouzleného, téměř poloumrtvého přivedli, ujišťoval, nikoli nejsou.

Nejpěknější z nich jest, sstupujeme-li z hor, pohled na Piano di Sorrento, které v roztomilé zelenině čerstvé s roztroušenými svými se usmívá domky. Po horách jsem spatřil veliký počet cizích, aspoň u nás neznámých bylin a myslím, že by bylinář zde velké kořisti nalézti musil, méně mineralog. - Hory zdejší mohou se dílem mezi nejtučnější z Apeninských počítati. - Dobytek, jenž sem tam roztroušený se pase, veselým výhledem tučné a zdravé dokazuje pastvy, a tím máslo nové sorrentské v Neápoli a zvlášť telata zdejší velmi vzácná jsou.

Náš průvodce, veselý, šprymovný Ezop, všecku svou krasomluvnost sebral, aby kamenitou cestu nám ukrátil, a jeho původní, ostrovtipné nápady, kterých konce neznal a které příjemným způsobem přednášel, mne v mé důmince o schopnosti lidí hrbatých znovu potvrdily. Vida jednoho z našeho tovaryšstva, an utrhl dva pšeničné klasy, velice se divil, a za klobouk je zastrčiv, pravil, že zasluhují pro svou vážnost na památku do vlasti přinešeny býti; po straně hrbatý uštipačně se usmál a toho pána se tázal, jestli u nás také pole se metají, zdali se stromy zelenají, jestli také města máme a se odíváme. Já otázav se ho, proč tak nesmyslně soudí, dostal jsem za odpověd: "Snad nás téměř každodenní důkaz o tom nepřesvědčuje? -Jeden Britan," vece Ezop, "před čtrnácti dny, kterého jsem na horu Taurus vedl, přijda k jedné bylině a utrhna ji, do mdloby padl a pět hodin v ní ležel. Nemyslil jsem jinák, než že bylina jedovatá jsouc, vůní svou ho otrávila, když pak k sobě přišel, ubezpečoval mne, že radostí nad takovou vzácnou bylinou, po kteréž již deset let ve své vlasti se shání, do mdloby padl.

Jiného jsem provázel přes hory z Castellamare do Sorrenta, a když jsme přišli před Piano di Sorrento, Brit s hlubokým vzdechnutím se posadil a kráse podivovati se počal. Já si vedle něho sedl a čekal dvě, čtyry a pět hodin, můj pan Brit se nehýbal a na mé otázky odpovědi nedával. Já čekal až k večeru, kde jsem se domníval, že ho snad noc z obdivení vytrhne, ale všecko nadarmo; měsíc, jenž z moře se vytáčel, novou čarodějnou mocí ho na kameně přimrazil; já pak, netrpělivý, o svůj plat jsem žádal, kterýž obdržev, do Stabie jsem se vrátil. - Zatím jiné tovaryšstvo Britů třetí den potom do Castellamare přišlo a mne za průvodce do Sorrenta přes hory vyvolilo.

Když jsme k Pianu di Sorrento scházeli, kterak jsem užasl, vida toho samého Brita, an až po tu dobu na témž kameně sedě, na okolí se díval. Druzí ho pozdravovali, a neobdrževše odpovědi, dále kráčeli. Když jsme do Sorrenta k jednomu domu přišli, kdež se povídá, že tam Tasso ostával, tu jeden Britan kněze, an mu dvéře otvíral a ujišťoval, že v tomto pokoji Tasso o osvobození Jeruzaléma psal, radostí okolo krku popadl a tak ho k sobě tlačil, že kněz bez sebe na zem padl a za mnoho hodin k sobě přijíti nemohl. Druhý kněz vedl pána dále, a ukázav mu na podlaze ležící ptačí trus, pravil, že Tasso prý velký milovník kanárů býval a že jeho nejmilejší zpěvák z nich (jenž Tassovi vždy na rameně sedal, když o Jeruzalémě psal) na tom místě, kde ten trus leží, svou klec míval a že se ta vzácná pozůstalost od té doby na památku toho Tassova kanárka ukládá. Tu pán strašným hlasem, až jsme hrůzou všickni dvéře hledali, vykřikl: `Ha! Ha! Dvaadvacetkráte šťastná krajino, jenž takové slavné památky chováš!' Pak se kněze ptal, co by za ten trus chtěl a jestli by ho tak šťastného učiniti a mu jej přepustiti mínil. Kněz, dobrá ferina, dlouho se zdráhal, když mu pak Brit pět louisdorů do dlaně vtlačil, poklad ten mu přepustil; pak, aby se trus nepokazil, i s cihlou z podlahy se vyndal a já byl tak šťastný, že jsem nesmrtelnou památku, diamant Tassova kanára, k nešení obdržel, kdež mi však Brit s hrozícím vyřčením oznámil, že jestli upadnutím neb jinak jeho vzácnému nálezu uškodím, mně Bůh od smrti nepomůže a že mne z té skály pod Tassovým domem do moře hodí. - - Ti páni přes Pompeji do Castellamare přišli a na oslích (kdežto čtyři velicí, silní mezci, koše na sobě nesouce, za nimi vedeni byli) přijeli. Já nevěděl dlouho, co oslové tak těžkého nesou; zatím, když jsme dolů, kde rybáři na písku pod Sorrentem sítě pletou, přišli, abychom se do ostrova Capri převezli, tu jeden mezek, nemoha tíže déle unésti, upadl, a všecky čtyry roztáhna, zdechl. Tu jsme teprv spatřili, co v těch koších bylo, nic jiného než hlína a cihly, celé skálokusy všelijakých kamení, které, jak jsme se doptali, ti pánové od chlapců, jenž z výkopů pompejských vynášejí, velmi draho skupovali. Nešťastnému mezku pozdě již odlehčivše, ty mlejnské kameny do lodí se vší pozorností jsme odnesli, kdežto ten jeden pán stále s nahým tulichem, ze své holi vytaženým, nad námi stál, a kdo mu který kámen upustí, že ho probodne, hrozil. Já též posléz svůj poklad z Tassova domu věrně odevzdaje, unci za to jsem obdržel; pánům Angličanům šťastnou cestu jsem přál, a od té doby vida, jak se staré cihly a kamení draze platí, celý komín svého baráku jsem rozbořil a Angličanům, když přišli, vždy několik cihel draze prodal, řka, že jsem je buď z toho, neb jiného místa v Pompeji, na kopání stoje, s velikým nebezpečenstvím ukradl. Která cihla nejvíc začuzená byla, ta na největší peníze se uvedla. Mnoho již mi nezbylo, a až ty odbudu, ještě chlívek, kdež pro drahé časy žádné vepříky držeti nemohu, zbořiti míním a obchod s cihlami dále tak dlouho, jak to půjde, povedu; následovně," doložil hrbáček, "nemohu soudit, než že v půlnočních krajinách lidé, a tím více zem, v které obývají, proti nám a našim krajinám daleko pozadu stojí." Ezop zajisté poněkud pravdivě soudil a tím nás zahanbil, že více pocestných na svou vlast a přednosti její docela zapomíná a nepatrnosti, které ani zmínky nezasluhují, tudy tak vyvýšuje, že k vyslovení není.

Každá krajina na světě má své přednosti, každá sem tam rozlehlé krásné položení, které na silnici, kudy jedeme, aneb u hospody, kde se zastavujeme, vždy neleží, následovně hledáno býti musí. Bloudě mnohým oudolím zdejším, později jsem poznal, že proti vlasti nespravedlivě jsem soudil, zapomena na příjemné a bavné chvojnaté hory, které čistovlnná Sázava protýká, na hrdé, divoké břehy labské k Ousti, na rozmanité venkoviny Adersbachu, a zdálo se mi, že přes ty obrazy, jež zde přirozenost malovala, ve světě není. Mnoho cizích se mnou tak smejšlelo; nicméně každá nepatrnost, kterou v cizině nalezáme, zdá se mnohem dokonalejší a vzácnější než ta sama v české vlasti.

Co se však sorrentinských dolin dotýče, ty jsou jistě takovou krásou přirozenosti vylíčené, že jen k ráji přirovnány býti mohou, a každou chválu, kterou jim kdy ohnivá básnířů obrazotvornost vyjádřila, v plné míře zasluhují, a jestli, jak jsme uznali, každá krajina ve světě své přednosti má, sorrentinských oudolin milou rozmanitost těžce která ukáže. Až na pomorančové stromy, jenž by se svou velikostí dubům rovnaly a o kterých se mi tak mnoho vypravovalo, a z velikých, na tisíce stoletých myrt jedinký strom, daleko s popsáním neshodlý, jsem spatřil.

Ba i povětří zde, již sic na horách, jiné není než povětří hornatého venka, které onen, jenž dlouhý čas v ouzkouličné Neápoli v prachu a zavřenosti přebýval, přirozeným způsobem nalézti musí.

Zatím nás večer přepadl, než jsme do Piano di Sorrento dílem unavení přišli, kdež nás ostatní tovaryšstvo očekávalo. Večeře naše za mnoho nestála a vzácné paní s bídným lůžkem zavděk vzíti musily. Jítrem do Sorrento jsme se brali, kam velmi příhodná cesta samými pomorančovými zahradami a fikovnami v roztomilém chladu vede.

Znamenali jsme, že v okolí zdejším ne tak bídní lidé jako okolo Neápole obývají, poněvadž jsme tady velkou pracovitost po zahradách, v přástevnách, v provaznicích a v hedbávirnách nalezli. V Sorrento nejznamenitější předmět jest dům, v kterém Tasso přebýval. ®e v celých Vlaších bez výmínky lidé pro zisk nejhrubších a nejnižších prostředků užívají, dnešní den poznovu nám dokazuje. Nájemník domu Tassova stoje před zamknutými dveřmi, celému tovaryšstvu pravil, že dvéří prve neotevře, dokud za odplatu dvou piastrů neobdrží, a slovo jistě také držel.

Při vchodu do domu já jsem trochu později než ostatní přišel. Tu mi jeden schody prstem - ukázal, když jsem se vracel, za tuto svou službu nejhrubším způsobem odplatu ode mne žádal.

Z toho domu aneb také z cesty vedle výhled jest vznešený, na daleko se odtud šířící moře, které pod nohama se pění a městem bezkonečným až přes Neápoli, jenž dálkou ve mlze obklíčená stojí, olemované jest.

Rokle velmi hluboká, kterou město Sorrento od horní strany obehnáno jest, romantický chod tvoří. Ohlídnutí se na Sorrento na kamenné stezce do Massy jest roztomilé. Zdejší ourodnost není k popsání. Stromové nesčíslným množstvím pomorančů jsou obtěžkáni, které v chumáčích se žlutí; mezi tím množství polouzralého ovoce visí, a spolu v plném květu stojí. Zde jsme posléz do své lodí zase vstoupili a odtud se vždy po nábřeží brali až do Massy, kdež jsme se opět jiným rozmanitým divili oudolinám. Odtud ostrov Capri tak nablízku se nám zdál, že jsme téměř všecky domky, jenž nezastíněné stály, počítati mohli. Zpočátku potně marináři veslovati musili, a téměř z místa jsme nešli; k jedné hodině s poledne ale tak nás vítr příhodný zabral, že jsme v půldruhé hodině v přístavu stabinském stáli.

My, kteří jsme do Sorrenta z Castellamare pěšky šli, dvojnásobně jsme přirozenosti použili, uhlídavše všecka rozmanitá položení přes hory i břehy mořské, které docela velmi příkré a lité skály jsou.

Jeskyně Posillipská, hrobka Virgilova, Sannazarův památný kámen

Do Pouzzoli prostrannou ulicí nazvanou Chiaia se jede. Ku konci dlažby najednou v nesmírné slitině skalnaté jeskyně Posillipská ku podivu se představuje; její houští bobkové, fíky čili smokvami propletené, na čele jejím se keří a líbezný chládek pocestným se z těchto milých houštin vytáčí.

Jeskyně půl vlaské míle skalou běží, svůj východ jako punktík jen ukazuje a smělostf i prostranností svou cizozemce užasnutím naplňuje.

®e jest tato nesmírná práce z lidských rukou, a ne mocí přirozenou povstala, nepochybuje se; jeskyně stavitelům neápolským poskytujíc z počátku kamení a písku, čím dále tím více se otvírala, až k takovému přišla posléz zdokonalení; o čemž tím méně pochybovati můžeme, čím více přesvědčeni jsme, že obyvatelům kumánským, bajským a puteolánským na příhodnějším vchodu do Neápole tak jako Neápolským na tom záleželo, aby do těch nadřečených měst přes vysoký, nepříchodný Posillip s velkou zacházkou putovati nemusili, a tak oboustranná umluva slité, daleké skály nevyslovnou prací a nákladem prolomila a rovnou a mnohem kratší cestu si proklestila.

Strabo praví, že Agrippa, Augustův zeť, pod správou stavitele Kokceiusa dvě jeskyně v okolí pouzzolském vytesati kázal, jednu, kteráž z jezera Avernenského do Kumy, a druhou, která z Puteol neboli z Pouzzoli k Neápoli vedla; nicméně tato práce daleko starší zdá se býti než římské panování. - Místokrál Petr Toledský ji tak vyprostranit dal, že nyní na vchodu, kdež nejvyšší jest, skoro šedesáte a v šíří čtyrmecítma střevíců obsahuje. Dvě proti sobě ve skále až k vrchu vytesané díry světlo jí donášejí. Uprostřed jí stojí mariánská kaple. Nejpěkněji se uvečer, když lampy to tmavé, vysoké klenutí osvěcují, pozorovateli představuje. Látka této jeskyně i oné Kumské jest tvrdý pouzolán a kopání v ní velmi nepříhodné, poněvadž téměř jedna slitina jest.

