JULES VERNE: DĚTI KAPITÁNA GRANTA
..

Z francouzského původního vydání Les Enfants du capitaine Grant,
vydaného nakladatelstvím J. Hetzel et Cie v Paříži, přeložil Václav Beneš.
Původní francouzské ilustrace Riouovy.
České vydání ilustroval Zdeněk Burián.
....

Odkazy:

Magalhaesův průliv

Cesta přes Chile

Dvanáct tisíc stop nad zemí

Dolů s Kordiller

Rio Colorado

Pampy

Maté

I. - KAPITOLA PRVNÍ, KLADIVOUN ...

Dne 26. července 1864, za ostrého větru severovýchodního, razila si nádherná jachta plnou parou cestu po vlnách Severního průlivu. Na malém stěžni zadním-vratiráhnu, třepotala se jí anglická vlajka. Na vrcholu hlavního stěžně byl modrý praporec se zlatě vyšitými iniciálkami E. G. a s vévodskou korunkou. Jachta se jmenovala Duncan a náležela lordu Glenarvanovi, jednomu z šestnácti skotských členů anglické Horní sněmovny a nejvýznačnějšímu členu Královského temžského jachtklubu, který je tolik proslaven po celém Spojeném království.
Lord Edvard Glenarvan byl na palubě se svou mladou chotí lady Helenou a s bratrancem majorem Mac Nabbsem.
Duncan byl jako nově postavená loď na zkušební plavbě několik mil (Námořní míle má 1852 metry) od Clydské zátoky a nyní se vracel zpět do Glasgowa. Na obzoru se již vynořil ostrov Arran; tu však hlídkující lodník ohlásil, že do brázdy za jachtou se vřítila nějaká obrovská ryba. Kapitán John Mangles o tom okamžitě zpravil lorda Edvarda. Ten ihned vystoupil s majorem Mac Nabbsem na záďovou nástavbu a tázal se kapitána, jaká je to podle něho ryba.
"Myslím, mylorde," odpověděl John Mangles, "že to bude opravdu pořádný žralok."
"Žralok v těchto místech!" zvolal Glenarvan.
"Je to mimo jakoukoliv pochybnost," odvětil kapitán. "Tato ryba patří k druhu žraloků, s nímž se setkáváme ve všech mořích a na všech zeměpisných šířkách. Je to kladivoun a velmi bych se mýlil, kdybychom neměli co činit s jedním z těchto darebů. Kdybyste svolil a kdyby se lady Glenarvanová chtěla zúčastnit zajímavého lovu, dozvěděli bychom se hned, na čem jsme."
"Co tomu říkáte, Mac Nabbsi?" řekl lord Glenarvan majorovi. "Jste pro to, abychom zkusili štěstí?"
"Jsem pro totéž co vy," odpověděl klidně major.
"Nehledě k tomu," dodal John Mangles, "že nikdy neškodí, když se tito hrozní dravci hubí. Využijme příležitosti, a dovolíte-li, mylorde, bude to zároveň vzrušující podívaná i dobrý skutek."
"Budiž, Johne," řekl lord Glenarvan.
Pak poslal pro lady Helenu. Přišla za ním na záďovou nástavbu, neboť vyhlídka na vzrušující lov ji opravdu silně lákala.
Moře bylo nádherné. Na jeho hladině bylo možno zřetelně sledovat rychlé pohyby žraloka, který se ponořoval a vymršťoval s neuvěřitelnou prudkostí. John Mangles ;uďělil rozkazy. Námořníci hodili přes zábradlí na pravém boku lodi silné lano s hákem, na němž byl nastražen velký kus slaniny. Přestože byl žralok ještě vzdálen asi padesát yardů, ucítil návnadu a rychle se blížil k jachtě. Bylo vidět, jak jeho ploutve, šedé na koncích a černé u kořene, prudce bijí do vln, kdežto ocas ho udržoval v přímém směru. Čím více se dravec přibližoval, tím více bylo viděti jeho velké, vystouplé oči, lačností zarudlé, a jeho rozevřené čelisti odkrývaly při náhlých obratech čtyři řady zubů. Hlavu měl širokou, ve tvaru jakéhosi dvoustranného kladiva na jediné rukojeti. John Mangles se nemohl mýlit; byl to nejžravější druh čeledi, kterému Francouzové říkají kladivoun, Angličané "ryba-váha" a Provencálové "ryba-žid".
Cestující a námořníci z Duncana sledovali pohyby žraloka s živým zájmem.
V okamžiku bylo zvíře u háku, obrátilo se na záda, aby jej mohlo lépe uchopit, a veliká návnada zmizela v mohutném chřtánu. Vzápětí kladivoun prudce trhl lanem a sám se tak "zasekl"; námořníci pak rychle obludného žraloka vytáhli kladkostrojem, připevněným k hlavnímu ráhnu.
Žralok sebou divoce zmítal, aby se dostal zpět do rodného živlu. Ale námořníci si s jeho divokostí nemilosrdně poradili. Silným provazem se smyčkou na konci mu stáhli ocas a ochromili tím jeho pohyby. Za několik okamžiků táhli již kladivouna přes brlení a povalili ho na palubu. Vzápětí k němu obezřetně přistoupil jeden ná mořník a mocnou ranou sekyry mu přesekl strašný ocas.
Lov na dravce skončil. Nikdo se už nemusil netvora obávat. Byla ukojenapomstychtivost lodníků, ale ne jejich zvědavost. Na lodích je totiž zvykem, že se žaludek žraloků pečlivě prohledává. Protože námořníci znají nevybíravou žravost žraloka, vždycky očekávají nějaké překvapení a většinou nebývají zklamáni.
Lady Glenarvanová nechtěla přihlížet tomuto nechutnému "průzkumu" a vrátila se na záď. Žralok ještě chroptěl: Byl deset stop dlouhý a vážil přes šest set liber. Taková délka a váha nejsou ničím neobvyklým; i když se kladivoun nepočítá mezi obry svého druhu, přece jen patří mezi ty nejnebezpečnější.
Zanedlouho byla obrovská ryba bez jakýchkoliv okolků sekyrou vykuchána.
Hák vězel až v samém žaludku, který byl úplně prázdný. Žralok zřejmě už dlouho hladověl a zklamaní námořníci se chystali vyhodit jeho vnitřnosti do moře, když tu upoutal loďmistrovu pozornost jakýsi nevzhledný předmět, pevně vězící v jednom střevě.
"Co je tohle?" zvolal.
"Asi nějaký kámen," odpověděl jeden námořník. "Žralok ho spolkl, aby byl těžší."
"Kdepak!" odtušil jiný. "To je prostě řetězová koule, která se tomu lotrovi dostala do břicha, a on ji nemohl ještě strávit."
"Nehádejte se!" odpověděl Tom Austin, zástupce kapitána. "Copak nevidíte, že ten žralok je notný pijan? Vypil nejen víno, ale i láhev , jen aby o nic nepřišel!"
' "Cože!" zvolal lord Glenarvan. "Ten žralok má v břiše láhev?"
"Opravdovou láhev," odpověděl loďmistr. "Ale je na ní vidět, že není z vinného
sklepa."
"Výborně, Tome," odvětil lord Edvard, "opatrně ji vyndejte. V lahvích nale zených v moři bývají často důležité listiny."
"Myslíte?" pravil major Mac Nabbs.
"Myslím přinejmenším tolik, že se to někdy stává." "Prosím, já nic nenamítám," odpověděl major. "Možná že láhev obsahuje nějaké
tajemství."
"To se právě dovíme," řekl Glenarvan. "Tak co je Tome."
"Zde je," odpověděl zástupce kapitána a ukázal nevzhledný předmět, který právě se značnou námahou vytáhl ze žraločích útrob.
"Výborně," řekl Glenarvan. "Dejte tu odpornou věc omýt a ať mi ji někdo přinese dovnitř."
Tom uposlechl a láhev, nalezená za tak podivných okolností, octla se na stole v jídelně. Kolem stolu zasedli lord Glenarvan, major Mac Nabbs, kapitán John Mangles a lady Helena, neboť každá žena, jak se tvrdí, je vždycky trošku zvědavá.
Na moři je událostí každá maličkost. Chvíli bylo ticho. Každý se jenom zkoumavě díval na křehký dar moře. Obsahoval tajemství nějakého neštěstí? Nebo to bylo jen bezvýznamné poselství, které z dlouhé chvíle svěřil nějaký mořeplavec zvůli vln?
Bylo nutno to zjistit. Glenarvan bez dalšího otálení počal tedy zkoumat láhev, a to s opatrností, jaká v podobných případech bývá jenom na místě. Vypadal v té chvíli jako soudce zjišťující podrobnosti nějakého vážného případu. A Glenarvan jednal správně, protože i zdánlivě nejméně důležitá stopa může často vést k velikému objevu.
Než začali prohledávat vnitřek láhve, prozkoumali ji zvenčí. Měla úzké hrdlo, na němž byl ještě kousek zrezivělého drátu; její silné stěny, schopné snášet tlak několika atmosfér, prozrazovaly zřetelně šampaňský původ. Vinaři v Ai nebo Epernay*) přerážejí takovými lahvemi příčle u židlí, ale na lahvích se neobjeví jediná trhlina. Taková láhev mohla jistě beze škody přestát i nejdelší pouť.
"Je to láhev firmy Cliquot," řekl prostě major. A protože tomu patrně rozuměl, bylo jeho zjištění přijato bez námitek.
"Milý majore," odpověděla Helena, "co záleží na tom, jaká je to láhev, když nevíme, odkud se sem dostala."
"To se dovíme, drahá Heleno, řekl lord Edvard. "Už teď lze tvrdit, že se sem dostala zdaleka. Pohleďte na její kamenitý povlak, na tyto, možno říci, zkameněliny, které se na ní usadily působením mořské vody! Musela být hodně dlouho v moři, než zmizela v břiše žraloka."
"Souhlasím s vámi," odpověděl major. "Tato křehká nádoba, chráněná takovým kamenným obalem, mohla vykonat dalekou cestu."
"Ale odkud otázala se lady Glenarvanová.
"Jen strpení, má drahá Heleno, jen strpení, s lahvemi musí člověk opatrně.
Velice bych se mýlil, kdyby nám tato láhev sama nezodpověděla všechny otázky."
A po těch slovech počal Glenarvan seškrabávat tvrdou usazeninu z hrdla láhve.
Za okamžik se objevila zátka, naneštěstí silně poškozená mořskou vodou.
"To je nepříjemná věc," řekl Glenarvan. "Protože je-li uvnitř nějaký papír, bude ve velmi špatném stavu."

*(Slavné vinorodé kraje francouzské.)

"Také se obávám." poznamenal major.
"Musím říci," pokračoval Glenarvan, "že tak špatně uzavřená láhev by se byla jistě velmi brzy potopila. Ještě štěstí, že ji žralok spolkl a donesl na palubu Duncana."
"To je pravda," odpověděl John Mangles, "ale více by nám bylo prospělo, kdybychom ji byli vylovili na širém moři, na určité zeměpisné šířce a délce. Pak bychom byli mohli přihlédnout k vzdušným a mořským proudům a tak stanovit cestu, kterou láhev urazila. Ale s takovým činitelem, jako je žralok, jenž pluje i proti proudu, to nikdy nevíme, na čem vlastně jsme."

"Však uvidíme," řekl Glenarvan.
Tu již vytáhl co nejopatrněji zátku a po lodi se rozlil silný zápach zatuchlé soli.

"Tak co je?" otázala se lady Helena s čistě ženskou netrpělivostí.
"Ano. Nemýlil jsem se!" zvolal Glenarvan. "Jsou v ní papíry!"
-, Jsou tam listiny.
"Listiny. jásala lady Helena.
"Jenže se zdá," odpověděl Glenarvan, "že jsou rozmáčené. Nedají se vytáhnout, jsou přilepené ke stěnám láhve."

"Tak ji rozbijeme, řekl Mac Nabbs.

"Raději bych ji zachoval celou," odvětil Glenarvan.
"Já také," přitakal major.

"Zajisté, řekla lady Helena, "ale obsah láhve je důležitější než láhev sama, a je rozumnější obětovat láhev obsahu."

"Ať tedy mylord urazí jenom hrdlo," navrhl John Mangles. "Tak budeme moci vyndat listiny a přitom neporušíme láhev."

"Rychle, rychle, Edvarde! zvolala lady Glenarvanová.
Bylo nesnadné získat listiny jiným způsobem, a proto se lord Glenarvan, ač nerad, odhodlal rozbít hrdlo vzácné láhve. Musel si vzít kladivo, kamenitý obal byl opravdu tvrdý jako žula. A už dopadly na stůl střepy láhve a objevilo se několik slepených kousků papíru. Glenarvan je opatrně vytáhl, oddělil je od sebe a rozložil před sebou. Lady Helena, major a kapitán se kolem něho seskupili.


... II. KAPITOLA DRUHÁ. TŘI LISTINY...


Na oněch kouscích papíru, zpola rozmočených vodou, bylo vidět jenom několik slov: Byly to nerozluštitelné zbytky téměř již zcela smazaných řádek. Lord Glenarvan papíry několik minut pozorně prohlížel, na všechny strany obracel, přidržoval proti světlu, zkoumal i sebenepatrnější stopy písma, jež moře ušetřilo, a potom pohlédl na své přátele, kteří ho úzkostlivě pozorovali.
"Jsou to," pravil, "tři různé listiny, pravděpodobně tři opisy téhož dokumentu, přeloženého do tří jazyků: do angličtiny, do francouzštiny a do němčiny. Několik málo slov, která se dochovala, nepřipouští v tomto směru žádných pochyb."

"Ale dávají ta slova aspoň nějaký smysl?" otázala se lady Glenarvanová.

"Těžko říci, Heleno.. Slova na těch listinách jjsou velice neúplná."
"Možná že se budou vzájemně doplňovat," poznamenal major.
"Ano," odpověděl John Mangles, "je vyloučeno, aby mořská voda rozleptala všechny řádky přesně na týchž místech, a když připojíme ty útržky jednotlivých vět k sobě, najdeme v nich nakonec smysl."
"To také učiníme," řekl lord Glenarvan. "Postupujme však systematicky.
Vezměme nejprve listinu anglickou."
Tato listina obsahovala řádky a slova v tomto uspořádání:

62 Bri gou
sink stra
aland
skipp Gr
that monit of long
and ssistance
lost

"To nám mnoho neříká," prohodil major zklamaně.
"Rozhodně," odpověděl kapitán, "je to poctivá angličtina."


"O tom není pochyb," řekl lord Glenarvan, "slova sink, aland, that, and, lost jsou neporušená, skipp dává jasně slovo skipper*) a jde o nějakého pana Gr..,
který byl pravděpodobně kapitánem ztroskotané lodi."


*) Sink, aland, that, and, lost znamenají v angličtině potopiti se, k souši, tento, a, ztracen. Skipper je kapitán obchodní lodi.
"Připojme ještě," dodal John Mangles, "slova monit assistance, jejichž výklad je přece docela jasný. Monition znamená listina, assistance pomoc."

"Vida! Tohle už přece jen něco je," odvětila lady Helena.
"Bohužel," namítl major, "chybějí nám celé řádky. Jak zjistíme jméno ztroskotané lodi a místo neštěstí?"
"Zjistíme je," řekl lord Edvard.
"Zajisté," odtušil major, který vždy s každým souhlasil, "ale jak?"

"Tak, že doplníme jednu listinu druhou. "

"Zkusme to!" zvolala lady Helena.
Na druhém kousku papíru, který byl ještě víc poškozen než prvý, bylo jen několik osamělých a takto rozmístěných slov:
7 Juni Glas
zwei atrosen
graus
bringt ihnen


"To je napsáno německy," řekl John Mangles, sotvaže se na ten lístek podíval.
"A umíte německy Johne. otázal se Glenarvan.

"Dokonale, mylorde.

"Povězte nám tedy co znamená těch několik slov."
Kapitán si pozorně prohlédl listinu a řekl:
"Především teď máme přesné datum neštěstí. 7. Juni znamená sedmého června, a připojíme-li toto datum k číslicím 62 z anglické listiny, dostaneme úplné datum:
7. června 1862."
"Výborně!" zvolala lady Helena. "Pokračujte, Johne!"
"Na téže řádce," pokračoval mladý kapitán, "vidím slovo Glas, které ve spojení se slovem gow z prvé listiny dává Glasgow. Jde zřejmě o loď z Glasgowa."
"Totéž si myslím i já," poznamenal major.
"Druhá řádka chybí na listině úplně," pokračoval John Mangles. "Ale na třetí vidím dvě důležitá slova: zwei, což značí dva, a atrosen, či vlastně Matrosen, což je německy námořníci."
"Šlo tedy," řekla lady Helena, "o kapitána a dva námořníky."

"Pravděpodobně, odpověděl lord Glenarvan.
"Přiznávám se, mylorde," dodal kapitán, "že další slovo graus mi činí potíže.
Nevím, jak je přeložit. Snad nám je objasní třetí listina. Poslední dvě slova jsou však lehko srozumitelná. Bringt ihnen znamená přispějte jim, a spojíme-li je s anglickým slovem na sedmé řádce, to jest se slovem assistance, pak věta přispějte jim na pomoc vyplývá sama sebou."
"Ano! Přispějte jim na pomoc!" řekl Glenarvan. "Ovšem kde jsou ti nešťastníci?
Nic zatím nenaznačuje místo, a tak je dějiště neštěstí naprosto neznámé."
"Doufejme, že nám francouzská listina řekne víc," pobízela lady Helena.
"Prohlédněme si ji tedy," odpověděl Glenarvan. "Protože všichni tento jazyk ovládáme, bude naše pátrání snazší."
Zde je přesný otisk třetí listiny:

trois ats tannia
gonie austral
abor
contin pr cruel indi
jeté ongit
et 37oll' lat
"Jsou tam čísla," zvolala lady Helena. "Podívejte, pánové, podívejte!.. "
"Postupujme po pořádku," řekl lord Glenarvan, "začněme prvním řádkem. Dovolte, abych bral ta roztroušená a neúplná slova jedno po druhém. Především vidím, že jde o slovo trois-máts -, trojstěžník, jehož jméno se nám díky anglické a francouzské listině zachovalo úplně: Britannia. Z obou následujících slov gonie a austral má jenom slovo druhé význam nám všem srozumitelný; znamená jižní."
"To už je důležitá podrobnost," prohodil John Mangles. "K neštěstí došlo na jižní polokouli."

"To je hodně neurčité," řekl major.
"Pokračuji," ujal se slova Glenarvan. "Aha, slovo abor, to je kořen slovesa aborder -, připlout. Ti nešťastníci tedy připluli k nějakému břehu. Ale k jakému?
Contin! Tedy na nějakém kontinentě? Cruel -, krutý. .."
"Krutý!" zvolal John Mangles. "Ale to přece vysvětluje německé slovo graus.. .
grausam. .. krutý!"
"Pokračujme! Pokračujme!" řekl Glenarvan, jehož zájem vzrůstal, čím více se mu vybavoval smysl neúplných slov. "Indi. .. ti mořeplavci tedy byli vyvrženi u Indie? Co znamená slovo ongit? Aha, longitude -, šířka! A zde je šířka třicet sedm stupňů, jedenáct minut. Konečně nějaký přesný údaj!"
"Délka však chybí," řekl Mac Nabbs.
"Člověk nemůže chtít všechno, milý majore," odvětil Glenarvan, "a přesný stupeň šířky už je přece něco. Francouzská listina je nesporně nejúplnější. Je jasné, že text všech tří je totožný, protože jsme na nich zjistili stejný počet řádek a slova se zčásti doplňují. Nyní musíme listiny spojit, přeložit do jediného jazyka a najít jejich nejpravděpodobnější, nejlogičtější a nejúplnější smysl."
"Hodláte listiny přeložit do francouzštiny, do angličtiny nebo do němčiny?" otázal se major.
"Do francouzštiny," odpověděl Glenarvan, "protože většina důležitých slov se zachovala v této řeči."
"To je správné, mylorde," řekl John Mangles, "nehledě k tomu, že všichni tento jazyk dobře ovládáme."
"Jsme tedy zajedno. Přepíši tyto listiny na jedinou, spojím zbytky slov a útržky vět, ponechám vzdálenosti mezi nimi, jak jsou, doplním ta slova, jejichž smysl je nesporný, a pak vše porovnáme a posoudíme."
Glenarvan uchopil pero a po chvilce předložil svým přátelům list papíru, na němž byly tyto řádky:
7. června 1862 trojstěžník Britannia Glasgow ztroskotal gonie jižnl (austral) k souši dva námořníci kapitán Gr připl (abor)
peun (conti) za (prJ krut indi vrhli tuto listinu a 37 o11' šířky ztraceni délky Přispějte jim na pomoc!"
V té chvíli přišel jeden námořník oznámit kapitánovi, že Duncan vplouvá do Clydské zátoky, a žádal jej o rozkazy.
"Jaké máte úmysly, mylorde?" obrátil se John Mangles na lorda Glenarvana. "Chci být co nejrychleji v Dumbartonu, Johne. Odtamtud se lady Helena vrátí na Malcolm. Já pojedu do Londýna a předložím tyto listiny na admiralitě." John udělil příslušné rozkazy a námořník je odešel vyřídit jeho zástupci. "A nyní, přátelé, pokračujme v pátrání. Jsme na stopě velikého neštěstí. Život několika lidí závisí na našem ostrovtipu. Vynaložme tedy všechen svůj důvtip, abychom listiny rozluštili."
"Jsme připraveni, Edvarde," odvětila lady Helena.
"Především," pokračoval Glenarvan, "musíme v listinách rozlišovat trojí různá fakta: za prvé to, co víme, za druhé to, co si můžeme domyslit, a konečně za třetí to, co nevíme. Co víme? Víme, že sedmého června 1862 ztroskotal trojstěžník Britannia z Glasgowa, že dva námořníci a kapitán hodili tyto listiny do moře na 37stup 11' země pisné šířky a že žádají o pomoc."
"Zcela správně," přitakal major.
"Co si můžeme domyslit," pokračoval Glenarvan. "Především to, že k neštěstí
došlo v jižních vodách, a tu bych byl rád, abyste si povšimli slova gonie. Nenaznačuje
samo sebou jméno země, jíž patří?"
"Patagonie!" zvolala lady Helena.
"Nepochybně."
"Prochází však Patagonií třicátá sedmá rovnoběžka?" otázal se major.
"To si lze snadno ověřit," odpověděl John Mangles a rozložil mapu Jižní Ameriky.
"Je tomu tak. Třicátá sedmá rovnoběžka probíhá Patagonií. Protíná Araukánii, v pampách probíhá severní Patagonií a běží dále přes Atlantik."
"Dobrá. Pokračujme ve svých dohadech. Oba námořníci a kapitán připluli...
připluli k čemu? K pevnině... k pevnině; chápete, k pevnině, a nikoliv k ostrovu. Co se s nimi stalo? Ti nešťastníci skutečně upadli do zajetí, stali se zajatci. A koho? Krutých Indiánů. Souhlasíte? Neobjevují se nám na prázdnýCh místech vhodná slova sama? Není vám tato listina nyní jasná? Nesvítá vám již?"
Glenarvan mluvil nadšeně. Z očí mu vyzařovala naprostá sebedůvěra. A jeho zápal se přenášel i na posluchače. Také oni volali: "To je jasné! To je jasné!"
Za okamžik lord Edvard pokračoval:
"Všechny tyto domněnky se mi, přátelé, zdají neobyčejně pravděpodobné.
Podle mého názoru došlo k neštěstí na patagonském pobřeží. Ostatně v Glasgowě se dotáži, kam Britannia plula, a pak budeme vědět, zdali se mohla dostat do oněch končin."
"To nemusíme chodit tak daleko," odpověděl John Mangles. "Mám zde všechny ročníky Obchodních a lodních zpráv, které nám poskytnou přesné údaje."
Ukažte tedy!" zvolala lady Glenarvanová..
John Mangles přinesl svazek těchto novin z roku 1862 a začal v nich rychle listovat. Zanedlouho našel, co hledal, a pak řekl spokojeně:
"Třicátého května 1862. Peru, Callao, s nákladem pro Glasgow, Britannia, kapitán Grant."
"Grant," zvolal lord Glenarvan. "Ten statečný Skot který chtěl v Tichomoří založit Nové Skotsko!"
"Ano," odpověděl John Mangles, "vyplul roku 1861 z Glasgowa na palubě Britannie a od té doby o něm není zpráv."
"Již nemužeme pochybovat, nemůžeme;" řekl Glenarvan. "Je to samozřejmě on.
Britannia opustila Callao 30. května a 7. června, týden po odplutí, ztroskotala na patagonském pobřeží. V těchto zlomcích slov, která se zdála nerozluštitelná, je celý její osud. Vidíte, přátelé, že se nám podařilo domyslit si velkou část údajů. Neznáme jen jedno, a to je chybějící stupeň délky."
"Nepotřebujeme jej," odpověděl John Mangles, "protože známe zemi. A mohl bych jet přímo k místu neštěstí, i když znám jenom šířku."
Víme tedy všechno?" otázala se lady Glenarvanová.
"Všechno, má drahá Heleno, a ta bílá místa, jež mezi slovy listiny zanechalo moře, ta bez nesnází doplním, jako kdyby je diktoval sám kapitán Grant."
A lord Glenarvan znovu vzal pero a bez rozmýšlení sestavil tuto zprávu:
Dne 7. června 1862 trojstěžník Britannia z Glasgowa ztroskotal na patagonském pobřeží na jižní polokouli. Směřujíce k souši, dva námořníci a kapitán Grant se pokusí připlavat k pevnině, kde padnou do zajetí krutých Indiánů. Vrhli tuto listinu na. .. stupni zeměpisné délky a na 37stupni 11' šířky. Přispějte jim na pomoc, jinak jsou ztraceni.
"Výborně, výborně, drahý Edvarde," řekla lady Helena, "a jestliže ti nešťastníci opět spatří svou vlast, mohou za to vděčit jenom vám."
"A oni ji spatří," odpověděl Glenarvan. "Tato listina je příliš jednoznačná, příliš jasná, příliš zřetelná. Anglie nemůže váhat a musí přispěchat na pomoc třem svým synům, kteří jsou opuštěni na pustém pobřeží. Co udělala pro cestovatele Franklina*) a pro tolik jiných, učiní dnes i pro trosečníky Britannie."
"Ale tito nešťastníci," připomněla lady Helena, "mají jistě rodiny, které je oplakávají. Možná že nebohý kapitán Grant má ženu, děti. .."
"Máte pravdu, má drahá, a já se postarám o to, aby se dozvěděli, že všechna naděje ještě není ztracena. A teď se, přátelé, vraťme na palubu, protože se už jistě blížíme k přístavu."
A skutečně, Duncan přidal páru a míjel v tomto okamžiku pobřeží ostrova Bute; po pravici nechal Rothesay s krásným městečkem, rozloženým v úrodném údolí.
Pak zabočil do těsných úžin zátoky, proplul kolem Greenocku a v šest hodin večer zakotvil při úpatí dumbartonské čedičové skály, na jejímž vrcholku se zdvihá slavný zámek skotského hrdiny Wallace**).
Tam už lady Helenu očekával spěšně zapřažený kočár a ten ji s majorem Mac Nabbsem zavezl na zámek Malcolm. Lord Glenarvan se polibkem rozloučil se svou mladou chotí a pospíšil na rychlík do Glasgowa.
Před odjezdem však ještě odeslal spěšnou depeši do deníků Times a Morning-Chronicle, a tak v obou redakcích za několik minut poté vyťukával elektrický telegraf zprávu tohoto znění:
"Kdo by se zajímal o podrobnosti osudu trojstěžníku Britannia z Glasgowa a jeho kapitána Granta, nechť se obrátí na lorda Glenarvana, Malcolm, Luss, dumbartonské hrabství, Skotsko."

*) John Franklin byl slavný anglický mořeplavec. Zahynul r.1847 při výpravě k severnímu pólu.
**) William Wallace bojoval za svobodu Skotů. Byl Angličany popraven r.1305.


...III. KAPITOLA TŘETÍ. ZÁMEK MALCOLM...

Malcolm je jedním z nejpoetičtějších zámků ve Skotské vysočině -, Highlands;
leží poblíže vísky Luss, nad jejímž krásným údolím vévodí. Průzračné vody Lomond ského jezera omývají jeho žulové zdi. Od nepaměti náleží zámek rodu Glenarvanů,
který si v zemi Rob Roye a Ferguse Mac Gregora, skotských hrdinů z románů Waltera
Scotta, zachoval staré pohostinné zvyky. V době, kdy ve Skotsku probíhala sociální
revoluce, bylo mnoho leníků vyhnáno z půdy, protože nemohli platit starým vládcům
klanů*) vysoké nájemné. Mnozí zahynuli hladem, jiní se stali rybolovci a ostatní se
vystěhovali. Byla to pro všechny zlá doba.
Jen Glenarvanové byli přesvědčeni, že věrnost jsou povinni zachovávat nejen
malí k mocným, ale i mocní ke svým poddaným, a věrně stáli s lidem svého panství.
Jediný člověk nemusel opustit rodný dům, jediný člověk neodešel z kraje, kde
odpočívali jeho předkové, do jednoho setrvali v klanu svých dávných pánů. A tak
i v době našeho příběhu, v tomto století nelásky a nejednoty, obklopovali rodinu
Glenarvanů na jejich zámku i na palubě jejich lodi jen samí Skotové. Všichni byli
potomky někdejších leníků Mac Gregorových, Mac Farlanových, Mac Nabbsových
nebo Mac Naughtonsových, to jest všichni byli rodáky z hrabství stirlingského
a dumbartonského. Stateční, poctiví lidé, tělem i duší oddaní svým pánům; leckterý
z nich dokonce mluvil ještě galštinou starobylé Kaledonie.
Lord Glenarvan měl nesmírný majetek. Konal mnoho dobrých skutků a jeho
dobrota převyšovala i jeho štědrost, neboť ta byla nezměrná, kdežto jeho štědrost
měla nevyhnutelně své meze. Pán z Luss byl zástupcem svého hrabství ve Sněmovně
lordů. Ale angličtí státníci ho neměli rádi, stavěl se příliš energicky proti politickému
nátlaku "lidí z jihu".
Edvard Glenarvan nebyl nijaký zpátečník, ani omezený nebo úzkoprsý člověk,
ale zůstával v jádru Skotem, třebaže jeho hrabství bylo dokořán otevřeno všemu
pokroku. Se svými závodními jachtami se zúčastňoval soutěží Královského temžského
jachtklubu jenom pro slávu milovaného Skotska.
Edvardu Glenarvanovi bylo dvaadvacet let. Byl vysoké postavy, měl poněkud
přísný obličej, neskonale milý pohled a celá jeho osobnost nesla v sobě pečeť poezie
Skotské vysočiny. Byl znám svou neobyčejnou statečností, podnikavostí a rytířskostí.
jako skutečný Fergus XIX. století; avšak vynikal především dobrotou, kterou
předčil i samotného svatého Martina, protože on by byl chudým lidem ze své vyso činy daroval svůj plášť celý.
Lord Glenarvan byl ženat tři měsíce. Pojal za manželku miss Helenu Tuffnelovou,

* ') Klan byl starý skotský a ůský rod. V dávných dobách měly klany společný majetek.
'22,


dceru velkého cestovatele Williama Tuffnela, který se stal jednou z nesčetných obětí
zeměpisné vědy a objevitelské vášně.
Miss Helena nebyla ze šlechtické rodiny, byla však Skotka, což lord Glenarvan
cenil víc než šlechtické tituly. A tuto půvabnou, odvážnou a oddanou dívku si
zvolil pán z Luss za svoji životní družku. Jednoho dne se s ní setkal v Kilpatricku,
v domě jejího otce, kde žila osiřelá dívka sama téměř bez jakýchkoliv prostředků.
Poznal, že tato dívka vyroste ve statečnou ženu, a oženil se s ní. Miss. Heleně bylo
také dvaadvacet let. Byla plavovlasá a její modré oči se podobaly vodě skotských
jezer za krásného jarního jitra. Její láska k manželovi byla mocnější než její vděč nost. Vesničané a sloužící by byli za ni položili život a nazývali ji "naše dobrotivá
paní z Luss".
Lord Glenarvan a lady Helena žili šťastni na svém zámku uprostřed čarokrásné
a divoké přírody Skotské vysočiny, při procházkách ve stinných alejích kaštanů
a sykomor, na březích jezera, kde ještě zaznívají starobylé válečné písně, a v pustých
rozsedlinách, v nichž jsou do staletých zřícenin vepsány dějiny Skotska. Někdy
bloudívali v březových či modřínových hájích, v rozlehlých žloutnoucích vřeso vištích a jindy zase vylézali na strmé vrcholky Ben Lomondu, nebo se projížděli
na koních opuštěnými dolinami, objevovali a poznávali tento snivý kraj, podnes
nazývaný "zemí Rob Roye", i všechna ta slavná místa, která tak statečně opěval
Walter Scott a obdivoval se jim. Když se pak večer za soumraku rozsvěcovala

"na obzoru "Mac Farlanova svítilnička, toulali se bartazennou, starým kruhovi tým ochozem, který se táhl kol dokola podél cimbuří starého zámku; tam, zamyšleni
a ztraceni, jako kdyby byli sami na celém světě, usedali na některý vypadlý kámen,
a obklopeni tichem přírody, zaliti bledým svitem měsíce, když na vrcholcích zšeřelých
hor pozvolna houstla noc, prodlévali pohrouženi do nezkaleného obdivu a důvěrného
okouzlení, jehož tajemství znají na světě jen milující srdce.
'23,


Tak proběhly prvňí měsíce jejich manželství. Avšak lord Glenarvan neza pomínal, že jeho žena je dcerou velkého cestovatele. Byl přesvědčen že lady
Helena bude mít po svém otci všechny jeho touhy v krvi, a nemýlil se. Duncan
byl dobudován a měl nyní zavézt lorda a lady Glenarvanovy do nejkrásnějších
míst na světě, do středomořských vln a až k ostrovům Archipelagu"). Každý
" si jistě představí radost lady Heleny, když jí manžel oznámil, že je jí Duncan
k službám! A existuje snad větší štěstí než doprovázet svého nejmilejšího do
těchto překrásných končin Řecka a trávit líbánky na čarovných březích Orientu?
Zatím však lord Glenarvan odjel do Londýna. Vždyť šlo o záchranu nešťast ných trosečníků a sama lady Helena byla spíše netrpělivá než smutná nad
touto okamžitou nepřítomností svého manžela. Příštího dne v ní manželova
depeše vzbudila naději na jeho brzký návrat, ale večer ji žádal v dopise o strpení,
protože návrhy lorda Glenarvana narážely na jisté potíže. A pozítří přišel
nový dopis, v němž lord Glenarvan neskrýval svou nespokojenost s admira litou.
Toho dne se počala lady Helena znepokojovat. Když byla večer ve svém
pokoji sama, přišel pojednou zámecký správce Halbert a zeptal se, chce-li přijmout
jakousi dívku s chlapcem, kteří si přejí mluvit s lordem Glenarvanem.

"Jsou to zdejší lidé?" otázala se lady Helena.
"Ne, paní," odpověděl správce, "protože je neznám. Přijeli vlakem do Ballochu
a cestu z Ballochu do Luss vykonali pěšky."

"Ať vstoupí, Halberte," řekla lady Glenarvanová.
Správce odešel. Za okamžik poté uvedl do pokoje lady Heleny dívku s chlap cem -, bratra se sestrou. Byli si tak podobni, že nebylo možno o tom pochybovat.


* ) Starověký název řeckého souostroví. Dnešní ostrovy Iónské.

'24,


Dívce bylo šestnáct let. Svou hezkou, poněkud znavenou tváří, očima, jež zřejmě
často plakaly, zkroušeným, ale statečným výrazem, chudobným, avšak čistým oble čením upoutávala na první pohled. Za ruku držela dvanáctiletého chlapce rozhodného
vzezření, který se tvářil jako ochránce své sestry. Na mou věru, kdyby se někdo
opovážil ukřivdit jeho sestře, měl by co činit s tímto chlapíkem! Sestra se poněkud
zarazila, když stanula před lady Helenou. Ta se spěšně ujala slova.

"Přejete si se mnou mluvit?" řekla a,povzbudivě pohlédla na dívku.
"Ne," odpověděl chlapec pevně, "s vámi ne, ale přímo s lordem Glenarvanem."
"Nezlobte se na něho, paní," promluvila teprve teď sestra a káravě pohlédla
na bratra.

"Lord Glenarvan není na zámku," odvětila lady Helena "Jsem však jeho žena,
a mohu-li ho zastoupit. .."

"Vy jste lady Glenarvanová?" otázala se dívka.
"Ano, slečno."

"Žena lorda Glenarvana z Malcolmu, který uveřejnil v Times oznámení o ztros kotání Britannie?"
"Ovšem, ovšem!" odpověděla lady Glenarvanová dychtivě. "A vy?."
"Já jsem dcera kapitána Granta, paní, a to je můj bratr."

"Grantova dcera! Grantova dcera!" zvolala lady Helena, uchopila dívku za
obě ruce a přivinula ji k sobě. Chlapce zlíbala na obě líčka.
"Paní," promluvila opět dívka, "co víte o ztrozkotání mého otce? Žije? Uvidíme
se s ním ještě? Povězte, prosím!"
"Drahé dítě," pravila lady Helena, "nerada bych vám za takovýchto okol ností odpověděla nějak lehkomyslně a nechtěla bych ve vás vzbuzovat klamné
naděje. .."
"Mluvte, paní, mluvte! Jsem připravena na každou bolest a mohu slyšet všechno."
"Drahé dítě," odpověděla lady Glenarvanová, "máme jenom slabou naději,
avšak ztrácet ji nesmíme, a jednoho dne se snad se svým otcem opět shledáte."

"Ach bože!" zvolala dívka, nemohouc zadržet slzy, kdežto Robert líbal ruce
zámecké paní.
Když pominul první nával zármutku i radosti, zahrnula dívka lady Glenarva novou nesčetnými otázkami a lady Helena jí vyprávěla celý příběh o listinách, o tom,
jak Britannia ztroskotala na patagonském pobřeží, jak se po tomto neštěstí kapitán
a oba námořníci, kteří jediní katastrofu přežili, nejspíše dostali na pevninu, a posléze,
jak se dovolávali pomoci celého světa v listinách napsaných ve třech jazycích a svě řených rozmarům oceánu.
Robert Grant lady Helenu při jejím vyprávění přímo hltal očima, jako kdyby
jeho život závisel na jejích slovech. Dětská fantazie mu živě kreslila strašlivé vý jevy, jejichž obětí byl jeho otec. Viděl ho na palubě Britannie, sledoval jej uprostřed
mořských vln, spolu s ním se chytal pobřežních skalisk a bez dechu se vlekl pískem,
aby se dostal z dosahu mořských vln. Několikrát mu při vyprávění lady Heleny
uklouzl z úst výkřik:
'25,



"Tatíčku, Ubohý tatíčku! Přitom se tiskl ke své sestře.
Miss Grantová poslouchala se sepjatýma rukama a nepronesla jediné slovo,
dokud nebylo vyprávění u konce. Teprve pak zvolala:
"To je hrozné, paní! A co listiny, kde jsou?"
"Ty už nemám, drahé dítě," odpověděla lady Helena.


"Vy už je nemáte?"
"Nikoli. Už v zájmu vašeho otce musil je lord Glenarvan odvézt do Londýna.
Ale řekla jsem vám jejich obsah slovo za slovem, i jak se nám podařilo nalézt jejich
přesné znění. Mezi těmi útržky smazaných vět ušetřily vlny několik číslic, délka
však bohužel. .."
"Bez té se obejdeme!" zvolal chlapec.
'26,


"Ano, pane Roberte," odpověděla Helena, usmívajíc se jeho rozhodnosti.
"Vidíte tedy, miss Grantová, že znáte nejmenší podrobnosti těchto listin právě
tak jako já."
"Ano, paní," odpověděla dívka, "byla bych však ráda viděla písmo svého
otce."
"Uvidíte, vždyť snad už zítra se lord Glenarvan vrátí. Můj manžel se rozhodl,
že předloží tento nesporný dokument odpovědným úředníkům admirality, aby
vymohl okamžité vyslání lodi, která bude pátrat po kapitánu Grantovi."
"Opravdu, paní?" zvolala dívka. "To jste pro nás udělali?"

"Ano, drahá miss, a očekávám lorda Glenarvana každým okamžikem."

"Paní, řekla dívka s hlubokou vděčností, "kéž se vám a lordu Glenarvanovi
budeme moci odvděčit!"
"Drahé dítě," odpověděla lady Helena, "nezasluhujeme si žádné díky, protože
každý jiný člověk by na našem místě učinil totéž co my. Kéž by se splnily naděje, jež
jsem ve vás vzbudila! Až do návratu lorda Glenarvana zůstanete na zámku.."
"Paní," odpověděla dívka, "nerada bych zneužívala vašeho soucitu s námi.
Jsme přece cizí lidé."

"Cizí lidé, mé dítě! Ani váš bratr, ani vy nejste v tomto domě cizími lidmi
a já chci, aby lord Glenarvan po svém návratu sám oznámil dětem kapitána Granta,
co bude podniknuto pro záchranu jejich otce."
Nebylo možno odmítnout tak srdečné pozvání. Bylo tedy dohodnuto, že miss
Grantová a její bratr počkají na zámku na návrat lorda Glenarvana.




KAPITOLA IV. ČTVRTÁ,

NÁVRH LADY GLENARVANOVÉ
....

Při této rozmluvě se lady Helena ani slovem nezmínila, že lord Glenarvan ve
svých dopisech s obavami hovořil o tom, jak bude jeho žádost přijata úředníky
admirality. Rovněž se nezmínila o pravděpodobném zajetí kapitána Granta jiho americkými Indiány. Nač také zarmucovat ubohé děti smutnými zprávami, nač
zmenšovat jejich mladičkou naději! Nic by se tím nezměnilo. Lady Helena tedy
o tom pomlčela, a když viděla, že zodpověděla všechny otázky miss Grantové,
dotazovala se nyní zase ona na její život a poměry, neboť dívka byla podle všeho
jedinou ochránkyní svého bratra.

Byl to tklivý a prostý příběh, který ještě prohloubil náklonnost lady Glenarva nové k mladé dívce.
Miss Mary a Robert Grant byli jedinými kapitánovými dětmi. Harry Grant
ztratil svou ženu při Robertově narození a v době svých dalekých cest nechával
děti na starost hodné stařičké sestřenici. Kapitán Grant byl smělý námořník a dobře
rozuměl svému povolání; byl zároveň dobrým mořeplavcem i dobrým obchodníkem,
a tak spojoval obě důležité vlastnosti skipperů obchodního námořnictva. Bydlil

v Dundee, v perthském hrabství ve Skotsku. Kapitán Grant byl také rodilý Skot.
Jeho otec, pastor v kostele sv. Kateřiny, mu dal úplné vzdělání, neboť se domníval,
že to nemůže nikomu škodit, ani kapitánovi zámořských lodí.
'27,
Při prvých cestách do zámoří, jež vykonal Grant zprvu jako zástupce kapitána
a posléze jako skipper, mu přálo štěstí, a tak po narození Roberta měl již slušné
jmění.

,..
A tehdy pojal velkou myšlenku, která proslavila Grantovo jméno po celém
Skotsku. Jako Glenarvanové a několik šlechtických rodin ze Skotské nížiny -, Low lands stál srdcem, i když ne přímým skutkem, proti uchvatitelské Anglii. Zájmy
jeho země nemohly být podle jeho mínění totožné se zájmy Anglosasů, a proto
aby se jeho vlast mohla samostatně rozvíjet, rozhodl se, že založí na jednom z ticho mořských ostrovů velkou skotskou kolonii. Snil o budoucí nezávislosti. A nejspíše
prozradil své skryté naděje. Lze tedy pochopit, že vláda odmítla podporovat jeho
kolonizační plán, a dokonce působila Grantovi potíže, které by byly mnohého jiného
člověka zlomily. Avšak Harry se nevzdal; učinil vlasteneckou výzvu ke krajanům, dal
celé jmění do služeb spravedlivé věci, postavil si loď, svěřil děti do péče staré sestře nice a s vybraným mužstvem pak vyplul na průzkum velkých tichomořských ostrovů.
To bylo v roce 1861. Po celý rok, až do května 1862, docházely od něho stále zprávy,
ale od jeho odjezdu z Callaa v červnu neslyšel už o Britannii nikdo a Lodní zprávy
o kapitánově osudu mlčely.
V té době zemřela stará sestřenice Harryho Granta a obě děti zůstaly na světě samy.
28




Mary Grantové bylo tehdy čtrnáct let. Ale statečná dívka se nezalekla těžkých
poměrů. Dokázala se dobře starat i o svého bratra, ačkoli byl ještě dítětem.
Bylo nutno dát mu vychování a vzdělání. Sestra pracovala ve dne v noci, plně
se věnovala bratrovi a na sebe úplně zapomínala. Poněvadž byla šetrná, rozvážná
a důvtipná, dokázala bratra vychovat a zodpovědně splnit vůči němu mateřské po vinnosti.
Obě děti žily v Dundee v nuzných poměrech, které důstojně snášely a statečně
přemáhaly. Mary myslila jen na svého bratra a snila o jeho šťastnější budoucnosti.
Pro ni však byla Britannia navždy ztracena a její otec mrtev, opravdu mrtev. Ne možné by tedy bylo chtít vylíčit její vzrušení, když oznámení v Times, které se jí
náhodou dostalo do rukou, vytrhlo ji náhle z beznaděje.
Nesměla váhat. Mary se okamžitě rozhodla. I kdyby se měla dovědět, že tělo
kapitána Granta bylo nalezeno na opuštěném pobřeží ve vraku ztroskotané lodi,
bylo to pro ni lepší než tyto ustavičné pochybnosti, tato věčná nejistota.
Pověděla všechno svému bratrovi a ještě téhož dne nasedly obě děti do perth ského vlaku a večer přibyly na zámek Malcolm. Tam začala Mary po tolikerých
úzkostech opět doufat.
Celý ten strastiplný příběh vyprávěla Mary Grantová lady Glenarvanové
prostými slovy a ani jí nepřipadlo, že po ta dlouhá léta těžkých zkoušek se při
všem chovala jako hrdinka. Avšak lady Helena to dobře věděla, neskrývala své slzy
a několikrát sevřela obě děti kapitána Granta v náruči.
A Robert, který jejich příběh slyšel patrně poprvé, poslouchal svou sestru
s užaslýma očima; pochopil, co všechno vykonala, co všechno vytrpěla, a posléze
ji objal.
"Maminko! Má drahá maminko!" zvolal, neboť nemohl zadržet tento výkřik,
který se mu dral ze samých hlubin srdce.
'29,
Mezitím se úplně setmělo. Lady Helena nezapomínala na únavu obou dětí
a proto nechtěla rozhovor déle prodlužovat. Mary Grantová a Robert odešli do
svých pokojů a usnuli, sníce o šťastnější budoucnosti. Po jejich odchodu vzkázala
lady Helena pro majora a pověděla mu o všech příhodách toho večera.

"Hodná dívka, ta Mary Grantová," řekl Mac Nabbs, když vyslechl vyprávění
sestřenčino..
"Kéž by kroky mého muže byly korunovány úspěchem," odpověděla lady.
Helena, "neboť postavení obou dětí by pak bylo hrozné!"
"Budou úspěšné," odtušil Mac Nabbs, "anebo by lordi admirality musili mít
srdce tvrdší než portlandský kámen."
I přes toto majorovo ujištění strávila však lady Helena noc v krutých obavách
a nemohla ani na okamžik usnout.
Příštího dne Mary Grantová a její bratr vstali hned časně zrána. Procházeli se
právě po velkém zámeckém dvoře, když zaslechli hrkot kočáru. Lord Glenarvan
se plným tryskem vracel na Malcolm. Skoro v téže chvíli se objevila na dvoře lady
Helena, provázená majorem, a spěchala vstříc manželovi.
Glenarvan vypadal smutný, zklamaný a rozzlobený. Sevřel ženu do náruče
a mlčel.

"Tak co, co je Edvarde. zvolala lady Helena.
"Ti lidé nemají srdce, Heleno," odvětil lord Glenarvan.
"Odmítli?"

"Ano, odmítli mi dát loď. Mluvili o miliónech, které byly zbytečně utraceny
na pátrání po Franklinovi! Prohlásili, že listiny jsou nejasné, nesrozumitelné! řekli,
že ti nešťastníci zmizeli již před dvěma roky a že je málo naděje na jejich vypátrání!
Tvrdili, že Indiáni, kteří je zajali, je jistě zavlekli do nitra země a že nelze prohledat
celou Patagonii, aby se našli tři lidé -, tři Skoti -, že celé pátrání bude marné
a nebezpečné a že by mohlo stát víc obětí a nikoho by nezachránilo. Zkrátka samé
výmluvy, jen aby mohli odmítnout. Pamatují se na kapitánovy plány a nešťastný
Grant je navždy ztracen!"

"Tatínek, můj ubohý tatínek. zvolala Mary Grantová a vrhla se před lordem
Glenarvanem na kolena.

"Váš otec! Jakže, miss...," řekl lord Glenarvan, překvapený dívčiným cho váním.
"Ano, Edvarde, miss Mary a její bratr," řekla lady Helena,"děti kapitána
Granta, jež admiralita právě odsoudila, aby zůstaly sirotky!"
"Ale slečno," odvětil lord Glenarvan a pozdvihl dívku se země,"kdybych byl
věděl, že vy..."
Nedomluvil. Na dvoře se rozhostilo trapné ticho, přerušované vzlykáním. Nikdo
nepronesl slova, ani lord Glenarvan, ani lady Helena, ani major, ani zámecké slu žebnictvo, které stálo mlčky kolem svých pánů. Avšak v jejich postoji se zračil ne souhlas s chováním anglické vlády.
Po nějaké chvíli promluvil major, obraceje se na Glenarvana.
'30,


"Není tedy už vůbec žádná naděje?"
"
"Žádná."

"Tak já si dojdu na ty lidi sám," vzkřikl mladičký Robert, "a uvidíme..
Robert nedokončil svou hrozbu, protože ho sestra zadržela, ale chlapcova
sevřená pěst svědčila o málo pokojných úmyslech.

"Ne, Roberte," řekla Mary Grantová, "to ne! Poděkuj me těmto hodným pánům
za to, co pro nás udělali. Zachovejme jim vděčnost a pojďme!"

"Mary!" zvolala lady Helena.
"Kam chcete jít, miss?" otázal se lord Glenarvan.

"Půjdu a vrhnu se k nohám královny," odpověděla dívka. "Uvidíme, bude-li
hluchá k prosbám dvou dětí, které prosí o život svého otce."
' 31


Lord Glenarvan potřásl hlavou. Nepochyboval snad o laskavosti Jejího Veli čenstva, ale věděl, že Mary Grantová se sotva dostane až k ní. Prosebníci dojdou
jen zřídka ke stupňům trůnu a na dveřích královského paláce by mohlo být napsáno
to, co Angličané píší na kormidelní kola svých lodí:

Cestující nechť nemluví s mužem u kormidla.
Lady Helena pochopila, co si myslí její manžel, a věděla, že dívka chce pod niknout zbytečné kroky; v duchu již viděla, jak obě děti budou i nadále žít bezna dějným životem. A tehdy se v její mysli zrodila velká a ušlechtilá myšlenka.

"Mary Grantová," zvolala, "počkejte a poslyšte, co chci říci!"
Dívka držela svého bratra za ruku a chystala se k odchodu. Zastavila se.
Lady Helena přistoupila k svému muži a se slzami v očích, ale pevným hlasem
ho vzrušeně oslovila:
"Edvarde, kapitán Grant vrhl tyto listiny do moře a svěřil je vlnám, protože
věřil v čestnost lidí. Tím vložil svůj osud do rukou lidem, kteří je najdou. Náhoda
listiny donesla nám. Nechť se tedy záchrana těchto nešťastníků stane věcí naší cti!"

"Co tím míníte, Heleno otázal se lord Glenarvan.

Na dvoře zavládlo na okamžik hluboké ticho.



"Tolik," odpověděla Helena, "že bychom měli být šťastni, že můžeme za čínat své manželství dobrým skutkem. Vy jste mi chtěl, drahý Edvarde, udělat
radost a přichystal jste zábavnou cestu po moři! Může však být opravdovější a uži tečnější radost než radost nad zachráněním trosečníků, které opustila jejich rodná
země?"

"Heleno!" zvolal lord Glenarvan.
"Ano, Edvarde, vy mi rozumíte! Duncan je dobrá a pevná loď! Může se odvážit
do jižních moří! Může vykonat cestu kolem světa, a bude-li třeba, také ji vykoná!
Vyplujme, Edvarde! Vzhůru, však vypátráme kapitána Granta sami!"
Při těchto neohrožených slovech rozevřel lord Glenarvan své mladé ženě náruč.
Usmíval se a tiskl ji k srdci, zatímco Mary a Robert jí líbali ruce. A dojaté, nadšené
zámecké služebnictvo, přihlížející tomu tklivému výjevu, mělo také radost a ze
všech úst se ozvalo jednohlasé:

"Hurá paní z Luss! Třikrát hurá lordu a lady Glenarvanovým


...
KAPITOLA V. PÁTÁ,


DUNCAN ODJÍŽDÍ
...

Řekli jsme už, že lady Helena byla statečná a šlechetná žena. Rozhodnutí,
které právě učinila, bylo toho nepopíratelným důkazem. Lord Glenarvan byl právem
hrdý na ušlechtilost své ženy, na to, že jej dovedla nejen pochopit, ale i následovat.
Myšlenka pospíšit kapitánovi Grantovi na pomoc napadla i jeho samého hned
v Londýně, když byla žádost zamítnuta; nepředešel svým návrhem lady Helenu
jen proto, že se nemohl smířit s myšlenkou na vzájemné odloučení. Protože však si
lady Helena sama přála jet, nemusil už ani okamžik váhat. Zámecké služebnictvo
přivítalo návrh s nadšením; šlo o záchranu rodných Skotů, jako byli oni, a lord
Glenarvan se srdečně připojil k provolávání slávy paní z Luss.
Protože bylo rozhodnuto o odjezdu, nebylo možno ztrácet ani okamžik. Ještě
téhož dne zaslal lord Glenarvan Johnu Manglesovi příkaz, aby plul s Duncanem
do Glasgowa a tam připravil všechno potřebné pro cestu do jižních moří, která se
mohla změnit i v cestu kolem světa. Lady Helena vůbec nepřecenila vlastnosti
Duncana, když vyslovila svůj návrh. Co do pevnosti i rychlosti byla to pozoruhodně
stavěná loď, jež se mohla bezpečně vydat na cestu do zámoří.
Duncan byla parní jachta nejpříhodnějších rozměrů, o nosnosti dvou set deseti
tun, kdežto první lodi, jež přistály u Nového světa, lodi Kolumbovy*), Vespucciovy,
Pinzonovy a Magalháesovy, byly mnohem menší.
Duncan měl dva stěžně: přední s veleplachtou, škunerovou plachtou, košovkou
a brámovkou a hlavní stěžeň s besanem a s plachtou vrcholovou; dále měl létavku,
velkou a malou kosatku a plachty stěhové. Měl tedy dostatek plachet, aby mohl
využívat větru jako prostý clipper**), ale spoléhal především na svou sílu me chanickou, jež byla skryta v jeho bocích. Parní stroj s výkonem sto šedesáti koň ských sil byl nejnovějšího vzoru a měl přehřívací zařízení, umožňující větší expan zívnost páry. Stroj byl vysokotlaký a poháněl dvojitý lodní šroub. Duncan mohl
pod plnou parou vyvinout větší rychlost, než jaké se do té doby dosahovalo. A při
zkušebních jízdách v Clydské zátoce skutečně také podle lodního rychloměru do sáhl až sedmdesáti mil za hodinu. Mohl tedy beze všeho vyjet a podniknout cestu
kolem světa. John Mangles se musil postarat jenom o vnitřní úpravy.
První starostí kapitána bylo zvětšit skladištní prostor, aby mohl naložit co
nejvíce uhlí, protože na cestě se nové zásoby paliva opatřují jen s velkými obtížemi.
..
*( Kryštof Kolumbus vykonal čtvrtou cestu do Ameriky se
čtyřmi loďmi. Největší z nich, velitelská kara vela, na jejíž palubě byl Kolumbus, měla nosnost sedmdesát tun, a nejmenší z
nich jenom padesát. Byly to tedy
skutečné pobřežní lodi. (Pozn. aut.)
"') Nejrychlejší typ plachetnice s mohutným a důmyslně členěným plachtovím.
'33,


Stejné opatření učinil John Mangles i se zásobárnami, což se mu podařilo tak výborně,
že naložil zásob na dva roky. Peněz měl dost, a dokonce mu zbylo i na otočné dělo,
které dal umístit na příďovém nástavku. Nikdo nemohl vědět, co všechno se při hodí, a nikdy není na škodu, může-li se vypálit osmiliberní koule na vzdálenost
čtyř mil.
Nutno říci, že John Mangles věci rozuměl. Ačkoli velel jenom zábavní jachtě,
patřil mezi nejlepší skippery Glasgowa. Bylo mu třicet let, rysy měl dosti tvrdé,
ale zračila se v nich odvaha a dobrota. Žil na zámku od dětství, byl vychován
v rodině Glenarvanových a stal se z něho znamenitý námořník. John Mangles
podal na zámořských cestách nejeden důkaz své obratnosti, rozhodnosti a chladno krevnosti. Když mu lord Glenarvan nabídl místo kapitána na Duncanu, s radostí
je přijal, protože pána z Malcolmu miloval jako bratra a až doposud marně čekal na
příležitost, aby mu svou lásku prokázal činy.
Kapitánův zástupce Tom Austin byl starý námořník, hodný všestranné důvěry.
Dvacet pět mužů, včetně kapitána a jeho zástupce, tvořilo posádku Duncana.
Všichni tito zkušení námořníci příslušeli do dumbartonského hrabství a tvořili
na palubě skutečný klan čestných lidí, v němž nechyběl ani tradiční dudák "piper -bag". Lord Glenarvan měl opravdu dobré mužstvo, jež milovalo svou práci, mužstvo
věrné a statečné, stejně zručné v ovládání zbraní i lodi a ochotné následovat svého
pána v nejnebezpečnějších výpravách. Když se posádka Duncana dověděla, kam má
jet, nemohra utajit svou radost a v dumbartonských skalách se rozlehla ozvěna
nadšeného hurá!
John Mangles při vší starosti o vyzbrojení a zásobení lodi nezapomněl ani
zařídit na dlouhou cestu kajuty lorda a lady Glenarvanových. Musil rovněž připravit
kabiny pro děti kapitána Granta, neboť lady Helena nemohla Mary odepřít, aby ji
směla provázet na palubě Duncana.
A malý Robert by se byl spíše schoval v podpalubí, než by zůstal a nejel s nimi.
I kdyby musil dělat plavčíka jako slavný admirál Nelson*) a cestovatel Franklin,
odplul by s Duncanem. Jak by bylo možno odepřít takovému chlapci! Nikdo se
o to ani nepokusil. Musili souhlasit s tím, že nepojede jako "cestující". Mladý Grant
chtěl sloužit -, ať už jako plavčík, nováček nebo námořník. John Mangles dostal za
úkol, aby chlapce vyučil námořnickému řemeslu.


"Dobrá," řekl Robert, "a neodpusťte mi ani výprask karabáčem, když nebudu
pořádně dělat!"
"Buď bez starosti, chlapče," odpověděl Glenarvan vážně a ani nedodal, že na
palubě Duncana je něco takového zbytečné, nehledě k tomu, že užívání devítiocasé
kočky**) bylo zakázáno.
Aby byl seznam cestujících úplný, zbývá jmenovat už jenom majora Mac

* '( Anglický admirál Nelson bojoval proti Napoleonovi. U španělského mysu Trafalgar rozdrtil francouz ské loďstvo, ale sám v této bitvě padl (1805).

"* Důtky s devíti řemeny, jakých se hojně užívalo v anglickém námořnictvu. (Pozn. aut.)
'34,


Nabbse. Major byl padesátiletý muž s klidnou a pravidelnou tváří, který vždycky
splnil to, co na něm bylo žádáno, zkrátka výborná a dokonalá povaha, skromný,
tichý, klidný a mírný člověk. S každým vždy a ve všem souhlasil, o nic se nepřel,
nevedl spory a nikdy se nerozčiloval. Stejně klidně vystupoval po schodech do
své ložnice jako po svahu bašty dobývané ztečí, nad ničím na světě nevzplanul,
nikdy, ani pro nějakou tu dělovou kouli, nepřicházel z míry a snad do nejdelší
smrti nenajde důvod k tomu, aby se rozzlobil. Tento muž byl mimořádně obdařen
nejen běžnou válečnickou statečností, onou fyzickou neohrožeností, která je jenom
důsledkem tělesné zdatnosti, nýbrž i statečností morální, tedy udatenstvím ducha.
Měl-li nějakou vadu, pak jen tu, že byl tělem i duší Skot, čistokrevný Kaledoňan,
který houževnatě lpí na starých rodných obyčejích. Proto nikdy nechtěl sloužit
'35



v anglickém vojsku a své hodnosti majora dosáhl u čtyřicátého pluku Highland-Black -Watch, u Černé gardy, jejíž setniny tvořili výhradně Skotové. Mac Nabbs bydlil jako
příbuzný Glenarvanů na Malcolmu a jako major pokládal za zcela přirozené, že
pojede s Duncanem.
Takové bylo tedy osazenstvo jachty, jež byla nepředvídanými okolnostmi povo lána vykonat jednu z nejpodivuhodnějších cest nové doby. Od chvíle, kdy loď přirazila
ke glasgowskému nábřeží Steamboat-Quay, poutala na sebe veškerou pozornost veřej nosti. Denně si ji přicházely prohlédnout zástupy lidí. Každý se zajímal jenom o ni,
mluvilo se jen o ní, a to k velké nelibosti ostatních kapitánů kotvících v přístavu, mezi
jiným i kapitána Burtona z nádherného parníku Scotia, který kotvil vedle Duncana
a byl připraven k odjezdu do Kalkaty.
Scotia mohla při své velikosti právem pohlížet na Duncana jako na obyčejný
parníček. A přece se všeobecná pozornost soustřeďovala na jachtu lorda Glenarvana
a tento zájem každým dnem ještě vzrůstal.
Vždyť se blížil okamžik odjezdu! John Mangles prokázal svou čilost a pohoto vost. Za měsíc po zkušební jízdě v Clydské zátoce mohl naložený, zásobený a upra vený Duncan vyplout na moře. Odjezd byl stanoven na 25. srpen, takže jachta mohla
být v jižních šířkách počátkem tamního jara.
Lord Glenarvan byl několikrát, jakmile vešel jeho plán ve známost, upozorňován
na obtíže a nebezpečí cesty, ale nevšímal si jich a chystal se k odjezdu z Malcolmu.
Ostatně mnozí z těch, kteří ho varovali, netajili se obdivem. Potom se veřejné mínění
otevřeně vyslovilo pro skotského lorda a všechny noviny, s výjimkou "vládních
orgánů", jednomyslně odsuzovaly postoj vysokých úředníků admirality v Grantově
záležitosti. Lord Glenarvan byl však stejně lhostejný k výtkám i k chvále; konal svou
povinnost a o víc se nestaral.
Glenarvan, lady Helena, major Mac Nabbs, Mary a Robert Grantovi, Mr Olbinett,
stevard jachty, a jeho žena Mrs Olbinettová, jež byla komornou lady Glenarvanové,
opustili 24. srpna Malcolm. Zámecké služebnictvo se s nimi dojatě rozloučilo. O několik
hodin později byli již na palubě. Glasgowské obyvatelstvo uvítalo lady Helenu
s vřelým obdivem; vždyť tato mladá a statečná žena se zřekla klidných radovánek
zámožného života a spěchala na pomoc trosečníkům.
Kajuty lorda Glenarvana ajeho ženy zaujímaly v nástavbě celou záď Duncana. Tvo řily je dvě ložnice, salón a dvě oblékárny. Dále zde byla společná jídelna a kolem ní šest
kabin, z nichž pět obývali Mary a Robert Grantovi, Mr a Mrs Olbinettovi a major Mac
Nabbs. Kabiny Johna Manglese a Toma Austina byly umístěny po stranách a vychá zelo se z nich přímo na palubu. Mužstvo bylo ubytováno v mezipalubí, a to velmi po hodlně, protože jachta nevezla kromě uhlí, potravin a zbraní žádný náklad. John
Mangles měl tedy dost místa na vnitřní úpravy lodi a obratně ho využil.
Duncan měl vyplout v noci z 24. na 25. srpna ve tři hodiny ráno za odlivu. Ale před
odjezdem lodi stalo se glasgowské obyvatelstvo ještě svědkem dojemného obřadu. Lord
Glenarvan a jeho hosté, celá posádka, počínaje topičem a kapitánem konče, všichni do
jednoho opustili v osm hodin večer jachtu a odebrali se do Saint Munga, starobylé glas '36,


gowské katedrály. Tento prastarý kostel, tak znamenitě popsaný Walterem Scottem,
přijal pod svými mohutnými klenbami cestující i námořníky Duncana. Obrovský dav
lidí je doprovázel. Tam v hlavní chrámové lodi, kde je hrobek jako na hřbitově, reverend
Morton slavnostně požehnal statečným zachráncům skotských trosečníků, aby jejich
úsilí bylo korunováno úspěchem. Hluboce pohnuti, vraceli se pak cestující na loď.
V jedenáct hodin v noci byli zas všichni na palubě. John Mangles a mužstvo
přistoupili k posledním přípravám. O půlnoci byly pod kotly zapáleny ohně; kapitán
nařídil, aby se topilo co nejvydatněji, a záhy se s nočními mlhami smísily proudy
černého kouře. Plachty Duncana byly pečlivě svinuty do plátěných obalů, aby je
nezašpinily saze, neboť vítr vál od jihozápadu a nemohl loď pohánět.
Ve dvě hodiny se počal Duncan zachvívat pod otřesy svých kotlů. Manometr
ukazoval tlak čtyř atmosfér. Vařící pára syčela zpod ventilů. Příliv dostoupil vrcholu.
V úsvitu bylo již možno rozeznat clydské úžiny, lemované bójemi a biggingy'), je jichž světla pozvolna slábla v nastávajícím svítání. Duncan mohl odplout. John
Mangles vzkázal pro lorda Glenarvana a ten okamžitě vystoupil na palubu.
Nastával odliv. Duncan několikrát pronikavě zahvízdl, zvedl kotvy a odrazil od
ostatních lodí. Byl spuštěn lodní šroub. Jeho síla poháněla jachtu do říčního kanálu.
John nenajal lodivoda,'sám znal clydské úžiny znamenitě a nikdo jiný by byl nevedl
loď lépe. Mlčky a bezpečně velel pravou rukou stroji, levou kormidlu a jachta po slouchala sebemenší jeho pohyb. Zakrátko ustoupily poslední továrny vilám, tu
a tam rozsétým na pobřežních výšinách, a ruch města zanikl v dálce:
Za hodinu již projížděl Duncan mezi dumbartonskými skalami. O dvě hodiny
později byl v Clydské zátoce a v šest hodin ráno obeplul Kintyrský mys, opustil
Severní průliv a vyplul na širý oceán.

'* Malé kamenné kopečky vyznačující kanáL Clyde. (Pozn. aut.)


...
KAPITOLA VI. ŠESTÁ,

CESTUJÍCÍ Z KABINy ČÍSLO ŠEST
....


Prvého dne plavby bylo moře neklidné a kvečeru se zdvihl silnější vítr. Duncan
se silně kymácel, a dámy se proto vůbec neobjevily na palubě; zůstaly ležet ve svých
kabinách a učinily dobře.
' Příštího dne se však vítr nepatrně stočil a kapitán John dal napnout přídní
veleplachtu, besan a košovku. Duncan teď lépe seděl na vlnách a boční kymácení :

ani podélné kolísání nebylo již tak citelné. Lady Helena a Mary Grantová mohly ;
hned za svítání vyjít na palubu za lordem Glenarvanem, majorem a kapitánem.
Východ slunce byl nádherný. Slunce se podobalo velkému pozlacenému kovovému
kotouči a vystupovalo z oceánu jako z nějaké obrovité galvanické lázně. Dunccan
se kolébal ve skvoucí záplavě a člověk by byl opravdu řekl, že jeho plachty se napínají
pod tlakem slunečních paprsků.
Cestující na jachtě mlčky pozorovali zářivý východ slunce.
"Jak úchvatný pohled!" řekla konečně lady Helena. "To je předzvěst krásného
dne. Jen aby se vítr neobrátil a zůstal nám příznivý."
"Nic lepšího bychom si nemohli přát, Heleno," odpověděl lord Glenarvan, "na
začátek naší cesty si naprosto nemůžeme stěžovat."
"A jak dlouho vlastně poplujeme přes oceán, Edvarde?"
"To nám musí říci kapitán John," řekl Glenarvan. "Plujeme dobře? Jste spo kojen se svou lodí, Johne?"
"Velmi spokojen, mylorde," odvětil John. "Je to znamenitá loď a pro námořníka
je rozkoší mít takové plavidlo pod nohama. Snad nikdy nebyly trup a stroj lodi tak
vyváženy. Vždyť vidíte, jak je brázda za lodí hladká a jak lehce se dělí od vlny. Plu jeme rychlostí sedmnácti mil za hodinu. Udržíme-li tuto rychlost, budeme v deseti
dnech na rovníku a za necelých pět týdnů obeplujeme mys Hoorn."
"Slyšíte, Mary, za necelých pět týdnů!"
"Ano, paní," odpověděla dívka, "slyšela jsem a srdce se mi při kapitánových
slovech rozbušilo radostí."
"A jak snášíte plavbu, miss Mary?" otázal se lord Glenarvan.
"Celkem dobře, mylorde, bez větších potíží. Ostatně já brzy přivyknu."

"A co náš Robert?"
"Což Robert!" odpověděl John Mangles. "Ten když nevězí ve strojovně, tak je
jistě někde ve stěžních. Ten chlapec si prostě vůbec nic nedělá z mořské nemoci. Jen
se podívejte! Vidíte ho?" A ukázal nahoru.
Při kapitánově pohybu zalétly zraky všech k přednímu stožáru a tam spatřily
Roberta, visícího třicet metrů nad palubou na závěsnicích přídní brámovky. Mary
sebou bezděčně trhla.
'38,


"Jen se uklidněte, miss," řekl John Mangles, "ručím za něho a slibuji vám, že
zanedlouho představíme kapitánu Grantovi znamenitého chlapíka, protože my
našeho slavného kapitána najdeme!"
"Kéž byste měl pravdu, pane Johne," odpověděla dívka.

"Drahé dítě," odvětil lord Glenarvan, "vše nasvědčuje úspěchu a to nám může
dávat dobrou naději. Jen se podívejte na tyto dobré lidi! Všichni se dali do služeb
naší krásné věci. Nejenže se náš podnik zdaří, ale bude korunován úspěchem bez vel kých potíží. Slíbil jsem lady Heleně zábavnou cestu a velice bych se mýlil, kdybych
nedodržel slovo."

"Edvarde, řekla lady Glenarvanová, "vy jste nejlepší člověk na světě."
"To ne, ale mám nejlepší mužstvo na nejlepší lodi. Miss Mary, že se také obdi vujete našemu Duncanu?"

"Ovšemže, mylorde," odpověděla dívka, "obdivuji se mu a to jako skutečný
znalec!"

