Ippolito Desideri: Historické zprávy o Tibetu, 1715-1721,
archiv Tovaryšstva Ježíšova, Řím 1728, v překladu Josefa Hajného
KNIHA ČTVRTÁ
Odjezd ze Lhasy a pobyt v Kuti. Odjezd k hranicím
Tibetu a do království Nepálského
16. dubna 1721 mi důstojní otcové kapucíni sídlící ve Lhase doručili dekret, jímž je svatá kongregace Propaganda Fide pověřovala výlučným spravováním quoad alios misie v tibetských královstvích. 28. dne téhož měsíce, uposlechnuv okamžitě, odjel jsem ze Lhasy v doprovodu důstojného otce Giu-seppa Feliceho da Morro di Jesi, kapucínského kazatele a apoštolského misionáře v Tibetu.
Cestou ze Lhasy do
Kuti (Ňalam), již lze vykonat koňmo, jsem projížděl městy Šikace a Sakja. O obou jsem dostatečně referoval ve druhé knize, takže se jimi nebudu na tomto místě zabývat.
Vzhledem k tomu, že dosud trvaly nepokoje vyvolané změnami vlády v Tibetu, vyhnuli jsme se Šikace a projeli jsme městem Gjance.
Nemohl jsem se tudíž potěšit setkáním s nejdůstojnějším otcem Felicem da Montecchio, bývalým prefektem misie v Tibetu, který v letech 1708-1721 pobýval v Bengálsku a
Patně a v době mého odjezdu byl právě na cestě do Lhasy.
Na vrcholu Languru je postaven veliký dům pro cestující, neboť nelze tuto horu překonat v průběhu jednoho dne. Mnozí z cestujících však vzhledem k dýchacím potížím raději přečkávají noc pod širým nebem.
Po přechodu Languru horečky, tlak na prsou a bolesti hlavy značně poleví, nebo úplně zmizí. Nedlouho před naším příchodem zde zemřel arménský obchodník pokročilejšího věku cestující do Lhasy.
Slyšel jsem názor, že zmíněné obtíže vyvolávají výpary některých minerálů, které se snad nalézají v útrobách Languru. Já se však spíš přikláním k mínění, že mají svou příčinu asi v ostrosti a řídkosti ovzduší, neboť zatím nikdo neobjevil přímé známky o existenci podobných minerálů.
Třiatřicátý den naší cesty, 30. května, jsme konečně dorazili do Kuti. Celou pouť, jak jsem se už zmínil, je možné vykonat koňmo, přičemž pochod trvá od ranního rozbřesku do pozdního večera, s jednohodinovou přestávkou v poledne, kdy se obvykle pije čaj a něco sní.
V Kuti žije mnoho velkých obchodníků, kteří mají rozlehlé domy a skladiště. Ti ubytovávají ve svých domech cestující, starají se o jejich pohodlí, zprostředkují jim nákup zvířat, nájem průvodců a vůbec všechno, co potřebují. Obstarají i vyřízení celních a všech ostatních záležitostí. Při příjezdu do Tibetu je každý povinen zaplatit clo, nikoli však při odjezdu z této země. Platí se pouze drobný poplatek za každou vyjíždějící osobu, třebaže nic nevyváží.
Kuti není posledním městem ve Třetím Tibetu, ale spíš poslední pevnost. Na rozdíl od ostatních hlavních měst tibetských provincií, kde sídlí vždy jeden guvernér, v Kuti jsou tři. Tatar, laický Tibeťan a církevní osoba a od nynějška snad i Číňan, neboť toto místo je jednak pevností, jednak z něho plynou královské pokladně každý rok značné zisky. Důvodem, proč má město tolik guvernérů najednou, je především zajištění maximální věrnosti králi.
Zmíněný otec kapucín, jenž se mnou přijel ze Lhasy, kam předtím dorazil z Dakpo (jihovýchodní oblast Tibetu), pokračoval po několika dnech odpočinku v cestě do Káthmándú, kde se měl ujmout úřadu představeného tamějšího útulku. Dva měsíce po příjezdu se však odebral na věčnost.
