RESPEKT.CZ
MEDOVÉ KUŽELKY
26.6.2011  
(výňatky z prózy)

Napřed přiznání: mé vztahy k realitě jsou příliš choulostivé, než abych neměl hrůzu z důkladnosti románů a krevnatých vyprávění – těch, jež si dovedou získat i úctu našich obezřetných otčímů. Díky naprostému nedostatku kázně nutné k tomu, abychom se jakž takž vyrovnali se životem, se dokonce neubráním odporu ani při pomyšlení na to, kolik poctivé námahy vyžaduje i výroba prostých detektivek, jejichž četba mi jinak působí ještě nejméně utrpení... i výčitek. Nejsem tu ani proto, abych vyprávěl svůj život krok za krokem jako Proust nebo Kerouac. S úlekem navíc zjišťuji, že se mi čím dál víc protiví i poměrně zábavná produkce obrazů, jíž je poesie, ta „čirá, svrchovaná tvorba“. Sršet metaforami jako se hýří vtipem na večírcích, zazářit nad oblaky, rozvinout se v básni jako exotická květina, zvadnout – kolik se tu ještě žádá zbytečné práce a námahy, jaká se tu znovu otevírá propast té nudy, kterou znamená účastnit se; účastnit se diskuse, šibřinek, hromadných poprav nebo prohlídky památek, účastnit se života! Co jiného je nakonec slavné „osvobozování imaginace“ než jenom trochu jiný způsob, jak si přece jen zacvičit na hrazdě tam nahoře, pod šapitó – tam, kam jsem se nikdy nemohl ani podívat, aby se mi nezvedl žaludek? Co horšího: není básnický obraz sám jen trochu jinou anekdotou než psychologický postřeh romanopisce, v tomto případě anekdotou osobní představivosti?

Ještě štěstí, že moje obrazotvornost je skoro stejná mátoha jako já a že ji do moc velkých výšek honit nemůžu, ani kdybych chtěl. Úzký pruh nejistého území, jež mi tak zbývá mezi nedomrlým životem a chudinkou imaginací, není sice na víc než na pouhé živoření, právě ale jeho nicotnost mi ještě nejméně brání v tom, co mi je nejpřirozenějším z duševních i tělesných stavů: v polospánku. (Dodnes mi vyhrknou slzy vděčnosti, když si vzpomenu, jak na mne závozník na korbě upozorňoval šoféra: „Hele, tenhle jde a přitom spí!“)* Těch pár příležitostných klopýtnutí, záludných přeřeknutí či přehlédnutí, která mě z něj čas od času probudí a přehluší krátce jeho jednotvárnost zábleskem překvapení, je moje jediná radost, to jediné, co mě jakž takž smiřuje se světem i se společníkem, jehož jsem odsouzen dělat sám sobě. „Ma vie ne fut que folies douces, c’est regrettable.“

Jakákoli snaha o zdokonalení přitom jistě nepřipadá v úvahu. Všechno, co chci sám od sebe, je tak docela obyčejné řečnění („cintat si pentli“), vybavování – stejně nesoustavné, zbrklé a zanedbatelné jako mé komíhání na pokraji dřímoty – o tom, co jsem tu a tam nedopatřením zahlédl mezi dvěma rychlíkovými vagony nebo mezi tvářemi dvou přátel (dvěma grimasami téhož přítele). Řečnění, které se sice potlouká až někde docela na okraji světa, v němž ale ani imaginace nesází proti skutečnosti nijak přemrštěné částky. Rozkmit mezi nudou a „slastí“, mezi všedním a „zázračným“, mezi nesvobodou a „svobodou“ tu není větší než mezi důvěrně známými dopravními značkami v naší vlasti a mezi týmiž dopravními značkami, sotva odlišnými drobnými detaily v provedení, jak je o prázdninách s údivem potkáváme i po přejezdu hranic sousedního Rakouska či Holandska. Stejně jako elán tohoto rozkmitu, ani elán následujících řádků není ničím víc (ani ničím méně) než elánem plně, horečně prožívané nemožnosti žít.

 

(...)

 

How to make a planet full of beautiful and happy people, 2008 / obraz Jakuba Matušky

Jako že vím čím dál méně, kde mi hlava stojí, nejdřív to se mnou spíš trhlo, když na mne Pavel V. zčistajasna vypálil, že si ode mne někde v té své Belgii přečetl k rannímu rohlíku „něco pěkného“ – jako to se mnou vždycky trhne, když si někdo někde, vprostřed toho dlouhého flámu, co mu čím dál bezostyšněji říkáme život, umane připomenout mi tu mou starou mystifikaci a začne mě z ničeho nic označovat za básníka. Jako bych sám nejlépe nevěděl, že jsem z těch, co nenapsali celou řadu knih, jako by to zas nebylo až o hezkých pár hodin – a velkých calvados, těch medových kuželek – později, co jsem u nálevního pultu v duchu slíbil oběma kumpánům, tomu po levici i tomu po pravici, že se teď kvůli nim do psaní doopravdy dám.

