Přemysl Paichl

OBSAH:

DÍL I. PŘEDKOVÉ

VZKAZY...
Učení
BÁDÁNÍ O TOM MINULÉM...
JAK JE TO S PRAMENY HISTORIE ?
Hledání
HLEDÁNÍ RODU
KDE SE TU NAŠI PAICHLOVÉ VZALI ?
KDE BYLA PRAVLAST PAICHLŮ ?
MLHOVINA PAICHLŮ
HODNOTA PŘÍJMENÍ PAICHL
ČESKÉ DILEMA
Sága rodu Paichlů

P Ř E D K O V É
SMĚR NEDOŠÍN
EPILOG
DÍL II. RODIČE A MY
PAICHLOVÉ OSÍDLUJÍ PLZEŇ
JAROSLAV PAICHL
PŘEMYSL PAICHL
PAICHLOVI a SEŠVAGŘENÍ z Lobez
ROD ŠPIRKŮ
ROD STAŠKŮ
PAICHLOVÉ a HRÁDEČŤÍ SEŠVAGŘENÍ
HRÁDECKÁ
LOCHMANOVÉ
ČÍŽKOVÉ

DÍL III. SYNOVÉ a VNUCI
NEJPRVE O NAŠICH SYNECH
JIŘÍ PAICHL
MIROSLAV PAICHL

Naši vnuci
JANA PAICHLOVÁ
TEREZA PAICHLOVÁ
TOMÁŠ PAICHL

Naši pravnuci
EMA a TOMÁŠ

Literatura:

Rejstřík:

Odlehčená verze

DÍL I. PŘEDKOVÉ

VZKAZY...

Moji milí Paichlové, myslím tím nejen muže, ale i ženy, zejména Vás, mí synové a hlavně moji vnuci, oslovuji Vás jménem našeho rodu. O něm chci pro Vás psát historii našich předků ne snad jako o galerii slavných nebo mocných, abyste se jimi mohli nad jiné vynášet. Moc a sláva nebyla pravděpodobně výsadou žádného z našich dědů a babiček. Žili asi obyčejný život, protože historie slávy, síly a erbů o nich v naší zemi nic neví. Po mnohých nezůstala ani živá povědomost, že vůbec byli.
Nechci také jen odfoukávat povrchní prach nad místy, kde vaše báby rodily své děti, protože ani o mnohých z nich jsem nemohl zjistit, kde krmily své rodiny, kde se modlily ani kde jsou pochovány. U mnohých z našich předkyň neznáme ani jejich jméno, někdy dokonce o nich víme jen to, že byly nevolnicemi na panství lanškrounském. Je mi smutno, když si musím v historii uvědomit, že člověk se v prach obrátí a zbude po něm třeba jen zmínka o nesvobodě.
Když zbyl po nejstarších pradědech jen prach a ten nerozlišitelně splynul se zemí, chtěl jsem si tedy alespoň na této směsi zopakovat trochu historie jejich i naší země, která často byla okoralá pro své chudé děti. Ne jen zopakovat, ale pochopit naše dějiny bez nelásky mezi našimi předky i jinými lidmi, bez národnostních a náboženských vášní mezi Němci a Čechy, mezi nejrůznějšími katolíky a protestanty nebo židy. Myslel jsem, že najdu v jejich dřívějších osudech odpověď pro nepochopitelné zabíjení dneška ve jménu bohů nebo králů, pod hesly politiků nebo generálů, z touhy po penězích nebo drogách.
Na konci svého života jsem měl čas se zamýšlet nejen nad spojením života a smrti, což mi plnilo hlavu po celou dobu mého lékaření. Přestal jsem se honit za vědou a udělal jsem si čas i na přemýšlení nad zdánlivě zbytečnými lidskými záležitostmi, jak třeba dlouho člověk po svém narození může dobře žít, než ho nějaký rituál zařadí do nějaké církve, než ho oznámkují slovem jména a příjmení, jak vůbec člověk si vytváří tento slovní cejch, který po něm pak nosí jeho děti a děti dětí. Ujasňoval jsem si, jak jedinec pak spoluvytváří pojem církve, rodu, národa. Mudroval jsem nad tím, jak daleko našinec vydrží někdy putovat za chlebem. Co člověka nutí se spojovat s jiným člověkem, o němž si myslí, že mu bude pro něho dobrým spolucestovatelem v životě. Co nutí lidi usazovat se jinde než doma, co je žene k tomu, aby si kupovali kousek hroudy, aby se na ní dřeli jako vazalové země, která pak na celý život poutá i jejich sílu, která jim saje pot, jen aby si třeba vypěstovali něco, co ani sami nepotřebují. Kroutil jsem hlavou nad tím, jak málo si naši předkové špinili své prsty inkoustem, jak tvrdé musely být majetkové vztahy mezi rodiči a jejich dětmi, jak rozdílná bývala dříve tvrdost práce, potu a chleba, jak velký mohl být rozdíl mezi sedláky, chalupníky, zahradníky a nevolníky bez půdy.
Nic z toho dnes, milí čtenáři, se Vám nemusí zdát už důležité. Přesto to píši, protože ty těžké minulé časy našich lidí Vám mohou pomoci obrnit se proti dnešnim nadměrným požadavkům na pohodlí života, proti svodům mamonu, co vám možná trochu pomůže nepropadnout v hekání a sebelitování nad svým momentálním údělem a vyrovnat se s hlubokým zármutkem nebo s tělesným utrpením, jako to museli činit ti naši předchůdci.
Píši i proto, že si na osudech vlastních předků můžete zopakovat dějiny české země, kterou ze školních učebnic známe spíše jen jako udusanou hlínu pro škorně válečníků anebo jako podlahu pro střevíce panovníků.
Chci vám dát jako lékař námět k zamyšlení, k poznání třeba pozdějšímu, že nejsme jen výtvorem dnešní spořitelny a obchodu se smíšeným zbožím, že většinou nežijeme dlouho z hmotných statků, které nám daly do uzlíku na náš vandr životem minulé generace. Chtěl jsem Vás upozornit na to, že u obyčejných lidí nejdůležitější část pojmu ″rod″ není v hmotných statcích z testamentu. z polí nebo domů z restituce.
Podstata rodu vyrůstá z dědictví ducha, z předávání pojmů cti a sounáležitosti, Rod vzniká, aniž si to uvědomujete, z přenosu krve, kterou je psána odvěká kuchařská kniha života Vašich předků i Vašeho života. Tvoří se na základě genomu, v němž je napsáno, jak se má ve Vašem těle vařit barva Vašich očí, složení Vašich krevních bílkovin, podle níž se pečou Vaše náchylnosti a třeba i škodlivé náruživosti nebo trápící nemoci. A nejde jen o předávání jedné krve, jde spíše o neustálé míchání krve našich pradědů s krví jejich žen, které určuje do značné míry i naši povahu i generální způsob řešení životních problémů, naše schopnosti se něco naučit nebo zvrtat.
Naivně jsem předpokládal, že Vám budu moci alespoň naznačit, jaký balík dědičnosti vlastností i nemocí vám náš rod dal do vašich buněk. Chtěl jsem spočítat rodovou dlouhověkost. Pátral jsem u našich předků o velikosti objemu jejich teřichu, který možná přispěl k tomu našemu příjmení.
To vše jsem pro Vás, zejména mí vnuci, chtěl zaznamenat. Bohužel skoro nic z takových informací pro ságu našeho rodu mi nevydala ani zevní paměť archivů ani děravá vnitřní paměť ještě živých Paichlů a Bäuchelů. Nevyšlo to hlavně proto, že si lidé ani dříve nezapisovali, ani moc nesdělovali něco o sobě, a to nejen o svých potížích a nemocech. Ještě štěstí, že odedávna byli úředníci, soudci, kněží, výběrčí daní, učitelé a jiní psavci, kteří občas něco o jiných lidech načmárali. Jen díky jim jsem alespoň něco kaněk z nejrůznějších brků mohl slít do skleničky svého inkoustu, jímž píši data ze svého celostátního pátrání po našich společných praotcích a pramatkách a jímž mohu psát k nim svoje komentáře, svoje představy, jak to vše odtenkrát do dneška asi bylo.
Děkuji Vám všem za shovívavost při čtení. Prosím Vás za omluvu tohoto pathosu v úvodu. Jestliže v tomto psaní, kterému nadneseně říkám Sága, najdete alespoň trochu zalíbení, podávám Vám pero, abyste v něm pokračovali. Jestliže nad tím mým nedokonalým psaním ohrnete nos, napište to lépe. Hlavně však pište naši ságu dál.
Přeji vám při čtení o minulosti nejen, abyste v něm našli drobty poznání, ale hlavně aby Vám to povídání pomohlo třeba zahnat dlouhou chvíli, aby Vám dalo zapomenout na momentální strázně tělesné nebo na chmury v duši. Nechť je alespoň na chvíli Sága součástí udržení Vaší dobré nálady. Dlouhou dobu jsem musel být i učitelem. To také poznamenalo úvod k našemu rodopisu, kde jsem chtěl Vám dát i trochu poučení.
Jen karmické rodokmeny mají delší kořeny, ale neradi se s někým z Vás podělí o papír :)
Buďte se svými předky hodně dlouho živi a zdrávi,

Váš předek Přemek

Historia est testis temporum,
lux veritatis, vita memoriae,
magistra vitae, nuntia vetustatis

Historie je svědectví času,
světlo pravdy, život paměti,
učitelka života, zvěstovatelka dob dávných.
Cicero, O řečníkovi 2,36


Učení
BÁDÁNÍ O TOM MINULÉM...

S pátráním po historii je to jako se vším děláním. Ke všemu musí být důvod a znalost. Než se člověk do něčeho zahrabe, měl by mít nějakou vážnou motivaci, měl by být sám přesvědčen, nebo alespoň by měl předpokládat, že to jeho dílo bude k něčemu dobré. Hodnotu konání přitom nemusíme měřit jen významem pro dnešek, cenou v korunách. Často je více, když přinese jen radost, nebo obohatí člověka jen poznáním.
Než se začne něco dělat, tak se člověk to dělání musí učit. Možná, že nad touto první kapitolou budete ohrnovat nos. Nedá se však nic dělat. Žádné pořádné dílo se nedá dělat bez znalostí. Ty znalosti musí mít i čtenář, aby v díle mohl pro sebe něco důležitého objevovat, aby dílo mohl hodnotit. Abyste mému povídání mohli rozumět, abyste mi při dalším čtení rozuměli a věřili, musíte se nejdříve seznámit alespoň s terminologií, s názvoslovím.
Poznal jsem to sám na sobě, když jsem před lety začal trochu důkladněji koketovat s historií svého řemesla - medicíny. Teprve po poznání toho, jak se v průběhu věků vyvíjela lidská společnost, jsem si sám pro sebe mohl psát dějiny svého oboru. Dějiny medicíny mi teprve pak daly mnoho nečekaných odpovědí i na jiné nejasnosti lidského života. Možná, že ve stáří i Vás chytne nějaké pátrání v historii a stane se i Vám dokonce požitkem, srovnatelným s pátráním v dobré detektivce.
Abyste do té ságy našeho rodu nespadli jen tak po hlavě, bez příprav, shrnuji zde něco málo o tom, jak se ta historie lidí hledá. V tom hledání je mnoho společného, i prameny poznání bývají stejné, ať už jde o historii lidí, jejich skupin nebo jejich výtvorů.

O HISTORII VŠEOBECNĚ

Marcus T.Cicero (106-43 př.n.l.), nejslavnější řečník starověku, oslavil ve svém spise ″ O řečníkovi ″ historii jako ″ svědectví času, světlo pravdy, život paměti, učitelku života a zvěstovatelku dávných dob″. Je to hezká definice, že ? Cicero jistě nebyl prvním, který se zamyslel nad významem dějin. O 400 - 500 let před ním psali o starých časech ″logografové″, mezi něž patřil např. ve starém Ŕecku Thukydides, Xenofont, Plutarchos a především ″otec dějepisu″ Herodotos. Přesto však patří Ciceronovi primát v tom, že jako první v římské literatuře sepsal teorii sepisování dějin.
To sepisování historie jistě nezačalo ani v Řecku, to se rodilo s objevy písma na více místech světa, nejspíše v dobách čtyř tisíciletí před naším letopočtem. Tradovaná historie, tedy jen vypravovaná, ta musela být ještě mnohem starší. Nejspíše začínala hlavně vzpomínkami starých lidí na nejrůznější události, zejména na lidi slavné svými hrdinskými skutky. Zprvu v tom vyprávění a později i v tom sepisování muselo být i mnoho zkresleného, ba i nepravdivého. Vždyť takoví vyprávěči nebo letopisci popisovali své dávné hrdiny často jako polobohy, ba dokonce jako bohy. Postupně se ty jednotlivé historky o hrdinech začaly prodlužovat v celé životopisy jednotlivců, jejich dětí a následovníků, dokonce i celých jejich rodů.
Z toho pak vznikaly rozsáhlé básně, nazývané eposy nebo díla prozaická, pojmenovávaná většinou podle germánských jazyků jako SÁGY. Ty se staly zejména na Islandě základním druhem místní literatury. Příznačná pro ně už byla objektivita vyprávění, strohost a prostota výrazu, přesnější časová posloupnost jevů a obšírná charakteristika nejen hlavního hrdiny, ale i příslušníků jeho rodu.
Proto jsem si vybral i pro své zamýšlení nad rodem Paichlů také název ságy. A to nejen, že v ní nejsou uloženy jen činy dřívějších lidí, ale i vzory pro jednání a řešení podobných problémů, s kterými se setkáváme i my v současnosti.
Je obecně známo, že analogie mezi minulostí a přítomností vyzdvihují mnohá přísloví, třeba starolatinské ″Nihil novi sub sole″, To, že není ″nic nového pod sluncem”, že snad vše už v minulosti bylo, to přešlo do přísloví snad všech národů. Podobné tvrzení najdeme třeba i v bibli, viz Starý zákon, kniha Ecclesiastes totiž Kazatel, kap.I., 9-10.
″Co bylo, jest to, co býti má: a co nyní se děje, jest to, co se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. Jest-liž jaká věc, o níž bys říci mohl: pohleď, toto jest cosi nového? Ano vše již bylo před věky, kteříž byly před námi.″
Mnohé, co bychom potřebovali dnes pro naše rozhodování znát, se tedy mohlo stát v minulých stoletích i v našem rodě. Jen to umět v té historii najít. Většinou na to však nestačí jen chtít a mít selský rozum. To objevit pomáhají často teprve až mnohé pomocné vědy historické, jak o nich mluví třeba dále uvedená kniha: Hlaváček, I., Kašpar, J., Nový, R.: Vademecum pomocných věd historických. Svoboda, Praha 1988, 496 s.

POMOCNÉ VĚDY HISTORICKÉ

Sepisování historie, čili historiografii, napomáhá mnoho věd, zejména :
- PALEOGRAFIE, věda o nejrůznějších druzích písma a způsobech psaní
- CHRONOLOGIE, nauka o rytmu někdejšího života, o kalendářích o datování, o měření času
- GENEALOGIE, čili v hledání a sledování nejrůznějších měnlivých vztahů mezi jedinci téhož rodu
- HISTORICKÁ METROLOGIE, která se zabývá měřením, mírami, vahami
- DIPLOMATIKA, do níž patří dějiny oboru historie, nauka o termínech a názvech dříve užívaných, např. co je to bula, edikt, falsum a jiné
- KODIKOLOGIE. která se zbývá pracemi s knihami a knihovnami
- SFRAGISTIKA, jež vám řekne vše o pečetích v minulosti
- HERALDIKA, věda o znacích, erbech a štítech
- EPIGRAFIKA, zabývající se luštěním jednotlivých typů nápisů
- NUMIZMATIKA, která se zaměřuje na znalosti mincí i jiných platebních prostředků v minulosti...

Zde si všimněme z těchto věd zejména těch, které jsou pro naše pátrání po historii lidského rodu snad nejdůležitější. alespoň pro naše bádání o rodě. GENEALOGIE

Genealogií, čili rodopisem, bychom mohli učeně a nejobecněji nazvat nauku o zkoumání vývoje různých vztahů mezi spolu souvisejícími jevy nebo fakty.
Vývoj vzájemných vztahů a poznávání souvislostí v historickém vývoji se může týkat čehokoli. Někdy nás zajímají vztahy mezi dvěma věcmi i mezi jejich projevy, mezi dvěma událostmi, mezi různými organismy, tedy i mezi zvířaty, ale zejména mezi jednotlivými lidmi a jejich vlastnostmi. Vztahy mezi vlastností a jejím nositelem poutaly odjakživa lidskou pozornost. Když totiž poznáme jak něco s něčím souvisí, tak tyto souvislosti můžeme i měnit, jejich vztahy můžeme ovlivňovat, řídit. Genealogie má tedy význam i pro ovlivňování dědičnosti / genetiku/ určitých znaků rostlin nebo chovných zvířat, tedy pro křížení, pro plemenářství.
Jako pomocná věda historická zkoumá genealogie vztahy mezi rodově spřízněnými lidskými jedinci. Jejím výtvorem je rodopis, tedy popis a analýza vztahů členů určitého lidského rodu k jejich sňatkům, délce života, majetkům, titulům, erbům, povahovým i jiným vlastnostem, nemocem, prostě ke všemu, co nás u člověka může zajímat. Není to tedy jen pouhé sepisování řetězců jmen předků,
I když se lidé nejčastěji zajímají o tyto vztahy mezi pokrevními příbuznými v různých generacích, mohou být předmětem zájmu i jejich vztahy k sešvagřeným příbuznými, tedy k těm, kteří se do určitého rodu přiženili, přivdali nebo byli jím osvojeni.
Pojem pokrevních příbuzenských vztahů má svou důležitost např. pro dědičnost určitých vlastností, odchylek, třeba mimořádných skupin krevních buněk a látek. Vztahy pokrevenství ovlivňovalo dříve i zákony, zejména pro dědění určitých práv, majetků a titulů nebo naopak určovaly i nejzákladnější svobody nebo nesvobody, třeba život v otroctví, možnosti učit se řemeslu, navštěvovat školy, platit za učení a velké množství jiných výhod, práv i nepráv.
Zkoumání genealogických vztahů bylo odedávna důležitější pro rody šlechtické, nebo rody světskými výhodami a přednostmi bohaté a většinou i mocné. O šlechtě najdeme rodopisné údaje už třeba v nejstarší literatuře z pera našich kronikářů, jako byl Kosmas ve 12. století a Dalimil ve 14. století. Kdybyste se jednou z nejrůznějších důvodů zajímali o rodokmeny naší šlechty, tak si vzpomeňte, že takové velké genealogie našich šlechtických rodů sestavil na přelomu 16. a 17. století Václav Břežan, rožmberský archivář a knihovník.
Největší obecné české dílo teoretické genealogie pod názvem
″Přátelstvo pokrevné a příbuzné″ napsal u nás v r. 1873 Jan Hulákovský. Kdybyste však chtěli něco zjistit z genealogie světové šlechty, tak vám nelze doporučit dílo lepší, než je Gothajský almanach. U nás ho najdete např. v Národní knihovně v Praze v Klementinu. Je to německá ročenka, která vycházela v letech 1763-1943 v několika řadách, takže představuje celou knihovnu s něco více než 180 svazky. Tento soubor informací doporučuji hlavně svým vnučkám, pokud by se zamýšlely vdát se jednou za šlechtice.

RODOPISNÉ NÁZVOSLOVÍ

Každá věda má svou speciální terminologii. Podívejte se alespoň na některé základní genealogické názvy a termíny.
Příbuzenství /lat. affinitas, cognatio, něm. Rechtsvewandschaft, angl. relationship /. je v genealogii především pojem právní, protože vzniká sňatkem nebo adopcí a právní cestou také zaniká. Pojem příbuzenství v genealogii není totožný s příbuzností, o níž se často mluví v hovorové řeči a která vystihuje jen podobnost nebo shodu.
Pokrevenství čili pokrevní příbuzenství /lat. consanquinitas, cognatio naturalis, něm. Blutverwandshaft, angl. relation by blood/ je pojem vyznačující přirozený poměr mezi lidmi, který vzniká narozením
/zrodem/. Je to tedy vztah přirozený a nezměnitelný. Pokrevenství může být dvojí:
-v linii přímé / mezi jedincem a jeho rodičem/ tedy mezi dítětem či vnukem a jeho rodiči a prarodiči,
-v linii příčné nebo pobočné /mezi jedinci pocházejícími bezprostředně či posloupně od téhož rodiče /, tedy vztah mezi sourozenci, mezi bratranci a sestřenicemi, mezi strýci či tetami a jejich synovci a neteřemi.
Rod / lat. genus, gens, něm. Geschlecht, Stamm/. Je to společenství všech mužů a žen pocházejících přímo nebo nepřímo od společného prapředka.
Příslušníky rodu tedy poutá navzájem pokrevenství po meči, které je vnitřním /přirozeným/ znakem rodu. Vnějším znakem rodového společenství bývá zpravidla společné příjmení. Není to však znak bezpodmínečný, protože se příjmení ustálila až koncem 18. století.
Rodina / lat. familia, parentela, něm. Familie/. Rodina je společenství osob spjatých manželstvím či pokrevním příbuzenstvím. Pokrevní příbuzenství v rodině je však dáno jen svazkem rodičů a jejich svobodných dětí.
Moc to záživné vysvětlování asi pro Vás není, že? Tak si alespoň zapamatujte, že nejpevnější vztahy mezi lidmi mají vyplývat z pokrevenství v přímé linii, tedy mezi rodiči a dětmi.

RODOPISNÉ TABULKY

Hlavními pomocníky genealogie jsou zápisy předků ve formě určitého schematu, do jakýchsi řad, posloupností, řetězů nebo sestav, kterým se nejčastěji říká rodopisné tabulky / někdy zkráceně rodokmen /.Toto zapisování se děje pomocí určité závazné symboliky, která usnadňují rychlou orientaci ve změnách, vznikajících mezi jednotlivými generacemi.
Takové řady předků se záznamem jejich zvláštností musí mít samozřejmě někde svůj začátek. Obvykle vycházejí od jednoho učitého jedince rodu, kterému se v genealogii říká probant neboli střen. Můžete to být třeba Vy, může to být nejstarší nebo nejmladší člen sledovaného rodu. Nemusí se vždy začínat od některého člena rodu, který je na kraji. Někdy začínáme od prostředka, protože právě tam u některého střenu se třeba objevil poprvé určitý sledovaný znak.
Se zapisováním dalších příbuzných lze jít od střenu k jeho rodičům a prarodičům do minulosti, nebo naopak směrem od nejstarších dob k jejich dětem, vnukům a pravnukům až k současnosti. Tyto dva různé způsoby sestavovávní rodopisných tabulek nazýváme vývodem a rozrodem.
Vývod / lat. ascendentia, něm. Ahnentafel / je sestavou vzestupnou čili ascendentní od určité doby do minulosti. Podává přehled přímých předků, kteří se od střenu v sledu pokolení podíleli na zplození osoby, pro niž se vývod sestavuje. Představuje souhrn přímých liníí pokrevenství po meči i po přeslici.
Důsledně se zabývá jen rodičovskými dvojicemi,
Rozrod /lat. stemma, něm. Stammtafel, Stammbaum, angl. pedigree/ je sestavou sestupnou čili descendentní. Vychází z minulosti a postupuje k dnešku, sestavuje se od prvního nejstaršího známého manželského páru našeho pradědka. Rozhodující je pro rozrod i to, že se v něm zaznamenávají všichni jedinci v přímé linii pokrevního příbuzenství, tedy i nemanželské děti i jejich potomci. Je to tedy zobrazení rodového pokrevenství po meči, které je nezměnitelným znakem členů rodu. Znakem je zde shoda příjmení. Nezapisují se v něm potomci žen vdaných s jinými muži, než byli naši pokrevní předci. Do rodokmenu však patří potomci neprovdaných dcer, potomci synů, kteří přijali při sňatku příjmení nevěsty i potomci synů, jimž byla eventuelně povolena změna příjmení.
Zapisování jedinců v těchto tabulkách se děje jmény, příjmeními i různými znaky a čarami. Příslušníci jednotlivých rodin, tedy rodiče a děti, se spojují svorkou, kterou se naznačuje pokrevní spojitost.
Rodokmen je základem genealogie a předpokladem rodové kroniky. Může mít několik forem podle
- schematu přímé linie, když zaznamenává pouze posloupnou řadu rodin jednotlivých pokolení rodu, z nichž pochází přímý předek /otec, děd, praděd/. Takový sled je základní, hlavní řadou rodokmene.
- schematu rodové větve, což je vyňatou části rodokmene širšího rozsahu, než je rodokmen přímé linie. Sleduje jednu nebo více rodových větví. Vychází ovšem již od zakladatele rodu, nikoliv až od zakladatele rodové větve.
Do rodokmene napatří nemanželské děti synů, děti provdaných dcer, prokázané nemanželské děti do rodu provdaných žen / i když je lze sledovat odděleně/.

POTÍŽE SESTAVOVÁNÍ RODOPISNÝCH TABULEK

Rodopisné tabulky sestavujeme obvykle ve formě vývodu, tak jak nacházíme doklady o předchozí generaci z jednotlivých křestních listů nebo zápisů z matrik našich předků.
Přitom je jasné, že počet našich přímých předků se rychle zvyšuje. S každou starší generací se nám počet zaznamenávaných osob zdvojnásobuje. Vývod tedy roste řadou geometrickou / 1, 2, 4, 8, 16, 32, 64,128, 256,... / V desáté generaci je to už 512 osob, ve dvacáté by to bylo 524.288, ve třicáté generaci plných 536.870.912. Tak bychom došli k počtům převyšujícím počet obyvatel naší planety.
Tento zdvojnásobující se počet se však v praxi redukuje, protože v každém vývodu se objevuje mnoho předků několikrát. Ono totiž velmi často docházelo k sňatkům mezi pokrevními příbuznými v příčné linii, např. mezi bratranci a sestřenicemi. Můžeme tedy říci, že naštěstí ten vývod v celé úplnosti sestavit nejde. Kdyby totiž takové rodopisné tabulky měly být úplné, dovedete si představit, jak košatý by byl takový rodokmen ?
Z těchto i jiných důvodů jsem ani já nemohl v matrikách najít všechny naše předky, ani zjistit jejich přesné rodové vztahy. V matrikách je totiž někdy uvedeno jen křestní jméno, dokonce ojediněle ani to ne. Také v nich nebývají uvedeni přesně rodiče. Našel jsem něco přes 200 našich předků, ale kdybych znal všechny pokrevně příbuzné a šešvakřené Paichly až do poloviny 17. století, tak by jich bylo mnoho tisíc. Kdybychom mohli zapsat do svých tabulek všechny naše dědky, báby, strýce, tety, bratrance a sestřenice až do počátků válek husitských, tak by jich bylo asi k milionu
Proč říkám asi ? Protože nevím, kolik kdo z našich předků měl dětí, kolikrát se ženil, a to neuvažuji ani děti nemanželské. Kdybyste chtěli takové rodopisné tabulku někdy sestavovat, tak se však nenechte těmito teoretickými počty odradit. V běžné praxi naleznete matriky jen z dob nejvýše od konce 17. století a v nich najdete jen s velkou pílí něco kolem 12 generací předků téhož rodu.
Vzhled a obsah takových rodopisných tabulek může být dost rozdílný. Někdy se zapisují do tabulek jen členové hlavní větve rodu, jindy i vedlejší větve sešvagřených, dokonce i třeba jejich celé rody. Nejde vždy jen o záznamy jmen a základních životopisných dat, ale i o chronologické zápisy nejrůznějších studovaných údajů pomocí zvláštních obrazců nebo značek. Ve všech detailech takové rodopisné tabulky není možno sestavovat, a to nejen proto, že by se nám vše na obvyklé formáty papíru ani nevešlo. Omezením spolehlivosti takových genealogických studií bývá to, že všechny požadované údaje o všech členech rodu nebývá možno zjistit.
Řekli jsme si, že takové rodopisné tabulky mohou různě vypadat. Alespoň o jednom jejich tvaru bych se měl zmínit. Je to tabulka pouze mužské posloupnosti, v níž jsou jen tzv. agnati. Muži se sledují v rodových tabulkách proto, že jsou nositeli jména rodu. Oni bývali pro udržení rodových majetků považováni za důležitější než ženy. Muži totiž většinou dědili hlavní majetky a tituly.
Historie tedy ženy často šidila, a proto ženskou posloupnost, v níž jsou zachyceny i kognati, v genealogii najdete jen vyjímečně. Ještě je nacházíme nejspíše snad v medicině při sledování dědičnosti onemocnění postihujících jen ženy.
Pro záznam základních vztahů v rodopisných tabulkách se obvykle užívá standardní mezinárodní symbolika. Např. mužové se označují čtverečky a ženy kroužky, přítomnost sledovaného znaku u členů rodokmenu se vyznačuje začerněním těchto čtverečků nebo kroužků. Sňatek se vyznačuje vodorovnou čarou spojující čtvereček s kroužkem. Svislá čára od této spojnice dolů navazuje na vodorovnou čáru, spojující všechny děti těchto rodičů.
Někdy jsou v rodokmeni uváděna jen jména, jinde jen určité znaky těchto lidí, někdy nejsou dokonce uváděny děti jménem, ale pouze jen počtem. Prostě existuje v zaznamenávání rodokmenu mnoho modifikací.
Jako ukázku rodokmenu jsem vám vybral z mediciny, jak se obvykle zapisuje dědičnost nemocí. Máte tam dokonce o tom celý článek. V tabulce jsou černě vyznačeni nemocní členové rodu. Všimněte si v příloze č. 1 zakreslených obvyklých značek,
Příloha č. 1 : Dědičné choroby v historii

Kdyby Vás někdy popadl zájem o genealogii, tak si přečtěte rady a pokyny začátečníkům od citovaných autorů ad, jejichž díla najdete vzadu v seznamu literatury.

JAK JE TO S PRAMENY HISTORIE ?

Vlastní sepisování rodopisných tabulek není už nic tak těžkého. Horší je pro ty tabulky sehnat data. Informace hledáme většinou v archivech, ale i tam čekají i znalého často značné potíže. A co teprve neznalého.
Naše archivy jsou roztříštěny do mnoha míst a kategorií. Přitom už jsou půl století ve strašném stavu.
Hned na začátku bádání v archivech Vám může být zatěžko se smířit s tím, že badatelny archivů bývají jen malé a nehostinné. Získat požadované dokumenty trvá většinou dlouho a staré knihy a listiny vzbuzují ne úctu, ale svou opotřebovaností spíše odpor. Někdy máte dojem, že historie je prosycena samou špínou. Bůhví kdy se do archivů konečně také dostane modernější počítačová a reprografická technika, jako je tomu ve světě.
Skoro všude je sice ohromné množství archivních dokumentů, ale často v těžko dostupných depozitářích, v neprohlédnutých balících, ve foliantech, které vám ani nechtějí půjčit, zejména když neznáte jejich přesné označení a umístění.
I když Vám už přinesou žádanou knihu nebo kýžené lejstro, tím vaše potíže většinou nekončí. Často s hrůzou zjistíte, že žádané dokumenty jsou psané pro vás nesrozumitelným písmem nebo jazykem, jimž někdy už jen málokdo rozumí. Jejich čitelnost samozřejmě ovlivňuje i to, že jsou někdy naškrabané nebo poničené k nečitelnosti.
Proto, abyste v těch archivech pak nemuseli jen lelkovat, neustále volat někoho k pomoci nebo nad nimi brečet, tak vám dávám několik rad.

SEZNAMTE SE S PSANÝM PÍSMEM !

Pokud budete studovat rukopisné historické prameny, tak se seznamte předem s typy písma, kterým se v té sledované době psalo. Nemyslím, že byste se pro pátrání po svých předcích měli učit snad
majuskulní neboli kapitální písma kvadrátní, kterými třeba psaly po skalách římské legie. Ani se nemusíte zajímat o písmo z poloviny 9.století, ať už hlaholské nebo cyrilské. Nemusíte se ani obdivovat počátečním typům latinského písma, které jste možná viděli s mnoha kudrlinkami a zaoblenými smyčkami pod názvem Karolinská minuskula v úředních dokumentech a literárních textech z 9. až 13.století. Nemusíte mít strach ani z vysokých a hrotnatých gotických tvarů písma, užívaného u nás od poloviny 13. století. Starosti Vám však mohou vznikat z humanistického písma minuskulního, které se u nás objevovalo v latinských textech od poloviny 15. století.
Vás postraší však určitě vývoj české novogotické kurzívy a hlavně její zatlačování německým písmem kurentem v 16. a 17. století, s jeho typicky špičatými, vlastně hrotitými hranami místo obloučků, a zejména se zřetelnými změnami některých písmen. Pochybuji, že by bylo účelné, abyste se ty všechny tvary písma jen pro luštění svého rodokmenu učili. Nebude-li to možné, tak si alespoň sežente vzory těchto písem, jako pomoc, jako tahák, čili šustr zvaný. Nespoléhejte ani na to, že přečtete starou ručně psanou latinku. A což teprve kursivní / psaná / písma německá. Ono se každé písmo v průběhu staletí měnilo často k nepoznání, a tak je umí číst většinou jen odborníci, zejména archiváři.
Takové vzory písma obvykle v archivech pro vás připraveny nemívají. Proto jsem vám alespoň to nejnutnější napsal do malého přehledu písma psaného, jinak zvaného kurzíva, v příloze č. 2.
Příloha č.2 - Vzory písma

Kdybyste se potřebovali někdy o tomto problému poučit důkladněji, tak vám vývoj písma u nás podají alespoň knihy, uvedené pod čarou.

NAJDĚTE SI SPRÁVNÝ ARCHIV !

Archivů máme v republice stovky, jsou rozdílné nejen místem, ale i druhy a speciálnostmi. Do kterého máte zamířit, to vám může naznačit nějaký jejich přehled. Možná, že vám postačí publikace autorů Bystrický,V., Hrubý,V.: Přehled archivů ČSR, Praha, Archivní správa ministerstva vnitra ČSR 1984. Zde se alespoň orientačně seznámíte, co bývá v archivech zemských, oblastních / dříve krajských/, okresních, místních, městských, podnikových, církevních, rodinných, v archivech škol, velkostatků i v archivech jiných typů.
Pro rodopis našich Paichlů jsou nejdůležitější:
Státní ústřední archiv, ústřední badatelna Karmelitská 2, 11801 Praha l- Malá Strana, tel. 531551. Originální nejstarší dokumenty však najdete v pobočce tohoto archivu na Třídě Milady Horákové č. 133, 16000 Praha, tel.341056-8. Nalézá se blíže stanice metra Hradčanská.
Státní oblastní archivy
-v Praze, Horská 7, 12800 Praha 21-Nové město, tel. 290486
-v Zámrsku, který je v zámku ( adr. 56543 Zámrsk, okres Ústí nad Orlicí, tel. Vysoké Mýto 114.
-v Plzni, Sedláčkova 44, 30612 Plzeň, II.p., tel. 36263. Zde kromě několika tisícovek matrik mají plné regály s 300.000 knih nebo krabic s listinami, mapami i jinými dokumenty v délce 11 km.
Okresní archiv
- v Litomyšli, 57001 Litomyšl, zámek, tel.2277
-v Ústí nad Orlicí, Smetanova ul, budova bývalého ONV, 56216 Ústí n. Orlicí, tel. 2011, linka 355,356.
Často podlehnete klamu, že dokumenty budou v archivu v nejbližším městě té Vámi sledované události. Po mých smutných zkušenostech Vám radím, abyste si napřed vypůjčili Průvodce pro archivních fondech toho Vámi předpokládaného archivu
Průvodce bývá dost podrobný. Třeba pro Archiv města Plzně má 477 stran. I tak si do toho archivu zatelefonujte, zda ty dokumenty pro vaši otázku skutečně mají, a předem si je zajistěte na přesný den.
Nejdůležitější z genealogických pramenů jsou
-l. Knihy pozemkové, zejména gruntovní knihy /urbáře/, berní ruly/1654- 5/, revisitace 1678, tereziánský katastr 1717-1727.
-3. Zemské desky české, moravské a slezské od 1541
-4. Sčítání, zejména soupisy podle víry z r. 1651, sčítání lidu od 1754
-5. Knihy městské, soudní a knihy podřízených institucí. Někdy mezinimi najdete i testameny nebo též svatební smlouvy
-6. Zádušní knihy, kroniky farní, obecní a školské a cechovní archivalie
-7. Listy a listiny
-8. Noviny a časopisy
-9. Tabulky k převádění dat historických pramenů

1. MATRIKY

Nejdůležitější pro rodopis jsou obvykle matriky, které jsou knihami veřejnými, veřejně přístupnými, dnes ovšem za tučný poplatek.
Dnes se matrikami nazývají knihy se záznamy hlavně o narození, o křtu, úmrtí nebo i o jiných změnách osobního stavu, jako je např. sňatek. Bývá v nich vyznačeno náboženské vyznání, zaměstnání, údaje o rodičích, kmotrech, porodních babičkách, s adresou bydliště nebo i místa narození. Ne však všechny matriky mají všechny tyto informace.
Původně byly vedeny na katolických farách matriky jen jako jedna kniha pro všechny osoby té farnosti a obsahovala chronologicky zapisované některé ze zmíněných údajů. Později vznikaly matriky i na jiných místech podle jiných náboženství, Některé specielní matriky se sepisovaly i na vysokých školách. Obecně šlo tedy o různě detailní knihy evidence obyvatelstva pro různé účely.
Některé matriky mají rejstřík /registr, index, extractus alphabeticus.../. Je to abecední seznam v nich podchycených osob, což usnadňuje jejich hledání. Ukázku takového rejstříku s našimi západočeskými Paichly máte v
Příloze č. 3 - Index k matrice narozených

Při našem pátrání si musíme být vědomi toho, že se nejprve po formální stránce začaly matriky členit na jednotlivé oddíly se záznamy pro narození a křest, úmrtí a sňatek. Nakonec tyto dílčí oddíly tvořily samostatné knihy jako dílčí matriky. Nutno si také uvědomit, že mnohé matriky jsou nazývány matrikami pokřtěných, ačkoliv podchycují hlavně data narození, což pochopitelně není totéž.
Nevím, zda jste už někdy takovou matriku měli v ruce. Jsou to obvykle masivní, těžké, velké knihy, většinou již otrhané, s oslíma ušima. Bývají nadepsány většinou latinsky jako Catalogus (C), jindy jako Liber (L), nebo dokonce jako Status.
Běžně se setkáváte dnes v archivech s těmito typy matrik:
C. baptizatorum = Status animarum-m. křestní / narozených/
C. conjugatorum = Liber matrimoniorum- m. oddací/sňatků/
C. defunctorum = Liber mortuorum- m. úmrtní /zemřelých/
Jen někde bývaly vedeny i jiné matriky, jako
C. proclamatorum- m. ohlášek
C. confitendorum- m. zpovědní.
Historie matrik ve světě je dlouhá. Křestní knihy byly neúředně vedeny někde v cizině už od počátku křesťanství, teprve později se však staly i ve starém Římě knihami oficielními. Přesně je to však zaznamenáno až od dob byzantského císaře Justiniána /483-565 po Kr./. Dokonce prý se už v té době vedly i matriky manželské a o mrtvých byly vedeny knihy zvané dyptycha nebo nekrologie. Na to ovšem u nás spoléhat nemůžeme. U nás se v těch dobách ještě ani psát neumělo.
Matriky vám domů nepůjčí, proto jsem sehnal pro Vás s velkou námahou xerokopie jejich jednotlivých typů:
Přílohy č.- 4 - 8 - Matriky

Některé dobré rady o matrikách najdete v práci :
Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes. herald
a geneal., Praha 1988, s.82-87.
Většinou se považují matriky jako dokumentace církevní. Není tomu tak. Proto se podívejme, kdo všechno jednotlivé typy matrik vedl. VEDENÍ MATRIK U NÁS

A. Matriky katolické
Povinnost vést knihy sňatků a křtů stanovil teprve koncil tridentský ( 1543 - 1563) v souvislosti s reformou manželského práva. K nejstarším u nás patří matriky katolické i některé nekatolické z druhé poloviny 16.stol. / Slaný, Kutná Hora.../
Definitivní vzor zápisu a úpravu knih narozených, sňatků a úmrtí nařídila dne 16.5.1614 katolická církev ve zvláštním výnosu, nazvaném ″Rituale Romanum″. Tenkrát se tomuto výčtu narozených říkalo stav duší - status animarum. Někde potom byly vedeny dokonce i knihy křtěnců a knihy biřmovaných. V zápisech do nekatolických matrik pokračovali v pobělohorské době i někteří katoličtí faráři.
Teprve v letech čtyřicátých až šedesátých 17.století se objevuje převážná část našich katolických matrik. Tak tedy pro naši Ságu rodu máme před touto dobou jen pramalou naději dopátrat se nějakého našeho předka z matrik. Naděje je malá ještě do konce třicetileté války /1648/, protože v ní bylo u nás velké množství matrik zničeno. I z těch o něco pozdějších matrik nemusíme být vždy moudří, protože jsou v nich ještě často zápisy neúplné. Dovíte se třeba skoro náhodou, že si Jeník Peichlů vzal Mařenku, ale o ní už nic konkrétnějšího se nedozvíme, než že to byla poddaná z lanškrounského panství. Několikrát jsem našel jen, že si nějaký Peichl vzal nějakou poddanou bez udání jména.
Zápisy v matrikách prodělaly dlouhý a komplikovaný vývoj. Až do patentu Marie Terezie v r. 1750 mohl provádět zápisy do matrik farář, na malých farách též kaplan a zákristián, ale i vzácně kostelník nebo zvoník, dokonce někde i kantor.
1770 nařídila Marie Terezie / 1717-1780/ psát do matrik narozených i jméno nemanželského otce. Tato císařovna také vydala první zákon o přesném a bezplatném vedení matrik u nás.
1770 se také teprve zavádí identifikací otce nikoliv jen údajem “po chalupě”, ale už rodovým jménem.
Od 1781 se podle patentu Josefa II. staly matriky veřejnými listinami, o tom jednal i patent z r. 1784 a dekret z r. 1787. Kdybyste z těch dob někoho v matrikách hledali, tak se připravte na to, že tehdy byly matriky vyplňovány jako veřejné listiny jen německy. Až po 1784 bylo také nařízeno vést odděleně matriky křestní, svatební a úmrtní. Do vydání tohoto patentu Josefa II. z 20. února 1784 se údaje o křtu, sňatku a úmrtí zapisovaly všechny do jedné knihy. Do josefinských reforem v 18. století se někdy zapisovalo do matrik i číslo domu, kde se kdo narodil.
Od 1790 bylo nařízeno vést indexy k matrikám, od 1802 se to vyžadovalo i pro starší matriky.Od 1790 byly vydány směrnice pro bezpečné archivování a ukládání matrik.
Od 1812 se datum narození zapisuje povinně. Do té doby se do nich zapisoval ne den narození, ale den křtu, místo data úmrtí se psal den pohřbu. Neznalost této změny už vedla k mnoha omylům v datech.
Od r. 1813 se zapisuje též jméno porodní báby.
R. 1835 a 1836 stanovily dekrety, že se mají vyhotovovat dva stejnopisy matrik, které mají platnost originálů. Jeden z nich je dnes uložen ve Státním ústředním archivu v Praze v Karmelitské ul. 2. Tam je však půjčí zcela vyjímečně.
B. Matriky nekatolické
Před rokem 1563 byly vyhotovovány jen ojediněle nekatolické matriky, viz 1565 Slaný, 1571 Kutná Hora, 1584 Praha.
Vedením matrik v protestantských farách se u nás zabývala olomoucká synoda r. 1591 a pražská synoda 1605. V zápisech do nekatolických matrik pak někde pokračovali katoličtí faráři., zejména od r. 1623
Evangelíci augšpurského a helvétského vyznání vedli matriky až od vyhlášení tolerančního patentu od r. 1782
Tyto matriky však měly veřejnou platnost až od 20.11.1829, ale stále nad nimi měli dozor katoličtí faráři. Dozor byl zrušen až 30.1. 1849.
Židovské matriky jsou psány u nás snad teprve až od r.1784. Jejich vedení však bylo nařízeno Marií Terezií až od 1766. Zvláštní přísežní matrikáři je vedli pod dohledem katolických farářů. Dohled trval do r. 1868, kdy těmto matrikám byla přiznána veřejná platnost.
Jiná vyznání vedou matriky až později
- starokatolíci od 1877
- bratrská církev ochranovská od 1880
- církev československá od 1920
- česká obec pravoslavná od 1923
- o něco později í církev českobratrská, jednota bratrská, německá církevevangelická...
Matriky lidí bez vyznání / bezkonfesijní/ začaly vést okresní úřady a magistráty až od 1870

JAZYK MATRIK

Vzácně se na začátku psaly matriky česky. Čeština však pronikala znovu do matrik až od r. 1848, ale většinou jen na českých farách. Teprve 30.1.1866 bylo vedení všech matrik sjednoceno pro všechny církve, pro některé úřady a dokonce i pro osoby stojící mimo církev.
Obvyklým jazykem matrik byla však nejdříve latina. Té se ale nebojte. Pro rodopis potřebujete v matrikách znát jen několik latinských termínů zaměstnání nebo jejich postavení na vesnici, jako
casarius- chalupník, domkář
hortulanus- zahradník
inquillinus- podruh, nájemník
laborarius- dělník, pomocník
lanearius- celoláník
mensionarius- malorolník
paganus- vesničan, venkovan / pagus - vesnice/
rusticus- vesničan / na panském rustikálu/, sedlák
subditus- poddaný
testes- svědci
levans- porodní bába
Později, zejména od josefinských reforem v 18.století až do poloviny 19. století, byly všechny matriky psány německy,

ULOŽENÍ MATRIK

Matriky bývaly dlouho vedeny na farách, teprve po druhé světové válce byly přeneseny na obecní úřady a staré matriky byly ukládány v různých druzích archivů.
Komplexní povinnost vést matriky pro všechny občany byla nakonec u nás novelizována v r. 1949. Od té doby jsou matriky za poslední desetiletí uloženy a vedeny na dřívějších národních výborech, dnes městských úřadech. Staré matriky jsou ve státních oblastních archivech - dřívějších krajských archivech.
Matriky našeho rodu z dřívějších století najdete převážně v oblastním archivu v Zámrsku, který je v zámku ( adr. 56543 Zámrsk, okres Ústí nad Orlicí, tel. Vysoké Mýto 114]. Od dráhy to máte dvacet minut pěknou procházkou ze železniční zastávky Dobřikovice. Do zastávky Zámrsk nejezděte, odtud je to dál. Pokud přijíždíte rychlíkem, tak musíte přestoupit na osobní vlak v Chocni nebo v Pardubicích. V pátek, sobotu a neděli mají v archivu zavřeno. Přenocovat tam nelze.
Než začneme hledat matriky, kde všude by mohli být Paichlové, je nutno si uvědomit národnostní rozložení obyvatel v bývalém Lanškrounsku. V nejstarších matrikách je těžko je najdeme v českých vesnicích. K orientaci vám pomohou statistiky ještě z dob naší první republiky, protože se v těchto místech příliš poměr mezi Čechy a Němci oproti minulým stoletím zde neměnil, Viz např. Statistický lexikon obcí v zemi České, Praha, Orbis 1934, 613 s.. Zde třeba najdete, že v obci Houžovec Dolní - Seibersdorf, kde sídleli i naši předkové, bydleli 304 Němci a jen 3 Češi.

A.Z Lanškrounska jsou pro hledání našich předků snad nejdůležitejší matriky ze třech farních obvodů:
- č. 164 LANŠKROUN (Landskron) diecéze Hradec králové, vikariát Lanškroun, matriční obvod Lanškroun. V r. 1350 plebanie a sídlo děkanátu Litomyšlského biskupství:
Matriky farním obvodu zahrnují obyvatele obcí:
Lanškroun, Horní Třešňovec /Oberjohnsdorf/, Dolní Třešňovec/Niederjohnsdorf/, Albrechtice, Sázava / Zohse/, Ostrovec/Michelsdorf/, Žichlínek /Sichelsdorf/, pravděp. i MoravskáTřebová / kde je zmínka o svatbě Tobiáše Peichla s MadlenouLuckersovou v matrice č, 1126, kniha oddaných/.
Celkem je to 35 knih, z toho jen u 2 jsou rejstříky
MatrikaNnarozených: 1625 - 1870
0oddaných : 1692 -1855
Zzemřelých : 1735 - 1868
Čísla matrik v Zámrsku:
1125, 1126, 1127, M 1128 (1692-1712), M 1129 (1712-1725), M 1130 (1725-1758), 1131 N,Z (1759-1770), 1132 N,Z, (1773-1787)
-ÚSTÍ N. ORLICÍ, diecéze Č. Třebová, před 1784 fara /před Knapovcem/
Matriční obvod: Ústí n. Orlicí, Hylváty, Černovice, Oldřichovice, DlouháTřebová, Kerhartice n.Orlicí, Václavov
Matrikyč. 2061N1266 - 1699
č. 2062N.O.Z1700 - 1718
č. 2063N,O,Z1718 - 1737
č. 2064N1737 - 1755
č. 2065N1755 - 1781
č.2066N,O,Z1782 - 1811
-č. 143 KNAPOVEC (Knappendorf), diecéze Hradec Králové, vikariát Lanškroun, matriční obvod Ústí n. Orlicí, od 1350 plebánie litomyšlského biskupství, v r. 1784 lokálie, fara zřízena 1856, počet obyv. 1913.
Farní obvod:
Knapovec / zde uváděno 650 N a žádný Č/
Dolní Houžovec - Seibersdorf / 319 N a žádný Č/
HorníHoužovec - Hertersdorf / 313 N a žádný Č/
Celkem 4 knihy, rejstřík 0
Matriky narozených, oddaných a zemřelých 1784 -1843
Čísla matrik v SOA Zámrsk
č. 1996 N,O,Z Knapovec/ 1784 - 1831/
č. 1997 N/ 1831-1859
č. 3265 N/ 1859 - 1899/
č. Ah I. 1998 N,O,Z Horní Houžovec/ 1696 -1784 /
/ 1784 -1843/
č. BH II. 3264 N/ 1836 -1880/
č. 3265-6 N,O,Z Dolní Houžovec/ 1669 -1696/
č. 1999/ 1696 - 784/
/ 1784 - 1843/
č. 40 ČESKÁ TŘEBOVÁ, diecéze Česká Třebová, vikariát Lanškroun, matr. obvod Čes. Třebová
Farní obvod: Čes. Třebová, Parník, Lhotka, Dlouhá Třebová, Zhoř, Svinná, Kozlov, Rybník, Skuhrov
Celkem 31 knih, l rejstřík
Matriky :narozených1635 - 1867
oddaných1640 - 1860
zemřelých1640 - 1860
č. 445. farní obvod ČISTÁ/ Neudorf/ pro obec Nová ves, Čistá, Brlenka celkem 14 knih, indexy 7 knih
n 1629-1859
č. 6. farního obvodu ČESKÉ HEŘMANICE i pro obec Netřeby
n 1711-1835
o 1711-1835
z 1711-1860
č. 7. farní obvod DOLNÍ ČERMNÁ i pro obec Horní Dobrouč (Dittersbach)
n 1678-1865
o 1678-1854
z 1676-1857.
a mnoho jiných.
B.Z Litomyšlska je mezi knihami matričního obvodu z děkanství v Litomyšli je zde 39 matrik, z nich jen 24 má abecední seznamy jmen (indexy). Týkají se
-č. 179 LITOMYŠL / Povýšení sv.Kříže/, Diecéze Hradec Králové, vikariát Litomyšl. Poprvé uváděno “ castrum Luthomysi” v Kosmově kronice, 1145 zmínka o kostele litomyšlském v době usídlení zde premonstrátského řádu, 1344 zde zřízeno Karlem IV. biskupství při kostele P.Marie, děkanství “ od dávných dob”, 1904 proboštství.
Farní obvody pro obce: Litomyšl, Benátky, Člupek, Kornice, Končiny, Lazaret, Nedošín, Němčice, Osík, Pazucha, Říkovice, Pudilka, Sedliště, Suchá, Višňáry
Celkem 39 knih, indexů 5
Matrikynarozených1622-1816 / 1863/
oddaných1691-1863 / 1864/
zemřelých1625-1683
/starší než 1622 zničeny 1619 za stavovského povstání/
-č.4. farní obvod MORAŠICE s obcemi Lány, Tržek, Morašice, Sedlištko, Újezdec, Makov, Nová Sídla
Celkem 11 knih, 2 indexy
n 1656-1869
o 1656 - 1822
z 1656-1860
Matriky jiných náboženství než římskokatolického jsou v oblasti Lanškrounska jen evangelické pro komunity Horní Čermná, Horní Sloupnice, Chvaletice, Jimramov, Opatovice, Proseč, Semteš, Svratouch, Telecí a Trnávku. Nejbližší židovské matriky jsou až v Rokytnici v Orlických Horách a na Skalce.
C.Z Plzeňska jsou všechny Paichlovic matriky uloženy v Státním oblastním archivu v Plzni, 30612 Plzeň, Sedláčkova ul 44- II. p., tel. 36263.
Předky pobočné větve Paichlovic najdete v matrikách farního obvodu DOLANY -pozor abyste se nespletli, naši patří do Dolan u Klatov /je více Dolan v Zpč. kraji/.Jde o matriky signatury SM 684
1N,Z,O 1731-1760Dolany
SM 685
2N1760-1784
3N1784-1813
5N1814-1859
SM 687
16Zi1760-1784farní obvod ( je zde index )
17Z1784-1813farní obvod
19Z1814-1858Dolany

RADY HLEDATELI

Pro žadatele nebývá jednoduché najít požadovanou matriku, ale v tom Vám už pomůže seznam, který vám zapůjčí matrikář. Když Vám přinesou vyžádanou matriku, tak se prvně podívejte, zda má abecední seznam jmen, tzv. index, rejstřík. Pak se rychle orientujete, kde které jméno je, na které stránce. Jinak vás lituji, protože musíte listovat v tlusté knize a prohlížet záznam po záznamu. Pokud nejdete na jisto, tak musíte hledat Peichly a Paichly ne jen v jedné vesnici, ale ve všech vsích celého farního obvodu. Pokud nejsou v téže knize i matriky oddaných (Trauungsbuch) a matriky zemřelých (Sterberegister), tak si tyto seznamy zemřelých a oddaných nechte až na příští fázi hledání, abyste v archivu nenechali celé jmění, protože za každé zapůjčení matriky platíte 25-35 Kč.
Dále vám radím, pokud si něco vypisujete, tak vypište vše. Zapomenutý údaj o čísle chalupy vám třeba neumožní poznat, do které větve rodu dotyčný patří a k vůli té nepozornosti platíte za nové vypůjčení matriky znovu. Prostě je to práce dost svízelná.
Jiné potíže bývají s matrikami novějšími ve větších městech. Tam mívají matriky rozdělené i podle čtvrtí, dříve i předměstí nebo samostatných vsí kolem města. Dokonce i podle náboženství. Takže když nevíte o svém předkovi, zda byl katolík nebo evangelík, tak musíte hledat v několika knihách. Staré plzeňské a západočeské matriky jsou naštěstí soustředěny v Plzni v Státním oblastním archivu. v Sedláčkově ulici 44.
Další rady si můžete přečíst v knize -Melichar, R.: Matriky. In.: Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro českjou. herald.a geneal.,Praha 1988, s.88-98 nebo v článku
-Šlajs,K.: Mluva starých matrik. Nová Doba, 50,1944, 28, s.1

2. POZEMKOVÉ KNIHY

Poměrně záhy patřilo k potřebám lidstva mít k dispozici půdu, později ji mít ve vlastnictví. Půda poskytovala velkou naději na zabezpečení obživy, později dávala i jakýsi pocit společenské vážnosti a životní jistoty. Půdy se zmocnili brzo příslušníci vládnoucí třídy a ti donutili své nevolníky aby ji pro feudála obdělávali svými silami i nástroji, nebo jim půdu propůjčovali a poddaní za to odevzdávali pánovi část výtěžku z ní. Z půdy se brzy platily berně, a tak se o jejích uživatelích nebo vlastnících vedly přesné záznamy, z nichž nejdůležitější bývaly v pozemkových knihách. Ty by mohly tedy být důležitým pramenem pro naše rodové pátrání, pokud se ovšem uchovaly.
Od počátků soukromého vlastnictví půdy šlechtou /raného feudalismu/ se vyvinul čtverý typ půdy. Ty první tři druhy vlastnictví nám jen zcela ojediněle něco řeknou o našich předcích. Patřil sem
-dominikál - panská půda, z níž se neplatily daně
-půda farní, jež vznikala dary půdy poddanými i vrchností.
Pro statistiky se zahrnovaly do dominikálu i společně užívané pozemky obecní, jako zbytek někdejšího společného vlastnictví půdy. Jiná obecní půda se ve statistikách zahrnovala do rustikálu.
Pro naši genealogii má tedy význam jen
-rustikál - půda držená poddanými. O její držbě nám něco prozrazují zápisy v pozemkových knihách.

DRUHY POZEMKOVÝCH KNIH

Jde o souhrnný název, který dříve zahrnoval různé knihy, které vedla města, soudy, správy velkostatků a jiné instituce. Proto měly dřív rozličné názvy, jako gruntovní knihy, purkrechtní knihy, urburní knihy, registra trhová, Schöppenbuch, Gerichtsbuch apod. Jde tedy o celou stupnici různých úředních knih, v nichž jsou uloženy údaje o rozměrech pozemků, zprávy o právech a povinnostech majitelů pozemků a také i o jiných věcech, jako byly na půdě zřízené rybníky, lesy, chalupy apod. Podle těchto knih se pak rozhodovalo i na soudech o dědictvích, o prodeji i jiných změnách vlastnictví.
Pro jejich velkou důležitost byly pozemkové knihy později soustřeďovány v Zemském archu v Praze. Abyste si udělali hrubou představu o tom, jakou mohou mít cenu historickou, stačí připomenout, že od r. 1839 do začátku druhé světové války zde bylo soustředěno na 45.000 pozemkových knih.
Většina těchto pozemkových knih byla přesunuta do Krajských oblastních archivů. Ve státním ústředním archivu v Praze na Třídě Milady Horákové 133 jsou dnes knihy základních Katastrálních fondů
/stavovské i státní/, zejména
Urbáře
Berní ruly 1615, 1652-1779
Tereziánské katastry 1713-1790
Exaequatorium dominicale 1749-1860
Rektifikatorium 1782-1878
Repartiční seznamy 1758-1848
Záznamy vrchní komise pro úpravu berní v Čechách 1785-1790
Josefínský katastr 1785-1875
Stabilní katastr 1826-1848
Duplikát stabilního katastru 1826-1878
Výtahy z katastrálního vyměření Čech
Staré katastrální mapy 1828-1890
Soubory těchto knih, záznamů a písemnosti, listinný a mapový materiál z agendy soudní a hospodářské bývají uloženy ve Fondech velkostatků, jak se po staletí v archivech jednotlivých panství a statků nashromáždily.
A.Pozemkové knihy pro Lanškrounsko mají poř. č. 18 a jsou uloženy v Státním oblastním archivu v Zámrsku, a to za léta 1441-1886. Pro bližší orientaci, kdybyste tam něco hledali, tak
-Město Lanškroun má v tomto fondu celkem 232 knih, zaujímajících délku 25,5 bm
-Soudní okres Lanškroun má v oddílu soudů
VS Lanškroun 1670-1882 178 knih
Os Lanškroun 1850-1882 celkem 16 knih
Ms Lanškroun 1561-1868 celkem 38 knih
-Velkostatek Lanškroun má zde
-KNIHY :Urbáře 1561,1568 /4/,
Berní rula 1654 /1/,
Přiznávací tabela 1714,1749 /2/,
Popisy majetku 1725/2/
Robotní seznamy 1776
Kniha svatebních smluv 1540-1585
Kniha povolení k sňatkům 1826-1837
Výkazy sirotků 1849 / 15/
-SPISYDominicale 1683-1865 /7/
Contributionale 1757-1849 /8/
Publicum 1628-1850 / 212/
Jinak přesný seznam viz v knize Kolektiv: Státní archiv v Zámrsku. Průvodce po archivních fondech. Arch. správa Min. vnitra, Praha 1965, 546 s.
B.Pozemkové knihy pro Litomyšlsko mají poř.č. 21
-soudní okres Litomyšl
Velkostatek Litomyšl 1593 - 1884 / 203 knih/
Okresní soud Litomyšl 1849 - 1892 / 10 knih/
Okresní soud Ústí n.Orlicí 1850 /1 kniha/
Město Litomyšl 1530 -1884 / 78 knih/
Městský velkostatek Litomyšl 1560 - 1885
Některé pozemkové knihy pro Litomyšlsko jsou uloženy i jinde, např. pod poř.č. 43 zahrnují
- soudní okres Ústí n.Orlicí, kde najdete i údaje pro
Velkostatek Litomyšl 1814 - 1879 / l kniha/
Město Ústí n.Orlicí 1553 - 1883 / 27 knih/
Podle výměry pozemků se řídila celá daňová / berní/ i robotní soustava. Ta nebyla vždycky stejná. Výměry byly dělány všelijak, např. podle vlastního přiznání /fase/, podle komisionelních kontrol, často i opakovaných, i podle trigonometrického měření. S tím pochopitelně souvisí i spolehlivost těchto údajů. V genealogii v nich však nehledáme ani tak přesnost fiskální, ale hledáme tam jména svých předků a jejich bydliště. Můžete si o tom obecně přečíst mnohé detaily v knize -Melichar, R.: Pozemkové a pomocné knihy. In.:Melichar R. a kol.: Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.helad.a geneal., Praha 1988, s.99-118. Mezi nejčastěji používané pozemkové knihy, které chci vzít v potaz pro další pátrání po nejstarších Paichlech v Čechách, patří:

URBÁŘ

Slovo urbář pochází ze středoněmeckého urbar, což značí rentu, příjmy, původně výnos. V pozdějším pojetí to byly v podstatě soupisy poddanských dávek, které museli odvádět poddaní přímé vrchnosti, je to tedy stanovení feudální renty. Jsou to tedy pozemkové knihy sepisované za účelem daňovým, které si pořizovala sama vrchnost, aby měla přehled o stavu svého panství, o výši stálých platů a povinností poddaných. Stáří urbářů je různé. Nejstarší jsou z let 1283-4, viz Nový,R.: ČsCG 8, 1960, 210-227. Mezi nejstarší patří např. rožmberský urbář z r.1379. Z nich je i pověstná Zlatá kniha panství černokosteleckého z let 1672 - 1677. Poslední panské urbáře jsou z let 1772-1773, sloužily jako podklad pro určení urbariální renty a měly tedy návaznost na tereziánský katastr. Dnes je většina urbářů zařazena ve fondech velkostatků.
Pro naši Ságu mají cenu jen potenciální, protože v nich není zachyceno veškeré obyvatelstvo, chybějí zde tedy zejména údaje o městské chudině, která nemívala půdu. Je to škoda, protože mnozí naši předkové nemívali půdu,
Přesto mohou být vyjímečně i tyto údaje z urbářů cenné, protože obsahují mnoho osobních jmen, jména poddaných. Bohužel nejstarší urbáře z doby předhusitské nezahrnují oblast Lanškrounska. Možná, že by se však nějaký Peichl mohl vyskytnout v urbáři chotěšovském pro rod Peichlů z Dolan u Klatov.
V urbářích byla uvedena všechna břemena na gruntech váznoucí /robota potažní i pěší/, peněžní dávky / panský úrok z pozemků, pachty/ a naturální dávky / úroční slepice, vejce, předivo, dodávky chmele apod./. Základní jednotkou, určující rozsah gruntu a tím i stálých povinností, byl lán. Ten býval v různých místech různě veliký ve výměře. Navíc i práva a povinnosti byly místně rozdílné, podle toho zda poddaný seděl na gruntech od vrchnosti zakoupených nebo nezakoupených.
Držitel zakoupených statků měl rozsáhlá práva dědická, mohl statek zastavit, vyměnit / vyfreimarčit/, prodat / postoupit trhem/, pořizovat o něm poslední vůli, ale musel se starat sám o jeho udržování a obnovu, třeba i po vyhoření. Taková práva měli asi naši nejstarší předkové, kteří se u nás zakoupili jako kolonizátoři. Postupně však tato práva se zmenšovala, až nakonec většinou zůstala jen zcela malá a ojedinělá.
Nezakoupení sedláci byli dočasní, většinou doživotní uživatelé gruntů. Jim musela vrchnost se starat o udržování gruntu i o hospodářské příslušenství.
Z urbářů se tedy můžeme poučit o předcích, protože grunty byly zaznamenávány podle jejich jmen “ Grunt Jana Chlumského...

BERNÍ RULA /RULLE/ 1615, 1671-1683

Třicetiletá válka/1618-1648/přinesla českému národu nepředstavitelné útrapy, mnoho statků bylo vypáleno, zpustly celé vesnice. Na konci války v r. 1645 byly proto se svolením stavů vypsány vysoké císařské berně ve formě daní spotřebních / daň z piva, vína, obilí a masa / a jich vybírání bylo vyňato z pravomoci vyšších úředníků stavovských, kteří z nich bohatli. Bylo to pak svěřeno úředníkům zeměpanským. To však byla změna z deště pod okap. Navíc toto nařízení bylo trnem v oku stavů.
Proto v r. 1652 se domohly stavy toho, že byla opět zavedena daň z poddaných, bez ohledu na jejich zbíďačení. Vybírání povolil císař opět berníkům stavovským, ovšem s podmínkou, že se osvědčí a jeho císařskou berni ve výši 200.000 zlatých včas odvedou. Pro spravedlivý rozpis berně byl učiněn první pokus o vypracování jakéhos takéhos výměru /katastru/ poddanské půdy - rustikálu.
1653 zástupci duchovenstva, panského stavu a stavu rytířského vytvořili 3 komise pro Generální vizitaci, při níž měli na vlastní oči shlédnout poddanské vsi a poddanská role a pořídit soupis majetků “skutečně osedlých”, tedy dani podléhajících poddaných. V závěru měli pro každou obec stanovit jakési berní jednotky, nazývané “ počet osedlých”. Přitom se za jednoho osedlého počítal jeden sedlák, nebo 4 chalupníci nebo 8 zahradníků. Zahradník neznamenalo totéž jako dnes. Byl to nájemce půdy s malou výměrou, počítající se dokonce na brázdy. K tomu byli v jednotkách osedlých přepočteny též živnosti a řemesla.
Do seznamů se zapisovalo
-kolik rolí mají při svém gruntu, výměra byla udávána v korcích
-kolik z toho sejí ozimů, kolik jařin a kolik zůstává jako úhor propastvu dobytka
-jaká řemesla a “ handle” neb živnosti se provozují
-kolik mají potahů / koňských nebo volských/
-kolik mají krav, jalovic, ovcí, sviní a jiného dobytka
-kolik mají vzrostlého lesa.
Odděleně byly zapisovány grunty pusté.
Jakost půdy byla zde označována jako úrodná/dobrá /, prostřední a neúrodná /špatná/.
Měření se pro nedostatek času neprovádělo. Vše sepsané za každý kraj bylo svázáno do knih nebo svazků, které se nazývají pro dané území Berní rulou.
Pro genealogii je dobré si uvědomit rozdělení usedlostí podle jejich velikostí. Až do berní ruly nebylo pro takové rozdělení totiž jednoty. Berní rula stanovila tyto názvy najitelů rolí:
-Sedlák / rusticus/ byl v zásadě poddaný, schopný potažní roboty. Jeho usedlost měla různou velikost půdy, lán už nebyl nějakou jednotkou, takže sedlák mohl mít usedlost i o několika lánech. Sedláci tehdy mívali hlavně střední i malé statky
-Chalupník /casarius/ měl jen malou zemědělskou usedlost s 8-12 korci půdy, přibližně čtvrtlán, tedy asi něco kolem 2,5 hektaru
-Zahradník /hortulanus/byl něco jako domkář, jen s malou výměrou půdy, někdy dokonce vyčíslovanou v počtu brázd.
Pokud šlo o ekonomickou stránku, tak hranicí prosperity byla půllánové hospodářství. Čtvrtlánová usedlost nutila už k hledání obživy ještě z jiných zdrojů, zvláště z řemesel. V předbělohorské době bylo asi 60% sedláků, 30% chalupníků a 10% zahradníků
Po třicetileté válce bylo v Čechách asi 7000 usedlostí pustých, to však neznamená, že byly prázdné. Většinou to značilo, že ta usedlost neměla hospodáře, který by platil daně. Žily tam např. i osedlé osoby, které se živily řemeselem nebo jinak. Proto vrchnost osídlovala tyto pusté grunty svými podddanými odjinud nebo i cizími podddanými. To byl asi osud našich prvních příbuzných v Dolanech u Klatov. Jinak lze uzavřít, že úbytek obyvatel za třicetileté války vedl k rozšiřování velkých usedlostí. To však, jak uvidíme později, nelze tvrdit o našich předcích.
Větší část Berních rul vyšla tiskem v Praze v r. 1949-1955. To je ohromná výhoda, protože nemusíte luštit z originálu ty nesrozumitelné klikyháky psaného písma.
Pro obecné poznání tehdejších poměrů jsou zajímavé celkové statistiky a analýzy stavu v prvních dvou vydaných svazcích pro celé Čechy. Vydaných berních rul je zatím však asi jen polovina. Nejsou vydány berní ruly č. -9, -10-13, -16-18, -19,-23,- 26-28, -31-33. Bohužel tedy není vydána berní rula č. 9 - Chrudimsko, kde žili naši předkové kolem Lanškrouna. Není vydána ani celá berní rula Plzeňska.
Rukopisné originály berních rul jsou ve Státním ústředním archivu v Praze 6, Tř. Milady Horákové 133. Na zapůjčení originálu je zapotřebí zvláštní povolení. Ve fotokopiích jsou ovšem dostupné většinou v příslušných Státních oblastních archivech. Ty zatím nevydané najdete také ve spisech tereziánského katastru, jehož jsou vždy součástí.
Pro studium je nutno mít na paměti, že jména držitelů gruntů v berních rulách byla udávána rychtářem nebo konšelem a neshodují se vždy se skutečným jménem a příjmením. Jméno téhož člověka pak najdeme často v různých obměnách. Často jsou jména i příjmení špatně čitelná a mnohdy i zkomolená. S tím nutno počítat při srovnávání jmen se “ Seznamem podle víry z r. 1651”.
Zápisy v berních rulách jsou provedeny podle obcí ve stejném pořadí, jako byly předtím v pozemkových knihách. dokonce podle tehdejších čísel gruntů, které platiy až do všeobecného číslování v r. 1771. Čísla gruntů však ke jménům vlastníků do berní rulle lanškrounského panství dodatečně dopsal nějaký neznámý vrchnostenský úředník tužkou až v r. 1771. Tím dal rodopiscům do rukou velmi cennou informaci.
Zápis o každém usedlém byl na jednom řádku, což usnadňuje hledání. Berní rula je tedy ve srovnání s pozemkovými knihami málo tlustá. Pozemkové knihy mívaly naproti tomu až několik set listů.
Kdybyste v rule někdy hledali, tak Vám raději zde píši hlavičku, která na každém listu označuje, co se do té které kolonky píše. Tyto hlavičky jsou totiž většinou tak naškrabané, že je těžko rozluštíte. V jednotlivých sloupcích najdete:
- 1.: jména obcí a jména hospodářů, řazená v odstavci podle sedláků, chalupníků a zahradníků. K sedlákům se obvykle počítali hospodáři na celých původních lánech, které byly vyměřeny při zakládání obce. K domkářům patřili, kteří vlastnili menší díl půdy, než byl lán. Snad tyto pozemky byly někdy hrazeny plotem jako zahrady. Nakonec zaznamenávání zahradníci z nichž někteří byli bez vlastní půdy.
- 2. : role mají počet strichů /str./
- 3. : sloupec je dělen na 2 kolony podle toho, kolik strichů osívají na zimu a na jaře.
- 4. : počet nově osedlých v r. 1652, 1653, 1654
- 5. : počet pohořelých
- 6. : rozsah pustiny
- 7. : jen někdy je zde uveden název řemesla, často ten sloupec ani neexistuje
- 8. : počet potahů, s kterým robotovali
- 9. : sloupec je dělen na 4 kolonky pro údaje o počtu krav, jalovic, ovec, sviní
- 10: v posledním sloupci bývají někdy uvedeny některé z těchto údajů,jako počet pohořelých, fary, mistři ovčáci, ovčáčtí pacholci, židé staří a mladí, eventuelně i jiné individuelní poznámky.
Jako příklad uvádím stránku 340 z berní rule plzeňské ze Sokolova / Falknov/, kde je uveden Mates Peychl, barvíř.
Příloha č 9 -Ukázka z berní ruly. Souhrn z berní ruly Plzeňska.
Dále Vám předkládám souhrn hlavních informací z berní ruly Plzeňska z r. 1654 a o počtu členů jednotlivých řemesel v plzeňském kraji.

Příloha č.10 - Přehled řemesel v berní rule.
Příloha č.11 - Mapa k berní rule Plzeňska

REVIZITACE 1671-1683

Později si četní feudálové stěžovali na chyby v rulách, proto na panství těchto “kverulantů’ byly vyslány komise, které provedly v letech 1671-1683 kontrolní zjišťování - tzv. revizitaci. Výsledky těchto kontrol jsou uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze ve fondu “Stará manipulace” pod signaturou S-15-č, a to v krabicích 2036, 2038, 2039, 2040.

TEREZIÁNSKÝ KATASTR 1727

Nový soupis pozemkového majetku, tzv. katastr, musel být později znovu pořízován, protože berní ruly zastaraly resp. údaje v nich obsažené se už změnily.
Vydat tento katastr jako poklad finanční reformy nařídila Marie Terezie v letech 1717 - 1727, vstoupil v platnost až v letech 1748-1756.
Pokrok v něm měl být v tom, že zde byla podchycena nejen obdělávané role, ale i ostatní půda, Byly v něm tedy zahrnuty i úlehle, porostliny, louky, zahrady, lesy, rybníky. Vše bylo zvlášť zapisováno podle místních jmen i podle kvality půdy. Bonita byla zapisována jako dobrá, prostřední nebo špatná. Výnos luk byl zde udáván počtem fůr sklizeného sena a otavy.
Panská půda byla podchycena až v pozdějším zjišťování, v tzv. dominikálním přiznání / fassi/. Tato panská půda i zde zůstávala stále nezdaněna. Plocha nebyla však opět zjištována měřením, takže katastr byl jen odhadnut, a to většinou dost špatně. Bylo v něm přiznáno jen asi 80% půdy podléhající daním. I poddaní udávali výměru i kvalitu půdy sami. Přiznání, čili “ fasse”, bylo nedokonalé, i když poddaní museli na správnost údajů přísahat.
Zvláštní vizitační komise měly od 1715 správnost fasse kontrolovat očitou vizitací. Skutečně dospěly k vyšším číslům, ale vše neodhalily.
Záznamy tohoto Tereziánského katastru jsou uloženy podle 16 krajů ve Státním ústředním archivu v Praze 6, Tř. Milady Horákové č. 113. Některé díly tohoto katastru vydala tiskem Archivní správa min. vnitra.
Katastr měl všude dvě hlavní složky:
l. Fasse- vlastní přiznání výměry půdy jednotlivými hospodáři, které zahrnovalo jména uživatelů i jména tratí jednotlivých rolí a luk, což je pro potřeby genealogie velmi cenné.
2. Spisy - v nichž jsou i duchovenské tabelly, sepsané příslušným farářem. V nich jsou údaje o kostelích, o majetku fary a záduší, o škole, o příjmech faráře i kantora a počty duší ve farnosti. Každá z těchto složek je uložena pod jinou signaturou. Součástí spisů je i opis Berní ruly z r. 1654. Jsou zde i opisy starých listin a různé soupisy.
Výsledný elaborát je obsažen ve 37 velkých foliantech. Pro každý kraj je to 2-6 knih, V nich jsou abecedně seřazeny panství a statky.
Protože je i zde většinou hlavička formuláře nečitelná, uvádím zde co se do jednotlivých sloupců zapisovalo:

-sl.l : jméno hospodáře, napřed křestní, pak příjmení
-sl.2: počet strichů rolí
-sl.3: počet strichů podle toho, kolik osívají na zimu a na jaro
-sl.4: výměra luk, počet str.
-sl.5: výměra půdy ladem, počet str.
-sl.6: pustina
-sl.7: počty potahů koňských a volských - děleno do 4 kolonek
-sl.8: kolik dobytka hospodář chová, zvlášť jsou zde uvedeny počty krav, jalovic, ovec, sviní
-sl.9: údaje o obchodu / handle / a řemesle
Příloha č.12-14 - Ukázka z Tereziánského katastru Chrudimska

V Tereziánském katastru Chrudimska jsou na str. 302 - 307 uvedeny tyto údaje z 51 vesnic Lanškrounském panství a 94 vesnic na Litomyšlském panství. Ve Státním ústředním archivu mají pro Lanškrounsko tento inventář tereziánského archivu z let 1713-1790/ 1845:
FASSE
-Lanškroun město inv.č. 1185 Karton č.387
-Lanškroun panství 1184 388
-Ústí n. Orlicí ms 1186 386
-Česká Třebová.1187 386
SPISY
-Lanškroun
panství č.1-9 1144366
10 1144367
- Vysoké Mýto /r. 1674/1170367
- Litomyšl panství1171382
Představte si, že byste dostali za úkol v těchto kartonech plných spisů hledat naše předky.

DOMINIKÁLNÍ KATASTR TEREZIÁNSKÝ 1756

byl nařízen reskriptem Marie Terezie r. 1751 jako generální kontrola po přímém navštívení /vizitace/ všech pozemků, a tedy jako jejich porovnání / tzv. exaequatorium dominicale/. Tím se chtělo slovně vyjádřit, že nejde o majetek přímo podřízený berní povinnosti, ale že jde jen o zjištění vzájemných majetkových poměrů příslušníků stavovské třídy, aby byl klíč pro proměnnou výši a vypočítání mimořádné daně. Pro naše genealogické potřeby nemá cenu.

DRUHÝ KATASTR TEREZIÁNSKÝ 1757

Jde o další zemský přepočet na podkladě shlédnutí všech pozemků podle přiznání jejich rozlohy / fasse/, aby bylo možno provést rekalkulaci nový výpočet, podchycující i dominikální katastr, Jinak je téměř shodný s elaborátem z r. 1748. Je zapsán v 72 knihách též podle krajů, které se však proti stavu 1748 pozměnily. Hlavní tereziánské katastry jsou dnes vytištěny, takže si je snadno můžete přečíst.

JOSEFSKÝ KATASTR

nechal vypracovat císař Josef II. Podnět k němu dal patentem z 20.4.1785. Jeho katastr byl lepší a stal se zákonnou normou se soupisem veškeré panské i selské půdy a umožnil rozvrhnout daně pro jednotlivé zemědělce, panské velkostatky i obce. Neměl být tedy základem pro výpočet daní jen sedláků a chalupníků. Byl započat r. 1786 a dokončen 1789. Přestože měření ještě bylo nepřesné, bylo přece oproti tereziánskému katastru o polovinu lepší. Mapy půdních parcel však kresleny tehdy ještě nebyly.
Po skončení měření mohlo být 1.11.1789 přikročeno k reformě poddanských povinností, a to jak vůči státu / kontribuce/. tak i vůči vrchnostem / robota, úrok, naturální dávky/. Sazba na stanovení nové berně byla určena s přihlédnutím k výši nákladů, potřebných k obdělávání kultury. Proto pozemková daň u rolí a vinic byla nižší, u luk vyšší a nejvyšší byla u lesů a pastvin.
Nový způsob placení však pro odpor šlechty netrval dlouho. Záhy po smrti Josefa II. dne 20.20.1790 vydal jeho nástupce Leopold II. pod nátlakem stavů dne 9.5.1790 patent, jímž byly všechny tyto převratné změny v placení kontribuce i náhrady /reluice/ za robotu a za desátky opět vráceny do starých kolejí.
Fond Josefského katastru jakož i urbariální smlouvy jsou též přístupny ve Státním ústředním archivu v Praze 6, Tř. Milady Horákové 133.

STABILNÍ KATASTR

vycházel už ze státního odborného trigonometrického měření v letech 1826-1843.. Byl nařízen patentem Františka I. z 23. 12.1817. Uveden byl v platnost za více než 40 let, v r. 1860. Celý fond je uložen v SOA Zámrsk, obsahuje 55,5 bm písemností, uložených v balíčcích podle katastrálních obcí, obce jsou řazeny podle okresů.
Podle tohoto patentu měly být veškeré pozemky hospodářsky obdělávané geometricky zaměřeny, zobrazeny a sepsány a rozděleny dle druhu kultur a užívání, přičemž plodné pozemky byly vytříděny do určitých bonitních tříd. A to vše bez ohledu, zda jde o pozemky selské nebo panské. Předmětem zdanění byl opět čistý výnos. Zobrazené pozemky byly nazvány parcelami. Měřičské práce byly provedeny metodou měřičského stolu a mapy byly vyhotoveny na dobrém papíře v měřítku 1 : 2880, takže jeden palec na mapě představoval 40 vídeňských sáhů ve skutečnosti. Celkem bylo vyměřeno 79.328 km2 na 49.967 mapových listech ve 12.696 obcích. Jsou zde podchyceny nejen role, louky, vinice, pastviny a lesy, ale i neplodné pozemky, skály, silnice, vodní toky a hřbitovy. Výměra je udávána v jitrech, čistý výnos v penězích, ve zlatých.
K těmto údajům o katastrech někdy mohou hodně v našem pátrání po majetcích našich předků pomoci i katastrální mapy a indikační skicy. Musíme znát ovšem také někdejší míry pro výměru pozemků.
Z hlediska genealogie je výhodné, že obsahuje nejen plány a skicy, ale ve třetí, nejzajímavější části, též topografickou situaci, popis terénu, klimatu, stavební areály, součásti obcí, polohu jednotlivých pozemků, faru, školy, pomníky a památníky, popis hranic, stav a věkové roztřídění obyvatel a počty rodin, potravu i nápoje obyvatel obce, stav služebnictva, počty dobytka podle plemen a stavu, jeho krmení, jeho využití, rybníky a potoky, cesty, tržní místa, půdní podmínky, překážky polních kultur, hospodářské nářadí a náčiní, pěstování a sklizeň, popis všech domů a osevní postupy.
Další informace, zejména využití map, máte v literatuře, viz např. pod sub.


FONDY VELKOSTATKŮ

Soubory všech archivní pramenů o panstvích a statcích, jak se za staletí nahromadily, jsou uloženy jako fondy velkostatků od r.1849 pod správou okresních soudů a dnes jsou většinou ve státních oblastních archivech.
Pro genealogii mají zde navíc cenu hlavně:
- Registra dětí, z kterých se později vyvinuly soupisy poddaných /Mannschaftsbücher/. V těchto registrech dětí byly každoročně sepsány rodiny poddaných podle obcí, a to zvlášť s ohledem na děti se živými otci a zvlášť sirotci. V nejstarších soupisech nebyly uváděny manželky, v pozdějších letech už ano. Věk byl však udáván rychtářem většinou jen odhadem. U dětí je v poznámce uvedeno, kde pracují nebo jakému řemeslu se učí. Když se děti dospěly a vstoupily do manželství, pak bývá zde uvedeno i jméno nevěsty + ženicha a obec, do které se přiženily. Když dítě zemřelo, je k němu zapsán křížek a bylo škrtnuto. Když dospívaly, tak býval v početnějších rodinách zapisován “dostavuňk”, aby byly děti přiděleny do služby v některém z panských dvorů.
- Knihy povolení ženichům. Farář neoddal poddaného, dokud si mládenec nepřinesl od vrchnosti lísteček o svolení k sňatku. Zjistíme zde tedy snadno jméno nevěsty a pozdější matky, z to i když se přivdala z jiné farnosti.
- Jsou zde výše zmíněná knihy zádušní. Záduším byl nazýván souhrn majetku kostela, nikoli tedy fary. Patřilo k němu nejen zařízení kostela, ale i zádušní pole, zádušní krávy, peněžní a naturální dary osadníků, pachty z polí, výdaje na opravy apod.
- Sem patří i již zmíněné urbáře, robotní knihy, a to sestavované podle let, vesnic a gruntů, V urbáři jsou zaznamenány všechny povinnosti poddaných ke své vrchnosti, tedy všichni majitelé domů, sedláci a chalupníci ze všech vesnic panství. Tím se zásadně liší od berních rul, kde jsou zaznamenáni jen všichni, kteří hospodařili na půdě.
V urbáři však můžeme někdy nalézt i různá povolení, vandrovní seznamy, protokoly o postrku, po vyhlášení tolerančního patentu i protokoly o nekatolících, výplaty invalidům, soupisy chudých, knihy patronátního úřadu, rejstříky řemeslníků, přehledy odměn poslům a podrobná agenda vrchnostenského hospodaření, která obsahuje často několik set různě nazývaných knih.

PAICHLOVIC POZEMKOVÉ KNIHY ?

Ty nejstarší v severovýchodních Čechách, kde by možná byli podchyceni i naši první předkové, se nedochovaly. Tyto pozemkové knihy nebo jen jejich zbytky se zde objevují až od konce 15. století. Z poloviny 16.století se dochovaly zde už i dokonce gruntovní knihy, tedy knihy se záznamy o půdě, přináležející k jednotlivým chalupám, statkům a velkostatkům. Údaje o půdě lanškrounského velkostatku už existovaly od r. 1531, o litomyšlském od 1534. Je nutno si však povzdechnout, protože jsou sice teoreticky dostupné ve Státních oblastních archivech, ale....
V Zámrsku jich mají zaplněno přes 814 běžných metrů regálů. Pro východočeský region je to 9421 knih. Pokud byste v nich chtěli hledat majetky našeho rodu, tak byste je mohli najít ve skupinách pod pořadovými čísly 18 a 21. Nezkusil jsem to. Možná, že by to nebyla práce tak úmorná, když si uvědomíme počet knih na jednu vesnici. Možná, že existují u nich rejstříky.
Jde zejména o fondy velkostatků:
18. Lanškroun -fond má 232 knih (VS Lanškroun 1670-1823 (178), OS Lanškroun 1850 -1882 (16), M Lankšroun 1561-1863 (38)
21 Litomyšl - fond má 374 knih (VS Lanškroun 1653-1882 (3), VS Litomyšl 1593-1884 (203), OS Litomyšl 1849-1892 (10), M Litomyšl 1530-1884 (78), městský statek Litomyšl 1560-1885.
Pokud vím, tak existuje jen jeden záznam o rytířích jména Paichl, a sice v záznamech až hodně pozdě za Rakouska -Uherska. Tak bychom zbytečně příslušníky našeho rodu hledali v deskách zemských. Ty sice byly založeny někdy po roce 1260, je jich na 1100 knih, zachovaných od r. 1541. Obsahují jen záznamy zemského soudu pro šlechtu a její svobodný majetek. Kdybyste mně nevěřili, přečtěte si o tom dost bohatou literaturu

3. SČÍTACÍ OPERÁTY


Mezi nejrůznější statistické dokumenty patří i někdy úplné perly vědomostí genealogických, např. soupisy poddaných.

SOUPISY PODDANÝCH PODLE VÍRY z r.1651

Někdy se jim také říká “ soupis nekatolíků ”. Mělo se podle nich zjistit, jak dalece pokročila katolizace, a to nejen kolik je v zemi nekatolíků, ale i kde je naděje na jejich získání a kde není, na které oblasti se mají katoličtí misionáři zaměřit. Najdete je v originále i ve fotokopiích snad v každém krajském archivu. Všechny z Čech a Moravy mají např. i ve Státním ústředním archivu v Praze.
Je to přehled obyvatel z r. 1651, jakési sčítání lidu na panství, který vhodně doplňuje Berní rulu, která je jen o 4 roky mladší. V tomto soupisu máte oproti berní rule navíc i údaje celé rodiny, tedy o manželce a dětech, údaje o zařazení nebo zaměstnání, resp. majetnictví půdy
/sedlák, chalupník a zahradník/. Navíc jsou zde i údaje o vztahu k hospodáři, jako např. manželka, žena jeho, dcera jeho, sirotek, pacholek, děvečka, podruh,
Bohužel, když nebudete mít štěstí, tak v těchto soupisech najdete jen křestní jména. Nevíte pak, kdo z nich patřil k našemu rodu.
Ve Státním ústředním archivu Vám dají k dispozici fotokopie soupisů z Chrudimsko s Lanškrounem a lanškrounským panstvím pod číslem SM R 109 /45, signatura CH 14. Seznamy jsou děleny do několika desek podle čísel listů / folio/ a řazeny podle vesnic a městysů..Viz např.
-Lanškroun Sign CH 14 f. 2-4v, 6v- 24
- Sázava CH 14 f. 105 v - 107,
- Houžovce Ch 14 f. 66-67
Pro názornost zde uvádím fotokopii takového soupisu s našimi předky z vesnice Sázava a z mlýna, viz
Příloha č, 15 - Soupis poddaných podle víry.

I pro mladší doby najdete poměrně velké množství všelijakých sčítání lidu, zejména od r.1754. Mají nejrůznější formu a název, třeba jako POPISY KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO, kdyby byla chuť, tak si vezměte k ruce z nich třeba.

4. MĚSTSKÉ KNIHY

byly vedeny městskými úřady k pojištění práv města jako celku i jeho jednotlivých měšťanů. Radní knihy byly vedené městskou radou. Nedochovaly se všechny. V českomoravském prostoru se jich do r.1526 prý dochováno jen na 1200. Naší nejstarší dochovanou městskou knihou je radní kniha Starého Města pražského, vedená od r. 1310.
Knihy většinou se označují latinsky jako Libri /L/, K městským knihám patří:
L. additionum- knihy pozůstalostí
L. cesuum- knihy úroků
L. citationum et sententiarum- knihy půhonů a nálezů
L. confirmationum- knihy konfirmací, biřmování
L. erectionum- knihy církevních nadací
L. contractuum- knihy převodu nemovitostí
L. divisionum- knihy dělení pozůstalostí
L. judiciorum- knihy soudních pří
L. liberiorum- knihy svobodnické
L. memorabilium- knihy pamětní
L. testamentorum- knihy závětí
Hledat Paichly jen tak naslepo v městech pomezí českomoravského jsem považoval za plýtvání časem. Překvapení však z takové práce nejsou vyloučena.

5. KRONIKY

Kronikou nazýváme zápis o historických událostech v jejich časovém sledu.
V období ranného a vrcholného feudalizmu převažují mezi kronikáři příslušníci vládnoucích nebo alespoň zámožných vrstev, jako byli církevní hodnostáři, měšťaně, šlechtici aj. Zejména tu šlo o kroniky městské. Později, většinou od 18. stol., se stále více prosazují díla kronikářů resp. písmáků z venkova.
V 19. a v první polovině 20. století byly více méně pravidlem kroniky školní, farní, nejrůznějších spolků, vojenských útvarů apod.
O cechovních archivech a kronikách pojednává např. práce
-Melichar,R.: Cechovní archivalie. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.herald.a geneal.,Praha 1988,s.144-146,
-Melichar,R.: Zádušní knihy,kroniky farní, obecní a školské. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.herald.a geneal.,Praha 1988, s.147-149.
Předmětem našeho zájmu tady jsou kroniky rodinné a rodové.U kronik rodiny postupuje kronikář při jejím sestavení od sebe do generací rodičů a prarodičů. Rodová kronika začíná zpravidla naopak od nejstaršího známého předka až k současnosti. Rodovou kronikou vlastně bude pokračování naší Ságy rodu Paichlů. Kroniky se obvykle nepíší hned načisto. Mezi nejslavnější naše rodinné kronikáře budou patřit Paichlové asi jménem Jana, Tereza a Tomáš.
Abych jim to usnadnil, tak jsem začal psát to, co oni nepamatují. Po formální stránce jim ještě připomínám, že se v takovéto kronice doporučuje následující členění:
a. Název kroniky
b. Předmluva-úvodní slovo
c. Pasáž o rodném jménu, příjmení
d. Stať o kolébce rodu
e. Kapitola o nejstarších dějinách rodu
f. Nejstarší zjištěný předek
g. Kapitoly o dalších předcích, potomcích
h. Kapitola o rodové bilanci se základními demografickými údaji, jako průměrný dosažený věk, nejdelší věk, četnost porodů, doba plodnosti, věk sňatečnosti, dlouhověkost, nemoci a povolání, původ nevěst a ženichů, záliby
ch.Doplňky a dodatky
i. Běžné zápisy v přítomnosti
Po formální stránce mohou kroniku doplňovat
j. Rejstřík, k. Obsah, l. Literatura.

6. LISTY A LISTINY

Jen malou naději máme při našem rodopisném bádání, že o svých předcích najdeme něco psaného v listech a listinách. I když by byly v nich informace možná nejdůležitější, najdeme je pro členy nešlechtických rodů jen málokdy.
DIPLOMATIKA, čili věda zabývající se studiem písemností úřední povahy, odlišuje listy od listin.
List je písemností většinou kancelářského původu, podávající pouhé sdělení, které nemá nějakou právní závaznost. Obsah listu může být nejrůznější, od skoro nevýznamného soukromého sdělení až po důležité zprávy politického nebo správního obsahu. Když býval uzavřen přitištěnou pečetí, říkalo se mu ″Missiv″, čili ″list posélací″.
Listina už byla písemností, která se řídila zvláštnostmi té doby nebo místa, věcí a osob, měla určitou pevnou formu a podávala svědectví o právním jednání nebo ho přímo uskutečňovala. Podle obsahu to bývala různá privilegia, smlouvy, listiny o směnách, o soudu a jiné písemnosti. Některé listiny mívaly veřejnou platnost, jiné jen soukromou. Listiny mívaly přesné formule:
Na začátku obsahovaly tzv. PROTOKOL, tedy vzývání jména Božího, jméno a titul vydavatele a uvedení jména a adresy příjemce s pozdravem. Teprve pak následoval vlastní TEXT, který zase musel mít uspořádané takovéto části: důvod, proč listina byla sepsána, ohlášení vůle něco uvést ve známost, pak konkrétní důvod vzniku listiny, včetně jmen osob, které žádost zprostředkovaly, zajištění právního pořízení buď slibem odměny nebo hrozbou pokutami a tresty a konečně text uzavíralo oznámení o způsobu ověření listiny. Teprve pak následoval ZÁVĚREČNÝ PROTOKOL s vyjmenováním svědků, podpisy, datování a závěrečnou modlitbou.
Našich vesměs nešlechtických a vesnických málo významných předků se ani mnoho listin týkat nemohlo. Nanejvýš, když platili nějaké poplatky (taxy), když se dostali do moci soudů, nebo když byli vedeni na nějakých soupisech důchodů, když byli uváděni jako svědci apod. Ještě snad bychom je našli v urbáři, čili salbuchu. To býval i v knižní formě sestavený i jmenovitý soupis o pozemcích, důchodech a platech, odváděných z venkovských hospodářství vrchnosti. Mezi listiny našeho zájmu mohou patřit i dokumenty dědického práva, jako poslední pořízení, svatební smlouvy
Dlouho nejspíše byli naši předkové negramotní a tak jim musely být listiny ukazovány, předčítány a překládány, pokud byly sepsány v latině.

7. NOVINY, ČASOPISY

Je mně divné, proč mezi historické prameny, sloužící i rodopisu, nejsou vzpomínány noviny a časopisy. Vždyť jsou to vlastně listiny vycházející periodicky jako publikace.
Noviny shromažďují, třídí a redigují zprávy o běžných událostech a publikují k nim aktuální komentáře a články. V českých zemích vznikaly jako jednotlivé zprávy ve formě letáků, viz např. Jindřichohradecké noviny z r. 1495. Jejich pravidelné vydávání se datuje až po r. 1658, a to v souvislosti s rozvojem pošty. První povolení k vydávání novin Ordinari Wochentliche Postzeitungen dostala tiskařka L.Sedlčanská 6.7.1658.
Jako časopisy považujeme také periodicky vydávané tiskoviny, které však neslouží aktuálnímu dennímu zpravodajství, ale mající různá speciální zaměření, např. na politiku, vědu, umění, zábavu, osvětu...
Protože mohou dobře charakterizovat dobu života našich předků, snažil jsem se v přílohách uvádět u našich pradědů i ukázky tehdejších tiskovin. Nenašel jsem v nich sice žádnou zprávu o Paichlech, ale pro ilustraci doby mohou dobře sloužit.

