Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, London 1897

Odevzdávaje knihu Landorovu v českém rouše do rukou čtenářstva Matice lidu, pokládá podepsaný za vhodné položiti úvodem několik slov.

… autor její nerozpakuje se okořeniti někdy nedosti zajímavou skutečnost svou fantazií, kde se mu zdá za dobré.

Jaroslav Pšenička, Praha 1904

mapka

slovník

ukázka poněkud neučesaná

Bedny z dobře vysušeného dřeva, pečlivě sbité, zinkem vyložené a impregnované směsí, kterou sám jsem upravil, a tím nepropustné a neprodyšné, mohly osvědčiti se přerozličným způsobem. Jednotlivě byly sedadly, po čtyřech za sebou tvořily, lůžko, tři hodily se za lavici nebo stůl, a čtyři určitým způsobem spojeny změnily se rychle v člun důkladný i pohodlný, kterým bylo lze překročiti nepřebroditelnou řeku, nebo podnikati měření na klidných vodách jezerních. Mohly býti i nádržemi koupacími, jak pro mne tak pro mé průvodce, kdyby se mně bylo zdařilo přemluviti koho z nich k tak zbytečnému přepychu, ba daly se upotřebiti při vyvolávání fotografických negativů a k omývání ploten. Doufal jsem dokonce, že mně za dob nouze ve vyprahlých pouštích mohou konati dobré služby vodních nádrží. Naplněna jsouc, tvořila každá z těchto beden právě břímě pro nosiče, a dvě daly se pohodlně řemeny upevniti po obou stranách sedla.

Abych nezanedbal také uměleckého účelu své výpravy, zásobil jsem se hojně potřebami malířskými a kresličskými; nevzal jsem jich nadarmo s sebou, jak souditi lze dle obrazů a náčrtů přinesených.

Za zásobu léků vydal jsem celé 3 koruny, přesvědčen, že člověk v přirozených okolnostech přirozeně žijící a mnoho se pohybující může míti z léků užitek jen pranepatrný.

Ježto prostředky mé toho nedovolovaly, umínil jsem si vyčkati, zda bych přece nenalezl průvodčích, kteří by mně neukládali povinnosti živiti všecko obyvatelstvo zbylé vesnice jejich.

. . . jeho ujec, jenž byl najat k úkolu čtyřnásobnému, jako tlumočník, nosič, sluha Kačiho, a kuchař, ve kterémžto umění byl hotový mistr, daleko široko proslavený.

. . . ubytován ve škole, z prken rozličné šíře a velikosti sbité a pokryté slámou; ventilace byla ovšem výtečná, a leže zavinut ve svou přikrývku mohl jsem pohodlně stěnami podivovati se nebi hvězdami posetému. Když slunce vyšlo, bylo viděti mezi prkny stěn části krajiny, ale záhy byly mezery vyplněny obličeji domorodců, kteří těchto kukátek užili k tomu, aby dosyta naprohlíželi si sahiba, jenž se právě holil, zatím co diváci projevovali najatou úzkostlivost. Veliké veselí jim způsobilo, když při koupeli všecek jsem se namydlil; a podivení zavládlo, když jsem oblékl svou poslední naškrobenou košili a jiné tajemné části oděvu. Vzrušení však dostoupilo zimničného stupně, když jsem natahoval hodinky a zapisoval teplotu jakož i jiná pozorování, a vše skončilo divokým úprkem diváctva, když dotekl jsem se nenabité pušky.

Déšť ustoupil lijavci a střecha byla tak propustná, že bych byl mohl právě tak dobře pracovati pod širým nebem, jako ve světnici. Na štěstí byly mé bedny nepromokavé, jinak by byly mé nástroje a desky škodě neunikly. Konec konců však nezbylo mně, než v práci ustati a učiniti, co učiniti se dalo, jíti spát. Leč mé lože a přikrývka byly zcela promočeny.

Noc byla bouřlivá, vítr otřásal mým příbytkem. Zavinut v houni ulehl jsem. Ale za hodinu probudila mne prudká rána do hlavy. Byl jsem udeřen středním kolem stanu, který se uvolnil a překotil. Hned po té bylo slyšeti třepot plátna, vteřinu seděl jsem bez přístřeší, hledě na hvězdy.

