Obrázky níže uvedené napsal do známého časopisu německé přírod. společnosti „Kosmos" E. Wittich. Bylo by je možno rozšířiti a rozhojniti jinými zkušenostmi. Zařadili jsme je do naší sbírky, abychom čtenáře povzbudili k pozorování a sbírání podobných, jistě osvěžijjících a prohřívajících dokladů.

 

E. Wittich:

CIKÁNI A ZVÍŘATA.

Cikáni mívají vrozený cit pro krásu přírody a pro svéráz zvířat. Nelze se tedy diviti, setkáme-li se občas s cikánem, jenž má kol sebe řadu pozoru­hodných přátel a společníků ze světa zvířat.

Tak jeden můj známý z národa cikánův oblíbil si užovky a kdekoliv mohl, zakročil, aby zachránil život některé z nich. Sám pak choval zvlášť krásný exemplář na metr dlouhé užovky, velice ochočené a vycvičené. Bylo-li pěkné počasí, sešplhala se užovka s vozu a vydala se na lov do blízké zahrady, pole, louky a večer se zase vracela. Ve voze urobil jí cikán hnízdo v malé klícce nad kamny, a k němu přiložil tlusté ráhno, poněkud nakloněné, po němž užovka šplhala z hnízda na výlet a vystupovala, když se vracela.

Časně z rána stáčela se po ráhnu na podlahu vozu, ulehla u dveří a čekala, až ji někdo pustil ven, nebo pro­klouzla, když někdo náhodou otevřel dvéře.

Její pán rád ji nosíval, zejména do hostinců. Zpravidla vytáhl ji k velikému překvapení přítomných širokou dírou knoflíkovou svého mysliveckého kabátu, takže živě se po­hybující hlavička hadí dělala dojem obrovského živého špen­dlíku kravatového s pohybujícím se vidličnatým jazýčkem.

Jindy umístil jí cikán na vnitřní straně vesty, v kapse tomu přizpůsobené, a posadil se jakoby nic mezi společnost a poručil si sklenici piva. Jaké nastalo zděšení mezi spolubesedníky, když objevila se syčící a zmítající se hlavička pod vestou cikána u krku a hledala cestu ke sklenici piva, kterou její pán chtěl právě přiložit k ústům, neboť Cyrila, jak jí říkal cikán, měla veliký zájem o alkohol. V ladném oblouku sklonila se přes okraj sklenice a pila. Oči přítom­ných pozorovatelů venkovských s úžasem hleděly na hada, kterého ovšem pokládali za jedovatého a chvěli se, co bude dále. A Cyrila, uhasivši žízeň, šplhala se po těle svého pána nahoru, aby mu dala neobyčejně směšným způsobem polibek. To rozesmálo zpravidla celou společnost. Každý chápal, že má před sebou bystré a dobře vycvičené zvíře. Poděkovavši takto za dobrý doušek, ovinula se užovka kolem krku cikánova a přiložila hlavičku k jeho tváři. To byla její nejzamilovanější poloha v odpočinku.

Za těchto okolností ovšem netrvalo dlouho a užovka stala se miláčkem celé společnosti, dávajíc látku k přečetným úvahám o duševním životě zvířat. Ochotně přicházela ke každému, kdo ji zavolal nebo kdo zapískal. Leč přímo dojemnou oddanost projevovala vůči svému vychovateli. Na nejjemnější zahvízdnutí nebo pokyn obracela se ihned k němu.

Šel-li cikán někam, kam nemohl užovku brát s sebou, tu bylo směšno pozorovat jakýsi druh loučení mezi nimi a užovka ho vyprovodila alespoň na zápraží. Byl-li několik dní pryč, zdálo se, jako by jinak čiperné zvířátko trpělo nějakou chorobou. Leželo ve svém hnízdě a nedalo o sobě ani slyšet. Jakmile se její pán vrátil, v okamžiku oživla a projevovala radost nad jeho návratem. Vzpřímila přední část těla jako svíci a tak, hlasitě syčíc, rychle se plazila ke svému příteli.

Tento podivuhodný krotitel hadů měl nějaký čas také mladou užovku se dvěma úplně vyvinutými hlavičkami a se čtyřma očima. Bohužel, bylo zajímavé zvířátko nešťastnou náhodou zamáčknuto a cikán prodal je museu v Tubingen, kde jest podnes vystavena jako zvláštnost v lihu.

Jednou byla by se tomuto chlapíčku jeho záliba v hadech špatně vyplatila. V jistém bavorském pivovaru utekla mu totiž užovka, kterou byl chytil krátce před tím a ještě do­statečně nevycvičil. Zvíře uchýlilo se do sklepa. K smrti polekaná hostinská způsobila ohromný poplach, obvinila cikána před chasou a přítomnými sedláky, že jí chtěl učarovat pomocí hada. S nadávkami a vyhrůžkami blížili se nevědomí lidé cikánovi, jenž měl se co činit, aby upláchl, jinak byl by býval jistě pověrčivým, rozhořčeným davem k smrti utlučen.