"Hleďme!"
"Už jako dítě jsem si hrávala na lodích svého otce. Byl by ze mne jistě udělal
námořníka, a kdyby to muselo být, snadno bych možná dokázala ubrat plachtu nebo
přitáhnout nějakou tu kličku."

"Není možná, miss!" zvolal John Mangles.

"Když je tomu tak," odvětil lord Glenarvan, "pak si v kapitánovi Johnovi
získáte velkého přítele, protože ten nezná na světě nic, co by se rovnalo námořnic kému stavu! A ženy v tom u něho nečiní výjimku! Je to tak, Johne?"

"Zajisté, mylorde," odpověděl mladý kapitán, "a přece přiznávám, že miss
Grantové to lépe sluší tady na záďové nástavbě, než kdyby přitahovala brámovku.
Proto však nemán z jejích slov menší radost."
"A zejména když nám chválí Duncana," dodal Glenarvan.
"Však si to Duncan zasluhuje," odvětil John.
"Na mou věru," řekla lady Helena, "když jste na svou jachtu tak hrdý, do stávám chuť prohlédnout si ji až zdola od samého podlodí a podívat se, jak jsou
v mezipalubí ubytováni naši dobří námořníci."
"Znamenitě," odpověděl John. "Mají se tam jako doma."
"A jsou zde skutečně doma, Heleno," poznamenal lord Glenarvan. "Tato
jachta je částí naší země! Je to kousek našeho dumbartonského hrabství, který se
šťastně plaví po oceánu, a my jsme vlastně vůbec neopustili rodnou zem. Duncan,
toť Malcoln, a oceán, toť jezero Lomondské."
"Nuže, drahý Edvarde, proveďte nás tedy po svém zámku," odpověděla lady
Helena. '
"Jak si přejete, mylady," řekl Glenarvan, "dovolte však, abych to napřed řekl
Olbinettovi."
Stevard jachty byl výtečný kuchař. Plnil své úkoly s horlivostí i důvtipem.
Očekával pokyny svého pána.
"Olbinette, půjdeme se před snídaní ještě projít," řekl Glenarvan, jako kdyby
'39,


šlo o procházku do Tarbertu nebo k jezeru Katrine. "Doufám, že bude prostřeno,
až se vrátíme."
Olbinett se důstojně uklonil.
"Půjdete s námi, majore?" zeptala se lady Helena.
"Je-li to vaším rozkazem," odtušil major.

"Ó, prohodil lord Glenarvan. "Major je zabrán do kouření, nemůžeme ho
vytrhovat. Upozorňuji vás, miss Mary, že je to vášnivý kuřák doutníků. Bez ustání
kouří, i ve spaní."
Major souhlasně přikývl a hosté lorda Glenarvana sestoupili do podpalubí.
Když Mac Nabbs osaměl, zahalil se do hustých oblaků kouře a podle svého
zvyku hovořil sám se sebou, ale ani v tomto případě nevedl spory. Stál nehybně

'40,


a hleděl dozadu na brázdu jachty. Po několika minutách tohoto tichého pozorování
se otočil a octl se tváří v tvář cizinci. Kdyby majora mohlo cokoli překvapit, pak by
tímto setkáním zajisté byl překvapen, protože nový cestující byl pro něho naprosto
neznámým člověkem.
Onomu velkému, suchému a hubenému muži bylo asi čtyřicet let. Podobal se dlou hému hřebíku s velikou hlavou. Měl opravdu velkou a mohutnou hlavu, vysoké čelo,
dlouhý nos, široká ústa a silně vystupující bradu. Jeho oči však byly skryty za obrov skými kulatými brýlemi a pohled byl jaksi těkavý, jak tomu bývá u nyktalopů*'"). Jeho
tvář svědčila o člověku vzdělaném a veselém; neznámý neměl nepříjemný vzhled váž ných osob, které se nikdy nesmějí a jejichž bezvýznamnost se halí do zachmuřené
masky. Zdaleka ne. Roztomilá nenucenost a neostýchavost tohoto cizince jasně pro zrazovaly, že dovede brát lidi i věci z jejich dobré stránky. Přestože ještě nepromluvil,
bylo vidět, že je to člověk hovorný, a hlavně roztržitý, že patří k těm lidem, kteří ne vidí, nač hledí, a neslyší, co poslouchají. Na hlavě měl cestovní čepici, na nohou silné
žluté boty a kožené kamaše, oblečen byl v kaštanově hnědé sametové kalhoty a v ka bát téže barvy; jeho nespočetné kapsy byly nacpány různými zápisníky, notesy, sešity,
deskami a tisícerými jinými věcmi, právě tak nepohodlnými jako zbytečnými, ne mluvě ani o skládacím dalekohledu, který měl cizinec zavěšený přes rameno.
Pohyblivost neznámého obzvláště vynikala vedle majoróva klidu. Kroužil
kolem Mac Nabbse, prohlížel a zpytoval ho svými pronikavými pohledy, leč major
se nesnažil zvěděť, kdo neznámý je, co chce a proč je na palubě Duncana.
Když tento záhadný muž zjistil, že všecky jeho pokusy ztroskotávají na majo rově lhostejnosti, uchopil svůj dalekohled, který po vytažení měřil čtyři stopy, a s roz kročenýma nohama, nehybný jako telegrafní sloup, zacílil svůj přístroj k obzoru,
kde nebe a voda splývaly v jedinou čáru. Po pěti minutách své zkoumání ukončil,
sklonil dalekohled, až se dotkl paluby, a pak se o něj opřel, jako kdyby to byla nějaká
hůl. Jednotlivé díly dalekohledu se ovšem do sebe okamžitě zasunuly, dalekohled se
složil a nový cestující ztratil rovnováhu a málem se natáhl jak dlouhý tak široký pod
hlavním stěžněm.
Každý jiný člověk by se byl na majorově místě aspoň pousmál. Major nehnul
ani brvou. Neznámý se tedy vzdal dalších pokusů.
"Stevard!" zavolal s přízvukem, který prozrazoval cizince.
A čekal. Nikdo se neobjevil.
"Stevard!" opakoval hlasitěji.

V téže chvíli se Olbinett právě vracel do kuchyně, která byla umístěna v příďo vém nástavku. Jaké bylo jeho překvapení, když viděl, že ho volá tento dlouhán,
kterého vůbec neznal.
Kde se tu ten člověk vzal? řekl si. Nějaký přítel lorda Glenarvana? Vyloučeno.
Přesto však vystoupil na záďovou nástavbu a šel k neznámému.

"Vy jste stevard lodi?" otázal se ho cizinec.

'* Nyktalopie je zvláštní schopnost oka vidět předměty i ve tmě. (Pozn. aut.)

'1,

"Ano, pane," odpověděl Olbinett, "ale neměl jsem to potěšení.."
"Jsem cestující z kabiny číslo šest."

"Číslo šest?" opakoval stevard.

"Samozřejmě. A vy se jmenujete?"

"Olbinett."
"Dobře, milý Olbinette," odpověděl neznámý z kabiny číslo šest, "je třeba po mýšlet na snídani, a to hned. Již jsem nejedl šestatřicet hodin, či vlastně šestatřicet,
hodin jsem jenom spal, což je omluvitelné u člověka, který jel z Paříže do Glasgowa
bez jediné zastávky. V kolik hodin se snídá, prosím?"

"V devět, odpověděl ze zvyku Olbinett.
Neznámý se chtěl podívat na hodinky, ale to trvalo delší dobu. Našel je totiž
až v deváté kapse.
"Hm," prohodil, "není ještě osm. Dejte mi tedy, Olbinette, prozatím nějaký
zákusek a sklenku sherry. Umírám už opravdu hlady."
Olbinett nechápavě poslouchal. Cizinec ostatně bez ustání mluvil a s neobyčejnou
lehkostí těkal z předmětu na předmět.
"A kde je kapitán?" ptal se. "Kapitán ještě nevstal! A co dělá kormidelník?
Ten také spí? Naštěstí je pěkné počasí, dobrý vítr a loď pluje sama."
A právě při těchto slovech se objevil na schůdkách vedoucích na záďovou
nástavbu John Mangles.
"Tady je kapitán," řekl Olbinett.
'42,


"Velice mě těší," zvolal neznámý, "těší mě, kapitáne Burtone, že vás poznávám!"
Byl-li kdo někdy překvapen, pak to byl v této chvíli zcela jistě John Mangles, a to ne jen proto, že byl osloven jako kapitán Burton, nýbrž i proto, že viděl na své lodi cizince.
Ale ten už nerušeně pokračoval:
"Dovolte, abych vám stiskl pravici, což jsem neučinil předevčírem večer jen
proto, že ve chvíli odjezdu se nemá nikdo vyrušovat. Dnes však jsem, kapitáne,
opravdu šťasten, že se s vámi mohu seznámit."
John Mangles se s vykulenýma očima díval hned na Olbinetta, hned na nového
cestujícího, který zatím už pokračoval:
"Konečně jsem vás tedy, milý kapitáne, poznal a jistě budeme dobrými přáteli.
Popovídejme si chvilku a povězte mi, jak jste spokojen se Scotií?"

"Se Scotií? Co tím myslíte?" řekl konečně John Mangles.
"Ale se Scotií, která nás veze, s touto krásnou lodí, jejíž pohybové vlastnosti mi
byly vychvalovány právě tak jako morální vlastnosti jejího velitele, výborného
kapitána Burtona. Nejste snad příbuzný s velkým africkým cestovatelem téhož
jména? Odvážný člověk. Všechna čest, prosím!"
"Pane," odtušil John Mangles, "nejenže nejsem příbuzný cestovatele Burtona,
ale já nejsem vůbec kapitán Burton."

"Ale!" zarazil se neznámý. "Mluvím tedy s vrchním kormidelníkem Scotie,
s panem Burdnessem?"
"S panem Burdnessem?" odpověděl John Mangles; který již začal tušit, jak se
věci mají. Měl však co činit s bláznem nebo s podivínem? Nad tim se nyní zamýšlel
a chtěl si věc rázně objasnit, když tu se na palubu vrátil lord Glenarvan, jeho žena
a miss Grantová. Cizinec je zpozoroval a zvolal:
"Hleďme, pasažéři! Pasažéři! Výborně! Doufám, pane Burdnessi, že mne před stavíte. .."

A nečekaje, až to Mangles učiní, přistoupil k nim a úplně nenuceně je oslovil:

"Paní," pravil slečně Grantové, "slečno," lady Heleně, "pane. .., dodal, obra ceje se k lordu Glenarvanovi.


"Lord Glenarvan," řekl John Mangles.
"Mylorde," pokračoval tedy neznámý, "promiňte, prosím, že se představuji sám, ale
na moři nelze brát společenská pravidla tak přísně. Doufám, že se rychle spřátelíme a že
ve společnosti těchto dam nám uběhne cesta na Scotii právě tak rychle jako příjemně."
Lady Helena a slečna Grantová nebyly schopny pronést jediné slůvko. Ani v nej menším si nedovedly vysvětlit vetřelcovu přítomnost na palubě Duncana.

"Pane," ujal se nyní slova Glenarvan, "s kým mám tu čest prosím?"
"Jacques Eliacin Francois Paganel, tajemník Pařížské zeměpisné společnosti,
dopisující člen společnosti berlínské, bombajské, darmstadtské, lipské, londýnské,
petrohradské, vídeňské a newyorské, čestný člen Královského zeměpisného a ná rodopisného ústavu indického, jenž se po dvacetileté zeměpisecké práci u psacího
stolu rozhodl přistoupit k aktivní vědecké činnosti a cestuje nyní do Indie, aby tam
navázal na práce velkých cestovatelů."


....
KAPITOLA VII. SEDMÁ,


ODKUD PŘICHÁZÍ A KAM JEDE JACQUES PAGANEL
....


Tajemník Zeměpisné společnosti byl bezpochyby roztomilý člověk, protože to
všechno řekl velice noblesně. Lord Glenarvan mimoto věděl naprosto přesně,
o koho jde, neboť velmi dobře znal jméno a zásluhy Jacquese Paganela. Jeho země pisné práce, články o nových objevech, uveřejňované ve Zprávách společnosti,
jeho korespondence se všemi národy, to vše ho řadilo mezi nejvýznačnější fran couzské vědce. A proto Glenarvan srdečně podal ruku svému neočekávanému
hostu.
"A nyní, pane Paganele," dodal, "když jsme se vzájemně představili, dovolíte
mi, doufám, jednu otázku?"
"Sto otázek, mylorde," odpověděl Jacques Paganel. "Rozmluva s vámi bude mi
potěšením."

"Vy jste přišel na palubu této lodi předevčírem večer?"
"Ano, mylorde, předevčírem večer v osm hodin. Přijel jsem kaledonskou drahou,
skočil jsem do drožky a z drožky přímo do Scotie, kde jsem si z Paříže zamluvil
kabinu číslo šest. Byla hustá tma. Na palubě jsem nikoho neviděl. Poněvadž jsem
byl po šestatřiceti hodinách cesty unaven a poněvadž jsem věděl, že nejlépe se
člověk uchrání mořské nemoci, když si po příjezdu lehne a zůstane první dni cesty
na lůžku, okamžitě jsem si lehl a mohu vás ujistit, že jsem svědomitě spal třicet
šest hodin."
Přítomní nyní věděli, jak se stalo, že Jacques Paganel se octl na palubě Duncana.
Francouzský cestovatel se zmýlil v lodi a nastoupil na Duncana v době, kdy na
palubě nikdo nebyl. Všechno bylo jasné. Co však řekne učený zeměpisec, až se
dozví jméno a cíl lodi, na níž pluje?
"Vy jste si tedy, pane Paganele," řekl Glenarvan, "zvolil za výchozí bod svých
cest Kalkatu?"
"Ano, mylorde. Po celý život jsem se obíral myšlenkou, že navštívím Indii.
Uskuteční se tak můj nejkrásnější sen a já konečně spatřím vlast slonů a thugů*)."

"To znamená, že by vám nebylo lhostejné, kdybyste navštívil jinou zemi?"
"Ne, mylorde, to by mi bylo nepříjemné, protože mám doporučení k lordu
Sommersetovi, generálnímu guvernérovi Indie, a protože bych rád splnil úkol, který
jsem dostal od Zeměpisné společnosti."

"Ah tak, Máte tedy úkol."
"Ano, musím se pokusit o důležitou a zajímavou cestu, jejíž rozvrh sestavil
můj učený přítel a kolega, pan Vivien de Saint-Martin. Jde vlastně o to, postupovat

') Thugové -. vyznavači bohyně ničení Káli. Sekta vznikla ve XII. století.



ve stopách bratří Schlagenweitů, plukovníka Waugha, Webba, Hodgsona, misionářů
Huca a Gabeta, Moorcrofta, pana Julese Remyho a četných jiných slavných cesto vatelů. Chci se pokusit o štěstí tam, kde nešťastně ztroskotal v roce 1846 misionář
Krick, zkrátka prozkoumat řeku Ja-lu-cang-pu-ťiang, která protéká Tibetem
v délce patnácti set kilometrů podél severního úpatí Himálaje, a konečně zjistit,

zdali se nespojuje v severovýchodním Asámu s Brahmaputrou. Zlatá medaile,
mylorde, čeká cestovatele, jemuž se tak podaří rozřešit jednu z nejzávažnějších
otázek zeměpisu Indie."
Paganel byl skvělý. Mluvil s nádherným zápalem. Nechával se unášet na rychlých
křídlech obrazotvornosti. Zastavit ho bylo právě tak nemožné jako zastavit rýnské
vodopády u Schafl'hausenu.
'45,


"Pane Paganele," řekl lord Glenarvan po krátkém odmlčení, "to je zajisté
krásná cesta a věda by vám za ni vzdala velké uznání, ale nerad bych vás nechával
déle ve vašem omylu, protože se budete musit, aspoň prozatím, vzdát své touhy
spatřit Indii."

"Vzdát A proč?"
"Protože plujete právě opačným směrem, než leží indický poloostrov."

"Cože! Kapitán Burton. .."

"Nejsem kapitán Burton," odpověděl John Mangles.


"Ale Scotia?"

"Tato loď není Scotia!"
Není možno vylíčit Paganelovo ohromení. Postupně se zahleděl na lorda
Glenarvana, který zůstával vážný, na lady Helenu a Mary Grantovou, na jejichž
lících se zračilo porozumění i zármutek, na Johna Manglese, který se usmíval,
a na majora, který se ani nepohnul. Pak pokrčil rameny, stáhl si brýle s čela na
oči a zvolal:
"To jsou mi žerty!"

V téže chvíli však padl jeho pohled na kormidelní kolo, na němž byl tento
kruhovitý nápis:

DUNCAN.

"Duncan, Duncan!" vydral se mu z hrdla výkřik plný zoufalství.
Pak se vrhl dolů se schůdků nástavby a spěchal do své kabiny.

Sotvaže nešťastný učenec zmizel, nemohl se na palubě nikdo vyjma majora
udržet smíchy, a také námořníci se rozesmáli. Splést si vlak -, budiž! Sednout si do
vlaku do Edinburghu místo do Dumbartonu -, to se dá pochopit! Ale splést si loď
a plout do Chile, když chceš do Indie, to už je vrchol roztržitosti.
"U Jacquese Paganela se tomu vůbec nedivím," řekl Glenarvan. "O tom se
takových historek vypráví. Jednou uveřejnil výbornou mapu Ameriky, na níž bylo
zakresleno Japonsko. Proto však není méně význačným učencem a jedním z nejlep ších francouzských zeměpisců."
"Co však s tím nešťastným člověkem?" zeptala se lady Helena. "Přece ho ne můžeme zavézt do Patagonie."

"Proč ne?" odvětil vážně Mac Nabbs. "My přece nemůžeme za jeho roztržitost.
Představte si, že by byl ve vlaku; mohl by ho snad zastavit?"

"To ne, ale vystoupil by na nejbližší stanici," odtušila lady Helena.
'46,


"Vždyť to bude moci učinit také," řekl Glenarvan. "Bude-li chtít, vystoupí na
naší první zastávce."
V té chvíli se již vracel na palubu nebohý a zkormoucený Paganel, když se
mezitím přesvědčil, že jeho zavazadla jsou na palubě. Bez ustání si opakoval neblahá
slova: "Duncan! Duncan!" Jiných v jeho slovníku nebylo. Přecházel z místa na místo,
prohlížel si stěžňoví jachty a díval se na mlčící horizont širého moře. Posléze se vrátil
k lordu Glenarvanovi.

"A kam pluje ten Duncan?" otázal se.
"Do Ameriky, pane Paganele."


"To jest přesněji?"
"Do Concepciónu."
"Do Chile! Do Chile!" zvolal nešťastný zeměpisec. "A co mé indické poslání! Co mi
však řekne pan de Quatrefages, předseda ústředního výboru? A pan d'Avezac, pan Cor tambert, pan Vivien de Saint-Martin! Jak se budu moci objevit na zasedání společnosti!"
"Ale pane Paganele," odpověděl Glenarvan, "nezoufejte! Všechno se dá na pravit, takže půjde celkem o bezvýznamné zdržení. Ja-lu-cang-pu-ťiang na vás v ti betských horách vždycky počká. Brzy budeme stavět na Madeiře a tam najdete
loď, která vás zaveze nazpět do Evropy."
"Děkuji vám, mylorde, budu se s tím už muset smířit. Ale to je bez nadsázky
neobyčejná příhoda, a takovéhle věci se stávají jenom mně. A co má zamluvená
kabina na Scotii?"
'47,

"Inu, Scotie se budete muset prozatím vzdát."
"Ale ," řekl Paganel, když si znovu prohlédl loď, "Duncan je zábavní jachta.


"Ano, pane," odpověděl John Mangles, "a patří lordu Glenarvanovi.

"Který vás prosí, abyste plně využil jeho pohostinství," dodal Glenarvan. ;

"Tisíceré díky, mylorde," :odvětil Paganel. "Jsem vám skutečně povděčen za
vaši laskavost. Dovolte mi však nepatrnou poznámku: Indie je krásná země. Cesto vatele tam čekají úchvatná překvapení a dámy ji jistě neznají. .. Stačilo by tedy,
aby muž u kormidla pootočil kolem, a jachta Duncan by plula právě tak lehce do
Kalkaty jako nyní do Concepciónu, a protože koná jenom zábavní jízdu. .."

Návrh byl přijat zamítavými posunky a to Paganelovi zabránilo, aby jej dále
rozvíjel. Umlkl.
"Pane Paganele," pravila Helena, "kdyby šlo jenom o zábavní cestu, odpově děla bych vám: "Pojeďme tedy do Indie", a lord Glenarvan by jistě nic nenamítal.
Avšak Duncan jede pro trosečníky opuštěné na patagonském pobřeží a nemůže
upustit od tak humánního cíle. .."

V několika minutách se francouzský cestovatel seznámil s celou situací: Se
vzrušením vyslechl vyprávění o šťastném nálezu listin, o osudu kapitána Granta
a o šlechetném návrhu lady Heleny.



"Mylady," řekl, "dovolte, abych vyjádřil svůj bezmezný obdiv nad vaším
chováním v celé této věci. Nechť jen Duncan pokračuje ve své cestě, vyčítal bych
si, kdybych jej měl zdržet o jediný den."
'48,

"A vy se připojíte k naší výpravě?" otázala se lady Helena.

"To je vyloučeno, mylady, musím splnit svůj úkol. Vystoupím na vaší nejbližší
zastávce. .."
"Tedy na Madeiře," řekl John Mangles.
"Prosím, na Madeiře. To nebude ani sto osmdesát mil od Lisabonu a tam si
počkám na nějaké spojení."
"Prosím, pane Paganele," řekl Glenarvan, "stane se podle vašeho přání a já
budu šťasten, že vám budu moci na několik dní poskytnout pohostinství na své lodi.
Doufám, že se v naší společnosti nebudete příliš nudit."

"Ale my lorde," zvolal učenec, "já jsem naopak šťasten že sem se zmýlil tak
příjemným způsobem! Ovšem když se člověk nalodí pro cestu do Indie a místo toho
pluje do Ameriky, je to hodně směšná situace!"
I přes toto smutné přiznání se však Paganel smířil se zdržením, kterému nemohl
zabránit. Ukázalo se, že i při vší své roztržitosti je to roztomilý a veselý člověk.
Okouzlil dámy svou nezkalenou dobrou náladou a ještě téhož dne se spřátelil se
všemi cestujícími. Na jeho přání mu byly ukázány tři známé listiny. Pečlivě, dlouze
a podrobně je prostudoval. Žádný jiný výklad se mu nezdál možný. Mary Grantová
a její bratr vzbudili vědcův živý zájem. Dodal jim naděje. Jeho postoj ke všem těmto
věcem a jeho předpovědi o úspěchu výpravy Duncana vyvolaly na dívčině tváři
úsměv. Na mou věru, kdyby nebylo jeho úkolu, připojil by se k pátrání po kapitánu
Grantovi!
A když se pak dověděl, že lady Helena je dcerou Williama Tuffnela, vybuchl
nadšenými výkřiky plnými obdivu. Znal jejího otce. Jaký to statečný vědec! Kolik
dopisů si napsali, když byl William Tuffnel dopisujícím členem společnosti! Vždyť
on sám, Paganel, jej spolu s panem Malte-Brunem uváděl! Jaké to setkání a jaké
potěšení cestovat s dcerou Williama TufFnela!
Posléze požádal lady Helenu o dovolení, aby ji směl políbit. Lady Glenarvanová
přivolila, ačkoli to snad bylo poněkud "nemístné".


...

KAPITOLA VIII. OSMÁ,


O JEDNOHO SRDNATÉHO MUŽE NA PALUBĚ VÍCE
....


Jachta hnaná příznivými severoafrickými proudy se mezitím rychle přibližovala
k rovníku. 30. srpna se objevilo souostroví madeirské. Glenarvan, věren svému
slibu, nabídl novému hostu, že nechá loď přistat, aby Paganel mohl vystoupit.

"Mylorde," odpověděl Paganel, "budu s vámi mluvit zcela otevřeně. Měl jste
v úmyslu přistat na Madeiře, než jsem se objevil na palubě?"

"Ne," řekl Glenarvan.
"Dovolte tedy, abych nesl všechny důsledky své neblahé roztržitosti. Madeira
je příliš známý ostrov. Pro zeměpisce na něm není už nic zajímavého. O tomto
souostroví bylo všechno řečeno i napsáno, nehledě k tomu, že vinařství je zde v na prostém úpadku. Považte, že na Madeiře již nejsou žádné vinice! Sklizeň révy, která
dosahovala v roce 1813 dvaadvacet tisíc pip*), klesla v roce 1845 na dva tisíce šest
set šedesát devět. Dnes nečiní ani pět set! To jsou smutné výsledky. Kdyby vám snad
nevadilo přistat až na Kanárských ostrovech. .."

"Přistaneme na Kanárských ostrovech," odpověděl Glenarvan. "To nás neod chyluje zcesty."
"Vím to, mylórde. A pak -, na Kanárských ostrovech jsou ještě tři neprozkou maná souostroví, nemluvě o piku Tenerifu, který jsem si vždycky přál vidět. Teď
mám příležitost. Použiji jí, a než se dočkám lodi, která by mě zavezla do Evropy,
vystoupím na tuto slavnou horu."
"Jak si přejete, drahý Paganele," odpověděl lord Glenarvan, při čemž se nemohl
ubránit úsměvu.
A byl to úsměv oprávněný.
Kanárské ostrovy nejsou příliš vzdáleny od Madeiry. Necelých padesát mil
dělí obě souostroví, což je pro tak rychlou loď, jakou byl Duncan, nepatrná vzdá lenost.
31. srpna se ve dvě hodiny odpoledne procházeli po palubě John Mangles
a Paganel. Francouz zahrnoval svého společníka otázkami o Chile. Pojednou ho
kapitán přerušil a ukázal na jihu bod na obzoru:
"Pane Paganele!" řekl.

"Ano, kapitáne," odpověděl učenec.

"Podívejte se prosím, tímto směrem, Nevidíte nic?"

"Nic."
"Nedíváte se, kam máte. Nedívejte se na obzor, ale nad něj, do oblak."

"Do oblak? Marně hledám.."

'* Jedna pipa obsahuje 50 hektolitrů. (Pozn. aut.)
'50,


"Hleďte, teď, nad čelenovou čnělkou."
"Nic nevidím."

"Protože nic vidět nechcete. Ačkoliv jsme ještě vzdáleni čtyřicet mil, je Tene rifský špičák nad obzorem rozhodně dokonale viditelný, není-liž pravda?"
Ať chtěl Paganel vidět nebo ne, musel se dát o několik hodin později přesvědčit
nespornou skutečností, nechtěl-li ze sebe dělat slepce.
"Vidíte ho konečně?" řekl mu John Mangles.

"Ovšem, ovšem, a báječně," odpověděl Paganel. "A tomuhle," dodal opovržlivě,
"se říká Tenerifský špičák?"

"Ano."
"Vždyť nevypadá nijak vysoký."
"A přece má tři tisíce sedm set metrů nad mořem."

"To bych neřekl."
"Jen počkejte, až se pokusíte na něj vystoupit!"
"Vystoupit, drahý kapitáne? K čemu by to, prosím vás, bylo, když už to
učinili Humboldt a Bonplan? Geniální člověk, ten Humboldt! Vystoupil na tuto
horu a popsal ji tak podrobně, že to dokonaleji není možné. Prozkoumal jejích
pět pásem: pásmo vinic, pásmo vavřínů, pásmo smrčin, pásmo alpských vřesovišť
a pásmo neplodné. Stanul až na jejím vrcholu a tam si neměl ani kde sednout.
Z hory obsáhl pohledem rozlohu jedné čtvrtiny Španělska. Pak prozkoumal i vnitřek
sopky a sestoupil na dno jejího vyhaslého kráteru. Co bych tam měl, prosím vás,
po tomto velikém muži ještě hledat?"
"Opravdu," přitakal John Mangles, "už tam nezůstaly ani paběrky. Je to
škoda, protože takhle se budete hodně nudit, než vám přijede do tenerifského pří stavu nějaká loď. O zábavu tam bude jistě nouze."
"Pokud si ji neobstarám vlastní roztržitostí," řekl Paganel se smíchem. "Ale
'51,


poslyšte, milý Manglesi. nejsou snad Kapverdské ostrovy důležitou zastávkou zá mořských lodí?"

"To jsou. Nic snazšího než stihnout loď v zátoce Villa Praia."
"Nehledě k jedné přednosti, která se nesmí přehlížet," odpověděl Paganel.
"Že totiž Kapverdské ostrovy nejsou daleko od Senegalu, kde bych se mohl setkat

s krajany. Ovšem, vím, tyto ostrovy prý jsou málo zajímavé, pusté a nezdravé, ale
v zeměpiscových očích je zajímavé vše. Vědec se musí umět dívat. Někteří lidé se
nedovedou dívat a ti mají takový rozhled jako raci. Můžete být jist, že já nejsem
z jejich rodu."
"Jak je libo, pane Paganele," dodal John Mangles. "Jsem přesvědčen, že
zeměpisná věda vaším pobytem na Kapverdských ostrovech získá. A my tam
'52,


musíme také přistat, budeme tam brát uhlí. Vaše vylodění nás nijak nezdrží."
Po těchto slovech nařídil kapitán, aby loď zamířila západně od Kanárských
ostrovů. Slavný pik zůstal vlevo a rychle plující Duncan přeťal obratník Raka dne
2. září v pět hodin ráno. Počasí se teď náhle změnilo. Pluli vlhkým a těžkým ovzduším,
neboť nastalo období dešťů, jemuž se španělsky říká "el tiempo de aguas". Toto počasí
je krušné pro cestující, avšak užitečné pro obyvatele afrických ostrovů, kde je nedo statek stromů, a proto i nedostatek vláhy. Velmi neklidné moře nedovolovalo cestují cím, aby prodlévali na palubě, ale rozhovory v jídelně byly přesto velmi živé.
3. září si začal Paganel chystat zavazadla, neboť se blížil okamžik, kdy se měl vy lodit. Duncan, manévroval mezi Kapverdskými ostrovy. Minul ostrov Sal, který je
skutečnou, neúrodnou a pustou písečnou mohylou, proplul kolem velikých korálových
útesů a nechal za sebou ostrov Sáo Tiago, na němž se táhne od severu k jihu řetěz
čedičových hor, zakončený dvěma vyššími vrcholky. John Mangles pak vplul do
zátoky Villa Praia a za okamžik zakotvil před městem v hloubce osmi sáhů. Počasí
bylo hrozné a příboj neobyčejně prudký, ačkoliv zátoka je chráněna proti mořským
větrúm. Lilo proudem a bylo sotva vidět na město, které se rozkládá na terasovité
pláni, vybíhající z předhoří sopečnatých skal, vysokých téměř tisíc metrů. Pohled
na ostrov zahalený hustou clonou dešťů byl smutný.
Lady Helena nemohla uskutečnit svúj úmysl a navštívit město. Uhlí bylo
nakládáno jen s velikými obtížemi. Cestující byli tedy uvězněni v kajutách pod
záďovou nástavbou, zatímco vody nebe a moře splývaly v, nepopsatelné směsici.
Předmětem všech rozhovorú na lodi bylo přirozeně počasí. Každý se přidal k vše obecným steskům, vyjma majora, který by se snad dokázal naprosto lhostejně dívat
i na potopu světa. Paganel chodil sem tam a pokyvoval hlavou.
"To je jako naschvál," říkal.

"Živly jsou zřejmě proti vám," ozval se Glenarvan.
"Toho se nezaleknu."
"Nemůžete se vydat do takového deště," řekla lady Helena.
"Já klidně, mylady. Jde mi jen o zavazadla a přístroje. Všechno se mi zničí."
"Nebezpečný bude jenom převoz na břeh," podotkl Glenarvan. "Jakmile se
dostanete do Villa Praie, nebude vám nejhúř. Pravda, čistota nebude valná ve spo lečnosti opic a kanců, s nimiž není vždycky nejpříjemnější setkání. Ale cestovatel
nemůže brát takové věci tak přísně. Hlavní je tu naděje, že za nějakých sedm nebo
osm měsíců budete moci odplout do Evropy."
"Sedm nebo osm měsíců!" zvolal Paganel.

"To nejméně. V období dešťú zavítá na Kapverdské ostrovy loď jenom málokdy.
Vy však můžete této doby využít prospěšným způsobem. Souostroví je málo pro bádáno a zbývá tu ještě mnoho práce v oboru topografie, klimatologie, etnografie
i hypsometrie*)."

'* Topografie -, místopis, klimatologie -, nauka zkoumající podnebné poměry, etnografie -, národopis
(zkoumá život, zvyky a tradice místních obyvatel), hypsometrie -, věda o měření výšek.

'53,


"Budete moci prozkoumat zdejší řeky," pravila lady Helena.
"Žádné tu nejsou, mylady," odpověděl Paganel.

"Tedy říčky."
"Ani ty tu nejsou."

"A potoky?"

"Také ne."

"Tak si to vynahradíte na lesích," poznamenal major.

"Lesy se skládají ze stromů, a tady žádné stromy nejsou."

"Pěkná zem," odtušil major.

"Jen klid, milý Paganele," zasáhl Glenarvan, "budete tu mít aspoň hory."
"Ach, nevysoké a nezajímavé, mylorde. Ostatně už jsou probádané."

"Probádané?"
"Ano, já už mám takové štěstí. Na Kanárských ostrovech jsem stál tváří v tvář
pracím Humboldtovým a zde mne předešel geológ Charles Saint-Claire Deville!"
"Skutečně?"
"Samozřejmě," odvětil smutně Paganel. "'Tento učenec byl na palubě státní
korvety Décidée, když kotvila u Kapverdských ostrovů, a vystoupil na vrcholek nej zajímavější hory celého souostroví, na sopku na ostrově Fogo. Co tu mám po něm,
prosím vás, dělat?"
"To je opravdu nemilé," odpověděla lady Helena. "Co si tedy počnete, pane
Paganele?"
Paganel neodpověděl.
"Rozhodně byste byl udělal lépe," ujal se slova Glenarvan; "kdybyste byl vy stoupil na Madeiře, i když tam již není víno!"
'54,


Učený tajemník Zeměpisné společnosti opět neodpověděl.
"Já bych tu počkal," řekl major přesně tak, jako kdyby říkal: "Nepočkal
bych tu. "

"Vážený Glenarvane," promluvil nyní Paganel, "kde hodláte ještě stavět?"
"Teď až v Concepciónu."
"K ďasu! Stále dál a dál od Indie!"
"To ne! Jakmile budete za mysem Hoorn, budete se jí přibližovat."


"To ovšem ano."
"Ostatně," pokračoval Glenarvan nejvážnějším tónem, "člověku, který jede do
Indie, nemusí záležet na tom, jede-li do Indie Západní nebo Východní."
"Cože, nemusí záležet."
"Nehledě k tomu, že od Indiánů z patagonských pamp není příliš daleko
k Indům v Paňdžábu."
"To je pravda, mylorde," zvolal Paganel, "takový argument by mě nikdy
nenapadl!"
"A pak, drahý Paganele, zlatou medaili může člověk získat kdekoliv, všude
je co dělat, všude je třeba něco prozkoumávat, objevovat, právě tak v Kordillerách
jako v Tibetu."
"Co však tok Ja-lu-cang-pu-ťiang?"
"Prosím, ten vám vynahradí Rio Colorado! To je přece málo prozkoumaná řeka
a teče dosud na mapách až trochu příliš podle fantazie zeměpisců."
"Vím to, drahý lorde, jsou zde několikastupňové nepřesnosti. Ach, na mou
žádost by mě byla Zeměpisná společnost poslala jistě právě tak do Patagonie jako
do Indie. Ale nepomyslil jsem na to."
"Což je důsledek vaší obvyklé roztržitosti."
"Nuže, pane Paganele, pojedete s námi?" řekla lady Helena co nejlákavěji.
"A co múj úkol, mylady?"
"Upozorňuji vás, že pojedeme Magalháesovým průlivem," přidal se Gle narvan.
"Mylorde, vy jste ale pokušitel."
"A dodávám, že navštívíme Port Famine!"
"Port Famine," zvolal Francouz, podléhaje pomalu tomu všestrannému útoku.
"přístav tolik proslavený v análech zeměpisu!"
"Uvažte také, pane Paganele," dodala lady Helena, "že na této výpravě byste
připojil jméno Francie ke jménu Skotska."
"Ano, ovšemže!"
"Zeměpisec by mohl být našemu pátrání užitečný, a co může být krásnějšího
než dát vědu do služeb lidskosti?"
"To bylo znamenitě řečeno, mylady!"
"Dejte si říci. Podvolte se vůli náhody tak jako my. Náhoda nám přinesla
tyto listiny, a my jsme jeli. Když už jste jednou na palubě Duncana, neopouš tějte ji."
'55,



"Mám vám, drazí přátelé, tedy říci pravdu?" odpověděl nyní Paganel. "Nuže,
vy velice toužíte, abych zůstal!"
"A vy, Paganele, vy hoříte touhou, abyste to mohl učinit," odtušil Glenarvan.
"Bůh ví, že ano!" zvolal učený zeměpisec. "Ale bál jsem se, abych nebyl
na obtíž!"
56
...


KAPITOLA IX. DEVÁTÁ,


MAGALHÁESŮV PRŮLIV
....


Každý na palubě se radoval, když se dověděl o Paganelově rozhodnutí. Mladý
Robert se mu vrhl kolem krku s velice výmluvnou prudkostí. Důstojného pana
tajemníka málem porazil.
"Pěkný chlapík," řekl Paganel, "budu ho učit zeměpisu."
A tak poněvadž John Mangles si vzal za úkol udělat z Roberta námořníka,
Glenarvan statečného muže, lady Helena dobrého a ušlechtilého člověka, major
chladnokrevného chlapce a Mary Grantová vděčného žáka tak výtečných učitelů-,
musel se Robert rozhodně stát jednoho dne dokonalým.
Duncan rychle doplnil zásoby uhlí, opustil neradostný kraj, jihovýchodně odtud
se dostal do Brazilského proudu a 7. září, když překročil za pěkného severního větru
rovník, vyplul na jižní polokouli.
Cesta probíhala tedy bez obtíží. Každý byl naplněn dobrou nadějí. Den ze dne
se takřka zlepšovaly vyhlídky na úspěch záchranné výpravy za kapitánem Grantem.
Nejvíce víry v úspěch měl snad na palubě kapitán. Ale jeho víra pramenila hlavně
z přání vidět miss Mary šťastnou a spokojenou a'to silně zaměstnávalo jeho srdce.
Zahořel k dívce zcela zvláštním zájmem a svůj cit skrýval tak dokonale, že kromě
něho a Mary Grantové si toho na palubě všiml každý.
Učený zeměpisec byl snad nejšťastnějším člověkem na jižní polokouli. Celé dni
trávil studiem map, rozkládal je na jídelním stole a denně míval proto rozepře
s Mr Olbinettem, když stevard nemohl pro mapy prostírat. Ale Paganel měl na své
straně všechny hosty z Duncana, vyjímaje ovšem majora, kterého geografické
problémy, zejména v době jídla, nechávaly velice lhostejným. Kromě toho objevil
Paganel v zavazadlech vrchního kormidelníka celou hromadu značně neúplných
knih, mezi nimi i několik španělských děl, a tak se rozhodl, že se naučí jazyku.spi sovatele Cervantesa*), který nikdo na palubě neovládal. To jim mělo usnadnit pátrání
na chilském pobřeží. Učenec nepochyboval, že při svých polyglotních sklonech bude
tímto novým jazykem plynně hovořit dříve, než doplují do Concepciónu. Proto se
horlivě učil a často ho bylo slyšet, jak si drmolí různá slova.
Ve volných chvílích nezapomínal na Robertovo vzdělávání a seznamoval ho
s dějinami zemí, k jejichž břehům se Duncan rychle blížil.
10. září se tedy nacházeli na xvx 5o37' jižní šířky a 31ol5' západní délky; a toho
dne se Glenarvan dověděl něco, co pravděpodobně mnoho vzdělaných lidí neví.
Paganel se rozhovořil o dějinách Ameriky a své vyprávění o velkých moře plavcích, jejichž cestou se nyní jachta ubírala, začal u Kryštofa Kolumba.

'* Cervantes (1547-1616) -, španělský spisovatel, autor Dona Quijota.

'57,

Skončil prohlášením, že slavný Janovan zemřel, aniž věděl, že objevil Nový svět.
Všichni posluchači odporovali. Paganel na svém tvrzení trval.
"Nic není jistějšího," vysvětloval. "Nechci tím nijak zmenšovat Kolumbovu
slávu, ale je to bezpečně zjištěno. Koncem patnáctého století se lidé zajímali jenom
o jedinou věc: jak usnadnit spojení s Asií a jak se dostat na Východ západní cestou;
zkrátka jak najít nejkratší cestu do '"země koření"'. To právě zlákalo Kolumba.
Podnikl čtyři cesty. Dotkl se Ameriky na pobřeží Cumaná, Hondurasu, pobřeží
Moskytů, Nicaraguy, Veraguy, Kostariky, Panamy, což všechno pokládal za japonská
a čínská území, a zemřel, aniž se vůbec dozvěděl o existenci velkého kontinentu, který
po něm ani neměl dostat jméno!"

"Rád vám to věřím, drahý Paganele, odvětil Glenarvan, "ale musíte mi pro minout mé překvapení a také otázku, kteří mořeplavci tedy poznali pravdu o Kolum bových objevech?"
"Jeho následovníci, Ojeda, který ho doprovázel již na jeho cestách, dále Vincent
Pinzon, Vespucci, Mendoza, Bastidas, Cabral, Solis, Balboa. Tito mořeplavci pluli
podél východních břehú Ameriky a stanovili jejich hranici směrem na jih, protože
i oni byli unášeni před třemi sty šedesáti lety týmž proudem, který nese nás! Hleďte,
přátelé, přeťali jsme rovník v týchž místech, kde jej překročil v posledním roce
patnáctého století Pinzon, a blížíme se témuž osmému stupni jižní šířky, na němž
přistal u brazilských břehů. O rok později dorazil Portugalec Cabral až k přístavu
Segura. Vespucci pak při své třetí výpravě roku 1502 doplul ještě dále na jih.
V roce 1508 se spojili Vincent Pinzon a Solis, aby prozkoumali americké pobřeží,
a v roce 1514 objevil Solis ústí řeky Rio de La Plata, kde byl sněden domorodci,
a tak sláva obeplutí kontinentu zůstala Magalhaesovi. Tento velký mořeplavec
vyplul roku 1519 s pěti lodmi, postupoval podél patagonského pobřeží, objevil pří stavy Deseado a San Julian, kde dlouho prodléval, na padesátém druhém stupni
šířky objevil úžinu Panen, která měla po něm dostat jméno, a 28. listopadu 1520
vplul do Tichého oceánu. jakou radost asi prožíval, jak vzrušeně mu asi tlouklo
srdce, když spatřil nové moře, třpytící se na obzoru ve slunečních paprscích!"
"Ano, pane Paganele," zvolal Robert Grant, stržen zeměpiscovými slovy, "při
tom bych chtěl být!"
"Já také, chlapče, a jistě bych byl něco takového nepropásl, kdybych se byl
narodil o tři století dříve!"
"Což by nás mrzelo, pane Paganele," odpověděla lady Helena, "protože byste
nám nyní nevyprávěl na palubě Duncana dějiny těchto objevů."
"Pak by to učinil někdo jiný, mylady, a ten by dodal, že za prozkoumání západ ního pobřeží vděčíme bratrům Pizarrovým. Ti smělí dobrodruhové byli velkými
zakladateli měst. Cuzco, Quito, Lima, Santiago, Villarrica, Valparaíso a Concepción,
do něhož nás veze Duncan, jsou jejich dílem. V té době navázaly objevy Pizarrů na
objevy Magalháesovy, a tak se k velkému uspokojení učenců Starého světa objevily
na mapách rysy amerického pobřeží."
A to já bych býval nebyl ještě spokojen," řekl Robert.
'58,


"Pročpak ne?" odpověděla Mary, hledíc na svého mladého bratra, který se vzru šoval nad dějinami objevů.
"Ovšem, proč bys nebyl spokojen, chlapče?" otázal se lord Glenarvan s povzbu divým úsměvem.
"Protože bych byl chtěl vědět, co je za Magalháesovým průlivem."
"Výborně, příteli," odvětil Paganel, "já bych byl také chtěl vědět, táhne-li se
země až k pólu, anebo je-li tam volné moře, jak předpokládal krajan Drake,
mylorde. Je tedy zřejmé, že kdyby Robert Grant a Jacques Paganel žili v XVII.
století, byli by se sem vypravili s Holanďany Shoutenem a Lemairem, kteří se velice
zajímali o rozřešení této zeměpisné otázky."
"Byli to učenci?" otázala se lady Helena.
"Ne, ale odvážní obchodníci, kteří se celkem málo starali o vědeckou stránku
objevu. Tehdy existovala Holandská společnost pro obchod s Východní Indií,
která měla výhradní právo na všechen obchod provozovaný v Magalháesově prů livu. A protože v té době nebyla známa žádná jiná západní cesta do Indie, společnost
měla z této výsady lichvářské zisky. Několik obchodníků se pokusilo zlomit její
monopol, a hledali proto jinou úžinu. O to usiloval i jistý Isaac Lemaire, chytrý
a vzdělaný muž. Poskytl prostředky na výpravu, které velel jeho synovec Jacob
Lemaire a výborný námořník Shouten, pocházející z Hoornu. Odvážní mořeplavci
vypluli v červnu roku 1615, tedy téměř sto let po Magalháesovi. Objevili Lemairovu
úžinu mezi Ohňovou zemí a zemí Států a 12. února I616 obepluli slavný mys Hoorn,
který by si byl mnohem spíše než jeho bratr, mys Dobré naděje, zasloužil název
mys Bouří!"
"Ano, při tom bych určitě musel být!" zvolal Robert.
"A byl bys pil z pramenů toho nejkrásnějšího vzrušení, milý chlapče," pla menně odvětil Paganel. "Existuje snad hlubší uspokojení a opravdovější radost
než radost mořeplavce, který vyznačuje své objevy do lodní mapy? Vidí, jak se
mu před zraky pozvolna rodí země, ostrovy a mysy, které se takřka vynořují z vln!
Zprvu jsou koncové čáry nejasné, lomené a přerušované! Zde je osamělý mys,
tam osamocená zátoka a ještě dál záliv opuštěný v prostoru. Pak se objevy do plňují, čáry se spojují, vytečkovaná místa ustupují pevným linkám; zátoky vykrajují
vymezená pobřeží, mysy spočívají na pevných březích a posléze se na glóbu prostírá
ve vší své kráse nový kontinent s jezery, veletoky a přítoky, s horami, údolími a pla ninami, s vesnicemi, městy a metropolemi! Ach přátelé, objevitel zemí je skutečný
vynálezce! Zná vynálezcova vzrušení a překvapení! Ale dnes už je tento důl takřka
vyčerpán! Všechny kontinenty a nové světy byly už objeveny, poznány a prozkou mány, a tak my, poslední generace zeměpisné vědy, pomalu nemáme co dělat."
"Máte, milý Paganele," odvětil Glenarvan.
"A co?"

"To, co právě děláme."
Duncan mezitím ujížděl cestou Vespucciho a Magalháese podivuhodnou rychlostí.
15. září překročil obratník Kozoroha a loď zamířila k proslavenému průlivu. Ně '59,


kolikrát se objevilo nízké pobřeží patagonské, ale byla to jenom sotva zřetelná linka na
obzoru. Leželo ve vzdálenosti dobrých deseti mil. Tak mohl Paganelovi jeho známý
dalekohled poskytnout o těchto amerických březích jenom matnou představu.
25. září dorazil Duncan k Magalh esovu průlivu. Bez otálení do něho vplul.
Této cestě dávají parolodi plující do Tichého oceánu všeobecně přednost. Přesná

délka průlivu je pouze tři sta sedmdesát šest mil. I pro lodi nejhlubšího ponoru jsou
v něm vody všude dost hluboké. Dokonce u samého břehu se v něm dá výborně kotvit,
všude lze doplnit zásobu pitné vody, v řekách je hojnost ryb, v lesích množství zvěře;
v průlivu je na dvacet bezpečných a snadno přístupných přístavů a konečně tisíce
útočišť, jaká nejsou v Lemairově úžině a ve strašných útesech mysu Hoorn, kde
ustavičně běsní vichřice a bouře.
'60,


V prvních hodinách plavby, to jest do vzdálenosti šedesáti až osmdesáti mil,
je pobřeží až k mysu Gregoryho nízké a písčité. Jacques Paganel z něho nespouštěl
oči a nechtěl přijít ani o jedinou podrobnost. Cesta měla trvat necelých třicet
šest hodin a proměnlivé panoráma obou břehů stálo skutečně za námahu, kterou
učenec vynaložil, aby je mohl pozorovat v nádherné záři jižního slunce. Na se verních březích se neukázal jediný člověk a po vyprahlých skalách Ohňové země
se potulovalo jenom několik zbědovaných Fuegů,"). Paganela mrzelo, že nespatřil
ani jediného domorodce, a k velké zábavě svých spolucestujících se proto neobyčejně
zlobil.
"Patagonie bez Patagonců," říkal, "to není žádná Patagonie."
"Jen trpělivost, vážený zeměpisče," odpovídal Glenarvan. "Patagonce ještě
uvidíme."
"Tomu moc nevěřím."
"Vždyť přece nějací existují," řekla lady Helena.
"O tom silně pochybuji, mylady, protože žádného nevidím."
"Ale jméno Patagonců, které ve španělštině znamená velkonohý, nemohlo být
přece dáno smyšleným bytostem."
"Hm, na jméně tu nezáleží," odpověděl Paganel a tvrdošíjně trval na svém
názoru, aby vyvolal diskusi. "A vždyť se vlastně ani neví, jak se doopravdy jme nují."
"Prosím vás!" zvolal Glenarvan. "Věděl jste to, majore?"

"Ne," odpověděl Mac Nabbs, "a nedal bych ani jedinou skotskou libru za to,
abych se to dověděl."
"A přesto se to dovíte," odtušil Paganel, "lhostejný pane majore! Magalháes
nazval domorodce těchto zemí Patagonci, ale Fuégové jim říkají Tiremeni, Chilané
Caacalhuové, obyvatelé Carmen Tehuelčové, obyvatelé Araukánie Hauličové,
Bougainville jim dává jméno Šauhové a Falkner Tehuelhetové! Oni sami sebe ozna čují jménem Inakové! Jakpak se v tom má, prosím vás, někdo vyznat. A může
vůbec národ s tolika jmény existovat?"
"To je přece argument!" odpověděla lady Helena.

"Připusťme jej tedy," řekl Glenarvan. "Ale náš přítel Paganel jistě potvrdí,
že o velikosti Patagonců máme jistotu, když už ji nemáme o jejich jméně!"
"Nikdy nic takového nepotvrdím," odvětil Paganel.
"Jsou velcí," řekl Glenarvan.
"To nevím."

"Malí?" otázala se lady Helena.

"Kdopak to může tvrdit?"
"Nebo prostřední?" řekl Mac Nabbs, aby všechny smířil.

"Ani to nevím."

"To už je trochu silné," zvolal Glenarvan. "Cestovatelé, kteří je viděli.."

'* Fuegové -, jeden z indiánských kmenů na Ohňové zemi.
'61,


"Cestovatelé, kteří je viděli," odpověděl zeměpisec,"se naprosto neshodují.
Magalháes říká, že jim sahal hlavou sotva po pás!"
"Tak prosím."
"Ovšem, jenže Drake tvrdí, že Angličané jsou větší než největší Patagonci!"
"No ovšem, Angličané, to je možné," odtušil opovržlivě major. "Ale co Skoti!"
"Cavendish prohlašuje, že jsou velcí a urostlí," pokračoval Paganel. "Hawkins
z nich dělá obry. Lemaire a Shouten odhadují jejich výšku na jedenáct stop."

"No tak, to jsou přece důvěryhodní lidé,"" řekl Glenarvan.
"Jistě, právě tak jako Narborough a Falkner, kteří jim přisuzují střední po stavu. Ovšem Byron, Giraudais, Bougainville, Wallis a Carteret tvrdí, že Pata gonci jsou vysocí šest stop šest palců"), kdežto d'Orbigny, který zná tyto kon činy ze všech učenců nejlépe, o nich říká, že jejich průměrná výška je pět stop
čtyři palce."
"Co však je pravda," otázala se lady Helena, "když je zde tolik protichůdných
tvrzení? "

"Pravda, mylady," odpověděl Paganel, "je taková, že Patagonci mají krátké
nohy a mohutný trup. Můžeme tedy žertovným způsobem formulovat svůj názor
v tom smyslu, že Patagonci měří šest stop, když sedí, a jenom pět stop, když stojí."
"Výborně, múj milý vědče!" zvolal Glenarvan. "Na tom se shodneme!"
"leda," pokračoval Paganel, "že by neexistovali, což by dotvrzovalo všechny
názory. Ale nakonec bych chtěl, přátelé, pro útěchu dodat, že Magalháesúv průliv
je nádherný i bez Patagonců."
Vtom okamžiku objížděl Duncan Brunšvický poloostrov a po obou stranách
nádhernou krajinu.Sedmdesátmilza mysemGregoryho nechal popravici

*' Palec -, 2,54 cm.

'62,


trestaneckou osadu Punta Arenas. Mezi stromy se na okamžik vynořila chilská
vlajka a kostelní věž. Průliv se nyní vinul mezi mohutnými žulovými masívy.
Úpatí hor mizela uprostřed nesmírných lesů a jejich temena pokrytá věčným sně hem se ztrácela v oblacích. Na jihozápadě se zdvihala Tarnova hora do výše šesti tisíc
pěti set stop. Blížila se noc a předcházel jí dlouhý soumrak. Světlo se pozvolna
rozplývalo do jemných odstínů, nebe se pokrylo zářivými hvězdami a Jižní kříž
ukazoval mořeplavcům cestu k jižnímu pólu. Uprostřed prozářené tmy, za svitu
hvězd, které nahrazují majáky civilizovaných pobřeží, jachta odvážně pokračovala
v plavbě a nespouštěla kotvu v žádné z těch přístupných zátok, jichž je při pobřeží
hodně. Nejednou zavadila konci svých ráhen o větve antarktických buků, skloně ných dolů nad vlny moře, a nejednou rozvířila svým šroubem vody velkých řek,
probouzejíc v nich husy, kachny, bekasínky, čírky a všechno to opeřené obyvatelstvo
bahnitých míst. Zanedlouho se objevily zříceniny a rozvaliny, jimž noc propůjčovala
velkolepý vzhled: smutný pozůstatek opuštěné osady, jejíž jméno bude věčným
výsměchem úrodnosti zdejších břehů i lesům bohatým na zvěř. Duncan plul kolem
Port Faminu -, "přístavu hladu".
Právě v tomto místě se usadil roku 1581 Španěl Sarmiento se čtyřmi sty
vystěhovalci. Založili zde město San Felipe. Osada však za neobyčejně krutých mrazů
takřka vymřela a ty, kdo přečkali zimu, pohubil hlad. Korzár Cavendish zde nalezl
pak v roce 1587 posledního z těchto čtyř set nešťastníků. Umíral hlady na troskách
dávného, šest set let starého města, které na šest let oživlo.
Duncan proplul kolem těch pustých břehů a za svítání si už razil cestu úzkými
průlivy mezi bukovými, jasanovými a březovými lesy, z jejichž hlubin se
vynořovaly zelené kopule, kužele porostlé statnými cesmínami*") i ostré špičáky, mezi
nimiž se vysoko tyčil Bueklandův obelisk. Dále plul kolem zátoky San Nicolas,
kterou Bougainville kdysi nazval Francouzská zátoka. V dáli si hrála hejna tuleňů
a obrovských velryb, soudě aspoň podle gejzírů vody, viditelných na vzdálenost
čtyř mil. Konečně obeplul Duncan mys Froward, na němž se dosud ježily poslední
kry právě uplynulé zimy. Na druhé straně úžiny, na Ohňové zemi, zdvihala se do
výše šesti tisíc stop hora Sarmiento, obrovská kupa skal, oddělených mezi sebou
pásy oblak a tvořících na nebi jakoby vzdušné souostroví. Mysem Froward ve
skutečnosti končí americký kontinent, neboť mys Hoorn je vlastně jenom osamocená
skála uprostřed moře, ležící na padesátém šestém stupni jižní šířky.
Za tímto místem se průliv zužuje mezi poloostrovem Brunšvickým a zemí
Desolación, dlouhým ostrovem, který leží uprostřed tisíce ostrůvků jako nějaký
obrovský kytovec vržený mezi oblázky. Jaký to rozdíl mezi tímto rozervaným
jižním cípem Ameriky a mezi jasnými a čistými obrysy Afriky, Austrálie nebo
Indie! Jaká neznámá katastrofa to rozdrobila zdejší obrovské předhoří, zaříznuté
mezi oba oceány?
Po úrodných březích nyní následovala holá, divoce vyhlížející pobřeží, roze '* Cesmína -, cizokrajná dřevina.


'63,


klaná tisícerými úžlabinami spletitého labyrintu skal. Duncan neúchylně a bezpečně
plul těmi roztodivnými zákruty a mísil chomáče svého dýmu s mlhou, jež se pak
trhala o úskalí. Bez sebemenšího zpomalení minul několik španělských faktorií*),
vybudovaných na zdejších pustých březích. U mysu Tamar se průliv rozšiřoval
a jachta mohla obeplout strmé břehy Narboroughových ostrovů rychleji, držíc
se blíže při jižním pobřeží. A šestatřicet hodin po vjezdu do průplavu se před jachtou
objevily na nejzazším bodu země Desolación útesy mysu Pilares. Před přídí Duncana
se nyní prostíralo širé, volné a třpytivé moře. Jacques Paganel je pozdravil nadše ným zvoláním. Byl stejně vzrušen jako kdysi Fernando de Magalháes, když jeho
loď Trinidad nabrala do plachet svěží vítr Tichého oceánu.


....
KAPITOLA X. DESÁTÁ,

TŘICÁTÁ SEDMÁ ROVNOBĚŽKA
....


Za týden po obeplutí mysu Pilares vjížděl Duncan plnou parou do překrásné,
dvanáct mil dlouhé a devět mil široké Talcahuanské zátoky. Počasí bylo nádherné.
Od prosince až do března nebývá zde na nebi jediný obláček a podél břehů, chráně ných andským pohořím, vane stálý jižní vítr. John Mangles plul podle rozkazu
Edvarda Glenarvana těsně u ostrova Chiloé a jiných nesčetných úlomků amerického
kontinentu. Nějaká troska, kus zlomeného ráhna nebo úlomek dřeva opracovaného
lidskou rukou mohly přivést Duncana na stopu trosečníků. Nikdo však nic nespatřil
á jachta pokračovala v cestě, až posléze, čtyřicet dní po vyplutí z mlhavých vod
Clydské zátoky, zakotvila v talcahuanském přístavu.
Glenarvan dal okamžitě spustit na moře člun, a doprovázen Paganelem, přirazil
k přístavní hrázi. Učený zeměpisec chtěl využít příležitosti a uplatnit své znalosti
španělštiny, jíž se dosud tak svědomitě učil. Ale k svému velkému překvapení se
nemohl s domorodci dorozumět.
"Nemám správný přízvuk," řekl.
"Pojďme na celnici," odtušil Glenarvan.
Tam mu bylo několika anglickými slovy a výmluvnými posunky vysvětleno,
že britský konzul sídlí v Concepciónu, hodinu jízdy odtud. Glenarvan si snadno
opatřil dva rychlé koně a zanedlouho vjel s Paganelem do bran tohoto velkého města,
které založil Valdivia, podnikavý a statečný druh bratří Pizarrů.
Jak mnoho ztratilo to město ze svého někdejšího lesku! Nejednou bylo vypleněno
domorodci, roku 1819 zapáleno, pak pustošeno, ničeno, a tak nyní je se zdmi doposud
zčernalými ohněm zastíněno Talcahuanem. Má sotva osm tisíc obyvatel. Pod jejich
lenivýma nohama se změnily ulice v louky. Ustal zde všechen obchod, činnost i pod nikání. Z každého balkónu zpívaly dnes mandolíny, za okenicemi lkaly milostné
písně a Concepción, kdysi město mužů, stal se městečkem žen a dětí.
Glenarvan se pramálo zajímal o příčiny tohoto úpadku, přestože se ho Paganel
snažil v tomto směru poučit, a neztráceje ani okamžik, odebral se ihned k J. R. Ben tockovi, konzulovi britského Veličenstva. Konzul ho přijal velice zdvořile, a když se
dověděl o osudu kapitána Granta, zavázal se, že opatří zprávy z celého přímoří.
Na otázku, zdali trojstěžník Britannia ztroskotal na třicáté sedmé rovnoběžce
u chilského nebo araukánského pobřeží, dostali zápornou odpověď. Ani konzul, ani
jeho kolegové z druhých zemí nevěděli o žádné podobné události. Glenarvan se
však nevzdával. Vrátil se do Talcahuana, a nešetře námahy ani peněz, rozeslal po
celém pobřeží zvědy. Všechno marné. Ani nejpečlivější pátrání u přímořského oby vatelstva nepřineslo kladné výsledky. Z toho vyplývalo, že Britannia nezanechala
po svém ztroskotání žádnou stopu.
'65,


Glenarvan pověděl svým druhům o bezvýsledném pátrání. Mary Grantová
ani její bratr nemohli zakrýt svou bolest. Bylo to šestého dne po příjezdu Duncana
do Talcahuana. Cestující se shromáždili na záďové nástavbě. Lady Helena konej šila obě děti kapitána Granta -, ovšem nikoliv slovy, neboť co by byla mohla
říci? Jacques Paganel vzal znovu do ruky listiny a pozorně se do nich zahloubal,
jako kdyby jim chtěl vyrvat nová tajemství. Přes hodinu je tak prohlížel, až ho
posléze Glenarvan oslovil:
,.
"Paganele, spoléhám na váš důvtip! Byl snad náš výklad těchto listin mylný?

Je snad smysl těchto slov nesprávný?"
Paganel neodpovídal. Přemýšlel.

"Byly snad mylné naše domněnky o místě katastrofy?" pokračoval Glenarvan.

"Nebije snad slovo Patagonie samo do očí i nejméně důvtipného člověka?"
Paganel stále mlčel.

"Cožpak nám nedává za pravdu slovo Indián?" řekl Glenarvan.
"Úplně," odpověděl Mac Nabbs.
"A není tedy jasné, že trosečníci se obávali, když psali tyto řádky, že padnou
do zajetí Indiánů?"
"Okamžik, drahý mylorde," ozval se konečně Paganel, "jsou-li všechny ostatní
vaše závěry správné, tenhle přinejmenším není oprávněný."
"Co tím chcete říci?" otázala se lady Helena a oči všech přítomných se upřely
na zeměpisce.
'66,



"Chci tím říci," odpověděl Paganel a zdůrazňoval každé slovo, "že kapitán
Grant je nyní v zajetí Indiánů, a dodal bych ještě, že listina o tom neponechává
nejmenších pochybností."
"Vysvětlete to, prosím," řekla miss Grantová.
"Nic není snadnějšího, drahá Mary. Místo padnou do zajetí budeme v listině
číst jsou v zajetí a všechno je okamžitě jasné."

"Ale to je vyloučeno!" odporoval Glenarvan.
"Vyloučeno! A proč, vážený příteli?" otázal se Paganel s úsměvem.
"Protože láhev mohla být vržena do moře jenom ve chvíli ztroskotání. Z toho
důvodu se stupně šířky a délky týkají přímo místa neštěstí."

"Nic to nedokazuje," odvětil živě Paganel, "a já nechápu, proč by trosečníci od vlečení Indiány do vnitrozemí nemohli dát zprávu o místě svého zajetí pomocí láhve."
"To je prosté, milý Paganele, protože když chceme hodit láhev do moře, musíme
k tomu to moře mít."
"Anebo když ne moře," odtušil Paganel, "aspoň nějakou řeku, která se do
něho vlévá!"
Tato nečekaná a přece správná odpověď byla přijata užaslým mlčením. Podle
toho, jak se jeho posluchačům rozzářily oči, Paganel poznal, že všichni začínají
znovu doufat. Lady Helena promluvila první.

"To je mi nápad!" zvolala.
"A docela šťastný," dodal prostoduše zeměpisec.
"Co tedy navrhujete?" otázal se Glenarvan.
"Navrhuji, abychom vyhledali místo, kde sedmatřicátá rovnoběžka vstupuje
na americké pobřeží, a abychom ji sledovali bez sebemenší úchylky až do míst,
kde se noří do Atlantského oceánu. Na její dráze snad nalezneme trosečníky
Britannie."

"Trochu slabá naděje!" odvětil major.
"Ať je jakkoliv slabá," odpověděl Paganel, "my ji nesmíme zanedbat. Jestliže,
mám náhodou pravdu a láhev se dostala do moře po některé z řek tohoto kontinentu,
pak zde musíme najít stopy zajatců. Pohleďte, přátelé, jen pohleďte na mapu,
a nepochybně vás přesvědčím!"
Při těchto slovech rozložil Paganel na stole mapu Chile a argentinských provincií.
"Dívejte se," řekl, "a sledujte mě na cestě napříč americkým kontinentem.
Projděme úzkým pásem chilského území. Překročme Andy. Sestupme dolů do pamp.
Jsou v těchto krajích řeky a velké i malé vodní toky? Jsou. Zde je Rio Negro, zde
Rio Colorado, zde jsou jejich přítoky, protínané třicátým sedmým stupněm jižní
šířky, a ty všechny mohly donést láhev k moři. A tam u nějakého kmene, v rukou
nekočovných Indiánů, na břehu málo známých říček, uprostřed velehor, tam někde
jsou možná ti, které jistě mohu nazývat našimi přáteli, a čekají na záchranu! Mů žeme tedy zklamat jejich naděje? Nejste snad všichni pro to, abychom postupovali
napříč těmito krajinami po neúchylné čáře, kterou teď vyznačuje na mapě můj
prst? A kdybych se proti všemu očekávání mýlil, není snad naší povinností jít za

'67,


třicátou sedmou rovnoběžkou až na její konec, a v případě nutnosti obejít po ní celou
zeměkouli, abychom stůj co stůj našli trosečníky?"
Tato slova, pronesená s ušlechtilým zanícením, vyvolala mezi Paganelovými
posluchači hluboký dojem. Všichni povstali a tiskli mu ruce.

"Ano, tam je tatínek!" zvolal Robert Grant, hltaje mapu očima.
"A když tam je," odpověděl Glenarvan, "tak ho nalezneme, hochu! Nic ne může být jasnější než výklad našeho přítele Paganela a bezodkladně musíme vyrazit
na cestu, kterou nám vytyčil. Buá je kapitán v rukou početného kmene, nebo
je zajatcem kmene menšího. V tom případě ho osvobodíme sami. V případě prvém
prozkoumáme situaci, vrátíme se na Duncana na východním pobřeží, odplujeme do
Buenos Aires a tam si postaví major Mac Nabbs oddíl, který si bude vědět rady se
všemi argentinskými Indiány."


"Výborně, výborně, mylorde," přisvědčoval John Mangles, "a já bych dodal,
že v této cestě napříč americkým kontinentem není žádné nebezpečí."
"Žádné nebezpečí a žádné potíže," dodal Paganel. "Kolik lidí už ji vyko nalo, a přitom neměli vždycky takové možnosti jako my, ani je nepovzbuzoval
vznešený účel cesty. Což se již v roce 1782 nevydal jistý Basilio Villarmo z Carmen
do Kordiller? A což v roce 1806, kdy se Chilan don Luiz de la Cruz, správce Con cepciónské provincie, vydal na cestu podél naší sedmatřicáté rovnoběžky, překročil
Andy a po čtyřicetidenní cestě dorazil do Buenos Aires? A což konečně plukovník
Garcia, Alcide d'Orbigny a můj vážený kolega doktor Martin de Moussy, kteří
prošli tyto země křížem krážem a vykonali pro vědu to, co my nyní vykonáme
ve jménu lidskosti?"
"Pane Paganele, pane Paganele!" zvolala Mary Grantová, zajíkajíc se dojetím.
"Jak my, se vám kdy odvděčíme za obětavost, s níž se vystavujete tolikerým ne bezpečím?"
"Nebezpečím!" zvolal Paganel. "Kdo zde mluví o nějakém nebezpečí?"
"Já ne!" odpověděl Robert Grant se zářícím zrakem a s odhodlaným výrazem.

"Nebezpečí!" pokračoval Paganel. "Cožpak něco takového existuje? A vůbec, oč
tu vlastně jde? O cestu necelých tři sta padesát mil dlouhou, protože půjdeme přímo čaře, a tato cesta bude probíhat na téže šířce, na níž leží na druhé polokouli Španělsko,
Sicílie a Řecko, a v důsledku toho bude probíhat téměř v týchž podnebných podmín kách. Nehledě k tomu, že nebude trvat ani celý měsíc! To bude přece procházka!"
"Pane Paganele," otázala se nyní lady Helena, "vy se domníváte, že trosečníci
jsou dosud naživu, i když padli do rukou Indiánů?"
"Ale samozřejmě, mylady! Indiáni přece nejsou lidojedi! Naprosto ne! Můj
krajan pan Guinnard, s nímž jsem se seznámil v Zeměpisné společnosti, byl celé tři
měsíce zajatcem Indiánů z pamp. Zkusil hodně, Indiáni s ním surově nakládali, ale
všechny ty útrapy nakonec šťastně přečkal. Evropan je v těchto krajích užitečnou
bytostí. Indiáni znají jeho cenu, a proto se o něho dobře starají."

"Nemúžeme tedy déle váhat," řekl Glenarvan, "musíme vyrazit, a to bez odkladně. Kudy povede naše trasa?"
'68,


"Půjdeme schůdnou a příjemnou cestou," odpověděl Paganel. "Zpočátku povede
trochu do hor, potom po mírném východním svahu And a konečně rovnou, travnatou
a písečnou plání, opravdovou zahradou."

"Podívejme se na mapu," řekl major.
"Zde je, milý Mac Nabbsi. Dojedeme na konec sedmatřicáté rovnoběžky na
chilském pobřeží, mezi mysem Rumana a zátokou Carnero. Půjdeme hlavním
městem Araukánie a překročíme Kordillery v průsmyku Antuco na severní straně
stejnojmenné sopky. Pak sestoupíme po povlovných svazích hor, překročíme
Neuquén, Rio Colorado, dorazíme do pamp, k Salinasu, k řece Guamini, do Sierry
Tapalque. Tam se již táhnou hranice provincie Buenos Aires. Překročíme Sierru
Tandil a budeme ve svém pátrání pokračovat až k mysu Medanos na atlantském
pobřeží."
Paganel rozvíjel cestovní plán výpravy a ani se při tom nesnažil nahlížet do
mapy, kterou měl rozloženou před očima. Nepotřeboval to. Prostudoval díla Fré zierova, Molinova, Humboldtova, Miersova, d'Orbignyho a při své paměti se nemohl
zmýlit. Když dokončil svůj zeměpisný výčet, dodal:
"Drazí přátelé, cesta je přímá. Vykonáme ji za třicet dní a dorazíme k vý chodnímu pobřeží dříve než Duncan, jestliže jej nepříznivé větry jen trochu
pozdrží."
"Duncanmá tedy křižovat," tázal se John Mangles, "mezi mysem Corrientes
a mysem svatého Antonína?"
"Zcela správně."
"A kolik lidí navrhujete vzít na tuto výpravu?" otázal se Glenarvan.
"Co možná nejméně. Jde jenom o to, abychom poznali, v jaké situaci se kapitán
Grant nachází, a nikoliv o to, abychom sváděli s Indiány boje. Myslím, že by měl jet
lord Glenarvan, samozřejmě vůdce výpravy, dále major, který své místo jistě
nikomu nepostoupí, Jacques Paganel, k vašim službám. .."
"A já!" zvolal mladý Grant.
"Roberte! Roberte!" lekala se Mary.