8. TABULKY K PŘEVÁDĚNÍ DAT

Nejčastěji šlo o převádění měr, vah nebo měny. Zde nelze vše vypisovat, to si přečtěte, kdybyste potřebovali v dále uvedené literatuře. Tady uvádím jen plošné míry pro stanovení výměry pozemků, které byste určitě potřebovali znát při odhadech majetků vašich předků. Některé z nich se vzhledem k selskému konservatismu udržely dlouho, až do nedávna.
Z doby panování Přemysla Otakara II. /1268/ uveďme zde:
Lán - původně to byla plocha role, kterou bylo možno obdělávat v době orby jediným párem volského potahu. Dělil se na polovice / poloulání, jehož držitel se nazýval půlláník, pololáník/ a čtvrti / čtvrťláník /. Představoval 18 ha, 50a, 89,8 m2.
Jitro - objevuje se v listinách od 1178 jako dílec lánu. Název mu dala výměra, kterou mohl zemědělec za jitro nebo za ráno zorati, V praxi to však bylo tolik, kolik bylo možno od rána do večera zorat, tedy za den zoraný kus. Už v nejasnosti definice ráno vidíte, že v tom byly velké nesrovnalosti.
V r. 1262 to byla míra zemská, která v sobě měla plochu, ohraničenou provazcem o 52 loktech pětkrát na délku a jedenkrát na šířku, čili 3.084.83 m2.
Záhon - měl mít 7 nebo 8 brázd, tedy 257,0692 m2.
Sáh - byla míra délková, co člověk prostředního vzrůstu oběma rukama vysáhnouti mohl, tedy 3 lokte.
Míry z doby Hájkovy kronika 1541/V. Hájek z Libočan + 1533/ uvádí přepočet plochy podle dutých měr sutého zrní obilí
Jitro- 2.837,127 m2
Korec výsevku - strych, to byla plocha přibližně jako jitro
Míry pobělohorské
Jitro čili Joch byly tehdy 2 korce nebo 3 míry - 5.754,642 m2
Korec čili Strich byly 4 věrtele nebo 16 čtvrtcí - 2.877, 321 m2
Míra byla 533,3 sáhu - 1.918,214 m2
Věrtel byly 4 čtvrtce - 719,330 m2
Zajímavé by bylo i pojednání o české měně v dobách našich předků, třeba o tom, že
denár v letech 950 - 1000 měl cenu 10 šátečků řídce tkaných,
groš v období 1300 - 135 měl 10 parvů, 1350 - 1400 12-14 parvů/haléřů/, přičemž dva haléře už byl jeden peníz,
zlatý v r. 1450 - 1500 měl postupně cenu od 21 pražských grošů do 24. V letech 1500 - 1800 se dělil stále na 60 krejcarů, ale jeho hodnota byla stále klesající, až bylo nutno v r. 1800 jeden zlatý směňovat za 2 Koruny 10 haléřů vídeňské /konvertibilní/ měny nebo za 1 zlatý 5 krejcarů rakouské měny.
Bylo by to jistě zajímavé, ale teď však už právě zvoní. Přečtěte si to v práci Bělohlávek, M.: Staré míry, váhy a peníze. Stručný přehled. Plzeň, ZČM 1985. Máme teď přestávku v učení.
Omne principium grave
Každý začátek je těžký

Hledání
HLEDÁNÍ RODU
Než začneme psát historii našeho rodu, měli bychom si ujasnit co to ten rod vlastně je. Možná, že jste si ani neuvědomili, jak je slovo “rod” mnohovýznamové. Nevíme-li nic o nauce o významu slov /semantika/, pak samotné slovo být spíše zdrojem zmatků, než informací pro řízení, návodem k jednání a chování. Ne všude znamená rod určitou společenskou jednotku.
V gramatice známe hned dva různé významy pojmu rod. Rod jmenný, jako jednu z mluvnických kategorií, podle níž se zařazují podstatná jména do určitých skloňovacích typů, v češtině do rodu mužského, ženského a středního. Podle tohoto rodu se pak řídí i shoda přídavných jmen s podstatnými jmény. V jazykovědě máme i rod slovesný, který určuje vlastnosti slovesa vyjadřovat zvláštními tvary tu okolnost, zda je původce děje ve větě předmětem nebo ne. Podle toho rozeznáváme rod činný a trpný.
V logice rod vyjadřuje jakousi nadřazenost určitého pojmu nad pojmem jiným. Největší uplatnění rodu v logice se projevuje v biologii. Tam se pojmem rod vyjadřuje určitá kategorie všech příbuzných živých druhů organismů. Proto je rod /genus/ v botanice, zoologii a paleontologii základem celé hierarchické soustavy. Soustava rodů pak přestavuje čeleď /familia/, skupina čeledí tvoří řád /ordo/, spojování řádů v třídu /classis/, propojování tříd v kmen / phyllum/a kmenů v říši/regnum/.
Naše hledání Paichlovic rodu vychází z nejširšího pojmu rodu v etnologii a etnografii, která studuje skupiny lidí společného původu, jazyka, osobité materiální a duchovní kultury. Obě tyto vědy vycházejí tedy z řeckého pojmu ETHNOS, který vyjadřuje nějaké historicky vzniklé společenství lidí, Nejčastěji jsou předmětem jejich studia skupiny lidí charakterizované jako kmen, národnost nebo národ.
My v našem pojednání o vlastních předcích se pokoušíme poznávat pozdější vývoj jednoho ještě menšího a staršího lidského společenství, totiž skupinu lidí svázanou společným pokrevní příbuzenstvím. Toto pokrevní příbuzenství totiž ovlivňovalo od dob prvobytné společnosti snad nejvíce život a nejrůznější vztahy mezi mužem a ženou, v rodině mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi rodiči a prarodiči, také však mezi sourozenci. Při takovémto poznávání vztahů nejde jen o studium otázek zákonů, jimiž se řídilo rodové zřízení, otázek hospodářských, ale i sociálních, jako je vzájemné poskytování morální a materiální vzájemné pomoci a starání se jednoho člena určitého rodového společenství o druhého, o poznávání předávání společných dědičných znaků. Zahrnuje to tedy mnoho otázek.
Nemůžeme na našem rodu Paichlů studovat zákonitosti, jimiž se řídily nejstarší fáze vývoje rodového zřízení. Rod v původní společnosti totiž nebyl její první formou soužití. Ještě před vznikem rodu musela např. existovat společenství manželských tříd tzv. polovin původního kmene. Jinak se to také nazývá manželství skupinová. Tyto dvě skupiny mužů a žen, kterým se říká fratrie, zprvu nezakládaly rodinu a žili volně spolu a plodily spolu děti polygamně. Prostě žili tak, že jeden muž neměl jen jednu stálou ženu - manželku. Ještě dnes jsou tyto organizace manželských tříd dochovány u některých původních obyvatel Australie.
Nemůžeme poznávat náš rod Paichlů ani o něco později, v době tzv. párové formy manželství, protože toto spojení muže a ženy bylo podobné manželství, ale nebylo svázáno zákony a bylo tedy málo závazné a snadno zrušitelné.
Teoreticky musíme tedy předpokládat, že řada našich předků se táhne alespoň do mladšího dávnověku, kdy muž a žena začali už žít trvale spolu v rodině, Z rodiny vzešlí pokrevní potomci začali spolu jako příbuzní žít, pomáhat si, vytvářet si pokrevně vázané společné neboli pospolné vlastnictví výrobních prostředků, svazky společné práce a společné podřízenosti stejným řádům a zvykům. Z malé rodiny, tvořené jen manželským párem a jeho potomky, se vytvářelo postupně spolužití tří generací potomků, velkorodina. Kdybychom mohli poznat takovou velkorodinu Paichlů, bylo by to asi nejen zajímavé, protože bychom se dostali na otázku, kdo v takovém rodovém společenství Paichlovic žen a mužů vládnul. Nebylo by to však nic humorného, protože se v tomto období tzv. matriarchátu a později patriarchátu nejednalo ani o vládnutí, ale spíše o praktické společenské zvyklosti, např. kdo má po zemřelém dědit nebo kdo se má starat o sirotky po něm. Zda tato práva a povinnosti nesli pokrevní příbuzní v ženské nebo v mužské linii, tedy po přeslici nebo po meči, to bylo podstatou onoho matriarchátu nebo patriarchátu.
Proto se v dějinách lidstva se spíše o tomto způsobu spolužití nemluví obecně o rodech, jako o jejich rodovém společenském zřízení. I když pojem rodu později nezanikl, je nutno si zde připomenout, že postupně vliv rodu na řízení lidské společnosti zmenšoval a současně s tím prodělávalo lidstvo větší a rychlejší rozvoj, protože se pak rozvíjela širší dělba práce a teprve pak se začala zvyšovat výroba spotřebních statků, začaly se stále více vyměňovat i výrobky a vznikalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků.
Vše mezi rody začalo být ovšem složitější. Nestačilo už třeba jen stáří jako důvod, aby o všem ve důležitém ve společnosti rozhodovali jeho nejstarší členové - stařešinové. Vedoucí osobnosti rodů a jejich společenství začaly být voleny. Ani pro tuto dobu existence rodu nemáme žádné autentické zprávy.
Přes všechna omezení pro rodovém pátrání zůstává pojem rodu v mnohém i dnes důležitý. Záleží ovšem na motivaci, s níž k tomuto sledování našich předků přistupujeme. jaké poznání chceme získat, v čem nám to má sloužit nebo pomoci. Pouhé poznání jen pro poznání, vědění pro vědění, to většinou mnoho cenného nepřináší.
Například notivace moje a mého otce k pátrání po témž rodě byla zcela odlišná. Můj tatínek nezačal sbírat data o svých předcích z vlastní vůle, Psal se rok 1941 a za tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava Němci vydali nařízení, že si každý musí sehnat doklady o tom, že není židem, Bylo to tzv. Bescheinigung über die nichtjüdische Abstammung / Osvědčení o nežidovském původu/, Příčinou tohoto nařízení byla německé povýšení arijské rasy nad jiné a zejména slepá nacistická nenávist ke všem Židům. Ty chtěl Hitler a jeho strana na věky i vyloučit z lidské společnosti a v koncentračních táborech je zničit. Toto pátrání pro prarodičích nevzbudilo u mého otce za těchto podmínek, pokud si pamatuji, nijaký očividný vztah k dávné pokrevní příslušnosti.
Já, skoro za padesát let po něm, jsem se také začínal zajímat o otázky našeho rodu. Motivem k tomu byla u mne na začátku naivní biologizující představa, že se pro Vás dopátrám nějakých obecných rodových rysů dědičnosti, které jste si přinesli Vy, milí synové a vnuci, na svět. Poznáním také dědičné zátěže by totiž bylo významné pro předcházení nemocem nebo důsledkům těchto poruch zdraví. Nevěděl jsem ani co je to rodopis, nebyl jsem si vědom ani informací ani jejich zdrojů, ani jejich spolehlivosti pro toto zamýšlené rozhodování a radění.
Můj začátek rodopisu už tedy nebyl pouhým sepisování rodokmenu. Byl proto také hned od začátku obtížnější, než mi vypravoval můj táta. Ten jen podle úřední protektorátní vyhlášky poslal dva dopisy na fary v Sudetech a dostal zdarma opisy 3 křestních listů, které potvrdily, že nepochází z židovské rodiny
Já jsem si sám musel všechno hledat, k tomu jsem se musel napřed i učit číst staré rukopisy. Tím potíže hledání však nekončily, ba naopak, množily se. Hned na začátku jsem narazil na zdánlivou nemožnost pokračovat v našem rodokmeni. Čtvrtý otcův pradědek byl totiž nemanželským synem, a tak jeho otec nebyl v matrice pokřtěných zaznamenán. Nakonec vše dobře dopadlo, našel jsem během dvou let další táty tátů, dědy dědů a spousty jejich bratrů a sester, až z toho vznikl velká hromada našich pokrevních příbuzných a já jsem s nimi došel skoro do poloviny 16. století.
Postupně se mi ale otevíraly oči nad potřebou dalšího a dalšího poznání, které bylo nutno získat, aby z toho nebyl jen rodokmen, ale rodopis, sága o našem rodu, mozaika dějin naší země nebo jiné evropské vlasti. Nenacházel jsem spojitosti našeho rodu k nějakému kmeni, abych mohl rozlousknout otázku vztahu našich předků k určitému národu. S jídlem však rostla chuť. To mne nutilo, abych se vracel znovu a znovu k začátkům, musel jsem hledat nové a nové prameny dat, skrytější poznatky, musel jsem se stále více jen domýšlet než zjišťovat. Vyvstávaly nečekané otazníky a poznával jsem jak nedokonalé byly moje znalosti ze školní výuky dějepisu našeho národa, naší země. Nejednou jsem si musel přiznávat, že o dřívějším způsobu života lidí skoro nevím nic, i když v hlavě mám, jako každý, všelijaké letopočty králů, bitev, morů a osudy šlechtických rodů či měst.
Jak čas narůstal, tak mne to bavilo tak, že jsem se dostával do větší a větší záliby v hledání, asi jako detektiv, jako narkoman, jako hráč na hracích strojích, jako kuřák nebo alkoholik. Přestal jsem ale hledat jednotlivosti, hledal jsem postupně spíše obecné podmínky a smysl života dřívějších lidí, zakódovaný v pojmu rod, příjmení, země, poddanost, osud.
Postupně jsem viděl, že nebudu moci Vám úplně zodpovědět otázku dědičnosti, Tím spíše jsem se snažil Vám předati alespoň nějakou jinou nehmotnou informaci pro Váš život, nějaké doklady pro filosofii kladů lidské soudržnosti, a to nejen na podkladě pokrevní příbuznosti, ale i na základě naprosto nedefinovatelném puzení se spojovat. Spojovat tím nejen jednotlivce, ale i rod svých lidí s lidmi, kteří ještě před chvílí byli pro nás úplně cizí, kteří skoro po jednom pohledu do očí se stávají našimi příbuznými, milými a milovanými, s nimž Paichlové měli děti a proto nevymřeli, kteří tedy mají spoluzásluhu na tom, že si o těch všech předchozích životech dnes můžeme číst,
Nakonec jsem si dík našemu rodopisu ujasnil mnohé otázky národnosti a národa. K tomu muselo zákonitě dojít, když v mé duši neustále narůstala nejistota národnostního příslušenství rodů Paichlů. Rozpory mezi soužitím Čechů a Němců ve středoevropském prostoru zanechávaly totiž v posledních stoletích i dnes nejen v myslích politiků i kulturních pracovníků, ale i v každém z nás mnohem větší nacionální pudy než tomu bývá u jiných vyspělých evropských národů. Pudy, které jsou snad zakotveny v mnohém v naší nervové soustavě i v zděné výměně látkové, ovlivňující v mnohém nejen náš individuální biologický i společenský život, ale bránící i realistickému pochopení vlastních dějin naší země i dějin našich sousedů, s nimž možná budeme vstupovat v nejbližším desetiletí do mnohem těsnějších celoevropských svazků.
Když definujeme rod, tak myslíme tím skupinu pokrevně příbuzných lidí, kteří odvozují svůj původ od společného skutečného nebo domnělého prapředka.
Rod se tedy v prvé řadě váže na rozpoznání onoho nejstaršího poznaného praděda. Podle toho, kam zatím mohlo mé pátrající oko dohlédnout, tak se asi osudy našeho rodu Paichlů u nás v Čechách začínají na severovýchodě země České a odvíjejí se od existence Ondřeje Paichla z vesnice Sázava. Jeho potomky z nejstarších Paichlů našel i v matrikách z míst kolem Lanškrouna. Jen s velkou námahou jsem se orientoval v té spleti nalezených Paichlů a ujasňoval si, který z nich patří v užším slova smyslu k našemu rodu. Ztrácel jsem také stále více původní jistotu, že v Čechách žila jen jedna větev rodu Peichlů. Dnes jsem přesvědčen, že v Čechách existuje nebo alespoň existovalo více pobočných větví velkého rodu našeho jména ve střední Evropě.
Dokládá to mimo jiné i zjištění 8 generací Peichlů z Klatovska od Dolan, i nalezení zmínek o Peichlech i jinde v Čechách. Není ani vyloučeno, že Paichlové žili i na druhé straně Českomoravské vysočiny.
Postupně se při tom rodovém bádání různé otázky našeho rodu posunovaly stále dále do minulosti. Než jsem však z nashromážděných dat mohl začít psát o nich rodopis, nebo chcete-li ságu, musel jsem si zodpovědět alespoň tři kardinální otázky minulosti
- od kdy se objevuje rod Peichlů na Lanškrounsku,
- odkud tam asi přišel,
- z čeho vzniklo naše rodové příjmení.?
Odpověď na ten poslední otazník se mi dlouho zdála skoro nejdůležitější, protože jde nejdále k počátkům rodu a možná i k té dědičnosti znaků lidí našeho rodu. I když jednoznačně nerozhodnu, zda to naše příjmení je české nebo cizí, pak to poznání bude alespoň cenné z toho hlediska, že mně i Vám může pomoci překonat v nás i onen výše vzpomínaný a dnes stále šířeji a pevněji zakořeňovaný nacionalismus, Zodpovězení otázky významu národa se totiž dnes týká dosud nerozřešené problematiky evropské sounáležitosti, abychom mohli nakonec dospěti k nutnému pocitu všelidského společenství bez rasismu a bez balkanizace řešení etnických rozporů, které dnes se stávají denními zprávami zpravodajských medií.
Otázka lidského rodu je dnes stále více spletena s tolika problémy, že by si zasloužila mnohem širšího filosofického zkoumání. Bohužel já už při svém věku nemám čas pokračovat v důkladnějším a všelidském pátrání a přemýšlení o rodě, protože nevím kolik ještě mám času na to, abych měl ještě vůbec čas ze své hlavy a ze stovek výpisků vše přepsat do povídání o našem rodě v kontextu s historií dob a míst, kde všude naši pradědové a prabáby žili. Do textu, který by i ve Vás vzbudil alespoň podvědomí zodpovědnosti za budoucnost pokrevní komunity, které budou i Vaši potomci říkat náš rod.

Ab incunabulis.
Od kolébky.

KOLÉBKA RODU PAICHLŮ V ČECHÁCH

Oprostěme se zde od filosofování, od obecných pojmů rodového zřízení, i od pozdějších vztahů rodů a kmene, od souvislostí kmene a národa, od pojmu Čechů, Moravanů, Němců a pravděpodobně i Keltů. Než půjdeme konkrétně s ději životů mých rodičů a prarodičů až k pradědkovi Ondřejovi, narozenému v r. 1591. podívejme se napřed na historii onoho kousku země, kde snad prvně zapustil náš rod své kořeny v Čechách.
Příloha č. 16 - Kolébka rodu

Prohlédněme si historii osídlení malého pahorkatého cípu severovýchodních Čech v místech dvou blízkých lokalit, pozdějšího Lanškrouna a Sázavy, zda nám to místo může pomoci poodhalit vznik našeho rodu nebo důvody přesídlení jeho jedné naší rodové větvě odněkud z ciziny do české kotliny.

STAROVĚK LANŠKROUNSKA

Na území dnešního Lanškrounska, kam kdysi přišli naši předkové, museli žít již v mladší době kamenné od pátého tisíciletí př.n.l. primitivní zemědělci, ať už se jim dnes říká lidé kultury s lineární keramikou, keramikou vypíchanou a pravděpodobně už i s malovanou keramikou. Byla to krajina, kde v pozdní době kamenné (2.900 -1.900 př.n.l.) žili lidé s nálevkovými a zvoncovými poháry. Nezbylo po nich nic než ty střepy, které jim dávají jméno.
Ve starší době bronzové (1.900 -1.500 př.n.l.) zde uměli jiní kulturní lidé nejen už lépe hospodařit na půdě, ale uměli už slévat kovy a hlavně, uměli si udělali pořádek v právech a skončili s těmi nadřazenými ženskými právy a nastolili patriarchát. Paichlové zde tenkrát jistě ještě neexistovali, alespoň ne jménem, protože ještě několik dalších tisíc let ani rodová jména neexistovala, Rody existovaly, ale bůhví jak žily a kam se poděly.
Rodová společnost se však už zde rozvíjela poznovu a ještě rychleji v době bronzové (1500-700 př.n.l.), kdy na totéž místo přinesli své nové životní tradice jiní lidé ze severovýchodní Evropy. Známe je jako větev lidu lužických popelnicových polí. Někteří badatelé předpokládají, že šlo o Illyry. Zanechali po sobě už nejen střepy keramiky a spálené zbytky svých těl v popelnicích, ale už i zbytky hradišť, umělecké a řemeslné výtvory i povědomí, že už později žili ne v rodovém, ale už v kmenovém uspořádání. I oni odtud odešli jako bezejmení, ale pravděpodobně zde zanechali mnoho svých slov, které naše země předala pak jejich následovníkům. Kdoví, zda v jejich jazyce už neexistoval nějaký indoevropský slovní kmen paichl, který nebyl překryt jazykovými vrstvami jazyků keltských, germánských a slovanských.
Po Illyrech si asi tento kus země po nich oblíbili jiní lidé, kteří v pozdější době laténské (3. stol. př.n.l. - 1. stol. n.l.) už mají historické jméno - Keltové. To už jsou lidé skoro městští, už mají svá oppida. a to i na Chrudimsku. Že by už našimi předky byli zdejší Keltové?
Vše je možné, ale je to málo pravděpodobné. A to i vzdor tomu, že od dnešního Vysokého Mýta je ke keltskému hradisku jen co bys kamenem dohodil. Je to už oppidum, mohli bychom už říci město, ležící u Lhotice blízko Nasavrk.
Vztahy pozdější české země ke Keltům jsou mnohostranné, vždyť Bójové, jeden z keltských kmenů, dal dokonce České kotlině jméno. Není však vyloučeno, že i jejich nějaké slovo zde dodnes zůstalo v nějakém názvu pomístném, jako název vlastnosti, nebo pojmenování čehokoli, co pak vedlo ke vzniku našeho pozdějšího příjmení.
Kdo může říci, že toto dědictví po nich není stejné, jako je v názvu naší vlasti obývané Bóji /“ Bojohemum “/ tedy Bohemia. když Keltové pod tlakem Germánů někdy od 2. století do r. 60 př.n.l. naši kotlinu opouštěli, zanechali nám zde množství kulturních znalostí a vynikajících výrobků, znalost písma rytého tehdy do voskové tabulky a nespočetné názvy všeho možného. Keltského původu jsou názvy dubového / herkynského/ lesa, lesa kanců / sudeta, dnešní Krušné hory/, lesa kozorohů / gabreta. dnešní Šumava/, Keltského původu jsou také jména řek, jako Jizery, Labe, Ohře, Mže. A to valnou část jejich slovního dědictví neznáme, protože se jejich slova utopila v souboru velkého množství keltských dialektů, které se navíc měnily při jejich štěpení na dvě hlavní jazykové větve, na Q-keltskou a P-keltskou.
Kelty odtud snad vytlačili Germáni, K nim obecně narůstá pravděpodobnost příslušnosti našeho rodu. Vždyť jeho kolébka je dána k nejspíše k západoevropskému germánskému kmenu Franků, jak si o tom dále povíme.
Germány snad i z Lanškrounska pak od 6. století n.l. vystrnadili Slované.
Nutno si však uvědomit, že mezi kmeny a kmenovými společenstvími, které se stále od sebe snažíme přesně oddělovat, nebyly nikdy přesné hranice. Zejména dík jejich míšení i častému stěhování. Při stěhování kmenů skoro vždy docházelo k jejich promíchání a k rození dětí mezi příslušníky původních a nových osídlenců. Tak za poměrně krátké nadvlády Bójů prý v prvním století př.n.l. nezanikl ani výše zmíněný lid popelnicových polí, neboť jsou důkazy existence lužických osad, které se udržely ještě v době laténské. To míšení je důležité si uvědomit nejen mezi kmeny slovanskými, ale zejména ve vztazích mezi Němci a Čechy, nebo správněji mezi Slovany a Germány, K míšení a k vzájemným pokrevním svazkům docházelo samozřejmě tím spíše při stěhování národů.
Podle mnoha historických prací / viz např. Doberský, J.: Osídlení našich krajů a vývoj měst. Praha, Orbis 1953 45 s./ nebyla Česká kotlina ani v druhém a prvním století př.n.l. liduprázdná, jen ráz osídlení se měnil. Když zanikla bójská města, zůstala jen sídla vesnická. Nebyly to samoty, jak se dříve předpokládalo, ale vsi, které plnily rody nebo skupina rodů. Základní společenskou jednotkou Slovanů byl tedy ještě rod. jak to známe už z doby kultury lužické.
Je jen velmi málo pravděpodobné, že u výše vzpomínaných kmenů nebo kmenových seskupení bychom mohli už nacházet své pradědy. Nemáme sice nějaký nezpochybnitelný doklad k hypotéze, že naši předkové patřili k předchůdcům Slovanů, jak se za ně považují nositelé kultury lužické. Teoreticky by stejně nebylo nemožné, aby náš rod vznikal v těchto končinách v rámci už nějakého ze slovanských kmenů, Např. podle mínění odborníků někdejší Charváty zde na severovýchodě Čech připomíná dokonce současná lidová mluva. Za bezpečně zjištěné slovanské kmeny se považují i zde Venedové a Lugiové v těsném sousedství za Orlickými horami, z nichž se podle některých odborníků mohli vyvinout Čechové, Lužičtí Srbové a Poláci.
Můžeme si jen povzdechnout, že nikdo už přesně neví, jak to s těmi Slovany, Velkomoravany, Charváty, Doudleby, Přemyslovci, Slavníkovci, Zličany a jinými kmeny zprvu ve vztahu k severovýchodu našeho území vlastně bylo. Nikdo nevyloučí, že už mezi Slovany zde náš rod existoval. Dokázat to nemůžeme. Není to ale ani s ohledem na pozdější rodové jméno moc pravděpodobné. Do začátků eventuelního slovanského rodu Peichlů v těchto místech žádný dalekohled nevidí.

LANŠKROUNSKÝ STŘEDOVĚK

Víme toho tedy málo. Předpokládat lze jen to obecné, že asi od 6. stol. n.l. i na pozdějším Lanškrounsku začalo rodové zřízení mizet a s ním mizely i staré vsi a vznikaly i v severovýchodních Čechách spíše rodové samoty - rodové zádruhy. Ty byly založena na kolektivním hospodaření, kde všechny výrobní prostředky byly společné, jako půda, stavení, nářadí, dobytek. Postupně vznikala větší rodinná hospodářství / dvory, tvrze, týny, týnce, hrady/ v nichž pracovali nejen členové rodiny a rodu, ale i otroci. Vesměs to však byly jistě jen malé počty zde usedlých lidí. Postupně nabývaly nejspíše na důležitosti hradské vsi, skládající se z tvrze /hradu/ a velkého počtu rodových chat různě rozestavěných. To už byla velká rodová jednotka administrativní, vojenská, hospodářská a snad i náboženská, Taková ves totiž mívala též své pohřebiště.
Asi o sto let později už se začíná spojovat několik hradových obcí a vytváří se i zde asi od 7. - 9.století kmen neboli plemeno, nakonec knížctví.
Ani z tohoto období však mně nejsou známy písemné doklady, které by doložily Paichly v nějaké zádruze nebo v hradové obci. Vždyť z dob před 10. stoletím nejsou ani přesné archeologické nálezy pro osídlení Lanškrounska. Není se také co divit. Víme totiž, že asi dlouho byla krajina česká na svých okrajích málo lidnatá. Možná, že na tom mělo podíl nejen zalesnění a malé plochy zúrodněné půdy, ale i napjaté vztahy mezi Přemyslovci a Slavníkovci, i mezi jednotlivými větvemi přemyslovského rodu.
Rozhodující pro upevnění pojmu rodu mohlo být to, že teprve asi od 10. století se začíná vyvíjet i tady nějaká soustava církevního manželského práva. To povýšilo i rodinu na svátost podle smlouvy uzavírané před církevními orgány a upevňovalo rodové svazky. Území pozdějšího Lanškrounska patřilo nepochybně ještě v 10. století k velkému panství Slavníkovu. Vznikaly zde privilegované skupiny ovládané knížetem, šlechtou, církevní hiererachií, V jejich majetku vznikaly už plánovitě zakládané vesnice při obchodních cestách, při jejich křižovatkách, při brodech řek a u přechodů zalesněnými úseky, zatím ale ne ještě uprostřed lesů. Jejich obyvateli už jsou buď příslušníci sousedních dědin nebo už i osadníci cizí. Obyvatelé byli zde do jisté míry svobodní, protože konali i službu strážní a jako průvodcové karavan.
Jestliže se podíváte na mapu českého státu za krále Přemysla Otakara I, /1192-3 a 1197 český kníže, 1198-1230 český král/, tak vidíme, že okolo Chrudimi a Vysokého Mýta bylo sice už souvislé osídlení, ale na místě později založeného Lanškrouna je ještě zakresleno zalesněné území. Těžko bychom zde už tehdy mohli náš rod hledat. Na této mapě je vyznačena Vraclav, tehdy ještě staroslavný župní hrad Vratislav, připomínaný listinou už v r. 1086, Dnes je to jen malá vesnička kousek od Vysokého Mýta. Tehdy Vratislav byla původně centrem Vratislavské župy, která ležela mezi župou Chrudimskou a pomezím moravským. Také po vesnici Sázavě zde ještě žádná stopa není, i když říčka Moravská Sázava musela zde existovat.
Když v r. 1108 byl na hradě Vršovec zavražděn Mutina od knížete Svatopluka, nastalo zde velké vraždění Vršovců a území se dostalo do údělného knížectví Děpolticů, tedy do správy vedlejší větve přemyslovského rodu /Děpolt I., zakladatel rodu, byl synem Vladislava I./. Centrem osídlení i správy se stalo Mýto, což lze vyvozovat z toho, že po něm jako mýtská byla pojmenována tamější župa. Mýto bylo později přejmenováno na Vysoké Mýto. Rod Děpolticů až do svého vymření vládl ve východních Čechách a na západní Moravě až do 13. století.
Vzpomínám to proto, že tehdy nastal rozhodující okamžik, kdy bychom teoreticky mohli poprvé narazit na rod Paichlů u nás.

KDE SE TU NAŠI PAICHLOVÉ VZALI ?

Trochu se nám mohou plést jména toho kousku Čech, kde předpokládáme kořeny usídlení rodu Paichlů. Před chvílí jsem to území nazval Mýtskem, stále častěji budu vzpomínat je jako Chrudimsko, pak jako Hřebecko nebo Lanškrounsko. Vše toto skoro pro okolí pozdější vesnice Sázavy skoro jedno jest.
Předchozí průlet tisíciletou historií osídlení tohoto místa s větší pravděpodobností spíše ukazuje na to, že zde Paichlové jako místní rod nevznikli, nýbrž že se sem přistěhovali. Nutno se nejdříve zamyslet nad tím, kdy to asi bylo.

PŘEVÁŽNĚ ČESKÁ KOLONIZACE

Lidí zde bylo pramálo, proto od konce 12. století do těchto míst byli lákáni osadníci odjinud z Čech, ojediněle však už i ze sousedních zemí, zejména z Němec. Někdo na to tehdejší knížectví nebo už království a na tu rodící se šlechtu musel vydělat. Nešlo to ve velkém jinak, než že se na pole a louky a lesy nuceně naháněli nebo lákali noví zemědělci.
Ti nahnaní z okolí nebo ze sousedních vznikajících panství byli spíše chudáci. Ti toho zde asi moc lepšího pro sebe nezískali. Pokud tedy mezi těmito osídlenci byli čeští Paichlové, tak se sem přestěhovali z jiných míst naší země spíše jako nevolníci. To je však však jen málo pravděpodobné. Jejich potomci by se těžko mohli stát sedláky, jako byl náš první známý předek Ondřej.
V té době sem začali přicházet z Čech a sporadicky už i z ciziny relativně bohatší a svobodní kolonisté / latinsky hospites, colones/, kteří se zde podíleli na sídelní výstavbě přemyslovských Čech. Mohli to být už cizinci jinde předtím v Čechách usídlení, kteří hledali výhodnější podmínky ke svému hospodaření. Ojediněle v té době to však byli už i cizinci právě přišedší. Tito lidé pocházeli především z řad zahraničních sedláků, kteří doma už neměli dost vlastní půdy, protože se jejich vlastní pozemky s každou další generací drobily na menší kousky, až to pro nově zakládané rodiny nestačilo k obživě.
Tato první “česká” kolonizace nebyla tedy jen česká. Pro ni bylo charakterističtější to, že nepostupovala nijak rychle, byla živelná a zaměřovala se na místa, kde bylo ještě dost snadno obdělatelné půdy. Ve 12.století tento první kolonizační proces ztrácel navíc svoji samovolnost a byl spoutáván organizačními zásadami, alespoň co do budování nových sídlišť. Podle literatury vznikalo už německé osídlení v údolí Sázavy od XI. století, ale předchozí přípravné práce mohly být ještě dřívějšího data. Koncem XII. století jsou zaznamenány zde pouze osídlené vsi Ústí, Krátká, Dlouhá, Česká Třebová, Rybník, Malín, Skuhrovec a Řetová.

KOLONIZACE NĚMECKÁ

Teprve v r. 1203 se v záznamech setkáváme i se Sázavou, a to mezi lokalitami Lanškrounem, Albrechticemi, Čeňkovicemi, Damníkovem, Herborticemi, Heřmanicemi, Jakubovicemi, Kozínohou, Kunzwaldem, Lukovou, Rudolticemi, Třešňovcem, Voigtsdorfem, Výprachticemi, Žichlínkem.
Pokud sem ovšem nepřišli naši předkové ať už jako Češi nebo Němci z vnitrozemí ve 12. století, tak sem museli zakladatelé našeho rodu přijít nejpozději v dalších dvou stoletích, s největší pravděpodobností tedy na začátku velké doby kolonizační ve 13. - 14. století. Hlavními královskými organizátory kolonizace měli být podle literatury Heřman a Oldřich z Drnholce a Heřman z Osteha.
Toto osídlování se už dělo hlavně v době růstu moci vznikající šlechty. Zejména na úřadech kastelánů se mnohé velmožské rody stávaly z původních knížecích zástupců vlastníky velkých majetků.
K velkým mocenským ziskům tak zde dospěli např. místní Ronovci, Markvartici a Vítkovci. V kolonizaci části Žamberské pahorkatiny a Tiché Orlice s hrady Lanšperkem a Lanškrounem tím byly známé i větve rodu Kouniců i jiné vzdálené rody, jako Rožmberkové, dokonce Drslavicové a hlavně Hrabišicové, pocházející snad z Podkrušnohoří, později nazývaní z Oseka a z Rýzmberka, usedlí i na Plzeňsku.
Teprve tedy ve 13. století začala hlavní kolonizace německá. Němci se sem stěhovali rádi zejména proto, že v jejich vlasti nebyl pro hájení lesů už dostatek půdy. Zejména za vlády Přemysla Otakara II., českého krále v letech 1253-1278, sem proudili noví obyvatelé východních německých území. Tento náš král neměl ve své kolonizační politice asi žádné významnější národnostní ohledy. Když k nám zval německé kolonisty, nebylo to pro národnostní, ale pro hospodářské a mocenské důvody. Upevňoval si tím i svou moc. Proto také i jeho dvůr měl výrazně mezinárodní charakter. Z moci královské už kolonizaci organizovala šlechta nebo královští úředníci.
Většina německých vesnic byla zakládána “ na zeleném trávníku”, t.j. na přesně vymezeném území, které dostal k dispozici podnikatel /lokátor/. Ten půdu rozdělil na lány asi o 60 korcích a přidělil ji určitému počtu osídlenců. Ti pak vlastnili pak tuto půdu na základě práva zákupního / emfyteutického/. Každý z nových osadníků zaplatil totiž přiměřenou cenu za pozemek, jehož se stal relativně svobodným držitelem. Na pozemku si musel na vlastní náklady vystavět svůj domov a zařídit hospodářství.
Takže ten náš první praotec, pokud se zde usídlil za doby této kolonizace nebyl asi nijaký nuzák. Byl sice poddaným, ale určitou počáteční dobu byl osvobozen od daní. Říkalo se tomu tehdy “úrok” a doba osvobození od daně byla “lhůta”. Odtud také název těch vesnic Lhota. Taková lhůta ve 13. století byla různě dlouhá, nejdelší a proto nejvýhodnější byla pro osadníky na zakoupené lesní půdě. Zprvu 15 - 18 roků, počátkem 14.století už jen 14 let. Po vypršení této lhůty musel osadník už platit vrchnosti roční “úrok” a odvádět i dávky v naturáliích. Robotu zprvu osadníci podle práva zákupného nekonali.
Ta vesnice, kde se náš první Paichl asi usadil, byla nejspíše také v lese, na břehu říčky Sázavy. Tenkrát se jí ještě neříkalo Moravská Sázava. Protože zde byli kolonisty skoro všichni Němci, tak asi té vsi říkali zkomoleně podle Sázavy Zohse.
Němečtí kolonisté se podstatně lišili od lidí spravovaných podle českého domácího práva, kteří robotovat museli. Počáteční výsady německých kolonistů však později byly prakticky zrušeny.
S upevňováním moci majitelů panství pak na vesnici až na malé vyjímky žilo už jen obyvatelstvo nesvobodné.

KDO TAM MOHL PAICHLY PŘIVÉST ?

Pro kolonizaci severu českého a moravského rozhraní, ale snad i pro usídlení větve Paichlů v Dolanech u Klatov, se podle literatury zdají nejdůležitějšími organizátory napřed z pověření krále zmínění bratři z Drnholce a Heřman z Osteha.
Později to byli páni Hrabišicové, Ti měli jako erbovní znamení hrábě a jejich pomocí pravděpodobně nahrabali velké majetky od podhůří Krušných hor až k Horám Orlickým a k Českomoravské vysočině. Ve 12. století se Hrabišicové podíleli na kolonizaci Doupovských hor, Loketska, kde jim patřily četné vsi i města, jako Ostrov, Žlutice, Bochov, hrady Andělská Hora, Bečov, Pernštejn v Poohří a Boršengrün u Kynžvartu.
Pro Paichly snad z dějin rodu Hrabišiců se mi zdá prvním možným organizátorem jejich příchodu pan Slavek, Ten byl prý hybnou pákou dřívější kolonizace i jinde. Přispěl kolonizací i rozmachu v r. 1198 vzniklého cisterciáckého kláštera v Oseku, Možná že z těchto míst se přesunul náš praotec Paichl na Sázavu, když se tam přesunulo i majetnictví Hrabišiců.
Rod se rozrůstal a tak se s Hrabišici potkáváme pod jmény pánů z Oseka, pak i z Rýzmburka, pánů Švihovských, kteří ovšem nesídlili jen na Rýzmburku, ale předtím i na Zbiroze. Tito Švihovští dali dějinám českého království např. Děpolta, předního zemského hodnostáře, 1277 nejvyššího zemského soudce, 1279-1282 nejvyššího komorníka, který r. 1281 z pověření zemského sněmu dočasně řídil s pražským biskupem Tobiášem z Bechyně správu Čech.
V díle Slavka pokračoval jeho syn Bohuslav, komorník a rádce Václava I.. V dalších generacích si pánové z Oseka / od 13. století i z Rýznburku/ získávali rozlehlé statky ve východních i západních Čechách. V r. 1314 se např. hrad Bečov stal v r. 1314 sídlem Boreše z Oseka a Rýzmburku, syna Bohuslava z Oseka a vnuka velmože Slavka,
Druhým možným organizátorem kolonizace Paichlů na Lanškrounsku byl Hrabišický Boreš. Ten mohl přivést Paichly i na Klatovsko. Předtím kolonizoval Slavkovský les, kde se těžilo stříbro, cín a jiné kovy. S tím je ve spojitosti i založení např. Horního Slavkova. Naše dějiny znají Boreše spíše z jiné stránky, protože dospěl až k otevřené vzpouře proti Přemyslu Otakarovi II. Dějiny Paichlů a Peichlů ho budou asi právem znát jako onen chybějící článek mezi lanškrounskými a západočeskými /dolanskými/ Paichly, protože se podílel i na kolonizaci západních i severovýchodních Čech.
Toto osídlování, jak jsem již řekl, se stávalo lákadlem pro kolonisty ze západních evropských území zejména proto, že mohli u nás užívat svého domácího práva. Tato německá kolonizace u nás nebyla ojedinělá. Totéž se dělo v sousedním Slezsku, kde vratislavský kníže Boleslav Vysoký / + 1201/ i jeho syn Jindřich Bradatý plánovitě osídloval svá pohraniční místa kolonisty z Míšenska, Frank, Magdeburku i z Flander.
Tak uhádněte po tomto zatímním výletě do dějin, zda tito Peichlové na severovýchodě a Paichlové na jihozápadě nebyli původně severovýchodoněmečtí míšenci Keltů s Germány, nebo míšenci Germánů se Slovany nebo čistí Slované nebo dokonce ryzí Němci,
Němci mají nespornou zásluhu na tom, že si krásně poeticky pojmenovali tento kolonizovaný koutek české země jako Hřebecko. V originále to znělo Schönhengstgau, v doslovném překladu tedy Kraj krásných hřebců. Nevím proč mi ten koňský název je tak milý. Snad proto, že voní nostalgicky zvířecí krásou, třeba jako “Smrt krásných srnců” našeho spisovatele Oty Pavla.
Původně jsem se při probírání starověké historie stále jakoby utěšoval, že ti první naši předkové zde byli Češi, kteří se původně rodově jmenovali jinak, než jim vůbec někdo dal příjmení, nebo než jim původní příjmení zpotvořil do tvaru Paichl. Moje výlety do etymologie mi však stále více braly tuto víru. Hodně se o tom za chvíli ještě dočtete. Už teď jsem však přesvědčen, že naši předkové byli původem cizinci, přišedší k nám někam na Českomoravskou vysočinu snad i kolem 14. století. Svědčilo by pro to několik jmen ve tvaru PEWCHEL, BEWCHEL, U Beychela dokonce máme vizitku ze Žitavy, jak je zaznamenáno v r. 1379.
Větší počet nejstarších Peichlů na Klatovsku připouštějí nejrůznější hypotézy o usídlení rodu Peichlů napřed nebo současně i jinde v Čechách, než je ona spojnice mezi Prahou a moravským pomezím. Na této čáře založil Otakar II. na podporu kolonizace mimo jiné i města Kouřim, Kolín, Čáslav, Chrudim, Vysoké Mýto, Poličku Jihlavu, Jaroměř, Dvůr Králové, Hostinné. Možná, že pro naše přistěhovalé předky se stala první naším sídlem Morava. třeba až u Moravské Třebové, u jejíhož zrodu opět stál výše zmíněný Boreš z Riesenburku,
Ten Boreš se nám stále plete do dějin jiných míst, kde jsem nalezl nejstarší Paichly i Peichly, například u Kynžvartu, na západočeském Rýzmburku u Domažlic, a hlavně kousek od Dolan, kde si později ve 14. století Švihovští z Rýzmburka vybudovali vodní tvrz Švihov. Tito Švihovští dali dějinán Čech např. Leopolda, předního zemského hodnostáře.
Zdá se tedy, že historie nám dává do ruky rozhodující trumfy k migraci našeho rodu do Čech, k jehož kořenům nás však zatím dovést nemůže. Spojení pánů z Oseka na naší straně Krušných Hor s tou druhou stranou německou podpírá už teď naše pozdější zjištění o kolonizacii Českých zemí z Franky, Duryňskem, Saskem a jinými východními částmi germánských krajin.

PAICHLOVSKÝ NOVOVĚK

Jméno Paichl nebo Peichl zaznamenávají ve větším počtu teprve až písemnosti novověku na přelomu 16. a 17. století na panství lanškrounském a klatovském. Odtud se nejspíše pak šířili Paichlové do blízkého i dalekého okolí, až třeba do té Vídně, kde žijí dodnes.
Pozdější vztahy paichlovského Lanškrounska a Litomyšlska se dají jednoduše vysvětlit vzájemnou blízkostí. Od doby císaře Josefa po zániku nevolnictví se stalo už snadným stěhovat se i na velkou vzdálenost. Stále mluvím o Lanškrounsku a Klatovsku a Vám možná ta jména bydlišť dřívějších Paichlů budou v jednotlivých kapitolách naší ságy znít dost neznámě. Podívejte se proto už teď na mapu těchto míst:
Příloha č.17 - První rodiště u nás v Hřebecku?

V minulé kapitole jsem se zmiňoval o názvu Hřebecka. Uprostřed výseku z přiložené mapy v místech spojnice Svitav a Moravské Třebové najdete i název 660 m vysokého kopce Hřebečov i obce Hřebeč. Tak nevím, co bylo dříve, zda Hřebečov nebo po něm německy pojmenovaná Schönhengstgau.
Nahoře na mapě jsem pro vás podtrhl doložená bydliště Paichlů, hlavně Horní a Dolní Houžovec, Horní a Dolní Třešňovec, Ostrov, Žichlínek, Sázavu a Lanškroun.
Klíčem poznání začátku rodu Paichlů v Čechách by zatím podle
matrik zjištění měla být Sázava a později i jiné vsi kolem Lanškrouna.
Příloha č.18a,b1 - Sázava, Lanškrounsko

Sázava (Zohse, Zohsee, Tsoza, Czasau, Zazoa ).
Jde o ves při stejnojmenné říčce v někdejším kraji chrudimském, Někdy se dočtete, že Sázava měla existovat už před založením Lanškrouna, tedy ještě za panování krále Václava I. (1205 -1253). Nemusí to být omyl, i když Topograficko-statistický slovník Čech tvrdí, že Sázava byla věnována králem Václavem nově založenému klášteru zbraslavskému, a to bylo 1292.
Jméno Sázava dostala vesnice zřejmě podle říčky Sázavy, a to je jméno jistě velmi staré, protože je odvozeno od praslovanského slova *sadja-ti, čili sázeti, usazovati se. Tak pradávno se označovala každá řeka jako “sázavá”, pokud přinášela úrodný nános zeminy z okolí, čili pokud se usazovala. Takže si myslím, že napřed byla Sázava a teprve pak Lanškroun.
Tak či tak, zde podle matrik ze 17. století byla asi největší koncentrace Paichlů. To by také připouštělo obecný rámec pro počáteční místo usazení našeho rodu až koncem 13.století.

.Lanškroun (Landskrone, Lanskroun, Landškroun)
Škoda, že toto město nezná přesnou dobu svého založení. Bylo to prý ve 13. století za panování krále Přemysla Otakara I., tedy někdy v letech 1253-1278, kdy byl postaven i hrad Landšpek (Landsberg). Tento údaj by však protiřečil datování dřívějšího vzniku Sázavy. Město i hrad měl v držení zprvu Heřman z Osteha, pak Oldřich z Dürnholzu. Už tato jména připomínají Němce a mohlo by proto potvrzovat německý původ i Paichlů, kteří sem snad se zmíněnými pány přijeli. Synům Oldřicha však byl majetek odňat a přivtělen ke královské komoře.
. Lanškrounsko nejspíše Václav II. věnoval rytíři Závišovi jako výsluhu za ochranu hranic a za potírání loupeživých rytířů. V r. 1285 připsal tyto majetky král Václav II. Ješkovi, synovi královny Kunhuty a Záviše z Falkenštejna. Když se však Záviš proti králi postavil, nechal ho popravit a statky připadly znovu koruně.
V r. 1304 je dostal klášter zbraslavský, který je měl v držení do 1358. Klášter měl s tímto majetkem však starosti, protože po zákeřném zavraždění Václava III. se zde znovu objevilo několik tlup loupeživých rytířů, kteří zde utiskovali a olupovali obyvatelstvo celého panství. Byl to především Heřman z Dubé, který odtud odtáhl teprve tehdy, až dostal od kláštera bohaté výkupné. Zbraslavský klášter svěřil proto správu panství Jindřichu z Lipé, který sice potřel loupežníky, ale za to se podílel na výnosu panství. Zbraslavský klášter tak zde ztratil své příjmy, a proto po více než desetiletém jednání vyměnil toto panství s litomyšlským biskupem Janem za jeho statky u Prahy. V držení biskupů litomyšlských bylo zdejší panství až do doby husitské.
Po bitvě u Lipan zde na sklonku 15. století seděl Vilém Kostka z Postupic, který měl Lanškrounsko v zástavě. Byl to horlivý přívrženec husitismu a jeho zásluhou bylo, že postupně většina obyvatel panství i města přijala víru podobojí. V byla tehdy založena náboženská obec českobratrská. Za panství Kostků ještě na Lanškrounsku převládal v celé krajině český živel. Češi se vesměs přihlásili ke kalichu a němečtí osadníci přešli snad také do tábora nekatolického.
Těžko už se dopátráme jistoty, zda zde už v té době zde žili i naši předkové. Když v r. 1507 přestal držet panství rod Kostků, ustupovala už převaha husitského povědomí. Přičiňovali se o to zejména katoličtí
pánové z Pernštejna, kteří v tom roce majetky získali, když se správy panství ujal tehdejší český velmož pan Vilém z Pernštejna jako poručník obou osiřelých sester Kostkových. Nakonec se obě sestry vdaly za syny svého poručníka. Anna si vzala Jana a Markéta Vojtěcha z Pernštejna. Pan Vilém z Pernštejna spravoval statky až do své smrti r. 1521. Palacký o něm píše, že to byl výborný hospodář. Tak se možná za šťasné se mohli považovat i naši předkové, pokud na tomto panství žili. Po smrtu Viléma se stal zde vladařem Vojtěch, také dobrý hospodář. Zemřel ve 44 letech věku v r. 1534.
Po něm nastoupil Jan a posléze Vratislav z Pernštejna. /cit. Chládek,J.: Okresní archiv v Lanškrouně, Pardubice 1959, s.1/. Má však velkou historickou zásluhu, že v jeho době byl dal vyhotovit urbář svého panství.. Ten patří do řady prvotních pozemkových knih, do kterých se zapisoval majetek vrchnostenský a duchovenský, pokud byl v rukou selských. Mají v něm být zaznamenány i povinnosti poddanské na usedlosti váznoucí. O vánocích 1568 ho Vratislavovi úředníci sepsali. Dnes uložen ve Státním oblastním archivu v Zámrsku v archivním fondu velkostatku Lanškroun, jako kniha 2, pod názvem Urbář panství lanškrounského, 1568. Pernštejnký urbář umožnil poznat “milostivé vrchnosti”, jak její robotníci na statcích hospodaří a kolik mu mohou tvrdých bílých grošíků. odvést. Vratislav totiž začal v r. 1565 stavět jako své sídlo litomyšlský zámek a na to potřeboval dost peněz.
Tato kniha bude nejspíše v budoucnosti klenákem všech nejstarších informací o rodu Paichlů na Lanškrounsku. Jen se k ní dostat a mít čas na její studium. Kdo z dnešních Paichlů na to bude mít čas, vykoná velmi záslužné dílo.
K panství lanškrounskému patřilo tehdy mimo města Lanškrouna a jeho třinácti vesnic též město Česká Třebová, Ústí nad Orlicí, Jablonné nad Orlicí a 29 jiných vesnic. Zajímavý může být pohled do minulosti na tehdejší počet obyvatel. Je bohužel uváděn jen počet “usedlých”, tedy majitelů domů, kteří měli povinnosti k vrchnosti. V Lanškrouně jich bylo 147, v České Třebové 122, v Ústí n. Orlicí 113, v Jablonném nad Orlicí 44 a v Lanšperku 9.
Z vesnic panství lanšperského byl počet usedlých tento: Ostrov 67, Dolní Dobrouč 53, Výprachtice 49, Čermná a Dlouhá Třebová po 42, Čeňkovice 41, Horní Dobrouč 34, Velká Řetová a Jamné po 33, Rybník 31, Hylváty 30, Parník 27, Horní Heřmanice a Lhotka po 21, Houžovec 20. Dalších 14 obcí mělo méně usedlých než 20. To by také souhlasilo s pozdějšími údaji o velikosti Sázavy podle berní ruly.
František Šilar, který si všímal tehdejších příjmení ve vesnici Ostrově, jedné z největších na Lanškrounska, píše, že pouze několik jednotlivců zde mělo česká jména, např. Kapoun, Prosný, Petrů, Krejsů, Císař, Sichař, Mísař, Král, Lysý. Většinou to byla prý roztodivná směs jmen německých a poněmčených, jako Rislar, Pfeifer, Kharn, Portl, Burst, Khorbl, Heler, Strofus, Hartman, Newpaur, Herz, Kraus. Paichla zde sice neuvádí, ale potvrzovalo by to můj předpoklad, že šlo zde o masovou německou kolonizaci.
Situace na panství se pro lid dělný, tedy snad už i pro naše předky, začala měnit k horšímu od r. 1568, kdy Jan a Bohuše, synové zemřelého Vratislava z Pernštejna, prodali velmi zadlužené lanškrounsko-lanšperské panství. Předali ho velmi lacino, za pouhých 45.300 kop grošů českých, pánu Adamovi Felixu Hrzánovi (Herzán, Hřán) z Harasova a na Skalce.
Hřán byl velký boháč, ale skrblík a vydřiduch svých poddaných. který jim šmahem rušil svobody a výsady a zvyšoval jejich roboty. Kromě Lanškrouna a Lanšperka měl též panství Červený Hrádek, Skalka a Blatno. Zabíral selské statky a zakládal na jejich půdě panské dvory. Nížinné louky měnil v rybníky. Jeho úředníci tvrdě donucovali jeho poddané, aby od své vrchnosti kupovali máslo, lůj, vlnu, dobytek, ryby a jiné produkty, přitom za vyšší ceny. Ke starým robotám vymýšleli nové. Hrzán skoupil na svém panství také všechny mlýny. Připomínám, že na mlýně u Sázavy je také vzpomínán nějaký náš příbuzný jménem Paichl. Pan Adam dokonce vyvolal svou bezohledností vzpouru svých poddaných, protože nechtěl přijímat obilní poplatky a místo obilí žádal peníze. Zvýšil také tzv. “lněný” poplatek, osvojoval si sirotčí pozůstalosti, při prodeji usedlosti ukládal daně ve výši desetiny trhové ceny, nutil podruhy, aby mu sekali dříví aj.
Proto jeho poddaní mu z panství utíkali, zejména mladí, prchali na všechny strany. Pak ovšem Hrzán zabavoval všem uprchlíkům jejich sirotčí podíly. Hrzán měl v tomto ohledu dobrou evidenci jmen uprchlíků v “knize oučtů sirotčích”, do níž zapisoval jména uprchlíků, jména zemřelých i čísla gruntů a kolik peněz jim zabavil. Z této knihy se stal znamenitý rodopisný pramen z období kolem r. 1600. Kniha je uložena pod č. 288 v Státním oblastním archivu v Zámrsku. Je to doba narození našeho nejstaršího předka Nechcete z ní studovat po mně? Já už na to nemám čas. Vezměte si to za úkol, mí nástupci! Možná, že bychom se dověděli, jak a kam se dostali Paichlové, jak se udává také u jiných tehdejších příjmení. Seznam tehdejších uprchlíků je totiž dochován z 30 vesnic Lanškrounska a je v něm jmenováno 1070 lidí. A to v něm nejsou zapsáni všichni, protože to byli i synové a dcery chalupníků, kterým nebylo co zabavovat. Mnozí z poddaných se podle Šilara utekli na jižní Moravu, jinam do Čech, a to nejen do blízkého Litomyšle nebo do Brandýsa. Pravděpodobně také jinam po Českomoravské vysočině a bylo by to vysvětlení též pro nenadále vzniklou Paichlovic enklávu na Klatovsku. Ale o tom až později.
Pan Adam tedy dřel možná i naše předky bez nože, nechtěl však ty vydřené peníze vydat v r. 1618 na pomoc vzbouřeným stavům na odboj proti Ferdinandovi II. z rodu Habsburků / 1587-1637/, Toho jistě znáte z dějepisu jako českého krále od r. 1617, jako vůdčí osobnost bojovného katolictví a protireformace, jako odchovance jezuitů, kterého odmítala většina českých stavů. Když skrblík Hřán nechtěl dát peníze, poslali proti němu direktoři 100 mušketýrů a 100 jezdců na zámek Červený Hrádek, kde vojáci nalezli a sebrali mu 180.000 kop grošů míšenských z dobře zabedněných soudků a odvezli je do Prahy. Takovou ztrátu skrblík nepřežil a zemřel 11.ledna 1619.
Jen chvilku si však mohli jeho podddaní odpočinout od bezpráví. Přišla nešťastná bitva dne 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře, kterou svedla vojska odbojných českých stavů a vojáci katolické Ligy a císaře Ferdinanda. II. Po ní nastal konec české samostatnosti a poroba českého národa. Ještě v r. 1620 utíkající uherské oddíly natropily v Ústí nad Orlicí a v okolí velké neplechy, Tato bouře však stihla celé panství.. 27.května 1621 vypukl v Lanškrouně velký požár, který asi zavinili vojáci. Oheň zničil celé město, radnici s věží, obě brány, faru, školu a uchráněn byl jen zámek a dva domy u dolní brány. Sedláci z okolí chtěli vojáky potrestat, ale byli nejdříve zahnáni, pak se s nimi dohodli a ujali se vlády nad Lanškrounem. Za několik dní založili vojáci další požár a ten zničil i bratrský dům na předměstí.
1622 měly být Hrzánům pro podezření z napomáhání českým stavům statky zkonfiskovány. Panství se zmocnil koupí za nekřesťansky nízkou, snad poloviční cenu jiný kruťas. Byl to smutně proslulý kníže Karel z Lichtenštejna, český místodržitel, horlivý stoupenec císařův. S jeho příchodem začala na Lanškrounsku tvrdá protireformace. Nový pán nařídil několika patenty obyvatelům panství ve městě I na vesnicích, že musí přijmout katolické náboženství. Kdo se nechtěl podvolit, nesměl provozovat žádnou živnost.
Protože byl předchozí pán Herzán luterán, tak ještě v r. 1612 byli na všech 12 farnostech s devíti filiálkami samí nekatoličtí faráři a převážná část jeho podddaných byla také luteránské víry.. Všichni nekatoličtí kněží tedy za Lichtenštejna museli utéci za hranice nebo přestoupit. A s poddanými to bylo podobné, ti ale ke katolické víře přestoupit museli, protože jako poddaní patřili vrchnosti. Panství. Lanškrounské se v té době hodně vylidnilo. Nová vrchnost si zabírala statky sběhlých sedláků.
Pak přišla třicetiletá válka 1618-1648. Její hrůzy prý postihly Lanškrounsko až v její druhé polovině. Od r. 1634 dojížděli Švédové od svého tábora na slezských hranicích až k Lanškrounu, k Mezilesí a Bystřeci a nemilosrdně zde řádili, mučili bezbranné obyvatele, brali peníze, obilí i dobytek. Proto lidé opouštěli znovu svá obydlí, prchali do okolních lesů, někdy až na Moravu. 15.7.1640 přepadl Lanškroun švédský oddíl armády generála Torstensona ve velké síle s 1500 koňmi. Vyplenil zde zámek, kostel a radnici, vojáci pobrali zde majetky obyvatelů okolních vesnic a odvezli lup na 70 vozech. Za měsíc nato, dne 14.července 1634, obsadili město a drancovali jeho okolí dragouni švédského generála Wrangela. V těch dobách se denně v tomto území sváděly potyčky mezi oddíly švédskými a císařskými. Nájezdy, drancování a neřádstvo švédské trvalo až do 25.9.1643, kdy pak je v rabování vystřídali císařští rejtaři. Ti nakládali s domácími snad hůře než Turci. Vzato bylo vše a z té příčiny nastal ve městě velký nedostatek, ani chleba nebylo. Císařská armáda odtáhla až ll.října do Slezska. Konec běd však nebyl, protože přes Lanškrounsko se táhly čas od času další oddíly z Čech na Moravu nebo do Slezska a naopak. Švédové řádili v Lanškrouně ještě před samým koncem válek, v r. 1646. Vzpomínaný rod Lichtenštejnů tam na Lanškrounsku vládl až do r. 1945.
Nelze pochopitelně jako kolébku našeho rodu v Čechách vyloučit jiné zdejší místo. Moravskou Třebovou spíše jen intuitivně nepovažuji za důležitou pro rodové pátrání, i když byla založena také někdy ve 13.století, nejspíše pro německé kolonisty, které sem usazovala šlechta pod patronací olomouckého biskupa Bruna. Možná, že to byl opět onen mnohokrát vzpomínaný pan Boreš z Oseka a na Rýznburku. V Moravské Třebové jsem našel také nějakého staršího Tobiáše Paichla, protože se zde konala jeho veselka s pannou nevěstou z tohoto města, jak o tom mluví matrika oddaných z r. 1675. Historické spekulace by stejným právem mohly předpokládat hlavní těžiště rodu ve Vysokém Mýtě, kde dříve bylo těžiště župy. Centrem rodu mohla být i jiná místa na Moravě když uvážíme, že původní Děpoltici vládli dlouho na východě Čech a na západě Moravy.
Ještě však nemohu vzít do ruky pero a sepisovat ságu. Napřed musím objasnit odkud asi sem z Němec přišli.
Příloha č. 19 - Příchod Paichlů

KDE BYLA PRAVLAST PAICHLŮ ?

Je to otázka vpravdě hamletovská, protože nemáme nic přesně doloženo ani o paichlovské národnosti. O tom ještě budeme dále detailně uvažovat podle etymologie našeho příjmení. Zatím zde předpokládejme, aniž jsme to již dokázali, že i příjmení Paichl je původu německého. Pak by se k nám naši předkové s tím příjmením mohli dostat imigrací, už v první nebo později ve velké kolonizační vlně ve 13. a 14. století. Jednoznačně by to mohlo rozhodnout přesné datum založení vesnice Sázavy. Zatím jsme se dověděli jen to, že je prvně vzpomínána v r. 1203. Je velmi pravděpodobné, že Paichlové byli mezi jejími prvními osídlenci.
Prvně vzpomínaní Beychelové a Bewchelové jsou jsou podle zjištění Prof. Ernsta Schwarze v knize ″Rodná jména sudetských Němců z předhusitské doby” uváděni u nás však až ve 14. století v městských knihách, a to i jinde než kolem Lanškrouna. V kolínské městské knize je zaznamenán v r. 1379 Nicol BEYCHEL de Zittauia, tedy ze Žitavy v Sasku. Jinde figuruje v městských knihách z let 1390-1403 Niclos BEWCHEL.
Protože lze těžko předpokládat, že by se sem stěhovalo více Paichlů najednou, tak se zdá pravděpodobnější, že se ten první z nich tady někde usadil někde, nejspíše v oné Sázavě, už začátkem 13. století a jeho děti nebo jiní příbuzní se teprve rozběhli dodatečně po vice místech naší země české. Tak tedy i podle tohoto zdroje nejspíše přicházejí naši předkové k nám ještě před dobou velké kolonizace, a to za Přemysla Otakara I. / knížete 1192-3 a 1197, českého krále 11198- 1230/
Nevím, kde bychom si to mohli ještě spolehlivěji ověřit. Přečetl jsem toho už hodně, ale konkrétní stopy jsem nenašel o našem příjmení ani ve velkých lexikonových dílech Bacha, Haniky, Linhartze, Hertela, Schwarze, Socina a jiných. Všechny máte s plnou citací uvedeny v literatuře.
Spoléhal jsem hlavně prameny sudetoněmeckých autorů, třeba publikujících v časopise Deutsche Volksforschung in Böhmen und Mähren, kde vyšla např. práci E.Fröhlicha o nejčastějších sudetoněmeckých rodných jménech. Vidíte, že jsem nelenošil a hledal skoro všude. Bohužel jsem ani tam jsem nezjistil nic podstatného. Obrátil jsem se na rakousko-uherské prameny, např. na velký slovník o 60 svazcích autora Wurzbach, C./ Biographisches Lexikon des Keiserthums Oesterreich/. A zase nic. Asi jsem tedy jediný, který lidskou historii obohatil o informace o starých Paichlech.
Přesto jsem přišel na důležitou stopu. Výše zmíněný profesor E.Schwarz dokládal na základě svých jazykozpytných výzkumů v jedné ze svých prací o sudetoněmeckých jazykových územích, že Němci se do Hřebecka stěhovali ze středního Německa, z místa zvaného východní Franky. Nejspíše mohlo být naším východněfranským prarodištěm území v pozdějším středním Německu od Mohanu k dolnímu Neckaru. Zde v 9. století vzniklo franské knížectví, jejíž dynastie pak v 11. a 12. století vládla na území těchto germánských kmenů. Bylo to území asi 100 km za našimi hranicemi za Chebem a Aší. Máte to zakresleno tečkou na mapě na druhé stránce přílohy č. 20.
Příloha č. 20 - Franky a stěhování Paichlů do Čech

Na tomto schematickém nákresu imigračních směrů Němců do Čech je vyznačena tečkou možná kolébka Paichlů. od ní vedou dvě dlouhé šipky od Franckého lesa (Frankenwald) až k Litomyšli a Lanškrounu. Na téže stránce máte ukázku i jazykové mapy. V ní jsou uvedeny některé zvláštní slovní tvary, podle níž pak se usuzuje na vztahy lidí, jazyka a místa. Nejpravděpodobnější původní pravlast Paichlů je v mapce vyšrafována. Kdybyste se tím chtěli někdy dále zabývat, tak se začtěte do knihy : Cibulka, J.: Osídlení Lanšperska v předhusitské době. Čas. spol. přátel starožitností českosl. v Praze, č. 38, s.4. O této možné pravlasti našich předků není samozřejmě nic zcela jistého. Zejména, když budeme pokračovat v pátrání do minulosti Franské říše nebo ještě dále ke Keltům nebo Illyrům.
Fratišek Šilar ve své práci Náš rod předpokládá s jinými rodovými badateli, že také jeho němečtí předkové přišli na Lanškrounsko, ovšem z Duryňska. Potvrzoval to kdysi i Jindřich Schiller, farář Jednoty bratrské v Potštejně, který byl předtím svou duchovenskou službou v Duryňsku. Ten dokonce cituje výzvu, která kdysi pronikla do Duryňska, že se hledají kolonisté pro toto české území.
Ono to s tou někdejší německou kolonizací jen z jednoho místa v Němcích není ovšem tak jednoduché. V r. 1480 se totiž do Lanškrouna přistěhovala početná skupina pronásledovaných příslušníků církve Valdenských z Braniborska. Valdenští se tehdy usadili na předměstí Lanškrouna, vytvořili zde zvláštní obec s rychtářem v čele a posílili zde německý sbor Jednoty bratrské v Lanškrouně. Je také asi nemožné usuzovat jen podle jména na národnost, protože tehdejší čeští písaři psali i německým osadníkům česká jména. Později to zřejmě bylo opačně.
V kolínské městské knize uvedený Nicol Beychel de Zittau připouští, že se sem Peichlové přistěhovali ze Saska od Žitavy.
Navíc zde mohli být i jiní, a to hodně zdaleka, třeba z Irska Je totiž známo, že manželka Vratislava z Pernštejna byla horlivá katolička a usídlila na pernštejnských panstvích některé irské katolické emigranty. Také podle starých údajů zde totiž byli lidé, kteří se zde zakoupili a mluvili špatně německy a dá se jen těžko dokázat, jakého vlastně byli původu.
Pokud by Vás ta doba pravděpodobného přesunu Paichlů z Frank do severovýchodních Čech zajímala, pak najdete pro ni mnoho zajímavého v životopisech našich Přemyslů Otakarů, viz v literatuře uvedené knihy autorů J. Žemličky nebo J. Kuthana.
Považuji přinejmenším za zajímavé, že by se náš rod takto dostal ze západu na východ přes Chebsko a Plzeňsko do Hřebecka a že po mnoha stech letech šli obrácenou cestou z východu na západ Paichlové z Hřebecka přes Litomyšl alespoň jednou větví rodu na Plzeňsko. Jak se ta kola dějin točí i nazpět, že ?
Až dosud tedy vše potvrzuje naši hypotézu germánského původu mlhoviny Paichlů, ať už je to historie osídlování za dob Přemysla Otakara I., historické souvislosti s kolonizačním úsilím Boreše z Riesenburka, spojitosti mezi lanškrounskými a dolanskými Peichly prostřednictvím rodu Hrabišiců, skoro stoprocentní německá národnost obyvatel mnoha vesnic v Hřebecku, alespoň podle příjmení soudě.
Jako poslední trumf pro hru na naše německé předky vytáhněme ještě kartu znalosti o našem rodovém jméně.

Příloha č. 21 - Mlhovina Paichlů
MLHOVINA PAICHLŮ

Během let jsem nasbíral mnoho Paichlů i jiných možných příbuzných s trochu jiných modifikacích tohoto jména v nejrůznějších místech Čech, ale i mimo ně. Hledal jsem je v matrikách, v soupisech poddaných, v urbářích, v berních rulách, v terziánských i jiných katastrech, v těch největších světových encyklopediích, v mnohosvazkových biografiích ve všech okolních zemích, ale i třeba v telefonních seznamech, Jen v Plzeňských knihovnách jsem prohlédl dobrých 10 běžných metrů takovýchto knih, v pražských archivech a knihovnách jsem prohlédl ještě více těchto regálů. Bylo to prolévání moře cedítkem.
V Čechách jsem je zjistil v Praze, v Plzni, Sokolově, v několika vsích na Chrudimsku / Sázava, Vlčkovice, Rybník, Horní a Dolní Houžovec, Dolní a Horní Třešňovec, Česká Třebová, Moravská.Třebová, Ostrovec, Čermná /, na Litomyšlsku /Nedošín/, na Plzeňsku / Plzeň, Svrčovce, Dolany u Klatov, Újezd sv. Kříže, Maroltov u Jáchymova, Horní i Dolní Žandov u Kynžvartu, v Boru u Tachova,v Žížneticích u Nýrska na Šumavě, Jsou jistě i na Moravě, jak ukazuje i jeden brněnský Peichl.
Nalezl jsem je v Polsku, v Rakousku. Některé jsem našel sám podle vídeňského telefonního seznamu na pražské hlavní poště. Nepřehlédněte, že se také ve Vídni jmenují Paichlové, Pajchlové, ale také Bäuchlové, kupodivu ne Pejchlové, takže by to mohlo ukazovat na emigranty z dolanské západočeské větve, viz např..
-Paichl Christine 1170 Wien 17, Rötzergasse 7
-Paichl Mathilde. 1180 Wien 18, Thimmiggasse 63-69. Stg l
-Pajchl Anton sen, Wien 10, Pernestorferg 60, Stg 5
-Bäuchl Helga / Karl. Wien 10, Senefelder 2, / Bezirk - 23/
A to mi genealog Josef Badda / Bořivojova 84, 13000 Praha 3/tvrdí, že v televizním seznamu Vídně 93/94 bylo prý Paichlů uvedeno na 40.
Budou jistě i v Polsku, když v univerzitní knihovně v Klementinu je v kartotéce uvedena Maria, jako autorka knihy Atlas geologyczny Polsky.
Nejstarší záznam o zahraničním Peichlovi je o Nicolasi Bewchelovi z r. 1379 ze Žitavy v Sasku, zapsaném v kolínské městské knize. Největší počet Peichlů bude asi v Německu ve východních Francích nebo Duryňsku, možná i v Sasku.
Žel nevidíme nejen do minulosti, ale i do současnosti, o tom jsem se přesvědčil v poslední době několikrát. Ještě se dnes s Peichly setkáme v Lanškrouně a v jeho okolí..
-V Lanškrouně žije paní Jana Peichlová, provdaná Hodná / 56301 Lanškroun, Ul. svobody 617/, pocházející z Čermné, kde žije i její bratr Vojtěch.. Její dcera Jana se v červenci 1994 provdala do Plzně do rodiny Libuše Sutnarové, rozené Karlové /Plzeň, Habrmanova 30, tel 44309/, sestry mého strýce Viléma Karla.
-V Lanškrouně jsem našel podle domovních zvonků další dva Peichly, kteří však nepatří do naší rodové větvi - Josef bydlí ve Vančurově ul.399, tel 20091 a - Miroslav v Lidické 898
.-V České Třebové žije ještě Hedvika Peichlová /56002 Čes. Třebová,
-V Čermné / 51725 Čermná nad Orlicí/ je prý také více Peichlů, např. Vojtěch Peichl, příbuzný lanškrounských Peichlů.
-V Třešňovcích dále žilo více Peichlů, z nich mnozí prý byli odsunuti v r. 1945. Přitom jistě jich většina musela být odsunuta po r. 1945.. Neodešli však všichni, protože i dnes najdete v telefonním seznamu
V Kolíně pracuje v nemocnici primář patologie Ladislav Peychl / Kolín 2, Družby 925, tel 22480/, tedy se jménem, s kterým jsem se setkal koncem 17. století v matrice. Vsadím se, že pan primář neví, že v kolínské městské knize už od 1379 byl zaznamenávám Nicol Beychel i Nicolas Bewchel ze Žitavy
-Vladimíra Peichla hostí Pardubice, Družby 34, tel 47168
Velkým překvapením pro mne bylo, když čirou náhodou jsem našel novou celou samostatnou větev našeho rodu v Dolanech u Klatov. Její poslední příslušníci dokonce bydí v Plzni. I o těch bude samostatná kapitola.
Není možné zjistit přesné příbuzenské vztahy těchto lidí mezi sebou, protože dochované matriky nepocházejí z dostatečně starých dob. Není to možné ani z časových příčin, protože by to znamenalo prohlížet naslepo mnoho matrika, urbářů, berních rul, katastrů a jiných dokumentů z podstatné části střední Evropy. Nebylo by to ani přesné, protože v jednotlivých zápisech nemůžeme mít jistotu o pokrevní příbuznosti při dost rozličně zapisovaných příjmení. Mnohdy Vám však zůstane rozum stát, kdy zjistíte, že otec je v matrice uveden zcela odlišným příjmením než jeho syn, nebo je týž člověk v různých pramenech jmenován zcela odlišně.. Musím se přiznat, že jsem mnohé nezvyklé tvary ani nemohl zapsat, protože v škrabanicích starých písařů a farářů aby se také čert vyznal. Proto nejsou vyloučena jako naše rodová jména i ta nejnemožnější příjmení, viz dále jen příklady různých tvarů, jak jsem je dosud našel.
B
-Baichl / viz opakovaně někteří předkové v našem rodokmeni
-Bauch / Alfred, zapsán v nejstarší úmrtní matrice St. Sebalda a St
Lorenze v Norimberku
/Jan z Tarnova, 1558-1595 slezský vladyka v Rudolci zapsánjako úředník
/ velmi stará rodina ve Švýcarsku, cit Hellbach- Adels Lexikon
/ v biografiích světových je několik slavných Bauchů, ale ty nemá cenu ani zapisovat
-Bäuchel / cit Gottschald, M.: Deutsche Namenkunde
/ náš rodokmen, moje žijící teta a naši bratranci a sestřenice
-Bäuchele / cit. Gottschald M.: Deutsche Namenkunde
-Bäuchl / náš rodokmen
-Beuchel / Elias, Georg, Johan, Rosa povýšeni do českého rytířského stavu ve Vídni dne 5. dubna 1720, cit Hellbach,J,Ch.: Adels- Lexikon / cit. Gottschald, M.: Deutsche Namenkunde
-Beichl / cit. Gottschalk, M.: Deutsche Namenkunde
-Bewchel/ Niclos zaznamenán v kolínské městské knize 1379- 1403
-Beychl / Václav, berní rula č.10 Čáslavsko, str 393
-Beychel /Nicol ze Žitavy - Zittau cit 1379 v kolínské městské knize
P
-Paichl /Jan, pacholek, Sázava, Chrudimsko, Soupis poddaných podle víry 1651,
/ Ondřej, zahradník, tamtéž
/ Victorinus, sedlák, Svrčovce a jeho rod na Plzeňsku, viz Pajchl
/Josef, nadporučík 75 p.pl. Praha III, Říční 9, Adresář Prahy 1910
/ Christine Paichl, 1170 Wien 17, Rötzer Gasse 7. Telef. seznam 1993/94
/ Mathilde Paichl, 1180 Wien 18. Thimmiggasse 63-69, Telef. seznam 1993/94
/Maria Paichlowa, autorka knihy Atlas geologyczny Polsky, l959
-Pajchl /Victorinus, sedlák Svrčovce, 1689-1735 a jeho celý rod až do Bohumila Pajchla * 8.9.19 44 v Plzni- viz též Paichl
-Pagchl / Faltin, Sázava,Chrudimsko, Soupis poddaných dle víry z r.1651, Walentin,berní rula č.10,panství Landskron 1654,fol 98,
-Pachl / Tomass, chalupník, Vlčkovice, Panství Lanškrounské, Soupis podle víry 1651
/Anna Pachlowa, podruhyně, tamtéž
-Pachel / Řehoř, sedlák, Rybník, panství Lanškrounské, Chrudimský kraj, Soupis podle víry 1651
-Pachl / Tomáš chalupník ve Vlčkovicích, na Lanškrounském panství, berní rula 1654
-Pejcha / cit. Moldanová, D.: Naše příjmení
-Pejchel /-Pejcha / okr. Praha, Bohnice, statek nejv. purkrabího 1790,
/ statek Brnky, Kouřimský kraj, Prosek 177
/statek Nasavrkjy, Chrudimsko, 1821
/okr Čes. Brod, panství Brandejs, Kouřimský kraj 1654
-Pegcha /statek Vršovice, Kouřimský kraj, 1651
-Pegchl / náš rodokmen
-Pejchalů / Jakub, berní rula 10, Čáslavsko str. 314,
/ Pavel, berní rula č. 10 Čáslavsko, str. 627
-Peichl /Jakub, sedlák v mlejně u Sázavy, Chrudimsko, Soupis poddaných podle víry 1651,
/ Martin otec jeho, tamtéž
/ Jindřich, Praha 10, Křenická 2253, tel 7811828, Telef. seznam
/ Miroslav, Praha 3, K lučinám 2465, Telef. seznam 1993
/ Stanislav MUDr, Praha 6, Šafaříkova 353, Telef. seznam 1993
/ Vladimír, Praha 10, Věšínova 4, Telef. seznam 1993
-Pejchlová /Marie, Praha 10, Krátká 33, Telef. seznam 1993
/ Milada JUDr, Praha 6, Národní obrany 49
-Peycha /statek Viničné, Kouřimský kraj 1853
-Pewchel
-Peychl / Jirzik, zahradník, Sázava, Panství Lanškrounské, Chrudimsko, berní rula, revizitace 1672
/ Mates, barvíř, chalupník, Falknov, panství Falknovské, Berní rula č. 23, I. díl Plzeňsko, str 340
? -Pichl / Mates, švec, Maroltov u Jáchymova, kraj žatecký, Berní rula Žatecko
/David, zahradník, Město Bor, panství Bor, Berní rula č. 23, Plzeňsko, str. 340
? -Püchl / Ulrich, Újezd u sv. Kříže, Berní rula č. 23, Plzeňsko, ves Ruhstein, chalupník, str.399.
/ Mates, pohořelý, Horní Žandov, Panství Kynžvart, Berní rula č 23 Plzeňsko, str. 383
/Mates, zahradník, Dolní Žandov, Panství Kynžvart, Berní rula č. 23, Plzeňsko, str. 380
/ Bartl, sedlák, Žíznětice u Nýrska, Berní rula č. 23, Plzeňsko
/ Georg, sedlák, Úbočí u Kynžvartu,
? -Pychl / Bartoloměj, zahradník, Město Bor, Panství Bor, zahradník, Berní rula č.23, str.299
? -Pychalů / Jakub, berní rula č. 10 Čáslavsko, str 403

Úmyslně Vám předkládám tento zmatek jmen, abyste viděli, jak těžké je pak sestavit rodokmen /An-pedigree, genealogical tree, Fr- arbre généalogico, It- albero genealogico, Ně- Stammbaum, Šp- árbol genéalogico, Ru-rodoslovnaja/
A to Vám, prosím, nepředkládám ani slova podobně znějící, i když jsou jimi pojmenovány jiné objekty než jsou lidé, jako např.
Beuchelbříško na kopýtku. jelena
Paicheryba žijící v jižní Americe, latinsky Arapaima gigas, lidově Pirarucha.
Paiche, Paicheng, Baicheng jméno oblasti ve středním Mongolsku
Pauchle, Paukle název planého jablka
Pauchlnázev prázného, vyfouknutého vejce

Jistě bych nalezl Peichlů daleko více, kdybych měl více času a kdyby to nebylo tak finančně náročné s poplatky za půjčování matrik. Ale i tak vznikla dost veliká množina údajů o Paichlech, ucházejících se o čest býti našimi předky. Nezapomeňte, že jsem to dělal ve velkém spěchu a v době, kdy se k nám valilo dost Němců, kteří u nás hledali záznamy o svých předcích k vůli připravovaným majetkovým nárokům na zabranou půdu po jejich odsunu.
PŘEHLED NAŠICH PŘEDKŮ Z CHRUDIMSKA

Při tolika vzpomínaných nejistotách nemohu považovat s jistotou za naše nejstarší předky jen osoby pocházející z někdejšího Chrudimska. Záznamy o starších a z berních rul a katastrů, tedy z jiných pramenů, jsou snad ještě zajímavější, ale nelze u nich přesně doložit pokrevenství. O nich se však zmíním obšírněji na začátku Ságy našeho rodu. Zatím zde uvádím jen data předků, které jsem našel jen v písemných pramenech, zejména v matrikách.
Mnoho Peichlů z Plzeňska jsou s největší pravděpodobností členy vedlejších větví našeho rodu, která se odštěpila od společného rodu někdy ještě před 17. stoletím. Jsou to tedy spíše naši prastrýcové, prabratranci. Proto některé členy této větve uvádím na konci této kapitoly také jmenovitě. Ta totiž v budoucnu poskytne informace zejména o tom, jak se někteří Paichlové šířili do Vídně a do USA.
Připomínám jen, že jsem ve svých zápiscích v archivu někdy zapisoval originální křestní jména a jindy už přeložená do češtiny. V seznamu pro přehlednost používám tyto zkratky pro místa z Lanškrounska:

Z.- Sázava ( Zohse)
H.- Horní Houžovec ( Hertersdorf)
S.- Dolní Houžovec ( Seibersdorf )
Nj.- Dolní Třešňovec ( Niederjohnsdorf)
Oj.- Horní Třešňovec ( Oberjohnsdorf)
MT.- Moravská.Třebová ( Mährische Trübau)
L.- Litomyšl ( Leitomyschl)
N.- Nedošín
M.- Ostrovec ( Michelsdorf
v- soupis podle víry 1651
b- berní rula
*- matrika narozených, narozen, místo narození
- matrika zemřelých, zemřel, místo úmrtí
- matrika oddaných, sňatek
s- později sňatek s........
m -nemanželské dítě.
r.- rodiče........+........
/.. - číslo listu matriky
- odhad, asi
podtrženi s číslem značí pořadí předchozích generací našich předků

vb ONDŘEJZ*1591ps Mandalena *1595
---------? 1------------------------------------------------------
vMartinZ*1602
vbJiříZ*1606ps Maryša * 1612
vKateřinaZ*1616
vJakubZ*1621ps Dorota * 1625
vbVALENTINZ*1631ps Gerla *1633
---------? 2-------------------------------------------------------
vMaryana A2Z*1635dcera Ondřeje
vJANZ*1639
*MATHIASZ.? 1664ps.Magdalena
---------3--------------------------------------------------------
s.TobiasT22.11.1675/3s.Madlena Luckersová
*JohannZ.?22.8. 1692/278r.Mathias+Magdalena
*ThomasZ27.11.1692/279r.Georg+Dorothea
* MATHIASZ.?? 1690/r.Mathias+Magdalena
---------4----------------------------------------------------------
*GeorgZ.2.5.1697/288r.Georg+Marie
*Andres?? 1698/ps.Magdalena
*LorenzZ10.6.1699/292r.Georg+Katharina+1740/40
*Anna Z. ?1670/
*Georg Z. 15.4.1703/299r.Georg + Katharina
*Sibyla Z. 5.9.1705/303r.Georg + Katharina
*Maria Z. 7.2.1706/304r.Bartol + Magdalena
*KatharinaZ. 6.9.1707/307r.Georg + Katharina
*Thomas Z. 6.12.1707/308r.Bartol + Magdalena
*Thomas Z. 2.10.1707/308r.Wenzel + Anna
*Wenzel Z.7.9.1709/313r.Georg + Katharina
*Dorothe Z. 23.2.1710/315r.Bartol + Magdalena
*Georg Z. 19.4.1711/318r.Bartol + Magdalena
*Elisabet L. 7.1.1712/61? Peschl + Anna Maria
*Josef L. 13.10.1713/245r.Georg + Katharina
*MATHIASZ.? 2.2.1713/247r.Mathias + Anna
---------5--------------------------------------------------------------
*KatharinaL. 27.9.1713/248r.Bartol + Magdalena
*KatharinaL. 13.10.1713/249r.Wentzel +Susana (Anna)+asi 1741
*Franz L. 7.3.1715/251r.Georg + Katharina
+ asi 1741
*AndresZ.? 13.11.1715/253r.Mathias + Anna
*KristianL. 16.3.1716/254r.Wentzel + Susana(Anna)
*ThomasZ.? 29.11.1716/256r.Mathes + Anna
*LorenzL. 25.8.1717/257r.Barthol.+Magdalena
+ ? l744
*Wentzel? 28.3.1717/258r.Georg + Katharina
*Sibyla? 10.5.1718/259r.Václav+Susana(?Anna)
*Václav Z.? 11.7.1718/259r.Matěj + Anna
*Bartoloměj? 23.8.1718/259r.Andres + Magdalena
*Václav ?30.8.1718/261r.?Andres + Magdalena
*MarianaZ.?7.1.1720/262r.Matěj + Anna
*Katharina? 1.1.1721/263r.Andres + Magdalena
*MarianaL. 27.8.1721/267r.Andres + Marina
*DoroteaZ.? 30.12.1724/r.Mates + Anna
*ElisabethZ.? 12.2.1723/269r.Matěj + Anna
*DorotheaZ.? 30.12.1725/277r.Matěj + Anna
*Anna? 7.5.1725/278r.Andres + Marina
*MariannaZ.1734/otec Jan
+ 23.5.1760/19
*MATHIASZ. ? 1735/ r.Matěj + ? Marianna
+ 15.9.1778/86-43 let
---------6------------------------------------------------------------
+Mathias + 1736/39
+Mathias + 1737/26
*Josef Z. ? 1740/ Z.34,otec Kateřiny + 1740/48
+Mathes + 1740/49
+Katharina + 1740/52
+Marina + 1740/52
+Katharina + 1740/55
+Augustin + 1740/56
*MathiasZ.? 1741/
+ 1743
+Andres + 1741/68
+Franz + 1741/68
+Susana + 1742/84
+Mathias + 1743/90
+Magdalena + 1744/96
*Mariana Z.? 1744/otec Matěj, nádeník +20.6.1772/332 ve 28 letech.
+Susana + 1746/118
+Marina + 1746/119
*FranzOj. ? 1748/ Oj.30, 6 ps.Kateřina
*MATHIASOj.41 1750/ps.Anna
--------7---------------------------
*Marie Hj. 1754/ Hj..41.
*Matias Oj.9 ? 1759/ps.Elisabeta
*Johan Z.45 1.5.1759/ps.Marianna
*Phillip ?r..Jan + Anna Marie
*Georg Oj.41 ? 1760/ps.Elisabeta
*Kateřina Z. ? 1760/ Z..34,o.Josef
*Marianna Z. 1734/o.Jan
+ 23.5.1760/19
*Franz pekař S. ? 1760/ S. 7,ps.Clara
*Wáclav rusticus Hj. 41 1760/ps. Anna
+Anna + 1762/55
+Paul + 1762/57
*Jan Z. ? 1763/ Z..34,? 54
+Theresia `+ 1763/95
+Anton + 1764/125
+Dorothea + 1764/129
*Marie Terez. Z 5. 2. 1767/307r.Jan + Marina
*Petr Pavel Z.31 29.6.1767/326r.Jan a Anna
*Mathias Nj.6 7.3.1768/350r.Frant + Kateřina.
*Jan casarius Z.78 ? 1768/ Z.78,ps.Kateina
+Marina + 1768/225
*Mathias Jos. L. 8.2.1768/350r.Josef+Theresia
*Theresia Oj. 2.5.1768/358r.Frant.+ Maria
*Johan Oj.41 29.4.1770/435r.Frant.+ Kateřina.
*Sigmund L. 12.8.1770/447r.Josef + Theresia
*Marianna Z. 1744/Z 52
+ 20.6.1772/332 na mor
*WENZEL Z,H5 27.7.1773/12r.Matěj+ Marianna
---------8------------------------ ps.1802,Anna Matzke
*Franz Oj.411773/13nm.matka Marie
+Laurentius + 20.8.1773/14
*Anna Kateřina Oj.30 22.10.1773/19.Franz+Kateřina
*Anna 29.3.1774/ Zs. WenzelH.5
+15.10.1828 na TBC/Lungensucht/
+Kateřina+12.10.1774/31
*Anton 1774/42 + 1778/77
*Kateřina Nj.6 22.9.1775/72r.Franz+Kateřina
*Marianna Oj.30 30.9.1775/73r.Franz+Kateřina
+1.4.1776/54 v 6 měs.
*Marie Terez. 23.5.1775/73r.? Matěj + Marina
*Maria1775/79
*Johann1776/82
*Wenzel27.7.1775/89
*AnnaZ.1777/o.Thomas
+1777/76 ll měs.
*JohannOj.16.1.1777/1021r.Jan + Anna
*JosephOj.306.3.1777/106r Franz+ Kateřina
*MathesZ 454.8.1777/116r.Jan + Maria Anna
+ClaraMo.Josef
+ 1778/83 21měs
+Wenzel+ 1778/85
+MathiasZ+15.9.1778/86o.Mathias
+Anna+ 1778/87
*Václav Frant.Z.549.10.1778/
*Marie Terez.Oj.4123.5.1779/150r.? Matěj + Anna
*Marie Terez.Oj.4120.2.1779/155r.? Jiří + Alžběta
*AndreasZ.3427.10.1779/163nm. matka Kateřina
*Anna Susana1779/180
+Barbora+ 1780/115o.Franz
*Maria Susana Nj.66.8.1780/r.Franz + Kateřina
*VeronikaOj.97.10.1780/r.Matěj + Alžběta
*Wenzel Franz Z.4529.10.1780/183r.Matěj + Maria +Anna
*TerezieOj.9014.12.1780/187r.Jan + Anna
*MarianaOj.4130.10.1780/184r.Václav + Anna
*FranzOj.301.10.1781/206r.Franz+Kateřina
*Anna Marie Oj.415.5.1782/219r.Matěj + Anna
*Therezie 1782/?220
*Franz Bernard S.719.7.1782/226r.Franz+Clara
+ Anna H.5+15.10.1782/29TBC manželka
*Anna Veronika Oj.9031.12.1782/234r.Jan+ Anna
*Barbora Z.4515.6.1783/246r.Jan + Maria Anna
*Anna Maria Oj.4127.6.1783/247r.? Jiří + Alžběta
*Johan Z.546.8.1783/250r.Jan + Marianna
*Mathes Oj.306.8.1783/250r.Franz+Kateřina
*Barbora Oj.4126.12.1783/258r.? Matěj + Anna
*Terezie 1784/266
*Maria Susana Nj.6 6.8.1785/r.Franz+ Kateřina
*Katharina ? 1787/otec Georg
*Theresia Z.7820.3.1789r.Jan a Kateřina
+Katarina + 1796/otec Georg
*Johann H 31 17.6.1801/25
s.Václav Z21.2.1802/7s.Anna Matzke
*Johann H.51.1.1805/35r.Václav +Anna
*JOSEPH H.5 ?3.5. (11.) 1807/40r.Václav + Anna
------------9------------------------------------------------------------------
*Rosalia H.5 2.2.1810/45r.Václav +Anna
+ 13.4.1810
*Terezie H.5 22.5.1811/46r.Václav + Anna
*Rosalia 4.9.1824/71r.Anton +Theres.
*Rosalia H.5 22.3.1828/78
*Johann H.5 1.1.1830/83r.Václav + Anna
Mladší Paichly už zde v přehledu neuvádím, o všech bude detailní zpráva v kapitolách Ságy.. Zatím uvádím zde jen tyto mužské pilíře našeho rodu:
JOSEF10.9.1831r. Josef + Rosalia
------------10----------------------------------------------------------------JAN8.10.1865r.Josef + Barbara
------------11----------------------------------------------------------------
JAROSLAV3.10.1899r. Jan + Marianna
------------12----------------------------------------------------------------
PŘEMYSL12.7.1923r. Jaroslav+Magdalena
------------13----------------------------------------------------------------
JIŘÍ, MIROSLAV 19.12.1951,18.11.1953 r. Přemysl + Naďa
------------14----------------------------------------------------------------
TOMÁŠ24.11.1984r. Jiří + Květa
------------15----------------------------------------------------------------
Na závěr viz
Přílohu č. 22 - Hlavní část našeho rodokmene

NAŠI PRASTRÝCOVÉ Z PLZEŇSKA



Povědomí o jiné velké větvi Paichlů jsem nabyl zcela náhodou. Dost neobvyklou. Začátkem ledna 1994 u nás zazvonil cizí pán, který mi přinesl blahopřání k Vánocům, které prý došlo omylem na jeho adresu v Doudlevcích v Plzni. Nechtěl jsem tomu ani věřit, protože mne v první chvíli ani nenapadlo, jak může úplně cizímu člověku dát pošta moje psaní. Ten pán však nelhal, jmenoval se skutečně jako já Paichl, příjmením Bohumil, bytem Zborovská 3, 30134 Plzeň. Pak se to rychle rozběhlo, protože všechny matriky s jeho strany jsou v Státním oblastním archivu v Plzni a prakticky všichni jeho předci, až na jednoho, pocházejí z Dolan z Plzeňska. Jen ten z nich nejstarší se narodil ve Svrčovcích.
Jak se sem dostali, to zatím nelze zjistit, protože nejstarší matriky jsou až z Dolan. Také zatím jednoznačně doložit, jak tento dolanský rod je nějak s tím naším lanškrounským spřízněn.

SVRČOVICE / Cverčovec, Svršovec, Svrčeves, Svrševes, Grillendorf/ jsou pro nás neobyčejně zajímavé tím, že se zde narodil nejstarší nám známý Paichl na Plzeňsku.
Druhdy to byl jen zvláštní statek a tvrz, později ves na levém břehu Úhlavy / Bradavky/, kde se v r. 1385 připomíná Bušek z Pušperka a na Svrčovci.
V r. 1501 šlo už o ves, kde seděl Otík Kamýcký ze Stropčic a na Svršovci. Po něm tvrz a ves měl Jan Jesenický z Čachrova, který je v r. 1541, tedy ještě před shořením desk zemských, prodal s pustým hradem Komošínem Janovi Jeníškovi z Újezda. 1549 však král Ferdinand prodal některé platy ze Svrčovce obci klatovské. Jeníškovi však museli tento majetek mít i dále, protože bylo zapsáno, že v r. 1628 držel ten majetek jeho potomek Přibík spolu se vsí Štěpánovicemi a Březnicí.
Pak ale nabyli Svrčovice jezuité z klatovské koleje. V té době se zde připomíná i první Paichl, jménem Victorinus, Jezuité však po zrušení své koleje v Klatovech o Svrčovice přišli a ty byly prodány spolu s Dolany hrabatům Černínům z Chudenic.
V r. 1869 zde už bylo 62 domů, v nich 444 obyvatel českých. Farou patřili do Dolan. V té době zde byl I mlýn s pilou. Někdejší tvrz už předtím byla jezuity přeměněna na pivovar.

DOLANY jsou malá vesnice na břehu Úhlavy / tehdy jmenované jako Bradavka / jen několik km za Švihovem, kde dříve vládli Švihovští, tedy větev Rýzmburků. V sousedství Dolan byl hrad Komošín, který však zanikl už za husitských válek.
Původně zde seděl na rodné tvrzi zeman Sezama z Dolan /1237 - 1253/
Podle berní ruly Plzeňska / Doskočilová,M.: Berní rula 23, kraj Plzeňský, díl l. SPN Praha 1952, 443 str./ patřily Dolany začátkem 17. století pánu Bořivoji Měsíčkovi z Vejškova. Ten však byl v r. 1623 po Bílé Hoře odsouzen k manství. On však nepřijal léno na svůj statek, protože ten byl zadlužen nad svou cenu. / cit Bílek/. Proto mu bylo léno prominuto a r. 1631 mohl prodat tento statek Rudolfovi Čejkovi z Olbramovic. Ten však jej postoupil již r. 1640 Kateřině Viderspergarové, rozené ze Střítěže.
Podle berní ruly z r. 1654 měly Dolany 21 hospodářů. Protože celá berní rula č. 18 -Plzeňsko není zatím vydána tiskem, čerpám zatím znalosti z knihy Doskočil, K.: Berní rula 2, popis Čech z r. 1654. Souhrnný index obcí k berní rule. SPN, Praha 1953. Odtud jsem pro Vás vyjmul některé údaje.. V této berní rule na str. 458, v souhlase údaji F. Palackého, se uvádí, že Dolany patřily v době vizitace v listopadu r. 1654 pánu Ladislavu Vladislavovi Viderspergkovi.. Bylo tam 8 sedláků, 6 chalupníků a 5 zahradníků.. Nejsou v tom samozřejmě zahrnuti bezzemci, podruhové. Pokud tam tehdy nějací Paichlové už žili, tak nemohli mít v majetku nebo v nájmu zemědělskou půdu. Bohužel jsem je nenašel ani v seznamu poddaných podle víry z r. 1651.
V r. 1672 se z tohoto panství oddělil na žádost Jana Filipa Hocha statek Těchotice a u Dolan zůstalo šest a 7/8 majetků. Za dva roky poté byl oddělen od Dolan i další díl Jindřicha Františka z Videršperkarů i díl Fridricha Nostice. Tehdy už sousední osada Balkov byla pustá.. V r. 1689 připadly oba díly Dolan ke statku Štěpánovice, tedy k panství Tovaryšstva Ježíšova, klatovské jezuitské koleji / Collegium P.P. Societatis Jesu/. Jezuité Dolany vlastnili až do zákazu řádu v Rakousku za osvíceného absolutismu. Pak připadly královské komoře.
Po r. 1780 koupil Dolany hrabě Černín z Chudenic za 80.000 zlatých a ves připadla v panství chudenickém ke statku Svrčovce. V r. 1863 bylo v Dolanech už jen 6 chalup.
Ještě dnes jsou uprostřed vsi zbytku někdejší tvrze, kde v kolem ní obestavěných domech č. 2 a 127 bydleli předkové Pajchlů. Ty domy ve velmi špatném stavu stojí tam dodnes.

VZTAHY LANŠKROUNSKÝCH A DOLANSKÝCH PAICHLŮ

Už první pánové z Dolan byli nějak spřízněni s rodem pánů Černínů a pánů z Riesenburka. A to může být nejjednodušší vysvětlení spojitosti Paichlů lanškrounských a dolanských. Jak už jsem dříve vzpomínal, pánové z Riesenburka a později i z Oseka byli šlechtou, která se podílela na organizování kolonizace Čech někdy od 13. století. Mohlo tedy jít v Doleanech a Svrčovci o členy skupiny lidí stejného příjmení z Němec, jak jsme o tom dříve mluvili, nebo dokonce o pokrevní příbuzné.
Jinou možnou spojitost dokládá historie Pušperka. V sousedství Dolan jsou dodnes na skalnatém pahorku zříceniny někdejšího hradu Pušperk / Buschberg, Fuchsberg/, kolem něhož byla i ves Pušperk. Někdy uprostřed 13. století byl tento majetek v držení Jaroše z Poděhús, jenž se podle tohoto majetku nazýval “ de Pushberg”. Po smrti tohoto Jana, jinak pražského žida, spadl majetek na královskou korunu. 1385 se zde už vzpomíná Bušek z Pušperka a na Svrčovci.
V r. 1390 byl majetek darován pánu Renwaldovi a Bohunkovi z Ustupenic, jejichž rod zde vládl až do polovice 15. věku. V r. 1457 daroval král již obořený hrad a vsi Poleň, Čákovice, Komošín, Babice, Bezpravice, Lučice, Vítov a Úněvice s dvory poplužními v Bělově, jako odúmrť na královskou korunu spadlé, pánu Janovi x Hasnburka a Kosti. V r. 1462 ten pak právo své postoupil pánu Jiříkovi z Říčan. Po něm zde vládl Břenek z Ronšperka, ale ten odtud často loupežné útoky činil a proto byl r. 1473 Klatrovskými dobyt a pobořen.
Teprve tehdy se dostáváme zase k Paichlů. Pak zde totiž vládl pan Jindřich z Riesenberka, protože je zaznamenáno, že tento pustý zámek pan Jindřich prodal v r. 1548 panu Albrechtovi Nebílovskému z Drahobúze, Zase je zde doložen úzký vztah k pánům z Rýzmburku.
Také od druhé poloviny 17. století jsem vypátral první Paichly v Dolanech. Nebudu zde uvádět celou množinu nalezených Paichlů v dolanských matrikách.
Podívejte se lespoň jen jejich hlavní větev, mířící dnes také do Plzně, Tím nechci říci, že údaje některých potomků této větve, kteří se přestěhovali do Vídně a do USA by nemohly být zajímavé.

RODOKMEN DOLANSKÝCH PAICHLŮ

l.Victorinus Paichl / *1689 ve Svršovci, + 10.3.1739 ve věku 50 let- viz matrika SM 684, str. 292/, Nevím, co si mám myslet o jeho křestním jménu. Tu latinskou koncovku -us mu nijak nevytýkám, protože do matriky tehdy nejvíce psali kněží a ti latinsky měli umět. Zejména klatovští PP jezuiti. Víte vůbec co to znamená ono PP? Je to zkratka pro latinské slovo patres, páterové.
Spíše je mi nejasné, kde se tady najednou nějaký prapředek Paichlů dostal ke jménu Viktor. To pro Čechy bylo tehdy nezvyklé. Když se podíváte do slovníku, tak pro češtinu by to byl i tehdy spíše Vítězslav. Ani v němčině tedy nebylo Viktorů nijak příliš. Když začnete prohlížet slovníky, tak tam najdete Viktory hlavně mezi Taliány.
Nemohu ho pochopitelně ještě najít v Berní rule kraje plzeňského, protože ta byla sepsána už r. 1654. V ní se dočtete, že tehdy měl Cverčovec, náležející k panství Štěpánovice klatovského Collegii PP Societatis Jesu, jen 259 strychů rolí, z nichž na jaře bylo oséváno jen 97 strychů a na jaro jen 2. Bylo tam 14 potahů, nejspíše koňských, 7 krav, 12 jalovic, 6 ovec a 12 sviní. Byl to tedy malý statek.
Jestliže zde v berní rule není žádný z Paichlů jmenován, může to nejspíše znamenat, že zde ještě v r. 1654 jeho rodiče nebo prarodiče ještě nežili, nebo že to byli bezzemci. V berní rule jsou totiž zapsáni jen sedláci, chalupníci a zahradníci, kteří se od sebe lišili hlavně velikostí pozemků, na nichž hospodařili. Bohužel jsem žádného Paichla nemohl najít ani v soupisu poddaných podle víry z r. 1651. Jednoznačně zamítnout, že zde v tom roce ještě Paichlové v Cverčovci nebyli, dnes nejde. V seznamu podle víry, který jsem musel shánět v originále, jsou totiž uvedeny “duše” jen křestním jménem. Protože je křestní jméno Victorinových rodičů neznáme, tak Paichla v tom seznamu poznat jinak nemůžeme. Hledal jsem je i v obou dokumentech ve vsi Dolany, ale tam také nejsou zapsáni. Nápadné je datum r.1689. Ten rok se narodil Victorinus a týž rok byl Sverčovec začleněn do panství klatovských jezuitů. Je tedy i možné, že se sem přistěhovali rodičové Paichlovi právě ten rok z nějakého jiného místa panství jezuitského.
Victorinus měl za manželku Ludmilu / *1690- + 14.9.1734 viz matr. SM 684 s. 284/.
Přesné údaje o dětech jsem nemohl zjistit, nejspíše měl jen syny: Bartoloměje, *? 1710, Václava *? 1713, Jana *? 1715, který se ženil 1735, Jakuba *? 1717, který se ženil 1737, Philipa *? 1720, později domkáře z Dolan, + 12.4.1772 viz matrika SM 687 s. 31 a Adama *? 1716, který se oženil s Annou a měl s ní dítě Ludmilu * 14.3.1736, viz SM 464, s. 28.a
2.Philip Paichl / * ? 1720 podruh z Dolan 12, + 12.4.1771 viz matr. 687 s. 31. Oženil se s Magdalenou Blažkovou z Dolan.
Měli spolu děti Philipa * 29.4.1735 SM 684 s. 25,, Václava * 20.101757 SM 684 s. 184/187, Jakuba * 27.3.1766 a dceru Lidmilu * 26.2.1771 SM 685, s. 100 + 28.3.1772, další dceru Lidmilu * 1774, která se provdala 7.11.1790 z Řehoře Pokareva v Svrčovci..
3.Jakub Paichl / * 27.3.1766, domkář v Dolanech, ženil se poprvé 10.11.1792 s Marií Houdkovou, dcerou podruha Adama z Malechova, která zemřela 23.11.1813. Po druhé si vzal asi 1814
Barboru Stromkovou, dceru podruha z Votína, která zemřela až 2.3.1844. Jakub zemřel 6.6.1825 ve věku 59 let na souchotiny.
Měli ze dvou manželství mnoho dětí, z nichž většina v dětství zemřela.: Františka * 4.10.1794, Rosalie * 5.5.1796, Františka a Tomáš, dvojčata * 23.7.1798, Josef * 19.8.1799, Tomáš * 12.12.1804, Václav * 22.1.1809, dvojčata Matouš a Marie * 14.3.1810.
Z prvního manželství přežil jen Tomáš, který se dožil 36 let.
Z druhého manželství se narodila Marie * 9.3.1815, Antonín * 13.6.1818,, Marie * 6.2.1820, Michal * 12.8.1820,, Dorotka * 29.5.1825,, která se vdala 12.11.1850 za Jiřího Schejbala z Třebícinky.
4.Tomáš Paichl / *12.12.1804, domkář z Dolan, měl za manželku Marii Houdkovou, dceru bývalého šafáře z Malechova, Měli také mnoho dětí, většina jich však zemřela v dětství na vodnatelnost /?/. František * 3.11.1828, Anna * 18.10.1830, Georg * 2.12.1832, Josef * 28.7.1835, Eva * 25.1.1838, Theresia * 15.3.1838, Václav * 10.11.1842.
5.Josef Paichl /* 28.7.1835, bohužel nic o něm dále nevíme, než že musel mít syna Jana.
6.Jan Paichl / * 17.2.1879, domkář v Dolanech č.2, odejel do USA za prací, tam asi po 5 letech zemřel po autohavarii,
Měl za manželku Johannu Veselou z Bischofsstätenu, okr Sv. Hippolit v Rakousku * 17.2.1878, dceru Jana Veselýho z Dolan a Terezie Gruberové z Dlažova č. 82.
Měli spolu děti Josefa* 30.3.1903, Františku, provdanou Steinbachovou a syna Aloise / * 15.12.1906, + 11.2.1982/ a pravděpodobně též syna Antonína a dceru Petronilu, kteří také odejeli s otcem do USA. Tam dnes žijí jejich potomci, např. Joe Pajchl, 3230 Vesely Ave, Berioyn HL, USA a Jimy Paichl, Citer Ave, Berioyn, HL. USA. Po Františce Steinbachové pak zbyla dcera Marie,* 1908 provdaná Pohlová + 15.11.1984
7.Josef Paichl / * 30.3.1903/vzal si za manželku Marii Čížkovou z Karlova/* 23.8.1902+ 1972/ a měli spolu syna Bohumila* 8.9.1944 a Josefa /*26.11.1940, + 8.2.1942/.
8.Bohumil Paichl / * 8.9.1944 /má za manželku Janu Boublíkovou. Má dvě dcery a syna Miloše. Bydlí Zborovská 3, 30134 Plzeň Doudlevce.

Semper honos nomenque tuum
laudesque manebunt.
Navždycky trvati bude tvá čest
i tvé jméno a sláva.

