Ippolito Desideri: Historické zprávy o Tibetu, 1715-1721, archiv Tovaryšstva Ježíšova, Řím 1728
KNIHA DRUHÁ
KAPITOLA XV
O tibetském písmu a abecedě. O nadání těch lidí
k vědě a umění
Tibeťané jsou bystří, velmi nadaní a rozumově založení lidé. Jejich jazyk je zcela výjimečný a nemá s žádným jiným nic společného. Slova tohoto jazyka jsou ponejvíce jednoslabičná nebo dvojslabičná. Znají nejen písmo psané, ale i tištěné. Způsob jejich tisku se však velmi liší od našeho. Kolik stran bude třeba vytisknout, tolik je třeba připravit tabulek a do nich písmeno po písmenu, slovo po slově vyřezat celý obsah knihy a pak vytisknout. Znají dva druhy písma: psací, jež je běžnější, a tiskací. Obě písma se podobou velmi liší, jakkoli jde o stejná písmena. Psací písmo má dvojí podobu: okrouhlé, jímž se píší obyčejné rukopisné knihy, a kurzíva, jíž se píší dopisy, záznamy a podobně. Tiskací písmo se buď napodobuje rukou a slouží pak pouze k psaní náboženských či historických knih, pokud se k náboženství historie vztahuje, nebo se tiskne. Jejich abeceda má třicet písmen.
čtyři samohlásky - e, i, o, u - nejsou podle Tibeťanů písmena, ale pouze jejich obměny či značky připojené k písmeni, a proto se nevyskytují v abecedě, která obsahuje jen souhlásky a jedinou samohlásku a. Ostatně při odříkávání abecedy se tyto čtyři samohlásky (e, i, o, u) vyslovují a v písmu se kladou nad souhlásky nebo pod ně.
Samohlásce e říkají dengu (greng-bu) a vyznačují ji určitým znakem.
Samohlásce i říkají gigu (gi-gu) a vyznačují ji určitým znakem.
Samohlásce o říkají naro (sna-ro) a vyznačují ji určitým znakem.
Samohlásce u říkají žabkju (žabs-kju) a vyznačují ji znakem.
První tři znaky, dengu, gigu a naro, se píší nad souhláskami a samohláskou a. Žabkju se připojuje pod ně. Chtějí-li pak tyto samohlásky vyslovit kupříkladu s prvním písmenem abecedy ka, říkají: ka dengu ke, ka gigu ki, ka naro ko, ka žabkju ku, a obdobně u každého písmene abecedy.
Vokál a, jak už jsem říkal, píší a zařazují do abecedy, dokonce mají dvojí a a říkají mu jako my a. Jestliže se však jeden ze čtyř vokálů e, i, o, u připojí k dvacáté třetí liteře ('a) nebo k třicáté (a), vzniknou tyto dvojhlásky: 'a dengu 'e, 'a gigu 'i, 'a naro 'o, 'a žabkju 'u; a dengu e, a gigu i, a naro o, a žabkju u. S dvacátým čtvrtým písmenem (ja) tvoří dvojhlásku pouze samohláskový znak gigu: ja gigu ji; ostatní tři vokály tvoří slabiku, nikoli diftong.
Při pohledu na tibetskou abecedu by se mohlo zdát, že v ní chybí šest souhlásek: b, d, f, g, x, z. V písmu a ve výslovnosti však chybí pouze f a x. Ostatní čtyři se tvoří kombinací některých liter jejich abecedy. Například: je-li před písmenem ba (vysl. pha) napsáno 'a, mění se v ba nebo v b, Napíšeme-li před písmenem dža (vysl. čha) nebo ga (vysl. khd) písmeno 'a, mění se ve výslovnosti v dza a ga. Napíše-li se před písmenem da (vysl. tha) ma nebo 'a a nad ně la či pod písmeno za (vysl. sd) la, vyslovuje se v každém případě da nebo d atd.
Těmto věcem dostatečně naučí častá četba.
Pravopis tibetského jazyka je v jednom směru nedokonalejší a v jednom směru mnohem dokonalejší než v našem jazyce italském. Mnohem nedokonalejší a obtížnější je v tom ohledu, že kromě písmen, která se vyslovují, píší se různá jiná před písmena, za ně, pod ně i nad ně, avšak nevyslovují se. Dokonalé zvládnutí a znalost jsou podmíněny velkou a soustavnou zkušeností s knihami. Právě proto, že se písmena podepisují a nadepisují jiným písmenům, někdy až v počtu tří, čtyř i pěti, a proto, že existuje značný počet jejich kombinací, nelze tibetské spisy tisknout v našem evropském stylu, ale je třeba, jak již bylo řečeno, vyřezávat celé jednotlivé strany knih.