"A proč ne?" odpověděl Paganel. "Cestování mládež zoceluje. Tedy my čtyři
a ještě tři námořníci z Duncana. .."


"Jakže," obrátil se John Mangles na svého pána, "my lorde vy mne nevezmete
s sebou?"
"Drahý Johne," odpověděl Glenarvan, "necháváme na palubě své nejdražší,
naše cestovatelky! Kdo by nad nimi mohl bdít lépe než věrný kapitán Duncana?"
"Nemůžeme tedy s vámi?" řekla lady Helena a oči se jí zamžily stínem
zármutku.

"Má drahá Heleno," odpověděl Glenarvan, "musíme cestu vykonat neobyčejně
rychle. Budeme odloučeni jenom nakrátko a. .."
"Ano, múj milý, rozumím," přivolovala lady Helena. "Jeďte sami a hlavně ---..,
šťastné pořízení!"
"Vždyť to není žádná cesta," řekl Paganel.

'69,


"A co je to tedy?" otázala se lady Helena.

"Docela obyčejná projížďka. Jako počestní lidé se projedeme po zemi a při tom se budeme snažit vykonat co nejvíce dobra, toť vše. A naším heslem bude
transire benefaciendo')."
Těmito Paganelovými slovy skončila diskuse, pokud se ovšem může takto

nazvat rozhovor, při němž jsou všichni zúčastnění téhož názoru. Přípravy započaly
ještě téhož dne. Bylo rozhodnuto, že výprava zůstane v tajnosti, aby se Indiánům
nedostalo výstrahy.
Odjezd byl stanoven na 14. října. Když měli být určeni námořníci, kteří by

"* Transire bene faciendo (lat.) -, jíti světem a konati dobro,

'70,


výpravu doprovázeli, nabízeli se ochotně všichni a Glenarvan byl na rozpacích,
koho zvolit. Protože se nechtěl nikoho z těch dobrých lidí dotknout, dal losovat.
Štěstí přálo zástupci kapitána Tomu Austinovi, statnému Wilsonovi a Mulradymu,
který by se byl mohl v boxu postavit samotnému Tomu Sayersovi*).
Glenarvan se připravoval na cestu velmi energicky. Chtěl být do stanoveného
dne se vším hotov, což se mu také podařilo. John Mangles se mezitím zásobil uhlím,
aby mohl okamžitě vyplout na moře. Chtěl být na argentinském pobřeží dříve než
cestovatelé. A tak se mezi Glenarvanem a mladým kapitánem rozvinulo soutěžení,
které bylo všem prospěšné.
A 14. října byli všichni ve stanovenou hodinu připraveni. Těsně před odjezdem
se cestující z jachty shromáždili v jídelně. Duncan byl připraven k odjezdu a křídla
jeho šroubu již čeřila průzračné vody Talcahuana. Glenarvan, Paganel, Mac Nabbs,
Robert Grant, Tom Austin, Wilson a Mulrady, vyzbrojeni karabinami a Coltovými
revolvery, chystali se opustit palubu. Vůdcové s mezky je už očekávali na konci
mola.
"Nejvyšší čas," řekl konečně lord Edvard.
"Šťastnou cestu, můj milý!"
odpověděla lady Helena přemáhajíc své pohnutí.
Lord Glenarvan ji přitiskl k srdci, zatímco Robert se vrhl kolem krku Mary
Grantové.

"A nYní, drazí přátelé," řekl Jacques Paganel, "poslední stisk ruky, abychom
jej cítili až do shledání na atlantském pobřeží!"
To bylo trochu silné přání. Avšak v nejednom případě se přání váženého učence
stalo takřka skutkem.
Všichni vystoupili opět na palubu a sedm cestovatelů opustilo Duncana. Za
okamžik byli už na nábřeží, k němuž se manévrující jachta přiblížila až na několik
desítek metrů.
Lady Helena naposledy zavolala ze zadní paluby:
"Šťastnou cestu, přátelé, a mnoho zdaru!"
"Štěstí ať nás cestou provází," odvětil Paganel a o zdar výpravy už se posta ráme sami."

"Vpřed!" zvolal John Mangles do strojovny.
"Vzhúru!" -, odpověděl lord Glenarvan.
A v téže chvíli, kdy cestovatelé popustili koním otěže a vyrazili po pobřežní
cestě, Duncan, hnaný silou lodního šroubu, plnou parou vyplouval na širý oceán.

'* Tom Saers -, slavný londýnský boxer. (Pozn. aut.
...



KAPITOLA XI. JEDENÁCTÁ,

CESTA PŘES CHILE.
....


Skupinu domorodců, kterou Glenarvan najal, tvořili tři muži a jedno dítě.
Mezkař byl Angličan žijící v kraji už dvacet let. Pronajímal mezky cestujícím a dělal
jim průvodce při různých cestách přes Kordillery. Pak je odevzdával do rukou
některého "baqueana", argentinského průvodce, který znal cesty v argentinských
pampách. Angličan nezapomněl ve společnosti mezků a Indiánů svůj mateřský
jazyk, a tak se mohl s našimi cestovateli bavit. Snadno mu vysvětlili svá přání
a rozkazy a Glenarvan toho pilně využíval, poněvadž Jacques Paganel se stále ještě
nemohl se svou španělštinou dorozumět.
Mezkaři neboli "catapazovi", jak se mu říká v Chile, pomáhali dva domorodí
peóni, pastevci, kteří si přivydělávají jako průvodci mezků, a dvanáctiletý hoch.
Peóni dohlíželi na mezky nesoucí zavazadla výpravy, a dítě vedlo klisničku "ma drinu, která, ověšena zvonečky a rolničkami šla v předu a vedla za sebou všech
deset mezků. Cestovatele vezlo sedm mezků, catapaza osmý a zbývající dva mezci
nesli potraviny a několik stůčků látek, jimiž hodlala výprava získat přízeň náčelníků
z nížin. Peóni šli podle svého zvyku pěšky. Pokud jde tedy o bezpečnost a rychlost,
mohla cesta napříč Amerikou proběhnout za nejlepších podmínek.
Přechod andského pohoří není obyčejná cesta. Nelze se na ni vydat bez silných
mezků. Nejlepší bývají z argentinských chovů. Tato nádherná zvířata zde dosahují
statnějšího vzrůstu než původní plemeno. Jsou málo náročná na potravu. Napájejí
se jenom jednou za den, za osm hodin ujdou pohodlně deset mil a bez obtíží unesou
náklad čtrnácti arrobů').
Na cestě od oceánu k oceánu nejsou žádné hostince. Jí se sušené maso, rýže
kořeněná paprikou a zvěřina, kterou si cestující uloví. Pije se voda z horských
bystřin nebo z potůčků v pláních a její chuť se zostřuje několika kapkami rumu,
který si zde každý veze ve volském rohu zvaném "chiffle". Jinak je nutno vystříhat
se přílišného požívání alkoholu, poněvadž lidský nervový systém je v těchto kraji nách nadmíru podrážděný. Veškeré spací náležitosti tvoří zvláštní sedlo zvané

"recado". Domorodci je zhotovují z "pelionů", ovčích koží, které jsou vydělané jen
na jedné straně. Na druhé se nechává vlna nedotčená a kůže se pak spojují dohro mady širokými, bohatě vyšívanými popruhy. Když se cestující zabalí do těchto
teplých přikrývek, může bezpečně přečkat nejvlhčí noc a spokojeně spát.

Protože byl Glenarvan zkušený cestovatel a dovedl se přizpůsobit mravům
rozličných zemí, opatřil pro sebe a pro své přátele chilský kroj. Paganel a Robert,
dvě děti -, jedno velké a jedno malé -, nevěděli samou radostí, co počít, když


) Arroba je místní jednotka váhy a rovná se 11,5 kg. (Pozn. aut.)
'72,


si přes hlavu navlekli chilské národní pončo, velkou vlněnou pokrývku s otvorem
uprostřed, a když si obuli boty zhotovené z kůže ze zadních nohou mladého koně.
A jak bohatě byli vystrojeni mezci! Měli ozdobná udidla, dlouhé otěže z pletených
řemínků, jichž se užívalo zároveň jako biče, ohlávku zdobenou kovovými ornamenty
a "alforchy, oboustranné pytle křiklavých barev, v nichž byla denní dávka potravin.
Paganel, roztržitý jako vždy, málem stržil při nasedání od svého znamenitého
zvířete tři nebo čtyři kopance. Jakmile se však dostal do sedla -, nepostradatelný

dalekohled měl samozřejmě zavěšený po boku -, jakmile měl jednou obě nohy
ve třmenech, svěřil se bystrosti výtečného zvířete a nemohl si na ně nikterak naříkat.
Mladý Robert projevoval od samého počátku pozoruhodné jezdecké vlohy.
Vyrazili na cestu. Počasí bylo krásné, nebe dokonale průzračné a vzduch,
třebaže slunce notně pálilo, byl dostatečně ochlazován přímořským větrem. Skupinka
našich cestovatelů rychle postupovala podél zakřiveného pobřeží Talcahuanské
zátoky, neboť chtěla o třicet mil jižněji dosáhnout třicáté sedmé rovnoběžky. Prvého
dne ujížděli mezi rákosím vyschlých bažin co nejrychleji, ale mluvili jen málo.
Ve všech zanechalo loučení hluboký dojem. Na obzoru bylo ještě vidět kouř mizejí cího Duncana. Všichni kromě Paganela mlčeli; pilný zeměpisec si kladl ve španělštině
otázky a sám si v tomto jazyku také odpovídal.
Catapaz byl mimoto člověk dosti zamlklý a ke svému povolání ani nepotře boval být příliš hovorný. I na své peóny promluvil jen zřídka. Byli to lidé zkušení
a velmi dobře rozuměli svým povinnostem. Jakmile se některý mezek zastavil,
pobízeli jej hrdelním výkřikem, a pokud nestačil výkřik, zlomil mezkovu tvrdo šíjnost kámen vržený jistou rukou. Když se uvolnil popruh nebo povolila uzda,
sundal si peón své pončo, zakryl jím mezkovi hlavu, a když byla závada odstraněna,
pokračovalo zvíře ihned v cestě.
Mezkaři mají ve zvyku vycházet v osm hodin, po snídani, a jdou potom bez
'73,


zastávky až do chvíle odpočinku, do čtyř hodin odpoledne. Glenarvan se podřídil
jejich zvyku. A právě když catapaz dal znamení k zastávce, přibyli cestovatelé
do města Arauka. Leží na jižním cípu zátoky, takže se výprava po clou cestu
nevzdálila od zpěněného břehu oceánu. Byli by tedy musili pochodovat ještě dvacet
mil na západ, až k zátoce Carnero, aby se dostali na konec třicáté sedmé rovno běžky. Avšak Glenarvanovi zvědové již prohledali tuto část území a nikde nena lezli žádnou stopu po trosečnících. Nové pátrání bylo tedy zbytečné, a tak se cesto vatelé rozhodli, že město Arauco se stane východiskem cesty. Odtud povede cesta
na východ přímo, bez nejmenších úchylek.

Skupinka vstoupila do města, aby tam strávila noc. Utábořila se na dvoře
hostince, jehož zařízení bylo velmi skrovné.
Arauco je hlavním městem Araukánie, státu dlouhého šest set a širokého sto
dvacet kilometrů a obývaného Moluči, prvorozenými syny chilského národa. Je
to hrdý a silný lid, který se jediný na území obou Amerik nikdy nesklonil pod cizím
panstvím. I když Arauco kdysi patřilo Španělům, jeho obyvatelé se nepodrobili;
vzdorovali tak, jako i dnes vzdorují uchvatitelským pokusům Chile, a jejich nezávislý
prapor -, bílá hvězda na blankytném poli -, dodnes vlaje na vrcholu opevněného
pahorku, jenž chrání město.
Zatímco se připravovala večeře, procházeli se Glenarvan, Paganel a catapaz
mezi doškovými domky. Kromě kostela a zbytků františkánského kláštera není
v Arauku nic zajímavého. Glenarvan se pokusil získat nějaké zprávy, avšak bez

úspěšně. Paganel byl zoufalý, že se nemůže dorozumět s obyvateli; poněvadž ti
však mluví araukánštinou, prajazykem, kterým se zde mluví až k Magalhaesově
úžině, byla Paganelovi jeho španělština platná asi tolik jako hebrejština. Místo
sluchu zaměstnával oči a s opravdovou rozkoší vědce pozoroval různé typy mo lučské rasy, které tady potkával. Muži byli vzrostlé postavy, tvář měli lhostejnou,
pleť bronzovou, brady bezvousé, oko nedůvěřivé a hlavy široké s dlouhými černými
vlasy. Jak se zdálo, oddávali se zahálce, což je konečně příznačné pro válečníky,
neboť ti v dobách míru nemají co dělat. Jejich zubožené a neúnavné ženy vyko návaly všechny namáhavé domácí práce, ošetřovaly koně, čistily zbraně, obdělávaly
pole á lovily pro své velitele, a při tom si našly ještě čas na výrobu tyrkysově modrých
ponč, která vyžadují dva roky práce a jejichž nejnižší cena je sto dolarů.
Zkrátka Molučové jsou málo zajímavý lid s dosti divokými obyčeji. Mají takřka
všechny lidské nectnosti, proti nimž stojí jediná ctnost, jejich láska ke svobodě,

"Opravdoví Sparťané," říkal Paganel, když po procházce usedal k večeři.
Vážený učenec přeháněl a jeho přátelé mu již vůbec nerozuměli, když prohlásil,
že jeho srdce Francouze vzrušeně tlouklo při prohlídce města Arauka. Na majorovu
otázku, odkud pramení jeho nepochopitelné "vzrušení", odpověděl, že to je zcela
přirozené: vždyť na araukánském trůně kdysi seděl jeden jeho krajan. Major ho
požádal, aby jim laskavě prozradil jméno tohoto panovníka, a Jacques Paganel hrdě
jmenoval počestného pana de Tonneins, bývalého advokáta z Périgueux, znameni tého muže s mohutným plnovousem, který zažil to, co svržení králové rádi nazývají

'"nevděkem svých poddaných". Když se major při pomyšlení na bývalého advokáta,
který byl zbaven trůnu, neznatelně pousmál, odpověděl mu Paganel velice vážně, že je
možná snazší pro advokáta dělat dobrého krále než pro krále dělat dobrého advokáta.

Všichni se dali Paganelově poznámce do smíchu a několika kapkami "chichyko řalky z vykvašené kukuřice, připili na zdraví araukánského exkrále Aurelia Anto nína I. Za několik minut pak již cestovatelé, zabaleni do svých ponč, spali hlubokým
spánkem.
Příštího dne v osm hodin se skupinka s madrinou vpředu a s peóny vzadu
vydala na východ: nastoupila cestu po třicáté sedmé rovnoběžce. Projížděla teď
úrodným araukánským územím, bohatým na vinice a stáda. Pozvolna však nastupo vala samota. Jen tu a tam byla po několika mílích nějaká chýše "rastreadorů",
indiánských krotitelů koní, proslavených po celé Americe. Občas uviděli na cestě
opuštěnou poštovní stanici, v níž nacházel útulek domorodec bloudící planinami.
Dvě řeky, Rio de Raque a Rio de Tubal, přetínaly toho dne cestu výpravy. Ale
catapaz vždy našel brod, aby mohli přejít na druhý břeh. Na obzoru se prostíralo
andské pohoří, jehož hřbety a stále četnější hroty se k severu zvyšovaly. Byly to jen
spodní obratle obrovské páteře, na níž spočívá kostra Nového světa.
Ve čtyři hodiny odpoledne se výprava po pětatřicetimílové cestě zastavila pod
širým nebem ve vysokém myrtovém hájku. Sundali mezkům uzdy a zvířata se
mohla jít volně napást husté trávy v prérii. Z alforch si cestovatelé vyndali maso
a rýži. Peliony rozprostřené po zemi sloužily za pokrývky i podušky a každému

'75,


poskytlo to nouzové lože osvěžující odpočinek; peóni a catapaz drželi střídavě stráž.
Protože počasí bylo tak příznivé, protože všichni cestující, nevyjímaje Roberta,
byli naprosto zdrávi a konečně protože tato výprava začínala za tak šťastných okol ností, museli toho využít -, jako hráč, kterému "padá karta". Takový názor sdíleli
všichni. Příštího dne jeli rychle, bez nehody překročili peřeje řeky Bell a večer, když se

utábořili na březích Rio Biobia, jež tvoří hranici mezi španělským Chile a Chile nezá vislým, mohl Glenarvan zapsat k dobru své výpravy dalších třicet pět mil. Krajina se
nezměnila. Stále táž hojnost a přemíra bohatství amarylek, keřovitých fialek, fuchsií,
durmanů a zlatokvětých kaktusů. V houští se krčila nejrozmanitější zvěř, mezi jiným
i ocelot. Jenom volavka, sova pustovka, kvíčaly a potápky zde zastupovaly opeřené
plémě, prchající před drápy sokolů. Domorodců však potkávali cestující málo. Ten tu
'76,

a tam se jako stín mihl nějaký "guasso", zbídačelý potomek Indiánů a Španělů, ujíž dějící na koni zkrvaveném ostruhou, kterou má guasso na bosé noze. Cestovatelé nena šli po celou dobu nikoho, s kým by mohli promluvit, a byli úplně beze zpráv. Ale Gle narvanovi to nevadilo. Říkal si, že kapitán Grant, zajatý Indiány, byl jistě odvlečen
přes andské pohoří. Pátrání mohlo tedy být úspěšné až v pampách, a nikoliv na této
straně. Bylo jen třeba zachovat trpělivost a rychle, bez ustání postupovat vpřed.
Sedmnáctého vyrazili v obvyklou hodinu a v obvyklém pořádku. Robert však ne jednou své místo opouštěl, protože se nechával strhnout horlivostí a k velké mrzu tosti svého mezka chtěl předjíždět madrinu. Jenom přísné Glenarvanovo napomenutí
udržovalo chlapce v řadě.
Krajina byla teď stále nerovnější. Mírné stoupání půdy svědčilo o blízkosti hor.
Říčky se množily a s šuměním se vinuly mezi svahy. Paganel často nahlížel do map.
Když tam některý vodní tok nebyl, a to se stávalo často, jeho zeměpisecká krev vzky pěla a on se rozčiloval tím nejroztomilejším způsobem, jaký si lze představit.

"Bezejmenný potok," říkával, "je jako člověk bez domovské příslušnosti! Z hle diska geografických zákonů neexistuje."
A proto se nerozpakoval a křtil tyto bezejmenné říčky. Zaznamenával je do
mapy a obdařoval je nejzvučnějšími španělskými jmény.
"Jaký to jazyk říkal. "Jaký to bohatý a libozvučný jazyk! Zvučí kovem a jsem
přesvědčen, že se skládá ze sedmdesáti osmi dílů mědi a dvaceti dvou dílů cínu jako
nejlepší zvonovina!" '
"A činíte v něm aspoň pokroky?" otázal se Glenarvan.
"Ovšemže, mylorde! Jen kdyby nebylo toho přízvuku! Bohužel ten přízvuk!"
Prozatím si Paganel celou cestu neúnavně lámal jazyk a zvykal si na obtížnou
výslovnost, nezanedbávaje přitom ovšem ani geografická pozorování. Zeměpisu rozu měl věru obdivuhodně a těžko bys hledal většího znalce. Když se Glenarvan tázal
catapaza na nějakou místní zvláštnost, byl jeho učený druh vždycky pohotovější
a odpovídal dříve než průvodce. Catapaz se na něho jen užasle díval.
Téhož dne narazili kolem desáté hodiny na silnici, jež přetínala dráhu jejich cesty.
Glenarvan se přirozeně tázal, jaká je to cesta, a stejně přirozeně mu dal odpověď zase
Jacques Paganel.
"To je cesta z Yumbelu do Los Angeles."
Glenarvan se podíval na catapaza.
"Správně," odpověděl průvodce.
Pak se obrátil na zeměpisce:
"Vy jste tedy zdejší končiny již procestoval?"

"Samozřejmě!" odpověděl Paganel vážně.

"Na mezku?"
"Ne, v křesle."
Catapaz nepochopil; pokrčil rameny a vrátil se do čela oddílu.
V pět hodin večer se catapaz zastavil v nehluboké kotlině několik mil nad městeč kem Loja. Té noci tábořili cestovatelé na úpatí prvních stupňů kordillerských velehor.
...



KAPITOLA XII.DVANÁCTÁ,


DVANÁCT TISÍC STOP NAD ZEMÍ.
...


Cesta přes Chile probíhala dosud bez vážnějších nehod. Ale teď se najednou
objevily nesnáze a nebezpečí, která s sebou nese cestování v horách. Boj s přiroze nými překážkami teprve začínal.
Před dalším pochodem bylo nutno rozhodnout důležitou otázku. Šlo o to, jak
překročit andské pohoří a nevzdálit se od stanovené dráhy. Catapaz byl dotázán
na radu.
"V této části Kordiller," odpověděl, "znám jenom dva schůdné přechody."

"Jistě průsmyk Arica," řekl Paganel, "který objevil Mendoza?"

"Ovšem."
"A průsmyk Villarrica, který leží na jih odtud?"

"Ano."
"Nuže, příteli, tyto dva průsmyky mají jenom jedinou vadu, že nás totiž od vádějí příliš daleko na sever nebo na jih."

"A vy byste nám mohl navrhnout jiný přechod?" otázal se major.

"Ovšemže," odpověděl Paganel, "průsmyk Antuco, který leží na sopečnatém
svahu na třicátém sedmém stupni třiceti minutách, tedy jenom půl stupně od naší
cesty. Leží ve výši pouhého tisíce sáhů a byl objeven Zamudiem de Cruz."

"Budiž," řekl Glenarvan, "ale znáte ten průsmyk, catapaze?"
"Znám, mylorde, už jsem tudy Andy přecházel, ale nenavrhl jsem ho, pro tože je to spíše dobytčí cesta, které používají indiánští pastevci z východních
svahů."
"Nuže, příteli," odpověděl Glenarvan, "tam, kde projdou pehuenčská stáda
klisen, ovcí a skotu, dokážeme projít i my. A protože tak se neodchýlíme od své
dráhy, vzhůru do průsmyku Antuco!"
Ihned bylo dáno znamení k odjezdu a výprava zmizela v údolí Lejas mezi
obrovskými krasovými masívy. Cestovatelé a jejich průvodci stoupali po sotva
znatelném svahu. Kolem jedenácté hodiny musili obejít jezírko, které bylo při rozenou nádrží a malebným dostaveníčkem všech okolních říček; se zurčením se
sem sbíhaly a znehybněly zde v průzračné kráse. Nad jezerem se prostíraly roz sáhlé "llanos", horské travnaté pláně, kde se popásala indiánská stáda. Potom
dorazili cestující k bažině, která se táhla na jih i na sever, a že se z ní dostali, za to
mohli děkovat jen instinktu svých mezků. V jednu hodinu se před nimi vynořila
špičatá skála, jejíž vrchol věnčily pobořené bašty ballenarské pevnosti. Minuli ji.
Svahy byly již příkřejší, kamenitější a pod kopyty mezků se s rachotem valily dolů
kaskády uvolněných kaménků. Kolem třetí hodiny se objevila další malebná zří cenina pevnosti zničené za povstání roku 1770.
'78,



Od té chvíle byla již cesta neschůdná, a dokonce nebezpečná; úhel svahu se
stále víc rozvíral, stezky byly čím dál užší, děsivé propasti zely cestujícím pod
nohama. Mezci postupovali opatrně a se skloněnými hlavami očichávali cestu. Oddíl
jel v řadě. Občas zmizela madrina v prudkém záhybu z dohledu a malá karavana
se pak řídila jenom vzdáleným zvukem zvonku. A rozmarné zákruty stezky nejednou
rozložily kolonu do dvou rovnoběžných řad, takže catapaz mohl mluvit s peóny,

ale mezi nimi zela nepřekročitelná propast dvě stě sáhů*) hluboké a sotva dva sáhy
široké rozsedliny.
Travnatý porost zde zatím ještě vzdoroval vpádu kamení, ale bylo již znát,
že říše nerostná se vrhla do boje s říší rostlinnou. Blízkost sopky Antuco prozrazo valy lávové proudy, šedavě zbarvené a zježené žlutými jehlicovými krystaly. Bal vany, nakupené na sobě a hrozící sesutím, držely pohromadě proti všem zákonům
rovnováhy. Kataklyzmata**) jistě snadno měnila jejich vzhled a při pohledu na tyto
vratké špičáky, nepevné kužele a labilní homole bylo zřejmé, že zdejší hornatá
krajina nenabyla ještě definitivní tvářnosti.
Za takových okolností bylo těžké rozeznávat cestu. Téměř neustávající pohyb
andského horstva často mění zdejší cesty a orientační body nebývají vždy na

'*, Sáh -, 1,9 m.
**, Kataklyzma -, velká změna v zemském povrchu, způsobená zemětřesenim, sopečnou činnosti apod.

'79,


svých místech. Proto byl i catapaz nejednou na rozpacích. Zastavoval se, rozhlížel
se kolem sebe, zkoumal podobu skal a hledal stopu po Indiánech. Podle ničeho se
však nemohl orientovat.
Glenarvan sledoval svého průvodce krok za krokem. Chápal a viděl jeho ne snáze, stupňované neschůdností cesty. Neodvažoval se ho otázat a myslil si, možná
ne bezdůvodně, že někteří mezkaři mají podobný instinkt jako mezci a že je nejlépe
na něj spoléhat.
Ještě hodinu bloudil catapaz takřka nazdařbůh, ale přitom stoupal stále do
vyšších horských pásem. Posléze byl nucen zůstat stát. Oddíl byl v nevelikém údolí,
v jedné z těch úzkých kotlin, jimž Indiáni říkají "quebradas". Zašpičatělá porfyrová
stěna uzavírala její východ. Když catapaz marně hledal další cestu, seskočil s mezka,
zkřížil si paže na prsou a čekal. Glenarvan šel k němu.

"Zabloudil jste?" otázal se.

"Ne, my lorde," odvětil catapaz.
"Nejsme snad v průsmyku Antuco?"

"Jsme."

"Nemýlíte se?"

"Nemýlím. Zde jsou zbytky indiánského ohniště a tady stopy po stádu klisen,
a ovcí."
"Této cesty se tedy užívá!"

"Ano, ale už se jí užívat nebude. Od posledního zemětřesení je neschůdná." ..

"Pro mezky." odtušil major, "ale ne pro lidi.

"To je prosím vaše věc," odpověděl catapaz, "udělal jsem, co jsem mohl.

Moji mezkové a já jsme ochotni se vrátit, budete-li si přát, a najít jiný přechod."

"A to by bylo zdržení?."

"Nejméně třídenní."
Glenarvan catapaza mlčky poslouchal. Povinnost jejich průvodce tím zřejmě
končila. Mezci nemohli jít dále. Ale když byl učiněn návrh, aby se výprava vrátila,
obrátil se Glenarvan ke svým druhům a otázal se jich:

"Jste ochotni projít přese všechno tudy?"


"Půjdeme za vámi," odpověděl Tom Austin.
"A třebas i před vámi," dodal Paganel. "Oč tu celkem jde? O přechod přes
horský řetěz, jehož protilehlé svahy jsou nesrovnatelně schůdnější! Potom již
najdeme argentinské baqueany, kteří nás převedou přes pampy, i rychlé koně zvyklé
uhánět po rovinách. Proto neotálejme a vzhůru!"


"Vzhůru!" zvolali Glenarvanovi druhové.

"Nedoprovodíte nás?" otázal se Glenarvan catapaza.

"Já dělám průvodce jenom s mezky," odpověděl mezkař.

"Jak je libo."

"Obejdeme se bez něho," řekl Paganel. "Za touto stěnou zase nalezneme antucké
stezky a já vás svedu dolů tak bezpečně jako nejlepší horský vůdce."

Glenarvan zaplatil catapazovi a propustil ho i s peóny a mezky. Zbraně, nářadí
'80,


a část potravin rozdělil mezi sedm cestovatelů. Jednomyslně bylo rozhodnuto,
že výstup bude zahájen okamžitě a že v případě potřeby se bude pokračovat v cestě
i do noci. Po levém svahu se vinula strmá stezka, po níž by mezci neprošli. Potíže
byly veliké, ale po dvou hodinách namáhavého bloudění dorazil Glenarvan se svými
druhy do průsmyku Antuco.

Nyní byli tedy ve vlastním andském pásmu, nepříliš vzdáleném od nejvyš šího hřebenu Kordiller, ale po schůdné stezce, po hledaném průsmyku nebylo ani
stopy. Celý kraj se při posledním zemětřesení změnil, a proto bylo nutno stoupat
stále výš a výš na hřebeny pohoří. Paganel byl značně zklamán, že nenašel vol nou cestu, a obával se, že bude krajně namáhavé vystoupit až na vrcholy And,
jejichž průměrná výška se pohybuje mezi jedenácti tisíci a dvanácti tisíci šestisty stop.
Naštěstí bylo počasí klidné, nebe jasné a doba příhodná, ale v zimě, od
května do října, byl by podobný výstup nemožný. Cestovatelé rychle podléhají
krutým chladnům a ti, kteří odolají zimě, padnou za oběť zdejším prudkým bouřím,
zvaným "temporales".
Výstup pokračoval celou noc. Vytahovali se za ruce na téměř nepřístupné
plošiny, přeskakovali široké a hluboké průrvy, řetězem rukou si nahrazovali pro vazy a ramena druhů sloužila za stupně. Naši neohrožení hrdinové se podobali
skupině klaunů, kteří nasazují život při nejnemožnějších kouscích na visutých hraz dách: Zejména Mulradyho síla a Austinova mrštnost se zde uplatňovaly při tisícerých
příležitostech. Oba dva dobří Skotové pomáhali všude. Mnohdy by byl oddíl bez
jejich obětavosti a statečnosti neprošel. Glenarvan nespouštěl oči z mladého
Roberta, kterého jeho věk a živost strhávaly k nerozvážnostem. Paganel postupoval
přímo s bojovným zápalem. Naproti tomu major se omezoval jenom na zcela
nejnutnější a nejnepatrnější pohyby. Uvědomoval si vůbec, že stoupá již několik hodin?
Není to jisté. Snad si myslil, že sestupuje.
V pět hodin ráno dosáhli cestovatelé výšky sedmi tisíc pěti set stop, což zjis tili pomocí tlakoměru. Byli teď na předposledním pásmu hor, na nejzazší hranici
oblasti stromů. Viděli různou zvěř, která by lovce rozradostnila nebo obšťastnila.
A ta čiperná zvířátka to dobře věděla, protože před lidmi již zdaleka prchala.
Žila zde lama, vzácné horské zvíře, které nahrazuje skopce, skot i koně a žije ve
výškách, kde nemůže žít mezek. Byla tu činčila, malý, hezký a bázlivý hlodavec
s hustou srstí, který tvoří přechod mezi zajícem a tarbíkem. Jeho zadní tlapky
připomínají klokana. Pohled na toto zvíře pobíhající v korunách stromů je vskutku
roztomilý.
"Pták to ještě není," říkal Paganel, "ale čtvernožec už také ne."
To však nebyli poslední obyvatelé hor. Ve výšce devíti tisíc stop, na hranici
věčného sněhu, žili ještě ve stádech nepředstavitelně krásní přežvýkavci, alpaky
s dlouhou hedvábnou srstí, a dále jakési bezrohé, půvabné a hrdé kozy s jemnou
vlnou, které přírodopisci nazývají vikuně. Ale nebylo možno se jim přiblížit; sotva
se ukázaly. Vikuně přímo střelhbitě prchaly a nehlučně klouzaly po běloskvoucím
sněhovém koberci.
Nyní se tvářnost krajiny změnila. Kol dokola strměly veliké, jiskřící a místy
modravé masívy ledu, obrážející první jitřní paprsky. Výstup byl teď velmi nebez pečný. Odvažovali se postupovat vpřed jen krok za krokem, stále pátrajíce po
trhlinách. Oddíl musel před každým krokem pečlivě prozkoumávat půdu. Wil son šel v čele řady a nohou zkoušel pevnost ledovců. Jeho druhové stoupali do
jeho stop a zachovávali mlčení, protože sebemenší hluk mohl zvířit vzduchové
vrstvy a způsobit pád sněhových spoust, které hrozivě visely nad jejich hla vami.
Dospěli tak až k pásmu kleče, která o dvě stě padesát sáhů výše ustoupila
travinám a kaktusům. Ve výši jedenácti tisíc stop zmizely z neúrodné půdy i tyto
rostliny a po rostlinstvu nezůstalo ani památky. Poutníci se zastavili jenom jednou,
'82,


v osm hodin, aby se rychle nasnídali a obnovili tak své síly, a s nadlidskou od vahou se pak vydali na další výstup, překonávajíce stále větší nebezpečí. Obkročmo
se musili sunout po špičatých hřebenech nad propastmi, kam se ani neodvažovali
pohlédnout. Na mnoha místech ukazovaly cestu dřevěné kříže, vyznačující místa
nesčetných neštěstí. Kolem druhé hodiny se před nimi rozprostřela mezi ro zervanými hroty obrovská plošina, náhorní poušť bez sebemenší stopy po ve getaci. Vzduch byl suchý, nebe ostře modré. V této výši vůbec neprší, páry
se zde srážejí v sníh a kroupy. Porfyrové nebo čedičové hroty prorážely tu a tam
bílý rubáš sněhu jako hnáty kostlivce a chvílemi se zvětralé úlomky křemene nebo
ruly řítily dolů s dutým rachotem, v řídkém ovzduší sotva slyšitelným.
Avšak náš oddíl byl i při své odvaze už na pokraji sil. Když Glenarvan viděl,
jak jsou jeho druhové vyčerpáni, litoval, že se odvážil tak daleko do hor. Mladý
Robert se bránil únavě, ale nemohl už dál.
Ve tři hodiny se Glenarvan zastavil.


"Musíme si odpočinout," řekl, neboť věděl,. že nikdo jiný by tento návrh neučinil.
"Odpočinout?" namítl Paganel. "Ale není kde."

"Musíme, je to nutné už kvůli Robertovi."
"Ne, mylorde," odpověděl statečný chlapec, "mohu ještě jít. .. nezasta vujte se. .."

"Poneseme tě, hochu," navrhl Paganel, "musíme se však za každou cenu dostat
na východní svah. Tam snad najdeme nějakou horskou chatu. Musíme jít ještě
dvě hodiny."
"Jste všichni pro?" otázal se Glenarvan.

"Ano," odpověděli jeho druhové.
Mulrady dodal:

"Vezmu si chlapce na starost."
'83,


A pokračovali v cestě na východ. Čekaly je ještě dvě hodiny strašného výstupu.
Oddíl stoupal stále výš, aby dospěl na nejvyšší vrcholky pohoří. Řídkost vzduchu
působila bolestivý tlak na prsou, nazývaný zde "puna". Z dásní a rtů jim prýštila
krev. Byla porušena rovnováha mezi vnějším a vnitřním tlakem a snad také sně hové spousty zřeďovaly v těch vysokých polohách atmosféru. Nedostatečnou hustotu
vzduchu museli nahrazovat rychlejším dýcháním a tím povzbuzovat krevní oběh;
to však je unavovalo právě tak jako pohled na jiskřící sněhové vločky, od nichž
se prudce odrážely sluneční paprsky. Přes všechnu vůli našich statečných přátel
nadcházel nyní okamžik, kdy ochabovali i ti nejhouževnatější, a závrať, strašlivá
horská nemoc, vyčerpávala nejen jejich síly tělesné, ale i duševní. Takovou únavu
nelze donekonečna přemáhat. Záhy byly pády častější a častější a ti, kteří jednou
padli, vlekli se dál už jenom po kolenou.
Naprosté vyčerpání mělo tedy ukončit nadměrně dlouhý výstup a Glenarvan
si s hrůzou uvědomoval, jak tu do nedozírna leží sníh, jak chlad proniká celý ten
zlověstný kraj, jak stíny stoupají k opuštěným vrcholkům, jak nezbytně potřebuje
oddíl na noc útočiště. Tu se major zastavil a klidně řekl:
"Chata."


...


KAPITOLA XIII. TŘINÁCTÁ,

DOLŮ S KORDILLER.
...


Každý jiný člověk než Mac Nabbs mohl by jít stokrát kolem této chýše, mohl
by jít i po její střeše, a neměl by ani potuchy o její existenci. Od okolních skal ji
odlišovala jen nepatrná návěj sněhové pokrývky. Tu bylo nutno odklidit. Po půl hodině usilovné práce uvolnili Mulrady a Wilson vchod do "casuchy" a oddíl se do
ní spěšně nahrnul.

Casuchu vystavěli Indiáni z "adob," což sou na slunci sušené cihly. Chata
měla tvar krychle o hraně dvanácti stop a stála na vrcholu čedičové skály. Ke dve řím, jedinému otvoru chýše, vedly kamenné schody, a přestože dveře byly úzké,
dovedly si jimi prorazit cestu vichřice. sníh i kroupy, když se nad horami rozpoutala
strašná temporale.
Do chaty se mohlo pohodlně vejít deset osob, a i když v období dešťů nebyly
její stěny zcela neprostupné, aspoň v této době poněkud chránily před silným mra zem -, teploměr ukazoval deset stupňů pod nulou. Kromě toho zde byl krb s komí nem z velice špatně spojovaných cihel, ale přece v-něm bylo možno rozdělat oheň
a bojovat tak účinně proti nízké teplotě pronikající zvenčí.

"Není to tu nijak pohodlné," řekl Glenarvan, "ale na přespání to stačí."
"Cože," zvolal Paganel, "vždyť to je hotový palác! Chybějí tu jenom stráže
a dvořané. Bude nám zde výtečně."

"Zvláště až nám v krbu zapraská oheň," řekl Tom Austin "protože snad nám
aspoň nebude zima, když už máme hlad, a já osobně bych měl větší radost z pořádné
otepi dřeva než z kusu zvěřiny."
"Dobrá, Tome," odpověděl Paganel, "poohlédnu se po nějakém palivu."

"Topivo na vrcholu Kordiller!" řekl Mulrady, potřásaje pochybovačně hlavou.

"Když zde Indiáni postavili krb," pravil major, "pak se tu asi něco na topení
najít dá."

"Přítel Mac Nabbs má pravdu," souhlasil Glenarvan. "Připravte zatím všechno
k večeři, já jdu dělat drvoštěpa."

"Doprovodíme vás s Wilsonem," odpověděl Paganel.

"Mne byste nepotřebovali?" otázal se Robert a vstal.

"Ne, odpočiň si milý hochu" řekl Glenarvan. "Bude z tebe muž ve věku, kdy
jiní jsou ještě dětmi!"
Glenarvan, Paganel a Wilson vyšli z casuchy. Bylo šest hodin večer. Mráz
ostře štípal, ačkoliv bylo klidno. Nebeský blankyt již potemněl a slunce posledními
paprsky celovalo nejvyšší štíty And. Paganel měl s sebou tlakoměr a nyní zjistil,
že rtuťový sloupec se ustálil na čtyřech stech devadesáti pěti milimetrech. Tak
nízký tlak odpovídá výši jedenácti tisíc sedmi set stop. Tahle část Kordiller byla
'85,


tedy jenom o devět set deset metrů nižší než Mont Blanc. Kdyby v těchto horách
byly takové překážky, jaké číhají na každém kroku při výstupu na švýcarského
velikána, kdyby naše poutníky přepadaly uragány a cyklóny, nebyl by z nich ani
jediný překročil tyto velehory Nového světa.
Glenarvan a Paganel došli na porfyrový pahorek a rozhlédli se po obzoru.
Byli nyní na vrcholu Kordiller a zrakem mohli přehlédnout na čtyřicet tisíc čtvereč ních mil. Na východě se hory svažovaly v mírném úhlu schůdných svahů, po nichž

peónové klouzají až do hloubky několika set sáhů. Podélné pásy kamenů a bludných
balvanů, stržené sesouvajícími se ledovci, tvořily v dálce obrovské morény. Údolí
Colorada již tonulo v hlubokém stínu, jenž stoupal výš a výš za zapadajícím sluncem.
Zvlněný povrch země, hřbety, hroty a štíty, ozářené slunečními paprsky, postupně
temněly a po celém východním svahu And se pozvolna snášel soumrak. Na západě
ještě slunce osvětlovalo předhoří, nad nímž se zdvihají strmé stěny západních úbočí.
Byla to oslňující podívaná na skály a ledovce, ozařované slunečními paprsky. K se veru se vlnila řada vrcholků, které nepozorovatelně splývaly a tvořily jakoby křivo lakou čáru, nakreslenou neumělou rukou. Pohled po těch vrcholcích zmateně těkal
sem tam. Ale na jihu naopak teprve nyní začínala nádherná podívaná a s houstnoucím
soumrakem nabývala úchvatné síly. Pohled se nořil do divokého údolí Torbidy
a ulpíval na sopce Antuco, jejíž zející kráter se rozvíral dvě stě mil odtud.
Vulkán soptil jako obrovský netvor podobný příšerným leviatanům, obrovským saním
z biblických dob, a chrlil žhavý dým smíšený s proudy sazí a plamenů. Okruh
hor kolem něho byl jako v ohni. Krupobití rozžhavených kamenů, mračna narudlého
dýmu a výtrysky lávy se spojovaly v hořící sloupy. Mohutné, každým okamžikem
sílící výbuchy a oslnivé výšlehy plamene naplňovaly celý širý obvod pronikavou
září, zatímco slunce, pozvolna ztrácejíc soumračný svit, mizelo ve stínech obzoru jako
vyhaslá planeta.
'86,


Paganel a Glenarvan by byli zůstali dlouho stát před tímto velkolepým soubojem
světel pozemských a světel nebeských. Ale střízlivější Wilson jim připomněl skuteč nost. Dříví zde ovšem nebylo. Skály však naštěstí pokrýval suchý a chudičký lišejník.
Nasbírali ho velké množství, právě tak jako rostliny zvané "llaretta", jejíž kořen je
hořlavý. Když toto vzácné topivo přinesli do casuchy, udělali z něho v krbu hraničku.
Oheň se těžko rozdělával a zvláště těžko udržoval. Příliš řídký vzduch obsahoval
málo kyslíku, který je nutný k hoření. Tak to aspoň vysvětloval major.
"Naproti tomu," -, dodal, "nebudeme muset vodu zahřívat na sto stupňů aby
se nám vařila. Kdo má rád kávu ze stostupňové vroucí vody, bude si muset ne chat zajít chuť, protože tady bude k jejímu varu stačit necelých devadesát
stupňú* )."
Mac Nabbs se nemýlil, a když ponořil do kotlíku s vroucí vodou teploměr,
vystoupila rtuť jenom na osmdesát sedm stupňů. Ale každý člen výpravy vypil
s rozkoší několik douškú horké kávy. Zato sušené maso bylo trochu málo vydatné
a to vyvolalo u Paganela právě tak oprávněný jako zbytečný povzdech.

"Na mou věru," řekl, "musím uznat, že pečínka z lamy by nebyla špatná! To
zvíře prý se vyrovná skotu i skopci a já bych docela rád poznal, zdali to platí i z hle diska výživy!"
"Jakže!" zvolal major. "Učený Paganele, vy nejste spokojen s naší večeří?"
"Jsem unesen, majore. .. Ovšem přiznám se, že jeden chod zvěřiny bych
velice uvítal."
"Vy jste ale labužník," řekl Mac Nabbs.
"Souhlasím s tím přízviskem, majore. Ale říkejte si co chcete, vy sám byste se
jistě nijak nezlobil na nějaký ten biftek!"

"To je možné," odpověděl major.
"A kdybychom vás požádali, abyste šel, přestože je noc a zima, na číhanou
šel byste bez váhání?"

"Samozřejmě, a je-li vám libo. .."
Než měli Mac Nabbsovi druhové čas majorovi poděkovat a odmítnout jeho
neumdlévající obětavost, ozval se vzdálený mekot. Dlouhý a táhlý. Nebyly to hlasy
ojedinělých zvířat, ale hluk celého, rychle se blížícího stáda. Měla jim snad náhoda
kromě přístřeší poskytnout i večeři? Tak uvažoval zeměpisec. Ale Glenarvan po někud ochladil jeho radost poznámkou, že na Kordillerách se nikdy neobjevuje zvěř
v takových výškách.
"Co je to tedy za hluk?" řekl Tom Austin. "Slyšíte, jak se přibližuje?"

"Lavina?" otázal se Mulrady.
"Vyloučeno! Je to skutečně zvířecí mekot," odtušil Paganel.
"Pojďme se podívat," navrhl Glenarvan.

"A hned jako lovci," odpověděl major a popadl karabinu.
Všichni se vyhrnuli z casuchy. Venku byla už temná a hvězdnatá noc. Ještě

'( Bod varu vody klesá přibližně o jeden stupeň na každých 324 m výšky. (Pozn. aut.)
'87,


se neobjevil srpek měsíce -, nahlodaný kotouč poslední fáze měsíce. Severní a vý chodní vrcholky se ztrácely v tmách a zrak rozeznával jenom fantastickou siluetu
několika nejvyšších skal. Mekot -, zřetelný mekot vyděšené zvěře -, zesiloval.
Přicházel od temné části Kordiller. Co se to dělo? Náhle se přihnala lavina, avšak
lavina živých tvorů šílených hrůzou. Celá plošina jako by se dala do pohybu. Blížila
se sta a snad tisíce zvířat, a přestože byl vzduch řídký, působila zvěř ohlušující
ryk. Byla to dravá zvěř z pamp anebo jenom stádo lam a vikuní? Glenarvan, Mac
Nabbs, Robert, Austin a oba námořníci měli stěží čas vrhnout se k zemi a již se
tento živoucí vichr přehnal několik stop nad nimi. Paganel, který spoléhal na svou
nyktalopii a zůstal stát, aby lépe viděl, byl v okamžiku smeten.

V téže chvíli zahřměl výstřel z pušky. To major vystřelil bez míření. Zdálo se
mu, že několik kroků od něho kleslo jedno zvíře, ale stádo, řítící se nezadržitelně
vpřed, zesílilo svůj řev a zmizelo na svazích ozářených odleskem sopky.

"Konečně, už je mám," ozval se Paganelův hlas.
"A co máte?" otázal se Glenarvan.

"Své brýle, k čertu! V takové vřavě musí člověk ztratit přece aspoň brýle!"

"Nejste raněn?.."

"Ne, trochu mě to podupalo. Ale co?"

"Toto," odpověděl major, který za sebou táhl zastřelené zvíře.
Všichni spěchali do chýše a při světle krbu si prohlíželi Mac Nabbsovu kořist.
Bylo to pěkné zvíře, podobné malému velbloudu, avšak bez hrbu. Mělo malou
hlavu, vychrtlé tělo, dlouhé a tenké nohy, hebkou srst světle hnědé barvy, pod
břichem s bílými skvrnami. Sotvaže je Paganel spatřil, zvolal:

"To je guanaka!"

"Co je to guanaka?" otázal se Glenarvan.

"Zvíře, které se dá jíst," odpověděl Paganel.
" A je to dobré?"
"Pochoutka. Pokrm pro bohy. Já to věděl, že budeme mít k večeři čerstvé
maso. A jaké maso! Ale kdo to zvíře stáhne?"

"Já," řekl Wilson.
"Dobrá, já je zase upeču," odpověděl Paganel.

"Snad nejste kuchař, pane Paganele?" řekl Robert.
"Jakpak ne. chlapče, vždyť jsem Francouz! V každém Francouzovi je kus
kuchaře."

O pět minut později kladl Paganel na dřevěné uhlí z kořínků llaretty silné
porce zvěřiny. A za deset minut podával svým druhům toto velice vábivé maso jako

"řízky z guanaky". Všichni se do něho bez velkého ostýchání lačně zakousli.
Avšak k velkému zeměpiscovu překvapení bylo první sousto přivítáno všeobec ným úšklebkem a jednohlasým "fuj".
"To je strašné!" řekl jeden.
"To se nedá jíst!" přidal se druhý.

Chtě nechtě musil nešťastný zeměpisec uznat, že tato pečeně na rožni nebyla
' 88,


stravitelná ani pro lidi vyhladovělé. A už se ozvalo několik prvních vtipů. Paganel
ostatně vtipu znamenitě rozuměl. Všichni si dobírali jeho "pochoutku pro bohy", ale
on sám přemýšlel, proč toto maso guanaky, které je skutečně dobré a velmi hodnotné,
se stalo v jeho rukou tak odporné. Tu mu bleskla mozkem náhlá myšlenka.

"Už to mám, zvolal. "No ovšem, už to mám, už jsem na to přišel!"



"Asi to maso leželo příliš dlouho na skladě, že?" zeptal se klidně Mac Nabbs.
"Ne, vy nesnesitelný majore, ale to maso-příliš běhalo! Jak jsem na to mohl
zapomenout!"
"Co tím myslíte, pane Paganele?" otázal se Tom Austin.
"Myslím tím tolik, že maso guanaky je dobré jen tehdy, je-li guanaka zabita
při odpočinku. Když ji dlouho pronásledujeme, když je po dlouhém běhu, není už
'89,


její maso poživatelné. Mohu tedy podle chuti tohoto masa prohlásit, že zvíře přichází
zdaleka, a tudíž i celé stádo."
"Jste si tím jist?" řekl Glenarvan.

"Naprosto jist."
"Ale jaká událost, jaký jev mohl tato zvířata vyděsit a vyhnat z jejich pelechů
ve chvíli, kdy jinak pokojně spí?"
"Na to vám, milý Glenarvane, nemohu odpovědět. Mohu-li vám však radit;
pojďme spat a dlouze o tom nepřemýšlejme. Co se týče mne, já jsem strašně ospalý.
Jdeme spat, majore?"
"Jdeme, Paganele."
Po těch slovech se zabalili do svých ponč, přiložili ještě na noc do krbu a zane dlouho se ve všech tóninách a rytmech rozléhalo chrápání, jehož harmonickou
skladbu podtrhoval bas učeného zeměpisce.
Jenom Glenarvan nespal. Podivný nepokoj ho udržoval ve stavu únavné beze snosti. Bezděky myslil na ono stádo prchající jedním směrem a na jeho nevysvětlitelné
zděšení. Guanaky nemohly být pronásledovány dravou zvěří. V této výši šelmy
nejsou a lovci rovněž ne. Jaká hrůza je tedy hnala do propastí Antuka a co bylo její
příčinou? Glenarvan tušil, že se blíží nějaké nebezpečí.
Avšak polospánek jeho myšlenky pozvolna zavedl jiným směrem a obavy
ustoupily nadějím. Viděl se už příštího dne v andských pláních. Tam mělo začít vlastní
pátrání a úspěch výpravy snad nebyl daleko. Snil o tom, jak kapitána Granta a jeho
dva námořníky osvobodí z krutého otroctví. Tyto obrazy se rychle míhaly před
Glenarvanovým duševním zrakem a co chvíli byly přerušovány zapraskáním ohně,
jiskrou, jež vylétla do vzduchu, živějším zaplanutím, které ozářilo spící tváře jeho
druhů a přelétlo po zdech casuchy prchavým stínem. Pak se Glenarvana znovu
a ještě naléhavěji zmocňovaly neblahé předtuchy. Bezděčně naslouchal zvukům
zvenčí, jimž je tak těžké na těchto pustých vrcholcích porozumět.
V jednom okamžiku se mu zdálo, že rozpoznal vzdálené dunění, temné a hrozivé
jako burácení hromu, ale měl dojem, že nepřicházelo z nebe. Mohlo tedy provázet
jedině bouři zuřící na horských úbočích, několik tisíc stop pod těmito vrcholky.
Glenarvan chtěl mít jistotu a vyšel ven.
Vycházel právě měsíc. Vzduch byl průzračný a klidný. Ani nahoře, ani dole,
nikde jediný mrak. Tu a tam několik prchavých záblesků z Antuka. Nikde bouře,
nikde blesky. Na zenitu zářily tisíce hvězd. A přesto dunění neustávalo, ba zdálo se,
že se blíží, že přímo běží po vrcholcích And. Glenarvan se vrátil ještě více zneklidněn
a přemýšlel, je-li nějaký vztah mezi tímto podzemním rachotem a úprkem guanak.
Nešlo zde o následek a jeho příčinu? Pohlédl na hodinky, které ukazovaly druhou
hodinu ranní. Protože však neměl jistotu o nějakém bezprostředním nebezpečí,
nevzbudil své druhy. Ti, zmoženi únavou, tvrdě spali a lord sám upadl na několik
hodin do hluboké dřímoty.
Náhle ho probudil strašlivý rachot. Byl to ohlušující hřmot, podobající se
trhavému rachocení nesčetných dělostřeleckých vozů po kostrbatém dláždění.
'90,


Glenarvan cítil, že mu půda mizí pod nohama, viděl, jak se casucha otřásá a otvírá.

"Poplach!" vykřikl.
Jeho náhle probuzení druhové byli v divoké směsici unášeni po prudkém svahu.
Již se rozednívalo a výjev byl příšerný. Tvar horstva se náhle měnil: kužele se
zplošťovaly, kolísající štíty mizely, jako kdyby se pod jejich základem rozevřelo
nějaké propadliště. Byl to zjev, který je pro Kordillery příznačný*): uvolnil se celý,
několik mil široký masív a sesouval se do údolí.

"Zemětřesení!" zvolal Paganel.
Nemýlil se. Bylo to jedno z těch kataklyzmat, častých na hornaté chilské
hranici a obzvláště v této krajině, kde bylo dvakrát zničeno Copiapó a Santiago
čtyřikrát strženo ve čtrnácti letech. Zdejší část zeměkoule je stále hnětena podzem ními ohni a sopky tohoto nedávno vzniklého horstva jsou pro podzemní páry jenom
nedostačující ventily. To je příčina těch častých otřesů, známých pod jménem

"tremblores".
A zatím tato plošina, na níž se sedm ohromených a vyděšených mužů křečo vitě přidržovalo lišejníkových trsů, sjížděla dolů rychlostí expresu, tedy rychlostí
padesáti mil za hodinu. Nebyl možný ani jediný výkřik, ani jediný pohyb, jímž
by unikli nebo se zastavili. Nemohli se navzájem slyšet. Podzemní rachot, praskot
lavin, nárazy žulových a čedičových mas, víření sněhového prachu, to vše znemož ňovalo jakékoliv dorozumění. Chvílemi se celý masív řítil bez nárazů a otřesů, chví lemi se zase kymácel jako paluba lodi zmítaná rozbouřeným mořem a hnal se podél
propastí, do nichž padaly kusy hor, vytrhávajíce staleté stromy. A jako nějaká
obrovská kosa srovnával ten letící masív všechny hrboly východního svahu.

') Ke zjevu téměř totožnému došlo v roce 1820 na Mont Blanku, kde se stalo strašné neštěstí, při němž
přišli o život tři horští vůdcové z Chamonix. (Pozn. aut.)

'91,


Představme si jen sílu masy, která váží několik miliard tun a řítí se stále větší
rychlostí v padesátistupňovém sklonu.
Nikdo nedovedl odhadnout, jak dlouho trval tento pád. Nikdo se neodvážil
předvídat, kde masa asi skončí. A nikdo by byl nemohl ani říci, zdali zde ještě
byli všichni, či ležel-li už jeden z nich na dně některé propasti. Dusili se rychlostí
letu, pronikal jimi ledový chlad, byli oslepeni vířením sněhu; zdrcení, takřka neživí,
přidržovali se skály jenom z krajního pudu sebezáchovy.

Nepředstavitelně prudký náraz je náhle strhl z jejich ujíždějící skály. Byli
vrženi vpřed a kutáleli se po nejnižších svazích hor. Padající plošina se zastavila.
Několik minut se nikdo nehýbal. Omráčen pádem, ale jinak neotřesen, konečně
povstal prvý z nich: major. Setřásl prach, který ho oslepoval, a pak se rozhlédl
kolem sebe. Jeho druhové zde leželi jeden přes druhého v nevelikém kruhu jako
kousky olova, jež tvořily kdysi kulku.
Major je spočítal. Na zemi zde leželi všichni. až na jediného: chyběl Robert..


KAPITOLA XIV. ČTRNÁCTÁ,

SPÁSONOSNÝ VÝSTŘEL.
...


Východní svah Kordiller tvoří táhlá úbočí, jež nepozorovatelně přecházejí do
roviny, a na té se část masívu tak náhle zastavila. Byla to zcela jiná krajina s hustými
travinami a nádhernými stromy. Nesčetné jabloně, které zde byly vysázeny už
v době osidlování kraje, zářily zlatistým ovocem a tvořily opravdové háje. Byl to kus
bohaté Normandie, přenesený do patagonských končin, a za všech jiných okolností
by byl cestovatelův pohled zaražen tímto náhlým přechodem z pouště do oázy, ze
zasněžených vrcholků do zelenajících se prérií, ze zimy do léta.
Půda teď byla zase naprosto nehybná. Zemětřesení ustalo a podzemní síly
přenesly svou ničivou sílu patrně jinam, protože pohoří And je vždycky v někte rém místě v pohybu. Tentokrát byl otřes neobyčejně mocný. Obrysy pohoří byly
zcela změněné. Nové panoráma vrcholků, hřebenů a štítů se rýsovalo na blankyt ném pozadí nebe a průvodce v pampách by v něm marně hledal své známé orientační
body.
Nastával překrásný den. Sluneční paprsky, vzcházející ze svého vlhkého lože
v Atlantiku, klouzaly po argentinských pláních a nořily se do vln Tichého oceánu.
Bylo osm hodin ráno.
Díky majorovu ošetření přicházeli lord Glenarvan a jeho druhové pozvolna
k vědomí. Všichni byli nárazem hluboce omráčeni, ale jinak zdrávi. Sestup s Kor diller měli za sebou a byli by si mohli blahopřát, že jim příroda opatřila na svůj
vrub takový dopravní prostředek, kdyby jeden z nich, ten nejslabší, dítě, Robert
Grant, nemlčel k jejich volání.
Každý měl odvážného chlapce rád, Paganel, který k němu zejména přilnul,
i major, přes svoji lhostejnost, všichni, a obzvlášť Glenarvan. Když se dověděl
o Robertově zmizení, byl zdrcen. Představoval si, jak ubohý hoch leží v hlubinách
kterési propasti a marně volá toho, jejž nazýval svým druhým otcem.
"Přátelé, přátelé," říkal, stěží zadržuje slzy, "musíme ho najít, musíme ho
najít! Nemůžeme ho přece opustit! Každé údolí, každou strž, každou propast mu síme dokonale prohledat! Přivážete mě na provaz! Spustíte mě dolů! Chci to, slyšíte,
chci! Kéž je Robert ještě živ! Jak bychom se bez něho mohli odvážit vyhledat
jeho otce a jakým právem bychom zachraňovali kapitána Granta, kdyby jeho
záchrana měla stát život jeho dítěte!"
Glenarvanovi druhové mlčky poslouchali. Cítili, že hledá v jejich očích zásvit
naděje, a sklopili je.
"Slyšeli jste?" pokračoval Glenarvan. "Vy mlčíte! Vy už nedoufáte, ani trochu
nedoufáte!"
Na okamžik zavládlo mlčení. Pak se ujal slova Mac Nabbs a řekl:
'93,


"Kdo z vás přátelé, si vzpomíná, v kterém okamžiku Robert zmizel?"
Tato otázka zůstala bez odpovědi.
"Snad," pokračoval major, "mi tedy aspoň řeknete, vedle koho z vás se Robert
při pádu nacházel?"

"Vedle mne," odpověděl Wilson.

",Výborně! A dokdy si ho vedle sebe viděl? Upamatuj se, Mluv!"
"Povím vše, nač se pamatuji," odpověděl Wilson. "Robert Grant se držel
za trs lišejníku a byl vedle mne ještě necelé dvě minuty před nárazem, který ukončil
náš pád."
"Necelé dvě minuty! Rozvaž si to dobře, Wilsone, minuty se ti jistě zdály
dlouhé! Nemýlíš se?"
"Myslím, že ne. .. Je to tak. .. Necelé dvě minuty!"

"Dobře!" řekl Mac Nabbs. "A Robert byl po tvé pravici nebo levici?"

"Po levici. Pamatuji si, že jeho pončo mě šlehlo do tváře."

"A na které straně jsi byl ty od nás?"

"Také nalevo." "Robert mohl tedy zmizet jenom tímto směrem," řekl major, a obrátiv se
k horám, ukázal vpravo. "A ještě bych dodal, že vzhledem k době, která uplynula od
jeho zmizení, musel chlapec zmizet ve výši asi dvou mil odtud. Tam ho musíme
hledat, rozdělíme si tu oblast na několik částí a jistě ho tam najdeme."
Nikdo už nepromluvil. Šest mužů vystoupilo po svahu Kordiller, rozestou pilo se na rozličných výškách a zahájilo pátrání. Drželi se neustále vpravo od linie
pádu, prohledávali sebemenší rozsedliny, sestupovali na dno strží, zčásti zavale ných troskami masívu, a nejeden z nich nasadil vlastní život a vracel se s rozerva nými šaty, se zkrvavenýma rukama a nohama. Celou tuto část And, kromě dvou
či tří nepřístupných výšin, důkladně prohledávali několik hodin, aniž jediný z těch
statečných lidí pomyslil na odpočinek. Marné úsilí. Hory přichystaly chlapci ne toliko smrt, nýbrž i náhrobek z nějaké obrovské skály, která se nad ním navždy
zavřela.
Kolem jedné hodiny se Glenarvan a jeho druhové, utrmácení a zkrušení, opět
shledali dole v údolí. Glenarvana se zmocnilo hluboké zoufalství. Sotva mluvil
a z jeho rtů splývala jenom slova přerývaná povzdechy:

"Ne, nepůjdu odtud! Nepůjdu odtud!"
Každý chápal tuto tvrdošíjnost, která se změnila v utkvělou myšlenku, a ro zuměl jí.
"Vyčkejme," řekl Paganel,majorovi a Tomu Austinovi. "Odpočiňme si trochu
a posilněme se. Potřebujeme to jak proto, abychom obnovili pátrání, tak i proto,
abychom mohli pokračovat v cestě."

"Ano," odpověděl Mac Nabbs, "a zůstaňme, protože Edvard chce zůstat!
Doufá. Ale več doufá?"

"Bůhví," řekl Tom Austin.
"Nebohý Robert!" povzdechl Paganel, stíraje si slzu s oka.
'94,


V údolí rostlo mnoho stromů. Major vyhlédl skupinu rohovníků a v jejich stínu
si zřídili zatímní tábor. Několik pokrývek, zbraně, trochu sušeného masa a rýže,
to bylo vše, co cestovatelům zbylo. Nedaleko tekla říčka a z té nabrali vodu, ještě
zkalenou po dnešní katastrofě. Mulrady rozdělal v trávě oheň a zakrátko podával
svému pánovi teplý posilňující nápoj: Ale Glenarvan jej odmítl a zůstal naprosto
vysíleně ležet na svém ponču.
Tak minul den. Nadešla noc, klidná a tichá jako noc předchozí. Zatímco jeho

druhové nehybně leželi, ačkoli nespali, Glenarvan znovu vystoupil na svahy Kor diller. Napjatě naslouchal, neustále doufaje, že k němu dolehne nějaké volání
o pomoc. Vydal se daleko, vysoko a zcela sám, přikládal ucho k zemi, poslouchal,
tlumil bušení vlastního srdce a volal zoufalým hlasem.
Celou noc bloudil nešťastný lord v horách. Chvíli ho sledoval Paganel, chvíli
zase major, oba připraveni pomoci mu na kluzkých hřebenech a na pokrajích pro pastí, kam jej hnala jeho zbytečná nerozvážnost. Bezúspěšné však bylo všechno
úsilí a na tisícerá volání "Roberte! Roberte!" odpovídala toliko ozvěna, opakující
oplakávané chlapcovo jméno.
Rozednilo se. Členové oddílu museli dojít pro Glenarvana až na vzdálené výšiny
a odvést ho do tábora proti jeho vůli. Byl nesmírně zoufalý. Kdo by se byl odvážil
mluvit o odchodu a navrhnout mu, aby výprava opustila to neblahé údolí? Ale
potravin se nedostávalo. Zanedlouho by jistě nalezli argentinské průvodce, o nichž
jim řekl mezkař, i koně, které potřebovalii na cestu pampami. Návrat by byl přinesl
'95,


víc nesnází než cesta vpřed. Nehledě k tomu, že Duncan je očekával na Atlantickém
oceánu. Všechny závažné dúvody mluvily proti dalšímu otálení a odchod nemohl být
ve všeobecném zájmu déle odkládán.
Mac Nabbs se pokusil vytrhnout Glenarvana z jeho bolesti. Dlouho mluvil, aniž
se zdálo, že ho jeho přítel vnímá. Glenarvan potřásal hlavou. Přece však se mu
vydralo z úst několik slov-,
"Odejít" řekl.

"Ano, musíme odejít".
"Ještě hodinu!"
"Budiž, ještě hodinu," odpověděl klidný major.
Když uplynula hodina, Glenarvan snažně prosil, aby mu byla povolena ještě
další hodina. Jako odsouzenec prosící o prodloužení svého života. Tak tomu
bylo až do samého poledne. Tehdy již Mac Nabbs na přání všech neotálel a řekl
Glenarvanovi, že výprava musí jít dál a že na bezodkladném rozhodnutí závisí život
jeho druhů.
"Budiž! Budiž!" odpověděl Glenarvan. "Odejděme! Odejděme!"
Při těch slovech se však jeho oči od Mac Nabbse odvrátily: pozoroval černý
bod ve vzduchu. Náhle se jeho ruka vztáhla a zůstala nehybně napřažena jako
zkamenělá.
"Tam! Tam!" zvolal. "Hleďte! Hleďte!"
Oči všech se pozvedly k nebi, ve směru, kterým tak naléhavě ukazoval. V té chvíli
se už černý bod viditelně zvětšoval. Byl to pták kroužící v nezměrných výškách.

"Kondor," řekl Paganel.
"Ano, kondor," opakoval Glenarvan. "Kdož ví? Blíží se! Snáší se! Počkejme!"
Več Glenarvan doufal?. "Pomátl se, kdož ví?" řekl.
Paganel se nemýlil. Každým okamžikem bylo kondora lépe vidět. Tento velkolepý
pták, kdysi uctívaný Inky, je králem jižních And. Dosahuje tam neobyčejné velikosti.
Má obrovskou sílu a mnohdy sráží do propasti i býky. Vrhá se na osamělé ovce, koně
a telata v pláních a unáší je ve svých pařátech do závratných výšek. Nezřídka krouží
dvacet tisíc stop nad zemí, tedy ve výškách pro člověka nedosažitelných. A odtud, ne viditelný i nejostřejšímu zraku, zkoumá tento král vzduchu pronikavým pohledem
širý kraj a rozeznává i nejmenší předměty tak jasně, že nad tím přírodopisci žasnou.

Co spatřil tento kondor? Mrtvolu Roberta Granta?
"Kdož ví," opakoval Glenarvan, nespouštěje z něho zrak. Obrovský pták se blí žil, letěl a zase se snášel rychlostí neživého tělesa při volném pádu. Zanedlouho začal
kroužit v širokém okruhu necelých sto sáhů nad zemí. Všichni ho zřetelně viděli.
Měřil v rozpětí víc než patnáct stop. Jeho mohutná křídla ho nesla vzduchem takřka
bez jediného pohybu, neboť velební ptáci mohou létat s velebným klidem, kdežto hmyz
musí za vteřinu tisíckrát zakmitat křídly, aby se udržel ve vzduchu.
Major a Wilson uchopili karabiny, avšak Glenarvan je pokynem zadržel.
Kondorúv krouživý let se zužoval kolem jakési nepřístupné výšiny na úbočí
Kordiller, vzdálené od nich asi čtvrt míle. Snášel se závratnou rychlostí, otví '96,


raje a zavíraje své nebezpečné pařáty a potřásaje svým chrupavčitým hřebínkem.

"Tam je to, tam," zvolal Glenarvan.
Pak mu náhle bleskla hlavou myšlenka.
"Je-li Robert ještě živ!" zvolal se strašlivým výkřikem, "pak tento pták. .
Palte, přátelé, palte!"

Bylo však příliš pozdě. Kondor zmizel za skalními útesy. Uplynula
vteřina dlouhá jako věčnost. Pak se obrovský pták objevil s těžkým břemenem a na máhavě se vznášel. Rozlehl se výkřik hrůzy. V kondorových pařátech viselo a kymá celo se bezvládné tělo Roberta Granta. Pták ho držel za šaty a vznášel se s ním
necelých sto padesát stop nad táborem. Zpozoroval cestovatele, a snaže se uprchnout
se svou těžkou kořistí, mocnými rozmachy křídel rozrážel vzduchové vrstvy.
'97,

"Ať se Robertova mrtvola raději roztříští o skály," zvolal Glenarvan, "než
aby.."
Nedořekl, a uchopiv Wilsonovu karabinu, snažil se zalícit na kondora. Ale jeho
ruka se chvěla. Nemohl pevně zamířit. Oči se mu kalily.


"Nechte to na mně," řekl major.
A s klidným okem, s pevnou rukou, bez jediného hnutí mířil na ptáka. Kondor
byl již na tři sta stop od něho.

Nežli však major stiskl spoušť karabiny, rozlehl se údolím výstřel. Mezi dvěma
čedičovými masívy se 'rozplynul bělavý obláček a kondor, zasažený do hlavy,
klesal v pozvolných kruzích, zadržován velkými rozpjatými křídly jako padá kem. Nepouštěl svou kořist a dosti zvolna dopadl na zem asi deset kroků od břehů
potoka.
"Za mnou! Za mnou!" zvolal Glenarvan.
A nepátraje, odkud přišel tento spásonosný výstřel, spěchal ke kondorovi. Jeho
druhové běželi za ním.
Když dorazili na místo, byl pták mrtev a Robertovo tělo bylo zakryto jeho
širokými křídly. Glenarvan se k chlapci vrhl, vyprostil ho z ptačích pařátů, položil
do trávy a přitiskl ucho k jeho hrudi.
Nikdy se nevydral z lidských úst výkřik větší radosti než v okamžiku, kdy
Glenarvan vstal.
"Žije! Ještě žije!" opakoval.
Ve chvíli byl Robert svlečen a jeho tváře omyty studenou vodou. Hoch se
pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a vyslovil jenom těchto několik slov:

Ach vy, mylorde. .. otče.."

Glenarvan nebyl schopen odpovědi. Pohnutí ho přemohlo a on se slzami v očích
poklekl k chlapci, který byl tak neuvěřitelným způsobem zachráněn.


...
KAPITOLA XV. PATNÁCTÁ,

ŠPANĚLŠTINA PANA PAGANELA
...


