Ippolito Desideri: Historické zprávy o Tibetu, 1715-1721, archiv Tovaryšstva Ježíšova, Řím 1728, překlad Josef Hajný

KNIHA DRUHÁ

KAPITOLA XIV
O oblékání a jídle

Způsobem oblékání se Tibeťané liší od všech obyvatel ostatních zemí těchto východních končin. Mužové si nechávají dorůstat vlasy do značné délky, vousy však nemají. Na hlavách nosí čepice, jež se tvarem podobají kloboučku houby. Bývá zhotovena ze žluté vlny tkané a pak česané na způsob chlupů, takže z látky splývají dlouhá a hustá vlákna. Látka není jednoduchá, ale dvojitá a zevnitř tvarovaná podle velikosti hlavy. Místo čepice někdy, zvláště doma nebo když vycházejí za méně důležitou záležitostí, nosí na hlavě baret opět ze žluté vlny, podobný našim kloboukům, s půlkružím vzadu, které buď spadá přes uši až na krk, aby je chránilo před chladem, nebo se podle potřeby ohrnuje vzhůru. Celý baret bývá podšitý plátnem nebo hedvábím jiné barvy a je jím také olemován. Baret je nahoře ozdoben velkým třapcem z červených hedvábných provázků ve tvaru rozvité růže. Tibeťané někdy nosívají i tatarské čepice, obšité krásnou lesklou kožešinou širokou tři prsty, zbytek je pak ze žlutého damašku, na němž je spousta červených hedvábných nití složených do tvaru gotické růžice. Muži nosí, zvláště při slavnostních příležitostech nebo chtějí-li vypadat slavnostně, v uších stříbrné nebo zlaté náušnice s korály nebo tyrkysy.
Lněné nebo bavlněné prádlo většinou nenosí, ale na holém těle mají košili z jemné vlny a přes ni nosí kazajku pod kolena, která má úzké rukávy přehrnované v zápěstí. Vpředu si její křídla překládají a stahují si ji šátkem. Přes kazajku se nosí svrchní oděv, dlouhý do poloviny lýtek a podobného střihu jako kazajka, která se nezapíná a nepřevazuje. Jak kazajka, tak svrchní oděv jsou z překrásné bílé vlněné látky tkané tak, že vypadá jak drobně nakadeřená. Jedni se pak odívají do bílého, druzí do barevného a jiní zase do květovaného nebo barevně pruhovaného oděvu. Zvláštností jsou spodky. V pase si je přichycují na dlaň širokým pásem, z něhož visí dolů dvě dlouhé a široké nohavice z červené látky, které když se natáhnou, sahají až ke kotníkům. Nohavice nejsou spojeny ani sešity, ale až do poloviny stehna pravá nohavice překrývá levou a je přes ni decentně a velmi pohodlně přetažena. Zbytek obou nohavic splývá vkusně v mnoha záhybech přes polovinu holeně a pásky se přivazuje pod kolena. Na nohou Tibeťané nenosí punčochy, ale vysoké boty buď domácího, nebo tatarského střihu, přičemž tatarské boty se mnoho neliší od evropských.
Téměř pořád nosí na krku šňůru kuliček, podobnou našemu růženci, která má sto zrnek, zhotovených z jistého žlutého čínského dřeva. Nosí také napříč přes prsa šerpu, na niž zavěšují jakousi měděnou krabičku ozdobenou lístečky ze žluté mosazi. Do ní ukládají relikvie, zlato, stříbrné mince, písemnosti a další podobné věci. Na opasek, jímž si podvazují kazajku, obvykle zavěšují rozličné věci: malý měděný kalamář v pozlacené kůži, ryté nebo leštěné ocelové pouzdro na pera, zdobené stříbrnými lístečky, v němž mají neustále několik per na psaní, nikoli však z ptačích brků, ale