Cikán, o němž vypravuji, měl mimo užovku ještě vycvi­čeného ježka, havrana, psa a kočku. Stěží dovedli byste si utvořit roztomilejší obrázek než onen, když patero těchto různých tvorů přátelsky a svorně hodovalo z jediné mísy, nebo když někde na trávníku společně se svým pánem se provalovali. Každý z nich měl se na pozoru, aby kamarádu neublížil. Potulovali se společně, leč přes to podnikali roz­manité výlety každý na svou pěst. Nemotora Honzík, jak se nazýval krotký ježek, občas zaběhl příliš daleko a nemohl nalézt cesty zpět. Když nepomáhalo volání a pískání, bylo povinností psa, aby se poohlédl po zbloudilém kamarádu. Netrvalo dlouho a bystrý psík nalezl ježka, který, jako by chápal, oč jde, složil na zad bodliny. Pes ho pak jemně uchopil do tlamy a přinesl do tábora. Ježek byl také vy­cvičen v tom, aby se rozběhl náležitě dupaje a funě mezi obtížné zvědavce, jimž se rychle skulil pod nohy se zježe­nými bodlinami. Úspěchu dosáhl skoro vždy, způsobiv ze­jména mezi dětmi a ženami veliký poplach a útěk. V tomto útoku podporoval ho také havran, jenž statečně štípal bosé děti do lýtek a zaháněl je tak od cikánova táboru. Bylo nesmírně zajímavo pozorovat, jak obě chytrá zvířata při takovémto výpadu se podporovala a pracovala ruku v ruce.

Macek nazývala se uhlově černá, krásná, chytrá a statná kočka. Vynikající její vlastností bylo, že se nedotkla ničeho, co patřilo cikánovi, byť jí to bylo sebe větším lákadlem. Zdálo se, že si zakládá na elegantním  vystupování a na zvláštním svém vychování. Ovšem k sedlákům chovala se méně ohleduplně. Neboť sebrala a ukradla jim, nač přišla, zejména když měli cikáni vesnici opustit. Leč k odjezdu dostavila se vždy přesně a po celou dobu jízdy byla ve voze. Na zastávkách podnikala se svým přítelem, bystrým psíkem, lovecké výpravy, a bylo-li třeba, stála mu po boku v jeho rvačkách s cizími psy. Netřeba podotýkat, že tito spojenci vždycky opanovali pole svojí taktikou a zle dali na pamětnou útočníku.

Jiný cikán měl koníka, jenž projevoval velikou náklon­nost k jeho dceři. Běhal za ní jako beránek, a když šla ci­kánka do vsi, koník „Liška" doprovázel ji kus cesty. Pak na ni čekal a rozpoznal ji již na dálku. Stříhaje ušima běžel jí vstříc, radostně řehtaje. Tento kůň přišel jednou u statku na mísu kyselého zelí se slaninou, a než si ho kdo povšiml, všecko sežral. Ve stáji nechtěl zůstat, neleželo-li tam také vce cikánovo. Spalo-li děvče někde venku, odvázal se koník a jistě je našel. Kdysi spalo děvče ve voze. Liška se odvázal a otřásal tak vozem, že se mu dostalo za jeho projev náklonnosti důkladného výprasku. Také jiný koník cikánův vynikal tím, že se dovedl v noci odvázat a pak zpravidla nalezl již cestu k obroku, který sežral.

Neméně zajímaví jsou cikánští psí. Není to zvláštní rasa, leč liší se podstatně zvyklostmi od jiných psů.

Vždycky jsou chytří, všemi mastmi mazaní a nade vše věrní svému pánu. Ježto cikáni mezi sebou mluví cikánštinou, rozumějí jejich psi pouze pokynům v této řeči. Nedo­tknou se ničeho, co patří cikánům. Cikánský pes jest pře­devším dobrým hledačem ježkův, lahůdky cikánův, a podle této schopnosti jest oceňován. Někteří psi jsou proslulí po této stránce mezi cikány, a dlouho ještě po jejich smrti se na ně vzpomíná. K lovu ježků vychovává cikán již štěňata a zdá se, že po dlouhá pokolení zvláštní nadání v tomto směru stalo se dědičnou vlastností cikánských psů. Cikán ježka nabodne, zabije, vyvrhne, zabalí ho do cihlářské hlíny a celou kouli hodí do ohně. Propečenou hlínu oloupe i s ostny, jež zůstanou ve ztvrdlé hlíně, a pochutná si na oblíbené pečínce.

Psi cikánů zpravidla svorně odrážejí útoky se zevnějšku, celkem málo se mezi sebou rvouce. Jestliže však nastanou různice mezi jejich pány, vypoví si přátelství a bojují i oni mezi sebou po boku svých pánů, navzájem se kousajíce těžce a nebezpečně.