Na druhé straně je pravopis v tibetštině mnohem dokonalejší než v našem jazyce. Zmíněné čtyři vokály e, i, o, u se vyslovují jednou úzce a dlouze, jindy dlouze a široce a jindy zase tiše a téměř nehlasně. Způsob výslovnosti se označuje v písmu tak, že se k nim přiřadí některé jiné písmeno abecedy, a to pak označí, jak je třeba vokál vyslovit. Například když po gigu nenásleduje žádné písmeno, čte se jako i obyčejné. Jestliže po gigu následuje písmeno ga, vyslovuje se i široce a zněle. Jestliže se za gigu přidá ga a ještě sa, vyslovuje se jako ii, zdvojeně či dlouze, čili se protahuje. Pakli se za gigu připíše písmeno da, vyslovuje se tiše, téměř nehlasně se sevřenými rty a lehce zadrženým dechem. Stejně tak, když se k žabkju nebo naro připíše písmeno da, vyslovuje se u jako francouzské u (ö) a o jako francouzský diftong eu (o). Napíše-li se za žabkju nebo naro sa, vyslovuje se jako zdvojené francouzské uu a eueu.
O knihách a knihovnách Tibeťanů zde nebudu podávat zprávu, neboť se u nich zastavím, až budu hovořit o jejich klášterech a univerzitách. Zmíním se zde však o dvou věcech. Nejprve o potíži, s níž se setkáváme při čtení knih, naslouchání a mluvení, dříve než získáme patřičnou zkušenost. Ve větě totiž geniův předchází řídícímu slovu, nominativu, genitiv a všechny ostatní pády předřazují pádovým koncovkám, členům a jiným podobným změnám, takže pro porozumění je třeba přečíst si celou větu, a v tom případě je lepší číst ji odzadu dopředu a odvodit z toho skladbu. V diskusích, důkazech a disputacích předchází následek příčinu, neboť jejich enthymém a argumentace jsou stavěny na způsob kauzální propozice.
Druhou zajímavostí, o níž je třeba se zmínit, je jisté gesto, které v disputacích činí argumentant obhájci do tváře, poté co vysvětlil svůj problém. Tímto gestem se udržuje pozornost publika a téměř uražený protivník je donucen odpovědět. Toto gesto spočívá v tom, že řečník, dokončiv argumentaci, sepne prsty pravé ruky, pak jimi a dlaní rychle zatleská o prsty levé ruky, kterou vystrčí před sebe a dá ji před obličej protivníka a zároveň pronese slova roro-gji! (grogs-rogs-gjis!), která sama o sobě nic neznačí, ovšem důraz, s nímž se pronesou, znamená asi tolik, jako bychom řekli: Odpověz, máš-li k tomu odvahu! (Slova mají doslovný význam: Pomozte!) Toto gesto se nevynechá nikdy v žádné disputaci ať neveřejné, nebo veřejné.
Kromě toho, že jsou tito lidé nadáni živým a jemným duchem, jsou též velmi činorodí a veselí. Nejsou zahálčiví či líní, ale stále se něčím zabývají. Obvykle každý z nich zná několik potřebných řemesel: příst, tkát, šít, snovat provazy, vydělávat kůže, spravovat holínky, zpracovávat dřevo, vyrábět papír, střelný prach, vařit, orat, poklidit každé zvíře, tlouci máslo, zkrátka všechno nebo téměř všechno, co se hodí k údržbě domácnosti. Z toho důvodu se v Tibetu zřídka setkáte s řemeslníkem, který by dělal své řemeslo jako zaměstnání.
Malířství, řezbářství a slévačství jsou umění, kterými se nezabývají všichni. Malíře a řezbáře nemá sice Tibet nejlepší, ale nejsou také špatní. V odlévání soch, nádob a hlavní mušket patří zdejší řemeslníci bezpochyby mezi nejzručnější. V řezbářství nebo sochařství a odlévání jsou stejnými mistry i Nepálci, z nichž mnozí zde v Tibetu značně vydělávají.
Medicínu zde má jako zaměstnání mnoho lidí. Tibet má velmi zkušené a vynikající lékaře v oboru poznávání nemocí a jejich příčin. Obvykle se nemocného neptají, co mu je, co ho bolí, ale nejprve mu velmi pozorně ohmatají puls na jedné ruce, pak na druhé, pak na obou zároveň, a umějí hned nemocnému podrobně popsat nemoc a každý jeho neduh. Léků a léčebných prostředků sice nemají mnoho, nicméně znají řadu dobrých bylin, zčásti domácích, zčásti pocházejících z Nepálu, Cíny, země Lhopů a Hindustánu. Obvykle míchají pilulky a prášky pouze z bylin, často jimi dosahují v léčení výtečných výsledků. Velmi často se také dohodnou nejprve na ceně, než započnou s léčbou.
KAPITOLA XVI
O tělesném ustrojení, zaměstnání, hrách,
zemědělství a sklonech Tibeťanů
Tibeťané jsou obvykle střední postavy, mají bíločervenou pleť s olivovým nádechem, docela hezký vzhled, avšak nemají vousů, neboť jim nerostou. Jsou silní, mají dobrou paměť, bystrý rozum, jsou lidští a povolní. Mají rádi veselost, jsou nadáni k umění, činorodí a dost dobře snášejí únavu a těžkou námahu.