Vergilius, Aeneis 1,609

HODNOTA PŘÍJMENÍ PAICHL



Příjmení Paichlů je u nás mimořádné svou ojedinělostí a etymologickou nejasností. Zdá se, že má prastaré kořeny. Zatím jsem však nezjistil, že by přetrvávalo věky svou cenou měřitelnou zlatem. Přesto můžeme být na něj hrdi, nebo alespoň se za ně nemusíme stydět. Vždyť hoden potupy všech lidí, když se někdo za své jméno stydí. Zatím jsem ve svém bádání nezjistil, že by toto jméno Paichlů někdo poskvrnil, že by ho někdo pohanil tak, aby ho nebylo možno ho nazývat jménem dobrým, i když mně v mém mládí mnozí spolužáci často nadávali jménem Pajšl.
.Je dobré, že to naše jméno je dobré, jak o tom mluví četné citáty z literatury. Třeba onen výše uvedený citát v záhlaví. Vzpomíná krále Dardanů Aenea, spojence Tróje, legendárního praotce Římanů, který v poděkování kartáginské královně Didoně velebil dobré jméno, protože jeho čest a sláva přetrvává věky. Sláva příjmení nakonec pronikla i do mnoha přísloví, viz např Přísloví 22,1:
Vzácnější jest jméno dobré nad bohatství veliké,
přízeň jest lepší než stříbro a zlato”.
Vy, milí vnuci, jste už patnáctou známou generací, která žije čestně pod tímto jménem.
Nositelé jména Paichl byli vesměs obyčejní lidé, zprvu sedláci, postupně však stále chudší a chudší. Ale to byl už osud většiny Čechů. Nenašel jsem nic, než čistý štít člověčího rodu, Jinak se asi nebylo nic, čím by se mohli nějak nad jiné vychloubat.
Jen jedna skupina sourozenců Beuchelů v Čechách sice dostala od rakouského C.k. ministerstva vnitra z Vídně dne 5. dubna 1727 šlechtický titul rytířský, ale nedopátral jsem se zatím za co. Nevím, zda patřili do nějaké větve našeho rodu, ale předpokládám, že to rytířství nedostali za nějakou kolaboraci s rakousko-uherským mocnářstvím. Nebyli to naši dědkové, dokonce nejspíše asi ani prastrýcové. Nanejvýše snad nějací vzdálení prabratranci. Kdybyste snad se chtěli domáhat tohoto šlechtictví, tak to cituji podle knihy Hellbach J.Ch.: Adels-Lexikon. Je to však potvrzováno i v knize Doerra, A. von: Der Adel der Böhmischen Kronländer kde najdete naše snad pokrevní příbuzné v seznamu erbů a šlechtických diplomů, které jsou zapsány v sálových knihách šlechtického archivu zmíněného ministerstva na str. 192, 244 a 378. Šlo o bratry Eliase Gottlieba, Georga Christopha, Johanna Gottfrieda a jejich sestru Rosu, provdanou Klaudovou. Nakonec jsem si pravdivost toho ověřil v knize Král, A. von Dobrá Voda: Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien, Taussig, Prag 1904, 310 s..
Z mnoha tlustých starých spisů, v nichž jsem hledal naše předky, jsem jich ani jinak zaznamenání hodných moc nenašel.
Sudetští autoři si jen připomínají nějaké dva odsunuté Paichly továrníky.
Církev svatá je podle biografického slovníku / Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder/ pyšná na Peichla Hermana Richarda, opata, narozeného 9.8.1887 v Dolním Třešnovci /Nieder Johnsdorf / a zemřelého 15.4.1966 ve Vídni. Ten vystudoval katolickou teologii na vídeňské universitě, 1912 se stal knězem, od 1920 pracoval jako profesor na gymnasiu, pak se stal pomocníkem opata, 1934-1938 byl zástupcem církve v rakouské státní radě a od 1948 byl presidentem katolické Akademie ve Vídni.
Velká Brockhausova encyklopedie ve svých 24 svazcích zná jen jednoho našeho jmenovce, Peichla Gustava, známého pod psudonymem Ironimus. Narodil se 18.3.1928 ve Vídni. Byl to prý známý rakouský karikaturista a ještě větší architekt, který se stal dokonce profesorem architektury ve Vídni. Ve svých stavbách prosazoval hlavně syntézu formy a funkce. Vytvořil např. Austria Pavillon na newyorkské výstavě, konvent dominikánek ve Vídni, více novostaveb pro rozhlas a televizi v Linci, Salzburku, Innsbrucku, Grazu, Eisenstadtu aj. Napsal knihy Mein Oesterreich /1975/ a Lasst Linien sprechen /1982, /,
Nejde však o slávu Paichlů, zde jde o původ našeho příjmení. Abych si ten původ nějak objasnil, začal jsem hledat všechna podobná příjmení. Našel jsem kupodivu velkou množinu jmen více nebo méně podobných našemu příjmení. O ní jsem ale už mluvil.



Nomen- omen.
Jméno - znamení.
Plautus, Peršan 625.

ETYMOLOGIE PŘÍJMENÍ OBECNĚ

Po hledání Peichlů ve všech proměnách jejich příjmení jsem jsem si troufnul vzít v potaz vědu, kterou ani neovládám. Je to obor jazykozpytu, zvaný etymologie. Pod tímto názvem se myslí nauka a dějiny původu slov. I když existují ve vědeckých knihovnách velké, mnohasvazkové slovníky etymologie, laici obvykle s nimi nemívají větší zkušenosti.
S etymologií úzce souvisí její zaměření na studium vlastních jmen, čili onomastika. Pokud jde o jména lidí, tak se tomu také říká antropomastika. Nejsou to vědy nějak rozsahem malinké. U nás se onomastikou zabývá i Ústav pro jazyk český České akademie věd, který má své onomastické oddělení v Praze ve Valentinské ulici č.1, hned vedle Knihovny města Prahy. Kdybyste někdy hledali jakékoli jméno u nás, najdete ho nejspíše zde v kartotékách.
Bohužel Peichla nebo Bäuchla jsem tam nenašel. Moc mi ty vědy tam nepomohly, i když na tom onomastickém oddělení mají na kartičkách několik Pejchů, Peychů a Bauchů Přesto se nezříkám této vědy, protože v jejích objevech může být skryta část tajemství rodu.
Tak jsem začal prohledávat literaturu se slibnými názvy, ale také bez nějakého většího efektu. Viz např.
-Beneš, J.: O českých příjmeních, 1962
-Kotík, A.: Naše příjmení, Praha 1894, 1897
-Melichar, R.:Česká křestní jména a příjmení. In.:Melichar R. akol. :Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.herald.a geneal.,Praha 1988, s.57-62
-Davídek, Vyskočil, Svoboda : Česká jména osobní a rodová
-Moldanová D.: Naše příjmení, Mladá Fronta, Praha 1983, 289 s.,Posledně jmenovaná např. uvádí jen Pejchu. Předpokládám, že podobně malý úspěch v hledání Paichlů by přinesly i jiné prameny, které jsem dosud nesehnal:
-Wurzbach, C.: Biographisches Lexikon des Keiserthums Oesterreich, sv. 1 - 60, Vídeň 1856-1891 / obsahuje biografii z let 1750-1850, uvádí též mnohá česká jména/.
Než však budeme dumat o tom, v které době asi mohlo příjmení Paichlů vznikat, tak si napřed řekněme něco o příjmení obecně /zejména podle knihy -Svoboda, J.: Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha, ČSAV 1964, 317 s. /.
Potřeba rozlišovat lidi od sebe slovem, nejen jejich tváří a vzhledem, je jistě prastará. Podle Svobody však trvala u Slovanů, jako u všech Indoevropanů, v nejstarším období jednotlivec měl jen jedno osobní jméno, které dostával za pohanství po narození za určitých obřadů a za křesťanství za křtu. Šlo tedy o jakési osobní jméno. Dlouho prostředkem rozlišení bylo jen jedno jméno, které děti rozlišovalo v rodině od druhých sourozenců. V katolických zemích dostával toto jméno nový človíček podle nějakého slavného nebo svatého člověka. Proto mu říkáme jméno křestní nebo křticí.
Protože Tomášů, Janiček a Terezek však bývalo v jedné vsi povícero, tak se k tomu jménu ještě něco přidávalo. Brzy se tedy začínají objevovat vedle tohoto základního jména, též jména jiná, jména doplňková, Ta byla připojována k domácím i k cizím osobním jménům. Tato doplňková jména bývala dosti dlouho neustálená a nebyla dědičná. Tato doplňková jména nejsou ještě příjmeními v našem dnešním pojetí.
Dřívějším archaickým termínem příjmí se u feudální šlechty označovaly přídomky /predikáty/ podle sídel rodu. Jméno rodové pak označovalo příslušníka rodu, např. Přemyslovec, Slavníkovec.
Individuální doplňková jména, často posměšná, dostával obyčejně až dospělý člověk podle svých vlastností, vzezření, návyků, náhodných událostí. To byly tedy přezdívky /příslotky, přízviska/.
Jinak k rozlišení bylo hned po ruce jméno otce. Pak mezi desítkami lidí bylo hned jasné, že Marcus Marci, slavný lanškrounský lékař, se jmenoval Marek a jeho táta také tak. Někdy se křestní jméno otce uvádělo s latinskou koncovkou, např. Jan Hinconis, tedy Jan Hynkův. Jiné zvyky najdete v mnoha jazycích, třeba v ruštině ″otčešstvo″ Sergějevič ukazuje třeba u Alexandra Puškina, že jeho táta se jmenoval Sergěj.
Křestní jména otců se stala nakonec příjmeními, což si už dnes ani neuvědomujeme, např. z křestního jména pochází příjmení Toman / z Tomáše/, Falta / z Valentina/, Kubeš / z Jakuba/, z Bartoloměje Bartoš, Mach nebo Macek / z Matěje/, Pašek / z Pavla/, Řehák /z Řehoře/, Mareš / z Martina/, Pech, Pešek / z Petra/ aj. Stálé příjmení po otci však zdomácnělo hodně pozdě,
Jindy se místo jména otcova přidávaly jiné rozlišovací znaky, jako názvy místa původu, kde se jmenovaný narodil nebo odkud přišel. Takže když se řeklo Jan Rokycana, tak se hned vědělo nejen, že se narodil v Rokycanech, ale i že to nemůže být nikdo jiný, než papežem neuznaný pražský arcibiskup, zvolený v r. 1435.
Ani to však pro rozlišení nefungovalo vždycky jednoznačně. proto takových pomocných pojmenování bývalo při jméně více. Tak se setkáte s přezdívkou podle znalostí ( třeba Janička Moudrá) nebo podle povahy ( třeba Terezka Zlatá ) nebo podle odvahy ( třeba Tomáš Hrdina).
Velmi často se setkáme v literatuře s tím, že člověk měl dlouhá staletí místo příjmení přezdívku, většinou se to psalo jako ″ řečený″ nebo latinsky ″ dictus″. Tyto přezdívky byly nejroztodivnější, viz např. Jíra řečený Čtyři koně, Prokop řečený Rádpil, Jiřík řečený Oremus /modleme se/. Ty přezdívky v 16. století byly často latinské nebo řecké. A nemuseli je nosit v učené renesanci jen kněží, rektoři škol a jiní absolventi universit.
Nejčastější přezdívkou se stalo zaměstnání, a tak najednou byl ve městě Jan Kovář/ vlastně se to tehdy psalo Jan kovář/ nebo Václav zedník, zvonař, perníkář. Jiný slyšel na oslovení Doktor, jako ten plzeňský klempíř, co opravoval báň plzeňského kostela a nechal v ní listinu. Časté bylo přízvisko podle národnosti, tak ještě dnes máme u nás hodně Turků, Bavorů, Vlachů, Rusů, Rousů aj.
Když se někdo nově do města přistěhoval, tak byl Novák. Když se usídlil v domě u pěti korun, tak se mu říkalo Pětikorunový
Kdyby tehdy už existoval telefonní seznam, tak byl plný jmen i přezdívek podle nejrůznějších charakteristik, i podle čísel (paní Devátá), podle dní ( pan Neděla), podle šatů ( Kabát). Přezdívka třeba připomínala, že někdo byl moc baculatý na břiše, a hned z něho byl pan Tlustý, Břicháč, Břicháček, Břichnáč, Pupek, Pupeček, Kobera, Bachor aj. Tyhlety pupkáče si pamatujte, přijdeme k nim za chvíli v němčině.
Příjmení tedy byla dlouho nepevná, často i nahodilá. Dlouho asi neměl syn s otcem stejné příjmení. Otec se třeba jmenoval Přemysl Plzeňský a syn už byl Jiří nebo Miroslav Pražský.
Osobní, křestní a jiná jména byla často ve styku domáckém měněna, často byla např. krácena. Jindy to byly též zdrobněliny nebo jméno dostávalo přípony, které mu dávaly expresivní ráz. Mnohé podoby jmen vznikaly žvatláním, zjednodušováním, chybami z přeslechnutí, přepisováním, z překládáním do němčiny nebo latiny a jinými obměnami.
Z těchto všech jmen pak mohly vznikat postupně i naše dnešní příjmení. K tomu došlo však obvykle dost pozdě. Nedivme se tedy, že jsem měl potíže s hledáním Paichlů. Dědičná příjmení se vyvíjela ze všech nedědičných přízvisek během 14.-18.století. Tvrdí se, že až do 17.století neměli ani všichni měšťané stálých rodových, dědičných jmen. Zavedení pevného příjmení bylo nařízeno na základě guberniálního nařízení z 20.října 1770. Jejich dědičnost a neměnnost byla uzákoněna. až patentem Josefa II. dne 1.11.1780, kdy také dostávali svá příjmení i bezzemci a čeleď.
Dnešní podoba našich příjmení se datuje až od poloviny 19.století., kdy došlo k pravopisné reformě, která je základem moderního českého pravopisu. Tak vlastně máme štěstí, že ti Paichlové měli dědičné příjmení už předtím. Jinak jsme mohli naši ságu psát až od Marie Terezie.
Není tím však stále vyřešena základní otázka, která mne už dlouho zajímá: z čeho to naše jméno vzniklo. Zdálo by se, že nám v tom zcela jistě pomůže věda - etymologie, která zakládá své poznatky na hledání hláskoslovných základů. Protože tyto hlásky se ve jménech během staletí často velmi měnily, tak laik na to vysvětlení původu slov svými znalostmi nestačí. Na pomoc etymologii běžných slov a názvů existují velké tlustospisy, zvané etymologické slovníky.
Příjmení však ve slovní zásobě národa představuje zvláštní skupinu. Příjmení jsou postupně zbavena významu slova, z kterého vznikla, často se liší od něho i pravopisem nebo skloňováním. Přitom možností jejich vzniku je, jak jsme už řekli, skoro nekonečná řada. Vznikala z osobních či křestních jmen, z místních jmen, podle místa původu, dokonce podle domovních znamení, podle zaměstnání, charakteristických rysů fyzických a duševních, podle událostí, podle sociálních skupin, podle oděvů a obuvi i podle slov cizího původu.
Přečtete-li z výše uvedených knih tu nejlepší, tu od Jana Svobody, tak tam na 25 hustě psaných stránkách najdete všechno možné, po čem příjmení mohlo vznikat. Když si na str 255- 315 navíc přečtete všechna možná staročeská příjmení, tak mezi nimi nenajdete nic, co by připomínalo Paichla. Přitom v této knize je uvedeno cca 9.000 staročeských jmen., a to včetně staročeských jmen odvozených, cizího původu. Přesto ani tato nejdůkladnější práce nevyloučí, že jméno Paichl bylo svým původem staročeské, nebo dokonce obecně slovanské. Nejde však jen o jedno jméno. Je tu celá řada jmen, která jsou možná synonyma.
Abychom nehledali vysvětlení jen jména v tvaru Peichl nebo Paichl či Bäuchel, podívejme se napřed na celou množinu jmen jim podobných.

ETYMOLOGIE NAŠEHO PŘÍJMENÍ

O našem příjmení jsem nic jednoznačně spolehlivého v literatuře nenašel.. Možná, že to je tím, že etymologie většinou nevidí dále než do starogermánštiny. Proto některé seriózní německé etymologické slovníky připouštějí, že třeba německý termín Bauch / břicho / může být z ještě starších jazyků než jsou jazyky germánké. Co když to naše nomen omen tedy máme po Keltech?
Moc velkou pomoc jsem tedy nezískal ani od důkladných staročeských a německých slovníků. Takový slovník autorů Grim,J., Grim, A./ Deutsches Wörterbuch, Leipzig / je snad nejtlustospisovější. Přestože zaplňuje přes metr regálu, termín Bäuchel, Bäuchl, ani Peichl, Peichel ani Paichl nezná.
Nakonec jsem musel do etymologie zafušovat tedy sám, i když s trochou pomoci starší vědecké literatury. I tak jsem ani já nedospěl k žádné jistotě. Protože jsem musel celý život dělat vědu, tak i moje závěry jsou jen o vědou podložené hypotézy, domněnky, možnosti, pravděpodobné vysvětlení a zdůvodnění.
Předkládám Vám k úvaze hlavní hypotézy, které připouštějí, že máme příjmení po pradědech buď podle
1. povahového rysu pyšnosti,
2. nápadného tvaru břichatosti.
Oba tyto pojmy za určitých okolností mohou splývat, takže bychom mohli uvažovat jako příčinu našeho příjmení jejich společný jmenovatel v 3. obecném znaku velkoobjemovosti.
Když si dáme etymologickou námahu, tak dojdeme i k hypotéze, že naše jméno souvisí s
4. malou výškou těla našich předků
Předchozím teoriím je rovnocená poslední úvaha, že máme příjmení podle
5. zaměstnání běliče plátna.
Je dost nepravděpodobné, že by podkladem pojmenování našeho prapředka bylo jiné bříško, třeba bříško prstu. Člověk ale nikdy neví. Uvádí se i bříško na jelením kopýtku, známé prý podle otisku jelení stopy, pod německým názvem Beuchel. To by pak byl náš praotec mohl být pojmenován podle stopařství, Pochybuji, že by to bylo z toho, že byl ze svého příjmení jelen.
Málem mne na falešnou stropu svedl slavný J. Jungmann. Ten totiž ve svém díle / Slownjk česko-německý, Díl I. - IV. Knížecí arcibiskup. knihtiskárna, Praha 1837 / uvádí i již zmiňované další termíny, připomínající naše příjmení, jako např.
Pauchle, Paukle název planého jablka
Pauchlnázev prázného, vyfouknutého vejce
Také se mi zrovna nezdá, že by náš Peichl nebo Paichl si odnesl své příjmení od názvu autonomní oblasti ve středním Mongolsku, která se nazývá Paicheng, Baicheng, ale též Paiche.
Nic asi také na tom nebude, že by se naši předkové pojmenovali podle velmi dravé ryby, která na severu Jižní Ameriky dosahuje délky 15 stop a hmotnosti až 500 liber. Jmenuje se Paiche, latinsky Arapaima gigas, lidově Pirarucha.
Začněme tedy vytvářet reálné hypotézy.

1. ČESKÝ PYŠNÝ PEJCHL ?

Staletý vývoj, jímž příjmení prošla, zanechala na něm své stopy. Odrážejí se v něm nejen proměny jazyka. Proto jsou mezi nimi též taková, která vznikla ze slov již po staletí neužívaných. Nelze opomenout ani to, že velmi často v nich docházelo k nejrůznějším zkomolením. Prostí lidé neuměli většinou ani psát ani číst, a proto také písaři mohli příjmení po svém různě přepisovat..
Proto možná také naše příjmení nebudí dojem příjmení českého, když se po staletí psalo úředním jazykem německých. Bohužel zatím žádný z našich badatelů v české antroponymii nám na pomoc zatím nepřišel. Ale kdo ví, českých příjmení je prý více než 40.000. Když stejný význam měl pro nově se objevivšího člověka pozdější příjmení Novák, Nový, Nováček, tak možná, že to bylo stejné s českou slovní charakteristikou povahového rysu pýchy. A tak asi nikdo stoprocentně nevyloučí, že zde nebyla souhlasnost jména Peichla s českým pojmenováním pýchy, nafoukaností pod jmény
-Peicha
-Pegchl
-Pejcha, Pejchal, Pejchalů, Pejchl, Pejchlowá,
-Peychl, Pewchl, Pewchel
-Peyšek, Pýšek jako název pyšného člověka
-Pichl, Pychl, Pychal, Pychalů, Püchl
-Pýcha,...
Dlouho mne to nenapadlo, až teprve hledání v českých etymologických slovnících mne přivedlo na možnou souvislost našeho příjmení s pýchou. Mohlo to vznikat takto: PEJCHL mohl být lidový termín pro původní Pýchl. To není nic divného, vzpomeňte třeba na mlýn-mlejn, dobrý - dobrej, mýdlo - mejdlo. Pak to Pýchl mohlo se odvozovat jako příjmení podle vlastnosti našeho prapředka, který byl pyšný. Ještě dnes to slyšíme i v současných tvarech slov pýcha - pejcha. Mají společný kmen ″pych″, což známe třeba ve slově pych jako zpupné poškození polního majetku (cituji podle etymologického našeho slovníku).
Staročeština tu naši pýchu definovanou jako nafoukanost docela dobře vystihovala odvozením od sloves ″ pýchati, pýšeti, peyšiti, pychnouti ″, v nejobecnějším smyslu “nadýmati se, nafukovati se, foukati, puchnouti, nabírati na objemu.”
Že tato moje teorie nevisí jen tak ve vzduchu, to dokazuje lístkovnice onomastické knihovny České akademie věd, kde najdete i příjmení PEJCHA z více českých míst, jako např. z Třebestovic u Brandýsa n. Labem už v r. 1654, v Bohnicích u Prahy v r. 1777, nebo příjmení PEYCHA ve Viničných Horách u Prahy v r. 1853. A odtud k té příponě -l- je už jen malý kousek.
Vždyť jsem při prohlížení matrik musel konstatovat, že v nejstarších matrikách se nejčastěji vyskytuje u našich předků příjmení Peichl, nebo, když si faráři tehdy moc nedělali starosti s gramatikou, tak psáno místo s ″i″ také s ″j″ nebo ″y″, možná též “ü”. Možná, že je to stejné s tím “w” ve jméně Bewchl. Zdálo by se v těch variacích psaní našeho příjmení spíše důležitější to ″e″ v tom P-E-ichl. Pak jsem ale ke svému velkému překvapení zjistil, že se vyskytovalo i tvar příjmení s ″a″ jako Paichl.
. Také ten konec na - l není nic neobvyklého. Lingvista Svoboda těchto staročeských jmen končících na -l uvádí ve své knize tři hustě psané stránky 168 - 170.. Příponami se souhláskou -l- se totiž často tvořila jména jako deverbativní slova s významem činitelským, jako třeba blouznil, kecal, tlachal, hýřil atp.. Jindy jde o slova s významem náklonnosti k činnosti nebo ději. Peichla tam však nenajdete. Je to k vzteku.
Když jsme u toho rozlišování Peichl a Paichl v matrikách, tak to bylo pro mne na samých začátcích pátrání po předcích velké překvapení. Údiv nad tím, že mám v našem rodovém archivu originál listiny, podle níž můj otec Jaroslav Bäuchel v návalu českého cítění zažádal v r. 1928 o změnu příjmení na Paichl, což mu bylo výnosem Zemského úřadu v Praze dnem 10.ledna 1929 pod č. 9/B 383 ai 1928 úředně povoleno. Táta samozřejmě nemohl vědět, že toto Paichl už existoval před mnoha generacemi, to si tenkrát sám nějak vyvzpomněl, aby to německy znějící příjmení Bäuchel zase trochu nazpět zčeštil. V tomto nápadu asi zapracoval nějaký duch rodu - genius gentis.
Možná, že se mi smějete. leč kniha ″ Latinsko -český slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií ″ od J. Pražáka, F. Novotného a J.Sedláčka, překládá to klasické slovo genius jako ducha strážného. Takový ″duch strážný″ prý provází člověka od jeho zplození a narození po celý život, sdílí s ním slasti i strasti, ano i po smrti jako Lar s ním prý žije. Staří latiníci i lidé dávno před nimi věřili, že nejen každý člověk, ale i každý rod, každé místo, krb, město i stát mělo svého genia. Pomalu by tomu věřil člověk i dnes. Proto jako staří Ŕímané, kteří obětovali svému geniovi dary o slavnostech, svatbách a zejména narozeninách, obětuji já své povídání geniovi našeho rodu.
Když už tak bájím, tak samozřejmě musím přiznat, že ten “genius rodu” nemůže být všemocný. Alespoň ne v jazykovědě. Dokladem toho je, že pomalu každý bratranec se dnes příjmením píše jinak. A nejen naši pokrevní příbuzní, ale i jiní s nějakým štamprletem naší společné krve, se jmenují různě. V Laškrouně najdete mezi Bäuchly, které ani neznáme, různé varianty našeho příjmení, V Kolíně pracuje v nemocnici primář patologie Peychel, tedy se jménem, s kterým jsem se setkal koncem 17. století v matrice.
Protože sám na tu pejchu jako příčinu našeho jména nevěřím, tak se zase raději vraťme k té pravděpodobnější etymologii.

2.PEICHL - NĚMECKÝ BŘICHÁČEK

To spojování s břichem má na svědomí asi hlavně to náhlé německé pozdní přejmenování při zápisu v matrice u našeho předka Josefa. Ten nesporně německy znějící tvar BÄUCHEL z původního Peichla udělal očividně nějaký nahluchlý německý farář v 19. století, který si ale sám nebyl tak jist přesným zněním a podle výslovnosti raději napsal u našeho pradědka Josefa obojí - Bäuchel vulgo Peichl. To vulgo značí dnes ″obyčejně″, veřejně, lidově. Ať už to bylo čímkoli, škrtem pera se změnil dne 3. května 1807 Peichl na Bäuchla.
Když někdo uslyší Bäuchl, tak snad každého trochu německy gramotného napadne, že to má spojitost s německým der Bauch - břicho. Když si však vezmete do ruky ty nejstarší a největší německo- české slovníky, tak tam najdete 62 slov s kmenem -bauch-, ale žádné Bäuchel nebo Bäuchl. Ani ta zdrobnělina není není Bäuchel, ale Bäuchlein nebo Bäuchelchen.
Ovšem když si vezmete do ruky nejnovější současný německý slovník, tak tam však najdete pod termínem Bauch nejen odvozeninu Bäuchel, ale též bauchen jako nadýmati. Tak jednoduché to s tou němčinou ani s břichatostí tedy není.
Přesto však už dříve zmíněný profesor Schwarz, aniž by to nějak zdůvodnil, předpokládá příjmení Bäuchel ve spojitosti s německými slovesy ″bäuchen″ nebo ″bauchen″. Pak by to podle něho znamenalo člověka, který měl velké břicho, protože
-se válel na břiše, že to byl prostě lenoch
-si cpal břicho, že to byl žrout, a v důsedku toho tlouštík, tlusťoch, pupkáč.
V tomto není sám, protože též jiní němečtí jazykozpytci, např. Gottschald / Die deutschen Männernamen des 12.-14.Jahrhunderts/, nebo Bahlow /Deutsches Namenlexikon/. spojují břicho / der Bauch/ v dolnoněmčině /plattdeutsch, niederdeutsch/ se slovy Bäuchel, Beuchel, Beichel, ale též se složenými, končícími na -Bach, -Buch, -Buck, -Buch, -Pauch, -Buyk, -Buhk..
Zdá se však, že se z těchto vyjmenovaných mudrců moc nezamyslel nad tím, že naše jméno mohlo vzniknout podle jiného společného jmenovatele velkobřichatosti.

3.PEICHL-OBECNĚ VELKOOBJEMOVÝ ČLOVĚK

Tím vším dříve vzpomínaným soukromým etymologickým bádáním by se mohlo i v češtině i v němčině příjmení Peichla uzavřít jako původní přízvisko univerzálně velkoobjemového člověka, až už s břichem tlustým od jídla, člověkem nepracujícím a tloustnoucím, nebo s člověkem pyšným, nafoukaným, nebo dokonce s člověkem nadmutým střevními plyny nebo s nemocným člověkem s břichem napuchlým otokem.

4.PEICHL JAKO KRAŤAS

Věda nemá konce. Při větší představivosti bychom teoreticky museli připustit, že náš prapradědek dostal své příjmení podle své fajfky, protože pýchat a pejchat znamenalo dříve i foukat, vyfukovat, třeba dým z fajfky.
Bez legace však musíme uvažovat reálně hypotézu staršího, předgermánského původu našeho příjmení. Prostě, že tady byl náš rod ještě než začali Evropu deptat germánské kmeny. Ó jak můžeme být pyšní na tento předpoklad. Když ovšem jde o “vědu” tak však nesmíme být předpojatí nějakým českým nebo německým národovectvím.
To “břicho - Bauch” totiž nepatří jen do němčiny, ale do všech germánských jazyků, jako je třeba norština. Abych to udělal našemu českému srdci ještě přijatelnější, tak zdůrazňuji, že ony všechny možné kombinace oněch bák, buk, búk, bók, a kdoví co ještě ve všech germánských jazycích, mají s největší pravděpodobností starší původ, předgermánský. Zajiskří Vám v očích například etymologické vysvětlení anglického resp. internacionálního Websterova slovníku, který výslovně tvrdí, že tato slova nejspíše mají keltský původ.
Podle mnoha jazykových tvarů v gaelštině nachází původ tohoto slova v přídavných jménech “malý, nízký, krátký”. Pokud to nevíte, tak gaelský jazyk je keltským jazykem irského typu v severních částech Skotska.
Mně se zdá toto etymologické zdůvodnění našeho příjmení dost hodí do krámu, protože je dokonce pravděpodobné. Tak vale ne jen dvě staletí německy znějící Bäuchla., ale i více než tisíc let předgermánského malého Peichla. Asi jako Malenkov. Brrr.

5. PEICHL JAKO BĚLIČ PLÁTNA

Jako věda tak i představivost nemá konce. Jděme dál ještě nějaké ty tisíce let, jděme ke kořenům řemesel a řemeslníků, kdy už snad naši předkové mysleli na hygienu a vařili své plátno, možná i spodní prádlo v louhu. Aby bylo bělejší a také aby neškrabalo. Bäuchen čili beuchen totiž znamená loužit, A k tomu teď přicházíme.
Jedním z nejstarších zdrojů vzniku příjmení byla profese, zaměstnání, povolání, řemeslo. Mezi nejstarší výrobní způsoby patří tkalcovství. Už v 7 tisíciletí př.n.l. byly v provozu tkací prkénka, jakési tkalcovské stavy, vřetena a přeslice. V našich zemích se předpokládá výroba tkanin v 6. století n.l. K největšímu rozvoji textilní výroby došlo u nás v 10.- 13. století. Nejčastěji šlo o zhotovování plátna, nejen na svrchní, pracovní a letní oděvy, ale od 16. století dokonce už i na spodní prádlo. Do té doby tedy většinou nebylo spodní prádlo módní.
Výroba plátna však nezahrnuje jen tkaní, ale mnoho jiných úkonů s tím spojených, zejména s přípravou suroviny (lnu, konopí, vlny) nebo s úpravou výrobku.
Pro naše bádání je nejdůležitější, že se plátno muselo odjakživa prát a zbavovat nečistot a muselo se proto rosit, zalívat, slunit, bělit. K tomu patřilo i louhování pomocí dřevěného popela, který odstraňuje zbytky tukových a voskových nečistot z onoho chmíří či rostlinných vláken. Louh se získával zejména macerací z popela bukového dříví. To už tak dělaly nejrůznější národy dávno, proto to máme název pro toto loužení i v latinském termínu ″ lixivia macerare″.
Protože německy se buk jmenuje die Buche, pak tomu bílení pomocí louhu Němci říkali ″bauchen, beuchen, bewchen, buchen″. Tuto etymologii názvu bílení zdůraznuje např. Passlerová E. ve své práci o časné historii nauce o řeči. Dokonce to čištění spojuje se staroněmeckým ″bheugh″.
Termín bauche, buchen najdeme nejen v německé literatuře už v 16. století, ale má však svoji obdobu i v mnoha jiných jazycích, např. v italském ″buccata″, francouzském ″ bue″, anglickém ″buck″. Stejnou etymologickou spojitost s bukem uvádějí i naši autoři pro české termíny bílení jako ″pajchování, pejchování, plajchování″. Tak uvažuje např. Machek V. ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého, Praha, Academie 1968, 866 s., ale též největší naše dílo Kolektiv :Staročeský slovník, V/1 Academia, Praha 1977. Ten odvozuje ale plajchování od starohornoněmeckého bleichen.
Pro toto bílení je na bíledni, že pro ně musela být i odbornost, a tak se na něm podíleli už řemeslníci, nezřídka patřící mezi barvíře, kteří si říkali běliči. Takové běliče i jejich bělidla najdeme v odborných pojednáních i v krásné literatuře, a to i zejména v severovýchodních Čechách. Vzpomeňte si třeba na povídání o starém bělidle.
Známý Z. Winter uvádí běliče jako mistry řemesla v Ústí nad Orlicí, ve Dvoře Králové, v cechovních knihách jsou podle Kadlečka uváděni v Brandejse nad Orlicí. O běliči se zmiňuje berní rula přímo v Lanškrouně. V XVI. století podle Z. Wintera to bylo prý u nás řemeslo většinou ″německé″.
Bylo by tedy i možné, že Paichlové si přinesli své jméno jako němečtí k nám přesídlení běliči plátna, kteří doprovázeli i v Hřebecku se usídlující německé tkalce plátna. Pokud nešli na Lanškrounsko přímo už dříve vzpomínanou cestou přes Chebsko a Plzeňsko, pak mohli tam přijít ze Slezska, kde údajně bylo důležité centrum tkalcovství a běličství.
Konkrétní vztahy Paichlů k tomuto tkalcovství a s ním často spojeném bělení může dokládat nakonec přímo i náš snad pokrevní příbuzný Tobias Peichl, který si podle matriky oddaných dne 2.11.1675 v Lanškrouně vzal za ženu Madlenu Luckersovou, která podle berní ruly z r. 1654 pocházela z rodiny pláteníka. Tak Tobiáš mohl být běličem i podle příjmení i podle řemesla. S jistotou jsme měli v Čechách podle berní ruly na Sokolovsku Matese Peychla, barvíře. Od barvíře k běliči nikdy nebylo daleko.
Tato etymologická spojitost vzniku jména našich předků nemusí nutně však znamenat, že náš rod je německý. Vždyť, jak jsme už řekli, termín ″ pejchovat, bechovat, pachovat″, ale i pejchovna a jiné názvy s tím řemeslem spojené, přešly do českého jazyka. Dokládá to i Kott F. ve svém Česko-německém slovníku, díl VII, Praha, F.Šimek, 1401 s. Stejně tak o tom mluví dílo Jungmanna J.″ Slovník českoněmecký “, I. - V., Praha 1836-1839. a Passlerová E. ve své práci ″Frühgeschichte der Sprachwissenschaft″. Wien 1940, 150 S..
Takže ani historie, ani etymologie, ani jiné vědy nerozřešily všechny obecné otázky rodu Paichlů. Věda je holt věda, ale není všechno. Ještě než definitivně ukončíme učení, sbírání fakt a obecné přemýšlení o Paichlech, pokusme se shrnout odpovědi na některé z kruciálních otázek našeho národa a našeho rodu

Pravdě nelze učiniti větší službu,
než ji zbavit věcí falešných
Isaac Newton

ČESKÉ DILEMA.

Po druhé světové válce znovu a s nečekanou vahou vstupují do popředí mezilidských vztahů odvěké otázky národnostní. Na celém světě jsou najednou etnické otázky znovu příčinou mnoha řevnivostí, útlaků, kmenových i občanských válek. Možná, že si ani neuvědomujete tento pojem etnikum, za což se obvykle považuje skupina lidí, kterou spojuje společný původ, zvláštní kulturní znaky, jazyk, mentalita, tradice a mnoho jiného. Příslušníci daného etnika mívají často tak velké povědomí takové vzájemné sounáležitosti a odlišnosti od jiných společenství, že jsou pro ně ochotni se odtrhnout od jiných etnik, ačkoliv jim to přináší bídu a dokonce i vlastní zánik.
Jedním ze stále doutnajících etnických rozporů byl po staletí v Čechách vztah mezi národem Čechů a Němců. Tento vztah se nás Paichlů bytostně dotýká, protože se do něho promítají těžko řešitelné otázky naší národní příslušnosti. Nikdo z Vás si možná doteď nepoložil otázku, zda jsme skutečně Češi. Mne však po dlouhou dobu tato otázka mučivě pronásledovala. Proto se pokouším v této kapitole netradičním způsobem zkoumat naše české dějiny, abychom mohli trochu odborně a přijatelně tuto naši německost nebo českost posoudit. Vy to berte jako malý výlet za oponu našich dějin.
Měli bychom začít ujasněním si rozdílů mezi rodem a národem eventuelně i státem. Většina toho v dějinách má souvislost s politikou vladaře nebo reporesentantů státu a v českých dějinách snad ještě více s náboženstvím nebo spíše s církví.
Mnoho toho v našich je popisováno jinak, než se ve skutečnosti stalo. O tom Vám může podat svědectví vynikající kniha Ludvíka Součka “ Obrazový Opravník Obecně Oblíbených Omylů” / Práce, Praha 1981, 230 s./. Jsou tam uvedeny omyly, které se dotýkají života každého z nás. Mne na příklad uvítal pan Ing. Rambousek, když jsem po staru za ním šel žádat ho o jeho dceru Mílu pro mého syna Miroslava, jedním z takových tradovaných historických omylů. Vytýkal mi jako roduverný Brňák, že jsme my Čížkové nechali u zdi letohrádku Hvězda na Bílé hoře zemřít všechny Moravany, kteří jediní bránili český stát. Neuvědomil si, že málokdo z Moravanů považuje Brňáky za Moravany. Co horšího, nevěděl, že nešlo vůbec o Moravany, ale německé žoldnéře, které tam do bitvy najaly Moravské stavy, protože jejich příslušníci nechtěli sami nést do války svou kůži. Tvrdil, že všichni “Moravané” zde zahynuli, protože neznal listiny, kterými ještě dlouho poté tito žoldnéři vymáhali na Moravanech svůj žold, který jim sice byl slíben, ale nikdy nevyplacen. Nevěděl, že “ tito dělníci války” byli vedeni Jindřichem Šlikem, který také nepadl, byl zajat a záhy převlékl stejnokroj a stal se jedním z význačných a věrných císařských vojevůdců”.
Je mnoho tradovaných historických tvrzení, které rozdělují národy, místo aby je spojovaly. Velkým nánosem neznalostí jsou naplněny zejména legendy a mýty o utrpeních, které připravili Němci nám Čechům. Vezmeme-li si na pomoc knihu Oskara Krejčího “Český národní zájem a geopolitika / Universe, Praha 1993, 179 str./ pak vidíme, že pojem národa se vyvíjel dlouho. Jen politická konsolidace kmenového území Přemyslovců trvala po slovanském osídlení v české kotlině téměř v období 500 let vzájemného soužití Čechů a Němců. Za tak dlouhou dobu se toho vzájemného hašteření dvou národů nutně musí stát mnoho.
Jakým pojmem “ národa” se chceme zaklínat, když ještě v dobách římských až do raného středověku sloužil název “natio” k označení velkorodinných či kmenových etnik/ společností/. Teprve za feudalismu ve středověku se termín národa rozšiřuje na pospolitost lidí stejného jazyka, psychiky, kultury a dokonce i na společné území. Přitom národ není totožný se státem, který je chápán převážně jako politická instituce. Proč to zdůrazňuji ? Protože národ nevymezuje už výlučně pokrevní příbuznost, pojem národa se nekryje s rodem, a to ani obecně, tím méně ve vývoji.. Zatímco se název rodu jazykově nemění, dostává národ v jednotlivých jazycích více odlišných názvů, viz např. v němčině das Volk a die Nation, I terminologie příslušnosti k našemu národu prodělávala své změny. Například mladočeši až do vzniku Československa odmítali rozlišovat teritoriální pojetí češství, pro něž Němci užívali termín “tschechisch”, od etnického češství, v německém jazyce označované jako “böhmisch.
Na rod tedy nelze pohlížet očima měnícího se národa, sjednocujícího ve svém vývoji skupinu lidí podle společných vnějších kulturních rysů i podle vůle tohoto společenství lidí žít pospolu. Pojem národa se mění ve své definici, ve svém vztahu ke státu a v neposlední řadě i ve svém názvu. Germánské kořeny našeho rodu bychom proto neměli spojovat s německou politickou rozpínavostí, která postihovala sousední etnika.
Proto u nás bezmála univerzálně přijímaný stereotyp považování všech Němců jako nepřátel a utlačovatelů mne v rodovém pátrání velmi trápil. Proto jsem se dlouho nemohl vyrovnat s tím, že Paichlové se k nám do Čech pravděpodobně přistěhovali z Německa. Abyste se ani Vy, milí čtenáři, nemuseli trápit pomyšlením na toto naše národnostní dilema, pokusím se jím zabývat trochu důkladněji. Předpokládám, že znáte název a váhu dilematu, který vyjadřuje obtížnost volby mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi.
Hned napřed předesílám, že přísně historicky vzato nemusí být pravda, že jsme my Paichlové po rodě Němci. Pojem národa se vytváří mnohem později, než vznikaly kořeny našeho rodu někde mezi svazy nejrůznějších kmenů Germánů a Slovanů., Starověká Germanie se rozkládala před naším letopočtem na jihu Skandinávského poloostrova a na území mezi Severním mořem, Rýnem, Dunajem a Labem. Sousedila tedy dlouho s územím Keltů na jihu a západě a s územím Slovanů na východě. Toto své původní sídelní území museli Germáni opouštet pod tlakem Slovanů. Napřed tedy byl příčinou mnoha zla pro Evropu tlak Slovanů na Západ. Byl to Drang nach Westen. A tohoto zla z východu nebylo v evropských dějinách ani v českých dějinách málo.
Na pomezí všech etnických skupin vždy docházelo k jejich míšení a nikdy není tedy možno restrospektivně určit, ke kterému kmeni určitý rod přináležel. Kořeny našeho Paichlovského rodového pokrevenství tedy mohly původně vycházet z nějakého kmene velkých kmenových svazů, zejména tedy keltského, germánského a slovanského. Předkové Paichlů mohli putoval Evropou jako příslušníci kmene před i během stěhování národů, a mohli obývat kotlinu, později nazývanou jako českou, a to ještě mnohem dříve, než nějací Čechové vůbec vznikli. Germánský původ Paichlů je tedy stejně možný jako u mnoha rodů v dnešních evropských zemích, kde o svém národním charakteru vůbec nedumají, Nijak si to nepřipouštějí třeba dnešní lidé v kterémkoli skandinávském státě, nebo občané bývající dnes nejrůznější místa v Anglii, Francii, Italii, Španělsku nebo až v oblasti na sever od Černého moře nebo dokonce v severní Africe.
Dokumentujme to například na Francouzích, kteří valnou částí svého národa přímo navazují na populaci germánského státu, tzv. Franské říše. Jako Frankové byly nazývány původně západogermánské kmeny na dolním Rýně, které sjednotil kolem r. 500 Chlodovik z rodu Meroveovců. Vznikal tak státní útvar Svaté říše římské na území dnešní západní Evropy, který dosáhl svého největšího rozsahu za Karla Velikého z rodu Karlovců. Tato franská říše nebyla ve svých dlouhých dějinách až do svého zrušení v r. 1806 nikdy ani svatou ani římskou. V našem povědomí je však snad navždy zarostlá jako Německo, které páše své nepravosti na našem českém národě, i když se v ní Německo politicky formovalo mnohem později v dobách, kdy ještě žádné české království neexistovalo. Franská říše byla rozdělena po smrti Karla Velikého teprve kolem r. 843 na tři říše, z nichž západofranská a středofranská daly základ vzniku dnešní Francie. Francouzi na rozdíl od Čechů nemají z této germánské kolébky žádný mindrák /negativní pocit vlastní méněcennosti/. Přitom etnicky obyvatelstvo v dnešním Burgundsku nebo v Provenci bychom mohli považovat stále za Germány.
Přitom nikdo nemůže přinést nějaký doklad pro “české” potíže s těmito západními Germány- Franky, pokud ovšem nechceme mylně interpretovat vztahy Sámovy říše k nim. Sámo se sice dostal po porážce Avarů do vojenských konfliktů se samotnou franskou říší, ale z nichž vyšel naopak “ náš” Sámo vítězně a křivdy Slovanům u nás z toho nevzešly. Rozpory významnější mezi Franky a Čechy nebyly ani kolem roku 797, kdy Kosmas ve své kronice uvádí vznik politické závislosti Čechů na mnohem větší a silnější říši, která ochraňovala naše etnikum mocí Svaté říše římské. I Kosmas přiznává, že se “náš národ nikdy proti panství krále Karla Velikého a jeho nástupců nebouřil”. Nepovažoval ani za zlé, že stál s Franky věrný ve všech válkách, zejména když Pipin, syn krále Velikého, musel bránit Svatou říši římskou i českou zem proti dotírajícím Avarům, když už říše Sámova neexistovala. To přece nebyla nějaká mimořádnost, když za to uložil českým vládcům za tuto ochranu placení oněch každoročních 120 vybraných volů a 500 hřiven peněz.
Máme doklady i o tom, že v r. 890 velkomoravský kníže Svatopluk dosáhl od německého krále a pozdějšího císaře Arnulfa, potvrzení své svrchovanosti nad českými kmeny, takže už tehdy nebyly Čechy lénem říše, neboť vasalové říšští nebyli poplatní.
Pro geopolitiku střední Evropy, a tím i pro vývoj české státní ideje, má význam teprve 10. a 11. století. Nemají na svědomí jen Němci, že se České země se staly součástí Svaté říše národa Německého. Byl to tlak Maďarů, který si vynutil za v dobách krále Jindřich I. Ptáčníka sjednocení Německa a zahájení politiky Drang nach Osten. Odjakživa nejlepší obranou byl útok.
Nebyli to ostatně ani jen Němci, kteří brzdili konsolidaci a rozvoj státu Přemyslovců. Proti němu rozhodující měrou vystupovala mnohem zákeřnější síla - římská církev. Co vyčítat Němcům, když se to vše dělo za pomoci samotného českého knížete Svatého Václava /924-935/, který uznal lenní závislost na Německé říši a silně podporoval šíření křesťanství. Kolem něho nakupila církev svatá neuvěřitelné množství legend, aby zakryla jeho důsledně proříšskou i protinárodní politiku. Proto se netradují skutečné povahové rysy tohoto “ národního” politika, který nebyl vůbec povahou nevinným holoubkem, když dovedl proflámovat mnohou noc s pohanskými “ zvířaty”, když z rozmaru prohlásil své manželství za neplatné a milovanou choť na místě civilním sňatkem přidělil jakémusi dvořenínovi. Ve srovnání s ním jeho nástupce Boleslav I, zvaný církví jako Boleslav Ukrutný, odolával po 14 let mnohonásobné přesile Jindřichovy římské říše.
Byly to v našich dějinách opakovaně vlivy katolické církve, které, schované za politiku Německa, řídily osudy našich zemí. Např. asi hned za rok po vyvraždění Slavníkovců se pražský biskup Vojtěch sešel s německým králem a pozdějším císařem Otou III. a dohodl s ním upevnění dvou protipřemyslovských států v Polsku a Uhrách, Oběma se dokonce sv. Vojtěch stal patronem. Proto až do konce 12. století nelze dobře mluvit o českém státu.
Sami Přemyslovci se příliš nehonosili nějakým národnostním cítěním, Vždyť jejich dvůr byl směsicí českého a německého živlu. A tak se i od 12. století dále rozcházelo opakovaně dobro našeho národa s prospěchem jeho vládců. Proč bychom se tedy dnes my měli stydět za to, že naši předkové přišli na pozvání takových našich vladařů odkudsi z ciziny k nám a změnili se v Čechách během staletí na české občany ?. Za jejich života v Čechách se postupně náš rod stával stále více českým, protože s touto novou zemí a s českým obyvatelstvem musel sdílet její osudy. A ty nebyly na této křižovatce evropské mocenské politiky nikdy lehké. Vzpomeňme třeba hned za předpokládané kolonizace Čech naším rodem v 11. až 13. století následky nájezdů Pečeněhů, Kumánů a Tatarů, od 16. století i Turků a ve 20. století z Ruska. Na ochranu před tímto nebezpečím, opakovaně přicházejícím z východu, nestačilo pak ani naše spojení se Svatou říší římskou, ani celoevropská koalice křesťanských států, proklamovaná Jiříkem Poděbradským. Tomu se mohla postavit na odpor jen velká mnohonárodní monarchie ve středu Evropy, lépe než pozdější Malá dohoda se západními státy.
Pohnuté osudy českého království se obvykle spojují bohužel vždy jen s germanizačním úsilím německých panovníků, zejména s Habsburky. Zapomíná se však, že pro tu dobu začátku obrany proti nebezpečí z východu to byla nejsilnější knížata v římsko-německé říši, volená od r. 1438 za císaře této říše a v té době snad jedině schopná vytvořit onu monarchii, schopnou čelit tureckému zničení celé Evropy. Při svalování viny za skutečně těžké doby našeho obyvatelstva výlučně na Habsburky zapomínáme, že Ferdinand I. Habsburský byl v r. 1526 povolán na český trůn svobodnou volbou našich českých stavů.
Zapomíná se i na to, že vinu na pobělohorském temnu mají opět v prvé řadě naše české stavy. Dvouhodinová bělohorská bitva dne 8. listopadu 1620 sama nebyla nějakým významným vojenským střetnutím a dobře opevněná a zásobená Praha se svou početnou posádkou a pomocí svého silného dělostřelectva mohla zvrátit její výsledek a potřít v hladové a obtížnými pochody vyčerpané císařské vojsko. Shodují se v tom všichni, že císař Ferdinanda II, byl sám překvapen úplným zhroucením odporu českých stavů, zbabělostí utíkajícího “ zimního krále” a nezájmem českého lidu o své osudy.
Bylo by možno pokračovat ještě dlouho ve vážení kolektivní viny možného našeho původně germánského rodu na českých dějinách. Pravděpodobně bychom však nikdy u Paichlů nezjistili žádnou skvrnu na české národní cti. Lze říci, že už dávno z nich byli Češi, když se rozhodovalo o německé vině na našem národě v době vzniku Protektorátu Čechy a Morava a na vzniku dnešní “ sudetské “ otázky.
Navíc znovu končím tím, čím jsem začínal : neni ani jisto, že Paichlové zakládali svůj rod co by Germáni. Že není ani žádnou zárukou kvality naší krve, kdyby se formovali v původním etnické uskupení Illyrů, nebo později Keltů nebo nakonec ve slovanském lůně mezi Dněprem, Dněstrem a Pripetí, mezi Slověny, Kriviči, Vjatiči, Severjany, Drevljany, Volyňany, Uliči, Tiverci a jinými.
Querite et invenietis
Hledejte a naleznete
Nový zákon, Matouš 11, 7

Qui habet aures audiendi, audiat !
Kdo má uši k slyšením slyš !
Nový zákon, Matouš 11, 15


Jak naši žili ?
aneb
Sága rodu Paichlů
P Ř E D K O V É

PROLOG PÍŠE LANŠKROUNSKO


Začátky rodu přesně neznáme, ač jsme je úsilovně hledali, ač jsme pátrali po jeho původu, po jeho jméně, po národnosti a po jiných spojitostech s ním. Dále než do konce 16. století vypravěč přímo nevidí, takže i ten začátek naší ságy stůně mnoha otazníky. Jestliže jste se mnou v první části této knihy dobře hledali a nalézali, četli, naslouchali, přemýšleli a domýšleli, nemůže být jinak, než že náš rod se zrodil nejspíše u potomků obyvatel Franské říše někde v místech pozdějšího středního nebo východního Německa, ať už se ta krajina v době stěhování Peichlů do Čech jmenovala východní Franky, Duryňsko nebo Sasko, Německo nebo jinak.
Paichlové si přinesli s sebou do Čech nejen své naděje na lepší život, než měli v přelidněném předchozím domově, přenesli sem asi také své náboženství, své sedlácké zkušenosti, své zvyky, své penáty i své jméno, které jim možná už dávno dali do úst nejspíše Keltové.
Datum jejich příchodu z pravlasti do Čech už nezjistíme. Nevíme, který z českých králů z rodu Přemyslovců jim otevřel svou náruč a přijal je mezi svůj lid. Není to dnes už ani tak důležité. Můžeme se přít, zda tuto čest jim prokázal až náš král Václav I./1205-1253/, který se mnoho snažil o spojení s velkým germánským sousedem, se západní kulturou a hlavně s římským náboženstvím. Mohl to být však předtím Přemysl Otakar I., český kníže 1192-93 a pak znovu 1197, český král 1198-1230. Možná že se tak stalo až za vlády Přemysla Otakara II., markrabího moravského a spoluvladaře Václava I., českého krále v dobách od 1253 do 1278. O to se můžeme přít, ale pro tuto při soudce nenajdeme.
Méně pravděpodobné je, že to bylo až na přelomu 13. a 14. století, kdy putování kolonů na Lanškrounsko nejpravděpodobněji pomáhali pánové z rodu Hrabišiců, Ani skoro nezáleží, kdo je vzal za ruku a vedl je přes celou českou kotlinu. Zda poslal své lidi a vedl jejich karavanu někdo z rodiny severočeského šlechtice Kojaty z Mostu, nebo ze západočeských pánů z Oseka a Rýzmburku či pánů Švihovských.
Šlo jich v ten dávný čas z Němec k nám mnoho. Nejen k vodám poklidné řeky Sázavy, ale i do nedalekého povodí řek Tiché a Divoké Orlice, kde jim k usídlení ukazovali dobrá místa i západočeští Drslavicové či Půticové, Všichni, které sem vedl snad pan Boreš z Oseka a Rýzmburka, sem až nedošli. Některý z Paichlů, kterým naši písaři komolili jméno na Bewchel, Pewchel nebo Beychel, se zastavoval snad na jiných křižovatkách míst na obou stranách Českomoravské vysočiny, kde ještě bylo pro sedlačení dobré půdy habaděj. Možná, že postupně více hospodářů z velkého franského území přicházelo za těmi prvními i v pozdějších stoletích a už s větší jistotou se sklánělo pod kopci k zemi krásných hřebců a bralo do svých dlaní hlínu, rozmělňovalo ji, vonělo k ní a přemýšlelo, zda uživí jeho rodinu i jeho vnuky. Usadit se, znamenalo už tehdy zakořenit se v české zemi, spojit se s její zkušeností, zaměnit starý germánský dub za stinnou kvetoucí, voňavou lípu na dlouhé věky.
Neznáme nejen dobu, ale ani místo, tedy, kde byli ti první Paichlové v Čechách zprvu usedlí. Jedno však víme, že některý z nich nakonec pro své děti, pro své vnuky, pro náš rod si vybral jako kolébku vesničku Sázavu. Nejspíše ji někdy před 1203 na zeleném drnu dokonce sám pomáhal založiti a pojmenoval ji po říčce, která pro jejich domácnosti, chlévy i jejich role dávala vláhu a hnojila je každé jaro svými náplavami úrodné prsti. Té asi byli vděční. Jen jejich jazyk se jim při tom jméně Sázava v ústech točil všelijak. Ať špulili pusu jakkoli, vycházely jim ze rtů spíše zvuky Zose, Zohse, Zoose, Tsoza a Czasau, Saza i jiné. V tom všelijakém jmenování nebyli sami, kteří Sázavě nemohli přijít na jméno. Tak bylo různě i psáno našimi písaři zkomolené jméno “flumen Zazoa” pro tuto říčku na pergamenu v dobách už dávno předtím, léta 1045.
Ves Sázava tehdy nebyla přísně vzato českým místem, podle starých map mohla původně stejně patřit k Moravě, jak ukazuje i to, že říčka Sázavá je vlastně dnešní Moravskou Sázavou. Proto bychom možná našli více potomků tehdejších našich předků i v dnešních vesnicích a městečkách moravských.

KOLIK ZAPOMENUTÝCH GENERACÍ ?

Nevíme a už se nedopátráme, zda naši předkové prožili v Sázavě sto nebo třista let, než je někdo zapsal do listu papíru, který se nám do dnešní doby zachoval. V šeru historie přežilo své zapomnění možná šest možná na dvanáct i více generací Paichlů v Čechách.
Ty už zapomenuté generace našich předků v Sázavě se svými hmotnými starostmi sdílely s naší vlastí smutné doby zániku rodu Přemyslovců při zavraždění Václava III. v r. 1306, doby rozkvětu za éry našich Lucemburků i pohnuté doby husitského revolučního hnutí /1419-1437/. Zde prožívali i neblahé konce a důsledky doby husitské.
Jejich ves tvořila malý kamének župy Vraclavské, pak župy Mýtské, aby byla zaznamenávána v župě a kraji Chrudimském. Ta sounáležitost s velkým správním územím tu malou vesničku ani tak netrápila, Berně královské byly skoro stejné. Horší bylo, že těch 300 let jim stále ukrajovalo jejich svobody, postupně zhoršovalo ten panský útisk, zvětšovalo jejich roboty, opakovaně jim kalilo jejich modlitby k Bohu, vojenskou i jejich vlastní krví zalévalo stavení a pole, když jim středověké mory vůbec dovolily žít. O tom všem jsem ale už mluvil.
Ještě že jejich vesnička byla tak malá a nepoutala nijak mimořádně oči žoldnéřů i panských úředníků. Za dlouhá staletí od svého vysazení ani moc nerostla, jak lze soudit podle pernštejnského urbáře, který ji dosvědčuje v r. 1568 méně než 20 usedlých, kteří platili dávky a berně. Skoro stejně velká asi musela být Sázava už při svém založení. Podle údajů majetkových záznamů lze usuzovat, že na prazačátku se Paichlovi v Sázavě zakoupili na půdě v rozsahu asi 10 hektarů. Z prvního gruntu v pozdějších generacích museli si našetřit na zakoupení nebo na postavení dalších chalup pro své vnuky.
Sázava se asi v pozdějších staletích nezvětšovala ani nezalidňovala. I berní rula z r. 1654 vypočítává zde ve vsi stále jen 20 sedláků, kromě 4 zahradníků a 5 chalupníků, kteří zde příliš vlastní půdy neměli. Velikost Sázavy se neměnila podstatně ani do r. 1718, kdy tam bylo napočítáno 23 čísel, alespoň tak tvrdí souhrn z berní ruly - Extrakt aus der Befund Tabella über die Herrschaft Lanskron in Chrudimer Creys, wisitiert worden 1718.
Svou malostí se schovávala později pod křídla sousedního Lanškrouna, o němž vždy zdůrazňovala, že je od ní jen půlhodiny pěšky na jihovýchod. Známe sice osudy vesnice, osudy panství, ale nevíme nic přesnějšího, jak se Paichlové v této vísce museli choulit až do r. 1588, kdy na ně dopadla lakotná a tvrdá ruka pána Adama Herzána z Harasova a na Skalce, který pak měl kromě Lanškrouna, Lanšperka i panství Červený Hrádek, Skalku a Blatno.
Nejsme asi daleko od pravdy, když předpokládáme, že po ta staletí byli Paichlové na tehdejší dobu stále dost mohovití sedláci, kteří si v několika následných generacích nerozdrobili svůj zakoupený grunt, dokonce se zmáhali a kupovali pro své vnuky a pravnuky nějaký ten další kousek země, stavěli nebo kupovali pro ně chaloupky nebo přistavovali pro ně ve svém statku světnice. Dokonce se časem zmohli na mlýn na Sázavské říčce. Ten jim ovšem jejich pán kruťas jistě sebral, když na svých panstvích skoupil nebo pobral všechny mlýny. Svědčil by pro to také. údaj v soupisu podle víry, kde je Jakub Peichl uváděn ne jako mlynář, ale jako sedlák. Nešlo totiž jen o nemovitost mlýna, ale o výnosnou živnost mlynářskou. Takový mlynář odváděl podle údajů F.Šilara v r. 1672 vrchnosti roční poplatek šest a půl strychů žita.
Protože jsou ještě v polovině 17. století zaznamenáváni naši předkové jako “nepoddaní”, tedy relativně svobodní sedláci., chalupníci nebo mlynáři, i to potvrzuje můj předpoklad, že šlo o původní Němce kolonisty. Na tom nic nezměníme, i když je stejně velmi pravděpodobné, že zde pomáhali udržovat německý charakter vesnice a celého kolonizovaného panství na Hřebecku. Podle soupisu v Sázavě lze podle jmen na Němce soudit stejně u Paichlovic sousedů, jako byl např. Prezler, Kozler, Dortl, Langer, Perzner, Vogl, Tobrman, Heiser, Gribach / Gritzpach/, Pall, Klement, Pol, Streit, Müller, Hybl, Schrott, Schwob, Hesler, Friz. V záznamech o vsi jsem nenašel jiné jméno, které by znělo alespoň trochu česky.
Zda se vyskytovali Paichlové ve větším nahromadění ještě jinde v lanškrounském panství, to jsem nezjistil, ačkoliv jsem prohlédl prakticky celou pozdější berní rulu i převážnou část Soupisu poddaných podle víry. Vicekrát jsem mohl zaznamenat však jméno Pachl / Pachlowa, např. v mlýně špitálském v Dolních Vysočanech jsem našel Annu Pachlovou, dívku 36 let, I jinde bylo těchto Pachlů více: Tomáš, chalupník,25 let, Magdalena, jeho manželka, 30 let, Anna Pachlowa, podruhyně, 50 let. Ve vsi Rybník byl další Pachel, křestním jménem Řehoř, sedlák, 29 let a jeho žena Zuzana, 22 let. Zda to byli také Paichlové s vynechaným nebo zapomenutým - i -, to není už možné zjistit.
Bylo by divné kdyby Paichlovi neměli, jako jiní 8-l0 dětí. I když hodně dětí umíralo na dětská infekční onemocnění a mnoho dospělých umíralo na mory, přesto se počet lidí, jako jinde v Čechách, musel i v Sázavě o něco zvyšovat. Dokladem toho jsou nám pozdější matriky Nemohlo být jinak, že původní zemědělský majetek Paichlů se z generace na generaci trochu drobil, mnozí už nebyli sedláky, ale klesali svým podílem zděděné půdy na zahradníky a domkáře. S tím současně klesaly i jejich svobody, rostla závislost na pánovi a zvyšovala se i robota. Dá se předpokládat, že někteří naši se museli stěhovat jinam, protože rodný statek je už neuživil. Kam všude odcházeli, to už se dá zjistit jen těžko, znamenalo by to prohledávat záznamy i ze vzdálených panství téže vrchnosti
Nemůžeme posoudit ani za těchto staletí jejich pevnost ve víře. Zastihly je už doby nábožensky zmatené. Asi nemohlo být jinak, že v 15. století přijímali zde víru podobojí, když ne dříve, tak po bitvě u Lipan / 1434/ pod nátlakem svého pána Viléma Kostky z Postupic. Činila tak většina obyvatel tehdejšího panství. S tou jejich vírou či s jejich náboženstvím se to pak otáčelo nejspíše ještě několikrát, jako to často bývalo s korouhvičkou na komíně. Určitě znovu se někdy museli přihlásit opět k víře katolické, nejspíše hned za pánů z Pernštejna. Kdoví. co si na ně s náboženstvím vymyslel jejich další pán, luterán Adam Felix Herzán z Harasova a na Skalce, Když ten v r. 1588 koupil panství lanškounské, kupoval ho už s otcem našeho prvního známého pradědka Ondřeje, jako se svým poddaným. S touto “milostivou vrchností” jsme se tedy už dostali skoro až do doby pro náš rod historické. Kdoví, co od něho museli naši předci vytrpět, když na celém svém panství pod nejrůznějšími záminkami zabíral selské statky, jejich louky měnil v rybníky, nutil své poddané, aby kupovali od něho máslo, lůj, vlnu, dobytek, ryby i jiné... Podruhy nutil, aby mu zdarma sekali dříví. Nechtěl od poddaných přijímat poplatky naturální, ale žádal peníze, kterých mezi lidem moc nebylo. Prostě jim dělal to nejhorší.
Kdo ví a kdo nám řekne, zda i některý z našich předků se neúčastnilo vzpoury proti němu, zda mu i s jinými nezběhl jinam. Zda našim jako jiným nesebral Hrzán některý ze sirotčích důchodů. Ještě budeme muset znovu zapátrat po osudech sázavských Paichlů v jeho seznamech o zbězích, kterých mělo být v té době na 1070, snad někdy budeme mít čas listovat v jeho knihách oučtů sirotčích z let kolem r. 1600.


Principes mortales,gens aeterna.
První mužové jsou smrtelní,
rod je však věčný.

PRVNÍ STOPY Z NAŠÍ HISTORIE

S těmi prvními to bylo pro mne jako v detektivce. Budu-li upřímný, tak nemám dodnes nevývratný doklad o tom, který mezi těmi prvními nějak zaznamenanými je skutečný praděd našeho rodu Paichlů. Existence toho prvního sedláka Paichla před r. 1203, zakoupeného ve vsi Sázava se zdá však nesporná. Dost spolehlivé pro pozdější členy našeho rodu dokládají data narození v soupise poddaných podle víry z r. 1651 ve vesnici Sázava i Wypis z Rule Králowaske bernie zemské, Generální Wizitaczý Léta 1654, No 10 i Wypis z Rulle Král. Ourzadu Berniczneho dle Comissi Revisitationis od Leta 1672, které mají ve Státním ústředním archivu v Praze i v Státním oblastním archivu v Zámrsku.
Údaje v Berní rule a ve Výpisu poddaných podle víry se sice dost doplňují, ale ani z obou nelze zjistit všechny tehdejší naše předky, zejména ne vzájemné rodinné a pokrevní vztahy všech v těch dobách existující Paichlů. Tím nejsou dány spolehlivé návaznosti na údaje z pozdějších matrik.
To můžete vidět i podle následujícího soupisu poddaných podle víry, jak jsem Vám v něm uvedl někdejší Paichly podle stáří a vzájemných rodinných vztahů. V soupise udaný počet let věku přepočítávám pro názornost na rok narození
V zápise se mi zdá nápadné, proč jeden a týž písař uvedené komise jednou píše Paichla s měkkým -i- a jinde s tvrdým -y-. Že by se už tehdy jednalo o dvě odlišné větvě Paichlů?
Všichni Paichlové / Paychlové jsou uváděni jako nepoddaní/tedy svobodníci/ a katolíci. To je ale v souhlase s naším předpokladem, že šlo o německé kolonisty - sedláky. Kdyby to byli původem Češi, tak by přišli jako poddaní z jiných místních panství.
Příloha č. 23/78 - Paichlové byli sedláci


-SÁZAVA

ONDRŽEJ PAICHL *1591, nepoddanýzahradník, stáří60 let,
MANDALENA*1595, -”-žena jeho56 let
není jasné, zda hned po nich zapsaná děvečka Maryana je jejich dcera
MARYANA*1635, -”-děvečka16 let
----------------------------------------------------------------------------------
GYRŽIK PAICHL*1606 -”-chalupník45 let
MARYSSA*1612 -”-žena jeho39 let
----------------------------------------------------------------------------------
KATERŽINA PAICHLOWÁ*1616 -”-podruhyně35 let
napsaná pod záznamem chalupníka Urbana Sswoba a jeho ženy, její příbuzenský vztah nelze přesně určit
----------------------------------------------------------------------------------
FALTIN PAYCHL*1631 -”-sedlák20 let
GERLA*1633 -”-manželka18 let
JAN PAICHL*1639 -”-pacholek12 let
o něm nevíme nic, mohl to být bratr Faltinův, druhý syn dále uváděné Agnety
AGNETA*1609 -”-podruhyně42 let
je možné, že jde o ovdovělou matku Faltina
ONDRŽEJ*1635 -”-sirotek16 let
je možné, že jde třetího syna Agnety, tj.o druhého bratra Faltinova
----------------------------------------------------------------------------------
-V MLEJNĚ KNÍŽETE / protože je v soupisu uváděn hned za Sázavou, lze předpokládat, že byl na sázavském potoce poblíž vsi/
JAKUB PAICHL*1621 -”-sedlák30 let
DOROTA* 1625 -”-manželka26 let
Martun* 1602 -”-otec jeho49 let

Předpokládám, že z toho také nejste zcela moudří. Zkorigovat to zatím nemáme s čím. Matriky v té doby ještě nebyly. Do těch nám pravděpodobně chybí ještě jedna generace, protože z matrika č. 1128 ze Sázavy z farního obvodu Lanškroun začíná daty narození až z let 1692-1712. Podle ní lze jen odhadovat, že náš předek Matěj /?/ se narodil někdy kolem r. 1664. Podle stáří a manželek v tomto soupisu podle víry je pravděpodobné, že zde tehdy byly v Sázavě a v sousedním mlýně čtyři rodiny Paichlů ve dvou generacích.
O jejich vzájemných příbuzenských vztazích a o příslušnosti k našemu rodu se můžeme jen domýšlet. Přesto i toto domýšlení musí se opírat o nějaké skutečnosti.

DOHADY, HYPOTÉZY...

Vyjděme z toho, že se děti zapisovaly jako sirotci, když jim otec zemřel a když už pracovali, tak jako pacholci. Provdané ženy byly za života svých manželů zaznamenávány jako manželky a po smrti svých manželů ne jako vdovy, ale jako podruhyně. Jako podruhyně byly nejspíše zapisovány i neprovdané dcery, pracující v jiných hospodářstvích.
Dále můžeme předpokládat i podle jiných dokladů, že se muži většinou ženili a plodili první dítě hned po dvaceti letech, a tak mezi jednotlivými generacemi byl rozdíl nejméně 20- 22 let. Nevěsty bývaly průměrně mladší jen o 2 - 4 léta než ženichové.
Protože mnoho dětí umíralo v útlém věku, tak mezi bratry a sestrami týchž rodičů mohl být rozdíl kolem 20 až 30 let. Podle obecné historie umíralo daleko více mužů než žen v důsledku válek, zejména ve válce třicetileté / 1618-1648/. Předtím však za krále Rudolfa II a Matyáše ty válečné ztráty se asi našich předků v té době moc netýkaly.
Ještě jedno bychom neměli pro historické odhady zapomenout, že naši pradědové se ze Sázavy po r. 1575 ani dobře stěhovat nemohli. Vyšlo totiž z usnesení českého sněmu nařízení o pohybu poddaného obyvatelstva, které nařídilo, že nikdo nemá pod vysokou pokutou zaměstnávat čeleď a nádeníky bez písemného povolení jejich vrchnosti. Do té doby byl pokutován jen ten, kdo je nechtěl původní vrchnosti vydat.
Mezi prapředky našeho rodu zatím nepředpokládejme Paichly, sedlačící v blízkém nejdříve knížecím, pak možná svobodném a snad nakonec v panském mlýně, Ti by tam nejspíše museli zůstat do dob vzniku matrik. Stejně teoreticky bychom neměli uvažovat mezi naše praprarodiče potomky zahradníka Ondřeje /* 1591/ a jeho ženy Magdaleny, protože věkově k nim nemáme v Sázavě žádné odpovídající potomky, takže tato rodová větev asi vymřela.
Můžeme tedy podle těchto úvah a záznamů předpokládat, že žily v Sázavě v r. 1651 kromě jedné naší hlavní větve už asi tři vedlejší větve Paichlů. Ty se nám už asi nikdy nepodaří z jejich anonymity vytáhnout na plné světlo našeho rodu. Tyto tehdejší 4 větve vlastně si mezi sebou zatím asi nedělily půdu původně zakoupeného rodinného statku. Vynecháme-li rodinu Paichlů ve mlýně, tak v tomto původním sázavském hospodářství bydlely a pracovaly asi tři rodiny. To prý bývalo běžné. Kromě starých rodičů ve výměnkové místnosti bydlely v chalupě dvě až tři rodiny jejich dětí. Tak se výměra polí neměnila a grunt se nedělil. Proto zůstával vždy psaný na prvorozeného. Možná, že si některý z bratrů mezitím už zakoupil chalupu bez půdy. Pak byl vykazován jako chalupník, nebo zahradník, získal-li někde kousek půdy.
Nejspíše už v dřívější generaci nechal náš prapraotec napsat na prvorozeného Ondřeje celý statek. Druhému, asi Martinovi, nejspíše koupil mlýn. Ten třetí / Jiří / se stal chalupníkem, nejspíše bezzemkem. I když pozemky neměl je o něm v berní rule záznam, Do berní ruly se dostal proto, že choval jednu krávu. Jiří je jako zahradník dokonce vzpomínán i později, v době revizitace v r. 1672. Tehdy je u jeho záznamu navíc ještě poznámka, že “ na obživu stačí”. Krávu však v té době už zapsanou neměl. O čtvrtém synovi nevíme nic, Pravděpodobně zemřel a jeho vdova a osiřelý jeho syn žili s ostatními na statku.


1.Praděd PAICHL
/*?1560,+?/



Tento bezejmený praděd se narodil s největší pravděpodobností v Sázavě, a to na hospodářství, které rod po přestěhování do Čech získal právem zákupným.
Měl nejspíše více synů, nejméně tři,
Tomu prvorozenému, jehož jméno také neznáme a říkejme mu zatím praotec, předal své hospodářství v Sázavě.
Druhému, narozenému někdy kolem 1582, předal asi mlýn v sousedství Sázavy. Na pozemcích tohoto mlýna později hospodařil i jeho vnuk Martin /* 1602/ a po něm i jeho vnuk Jakub /*1621.
Nejspíše třetím jeho synem byl Ondřej, narozený podle soupisu poddaných podle víry v r. 1591. Podle berní ruly byl zahradníkem, tak se tehdy nazývali majitelé nepatrné výměry zemědělské půdy. Nebyl tehdy v Sázavě žádnou vyjímkou, protože tací tam byli čtyři.. Ondřej se oženil s Mandalenou / * 1595/. Kdy. to přesně bylo nevím, možná však že to ještě někdy doplním, když zajedu do okresního archivu v Ústí n. Orlicí, kde mají fond města Lanškrouna, např. z r. 1655 /Mě-La-82/, specifikace kostelů na lanškrounském panství a knihu smluv svatebních 1577-1663 F8./. Tito manželé Paichlovi nejspíše měli dcery Kateřinu /* 1616/ a Maryanu / *1635/. Tato větev našeho rodu nejspíše tedy vymřela po meči. Nenašel jsem později žádné její potomky pod jménem Paichlů.

2. Praotec PAICHL /*?1580,+?po1639/



Také jeho křestní jméno neznáme. Opět můžeme jen důvodně předpokládat, že také sedlačil na rodovém statku v Sázavě, Jménem neznáme ani jeho ženu.
Můžeme předpokládat, že jeho prvorozený syn / * ? kolem 1600/, se oženil s Agnetou/*1606/ a měl s ní syna Faltina /* 1631 a Jana /1639/.
Druhým jeho synem byl Jiří /*1606/. O něm víme, že byl chalupníkem a že se oženil s Maryšou.

3.Poslední nepojmenovaný PAICHL /*?1605/

Jako poslední bez znalosti jeho křestního jména přichází na řadu hospodář na rodovém statku, syn praotce Paichla, který s největší pravděpodobností pojal za choť Agnetu /*1606/ a měl s ní prvorozeného syna Valentina /*1631/ a druhorozeného Jana /*1639/.

JAK ASI ŽILI NAŠI NEPOJMENOVANÍ ?

Od začátku svého pobytu v Sázavě žili tito i dřívější naši nepojmenovaní předci po materiální stránce asi dobře. Měli nepochybně od svého usazení v Sázavě po dlouhou dobu dost velké hospodářství, nejspíše rozsahu do 10 hektarů. Uvědomme si však, že začínáme naši ságu pravděpodobně po 400 letech hospodaření našeho rodu v Sázavě. Že máme o nich první písemně doloženou zprávu teprve až v berní rule za doby Faltina Peichla.
Podle ní rozsah rodových polností odpovídal někdejší polovině lánu. Nedá se dost dobře předpokládat, že by původní pozemky, zde při kolonizaci zakoupené, měly rozsah celého lánu a že by si ten celý lán později rozdělily nějaké dvě oddělující se větve našeho rodu. V Sázavě totiž až na jednoho hospodáře, pravděpodobně lokátora a později rychtáře, měli všichni hospodáři pozemky stejné výměry jako Paichlové, tedy jen poloviny lánu.
Něco málo konkrétnějších zpráv o materielním životě našich předků za dobu od druhé poloviny 16. století by nám pomohl dát urbář někdejšího pernštejnského panství, tedy jedna z nejstarších prvotních pozemkových knih, do kterých se zapisoval majetek vrchnostenský a duchovenský, pokud byl v rukou selských. Mají v něm být zaznamenány i povinnosti poddanské na usedlosti váznoucí.. Dnes je prý uložen ve Státním oblastním archivu v Zámrsku v archivním fondu velkostatku Lanškroun, kniha 2, urbář lanškrounského panství, 1568. Hledání v něm však odkazuji už Vám, mí synové nebo vnuci. Je to mnoho knih špatně čitelných.
Abychom věděli, jak asi žili tito naši sedláci, tak připomínám něco z dějin tehdejší země České. Do toho jejich života se totiž začíná promítat historie rodu habsburského. S výše uvedenými našimi předky jsme totiž vstoupili do doby českého, uherského a římského krále Ferdinanda I. Habsburského / 1526-1564/, mladšího bratra španělského a německého krále Karla I.
Ferdinand byl zvolen za našeho krále českým sněmem už 23.10.1526. Už jsem o tom psal, že k tomu habsburskému panování nemuselo ani dojít. Vše mohlo být jinak, kdyby v červnu 1547 neselhala v odporu proti Ferdinanovi česká šlechta, kdyby dne 8.7.1547 nekapitulovala ve své politické, hospodářské i vojenské moci naše Praha, Pak už bylo pozdě. Týž rok v září byla okleštěna i samospráva našich měst, když se ujal v r. 1547 v Čechách funkce místodržícího v Českém království arcivévoda Ferdinand, druhorozený králův syn. Byla to tedy doba rozhodující o dalších třistaletých osudech naší vlasti, která ovšem mohla trochu nadržovat potomkům německým kolonistů z našeho rodu.
Bůhví, zda život některého našeho prapředka v té době také neovlivnilo tkalcovství. Tehdy totiž vstupuje do Čech jihoněmecký kapitál a stává se základem velikého rozmachu českého plátenictví, zvláště v severovýchodních Čechách. Kdoví, zda se naši předkové v té době vedle sedlačení nepodílejí na tzv. nákladnickém systému výroby plátna a na jeho bělení, jako na charakteristickém projevu časných kapitalistických výrobních vztahů.
Přesto je možno přikývnout k tomu, že se na té jejich sedlácké dřině v jejich dobách nic zásadně nezměnilo ze vztahu k panské vrchnosti. Nedovedeme už odhadnout, zda byl horší pro ně Herzán, do 11.ledna 1619 jejich majitel panství, Nevíme také zda v těch dobách některý z Peichlů nebo ještě Paichlů neutekl z jeho panství na Moravu nebo jinam do Čech, jak se o tom píše, že to činili jiní. V této emigraci by bylo možná vysvětlení i vzniku nového centra Paichlů v Dolanech u Klatov.
Důsledky nešťastné bitvy dne 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře, kterou svedla vojska odbojných českých stavů a vojáci katolické Ligy a císaře Ferdinanda. II. prohrou v Praze neskončily. Uherské oddíly, vracející se z této bitvy, drancovaly asi i okolí Sázavy. Doloženo to máme přesně jen v okolí Ústí nad Orlicí, další vojska vyvolala v r. 1621 požáry i v Lanškrouně. Zřejmě však škodila na valné části lanškrounského panství. I o tom jsme se dříve zmínili. Pochybuji, že by bylo možno najít nějaké další zmínky o našich předcích v tehdejším archivním materiálu, např. v Okresním archivu v Ústí n. Orlicí, kde mají třeba ve Fondu města Lanškrouna i práci o těchto událostech pod názvem “Paměti stran vpádu lidu nepřátelského sem do města Lanškrouna 14.června 1642”.
Jinak individuální dokumentaci, týkající se života našich Paichlů z těch dob nenajdete. Až do doby pořizování již zmíněných berních rul, urbáře a soupisu podle víry nám předkové žádné písemné doklady o sobě sami nenapsali. Naši předkové nepatřili ke stavům, které na staroměstském rynku zaplatily své povstání hlavou, aby o nich psali jiní v česká historii. O jejich robotě, kterou museli plnit na lanškrounském panství, toho tolik nenapsal ani jejich nový pán, krvavý ″ pražský místodržitel Karel z Lichtenštejna který vystřídal v r. 1625 dřívějšího pána Hřáně. V matrikách je ještě nenacházíme, protože se tehdy ještě matriky nevedly. A tak naše prabáby rodily pro nás bezejmenné děti a rod se stále halil do mlh nepovědomosti.
Víc o těchto našich “prvních” předcích jsem se dozvědět nemohl. Zejména nešlo rozřešit beze zbytku onu základní otázku, po kterém z Paichlových se naše rodová linie dále odvíjela, Zda se odvozuje od Ondřeje, nebo Martina nebo dokonce od Jiřího či od toho zatím jménem nám neznámého, nepojmenovaného.
Není to však nic mimořádného. Tak nebylo psáno o většině obyčejných lidí ještě dlouho po konci třicetileté války / 1618-1648/, která obrátila většinu země České v bojiště, která otevřela rány země dané v plen Habsburkům a české pokladnice jejich spojenců z řad cizí šlechty. Dějiny však těžko už mohou rozlišit, kdo té bídy našim pradědům a prabábám způsobil více. Zda to nebyla spíše vojska těch, kteří se proti Habsburkům stavěli, nebo náboženství samo, které svou tehdejší honbou za světským mamonem znovu zavinilo krvavé střetnutí katolictví s protestantstvím. Zda náš rod netížili nakonec nejvíce ti úředníci a správci jejich pánů, kteří museli z našich předků vysát peníze pro sebe i pro války, které vedli Habsburkové a svatá církev římská proti vojskům Nizozemí, Anglie, Dolního Saska, Království dánsko-norského, Švédska, v později i proti Turkům. Ku konci třicetileté války řádila na Lanškrounsku nejvíce švédská vojska generála Torstenzona a Wrangela. Když však jejich drancování dne 25.9.1643 končilo, tak je v řádění vystřídali císařští rejtaři. Za chvíli to bylo naopak.
Bůhví, kolik našich pokrevních příbuzných muselo zemřít do konce třicetileté války, slavně potvrzeného Vestfálským mírem dne 24.října 1648, Naši padlí jsou nejspíše skryti jen ve statistikách úmrtí, které mluví o tom, jak poklesl počet lidí u nás z 1.700.000 na 930.000. Nic nebylo tehdy jistějšího, než smrt. Ta smrt nemusela vždy mít vojenskou kosu, stejně škodlivé lidskému žití byly hlad a mor. Museli byste přečíst mnoho knih, abyste si udělali názor, jak nepředstavitelně těžký byl život tehdejších lidí. A bylo jedno, zda zemřel někdo po svém původu Němec nebo Čech.
To, že byli naši předkové s největší pravděpodobností stále počítáni mezi Němce je alespoň uchránilo od toho, že se Němci teprve v těchto pobělohorských dobách nestali.. Jako Češi by měli navíc kromě obecné bídy i smůlu v tom, že by byli vystaveni jistě tvrdému národnostnímu útisku a pravděpodobnému poněmčeni. Jesliže připustíme, že se náš další známý předek se našemu rodu narodil kolem r. 1670, tak musíme konstatovat, že pak už bylo to násilné poněmčování na Lanškrounsku jistotou. Od r. 1668 už zde byla v městě Lanškrouně celá správa německá.
Jestliže do těchto dob zůstali ti naši “první “ katolíky, tak byli alespoň ušetřeni násilné rekatolizace. Nový pán Karel z Lichtenštejna nařídil několika patenty obyvatelům panství ve městech i na vesnicích, že musí přijmout katolické náboženství. Kdo se nechtěl podvolit, byl pronásledován, To pronásledování mělo mnoho tváří. Takový nekatolík nesměl provozovat ani žádnou živnost.
Ono vše má rub a líc, i to naše tehdejší národní temno. Zamysleme se třeba nad těmi, kteří se na nejrůznějším pronásledování vesnických lidí podíleli nejvíce, nad nedávno k nám zavedenými Jezuity. To byli praví “psi Páně”, úspěšný nástroj náboženské protireformace a krutí vymahatelé poslušnosti římské církvi. Na druhé straně to však byli pilní učitelé, kteří od r. 1562 otevřeli v pražském Klementinu vysokou školu s právem university. Teprve od doby jejich uvedení do Čech začínala vzkvétat i lékařské fakulta Karlovy university, která se nacházela už skoro 150 let v hlubokém bezvědomí. Jejich zásluhou se medicina vzpamatovala a začala plodit Čechům lékaře. Vzpomeňme třeba, že přibližně v době veselky našeho praotce se dne 13.čevna 1595 ve vedlejším Lanškrouně narodil jeden z pozdějších největších našich lékařů, Jan Marcus Marci, pozdější známý učenec a životní lékař císaře Ferdinanda III..
Za této rozporuplné doby můžete tedy najít i kladné zázraky. Jedním z nich je i to, že v době, kdy o závod hořely mnohé městské archivy, podařilo se uchovat až do dnešních dob jména našich rodových předchůdců.

4.WALENTIN PAYCHL -PEICHL/*1631/

Prvním z Paichlů, kteří si uchovali dodnes své jméno, byl Valentin. Někde ho píší jako Faltina. Možná, že on to byl, který vnukl mužům a mládencům, aby dávali dne 14. února svým dívkám a ženám kytici květů na důkaz své úcty a lásky. V životopise svatého Valentina totiž není žádná legenda, která by svědčila, že on je autorem této tradice., Ze životopisu sv. Valentina jako patrona čisté a oddané lásky. víme toliko, že svým modlením prý navrátil slepé dívce v římském domě důstojníka Astoria opět zrak. To si neměl dělat, protože ho za to římští pohané před dnešní Porta del Popolo r 269 sťali mečem.
Náš Valentin byl nejspíše prvorozeným synem, a proto převzal hospodářství po svém otci asi v roce 1651. Řemeslo neměl. Walentin je zde zapsán poprvé v pozemkových knihách už s měkkým -i- a dokonce s -e- jako Peichl.
Podle berní ruly z r. 1654 / strana čili folio 98 n/ mělo naše rodové hospodářství něco přes 9 hektarů půdy, Tehdy to bylo udáváno jako 32 strychů. Z toho na zimu a na jaro osévali Peichlové vždy už jen 8 strychů. Zbytek ležel ladem, protože tehdy nebývalo dost hnojiv na celkovou výměru půdy. Většina země byla tedy udávána ve statistikách jako pustina, Možná, že to bylo jen k vůli tomu, že jako pustina označovaná pole snižovala berně. Tenkrát se praktikoval tzv. travopolní systém, kdy obilné pole muselo někdy i více let odpočívat jako louka, aby zase později rodilo. Je možné, že půdy měl více, protože se všichni historici shodují v tom, že tehdejší pozemkové údaje byly podhodnoceny, protože se opíraly o údaje samotných hospodářů. Kvalitu této rodové půdy tehdejší komise uznala za prostřední.
Ve srovnání s ostatními sedláky v Sázavě to bylo stále dobré hospodářství, protože v Sázavě se kromě rychtáře, který měl 84 strychů, pohybovala výměra půdy mezi 28 a 32 strychy. Valentin byl robotou původně povinován svými 2 potahy po páru koní. Dobytka podle soupisu ruly choval už tehdy nápadně málo. Myslím však, že musel mít víc dobytka, než ke zdanění přiznal. Přesvědčit se o tom nemůžeme. V novinách o tom tehdy nepsali.
Příloha č.23a - Nejstarší noviny v Čechách -1659

Podle Wýpisu z Rulle z r. 1672 se stav jeho hospodářství v následujících 18 letech v něčem zhoršil, i když vlastnil stále stejně 32 strychů. Oséval však na podzim a na jaře jen 6 a půl strychu, přitom přiznává lada jen v rozloze jeden a čtvrt strychu, Také stav domácích zvířat uváděl oproti dřívějšku horší, skoro poloviční. Proto i robota potahem byla vyměřována poloviční, jen na jeden potah koňský. Z dobytka byla zapsána jen jedna kráva a jedna jalovice a jen jedna svině.
Někdy kolem data převzetí hospodářství od rodičů se oženil s Gerlou / asi Gertrudou, on ten záznam není totiž moc k přečtení /. Tenkrát mu bylo 20 let a jeho ženě 18. Odkud pocházela mi není známo. O jejich rodině historické prameny mlčí. Je to doba přeryvu mezi pozemkovými a matričními informacemi.

OD VALDY K MATĚJI

Jestliže jsme si mysleli, že nalezením Valentina Peichla máme vyhráno, tak jsme se mýlili. Když je jisté, že ještě do r. 1672 Faltýn stále vlastnil původní desetihektarový statek, tak bohužel nemůžeme jednoznačně si ověřit, že jeho nástupce Matěj byl skutečně jeho synem. Je to téměř jisté, ale není to černé na bílém. Nebyla jistota ve jménech ani v majetcích. V té době děti stejného křestního jména rychle umíraly, děti nebylo možno rozlišit ani podle majetnictví otců, nebyla čísla chalup, z dětí sedláků se nepřehledně stávaly děti bezzemků, které pronásledovala Lichtenštejnova ″smečka šejdířů, zlodějů a vyděračů v osobách jeho plukovníků a úředníků ″. Vždyť i věk dětí rychtář jen odhadoval. Nešla tehdy ani přesně stanovit věková hranice pro robotu.
Zastavme se na chvilku u pojmu robota. Pánové potřebovali lacinou pracovní sílu, hlavně práci zadarmo. Abyste neměli zkreslené představy o trvalosti svobody, kterou získali naši předkové jako přišedší kolonizátoři, tak vězte, že tato svoboda brzy mizela jako dým. Už brzo jejich děti se staly ve vztahu k majiteli panství plně poddanými. Poddanství vznikalo jejich narozením už podle zemského nařízení z r. 1549 /podle článku M 32 /, Aby v tom nebyla mýlka, tak to potvrzoval později i článek 19 obnoveného zřízení země České z r. 1627. Poddaným se člověk stával při narození na území určitého panství. Byl zde poddaným až do věku 9 let, i když jejich rodiče a ostatní členové rodiny byli třeba poddanými své předchozí vrchnosti, z jejíhož panství byl na jiné milostivě propuštěni.. Případy propuštění poddaného do stavu svobodného bylo zjela ojedinělým jevem.
Jestli tedy naši “první “ Paichlovic byli zapsáni ještě 1651 v seznamu podle víry jako nepoddaní, byl by div, kdyby už v prvních matrikách za Leopolda I. (1657-1705) se daněmi a robotou nestali v druhé polovině 17. století prakticky všichni rovni nevolníkům, Alespoň co do připoutání k půdě, těžkých povinností, neúnosných daní a roboty., nesvobodou se stěhovat, učit se řemeslu, ženit se a mnoha jiných osobních omezení. Tento stav nazýváme v 17. století “ druhým nevolnictvím“.
Když se lidé nemohli svobodně stěhovat, nebylo tedy divu, že se na panství lanškrounském náš rod tak dlouho udržet, a to vzdor tomu, že se toto panství se v té době hodně vylidnilo. Z toho měla prospěch opět vrchnost, protože ta pak mohla zabírat statky sběhlých sedláků.

NAŠI MATĚJOVÉ 1670 - 1778

Do dějin našeho světa plně vstupují za náš rod teprve až čtyři Matějové.
Podle pozemkové rule z r. 1672 ještě v Sázavě žil náš prastrýc zahradník Jirží Peichl, na našem původním rodovém statku hospodařil náš Walentin, kterýž v té době už měl pravděpodobně syna Matěje. Robotoval prý jedním koňským potahem. Možná, že se jím podílel i na robotě svých příbuzných, kteří jako zahradníci nebo chalupníci byli povinováni robotou ruční nebo pěší.
V těch dobách za císaře Leopolda se počet robotních dní zvyšoval i na více dní týdně. Leopold sice vydal na podporu rozvíjející se manufaktury (ruční hromadná výroba) dne 20.6.1680 robotní patent, který ukládal pracujícím v hromadné výrobě robotu ″jen″ třikrát v týdnu. Tehdejší zprávy však mluví o tom, že se to moc nedodržovalo a že robota nadále dosahovala počtu až 6 dnů v týdnu. Naši Peichlové museli stále navíc ještě odvádět ze svého hospodářství feudální rentu v penězích nebo v naturáliích, ať jako obilí, len, peří, drůbež, vejce, med a jiné..
Poddanství omezovalo stále všechna práva. Kromě toho nově docházelo ke zcizování nemovitostí, rukojemství, zadlužování nad určitou hranici, vrchnost nutila své poddané aby od ní nakupovali její pivo, víno, sůl, jindy zakazovala prodej dobytka, koní, ovcí obilí, nedovolovala klestit les, sekat dříví a sbírat klestí, vykonávat myslivost a lovit ryby.
Lid byl bit se všech stran. Ani církev ho nešanoval, a to ani když byl katolícký. Vybíral se církevní desátek, ať už v naturaliích nebo v penězích. Faráři měli mnoho příjmů od poddaných, protože dostávali nejrůznější poplatky štolové za církevní úkony, brali peníze z pokut, např. z cizoložství, a toho prý bylo až. Štěstí, že naši nemuseli pravděpodobně užívat nějaký církevní majetek, za jehož pronájem se muselo hodně platit. Zvláštní formou tehdy byly tzv. železné krávy, tedy dobytek patřící kostelnímu záduší, které si poddaný za určitý poplatek najal. Nejen že za krávu platil, ale když mu kráva však uhynula, byť bez jeho viny, tak ji musel vem kde vem nahradit jinou, Bylo to tedy věcné trvalé břemeno váznoucí na usedlosti, něco jako hypotéka.
Kdoví, zda se také Paichlové proti tomu všemu nebouřili, nestavěli se panským drábům na odpor, kdoví, zda také nebyli při vzpouře císařským vojskem jímáni, tělesně trestáni, mučení nebo i věšeni. Vždyť dějiny uvádějí takové vzpoury i na severovýchodě Čech, třeba 24.4.1680 u Litomyšle, jindy kolem Svitav a Třebové.
Že se našim předkům nevyhnuly ani mory, o tom svědčí dokonce i údaj v mlhovině Paichlů. Jeden z nejhorších místních morů spadá právě do doby začátku života našeho předka Matěje v letech 1679- 1680. Šířil se z Dolních Rakous přes Vídeň, Jindřichův Hradec a Chrudimsko.
Přejděme však už k naším Matějům konkrétněji.
Na samotném jméně Matěje není jinak nic pro tehdejší dobu specifického. Není na něm nic nezvyklého ani národnostně, Český Mates, Matouš nebo Matěj nijak nesoupeřili o první místo s německým, ať ho jmenovali Matthias, Matthäus nebo Mattes. Byl tehdy už i Matyáš, Matheus, Matthaios a mnoho jiných. Jména všech pocházejí z hebrejštiny - jako Mattihjách. To značilo ″ Bůh dal ″. Proto se někdy ve slovanských jazycích Matěj překládal jako Božídar. Z tohoto původně židovského jména se postupně vyvinuly dva směry:
- Matthias, Matyáš, náš Matěj, -ten měl svátek 24. února
- Matheus, Matthaios, náš Matouš, který má svátek 21. září.
Tím ty matějské zmatky však nekončí. V jiných životopisech svatých jsou udávány jejich svátky i v jiné dny. Např. náš český kalendář světců od Petra Pracného přiřknul Matějovi svátek na den 14. května. Jiné tlusté slovníky tvrdí, že v západních zemích má Matěj svátek 21.září a ve východních prý 16. listopadu. Dokonce někde světí jeho svátek 9. srpna. Ten zmatek v Matějích asi má původ v tom, že možná bylo více těchto svatých. Jejich svaté životy nám však k pochopení našich předků nepomohou. Tak Vám ani nemohu doporučit, kdy byste měli našim předkům tohoto jména zapálit svíčku. Jisté snad je jen to, že matějská pouť se asi na počest našich Paichlů koná po dobu šesti týdnů na pražském výstavišti od první soboty po 21. únoru. A kdybyste naše Matěje Paichly chtěli vzpomenout, tak na ně nezapomeňte na kolotoči i nebo na houpačkách na této pouti.
Vždyť prý i to, že se stal jeden z nich apoštolem, není tak jasné a někteří tvrdí, že to bylo skoro náhodou Matěj prý patřil původně mezi 12 učedníků Páně. Po zradě Jidáše Iškariotského a po jeho popravě zbylo apoštolů pouze jedenáct. Tenkrát apoštolové, učedníci Ježíšovi, nehráli fotbal a nestačila jim jedenáctka. Pro doplnění potřebné dvanáctky apoštolů byl losováno mezi Barnabášem /Spravedlivým/ a Matějem. tehdy asi pětadvacetiletým. Losem byl zvolen Matěj. Štěstí mu to nepřineslo, ba naopak, přivedlo ho to k smrti. Někteří mu přisuzují smrt ukamenováním, jiní stětím sekerou, která ho pak dovedla ke svatosti. Proto je se sekerou také zpodobňován. Svatý Matěj však mívá těch zpodobnění více, je malován nebo sochán jak nosí knihu, meč, halapartnu nebo úhloměr.
Aby se nám také ti naši nesvatí Matějové nepletli, tak si je raději očíslujme:

5. PEICHL MATHIAS I.
/* ?1670, + ?/

Jakkoli by byl pro nás ten druhý Matějíček zajímavý, mnoho toho o něm nevíme. Narodil se v Sázavě někdy kolem r. 1670. Víme o něm a o jeho manželce Magdaleně, tedy naší praprabábě, jen až z pozdějšího matričního zápisu o jeho vnukovi. Jak obvykle můžeme jen předpokládat, že se stal sedlákem na sázavském gruntě po Valentinovi.
Hospodářství tehdy neprosperovalo tak jako dříve. To už naznačovala revizitace berní ruly v r. 1672 na jeho i sousedních hospodářstvích. Zhoršení stavu je v novém soupise hlavně vidět podle čísel snížení stavu dobytka. Bylo to prý proto, že louky byly po třicetileté válce stále mechem porostlé, pole z velké části ležela ladem a byla zaneřáděná porostlinami. Z revizitace je nápadné, jak málo polí se osívalo. protože nebylo dost ani osiva. Co se vypěstovalo, to se skoro snědlo a skrmilo. Čísla ovšem nemusí být správná, protože v té době už i vrchnost záměrně udávala horší stav, aby mohla žádat o snížení daní.
Zajímavé snad na tehdejším zemědělství bylo, že se ceny příliš nezvyšovaly. Jiné však byly oproti dnešku směnné hodnoty. Srovnejme si tehdejší relace, jak jsou dostupné v literatuře. Např. denní mzda nádeníka v r. 1689 byla 8 krejcarů, přičemž jedna slepice stála 3,5 krejcaru. a l kráva stála 6-10 rýnských zlatých, čili 360 až 540 krejcarů. Ceny byly přibližně stejné v r. 1706, kdy kopa vajec stála 3 krejcary a sud piva jako jedna kráva. Kdyby nemusel jíst, tak si na krávu nebo na sud piva mohl vydělal za 3 měsíce. Přitom to pivo nebylo ani takové, jako je dnes známe.
Mít k obživě nějakou půdu, to nebyl tehdy už nějaký nesporný znak bohatství, protože z půdy se odváděly vrchnosti tíživé platy - naturální dávky, jako např. obilí, drůbež, víno, ryby, krmení vepřů a krav, vejce, drůbež atd. Platům se říkalo “ úrok “ a ten se odváděl dvakrát do roka. Od poddaného také vybírala vrchnost “ kontribuci”, což byla daň pro stát. A ta byla velkým zatížením pro poddaného.
Nejhorší však bylo, že sedlák byl proti panské zvůli bezbranný. Prostředků k majetkovému utiskování měl majitel panství dost, když chtěl, sáhl třeba i ke konfiskaci. Stačilo např. obvinění ze špatného hospodaření, z neplacení platů, opuštění panství, ze smilstva, z krádeže, ze žhářství, podpora lotrů, neřádné konání roboty, opilství, provozování hazardních her nebo dokonce prý jen nedodržení správních předpisů.
K tomu však majitel panství často nesahal, protože bylo tehdy dost opuštěných usedlostí, které mu patřily, ale na nichž nikdo nehospodařil. Taková hospodářství nenesla tedy pro něho žádný příjem. Lépe bylo tuto půdu naopak vnutit do nájmu a hospodaření domkáři nebo chalupníkovi. Taková půda se pak nazývala “podsedkem”.
Mezi práva pána panství patřilo i vydávání povolení k uzavření sňatku. Toto potvrzení náš Matěj také musel mít, protože jeho manželka Magdaléna byla v matrice uváděna jen jako poddaná lanškrounská /″subdita″/. Matrika opět ani nezaznamenala její rodné jméno, ani odkud byla. Vzali se spolu asi v Matějových 22 letech a lze předpokládat, že spolu měli mnoho dětí. Já jsem z nich našel v matrice jen jejich dva syny, Matěje a Jana,
-Matěj, pro nás Matěj II., se narodil pravděpodobně jako první, nejspíše v Sázavě dva roky před Janem, o tom budeme číst za chvíli.
-Jan se narodil 21.8.1692 také v Sázavě. Víme, že měl dceru Marii Annu, která se narodila v r. 1734 a zemřela r. 1760.
Všechny tyto “snad a asi “ vyplývají z neúplnosti a nespolehlivosti prvních matrik, v nichž se zatím nepovažovalo za bezpodmínečně nutné uvádět číslo domu resp. chalupy. Není mi proto jasné, zda jako prvorozený dostal on rodné hospodářství. To se dnes už nedá rozhodnout, protože činitelů, rozhodujícíh o převodů majetků bylo v každé době vždy hodně. Mohl být odveden na vojnu, nemusel mít mužského dědice, protože matriky udaly jen jeho dceru, Prostě otazníků je vždy více a těch se ještě nějaký čas v našem rodopise nezbavíme.
Není toho tedy skoro nic, co zbylo o tom našem nejstarším pradědovi. Nevíme ani kdy zemřel. Je to škoda, mohli bychom třeba si přečíst o tom, jak tenkrát staří lidé chodili na výměnek. Viz např. - Florián, Č.: O výměnku na panství chrudimském okolo r. 1700. Časopis pro dějiny venkova 10, 1923.

6. PEICHL MATHIAS II.
/* ? 1690, +? /



Také o něm nám toho matriky skoro nic nepověděly. Známe ho jen podle pozdějších údajů o narození jeho syna. Dá se z nich soudit, že se narodil také v Sázavě, nejspíše v r.1690.
Ani o jeho manželce Anně nezbyl skoro žádný záznam. Zato o dětech, kterých měli požehnaně, už toho víme více. Našel jsem :
-Matěje*2.2.1713 našeho prvního předka, který byl matrikou plně dokumentován.
-Ondřeje*13.11.1715
-Tomáše*29.11.1716 tady se může v myšlenkách zastavit hlavně náš Tomášek, takto v rodokmeni už náš Tomáš II.
-Václava*11.7.1718
-Mariannu*7.1.1730
-Alžbětu*12.2.1723
-Dorotu*30.12.1725
My si dnes někdy stěžujeme na tíži doby. Cožpak měla říkat rodina Matěje II., který musel valnou část svého času robotovat a teprve pak se starat o živobytí své tak velké rodiny. Robota trvala asi potahem, pokud ještě měl to naše hospodářství. Měl však co dělat, aby zaplatil úrok i kontribuci, které se stále zvyšovaly.
V té době už totiž Habsburkům narůstal hřebínek, když se za války o dědictví španělské stávala habsburská monarchie evropskou velmocí. Co bylo však asi platno Matěji II., že se tehdejší říše se zvětšila o kus Belgie, o italské provincie, že Habsburkové ovládli i tureckou část Uher, tedy i některé Mečiarovy předky. Na ty války museli z té české země Habsburci vydřít ze všech svých zemí nejvíce peněz. Matěj II. se svým otcem byl jistě zklamán reformami, které v zemědělství císař Josef I. slavně vyhlašoval, ale zemřel dříve, než je mohl uskutečnit v praxi.
Naděje našich zemědělských předků Matějů musely valem upadat, když se po císaři Josefovi I. vlády Karel VI, který skoro všechny reformy opět potlačil. Ani sedlákům v robotě nijak nepolevil. Proto se zejména nevolný lid začal proti pánům v těchto končinách znovu zvedat. Zejména v sousedním čáslavském kraji bylo toto hnutí nevolníků silné. Proto také 22.2.1717 musel být vydán druhý robotní patent, který alespoň zaručoval ″nanejvýše″ třídenní robotu v týdnu. Prý se měly projednávat i poddanské stížnosti. Moc z toho ale pro tehdejší lidi dobrého nezůstalo.
Za Karla VI. vrcholila v Čechách také doba temna, která se však našich katolických předků asi přímo tak moc nedotýkala. Kacíři zřejmě nebyli a tak jim církev svatá ve svém boji proti kacířství podle císařského reskriptu z r. 1725 nemusela hrozit krutými tresty. Za ″tajné nekatolictví″ byli např. poddaní trestáni rokem nucených prací. Byla to doba dobrá i pro udavače. kteří za udání shrabovali tučné odměny. Vrchol tohoto temna i v tomto kraji našich předků představoval známý jesuitský misionář Anton Koniáš, který se zapsal velkými písmeny do špinavých dějin konfiskací a pálení kacířských knih.
Naši první dva pradědové museli zažít snad i poslední morovou epidemii v Čechách v letech 1713-1714. V ní se právě narodil náš Matěj III. Epidemie to byla veliká. V Čechách a na Moravě tehdy za moru zemřelo na 50.000 lidí. To vše dovršovalo zbíďačení českých zemí na konci válek o španělské dědictví. A vše zlé šlo dokolečka. Když nesužovala lid dělný šlechta, ani psi Páně - jezuité, ani mor, tak se muselo bojovat. Bojovalo se tehdy skoro stále. Dokonce i před polovicí 18. století plundrovala rodiště a bydliště našich předků Prusové, kteří urvali ″našemu″ habsburskému trůnu kus blízkého Slezska.