Já jsem se v Kuti zdržel, neboť jsem věděl, že náhlý přechod z Tibetu do odlišného klimatu Nepálu není vhodný, ačkoliv není tak smrtící jako změna podnebí při cestě z Nepálu do Mughalska. Kromě toho jsem považoval za nevhodné spěchat do Káthmándú z toho důvodu, že právě v období jarních měsíců zde řádí epidemie, jež mají za následek vysokou úmrtnost. Konečně jsem také věděl, že Káthmándú nebudu moci opustit dřív jak koncem prosince nebo začátkem ledna ze zmíněných důvodů smrtících účinků náhlého přechodu z jednoho klimatu do druhého. Toto jsou důvody, proč jsem se pro jistotu rozhodl zůstat v Kuti až do začátku zimy. Pobýval jsem v domě představeného lamy těch míst jménem Napo Dordže (Gnas-po Rdo-rdže).
Během těchto měsíců jsem přes okamžité uposlechnutí dekretu kongregace Propaganda Fide považoval za svoji povinnost odeslat do Říma úplnou a věrnou informaci jak o misii, již vykonali jezuité, tak o té, již měli vykonat nejdůstojnější otcové kapucíni. V té době jsem se také zabýval dopisováním některých kapitol své knihy vyvracející omyly metempsychózy. Věnoval jsem se rovněž četbě různých hlavních knih Tibeťanů, které jsem pro svůj záměr shledal užitečnými.
Spřátelil jsem se se všemi třemi guvernéry, od nichž se mi dostalo všemožné podpory a projevů náklonnosti. Diskutoval jsem s nimi o věcech naší víry a pokřtil jsem dítě, které však zemřelo.
V měsíci listopadu jsem mohl opustit Kuti a bez nebezpečí dojít do Káthmándú, ovšem rozhodl jsem se ještě nějaký čas pozdržet. Věděl jsem totiž, že tímto městem má projíždět do Nepálu a Patny zmíněný otec Felice da Montecchio. Přál jsem si, aby se mi dostalo cti a já poznal otce takových zásluh a potěšil se jeho přítomností. Proto jsem vyčkal až do jeho příjezdu 8. prosince toho roku. Po několika dnech odpočinku jsme společně odjeli z Kuti. Ačkoliv mě velmi jeho společnost a rozhovory s ním potěšily, na druhé straně mě značně trápilo, že musím být svědkem obtíží, které tomuto otci pokročilého věku přivodila namáhavá cesta po srázných cestách a krutá chladna a mrazy.
Dva nebo tři dny cesty od Kuti leží místo Nésti (Listi), jehož obyvatelé jsou částečně podřízeni králi Tibetu a částečně rádžovi z Káthmándú.
Cestou z Kuti do Káthmándú se překonají dva řetězové mosty, jež jsem popsal na jiném místě.
První dny vede cesta nehostinnými a hrůznými místy, někdy dokonce stezka mizí a zbývají z ní pouze jakési stupně vytesané přímo do kamene skály, do nichž člověk sotva zasune špičku nohy.
V jednom místě je dokonce třeba přejít z jedné skály na protější po trámku širokém pouze na šířku lidského chodila.
Mohutné řeky protékající mezi horami je třeba překonávat po značně dlouhých dřevěných mostech bez pilíře či jiné opěry uprostřed, takže se při chůzi prohýbají a všelijak pohybují a jejich přecházení vyžaduje velkou odvahu. Cestující se však setká s dalšími a ještě sráznějšími a krkolomnějšími přechody. V posledních dnech cesty se překonávají vysoké, neobyčejně strmé hory, které však končí stejně jako tibetské množstvím zeleně a krásným stromovím.
Všemi popsanými místy nelze samozřejmě projíždět na koni, ale cestuje se pouze pěšky. Kdo však je unaven pochodem, může se nechat nést na zádech námezdními nosiči. Tito nosiči jsou vybaveni postrojem z několika řemenů, které si přehazují přes ramena a čelo. K řemenům je připevněno dvě dlaně dlouhé a dvě dlaně široké sedátko. Na ně se posadí cestující a obejme nosiče rukama kolem krku nebo hlavy. Ctihodný otec Felice da Montecchio chtěl přes své stáří a únavu jít pěšky jako já. Nemohl jsem ovšem souhlasit a několikrát jsem mu najal muže, aby ho nesli. Mnohokrát se však stalo, že jsem nosiče získat nemohl, neboť ho nechtěli nosit vzhledem k jeho vzrůstu a váze. Ubohý kněz potom cestou značně trpěl.
V noci na 27. prosince jsme dorazili do Káthmándú, kde měli v té době kapucíni útulek. Přijali mě v něm a téměř celý měsíc o mě velmi pečovali.