Klima v Tibetu je dobré a zdravé, takže se zde nevyskytují závažná onemocnění vyvolaná vlivem povětří.
Větší množství nemocných se vyskytuje ve velkých městech, jako je Lhasa a Šikace, kde je větší počet obyvatel a kde se z důvodů příliš uvolněných mravů vyskytují i mnohé hanebné nemoci. Tibeťané znají však účinné léky, které v krátké době tyto nemoci vyléčí, i když ne nastálo, takže se čas od času musí léčit znovu.
Přibližně každých deset let je značná část obyvatel napadena neštovicemi a mnoho jich umírá. Důvod je v tom, že jakmile se neštovice u někoho objeví, odvezou ho okamžitě z domu a umístí v chýši nebo ve stanu mimo město a ponechají ho v zimě a nepřízni počasí opuštěného. Pečuje o něj pouze některý z příbuzných, který již tuto nemoc prodělal. Proto nemocní často umírají. V mezidobí se neštovice téměř nevyskytují.
Na začátku onemocnění posílají okamžitě pro čhokjonga (čhos-skjong) nebo lamu a radí se s ním, kterého lékaře si mají pro léčení vybrat, jak se mají chovat, a ponejvíce přesně dodržují jejich rady. Při postupu nemoci zavolají do domu velké množství kněží, aby nemocného opatřili kurimem (sku-rim). Kurim spočívá v následujícím: v domě se sejde větší počet kněží, kteří konají oběti, zpívají modlitby s doprovodem různých nástrojů a celý den od rána do večera nahlas čtou hromadně z knih nazývaných Kandžur. Tento obřad trvá jeden, někdy dva i více dní. Každému z přítomných kněží se za výkon dostane platu podle hodnosti, kromě toho dostává jídlo a po skončení kurimu štědré almužny. Tibeťané posílají i velké sumy jednomu nebo více klášterům, aby lama a jeho podřízení za nemocného konali kurim. Navíc příbuzní a přátelé obětují zvlášť, chodí do chrámů a provádějí korwu, to znamená, že několikrát obejdou chrám nebo jiné posvátné místo.
Jestliže se nemocný uzdraví, konají se další kurimy a oběti na znamení díků za získané zdraví. Jestliže nemocný zemře, konají se opět kurimy a oběti; lámům, klášterům a chrámům se rozdávají almužny. Při uzdravení nemocného jsou příbuzní a přátelé pozváni na hostinu, která trvá jeden nebo více dní a je projevem radosti nad uzdravením. Při úmrtí nemocného jsou přátelé a příbuzní, kteří přišli vyjádřit svůj smutek, pozváni rovněž na několikadenní hostinu.
V době, kdy jsou zdrávi, zabývají se Tibeťané ponejvíce prospěšnou činností: dělají něco, co může posloužit v domácnosti, cestují a uzavírají smlouvy či obchody, obdělávají pole či hledají zlato, pokud nemají příkaz (což se nezřídka stává) konat nějakou službu pro krále či guvernéra, lamu nebo obec.
Když se Tibeťané nezabývají žádným zaměstnáním, oddávají se hrám, ale jejich účelem není hmotná výhra, které neholdují. Ten, kdo prohraje, musí zaplatit pivo, které pak společně vesele pijí vítězové i poražení. Mezi jejich hry patří střelba z luků, a to buď střílení na cíl, nebo do dálky, aby dokázali svou sílu. Na cíl střílejí i z mušket. Obojí provozují dost často, takže jsou ve střelbě poměrně zruční. Někdy se také baví hrou s těžkými kameny, stejnou, jakou hrajeme v Evropě a nazýváme piastrelle (tj. hod kamenem na cíl, jímž je jiný kámen v určité vzdálenosti). Znají rovněž hru, která se v lecčems podobá naší dámě. Na jejich šachovnici ovšem nejsou políčka do čtverce, ale do kříže. Kromě zmíněných Tibeťané jiné hry neznají. Hry jim slouží výhradně k zábavě, nikoli k neřesti. Při slavnostech nebo svatbách se někdy bavívají ve větším shromáždění ještě zpěvem a tancem, který je velmi slušný.
Hlavním zaměstnáním Tibeťanů je obdělávání polí. Země v této končině je velmi vyprahlá a je třeba ji hojně a často zavlažovat. Největší podíl práce je tudíž věnován shromaždování vody stékající z hor a jejímu rozvádění po polích. Voda, která stéká po jednom úbočí, patří jedné vesnici, a ta, jež sbíhá po jiném, patří zase jiné vesnici podle jejich polohy v krajině. Ovšem ani vodu náležející jedné obci nebo skupině obyvatel neužívá nikdo o vlastní vůli všechnu, ale každý dostane část podle denní potřeby svého domu. Pokud jde o zavlažování polí, každá rodina má určen počet hodin denně, kdy mohou otevřít stavidlo nádrže a nechat vytékat vodu na svá pole. Pak jsou na řadě další rodiny, které si berou vodu zase pro svoje pole. Kromě zavlažování setby je téměř celoroční prací na poli i to, že se rozbíjejí motykou hroudy, které se ze suché a ztvrdlé země snadno tvoří.