Bylo mně sejíti po příkrém svahu, pokrytém kluzkým kobercem suché trávy a jehličí; šel jsem v průvodu dvou mužů, a ač bos, sotva jsem se udržoval na nohách. Rychleji než nám bylo příjemno, ocitli jsme se dole a sotva znatelnou stezkou brali jsme se dále, až spatřili jsme muže, který před námi ukryl se za stromy. Byl chlapík divého zevnějšku, nahý a nečesaný, s dlouhým splývajícím vlasem a sporým vousem, velmi nedůvěřivě na nás pohlížel a neměl chuti ukázati nám cestu k obydlím svého kmene. Sledoval jsem ho, jak rychle jsem jen mohl, neboť s obratností opičí slézal nesmírné balvany. Nebyl snadný úkol skákati se skály na skálu a přehupovati se přes skácené kmeny. Pěšinka byla pak již znatelnější a směřovala vzhůru, podél pokraje srázné propasti. Uřícení a sotva dechu popadajíce stanuli jsme konečně vysoko na hlinité stráni před slují. Tam na polokruhovitém prostranství, chráněném zásekami, bylo asi dvanáct nepřioděných mužů, z nichž někteří seděli v dřepu, opírajíce lokty o kolena, jiní leželi na zemi. Kterýsi z nich kouřil z hindské dýmky sušené listí. Zachytil jsem obrázek skupiny, jak na mne vyjeveně hleděla s výrazem nedůvěřivosti, k níž mísil se úžas a smutek, nikoli však bázeň. Když dva ze starších mužů se vzpamatovali ze svého překvapení, vyskočili a zapověděli mně divými posuňky pokročiti dále. Pronikl jsem však až do jejich středu, kde byl jsem zcela obklíčen nevraživou a reptající tlupou.

Místo aby stahoval kůži na čele, zdvihal starý Raot obočí a měnil své hladké čelo v řadu hlubokých kolmých vrásek, kupících se vedle sebe od ucha k uchu a ponechávajících pouze nad nosem temnou rýhu. Široké dirky nosní sploštěly a rozbíhaly se jako dvě linie do tváří; ústa byla otevřena, a podivné chvění doleního rtu zřetelně pro zrazovalo, že muž ten málo jen ovládá řeč; bezbarvý zrak nabýval neobyčejného lesku rostoucím vztekem; s patrnou námahou široce rozevíral oči, a ačkoli silné světlo padalo mu v tvář, byly zřítelnice jeho nadmíru rozšířeny.

. . . uši mají veliké a odstávající, dojista způsobilé zachycovati zvuky i na velikou vzdálenost. Vlas mají Raotové černý a bujný, ač těla jejich nejsou zarostlá, vous ani zmínky nezasluhuje.

Vznešený, pěkně vytvářený jeho obličej, jeho laskavé chování a jemný, důstojný způsob mluvy prozrazovaly zřetelně muže urozeného, obdařeného neobyčejnými schopnostmi. Skromnost a prostota jeho byly okouzlující.

. . . brali jsem se hlubokým, tísnivě horkým údolím dravého proudu Káli, který s rychlostí nevylíčitelnou valil se směrem mé cestě protivným, . . .

Na svém dravém hořením toku pije mnoho malých, sněhem napájených bystřin.

Táhli jsme mimo vodopád, který s vysoka vrhal se přes skupinu vějířovitých krápníků. V posledních paprscích slunečních zářily nesčíslné krůpěje vodní jako démantový déšť.

. . . brali jsme se znova vzhůru příkrou cestou. Zdálo se, že klikatina nebude míti konce. Tu a tam hasili jsme žízeň křišťálovou pramenitou vodou, která byla pokaždé vítána při nudném vzestupu na žhoucím slunci.

. . . jen nemnoho cestujících bralo se po té cestě, a ti svými zprávami odstrašili ostatní jíti tudy. Seznal jsem však, že jest lepší, než jsem se nadál; šli jsem již cestami horšími nad stržemi a podél horských stěn. Slyšel jsem, že na míle jest podpírána trámy, do skalní stěny zaraženými, ale není tomu tak. Místy ovšem vine se nad propastmi u převislých skal; avšak jen tam, kde pro přílišný náklad nebylo možno jinak, jsou zaraženy do skal trámce, přes něž položeny jsou kamenné desky, hostící pěšinku často ne širší 15 centimetrů. Pro cestujícího, který má pevný krok, nelze věc nazvati skutečným nebezpečenstvím. Cesta jest nudná celkem, ježto skály, podél nichž jest založena, jsou třikráte propastmi protrženy a jest obtížno kráčeti sta metrů po nekonečných, špatně sestavených schodech nahoru dolů.