Po nesmírném nebezpečí, jemuž Robert právě unikl, byl nyní vydán nemenšímu
nebezpečí, že totiž bude umačkán v nesčetných objetích. Přestože byl Robert ještě
velmi sláb, nikdo z těch dobrých mužů neodolal, aby ho nepřitiskl k srdci. Zdá se, že
podobné projevy lásky nemocným neškodí, neboť chlapec po nich nezemřel. Naopak.
Ale pak se myšlenky všech přenesly ze zachráněného na zachránce a byl to
přirozeně major, kterého napadlo, aby se rozhlédl kolem sebe. Padesát kroků od říčky,
na prvních výstupcích hor, stál nepohnutě muž neobyčejně vysoké postavy. U nohou
držel dlouhou pušku. Tento muž, který se tak náhle objevil, měl široká ramena
a dlouhé vlasy, stažené koženým řemínkem. Byl vyšší než šest stop. Jeho osmahlý
obličej byl mezi očima a ústy rudý, na dolním víčku černý a na čele skoro bílý.
Domorodec, oblečený po způsobu pohraničních Patagonců, měl nádherný plášť,
zdobený červenými ornamenty. Byl to kožený plášť, zhotovený z kůže guanaky,
sešitý pštrosími šlachami a obrácený hebkou vlnou dovnitř. Pod pláštěm bylo
vidět přepásaný oblek z liščích kožešin, vpředu vybíhající do cípu. U opasku visel
muži 'váček s barvami, jimiž si maloval obličej. Obuv měl z hovězí kůže a pravidelně
se křižující řemínky ji připevňovaly ke kotníkům.
Tvář tohoto Patagonce byla hrdá a svědčila o skutečné oduševnělosti, i když
byla strakatě pomalována. Vyčkával s důstojným klidem. Jeho nehybná a vážná
postava na skalnatém podstavci mohla být pokládána za sochu chladnokrevnosti.
Jakmile major spatřil Robertova zachránce, ukázal ho Glenarvanovi a ten se
k němu rozběhl. Patagonec mu vykročil vstříc. Glenarvan uchopil jeho pravici
a oběma rukama ji stiskl. V lordově pohledu, v jeho rozjasněné tváři, v celém jeho
obličeji se zračilo tolik uznání, tolik vděčnosti, že domorodec nemohl být na pochy bách. Mírně sklonil hlavu a pronesl několik slov, jimž ani major, ani jeho přítel
nemohli porozumět.
Patagonec se tedy pozorně zahleděl na oba cizince a promluvil jiným jazy kem, ale ani tato nová řeč jim nebyla srozumitelnější než předchozí. Avšak některé
výrazy, jichž domorodec použil, byly Glenarvanovi nápadné. Zdálo se mu, že jsou
ze španělštiny, z níž znal několik běžnějších slov.

"Espaňol?" otázal se.
Patagonec přikývl hlavou, což je u většiny národů projevem přitakání.
"Vida," řekl major, "teď se bude moci uplatnit náš přítel Paganel
Ještě štěstí, že se naučil španělsky!"
Zavolali Paganela. Ten ihned přispěchal a pozdravil Patagonce se zdvořilostí
vpravdě francouzskou, ačkoliv domorodec jí nepochybně vůbec nerozuměl. Vysvětlili
učenému zeměpisci, oč jde.

'99,


"Výborně," řekl Paganel.
A otevřev široce ústa, aby lépe vyslovoval, pravil:
"Vos sois um homem de bem!*)"
Domorodec napjatě poslouchal a nic neříkal.


"Nerozumí," řekl zeměpisec.

"Asi máte špatný přízvuk," odtušil major.
"Jistě. Zatracený přízvuk!"
A Paganel opakoval svou poklonu ještě jednou. Leč se stejným neúspěchem.
"Začněme jinak," řekl a úplně pomalu vyslovil tato slova:

*') ,Jste hodný člověk. (Pozn. aut.)


"Sem duvida, um Patagao?*)"
Oslovený však mlčel jako předtím.

"Dizeime!**)" dodal Paganel.
Ani teď Patagonec neodpověděl.
"Vos comprieideis?***)" zakřičel Paganel tak hlasitě, že si málem strhal
hlasivky.
Bylo zřejmé, že Indián nerozumí, protože odpověděl, ovšem španělsky:
,IVo comprendo.* * * *)"

Nyní zase žasl Paganel a prudce si stahoval brýle s čela na oči, jak to mívají ve
zvyku rozčilení lidé.

"Ať visím," řekl, "jestli z toho zatraceného nářečí rozumím jediné slovo! To je
jistě araukánština!"
"Ale ne," odpověděl Glenarvan, "ten člověk vám odpověděl španělsky."
A obrátiv se k Patagonci, opakoval:

"Espaňol?"
"Si, si,*****)" přitakal domorodec.
Paganelovo překvapení se měnilo v krajní úžas. Major a Glenarvan se na sebe
po očku podívali.

"Poslyšte, učený příteli,"" řekl major a na rtech mu pohrával lehký úsměv, "ne provedl jste zase nějakou tu roztržitost, na něž máte, jak se zdá, zvláštní monopol?"

"Cože?" ozval se zeměpisec a nastražil sluch.
"Ovšem! Je přece zřejmé, že Patagonec mluví španělsky. .."

"On?"
"Právě že on! Nenaučil jste se snad náhodou jiné řeči v domnění, že se učíte.."

Mac Nabbs nedokončil. Mocné učencovo "dovolte", doprovázené povytažením
ramenou, ho zarazilo.
"Majore, zacházíte trochu daleko," řekl Paganel suše.
"Vždyť mu nerozumíte!" odpověděl Mac Nabbs.
"Nerozumím, ale protože ten domorodec mluví špatně!" odsekl zeměpisec, který
se začínal zlobit.
"Tak on mluví špatně, protože vy mu nerozumíte," odtušil klidně major.

"Mac Nabbsi," řekl nyní Glenarvan, "to je nepřijatelná domněnka. Přese
všechnu roztržitost našeho přítele Paganela nelze přece předpokládat, že by to šlo
až tak daleko, aby se učil jednomu jazyku místo druhého!"
"Vysvětlete mi tedy, milý Edvarde, nebo spíše vy, můj počestný Paganele,
co se tu děje?"

*') Bezpochyby Patagonec? (Pozn. aut.)
**) Odpovězte! (Pozn. aut.)
*** "Rozumíte? (Pozn. aut.)
****) Nerozumím. (Pozn. aut.J
***** Ano, ano. (Pozn. aut.)


"Nic nebudu vysvětlovat," odpověděl Paganel, "předložím důkazy. Zde je
kniha, z níž se denně cvičím ve španělštině! Prohlédněte si ji, majore, a uvidíte,
zdali vám něco namlouvám!"
Po těch slovech začal Paganel hrabat ve svých nesčetných kapsách. Po několika minutovém hledání z nich vytáhl velmi ošuntělý svazek a sebejistě jej ukazoval.

Major knihu vzal a prohlížel ji.

"Hm, co je to za dílo." otázal se.

"To jsou Lusovci," odpověděl Paganel, "nádherná epopej, která.."

"Lusovci!" zvolal Glenarvan.
"Ano, milý příteli, Lusovci od velkého Camoése"), přesně tak!"
"Camoés," opakoval Glenarvan, "vždyť Camoés je, nešťastný příteli, Portuga lec! Vy se tedy už šest neděl učíte portugalsky!"
"Camoés! Lusovci! Portugalsky!."
Paganel ze sebe nemohl víc vypravit. Oči se mu pod brýlemi zamžily, zatímco
k jeho uším dolehl hurónský smích všech jeho druhů.
Patagonec nepohnul ani brvou. Trpělivě čekal, až se vysvětlí příhoda, která
mu byla naprosto nesrozumitelná.
"Ach, já hlupák, já blázen!" řekl konečně Paganel. "Cože, tak je to tedy?
Není to žádný žert? To že jsem já udělal? Ale to je změtení jazyků jako v Babylóně!.
Ach přátelé, přátelé, jet do Indie, a dojet do Chile, učit se španělsky, a naučit se
portugalsky, to je trochu silné, a bude-li to tak pokračovat, pak se mi jednoho krás ného dne stane, že vyhodím z okna sám sebe místo svého doutníku!"

Při těchto Paganelových poznámkách nad vlastním přehmatem, při pohle ') Camoés (1525-1580) -, velký portugalský ostrov, který ve svých Lusovcích zvěčnil slávu objevů
mořeplavce Vaska da Gamy.

'102,


du na jeho komické rozčarování nebylo možno zůstat vážným. Ostatně -, sám šel pří kladem napřed a smál se.

"Jen se smějte, přátelé," říkal, "jen se srdečně smějte! Nikdo z vás se mi nemůže
vysmát tolik jako já sám sobě!"
A po těch slovech vybuchl v takový smích, jaký předtím sotva kdy zazněl z úst
učence.
"Ovšem bez tlumočníka jsme tak jako tak," řekl major.

"Jen žádný strach," odpověděl Paganel, "portugalština a španělština jsou si
tak podobné, že jsem si je spletl. Ale tato podobnost mi pomůže, abych rychle
opravil svůj omyl, a zanedlouho pak tomu šlechetnému Patagonci už poděkuji v ja zyku, kterým tak dobře mluví."
Paganel měl pravdu, protože za okamžik mohl s domorodcem vyměnit několik
slov. Dověděl se také, že Patagonec se jmenuje Thalkáv, což v araukánštině zna mená "Hřímající".
Za toto jméno patrně děkoval svému umění v zacházení s puškou.
Zvláště se však Glenarvan radoval z toho, že Patagonec byl povoláním prů vodce v pampách. Toto setkání bylo tak velkým dílem štěstěny, že úspěch celé vý pravy se už zdál skutečností a nikdo nepochyboval o záchraně kapitána Granta.
Zatím se cestovatelé i Patagonec vrátili k Robertovi. Robert vztahoval k do morodci paže a ten mu beze slova položil ruku na hlavu. Prohlédl chlapce a ohmatal
jeho pohmožděné údy. Pak s úsměvem došel natrhat na březích říčky hrst divokého
celeru a třel jím raněného po celém těle. Při této masáži, prováděné s neskonalou
jemností, cítil chlapec, jak se mu vracejí síly, a bylo zřejmé, že po několikahodinovém
odpočinku se úplně zotaví.
Bylo tedy rozhodnuto, že zbytek dne i celou noc stráví výprava v táboře.
Nehledě k tomu, že musili rozřešit ještě dvě důležité otázky týkající se potravy

'103,


a dopravních prostředků: naši přátelé neměli ani jídlo, ani mezky. Naštěstí zde
byl Thalkáv. Tento průvodce, zvyklý doprovázet cestující podél patagonských
hranic, patřil k nejzkušenějším baqueanům kraje a nabídl se Glenarvanovi, že
obstará všechno, co jeho oddílu chybí. Řekl mu, že jej dovede do indiánské "tol derie", tábora vzdáleného odtud nanejvýše čtyři míle, kde je všechno, co výprava
potřebuje. Tuto nabídku učinil zpola pomocí posunků, zpola pomocí španělských
slov, jež se Paganelovi podařilo pochopit. Nabídka byla přijata. Glenarvan a jeho
učený přítel se ihned rozloučili se svými druhy a pod vedením Patagonce se vydali
proti proudu říčky.
Šli rychle půldruhé hodiny a musili dělat dlouhé kroky, aby stačili obrovitému
Thalkávovi. Celý tento andský kraj byl krásný a neobyčejně úrodný. Tučné pastviny
střídaly jedna druhou a byly by snadno uživily stotisícovou armádu přežvýkavcú.
Rozsáhlé rybníky, spojené mezi sebou spletitou sítí říček, zásobovaly zelené pláně
vláhou. Na vodě se rozmarně projížděly labutě s černou hlavou a soupeřily o panství
nad vodní říší s nesčetnými pštrosy, prohánějícími se po okolních llanos. Ptačí
svět zde hýřil a hlučel a jeho rozmanitost byla podivuhodná. Šedivé hrdličky
s bíle pruhovaným peřím a žlutí vrabci "kardinálové" vypadali na větvích stromu
jako živé květy, poštovní holubi přelétávali pláně, kdežto opeřená vrabčí cháska,
"chingolos", "hilgueros" a "monjitas", se střelhbitě pronásledovala a naplňovala
vzduch pronikavým křikem.
Jacques Paganel nevycházel z obdivu. Z úst se mu bez ustání drala všemožná
citoslovce. PatagonCe to nadmíru udivovalo, protože on pokládal za zcela přirozené,
že ve vzduchu jsou ptáci, na rybnících labutě a v prériích tráva. Učenec nelitoval
svého výletu ani jeho délky. Zdálo se mu, že teprve vyšli, a zatím už se před nimi
vynořil indiánský tábor.
Tolderia se rozkládala v údolí mezi dvěma andskými stěnami. V chýších sple tených z větví žilo zde na třicet kočovných domorodců, pastevců velikých stád
dobytka: krav, ovcí, býků a koní. S nimi putovali Indiáni z jedné pastviny na druhou
a pro jejich čtyřnohé hodovníky byl vždycky prostřen bohatý stůl.
Domorodci patřili k rase smíšené z andských Peruánců, Araukánců, Pehuenčú
a Auků; byli olivové pleti, středního vzrůstu, statných postav, měli nízké čelo
a téměř kulatý obličej s úzkými rty a s vysedlými lícními kostmi. Jejich rysy byly
zženštilé a tváře lhostejné. Antropolog by na nich byl nenalezl znaky čisté rasy:
Byli to tedy celkem nezajímaví domorodci. Ale Glenarvanovi šlo o jejich stáda,
ne o ně. A když měli stáda, nepřál si nic dalšího.
Thalkáv se ujal vyjednávání. Nebylo dlouhé. Za sedm argentinských koníků
s úplným postrojem, za sto liber "charqui" čili sušeného masa, za několik měr rýže
a za kožené měchy na vodu přijali Indiáni, přestože by byli dali přednost vínu nebo
rumu, dvacet uncí zlata, jehož cenu výborně znali. Glenarvan chtěl koupit ještě
osmého koně pro Patagonce, ale ten mu dal na srozuměnou, že by to bylo zbytečné.
..
Když byl obchod uzavřen, rozloučil se Glenarvan se svými novými "dodava teli", máme-li užít slov Paganelových, a za necelou půlhodinu se vrátil do tábora.
'104,


Jeho příchod byl přivítán s jásotem, který však Glenarvan podle zásluhy přikládal
potravinám a koním. Každý se s chutí najedl. Robert si také vzal několik soust.
Síly se mu už skoro úplně vrátily.
Zbytek dne strávili v naprostém klidu. Mluvili o všem možném, o svých nejdraž ších, kteří s nimi nebyli, o Duncanu, o kapitánu Johnu Manglesovi, o jeho sta tečném mužstvu, o Harrym Grantovi, o tom, že kapitán snad není již daleko odtud.
A Paganel byl neustále s Indiánem. Stal se Thalkávovým stínem. Byl u vytržení,
že vidí skutečného Patagonce, vedle něhož sám vypadal jako trpaslík; vždyť Thalkáv
mohl téměř soupeřit s římským císařem Maximinem"), s tímto obrem vysokým osm
stop! Zasypával vážného Indiána španělskými větami a Thalkáv se tomu nebránil.
Zeměpisec se učil, ale tentokrát bez knihy. Hláskoval slova rezonujísí mu v hrdle, na
jazyku i na patře.

"Když nepochytím správný přízvuk," říkal majorovi, "nebude to má vina! Ale
kdo by byl řekl, že se jednoho dne budu učit španělsky od Patagonce?"
") Gaius Julius Verus Maximinus (235-238) -, římský císař; byl znám svou vysokou postavou.
...



KAPITOLA XVI. ŠESTNÁCTÁ,

RIO COLORADO.
...



Příštího dne, 22. října, dal Thalkáv v osm hodin znamení k odjezdu. Argentinská
půda se mezi dvacátým druhým a čtyřicátým druhým stupněm svažuje od západu
k východu a cestovatelé mohli nyní jet po mírném svahu až k moři.
Když Patagonec odmítl, aby mu Glenarvan koupil koně, domníval se lord,
že Indián chodí raději pěšky, jak to bývá zvykem některých průvodců. Thalkáv
měl tak dlouhé nóhy, že by se mu jistě šlo lehce.

Ale Glenarvan se mýlil.
Těsně před odjezdem Thalkáv zcela zvláštním způsobem zahvízdal. Vzápětí
vyběhl z nedalekého lesíka nádherný ztepilý kůň a na zavolání přiběhl k svému
pánovi. Bylo to krásné zvíře. Jeho temně hnědá barva prozrazovala, že je to kůň
čistokrevný, vytrvalý, smělý a bujný. Lehce a půvabně nesl krásnou hlavu; měl
široce rozevřené chřípí, jiskrné oko, široký zadek, pěkně klenutou šíji, mocné plece,
ztepilé nohy, tedy všechny vlastnosti silného a rychlého koně. Major se jako vý borný, znalec koní netajil obdivem k této znamenité ukázce pampského plemene.
Nacházel v něm zřejmou podobu s anglickým "hunterem". Krásné zvíře se jme novalo Thauka, což značí v patagonském jazyku "pták", a toto jméno si kůň plně
zasloužil.
Jakmile se Thalkáv vyhoupl do sedla, kůň se vzepjal. Na Patagonce, který
byl znamenitým jezdcem, byl nádherný pohled. K postroji byly připevněny dvě
lovecké pomůcky, užívané na argentinských pláních, bolas a laso. Bolas jsou tři
kuličky spojené řemínkem a připevněné vpředu na sedle. Indiáni dovedou vrhat
bolas až na vzdálenost sto kroků s takovou přesností, že se pronásledovanému
zvířeti nebo nepříteli obtočí kolem nohou a okamžitě jej strhne k zemi. Je to v je jich rukou nebezpečný nástroj a oni ho dovedou neobyčejně zručně používat.
Laso naproti tomu neopouští ruku, která je vrhla. Je to obyčejný provaz, dlouhý
třicet stop, pevně spletený ze dvou pramínků a zakončený smyčkou, která klouže
v železném kroužku. Tuto smyčku vrhá pravá ruka, kdežto levá přidržuje zbytek
lasa, jehož konec je pevně uvázán k sedlu. Dlouhá karabina, zavěšená přes rameno,
doplňovala Patagoncovy útočné zbraně.
Thalkáv nepozoroval obdiv, který vyvolával svým přirozeným půvabem,
nenuceností a hrdostí. Popojel do čela oddílu a družina vyrazila. Jeli hned cvalem,
hned krokem, jako kdyby koně ani nedovedli jet klusem. Robert se směle vyšvihl do
sedla a Glenarvan se záhy upokojil, když viděl, jak se na něm chlapec dovede udržet.

Pampy začínají u samého úpatí Kordiller. Můžeme je rozdělit na tři části.
Prvá se táhne od andského pohoří do vzdálenosti dvou set padesáti mil a je pokryta
nevysokými stromy a keři. Druhá, v šíři čtyř set padesáti mil, je porostlá nádhernou
'106,
trávou a končí osmdesát mil před Buenos Aires. Odtud vede cesta po obrovských
lučinách vojtěšky a bodláčí a tyto lučiny se prostírají až k moři. To je třetí část pamp.
Když Glenarvanova družina opustila kordillerskou kotlinu, narazila nejprve
na velké množství písečných přesypů, zvaných "medanos". Pokud je kořeny ne přidržují k půdě, bývají přesypy neustále zmítány větrem. Tvoří je neóbyčejně
jemný písek, jenž při sebemenším závanu odlétá v lehkých obláčcích anebo tvoří
skutečné víry, které se zdvihají do pozoruhodných výšek. Pro oči to byl pohled
příjemný a zároveň nepříjemný: příjemný proto, že je zcela zvláštní podívaná
na tyto víry bloudící po pláni, srážející se, splývající, klesající a znovu se zdvihající
v nevýslovné změti; a nepříjemný proto, že z těchto nesčetných medanos se uvolňuje
velice jemný prach, který se prodere i pod nejtěsněji sevřená víčka.
Po většinu dne vály severní větry a vyvolávaly tento úkaz. Přesto však jela
družina rychle a kolem šesté hodiny zůstaly za ní Kordillery ve vzdálenosti čtyřiceti
mil. Jejich černavé obrysy se ztrácely v soumraku.
Cestovatelé byli poněkud unaveni, protože urazili cestu dobrých třiceti osmi
mil. A tak byli rádi, že se blíží chvíle odpočinku. Utábořili se na březích dravého
Neuquénu, jehož kalné vody protékají mezi vysokými červenými skalami. Neuquén
je některými zeměpisci nazýván Rapid nebo Comoe a pramení z jezer, která znají
jenom Indiáni.
Noc a příští den uplynuly bez jediné pozoruhodnější příhody. Výprava jela
rychle a bez zastávky vpřed. Rovná půda a příjemná teplota usnadňovaly cestu.
Jenom přes poledne nešetřilo slunce horkými paprsky. Když nastal večer, pokryl se
obzor na jihozápadě pruhy mračen. To bývá bezpečná známka, že se změní počasí.
Patagonec nemohl nevědět, co to znamená, a ukázal zeměpisci na západní část nebe.
"Ovšem, vím," řekl Paganel a obrátil se ke svým druhům se slovy: "Chystá se
změna počasí. Zažijeme pampero."
'107,

A vysvětlil, že pampero je na argentinských pláních častým jevem. Je to velice
suchý jihozápadní vítr. Thalkáv se nemýlil a v noci, jež byla dosti nepříjemná pro
lidi chráněné pouhým pončem, zdvihlo se mocné pampero. Koně ulehli na zem
a muži se co nejtěsněji schoulili vedle nich. Glenarvan se bál, že je uragán zdrží,
bude-li trvat déle, ale Paganel se podíval na barometr a uklidnil ho.

"Obvykle," řekl mu, vyvolává pampero třídenní bouři. Na takovou bouři
spolehlivě ukazuje klesání barometru. Když naopak tlakoměr stoupá -, a tak tomu
je i nyní -, jde jenom o několikahodinovou prudkou vichřici. Upokojte se tedy,
drahý příteli, za svítání bude nebe čisté jako obvykle."
"Vy jste hotová kniha, Paganele," prohodil Glenarvan.
"Však také jsem," odpověděl Paganel. "Můžete v ní do libosti listovat."
A zeměpisec se skutečně nemýlil. V jednu hodinu ráno vítr náhle ustal a všichni
se mohli posilnit důkladným spánkem. Příštího dne vstávali svěží a odpočatí, zejména
Paganel, který se protahoval jako štěně, až mu vesele praštělo v kloubech.
Bylo 24. října a od jejich odjezdu z Talcahuana uplynulo deset dní. Třiadeva desát mil*) ještě dělilo cestovatele od místa, kde Rio Colorado přetíná třicátou
sedmou rovnoběžku, tedy tři dni cesty. Při této cestě napříč americkým kontinen tem dával lord Glenarvan bedlivý pozor, nespatří-li domorodce. Chtěl se jich pro střednictvím Patagonce dotázat na kapitána Granta, protože Paganel se již s Indiá nem začal dost dobře dorozumívat. Projížděli však místy, která jsou málo navště vována Iňdiány, neboť cesty v pampách, vedoucí z Argentinské republiky do
Kordiller, leží více na sever. Proto nepotkávali ani kočovné Indiány, ani usedlé
kmeny, jejichž náčelníkům se říká kazikové. Jestliže se v dálce objevil osamělý
kočovný jezdec, rychle prchal, protože se nechtěl setkat s neznámými lidmi. Gle narvanova četa se jistě zdála podezřelá každému, kdo se odvážil sám do pampy:
banditovi, jehož obezřelost byla ihned zburcována, když spatřil osm dobře ozbro jených mužů na dobrých koních, i cestujícímu, který v nich na těchto pustých
místech mohl vidět lidi se špatnými úmysly. Proto bylo naprosto nemožné navázat
spojení jak s poctivými lidmi, tak s lupiči. Naši cestovatelé si přáli, aby narazili
na tlupu lupičů z pamp, i kdyby jednání mělo začít střelbou z pušek. Glenarvana
sice mrzelo, že se nikde nesetkává s Indiány, ale mezitím došlo k příhodě, jež jasně
potvrzovala správnost listin.
Cesta, kterou se ubírala naše výprava, několikrát přeťala stezky v pampách
a mezi nimi i dosti důležitou cestu z Carmen do Mendozy, vyznačenou kostmi domá cích zvířat, mezků, koní, ovcí a býků, a vroubenou pozůstatky těchto dobytčat,
jež byly ohlodány dravčími zobáky a vyběleny sluncem, deštěm a větrem. Bylo
jich zde tisíce a nejedna lidská kostra tu jistě mísila svůj prach s prachem nej prostších zvířat.
Až do té doby se Thalkáv ani jednou nepozastavil nad cestou, které se tak
přísně drželi. Protože nezabočili na žádnou cestu v pampách, pochopil, že nepojedou

'* Sto padesát kilometrů. (Pozn. aut.)
'108,


ani městy, ani vesnicemi, ani kolem osad v argentinských provinciích. Dopoledne
jeli vždycky proti slunci, neuchylujíce se od přímé čáry, a každý večer zapadalo
slunce na opačném konci této čáry. Jako pampský vůdce se Thalkáv jistě divil, že
nejen výpravu nevede, nýbrž že je sám veden. Podivoval se tomu však jenom
zdrženlivě -, taková zdrženlivost je Indiánům už vrozena -, a pokud šlo o malé
stezky, které až dosud míjeli, vůbec si jich nevšímal. Ale když toho dne dorazili
na zmíněnou cestu, zastavil koně a obrátil se k Paganelovi:

"Cesta do Carmen," -, řekl.
"Správně, můj milý Patagonče," odpověděl zeměpisec nejryzejší španělštinou,

"cesta z Carmen do Mendozy."
"Nedáme se po ní?"
'109,
"Ne," odvětil Paganel.

"A kam jedeme?"
"Stále na východ."

"To nepřijedeme nikam."

"Kdož ví?"
Thalkáv se odmlčel a v hlubokém úžasu se zahleděl na zeměpisce. Nedomníval
se však, že by Paganel mohl žertovat. Indián je sám vážný, a proto nikdy nepřed pokládá, že by druhý nemluvil vážně.
"Vy tedy nejedete do Carmen?" dodal po chvilce mlčení.

"Ne," odpověděl Paganel.
"Ani do Mendozy?"

"Také ne."
V tom okamžiku dojel k Paganelovi Glenarvan a otázal se ho, co 'Thalkáv říká
a proč se zastavil.
"Ptal se mě, zdali jedeme do Carmen nebo do Mendozy, a je velice překvapen,
že jsem mu na obě otázky odpověděl záporně."
"Naše cesta se mu skutečně musí zdát hodně podivná," odvětil Glenarvan.

"To si myslím. Říká, že nejedeme nikam."
"A nemohl byste mu, Paganele, vysvětlit cíl naší výpravy a důvod, proč mu síme jet stále na východ?"
"To bude velmi obtížné," pravil Paganel, "protože Indián vůbec nerozumí země pisným stupňúm a vyprávění o dokumentech bude pro něho něčím fantastickým."
"Jde ovšem o to," řekl vážně major, "neporozumí-li vyprávění nebo vy pravěči?"
"Jakže, Mac Nabbsi?" zvolal Paganel. "Vy stále ještě nedůvěřujete mé špa nělštině?"
"Zkuste to tedy, vážený příteli!"

"Zkusím."
Paganel se obrátil k Patagonci a rozpředl s ním rozmluvu, často přerušova nou pro nedostatek slov i pro nesnáze s překladem některých zvláštností a s výkla dem podrobností, které byly pro nevzdělaného divocha takřka nepochopitelné.
Na učence byl jedinečný pohled. Rozkládal rukama, slabikoval, všemožně sebou
zmítal a s čela se mu řinuly na hruď bohaté krůpěje potu. Tam, kde selhával jazyk,
přispěchaly na pomoc ruce. Paganel seskočil s koně a v písku nakreslil zeměpisnou
mapu, na níž se křižovaly poledníky a rovnoběžky a na níž byly oba oceány i cesta
vedoucí do Carmen. Nikdy nebyl žádný profesor v takových rozpacích. Thalkáv se
díval na jeho počínání klidně a nedával najevo, rozumí-li nebo ne.

Zeměpiscův výklad trval přes půl hodiny. Pak Paganel umlkl. utřel si potem
zalitý obličej a podíval se na Patagonce.

"Porozuměl?" otázal se Glenarvan.
"To uvidíme," odpověděl Paganel. "Jestliže však neporozuměl, vzdávám se
dalších pokusú."
'110,


Thalkáv se nehýbal. Ani nemluvil. Jeho oči se upíraly na obrazce nakreslené
v písku a pozvolna stírané větrem.

"Nu?" zeptal se Paganel.
Zdálo se, že Thalkáv neslyší. Paganel již viděl na majorových rtech ironický
úsměv, a protože chtěl zachránit svoji čest, chystal se s novým zápalem pokra čovat ve svých geografických výkladech, ale tu ho Patagonec zastavil pohybem
ruky.

"Hledáte zajatce?" řekl.

"Ano," odpověděl Paganel.
"A přesně na této čáře mezi západem slunce a jeho' východem," dodal
Thalkáv a vymezil tak pro srovnání cestu ze západu na východ po indiánském
způsobu.
"Ano, ano."

"A váš bůh," otázal se Patagonec, "svěřil vlnám velikého moře tajemství
zajatcova pobytu?"

"Ano."

"Děj se tedy podle jeho vůle," odpověděl Patagonec slavnostně, "půjdeme na
východ, a bude-li třeba, až k samému slunci!"
Paganel slavil tak v osobě svého žáka úplné vítězství a okamžitě přeložil svým
druhúm Indiánovy odpovědi.
"Jak inteligentní lid!" dodal. "Z dvaceti našich venkovanů by jich devatenáct
mému výkladu nerozumělo."
Glenarvan vybídl Paganela, aby se Patagonce otázal, zdali neslyšel o nějakých
cizincích, kteří padli do rukou pampských Indiánů.
Paganel přednesl otázku a čekal na odpověď.

"Snad," pravil Patagonec.
Sotvaže učenec přetlumočil Indiánova slova, obklopilo Thalkáva všech sedm
cestovatelů. Jejich pohledy byly jediná otázka.
Vzrušený Paganel pracně hledal slova a pokračoval v důležitém výslechu,
zatímco jeho oči lpěly na vážném Indiánovi a snažily se uhodnout jeho odpověď
dříve, než mu splynula ze rtů.
Překládal každé španělské slovo do angličtiny, takže Paganelovi druhové slyšeli
Patagoncova slova ve svém jazyku.

"A tento zajatec?" otázal se Paganel.

"Byl cizinec," odpověděl Patagonec, "Evropan.

"Vy jste ho viděl?"
"Ne, ale v indiánských zkazkách se o něm vypráví. Byl to statečný člověk!
Měl srdce býka!"
"Srdce býka!" řekl Paganel. „Jak nádherný je patagonský jazyk! Rozumíte,
přátelé, odvážný člověk!"
"Můj otec!" zvolal Robert Grant.
A pak se obrátil k Paganelovi:
111


"Jak se řekne španělsky to je můj otec?" otázal se ho.

"Es mi padre," odpověděl zeměpisec.
Robert okamžitě uchopil Thalkávovu ruku a láskyplně řekl:

"Es mi padre."

"Su padre!*)" odpověděl Patagonec a jeho tvář se rozjasnila.
Vzal chlapce do náruče, zdvihl ho na svého koně a pohlížel na něho s hlubokou
účastí. V Thalkávově obličeji se zračilo tiché dojetí.
Ale Paganel ještě neskončil výslech. Kde byl tento zajatec? Co udělal? Kdy
o něm Thalkáv slyšel? Všechny tyto otázky vířily v jeho mysli současně.
Odpovědi na sebe nedaly dlouho čekat a Paganel se dověděl, že Evropan je
zajatcem jednoho z indiánských kmenů, který kočuje na území mezi Coloradem
a Rio Negrem.
"A kde byl naposledy?" otázal se Paganel.
"U kazika Kalfukury," odpověděl Thalkáv.
"Na čáře, po níž se ubíráme?"

"Ano."

"A co je to za kazika?"

"Je to náčelník Indiánů Pojučů, člověk se dvěma jazyky a dvěma srdci."
"Tedy falešný ve slovech i skutcích," řekl Paganel, když svým druhům pře ložil tuto krásnou metaforu z patagonského jazyka. "A budeme moci osvobodit
svého přítele?" dodal.-,

"Snad, je-li dosud v rukou Indiánů."
"A kdy jste o něm slyšel?"
"Už dávno a od té doby přineslo již slunce dvě léta na nebe nad pampami."
Glenarvanova radost byla nepopsatelná. Odpověď se přesně shodovala s datem
na listinách. Bylo však nutno položit Thalkávovi ještě jednu otázku. Paganel ji
vzápětí vyslovil.
"Mluvil jste jen o jednom zajatci," řekl, "nebyli tři?"

"Nevím," odpověděl Thalkáv.
"A o jejich nynějším postavení nevíte nic?"

"Ne."
Toto stručné slovo celou rozmluvu ukončilo. Bylo celkem možné, že zajatci
byli od sebe již dávno odloučeni. Avšak z Patagoncových zpráv vyplývalo, že Indiáni
si vyprávějí o jediném Evropanovi, který upadl do jejich moci. Datum jeho zajetí,
místo, kde se patrně nacházel, všechno, dokonce i patagonský obrat vystihující
jeho odvahu, mluvilo zřetelně o kapitánu Grantovi.
Příštího dne, 25. října, vyrazili cestující na cestu na východ s novým zápalem.
Pláň, stále stejně smutná a jednotvárná, tvořila jednu z těch nekonečných prostor,
jimž místní obyvatelé říkají "travesias". Jílová půda, vystavená větrům, byla
úplně rovná; nikde ani skála, ba ani kamének, leda snad v několika vyprahlých

'* Jeho otec. (Pozn. aut.
'112,


a vyschlých roklích anebo na březích několika rybníčků, uměle vyhloubených
rukou Indiánů. Po dlouhých přestávkách objevovaly se nízké lesy s černavými
korunami a nad nimi vynikaly tu a tam bílé rohovníky, jejichž lusky obsahují
cukernatou, chutnou a osvěžující dužninu. Jinde bylo vidět několik háječků terebint,
"chanar", divoké kručinky a rozličných trnitých stromů, jejichž zakrslý vzrůst
prozrazoval neúrodnost půdy.
26. října byl namáhavý den. Měli dorazit k Rio Coloradu. Ale koně, popohánění

svými jezdci, cválali tak rychle, že ještě večer dojeli na 69o45' západní délky k této
krásné řece pampských území. Indiánské jméno Koby-Leby znamená Velká řeka
a její dlouhý tok končí v Atlantiku. U ústí této řeky dochází ke zvláštnímu úkazu,
neboť její vody směrem k moři ubývá, a to buď vsakováním, nebo vypařováním.
Příčina jevu není ještě dostatečně osvětlena.
Když přišli k řece Coloradu, bylo první Paganelovou starostí, aby se "geo graficky" vykoupal v jejích vodách, zbarvených narudlým jílem. Překvapilo ho,
že byly tak hluboké, což jistě způsobilo tání sněhu v prvních letních paprscích.
Kromě toho byla řeka příliš široká, aby ji mohli koně přeplavat. Několik set sáhů
proti proudu byl však naštěstí haťový, to jest z větví spletený most, zavěšený po
indiánském způsobu na kožených řemenech. Naše družina se tedy mohla dostat přes
řeku a utábořit na levém břehu.
Než ulehl, chtěl Paganel Colorado přesně zamapovat a zakreslit je do své mapy
tím pečlivěji, že tak nemohl učinit s Ja-lu-cang-pu-ťiangem, který plynul tibetskými
horami i bez Paganelovy účasti.
V obou následujících dnech, 27. a 28. října, probíhala cesta bez příhod. Stále
stejná jednotvárnost a neúrodnost půdy. Žádná krajina nemůže být tak neměnná,
žádné panoráma tak nezajímavé. Půda byla nyní vlhčí. Musili překročit zaplavené
doliny "canadas" a nevysychající močály "esteros", zarostlé vodním rostlinstvem.
'113,


Večer stanuli koně na březích velkého jezera Uré-Lanquén, které obsahuje minerální
vody a které Indiáni proto nazývají Hořké jezero. V roce 1862 bylo svědkem krva vých represálií argentinských vojsk. Oddíl se utábořil obvyklým způsobem a noc by
byla proběhla v klidu, kdyby zde nebylo opic, aluatů*) a divokých psů. Tato rámu sivá zvířata spustila snad na počest cestovatelů -, zcela jistě však k nelibosti jejich
uší -, jeden z těch neumělých koncertů, který by se mohl setkat s porozuměním jen
u nějakého skladatele budoucnosti.

'* Druh malých opic malp. (Pozn. aut.)
...


KAPITOLA XVII. SEDMNÁCTÁ,

PAMPY.
...

Argentinské pampy se prostírají od třicátého čtvrtého k čtyřicátému stupni
jižní šířky. Slovo "pampa", původně araukánské, znamená "travnatá pláň" a je
pro tento kraj naprosto přiléhavé. Stromovité mimózy v západní části a vydatné
pastviny v části východní mu dodávají zvláštní ráz. Rostlinstvo je zde zakořeněno
ve vrstvě půdy, která leží na jílnatopísčitém, narudlém nebo žlutém podloží. Kdyby
geolog zkoumal tyto třetihorní vrstvy, odnesl by si bohaté nálezy. Obsahují totiž
nekonečné množství předdiluviálních koster a Indiáni se domnívají, že to jsou
vyhynulé druhy velkých pásovců. Jsou tedy pod touto prstí pohřbeny prvopočátky
dějin zdejšího kraje.
Americká pampa je zeměpisnou zvláštností tak jako savany velkých severo amerických jezer anebo sibiřské stepi. V jejím podnebí jsou větší tepelné rozdíly než
v provincii Buenos Aires, protože leží ve vnitrozemí. Podle Paganelova výkladu
je totiž letní teplo pohlcováno a shromažďováno oceánem, který je pak v zimě
pozvolna uvolňuje. Proto mají ostrovy mnohem vyrovnanější podnebí než kraje
vnitrozemské.") A také podnebí západních pamp není tak vyrovnané jako na
pobřeží, kde se uplatňuje blízkost Atlantiku. Prodělává prudké výkyvy a náhlé
změny, při nichž sloupce teploměrů bez ustání přeskakují ze stupně na stupeň. Na
podzim, to jest v dubnu a v květnu, jsou tam časté a prudké deště. Ale v tomto
ročním období bylo počasí velmi suché a teplota dosti vysoká.
Glenarvanova družina vyjížděla po svítání, jakmile si stanovila směr cesty. Půda
prorostlá kořínky stromků a křovin byla naprosto pevná. Zde nebyly medanos ani
písek, z něhož se tvořily, ani prach, který by vítr rozptyloval do vzduchu.
Koně zčerstva kráčeli mezi trsy "pajabravy", zvláštní pampské trávy, v níž
nacházejí Indiáni při bouřích útulek. Tu a tam, avšak stále řidčeji, rostly ve vlhkých
dolinách vrby a rostlina Gygnerium argenteum, které se dobře daří v sousedství
sladkých vod. Tam se koně důkladně napájeli, a využívajíce dobré příležitosti, posil ňovali se pro budoucnost. Thalkáv jel vpředu a prohledával křoviny. Plašil tak
"choliny", nejnebezpečnější druh zmijí, jejichž uštknutí usmrtí v necelé hodině
i býka. Bystrý Thauka přeskakoval křoviska a pomáhal tak svému pánovi razit
cestu koním, kteří jeli za ním.
Cesta po těchto rovných a nezvlněných pláních probíhala hladce a rychle.
Ráz krajiny se vůbec neměnil; nikde balvan, nikde kámen, mnohdy ani v celém
okruhu sta mil. Sotva kde jinde se člověk setká s takovou jednotvárností. Ani
potuchy po nějaké scenérii, příhodě nebo překvapení! Člověk by musil být Paganelem,

'*) Z té příčiny jsou zimy na Islandu mírnější než v Lombardii. (Pozn. aut.)
'115,

takovým nadšeným učencem, aby něco viděl tam, kde nebylo vidět nic, aby se
zajímal o podrobnosti cesty. A oč? To nemohl říci. Nejvýš o nějaký keř! Snad o stéblo
trávy. A to mu stačilo, aby s nevyčerpatelnou mnohomluvností začal poučovat
Roberta, který ho rád poslouchal. Po celý den 29. října táhla se před cestovateli tato nekonečně jednotvárná

pláň. Kolem druhé hodiny objevili pod kopyty koní nesčetné stopy po zvířatech.
Byly to nakupené a vybledlé kosti velkého stáda skotu. Tyto pozůstatky se však
nevinuly v křivolaké čáře, jakou za sebou zanechávají vysílená zvířata, po jednom
klesající podél cesty. Proto si nikdo nedovedl vysvětlit, jak se na poměrně malém
prostoru mohlo objevit takové množství koster, a tentokrát to nedokázal ani Paganel.
Otázal se tedy Thalkáva a ten mu bez jakýchkoliv rozpaků odpověděl.
'116,

Učencovo: "To není možné!" a důrazné přikyvování Patagoncovo silně upoutaly
pozornost jejich druhů.


"Co je to tedy?" otázali se.


"Blesk," odpověděl zeměpisec.
"Cože? Blesk že natropil takovou spoustu?" zvolal Tom Austin. "Blesk že pobil
stádo o pěti stech kusů?"
"Thalkáv to tvrdí a Thalkáv se nemýlí. A já mu to ostatně věřím, protože
bouře v pampách se vyznačují zvlášť velkou prudkostí. Jen abychom to jednoho
dne sami nezažili!"

"Vedro je pěkné," řekl Wilson.
"Bude jistě třicet stupňů ve stínu," odpověděl Paganel.

"Tomu bych se nedivil," pravil Glenarvan, po celém těle cítím elektrické
napětí. Doufejme, že se tato teplota neudrží."

"Kdepak!" poznamenal Paganel. "Se změnou počasí nemůžeme počítat, protože
na obzoru není ani mráček."

"To je zlé," odpověděl Glenarvan, "koně sou horkem velmi vysíleni.
Není ti příliš horko, hochu?" dodal, obraceje se k Robertovi.
"Ne, mylorde," odpověděl mladík. "Mám teplo rád, je příjemné."
"Zvláště v zimě," podotkl rozšafně major a vypustil k nebi obláček kouře.
Večer se zastavili u opuštěného ranče, vystavěného ze spletených větví
spojovaných blátem a pokrytých došky. Tato chýše sousedila s ohradou z poloshnilých
kolů, ale i taková ohrada postačila ochránit v noci koně před možnými útoky lišek.
Lstivé lišky nemohou snad koně přímo ohrozit, ale překusují řemeny a koně pak
mohou utéci..
Několik kroků od rauče byla v zemi díra, v níž se dalo vařit, jak o tom svědčil
vychladlý popel. Uvnitř rauče býla lavice, kavalec z hovězí kůže, hrnec, rožeň
a kotlík na "maté". Maté, indiánský čaj, je v Jižní Americe velmi oblíbený nápoj.
Dělá se z odvaru listí usušeného na ohni a srká se jako jiné americké nápoje stéblem
slámy. Thalkáv připravil na Paganelovu prosbu několik šálků tohoto čaje.
Znamenitě jím doplnil obvyklé nápoje a maté bylo prohlášeno za výtečné.
Příštího dne, 30. října, vyšlo slunce zahalené rozpálenou mlhou a zalévalo
zem nejžhavějšími paprsky. Teplota byla toho dne vskutku neobyčejně vysoká
a na pláni nebylo naneštěstí žádné útočiště. Přesto se výprava statečně vydala
na další cestu k východu. Nejednou potkávala družina obrovská stáda, která ležela
líně na zemi, protože už neměla sil se pást. Strážce, či lépe pastýře, zde nikde neviděli.
Celá obrovská množství krav, býků a volů hlídali jenom psi, kteří jsou navyklí
sát mléko ovcí, když je začne trápit žízeň.
Kolem poledne se ráz pamp poněkud změnil, což nemohlo uniknout ani zrakům
unaveným jejich jednotvárností. Travnatý porost prořídl. Ustoupil zakrnělým
lopuchům a obrovským, devět stop vysokým bodlákům, které by jistě byly rájem
pro všechny osly na světě. Tu a tam rostly zakrslé chanary a jiné temně zelené
trnité křoví, tedy rostliny milující vyprahlou půdu. Až dosud jel oddíl pastvinami,
'117,


které vyživovala určitá vlhkost, zachycující se v jílu prérie. Travnatý porost byl
hustý a vydatný. Teď však byl jeho aksamit místy prodřený, na četných místech
potrhaný, a bylo vidět obnaženou prabídnou půdu. Nebylo možno přehlížet tyto
známky vzrůstajícího sucha a Thalkáv na ně upozornil.

"Nezlobím se pro takovou změnu," řekl Tom Austin. "Stále jenom tráva, stále
jenom'tráva, to musí nakonec omrzet."-,
"Ovšem, ale kde je tráva, je i voda," odpověděl major.

"Což voda, té máme dost," dodal Wilson, "a cestou jistě narazíme na nějakou
řeku."
Kdyby byl tuto poznámku slyšel Paganel, byl by odpověděl, že mezi Coloradem
a pohořími Argentinské provincie je řek málo. Teď právě objasňoval Glenarvanovi
zjev, na nějž ho lord upozornil.
Od nějaké chvíle se zdálo, že je vzduch prosycen kouřem. Avšak po celém
obzoru nebylo nikde vidět oheň a ani kouř neprozrazoval nějaký vzdálenější požár.
Nebylo tedy možno připisovat tomuto jevu nějakou přirozenou příčinu. Záhy
se stal zápach tak silný, že to cestující, kromě Paganela a Thalkáva, udivovalo.
Zeměpisec, jemuž vysvětlení jakéhokoliv úkazu nečinilo potíží, odpověděl svým
Přátelům takto:

"Nevidíme oheň," řekl, "a cítíme kouř. "Není kouře bez ohně praví přísloví
a to platí právě tak v Americe jako v Evropě. Musí zde být někde nějaký oheň.
Jenže tyto pampy jsou tak rovné, že vzduchové proudy nenarážejí na žádné pře kážky, a tak můžeme cítit kouř z trávy hořící ve vzdálenosti sedmdesáti pěti mil."

"Sedmdesáti pěti mil?" odtušil major pochybovačným tónem.

"Ovšem," ujišťoval Paganel. "Musím však dodat, že tyto požáry se šíří velice
rychle a dosahují často velkých rozměrů."

"A kdo pampy zapaluje?" otázal se Robert.
'118,


"Někdy blesk, když je tráva vyschlá po dlouhých vedrech, a někdy také Indiáni."

"A z jakého důvodu?"
"Tvrdí -, nevím, do jaké míry je toto tvrzení opodstatnělé -, že po požáru
roste na pampách tráva rychleji. Bylo by to tedy vlastně hnojení půdy popelem.
Já však bych spíše věřil tomu, že účelem těchto požárů je vyhubit miliardy ixod,
cizopasného hmyzu, který tu souží zejména stáda dobytka."

"Ale při takovém rázném zásahu," řekl major "musí přijít o život mnoho zvířat
která se potulují po pampě."

"Ano, ta uhoří, ale co na tom, když je jich tolik?"
"O ně mi nejde," odvětil Mac Nabbs, "to je konečně jejich věc, jde mi však
o cestovatele, kteří jedou přes pampu. Cožpak se nemůže stát, že je oheň přepadne
a obklíčí?"
"Jakpak ne!" zvolal Paganel s patrným uspokojením. "To se někdy stává a já
osobně bych se nijak nezlobil, kdybych takovou podívanou zažil."

"No to je náš učenec," odpověděl Glenarvan, "šel by se svou vědou tak daleko,
že by se nechal zaživa upálit."
"To na mou věru ne, milý Glenarvane, vždyť jsme přece četli Coopera, a Kožená
punčocha nás naučil, jak můžeme zastavit šíření plamenů tím, že v okruhu několika
sáhů vytrháme trávu. Nic nemůže být jednodušší. Proto se požáru nebojím a z celého
srdce bych si ho přál vidět "
Paganelova přání se však neměla vyplnit, a jestliže se zpola usmažil, bylo to
jedině dílem žhoůcích slunečních paprsků, jež sálaly nesnesitelným žárem. Koně
těžce supěli, znaveni tropickým vedrem. Nikde nebylo stínu, leda když nějaký
obláček zakryl rozpálený sluneční kotouč. Stín pak prchal po rovné půdě a jezdci
popoháněli koně, aby se co nejdéle udrželi na svěžím koberci, který západní vítr
hnal před nimi. Leč koně brzy zůstávali pozadu a odkryté slunce zalévalo vyprahlý
povrch pampy novým ohnivým deštěm.
A tak když Wilson říkal, že zásoba vody je dostatečná, nepočítal s neuhasitelnou
žízní, jež trýznila jeho druhy po celý den. I jeho tvrzení, že cestou narazí na nějakou
říčku, bylo unáhlené. Nebyly zde totiž žádné řeky ani říčky, protože v rovné půdě
pro ně nebylo vhodné řečiště, a rybníky, uměle vyhloubené Indiány, byly vyschlé.
Když Paganel viděl, že každou míli přibývá příznaků sucha, prohodil s Thalkávem
několik poznámek a tázal se ho, kde hodlá nalézt vodu.

"V jezeře Salinas," odpověděl Indián.
"A kdy k němu dorazíme?"
"Zítra večer."
Když pampou cestují Argentinci, navrtávají si obvykle studně a nacházejí
vodu několik sáhů pod povrchem. Naši cestovatelé neměli potřebné nástroje, a tak
si tímto způsobem nemohli pomoci. Musili proto vodou šetřit, a ačkoli nikdo netrpěl
palčivou žízní, přece jen každý z nich nemohl žízeň plně uhasit.
Večer měli za sebou třicetimílovou cestu. Každý doufal, že si v noci odpočine
po celodenní únavě, ale právě té noci je trápila mračna moskytů a komárů. Jejich
' 119,
roje byly předzvěstí změny větru a vítr se nyní skutečně otočil k severu. S jižním
nebo jihozápadním větrem tento prokletý hmyz obvykle mizí.
Major zachovával svůj klid i při těchto drobných nepříjemnostech, kdežto
Paganel žehral na nepřízeň osudu. Posílal moskyty a komáry k čertu a hrozně litoval,
že nemá octový roztok, který by zmírnil palčivost tisícerých štípnutí. Ačkoli se ho
major snažil uchlácholit připomínkou, že z tří set tisíc druhů hmyzu, které znají pří rodopisci, mají naštěstí co činit jenom se dvěma, probudil se učenec druhého dne ve
špatné náladě.

Za svítání se však nedal pobízet k odjezdu, protože šlo o to, aby výprava dorazila
ještě téhož dne k jezeru Salinas. Koně byli velmi vyčerpáni. Zmírali žízní, a přestože
se jezdci v jejich prospěch uskrovnili; byla dávka vody pro koně velmi omezena.
Sucho se ještě vystupňovalo a při prašném severním větru, tomto samumu pamp
bylo vedro přímo nesnesitelné.
Toho dne byla jednotvárnost cesty na okamžik přerušena. Mulrady, který jel
vpředu, se vrátil a oznamoval, že se blíží skupina Indiánů. Toto setkání přijímal každý
jinak. Glenarvan si myslil, že by mu domorodci mohli dát nějaké zprávy o trosečnících
Britannie. Thalkáv však nebyl příliš potěšen vyhlídkou na setkání s kočovnými Indiány
z pamp. Pokládal je za zloděje a lupiče a byl by se jim raději vyhnul. Na jeho příkaz
se družina semkla dohromady a přichystala si zbraně. Musela se připravit na všechno.
Za okamžik se indiánský oddíl objevil. Skládal se jenom ze dvanácti domorodců,
což Patagonce upokojilo. Indiáni se přiblížili asi na sto kroků. Cestovatelé je mohli
lehce rozeznat. Byli to příslušníci pampského rodu, který v roce 1833 rozmetal
generál Rosas. Měli vysoké, klenuté, přímé čelo, vysokou postavu a světle olivo vou barvu pleti, takže byli krásnou ukázkou indiánské rasy. Byli oblečeni do kůží
z guanak nebo smraďochů a vyzbrojeni oštěpy dlouhými dvacet stop, noži a praky;
mimoto měli bolas a lasa. Z toho, jak dovedně ovládali koně, bylo zřejmé, že jsou
znamenitými jezdci.
Indiáni se zastavili sto kroků před naší družinou a začali se křikem a posunky
radit. Glenarvan jim vyjel vstříc. Sotva však ujel dva sáhy, indiánský oddíl se otočil
a prchal neuvěřitelnou rychlostí pryč. Vyčerpaní koně cestovatelů by jej byli ne mohli dohonit.

"Zbabělci," zvolal Paganel.
"Na pořádné lidi utíkají nějak tuze rychle," poznamenal Mac Nabbs.

"Co je to za Indiány?" otázal se Paganel Thalkáva.
"Gaučové," odpověděl Patagonec.
"Gaučové!" zvolal Paganel, obraceje se ke svým druhům. "Gaučové! Nebylo
tedy třeba tolik opatrnosti!"

"Pročpak?" otázal se major.
"Protože Gaučové jsou mírumilovní venkované. "
"Myslíte, Paganele?"
"Samozřejmě, pokládali nás za zloděje,a proto uprchli."
"Spíše bych řekl, že se nás neodvažovali přepadnout," odpověděl Glenarvan.
'120,



kterého velmi mrzelo, že nemohl s těmito domorodci, bez ohledu na jejich úmysly,
promluvit.

"Já si to myslím také," řekl major, "protože Gaučové, pokud se nemýlím,
zdaleka nejsou mírumilovní, ale naopak odvážní a nebezpeční bandité."

"Ale jděte!" zvolal Paganel.
A hned začal živě rozkládat o této etnologické tezi, dokonce tak živě, že se mu
podařilo majora popudit, až si od něho vysloužil zcela neobvyklé odseknutí:

"Myslím, že se mýlíte, Paganele!"

"Mýlím?" odtušil učenec.
"Ovšem. I Thalkáv pokládal tyto Indiány za zloděje a Thalkáv jistě ví, co
jsou zač."
"Thalkáv se prostě tentokrát zmýlil," odsekl poněkud kousavě Paganel. "Gau čové jsou jenom zemědělci, pastýři a nic víc a já sám jsem to napsal v jednom svém
spise, a celkem uznávaném Spise, o pampských domorodcích."

"To jste se tedy dopustil omylu pane Paganele."

"Já a omylu, pane Mac Nabsi!"
"Třeba z roztržitosti," odporoval neústupně major, "to spraví v příštím vydání
několik menších oprav."

Paganenla se velice dotklo, že se pochybuje, a dokonce žertuje o jeho zeměpis ných vědomostech. Jaký div, že se ho začal zmocňovat hněv.

"Pamatujte si, pane," řekl, "že mé knihy nepotřebují takové opravy."

"Potřebují, aspoň v tomto případě ano," odtušil Mac Nabbs.

"Pane, pozoruji, že jste dnes nějak svárlivý!" odsekl Paganel.

"A já zase pozoruji, že jste nedůtklivvý. odvětil major.

spor se rozrústal, jak je vidět do nečekaných rozměrú, a při tom šlo o věc,
která za to nestála. Glenarvan pokládal zanutné zasáhnout.
' 121,
"Je nesporné," řekl, "že na jedné straně je svárlivost a na druhé nedůtklivvost,
což mě u vás obou udivuje."
Přestože Patagonec nerozuměl, co je předmětem sporu, snadno uhodl, že
přátelé se přou. Začal se usmívat a klidně podotkl:

"To dělá severní vítr."

"Severní vítr," zvolal Paganel. "Co s tím má co dělat severní vítr?"

"Už je to tak!" odpověděl Glenarvan. "Příčinou vaší špatné nálady je severní
vítr! Slyšel jsem, že dráždí nervovou soustavu, zejména v Jižní Americe."
"U svatého Patrika, Edvarde, máte pravdu!" řekl major a dal se do smíchu.
Ale Paganel byl opravdu podrážděn a nechtěl sporu nechat. Vyléval si zlost na
Glenarvanovi. Jeho zásah se mu zdál poněkud příliš posměvačný.
"Tak hleďme, mylorde," pravil, "já mám tedy podrážděný nervový systém?"
"Ano, Paganele, to dělá severní vítr; byl už v pampách příčinou nejednoho
zločinu, podobně jako severní tramontana v okolí Říma!"
"Zločinu!" odsekl učenec. "Vypadám snad, jako kdybych se chystal k nějakému
zločinu?"

"To zrovna neříkám!"
p!

"Jen to řekněte přímo, že vás chci zavraždit."
"Ho, ho!" odpověděl Glenarvan, který se již nemohl smíchy udržet. "Z toho
mám největší strach. Ještě štěstí, že severní vítr fouká vždycky jenom jeden den!".
Po této odpovědi se všichni rozesmáli právě tak jako Glenarvan. Paganel tedy
pobodl koně a ujížděl napřed, aby svou špatnou náladu rozehnal. Za čtvrt hodiny
už o ničem nevěděl.
A tak se na okamžik dobrá učencova povaha zkalila, ale jak velmi správně řekl
Glenarvan, tuto slabost bylo nutno přičíst nějaké vnější příčině.
V osm hodin večer zpozoroval vpředu jedoucí Thalkáv rokliny vytouženého
jezera. Za čtvrt hodiny sjížděla družina po strmých březích jezera Salinas. Tam je
však očekávalo veliké zklamání: jezero bylo vyschlé.
...




KAPITOLA XVIII. OSMNÁCTÁ,

ZA PITNOU VODOU.
...

Jezero Salinas zakončuje dlouhou řadu bažin, které sousedí s pohořím Ventana
a Guamini. Kdysi sem chodívaly nesčetné výpravy z Buenos Aires pro sůl, neboť
vody jezera obsahují značné množství chloridu sodného. Nyní se však voda pod
mocným žárem vypařila, všechna sůl, která v ní byla, se usadila a jezero se změnilo
v jediné obrovské lesklé zrcadlo.
Když Thalkáv mluvil o tom, že v jezeře Salinas je pitná voda, měl na mysli
sladkovodní přítoky, které se do něho na četných místech vlévají. V té době však
byly jeho přítoky vyschlé právě tak jako jezero samo. Prudké slunce vysálo všechnu
vodu. Proto když žíznící družina přišla k vyschlému jezeru, zmocnilo se všech zdě šení. Musili se nějak rozhodnout. Trocha vody, která jim zůstala v kožených měších,
byla napůl zkažená a nemohla uhasit jejich žízeň. Tu teď začínali všichni těžce
pociťovat. Hlad a únava ustupovaly před naléhavou žízní. "Rukah", jakýsi kožený
stan, který postavili domorodci v jedné proláklině a potom ho opustili, poskytl
vyčerpaným cestovatelúm útulek, zatímco jejich koně ulehli na bahnitý břeh jezera
a s odporem škubali mořské rostliny a suché rákosí.
Když se všichni usadili v rukahu, oslovil Paganel Thalkáva a otázal se ho, co
by měli podle jeho mínění učinit. Mezi zeměpiscem a Indiánem se pak rozpředl živý
rozhovor, z něhož Glenarvan několika slovům porozuměl. Thalkáv mluvil klidně.
Paganel gestikuloval za dva. Rozmluva trvala několik minut, načež si Patagonec
zkřížil ruce na prsou.

"Co říkal?" ptal se Glenarvan. "Pokud jsem porozuměl, Thalkáv radí, abychom
se rozdělili."
"Ano, na dvě skupiny," odpověděl Paganel. "Ti, jejichž koně jsou již tak zmo ženi únavou a žízní, že se sotva vlekou, mají podle svých sil pokračovat v cestě po
sedmatřicáté rovnoběžce. Ti, kteří mají koně lepší, mají jet před nimi po téže cestě
a prozkoumat řeku Guamini, která se třicet mil odtud vlévá do jezera San Lucas.
Bude-li tam dost vody" počkají na své druhy na březích Guamini. Nebude-li tam
voda, vrátí se k druhé skupině, aby jí uspořili zbytečnou cestu."

"A pak?" otázal se Tom Austin.
"Pak se budeme muset odhodlat a zajet sedmdesát pět mil k jihu, k prvým
výběžkům pohoří Ventana, kde je mnoho řek."

"Myšlenka je to dobrá," odpověděl Glenarvan, "a okamžitě se podle ní zařídíme.
Mého koně nedostatek vody ještě tolik nezkrušil, a proto se nabízím, že doprovodím
Thalkáva."
"Mylorde, vezměte mě s sebou," zvolal Robert, jako kdyby šlo o nějaký výlet.

"Budeš nám však stačit, chlapče?"

'123,

"Budu! Mám dobrého koně; ten přímo dychtí jet dále. Budete tak hodný. .
mylorde?. Prosím pěkně."


"Pojeď tedy hochu," řekl Glenarvan. Byl rád, že se nebude musit od Roberta
odloučit. "Však my tři bychom museli být už hodně neobratní," dodal, "kdybychom
nenašli nějakou čistou a čerstvou pitnou vodu."


"A co já?" řekl Paganel.
"Vy, milý Paganele," odpověděl major, ;,vy zůstanete se zálohou. Znáte třicátou
sedmou rovnoběžku, řeku Guamini i pampu příliš dobře, abyste nás mohl opustit.
Ani Mulrady, ani Wilson, ani já bychom nedokázali skupinu dovést na schůzku
s Thálkávem, kdežto pod velením statečného Paganela budeme postupovat s na prostou jistotou."
"Vzdávám se," odpověděl zeměpisec, jemuž velice polichotilo, že dostal vrchní
velení.
"Ale žádné roztržitosti!" dodal major. "Ne abyste nás dovedl někam, kde ne máme co dělat, třeba na břehy Tichého oceánu!"
"Vy byste si to, majore, úplně zasloužil, jste nesnesitelný," odpověděl mu se
smíchem Paganel. "Jenom mi, milý Glenarvane, řekněte, jak se s Thalkávem doro zumíte?"
"Myslím," řekl Glenarvan, "že Patagonec a já spolu nebudeme muset vůbec
mluvit. Ostatně znám několik španělských slov a s nimi mu budu jistě umět v případě
nutnosti vyjádřit svůj názor a pochopit názor jeho."
"Jeďte tedy, vážený příteli," odpověděl Paganel.
"Nejprve se najezme," řekl Glenarvan, "a pokusme se spát až do chvíle od jezdu."
Navečeřeli se, ale protože neměli co pít, nebylo jídlo nijak posilující; nakonec
však přece usnuli. Paganelovi se zdálo o bystřinách, vodopádech, řekách, rybnících,
potocích, ba i o plných lahvích vody, zkrátka o všem, v čem obvykle bývá pitná
voda.. Byl to opravdu zlý sen.
Příštího dne v šest hodin ráno si Thalkáv, Glenarvan a Robert Grant osedlali
koně a dali jim vypít poslední zbytek vody. Koně zhltli vodu s velikou chutí, ale
neposilnila je příliš, byla docela zkažená. Pak se všichni tři jezdci vyšvihli do sedel.

"Na shledanou," volali na ně major, Austin, Wilson a Mulrady.
"A hlavně abyste se nevraceli!" dodal Paganel.
Patagonci, Glenarvanovi a Robertovi se sevřelo srdce, když ztratili z očí sku pinku, kterou svěřili zeměpiscovu důvtipu. Projížděli teď "Desierto de las Salinas",
jílnatou rovinou, porostlou zakrslým, deset stop vysokým křovím, drobnými citliv kami, které Indiáni nazývají "kyrra-mammel", a křovitými "jymami", jež obsahují
značné množství soli. Tu a tam se od široké plochy soli s neobyčejnou intenzitou
odrážely sluneční paprsky. Člověk by byl snadno pokládal tyto "barreros" za
zamrzlou hladinu, kdyby mu sluneční žár neustále nepřipomínal skutečnost. Kon trast vyprahlé, spálené půdy a jiskřících ploch dodával však poušti zvláštní a zají mavý ráz.

'124,


Naproti tomu zcela jiný vzhled měla vysočina Ventana, která ležela osmdesát
mil na jih odtud a k níž by naši cestovatelé možná museli zajet, kdyby řeka Gua mini byla vyschlá. Tento kraj, prozkoumaný v roce 1835 kapitánem Fitz-Royem,
který tehdy velel výpravě na Beaglu, je velmi úrodný. Jsou tam bohaté a na indián ském území daleko nejlepší pastviny. Severozápadní svah pohoří je pokryt bujnou
trávou a přechází do lesů, v nichž je mnoho nejrozmanitějších druhů stromoví.
Tam lze spatřit "algarrobo", druh rohovníku, jehož sušených a rozemletých plodů
se používá k výrobě chleba u Indiánů velmi oblíbeného, dále bílé "quebracho"
s dlouhými a ohebnými větvemi; jež splývají k zemi jako větve evropské smuteční
vrby, růžové "quebracho" s nezničitelným dřevem, "naudybay", které se neobyčejně
snadno vzněcuje a často způsobuje strašlivé požáry, "viraro", jehož fialové květy
se podobají malým pyramidám, a konečně "timbo", zdvihající svůj obrovitý slu nečník, pod nímž se mohou skrýt před slunečními paprsky celá stáda, až do výše
osmdesáti stop. Argentinci se nejednou pokoušeli o kolonizaci tohoto bohatého kraje,
ale nepodařilo se jim zdolat odpor Indiánů.
Byla tedy oprávněná domněnka, že po horských stráních stékají četné říčky,
jež celou tu úrodnou půdu zásobují nezbytnou vodou. Tamní řeky skutečně nikdy
nevysychaly, ani v nejsušších letech, ale k těm by byli musili odbočit naši cestovatelé
sto třicet mil na jih. Thalkáv jednal proto správně, když nejprve zamířil ke Guamini.
Tato řeka ležela na jejich cestě a byla mnohem blíže.
Všichni tři koně statečně ujížděli. Ta znamenitá zvířata patrně pudově vycítila,
kam je jejich páni vedou. Zvláště Thauka projevoval odolnost, která se nezmen šovala ani únavou, ani žízní. Jako pták letěl přes vyschlé canadas a keře kyrra-mammelu
a vesele přitom ržál. To bylo dobrou předzvěstí. Koně Glenarvana a Roberta,
strženi jeho příkladem, následovali jej těžším krokem, ale neméně vytrvale. Thalkáv
nehybně se držící v sedle, dával svým druhům právě takový příklad jako Thauka
koňům. Patagonec se často otáčel na Roberta Granta.
Když viděl, že chlapec sedí na koni dobře a pevně, s uvolněnými boky, s vypja tou hrudí, přirozeně spuštěnýma nohama a s koleny přitisknutými k sedlu, proje voval své uspokojení povzbuzujícím voláním. Z Roberta Granta se stával opravdu
znamenitý jezdec a Indiánovu pochvalu si plně zasloužil.
"Výborně, Roberte," říkal Glenarvan, "Thalkáv tě zřejmě chválí! Blahopřeji
ti, chlapče!"
"A za co, mylorde?"


"Za to, jak dobře jezdíš na koni.

"Pevně se držím a to je všechno," odpověděl Robert a radostí nad takovou
pochvalou se začervenal.

"To je hlavní, Roberte," odpověděl Glenarvan, "ale ty jsi příliš skromný a já
ti prorokuji, že z tebe bude dokonalý sportovec."
"Dobře," smál se Robert, "a co tomu řekne tatínek, který ze mne chce mít
námořníka?"
"Jedno nevylučuje druhé. I když všichni jezdci nejsou dobří námořníci, jsou
'125,

všichni námořníci schopni stát se dobrými jezdci. Kdo dovede sedět na ráhnu,
dovede pevně sedět i na koni. A ovládat koně, naučit se s ním manévrovat, to přijde
samo, protože nic není přirozenějšího. "

"Ubohý otec!" odpověděl Robert. "Jak vám bude zavázán, mylorde, až ho
osvobodíte!"

"Máš otce hodně rád, Roberte?"
"Ano, mylorde. Byl na sestru i na mne tak hodný! Myslel vždycky jen na
nás! Z každé cesty nám přinesl nějakou upomínku na všechny země, které navštívil.
A kolik lásky, kolik milých slov přivážel! Vždyť vy byste ho měl také rád, kdy byste ho znal! Mary je mu podobná. Má mírný hlas jako ona! U námořníka je to
zvláštní, že?"

' 126,


"Ano, velmi zvláštní, Roberte," odpověděl Glenarvan.
"Ještě dnes ho vidím," pokračoval chlapec, jako kdyby mluvil sám k sobě.
"Hodný, milý tatínek! Když jsem byl malý, uspával mě na klíně a při tom vždycky
pobroukával takový starý skotský popěvek, v němž se opěvují naše jezera. Často
se mi ten nápěv vybavuje ze vzpomínek, ale jen nejasně. A Mary také. Jak jsme ho
měli rádi, mylorde! Víte, já myslím, že člověk musí být malý, aby svého tatínka
dovedl opravdu milovat!"
"A velký, aby ho dovedl ctít, chlapče," odpověděl Glenarvan, dojat chlapcovými
slovy.
Při této rozmluvě zmírnili koně svůj běh a šli krokem.

"Nalezneme ho, viďte?" řekl Robert po krátkém mlčení.

"Ano, nalezneme ho," odpověděl Glenarvan. "Thalkáv nás uvedl na jeho stopu
a já mu dúvěřuji."
"Thalkáv je hodný Indián," řekl chlapec.

"Je."
"A víte co, mylorde?"
"Mluv, pak ti budu moci odpovědět."
"Že s vámi jsou jenom samí hodní lidé! Paní Helena, a tu mám tolik rád
klidný pan major, kapitán Mangles, pan Paganel i ti odvážní a věrní námořníci
z Duncana!"
"Ano, vím to, chlapče," řekl Glenarvan.
"A víte, že vy jste nejlepší ze všech?"
"Ne, to nevím!"
"Musím vám to tedy říci, mylorde," odpověděl Robert, uchopil lorda za ruku
a přitiskl si ji ke rtúm.
Glenarvan potřásl mírně hlavou a rozhovor nepokračoval dále jen proto, že
Thalkáv mával na opozdilce, aby přidali. Zůstali pozadu. Nesměl se však ztrácet
čas, byli povinni myslit na ty, kteří zůstali vzadu.
Vyrazili tedy zase rychlejším tempem, ale brzy se ukázalo, že kromě Thauky
koně to tempo dlouho nevydrží. V poledne je musili nechat hodinu odpočinout.
Koně byli úplně vyčerpáni a nechtěli ani žrát trsy "alfafary", druh nevydatné, slu nečními paprsky vyprahlé vojtěšky.
Glenarvan se začínal obávat nejhoršího. Příznaky pustoty se nezmenšovaly
a nedostatek vody mohl mít zhoubné následky. Thalkáv nic neříkal a snad si myslil,
že na zoufání je čas, až bude-li Guamini vyschlá -, pokud indiánské srdce vůbec
může zoufat.
Po krátké zastávce se vydali na další cestu a koně musili chtě nechtě pod bičíkem
a ostruhou pokračovat dál, ale jen krokem, poněvadž jinak už nemohli.
Thalkáv by byl mohl jet snadno napřed, protože Thauka by ho byl v několika
hodinách zanesl k břehům řeky. Jistě to Indiána napadlo, ale bezpochyby nechtěl
opustit své dva druhy uprostřed pouště. Proto aby je příliš nepředjel, donutil Thauku
k pomalejšímu kroku.
' 127,


Thalkávův kůň se zdráhal, vzpínal a prudce ržál, než se podvolil jít krokem.
,Jeho pán musil používat mnohem více slov než násilí, aby ho zkrotil. Thalkáv
skutečně se svým koněm hovořil, a třebaže mu Thauka neodpovídal, jistě mu ro zuměl. Nutno předpokládat, že Patagonec užil přesvědčivých důkazů, protože po
chvíli takové "diskuse" Thauka před jeho argumenty kapituloval a poslechl, i když
při tom hryzal uzdu.
Ale právě tak jako Thauka porozuměl Thalkávovi, porozuměl i Thalkáv Thau kovi. Bystrý kůň ucítil svými jemnými smysly ve vzduchu nějakou vláhu. Dychtivě
ji vdechoval a kroutil a mlaskal přitom jazykem, jako kdyby jej už smáčel v blaho dárné tekutině. Patagonec nemohl být na pochybách: voda nebyla daleko.
Povzbudil tedy své druhy tím, že jim přetlumočil Thaukovu netrpělivost,
které zanedlouho porozuměli i druzí dva koně. Napjali poslední síly a cválali za
Indiánem.
Kolem třetí hodiny se objevila v prohlubině půdy bílá čára. Leskla se v záři
slunečních paprsků.