z tuhé a silné indické třtiny, která se nazývá bambus a jejíž třísky lze nabrousit jako naše brky. Na pásu mívají také v pochvě zavěšený tibetský nůž, který slouží k ostření per, holení hlavy a jiným účelům, neboť je velmi ostrý a jemně broušený. Kromě toho si věší na opasek sáček ze zlacené kůže, v němž nosí papír na psaní, nitě, jehly a jiné potřebné věci, a ještě další pytlík s křesadlem a hubkou a odděleně pak i ocílku, která bývá velmi pěkně pracovaná. Mnozí nosívají sídlo, aby mohli na cestách opravit boty, koňské postroje a jiné věci, a konečně tenký a ostrý růžek, nevím kterého zvířete, k rozvazování uzlů.
Ženy nosí na hlavách jakousi ozdobu podobnou velkému širokému a hlubokému talíři, obrácenému dnem dolů. Tato ozdoba je vyrobena z velmi jemného a lehkého dřeva, zevnitř překrásně lakovaného a pokrytého kruhy na sobě posazených perel. Na vrcholku je okrášlena elegantní zlatou prací se zasazeným velkým smaragdem, tyrkysem nebo jiným drahokamem. V uších nosí náušnice z korálů, perel nebo drahokamů. Když ženy zestárnou, odkládají ozdobu, kterou nosily na hlavě, a místo ní si připevňují na čelo oválný obrázek, jehož rámeček a ozdoba jsou ze zlata a plocha nebo políčko ze smaragdu, lazuritu nebo tyrkysu. Na krku nosí ženy několik náhrdelníků, to znamená obvyklý růženec ze žlutého čínského dřeva, jaký nosí i muži na znamení své pochybné zbožnosti, pak náhrdelníky z korálů, ambry žlutobílé barvy, složené z velkých a velmi těžkých zrnek, z perel, diamantů a jiných drahokamů. Při velmi slavnostních příležitostech pak nosí takové šňůry nejen kolem krku, ale připínají si je i na hruď a k pasu. Na rukou nosívají hned několik drahých a vzácných prstenů. Odívají se vlněnou suknicí, obvykle dvojbarevnou (černočervenou) s mnoha záhyby, k níž se připíná spodní košile bez rukávů a přes ni se pak obléká další košile s několika zdobenými rukávy. Tato košile je buď z vlny nebo damašku, nebo z čínského brokátu s mnoha ornamenty. Přes ni si berou místo pláště vlněnou přikrývku červené barvy, která splývá s ramen téměř ke kolenům a sponou se připíná k hrudi. Ženy rovněž nosí spodky a vysoké boty jako muži.
Tibeťané sedají stejným způsobem jako obecně orientálci. Tento způsob spočívá v tom, že se usadí se zkříženýma nohama na zem nebo na zvýšený stupínek. Nesedí však přímo na podlaze, ale na dänu (gdan), což je jakási podložka, uvnitř vyložená několikrát přeloženou vlněnou plstí a potažená mnohobarevnou látkou ze surové vlny nebo zamzo (zam-zo), to jest z čínského barevného plátna, z damašku nebo z čínského brokátu podle možností každého.
Dänů užívají i jako postelí, jeden či několik jich jako matrace rozloží na podlahu. Däny k sezení jsou malé a čtvercové, däny k ležení jsou dlouhé a přiměřené ke svému účelu. Mnoho Tibeťanů spí však na krátkých dänech, neboť jsouzvyklí spát ve skrčené poloze. Chudí lidé užívají místo dänů kožešin. Jako pokrývky slouží vlněné plachty s dlouhými a hustými chlupy navrch, jež dobře drží teplo. Někteří používají jako postelí matrací podobných našim, ne však vycpaných vlnou, ale chlupy jaků a dzomů čili divokých krav a volů.