JINÍ TEHDEJŠÍ PEICHLOVÉ

V Sázavě byl v té době v r. 1672 vzpomínán v záznamech o pozemkové revizitaci ještě bezzemek zahradník Jiří. Nemůže to však být ještě onen náš prastrýc Jiržík narozený v r. 1606 podle údajů v soupise poddaných podle víry. Musel to být už jeho syn nebo synovec. Opět v tom není žádná jistota, protože se tehdy na přelomu 17. a 18. století s Jiříky Peichly zde roztrhl pytel. Zřejmě musela existovat po něm ještě jedna mezigenerace několika sázavských Jiříků, které ani neznáme. Podle jejich v matrikách dobře zaznamenaných dětí můžeme najít ve dříve popsané mlhovině sázavských obyvatel tři manželky Jiříků této mezigenerace : Doroteu, Marii a Katarinu. Ještě že tenkrát ty Jiříky někdo nesbíral, jako to později dělali pánové na zámku Konopišti.
Najednou se v té době zde objevují v matrice i děti manželského páru Bartoloměje Peichla a jeho manželky Magdaleny. Zřejmě ten Bartoloměj patří také do té neúplně dokumentované sestavy dětí našich “prvních” Peichlů, pravděpodobně dalších dětí Ondřeje, nejspíše Jiříka nebo Jakuba.
Raději se už od této chvíle nebudu zabývat všemi možnými našimi příbuznými a budu sledovat jen hlavní větev našeho rodu, kam patříte Vy. Za chvíli by se totiž v tom už nikdo nevyznal. Kdo chce, ať si sestavuje všechny odštěpující se větve Peichlů za domácí cvičení podle rodičů a dětí zaznamenaných v dříve sepsané paichlovské mlhovině.
Jen ještě nakonec se Vám musím svěřit s jedním naším pravděpodobným příbuzným Tobiášem Peichlem, který se podle lanškrounské knihy oddaných (matrika č. 1126, str.3) oženil dne 22.11.1675 v Lanškrouně s tamější Madlenou, rozenou Luckersovou. Vůbec mne nenapadá žádné vysvětlení o jeho pokrevním příbuzenství. Že by byl pro nás jen dokladem toho, že všichni Peichlové nežili v Sázavě ? Nevím.

7. PEICHL MATĚJ III.
/*1713, +?/



O tomto našem pradědovi máme první přesnou informaci o jeho narození. Bylo to ve vesnici Sázava dne 2.2.1713. Vzal si za manželku Marianu, poddanou / inquilinu/ lanškrounského panství. Jako obvykle v matrice nebylo uvedeno, odkud byla a jak se jmenovala příjmením za svobodna. Nic jsme se o Matějovi a Marianě nedozvěděli ani z tehdejších novin.
Příloha č.23 b,c,d/ - Pražské poštovní noviny

Ani asi všechny jejich děti se mi nepodařilo najít. Znám jen:
-Jana, o němž bohužel nevíme, kdy se narodil. Soudím, že byl prvorozený a proto asi zůstal na starém Paichlovic gruntě. Známe i jeho manželku Mariannu, i jeho některé děti. jménem
-Václav*30.10.1780, dvojče
-Mariana*30.10.1780,dvojče
-Marianu*5.5.1782
-Barboru*15.6.1783
-Matěje*1735 - viz náš Matěj IV., + 1778
-Mariannu*1745 - zemřela na mor 20.6.1772
Jinak nic o rodině Matěje III. zase nevíme. V jejich rodišti a bydlišti nedošlo oproti předchozím generacím snad k žádným mimořádným změnám. Vyplývá to nakonec hlavně z Tereziánského katastru, který vstoupil v platnost v r. 1748, Ve vsi Sázavě bylo tehdy v 16 usedlostech 39 hospodářů, tedy méně očíslovaných stavení ale více hospodářství. To lze připsat na vrub kouskování půdy původních majetků na nová hospodářství dětí v následujících generacích.
To potvrzuje nakonec i statistika rozlohy rolí na jednotlivé hospodáře. Šestnáct jich mělo půdu v rozloze do l strychu, jeden od 1 do 5 strychů, jeden od 5 do 15 strychů, osmnáct od 15 do 30 strychů, dva od 30 do 60 strychů a jeden přes 60 strychů. To by stále přibližně odpovídalo oněm původním dvaceti hospodářstvím s výměrou kolem 30 strychů. Celkem ke vsi patřilo 588,2 str. polí, 63,2 str. měla lada, 74 str byly pastviny, na 56 str. byly louky. Ves neměla žádný les,
Mimořádné změny v životě našich předků v této době asi nenastaly. Jistě je nijak významně nemohlo postihnout, když se od r. 1714 se změnila krajská správa ve východních Čechách, kde od té doby až do r.1850 existoval samostatný kraj Čáslavský, Hradecký, Bydžovský. Většina našich předků stále žila v kraji Chrudimském..
Podle tereziánského katastru ve vsi není stále uváděn v té době žádný řemeslník, ani obchodník, ani pila, ani ten dříve vzpomínaný mlýn. Čili byla to čistě zemědělská ves. V souhlase s tím se i na jiných místech lanškrounského panství vzpomíná, že jsou zde lidé chudí a většina jejich výdělku plyne z nádenické práce a z přediva, nikoliv ze řemesla.
V Sázavě ani by se řemeslník patrně neuživil, protože vesnice byla v sousedství města Lanškrouna a tam bylo řemeslníků mnoho. Podle Tereziánského katastru bylo v Lanškrouně, který tehdy v letech 1748-1756 měl 316 domů, je uváděno 311 hospodářů s polnostmi. Pro názor, jak takové město v polovině 18. století žilo a pracovalo, ukazuje následující malá statistika.
V Lanškrouně byli např. 4 barvíři / vidíte, že mne pořád pronásleduje ta myšlenka vztahu našeho příjmení k tomu barvířství. a tkalcovství /. Bylo zde 47 tkalců, 28 soukeníků, 2 obchodníci plátnem, 4 punčocháři, 1 postřihač, 1 kožešník, 27 ševců, 2 provazníci, 7 pekařů, 2 mydláři, 15 řezníků, 5 hrnčířů, 9 kovářů, 2 sedláři, 1 perníkář, 1 kloboučník, 1 sklenář, 12 krejčí, 1 zedník a 1 kotlář, 2 koláři, 1 jirchář, 1 zámečník, 1 soustružník a jen 1 tesař. Ve fasi čili soupisu je ještě uvedeno zde ve městě 75 nádeníků, 1 posel, 1 zvoník, 1 celník, 4 žebráci, 2 bednáři, 1 sluha / servus/,1 učitel, 1 lazebník, 1 mlynář, po jednom panský cihlář, panský bednář a panský sládek v pivovaře. V Lanškrouně bylo 76 pravovárečných měšťanů. To si tehdy museli ti měštanostové hodně popíjet, protože pro chudáky bylo pivo relativně drahé.
Mnohem těžší život musel být na vesnici. Podle zprávy vizitačních komisařů v těch letech 1748-1756 panovala v těchto vesnicích panství Lanškrounského za knížete Lichtensteina veliká bída. Pole bylo možno obdělávat vždy až po 6 a více letech, lada dokonce po 30 letech, protože stále bylo málo hnojiva. Mnohá pole bylo možno pro nepříznivou polohu obdělávat pouze motykou. Hnůj tehdy vynášeli na pole v putnách nebo vozili v trakaři. Stejným způsobem sváželi pak domů obilí a seno. Také v nižších polohách byla půda neúrodná. V nouzi se obyvatelé živili předením, nikoliv však vlastního lnu, protože šlo většinou o bezzemky. Předivo prodávali rychtářům, a ti pak prodávali přízi moravským a slezským obchodníkům. Plátno vyrobené mimo domácí potřebu se prodávalo pouze na okolních výročních trzích.
Mory zuřily zde stále, jeden z nich probíhal dokonce v prvních měsících života Matěje III. Tereziánský katastr uvádí, že zvlášť těžké mory napadly město Lanškroun a tedy i jeho okolí v r. 1715 a 1716. Proto také městská rada lanškrounská žádala o slevu na daních, když se při a po moru zastavila všechna výroba i obchod, což znamenalo pro město mimořádná vydání 4.600 zlatých a nové dluhy. Snad to byla z morových epidemií ta na Lanškrounsku poslední. Občasná místní onemocnění se pochopitelně musela vyskytovat i nadále. Pro to svědčí třeba údaj o smrti naší prasestřenice Mariany.
Ani v těch robotách se toho mnoho nezměnilo. Nový robotní patent Karla VI. ze dne 27.1.1736 sice stanovil, že robota za den neměla trvat déle než 10 hodin, ale to se stejně nedodržovalo. Proto byly i ve východních Čechách zase vzpoury proti vrchnosti, celkem v Čechách a na Moravě tenkrát postihly na 100 panství. Bohužel vojsko mělo opět navrch a nic se kromě prolité krve nezměnilo.
O těch robotách jsme psali už dříve a vícekrát. Nevím, zda správně rozumíte tomuto celkem běžnému pojmu robota. Možná, že máte o ní zkreslené představy související s nějakou krutostí práce. něco jako práce na galejích. Šlo o poddanskou povinnost, spočívající v povinné bezplatné práci pro vrchnost. Jinak se to považovalo za feudální rentu v úkonech. To hlavní na ní bylo, že šlo o práci neplacenou. Většina robot byla normální polní prací. Vedle těchto polních robot byly to i jiné neplacené činnosti, jako oprava cest nebo hradeb, lovecké roboty, lesní a jiné hlídky k ochraně vrchnostenského majetku, předení koudele, stříhání ovcí, stavební práce, daleké převozy na fůrách a jiné. Za vyhnutí se robotě byly samozřejmě přísné tresty.

STĚHUJEME SE DO TŘEŠŇOVCE

Třešňovec, později Horní Třešňovec / Ober-Johnsdorf / byl takovou roztaženou vsí, asi stejně velikou vsí jako Sázava. Ležel asi 1 hodinu pěšky severně od Dolního Třešňovce. Najdete ho na mapě v dřívější příloze.
Z historie vsi víme jen, že ji král Václav II daroval nově založenému Zbraslavskému klášteru. Její osudy byly pak těsně spjaty s historií lanškrounského panství..
Sem emigrující Peichlové ze Sázavy dali vzniknout velmi silné pobočné větvi našeho rodu. Jen v jedné lanškrounské matrice z r. 1770 jsem jich našel na třicet Peichlové odtud posévali v dalších generacích nejen okolí Lanškrouna ale i dálky. Z těch třešňoveckých jsou dokonce v pramenech sudetských Němců uváděni odtud význačnější Peichlové, jako např. prelát Dr. Theologie Hermann Richard Peichl, nar. 9.8.1877 a + 15.4.1966 ve Vídni, člen státní rady pro náboženské otázky v Rakousku a zakladatel vídeňské Katolické akademie. Kromě něho jsou v tomto seznamu význačnějších osob z Třešňovců i otec a syn Robertové Peichlové, továrníci v Bavorsku aj.
Někteří Peichlové žijí v Třešňovci dodnes

8. PEICHL MATĚJ IV.
/*1753,+1778/

Narodil se v r. 1735 sice v Sázavě., ale jeho záznam v matrice narozených jsem nenašel, takže informace o něm se opírají jen o matriku v Horním Třešňovci, kde v č. 41 dne 15.9.1778 zemřel. Musel se tedy ze Sázavy přestěhovat později do Třešňovce. Tam při úmrtí byl uváděn latinsky jako rusticus, česky to v pozemkových knihách, katastrech znamenalo sedlák, Myslím, ale že tedy i Matěje IV. můžeme ve shodě s dřívějšími vývojem hospodářství předchozích Paichlů považovat za sázavského, později třešňoveckého sedláka.
Proč žil v Třešňovci se mi zdá jasné, i když to podložit nějakou písemností nemohu. Narodil se v Sázavě č. 45, což mohlo, ale nemuselo být číslo rodinného statku. Ten rodový statek však podle zvyklostí dostal jeho bratr Jan, protože byl prvorozený. Matěj IV. se tedy musel poohlédnout po vlastní střeše nebo alespoň po zaměstnání. Zřejmě mu s tím pomohla jeho nevěsta, poddaná lanškrounského panství, rodem pravděpodobně z Horního Třešňovce. Syna mu porodila ještě v Sázavě, pak odešli do Třešňovce, který byl kousek od města Lanškrouna a Sázavy
Z jejich dalších dětí známe z matrik
-Václava*27.2.1773
-Marii Terezii*23.5.1775
-Antonína*? 1777. Ten se oženil s Rosalií Bartoškovou a měl s ní dceru Rosalii *4.9.1824
Další konkrétní podrobnosti z jeho života už jsem nevypátral.. Robota pro něho existovala nadále, možná, že ještě nepříjemnější, pokud musel jít na robotu ruční nebo pěší. Z obecných dějin totiž víme, že za jeho života se zostřilo zacházení s poddanými na lanškrounském panství, což vedlo k novým, tentokrát ještě větším selským rebeliím, takže opět narukovalo vojsko a povstalecké chudáky rozdrtilo ve dvou bitvách u Chlumce nad Cidlinou a u Trutnova. V r. 1773 se nekatoličtí poddaní Chrudimska obrátili s prosbou až na pruského krále, aby se zastal lidu Chrudimska u vídeňského dvora. Byly totiž ještě doby, kdy se poddaní udržovali v poslušnosti bitím. Takovým karabáčníkem byl např. majitel rokytnického panství, hrabě Nostic. To také možná přispělo k vydání robotního patentu Marie Terezie v r. 1775. Matěj IV. musel prožít i velmi neúrodný rok 1771 a poslední z velkých hladomorů, který po něm následoval.
To vše špatné asi přispělo k tomu, že náš poslední Matěj zemřel mladý, ve 43 letech, Proto také asi nezplodil více dětí, jak bývalo obvyklé. Byl to tedy první asi dost chudý sedlák v našem rodě, který nemohl hospodařit na svém poměrně dobrém selském gruntě. Stal se nejspíše jen chalupníkem nebo zahradníkem. Ani se chudák nedožil raabizace, aby si mohl najmout větší pozemky. Bůhví, jak to pak vdova Marianna s tou raabizací zařídila, pokud měla pronajatou panskou půdu.
Raabizace byla tenkrát zásadní zemědělská reforma, podle níž se všechny panské pozemky /dominikální pozemky/ měly rozdělit mezi sedláky. Měla tak vzniknout malá hospodářství, která by uživila rodinu- familii. Proto byli sedláci pak nazýváni familianty. Rozsah přidělené půdy měl být takový, aby ji sedlák stačil sám obdělávat. Tím měla odpadnout robota. Půdu měli sedláci splácet vrchnosti ročními splátkami v penězích, obvykle po dobu prvních deset let. Smlouvy měly být každých 10 let obnovovány. Po 10 letech mohli však familianti splácet půdu peněžně nebo v naturáliích.
Jestliže byli hospodáři povinni robotou, mohli se z ní vykoupit a robota tím odpadla. Podruh se mohl vykoupit ze třináctidenní roboty ruční za rok částkou l zl. 30 krejcarů. Domkář z dvacetišestidenní roční roboty musel platiti ročně 3 zl. Chalupník, měl-li za povinnost jen ruční robotu, musel platit ročně 3 zl. a z každé měřice pozemku 21 krejcarů. Ten, kdo byl povinen potažní robotou, musel z chalupy platit 6 zlatých a z každé měřice pozemku 21 krejcarů.
Vymyslel si to v letech 1872-1783 dvorní rada Fr.Ant. Raab, národohospodář. Skutečně bylo v r.1787 doporučeno vrchnostem, klášterům a městům, aby následovaly Raabův příklad, Poprvé to bylo realizováno na Hradecku na jezuitském panství žírečském a žacléřském. Raabizace byla uskutečněna pak na 105 panstvích komorních, nadačních, klášterních a městských. Rozparcelování půdy panství mělo za následek, že feudální renta se neodváděla pánovi již ve formě práce (robota), ale v penězích nebo v naturáliích. Kdybyste si někdy potřebovali něco o tom přečíst, tak si sežente práci J. Procházky “Parcelování velkostatků / raabizace / za Marie Terezie v Čechách“. Práce je ve Sborníku semináře českého práva na Karlově universitě, č.10, Praha 1925.
Životem Matěje IV. končí období období původního rodného sázavského domova. Od té doby konce 18. století se dává náš rod na pochod, Po Matěji IV. putuje jinam jeho syn Václav. Ani jím však ten pochod nekončí a jen s malými přestávkami přetrvává dodnes. Je to cesta na jihozápad.

HOUŽOVEC NA TŘI GENERACE

Byla to bída, která vyhnala Václava, syna Matěje IV. z náhradního domova v Třešňovci na cestu směrem k západu? Nebo to byla žena, která odlákala našeho nejmladšího Peichla z Třešňovce do Horního Houžovce ? Spíše asi to druhé. Za vším hledej ženu, to tvrdí zkušení. Platí to prý odjakživa, ne jen v detektivkách. Asi pohledná dívka ze vsi západně od Lanškrouna tak dlouho lákala mladého Václava směrem k Ústí nad Orlicí, až se stala naší prabábou. Ono se asi od těch dob říká, že kam čert nemůže, tam nastrčí bábu. Známe ji dokonce jménem, tu naši prabábu. Byla to tehdy Anička Matzkeová, možná Macková. Pocházela z Horního Houžovce. Naši příbuzní bydleli asi v obou Houžovcích / jinak Loužov, Hausiowecz, Hausiewes/.
Horní Houžovec / Hertersdorf / existuje dodnes, opět ho najdete na dřívější mapě. Je to asi 8 km východně od Ústí nad Orlicí. Dříve byl jmenován jako Houževec, asi podle houžve, tedy něco jako Houžový les. Po německy to byl donedávna Hertersdorf čili Hertrichova ves.
Patřil od r. 1292 jako příslušenství hradu Lanšperka k majetku zbraslavského kláštera. Později sdílel s dalšími 53 vesnicemi osudy lanškrounského panství, které od r. 1625 patřilo pánům z Lichtenštejna jako Lanškroun sám. Od 1856 patřil Horní Houžovec pod nově zřízenou faru v Knapovci.
Byla to tehdy už dost velká ves, měla 62 domů a 335 obyvatel, všichni německé národnosti. Dá se tedy předpokládat, že i tehdy naši předkové ještě mezi ně patřili.
Nesmíme tuto vesnici zaměňovat s Dolním Houžovcem, po německy Seibersdorfem, skoro stejně velikým. Ten je od předešlého oddělen zalesněným kopcem, Dolní Houžovec má své německé jméno podle osobního jména Sigivrit / Sieg - vítězství a Friede- mír /, tedy jako Siegfriedova ves. Prvně je v listině vzpomínán v r. 1292 jako villa Sifridi, 1358 jako Seyfrisdorf. V polovině 19. století měl na 70 domů a 374 obyvatel, také většinou Němců.
A ten Peichl se zde i se svými potomky usadil na tři generace. Tu se pak mění o něco později na sousední knapovecké faře Peichlové v Bäuchely O tom však ještě bude řeč.
Zde v Houžovci se Peichlové dožívají josefinských reforem a dob ohlasů francouzské revoluce a zde se také mění v daleko svobodnější občany.. Ten rok 1781 byl pro všechny naše tehdejší předky svátkem z největších. V tom roce totiž prohlásil osvícený císař Josef II. zrušení nevolnictví čili člověčenství, vrátil lidem osobní svobodu ke stěhování, k ženitbě, k řemeslu a studiím. Podle císařského patentu z r. 1781 mohli už naši tehdejší předkové do učení bez svolení vrchnosti. Ještě téhož roku vyšel další patent - toleranční, který přinesl lidem též svobodu náboženskou.
Představte si, že feudál, císař z Boží milosti, dá lidem tolik osobních práv a svobod. To jeho následníci nemohli uznat, a proto většinu z toho znovu zrušili. A to nejen následovník na trůně, ale podle jeho vzoru to praktikovali znovu po 170 letech u nás komunisté. Ti také znovu zavedli možnost studia jen po schválení vrchnosti, tentokrát krajské a partajní.
Josef II. došel také k přesvědčení, že půda, kterou dala příroda lidem k obživě, bude jediným předmětem zdanění a že v tom nebudou už žádné rozdíly. Napříště měly být všechny pozemky, ať selské, panské i duchovní zdaněny stejnou měrou. Do té doby platili z půdy jen sedláci. A tak patentem z 20.4.1785 byla základem daní ne už usedlost, ale pozemek. proto byly tehdy všechny zemědělsky obdělávané pozemky zaměřeny a oceněny podle kultur/ role, louky, pastviny, vinice a lesy / a zařazeny podle výnosu. Trvalo to 4 roky, než všechno bylo zaměřeno, vyměřeno a vypočítáno. Možná, že ještě stačím najít v knihách přiznání, kterých bylo tehdy pořízeno v Čechách 6.066, na nějaký ten pozemek Paichlů. Josef II. nařídil zrušení přímé roboty a svolil k raabizaci, aby se uskutečnila parcelace panské půdy mezi drobné rolníky, jak jsme už o tom mluvili.

9. PEICHL VÁCLAV
/*1773- +?/


Byla to asi velká radost, když se dne 27.7.1773 Matějovi IV. a Marianě Peichlovým v Sázavě v domku č.13 narodil syn. První jejich dítě a současně poslední z naší větve rodu Peichlů. které se narodilo ještě v Sázavě. Pak se rodina odstěhovala za živobytím jinam. Štěstí rodinné však netrvalo dlouho. Když bylo Václavovi pět let, zemřel jim otec Matěj. Měla to pak asi maminka Magdalena s dětmi trpký život.
Čím se později Václav živil, to nevíme. Nedozvíme se o tom ani z novin z té doby
Příloha č. 23e,f - Pražské noviny z r.1781

Samostatným sedlákem zřejmě nebyl. To by si později přivedl nevěstu na svůj grunt. Pravděpodobně pracoval jako čeledín -podruh v zemědělství. Vyučeným řemeslníkem také nebyl. Zda šel Václav na vojnu také nevíme. Asi ano, protože v dobách jeho dospělosti Habsburci stále bojovali. Sotva skončil generál Laudon r. 1789 válečné tažení habsburské monarchie po boku Ruska proti Turecku dobytím Bělehradu, už tu byly francouzské koaliční války proti Napoleonovi.
Možná, že nějaký čas ve vojště sloužil, ale celou dobu to být nemohlo. Ženil se totiž v 29 letech. To by musel obléknout bílý kabátec už ve 13 letech. V rakouském vojště totiž trvala vojenská služba šestnáct let. Možná, že ho jako invalidu pustili dříve. To já jsem tím svým vojenským neštěstím to měl přece kratší, - já jsem musel nosit mundur jen 5 let. Mimochodem, víte kde byla vojenská služba nejdelší? U starých Římanů trvala 30 let. A to nic nebylo proti službě Čingischánových bojovníků v r. 1206, kdy trvala poctivých šestapadesát roků.
Václovovu pozdní veselku nelze už vysvětlit tím, že by mu nedala vrchnost k tomu povolení. On vstupoval do manželství už po novu, jedině před Bohem ohlášen a mající ceduli, že chce ve stav manželský vstoupiti.
Manželkou našeho Václava byla Anna Matzkeová /? Macková/ z Horního Houžovce, narozená 29.3.1774. Byla to dcera domkáře v Hertersdorfu čp.5, Jana Matzkeho (* 1734, + 15.9.1809). Matku po jméně se mi nepodařilo zjistit.
Sňatek se konal v Hertersdorfu dne 21.2.1802. Dovídáme se o tom v knappendorfské matrice z let 1784-1843, která je dnes uložena v archivu v Zámrsku pod číslem 1998 Ah I. Pravděpodobně vyženil věnem kus nebo celou chalupu č. 5, takže se stal nejspíše z podruha hertersdorfským domkářem. Změna k lepšímu ve Václavově životě oproti jeho předkům mohla tedy být v tehdejší raabizaci.
Vraťme se ještě k té veselce. O ní se asi jednalo několik měsíců, protože Václavův a Aniččin první syn Jan se narodil v Hertersdorfu v čp. 31 už 17.6.1801. Nevíme u koho to bylo, zda to byla nějaká teta nebo babička, která k sobě přijala Aničku s outěžkem, kterou možná rodiče z domova vyhnali. Nevíme. Nevíme ani, kdy tento první syn Václavův zemřel. Muselo to být před rokem 1805, kdy se narodil další Jan /1.1.1805 /. Dva živé syny téhož jména rodina obvykle neměla. Přesto se to ojediněle mohlo stát, jak o tom píše Melichar. V těchto případech třeba jednomu synovi Janovi říkali starší a druhému mladší. nebo jim dávali pro rozlišení jiné přezdívky.
Třetím jejich synem byl Josef, * 3.5. 1807 / jinde je uváděno datum 3.11.1807/. Ten se stal pokračovatelem naší rodové linie. Je divné proč se narodil v Dolním Houžovci, tehdy zvaném Seibersdorf, v č.p. 67. Proč se rodina odstěhovala, to nám samozřejmě matrika neřekla. Omyl v zápisu faráře z Knapovce /Knappendorf/, který vedl společnou faru pro oba Houžovce. (Knappendorf). to asi být nemohl, protože se v Dolním Houžovci narodila Václavovi jako čtvrté dítě první dcera.
Bylo to 22.3.1811 a dceruška se jmenovala Teresie. Jméno to tehdy bylo běžné, nejspíše po římsko-německé císařovně, královně české a uherské v letech 1717-1780. Možná, že to bylo třeba jméno po nám už neznámé babičce. Co myslíš má milá vnučko, Terezko Paichlová ?. Jseš už asi Tereza II., protože tou první byla už Tvá prateta v Dolním Houžovci.
Všechny tyto děti najdeme v knappendorfské matrice narozených na str. 25, 35, 40 a 45. Podle ní však i v samotném Hertersdorfu žilo více rodin Peichlů, známe zde např. Rosalii Peichlovou, narozenou 22.3.1828, o níž nelze s jistotou tvrdit, že byla také dcerou Václava a Anny
Václavova manželka Anna zemřela údajně na tuberkulózu dne 15.10.1827, tedy ve svých 56 letech. Kdy a na co umřel náš prapraděd Václav jsem už nenašel. Patrně jsem nebyl tenkrát v Zámrsku při tom hledání předků v tom chvatu dost pozorný. Ono bylo tehdy nutné sledovat hlavně narození v té hlavní naší rodové větvi. To ostatní, úmrtí a sňatky jsem chtěl dělat až v druhé době. K té však zatim ještě nedošlo. On ten život je samý shon. V té době mohly mít na tom vinu i ty nejasnosti s příjmením Peichl - Bäuchel.

Nomina sunt odiosa.
Jména vzbuzují zášť.
M.T.Cicero, Řeči na obranu R.Amerina 16, 47

MĚNÍ NÁM PŘÍJMENÍ

Člověk by ani nevěřil, že je to možné. Mění se nám Peichl na Bäuchela. Příjmení budí ještě více naši německost, až to budí v nás některých zášt. Jak je to vidno z citátu není to nic nového v historii, i když výklad tohoto citátu se vysvětluje tak, že je lepší někdy jména neuvádět, raději nejmenovat. Je to nové však pro náš rod. Dokladem toho jsou tři Josefové.

10. BÄUCHEL -PEICHL JOSEF I. /*1807 + +?/


Měli bychom si ho pro jistotu očíslovat jako Josefa I., abychom ho nepletli s jeho synem, také Josefem.
Tak tedy Josef I. se narodil se 3.11. 1807 v Dolním Houžovci (Seibersdorf) v čp.67. Moc toho o něm opět nevím, ačkoli mi dal z našich předků velkou práci ho vůbec najít. Ani v novinách o něm nepsali.
Příloha č. 23 g,h - Pražské poštovské noviny 1808

Můj otec, který začal hledat naše předky ho už neznal. Došel jen k jeho nemanželskému synovi Josefovi a předpokládal, že nemanželský otec zůstane už navždy neznámý, když ho neznal ani tehdejší farář. Dodatečný zápis v matrice mi ho však odhalil.
Matriky ho souhlasně uvádějí jako chalupníka. v Horním Houžovci / Hertersdorf/, ve stejném čp. 67. Někde je ale asi v těch záznamech chyba. Že by se Peichlové rodili v stejném čp. v různých vesnicích ?. To se mi nezdá pravděpodobné. Tak raději říkejme, že žili v Houžovcích, i když je pravděpodobnější ten Dolní. Tam také žila a pravděpodobně i porodila našeho Josefa jeho matka Rosalie.
Za manželku si tedy Josef I. vzal Rosalii Fuchsovou až později. Růženka se narodila dne 2.2.1810 v Dolním Houžovci (Seibersdorf) v čp. 26 /viz matrika narozených v Knappendordu č. II.lit B. fol.80/ a zemřela 2.7.1833. Jejím otcem byl Václav Fuchs ( jinde je psán i jako Fux, tedy po našem pan Liška), chalupník v Seibersdorfu čp.26. O něm víme i to, že se narodil v r. 1753 a zemřel 17.10.1820. Matka se jmenovala Kateřina, její příjmení už ale neznáme. Narodila se v r. 1774 a zemřela 2.10.1824.
Růženka měla mladší sestru Kateřinu, která zemřela ještě jako dítě dne 10.3.1792.
Nezjistil jsem, kdy měl Josef s Růženkou svatbu. Byl v tom totiž zmíněný zádrhel nemanželskosti početí. Jejich první syn
-Josef II. se narodil nějak hodně dříve, dokonce před svatbou, dne 10.9.1831. Jako místo narození bylo v matrice udáno v Dolním Houžovci v čp. 67 a nový Josífek II. byl zapsán zprvu jako nemanželský a příjmení tedy dostal po matce jako Fuchs. Všechno však opět dopadlo dobře. Později byl Josef ″ legitimizován″, tedy uznán za manželského, když se Josef s Růženkou dodatečně vzali. Vzít se museli, protože podle knapovecké matriky č. 1998 po Josefovi následovaly další děti:
-Antonín, nevíme bohužel přesně, kdy se narodil.
-Jan I, *17.6.1801. Ten ale brzo zemřel, a proto stejné jméno dali i dalšímu synovi.
-Jan II.*1.1.1805. Ani ten však nemohl dlouho přežít, protože po něm byl stejně pokřtěn další syn.
-Rosalie I *2.2.1810, ta musela zemřít v dětství, protože později byla další dcera pokřtěna též na Rosalii
-Teresie22.5.1811
-Rosalie22.4.1828
-Jan III.1.1.1830.
Zdá se tedy, že spojení Peichlů s rodem Fuchsů nebylo to nejšťastnější. Co to bylo za nemoc, která jim zahubila tolik dětí. Mohlo jít o spíše vrozenou poruchu z Fuchsovic rodu, než o infekci. Matka Rosalie zemřela s diagnozou ″vysílení″- podle originálu v knapovecké matrice zemřelých. Bylo jí 89 let, takže tuberkulóza u ní je v tak pozdním stáří nepravděpodobná.
Druhou nejasností na tomto pokrevního spojení s rodem Fuchsů může být i ta změna jména na Bäuchel. To si mohl vynutit ten německý tchán Fuchs. Spíše asi je pravděpodobné, že si dítě dovolil sám přejmenovat nějaký německý farář v Knapovci.
Nevíme ani kdy a kde náš Josef Peichl, od té doby vedený jako Bäuchel, zemřel. Takže jsme jako Sokrates, který pronesl památnou sentenci ″ vím, že nic nevím″.

11.FUCHS-FUX-BÄUCHEL JOSEF II.
/*1831,+?/


Hodně se nám to v této části rodokmenu zamíchalo, když se narodil nemanželský Josef Fuchs, vulgo Peichl, pak nastálo jako Bäuchel jmenovaný. My jsme mu pro přehlednost dali navíc ještě přezdívku Josef II.
Narodil se 10.9.1831 v Dolním Houžovci /Seibersdorf/ čp.67, viz jeho křestní list v příloze č. 24 a noviny vyšlé v den jeho narození.
Příloha č. 24 - Josefové
Příloha č. 24a,b,c.d. - Noviny z 11,září 1831

Jeho otec Josef Peichl, jak jsme už řekli, svou chybu dodatečně napravil sňatkem a uznal ho za legitimního syna, takže už o tom nemluvme. Abyste si uvědomili ošidnost hledání předků, tak na zadní straně přílohy č. 13 máte dalšího Josefa Bäuchela, narozeného o třicet let později.
Když Josef dospěl, hledal si nevěstu. Nenašel ji daleko, hned kousek na východ v sousední vsi v Horním Dobrouči /Dittersbach/. Tam se oženil s Barbarou Pirkelovou, dcerou domkáře Františka Pirkla z Horního Doubrouče čp. 126. Její matka se za svobodna jmenovala Anna Peschelová a pocházela z Horního Dobrouče z chalupy čp. 15. Její otec se jmenoval Franz Peschl. Jinak o Peschelovic rodě nic nevím. Nejspíše to byla další čistě německá transfuze do krve našeho rodu. Jinak nevíme o jejím otci ani o matce nic podstatného.
Josef II. měl to velké štěstí, že se jako sedmnáctiletý dožil zrušení poddanství a roboty. Kdybyste se o tomto tehdejším převratném rozhodnutí chtěli něco dozvědět, tak si sežeňte Patent ze 7.září 1848 o zrušení poddanství a vyvazování nemovitostí, prováděcí předpis ze dne 4. března 1849 říšského zákona. č. 152.
Lze pochybovat, že by náš Josef II. měl sám tehdy nějakou půdu. Mohla ji mít však jeho nevěsta, a ta mola své pozemky později podle císařských patentů z r. 1848, 1849, 1853 a zemským zákonem z r. 1855 a 1869 “ vyvázat”. To znamenalo, že si mohl vykoupit pozemky z poddanství do úplného vlastnictví. Vyvázání se tehdy dělo zčásti zdarma a dílem za úplatu.
Josef II. a Barunka měli podle matrik spolu prý jen dvě děti
-Josefa III, 15.6.1861, který v naší paměti upadl v zapomenutí.,
-Jana, *8.10.1865., dalšího pokračovatele našeho rodu, + 5.11.1939
Jinak o této poslední rodině Peichlů- Bäuchelů v místech bývalého Lanškrounského panství nevíme skoro už nic. Podle zápisů narození jejich dětí můžeme soudit, že rodina žila v Dolním Houžovci /Seibersdorf/ v čp. 41. Nevíme ani kdy tento Josef II. zemřel a kde je pochován.
Mezitím se však už těžiště rodu přesunuje z Lanškrounska na Litomyšlsko. Jakoby se rod vracel stejným klikatým směrem nazpět na západ. Podobná byla cesta slavného lékaře Jana Marka Markova (1595-1887), který se z lanškrounského hnízda přesunoval do Litomyšle a dále do Prahy.

SMĚR NEDOŠÍN

Jedenáctý nám známý předek, Jan Bäuchel, přenesl těžiště našeho rodu, na Litomyšlsko, hlavně do Nedošína.
Příloha č. 25 - Litomyšl

Nevíme nic přesného o motivaci tohoto exulantství. Zda to byla opět jen nevěsta, která ho přivedla do malé vesnice, kterou v té době ještě před Jiráskovým popisem Filosofské historie nikdo ani na Lanškrounsku asi neznal ? Abyste se mohli orientovat, kde Nedošín leží, tak připomínám, že je to dnes předměstí Litomyšle.
Příloha č. 26 - Nedošín
Příloha č.27 - Podobizna

12.JAN BÄUCHEL-PAICHL
/*1865, +1939/

Byl to už můj děda z tátovy strany. Pro mne to nikdy nebyl dědeček, vždycky děda. Vesnice si nelibovala ve zdrobnělinách. Toho už jsem tedy od svého dětství znal, o něm už jsem slyšel více vzpomínek jiných našich příbuzných, takže o něm už mám možnost podat mnohem více informací.
Nesl jako jeho rod v úředních lejstrech několik jmen, Peichl, Paichl, Bäuchel, dokonce i Beichl.
. Děda Bäuchel se narodil 8.10.1865 ještě v Dolním Houžovci (Seibesdorf) v čp. 41.
Dochovala se i kopie jeho křestního listu z 27.4.1922 a domovského listu, i noviny z toho dne - viz přílohy.
Příloha č. 27a - Křestní list

Podle německy psaného křestního listu i podle jména Johann je možno se domnívat, že při narození byl považován za Němce.
Z křestního listu se dozvíte, že se tehdy Seibersdorfu ještě neříkalo Úžovec, že při Janově narození už byla porodní bába Terezie Blaschkeová - po našem by to byla stará Blažková. Křtil ho v kostele v Knapovci farář Antonín Scholz, hned druhý den 9.10.1865.
Kmotrem mu byl Jan Matzke, asi tedy strýc z matčino strany z Horního Houžovce čp.44 a druhým kmotrem byl Josef Freudl z Dolního Houžovce č. 67, tedy nejspíše strýc - manžel buď Teresie nebo Rosalie Bäuchelových.
Kromě onoho křticího listu / Tauf-Schein/ si ho tehdejší písemnictví ani nevšimlo. Ani v německých novinách ani v českých o tom nevyšla ani malá zprávička. Schválně jsem k vůli tomu listoval ve všech novinách, které vycházely v ten den v Čechách. a dnes jsou uloženy v archivu časopisů Národního musea v Praze ve Stromovce. Ono v té době vycházelo u nás jen málo časopisů, prakticky jen demokratický časopis “Hlas”, “Národní listy”, nehledě na ”Lumír”, “ Blahověst, “Zlaté Klasy a “Časopis Musea Království českého”. Byl to důsledek nejen někdejšího Bachova absolutismu, který ničil český tisk. Snad jste o tom slyšeli, jak Bach pronásledoval Karla Havlíčka Borovského, až ho 18.prosince 1851 nechal odvléci do vyhnanství do Brixenu, jak umlčel nejen jím vedené “Národní noviny”, ale kromě vládního deníku “Pražských novin” prakticky všechny politické noviny V den narození Johanna neznamenal o něm zprávu ani německý u nás vycházející časopis “ Bohemia”, a to ani v ranním vydání ani ve večerníku. Určitě na tom neměl vinu nedávno předtím vydaný tiskový zákon ze dne 22.3.1963. Svět se nestaral o Bäuchely. Měl tehda jiné starosti. Posuďte to sami z přiloženého otisku obou novin ze dne Janova narození.
Příloha č. 27b,c - Hlas a Bohemie

Ani o první třetině Janova života se žádné písemné dokumenty nedochovaly. Všechny vzpomínky a vyprávění, se týkaly až jeho pozdního věku.
Kde byl Jan zprvu zaměstnán nevíme tedy nijak přesně. Za svobodna byl asi chasníkem u sedláka nebo na panském statku, jako většina chlapců tehdy na vsi. Chalupu doma neměl, takže ten titul chalupník, jak se s ním později setkáváme, se týká až období po svatbě. Při svatbě je ještě označován jako dělník.
Jak se náš Jan dostal do Nedošína nevím. Nikde nebyla zmínka, že by snad někdo z rodu Matzkeů, Fuchsů nebo Pirkelů byl na Litomyšlsku. Zřejmě asi šel tak daleko ne za příbuznými, ale šel sám ze své vůle za praci až na statek Pernštýn. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Daleko se nejčastěji chodí za chlebem, který kolem dřívějšího bydla dává jen malé krajíce.
Nezdá se, že si ho jako ženicha nevěsta přilákala do svého bydliště. Na oddacím listě je o nevěstě Marii Bisové psáno, že bydlela v Tržku č. 15. Naopak Jan Bäuchel udal svoje bydliště už v nedošínské chalupě čp. 19. Chalupa ta patřila starým Paďourovým a k těm neměli Bäuchelové žádné dřívější příbuzenské vztahy. V ní bydlel kromě našeho Jana i nějaký Antonín Vaňous, který novomanželům pak šel za svědka. Tak si myslím, že Bäuchel a Vaňous pracovali ve dvoře, k němuž byla Paďourovic chalupa nejblíž. A Paďourovi pak tomu našemu dědovi namluvili svou vnučku. Maminka nevěsty Mariana byla totiž dcerou Josefa Paďoura z Nedošína č. 19 a v této chalupě se kdysi narodila. Kdo tomu nevěří, ať tam běží.
Svatba se konala dne 6.října 1891 a asi byla důstojná, když byla v děkanském chrámu Páně v Litomyšli dne 6.října 1891. Ohlášky byly jako obvykle trojí, 20. a 27. září a 9 října. Zda se s tou veselkou spěchalo nebo nespěchalo, to nemůžeme posoudit, protože nevíme, kdy přinesl čáp nebo vrána první dítě. Sága Paichlů totiž připouští, že se Bäuchelům narodily dvě děti, o kterých není zaznamenáno ani datum narození, ani jméno nebo pohlaví. Mohlo jedno z nich být třeba první dítě. Ale to jsou jen takové úvahy. Ženicha a nevěstu oddával kaplan Václav Vaško a na památku jim zůstal oddací list a záznam v matrice oddaných
Příloha č.28a,b - Oddací a domovský list
Příloha č. 29 - Podobizna Mariany Bisové

Vraťme se na chvilku ještě ke kousku životopisu Janovy manželky, mé babičky, Mariany Bisové.
Narodila se 30.července 1868 v Nedošíně v čp. 105. Jejím otcem byl Jan Bis, chalupník z Tržku čp. 15 a matkou Mariana Paďourová / *16.9.1841/, dcera Josefa Paďoura, podruha z Netřebí 21, později chalupníka z Nedošína čp.19. Zemřela 10.5.1932 v Nedošíně čp.l9
Příloha č. 29a - Křticí list Marianny
Příloha č. 30 - Křticí a oddací list Jana Bise

Přehlednější snad bude si ujasnit její předky Bise a Paďoury:

BISOVÉ
Jan Bis+Mariana Paďourová
*10.2.1835, Lažany 2, nemanž.,legit*16.9.1841, Netřebí
matr. Morašice VII.,s.51, Tržek 15pak Nedošín 105
Svatba 11.2.1860 v Litomyšli, viz kniha odd.Tom,s.59

Jan Bis+ Anna Střítecká
? 1810 Osík 114otec Jan S.,podruh Lažany 2
+ Tržek 15matka Kateřina Fikejsová, Tržek

Václav Bis+ Helena Jetmarová
* ? Bohňovice 30* ? Bohňovice l
otec sedlák z Bohňovic

PAĎOUROVÉ
Josef Paďour+ Helena Brunová
* ? podruh z Netřebí 21* ? 1820 Neudorf 63.8.1881otec Bruna Josef, chalupníkmatka Helena Vávrová, Střenice 36
Matěj Paďour+Dorota Novotná
* ? domkář Netřebí 21* ? Vorlova Ves 19

Babička Mariana Paďourová byla římská katolička, jak o tom svědčí její křticí list, který můžete vidět v příloze, a to v originále i v opise, vystaveném 4.10.1891 podle matriky děkanského úřadu v Litomyšli v knize C5 na str. 105. -viz příloha č. 30. Jak už to u děvčat bývá, nejspíše si ten originál někam dobře uschovala a před svatbou si jako nevěsta musela nechat vystavit honem kopii. Kmotry jí byli Václav Brydl z Horek čp.40 a Helena Stursová z Nedošína čp.5.
O tom rodu Bisů a Paďourů si ještě něco řekneme, zejména proto, že Paďourovi to byli, kteří jako první nám známí získali onu chalupu čp. 19 v Nedošíně.
Novomanželé Jan a Mariana zprvu po svatbě bydleli v Nedošíně č.l05, tedy u druhých Paďourů. Nevíme jak to vlastně bylo s touto chalupou č. 105. Možná, že nějaký podíl na ní mladí dostali hned v rámci svatební smlouvy, protože už při narození prvního dítěte je v matrice uváděn Jan Bäuchel jako chalupník. Ať už to bylo s tím chalupnictvím jakkoli, pole mladý pár žádná neměl. Tak Jan musel dělat v hospodářství jiných. nebo jen jako námezdní sezonní dělník, a to nejen na statku Pernštýn, který byl asi kilometr od jeho chalupy. Tam pracovaly pak i některé jeho děti - mí strýcové a tety.
Děda chodil na všechny práce komukoli, kdo ho najal. Zejména prý stříhal ovce a na polích pracoval jako sekáč. To se stávalo ve 3. hodině ranní, v šest už byli na poli. Sekáčů obvykle vyráželo na pole statku čtrnáct. Poslední z nich měl u pasu bečku s kořalkou. Sekáči v tom horku prý vodu ani mléko pít nesměli
Bäuchelovi měli spolu 9 dětí, z toho dvě zemřely v dětství, nejspíše brzo po porodu. Uveďme je zde zatím jen podle nám známého pořadí narození:

-Stanislav*17.11.1892,
-Josef*4. . 8.1894,
-Marie*6. 2.1896,
-dvojčata*?,
-Jaroslav*3. 10.1899,
-Žofie*16. 5.1907,
-Bohuslav*12. 2.1909,
-Blažena*10. 5.1912.
Pak prý se narodil a hned zemřel ještě jeden syn, ale už si nikdo nepamatuje, jak se jmenoval. Tak chabá je lidská paměť, že nezachová ani památku vlastního člověka.
Jan Bäuchel (Baichl, Peichl) zemřel 5.11.1939 v Nedošíně č.19. Nevíme zda vůbec kdy stonal, ani na co zemřel. Před smrtí odkázal všechen majetek své ženě, ale ta ho hned převedla komplikovaným pořízením na svého syna, mého otce Jaroslava. O tom budeme číst ještě detailní zprávu.
Mariana Bäuchelová svého muže nepřečkala ani o rok. Můžeme říci, že měla štěstí. Jiné vdovy se tu po smrti manžela zbytečně dlouho trápí samy. V takovém odchodu z tohoto světa jsou si lidé a labutě hodně podobní. Snad jen vzájemná láska, pokud si ji ve dlouhém spolužití uchovají, je drží na životě. Když pak jeden z nich odejde, tak brzo po něm umírá i druhý. Škoda, že to není ve všech manželství, jak s tou láskou, tak i s tím odchodem.
Moje babička zemřela 18.10.1940.
Oba jsou pochováni na hřbitově v Litomyšli. Kdybyste někdy Litomyšlem projížděli, dejte jim na hrob kytičku. Hrob poznáte podle čísla 318-319 / IX. Leží tam i se svou dcerou Žofií, Marií. a Blaženou. Hřbitov máte vyznačen v příloze č. 27.
Nyní si něco řekněme o tom Nedošíně, kam se náš rod přemístil, kam přenesl svůj genius loci.

NEDOŠÍN

V obecné historii se s ním setkáme pod jmény Nedosin /1167/, Nedyszyn / 1347/, Nedossin /1354/, Ledischin / 1358/, Nedussyn /1382/. Byla to tedy vesnička starší než Plzeň.
Jméno jí dal vášnivý včelař jménem Nedoš, proto Nedošín, jako Nedošův dvůr.
Litomyšlsko se prvně vzpomíná kolem r. 1098, kdy sem pro potírání zbytků pohanství povolal Břetislav II. německé Benediktiny až prý z italského Monte Cassina. Z rozhodnutí knížete Vladislava II., účastníka II. křižácké výpravy, však Benediktini v r. ll45 postoupili svůj majetek Premonstrátům na podnět olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka.
Nedošín sám se prvně písemně připomíná v r. 1167, kdy snad vznikl z hospodářství, které dostal litomyšlský klášter premonstrátů od Břetislava II. Při dělení majetku v r. 1344 mezi klášterem, který byl přeměněn na kapitulu, a mezi nově zřízeným biskupstvím připadl Nedošín r. 1347 biskupům.
V r. 1421 se dostal po dobytí Litomyšle husity v r. 1421 Nedošín i s panstvím pod moc Pražanů a Táborů, tedy pod správu husitských hejtmanů. Posledním z nich, který spravoval Nedošín až do 1547, byl Vilém Kostka z Postupic, kterého známe i z historie Lanškrounska.
Od poloviny 14.století se území Nedošína začalo velmi měnit zakládáním rybníků. Vytvořený systém průtoku vody jimi umožnil, aby zde vznikl i hamr na měděném výrobky a 1557 se zde už popisuje i papírna, tehdy šestá v celých Čechách. Byla prý ve stavení č. 21. Zanikla přechodně ve třicetileté válce, ale byla v r. 1655 obnovena.
Celá tato rybniční soustava začínala u dvora Pernštýna, několik set metrů nad Peichlovic chalupou. Na pravém břehu říčky Loučné to byly rybníky Krakorečník ( Krakorec, Krakovec), Ptáčník, Zloděj a Borovec. Z nich zůstal jen Borovec a pozdější Šotek. Levobřežní soustava začínala dodnes existujícím rybníkem Velký Košíř, pod nímž kdysi byly rybníky Mělký, Malý Košíř a dva rybníky zvané Ocásky. Tato soustava vedla ke zániku původního řečiště dřívější říčky Desné, která se vlévala do Loučné někde u Cerekvice.
Po nezdařeném povstání stavů byla ves zkonfiskována a v r.1567 se dostala do majetku rodu Pernštejnů. Ti přešli od hospodaření rentovního k hospodaření režijnímu.
Ve třicetileté válce (1618-1648] bylo v Nedošíně jen 6 hospodářství. Po válce třicetileté litomyšlské panství, které patřilo tehdy k největším v Čechách, získali Trautmansdorfové. Z té doby je snad vhodné připomenout, že podle mandátu císaře 1627 bylo nařízeno, aby se všichni nekatolíci buď obrátili na katolickou víru nebo se vyprodali a do 6 měsíců opustili vlast. Po r. 1627 se vystěhovalo ze země 36.000 lidí a později až 130.000 lidí. V té době /1628/ také např. odchází Jan Ámos Komenský. Snad si připomenete blízký růžový palouček u Újezda, nedaleko Litomyšle, kde se exulanti scházeli před odchodem do ciziny.
Po r. 1649 se však situace zcela obrátila a stěhování bylo přísně zakázáno a dokonce trestáno smrtí. Od 1680 krutý nevolnický systém vyvolat i zde selské bouře, jako i jinde na více než 260 panstvích. K menšímu postání českých i německých sedláků však opětovně docházelo i později, např. r. 1738 na Litomyšlsku i Lanškrounsku.
Trautmansdorfové postavili nad Nedošínem v roce 1719 nové budovy pro chov koní. Po smrti Františka Václava Trautmansdorfa v r. 1753 se Nedošín dostal i s panstvím do majetku Valdštejnů. Ti nebyli o nic lepšími pány pro lidi na svém panství, takže v r. 1775 i zde vypukly nové selské bouře, které potlačil svým plukem generál Josef hrabě Colloredo. Za jejich vlády bylo sice okolí Nedošína zkrášleno sadem, situace hospodářská na panství se však už od 18.století zhoršovala tak, že v r. 1855 přišel zadlužený velkostatek do dražby.
Koupili ho řezenští pánové Thurnové - Taxisové. Ti dali všechny dvory do dlouhodobého pronájmu a s nimi i jiné majetky, např. i pilu v Nedošíně. Nechali si však ve vlastní správě celé vodní a lesní hospodářství. V polovině l9. stol. byla v Nedošíně ještě olejna, přádelna na přízi, bělidla, papírna, několik mlýnů. Nějak se nám do života a jména těch našich předků všude plete to bělení plátna. Na blízkém návrší někdejší hřebčinec ″ Gestüt ″ však už dožíval, protože neprosperoval. Budova hřebčince vyhořela v r. 1862 a po hřebčinci zbyl jen místní název Štít. Pod ním se však ještě rozkládaly rozsáhlé zahrady a chmelnice.
V r. 1862 v Nedošíně, hned za řekou proti naší někdejší chalupě, založil mlynář Kašpar Vacek chov pstruhů, který tam existuje dodnes.
Vzpomněli jsme, že Paichlové přišli do Nedošína před rokem 1891 a žili zde zprvu jako bezzemci jako zaměstnanci statku Pernštýna. Začátkem 20. století k osadě Nedošín tedy stále patřil dvůr Pernštýn/Bernsteinhof - Bernstein je německy název pro jantar/.Pozemková reforma za l. republiky hospodaření statku Pernštýn sice příliš neovlivnila, přesto však zasáhla i do života nedošínských Bäuchelů. Okresní soud v Litomyšli svým usnesením,
Nc III 1104/19 dne 15.2.1921 dal větší množství pozemkových dílců v katastru obce Nedošínal do vlastnictví 28 rodin této vsi. Část polí statku byla dána i do vnucených nájmů drobným chalupníkům a sedlákům. Mezi nimi byli i Bäuchelovi. K podstatné změně hlavní držby majetků a velkostatku však došlo až po r. 1945.
Podle Seznamu míst v Království Českém z r. 1913 zde v r. 1910 stálo 54 budov, vesnice měla 386 obyvatel, všichni byli už označováni jako Češi. Dle Statistického lexikonu obcí v zemi České z r. 1934 zde bylo 78 domů, 397 obyvatel, všichni opět byli prý Češi.. Je to důležité tvrzení, protože charakterizuje národnostní příslušnost jako dočasnou. Rozhodující se zdá pro ni je převážný charakter místa bydliště nebo rodiště. Když se Jan, po jméně ještě Němec, oženil s po jméně spíše českou dcerou Marianou, tak toto smíšené manželství bylo zařazeno mezi české obyvatele vesnice. Ten přerod Peichlů z Němců na Čechy trval tedy nějakých 700 let.
O Nedošíně jsem dnes už marně pátral po nějaké místní kronice. Možná, že nějaké další informace by bylo možno vypátrat ve skupinovém inventáři č. 1464 -Obecní úřady okresu Svitavy, 1850 - 1945, 1959, sv. 2, 2 svazky M.Z. Spisy Nedošín 1780 - 1943 obsahují
Inv.č. 1-2. Rychtářská kniha s kronikářskými a účetními záznamy 1780 - 1851, kniha 1, 2
Inv.č. 2A Zápisy o schůzích obecního zastupitelstva 1904 - 1923, 37 knih
Inv.č. 3 Účetní kniha: Evidence poddanských dávek 1796 - 1839, kn. 3

NEDOŠÍNSKÝ HÁJ

Nedošín se dostal do paměti mnoha lidí u nás hlavně dík A. Jiráskovi, který ve své povídce Filosofská historie barvitě líčil háj v Nedošíně jako dějiště majales, což byly květnové slavnosti litomyšlských studentů vyšších tříd gymnasia, tzv. filosofie. Litomyšlský háj tu tvoří rámec pro románek v době začátků národního probuzení a příprav událostí r. 1848.
Majáles, jako slavnosti mládí, byly provázeny i náročným kulturním programem pro Litomyšl. Bylo zde např. uvedeno dílo V.J. Tomáška ″ Hon Jaroslavův na Tatary″, části Haydnova ″Čtvera ročních dob″. Divadlo zde hrálo i hru “Nedošínský háj”, která inspirovala i Zbyňka Vostřáka pro vytvoření stejnojmenného baletu, J. Klempnera pro sepsání “ Litomyšlské romance”, a dokonce i Bedřicha Smetanu pro ztvárnění části jeho symfonické básně ″ Z českých luhů a hájů″.
Historie háje, této dříve nejznámější okrasy Nedošína, je však starší. O jakémsi háji u Nedošína je zmínka už z roku 1378, kdy zde byl u plotu obory založen dvůr a hrádek, patrně lovecký. Později, asi ve 14. a l5. století, zde býval kartuziánský klášter. Kartuziáni byli mnišským řádem se zpřísněnou řeholí a s prvky poustevnictví. Tento řád byl založen prý kolem r. 1084 sv. Brunem v Chartreuse ve Francii..
Jako okrasný park ho však založil až na počátku 19.století tehdejší majitel panství Jiří Josef hrabě z Valdštejna - Vartenberka. V podstatě měl háj být jakýmsi doplňkem malé zahrady zámku v Litomyšli. Kromě parkové úpravy háj dostal v té době i výzdobu romantickými stavbami, pavilony a chrámky, jak tehdy bývalo v módě. Byl zde i leknínový rybníček, kaple sv. Antonína, přestavěná na starých základech dřívější stejnojmenné kaple sv.Antonína Paduánského. Další romantickou stavbou zde byla chýše sv. Ottohajti. Toho jsem nikde nenašel mezi svatými. Nejspíše to byl onen kartusiánský poustevník.
V r. 1823 zde byly i vybudovány lázně, které byly však brzo přeměněny v restauraci, Na západním okraji háje nad kapličkou býval taneční sál, zaniklý až v r.1872. V restauraci prý bývalo hodně veselo. Byla však zbourána v r. 1894.
Ze slavného háje je už dnes jen špatně udržovaný lesík s několika zarostlými základy rozpadlých objektů.
Vesnice Nedošín zanikla jako samostatná obec. Dnes je to předměstí Litomyšle, které z větší části slouží nově adaptovanými staveními spíše jako místo pro dožívající obyvatele a jako rekreační místo pro jejich děti.
Pokusme si však podrobněji přiblížit život v Nedošíně za našich předků, připomeňme si osudy jejich chalupy, jejich polí, povězme si něco, jak se odtud jinam do Čech rozlétly jejich děti, moje tety a strýcové, sestřenice a bratranci a jejich děti.


De domo sua.
O svém domě.
Řeč M.T.Cicerona, 57.př.Kr.

NAŠE CHALUPA

Pro většinu nás žijících splývá pojem hnízda našeho rodu s nedošínskou chalupou čp.19. Bäuchelové bydleli v Nedošíně i v jiných staveních, např. Jan a Mariana Bäuchelovi bydleli zprvu v čp.105, rodina Stanislava Bäuchela bydlela po vyhnání ze Slovenska od 15.3.1939 až do r.1945 zde ve mlýně, Bohuš Bäuchel bydlel s rodinou v podnájmu v č. 35. Pro mne však centrem historie našeho rodu se stala stará chaloupka, původně došková, sedící při zemi hned na kraji Nedošína jako kvočna, která chrání svá kuřata. Dnes už nestojí a tak se musíte spokojit jen s několika kopiemi jejích nepovedených fotografií.
Příloha č. 31 - Nedošínská chalupa

Těžko už asi se dovíme, kdy a kým byla tato chalupa postavena, ani jak vypadala na začátku. Nejspíše u jejího zrodu byl rod Paďourů nebo Brunů. Prvním mně známým majitelem byl kolem r. 1860 Josef Paďour /podruh narozený v Netřebí čp. 21 snad dne 10.2.1815 a zemřelý dne 13.8.1881/.Spolumajitelem byla asi i jeho manželka Helena Brunová, o níž víme jen, že to byla dcera chalupníka Josefa Bruna z Neudorfu čp. 6.
První zmínka o Josefu Paďourovi a chalupě čp. 19 je v právním přiřknutí na listině Okresního soudu v Litomyšli Nr.11238 ze dne 31.srpna 1881.
Příloha č. 32 - Právní přiřknutí

V tomto dokumentu se schvaluje dědictví chalupy č.l9 po zemřelém Josefu Paďourovi.
Chalupa měla s pozemkem v r. 1881 cenu 400 zlatých. Když to je ve smlouvě trhové, tak to musel chalupu stavět už někdo jiný předtím Oba manželé Paďourovi žili v této chalupě pravděpodobně až do své smrti, nic bližšího o nich nevíme, ani kolik měli dětí, ani kdy zemřela paní Helena Paďourová. Pravděpodobně nakonec zůstal asi Josef Paďour až do své smrti v chalupě sám, protože jeho provdaná dcera Mariana Bisová bydlela v Nedošíně v čp. l05.
Po smrti Josefa Paďoura dne 29.8.1881 chalupu zdědila v r. 1881 jeho dcera Mariana roz.Paďourová / * 16.9.1841/, v té době už prvně dne 11.2.1868 v Litomyšli provdaná Bisová/. Její manžel Jan Bis /* 10. 2.1835 v Lažanech/ byl nemanželským, synem chalupníka Jana Bise z Lažan a pak z Tržku, takže se nezdá, že by Bisovi měli nějaké dřívější vztahy k nedošínské chalupě. Mariana a Jan Bisovi se tedy někdy v r. 1881 přestěhovali do chalupy čp. 19.
Mariana zůstala majitelkou chalupy i poté, co se po smrti Jana Bise podruhé, někdy v r.1883, provdala za vdovce Antonína Neubauera. Ten se po sňatku přistěhoval ke své manželce Marianě do chalupy č. 19 i se svým synem Janem Neubauerem. Víme o tom ze záznamů o koupi zahrady k chalupě. V této chalupě pak žila se svým synem Janem Neubauerem, který zemřel v r. 1918 při chřipkové epidemii. Marie Neubauerová zde žila na výměnku dlouho, protože zde zemřela 10.5.1932, tedy v 91 letech.
Tak teprve teď se dostáváme k této chalupě ve vlastnictví Bäuchelů. Od své matky Marie Neubauerové totiž koupila v r. 1899 chalupu č.19 i se zahradou (p.p. č.kat. 130 a č.kat.128/l) její dcera z prvního manželství Mariana Bäuchelová, rozená Bisová, se svým manželem Janem. Dochovala se nám o tom dokonce trhová úmluva. Smlouvu viz v příloze
Příloha č.33- 34 - Trhová úmluva

Je v ní charakteristické pro tu dobu i to, že oba kupující podepsali trhovou úmluvu třemi křížky a na razítku soudu je připsáno, že ″tuto listinu podepsali potažmo znamení ruky připojili″, protože byli negramotní. Celý majetek oba koupili za 425 zlatých, přičemž na ní bylo 265 zlatých dluhu.
Šťoural v této historii chalupy asi hned objeví některé nejasnosti. V kupních smlouvách v r. 1899 se mluví o čp. 19 a v témž roce na křestním listě mého otce Jaroslava je udáno, že se Janovi a Marianě narodil syn Jaroslav v Nedošíně čp. 46. Tím se míní původní chalupa “u Paďourů”. Musíme se tedy spokojit jen s málo pravděpodobným předpokladem, že velebný pán kaplan Bauer se v křestním listu Jaroslava Bäuchela zmýlil v čísle.
Moje prababička Marie tedy vlastně prodala chalupu se zahradou své dceři a zeťovi jen za 20 zlatých ″k snadnějšímu vybývání výměnku ″, za dalších 90 zlatých, které mohla na kupujících v budoucnu požadovat s pololetní výpovědí a za závazek zaplatiti jejímu synu Janovi Neubauerovi z druhého manželství a za 50 zlatých při nabytí zletilosti.
Na chalupě tehdy byla hypotéka 265 zlatých, Chalupníci Jan a Marie Peichlovi měli v r. 1932 podle dochovaného knihovního návrhu Okres. soudu v Litomyšli na chalupě ještě stále hypotéku Spořitelny v Litomyšli, v níž předchozí dluh ve výši celkem 315 zlatých byl 12.5.1932 nově přeměněn na 7.000 Kčs. Část původní hypotéky místní obce Nedošín za pohledávku 36 zl.48 kr. za zahradu č.kat.l30, koupenou od obce 2.2.1885. byla už vyplacena dne 9.října 1892, jak o tom svědčí dochovaná kvitance a list o výmazu této pohledávky z vložek pozemkové knihy obce Nedošína.
K chalupě přikoupili Jan a Marie Peichlovi v r. 1921 od panství Thurnů a Taxisů v Litomyšli pastviny. Za pastvinu a roli tehdy zaplatili Paichlovi 1.400 Kčs/ není zde tedy uváděno Bäuchelovi/.
Po smrti Jan Bäuchela dne 5.11.1939, se stala majetnicí celé chalupy i pozemků jeho pozůstalá žena Marie. Mezi matkou a 7 dětmi došlo k dohodě, že chalupu a pozemky zdědí místo ní syn Jaroslav, za to však zaplatí i dluhy, zajistí výměnek v chalupě své matce i právo používat veškerý majetek svým dvěma sestrám Marii Küllerové a Blaženě Bäuchlové a ″ vyplatí″ všechny sourozence. Jak složitý to byl akt, o tom si lze udělat názor jen z dochovaných dokumentů:
-Zápis o projednání pozůstalosti po p. Janu Bäuchelovi, jinak také Baichlovi a Pajchlovi, sepsaný dne l.prosince 1939 a podepsaný notářem jako soudním komisařem na místě samém v domě čp.19 v Nedošíně-
-Odevzdací listina 1544/40 D II 224/39.
Příloha č. 35-36 - Odevzdací listina

-Prohlášení 1544/40z 3.července 1940.
-Platební rozkaz ze 7.srpna 1940.
-Erklärung - Prohlášení ze 24.1.1943.
Vím, že toto vyprávění není příliš ke čtení. Chtěl jsem jen na dokladech přiblížit tehdejší život ve světle majetnických dokladů. Ani ti nejchudší nemohli existovat bez práva, právníků, notářů, soudů, finančních úřadů a spořitelen, protože měli dluhy, nic nedostali ani nikomu nedarovali, i svým dětem vše jen prodávali a na prodaném statku si i výměnek nechali zaknihovat. Ve věcech majetku odedávna platilo i mezi sourozenci i příbuznými právo a pokud to někdo opomíjel, jen škodu sobě a svým dětem přivodil.
Dnes toto opomíjí zpravidla jen muži, protože umí majetky tvořit svou prací. Ženy u nás však spíše mají tendenci majetky všelijak dostávat a své majetnictví pak si zákony chránit a na zákony se odvolávat. Je to pravý opak než u mnoha národů, zejména arabských. Nezapomeňte na tyto prastaré zvyklosti, nebo Vám to zanechá hořko na jazyku, jako se to stalo mému otci i mně.
Můj otec se stal z rozhodnutí mé babičky vlastníkem majetku, z kterého neměl nikdy nic, ale zabezpečoval tak sám dožití své matky a tehdy neprovdaných sester, které v chalupě žily a na pozemcích si zabezpečovaly své živobytí.. R. 1933 se sice jeho sestra Marie provdala za Leopolda Küllera, ale brzy ovdověla, takže na obyvatelích chalupy se změnilo jen to, že zde navíc bydlel od 7.7. 1934 jediný syn Jaroslav Küller.
Babička Mariana Bäuchelová zemřela až za války dne 19.1.1940. V chalupě hospodařily pak už jen obě sestry, Blažena a Marie.
Bäuchlová Blažena se ve svých 38 letech se seznámila snad na inzerát s Františkem Sklenářem, strojníkem z Mělníka (*1909), který byl údajně na statku Pernštýně na školení. Vdala se za něho v r. 1950 a přestěhovala se za ním do Rožan u Šluknova.
Od 1950 v chalupě bydleli už jen sestra Marie Küllerová se synem Jarkem. V roce 1966 byl už můj otec nemocen a tak snadno podlehl žádost své sestry Marie, aby prodal jejímu synovi i Jaroslavu Küllerovi chalupu se zahradou za symbolickou cenu.
Nebylo to v té době nijak snadné a nakonec to bohužel vyvolalo zánik chalupy i ztrátu všech pozemků. Místní národní výbor využil formálních dávno promlčených nejasností záznamu koupě pozemku, na němž byla chalupa kdysi postavena, k nátlaku na otce, aby své pole a louku ″věnoval dobrovolně″ státu. Teprve pak totiž mu byl povolen onen symbolický prodej chalupy, který ani nikdo z naší rodiny kromě Marie Küllerové nechtěl.
Jednání tehdy nebylo dlouhé a nakonec končil tím tehdy dost běžným, že otec ″sám a dobrovolně″ požádal ONV ve Svitavách, aby úřad milostivě svolil a přijal pozemky jako ” dar socialistické vlasti”.
Příloha č. 37 - Nabídka darování nemovitostí

Natošup byl prodej chalupy povolen, chalupu se zahradou prodal Jaroslav Paichl koncem r. 1967 za l.900.- Kč svému synovci Jaroslavu Küllerovi. Za tuto ″cenu″ byla prodána chalupa a
-stavební pozemek č.k.17 o výměře 2,88 arů,
-zahradu na parcele č.kat.130 o výměře 3,27 aru
-zahradu na parcele č.kat. 128/1 o výměře 9,06 arů
Místo zděděných a sourozencům vyplacených majetků zůstal plzeňským Paichlům cár papíru, jen potvrzení Finančního odboru ONV Svitavy ve věci nabídky darování nemovitostí z 31.ledna 1967 jeden list papíru od ONV ve Svitavách z 5.září 1967.
Bratranec Jaroslav Küller, povoláním zedník, opravoval sice v širokém okolí památky, na svou chalupu se však nechtěl dívat jako na rodový památník. Strhl ji a vedle ní si v letech 1969-73 postavil menší domek. Chalupa se už ani nedožila ani smrti Bäuchelovic Marie, která zemřela 24.května 1982, ani návratu Blaženy Sklenářové z Rožan zpět do Nedošína.
Rodná chalupa zemřela prakticky se smrtí svého posledního syna - mého otce Jaroslava, který nás v žalu opustil 29.12.1969.
Škoda chalupy, mohla to být krásná památka na mého tátu a dědu, mohl to být po úpravách skanzen našeho rodu. Škoda, že musela ustoupit stavbě malého domku, pro nějž bylo na vedlejší naší louce místa habaděj.


Provideas! Camnpus oculos habet et nemus aures.
Buď bdělý! Pole má oči a pozorně naslouchá háj.
Walther 22745 a.

NAŠE POLE

U chalupy č.19 v Nedošíně dlouho nebyla žádná pole. Bydleli zde chudí bezzemci, podruzi. Jako podruh byl uváděn i první majitel se vztahem k našemu rodu, Josef Padour, pocházející z Netřebí. Ten nejspíše se svou manželkou, jak už jsem se výše zmínil, si zakoupil před 31.5.1860 chalupu na stavební parcele č.top. 190 ve výměře 133 m2, tedy asi 10 x 13 m. S tímto zastavěným malým pozemečkem chalupy byly později potíže, protože prý patřil podle znění soudního intimátu ze 17.ledna 1872 č. 610 do vlastnictví obce Nedošín. Tento pozemek však nikdy obec Nedošín nedržela a neužívala a ani o něm nevěděla, že jí vlastnicky patří. Tento kousek země totiž od nepamětných dob užívali vlastníci chalupy čp.19. Pozemek byl tedy nerozlučnou součástí pozemku č.kat. 128/1 jmenovaného jako zahrada, která byla zapsána u chalupy ve vložce č.19 pozemkové knihy kat. území Nedošín. Knihovní pořádek odstranil tyto nesrovnalosti až v r. 1943, a to na základě ″vydržení″ stavební parcely a sloučením pozemku č. kat. 128/2 se zahradou č.kat. 128/1
Pro názornost takové nápravy skoro l00 let trvajícího omylu může sloužit dříve vzpomínané Erklärung- prohlášení. S tím by souhlasily údaje o pozemcích z r. l899, kdy chalupu koupila od své matky Mariany, rozené Paďourové, její dcera Mariana Bisová a její nastávající manžel Jan Peichl.
Všimněte si řeči starých listin, všimněte si i přetrvávání příjmení Peichla v nich, všimněte si i právní přesnosti, na které země Česká za pozdější vlády komunistů zcela zapomněla. Peichlové byli dlouho bezzemci. V kupní smlouvě opět nejsou udávána žádná pole, jen zahrada ve výměře 3,27 arů.
Teprve v r. 1921 asi koupili manželé Jan a Marie Peichlovi první pole v pozemkové reformě od dvora Pernštýn, patřícího k velkostatku Thurnů a Taxisů v Litomyšli. Stalo se tak za první republiky při pozemkové reformě. Z velkostatku panství Litomyšl, zapsaného ve vložce č.808 zemských desek pro Království České a patřícího v té době pánu Albertu Albertu Maria Lamoralovi z Thurnů a Taxisů, umožnil zákon č. 318 Sb.zákonů a nař. ze dne 27.května 1919 a vypracované situační nástiny civ. geometra J. Hampejse se dne 20.11.1920 prodej pozemků polí a luk i v katastru obce Nedošína.
Podle dochované, bohužel dost nečitelné kopie rozhodnutí Okresního soudu v Litomyšli, odd. IV. ze dne 30.8.1922 si Bäuchelovi tehdy koupili první kus půdy, kus pastviny.
Příloha č. 38-39 - Usnesení

Všimněte si, jak malé to byly kousky půdy, které si poprvé naši kupovali, na které si dokonce museli půjčit. Pro tyto pozemky se pak zřídila nová knihovní vložka č. 146 a v ní se podle usnesení čj. Ne III. 1104/19 uložilo na tyto pozemky právo vlastnické. Teprve asi za l0 let si naši koupili půdu v rozměrech, že už je mohla živit. Svědčí o tom usnesení Okres. soudu v Litomyšli, odd.II. uvádějící dne 12.5.1932 v pozemkové knize v majetku Jana a Marie Peichlových i jiné pozemky, jako louku, pastvinu a roli v katastrálním území Nedošín.
Jednotlivá pole Paichlů měla svá jména. Gragorec se jmenovalo pole až pod mlýnem za dolním koncem Nedošína. Za tratí bylo malé políčko resp. pastvina na neúrodném svažitém terénu nazývané Kopanina, hantýrkou Kopainy. Největší i nejlepší pole bylo na kopci Šibeňáku, to co koupili naši v r.1922 od statku Thurnů-Taxisů.
Od převodu všeho majetku Bäuchelových po smrti dědy Jana se sice stal majetníkem všech polí v r.1939 můj otec Jaroslav, ale na jejich části hospodařily jeho sestry Marie a Blažena a část byla pronajímána. Od r.1957 měl v nájmu pole a louku soused Točík, který s nimi protiprávně vstoupil do místního JZD a pole byla, jak už jsem dříve napsal, tím pro majitele ztracena. Za dob komunismu bylo takové vynucené darování vlastně vyvlastňováním podle politiky státu.
Znovu se omlouvám se za tuto byrokratické vzpomínání o pozemcích. Chtěl jsem jím ukázat, jak se těžce Peichlové, původně dost mohovití sedláci, postupně chalupníci, nakonec podruzi, a znovu z bezzemků měnili na malé chalupníky. Jak krátce, jen jednu generaci, mohli z malého kousku půdy připravovat svým dětem o trochu lepší život, než měli sami.
Vzpomínám to i proto, že jsem měl za poslední léta mnoho co dělat s nejrůznějšími úřady, které měly dříve co dočinění s našimi poli. Já už jsem sice neměl nikdy nějaký vyhraněný vztah k půdě, přesto nyní ve stáří jsem se trochu vzbouřil a podnikl jsem velké klání za znovuzískání těchto pozemků. Už spíše jen z nostalgie, že se na nich dřeli mí prarodiče, můj táta a jeho sourozenci i některé jejich děti, že jsem se na nich i já sám jako malý městský kluk učil dělat povřísla, prostě protože se ve mně v těchto posledních několika letech ve spojitosti s rodopisem vytvářel nějaký stále sílící pocit sounáležitosti s tím, čemu se říká rod. Přispěl k tomu jistě i dodatečný pocit vzdoru proti komunistickému kradení životů i pozemků i proti rozkrádání hodnot čilými přísluhovači nechvalného jezéďáckému hospodaření. Najednou jsem se rozpomněl i na někdejší smutek svého táty, když o chalupu a rodná pole přicházel.
Proto jsem se za ty pozemky začal po roce 1989 prát. Postupně jsem si z vidiny těch polí, o nichž jsem už ani nevěděl, kde leží, tvořil představu, že by ta pole se měla stát jakýmsi trvalým rodovým majetkem
I Bäuchelovi měli z polí zrno, ze zrna mleli mouku a chléb si z ní dlouho pekli sami. Naposled snad někdy za první republiky. Kromě obilí si však z půdy vyrobily i mnohé základní potraviny pro svou potřebu. Já sám jsem už nebyl pamětníkem toho domácího pečení chleba, i když jsem se skoro posvátnou úctou zalézal dozadu za velkou pec, kudy se sázely do pece pecny. Mně už má babička Marie chléb kupovala v Litomyšli u Šponarů. I ten byl nesrovnatelně lepší, než je ten dnešní.
Vraťme se však od těch polí znovu k životu našich lidí.


Vita misero longa, felici brevis.
Život pro chudáka je dlouhý, pro
šťastného je krátký.
Publius Syro, Myšlenky 0 3

ŽIVOT V NEDOŠÍNSKÉ CHALUPĚ

Z vyprávění i ze svých několika pobytů v Nedošíně mohu i jen po paměti Vám trochu vykreslit chalupu i život v ní za časů mých prarodičů, rodičů, mých strýců, tetiček, sestřenic a bratranců, i za mého mládí.
Když jste šli od litomyšlského nádraží do Nedošína, tak vám ta chalupa musela padnout do oka. Byla hned první po pravé straně na začátku vsi. Za mého mládí mohlo na ni oko každého spočinout s velkou libostí, protože byla svou titěrností pod velkou doškovou střechou krásná. Mně se na ní líbila i ta malá okénka s fuchsiemi, ta přední zahrada s ovocnými stromy, ta tráva s housaty, ta vedlejší louka s rejhou, z níž tekla i v parném létě studená voda z kovové roury, i ta neskutečně čistá řeka Loučná za ní.
Škoda, že nám ji někdo nenamaloval, abyste mi to mohli potvrdit. Jedinou její fotografii jsem pořídil já v r. 1930. Zaplať pánbůh za tu tehdejší moji pýchu, že jsem dostal jako malý kluk fotoaparát. Fotil jsem s ním vše, však to byl tehdy zázrak techniky. Nic se na něm neštelovalo, vše bylo automatické. Jakápak expozice, vzdálenost, světelnost, ostrost, prostě kouklo se jen malým plechovým okénečkem na objekt a cvakla se spoušť a Kodak Baby Brownie udělal obrázek i chaloupky. Podle této jediné fotografie pak po mnoha letech mi plzeňský umělec-řezbář zhotovil rytinu pro mé “ex libris”. Až budete si pořádat vlastní knihovnu, nechte si udělat vlastní takovouto uměleckou značku, obrázek, rytinu, která druhým bude hlásat, že kniha je z Vašeho kulturního knižního majetku, z knih - latinsky “ex libris”. Můj táta typograf, tiskař, by byl na takové pravnuky pyšný.
Paichlovic chalupu dělala hlavně střecha. Vlastní stavení bylo malé rozlohou, jen přízemní. Štítová střecha byla původně krytá došky. Později ji kryl plech a nakonec ji hyzdil jen smutný dehtový papír. Zprvu byla střecha velkou krásnou čepicí nad nevelkou obytnou světnicí, nad ještě menším výměnkem a vstupním přístřeškem, nad malým chlívkem, nad malou stodůlkou. Střecha přikryla vše malé a opticky vytvářela jedno velké stavení.. Stále se mi vtírá ta podoba s kvočnou, která vše malé skryje a ochrání.
Kdoví jak to bylo, zda v podkroví pod střechou nebydlelo více našich předků, než v samotné světnici. Pod střechou na půdě spaly děti, když odrostly. Střecha chránila a dělala domov ze všeho nejvíce, protože kryla na půdě i to, co prý oči nechtěly nebo nesměly vidět.
Chalupa stála v zahradě asi dvacet metrů od silnice, za níž kousek byla hráz rozsáhlého rybníka Velký Košíř. S rybníkem byla vlastně před chalupou velká košířská koncertní síň pro žáby. Nebyly to žáby jen hudebně vzdělané, které pořádaly každodenní koncerty. Byly i svým svalstvem stehýnek velké a daleko široko známé. Však ta jejich osmažená stehýnka založila v Litomyšli tradici velkých lukulských hodů v místní nedošínské hospodě ″Na žabárně″. Sem jezdili i prominenti za žabí pochoutkou. Budu-li ale upřímný, mně ta žabí stehýnka moc nechutnala, možná že byl můj jazyk ovlivněn tou nepříliš lákavou žabí podobou.
Pod dolní zahradou a loukou byl zase rybí ráj. Pod ní se valila voda čisťounké řeky Loučné, která, přestože přitékala od Litomyšle a od rybníků, měla chladnou a průzračnou vodu. Tam byli i raci i pstruzi. Však si soused Vacek za naší chalupou za řekou dokonce na Loučné vybudoval pstruží líheň a sádky. Nebylo proto těžké pstruha chytit, a to nejen na primitivní udici, ale dokonce jen tak do rukou. V tom byl přeborník strýc Bohouš - nazývaný ″čínský″ lovec, protože míval vyhrnuté kalhoty jako Číňané na rýžovištích. Ta řeka byla inspirací pro velkou životní vášeň mého otce Jaroslava, který sportovnímu rybářství věnoval valný kus svého života.
Do chalupy se nevcházelo od silnice, ale odzadu od řeky. Po velkých placatých kamenech jste minuli napřed nalevo dveře ″světničky″. Byla to malá oddělená jizba, stavěná nejspíše jako místnost vejminku. Tady pravděpodobně nejdříve bydlel děda po svém příchodu na Pernštýn, tady bydlela Mariana Neubauerová, roz. Paďourová, prvně provdaná Bisová, tedy moje prababička, tady zemřel i její syn Neubauer.
Jinak ale zde dříve bydleli i nájemníci. Neznám všechny, dověděl jsem ze z doby první republiky, že zde asi až do r.1925 bydleli František a Vlasta Kohoutovi s dětmi Františkem a Mařenkou. Nájemník Kohout byl švec.
Co já však pamatuji, tak to byla sváteční světnička, kde byly jen dvě postele s nastlanými peřinami, prádelník a almara pro sváteční oděv. Pro mne zde i v létě bylo dost vlhko a zima, protože se zde netopilo a stěny byly tenké. Ty duchny byly vždycky studené, zavlhlé když jste pod ně vlezli. Místnost měla jen malé okénko do zahrádky.
Ještě než jste vešli do chalupy, mohli jste se rozmyslet, zda nepotřebujete použít kadibudku. Nebyla to ani budka, spíše jen boudička, a sloužila bez splachování, protože trůnila nad hnojištěm. Odvážnější nemuseli ani jít odtud do chalupy, ale mohli jste se protáhnout po kamenech hnojiště do chlívku nebo i ke stodůlce.
Teprve když jste minuli světničku mohli jste vejít do předsíňky. Pro vysoké se to neobešlo bez boule, protože horní břevno dveří bylo nízké. Znalý tedy raději sklonil hlavu. Nebylo to nic dříve divného. Nízké dveře se dělaly i jinde v Čechách a na Moravě, byly jakýmsi symbolem svobodného člověka. Kdo chtěl vejít, musel sklonit chtě nechtě před majitelovým břevnem hlavu. Alespoň tak to vykládají na Valašsku. Předsíň byla bez oken, bez dlážděné podlahy.
Z předsíně byl také vchod dozadu ke staré peci, kde se dříve, jako v černé kuchyni, pekl chléb. Pec byla na 8 pecnů a nějaký ten koláč. V předsíni byla almara s pracovními šaty. V almaře pamatuji také prastarou flintu. Asi proto, aby ji děda nemusel pro pytlačení dlouho hledat, když viděl někde na louce zajíčka. Za druhé světové války byly s flintou potíže. Teta Küllerová ji ze strachu hodila s mostku do náhona, ale ta se tam zapíchla do dna a čučela z vody. Najednou žádná z ženských nevěděla, co s ní počít a jak ji dostat z vody.
Děda tam vedle almary míval také vysoké boty a měl vždy po náladě, když jsme mu my děti do nich vlezli. Jinak tam byly všelijaké křápy dřeváky, často i pracovní nářadí v přirozené skrumáži, takže jste se ve tmě, když nebyly otevřeny dveře, o ně mohli přerazit.
Když jste vešli z předsíňky do jediné hlavní místnosti, byli jste překvapeni, jak velká byla jediná místnost v tak malé chalupě. Podlaha její přední části, asi na metr, byla cihlová, později tam byly dlaždice. Tady se mohlo při mytí v umývadle cákat, zde stála konev, s kterou se chodilo do rejhy pro vodu Teprve pak byla prkenná podlaha, postrach ženských, které ji dřely rejžákem.
Místnosti, v níž se svítilo večer petrolejkou, vévodila jen tři pro život základní zařízení.
Napravo to byla velká pec, s kamnovcem na teplou vodu, velkou a hlubokou troubou, plotnou se železnými pláty a velkou svrchnicí, plošinou nahoře na peci. Tam spaly děti, dokud byly malé. Když trochu odrostly, tak musely uvolnit místo na peci dalším dětem a musely se přestěhovat na spaní na půdu. Byl to asi dětský koloběh, protože zde bylo jen v této generaci dětí devět. Nad pecí byly hambálky - zavěšené břevno na sušení všeho možného.
Ještě dříve než pec však asi každému kdo vstoupil, musel padnout do očí velký stůl naproti dveřím před okny, Stůl to byl bytelný a lavice u něho neméně pevné. Zde jedla i pracovala a bavila se celá rodina. Za stolem byla dvě malá okna, co já pamatuji vždy se skromnými záclonkami a za okny byly květiny. Mezi okny visely tři svaté obrázky malované na skle.
Třetím základním zařízením v místnosti byly dvě postele, za sebou položené podle stěny vlevo od stolu. Byly hlavně pro hospodáře a ženské, pro děti jen vyjímečně. Spalo se prý na nich prý i po třech
Pak snad už zde byla napravo od stolu truhla a malý skleník, blíže kamen. Almary zde nebyly, těch pár svátečních kusů šatstva bylo v světničce, pracovní šaty se věšely na hřebíky v trámech na půdě nebo v almaře v předsíňce. V nijak zvlášť upraveném podkroví nad obytnou místností spali především hoši, nebo už chlapi. Zprvu prý tam se spalo na seně a slámě, později tam byly primitivní postele se slamníky. Místo peřin zde byly houně. Nábytek zde nebyl.
V malém chlévě, před nímž stála železná řezačka na slámu, byla vždy jen jedna kravka a většinou jen jedno tele. Zapomněl bych na chlívek se dvěma kozami a všelijaké chlívky a kotce pro prase, králíky, husy, kačeny a jinou havěť, která snad nedělala nic jiného, než že podělávala stále vše bez vyjímky kolem chalupy..
Při chalupě byla i malá stodůlka, kde býval i vůz, který tahala kravka. Vozem se jezdilo prakticky jen na pole, protože všude se chodilo pěšky, do Poličky, do Svitav i České Třebové. Nebyla tu stodola protože se obilí uskladňovalo vždy u sousedů. Ani studna zde nebyla. Voda se nosila ve džberu z ″rejhy″, kde vytékala jako pramen z železné trubky na vedlejší louce, kde byla soustava trativodů a stavidel výpustí rybníka..
A jak se v chalupě žilo a jedlo?
Doma se asi převážně kromě vody a žitné černé kávy pilo jen podmáslí, kozí mléko, jen málokdy kravské. Na to kozí mléko jsem já však doplácel. Já ho musel pít jako městský kluk na prázdninách u babičky zcela povinně, protože “šlo na krev” a já jsem byl bledý. Tak jsem holt skoro celé prázdniny z toho pití čerstvě nadojeného kozího mléka měl průjem.
Mléko kravské se od Paichlů tehdy nevozilo do mlékárny, ale hospodyně z něho sbírala a prodávala smetanu nebo stloukala máslo. Vše se pak prodávalo v Litomyšli na malé podsíni. Lednička nebyla, ale máslo zde vydrželo v rejze- v drenáži studené vody- i v parném létě jako v mrazáku. Ani luční drenáž nebyla u chalupy vždy. Předtím se chodilo pro vodu přes řeku do náhona, kde tekla čistá voda z ″jezera″.
Živobytí v chalupě bylo dost skromné. Od jídla si rodina musela skoro vyprodukovat vše. Co se zde narodilo a narostlo a dalo zpeněžit, to se však přednostně prodalo. Kromě másla se v Litomyšli prodávala na trhu i drůbež. I ty švestky se prodávaly. To je děda vozil v trakaři až do Litomyšle na trh. Když se neprodaly, tak se sušily a pálila se z nich kořalka pro dědu a chlapy. Přes týden to šlo skoro stále dokola - brambory a chléb denně, ráno byl mazaný nebo jen lámaný do černé kávy, vlastně melty, mléko, polévky... a tak dokola. Maso bylo jen v neděli. To tehda přinášela babička zabalené v bílém kapesníku na cestě z kostela. Mlsky v Nedošíně nepamatuji. Vyjímečně pro mne, jako zhejčkaného hosta z města, přinesla babička makový rohlík.
Můj děda Jan, co já pamatuji, dělal u dvora Pernštýna už jen jako smluvní dělník, takže něco vydělal jen při nárazových pracech. Byl to koncert vidět ho v partě sekáčů kosit trávu nebo obilí. Prakticky vše, co vydělal, to mu ale zabavila babička. Takže jedinou známkou jeho blahobytu bylo to, že se mu zpod kníru skoro neustále kouřilo. Měl takovou dlouhou dřevěnou fajfku se zelenými bambulkami. V kapse míval asi jen malé dřevěné pouzdro na tabák. Peněz skoro nikdy neměl. Když bylo nejhůř, tak něco musel uzmout a potají prodat, třeba peří, které se dralo v zimě. Do hospody chodil spíše jen na posezení a na popovídání. Na rosolku si zde přišel jen málokdy. Když ano, tak to pak stálo za to. Ještě v posledních letech svého dlouhého života prý vylezl “v náladě” před hospodou Na žabárně na lípu.
Děda, jak jsem už řekl, měl ″tajně” uschovanou v předsíni starobylou flintu. Byl asi náruživým pytlákem protože nebyl na vojně. Tak si ta vojanská léta kompenzoval upytlačenými ušáky. Takových ale malých pytláčků však bývalo tehdy na vsi hodně. Nikdo mi nedovedl říci, jak děda k té flintě přišel. ani jak pro ni sháněl patrony. Tu já od dětství tak strašně chtěl. Možná pro to její stáří, ta snad byla stará jako Rakousko. Vidět ji náš Tomáš, tak by si ji od svého pradědy nakonec jistě vyžadonil. Tak byla pro každého chlapa žádoucí.
Otěže rodiny a hlavně kasu tvrdě držela babička. Byla to i jinak povahově tvrdá žena, jak ji asi život naučil. Co také mohla dělat, tolik dětí stále kolem sebe, práci s domácností a s hospodářstvím, prostě leželo na ní hodně. Kdyby byl pokladníkem děda, kdoví, jak by to s naším rodem dopadlo. Možná, že by přišel na buben.
Život v chalupě plynul dost jednotvárně. Práce a spaní. Zábav bylo dost málo. Mezi mimořádné události pro lidi v Nedošíně patřil hlavně jarmark v Litomyšli, na němž se kupovaly všechny věci dlouhodobé spotřeby. Když se vyučila teta Žofka švadlenou nebo spíše krejčovou, tak se však ani šaty nekupovaly.
Největším svátkem na vsi však byla bezesporu pouť. V Nedošíně byla 13. června. Jejím centrem byla kaplička sv. Antonína u řeky uprostřed vsi. Nedošín neměl svůj kostelík. Samozřejmě pro pouť byla neméně důležitá hospoda Na žabárně. Tam jsem snad poprvé tancoval a to hned, záviďte mi, s dcerou pana hostinského. Byla to strašně krásná holčička, že už se mi při jediném tanci s ní srdce rozbouchalo. Posvícení se konalo první neděli v září. Velkou tradici zde měl hasičský bál. Za mého mládí už studentská majales v nedošínském háji v květnu upadala.
Málem bych býval zapomenul na děti. Už jsme si je sice vyjmenovali, tak se na jejich tváře podívejme v příloze a povězme si o těch mých strýcích a tetách něco detailnějšího.

BÄUCHELOVIC NEDOŠÍNSKÉ DĚTI

Přicházely na svět v rozmezí dvaceti let. Start měly stejný - chalupu čp. 19. Konce života si našli některé až daleko od domova.
Školy měly různé. Tu základní pětitřídní /obecnou/ školu navštěvovaly zprvu v Sedlištích, teprve později chodily do Litomyšle do budovy tehdejší reálky, kde jí říkali první oddělení. Jak to bylo s měšťankou, to ani přesně u všech nevíme.
Po obecné škole se spíše chodilo do učení a do odborných pokračovacích škol. Chlapci, co zůstali v zemědělství, navštěvovali většinou jen v zimě dvouletou rolnickou školu. Děvčata, co zůstala doma, chodila do jakýchsi hospodyňských kursů, prý ale také jen v zimě. To by bylo asi přijatelné pro naše vnuky, chodit do školy jen v zimě. Pro ně pochopitelně jen mimo dobu lyžování a hlubokého sněhu.
Ani s učením to nebylo tak jednoduché. Zejména za krizových třicátých let. Proto někteří sourozenci mého tatínka mívali jen příležitostnou práci. Dokonce za ní odcházeli až na Slovensko za bratrem Standou. Např. Žofka žila u něj v Trenčanských Teplicích, kde pracovala jako dámská krejčová, Bohuš dělal v době nezaměstnanosti na Slovensku v Dubnici blíže Trenčianských Teplic. Tvrdý život na vesnici zkracoval dětství, brzo se musely děti živit, přispívat na domácnost rodičů.
Vezměme různé osudy těch dětí pěkně po pořádku.
Bäuchelovic přivedli na svět snad 9 dětí a ty zase měly mnoho svých dětí. Tak máte dnes velké množství strýců a tet, bratranců a sestřenic, zejména synovců a neteří, z nichž mnohé ani sám dobře neznám. Takže pro vaši orientaci se je pokusme postupně je přehlédnou podle toho jak, jak přicházely na svět.
Máte je vyobrazené v příloze
Příloha č. 40 - Bäuchelovic děti
STANDA

Stanislav Bäuchel se narodil jako první, dne 17.10.1892 v Nedošíně čp. 19.
Příloha č. 41 - Křestní list Stanislava

Do školy chodil ještě do Sedlišť a pak dělal na statku kousek od naší chalupy. Jeho životním osudem se však mu nestala roztrhané halena zemědělce, ale uniforma. Nastoupil na vojnu a v jeho 22 letech ho první světová válka zahnala na ruskou frontu. Sdílel na Rusi osudy mnoha svých kamarádů, když upadl do zajetí a přešel do ruských legií. S nimi se musel probíjet Ruskem. Sloužil v 10.rotě l. pluku Mistra Jana Husi a byl vyznamenán mnoha vyznamenáními. Účastnil se mimo jiné i slavných bitev u Zborova a u Bachmače. Měl velké štěstí, že se i o něm nezpívala za mého mládí známá písnička ″Hoši u Zborova, vy tam klidně spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte″. Vrátil se, ale přes Vladivostok a Japonsko, a až za dva roky po válce v r. 1920 jako svobodník.
Po návratu se jako mnozí legionáři stal státním změstnancem. Byl četníkem a v r. 1922 se ženil s Marií, rozenou Frőmlovou, dcerou Karoliho Frömla, mlýnského stárka /* 4.3.1894 v Pískově u Šternberka, + 13.9.1965 v Lanškrouně/ a Františky Kopáčkové. Mařenka Paichlová zemřela 13.9.1965 ve 14 hodin.
Příloha č. 41a - Výťah z matriky sobášených

Rodina to se Standou neměla také lehké, pořád se stěhovala z jednoho místa služby na Slovensku na jiné stanice. I děti se jim rodily na různých místech To ti Slováci nikdy nepochopí, co pro ně naši lidé dobrého udělali. Pokud vím, tak sloužil na stanici v Levoči, pak v Toryskách a pak delší dobu v Trenčianských Teplicích. Tam už žil se svou rodinou celkem klidně, mohl i pomáhat svým sourozencům v době nezaměstnanosti.
Trenčianské Teplice byly i pro mne při několika návštěvách u nich místem radosti a zábav se Standovými dětmi. Prostředí těchto lázní bylo pro mne jiným světem, fajnovějším než plzeňská periferie. Teplice patřily do parádních chvil mých zábav, kde člověk mohl nahlédnout i za kulisy lázeňského společenského života. Lázně byly pro mne protiváhou Košic, kam spíše tíhla a mne ssebou tahala má babička Špirková. Ta asi žárlila na Nedošín. Slovensko bylo v těch dobách jiný svět. Bylo zde lacino a jaksi jinak. Strýc Standa jako četník měl však i velkou úctu místních lidí, a to dělalo hrdým i mne, když jsem mohl s ním jít, když měl přes rameno opravdovou pušku a na hlavě skutečnou helmu.
Nakonec se však Slováci Standovi špatně zachovali. Po vyhlášení vazalského fašistického Slovenského štátu dne 14.března 1939 nebylo pro Standovu rodinu samozřejmě na Slovensku místo. Kam mohli jinam utéci, než do Nedošína. Tam bydleli v Blahníkově mlýně u pana Morávka. Místo dostal strýc Standa jako financ na hranicích Protektorátu u Litomyšle. Jako bývalý legionář však v činné službě dlouho nevydržel a byl předčasně pensionován. Na vsi v rodném Nedošíně však hlady neumřeli.
Dobře si na něj pamatuji. Býval v uniformě fešák, i když měl taková bäuchelovsky kulatá záda. Nosil takový mroží knírek. Však se na něj i jeho rodinu podívejte očima r. 1928.

Pálil jednu cigaretu za druhou, takže dost pokašlával. V řeči i vystupování byl to takový pomalý rozvážný člověk, inu muž zákona. Ani nevím, zda měl také, jako více Paichlů, jedno oko slabší.. Jinak stonal na kloubní revmatismus, který si prý uhnal: po prochlazení v bažinách u čokoládovny, kdy honil stávkující komunisty. Opakovaně se léčil u profesora Lenocha, který působil v Trenčanských Teplicích.
Po válce v r. 1945 znovu nastoupil do služby na stanici v Litomyšli a v Orličkách. Ne nadlouho. 1947 odešel jako bývalý legionář dříve do penze. Ještě do 1950 však pracoval v Orličkách v mrazírnách.
V Lanškrouně dostal po Němcích domek, který od ONV koupila jeho dcera Marie, a odstěhoval se tam v r. 1946. Zde mu zemřela jeho drahá manželka /rakovina močového měchýře/. Zde zemřel i Standa dne 26.96.1965 /údajně na rakovinu tlustého střeva/.
Standa s Marií vyvedli na svět tři děti.
Nejstarší z nich je Marie, provdaná Rejentová / * 1.2.1922 v Levoči, Kežmarská cesta 2/. Za války vychodila obchodní školu. Jednu třídu s ohledem na tehdejší jejich poměry po vyhnání ze Slovenska studovala v Plzni a bydlela u nás na v Dlouhé ulici. Zprvu byla zaměstnána u Vachů v Litomyšli, tam co bydlela teta Žofka. Po válce byla zaměstnána jako úřednice a pak dělala tlumočnici ruského jazyka ve Svitavách, kde snad společné vztahy se sovětskou armádou a KSČ ji seznámily s kapitánem pěchoty 30.pěšího pluku Al. Jiráska Františkem Rejentem /* 11.7.1923, Františky 97 u Vys.Mýta /, synem dýmkaře Josefa Rejenta ve Františkách 97 a Anny Dostálové z Hluboké 42. František byl původně řezbářem, pak politrukem v armádě v Milovicích, odkud byl propuštěn snad z náboženských důvodů v r. 1949 v době procesu se Slánským, pak pracoval jako předseda ONV a nakonec byl jako ředitel devítiletky ve Strážném. kde se pak stal učitelem.
Byl rozvedený a z prvního manželství s Dagmarou /původem byla z židovské rodiny v Rumunsku/. která má dceru MUDr Soňu /25.11.1941/, provdanou Malinovou, dnes ovdovělou lékařku na gynekologii, která má děti Hanu a Radka.
Mařenka a František měli svatbu 29.6.1946 v Lanškrouně.
Rejentovi dodnes žijí v 56301 Lanškrouně, Třešňovecká ul. 140 v domku, kde dříve bydlel i Standa s Marií. Mají telefon 0467- 2559.
Marie byla celý život velmi společensky agilní v nejrůznějších místech i funkcích na ONV, MěNV, v porodnici, v Uhelných skladech. Dnes je sice od r. 1977 v důchodu, ale stále pomáhá v různých místních lanškrounských organizacích.
Svému manželovi porodila dvě děti
- Naďu /*17.4.1974 v Lanškrouně/, provdanou za Josefa Žáka / *9.6. 1945/, Naďa je zaměstnána v lanškrounské papírně. Má už velké děti,
-Michala, zámečníka ženatého s Lenkou Hájkovou
-Marcelu, provdanou za učitele Miroslava Cacka, která přivedla na svět syna Tomáška. Bydlí v 56301 Lanškrouně na Náměstí Marka Marků č. 46
- Martina, zatím svobodného, zedníka v Praze
- Ivana /*7.7.1951 / učitele v Horní Čermné, ženatého s Drahomírou Faltovou. Mají syny Artuše a Karla.

Druhým Standovým dítětem byla Blažena /* 20.9.1923 v Toryskách na Slovensku/.Vychodila měšťanku a vyučila u své tety Žofky dámskou krejčovou. Místo aby udávala směr světové módě, tak pracovala raději ve Vysokém Mýtě jako dělnice v továrně, pak jako úřednice v ONV v Litomyšli, jako účetní v továrně na umělá vlákna Vertex v Litomyšli, odkud šla do penze. Bydlí se svým druhem Zdeňkem Veselým, / *23.7.1917/ bývalým účetním v 57001 Litomyšli,Ul. 17. listopadu 840 a má moc práce, ani ne tak se svou dcerou Zdeňkou /* 6.4.1960/, která je učitelkou ve Svitavách. Jejím velitelem je její vnučka. Kdybyste ji chtěli volat, tak má telefon 0464 - 3881. Nenajdete lepší tetu znalou Litomyšle, než Blážu.
Má podobnou konstelaci nemocí jako já, trochu asi také proto, že je se mnou stará. Liší se ode mne jen svou rubensovskou postavou a tím, že si nechala operovat žlučník později než já.

Nakonec přišel na svět Standovi kýžený kluk. Jmenuje se Ota. Narodil se 20.11926 v Trenčianských Teplicích. Vyučil se dřevomodelážem ve vysokomýtské Karose, moc ale tomu řemeslu nedal. Ouředničil také na ONV v Litomyšli a věnoval se fotbalu. Tento sport ho pak přivedl do Děčína a trvale se usadil až v Jablonci n. Nisou jako panský šofér ředitele jabloneckých brusíren skla. Pak už žil jen na čtyřech kolech po Čechách a Slovensku. Často jezdil i k nám do Plzně, protože pro brusírnu pracovali i trestanci věznice na Borech.
Byl to sportovec tělem i duší po celý život. Poprvé byl ženatý se Soňou, roz. Klikarovou, milou ženou, která však nepochopila, že její maminka je pro mladou rodinu v jednom bytě sporným věnem, zejména, když chce ve všem kralovat. Rozvedli se a Soňa bydlí v Jablonci, Na roli 64.
Sona s Otou měli jen jedno dítě, syna Otu. Ten dobře udělal, že se vyhnul studiím, zapracoval dobře jako vedoucí obchodu se zeleninou, dnes jako podnikatel v izolačních hmotách. Svými úspěchy se svou ženou Alenou dobře zabezpečil život. svým dětem Simoně a Patrikovi. Bydlí v Jablonci, Smetanova 38, tel 0428-21214.
Ota se po rozvodu znovu oženil s Dášou, roz. Blaschkeovou, která mu dala nejen lepší životní a ekonomické zajištění, ale i partnerství ve sportech. Myslím, že se Ota dostal z nás bratranců na první místo v cestování, sportování a majetnictví rychlých zahraničních aut. Žije šťastně ve 46661 Jablonci n. Nisou, Sadová 5., tel 0428- 28766. Teď ale pajdá po těch sportovních úrazech. Inu sportem k trvalé invaliditě.
Tenhle můj bratranec Ota, panský kočí v Jablonecké Preciose, si to vždy přifrčel v nejnovější, vždy černé Tatře. Z velkého papalášského kufru vyndal křišťálový lustr, které se Nadě doma po letech pomalu už na stropy nevešly. Pro děti bednu korálků a třpytivých náhrdelníků. Kdyby zavítal ke Křovákům do Afriky, nemohl mýt úspěch větší.