KAPITOLA II
Několik zpráv o Nepálském království
Nepálskému království nevládne žádná vnější moc ani jediný král. Je rozděleno mezi tři knížata, která sídlí ve třech hlavních městech tohoto království, to je v Káthmándú, v Bhád-gáonu a v Pathánu.
Knížetem v Káthmándú nemusí být rodák z tohoto města, musí však alespoň pocházet z národa Rádžpútů, což jsou pohané v Mughalsku sídlící mezi Súratem a Ágrou, o nichž jsem mluvil v první knize. Jeho manželka musí pocházet ze stejného národa, aby mu zajistila následníka. Jeho stát je sice malý, nicméně kníže je velmi bohatý a žije v přepychu. Kníže vládnoucí v Káthmándú v době, kdy jsem pobýval v Tibetu a projížděl Nepálem, zvětšil své bohatství a moc tím, že byl prohlášen za následníka rádži v Pathánu, který mezitím zemřel bez následníka. Kromě toho musí mu kníže v Bhád-gáonu odvádět pravidelný nepříliš vysoký poplatek.
Kníže v Káthmándú se stal vládcem jako dítě. Kněžna-matka spolu s dvorskými úředníky a vévody v době jeho nedospělosti zcela vyprázdnili královskou pokladnu. Když se nový kníže ujal samostatně vlády a dozvěděl se o jejich činech, nechal matku uvěznit a popravit její komplice. Za nějaký čas mu manželka dala následníka, a kníže zpozoroval, že jeho syn vyvolal u Nevárců (jak se nazývají nepálští domorodci) nespokojenost. Jejich odbojný duch a závist, že sami nemohou vládnout, je přivedly k myšlence zabít knížete, a skutečně začali připravovat atentát. Kníže veden snahou překazit jim plány nechal zabít svého syna a od té doby neobcoval se svou manželkou. Chtěl se tak vyvarovat dalšího možného následníka, alespoň v době svého mládí, a zabránit tomu, aby se úředníci znovu spikli a ohrožovali jeho život. Nespokojil se však pouze těmito kroky. Obklopil se místo Nevárců Hindustánci, především mohamedány. Na to Nevárci odpověděli novými nepokoji vedeni přesvědčením, že silou zbraní ho donutí, aby se znovu začal stýkat se svou manželkou a vypudil ze svých služeb všechny cizince.
Ten, kdo žije v knížecím paláci, nebo se mu podaří alespoň dotknout se ho rukou, požívá podle nepálských zákonů úplné imunity a osvobození od poplatků. Nevárci tento zákon porušili, vnikli do paláce a téměř před vladařovým zrakem povraždili řadu cizinců a několik mohamedánů. Jindy se pokoušeli podat mu prudký jed v aromatických a chutných listech, jež se v Indii žvýkají. Říkají jim betel neboli po mug-halsku pán. Mohamedáni však prohlédli úskok a pověděli o něm vladaři. Když kníže obdržel otrávené listy, dal přivést kozu a ta okamžitě po jejich požití zdechla. Kníže přikázal jmout všechny, kdo dar přinesli, a příliš mírně je potrestal vyhnanstvím. Nevárci však pokračovali ve svém odboji, až ubohý kníže ještě mlád a při plném zdraví zemřel žalem.
Kníže v Bhádgáonu byl již stár, avšak stejně bohatý a mocný. Odpíral bez ustání platit příspěvky vladaři v Káthmándú, byl však zbraněmi donucen ustoupit a zaplatit nejen, co náleželo, ale mnohem víc. Tento kníže mě v době mého několikadenního pobytu v Bhádgáonu dvakrát pozval k audienci. Dostalo se mi od něj mnoha poct a při odjezdu mě vybavil doporučeními pro krále v Bétiji, jehož územím jsem měl projíždět. Dal mi rovněž početný ozbrojený doprovod, který měl zajistit naši bezpečnost při pochodu liduprázdnými horami, kde se skrývají lupiči.
V Nepálu jsou kromě vladařů velmi uctíváni gumové a pradháni. Guruové jsou kněží a duchovní vůdci, jichž je málo a nedodržují celibát. Každý kníže má svého guru, jenž mu slouží jako rádce a varovatel.
Pradháni jsou dvorští úředníci, dohližitelé nad spravedlností a pocházejí z přední šlechty.
Zbytek národa tvoří řemeslníci a obchodníci, kteří buď obchodují přímo v zemi, či docházejí za obchodem do Tibetu nebo do Mughalska.
