Jaromír Štětina: Studna pro Mandon

1978, Praha 1984

... prospekce, naše normální práce, na kterou jsme zvyklí a za jakou jsme přijeli do těchhle hor, rozhojňuje o další dobrodružství, o které jsem nestál a které velmi pravděpodobné vyhovovalo Gicalovi.
Táhnem akordeon v pouzdře z koženky, polepeném emblémy hotelů a pojišťovacích společností, vytahujem ho po vápencových deskách za sebou jako ruksak na kšírách nebo na špagátě vzduchem.
Když se konečně vyškrábeme na skalní plošinu, odhazuje Roškovič pouzdro za sebe., tahá měch a hladí luby z perleti, klávesy zčernalé slonoviny:
Mili Bože, čuda velikoga! Kad se sleze na Kosovo vojska, U toj vojsci devět Jugoviča I deseti stár Juže Bogdane.
„Kdepak tyhle věcičky," povídá, když dozpívá několik slok. Odkládá harmoniku. Dávají se do práce, která bezpochyby souvisí s virgulí, kterou Gicala uhnětl z drátu.
„Patnáctkrát patnáct," povídá Gicala. Od skalní stěny k hraně srázu krokuje patnáct úseků, patnáct bodů, co metr, to pyramidka z kamene, kterou hned za ním vrší strýček Roškovič. Z každého bodu pak vycházejí kolmo ve směru lavice, co deset metrů kladou kámen. Funí a klejou, protože jen půlka té plochy, patnáctkrát sto padesát metrů, je ve stínu. Tak si vybírám taky jednu řadu a krokuju a kladu kameny do velké sítě pro to empirické šarlatánství.
Sotva jsme v polovině, skalní římsa podobaná hromádkami kamenů, povídá Gicala Stanikovi:
„Cítíš se, chlapče?"
„Necítím," povídá strýček Roškovič, pokládá kámen a odchází rozvážně, tak zodpovědně, jako by nesl na ramenou tíhu všech hříchů světa, k harmonice na hranu srázu, znovu navléká tlapy do poutek a zpívá:
Zaplakalo devět sirotka Zavrištalo devět dobrých koňa Zalajalo devět Ijutych láva Zakliktalo devět sokolova A pak znovu klademe kameny do řad a Gicala znovu povídá: „Cítíš se, chlapče?" „Já nevím, Štěpáne," povídá Staniko, „nejsem ve své kůži, nemůžu se uvolnit, já nevím, jestli to dokážu." „Dokážeš, strýčku," povídá Gicala, něžně bere Stanika za tlapu, odvádí ho na kraj srázu, laskavými slovy ho povzbuzuje a domlouvá. A strýček hraje, pod víčkem se mu leskne slza, stojí na hraně srázu vysoko nad dubovou krajinou, za zády skálu, nad hlavou nebe tak hluboké, že by v něm člověk ve dne hledal hvězdu. U vyschlých žlebů rozmlouvá jednoruký Ámúzegár s děvčetem. Asi se k němu donesly tóny harmoniky, protože zamával na pozdrav, a my jsme mu odpověděli. Já s Gicalou, strýček má hlavu skloněnou k rameni a hraje stokrát smutnou srbskou písničku, tak smutnou, že mi ani nepřipadá směšný, obr s pouťovou frkačkou... Ali lete dva vraná gavrana Krvavá im krila do ramena Na klunove bělá pěna trgla Oni nose ruku od junáka AI' tu matka odoleť ne mogla Prepuče joj srče od žalosti Za svojijech devět Jugoviča I deseti star-Jugom Bogdanom.
Když dohraje, vzdychne a je to, jako když se kola lokomotivy naposledy pohnou a zastaví: ššššš, š! „Snad už na to mám, Štěpáne," povídá.
Gicala bere virguli do dlaní a Staniko, úžasně soustředěný, s pohledem upřeným přes kamenné mužíky, drti v pěstích klaviatury s měchem nataženým d krajnosti.
Gicala prochází s virguli polem kamenných pyramid, zápěstí nahoru, klade nohy těsně vedle značek, zastavuje se, tají dech jako střelec před výstřelem, sliní si vyschlé rty a chvílemi předstírá ty vnitřní elektrické proudy; drát se pomalu zvedá, nepatrně, o pár milimetrů, či naopak náhle vyletí zobec virgule vzhůru, Gicala sykne, div mu drát nevykroutí zápěstí a říká: „Půjde to, Staniko, půjde to. Jen nepovol. Mysli na vodu, strýčku Staniko. Představ si řeku, Staniko, představ si Dunaj, jezero^ představ si moře, představ si boku Kotorskou. Je příliv, Staniko, moře duní a skály se chvě jou příbojem. Soustřed se, proboha tě prosím, strýčku, bud skvělý jako v Núrábádu, strýčku Staniko, vzpomeň na svou velikou duši. Strýčku Staniko?"