Nahoře této skály v roztomilé zapomenulosti stojí zbytky hrobky Virgilovy, huštinami fíkovými a bobkovými zarostlé. Nikdý ještě tak utěšenou samotnost, nikdý tak sladkého ticha plné místo jsem neviděl. Ptactva všelikého v matenici vonné klokot, větříků z košů pomorančových oulisné vání, hladinu se šířícího moře, dým plijícího Vezuva a Neápoli se všemi tvrzemi, se všemi paláci nádhernými odtud spatřujeme, a bloudíce do křovin utěšených, předrajskými háji se těšíme. Dlouhostí věku tato svatyně zašla, takže více ani orudic, ani sloupu není; jen zdi, jež nedávná oprava drží, ještě stojí, v kterýchžto čtyry okna, dvéře, výlomky v stěně a nápis : "Mantua me genuit, Calabri rapuere, tenet nunc Parthenope; cecini pascua, rura, duces," nalezáme. Zvláštní jakýsi kouzlící cit prsou se chytá, přelud vznícený v srdci se množí, člověk se zapomíná, jsa pohřben v hlubosti myšlének, jenž ho do šedivých časů dálenin mocí neodolací ženou; až po mnohé hodině mrzutě, že tu roztomilou pustinu opustit musí, odtud se vrací. Tu mezi chrastím čerstvým přes staré, sem tam vedoucí kamenné a trávné bludostezky, na posvátné, stromovím již ukryté ostatky jednou ještě se ohlídna, ze skály kráčí. Na této hoře nedaleko odtud jest vila, jenž rodu Mazza náleží, v které nalezené staré nápisy dokazují, že v těchto okolích zahrady Pollionovy někdy stály. Když vystoupíme z hrobu Virgilova, uhlídáme kostelíček nazvaný Santa Maria del Parto, jenž hrobkou Sannazarovou se vyznamenává. Latinský znamenitý básníř Sannazar pocházel z Neápole; umřel roku 1530. - Byl tajemníkem krále Fridricha II., od kteréhož tvrzku darem obdržel. Roku 1501 však po odehnání z trůnu Fridriclia Filibert, princ Oránský,, císařského vojska vůdce a místokrál neápolský, zámeček Sannazarův Mergellinu rozházeti dal, z kterýchto zřícenin po smrti Filibertově jmenovaný Sannazar vystavěti kázal kostelíček. Po smrti tohoto básníře mauzoleum z bílého mramoru vystavěno bylo; na něm stojí socha Apollova a Minervina, pod kterými se jméno Davidovo a Juditino vyrylo, aby místokrál hrobku rozházeti nedal, kteráž by se mu rozpustilými předměty, jenž do katolických nepatří chrámů, zkrášlena býti zdála. Obraz básnířův jest bobkovím obvit a postaven uprostřed dvou milčat, jenž slzí a pletence z cypřiše drží. Hrobová orudice na podstavku jest přistavena, na ní faunové a nymfy s pastýři zpívají a na rozlíčné hudebné nástroje hrají k představení trojího druhu básnířství, v němž Sannazar jiné předčil. Nad hrobkou se vymalovala Pověst, kteráž ho bobkovím korunuje, a Parnas s okřidleným Pegasem. Z jedné strany Rozšafnost, z druhé Moudrost, výše ještě jest představena Gramatika, Rétorika, Filozofie a Astronomie a ještě jiné obrazy, všecky od Mikoláše Rossi zhotovené.

V první kapličce vpravo při vchodu do chrámku obraz svatého Michala visí, který ďáblovi, představenému s krásnou hlavou ženskou, na prsou stojí. - Chtějí vědět, že Caraffa, biskup ariánský, jenž roku 1550 zemřel, ten obraz z následujícího ohledu zhotoviti dal: Paní jedna, která smrtelně si ho zamilovala, velice ho náruživostí svou; pro kterou biskup citu neměl, trápila. Jednou na procházku s ní vyjeda, pozval ji, aby se s ním v kostelíčku S. Maria del Parto na mistrovský, jemu darovaný obraz podívala. Paní to pozvání přijala, a vstoupíc do kostela, svatého Michala s hlavou biskupovou a čerta s obličejem svým v okamžení poznala, i brzy zmatená z kapličky nazpět táhla. - Biskup, aby vítězství své zvěčnil a vypodobnil, jméno paní, jenž se Victoria d'Avalos nazývala, pod obraz napsati kázal: Fecit victoriam, alleluja.

Na této nové cestě dále vlevo škaredí se palác královny Johany, jenž se ku konci sedmnáctého století stavěl. Způsob stavení jest velmi pěkný.

Poněvadž jeskyně Posillipská tmavá, prašlivá a vlhká, následovně jezdění v ní nezdravé jest, z ohledu toho, a více ještě proto, aby si srdce Neapolitánů tím více získal, Murat přes Mergellinu po spádu posillipském okolo Johanina zámku velikým nákladem cestu do Puteol neb Potizzoli založil, která se u Bagniuoli se starou spojiti měla. Ač jí veliký díl k skončení neschází, přece novou válkou práce se překazila a málo naděje nyní k dokonání silnice obyvatelé mají.

Nisida, Pouzzoli (Pozzuolo, Puteoli, Potioloi), Solfatara

Kde jsou ony polostiny, venkovskými krásami, bohatstvím zahradním, oko bavícím výhledem se chlubící? Kde jsou ty kraje, kde boháči římští zlato ze všech dílů světa svážíce, v nekonečných veselostech utráceli? Kde jsou království puteolské a kumské (Puteolana et Cumana regna) ? Nic z nich nepozůstalo než hromady kamení zještěřené a vyvaliny sirné, jenž povětří smradem kazí a okolojdoucím nezdraví působí. Nalevo od cesty veselý ostrůvek Nisida a Limon stojí; první, vinicí obrostlý, pěkný obraz v moři staví, druhý jest kontumace pro lodí, jenž z dalekých neb oněch krajin přicházejí, kde nákažlivé nemoce panují, a zde zkoušeny bývají a tak dlouho státi musí, dokud se v které takové nákazy projevují. Tady se také takové nemoce hojí, proto zdejší stavení lazareto sluje. Cicero ve své epištole druhé, třetí a čtvrté knihy šesté mluví o tom ostrovu, kamž Brutus po zamordování Caesara utekl.

Město Puteoly, jenž množstvím obyvatelů a kupectvím nad jiné bylo předčilo, bídu cizím okazuje a rody otrhanců, jenž rybičkami život si mizerně hájí, obsahuje. Kam jen se ohlídneme, všude zbytky znamenitých památek zde nalezneme.

Již 521 let před narozením Kristovým základ k tomuto městu Dicaeus (Dikararchos), syn Neptúnův, položil; protož se zpočátku město Dicaearchia (Diarchis, Dikaiarchia) nazývalo. Později bylo nazváno Puteoli, Potioloi, za příčinou studní (putei), kterýchž se zde mnoho nacházelo.

Zpočátku jako republika bylo město řízeno, mělo své duumviráty a dekuriáty. Cicero o něm mluví jako o městě municipálním. Jak daleko se toto město táhlo, dokazují hrobové a jiných stavení zříceniny i dlažby mezi zahradami, až k sirným dolům dosahující. Před Hannibalovým tažením do Kampánie město od Římanů rozšířeno bylo, čehož přístav a obchod znamenitý s Alexandrií příčinou byl. Na základích někdejšího chrámu Oktaviána Augusta dle nápisu:

Na malém zdejším náměstí nalezneme věkem zacházející podstavek sloupu a na tom čtrnácte osob, které čtrnácte měst zemětřesením v Malé Asii (nynější Anatólii) ztroskotaných představují, kterých jména se čtou. Ta města císaři Tiberiovi, jenž je obnoviti dal, bezpochyby památný sloup postavila, poněvadž nápis k chvále Tiberiově zní. Náhodou sice byl nalezen tento podstavek; ale socha Tiberiova se nenašla.

Nejznamenitější pozůstalostí zdejší jest chrám Serápisův, jehož stáří veliké musí býti, an roku 648 od výstavu města Říma obnoven byl a s daleko větší slávou podruhé za císaře Septima Severa vzešel, čehož v síni chrámové nalezená písma důkazy kladou. Podlaha, ještě podnes celá, jest z bílého mramoru, a ze sloupů, jenž báni svatyně nesly a nyní zvrácené a zpřerážené zde leží, jen tři ještě větrům a času vzdorují. Stavení jest čtverrohé, 200 střevíců dlouhé a 160 široké. Svatyně stála na způsob dlouhokruhu, 60 střeviců v průměru, a šestnácte sloupů báni neslo.

Ze všech zpřerážených soch a roztlučených sloupů se poznati může, na jakém stupni schopnost tehdejších umělců stála.

V moři před branou puteolskou představují se zbytky, jak se všeobecně praví, mostu Kaligulova. Třinácte pilířů a několik oblouků pozůstalo a nesmíme pochybovati, že přístav to byl, jenž z pětmecítma pilířů pozůstával. Bylť zhotoven, aby loďstvo před bouří uchránil. Seneka píše, že staré puteolské molo z pilířů oblouky spjatých pozůstávalo, což se nápisem od rybářů v moři roku 1577 nalezeným docela potvrdilo, který praví :

Imp. Caesar Divi Hadriani F.
Divi Traiani Parthici Nepos
Divi Nervae Pronepos T. alius
Hadrianus Antonius Aug.
Pius Pont. Max. Trib. Pot. II.
Caes. II. Desig. III. P. P. Opus
Pilarum VI. Maris Conlapsum
a Divo Parte Suo Promissum
Restituit.

Kdo by tyto pozůstalé zdi za most držeti chtěl, musil by jejich zakladatele jistě za nejnesmyslnější hlavu míti. Jaké to stavení! Uprostřed ustavičně vztěkajících se vln zatáčejícího se moře po tisícoletí ještě zbytky, zbytky, kteréž po budoucím tisícoletí potomky naše k podivení nutiti budou, nám pozůstavuje. Tyto zdi jsou vázané vápnem, promíchaným puteolskou zemí.

Ti, jenž tyto zbytky za most pokládají, praví, že proto se most stavěl, aby císař Kaligula z Puteol po mostě přes zátoku mořskou v triumfu do města Baiae, 3600 kročejů v rovné linii vzdálí, jíti mohl. Zatím se uprostřed takové hlubiny v moři nalezlo, že nikterak nebylo možné základ k postavení pilířů učiniti.

Amfiteáter zdejší, ještě dobře zachovaný, pětmecítma tisíc diváků obsáhnouti může. Hry s takovou slávou v něm se provozovaly, že císař Augustus mnohokráte jim přítomen byl. Na místě potýkání povídá se že více mučedníků, jako Január, Prokul a mnoho jiných, u přítomnosti plného divadla od tyrana Timotea zvěři divoké pro podivání předhozeno bylo. Uprostřed amfiteátru kaple svatého Januára stojí, na památku, že na tom místě tento biskup nedvědům k sežrání hozen byl, kteří však jako beránci nohy mu lízali. Tímto zázrakem pohnutých diváků na 8000 se v tu chvíli pokřtíti dalo. Timoteus, místodržící císaře římského Diokleciána, nato biskupa Januára stíti poručil.

Před tímto stavením stojící chrám ztroskotaný měl býti Diáně, bohyni takových her, zasvěcen. Dále jsou pozůstalosti chrámu Neptúnova.

Nedaleko od divadla stojí stavení, pozůstávající z mnoha malých komůrek, jenž se labyrint Dedalův nazýval a službu vodárny městské zastával.

Půldruhé vlaské asi míle bd města nalezáme mnoho podívání hodných hrobek, do kterýchž se po žebřících vstupovati musí. I více sem tam znamenitých pozůstalin jest roztroušených, které zpytovati a na ně se doptávati cizozemcům, jenž načas v Neápoli přebývají, jest nemožno. Zátoka Puteolská byla před časy lidnatější a znamenitější než za našich časů Neápolská. Mnoho zde zámků a nádherných stálo paláců, jako letohrad Ciceronův, jenž sloul Academia, poněvadž na podobný způsob akademie aténské vystavěn byl; v něm ten slavný orátor své knihy pod nápisem Quaestiones Academicae zhotovil. I množství jiných paláců větším dílem kryjí nyní vlny hltavého moře. - Rybáři a pacholata, jenž se rybářstvím pro zachování života obírají, z vln mořských kusy mramoru, kamenická díla, kusy porfyru, achátu a mnoho druhů nejstarších penízků dobývají, což příchozím draho prodávati umějí. Mnohokráte moře při výplivu na břeh je vyhazuje a mnoho jiných věcí, kteréž milovníkům starožitností znamenitým darem bývají. - Maličko od letního domu Ciceronova stojí chrám nymf, kterýž za panování Domiciánova velikým nákladem celý z bíléhó mramoru zhotoven a sloupy okrášlen byl.

Zátoku Puteolskou, tři vlaské míle dlouhou a tak širokou, Tacitus nazývá Lacus Baianus. Na místech, kde okolí hrady poseto bylo, stojí roztrhané, sotva před větrem a deštěm uchráněné chaloupky, plné chudáků, kteří syrovými rybičkami neb nemastným zelím se živí. Polonazí okolojdoucího outokem o almužnu prosí a kvečeru běda tomu, kdo se osamělý zde opozdí. Chlapci krásně rostlí, nevědouce, jak čas tráviti, beze všeho cvičení hrou se obírají. Okolojdoucí cizince vidouce, do moře skáčí a všelijaké umělosti plavecké provozujíce, o dárek prosí. Peníz si do vody hodit nechají, a z hlubiny jej vyhledajíce, na světlo přinášejí.

Mezi pahrbky rovina okrouhlá, u starých Forum Vulcani, nyní Solfatara nazvaná, sirná dolina jest, kdež ustavičný dým smrdutý vůkol vyvstává, a každý krok dokazuje, že zem spodem vydutá jest.

Klášter a kostel kapucínů jest ke cti svatému Januáru, biskupu beneventskému, roku 1580 zasvěcen. Zde se kámen pokrvácený, na kterém ten biskup sťat byl, zachovává, a ta krev prý, když v Neápoli ona na oltáři jeho tekutá se činí, tady se potí.

V létě tak nezdravé povětří zde jest, že kapucíni se stěhovati musejí.

Baja (Baiae), Kuma (Kumae), Miseno (Misenum), Linterno (Liternum, Linternum)

Od té doby, co zdejší cesta k západu běžící přestala silnicí býti, k Baji od Puteol a odtud k Římu krajina vždy více pustla, až nyní osamělosti došla, kterou ač dary přirozenosti obohacenou, ale lidoprázdnou nalezneme.

Lukrinské jezero u starých se množstvím austrií honosilo a Petronio o nich praví :

Nyní to jezero nic jiného není než bahnitá louže, odkud v létě nezdravé páry vycházejí a povětří kazí.

Dne 29. září 1538 větší díl tohoto jezera zemětřesením zasypán byl, kdež i vesnice nazvaná Tripergoli se všemi svými nešťastnými obyvateli smutný konec vzala. Na tom samém místě plamenové ze země se vynesli a v nich dýmem promíšený písek a kamení, z čeho se pak hora vytvořila, kterou až podnes pod jmenem Monte Nuovo spatřiti můžeme.

Půl vlaské míle odtud leží jezero Averenské (Lago di Averno, Lacus Averni). Zpytatelové přirozenosti za kráter vyhořelého vulkána je vydávají, který zemětřesením neb jinými násilnými změnami naší země voda naplnila.

Strabo, skladatel zeměpisu v řeckém jazyku za císaře Augusta a Tiberia, popisuje tato místa jako lesnatou poušť, kdež Cimmerové, národ divý a barbarský, v huštinách hlubokých lesů a v jeskyních přebývali. Oktávius Augustus lesy vysekati dal, načež tato dříve tak strašlivá místa jen předešlé jméno podržela. Jeskyně hluboké a daleké brzy do království Plutonova cestou byly, jak Virgil v VI. knize své Aeneidy praví (237-242) :

Za našich časů se to nedokazuje, že by se žádné ptactvo na jezeře neukazovalo. Viděl jsem sám na něm veliké množství potápek a divokých kachen, které se sem tím více táhnou, čím méně zde honěny bývají; i důmínka některých, že dno jezera jest nevyměrné, se nedokazuje; neb víme, že hloubka 95 kanen vynáší.