JOSEF

Počáteční osudy druhého syna Bäuchelových byly skoro stejné jako u prvního. Narodil se po Standovi za dva roky, 4.8.1894, také v nedošínské chalupě čp. 19. To už měli v Nedošíně svou porodní bábu Kateřinu Adámkovou. V křestním listě není jmenován jako Bobeš, ačkoli se mu tak vždy říkalo.
Příloha č. 42 - Křestní list Josefa

Život práce začínal také jako zemědělský dělník ve dvoře Pernšteně, také šel na vojnu a přešel do ruských legií, také se vrátil až v r., 1920. Zprvu se vrátil do práce na statku jako hospodářský dělník, teprve později dostal jako legionář zaměstnání u pošty.
5.dubna 1920 s oženil s Emilií Junkovou / *21.12.1898/, dcerou z 8 dětí Františka Junka ze Sloupnice čp. 283 a Františky, rozené Paulisové z Telecího čp. 107. Za svědka mu byl bratr Standa, i když se sloupnický farář Benjamin Fleischer spletl a zapsal ho jako Antonína.
Příloha č. 43 - Junkovi a Pavlišovi

Ani si svou Milku nezasloužil. Byla nesmírně hodná a nejen na něj. Novomanželé žili spolu ve Sloupnici, moc radosti spolu prý neužili, spíše bídy. Josef jako pošťák moc velký plat neměl a navíc si oblíbil alkohol, silně kouřil a nedařilo se mu získat ani peníze v kartách. Vyváděl v povznesené náladě různá alotria, o nichž se pak mluvilo v rodině. Suďme však, kdo je z nás spravedlivý. Dnes se po vědecké stránce počítá alkoholismus za dědičnou chorobu. Snad jen ten alkohol byl vinen, že nebyl laskavý ani na svou ženu ani na děti. Situace v rodině se nezlepšila ani, když se přestěhovali do Litomyšle, kde bydleli na Prokopě, pak na Záhradí a nakonec na Špitálkách v Ul. B. Němcové..
Dětí měli snad jen
-Josefa * 1924, který dnes žije někde v SNR a je prý nemocen tak, že nemůže ani dobře chodit. Byl instalatérem a automechanikem.
-Emilii *1929, provdanou za Eustacha Češku. Bydlí v Praze. Má syna Eustacha a dceru Mílu, která bydlí v Litomyšli v Ul. 9.května 839
-Bohuslava * 20.4.1931, který žije se svou manželkou Marií, rozenou Kysílkovou, dcerou nádražáka Josefa Kysílka z Chocně a matkyrozené Fastnerové z Chocně. v 56118 Němčicích č.128, tel. 0464- 8650. Je to chlap snad z nejpracovitějších Bäuchelů, který byl jedním z nejúspěšnějších obchodníků Litomyšlska.Nyní je už na pensi a ačkoliv nemocen, je stále agilní a nesmírně činorodý. Postavil dva domy a já věřím, kdyby neměl takové tělesné strázně, tak by postavil nové Němčice, jimž dlouho starostoval.
Bohuš a Marie mají
-vdanou dceru Bronislavu, učitelku v Ústí n. Orlicí, vdanou za léčitele a mají spolu dvě dcery
-rozvedeného syna Bohuslava.
-Miloslava * 1932, technického úředníka ve Vertexu v Litomyšli, majícího manželku Marii a děti Luboše, učitele v Ústí n Orlicí, a Mirka, řidiče v Litomyšli. Miloslav zemřel sebevraždou ve svých 42 letech dne 10.6.1974.
-Jaroslavu * 1934, provdanou za Bohdana Musila, nákupčího ve Vertexu v Litomyšli. Mají syna Bohdana, šoféra TIR ČSAD a Jaroslavu, techničku v Boru u Čes. Lípy.
-Danu *1938, snad techničku, provdanou za Zdeňka Kotrbu, která má Jarku, bydlící v Jablonci n. Nisou.

Josef zemřel snad na plicní onemocnění ve svých 49 letech, dne 19.srpna 1943 o 3. hodině ranní. Jeho manželka Emilie zemřela na srdeční onemocnění po delším stonání v 72 letech dne 17.3.1971 v půl třetí odpoledne. Oba jsou pochování na hřbitově v Litomyšli v hrobě č. 97/XI.
Příloha č. 44 - Parte Josefa a Emilie

MARIE

Narodila se v Nedošíně dne 9.12.1896. Nemám její křestní list, takže nevím, zda správné datum narození není 6.12, jak se u nás traduje. Od mládí pracovala jako zemědělská dělnice na statku Pernštýn u Nedošína. Do své smrti bydlela v naší chalupě čp. 19. a do smrti se musela dřít. Přešly na její sedřená záda nejen hlavní povinnosti starat se do smrti o svou matku, ale i tvrdost vůči světu, snad zděděná po rodu Bisů, z něhož matka Marianna pocházela.
Provdala se až ve svých 37 letech za Leopolda Küllera, syna chalupníka z Opatova., který pracoval jako čeledín na témž statku Pernštýně. Jejich spolužití bylo po krátké době ukončeno sebevraždou Leopolda. Oběsil se za naší loukou na osyce. Příčinou toho byly prý výčitky Marie a její matky Marie. Inu kdo ví, život může být někdy nevyslovitelně tvrdý. Jen, prosím vás, se nenechte osedlat mamonem - ničí nejen duši, ale i tělo.
Zůstal po něm jeho syn Jaroslav, *7.7.1934. Jarek koupil rodnou chalupu čp. 19 od mého otce, zboural ji a na jejím místě si postavil v letech 1969-1973 nový domeček. Má jen 2 místnosti s příslušenstvím, což mu jako starému mládenci prý bohatě stačí. Vždyť se tam vešla i na několik svých posledních let života vešla i teta Blažena Sklenářová.
Jaroslav pracoval celý život jako zedník, zejména na opravě památek, u Krajského podniku pro údržbu a obnovu památek, mimo jiné litomyšlského zámku. Jarek se neoženil. Škoda, je to poctivý a pracovitý člověk. Má se mnou a možná i s jinými Paichly společné hlavně to, že nic nezahodí a tak má plný dvorek všeličehos, co se jednou může hodit. Je stále v jednom kole, na kole jezdí Litomyšle dělat na zámek, doma se staral léta o svou tetu, o domácnost, o své králíky a o další tisíc jiných věcí, inu jako povšechný všeuměl. Telefon nemá, ale dopis mu dojde na adresu 57001 Litomyšl, Nedošín 19.
Marie Bäuchelová-Küllerová žila jako výměnkářka v Nedošíně do svých 85 let. Zemřela v pondělí 24. května 1982. Podle parte prý to bylo po dlouhodobé nemoci Zpopelněna byla v krematoriu v České Třebové, dnes leží její popel je uchován na hřbitově v Litomyšli. Když jí tam dáte kytičku, tak bude sloužit i vzpomínce na mého dědu, babi i tetu Žofku i tetu Blaženu, kteří jsou všichni v tomto rodinném hrobě, o nějž už se staral můj táta. Dnes je v péči Jaroslava Küllera.

DVOJČATA

nikdo si už přesně nepamatuje jejich jména. Jedno snad byl chlapec Bohuslav. Musela se narodit někdy mezi 1897 a 1905. Měla prý hrobeček bez pomníčku na litomyšlském hřbitově.

13.JAROSLAV BÄUCHEL-PAICHL
/*3.10.1899, +29.12.1969/


Byl to můj tatínek, a tak o něm budu vyprávět v samostatné kapitole. Zatím tady jen jako stručný přehled pro ostatní žijící Paichly uvádím alespoň jeho životopisná data:
Narodil se jako čtvrtý syn dne 3.10.1899 v Nedošíně, jak je zapsáno v matrice narozených proboštského úřadu v Litomyšli pod literou C na str. 53.
Člověk by čekal, že takovou událost zaznamená tisk. Ale kdepak. Ani čárka o zrození mého otce. A to nejen v celostátním tisku, ale ani v krajinském. Přitom už od 5.6.1889 vycházely v Hradci Králové “Chrudimské noviny”, orgán strany konservativní východních Čech, s týdenní přílohou Hlasy od Loučné, věnovanou zájmům měst Litomyšle, Vysokého Mýta, Chocně, České Třebové, Poličky, Ústí n. Orlicí a okolí. Co místo zprávy o narození nového Bäuchela tehdy zaznamenávaly noviny viz v příloze.
Příloha č. 45 - Co psaly noviny

Nešel ani po škole jako obvykle pracovat do zemědělství, ale dali ho vyučit řemeslu typografa, to bylo takové vznešené jméno pro ″ ručního sazeče ″. Mistra měl dobrého, učil se v knihtiskárně Vladimíra Augusty v Litomyšli. Nebyl pro nemoc odveden ani na vojnu a zachránilo ho to před hrůzami světové války. Nějaký čas ještě po vzniku ČSR pracoval v jiné tiskárně v Litomyšli a pak i v Praze v největší české tiskárně ve Vršovicích. Nakonec se s tím řemeslem usadil ještě dále od domova, v Plzni.
Tam ho ale musela nějak přilákat jeho budoucí manželka Magdalena Špirková /*11.4.1903 v Lobzích/, úřednice, s níž se 3.2.1923 se v Plzni oženil. Její životopis viz u rodu Špirků. na str 128 a 137
Jaroslav pracoval pak pracoval přes 30 let v tiskárně Grafice v Plzni, jako sazeč, redaktor, prokurista. Za válku byl pro novinářskou činnost zatčen Gestapem, Po válce se stal místoředitelem podniku, odtud však byl v r. 1949 vyhozen komunisty, kteří převzali tuto tiskárnu pro Rudé právo. Těžce nesl dál svůj osud úředníčka rybářského spolku a zemřel na komplikace vysokého krevního tlaku dne 29.12.1969. Jeho manželka Magdalena zemřela po srdečním infarktu dne 16.2.1976.
Jaroslav a Lenka měli spolu dvě děti
-Přemysla,* 12.7.1923, který vystudoval medicinu a celý život se jí věnoval na interní klinice Lékařské fakulty v Plzni. Oženil se s Naděždou Paichlovou /*27.9.1925/ a vychovali spolu dva syny
- Ing Jiřího Paichla /*19.12.1951/
- MUDr Miroslava Paichla / /*18.11.1953/
Oba bydlí a pracují dnes v Praze
-Libuši, / *25.7.1932 +21.04.2014/ která pracovala jako úřednice v plzeňské Škodovce, vdala se za Luboše Eisner a bydlí s ním v 31201 Plzeň, Dlouhá 39
O obou a jejich dětech a vnucích bude pojednávat druhý díl Ságy rodu Paichlů.

ŽOFIE


Narodila se také v naší chalupě, dne 16.5.1906. Při pokračovací dvouleté škole se vyučila v Litomyšli v letech 1922-1924 dámskou krejčovou. V době krize šila v Trenčianských Teplicích, kde bydlela u svého bratra Stanislava. Pak se vrátila do Litomyšle a měla svoji dílničku v Nádražní ulici u nádraží v domě u Vachů. Nebyl to nějaký salón. Jen jedna místnost v prvním poschodí.
Ještě jako mladá pohledná slečna si chtěla založit rodinu s nedošínským mladíkem Bohušem Rackovým. Tyto plány však zhatila jeho matka. Nechtěla ji za snachu, ne pro ni samu, ale protože neměla věno a že nebyla ze statku. Nakonec to možná bylo i dobré. Bohuš se ukázal jako hulvát.
U pana Vacha, který měl u nádraží velký obchod s uhlím, cementem a stavebninami, pak našla Žofka nejen obydlí, ale i porozumění pro svou samotu. Láska k ženatému muži ji později tak poznamenala, že se už nevdala. Neměla své děti a proto byla k nám dětem nejlepší tetičkou.. Byla veselá, stále v pohybu, stále s cigaretou nebo kávou, i nějakou tu štamprličku, společensky oblíbená, a to nejen jako módní krejčová. Moc štěstí od druhých však nedostávala. Ta si zasloužila větší lásku, i od příbuzných, kterým často svým řemeslem až otrocky sloužila, i od rodiny pana domácího. Poslední léta už šila jen pro továrnu umělých tkanin Vertex u Nedošína.
Byla plná civilizačních nemocí, které jsou možná zakotveny v genetice Paichlů. Žlučníkové kameny jí trápily i se žloutenkou, protože se nenechala operovat, kouření a stres ji jistě přispěly ke kornatění tepen, i v srdci, i k vysokému krevnímu tlaku. Poslední 2-3 měsíce byla chudák upoutána na lůžko po mozkové mrtvici. Život jí zkrátil nakonec pád s postele, při němž se udeřila o noční stolek. Zemřela ve svých 66 letech dne 7.8.1973, zpopelněna v České Třebové a leží v našem hrobě v Litomyšli. se svými rodiči a sestrou Marií.
Pokoj věčný jí dej, ó Pane, moc si ho po tom životním chvatu zasloužila.

BOHUSLAV


Spatřil světlo světa také v nedošínské chalupě, dne 22.2.1909. Po škole šel do učení jako tesař. Tenkrát se nastupovalo do učení l. května, hned když končila škola. To byla parádní obecná škola, jen do dubna, že? Dne 18. srpna 1927 byl po tříleté učební době u stavitelů Vlacha a Trešla v Litomyšli prohlášen výučním listem živnosti tesařské za schopného pomocníka tesařského. Mohl se pochlubit i vysvědčením na odchodnou z dvoutřídní Zemské odborné živnostenské školy pokračovací, i když pro svou mladistvou letoru tam měl dvojka z mravů. To nepovažuji za negativní rys. Já ji měl v páté třídě také. Byla to moje nejparádní dvojka na vysvědčení.
Bohuš si s tesařinou však v třicátých letech krize nevydělal. Tak šel dělat, jako většina Bäuchelů, na statek Pernštýn, vždyť to tam měl daleko co by kamenem dohodil. Pro práci v zemědělství měl fortel, skoro tak perfektní jako náš děda Jan. To byl koncert když sekal louku. Dokonce nějaký čas pracoval v továrně Dubnici na Slovensku. To mu zařídil bratr Stanislav. Teprve nakonec se vrátil ke svému řemeslu u Stavebního podniku v Litomyšli.
Nevěstu si vybral krasavici Marii Nováčkovou z Říkovic u Morašic /* 21.41932 / dceru kameníka Františka Nováčka a Anny Říhové z rodiny chalupníka z Říkovic čp. 13. Svatba byla 7.5.1932 v proboštském kostel v Litomyšli. Mladá paní byla předtím vyšívačkou v Litomyšli, ale pak dělala s Bohušem na statku. teprve po válce šla do tkalcovny v Litomyšli a jako dělnice do Botany. Musela, měli se také co ohánět.
Manželé si ani chalupu si nepostavili, i když byl Bohuš od stavebního řemesla. Bydlli v podnájmu v chalupě čp. 57 u Kurků, po staru to byla chalupa “u Paďourů”, a proto se Bohušovi někdy říkalo Paďour. Pokud se mu ovšem neříkalo “čínský lovec, protože lovil pstruhy v řece jen tak do ruky, kdy si tam vlezl jen s ohrnutými nohavicemi, takže připomínal prý Číňana ze zatopeného rýžového pole.
Ta chalupa stojí dodnes, nedaleko od naší chalupy přes řeku a dodnes v ní Marie bydlí / jejím majitelem je Sirotková Bedřiška z Litomyšle/. Marii však těžko doma zastihnete. Stále putuje po svých dětech a vnucích v Nedošíně. Děti měli manželé jen dvě:
-Bohuslava, na křestním listu má sice datum * 31.12.1932, ale skutečně se narodil 30.12. Vybral si dobré řemeslo. Vyučil se vulkanizérem. Je ženatý se Zdeňkou Beránkovou * 1932 v Morašicích. Dnes bydlí v Litomyšli, Smetanovo nám. 1049. Mají spolu děti:
-Zdeňka * 24.2.1958, který vystudoval ekonomickou školu a je zaměstnán na poště
Milana * 2.11.1960, automechanika
-Ivetu *5.3.1965, která je v Litomyšli kadeřnicí
Nevím, zda jsem to zde nepoplet, protože mám v poznámkách ještě Bohuslava, o němž dobře neznám ani narození,
-Marii nebo jak jí volají Maruna, *11.1.1946. Šťastně vdaná s Josefem Benešem bydlí v Litomyšli, Lány 13. Mají dvě děti, Martina a Annu.
Životi Bohuše a Marie nebývá procházkou. Snad to také přispívalo k tomu, že si Marie stěžovala, že byl Bohuš vzteklý. Poslední léta prý byl prý při své mozkové skleróze až zlý. Vytýkala mu, že stále hulí cigarety, Ačkoli dříve nebyl vážně nemocen, zdá se že ke stáru měl kornatění tepen dolních končetin, které ho bolely a nemohl ani dobře chodit. Sváděli to na to, že mu prý nohy promrzly. Nakonec zemřel v nemocnici po týdnu stonání, prý na nějakou plicní komplikaci, snad zánět plic, dne 7.2.1972. Nikdo z Paichlů by neměl kouřit. Když si to uvědomí při tak silné predispozici až v pozdějším věku, bývá už pozdě.
Zůstala po něm stále čiperná Marie, která letos ve svých 85 letech může být mladým lidem vzorem činorodého stáří. Při rozhovoru s ní jsem si mohl hlavu ukroutit nad její perfektní pamětí, nad nedotčenou vybavovací a řečovou schopností. Tak by asi měli lidé ve stáří vypadat.

BLAŽENA


Byla posledním dítětem naší babičky a dědy, byla ze všech i poslední na živu. Narodila se 1.5.1912 v Nedošíně čp. 19. To už našemu dědovi bylo 47 a babičce 44 let. Jen se tedy nepoddávat pozdějšímu věku. Přestat plodit děti se podle některých má, až když to nejde. Jinak náš národ český vyhyne a budou zde jen samí cikáni.
Do školy chodila Blažena v Sedlišti a pak do dvoutřídní rodinné školy v Litomyšli. Tam se ale chodilo jen v zimě. V letě se muselo dělat, jak doma, tak na statku. Vypravuje, jak to bylo v rostlinné výrobě. Tam se denně začínalo ve 4-5 hodin ráno. Moc toho při výplatě nepobrala, ale i to musela do posledního pěťáku dát mámě. Naše babička držela kasu za všechny.
Blažena měla své šťastné i nešťastné lásky, ale s vdavkami jí to jaksi nevycházelo. Kde také najít partnera při práci od vidíš do nevidíš.
Jednou si namluvila hezkého kluka z velkého statku ze Sedlišť. Jeho rodiče však sňatek nedovolili, byla na ten statek chudá.
Tak teprve v 38 letech se seznámila na inserát s Františkem Sklenářem, / *1909/ strojníkem od Mělníka. Hned v r. 1950 se vzali a přestěhovali do Rožan u Šluknova č. 60. Od té doby teprve můžeme říci, že život tety Blaženy byl šťastný. Když na to dnes vzpomíná, rozzáří se jí oči, vzpomíná na jejich chalupu, která stále na samé hranici s NDR, jak k nim chodili celnici a pohraničníci. Ty její pohlednice vlastního domku jsou už hodně opotřebované, každému je znovu a znovu ukazuje. Štěstí lidské však není nekonečné. František jí v r. 1977 zemřel a Bláža zůstala v Rožanech sama. Správně udělala, že se nakonec vrátila do Nedošína - domů, i když už ne do naší staré chalupy, ale do domečku Jarkova. Letos je jí bylo na 82 let a tak věk ji dělal trochu mrzutou. Ono když člověku neslouží sluch ani paměť a je většinu dne doma sama, tak se není co divit. Člověk se ale v zásadě věkem nezmění. Jako mladá byla to parádnice a dnes se jí zase obličej rozzářil, když jsem jí přinesl parádní bílou blůzičku. Dobrota a pohostinnost jí také zůstaly. Zaplať Bůh za to.
Zemřela na interním oddělení v Litomyšlské nemocnici asi za měsíc poté, co doma upadla. Měla už být v dobrém stavu přeložena na oddělení pro dlouhodobě nemocné. Zemřela dne 17.května 1994.a na úmrtní list dali diagnózu vleklá ischemická choroba srdeční. Je snad vhodné zaznamenat, že poslední komplikace kornatění mozkových tepen vedly nějak k úmrtí více sourozenců Paichlových, viz např. u Žofky, Jaroslava, Blaženy a pravděpodobně i Bohuslava. Poslední rozloučení s Blaženou se konalo ve středu dne 25.května 1994 ve 14,30 hodin z kostela sv. Anny na hřbitově v Litomyšli.
Přišla pro ni a s ní pro celou tuto generaci Bäuchelů dlouhá noc a po ní žádné ráno, jak napsala Olga Scheimpflugová.
Příloha č.46 - Parte Marie a Blaženy
Příloha č.46a - Úmrtní list Blaženy


EPILOG

Nechť odpočívají všichni tito z našeho rodu v pokoji a světlo věčné nechť jim svítí.
Tak končí zatím společný rodopis naší rodové větve Paichlů a Bäuchelů pro ty, kteří dnes ještě žijí. Žije jistě Paichlů a Peichlů
u nás i v cizině daleko více.
Ještě než jsem definitivně uzavřel toto sepisování ságy, tak jsem v červenci 1994 uzavřel kruh svého hledání a projel jsem na kole hlavně Lanškrounsko. Ke svému překvapení jsem tam našel ještě další žijící potomky našeho velkého rodu.
Ve vesnici Sázava, kde jsme nejdříve v naší historii narazili na první naše pradědky, jsem našel a povídal si s ovdovělou paní Annou Liškovou, rozenou Peichlovou, dcerou Viktora Peichla, který se narodil a celý život žil v Sázavě. Byl zedníkem.Jeho otec Jan Peichl pocházel z Třešňovce.
Zde v Sázavě mi ona i jiní pamětníci potvrdili, že až do odsunu Němců v r. 1946 to byla čistě německá ves. Nyní zde zbylo jen několik málo Němců ze smíšených manželství Dlouho povídal z nich starý pan Richard Löschinger, jaká příkoří a strasti museli po konci II.světové války od Čechů snést. Byla to podobizna druhé a smutné tváře našeho osvobození od fašistů v r. 1945.
Jen kousek odtud je vesnička Albrechtice, kde jsem našel sedmasedmdesátiletého Adolfa Peichla. starého mládence, zkrouceného deformujícím revmatismem, který žije sám ve staré děravé a primitivně slátané chaloupce, vymykající se už svou starobou tomuto dnešnímu světu. Adolf mluví česky, jen trochu po německu zadrhává ve své řeči, často plné smutných vzpomínek na osudy Němců v Čechách za druhé světové války a po ní. Narodil se 18. prosince 1917 v Albrechticích a pracoval celý život jako kočí na místní pile. Náš Adolf měl 5 sourozenců, 3 bratry a 2 sestry. Jeho matka byla Češka z Miřetína u Chrudimi. Jeho otec byl Němec Adolf, narozený v Albrechticích 15.12.1880. Také byl povoláním kočí. I jeho děd Johann také zde furverkařil. Z rodu vzpomínal ještě svého strýce Adolfa z Čermné.
Zdá se, že kdybychom šli kolem Lanškrouna, tak narazíme snad ve všech vsích na Peichly, nebo aspoň na ojedinělé stopy po nich. Tak velký to musel být náš rod. Zůstala ve mně při této cestě nejen hrdost na naše předky, ale i nostalgie, ba dokonce i smutek nad tímto krajem krásných hřebců. Většina stop na německé Peichly zde totiž zmizela odsunem v r. 1946. Dokonce nezbyly po nich ani hroby a kříže s jejich jmény na hřbitovech, z nichž mnohé byly zrušeny. Takové jsou konce národnostní schizofrenie v lidských dějinách. tak se promítly do mé hlavy, mnohem bolestněji, než se o nich píše v dějinách o našich sporech se Sudetendeutsche Landsmannschaft. Nikdy asi nebylo a nebude spravedlivost pro obyčejné lidi ve světě politiků, státníků, bohatých a zlých, kteří určují chod dějin. Protože nejsložitější osudy z Peichlů prožívali ti, kteří spojovali svůj osud v manželství s různými národy, zdá se mi, že by měl být i do desatera zavzat zákon “ Nikdy nevezmeš za manžela člena národa jiného ”, Lidský rod si asi lépe může navzájem pomáhat ve své jednotě krve a národa.
Bylo by toho asi ještě mnoho co povídat o dřívější historii našeho rodu. Ještě možná někdo z Vás se podívá na neprohlédnuté prameny a písemnosti, jak jsem o nich mluvil v této kapitole. Důležitější se mi však zdá, abyste sledovali náš rod v jeho stále se dělících nových a nových větvích. Bylo by dobré, kdybyste si občas našli chvilku, sedli a psali, Psali pokračování této historie, sdělovali svou paměť svým dětem a vnukům, jako pokračující štafetu Ságy poznání a poučení našeho rodu Paichlů.
FINIS. AMEN.

Přemysl Paichl

S Á G A
R O D U
PAICHLŮ

DÍL II. RODIČE A MY

Plzeň1994

PAICHLOVÉ OSÍDLUJÍ PLZEŇ

Příloha č. 47 - Plzeň/126
Nedošín se stal těsný pro celý náš rod. Děvčata se držela doma nebo v blízkém okolí. Bäuchelovic chlapi rozlétávali se za chlebem nejen do blízkého okolí, ale i hodně daleko do Čech i na Slovensko. Přes Prahu vedla cesta jednoho z nich až do Plzně. Zde vzniká naše hlavní větev paichlovská. Jejím zakladatelem byl můj otec Jaroslav. V Plzni se postupně na více místech usídlovaly tři generace Paichlů.
Příloha č. 48 - Podobizna Jaroslava

12. JAROSLAV PAICHL / *1899,+1969/

Jaroslav byl, milí vnuci, vaším pradědečkem v pravém slova smyslu. Škoda, že jste ho už nezažili. Každý má hodného tátu. Já měl jednoho z nejhodnějších. Dvakrát škoda, že jsme nebyli v posledních dobách jeho života spolu častěji a déle. Pořád měl někde co dělat a já taky. Často jeden druhého nosí nepominutelně v srdci, ale každý si myslí, že ten stav spolužití bude trvat věčně, Na chvíli svého tátu ze svého srdce vyjímám, abych ho ukázal i Vám.
Po něm jsem asi zdědil to rychlé chození, to vymýšlení si práce i když člověk nemusí dělat nic, to roztěkávání pozornosti do nové a nové zájmy, nové koníčky, tu snahu pronikat na kořen věci, tu lásku k přírodě, ke knize, k psaní a mnoho, mnoho jiného, co jsem mohl považovat ve svém života za klad nebo základ svých úspěchů.
Už jsem v I. dílu Ságy něco málo o mém otci prozradil. Zde to však vezměme důkladně.

MLÁDÍ

Táta se narodil dne 3.10.1899 v Nedošíně, jako čtvrtý syn Jana Bäuchela a Mariany roz. Bisové, jak je tak zapsáno v matrice narozených proboštského úřadu v Litomyšli pod literou C na str. 53.
Křestní list Jaroslava

Víme o tom mnoho, i když o něm ani pražské ani regionální noviny nenapsaly ani slovo.
Příloha č. 49a,b,c,d - Noviny z 3. října 1899

Jen nevíme, jakým úradkem je v jeho křestním listě zaznamenáno, že se narodil v Nedošíně čp. 46. Ani nevím, kde to číslo 46 je. Můj otec i jeho matka vždy mluvili o tom, že se narodil v chalupě čp.19. Už jsme o tom dumali v kapitole historie nedošínské chalupy. V jeho křestním listě najdeme, jako obvykle, mnoho podrobností, třeba že mu na svět pomáhala porodní bába Anna Racková až ze Sedlišť. Nedošín byla malá vesnice, aby tam byla stálá porodní babička. Na rozdíl od dědy byl křtěn už třetí den v Litomyšli, dne 6.10.1899. Kmotrem při křtu mu byl nedošínský mlynář Josef Karlík a paní Marie Vacková z Nedošína č. 37, sousedka ze stavení naproti za řekou.
Pokřtěn byl tedy se vší slávou, ale s tím vyznáním to však můj otec neměl později asi jednoduché. V dospělosti musel nějakým aktem z církve římskokatolické vystoupit, protože na opise jeho křestního listu z 11.12.1922 je uvedeno, že je ″bez vyznání″. Že to byla pravda, pro to svědčí i to, že ze dne 6.dubna 1939 se dochoval doklad Okresního úřadu v Plzni, že na základě své žádosti z 21.3.1939 vstoupil i se svými dětmi Přemyslem a Libuší opět do církve římsko-katolické. Jak se tak najdou ve starých dokladech nesmysly. Ani církev svatá není neomylná, když dokládá jinde např, že Jaroslav se svým synem Přemyslem vstupuje do církve dne 21.3.1939 a já, Přemysl, jsem byl samostatně pokřtěn už předtím dne 19.března 1939.
Jaroslav už na rozdíl předchozích nedošínských generací měl život mnohem pestřejší a složitější. Začalo to už v dospívání. Do obecné školy chodil už do Litomyšle a tam také chodil ještě i do tří tříd měštanky, podívejte se jak tehdy vypadalo vysvědčení.

Příloha č. 50 - Propouštěcí vysvědčení

UČENÍ V TISKÁRNĚ

Po škole nešel pracovat do zemědělství, dali ho na řemeslo. Protože se dobře učil, nezvolili mu řemeslo obyčejné. V době válečné, od 27.10.1913 do 27.10.1917, se vyučil řemeslu typografaručního sazeče” v knihtiskárně Vladimíra Augusty v Litomyšli.
Příloha č. 51 - Augustova tiskárna v Litomyšli
Příloha č. 51a,b,c,d - Z historie tiskárny

To učební místo nebylo ledajaké. O tom jsem se já přesvědčil teprve v r. 1994, když jsem si tu tiskárna, která existuje dodnes, prohlédl. Protože jsem přitom viděl a slyšel o věcech a událostech mimořádných, tak charakterizuji místa tátova učení i přílohami o tiskárně v dobách o něco dávnějších. Měla totiž historii dávnou, patřila dokonce mezi nejstarší v Čechách, jak o tom mluví mnohé práce a články, z nichž některé jsou v přílohách č. 51
Tiskárna vznikla brzo poté, když v r. 1503 Bohuš II. Kostka z Postupic povolal do Litomyšle tehdy proslulého tiskaře Pavla zvaného Meziříčský, jinak později známého pod jménem Pavla Olivetského Tiskárna existovala snad na více místech v Litomyšli, v domě na nároží v místě někdejší panské zahrady, kde dnes stojí městské museum. Po něm vedli tiskárnu následující knihtiskaři
-od 1534 Alexandr Oujezdský s vdovou Bohuší a synem Šebestiánem, snad v původním domě
-koncem XVI. stol. Andrys Gaudenc, který snad tiskárnu přeložil do domu čp., 147 v dnešní ul. B. Němcové
-od 1618 jeho syn Adam Gaudenc provozoval tiskárnu snad v domě čp. 147, na kopečku vedle kostela, kde je dodnes, Zde za doby pana Vratislava z Pernštejna se už vydávaly jen spisy katolické. Proto také kardinál z Harrachů v r. 1641 udělil knihtiskárně vzácnou výsadu volného tisku náboženských knih. I to si můžete přečíst v příloze č. 51 c, protože jde o zajímavý doklad tehdejší censury. Protože jde o latinský text, tak Vám to překládám:
“Z řádné moci naší arcibiskupské, které řádně užíváme, dává se knihtiskárně v městě Litomyšli pod panstvím urozené panny z Pernštejna příslušející, moc a právo, aby všeliké knihy, jež dříve náš důstojný, upřímně milovaný Emilius Cibo z řádu konventálů a děkan litomyšlský, jakož i otcové škol pobožných tam žijící, prohlédli, prozkoumali a schválili, aby volně a bez překážky mohla a směla tisknouti. Dovolení toto zůstane v platnosti až do dalšího rozhodnutí našeho. V Praze, v budově obyčejného sídla arcibiskupského 3. října v r. 1641”
- od 1654 koupil tiskárnu Jan Arnold z Dobroslavína, ale tiskl asi v domech čp. 118 a 112 na náměstí,
-Od 1685 převzal tiskárnu Jan Kamenický z Hiršfeldu, po něm zde pracoval jeho syn Antonín. Jejich tiskárna však byla zničena při velkém požáru Litomyšle v r. 1775,
-v r. 1775 koupil budovu zvanou spáleniště knihtiskař Václav Tureček a předal ji 1836 svému synovi Janovi,
-1846 koupil od pozůstalých dcer Turečkových tiskárnu František Berger a r. 1852 ji předal svému zeti Antonínu Augustovi. V této době zde spolupracovali s tiskárnou mnozí slavní naši, jako Neruda, Palacký, Hálek, Riegr a jiní. Po B. Němcové a Al. Jiráskovi zde zbyly v archivu tiskárny mnohé dopisy, možná dosud nepublikované. Např. na korespondenčním lístku, který napsal s mnohými chybami Augusta B. Němcové 7.listopadu 1861, stojí:
“Dále nechci a nebudu čekat, jak si ze mne dle libosti blázna děláte: odevzdejte tištěnou Babičku sazeči, já obstarám spojení sám, a Vy chleďte, aby ste Litomyšli brzo opustila”.
Tiskař Augusta totiž velkoryse pozval B. Němcovou do Litomyšle, aby zde sama redigovala první souborné vydání svých spisů. Babičku dokonce zde dokonce vydal poprvé, a to v sešitech. Předem nemocné Němcové zaplatil. Ta mu však dohodu ani práci neplnila. Tomuto nevlídnému dopisu jistě přispělo i to, že v té době procházela Augustova tiskárna finanční krisí a dohnala ho k emigraci do Ameriky.
-od 1866 tiskárnu po Augustově útěku do Ameriky vedla jeho tchyně Bergrová a od 1890 jeho nejmladší syn Vladimír. Za jeho působení se zde tedy vyučil i můj tatínek, jak potvrzuje i podpis na jeho výučním listě.
-1939 ji koupila rodina Šperlova, jíž však byla tiskárna dána pod národní správu a v r. 1960 byla znárodněna, 1963 dokonce byla zrušena. Obnovena byla až v r. 1969 a teprve v r. 1991 byla vrácena rodině Šperlově. Dnes ji vede 7l letý majitel, spolumajetníky jsou však i jeho dva bratři.

CESTA ZA CHLEBEM

Po vyučení nějaký čas otec pracoval ještě v Augustově tiskárně. Výuční list sazeče

Jak dlouho to bylo, to už se přesně nedá zjistit, protože všechny archivalie tiskárny byly v době pozdější národní správy zničeny. Pak ještě asi dva roky byl zaměstnán v Dostálově tiskárně v Litomyšli. V té době asi musel dostat lehčí formu plicní TBC, k čemuž prý u tiskařů napomáhalo prostředí se stykem s olovem. Později, až snad někdy v r. 1928, byl pro TBC léčen i v sanatoriu, snad na Pleši. Nebyl proto odveden ani na vojnu a nemoc ho tedy zachránila před hrůzami světové války.
Nějaký čas ještě po vzniku ČSR pracoval v tiskárně v Polygrafii ve Vršovicích v Praze. Byla to tehdy největší česká tiskárna. Nakonec se s tím řemeslem usadil ještě dále od domova, v Plzni. Možná, že k tomu vedly i okolnosti stranické, protože plzeňská tiskárna patřila straně sociálně demokratické.

SŇATEK

Ještě za pražského pobytu asi přijížděl do Plzně, protože nevím, kde a jak by se seznámil se svou budoucí manželkou. Buď jak buď seznámil se s Magdalenou Špirkovou / *11.4.1903/ a s ní se dne 3.2.1923 v Plzni oženil. Je to zapsáno v matrice, nebo jak se tenkrát psalo ve snubním rejstříku okresní politické správy v Plzni, v knize V. str. 360, č. řad. 68.
Příloha č. 53 - Oddací list

Oddací list zaznamenává přesně mnoho údajů o svatebčanech, svědcích a doplňuje tak údaje potřebné i třeba pro rodopis. Neřekne však žádné podrobnosti o tom, jak se lidé nacházejí, jak se spojují.
Ještě na oddacím listě měl můj otec udáno bydliště v Praze ve Vršovicích, kde pracoval v Polygrafických závodech. Dá se však s jistotou předpokládat, že se budoucí manželé znali už na podzim v r. 1922, nejpozději v polovině října. Už koncem toho roku si nechává Jaroslav vystavit křestní list v Litomyšli. V této době si už jeho milá zažádala o domovský list, který pod č. 846 jí vydala obec Lobzy dne 4.1.1923. Lobzy tehdy jako samostatná obec patřily do župy plzeňské. Abychom ty ukázky dřívějších úředních listin měli s krku, tak Vám předkládám ještě ukázky jak tehdy vypadalo osvědčení o státním občanství a domovský list.
Příloha č. 54 - Domovský list a osvědčení o státním občanství

Moje maminka Magdalena, Vaše prababička, byla v té době úřednicí v nějaké plzeňské insertní kanceláři, takže se nedá moc předpokládat, že by jezdila služebně do Prahy. Zdá se, že se o veselce už rozhodovalo koncem r. 1922. Přerušme tedy na chvilku povídání o mém otci Jaroslavovi a pro pořádek v tomto oddílu rodopisu si něco řekněme o mé mamince, Jaroslavově nevěstě.
Lenka, jak ji doma většinou říkali, se narodila v Lobzích, což tehdy byla ještě samostatná obec u Plzně, dne 11.4.1903. Přišla na svět jako druhé dítě ajznboňáka, dozorce posunu na plzeňském nákladním nádraží, Václava Špirka (* 9.3.1876 v Merklíně ) a selské dcerky Pavlíny, rozené Staškové (* 5.7.1876 v Tymákově ). O mé mamince i o jejích rodičích a o jejím původu si ještě povíme, až budeme probírat vedlejší větve našeho rodu, tedy v kapitole “Předkové z Lobez”, kde je rodopis Špirků a Stašků.
Pokusme se ale sledovat další společné plzeňské osudy mých rodičů Jaroslava a Magdaleny jako rodiny, a to podle jednotlivých etap jejich plzeňského bydlení. Na pomoc Vám dávám plánek a schemata bydlišť v Plzni
Příloha č. 55 - Paichlové v Plzni

NA VYŠEHRADĚ

Plzeň nebyla v mnohém zase tak daleko za Prahou, tak se nedivme mému otci, že tu zakotvil. Plzeň měla nejen Pražskou ulici, ale stejně jako Praha měla i stejné čtvrti, jako Letnou a Vyšehrad, mohli jste bydlet i na Karlově, na Slovanech, ve Vysočanech nebo na Petříně., byla zde Malostranská ulice, Náměstí Republiky i jiné názvy, známé z Prahy.
Novomanželé Paichlovi zprvu po svatbě našli svůj domov u Špirků, rodičů nevěsty, v Lobzích na Vyšehradě čp. 91. Bylo to jistě nouzové bydlení pro dvě rodiny ve dvou místnostech. Ten dům ještě stojí, je to jednoposchoďový opelíchaný dům v dnešní Lobezské ulici, kudy jezdí trolebus do Božkova podél hradby železničních dílen. Ono tam v tom bytě nebylo zprvu tak těsno, protože novomanžel Jaroslav ještě pracoval v Praze.
Teprve dnem 5.6.1923 nastoupil jako ruční sazeč a metér do sociálně demokratické tiskárny ″ Grafika ″ v Plzni. Ty zmíněné názvy řemesla spolu souvisely, to sázení se týkalo ručního skládání jednotlivých písmenek vedle sebe do takového zásobníku, až z toho byla celá řádka. Když se to vytisklo, tak se musela zase všechna ta písmenka rozházet a složit do příslušných šuplíčků. Tomu se říkalo rozmetání. Ta tátova práce s olověnými literami mne učila od malička čistotě rukou, protože olovo je jedovaté a bylo nejčastější příčinou onemocnění typografů. A protože se olovo prý v mikroskopických množstvích přenášelo tiskem i na papír, tak se u nás nesměl dát třeba chléb nebo jídlo na potištěný papír, zejména ne na noviny.
Další osudy rodiny už určovaly i děti. První dítě bývá středem zájmu, tak začněme mnou, Přemyslem. K vůli mně se naši brali. Já jsem se do této mladé rodiny na Vyšehradě přistěhoval prý už 15.července 1923. Přivezli mne s mou maminkou z plzeňské porodnice, kam mne přinesl čáp dne 12.července 1923.
Ani to nebyla podle názvu porodnice, ale útulek rodiček, který vybudovalo sdružení Ochrany matek a dětí. Přesto jsem na to jistě musel být hrdý, protože převážná většina Plzeňanů se do té doby narodila doma, Tento útulek měl v r. 1923 pro celou Plzeň pouze 8 lůžek pro rodičky. Tato vůbec první plzeňská “porodnice “ vznikla jen 4 roky před mým narozením v r. 1919 ve Wenzigově ulici u nádraží. Měla jen dvě místnosti v budově plzeňského chudobince. Na svět mi tenkrát pomáhal Dr Eugen Veselý. Před a po narození se o mne starala ale porodní asistentka Ludmila Kostečková z Lobez- Petřína č. 286. Nic z toho si už nepamatuji, ani si pochopitelně nevzpomínám na nic z prvního našeho bytu na Vyšehradě.
Táta chodil prý z práce dost pozdě a často měl noční. V tiskárně se totiž také tiskly noviny - Nová Doba.. Tak jsem byl odkázán na samé ženské, babi, mámu, tetu. Maminka zůstala po mém narození doma a jen tak po domácku si přivydělávala vlastní inzertní kanceláří a psaním pro různé firmy. Peněz bylo zapotřebí.
Naši museli se Špirkovými dost škudlit, když si mohli už v šestadvacátém roce koupit na Letné v Revoluční ulici polovinu jednopatrového domu čp. 38. Ono to bylo zčásti na dluh a zčásti jakási sdružená investice rodu Špirků, protože se na to složila kromě našich ještě i rodina Červených, tedy rodina sestry mojí maminky Marie.

NA LETNÉ V REVOLUČNÍ č. 38

Na bydlení v našem domě na Letné v Revoluční ulici si dost toho už pamatuji, a tak se o ty vzpomínky s vámi podělím. On už by Vám to nikdo nemohl říci. Všichni tehdejší obyvatelé toho domu už jsou mrtví. Ani dům neexistuje, protože ho zcela zničily bomby při americkém náletu na plzeňské nádraží. Nemůže si na to naše bydlení pamatovat ani moje sestra Libuše, která je sice na živu, ale ta se narodila až dne 25. 7. 1932, a to jsme se pak brzo stěhovali z Letné do Dlouhé ulice u Pietasu..
Na Letné to byl to takový ničím nápadný jednoposchoďový řadový dům. Měl však pro nás děti výhodnou polohu. Za domem by travnatý svah a volnost až k řece. V sousedním domě byla hospoda, kde se děly často velmi zajímavé věci Tam jsem se moc naběhal za holčičkou hostinského Boženkou Sládkovou.Stála vždy s otcem za pultem, když jsem tam běhal pro pivo, které jsem mohl ze džbánku nepozorovaně upít. Naproti byl krámek pana Zídka se vším možným. Nalevo od nás byl jen jeden dům a pak zase konec, a tedy eldorádo pro děti. Dům měl snad jen jednu nevýhodu, že ho naši měli napůl s nějakými Šaškovi. Pro nás to byla dost namyšlená rodina pana městského rady s rozmazleným klukem a ufňukanou holkou.
Do domu se vcházelo velikým a hlavně nápadně vysokým průjezdem. Bůhvi, čemu ten vysoký průjezd měl sloužit, byl velký i pro průjezd nákladního auta. Nepamatuji si, že by tam někdy auto vjelo, ačkoli jeho ohromná vrata snad nikdy nebyla zavřena. Za průjezdem byla malá zahrádka, jako dvě větší dlaně - naše a Šaškových. Těm tam moc nerostlo, aby pro to museli jezdit náklaďákem, a my jsme všechnu zeleninu hned snědli. Pro nás děti měl průjezd ale velké výhody, protože jsme se mohli za otevřenými velikánskými veřejemi dveří schovávat, tady nám rodiče pro mnoho okolních dětí hráli loutkové divadlo, tady vedly sousedky své nekonečné ale pro nás děti zajímavé konverzace. Prostě chodba jako kulturní středisko. jen nápisy na zdech nebyly vždy nekulturnější.
Babička a děda Špirkovi měli byt jen o jedné místnosti. Tenkrát to bylo běžné. Teta Červených se svým mužem měla také jen jednu místnost. My jsme ale už měli dvě. Obývací kuchyň a ložnici. Naši ložnici už ani pořádně nepamatuji. V ní jsem ani nepobýval, nebo jen v dobách, na něž se napamatuji. Byla to sice velká místnost, spíše skladiště plné všeho možného. Ký div, že tam bylo i místo pro spaní rodičů a pro postýlku mé sestry. Jinak tam vévodil velký pokojový phylodendrom, který palmovými listy zabíral třetinu pokoje. Na skříni bylo stále více okurkových lahví, kde zrála kombucha. To byla taková houba, jejíž výluh se pil jako léčivý nápoj. To byla léčitelská móda tehdejší alternativní mediciny, vhodná na všechny nemoci, hlavně asi pro ten tátů plicní neduh.
Samozřejmě se větší část mého života odehrávala u babi. Tam bylo pořád více lidí. U tety Marie Červené v prvním poschodí jsem také často pobýval. Ona byla švadlena a po svém muži, který přišel brzo po svatbě o život na dráze, měla po několika letech manželství jen malou penzi. Mne považovala jako za svého. Pro mne tam u ní bylo mnoho zajímavého, i když jsem toho zde moc užívat nesměl. Zejména jsem nesměl lézt na velkou desku na posteli, která představovala pracovní velký stůl. Pro mne kluka byla hodna pozornosti od začátku jen panna. Nelekejte se, to byla taková obvyklá maketa trupu, na níž stále visely nějaké šaty, které se špendlily, našívaly, přešívaly, kde se probíraly ″axle″ nebo styrcnuly rukávy.
Já jsem se sice o to šití zprvu velice zajímal, ale když jsem pak přešel na vyšší techniku, na šicí stroj, tak jsem toho musel brzo nechat. Prošil jsem si totiž i s nití ukazovák, dokonce s barevnou nití. A tak s nadějemi na toto moje budoucí řemeslo byl definitivní konec. To jsem ještě nevěděl, že mi to šití nebude moc vyhovovat ani v chirurgii.
Bylo by toho moc k napsání, pro rodiče to bylo šťastné manželství, po mne šťastné dětství. Dobře nám všem bylo doma. Zde jsem už objevoval život hravý, život společenský se sousedy, život školní, život sportovní, ba už i politický. Štěstí domova mladé rodiny má skoro nespočetně krásných tváří a tak těžko o něm psát. Snad tedy jen nějaké mimořádné drobty ze života mých rodičů v té době.

OTEC NÁM MĚNÍ JMÉNO

Zde v Revoluční ulici se udála i další revoluční změna v našem příjmení. Jak víme, tak to nebyla první, protože v dávných dobách byli naši předkové jmenováni různě. Až do r. 1928 mého otce všude psali jako Bäuchel, Jaroslav však byl z našeho rodu první, který se tohoto německy znějícího příjmení zřekl a zažádal si o jeho změnu na Paichl.. Bylo to vědomé rozhodnutí, které bylo zřejmě inspirováno dobou rozvíjení hrdého češství po vzniku československého státu. Tehdy se ještě po zkušenostech s germanizací za starého Rakouska-Uherska rozvíjelo u nás dost výrazně protiněmecké smýšlení. Se zrodem samostatného státu se hlavně vzpomínaly všechny dávné negativní stránky našich dějin, plné německého útlaku, poroby a germanizace. Toto vzplanutí českého nacionálního cítění bylo zřejmé i z toho, že mně pojmenovali rodiče Přemyslem a mou sestru Libuší.
To si asi musí prodělat každý národ. Nedávno jsme nechápavě vrtěli hlavou, kde se bere u Slováků ten nacionalismus. Totéž se dělo po první světové válce v Čechách. Zčeštit si příjmení nebylo nijak ojedinělé jen pro Čechy. Zčešťovali si jméno i mnozí u nás žijící Židé. Tak ze Salzmana vznikl Slánský, abychom vzpomněli třeba generálního. tajemníka komunistické strany, kterého jeho vlastní partaj později popravila. Změnit si jméno bylo snadné, Otci to povolil Zemský úřad v Praze koncem r. 1928. Co bylo bezprostředním podnětem k tomu až v té době, to nevím. Asi to, že jsem měl jít do školy a tak rodiče nechtěli, aby se na mne nekoukali jako na Němce. Muselo se pak samozřejmě zpětně opravit příjmení i na starších dokladech mého otce, matky i mých. A tak já jsem měl ve svých pěti letech dva rodné listy, každý na jiné jméno. Doklad o změně příjmení viz v další příloze.
Příloha č.56 - Změna příjmení

Tenkrát se bohužel Bäuchelovic sourozenci mezi sebou nedomluvili a z Bäuchelů vznikla tedy jakási “nová” rodová větev Paichlů jen v Plzni. To tenkrát ještě nikdo nevěděl, že jméno Paichl nosili naši předci už v 16. století.
Toto národovectví však nebylo přijímáno bezvýhradně všemi našimi historiky, takže v té době se začíná rozdvojovat i hodnocení smyslu českých dějin. S hurávlastenčením se neztotožňoval např. Josef Pekař / 1870 - 1937/, profesor Karlovy University, Ten vytvářel celé střízlivější pojetí našich národních dějin s kladným hodnocení kulturního soužití Čechů a Němců i v pobělohorském období. Vztahy českého a německého národa řešil v mnoha svých dílech, jako např. Dějiny waldštejnského spiknutí /1895/, Kniha o Kosti / 1909-1911/. Pekař nacházel u mnohých našich občanů i souhlas při svém odsuzováním husitství, viz např. kniha Žižka a jeho doba / 1927- 1930/. To však asi mého otce při přejmenovávání nijak moc neovlivňovalo.

DOBA ZAČÁTKŮ ROZHLASU

Na Letné začala zásadně měnit náš rodinný život i technika. Vzpomínám si třeba z dětství na skoro každodenní společnost lidí pod naším oknem, Sousedé i si tam přinášeli židle, náhodní kolemjdoucí jen postávali a všichni jsme poslouchali naše radio. Bylo to jedno z prvních radií v širokém okolí. Otec dostal na radio koncesi ″ na zřízení, udržování a provozování radiofonní přijímací stanice ″ od plzeňského poštovního úřadu dne 25.srpna 1932. Táta dával radio s pýchou na okno, aby všichni dobře slyšeli. Tak jako vzpomínku na jeho pýchu Vám předkládám v příloze ukázku této koncese.
Příloha č. 57 - Radiofonní koncese

Chápu, že Vám to dnes už nic neříká. Uvědomte si však, že pravidelné rozhlasové vysílání v Československu začalo teprve 18.května 1923 v Praze. Pro tehdejší lidi to bylo ještě něco mimořádného, zejména pro příznivce sportu. Srocení pod naším oknem bylo hlavně při přenosu fotbalového utkání, které slovem doprovázel pro naši generaci legendární reportér Laufer. I pro mne to byla později velká pomoc, když jsem mohl zapínat radio, abych přehlušil vřískání mé nedávné narozené sestřičky Libuše.

MÁME MALÝ BYT A ŽIVOT V NĚM

Už jsem se zmínil, že náš by o dvou malých místnostech tehdy už znamenal skoro přelom v kultuře bydlení. Ještě v té době bývalo samozřejmostí, že průměrná rodina bydlela jen v jedné místnosti. Co já pamatuji, my jsme už měli dvě - kuchyň a ložnici. Já jsem spal odjakživa v kuchyni, to byl můj ráj. Měl jsem okna na ulici, kde bývalo dost rušno a hodně toho bylo vidět, když jste seděli na okně. A já snad za oknem jsem vyštudoval celou mateřskou školu s vyznamenáním.
Tato doba naší letenské rodiny dokumentovala i soudobé změny velikosti rodiny. Ekonomický standart rodiny se stával nepřímo úměrný počtu dětí. Ve městech už mizely ty velké počty dětí, kterými se mohla chlubit společnost o jednu generaci starší. Paichlovic na Letné měli jen dvě děti a ty musely chodit do vyšších škol., než jejich rodiče.
Musím se však vrátit k otci. Od 1.1.1930 táta povýšil, stal se kalkulantem a redaktorem nakladatelství při knihtiskárně ve stejném tiskařském podniku Grafika v Poděbradově ul. č.l. Současně začal stále více se věnovat novinaření, zprvu jako redaktor nakladatelství, postupně i novin, občasníků, týdeníků i deníku Nová doba. Tak i plat byl větší a mohli jsme si dovolit více dětí, než jenom mne. Nevím však, zda to s narozením sestry místo bratra bylo zrovna to nejštastnější. Často mne ty pochyby za mého života napadaly.
Táta byl, podobně jako jeho tchán Špirk volnomyšlenkář. Proto asi oba vystoupili z víry, takže muži nenechali ani mne ani mou sestru pokřtít. Táta i děda byli sociálními demokraty. Proto také cvičili v Dělnické tělocvičné jednotě na Letné. Tak jsem ani já nemohl zůstat pozadu, skoro jsem žil na hřišti a v tělocvičně v Dělnickém domě na Letné, s tátou jsme se zde účastnili všech možných slavností, odtud vycházely průvody, tady jsme s tátou prodávali knihy, s tátou jsem hrál zde i divadlo.
Typografové byla jakási kulturní šlechta mezi řemeslník, i když to řemeslo moc placené nebylo. Pamatuji se, že jsem ještě v primě a v sekundě na gymnasiu dostával stipendium pro chudé studenty města Plzně. A to otec dostal domovské právo pro naši rodinu v Plzni teprve dne 8.října 1934, do té doby patřil vlastně domovským právem do Nedošína, okr. Litomyšl.
Přitom jsme neměli jsme se však špatně, jen šetřit se ale muselo. Když táta přinesl peníze, tak se vzal prádelní košík a chodilo se nakoupit některé základní potraviny na 14 dní. Tak se skoro všechno utratilo a čekalo se na další výplatu. Dodnes je mi záhadou, jak a z čeho se přitom stále šetřilo na stavbu vlastního domu.
Napřed naši koupili s tetou Marií Červenou, ovdovělou sestrou mojí maminky, dne 15.června l931 stavební parcelu o několik ulic výše, u Pietasu v Dlouhé ulici. Bylo to takové holé místo bez stromů mezi zahradami. Parcelu koupili od Stanislava a Vojtěšky Fischerových, bytem v na Letné, Dítětova ul.6..Letná tehdy nebyla ještě plzeňskou čtvrtí. Patřila k obci Lobzy, takže jsem byl defakto vesničan.
Smlouva trhová po koupi parcely musela být tehdy schválena Okresním soudem v Plzni. Parcela ve výměře 157 čtverečních sáhů stála tenkrát 13.345 Kčs. Když k tomu připočtete 295 Kčs palmare JUDr O. Votavy, 10 procentní obecní přirážku, 4 procentní poplatek za převod práva vlastnického, tak to vyšlo na 15.000 Kčs, takže čtvereční metr stavební parcely na předměstí stál 30 Kčs. Kdybych chtěl dnes porovnat tuto cenu v tehdejších hodnotných korunách s cenou těch mnoha hektarů polí, které ukradli komunisté a které jsem měl zdědit po strýci Vilému Karlovi, tak si mohu jen povzdechnout, že jsme všichni dnes žijící Paichlové mohli být multimilionáři a nemusel jsem jezdit v proděravěném autě, které většinou ani nejezdí.

STAVÍME DŮM U PIETASU

Na rohu křižovatky starých cest z Lobez do Doubravky a státní silnice z Plzně na Prahu stálo velké stavení se sklady, kde byl plzeňský pohřební ústav s latinským názvem Pietas- zbožnost, oddanost. Po této firmě se pak nazývala rychle rostoucí čtvrť mezi Lobzy a Doubravkou. Od křižovatky vedla Dlouhá ulice, kde jsme měli zmíněnou parcelu a tam naši a teta Červená se svým druhem Vilémem Karlem postavili dům.
V roce 1931 se parcela ještě ohradila a naši zde předem vysázeli stromy a nechali vyhloubit studna. Jen tak pro zajímavost, vyhloubení studně do 11 metrů stálo tenkrát 1350 Kčs. Pumpa tehdy stále 800 Kčs. Fotografii domu kromě v době stavby nemáme. obrázek pumpy se však zachoval, protože jsem u ní později fotil svého syna Jiřího, jak živě konferuje s dědou Jaroslavem.
Příloha č. 58 -Stavíme dům Dlouhá 24

Stavět se začalo v květnu 1934. Byla to doba prohlubující se krize a tak se musel obracet každý šesťák. Plány a rozpočet sice namaloval a sepsal za pakatel 700 Kčs stavitel Včala na Petříně, ale pak se roztočil kolotoč větších peněz. Stavělo se zčásti na dluh, a tak prvně se začaly sypat poplatky- odhadní poplatek Spořitelny města Plzně a Občanské záložny, které měly zapůjčit peníze, poplatek za vytýčení stavební čáry, za stavební komisi, za podání žádosti, za oznámení zahájení stavby 14.5.1934, poplatek stavebnímu úřadu...
Jak že to tak dobře vím? Jen náhodou jsem našel otrhaný sešit, kam naši stavebníci psali jednotlivá vydání. Je to velmi poučné, jak i v takovém sešitu mezi sestrami je přesně vždy vyčísleno, kolik platila teta Marie a kolik platili naši. Jsou tam i takové mrňavé položky, jako třeba zpropitné kočímu, 5 Kč za meziměstský telefonní hovor do Mirošova, položky za mzdy vyplacené dělníkům za den za výkop, dne 2.6. to třeba dělalo pro 4 lidi 435 Kč. Naši totiž prakticky stavěli ve vlastní režii, sami si vše řídili, nakupovali, vypláceli, najímali, většinou i dováželi,... Stavbyvedoucí přišel jen občas. Šlo to podle těchto dokladů velmi rychle. V polovině října, tedy prakticky za 5 měsíců stál dům, jako hrad. Dokonce i to zadní kulaté vyčnívající schodiště ho připomínalo, i ta masivní žulová podezdívka. Nic nebylo ošizeno, stavba to byla kvalitní a přes to šetření přišel dům na 111.000 Kč. Proto Vám předkládám ukázku cen na tehdejší stavbu domu
Příloha č. 59 - Ceny stavby domu v r. 1934

V této ceně nejsou zahrnuty povozy, na nichž měl největší zásluhu strýc Vila, druh tety Červené. Ten jako sedlák, řezník a obchodník s dobytkem měl nejen povoz a silné koně, ale spoustu známých, což ušetřilo velmi peněz.
Dům dostal v Dlouhé ulici č.13, později to bylo změněno na č. 24. Popisné číslo měl 637. Zprvu tam nebyla ani kanalizace, ale septik. Takže koupelny sice v plánech byly, ale ty postaveny nebyly. a tak jsme nosili vodu na všechno ze studny. Teprve po druhé světové válce naši nechali napojit dům na vodovod, kanalizaci a na plyn. Zřízení vodovodní přípojky bylo provedeno v květnu l950 a naši s tetou za ni zaplatili 7.126 Kčs, protože stejnou částku zaplatil soused pan J. Kobes.
V domě byly čtyři byty. Dva dvoupokojové a dva jednopokojové s kuchyněmi, v každém podlaží velká předsíň a příslušenství. Tam už měla Paichlovic rodina dva pokoje s velkou obytnou kuchyní v prvním poschodí s pěkným panoramatickým výhledem na celou Plzeň. Vedle nás bydlela rodina Primasů, tedy sestra pana Červeného, zemřelého muže tety Marie. V přízemí bydlela babička s dědou a teta Marie se svým druhem Vilémem.
U domu byla předzahrádka a vzadu i zahrada se stromy, květinami, zeleninou, dokonce se tam vešly chlívky pro králíky a výběh pro slepice.
V tomto domě, v pravém slova smyslu rodinném, se žilo dobře. Tři rodiny si už dovedou vzájemně pomoci a poskytovat si nejrůznější ochranu proti potížím, které nese okolní svět. Tři generace už dovedou vytvořit i dobrý systém duchovní a etický bez ohledu na věk. Třígenerační dům je nedocenitelným prostředím nejen pro ekonomiku společného života, ale zejména pro vzájemnou korekturu, výchovu, toleranci i kulturu rodu.
Byl to dobrý domov, pro nás dokonce přepychový. Jak pevně byl staven, to ukázala válka při náletech. Zejména při náletu stošedesáti amerických bombardérů na plzeňské nádraží dne 17. dubna 1945. To padaly bomby kolem nás tak blízko, že nám to vzalo střechu a poškodilo komíny, o zničení oken a jiného ani nemluvě. Hlavně, že jsme my všichni přežili nálety v krytu zřízeném ve sklepě, se stropem podepřeném dřevěnou kulatinou a dřevem zatlučenými malými okénky.
V tomto domě jsme také měli snazší život vzdor povšechné bídě za války. Dík strýci Vilémovi jsme hlavně neměli nouzi o jídlo, kterého tehdy při přídělovém hospodářství za války bylo dost málo. Nemuseli jsme jezdit na ”šamon” na vesnici pro proviant, jak to bylo v těch dobách běžné. Za války jsme si však ani neuvědomovali, jak dokonale měli Němci propracovaný systém zásobování všeho. Vše bylo na listky, ale ten příděl se dostal. To později po válce jsme měli mnohem větší potíže se zásobováním za komunismu, který toho více sliboval, než dodal na trh.
S tím ostatním to však za války nebylo tak dobré. Ani s kádrováním, špiclováním, národnostním utlačováním, s Gestapem, s popravami, s koncentráky... Za války si musel každý dospělý sehnat Osvědčení o nežidovském původu, aby prokázal, že není oním zatracovaným židem. Už jsem se o něm zmiňoval v prvním díle. Ten papír však Vám ukazuji teprve teď.
Příloha č. 60 - Osvědčení o nežidovském rodovém původu a o národní spolehlivosti

Za komunistů po r. 1948 byl každý z nás kádrován skoro každý rok a podávalo o něm daleko více špiclů posudky o jeho věrnosti lidově demokratickému zřízení. Proto jsem na rub přílohy č.60 dal i ona osvědčení o národní spolehlivosti. Jen jedno za války se pro naši rodinu mohlo v tomto ohledu stát osudné - byla to křížovka.

KŘÍŽOVKA PRO GESTAPO

Otec se za války více věnoval novinařině jako redaktor časopisu Nová Doba a Týden, později jako obchodní vedoucí- prokurista. Nakonec skončil svou kariéru jako obchodní vedoucí celého podniku. S touto tiskárnou byly však spojeny i otcovy nepříznivé osudy, jeho zatčení Gestapem, a později i jeho vyhození z práce komunistickými mocipány.
Ta první osudová rána byla horší, při ní mu šlo o život, protože to bylo za války, za okupace. Poslyšte část líčení toho, jak to sám můj otec popsal v jednom své článku:
″Když byla zatčena většina redaktorů Nové doby a odvezena do koncentračního tábora, připadl na mne úkol, abych jako stálý dopisovatel novin převzal část redakčních starostí v září 1939. Zabrání naší krásné vlasti a přišlápnutí jí prušáckou botou nás tehdy tlačilo jako těžký kámen a při každé příležitosti jsme hledali ventil, kudy bychom mohli sdělit veřejnosti alespoň část toho, co nás tížilo, abychom neztráceli naději do budoucnosti. Bylo mnoho skrytých narážek, které v našich článcích ukazovaly, co nás sužuje a v co věříme, i když to bylo zaobaleno třeba v reportáži o lípě, jejíž list květomluvou připomíná ″ důvěru neztrácej″ nebo obrázek velikonoční přírody vystřižený do tvaru naší bývalé republiky...Bylo toho hodně, za co nás mohli zavřít, protože ty stovky narážek a jinotajů veřejnost dobře chápala...Pak přišla pro mne ona osudná křížovka, kterou jsem dal do novin o své noční službě dne 7.dubna 1940...Měla tajenku Ant. Nedvěd mučedník národa″. Pan Nedvěd byl dříve redaktorem Nové doby, a zemřel v březnu 1940 v koncentračním táboře v Buchenwaldu... Nic mne nemohlo zachránit...11. dubna v 11. hodin jsem byl zatčen, odveden na gestapo, ztlučen, opakovaně vyslýchán...
Příloha č. 61 - Křížovka

Těžko je možno si už dnes vybavit všechny ty hrůzy a strachy, které jsme všichni prožívali. Strachu z prohlídek padla za oběť část naší české knihovny a politických i odborářských písemností, které by tatínkovi mohly přitížit. Za tátou jsme nemohli, tak jsme se alespoň chodili jenom zdálky dívat ze zadního okna činžáku pod museem na zadní trakt Gestapa, kde byla věznice. Ale tátu jsme neviděli. Jen jsme se zprostředkovaně od pana vrchního z hospody biografu Hvězda dověděli, jak tátu tloukli. Ten vrchní nosil na Gestapo do toho domu hrůzy jídlo, tak odtud mohl vynášet i zprávy. jak chtěli na tátovi vynutit přiznání, že ten text křížovky dal táta do novin úmyslně, že to byla vědomá sabotáž a rozvracení německé říše.
Nejvíce ho bil gestapák Frisch. Lze to považovat za dílo božích mlýnů, že jsem se setkal s touto bijící rukou gestapáka po letech i já sám. Bylo to, když jsem dělal po válce na lékařské fakultě zkoušku z anatomie a dostal jsem za zkušební úkol vypreparovat šlachy na pravé ruce mrtvoly právě tohoto Frische, který byl v té době v Plzni popraven.
Otec byl propuštěn dnem 11. května po 31 dnech samovazby a výslechů, Jen o vlas unikl sekyrárně nebo koncentráku. Však to stálo také mnoho intervencí i velké peníze, které zmizely v kapsách nejrůznějších anonymních pomahačů a známých strýce Viléma. Ani jsme se nedozvěděli, jak se to těm mnohým podařilo. Šlo o život a tak se o tom přede mnou ani nemluvilo.

OSVOBOZENÍ A KOMUNISMUS

Po osvobození v r, 1945 přešla tiskárna zpět do majetku Sociálně demokratické straně, otec se stal zástupcem ředitele Drašara a měl převzít postupně vedení celé tiskárny. Zahájil velkou modernizaci tiskárny, jel v dubnu 1947 do Londýna koupit velikou rotačku na tisk západočeských novin, měl před sebou i odborně politickou dráhu jako člen polygrafického ústředí v Praze.
Vše mu však zhatil nástup komunistů. Ti zlikvidovali Sociální demokracii, ukradli její majetky, tiskárnu převzalo Rudé právo a tátu vyhodili po 30 letech práce v podniku na dlažbu. Týden předtím mu na oslavu výročí jeho práce spoluzaměstnanci udělali velkou slávu s dvěma kapelami v Měšťanské besedě a pak nakvalt dostal od komunistů padáka. Ani místo nemohl nikde dostat. Partaj byla všemocná. Byl to osud jako předobraz podobného osudu jeho vnuka Miroslava.
Táta se uchytil postupně na několika místech vždy jen nakrátko, než ho zase partaj našla a vyhnala. Ani jako úředník v tiskárně v Aši nemohl dlouho pracovat, ani jako pomocník ve Fondu národní obnovy, ani jako tajemník zemědělského družstva v Lobzích.

RYBÁŘ AMATÉR I PROFESIONÁL

Nakonec se v červenci 1949 stal jako vášnivý rybář malým, mizerně placeným úředníkem plzeňském rybářském spolku Měl jen 1.000 Kč platu a tak tam nastoupila i matka jako uklízečka. Aby měli na živobytí. Zde oba pak pracovali až do penze.
Čas, spokojenost a pominutí dřívějších stresů jim nejspíše pak prodloužily život. Tatínek se mohl pak profesionálně věnovat se své lásce - rybaření. Byl v této branži velmi známý. Po něm se na Plzeňsku se říkalo malým, do řek nasazovaným kapříkům ″pajchlíci″. I v této práci se prosadil jeho nevyčerpatelný organizační talent a velký rozsah jeho zájmů. Začal se zajímat o historii, psal všelijaké odborné články a brožury, přitom rybařil. Sjezdil snad všechny kloudné rybné vody, nejen v Čechách, ale cestoval s prutem až na Váh na Slovensko, na hlavatky. Však měl z toho i velké společenské uznání na celém Plzeňsku.
Příloha č. 62 - Tatínek jako rybář

Do důchodu odešel 5.1.1965. Rok nato ho zachytil v jeho typické, klobouku podobné hučce, na naší první dřevěné pramici, pod naší chajdou, těsně po napuštění Hracholuské přehrady, o fous ale spíše o jednu generaci mladší jeho kámo, můj vrstevník, Míra Tázlerů z Roudné Ten olej si táta odnášel ještě mokrý a je na něm autentický otisk jeho levého palce přímo na akademikově unterschriftu, daktyloskopicky lehce ověřitelný. Pointilismus krapet připomínající plátna Vincenta van Gogha nebo ještě spíše Paula Signaca.
Ještě tehdy byl plný nadějí na skončení komunistického teroru a na konec okupace naší země Sověty.
Kouřil jen občas veržínka a doutníky. Až do pozdního stáří měl obdivuhodný apetit. Byl to v krásném slova smyslu gourmet. Tomu také odpovídal i jeho zájem a zkušenosti tradiční přípravy jídla i zavařování a zásobování na zimu. U nás se na sklonku léta nakládala všechna zelenina a ovoce, měli jsme svoje zelí, okurky, kompoty, povidla a džemy, brambory, ovoce, ořechy a jiné na celý rok. Tenkrát bylo zvykem mít i špíž plnou, to se nechodilo nakupovat na den. Snad to byly zvyky z dob, kdy se kupovalo jídlo jednorázově hned po výplatě, nebo z války i po ní v době přídělu potravin na lístky. Moc to postrádám dnes v naší rodinné špíži.

OSUD SE NAPLŇUJE

Život plný shonu a strastí nemůže být dlouhý. Možná, že rozhodující se stalo kornatění tepen při prodělaných těžkých stresových situacích, při tlouštce a vysokém krevním tlaku. Otec prodělal, jak si dnes mohu retrospektivně uvědomit, několik drobných mozkových mrtvic. Jinak stonal nenápadně, s optimismem, s pomalým omezováním svého elánu. Pro svůj stav měl ideální spolucestovatelku životem, svou manželku, která ho měla do poslední chvíle ráda a věnovala se mu bez jediné výtky a povzdechu.
Příloha č. 63 - Otec stůně a jde do důchodu

Jak jsem z otcova vyprávění a později z jeho ošetřování v nemocnici sám mohl posoudit, tak v dětství prodělal křivici, pak malý tbc zánět plic s výpotkem, měl vybočení nosní přepážky, jinak v středním věku vážně nestonal. Teprve až po šedesátce mu byl zjištěn vysoký krevní tlak, kornatění tepen, zejména mozkových s vertebrobasilární nedostatečností, prodělal několik malých mozkových mrtvic, nebyl však nikdy ochrnut nebo v bezvědomí. Mnohokrát jsem po jeho smrti s výčitkami a studem přemítal, zda jsem mu jako lékař nemohl více pomoci. Léků však tehdy na kornatění tepen ani spolehlivějších léků na vysoký krevní tlak nebylo. Na arteriosklerózu nejsou konečně ani dnes, ta úprava tlaku však je dnes snadná, to vidím sám na sobě.
Teprve ke konci už polehával. Zemřel v klidu v pondělí 29.12.1969 odpoledne. Pohřeb před zpopelněním v plzeňském krematoriu se konal 4.ledna 1970 v 11.45 hodin.
Ani se nedožil vysněných konců komunismu, který ho tak poznamenal.
Příloha č. 64 - Jeho parte a úmrtní list

Maminka ho přežila o sedm let. Osamělý život jí vzal ono celoživotní štěstí. Všichni, kromě dětí, ji už umřeli, dokonce ztratila i svůj domov. Náš dům na Letné byl z ″ veřejného zájmu″ vyvlastněn, viz vynucená kupní smlouva z 19.června 1973 a zbourán. Musela se přestěhovat do úplně cizího prostředí na Borech v Ulici U Borského parku č. 22.
Braňte sebe i své drahé před samotou, i když si její oběti na ni nebudou stěžovat !!!!
Jinak byla moje maminka do posledních dní čilá a neměl tehdy ani významnější zdravotní potíže. S tím zdravím u ní za života to však nebylo nijak slavné. Od středního věku měla kožní alergii, častější opary a asi od 45 let postupně se zhoršující trávicí potíže. Jejich příčina se vysvětlovala vředem, šlo však o divertikl (výduť) stěny dvanáctníku, kde se udržoval zánět, tato výchlipka se protlačila do slinivky břišní, takže měla zánět slinivky břišní, ale zužovala jí i žlučové cesty se žloutenkou. Myslete na to, protože může jít o dědičnou anomalii a mám to také já. Lékaři na to nepomyslí a vysvětlují potíže pak jinými diagnózami. Trpěla i artrózou kolen, páteře, kde byly výhřezy plotének L5/Sl, a musela mít bolesti při prořídnutí kostí. Později se u ní rozvíjelo i kornatění tepen, měla asi anginu pectoris a projevy mozkové sklerózy. Skoro na nic si však nestěžovala, bohužel. Ženy rády disimulují a pak se zmešká vhodné léčení, kdy ještě může pomoci. I na to pamatujte!
Až najednou mne volala do nemocnice, že je jí špatně. Hned jsem pro ni jel a přivezl ji do nemocnice s jasnou diagnozou srdečního infarktu. Nešlo jí však pomoci. Zemřela po krátkém strádání po srdečním mrtvici na prasknutí srdce druhého dne k ránu, dne 16.2.1976. Ačkoliv jsem na této koronární jednotce intenzivní péče byl a pomáhal ji léčit, nemohl jsem jí pomoci. Je někdy strašně smutné být lékařem, veřte mi.
Pohřeb krematoriu se konal 24.2.1976. Je pochována na ústředním hřbitově u Václava v hrobě č. 23 v urnovém háji U2. vedle svého manžela, svých rodičů, své sestry a strýce Viléma, se všemi, s kterými žila v našem domě u Pietasu. Je to hrob mých nejdražších...
o jejím rodě, o rodu mého dědečka Špirka a babičky Staškové se dočtete později.



14.PŘEMYSL PAICHL /*12.7.1923, dobrý ročník, kdy se narodilo i rádio. +11.3.2012 roku co měl skončit Mayský kalendář/

„Moje prababička byla selka, od ní moje maminka poprvé slyšela, že Přemysl není bůhvíjaké jméno, ale má ho ráda, protože je prvním jménem v kalendáři po zmrzlých bratřích a počůrané Žofce, přinášejícím teplo nejen jejím starým kostem." ...Někde vyštrachala a zaznamenala Kytka L. P. 2012, 11.března.

„Nejsem tlustý, to co vidíte je jen větší předozadní poměr.” ... na svých osmaosmdesátinách.

Těžko je mi psát o sobě, protože člověk sebe většinou zná ze všech nejdůkladněji, zná zejména dobře svoje nedokonalosti, chyby a negativní stránky a, pokud uvažuje, nebývá si často jist svými klady. Soudcovskou píšťalku nade mnou ať si tedy vezmou do pusy jiní.
Protože po mně přijdete na řadu i Vy, kteří budete dopisovat svůj kousek Ságy, tak myslím, že bude vhodnější změnit dřívější jen obecné povídání a dílčími impresemi, které teprve nakonec můžete zkorigovat konkrétními fakty. Nacionále a objektivní faktologii svého života jsem dal až na konec této kapitoly, protože je moc detailní a dlouhá, aby mohla sloužit ilustraci života té doby, kterou jsem žil, Udělal jsem si tedy při této příležitosti jen jakousi inventuru převážné části svého života.

NEŽ JSEM SE NARODIL

Přicházel jsem na svět v Československé republice, která už před svým vznikem, aniž znala logiku dějin jednotlivých etnik středoevropského prostoru, dostala do vínku do budoucna neřešitelné národnostní menšinové rozpory i veliké rozdíly rozmístění průmyslu, rozdíly v místní materielní úrovni obyvatel. Proto už 2 roky po svém vzniku prodělala v r. 1921-23 těžkou hospodářskou krizi s nastupoval znovu komunismus, zejména na Slovensku a v Maďarsku. Krom toho už hořely nacionalistické vášně, které rozdmychávala Slovenská L´udová strana s požadavky uzákonění autonomie Slovenska. Navíc už tehdy často i propukaly stávky, také už se organizovalo Národní hnutí a jiné fašistické organizace. Tehdy žijící ani nezpozorovali nástup teroru ulice, která podnítila atentát na ministra financí A. Rašína, Tomu tento národohospodář dne 5.1.1923 podlehl, i když jeho ekonomické řízení republika potřebovala ze všeho nejvíce. Potřebovala jeho práci více než nacionální fangličkářství, mnohem více než únor téhož roku, který naplnil 1.sjezd KSČ.
Rok mého zrození s pořadovým číslem 1923 byl rok, kdy v květnu odjíždějí naši komunisté do sovětské střední Asie, kdy naše republika vede spor s Polskem o Javorinu, který musel řešit až mezinárodní soudní dvůr, Tehdy u nás už stávkuje dva měsíce 120.000 horníků proti snižování mezd. V sousedním Německu se rozpadl Německý parlamentní svaz a nastal už nástup fašistů v DNP a DNSAP, které se sjednotily do bojového souručenství.
Snad jedinou pro obyčejného člověka kladnou událostí toho roku 1923 bylo tedy mé narození a zahájení pravidelného vysílání československého rozhlasu v Praze (v Brně to bylo až 1925, v Košicích 1927 a v Ostravě 1929).

NAROZENÍ

Už dříve jsem uvedl, že ještě po první světové válce ženy převážně rodily doma. V Plzni vznikla jakási malá porodnice teprve v r. 1919. Byla myšlena spíše jako sociální zařízení a proto vznikla ve Wenzigově ulici č. 5 v budově městského chudobince. Pro rodičky tam byly jen dvě místnosti s 8 lůžky. Postupně se počet lůžek zvětšoval, takže v r. 1923, kdy jsem se tam mé mamince narodil, tak už zde bylo ( na celou Plzeň) už 16 lůžek.
Jediné co o tom vím z maminčina vyprávěni je, že jsem vážil při narození 5 kg a měl jsem tělesnou délku 51 cm. Takové velké plody mají později skoro vždycky cukrovku. U mne se to před několika lety potvrdilo. Svá rodná data si ověřit nemohu, protože knihy a chorobopisy o mém narození už neexistují. Nejspíše zůstaly někde ve sklepě ve zmíněné budově, kde pak za druhé války byl jakýsi kompromis mezi internátem německých zdravotních sester a vykřičeným domem, do kterého s za druhé světové války strefila americká bomba. Tam pak vše i s mým rodopisem shořelo. Zatracení Amerikáni, teď si nemohu nechat udělat horoskop, protože už se nikde nedovím, v kolik hodin jsem se narodil. V rodném listě to totiž napsáno není.
Příloha č. 65 - Rodný list Přemysla

No nic. Byl to pro svět obyčejný den roku 1923, čtvrtek, u katolíků slavil svátek sv. Jan Gualbert. Ten pravděpodobně předznamenal osudy narozeného Přemysla tím, že mu odkázal zaměření na medicinu, ne sice vědeckou, ale na lidové léčitelství. Není to jeho léčitelství sice nikde přesně popsáno, předpokládám, že to bylo bylinkářství. I to snad v r. 923 bylo nutné, protože si ani nedovedete představit, jak tenkrát 12.7.1923 medicina byla primitivní. Orientujte se o tom stavu sami třeba podle tehdejšího seznamu léčivých přípravků, jak jsem je zjistil v abecedním seznamu přípravků akciové továrny lučebnin a léčiv Medica v Praze z r. 1923.
Příloha č. 64 - Abecední seznam přípravků Medica

Jinak mi sv. Jan Kv., jak byl ten rok uveden v kalendáři, moc vzorem být nemohl, protože se ke svatosti dostal proto, že jako potomek starobylého šlechtického rodu z Florencie odmítl jako krevní mstu probodnout na Velký pátek vraha svého strýce, Navíc volil cestu kněžskou, k níž jsem se asi hned jako novorozenec nijak nehlásil. Zmíněný svatý vstoupil do benediktinského kláštera a později se stal profesionálním poustevníkem a jako takový dokonce založil podle řehole sv. Benedikta poustevnickou osadu a nakonec vybudoval 12 klášterů. Pro ty sepsal Nová pravidla pro šedé bratry řádu vallombronského. Do kalendáře se dostal 12. července, protože ten den v r. 1073 zemřel..
V jiných kalendářích ten den byl uváděn Nador, jiní měli svátek Boreše/ možná právě toho Rýzmburského, který pravděpodobně přivedl Paichly z Němec do Čech/.
Tak, jako symbol příchodu, mne svátek Boreše uvítal pravděpodobně hned ráno, kdy se rodí nejvíce dětí. Tak jsem asi už viděl první východ slunce, který ten den byl ve 4 hod 03 minuty, měsíc už asi byl na obloze, protože ten vycházel ve 2 hod. 52 minuty. Počasí se na mne smálo, v Plzni bylo jasné počasí, teplota stoupala, větry byly jen mírné. / v přírodě /.
Když do porodnice přinesli první noviny, tak plzeňský Český Deník oznamoval, že Anglie je odhodlána k finančnímu nátlaku na Francii a že Němci se připravují s bolševiky na jednotný postup. Naši sociální demokrati chtěli se dostat k socializaci cestou družstevnictví. To mne velmi povzbudilo. Bohužel ani v následujících dnech si mne světový tisk nevšiml ani mezi Zprávami osobními a rodinnými, ani v Rozmanitostech. Ani zprávička. Přečtete si to sami.
Příloha č. 67a,b,c,d - Český Deník 12.7.1923

Inu, jak říkám, den mého zrodu byl dnem obyčejným, zejména pro 91.500 nezaměstnaných. Já jsem zatím patřil mezi ně. Ale byl to dozajista den štěstí pro moje rodiče. Měli syna. Tak nešli ani ten večer do Městského divadla, kde dávali Verdiho operu ″Maškarní ples″.

PRVNÍ LÉTA PAMATOVANÉHO DĚTSTVÍ

První 3 léta kojence, batolete a života, na něž nebývají ještě vzpomínky, jsem prožil na Vyšehradě, v domě u Pužmanů, Vodičkova ulice, tehdy ještě staré čp. 91, později čp. 17. To byla dnešní Lobezská ulice od křižovatky s Částkovou ulicí směrem do města podél dráhy. Alespoň se zachovaly z té doby některé fotografie.
Příloha č. 68 - Když mně bylo 4 - 6 let

První matné vzpomínky mám asi z období 6 let, kdy jsem chodil do mateřské školky. Něco z toho mého života jsem už prozradil v životopise svých rodičů v předcházející kapitole. Jako doplněk bych snad jen uvedl, že má paměť je moc děravá, protože náhodou se ke mně hlásila nějaká paní, která při vyslovení mého jména u okénka na plzeňské protetice se ke mně hlásila s tím, že se mnou jezdila do školy na saních. Když k tomu přidám onu dříve vzpomínanou dceru hostinského, tak jsem asi tedy byl už v tomto věku samá holka. Ty holky také přicházely na pořad, když si nebylo na co hrát nebo když nebyly sporty. A sporty a cvičení v Dělnické tělocvičné jednotě bylo vlastně pořád, v zimě v létě. Kromě snad první pusy od Boženky Sládkové si na nic v tomto ohledu mimořádného nepamatuji. Když jsem ve svých vzpomínkách dnes dlouho pátral, co mne tehdy ovládalo, tak jsem došel k překvapivému závěru, že jsem snad tehdy neměl ještě neměl ani nezvládnutelnou touhu, ani sžírající lásku, ani žádné smrtelné hříchy. Byl jsem tedy asi šťasten.
Největší průšvih, který mi zůstal v paměti bylo to, že jsem se při běhu ze školky otočil a neviděl jsem před sebou nějakou paní, tlačící kočárek. Já tomu kočárku v rozběhu prorazil vixlajnvantovou boudičku. Táta to musel zaplatit, ale nepřerazil mne.
Jestli to nevíte, tak škola mateřská i obecná byla tenkrát pro Lobzy a Letnou v Revoluční ulici č.89, čili tam kde je dodnes hudební a nějaká zájmová škola. Děti byly tehdy samostatné a nikdo jim nenosil ani tašky, ani s nimi nechodil. Samostatnost byla i v kolektivní obraně i útoku. Kde se spojovala Revoluční a Dlouhá ulice, ta ještě neměla jméno, tak tam bylo místo velmi nebezpečné, protože tam postavilo město Plzeň takové nouzové domy pro nejchudší své obyvatele. Říkalo se tomu sídlišti jednoposchoďových baráčků kolonie Čína. Tam bylo sídlo neřesti, které nás často vítalo kameny a protože tamní děti uměly dobře házet, tak jsem doběhl do školy nebo ze školy domů často se zakrvácenou hlavou. Ani jste možná nezažili, co z malé ranky na hlavě vyteče krve. V druhé třídě jsem se stal dokonce obětí hnusné loupeže, protože mne okradli dva asi devítiletí mládenci se psem o celý obsah mých kapes, dokonce i tu svačinu mi z tašky snědli.

CVIČNÁ ŠKOLA

Možná tedy, že to nebyla touha mého otce mít ze mne vědce, ale spíše strach z Číňanů, aby mne nezabili, a tak mne do čtvrté třídy obecné školy převeleli z Lobez do Tylovy ulice. Tam byl Učitelský ústav a ten musel mít také nějaké objekty, na nichž se páni kandidáti na učitele učili učit. Tak pro ně udělali obecnou školu, říkalo se jí cvičná. Nebyla to tedy pomocná škola v pravém slova smyslu, jak o mne rozšiřovali mí kamarádi, kteří zbyli a rvali se dále ve škole lobezské. Do této školy chodili samí synkové plzeňských továrníků, obchodníků, advokátů, zejména židovští. Ani nevím, jak jsem se tam dostal, asi to zařídil tatínek, který vedle v ulici dělal v tiskárně. Já jsem tam byl jediný chudák. Tak jsem se musel učit dobře, protože jsem pobíral chudinské a prospěchové stipendium. Každá koruna byla dobrá, tak jsem už tehdy pomáhal s učením spolužákům a od nichž nebo od jejich rodičů jsem sem tam něco dostal.
Dokonce mne jeden z nich, Franta Drechsler, bral ssebou do jejich vily v továrně na slídu v Meclově u Staňkova. Tam to bylo nóbl, tam jsme museli sedět u velkého stolu, mít ubrousek na kolenou a mluvit spisovně, i když pan továrník trochu do toho pletl spisovně němčinu v modifikaci jüdiš. Taky jsme měli pro sebe vychovatelku, říkali jí guvernantka. Tam jsem se dokonce naučil jezdit na kole. Pan továrník dokonce pro mne musel koupit ještě jedno kolo. Bylo krásné, zprvu ale neposlušné, takže jsem s něho spadl v zahradě do kaktusů. Tenkrát mi paní guvernantka tahala ze zadnice ostny asi hodinu a pak mi celý zadek natřela jódovou tinkturou.

MLÁDÍ JE HRA

O těch hrách na řece, na loupežníky, o prolézání kanálů jsem snad už mluvil. O těch spanilých jízdách na ledových krách po řece Úslavě jsem asi neřekl nic. To bylo parádní číslo každého letenského kluka. Ani proto nezdůrazňuji, že jsem jednou při tom ″čvagranování″ (jak se tomu ledoplavectví říkalo) málem přišel o život. Byl to sport jednoduchý. V Lobzích za mostem se skočilo při jarním tání na pokud možno tlustou ledovou kru a na ní se jelo až pod letenský most a tam se muselo hezky rychle přeskákat po ostatních krách až na břeh. Kdyby se to nepovedlo, tak to bylo na té kře o utopení, protože před železničním mostem byl jez a pod ním byl ohromný vír s vařící se vodou. Byli tací, že to riskli. Já jen jednou. Samozřejmě jsem spadl do vody a stěží jsem vyplaval a než jsem doběhl domů, tak jsem měl na sobě zmrzlé šaty. Zapřít se to nedalo. Dali mne do postele s horkým lipovým čajem a s vyhrůžkami, že dostanu zápal plic. Bohužel se jejich předpověď vyplnila a já byl prvně vážně nemocen, se zápalem plic. To se tehdy stonalo 10 dní a sedmý den byla krize. Antibiotika nebyla, tak jsem sedmý den prý fantazíroval při kritickém výstupu horeček. Nicméně jsem to přežil v brrr ledových obkladech.
Když už jsem u té zpovědi svých hříchů, tak vyznávám, že jsem běžně kradl všechno možné ovoce panu Čočkovi, městskému zahradníkovi, který měl zahradu hned za naší strání za domem. Byla tak velká, že ani všechno ovoce a zeleninu na ní vypěstovanou nemohl sníst a navíc on byl tak bohatý, že to snad ani nebyl hřích. Nakonec - já jsem nebyl dosud
pokřtěný, tak jsem nechodil do kostela a tedy ani ke zpovědi.
Když jsem už chodil do města, tak jsem měl už dlouhé kalhoty a tak se musel děsně líbit, alespoň mi to před časem sdělila jedna pamětnice. A sportů bylo pro mne mnoho.
Na zimu se jezdilo na lyžích nejen na Sylvánský vrch ke hřbitovu, na Malou Doubravku a dokonce až na Chlum. Tam jsme i skákali na skutečném dřevěném můstku s kritickým bodem můstku až 10 metrů. Však jsem si tam také často rozbil pusu, dokonce jsem tam utrpěl první svou zlomeninu, jenom ale palce. a tak ji ani ve svém výčtu úrazů ani neuvádím. V tom mne asi sleduje náš Tomáš. Lyže byly nic moc, vázání jen z kožených pásků, ani nebyl ještě Kandahar, který by dnes z dětí nevzal ani na nohu. Bruslit jsme ale chodili spíše na řeku, protože na umělém kluzišti od nás, představte si tu drzost, chtěli vstupné. Tenkrát už byly tržně-zbožní vztahy a tak kdejaké hřiště, Sokolové nebo DTJ polévali, bývala tam i gramofonová hudba a panebože to byla pochoutka, také tam vařili za dvacetník čaj. Na čaj s rumem jsem měl nejdříve až jako gymnasista. Zatím jsem musel šetřil a tak se přelézalo přes plot.
V létě taková nejlepší klukovská zábava byla hra na laubry, tedy na loupežníky. To jsme byli dvě party, které se honily, střílely po sobě praky, zatýkaly se, svazovaly a schovávaly se všude i za komínem i v kanále.
Zdálo by se zajímavé, že jsme nekradli u řeky u Bulharů. Byli to zelináři, kteří zde byli od jara do zimy a pěstovali všechnu možnou zeleninu, zejména okurky, melouny, kedlubny, mrkev, papriky, rajčata, květák. cibuli. Jednak to bylo tak laciné, že se ani nevyplatilo krást. Jednak oni také měli dobré hlídací hafany. Bulhaři bydleli jen v dřevěné boudě bez dveří, jen s jednou velkou místností, kde leželi jen na dřevěných pryčnách pod těžkými koňskými houněmi. Tenkrát ani krámy se zeleninou snad nebyly. To maminka mi dala jednu nebo dvě koruny a musel jsem přes kilometr utíkat třeba jen pro cibuli k Bulharovi. Kupovalo se samozřejmě to, co se na zahrádce u domu nedalo vypěstovat.
S těmi nakupovacími povinnostmi to ještě šlo. Musel jsem bohužel chodit na housle. To bylo pro mne jako za trest. Táta vždycky říkal, nevíš, co kdy budeš potřebovat. Možná, že z tebe bude šumař nebo učitel, tak alespoň ať nějakou tu muziku umíš. Chodil jsem sám až na Vyšehrad, pak až na konec do Doubravky, pak do hudebky až do Plzně a nakonec k virtuosovi panu Bartovskému až k dnešnímu výstavišti. A všude se chodilo pěšky, ještě že to bylo jen jednou týdně.
Když jsem před chvílí psal o našem bytě, tak jsem zapomněl uvést, že v kuchyni v Revoluční ulici byla kachlová kamna, na nich se dalo na svrchnici i sedět. Voda se nosila z pumpičky hned kousek na rohu ulice, ale byla to otrava pro ni stále běhat. Co se tehdy u nás spotřebovalo vody jsem snad věděl jen já.
Záchod jsme měli na dvoře. Tam jít večer jsem se za mlada dokonce bál, ne moc, ale přesto. Ještě štěstí, že záchod byl na dvorku pod oknem babičky, která vždycky volala, že dává pozor.
Druhý domov jsem však měl ve ″spoláku″ (Dělnický spolkový dům). Ten patřil socanům - sociálním demokratům, jako byl můj děda a táta. Děda nosil dokonce takovou tkaničku kolem límečku, jako praví “socijálisti”. Táta zase měl úplný parádní kroj DTJ. /Dělnická tělocvičná jednota/. Ve spoláku byla nejen hospoda, ale i všelijaké salonky na věčné schůzování, školení, umělecké kroužky, ale hlavně velký sál s jevištem pro divadla a jako tělocvična. Ke spoláku patřilo i velké hřiště a zahrada. Bylo tam všechno možné tělovýchovné nářadí a, věřte tomu nebo ne, na všem se skoro každý všední den cvičilo a účinkovalo. Tolik bylo lidí, hochů, děvčat, dorostenek, dorostenců, mužů, žen. A mezi muže a ženy patřili i dědkové a báby. V létě se nářadí nosilo na cvičiště. Hrál jsem tam také divadlo. První moje vystoupení na prknech, která znamenají svět, byl krátký výstup o nutnosti čistit si zuby. Nic moc, měl jsem však přitom možnost ukázat celé Letné, že mám nové svítící hodinky.
Zde jsme měli i veřejná cvičení, dětské dny. Tam jsme si stavěli naše tehdejší těla bez pupků. Tam jsme poznali aktivně i mnoho sportů, zejména fotbal a českou házenou. Prostě do cvičení se sice chodilo dvakrát týdně na 2 hodiny, ale jinak jsme na cvičišti mohli být kdykoliv. Vždycky tam s námi byl nějaký dospělý, který nám třeba pomohl.
A pod spolákem jsem zase chodil do takové malé chaty, kde jsme byli jako skauti. Tam jsme se zase učili odříkání, sbírání hmyzu, slušnosti, táborničení, chodit podle mapy a mnoho jiných věcí, za které jsme pak vždy po zkouškách dostávali takové malé nášivky na košili. Tam ale byly schůzky jen málokdy. To nebylo pro každodenní život jako cvičiště.
Do biografu se chodilo tenkrát do “Legionáře” v Doubravce. Skoro každou druhou neděli. Tam dávali Rin-tin-tina, Zoro mstitele, Pat a Patachona. Tam už v neděli dopoledne chodily v páru a držely se za ruce naparáděné holky a stále se chichotaly. Prostě- mládí to je věk parádní.

KLASICKÉ GYMNASIUM

Když se řekne klasické, tak našinec z první republiky hned si vybaví, že to bylo něco jiného, než reálné gymnasium, které svým vztahem k realitě dávalo spíše přednost matematice a živým jazykům.
Když zdůrazňuji ono “klasické, tak by vám mělo být jasné, že nešlo o nějakou starověkou moudrost antického Řecka. Tam totiž gymnasium které po obecné škole připravovaly své žáky pro studium universitní.
Pro nás to byla škola ne jen pro materielní život, která neučila biflovat, ale spíše přemýšlet, ne tak pro vydělávání peněz ale pro bádání s humanitním zaměřením, která učila latině a řečtině, aby si člověk mohl srovnat svoje názory s antickou i pozdější latinskou literaturou. Proto naše gymnasium mělo i starou budovu, takže se od ní nedochovaly nejen plány, ale ani fotografie. Však mi dalo hodně práce, než jsem její fotografii našel.
Ještě štěstí, že jsme měli na fyziku a matematiku dobrého odborníka, že jsme v těch reálných znalostech nezůstali o nic pozadu, snad naopak. Jinak to v tom gymplu už to nebyla s učením nijaká nirvána. Měl jsem sice stále vyznamenání, ale odfláknout se to nedalo. To nám třeba jeden den nadiktovali řeckou abecedu a druhý den už jsme měli v ní číst. Latinu jsme měli 6 let a řečtinu 4 roky. Řeknete možná, že to na nic nebylo. Mně to ale v medicině dost pomohlo, protože jsem se nemusel biflovat ty nejrůznější odborné termíny, ale mohl jsem si je z té latiny nebo řečtiny odvodit. I podle mínění znalců to byla jedna z nejlepších typů škol v Evropě, protože spíše stimulovala k uvažování a rozumění, ke znalosti bez memorování.
Věk gymnasiální, to vlastně už není jen věk střední školy, to už je položivot a odeznívání polohraní. To už musíte mít domovský list, to už musíte do společnosti, už i ta školní budova dodává vážnosti.
Příloha č. 70 - Domovský list
Příloha č. 71 - Gymnasium

To už člověk začíná intenzivně číst, objevuje i partnery z té lepší poloviny světa, už začínají pevnější svazky s kamarády, člověk nějak začíná přenášet střed svých zájmů mimo domov, začíná i cestovat. Zatím spíše jen po příbuzných, někdy už i s parou za sportem. Cestování potřebuje peníze, a ty se musejí vydělat.
První dva roky gymnasia jsem ještě dostával jako obecní chudý městské stipendium. To bylo ale jen tak na poplatky a na knihy a sešity. Tenkrát jsi od státu nic nedostal. Knihy se kupovaly od studentů z vyšších tříd na ″tandlmarku″ koncem školního roku. To si každý vyložil na zem nebo nabízel z ruky učebnice na korse od městského divadla k Měšťanské Besedě. My gymnasisti jsme zde korsovali každou neděli před polednem, Tenkrát ještě víkend nebyl. Od druhé třídy gymplu jsem si už vylepšoval svůj rozpočet kondicemi- učil jsem za úplatu slabší spolužáky z nižších tříd. Káply přece nejen nějaké peníze, ale i cukroví, ovoce a takové dárky od jednotlivých milostpaniček, které vždy mne při těch hodinách hlídaly, abych učil správně a ne nemravnosti nebo zbytečnosti, a hlavně abych se místo učení nebavil s jejich synky. Byl jsem ale zato bohatý grand a mohl jsem si kupovat u pana školníka o svačině párky. Ty Vám byly někdy i dvacetpět centimetrů dlouhé. Jednou jsem učil syna hostinského a ten mi dával tak dobré uzené, že jsem je snad od té doby takové nejedl. Jindy to byla paní Ebenstreitová, majitelka cukrárny Bonbon na náměstí, Ta zase dávala bez vážení namátkově vybrané bombóny i čokoládové dorty. To už jsem mohl jezdit i sám vlakem na lyže. A ještě holkám rozdávat bombóny
Mým snem bylo tenkrát kolo. Sen to byl až do války. To mi ho koupil strýc Vilém. Strejda byl jako můj druhý táta. Děti s tetou Marií neměl a tak mě měl rád jako svého. On to vlastně až do války můj strýc nebyl. Přesto jsem ho i v tomto povídání zařadil mezi sešvagřené. Byl to druh mé tety. Nevzali se však jen proto, aby nepřišla o svou penzi po zabitém prvním muži na nádraží při posunu. Tak tento Vilém Karel mi v r. 1939 to kolo koupil. Nebylo to snad jen nějaká ″hajtra″, to už mělo duralový rám, přehazovačku a francouzské brzdy, prostě nebylo na jih od severního pólu pyšnějšího kluka. Také jsem ho třeba i dvakrát denně čistil, ale jen na začátku.

ZMĚNY ZÁJMů - PUBERTA

Život neprobíhá jen doma. Člověk je tvor společenský. To neméně důležité i pro jednotlivce se děje hlavně venku. Zejména to obecně lidské, společenské, kulturní a politické. V některých časech začne to najednou převažovat a tlačit se do soukromí domova, do myšlenek i do pocitů, které obvykle umísťujeme do srdce. Najednou jsem si nyní uvědomil, že nevím, proč člověk své kladní city umísťuje do srdce. Nevíte to?
Mně tato venkovní situace se promítla do života, když už jsem měl pubertu a své nejžhavější lásky za sebou. Začal jsem najednou místo Jiráska a Dumase číst nejen latinské klasiky, ale i Tolstoje, Dostojevského, Schopenhauera, Zarathustru i jiné netradiční autory, začal jsem se beznadějně motat v kategoriích kulturních dimensí, odvěkých hodnot, začal jsem kouřit a prostná cvičení jsem vystřídal jiu-jitsem.
V tomto přerodu jsem se dokonce dostal do vztahů s nebem, což jsem po formální stránce ukončil písemným vztahem s církví svatou římskokatolickou a nechal se pokřtít. Protože tato má životní episoda má obecnější význam, tak vám o tom povím.
Nepozoroval jsem, že by se ve mně něco na cestě k náboženským katolickým hodnotám připravovalo. Co mne ve čtvrté třídě gymnasia, jako každého u nás, skoro cele ovládalo, byl zmatek evropský. My jsme ho vnímali jako zmatek sudetský, jako hektické doby přípravy na obranu naší republiky před německým vpádem. Člověk najednou začal bytostně vnímat pojmy jako stát, svoboda, samostatnost. Poslední doba naší samostatnosti se najednou přeměnila v poslední večeři Páně. Pak už se stavěly kříže pro ukřižování a začala křížová cesta v podobě mnichovské dohody dne 29.9.1938, odstoupení presidenta Beneše dne 5.10.1938, odtržení Slovenska dne 19.11.1938 a Podkarpatské Rusi dne 11.10.1938... To vše působilo na dospělé a staré lidi pochopitelně daleko více než na nás nedávné děti..
Kde ochabuje duše, tam často reaguje tělo nemocí. Moje babička začátkem března 1938 začala chřadnout, byla dušná asi při selhávání srdce a nakonec onemocněla zápalem plic. Ještě předtím se už připravovala na smrt. Nebála se jí, bála se však toho, že se nedostane do nebe. Ne pro své hříchy, ale protože má vnuka neznaboha. Podle tradice Paichlů nebyli moji rodičové ani já členy církve. A tak v rozpacích ve mně rostlo se soucitem k babičce rozhodnutí z ní ten strach z očistce sejmout. Měl jsem ji rád, jako může mít člověk rád člověka, který ho od malička vychovával, který ho chránil, který mu nic nebral a jen dával. Tak jsem o tom dokonce mluvil těsně před příchodem Němců s panem katechetou našeho gymnasia, páterem Dr Bláhou, a ten mi k velkému překvapení jen radil, abych si to vše ujasnil. Vždyť už mi bylo skoro 16 let. Několikrát jsme o problémech víry a náboženství spolu mluvili v jeho cele ve františkánském klášteře. A najednou mi bylo vše jasné - po 15.březnu 1939, kdy k nám vtrhli Němci. Vše měli připraveno. I to, že nařídili ze škol odstranit kříže. Tato směs odporu vůči okupantům a jejich zvůli i ta láska k babičce, to najednou rozhodlo. Teta mi honem ušila novou košili z nějakého hedvábného vojenského padáku, který bůhvi kde sehnal strýc Vilém, pan doktor Bláha mne naučil dvě modlitbičky a hned 19.března dopoledně mne pokřtil v kostele Panny Marie Růžencové v Plzni na Petrohradě. Kmotrem mi byl můj strýc Vilém Karel. Do té doby jsem měl jméno pohan Přemysl Jaroslav a od tohoto dne jsem se mohl podepisovat jako křesťan Přemysl Jaroslav Vilém. Teď Vám to bude možná znít jako happyend. Babička se, ačkoliv jí už Doktor Folprecht nedával žádnou naději na uzdravení, rychle zotavila a žila ještě do 6.12.1963. Dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí v nebi. Byla to moc hodná babička. Byla tak neskonale obětavá, že jednou se k vůli mně v zimě vykoupala v jezírku v lobezském lomu, když mne učila bruslit. To nešlo, to bych jí udělat nemohl. Musel jsem v Jordánu pokřtít i svého prvorozeného.