Časy setí a žní jsou: v okolí Lhasy a jiných provinciích se začne obdělávat a sít koncem dubna a začátkem května. Obilí se seče koncem října a začátkem listopadu. V jiných provinciích se obilí vysévá v polovině září a začátkem října a žně jsou pak v polovině července. Jestliže na polní práce nestačí členové jedné rodiny, obvykle si zavolají na pomoc příbuzné a jejich pomoc jim vynahradí opět prací. Tyto práce vykonávají hlavně ženy, které v Tibetu pracují mnoho a velmi těžce.
Další obvyklou namáhavou prací mužů i žen jakéhokoli věku je kácení stromů a řezání dříví pro potřeby domácnosti v horách na místech vyhrazených obci či vesnici a sběr suchého dobytčího trusu. Řekl jsem ve vyhrazených místech hor proto, že každá vesnice má přidělenu část hor, kde mohou těžit dříví pro vlastní potřebu. Mimo hranice tohoto území je to zakázáno a přestupky se různě trestají. Totéž platí o pastvinách pro dobytek, který se může pást jen v určené oblasti. Jestliže se některé zvíře zatoulá (což se děje často) do cizího osetého pole, může je majitel chytit, označit a pak si stěžovat u guvernéra, který potrestá hlídače nebo majitele zvířete náhradou škody. Na tomto místě je třeba poznamenat, že Tibeťané se o zvířata všeho druhu pečlivě starají. Každá rodina vlastní stádo drobnějšího nebo většího domácího zvířectva, kterého si starostlivě hledí nejen proto, že je v něm uloženo veškeré její bohatství, ale i proto, že ke všem zvířatům cítí něžnou náklonnost a soucit, neboť věří ve stěhování duší.
Konečně je třeba říci, že jsou to lidé dobrosrdeční a ctnostní, a pokud lze s ohledem na jejich nepravou víru tak hovořit, jsou velmi zbožní. Nasvědčuje tomu mnoho jejich projevů. Za prvé jsou v dogmatech své víry velmi zběhlí, mluví o ní s citem a velmi uctívají a respektují lamy a předměty, které považují za svaté. Dále mezi nimi neexistuje nikdo, kdo by nazpaměť neuměl mnoho dlouhých modliteb, které několikrát denně opakuje, zvláště ráno a večer. Dokonce i při cestování si Tibeťané obvykle tiše přeříkávají jakýsi růženec. Kromě toho si velmi rádi čtou náboženské knihy a naučení. Často konají poutě, navštěvují své lživé chrámy a dbají, aby jiní za ně konali korwu či kurim za nemocné. Nejvíce jsou pak náchylní k milosrdenství, neboť dávají almužny všem chudým a potřebným, ba dokonce i toulavým zvířatům, když se domnívají, že jsou hladová. Všechno, co tito zaslepení lidé konají pro svá nepravá božstva, může posloužit jako výtka a připomenutí křesťanstvu, které často tolik nevykoná pro pravého Boha, jehož uctívá.
Přiznám se upřímně, že po příjezdu do Tibetu a po pozorném zkoumání vlastností zdejších lidí na mě od samého začátku hluboce zapůsobily dvě věci, které mě přiměly, abych se s boží pomocí věnoval jejich obrácení na pravou víru. Na vlastní oči jsem viděl a rukou se dotkl velké libovůle, kterou Bůh ve své moudrosti a velikosti svého úradku přenechal ďáblu, aby působil na tento národ. Bylo tak hanebně odvráceno od pravého cíle vše, co oni z přirozené náklonnosti k dobru a ctnosti vykonají. Vyvodil jsem pak z toho jistotu a naději, že jakkoli dlouhá a velká byla spravedlivá nemilost, jíž Bůh zdánlivě dopustil na tyto lidi, stejně štědré a účinné bude i jeho milosrdenství, aby je osvítil a přivedl k poznání pravého náboženství. Za druhé jsem u Tibeťanů objevil přirozenou vlohu k dobru a ctnosti. Získal jsem tak naději, že k tomu, aby se stali zapálenými a příkladnými vyznavači křesťanského zákona, nebude s božím požehnáním třeba nic jiného než zaměnit předmět jejich nepravé zbožnosti a marného uctívání. Nechť Bůh vyšle do Tibetu horlivé misionáře, jimž se podaří sesbírat hojnost plodů, které slibuje tak dobrá půda, čehož já jsem si nezasloužil. Nechť svou namáhavou prací a snažením podnítí přirozené vlastnosti Tibeťanů, které ve mně vyvolaly tak krásné naděje.
KAPITOLA XVII
O sňatcích Tibeťanů
Byl jsem téměř v pokušení pomlčet o tibetských svatebních zvycích, abych snad vyprávěním o jediném odporném, neslýchaném a nikde jinde nedodržovaném zvyku čtenáře nezbavil náklonnosti, kterou v něm dosavadní vyprávění snad vyvolalo. Píši však hlavně pro poučení misionářů, a proto jsem se rozhodl nesmlčet něco, co musí vědět, aby si pak mohli dobře vést ve svém úkolu.
