Vladimír Sís: Testament pana Tena, 1987
O TOM, KTERÝ KOŘENIL
Tak si poslechněte:
Ve všech krabicích, slepených ze dřeva bez vůně, měl malé přihrádky, na hraně vždy označené číslem, znakem nebo barvou. Kdo jiný než on sám dovedl bezpečně rozeznat, co která krabice obsahuje.
NA RYBY:
bobkový list, zázvor, nové koření, hořčičné semeno, hřebíček, kmín, kopr, koriandr, chilli, pepř černý celý, jalovec, mořská cibule, sušená mrkev, nať petržele, nať celeru, nať rozmarýny, citrónová kůra, šalvěj, bazalka
NA MASO:
paprika, zázvor, hořčice černá, kardamon, kmín, pepř černý, nové koření, muškátový ořech, hřebíček, bazalka, majoránka, celerové semeno, kmín
NA DIVOČINU:
tymián, nové koření, bobkový list, pepř černý, paprika, jalovec, routa, šalvěj, rozmarýna, houby sušené
DO NÁDIVEK:
zázvor mletý, pepř bílý mletý, nové koření mleté, muškátový ořech mletý, skořice mletá, pepř černý mletý, muškátový květ, bobkový list drcený, nať petržele drcená, tymián.
Kdepak čtyři krabice. Osm jich měl přivázaných na zádech, zabalených ve žlutém, nepromokavém plátně jako vzácnou vyřezávanou skříňku. Nahoře přivázaný deštník a široký klobouk, spletený z ratanových vláken.
Jeho plátěné oblečení, vyrudlé dlouhými cestami, mělo v sobě cosi neobvyklého ... Široké našité kapsy, z nichž čouhaly rostliny, které ten den utrhl. Tyto „květináče v pochodu" dělaly z jinak váženého obchodníka veselého klauna. Dlouhá rákosová dýmka trčela z přísných úst a na holé lebce měl světle růžový kapesník připnutý jednou stranou k límci. Jeho partnerem byl dlouhý prodavač cvrčků, který balancoval na dlouhé tyči opřené přes levé rameno svoje jemné klícky. Ti dva spolu mnoho řečí nenadělali, a přitom se jejich cesty už více než pět let ani na okamžik nerozešly ... Pod levou paží nesl prodavač cvrčků pestrou prošívanou pokrývku, pod kterou svorně oba lehávali.
Prodavač cvrčků uměl darebácké písničky, z nichž asi nejmíň košilatá byla ta:
Jak mladá služka z Tien-tienu vynesla panin náramek v tom velké hloubky klínu ...
Naproti tomu Ten, který kořenil, byl nemluva a snažil se tvářit jako učenec ze staré opery Němý rádce. A ještě. Na rukou měl něco, co řada venkovanů viděla poprvé, — rukavice. Chtěl tím podtrhnout a zdůraznit, jak právě na citu v jeho rukách záleží přesnost dávky toho či onoho koření, úlomku trávy, zlomeného kvítku.
Parádním prologem k číslům beze slov patřilo i tlučení koření v malém, osmihranném hmoždíři. Používal dokonce několika různých paliček. Měl kovovou, dřevěnou a kostěnou. Na řemínku pod krkem měl uvázanou nefritovou lžičku pro zvláště jemné dávky. Váhou mu byla dlaň ruky, a tu se vždy obrátil zády k lidem a zavřel oči...
Prodavač cvrčků si vždy našel bambusové větve a uvázal na ně svoje klícky. Rozestavením bambusu vyznačil tak rampu jakéhosi jeviště, a když jeho přítel vešel do kuchyně, aby dokončil dílo — po pravdě řečeno průměrných kuchařů, protože ti lepší si s kořením poradí sami —, bavil mezitím přihlížející zvědavce hrou na hliněnou okarinu v podobě ptáčka. A v momentě, kdy se zdálo, že něžnost hry již přetéká až do pohádkové nudy, zanotoval některý z již zmíněných rozpustilých popěvků. Cvrčky k prodeji ani moc nenabízel, jakoby rozvěšené klícky byly víc než dokonalou oživlou dekorací.
Jen nespěchejme a pěkně postupně ...
Když Ten, který kořenil, předal prodavači cvrčků svoje rukavice, aby je uložil do jedné z klícek, a začal s produkcí, to počínal teprve předobřad Toho, který kořenil.