Nevárci jsou čilí, schopní a pracovití lidé a vyznají se v umění, především v dřevořezbě a lití kovů. Jsou dobré tělesné konstituce, mají pokožku téměř olivové barvy a ostře řezanou tvář, která prozrazuje jejich úskočnost a sveřepost. Každý, kdo se trochu vyzná v těch končinách, by mezi tisíci Indy jediného Nevárce bezpečně rozpoznal. Jsou sveřepí v jednání, chtiví zisků za každou cenu a nanejvýše nepřátelští k výdajům. V jídle jsou nevybíraví a více než skromní. Své domy neudržují v čistotě a v odívání jsou nedbalí. Jejich oděv se skládá z kazaku nebo vlněného pláště po kolena a jakýchsi kalhot nebo punčoch ke kotníkům. Na hlavě nosí červený baret, na nohou trepky. Prší-li, chodí muži i ženy bosi. K jízdě na koni neužívají ani šlechtici, ba dokonce ani kníže, sedel, ale usedají přímo koni na hřbet a nohy jim volně visí dolů. Někdy místo sedla položí koni na hřbet obyčejnou přikrývku.
Jejich strava se skládá hlavně z rýže, a to buď vařené ve vodě, jak se připravuje běžně po celé Indii, nebo drcené a opražené. Opraženou rýži, již nazývají čúrá, jedí jako chleba i příkrm. Jedí i maso, obvykle buvolí. Při setkání se obřadně zdraví a za největší kompliment považují otázku: Jedl jste už? Odpověď zní: Ano, jedl. Takto se zdraví v kteroukoli dobu, a i kdyby se potkali desetkrát ze den. Pijí vodu nebo nápoj připravený z černého prosa, jež se v té zemi rodí a také je nejběžnějším pokrmem chudiny. Pijí rovněž rýžové nebo ječné pivo. Někteří pijí i arak, což je destilát z nevyčištěného cukru.
Země tam rodí rýži, obilí, cukrovou třtinu, zeleninu, ovoce a citrusové plody. Domy se stavějí solidní a mívají několik pater. Ulice ve městech se dláždí pálenými cihlami.
Nevárci jsou neobyčejně pověrčiví a modloslužební, v čemž se jim nevyrovnají žádní pohané v těch končinách. Obyvatelstvo se dělí na stupně, jimž Indové říkají dzáti, Portugalci castas a my bychom jim říkali rasy nebo rody. Znamená to, že část obyvatel je považována za knížata rodem, ačli zrovna nevládnou, jiní za bráhmany neboli kněží, jiní za hrobníky, kteří nemohou provozovat jiné řemeslo než toto, a další za prodavače ryb, kteří patří mezi nejnižší a nejopovrhovanější část obyvatel.
Mají zvláštní jazyk, který se nevyskytuje nikde jinde. Písmo mají téměř stejné a velmi podobné písmu bengálskému a písmu mughalskému, jímž píší bráhmani. Píší na papír železnými pery a neznají tisk. Mají značné množství rukopisných knih. V Nepálu je rozšířeným jazykem hindustánština.
Vyznávají celou řadu nepravých božstev: Rámu, Mahádé-vu, Brahmu, Višnua, Buddhu, Bhavání a další. Bohyni Bha-vání určitý měsíc v roce obětují bezpočet ovcí, koz, buvolů, které nechají skoro shnít, a pak toto maso požívají jako nejposvátnější relikvie. Počet obětí věnovaných Bhavání dosahuje mnoha miliónů kusů.
Mají mnoho spíš ponurých chrámů, z nichž nejslavnější a nejvznešenější je chrám zasvěcený Bhavání v Káthmándú a jiný v Sankhu, půvabném místě nedaleko Káthmándú. Věří rovněž v metempsychózu, ovšem mnohem širší než Tibeťané. Domnívají se totiž, že duše se vtěluje nejen do zvířat, ale i do rostlin. Mrtvé nepohřbívají, ale spalují. Zemře-li manžel, je obvyklé, že se zároveň s ním nechává spálit i manželka. Nepálci, hlavně drobný lid, chovají silnou zášť k lidem jiné víry, především ke křesťanům, jež nenávidí zvláště proto, že v Gói zacházejí přísně s těmi, kdo vyznávají některou pohanskou víru.