II. SVĚTOVÁ VÁLKA

Byly to doby zlé po všech stránkách. Snesitelná kupodivu byla u nás stránka hmotná. Hlad jsme neměli. Strýc Vila byl řezník a malý sedlák, a tak nám vždy něco sehnal, i to maso a mouku, zrní pro slepice, i slad na vaření piva (pivo jsme vařili jako praví pravováreční Plzeňáci doma, bylo to černé pivo a pivovarem byla naše prádelna).
Ono v tom rodiném houfu se i ta válka nějak lépe snáší. A my jsme bydleli v jednom domu s babičkou a dědou, s tetou Marií a strýcem Vilou a s ještě jednou vzdálenou tetou a s jejím slepým manželem. I ten strach ze smrti za války nebyl tak velký. Zejména na začátku, když houkání sirén nebylo ještě sledováno nálety. Měli jsem spíše vztek než strach z toho, že jsme měli pár desítek metrů od nás německou vojenskou telefonní centrálu a několik set metrů na druhou stranu k Doubravce ohromný pluk hasičů - Feuerschutzregiment Böhmen und Mähren. Ten jezdíval hasit až do Reichu a po celých Čechách
To už jsem já ale dělal ve zbrojním oddělení ve Škodovce a útěky z ní při zahoukání sirén byly dlouho spíše sportovním útěkem z fabriky než úprkem ze strachu. Přesto jsem za té války mohl přijít vícekrát o život. Kdoví, jak by to dopadlo, kdybych se nedostal z toho odsunu na nucené práce do Reichu. O život člověk mohl při náletech přijít dost jednoduše. Jednou jsem utekl ze Škodovky až ke Křimicům, ale bomby jako by mne honily. Viděl jsem přesně několikrát, jak vždycky jich vybuchuje celá řada směrem ke mně, přilepenému na skále. Jindy jsem utekl taktak mezi výbuchy za nádraží až do sklepů měšťanského pivovaru.

ŠKODOVKA

Nejhorší byly ty společenské strázně. O tom maléru mého otce jsem už vyprávěl. Já jsem však měl také několik malérů. Po maturitě jsem unikl totálnímu nasazení jen tím, že mně strýc za nějaké to maso ukryl u jedné plzeňské firmy geometra, kde jsem chodil s trasírkou po polích, To asi máme v rodu, něco podobného dělal náš Míra o pětadvacet let později. Hned po měsíci mi bylo jasné, že mi zde pšenka nepokvete.
Proto mi vyjednal strýcův příbuzný pan Krištof zkoušku do Škodovky na takové zastrčené místo výpočtáře. Pokladníka pan Krištofa jste už neznali, ale jeho dceru znáte jako Vaši “tetu” Janu Lhotkovou. Tu poměrně velmi přísnou zkoušku jsem udělal při konkursu v Praze asi z dvaceti žadatelů nejlépe, tak jsem dostal papír na místo matematika do balistiky Tamější pan ředitel toho oddělení Dlabač však mi moje papíry zcizil a dal je zfalšovat na jméno svého synovce. Mne poslal mést dílnu do zbrojního oddělení.
Tak jsem se dostal do dělovky, kde byli na všech vedoucích místech gestapáci. Já hlupák jsem tu situaci nějak podhodnotitl a napsal jsem jim, že pro nedodržení smlouvy se Škodovkou rozvazuji pracovní poměr a šel jsme domů. Doma však na mne už čekala závodní stráž škodovky - werkšucáci a odvedli zpět. Za trest jsem měl jet do Němec na nucené práce. Hned tedy, když mne zařadili mezi dělnickou třídu, tak jsem byl v maléru. A tak jsem musel stále kličkovat a maso stýce Viléma nakonec rozhodlo, že jsem se těm jednotlivým transportům do Reichu vyhnul.
V té Škodovce jsem měl i jiné těžké maléry. Jako statistik jsem v rámci statistického výzkumu konstrukčních ocelí jednou spočítal podle zkušebních dat jakýsi výsledek, jak by se měla upravovat ocel pro návrhované odstředivé odlévání hlavní /laufů/pro nejlepší německé protiletadlové kanony. Výsledkem toho mého výpočtu podle mně dodaných nesprávných čísel bylo, že popraskalo tenkrát na 100 dělových hlavní. To byla sabotáž jako hrom. Bylo to v době, kdy už Hitlerovi teklo do kalhot a tak z toho byl velký průšvih. Většina lidí kolem mne chodila už jako kolem oběšeného. Zachránil mne jen velký hakenkrajc / hákový kříž/ na listině, kterou schválilo říšské Göringovou ministerstvo letectví, aby se ten pokus s odléváním hlavní kanonů podle mého receptu ve Škodovce uskutečnil. Asi tam i ve slavném Pokusném ústavu Škodovky byli ještě větší blbci, než já, který jsem o legování oceli nevěděl vůbec nic.
Válka měla i mnohé skryté špatné stránky, které si člověk ani neuvědomoval. Válka totiž masově měnila z gruntu v myšlení a v morálce velké skupiny našich lidí. Pod firmou sabotáží německé vojenské mašinerie lidé začali práci švindlovat, práci se vyhýbat, krást z majetku společnosti. Za války vyrostlo ono býlí přeceňování ruční práce a opovrhování školního vzdělání, podceňování inteligence. Zde se rodilo podhoubí z něhož pak po válce vyrostl komunismus i u nás. Hitler roztočil válečnou výrobu a tak se stala prioritní a s ní se současně už tehdy začalo ozývat “ Já jsem dělník a kdo je víc “. Začalo se stále více udávat a ne za mísu čočovice, ale za flašku rumu. Také za ni se dobrovolně dělnická třída zapojovala do 12-hodinových směn ve výrobě zbraní pro nacisty. Rostlo universální nevidění špatnosti, mnohé hřešení se přejmenovávalo názvem ctnosti, skoro nikdo toho nebyl ušetřen, jen málokdo si to uvědomoval. Mnozí lidé to dokonce považovali za příjemné stránky té doby.
Vezměte si třeba vědomou absenci v práci. Když jste nemocenské dávky dostali až od čtvrtého dne práce neschopnosti pro nemoc, tak jste nemuseli přinést zaměstnavateli na ty první tři dny žádné lékařské potvrzení. Mnohokrát jsem toho také i já využil a zavedlo mne to po páté hodině ranní místo do Škodovky od Pietasu doprava nahoru do lesa a tam jsem se místo práce válel.
V lese v Pytli jsem už s pomocí strýce Viléma stavěl chatu. Těsně pod hájovnou, u potoka. Tam byly kouzelné louky, kam se chodily i srny pást. Kdo by neodolal. Dokonce jsem tam postavil menší stáj a strýc si vyměnil jednoho valacha za jezdeckého koně a tak jsem se tam učil i na “arabákovi” jezdit. To byla jedna ze světlých stránek války. Teď v míru jsem měl s loukou naopak samé patálie, protože na ní staví odkaliště po teplárenský popílek a nikdo se k tomu pomalu ani nezná.

Těžko obviňovat dobu, válku nebo tu ve válce postavenou chatu z osudových zlomů mého života. Mnohé, skoro většinu potíží svých si člověk zaviní nebo zaslouží sám. A jak se koncem války svět krok za krokem posunoval k zásadním změnám společenským, tak jsem se na to musel připravovat i já. Rostlo ve mně zatím jen mlhavě formulované chtění dále studovat, poznávat, cestovat. Proto jsem se učil angličtinu a ruštinu. Ta ruská konversace je dokladem toho, že mladý člověk tehdy ani moc nepřemýšlel. Já jsem chodil na ruskou konversaci k jakémusi člověku židovského původu, který prakticky žil v Plzni na Slovanech u svých vzdálených příbuzných v ilegalitě od doby, kdy si měl přišít na kabát židovskou hvězdu. Je to k nevíře, ale bylo tomu tak. Jak rozporná byla tehdejší doba, jak slepá byla i ta tehdejší nacistická mašinerie.
A ještě jeden příklad slepoty mého mládí. Nikdy bych si nepomyslel, že mohou být zápalky tak nebezpečné. Když jsem chodil do chaty, byla na konci civilizace Hrádecká hospoda. Tam byla pro mne i poslední možnost si koupit sirky, protože jsem už tehdy kouřil. Ono se za války mnoho lidí naučilo kouřit, protože každý fasoval tabačenky - poukázky na nákup tabákových výrobků. Tak mne kuřácká vášeň spolu s okukováním spolucestujících v ranním autobusu ze hřbitova nějak svedla dohromady i s dcerou nájemce Hrádecké hospody s pannou Naděždou Lochmanovou.


MATURITA - DOSPĚLOST

Všechny doby a jejich společnosti přikládaly velký význam dospělosti a přiznávaly ji člověku v jeho určitém věku života. V prvé řadě se tato dospělost týká dosažení biologického vývoje organismu, kdy jsou plně funkčně zdatné vývojové orgány, které mu umožňují se rozmnožovat. Projevuje se to dost nápadnými tělesnými i povahovými znaky, kterému se říká puberta. Toto období dospívání a pohlavního dozrávání je u různých lidí různé. Dívka v našich dnešních dobách se mění biologicky v ženu ve 12-14 letech a chlapec se mění v muže o něco později, ve 13-16 letech.
Je to s podivem, protože muž dosahuje startovního bodu mnohem dříve v zárodečném životě, kdy se stane embryem mužského typu XY. Dostává totiž určitý náskok, aby se mohla vyvinout samčí anatomie - varlata. Jestliže to nestihne, pak ho čeká ženská cesta, výstavba vaječníků. Kdybyste věděli, jak je to vše s těmi hormony složité, tak by Vás ani nemohlo napadnout studovat medicinu, dokonce byste se ani nikdy nechtěli účastnit olympijských her. Dnes totiž už víme, že nikdo z nás není ani absolutní muž, ani absolutní žena, že je mezi pohlavími větší množství přechodů. Vadí to často v mnoha tělesných i společenských poruchách. O tom většina lékařů často ani neví
Je zajímavé, že o ty rozdíly mezi mužem a ženou se zajímali odedávna také sportovci nebo dokonce sportovní rozhodčí. Mí vnuci ví, pokud dobře poslouchali v řecké Olympii, kde jsme lezli na stadion přes plot, že stačilo aby si nějaká dívka ovázala prsa a účastnila se olympijských závodů, vyhrazených pouze mužům a měla malér. Dokonce měla být za to popravena, protože na olympijských hrách mohli závodit jen muži. Proto se často nechtěné pohlaví často v historii maskovalo. Ještě v r. 1939 stačilo, aby si německý atlet Hermann Ratjen ovázal své genitalie. a jako Dora Ratjenová nastoupil v soutěži ve skoku vysokém. Vždy se na to přišlo, dokonce se to stále přísněji začalo kontrolovat. Jsme už dále než když při atletických mistrovstvích světa v r. 1966 musely atletky ukázat lékařské komisi své obnažené přirození, aby náhodou v ženských disciplinách nezvítězil mužský závodník. Od r. 1968 v Mexico City už se musely závodnice podrobovat sexuálním laboratorním testům, protože začaly zvyšovat svou výkonnost anabolickými steroidy. Ke startu nebyla připuštěna “ osoba s chromosomy XY nebo dokonce s jedním chromosomem X “, čili tzv. syndrom intersenzitivity. Dnes se to vše stále zpřísňuje, vymýšlejí se nové a nové testy, při nich třeba jako v Los Angeles propadlo na šest “ deviantních “ žen závodnic 49..
S pubertou však ani dříve ani dnes se nic moc nepořídilo. Umíme například. velkými dávkami A vitaminu léčit dost pro toto období charakteristické hnisavé záněty mazových žlázek na obličeji. Nic však nepořídíme se změnami vystupování a jednání. Protože v tomto období někdy vzniká dost bouřlivá neurovnaná krize chování a jednání, proto společnost většinou ještě nějakou dobu čeká, než uzná člověka dospělým ve smyslu zákonné nebo zvykové zodpovědnosti.
Prohlášení dospělým se u některých primitivnějších společností uskutečnilo za rituálních obřadů, často spojených i s krvavými zákroky na přirození - viz např. obřízka u židovských komunit. Jiné společnosti se opíraly o uznání dospělosti na základě zkoušek vzdělání, nakonec to všechny státy řešily zákonem o dospělosti po dokončení určitého věku. Zákony většinou již nemluví o hormonech, ale o počtu dosažených let. Přesto se pojem dospělosti dochoval v latinském názvu ″ maturitas″ ve spojení se zkouškou ukončující středoškolské vzdělání
Proč se o tom zmiňuji ? Jak se lišila maturita moje od mých předchůdců? Inu tím, protože měla mnoho znaků mimořádnosti, protože jsem ji skládal za Protektorátu Čechy a Morava. V příloze vám ukazuji takové tehdejší dvojjazyčné vysvědčení dospělosti, aneb Reifezeugnis.
Příloha č.73 - Maturitní vysvědčení

To moje vysvědčení Vám ukazuje nejen, že mezi maturitní předměty nebyla zahrnuta česká vlastivěda, ale zeměpis a dějepis Velkoněmecké Říše. Co v tom vysvědčení není uvedeno je to, že jsme při ústní zkoušce z jazyka německého a z onoho zeměpisu Velkoněmecké Říše museli celou zkoušku mluvit a odpovídat jen německy.
To že jsem měl jedinou trojku z chemie kompenzováno dvěma jednotkami z tělovýchovy a z náboženství mi pak bylo k dobru, že to podle tehdejších pravidel byla zkouška složena s vyznamenáním, takže jsem mohl později na lékařské fakultě žádat slavnostní promoci
Pubertou a maturitou skončilo definitivně dětství. Pak už šel dospělý život, spějící jako u všech lidí postupně, ale nezadržitelně k zániku jedince. To ovšem nemohou dokumentovat fotografie, zejména co musela vytrpět hlava, v níž denně zanikají miliony nervových buněk, kdy na ohýbající se člověčí páteř neútočí jen zatížení, ale i úroveň lidské morálky.
Příloha č. 74 - Pak už jen šla léta..

REVOLUCE A OSVOBOZENÍ

Rok 1945 toho byl v Plzni dokladem rozporu mezi naivním snem kteří přešli od Stalina k Hitlerovi, protože věděli o komunismu své. Naštěstí nám v Plzni konec války přinesl americký V. armádní sbor generála George S.Pattona. Jak hluboce jsme se mýlili v odhadech a v tehdejších pojmech lidskosti, demokracie, politiky, socialismu, komunismu, odvahy, hrdinství, přátelství mezi národy, skoro ve všech pojmech, které filosofové pitvají jako hlavní kategorie lidských a společenských kvalit.
Jak naivní jsme byli i jednotlivci. Já jsem 5.května 1945 se odebral dobýt své město od Němců v 10 hodin dopoledne po zuby ozbrojen kudlou, která měla zaječí pacičku na rukojeti. Možná, že jsem ji vybral podvědomě pro štěstí. Také mi štěstí přinesla hned za 5 minut. To jsem došel s kamarádem, který měl v ruce utrženou plaňku od sousedova plotu, ke kižovatce u Pietasu. Od Doubravky přicházela k Pietasu četa plně ozbrojených německých vojáků z pozorovatelny na Chlumu. Veliteli této formace zastoupil uprostřed křižovatky cestu neznámý člověk s kolem a vyzval ho “jménem revoluce”, aby se vzdal. Chvíli nastalo ticho a nerozhodnost vojenského útvaru a hloučku nás čumilů. Jen ale chvilku. Pak odskočily dva poslední trojstupy Němců, kteří si lehli na násep protileteckého krytu a zarachotili uzávěry pušek namířených na nás. Strážník protektorátní policie, který stál se samopalem ve dveřích nárožní policejní stanice v bývalé hospodě, chtěl také uskočit nazad a dovnitř, ale nějak se chudák s tím to zbraní zamotal do kliky dveří. Já s kamarádem jsem nějak prolítl dveřmi do nárožního domu, jako v překážkovém běhu jsem přeskákali několik plotů až na Letnou. Takový jsme měli kvalt. Tam jsem teprve se zastavili a poslouchali bušení svého srdce. Začátek revoluce to tedy slavný nebyl.
Trochu opatrněji jsem už postupovali od Letné k městu. Před a za drážním viaduktem byly tehdy tak zvané protipancéřové zábrany, z kůlů a z násypu nastavěné překážky, které každé vozidlo muselo pomalu šikanou projíždět. Tam kraloval se samopalem Osožák, příslušník české nádražní policie. Když jsme se pozdravili, tak najednou od města vjela do tohoto prostoru mercedeska se čtyřmi tlustými německými důstojníky. Krve by se v nás všech tří snad nedořezal. Nevím jak se to stalo, ale vzpamatoval jsem se teprve tehdy, když jsem stál na stupátku krokem jedoucího auta a držel svou kudlu se zaječí pacičkou na krku německému tlustému vojenskému šoférovi, na něhož ze předu rozpačitě mířil osožák samopalem. Já jsem byl dík gymplu gramotný a tak jsem plynulý německým koktáním přesvědčil ony důstojníky, že to mají marné, že se nikam nedostanou, že naše Letná je plně v rukou vzbouřenců. Vše šlo jako ve snu, důstojníci vystoupili, vydali nám své pistole já jsem dokonce vytrhl z rukou Germánovi jeho přílbu a jako na povel jsme skočili místo nich do auta. Ještě štěstí že ten můj spolurevolucionář uměl řídit a že šofér nechal v zapalování klíček. Vycouvali jsme na Plzeň a jeli jsme do města vstříc revoluci.
Dole na mostě na nás kdosi křičel, abychom jeli do Perlové ulice, že se tam bojuje. Revoluce asi milovala svá dítka a tak nás tam pustila. Tam vzrušeně gestikuloval hlouček našich lidí před dveřmi německého bordelu / oficielně měl název Wehrmachtkamaradschaftsheim/. Nebojovalo se, jen nám ”ozbrojencům revoluce” dobří lidé křikem sdělovali, že tam má prý každá dorota svou zbraň, a ty že revoluce potřebuje. Aniž jsme si ujasnili, zda revoluce potřebuje ty doroty nebo ty zbraně, tak jsme tam bez rozmyšlení vnikli. Vnikli, protože bylo otevřeno a protože sem si ani nepololožil otázku, proč tam ti diskutující lidé nevlezli sami. Dva vytřeštění mladíci s křečovitě drženými pistolemi museli být pro ustrašená německá děvčata asi něco hrozného. Chudinky nevěděly, že já tehdy ani nevěděl, že ta ukořistěná pistole P 38 má také pojistku. S největší pravděpodobností byla zajišěná a tak jsem nikoho nezastřelil. Vždyť bych na ty holky stejně jistě nevystřelil. Nebudu tedy meditovat o svém anděli strážném, ale měl asi se mnou dost starostí, než jsme všechny milé německé Mädel sehnali do jednoho parádního pokoje a namátkovou prohlídkou místností jsme zajistili několik pistolí a ručních granátů na dřevěných hůlkách. Když jsme to vynesli ven tak nás oslavovali jako hrdiny a ne jen nad prostitutkami ve vykřičeném domě.
Zase vytáhnu toho svého genia místa- genius loci. Tato budova byla později mou chloubou, za revoluční zásluhy jsem ten bordel dostal od ubytovací komise jako přeseda spolku mediků za studentskou kolej. Hrdinství se vyplácí. Ale raději zpět k té revoluci. Odtud jsme dojeli před radnici, kde nám zase vše vzali, až na schovanou pistoli mého kamaráda. Ani přílbu jsem si nesměl nechat. Auto nám ale nechali, protože se zřejmě sami báli někam proti Němcům vyrazit. Plzeň totiž měli Němci stále plně v rukou. Dali nám ale rozkaz, abychom beze zbraně jeli do jámy lvové, abychom jezdili k Plzenci a odtud vozili naftu pro stihače pancéřů, které stály s prázdnými nádržemi ve Škodovce. Na cestu nám dali balíky hořčicově hnědých německých plátěných uniforem, abychom je dovezli na Světovar, který byl tím směrem. To se nám hodilo spíše než ty pistole, protože v nádrži mercedesky moc benzinu nebylo.
Tam strážný anděl měl se mnou opět plné ruce práce. Ve Světovaru v bráně, kde jsme čekali na nějaký papír, si hrál můj kolega - řidič revolucionář tak neopatrně se svou pistolí, že vystřelil a kulka létla těsně kolem mé hlavy, alespoň podle díry ve zdi za mou hlavou soudě. Inu nemůžeme mu to mít za zlé, vždyť také nikdy nestřílel a tak se ještě neuměl trefit. Raději jsem tedy jeli na Koterov, odkud už zdálky se valil dým a oheň z hořících cisteren. Pro benzin jsme však nedojeli. Kousek za Koterovem na levé straně nahoře v lomu měli Němci kulometné hnízdo, o němž nás informovaly teprve jejich kulky bubnující před námi. Konec první své revoluční zásobovací činnosti jsme skončili tak, že jsme naštěstí sjeli příkopem dolů k řece, nechali tam auto a doplížili jsme se nazpět do Koterova. Když jsem se dobelhal před 4. hodinou odpolední znovu na radnici, tak už na náměstí stáli ozbrojení Němci, jejichž zástupci rokovali s Revolučním Národním Výborem. Nedělalo to na mne moc dobrý dojem a tak jsem se přihlásil jako tlumočník rusko-anglicko-německo-český a šel jsem na večeři domů na Letnou. Američané byli v Klatovech a k nám zatím nejezdili, to jezdily spojky k nim. Šel jsem domů na Letnou pěšky z města, z revoluce, protože jsem měl už hlad a byl jsem plný hrdých zpráv.
Druhý den už jsem šel jako na šichtu na radnici, kde jsem dostal pásku, papír o tom, co jsem a rozvrh služby tlumočnické. Tlumočil jsem jen málo gramotné povídání nějakého posla od Vlasovců, kteří stáli někde u Berouna. Pak ale se tu najednou objevili Amerikáni, s nimi mluvil kdekdo, mně však nikdo nepotřeboval, ačkoliv jsem se k nim tlačil s oficielní páskou jako první. Oni měli své tlumočníky už z Klatov. Tak jsem vyšel na náměstí, kde se všichni objímali a líbali, než začal nějaký německý pitomec střílet dolů do náměstí s věže. Tak jsem zase šel sloužit, ale zase mne nikdo jako tlumočníka nepotřeboval, všude se jen střílelo. Inter arma silent musae, jak říká latiník - mezi zbraněmi můzy mlčí. Moc dlouho to netrvalo. Tak jsme se znovu začali objímat a začalo se už i pít, ze sudů piva vyvalených na náměstí. Jako v té známé Vejvodově písničce s mnoha jmény. Zde se spíše než Rosa mona hodil její název Roll out the barrels, Tak jsem já skončil s revolucí.
Začal totiž boj o funkce, zásluhy, koryta. Mne nikdo nechtěl, musím přiznat, že já také jsem nic nechtěl. Byl jsem šťastný z osvobození.
Druhý den jsem šel s trochou nostalgie znovu do Škodovky, kde jsem pomáhal odklízet trosky po posledním americkém náletu. Až do konce války však jsme toho moc s těmi troskami nenadělali. Z matematického oddělení nezbylo skoro nic a tak jsem koncem července definitivně svou kariéru ve Škodovce ukončil. V tomto počátečním období naší svobody začalo však toho mnoho, co demokracie v dřívější předválečné československé republice neznala.
Bylo to masové prověřování lidí, které náš mladý stát snad převzal od Němců, To se však u nás pak tak zakořenilo, že představuje hrozbu i do budoucnosti. Z amerických osvoboditelů se stali kšefstmani, zdarma dávali našim děvčatům za vděčné služby jen taková malá zvířátka, muňky se jim říkalo, a k tomu DDT. Začaly se formovat revoluční gardy, jako předvoj komunistické dělnické třídy, začal se hned velký politický boj o moc ve státě, ale my jsme to brali vše stále na lehkou váhu.

NA VŠE, NEJEN NA ZADEK, JE NUTNO MÍT PAPÍR

Každý stát měl odedávna nějakou tajnou policii, která špehovala, jak lidé jsou věrni svému státnímu zřízení. Tato šetření se děla odjakživa tajně. Jen vyjímečně musel v minulosti veřejně občan dokládat důkazy o svých názorech, náboženství, smýšlení nebo o spolupráci s jinými lidmi, kteří měli jiné smýšlení, jiné názory jiné politické spády. Jesuité po Bílé hoře nutili lidi, aby se vyznávali z věrnosti katolické víře, němečtí fašisté za druhé světové války přinutili každého dospělého, aby si vyhledal do třetího kolena v matrikách své předky a podle jejich náboženství doložil, že není židem. Takový strach a nenávist měli hitlerovci z židů. Už jsem psal o Osvědčení o nežidovském rodovém původu / Bescheinigung über die nichtjüdische Abstammung/ č. 6666 z 27. ledna 1942.
Takto ve špiclování lidí ještě ve větším rozsahu postupovali i plzenští komunisté, dávno před převzetí své moci v Sovětském svazu.
V tomto systému člověk ani nevěděl, kdo ho prověřoval. Vše se dělalo tajně pod hlavičkou revolučních závodních rad, které byly skoro bez vyjímky v rukou komunistů. Tak mohl být zlikvidován kdokoli, koho nějaká baba anonymně udala, že se nechoval za války dobře, že třeba spolupracoval s Němci. Nepíši to proto, že jsem snad měl nějaký morální nebo politický škraloup z doby protektorátu. Chtěl jsem Vám jen ukázat, jak od samého začátku se často buduje po změně politických poměrů nová moc ve státě. Často přejímá do svých služeb právě ty, kteří patřili k dřívějším oporám starého režimu, kteří nemají stud aby přešli do řad svých bývalých nepřítel, aby si v jejich řadách znovu vybudovali svou moc. Proto bylo mezi komunisty tolik právě těch německých zaprodanců a udavačů.
Pro začátek života, i pro obyčejnou cestu z americké zóny plzeňské, která končila za Rokycany, do zony okupované sovětskou armádou, jste museli napřed mít potvrzení. Já jsem tehdy začátkem června jel do Prahy zjišťovat pro své kamarády, jak to bude se studiem na pražských vysokých školách, tak jsem musel zažádat a na hranici americké a sovětské říše předložit potvrzení, že ″ nejsem zatížen žádnou protistátní činností″. Byl to počátek. Od té doby jsme museli se nechat opakovaně prověřovat z nejrůznějších důvodů. Byl nastolen celý rozsáhlý systém hlídačů, udavačů, každý komunista nás nepartajní měl hlídat, kontrolovat, udávat, každá domovnice a ožrala člověka mohl anonymně nařknout z velezrady.
Můžete se podívat na další Osvědčení o chování a činnosti občana MUC Přemysla Paichla, že v době zvýšeného ohrožení republiky od 25.5.1938 do 8.5.1945, jakož i v době následující, že nebylo na něm shledáno nic závadného a že tedy nejsou námitky proti jeho národní a politické spolehlivosti. Dáno na Ústředním národním výboru statutárního města Plzně, podpis nečitelný. Člověk s nečitelným jménem o vás rozhodl podle jiných informátorů. pod č. 10828 dne 28.5.1946, znovu pak dne l.4. l948 na matričním úřadě, znovu dne 17.září 1948, až se to stalo trvalým prověřováním po převzetí vedení státu komunistickou stranou. O tom, jak se tento systém neustále zpřesňoval, o tom jsem nakonec dostal po této další revoluci 3 cm tlustý fascikl jen z děkanátu Lékařské fakulty v Plzni. Fascikl, plný lejster, jak mne z pozadí kádrovali, prověřovali, hodnotili, vychovávali, Samozřejmě mi nikdo nedal k dispozici nahlédnout mnohem tlustší svazek spisů, které o mně vedla Stb. Ten jsem viděl jen, když mne z různých důvodů několikrát vyšetřovali, když mi svítili do očí a stále naléhali, abych se k něčemu přiznal, když mi vyhrožovali zavřením pro to či ono, kdy na mne naléhali na vojně i v civilu, abych se stal jejich spolupracovníkem. Asi jako generál Čepička došli k závěru, že beze mne nemohou žít. Samozřejmě, že jsem nic nepodepsal, ale byl jsem několikrát na pokraji strachu a nucení ke zvracení. Jednou, když mi bylo nejhůře, tak mne vyslýchali právě opět v onom německém nevěstinci, pak studentské koleji v Perlově ulici, který jsem tak “hrdině pseudoosvobodil v revoluci “ a který se změnil pak v temný kout odvahu jim říci, aby mi vylízali....
Příloha č. 75 - Osvědčení, povolení...

JAK PAICHLOVÉ POMÁHALI ZAKLÁDAT FAKULTU

Hned brzo po revoluci se začali houfovat v Plzni vědychtiví studenti, kteří chtěli napravit, co Němci u nás zavřením vysokých škol způsobili. Jenže to víte, Revoluční národní výbor se staral o všechno možné, hned začal mnohomluvně psát do novin, že buduje půlmilionovou Plzeň, ale po študácích v Plzni neštěkl ani pes. Asi jsme tehdy přehlédli, že se v té době mezi sebou praly o výnosná místa dvě skupiny komunistů, těch z koncentráků a těch tzv. podzemního hnutí. Do toho se míchali i sociální demokrati a národní socialisti. Jaksi nikdo z nich na nás studenty ani nepomyslel.
V takovém Hradci Králové seděli místní konšelé už od 28.května nad plány otevření nové lékařské fakulty v jejich městě. Ani náš plzeňský od 9. VI. ustavený Akční výbor vysokoškoláků si nekladl vyšší cíle než se starat o místa v pražských kolejích v prvé řadě pro sebe a pak i pro Plzeňáky. Když mému otci přišly do rukou zprávy o tomto hradeckém úsilí, inspiroval jako pracovník redakce plzeňských novin Nový den 6. července 1945 uveřejnění novinového článku pod názvem ″Pro zřízení lékařské fakulty v Plzni″. Nezapadlo to.
Teprve od té doby se začalo i v Plzni hnutí za zřízení plzeňské lékařské fakulty. Já začal nejdříve mezi studenty. Otec mi v plzeňských zprávách nechal vytisknout výzvu, aby se absolventi plzeňských středních škol, kteří chtějí studovat na lékařské fakultě v Praze, sešli dne 8. července v plzeňské reálce. Tam jsme ustavili jakýsi akční výbor, který mne pověřil zjišťování podmínek pro studium mediciny v Praze a v Plzni. Vše se rozběhlo nečekanou rychlostí. Hned druhý den jsem se stal členem vysokoškolského výboru nově založeného Svazu české mládeže v Plzni. 10.7. jsem byl pozván k tajemníkovi Revolučního národního výboru v Plzni MUDr Hrbkovi, který si vzal za úkol koordinovat akce za vytvoření lékařské fakulty v Plzni, 15. července se za mého vedení utvořil už Akční výbor mediků v Plzni, 18. července jsem byl jako zástupce studentů zvolen na ředitelství Městské v.v. nemocnice v Plzni do výboru Komise Okresního národního výboru pro vybudování Lékařské fakulty v Plzni, 20. července jsem se svými kolegy stačil zorganizovat velkou manifestaci národních výborů a kulturních organizací západních Čech na podporu zřízení lékařské fakulty v Plzni.
Bylo toho mnoho, čím pomohl rod Paichlů ke zřízení plzeňských vysokých škol. Pomáhali mi nejen můj otec, ale i maminka. Ta dokonce šila slavnostní polštářek, na němž předával primátor města Plzně pražskému prorektorovi prof Dr Salačovi symbolický klíč od vysokoškolského města Plzně. O mnohém jsem napsal práci ″ Začátky budování lékařské fakulty ″ do sborníku 40 let Lékařské fakulty University Karlovy v Plzni, LF UK v Plzni 1985, s. 15 - 21.

SPOLEK A STUDIUM

Přijetí na Lékařskou fakultu UK.
Nyní, když píši tyto řádky, tak si s povzdechem uvědomuji, jak efektivní je mládí. Dnes mi trvá všechno dlouho, nejen dělání, ale i to vzpomínání. Než jsem vlastně začínal studovat v Plzni, tak jsem během necelého půl roku 1945 nejen intenzivně spolupracovat na zřízení lékařské fakulty, což nebylo jen schůzování, ale ježdění po pražských ministerstvech, manifestování, vyrábění a vylepování plakátů a dokonce i vytloukání oken redakce Lidových novin, které psaly proti zakládaní nových fakult. Byl to hektický život ve vedení Spolku mediků v Plzni i při volbách do Vysokoškolského svazu v Praze, byla to opakovaná jednání u amerického velícího generála Harmona o pomoc pro rodící se fakultu, byla to čistě politická práce ve výboru Sociální demokracie.
Od l. srpna jsem nastoupil do nemocnice jako laborant na patologii plzeňské v.v. nemocnice, abych si ověřil, zda opravdu budu mít žaludek na tu medicinu. Přitom jsem už vlastně začal studovat, zprvu jen na několik týdnů od poloviny do konce října, na pražské lékařské fakultě. Do toho všeho se stále pletly časté brigády na svážení zdravotnického materiálu, knihoven, i brigády na čištění objektů pro plzeňskou fakultu, pro přípravu Světového sjezdu studentstva v Praze a mnoho jiných povinností.
Ani jsem si tehdy nemohl stýskat na potíže s bydlením v Praze, ani s nedostatkem peněz, když dnem l. listopadu nám při první měnové reformě vyměnili pouze 500 Kčs za nové peníze a když mi všechny nastřádané peníze na studium zůstaly nedobytně vázané na vkladní knížce. Byla to doba, kdy jsem začal sbírat první výtečné ze zkoušek prvního rigorosa, kdy už s osobní pomocí ministra zahraničí Jana Masaryka jsem mohl poprvé vyjet do ciziny / na lékařský kongres v Paříži a na sjednávání výměny našich studentů mezi naší školou a universitami v Paříži a v Bruselu/, Byl to život vrchovatě plný všeho možného, i třeba toho prvého mého vyloučen ze studia. Protože těch výhozů z vysoké školy bylo tré, tak se tomu sluší věnovat samostatnou kapitolu.

JAK JSEM BYL VYLOUČEN ZE STUDIA

Věřte nevěřtě, byl jsem skutečně vyloučen třikrát, ať se se mnou někdo měří. Přesto jsem nakonec dostudoval s výtečným prospěchem.
Poprvé jsem byl ″ vyloučen″ ze studia jedním z nejhorších plzeňských komunistů Josefem. Ten, jako několik jeho kompliců, měl ošklivé máslo na hlavě za své chování za války v koncentračním táboře, a proto s pomocí této komunistické koncentráčnické mafie se stal plzeňským předsedou Okresního národního výboru v r. 1946. Kdyby Vás jednou zajímalo, jak hluboká byla moral insanity plzeňských komunistů, tak si přečtěte novinový článek jednoho z nich, prvního poválečného plzeňského starosty Václava Hrbka / V.H.: Svoboda zůstala jen přáním, Plzeňský deník, Listy na víkend č. 19,.května 1994, s.1-2/.
Byl jsem horká hlava a tak jsem při slavném veřejném shromáždění všech významných zástupců politického a kulturního života celé západočeské oblasti v Plzeňské Měšťanské besedě vytknul panu primátorovi, že nepomáhá budování vysokých škol v našem městě. Všichni tito potentáti se sešli, aby slovně přislíbili pomoc nově plánovanému založení celé university v Plzni. Když jsem slyšel jejich velkorysé slibování, tak mne začal v kapse pálit papír, jímž mně město Plzeň vyhrožuje, že musím jako zástupce studentů zaplatit květinovou výzdobu pro slavnostní otevření plzeňské lékařské fakulty, které pořádala plzeňská radnice. Lítal jsem s tím účtem po čertech i ďáblech, ale každý krčil rameny. Tak jsem já, který organizoval brigády na vyčištění celé budovy pro tuto slávu, který vybral mezi studenty peníze na zapůjčení baldachýnů, aby nebyly vidět v posluchárně rozbité zdi, jsem měl ještě z vlastní kapsy zaplatit zapůjčené kaktusy a palmy z městské zahrady. Tak jsem na této slávě řekl, že přeji všem právníkům, přírodovědcům a jiným studentům plzeňské university, aby se měli lepší než my medici, aby si nemuseli platit místo primátora květinovou výzdobu z obecní zahrady z vlastní kapsy. A byl oheň na střeše. On totiž tenkrát neexistoval ještě play-back a tak to šlo hned radiem do celé republiky.
Druhý den vyšel v plzeňských novinách velký článek o neomaleném výstupu plzeňských studentů, který odkryl něco shnilého ve vedení města. Týž druhý den přišel za mnou poselák od primátora, který mi vyřizoval, že mne pan starosta jako vylučuje ze studia. Tam jsem mu vzkázal, že na to jeho pravomoci nestačí. Nakonec ten účet a kytky radnice zaplatila a já jsem se ale obrkomunistovi musel omluvit. Tak to spravil MUDr Hrbek, člen druhého, “domácího” komunistického lobby. Studoval jsem tedy dál.
Podruhé to bylo nejhorší, protože to bylo motivováno výlučně politicky, dokonce to bylo formálně i provedeno. Bylo to těsně po sloučení KSČ a Sociální demokracie, které bylo vyhlášeno dne 27.6.1948, kdy už naši komunisté měli vše v ruce a chtěli se zbavit na vysokých školách všech lidí jim nepohodlných, a to jak.učitelů, tak i studentů. Byly nařízeny prověrky prospěchu všech studentů. Z toho já jsem strach neměl, protože jsem měl všechny zkoušky se známkou výborně. Mně však jako členovi komise pro vybudování vysokých škol v Plzni a jako sociálnímu demokratovi položili nůž na krk, že musím při tehdy probíhajícím slučování Soc. dem strany s KSČ vstoupit do komunistické strany jako první. Vytáčel jsem se jak se dalo, že republika ve mně potřebuje spíše dobrého doktora než politika, ale na ně jsem byl krátký. Prověrková komise mi suše oznámila, že jsem vyloučen ze studia jako protisocialistický živel, který nemá na vysoké škole co dělat. Takové tehdy byly praktiky komunistického teroru. Vydržel jsem to jen do druhého dne, kdy jsem se mohl proti vyloučení odvolat podpisem vstupu do KSČ. Suďte mne, že jsem podlehl. Udělal jsem to sice se zaťatými zuby, ale udělal. Udělal jsem také vše, aby mne z této strany co nejdříve zase sami vyhodili.
Potřetí to bylo skoro legrace, jako vystřižená z Haškova Švejka. Po třetím ročníku studia na mne přišli, abych se dobrovolně přihlásil o prázdninách na vojnu. Že si odkroutím poddůstojnickou školu a o to budu mít po promoci pak základní vojenskou službu kratší. Tak se ze mne stal prázdninový voják. Narukoval jsem do Milovic, kde jdem vyfasoval plátěnou bílou uniformu s nápisem Cirkus Kranz na zádech, kanadský těžký mantl se zlatými knoflíky a bagančata naštěstí velikosti č. 42. Ti, kteří měli nohu větší, museli jeden den chodit bosky, s malýma nohama si vycpali boty novinami. Hygienu nás učil rotný Kelemen, který snad neuměl kromě maďarštiny žádnou evropskou řeč, ale tak nám dával rozkazy ukazováním, např. abychom vysadili dveře od záchodů, aby se mohl přesvědčovat, zda při kálení na prkénka. Pořád jsme něco cvičili, abychom se mohli účastnit parádních spojeneckých manévrů za přítomnosti legendárního ministra obrany Čepičky.
Na posledním cvičení byl zvlášt povedený zmatek, takže nás omylem zavedli do ostrého minového pole, měli jsme si lehat pod tanky a podobné lahůdky. Když bylo odtroubeno, tak jsme měli ještě jít několik kilometrů s plnou polní do kasáren. Slovo dalo slovo a stejně otrávení tankisté nás pozvali, abychom se s nimi svezli domů na tancích. Přišlo mi to vhod zejména i proto, že jsem byl zraněný v obličeji. Bylo nás několik, kteří jsme si takto vylepšili návrat ze cvičení. Trest měl být exemplárně krutý. Přijel až z Prahy nejvyšší generální vojenský prokurátor a po veřejném přelíčení pro nás žádal trest vyloučení ze studia. Opět šlo o totéž. Tak jsme celá škola vyhlásili hladovku a 2 dny jsem skutečně nejedli, nejen, že jsme demonstrativně odmítali stravu v jídelně. Tento čin solidarity zřejmě zapůsobil na komunistické mocipány tím spíše, že tehdy byla připraveno “kontrarevoluční “ povstání, v jehož čele měla stát i milovická posádka. Tak byl celý ten tyátr se soudem třetí den zrušen.
Naši školu raději vyvezli do Prahy jako čestný oddíl provázející na poslední cestě zemřelého presidenta Beneše. Několikrát mne prohlíželi, zda nemám náboje a za trest jsme museli jít pomalým parádním pochodem hned za rakví presidenta s puškou s bodákem ve slavnostní poloze na rameni. Když uvážíte, jak je těžká puška s bodákem, když ji držíte jednou rukou od Národního musea přes celou Prahu až na Pankrác, tak pochopíte, že to byl trest velký. Přesto byl menší, než vyloučení ze studia. Kdybyste sehnali z té doby týdeníky, tak mne tam najdete ve výkonu tohoto trestu vyfotografovaného dne 8.9.1948 kousek vedle lafety s rakví presidenta.


JAK JSEM SE STAL OPĚT BEZPARTIJNÍM

Jak vidno z předchozího, tak jsem sice ze studia vyloučen nebyl, ale co horšího - byl jsem členem KSČ. A z této šlamastiky jste se nemohli jen tak dostat. Bylo nutno čekat na příležitost. Ta se objevila už za rok. V r.1949 po IX. sjezdu KSČ jsem byl prověřován, zda jsem se neodchýlil od ideí KSČ a ejhle. Nejen, že jsem neměl zaplacené příspěvky, ale i moje odpovědi na otázky, sahající hluboko do mého nitra, odhalily, že nemohu mít tu čest být nadále komunistou, ba dokonce prokázaly že patřím mezi oněch 150.000 lidí nepevných v marxisticko-leninské ideologii. Děkoval jsem pánu Bohu za to, že mi za hlavní hřích určili jen odmítání dobrého kádrovém posudku. Ještě štěstí, že mi to “soudruzi studenti″ spočítali na vyškrtnutí z členstva. Kdyby mne vyloučili, tak jsem šel nejen ze studia, ale měl jsem utrum ve všem.
Cožpak stranickou popravu jsem měl parádní. Svolali na to, jako na odstrašující příklad, celou fakultu. Vždyť jsem byl vlastně vykopnut ze strany jako první. Pozvali na to městského i okresního tajemníka, který burácel, aby se na mne všichni podívali, jak vypadá člověk, který nechce poslechnout příkaz strany, aby dobrovolně vstoupil jako důstojník zdravotnictva do armády. Já jsem kromě jiného totiž při prověrce řekl, že mi nezáleží na kádrovém posudku strany, protože jako straník budu postaven před nutnost vstoupit do armády, která tehdy neměla skoro žádné lékaře. Tak mi dali do posudku kupčení s kádrovým posudkem, neuposlechnutí strany, neplacení příspěvků a chválení dřívějšího sociálně demokratického senátora Vojty Beneše.
Byl jsem tedy ze strany venku, ale měl jsem co dělat, abych s tímto vypáleným PV cejchem dostudoval. Můj prověrkový pacifismus mi však nepomohl. Vojna mne neminula. Byl jsem na vojně 5 let, když ne dobrovolně, tak nuceně, na dlouhodobém cvičení podle paragrafu 39 branného zákona. Strana neodpouští. Jiní na to doplatili hůře, i životem. Byla to alespoň malá záplata na mé vlastní svědomí, že jsem se ohnul před silou. Mé odborné kariéře to však bylo zavřením dveří k další úspěšné odborné dráze. Ale co, čo bolo to bolo. I bez té kariéry jsem dožil, snad mnohem lépe, s očištěným svědomím bezpartijního občana.

PROČ MI NEPŘIŠEL GOTTWALD NA PROMOCI ?

Když jsem dokončoval studia, byla doba plná ruchu, nejen studijně, ale i politicky. Podařilo se mi vystudovat místo za normálních 6 let jen za 4 roky, 5 měsíců a 8 dní, a to jsem všechny zkoušky zvládnul na výtečnou. Přitom jsem dva roky táhnul spolek mediků, pracoval v komisi pro vybudování vysokých škol, učil se řeči a dokonce i žil normálním způsobem náplně života mládence tehdy zamilovaného. Jenže ke konci studia už byl na spadnutí nový zákon o studiu na vysokých školách, který měl zrušit pro negramotné komunisty nepřijatelný titul ″doktor″. Absolventi lékařských fakult měli mít nadále jen titul “promovaný lékař”. To nebyla jen deklasace vysokoškolské inteligence, to mělo i reálné důsledky v tom, že takovýto diplom neměl platnost nikde v cizině, Byl na roveň sovětskému vzoru vrače, o jehož odborné úrovni na celém světě vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Protože jsem měl příbuzného na Ministerstvu zdravotnictví, tak jsem zjistil, že ještě mohu za normálních okolností se všemi složenými zkouškami stihnout promoci dne 24.března 1950.
Příloha č. 76 - Promoce

Já jsem však předtím koketoval se slávou, protože jsem na základě všech předchozích vysvědčení, na základě maturity s vyznamenáním a po všech zkouškách na fakultě se samými jednotkami měl tradiční nárok mít promoci slavnostní, za přítomnosti hlavy státu. Už v minulých stoletích to mělo oficielní latinský název ″sub summis auspiciiís imperatoris″ - pod nejvyšším dohledem vladaře. Možná, že mi namítnete, nač toužit po přítomnosti tehdejšího vladaře, jímž byl Klement Gottwald. Byl to asi od mne přechodný slavomam, možná i inspirující byla myšlenka na legraci, na přijímání gratulace já vyloučený z partaje od obrkomunisty. Doktorát mediciny zvítězil, Na ministerstvu mi ti šupáci jen řekli, abych si podal žádost a že si tu slávu musím zaplatit. Tak jsem to raději ještě stihnul neslavnostně. Titul byl titul.
Málem jsem ani ten titul nestihl. Na promoci jela pochopitelně celá rodina i někteří z Litomyšle a Lanškrouna. Bohužel však rychlík na cestě do Prahy musel jet přes Rudnou, protože trať byla uzavřena nějakým předtím havarovaným vlakem za Berounem. Tak jsme přijeli do Prahy v době, kdy už měla promoce začínat. Cožpak já, já jsem celou cestou běžel. Naši popobíhali, nejhorší to bylo však s babičkou, ta nemohla popadnout dech. Nakonec se ten nástup v Karolinu, jako obvykle, opozdil a my všichni jsme to stihli. Já dostal normální diplom a slib, že mi pošlou jiný s malinkým mimořádným dovětkem ″cunctis eminenti cum successu superatis ″ rozuměj, že jsem složil všechny zkoušky s výtečným prospěchem. I to si páni komunisté na rektorátě nechali zaplatit v kolcích, tuším asi za 44 Kčs, protože mi poslali nový diplom a dvě jeho kopie s touto větičkou. Teď se na ten diplom jen práší a nikdo si těch vydřených písmenek ani nevšimne.
Příloha č. 77 - Doktorský diplom

Tak se na studiu ani neštvěte, stačí jen ten diplom. Nikdo se Vás za celý život nezeptá, co jste zač a jak jste k tomu přišel.. Inu, světská sláva, polní tráva.

SŇATEK, SVATBA, VESELKA

Po promoci jsem nastoupil hned za pár dní do zaměstnání, na interní kliniku v plzeňské nemocnici jako sekundář. Na to zaměstnání jsem byl připraven, i když začátky byly mnohem krutější než studia.
Původně jsem si vybral tehdy vznikající obor pracovního lékařství, dokonce jsem na něj dostal od Ministerstva zdravotnictví umístěnku. Na Krajském národním výboru však rozhodli, že mám jít napřed na interní kliniku.
Příloha č. 78 - Distribuce a nástup do práce

Začal jsem brát mzdu, sice nevalnou, ale přece bylo nutno hledat, komu ji odevzdávat. Nakonec se to vyřešilo tím, že jsem se oženil. Nevěsta na mne čekala a já jsem už zapomněl, co mi všechno předtím prováděla. Nemusel jsem se ženit, to může být ve Vašich očích snad chvályhodné. Já jsem to však chtěl, protože jsem ji měl i po všech těch dlouhých létech známosti rád. Pro svatbu se narodil normální den, já však byl z toho odvážného životního kroku dost na zjihlý. Na rozdíl od své snoubenky, která mi po letech prozradila, že ten den se prý vyznačoval tím, že jsem měl kašel, na který mi můj šéf kliniky tehdy doporučil olejový obklad na hruď. Názory na slavné okamžiky se tedy mohou diametrálně lišit. Možná, že jsem si měl vzít Kodein a nepodléhat emocím a neženit se.
Příloha č. 80 - ... a svatba byla slavná

Obřad se konal 15.7.1950 na plzeňské radnici. Mé nastávající se toho nelíbilo jistě daleko více, např i to, že můj otec na oznámení nechal vytisknout ″ na staroslavné radnici″. Od té doby brblá na vše, co udělám.
Pardon, já jsem Vám ji zatím nepředstavil. Nevěsta se jmenovala Naděžda Lochmanová. Byla dcerou ajznpoňáka Václava Lochmana (*21.5.1899 v Plzni) a Emilie rozené Čížkové (* 21.7.1898 v Červ. Hrádku č.48), dcery hostinského v Červ. Hrádku. Svědky nám byli strýcové Vilém Karel a Josef Čížek.

Naďa vychodila obecnou v Červeném Hrádku, kde učil její strýc Václav Salzman. Pro mladé děvče bylo dost náročné chodit denně pěšky sama přes les. Dva roky pak navštěvovala plzeňskou školu pro rodinná povolání. Za války nastoupila jako telegrafistka na plzeňském nádraží ČSD a o něco později jako úřednice osobního oddělení ředitelství ČSD.
Po svatbě zůstala asi 8 let v domácnosti, než jsme se přestěhovali do města do Zahradní 8 a než šly děti do školy. Pak nastoupila místo sekretářky dětské kliniky ve Fakultní nemocnici v Plzni.
Zvláštní koníčky nikdy kromě své zahrady neměla, jezdí hlídat své vnučky a vnuka, které jsou s jejími dětmi jedinou její radostí. Je výtečná moučníkářka a ráda kraluje na zahradě a ve svém domku na Hrádecké hospodě.
Celý život se nedá vtěsnat do jedné kapitoly. Proto pokračuji jen už několika glosami, které charakterizují spíše dobu společného rodopisu než mne samotného.

VOJNA NEBYLA KOJNÁ

Nevím, zda jsem se o tom ještě nezmínil, tak třeba jen pro osvěžení paměti: u Mongolů kolem r. 1206 v armádě sloužily stepní kmeny pod vedením Čingischana od 14 do 70 let svého věku. U starých Římanů trvala vojenská služba 30 let. V rakouském vojsku se v bílém kabátě sloužilo 16 let. Mně bylo komunisty nařízeno obětovat armádě pět let života. Část faktologie o tom jsem uvedl ve svých dřívějších vzpomínkách. Bylo to pro mne smutné. Měl jsem dost velké životní cíle. Tři roky života k jejich dosažení mi ukradl Hitler tím, že zavřel vysoké školy a já nemohl studovat. I když jsem studoval po válce o dva roky rychleji, než bylo zvykem, handicap jsem dohonit nemohl.
Po dvou letech základní služby mi doslova a do písmene na Městské vojenské správě v Plzni, kam jsem se po propuštění z armády musel po hlásit, roztrhali před mýma očima moje osvědčení o vykonání dlouhodobém cvičení.
V zeleném munduru jsem pak musel projít Ružomberok, Starou Boleslav, Strašice, mnoho míst v Plzni. Musel jsem prožít mnoho cvičení v terénu, někdy až za neuvěřitelně krutých podmínek. Vzpomínám třeba, že jsem musel spát ve třicetistupňovém mraze ve stanu na zemi, že jsem musel snášet ponižování a šikanování. za života v kasárnech i v přírodě.
A přece ta příroda a nucená zahálka nebyla tak špatná, jako ta nesmírná blbost, stupidita a lidská amorálnost většiny členů velitelského sboru, vědomí neustálého špiclování a hrozeb trestů za neplnění nesplnitelných povinností, za nehlášení povinného hlášení, za poslouchání rozkazů ukládajících i jednání proti lékařské přísaze. Musel jsem jako kdysi Švejk dělat šaška až blba, abych nebyl sám zničen, musel jsem vtloukat na školeních dialektický materialismus do hlav, které ztotožňovali materialismus s velkou vlastní gáží. Musel jsem chválit války, velebit účinek atomových pum Sovětů. Bylo to pět let na zblití. Bylo by to povídání analogické černým baronům. Nechci vzpomínat. Na zlé se nerado vzpomíná. Připomínají to však fotografie.
Příloha č. 80 - Sotva jsem vyrostl, už jsem voják

Byl to život moderního otroka komunistické společnosti. Nebyl jsem v něm ani voják, ani civil.

JEDEN ŽIVOT A MNOHO PRÁCE

Když jsem se po pěti letech vrátil z vojny znovu na kliniku, byl jsem zde ten poslední. Ti mladší komunisté už seděli na vedoucích místech, mnozí vůbec ani na vojnu nešli. Takový předseda partaje Dr Janek, který mi za studentských schůzí tvrdil, že pro lékaře je důležitější znát marxismus-leninismus než medicinu, byl generálem civilní obrany a válel se jako pašík v jejích skladech léčiv v Plzni. Syn kapitána, který mi před mýma očima roztrhal propouštěcí list po splnění základní vojenské služby a tvrdil, že jsem ho nikdy nedostal a že jsem tedy zběh, ten nechal zprostit svého syna lékaře na základě zfalšovaného rtg snímku. Synáček si předtím vpíchl pod kůži kontrastní látky a simuloval tím tuberkulozní postižení plic. Rentgenolog Dr Chudáček, který tento podvod kryl, se stal vedoucím vojenské katedry na lékařské fakultě a celou vojnu fešácky prožil v intrikách o svou kariéru.
Uvádím jen namátku tyto tři, kteří dosáhli pomocí strany vysokých postů, ale buď je partaj sama později ze svého lůna vyvrhla, nebo je poznamenaly nemoci, kterým ani strana nemohla čelit.
Já jsem měl ten cejch vyloučeného ze strany, tak jsem se musel mnohonásobně rychleji točit, abych se udržel. Klinikou prošlo na tři sta lékařů a z těch počátečních nestraníků jsem nakonec zde zbyl z původní garnitury jen sám. Jedině dík tomu, že jsem rychle a moc pracoval, skládal zkoušky, vědecky pracoval, publikoval, učil. Možná, že se vám to zdá jako sebechvála. Píši to proto, protože mi kádrové posudky i nepřející vytýkali, že se nezkoncentruji jen na jedno, že se příliš rozptyluji. Bez toho furióza konání a vykonaných výsledků bych se neudržel. Musel jsem působit i v mnoha neplacených funkcích a pracích, abych si udržel alespoň toleranci vykořisťovatelů.
Prohlédněte si v závěrečném přehledu faktologii mé práce klinické, vědecké a pedagogické, a to tam ještě není vše, co jsem musel vydřít.
Příloha č. 81 - Život a práce

Měl jsem to štěstí, že mi život a práce splynuly v jedno potěšení bez sebenucení. Byl to život medicinské práce od piky, od obvodního lékaře, sekundáře, ambulantního specialisty, primáře, školského asistenta, výzkumníka, kandidáta věd, docenta. V té konkurenci platilo pro nepartajníka především ″ Publish or perish″ - publikuj nebo zahyneš. Bylo to za život více než 140 vědeckých prací doma i v zahraničí. Napsal jsem nebo spolupodílel jsem se na vydání 7 vysokoškolských učebnic, zejména pak i skript o farmakoterapii ve vnitřním lékařství, gastroenterologii, o kybernetice, o počítačích, o historii mediciny aj. Procestoval jsem a učil se na desítkách universit a vědeckých ústavů. Přednášel jsem nejen na Lékařské fakultě, ale i na Vysoké škole strojní a elektrotechnické a na Střední zdravotnické škole v Plzni. Proslovil jsem přes 160 odborných přednášek na sjezdech, seminářích, v rozhlase, realizovaly se na mé scénáře 2 filmy aj.
Musel jsem se točit, abych udržel jakž takž životní úroveň rodiny, protože má žena přinášela domů na výplatě pár šestáků. Nevypracoval jsem si však ani spokojený rodinný život ani majetky. Přesto toho nelituji, alespoň to byl plný život.
Bojím se už jen toho, že moje děti a vnuci mne nevyhodnotí jako dobrého otce nebo dědu. To moje hodnocení ale vy potomci, prosím, zatím ještě odložte na dobu, až budete v mém věku a budete mít vlastní celoživotní zkušenosti se svým životem, se svou prací pro své děti a vnuky. Já jsem také na toto životní filosofování neměl donedávna také ani důvod, ani motivaci ani čas. Nejhorší v životě bývá jeho shon, ty vytřeštěné oči do budoucna, které za poklusu nevidí moc z té náležité životní filosofie.
Tak ještě jen tak na závěr a přiblížení doby, v kterém jsem musel žít, dodávám ještě nějaké drobty z toho, co jsem jako člověk mohl nebo musel udělat.

JAK SE ZACHRAŇUJE DŮM

Byly to krušné doby za komunistické éry, která mezi jinými špatnostmi se vyznačovala systematickým kradením majetku, a to ne jen ve prospěch komunistického státu, ale i mocných straníků. Po počáteční serii znárodňovacích dekretů, kterými byly právoplatným majitelů ukradeny nejen továrny, dílny, doly, lesy, postupně se kradlo vše, pod firmou vyvlastňování se odnímaly majetky emigrantům, politickým vězňům, k vůli majetkům se lidé i udávali. Přišlo také v 60. letech na řadu i znárodňování i obytných domů, když jejich obytná plocha překračovala určitou plochu.
Asi Boží vnuknutí mne dohnalo k preventivní akci. Odjakživa se u nás předpokládalo, že polovinu našeho domu na Letné, kterou vlastnili mí rodiče, dostane moje sestra Libuše. Protože má teta Marie Karlová neměla děti, dohodli jsme se, že její polovinu našeho domu Plzni na Letné v Dlouhé ulici 24 ″odkoupím″, aby se nemusela nastoupit mnohem neschůdnější cesta darování. Považoval jsem za morální tento osobním darem získaný majetek nechat připsat i na svou manželku. Dne 9.5.1966 byl podepsán notářský zápis, že teta mně a mé manželce Naděždě prodává za 16.081,60 Kčs polovinu domu v Dlouhé ulici 24. Zdůrazňuji to jen pro poučení vám, mí vnuci, abyste v otázkách majetkových nebyli tak naivní a nespoléhali ani na své životní partnery ani na sourozence. Majetky měni duši, jak jsem poznal kolem sebe vícekrát.
Ale vraťme se k tomu našemu domu. Ten měl být podle chystaného zákona domem činžovním, protože jeho obytná plocha překračovala snad jen o 2 čtvereční metry maximální plochu zákonem definovaného rodinného domku. Využil jsem proto všech možností a zorganizoval jsem do domu dodatečné vestavění dvou koupelen, které kdysi do plánu byly zakresleny, ale nemohly být skutečně instalovány, protože tehdy nebyl dům napojen ani na vodovod ani na kanalizaci. Pak už šlo jen o právně platné elegantní zdůvodnění. Sám Městský národní výbor, odbor výstavby a energetiky uznal tyto důvody: ″Podle paragrafu 6 zákona 87/1958 Sb o stavebním řádu je stavebník povinen udržovat stavbu v řádném a uživatelném stavu podle rozhodnutí závazných pro provedení stavby a její uvedení do trvalého užívání. Pokud v průběhu užívání stavby došlo ke změnám, ve způsobu užívání jejích částí, je nutno uvést skutečný stav do souladu se stavem právním a provésti řízení o povolení změn užívání stavby″. Pak mohla být provedena rekolaudace, která uznala existenci koupelen, tím se zmenšila obytná plocha domu a dům se stal podle zákona rodinným. Jinak připadl jako činžovní dům městu. Kdo tomu nevěří, ať si přečte rozhodnutí zmíněného odboru výstavby a energetiky čj. Výst./1098/66- Vl ze dne 6.12.1966, kde je toto mé vítězství nad komunistickým státem doloženo “Povolením změny trvalého užívání stavby”. Bylo to v r. 1971, kdy jsem zjistil, že v rámci budování nové silnice od Pietasu do Lobez má náš dům být do dvou let zbourán, aby se na jeho místě mohlo vybudovat megalomanské a skoro pak neužívané sportoviště pro novou školu. Situace se ještě zkomplikovala tím, že zemřela teta Marie Karlová a v našem domě se tedy po ní uprázdnil byt, který měl být dočasně pronajat cizímu nájemníkovi. Proto jsem napřed zažádal o byt pro staršího syna Jiřího a hned v zápětí jsem jemu ″provedl prodej″ jedné pětiny z naší poloviny domu v Dlouhé ulici, kde už byl nájemníkem. Na našeho Míru to tehdy nešlo provést, protože byly proti tomu námitky věkové, které omezovaly prokázat, že jde skutečně o koupi za vlastní vydělané peníze. ″Prodal″ jsem svému synovi tuto desetinu domu za l0.000 Kčs, z toho mi Jiří dal před notářem na ruku 8.000 a 2.000 mi slíbil svým podpisem splácet. Vše bylo legální, stvrzeno u notáře Státního notářství Plzeň-město a registrováno dne 22.1.1971 pod č.reg. I 20/71.
A vite co to později způsobilo? Když nám dům v Dlouhé ulici z veřejného zájmu vyvlastnili, musel dostat Jiří jako spolumajitel domu náhradní byt. Byt byl sice až na druhém konci města v Nových Skvrňanech v domě ve Volfově ulici č. 56, ale byl to zcela nový a útulný byt 1+1. A ten potřebovali kluci oba, vždyť už byli samostatní a velcí. Obvodní národní výbor jim dokonce zaplatil úhradu stěhování Nastěhovali se tam společně začátkem prosince 1973.
To ale už najdete v životopise Jiřího a Míry, dokonce i to, že tento byt podivnou shodou okolností jim zajistil bydlení v Praze.
Z našeho domu na Letné nezbylo nic, protože v červnu l973 byl při stavbě silnice do Lobezského sídliště byl nuceně odkoupen a demolován. Za celý dům dostali tři vlastníci (manželé Paichlovi, manželé Eisnerovi a Jiří Paichl) 245.406 Kčs, tedy v porovnání s jeho skutečnou hodnotou směšnou částku. Z ní si ještě moje sestra a její manžel Luboš Eisner nechali vyplatit navíc ode mne 5000 Kčs za drobné správky a vypínače i jiné drobné předměty v bytě, v němž bydleli zdarma v době, kdy dům patřil našim rodičům. Nikdy jsem se s tímto neférovým jednáním svého švagra nesmířil a tak od těchto dob byl vztah sestry a bratra poznamenán chladem švagrovy ziskuchtivosti. Jak vidno i domy mají své osudy.

JAK JSEM BYL ÚŘEDNĚ UZNÁN CHUDÝM DOCENTEM

Jen tak na ulici, na Václaváku v Praze, jsem získal v r. 1968 od svého spolužáka z gymplu informace o tom, jak se u nás nevyužívají zahraniční stipendia na studijní zájezdy a současně i adresu Světové zdravotnické organizace v Ženevě. Jen tak z legrace jsem tam napsal a dostal jsem skutečně příslib stipendia. Skoro rok to trvalo než jsem cestu po Evropě připravil.
Byla to tehdy tragická doba, když po Pražském jaru v r. 1968 vtrhla k nám vojska pěti států Varšavské smlouvy /BLR,MLR,NDR,PLR, SSSR/ na území Československa, aby ″internacionální pomocí zabránila stále narůstajícímu kontrarevolučnímu vývoji a ohrožení socialismu″ u nás.
Doba vyžadovala zásadního rozhodnutí. Už předem jsem se připravoval na eventuelní emigraci, měl jsem připraven i legální odjezd s celou rodinou, byly připraveny pasy pro nás na předem plánovaný světový flebologický kongres v Amsterodamu. Tyto záměry však nesdílela ani moje žena ani mí rodiče, navíc otec tehdy předtím prodělal jednu ze svých mozkových mrtvic.
A tak jsem odjel vůbec posledním mezinárodním rychlíkem od nás do Holandska sám. Jakživ jsem nezažil takové ovace, když jsem se my tři z Československa objevili na světovém kongresu, jehož účastníci věděli vše o tragických událostech okupace naší republiky. Nejen, že mně mnoho institucí a osob nabídlo pomoc, že mne hostili v Amsterodamu i pod nejslavnějšími Rembrantovými obrazy v národním muzeu, na radnici i na zámku. Dostal jsem mimo jiné i zcela konkrétní nabídku zaměstnání na lékařské fakultě Svobodné university v Utrechtu. Takže vše zůstalo otevřené, zatím jsem jen napsal v Naardenu do pamětní knihy v Komenského památníku, že věřím i já, že po přejití vichřic se našemu národu opět svoboda vrátí.

... těsně nežli spadla znova opona, ta železná, toho smutného teátru, co v něm ze všeho nejvíce cítit byla nesnášenlivost s myšlením obecně. V působišti toho Ámose, co jsem ho chytnul u maturity. Naštěstí. Ámose co také zdrhal před podobným problémem.
Fotříka pamatuji, jak vysedává na kanapi a naslouchá hlasu Ameriky na předválečném rádiu věhlasné značky Telefunken, co pamatovalo zapečetěné krátké vlny, ještě z protektorátu. Tenkrát kvůlivá BBC. Zdokonalujíc tak svoji již beztak excelentní angličtinu pročovanou řádně mnohokráte s prvními americkými vojáky, co do Plzně přijeli na willysech. Pak dostává TEN grant a vyráží do světa velkého. Prvně zakoupí sobě bedekr “Five dollars a day“ a těch pět většinou ušetří díky své bábrlince, co si postavila svojí tvrdou palici, co po ní podědil, a navzdory zbývající famílii demokraticky rozhodla, že Přemek se pokřtí. Mohl tak klidně zaklepat na vrata kdejaké fary a poklábosit po libosti s panem farářem, neb Ti katoličtí znali jako on stejný mrtvý jazyk. Sesbírané vědomosti posílá domu v bednách, které nikdy nedošly. Jen jeden obstarožní a o to cennější dřevák došel. Až o několik normalizačních let na to se soukolí STB zadrhlo a poslalo mu ty jeho bedny omylem k oponentuře. Aby jim řekl, k čemu ty klikyháky jsou. Důkaz toho, že i totalitní přehmat může být úsměvný.

Když jsem se vrátil domů, nic se už nezměnilo, vyprchala i odvaha odjet z domova od nemocných rodičů a tak jsem odjel na dvouměsíční cestu po evropských universitách a výzkumných ústavech zase sám. Ještě předtím jsem však musel poníženě jako chudý podat žádost, aby ženě a dětem naše lékařská fakulta ze sociálních důvodů vyplácela po tu dobu mé studijní cesty alespoň část mého platu. Předtím mi totiž spočítali, že stipendium v dolarech, a to i v tehdejším umělém kursu 6 Kčs za 1 US dolar, tolik přesahovalo moji mzdu, že jsem neměl na ni nárok. Rodina doma dostala sociální pomoc měsíčně alespoň 750 Kčs.
Bylo to podruhé, kdy jsem měl vše připraveno odejít do světa za dobrým místem a nevyužil jsem toho. Možná, že by se osud všech mých potomků vyvíjel zcela jinak. Nikdy bych už však neviděl své rodiče, protože táta umřel rok nato a maminka se také nedožila naší sametové revoluce. Co byste dělali vy?

NOVÁ RODINNÁ HNÍZDA

Po svatbě jsme bydleli v dost malém dřevěném domku, spíše v chatě, na Hrádecké hospodě č. E 536. Byl to domov provizorium, dočasně poskytnuté nové rodině Lochmanovými, rodiči nevěsty.
Byla to chata, kterou koupili 28. dubna 1948 v Bojanovicích od p. Josefa Janečka z Malých Hydčic za 45.000 Kčs. Tam byla rozebrána a dovezena autodopravcem Prokopcem bez kamene a cihel. Proto zde byla zbudována pro ni podezdívka ze hřbitovních pomníků. Jen nápisy ″zde v Pánu odpočívá″ byly dány dovnitř. Protože nebyla před stavbou podána žádost o stavební povolení, zakázala stavební policie stavbu dne 15.8.1948. Nakonec se chata postavila s pokutami v listopadu 1949. Celkové náklady i s pokutami dosáhly 66.422 Kčs.
Od r. 1952 jsem přestavoval a přistavoval Hrádeckou už z vlastními silami. Zejména se chata zvětšila o prosklenou verandu a o obývací pokoj, přistavena byla garáž a prádelna.
Od r. 1953 se bydlení v chatě stávalo velmi svízelné, protože všechny pozednice a dolní části sloupků původní části byly napadeny dřevomorkou. Takže se při větru chata kymácela a hrozila až zřícením. V té době jsem byl na vojenském cvičení, takže nebylo nikde dovolání přidělení bytu. Vojáci tvrdili, že jsem civil na cvičení, město tvrdilo, že jsem voják. Bylo nutno tedy vyměnit, asanovat celé základy. a vyvést všechnu škváru zpod prožraných podlah. Na práci jsem byl sám. Další obecný životní poznatek, kterého se i Vy jistě dožijete.
Pro ženu a děti toto cikánské bydlení mělo jistě své přednosti - děti měli dost místa na zahradě, byly na zdravém vzduchu daleko od města, kousek od lesa, Lochmanovi byli u nás stále a pomáhali své dceři, protože bydleli jen 300 metrů od nás na Hrádecké hospodě. Jinak to mělo všechny nevýhody primitivního bydlení bez tekoucí vody, bez kanalizace, s nutností chodit daleko na nákupy. Nakonec se blížila doba nástupu dětí do školy. Tak se mi jevilo jako nutnost a vykoupení tento ráj opustit.
Podařilo se mi to po mnoha neúčiných intervencích, po opakovaném předkládání dokladů o neobyvatelnosti chaty, které vyvolávalo jen krčení vojenských i civilních ramen ouředníků shodně byrokratických vojenských a městských bytových správ. V r. 1957 se stal skoro zázrak, ne na nebesích, jen tak v trolejbusu při náhodném rozhovoru s jedním nenápadným doubraveckým poslancem, který bydlel pod hřbitovem, a kterého jsem znal jen od vidění. Jeho odpověď na moje stesky s bydlením ve mně zprvu vzbudila nevoli, protože prohlásil, že půjdeme na primátora a ten že mu byt pro mne dá. Věřte nevěřte, měl pravdu. Znal se s primátorem prý z koncentráku, tak k němu mohl jít rovnou. Za několik dní po žoviálním přivitání mi tajemník primátora na plzeňské radnici dal dokonce vybrat ze tří bytů.
Los padl na třípokojový byt v Zahradní ulici č. 8, kde žijeme dodnes. Od 22.června 1957 jsme pak bydleli v klidné čtvrti v Plzni u papírny v Zahradní.
Mít třípokojový byt, považte s teplou vodou a ústředním topením i telefonem nám připadalo jako dar z nebes. Vždyť od války po těžkých náletech na město byl v Plzni neustálý nedostatek bytů. Jen za poslední nálet dne 25.dubna 1945 bylo rozbořeno 335 domů a 229 jich bylo značně poškozeno.

STAVÍME RODOVÝ HRAD

Nezbývalo než postavit i pro plzeňské Paichly nějaký rodový hrad.
Měli jsme štěstí, mohli jsme si vybrat na Hracholuské přehradě vhodné místo v lokalitě Čertopec. Jak vypadalo údolí řeky Mže, ještě než byla přehrada dostavěna, můžete vidět jinde na společných snímcích našich dětí. Tehdy se nám zdálo výhodné stavět chatu společně s našimi známými Pávkovými, kteří měli dcery podobného věku jako byli naši synové.
Stavbu chaty jsme začali dne 1. května 1964. Brzy ze ukázalo, že Pávkovým nejde stavba jejich poloviny tak rychle a že nás to zdržuje. Měli jsme nejen více kamarádů a snáze jsme sháněli materiál, ale měli už jsme zdatnější chlapské potomky. Do podzimu už byla chata obyvatelná, i když k její oficielní kolaudaci došlo až 4.6.1965. Od MNV Hunčice dostala na katastrálním území Těchoděly / poz. č.k. 235/ popisné číslo E 161. Pozemek nebyl náš, ale byl pronajat dlouhodobě od Státních lesů v Plzni, Lesní obvod v Plzni ve výměře 105 m2.
Příloha č. 82 - Stavíme chatu na Hracholuskách

Na mnoho let se z tohoto rodového sídla stalo místo sportování pro naše syny i vnuky, kteří zde zvládli plavání, plachtění na lodi, veslování na Mobydickovi i na jiných lodích, windsurfing a mnoho jiného. Pro mne to bylo místo neustálého vybavování a přestavování chaty, zavádění elektřiny/1979/, úpravy okolí a každotýdenní sešlosti čtyř sousedních rodin chatařů se zpíváním a popíjením. Dne 6.12.1965 byla chata doplněna dokonce společnou studnou.
Chata splnila svůj úkol až do té doby, než tam děti přestaly jezdit. Pak se stala jen místem rozmíšek mezi jejich rodiči, takže tam přestali jezdit i oni. Dnes se zdá, že dostala znovu svůj význam a cenu pro vnuky, tím spíše, že na druhém břehu mají také svou chatu Volfovi.
Také o chatě by se dala napsat další kniha, a to i o tehdejších poměrech naší společnosti, která neustálým zdůrazňováním společného socialistického vlastnictví dala paradoxně vznik opačnému masovému fenoménu - budování soukromých chat, domků. a zahrad. Byl to kladný jev i v tom smyslu, že chatařská fyzická práce trochu paralyzovala rozvoj civilizačních nemocí z nedostatku pohybu, které ve všech socialistických státech zavinily podstatné zkrácení lidského věku.
Povídání I. dílu se ke konci chýlí a je nutno uzavřít tento monolog. Život nelze vměstnat do slov, může ho však pomoci charakterizovat jeho faktografie.

BILANCE ŽIVOTA JEDNOHO DĚDY

Nacionale:
*12.7.1923 v Plzni v první plzeňské porodnici v Plzni ve Wenzigově ul.. Porodní hmotnost 5kg, délka 51 cm.
Sňatek: 25.7.1950 JNV v Plzni.Manželka: Naděžda roz.Lochmanová 27.9.1925 Červ. Hrádku
Děti: Jiří, *19.12.1951
Miroslav, *18.11.1953
Svátek 16.května
Identifikační údaje, úřední listiny :
Matrika rodná - Plzeň, kniha II, str. 286, č. řad 568 původ manželský
Rodný list, okres. úřad v Plzni, 30.4.1934, Přemysl, Jaroslav,
nar.Lobzy Vyšehrad 91, bez vyznání
Náboženství řím katol-pokřten 19.3.1939,
Domovská, dříve po otci Nedošín, okr. Litomyšl,později Plzeň, Domovský list č. 1.228, město Plzeň, 29.4.1942
Osvědčení o československém státním občanství,
-prozatímní č. 163-503-45, ONV v Plzni, 10.9.1945
-definitivní č. 1-960-48, Statutár.město Plzeň, Matriční úřad, ze dne 5.4.1948 Ústř.nár.výbor
Potvrzení JNV v Plzni o uzavření manželství ze dne 15.7.1950, zn 072/1-17.7.1950-I/2
Bydliště:Lobzy, Vyšehrad čp. 91, 1923-1926
Plzeň Letná, Revoluční 38, 1926 - 1934
Plzeň Letná, Dlouhá 13,pak 24, pak 14, 1934 - 1950
Plzeň, Rokycanova E 536 /1950- 1957/
30153 Plzeň, Zahradní 8,
byt č. 19 / 1, přidělen 23.6.1957, první výměra 71.55 m2, obytná plocha 42,7 m2,196169,545,05
Nájemné základní + ústřední topení, dávky a poplatky, paušál.
1957 měsíčně680,-
19911370,-
19931750,-,
19941970,-.
Školy
všeobecné:
1928 mateřská v Revoluční ul.
1929- 1932 obecná škola v Lobzích, Revoluční ul.
1932- 1934 Cvičná škola při Pedagogic. ústavu, Plzeň, Tylova ul.
1934/35 - 1941/42 Klasické gymnasium v Plzni, Husova ul.
maturita 18.6.1942, s vyznamenáním-Reifezeugnis-Vysvědčení dospělosti, Gymnasium s českým jazykem vyučovacím v Plzni č.26, Plzeň 18.6.1942,
mimoškolní vzdělávání:
Od 7 do 16 let hra na housle, hudební škola,pak plzeňská Studentské filharmonii
1940 těsnopis
1942-4 ruština a angličtina
1976-1979 Večerní universita marxismu- leninismu
vysoké:
1945 Lékařska fakulta UK v Praze,
1945-1950 LF KU pobočka v Plzni, všechny zkoušky se
známkou výborně, promoce Karolinum 17.3. 1950,
výměna diplomu 24.3.1950 za zvláštní ″postquam examinibus legitimis cunctis eminenti cum successu superatis″
odborné kursy
1957 gastroenterologická klinická praxe na poliklin. Prof. Herforta v Praze, květen
1958 kurs laparoskopie u Doc Kuthana v OÚNZ Hranice
1960 kurs dietologie Ústavu pro doškolování lékařú
1966 kurs lékařské statistiky ÚDL
1966 Kurs programování analog.počítačů Škoda
1967 Kurs programování číslicových počítačů LF
odborné zkoušky - atestace
-I. stupně z vnitřního lékařství 17.8.1956, osvědčení č. 1461, diplom č. 19198 - P IKEM v Praze o specializaci v oboru vnitřního lékařství prvního stupně z 28.11.1968
-II. stupně z vnitřního lékařství 19.5.1960, osvědčení č. 8904, diplom čj. 191999-P IKEM v Praze o specializaci v oboru interního lékařství druhého stupně z 28.11.1968
-gastroenterologie 28.4.1971, dekret MZd KP/2-6222-P, 15.4. 1971, Diplom č. 027338 - P o specializaci v oboru gastroenterologie ze 7.5.1971.
Věda:
-Kandidát lékařských věd udělen po obhajobě kandidátské disertační práce na téma ″ Iatropatogenie ve vnitřním lékařství″ dne 27.9.1967, práce ukončena v listopadu listopad 1966 diplom č.11306
-zahraniční studijní cesty:
7.-10.III.1967 Lipsko - počítače,
2.15.5.1968. Frankfurt/Main, Mainz, Heidelberg matemat.-statistcké metody a strojní zpracování dat
25.8.-9.9.1968 Amsterdam, Groningen v Holandsku. Mezinár. flebologický kongres
12.-14.III.1969 Hannover, kongres Automation und Datenverarbeitung in der klinischen Medizin
5.10.1969- 31.1.1970 Studijní cesta Světové zdravot. organizace Exchange of Research Workers Grant Ref.Nr.M8/ 181/ 4/P 38 využití počítačů v medicině -Univ. in Erlangen, in Frankfurt, J.Guttenberg Univ. in Mainz, in Giessen,, in Hannover, Albert Universität in Kiel, Serafimer Lasarettet Stockholm Univac Internat.Medical Center, Karolinska Institutet Stockholm IBM Medical Center Stockholm, Swedisch Committee on Internat.Health realtions, Medlars Stckhol, Uppsala University, Uppsala Blood Centre, Danderyd Sjukhuset, Sahlgrenska Hospital University Götenborg, Lund Universitet, Univesrity of Copenhagen,Rigshospitalet Computing Centre, Copenhagen Centry Hospital in Gentofte, World Health Organisation Regional Office for Europe in Copenhagen, Royal Postgraduate Medical School in Hammersmith-London, University College Hospoital in London, Medical Research Council in London, Ministry of Health,Kings College Hospital in London, Internbationa Computer Limited in London, Unoiversity of Oxford, Medizinische Fakultät der Uniresität in Wien, IBM Regional Office Europe Central and East, Universita di Millano, Instituto di Biometria e Statistica Medica, Institute di radiologia, Ospedale Maggiore di Milano, International Society of Cybernetic Medicine di Napoli, University di Roma
-10.8.-24.8.1970 Zabrze, Katowice, Warszawa, Slasia Akademia Medyczna i.L.Wariňskiego
Publikace:
dílčí práce odborné /medicina, kybernetika/. 127, přehled viz v příloze
-učební texty:
Farmakoterapie vnitřních chorob
Vnitřní lékařství pro stomatology
Účelné vyšetřování ve vnitřním lékařství
Náhlé příhody v interní medicině
Základy teorie a praxe užití samočinných počítačů v lékařství
Lékařská kybernetika
Kybernetika a počítače v medicině
-knihy:
Základy diferenciální diagnostiku vnitřních chorob
Farmakoterapie vnitřních chorob
školské hodnosti:
-asistent 1.1.1959
-habilitace z patologie a terapie vnitřního lékařství, obhajoba 20.2.1969, téma habilitační práce ″ Užití číslicových počítačů v časné prognóze akutního srdečního infarktu″, dekret MŠk čj. 17.186/69-III/4 dne 1.6.1969
Vyznamenání,čestná uznání
1956 - 1962 3x vyhodnocen jako nejlepší lékař kliniky,
1959 až 1968 opakovaně uznání za práci ve Společnosti pro šíření polit. a věd.znalostí
1958 vzorný lékař KÚNZ
1961 cena Purkyňovy společnosti za práci o příznacích embolie plicnice
1974 cena internistické společnosti J.E.Purkyně za práci
1983 7.4. čestné uznání za pracovní iniciativu za vzorné plněníPlzni
1983 12.7. Pamětní medaile ze budování LF UK v Plzni
1985 4.12 Čestné uznání za dlouholeté vzorné plnění úkolů na LF UK v Plzni při příležitosti 40.výročí jejího založení aj
Zaměstnání:
1940 červenec praktikant instalatérství Jos.Kondr v Plzni, Skrétova 6, 250,9- K
1942 1.- 31.8 technic. úředník u geometra Ing Jiřího Peterschika v Plzni, Náměstí 30, plat 1.095 K
1.9.1942-31.7.1945 Škodovy závody,
1942 jako metař na dílně, plat 1.200 K
1942 úředník úkolové kanceláře v Dělovce / CVK/, plat 1400.- K
1943 výpočtář matematického oddělení, / 71 MTO/ plat 1.650 K
1.8.- 15.9.1945 jako laborant na prosektuře plzeňské v.v. nemocnice, bezplatně
1.-31.7.1976 jako lesní dělník v Kolowratových lesních podnicích Dianaberg-Přimda, studentská brigáda
1945-1950 studium na vysoké škole
1950.- 1983 Interní klinika v Plzni
1950 17.4.- 31.10.sekundární lékař Interní klinky v Plzni, plat 5.000, Kčs
1950 -listopad - 1952 vojenská základní služba,
1952-1955 dlouhodobé voj. cvičení podle par. 39. br. zákona
plat 1.900,- Kčs
1955 26.8.-1956 31.12. sekund. lékař interní kliniky v Plzni
1.900,- Kčs
1957 l.l. starší sekundář tamtéž, plat 1.900 Kčs + příplatek za práci statistika 190.- Kčs
v únoru uvolněn pro zástup obvodního lékaře v PlzniJiráskovo nám.
v dubnu uvolněn jako obvodní lékař v OÚNZ Plzen, zdr. středisko Zruč
v prosinci uvolněn jako obvodní lékař zdrav. střediska Přimda u Tachova
1958 l.1.- 31.8.1966 odborný asistent Lékařské fakulty, tamtéž,
plat 1.900,- plus příplatek za zdravot. práci 626,- Kčs
1959 1.1.1959 plat 2.200, - Kčs
1.5. plat 2.400
1965 1.12. plat 2.600 Kčs
1966 l. 9. - 1968.30.11.ordinář pro gastroenterologii, tamtéž, 2.750,- 3.000,- Kčs měs.
1968.1.9.1968 30.11 odb. asistent LF tamtéž 3.000,- Kčs
1968 1.12 asistent-docent, 2.700.- Kčs -+300 Kčs za vědeckou hodnost
1969 1.6. docent patologie a terapie internich nemocí LF, tamtéž, jmenování od 1.VI.1969- Min.školství čj. 17.186/69-III/4, pověřen přednášením a členem komise pro státní rigorosní zkoušky
1.4.1973 plat 3.800,-Kčs
1.4.19764.200,-
1.10.19784.800,-
1.10.19795.000,-
1. 9.19875.300,-
1969-1970 navíc příplatek jako samostat.pracující lékař 263,- Kčs a jako ústavní statistik 342,- Kčs
1970 - 1971 navíc jako vedoucí oddělení střediska výzkumu automatizace ve zdravotnictví ve FN 1.320,-
1975 pověřen přednášením Lékařské kybernetiky jako samostat.předmětu
1979- 1982 pověřen vedením přednášek a praktických cvičení na katedře technické kybernetiky Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni z předmětu Biologické systémy a modelování, Biokybernetika
do 1983 I. Interní klinika Plzeň, Marxova l3
1983- 1992 31.12 I. interní klinika Plzeň, Alej svobody 80
Jiná zaměstnání jako vedlejší úvazky:
dietolog nemocnice od 1953 -1975
statistik nemocnice 1957- 1984
externí učitel na Střední zdravot. škole v Plzni
vedoucí střediska výzkumu automatizace ve FN1971
tajemník sboru krajského internisty,
člen krajské komise důchodového a sociálního zabezpečení
soudní znalec Krajského soudu v Plzni
Důchod od 1.1.1989 3.80 Kč, od 24.3.1993 4.400,- Kč, od 1.11.1994 4.700 Kč
1989 -1993 prac. poměr na dobu určitou Interní klinika FN v Plzeň
1993 dohoda o pracovní činnosti, přísedící lékař internista PK MPSV ČR /Min. práce a sociálních věcí / přísedící lékař posudk.komise
Zájmová činnost
Měl jsem od mládí takovou zvídavou čapkovskou letoruproniknout do všeho, jak se co dělá. K ničemu jsem však neměl″Sitzfleisch″, abych překročil od zvídavého amatéra k umělecké nebo až vědecké profesionalitě, ale skoro vše další jsem začínal s předchozí teoretickou průpravou a s rádci nebo učiteli.
Mnoho pozdějších strázní v rodinném životě mi připravovalo to všelijaké zajímání, kutění, vyrábění, přestavování, zařizování, přesazování, zakládání, objevování... Krás života neubývá ani dnes ve stáří, neklidná letora mne zahnala do nových oblastí práce a radostí, abych nebyl tak smutný v němotě domova a v zajetí svých tělesných potíží. Tato roztěkanost nad dalším cenami a krásami okolního světa mi tedy pomáhala dříve i nyní. Nebylo toho málo, vzpomenu zde jen ty nejméně problémové zájmy
sporty: od dětství plavání, lyžaření, bruslení, cvičení v Dělnické tělovýchovné jednotě DTJ, dokonce ifotbal v SK Letná a jiu-jitsu Plzeň od 12.5.1941, č.leg 177
později hlavně turistika, zakladatel Tělovýchovné jednoty Fak. nemocnice v r.1979, jako předseda, pak místopředseda KČT FN
písemnictví
-psaním všeho možného jsem se nejen bavil, někdy i živil. Začínal jsem už v gymplu psaním básniček, a článečků do novin,asi 3 roky ve válce jsem psal jako redaktor Dětských novin v Nové Době, později jsem se i živil psaním zpráv sportovních jako dopisovatel, odborných a vědeckých prací, učebnic, historických článků i větších prací, přednášek pro rozhlas. Bylo toho hodně, ani vše nemám ve svém archivu,
- vědeckých prací v oboru mediciny a lékařské kybernetiky jsem publikoval od r. 1957 127 a přednesl 143 odborných přednášek. Bylo jich jistě více, ale mnohéjsem ani nezapsal do svého archivu
- historických prací 72
Sběratelstvím
jsem se bavil dlouho, snad jako každý mužský. Sbíral a pořádal jsem mnohé, nejen známky, nálepky, ex libris, pilsnensia, dokumenty medicinské historie aj. a vždy jsem se tím hodně zakrámoval.
umění
-Muzicírování. Ani nevím, zda mám svou hru na housle řadit do umění. Chodil jsem na ně od svého začátku školního věku až do kvarty gymnasia, ale vzdor tomu, že jsem hrál nakonec i v Studentské filharmonii v Plzni pod dirigováním Prof. Bartovského, šlo spíše o neumění než o umění
-Malování mne bavilo od mládí, vážněji jsem se tím začal zabývat až na vojně/ zplodil jsem asi 10 ″ručně malovaných″ obrazů, které dílem visí u příbuzných, na chatě a v kolně na Hrádecké jako ostrostřelecké terče mých synů
-Sochařením/ nic se už nezachovalo z krátkého období z r.1945 v Praze,/, ani z řezbářstvím / zachoval se jen polynézský bůžek“Great ears Tariannuy″ z Harweyových ostrovů/
-Stavebnictví jsem asi měl v krvi, dokladem toho byla stavba chaty pod hájovnou, chaty na Hrádecké, chaty na Hracholuskách
-Cestování mám asi po tátovi, který mne bral na blízké výlety i cestování po Čechách, zejména po oblastech našich západních a pohraničních území, po českomoravské vysočině, ale i po Slovensku. Sám jsem začal s cestami do ciziny poměrně brzo -1946 Francie,Belgie, 1959 `NDR,1960 Rumunsko, 1961 Bulharsko,1961 Polsko,1963 NDR,1964 Rakousko, 1965 Jugoslavie, 1966Polsko, 1967 Maďarsko-Jugoslavie, 1967 NDR, 1968, Jugoslavie, 1968 SNR, 1968 Holandsko, 1969 SNR, 1969, Italie,
1969-1970 služ.cesta Svět.zdrav.organizace:NR, Dánsko, Švédsko, Norsko, Anglie, Rakousko, Italie,
1971 Polsko, 1972 NDR, 1973 Kypr, 1974 Italie, 1975 SSSR, 1983 Francie, Švýcarsko, 1985 Maďarsko, 1985 Velká Britanie, 1989 Řecko, ani to vše už nelze zrekonstruovat, protože mezitím byly i opakované cesty po jiných státech jako Bulharsko, SSSR, Francie, Španělsko, Finsko, Anglie, Turecko, Egypt, Malta, Kypr, Řecko, Jugoslavie, Francie, Švýcarsko, Andora, Rakousko, SNR, San Marino, SNR, Rakousko, Lichtensteinsko, Norsko, Švédsko, Izrael....,
Vojenská služba
1948 1.7.-30.8. škola pro důstojníky zdrav a lékárnictva v záloze v Milovicích,mimořádný kurs o vysokoškol prázdninách -I. odd. v.ú. 5444 Milovice- svobodník aspirant
1950 - 1952. základní vojenská služba
1950 l.10. škola důstojníků zdrav. a lék. v záloze, část II. v Ružomberku, desátník aspirant
1951 24.11. - 3.10.1951 přiděleným lékařem 33.dělostřel. brigády Stará Boleslav
1951 28.3. - 3.10.1951 hlavním lékařem dělostr. brigády Strašice,13.6.1951 četař aspirant 1.7.1951 podporučík v zál. zbrojní pas č. 1041/OS od 23.5.1950
1951 4.10.- 1.5.1952 sekund. lékař Vojenské nemocnice v Plzni
1952 starší lékař protiletadlového pluku Plzeň Slovany
1952-1955 25.8. dlouhodobé cvičení podle par. 39. br. zák,
sekundář Vojen. nemocnice, kapitán
hygienik a epidemiolog divize 18 měsíců
primář a velitel divizního lazaretu v Plzni, Jiráskovo nám.
4.1954 - 25.8.1955, 3.200 Kčs
Vojenská cvičení 8.2.-28.1960 28.10-24.11.1964 14.4.-27.4.1970-povýšen do hodnosti majora
Propuštěn z vojska dnem 31.12.1983-
Členství v organizacích a funkce:
Sociální demokracie, předseda západočeské vysokoškolské sekce1946-1948
KSČ 1948 přinucen ke vstupu při slučování Soc.dem. strany s KSČ pohrůžkou vyloučení ze studia v době prověrek, nezastával jsem žádnou funkci a pro neplnění stranických povinností jsem byl vyloučen ze strany při první stranické prověrce v r. 1948
Svaz české mládeže v Plzni 1945 vysokoškol. ref. okres. výboru v Plzni
Akční výbor mediků v Plzni, 1945, předseda
Spolek českých mediků v Plzni, 1946 předseda do 1948
Komise JNV pro vybudování vysokých škol v Plzni 1945-1946 zástupce studentů Českoslov. červený kříž od 15.září 1945 č.leg. 88
Čs vědecko-technická společnost, Praha
Česká lékařská společnost J.E.Purkyně, Všeobecná sekce Internistická společnost Česká společnost biomedicinského inženýrství, Kybernetika -Sekce lékařské kybernetiky Internistické společnosti Lékař společnosti JE Purkyně
-Čs kybernetická společnost při ČSAV, člen ÚV v Praze a místopředseda pobočka v Plzni
-Komise pro aplikovanou kybernetiku ČSVTS
-Hlavní oborová komise IV-6 Min. zdravot.
-FN v Plzni -Komise pro zlepšovatelské a vynálezecké hnutí FN v Plzni -komise pro rozhodující úkoly -
-Lektorský sbor nakladatelství ČSAV Academia
-Školy pedagogická poradna pro jedenáctiletky v Plzni 1961
-Vysoké školy
Pracovní skupina pro výpočetní techniku UK v Praze
Komise pro roční učební plány UK v Praze
Kolejní komise UK v Plzni
Vedoucí učitel různých ročníků od 1974
Komise pro modernizaci výukových prostředků a výuky FUK v Plzni
Komise pro zavádění a využívání výpočetní techniky na UK v Praze 1979- 1981-6 -
Vědecko-výzkumná komise LF pro interní obory
Velitel zdravotnické družiny objektového útvaru Civilní obrany LF UK
Komise pro výpočetní techniku 1986-88
Tajemníkem katedry vnitřních nemocí 1986
Krajský soud v Plzni - znalec z oboru zdravotnictví, odvětví interní lékařství od1.3.1971 do 1990

Zdravotnické aspekty:
Krevní skupina O Rh+
Nemoci:
dětské nemoci: spalničky,černý kašel, zarděnky dětství po černém kašli katary průdušek
1933 zánět plic
1939 zánět plic
1942 infekční žloutenka typu B,
1952 vředová choroba dvanáctniku,
1960 vnitřní hemoroidy s procidencií a krvácením
1963 onem.žlučniku, vleklý zánět a kameny
1978 hematurie při zánětu ledvin po prochlazení v Tatrách
1979 ischias, cervicobrachiální syndrom
1980 operace žlučniku s následnou peritonitidou a
pankreatitidou a draždivým tračnikem
1980 ischemická choroba srdeční, angina pectoris
zvětšení prostaty, vleklý katar moč. měchýře
1983 úplavice cukrová II. typu
1985 vleklý atrofický katar žaludku s achlorhydrii.
1986 cervicobrachiální syndrom, blok C 4-6 páteře,
spondylóza Th a Ls pateře, osteoporôza, 1989 20.4. blok C 4- 6, spondylóza, 1993 zhroucený C obratel a blok ?
1988 kamen slinné žlázy vpravo
1988 atopický ekzem na rukou / alergický lišej/
1988 těžká distorse hlezenného kloubu pravé nohy
1989 žilní flebotrombóza pravého lýtka po úrazu
1990 po kolonoskopii perforace tlust.střeva
ostruhy patní na obou nohou
vysoký krevni tlak
LS syndrom,
1992 kožní alergie, atopický ekzém na rukou a v kštici.
-Úrazy:
1933 zlomenina pravého předlokti
1953 traumatická částeč.amputace 3.prstu pr.ruky
1980 ruptura 4hlavého svalu vpravo
1989 distorse pravého hlezen.kloubu s naslednou
artrozou metatarsofal.kloubu, trombozou žilní a vleklými otoky žilními i mízními
1994 ruptura 4hlavého svalu vlevo Zhmoždění bederní kra\jiny a zlomení obratle L2
Majetky:
Auto :-Škoda Octavia 1960
-Wartburg 1963
-Wartburg 1965
-VAZ Žiguli 2101, 1976 / 1198 cm3, motor 2107908, rám 1902661, SPZ PMC 28-70, cena 58.000 Kčs
Moto-1988 7.9. - jednostopé motor.vozidlo JAWA 210-012 Babeta, č.mot.46852, 489 cm3, 4.430 Kčs
Chata-1965 rekreační chata E 161 na parcel. č. 235/9 v okr. Plzeň sever,obec Líšťany, katastr. území Těchoděly, výměra zast. plochy 29m2. Stavba dokončena 4.2.1964, rozhodnutí o užívání stavby 4.6.1965. Údaje pro přiznání k dani z nemovitostí: půdorys 3,5 x 6,4, veranda 0,8 x l tj. 23,2 m2. Podkroví 4,4 x 2,6 tj. 11,44, Daň 84 Kč.
Dohoda o dočasném užívání pozemku s Lesy ČR 35 m2 z 31.12.1991
-1993 spolumajetnictví vrtané studně o l00mm u chaty na Hracholuskách
-Sdružené pojištění rekreačních budov Státní pojišťovna ojistka č.833381098-28, vypověděná 1994
Hrob zděděný 1992, Ústřední hřbitov odd U 2, č. 23,


LIBUŠE PAICHLOVÁ-EISNEROVÁ/*1932 - +2014/

Nacionále:
*25.7.1932 v Plzni, Porodnice ve Wenzigově ul.
Rodiče:otec Jaroslav Paichl, *3.10.1899
matka : Magdalena Paichlová roz.Špirková, *11.4.1903
Svatba v Plzni dne 29.11.1952, manžel Luboš Eisner *3.3.1929
Děti: Luděk Eisner, Svatba, 33401 Přeštice, Rybova 1061

Školy: obecná škola, střední všeob. vzdělávací škola
Zaměstnání: úřednice u ČSD, ve Škodovce, Učňovské učiliště
Plzeň, Dlouhá 24,
Plzeň, Rokycanova 49
31201 Plzeň, Revoluční 39, tel 64769
Příloha č.83 - Libuše Paichlová - Eisnerová

Další data a životopis neuvádím, protože sestra nemá zájem na spolupráci na sepsání ani vlastního životopisu pro ságu.

PAICHLOVI A SEŠVAGŘENÍ z lobez

Není snad projevem rasismu, když zde odděluji rod Paichlů od jiných rodů, které mu pomohli, aby přežil. Genealogické tabulky i povídání by byly nepřehledné, kdybychom naši ságu probírali se všemi příbuznými, zejména pak s nepokrevními v rámci týchž generací. Nemohu zde podat úplný výčet všech sešvagřených rodů, protože je ani neznám, Manželky dřívějších Paichlů měli ve starých matrikách často jen křestní jména, někdy ani těch jsme se nemohli dopátrat. Ty známné jsem přibil na tabulky turistických rozcestníků
Příloha č. 84 - Paichlové a sešvagření z Plzně

Protože ty staré rody Paichlovic nevěst jsem uložil do dřívějšího textu, začnu tedy dvanáctou generací.

PŘEDKOVÉ Z LOBEZ


Průsečíkem Paichlů, Špirků a Stašků pravděpodobně byly Lobzy a pomocníkem navázání styku mezi nim byla asi železnice. Je to jen hypotéza, jako tomu bylo s hypotézou o rozmachu města Plzně. Podívejme se proto na ty naše drahé příbuzné.
Do Lobez patrně přišel jako první Václav Stašek, který se na dráze v Plzni stal topičem. Ten se musel zkamarádit s Václavem Špirkem, kterému dal svou dceru za manželku. Špirkovic dcera se seznámila v Plzni s Jaroslavem Paichlem, tehdy ještě Bäuchelem a vzali se. Zde asi dráha nehrála svou roli, nebo ano? Nepotkali se třeba moji budoucí rodiče rodiče na nádraží. když Jaroslav už jezdil z Prahy do Plzně ? Kdož ví.
Fakt je že zprvu také bydleli v Lobzích. Takže nebýt Lobez, asi bychom nebyli..
Příloha č. 85 - Špirkové a Staškové v Lobzích.

LOBZY nejsou jen u Plzně, jsou u Sokolova, u Stříbra i jinde u nás. Jsou dokonce i v Polsku- viz Lobzów. Věnujme se však jen těm, které leží na pravém břehu řeky Úslavy pod Švábinským vrchem. Jejich jméno lze vysvětlit jako ves Lobzů, Lobzovy rodiny. Proč se ten majitel jmenoval Lobz? Asi podle toho, že uměl dobře líbat, protože ″lobz″ značilo v mnoha slovanských jazycích polibek, hubička.
Jako vesnice jsou prvně vzpomínány v literatuře v r.1379. Několik statků v nich bylo svobodných, zemanských, část patřila faře a plzeňskému klášteru. Zajímavá je zmínka o Lobzích z r. 1428, kdy se tam mluví o robotných lidech. Už v 15. století byla jejich větší část připojena k Plzni. Proto si také např. stará patricijská rodina Guldenerů z Plzně, která byla povýšena do šlechtického stavu, přijala v r. 1568 přídomek ″ z Lobez″. Jeden z jejich potomků, básník a filosof Dr Bernard Guldener ( 1836 - 1877 ) napsal pod pseudonymem Bernard Lobezský libreto k Dvořákově opeře Král a uhlíř. Koncem 18. století měly Lobzy 22 čísel. Rychle však rostly, protože v r. 1890 už zde bylo 57 domů a v r. l910 se zde udávalo l86 domů. To však už nešlo o vesnici na břehu řeky a kolem malého rybníčka pod návsí.
To už měly Lobzy několik vzdálenějších částí prorůstajících k městským čtvrtím. K plzeňskému Petrohradu to byla část nazývaná Vyšehrad a Petřín, k Doubravce pak část zvaná Letná. Osada Letná byla založena plzeňským měšťanem Dítětem v r. 1889.
Kde všude Staškové, Špirkové a Paichlové bydleli už se nedozvíme. Někde jsou udávána čísla popisná, jinde čísla pořadová, ale bez udání jména ulice, ulice se také přejmenovávaly. Takže první byt Václava Staška byl nejspíše v takové příkře do kopečku na Petříně jdoucí uličce Vyšehradské v č. 5. Tam asi bydleli manželé Václav a Terezie Staškovi, zde se jim narodila dcera Pavlína, která si vzala Václava Špirka. Špirk se svou manželku se usídleli blízko, ve Vodičkově ulici 17, dnešní Lobezské ulici l7. Babička Špirková vždy mluvila o tomto bytě, že bydleli u Pužmanů, což byli majitelé domu. Zde pak s nimi bydleli i moji rodiče, jak už to tak bývalo, že ve dvou nebo třech místnostech bydlely dvě rodiny pohromadě. Sem mne také přivezli z porodnice z Plzně, kde jsem se narodil. Pak se Špirkovi i Paichlovi přestěhovali do Revoluční ulice 38 na Letné, ale i ta patřila také k Lobzům.
Druhá dcera Špirků, Marie, se se svým mužem Červeným v té době přestěhovala do Revoluční ulice 79, tj. do Lobez vedle hostince Dalmatinka, kde byl na kraji polní cesty takový malý přístavek. V samém hostinci Na Dalmatince od první světové války až do třicátých let kraloval babiččin otec Václav Stašek. Dalmatinka mu však nepatřila, byla zprvu v majetku rodiny Fleischhansů. Byla nazvána po manželce jednoho z Fleischhansů, která pocházela z Dalmacie. Dcera strejdy Fleischhanse byla Nadino velkou kamarádkou, přízeň ze strany babičky Emy, Čížkovic. A zeťák jeho Láznička utekl s těma dvěma chomouty do světa a vnuk jeho se ztratil někde v jižní Americe.
To vše už zde asi nestačíte sledovat, tak to důležité pro náš rodopis vezmeme pěkně popořádku v přehledu.