Nablízku stojí zříceniny chrámu Apollova. Jeskyně zde klenutá, v které ostatky starých lázní spatřujeme, Sibyle Kumánské se připisuje a nyní jen 150 kročejů dlouhá jest; dálší klenutí zemětřesení zasypalo. - Kdo ty lázně viděti chce, musí se dáti přenést, poněvadž vody nad kolena tam stojí, uzké, dýmem a sazemi z pochodní zašlé průchody nepříjemné jsou a šatstvo se tam umaže; zato ale si pak mysliti můžeme, že jsouce přes Kocyt od Charona přenešeni, na Elyzejské pak pole východem přijdeme.

U Baje zbytky tří chrámů se nalezají, totiž Venuše, Merkura, Diány; za prvním jsou ostatky lázní pod jmenem Bagni di Venere, kdež dvě komůrky pěknými výbitnými postavami zkrášlené, ač zašlé, spatřujeme.

Merkurův chrám jest okrouhlé klenutí na způsob Panteona v Římě, majíc 180 palem v průměru, kamž shůry světlo vpadá; a když se šeptem na stěnu mluví, tak naproti stojící k stěně obrácený velmi pohodlně každému slovu srozuměti může. Chrám Diánin také rotonda byla, však ne tak jako Merkurův dobře zachovaný ostal. Na stěnách a na několika kusích mramoru zde nalezených, na kterých chrti, jeleni, laně a jiných více této bohyni zasvěcených zvířat vytvořeno bylo, jest důkaz, že ten chrám této bohyni patřil.

Na poledne od jezera Averenského jsou Bagni di Nerone, Neronovy lázně, které se proto Neronovi přičítají, že zde jeho letohrad nablízku stál, jiných však důkazů toho nemáme. Koridy, jenž k lázním vedou, spatříme uzké a dlouhé. Ciceronové vcházejíce do nich donaha se svlékají a za dvě minuty odtamtud se vracejí s vejci natvrdo uvařenými, plní potu a s rozpálenou tváří horkem, které tam panuje. Lékařové minulých časů tyto potní lázně loupáním a pakostnicí trápeným nemocným nařízovali.

Město Baja (Baiae), časy, zemětřesením, nepřátelskými vpády ztroskotané, dle bajky od jednoho tovaryše Ulissova, jenž se Baius nazýval a zde pohřben byl, jméno dostalo. Toto město bylo za Římanů výtečné svým roztomilým položením, tučností země, přívětivým nebem a přístavem, do něhož na sta cizonárodních lodí s zbožím plovalo. Nyní tu tichost a pokoj panuje a sotvakdy mezi rybářskými lodičkami korábec genuenský připlove, aby vína naložil. Někdejšího města malé památky zde nalezneme. Vidíme toliko kolem břehu ztroskotané, vlnami omleté lázně, z kterých některé již více než dvacet kročejů z moře kusy svých zdí vystrkují a jež rok od roku voda vždy více a více od břehu odtrhuje. - Někdy ráj to byl pozemský, jejž sobě básníř Horác nade všecka utěšená místa na světě libuje. Pompeius, Marius, Caesar a jiní nejznamenitější Římané zde letní své domy měli, o kterých každý s chválou vypravuje; a z toho všeho pustou samotnost za našich časů spatřujeme, na které lidé, ač nevypsaně tučná půda zde jest, obývati nechtí, poněvadž zvlášť v měsících letních zkažené povětří v zdejším okolí panuje; a zajisté velká příčina toho jest, že voda vtekouc do klenutin, sklepů a jeskyní, kterých se v zdejším okolí tolik nalezá, více vytéci nemůže, nýbrž v těch dutinách hnije a jako jed pak se vypařuje.

Tvrz bajská, která romanticky nad těmi zříceninami na skále sedí, obsahuje v čas pokoje malou osadu; a vojsko nerado tam bydlí, poněvadž větším dílem nemoce si odtamtud nese a nikdý šťastně se nevrátí. V létě jest vojákům zvlášť zapovězíno na zem se klásti.

Nedaleko od Baje leží dědina Bauli, někdy letní příbytek Agrippiny, matky Neronovy, kdež také od tyrana, svého syna, zamordována a pohřbena byla. Její hrobka se zde ukazuje, o čemž však žádného dostatečného důkazu nemáme, a možné, že toto půlměsíčné stavení snad divadlo neb něco jiného bylo.

Znamenité stavení jest Piscina mirabile, které jedno z nejzachovanějších vznešených římských dil časové k podivení pozdním zachovali potomkům. Byla to vodní nádržka, kterou Lukullus dílem pro zdejší obyvatele, dílem pro lodstvo římské, jenž sladkou vodou se zaopatřovalo, vystavěti dal. Toto vznešené stavení pozůstává z pěti síní s vysokými 43 pilíři. Stavení jest z cihel, které tak silně spojeny jsou, že jen veliké moci od sebe je dostati možno. Povrchu těchto pilířů nasazuje se jakási látka mramorotvrdá a jako achátového výtvoru, která se kradmo láme a z které krabice, prsténky a jiné maličkosti v Neápoli se tvoří. Nyní staré lomy jsou pevnou látkou omrskané, aby se každý nový poznati mohl, začež strážcové, opatrovníci tohoto vzácného stavení, k odpovídání a trestu se potahují.

Nablízku jest stavení na způsob labyrintu s mnohými bezpravidelně stavenými komůrkami, kferéž se nyní Cento Camerelle nazývá. - Myslí se, že to bylo vězení Neronovo pro těžké přestupníky a zločince.

Vespod těchto pahrbků jest jezerko, které prve s mořem spojeno bylo, nyní je písčitá hráz od moře dělí. Před tím jezerem ležící zahrady od starých básnířů Elyzejská pole aneb místo věčného pokoje a odpočinutí pro duše spravedlivých a ctnostných nazývány byly. - Za našich časů se Mare Morto jmenují.

Vlaskou míli odtud leží jezero Fusaro, kdež někdejší bažina Acherusia neb Acheron ležela. Staří básnířové řečtí a latinští drželi bažinu za peklo. Tudy všecky duše zemřelých se plaviti musily; bezbožné zde ostaly, ctnostné na Elyzejská pole se převážely. - Nyní jezero čerstvovodné, spojené s přitekajícím a odplývajícím z moře proudem, zkrášlené pěkným rybářským zámečkem, jenž uprostřed něho stojí, nic více strašného do sebe nemá a mnohým tovaryšstvům, jež z Neápole na procházku sem přijíždějí, potěšením bývá.

Zde se konchylie nasazují a po kůlích jezerem zatlačených rodějí a daleko jsou chutnější nade všecky jiné, jenž se na celých těch dalekých březích neápolských lovějí. - Příchozí každého času čerstvé, jenž se mu okamžením tu nahledají, s velkou chutí tráviti může; jen citrony s sebou přinésti opomenouti nesmí, poněvadž zde nic k dostání není.

Ze starého města Misena žádná jiná pozůstalost na nás nepřešla jediné předhoří, na kterémž stálo a které podnes se tak ještě nazývá. Julius Caesar zde slavný přístav založil. Zde stávalo římské loďstvo, jenž břehy Středomoře střehlo. Při výhozu strašném Vezuva roku 79 Plinius Starší loďstvo tenkráte v přístavu misenském stojící spravoval, odkud k bližšímu vyšetření ohnivé hory vyšel, ale více se nevrátil. Zde v Misenu jako v Baji zahrady a zámky znamenitých Římanů stály. Město od Longobardů léta 836 bylo dobyto a 890 od Saracénů docela rozkotáno.

Pod horou jest 200 střevíců dlouhá a 28 šíroká jeskyně, jenž se Dragonaria nazývá.

Vrátíme-li se odtud, od Bauli asi půltřetí vlaské míle stálo někdy velmi pevné a veliké město Kuma, jehož založení a zlidnatění do časů básnivých se tratí. To se ví, že z ohledu tučné půdy, krásného nebe, příležitého položení a bohatých obyvatelů od starých Řéků a Římanů Fortunata a Felix jmenováno bylo.

V punické válce zvlášť je historie, jako i v pozdějších vojnách často jmenuje.

Na vrchu hory stál vyhlášený chrám Apollův, pod kterým v jeskyni vytesané v skále věštba Apolla Kumejského se chovala, kterého výpovědi rozhlášené Sibyly Kumejská a Kumánská vykládaly. Kumejská Sibyla byla rozená z Kumy, města na ostrově Euboea, a žila v časích trojánské války. Praví se, že odtud do Itálie se přestěhovala, aby se v službu Apollovu v zvěstování jeho výpovědí uvázala. Aristoteles vypravuje, že předpovídala budoucí věci v Delfu; protož se také Sibyla Delfická nazývala. Druhá Sibyla, totiž Kumánská, po ní asi 600 let později žila a v Kumě italské věci budoucí předpovídala.

Léta 1606 byly zbytky pěkného chrámu nalezeny a v něm několik čistě vypracovaných soch. Nablízku stojí zbytky jednoho chrámu starého, jenž se Tempio dei Giganti čili chrám obrovský nazývá, poněvadž se všeliké kolosálské sochy v něm nalezly. Mezi Euboickými horami na Domiciánově cestě, která z Kumy do Puteol vede, stojí zbytky staré cihelné hradby, spjaté obloukem, který se Arco Felice jmenuje a který někdejší branou do města Kumy býval.

Citta di Linterno nic nám nezanechala, což by nám něco dosvědčujícího vypravovati a dokazovati mohlo; to se ví, že Linternum u Římanů jako místo hraničné pozorováno bylo, a kde vždy k opatrování mezí vojenská osada obývala, protož také Oktavián Augustus město za kolonii vojenskou vyhlásil. - Scipio do toho města před pronásledováním římského lidu se utekl, aby své dny zde dokonal. Jeho přátelé mu zde památný kámen postavili s nápisem:

Plutarch praví, že římský lid, po smrti Scipionově pováživ, jak nevděčně s tím hrdinou nakládal, slavnou hrobku k jeho památce vystavěti dal, kterou podnes před branou svatého Šebestiána v Římě spatřiti můžeme.

Město Linterno bylo již léta 455 od Gensericha, krále vandalského, dobyto, spáleno a z kořene vyvráceno, kdež více nenalezáme než zbytek díla, kdež se jmenovaný nápis nalezá:

Jezero Agnano, Lázně S. Germano, Psí jeskyně - Del Cane

Strana venkovská za horou Posillipskou ležící jmenovala se někdy Campagna felice; nyní Terra di Lavore sluje. Přirozenost zde pahrbky a břehy hlubokých cest milým obvila roštím a zasela kvítím, promíchala zrostlinami, kteréž naše chladné nenávidí podnebí a kteréž jen zlodějně před mrazem v bylinárnách s velikou outratou chováme, a tak zřídka květem jejich se těšíme. Zde je slunce dobrotivé z mezí nepatrných loudí a květ jejich, nám tak drahý a vzácný, v trní vedle cesty se barví. - Vpravo a vlevo a do dálky, kam jen oko dosáhne, nic leč lesové (kdež keřové vinní od stromu ku stromu, tvoříce krásné řetěze a pletence, okolo kmenů a letorostí až na vrcholiny se vinou) a hroznové velicí mezi vonným ovocem na okolojdoucí přívětivě se usmívají. V těchto vinolesích nikdý s žabkou vinař se nepotí pod sluncem; ruka přirozenosti milostná sama zde opatruje vinné keře, kolem stromu je váže a nektarem plní. Kdo rolí se zaměstnává, třikráte v roce zeliny mu zrají, ale darmo tato milost se Neapolitánům jeví; v stínu své vinice rolník si hově, o celý svět nedbá, chudobu miluje a nahotu, aby spojen jsa s nima, tím krutější proti pilnosti mohl vésti boj.

Těmito vinohrady vpravo se zatočíce, najednou do kotliny, pěkným stromovím a kopci obstoupené; vcházíme, kdež jezero Agnano, asi dvě vlaské míle v okolí, leží. Jaká to hejna vodních ptáků, divokých hus, kachňat, lysek, bukačů a k tomu žab miliony, které ustavičně do vejšky žertovně skáčí! Dokazuje se, že kotel jezera kráter vulkánský někdy byl. Ge ryby v této vodě se nezdržují, neprávě se rozneslo; čím by se živily tisíce se zde zdržujících mořských laštovic a celé to množství vodňáků, které zde ustavičně vidíme? A za druhé na své oči lenaře udicemi ryby chytati jsem spatřil. - Kolem tohoto jezera nesmírné množství konopí se močí a suší a v noci přiváží a odváží; poněvadž by ve dne konopě v městě veliký zanechaly puch, tedy po půlnoci teprv dovoleno s nimi městem jeti. Ty se pak odtud v přístavu do lodí kupeckých k dovážce do krajin, kde se plavba vzdělává, nakládají a draze prodávají.

Na břehu jezera stojí potní lázně, S. Germano nazvané, které někdy dle pozůstalin příhodněji obstarány býti musily. Nemocní se do čtyr komnatek zavírají, jichž větší díl na kamenných lavicích, jsa obalen přikryvkou, sedí. Horkost od 30 až 40° dle teploměru vystupuje a užívání těchto lázní na pakostnici a dnu trpíeím i málomocným se předpisuje. V roztržinách podlahy, kde se pára ven tlačí, nalezáme jakousi látku solnou v přižloutlých čárách. - Tyto lázně velmi navštěvovány nejsou. Pro chudé, an není člověka, jenž by jim přispěl, a do Neápole, dobrou hodinu vzdálené, pro nemocné daleko, téměř nejsou, a jen kdysi od mohovitých, jenž ráno přijdouce, večer do města pohodlně se vraceti mohou, navštěvovány bývají; mimoto špinavost vnitřní k užívání jich velice nevábí. K východní straně ona divná Psí jeskyně, Grotta del Cane, leží a nic jiného není než daremná, v písečném vrchu vykopaná, asi deset střevíců dlouhá a čtyry široká díra, z které nezdravá, ba usmrcující pára vyvstává. - Když se před jeskyní několik kroků na zem položíme, jakýsi dým, onomu z kamenného uhlí rovný, který vždy u země na šest coulů se zdržuje, vystupovati spatříme; on jest vlhký, neb zem vždy ním omokřená býti se zdá. Na stěnách se ani sazenice solných látek, ani vůně cizí, ani teplo jaké nenalezá. Jeskyně se proto Psí jmenuje, že se její vlastnost, totiž že se každý živočich (polože se na zem a nadýchaje do se té jedovaté páry) nejdéle za dvě minuty zalkne, cizím, jenž by se bez nebezpečenství vlastního života rádi o tom přesvědčili, psem dokazuje. Takové ubohé zvíře, s zavázanými skoky na zem položené, brzy umírá, a dřív než ducha vypustí, na zdravé jsouc vyhozeno povětří, zase k sobě přichází. Ciceron, jenž v nájmu tento zázrak drží, z té příčiny vždy čtyry neb více psů hlídá; vejde-li do psince, již psové ho znajíce strachem výti počínají, neb se mu kňučíce u nohou vinou. Když však psík již blíže k jeskyni přichází, velmi se zdráhá jíti, a kdyby ho nájemník tam nevnesl, raději by se obojkem uškrtit nechal, než by svobodně do díry smrduté dál vešel. Po vystání smrtelných ouzkostí však tu radost, kterou pes nad svým obživením hrabaje v zemi, štěkaje a vrče projevuje, nelze vysloviti. Ten psík, jenž nás vedl, již osmatřicetkráte v té jeskyni umíral a nájemník pravil, že když s ním i v jiné důležitosti kolem jde, pes co může napřed utíká, až jeskyni nazad dostane.