Jak na to ale myslím, svítá mi čím dál víc, že se P. ve skutečnosti zase tak docela nesplet a že jsem vlastně napsal všecko, co jsem kdy napsat chtěl; že, ruku na srdce a kdybych se rozkrájel, nemůžu ve skutečnosti za svými „tvůrčími plány“ být pozadu ani o jednu vteřinu. Že totiž – abych mluvil zvlášť zřetelně – všichni ti zkrachovaní poetové se svými vimrlaty a nešťastně zděděnými nosy, co se jich kymácí u barpultů světa od Smíchovského sklípku až po poslední páchnoucí, anýzovkou lepící díru na Bowery (nebo až po ten sidolem vycíděný bar, co ho má někde v Sidney nebo v Melbourne můj podařený pan otec), vlastně de facto nedělají nic jiného, než že ustavičně a bez oddechu píšou tu velkou knihu, co o ní zdánlivě celý život jen tak mlátěj pantem. Celé tohle velké poznání (které je samozřejmě jen malým zlomkem toho úplného, svrchovaného osvícení, jež si je tam dole, na dně mé osoby, stále jistější samo sebou) je přitom založeno na docela prostém a základním pozorování, že všecko básnění, umění a celý ten krám je jen dost pochybný druh ospravedlnění pro ten tak potrhlý a tak znamenitý způsob prožívání-říkání věcí, který bych nejradši, Hilar mě netrestej, nazval jazzovým a který je vlastní lidem, jak je mám rád a jak se mezi ně sám počítám. Žádná spása, ale jen další alibi, o nic horší ani lepší než jiné – z toho prostého důvodu, že žádná spása neexistuje. Ledaže by ovšem dobré alibi bylo už poloviční cesta ke spáse.

(Jednou se možná stejně ještě urvu a poběžím dalším kocovinným ránem dát si svou sklenici mléka vysvětit do nejbližšího kostela. Dnes ráno by to tedy nejspíš byl Saint-Sulpice.)

 

Křižovatka u Národního divadla v Praze patří docela jistě k těm místům, kam se sluší a patří umisťovat nesrovnatelně víc významných příhod a událostí z dosavadních i budoucích dějin než na jiná místa, ta, kde se nejčastěji neděje zhola nic – snad až na to, že jimi jednou za den, bez náznaku přibrzdění, pohrdavě projede nějaký mezinárodní rychlík. U Národního divadla se toho naproti tomu, jenom co si vzpomínám čistě namátkou, odehrály celé hromady: to, jak tu v mrtvém dusnu letní neděle ležel na kolejích vojenský šofér v čerstvě vypraných maskáčích a místo hlavy měl klubko krvavé pucvole, to, jak jsem si tu k ránu svítil světluškou posledního vajglu na každý kámen té památné budovy zvlášť, T. jak tu vzal v noci do náručí pištícího stařečka a běžel ho podat průvodčímu do dvaadvacítky a A. jak tu pod okny Slavie (kde bývalo vidět i nahého svatého nad – neviditelnou – mísou vařených raků) málem skončil svůj mladý život ve vitrince Svazu věčného přátelství, plné ostrých kovových hrotů. Taky Petr S., jak si tu za svítání naposledy naskočil na zadek tramvaje a ta, co jela za ní, ho k němu přimáčkla jako předem uschlou veš... O požáru ani nemluvě. Jsem si skoro jistý, že i to, jak se Fellini za okupace zachránil z náklaďáku, který ho – spolu s dalšímí zatčenými – odvážel na gestapo, když z něj totiž jednoduše vyskočil a uháněl se vrhnout kolem krku nejbližšímu německému oficírovi, že i to se stalo tam, na křižovatce u Národního. A bez oddechu to tak pokračuje dodnes...

Právě teď přivezli stěhovacím vozem před Národní svázaného slona, vstrčili mu chobot až po kořen do vývrtu předem za tím účelem – na míru – provedeného ve vozovce a rovnou u milého kořene mu ho uřízli pilou. Chobot zůstal jako ulitý vězet v dlažbě, kdežto slon se pomalu a s těžkým zaduněním skácel vprostřed vozovky na bok. Město se tou ránou otřáslo v samých základech (zrovna tak, jako když na jednoho „sáhne smrt“ nad první medovou kuželkou) a všechny jeho domy se o centimetr hloub zabořily do země. Hned nato zabubnují na tvrdou sloní kůži první kapky náhlé přeháňky, pilinami napěchovaný chobot bude po léta viset nad nouzovým východem v zadní části divadla.