Jejich jídelníček se neřídí tolika pověrami jako u ostatních pohanů, neboť Tibeťané mohou jíst absolutně všechno. Jídlo může připravit kdokoli, smějí jíst se všemi, bez ohledu na různá omývání a jiné obřadnosti, které dodržuje většina asijských pohanů. Obvykle však nejedí drobná zvířata, protože je z lítosti nezabíjejí, především jehňata, kůzlata, telata, slepice nebo jiné pernatce. Živí se především hovězím masem, jak z divokých, tak z domácích krav a volů, skopovým, které má jedinečnou kvalitu, výživnost a chuť, vepřovým, dál pak masem jelenů, pižmových zvířat, bažantů a masem jednoho vzácného, velkého pernatce, jež je vynikající chuti. Jedí také ryby, vejce, rýži, řepu, ředkve, ovoce, mléčné pokrmy a zeleninu, kterou dovážejí.
Nemají však dostatek obilí a místo chleba jedí campu (rcam-pa), což je pražená ječná mouka. Připravuje se tak, že nejprve ječmen řádně důkladně očistí, potom jej na pánvích děrovaných jako struhadlo nad nízkým ohněm praží a potom v mlýnech, podobných našim vodním, melou na mouku. K jídlu se upravuje tak, že se potřebné množství nasype do koženého váčku, přilije se voda, obvykle vlažná, směs se zamíchá (u nás děláme něco podobného s otrubami pro slepice) a vzniklé těsto se jí místo chleba. Někdy se užívá i suchá mouka. Maso, zvláště na cestách, jedí mnozí Tibeťané syrové, ne však čerstvé, ale sušené a nenasolené. Připravují i jídlo z obilné mouky, cukru, másla a medu. Denní stravou chudých lidí je thukpa (thug-pa), což je polévka z opražené ječné mouky, do níž se přidá (huna-čhur-ba), což je v podstatě strouhaný sýr. Tato směs se vsypává do vařící vody a pozvolna míchá. Nakonec se do ní přidá máslo. Uvařená polévka se nalévá do šálku a pije. Bohatší pak tuto polévku vaří z masa, másla, koření a přidávají do ní škrabané maso, rýži nebo obilná zrna a další přísady.
Kromě toho se živí velkým množstvím čha (dža), jak říkají čaji. Říkám živí, neboť nepřipravují čaj jako my nebo Číňané, ale takto: nejprve do hliněného nebo kamenného hrnce, který neslouží jinému účelu (v klášterech dokonce mají kotle z kovu, jaký my používáme k lití zvonů), vloží dostatečné a spíš větší množství čaje, nalijí vodu a nasypou špetku bültoku, což je drobný bílý prášek (soda). Tuto směs pak vaří tak dlouho, až se vyvaří skoro dvě třetiny vody. Bültok nedodá čaji chuti, používá se pouze proto, aby jej odbarvil na správný odstín. Uvařený čaj míchají, až díky tomu prášku nabude syté barvy jako červené víno. Pak jej opatrně zcedí, přidají příslušné množství vody a znovu postaví na oheň. Když se dostane do varu, přilijí do čaje čerstvé mléko, přidají máslo divokých krav a špetku soli. Znovu ho přelijí a zamíchají. Hotový čaj slijí do dřevěné nádoby, zdobené vyřezávanými ornamenty a lístečky mosazi, z níž jej lijí do šálků, dvakrát třikrát každému, dokud jej nedopijí. Nápoj je to nejen lahodný, ale i sytý. Nabízejí jej hostům a přátelům a sami se jím osvěžují ráno a vícekrát přes den i večer.