Jest s podivem, jak v takové době pomáhá trocha humoru. Na diváka, který by nebyl musil s námi děliti se o naše utrpení, byl by asi působil velmi komicky pohled, jak celý průvod brodí se deltou; a výraz rozmrzelosti na všech obličejích, i na mém, byl by tohoto diváka velice pobavil, neboť zděšení které nás zachvacovalo, když jsme pokaždé stanuli před novým ramenem delty, sotva že z ramene jednoho jsme vybředli, jevilo se asi příliš drasticky na našich tvářích. Obuv nesl každý svázánu přes ramena; tak bosi klopýtali a máchali jsme se zelenou vodou, zde ten tam onen kleje bolestí, až konečně na polovině cesty byli jsme všichni delšího pochodu neschopni. Ale ač postavení naše nebylo závidění hodné — byliť jsme se zkrvavenými nohami v zasmušilé pustině — přece moji lidé, krátce před tím reptající, když jsem přání jejich nevyhověl, uklidnili a rozveselili se, jakmile jsem si jich počal dobírati pro jejich strasti, které přece rovnou měrou také na mne doléhaly. Když jsme třením a hnětením si krev trochu v nohách rozproudili, odhodlali jsme se přebřísti ostatních šest ramen říčních. Déle než hodinu trval obtížný přechod. Obouvajíce se, cítili jsme blahé uspokojení, které hřeje, když jsme překonali obtíže zdánlivě nepřekonatelné. Nezapomenu své radosti z čistých teplých ponožek, tedy z věci, kletou člověk jindy sotva pokládá za hodnu nějaké pozorností. Cítím ještě nyní, píše tyto řádky, s jakou rozkoší jsem je na nohy natahoval, spatřuje v uspokojení svém odměnu přestálých námah. Strádání z nejcitelnějších, kterým trpívají výpravy do vysokých poloh, jest naprostý nedostatek í rostlinného paliva. Kolem ležení našeho nebylo daleko široko ani stromů, ani křovin. Tam příroda halila se ve svůj nejnuznější, nejpustší háv. Ježto tedy nebylo dříví, rozešli se lidé hledat suchého trusu i ovčího, koňského a yačího, dobrého topivaz nouze. Ale nebylo ho lze zažehnout. Dvě krabičky sirek byly vyškrtány, a plíce naše pracovaly spojenou silou, aby doutnání rozníceno bylo v plamen, byt i jen nějakou píď vysoký. Na plamínku tom pokoušeli jsme se ohřáti vodu do varu a upraviti večeři; byla to perná práce. Stůl toho dne nebyl tak výborný jako obyčejně a nezískal kuchaři valné chvály. Pojídali jsme, vše nedovařené, či lépe řečeno polosyrové. Noc byla krutě studená, sněžilo; ráno ležel kolem všade na půl metru vysoko bílý příkrov a oslňoval svým leskem.

Zažil jsem dvě příjemné hodiny prohlížeje primitivní tkalcovské stavy Šoků a dávaje si vysvětlovati práci při nich. Sestavení jejich jest prosté. Osnova jest silně napjata a vratidlo, na které hotová tkanina jest navinována, spočívá při tkaní na klíní pracovnice. Celá práce vykonávána jest rukou. Outek se protahuje těžkým kouskem dřeva tvaru hranolovitého. Materiál, jehož se užívá ke tkaní, tvoří vlna ovčí nebo yači; buď v barvě přirozené, nebo v barvách základních, v červeni, modři a žluti, a toliko v jedné barvě míšené, v zeleni; modři a červeni užíváno bývá stejně často, zeleni zřídka. Nit jest dobře upředěna a není nijak přede tkaním upravována, tak že pevně utkaná látka jest poněkud mastná a proto nepromokavá. Ženy jsou s tímto starým uměním velmi dobře obeznámeny a sedávají celé dny pod šírým nebem, tkajíce velmi složité a dovedné vzorky. Barevné tkaniny na oděvy ženské jsou velice úzké, kdežto bílé látky na mužské šaty mívají asi 40 ctm. šířky. Vzorky pestrobarevné hotoveny bývají bez předloh a neobsahují ani linií kruhovitých ani obloukovitých, nýbrž pouze ornamenty přímočarné, sestavené ze čtverců a kosočtverců, od sebe oddělovaných trojbarevnými rovnoběžnými pruhy. Nadanější mladé ženy znají výborně zhotovovati koberce. Vzorem jsou jim staré čínské přikrývky, které do kraje pronikly přes Lhassu. Byť i lišily se od práce čínské zpracováním a menší trvalostí, jsou přece pěkné na pohled a podobají se dosti kobercům perským.