P. S. Jsou i pražské zatáčky, kde lze v ranních hodinách hrát smyčcem na koleje jako na housle; nejdřív je ovšem třeba vyhnat poklepem z koleje všechnu uniformovanou havěť. Stejně dobře jde konečně po ránu vrzat na normální kus špeku.

 

(Škrtnuto: Za slunečného dne nahradit patníky u silnice skutečnými medovými kuželkami.)

 

(...)

 

Cesty jsou důležité, jejich cílem však nejsou vzdálená – nebo dokonce exotická – území. Dvě svědectví jsou v tom smyslu rozhodující. Básník zvedl připravený kufřík, přes ruku si dal pršiplášť a vyrazil slunným jarním odpolednem z předměstských zahrádek na vlak, kterým má konečně odjet na vysněnou cestu do Paříže. Ještě v ulici ale sklání hlavu a objevuje nečekanou rozlohu v trávě pod sebou, nový prostor se otvírá přímo tady, dýchá stále víc do šířky mezi stébly, sluncem zalitými oblázky a trhlinami v hlíně, až se básník na rohu ulice obrátí a vrátí se do vilky, jejíž podkroví obývá: zůstane doma a bude cestovat jen v básních a obrazech, které mu přináší vlna, již v něm vzedmulo těch pár metrů chůze.

Pařížský rentiér sice dopluje soukromou jachtou až do Číny (na Tahiti?), zůstane však v přístavu a vydá se na zpáteční cestu hned po tom, co ochutná vybraná jídla místní kuchyně, která si dá nosit přímo do jachty. Podobně může stačit k cestě, když při dopolední procházce zajdeme do domu, jejž obýváme, a zazvoníme u vlastních dveří, abychom si ověřili, že za nimi nejsme...

Nejde o vnější změnu místa, ale o to vnitřní přemístění, jež uvede do pohybu skutečnost v nás – nedílně blízkou a dalekou – a vyrazí z nás proud řeči, skrze niž zkusíme dát realitě tvar – a díky níž ta teprv začne nabývat úplné existence. Aby k tomu došlo, nemusíme se jistě přesunout jinam než do vedlejší místnosti (jako Obrazcov se svým portrétem), stačí dokonce jen sestoupit na dno své sklenice nebo dojet s jehlou do středu poslouchané desky.

Přesto je jednou třeba přenést se o kus dál, otočit se zády k nedostupné krásce z dostihového závodiště (kde u padoku vzrušeně střílela objektivem po plašících se ořích), k vlastníku pouťového panoptika složeného do beden v ohradě na předměstí i k černému kráteru krabičky s ichtyolem, který jsme mu přinesli na jeho uschlé hady. Otočit se zády a sunout se pomalu jinam podzimní pustinou, spolu s prázdným ztemnělým závodištěm značeným jen bójemi odhozených kelímků a zmačkaných papírů, zapalovat cigarety jednu za druhou jako ohýnky za své mrtvé a procházet dny od drahých aperitivů k chudým obědům a naopak, hned odstrkovaný proletář a hned zhýčkaný zámecký host, vléct se vpřed horkem rozpálenou ulicí s nehybnými auty a pytli u kraje chodníku, z nichž crčí mour nebo mouka, občas jen sám ztrnout na rohu a nestranně ukazovat ostatním, odkud vítr vane.

Někdo se bezpochyby zeptá: a za čím by se tak mělo jít, čemu se blížit? Pro každého, to se ví, je někde připraven trůn, cestou jen zbývá zjistit kde. Nemůže ale trůn být taky jenom strom, o nějž se zdálky ženeme přerazit v kamionu, tím nevyhnutelněji, oč osaměleji trčí z okraje pouště? Radši se neukvapit, sledovat jenom neviditelné lvy a slony, kteří se v rozhodující chvíli rozplynou mezi prsty, a pěstovat přepych, jež znamená moci vskočit do taxíku a na místě určení jej navždy opustit. Spíš než dosažený trůn – a cíl – je možná nejvyšší odměnou najít na konci cesty možnost prodloužit ji nečekaným skluzem, pronést svůj plamen až za městskou bránu a předat tu oheň neznámému kuřákovi, vyjít z domu do noci a teprv, když utone v mlze, za sebou slyšet zaklapnout jeho dveře.