Pokud jde o sňatky Tibeťanů, je třeba především vědět, že rozeznávají dva druhy příbuzenství. Jedněm příbuzným říkají rupa-čik (rus-pa gčig), to jest pocházející ze stejné kosti, a druhé nazývají ša-čik (ša gčig) neboli ze stejného masa. Za příbuzné rupa-čik, ze stejné kosti, uznávají ty, kteří pocházejí ze stejného kmene, nebo ty, kteří jsou jeden potomkem druhého třeba i přes mnoho generací. Za příbuzné ša-čik, ze stejného masa, považují ty, kteří jsou spojeni pouze legitimními manželstvími nebo pokrevností, která má svůj základ ve vztahu sjednaném manželem a otcem s příbuznými manželky. Zkrátka příbuzenství založené ze strany ženy v legitimním sňatku tím, že mezi ní a manželem není žádný jiný druh příbuzenství než ten, který se rodí pouze z dědičného hříchu spojení muže s ženou.
První příbuzenství, jakkoli má svůj začátek dávno v minulosti, je u nich velmi těsné a vážené a v případě manželství tvoří nepřekonatelnou překážku. Kdyby se stalo, že by dva příbuzní ze stejné kosti, ačkoliv velmi vzdálení, byli usvědčeni, že mezi nimi došlo k obcování, byli by považováni za krvesmilníky a navždy by žili v hanbě a ošklivosti. Druhé příbuzenství, ačkoliv je na prvním stupni obecně do jisté míry respektováno, jako třeba v případě manželky, sestry či tchyně, není neporušitelné, protože podle obecného zvyku a v plném smyslu žena obcuje se švagry, to jest s bratry manžela, a také už se stalo, že syn obcoval s nevlastní matkou. Na druhém stupni nejenže není takové příbuzenství překážkou, ale dokonce velmi vhodnou a vyhledávanou podmínkou sňatku. A tak jsou u nich sňatky mladého muže s dcerou vlastního strýce z otcovy strany velmi časté.
Za druhé je třeba se zmínit o způsobu oslav při uzavírání sňatků. Když jsou dva mladí lidé vybráni za nevěstu a ženicha, nikoli z vlastní vůle, ale pouze z vůle rodičů, tají rodiče nevěstě muže, který jí byl určen za ženicha. Bylo by zde totiž považováno za vrcholnou hanbu, kdyby rodiče snoubencům dovolili, aby spolu před svatbou promluvili. Ještě horší by bylo, kdyby se sešli ve stejném domě. Blížící se den svatebních oslav se oznámí ženichovi, nevěstě se však tají. Ve smluvený den pošlou rodiče nevěstu v doprovodu jedné nebo dvou žen pod nějakou záminkou na určité místo, tak aby musela projít kolem ženichova domu. Když prochází nevěsta určitým místem, seběhnou se k ní muži a ženy a začnou ji přemlouvat, aby se nechala dovést do domu ženichova. Nevěsta, jak je přirozené, překvapením zčervená a snaží se jim vytrhnout z rukou. Když se jí to nedaří, začne plakat, křičet, kopat a bít kolem sebe, kousat a vytrhávat si vlasy. Jakmile ji dovedou, či spíše dotáhnou nebo donesou ke dveřím ženichova domu, očekává ji tam zástup jeho příbuzných i cizí zvědavci, mezi nimiž na prahu stojí ženich a ngakpa (sngags-pa) neboli kouzelník, který různými zvuky, zaříkáváním, křikem a jinak zaklíná, aby mělo manželství úspěch a nedošlo mezi novomanželi k nedorozuměním. Po těchto pověrčivých úkonech zavede ngakpa nevěstu a ženicha do domu, kam je ostatní následují. V hlavní místnosti je posadí na přední místa a podá ženichovi kousek másla. Ten vstane a rozmaže máslo nevěstě po čele a po vlasech. Od té chvíle je podle tamějšího zvyku jejich manželství nerozlučitelně zpečetěno. Do tohoto obřadu nesmí nevěstini rodiče zasahovat a naopak se musí tvářit, jako by byla cestou unesena a bez jejich vědomí provdána. Příbuzní ženicha, přítomní obřadu, gratulují snoubencům a obdarují je, i otce, matku a sourozence ženicha. Pak společně několik dní hodují. Nejvýš po dvaceti dnech ženich a jeho rodiče slavnostně odvedou nevěstu k jejím rodičům a donesou jim dary. Zde se konají znovu oslavy. Po jejich skončení zůstává nevěsta v domě svých rodičů a ženich se rovněž vrací domů. Takto odděleni zůstávají dva roky i déle. Čas od času, u příležitosti nějaké veřejné slavnosti, zvou nevěstu do ženichova domu. Jejich odloučení je zrušeno hned po porodu, jestliže nevěsta během prvního roku otěhotní.