Mnohonásobně již učení muži všech téměř národů nachytaný ten dým zkoumali, ale každý se přesvědčil, že pára ani sirná, ani vitriolná, ani alkalná, ani arseničná není, a podnes, an chemie a známost přirozenosti tak vysokého dosáhla stupně, pravé vlastnosti této divné páry dostatečně určity nejsou.

Odtud vinicemi do samot stezka písečná vede, kteráž pomateně se točí, až kout, jenž samé skály sirné zde tvoří, dálší docela zavírá výhled. Ze všech stran se kouří a zem všude i skála jest vřelá; v domečku pak pramen sírnovodný pod 36. grádem horka se ustavičně klokotem vaří, po stěnách skály sira teče a jinde kvete, a jinde s jinými látkami se spojíc, všeliké pěkné barvy tvoří. - Z těchto položení všickni, jenž za dne zde pracovali, večír utíkají: lazebník i vinař, jenž konopníkům nalívá, a z vinic okolních nádeníci, všickni odtud na noc se pryč berou; kteří však konopě nakládají neb z jiné zde ostati musejí příčiny, velký oheň si na noc zakládají. A přece nedaleko těch nadjmenovaných vařících se sirných pramenů vinárna stojí, kde jsme dobré, v okolí rostoucí víno pili; celá rodina vždy zde přebývá, a dobře vyhlíží, obzvláště jedno švihlé děvče černých očí a krásné tváři dokázalo, že zdravěji zde mezi vinicemi než v Neápoli a v jiných velikých městech se žije. - Za smrknutí již jsme se z těchto smutných samot vytočili. Čejek hejna břískala nad jezerem a v rákosí husy spokojeně štěbetaly; na sta vozů po silnici puteolské stálo, kteréž na dvanáctou čekaly, by do města vjeti mohly. Po půlhodině již vozy naše jeskyní Posillipskou jako děla hřměly a vážnost jakás neznámá nás jala, an jsme na to opovážlivé klenutí patřili, jenž lucernami krásně osvíceno bylo.

Ostrov Ischia

Již svítelnice vlny se pěnící obleskem stříbřila a v přístavu rána z děla zavření přívozu oznámila, an jsme se z toho lodstva do šírého vytočili moře. Patrný přechod z ohlušujícího neápolského hluku v chvílce do nejslavnějšího ticha zvláštní cit působí. Ani nejtišší větříček hladinu mořskou letem nezakroužil, plavci plachty rozvinuvše, k veslům si přisedli, a tak do otevřeného, dalekého moře se vytočivše, plavbu jsme počali. Nevypsaně krásná noc mně příznivá byla a nebe vysvětlené nejvznešenější divy mi představovalo. Nevím, byl-li jsem spanilou tou nocí očarován, aneb vpravdě-li jsem hvězdy krásnější, ohnivější, větší a milejší viděl. Večernice, jenž diamantovým ohněm jsouc osršená, do těch nevyměrných modřenin ploula, citem převážným prsy mi plnila. Na východ Vezúv sloupy ohnivé, tří a čtyř sáhů zvýší, vyhazoval, kdež po každém výhozu láva dolů se valila; slovem duše má city přeplněna byla; však jsa samoten, mimo plavců na lodí žádnému své potěšení jsem projeviti nemohl. V chvílce vítr příznivý zafučel; plavci nové plachty vytočivše a předešlé v okamžení jinák obrátivše, ničemného veslování nechali a jen hlavním veslem lodí se řídila. Tuť jsouce příznivým větrem, jenž nás střelhbitě hnal, ostřídáni, na spod lodí se posadili a večeřeti počali. Jejich kvas byl černý chléb, cibule a uzené ryby, jichž s velikou chutí požívali a čehož strašný následek nos můj pak zakusiti musil. Za chvílku vše v nejhlubší dřímotě leželo; ani dech se nevyzrazoval, jen dělící větrovlny příjemně s lodí šeptaly a v zapěnění rozmile zelenavý oheň tvořily, což zkoumatelé mořské přirozenosti vlastně fosforické materii přičítají. Zatím se nám Chiaia osvícená a Mergellina z očí ztratily a nyní jen vznešené lampy v nebes bezkonečném sálu hořely. Po půlnoci vítr téměř každou čtvrthodinu jiný let vzal, a tak plavci jsouce stále rozvíjením a řízením plachet zanepráždněni, zase se z dřímoty docela probudili; posléz všecken vítr jsme ztratili a k veslům poznovu outočiště vzíti jsme přinuceni byli. K jedné hodině po půlnoci protivný vítr zafučel, a téměř z místa jsme se nehýbali. Mně však chvíle dlouhá nebyla, neb jsem se slávou nebe bavil, a mohu říci, přeběhna v této tichosti téměř všecky blažící noci života svého, tuto noc za nejkrásnější jsem uznal. Po druhé hodině již to krásné tmavé modro po nebeském stropě se tratilo, Hvězdopás mizel a s ním jedna za druhou se tratila a hasla. Tu teprv ony ohnivé od jiných se rozeznávaly a zvlášť denice v nevypsané slíčnosti hořela. Zatím vykříkl marinář: "Grazia Dio! Vento!" a skokem plachty se zase rozvinuly a nyní lodí právě jako střela hnána byla. Znamenati musím, když při vyvíjení plachet s velkou sílou plavci natahovati musejí, při prvním tahu jeden začne: "Jesu Christe!", a druzí provazu se chopíce, za ním volají: "Jesu Christe!", pak opět první zatáhna, praví : "S. Januaro!" pak: "S. Maria!", a tak množství svatých následuje, než plachta rozvinutá visí; přičemž připomenouti musíme, že po Kristu Pánu hned svatý Január následuje, a S. Maria teprv za svatým Januárem místo bére. Po třetí hodině již jitro se rozbřeskovalo a teprv jsme předměty rozeznati mohli. - - Ohlídna se ještě jednou, Vezuv soptati jsem viděl, jakkoli jsem vzdálen od něho byl. Ostrov Procida již za mnou stál, a tak maličko těch příjemných výhledů na jeho břehy jsem užíti mohl. Zatím však ohnivá kůle mezi Vezavem a Sommou z hlubin se vytáčela a přes tu hladinu slavnou, která ještě černě odita byla, krásně co v zrcadle se zhlížela. Mezitím ostrov Ischia, jenž již před námi osvícený stál, přívětivě se představoval, a když vše ostatní ještě v tmavé zelenině leželo, již bělavé čelo obr Hypomeus osvícené nesl. Přiblíživše se k břehu, vlevo jsme jej nechali a teprva u přístavu Casa Micciola vyšli. Přijdouce sem, z mnohých sem tam v moři od břehu vzdálených skal znamenáme, jak mnoho hladové časy z ostrova toho užraly. Ostrov není nic jiného než labyrint, nad který příjemnější nalézti se nemůže, a ten vlastně jen z jednoho vrchu pozůstává, jenž na sto opadů obsahuje, z nichž každý jiný výhled na okolí spodem ležící poskytuje. Ouvoz zde jest jedinký, jenž z Ischie do Casa Micciola a odtud do Sirie vede.

Své obydlí obdržel jsem u kněze Don Tomasso, kterýž na celém ostrově dům téměř nejpříjemněji ležící má, odkud roztomilý výhled ze všech stran přes ostrov utěšeně oko baví; sem všickni cizinci nejradší se berou, kterých pan Tomasso lépe užíti umí než kterýkoli sklepník v prvním hostinci vídenském. To se mu však odpustiti musí, když si představíme, že jen téměř ve dvou měsících v roce někdo sem přijde a že u něho dobré víno, procházející stůl a čistá, pěkná postel se najíti může. Stezka, jenž sem na ten pahrbek vede, jest velmi ouzká, jako všecky ostatní na ostrově. Zdi oboustranných vinic jsou obrostlé hustým roštím, kdež sem tam veliké aloe mezi kamením se koření. Celé to místečko, jenž z obydlí Tomášova, z jedné kapličky a ze tří domků pozůstává, jmenuje se Pannello del Lacco. Po objednání bytu hned cestu do Casa Micciola a lázní jsem předsevzal, která se nejinák než na oslích koná, kteří jsouce zde pěkní, ne tak hladem a prací utrápeni jako v Neápoli, s dobrým sedlem příhodnou službu konají. Takový osedlaný oslík i s pohůnkem od šesti hodin zrána až do osmi navečer, dobře-li mu platíme, dva zlaté stojí, kteréž si oslohonec, jenž s sebou jde a mnohokrát, obzvlášť při výstupu na vrch, za celý den si neodpočine, perně zaslouží. Cesta do Casa Micciola jest velmi příjemná a krásného výhledu, takže každé otočení oka nový roztomilý obraz poskytuje. Tu vidíme staré práchnící hrudovatiny dvoutisícileté lávy mezi vinicemi, hrozny obtěžkanými, tam rozpukliny, kteréž závrať působí, tady ouzké doly, vysokým poseté rákosím, kdež kobylky v pospolném cvrku se těší, a pak výhled do dálky, jenž se po moři bez konce před očima šíří.

Domky zdejší bez oken a bez střech velkou podobu s oněmi v Pompeji mají a větší díl z nich tak starý jako tok zdejší lávy se býti zdá. Kdo si zdejší lázně jako Karlovy Vary neboli teplické představuje, velmi se podvádí. Ona příhodnost a čistota zde se nenalezne; nízký, nepatrný domek tyto uzdravující proudy v sobě zavírá, kdež dva staří muži posluhují. Parné zdejší lázně S. Lorenzo 35 gradů tepla drží. Blíž moře ležící potné lázně S. Restituta mají 40 gradů. Mezi Lacco a Ischia ležejí lázně Gurgitello, Castiglione a Cappone, ty prvnější pod Ipomeem za Casou Micciolou 50 grádů tepla obsahují a ke koupeli a pití se od lékařů nařízují. Castiglione jsou počišťující; voda z Cappone však větším dílem pro posilnění žaludka se pije a jen 26 gradů tepla obsahuje. Vodou Gurgitello lázně z Monte di Misericordia se opatřují. Zde je špitál pro tři sta nuzných churavých, kteří zde zdarma obydlí, lázně a stravu obdržejí; uživše tolika lázní, které lékařové jim předepsali, pryč se posílají a jiných tři sta zase sem přichází. Kdyby potné lázně v Gurgitello čistější, větší, prostrannější, příhodněji zřízeny byly, výbornost jejich vody k vyhlášeným by je rovnala. Zde pro hlavu, kolena, uši, krk, nohu a pro všecky oudy, jak který kde neb celé tělo trpí, zvláštní místo ustanoveno jest, kde se pára vřelá na něj vypouští a neduh tím hojí.

Dále jsou lázně della Colata a degli Ochi. Na pahrbku Taborre leží potná lázeň Caccinto a drží 50 gradů tepla. Blíž Testaccio jsou potné lázně proti nemocím hlavy. Mezi kovnými proudy v písku u Testaccio taknazvaný Petrella neb Aratro 80 grádů tepla obsahuje. Lázeň Olimetello se pije a proti ohluchnutí se předpisuje. Voda z Nitroli, vystydlá jsouc pita, strávení lehčí. - I v městě Ischia jest lázeň a jedna, jenž se Citara nazývá, u Forie; slovem na tak skrovném ostrově tolik kovných vřelých vod se prejští, že takového jich množství tak brzy nenalezneme. Tím však méně jest tady studené vody, zvlášť k pití, a musí se mnohokrát zdaleka přinášeti, následovně i studánky a jezírka zde nejsou, a tím jednu z hlavnějších vlastností krásy přirozené ostrov tratí, k čemu ještě ucho těšící ptačí zpěv zde schází, žádný radostný skřivaní vír zrána daleký, téměř vždy vysvětlený obhled neproráží, aniž se kdy za čerstvé, zelené noci na vinohradech rozmilý klokot slavičí rozléhá; ne tak jako u nás jiřice na vystrčeném bidýlku rolnických chalup vesele si štěbetá, ba ani vrabec do zdejších okolin nezalítá, což bezpochyby dým sirný a jinokovný, jenž tak hojně se přes ostrov vynáší, ptactvo zaháněti musí. K tomu ještě často se ukazující štírkové, jenž do postelí rádi lezou a jichžto žihadlo větším dílem nebezpečné rány působí, k hlavním nepříjemnostem se počítati musí; přes to ale přese všecko slíčnost tak měnitelná zdejších položení každý výpis, který jsem v knihách o tomto ostrově kdy četl, daleko převyšuje; a zajisté několik čistých, studených proudů a ptactvo v pravý ráj by ostrov proměnilo. Krásná zajisté přirozenost jest v položení Casy Miccioly, kdež také cizozemci vzhledem blizkých lázni v roztroušených zdejších domkách přebývají. Blíž špitálu jsou tři rokle, z kterých první hluboký, divně vytvořený, ouzký skalopuk jest a odkud vařící se voda hrčí. Druhá, jenž studenou vodu, ale velmi skrovnou vede, jde dále do vrchu. Třetí vede přes hodinu cesty mezi stínem lahodícím, jejž topolové, rývím obvinutí, a tlustorostí fikové tvoří. Mezi sem tam narůzno rozvaleným kamením zelená se kapradí a břehy jsou ostružinami a břečtanem porostlé. Vraceje se z těchto rozmilých zapomenutin, na vrcholi jednoho kopce, jenž se Santinella nazývá, jsem se vytočil. Tento zámeček patří knížeti S. Angelo Imperiale, jenž do nemilosti královy z ohledu přízně k Muratovu rodu pad, zde žije. Ten puntík jest jeden z nejpříhodnějších, jenž okolní přirozené krásy tak pěkně do očí staví.

Břehové neápolští příjemně až do dalekého Portici pod vrchy, v dálce se modrajícími, odtud běží; pod nohou však, kam oko se točí, sličnou zdejší přirozenost v proměně tak mnohotné nalezneme. Večír do Marina di Casa Micciola ještě sejíti jsem musil a pak zase do svého krásného obydlí nahoru k panu Tomášovi mezi křivícími se stezkami jsem chvátal. Zdejší povětří, jsouc stále příjemnými větříčky, z moře kolem přes rozkošné vinice do stinných stromů se vytáčejícími, chlazeno, daleko příjemnější než neápolské a než tlačící římské jest a vedro zdejší nesnesitelné by býti musilo, kdyby takový chládek ostrov neblažil. Když na svobodnou pavlač se zrána vyjde, jak míle se okolina, nocí občerstvená, usmívá! Ta jistě i nejsmutnějšího obveseliti musí. Dnes po deváté hodině teprv mlhový věnec, jenž se okolo čela Hypomeova točil, slunce rozvinulo, a proto jsem pozdě svou cestu k navštivení vrchu předsevzal, a na velké vedro jsem se připraviti musil. Aby pálený obličej, jenž se potem beztoho při cestách za dne máčí, tak tuze nepříjemnosti neokusil, širokostřešných klobouků slaměných, kteréž, aby je větřík z hlavy nevzal, pod bradou se uvazují, každý, zvlášť cizí, užívá. Já na vrchu S. Angelo zapomenuv klobouk podvázati, okamžením pod skálou dole v moři plovati jsem jej viděl a pak nepříležitý klobouk svého průvodce vzíti jsem musil.