 

Teď tu tedy ale stojíme u pultu, já právě uprostřed, a nezbývá nám než to nechat volně proudit, do sebe i ven, hned zářivé kuželky (každá se vždycky pije jako poprvé) a hned slavné řeči, díky nimž se nám to zas všecko rodí v puse, bílé ženské vypadlé z noční bouřky – ještě nabité ozonem –, zatímco hrom se ztrácí u dna šatníku (a v nás mizí další kuželka), matky za ohradou z těl kolegů porotců, mezi něž se stáhly a odkud na nás vrhají výchovné pohledy. (Ještě i s recepty, které si pak s J. budeme vozit přes oceán, si budeme předávat také gesta rodiček řídících dosud dopravu na kterémsi okružním bulváru, třebaže už jen zdálky...). Teď tu tedy stojíme, dějiny jsou za námi, sotva se o nás otřely, a mizí provinile za obzor, film skončil, vlak odjel, a nám tu napříště zbývá jen sedět v čekárně, nechat to ve svých řečech znovu ožívat a donekonečna to probírat, promítat si promítnutý film a vyprávět si, jak si tu o něm vyprávíme, dokud nám stačí síly a dech. Ani ve městech okolo se nic neděje, dokud to zas u pultu nespustíme a nezačneme vzrušeně líčit, jak se to v nich vzrušeně hemží, také každý z nás je tu jen natolik, nakolik si vlaje z pusy s cintanou pentlí, kterou z ní souká tím rychleji, čím dřív mu hrozí shořet v pozdním slunci zalévajícím pult a stínajícím prázdné skleničky. Někdy lze jistě přispět k rozhovoru jen tím, že v pravou chvíli mlčky vytáhneme kapesník nebo od pultu a hovořících kumpánů tiše odejdeme, aniž proto přerušíme spojení.

 

(Škrtnuto: Třpyt medových kuželek u silnice je pozvolna nahrazován třpytem napínáčků nastražených na barových židlích na první přízraky večera.)

 

(...)

 

Jednou jsem se náhle probudil, venku zas neochotně začínalo svítat. Vyprostil jsem se z navlhlých plen a rubášů a přistoupil k oknu zcela nahý, bez jediného špendlíku na svou obranu. Svět venku byl jen z vychladlého popela, i dvůr pod oknem a nízký cihlový dům naproti tomu, z něhož jsem se vykláněl – a jehož se zdál být odrazem v zrcadle –, byly náhle jakoby obnažené, beze zbytku vydány na pospas. Přistižen chvíli po katastrofě nebo před zmrtvýchvstáním (byl jsem jediný živý na zemi, jako hrdina magické knihy z dětství?) byl protější dům náhle na dosah ruky jako vzdálená planeta zachycená dalekohledem, až na to, že jsem žádný dalekohled neměl, jen svou nahotu. Co víc, ani tam naproti mi žádné sklo nebránilo vnikat pohledem do oken a hroužit se do ztichlých interiérů za nimi, z nichž táhla vyhořelá tma jako z hlubin spáleniště. Oddechování, které tam snad tmu dál lehce vzdouvalo, splývalo s mým vlastním, všechna lidská intimita, kterou jsem v něm přistihl, i se sípěním vražd a lazaretů hloub pod ním, v doutnajících troskách, jako by teď ležela na mých zádech. Bylo to na mně, nezbývalo než vzít na vědomí, že tu za svítání trčím bez pomoci na pustém předměstí cizí, nepovědomé metropole.

V té vylidněné chvíli a scenerii tu přitom zároveň bylo všechno, na kost vyhublá vize houstla přílivem podstat: všechno, oč může jít, v tom málu vyvstalém z hloubi tmy, v cihlách spáleného domku, v neznělém dunění kovadliny dál za nimi, v bledém svítání mé nahé kůže. Cihly, vyhaslá palčivost osudných vražd bez oběti, kovadlina, povzdech cest přes moře v hloubi kovu, nahota, křehké tělo těla. (Nebude to trvat dlouho, jen co se kolem zas rozšumí celé mraveniště a rozbují se všechna ta nezničitelná spleť, jen co se ampliony zas chraplavě rozhučí a mláďatům zapadne do tmy zuhelnatělý míč, budu se na druhém konci krajiny třást ve spodkách na rezavé plošině požárních schodů, jejíž dveře jsem si za sebou zabouchl, klepat krabatým prstem na drnčící okno a vplétat své volání o pomoc do křiku kamarádovy milenky v ložnici za sklem, vystaven jako nikdy nepřízni kopřiv a spáleným jarním rzím; ledaže bych jen k půlnoci, pět minut před dvanáctou, tiskl ve tmě prolezlé akáty své hořící ucho k drkotání prkenné ohrady – zatímco na blízkou fasádu by němě doléhal stín láhve skotské –, naslouchal bych tichu pod krustou plakátů na ohradě a hledal u dna tmy rozluštění záhady černých a modrých klobouků, které z ní k ránu vynesou rozveselení pánové a z jejichž počtu vyvodí pozorovatel odnaproti barvu toho, který má na hlavě sám.) Dvířka dějin navždy zaklapla za mými zády, záhadně propojené šňůrky od žaluzií, jejichž konce jsem držel v rukou, byly i šňůrky od světa, které jsem se teď právě tak měl učit rozplétat a ovládat, bez nápovědy a bez velké naděje na úspěch.