"Voda!" řekl Glenarvan.

"Voda. Ano, voda." zvolal Robert.
Nyní již nemusili koně povzbuzovat. Ubohá zvířata cítila, jak se jim vracejí
síly, a hnala se nezadržitelně vpřed. Za několik minut dorazila k řece Guamini
a přímo v postrojích se vrhla až po plece do životodárných vod.
Jejich páni je napodobili, i když poněkud proti své vůli, a chtě nechtě se vy koupali. Ale nikterak si nestěžovali.
"Ach, to je znamenité!" říkal Robert, který ukájel svou žízeň přímo z řeky.

"Mírni se, chlapče," napomínal ho Glenarvan, ačkoliv sám nedával dobrý příklad.
A již bylo slyšet jenom hltavé srkání vody.

Thalkáv pil pak klidně, beze spěchu, krátkými, avšak "jako laso dlouhými"
' 128,


doušky, jak říkají Patagonci. Pil a pil bez ustání, takže mohla vzniknout oprávněná
obava, aby v jeho útrobách nezmizela celá řeka.

"Naši přátelé," řekl Glenarvan, "teď nebudou zklamáni ve svých nadějích.
Mohou si být jisti, že v Guamini najdou dost čisté vody. Jestliže jim Thalkáv nějakou
nechá!"
"Nemohli bychom jim však jet naproti?" otázal se Robert. "Ušetřili bychom
jim několik hodin nejistoty a žízně."

"Jistě, chlapče, ale jak bychom jim vodu dopravili? Měchy zůstaly u Wilsona.
Ne, bude lépe počkat, jak bylo dohodnuto. Přihlédneme-li ke vzdálenosti a rychlosti
krokem jdoucích koní, můžeine počítat, že zde naši přátelé budou v noci. Připravme
jim zatím dobrý nocleh a dobrou večeři."
Thalkáv nečekal na Glenarvanův návrh a již hledal tábořiště. Naštěstí našel
na březích řeky "ramadu", jakousi ohradu ze tří stran obehnanou, do níž se zahání
dobytek. Bylo to znamenité místo pro tábořiště, pokud se ovšem člověk nebál
spát pod širým nebem, a to u Thalkávových druhů nepřicházelo ani v nejmenším
v úvahu. Nic lepšího si také nepřáli. Lehli si na slunce a sušili si mokré šaty.

"Protože už máme nocleh," řekl Glenarvan, "můžeme se starat o večeři. Naši
přátelé musí být spokojeni se svými posly, které vyslali napřed, a velmi bych se
mýlil, budou-li si moci stěžovat. Myslím, že hodinkou lovu nic nepromarníme. Jsi
připraven, Roberte?"
"Ano, mylorde," odpověděl chlapec a vstal s puškou v ruce.
Glenarvan připadl na tuto myšlenku proto, že řeka Guamini byla zřejmě dosta veníčkem vší zvěře z okolních plání. V celých hejnech tu poletovali "tinamu",
zvláštní druh pampských červených koroptví, černí jeřábci, druh kulíků zvaný
"tery-tery, žlutě zbarvení chřástalové a nádherné zelené vodní slípky.
Čtyřnožce však vidět nebylo. Ale Thalkáv ukazoval na vysokou trávu a ne '129,


prostupné houští a naznačoval tak, že jsou tam schováni. Stačilo několik kroků, aby
se lovci octli v kraji, který je na celém světě nejbohatší na zvěř.
Vyšli hned na lov. Zpočátku nedbali o pernatou zvěř, jejich první rány platily
vysoké. Netrvalo dlouho a vyplašili celé stovky srnců a guanak, podobných těm,
které se na ně přihnaly na vrcholcích Kordiller, ale tato plachá zvířata prchala tak
rychle, že bylo nemožné přiblížit se jim na dostřel. Lovci se tedy spokojili s méně
rychlou zvěří, která byla ostatně z hlediska kuchařského stejně znamenitá. Položili
na tucet koroptví a chřástalů a Glenarvan velmi obratně zastřelil jednoho pekariho
"tey-tetr", velmi chutného tlustokožce ryšavé srsti, který skutečně stál za ránu.
V necelé půlhodině postříleli lovci bez námahy tolik zvěře, kolik potřebovali.
Robert ulovil zvláštní zvíře, náležející do čeledi bezzubých, pásovce "armadillo",
dlouhého půldruhé stopy, jehož tělo je pokryto pohyblivými kostěnými štíty. Byl
velmi tlustý, a jak aspoň naznačoval Patagonec, jistě z něho přichystají znamenité
jídlo. Robert byl na svůj úspěch velmi hrdý.
Thalkáv pak svým druhům předvedl, jak se loví "nandu", druh zvláštního
pampského pštrosa, který dovede vyvinout neobyčejnou rychlost.
Indián se ani nepokoušel přiblížit hbitému zvířeti. Pobodl Thauku do trysku
přímo proti pštrosovi, chtěl ho okamžitě dostihnout, protože kdyby se první útok
nezdařil, dokázal by nandu brzy unavit svým kličkováním koně i lovce. Když
Thalkáv dojel na vhodnou vzdálenost, vrhl po pštrosovi pevnou rukou svá bolas
tak obratně, že se zvířeti jeho kuličky zatočily kolem nohou a to mu znemožnilo
utéci. V několika vteřinách ležel pštros na zemi.
Indián nelovil nandua z nějaké lovecké marnivosti, ale proto, že jeho maso je
velmi chutné. Thalkáv chtěl také něčím přispět ke společné hostině.
A tak přinesli do ramady šňůru koroptví, Thalkávova pštrosa, Glenarvanova
pekariho a Robertova pásovce. Pštros a pekari byli připraveni ihned, to jest byli sta ženi z tvrdé kůže a jejich maso rozkrájeno na tenké plátky. Pásovec je však vzácné
zvíře. Nosí svůj pekáč s sebou. Položili jej tedy na oheň ve vlastním krunýři.
Lovci se navečeřeli jenom koroptví a vydatnější porce nechali pro své přátele.
Jídlo zapili průzračnou vodou, která se jim zdála lepší než všechna portská vína na
světě i než pověstná skotská usquebaugh*), tolik oblíbená na Skotské vysočině.
Ani na koně nezapomněli. Velké množství sušené píce, uložené v ramadě, po sloužilo jim za krmivo i za stelivo.
Když bylo vše připraveno, zabalili se Glenarvan, Robert a Indián do svých
ponč a uložili se na měkkou vrstvu alfafar, obvyklé to lúžko pampských lovců.

* ') Žitná kořalka. (Pozn. aut.)...


... ...
KAPITOLA XIX. DEVATENÁCTÁ,

RUDÍ VLCI.
...

Nadešla noc. Bylo novoluní, kdy je měsíc neviditelný pro všechny pozemšťany.
Jenom nejasná záře hvězd osvětlovala pláň. Na obzoru se v husté mlze ztrácela sou hvězdí zvířetníku. Vody Guamini nehlučně plynuly jako dlouhý pruh oleje, stékající
po mramorové desce. Ptáci, čtyřnožci i plazi odpočívali po denní únavě a nad nesmír ným územím pamp se rozkládalo ticho pustiny.
Glenarvan, Robert a Thalkáv podlehli zákonu přírody. Spali na husté vrstvě
vojtěšky hlubokým spánkem. I koně podlehli únavě a spali vleže. Jenom Thauka,
skutečný čistokrevný kůň, ušlechtilý v odpočinku právě tak jako v běhu, spal stoje
se strnulýma nohama, připraven vyrazit na sebemenší pánovo znamení.
V ohradě panoval naprostý klid a uhlíky nočního ohně, pozvolna dohasínající,
vrhaly do tiché temnoty poslední záblesky.
A přece se kolem desáté hodiny Indián po krátkém spánku probudil. Jeho
zrak se zpod svraštělého obočí upíral do tmy a sluch naslouchal zvukům z pláně.
Zřejmě se snažil postřehnout nějaký nepozorovatelný zvuk. Po chvíli se rozhostil
na jeho tváři, obvykle tak klidné, jakýsi nepokoj. Zjistil snad, že se blíží potulní
Indiáni nebo že se sem plíží jaguáři, vodní tygři či jiná nebezpečná zvířata, o něž
není v blízkosti řek nouze? Tato domněnka se mu patrně zdála nejpravděpodob nější, protože vrhl spěšný pohled na palivo složené v ohradě a jeho nepokoj ještě
vzrostl. Vždyť všechno suché stelivo z alfafar by se rychle spálilo a nemohlo by na dlouho zadržet dravou zvěř.
Za těchto okolností Thalkávovi nezbývalo než vyčkat, co se bude dít, a on také
čekal, polosedě, s hlavou v dlaních, s lokty opřenými o kolena a s nehybným zrakem,
tedy v pozici člověka, kterého náhlý úlek vytrhl ze spánku.
Minula hodina. Každý jiný by se na Thalkávově místě upokojil okolním klidem
a znovu by ulehl. Avšak tam, kde by cizinec netušil nic podezřelého, ostré smysly
a vrozený instinkt Indiánův vycítily, že se blíží nebezpečí.
Zatímco napjatě poslouchal a číhal, jeho kůň tlumeně zaržál a zavětřil směrem
ke vchodu do ramady. Patagonec vyskočil.

"Thauka ucítil nepřítele," řekl.
Ticho vůkol ještě bylo, klid však již nikoliv. Thalkáv zahlédl, jak se v trsech
kyrra-mammelu nehlučně pohybují nějaké stíny. Tu a tam zasvitly ohnivé body,
které se míhaly všemi směry, pohasínaly a znovu se rozsvěcovaly. Vypadalo to
jako tanec fantastických lampiónů na hladině nesmírné bažiny. Cizinec by tato
světélka nepochybně pokládal za světlušky, jež za tmy svítí na nesčetných místech
pamp, ale Thalkáv se nedal mýlit. Pochopil, o jaké nepřátele jde. Nabil si pušku
a postavil se na stráž u prvních kolů ohrady.

131,



Nečekal dlouho. Pampou se rozlehla zvláštní směsice štěkání a vytí. Odpověděl
na ně výstřelem z pušky, po němž se ozval strašlivý jek celého sta zvířat.
Glenarvan a Robert se ihned probudili a vyskočili.

"Co se děje?" otázal se mladý Grant.
"Indiáni?" ptal se Glenarvan.
"Ne," odpověděl Thalkáv, "aguary."
Robert se podíval na Glenarvana.

"Aguary?" řekl.
"Ano," přisvědčil Glenarvan, "rudí vlci z pamp."
Oba dva uchopili zbraně a přidružili se k Indiánovi. Ten ukázal do pláně, odkud
bylo slyšet příšerné vytí.

Robert bezděčně o krok ucouvl.
"Nebojíš se vlků, chlapče?" otázal se ho Glenarvan.
"Ne, mylorde," odpověděl Robert pevným hlasem. "S vámi se vůbec ničeho
nebojím."
"To je dobře. Aguary nejsou příliš nebezpečné šelmy, a kdyby jich nebylo tolik,
ani bych si jich nevšímal!"
"To nevadí!" dodal Robert. "Máme dobré zbraně, ať tedy přijdou!"
"A přivítáme je, jak se patří!"
Glenarvan chtěl těmito slovy hocha uklidnit, ale přesto měl jisté obavy, když
pomyslil na smečku dravců běsnících venku ve tmě. Možná že jich tam bylo na sta,
a tři muži, byť sebelépe ozbrojeni, nemohli proti takovému množství s úspěchem
bojovat.
Když Patagonec pronesl slovo "aguara", poznal Glenarvan okamžitě jméno,
které dali rudému vlku Indiáni z pampy. Tento dravec, zvaný přírodopisci Canis
jubatus, je vysoký jako větší pes a hlavu má jako liška. Srst má skořicově rudou
a na hřbetě mu vlaje černá hříva, která se táhne po celé páteři. Je to zvíře velice
hbité a silné. Obvykle žije v bažinatých místech a vodní zvěř dovede pronásledovat
i na vodě. V noci vychází ze svých doupat na lov, kdežto ve dne spí. Obyvatelé
estancií, kde se chová dobytek, se těchto vlků obávají, protože aguary se z hladu
vrhají i na velké kusy a dovedou napáchat značné škody. Osamocená aguára není ne bezpečná, ale zcela jinak je tomu, jde-li o velký počet těchto hladových zvířat; ta jsou
nebezpečnější než nějaký kuguár nebo jaguár, na něhož je možno přímo zaútočit.
A podle vytí rozléhajícího se pampou, podle množství stínů poskakujících
v pláni nemohl být Glenarvan na pochybách o početnosti rudých vlků; kteří se shro máždili na břehu řeky Guamini. Dravá zvířata zde ucítila bezpečnou kořist, maso
koní a maso lidí, a žádný z těch vlků se nechtěl vracet do doupěte bez svého podílu.
Situace byla tedy více než povážlivá.
Kruh vlků se zatím pomalu zužoval. Probuzení koně projevovali známky nej vyššího děsu. Jenom Thauka hrabal nohou, snažil se přetrhnout oprátku a byl připra ven vyrazit ven. Jeho pán jej dokázal uklidňovat jenom nepřetržitým hvízdáním.
Glenarvan a Robert se postavili tak, aby mohli bránit vchod do ramady. Měli

'132,



nabité karabiny a chystali se vypálit do prvé řady aguar, když tu Thalkáv sklonil
hlavně jejich zbraní.

"Co chce Thalkáv?" zeptal se Robert.
"Nechce, abychom stříleli!" odvětil Glenarvan.

"Proč?"
"Snad myslí, že není ještě vhodná chvíle!"
Ale Indián tak nejednal z tohoto důvodu, nýbrž z důvodu mnohem vážnějšího,
který Glenarvan pochopil, když Thalkáv pozvedl svůj růžek na prach, obrátil jej
a ukázal, že je téměř prázdný.

"Co tedy?" řekl Robert.
"Co! Musíme šetřit střelivem. Dnešní lov nám přišel draho a máme velmi málo
olova i prachu. Zbývá nám jenom dvacet ran!"
Chlapec neodpověděl.

"Bojíš se, Roberte?"

"Ne," my lorde.

"To je dobře, hochu!"
V tom okamžiku třeskl nový výstřel. Thalkáv skolil jednoho příliš odvážného
nepřítele. Vlci, kteří se blížili v sevřených řadách, ucouvli a seskupili se sto kroků
,od ohrady.
Vzápětí zaujal Glenarvan na Indiánův pokyn jeho místo. Thalkáv rychle po sbíral stelivo, trávu a prostě všechny hořlavé látky v ramadě, nakupil je u vchodu
a hodil mezi ně jeden žhavý uhlík. Po chvíli zaplápolala na temném pozadí nebe
záclona plamenů a v jejích trhlinách se objevila pláň prudce ozářená míhavými
záblesky ohně. Glenarvan mohl teď odhadnout, jak nesčetné je množství zvířat,
proti nimž se měli bránit. Nikdo z nich ještě neviděl tolik vlků pohromadě, tak roz zuřených hladem. Ohnivá závora, kterou proti nim nyní vztyčil Thalkáv, ještě
zdvojnásobila jejich zuřivost. Chtě nechtě musili se vlci zastavit. Přesto se někteří
z nich přiblížili až k plamenům a popálili si tlapy.
Čas od času bylo třeba nového výstřelu, aby se vyjící smečka zastavila. Za
hodinu leželo v trávě patnáct mrtvol.
Obležení nebyli nyní už v tak nebezpečném postavení; pokud měli střelivo
a pokud se u vchodu do ramady zdvíhala ohnivá závora, nemusili se bát vpádu. Co ale
potom, co počít, až všechny tyto prostředky, jimiž odráželi smečku vlků, dojdou?
Glenarvan pohlédl na Roberta a cítil, jak se mu svírá srdce. Na sebe úplně
zapomněl a myslil jenom na toto dítě, které projevovalo takovou odvahu; neobyčej nou na jeho věk. Robert byl bledý, ale nespouštěl ruku ze zbraně a pevně čekal na
útok rozdrážděných vlků.
Glenarvan však mezitím chladnokrevně zvážil situaci a rozhodl se s ní skoncovat.
Za hodinu, řekl si, nebudeme mít ani, prach, ani olovo, ani oheň. Nesmíme tedy
čekat s rozhodnutím až do té doby.
Obrátil se na Thalkáva, a sbíraje v paměti těch několik španělských slov, která
znal, rozpředl s Indiánem rozmluvu, častokrát přerušovanou výstřely.

133,



Oba muži se dorozumívali jenom s velkou námahou. Glenarvan naštěstí znal
zvyky rudých vlků. Jinak by byl sotva dokázal pochopit slova a posunky Pata goncovy.
Přesto uplynulo čtvrt hodiny, než mohl Robertovi přeložit Thalkávovu od pověď. Glenarvan se totiž Indiána tázal, co soudí o jejich téměř beznadějném
postavení.
"A co odpověděl?" zeptal se Robert Grant.

"Řekl, že za každou cenu se musíme udržet do svítání. Auara vychází jenom
v noci a ráno se vrací zase do brlohu. Je to noční vlk, zbabělé zvíře, které se bojí
denního světla, čtyřnohá sova."

"Budeme se tedy bránit až do svítání!"

"Ano, chlapče a to nožem až to nebude možné puškou.
Thalkáv už jim byl příkladem, a když se jeden vlk přiblížil až k plamenům,
dlouhá Patagoncova ruka, ozbrojená nožem, napřáhla se přes plameny a vynořila
se zpět zbrocená krví.
Mezitím již začínaly chybět obranné prostředky. Kolem druhé hodiny ranní
hodil Thalkáv do ohně poslední náruč paliva a obleženým zbývalo už jenom pět ran.
Glenarvan se kolem sebe bolestně rozhlížel.
Pomyslil na hocha, který tu s ním byl, na své druhy, na všechny své nejbližší.
Robert nic neříkal. Snad se jeho dúvěřivé mysli nezdálo nebezpečí tak hrozivé.
Glenarvan však myslil na nebezpečí místo něho a představoval si, jak strašlivý
a nyní nevyhnutelný konec je čeká: být roztrhán zaživa! Nemohl již ovládnout
své pohnutí. Přitáhl hocha k sobě, přivinul jej k srdci a přitiskl mu rty na čelo,
zatímco z očí mu bezděčně vytryskly slzy.
Robert se na něho podíval s úsměvem.
"Já se nebojím!" řekl.
134,



"Ne, chlapče, ne," odpověděl Glenarvan, "a máš pravdu. Za dvě hodiny se
rozední a my budeme zachráněni! -, Výborně, Thalkáve, výborně, můj statečný
Patagonče!" zvolal ve chvíli, kdy Indián zabil pažbou dvě velká zvířata, která se
snažila přeskočit planoucí závoru.
Avšak v té chvíli spatřil ve slábnoucí záři ohně smečku aguar, která postupovala
v sevřených řadách na ramadu.
Blížilo se rozuzlení tohoto krvavého dramatu. Oheň pozvolna dohasínal, protože
došlo palivo. Plamen byl stále nižší. Pláň, až dosud osvětlená, nořila se opět do tmy
a ve tmě se znovu objevovaly světélkující oči rudých vlků. Ještě několik minut
a celá horda se vřítí do ohrady.

Thalkáv naposledy vypálil z karabiny, skolil dalšího nepřítele, a protože mu
došlo střelivo, zkřížil paže na prsou. Sklonil hlavu. Zdálo se, že mlčky přemýšlí.
Hledal nějaký smělý, nemožný, nesmyslný prostředek. jak zahnat lítou smečku?
Glenarvan se ho neodvažoval ptát.
Tu však změnili vlci své útočné seskupení. Zdálo se, že se vzdalují, a jejich vytí,
dosud tak ohlušující, náhle ustalo. Na pláni se rozhostilo ponuré ticho.
"Odcházejí!" řekl Robert.
"Snad," odpověděl Glenarvan, který pozorně naslouchal zvukům zvenčí.
Thalkáv, který uhodl jeho myšlenky, zavrtěl hlavou. Věděl dobře, že
dravci nikdy neopustí jistou kořist, dokud je den nezažene do jejich temných
děr.
Nepřítel však zcela zřejmě změnil taktiku.
Už se nepokoušel prorazit vchodem ramady, ale jeho nové útoky měly nebez pečí ještě zvětšit. Agrrary se vzdaly pokusú proniknout vchodem, který byl tak
úporně bráněn železem a ohněm, obešly ramadu a společným náporem se ji snažily
ztéci z druhé strany.
Obležení záhy uslyšeli, jak se jejich drápy zadírají do poloshnilého dřeva.
Mezi rozviklanými kůly se již objevovaly jejich silné tlapy a zkrvavené tlamy.
Poplašení koně přetrhli oprátky a v šílené hrůze běhali kolem ohrady.
Glenarvan uchopil chlapce do náruče, aby jej bránil až do poslední chvíle.
Snad pomýšlel i na nějaký nemožný útěk, snad se chtěl vrhnout ven, když jeho
zrak padl na Indiána.
Thalkáv chvíli přecházel kolem ramady jako divoká šelma, pak náhle při stoupil k svému koni, který- se chvěl netrpělivostí, a začal ho pečlivě sedlat, ne opomenuv jediný řemínek ani jedinou přezku. Zdálo se, že se již nestará o vytí,
které ještě zesílilo. Glenarvan ho pozoroval s krajním úděsem.
"Opouští nás!" zvolal, vida, jak Thalkáv uchopil uzdu jako jezdec, který se
chce vyšvihnout do sedla.

"To on neudělá!"
Opravdu, Indián se chystal nikoliv opustit, ale zachránit své přátele vlastní obětí.
Thauka byl připraven. Hryzal udidla, vzpínal se, jeho ušlechtile planoucí oči
se leskly. Porozuměl svému pánovi.
'135,


Ve chvíli, kdy se Indián chytil hřívy svého koně, uchopil Glenarvan třesoucí se
rukou jeho paži.
"Odjíždíš?" řekl a ukázal na pláň nyní volnou.
"Ano," řekl Indián, který porozuměl posunku svého druha.

Pak dodal několik španělských slov, jež znamenala:

"Thauka! Dobrý kůň! Rychlý! Vlci poběží za ním."
"Ach! Thalkáve!" zvolal Glenarvan
"Rychle, rychle!" odpověděl Indián, zatímco Glenarvan chvějícím se hlasem
vysvětloval Robertovi:
-, "Roberte, chlapče, slyšíš? Chce se pro nás obětovat! Chce vyrazit do pampy
a strhnout krvelačnost vlků na sebe!"
'136,
"Příteli Thalkáve, odpověděl Robert a vrhl se Patagonci k nohám, "příteli
Thalkáve, neopouštěj nás!"

"Ne, řekl Glenarvan, "neopustí nás.
A obrátil se k Indiánovi.

"Odjeďme společně, navrhl a ukázal na zděšené koně tisknoucí se ke kůlům.
"Ne." odporoval Indián, jemuž byl jasný smysl těchto slov. "Špatná zvířata.
Bázlivá. Thauka dobrý kůň."

"Tak dobrá!" řekl Glenarvan. "Thalkáv tě neopustí, Roberte! Ukázal mi, co
mám dělat! Pojedu já! On zůstane s tebou."
Pak uchopil Thauku za uzdu a dodal:
"Já pojedu!"

"Ne, odpověděl klidně Patagonec.
"Já pojedu, povídám," zvolal Glenarvan a vytrhl mu uzdu z rukou. "Já! Za chraň toho chlapce! Svěřuji ti ho, Thalkáve!"
Glenarvan v rozčilení splétal slova anglická se španělskými. Co však záleželo
na jazyku! Za takových strašlivých okamžiků říká posunek vše a lidé se rychle
dorozumívají.
Ale Thalkáv odporoval. Spor se protahoval a nebezpečí vzrůstalo každou vte řinou. Ohlodané kůly již povolovaly pod vlčími tesáky a drápy.
Ani Glenarvan, ani Thalkáv nechtěli zřejmě ustoupit. Indián odvedl Glenar vana ke vchodu do ohrady a ukazoval mu, že na pláni není jediný vlk. Svým pla menným jazykem mu vysvětloval, že se nesmí ztrácet ani okamžik, že nezdaří-li se
manévr, budou ve větším nebezpečí ti, kteří zůstanou v ohradě, že konečně jenom
on zná Thauku natolik, aby mohl využít jeho lehkosti a rychlosti pro společnou
záchranu. Glenarvan však zarputile trval na svém úmyslu obětovat se, když byl
náhle prudce sražen stranou. Thauka se vzepjal. Vztyčil se na zadních nohou a sko kem se přenesl jako splašený přes ohnivou závoru a kupu mrtvol, zatímco dětský
hlas volal:

"Thauka nás zachrání, my lorde."
A Glenarvan s Thalkávem neměli takřka ani čas postřehnout Roberta; který se
držel Thauky za hřívu a mizel s ním ve tmě.
"Roberte, nešťastníče zvolal Glenarvan.
Ale jeho slova nemohl slyšet ani sám Indián. Rozlehlo se děsné vytí. Rudí vlci
se vrhli za koněm a závratnou rychlostí prchali k západu.
Thalkáv a Glenarvan vyběhli z ramady. Pláň již byla opět zcela klidná a oni
stěží viděli, jak se v dálce v noční tmě vlní pohybující se čára.
Glenarvan klesl zoufale, zdrceně na zem a sepjal ruce. Hleděl na Thalkáva.
Indián se usmíval klidně jako vždy.

"Thauka dobrý kůň! Statečný chlapec! Zachrání se!" opakoval a pokyvoval
hlavou.

"A když spadne?" řekl Glenarvan.

"Nespadne!"
'137,


Přes Thalkávovo ubezpečení strávil lord zbytek noci v hrozných úzkostech. Chtěl
se rozjet za Robertem a hledat jej, ale Indián ho zadržel. Vysvětlil mu, že koně by ho
nemohli dostihnout, že Thauka jistě nechal nepřátele daleko za sebou, že by ho ne mohli ve tmě najít a že je nutno vyčkat svítání, aby se pak mohli vydat za Robertem.
Ve čtyři hodiny ráno se začalo rozednívat. Husté mlhy na obzoru se záhy
zbarvily bledou září. Po pláni se prostřela jiskřivá rosa a vysoké trávy se zachvěly
v jitřním vánku.

Nadešel čas k odjezdu.
"Vzhůru," řekl Indián.
Glenarvan neodpověděl, ale vyšvihl se naRobertova koně.Vzápětí cválali
oba jezdci k západu a vraceli se tak po přímé čáře, z níž se jejich druhové neměli
odchýlit.
Hodinu tak ujížděli závratnou rychlostí, vyhlíželi Roberta a na každém kroku
trnuli, nespatří-li na zemi jeho zkrvavenou mrtvolu. Glenarvan drásal boky svého
koně ostruhami. Konečně zaslechli střelbu z pušky, pravidelně se opakující výstřely
signálú.
"To jsou oni," zvolal Glenarvan.
Thalkáv i on pobídli koně k ještě rychlejšímu běhu a za několik okamžiků
dorazili k Paganelovu oddílu. Z Glenarvanova hrdla se vydral výkřik. Byl s nimi
Robert, živ a zdráv, na nádherném Thaukovi, který při spatření svého pána ra dostně ržál.
"Mé dítě, mé dítě zvolal Glenarvan s nevýslovnou láskou.
A Robert i on seskočili na zem a vrhli se jeden druhému do náruče. Statečného
syna kapitána Granta pak přitiskl na svou hruď také indián.
"Žije! Žije!" vykřikl Glenarvan.
"Ano,odpověděl Robert, "a díky Thaukovi
'138,


Indián nečekal na tato uznalá slova díků jeho koni a už s ním hovořil a objímal
ho, jako kdyby v žilách ušlechtilého zvířete proudila lidská krev.
Potom se obrátil k Paganelovi a ukázal na Roberta:
"Hrdina!"
A dodal metaforu, jíž se v indiánském jazyku označuje odvaha:

"Ostruhy se mu nezachvěly."
Glenarvan zatím znovu objal Roberta a tázal se ho:
"Proč si, chlapče nenechal na Thalkavovi nebo na mně
tento poslední pokus o tvou záchranu?"

"Mylorde," odpověděl chlapec hlasem plným vděčnosti, "což to nebyla moje
povinnost, abych se obětoval? Thalkáv mi už zachránil život! A vy, vy jej zachráníte
mému otci.
...



KAPITOLA XX. DVACÁTÁ,

ARGENTINSKÉ PLÁNĚ.
...

Když pominula první radost ze shledání, uvědomili si Paganel, Austin, Wilson
a Mulrady, tedy všichni, kteří zůstali vzadu, vyjma snad Mac Nabbse, že umírají
žízní. Naštěstí tekla Guamini nedaleko. Vydali se proto znovu na cestu a v sedm
hodin ráno dojel celý oddíl k ramadě. Podle množství vlčích mrtvol, ležících před
jejím vchodem, bylo snadné posoudit, jak prudký byl útok a jak pevná obrana.
Zanedlouho usedli cestovatelé, dostatečně osvěžení vodou, v ohradě ramady k bá ječné snídani. Řízky z nandua byly prohlášeny za znamenité a pásovec upečený ve
vlastním krunýři za neobyčejnou pochoutku.
"Jíst takovéhle jídlo střídmě," řekl Paganel, "to by byla pustá nevděčnost. To
se musí jíst nestřídmě."
A on nestřídmě jedl, ale špatně mu nebylo, snad proto, že pil průzračnou vodu
z Guamini, jež prý velmi podporuje zažívání.
Poněvadž Glenarvan nechtěl opakovat Hannibalovu*) chybu a nechtěl zbytečně
prodlévat u Capuy, dal v deset hodin znamení k odjezdu. Naplnili kožené měchy
vodou a vyrazili. Koně byli dokonale občerstveni, plni ohně, a tak skoro stále
ujížděli lehkým cvalem. Vlhčí krajina byla nyní také úrodnější, avšak stále opuštěná.
Žádná příhoda se neudála ani 2. á 3. listopadu, kdy se cestovatelé, unavení již dlouhou
cestou, utábořili na pomezí pamp, na hranicích provincie Buenos Aires. Talcahuan skou zátoku opustili 14. října, takže za tři neděle šťastně urazili sto padesát mil, tedy
téměř dvě třeťiny cesty.
Příštího dne dopoledne překročili pomyslnou hranici, která dělí argentinské
pláně od pampských území. Thalkáv doufal, že se tam setkají s kaziky, v jejichž
rukou byli podle jeho přesvědčení Harry Grant a jeho dva druhové v otroctví.
Ze čtrnácti provincií, které tvoří Argentinskou republiku, je provincie Buenos
Aires největší a nejvíce obydlená. Její hranice sousedí s jižními indiánskými územími
mezi šedesátým čtvrtým a šedesátým pátým stupněm. Půda provincie je neoby čejně úrodná. Tato pláň, porostlá travinami a stromovitými luskovými rostlinami,
má neobyčejně zdravé podnebí a její téměř dokónalá rovina se prostírá až k úpatí
pohoří Tandil a Tapalque.
Od té doby, co opustili Guamini, zjišťovali cestovatelé s velkým uspokojením,
že teplota se pozoruhodně zlepšila. V průměru nepřekračovala sedmnáct stupňů,
což bylo důsledkem silných a chladných patagonských větrů, jež tady bez ustání

*) Hannibal -, kartaginský vojevůdce. R. 207 př. n. l. pronikl až ke Capui nedaleko Říma. Protože však
nedostal z Kartaga posilu, neodvážil se pokračovat v dalším tažení a posléze se musel vrátit do Afriky, neboť
tam byla mezitím jeho vlast ohrožena římskými vojsky.



vzdouvají atmosférické vlny. Zvířata a lidé, kteří přestáli taková vedra a sucha,
nemohli si na nic stěžovat. Dychtivě a směle ujížděli vpřed. Ale přes to, co říkal
Thalkáv, bylo patrno, že kraj je zcela nezalidněný, nebo správněji řečeno vylidněný.
Čára vedoucí k východu přetínala malá jezírka, někdy se sladkou, jindy se
slanou vodou. Na březích a ve skrytu houštin poskakovali hbití střízlíci a zpívali

jásaví skřivánci, doprovázeni "tangarami", jež mohly soupeřit svou pestrostí
s jiskřivými kolibříky. Tito hezcí ptáci vesele poletovali a nic si nevšímali špačků,
kteří si tu ve svých červených náramenících a náprsenkách po vojensku vyšlapo vali na březích. V trnitých křovinách se houpalo jako nějaká houpací síť visuté
hnízdo ptáků "annubis" a na březích jezírek si vykračovali v pravidelných hejnech
nádherní plameňáci, rozvírajíce proti větru svá křídla ohnivých barev. Bylo vidět
'141,
jejich hnízda ve tvaru komolých kuželů, vysoká jednu stopu a seskupená po tisících
do celých městeček. Plameňáci se nijak nedávali rušit příchodem cestovatelů a to se
Paganelovi nelíbilo.
"Hm!" prohodil major.
"A protože se mi naskytla příležitost, využiji toho."


"Beze všeho, Paganele!"
"Pojďte se mnou, majore! Pojď také, Roberte! Potřebuji svědky."
A Paganel nechal své druhy pokračovat v cestě a sám spolu s Robertem Granten
a s majorem zamířil ke skupině phenicopterů.
Když dojel na dostřel, vypálil do vzduchu. Nechtěl zbytečně prolévat krev
těchto ptáků. Plameňáci vzlétli do jednoho a Paganel je bez prodlení začal daleko hledem pilně sledovat.
"Viděl jste, jak letěli?" řekl majorovi, když hejno odlétlo.

"Ovšemže," odpověděl Mac Nabbs, "a pokud člověk nebyl slepý, musil je vidět."

"Nezdálo se vám, že se při letu podobají opeřeným šípům?"

"Ani v nejmenším."
"Vůbec ne," dodal Robert.
"Já to věděl!" pokračoval učenec spokojeně. "To ovšem nevadilo nejvypína vějšímu ze skromných lidí, mému slovutnému krajanovi Chateaubriandovi'), aby
ve svých spisech tak nepřesně nepřirovnal plameňáky k šípům! Vidíš to, Roberte,
přirovnání je ta nejošemetnější řečnická ozdoba, jakou znám. Střez se před ním
celý život a užívej ho jenom v nejnutnějším případě!"

"Jste tedy spokojen se svým pokusem?" zeptal se major.

"Ohromně."
"Já také, ale pobídněte koně, protože váš slovutný Chateaubriand nás zdržel
o celou míli."
Když Paganel dojel ke svým druhům, zastihl Glenarvana v živé rozmluvě
s Indiánem, ale lord mu zřejmě nerozuměl. Thálkáv se často zastavoval, rozhlížel
se krajem a jeho obličej vyjadřoval dosti velký údiv.

Protože Glenarvan neměl vedle sebe svého obvyklého tlumočníka, pokoušel se,
avšak marně, získat od Indiána vysvětlení. Když spatřil učence, volal na něho z dálky:

"Pojeďte přece, Paganele, nemůžeme se nějak s Thalkávem dorozumět!"
Paganel několik minut rozmlouval s Patagoncem a pak Glenarvanovi řekl:

"Thalkáv se podivuje skutečně zvláštnímu jevu."
"Jakému?"
"Že nenacházíme ani Indiány, ani stopy po Indiánech, přestože obvykle projíž dějí tyto pláně křížem krážem a buď ženou před sebou dobytek ukradený v estanciích,
anebo zajíždějí až do And, kde prodávají své koberce a pletené kožené biče."

"A jak odůvodňuje Thalkáv tuto pustotu?"

*) Chateaubriand (1768-1848) -, známý francouzský spisovatel.
'142,



"Podivuje se tomu a to je vše:"

A jaké Indiány hodlal nalézt v této části pamp?"
"Právě ty, v jejichž rukou byli cizozemští zajatci, domorodce, jimž velí kazikové
ura, Katriel a Janketrýz."
"Co je to za lidi?"
"Náčelníci tlup, které byly před třiceti lety všemocné, dokud nebyly zahnány.
Od té doby se podrobily natolik, nakolik se Indián může podrobit, a po tulují se po pampách právě tak, jako po provincii Buenos Aires: Je mi tedy divné
právě tak jako Thalkávovi, že nenacházíme jejich stopy v kraji, kde obvykle provozují
lupičské řemeslo salteadorů."

"Co však máme dělat?" otázal se Glenarvan.

"Hned se to dovím," odpověděl Paganel.
A po několikaminutovém rozhovoru s Thalkávem řekl:
"Jeho rada se mi zdá velmi moudrá. Máme pokračovat v jízdě na východ až
do tvrze Nezávislosti. Tvrz leží na cestě a tam dostaneme zprávy o kapitánu Grantovi
nebo se aspoň dovíme, co se stalo s Indiány z argentinských plání."

"Je ta tvrz Nezávislosti daleko?" zeptal se Glenarvan.

"Ne, leží v pohoří Tandil, šedesát mil odtud."
"A kdy tam dorazíme?.."

"Pozítří večer."
Glenarvana tato nepříjemnost rozladila. Nejméňě ze všeho by byl čekal, že
v pampách nenaleznou Indiány. Obvykle jich tam je víc než dost. Musilo je tedy
vypudit něco mimořádného. Nejvážnější na tom bylo, že byl-li Harry Grant zajatcem
jednoho z těchto kmenů, naskýtala se otázka, zda byl odvlečen na jih-nebo na sever.
Tato nejistota Glenarvana neustále zneklidňovala. Chtěl zůstat stůj co stůj na kapi tánově stopě. Nejlépe však bylo řídit se Thalkávovou radou a dojet do městečka
Tandil. Tam snad budou moci aspoň s někým mluvit.
Kolem čtvrté hodiny zpozorovali na obzoru pahorek, který mohl být v takové
rovině považován za horu. Byla to Sierra Tapalque a na jejím úpatí se cestovatelé
té noci utábořili.
Příštího dne se bez obtíží dostali přes Tapalque. Ubírali se zvlněným a mírně
klesajícím písčitým terénem. Takové hory nebyly ničím pro lidi, kteří překročili
"andské pohoří, a koně téměř ani nezmírnili své tempo. V poledne minuli opuštěnou
tapalqueskou pevnost, první to článek řetězu pevnůstek táhnoucích se na jižním
pomezí jako hráz proti loupeživým domorodcům. Ale po Indiánech nebylo stopy
a Thalkávův údiv ještě vzrostl. Kolem poledne se však přece jen před nimi objevili
tři dobře ozbrojení jezdci na statných koních a chvíli pozorovali malý oddíl. Ale ne nechali jej přijet blíže a uprchli s neuvěřitelnou rychlostí. Glenarvan zuřil.
"Gaučové," řekl Patagonec a označil tedy tyto domorodce jménem, které vy volalo mezi majorem a Paganelem rozepři.
"Vida, Gaučové, odpověděl Mac Nabbs. "Nu, Paganele dnes nefouká severní
vítr, co o těch darebech soudíte?"

'143,
"Že vypadají na pořádné bandity," odpověděl Paganel.

"A co jsou ve skutečnosti, milý učenče."

"To už je skoro totéž, milý majore!"
Paganelovo přiznání vyvolalo všeobecný smích, který však dnes učence nijak
nerozladil.

Zatím oddíl postupoval podle Thalkávova příkazu v sevřené skupině. Přestože
země byla opuštěná, bylo lépe předejít překvapení. Ale veškerá opatrnost byla zby tečná a téhož večera tábořila družina ve veliké opuštěné tolderii, kde kazik Katriel
obvykle shromažďoval své domorodé tlupy. Patagonec prozkoumal okolí, a protože
nenašel čerstvé stopy, usoudil, že tolderia nebyla už dlouho obývána.

Příštího dne jeli Glenarvan a jeho druhové opět plání a spatřili první
'144,


"estancie") ležící u pohoří Tandil. Thalkáv však rozhodl, aby se v nich nezdržovali
a jeli přímo do tvrze Nezávislosti, kde chtěl získat zprávy a především se dovědět,
proč je tento kraj opuštěn.
Nyní se opět objevily stromy, které byly celou cestu z Kordiller tak vzácné
a které zde byly většinou vysázeny až po příchodu Evropanů na americký konti nent. Byly zde zederachy, broskvoně, topoly, vrby, akácie, které se samy rychle
a velice dobře ujímaly. Obyčejně rostly kolem "corralů", rozlehlých ohrad pro do bytek, obehnaných kúly. Tam se pásly na žír tisíce volů, ovcí, krav a koňú. Zví řata měla do kůže vypálené značky svých majitelů a hlídali je velcí, ostražití a po četní psi..
Poněkud solná půda, která se táhne v podhúří, znamenitě stádům svědčí
a rodí vydatné krmivo. Proto se tu s takovou oblibou zřizují estancie, vedené
jedním správcem a jedním dozorcem, který má k ruce čtyři peóny na tisíc kusů
dobytka.
Tito lidé žijí životem velkých biblických pastýřů. Jejich stáda jsou právě tak
početná a nadpočetnější než stáda, jež zaplňovala roviny Mezopotámie.
Paganel měl také příležitost upozornit na zajímavé zrcadlení, zjev na těchto
rovinatých pláních zcela běžný; estancie se z dálky podobaly velkým ostrovům,
neboť se zdálo, že topoly a vrby kolem nich se zrcadlí v průzračné vodě, jež ustupuje
před kročejemi cestovatelú. Přelud byl tak dokonalý, že si na něj oko nemohlo
přivyknout.
6. listopadu minula družina několik estancií a také jedno nebo dvě "saladera".
To jsou místa, kde se dobytek, vykrmený na šťavnatých pastvinách, poráží. V sa laderu, to jest v solírně, se solí maso, jak naznačuje už sám název. Tyto odporné
práce počínají koncem jara. Saladerové zajíždějí pro dobytek do corralů. Chy tají jej do lasa, kterým mistrně vládnou, a zahánějí do saladera. Tam jsou voli,
býci, krávy i ovce poráženi po stovkách a pak stahováni a čtvrceni. Býci se však
vždy nenechají porazit bez odporu. Tehdy se řezník změní v toreadora: provádí
toto nebezpečné povolání velmi obratně a nutno dodat, že i s nevídanou krutostí.
Na argentinská jatka je zkrátka nechutná podívaná. Celé okolí salader je přímo
odpuzující. Ze strašlivých ohrad pronikají do vzduchu spolu s hnilobnými vý pary divoké výkřiky jatečníků, příšerné vytí psů a táhlé nářky dokonávajících
zvířat, zatímco velcí argentinští supové "urubus" a "auras" se po tisících slétají
až ze vzdálenosti dvaceti mil a rvou jatečníkům z rukou ještě se chvějící vnitřnosti
jejich obětí.
V té době však byla saladera tichá, pokojná a neobydlená. Ještě nenadešel čas
obrovských porážek.
Thalkáv přidával do kroku. Chtěl ještě téhož večera dorazit do tvrze Nezá vislosti. Koně, pobízeni svými jezdci a strženi Thaukovým příkladem, letěli vy sokou trávou. Cestovatelé spatřili několik statků, které měly v palisádách střílny

*) Slovem estancia se označují velké chovatelské stanice dobytka v argentinských pláních. (Pozn. aut.)



a kol dokola hluboké příkopy, kdežto na hlavní budově byla terasa, ze které měli
její vojensky vycvičení obyvatelé střelbou z pušek odrážet pampské lupiče. V ně kterém tom statku by byl možná Glenarvan získal potřebné zprávy, ale nejjistější
bylo zajet přímo do Tandilu. Nezastavovali se tedy. Přebrodili řeku Hueso a ně kolik mil dále Chapaleofu. Zanedlouho se pod nohama koní prostřel travnatý svah
prvních výběžků Tandilu a o hodinu později se před družinou objevilo v úzké kotlině
městečko, nad nímž se vypínaly zubaté zdi tvrze Nezávislosti.


...


KAPITOLA XXI. DVACÁTÁ PRVNÍ,

TVRZ NEZÁVISLOSTI.
...

Pohoří Tandil se tyčí do výše tisíc stop nad mořem. Je to prahorní horstvo,
tedy starší než všechno tvorstvo, což znamená, že složení a tvary Tandilu se pozvolna
utvářely pod vlivem vnitrozemského žáru. Pohoří je sled polokruhovitých rulo vých pahorků porostlých trávou. Tandilský okres, který se jmenuje podle těchto
hor, zaujímá celý jih provincie Buenos Aires a je ohraničován rozvodím, které vysílá
k severu řeky pramenící na svazích Tandilu.
Okres má asi čtyři tisíce obyvatel a jeho střediskem je městečko Tandil, ležící
na úpatí severních hřebenů horstva a chráněné tvrzí Nezávislosti. Jeho poloha na
březích důležité říčky Chapaleofú je dosti příhodná. Je zvláštní svérázností této
vesnice -, a Paganel to přirozeně věděl -, že je obydlena francouzskými Basky
a italskými přistěhovalci. Francie totiž založila první cizozemské osady v dolní
části La Platy. V roce 1838 zde vystavěl Francouz Parchappe tvrz Nezávislosti,
aby chránila kraj proti neustálým nájezdům Indiánů. V tomto díle mu pomáhal
učenec prvého řádu Alcide d,Orbigny, který nejlépe poznal, prozkoumal a popsal
všechny jižní kraje Jižní Ameriky.
Městečko Tandil je dosti důležitý bod. V "galerách", velkých vozech tažených
voly, které se výborně hodí pro cestování těmito pláněmi, lze dorazit za dvanáct
dní do Buenos Aires. Proto je zde dosti čilý obchod. Městečko posílá do města doby tek z estancií, solené maso ze salader a velmi hledané výrobky indiánských domác kých dělníků, jako bavlněné látky, vlněná sukna, vzácné pletené výrobky z kůže atd.
A tak jsou v Tandilu kromě několika výstavných domů také školy, kde se zdejší
obyvatelé vzdělávají.
Paganel nezapomněl na žádnou z těchto podrobností a dodal, že v městečku
Tandil jistě získají nějaké zprávy, nehledě k tomu, že tvrz je stále obsazena oddílem
národního vojska. Glenarvan tedy sjednal ustájení koní ve stájích jedné napohled
slušně vypadající "fondy", jak se zde říká zájezdním dvorům. Potom se Paganel,
major, Robert a on, vedeni Thalkávem, vydali do tvrze. Po několikaminutovém
výstupu horským sedlem došli k bráně, dosti špatně střežené argentinskou stráží.
Prošli hladce, což svědčilo o velké nedbalosti nebo o naprosté bezpečnosti.
Několik vojáků cvičilo na dvoře tvrze. Nejstaršímu z těchto vojáků bylo dvacet
let a nejmladšímu sotva sedm. Byl to vlastně tucet chlapců a jinochů. Vedli si celkem
zdatně. Jejich uniformou byla pruhovaná košile, stažená v pase koženým opas kem; po nějakých kalhotách nebo skotské sukni ani památky. Při tak mírné teplotě
byl ovšem lehký oděv vhodný. Paganela zprvu napadlo, že vláda na vojenskou
parádu mnoho nedoplácí. Každý z těch klučinů měl zadovku a šavli, přičemž pro
malé byla šavle příliš dlouhá a puška příliš těžká. Všichni byli v obličeji opálení
'147,


a vypadali jako bratři. Také velitel se jim podobal. Patrně to bylo, a to se později
potvrdilo, dvanáct bratrů, kteří cvičili pod velením bratra třináctého.
Paganela to nijak neudivilo. Znal argentinskou statistiku a věděl, že v kraji
připadá na jednu rodinu průměrně přes devět dětí. Silně ho však překvapilo, že
tito mladí vojáci cvičili podle francouzského předpisu a naprosto dokonale ovládali
všech dvanáct základních dob při nabíjení. Dokonce i povely cvičitelovy byly často
udíleny v mateřském jazyku učeného zeměpisce.

"Tohle je mi zvláštní," řekl.
Avšak Glenarvan nepřišel na tvrz Nezávislosti proto, aby pozoroval cvičení
nějakých kloučků, ani proto, aby se staral o jejich národnost a původ. Nedopřál
tedy Paganelovi čas, aby se tomu dále podivoval, a požádal ho, aby se dotázal
'148,


na velitele posádky. Paganel se podvolil a jeden z argentinských vojáků zašel do
domku, který sloužil za kasárna.
Za několik okamžiků se objevil sám velitel. Byl to padesátiletý statný muž
vojenského vzhledu, s mohutnými kníry, s vystouplými lícními kostmi, s prošedi vělými vlasy a s velitelským pohledem, pokud se to dalo posoudit skrze oblaka
dýmu, linoucí se z jeho dýmčičky. Jeho chůze Paganelovi silně připomínala svérázné
postavy starých francouzských poddůstojníků.
Thalkáv oslovil velitele a představil mu lorda Glenarvana i jeho druhy. Za
řeči se velitel bez ustání upřeně díval na Paganela, a to s takovou vytrvalostí, že
to bylo až trapné. Paganel nevěděl, co voják zamýšlí, a chtěl se ho otázat, když tu
ho velitel tvrze bez okolků uchopil za ruku a řekl zeměpiscovým rodným jazykem:

"Francouz?"

"Ano, Francouz," odpověděl Paganel.

"A to mám radost! Buďte vítán, srdečně vítán! Jsem také Francouz," řekl
velitel a mocně potřásl učencovou pravicí.

"Váš krajan?" otázal se major Paganela.
"Samozřejmě!" odpověděl učenec s jistou hrdostí. "S našimi krajany se člověk
setká ve všech pěti světadílech."
A když po jisté námaze vymanil ruku ze živého svěráku, který mu ji drtil,
rozpředl se statným velitelem rozhovor. Glenarvan by byl rád prohodil něco, co by
souviselo s jeho záležitostí, ale voják vyprávěl svůj příběh a nepatřil k lidem, kteří
by se dali zastavit. Bylo zřejmé, že tento dobrý muž opustil Francii už dávno, neboť
svou mateřštinu zčásti pozapomněl, a i když ještě znal jednotlivá slova, jejich
skladbu již neovládal. Mluvil téměř tak jako černoši z francouzských kolonií.
A skutečně, jeho návštěvníci se zakrátko dověděli, že velitel tvrze Nezávislosti
byl francouzský seržant a jeden z Parchappových druhů.
Tvrz od jejího založení v roce 1828 neopustil a nyní byl se souhlasem argen tinské vlády jejím velitelem. Byl to padesátiletý Bask a jmenoval se Manuel Ipha raguerre. Jak je vidět, dovedl se uplatnit, i když nebyl Španěl. Za rok po svém
příchodu do země přijal seržant Manuel argentinské státní občanství, vstoupil
do argentinské armády a oženil se s hodnou Indiánkou, jež v této chvíli právě
kojila statná dvojčata. Samozřejmě dva chlapce, protože počestná seržantova
družka by se neodvážila povít mu dcery. Manuel uznával výhradně vojenský stav
a pevně doufal, že s postupem času a s pomocí boží dá republice celou setninu mla dých vojáků.

"Viděli jste?" říkal. "Báječní! Dobří vojáci. José! Juan! Miquele! Pepe! Pepe,
sedm let! Už -, odkousnout patronu!"
Když Pepe uslyšel, že ho otec chválí, srazil malé patičky a s dokonalou elegancí
provedl k poctě zbraň.
"Ten to dotáhne daleko!" dodal seržant. "Jednou bude plukovníkem, ne-li
brigádním generálem!"
Seržant Manuel se nechával natolik unášet, že mu nebylo možno odporovat,
'149,

ani pokud šlo o nadřazenost válečnického řemesla, ani pokud šlo o budoucnost jeho
bojovného potomstva. Byl šťasten, a jak pravil Goethe*), nikdy není klamem to,
co nás činí šťastnými.
Celý ten příběh vyprávěl k velkému Thalkávovu údivu dobrou čtvrt ho diny. Indián nedovedl pochopit, jak může z jedněch úst vyjít tolik slov.
Nikdo velitele nepřerušoval. Protože však každý seržant, a tedy i seržant
francouzský, musí jednou umlknout, Manuel se posléze odmlčel, neopominuv
předtím pozvat hosty do svého příbytku. Naši přátelé se musili smířit s tím,
že budou představeni paní Ipharaguerrové, která se jim zdála takovou "dob-

*) Goethe (1749-1832) -, velký německý básník světového významu, autor Fausta a mnoha jiných děl..

'150,


rou duší", pokud se ovšem tohoto starosvětského výrazu dá použít o Indiánce.
Potom, když byla uspokojena všechna seržantova přání, otázal se svých hostů,
čemu vděčí za jejich návštěvu. Teď, anebo nikdy musili říci účel své návštěvy.
Paganel mu francouzsky vylíčil celou cestu pampami a nakonec se otázal,
z jakého důvodu opustili Indiáni kraj.
"To, .. nikdo!. .." odpověděl seržant, krče rameny. "Opravdu!. .. Nikdo!
My .. nic. .. málo platné!"

"Proč tedy?"

"Válka."

"Válka?"
"Ano. Občanská válek. .

"Občanská válek?" odpověděl Paganel, který nevědomky začal mluvit "po
černošsku".'
"Ano, válka mezi Paraguayci a Buenos Aires," odvětil seržant.

"A co je s ní?"
"Co je s ní! Všichni Indiáni na sever, za generálem Floresem. Loupeživí Indiáni,
loupí."
"A kazikové?"

"Kazikové s nimi."

"Cože! Katriel?"

"Už ne Katriel."

"A Kalfukura?"

"Žádný Kalfukura."
"A Janketrýz?"
"Ani Janketrýz."
Seržantovy odpovědi byly přeloženy Thalkávovi a ten přikyvoval souhlasně
hlavou. Thalkáv tedy nevěděl nebo zapomněl, že občanská válka, která měla později
donutit Brazílii k zásahu, téměř zničila obě části republiky. Indiáni mohou v těchto
vnitřních bojích jenom získat, a proto nemohli zanedbat tak nádhernou příležitost
k loupení. A seržant se nemýlil, když opuštěnost kraje odůvodňoval válkou, která
vzplanula na severu argentinských provincií.
Tato okolnost však zvrátila Glenarvanovy plány. Jeho záměry byly zmařeny.
Byl-li Harry Grant zajatcem těchto kaziků, byl s nimijistě odvlečen na severní hranice.

Kde, a jak ho potom hledat? Měli se pokusit o nebezpečné a téměř marné pátrání až
na severním pomezí pamp? Takové vážné rozhodnutí vyžadovalo důkladné projednání.
Zatím však bylo možno položit seržantovi ještě jednu důležitou otázku a na tu
připadl major, zatímco jeho druhové na sebe jenom mlčky pohlíželi.
"Slyšel seržant o tom, že do zajetí pampských kaziků padli nějací Evropané?"
Manuel okamžik přemýšlel jako člověk, který pátrá ve své paměti.

"Ano, -, řekl posléze.

"Oh!" pronesl Glenarvan, upíraje se k nové naději.
Paganel, Mac Nabbs, Robert i lord obklopili seržanta.
'151,


"Mluvte, mluvte," naléhali a dychtivě na něho hleděli.
"Před několika lety," odpověděl Manuel, "áno. .. tak. .. evropští zajatci. ..
Ale já nikdy neviděl. .."
"Před několika lety," odvětil Glenarvan, "mýlíte se. .. Datum ztroskotání
je přesné. .. Britannia zmizela v červnu 1862. .. Jsou to tedy jenom dva
roky."
"To více, mylorde."
"Vyloučeno!" zvolal Paganel.
"Je to tak! Tenkrát se narodil Pepe. .. Byli to dva muži."
"Ne, tři řekl Glenarvan.
"Dva!" odpověděl seržant pevně.
"Dva?" otázal se Glenarvan překvapeně. "Dva Angličané?"

"To ne," odvětil seržant. "Kdo mluví o Angličanech? Ne.. jeden Francouz
a jeden Ital."
"Toho Itala zabili Pojučové?" zvolal Paganel.
"Ano! A potom jsem se dověděl. .. Francouz zachráněn."

"Zachráněn!" zvolal Robert, přímo visící na rtech seržantových.

"Ano, zachráněn z rukou Indiánů," odpověděl Manuel.
Všichni se teď zahleděli na učence, který se zoufale bil do čela.

"Teď už tomu rozumím!" řekl konečně. "Teď už je to jasné, tím se všechno
vysvětluje!"
"Tak co je vlastně?" otázal se Glenarvan stejně znepokojeně jako nedo čkavě.

"Přátelé," odpověděl Paganel a vzal Roberta za ruce, "musíme se smířit s tímto
velkým zklamáním! Sledovali jsme falešnou stopu! Vůbec zde nejde o kapitána,
ale o jednoho mého krajana, jehož druh, Marco Vazello, byl skutečně zavražděn
Pojuči, o Francouze, který několikrát doprovázel kruté Indiány až ke břehům
Colorada, šťastně se zachránil a vrátil se do Francie. V domnění, že sledujeme stopy
Harryho Granta, přišli jsme na stopy mladého Guinnarda*)."
Paganelovo prohlášení bylo přijato hlubokým mlčením. Omyl byl očividný.
Podrobnosti uváděné seržantem, národnost zajatcova, zavraždění jeho druha, Fran couzovo uniknutí z rukou Indiánů, to všechno se navlas shodovalo. Glenarvan zara ženě pohlížel na Thalkáva. Indián se tedy ujal slova:

"Nikdy jste neslyšel o třech anglických zajatcích?" otázal se francouzského
seržanta.
"Nikdy," odpověděl Manuel. .. "To bychom se v Tandilu dověděli. .. Věděl
bych o tom. .. Ne, nic takového. .."
Po této jasné odpovědi neměl už Glenarvan na tvrzi Nezávislosti co hledat. On

*) M. A. Guinnard byl skutečně po tři roky zajatcem Pojučů, a to od roku 1856 do roku 1859. Neobyčejně
statečně snášel všechny ůtrapy, jimiž prošel, a podařilo se mu uniknout přes Andy průsmykem Upsallata. Vrátil
se do Francie r.1861 a patří v Zeměpisné společnosti ke kolegům ctihodného Paganela. (Pozn. aut.)
'152,

i jeho přátelé seržantovi poděkovali, rozloučili se s ním srdečným stiskem ruky
a odešli.
Glenarvan byl zoufalý. Všechny jeho naděje ztroskotaly. Robert kráčel vedle
něho mlčky, se slzami v očích. Glenarvan nenacházel jediné slovo útěchy. Paganel
si pro sebe s hojnými posunky rozkládal. Major kráčel s pevně sevřenými rty. A pokud
jde o Thalkáva, zdálo se, že jeho indiánského sebevědomí se dotklo, že sledoval
falešnou stopu. Nikdo mu však nehodlal vytýkat takový omluvitelný omyl..
Vrátili se do fondy.
Večeře byla smutná. Žádný z našich neohrožených a obětavých mužů zajisté
nelitoval všech těch zbytečně snášených útrap, všech těch marně podstoupených
nebezpečí. Ale každý viděl, jak se v jediném okamžiku zhroutily všechny naděje
na úspěch. Bylo vubec možno narazit na stopu kapitána Granta mezi pohořím
Tandil a mořem? Ne. Seržant Manuel by jistě věděl, kdyby byl na atlantském
pobřeží padl do rukou Indiánú nějaký zajatec. Taková událost by neunikla po zornosti domorodcú, kteří provozují obchod mezi Tandilem a Carmen, při ústí
řeky Rio Negro. V ždyť obchodníci na argentinských pláních vědí o všem a o všem
si také řeknou. Bylo možno rozhodnout se jenom jediným zpúsobem: vrátit se
bezodkladně na Duncana, který je očekával u mysu Medano.
Paganel však požádal Glenarvana o listiny, jejichž výklad tak nešťastně zavedl
pátrání výpravy na scestí. Znovu je pročítal se špatně skrývaným hněvem. Snažil se
jim vyrvat nový výklad.
"Listiny jsou přece zcela jasné!" opakoval Glenarvan. "Mluví naprosto jedno značně o kapitánově ztroskotání a o místě jeho zajetí!"
"Ale ne!" odpověděl zeměpisec, udeřiv pěstí do stolu. "Stokrát ne! Protože
Harry Grant není v pampách, není vúbec v Americe. A listiny nám musí říci, kde je,
a taky nám to řeknou, nebo ať se nejmenuji Jacques Paganel!"
...




KAPITOLA XXII. DVACÁTÁ DRUHÁ

ZÁTOPA.
...

Tvrz Nezávislosti dělí od břehů Atlantiku vzdálenost sto padesáti mil. Ne dojde-li k nějakému nepředvídanému a jistě velmi nepravděpodobnému zdržení,
múže Glenarvan dostihnout Duncana ve čtyřech dnech. Ale Glenarvan se nedo vedl smířit s myšlenkou, že se vrátí na palubu bez kapitána Granta a že jeho pátrání
ztroskotá. Proto příštího dne ani nepomyslil na rozkaz k odjezdu. Úkolu se ujal
major. Dal osedlat koně, doplnit zásoby a stanovil další cestu. Jeho přičiněním
sjížděla družina v osm hodin ráno travnatými sedly pohoří Tandil.
Glenarvan a po jeho boku Robert jeli mlčky. Statečná a rozhodná povaha
bránila lordovi smířit se klidně s takovým neúspěchem. Srdce mu prudce bušilo
a hlava hořela. Paganel, rozezlený nezdarem, všemožně převracel slova listin, aby
z nich vydobyl nové poučení. Thalkáv mlčel a nechával se vést Thaukou. Major
byl stále optimistický a jel neochvějně vpřed jako člověk, který nemůže podlehnout
zoufalství. Tom Austin a oba námořníci byli stejně zarmouceni jako jejich pán.
Ve chvíli, kdy jim vyplašený zajíc přeběhl přes horskou stezku, oba pověrčiví Skotové
na sebe pohlédli.

"Špatné znamení," řekl Wilson.

"Ano, ve Skotsku," odpověděl Mulrady.

"Když je něco špatné ve Skotsku, zde to nebude lepší," odpověděl mravoučně
Wilson.
K poledni měli již cestovatelé pohoří Tandil za sebou a opět spatřili zvlněné
pláně, které se táhly až k moři. Všude zavlažovaly úrodnou krajinu průzračné říčky
a ztrácely se ve vysokých pastvinách. Půda byla opět rovinatá jako oceán po bouři.
Poslední pampskou vysočinu měli cestující už za sebou a zelený koberec jednotvárné
prérie se táhl pod nohama koní do nedohledna.
Počasí bylo doposud krásné. Onoho dne však vyhlížela obloha málo slibně.
Hojné výpary, vyvolané vysokou teplotou předchozích dní, visely v hustých mrač nech jako předzvěst prudkých lijáků. Sousedství Atlantiku a západní větry, které
zde obvykle vanou, způsobovaly vůbec značnou vlhkost celého kraje. To bylo
vidět už na jeho úrodnosti, na žírné hojnosti pastvin a jejich temné zeleni. Ale
toho dne se mraky ještě neprotrhly a večer se koně zastavili po čtyřicetimílové
rychlé jízdě na břehu hlubokých "canad", velikých přírodních příkopů s vodou.
Nikde nebyl žádný útulek. Ponča posloužila zároveň za stany i pokrývky a všichni
brzy usnuli pod hrozivým nebem, které se naštěstí spokojilo jen hrozbami.
Příštího dne, jak se postupně pláň svažovala, projevovalo se stále citelněji,
že jsou zde podzemní vody; vlhkost prosakovala všemi póry země. Zanedlouho se
oddílu postavily do cesty veliké rybníky, některé již značně hluboké a některé
'154,


teprve se tvořící. Pokud to byly jenom "laguny", pevně ohraničené spousty vod
bez vodních rostlin, šlo se koňům ještě pohodlně, ale na kluzkých bahniskách, zva ných "pentanos", to bylo mnohem obtížnější; pentanos byly zarostlé vysokou trávou
a člověk poznal nebezpečí, až když se tam octl.
Tyto bažiny se staly osudné již nejednomu živému tvoru. A skutečně, Robert,
který předjel ostatní o půl míle, vrátil se tryskem volaje:

"Pane Paganele! Pane Paganele! Celý les rohů!"

"Cože!" podivil se učenec. "Ty jsi našel les rohů?"
"Ano, ano, nebo přinejmenším křoví."

"Křoví! To se ti něco zdálo, chlapče," odpověděl Paganel a pokrčil rameny.
"! j! J
"Nic se mi nezdálo, tvrdil Robert, "sám uvidíte To je ale zvláštní zem Sejí
zde rohy a ty pak rostou jako obilí! Chtěl bych mít taková semena!"

"Ten chlapec mluví vážně," řekl major.
"Ano, pane majore, vždyť to hned uvidíte."
Robert se nemýlil. Zanedlouho se octli před obrovským polem pravidelně
zasázených rohů a toto pole se táhlo do nedohledna. Bylo to skutečné, nízké a husté,
ale zvláštní křoví.
"Tak co říkáte?" ozval se Robert.
"To je opravdu podivné," odpověděl Paganel, a obrátiv se na Indiána, otázal
se ho na to.
"Ze země rostou rohy," řekl Thalkáv, "ale býci jsou pod ní."
"Cože!" zvolal Paganel. "V tom bahně je utopené celé stádo?"

"Ano," přisvědčil Patagonec.
Obrovské stádo zde nalezlo smrt, neboť pod jeho tíhou se půda probořila.
Stovky volů tak zahynuly, jeden kus vedle druhého utonul v rozsáhlém bahnisku.
Tato věc se na argentinských pláních někdy stává a Indián to přirozeně věděl.
Bylo to pro cestující výstrahou, kterou nebylo radno přehlížet. Objeli tuto nesmír nou hekatombu*), jež by jistě uspokojila i nejnáročnější starověké bohy, a o hodinu
později bylo již pole rohů dvě míle za nimi.
Thalkáv pozoroval všechny tyto úkazy s jistým nepokojem. Nezdály se mu při rozené. Často se zastavoval a vztyčoval ve třmenech. Díky své vysoké postavě mohl
pohledem obsáhnout veliký obzor. Protože však nespatřil nic, co by mu mohlo dát
vysvětlení, vždycky vzápětí pokračoval v přerušené jízdě. O míli dále se znovu zasta vil; pak opustil dráhu sledovanou oddílem, odbočoval na několik mil na sever nebo na
jih a vracel se zpět do čela výpravy, aniž řekl, jaké naděje nebo obavy pociťuje. Když
to vše učinil již poněkolikáté, vzbudilo to v Paganelovi zvědavost a v Glenarvanovi
starosti. Lord vybídl učence, aby se na to Indiána otázal, a Paganel okamžitě uposlechl.
Thalkáv odpověděl, že ho překvapuje, jak je pláň prosáklá vodou. Pokud věděl,
za celou tu dobu, co dělá průvodce, ještě nikdy nejel po tak rozměklé půdě. I v době
velkých dešťů bývalo na argentinském venkově dost schůdných cest.

*) Hekatomba -, slavnostní antická oběť jednoho sta volů.
'155,


"S čím však souvisí ta vzrůstající vlhkost?" otázal se Paganel.
"Nevím," odpověděl Thalkáv, "a i kdybych věděl. .."
"Což se nikdy nerozlévají řeky tekoucí z hor?"

" Někdy ano."
"Snad tedy i nyní?"

"Snad," řekl Thalkáv.
Paganel se musil spokojit s touto neúplnou odpovědí a seznámil Glenarvana
s výsledkem rozmluvy.

"A co radí Thalkáv?" řekl Glenarvan.
"Co máme dělat?" otázal se Paganel Patagonce.
"Jet co nejrychleji," odpověděl Indián.
To se snáze řeklo, než provedlo. Koně se brzy unavili jízdou v těžké půdě, která
jim mizela pod nohama a stále nápadněji klesala. Tato část pláně připomínala
obrovskou dolinu, v níž by, vody záplavy jistě rychle stoupaly. Záleželo opravdu na
tom, aby co nejrychleji opustili nízko položené území, které by povodeň okamžitě
proměnila v jezero.
Spěchali. Nebylo však dosti na těchto vodách, které stoupaly a rozlévaly se
pod nohama koní. Kolem druhé hodiny se nebesa protrhla a proudy tropického
deště se valily na zemi. Cestovatelé nemohli mít krásnější příležitost osvědčit filo sofický klid. Průtrži nebylo možno uniknout a lépe bylo přijímat ji stoicky. Jezdcům
crčela z ponč voda a z klobouků na ně teklo jako ze střech s ucpanými okapy. Třepení
u recados byla jakoby utkána z tekutých nití a jezdci, zabláceni od koňů, pod
jejichž kopyty vystřikovaly při každém kroku proudy bláta, cválali ve dvojím lijáku,
který na ně dopadal současně z nebe i ze země.
A tak dorazili večer promočení, prokřehlí a vysílení do jakéhosi velmi chatrného
ranče. Jenom lidé málo nároční mohli mu říkat útulek a jenom k smrti znavení
cestovatelé se mohli odhodlat jej v něm hledat. Ale Glenarvan a jeho druhové ne měli na vybranou. Nahrnuli se tedy do té opuštěné chatrče, kterou by nechtěl ani
chudý Indián z pamp. Jen s námahou se jim podařilo rozdělat z trávy nevalný
ohníček, z něhož šlo víc kouře než tepla. Venku běsnily přívaly deště a skrze prohnilé
došky padaly veliké kapky. Ohniště nevyhaslo dvacetkrát jen proto, že Mulrady
a Wilson je dvacetkrát zachránili před zaplavením.
Skrovná a málo výživná večeře byla smutná. Nikdo neměl chuť k jídlu. Jenom
major si pochutnával na zvlhlém sušeném mase a nenechával se rušit v jídle. Chladno krevný Mac Nabbs byl povznesen nad události. Naproti tomu Paganel, typický
Francouz, se pokoušel vtipkovat. Ale s nezdarem.
"Vtipy mi zmokly," říkal, "nechytají!"
Leč všichni se snažili ve spánku na chvíli zapomenout na únavu, protože to
bylo to nejlepší, co mohli za takových okolností udělat. Noc byla nepříjemná. Trámy
ranče mocně praskaly, ranč se chvěl pod nárazy větru a při každém náporu se
hrozil zřítit. Ubozí koně venku ržáli, neboť byli zcela vystaveni nepřízni nebes, ale
jejich páni na tom nebyli v prabídné chatrči lépe. Nakonec je spánek přece jen
'156,


přemohl. Nejprve Roberta. Sotvaže zavřel oči, klesla mu hlava na Glenarvanovo
rámě a zanedlouho usnuli i ostatní hosté ranče.
Noc uplynula bez nehody. Probudil je Thauka, který byl ve střehu jako vždy,
ržál venku a bušil kopytem do zdi chatrče. Když bylo třeba, uměl dát znamení
k odchodu místo Thalkáva. Vykonal pro cestovatele už hodně, a tak jej uposlechli
a vyrazili.
Déšť se zmírnil, ale neprostupná půda nevsakovala vodu. Na jejím nepro dyšném jílu se rozlévaly kaluže, bažiny, rybníky a tvořily zrádně hluboká "ba nados". Paganel si prohlédl mapu a správně usoudil, že řeky Grande a Vivarota,
qxdo nichž obvykle stékaly vody z těchto plání, patrně splynuly v jediném, několik
mil širokém řečišti.
Jezdci museli ujíždět co nejrychleji. Šlo o spásu všech. Kde by našli
útočiště, kdyby voda stoupla? Po celém, obzorem vymezeném okruhu nebylo
vidět jediný vyšší bod a na této ploché rovině by záplava jistě postupovala
rychle.
Pobízeli tedy koně do klusu. Thauka byl v čele a spíše než někteří obojživelníci
s mocnými ploutvemi by si zasloužil názvu mořský kůň, protože cválal, jako by byl
ve svém rodném živlu.
Kolem desáté hodiny dopolední začal Thauka náhle projevovat známky nej vyššího neklidu. Často se obracel k nesmírným rovinám na jihu, táhle ržál a jeho
chřípí nabíralo ostrý vzduch. Prudce se vzpínal Thalkáv ho jen stěží ovládal, i když
se pevně držel v sedle. Přitahoval mu tak mocně uzdu, že se koni až pěna kolem
tlamy barvila krví, a přece se zvíře neuklidňovalo. Jeho pán cítil, že kdyby Thaukovi
ponechal volnost, prchal by co nejrychleji k severu.