Příčinou tohoto podivného mravu je jiný, neméně podivný zvyk. V Tibetu se totiž dívkám nedává věno. Věnem opatřuje svou ženu manžel, neboť jeho otec i matka musí veškerý svůj majetek postoupit svému synovi a jeho bratřím a sami se přestěhovat jinam, jako by zemřeli. Proto, aby se rodiče nepřipravili příliš brzy o majetek, je zde zavedeno ono dvou i několikaleté odloučení manželů. Po uplynutí této doby se nevěsta slavnostně a v doprovodu příbuzných obou novomanželů přestěhuje nastálo do domu svého muže. Přinese s sebou něco kusů, jak bychom my řekli, nábytku. Novomanžel a jeho bratři se pak stanou skutečnými a pravoplatnými majiteli otcovského domu, pozemků, polí, dobytka, movitého i nemovitého majetku, který jim postoupí rodiče. Poté se oba rodiče s malou částí polí a movitostí, jež si smí nechat, přestěhují jinam. Z tohoto důvodu mívají rodiny obvykle dva domy. Postoupení majetku však přináší rodičům i užitek, neboť jsou nadále zbaveni všech poplatků, příspěvků a daní, které přecházejí na novomanžely.
Za třetí je nutné vědět (a na tomto místě se dostáváme k ohavnosti, pro niž jsem se zdráhal napsat tuto kapitolu), že prvorozený syn sice klade máslo na hlavu nevěsty, a tak formálně dovršuje obřad sňatku, ovšem neuzavírá jej pouze pro sebe, nýbrž také pro každého ze svých bratří (ať je jich mnoho nebo málo, ať jsou dospělí nebo ne), kteří nabývají práva mít společnou manželku s ním. Děti, které se narodí, jsou přiřčeny prvorozenému z bratří, to znamená prvnímu z manželů, a pro ostatní se stávají synovci a neteřemi, i kdyby nebyly zplozeny prvorozeným, ale ostatními bratry.
Důvodem tohoto ohavného zvyku je chudost země a neúrodnost polí, která jsou pro nedostatek vláhy nevhodná k obdělávání. Má-li tedy několik bratří jednu společnou manželku, tvoří tudíž jednu rodinu a vystačí pohodlně s úrodou k obživě. Kdyby se naopak rozdělili na více rodin, to znamená, že každý z bratří by měl vlastní ženu, každá z rodin by byla velmi chudá a brzy by chodili žebrotou. Jiným důvodem tohoto zlořádu, ne však tak pádným, je mnoho mužů a málo žen. Od jednoho důvěryhodného a velmi váženého misionáře, který prožil několik let u čínského dvora ve službách císaře, jsem dostal zprávu, že na tomto dvoře se jednalo o vymýcení tohoto ostudného nepořádku a pomýšlelo na to, vystěhovat sem určité množství žen z činy, aby se vyrovnal nedostatek.
Přiznám se, že tento svatební zvyk a ještě víc poznání jeho důvodů mi při misii dělaly mnoho starostí a zbavovaly mě naděje, že obrátím tyto lidi, v jejichž charakteru jsem objevil tolik krásných vloh, na víru. Avšak Potens est Deus de lapidibus istis suscitare filios Abraham. A jestliže se rozhodne Tibeťany, zasluhující nejvyšší soucit, k sobě obrátit, určitě bude umět překonat i tuto obtíž.
Nelze nevidět, že zkaženost tohoto mravu je přece jen trochu mírněna tím, že každý z bratří si může vybrat vlastní manželku, pokud chce a pokud má i jinak dostatek prostředků k obživě. Zkaženosti brání i přísná spravedlnost, která trestá manželskou nevěru. V Tibetu se sice nehledí příliš přísně na to, jestliže se stýká a dopouští se poklesků zasnoubená a dosud neprovdaná žena s jinými muži, pokud neotěhotní. Jestliže se však nevěry dopustí po svatbě, je přísně trestána ona i muž, s nímž se poklesku dopustila. Dokonce existuje v tom ohledu taková přísnost, že muž, který svou ženu přistihne in flagranti, může zabít ji i milence. Na druhé straně projevují manželé k svým ženám takovou náklonnost a spolehnutí, že jim přenechávají vládu nad domem a bez jejich souhlasu nic nepodnikají.
Nakonec je třeba říci, že manželství jsou u nich zpravidla nerozlučitelná až do smrti. Přesto v mé době došlo k rozvodům několika Tibeťanů; ti s přispěním autority krále a jiných úředníků, kteří za vlády Džúngarů nabyli moci, zapudili manželky a znovu se oženili. V takovém pádě má však i žena právo znovu se provdat. Pravda však je, že tito muži jakožto jediní synové neměli ani bratry, ani děti ze své manželky a měli tudíž, abych tak řekl, dispens.