Zatím můj oslík osedlaný na mne již čekal a tak po deváté na cestu jsem se vydaí. Oslové zdejší velmi dobře přes vysoké vrchy jistým krokem lézti umějí, ale jen svých známých honcův poslušni bývají, a jak hlas jejich více neslyší, žádný křik, žádné bití, nic je z místa nepřivede. - Nyní se jde samými zákřivami, vždy k západu, kdež město Foria leží a na vyrovnaném břehu se šíří; jest vysokými, silnými věžemi obehnáno a přes 7000 obyvatelů obsahuje. V klášteře františkánském příchozí nesmí pěkný výhled na západ opomenouti. Asi čtvrt hodiny odtud leží lázně Bagni di Citara, které velmi chudé a nepříhodné vyhlížejí. Odtud brzy stezky výše a výše se vytáčejí a každé obrácení jiný obraz tvoří.

Istmem s ostrovem spojený vrch S. Angelo hrdě se před oči staví a ze samých svalených starých lávohrud pozůstává. Na jeho vrcholi stojí strážní věž a kaplička. Čím déle stezka výše vede a se uží, ale přesto přece vzrůst a plnost vinic nepřestává a jedna vesnička s druhou se spojuje. V stálém se točení polední strana jako všecky ostatní s bohatým vzrůstem k podivení se staví a strmící skály ostrova Capri v dálce se šedivějí. Dále jiní předmětové zabývají oko, které buď že do roklí, neb tmavých kaštanových hájů vstoupíme, svobodný výhled tratí. I jsou tady rozpukliny skal a výmoly hluboké, v kterých jeskyně vytesaná buď za sklepy vinné slouží, neb oslům za chlév, mnohokrát chudým rodinám za obydlí bývá. Ona rokle, přes kterou vysoký, silný kamenný mostek vede, a dálší odtud vedoucí zelenem obstoupené cesty pěkné obrazy představují; poslední vesnice jest Fontana a obsahuje 1200 obyvatelů, jenž se vzděláváním vína, zde se dobře dařícího, živí. Po čtyrech plných hodinách cesty jsem se až k jeskyni poustevnické dostal, která, ve skále vytesaná, jindy jedenácte poustevníků obsahovala; nyní se jen tří poustevníci v ní almužnou živějí. Ač vzrůst až na tyto výsosti nepřetrženě trvá, přece znamenati se může, že čím výše, tím skrovnější přirozenost bývá, a posléz prašné pole má jen vrby, které se zde pro dosažení ohybných proutků k pletivu a k uvazování vinných keřů vštěpují. Kaplička zde stojící svatému Mikuláši jest zasvěcena; a po ní vrch obyvatelé také na větším díle S. Nicola nazývají.

Na vrcholi bílé, vlevo stojící skály dalekost, venkovskými krásami ozdobená nyní v mnohotném vznešeném obrazu oku se představuje a pozorovatele na první popatření mámí, tak se dříve vzpamatovati musí, než díl po dílu přehlídnouti může. Na východ v dálce tmavě se modral obr Vezúv a v pádorovném honu sloupy šedivého dýmu daleko do výsosti hnal; Mrtvé moře, jezero Averno a Fusaro, břehové posillipští, ostrov Procida, Nisida a sem tam porůznu mezi nimi veslující menší a větší lodí zajisté vznešený obraz podávají. Dále k západu šedivějí se dva ostrovy, Vendotena a Ponza, které k vězení pro těžké přestupníky zřízeny jsou a z hlubokých jeskyní, z kterých nemožné vylézti a kam se jen po provaze strava jim podává, pozůstávají. Již za časů Římanů tyto ostrovy za obydlí vypovězencům sloužily. Císař Augustus tam svou prostopášnou dceru Julii vypověděl, po ní následovala matka její Agrippina, jenž od císaře Tiberia nevinně tam jsouc zaklena, pošla; a Kaligula tam od něho znectěné sestry zavézti dal. Od západu na poledne daleko vymodralá hladina mořská, jenž se v dálce s oblaky pojí, obraz novou krásou odívá, kdež ostrov Capri vysokoskalný ty vodní vzdálenosti přetrhuje. Ostrov celý, každé jeho místečko, každý domek, všecky ty hroznaté vinohrady, doliny, háje a vrchy utěšeně oko baví, a tak dvě plné hodiny v té přemilé výsosti poseděv, do jeskyně poustevnické jsem se vracel, kdež snídaní na mne čekalo, které z jedné lahvice dobrého bílého vína, čerstvé vody, sýra, nově pečeného chleba, vajec a fíků pozůstávalo, což mne poznovu přesvědčilo, že nespravedlivě se pravilo, že na ostrově za peníze ani kus chleba se koupiti nemůže; všude jsem jej i dobré víno nalezl, i zde v těch dalekých vršinách královské snídaní mně za podíl bylo; za které si sice poustevník dobře platiti dal, ale přece dokázal, že proti svému dobrodruhu, jenž pod Vezuvem se hnízdí, daleko spravedlivější a svědomitější jest. - Pak jsme si s tímto pobožným mužem na jednu od těchto bratrů k půlnoční straně ze skály vytesanou pavlač sedli a spolu snídali, pod kterou se rozedírá závrativá propast a odkud celého toho utěšeného výhledu požívati můžeme. Ze tří bratrů, jenž v této jeskyni obývají, vždy dva jsou na žebrotě a třetí dílem dům opatruje, dílem z té příčiny doma ostává, aby cizince, kterých množství každého času se sem schází, provodil a na nich almužny vyžádal. Běloskalé obě špičatiny vrchu, na kteréž nikdo pro hladkost a příkrost nevyleze, žádného znamení vulkánského čili sopečného na sobě nenesou. - Odtud jsem se přes Ischii vracel a vpravdě říci mohu, že nesčislné množství roztomilých výhledů, rokle hluboké, kaštanové háje, vinic houštiny krásou svou a cesta veškerá proměnami obzvláštními mne celého očarovaly. Pak se k vodovodu přijde, který město Ischia k průtoku vody velikým nákladem zhotoviti dalo. Dříve ještě než se do města sejde, nezameškejme vyjíti na pahrbek Campagnana, abychom v jedné tam stojící masserii jeden velmi vzácný výhled zkusili, kterýž se nám hojně za naši cestu odmění. Odtud pěkně dlážená cesta, široká a topolím obsazená, do města Ischie vede, .které nejen několik hezkých domků obsahuje, nýbrž i příhodným čtyrrohým dlážením opatřeno jest. Stolice biskupská, jenž někdy na tvrzi zdejší stála, dolů i s seminářem se snesla, kdež i řiditelný ouřad ostrovu své sídlo má. Vysoká homole skalná silnou tvrz nese, která hrází s městem spojena jest a zvláštní nový, krásný obraz tvoří. - Domové, jenž jako po schodech jeden nad druhým staveni jsou, pumami rozboření a pustí i klášter františkánský prázdný stojí. Král Alfons Aragonský tento vrch zděmi obehnati dal.

Z města Ischie po pěkné, lávou dlážené silnici po břehu mořském se vracujeme. Zde spatřujeme škaredící lávné proudy, jenž v hrudovatém zkamenění k moři se ženou a které zub času ještě docela nerozhryzl, aby něco na jejich tvrdé kůře ku prospěchu lidskému vyrůsti mohlo. Ty se táhnou z kotlin čili z kráterů pod nohou Hypomea ležících, který již od roku 1302 žádného znamení své divokosti více od sebe nedal. Místo toho však tento ostrov častým zemětřesením navštiven bývá. Vpravo cesty stojí skrovné jezero Laco d'Ischia nazvané, které od moře istmus dělí, a mnoho dobrých ryb obsahuje, takže lovení jich samojediné králi patří. Dále a dále podle cesty sem tam svaliny strašné lávy dohromady se sražují, buď rovnou silnicí běží, buď se výší, kdež pod jejími sklanými stěnami vlny, místy hrčící, tvrdiny se protivící zarážejí. Pak okolo cihelen u Mariny Casy Miccioly, kdež se mimo prejzů také mnoho hlíněných nádob, zvlášť baněk a mis tvoří, skrze Lacco nahoru do svého líbě větrného bytu jsem se odebral. Z ohledu tohoto ostrovu všeliká mínění byla. Někteří praví, že ostrov mocí podzemního vulkánského ohně povstal, jiní pak myslí, že zemětřesením od pevné země se odrazil. Plinius praví, že Eneáš, vrátiv se z Tróje, zde přistal a tím způsobem že ostrov své první jméno Aenaria obdržel. Strabo píše, že evbejský národ první byl, jenž ostrov ten vzděláváním země vštípil; jeho přičinění však že na větším díle později následující zemětřesení ztroskotalo. Nicméně Evbejští odstrašiti se nedali a podruhé zpustlého ostrova vzdělání předsevzali. Po třicíti letech však nové zemětřesení zkázou všech přičinění této osady bylo. Po dlouhém čase Syrakuzáni pustý ten ostrov osadili a poznovu půdu jeho vzdělávali; byvše ale odstrašeni častým zemětřesením, také Aenarii opustili, která po jejich odchodu dlouho pustinou ostala, až se na ní posléz obyvatelé blízké Neápole osadili; později si ji Římané přivlastnili. Konečně ji Augustus za ostrov Capri s nimi proměnil a tak dále tento ostrov při Neápoli ostal. Z ohledu zde nalezených pamětných věcí mnoho se říci nemůže, pouze několik sošek bezcenných a penízků z Augustových časů bylo tady nalezeno.

Co se obyvatelů zdejších dotýče, více mužové než ženské pěkní jsou, větším dílem suché, ale silné postavy, brunatnopožloutlé barvy, pronikavýma očima a černými vlasy se vyznamenávají. ®enstvo sice na větším díle krásná usta, ale tím ošklivější zuby má, která vlastnost se i na muže potahuje; děvčata již ve dvanáctém a třináctém roku se vdávají a ve třicíti letech již starými babičkami bývají. Pěkného oblíčeje žádného jsem nespatřil a k tomu se ještě prsa jejich zřídka krásným vzrůstem vyznamenávají, na kterých jakési šněrovačky jako strašné brnění leží. Jsou čistější v oděvu a v domě než Neapolitánky, od kterých se v oděvu jen rouškou líšejí, kterou na hlavě divně složenou nesou a která se z aloe přede. Taková rouška jest na způsob ručníka, jenž se napodlouhlo na tři pídě překládá a na hlavu tak posazuje, že asi na osm coulů přes čelo jako příslůní vyvstává a zadem do půl zad visí. Předením lenu neb konopí se zde neobírají, poněvadž ani jedno, ani druhé na ostrově se neseje, ani pluhu zde není, ani volů, ani koní, ani vozů. Celý ostrov jest jediný vinohrad a jen po místech sem tam se kaštanové háje zelenají, které týčky do vinohradu roditi musejí; aneb na nejvyšší špici Hypomea vrby v prachu a v suchém písku se sázejí, aby vláčné proutí k obvazování přinášely. Z tohoto nesmírného vinohradu ročně při prostřední ourodě 30 i 40 tisíc sudů vína (sud asi šesti věder) se vyváží; při ourodě však až na 60 tisíc sudů, jenž zvlášť do Janova (čili Genuy) a do Římska se rozváží, poněvadž v Neápoli tohoto výborného vína mnoho se nepije. Za hlíněné nádoby, jenž Ischiané do Neápole zavážejí, obilí, mouku a maso berou. Lov ryb zde také chudým velmi přízniv jest a zvlášť tůn výnosný bývá, který králi ročně 30 000 neapolských dukátů, a celý ostrov asi 170 000 dukátů vynáší.

O množství kněžstva, jenž se na tomto ostrově nalezá, o jeho nevzdělanosti, o svaté Resciutě, zdejší patronce, a o pověrečnosti obyvatelů z ohledu dlouhochvilnosti čtenáře k zívání nutiti nechci.

41.1 Plukovník - správce pluku čili regimentu, colonel, Oberste, odtud podplukovník (lieutenant-colonel, Oberstlieutenant).

41.2 Důstojník - každý ve vojště představený, od nejvyššího vůdce až do stražmistra (officier-, Offizier); následovně Unteroffizier poddůstojník, jak se strážmistr čili Feldwebel (sergent-major) a jemu poddaný Korporal (sergent) čili desátník nazývají.

Praporečník - od praporce, jejž někdy nosívával (enseigne, Fähnrich) : jest první stupeň důstojenství vojenského.

Podporučník jest první představený praporečníka (Unterlieutenant); odtud poručník (Oberlieutenant), tak se až podnes u Polanů nazývají.

42.1 Zlatým pásem v rakouském vojsku jen vůdcové (Generale) se opasují, všickni ostatní jim poddaní důstojníci hedbavných užívají.

42.2 Vůbec známo, že u každého pluku pěchoty ustav pro 48 chlapců sprostých branců a poddůstojníků zřízen jest, a kam se i synové jezdců, dělostřelců zasílají. Tato mládež k vycvičení se ve všech poddůstojníkovi nevyhnutelně potřebných uměních, zvlášť cviku se zbraní, určena jest; nicméně nedostatkem schopných učitelů a velitelů (Kommandant) buď více než třeba, aneb velmi málo, časem nic se neučí, následovně cíle tak vznešeného větším dílem nedosáhne.

44.1 Murce (Mürz) v příkrých horách štyrských se prejští, na pomezí půlnočně východním; po své cestě přes Mürzzuschlag, Kindberg, Kapfenberg sbírá mnoho potůčků, jenž z obou stran k břehům jejím hrčí, a pod Mostem (Bruck) do Mury vplývá. Zdejší Slované řeku tu Murca, Němci Mürz nazývají, odtud také oudolí květohojné, kudy plyne, Murcké, Murcové oudolí (Mürztal) sluje.

48.1 Cisalpinská republika léta 1796 po porážce u Lodii jméno dostala a krajiny Lombardii, Brescii, Cremonu, Mantui, Pescieru, díl Benátek, Veronu, Rovigo, vévodství modenské, knížectví Massu a Carraru, Boloňu, Ferraru a Romaňu obsahovala. Léta 1799 po dobytí těchto krajin rakouským a rusským vojskem svobodu ztratila.

Porážka u Marengo však zase ji pozdvihla a rozšířila. Roku 1803 ale jméno své s oným Itálské republiky proměnila. Roku 1803 ale v Království itálské se změnila; nicméně po skončené vítězné válce 1814 s výminkou knížectví modenského , mimo Ferrary a Boloni, Lombardo-benátským královstvím učiněna byla.