"Co je s Thaukou?" otázal se Paganel. "Nepřisály se k němu žravé pijavice
z argentinských vod?"


"Ne," odpověděl Indián.
Vyděsilo ho tedy nějaké nebezpečí?"

"Ano, zvětřil nebezpečí."

"A jaké?"

"Nevím. "
I když okem nebylo ještě možno postřehnout nebezpečí, které Thauka vy tušil, sluchem si přece jen bylo možno učinit o něm již představu. Daleko za
obzorem se totiž rozléhalo temné dunění podobající se přílivu. Prudké poryvy
větru byly nasyceny vlhkostí a rozstřikovaly pršky krůpějí. Ptáci, prchající
před nějakým neznámým úkazem, střelhbitě letěli vzduchem. Koně, brodící se až
po kolena ve vodě, cítili první nárazy proudu. Po chvíli se rozlehl o půl míle již něji strašlivý řev, bučení, ržání i mekot a objevila se obrovská stáda, která se řítila
vpřed, padajíce a zase vstávajíce. Celá ta nesourodá směsice vyděšených zvířat
prchala strašlivou rychlostí. Jen stěží je bylo možno rozeznat ve sloupech vody
zvířených jejich během. Stovka největších velryb by nerozbouřila mocněji vlny
oceánu.
'157,

"Anda, anda!*)" vzkřikl hlasitě Thalkáv.
"Co se děje?" řekl Paganel.
"Zátopa! Zátopa!" odpověděl Thalkáv, pobodávaje svého koně směrem
k severu.
"Povodeň!" zvolal Paganel a jeho druhové v čele s ním se hnali za Thaukou.

Byl už nejvyšší čas. Vždyť o pět mil jižněji se valil do kraje široký a vysoký
příval, jenž se měnil v oceán. Vysoké traviny mizely jako skosené. Proudem vy rvané trsy mimóz byly unášeny vodou a tvořily plovoucí ostrůvky. Vodní spousty
se rozlévaly nezadržitelnou silou do široka daleka. Bylo zřejmé, že břehy velkých

*) Rychle, rychle! (Pozn. aut.)

158

pampských řek se protrhly a vody Colorada na severu a Rio Negra na jihu nyní
splývaly ve společném řečišti.
Příval, předvídaný Thalkávem, přibližoval se rychlostí závodního koně. Cesto vatelé před ním prchali jako mráček hnaný vichřicí. Marně se rozhlíželi po nějakém
útočišti. Na obzoru splývaly nebe a voda. Koně vybičovaní nebezpečím uháněli
divokým tryskem a jejich jezdci se jen s námahou drželi v sedle. Glenarvan se
často otáčel dozadu.
Voda nás dostihne, myslil si.
"Anda, anda křičel Thalkáv.
A jezdci pobízeli nešťastná zvířata ještě více. Ze slabin drásaných ostruhami
tekla koňům čerstvá krev, jež barvila vodu dlouhými rudými stužkami. Klopýtali
po hrbolaté půdě, zaplétali se do potopených travin, padali. Jezdci je zdvihali.
Koně znovu padali a znovu je jezdci zdvihali. Hladina vody znatelně stoupala.
Široké vlny byly předzvěstí blížícího se příboje, který vzpínal své zpěněné čelo necelé
dvě míle od nich.
Čtvrt hodiny trval ten zoufalý boj s nejstrašlivějším živlem. Prchající si ne mohli učinit představu o vzdálenosti, kterou tak urazili, ale soudě podle rychlosti
jízdy, byla jistě značná. Leč kóně, ponoření až po prsa ve vodě, razili si cestu vpřed
jen namáhavě. Glenarvan, Paganel, Austin, vůbec všichni se domnívali, že jsou ztra ceni a že musejí zemřít strašlivou smrtí opuštěných trosečníků na širém moři. Jejich
koňům mizela půda pod nohama a stačilo šest stop, áby utonuli.
Nelze vylíčit děsivou úzkost těch osmi mužů, na něž se valil vodní příboj.
Cítili, že jsou bezmocni proti této živelné zátopě, která je mocnější než všechny lidské
síly. Spása nebyla v jejich moci.
Po pěti minutách museli koně začít plavat. Proud je unášel s nepředstavitelnou
silou a s rychlostí, která se rovnala jejich největšímu trysku. Přesahovala dvacet
mil za hodinu.
Zdálo se, že záchrana už není možná. Tu se ozval majorův hlas.

"Strom," vykřikl.
" Strom?" zvolal Glenarvan.
"Tam, tam!" odpověděl Thalkáv.
A ukazoval na jakýsi obrovský ořech, který se ve vzdálenosti osmi set sáhů na
sever osaměle tyčil uprostřed vod.
Jeho druhy nebylo nutno pobízet. Stůj co stůj se musili dostat ke stromu, který
se před nimi tak neočekávaně objevil. Koně se na něj jistě nedostanou, ale muži se
budou moci přece jen zachránit. Proud je unášel dál.
V tom okamžiku kůň Toma Austina přidušeně zaržál a zmizel pod vodou. Jeho
pán se vyprostil ze třmenů a začal statečně plavat.
"Chyť se mě za sedlo," křikl na něho Glenarvan.
"Děkuji, mylorde," odpověděl Tom Austin, "na mé ruce je spolehnutí.

"A co tvůj kůň, Roberte?" otázal se Glenarvan, otáčeje se na mladého Granta.
"Drží se, mylorde, drží! Plave jako ryba!"
' 159,

"Pozor!" vzkřikl major silným hlasem.
Sotvaže dořekl, přivalila se obrovská vlna příboje. Čtyřicet stop vysoká.
ohromná vlna zavalila prchající s příšerným jekem. Muži i koně zmizeli ve zpě něném víru. Tekutá masa, těžká několik miliónů tun, unášela je ve svých běs nících vodách. Když se příboj přehnal, vynořili se muži na hladině vody

a rychle se počítali. Ale koně, kromě Thauky nesoucího svého pána, zmizeli
navždy.
"Vydržet, vydržet!" povzbuzoval Glenarvan. Jednou rukou podpíral Paganela
a druhou rukou plaval.
"Jde to, jde! .." odpovídal ctihodný učenec. "A dokonce mi ani nevadí ..."
Co mu nevadilo? To se nikdy nikdo nedozvěděl, protože nebohý muž byl nucen
' 160,

polknout konec věty zároveň s půlmázem bahnité vody. Major klidně plaval pravi delnými tempy, za něž by se nestyděl ani plavecký závodník. Námořníci se rozháněli
jako ryby ve svém živlu. A Robert se držel Thauky za hřívu a nechával se jím
unášet. Thauka si nádherně razil cestu vodami a pudově plaval směrem ke stromu,
k němuž táhl proud.

Strom byl jenom na dvacet sáhů od nich. Za několik okamžiků k němu celá
skupina dorazila.Bylo to jejich štěstí,protože kdyby byli minuli tento strom,
byla by zmizela všechna naděje na záchranu a byli by museli zahynout ve vlnách.
Voda dosahovala až ke koruně stromu, k místům, kde se rozvětvovaly hlavní
větve. Snadno se jich tedy zachytili. Thalkav opustil svého koně, a pomáhaje Rober tovi, vyšplhal se na strom první a zakrátko jeho mohutné paže usadily vyčerpané
' 161,

plavce do bezpečí.Ale Thauka, unášený proudem se rychle vzdaloval.Otáčel
svou oduševnělou hlavu za pánem, a potřásaje svou dlouhou hřívou ržáním ho
k sobě přivolával.
" Ty jej opustíš?" řekl Paganel Thalkávovi.
"Já!" zvolal Indián.
A vrhnuv se do dravých vod, objevil se ve vzdálenosti deseti sáhú od stromu,
za několik okamžiků spočinula jeho ruka na Thaukově krku a kůň i jezdec se spo lečně vzdalovali k zešeřelému večernímu obzoru.
'162.,
...

KAPITOLA XXIII. DVACÁTÁ TřetÍ,

VÝPRAVA VEDE ŽIVOT PTÁKÚ.
...

Strom, na němž Glenarvan a jeho druhové nalezli právě útočiště, podobal se
ořechu. Měl také tak lesklé a zakulacené listí. Ve skutečnosti to však byl "ombu",
který roste osamoceně na argentinských pláních. Jeho pokroucený a obrov ský
kmen tkví v půdě nejenom svými tlustými kořeny, nýbrž i silnými výhonky, které
jej v zemi zajišťují neobyčejně pevně. Proto také odolal náporu vody.
Ombu byl vysoký sto stop a jeho stín mohl zakrývat obvod šedesáti sáhů. Celá
koruna stromu spočívala na třech mohutných větvích, které se rozvětvovaly na
temeni šest stop silného kmene. Dvě z těchto větví rostly téměř svisle a nesly obrovský
listnatý slunečník, jehož proplétající se větve, jakoby spletené rukou košíkáře,
tvořily neprostupný útulek. Třetí větev se naopak táhla téměř vodorovně nad
hučícími vodami a její spodní listí se v nich smáčelo; tvořila tak vysunutý mys
tohoto zeleného ostrova, obklopeného oceánem. V koruně obrovitého stromu bylo
dost místa. Listí rostoucí na jeho obvodu ponechávalo místy velké mezery, skutečné
prostranné a vzdušné mýtiny. Větve stromu zdvíhaly své nesčetné haluze až k obla kům.Cizopasné liány větve vzájemně spojovaly a sluneční paprsky se do nich
prodíraly průzory mezi listím, takže se napohled zdálo, jako by na kmeni tohoto
ombu vyrůstal celý les.
Když naši cestovatelé připlavali ke stromu, odlétlo na nejvyšší větve celé hejno
opeřenců a odtamtud mocným štěbetáním protestovali proti tak zjevnému uchvácení
jejich sídlišť. Tito ptáci také hledali útočiště na osamělém ombu a byly jich zde stovky:
drozdi, špačci, isacas, hilgueros a zvláště picaflores -, kolibříci zářivých barev.
A když odletěli, zdálo se, že vítr jediným závanem svanul, všechny květy stromn.
Takový útulek tedy nalezla Glenarvanova družina.Sotvaže se "uhnízdila"
na stromě, vyšplhali se mladý Grant a hbitý Wilson až do nejvyšších větví. Hlavy
jim teď vyčnívaly ze zelené kupole. Oceán vzniklý povodní je obklopoval ze všech
stran, a i když jejich pohled dosáhl velmi daleko, konce vod dohlédnout nemohli..
Žádný strom nečněl nad vodní plání. Jediný ombu stál uprostřed bouřících vod,
zachvívaje se pod jejich nárazy.Vdálce, unášeny dravým proudem,pluly od
jihu k severu vyrvané kmeny, zkroucené větve, došky vytrhané z nějakého
zničeného ranče, trámy stržené ze střech estancií, zdechliny utonulých zvířat,
zkrvavené kůže a na rozkymáceném stromě celá rodina řvoucích jaguárú, jež
se na chatrném voru křečovitě držela drápy. Ještě o něco dále upoutal Wilsonovu
pozornost černý, téměř již nezřetelný bod. Byl to Thalkáv a jeho věrný Thauka.
Oba mizeli v dáli.

"Thalkáve, příteli Thalkáve," zvolal Robert vztáhnuv ruku za odvážným
Patagoncem.
'163,

"Zachrání se, pane Roberte," odpověděl Wilson. "Pojďme však dolů k my lordovi."
Za okamžik poté sestoupili Robert Grant a námořník přes všechna tři poschodí
větví a octli se na temeni kmene. Tam seděli Glenarvan, Paganel, major, Austin
a Mulrady rozkročmo anebo v podřepu, podle toho, jak to komu vyhovovalo. WilSon

podal zprávu o prohlídce vrcholku stromu. Všichni s ním sdíleli jeho názor na Thal kávův osud. Byly jenom jisté pochybnosti o tom, zachrání-li Thalkáv Thauku anebo
Thauka Thalkáva.
Postavení hostů na ombu bylo bezesporu mnohem bezpečnější. Strom jistě
nepodlehne náporu vody, ale bude-li záplava ještě stoupat, může voda dosáhnout
až k vyšším větvím, protože tato část pláně byla nízko položena a tvořila hlubokou
'164,

nádrž. První Glenarvanovou starostí tedy bylo udělat do stromu zářezy, aby bylo
možno pozorovat stav vody. Zátopa nyní nestoupala a zdálo se, že dosáhla svého
nejvyššího bodu. To už bylo uklidňující.
" A co teď budeme dělat?" řekl Glenarvan.
"Hnízdo přece!" odpověděl vesele Paganel.

" Hnízdo!" zvolal Robert.
"Samozřejmě, chlapče, a budeme žít jako ptáci, protože nedovedeme žít jako
ryby.
"Dobrá," řekl Glenarvan, "ale kdo nám dá zob?"
"Já," odpověděl major.
Oči všech se obrátily k Mac Nabbsovi, který byl pohodlně usazen v přírodním
křesle, utvořeném dvěma pružnými větvemi, a jednou rukou ukazoval promočené,
ale plné vaky.
"Ach Mac Nabbsi," zvolal Glenarvan, "to jste celý vy! Myslíte na všechno, i za
okolností, kdy je dovoleno všechno zapomenout! "
"Když jsme se rozhodli, že se neutopíme," odpověděl major, "jistě to nebylo
proto, abychom zemřeli hladem!"
"Já bych byl na to také pamatoval," řekl prostomyslně Paganel, "ale jsem tak
roztržitý!"
" A co je v nich?" otázal se Tom Austin.

"Potrava pro sedm lidí na dva dny." odvětil Mac Nabbs.

"Dobrá, řekl Glenarvan, "doufám, že voda do čtyřiadvaceti hodin dosta tečně klesne."
"A nebo že najdeme způsob, jak se dostat na pevnou zem," odtušil Paganel.
"Je tedy naší první povinností poobědvat," pokračoval Glenarvan.
"Až se ovšem osušíme," poznamenal major.
" A co oheň?" řekl Wilson.

"Musíme si ho udělat," odpověděl Paganel.
" Kde?"
"Na vrcholu kmene přece."
"Z čeho?"
"Ze suchého dřeva, které si nařežeme na stromě. "
"Jak je ale zapálíme?" zeptal se Glenarvan. "Naše hubka je jako namočená
houba."
" Obejdeme se bez ní!" odpověděl Paganel. "Trochu suchého mechu, jeden
sluneční paprsek, čočka z mého dalekohledu -, a uvidíte, jaký vám rozdělám oheň.
Kdo půjde do lesa na dříví?"
"Já!" zvolal Robert.
A sledován svým druhem Wilsonem, zmizel v košaté koruně stromu jako
kotě. Zatímco byli pryč, našel si Paganel dostatečné množství suchého mechu,
zachytil sluneční paprsek, což bylo snadné, protože slunce nyní krásně zářilo, a čoč kou pak bez obtíží zapálil hořlavé látky, které rozložil na vlhké listí v místech,
'165,

kde se kmen ombu rozvětvoval na tři silné větve. Bylo to přírodní ohniště, z něhož
nehrozilo nebezpečí požáru. Zakrátko se vrátili Wilson a Robert s náručí suchého
dřeva a přiložili je na oheň. Paganel se po arabském způsobu zeširoka rozkročil
nad ohněm a potom, aby oheň dostal tah, rychle se shýbal a vstával a při tom
svým pončem zvířil silný proud vzduchu. Dříví se vzňalo a za okamžik praskal na
improvizovaném ohništi jasný oheň. Všichni se mohli osušit, zatímco ponča rozvě šená po stromě vlála ve větru. Potom si každý snědl svůj přesně odměřený díl
jídla. Museli myslit na zítřek. Obrovská nádrž se bude možná vyprazdňovat pomaleji,
než Glenarvan doufal, a zásoby byly víc než skrovné. Na ombu nerostlo žádné
ovoce, ale naštěstí na něm mohli najít dost čerstvých vajec, protože ve větvích
stromu byla četná hnízda, nemluvě ani o opeřených hostech ombu. Tyto zdroje
nebylo možno přehlížet.
Protože se dalo předpokládat, že pobyt na ombu bude delší, šlo nyní o to, aby
se na něm co nejpohodlněji zařídili.
"Protože kuchyně a jídelna jsou v přízemí," řekl Paganel, "budeme chodit spat
do prvního poschodí. Dům je prostorný, nájemné nízké, nemusíme se tedy nijak
tísnit. Vidím tam nahoře přírodní kolébky, v nichž se nám bude spát jako v nejlepší
posteli; stačí, když se v nich dobře zajistíme. Nemusíme se ničeho bát. Ostatně posta Víme stráže a je nás dost, abychom mohli odrazit útok Indiánů nebo i šelem."
" Chybějí nám jenom zbraně," podotkl Austin.
"Máme revolvery," řekl Glenarvan.
"A já také," dodal Robert.
"Co nám budou platné," odtušil Tom Austin,"když pan Paganel nevymyslí,
jak vyrobit prach?"
"To je zbytečné," odpověděl Mac Nabbs a ukázal naprosto suchý růžek na prach.
"A kde jste ho vzal, majore?" otázal se Paganel.
"Dal mi ho Thalkáv. Napadlo jej, že by nám mohl být užitečný, a tak mi ho
dal, než se vrhl za Thaukou."

"Šlechetný dobrý Indián," zvolal Glenarvan.
"Ano," odpověděl Tom Austin, "jestliže všichni Patagonci jsou takoví jako on,
pak musím Patagonii blahopřát!"
"Prosím, aby se nezapomínalo na koně!" řekl Paganel. "Ten patří k Patagonci
a musil bych se pořádně mýlit, kdybychom se s oběma znovu neshledali."
"Jak jsme daleko od Atlantiku?" otázal se major.
"Nanejvýše čtyřicet mil," odpověděl Paganel. "A teď, přátelé, protože každý
můžeme dělat, co mu libo, prosím, abych vás mohl opustit. Poohlédnu se tam nahoře
po nějaké pozorovatelně a pomocí svého dalekohledu vás budu informovat, co
nového ve světě."
Nechali učencovi po vůli a ten se šplhal krajně nemotorně z větve na větev
a zmizel za hustou oponou listoví. Jeho druhové si teď začali chystat nocleh a při pravovat lůžko. Nebyla to ani těžká, ani dlouhá práce. Nemusili rozestýlat ani
přestavovat nábytek a zanedlouho se všichni opět vrátili k ohni. A tam se rozhovořili
'166,

o nevyčerpatelné otázce. o kapitánu Grantovi. Kdyby vody opadly, přivítal by
Duncan cestovatele na své palubě do tří dnů. Ale Harry Grant a jeho dva námoř níci, tito nešťastní trosečníci, nebudou s nimi. Ba zdálo se, že po nezdaru výpravy,
po zbytečné cestě napříč Amerikou, ztratila se navždy jakákoliv naděje, že budou
kdy nalezeni. Kde je nyní hledat? Jak nešťastná bude lady Helena a Mary Grantová,
až se dovědí, že do budoucna už nezůstala žádná naděje!
"Chudák sestra!" řekl Robert. "Pro nás je vše ztraceno!"
Poprvé nenalezl Glenarvan utěšující odpověď. Jakou naději mohl dát tomuto
chlapci? Což se neřídil naprosto přesně podle údajů listin?
"A přece," řekl, "ten třicátý sedmý stupeň šířky není nějaká smyšlená cifra!
Ať už se týká ztroskotání nebo zajetí Harryho Granta, není to žádná domněnka,
výklad nebo dohad! Četli jsme ji na vlastní oči!"
"To je všechno pravda, mylorde," odpověděl Tom Austin, "a přece bylo naše
pátrání bezvýsledné."
" To je právě k zlosti a zároveň k zoufání," zvolal Glenarvan.

"K zlosti snad," odpověděl Mac Nabbs klidným tónem, "ale ne k zoufání. Právě

protože máme nezvratnou cifru, musíme vyčerpat všechno, co nám říká.

"Co tím míníte,otázal se Glenarvan, "a co máme podle vašeho názoru nyní dělat?"
"Zcela prostou a logickou věc, milý Edvarde. Až se vrátíme na palubu Duncana,
vydejme se na východ a sledujme tuto sedmatřicátou rovnoběžku, bude-li to nutné,
až zase k výchozímu bodu."
"A vymyslíte, Mac Nabbsi, že mne to nenapadlo?" odpověděl Glenarvan.
"Jakpak ne! Stokrát! Ale jaké máme vyhlídky na úspěch takové cesty? Když opus tíme americký kontinent, nebudeme se snad vzdalovat od země přímo označené
Harrym Grantem, od Patagonie, která je tak jasně v listinách udána?"
"Chcete tedy znovu začít s pátráním v pampách," řekl major, "když víte bez pečně, že Britannia neztroskotala ani na tichomořském, ani na atlantském pobřeží?"
Glenarvan neodpovídal.
"A kdybychom měli sebemenší naději na to, že nalezneme Harryho Granta
budeme-li sledovat jím udanou rovnoběžku, neměli bychom se o to pokusit?"

"Neříkám, že ne ..," odtušil Glenarvan.
"A co vy, přátelé," řekl major, obraceje se k námořníkům, "nejste snad téhož
názoru jako já?"
"Naprosto," odpověděl Tom Austin, kdežto Mulrady a Wilson jenom souhlasně
přitakali hlavou.
"Poslyšte tedy, přátelé," ujal se slova Glenarvan po krátkém přemýšlení,
"a poslouchej dobře, Roberte, protože to je vážná věc. Učiním všechno možné,
abych nalezl kapitána Granta, ujal jsem se tohoto úkolu, a bude-li třeba, zasvětím
mu celý svůj život. Jistě celé Skotsko by se připojilo ke mně, aby zachránilo tohoto
statečného muže, který se obětoval pro vlast. I já si myslím, že musíme vykonat
cestu kolem světa po třicáté sedmé rovnoběžce, byť byla naděje sebemenší, a já
ji také vykonám. Ale v tom není hlavní problém. Musíme rozhodnout mnohem zá '167,

važnější otázku a ta zní takto: Máme s konečnou platností a navždy zanechat pátrání
na americké půdě?"
Tato jednoznačně vytyčená otázka zůstala bez odpovědi. Nikdo se neodvažoval
Promluvit.
" Nuže?" dodal Glenarvan, obraceje se přímo na majora.
"Drahý Edvarde," odpověděl Mac Nabbs, "odpovědět hic et nunc"*) znamená
vzít na sebe velkou odpovědnost. To vyžaduje uvážení. Nejprve bych rád věděl, .
kterými místy probíhá třicátý sedmý stupeň jižní šířky."
"To je věcí Paganelovou," odpověděl Glenarvan.

" Zeptejme se ho tedy," odtušil major.
Učence schovaného v hustém listí ombu nebylo vidět. Musili na něj volat.
" Paganele! Paganele!" vykřikl Glenarvan.
"Zde," odpověděl hlas z výšky.
"Kde jste?"
"Na věži."
" Co tam děláte?"
"Prohlížím celý obzor. "
"Můžete jít na chvíli dolů?"
" Potřebujete mě?"
" Ano."
" K čemu?"

"Aby ste nám řekl, které země protíná třicátá sedmá rovnoběžka. "
"Nic snazšího," odpověděl Paganel, "kvůli tomu se nemusím ani vyrušovat."
"Tak spusťte!"
"Prosím. Když opustí Ameriku, protíná třicátá sedmá jižní rovnoběžka Atlant ský oceán."
"Dobrá."
"Jde přes ostrovy Tristan da Cunha."
" Dobře."
"Běží dva stupně pod mysem Dobré naděje."
" A pak?"
"Probíhá Indickým oceánem. "
" A potom?"
" Dotýká se ostrova sv. Petra ze souostroví Amsterdamu."
"Jen pokračujte!"
"Protíná Austrálii v provincii Viktorii."
" Dále."
" Když opustí Austrálii .."
Poslední věta zůstala nedokončena. Byl snad zeměpisec vrozpacích? Ne věděl snad učenec, jak dál? Ne, ale z výšin ombu se rozlehl strašlivý výkřik. Gle *) Zde v tuto chvíli. (Lat.)
' 168,

narvan a jeho přátelé se zahleděli jeden na druhého a zbledli. Přihodilo se snad
nějaké nové neštěstí? Zřítil se snad nešťastný Paganel dolů? Wilson a Mulrady
mu již spěchali na pomoc, když tu se objevilo jeho dlouhé tělo. Paganel se řítil
z větve na větev. Byl živ? Byl mrtev? Nikdo nevěděl, ale Paganel padal přímo do
hučících vln. V poslední chvíli ho pevnou rukou zachytil major.

"Vřelé díky, Mac Nabbsi!" zvolal Paganel.
"Co je to s vámi?" řekl major. "Co se vám stalo? Zase nějaká ta vaše věčná
roztržitost?"

"Ano, ano! odpověděl Paganel a hlas se mu lámal vzrušením. "Ano, roztrži tost ... tentokrát obdivuhodná!"
"A jaká?"
' 169,

"Byli jsme na omylu! Posud jsme na omylu! Stále ještě jsme na omylu!"
"Mluvte jasně!"
"Glenarvane, majore. Roberte, přátelé," zvolal Paganel, "hledáme kapitána
Granta tam, kde není!"
"Co říkáte?" vykřikl Glenarvan.
" Nejen kde není," dodal Paganel, "nýbrž kde nikdy ani nebyl!"
'170,
...


KAPITOLA XXIV. DVACÁTÁ ČTVRTÁ,

VÝPRAVA JEŠTĚ STÁLE VEDE ŽIVOT PTÁKŮ.
...

Tato neočekávaná slova byla přijata s hlubokým úžasem. Co tím zeměpisec
mínil? Ztratil snad rozum? Mluvil však tak přesvědčivě, že se k němu všichni obrátili.
Paganelovo prohlášení bylo přímou odpovědí na otázku, kterou lord před okamžikem
položil. Jen Glenarvan se omezil na odmítavé gesto.
Učenec však opanoval své vzrušení a ujal se opět slova.
"Ano," řekl přesvědčivě, "ano! Naše pátrání šlo po falešné stopě a my jsme
četli v listinách to, co v nich není!"
"Mluvte jasně, Paganele," řekl major, "a trochu klidněji!"
"To je jednoduché, majore. Byl jsem na omylu tak jako vy, lpěl jsem tak jako
vy na nesprávném výkladu. Před chvílí však, v koruně stromu, když jsem odpovídal
na vaše otázky a došel až k slovu Austrálie, prolétlo to mým mozkem jako blesk
a v hlavě se mi rozjasnilo."
"Cože?" zvolal Glenarvan. "Vy tvrdíte, že Harrý Grant? ..."
"Tvrdím," odpověděl Paganel, "že slovo austral, které stojí v listině, není slovo
úplné, jak jsme se až dosud domnívali, nýbrž kořen slova Austrálie."
"To by bylo opravdu podivné ," odpověděl major.
"Podivné!" odtušil Glenarvan, krče rameny. "To je prostě nemožné."
"Nemožné!" bránil se Paganel. "Takové slovo ve Francii neuznáváme."
"Jakže!" dodal Glenarvan hlasem plným nedůvěry. "Vy se odvažujete tvrdit,
když jste viděl listiny na vlastní oči, že Britannia ztroskotala na australském po břeží?"
"Jsem si tím jist!" odpověděl Paganel.
"Na mou věru, Paganele," řekl Glenarvan, "takové tvrzení mě velmi udivuje,
když je pronáší tajemník Zeměpisné společnosti."
"Proč?" otázal se Paganel, zasažený na nejcitlivějším místě.
"Protože když připouštíte slovo Austrálie, připouštíte i to, že jsou tam Indiáni
což dosud nikdo nevěděl."
Paganela tento argument nijak neudivil. Bezpochyby jej očekával, a proto se
začal usmívat.

"Milý Glenarvane," řekl, "nespěchejte s vítězoslávou. Položím vás na lopatky,
jak my Francouzi říkáme, a ještě nikdy neutrpěl žádný Angličan takovou porážku.
Bude to odveta za Kresčak a Azincourt*)!"

*) Kresčak (Crécy) -, město v sev. Francii, kde byl r. 1346 poražen francouzský král FiLip de Valois
anglickým králem Eduardem III.V této bitvě padl na straně Francouzů též český král Jan Lucemburský.
Azincourt je rovněž město v sev. Francii. R.1415 zde byla francouzská vojska poražena Angličany.

"Nic jiného si nepřeji. Nuže do toho, Paganele!"
"Poslouchejte tedy! V listinách nestojí zrovna tak nic o Indiánech jako o Pata gonii! Neúplné slovo indi ... neznamená Indiány, ale prostě indigénes -, domorodci!
Připouštíte snad, že v Austrálii jsou nějací "domorodci"?"
Nutno přiznat, že Glenarvan se v té chvíli na Paganela upřeně zahleděl.

"Bravo, Paganele," řekl major.
"Uznáváte můj výklad, milý lorde?"

"Uznávám," odpověděl Glenarvan, jestliže mi ovšem dokážete že zbytek
slova gonie se nevztahuje na zem Patagonců!"
"Samozřejmě že ne!" zvolal Paganel. "Nejde o Patagonii! Čtěte cokoliv, jenom
ne tohle." .
"Ale co?"-,

"Kosmogonie, theogonie, agonie ...!"

"Agonie," řekl major.
"To je mi jedno," odpověděl Paganel. "Toto slovo není nijak důležité. Ani
se nebudu namáhat, co znamená. Hlavní je, že austral znamená Austrálii, a bylo
třeba značné dávky zaslepené víry ve falešnou stopu, že jsme hned na začátku ne připadli na tak samozřejmý výklad. Kdybych byl listiny nalezl já sám a nebyl
sveden vaším výkladem, byl bych si je nikdy jinak nevyložil."
Tentokrát byla Paganelova slova přijata několikanásobným hurá, blahopřá ními a poklonami. Austin, námořníci, major a zejména Robert, všecek šťasten,
žese mu zrodila nová naděje, zatleskali ctihodnému učenci. Glenarvan, jehož oči
se zvolna jasnily, byl už, jak řekl, odhodlán vzdáti se.
"Ještě poslední poznámku, drahý Paganele, a pak už mi nezbude než sklonit se
před vaším bystrozrakem."
"Mluvte, Glenarvane!"
"Jak potom spojíte tato nově vysvětlovaná slova a jak budete listinu číst?"
"Nic snazšího. Zde je listina," řekl Paganel a rozložil vzácný dokument, který
tak pečlivě několik dní studoval.
Rozhostilo se hluboké ticho a zeměpisec zatím, nespěchaje s odpovědí, soustře ďoval své myšlenky. Prstem sledoval v listině přerušované linky, kdežto jeho pevný
hlas, podtrhující určitá slova, četl:
qx"7. června 1862 trojstěžník Britannia z Glasgowa se potopil po ... zde můžeme
vložit dvoudenni, třidenni nebo dlouhé agonii ... to je jedno, na tom vůbec nezáleží,
na australském pobřeží. Směřujíce k souši, dva námořníci a kapitán Grant se pokusili
doplavat nebo doplavali k pevnině, kde padnou nebo padli do zajetí krutých domorodců.
Vrhli do moře tuto listinu atd. Je to jasné? "
"Je to jasné," odpověděl Glenarvan, "pokud se ovšem označení pevnina hodí
na Austrálii, to je snad jenom větší ostrov!"
" Buďte bez obav, milý Glenarvane, nejlepší zeměpisci shodně nazývají tento
ostrov "australským kontinentem."
"Teď mohu říci, přátelé, jen jedno," zvolal Glenarvan. "Vzhůru do Austrálie!"
'172,

" V zhůru do Austrálie!" opakovali jeho druhové jednohlasně.

"Víte, Paganele," dodal Glenarvan, "že máme vlastně velké štěstí, že jste se
dostal na palubu Duncana?"
"Prosím," odpověděl Paganel."Připusťme, že jsem poslem štěstěny, a ne mluvme již o tom!"
Tak skončil rozhovor, který měl mít v budoucnosti dalekosáhlé důsledky.
Docela změnil náladu cestovatelů. Znovu zachytili nit vedoucí je tímto bludištěm,
ačkoliv se už domnívali, že v něm navždy zabloudili. Nová naděje vyvstávala na
troskách jejich zhroucených plánů. Bez obav mohli opustit americký kontinent
a všechny jejich myšlenky se již nesly k australským zemím. Až se vrátí na Duncan,a
nepřinesou na jeho palubu beznaději a lady Helena a Mary Grantová nebudou
musit oplakávat nenahraditelnou ztrátu kapitána Granta! A tak ze samé radosti
zapomněli i na vlastní nebezpečné postavení a litovali jenom toho, že se nemohou
vydat na cestu okamžitě.
Byly teď čtyři hodiny odpoledne. Paganel chtěl oslavit tento šťastný den skvělou
hostinou. Protože menu bylo velmi omezené, navrhl Robertovi, aby s ním šel na lov
do "nedalekého lesa". Robert nad tímto znamenitým nápadem zatleskal. Vzali si
Thalkávův rúžek na prach, vyčistili si revolvery, nabili je broky a vyrazili.
" Nechoďte daleko," řekl major vážně oběma lovcům.
Po jejich odchodu se Glenarvan s Mac Nabbsem šli podívat na zářezy ve stromě,
kdežto Wilson a Mulrady rozdmychávali oheň.
Glenarvan sestoupil až k hladině obrovského jezera, ale nepozoroval žádné
příznaky opadávání vody. Zatím se zdálo, že vody dostoupily svého nejvyššího
bodu, ale prudkost, s níž se valily od jihu k severu, dokazovala, že mezi argentin skými řekami ještě nenastala rovnováha. Dříve než tyto vodní spousty začnou
opadávat, musí zůstat v klidu tak jako moře ve chvíli, kdy končí příliv a nastává
odliv. Nemohli tedy očekávat pokles vodní hladiny, dokud voda proudila k severu
s takovou dravou rychlostí.
Zatímco Glenarvan a major prováděli svá pozorování, rozlehly se na stromě
výstřely doprovázené téměř stejně hlučnými výkřiky radosti. Trylky Robertova
sopránu podbarvoval Paganelův bas. Závodili, kdo z nich je větší dítě. Lov začínal
dobře a všichni se mohli těšit na výtečná jídla. Když se major a Glenarvan vrátili
k ohništi, musili nejprve blahopřát Wilsonovi k výbornému nápadu. Ten znamenitý
námořník si zhotovil ze špendlíku a kousku provázku udici a obdivuhodně na ni
chytal ryby. Několik tuctů rybek, chutných jako losos a zvaných "mojarras", třepo talo se v jeho ponču a bylo předzvěstí jedinečné pochoutky.
V téže chvíli se vraceli z vrcholku ombu lovci. Paganel opatrně nesl vajíčka
černé vlaštovky a šňůru vrabců, které později vydával za skřivany. Robert obratně
skolil několik párů "hilgueros", malých zelených a žlutých ptáčků, kteří jsou neoby čejně chutní a velmi hledaní na trzích v Montevideu. Paganel, který uměl připravovat
vejce na jedenapadesát způsobú, musil se tentokrát spokojit tím, že je pod horkým
popelem uvařil natvrdo. Přesto byla večeře právě takrozmanitá jakochutná.
'173,

Sušené maso, vejce natvrdo, pečené mojarras, vrabci a hilgueros na rožni, to vše
bylo na jídelním lístku hodokvasu, na jaký se dlouho vzpomíná.
Zábava byla velice živá. Každý pochvaloval Paganelovy lovecké a kuchařské
vlohy. Učenec přijímal tu chválu se skromností, jež zdobí každou skutečnou zásluhu.
Pak přešel k zajímavým úvahám o tomto velkolepém ombu, který je svým listím

chránil před nepohodou a jehož hlubiny byly podle učencova mínění nesmírné.
"Robert a já," dodal žertem, "jsme měli dojem, že jsme na lovu v hlubokém
lese. V jednu chvíli jsem myslil, že se ztratíme. Nemohl jsem už najít cestu zpátky!
Sluncese schylovalo k obzoru! Marně jsem hledal vlastní stopy. A začínal se naléhavě
ozývat hlad. V temných houštinách už začínala řvát divá zvěř ... Totiž ne! Divá
zvěř tu není, škoda, to mě mrzí!"
' 174,

"Jakže," řekl Glenarvan, "Vás mrzí, že zde není divá zvěř?"
"Ovšemže!"
"Ale vždyť při její dravosti .."
"Dravost neexistuje ... z hlediska vědy," odvětil učenec.
"V tomto případě," řekl major, "mne nikdy, Paganele, nepřesvědčíte o užiteč nosti dravých zvířat! K čemu jsou?"
"Majore!" zvolal Paganel. "K čemu! Vždyť se dají rozdělovat do tříd, řádů,
čeledí, rodů, podrodů, druhů ...
"Pěkný užitek!" řekl Mac Nabbs. "Bez toho bych se krásně obešel! Kdybych
já býval byl jedním z Noemových*) druhů, byl bych jistě zabránil tomu neprozřetel nému patriarchovi, aby si vzal do archy po páru lvů, tygrů, pardálů, medvědů
a ostatních zvířat, právě tak škodlivých jako neužitečných."
"To byste byl udělal?" otázal se Paganel.
"Ů dělal."
"To byste se byl tedy dopustil velké chyby, aspoň ze stanoviska zoologického!"
"Ale ne ze stanoviska lidského," odpověděl major.
" To je hrozné!" pokračoval Paganel. "A já bych byl právě naopak zachránil
i megatheria, pterodactyly a všechna prediluviální zvířata, o něž jsme naneštěstí
ochuzeni ..."
"A já vám říkám," odtušil Mac Nabbs, "že Noe udělal dobře, když je ponechal
jejich osudu, pokud ovšem ta zvířata vůbec v jeho dóbě žila."
"A já vám říkám, že Noe jednal nesprávně," odsekl Paganel, "a že si zasluhuje
na věky věkův prokletí všech učenců!"
Paganelovi a majorovi posluchači se nemohli ubránit smíchu, když viděli, jak
se oba přátelé hádají o starého Noema. Major, zcela v rozporu se svými zásadami,
a přestože se za celý svůj život s nikým nepřel, měl den co den s Paganelem spory.
Snad ho učenec nějak zvlášť popouzel.
Glenarvan zasáhl jako vždy do rozepře a řekl:
"Ať je to politováníhodné nebo ne, ať už z hlediska vědeckého nebo lidského,
když už jsme ochuzeni o divokou zvěř, musíme se dnes smířit s tím, že zde žádná
není. Paganel nemohl předpokládat, že se s ní v našem vzdušném lese setká."
"A proč ne?" odpověděl učenec.

"Divoká zvěř na stromě?" řekl Tom Austin.

"Samozřejmě! Americký tygr, jaguár, se uchyluje na stromy, když je obklíčen
lovci! Některé z těchto zvířat, zaskočené povodní, mohlo docela dobře hledat útočiště
ve větvích ombu."
"Ale nepotkal jste žádné, doufám?"
"Ne," odpověděl Paganel, "přestože jsme prošli celý les. Je to škoda, protože
to by byl nádherný lov. Jaguár je lítá šelma! Jedinou ranou tlapy přerazí koni vaz!

*) Noe -, postava z židovského bájesloví. Když nastala na světě potopa, postavil koráb a do nějw vzal po
páru od každého druhu zvířat.

Jakmile okusí lidské maso, dychtivě je pak vyhledává. Nejraději má Indiány, pak
černochy, potom míšence a nakonec bělochy."

"Těší mě, že jsem až na čtvrtém místě!" dodal ironicky Mac Nabbs.

"Ale to dokazuje docela prostě jenom to, že jste nechutný odsekl Paganel
opovržlivě.

"Těší mě, že jsem nechutný!" odtušil major.
" odpověděl neústupný Paganel. "Běloch se pro hlašuje za prvního ze všech lidí! Zdá se, že páni jaguáři nejsou toho názoru!"
"Vždyť je to přece ponižující.

"Ať je tomu jakkoliv, milý Paganele," řekl Glenarvan, "vzhledem k tomu, že
mezi námi nejsou ani Indiáni, ani černoši, ani míšenci, jsem jenom rád, že zde nejsou
vaši rozmilí jaguáři. Naše postavení není tak dalece příjemné..
'176,

"Cože! Není příjemné?" zvolal Paganel a chytil se tohoto slova, protože mohlo
zavést rozhovor novým směrem. "Vy nejste spokojen, Glenarvane?"
"Samozřejmě že ne," odpověděl Glenarvan. "A vám se tu snad v těch nepo hodlných a sukovitých větvích líbí?"
"Nikdy jsem se necítil lépe, ba ani ve své pracovně. Žijeme jako ptáci, zpí váme, létáme. Začínám se domnívat, že lidé jsou předurčeni k tomu, žít na stro mech."
" Chybějí jim křídla!" řekl major.
"Jednou si je udělají!"
"Zatím však dovolte, drahý příteli," odpověděl Glenarvan, "abych před tímto
nadzemským příbytkem dal přednost cestám v parku, podlaze v domě nebo palubě
na lodi!"
"Glenarvane," pokračoval Paganel, "věci je nutno přijímat tak, jak jsou!
Jsou-li dobré, tím lépe. Jsou-li špatné, nedbejme na to. Vidím, že se vám stýská po
pohodlí malcolmského zámku!"
"To ne, ale ..
"Já jsem jist, že Robert je naprosto šťasten," spěšně ho přerušil Paganel, aby si
zajistil pro své teorie aspoň jednoho přívržence.
"Jsem, pane Paganele!" zvolal Robert vesele.

"To dělá jeho mládí," odpověděl Glenarvan.

"A mé také!" odtušil učenec. "Čím méně blahobytu člověk má, tím méně má
požadavků. A čím méně má požadavků, tím je šťastnější!"
"Hleďme," řekl major, "tak Paganel se ještě rozhorlí proti bohatství a luxus nímu bydlení."
"Ne, Mac Nabbsi," odpověděl učenec, "ale chcete-li, budu vám o tom vyprávět
arabskou pohádku, která mě teď napadla."

"Ano, ano," pane Paganele,řekl Robert.
"A co nám poví ta vaše pohádka?" otázal se major.
"To, co všechny pohádky, milý příteli."
"Mnoho asi ne," odpověděl Mac Nabbs. "Nu, začněte tedy, Šeherezádo, a povězte
nám jednu z těch pohádek, které dovedete tak dobře vyprávět."
"Byl jednou," vyprávěl Paganel," jeden syn velkého Harúna alRašída)
a ten nebyl šťasten. I šel ke starému dervišovi a požádal ho o radu. Moudrý stařec
prínci odpověděl, že štěstí není na tomto světě snadné nalézt. "Ale"dodal, "znám
jeden neklamný prostředek, jak si opatřit štěstí." -, "A jaký?" chtěl vědět mladý
princ. -, "Košile šťastného člověka," odpověděl derviš. "Musíš si ji však obléci."
Princ po těch slovech objal starce a vydal se na pouť za štěstím. Dlouho chodil
světem. Prošel všemi velkými městy na zemi. Zkoušel si košile králů, císařů, knížat
i velmožů. Nic nepomáhalo. Nebyl o nic šťastnější! Oblékal si tedy košile umělců,

** ') Harún aL Rašíd -. bagdádský kalif, hrdina četných pohádek ze sbírky Tisíc a jedna noc. Vyprávěnim
těchto pohádek se princezna Šeherezáda zachránila před popravou..)


vojevůdců i kupců. Také to nic nepomáhalo. Vykonal tak velikou cestu, ale štěstí
nenalezl. Posléze se tolikerým hledáním a zkoušením košil unavil a smuten se
jedenkrát vracel do otcovského paláce, když tu spatřil na poli statného rolníka
který tlačil vůz a vesele si při tom zpíval. To je jistě člověk, který je šťasten, řekl
si, anebo není štěstí nikde na zemi. Jde rychle k němu. "Muži," osloví ho, "jsi šťasten?"
-, "Ano," přisvědčí rolník. -, "Po ničem netoužíš?" -, 'Ne. -, "Neměnil bys ani
s králem?"-, "Nikdy!"- "Prodej mi tedy svou košili!" "Košili? Nemán
žádnou!"
...

KAPITOLA XXV. DVACÁTÁ PÁTÁ,

MEZI OHNĚM A VODOU.
...

Vyprávění Jacquese Paganela mělo převeliký úspěch. Všichni mu horlivě
tleskali, ale každý si nechával svůj názor pro sebe. Učenec dosáhl výsledku, čímž
obyčejně končívají všechny diskuse, že totiž nikoho nepřesvědčil. Ale všichni se
shodli v tom, že osud musí člověk snášet statečně a musí se spokojit se stromem, když
nemá ani palác, ani chýši.
Za takových a podobných hovorů nadešel večer. Toliko dobrý spánek mohl
důstojně zakončit tento vzrušený den. Hosté ombu byli nejenom unaveni bojem
s povodní, nýbrž i zemdleni horkem, které bylo toho dne úmorné. Jejich okřídlení
druhové je předcházeli příkladem a ukládali se k spánku. Hilgueros, slavíci pampy,
končili své trylkovité melodie a všechno ptactvo stromu mizelo v hustém, ztemnělém
listoví. Nejlépe bylo řídit se podle nich.
Ale dříve než "šli do hnízda", jak řekl Paganel, vyšplhali se Glenarvan,
Robert a učenec na pozorovatelnu, aby naposledy prozkoumali vodní pláň.
Bylo kolem deváté hodiny. Slunce se právě ztratilo v zářivých mlhách západního obzoru.
Celá tato polovina nebeské klenby byla až po zenit ponořena do horkých par.
Zářivá souhvězdí jižní polokoule byla jakoby zastřena lehkým flórem a bylo je vidět
jen matně. Přesto je bylo možno rozeznat a Paganel ukazoval svému příteli
Robertovi zářící hvězdy nad polárním kruhem. Jeho přítele Glenarvana to zajímalo
také. Mezi jinými jim ukázal Jižní kříž, skupinu čtyř hvězd prvé a druhé velikosti,
které jsou rozestaveny do kosočtverce téměř nad samým pólem, Centaura, v němž
září hvězda vzdálená od Země pouhých osm tisíc miliard mil, Magalháesova mračna,
dvě velké hvězdné mlžiny, z nichž větší pokrývá prostor dvěstěkrát větší, než se
našemu zraku jeví povrch Měsíce, a konečně "Černou díru", kde jako by nebylo
jediné hvězdné těleso.
K Paganelově veliké lítosti dosud nevyšel Orion, jejž lze vidět z obou polo koulí. Ale Paganel řekl svým dvěma žákům o zajímavé zvláštnosti patagonského
kosmografického názoru. Podle mínění těchto poetických Indiánú představuje
Orion laso a tři bolas, vržená rukou lovce, který projíždí nebeský mi prériemi. Všechna
souhvězdí se zrcadlila v hladině vod a obrážela v ní druhé nebe. Byl to skutečně
nádherný pohled.
Zatímco Paganel vykládal,celý východní obzor se bouřlivě zatahoval.
Pozvolna na něm vystupoval hustý, temný pruh a zhášel hvězdu za hvězdou.
Zlověstné mračno zakrylo po chvíli polovinu nebeské klenby, která jako by zmizela.
Hybná síla byla nejspíš v mračnu samém, protože nevál ani nejslabší větřík.
Vzduchové vrstvy zůstávaly v naprostém klidu. Jediný lístek se na stromě nepohnul, jediná
vlnka nečeřila hladinu vod. Ba zdálo se, že i vzduchu je nedostatek, jako kdyby
jej zředila nějaká obrovská vývěva. Ovzduší bylo nasyceno elektřinou vysokého
napětí a každý živý tvor cítil, jak mu projíždí nervstvem.
Glenarvan, Paganel a Robert pocítili jasně působení elektrických vln.

"Přijde asi bouře," řekl Paganel.
"Nebojíš se bouřky?" otázal se Glenarvan chlapce.

"Ne, mylorde odpověděl Robert.
"To je dobře, protože bouře tu bude co nevidět."
"A bude prudká," prohodil Paganel, "pokud mohu soudit podle vzhledu oblohy."
"Bouře sama mi nedělá starosti," pokračoval Glenarvan, "ale proudy lijáku,
které ji budou provázet. Promokneme na kost. Říkejte si, co chcete, Paganele, hnízdo
nemůže člověku stačit, a za chvíli to poznáte na vlastní kůži."
180,

" Ale jako filosof!" odpověděl učenec.
"Promoknete i s tou svou filosofií!"
"Ano, ale bude mě vnitřně hřát.
"Vraťme se tedy k našim přátelům," řekl Glenarvan, "a poraďme jim, aby se
obrnili svou filosofií a zabalili do svých ponč co nejtěsněji, a hlavně aby se vyzbrojili
trpělivostí, protože tu budeme potřebovat!"
Glenarvan se naposled podíval na zatažené nebe. Těžká mračna je nyní úplně
zakrývala. Jenom na západě prozařoval nejasný pás soumračných svitů. Voda se
zahalila v temný stín a podobala se velikému spodnímu mračnu, které se chystá
splynout s těžkými parami. Ani stíny už nebylo vidět. Světelné ani zvukové dojmy
nerušily hluboký klid. Ticho bylo tak hluboké jako sama tma.
"Pojďme dolů," řekl Glenarvan, "začne se co nevidět blýskat."
Všichni tři se spustili po hladkých větvích a byli překvapeni, že se octli v jakémsi
velmi nezvyklém polosvitu. Způsobovaly jej myriády světélkujících bodů, jež bzu číce kroužily nad vodní hladinou.
"Fosforescence?" řekl Glenarvan.
"Ne," odpověděl Paganel, "ale fosforeskující hmyz, skutečné světlušky, živoucí
a nepříliš drahé diamanty, z nichž si ženy z Buenos Aires zhotovují nádherné
ozdoby!"
" Cože!" zvolal Robert. "Ty létající hvězdy že jsou hmyz?"
"Ano, chlapče."
Robert si chytil jeden z těch zářících bodů. Paganel se nemýlil. Byl to jakýsi
druh čmeláků, velkých jako palec, jimž Indiáni dali jméno "tuko-tuko". Tento
zajímavý tvrdokřídlý hmyz světélkoval ze dvou skvrn, které leží v přední části jeho
hrudního štítu. Při jeho dosti ostrém světle by bylo možno i číst. Paganel přiblížil
hmyz ke svým hodinkám a viděl, že ukazují deset hodin večer.
Glenarvan došel k majorovi a třem námořníkům a dával jim rady, jak se mají
připravit na noc. Dala se očekávat prudká bouře. Po prvních úderech hromu se
jistě zdvihne vítr a ombu se bude silně kymácet. Glenarvan tedy každého vybídl,
aby se pevně upoutal na lůžko z větví, které mu bylo určeno. Když se již nemohli
uchránitpřed vodou z nebes, musili si dát aspoň pozor, aby nepadli do dravého
proudu, který se tříštil o strom.
Popřáli si dobré noci, ale příliš v ni nedoufali. Pak každý vklouzl do svého
nadzemského lůžka, zabalil se do ponča a čekal, až usne.
Ale blížící se přírodní úkazy vnesly do nitra všech vnímajících bytostí neurčitý
nepokoj a ani nejsilnější povahy se mu nedovedly ubránit. Znepokojení a stísnění
hosté ombu nemohli zamhouřit oka a při prvním zahřmění byli všichni vzhůru. Krátce
před jedenáctou hodinou se ozvalo vzdálené zadunění. Glenarvan se došplhal na
konec vodorovné větve a vystrčil hlavu z listí. Černé půlnoční nebe bylo již protkáno
ostrými a zářivými průrvami, které se jasně odrážely ve vodách jezera. Tma se na
četných místech trhala, avšak bez hluku, jako poddajná bavlněná látka. Glenarvan
si prohlédl zenit a horizont, splývající v jediné tmě, a vrátil se na vrcholek kmene.
181,
"Co tomu říkáte, Glenarvane?" otázal se Paganel.
"Říkám, že to začíná hezky, přátelé. a bude-li to tak pokračovat, bude bouře
strašná."
"To je dobře," odpověděl zanícený Paganel. "Takovou podívanou mám rád
zejména tehdy, když jí nemohu uniknout."
"To už jste zase vyrukoval s nějakou teorií?",řekl major.
"A dokonce s jednou z nejlepších, Mac Nabbsi. Jsem téhož názoru jako Gle narvan, bouře bude nádherná. Když jsem se prve snažil usnout, vzpomněl jsem
si na četné údaje, které mluví pro můj předpoklad, neboť se nacházíme v kraji
velkých elektrických bouří. Kdesi jsem totiž četl, že v roce 1793, a právě v pro vincii Buenos Aires, uhodilo za jediné bouře sedmatřicetkrát. Můj kolega Martin
de Moussy napočítal až padesát pět minut nepřetržitého hřímání."
"S hodinkami v ruce?" zeptal se major.
"S hodinkami v ruce. Jediná věc mě zneklidňuje," dodal Paganel, "totiž to, že
jediným vrcholem na této pláni je právě náš ombu. Hromosvod by zde byl velice
prospĚšný, protože právě tento strom přitahuje ze všech stromů v pampách blesk
nejčastěji. A pak, přátelé, jak jistě víte, učenci vůbec nedoporučují schovávat se
před bouří pod stromy."
"Opravdu," řekl major, "přicházíte s tou radou právě včas!"
"To se musí přiznat, Paganele," odpověděl Glenarvan, "že jste si vybral nej správnější chvíli pro tak uklidňující řeči!"
"Co na tom!" odtušil Paganel. "Pro poučení je každá chvíle vhodná. Á, už to
začíná!"
Silný rachot hromu přerušil jejich rozhovor. Hřmění zesilovalo a přecházelo
ve vyšší tóny. Rány se blížily a stoupaly z hlubokých poloh do středních, máme-li si
z hudební terminologie vypůjčit toto velmi přiléhavé přirovnání. Záhy se staly pro nikavými a rozechvívaly atmosférické struny prudkými kmity. Celý prostor byl
v ohni a v tomto požáru nebylo možno rozeznat, ke které elektrické jiskře patří neko nečné táhlé dunění, nesoucí se z ozvěny do ozvěny až do nejhlubších nebes.
Blesky se neustále křižovaly v nejrozmanitějších tvarech. Některé, svisle vržené
k zemi, opakovaly se pětkrát i šestkrát na témž místě. Jiné by byly vzbudily největší
zájem učenců, neboť Arago zná ve svých zajímavých statistikách jenom dva druhy
vidlicovitých blesků, kdežto zde jich bylo na sta. Některé, rozštěpené na tisíce
rozličných větví, letěly po nebi v podobě korálovitých klikatin a rozvíjely na temné
klenbě podivuhodnou hru stromovitých světel.
Zanedlouho bylo celé nebe od východu k severu zalito neobyčejně silně fosfo reskujícím pásem. Požár zaplavoval pomalu celý obzor, zapaloval mraky jako hro mady paliva, a protože se zrcadlil ve třpytících se vodách, tvořil obrovský ohnivý
kruh, v jehož středu stál ombu.
Glenarvan a jeho druhové mlčky pohlíželi na toto děsivé divadlo. Byli by se
nemohli slyšet. Proudy bílého světla pronikaly až k nim a v těchto prudkých zá blescích se ostře objevovaly a mizely, náhle oživeny spektrálním jasem, hned klidná
tvář majorova, hned zvědavý obličej Paganelův nebo pevné rysy Glenarvanovy,
hned vyděšená hlava Robertova nebo bezstarostné líce námořníků.
Zatím ještě nepršelo a vládlo bezvětří. Záhy se však rozevřely průduchy nebe
a na jeho černém pozadí se napnuly svislé čáry jako vlákna látky; velké krůpěje
bičovaly hladinu jezera a rozstřikovaly se do tisícerých jisker, zapálených ohněm blesků.
"Strom hoří!"
Tom Austin se nemýlil. V jediném okamžiku se rozšířil po celé západní části
ombu oheň, podobný obrovskému ohňostroji. Suché dřevo, hnízda z uschlé trávy -,
a vůbec celá dřeň daly dostatek potravy ničivému ohni.
Navíc se zdvihl vítr a dul do požáru. Trosečníci se museli dát na útěk. Glenarvan
a jeho druhové se spěšně uchýlili na východní část ombu, která byla ohně ušetřena,
a zamlkle,zasmušile a zděšeně se šplhali, sunuli a spouštěli po větvích,prohýba jících se pod jejich tíhou. Větve zatím v ohni syčely, praskaly a kroutily se jako
živí planoucí hadi, jejich žhoucí části padaly do rozlitých vod a v záři bledých
záblesků byly unášeny proudem. Plameny šlehaly do závratné výše a mizely v požáru
nebes, nebo zase zahalovaly ombu, sráženy běsnícím vichrem, jako krvavé roucho..
Glenarvan, Robert, major, Paganel inámořníci byli zděšeni. Dusili se hustým
dýmem. Pálil je nesnesitelný žár. Oheň zachvacoval spodní větve stromu už i na
jejich straně. Nic jej nemohlo zastavit ani uhasit a všichni si myslili, že jsou neod vratně odsouzeni k mukám obětí, jež bývají uzavírány do rozžhavených útrob
indického božstva. Situace se konečně stala strašlivou a ze dvou smrtí bylo nutno
volit smrt méně hroznou.
" Do vody!" vzkřikl Glenarvan.
Wilsona již zasahovaly plameny, a proto se okamžitě vrhl do jezera, ale vzápětí
se rozlehl jeho výkřik plný hrůzy:
" Pomoc! Pomoc!"
Austin se vrhl za ním a pomohl mu zpátky na vrcholek stromu.
" Co je?"
" Kajmani! Kajmani!" odpověděl Wilson.
A kol dokola pod stromem se objevila nejhroznější zvířata ze řádu plazů.
Jejich šupiny se třpytily v širokých odlescích požáru. Vertikálně zploštělý čumák,
hlava podobající se hrotu kopí, vystouplé oči, čelisti roztažené až k uším, to všechno
byly charakteristické znaky kajmanů, které nemohly nechat Paganela na pochybách.
Poznal tyto zvláštní dravé americké krokodýly, kterým se ve španělských zemích
říká kajmani. Bylo jich zde tucet, bičovali strašlivými ocasy vodu a zahryzávali se
do ombu dlouhými zuby dolní čelistí.
Když je nešťastníci spatřili, pokládali se za ztracené. Čekala je strašná smrt,
protože museli být pohlceni buď plameny, nebo kajmany. A sám major tentokrát
řekl svým klidným hlasem:
"To by mohlo znamenat opravdový konec."
Jsou chvíle, kdy člověk nemá možnost bojovat a kdy rozpoutané živly mohou
být zkroceny zase jenom živly. Glenarvanův pohled těkal mezi vodou a ohněm, jež
se proti němu spikly, a nevěděl, kde hledat nějakou pomoc.
Bouře se již zmírňovala, ale naplnila ovzduší značným množstvím par. Tyto
páry měly dodat elektrickým výbojům neobyčejnou sílu. Na jihu se pozvolna utvářela
obrovská smršť, kužel z vodních par, obrácený špicí dolů a základnou vzhůru a spo jující zpěněné vody s bouřlivými mračny. Tento povětrný uzel vyrazil po chvíli
'184,
vpřed, otáčeje se závratnou rychlostí,kolem vlastní osy. Zdvihal do svého středu
vodní sloup vyrvaný z jezera a mocný tah jeho krouživého pohybu strhával k němu
všechny okolní vzdušné proudy..
V okamžiku se vrhla tato gigantická smršť na ombu a ovinula ho svým vírem.
Strom se zachvěl až v samých kořenech. Glenarvan se domníval, že jej kajmani
svými mocnými čelistmi přehryzali a vyrvali ze země. On i jeho přátelé, držíce
se jeden druhého, cítili, jak obrovský strom povoluje a padá. Planoucí větve stromu
se zřítily do rozbouřených vod se strašlivým sykotem. Vše bylo dílem jediné vteřiny.
Smršťse už přehnala, nesla svou ničivou sílu jinam. Zdvihala však ještě sloupy vody,
takže se zdálo, jako by jezero na celé své dráze vyprazdňovala.
Ombu, ležící na vodách, plul nyní hnán spojenou silou proudu a větru.
Kajmani až na jednoho uprchli. Ale ten jediný se plazil po převrácených kořenech a blížil
se k trosečníkům s rozevřenými čelistmi. Mulrady chvatně uchopil ohořelou větev
a udeřil s ní zvíře tak silně, že mu přerazil páteř. Sražený kajman se zřítil do proudu
a bičoval vodu svým strašlivým ocasem.
Glenarvan a jeho druhové pak vylezli na větve ležící v návětří požáru, zatímco
ombu, jehož plameny rozdmychávané vichřicí podobaly se rozžhaveným plachtám
plynul jako ohnivá pochodeň do nočních temnot.
...



KAPITOLA XXVI. DVACÁTÁ ŠESTÁ,

ATLANTIK.
...

Dvě hodiny plul ombu po nesmírném jezeře a dosud se nepřibližoval k pevné
zemi.Plameny, které strom spalovaly, pozvolna hasly.Pominulo hlavní
nebezpečí té strašné cesty. Major se spokojil poznámkou, že by nebylo divu, kdyby se zachránili.
Proud zachovával stále svůj původní směr od jihozápadu k severovýchodu.
Tma, osvětlovaná jen tu a tam nějakým opožděným bleskem, byla opět hluboká
a Paganel marně hledal na obzoru nějaký orientační bod. Bouře se schylovala ke
konci.Velké krůpěje byly vystřídány lehkým mžením, které se rozptylovalo ve
větru, a velká těžká mračna se vysoko na nebi houfně trhala.
Ombu plul v dravém proudu rychle. Letěl po hladině s neobyčejnou rychlostí,
jako kdyby byl pod jeho korou nějaký mocný hnací stroj. Nic nenasvědčovalo, že
nepopluje takto po celé dni. Ke třetí hodině ranní však major poznamenal, že jeho
kořeny občas narážejí na zem. Tom Austin pozorně sondoval dlouhou ulomenou
větví půdu a zjistil, že dno stoupá. O dvacet minut později ucítili cestující náraz
a ombu se zastavil.
" Země! Země!" zvolal Paganel hlasitě.
Konce ohořelých větví narazily na výčnělek půdy. Nikdy neměli žádní plavci
takovou radost, že narazili na mělčinu. Ta zde byla přístavem. Robert a Wilson už vy skočili na pevnou zem a provolávali radostné hurá, když se ozvalo dobře známé za hvízdnutí. Plání se rozlehl koňský dusot a ze tmy se vynořila vysoká postava Indiánova,
" Thalkáve!" zvolal Robert.
" Thalkáve!" opakovali jeho druhové.
" Amigos! Přátelé!" řekl Patagonec, který očekával cestovatele tam, kam je
proud musel zanést, protože tam zanesl i jeho.
A už zdvihal Roberta Granta v náruči a tiskl jej k hrudi, nedbaje, že se na něho
pověsil i Paganel. Vzápětí mu Glenarvan, major a námořníci srdečně stiskli ruku,
šťastni, že se opět shledávají s věrným průvodcem. Pak je Patagonec zavedl do
kůlny opuštěné estancie. Tam plápolal teplý, hřejivý oheň, na němž se opékaly
šťavnaté řízky zvěřiny, a cestovatelé snědli vše do posledního sousta. A když jejich
odpočatá mysl začala opět pracovat, nemohl žádný z nich uvěřit, že unikli tak četným
nebezpečím,vodě, ohni a hrozným kajmanům argentinských řek.
Thalkáv několika slovy vypověděl Paganelovi svůj osud a připisoval všechny
zásluhy o svou záchranu neohroženému koni. Paganel se mu pak pokusil vysvětlit
nový výklad listin i to, jaké naděje z toho vyvozovali. Pochopil však Indián důmyslné
domněnky učencovy? O tom lze pochybovat, ale viděl, že jsou jeho přátelé šťastni
a plni důvěry, a více si nepřál.
187,

Snadno uvěříme, že se naši cestovatelé, kteří strávili na ombu celý den odpočinku,
nedali pobízet k další cestě. V osm hodin ráno byli připraveni vyrazit. Byli příliš na jih od
estancií a salander, aby si mohli opatřit dopravní prostředky. Nebylo tedy vyhnutí, mu sili pěšky. Šlo celkem jenom o čtyřicet mil a Thauka se nezdráhal svézt občas některého
unavenějšího pěšáka a podle potřeby i dva. Za třicet šest hodin mohli být u oceánu.


Nadešla chvíle, kdy vůdce a jeho druhové zanechali za sebou nesmírnou nížinu,
která byla dosud zatopená vodou, a vydali se přes výše položené pláně. Argentinské
území mělo opět svůj obvyklý jednotvárný ráz. Několik lesíků vysázených Evropany
se tu a tam zdvihalo nad pastviny, které zde byly ostatně právě tak vzácné jako
v okolí pohoří Tandil a Tapalque. Domácí stromy mohly růst jenom na okraji těchto
dlouhých prérií a v blízkosti mysu Corrientes.
188,

Tak uplynul první den. Když příštího dne urazili patnáct mil, bylo již znát,
že se blíží k oceánu. Virazon, zvláštní vítr, který vane obvykle v druhé polovině dne
a v noci, čeřil vysokou trávu. Z chudé půdy vyrůstaly tu a tam lesíky, drobné stromo vité mimózy, akáciové keře a trsy kyrra-mammelu. Několik slaných bažin se třpytilo
jako kousky rozbitého skla a ztěžovalo pochod, protože je výprava musela obcházet.
Všichni přidávali do kroku, aby dorazili ještě téhož dne k jezeru Salado na atlant ském pobřeží. Krátce a dobře, cestovatelé byli slušně znaveni, když v osm hodin
večer zpozorovali dvacet sáhů vysoké písečné přesypy, jež ohraničují zpěněné pomezí
oceánu. Po chvíli dolehl k jejich sluchu jekot mořského příboje.
"Oceán!" zvolal Paganel.

!" p
"Ano, oceán." odpověděl Thalkáv.
A chodci, jimž téměř docházely síly, za okamžik vystupovali se značnou rychlostí
na duny.
Byla již hluboká tma. Jejich pohledy marně pátraly v temném prostoru. Hledali
Duncana, ale nenacházeli jej.
"A přece tam musí být," zvolal Glenarvan. "Čeká na nás a křižuje u břehu!"
"Uvidíme ho zítra," odpověděl Mac Nabbs.
Tom Austin nazdařbůh zahalekal na neviditelnou jachtu, ale nedostal odpo věď. Vítr byl ostatně příliš silný a moře značně rozbouřené. Od západu se hnaly
mraky a zpěněný hřeben vln vystřikoval svou jemnou pršku až nad duny. Jestliže
Duncan byl na smluveném místě, pak hlídkující námořník nemohl ani slyšet, ani
být slyšen. Na břehu nebylo žádné útočiště. Nebyl zde ani záliv, ani zátoka, ani
chráněné místo. Nic, kde by se dalo přistat. Pobřeží tvořila dlouhá písečná měl čina, která se ztrácela v moři a která je pro lodi nebezpečnější než úskalí skrytá
pod vodou. Písčina totiž vzdouvá vlny a moře je na ní zvlášť nevlídné; loď, která za
bouřlivého počasí ztroskotá na takovém písečném koberci, je zcela jistě ztracena.
Bylo tedy docela přirozené, že Duncan se držel dosti daleko od nebezpečného
pobřeží, a to tím spíše, že na něm nebylo jediné přirozené přístaviště. John Mangles
se při své známé opatrnosti jistě držel co nejdále na širém moři. Takový byl názor
Toma Austina, který odhadoval, že Duncan, je nejméně pět mil od břehu.
Major nabádal svého netrpělivého přítele,
abyses tímsmířil.Ničímne bylo možno rozptýlit hustou tmu. Nač si tedy unavovat oči Pátráním po tmavém
obzoru?
Když skončili tuto rozmluvu, zřídili jakési tábořiště, chráněné dunami. Poslední
zásoby poskytly poslední večeři na cestě napříčJižní Amerikou.Pak si každý
po vzoru majorově vyhrabal improvizované lože -, dosti pohodlnou díru, nahrnul
si až k bradě obrovskou písečnou pokrývku a usnul hlubokým spánkem.
Jediný Glenarvan bděl. Vítr dul stále ještě silně a na oceánu bylo dosud znáti
stopy po nedávné bouři. Vzduté vlny se tříštily s hromovým rachotem o úpatí
přesypů. Glenarvan se nemohl smířit s myšlenkou, že Duncan je tak blízko. Při pustit domněnku,že by nepřijel nasmluvenémísto, nebylo možné.Glenarvan
opustil Talcahuanskou zátoku 14. října a dorazil na břehy Atlantiku 15. listopadu.
189,

A za těchto třicet dní, které potřeboval k přechodu Chile, Kordiller, pamp a argen tinských plání, měl Duncan dost času, aby obeplul mys Hoorn a doplul na protilehlé
pobřeží. Pro takovou loď neexistovalo zpoždění. Bouře byla jistě prudká a na širých
prostorách Atlantiku bylo její běsnění zajisté strašné, ale jachta byla dobrá loď
a její kapitán dobrý námořník. loď zde tedy byla, protože zde být měla.