KAPITOLA XVIII
Pohřební zvyky Tibeťanů
Na závěr této knihy podám zprávu o typicky tibetském, avšak skutečně barbarském mravu, jak Tibeťané nakládají se svými mrtvými. Nepohřbívají je, jak činíme my křesťané a také mohamedáni a jak přikazuje příroda. Dokonce se jim pohřbívání hnusí, neboť si s hrůzou představují, že člověk se přemění v červy a smrdutou shnilotinu. Když někdo zemře, poradí se jeho příbuzní s čhokjongem o tom, co je třeba s mrtvolou učinit. Ten se nejprve vyptá na jejich hmotné možnosti a pak nařídí podle toho, kolik jsou schopni zaplatit, jak s mrtvým naložit. Mocní a bohatí nechávají mrtvolu spálit, což je nejrozšířenější zvyk mezi asijskými pohany. Pohřeb tohoto druhu je v Tibetu velmi drahý, neboť se odbývá slavnostně, s pompou a za účasti velkého množství kněží, jimž je třeba po skončení obřadu dát bohaté almužny.
Ostatní, z nižších vrstev, kteří nemají tolik prostředků, nechají na příkaz čhókjonga odnést mrtvolu na některou z hor (zvláště na takovou, kterou uctívají) a tam ji nechají rozsekat na víc kusů a položit, aby ji sežrali orlové a jiní draví ptáci. Takto se nakládá obvykle i s mrtvolami kněží.
Nejvíc je těch, kdo nemají prostředky ani na takový obřad. Ti dle čhokjongova příkazu odnášejí mrtvého za účasti mnoha příbuzných a přátel na místo zvané durtho (dur-khrod). Zde jej dají rozřezat na malé kousky, jež hází psům, jichž se v těch místech potulují celé smečky a kteří se na sebemenší znamení seběhnou. Nejnižší vrstvy, zcela bez prostředků, hází své mrtvé do řeky, aby je sežraly ryby.
Otec Athanasius Kircher ve své knize China Illustrata o tomto mravu Tibeťanů říká, že tak činí z přesvědčení, že se jejich tělům po smrti dostane vznešenějšího pohřbení, neboť přejdou do živého hrobu, do těla zvířete. Tento důvod uváděný otcem Kircherem je spíš důmyslný než pravdivý (jakkoliv tím nechci uškodit pověsti tohoto erudovaného autora). Základem zmíněného zvyku není fantaskní myšlenka lepšího pohřbení, aleje to akt domnělé ctnosti odpovídající představě, kterou jim odmalička vštěpuje jejich náboženství.
Je třeba vědět, že z důvodu obecně zde rozšířeného bludu o stěhování duší se ve všech klasických, základních a jiných knihách velebí jako nejvyšší ctnost soucit se všemi živými tvory bez rozdílu. Uvádí se v nich celá spousta důvodů k soucitu a ještě víc se chválí jeho plody. Vypočítávají se zde stupně, po nichž je možné se dobrat nejvyšší dokonalosti, té tak vychvalované a s takovým zaujetím doporučované ctnosti.
Prvním stupněm je vypěstování niterného soucitu se všemi živými tvory, vyplývajícího z uvědomění, kolika a jakým útrapám jsou vystaveni. Druhým stupněm je vřelá touha vidět je zbavené těch útrap a spočinuté v klidu. Třetím stupněm je skutečná snaha vyvést je z těch útrap ke klidu a míru. Čtvrtý stupeň předpokládá, že se člověk o to přičiní vlastními silami, bohatstvím a vším majetkem. Pátého stupně dosáhne, kdo pro to obětuje v případě potřeby sebe a za potravu jim poskytne vlastní maso, krev, údy. V tom smyslu se v knihách čtou bájné příklady o jejich zákonodárci Šákja Thubpovi (Buddha), Urgjánovi (Padmasambhava) a jiných, kteří ne jednou, ale mnohokrát s heroickou silou projevili svůj soucit tímto způsobem a byli za to zázračně odměněni. Posledního a nejvyššího stupně dosáhne ten, kdo z vlastní volby, spontánně, pro ctnost samu vstoupí do koloběhu přeměn, nikoli donucen nevyhnutelnou nutností, ale tím, že se dobrovolně vrátí a snáší bezpočet útrap, aby osvobodil ostatní živé tvory a přivedl je do stavu blaženosti tím, že vezme na sebe jejich úděl a zbaví je vin, které jsou jedinou příčinou tolikerých trestů. Tento stupeň prý není dosažitelný všem, ale jen těm, kdo jsou ve stavu čhangčhubsempy (bjang-čhub-sems-dpa, bódhisattva), to jest vysoké dokonalosti o sobě, jsou zcela bez viny a trestu a dobrali se nejvyššího úsilí o blaho druhých a duchovního užitku za cenu vlastního nekonečného utrpení a potu.
Protože tedy pátý a šestý stupeň jsou velmi obtížné a heroické a obyčejný člověk jich nemůže dosáhnout, mají střední cestu v tom, že nejsou-li s to obětovat vlastní živé tělo a maso pro úlevu ostatních živých tvorů, dávají k jejich záchraně alespoň své mrtvé tělo. Tak se aspoň co nejvíce přibližují poslednímu, nejvznešenějšímu a nejobtížněji dosažitelnému stupni soucitu, jímž je svobodný a nikoli nutný vstup do nekonečného koloběhu stěhování duší z touhy spasit druhé. A zde je pravý a jediný důvod barbarského zvyku nepohřbívat mrtvé, ale nechat je sežrat zvířatům.