ROD ŠPIRKŮ

Pro první orientaci si napřed prohléněme jejich rodopisnou tabulku. Podle ní začneme i zde od mojí maminky Magdaleny:
Příloha č.86 - Špirkovi

Vnuků prababičkaVnuků pradědeček
Magdalena Špirková+ Jaroslav Paichl
*11.4.1903 +6.2.1976*3.10.1899 +29.12.1969

Václav Špirk, krejčí+ Pavlína Stašková
*9.3.1873 +5.4.1952*5.7.1876 + 6.12.1966

Josef Špirk, bednář+ Magdalena Šašková
* ? 1848* ?

Jan Špirk, bednář+ Alžběta Bušková
*14.10.1795 * ?

Jan Špirk, mlynář+ Ludmila Langová
*9.7.1750* ?

Jan Špirk, mlynář+ Ludmila Jindřichová
* 1720* ?

Jan Špirk, mlynář+ Gertruda Merklová
* 1698* ?

Jan Špirk, mlynář+ Suzana
* ? 1670* ?

Jan Špirk, mlynář+ Anna Hitková
* ? 1640* ?

Dostali jsme se tedy skoro až k Bílé Hoře, dále matriky už nejsou. Co o Špircích víme ? Jen, že po Bílé Hoře sídleli převážně kolem Merklína, tedy jihovýchodně od Plzně, na půl cesty mezi Přešticemi a Stodem. Těžko už zjistíme, zda zde byli odedávna, nebo se tam přistěhovali. Musel to být velmi početný rod, protože Špirkové mívali mnoho dětí, jsou jich plné matriky nejen v Merklíně, ale i v Čelákově. Když se podíváme do plzeňských adresářů, tak je najdeme i zde.
Jméno Špirk nezní česky. Může být odvozeno od německého die Spirke což značí druh horské borovice. Možná, že to je náš Sosna. V matrikách se však setkáme i s příjmením Spürk, Spyrk, pak by to mohlo souviset s německým Spüren - cítit, vnímat. To je však méně pravděpodobné. Jednoznačný závěr o etymologii asi nebude možno udělat.
Podle zaměstnání výše uvedené řady Špirků lze usuzovat, že byli hlavně mlynáři nebo sekerníky, že tedy za doby feudalismu byli spíše svobodníky, nebo jako řemeslníci snad nebyli povinni robotou. Nebyli tedy asi významně utiskováni majiteli merklínského panství, kde převážně žili. Paralelu toho bych viděl třeba v osudech mlynáře v Jiráskově hře Lucerna. Mlýny byly na řece Merklínce která vzniká po soutoku Bukovského a Bílkovského potoka. Špirkové sídleli v jiných místech Merklínska, např. v Pteníně, Bukové, Zeměticích. Hlavní naše větev má svá centra v městečku Merklín a ve vsi Čelákov (Čelákovy) Tím se ale rod Špirků dostal do těsného sousedství s rodem dolanských Paichlů,

MERKLÍN je písemně vzpomínán už v r. 1335. Jeho název pochází asi ze jména lokátora, začínajícího jménem Mark jako třeba u arkvarticů. Tak či tak však byla tamní tvrz rodinným sídlem rytířů Merklínských z Merklína.
1394 se už o něm mluví jako o městečku (oppidum). Za husitských dob byl jeho držitelem stříbrský měšťan Michal z Merklína. 1495 Merklín koupil Vilém z Chřínova, od 1558 do 1652 ho držela Anna Albertina Říčanská z Fürstenberka, pak byl 1659-1692 v majetku pánů Bertholdů z Uherčic. Od 1692 do 1723 patřilo panství Novohradským z Kolovrat. Od 1723 byli majiteli panství páni Morzinové, pak Kolovrat Novohradský, od 1872 měli merklínský velkostatek Pálffyové.

ČELÁKOV je jako ves prvně vzpomínán r.1379, V r.1453 je zde zmiňován vzpomínán Henrych z Notova, doklady o něm jsou i ze 1653 (Czelakowo), později sdílel osudy Merklína, např. v 18. století patřil s merklínským panstvím pánům Morzinům, pak Kolowratům -Krakovským. Farou patřil vždy do Merklína.
Matriky se Špirky najdete ve Státním oblastním archivu v Plzni, 3011 Plzeň, Sedláčkova 44. Neradím však nikomu se do nich zavrtat, protože jen pod označením SM 67 je jich zde 45. Takovou záplavu Špirků snad svět ani neviděl. A to jsem prohlížel jen matriky Merklína a Čelákov, a už jsem neměl sílu na Zemětice, Chalupy, Bukovou. Lhotu, Ptenín, Otěšice, Kloušov, Bolkov...
Začněme tedy nahlížet do života jednotlivých našich předků v této vedlejší větvi.

Příloha č. 87 - Podobizna Magdaleny
l.MAGDALENA ŠPIRKOVÁ
/*11.4.1903, +16.2.1976/
Narodila se v Lobzíchč. 83 a říkali jí od narození Lenka.Byla zapsána v lobezské matrice /Tom ll, fol. 69, NE 3505 Lobzy/, dnes uložené na matričním oddělení Úřadu města Plzně v matrice Lobzy 1903 na str. 69. Za týden byla u sv. Bartoloměje v Plzni dne 18.4.1903 pokřtěna panem kaplanem Skřivanem. Jako obvykle její původní křestní list se někde ztratil a tak jí fara u sv. Bartoloměje musela v jejích 14. letech vystavit křestní list nový. Ten ze dne 9.7.1917 se už dochoval a je v příloze.
Příloha č.88 - Křestní a domovský list

Magdalena chodila od 6.9.1909 do 16.10.1914 do obecné školy v Lobzích / všimněte si nezvyklého údaje ukončení pátého školního roku, podmíněného nejspíše už válečnými poměry/. Pak chodila od 16.10.1914 do 1.7.1917 do 3. tříd II. měšťanské školy dívčí ve východním obvodu v Plzni na Petrohradě. Pravděpodobně se někdy učila ve stejné třídě jako později její pravnuci Jiří a Miroslav.
Pak ještě s vyznamenáním vychodila Dvoutřídní soukromou obchodní školu H.Konejla v Plzni, která byla v Kramářových sadech č. 16. Je snad zajímavé, že na této škole, založené v Plzni v r.1905, se už za první republiky vyučovaly nejen obchodní nauky, ale i psaní na psacích a počítacích strojích, těsnopisu, účetnictvi a cizím jazykům.
Příloha č. 89 - Vysvědčení

Pak byla do 1923 úřednicí a od sňatku už pracovala jen v domácnosti. Jen příležitostně si přivydělávala sháněním inserátů a po domácku nepravidelnými úřednickými pracemi pro různé plzeňské firmy. Teprve od r.1950, když pak mého tátu komunisté vyhodili z práce, pracovala u rybářů jako uklízečka až do důchodu, který dostala v r.1965. Bylo to tenkrát jen 300 Kčs.měsíčně.
Byla to moje maminka, snad nejlepší maminka na světě. Jestli ji chcete vidět, podívejte se na následující přílohu.
Příloha č. 90 - Moje maminka.

Nepamatuji se, že by na mne někdy byla zlá. Dokonce i ke svému manželovi lnula láskou celý život. Byla současně Vaší prababičkou, i když si na ni už nemůžete pamatovat, protože zemřela ještě před narozením první pravnučky Jany. Asi matně na ni vzpomínají i její vnuci, tedy Vaši tátové. Detailnější životopisné údaje o ní najdete v rodopise Paichlů, protože byla manželkou Jaroslava Paichla. Základní informace jsou v matrice Lobzy 1903 na str. 69, uložené na plzeňském nár. výboru - dne Úřad města Plzně.
Byla třetím dítětem Václava Špirka a Pavlíny rozené Staškové. Za chvíli o nich uslyšíme Zde Vám předkládám jen už některá svědectví o jejím stáří, stonání a smrti.
Příloha č. 91 - Smutné jsou konce životní

Měla 3 sourozence: Marii, Rudolfa a Emilii.
- Marie Špirková se narodila jako první Špirkovic dítě dne 14.2.1899 v Lobzích č.83.
Po obecné škole a pokračovací škole se vyučila v letech 1912 - 1915 u pana Josefa Boříka v Plzni dámskou krejčovou. Asi v r. 1922 se vdala za posunovače ČSD na nákladním nádraží Josefa Červeného. Bydleli spolu zprvu v Lobzích č 7,a snad i 91, pak v r. 1924 v Rubešově ul. 8, potom prý na Letné v Riegrově ul. 134. Ačkoliv je to vyznačeno na několika spisech, jde nejspíše o omyl s Revoluční ul. č. 38, kde bydleli její rodiče i sestra Magda provdaná Paichlová. Její manžel byl na nádraží smrtelně zraněn a zemřel v nemocnici dne 14.6.1928. Jako vdova pracovala stále jako krejčová. Podívejte se na několik dokumentů a fotografií z jejího života.
Příloha č. 92 - moje teta Marie Špirková

S rodiči a sestrou se stěhovala do nového domu v Dlouhé ulici, kde žila se svou první láskou Vilémem Karlem (zemědělec a řezník v Lobzích, * 16.2. 1898 ) jako druhem. Dne 7.4.1942 se pak vzali. Děti už neměli. O Vilémovi jsme už dříve několikrát mluvili, jak pomáhal rodině Špirků i Paichlů celá léta už před válkou, když začali stavět dům i za války je podporoval jídlem i jinak.
Z rodopisu strýce Viléma vím jen to, že jeho otec Antonín Karel byl řezníkem na Vyšehradě v Plzni, blízko našich Špirků. Pocházel však z řeznického rodu z Radnic. Jeho manželka Marie Hauptmannová byla z Božkova. Po ní strýc Vilém zdědil dům nad kovárnou v Božkově. Strýc Vilém měl sestru Marii, provdanou Tenkovou a bratra Antonína, jehož děti v Plzni ještě žijí:
-Antonín, šofér pivovaru, manž. Eva, Žlutická 1, tel 527120
-Dana Keglerová, manžel František, Božkov, Sušická 87, tel 45596, do krámu 46089.
-Libuše provdaná Sutnarová, Plzeň Habermannova 30, tel 44309
Strýc Vilém měl v životě několikrát velké potíže, zejména za první světové války, kdy byl několikrát blízký smrti na frontě jako ″pětatřicátník″- příslušník slavného plzeňského pěšího pluku 35. Však byl na ten pluk hrdý a s vervou zpíval jeho píseň... pětatřicátníci hoši jako květ, na vás bylo vždycky radost pohledět... Po válce, z které zběhnul, pracoval jako řezník u svého otce a jako malý sedlák v Božkově a v Lobzích. Po druhé válce byl pod hrozbou uvěznění přinucen vstoupit do Jednotného zemědělského družstva v Lobzích, kde pracoval až do důchodu.
Zemřel za těžkých bolestí na komplikace rakoviny prostaty dne 1.7.1966. Jinak nebyl skoro za celý život nikdy nemocen. I o něm Vám předkládám některé z jeho dokumentů.
Příloha č. 93 - můj strýc Vilém Karel
Rodný list
Občanský průkaz, str.2
Domovský list

Marie Špirková - Karlová, ač nemocná, přežila v invalidním důchodu i svého druhého manžela. Byla opakovaně léčena v nemocnici i v lázních pro růži na nohou, záněty žil dolních končetin, dnavý zánět kloubů, povšechné artrôzy velkých kloubů, vleklý zánět močových cest a ledvin, vleklý zánět žlučníku s kameny, jaterní cirhózu, chudokrevnost a ischemickou chorobu srdeční s anginou pectoris, vysoký krevní tlak a cukrovku druhého typu. Zemřela doma dne 9.1.1971 na náhlé selhání srdce s otokem plic.
Oba jsou pochováni v našem rodinném hrobě v Plzni na ústředním hřbitově u Václava.

- Rudolf byl druhým sourozencem mé maminky. Narodil se 1.7. 1905 v Lobzích.Zemřel 1.7.1905 v Lobzích č. 150 na tuberkulózu, údajně kyčelního kloubu. Byl pohřben na hřbitově u Jiřího v Plzni. Hrob už dnes neexistuje. Údaje podle Matriky Lobzy str.l
- Emilie. nar. 3.10.1906 v Lobzích 40, třetí sourozenec mé maminky, zemřela 21.5.1909 údajně na rachitis. Pohřbena byla též u Jiřího. Citováno podle matriky Lobzy str. 177 a 240

2.VÁCLAV ŠPIRK

byl můj dědeček, narodil se 9.3.1873 v Merklíně č.124, (čp. 112) v rodině Josefa Špirka a Magdaleny roz. Šaškové.
Při jeho porodu pomáhala Maria Vacíková ″zkoumaná″ porodní bába z Merklína. Neuměla psát, i ty tři křížky za ni napsal farář - kooperator Jan Černý. Při křtu mu byl kmotrem Josef Rada, kostelník z Merklína. Dědu sice pokřtili dne 11.3.1873, ale ne na věky. Dědeček později dne 24.2.1921 z římskokatolické církve vystoupil k stavu ″bez vyznání″.
Václav měl údajně jen čtyři sourozence
-Jana Nepomuckého (* 9.9.1869, + 30.10.1871 ve dvou letech)
-dvojčata Karla a Magdalenu (* 2.8.1872, z nichž Magdalena zemřela 16.10.1872 a přežil jen Karel,/ který se pak oženil s Karolinou Kubešovou z Nezdic/,
-Josefa (* 18.1.1876 / který zemřel ve 23 letech 15.7.1899 v Praze na Smíchově, nevíme nač..
Můj dědeček Václav se vyučil sice v Merklíně krejčím,ale byl to takový řemeslnický všeuměl. Šil a spravoval boty v Merklíně a co já na něho pamatuji, snad uměl všechna řemesla doma potřebná. Hrál si s kamenem a cihlou stejně jako s dřevem a železem. Byl to můj velký učitel domácího kutilství.
Do Plzně se prý dostal už 28.února 1898, když nastoupil k dráze, k posunu. Měl velké hodinky Doxa a ty šly snad na vteřinu. Zakládal si na tom, že je vedoucí dozoru posunu. Nebyl sice u osobní dopravy, ale jak nějaký vlak slyšel přes letenský železniční most supět, vyndal rozvážně z kapsičky černé vesty svoje velké ″ cibule ″ a buď souhlasně zamručel, nebo jen tak do větru vytknul, o kolik má vlak zpoždění. A tenkrát jezdily vlaky přesně, ne jako dnes. Eiznboňáci byli pánové, vždyť byli pod penzí, měli reží ″ a ještě nějaký deputát uhlí a dřeva
Než jsem ho znal já, musel se samozřejmě oženit. Vzal si venkovskou dívčinu Pavlínu Staškovou, narozenou 5.7.1876 v Tymákově, tedy ze vsi l0 km od Plzně. Jak se seznámili mi neřekli. Vzali se 1.8. 1898 v Plzni.
Bydleli v Lobzích, nejdříve asi vedle Flaišhansů vedle hostince na Dalmatince, kde byl otec Pavlíny hostinským. V různých dokumentech jsou udávána jako jejich bydliště v Lobzích napřed čísla 91, tedy v domě Pužmanů, jak jsem v dětství zaslechl. Určité je také asi pozdější čp. 83, což zřejmě byl dům v Lobzích na Vyšehradě, to je v tehdejší Vyšehradské ul.č. 5. dnešní Lobezské ulici. Někdy po 1923 koupili polovinu domu v Revoluční ulici č. 38, kde pak bydleli i s vdanými dcerami Marií Červenou a Magdalenou Paichlovou. Nakonec se přestěhovali s nimi do nového rodinného domu v Dlouhé ul. č. 24 poblíž Pietasu, jak se tehdy říkalo části Lobez na pomezí se čtvrtí Doubravkou.
Z předchozí kapitolky už víme, že měli čtyři děti, Marii, Rudolfa, Magdalenu a Emilii.
Tito Špirkovi žili harmonický život bez bídy, stále se svými dětmi, u nichž v domě také zemřeli. Přesně už nevíme, jak stonali a na co zemřeli. Teta Marie Karlová po nich všechny dokumenty spálila. Pamatuji se jen, že děda dost kašlal jako kašlou kuřáci. Na nose měl nehojící se vřídek, o němž lékaři říkali, že je to rakovina. Přesto ho však jakýsi bylinkář v jižních Čechách vyléčil nějakou mastí.
Dědeček zemřel nenápadně ve spánku ve svých 79 letech v nemocnici dne 5.4.1952. Údaje možno hledat v Merklínské matrice č.42 v knize narozených na str. 283. Nenašel jsem už jeho chorobopis na interní klinice.
O stonání babičky jsem také mnoho nenašel. Dlouho si stěžovala jako každá starší žena na bolesti v kyčlích, kolenou, v páteři. V poslední době byla při pohybu dušná. Ale nic neužívala. Věřila jen na mazání a na nějaké bylinkové čaje. Zemřela v pátek dne 6.12.1963 na lalůčkový zánět plic. Na ohledacím listě byla vyznačena srdeční choroba, tehdy nazývané jako sklerotická degenerace srdečního svalu. Byla zpopelněně a urna je v našem rodinném hrobě.
Z dokumentů po ní zbylo jen několik zvarhánkovatělých svatých obrázků. Však jsem Vám je schoval, Vy neznabozi. Byla zbožná. Už na začátku války měla smrt na jazyku při zánětu plic. Tenkrát se skoro zázračně uzdravila, když mne prosbami přesvědčila, abych se k vůli jejímu spasení nechal pokřtít.
Přílohy č. 94 - Můj děda a babi z Plzně.

3.JOSEF ŠPIRK byl mým pradědečkem z maminčino strany, Jako otec výše uváděného Václava Špirka je citován v synově křestním listu, ale není zde uvedeno, kdy se narodil. V mnoha matrikách jsem hledal ale nenašel přesný záznam ani o narození, ani o sňatku a o úmrtí. Odhaduji, že se narodil kolem 1848. Možná, že je oním Špirkem, který je zapsán v matrice bez jména. Ten se narodil 30.3.1854 v Merklíně, ale v č.l6.
Víme o něm jen několik holých fakt. Byl bednářem, bydlel v Merklíně 124/112.
Ženil se asi koncem 1868 nebo v r.1869, podle dat narození dětí soudě. Manželkou jeho se stala Magdalena roz. Šašková, dcera Jana Šaška, nájemníka z Nezdic a Kateřiny Květoňové ze Zálesí (osada u Horšic). O době narození manželky také nevíme nic..
Známe jejich děti, jak jsme výše. Byli to
-Jan Nepomucký * 9.9.1869,
-Magdalena a Karel, dvojčata narozená 2.8.1872
-Václav * 1.3.1876
- Josef * 18.1.1876.
Vzpomínaná úmrtí Karla brzo po porodu, Jana ve 2 letech a Josefa ve 23 letech mohou naznačovat vážnější poruchy zdraví rodičů.
Neznáme však jeho sourozence, ani zdravotní stav Josefa a Majdaleny.

4.JAN ŠPIRK má být podle jediného určujícího křestního listu Václava Špirka z r. 1873 dalším předkem předchozí generace. Narodil se 14.10.1795, když předtím se narodil také Jan (*15.10.1792), který ale brzo zemřel. Byl také bednářem, je uváděn jako soused v Merklíně č.90/83.
Jeho manželkou byla Alžběta Bušková, dcera Josefa Buška z Lovčic a matky Kateřiny Dyrhonové (?) Tisovce 9. Svatbu měli nejspíše v r. 1825. Narodily se jim, kromě předtím již vzpomenutého Josefa ještě tyto děti:
-Barbora (* 23.3.1826 ),
- Jáchym (* 16.3.1827),
- Marie Anna (* 3.12.1830, provdaná za Josefa Radu),
- Josefa (*11.3.1837 ).

5.JAN ŠPIRK nar. 9.7.1750, mlynář a soused v Čelákovech. Za manželku si vzal dne 24.7.1770 v Merklíně pannu Ludmilu rozenou Langovou z Merklína č.5. Měli spolu celkem 9 dětí:
- Alžbětu (* 26.5.1772),
- Magdalenu (* 12.10.1774),
- Evu (* 24.12.1776)
- Vavřince (* 27.3.1779)
- Jiřího (* 17.12.1781)
- Ondřeje (* 20.7.1784)
- Josefa (* 15.3.1787)
- Václava (* 27.9.1781)
- Jana (* 15.10.1792)

6.JAN ŠPIRK se narodil asi kolem 1720. Byl též mlynářem v Čelákově. Oženil se 12.nebo 24.10.1741 v Čelákově s Ludmilou rozenou Jindřichovou, dcerou Jindřicha ? a matky Kateřiny.
Měli spolu čtyři děti:
- Jana Tomáše (* 31.1.1743)
- Annu Kateřinu (* 3.10.1744)
- Vavřince (* 18.1.1748)
- Jana (* 9.7.1750)
7.JAN ŠPIRK se narodil asi kolem 1698 v Čelákovech. Byl tam také mlynářem. Víme o něm jen, že si vzal Gertrudu Merklovou a měl s ní tři děti:
- Jana (* ? asi 1720)
- Kateřinu (* 6.2.1726)
- Josefa (* 28.2.1728)
8.Dále jsou v matrice velké nejasnosti, stránky nejsou už číslovány, rukopis je místy nečitelný. Nebylo možno objevit za těchto podmínek chybějícího Špirka, nejspíše to byl také podle tradice Jan. Musel se narodit někdy kolem r. 1670. Asi to byl JAN ŠPIRK, o němž jsem našel v nejstarší merklínské matrice č.l záznam, že byl mlynářem, měl manželku Annu a dceru Annu, narozenou 6.7.1696 v Zeměticích. Věkem i zaměstnáním by tomu odpovídal.
Jak bývá obvyklé, tak už tato matrika není vždy přesně podle údajů narozených a zemřelých. Zarazilo mne též, že dle záznamů v té době umíraly zde rychle celé rodiny, dokonce podle zápisu i jeden a týž den. Nejspíše příčinou tohoto hromadného mření byla morová epidemiíe. Mohlo však jít i o důsledky bojů. Škoda, že o těchto starých Špircích nemáme žádné zdravotní informace. Dožívali se většinou vysokého věku a mívali děti i kolem padesátky, takže můžeme důvodně předpokládat, že byl to rod zdravých lidí. Že rod Špirků byl v tomto místě už dávno předtím, ukazují jména Špirků ve starších, byť neúplných záznamech, které ovšem už nemůžeme zařadit s jistotou do kontinuální řady jedné rodové větve. Nejstarší z nich, který by asi do této ″naší″ vedlejší rodové větvě patřil, by nejspíše mohl být:
9JAN ŠPIRK, poslední nám známý předek z tohoto rodu, se narodil někdy před r. 1640. Byl mlynářem v Merklíně. Jeho manželka se jmenovala Anna, rozená (?) Hitková, v matrice je psáno, jako tehdy bylo obvyklé s latinskou koncovkou, Hitkonis. Jejich děti se jmenovaly:
-EM což bude asi zkratka ? Emilie (* 24.10.1660)
-Catharina (* 30.4.1668)
Syna jsem nenašel, ačkoli musel existovat, jinak by tato
větev rodu po meči vymřela.

ROD STAŠKŮ

Opět se pro první orientaci podívejme na jejich rodopisnou
tabulku:
Vaše prapraprababičkaVáš praprapradědeček
Pavlína Stašková+ Václav Špirk
*5.7.1876 + 6.12.1966* 9.3.1873 +5.4.1952

Václav Stašek, horník+ Terezie Černá
*19.8.1851 + 4.9.1934* ?

Josef Stašek, podruh+ Marie Filipová
*6.5.1816 * 1813

Tomáš Stašek, sedlák+ Anna Korandová
*8.12.1768 + 20.1.1830* 1876 + 23.2.1836

Matěj Stašek, domkář+ Růžena Jílková
*3.10.1741* ?

Vojtěch Stašek, vesničan+ Anna Nová
*10.4.1705 * ?

Kryštof Stašek, ?+ Salomena ?
*6.5.1663* ?

Jakub Stašek, ?+ Anna ?
* ? 1650 * ?
Příloha č. 95 - Staškovi

Dostali jsme se tedy opět daleko, opět do pobělohorské doby.Z matrik se toho opět nedá mnoho vyčíst. Všichni naši Staškové žili v
TYMÁKOVĚ ( Timákov, Timakow, Timacžow ), což je malá vesnice východně od Plzně, resp. 6 km jižně od Rokycan. Prvně je vzpomínána v r. 1379. Filologové tvrdí, že její název nesvědčí pro český název, prý to byl původně asi dvůr Tymův nebo Tymanův ( Thymeus, Timotheus ), viz podobně např. Týmov na Sokolovsku. Nic se z historie o Tymákovu mimořádného nedovíme. To, že někteří předkové z Tymákova byli horníci, neznamená, že by zde bylo uhlí. Spíše pracovali v železnorudných dolech směrem k Sedlci a Plzenci. Farou patřil Tymákov ke Starému Plzenci, proto také najdeme Stašky v plzenecké matrice.
Etymologie příjmení Stašek je jasná, je to vlastně Stanislav. Je to příjmení velmi běžné, v Plzni jich bylo desítky. O nahromadění Stašků v tomto cípu západních Čech může svědčit i Stašov - Staškův, který leží kousek dále za Rokycany směrem k Žebráku.
Členové našeho rodu Stašků byli většinou chudší nebo chudí zemědělci, podruzi, domkáři. Jen jeden je uváděn jako horník. Pokusme se tedy také trochu nahlédnout do jejich života.

1.PAVLÍNA STAŠKOVÁ

je vám už známá z rodokmenu Špirků, kde jetato moje babička popsána jako Špirková, manželka Václava Špirka.
Narodila se 5.7.1876 v Tymákově čp. 108 jako dcera horníka. Najdeme ji jako výchozí bod našeho rodopisného pátrání v matrice
Starého Plzence č. 32 str. 233, která je dnes uložena ve Státním oblastním archivu v Plzni.
Měla jen jednoho sourozence, sestru Julii (*1891, +22.12.1969) Ta měla za manžela Bedřicha Hübla, zaměstnance ČSD,.Měli spolu dceru Vlastu, provdanou Šedivou v Praze., +21.V.1984.
Příloha č. 96 - Parte Hüblová a Šedivá

2.VÁCLAV STAŠEK se narodil v Tymákově čp. 108 dne 19.8.1851.
Jeho otec byl podruh, nevíme zda na Rokycanském panství nebo u sedláka. Václav měl snad jen dva sourozence, Josefa a Martina. Víc jsem jich totiž v matrikách nenašel. Při těch skoro stovkách Stašků, kteří tam jsou zapsáni, za úplnost však ručit nemohu.
Václav se stal horníkem v některém dole na železovec v okolí. V Tymákově bylo tehdy mnoho havířů. Byli mu dva i jako svědkové na svatbě.
Oženil se dne 18.1.1875 s Terezií Černou, dcerou Martina Černýho, domkáře z Tymákova čp. 72 a matky Kateřiny rozené Pickové, také z Tymákova z č. 36. Je snad zajímavé, že v době sňatku mu bylo 23 let a 8 měsíců, a přece mu podle tehdejších zákonů musel dát otec svolení k sňatku jako nezletilému, a to za přítomnosti dvou svědků. Nevěsta byla starší o rok.
Měli spolu dvě děti, Pavlínu (* 5.7.1876) a Julii (*1891).
Později se rodina přestěhovala asi do Lobez, asi do Vyšehradské ul. č. 5. Stašek Václav si zřejmě našel v Plzni zaměstnání jako topič na železnici v Plzni. Asi teprve v penzi byl hostinským v Lobzích na Dalmatince. Tento bývalý hostinec stojí tu ještě dnes. Z vyprávění jeho dcery, mé babičky, si pamatuji, že měl hospodu pronajatou ještě v první světové válce a že mu opilí vojáci rozbili puškami všechny mramorové stolky. Babička pak dlouho měla z jednoho střepu mramorové těžítko. Vedle hostince se šlo po schodech do takového malého přístavku, kde Staškovi asi nějakou dobu také bydleli. Ještě si na tohoto svého pradědečka trochu pamatuji.
Do hostince k němu tenkrát chodili takoví prodavači všeho možného malého zboží. Přes rameno mívali proutěný koš a v něm nepřebernou hromadu zrcátek, nožů, hřebínků, mejdlíček, čokolády, prostě všechno možné. Na dřevěném meči mívali i preclíky. Někdy mi pradědeček nechal z toho koše ″obchodníka″ něco vybrat. Většinou to nebylo však zadarmo. Musel jsem pradědovi za to namalovat koně.
Na prababičku už si nepamatuji. Musela umřít mnohem dříve. Pradědeček Václav zemřel 4.9.1934 a byl pohřben 7.9.1934 na hřbitov k Jiřímu. Dožil se tedy 83 let. Asi tedy vážně za života ani nestonal..
3.JOSEF STAŠEK se narodil v Tymákově č. 6 dne 6.5.1816. Byl podle matriky sice synem sedláka, ale pa při sňatku o něm píše jako o podruhovi. Byl z 8 dětí, ze synů nejmladší, takže se nedivme, že nedostal po tátovi grunt.
Oženil se ve 28 letech v Timákově dne 5.11.1844. Svatba byla u Stašků, ne tedy u nevěsty. Jeho nastávající Marie Filipová byla o rok starší než on, byla dcerou timákovského tesaře Josefa Filipa z chalupy č. 17 a její matka se jmenovala za svobodna Kateřina Šmolíková a pocházela také z Timákova.
Narodily se jim údajně jen tři děti:
- Josef (* 1.3.1845), ten se později oženil s Marií Černou a měl s ní děti: Marii (*6.2.1870), Josefa (*18.3.1872), Marii (*19.8.1874) a Marii Paulínu (*1876)
- Martin (* 6.11.1847), ten však zemřel už 18.10.1849, prý na psotník.
- Václav (* 19.8.1951), který patří do naší větve rodokmenu a o něm jsme už před chvíli mluvili.
Josef Stašek zemřel 27.1.1771 v Tymákově v č. 90. Kdy zemřela jeho manželka jsem nevypátral.

4.TOMÁŠ STAŠEK byl jediný v tomto rodě který byl uváděn jako sedlák, Narodil se v Tymákově č.6 dne 8.12.1768.
Sňatkem se spojil s Annou Korandovou, narozenou v r. 1876 v Mokrouších, jejímž otcem byl pozdější sedlák v Tymákově č.65 a matkou byla Doprota Nová z Tymákova č.70.
Měli spolu údajně l0 dětí v tomto pořadí:
-Jakub ( 1.5.1801), který se dvakrát oženil, poprvé s Ludmilou Böhmovou, podruhé s Kateřinou Kubovou. Měl celkem 6 dětí:
-Josef (* 28.3.1805 ), který brzo umřel (+ 23.1.1808), podle matriky na neštovice.
-Jan (* 12.4.1807), který převzal hospodářství v Tymákově č. 6. Oženil se s Marií Ambrožovou ze Starého Plzence. Měli spolu 13 dětí, z nichž před dospělostí zemřelo 10 !
-Václav (* 1812). Ten měl s Kateřinou Benedovou, kterou si
vzal 17.11.1846 tři syny.
-Josef (* 6.5.1816) nám již známý náš předek, kterého jsme uvedli v předešlém odstavci.
-Marie (* 12.10.1817, + 8.6.1819)
-Anna (* 14.5.1819)
-Terezie (* ?), provdala se za Tomáše Brejchu
-Vojtěch (* ? ), který se oženil s Josefou Holubovou.
Tomáš Stašek zemřel v nedožitých 62 letech dne 20.1.1830. Jako příčina smrti je v matrice udán zánět, není ale udáno zánět čeho. Jeho manželka zemřela v 60. letech dne 23.2.1836. Příčinou její smrti mělo být plicní onemocnění, Lungensucht, snad tedy tuberkulóza. Oba zemřeli v Tymákově v čp. 6.

5.MATĚJ STAŠEK pocházel z Mokrouš, kde se narodil domkáři Vojtěchu Staškovi v č. 7. Přiženil se do Tymákova, kde si vzal selskou dceru Rosalii Jílkovou. Ani jsem nezjistil, kdy se narodila a kdy měli veselku.
Žili spolu v Tymákově č. 6. Měli spolu 11 dětí:
-Václav (* 13.9.1765, + 20.11.1769 )
-Kateřina (* 1.11.1766 )
-Tomáš(* 8.12.1768 ) náš předek, o němž jsme psali v minulém odstavci
-Matěj(* 20.5.1771), zemřel v dětství
-Jakub * 20.7.1772) zemřel na vodnatelnost jako vysloužilý voják, bez kapitálu, svobodný, dne 11.10.1827
-Anna (* 8.7.1774 )
-Kateřina (* 14.11.1775 )
-Barbora (* 27.4.1779 )
-Terezie (* 27.3.1781 )
-Rosalia (* 25.5.1782 )
-Matěj (* 3.8.1784 )

6.VOJTĚCH ( ADALBERT ) STAŠEK se narodil pravděpodobně v Tymákově dne 10.4.1705. Byl rolníkem.
Oženil se 11.10.1733 s Annou Novou, dcerou Jiřího Nového, nevíme však, odkud pocházela. Pravděpodobně také z Tymákova. Měli spolu 5 dětí:
-Matěj (* 21.2.1734), který zemřel v dětství
-Josef (* 15.10.1735). ten si vzal za ženu Annu Vajnarovou
-Rozina (* 4.1.1738 )
-Matěj (* 3.10.1741 ), náš již známý předek, uvedený předešlém odstavci
-Kateřina (* 11.4.1744)
O jejich osudech a smrti jsem nezjistil nic. Škoda. Se Stašky této generace jsem měl velké potíže, abych je od sebe rozeznal. Jen Matějů bylo pět.

7KRYŠTOF STAŠEK se narodil 6.5.1663, snad v Tymákově. Víme toho o něm skutečně jen to, že žil a oženil se se Salomenou, příjmení její není uvedeno. Vím také, že měli 6 dětí :
- Eva (* 16.12.1699)
- Dorota (* 25.2.1702 )
- Jiří (* 21.1.1703 )
- Vojtěch ( Adalbert ), o něm jsme četli v minulé kapitolce
- Ludmila (* 16.9.1707 )
- Marianna (* 25.3.1711 )

8.JAKUB STAŠEK je posledním známým předkem tohoto rodokmenu. Narodil se v Tymákově - v matrice je bez data uvedeno jen ″ ex Timakow″. Podle data narození jeho dětí se mohl narodit kolem r. 1630
Víme, že měl za manželku Annu, rodiče nebyli zde uvedeni. Děti jsem našel jen podle těchto dvou jmen rodičů Jakuba a Anny. Byli to:
-Bartoloměj (* 22.8.1651 ) oženil se s Kateřinou
-Kateřina (* 6.6.1652 )
-Ondřej (* 9.11.1653 )
-Jiří (* 6.3.1655 ) oženil se s Kateřinou
-Dorota ( 8.11.1655 )
-Vít (* 14.6.1658 ) oženil se s Annou
-Margareta (* 29.3.1661 )
- Kryštof (* 6.5.1663 ) jeho známe jako našeho předka z minulé kapitolky.
Všechny matriky o Tymákově jsou uloženy v plzeňském Státním oblastním archivu u římskokatolick fary Starý Plzenec, některé z nich jsou značeny jako farní obvod, jiné jako Tymákov. Nejstarší z nich ve farním obvodu je z let 1651-1689 a má signaturu SM l. Jsou v ní jen narození, takže zde nenajdeme ani úmrtí ani svatby. Nemá index. Celkem je zde z tohoto obvodu 34 matrik

PAICHLOVÉ A HRÁDEČŤÍ SEŠVAGŘENÍ

Hrádečtí se setkali s rodem Paichlů teprve ve své poslední generaci jen dík Vaší babičce na Hrádecké hospodě. Ale jejich rodinné hroby na krchově U Václava stojí neuvěřitelnou shodou okolností přímo oproti sobě, jakoby byly předurčeny ke spojení. Je vhodné se tedy o těchto větvích rodů Lochmanů a Čížků zmínit hned teď, protože třináctá a čtrnáctá generace Paichlů je spjata svým domovem s Hrádeckou hospodou a se sešvakřeným rodem Lochmanů a Čížků.

HRÁDECKÁ


Hrádecká pro nás všechny byla taková velká zahrada, chatička jako perníková chaloupka, stromy s ptáky, kouty se slepicemi a ovcemi, širý svět v sousedství polí a na skok od lesa, všude tenkrát ještě čistý vzduch, slunce, sníh, klid, na vše byl prostor a čas,
Pro Jiřího a Míru na dvacetičtyřhodinový denní čas maminka a na pomoc na částečný úvazek i babička Lochmanová, přitom žádné ranní vstávání a úprk do jeslí. Pro děti to nemělo dlouho skoro žádné nevýhody. Jim ani nevadilo, že jim málem přimrzaly peřinky k puse, když v chatě teplota v zimě v noci klesala skoro až k nule. Malé dítě nepotřebuje tekoucí vodu z kohoutku a spíš ho baví voda cákavá nebo voda v tajemné díře přikryté stříškou s rumpálem a s řetězem. Junáky spíše baví lézt po stromech než padat se schodů v paneláku.Pro malé děti byly i jediné dvě místnosti a malinká veranda chaty dost velké.
V takové idyle však nemohlo růst jen jedno dítě, kluk se potřebuje se s někým bavit, škádlit i prát. Takže si tento svět dobře naplňoval kolektiv Jirky a Míry, příslušníci 14. generace Paichlů. Oproti městským dětem věděli i v této moderní době jak pálí kamna, jak štípou komáři, jak se vytvářejí rekordy v běhu na čtyřicet metrů vzdálený záchod, co to znamená bát se berana, jak si nacpat pusu k prasknutí jahodami sbíranými přímo ze záhonu, co dá práce honit veverky, jak se možno beztrestně zmazat po celém těle.
Bohužel tento ráj pro děti nebyl moc vhodný pro školní a dospělý život. Všude bylo daleko, Daleká cesta do města kolem hřbitova k autobusu, který jezdil málokdy, nejbližší krám přes kilometr, nejbližší ves Červený Hrádek přes dva. Nejbližší sice byla Hrádecká hospoda, ale cožpak z ní dítě potřebuje něco jiného než babičku a dědu Lochmanových.
Hrádecká hospoda také neskýtala nějaké divy moderní civilizace, vždyť byla postavena s číslem Červený Hrádek č. 48 už v r. 1811. Původně o bylo asi jen normální selské stavení, hospoda v něm nejspíše byla zřízena teprve až v r. 1911-1912, kdy nová přímá silnice do Rokycan přes ejpovický kopec nahradila dávnou původní středověkou cestu z Plzně přes plzeňský pivovar podél Mže kolem starého lazaretu ke kostelíku sv. Jiří, dále přes nynější Doubravku kolem Újezda k dnešní benzinové pumpě a přes Čížkovic pole do lesa Pytle na půsek, který se dodnes nazývá Poštovskou silnicí. Stará cesta tedy šla přes pozdější Lochmanovic zahradu, přesně pod pozdější chatou. O tom svědčí i kamení a vodní drenáž, která svádí přes Salcmanovic parcelu a spodní louku Jirky Lochmanů. Dětský ráj Hrádecké byl tedy přímo na místě, kudy šel obchod až z Levanty přes Benátky, Norimberk a Prahu až do dalekých krajin polských. Tudy pádili často poslové dějin vztahů Prahy a Norimberka, tudy šla vojska husitská i vojště jiná, cizí. Nezdá se mi pravděpodobné, že by pozdější hospoda ve XX. století ještě sloužila jako formanská hospoda, že by se zde přepřahaly koně poštovních kočárů, jak se někdy o Hrádecké hospodě tradovalo v rodině Čížků. Nevypátral jsem kým byla hospoda postavena. Čížkové, z jejichž rodu babi Lochamnová pocházela, to nebyli. Hospoda patřila do Červeného Hrádku, tedy do vsi s dlouhou historií.. Vzpomínám ji i k vůli lékaři Miroslavovi, aby věděl, že vyrůstal v sousedství bydla vedoucí osoby české mediciny.
Červený Hrádek vyrostl kolem někdejší tvrze Hrádku. Nejstarší zprávy o něm máme z r. 1379. Komu tehdy patřila nevíme, nejspíše Zdeňkovi, velmistrovi špitálního řádu křižovníků s červenou hvězdou. Tento řád byl jediným českým řádem, který zakládal jakési nemocnice - špitály pro léčení chudých a nemocných. U zrodu tohoto řádu stála sv Anežka Přemyslovna. V r. 1407, kdy Hrádek Zdenek prodal, se už jmenoval Červený Hrádek. Toto zbarvení Hrádku do červena (latinsky Hradek Rubeum) vysvětlují někteří tím, že střecha místní tvrze měla červenou taškovou krytinu. Já si myslím, že to zčervenání Hrádku souviselo s tou červenou hvězdou křižovníků, kterou měl její velmistr i ve znaku svých majetků.
Od 1445 zde sídlel vladyka Martin z Otova. Na přelomu 15.a 16.století zde seděl pán Malesický z Poutnova. Za něho však tvrz zpustla. Při dělení majetků po něm dostal Hrádek Jiří Malesický, jehož potomci si přidali Hrádek k Bukovci. Tvrz byla obnovena s dvorem a pivovarem až v r.1544. V r.1550 se dočteme na dílčí ″ceduli dílu druhého na czerwenym hradku”, že “... tvrz hradek Czerweny pusty...při téže tvrzi popluží pusty s dědinami...lesem dehetnikem...i s tou řekou u bukowce″. Tvrz i pivovar stály u rozcestí silnic u kapličky.
Skrze Malesické se Hrádek dostal do držení Štampachů. Tvrz definitivně zpustla v 17.století. V r.1641 tvrz ještě prodala Anna Prolhoferová ze Štampachu plzeňskému měšťanovi Janu Görichovi. Od té doby býval Červený Hrádek v majetku plzeňských nebo pražských měšťanů. Např. v r. 1685 jej prodal Kryštof Jindřich z Heimfeldu Jiřímu Karlovi Šteinbachovi z Kranichštejna. Od 1715 zde byl rod Harnochův. Rytířský statek koupilo v r 1724 město Plzeň a sloučilo ho se svým panstvím.
Červený Hrádek patřil farou k Dýšiné, proto musí se jeho matriky hledat ve Státním oblastním archivu v Plzni pod farním obvodem Dýšiná. Ale není kdo by v nich hledal. Někteří Čížkové a Lochmanové, kdybyste je někdy hledali, jsou však v matrikách Újezda.

LOCHMANOVÉ

přišli sem původně nejspíše z Bavor přes jižní Čechy, kde nějaký čas sídleli v Hůrkách u Lišova, odtud šli přes Brnířov u Kdyně k Plzni, kde žili jednu generaci v Újezdě. To místo českého usídlení mají Lochmanové společné s Vaší vzdálenou příbuznou, paní MUDr Jiřinou Kuthanovou, provdanou Nečasovou v Hůrkách č.3, 373 72 Lišov, tel 03-94228. Kdybyste hledali v jižních Čechách pomoc, určitě ji u ní najdete na jejím statku nebo v ordinaci v Lišově.
Etymologicky jejich příjmení nejspíše vzmiklo z německého das Loch, tedy díra, otvor, štěrbina, natržení, ale také v přeneseném smyslu jako kriminál, temné místo, dolina, proláklina, les v buši a mnoho jiných významů. A na dalekém Islandu je lochman něco jako fojt nebo rychtář, mající v popisu práce i plnění žaláře. Pročež i u pánů Dánů nutno původ jména tohoto hledati. Tak si pánové potomci některý význam vyberte z tělesných nebo povahových znaků Vašich předků a prohlašte ho za ten určující. Určitě to nebude mít na Vás nějaký vliv. Původ nebývá jen dirka na děrných štítcích. Mostem pro Lochmany k rodu Paichlů byla Vaše babička Naďa.

„Ze všech lokálů na celym světě musel vkročit zrovínka do toho našeho.“

Rodopisná tabulka Lochmanů
Lochmanová Naďěžda
* 27.9.1925 + 18.4.2017 17:17

Václav Lochman+ Emilie Čížková
* 21.5.1899 + 4.4.1966 * 21.7.1898 + 16.3.1975

Josef Lochman+ Kateřina Dejčmarová
* 11.10.1873 + 27.3.1934 * 25.11.1877 + 4.1.1933

Josef Lochman+ Alžběta Papáčková
*?* 4.5.1843 + ?

Josef Lochman+ Marie Weingerová
* 10.1.1843 + ?* ?
O jejich rodištích jen telegraficky:

HŮRKY jsou vsí asi 3 km od Lišova, nedaleko pod Budějovicemi. Byly písemně vzpomínány už v r. 1378, když byly zastaveny Lišovu. Farou patřily do Lišova. Ale pozor, v bývalém okrese Lišov mají být nebo byly ještě jedny Hůrky (Hůry, Huorky, Hórku), také patřily do panství Hluboká, ale farou do Libniče. Jinak jsem v jejich historii nenašel nic mimořádného, kromě samozřejmě Lochmanů a jejich potomka, výše zmíněné paní MUDr Jiřiny Kuthanové - Nečasové, která studovala na Lékařské fakultě v Plzni. Etymologii jména Hůrky nemusím snad rozvádět, šlo o ves na menší hoře nebo vyvýšenině.
BRNÍŘOV je ves nad horním tokem Starého potoka, l km jihovýchodně od Kdyně. Prvně je v listinách vzpomínaná v r. 1543 jako dvůr patřící ke hradu Rýzmburku, spolu s Prapořištěm, odkud pochází manželka našeho nejstaršího známého Lochmana Josefa. Brnířov se opakovaně pak popisuje v písemnictví také pod názvy Brniržowo, Prenirschen, Brniržow. Všechna jména naznačují, že to byl původně Brnířův dvůr. Brníř ( brnieř) bylo zaměstnání výrobců brnění, těch, kdo dělali brně. Jinak však ves měla nejspíše osudy, jako mělo celé rýzmburské panství. Od poloviny l7. století je pak historie Brnířova s velkostatkem Kout na Šumavě- Trhanov, jenž byl smutně spojen od 17. století s dědičným držením panství Lamingenů z Albenreuthu. Známý Lomikar ( Volf Maxmilián z Lamingenu) zcelil panství koutské, trhanovské a všerubské v jedno panství, označované jako příslušenství hradu Rýzmberka, v němž byl zahrnut též Brnířov. Po Lomikarově smrti v r.1696 koupili toto panství Stadionové, páni na Wallburku a Sautrachu, jehož první majitel Jiří Jindřich byl děkanem kapituly bavorského Würzburku a místodržící würzburského knížectví.
Začněme tedy, jako obvykle, s předky Lochmany.

l. NADĚŽDA LOCHMANOVÁ /*1925 +18.4.2017 17:17/

Nacionále:
*27.9.1925 Červ,Hrádek
Rod.list dle knihy naroz.sv.II.str.107 c.bez.127 čj. 719, porod.asistentka A. Vesela z Doubravky 82
Rodiče: otec:Lochman Václav *21.5.1899 Doubravka 265
matka: Emilie.Čížkova * 21.7.1898 Červ.Hrádek 48
Náboženství: Československé- husitské, pokřtěna 10.10.1925 farářem F.Přikrylem. Kmotři Josef Lochman, Kateřina Lochmanova, Kateřina Čížková
Sňatek: 15.7.1950 na radnici v Plzni-Odd.list JNV Plzen,sv.XXIV,1950, sv.XXIV,r.1950,str.33,c.rad.658, svědci Vilém Karel, Josef Čížek, manžel Přemysl
Děti Jiří Ing.*19.12.1951
Miroslav MUDr. *18.11.1953
Sourozenci: Josef Ing *1927 + 1990
Školy: obecná v Červ.Hrádku,
měšťanská 3. tr.
dvouletá škola pro rodinná povolání v Plzni
Zaměstnání: ČSD telegrafistka
1950-1957 v domácnosti
1958- Fakultni nemocnice v Plzni, sekret. dětské klin
1982 v důchodu
Zdravotní anamnéza:
-vrozená aortomitrální vada
-salmoneloza s pyelonefritis, poporodni mastitis,
-od přechodu osteoporoza,artróza kolen a páteře, CC a Ca syndrom
-pásovy opar s atrofii humeroskapul svalu
-zlomeniny zapěsti, bérce, kolene při osteoporóze
Bydliště:Hrádecká Hospoda,Červ.Hrádek 48″
Plzeň,Rokycanova E 536
Plzeň, Zahradni 8

18.4.2017 Ahoj maminko a tati, posílám vám svůj náčrt proslovu, který nebude nikdy vyřčen, protože se stydím a protože maminka to zvládne lépe a levou zadní. Ale někomu to musím poslat, když jsem to dnes u hrabání vymyslela ... Terka

A byl vyřčen, za vydatné podpory brachusovy ...

Vážení, chtěla bych říct jen to, že babička byla úžasná ženská plná věčného optimismu a porozumění snad ke všem a všemu (kromě komunistů...to bych asi neříkala). A já si uvědomuji, že jsem měla a mám velké štěstí, že jsem byla a stále jsem obklopena takovými prarodiči, kteří dělali a dělají můj život bohatším a krásnějším. Děkuji všem třem! Na babičku budu vzpomínat vesele, tak jak by si to jistě přála, třeba když se budu snažit alespoň trochu přiblížit jejím božským borůvkovým koláčům.

2.VÁCLAV LOCHMAN byl jedním z Vašich pradědečků. Narodil se ve stejném roce jako můj táta, 21.5.1899 v Doubravce v Podlesí čp. 265. Chodil do školy v Doubravce, pak do gymnasia v Plzni, to ale nedodělal, přestože byl bystrý. Raději četl knihy, než aby se učil do školy. Pak nastoupil jako pomocná síla na dráhu, ale brzy šel na vojnu a s armádou se dostal na východní Slovensko, kde v bojích proti Maďarům prožil horké chvilky a vysloužil si vyznamenání. Po návratu se po vzoru otce vrátil na dráhu, kde měl před sebou kariéru správního úředníka na ředitelství drah v Plzni.
Oženil se 28.7.1923 s Emilií Čížkovou, dcerou rolníka a hostinského na Hrádecké hospodě, která pak při jemné povaze Václava se mu stala generálem. O Emilii, Vaší prababičce se ještě dočtete u rodu Čížků, z kterého pocházela.
Měli spolu jen dvě děti:
-Naděždu, narozenou 27.9.1925 v Červeném Hrádku č. 48,
-Josefa, * 5.5.1927 + 18.3.1990. Byl lesním inženýrem ve Výzkumném ústavu lesa a myslivosti v Roztokách u Prahy. Oženil se s PhMr Stanislavou Balákovou, dcerou Stanislava a Vlasty Balákových, kteří bydleli v Praze v Karlíně na Lyčkově nám č. 2. Měli spolu dva syny Petra a Tomáše.
Václav Lochman v nejlepším rozletu svého uplatnění na ředitelství drah v Plzni byl vážně zraněn na noze, když byl při tankování benzinu u pumpy, která patřila k hospodě, sražen autem. Po vyléčení s těžkou deformitou a poruchou chůze postupně pracoval na ředitelství drah ve spisovně a v jiných funkcích. V posledních létech se teprve u něho projevilo srdeční onemocnění, zčásti pravděpodobně jako u jeho dcery vrozené a navíc i povahy ischemické choroby srdeční. Zemřel v nemocnci ve Stodě dne 4.4.1966., kde byl primářem jeho synovec MUDr Vlastík Salzman. Ten, jehož většina rodiny ze Stodské větve se vystěhovala do vesnice Puhoi na Novém Zélandu již roku 1883. V nedalekém Aucklandu dosud žije Edith Salzmann, Senior Lecturer of Music.
Václav byl to povahově jemný a hodný člověk.
Příloha č. 101 - Václav - Domovský list a parte

3.JOSEF LOCHMAN se narodil dne 11.10.1873 v Hůrkách čp. 63. Rodinné zkazky neudávají, jak se do Plzně dostal. Víme však, že bydlel v Doubravce Podlesí v Borové ul. č.22. Byl zaměstnán jako konduktér na dráze, u ČSD to však dotáhl na oficiála státních drah. Byl členem l. spolku průvodčích vlaků ″Pokrok″.
Oženil se 8.2.1898 s Kateřinou Dejčmarovou, dcerou sedláka z Hůrek č.2, narozenou dne 25.11.1877. Kateřina měla 3 sestry, z nichž jedna žije v USA, a jednoho bratra.
Lochmanovi měli spolu tři děti:
l.-Václava (* 231.5.1899), Vašeho pradědečka, o němž jsme četli v předchozí stati
2.-Jana (* 15.15.1901 + 2.4.1968) správce zemědělského družstva na několika místech u Nepomuka, v Kalci, ve Dvorcích, Vysočanech aj. Oženil se s Vlastimilou Čížkovou, *9.5.1901 na Hrádecké hospodě. Janova rodina se pak rozrostla o tři syny:
- Jana Lochmana PhMR.,RNDr, který se narodil na Hrádecké Hospodě, ale oženil se a žije v Náchodě. Vzal si za ženu Jaromíru Seidlovou, *22.7.1930 z Náchoda čp. 671. Dnes bydlí v Náchodě, Ul.Elišky Krásnohorské 671. Mají jen dceru Haničku, narozenou 8.8.1954, dříve provdanou za Iráčana Tatatabai Farhad Ali, * 8.3 1950 v Teheráně). Hana žije v Mnichově.
-Jaromíra Lochmana Ing., který se narodil v Červ. Hrádku dne 14.8.1935 a dříve žil s rodinou v Ostravě a nyní v 19000 Praze 9, Místecká ul. 448. Oženil se Ing. Martou Bohoňkovou (* 22.3.1935 v Plzni). Mají spolu dva syny, oba už ženaté. JUDr Libora, naroz. 14.12.1961 a Ing. Tomáše.
-Jiřího Lochmana, který se narodil 1.7.1937 ve Dvorcích..Byl dvakrát ženat, děti vlastní však nemá. První žena se jmenovala Ludmila Řezáčková, vzal si ji v Plzni 23.3.1963. Druhou ženou mu byla Božena Dobrá, * 2.8.1944. Bydlí na Náměstí Č.Ullricha 18. Dnes sdlí svůj čas s MVDr Evou Jíšovou
3.-Vlastimilu Annu (* 4 6.1916 v Doubravce ), provdanou Slancovou. O ní nevím skoro nic. Bydlela v Doubravce v Podlesí v domě po rodičích.
4.-Nelze se už dopátrat pravdy, zda nežil ještě jeden syn- Josef. Možná že ústní tradovaná zpráva o tom si to plete s Josefem který zůstal v Hůrkách.
Josef Lochman zemřel v Doubravce ve svém domě v Borové ulici 22 v úterý ve 4,45 odpoledne po delší nemoci v 61.roce věku svého. Pohřeb byl v pátek 30.3.1934 žehem. Na co zemřel nevíme přesně, prý na rakovinu rtu.

4.JOSEF LOCHMAN se narodil 10.1.1843 v Brnířově jako syn tesaře. Žil později v Hůrkách čp. 63, kam se asi přiženil svatbou s Alžbětou Papáčkovou, nar. 4.5.1843 v Hůrkách čp.64.
Dál v rodě Lochamanů jsem už nepátral, protože bych musel hledat v matrikách jihočeského kraje, zejména v Státní oblastním archivu v Třeboni ? 37911 Třeboň, Zámek, tel 2344, 3677, návštěvy Po,Ú.Č,Pá7,30- 15, eventuelně v jeho pobočkách v Jindřichově Hradci /zámek/ a v Českém Krumlově/zámek/.

ČÍŽKOVÉ

jsou Vám známi jako rod Vaší prababičky z Hrádecké hospody. Čížkové tu hospodu ale nestavěli. Jako hospodský z rodu Čížků je zde poprvé uváděn až Martin, ale ten se narodil až r. 1827. Jeho otec Jan Čížek prý žil celý život v Újezdě. Hostinec původně bylo samostatné stavení s okolními polnostmi. Čížek Josef prý více sedlačil, a proto teprve až do 6.2.1892 provozovala živnost ″s oprávněním výčepu piva″ jeho žena Kateřina. V r. 1909 k hostinci byl přistaven místo starého přístěnku pro hospodskou lednici nový dům s čp. l0. Původní přístěnek totiž vyhořel. Těsně předtím prý chtěl agent pojišťovny tento objekt pojistit, ale Kateřina to odmítla. Poslední stavbou na Hrádecké bylo postavení stodoly a kalové jímky v r. 1941.
Podívejme se tedy na rodopisnou tabulku Čížků.

Josef Čížek, rolník+ Marie
*25.7.1893 + 12.5.1953* 5.4.1903 + 7.31987

Josef Čížek, hostinský+ Kateřina Nová
*21.4.1864 + 25.12.1922 * 10.4.1870 + 6.3.1945

Martin Čížek, hostinský+ Kateřina Fialová
*10.9.1827 + ? * 31.10.1833 + ?

Jan Čížek, domkář+ Anna Benešová
*?+ ?

Tomáš Čížek, domkář+ ?

1.JOSEF ČÍŽEK, nejstarší v tomto rodokmenu (93 let), sedlák v Hrádku, se narodil 25.7.1893 na Hrádecké Hospodě, tedy v Červeném Hrádku č. 48. Vychodil osmitřídní školu (v Červeném Hrádku a v Doubravce), pak Zemědělskou školu v Plzni. Pracoval u svého otce jako zemědělec. Byl však i velmi agilním politikem v Agrární straně a měl se stát poslancem. Lobezský sedlák Kočandrle, který také chtěl kandidovat na poslance, se šikovně svého konkurenta Čížka zbavil tím, že mu sehnal zbytkový statek v Záluží. Čížek tenkrát měl před svatbou a předpokládal, že mu žena přinese větší věno.
Oženil s Marií Janečkovou (* 5.4.1903 v Bojanovicích u Rábí). Její otec František byl v Bojanovicích sedlákem a matka se za svobodna jmenovala Anežka Barborková. Nevěsta však věnem nepřinesla prý skoro nic a tak se Josef musel na ten zbyťák hodně vypůjčit. Nadřel se tam dost, ale po Mnichově byl tamodtud Němci vyhnán. Celé hospodářství zůstalo zabrané části Sudet.
Čížkovic rodina se tedy ze Záluží musela narychlo přestěhovat po vzniku Protektorátu na Hrádeckou hospodu. Tam znovu museli hospodařit v malém. V té době už Josef Čížek na fyzickou práci moc nestačil. Bránila mu v tom nejen tlouštka, ale i v dětství zraněná ruka. Přišel totiž o dva prsty, které mu utrhl žentour. Po válce se znovu ujali svého majetku v Záluží, ale opět ne na dlouho. V r. 1948 jim celé hospodářství zabral státní statek.
Naplnění svých dalších plánů a rehabilitace už se Josef Čížek nedožil. Zemřel 12.5.1953, ani se již neví na jakou chorobu. Je pochován na hřbitově v Dýšiné i se svou manželkou, která zemřela 3.1987 po srdečním selhání, komplikovaném embolií do pravé ruky a po mozkové mrtvici.
Josef a Marie Čížkovi měli tři děti:
-Josefa (* 5.4.1930 ), který utekl přes Šumavu do emigrace v Kanadě. Tam se oženil s Francouzkou, měl 2 děti, ale pak se rozvedl. Dnes se zamýšlí znovu se vrátit do vlasti a hospodařit na statku v Záluží u Chotěšova. Je vším podoben svému otci, povahou i tělesně.
-Jiřího (* 25.3.1932), který splácel dlouhá léta jako skladník a soukromě hospodařící malorolník léta dluhy z daní, které za dobu války Němci prý ″zapomněli″ zaplatit. Tak to komunistické úřady nařídily zaplatit okradenému synovi. Jiří má dva syny, Jana a Jiřího, kteří žili v Kanadě, kam také za komunistů přeběhli ″ přes kopečky″. Jan se však v Plzni ped 2 lety oženil a snad už zde zůstane natrvalo.
-Milenu (* 11.12.1935),která se vdala za zahradníka Voboru a celý život pak pracovala jako zahradnice v Komunálu. Dnes je v penzi a soukromě podniká ve vlastním zahradnickém podniku a na zděděných statcích v Hydčicích u Rábí. Má syna Miloše.

2 JOSEF ČÍŽEK (* 21.4.1864 v Červeném Hrádku 48, tedy v Hrádecké Hospodě). Pochází z dvojčat. O druhém dvojčeti nevíme nic, ani zda přežilo. Josef zprvu pomáhal otci v hospodě, teprve později začal sedlačit.
Oženil se s Kateřinou Novou (* 10.4.1870 v Kyšicích čp.34), dcerou sedláka Vojtěcha Novýho, nar. 7.2.1835 v Kyšicích a Josefy Opatrné, nar. 25.3.1841 v Syré č.5. Nová Kateřina měla prý tyto sourozence: Matěje, Josefa, Vojtěcha, Magdu-provdanou Maurovou, Josefu -provdanou Rackovou a Marii- provdanou Beránkovou.
Prostřednictvím těchto sourozenců byli Čížkové spřízněni s mnoha příslušníky rodů v okolí Plzně, které známe i my jako příbuzné dodnes. Jsou to např. u nás v domě bydlící Rackové, blízko nás dříve bydlící Beránkové, v Dejšiné bydlící Maurové, v Kyšicích bydlící Nových a Jílkové aj. Svět pro Čížky a Nových byl skoro pro všechny jejich potomky malý. Všude proto na vsích kolem Plzně naše vzdálené příbuzné, protože ″naše kráva se napila z jejich louže″.
Josef a Kateřina Čížkovi měli spolu tyto děti:
-Marii (* 8.9.1891, + 1.5.1965), která se provdala za Václava Salzmana, řídícího učitele ve škole v Letkově, pak v Červ. Hrádku a potom v Praze (* 1890, + 13.8.1952). Tito manželé měli syna MUDr Vlastimila Salzmana (* 27.12.1921 v Praze) a dceru Jaromíru, provdanou pak Šmídovou.
-Josefa (*25.7.1893 + 12.5.1953 O něm jsme mluvili v předchozí stati.
-Magdalenu (* 1895 + 1949 ), která se provdala za Karla Fleišhanse, rolníka z Lobez. Měli spolu dcery Dagmaru, pak provdanou Kabátovou a Libuši, provdanou Lázničkovou. Žili v Lobzích. Dáša měla se svým mužem, později pojišťovákem, propachtovanou zahradní hospodu Na Bílé hoře u konečné autobusu.
-Emilii (* 21.7.1898 + 16.3.1975 v Plzni v Zahradní ul. 8). Byla to Vaše prababička, matka Vaší babičky Nadi. Něco je o ní psáno v rodokmeni Lochmanů, protože se provdala za Václava Lochmana. Moc jsem se toho o jejím dřívějším životě nedozvěděl, protože její dcera nepovažuje spolupráci na tomto rodopise za nutnou. Emilie pomáhala svému muži ve vedení hospody.

-Vlastimila (*9.5.1901, + 59.1993). Ta se provdala za správce hospodářského družstva Jana Lochmana (*15.5.1901 + 2.4.1968). Bližší o nich jsme si něco řekli už v rodokmenu Lochmanů.
Josef Čížek starší zemřel na Hrádecké hospodě dne 25.12.1922, dlouho prý předtím stonal ″na plíce″ od té doby, co hasil onen požár přístěnku s lednicí v r. 1908. Jeho manželka Kateřina zemřela prý na rakovinu dělohy 6.3.1945. Ani se už chudáci nedožili našeho osvobození.

3.MARTIN ČÍŽEK se narodil 10.9.1827 prý v Újezdě u Plzně Podle matrik byl později uváděn jako hostinský na Hrádecké.Není pravděpodobné, že by hostinec byl zřízen teprve v domě Červený Hrádek čp.48 Dům byl totiž s určitostí vystaven v r. 1811.
Oženil se s pannou Kateřinou Fialovou (* 31.10.1833 v Hořelicích u Berouna č.11), dcerou Jakuba Fialy z Hořelic (* 1793 + 12.8.1879 ) a Marie Merglové z Hořelic č. 9. Měli spolu tyto děti:
-Jan Křtitel (* 23.12.1858), který se stal ředitelem školy v Plzni, oženil se s Annou (?) a měli spolu syna Jaroslava, pozdějšího JUDr, Vladimíra a dceru Marii, provdanou za Antonína Pyška, s nímž měla syny Antonína, Jana a Jiřího. Marie Pyšková zemřela 30.9.1963.
-Marie (* 24.1.1861)
-Barbora (* 17.4.1866)
-dvojčata narozená 21.4.1864, z nich Martin údajně zemřel na psotník 19.4.1865 a František 20.7.1868 též na psotník.
Martin Čížek zemřel ve věku 46 let (+ 7.5.1870) na tuberkulózu. Jeho manželka Kateřina zemřela na Hrádecké hospodě. Oba jsou prý pochováni v Dýšiné.

4.JAN ČÍŽEK byl domkářem v Újezdě (u Plzně) čp. 21. Nevíme toho o něm mnoho, ani datum narození. Jeho manželka se jmenovala za svobodna Anna Benešová, byla dcerou Františka Beneše, domkáře v Doubravce a Anny Harantové z Bušovic.
Kolik měli dětí jsem nezjistil Učitě však měli syna Martina který se narodil 10.9.1827 v Újezdě. O němž jsme četli v minulé stati.

5.TOMÁŠ ČÍŽEK byl otcem předchozího Čížka Jana. Nevím však o něm také nic přesnějšího. Narodil se a žil prý jako domkář v Újezdci, jak se dříve nazýval Újezd. Jeho manželkou byla Barbora Bílá z Újezda. O všech dětech nemáme zprávy, jen o jejich synovi Janovi, o němž jsme mluvili předtím.
Je to dost málo, kam až jsme došli s rodokmenem Čížků. Další zprávy bychom snad našli v matrikách římskokatolické fary, jichž dvacet knih je uloženo ve Státním oblastním achivu v Plzni. Nejstarší z těchto matrik pod signaturou SM 42 obsahuje údaje o narození, sňatcích i úmrtích z období od 1694 do 1730. Spíše však je nutno hledat v matrikách faru v Újezdě, zejména v matrice se sign SM 43, která by měla obsahovat zejména údaje o Tomášovi Čížkovi z le 1700- 1770.
Nutno připomenout, že se Čížkovic dvě dcery spojily sňatkem se dvěma bratry rodu Lochmanů.

Paichl Přemysl a kolektiv
S Á G A
R O D U
PAICHLŮ

DÍL III. SYNOVÉ A VNUCI

Plzeň, 1994

KOLEKTIV: Jiří Paichl, Tomáš Paichl, Miroslav Paichl, Květa Paichlová, Tereza Paichlová.

15.GENERACE PAICHLŮ
Tato generace byla sice zprvu svým vstupem do života spojena s Hrádeckou hospodou, odtud se však naši synové začali po vzoru svých předků toulat. Přecházeli přes centrum Plzně do Prahy. V Plzni ještě stačili zplodit naše vnuky a emigrovali do Prahy, kde jim postavili nová hnízda. Na to všechno budou už sami vzpomínat se mnou. Vezměme to tedy pěkně po pořádku.

NEJPRVE O NAŠICH SYNECH

Máme dva syny, na radosti a snad i starosti to bylo dříve dost. Nyní na stáří však hořekuji, že jsem nezplodil dceru. Dcera obvykle zůstává doma. Chlapi odlétli a tak jsme zbyli na většinu času jen dva. To je svízel. V tom našem prázdném hnízdě má moje drahá možnost neustále peskovat jen mne. A tak vzdálení potomci jsou mým už jen jediným spojení se světem citu a lásky. Proto o nich budu povídat, i když se už ukazuje, že o sobě budou psán oni také. Ale prý až tak za dvacet let. Moji vnuci uvidí.

PRVOROZENÝ

JIŘÍ PAICHL Ing/*1951/

Nacionále
*19.12.1951 v 05 h.15 min. v Plzni,Gyn-por.oddělení vojen. nemocnice
v Plzni, Č.o.p. 39, č.běž. 922
porod.váha 2900 g, délka 50 cm
Otec: Přemysl Paichl MUDr, * 12.7.1923 v Plzni
Matka:Naděžda roz.Lochmanová,* 27.9.1925 v Červ.Hrádku
SourozenciMiroslav, v Plzni
Sňatek 11.7.1976 v Plzni, JNV Plzeň, manželka: Květa roz.Volfová, *30.3.1956 v Plzni
Děti:Terezka * 19.8.1982 v Plzni
Tomáš * 14.11.1984 v Plzni
Bydliště: 1951 Plzeň, Rokycanova E 536
1957 Plzeň, Zahradní 8
1973 Plzeň, Volfova 56
1976 Praha Žižkov, Biskupcova 89
Školy: mateřská školka 1957
1958 základní škola v Plzni Houškově ul.
1967 tříletá střední všeobecně vzdělávací škola (gymnasium) Plzeň, Nám.Odborářů 23
1970 Vysoká škola strojní a elektrotechnická, fak.kybernetiky, Plzeň,Nejedlého sady 14
Diplomová práce Užití kybernetiky ve vyhodnocování psychologických testů.
Promoce 2.7.1976, Tylovo divadlo
Mimoškolní vzdělávání: soukromně němčina
Zaměstnání:
1967,8 - letní brigády Státní statek Horš.Týn
1975, 1.10. ČSAV Psycholog.ústav v Praze, zprvu při studiu, pak odb.asistent (Pod vodárenskou věží 4, v Husově ulici, Purkyňově ulici, Čtyřdomí)
1988, 12 samostatná podnikatelská činnost při zaměstnání:
1991 od 30.4. po odchodu z ČSAV z místa vedoucího matemat - technického oddělení se stal samostatným podnikatelem firmy CT Sail, CT Prague, CT Net, Praha Karlovo nám.7,Od 1992 spolumajitelem firmy.
Zahraniční cesty: opakovaně Řecko, Jugoslavie, Bulharsko, opakovaně Rumunsko, Holandsko, NDR, Polsko, Anglie, Francie, Španělsko, opakovaně Rusko, Mongolsko, Gruzie, Pamir, opakovaně Nepál, Čína, Tibet,Indie, SNR, Rakousko, USA, Hawai, Norsko, Finsko, Švédsko, Maroko, Chile, Argentina, Patagonie, Mustang

Nemoci: vroz.defekt druhého žebra vlevo
-virová žloutenka typu B
-hepatopatie po cestě do Asie 1987
-kýla

Nejvážnější úraz v nějakých deseti letech pořízený hrotem lyžařské hůlky do krku hned vedle krční tepny, při skokanské exhibici, jak jinak než bez hůlek. Ty lemovaly bod odrazu na vlastnoručně udusaném skokanském můstku na sjezdovce Špičáku u Železné Rudy. Ještě dnes prý nahmatatelná jizva při holení dokladem jest toho.

Na svět přišel v roce zajíce. Ač nemám rád horoskopy tenhle z Říše středu na něho dost sedí: Zajíc je tvorem, kterému nikdy nechybí hlad a chuť pást se. Nikdy však z pastvy neodhání jiné. Je to výstižné označení tohoto dobromyslného tvora, který je prototypem pravé tolerance a kamarádské družnosti. Dokáže doslova zužitkovat vše, je jako perfektní recyklační stroj. Ze starého vytvoří nové a z nového starožitnost - doslova před očima. Jeho adaptabilita na nové prostředí je fantastická a tak není divu, že stmeluje kolektiv a je duší a rádcem pochybujících. Má silné sociální cítění. Je taky vynikajícím učitelem a své žáky dovede zaujmout jako nikdo jiný. Má ovšem rád obdiv a tak potlesk a zadostiučinění jsou pro něj stejně důležité jako nové šance a příležitosti. Změny má rád a nic ho nemůže více znechutit než šeď a jednotvárná nuda. Je však týmový hráč a tak v pozici šéfa ho uvidíme málokdy. Nemá rád otevřený boj a je spíš stratég a výtečný taktik. V konfrontačních vůdčích rolích se tato vlastnost ovšem považuje za slabost a tak občas mají Zajíce za pokrytce a alibistu. Není to ovšem zcela pravda. Jeho naturelem není tvrdý smeč na zteč, ale chytrá a taktická průprava a předem propočítaný výsledek. Je ovšem v lásce značně vrtošivý a nezřídka zůstává starým mládencem, který nadevše miluje svou svobodu. Není divu, že dovléct jej k oltáři je nadlidský výkon. Pokud se to jeho drahouškovi podaří, má vystaráno. Zajíc je dostatečně opatrný, než by byl otevřeně nevěrný. Z komplikací má panickou hrůzu a tak spíš žije ve snech a fantazii než v reálné skutečnosti.

NAROZENÍ A DOBA

Ten první den projevů Jirkovy touhy po životě pro nás rodiče nezačal nijak bezproblémově. Ráno, když se Jiří rezolutně hlásil k narození, tak jsem běžel telefonovat pro sanitku do vojenské nemocnice, To jsem neměl dělat, měl jsem raději odvézt Naďu do porodnice na Slovanech. Když jsme totiž k vojákům přijeli, tak mne v bráně chytil strážný a přesvědčoval mne, že se mám okamžitě hlásit u velitele nemocnice. Ten mne tvrdě bez ohledu na okolnosti přinutil, abych ihned odjel do Prahy za tajným úkolem. Auto už netrpělivě čekalo..
Tak jsem nechal budoucí matku Naděždu vyřídit všechny náležitosti s rozením Jiřího samotnou. Nemohl jsem zařídit ani vypsání přijímacích papírů. Tak je předkládám alespoň dodatečně.
Příloha č. 135 - Porodní list a Jirkova váha

Také to v té porodnici beze mne vypadalo, Jiří se narodil skoro uškrcený pupečníkem. Já jsem 10 dní jezdil s “tajným” prototypem pojízdné vojenské prádelny po celých Čechách, takže zpráva, že se mi narodil první syn mne dohonila až asi 4. den po jeho narození. Za posledních 5 Kčs, které jsem měl u sebe, jsem zapil Jiřího ovocným vínem z konzumu v zapadlých kasárnách na Litoměřicku.
Stejně nezvyklý a nepochopitelný byl i ten rok pro zemi Českou. Komunisté u nás se hádali, v únoru zasedal ústřední výbor, který už viděl tenkrát slovenský nacionalismus, dokonce popravil V.Clementise a zavřel do basy nacikomunisty, včetně G.Husáka. V červenci naše tajná policie inscenovala vraždy členů národního výboru v Babicích, aby mohla zesílit boj proti tzv. protistátní činnosti, v červenci byl také vydán zákon o ochraně státních hranic, který se pak zasloužil o pojem železné opony mezi námi a ostatním západním světem. V září začal proces proti židům, což bylo zástěrkou proti národnostním tendencím některých komunistických funkcionářů, kteří viděli, že nejen politicky, ale hlavně hospodářsky nás SSSR zotročil. Naši mocipáni se nezastavili ani před tím, že tyto české komunisty odstranili z funkcí a samého svého generálního tajemníka Rudolfa Slánského s mnoha jiných čelnými komunistickými funkcionáři utýrali psychicky tak, že se přiznávali k něčemu, co vůbec neudělali a pak je popravili. Kdysi se říkalo, že často zloděj zlodějovi krade, tehdy však vrazi vraždili vrahy. Z nás ty jejich vlastní oběti nikdo nelitoval, ale to na věci nic neměnilo, protože na místa popravených a umučených přišli v komunistické straně ještě větší hanebníci, nejen na nejvyšších místech, ale strach postihl i obyčejné prospěchářské členy KSČ, kteří pak od té doby utužovali režim hlídání, udávání a posluhování sovětům v každém domě, u každého uličního důvěrníka, v každé dílně a kanceláři. Počet donašečů se tehdy už počítal na statisíce.
V tom roce se také ukázalo, jak neschopný je komunistický ekonomický systém řízeného státního hospodářství. Vždyť v době, i když všechno soukromníkům ukradli, už jejich první dvouletý plán zkrachoval. Proto se už v dubnu začalo s údernickým hnutím, aby se lidé vybičovali k velkým pracovním výkonům, v červnu se znovu zpevňovaly normy v nově zakládaných jednotných zemědělských družstvech, Vyšly nové zákony o branné výchově, o ustavení Svazu pro spolupráci s armádou a Svazu protifašistických bojovníků. Abyste se vmysleli do doby Jirkova narození, tak si přečtete kousek tehdejších novin.
Příloha č.136 - Co psal o Jirkovi denní tisk

Byl to jeden z nejhorších roků komunistického temna, který zahájil hrůznou dobu desítky let trvající studené války ale i rok kdy Thor Heyerdahl dostal Oscara za Kon Tiki. Ten druhý fakt naštěstí ovlivnil jeho život více nežli ten prvý.

JAK TENTO JIŘÍ KE SVÉMU JMÉNU PŘIŠEL

Možná, že nás podvědomě inspirovalo to, že více Paichlů v minulých stoletích mělo jméno Jiří nebo Georg. Najdete Jirku třeba narozeného *2.5.1697, jeho táta byl také Georg, dne 15.4.1703 se narodil další - také jeho tatínek byl Georg. Dne 19.4.1711 se narodil Georg, asi jen proto, aby si pak vzal za manželku Dorotu.
Ani Vaše babička si ale nepamatuje, jak jsme k tomu jménu přišli. Možná, že nebylo možno dát prvnímu synovi křestní jméno jednoho z dědečků, aby se ten druhý neurazil. Možná, že jsme chtěli mít syna po jméně statečného, který se utká třeba s drakem.
Tu legendu přece znáte, že zabil draka, aby vysvobodil královu dceru. Proto je neohrožený rytíř Jiří zobrazován v okamžiku, jak probodává draka kopím. Proto se stal i patronem rytířů a vojáků. Jestli jste ho neviděli, tak jděte na hrad a uvidíte, že sedí na koni ( má to být bílý kůň), v jedné ruce kopí a v druhé ruce štít se znamením kříže, coby zastánce a šiřitel ideí křesťanství.
Takto vyzdobený zdobí znaky celé řady našich měst, např. Vysokého Mýta, Jiřetína, Jiříkova aj. Vyjímku tvoří znak Třebenic, kde v boji s drakem sesedl s koně. Největší sbírku Jiříků měl Ferdinand d´Este na Konopišti. Už jste se tam někdy byli podívat?
Sv.Jiří není výlučně jen český svatý. O něm jsou legendy po celém světě, najdete ho většinou pod jménem Georg nebo řecky Georgios, což znamená rolník. Je to jeden z nejuctívanějších křesťanských mučedníků. V byzantských legendách je nejčastěji nazýván jako megalomartyr / velkomučedník/ nebo tropaiforos /nositel vítězného praporu/, ve staroslovanských legendách vystupuje jako velikomučenik a pobědonosec. Tolik legend o něm je proto, že je o něm jen málo historických zpráv.
Podle historie byl prý vysokým důstojníkem římských legií za císaře Diokleciána a u dvora sloužil za císařova pobytu v maloasijské Nikomedii na pobřeží Marmarského moře. Teprve tam se přišlo na to, že byl vyznáním křesťan. Tak ho přesvědčovali, aby se Krista zřekl. Když nechtěl, tak ho mučili a nakonec popravili- byl prý sťat mečem r. 303. Hned od své smrti však byl uctíván jako světec a od počátku je zobrazován jako rytíř na koni, probodávající draka. Ta saň však není skutečný drak, to je symbol zla. Někdy je u sochy zobrazována také dívka. Oni asi svatí také měli všelijaké hříšky. Ta dívka totiž prý byla Alexandra, žena krále Diokleciána. Když Alexandra u svého manžela orodovala aby dal Jiřímu milost, docílila prý opaku. Král a manžel s podezřením na Jirku zanevřel... Inu kdoví co v tom bylo.
Pohřben je v Lyddě, což je malá vesnička blíže přístavu Jaffa v Israeli, kde po necelých dvou desetiletích po popravě mu římský císař Karel I. Veliký postavil první svatojiřský chrám na světě. Ať vás Jiří Paichl vezme do Lyddy do toho kostela, nebo spíše do Istambulu, kde jsou čtyři chrámy sv.Jiří.
Ony ty chrámy sv. Jiří jsou však všude, viz třeba kostelík sv. Jiří u Doubravky v Plzni, který má základy z r. 992, jako následovník jednoho z nejstarších klášterů u nás, pokud nejde o vůbec nejstarší. Nejstarším kostelem sv. Jiřího u nás je však údajně kostel v Modré u Velehradu, vybudovaný už v letech 830-840 irskoskotskou misií. Jiný kostel sv. Jiří máte vy Pražáci na Hradčanech. Po něm je pojmenován i kostel na Řípu, kde dříve byla jen dřevěná kaple a kostel dal zbudovat až r. 1126 kníže Soběslav- tam byste se měli jako turisté taky podívat, já už tam byl na slavné pouti celonárodní na počest l00 let Klubu českých turistů. Kostel sv.Jiří je na hřbitově v Bohdanči, na kopci Homole v Dušníkách. v Tmáni a bůhví kde ještě. V Římě mu byl postaven první kostel v r.683, ve Francii dokonce už o století dříve
Úcta k sv. Jiří byla taková, že je po něm pojmenováno skoro všechno, i celá země - Gruzie. Vždyť první vládnoucí rod Merovejců ve franské říši odvozoval od sv. Jiří svůj rodokmen. V Anglii je Jiří zemským patronem a světcem proslulého Podvazkového řádu. Byl ctěn jako ochránce Kyjevské Rusi. Kníže Jaroslav Moudrý mu 27.4.1037 zbudoval v Kyjevě chrám a dokonce sám při křtu přijal jméno Georgios.
Nejstarší svatojiřská legenda je latinská - Passio S.Georgii- a napsal ji už ve 4. století římský autor Pasistratus. Byzantské legendy se začaly objevovat od konce 5. do začátku 6. století a můžeme je přirovnat ke stromu, který jak roste, tak se košatí. Jde stále více o dobrodružné příhody, básnivé fantazie a románové příhody. Sv. Jiří je v nich líčen jako zachránce ohrožených dívek, strádajících vězňů, psanců na útěku, je ale také příznivcem rolníků, pasáčků i jen prostých venkovanů a jejich rodin.
Lecos o tom jsem opsal z knihy Anny Bauerové, jak jsem ji citoval u jiných jmen Paichlů. Jiří si ale z pilnosti může přečíst třeba staročeskou povídku ″ Jiříkovo vidění″ o pouti uherského šlechtice Jiříka do očistce sv.Patrika, sepsanou v XV. století, nebo životopis slavných Jiříků, např. Jiřího z Poděbrad (1420- 1471) a Jiřího krále řeckého (*1845),
Dále by si měl projít všechna svá města a osady, jako
-Jiřetín ( Sct Georgenthal) město poblíž hranic saských, 242 dětí a 2007 občanů německých, kraj Litoměřice, okres Warnsdorf, pošta Rumburk, diecéze Litoměřice, vikariát Hanšpach pod patronátem Knířete z Lichtenštejna. Založil ho Jiří ze Šlejnic, pán na Tolštejně. Týdní trhy jsou tam v pátek, mají tam pivovar s roční produkcí 2015 věder a jiné věci, Informace čerpám z Topograficko-statistického slovníku Čech z r. 1890. Kromě toho je tam ještě Jiřetín český,
-Jiřetín Dolní ( Nieder Georgenthal],
-Jiřetín Horní, ves, kde už v předhusitské době měli školu. Půlka vsi před potokem patřila k panství duchcovskému a za potokem panství Novosedleckému,
-sv.Jiří (Sct Georg) farní ves při silnici, 39 dětí, 219 obyvatel českých, kraj Chrudim, okres Vysoké Mýto, bývalé panství Hradec Králové, vikatriát Kostelec, opatří náboženskému fondu a je tam farní chrám sv. Jiří z r. 1823.
Je toho jistě více na cestování za Jiříky, jako třeba v západních Čechách Jiřičná, Jiřice u Benátek, u Kaplic, u Humpolce, u Zruče, u Kostelce n. Labem, u Pelhřimova, Jírov u Chomutova, Jiřičkov u Českého dubu, Jiřičky u Holic, Jiřičné u Sušice, Jiříkov u Vyššího Brodu, u Habrů, Jiříkovec u Votic, Jiříkoves u Litomyšle, Jiřín u Polné a u Brandýsa, Jirkalov u Kašperek, Jirko u Vltavice, Jiran a Jirny / malé, vcelké, nové/, Jírovice u Benšeova, Jirsko u Stříbra... Všechno stejně nevypočítám.
Nakonec ještě ty svátky: Nejčastěji se udává 23. duben jako umučení sv. Jiří, ten se ale světil v diecézi PražsOlomoucké, Vratislavské a Eichstädské až do 1622. V některých misálech diecéze pražské ve XIV. věku je však uváděn i den 24. dubna. Od 1624 je uváděno i 23. i 24. dubna. Tak si vyberte!

DĚTSTVÍ, KAM JSI PRCHLO DO DÁLI ?

Děti nemyslí na štěstí, většinou ho mají. Jirka ho měl na Hrádecké hospodě a bez výhrad. Však také rostl jako z vody. Prohlédněte si jeho fotodokumentaci prvého roku.
Příloha č. 137 - Jirka očima objektivu

Babička Ema byla pro děti studnice praxe i domácké vědomosti. Znala vše, a také vše své prosadila, třeba i to kurýrování zánětu prsu psím sádlem. Bez její obětavé pomoci dětem i své dceři by snad ani naše rodina nebyla. Snadno se stala i v naší rodině generálem, když já jako otec rodiny jsem trávil svá mladá léta po zatraceně dlouho dobu dvou let a při tříletém cvičení jako četař a později podporučík.
Babička pro děti však nebyla jen jako komandýr Čapajev. Co ta se navypravovala o svém dřívějším životě v hospodě, o tom, který z povozníků zde míval nejvíce čárek na tácku od piva, jak obsluhovala i benzinovou pumpu, co vše ve svém životě obětovala své vidině rodinného domku. Její sen se jí rozplynul v dým při poválečné měnové reformě. Vzpomínky babičky nevzbuzovaly jen minulý život hmotný, připomínaly i to, že bývala ve svém školním mládí velkým sportovcem. Vždy prý bývala při školních závodech první v disciplině běhu k osamocenému stromu v polích. Později v pečení štrúdlu. Vzpomínkami na své učitele své vnuky připravovala už na jejich život školní. Jiří ve vzpomínkách připomíná, že měl však ještě jednu babičku - tetabábu Salzmanovou.
Mládí není jen zábava, to je i dřina. Jiří a Míra v něm pasovali na všeuměla svého dobráka dědu Václava. Uměl mnoho a z toho všeho mnohé své znalosti Jiřímu i Mírovi předával, ať to byly znalosti ve hře v šachy, v roubování i k mnoha řemeslnickým fortelům. Uměl mnoho, protože brzo ráno vstával a kosil trávu na zahradě, která za rosy se pokládala do řádek nejlépe. Škoda, že Jiří nemohl později po své prodělané žloutence od něho převzít ty znalosti vinaře. Děda byl sice v podstatě hostinský a s gustem si natočil jen hlt přímo od pípy. Nebyl alkoholik, byl to umělec. Ten udělal víno snad ze všeho, ze všech možných plodů nasbíraných zadarmo kolem dokola. Přesto na něj babi neustále hudrovala. V tomto i jiném případě, že rozhazuje peníze.
Děda měl i své lásky technické - tomu hrála ta nejprvnější televize i VKV i na dřevěné antény. Tento dar prý zdědil ve svém mládí, kdy si sestrojil krystalku - radio na sluchátka, co přikládal na porculánový talíř, aby slyšeli i ostatní kolem stolu štamgastů.
Mládí bylo plné techniky, snad více než dnes. Na svou první mechanickou železnici na kolejích si už Jiří asi nepamatuje. Bodeť by jo. Vždyť mu ji koupil jeho otec hned po jeho narození. Přesto by se našlo mnoho dokladů pro dokumentování Jirkových technických zájmů. Sám vzpomíná na nejstarší snad auto Plzeňska, na Laurinky strýce Viléma Karla. Na ní bylo více dřeva než železa, alespoň podle té hromádky popela, když v Božkově shořela.
Učitelů na Hrádecké bylo přehršel. Mezi ně patřil např. i jeho strýc a jmenovec, Jiří Lochman, jinak “ kšanda” zvaný. Ten byl vzorem zálesáckého umění, ale i vysoce specializovaného houbaření. Ten měl po otci houbařskou hůl - rozkládací třínožku. Při chůzi se o ní opíral, při podezření na houbu jí píchal do mechu nebo jehličí, a když něco vyrýpl, tak hůl zapíchl a sedl si na ni. Pak si zapálil cigaretu a drahnou dobu prý čekal, zda mu ještě hříbek nevyroste. Teprve pak vytáhl svůj obdivuhodný velký, zakřivený nůž a opatrně a pomalu houbu čistil.
Jiný Jirkův učitel dojížděl až z Prahy. Byl to Petr Šmída a přivážel našim klukům mentolové cigarety. Tak vlastně Míra skrz Petra ke kouření přišel.
Z rodu Paichlů vynikal v jiném směru děda Jaroslav. Vzpomínka na něj patří do zlatého pokladu světového rybářství. Jsou vzpomínkami na teplá mlhavá rána s ním na březích Víseckého rybníka, na zapomenuté řeky, na dřevěné boudy porybných i příříční a přídrážní domečky, na čvachtání gumovek v potocích, na hledání žížal, na upřené pohledy na brčka splávku a na úpěnlivé prosby Poseidonovi, aby přihnal na háček rybu dlouhou jako rozepjaté paže. Nesmím zapomenou na Jirkou vzpomínané zvonění velkým rybářským zvonem před zahájením všech možných rybářských závodů... Jirka s Mírou dík spartánské výuce rybaření podle všech zákonů a ve znění pravidel rybářského lístku č. 1 a č. 2 také vyspěli v rybářské velmistry. Podařilo se jim chytit na Hracholuskách rybu i stereo. Každý stál sice na jiném břehu zátoky, ale ryba spolkla oba jejich háčky, tak po zaseknutí se houpala na vlascích obou našich rybářů. Štěstí, že nebyla velká, jinak jsme o své děti přišli. Jiří s vážnou tváří tvrdí, že to není rybářská latina. Inu, já u toho nebyl.
Na Hrádecké se u Jiřího a Míry plně vyvinula rodová náklonnost k rodné hroudě, k zemědělství, chovatelství, k sázení, zalévání a pěstování všeho. Hrádecká nebyla jen chata, zahrada, to byly i kůlničky, chlívky, kurníky, seník- pravý to chlapecký ráj. Děti měli i svého psa, bílého špicla s čapkovským jménem Dášenky, své ovce Bobiny a berana, králíky, slepice.... Hrádecká nebyla jen zahrada, to byl i kousek od ní veliký smíšený les, nejlepší les kolem Plzně. Tam nebyly jen houby, potok, mraveniště, ale i konvalinky, strejdovy louky u hájovny, jahody, prostě, vše, na co jste si v lese mohli vzpomenout.
Mládí bylo tak krásné, že by si v něm chtěl člověk nejraději zastavit čas.

ŽIVOT POVINNĚ ŠKOLNÍ

Dětství bývá zkaleno povinnostmi. Jak se rodina přestěhovala do města a začal Jiří chodit do školy v Houškově ulici. Šlo mu to dobře. Pak vystudoval gymnasium na Náměstí odborářů /tehdy se to jmenovalo tříletá střední všeobecná vzdělávací škola/.
Příloha č.139 - Tablo z gymnasia

Dokonce na gymnasiu zbohatl. Za peníze vydělané na státním statku v Horšovském Týně při zemědělských brigádách si koupil desetinu našeho domu na Letné v Dlouhé ulici..
Příloha č. 140 - Notářský zápis

S rozhodováním, co po střední škole, nebyly žádné potíže. Mohl být fotografem, tak velká byla jeho fotoláska. Se svými mezikroužky a filtry zpodobňoval snad všechno mrtvé i mnoho zvláštního živého, zejména petrohradské cikány a cikáňata. Měl obdivované úspěchy s Mírou při zhotovování obřích fotografií jako dveřních fototapet i v náklonosti k experimentování nejen pomocí technických prostředků, ale i chemií a koncepčními experimenty, nikde nevídanými.
Mohl být chemikem, protože chemií pronikal i do školních soutěží na první místa ve studentské olympiádě v Plzni.
Nakonec ale zvítězila ekonomika nákladů na vysokou školu. V Plzni byla otevřena Vysoká škola strojní a elektrotechnická s atraktivní fakultou kybernetiky. A dobře udělal, když se pro ty počítače a řízení rozhodl. Ten jeden ztracený rok šel na vrub politické tak říkajíc persekuce, i když šlo spíše o trpění za blbost jiných. Studoval dobře a dokonce už poslední ročník absolvoval při zaměstnání (od l.l0.1975 v Psychologickém ústavu Čs. akademie věd v Praze). Diplomovou práci vypracoval právě na téma svého pracoviště pro užití kybernetiky ve vyhodnocování psychologických testů. Promoval 2.7.1976.
Příloha č. 141 - Promoce a diplom inženýra

PROČ NE SVATBA ?

Pamatuji, že se o možné svatbě u nás mluvilo už dříve. Hormony nejsou voda, jak učí fyziologie. Čas nazrál však až po promoci. To už tak bývá. Se mnou to bylo také tak.
Tak tedy něco přes týden po promoci se dne 11.7.1976 oženil s Květou Volfovou, narozenou 30.3.1956 v Plzni, dcerou Květuše rozené Cviklové (* 20.4.1929 v Plzni) a Františka Volfa (* 15.4.1926 v Plzni Újezdě). Však se ještě s Květou setkáme v kapitole rodu Volfů. Nesetkáme se ale s fotografiemi, protože ty zvrzal kamarád, který měl dělat fotoreportéra svatby. Asi jsme moc šetřili, když jsme neobjednali profesionály.
Svatba byla v kavárně vedle zimního stadionu, veselá, šťastná, povznešená. Pamatuji se, že to byla prověrka mnohého. Pro mne i jako prověrka abstinentismu. Už jsem skoro rok nekouřil, a to úměrně množství konsumovaného alkoholu i u mých kouřících dětí a snachy provokovalo úvahy, že jsem strašpytel bojící se o své zdraví. Tehdy se to protikuřácké světové tažení u nás dosud neuznávalo. Já jsem si při této příležitosti však prakticky ověřil, že vědomý abstinentismus kuřáctví není nic nadlidského a vydržet nekouřit není těžké. Abych se vyhnul uštěpačným narážkám, tak jsem si ten večer ostentativně vykouřil asi čtyři cigarety. To byly mé poslední. Možná, že si řeknete, proč sem do Ságy to kouření pletu. Nikdo nevyloučí, že to kouření neovlivnilo negativně zdraví a dokonce i zánik životů členů našeho rodu. Těžko se o tom mluví. Jsem smutný z té proklamované jistoty, že to kouření Paichlům a hlavně sešvagřeným a jejich plodům a dětem neškodí.

ŠTĚSTÍ V BYTECH A S BYTY

Novomanželé se zabydleli po několika dnech okounění ve svém dřívějším hnízdečku v Nových Škvrňanech v Plzni. Tento byt o dvou místnostech dostal Jiří v prosinci 1973 v náhradu za byt v našem rodinném domě na Letné, jehož desetinu mu ″prodali″ jeho rodiče předtím dne 22.11.1971. Hned na příští rok si tento byt však novomanželé vyměnili na základě inzerátu za byt v Praze na Žižkově v Biskupcově ulici 89. Byla to náhoda smíchaná inzerátem s vdovou po Ústředním výboru KSČ a udivenou reakcí komunistů na normálním pozdravením ” dobrý den ”, Stojí to skoro za obsáhlejší vyprávění, tak ať Vám to Jiří poví sám.

PRÁCE A ODVAHA K PODNIKÁNÍ

V matematické laboratoři Psychologickém ústavu. Byl to celkem poklidný život vědeckého pracovníka v malých kumbálech věhlasné velké instutuce, schovávající komunistickou nabubřelou jistotu málo vědecky kvalifikovaných vedoucích. Nemohl se tam však zcela vyhnout znelíbení mocipánů. To byla ale uniformní vada všech Paichlů za komunistické éry. Jirka byl hodný hoch a komunisty nebil. Vždyť se dokonce nechal sprostě vyhnat od zkoušky od jednoho matematika, i když to byla zcela nesmyslná krevní msta za to, že já jsem přisedal při zkoušce na interní klinice, kdy pro neznalosti byla od zkoušky z vnitřního lékařství vyhozena matematikova žena. Přesto musel se stát podezřelým, že chce zavést polské odborové protikomunistické hnutí Solidarita do Čech. Stačilo k tomu, že přešel v Tatrách přes Rysy do Zakopaného a do Krakova. Naše čacká StB to sice musela přežít a pustit Jirku po několika výsleších domů, ale alespoň zařídila jeho okamžité propuštění ze zaměstnání.
Přesně jeden rok před příchodem sametové revoluce Jiří v sobě objevil najednou odvahu k vlastnímu podnikání. Měl jistě i šťastnou ruku, když nečekal na rozpad Akademie věd a odešel z této potápějící se někdejší socialistické vlajkové lodi vědy a osamostatnil se jako malý podnikatel. Politické a ekonomické změny naší společnosti byly pro toto snažení dokonalým podhoubím.
Brzy mohl přitom spojit obchod s “botami z toulavého telete “, které snad nosí každý mladý člověk, který musí cestovat i kdyby nechtěl. V tom cestování už byl také vycvičen, když ve vzdálenosti i ve slezené nadmořské výšce trumfnul všechny předchozí Paichly na dvouměsíční cestě po Mongolsku, Číně, Tibetu, Nepálu a v Indii v r. 1987. Tehdy se sice vrátil ve zdravotně zuboženém stavu, ale prošel světem i se zkušenostmi na celý život. 1992 spojil také cestování za technickými a obchodními zkušenostmi s motorem vypůjčeného Buicka s tím touláním napříč Amerikou. Byly to štace slavné, třeba v Silicon Walley, kolik jich však lze vyjmenovat až do nejzápadnější části Spojených států amerických a ještě dále na sopky Hawaje a Patagonie.

SPORTY, ŠRÁMY, ÚRAZY

Nebylo jich zase tolik, jako u jeho syna Tomáše. Snad první zranění utrpěl od svého bratra Miroslava v ringu volném, který končil klepnutím kladívkem do hlavy. Sporty dávají naději na zbytečnou smrt a v příznivějším případě na invaliditu. O tom svědčí Jirkova malá jizva na krku, která zůstala po zapíchnuté lyžařské holi těsně vedle krkavice. Kdoví co se stalo, když ho vichřice svrhla zamotaného ve stanu s hřebene Roháčů, aby mohl vyhovět nutkání mašírovat kilometry pěšky bez bot k nejbližší chatě. Možná, že už to byl tréning na vyrábění lavin, které studoval později v Tatrách.
Většina poškození zdraví nebyla přiznána, ať už na saních, lyžích, plavání, plachtění, surfování, horolezectví, volejbalu. Stále ho něco hnalo výše a rychleji, až nad dráty vysokého napětí a nad stodoly při paraglidingu. Děkuji Ti, ó Bože, že alespoň tento sport ho nezahubil. V putování Nepálem však k tomu neměl daleko, alespoň jak já jsem při jeho přijetí na jednotce intenzivní péče I. interní kliniky mohl z četných vyšetření zjistit.
Ozdobou jeho rodiny se staly dvě děti:
- Tereza * 19.8.1982 v Plzni,
- Tomáš * 24.11.1984 v Plzni.
To by na úvod této kapitoly o životě Jiřího rodiny stačilo. Nechávám už dále stránku prázdnou, abyste všichni z této rodiny do ní mohli psát vlastní pokračování kapitoly 14. generace našeho rodu Paichlů.
Aby se nám to později nepletlo, tak sem zařazuji hned kapitolu o dalších sešvagřených rodech, navazujících na sňatek Jiřího Paichla.

VOLFOVI

Začněme, jako obvykle, i u předků nevěsty s rodopisnou tabulkou
Příloha č.142- Volfovi

Mně pochopitelně nejmilejší z celého rodu Volfů je má snacha, která je pro mne spíše mou dcerou.