Málo platné, všechny tyto úvahy Glenarvana neuklidňovaly. Když se sváří
rozum a srdce, nemívá rozum vrch. Pán z Malcolmu cítil, že v této tmě jsou na blízku všichni jeho nejdražší, jeho milovaná Helena, Mary Grantová i mužstvo
Duncana. Bloudil pohledem po opuštěném pobřeží, po němž vlny rozsévaly své
třpytivé šupinky. Napínal zrak, napínal sluch. Chvílemi se mu dokonce zdálo, že
na moři vidí matné světlo.
190,
Nemýlím se, říkal si, viděl jsem lodní světla, světla Duncana. Proč jenom muj
zrak nedokáže proniknout tmou!
Tu dostal nápad. Paganel prý je nyktalop, Paganel uvidí i ve tmě. Šel ho tedy
probudit. Učenec byl zahrabán ve svém písečném loži jako krtek, když ho ze spaní
probudila pádná ruka.
"Kdo je to?" zvolal.
"To jsem já, Paganele!"
"Kdo já?"
"Glenarvan. Pojďte, potřebuji vaše oči."
"Moje oči?" odpověděl Paganel a zuřivě si je mnul.
"Ano, vaše oči, abyste rozeznal ve tmě Duncana. Pojďte!"
"K čertu s tou nyktalopií!" řekl si Paganel, ale jinak ho těšilo, že múže Glenar vanovi prospět.
A vstal, protáhl si ztuhlé údy, a bruče jako každý probuzený člověk, šel za
svým druhem na pobřeží.
Glenarvan ho vybídl, aby si prohlédl temný mořský obzor. Paganel se několik
minut pozorně věnoval tomuto pozorování.
"Tak co? Nevidíte nic?" otázal se Glenarvan.
"Nic! Ani kočka by tu neviděla na dva kroky před sebe."
"Hledejte červené nebo zelené světlo, to jest levé nebo pravé boční světlo."
"Nevidím ani zelené, ani červené světlo! Všechno je v úplné tmě!" odpověděl
Paganel a oči se mu bezděčně klížily,
Púl hodiny chodil mechanicky za svým netrpělivým přítelem, hlava mu po klesávala na prsa a on ji zase prudce zdvihal. Neodpovídal, ani už nemluvil. Vrá voral na nejistých nohou jako opilec. Glenarvan se na Paganela podíval. Učenec
spal v chúzi.
Glenarvan ho tedy vzal pod paží, a aniž jej probudil, dovedl ho do jeho díry
a důkladně ho do ní zahrabal.
Při rozbřesku byli všichni probuzeni výkřikem:
"Duncan! Duncan!"
"Hurá! Hurá!" odpověděli Glenarvanovi jeho druhové a spěchali na břeh.
Opravdu, pět mil od břehu plula mírně dýmající jachta s pečlivě svinutými
hlavními plachtami. Její kouř se rozplýval v ranní mlze. Moře bylo vzduté a loď
takového ponoru se nemohla bez nebezpečí přiblížit až k písečným přesypům.
Glenarvan, vyzbrojený Paganelovým dalekohledem, pozoroval pohyby Dun cana.John Mangles patrně nezpozoroval své pasažéry,protože nemanévroval
a plul dále podkošovouplachtou,skasanou na spodní kličkua vyloženou po
levém boku.
Avšak v té chvíli Thalkáv, který si mezitím silně nabil pušku, vystřelil směrem
k jachtě.
Všichni naslouchali a zejména pozorovali. Třikrát zaburácela Indiánova kara bina a budila ozvěnu v písečných dunách.
191,
Posléze se nad bokem jachty objevil bílý obláček.
"Viděli nás!" zvolal Glenarvan. "To je dělo Duncana!"
A za několik vteřin poté dolétl k pobřeží tlumený výbuch. Vzápětí přetáhl
Duncan košovou plachtu, přidal páru a začal manévrovat tak, aby připlul co nej blíže ke břehu.


Zanedlouho spatřili dalekohledem, jak od lodi odrazil člun.
"Lady Helena nebude moci přijet," řekl Tom Austin, "moře je příliš drsné!"
"Ani John Mangles," odpověděl Mac Nabbs, "nemůže opustit loď."
"Sestro! Sestro!" říkal Robert Grant a vztahoval ruce k jachtě prudce kolísající
na vlnách.
"Už se nemohu dočkat, až budu na palubě," zvolal Glenarvan.
192,

"Jen strpení, Edvarde. Za dvě hodiny tam budete," odvětil major.
Za dvě hodiny! Člun se šesti vesly skutečně nemohl urazit vzdálenost tam
a zpět za kratší dobu. Glenarvan nyní přistoupil k Thalkávovi, který stál se zkříže nými pažemi vedle Thauky a klidně pohlížel na vlnící se moře.
Glenarvan ho uchopil za ruku a ukázal na jachtu:

"PojĎ," řekl mu.
Indián mírně zavrtěl hlavou.
"Pojď, příteli," opakoval Glenarvan.
"Ne," odpověděl klidně Thalkáv. "Zde je Thauka -, a tam pampy!" dodal
a vášnivým gestem objal nesmírné prostory plání.
Glenarvan dobře porozuměl, že Indián by nikdy nechtěl opustit prérie, v nichž
zbělely kosti jeho otců. Znal posvátnou lásku těchto dětí pouště k rodné zemi.
Stiskl tedy Thalkávovi ruku a nenaléhal. Nenaléhal ani tehdy, když Indián, usmívaje
se svým zvláštním způsobem, odmítl plat za prokázané služby se slovy:
" Z přátelství."
Glenarvan nedovedl odpovědět. Byl by rád zanechal věrnému Indiánovi aspoň
nějakou památku, která by mu připomínala jeho evropské přátele. Co mu však
zůstalo? O zbraně, o koně, o všechno přišel při ničivé povodni. Jeho přátelé nebyli
o nic bohatší než on.
Nevěděl tedy, jak se odvděčit věrnému vůdci za jeho nezištnost, když tu dostal
nápad.Vyňalze své peněženky drahocenný medailónek, v němž byl nádherný
portrét, Lawrenceovo') veledílo, a podal jej Indiánovi.
"Má žena," řekl.
Thalkáv se s pohnutím zahleděl na podobiznu a prostě dodal:
" Dobrá a krásná!"
Pak se dojatými slovy s Patagoncem rozloučili Robert, Paganel, major, Tom
Austin i oba námořníci. Tito dobří lidé byli upřímně dojati, že opouštějí svého
neohroženého a věrného přítele. Thalkáv každého z nich přitiskl na svou mocnou
hruď. Paganel mu daroval mapu Jižní Ameriky a obou oceánů, kterou si Indián
často se zájmem prohlížel. To byla Paganelova nejdrahocennější věc. Robert mohl
rozdávat jen polibky a těmi zahrnul svého zachránce; neopominul jimi podělit ani
Thauku.
Mezitím se člun z Duncana přiblížil. Vklouzl do úzkého kanálu mezi přesypy
a za okamžik přirazil ke břehu.
"Co moje žena?" otázal se Glenarvan.
" A má sestra?" zvolal Robert.
" Lady Helena a miss Grantová vás očekávají na palubě," odpověděl kormi delník člunu. "Pojeďme však, mylorde, nesmíme ztrácet ani minutu, protože odliv
se už začíná projevovat."
Naposledy se s Indiánem objali. Thalkáv doprovázel své přátele až ke člunu,

*) Lawrence -, anglický portrétista XIX. stol.
'193,

který byl opět stažen na vodu. Ve chvíli, kdy do něho vstupoval Robert, vzal Indián
chlapce do náručí a láskyplně na něho pohlédl.
"A teď," pravil, "jsi hotový muž."
"Sbohem, příteli, sbohem!" opakoval ještě jednou Glenarvan.
"To už se nikdy neuvidíme?", zvolal Paganel.
"Qui,en sabe?*)" odpověděl Thalkáv a zdvihl paži.
To byla poslední Indiánova slova a vítr je přehlušil.
Člun vyjel na moře. Vzdaloval se, unášen odlivem.
Dlouho bylo vidět nad pěnami vln nehybnou Thalkávovu postavu. Ale zmenšo vala se, až zmizela jeho dočasným přátelům z očí.
O hodinu později vyskočil Robert jako prvý na palubu Duncana a vrhl se kolem
krku Mary Grantové, zatímco mužstvo jachty provolávalo radostné hurá.
Tak skončila tato cesta přes Jižní Ameriku po neúchylně přímé čáře. Ani hory,
ani řeky nemohly odvést cestovatele z vytčené dráhy, a i když nemusili bojovat
proti zlým úmyslům lidí, rozběsněné živly nejednou podrobily jejich šlechetnou
neohroženost těžkým zkouškám.

*) Kdož ví? (Pozn. aut.)
....



ČÁST DRUHÁ -,


KAPITOLA I. PRVNÍ,

OPĚT NA PALUBĚ
...

První okamžiky byly zasvěceny šťastnému shledání. Lord Glenarvan nechtěl,
aby neúspěchy v pátrání pokazily radost jeho přátel. Proto jeho první slova byla:
"Jen důvěru, přátelé, důvěru! Kapitán Grant není s námi, ale máme jistotu, že
ho nalezneme."
A takové ujištění stačilo, aby cestující Duncana opět nabyli naděje.
Vždyť lady Helena a Mary Grantová protrpěly tisícerou úzkost, když se člun
pomalu přibližoval k jachtě. Ze záďové nástavby se snažily spočítat, kolik mužů se
na loď vrací. Hned propadala dívka zoufalství, hned se jí naopak zdálo, že vidí
Harryho Granta. Srdce jí bušilo, nemohla mluvit a sotva se přemáhala. Lady Helena
ji objímala. John Mangles stál vedle ní a mlčky se díval; jeho námořnické oko bylo
uvyklé hledět do dálky a již z dálky věci rozeznávat, ale kapitána nevidělo.
"Je tam! Otec přijíždí!" šeptala dívka.
Bárka se však pozvolna blížila a teď už nebylo možno se mýlit. Cestovatelé byli
sotva sto sáhů od lodi, když nejenom John Mangles a lady Helena, ale i sama Mary,
s očima zalitýma slzámi, ztratila veškerou naději. Byl nejvyšší čas, že lord Glenarvan
přišel a pronesl svá povzbuzující slova.
Když se všichni přivítali, seznámil Glenarvan lady Helenu, Mary Grantovou
a JohnaManglese s hlavními příhodami výpravy, a především s novýmvýkladem
obsahu listin, za nějž vděčili Paganelovu ostrovtipu. Pochvalně se též zmínil o Rober tovi, že Mary mohla být na bratra právem hrdá. Jeho odvahu, věrnost a nebezpečí,
jimiž prošel, vyzdvihl Glenarvan natolik, že chlapec by se byl snad studem propadl,
kdyby byl nenalezl útočiště v sestřině náruči.
"Nemusíš se pro to červenat, Roberte," řekl John Mangles, "choval ses jako
skutečný syn kapitána Granta!"
Při těch slovech ho objal a políbil na obě tváře, ještě zvlhlé od dívčiných slz.
Jenom pro úplnost se zde zmíníme o tom, jak byli přivítáni major a zeměpisec,
i o tom, jak vděčně všichni vzpomínali na šlechetného Thalkáva. Lady Helena
litovala, že nemohla stisknout věrnému Indiánovi ruku. Mac Nabbs se ihned po
prvních projevech radosti odebral do kabiny, kde se klidnou a pevnou rukou oholil.
Naproti tomu Paganel poletoval od jednoho k druhému jako čmelák a sbíral med
obdivu a úsměvů. Toužil zobjímat všechno osazenstvo Duncana, a protože k němu
počítal jak lady Helenu, tak Mary Grantovou, začal u nich a skončil u Mr Olbinetta.
Stevard se domníval, že za takovou pozornost se může odvděčit jenom tím, že
ohlásí snídani.
" Snídaně?"
"Ano, pane Paganele," odpověděl Mr Olbinett.
197,

"Opravdová snídaně, na opravdovém a prostřeném stole a s příbory?"
"Ovšem pane Paganele. "
"A nebudeme jíst ani sušené maso, ani vejce natvrdo, ani pštrosí řízky?"
"Ale pane Paganele!" zarazil se správce kuchyně, protože učencova slova se
nelibě dotkla jeho kuchařského umění.

"Nechtěl jsem vás urazit, příteli," řekl učenec s úsměvem. "Ale už celý měsíc
náš jídelní lístek nevypadal jinak a my jsme nesnídali u stolu, ale vleže na zemi,
pokud jsme neseděli rozkročmo na stromě. Proto se mi snídaně, kterou jste právě
ohlásil, jevila jako sen, přelud a mámení!"
"Pojďme si tedy ověřit, je-li to skutečnost, pane Paganele," odpověděla lady
Helena, nemohouc se už udržet smíchy.
198


" Přijmete mé rámě?" otázal se galantní zeměpisec.
"Nedáte, mylorde, žádné rozkazy pro Duncana?" zeptal se John Mangles.
"Po snídani si, milý Johne, pobesedujeme o plánu naší nové výpravy," odpo věděl Glenarvan.
Cestující jachty a mladý kapitán sestoupili do jídelny. Strojníkovi byl dán
rozkaz udržovat dostatečný tlak, aby loď mohla okamžitě vyplout. Čerstvě oholený
major a spěšně převléknutí cestující zaujali místo u stolu.
Všem přišla Olbinettova snídaně k chuti. Prohlásili ji za znamenitou, a dokonce
za výtečnější, než byly hostiny v pampách. Paganel si vzal od každého chodu dvakrát,
" z roztržitosti", jak říkal.
Toto nešťastnéslovo připomnělo lady Glenarvanové,abyseotázala,zdali
milý Francouz někdy neupadl opět do svého obvyklého hříchu. Major a Glenar van na sebe s úsměvem pohlédli. Ale Paganel se srdečně rozesmál a zavázal se
"na svou čest", že se za celou cestu už nedopustí ani jediné roztržitosti. Potom
začal velice zábavným způsobem vyprávět o své nehodě a o svých hlubokých studiích
Camoésova díla.
"Ale celkem vzato," dodal nakonec, "každé zlo je vždycky k něčemu dobré,
a já svého omylu nelituji."
" A proč ne, vážený příteli?" otázal se major.
"Protože umím nejenom španělsky, ale i portugalsky. Ovládám dva jazyky
místo jednoho!"
"Na mou věru, na to jsem nepomyslil," odpověděl Mac Nabbs. "Blahopřeji,
Paganele, upřímně blahopřeji!"
Tleskali Paganelovi, ale ten se nijak nedával rušit ve svém hodování. Jedl a mlu vil zároveň. Nepovšiml si však jedné věci, jež zato neunikla Glenarvanovi: pozor nosti Johna Manglese k jeho sousedce Mary Grantové. Nenápadné znamení lady
Heleny poučilo jejího muže,že"už tomu tak je".Glenarvan se díval na oba
mladé lidi s láskyplným porozuměním a oslovil Johna Manglese. Ovšem ve věci
zcela jiné.
" A jak probíhala vaše cesta, Johne?" otázal se ho.
"Výborně!" odpověděl kapitán. "Jenom bych vám chtěl oznámit,
že jsme se"nevraceli Magalháesovou úžinou."
"Cože!" zvolal Paganel. "Vy jste pluli kolem mysu Hoorn a já při tom nebyl?"
" Honem se jděte oběsit!" řekl major.
"Sobče! To mi radíte proto, že byste si chtěl vzít z mé oprátky provaz pro štěstí!"
odsekl zeměpisec.
"Ale milý Paganele,"odpověděl Glenarvan,"člověk přece není všudy pří tomný. Když jste projížděl pampskými pláněmi, nemohl jste současně plout kolem
mysu Hoorn."
"Přesto toho mohu nelitovat," odvětil učenec.
Nechali jej však už na pokoji, a tak zůstalo při této odpovědi. Pak se ujal slova
John Mangles a vylíčil svou cestu. Plul podél amerického pobřeží a prohledal všechny
199'

západní ostrovy, ale nikde nenalezl stopy po Britannii. Když dorazil k mysu Pilares
u vjezdu do úžiny a shledal, že má proti sobě vítr, plul dále na jih. Duncan plul
kolem ostrovů Desolación, dorazil až na šedesátý sedmý stupeň jižní šířky, obeplul
mys Hoorn, proplul kolem Ohňové země, a když za sebou nechal Lemairovu úžinu,
sledoval patagonské pobřeží. Tam se dostal nedaleko mysu Corrientes do strašné
vichřice,která přepadla za povodně i naše cestovatele. Ale jachta se držela
dobře a John Mangles už třetí den křižoval na moři, když mu výstřely z pušky
oznámily, že netrpělivě očekávaný oddíl dorazil na místo schůzky. Co se týkalo
lady Glenarvanové a miss Grantové, nemohl být kapitán tak nespravedlivý
a nevyzdvihnout jejich neobyčejnou neohroženost. Bouře se nezalekly a jediné
obavy měly o své nejbližší a přátele,kteří putovali pláněmi Argentinské re publiky.
Tak skončilo vyprávění Johna Manglese a lord Glenarvan mu za vše poděkoval.
Pak se lord obrátil k Mary Grantové:
"Drahá slečno," řekl, "vidím, že kapitán John vysoce hodnotí vaše vlastnosti,
a těší mě, že se vám líbí na jeho lodi!"
"Jak by tomu mohlo být jinak?" odpověděla Mary a podívala se na lady Helenu
a snad i na mladého kapitána.

"Moje sestra vás má velice ráda, pane Johne," zvolal Robert, "a já také."

"I já tě mám rád, milý chlapče," odpověděl John Mangles, ale Robertova slova
ho přivedla poněkud do rozpaků, protože Mary Grantová se při nich lehce zarděla.
Potom převedl John Mangles hovor na méně ožehavé pole a dodal:
"Skončil jsem vyprávění o plavbě Duncana a vy, mylorde, nám snad nyní povíte
podrobněji o cestě napříč Amerikou a o činech našeho malého hrdiny."
Nemohlo být příjemnějšího vyprávění pro lady Helenu a miss Grantovou.
Proto lord Glenarvan chvátal upokojit jejich zvědavost. Příhodu za příhodou vylíčil
celou cestu od jednoho oceánu k druhému. Přechod přes Andské pohoří, zemětřesení,
Robertovo zmizení, přílet kondora, Thalkávův výstřel, příběh s rudými vlky, chlap covu obětavost, setkání se seržantem Manuelem, povodeň, útulek na ombu, blesk,
požár, kajmany, smršť, noc na březích Atlantiku a všechny ty rozmanité veselé
i strašlivé podrobnosti, jež postupně vyvolávaly radost i úděs posluchačů. Mnoho
a mnoho věcí bylo popsáno a sestra i lady Helena nejednou přitom zahrnuly Roberta
svou láskou. Žádné dítě snad ještě nebylo zlíbáno nadšenějšími přáteli.
Když lord Glenarvan skončil své vyprávění, dodal:
"A teď, přátelé, mysleme na přítomnost. Minulost už se nevrátí, ale budoucnost
je naše. Vraťme se ke kapitánu Grantovi!"
Snídaně byla u konce. Stolovníci se odebrali do zvláštního salónku lady Glenar vanové, usedli kolem stolu plného map a plánů a vzápětí se rozpředl rozhovor.
"Drahá Heleno," řekl Glenarvan, "hned po svém příchodu na palubu jsem
vám řekl, že i když se trosečníci z Britannie s námi nevracejí, máme nyní více než
kdy jindy naději, že je nalezneme. Z cesty napříč Amerikou jsme si přinesli pře svědčení, či lépe jistotu, že k neštěstí nedošlo. ani na tichomořském, ani na atlant '200'

ském pobřeží. Z toho přirozeně vyplynulo, že výklad listin byl mylný ve slově Pata gonie. Ještě že náš přítel Paganel byl tak šťastně osvícen a poznal náš omyl. Dokázal,
že jsme šli po špatné stopě, a vyložil listiny takovým způsobem, že nás všechny pře svědčil. Jde o listinu napsanou francouzsky a prosím pana Paganela, aby ji zde vy ložil ještě jednou, aby nikdo nemohl mít v tomto směru žádné pochybnosti."


Učenec se okamžitě ujal výkladu. Nejpřesvědčivějším způsobem pojednal
o slovech gonie a indi; ze slova austral přesně vyvodil slovo Austrálie;do kázal,že když kapitán Grant opustil peruánské pobřeží, aby se vrátil do
Evropy, mohl být na poškozené lodi zahnán jižními tichomořskými proudy
až k australskému pobřeží.Nakonec byly jeho dúmyslné domněnky i jeho
vtipné vývody naprosto schváleny i Johnem Manglesem. A to byl náročný sudí
'201'

v takovýchto otázkách, neboť neměl ve zvyku poddávat se planým domněnkám.
Když Paganel dokončil své pojednání, oznámil Glenarvan, že Duncan se okamžitě
vydá na cestu do Austrálie.

Avšak než byl vydán rozkaz vyplout na východ, požádal major, aby mohl
učinit malou poznámku.
" Mluvte, Mac Nabbsi," odpověděl Glenarvan.
" Nemám vůbec v úmyslu," řekl major, "oslabovat vývody přítele Paganela,
a už teprve ne je odmítat. Pokládám je za vážné, důvtipné, takže si zasluhují veške rou naši pozornost, a právem z nich musíme vycházet při dalším pátrání. Přál bych
si však, abychom je ještě naposledy přezkoušeli, aby jejich platnost byla zcela ne popíratelná a také nepopíraná."
Nikdo nevěděl, kam obezřetný Mac Nabbs míří, a tak mu jeho posluchači na slouchali s jistou úzkostí.
"Pokračujte, majore," řekl Paganel. "Jsem připraven odpovědět na všechny
vaše otázky. "
"Je to zcela prosté," rozhovořil se major. "Když jsme před pěti měsíci zkoumali
v Clydské zátoce tyto tři listiny, pokládali jsme jejich výklad za nepochybný. Dějiš těm ztroskotání nemohlo být žádné jiné pobřeží než západní pobřeží Patagonie.
Neměli jsme v této věci sebemenší pochybnosti."
"Zcela správná připomínka," odpověděl Glenarvan.
"Později," pokračoval major, "když se Paganel dík šťastné roztržitosti dostal
na naši palubu, byly mu listiny předloženy a on bezvýhradně schválil naše pátrání
na americkém pobřeží."
"To připouštím," odpověděl zeměpisec.
"A přece jsme se mýlili," řekl major.
"Mýlili," opakoval Paganel. "Ale mýliti se je lidské, Mac Nabbsi, kdežto setr vávat v omylu je bláznovství."
"Počkejte, Paganele odvětil major, "nerozčilujte se. Nechci tím nikterak říci
že bychom měli pokračovat v pátrání v Americe."
"Co tedy chcete dokázat?"
"Abyste uznali jedinou věc, nic víc: že místem ztroskotání Britannie se nám
nyní zdá právě tak nepochybně Austrálie, jako se nám dříve zdála Amerika."
To rádi uznáváme," odpověděl Paganel.
Což také kvituji," řekl major, "a využívám toho, abych varoval vaši představi vost a upozornil, že musíme přihlížet k těmto postupným a protichůdným nepochyb nostem. Kdož ví, zdali po Austrálii nám neposkytne jiná země stejnou jistotu
a zdali po opětovném marném pátrání se nám nebude zdát nepochybné, že máme
začít pátrat zase jinde?"
Glenarvan a Paganel na sebe pohlédli. Správnost majorových poznámek je
zarážela.
"Přál bych si proto," pokračoval Mac Nabbs, "abychom vše před odjezdem
do Austrálie ještě naposledy přezkoumali. Zde jsou listiny a mapy. Prozkoumejme
'202'
postupně všechna místa, jimiž třicátá sedmá rovnoběžka probíhá, a podívejme se,
zdali se nenajde jiná země, o které by se listiny jasně zmiňovaly."
"Nic snazšího a nic kratšího," odpověděl Paganel, "na této šířce není naštěstí
mnoho zemí."
"Podívejme se tedy," řekl major a rozvinul anglickou mapu světa v Mercatorově
průměru"), která zobrazovala celý zemský povrch.
Mapa byla rozevřena před lady Helenou a všichni ostatní se postavili tak, aby
mohli sledovat Paganelův výklad.
"Jak jsem vám už řekl," pravil zeměpisec, "když třicátý sedmý stupeň šířky
proběhne Jižní Amerikou, přetíná ostrovy Tristan da Cunha. Nuže, já tvrdím, že
ani jedno slovo z listin se nemůže vztahovat k těmto ostrovům."
Listiny byly pečlivě prozkoumány a všichni musili uznat, že Paganel má pravdu.
Souostroví Tristan da Cunha bylo jednomyslně zavrženo.
"Pokračujme," ujal se opět slova zeměpisec. "Atlantik opouštíme dva stupně
pod mysem Dobré naděje a přecházíme do Indického oceánu. Na naší cestě je jediné
souostroví, a to Amsterdam. Podrobme je téže zkoušce jako ostrovy Tristan da Cunha."
Po bedlivém porovnání byly vyloučeny i ostrovy Amsterdam. Žádné slovo, ať
již celé nebo ne, francouzské, anglické nebo německé, nehodilo se na toto souostroví
v Indickém oceáně.
"Nyní docházíme k Austrálii," pokračoval Paganel. "Třicátá sedmá rovno běžka vchází na tento kontinent na mysu Bernouilliho a opouští jej v zátoce Two fold. Jistě připustíte jako já, a bez jakéhokoliv překrucování textu, že anglické
slovo stra a francouzské slovo austral mohou platit o Austrálii. Věc je tak zřejmá,
že ji ani nedokazuji."
Každý souhlasil s Paganelovým závěrem. Všechny okolnosti mluvily pro tento
názor.
"Pojďme dále," řekl major.
"Prosím,"odpověděl zeměpisec, "cesta je snadná.Když opustíme zátoku
Twofold, překročíme mořskou úžinu prostírající se na východ od Austrálie a při cházíme na Nový Zéland. Především bych vám chtěl připomenout, že slovo contin,
ve francouzské listině znamená naprosto zřejmě continent.Kapitán Grant tedy
nemohl najít útulek na Novém Zélandě, protože to je jenom ostrov. Prozkoumejte,
porovnejte, přeházejte slova jakýmkoli způsobem a uvidíte, že je nemožné, aby se
nějak týkala této další země."
"Rozhodně ne,"odpověděl John Mangles, když podrobně porovnal listiny
a mapu světa.
"Ne," řekli Paganelovi posluchači i sám major, "ne, nemůže jít o Nový Zéland."
"A nyní," pokračoval zeměpisec, "na celé obrovské rozloze mezi tímto velikým
ostrovem a americkým pobřežím protíná třicátá sedmá rovnoběžka jenom jediný
neúrodný a pustý ostrůvek."

*) Nejběžnější způsob promítání kulovitého povrchu -Země do rovné plochy mapy.
204

"A ten se jmenuje? .." otázal se major.
"Podívejte se na mapu. Je to ostrov Maria-Theresa a na toto jméno v žádné ze
tří listin nic neukazuje."
"Nic," řekl Glenarvan.
"Nechávám teď na vás, přátelé, abyste rozhodli, nemluví-li vše s největší
pravděpodobností, neřku-li jistotou, pro australský kontinent."
"Nesporně mluví," odpověděli jednohlasně cestující a kapitán Duncana.
"Johne," obrátil se Glenarvan k Manglesovi, máte dost potravin a uhlí?"
"Mám, mylorde, důkladně jsem se zásobil v Talcahuanu, nehledě k tomu, že
v Kapském Městě si budeme moci palivo snadno doplnit."
"Pak tedy dejte rozkaz.."
"Ještě poznámku," přerušil major svého přítele.
"Prosím, Mac Nabbsi. "
"I když nám Austrálie dává nesporné vyhlídky na úspěch, nebylo by vhodné
zastavit se na den nebo dva na ostrovech Tristan da Cunha a Amsterdam? Leží na
naší cestě, takže to nebude znamenat zajížďku. Dovíme se tak, zdali tam Britannia
nezanechala stopy po svém ztroskotání."
"Nevěřící major," zvolal Paganel, "a nevzdá se a nevzdá."
"Jen bych se nerad vracel, kdyby náhodou Austrálie nesplnila naše naděje."
"Myslím, že taková opatrnost je na místě," odvětil Glenarvan.
"A já vás rozhodně nemíním od něčeho takového zrazovat," odtušil Paganel.
" Naopak."
"Nuže, Johne," řekl Glenarvan, "vyplujte k ostrovům Tristan da Cunha."
"Okamžitě, mylorde," odpověděl kapitán a odešel na palubu, zatímco Robert
a Mary Grantová zahrnuli lorda Glenarvana nejvřelejšími slovy díků.
Za chvíli se už Duncan vzdaloval od amerického pobřeží na východ a rozrážel
svou hbitou přídí vlny Atlantského oceánu.
,...,


KAPITOLA II. DRUHÁ,

TRISTAN DA CUNHA.
...

Kdyby byla jachta plula po rovníku, bylo by sto devadesát šest stupňů, jež dělí
Austrálii od Ameriky, či lépe řečeno mys Bernouilliho od mysu Corrientes, znamenalo
jedenáct tisíc sedm set šedesát zeměpisných mil. Ale na třicáté sedmé rovnoběžce
představuje těchto sto devadesát šest stupňů délky v důsledku tvaru naší zeměkoule
jenom devět tisíc čtyri sta osmdesát mil. Od amerického pobřeží na ostrovy Tristan
da Cunha je to dva tisíce jedno sto mil a John Mangles doufal, že tuto vzdálenost
urazí za deset dní, pokud nebudou rychlost jachty brzdit východní větry. Mohl však
být zcela spokojen. Kvečeru se vítr znatelně utišil a pak se obrátil, takže Duncan
mohl na klidném moři rozvinout všechny své vynikající vlastnosti.
Cestující se ještě téhož dne vpravili do všech zvyklostí života na palubě. Ani
se jim nezdálo, že nebyli celý měsíc na lodi. Po vodách Pacifiku prostíraly se nyní
před jejich zraky vody Atlantiku a všechna moře jsou si až na nějaký nepatrný
odstín velmi podobná. Živly, které podrobily Glenarvana a jeho druhy tolikerým
zkouškám" jako by se teď spojily, aby jim pomáhaly. Oceán byl klidný, vítr vál
z příznivé strany .a všechno plachtoví, dmoucí se v západním větru, napomáhalo
neúnavné páře nashromážděné v lodním kotli.
Cesta uběhla tedy rychle a bez jakýchkoliv příhod či nehod. S nadějí hleděli
všichni vstříc australským břehům. Předpoklady se měnily v jistotu. Všichni mluvili
o kapitánu Grantovi, jako kdyby ho měla jachta vzít na palubu v určeném přístavu.
Jeho kabina a lůžka jeho dvou druhů byla již připravena. Mary Grantová mu vše
sama přichystala a vyzdobila. Kabinu pro něho uvolnil Mr Olbinett. Přestěhoval se
do pokoje paní Olbinettové. Tato kabina sousedila se slavným číslem šest, které si
na palubě Scotie zamluvil Jacques Paganel.
Tam byl učený zeměpisec skoro stále zavřený. Od rána do večera pracoval
na díle nazvaném Nádherné prožitky zeměpisce v argentinských pampách. Bylo ho
slyšet, jak si vzrušeně deklamuje svá elegantní souvětí, a nejednou se zpronevěřil
Múze dějin Klió, aby ve svém zanícení vzýval božskou Kalliopé, která inspiruje
veliká díla epická.
Paganel se tím ostatně netajil. Cudné sestry Apollonovy pro něho rády opouštěly
vrcholky Parnasu nebo Helikónu.*) Lady Helena mu k tomu upřímně blahopřála.
Rovněž major mu gratuloval k těmto mytickým návštěvám.
Ale hlavně, milý Paganele," dodal, "žádné roztržitosti, a kdybyste si náhodou
zamanul učit se australsky, ne abyste se tomu učil z čínské mluvnice

*) Podle řeckého bájesloví řídily prý všechnu duševní činnost lidí sestry
Apollona, zvané Múzy. Bylo jichdevět a sídlily na řeckých horách Parnasu a Helikónu.
206'

Na palubě bylo tedy všechno v nejlepším pořádku. Lord a lady Glenarva novi s porozuměním pozorovali Johna Manglese a Mary Grantovou. Nespatřovali
v jejich citech nic závadného, a zvláště když John o věci nemluvil, bylo lépe ne všímat si toho.
" Co by tomu řekl kapitán Grant?" pravil jednoho dne Glenarvan lady Heleně.
"Řekl by, že John je Mary hoden, milý Edvarde, a nijak by se nemýlil."
Jachta se zatím blížila k cíli. Pět dní po tom, kdy ztratila z dohledu mys Cor rientes, 16. listopadu, začaly vanout příznivé západní větry, jichž zhusta využí vají proti pravidelným jihovýchodním větrům lodi obeplouvající jižní cíp Afriky.
Duncan rozvinul plachty po levém boku a závratnou rychlostí plul pod svou vele plachtou, besanem, plachtou košovou, brámovou a vrcholovou i pod závětrov kami a stěhovkami. Lodní šroub nestačil zabírat do ubíhajících vln, jež příď lodi
rozrážela, jako kdyby závodila s rychlými jachtami Královského temžského jacht klubu.
Příštího dne spatřili, že oceán je pokryt nesmírnými chaluhami jako obrovský
rybník zarostlý trávou. Vyhlížel jako (sargasové moře"), zaplněné zbytky stromů
a rostlin, vyrvaných z okolních pastvin. Duncan klouzal zde jako po nějaké dlouhé
prérii, kterou Paganel správně přirovnával k pampám. loď poněkud zpomalila rychlost.
Dvacet čtyři hodiny poté zahalekal za svítání hlídkující námořník.
" Země!" zvolal.
" Kterým směrem?" otázal se Tom Austin, který měl službu.
"Po větru," odpověděl námořník.
Po tomto výkřiku vždycky nastává rozruch, a tak se paluba jachty okamžitě
zaplnila. Vzápětí se vynořil ze záďové nástavby dalekohled a hned za ním Jacques
Paganel.
Učenec zamířil svůj přístroj udaným směrem a neviděl nic, co by se podobalo zemi.
" Podívejte se do oblak," řekl mu John Mangles.
"Opravdu," odpověděl Paganel, "vypadá to jako nějaký horský hrot, ale není
ho téměř ani vidět."
"To je Tristan da Cunha," dodal John Mangles.
"Mám-li tedy dobrou paměť," odvětil učenec,jsme od něho vzdáleni přes
osmdesát mil, protože sedm tisíc stop vysoký špičák Tristanu je z této vzdálenosti
viditelný."
"Zcela správně," odpověděl kapitán John.
O několik hodin později bylo již docela dobře vidět na obzoru vysoké a srázné
souostroví. Kuželovitý vrchol Tristanu se černě rýsoval na zářivém pozadí nebe, zbar veném paprsky vycházejícího slunce. Zanedlouho vynikl ze spousty skal hlavní ostrov,
jenž dal celému souostroví jméno a leží na vrcholu trojúhelníka tvořeného souostrovím.
Tristan da Cunha leží na 37 o 8' jižní šířky a 10 o 44' západní délky od green *) Sargasové moře -, část Atlantského oceánu zarostlá plovoucí loukou hnědých řas, jejichž latinský
název je Sargassum.
207'
Nightingale, deset mil na jihovýchod, doplňují osamělé souostroví v této části oceánu.
Okolo poledne již rozeznali oba hlavní orientační body, jimiž se řídí námořníci, totiž
v rohu ostrova Innaccessible skálu, která se velmi podobá plachetní lodi, a na
špici ostrova Nightingale dva ostrůvky, podobné troskám pevnůstky. Ve tři hodiny
¨
vplouval Duncan do zátoky Falmouth u ostrova Tristan da Cunha, chráněné proti
západním větrům mysem Help čili mysem Pomoci.
Tam kotvilo několik velrybářských člunů, určených pro lov tuleňů a jiných
mořských živočichů, jichž je u břehů ostrova nesmírně mnoho.

*) Greenwichský poledník je nultý poledník. Prochází londýnskou hvězdárnou v Greenwichi..
208'

John Mangles vyhlížel vhodné místo k zakotvení, protože pro tyto otevřené
rejdy bývají severozápadní a severní větry velmi nebezpečné. Právě zde se v roce
1829 potopila anglická briga Julia s celým mužstvem i nákladem. Duncan, se při blížil na půl míle ke břehu a zakotvil v hloubce dvaceti sáhů na skalnatém dně.
Cestující ihned nasedli do velkého člunu a vystoupili na hebký černý písek, přejemné
to zbytky vápencových skal ostrova.
Hlavním městem celého souostroví Tristan da Cunha je vesnička ležící v zátoce
na velkém, zurčivém potoce. Bylo tam na padesát dosti úhledných domů, rozložených
s geometrickou pravidelností, která se zdá posledním slovem anglické architektury.
Za miniaturním městem se prostíralo patnáct set hektarů plání,ohraničených
spoustami lávy. Nad touto plošinou se zdvihal kuželovitý vrchol sopky do výše sedmi
tisíc stop.
Lorda Glenarvana přijal guvernér, který spadá pod anglickou kolonii v Kap sku. Glenarvan se ho ihned dotázal na Harryho Granta a na Britannii. Obě jména
zde byla naprosto neznámá. Ostrovy Tristan da Cunha jsou stranou lodních cest,
a proto jsou jen málo navštěvovány. Od slavného neštěstí Blendon-Hallu, který
narazil na skály ostrova Innaccessible, ztroskotaly u hlavního ostrova jenom dvě
lodi, Primauguet v roce 1845 a americký trojstěžník Philadelphia v roce 1857.
Statistika námořních neštěstí, k nimž došlo na těchto březích, omezuje se jenom
na tyto tři případy.
Glenarvan ani nečekal, že zde získá nějaké bližší zprávy, a dotazoval se guver néra ostrovů jenom proto, aby učinil zadost svému svědomí. Dokonce vyslal i loďní
čluny, aby obepluly ostrov, jehož obvod měří necelých sedmnáct mil. Londýn nebo
Paříž by se na něj nevešly, i kdyby byl třikrát větší.
Během tohoto pátrání se cestující Duncana procházeli po vesnici a po soused ním pobřeží. Obyvatelstvo ostrova Tristan da Cunha nečítá ani sto padesát hlav.
Jsou to Angličané a Američané a jejich manželkami jsou černošky nebo Hoten totky z Kapska.
Procházka našich turistů, šťastných, že cítí pevnou půdu pod nohama, vedla
podél pobřeží sousedícího s velikou obdělanou plání, jedinou na celém ostrově.
Všude jinde tvoří pobřeží strmé a vyprahlé lávové útesy, kde žijí statisíce velkých
albatrosů a hloupých tučňáků.
Když sicestující prohlédli skály sopečného původu, vraceli se na planinu.
Tu a tam zurčely četné a bystré prameny, napájené věčnými horskými sněhy.
Zelenalo se zde mnoho keřů, na nichž bylo ptáků snad víc než květů. Nad zele nými pastvinami vyčníval jediný obrovský strom, dvacet stop vysoký druh phy lica. Popínavé acaeny s pichlavými bobulemi, statné lomarie s propletenými vlákny,
merlíky, jejichž balšámovou vůní těžce a pronikavě voněl přímořský vítr, mechy,
planý celer a kapradiny tvořily nečetnou, ale hojnou květenu ostrova. Bylo vidět,
že tento vyvolený ostrov je pod blahodárným vlivem věčného jara. Paganel tvrdil,
že zde je řeckou mytologií vybájená Ogygie,ostrov obydlený vílami. Na vrhoval lady Glenarvanové, aby si vyhlédla nějakou jeskyni a představovala tam
' 209'
královnuvíl Kalypsó, při čemž sám by se prý spokojil úlohou "některé vílyz její
družiny".
Za takového hovoru se výletníci, plni obdivu, vraceli na jachtu, až když se
začalo stmívat. Kolem vesnice se pásla stáda volů a skopců. Bohaté lány obilí,
kukuřice a zeleniny, dovezených sem před čtyřiceti lety, sahaly téměř až do ulic
hlavního města.
V okamžiku, kdy lord Glenarvan vystupoval na palubu, přirazily k lodi i čluny
z Duncana. V několika hodinách obepluly celý ostrov. Za jízdy nikde nenarazily na
žádnou stopu po Britannii. Jejich okružní plavba měla tedy jenom ten výsledek, že
mohli s konečnou platností škrtnout ostrov Tristan da Cunha z dalšího pátrání.
Duncan mohl nyní opustit toto africké souostroví a pokračovat v cestě na vý chod. Neodjel téhož večera jen proto, že Glenarvan dovolil mužstvu uspořádat lov
na četné tuleně, známé pod jmény mořská telata, lvi, medvědi a sloni. Bylo jich na
březích zátoky Falmouth nespočetně. Kdysi se ve vodách ostrova rády zdržovaly
i dobromyslné velryby, ale pronásledovalo je a lovilo tolik rybářů, že zde už téměř
žádné nebyly. Jmenovaných obojživelníků tu však byla naopak celá stáda. Mužstvo
jachty se rozhodlo, že v noci bude lovit a příštího dne zpracovávat jejich tuk do
zásoby. Proto byl odjezd Duncana odložen na pozítří 20. listopadu.
Při večeři uvedl Paganel několik velmi zajímavých podrobností o ostrovech
Tristan da Cunha. Jeho posluchači se dověděli, že souostroví bylo objeveno v roce
1506 Portůgalcem Tristanem da Cunhou, druhem Albuquerquovým, a že zůstalo
po více než sto let zcela neprozkoumáno. Ostrovy byly pokládány, a to zcela prá vem, za hromosvod bouří a neměly lepší pověst než Bermudy. Nebyly tedy téměř
vyhledávány a žádná loď u nich nepřistávala, pokud k nim nebyla zahnána atlant skými orkány.
V roce 1697 přistaly u souostroví tři holandské lodi z Indické společnosti a stano vily jeho zeměpisné souřadnice, které pak v roce 1700 ověřil velký astronom Halley.
V letech 1712 a 1767 je navštívilo několik francouzských mořeplavců a zejména
La Pérouse, kterého sem za jeho slavné cesty v roce 1785 zavedl vědecký zájem.
Ostrovy, do té doby tak málo navštěvované, zůstávaly stále neobydlené, až
se v roce 1811 pokusil o jejich kolonizaci Američan Jonathan Lambert. Přistal zde
s dvěma druhy a statečně se pustil do pionýrské práce. Když se anglický guvernér
z mysu Dobré naděje dověděl, že si vedou úspěšně, nabídl jim anglický protektorát.
Jonathan souhlasil a vztyčil na své chýši anglickou vlajku. Zdálo se, že bude v klidu
a míru vládnout "svým poddaným", jednomu starému Italovi a jednomu portugal skému míšenci, ale jednoho dne se při průzkumu pobřeží své říše utopil anebo byl
utopen, což se přesně neví. Nadešel rok 1816. Napoleon byl uvězněn na Svaté
Heleně, a aby byl lépe střežen, vyslala Anglie posádku na ostrov Ascension a na
další ostrov Tristan da Cunha. Posádku na Tristanu tvořila dělostřelecká setnina
z Kapska a oddíl Hotentotů. Zůstala zde až do roku 1821 a po smrti vězně ze Svaté
Heleny byla převezena zpět do Kapska.
"Jediný Evropan," dodal Paganel, ",desátník, Skot ..."
210'

"Cože! Skot!" zvolal major, protože jeho krajané ho vždycky obzvláště zajímali.
"Jmenoval se William Glass," odpověděl Paganel "a zůstal na ostrově se svou ženou
a s dvěma Hotentoty. Krátce poté se ke Skotovi připojili dva Angličané, jeden námoř ník a jeden temžský rybář, bývalý dragoun argentinské armády, a koncem roku 1821
nalezl útočiště na ostrově Tristan ještě jeden z trosečníků z Blendon-Hallu se svou
¨
ženou. Tak čítal ostrov v roce 1821 šest mužů a dvě ženy. V roce 1829 měl již sedm
mužů, šest žen a čtrnáct dětí. V roce 1835 dosáhl počet čtyřiceti a nyní je troj násobný."
" A aby byla historie ostrova Tristan da Cunha úplná," pokračoval Paganel,
"dodal bych ještě, že si zaslouží právě tak jako ostrov Juan Fernandez pověst
ostrova robinzonů. Jestliže totiž na Fernandezu byli postupně nuceni žít o samotě
' 211'

dva námořníci, pak na Tristanu se stalo málem totéž dvěma vědcům. V roce 1793,
zbloudil zde jeden z mých krajanů, přírodopisec Aubert Dupetit-Thouars, při vášni vém sběru rostlin a podařilo se mu dostihnout loď až v okamžiku, kdy kapitán zdvihal
kotvy. V roce 1824 zůstal na ostrově osm měsíců opuštěn váš krajan, milý Glenar vane, výborný malíř August Earle. Jeho kapitán zapomněl, že je malířna souši,
a odplul do Kapska."
"Tady se dá mluvit o roztržitém kapitánovi," odpověděl major. "Nebyl to
náhodou váš příbuzný, Paganele?"
"Sice nebyl, ale zasluhoval by si to."
Zeměpiscovou odpovědí rozhovor skončil.
Mužstvo Duncana mělo v noci dobrý úlovek a padesát velkých tuleňů se mu selo rozloučit seživotem.Když Glenarvan povolil jednou lov,nemohl zakázat
zužitkování ulovených zvířat. Příští den se tedy sbíral tuk a zpracovávaly kůže uži tečných obojživelníků. Cestující přirozeně i druhý den zastávky podnikli nový
výlet na ostrov. Glenarvan a major si vzali s sebou pušky, aby zkusili lovecké štěstí
na zvěři. Při této návštěvě došli až k úpatí hory, kde je půda poseta zvětralými
spoustami, vyvřelinami, pórovitou a černavou lávou a různými sopečnými úlomky.
Úpatí hory bylo zavaleno změtí nepevných skalisk.Nebylo možno pochybovat
o povaze tohoto obrovského kužele a anglický kapitán Carmichael jej právem označil
za vyhaslou sopku.
Lovci zpozorovali několik kanců. Jednoho z nich skolila majorova kulka. Gle narvan sestřelil jen několik párů černých koroptví, z nichž měl palubní kuchař
udělat znamenité ragú. Na výše položených plošinách spatřili lovci mnoho koz.
Krásné, nebojácné a statné divoké kočky zde byly nebezpečné i psům a dalo se
předpokládat, že se z nich jednou vyvinou velice vzácné šelmy.
V osm hodin se všichni vrátili na palubu a v noci opustil Duncan ostrov Tristan
da Cunha, aby jej už nikdy nespatřil.
,...,


KAPITOLA III. TŘETÍ,

OSTROV AMSTERDAM..
...

John Mangles měl v úmyslu doplnit svou zásobu uhlí na mysu Dobré naděje.
Musil se tedy poněkud vzdálit od sedmatřicáté rovnoběžky a dostat se o dva stupně
severněji. Duncan byl nyní v pásmu pasátních větrů a zachytil silné západní větry,
velmi příznivé jeho plavbě. V necelých šesti dnech urazil třináct set mil, které dělí
ostrov Tristan da Cunha od jižního cípu Afriky. 24. listopadu ve tři hodiny odpo ledne spatřili Stolovou horu a o něco později ukazoval John horu Signálovou, která
vyznačuje vjezd do zátoky. Vplul do ní před osmou hodinou a zakotvil v přístavu
Kapského Města.
Paganel jako člen Zeměpisné společnosti přirozeně věděl, že jižní hranice Afriky
byla poprvé spatřena v roce 1486 portugalským admirálem Bartolomeem Diazem
a obepluta až v roce 1497 slavným Vaskem da Gamou. Jak by to byl Paganel ne věděl,když Camoés opěvuje tohoto velkého mořeplavce ve svých Lusovcích.Při
té příležitosti však učinil zajímavou poznámku, že kdyby byl Diaz v roce 1486,
tedy šest let před první cestou Kryštofa Kolumba, obeplul mys Dobré naděje, bylo
by se tím objevení Ameriky odsunulo na neurčito.Vždyť cesta kolem tohoto mysu
byla nejkratší a nejpřímější cestou do Východní Indie. A co jiného hledal velký
janovský mořeplavec, když se pustil na západ, ne-li kratší cestu do země koření?
Jakmile by byl mys obeplut, stala by se Kolumbova výprava bezúčelnou a možná
že by ji byl nepodnikl.
Kapské Město, ležící na jihu Kapské zátoky, bylo založeno roku 1652 Holan ďanem Van Riebeckem.Bylo hlavním městem důležité kolonie,která připadla
podle smlouvy z roku 1815 Anglii. Cestující Duncana využili zastávky, aby si město
prohlédli. Měli na procházku jenom dvanáct hodin, protože kapitán John potřeboval
na doplnění zásob pouze jediný den a protože se chtěl vydat na další cestu 26. listo padu ráno.
Ostatně ani nepotřebovali víc času na prohlídku pravidelných čtverečků této
šachovnice, která se jmenuje Cape Town -, Kapské Město. Tak se aspoň vyjádřil
Paganel. Když člověk zhlédne zámek tyčící se na jihovýchodě města, vládní palác
a zahradu,burzu,muzeum,kamenný kříž,který tam v dobách svého objevu
postavil Bartolomeo Diaz,a když popije sklenku pontajského, nejlepšího vína
ze zdejších vinic v Constancii, nezbývá než odjet. Duncan vyplul pod kosatkou,
létavkou, veleplachtou a košovkou a za několik hodin poté obeplul slavný mys
Bouří, jemuž dal optimistický portugalský král Jan I I. zcela nevhodné jméno mys
Dobré naděje. '
Dva tisíce devět set mil dělících mys od ostrova Amsterdamu bylo na klidném
moři a za příznivého větru záležitostí dvanácti dní. Mořeplavci si nemohli stěžovat
' 213'

na živly, neboť jim byly víc nakloněny než cestovatelům v pampách. Vzduch a voda,
které se proti nim spikly na pevné zemi, hnaly je nyní spojenými silami vpřed.
"Ach moře, moře!" opakoval Paganel. "Na tomto poli se znamenitě uplatňují
lidské síly a loď je skutečný dopravní prostředek civilizace! Jen považte, přátelé!
Kdyby zeměkoule byla jedinou obrovskou pevninou, neznali bychom z ní v devate náctém století ještě ani tisícinu! Podívejte se, jak to vypadá v nitru velikých území.
Do sibiřských stepí, do plání Střední Asie, do afrických pouští, do amerických
prérií, do rozlehlých končin Austrálie, do zamrzlých samot pólů se člověk sotva
odvažuje; nejsmělejší tam couvá a nejstatečnější padá. Nelze tudy projít. Dopravní
prostředky jsou nedostačující.Horko a nemoci, divocí domorodci, to všechno
jsou nepřekonatelné překážky. Dvacet mil pouští dělí lidi více než pět set mil oceánu!
Lidé na dvou protilehlých pobřežích jsou sousedy, ale jsou cizinci, jakmile je dělí
les! Anglie je spojena s Austrálií, kdežto Egypt se například zdá na milióny mil
vzdálen od Senegalu a Peking protinožcem Petrohradu! Přes moře se dnes dosta neme snáze než přes sebemenší Saharu a jen moři vděčíme, že se mezi pěti částmi
světa vytvořily příbuzenské vztahy."
Paganel mluvil se zápalem a ani major nemohl vytknout jediné slovo tomuto
chvalozpěvu na oceán. Kdyby bylo při pátrání po Harrym Grantovi nutno sledovat
sedmatřicátou rovnoběžku po pevnině, nemohli by se o takovou věc pokusit. Bylo
zde však moře a to unášelo statečné zachránce od jedné pevniny ke druhé, takže se
před nimi 6. prosince za rozbřesku dne vynořila z lůna 'vln 'nová hora.
Byl to ostrov Amsterdam, ležící na 37 o 47' jižní šířky a na 7724' západní délky,
jehož vysoký vrcholek je za jasného počasí viditelný na padesát mil. V osm hodin
se jeho ještě neurčitý tvar dosti přesně podobal Tenerifu.
"A proto se," řekl Glenarvan, "podobá ostrovu Tristan da Cunha."
"Velmi správný závěr," odpověděl Paganel, "podle oné geometrografické zásady,
že dva ostrovy podobající se ostrovu třetímu jsou si také navzájem podobné. Do dám ještě, že ostrov Amsterdam je a byl stejně bohatý na tuleně a robinzony jako
Tristan da Cunha."
"Robinzoni se tedy vyskytují všude?" otázala se lady Helena.
"Na mou věru, mylady," odpověděl Paganel, "znám jen málo ostrovů, které
nebyly svědky podobného dobrodružství, a náhoda napsala román vašeho nesmrtel ného krajana Daniela Defoea dávno před ním."
" Pane Paganele," řekla Mary Grantová, "dovolil byste mi jednu otázku?"
"Třebas dvě, drahá miss, a rád vám na ně odpovím. "
"Dobře," pokračovala dívka, "vyděsilo by vás hodně, kdybyste se octl zcela
sám na pustém ostrově?"
"Mne?" zvolal Paganel.
"Prosím vás, příteli," řekl major; "snad nám nechcete říci, že je to vaše nej vroucnější přání! "
"To netvrdím," odvětil zeměpisec, "ale takové dobrodružství by mi celkem
ani nebylo proti mysli. Zařídil bych si nový život. Lovil bych zvěř a ryby, v zimě
'214'
bych se usídlil v jeskyni a v létě na stromě, pro své zásoby bych si zřídil sýpky,
zkrátka bych ostrov kolonizoval."
"Jenom pro sebe?"
"Jenom pro sebe, když by to bylo nutné. Ostatně kdy je člověk doopravdy
sám? Cožpak si nemůže zvolit přátele z říše živočišné, ochočit si užitečnou kozičku,
žvatlavého papouška nebo roztomilou opičku? A kdybyvámnáhodapřivedla
takového druha, jako byl věrný Pátek, co byste chtěla víc? Dva přátelé na skále,
vždyť nemůže být šťastnějších lidí! Představte si majora a mne ..."
"Děkuji," odpověděl major, "nemám ani v nejmenším chuť hrát úlohu Robin sona a hrál bych ji velmi špatně."
"Drahý pane Paganele," odpověděla lady Helena, "už se zase necháváte svou
obrazotvorností unášet do říše fantazie. Já si však myslím, že skutečnost se hodně
liší od snu. Básníte jenom o těch smyšlených robinzonech, kteří byli vrženi na
pečlivě vybrané ostrovy a s nimiž příroda jednala jako s mazlíčky! Vidíte jenom
příjemnou stránku celé věci!"
"Jakže, mylady!Vy nesouhlasíte s tím, že by člověk mohl být šťasten na
pustém ostrově?"
"Vůbec ne. Člověk je tvor společenský, a nikoli samotářský. Samota může vést
jenom k zoufalství. To je otázka času. Je možné, že hmotné starosti a životní potřeby
zaměstnávají nešťastníka, který se stěží zachránil z vln, a že okamžité požadavky
mu zakrývají budoucí hrozby. Ale co si asi myslí, -jak asi trpí, když pocítí svou
samotu, když je tak vzdálen ode všech lidí a nemá naději, že kdy spatří svou vlast
a své nejmilejší? Takový ostrůvek je celý jeho svět. Z celého lidstva zůstává jen on
samojediný, a když přijde smrt, děsivá smrt v takové samotě, umírá jako poslední
člověk v poslední den světa. Věřte mi, pane Paganele, lépe je nebýt na místě takového
člověka!"
Paganel, ač nerad, kapituloval před důvody lady Heleny. Ale hovor o přednos techa nevýhodách samoty pokračoval až do chvíle, kdy Duncan zakotvil na míli
od břehu ostrova Amsterdamu.
Toto osamělé souostroví v Indickém oceáně tvoří dva samostatné ostrovy,
vzdálené od sebe asi třiatřicet mil. Oba ostrovy leží na stejném poledníku jako
Indický poloostrov. Na severu je ostrov Amsterdam neboli Saint Pierre, na jihu
ostrov Saint Paul. Nutno však poznamenat, že zeměpisci a mořeplavci tyto dva
ostrovy často zaměňovali.
Ostrovy byly objeveny v prosinci 1796 Holanďanem Vlamingem a potom pro zkoumány Entrecasteauxem, který vedl výpravu lodí Espérance a Recherche na
pomoc La Pérousovi. Od této výpravy se právě datuje zaměňování obou ostrovů.
Mořeplavec Barrow, Beautemps-Beaupré v Entrecasteauxově atlasu, dále Horsburg,
Pinkerton a jiní zeměpisci neustále popisovali ostrov Saint Pierre jako ostrov Saint
Paul a naopak. Důstojníci rakouské fregaty Novara se v roce 1859 při cestě kolem
světa tohoto omylu uvarovali a Paganel si vytkl jako svůj zvláštní úkol uvést tyto
omyly na správnou míru.
'215,

Ostrov Saint Paul, ležící na jih od ostrova Amsterdamu, je jenom neobydlený
ostrůvek, jejž tvoří kuželovitá hora, patrně vyhaslá sopka. Naproti tomu ostrov
Amsterdam, k němuž se cestující Duncana vypravili v člunu, má asi dvanáct mil
v obvodu. Je obýván několika dobrovolnými vyhnanci, kteří si zvykli na smutný
život. Jsou to hlídači rybářské stanice, jež patří jako celý ostrov jistému panu
¨
Otovanovi, obchodníku zRéunionu. Tento panovník, který nebyl dosud uznán
evropskými velmocemi, přichází zde na pětasedmdesát až osmdesát tisíc franků
ročního důchodu, a to pouhým výlovem, solením a prodejem "cheilodactyla", zná mého pod méně učeným názvem treska.
Ostrovu Amsterdamu bylo jinak souzeno, aby se stal a zůstal francouzským.
Zprvu náležel právem prvního osidlovatele panu Caminovi, loďaři ze Saint Denisu
' 216,

na ostrově Bourbonu, což je starší název ostrova Réunionu. Pak byl na základě jakési
mezinárodní smlouvy postoupen jistému Polákovi, který jejobdělával s mada gaskarskými otroky. Ale nakonec se z polského ostrova stal opět ostrov francouzský
'v rukou páně Otovanových.
Když u něho 6. prosince 1864 Duncan přistál, čítalo jeho obyvatelstvo tři duše,
jednoho Francouze a dva míšence, kteří byli zaměstnáni u obchodníka a majitele
ostrova. Paganel tedy mohl stisknout ruku svému krajanovi panu Viotovi, tehdy
již značně letitému. Tento "dobrý kmet" je velice přívětivě uvítal na svém ostrově.
Šťastný den pro něho, že mohl přjvítat tak milé cizince. Saint Pierre navštěvují
jenom lovci tuleňů a nečetní velrybáři, vesměs lidé hrubšího zrna.
Pan Viot představil také oba mulaty. S několika kanci žijícími uvnitř ostrova
a s několika tisíci hloupých tučňáků byli jediným živým obyvatelstvem ostrova.
Domek, v němž žili tři ostrované, stál na konci přirozeného přístavu na jihozápadě,
vytvořeného sesutím části hory.
OstrovSaint Pierre byl útočištěm trosečníků ještě před vládouOtovana I.
Paganel vzbudil živý zájem svých posluchačů tím, že první vyprávění začal slovy:
Příběh dvou Skotů opuštěných na ostrově Amsterdamu.
Bylo to v roce 1827. Anglická loď Palmira, plující kolem ostrova, spatřila, že
tam stoupá do vzduchu kouř. Kapitán se přiblížil ke břehu a po chvíli uviděl dva
muže, kteří na loď zoufale mávali. Vyslal na ostrov člun a ten přivezl dvaadvaceti letého Jakuba Paina a čtyřicetiosmiletého Roberta Proudfoota. Oba nešťastníci
se už ani nepodobali lidem. Osmnáct měsíců zde živořili v bídě, nedostatku a utrpení,
téměř bez potravin a bez sladké vody, živíce se škeblemi, rybami, které ulovili
na mizerný ohnutý hřebík, a kanečky, které se jim občas podařilo chytit v běhu.
Mnohdy byli bez jediného sousta i tři dni, bděli jako vestálky u ohně, zapáleného
posledním kouskem troudu, nenechávali oheň nikdy vyhasnout a nosili jej s sebou
při všech výpravách jako nejdrahocennější věc. Paina a Proudfoota vysadil
na ostrově škuner, který zde lovil tuleně. Podle zvyku rybářů zde měli měsíc zůstat
a zpracovat do návratu lodi zásobu tuku a koží. Škuner se už neukázal. Po pěti
měsících přirazila k ostrovu Hope, vracející se do Van Diemenu, ale její kapitán
odmítl z nevysvětlitelného barbarského rozmaru vzít oba Skoty na palubu. Odplul,
nezanechav jim jediný suchar, jedinou zápalku,a oba nešťastníci by byli jistě
zanedlouho zahynuli, kdyby je byla při své cestě kolem ostrova nevzala na palubu
Palmira.
Druhý příběh, o němž se zmiňují dějiny ostrova Amsterdamu -, pokud taková
skála může mít dějiny -, je příběh kapitána Pérona, tentokrát Francouze.Tento
příběh ostatně začíná i končí stejně jako příběh obou Skotů; dobrovolný pobyt na
ostrově, loď se nevrátí a cizí loď, kterou větry náhodou zanesou k souostroví, zachra ňuje trosečníky po čtyřicetiměsíční robinzonádě.Ale pobyt kapitána Péronase
vyznačuje krvavým dramatem, které se v mnohém ohledu podobá smyšleným pří hodám Defoeova hrdiny po jeho návratu na ostrov.
Kapitán Péron se dal vysadit na ostrov se čtyřmi námořníky, dvěma Angličany
' 217'

a dvěma Francouzi. Měl zde patnáct měsíců lovit tuleně. Lov byl úspěšný. Když
však uplynulo patnáct měsíců a loď se nevracela, začaly dostávat mezinárodní
vztahy trhliny, protože se pomalu ztenčovala zásoba potravin. Oba Angličané se
proti kapitánóvi Péronovi vzbouřili a ten by byl jejich rukou zahynul, kdyby mu
nepomohli jeho krajané. Od té doby se obě strany ve dne v noci střežily, bez ustání
¨
zůstávaly ozbrojené, hned nabývala vrchu jedna, hned druhá, a tak žili všichni ve
strašlivé bídě a úzkosti. A jistě by byla nakonec jedna strana zničila druhou, kdyby
tyto nebožáky, kteří se pro mizernou 'národnostní otázku znepřátelili na holé skále
v Indickém oceáně, neodvezla do vlasti jakási loď.
Takové to byly příhody. Dvakrát se tak stal ostrov Amsterdam domovem
opuštěných námořníků a dvakrát je náhoda zachránila před bídou a smrtí. Od těch
'218'

dob však neztroskotala u ostrovních břehů žádná loď. Trosky lodi by moře jistě
vyvrhlo na pobřeží a trosečníci by se byli dostali na rybářskou stanici pana Viota.
A stařec žil na ostrově již dlouhá léta a nikdy se mu nenaskytla příležitost, aby
mohl prokázat obětem moře své pohostinství. O Britannii a kapitánu Grantovi
nic nevěděl. Ani ostrov Amsterdam, ani ostrůvek Saint Paul, kam rybáři často
dojížděli, nebyl dějištěm neštěstí Britannie.
Glenarvan nebyl ani překvapen, ani zarmoucen Viotovou odpovědí. Jeho dru hové a on na těchto rozličných zastávkách nehledali místa, kde kapitán Grant byl,
nýbrž kde nebyl. Chtěli si prostě ověřit, že na těchto různých místech rovnoběžky
nikdy nebyl. Odjezd Duncana byl tedy stanoven na příští den.
Až do večera si cestující prohlíželi ostrov, který je napohled velice zajímavý.
Ale jeho zvířena a květena by nevydaly ani na osmerkový sešitek toho nejrozvláč nějšího přírodopisce. Třídy čtvernožců,ptáků,ryb a kytovců zastupovalo zde
jenom několik divokých kanců, sněhových buřňákú, albatrosů, okounů a tuleňů.
Z černavé lávy místy unikaly a nad sopečnou půdou se táhly husté páry horkých
vřídel a železitých pramenů.Několik těchto pramenů dosahovalo velmi vysoké
teploty. John Mangles ponořil do jednoho Fahrenheitův teploměr a ten ukázal sto
sedmdesát šest stupňů*). Ryby ulovené několik kroků odtud v moři uvařily se v této
téměř vroucí vodě pramenů za pět minut. Z toho důvodu se Paganel v prameni
raději nevykoupal.
Navečer po pěkné procházce se Glenarvan s přívětivým panem Viotem rozloučil.
Každý přál starci na jeho opuštěném ostrůvku vše nejlepší. Pan Viot na oplátku
popřál cestovatelům mnoho zdaru při jejich výpravě a člun Duncana odvezl cestující
zpět na palubu.

*)

KAPITOLA IV. ČTVRTÁ,

JAK SE JACQUES PAGANEL A MAJOR MAC NABBS VSÁZELI..
...

Ve tři hodiny ráno 7. prosince to již v lodních kotlech Duncana vřelo. Zaracho tilo vratidlo. Kotva se napřímila, uvolnila se z písčitého dna, vyhoupla se k rumpálu,
šroub začal pracovat a jachta vyplula na širé moře. Když cestující vystoupili v osm
hodin na palubu, ztrácel se už ostrov Amsterdam v mlhách obzoru. Začínal poslední
úsek cesty po třicáté sedmé rovnoběžce a k australskému pobřeží zbývalo tři tisíce
mil. Povane-li západní vítr ještě dvanáct dnů a zůstane-li moře klidné, dosáhne
Duncan cíle své cesty.
Mary Grantová a Robert se s dojetím dívali do vln, které Britannia pravdě podobně brázdila několik dní před svým ztroskotáním. Zde možná kapitán Grant
na své poškozené lodi s hrstkou námořníků zápolil se strašnými vichřicemi Indic kého moře a byl unášen nezadržitelnou silou k pobřeží. John Mangles ukazoval
dívce mořské proudy vyznačené na lodní mapě a vysvětloval jí jejich směr. Jeden
z těchto proudů směřuje napříč Indickým oceánem a jeho účinek je pociťován
právě tak na Pacifiku jako na Atlantiku. A Britannia bez stěžňů a bez kormidla,
tedy bezbranná proti moři a větru, byla tak nejspíš hnána proti pobřeží a roz tříštila se na něm.
Zde však vyvstávala jedna otázka. Poslední zprávy o kapitánu Grantovi se
datovaly z Callaa 30. května 1862, jak uváděly Obchodní a lodní zprávy. Jak se
mohla Britannia octnout v Indickém oceáně už 7. června 1862, to jest týden po
vyplutí od peruánských břehů? Paganel podal tak pravděpodobné vysvětlení této
věci, že uspokojilo i největší pochybovače.
Bylo to 12. prosince večer, šest dní po odjezdu z ostrova Amsterdamu. Lord
a lady Glenarvanovi, Robert a Mary Grantovi, kapitán John, Mac Nabbs a Paganel
se bavili na záďové nástavbě. Jako obvykle se mluvilo o Britannii. Na palubě se
nemyslilo na nic jiného. A právě v té chvíli byla bezděčně otázka nadhozena a to
mělo okamžitě za následek, že naděje všech účastníků výpravy rázem poklesly.
Paganel při této neočekávané Glenarvanově poznámce živě zdvihl hlavu. Potom
odešel bez jediného slova pro listiny. Když se vrátil, jenom pokrčil rameny jako
člověk, který se stydí za to, že se nechal na okamžik zarazit "takovou maličkostí".
"Ale milý příteli," řekl Glenarvan, "dejte nám přece aspoň nějakou odpověď!"
"Ne," odpověděl Paganel. "Položím jenom jedinou otázku, a to kapitánu Johnovi."
"Prosím, pane Paganele," souhlasil John Mangles.
"Může dobrá loď vykonat cestu mezi Amerikou a Austrálií přes Tichý oceán za
necelý měsíc?"
"Ovšem, pojede-li rychlostí dvě stě mil denně."
"Je to nějaká mimořádná rychlost?"
220'
"Vůbec ne. Plachetní lodi dosahují často větších rychlostí."
"Tak prosím," pokračoval Paganel, "místo 7. června můžeme na listině číst,
za předpokladu, že moře smazalo první číslici data, 17. června nebo 27. června
a všechno bude jasné."
"Skutečně," zvolala lady Helena, "od 31. května do 27. června ..."
"Kapitán Grant mohl přeplout Tichý oceán a dostat se do oceánu Indického!"
Paganelův závěr byl přijat s živým uspokojením..
"Další objasněný bod!" řekl Glenarvan. "A to díky našemu příteli. Zbývá
tedy jenom dorazit k Austrálii a vypátrat na jejím západním pobřeží stopy po
Britannii."
"Anebo na jejím východním pobřeží," dodal John Mangles.
"Vlastně máte pravdu, Johne. V listinách nic nenaznačuje, že k neštěstí došlo
právě na západních březích, a nikoli na březích východních. Naše pátrání se musí
soustředit na obě místa, jež protíná třicátá sedmá rovnoběžka."
"Jsou tedy, mylorde," řekla dívka, "v této věci nějaké pochybnosti?"
"Ne, ne, slečno," pospíšil si s odpovědí John Mangles, neboť chtěl rozptýlit
obavy Mary Grantové. "Lord Glenarvan chtěl jistě dodat, že kdyby byl kapitán
Grant dorazil k východním břehům Austrálie, byl by nalezl téměř okámžitě pomoc
a podporu. Celá tato část, možno říci, je anglická a osídlená kolonisty. Mužstvo
Britannie by bylo neušlo ani deset mil a bylo by našlo krajany."
"Správně, kapitáne Johne," odvětil Paganel. "Připojuji se k vašemu názoru.
Na východním pobřeží by byl Harry Grant v zátoce Twofold, ve městě Edenu,
nalezl v anglické osadě nejen útulek, ale i možnosti k návratu do Evropy."
"Nemohli snad trosečníci," řekla lady Helena, "najít stejnou pomoc v té části
Austrálie, k níž nás unáší Duncan?"
"Nikoliv, mylady," odpověděl Paganel, "pobřeží je zde pusté. Nevedou odtud
žádné cesty do Melbournu ani do Adelaide. jestliže Britannia narazila na útesy,
které je lemují, pak nemohla najít nikde pomoc právě tak, jako kdyby ztroskotala
na nehostinných afrických plážích."
"Co se pak ale stalo za ta dvě léta s mým otcem?"
" Drahá Mary," odpověděl Paganel, "předpokládáte, že kapitán Grant se po
ztroskotání jistě dostal na australské území, ano?"
"Ovšem, pane Paganele," odvětila dívka.
"Dobrá, co se tedy stalo s kapitánem Grantem, když se dostal na pevninu?
Není zde mnoho možností. Jsou jenom tři. Buď se kapitán Grant a jeho tři námořníci
dostali do anglických osad, nebo padli do rukou domorodců, anebo konečně zbloudili
v nesmírných australských pustinách."
Paganel se odmlčel a hledal v očích svých posluchačů souhlas se svými vývody.
" Pokračujte, Paganele," řekl Glenarvan.
"Prosím," odpověděl Paganel. "A především zavrhuji první předpoklad. Harry
Grant se nemohl dostat do anglických osad, protože to by znamenalo jeho záchranu
a už dávno by byl u svých dětí v jeho krásném Dundee."
221'

"Chudáktatínek!" zašeptala Mary Grantová. "Dva roky nás neviděl!"
"Nech mluvit pana Paganela, Mary," řekl Robert, "jistě nám poví ..."
"Bohužel ne, milý chlapče! Mohu tvrdit jenom tolik, že kapitán Grant je buď
zajatcem australských domorodců, nebo.."
" Ale -, tito domorodci?..." otázala se vzrušeně lady Glenarvanová.
"Upokojte se, mylady,"odpověděl učenec, neboť pochopil,co lady Helena
myslí, "tito domorodci jsou divocí, někdy krutí, stojí na nejnižším stupni lidské
vzdělanosti, ale jsou mírní a nejsou krvelační jako jejich sousedé z Nového Zélandu.
Jestliže zajali trosečníky z Britannie, nechali je žít, o tom vás mohu ujistit. Všichni
cestovatelé se shodují v tom, že australští domorodci mají hrůzu z prolévání krve
a mnohokrát v nich nalezli věrné spojence proti útokům uprchlých trestanců, kteří
jsou mnohem krutější."
"Slyšela jste, co říkal pan Paganel," odvětila lady Helena, obracejíc se k Mary
Grantové. "Jestliže je váš otec v rukou domorodců, což ostatně naznačují i listiny,
nalezneme ho." .
"Jestliže zmizel v té nesmírné zemi," odpověděla dívka a tázavě pohlédla
na Paganela.
"Pak," zvolal zeměpisec přesvědčivě, "pak ho najdeme také! Že ano, přátelé?"
"Samozřejmě,"souhlasil Glenarvan,neboť chtěl dát rozhovoru radostnější
směr. "Nepřipouštím, že by člověk mohl zmizet ..
"Já také ne,". dodal Paganel.
"Je Austrálie veliká?" otázal se Robert.
"Austrálie, chlapče, má jenom pouhých sedm set sedmdesát pět miliónů hektarů,
to je tolik jako čtyři pětiny Evropy."
"Přesně tolik řekl major.
"Ano, Mac Nabbsi, až na nějaký ten metr. Souhlasíte, že taková země má plné
právo na označení 'kontinent' jak je tomu v listinách?"
"Za jisté Paganele."
"Dodám ještě tolik," pokračoval učenec, "že známe jen málo cestovatelů, kteří
v těchto končinách zmizeli beze stopy. Ba tuším, že Leichardt je jediný, o jehož
osudu se neví, a to jsem ještě dostal krátce před svým odjezdem ze Zeměpisné společ nosti zprávu, že Mac Intyre patrně objevil jeho stopu."
"Austrálie tedy není křížem krážem procestována?" otázala se lady Glenar vanová.
"Není, mylady," odpověděl Paganel, "zdaleka ještě ne! Tato pevnina není o nic
lépe prozkoumána než africké vnitrozemí, přestože zde nechyběli odvážní cestovatelé.
V letech 1606 až 1862 se jich snažilo prozkoumat Austrálii ve vnitrozemí a na pobřeží
více než padesát. "
"Prosím vás! Padesát?" řekl major nedůvěřivě.
"Ano, Mac Nabbsi, právě tolik. Rozumím tím mořeplavce, kteří přes nebezpečí
plavby neznámými moři vymezili australské pobřeží, a cestovatele, kteří se pustili
Přes tento kontinent."
222'

"I tak je padesát trochu moc," odvětil major.
"A já půjdu ještě dále, Mac Nabbsi," odsekl zeměpisec, který se jako vždycky
začínal rozčilovat, když mu major odporoval.
"Jděte, Paganele."
" Když mi nebudete věřit, tak vám těch padesát jmen bez váhání vypočítám."