Ten, kdo je informován o Tibetu, by mohl namítnout, že to není skutečný důvod, ale pouze moje vlastní spekulace odvozená z principů tibetského náboženství. Ve zmíněném zvyku lze totiž objevit zjevné protimluvy a rozpory s tím, co tvrdím, protože například s těly lámů se neprovádí totéž. Nenechávají se totiž ležet na pospas zvířatům, ale s velkou úctou a vážností se ukládají do vznešených hrobek, kde se uchovávají. Jak potom může obstát tvrzení (namítne někdo), že zvyk nechat tělo po smrti sežrat orlům a psům je motivován snahou vykonat milosrdenství? Je-li toto pravda, jak je pak možné, že se lámové, kteří mnohem víc než ostatní vyznávají ctnosti, hlavně tuto, a dokonce jsou považováni za ty, kdo dosáhli šestého, nejvyššího stupně soucitu, zříkají stupně o tolik nižšího a tak snadného, i toho, aby svým příkladem k němu povzbudili ostatní?
Na to odpovím, že Tibeťané mají zdůvodnění. Za prvé mohou tvrdit (a také to ve svých knihách uvádějí), že lámové tím, že nechtějí, aby jejich těla rozsápala zvěř, ale naopak žádají, aby byla zavřena do uren a čhortenů (mčhod-rten) neboli kaplí, kde jsou uctívána, tak vykonávají vyšší a dokonalejší akt soucitu k živým tvorům než jiní, neboť jejich soucit je plodnější a univerzálnější. Kdo nechají své tělo rozsápat zvěři, zachrání ji před malým zlem, hladem, od něhož by bylo možné jí odpomoci i jinak, jak se konečně i děje. A pak, kolik živočichů je účastno na tak malém užitku? Několik ptáků nebo ryb či psů. Avšak lámové, kteří se oddávají vyšší ctnosti a jsou ochránci ostatních, prospívají v míře obecnější a významnější. Před kolika nebezpečími nás tedy chrání (tvrdí oni) ? Před kolika neštěstími zachrání naše těla, pole a stáda? Nejen několika málo lidem prospívá jejich dobrý duch, ani se neprojevuje jen krátkou dobu. Oni pod svou ochranu berou všechny, a útočiště jejich hrobů jsou věčná. A tohoto velkého dobra bychom byli zbaveni, kdyby jejich těla, jako těla ostatních, zhltly ryby nebo roztrhali orlosupové.
Za druhé mohou odpovědět jiným svým náboženským naučením, k němuž se upínají nejvíce. Jak jsem se už zmínil a jak jinde ještě lépe vysvětlím, Tibeťané věří, že lámové první třídy se mohou bezpočtukrát znovu narodit a že nikoli z trestu za své viny, ale z vlastní volby a ze soucitu k tvorstvu se dobrovolně podrobují bědám lidského života s jediným cílem - vést ostatní svými příklady a naučeními k dobru, osvobodit je od útrap a dovést k věčné blaženosti. Z toho důvodu (řeknou) je třeba těla lámů jako nástroje tolikerého dobra a obecného užitku živých tvorů uchovat v hrobech na rozdíl od ostatních, aby nám byla stálou připomínkou našich povinností, jejich přízně a mlčenlivým napomenutím před špatnostmi. Zaslouží si tudíž, aby tělo, které nám zanechá, bylo v odměnu uloženo k odpočinku do hrobu.
Mne však tyto odpovědi nijak neuspokojují, neboť jsou plné pověr a bludů, a proto tvrdím, že Tibeťané dodržují tento zvyk v domnění, že činí charitativní skutek. Zároveň je v něm patrná nedůslednost, neboť jej lámové, jejich učitelé, pro sebe nedodržují. Je zde ještě další nedůslednost: mocní a bohatí, kteří mají dostatek prostředků, své mrtvoly spalují na hranicích. A přece se Tibeťané rádi nechají obloudit a pasou se na tomto zvyku falešné, bezcenné, bludné, ba i neřestné ctnosti. Nesmí vás to však překvapovat. Každé zbloudilé náboženství má ve svých dogmatech a obřadech protimluvy a jeho vyznavači je nepoznají, protože je nerozpoznají nebo je nechtějí rozpoznat, aby je nemuseli odmítnout. Právě tak jako lakomec mající mezi svými penězi i padělané mince, je buď nerozpozná nebo rozpoznat nechce, neboť nechce, aby zchudl, kdyby je zahodil. Takoví jsou Tibeťané.
Domnívám se, že zmíněné nedůslednosti dopustila božská Prozřetelnost k jejich užitku. Později, až se nad nimi zamyslí, budou mít odkud začít pochybovat o pravdách svého náboženství, které nabádá k věcem tak odpuzujícím, jež nedodržují ani lámové. Sami se tak přesvědčí a jednou snadněji vzhlédnou k jedinému pravému světlu, jímž je evangelium.