Na zvláštní stůl v místě nejvzdálenějším od par a bublajících hrnců položil svoje krabice. Zorientoval se v kuchyni a dal si nachystat misku a čisté hůlky. Okusil připravovaná masa, nádivky a pečeně a po chvíli věděl, v kterých nádobách a na kterém místě ohně leží. Promnul si prsty. Do dalších připravených misek s čistým olejem, vlažnou i ledovou vodou začal vhazovat vybrané koření. Miskami otáčel, přibližoval je ke svému nosu a přiškrceným hlasem zpíval:
Omládne, kdo vlastně už je starý, a nechá odnést připravené máry
Jak kozlík skáče přes lilie,
znovu má žízeň, znovu víno pije
A kokrhá jak kohout na slepice a hledá klíče k dveřím do světnice,
kde zavřely se tři mladičké ženy
Zas našel svoji chuť — mým kořením proměněný!
Potom na jednom mase předvede vtírání česneku a máty a druhé suchými bodly z borovice špikuje muškátovým květem a docela nevzhledný špalek masa parádně vyzdobí.
Bobkový list, ten suchý láme mezi zuby a stokrát si vyplachuje ústa. Dá si podat ohřátý ručník a masíruje si holou leb, aby získal další inspiraci. Je to v podstatě jedinečný komediant, a když okořenil a přizdobil, co okořenit a přizdobit se dalo, tu se svým druhem vždy ochutnávají jednotlivé chody, než neseny jsou nedočkavým hostům.
Tu i mezi hosty vběhne — teplý ručník na temeni —, jednoho kárá pro nenasytnost, druhému přidá do omáčky „štipec" něčeho, co z něj dnes v noci udělá ohnivého frejíře. Třetímu něco zašeptá do ucha a tomu již oči plují v blaženosti. Je sám vlastně kořením — ohnivý, dráždivý. A tu najednou zase něžný jako uschlý květ chryzantémy, který se přidává do račí omáčky ...
Jeho druh, co prodává cvrčky, dává přednost rýži, nokům a zeleninovým příkrmům, jako by demonstroval, že to všechno okořeněné jeho druhem je tak vzácné a vzácného že nechce ujídat — ne, nemůže o to „samotným císařským rádcem chválené" hosty připravit. Kdo mluví o císařském rádci? No přece on — prodavač cvrčků. Co mluví — prozpěvuje! A sám se na malý bubínek, který vymotal ze žlutého hadříku, doprovází. Zpívá tenounkým hlasem, hlasem cvrčka:
Kdo moudrý je, ten nezlézá s herbářem úpatí a štíty hor, nehledá býlí či zázračné květy, co novou sílu vdechují tělu, nechodí k lékaři, nechodí k bylinkáři, k zaříkávači ani k hvězdopravci, nýbrž jde s důvěrou k tomu, jenž rozumí všelikým kořením a slastem jídla.
Jsou muži ochablí v mužných svých činech, a přece lační být hřebcem i zajícem, vedou však kroky po cestách omylu a moří zbytečně znavené údy.
To jeden rádce — milec císařův — v převleku poutníka vydal se na cestu, a jen pár kroků od brány paláce nalezl to, co marně hledal léta.
Štěstí ho vedlo do krčmy U oka, tam, kde můj přítel v ten čas solil maso, a vloživ je do láku ze vzácných koření, nechal je péci na smolném dřevě ...
Tu končí i strázeň i převlek poutníka!
Oko nad krčmou zvesela mrká a rádce spěchá zpět zdobenou branou.
Je bezpočet způsobů, jak vstoupit k ženě a kterak potěšit vlastní svou paní...
(Noc už se milostně skláněla nad krajem.) Přišel k ní přímo, vynechal okliky.
Jako když otevřeš klec s růjným tygrem.
Ráno pak znovu — ne jednou, ne málo — ohnivé koření horce v něm vzplálo.
Prodavač cvrčků dozpíval. Ten, který kořenil, se ukláněl. Za samozřejmé bral, že on je hlavním, jen cudně zapíraným hercem. Někteří z jedlíků kvapně dopíjeli. Vysoký účet je ani nerozčilil. Chvátali domů. Zapomněli na uskřípnutí od příbuzných i donašečů. Hnala je zvědavost, co koření v nich dokáže u jejich lásek. Jen chlapec — roznašeč vody, co zůstal s těmi třemi: krčmářem a dvěma výtečníky, — ten chlapec ničemu nerozuměl. Stál u klecí cvrčků a poslouchal jejich čisté hlásky...
Vladimír Sís: Testament pana Tena, Plzeň 1987
>>> Dalajlámovy koláčky
>>> Počítání nudliček v jarní polévce
>>> nazpět do našeho deníku