1. KVĚTUŠE VOLFOVÁ- PAICHLOVÁ, Ing.
Nacionále: * 30.3.1956 v Plzni
Rodiče:.František, *15.4.1926 Újezd u Cerhovic
Matka:roz.Cviklová Květuše *20.4.1929 v Plzni
Sourozenci:Helena, provd.Fenclová *30.8.1952 v Plzni
Sňatek :11.7.1976 v Plzni,
manžel:Paichl Jiří Ing. *19.12.1929 v Plzni
Děti:Jakub, * a +1976 v Plzni, vroz.srd.vada
Tereza *19.8.1982 Plzeň
Tomáš *14.11.1984 Plzeň
Identifikace:OP 900103 PE-76, 430941- AH
Rod.č. 56-53-30/1511
Bydliště: Plzeň, Houškova 35, dále viz Paichl Jiří
Školy:Mateřská 1959 -1961 Plzeň, Houškova.
Základní škola 1961-1970
Tříletá všeobecně vzdělávací škola, spec.moderní
jazyky, Plzeň, Ul.pionýrů, 1971-1975
Jazyková škola, Plzeň, Ulice pionýrů, 1976-1977
Vysoká škola ekonomická, fakulta zahraničního
obchodu, Praha, 1980-1984.
Mimoškolní vzdělání: němčina, angličtina, housle
Záliby, sporty: tenis, vodácký oddíl
Zaměstnání:Čedok Praha 1976
Strojimport Praha 1976-1980
Artia Praha 1980-1984
mmateřská dovolená 1982-1984
Musikexport Praha 1984-1990
CHEN výpočetní technika 1990
UNICEF 1990 -
Zahraniční cesty: Polsko, NDR, SNR, Francie, Španělsko, Švýcarsko, Holandsko, Turecko,
Somatologie: Výška 168 cm, váha 1982 59 kg,1984 55 kg,
Krev. skup. A Rh posit., TK 1984 120/70
Nemoci: běžné dětské nemoci, časté katary dých cest a
anginy, opakované zlomeniny dolních končetin,
zejm. nártu vpravo
Operace1969 operace podjazyční cysty -
1986 operace slepého střeva
1989 operace kotníků nohou
Gynpor.:
1976- partus praenat.m.VI.,syn, 800g, + na dět.klin. v Plzni
1982- risik.těhotenství,kontroly 16x,cerklage 15.3.82,zrušení
2.8.82,přijata na gyn-por. kliniku Plzeň 18.8.82 v 10,10
hod.,č.chor 33691,porod 19.8.82 5,15 hod ve 41 týdnu, kojila.
1984- normální těhotenstvi, 8x kontroly, Porod gyn-por.klin.
Plzeň 13.11, ve 22.15 hod, porod 14.11. v 1,20 hod v
41 měsíci, kojila.
Co více já nešťastník mohu napsat o polovině života této ozdoby sešvagřeného rodu Volfů. Musím se uchýlit k tradičnímu svému informačnímu fíglu ze šuplete, kam obyčejní lidé nemívají přístup - do zdravotnické dokumentace a do starých novin, které lidé už dávno zahodili. Čtěte to se mnou.
Příloha č. 143- Záznam o novorozenci Květuši Volfové
Příloha č. 144 -Rodný list

Pro sepsání dalšího životopisu této šťastné ženy, zobrazené dále v příloze.
Příloha č.145-1479 -Šťastná žena Květuše

se stále hledá životopisec. Nejde jen o zaznamenání toho, že uzavřela dne ll.července 1976 /tedy jeden den před mými narozeninami/svůj sňatek s Ing Jiřím Paichlem, že nám dala párek milých vnuků, že dne 25. dubna 1986 ukončila studium ekonomiky zahraničního obchodu v Praze. To nejlepší ze svého života nám a pro poučení dalších generací musí napsat sama. Zatím k tomu nenašla odvahu. Počkáme si, vždyť není všem dnům konec. Může ve svých memoárech vzpomenout i svou sestru, kterou je
-Volfová Helena * 30.8.1952, provdaná za Jaroslava Fencla, matka dvojčat Simony a Jakuba * 6.11.1986, Plzeň, Nerudova 26, tel 222418
Může se rozepsat i o ostatních Volfech, zejména o svém otci, kterým je podle rodopisu

2. FRANTIŠEK VOLF + Květuše Cviklová
15.4.1926 / 24.4.1929
Újezd u Cerhovic / Plzeň

CVIKLOVÉ
Nová kolorovana příloha
Do svých vzpomínek musí povědět svým dětem i dalším potomkům něco o své matce, více než jsem mohl zjistit já v následujícím curriculum vitae:

1.KVĚTUŠE CVIKLOVÁ - VOLFOVÁ
Nacionále:
* 20.4.1929 v Plzni
Rodiče:Otec:Cvikl Jan Nepomuk František, *16.5.1904 Plzeň
Matka:roz.Syrová Františka,*5.9.1907 Zahrádka u Nepomuka
Sourozenci: 0
Sňatek:18.6.1950 v Plzni,
manžel:Volf František *15.4.1926 Újezd u Cerhovic
Děti:Helena provd. Fenclová, *30.8.1952 v Plzni
Květa provd. Paichlová, *30.3.1956 v Plzni
Identifikace:OP 613520 PE 70, Rod.č. 29-54-20/060
Bydliště: Plzeň, Nám Na Slovanech 22 (O.Synka)
1951 Plzeň, Sibiřská 24
1960 Plzeň, Houškova 35
1985 32329 Plzeň, Žlutická 66
Školy:Obecná v Božkově
Měšťanská v Plzni v Americ. ul.
Odborná škola oděvní v Plzni
Tříletá technická škola při zaměstnání v Plzni
Záliby, sporty: plavání, lyžování, závodní střelba malorážní puškou,
zahrada, průvodcovství Čedok
Zaměstnání:
vyučená krejčová fy. Potůček, Pl.Skrétova,
fy Koskubová, Pl.Přemyslova
1950 úřednice Škodovy závody
1952-1960 mateř.dovolená
1960-1984 admin.techn. úřednice Škoda o.p.
1984 důchodce
Zahraniční cesty: Bulharsko, Paříž, NSR, Italie, NDR,
Somatologie: Výška 167 cm, váha 85
Krev. skup. O Rh posit. TK 130/70
Nemoci: syndrom krčního sympatiku(neurol. odd.MÚNZ)
žlučníkové kameny,
mikr. hematurie
artrozy kloubů,prořídnutí kostí, spondylóza CC
syndrom,léze disku C 5/7, LS syndrom léze disku
L3/4
Úrazyzlomenina zápěstí levé ruky, 1989 ruky pravé
Gynpor : menarche v letech, měs 28/4
cystokele vaginalis
těhotenství: 1952 a 1964 norm. gyn.por. klinika Plzeň

2. JAN NEPOMUK FRANTIŠEK CVIKL + Františka Syrová
*16.5.1904 +1976*5.9.1907
Plzeň, Na Prádle 44Zahrádka u Nepomuka
švec, slevač
Příloha č.148- Křestní list J.N.F.Cvikla
Příloha č.149- Oddací list
Příloha č.150- Křestní list Františky Syrové

3. JAN CVIKL (2 sestry 2 bratři) + Anna Hurťáková
* ? 1880 +1916 vzpouraRumburk* ?,
švecPo smrti manžela druh Josef Chaloupka

4. TOMÁŠ CVIKL + Tereza

SYROVÝCH

1.FRANTIŠKA SYROVÁ- CVIKLOVÁ
*5.9.1907 Zahrádka ll.,u Blovic,
+? 1952
Otec: Syrový Josef, * ?
Matka:Košanová Marie, * ?
Sourozenci: (6) Marie, Anna, Alžběta, Josef, Ludmila, Helena
2.JOSEF Syrový + Košanová Marie
Zahrádka 11 domkář, tesař,* ? Maňovice 245
byt: Plzeň,Škodova 19
+ stářím v 82 letech mozk. mrtvici
3JOSEF SYROVÝ
Příloha č. 151 - Miroslav Paichl

MIROSLAV PAICHL MUDr/*1953/

Nacionále:
Narození: * 18.11.1953 v 3 hod. 00 min v Plzni, Gynekol.-pomické oddělení vojenské nemocnice v Plzni, Porodní váha 3330 g, míra `Mírova byla 50 cm
Rodiče:Otec: Přemysl Paichl MUDr, * 12.7.1923 v Plzni
Matka: Naděžda roz. Lochmanová * 27.9.1925 v Červ.Hrádku.
Sourozenci: Jiří *19.12.1953 v Plzni
Sňatek 26.2.1977 v Plzni, JNV Plzeň,
Manželka:Miloslava roz. Rambousková,*21.4.1952 v Milovicích
Děti: Jana, * 25.7.1977 v Plzni
Bydliště:1953 Plzeň, Rokycanova E 536
1957 30153 Plzeň, Zahradní 8
1977 Plzeň,Nové Skvrňany, Vyhlasova 6
1979 Plzeň-Lochotín, Sokolovská 124
1987 19001 Praha-Prosek,Mimoňská 633
Školy:jesle a mateřská školka 0
1960 základní škola v Plzni Houškově ul.
1967 dvouletá střední všeobecně vzdělávací škola (gymnasium) Plzeň,Nám.Odborářů 23
1971 Lékařská fakulta UK v Plzni, směr stomatologický,
Promoce 24.6.1977,Karolinum Praha
Mimoškolní vzdělávání: soukromě němčina
Zaměstnání:
1967,8 - letní brigády JZD Horš.Týn
1973 ? Geodesie
1977 Zubní oddělení ZÚNZ Škoda v Plzni
1979 Poliklinika MÚNZ Plzeň
1985 Poliklinika ZÚNZ Praha Holešovice,Dělnická 9
1991 soukr. ordinace Hybernská, později Senovážné náměstí až do roku 2011
Záliby: sklářské umění, horolezectví, cestování, horské kolo, ...

NAROZENÍ

S jeho příchodem na svět už nebyly žádné zvláštní starosti, jako tomu bylo s prvorozeným. Jeho porodní list sice není nijak dobře čitelný, ale ani s lupou v něm nic mimořádného nenajdete. Také v prvých měsících jeho starostlivý otec nic mimořádného v jeho přibývání na váze a ve zdravotním stavu nezaznamenal.
Příloha č. 152 - Zdravotní záznam

Náš Míra přišel na svět v roce, který nějakou tu radost v té deptajíc komunistické době naší rodině přinést musel. Byla to totiž doba vpravdě temna. Ukazovala na to i příroda. Ten rok byla dokonce dvě zatmění slunce (24.února a 19.července) i dvě zatmění měsíce (29.ledna a 26. července). Byla to tak divná doba, že se vše utajovalo. O narození našeho Míry nepřinesl plzenský tisk bohužel ani řádku.
Příloha č. 153 - Zpráva Pravdy o Plzeňském kraji

Mohu místopřísežně prohlásit, že jsme se na něho po mnoho měsíců těšili. Léto bylo milostivé, takže vše bylo v naší chaloupce, zahradě i v lese připraveno. Byla to totiž doba neustále harašící válkou a v ní tedy nějaký mírotvorce či oslavovatel míru čili Miroslav nebyl k zahození. To věděli i jinde, mimo naši rodinu.
Vždyť koncem 1952 se konal ve Vídni mírový kongres národů a ten požadoval zákaz bakteriologických a atomových zbraní a zastavení válek v Koreji, Malajsku i jinde. A u nás? Komunisté mohli politicky řádit pod nastoleným všeobecným strachem, kulturně degenerovanou zábavou estrád a častušek, otrokářským popoháněčstvím v práci brigád socialistické práce. Všechny své primitivy usadili do všech vedoucích funkcích. A přesto stačila jiskra a došlo skoro k revoluci. Bylo to dne 30.5.1953, kdy byla provedena měnová reforma a výměna peněz v poměru 5 až 50 ku l. Bohužel hned na začátku nepokojů je udusili dělnické milice. Komunisté tehdy celý národ okradli velmi surovým způsobem, protože potřebovali peníze na spravedlivou třídní válku se světem. Ostatní svět toužil po míru, protože válčil. Dne 27.7.1953 byla podepsána dohoda o příměří, které mělo ukončit válku v Koreji. U nás komunisté však komunisté s válečným harašením nepřestali. V Praze naopak zakládají 14.10.1953 novou Vojenskou politickou akademii K. Gottwalda pro výchovu válečného kanonenfutru. Dá se říci, že v naší republice se v r. 1953 stala jen jedna dobrá událost, že 14.3.1953 zemřel. jeden z nejhorších našich lidí, tehdy president republiky a předseda KSČ Klement Gottwald. Proto jsme potřebovali nového mesiáše, a tím mohl být třeba náš Míra, kdokoliv z narozených, kteří ještě nemohli být zaprodaní světovému spiknutí špatných.

JAK MÍRA KE SVÉMU JMÉNU PŘIŠEL ?

To s tím jménem už se prostě neví. Rodiče to obvykle nechávají až na poslední chvíli a pak, když vybafnou na matičku v porodnici, jak se má potomek nazývat, tak něco obvykle breptne. Nikde jsem nenašel v paměti ani v rodokmenu Miroslava, tak po předkovi to nebylo. Nejen že tam není Miroslav, ale ani Bedřich nebo Fridrich, Fridolín, Fredericus, což je totéž. Nejlogičtějším vysvětlením je to, že mne má žena tehdy už tak zlobila a že jsem si já tak přál rodinný mír a ten nám mohl přinést syn mírotvorce, mírumilovný vladař, To je totiž základem jména Miroslav i německého Friedrich /od slova Friede-mír, stejně jako Fred, Frederick od free-svobodný/. Méně pravděpodobné je to, že hned po narození to byl mírný chlapeček.
Ony jsou ale dějiny plné Bedřichů - Fridrichů, ne právě mírumilovných.Vzpomeňme třeba na
-císaře Fridricha I. Barbarosu, od r.1155 císaře římského, neúprosně bojujícího na všech stranách a prosazujícího i myšlenku ″božského císařství″,
-Fridricha II. Velikého, pruského krále od r.1740, který vedl vojska z války do války,
-Snad jen náš Fridrich Falcký, zimní král, byl ke své i ke škodě našeho národa málo bojovný,
-Bouřlivou vládu měl i přemyslovský kníže Bedřich v sedmdesátých letech 12. století.
-Tvrdým bojovníkem byl bezesporu Bedřich ze Strážnice, táborský hejtman, který vedl spanilé jízdy na Slovensko, do Polska, Rakouska i Uher.
Podle nich by se tedy zdálo, že ten Fridrich byl patronem jen válečníků. Opak je však pravdou, jak už jsem výše naznačil. Církev svatá však do kalendáře žádného mírotvorce s tímto jménem nedala. Svatý Friedrich se prý narodil kolem 1120 v severním Holandsku nedaleko fríského hlavního města Leeuwardenu ve vsi Hallum. Do kalendáře světců se dostal jako nejvýznamnější světec fríského národa. Frísové byli Germány, takže moc tomu míru asi v Evropě nesloužili, ba naopak z nenávisti vůči sousedím Frankům si je chtěli neustále podmaňovat. Friedrich se prý narodil v hodně chudé rolnické rodině a stal se pasáčkem ovec a přitom se stal asi nápadným tím, že si stavěl oltáříčky z kamínků, u nich pak klečel a modlil se. Proto ho jeho matka Suitgerda poslala do křesťanských škol a tak se Friedrich stal farářem. Stal se dokonce ve své zemi misionářem a založil několik klášterů a dva z nich spravoval až do své smrti dne 3.3.1175. Co konkrétně bylo vlastní příčinou jeho svatořečení jsem se nedozvěděl, i když jsem si k vůli tomu koupil nejnovější Český kalendář světců od pana Petra Pracnýho /Ewa Edition Praha 1994/. Zůstalo mi tajemné, proč má svátek 6.3., když zemřel 3.3.
A ten první Fridolinus - Miroslav? Toho známe proto, že na počátku 6. století přišel jako člen irskoskotské misie na dvůr franského krále Chlodovika I. Tam se prý snažil mírnit barbarské mravy a rekonstruoval válečné rozvalinu chrámů. Svatým se stal snad z toho důvodu, že vyhledal hrob sv. Hilaria a vystavěl na jeho počest klášter v Säckingenu na Rýně, kde také zemřel 6.3.540. Kdybys Míro někdy zavítal ve Švýcarsku do kantonu Glarus, tak tam si Tě asi budou považovat, protože je sv. Fridolín / a možná tedy i sv.Miroslav/ jejich patronem.
Všichni tito Miroslavové, Bedřichové, Fridrichové, Frederikové, Fridolínové, ale i Frederiky, Bedřišky a Miroslavy mají svátek jeden den - 6. března.
Mimochodem, zeptejte se našeho Míry, zda ví, že by měl v restituci nárokovat několik svých vsí (cituji podle Orth,J., Sládek,F.: Topograficko-statistický slovník Čech čili podrobný popis všech měst, městysů, vesnic, pak zámků, dvorů, továren, mlýnů, hutí a podobných o samotě ležících stavení, jakož i všech zpustlých hradů a zaniklých osad Království Českého. Praha, I.L.Kober, 1863, díl 1. a 2.s.1048.), např.
-Miroslav, ves, 12 dětí a 86 občanů českých, kraj Tábor, okres Benešov, 2 hodiny jižně, katastrem i obcí Jinošice, farou Popovice. R. 1542 ji vložil sobě Jan Holický ze Šternberka v obnovení desky zemské,
-Miroslav, samota vsi Jaroslav, kraj Chrudim,
-Miroslav, osada, župa Žatecká, dostala se za Vladislava I. újezdem Krašovským klášteru Kladrubskému.
Ať ale Míra hledá ještě jinde, např. v Ottově slovníku je i Miroslav (Mislitz), městečko na Moravě, okr. Moravský Krumlov- 443 občanů českých, 833 německých, zámek, továrna na eterické oleje, esence a olej, to by se mu mohlo hodit k té jeho soukromé ordinaci, měl by kde vyrábět Herbadent

DĚTSTVÍ

Také on prožil šťastné mládí v nouzovém domku č. E 536 v Rokycanově ulici daleko za městem a na velké zahradě. Bylo to skoro jako samotě u vsi. Bylo tam mnoho všeho na hraní aobjevování, nejen na zahradě, ale i v blízkém lese Pytli. Že musel být navýsost spokojen, to dokazují i jeho fotografie.
Příloha č. 154- Míra-fotodokumentace mládí
Příloha č. 155-156- Jirka a Míra - mládí stereo

Byl by tam i zůstal, cožpak ale mohl? Rodina se v r.1957 stěhovala do města a představa, že by musel chodit nebo jezdit 3 km do školy, nebyla právě lákavá.

ŠKOLNÍ DILEMA

Nešlo asi o lákavost. Miroslavovi se do školy vůbec asi nechtělo. To se ukázalo i v Plzni. První dva dny z ní vždy utekl domů. Udělali jsme asi chybu, že jsme mu nedali odklad nástupu do školy o rok, což mohlo být, když byl narozen v listopadu. Psycholog by nám to byl jistě doporučil. Tenkrát se však s dětmi k psychologovi nechodilo, a to byla ta hlavní chyba.
Jinak mu učení v základní devitileté škole šlo však pak dobře, ″zapalovalo″ mu to i na střední všeobecné vzdělávací škole na náměstí Odborářů v Plzni.
Příloha č. 157 - Tablo SVVŠ III.b

Byl proto předurčen pro dráhu felčarskou po otci. Přesto se jen taktak dostal na Lékařskou fakultu v Plzni, protože v té době platily neuvěřitelné podmínky pro přijímání na vysoké školy. Přednost zde měly děti komunistů, děti z pohraničí, ale hlavně vše určovaly posudky ze školy, krajský výbor KSČ a komunistický jánabráchismus. Teror dělnické třídy to ani neskrýval. Z toho, co tenkrát rozhodovalo, nic chudák neměl a tak nastoupil na Lékařskou fakultu, stomatologický směr jen dík svému výtečnému výsledku přijímacích zkoušek.

DOSPÍVÁNÍ

V dospívání byl dost paličatý. Dokladem toho bylo, že údajně z vědomí, že byl nejmladší v ročníku, studium na rok přerušil. Oproti jiným byl totiž o dva roky mladší, protože kromě časného nástupu do za rok pak opět studoval s velmi dobrým prospěchem a školu dokončil. Nechybělo však mnoho a mohl skončit studia ve spojitosti s diskuzí o chartě 77 v ročníku. To byl asi hlavní základ jeho pozdějšího sledování orgány StB. Neměl to lehké a my s ním. Finis coronat opus. Promoval v Praze v Karolinu 24.6.1977.
Příloha č. 158 - Promoce a svatba

Miroslav sice bydlel až do svého sňatku u rodičů, ale od ledna 1971 bydlíval i se svým batrem Jiřím v uprázděněném bytě na Letné po zemřelé Marii Karlové, své pratetě. Později oba kluci přechodně užívali i náhradní byt ve Volfově ulici 56 ve Škvrňanech, který jsme dostali v náhradu za byt na Letné.

SVATBA A BYTOVÁ NOUZE

Miroslav se nám zakoukal do Miloslavy Rambouskové (* 21. 4. 1952] rehabilitační pracovnice ze škodovácké nemocnice. Jak to vlastně bylo, to nevím Oženil se dne 26. února 1977. Málem jsem tu veselku zmeškal, protože mi to rodiní příslušníci oznámili jako poslednímu. Vlastně mi to prvně řekla paní Pávková. Přesto jsem se nijak nezakabonil a šel jsem dokonce k Rambouskům po staru požádat o dceru pro svého syna. A bylo to tvrdé vyjednávání, protože Josef Rambousek mi napřed vynadal, že jsme my, jako Češi, nechali chrabré Moravany pobít u zdi letohrádku Hvězda v bělohorské bitvě. Nakonec vše dopadlo dík moravské slívovici dobře a už šlo jen o byt.
Tehdy byla v Plzni zvlášť svízelná bytová nouze. Proto na přechodnou dobu bydleli novomanželé Miroslav a Miloslava každý zatím u svých rodičů, po narození dcery Jany asi 3 měsíce u rodičů Rambousků v Plzni, Boettingerova ul.6. Pak po dvou měsících se ještě
v r.1977 nastěhovali do pronajatého zařízeného bytu ve škodováckých domovech v Nových Skrňanech ve Vyhlasově ul. č. 6. Byl to vlastně hotelový dům, dost drahý pro mladé manžele. Toto věčné stěhování, nakonec skončilo až v r. 1979, když dostali družstevní byt v Lochotínském sídlišti v Sokolovské ulici č. 124. Byt byl od Škodovky, kde tehdy Míra pracoval. Byl to už parádní čtyřpokojový byt, kde i malá Jana už měla svůj dívčí pokoj, plný desítkami panenek.

PRÁCE

Miroslav pracoval jako stomatolog zprvu na několika místech ve střediscích poliklinik v Plzni ( ve Škodovce, v Dopravních podnicích MP, na poliklinice na Lochotíně aj. Ačkoliv byl ve své práci byl velmi poctivý a pacienty chválený, přesto neunikl pro svůj odpor vůči komunistickému režimu represím, Nebyla mu ani povolena druhá atestace, ačkoli první udělal jako jeden z mála napoprvé.
Vše vyvrcholilo když po jedné službě na první pomoci byl doslova vyhozen mocipány z práce. Stěžovala si na něj zcela bezdůvodně nějaká partajnice z krajské politické školy, Na telefonický příkaz z KV KSČ byl ustrašeným ředitelem MÚNZ v Plzni propuštěn na hodinu ze zaměstnání. Nic nepomohlo projednávání této události a svědectví spolupracovníků. Komunistická výkonná moc věřila komunistce. Miroslav nemohl najít v západních Čechách místo a tak jako vysvobození ho přijali na přímluvu Květíno otce Fr.Volfa v zubním oddělení polikliniky ZÚNZ Metrostavu v Praze Holešovicích, Dělnická 9.

Teprve tam znovu začal Miroslav klidně s normální práci. Nebyl to však normální život, protože v Praze to bylo beznadějné s bydlením, Bydlel všelijak, u přátel i na ubytovně se zedníky. Přesto tento stav vyřešil mnohé problémy, zejména jeho politickou plzeňskou diskriminaci v Plzni a umnožnil mu lepší start do sametové revoluce a postkomunistického života i pozdější soukromé praxe.
Příloha č. 159 - Práce

Musel být v novém prostředí spokojenější, když si mohl vytvářet nové pracovní prostředí, navazovat nová přátelství v uměleckých a disidentských kruzích. Nakonec i to odloučení od rodiny a směna plzeňského bytu za pražský v r. 1987, kdy si předtím už mohl sám vlastnoručně zařizovat trvalé útočiště v Praze v sídlišti Proseku v Mimoňské ul. 633,
Léta neuvěřitelně utíkala, i když ten vypálený komunistický cejch mu znemožňoval cestování do ciziny.
Jeho život se zásadně změnil až po revoluci v r. 1989, kdy se zapojil do práce v Občanském fóru a když se kromě své práce mohl podílet na vzniku české stomatologické komory jako člen jejího vedení a redaktor jejího časopisu. Kdyby byl jen redaktorem, bylo by to dobré. On však musel být i tiskařem na počítači, expedientem a holkou v redakci pro všechno.
Ani život dnes pro mladé lidi není taková nalinýrovaná procházka. Dnes při rozpadu staré struktury zdravotnictví se pere s prací i se sterými, stále se měnícími problémy soukromé praxe.

STAVÍME NA HRADČANECH

Práce mu ani moc nedovoluje rozvíjet žádné koníčky. Dost se vyčerpal, když se stal projektantem, architektem, nádeníkem, zedníkem, podavačem, řidičem v akci Z na domě, který koupil jako bouračku a udělal z ní hradčanský skvost čp.84 ″ U zlatého čápa″ v ulici Nový svět č.17. Ruinu musel za nevídaně tvrdých podmínek památkové reservace napřed po částech rozbourat a znovu po částech stavět ještě asi rok a bude mít k dispozici “můj dům můj hrad″, dokonce hrad na druhou - hrad na pražském hradě.
Nejprve vozili s Jirkou suť na skládku na Libeňském ostrově ve škodovce 1203 s korbičkou jen k tomuto účelu pořízenou. Později mu jeden z jeho pacientů, stavař s menší firmou navrhl, že dílo dokončí a objekt pronajme zahraničnímu diplomatu tuším na pět let, čímž bude investice do rekonstrukce umořena. A stalo se. Do svého snu se nastěhoval s menším zpožděním ale už s novou ženskou Kateřinou. Tedy přesněji, ta tam jen občas přespala a stihla mu dát dceru Kateřinu. Až jeho poslední Monika zde bydlí. Povila mu krásného kluka Alberta. S těmi ženami to má trochu složitější, jako ten Jindřich VIII.
O lásce otce ke svým dcerám a synovi je zbytečné tady psát. To už do této ságy napíše sám. Bude toho ještě mnoho, co musí Míra o sobě, o svém životě napsat. Nejen o tom, co se stane v jeho životě v budoucnosti, ale musí doplnit i svoje vzpomínky na svůj domov dřívější, na ostatní Paichlíky.
Jeho děti i naši další potomci mu to neprominou, kdyby v načatém díle nepokračoval. Stačí, když začne psát hned. Nechávám tuto stránku úmyslně nedokončenou pro něj, aby ji dopsal.

SEŠVAGŘENÍ Z MORAVY

Abych dodržel stejnou koncepci ságy, zařazuji sem hned něco údajů o sešvagřeném rodu Rambousků. Omlouvám se za očividnou neúplnost dat, protože Míla stejně jako moje zestra Libuše a moje Naďa se nechtěla podílet na sepisování Ságy. Zkrátka, je to asi nějaký pohlavně vázaných biologický zákon, že ženy jsou osoby tajemné, všechno zatloukají a jsou ságám nepřátelské.

RAMBOUSKOVI

1.MILOSLAVA RAMBOUSKOVÁ - PAICHLOVÁ

Nacionále:*21.4.1952 v Milovicích
Rodiče:Otec: Rambousek Josef, *27.4.1922 v Sebranicích na Mor., za války v Anglii jako zásobovač u letectva
Matka: roz.Cenková Zdena, *19.3.1928 v Hruškách n Mor.
Sourozenci:-Josef Ing.*21.4.1952 dvojče, 21,20hod.
-provd. Bartáková Zdena MUDr.*27.11.1949
Sňatek: 21.4.1952 v Plzni
manžel: MUDr Miroslav Paichl
Děti: Jana, 25.7.1977 v Plzni,
Bydliště: 1952-1958 Milovice, kasárna
1959 - 1968 Plzeň, Šeříková 32
1968 Plzeň, Boettingerova 6
dále viz Paichl Miroslav
Školy: Mateřská Milovice
Základní škola1958, Milovice,1959 Plzeň,Chválenická ul
Tříletá všeobecně vzdělávací škola,Plzeň, Nám,Odborářů
Střední zdravotnická škola v Plzni, Plzeň, Tylova ul.
Zaměstnání:rehabilitační pracovnice,Rehabilitační oddělení ZÚNZ ZVIL, Plzeň, pak ÚNZ 12000 Praha, Italská 35
Zahraniční cesty: Holandsko, Jugoslavie, BLR, SNR, Tunis, Francie
Somatologie:Krev. skup A1 Rh posit.
Nemoci-běžné dětské nemoci, v dětství časté anginy
-vleklá žaludeční dyspepsie typu dráždivého žaludku
1985 za druhého těhotenství zjištěn systol. šelest nad všemi ústími /? anemický/
1985 udávaná alergie na Ajatin!
Operace1962 operace oboustranné tříselné kýly, Plzeň ZÚNZ
1968 operace slepého střeva, Plzeň, ZÚNZ
asi 1972( operace krčních mandlí).
Gynpor.menarche v 13.letech, měs 28/4
1982 adnexitis PNC+STM, Extrakce IVD
1977, risikové těhotenství, subfebrilie, leden 1977 ohrož. těhot.,
kontroly, porod. MÚNZ/ZÚNZ Plzeň Bory, č.ch. 3971/1977, porod 25.7.1977 v 21 h. 15 min.
1985gyn-por.klinika Plzeň, 30.4.1985,
Příloha č. 160a - Míla v obraze

2.JOSEF RAMBOUSEK +Zdena roz. Cenková
*27.4.1922 Sebranice n. Mor*19.3.1928.Hrušky n. Mor.
důstojníkúřednice

3.JOSEF RAMBOUSEK+Leopolda roz.Žemličkov
*1963Týnec. n.Labem*1984 +1966
listonošdělnice textilní



CENKOVI

ŠIMON CENEK+Matylda roz. Večeřová
* 23.10.1906*22.5.1909
natěrač v domácnosti
SÁGA O 16. GENERACI

Naši vnuci

PRAŽŠTÍ PAICHLOVÉ

Šestnáctá generace rodu Paichlů bude o svém rodě vědět teprve až tuhle Ságu dočte. Bude to právě vhodná doba, protože v té době by se jim mohli zdát otcové a dědové zbytečně starostliví, moc přísní, někdy až hloupí, a tak jejich názory mohou správně ovlivnit osudy čtrnácti předchozích generací předků,
Na moudrosti rodu, pokud v těchto stránkách nějaké najdou, mohou spoléhat. Ještě aby mohly a mohli spoléhat sami na sebe. Tak jim tedy nastavuji malinké střípky zrcadla jejich dosavadního života, o nějž se neustále musela starat velká řada lidí, i když ne všichni stejně dobře a stejně moc. Ponechme redakci této poslední kapitoly pořadí času, jak přicházeli mí vnuci na svět. Psal jsem Ságu jen o některých, i když mé myšlenky, radosti i smutky vzpomínaly všech. Neporuším to ani teď. Nebudu vzpomínat těch, které rod přeložil z papíru jen do paměti srdce. Vezměme ty vzpomínky podle pořadí, jak mé radosti přicházely na svět.

JANA PAICHLOVÁ /*1977/

Příloha č. 161 - Naše Jana

Nacionále: *25.7.1977 v 21 hod. 15 min v Plzni Gyn-por. oddělení Škodovácké nemocnice v Plzni na Borech, č.chor. 3971/1977, porodní váha 2900 g, 49 cm.
Rodiče :Otec: Miroslav Paichl, MUDr., *18.11.1953 v Plzni
Matka:Miloslava roz. Rambousková, *21.4.1952
Bydliště:1977 - Plzeň,Boettingerova 6,
1977 - Plzeň Nové Skrňany, Vyhlasova 6,
79 - Plzeň Lochotín, Sokolovská 124,
87 - 19000 Praha Prosek, Mimoňská 633.
Školy:Jesle Plzeň, Komenského ul
Mateř.škola Plzeň, Komenského ul
Základní devítiletá škola Praha Prosek
Gymnasium Praha Žižkov,Olšanská,
Mimoškolní vzdělávání: kreslení, zobcová flétna, gymnastika, řeči
Zahraniční cesty: 1991 Tunis, 1992 Paříž, SNR,
Nemoci: -v dětství
opakované katary průdušek,1992 mírná respir. insuficience,asi inf. alergické etiologie.
lehká skolióza léčená rehabilitací


PŘED NAROZENÍM

To co dlouhodobě předcházelo Janině narození mi nějak uniklo. Zaniklo to v informačním šumu té pohnuté doby, i když zrovna ten rok 1977 nebyl nijak ničím nápadný, normální rok totalitní komunistické společnosti, jisté si svou brutální mocí, namyšlené a zpupné. Komunisté schůzovali v březnu o úkolech čs stavebnictví,
v dubnu hostili delegaci jemenské republiky, na jejíhož krále naši mocipáni shlíželi se závistí, protože do nedávna popravoval sám své odpůrce mečem, ale pak už je jen střílel. V květnu se dlouho diskutovalo a vydávala se nic neřešící usnesení o potížích v oblasti uspokojování hmotných potřeb obyvatel a slovně se proklamovaly směry dalšího rozvoje vnitřního trhu, prostě krámy prázdné a zboží skoro z kopřiv. Odbory zesilovaly svou výchovnou činnost, to jako aby se lidi nebouřili a hodně dělali a plnili program XV. sjezdu KSČ, a hlavně aby darovali své peníze na posílení mezinárodní komunistické solidarity a proletářského internacionalismu. Prezident navštívil v červnu Irák, abychom tam mohli dávat zbraně na válku. Velké zamyšlení náš lid musel věnovat návrhu nové ústavy SSSR. V červnu jsme také byli zataženi do výroby atomových elektráren v rámci RVHP, což nás i Škodovku dodnes nesmírně bolí. Ten hospodářský krach jsme chtěli honem nějak vyrovnat rozvojem vědy a tak jsme se v červnu dočetli o výchově nových vědeckých pracovníků a o zvyšování vědecké kvalifikace. V červenci jsme hostili a posilovali vztahy s Polskem a s hodnými Němci v NDR. Samozřejmě jsme protestovali v červenci jen proti americké neutronové bombě, proti sovětské jsme se to nějak neodvážili. A tak se pomalu plnil čas Jany a její maminky. Naše prvorozená už od 21.3.1977 dávala o sobě vědět, alespoň vrcením, protože ani vrčet ještě neuměla.
Jedinou světlicí roku bylo v lednu sepsání “Charty 77”. Však ta zpěnila komunistům krev. Rudé právo otisklo promptně článek ″ Ztroskotanci a samozvanci″ a dštilo síru na ten protisocialistický pamflet reakcionářů a pravicových oportunistů, kteří se zařadili do pomlouvačné kampaně antikomunistických center proti ČSSR. Ach Bože, jak se ti naši pracující museli všude shromažďovat a jednoznačně a hlasitě se na povinných schůzích v práci proti chartě museli vyjadřovat. Jinak však jaksi se nesměli s tím “pamfletem” seznámit. Však také v tom roce začalo tvrdší politické formování mnohých lidí, tvého otce, Jano, nevyjímaje. Ten na chartu měl dokonce vylítnout ze studií mediciny. Ať Ti o tom poví, nebo lépe do Ságy napíše. Do tohoto světa jsi Jano vstupovala.
Pokud tomu nevěříš, tak si z toho roku vypůjč noviny. Já to udělal za Tebe, abych Ti ušetřil čas.
Příloha č. 160-Pravda-Proletáři všech zemí spojte se!

Možná, že byste, milí čtenáři, měli také vědět, že ten rok bylo zatmění slunce 18. dubna a 22. října a zatmění měsíce 4. dubna.

TVÉ ZROZENÍ

Myslím to vlastní narození do rodu Paichlů - viz další přílohu:
Příloha č.161 - Rodokmen Jany

Po dokumentech o tom jsem běhal skoro 14 dní. Maminku přijali do škodovácké porodnice na Borech dne 25.7.77 ve 13. hodin, protože už měla bolesti. Všechno probíhalo dobře, i když jsi se nějak unáhlila, předběhla, měla jsi na to narození ještě čas. Přesto jsme Tě nevrátili. Alespoň jsme si mohli všichni oddechnout, když jste to, Ty i maminka, měly večer v 21 hodin 15 minut za sebou. Vážila jsi 2900 g a 49 cm, čili byla jsi takový menší hubený, ale hezký prcek. Paní doktorka Kasalová napsala s dětským lékařem, že jsi v pořádku, že jsi čilá, že křičíš a to poslední nemohu rozluštit, asi že se pereš nebo že děláš přemety.
V prvních dnech jsi ztratila na váze, za to ale jsi nemohla. Prostě skoro všechno bylo normální až na to kojení. K tomu jste obě neměly nějak náležitý vztah. Tak co s Tebou, propustili Tě, ať Tě doma naučí se řádně krmit. Ani jsem nenašel propouštěcí zprávu. Tak jsem Ti oxeroxoval ten záznam o novorozenci, abys měla na sebe památku.
Příloha č. 162 - Záznam o novorozenci
Příloha č. 163 - Rodný list Jany

Aby snad nebyla mýlka v letopočtu Tvého narození, tak Ti to přepočítávám na jiné kalendáře, než je ten náš dnešní. Narodila jsi se v roce
-4 miliardy 600 milionů let po vzniku naší Země /?/
-7493 byzantinské éry
-7184 od stvoření světa podle Eusebia
-6697 juliánské periody
-5938 od stvoření světa podle Scalingera
-5745 od stvoření světa dle počtu židovského
-2707 od první Olympiády v Řecku
-2707 od založení Říma
-2006 od narození našeho pána Ježíše Krista podle římského opata Dionysia Exigua
-2029 od juliánské opravy kalendáře
-1946 španělské éry
-1404 mohamedánské éry ″hedžra″
-193 kalendáře francouzské republiky
Kdybys byla jako nevěřící Tomáš na pochybách, zda jsem to spočítal správně, tak si zavolej k nějakému ze současných světových státníků, kteří mají velké knihovny, v kterých to mohou ověřit (pozor čísla jsou skutečná!), např.
-expresidenta R.Reagana č.tel 001/202-456 14 14, ten dokonce založil pro to velkou novou knihovnu,
-M.Gorbačova tel. 007/098-295 90 51,
-německého kancléře H.Kohla č. tel 00492+28/5 61,
-presidenta Francie F.Miteranda 00331-2 615100,
-královnu Velké Britanie a Commowealthu Alžbětu II. č.tel. 00441-9 30 48 32,
-současného papeže Jana Pavla II. č. tel. 00396-69.
Tím končím hlášení o Tvém zrození a teď je na řadě jmenování.

JAK TA JANA KE JMÉNU PŘIŠLA

Jméno ti samozřejmě v porodnici nahlásila Tvá maminka, kdo a kde to rozhodl předem, k tomu už se nechce nikdo hlásit. Prostě to už nevíme. V rodu Paichlů ani v pobočných rodech jsem žádnou Janu nebo Johannu nenašel, ani u Rambousků ani u Cenků. Já z toho, jak už jsem řekl, stejně skoro nic nevím o uvažování Tvých rodičů před Tvým narozením, takže svědectví vydat nemohu.
Možná, že náš národ čekal nějakou bojovnici typu Jeanne d´Arc. A tak maminka pronesla v porodnici ono “Jana”. Chutná sladce na jazyku, je to pochutnání i pro historika, Ono je v evropských kalendářích na dvacet Jan a Johan ( obě jména jsou totožná). A to ty holky Jany jsou na tom číselně v menšině, protože Janů je v kalendáři na 130. Ani u děvčat však nikdo neví, proč mají kromě 24. května ještě v českém kalendáři další svátek 21.srpna. Jsou ale i jiné, např. 30.května. Můžeš svým milým nápadníkům tvrdit střídavě různé termíny jmenin a vyloudit více dárků. Na nás chudé příbuzné to však nezkoušej. Naopak, na provizi za tu radu si samozřejmě kladu nároky, alespoň na část dárkového výtěžku. Děda je moudrý, tak ať z toho má, když to potvrdí.
Původ Tvého jména je v hebrejském ″Jochánán″, což značí ″Bůh je milostivý″. Takže se nabízí také vysvětlení, že si maminka takhle povzdechla a ta sociální pracovnice, znalá slova Jochánán, napsala promptně Jana.
Nestačil by mi papír na historii všech Jan, tak vybírám podle Anny Bauerové jen tři:
-JANA, UČEDNICE JEŽÍŠOVA- ta chodila za Ježíšem s ostatními učedníky. Co tomu říkal její muž nevím, ona totiž podle evangelia byla manželkou Herodova správce Chuzy a Ježíš jí uzdravil syna. S ostatními ženami stála den po velikonocích u prázdného Ježíšova hrobu a stala se tak svědkem vzkříšení. Tato Jana má odedávna svátek 24.května.
-JANA Z ARKU- Jeanne d´ARC (čti žán dark)- Panna orleánská. Má svátek 30. května. Narodila se r. 1412 v chudé rolnické rodině, byla napřed pasačkou, prostě taková jednoduchá holka, která neuměla ani psát. Žila v době tzv. stoleté války, kdy Angličané okupovali značnou část Francie a obléhali město Orléans. Jana prý hlavně však cítila soucit s bídou lidu a z toho mívala “stavy vytržení”. Když pak viděla, že sužovaní rolníci zahajovali partyzánskou válku, tak se Jana rozhodla, inspirována svým viděním, že vlast osvobodí. Nic jednoduššího. Odešla do Vaucouleurs a obrátila se na tamního šlechtice a důstojníka, kterého přesvědčila (!), aby jí dal vojenské odění, koně a meč. Ten snad jí také sjednal setkání na Loiře v Chinonu s francouzským dauphinem Karlem VII. ( neschopným a bázlivým následníkem francouzského trůnu), O svém poslání potom přesvědčila nejen následníka, ale i velké shromáždění učenců v čele s remešským acibiskupem. Jim musela odpovídat na velmi záludné otázky. To prý zvládla podivuhodně /?/. Hlavně ji jako velitelku žádal hrdinný, chudý lid. A tak se tato krásná, vysoká dívka, obrněná jen slabým pancířem, s mečem po boku a držíc bílý prapor se zlatými francouzskými liliemi vypravila ve svých 17 letech proti nepříteli. Vojsko, které předtím opakovaně bylo poraženo, s ní zvítězilo 7.května 1429 a dobylo Orléans. Pak už jen korunovala krále v Remeši, v září ještě osvobodila Paříž a bojovala ještě v Compiégne. Všechno by tato prosťačka zvládla, ale bídní dvořané jí začali závidět, kuli pikle proti ní, a tak se podařilo, že při výpadu z obleženého Compiégne ji Angličané zajali. Ti ji pak postavili před soud a pomocí falešných svědků jí obvinili, že chodila v mužských šatech. Kromě toho ji obvinili, že opustila rodinu, že se povyšovala nad svůj stav, že poslouchala církev a že vítězila v boji pomocí čarodějnictví, prostě pro velké viny ji mohli odsoudit na smrt upálením. Na hranici neposlali jen Angličané, ale pomohla jim ale i církev, které byla trnem v oku. Zemřela na hranici v tržišti v Rouenu dne 13. května 1431. Každý ty pohádky vypravuje trochu jinak, tak jsem vzal od každého kousek, tak se tomu vyprávění nediv. Fakt je, že církev svatá na ní vydělala dvakrát. V r. 1909 ji dokonce papež prohlásil za blahoslavenou a 1920 dokonce za svatou. Její osud inspiroval velké množství autorů uměleckých děl, i Shakespeara, Voltaira, Schillera, Anatola France, Marka Twaina, Bernarda Shawa aj.
-JANA FREMIOT DE CHANTAL (čti Šantal,jako u paní Polívkové). Ta se narodila r. 572 ve francouzském Dijonu a ve dvaceti letech se vdala za barona de Chantal. Měla s ním 6 dětí. Bůhví jak to stačila, když byla s ním vdaná jen 8 let. Pak byl hrabě zastřelen na honu a Jana se rozhodla se už nevdat a tak celý další život dělala jen milosrdné skutky, zejména pečovala o chudé a nemocné. Měla jistě dost peněz, protože založila přes 80 ústavů a intenzivně se podílela na jejich vydržování, a to až do své smrti r. 1641.
Kromě těch svatých Jan je v historickém povědomí mnoho Jan jiného ražení, např.
-Jana papežka, která své ženství tak dobře kryla, že byla jako Johannes Anglicus v r. 857 zvolena papežem pod jménem Jana VIII. Přišlo se na to prý až r. 859, kdy na ulici při procesí porodila a zemřela. Tak to píše pověst, jejíž reálné jádro je zakódováno v tom, že v církvi někdy vládly ženy, které svými přednostmi ovlivňovaly dosazování a sesazování papežů. Pověst cituje dokonce u nás Jan Hus ve své Postile (1412), čímž dokonce dokazoval tehdejší zkaženost církve svaté.
-Jiného druhu je třeba Jana I, zvaná Šílená (1479-1555), manželka krále Filipa Sličného, jejímž sňatkem se dostali naši známí -Habsburkové- na španělský trůn. V r. 1506 se po manželově smrti zbláznila.
-Johanna z Rožmitálu, druhá manželka Jiřího Poděbradského, která si ho vzala r. 1450, korunována byla 1458 a zemřela 1475. Jana nedala jméno žádným sídlištím, ta jdou všechna na vrub Janům. Nevyloučím však její přispění v názvech Janov. Zato má její jméno řeka Jana na Sibiři, dlouhá 879 km, která pramení ve Verchojanském pohoří a vlévá se do moře Laptěvů.

CO ŘEKL SVĚT TOBĚ, NOVOROZENĚTI?

Tento náš zevní svět Tě Jano nešanoval ani poté, když ses narodila. Hned jak se o tobě komunisté dověděli, tak tě chtěli alespoň ochránit před radiací a hned, jakmile se to 4 dny po tvém narození prodiskutovalo a proschůzovalo, tak Čs. mírový výbor vydal prohlášení proti záměru USA vyrábět neutronovou bombu. Málem jsi měla také jít někam na některou z četných protestních akcí č. pracujících. Jenom to, že jsi ještě neuměla chodit, to tě zachránilo.
I tak se komunisté na Tebe po narození obraceli a myslím, že hlavně k vůli tobě svolali v říjnu sjezd mládeže, tenkrát se tomu říkalo Svaz socialistické mládeže, který se také honem hlásil k plnění závěrů XV. komunistického sjezdu. Protože toho léta, co jsi přišla na svět, moc nepršelo, tak e ta neúroda doháněla schůzováním až v prosinci na 9. zasedání ústředního výboru KSČ. Alespoň jsme jednou zase slyšeli, že náš vývoj ″probíhá za složitých vnějších a vnitřních podmínek″, což znamenalo, že je stále naše hospodářství s prominutím v p......

DALŠÍ UŽ NENÍ JEN NA TVÉM OTCI

Myslím jako popisovat tvůj život do takových 6 let, kdy už si člověk skoro vše pamatuje. Maminka odmítla se mnou na Tvém
životopise spolupracovat, tak si vyjednej interview u svého otce mileného. Pokud samozřejmě o to stojíš. Radil bych Ti, ale aby sis něco alespoň dopisovala z dob, které už znáš nejlépe sama. Možná, že se Ti to někdy hodí. Končím povídání o Tobě, beruško. Musí dojít i na Tvé předky, kteří Ti zřejmě dali ze sebe to nejlepší. Mohu zde jen Ti vyslovit obdiv, za Tvoje studijní úsilí, za to že jsi nezapomněla na rozličné kumšty, že už jsi sbírala první kytice světské slávy na školních akademiích, v časopisech, na jevištích, za Tvé krásné pohádky i za to, že rosteš do velké krásy, Blahopřeji Ti, žes zvládla ten přechod z českého studenta na německého na gymnasiu. Vivant tui sequentes.
Na cestu psaní Tvé vlastní ságy Ti přidávám několik asi Tobě neznámých fotografií z Tvého mládí
Příloha č. 164 - Mladá Jana

Piš, holubičko, pokračování Ságy, nebo si alespoň nanečisto veď poznámky o sobě a svém světě. Za čas si nebudeš pamatovat všechny předky ani zadky, uvidíš.
TEREZA PAICHLOVÁ / *1982/

Nacionále:
*19.8.1982 v Plzni v 5 h.15 min.
Místem zrodu byla Gynekologicko-porodnická klinika Plzeň, Slovany, č.chor. 33691/1982. Porodní váha 3.200 g, délka 50 cm. Další podrobnosti si přečtěte v příloze č. 166.
Rodiče: otec: Jiří Paichl Ing. *19.12.1951 v Plzni
matka: Květuše roz. Volfová Ing. *30.3.1956 v Plzni
Tomáš *14.11.1984
Bydliště: 1984 - 13001 Praha, Biskupcova 89
Školy:Jesle Praha Žižkov, Jeseniova ul., 1987
Mateř.škola, tamtéž, 1988
Základní Praha Žižkov, V zahrádkách 1989
Mimoškolní vzdělávání:
199l kreslení, kytara
1993 model.keramika
Zahraniční cesty: 1992 Paříž, Španělsko, Francie,
Nemoci:vrozené
1983 ucpání slzovodu,
získané-zarděnky,

Rodokmen Terezy

NAROZENÍ

Starosti s Tebou, Terezko, začínaly už dříve, 15.3 musela maminka s Tebou ležet několik dní v nemocnici, aby ses nenarodila nevhodně dříve. O něco později, 25.března, nám Tvá maminka řekla, že už o sobě dáváš vědět a že se už všelijak vrtíš. Naostro to však začalo až 18.srpna. Maminka přišla do fakultní nemocnice na porodnickou kliniku v Plzni na Slovanech ve 10 hod. l0 minut a tam jsi přišla na svět l9 srpna v 5 hodin 15 minut.
Aby snad nebyla mýlka v letopočtu, tak Ti to udám i v jiných kalendářích, než je ten náš dnešní. Podle literatury to bylo
-4 miliardy 600 milionů let po vzniku naší zeměkoule
-7491 byzantinské éry
-7182 od stvoření světa podle Eusebia
-6693 juliánské periody
-5936 od stvoření světa podle Scalingera
-5743 od stvoření světa dle počtu židovského
-2705 od první Olympiády v Řecku
-2705 od založení Říma
-2004 od narození našeho pána Ježíše Krista podle římského opata Dionysia Exigua
-2027 od juliánské opravy kalendáře
-1944 španělské éry
-1402 mohamedánské éry ″hedžra″
-191 kalendáře francouzské republiky,
Kdybys byla jako nevěřící Tomáš na pochybách, zda jsem to spočítal správně, tak si zavolej k nějakému ze současných světových státníků, kteří mají velké knihovny, v kterých to mohou ověřit (pozor čísla jsou skutečná!), např.
-expresidenta R.Reagana č.tel 001/202-456 14 14,ten dokonce založil pro to velkou novou knihovnu,
-M.Gorbačova tel. 007/098-295 90 51,
-německého kancléře H.Kohla č. tel 00492+28/5 61,
-presidenta Francie F.Miteranda 00331-2 615100,
-královnu Velké Britanie a Commowealthu Alžbětu II. č.tel 00441-9 30 48 32,
-současného papeže Jana Pavla II. č. tel. 00396-69.
Narodila jsi se v roce, kdy bylo zatmění slunce dokonce prý třikrát (25. ledna, 24.června a 15.prosince) a zatmění měsíce také třikrát (9.ledna, 6.července a 30.prosince).
Vážila jsi 3.200 g, měřila 50 cm, pan doktor Šauer tě prohlédl a řekl, že jsi zdravá. Tak jsme si všichni oddechli. Všechny Tvé první dny v porodnici probíhaly dobře, ani jsi se moc na začátku nezhubla. Mám o tom Tvém narození dokonce originální zápisy. Proto Ti z nich dávám sem jako přílohu tvůj “Záznam novorozence” a něco ke čtení
Příloha č,167a - Záznam o novorozenci a noviny

V tom prvním o Tobě už píší jako o paní Paichlové, křestní jméno jsi zatím neměla. Je tam skoro všechno, tak si prohlédni, jak silná čára ukazuje, že jsi na začátku trochu pohubla, kolik jsi toho vypila, mléka i umělé výživy. Ani jsi neměla skoro žloutenku novorozenců, jako později tvůj brácha. A tak Tě v dobrém stavu s maminkou propustili domů.
Dodatečně Ti poslali dne 3.9.1982 Rodný list, který jsem Ti já vyzdobil časnou fotografií Tvé krásy.
Příloha č. 167b - Rodný list Terezy

Vyfasovala jsi od bábrlinky Nadi do povijánu štíhlou butylku tramínu, slámou obalenou, toho slavného ročníku 82., z jednoho vyhlášeného sklípku moravského. Po tom, komu a kdy protekl hrdlem, je už asi pozdě pátrat. Pozdě bycha honit.

S TVÝM JMÉNEM ?

Opět si to už nikdo pořádně nepamatuje, každý říká něco jiného. Fakt je, že už mezi našimi předky nějaká ta Terezka byla, takže Ti to jméno mohli dát po některé prabábě. Jen tak po paměti říkám, že Terezie Paichlová se v našem rodu objevila 22.5.1811, Marie Terezie se narodila u 5.2.1767, Terezie je citovaná v rodokmenu po narození 20.4.1789, jiná 14.12.1780, další Marie Terezie 20.2.1779.
A bylo by jich jistě více, kdybychom po nich specielně pátrali. My jsme na to ale nemysleli, protože tenkrát jsem ještě rodokmen nesepisoval.
Měli jsme spíše přání, aby ta naše holčička byla zdravá. Přesto měla mít i nějaké hezké jméno třeba po nějaké slavné ženě, která by jí mohla být také pro život jako vzor. Holky se vdají a tím ztratí to rodové jméno, ale to křestní jméno jim zůstane. Kdopak už však přesně ví, jak to s tím křesním jménem naší Terezky bylo. Pochybuji, že její maminka v porodnici myslela na středomořské orstrovy. Jméno Tereza prý je odvozeno od ostrova Théra, který leží blízko Kréty. Tento ostrov byl ve starověku zničen velkým výbuchem sopky, která snad udělal v celém středomoří takovové velké vlnobití, že zničilo mnoho měst, přístavů, ale i celých a ostrovů. Takže Pratereza by byla žena z ostrova Thera, možná dokonce jako žena z bájné Atlantidy. Není prakticky rozdíl mezi jmény Tereza, Terezie, Rézi, aj.
Svátek můžeš mít prý různě, podle toho, ve kterou v jednotlivých zemích věří. Ona ta data jsou v různých knihách uváděna pokaždé jinak. V různých knihách je svatých Terezií uváděno na dvanáct. Podle paní Bauerové užší výběr zahrnuje hlavně dva svátky, patnáctého a prvního října.
-U nás mívá většinou svátek 15. října, tedy podle TEREZIE z AVILY. Ta se narodila r. 1515 v městě Avila ve Španělsku, mládí strávila v klášteře karmelitánek, proto také bývá oficielně nazývána á ordini Carmelitani. Protože prý v tomto řádu tehdy panovalo mnoho nepořádků, tak se stala velkou reformátorkou tohoto řádu. Narazila však na odpor mnoha svých odpůrců, kteří ji osočovali a dokonce věznili, protože vlastně vystupovala proti jiným církevním reformátorům. 1562 založila svůj vlastní karmelitánský klášter. Trpěla dlouho nějakou nemocí, které podlehla v r. 1582 v městě Alba de Tormes. Za života napsala řadu spisů, mezi jinými i svůj životopis, knihu “Hrad nitra”, psala i písně a básně, které ji zařadily mezi přední španělské básníky XVI.století.
- TEREZIE OD JEŽÍŠKA má svátek l.října. Ta se narodila r. 1873 v
Normandii a už v 15. letech vstoupila do řádu Karmelitánek. Žila prý zvláštním a podivuhodným životem. Teprve po své smrti r. 1897 se stala známou jako Terezie od Ježíška. Bohužel zatím ti nemohu doporučit nějaké čtení o těch svatých Terezách.
U nás a v Rakousku, pokud je něco spojeno se jménem Terezie, tak to souvisí s císařovnou Marií Terezií (1772-1816). Kdybys chtěla jednou studovat orientání jazyky, tak ti doporučuji tvou akademii Teresianum, založenou ve Vídni Marií Terezií v r. 1745. Nebylo by to marné. Jejím původním posláním byla výchova právnicko- diplomatická. Tak už tě Terezko vidím jako velyslankyni někde v Orientu, třeba v Nepálu. Jezdili bychom k tobě do Himalájí na lyže. Kdybys tam jela hned, tak pojedeš přes Indii a tak se stav u své jmenovkyně matky Terezy.
Tu cestu si můžeš dovolit, protože máš v Čechách velké majetky. Poslyš, asi ti patří
-Terezín (Theresienstadt, město, kdysi silná pevnost, za poslední války koncentrační tábor pro Židy. Ohře se před městem dělí na dvě ramena. Patronem tohoto města bylo Její Veličenstvo císařovna. Terezín byl založen 10.října 1780 císařem Josefem ke cti jeho matky spolucísařovny Marie Terezie. Tenkrát pro založení této pevnosti museli zbořit celou ves Doksanského kláštera Kopisty a ves Travčicí. Na město byl povýšen v r. 1782. Jarmark tam mají v pondělí po sv. Třech králích, první pondělí po Velikonocích, ve čtvrtek po sv. Petru a Pavlu a v pondělí po sv. Václavu. Tak si tam jdi koupit marcipán.
-Terezín (Theresienhof) ves jižně od Sušice, patřila do panství Hroby,
v katastru obce Radenín, farou patří do Petrovic,
-Terezín (Theresienstein) ves založená 1810, leží v jižních Čechách v okrese Jindřichův Hradec na katastru obce Mosty, farou spadá do Kunžaku,
-Terezinov, ves jinak Pařezov zvaná (Theresiendorf), založená na sklonku minulého století,
-Terezov jinak ves Pařezov dříve, v okrese Zbirožském

OD PANENEK DO REDAKCE

Ještě dnes má Tereza asi několik set panenek ve své vymezené polovině dětského pokoje, ale začínají se objevovat zde i vlastní keramické výtvory, na stole měla už dobrý nepořádek a tak si řekla, že je to vhodné prostředí pro tvorbu novin “Vydrbína”. Spisovatelskou průpravu získala poměrně časně na hrovu Františka Kafky, jak o tom svědčí dokumentární fotografie. Tereza a Franz Kafka v Praze.

Vznikl tak celkem slušný školní časopis, z něhož chtěla slečna redaktorka subvencovat školní výlety. Zatím ale dost mrhala papírem při rukopisech, protože to psala velkými písmeny. Tak jsme to po rodinné radě raději vše dali do počítače.
Svou uměleckou dráhu už léta připravuje hrou na kytaru a svět hledá učením angličtiny.

PRIMÁNKA V SEMIŠOVÉM KOŽIŠE

I když se učila v základní škole dobře, věčně tam zůstat nemohla. Proto děda dostal příkaz, prozkoumat dopravní možnosti do nějakého gymnasia. Po dlouhém putování po pražských gymnasiích to dopadlo tak, že nezbývalo, než se před spaním vroucně modlit, aby se dostala do gymnasia v Jablonského ulici. V Praze snad ani volné místo v gymnasiu nenajdeš, jen na periferii.. Zdá se, že tyto modlitby Pán vyslyšel a Tereza přijímací zkoušku tam skutečně s úspěchem složila. Blahopřejeme.
Protože s jídlem roste chuť, tak se Tereza zavázala, že dědovi bude za tuto modlitební pomoc bude vařit na chatě. Nějak se to neuskutečnilo a tak místo vaření nás i v gymnasiu oblažuje neustálým převlékáním. K tomu od druhého dědy dokonce dostala kožich a od babičky Nadi tylovou spodničku a náušnice. y.na to

Další psaní a příloha č. 168a/227 a jiné a vůbec všechno pokračování už po dobu celého života z pera a skeneru Terezy a jejího otce Jiřího.

Curriculum vitae
Vzdělání:

Září 1989 – 1994 ZŠ Jarov, Praha 3

Září 1994 - Víceleté gymnázium Sladkovského nám. 8, Praha 3

- 2009 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ v Praze


Jazykové znalosti:Angličtina – aktivně
Francouzština - střední znalost

Znalost PC:Windows, MS office, Photoshop, tvorba www, internet

Zájmová činnost:
1989 – 1995 Základní umělecká škola v Praze 3, Koněvova 214
Odd. strunných nástrojů – obor hra na klasickou kytaru
1989 – 1990 Lidová škola umění v Praze 3, Štítného 5
Přípravné studium výtvarného oboru
1992 – 1999 Dům dětí a mládeže v Praze 3, Na Balkáně 100
Obor keramika
koně a jezdectví


Soutěže:
Fotosoutěž: Fotografie školy – 1. a 3. Místo, pořádaná gymnáziem Sladkovkého, Praha 3

Další práce, uveřejněné: Dokumentární fotografie: Odpůrci globalizaci v Praze na MMF

Mezinárodní aktivity:
Červenec 1996 Mezinárodní tábor UNICEF, Slovinsko – výtvarná a keramická dílna
Červenec 1997 Mezinárodní tábor UNICEF, Slovinsko – výtvarná a fotografická dílna

Zájmy: Fotografování, literatura, sport, hudba, kynologie, internet

pokračování
TOMÁŠ PAICHL /*1984/

Nacionále:
Do našeho rodokmene Paichlů se zapsal dnem *14.11.1984 v Plzni v 01 h. 20 min na Gynekologicko-porodnické klinice v Plzni, o čemž svědčí porodopis Č.ch.35020/1984,

Porodní váha 3000g, délka 5l cm /je to vleže, ne tedy výška, protože po narození prý ještě neuměl stát. Považuji to však za pomluvu. Takový novorozený vazák musel umět vše./
Krev. skupina: O Rh +
Rodiče:Otec: Jiří Paichl Ing, *19.12.1951 v Plzni
Matka:Květuše roz. Volfová, * 30.3.1956 v Plzni
Tereza, *19.8.1982
Bydliště: 1984 - 13001 Praha, Biskupcova 89
Školy: Jesle Praha Žižkov, Jeseniova ul., 1988
Mateř.škola, tamtéž, 1989
Základní Praha Žižkov, V Zahrádkách
Mimoškolní vzdělávání:
1991 karate, kreslení
1992 kytara, modelování, keramika
1999 pěstování kytek

Zahraniční cesty: 1993 Paříž, Francie, 1994 Maroko, 2014 Bali


Nemoci:vrozené: -ucpání slzovodu,
dětské nemoci: zarděnky
Úrazy: 1990 zlomenina klíční kosti vlevo
1991 zlomenina lýtkové kosti vlevo (Tatr.Lomnice), u té jsem asistoval
1993 zlomenina zevního kotníku / oslava narozenin/
1994 zlomenina zápěstní kůstky pravé ruky

PŘED NAROZENÍM

Jak to bylo, než ses narodil, samozřejmě vědět nemůžeš. Že se vůbec máš narodit, to věděla nejdříve Tvá maminka. Věděla i jako první, že se hlásíš k životu, protože jsi se vrtěl už od 30.června 1984. Všechno víme. My jsme jen s obavami sledovali svět kolem nás, aby byl pěkný, až do toho světa svým narozením vstoupíš.
Slavné to ale nebylo. Vzorek toho si můžeš přečíst v příloze.
Příloha č. 170 - Novinyyyy ! Propouštěcí zprávyyy !

Byla to doba schismatu mezi hradem, kde panoval Slovák Husák a mezi Ústředním výborem KSČ, jemuž velel Čech s jinými představami o jednotě státu, tajemník ÚV Miloš Jakeš. Hospodářsky jsme byli už těsně nade dnem krachu a tak se už po kolikáté připravoval nový, ale bezvýchodný státní plán rozvoje národního hospodářství. Jinak česká země se stále raketami a jinými zbraněmi připravovala na obranu států Varšavské smlouvy.
Nikdo už ničemu nevěřil, ale všichni se báli cokoli říci. Jakoby mlčky jsme všichni čekali a čekali na nějakého mesiáše. Pro náš rod to měl být další vnuk. Ne mesiáš politický nebo věrozvěst náboženský, ale mužský pokračovatel rodu.


NAROZENÍ

Všechno začínalo už 13.listopadu 1984 večer. Maminka přišla do fakultní nemocnice na porodnickou kliniku v Plzni na Slovanech ve 22 hod. l5 minut a tam jsi přišel na svět l4.listopadu v 1 hodinu 20 minut. Byla to už středa. Viz záznamy!
Příloha č. 171 - Záznam o novorozenci

Aby snad opět nebyla mýlka v letopočtu, tak Ti to Tomáši také přepočítávám na jiných kalendářích, než je ten náš dnešní. Bylo to roku
-4 miliardy 600 milionů let po vzniku naší zeměkoule/?/
-7493 byzantinské éry
-7184 od stvoření světa podle Eusebia
-6697 juliánské periody
-5938 od stvoření světa podle Scalingera
-5745 od stvoření světa dle počtu židovského
-2707 od první Olympiády v Řecku
-2707 od založení Říma
-2006 od narození našeho pána Ježíše Krista podle římského opata Dionysia Exigua
-2029 od juliánské opravy kalendáře
-1946 španělské éry
-1404 mohamedánské éry ″hedžra″
-193 kalendáře francouzské republiky.
Kdybys nevěděl, jak jsem to počítal, tak se na to zeptej Terezky, která to má napsáno ve svém životopise.
Kdybys byl jako nevěřící Tomáš na pochybách, tak si také zavolej nějakého ze současných státníků, kteří mají velké knihovny (pozor čísla telefonů jsou skutečná), např.
-expresidenta R.Reagana č.tel 001/202-456 14 14 ten dokonce
založil pro to velkou novou knihovnu,
-M.Gorbačova, č. tel. 007/098-295 90 51,
-německého kancléře H.Kohla č. tel 00492+28/5 61,
-presidenta Francie F.Miteranda 00331-2 615100,
-královnu Velké Britanie a Commowealthu Alžbětu II. č.tel. 00441-9 30 48 32,
-současného papeže Janam Pavla II č. tel. 00396-69.

Ale vraťme se k tvému narození. Narodil jsi se v roce, kdy bylo zatmění slunce dne 30.května a 22.listopadu. Vážil jsi 3.350 g, měřil 51 cm, pan doktor Novotný tě prohlédl a řekl, že jsi zdravý. Tak jsme si znovu všichni oddechli. Zatím jediný udržovatel rodu Paichlů byl na světě. Sám jsem se byl o tom přesvědčit zrakem i pohlazením, jestli jsi skutečně chlapeček. Mám o Tvém narození dokonce originální zápisy, včetně Záznamu o léčení Tvé poporodní žloutenky.
Příloha č. 172 - Protokol o fototerapii

V záznamech je skoro všechno, jak jsi se měl ten první týden svého života. Podívej se na silnou čáru, jak jsi po narození hubnul, v tabulce máš uvedeno, kolik gramů mléka a umělé výživy jsi vypil v jednotlivých hodinách. Obložené chlebíčky Ti tehdy dát nemohli, protože jsi neměl ještě zuby. Protože jsi měl jinou krevní skupinu než měla maminka, tak jsi měl od třetího dne po narození žloutenku. Říká se jí žloutenka novorozenců. Nebylo to nebezpečné, bylo to jen ukazatelem toho, že maminka a Ty jste měli každý jinou krevní skupinu a některé Tvé červené krvinky se rozpadaly pod účinkem maminčiných protilátek. Terezka to musela mít také, ale při prvním dítěti reakce nebývá tak silná, Protilátky se už vytvářejí při druhém dítěti s větší znalostí imunitního systému. Ta žloutenka z “inkompatibility” zase ale vymizela, když tě ozařovali takovým zvláštním modrým světlem ze speciální zářivky Mediolux. Abys na všechno měl památku, tak jsem ti sehnal záznamy o tom léčení světlem (fototerapie). Podle toho vidíš, jak jsi byl líný, že Tě musely sestřičky i obracet, na záda a na bříško, na bříško a na záda a zase znovu. Možná, že jsi to dělal schválně, protože to byly samé hezké dětské sestry.
Alespoň od té doby víme, že máš Ti mají dát. To je tedy důležité vědět! Nakonec se podívej na svou propouštěcí zprávu, kde je vše shrnuto, jaký jsi byl, co s tebou dělali a jak tě propustili.
Doma jsi pak dostal poštou rodný list
Příloha č. 173 - Rodný list Tomáše

JAK TO BYLO S TVÝM JMÉNEM ?

Máme v rodině smůlu, nikdo si na nic nepamatuje. Ještě, že jsem tu Ságu začal psát. Ani Tví rodiče si nepamatují, jak Ti to jméno určili. Každý říká něco jiného. Fakt je, že jsi nějaké předky Paichly Tomáše už dříve měl.
Jen tak po paměti vím, že nějaký Thomas PEYCHEL se narodil 27.11.1692 a měl také tatínka Jiřího. Jiný Thomas se narodil 6.12.1707, další 2.10.1707, pak je tady jeden Tomáš z 29.11.1716 a bylo by jich více. Všimni si, že se Tomášové rodí kolem listopadu, takže nejsi vyjímka.
My jsem na to ale nemysleli, protože tenkrát jsem ještě rodokmen nesepisoval. Měli jsme spíše představy, aby ten náš kluk měl nějaké slavné jméno jako vzor. Je to přece syn, vnuk, který ponese jméno Paichl. Holky se vdají a tím se to jméno u jejich dětí po přeslici ztratí. A tak nějak došlo na toho Tomáše. Ten ty slavné jmenovce měl a navíc má ročně každoročně více svátků. Posuď sám. Svátek máš :
-podle Tomáše, jednoho ze 12 Kristových apoštolů, dne 21.prosince
-podle Tomáše biskupa z Kantelbergu dne 29.prosince
-podle Tomáše Aquinského máš svátek 7.března
-podle Tomáše bez udání dalšího jména máš svátek 11.prosince.
Ještě bys mohl světit svátek podle dne přenesení ostatků sv. Tomáše 3.července - stalo se tak v r. 232. Církev řeckovýchodní slaví tvůj svátek 6.října. Tak si vyber! Raději se drž jednoho svátku stále. Ona totiž ta data jsou v různých knihách uváděna různě. Např. v knize Bauerová, A.: Tisíc jmen v kalendáří, Praha, Šulc a spol. 1992, 229 s. je uváděno, že svátků Tomášů je v kalendářích několik desítek. Podle paní Bauerové užší výběr Tomášů má svátky takto: Aquinský 28.1.,Tomáš apoštol 3.7. a Tomáš Becket 29.12. a podle českého kalendáře je Tomáše prý 7.března.
Mimochodem, měl by sis přečíst něco o těch svých patronech Tomáších, aby sis vzal některé jejich ctnosti a kladné vlastnosti za vzor. Z těch hlavních je to:
1. TOMÁŠ, SVATÝ APOŠTOL, jinak zvaný též Didimus, tedy dvojče, protože měl dvojče, sv. Matouše. Pocházel z Galileje, prý z města Paneas. Jak dospíval, tak byl k nerozeznání podobou s Ježíšem Kristem, proto také asi se stal jeho žákem. Sv. Evangelista Jan ho uvádí jako odhodlaného stoupence Krista.Stal se křesťanským kazatelem, kázal v Parthii, t.j. v zemích mezi řekami Eufratem a Indem a dokonce i v Indii samé (tedy v dnešním Iraku a Iránu a Indii). Nebyl to ale kazatel profesionál, živil se jako stavitel. V Indii také zemřel jako mučedník v městě Kalamine. Podle jedněch byl zabit na rozkaz krále Miazdaje čtyřmi vojáky, kteří ho probodali kopím. Podle knihy apokryfů byl probodnut veleknězem poté, co dal roztavit bronzovou sochu slunečního boha. Jeho ostatky byly v r. 232 přenesenu do severního Řecka do makedonského města Edesssy.
Věřící křesťané ho spíše ale znají jako ″ nevěřícího″ Tomáše, protože nechtěl věřit apoštolům, že Kristus vstal z mrtvých. Tehdy prý řekl, že tomu uvěří, ″ až vloží prsty do Kristových ran″. Ovšem jiní tvrdí, že tomu uvěřil, když se o tom přesvědčil na vlastní oči, když se Pán Ježíš podruhé zjevil apoštolům, jak vypravuje sv. Jan, 24-29. Pak Tomáš učinil slavné vyznání, že ″ z mrtvých vstalý Mesiáš pravý Bůh jest″. Od něj bys mohl vzít za své nevěřit všemu slepě, napřed se přesvědčit, že něco existuje a teprve pak jednat.
Svatý Tomáš je pokládán za patrona stavitelů a kameníků. Také by to nebylo k zahození - Prof.Ing.Arch. Tomáš Paichl.

2. TOMÁŠ AQUINSKÝ, zvaný také Doctor Angelicus nebo Doctor
Universalis. Byl to snad nejznámější katolický filosof a scholastik středověku. Narodil se r. 1225 na zámku v Rocca Secca poblíž města Aquina v královstvím Neapolském. Pocházel z rodiny hrabat Aquinských. Jeho děd měl za manželku sestru císaře Bedřicha Barbarosy. V 5. roce svého života byl dán na vychování do kláštera benediktinského na hoře Monte Cassino v Italii. Pak studoval v Neapoli. Brzo v něm vznikla prý touha stát se mnichem. Rodina ale byla proti tomu, zejména jeho otec Landolf, spřízněný s rodem Hohenštaufů. Tak milý Tomáš utekl z domova, ale jeho bratři ho blíže Sieny dopadli, zbili a uvrhli ho do kobky na rodovém hradě. Po 18měsíců ho všelijak trápili, aby se vzdal svého záměru. Nakonec se podařilo jeho dvěma sestrám spustit ho v košíku do hradního příkopu a Tomáš utekl znovu do vysokých škol. Nakonce rodiče musel přesvědčit sám papež Innocens IX. Tomáš vstoupil do řádu dominikánů, kteří ho dali studovat do Kolína nad Rýnem. Tam se učil pod patronací největšího tehdejšího císaře Karla Velikého. Od něho převzal snahy určit harmonii mezi rozumem a vírou. Odtud odešel do Paříže, kde se stal poradcem krále Ludvíka IX. i církevních úřadů. Těšil se přízně papeže Urbana IV., Klimenta IV.i V. Stal se profesorem na universitě v Bologni, v Paříži, v Římě, v Neapoli. Když tamodtud odcházel na koncil v Lyonu onemocněl a v cisterciáckém klášterem Fossa Nuova zemřel v r.1274. Papež Jan XXIII. ho prohlásil bez obvyklého předchozího jmenování blahoslaveným rovnou svatým.
Z něho by sis mohl vzít příklad jako člověka s pevnou vůlí dosáhnout toho, co pokládal za správné. Jako vzor, jak intenzivně studoval, a to nejen doma, ale na mnoha universitách a stát se nejznámějším znalcem ve vědeckém světě. On byl snad největším znalcem filosofie starověkých filosofů, zejména Platóna a Aristotela.
Neměl bys ale od něho převzít jeho krédo scholastiky, jejímž byl zakladatelem. Scholastika v jeho pojetí byl školský způsob výuky na universitách, který bohužel určil těžiště výuky věd ve čtění knih a diskuzích o nich. To bylo velkou brzdou rozvoji vědy, která musí učit i praxi, učit cvičením. Nejhorší na něm bylo to, že se stal propagátorem jednání podle nařízení církve, proti kterým nebylo možno se stavět. Dokonce podle něho nebylo dovoleno ani o správnosti rozkazů přemýšlet. Katolická církev z něho proto udělala svého hlavního filosofa. On to snad myslel dobře, protože se snažil smířit víru a rozum. Jeho filosofie je dodnes některými církevními kruhy uznávána a nazývá se po Tomášovi tomismem. Své učení uložil hlavně ve svém díle ″Summa theologiae″ čili Podstata nauky o Bohu.

3. TOMÁŠE BECKETA (1118-1172, canterberského arcibiskupa v Anglii také asi moc neznáš. Byl to anglický politik, přítel a oblíbenec anglického krále Jindřicha II. Měl na svou dobu nejvyšší vzdělání získané na universitách v Paříži a Bologni. Navíc byl mužem neobyčejně pohledným, urostlým, skvělým lovcem i společníkem. Král Jindřich ho jmenoval říšským kancléřem a lordem strážcem pečeti. Tomáš moudře řídil státní záležitosti, upevnil mír v zemi, vymýtil loupežníky a poskytoval ochranu utiskovaným. Roku 1162 ho král proto navrhl do úřadu canterburského (čti kentrberského) arcibiskupa. Marně Tomáš krále prosil, aby to nedělal, protože tušil, že tím skončí jejich přátelství. Král si ale nedal říci. Roztržky nedaly dlouho na sebe čekat. Všude totiž musí dojít k sporu mezi vládou a církví. Král vyhlásil tzv. klarendonské články ( na hradě Clarendonu), jimiž podřizoval arcibiskupa své vůli. Když však Tomáš protestoval, prohlásil ho král za velezrádce a povolal ho před svůj soud. Tomáš ale v přestrojení uprchl do Francie a pak nastalo dlouhé jednání mezi papežem a anglickým králem, nakonce oba uzavřeli smír a Tomáš se mohl vrátit domů do Anglie. Spor se ale brzo obnovil a Jindřich si někde před svými druhy povzdechl, že mu působí více starostí než všichni jeho poddaní. To slyšeli 4 rytíři z královské družiny a ti Tomáš zabili ranami mečů v arcibiskupském chrámu dne 29.prosince 1170.

4. Jinak najdeš všude slavných Tomášů velkou řadu, ve všech oborech lidské činnosti Stačí listovat ve seznamech.
Nějak hodně jsem jich mohl najít mezi lékaři a badateli v medicině. To by byla velká šance pro tebe! Z toho bych měl v hrobě velkou radost, kdyby ses proslavil jako lékař Tomáš Paichl a zařadil se třeba vedle jiných slavných doktorů mediciny, jako např. Sir Thomas Barlow (1845-1945), Dr. Bartholini Thomas (1616-1680), Thomas Bateman (1778-1821), Sir Thomas Browne (1605-1682), Thomas Cawley (1778), Sir Thomas Dunhill (1876-1957), Thomas Gale (1507-1587),, Thomas Graham (1805-1869), Thomas Hodgkin (1796-1866), Thomas Henry Huxley (1825-1895), Thomas Story Kirbride (1809-1883), Sir Thomas Lewis (1881-1945), Thomas Linacre (1460-1524), Thomas Henry Lister (1800-1842), Thomas Moore of Canbridge, Thomas George Morton (1835-1903), Thomas Burr Osborne ( 1859-1929), Thomas Hugh Owen (1834-1891), Thomas Percival (1740-1804), Thomas Millton Rivers (1888), Thomas Sydenham (1624-1689), Thomas Trotter (1761-1832), Thomas Wharton (1614-1673), Thomas Willis (1621-1675), Thomas Young (1773-1829). Kdyby sis o nich chtěl někdy něco přečíst, najdeš je v knize Singer,Ch., Underwood, E.A.: A short history of medicine.London,Oxford University Press 1962, Pp. 834.
Strýc Miroslav by byl rád, kdyby z tebe byl slavný zubní lékař, jako třeba Thomas Fletcher, anglický stomatolog. Nech si to projít hlavou- představ si Prof.MUDr Tomáš Paichl, DrSc !

5. Hlavně si něco musíš přečíst o svém slavném jmenovci Tomáši Garigue Masarykovi (7.3.1850 - 14.9.1937), o českém filosofovi, sociologovi, universitnímu profesoru, politikovi, státníkovi, prvním presidentu naší první Československé republiky. O něm Ti tady nebudu vyprávět, to by byla celá kniha vzorů pro tebe, to si musíš přečíst sám.
A tak pokračujeme o Tvých začátcích, coby občana plzeňského.

KONEČNĚ DOMA

Vlastně domů jsi z porodnice hned nejel. Odvezl jsem tě na Jiráskovo náměstí č.34, aby tě u babičky Květy mohli všichni příbuzní a známí okukovat, přebalovat, poplácávat, poprskávat a cicmat se s Tebou. Ani jsi chudáku neměl čas si přečíst noviny. Tak jsem Ti ty noviny prvního Tvého dne přiložil do přílohy. č. 170/229.
Teprve pak jsi se přestěhoval do bytu rodičů ve Volfově ulici ve Škvrňanech. A tam už nastal normální život pro zatím posledního Paichla po meči: pít- spát- kakat- čůrat- přebalovat- koupat- a tak pořád stejně dokola.
Já jsem sice ty návštěvníky od Tebe odháněl, ale neúspěšně. Těm infekcím dýchacích cest a očí jsem u Tebe nezabránil.

PRVNÍ MLÁDENECKÁ LÉTA
jsi měl chudáku dost těžká. Táta pracoval v Praze, děda nikdy na nic neměl čas a tak jsi měl kolem sebe jen samé ženské. Spočítej to: Terezka, maminka, babička Květa a Naďa, někdy na pomoc i teta Helenka.
Naštěstí se Tví rodiče přestěhovali do Prahy na Žižkov, do Biskupcovy ulice č.89. Babičky se ale u Tebe střídaly skoro jako vojenská hlídka u prachárny nebo jsi cestoval jako nebožtík tuhej od jedné k druhé. Možná, že si ani neuvědomuješ, že jsi měl několik domovů, jeden pro čerstvý vzduch na Hrádecké hospodě na statcích své babičky Nadi, na sedlačení a koupání další domov na chatě na Hracholuské přehradě u babičky Květy, na projíždky lodí a plavání a na trucování naproti při Hracholuské přehradě na druhém břehu jsi měl na naší chatě mou trucovnou. Někdy jsi pravda také býval v Praze. To ale už méně. Tam jsi často začal kašlat, nebo měl záněty očních kanálků, nebo záněty ušní, a tak tě jako do špitálu lifrovali na léčení ke mně a na ošetřování babičkám, ať už v Zahradní ulici, nebo na Jiráskově náměstí. Vydrncal jsi se na cestách dost dost.
Ale to už jsi začínal svět poznávat a pamatovat si, takže většinu toho si teď ještě pamatuješ. Než začneš mít sklerózu tak se Ti za domácí cvičení ukládá, aby sis to domyslel, dopsal eventuelně doplnil přílohami. Od letoška je to už jen a jen na Tobě, jestli Sága rodu bude pokračovat nebo zanikne v pavučinách, jako šípková Růženka. Je na tobě, aby sis nejen uvědomoval, jak se má žít, pracovat, studovat, cvičit i ustýlat, protože jak si usteleš, tak si také jednou lehneš. Je na Tobě. abys nezapomněl, že hlava zapomíná sama, a tak si piš, abys měl co svým vnukům jednou vyprávět. Hora ruit- čas kvapí, životopis dopisuj, abys měl co vyprávět svým vnukům!
Ještě jsem zapomněl: Nezapomeň se podívat na své majetky. Možná, že o tom nevíš, ale patří ti asi:
-Sv.Tomáš, ves v jižních Čechách u Vyššího Brodu. Dej tam opravit starobylý filiální chrám sv.Tomáše z r.1384. Rozhodně se tam podívej, protože je blízko nádherná příroda na druhém břehu Lipna a kousek odtud jsou zříceniny hradu Vítkův kámen. Já tam byl k vůli mému milému Tomáškovi vloni.
-Szenttamás (Sv.Tomáš), městečko v Maďarsku,
-Sv.Tomáš, je to samostatný stát na ostrov v Quinejském zálivu ( Sao Thomé), patří k Africe, má 964 km2, a v r. 1974 měl 84.000 obyvatel. Možná, že tam hledají krále. Tak se přihlaš. Kdybys tam jel, tak si už přišroubuj na auto číslo se státní poznávací značkou ST.
-Sv.Tomáš, ostrov v souostroví Virginském ( Sankt Thomas).
Kdybys chtěl mít jeho obrázek, tak Tomáše najdeš ve znaku města Dobříš, Na obrazech bývá Tomáš malován s kopím, někdy též se stavitelským úhelníkem.

ŠKOLNÍ LÉTA A CO DÁL?

Jakpak je to dlouho, co byl náš Tomáš jen sběratelem a majitelem stovky autíček, co šermoval jen těmi nejtěžšími meči, střílel lukem, pistolí, ale i puškou. Dnes už jako vážný skoromuž padá vedle drátů i s padákem při paraglidingu, láme si nohy na lyžích na Skalnatém Plese, stává se vpravdě mistrem práce na počítači a se špoulením úst láme angličtinu. Je to tvrdý rozbíječ sádrových obvazů při jeho četných zlomeninách, což mi dělá vrásky na mém starém čele. Nazanedbává sice umění malířské, keramické, kytaristické, ale zdá se, že jeho věk umělce ještě nenastal. Má čas. Zatím cestuje poznává svět i v podobě minerálů.
Vše nejde najednou. Nositele rodů vždy čekají léta tvrdé práce, protože zodpovídají za své úspěchy ne jen sobě, ale rodu celému. To zavazuje a na to nelze zapomenout ani v boji ani v lásky hrách. Já na příklad věřím, že náš Tomáš bude nosit dál hrdé jméno Paichlů, že neztratí rozum při výběru další sešvagřené pro náš rod a že samozřejmě po sňatku nepřijme příjmení své nevěsty. To příjmení máš na Rodném listu, kdybys ho hledal, tak je v příloze č. 173/230. Pokračování.

Protože chci jet do Ameriky, tak končím svá slova po indiánsku. Howgh.

Ponořit se ještě hlouběji do bezpečí bezčasí pozdě gotické kurzívy již nestíhám. Dávám ku zvážení, stálo by možná za hřích překlopit a propojit náš rodokmen s MyHeritage...

Nezapomeňte Vy všichni členové l4. a 15. generace Paichlů, že už si to píšete a zdobíte dál sami !!!

Váš mastičkář Přemysl
Sbohem

Parte

Přátelé děkuji, že jste si ukrojili ze svého vzácného času a přišli se rozloučit s mým tátou. Chci vám tady povědět, co mu, alespoň v mých očích, slouží ke cti nejvíce. To nejcennější co nám s bráchou do vínku dal, čím nás s brachusem nakazil, naočkoval nebo pomazal nějakou tou svou mastičkou, která nám oběma nedovolila a už asi nedovolí poznat komplex, zvaný Sasíky ze za humny, minderwertigkeitskomplex. Asi proto, že ho myslím sám ani u svého táty neviděl. Nějak v tom rodě absentýruje.
Když jsem jej naposledy doprovázel do toho jeho špitálu na koronárku, konečně mi došlo jak známá tvář to je, neb všechny ty doktůrky, ba i sestřičky kdysi učil.
A když jsem jej naposledy viděl, v téže nemocnici, kde jej každý, ještě po tolika letech uctivě zdravil a o kterou se asi hodně moc zasloužil, aby vůbec stála. Optal se mě.
„Kolik mi vlastně je?“
„Táto, jsi právě nejstarším stařešinou celé té Tvé Ságy Paichlů, táhne ti na devětaosmdesát.“ Po tváři, pod tou maskou, co mu pomáhala dýchat, se mu rozlil šťastný úsměv.
... Dobře to věděl, jen mi tak zkoušel.

A ještě Vzpomínky strejdy Slípky. Více v jeho novoročních zápiscích, viz. Zuzka a Jára Slípka ml.


Literatura

-Bahlow H, H.: Deutsches Namenslexikon, Keysersche Verl., München 1967,588 S.
-Bach, A.: Deutsche Namennkunde. Bd.1.Die deutschen Personennamen. Bd.3. Sachweiser und Register.
-Beg, A.: Rodopis v praxi, Praha 1941
-Beneš, J.: O českých příjmeních. Praha 1962.
-Beránek, K.:Písmo našich listin a listů od 12. do 20. století. Praha, Česká heraldická a genealogická společnost, I. II.vyd 1976, II. vyd 1982
-Berní rula -originály :Wypis z rule kral.bernie zemské generalni wisitazy.Letha 1654, Wypis z rulle král. ourzadu bernic dle comissi revisitationis od letha 1672- Státní ústřední archiv, Praha 2, Milady Horákové 133.
Svazek č.
l. Doskočil, K. Berní rula 1. K edici berní ruly - Praha 1950
2.Doskočil, K Popis Čech r.1651. Souhrnný index obcí,osad a samot k berní rule. 2 sv. SPN, Praha 1953, 485 s.
3.Líva, V.Pražská města. SPN, Praha 1949, 199 s.
10. Beneš,F.: Kraj Čáslavský. SPN, Praha I.1953.Praha 1955, 1066 s.
12. Kraj Hradecký.. Pešák, V. SPN, Praha I. 1951, 365 s.
18. Kraj Kouřimský. Haasová, M: Praha, Praha I.1952 480 s. II.1952 877 s.
23. Doskočilová, M.: Kraj Plzeňský. I.díl, SPN, Praha 1952, 423s.
26.Hradecký, E.: Kraj Podbrdský. SPN, Praha 1952. 381 s.
27.Haas, A.: Kraj Prácheňský. SPN, Praha 1954, 443 s.
31.Lisá, E.: Kraj Vltavský. SPN, Praha 1951, 360 s.
33.Lišková, M.: Kraj Žatecký. SPN, Praha 1951, I. 342 s.,II.771s.
-Biografisches Lexikon zur geschichte der böhmischen Länder. Bd I.- III. Oldenbourg Verlag, München 1987
-Bosl, K.: Bosl´s Bayerische Biographie. Ergänzungsband. F.Pustet Verlag, Regensburg 1988, 189 S., SOA Plzeň 2 Z 9674
-Bosl. K. : Lebensbilder zur Geschichte der böhmischen Länder. Bd I., II. Collegium Carolinum, München, Oldenburg Verlag, München, 12976, 258 s.
-Brockhaus Encyklopädie Bd. 1 - 24. F.A.Brockhaus GmbH, Mannheim 1991
-Brož, V., Palivec, V.: Kroniky rodové a rodinné. In.:Melichar R. a kol. : Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.herald.a geneal.,Praha 1988, s. 53-56
-Bystrický,V., Hrubý,V.: Přehled archivů ČSR, Praha, Archivní správa ministerstva vnitra ČSR 1984.
-Cibulka, J.: Osídlení Lanšperska v předhusitské době.
-Coulson, J. et all.: Oxford Illustrated Dictionary.Clarendon Press, Oxford 1970. 974 pp.
-Davídek, Vyskočil, Svoboda : Česká jména osobní a rodová
-Deutsche Namenkunde. Unsere Familiennamen nach Ihrer Enstehung und Bedeutung. 2. Aufl. München 1942, 3. Aufl.1954.
-Die grosse Bertelsmann Lexikothek. Bd. 1 - 15.Bertelmannn Verlag, Gütersholm 1991,
-Doberský, J.: Osídlení našich krajů a vývoj měst. Praha, Orbis 1953 45 s
-Doekr, A. v: Der Adel der böhmischen Kronländer. Řivnáč, Prag 1900.
-Encyclopaedia Brittanica. Vol. 1 - 29, Chicago 1985,
-Encyklopedia Italiana. Vol. 1 - 37Rizoli et C., Milano 1935
-Elznic, V.: Glosář pro rodopisce a kronikáře. GHSP, Praha 1978
-Fremut, B.: Ideové náměty a úvahy o genealogii a heraldice. Listy Genal. Hist. Společnosti 1976, seš. 7
-Fröhlich,E.: Die häufigsten sudetendeutschen Familiennamen, DVBM, 4, 3, 1944, S.332-356
-Genttner, V.: Použití map v rodopise. Časop. Rodop. společ. 15/ 1943
-Gletter, M.: Die Wiener Tschechen um 1900. Strukturanalyse einer nationalen Minderheit in der Grosstadr. 1972, 258 S.
-Gottschald, M.: Die deutschen Männernamen des 12. - 14. Jahrhun-derts. Zerits hrift für Namensforschung, Herausgeber J.Schnetz, München 14, 1938, 179-194, 252-301
-Gottschald, M.: Deutsche Namenkunde. Lehmansis Verl., München- Berlin 1942, 505 S.
-Gottschald,M.: Deutsche Namenkunde. W.de Gruyter, Co, Berln 1971, 646 S.
-Gove B.P.: Webster´s Third New International Dictionary of the English Language Unabridget. Merrina - Webster Inc., Springfield, 1986, 2662 s.
-Grim,J., Grim, A.: Deutsches Wörterbuch, Leipzig, S. Hirzel 1854
-Hanika, J.: Sippennamen und völkische Herkunft im böhmisch- mährischen Raum. Volk ju. Treich Verl., Prah 1943, 103 S.
-Hatroch, J.: Rejstřík osobní a místní Desk zemských větších od1541-1599. č. 1-7. Praha 1915
-Hellbach, J.Ch.: Adels-Lexikon. Bd.I., A-9K. B.F.Voigt, Ilmenau 1825, 744 S.
-Hertel, E.: Die deutschen Familiennamen. Aglesachsen-Verl., Bremen-Berlin,164 S, rok vydání neudán.
-Heidenreich, E.: Handbuch der praktischen Genealogie. Bd. II, Degener, Leipzig 1913, 483 S.
-Hlaváček, I., Kašpar,J., Nový,R.: Základy pomocných věd historických pro historiky, SPN, Praha 1967, 1974
-Horníček, I.: Kniha o rodopisu, Vyškov n. Moravě1939
-Hrejsa, F.: Sborové jednoty bratské v Čechách, Reformační sborník V, Praha 1934, s. 51-52 Lanškroun
-Chalupa, A.: Tereziánský katastr český. Sv. l. Úvod, Praha 1964
-Chalupa,A., Lišková,M., Nuhlíček,J., Rajtoral, F.: Tereziánský katastr český sv. l. Chrudimský kraj. Arch.spr. MV
-Chládek,J.: Okresní archiv v Lanškrouně, Pardubice 1959, s. 1-13
-Jungmann J.: Slovník česko-německý, I. - V., Knížecí arcibisk. tiskárna, Praha 1836-1839
-Kašpar,J., Nový,R.: Základy pomcných věd historických pro historiky, SPN, Praha 1967, 1974
-Kavalír, M.: Katastrální mapy a indikační skicy. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.helad.a geneal.,Praha 1988, s.133-136
-Kluge, F.: -Etymologisches Wörterbuch, W.de Gruyter, Berlin 1967, 915 S.
-Kolektiv: Staročeský slovník V./1. Academia, Praha 1977.
-Kolektiv: Státní archiv v Zámrsku. průvodce po archivních fondech. Arch. spr. MV, Praha 1965, 546 s.
-Komenského slovník naučný. Sv. 1 -10. Nakl. KSN, Praha 1937
-Kott F.: Česko-německý slovník, díl VII, F. ´Simáček, Praha 1880, 1893,, 1401 s.
-Kotík, A.: Naše příjmení. Praha, 1894.
-Kouřil,M., Olbrich,L.: Zemské desky české,moravské a slezské. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro Čes.herald..a geneal.,Praha 1988, s.137-141
-Král, A. von Dobrá Voda: Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien, Taussig, Prag 1904. 310 S.
-Kuthan, J.: Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš.Nakl. Toina, Vimperk 1993,370 s.
-Linhartz, K.: Unsere Famniliennamen. Dümmlers Verl., Berlin 1936, 169 S.
-Lišková, M.: Tereziánský katastr, Sv.3, Úvod, Praha
-Melichar, R. a kol. Sborník k základům genealogie. Klub pro českou heraldiku a genealogii,Praha 1988, 160 s.
-Melichar,R.: Zádušní knihy,kroniky farní, obecní a školské. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.helad.a geneal.,Praha 1988, s.147-149
-Melichar,R.: Cechovní archivalie. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.helad.a geneal.,Praha 1988, s.144-146.
-Melichar, R.:Sčítání lidu-sčítací operáty. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.helad.a geneal.,Praha 1988, s.142-143
-Melichar, R.: Pozemkové a pomocné knihy. In.:Melichar R.a kol.: Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.helad.a geneal.,Praha 1988, s.99-118
-Melichar, R.: Matriky:In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.herald.a geneal.,Praha 1988, s.88- 98
-Melichar, R.: Organizace archivů’ vc ČSR a jejich přehled. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.helad.a geneal.,Praha 1988, s.82-87
-Moldanová, D.: Naše příjmení. Mladá Fronta, Praha 1983, 289 s.
-Muzika, F.: Krásné písmo ve vývoji latinky, díl I.,II. Praha, SNKLHU 1958, 654 s.
-Nuhlíček, J.: Tereziánský katastr, svazek 2, Úvod. Praha
-Palacký, F.: Popis království Českého s udáním obyvatelstva dle popisu r. 1843.
-Palivec, V.: Minimum pro rodopisce a heraldiky. GHSP, Praha 1970
-Palivec, V.: Německo-českjý genealogický slovník, KGHO, Ostrava 84
-Palivec, V., Elznic, V.: Latinsko-český slovník genealogický. GHSP 1976, 1977
-Hlaváček, I., Kašpar, J., Nový, R.: Vademecum pomocných historických věd. Praha, Svoboda 1988, 496 s.
-Passlerová E.: ″Frühgeschichte der Sprachwissenschaft″. Wien 1940, 150 S..
-Pekař, J.: České katastry 1654-178-. Praha 1915
-Pey, A. LePetit Robert Dictionnaire Universe des noms Propres. Le Robert, Paris 1989, 1953 s.
-Pfeifer, W.: Etymologisches Wörterbuch der Deutschen. Akademie Verlag, Berlin 1993
-Pilnáček,J.: Neznámé rody a znaky staré Moravy. Stát.archiv Brno, Brno 1983. 335 s.
-Pilnáček, J.: Rody starého Slezska. Mor.zem.museum Brno, Brno 1991, 320 s. SOA Plzeň 3 Z 2164
-Procházka, L.: Berní rula, katastr, urbáře a fondy velkostatků. In.:Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.helad.a geneal.,Praha 1988, s.119-132
-Roubík, F.: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách. Praha 1959
-Roubík, F.: Rodopisné prameny v archivu ministerstva vnitra v Praze. Čas. Rodop. Spol. 1/1929
-Schmid, L.: Irská emigrace do střední Evropy Sborník historickým ČSAV č. 33, 1986
-Schwarz,E.: Deutsche Namenforschung..I. Ruf und Familienname, V.d.Hoeck,Ruprecht 1949, Göttingen, 228 S.
-Schwarz,E.: Sudetendeutsche Sprachräume. München, Reinhart E., 1935, 321 S.,
-Schwarz,E.: Sudetendeutsche Familiennamen aus vorhussitischer Zeit, Köln-Gratz 1957, Böhler Verlag 1957,373 S Recensoval V. Šmilauer, Zpravodaj místopisné komise ZMK I/2 1960, 115-120
-Seznam irských rodin usedlých v Evropě. Acta Univ.Carol.-Hist Universitatis 1976, Tom XVI, pag. 53-68 :
-Sklenář, K.: Uvedení do rodopisné práce. In.:MelicharR. kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes.herald.a geneal.,Praha 1988, s.21-52,Hildesheim 1966, 787 S
-Soupis poddaných podle víry z r. 1651. Chrudimsko.
-Sturm, : Biografisches Lexikon. SOA Plzeň Sb 18
-Sudetendeutsche Familiennamen aus vorhussitischer Zeit, Köln- Gratz 1957 / Recensoval V. Šmilauer, Zpravodaj místopisné komise ZMK I/2 1960, 115-120
-Svoboda, J.: Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha 1964.
-Šilar,F.: Náš rod.Zpravodaj Společnosti pro regionální historii, Ústí nad Orlicí, 1993, 126 s.
-Šlajs,K.: Mluva starých matrik. Nová Doba, 50,1944, 28, s.1
-Šmilauer, V.: Úvod do toponomastiky, Praha 1963
-Tereziánský katastr český, sv.l. Chrudimský kraj- viz Chalupa,A
-Wielka Encyklopaedia Powszechna, Vol. 1- 10, PWP,Warszawa 1966
-Weinmann, :Egerländer biographisches Lexikon SOA Plzeň, 2 Z 7469
-Wörterbuch der deutschen Gegenwartsprache. Bd.1, Akad. Wisschft.DDR, Akadermie Verl.,Berlin 1980
-Wurzbach, C.: Biographisches Lexikon des Keiserthums Oesterreich, /1750 - 1850/,sv. 1 - 60, Vídeň 1856-1891
-Žemlička, J.: Přemysl Otakar I., Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Nakl. Svoboda, Praha 1990,362 s.

Rejstřík knižního vydání:

Bäuchel, 45, 58, 60, 61, 85, 86, 87, 88, 89, 92, 100, 114
berní rula, 19, 21, 46, 51, 263, 265
Bisové, 88, 109
Červená, 116
Čížková, 160, 161
Dolany, 17, 44, 51, 52, 53
Eisnerová, 148
Emilie, 103, 136, 152, 155, 160, 161, 164
etymologie, 38, 42, 56, 58, 63
Fuchs, 85, 86
Fux, 85
Genealogie, 8, 264
gestapo, 117
Houžovec, 15, 16, 38, 40, 43, 47, 83
Chrudim, 38, 170, 180
Jana, 20, 27, 39, 44, 52, 53, 58, 72, 78, 80, 84, 87, 88, 93, 96, 100, 109, 132, 153, 154, 162, 164, 165, 166, 178, 181, 183, 185, 187, 188, 189, 191
Jaroslav, 50, 60, 89, 93, 94, 96, 103, 104, 109, 110, 111, 112, 114, 126, 141, 147, 148, 149, 170, 171, 180
Jiří, 47, 50, 57, 72, 79, 92, 138, 141, 151, 158, 159, 161, 164, 166, 167, 168, 169, 170, 171, 172, 173, 175, 178, 190, 194
Josef, 24, 44, 45, 48, 49, 50, 53, 54, 79, 83, 84, 85, 86, 87, 89, 91, 92, 95, 102, 103, 109, 114, 136, 149, 153, 154, 155, 157, 158, 160, 161, 162, 163, 164, 177, 181, 183
kroniky, 27, 263
Lanškroun, 16, 19, 23, 25, 26, 38, 39, 41, 44, 68, 70, 71, 73, 81, 83, 264
Litomyšl, 12, 17, 19, 23, 25, 43, 47, 87, 88, 90, 91, 95, 103, 110, 115, 141
Lochman, 160, 161, 162, 171
Matěj, 48, 49, 50, 71, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 82, 84, 89, 155, 157, 158
Mathias, 47, 48, 49, 50
matriky, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 71, 85, 150, 152, 264
Miroslav, 44, 45, 57, 141, 151, 161, 166, 167, 178, 179, 180, 181, 183, 185, 198
Paďourové, 95
Paichl, 25, 37, 38, 40, 42, 44, 45, 51, 52, 53, 54, 55, 58, 59, 60, 87, 94, 114, 138, 147, 149, 160, 161, 166, 167, 169, 175, 178, 183, 185, 190, 194, 196, 197, 198
Peichl, 14, 20, 38, 44, 45, 58, 59, 60, 61, 63, 69, 75, 76, 81, 83, 85, 86, 87, 89, 95, 107
Plzeň, 12, 17, 29, 44, 51, 54, 90, 104, 109, 112, 116, 121, 122, 129, 130, 131, 133, 138, 141, 142, 144, 145, 146, 147, 148, 150, 151, 160, 161, 166, 167, 173, 175, 176, 177, 178, 183, 185, 190, 194, 263, 265
pozemkové knihy, 19, 21
Rambousková, 178, 185
Revoluční, 112, 113, 114, 122, 123, 131, 141, 148, 149, 151, 153
rodopisné tabulky, 10
stabilní katastr, 18
Stašková, 149, 155
Špirková, 100, 104, 147, 149, 151, 152, 156
Tereza, 27, 84, 166, 174, 175, 177, 191, 192, 193, 194, 199
Tereziánský katastr, 23, 81, 264, 265
Tomáš, 27, 45, 53, 57, 69, 78, 99, 123, 155, 157, 163, 166, 167, 174, 175, 187, 190, 191, 195, 196, 197, 198, 199
Třešňovce, 81, 82, 83, 107
urbáře, 18, 19
Volfovi, 141, 175
Walentin, 45, 75, 76

REJSTŘÍK:

1968
Amerika
bicykl
Bulhar
cesty
citáty
Cvikl Honza
Čížkové
Čížek Josef
Čížková Kateřina
čvagranování
Dalmatinka
emigrace
exlibris
Jirkovo fotoalbum
gympl
Hrádecká hospoda v albu
Izrael
kadibudky
první kolo
křest
legionář Karel
Lenka
Lochman Václav
Lochmanová Naďa
Nedošín chalupa
v Nedvajzu na zápraží
Nemocnice v Plzni
Nový Svět
Paichl Jaroslav
Paichl Přemysl
Peichl
domácí pivovar
Pyreneje
rodokmen
Řecko
Martin Salzman
Sázava
Standa legionář
svrchnice na kamnech
štrúdl
tandlmark
Tatry 1986
Terka v Nepálu
Tom na Bali
Vilém, Vila Karel

Odlehčená verze

Štrozok poznámek nezařazených

Poslední sbohem ...