48.2 Když jsem se z Itálie vrátil, tabulky tyto, vnově popsané, již visely.

52.1 Hemma, hraběnka z Helfensteinu, měla proboštství Gurk založiti, kdežto její hrobka se nalezá.

54.1 Tato řečice Gurk pod vesničkou Sankt Lorenco v západních horách vybíhá a do Dravy se vlévá.

58.1 Lavanttal jest oudolí, které jméno své vzalo od řeky Lavantu, jenž v horním Štyrsku nedaleko Obdachu se prejští, v Reinfeldu do Korytanska a Lavanttalem u Lavamiindu do Dravy vpadá.

60.1 Dráva (Drau), jenž se z tyrolských vrchů na salcpurském pomezí vytáčí, Charvátsko a Slavonii od Uher dělí a pod Essegem s Dunají se bratří. Nedaleko svého pramenu již plavná jest.

65.1 Jánus, jako historická osoba, jest rozený z Pelasgie a jeden z nejprvnějších latinských králů, který mezi Latiníky vorbu uvedl; měl v Latmm za nejstarších časů s Saturnem, z ostrova Kréty vypuzeným, pospolu panovati, pod jejichž správou poddaný národ zlatého věku živ byl, věčny mír lid šťastnil a jedenkaždý bez nesnáze a těžkosti od štědré půdy výživy obdržel.

V mytologii dle Ovida jest Jánus od Římanů ctěné, Řekům však neznámé božství: jest nejvyšší vrátný na nebi a na zemi, den branou nebeskou vypouští, a když se vrátil, ji zamýká; byl tedy bohem dne a roku. První den v roce a první hodina dnu byly mu zasvěceny. - Romulus mu vystavěl chrám, který podle nařízení Numova při počátku a trvání války otevřen byl a dříve, dokud mír ve všech Římanům podrobených krajinách upevněn nebyl, se nezavíral. V předešlých sedmi stoletích jen třikráte dvéře Jánova chrámu zavřeny byly; totiž za panování krále Numy, po první punické válce a po porážce u Actium. Chrámové Jánovi sochou jeho, jenž vždy na vrchu stála, od jiných se rozeznávali. Jako rozsudí pokoje, války, hlavních příhod lidských a panovník roku vypodobňoval se s dvěma oblíčeji, s žezlem v pravici a v levici s klíčem, sedící na skvícím se trůnu.

65.2 Arkádie, krajina řecká, jenž prvé Pelasgia sloula, byvši pak rozdělena mezi Lykanových padesát synů, od Arkasa, vnuka jednoho z těch padesáti, jméno dostala. Hlavní zanepráždnění obyvatelů arkádských byla vorba a chování dobytka.

67.1 Moruše (morus - Maulbeerbaum), u nás všeobecně známý strom, jenž buď černé, buď bílé ovoce nese, a tento, jehož loubí hedbávníkům k potravě slouží, z Chýny, onen však z Persie pochází.

67.2 Hedbávník (bombyx) jest nám tak velmi prospěšná, hedbáví předoucí housenka, kterou roku 560 císař Justinián skrze zákoníky z Indie do řecké země a s ní moruši z Asie do Evropy přinésti dal. Motýl této housenky s roztaženými klapkami měří asi půldruhého coule v šíři a coul v dýli. Klapky jsou špinavo-nebo požloutlobílé se třemi bledobrunatnými čárkami a s srpovatou, často neseznatelnou zmazičkou. Jest určen k plemenění. Motýl klade několik dní po sobě od tří až do pěti set vajec, pak zchází. Ve vlasti hedbávníka vejce jeho ostávají přes zimu na stromích, z kterých jakbrzy slunce pupence moruším rozlupovat počne, housenky vylézají; kdežto u nás dříve je vyloudit nesmíme, dokud strava pro ně se nezazelenala, poněvadž hedbávník jest, jako všecky jiné housenky, vždy hladový a choulostivý. Pro jejich zachování teplo, suché, čisté povětří a tichost jsou nevyhnutelně potřebné; bez toho jich větší díl zchází. Housenčata vyhlížejí zpočátku počernalá, ve svém šesti- neb sedminedělním živobytí však okužují se vícekráte, kde pokaždé barvu mění. - V posledním proměnění bývá housenka bělavá neb barvy brunatné s zatmělejší hlavičkou. Šest neb sedm dní potom znamená se pod hrdýlkem jakési začervenání, které brzkého přetvoru znamením jest. Housenka v tu dobu, jako v okužování se, nepokojně a bystře k přetvoření příhodné si hledá místo a počíná přísti; k čemu jako všecky předivé housenky vnitř nádobkami opatřena jest, v kterých se v čas přetvoření z živné šťávy jakési lípavé, jako pryskyřičné, velmi čisté, prohlédací moky oddělují. Otevřením po hřbítku u vínolíhu usmrcené housenky spatříme svazeček cylindrických trubek, jenž střívkům se podobají, mnohotlivě sebou propletené jsou a přes větší střévko leží, zpředu k hubičce ve dvou outlých otevřenkách, kterými se ta vlhkost potí, běží. Když housenka přísti počne, dvě krůpějinky té šťávy na to místo, kde předivo své pověsiti míní, přilepuje, hlavou sem a tam vrtí a na ten způsob dvě tenouňké nitky vyvájí; obě jsou jasnoprohledné a ukorávají na povětří; schopně zná housenka je předními nožkami do nití spojiti a k svému cíli zpracovati. První den jen nepořádnou, roztaženou, nespojenou pleteninu přede, druhý den nitky okolo sebe obtahuje a činí pravý, na způsob vejcete vytvořený zámotek (kokon), v kterém se housenka nalezá. Předivo tu vždy se tuží, až pak hedbávník docela v něm se skrejvá. Zámotek, jenž čisté hedbáví dává, z jedinké nepřetržené, 900 až 1000 střevíců dlouhé nitě pozůstává. Vnitř okolo sebe činí housenka ze zbytku své lepké šťávy pevný šlupný obal, který ani povětří, ani mokro nepropouští, kdež se v motejlního červa přetvoří, a posledně svou housenčí kůži sdrhuje. Z takového motejlního červa po třech týhodnech zpředu popsaný motýl malou okrouhlou dírkou, kterou si sám nepochybně z nedostatku hryzných strojů jakýmsi prožíravým mokem prodělal, vylítuje. Taková díra protrhuje spojenost zámotku a činí jej neužitečným.

V našich zemích hedbávníci s velikou pozorností, strojně, a s nesnází se chovají.

69.1 Tagliamento se na hoře Mauro v Julínských Alpách prejští a do Adriatského moře vtýká.

Julínské Alpy jsou rameno velikého alpenského řetězu, jenž v Gránsku od vrchu Terglau až do Dalmácie se táhne.

69.2 Friul (ital. Friuli, franc. Frioul, lat. Forum Julium), někdejší krajina půlnoční Itálie, kteréž větší díl Republice venedské, ostatek však Rakousku náležel. Roku 1797 celý Friul Rakouskému císařství, roku 1809 Franckému připadl, a kdež franc. maršál Duroc titul vévody z Friulu obdržel. Roku 1814 tato krajinka opět k Rakouskému císařství přivtělena byla. Její znamenitější města jsou Görz s 12 000 obyvateli, jenž se zvlášť vyděláváním koží a hedbávím živí, Gradiska s biskupskou stolicí, Udine, hlavní město s 16 000 obyvateli, a pevnost Palmanova, kterouž novější časové ohradili. Průtok v okolí vykopaný obchodu velice prospívá. Lisonzo (řeka) proplývá krajinu, kdež dobré víno se daří a kde mnoho hedbáví se vzdělává.

76.1 Histrie (Histria, Histerreich, Istria, Istrien) jest krajinka půlnočnovýchodní Itálie, jenž se v zátoce Benátské v způsobě půlostrova srpí. Mezí s Gránskem, Friulem a Charvátskem. Provátá zdravým povětřím, přináší hojnost vína, oleje, sena, medu, obilí, dříví k stavění korábů, ryb a mramoru. Venkovští obyvatelé jsou Slované, měšťané však vlasky mluví. Za starých časů přináležela Istrie k Ilýrii, od císaře Augusta a Tiberia však k Itálii přivtělena byla; nyní celá Istrie k Rakousům přináleží a jest zg kvadrátních mil veliká. Dragogna, Dugoberdo, Draga a Arsa (řeky), které na výlevích zátoky tvoří, ji proplývají. - Obyvatelů na 90 000 se počítá, kteří však v zlé pověsti stojí, a zvlášť obecný lid z loupeže a vražednictví se viní. V celé krajině se počítá 6 měst, 12 městeček a 470 dědin.

79.1 Lysippus, dříve kotlář, po čase však vyhlášený řezbář řecký, živ byl okolo léta 330 před narozením Páně v Sicyonu.

Sicyon bylo hlavní město jakési rovně tak nazvané skrovné krajiny v Peloponézu, které dříve než toto jméno od jednoho ze svých králů obdrželo, Aegiale a Makone sloulo. Nedaleko Korintu, od moře půl míle, přístavem, tvrzí a mnohým pravidelním stavením ještě za času císaře Adriána a Karakally znamemté, v příjemném stálo položení. V slavné malířské a řezbářské zdejší škole mnohý znamenitý umělec se vzdělal. Přívětivá, na olej, víno a obilí ourodná krajinka toho jména mezila půlnočně s zátokou Korintskou, západně s Achájí, s Arkádií poledně a s Korintem východně.

Spoluvěký Alexandr Veliký si ho tak velice vážil, že jen ruka Lysippova (tak jako Apellova jej malovati) v kov líti směla. Ve svých prácích Lisippus přirozenosti (kterou malíř Eupompus, když se ho tázal, kterého mistra následovati má, za vzor mu představil) schopně se blížiti uměl. Všeliké osoby vyobrazující sochy daleko ozdobněji než jeho předchůdce vyváděl, a vyhnuv se všemu rohovatému a ostrému, dával oudům zkulatělost a ohýbnost; těla jeho byla švihlejšího vzrůstu s skrovnějšími hlavami polétávajících přirozenějších vlasů; ba i nejmenší dílky s největší pečlivostí pracoval. Zhotovil-li čeho v mramoru, neví se; počet kovných jeho výtvorů však Plinius na 610 udává. Znamenité mezi nimi jsou: 1. Jeden v lázni se třící. Tato socha, do Říma přinešená od Marka Agrippy, na vchod jeho lázně postavena byla. 2. Více obrazů Alexandrových, kde toto kníže od dětinství v rozličných případnostech představil. Jednu z takových soch Nero pozlatit dal. 3. Kupa satyrů, která se v Aténách nalezala. 4. Alexandr s svými přáteli, které sochy osobám velice podobny byly. Rytířské tyto sochy snad průvodce Alexandrovy vypodobňovaly, kteříž s králem v bitvě na řece Granikus padli. Lysipp je vypodobnil a v prostřed jich krále Alexandra postavil. 5. Socha velikánská Jupiterova v Tarentu; váhorovnost této sochy s takovou dokonalostí uhodl, že ní jedna ruka pohybovala, a přece nejsilnějším větrem poražena býti nemohla. Lysippus říkával, že lidi tak, jak se mu býti zdají, vypodobňuje, a jeho předchůdcové že je představovali tak, jak byli.

80.1 Dóže nebo vévoda Dandalo velice se dobývání Konštantinopole roku t2o3 zoučastnil a,jako občan a rek výtečným se učinil.

85.1 Antenor pocházel z jednoho z nejvzácnějších trojánských rcdů. Něktcří ho za bratra trojánského krále Priama drží. Po dobytí města Tróje odebral se do Vlach a vystavěl město Pádovu (Patavium).

85.2 Alarich, král Gótů, kteří počátně na březích Baltického moře mezi Vislou a Oderou obývali a z germánského redu pocházeli, Římany vícekrát porazil, hlavní jejich město dvakráte, totiž roku 409 a 410, dobyl.

85.3 Attila, král hunský, jako neobmezený velitel udatného národu svou nejnesmyslnější ctižádostí a přirozenou ukrutností v krátkém čase tolik národů si podmanil, že vojsko jeho na 700 000 se počítalo; s kterjm nejen všecky národy v Germánii a Scytii si podrobil, nýbrž i východní a západní císaře poplatné si učinil.

Na celou Evropu strach posílaje, sebe metlou, kterou bůh k potrestání lidstva vyslal, sám nazýval.

85.4 Francesco Petrarca,syn vypovězených rodičů z Arezzo v Toskánsku, narodil se 4. července léta 1304. Jeho Dvoje knihy o lékařství proti štěstí a neštěstí, totiž proti libým a protivným věcem, Řehoř Hrubý z Jelení z latinského jazyku v český přeložil a v Starém Městě pražském léta 1501 vytisknouti dal.

86.1 Falcké hrabě (Pfalzgraf, comes palatinus), znamenitý dvorní a soudní uředník někdejší německé říše, jenž od římského císaře zplnomocněn byl doktory, licenciáty, magistráty a notáře ustanovovati, básníře korunovati, děti z nemanželstva legitimovati atd. Počátně byli falčtí hrabata dvořenínové císařovi, kterým správa nad dílem země vykázána byla, kterou si po čase přivlastniti uměli.

86.2 Laura de Sade pocházela ze vzácného rodu provençalského z Noves, dcera bohatého syndika Audiberta z Nes. Narozená v Avignonu 1325, s Hugonem de Sade zasnoubena byla. Petrarkovi bylo 23 let, an si ji zamiloval.

88.1 Stálohvězdy (stálice) jsou nepohybné, jedna od druhé v nezměnitelné vzdálenosti stojící hvězdy, které dle rozdílné jasnosti a velikosti na stálohvězdy první, druhé, třetí atd. velikosti se rozdělují.

90.1 Palladio (Ondřej), znamenitý vlaský stavitel, byl roku 1508 v Vicenze narozen. Mezi jinými paláci, které buď podle jeho návrhu, nebo pod jeho správou staveny byly, divadlo v otcovském jeho městě degli Olimpici podnes důkazem velkých stavitelských schopností ostává. Venecie mnohé hrdé stavení od něho má, a zvlášť refektář svatého Giorgio Maggiore i s chrámem téhož názvu, jenž se zvlášť jednoduchostí svých okras honosí, ho vyznamenal.

97.1 Torquato Tasso pocházel ze starého zemanského rodu panů della Torre. Otec jeho, znamenitý básníř Bernardo Tasso, rozličné ouřady u mnoha vlaských knížat zastával. Torquato v Sorrentu, rozmanitém položení, nedaleko města Neapole narozen býti měl, což se však důkazy potvrditi nemůže.

109.1 Guelfové u jiných byli ti, jenž s obecním lidem, a ghibellini s aristokraty drželi.

111.1 Parrhasius a Zeuxis byli dva slavní malíři řečtí. Zeuxis vyhotovil vinný hrozen tak mistrně, že ptáci přilítajíce k obrazu, z něho jísti chtěli; Parrhasius však vypracoval oponu, že Zeuxis, jenž přijda k němu, aby spatřil, co naproti jeho hroznu postaviti míní, ji odhrnouti chtěl, a tak svému soku sám přednost v malbě dokázal.