Ráno kolem ovšem bezedně mlčí o tom, jaké bych ve světě mohl mít poslání; ať v sobě i kolem sebe šátrám sebevíc, nenahmatám nic solidního ani na straně revoluce a barikád, ani na straně hebčích met a kót, které se ztékají v posteli, lásky nebo jen věšteckého spánku. Až jednou to samo vyvstane z prázdna v letním světle, zároveň s končícím obědem: jsem tu jednoduše proto, vidím teď – úkol o nic menší nebo větší než jiný –, abych ve svém okolí znovu zavedl užívání párátek. Pocit úlevy mi kazí jen vědomí, že se špatně orientuju ve vlastní puse.

 

Poslání, pravda, se o nás mohlo ucházet víc, už tam u Národního divadla mě jedno v dusném odpoledni obemklo až k zalknutí. Když jsem na nedělně vylidněném nábřeží zvedl hlavu k tramvaji, která se od divadla blížila k lávce na ostrov, a uviděl před ní přebíhající stařenku, ne víc než přeludnou mušku a stín proti rudé přídi, když náhle vojenský náklaďák, jehož se nenadála a který se tiše sunul podél tramvaje, trčel výhrůžně ve vzduchu a z korby to padalo na chodník – snad teprv pak prkna i strašně zapraštěla –, stačil jsem se jen přitlačit k zídce nad vodou a proklouznout kolem doutnajících trosek dál k divadlu, ještě než na nábřeží začal růst vzrušený lidský roj. Ten s krvavým chuchvalcem místo hlavy ležel sám na rozpálené dlažbě, daleko před vrakem vozu, jako v pusté zemi nikoho, vláčel jsem ten obraz prázdným a sálajícím městem až do dalekého Karlína, neschopný vytřást ho z mozku. Jeho krví se pak nalévala i zrnitá černobílá fotografie, která nazítří vyšla v novinách a pod níž jsem četl osudnou „ o tom, že svědkové smrtelné havárie se dosud hledají. Nezaplněné prázdno a neuzavřená past, která tam dodnes zeje, zatímco já jsem se od ní nepřestal vzdalovat, s představou, že tak uniknu poslání, které mi připadlo. Neunikl jsem ale ničemu, zanedbáním své svědecké role jsem se jí nezbavil, jen jsem se napříště stal svědkem prchajícím z místa činu.

Tramvaj, 2009 / obraz Jakuba Matušky

Petr Král (70)

Básník, překladatel a esejista píšící česky a francouzsky. Po sovětské invazi emigroval do Francie a usadil se v Paříži; v roce 1984 pobýval v Quebeku. Živil se nejrůznějšími zaměstnáními – jako pomocník v galerii, fotolaborant aj. Působil jako lektor v nakladatelství Gallimard. Od léta 1990 do jara 1991 pracoval jako kulturní rada čs. velvyslanectví v Paříži. Později hostoval na univerzitách v Paříži a Lyonu, a také v Brně na Masarykově univerzitě. Od roku 2005 žije trvale v Praze. Je autorem více než 20 básnických sbírek, desítky prozaických a esejistických knih.

 

*Spánek jistě dotírá za každým psaním (psaní-spaní), jak o tom může svědčit i následující citát: „Ten, kdo se chce vyjádřit, musí z horké sféry vášní přejít do poměrně chladné a ospalé sféry znaků. V přítomnosti všeho vyjádření je tak třeba se ptát, zda se ten, kdo se vyjadřuje, nechystá hluboce usnout.“

 

Próza Medové kuželky má vyjít v září v nakladatelství Pulchra.

Autor/ři: Petr Král  
 
Obchodní podmínky © Copyright Respekt Publishing a.s. ISSN 1801-1446  – Design: Respekt  – Technická realizace: Economia a.s.
Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.