Ačkoliv na některých místech v Tibetu roste vinná réva, nevyrábějí z ní Tibeťané víno. Pijí jakýsi druh piva, vyráběný z ječmene a kterému říkají čhang. Připravují je tak, že ječmen vaří, až se vyvaří všechna voda. Vařený ječmen pak rozprostřou na plátěné plachty, posypou jakýmisi suchými a drcenými kvasnicemi, zamíchají, přikryjí plachtami a kůžemi a ponechají směs nějakou dobu, než začne kvasit. Pak vše vloží do hliněných nádob, jejichž hrdla uzavřou a utěsní, aby do nich nevnikal vzduch. Nádoby zakryjí kůžemi, aby se v teple ječmen zapařil. Po dvanácti až patnácti dnech kvašení se nádoby otevřou. Jejich obsah připomíná průzračný a žlutý olej. Takové je tady jejich pivo. Jelikož však v tomto stavu je pivo velmi silné a točila by se z něho hlava, odlijí několik mírek, první várku, a místo nich dají vodu, v níž se pomalu začnou tvořit bubliny. Pak nechají směs znovu vykvasit, až se voda smíchá dokonale s ječným kvasem. Pak znovu odeberou určité množství piva a dolijí vodou. Tak získají druhou várku. Postupně získávají pivo z třetí a čtvrté várky, přičemž do nádob dolévají tekutinu z první várky a vodu. Poněvadž voda je zde velmi studená a zdraví škodlivá, obvykle se před přípravou čaje i piva do ní ponoří rozžhavený kámen nebo železo. Tibeťané se vůbec varují pít čistou vodu. Ženy, i vdané, a hlavně děti obvykle pijí až čtvrté, vodnaté pivo, neboť považují za hanbu, pije-li žena čhang z první várky, a za ještě větší hanbu, jestliže se opije.
Mužové pijí čhang velmi často a ve velkém množství a opíjejí se. Opilost z tohoto nápoje však není těžká a neprojevuje se zuřivostí, pouze zpěvem nebo spánkem. Při svatbách, oslavách, před započetím cesty nebo po návratu z ní se sejdou přátelé a příbuzní a dva, tři i více dní se oddávají pijatice, dokud připravený čhang stačí.
Ti pak, kteří jsou spjati s náboženstvím, zvláště lámové a gelongové (dge-slong), nesmějí tento nápoj požívat. Vzhledem ke škodlivosti vody jej však tajně pijí. Ženatí lámové mohou čhang pít svobodně.
Ostatní, kdo se nemusí podřizovat přísným pravidlům života lámů, pijí (ne však často) jiný nápoj, kterému říkají arak (a-rag), což je destilát z čhangu. Pivo se v nádobách neředí, a když je dostatečně vykvašené, jednou nebo dvakrát se na malém ohni destiluje. Zbytky ječmene a jiného obilí (neboť pivo dělají i z něho) stejně jako zbytky čaje používají ke krmení a napájení dobytka.
Při jídle a při pití čhangu nebo čaje zachovávají Tibeťané určitý ceremoniál. Nejprve obětují menší množství svým bohům, buď tak, že nápoj rozstříkají a jídlo vloží do misky před soškami či obrázky, nebo tak, že odloží porci stranou. Při pití čaje nebo piva projevují úctu vznešeným a důležitým osobám tím způsobem, že na tři nebo čtyři místa na okraji jejich šálku položí kousky másla, činí tak ne pro to, co tvrdí P. Athanasius Kircher v knize China Illustrata, ale jenom a pouze proto, aby takové osoby uctili. Kromě šálků a talířů neužívají u stolu dalšího náčiní, jako vidliček a podobně, neboť jsou to lidé prostředně civilizovaní, ne sice úplně barbarští, ale také ne zcela civilizovaní. Kromě toho je v Orientu zvykem jíst přímo rukama.
Při vaření a udržování ohně se sice používá dřeva, ovšem vzhledem k tomu, že v této zemi je nedostatek lesů, nahrazuje se dřevo často sušeným trusem krav, volů, ovcí a koz. V chudších končinách slouží k topení dlouhé a široké čtverce hlíny, tlusté dva palce a porostlé jakousi krátkou trávou. Těmi plásty, když se usuší, se obloží ohniště a uprostřed se zapálí oheň, od něhož se hlína rozpaluje, začne hořet a vydává velké teplo. Vydrží hořet dlouhou dobu, až se plásty nakonec rozpadnou na popel. A k svícení, zvláště v noci v domech, se jinde užívá namísto luceren borových štěpin, které obsahují hodně pryskyřice a výtečně proto hoří a dávají dostatek světla. Stejný způsob svícení jsem viděl na některých místech Nepálského království.

kapitoly: XV. XVI. XVII. XVIII.

kniha prvá

kniha čtvrtá

Dále doporučujeme Hippokratovskou školu v pojednání: “Zdravá výživa“, nabádající.

Jezte tučné maso, neboť vás zasytí i malá porce.
Posypte si pokrm sezamem či kořením.
Zacvičte si na lačný žaludek, a jíst začněte, ještě když lapáte po dechu.
Jezte jen jednou denně, jako pes hlídací.
Nesprchujte se, oblékejte si co nejméně šatů a spěte na tvrdé posteli.