119.1 Niobe, manželka Amfionova, porodivši sedm synů a tolik dcer, plodností svou tak zpyšněla, že nad Latonou (matkou Apollovou a Dianinou), která jen dvě děti porodila, se vyvýšovala. Tato nad svévolnou pejchou této smrtelné ženy syna svého a Artemku (Dianu) k pomstě ponoukla. Diana svou zbraní dcery Niobiny usmrtila; synové pak Niobim byli od Apolla na honbě potřeni. Ba i manžel její zachován nebyl. Odtud Niobe do domu otce svého Tantala se vrátivši, Perůnovi své nestěstí s pláčem přednášela, který ji v kámen obrátil, z kterého však slze dnem i nocí tekly.

120.1 Skopas, znamenitý sochovník řecký, jenž nejvíce v mramoru pracoval. Mimo nadřečeného mistrovského kusu ještě jedno daleko vznešenější dílo, jenž z vodních bohů jako Vidloně, Thetas, Achilla, Nereidek atd. pozůstávalo a v Římě v cirku Flaminském bylo, zhotovil. Dle usudu Plinia již tato práce by byla nadřečenému řezbáři, i kdyby byl nic jiného nevyvedl, jméno velikého umělce zjednala. Mimoto jeho Lada i Gnídskou Venuši krásou převýšovati měla.

135.1 Romulus byl zakladatelem Říma a první jeho král. Rhea Silvia, matka jeho a dcera krále albánského Numitora, byla od strejce Amulia, lupitele koruny otce svého, z ohledu aby žádný potomek rodu Numitorova v dosažení trůnu mu nepřekážel, k službě bohyně Vesty (kdež věčné panenství zachovávati musila) určena. Silvia na přísahu učiněnou zapomenouc, blížence porodila, a za přestupek ten aby trestu smrti ušla, boha Marsa za otce těch pacholat udala. Na rozkaz Amulia blíženci, do strašných pouští na břeh řeky Tibery zanešení a opuštění, krutému zahynutí určeni byli, kdyby, jak se vůbec praví, od jedné vlčice byli až do té doby kojeni nebyli; kde šťastná příhoda dobromyslného rolníka Faustula sem doprovodila, který se nad neviňaty ustrnuv, je vychoval. Zde léta mladosti ta pacholata zvlášť honbou strávila. Později však, když mladší Remus od služebníků Amuliových chycen byl, sebral neohrožený Romulus houf udatných tovaryšů, s kterými zatím, když vznešený rod jeho vůbec známý byl, nejen mocnou rukou bratra svého z vězení osvobodil, nýbrž strejce z trůnu shodě, děda Numitora znovu na něj posadil. Později uzavřel Romulus s bratrem svým Remem sám obec založiti, k čemuž mu při slavném oběti vzdání sedm se v povětří vznášejících orlů místo vykázati mělo, a kde v 752., dle jiných 754. roce před narozením Páně Řím své základy oddržel. Brzy však nenasycená Romulova ctižádost v krvi bratra svého se brodila; a pro upevnění slabé moci skrze dlouhý čas každého bezvlastního utečence přijmouti musila. Tím sice obec mužů získala, ale proto přece ještě ženstvo scházelo. Z toho ohledu Romulus slavný obětní den určil a k tomu sousedné Sabíny pozval. I přišel k slavnosti veliký počet cizích obojího pohlaví, kteří neozbrojení od Římanů násilně přepadeni a ženy i dívky jim odvedeny byly, čím mladý Řím po čase velmi zlidnatěl. Přísný a násilný Romulus měl k sedmatřiceti letům nad Římem panovati a hrubí sice, však s časy tehdejšími se srovnávající zákonové, které poddaným svým vydal, jsou panovné jeho schopnosti důkazem. Jeho nástupcem byl Numa Pompilius.

136.1 Appius Klaudius Caekus, syn Klaudia Krassa, nejen v vodařství, nýbrž i v zakládání cest a v právnictví velmi se vyznamenal a byl muž neobmezené ctižádosti, jenž dosti smělosti měl vše předsevzíti. Nicméně vojenských schopností nemaje, kde se s branci svými proti Hetrurským, proti kterýmž s vojskem poslán byl, ukázal, všude poražen býval. On mimo nadřečeného vodovodu vyhlášenou silnici, která se Via Appia nazývala, vyvedl. Byl dlouhý čas cenzorem, to jest ouředníkem, který počet lidu a jmění každého měštěnína poznamenával. Tito cenzorové zpočátku znamenití nebyli, ale později vážnost jejich až nad konzuly se vynesla.

137.1 Prokopius byl znamenitý byzantský spisovatel, z Caesarey Palestinské rodem, a rétor v Konštantinopoli roku 527. Zanechal nám, mimo jiných kněh, osmero letopisů, dvě knihy o vojně persické, dvě knihy o vojně vandalské a čtvero kněh o vojně gotické.

138.1 Staří nám o králi Sesostrovi vypravují, že byl mocný, panovník, podmanivý vůdce a podníkavý muž, jenž si celý svět podrobiti mínil. Vpravdě také veliký díl tenkráte známých krajin vítězně protáhl. Jako kníže způsobil Sesostris Egyptu mnoho prospěšného, jako výstav slavných chrámů, silné, daleké, k obraně zemi vyvedené zdi, výhrab průtoků vod zhoubných, s Nilem do země přetekajících, a geometrické vyměření celé krajiny pro dosazení pořádku, čímž se každému patřícího dílu dostalo. Po třiatřicetiletém panování v pozdním věku oslepl a vlastní rukou se usmrtil. Ač i příběhové krále Sesostrise do zatmělých časů tohoto národu náleží, tak přece vpravdě u starých egyptský král toho jména panoval, kterého k největším dobyvatelům a panovníkům počítají.

140.1 Věštcové čili augurové (augures) byli římští kněží, jenž z ptačího letu, zpěvu, z blesku a jiných příhod budoucí věci předpovídali, poněvadž nic důležitého se nepřihodilo, kde o radu tázáni byti nemusili, následovně v celém občanství velice oučinkovati mohli. Od celé zemské rady vydané zákony mocí svou zničemniti mohli, důkazem, že s vůlí bohů se nesrovnávají. Z ouřadu svého též nikdý shozeni býti nesměli. Počátné uvedení tohoto kněžstva do časů Romulových vpadá.

140.2 Sibyliny knihy (libri Sibyllini) obsahovaly sbírku všelikých budoucích příhod předpovězení. Na plátně psané, v kamenné truhle v zemi pod oltářem Jupitera Kapitolinského schovány a od dvou k tomu vyvolených osob znamenitého rodu opatrovány byly. V těch osud (jak se myslilo) římského císařství určen byl; pročež také při každém velikém neštěstí neb znamenitých předsevzetích vždy o radu tázány byly, kupříkladu při rozbroji lidu, předsevzetí válečném, v případu hladu a moru, při zemětřesení, když požár město trávil, po porážce vojska, na začátku drahoty atd.

Ne jinák než s zřejmým dovolením senátu sibylských kněh se otazovati dovoleno bylo a obsah jejich řecký, v kterém jazyku psané byly, lidu nikdy se nevykládal, a jen do latiny vyložený smysl jim se přednášel. Mnohdykrát, když senát výpověd věštby neb orákula lidu oznámiti za dobré neuznal, zamlčena byla. Po vyhoření Kapitólium léta 670 po vystavění Říma přišly i staré Sibyliny knihy nazmar. Po novém vystavění Kapitólia však senát skrze vyslance všech řeckých a římských měst, kde jen co z proroctví Sibyliných se nalezalo, poznovu shromážditi poručil. Po pečlivém rozeznání pravého od nepravého asi tisíc veršů do nového Jupiterova chrámu schováno bylo.

141.1 Jugurtha, synovec Micipsy, krále numidského, na dvoru ujce svého nejen sličností těla, nobrž i schopnostmi svými, zvlášť udatností v boji a podnikavým duchem tak se vyznamenal, že Micipsovi, který dříve z ohledu zásluh jeho velice ho miloval, posléz velikých strachů naháněl, a aby dvůr se ho zprostil, k vykonání nejnebezpečnějších předsevzetí, zvlášť u vedení války proti Římanům, ho vysílal; při kterých případnostech Jugurtha tím více veliké vlastnosti své světu ukázati příležitosti nabyl a jméno své vždy více oslavoval. Po smrti Micipsově, aby k samovládě království numidského tím spíše přišel, Hiempsala, syna Micipsova, násilně zamordoval a bratra jeho Adherbala ze země vyhnal. Adherbal sotva pomocí římského dvoru místo požádané dostal, království otcovské mezi Jugurthu a něj rozděleno bylo. Jugurtha Adherbala k válce donutil, ve městě Cirtě ho oblehl a mocně dobyl. Ačkoli Adherbalovi život darovati slíbil, přece zajatého ukrutným způsobem ze světa shladiti dal. Tento hanebný čin přece posléz nad ouplatky Jugurthovými u římského senátu zvítězil. Válka mu byla vypovězena, kterou však dlouho, brzy lstí velikou, brzy zlatem a bohatstvím svým, kterým radě zemské a vůdcům římským oči zaslepil, brzy udatností osobnou a vojska svého, prospěšně vedl, Římany vícekrát porazil; až pak Marius téměř jeho celé 90 000 mužů silné vojsko, vítěznou radostí a vínem opilé, outokem přepadené shladil. Posléz od spojence svého, maurytánského krále Bocha, zrádně zajat a nepřátelům vydán byl. Marius s ním a jeho dvěma syny svůj vítězný vtah do hlavního města slavil, při které příležitosti Jugurtha od obecného lidu nemilosrdně zhanoben, pak do tuhého vězení hozen byl, kdež hladem se utrápil. Po jeho smrti Numidie v římskou krajinu se proměnila a synové Jugurthovi v zajetí ostali.

142.1 Concordia, bohyně svornosti, měla v Římě několik zasvěcených míst. Její den byl šestnáctý leden.

148.1 Fidias byl za času Periklova v Aténách živ a mezi všemi řeckými řezbáři toho času se vyznamenával a za tvorce vznešeného slohu v sochovnictví se uznává. Hlavy jeho s velkým výtiskem vlastnosti pronášely, návrhy bezchybnější a oděv byl vzácnější a jednodušší nežli předků jeho. Mimo sochy Minerviny a Jupiterovy, která zvlášť ve tváři všem ostatním umělcům za vzor ostala, vytvořil Fidias Apolla z bronzu, Ladu a Nemesis z mramoru, Palladu z pozlaceného dříví a jinou z bronzu, Venuši Uranii z slonové kosti a zlata, Amazonku z bronzu a jiných všelikých prací více, které velice šetřeny byly. Nicméně se mu za chybu představuje, že mladosti spanilost dáti zanedbával, ostré, tvrdé čáry dělal a práce své množstvím postranných malých figurek přeplnil.

148.2 Praxiteles se vznešenestí spanilost mistrně spojoval a s ním ed léta 364 před narozením Páně časové krásného slohu počínají. On nauku řezbářskou mezi Řeky na nejvyšší stupeň vynesl a vypracováním mnohých soch bohů se znesmrtelnil, mezi kterými všemi zvlášť Gnídská Venuše nevyslovnou spanilostí se skvěla a dle svědectví Plinia za nejkrásnější sochu na světě se držela. Cizinci dalekých krajin sem putovali a pověst rozhlášená město i tím vyznamenala. Socha stála v skrovném chrámku, kamž světlo ze všech stran padalo, aby žádná krása těla zastíněna nebyla. Byla obnažena, milostného zření a cosi stydlivého v postavě měla. Vůbec známá Medicejská Venuše ve Florencí, jestli ne za originál, aspoň za znamenitou kopii její se drží. Při této práci měla milostenka Praxitelova, hetaere Fryne, za vzor sloužiti. - Všecka ostatní od tohoto vyhlášeného řezbáře vyhotovená díla až na naše časy za vzory se užívají.

Hetaere jest jméno milostenek řeckých a dokázáno jest, že takové veřejné dívky na znamenité osoby hrály, ve vlastním smyslu krásosvět obsahovaly a vychováním vzácným ženy daleko převyšovaly. Jedna z nejvyhlášenějších hetér řeckých byla Fryna, která krásou svou za vzor při vyhotovení soch ženských řezbářům sloužila, a jsouc z počátku svého řemesla velmi chudá, tím velice se vyhlásila. Praxiteles si ji zamiloval, a když Gnídskou Venuši pracoval, ladnou Frynu za vzor před oči si postavil. Řekové nepokládali to za hanbu, když krásně rostlé tělo se obnažilo; což hetéry zvlášť činily, aby tím více sličností oči mužské zaslepily. Fryna však, aby spanilosti své tím vzácnější zachovala, veřejně zřídkakdy je odkrývala; leč kdys při veřejných slavnostech skryté krásy divícímu se lidu vyzrazovala. Jednou o slavnosti Poseidonově eděv celý u přítomnosti všeho shromážděného lidu shodila, kadeře své rozvinula a do moře se koupati šla.

Frýna chtěla město Thebu zase vystavěti, kdyby se jí ta výminka svolila, aby se následující nápis udělal:

151.1 Kleopatra, královna egyptská, která Caesara a Antonia krásou, milostí, zchytralou čilostí a nevidanouskvostnostítak dlouho mámila,při jednom znamenitém kváse na důkaz nesmírných svých pokladů jednu perlu nevídané velikosti, která se na 300 000 tolarů cenila, v octě rozpuštěnou vypila, a když i druhou vypíti mínila, Plankus, znamenitý Říman, tomuto jejímu oumyslu překazil.

153.1 Baziliky byly za starých římských časů veřejná stavení ve způsobu zdlouženého čtyrrohu ozdobené sochami a sloupy. Měšťanstvo se zde ku všelikému uradění scházelo, obchodníci zde své zboží vystavovali, mladí řečníci v krásomluvectví se zde cvičili. Konstantýn Veliký křesťanům několik takových bazilik k konání služby boží vykázai; odtud přišlo, že nejprvnější modlitebnice křesťanské baziliky slouly.

154.1 Ty dvě slouposíně čítají velikých 384 sloupů rozdílného řádu, nad nimi nese zábradlí 192 soch všelikých svatých, které pod správou Berninovou od rozdílných mistrů zhotoveny byly.

154.2 Tento obelisk, který Nunkoreus, syn krále egyptského Sesostra, v Eliopoli postaviti dal, byl od císaře Kaia Kaligula do Říma přenešen. Jest bez podstavu 113 a od země až na špici kříže 180 palem zvejší.

154.3 Stříkají vodu 14 palem vysoko, která do granitové, 72 palem okrouhlé kašny a odtud do jiné, spodnější, 120 palem v okolí, se vylívá.

154.4 Jest práce Berninova nařízením Urbana VIII. roku 1633. - Výška nebes, jenž se na 124 palem udává, jest o něco málo nižší než Farnejský palác; čemuž zde žádný, jsa nesmírností velikánské báně (uprostřed kteréž oltář stojí) oslepen, věřiti nebude. K tomuto dílu z Panteonu 1864 centů kovu (po 100 lib.) se vzalo a pozlacení 40 000 skudů (po 2 zl. 3 kr.) stálo.