V podivném, asi od Tibeťanů vypůjčeném zvyku zalibují si Šokové. Modlí se větrem. Tibeťané ovládaní vyvinutějším citem náboženským nepotřebují služeb větru, nýbrž dávají své modlitební stroje hnáti dokonce vodou. Podám vysvětlení toho prostého způsobu modlíti se. Když Soka poprvé jde průsmykem neb cestou, zavěsí ústřižek obyčejně barvy bílé, ale někdy i barev jiných na napjatou tkanici tak, aby se třepetal ve větru; nebo také jindy, na př. před zhotovením nového obleku, obětuje pruh látky. Dokud hadřík se pohybuje, koná modlitbu; proto jej pevně uvazují na stromy, kůly, do větvoví. Na některých místech v horách jsou stromy a keře těmito symboly zcela pokryty, a četné praporky toho způsobu vlají skoro na všech střechách obydlí, na všech hrobech a branách vesnických.

Doba byla příliš příhodná, než abych jí nevyužil, i měl jsem veliký zálusk pobýti déle mezi nimi, porozhlédnouti se po způsobu jejich života, po jejich mravech i obyčejích, a především poznati přemíru nezdolné laskavosti těch horalů-poctivců.

Byl jsem přese všecky námitky nucen usednouti s podloženýma nohama na vyvýšené místo, zatím co ostatní hodovníci posadili se kolem mne v půlkruh. Jídal jsem dle domácího jejich mravu prsty, kterouž zdvořilost zvláště vysoce cenili, a ač z prvá zdál jsem se jim asi býti neohrabaným, nabyl jsem přece brzy dosti obratnosti, abych bráti mohl horké pokrmy do rukou. Umění to není ani tak obtížné, ale žádá cviku. Třeba vložiti vztažené a stisknuté prsty do misky, uchopiti sousto, obklíčiti je rychlým kruhovitým pohybem omáčkou, a pohybem ještě rychlejším spustiti je shora do úst, dříve ješjtěi než i jen jediná kapka unikne prstům. Při těchto nenucených hodech, jež bývaly kořeněny pálenkou a vínem z pšenice vyráběným, sebral jsem mnoho lidopisně i národopisně vzácné látky o tomto pomezním obyvatelstvu tibetském.

Čaj jsem pro vás zachránil!" vece doktor, zdvíhaje vítězoslavně konévku s čajem, kterou byl starostlivě k sobě tiskl. Seznalť již mou zálibu v zlatěžlutém moku.

Zatím stínové noční vznášeli se výš a výše po úbočí hory, a konečně zahalili je celé ve fialové modro; jenom na vrcholu leskl se ohnivý klášter ve vší své nádheře, až konečně objal stín i témě horské a ji samu.

Na severu protrhly se mraky, a malebně zjevil se nám posněžený vrchol svaté hory Kelas. Pohled naň byl opravdu okouzlující. Nejsa nepodoben vysokému štítu chrámovému, vyniká Kelas nade dlouhé nižší pásmo horské a liší se zamodralým nádechem svým od teplé žluti nižšího hřebene. Kelas vystupuje asi 600 metrů nad ostatní hory svého řetězu a má ostře ohraničené hrany i terassy, které označují rozličné jeho zvrstvení, a na kterých vodorovné pruhy sněhové se zářivě odrážejí od tmavého skalního podkladu. Tibeťané, Nepalci, Jumliové a Hindové uctívají tuto horu, pokládajíce ji za pobyt dobrých bohů, zejména boha Šivy. V podstavcovitém úpatí hory spatřují Hindové otisk provazů, kterými Rakas, zloduch, horu obepjal, aby skácel trůn boha Šivy. Prostovlasí a tváře majíce obráceny ke svaté hoře, šeptali moji lidé modlitby. Vroucně se modlili s rukama sepjatýma, které pozdvihovali zvolna do rovné linie s hlavou, pak poklekali, klaníce se až k zemi. Pundita z mého průvodu šeptal mi stoje vedle mne, abych pobožnost vykonal s ostatními. „Jest záhodno, abys v míru žil s bohy," pravil. "Neštěstí by tě stíhalo, kdybys hory Kelas nepozdravil, neboť jest sídlo bohů." Při tom zbožně ukazoval na temeno horské. Abych mu vyhověl, poklonil jsem se pokorně hoře a položil jsem potom bílý kámen na čokden, jak viděl jsem činiti ostatní. Slovem čokden neboli obo označují hrubé pyramidy, od zbožných věřících nanesené, kterých bylo tehdy kolem nás na sta a které viděti jest na všech cestách přes vysoká sedla, při všech jezerech, a také všude jinde, nikde však tak četně jako u Lama-Čokdenu. Pahrbek před strážnicí jakož i za ní byl doslova jimi poset, ježto každý, kdo tudy kráčí, položí kámen a to dle možnosti bílý na obo, aby měl štěstí, nebo naději, že splněno bude některé jeho vřelé přání.