Při obětování sice dovolují zabít jakýkoli počet zvířat, ovšem jinak je chovají ve značné úctě. Nenechávají je nosit náklady, jež si naopak sami nakládají na ramena, a taktéž vykonávají i nejtěžší práce, častokrát nabízejí svým bohům koně, voly nebo jiná zvířata. Pak je však neobětují, ale pouštějí na svobodu. Tato zvířata obvykle pustoší pole rýže, obilí a jiných plodin, protože však patří devatá (božstvům), nikdo je nesmí odehnat ani jinak obtěžovat. Uctívají především krávu, a to do té míry, že jejich uctívání hraničí s nevídanou pověrčivostí. Vrátí-li se Nevárec z Tibetu nebo Mughalska, kde jednal s tamějšími pohany, považuje se za natolik znečištěného, že musí podstoupit čtyřicetidenní očistu, než může opět obcovat s ostatními lidmi, nebo dokonce s vlastními příbuznými. Jejich očista spočívá v koupelích v kravské moči, v jejím opakovaném pití a někdy dokonce i v požívání kravských výkalů.
Snad pro soucit s živými tvory, snad proto, že nemají dostatek velkomyslnosti, jejich způsob válčení je značně výstřední a směšný. Před bitvou se totiž obě armády častují velkými hrubostmi a nadávkami, a dojde-li pak ke střelbě z několika mušket, výstřely jsou zcela neškodné a nikoho neohrozí. Napadení se stáhnou do některé z pevností, jichž je tam značné množství a velmi se podobají našim venkovským holubníkům. Stane-li se, že někdo z kterékoli armády padne nebo je raněn, musí armáda, v níž byla prolita krev, ustoupit druhé a žádat ji o mír následujícím způsobem: prostovlasá a nahá žena z jejího středu předstoupí před armádu a s pláčem, bijíc se v hruď, prosí, aby byl uzavřen mír, aby se upustilo od dalšího krveprolití a masakru. Poté vítězná armáda přednese své podmínky poraženým a válka skončí.
Při sňatcích jsou Nepálci povinni ženit se s osobami ze stejné kasty neboli rodu: to znamená bráhmani s bráhmankami, hrobníci se ženou ze stejného rodu a tak dále. Ten, kdo se ožení se ženou z nižší kasty, stává se příslušníkem nižší kasty a jako takový je také posuzován. Neomezují se také na jednoženství, ale mají tolik manželek, kolik si jich mohou vydržovat. Kdyby se žena vdala podruhé, obecně by se její čin považoval za nízkost a provinění.
Klima Nepálu není příliš chladné ani v zimě, ani příliš horké v létě jako třeba v Mughalsku. Nepálské království není příliš rozlehlé. Lze je za několik dní projít z jednoho konce na druhý. Většinou je jeho území hornaté, v některých částech však jsou i nížiny a roviny. Hory jsou porostlé stromy a poměrně příjemné na pohled. Město Káthmándú leží v rovině. Obývá je několik stovek tisíc lidí a najde se v něm několik hezkých budov a domů a pěkné ulice. Káthmándú je místem značného obchodního ruchu a cílem a křižovatkou cest Tibeťanů, přijíždějících sem za obchodem, pohanů z Hindustánu a kašmírských obchodníků, kteří zde zakládají své faktorie a skladiště. Město leží v krásné nížině a za jeho bránou je obrovské jezero s vysokým sloupem uprostřed, který stojí na vznešeném podstavci. Podle legendy měl pod ním jakýsi dávný král uschovat bohatý poklad. Stejným směrem je ve vzdálenosti asi dvou mil vidět mnoho jakýchsi pyramid nebo věžiček zasvěcených jejich božstvům. Ve městě, stejně jako v celé nížině, je velmi nezdravý hustý vzduch způsobený značnou a citelnou vlhkostí.
Tři míle od Káthmándú leží v rovině město Pathán. Žije v něm několik set tisíc obyvatel.
Město Bhádgáon může být od Káthmándú vzdáleno šest sedm mil a leží na kopci. Vzhledem k tomu, že se nachází výš, je zde i lepší vzduch. Svou souměrností, budovami a rozložením je krásnější než obě předešlé. Je i střediskem obchodu a obývaje mnoho set tisíc obyvatel. Kromě těchto tří hlavních měst je zde ještě několik dalších, zbytek jsou vesnice s chýšemi.
Knížata jezdívají lovit pro zábavu slony, které pak ochočují a drží pro zvýšení majestátu. Někdy, avšak zřídka, chytí i nosorožce, které taky ochočí a drží v paláci. Podobu nosorožce lze nalézt v knize J. B. Taverniera, nikoli však v italském překladu, ale v původním francouzském vydání.