„Ano?" povídá strýček.
„Dur nebo moll?"
„Moll jako v Núrábádu," usmívá se Staniko v rozkoši té vzpomínky. „Tak od-kudpak to chceš, ty kluku?" říká a prohrabuje se špičkami bříšek, palcem a dvěma prsty klávesnicí.
„Dál od skály, dál," Gicala pádí k poslední řadě kamenů, nejdál od horské stěny a nejblíž ke srázu, ještě po cestě stačí chytit brašnu, vyndat mapovací destičky, brašnu odhodit, z destiček vyndat barevné desky z umělé hmoty, otevřít, vyjmout notový papír, vyndat z pastelkových příchytek tužku a zvolat na vrtmistra: „A moll?"
„Nejdřív si to projdu, Štěpáne," volá strýček Staniko.
„To se rozumí, strýčku," povídá Gicala laskavě. „Jen si to projdi," a ořezávát-kem krouhá tužku, usilovně, až je z ní vražedný bodný nástroj, takzvaná hydrofilní tužka bojovnice, neboť to, co se děje nyní, je vrcholné stadium studnařstvi, jaké lze spatřit jen při výjimečných konstelacích duševních sil, barometrického tlaku, teploty, rosného bodu a hustoty mezihvězdného prachu.
Strýček Roškovič stojí ve stoji spatném, na koncích kníru kapičky potu, harmo-niku opřenou o obrovitý břich přepásaný řemenem připomínajícím transmisi to-várny na výrobu parních bucharů. Hraje a zpívá stupnici: nahoru, dolů, přes celý rozsah klaviatury, obouruč, do, re, mi, fa, sol, la, si, do.
Povidá Gicala: „Strýčku, už můžeš! A moll. A představ si déšť, co déšť, představ si liják, nebe se otevřelo a padají proudy vody, všechno burácí, řítí se vodopády vod. Voda, voda, voda, strýčku Staniko. Píšu si. A moll."
Ale strýček ještě pořád nemá vrcholnou formu. Ukazovákem tiskne jednu jedi-nou klávesu, nekonečným tónem natahuje měch a tlačí zpátky: oči má zavřené, pokouší se ten tón zazpívat ve čtyřech oktávách.
„Staniko je hudba sama, všichni proutkaři na světě se můžou jít vycpat se svejma schopnostma, protože Staniko nepracuje proutkem, ale srdcem."
„Můj první velký projekt v Persii," povídá Gicala „byl nedaleko odtud. V horách nad Núrábádem najít pro ovocnářský kartel vodu. Využil jsem tenkrát všech-no, co nám věda nabídla: odporové metody, barvicí zkoušky, šel jsem na to s geochemií, nakreslil profily, zvážil situaci, a když jsem si byl jist, řekl jsem vrtmistrovi:
tady.
Vyvrtali díru, ale voda v ni nebyla. Chyba, povídám si a znova jsem všechno promyslel, udělal novou geofyziku a nechal odvrtat vrt číslo dva.
Přijel tenkrát manažer a povídá: Tak jak to jde, pane Gicala, hale šomá chúbe? Já mu povídám: Už to bude, pane Sandžábí, poslední vrt a máme vodu. Jenže ta díra byla zase suchá jako troud. Sandžábí povídá: tak to už bylo dost, pane Gicala, takhle nám vyhazovat peníze z kapsy nemůžete. Prostě jsem ho umluvil ještě na jednu studnu, jenže jsem nevěděl, kde ji udělat. Vyhazov na krku. To jsem tady byl ještě novej.
A jak tak smutně sedím na stráni, hlavu v dlaních, přijde ke mně ten vrtmistr, co už vyvrtal ty dvě suchý studny, a povídá:
Kdepak tyhle věcičky. Já bych vám možná tu vodu našel.
Vyskočil jsem, popad ho za ramena, byl to Staniko, samozřejmě, tenkrát jsme se seznámili, a povídám: To bych vám byl do smrti zavázanej.
Str.84

.

o stolování