156.1 Bramante Lazzari v Castel Durante léta 1544 se narodil a schopnosti veliké k stavitelství s nejšťastnějšími následky časně dokázal. Papež Alexandr VI. za svého architekta ho prohlásil a Julius II. správcem svých stavení ho učinil. On pohnul Julia, aby někdejší Petrův kostel zbořil a slavnější na to místo postavil, který by ve světě rovného neměl. Dříve ještě než dokonání svého předsevzetí spatřil, reku 1514 skonal. Jeho pozůstalé spisy, dílem v próze, dílem v verších, 1756 v Mediolánu na světlo vyšly.

159.1 Tiara, jest koruna, která za našich časů jedinému papeži k ukrytí hlavy se uděluje. Někdy bývala šarlatové barvy; později k zvětšení papežského blesku a jasnosti drahým kamením se ozdobila. Počátná postava její byla kulatá, do špičky běžící a diadémou čili korunou přepásaná. Bonifácius VIII, dvě koruny na ni postavil a Benedikt XII. (někteří praví Jan XIII.) třetí diadémou ji přepásal, čehož až podnes se užívá. Italové papežskou tu čepici také triregno nazývají, na význam papežské moci v nebi, na zemi a v pekle.

164.1 Raffael Sanzio aneb de Santi roku 1483 v Urbino se narodil a z důkazů nadpřirozených schopností k malířství k znamenitému mistru Petrovi Perugino do učení poslán byl. V krátkém čase mladý Raffael tak se vyznamenal, že nejen všecky své spolužáky předčil, nýbrž způsobu mistra svého tak se přibližil, že téměř jejich práce jedna od druhé k rozeznání nebyla. K těmto výtvorům náležejí Korunování svatého Mikuláše Tolentinského, Umučený Ježíš mezi dvěma anjely, Svatá rodina, Zasnoubení Marie, Korunování Marie, které od patnáctého až k osmnáctému roku věku svého vyhotovil. Po dlouhém setrvání v Florencí, kdež tenkrát nauky na veliké stupni stály a město mladými učenci oplývalo, vrátil se Raffael do Perugie, města mistra svého; kde Matku boží, bolestnou matku, nad kterou v jiném kusu Boha Otce představuje a který obraz v Římě v palácu Colonna spatřiti můžeme, Krista s Otcem, obklíčeného s svatými, na stěně vyhotovil. Všecky tyto práce však k slohu mistra svého se poznávají, a ačkoli se u vyjádření citu a mysli vyznamenávají, přece ještě u vznešenosti a v síle pozdějších jeho výtvorů nedosahují. Raffael, který v Florencí mnoho znamenitějšího nad své vývedy spatřil, k většímu se vzdělání podruhé se tam odebral a z známosti Fra Bartolommea, který se mu térněř rovnati smí, veliký užitek táhl; vrátiv se do Perugie, obraz Do hrobu kladení Krista zhotovil; který později do hradu Borghese v Římě přišel a jako div se šetří. Potřetí však a navždy z Perugie odešel a v Florencí dále více své schopnosti vzdělával, a kdež nyní přes čtyry léta setrval. Roku 1508, když Julius II. Vatikánský hrad krášlil, již v umělém světě tehdy známého Raffaela do Říma povolal, kdež mu okrasu mnoha pokojů, které až podnes s nejvyšším podivením pozorujeme, uložil; mimo těchto uložení Raffael v sedmatřicíti letech věku svého tolik obrazů, kterých znatelové bez výmiňky si velice váží, zhotovil, že se velikému jich počtu podivujeme. světnic od jiných mistrů, které již polouhotové byly, strhati a od Raffaela znovu malovati poručil. Na těch samých místech vyvedl Raffael alegorické (jinotajitelné) podoby Bohomluvectví, Mudrctví, Spravedlnosti a Básnictví, pak v uhlích stromu Pád Adamův, Hvězdářství, Apolla, Marsa a Rozsudek Salomounův; posléz na čtvrté hlavní stěně nad okny Rozšafnost; Mírnost a Sílu; pod tím Justiniána, an římské právo Triboniánovi, a Řehoře X., an dekretály jednomu konsistorskému advokátu podává; pod nimi Mojžíše a jednu jinotajitelnou figuru.

Dřív než malbu druhé komnaty počal, měl (jak se praví) mezitím několik jiných kusů vypracovati, totiž Izaiáše proroka na stěnách u Svatého Augustýna a Sibyly u Maria della Pace a jednu Madonu. V nauce malby Raffaelovo pokračování v vatikánské druhé komnatě u vyobrazení Heliodorova vyhnání z chrámu se dokazuje a vznešenějším, smělejším a zmužilejším slohem se vyjádřuje. Pak následuje Attila, kterého Lev Velký od Říma vzdaluje, Osvobození Petra z žaláře a na stropě té komory Mojžíš v hořícím keři, Stavění korábu Noeova, Izákova oběť a Sen Jákobův. V tom samém čase byla vyhlášená Madonna dell Pesce, spanilá Cecilia, Sen Ezechielův, Madonna dell Impanato, Nesení křfže, Kristus v slávě své svatými obklíčený, Le cinque Santi, p.ak jeho vlastní obraz (nyní v Mnichově), vyobrazení Lva X. a jiných více světu darováno.

V třetím pokoji začíná Raffael s Incendio del Borgo, který požár Lev svou modlitbou hasí, obraz, jenž jádrnost a pravdu výtky, krásu, způsobu, uhodnutý sestav a mnohotlivost nauky jeví, za mistrovský kus uznán jest. Po čem následovalo Karla Velikého korunování, Ospravedlnění Lva III. u Karla a Lva IV. vítězství nad Saracény u Ostie, na kterých obrazích však Raffaelovi žáci mnoho pracovali.

V tom čase obdržel Raffael poručení, aby Lože, od Bramanta nedokonané, Vatikánského hradu, tj. galerie, které pokoje hradové spojují, skončil. Raffaelovo ponavržení papež přijal. Malbu (v které sám jen čtyry obrazy zhotovil) od svého žáka Julia Romana vyvésti a od Jana z Udine ovění a zákvětí stěn zhotoviti dal. Papež, jsa touto prací nanejvejš potěšen, uložil Raffaelovi dále jinou ještě síň vatikánskou obrazy apoštolů ozdobiti, vyhlásil ho za vrchního správce nade všemi okrasami tohoto paláce a přílišnou uctu jemu prokazoval. Mezitím pracoval Raffael také na mnohých jiných předmětech a hotovil návrhy k ozdobám malebním hradů v Itálii sem a tam nově vystavených. Toho času dokonal Madonu k svatému Sixtu (nyní v Dráždanech), která se za mistrovský výtvor jeho štětce vydává. V oblíčeji této Marie výsost, vážnost a vznešenost, jenž se s utěšeností, laskavostí a krásou pojí, ostanou nedostižitelné vlastnosti jeho ruky. Mimo jiných v tom čase zhotovil veliký obraz svatého Michala, vypodobnění Ferrarské Beatrix, hraběte Castiglione, podivnosličné Johany Aragonské, Madonnu della Sedia. Později dostal od něho Lev X. podivuhodné vzory na koberce, které v Nízozemích k ozdobě jednoho vatikánského sálu tkány byly.

Předsevzetí papežova, aby taknazvaný sál Konstantynův v oleji maloval, Raffael nevyvedl, a několik návrhů od něho zhotovených Julio Romano a ostatní žáci vypracovali. Od jeho ruky zdají se býti v této síni jen dva obrazy, totiž Spravedlnost a Přívětivost. V tomto časoběhu vyvedl Madonu s pacholetem, jenž od anjela kvítím se posypuje.

Největší však Raffaelův mistrovský kus jest Proměnění Kristovo. Na něm jest výmysl vážný, výraz vznešený a v vlastnostech tak veliká mnohotlivost, barev michot uhodnutý a jádrný, že jich v Raffaelových ostatních obrazích neuhlídáme, tím méně podobné v pracích cizích mistrů nalezneme. Hlava Kristova na tomto obraze, které se potomstvo nejvíce obdivuje, měla býti jeho nejposlednější práce.

V nejkrásnějším věku života, v sedmatřicátém roku na den svého narození 1520, ze světa sešel a tělo jeho s velikým smutkem jeho žáků, kteří ho nejen jako nejvýbornějšího mistra ctili, nýbrž i jako přítele a dobrodince milovali, s pompou v Panteonu pochováno bylo.

Všickni spoluvěcí spisovatelé Raffaela za dobromyslného, přívětivého, k službám volného, mírného a milování hodného muže vydávají.

Mimo Raffaela Sanzio umělecký římský svět Rafaela Mengsa, kterýž se dne 12. března 1728 v Čechách v Ousti nad Labem narodil, velice slaví. Jeho otec, Ismael Mengs, malíř, byl do Dráždan povolán a měl více dítek, s kterými však velmi nemilosrdně jednal, zvlášť Rafaela, kterého k malířství určil, trýzněním k vykonání uložených prací jako tyran nutil. Roku 1741 starý Mengs z Dráždan do Říma odejda, syna svého, který již v mnoha pravidlech malířských vycvičen byl, s sebou vzal. Zde tento mladý umělec původní štěteček Michala Angelo a pak nesmrtelné práce Rafláelovy v Vatikánu s nevyslovnou pilností študoval. Po třech letech Mengs s svým otcem, který ještě s synem již dospělým nejpřísněji zacházeti nepřestal, do Dráždan se vrátil. Vzdělané v malbě schopnosti mladého Mengsa v Dráždanech brzy se rozhlásily a král August III. za dvorního malíře s znamenitou službou ho ustanovil. Brzy však mladý Mengs nato do Říma odjel, kterou cestu u krále si vymínil. Tu s dvojnásobní pilností vzory vatikánské študoval a brzy důkazy svých schopností na světlo dal. Po zasnoubení svém s jedním selským děvčetem zase do Sas se vrátil. Při výstavu dvorní kaple Mengs obdržel nařízení, aby oltářní obraz zhotovil, a spolu dovolení dostal, aby jej v Římě vypracoval. Nicméně pro sedmiletou válku, která příčinou byla, že plat z Dráždan pořádně nepřicházel, začaté uložení přetrhnouti a jiných pracf se zatím uchopiti musil.

Léta 1754 obdržel správu nad malířským muzeum v Kapitólium a pracoval několik kusů na stěně. Roku 1761 španielský král s ujištěním ročních 20 000 zlatých do služby ho přijal, kdež Mengs nejen mnoho závistivých soků zahanbil, nýbrž mezi jeho výtvory obraz Shromáždění bohů a Sejmutí z kříže jménu jeho nesmrtelnou pověst způsobily. S dovolením Karlovým do Florencí a Říma na krátký čas odjel a po skončení stropomalby v jednom pokoji vatikánském pod názvem Camera dei Papiri do Španiel se vrátil, kde večeradlo královské obrazem Zbožnění Trajánova a jiným, Slávu představujícím, jenž jeho nejhlavnější práce ostávají, okrásil. Po dvou letech z ohledu svého zdraví Mengs poznovu do Říma se vrátil, kde však roku 1778 svou manželku, kterou velmi miloval, ztratil. Jeho zdraví od té doby vždy více a více sláblo, poněvadž v své nemoci bez oddechu pracoval, a tím smrt, která roku 1779 ho zachvátila, na se přitáhl. Z dvacíti dítek po jeho smrti jen sedm na živobytí ostalo, kterým Mengs z ohledu svých častých velikých outratných cest a skvostného živobytí, jež vedl, ač nesmírně placen byl, mnoho nezanechal. Vzácní a vysocí jeho příznivci však se jich ujali.

Jeho největší výtvory jsou ve Španielích. My mezi mnohými menšími známe oltářní obraz drážcíanské dvorní kaple, kterýž Kristovo nanebevstoupení představuje, jeho Madonnu col Bambino, Sen Jákobův - a vyhlášeného Amora.

Jeho spisové, kteří v italské, španielské, francouzské a německé řeči vyšli, jsou k poučení nastávajících umělců výborné. Mimo nesmrtelných pozůstalostí jmenovaných dvou mistrů jest Vatikánský palác takovým množstvím znamenitostí starých a nových časů naplněn, že jsem chutí nabýti nemohl do vypsání dílného se pustiti, aniž mi (ač jsem čtyrykráte ve třech letech Řím navštivil) času k tomu zbylo. Toliko jednoho předmětu ještě podotknout musím, jehožto krása mne velikým podivením naplnila. Ten jest Apollo taknazvaný Belvedere, nejznamenitější socha mužská, kterou nám Řekové zanechali.

170.1 Canova (Antonio), nejznamenitější řezbář našich časů, jest 1760 v Possagno v krajině Treviso narozen. V dvanáctém roku věku svého v kuchyni panů de Falier, když kuchaři na figury k dortům zapomněli, již schopnost svou, neznaje ji, na světlo dal, an z másla lva překrásně v čerstvosti vytvořil, který při stole největší pozornost vzbudil. Falier to pachole do Venezie na Akademii poslal, kdež Canova mnohokráte základ odnesl, a od té doby k dokonalení svému do Říma odjeda, náhrobkem Klímentovým léta 1787 nesmrtelnou památku si způsobil. Jméno jeho jest v zlaté kníze na Kapitólium zapsáno.

174.1 Horácové byli tři bratří, jenž v souboji s Kuriáci hádku Římanů s Albány o přednost k prospěchu prvnějších skončili. Píše se, že matky Horáců a Kuriáců dvě sestry byly a že jednoho dne každá z nich tři syny porodila. Z toho samého divného ohledu byli Kuriácové od Albánů a Horácové od Římanů vyvoleni, aby osud soubojem bud pro jednu, neb druhou stranu rozhodli. Půtka obojího vojska na jedné rovině se dlouho nerozhodně vedla, poněvadž z obou stran hrdinsky se potýkalo. Posléz padli dva Horácové a již vynášeli Albánští radostny křik. Zatím byli všickni tři Kuriácové raněni. Horác podvodným outěkem všecky ty tři raněné odpůrce za sebou vábil a beztoho zemdlené již jednoho po druhém ze světa sprovodil a dohyl tak své vlasti vítězství a podmanil jí Albu s celým národem. Přemožených svých soků zbraní svůj vůz zkrášhv, do Říma vítězný tah držel. Jeho sestra, která jednomu z Kuriáců za nevěstu zaslíbena byla, spatříc svého miláčka krvavou zbraň, bratru v zoufalství veliké předházky činila, který zlostí byv uchopen, ji zabil. Za ten čin k smrti odsouzen byl. Jeho otec zatím dle práva, že ostatní synové pro vlast zemřeli, následovně poslední že se mu vzíti nemůže, od smrti ho vysvobodil. Aby zatím přestupek bez trestu neostal, musil pod jhem státi a za znectěného vyhlášen byl. Jho ostalo na památku, kde hanebný ten trest zkusil, pod jménem Sororium tigillum vystavené.

198.1 Dozorce chrámu mi dokázal, že každá figura 100, půlosoba 50 a každá hlava za 25 piastrů Domenichinovi se platila.

209.1 Mauzoleum, scil. sepulcrum, slavná hrobní památka, kterouž králi Mausolovi manželka Artemisia vystavěti dala, pětmecítma loktů zvýší; měla 36 sloupů dokola a 411 střevíců v okclí; pro svou skvostnost počítá se mezi divy světa.

Milota Zdirad Polák

Cesta do Italie

Předsloví