Každý ze tří nepálských knížat razí mince ze stříbra s mnoha přimíšeninami. Hlavní měna se nazývá mahéndramallí neboli móhar v hodnotě půl rupie mughalské, což se rovná dvěma našim paolům. Drobnější mince (a také čistší co do kovu) se dělí na saki, což je půl móharu, a dámy, jichž je třeba sto dvaceti do hodnoty jednoho móharu neboli mahéndramallí. Móhary je měna velmi rozšířená a patří mezi nejcennější v celém Třetím Tibetu. Nazývají ji tam baltam (bal-tam) neboli nepálská tamka. Ve větších obchodních smlouvách se počítá i na mughalskou rupii, která má dva mahéndramallí.
Nepál je království malé a jeho obyvatelé nejsou nikterak válkychtiví, nicméně je nedobytné, neboť je ze všech stran obklopují vysoké hory a cesty tam vedoucí jsou strmé a v tak špatném stavu, že jsou pro vojska cizích národů naprosto neschůdné.
KAPITOLA III
Cesta z Nepálu ke Ganze a do Patny
14. ledna 1722 jsem odjel z Káthmándú a dorazil do Bhádgáonu. Odsud jsem v doprovodu ctihodného otce kapucína Bonaventury da Lapedona a oddílu, který mi dal tamější kníže, odjel dvacátého téhož měsíce. Několik dní jsme slézali vysoké a ponejvíc neobydlené hory, až jsme došli do nížiny, kde končí Nepál a začíná království Bétija. Již v první kapitole jsem se zmínil, že tato cesta je většinu roku neschůdná a procházet těmi místy je smrtelně nebezpečné. Hlavním důvodem, proč se cestě tou dobou vyhýbat, je především nemoc, již v tamějším jazyce nazývají aul. Nemoc napadá nikoli v horách, ale dole v nížině a v údolích, jimiž se prochází.
Navíc není tolik nebezpečné zdržovat se v těch místech za dne, jako přečkat zde noc. Ve zmíněných údolích sejí parba-tijové (jak se říká horalům) rýži, která musí na polích, kde se zasévá, přesazuje, roste a zraje, stát ve vodě aspoň na dlaň vysoko. A tato stojatá voda pak zahnívá. Mimoto leží údolí mezi horami a stahuje se do nich voda z rozpuštěného sněhu a častých a vydatných dešťů. Rovněž tato voda časem zahnívá. V létě se vzhledem k značnému horku hojně vypařuje a pára, již nerozhání vítr, který tou dobou vůbec nevane, zamořuje vzduch. Pára se ve dne slunečním žárem zdvíhá do výšky, kdežto v chladnější noci padá k zemi, a proto je nebezpečnější zdržovat se v těch místech v noci než tudy procházet za dne. Nemoc je to nevyléčitelná, a pokud se někomu podaří ji přestát, bývá obvykle až do konce života nezdravý a bez ustání vystaven nemocem.
Na druhé straně je však pravdou, že lidé, živící se jako doručovatelé psaní, procházejí tudy z Nepálu do Patny anebo opačným směrem i v období, kdy je to nejnebezpečnější.
Ti však chodí především velmi rychle, znají zkratky a cesty vyhýbající se údolím a táhnoucí se po úbočích hor, kde lze bez nebezpečí přespávat.
Za druhé mají jakési léky, které drží v tajnosti, a navíc pijí nápoj z vlažné vody a rozdrcených suchých listů bhangu, což jsou buď listy konopí nebo rostliny jí podobné.
Tento nápoj nazelenalé barvy sice osvěží vnitřnosti, ale člověk je po něm jako zhlouplý nebo opilý. Někteří z těch, kteří tento nápoj požijí, přestojí ve zdraví jeho účinky, jiní naopak umírají, nejsou-li dostatečně rychle dopraveni domů. Z řečeného si může každý dovodit, proč jsem se několik měsíců zdržel v Kuti.
Po tomto odbočení se znovu vracím k započatému vyprávění. Po přechodu hor, kde jsme zanechali ozbrojence knížete z Bhádgáonu, jsme zakrátko dorazili do Paubasu pod správou bétijského krále. Zde jsme se setkali s prvním čaukídárem, jehož jsme se zbavili jen několika mincemi díky doporučení knížete v Bhádgáonu pro bétijského krále. Cestou se těchto čaukídárů potká mnoho a bývají dost obtížní, neboť vymáhají peníze, a co je horší, jen podle vlastní libovůle. Jestliže jim dotyčná osoba nic nedá, zastaví ji a nepustí ani kupředu,
...
296