Vzpomínám rád na chytrého psíka „Vego", dlouhosrstého jezevčíka, nevzhledného a nenápadného vzhledu, který byl výborným hercem v různých situacích, jež naplňují život cikánův. Na př. spatřit jeho pán četníka, zatím co jeho žena brousila vesnicí, zvolal jen na psíka: „Vego, roter o mama" (Vego, hledej paní). A psík již ubíhal po stopě velitelky, jako když mu zapálí nad hlavou. Obcházel po její stopě statek za statkem, až ji nalezl. Nikomu nenapadlo, aby věnoval pozornost nevzhlednému psíku, jenž se opatrně přišoural za cikánkou a hned zase se odkradl tak nená­padně a plaše, jak byl přišel. Ale cikánka porozuměla smlu­vené výstraze a zařídila se podle toho. Zvlášť mistrně do­vedl nalézt tento psík slepičí vejce, po okolí statků zane­šená. Nesežral jich sám, nýbrž přinášel je cikánovi opatrně v tlamě.

Cikán by také neprodal svého „Vego" za nic na světě. Bylť psík i tak obratný akrobat, že dovedl vylézt do kur­níku po žebříku, uchopil do tlamy vejce a nenápadně se s ním odplížil k cikánskému táboru.

K smrti rád žral zejména uzenáče a vynaložil všemožný důvtip, aby se k nějakému dostal. Bylo nesmírně směšno, kterak přemohl různé překážky, jež mu byly kladeny v cestu znateli jeho záliby, a jak vítězoslavně a důstojně odcházel se svou kořistí. Zvědavci i příznivci jeho předstihovali se ve vymýšlení různých složitých podmínek, ale Vego vždycky obstál a na konec se dostal ke kýžené lahůdce, ať to bylo v hostinské společnosti nebo v krámě řezníka. Velmi často přinesl Vego svému pánovi pěkného zajíčka, spokojuje se se zbytky, jichž se mu pak dostalo.

Kdysi zůstal Vego v táboře sám po delší dobu uprostřed potravinných zásob. Jedna osoba totiž náhle onemocněla a bylo nutno dopravit ji rychle do nemocnice. Nedotekl se ani masa ani slaniny, spokojiv se pouze krajícem chleba, který ležel vedle masa. Potápěl se, plaval výborně a lovení ryb bylo mu zvláštním potěšením. Žáby při té příležitosti vynášel z vody na břeh, kdež je pustil a nechal je utíkat zpět do vody.

„Beso" nazýval se statný veliký pes, velmi statečný, v jehož přítomnosti byly bezpečny ženy i děti cikánů za noci v lese i v polích. Když něco provedl, jako na př. že jednou sežral skoro celého bažanta v kterémsi domě, snesl i ránu holí nebo kamenem i od cizích lidí, kteří by se toho byli ne­směli za jiných okolností beztrestně odvážit. — Ve vesni­cích vkrádal se do kuchyň a odnášel, nač jen přišel. Jednou na př. celý bochník chleba. Dal pozor, aby nic cestou ne-zamazal a přinášel vše věrně svému pánovi. Jednou ukradl veliký kus masa nasoleného a uloženého, z kádě vesnického hostince. Byl však zpozorován, pronásledován až do tábora cikánů a právě u vozu, kam kýtu složil, dopaden a ne­milosrdně hostinským spráskán. Nebránil se, přijímaje za­sloužený trest. Ježto maso bylo nedotčeno, byla episoda smírně urovnána.

Cikánovi byl Beso vydatným pomocníkem, zásobuje ho slepicemi, kachnami a husami, jež dovedl mistrně krást. Nenápadně se přiblížil k oběti a nikým nepozorován ji uchvátil a odnášel. Nedaleko tábora zaštěkal zvláštním způ­sobem, že jeho pán okamžitě podle toho rozeznal, přináší-li „Beso" ježka nebo opeřence. Měl-li tento prohnaný zloděj nevyhnutelně potkat člověka, položil kořist na zemi a lehl na ni tak obratně, tváře se, jako by spal, že ji úplně zakryl a mimojdoucího oklamal. Dosti často zachránil Beso rodinu svého pána od hladu.


 


Pes jménem „Gadalo", hrubě srstnatý chlapík zkříženého původu, byl vynikajícím umělcem. Tančil, vzpřímen na zad­ních bězích, maje uzenáče v tlamě, podle taktu a hry houslí svého pána. Bylo směšno pozorovat huňáče, kterak podle ci­kánovy melodie poskakoval polkovým krokem nebo se otáčel valčíkovým tempem na zadních nohách, přední drže poněkud vpřed nataženy a na konci dolů spuštěny. Tak cikán i pes vy­dělávali si živobytí.