"Ale, ale!" řekl klidně major. "Tohle jsou ovšem vědci! O ničem nepochybují!"
" Majore," pokračoval Paganel, "vsadíte svou pušku Purdey, Moore 82 Dicksnn
proti mému Secretanovu dalekohledu?"
"Proč ne, Paganele, jak je libo," odpověděl Mac Nabbs.
"Platí, majore!" zvolal učenec. "S tou puškou už sotva kdy pújdete na kam zíky nebo na lišky, pokud vám ji ovšem nepůjčím. Ale to vždycky rád učiním!"
223'

"Paganele," odpověděl major chladně, "až budete potřebovat můj dalekohled,
bude vám vždycky k dispozici."
"Začněme," odtušil Paganel. "Paní a pánové, vy budete tvořit soudcovský sbor.
A ty, Roberte, budeš počítat body."
Lorda i lady Glenarvanovou, Mary i Roberta, majora i Johna Manglese spor
bavil, a tak se chystali vyslechnout zeměpisce. Šlo zde ostatně o Austrálii, k níž
je Duncan vezl, a proto jen vítali, že se dovědí něco o jejích dějinách. Přítomní tedy
Paganela vybídli, aby neotálel a předvedl, jak dokonalou má paměť.
"Mnémosyno," zvolal,"bohyně paměti,matko cudných Múz, osviž svého
věrného a horlivého zbožňovatele! Před dvěma sty padesáti osmi lety byla, přátelé,
Austrálie ještě neznámá. Ale už tehdy se dobře vědělo, že existuje nějaký velký
jižní kontinent. Dvě mapy zachované v knihovně vašeho Britského muzea, Glenar vane, a datované z roku 1550 se zmiňují o zemi ležící na jih od Asie a nazývají
ji Velkou portugalskou Jávou. Tyto mapy však nejsou zcela autentické. Přecházím
tedy k XVII. století, k roku 1606. Toho roku objevil španělský mořeplavec Quiros
zemi, kterou nazval Australia de Espiritu Santo. Někteří badatelé tvrdí, že šlo
o souostroví Nových Hebrid, a nikoliv o Austrálii. Nebudu otázku rozebírat. Započítej
toho Quirose, Roberte, a přejděme k dalšímu."
"Jeden" řekl Robert.
"Téhož roku pokračoval v průzkumu nových zemí dále na jih Luiz Vaz de Torrez,
který býl Quirosovým náměstkem nad jeho loďstvem. Avšak sláva velkého objevu
připadá Holanďanovi Theodoriku Hertogovi. Přistal u západního pobřeží Austrálie
na 25o jižní šířky a nazval je Eendracht, tedy podle své lodi. Po něm mořeplavců při bývá. V roce 1618 prozkoumal Zeachen země Arnhemskou a Diemenovu na severním
pobřeží. V roce 1619 se plaví Jan Edels podél západního pobřeží a křtí je svým jmé nem. V roce 1622 sestupuje Leuwen k mysu, který se jmenuje po něm. V roce 1627
doplňují de Nuitz a de Witt výzkumy svých předchúdců na západ a na jih a po nich
následuje kapitán Carpentar a proniká se svou lodí až do velkého půlkruhovitého
zálivu, který se po něm jmenuje záliv Carpentarský. V roce 1642 obeplouvá konečně
Van Diemenův ostrov slavný mořeplavec Tasman, domnívá se o něm, že je součástí
pevniny, a dává mu jméno po Diemenovi, generálním guvernéroviBatávie; ale
potomstvo jméno ostrova zcela právem změnilo na Tasmánii. Australská pevnina
byla nyní obepluta a vědělo se, že ji obklopují vody Indického a Tichého oceánu,
a v roce 1665, tedy právě v době, kdy již končila éra holandských mořeplavcú, bylo
tomuto velkému jižnímu ostrovu dáno jméno Nové Holandsko. Ale toto jméno
nemělo ostrovu zůstat. K jakému číslu jsme došli?"

"K deseti," řekl Robert.
"Dobrá," pokračoval Paganel, "uděláme si křížek a přejdeme k Angličanům.
V roce 1686 dorazil náčelník mořských lupičú, pirát a jeden z nejslavnějších fli bustýrů"*) jižních moří Williams Dampier, po četných příjemných i trudných dobro "*) Flibustýři byli piráti v anglických službách a přepadávali španělské lodi.
224'

družstvích na své lodi Cygnet k severozápadnímu pobřeží Nového Holandska,
a to na 16o50' jižní šířky. Navázal styky s domorodci a podal zevrubný popis je jich mravů, chudoby i duševní úrovně. V roce 1699 se vrátil do téže zátoky, v níž
vystoupil na břeh Hertoge, a to ne už jako flibustýr, ale jako kapitán Roebucka,
lodi královského loďstva. Až do té doby měl objev Nového Holandska jenom
¨
zeměpisný význam. Ani se nepomýšlelo na jeho kolonizaci a po tři čtvrtiny sto letí, od roku 1699 do roku 1770, nepřistal u této země žádný mořeplavec. Ale
potom přišel nejslavnější námořník celého světa kapitán Cook a zanedlouhose
nová pevnina otevřela evropským přistěhovalcům. Natřech slavných cestách
plavilse Cook podél zemí Nového Holandska a přistal zde poprvé 31. března
1770. Když se Cookovi poštěstilo pozorovat na Tahiti přechod Venuše přes

'225'

Slunce"), zamířil se svou malou lodí Éndeavour na západ do Tichého oceánu. Obe plul Nový Zéland a dorazil do zátoky na západním australském pobřeží, kde nalezl
tolik nových rostlin, že jí dal jméno Botanická zátoka. Je to dnešní Botany Bay.
Jeho setkání s domorodci nás málo zajímají. Plul dále na sever a na 16" šířky uvízl
Endeavour u mysu Utrpení na korálových útesech. Bylo to ve vzdálenosti osmi
mil od pobřeží a hrozilo nebezpečí, že se loď potopí. Potraviny a děla byly vrženy
do moře, ale následující noci nadzdvihl příliv odlehčenou loď a ta se nepotopila
jen proto, že úlomek korálu dostatečně ucpal proraženou trhlinu. Cook mohl
loď dopravit do malé zátoky při ústí říčky, kterou nazval po své lodi Endeavour.
Tam se Angličané celé tři měsíce, kdy opravovali loď,snažili navázat užitečné
styky s domorodci, avšak s malým úspěchem. Odpluli tedy a Endeavour pokra čoval v cestě na sever. Cook chtěl zjistit, je-li mezi Novou Guinejí a Novým Ho landskem nějaká úžina. Po nových a nových nebezpečích, která hrozila jeho lodi,
otevřelo se před ním na jihozápadě širé moře. Užina existovala! Propluli jí. Cook
přistal u malého ostrůvku, ujal se jménem Anglie panství dlouhého pásu při po břeží, které prozkoumal, a dal mu velice britské jméno Nový Jižní Wales. O tři
roky později velel smělý námořník lodím Aventure a Résolution. Kapitán Furneaux
jel na Aventure prozkoumat pobřeží Van Diemenovy země a vrátil se v domnění,
že toto území je součástí Nového Holandska. Teprve v roce 1711, tedy při své
třetí cestě, zakotvil Cook s loďmi Résolution a Découverte v zátoce Aventure Van
Dieménovy země a odtamtud vyjel o několik měsíců později na Sandwichovy ostrovy,
kde zemřel."

Byl to veliký muž, řekl Glenarvan.
"Byl to nejlepší námořník, jaký kdy žil. Právě Cookův druh Banks přivedl
anglickou vládu na myšlenku založit v Botany Bay kolonii. Po Cookovi sem kvapí
mořeplavci všech národností. La Pérouse oznamuje ve svém posledním dopise
psaném z Botany Bay 7. února 1787, že má v úmyslu navštívit záliv Carpentarský
a celé pobřeží Nového Holandska až k zemi Van Diemenově. Nešťastný námořník
vyplouvá, aby se již nevrátil. V roce 1788 zakládá kapitán Phillip v Port Jacksonu
první anglickou osadu. V roce 1792 se vydává Vancouver na pozoruhodnou plavbu
kolem jižních břehů nové pevniny. V roce 1792 podniká d'Entrecasteaux pátrání
po La Pérousovi a obeplouvá Nové Holandsko západním a jižním směrem, při čemž objevuje neznámé ostrovy. V roce 1795 a 1797 se vydávají dva mladí odvážní
muži Flinders a Bass v člunu dlouhém osm stop na průzkum jižních pobřeží a v roce
1797 projíždí Bass mezi zemí Van Diemenovou a Novým Holandskem úžinu, která
dostala jeho jméno. Téhož roku prozkoumává objevitel ostrova Amsterdamu Vlaming
na východních březích Austrálie Swan River -, Labutí řeku, na níž žijí černé labutě
nejkrásnějšího druhu. Flinders pokračuje v roce 1801 ve svých zajímavých objevech
ana138"58' východnídélky a35o40' jižníšířkysetkáváse vzátoceSetkání

"*) K přechodu Venuše přes Slunce došlo asi v r. 1769. Tento dosti vzácný úkaz upoutal velký zájem
hvězdářů. Měl totiž umožnit přesný výpočet vzdálenosti Země od Slunce. (Pozn. aut.)
226'

s dvěma francouzskými loďmi Géographe a Naturaliste, jimž veleli kapitáni Baudin
a Hamelin."
" Ale? Kapitán Baudin?" řekl major.
"Ano. Proč se ptáte?" otázal se Paganel.
"Jen tak. Pokračujte, drahý Paganele."
"Pokračuji tedy a ke jménům mořeplavců připojím ještě jméno kapitána
Kinga, který v letech 1817 až 1822 doplnil průzkum subtropických břehů Nového
Holandska."
"To jsou celkem dvacet čtyři jména," řekl Robert.
"Výborně," odpověděl Paganel, "mám už polovinu majorovy pušky. Teď když
jsem se vypořádal s námořníky, přejděme k cestovatelům."
"Znamenitě, pane Paganele," pochválila ho lady Helena. "Komu čest, tomu
čest, máte opravdu úžasnou paměť."
"Což je skutečně zvláštní," dodal Glenarvan, "u člověka tak .."
"Tak roztržitého," pospíšil si s odpovědí Paganel. "Mám prostě paměť jenom
na data a fakta, a to je to celé."
" Dvacet čtyři."
"Tak dvacet pět, poručík Daws. Bylo to v roce 1789, rok po založení osady
v Port Jacksonu. Mořeplavci novou pevninu obepluli, ale nikdo nemohl říci, co je
v jejím nitru. Dlouhé pásmo hor, táhnoucí se rovnoběžně podél východního pobřeží,
zdánlivě znemožňovalo přístup do nitra země. Po devítidenní cestě se musel poručík
Daws vrátit zpátky do Port Jacksonu. Téhož roku se pokusil překonat toto vy soké pohoří kapitán Tench, ale také bezúspěšně. Oba tyto neúspěchy odvrátily
cestovatele na tři léta od podobných pokusů. V roce 1792 se však setkal s nezdarem
při obdobném pokusu plukovník Patterson, odvážný africký badatel.Následujícího
roku dostal se prostý ubytovatel anglického námořnictva, statečný Hawkins, dvacet
mil za čáru, kterou jeho předchůdci nedokázali překročit. Za dalších osmnáct let mohu
uvést jenom dvě jména, totiž slavného námořníka Basse a koloniálního inženýra
Bareillera, kteří nebyli o nic šťastnější než jejich předchůdci, a docházím k roku 1813,
kdy byl objeven na západ od Sydney průsmyk. Guvernér Macquarie se odvážil tímto
průsmykem projít a za Modrými horami bylo založeno město Bathurst. Potom
Throsby v roce 1819, Oxley, který pronikl na tři sta mil do nitra země, Howel a Hune,
jejichž výchozím bodem byla právě zátoka Twofold, protínaná třicátou sedmou rov noběžkou,a kapitán Sturt, který v letech 1829 a 1830 prozkoumaltok Darlingu
a Murraye, ti všichni obohatili zeměpis novými poznatky a přispěli k rozvoji osad."

"Třicet šest," hlásil Robert.

"Výborně! Držím se dobře," odpověděl Paganel. "Jenom mimochodem uvedu
Eyra a Leichardta, kteří procestovali část země v letech 1840 a 1841, Sturta v roce
1845, bratry Gregoryovy a Helpmanna v roce 1846 v Západní Austrálii, Kenne dyho v roce 1847 na řece Victoria a v roce 1848 v severní Austrálii, Gregoryho
v roce 1852, Austina v roce 1854, Gregoryovy v letech 1855 až 1858 na severo západě země,Babbagea od jezera Torrensova k jezeru Eyreovu a konečně při '227'

cházím ke slavnému cestovateli australských análů Stuartovi, který třikrát vy konal odvážnou cestu napříč australskou pevninou. Jeho první výprava se usku tečnila roku 1860. Později, budete-li chtít, vám povím, jak byla třikrát procestována
Austrálie z jihu na sever. Dnes se omezuji jenom na tento dlouhý výčet; od roku 1860
do roku 1862 uvedu jen jména četných průkopníků vědy, a to bratry Dampsterovy,
Clarksonaa Harpera, Burka a Willse, Neilsona, Walknera, Landsborougha, Mac
Kinleyho,Howitta .."
" Padesát šest!" zvolal Robert.
"Prosím, majore," pokračoval Paganel, "dám vám ještě přívažek, protože jsem
neuvedl ani Duperreyho, ani Bougainvilla, ani Fitz-Roye, ani Wickama, ani Stokese ..."
"Dost," řekl major, zdrcený takovým množstvím jmen.
"Ani Péroua, ani Quoye," pokračoval Paganel, který se rozjel jako rychlík, "ani
Bennetta, ani Cuninghama, ani Nutchella, ani Tierse .."
" Milost ..!"
" Ani Dixona, ani Strzeleckého, ani Reida, ani Wilkese, ani Mitchella ..."
"Zadržte, Paganele," řekl Glenarvan, který se z plna hrdla smál, "nezničte
nešťastného Mac Nabbse. Buďte velkomyslný! Přiznává svou porážku."

"A jeho puška." otázal se zeměpisec vítězoslavně.
"Je vaše, Paganele," odpověděl major, "a bude mi opravdu chybět. Ale vy
máte paměť, že byste vyhrál celý dělostřelecký arzenál."
"Není prostě možno," řekla lady Helena, "znát Austrálii lépe. Ani jedno jméno,
ani jediná podrobnost .."
"Nu, s těmi podrobnostmi ...," řekl major, potřásaje hlavou.
"Cože, Mac Nabbsi!" zvolal Paganel.
"Myslím, že všechny příhody, které se vztahují k objevům v Austrálii, vám
přece jen snad nebudou známy."
"Prosím vás!" řekl Paganel naprosto sebevědomě.
" A kdybych vám uvedl jednu, kterou byste neznal, vrátil byste mi mou pušku?"
otázal se Mac Nabbs.

"Okamžitě, majore."
"Platí?"
" Platí."

"Dobrá. Víte, Paganele proč Austrálie nepatří Francii?"

"No, myslím .."
" Anebo jak to aspoň odůvodňují Angličané?"
"Ne, majore, to nevím," odpověděl Paganel rozmrzele.
"Je to prostě proto, že kapitán Baudin, který jinak nebyl naprosto bázlivý,
se v roce 1802 tolik polekal kvákání australských žab, že co nejrychleji zdvihl kotvy
a uprchl, aby se už nikdy nevrátil."
" Cože!" zvolal učenec. "Tohle že se říká v Anglii? To je ale špatný vtip!"
"Velmi špatný, to uznávám," odpověděl major, "ale ve Spojeném království
je historickým faktem."
228'

" To je hanebnost!" zvolal vlastenecký zeměpisec. "A to se tam říká docela
vážně?"
"Musím to potvrdit, milý Paganele," odpověděl Glenarvan za všeobecného
smíchu. "Vy jste o tom opravdu nevěděl?"
"Vůbec ne. Ale musím protestovat! Vždyť sami Angličané nám Francouzům
říkají, že jíme žáby!"! A člověk se přece obvykle nebojí toho, co jí."
"Málo platné, ale říká se to, Paganele," odpověděl major se skromným
úsměvem.
A tak se stalo, že znamenitá puška Purdey, Moore & Dickson zůstala majetkem
Mac Nabbse.
,...,


KAPITOLA V. PÁTÁ,

BOUŘE NA INDICKÉM OCEÁNĚ.
....


Za dva dni po této rozmluvě oznámil John Mangles, když provedl poslední
měření, že Duncan je na 113o37' východní délky. Cestující si prohlédli lodní mapu
a shledali ke své velké radosti, že je od mysu Bernouilliho dělí necelých pět stupňů.
Mezi tímto mysem a mysem Entrecasteauxovým opisuje australské pobřeží oblouk,
pod nímž se táhne třicátá sedmá rovnoběžka. Kdyby byl nyní Duncan odbočil k severu,
byl by zanedlouho spatřil mys Chathamův, ale takto jej nechával sto dvacet mil sever něji. Loď plula nyní v oné části Indického oceánu, která je chráněna australskou pev ninou. Mohli tedy očekávat, že za čtyři dni se objeví na obzorn mys Bernouilliho.
Západní vítr byl dosavadní plavbě jejich jachty příznivý, ale již několik dní slábl
a pozvolna ustával.13. prosince utichl úplně a bezvládné plachty visely ze stěžejí dolů.
Nebýt mocného šroubu lodi, byl by Duncan zústal trčet uprostřed ztichlého oceánu.
Takové počasí se mohlo udržet hodně dlouho. Večer o tom hovořil Glenarvan
s Johnem Manglesem. Mladý kapitán viděl, že se mu rychle tenčí zásoba uhlí. a zřejmě
ho zlobilo, že nastalo bezvětří. Dal napnout všechny plachty své lodi, dal vytáhnout
její závětrovky i stěhovky. Tak chtěl využít sebemenšího větérku, ale podle námoř nického úsloví "nebylo z čeho nabrat".
"Přesto si nemusíme naříkat," řekl Glenarvan, "lepší je bezvětří nežprotivítr."
"Máte pravdu, mylorde," odpověděl John Mangles, "ale právě takovéto bez větří bývá předzvěstí změny počasí. Toho se také obávám, plujeme v pásmu mon zunů*), které od října do dubna vanou od severovýchodu, a jakmile se proti nám
zdvihnou, mohou nás značně zdržet."
"Co naplat, Johne? I když narazíme na takovou překážku, budeme se s ní
muset smířit. Koneckonců to bude znamenat jenom zdržení."

"Ovšem, pokud se k tomu nepřidá ještě bouře."
"Obáváte se, že se počasí zhorší?" řekl Glenarvan, prohlížeje si nebe, které bylo
zatím od obzoru až k nadhlavníku bez jediného mráčku.
"Ano," odpověděl kapitán, "vám to prozradím, mylorde, ale nerad bych lekal
lady Glenarvanovou a slečnu Grantovou."
"To je správné. A co vám dělá starosti?"
"Určité příznaky velké bouře. Nedejte se mýlit vzhledem oblohy, mylorde.
Nic není tak klamné. Už dva dni barometr hrozivě klesá. Dnes klesl na dvacet
sedm palců**). Takovou výstrahu nemohu přehlížet. A zvláště mám obavy z jiho
*) Neobyčejně silné větry vanoucí v Indickém oceánu. jejich směr se mění podle roční doby a letní
monzuny vanou obvykle opačným směrem než monzuny zimní. (Pozn. aut.)
) 73,09 centimetru. Normální výše tlakového sloupce je 76 cm. (Pozn. aut.(
230'

mořských bouří, protože ty jsem už zažil. Páry srážející se na obrovských ledovcích
kolem jižní točny vyvolávají neobyčejně silný vzduchový proud. Tak vznikají srážky
polárních a rovníkových větrů a z nich pak cyklóny, tornáda a všechny ty nesčetné
druhy bouří, s nimiž loď svádí nerovný boj."
"Johne," odpověděl Glenarvan, "Duncan je spolehlivá loď a jeho kapitán zku šený námořník. Přijde-li bouře, budeme se umět bránit!"
Když John Mangles pronášel tyto obavy, řídil se pudem námořníka. Byl totiž
podle anglického úsloví dobrý "weatherwise", to jest znalec počasí. Barometr nepře stával klesat a John byl nucen učinit na palubě nezbytná opatření.
Očekával silnou bouři, a přestože na nebi po ní nebylo ještě ani stopy, nenechá val ho jeho neomylný přístroj na pochybách. Z oblastí, kde teploměr ukazuje vysokou
teplotu, hrnou se vzduchové proudy do těch oblastí, kde ukazuje nízkou. Čím blíže
jsou tato místa u sebe, tím rychleji se vyrovnává úroveň vzdušných vrstev a tím
větší je rychlost větru.
John zůstal na palubě celou noc. Kolem jedenácté hodiny se nebe na jihu
zatáhlo. John povolal všechno mužstvo na palubu a dal stáhnout malé plachty.
Ponechal jenom veleplachtu, besan, košovku a kosatky. O půlnoci se zdvihl vítr.
Bylto silnývítr,protože molekuly vzduchu byly hnány rychlostí šestisáhůza
vteřinu. Praskání stěžňú, pleskot lanoví, suché údery plachet, které se nejednou
samy přivrátily k větru, i chvění vnitřních příček prozradily cestujícím to, co dosud
nevěděli. Paganel, Glenarvan, major a Robert vyšli nahoru na palubu, jedni ze
zvědavosti, druzí proto, aby pomohli. Po obloze, která večer byla průzračná a hvězd natá, valila se hustá mračna, oddělená pruhy, jež byly posety skvrnami jako leo pardí kúže.
"Uragán?" otázal se prostě Glenarvan Johna Manglese.
"Ještě ne, ale bude," odpověděl kapitán.
V té chvíli dal rozkaz, aby byla košová plachta ubrána k spodnímu pásu.
Námořníci vyběhli do návětrných úpon a jen s největší námahou zmenšili plochu
plachty tím, že ji na provazcích svinuli k spuštěnému ráhnu. John Mangles chtěl
nechat co možná nejvíce rozvinutého plachtoví, jen aby se jachta o ně mohla opírat
a tolik se nekymácela.
Když byla tato opatření provedena, dal rozkaz Austinovi a kormidelníkovi,
aby všechno zajistili, protože uragán musil každým okamžikem propuknout.Vazáky,
poutající čluny a náhradní kulatinu, byly zdvojeny. Boční kladkostroje u děla byly
zesíleny.Spodní čnělkové úpony přitaženy.Průvleky zabedněny. John, jako
důstojníkna výpadové výspě, neopouštěl vůbec palubu a ze záďové nástavby se
snažil vyrvat bouřlivému nebi jeho tajemství.
Vté chvíli klesl tlakoměr na dvacet šest palců a tak hluboko klesá tlakový
sloupec jen velmi zřídka; "stormglass"*) ukazoval na bouři.

*) Skleněná roura s chemickou směsí, která mění barvu podle směru větru a elektrického napětí v ovzduší.
(Pozn. aut.)

231'

Byla jedna hodina po půlnoci. Lady Helena a miss Grantová pociťovaly ve
své kabině tak prudké otřesy, že se přišly podívat na palubu. Vítr dul nyní rychlostí
čtrnácti sáhů za vteřinu. Divoce hvízdal v pevném lanoví. Kovová lana hrála jako
struny hudebního nástroje pod doteky gigantického smyčce. Kladky o sebe nará žely. Lana řezavě svištěla ve vyběhaných smyčkách. Plachty burácely jako děla.
A už se na jachtu valily obrovské vlny. Loď tančila po jejich zpěněném hřebeni jako
mořská víla.
Když kapitán John spatřil obě ženy, rychle k nim přišel a prosil je, aby se
vrátily do kajut. Několik vln se převalilo přes brlení a paluba mohla být každým
okamžikem zaplavena. Burácení živlů bylo již tak prudké, že lady Helena mladému
kapitánovi stěží rozuměla.
"Nehrozí nám nebezpečí?" mohla se ho však přesto zeptat ve chvíli, kdy se
hluk trochu utišil.
"Ne, mylady," odpověděl John Mangles, "ale vy nemůžete zůstat na palubě,
ani slečna Mary. "
Lady Glenarvanová a miss Grantová se nevzpíraly rozkazu, jenž se podobal
spíše prosbě, a vrátily se dovnitř ve chvíli, kdy se přes záď převalila mocná vlna
a zalomcovala tabulkami v okénkách jejich kajut. Prudkost větru nyní zesílila,
stěžně se prohýbaly pod tahem plachet a jachta se nad vlnami přímo vznášela.

"Skasej veleplachtu," křičel John Mangles. Spusť košovku a kosatky.!"
Námořníci se vrhli na svá místa v lanoví. Povolili spouště; přitáhli kasouny
a spustili kosatky s takovým lomozem, že to přehlušilo i bouři. Duncan chrlil ze
svého komína proudy černého dýmu a jen nepravidelně zabíral do moře křídly svého
šroubu, který se chvílemi vynořoval z vln.
Glenarvan, major, Paganel a Robert pozorovali zápas jachty s mořem se smí šenými pocity obdivu a hrůzy. Křečovitě se drželi lešnic u brlení, nemohli na sebe
promluvit jediné slovo a dívali se na hejna buřňáků, sýčků mořských bouří, kteří
poletovali v běsnících vichrech.
V tom okamžiku zazněl do burácení uragánu ohlušující hvizd. Pára prudce vyra zila, ale nikoli komínem, nýbrž ventily kotle. Poplašná píšťala neobyčejně prudce
hvízdla. Jachta se hrozivě naklonila a Wilson, obsluhující kormidlo, byl sražen neče kaným nárazem jeho kola. Duncan najížděl na vlny bokem a nebyl nikým ovládán.
"Co se stalo?" zvolal John Mangles, spěchaje na nástavbu.
"loď se pokládá!" odpověděl Tom Austin.
"Porouchalo se kormidlo?"
"Do strojovny! Do strojovny!" křičel strojník.
John pospíšil ke strojovně a spustil se dovnitř po žebříku. Místnost byla plná
kouře. Písty nehybně trčely ve válcích. Páky nepřenášely na hřídel šroubu sebe menší pohyb. Když strojník viděl, že síla kotlů se hromadí naprázdno, zavřel přívody,
aby kotle nepraskly, a vypustil páru komínem.
"Co se vlastně stalo," otázal se kapitán.
"Šroub se buď zlomil, nebo zasekl," odpověděl strojník. "Nepracuje."
232'

"Cože! A nedá se uvolnit?"
"Vyloučeno."
Neměli čas zkoušet, zda by se nedala porucha nějak odstranit. Nesporné bylo,
že šroub se nemohl točit a že nevyužitá pára unikala ventily pryč. John musil
opět spoléhat jenom na plachty a vzít na pomoc vítr, svého nejnebezpečnějšího
nepřítele.
Vrátil se nahoru a stručně vylíčil lordu Glenarvanovi situaci. Pak na něho
naléhal, aby s ostatními cestujícími odešel do kajut, ale Glenarvan chtěl zůstat
na palubě.
"Ne, mylorde," odpověděl John Mangles pevně, "musím zde být sám se svým
mužstvem. Jděte dovnitř! Voda může loď zaplavit a vlny by vás pak nelítostně
smetly."
Můžeme však nějak pomoci ."

"Jděte dovnitř, mylorde, jděte dovnitř, je to nutné! Jsou chvíle, kdy jsem na
lodi pánem! Prosím, odejděte!"
Situace musila být krajně nebezpečná, když John Mangles mluvil tak veli telsky. Glenarvan pochopil, že on sám musí dát příklad kázně. Odešel tedy z paluby
a za ním jeho tři druhové. Vrátil se k oběma ženám, které s úzkostí čekaly na rozuzlení
tohoto zápasu s živly.
"Náš statečný John je energický muž!" řekl Glenarvan, když vcházel do jídelny.
"Opravdu," odpověděl Paganel," připomínal mi lodníka vašeho velikého
Shakespeara, když v dramatě Bouře křičí na palubě na svého krále: jdi pryč odtud!
Ticho! Do kajut! Když neumíš umlčet živly, zmlkni! Z cesty, pravím!"
Zatím John Mangles neztrácel ani okamžik. Musil dostat loď z nebezpečné
situace, která vznikla zaseknutím šroubu. Rozhodl se přiléhat k větru, aby se co
nejméně vzdálil od směru plavby. Musil použít plachet a stočit je šikmo, aby loď
byla bokem ke směru bouře. Dal vykasat košovku k spodnímu pásu, napnout
kosatku na velestěhu a kormidlo postavit po větru.
Jachta byla znamenité plavidlo, poskočila jako rychlý kůň, když ucítí ostruhu,
a natočila se proti valícím se vlnám bokem. Vydrží to nepatrné plachtoví? Bylo
z nejlepšího plátna. Ale jaká látka může odolat takové síle?
Pro loď byla boční plavba výhodná. Nastavovala vlnám nejpevnější části jachty
a přitomse neodchylovala od původního směru. Bylo s tím však spojeno také jisté
nebezpečí, protože loď mohla uvíznout ve velkých prohlubních mezi vlnami a ne musila z nich už více vyplout. Ale John Mangles neměl na vybranou. Rozhodl se,
že bude k větru přiléhat, pokud to stožáry a plachty vydrží. Jeho mužstvo se drželo
nablízku, aby se mohlo vrhnout tam, kde by toho bylo třeba. John, drže se úpon,
pozoroval rozvzteklené moře.
Tak uplynul zbytek noci. Doufali, že ráno se bouře utiší. Marně. Kolem osmé
hodiny byl vítr ještě prudší, dosahoval rychlosti osmnácti sáhů za vteřinu a změnil
se v orkán.
John nic neříkal. Ale strachoval se o svou loď a o ty, které vezla. Duncan se
'233'

hrozivě nakláněl. V palubních podpěrách to praskalo. Nejednou švihly bidélce
veleplachty po hřebenech vln. V jedné chvíli si mužstvo myslilo, že se jachta už
nenapřímí. Plachty se utrhly z obrubních lan a uletěly jako obrovští albatrosové;
námořníci se vzápětí vrhli se sekyrami k úponám hlavního stěžně, aby je přesekli.
Duncan se však napřímil. Ale neseděl už pevně na vlnách, neměl pevný směr
¨
a byl zmítán tak strašlivě, že se jeho stěžně hrozily zlomit až v samé stožárové
botce. Loď nemohla dlouho vydržet takové kymácení, kolébala se z boku na bok
a zanedlouho by se jí jistě vyviklalo oplaňkování, protrhly spáry a vlny by si pro razily cestu dovnitř.
John Mangles měl nyní jenom jediný prostředek: vytáhnout bouřkovou ko satku a nechat se hnát větrem. Podařilo se mu to až po několika hodinách, kdy
' 234'

vítr dvacetkrát strhl jejich sotva započatou práci. Teprve ve tři hodiny odpoledne
byla kosatka vytažena na přední stěh a vystavena větru.
podtímto kouskem plátna byl Duncan hnán a letěl po větru nevypočitatel nou rychlostí. Plul k severovýchodu, kam jej nesla bouře. Bylo nutno udržet co
největší rychlost, protože jenom na té závisela záchrana jachty. Někdy předháněla
vlny unášené zároveň s ní, zařezávala se do nich svou štíhlou přídí, nořila se do nich
jako obrovský kytovec a vlny pak zaplavovaly její palubu po celé délce od přídě
k zádi. Jindy zas se její rychlost rovnala rychlosti vln, lodní kormidlo bylo bezmocné
a loď se začala natáčet, jako kdyby se měla každým okamžikem položit na bok.
Konečně se stávalo i to, že vlny hnané vichřicí letěly rychleji než Duncan, valily se
přes loď a zalévaly nezadržitelně celou palubu od zádě až k přídi.
Za takových hrozivých okolností, za střídavých nadějí a beznadějí uplynul
15. prosineci následující noc.John Mangles neopouštěl ani na chvíli svémísto.
Nevzal sousta do úst. Doléhaly naň těžké obavy, ačkoli jeho chladnokrevná tvář nic
neprozrazovala, jen jeho zrak se tvrdošíjně snažil proniknout mlhami nakupenými
na severu.
Mohl se vskutku obávat nejhoršího. Duncan, stržený ze své dráhy, hnal se
k australskému pobřeží rychlostí, kterou nic nemohlo zmírnit. John Mangles zcela
instinktivně -cítil, že je unášen strašlivým proudem. Každým okamžikem se
obával, že narazí na nějaké úskalí, o něž se jachta roztříští na tisíc kusů. Odha doval, že pobřeží bude nanejvýš dvanáct mil po větru. A země znamenala ztrosko tání, znamenala zkázu lodi. Tisíckrát lepší byl nyní nesmírný oceán, proti jehož
běsnění se může loď bránit, byť jenom tím, že se mu poddá. Jakmile ji však bouře
vrhne na břeh, je ztracena.
John Mangles vyhledal lorda Glenarvana, vzal ho stranou a vylíčil mu s na prostou otevřeností, jak vážná situace nastala. Hleděl mylordovi pevně do očí jako
chladnokrevný námořník, připravený na vše, a uzavíral slovy, že snad bude nucen
vrhnout Duncana na břeh.
"Abych zachránil ty, kteří jsou na jeho palubě, mylorde."
"Budiž, Johne," odpověděl Glenarvan.
"A lady Helena? Slečna Grantová?"
"Řeknu jim o všem až v posledním okamžiku. až nebude žádná naděje, že
bychom se mohli udržet na moři. Upozorníte mě."
"Upozorním, mylorde."
Glenarvan se vrátil k oběma ženám. I ony cítily hrozící nebezpečí, třebaže
neznaly jeho dosah. Projevovaly však statečnost, která se jistě rovnala statečnosti
jejich druhů. Paganelse pouštěl do zcela nevhodných výkladů o vzdušných
proudech a Robertovi, který ho poslouchal, vysvětloval zajímavé rozdíly mezi
tornády, cyklóny a přímočarými vichřicemi. Major pak čekal na konec s fatalismem
muslima.
Kolem jedenácté hodiny se uragán poněkud utišil, vlhké mlhy se rozptýlily
a přináhlém vyjasnění spatřilJohn nízké pobřeží, vzdálené šest mil po větru.
235

Hnali se přímo proti němu. Obrovské vlny se vzdouvaly do závratné výše pade sáti i více stop. John pochopil, že vlny se jistě opírají o pevnou zem, jinak by se
nevzdouvaly tak vysoko.
"Jsou tam jesepy," řekl Austinovi a ukázal, v kterých místech nejspíše ležely
nebezpečné písečné přesypy.
¨
"Také myslím," odpověděl jeho zástupce.
"Jedině náhoda nás múže zachránit," pokračoval John. "Nebude-li mezi jesepy
nějaká vhodná úžina a nebude-li nám přát štěstí, jsme ztraceni."
"Příliv je právě největší, kapitáne, možná že bychom se mohli za jesepy dostat."
",Jen se podívejte, Austine, na to zuřivé vlnobití. Která loď by mu mohla
vzdorovat?"
236'

Zatím se Duncan pod svou bouřkovou kosatkou hnal děsivou rychlostí k pobřeží.
Zanedlouho byl už jenom dvě míle od okraje jesepů. Co chvíli zakrývaly mlhy zem.
Přesto se Johnovi zdálo, že za zpěněným pomezím zahlédl klidnější zátočinu. Tam
by byl Duncan v poměrném bezpečí. Ale jak se do ní dostat?
John poslal pro cestující, aby přišli na palubu, neboť nechtěl, aby v okamžiku
ztroskotání byli uzavřeni v nástavbě. Glenarvan a jeho druhové pohlíželi na hrozivé
moře. Mary Grantová zbledla.
"Johne," řekl Glenarvan potichu mladému kapitánovi. "Pokusím se zachránit
svouženu, anebo zahynu s ní. Postarej se o slečnu Grantovou."
"Ano, mylorde," odpověděl John Mangles a se zvlhlýma očima stiskllordovi ruku.
Duncan byl jenom několik set metrů od jesepů. Moře bylo nyní vysoké a pod
kýlem jachty by jistě zústalo dost vody, aby se loď dostala přes nebezpečnou mělčinu.
Ale obrovské vlny, které budou loď postupně vynášet do výše nebo srážet dolů, nutně
přitlačí kýl jachty na mělčinu. Bylo tedy možno nějakým zpúsobem ztišit vlnobití,
zmírnit pohyb vodních molekul, zkrátka uklidnit toto rozbouřené moře?
V poslední chvíli dostal John Mangles nápad.
"Olej!" zvolal. "Hoši, rychle pro olej! Pro olej!"
Celé mužstvo jeho slovům okamžitě porozumělo. Měli užít prostředku, který
někdy vedl k záchraně. Rozbouřené vlny je možno uklidnit, pokryjí-li se vrstvou
oleje. Tato vrstva se drží na jejich povrchu, láme nárazy vln a činí vlny kluzkými.
Účinky se dostaví okamžitě, ale rychle pominou. Jakmile loď přepluje toto umělé
moře, rozběsní se vlny s dvoj násobnou silou a běda lodi, která by se za předchozí
odvážila.
Mužstvo, jehož síly se znásobovaly nebezpečím, hbitě vytáhlo sudy s tulením
tukem na příďový nástavek. Tam prorazilo dna sudů sekerami, aby pak sudy vy klopilo přes brlení po obou bocích lodi.
" Pozor!" vzkřikl John Mangles a čekal na pravý okamžik.
Ve dvaceti vteřinách byla jachta u hrdla úžiny, které bylo zahrazeno vysoko
vzdutým ječícím příbojem. Rozhodující okamžik nastal.
"Teď!" křikl mladý kapitán.
Sudy byly naráz překoceny a z jejich útrob se vyvalily proudy oleje. Mastná
vrstva takřka rázem zarovnala zpěněnou mořskou hladinu. Duncan přeletěl uklidněné
vody a vzápětí se octl v klidné zátočině za nebezpečnými jesepy. V téže chvíli protrhl
oceán svá pouta á vzepjal se za lodí s nepopsatelnou zběsilostí.
237'
,..,

KAPITOLA VI. ŠESTÁ,

MYS BERNOUILLIHo..
...

Ze všeho nejdříve se John Mangles staral o to, aby si loď důkladně sedla na dvou
kotvách. Zakotvil v hloubce pěti sáhů. Dno bylo dobré, z hrubého písku, a kotvy
v něm znamenitě držely. Nemuseli se obávat, že se kotvy při odlivu vytrhnou nebo že
jachta lehne na mělčinu. Po tolika nebezpečných hodinách se Duncan tedy octl
v jakési zátočině, chráněné proti mořským větrům půlkruhovitým chobotem.
Lord Glenarvan stiskl ruku mladému kapitánovi a prostě řekl:
"Díky, Johne!"
Pro Johna byla tato dvě slova velikou odměnou. Glenarvan neprozradil nic
o jeho obavách, a ani lady Helena, ani Mary Grantová neměly tušení o tom, jak váž nému nebezpečí všichni právě unikli.
Bylo nutno objasnit ještě jeden důležitý bod. Na které místo pobřeží byl Duncan
touto strašlivou bouří vržen? Kdy se opět dostane na svou rovnoběžku? Jak daleko
na jihovýchod odtud ležel mys Bernouilliho? Takovými otázkami byl John Mangles
zahrnut nejdříve. Proto ihned začal zjišťovat souřadnice lodi a výsledky svého zkou mání zanášel do lodní mapy.
Celkem se Duncan od své cesty příliš neodchýlil, jenom o necelé dva stupně.
Byl na 136 o 12' východní délky a 35 o 07' jižní šířky, u mysu Zkázy, který leží na jed nom z jihoaustralských výběžků a na tři sta mil od mysu Bernouilliho.
Protějškem mysu Zkázy, mysu s tak zlověstným jménem, je mys Borda, který
tvoří výběžek Klokaního ostrova. Mezi těmito dvěma mysy se rozevírá úžina Investi gator, jež tvoří bránu k dvěma dosti hlubokým zálivům, k zálivu Spencerovu na
severu a k zálivu svatého Vavřince na jihu. Do pobřeží tohoto jižnějšího zálivu
se zařezává přístav Adelaide, hlavní město provincie Jižní Austrálie. Toto město,
založené v roce 1836, mělo čtyřicet tisíc obyvatel a bylo tu k dostání téměř všechno,
co člověk potřebuje. Jeho obyvatelé se však zabývají více obděláváním úrodné půdy
a pěstováním révy a pomerančovníků než výstavbou velkých průmyslových podnikú.
Mezi městským obyvatelstvem je také víc zemědělců než inženýrů, a vůbec se zde
málo tíhne k obchodnímu podnikání a k řemeslům.
Bude možnoDuncana opravit? To bylo nutno zjistit. John Mangleschtěl
vědět, jak tomu je. Poslal k zádi jachty potápěče a ti zjistili, že jedno křídlo šroubu
je poroucháno a že se zaseklo do kormovce*), takže se šroub nemůže otáčet. Loď byla
tedy poškozena těžce, ba natolik těžce, že k opravě bylo třeba nářadí, jaké v Adelaide
Patrně nebudou mít.
Glenarvan a kapitán John se po zralé úvaze rozhodli, že Duncan popluje pod

*) Dřevěný trám na konci lodi. (Pozn. aut.)
238,'

plachtami podél australského pobřeží a při tom bude hledat stopy po Britannii.
Zastaví se u mysu Bernouilliho, kde se výprava pokusí získat zprávy o trosečnících,
pak bude pokračovat v cestě na jih až do Melbournu, kde bude moci být snadno
opravena. Jakmile bude šroub v pořádku, odpluje Duncan k východním břehům,
kde dokončí své pátrání.
¨
Tento plán byl schválen. John Mangles se rozhodl, že vypluje při prvním závanu
příznivého větru. Dlouho nečekal. K večeru se vichřice úplně utišila. Vystřídal
ji dobrý, od jihozápadu vanoucí vítr. Byly vykonány přípravy k odplutí. K ráhnům
byly připevněny nové plachty. Ve čtyři hodiny ráno začali lodníci točit vratidlem.
Za okamžik se kotva napřímila, vytrhla se ze dna a Duncan, využívaje australského
pobřežního proudění vzduchu, vyplul s plným větrem pod veleplachtou, košov 239

kou, brámovkou, kosatkami, besanem a plachtou vrcholovou, vyloženými na
pravý bok.
Za dvě hodiny zmizel mys Zkázy z dohledu a Duncan vplul do úžiny Inves tigator. Večer obeplul mys Borda a ve vzdálenosti necelého kilometru minul Klokaní
ostrov. To je největší australský ostrůvek a často se na něj uchylují uprchlí trestanci.
Na ostrov byl krásný pohled. Široko daleko pokrýval jeho zvrásněné skály travnatý
koberec. V lesích i po pláních se proháněla -, právě tak jako v době objevení ostrova
roku 1802 -, nesčetná stáda klokanů. Druhého dne lavíroval Duncan u jeho břehů,
zatímco čluny odpluly prozkoumat kraje na břehu. Duncan byl nyní na třicáté
šesté rovnoběžce a Glenarvan nechtěl nechat až k třicátému osmému stupni jediný
neprozkoumaný bod.
18. prosince se plavila jachta se stranovým větrem, a napínajíc všechny plachty
jako opravdový clipper, jela podél břehů zátoky Setkání. Do této zátoky dorazil
v roce1828 cestovatel Sturt, když objevil Murray, největší řeku JižníAustrálie.
Zde nebyly zelenající se břehy Klokaního ostrova, ale neúrodné pahorky, místy
přerušující jednotvárnost nízkého a rozervaného pobřeží, tu a tam nějaký šedý
útes nebo písečný ostroh,zkrátka naprostá nehostinnost jako v nějaké polární
krajině.
Čluny měly při této plavbě tvrdou službu. Námořníci si však nenaříkali. Téměř
vždy je doprovázel Glenarvan, jeho nerozlučný Paganel a mladý Robert. Na vlastní
oči se chtěli přesvědčit, nejsou-li zde nějaké stopy po Britannii. Ale ani pečlivé
pátrání jim o ztroskotání vůbec nic neprozradilo. Australské břehy byly právě
tak němé jako pobřeží patagonská.Nebylo však důvodu ztrácet naději, dokud
nedosáhli místa přesně označeného v listině. Počínali si takto jenom z přemíry
opatrnosti, nic nechtěli ponechávat náhodě. Na noc Duncan plachty svíjel, aby se
pokud možno udržel na místě, a ve dne cestovatelé pečlivě prohledávali pobřeží.
Tak dorazili 20. prosince k mysu Bernouilliho, který uzavírá záliv Lacepédův,
ale nikde nenalezli žádné stopy. Nezdar pátrání nijak nemluvil proti kapitánovi
Britannie. Vždyť za dva roky, které uplynuly od neštěstí, moře mohlo, ba musilo
rozmetat a rozleptat zbytky trojstěžníku a servat je ze skalisek, nemluvě o tom,
že domorodci cítí neštěstí jako sup mrtvolu, a tak by byli jistě posbírali i nejne patrnější zbytky. A Harry Grant i jeho dva druhové, zajatí ve chvíli, kdy je vlny
vrhly na břeh, byli nepochybně odvlečeni do vnitrozemí.
Pak se ale Paganel v něčem přece mýlil. Pokud šlo o argentinské území, mohl
zeměpisec právem tvrdit, že číslice na listině se netýkají dějiště ztroskotání, ale
přímo místa zajetí. Velké řeky v pampách a jejich četné přítoky mohly skutečně
zanést vzácné listiny do moře. Ale v této části Austrálie neprotíná příliš mnoho
vodních toků třicátou sedmou rovnoběžku. A Rio Colorado a Rio Negro se kromě
toho vlévají do moře na opuštěných, neobyvatelných a neobývaných pobřežích,
kdežto hlavní australské řeky, Murray, Yarra, Torrens a Darling, vlévají se buď
jedna do druhé, nebo mají do oceánu ústí, která se změnila v živé rejdy a přístavy
s čilým plavebním ruchem.Jaká je potom pravděpodobnost,žese křehká lá '240'

hev dostala po proudu těchto ustavičně brázděných vod až do Indického oceánu?
Tato nesrovnalost nemohla uniknout tak důvtipným lidem. Paganelova do mněnka, pravděpodobná v argentinských provinciích Patagonie, byla tedy v Austrá lii nesprávná. Paganel to uznal v diskusi, kterou o této věci rozpředl major Mac
Nabbs. Bylo zřejmé, že stupně udané v listině vztahují se jenom k místu neštěstí
a želáhev byla vhozena do moře tam, kde Britannia ztroskotala, totiž nazápad ním pobřeží Austrálie.
Ale jak správně poznamenal Glenarvan, tento konečný výklad nevylučoval
domněnku o zajetí kapitána Granta. Vždyť on sám to ve své listině naznačoval
slovy tak výmluvnými: kde padnou do zajetí krutých domorodců. Nyní však nebyl
žádný dúvod k tomu, aby hledali zajatce právě na třicáté sedmé rovnoběžce, a ne
na nějaké jiné.
Tato otázka byla dlouho probírána, až se došlo ke konečnému řešení a k tako výmto závěrům: jestliže výprava nenalezne stopy po Britannii ani na mysu Ber nouilliho, nezbude lordovi Glenarvanovi než vrátit se do Evropy. Jeho pátrání by
bylo bezúspěšné, třebaže svou povinnost splnil statečně a svědomitě.
To přirozeně zarmucovalo cestující jachty a přivádělo k zoufalství Mary a Ro berta Grantovy. Když se obě kapitánovy děti ubíraly s lordem a lady Glenarvano vými, s johnem Manglesem, Mac Nabbsem a Paganelem na břeh, říkaly si, že nyní se
rozhodne s konečnou platností o tom, bude-li jejich otec zachráněn. Lze říci, že s ko nečnou platností, protože Paganel při předchozí diSkusi nezvratně dokázal, že troseč níci by byli dávno ve vlasti, kdyby jejich loď byla ztroskotala na východním pobřeží.
"Jen neztrácet naději! Nikdy neztrácet naději!" opakovala lady Helena dívce
sedící vedle ní v člunu, který je odvážel na pevninu.
"Ano, miss Mary," řekl kapitán John, "lidé nemají nikdy ztrácet naději. Mnohdy
se jim právě ve chvíli největšího zoufalství zcela neočekávaně otvírají cesty nové."
"Kéž by tomu tak bylo, pane Johne!" odpověděla Mary Grantová.
Břeh byL už vzdálen jenom tři sta metrů. Tvořily jej dosti mírné svahy mysu
vysunutého na dvě míle do moře. Člun přistal v malé zátočině mezi dvěma tvořícími
se korálovými útesy, jež časem vzrostou u jižního australského pobřeží v bradlový
pás. Už teď stačily k tomu, aby prorazily dno lodi. a Britannia zde mohla ztroskotat
se vším všudy.
Cestující Duncana přirazili bez nesnází ke zcela opuštěnému břehu. Úskalí se
zvrásněnými pruhy zde tvořila šedesát až osmdesát stop vysoký břeh. Bez žebříku
a skob by bylo nesnadné vylézt na tuto přírodní hradbu. John Mangles však objevil
o púlmíle jižněji velice vhodnou průrvu, která povstala částečným sesutím skal.
Moře zde bezpochyby útočilo za velkých rovníkových bouří na lomivou tufovou*)
hráz a tak zpúsobilo, že se vyšší části hornin-, zřítily.
Glenarvan a jeho druhové se vydali vzhůru úvalen a po dosti příkrém svahu
se dostalina vrchol útesu. Robert se vyšplhal jako kočka rovnou po srázu.a tak
*) Tuf -, druh horniny.
'241,

dorazil na nejvyšší hřeben první. To zarmoutilo Paganela, protože jeho čtyřicetileté
nohy podlehly nožkám dvanáctiletým. I on však o mnoho předstihl klidného majora,
ale tomu to nijak nevadilo.
Když se skupinka po chvíli opět shromáždila, prohlížela si pláň před sebou.
Byla to veliká plocha neobdělané půdy, porostlá křovinami a houštinami, kterou
¨
Glenarvan přirovnal ke glenům skotských nížin a Paganel k neúrodným bretaňským
suchopárům. Kraj byl při pobřeží podle všech známek neobydlen, ale několik staveb
v dálce svědčilo o tom, že zde žije člověk, a to ne divoch, nýbrž zemědělec.
" Mlýn!" zvolal Robert.
Tři míle odtud se skutečně točily ve větru lopatky mlýna.
"Je to opravdu mlýn," odpověděl Paganel, který zamířil svůj dalekohled na
'242'

zmíněný předmět. "Ta skromná a užitečná stavba je skutečným potěšením pro
můj zrak."
"Vzhůru tedy do mlýna,odtušil Glenarvan.
Vyrazili na cestu. Po půlhodinové chůzi dostávala již půda, zpracovaná lidskou
rukou, nový vzhled. Přechod od neplodné země k obdělávané půdě byl náhlý. Místo
houštin obklopoval zde nedávno zoranou rovinu živý plot; několik býků a půl tuctu
koní se popásalo na loukách, ohraničených mohutnými akáciemi, které sem byly
přesazeny z ohromných školek na Klokaním ostrově.Ponenáhlu se objevovala
obilná pole, několik korců vlnících se světle žlutými klasy, kupky sena podobající
se velkým úlům, sady obehnané živými ploty, zahrada hodná Horatia*), v níž se
příjemné pojilo s užitečným, pak stodoly a prozíravě rozmístěná hospodářská stavení
a konečně prosté a pohodlné obytné stavení. Nad ním vévodil mlýn se špičatou
lomenicí a laskal budovy pohyblivým stínem svých velkých lopat.
V té chvíli vyšel z domu asi padesátiletý muž vlídné tváře: Štěkot čtyř velkých
psů ho upozornil na příchod cizinců. Za hospodářem vyšlo pět hezkých a urostlých
chlapců, jeho synů, a s nimi jejich matka, velká a statná žena. Nebylo možno zůstat na
pochybách: tento muž, obklopený svou zdatnou rodinou uprostřed zcela nových sta vení a takřka neobdělané krajiny, byl dokonalým typem irského osadníka, kterého
omrzela věčná bída v jeho vlasti, a proto odešel za štěstím a za bohatstvím do zámoří.
Glenarvan a jeho družina se ještě nepředstavili a neřekli, kdo jsou a co chtějí,
a už je vítala tato srdečná slova:
"Buďte vítáni, cizinci, v domě Paddyho O'Moora."
"Vy jsteIr?" řekl Glenarvan, když tiskl osadníkovi pravici.
"Byl jsem," odpověděl Paddy O,Moore."Teď jsem Australan. Pojďte dále,
pánové, ať jste kdokoliv, můj dům je vaším domem."
Tak laskavé pozvání museli přijmout bez váhání. Lady Helena a Mary Grantová
byly uvedeny do domu paní O'Moorové, zatímco osadníkovi synové pomáhali
návštěvníkům odkládat zbraně.
Veliká, vzdušná a jasná světnice zaujímala přízemí domu, postavenéhoze
silných dubových, vodorovně kladených fošen. Důkladnému domu a jeho statným
obyvatelům odpovídalo i vnitřní zařízení, které se skládalo z několika dřevěných lavic,
přibitých ke stěnám natřeným jasnými barvami, asi z deseti židliček, ze dvou dubo vých truhel, na nichž se skvěl bílý porcelán a lesklé cínové konvice, a z dlouhého,
širokého stolu, kolem něhož mohlo pohodlně zasednout dvacet stolovníků.
Na stole byl připraven oběd. Kouřilo se na něm z polévkové mísy mezi skopo vým, rostbífem a kýtou, kolem nichž byly talíře s olivami, hrozny a pomeranči. Bylo
zde vše, co člověk potřebuje, ba dokonce v nadbytku. Hostitel a hostitelka tak
upřímně pobízeli, tabule byla tak lákavá, velká a bohatá, že by bylo nezdvořilé ne přisednout. Vzápětí přicházela k obědu i čeleď ze statku, neboť hospodář ji pokládal
za sobě rovnou, a Paddy O'Moore ukázal rukou na místo vyhrazené pro cizince.

*) Horatius (65-8 př. n. l.) -, římský básník z doby císaře Augusta.
243'

"Očekával jsem vás," -' řekl prostě lordu Glenarvanovi.
"Očekával?" odpověděl lord užasle.
"Vždycky očekávám ty, kteří přijdou," odpověděl Ir.
Lady Helena byla hluboce dojata tak prostým mravem a pohled mylordův jí
říkal, že i její muž cítí stejný obdiv jako ona.
S chutí se dali do jídla. Kolem celého stolu se rozproudil rozhovor. Paddy
O'Moore vyprávěl svůj příběh. Byl to stejný příběh jako u všech vystěhovalců, které
bída vyhání z jejich vlasti. Přemnozí přicházejí do dalekých zemí hledat bohatství
a nacházejí v nich jenom zklamání a neštěstí. Obviňují osud a zapomínají na vlastní
nevědomost, lenost a nepravost. Štěstí však přeje odvážným, statečným a čestným.
A takovým byl Paddy O'Moore. Opustil Dundalk, kde umíral hlady, vypravil
se s rodinou do Austrálie, tam vystoupil na břeh v Adelaide, před kovkopským za městnáním dal přednost méně nejistému povolání zemědělce a o dva měsíce později
založil dnes již vzkvétající hospodářství.
Celé území Jižní Austrálie je rozděleno na šedesátijitrové parcely. Vláda tyto
pozemky přiděluje osadníkům. Paddy O'Moore si z výtěžku prvého pozemku za krátko přikoupil pozemky další. Jeho rodina se rozrůstala a hospodářství také. Irský
rolník se stal velkostatkářem, a přestože jeho statek nebyl starý ani dva roky, měl
nyní dvě stě hektarů oseté půdy a pět set kusů dobytka.
Vyprávění irského vystěhovalce doprovodili hosté upřímným blahopřáním.
Když Paddy O'Moore dokončil svůj příběh, očekával zřejmě důvěru za důvěru, ale
nijak nenaléhal. Byl z těch lidí, kteří říkají: "Takový jsem já, ale netáži se vás, jací jste
vy." Glenarvan měl ovšem přímý zájem na tom, aby mluvil o Duncanu, o tom, proč
je u mysu Bernouilliho, i o svém neúnavném a vytrvalém pátrání. Ale jako člověk,
který jde přímo k věci, otázal se nejprve Paddyho O'Moora na ztroskotání Britannie.
Irova odpověď nebyla příznivá.. Nikdy neslyšel o takové lodi. Za celé dva roky
neztroskotala na pobřeží žádná loď, ani nad mysem, ani pod ním. A k neštěstí došlo
teprve před dvěma lety. Mohl tedy tvrdit s naprostou jistotou, že trosečníci nebyli
vrženi na tuto část západního pobřeží.
"A teď, mylorde," dodal, "chci se vás otázat, z jakého důvodu jste se na mne
obrátil s takovou otázkou."
Glenarvan vyprávěl osadníkovi o historii listin, o cestě jachty, o všech poku sech, které podnikli na záchranu kapitána Granta. Netajil se tím, že po tak jasném
prohlášení jejich hostitele jsou jeho nejlepší naděje zmařeny a že už nedoufá v zá chranu trosečníků Britannie.
Taková slova přirozeně vyvolala u Glenarvanových posluchačů bolestný dojem.
Robert a Mary ho poslouchali se slzami v očích. Paganel nenalezl jediné slovo
útěchy a naděje. John Mangles cítil bezútěšný zármutek. Těchto šlechetných lidí,
které Duncan tak marně vezl ke vzdáleným břehům, zmocňovalo se zoufalství, když
se ozvala tato slova:
"Mylorde, neztrácejte naději. Jestliže kapitán Grant žije, pak žije na austral ské půdě!"
,..,


KAPITOLA VII. SEDMÁ,

AYRTON..
...

Překvapení způsobené těmito slovy není možno vylíčit. Glenarvan vyskočil
tak prudce, že převrhl židli, a zvolal:
"Kdo to řekl?"
"Já," odpověděl jeden z čeledínů Paddyho O'Moora, sedící na konci stolu.
"Ty, Ayrtone!" řekl osadník, překvapený právě tak jako Glenarvan.
"Já," odpověděl Ayrton vzrušeným, avšak pevným hlasem, "já, mylorde, Skot
jako vy, já, jeden z trosečníků Britannie!"
Toto prohlášení vyvolalo nepopsatelný účinek. Mary Grantová, zpola omdlé vajíc vzrušením, zpola umírajíc tentokrát radostí, klesla do náručí lady Heleny.
John Mangles, Robert a Paganel vyskočili ze svých míst a spěchali k muži, kterého
Paddy O'Moore právě nazval Ayrtonem..
Byl to pětačtyřicetiletý muž s drsnými rysy a s jiskrnýma očima, zapadlýma
hluboko pod vyklenutým obočím. Byl jistě neobyčejně silný-, ikdyž byl -hu bený. Na první pohled samá kost a samý nerv, člověk, jenž podle skotského
rčení nemarnil čas nabíráním sádla. Prostřední vzrůst, široká ramena, pevné držení
těla a obličej vyzařující inteligenci a energii, přestože vněm byly jisté tvrdé
rysy, to vše činilo muže sympatickým. Náklonnost k němu pak ještě zvyšo valy stopy po nedávné bídě, vepsané do jeho tváře. Bylo vidět, že mnoho
vytrpěl, ikdyž tobyl zřejmě člověk, jenž dovede útrapy snášet, překonávat
a přemáhat.
Glenarvan a jeho druhové to vycítili na první pohled. Ayrtonova osobnost
dovedla okamžitě zaujmout. Glenarvan tlumočil city všech svých přátel, když ho
zahrnul otázkami, na něž Ayrton vzápětí odpovídal. Setkání Glenarvana a Ayrtona
vyvolalo u obou zcela zřejmé obapolné pohnutí.
Proto prvé Glenarvanovy otázky přímo pršely jakoby samy od sebe.
"Vy jste trosečník z Britannie?" tázal se.
"Ano, mylorde, nálodní kapitána Granta," odpověděl Ayrton.
"Vy jste se spolu s ním zachránil po neštěstí?"
"Ne, mylorde, to ne. V té strašné chvíli jsem byl od ostatních odloučen, byl
jsem stržen z paluby a vržen na břeh."
"Nejstetedy jedním z těch námořníků, o nichž se mluví v listinách?"
"Ne. Nevěděl jsem o těchto listinách. Kapitán je hodil do moře, když jsem už
nebyl na palubě."
" Ale co je s kapitánem? Kde je kapitán?"
"Domníval jsem se, že utonul a zahynul v moři s celým mužstvem Britannie.
Byl jsem přesvědčen, že jsem se zachránil jenom já."
245'

" Vždyť jste přece říkal, že kapitán Grant žije!"
"Ne. Říkal jsem: jestliže kapitán žije ..."
"A dodal jste: pak je na australské půdě ...!"
" Může být skutečně jenom zde."
" VY tedy nevíte, kde je?"
¨
"Ne, mylorde, znovu opakuji, že jsem se domníval, že utonul ve vlnách nebo
zahynul na skaliskách. Teprve od vás jsem se dověděl, že snad ještě žije."
"A co vlastně víte?" otázal se Glenarvan.
"Jenom to, že kapitán Grant, žije-li, žije v Austrálii."
"Kde tedy loď ztroskotala?" řekl nyní major Mac Nabbs.
To měla být vlastně první otázka ze všech, ale ve vzrušení které setkání vy '246'

volalo, dychtil Glenarvan především zvědět, kde kapitán Grant je, a nestaral se
o místo, kde Britania ztroskotala. Dosud zmatený, nelogický rozhovor, přeskakující
z věci na věc, dotýkající se otázek jen letmo a směšující všechna fakta bez ladu
a skladu, dostal nyní rozumnější spád a zakrátko vyvstaly před posluchači podrob nosti této spletité historie zcela jasně a přesně.
Na Mac Nabbsovu otázku odpověděl Ayrton takto:
"Když jsem byl stržen z příďového nástavku, kde jsem stahoval kosatku, byla
Britannia hnána dále k australskému pobřeží. Byla od něho nějakých pět set, šest
set metrů. Ztroskotala tedy na témž místě."
"Na třicátém sedmém stupni šířky?" otázal se John Mangles.
"Na třicátém sedmém stupni," odpověděl Ayrton.
"Na západním pobřeží?"
"Ne! na východním pobřeží," odvětil rázně nálodní.
"Kdy?"
"V noci na 27. června 1862."
"Souhlasí! To souhlasí!" zvolal Glenarvan.
"Aspoň vidíte, mylorde," dodal Ayrton, "že jsem mohl právem říci: jestliže
kapitán Grant ještě žije, pak jej musíme hledat na australské půdě, a nikde jinde."
"A my ho zde budeme hledat a také ho najdeme a zachráníme, příteli!" zvolal
Paganel. Vy, drahocenné listiny dodal zcela prostoduše, "nutno říci, že jste se
dostaly do rukou lidí dúvtipných!"-,
Snad nikdo neslyšel lichotivá Paganelova slova.Glenarvan a lady Helena,
Mary a Robert obklopili Ayrtona a tiskli mu ruce. Připadalo jim, že přítomnost
tohoto muže je bezpečnou zárukou budoucí záchrany Harryho -Granta.Když
unikl nebezpečí smrti námořník, proč by nemohl vyjít z tohoto neštěstí živ a zdráv
i kapitán? Ayrton milerád opakoval, že kapitán Grant žije jistě tak jako on. Kde,
to nemohl říci, jistě však na této pevnině. Na tisíce otázek, jimiž byl zahrnován,
odpovídal s nápadnou lehkostí a přesností. Za řeči ho držela miss Mary za ruku.
Tento lodník byl druhem jejího otce, byl jedním z námořníků Britannie! Žil s Harrym
Grantem, plavil se s ním po mořích a prožíval s ním všechna nebezpečí! Mary nemohla
odtrhnout oči od jeho tvrdých rysů a plakala štěstím.
Do té chvíle nikdo nepomyslil na to, aby si ověřil pravdomluvnost a totožnost
námořníka. Jenom majora a snad i Johna Manglese, protože nebyli tak důvěřiví,
napadlo, zdali si Ayrtonova slova zasluhují úplné důvěry. Takové nenadálé setkání
mohlo vzbudit jistá podezření. Pravda, Ayrton uváděl správná fakta a data i nápadné
podrobnosti, ale ani nejpřesnější jednotlivosti netvoří ještě pravdu a je známo, že
lež se nejčastěji zapřísahá nejpřesnějšími podrobnostmi. Mac Nabbs si tedy ponechal
své mínění pro sebe a nevyslovil je.
Pochybnosti Johna Manglese pak byly vbrzku rozptýleny námořníkovými slovy
a kapitán ho pokládal za skutečného druha kapitána Granta, když námořník začal
dívce vyprávět o jejím otci. Ayrton znal Mary i Roberta dobře. Viděl je v Glasgowě
před odjezdem Britannie. Připomněl, jak se účastnili oběda na rozloučenou, který
'247'

kapitán pro své přátele uspořádal na palubě. Účastnil se ho soudce Niac Intyr.
Robert, jemuž tehdy nebylo ještě deset let, byl svěřen do opatrování kormidelníkovi
Dicku Turnerovi, ale utekl mu a vyšplhal se na brámový mústek.
"To je pravda, bylo to tak," řekl Robert Grant.
A Ayrton připomínal ještě tisíce drobností, jimž jako by ani nepřikládal takovou
¨
závažnost jako John Mangles.A když ustával, říkala mu Mary svým jemným
hlasem:
"Ještě, Ayrtone, ještě nám vyprávějte o otci!"
Nálodní vyhověl dívčinu přání, jak nejlépe dovedl. Glenarvan ho nechtěl pře rušovat, ačkoli se mu dralo do mysli na dvacet užitečnějších otázek. Lady Helena
však svého muže zadržela, ukazujíc na Marino radostné pohnutí.
248'

Při této rozmluvě vylíčil Ayrton celý příběh Britannie a její cestu Tichomo řím. Mary Grantová všechno většinou znala, neboť zprávy o lodi sahaly až do
května 1862. Za jeden rok přistal Harry Grant u všech hlavních ostrovů Oceánie.
Zastavil se na Hebridách, na Nové Guineji, na Novém Zélandu, na Nové Kaledonii,
narážel na leckdy pramálo oprávněné vlastnické nároky a za koušel ústrky
anglických úřadů, neboť jeho loď byla v britských koloniích signalizována. Přesto
však nalezl vhodné místo na západním pobřeží Nové Guineje. Tam se mu
zdálo snadné zřídit skotskou osadu a : zajistit její rozkvět. Dobrý přístav při
cestě na Moluky a na Filipíny by jistě byl vyhledáván loďmi, zejména až
by byl proražen Suezský průplav a tak zatlačena do pozadí cesta kolem mysu Dobré
naděje.
Když Britannia prozkoumala Novou Guineu, odplula do Callaa, aby si tam
doplnila zásoby, opustila tamní přístav 30. května 1862 a vydala se na cestu do
Evropy kapskou trasou přes Indický oceán. Tři týdny po odjezdu byla loď za bouře
poškozena. Naklonila se na bok. Bylo nutno podetnout stěžně. Ve dně lodi se udělala
trhlina a nepodařilo se ji ucpat. Záhy bylo mužstvo vysíleno a na pokraji svých
sil. Nestačilo čerpat z lodi vodu. Celý týden byla Britannia hříčkou vichřice.V pod palubí měla na šest stop vody. Zvolna se potápěla. Čluny byly za bouře urvány.
Posádka byla odsouzena zahynout na palubě, když v noci na 27. června, jak správně
pochopil Paganel, spatřila před sebou východní australský břeh. Po chvíli na
něj loď narazila. Byl to strašný náraz. Vtom okamžiku byl Ayrton stržen
vlnou a hozen na skaliska. Ztratil vědomí. Když přišel k sobě, byl obklopen
domorodci,kteříhounášeli do vnitrozemí. Od té doby už o Britannii nesly šel a právem předpokládal, že se vším všudy ztroskotala na nebezpečných útesech
zátoky Twofold.
Tím končilo vyprávění týkající se kapitána Granta. Bylo doprovázeno novými
bolestnými výkřiky. Teď ani major neměl důvod pochybovat o jeho věrohod nosti. Avšak po příběhu Britannie upjal se nyní zájem všech tím více k osobním
osudům Ayrtonovým.
Listiny byly přece jasným důkazem, že Grant přežil se svými dvěma námořníky
nEštěstí právě tak jako Ayrton. Z osudů jednoho bylo možno právem soudit na
osud ostatních. Ayrton byl tedy vyzván, aby vylíčil své příhody. Jeho vyprávění
bylo prosté a krátké.
Trosečník, zajatý domorodým kmenem, byl odvlečen do vnitrozemských krajú
v povodí Darlingu, asi čtyři sta mil na sever od třicáté sedmé rovnoběžky. Tam
žil ve veliké bídě, protože i sám kmen byl ubohý.Špatně s ním však domorodci
nenakládali. Prožil dva roky trudného otroctví. Ale naděje, že opět získá svobodu,
Ayrtona neopouštěla. Číhal na nejmenší příležitost, aby se zachránil, přestože útěk
byl spojen s četnými nebezpečími.
Jednénoci v říjnu1864 oklamal bdělostdomorodcú a zmizel v hlubinách
obrovských lesú. Celý měsíc bloudil nesmírnými pustinami, živil se kořínky, poživa telným kapradím a klovatinou z mimóz, ve dne se řídil podle slunce, v noci podle
'249'

hvězd a nejednou už zoufal. Putoval tak přes bažiny, přes řeky a hory, po celé té
neobydlené části pevniny, kterou prošlo na svých odvážných cestách jenom několik
cestovatelů. Konečně došel k smrti vysílen do pohostinného domu Paddyho O'Moora,
vstoupil zde do práce a nalezl šťastný život.
A když Ayrton chválí mne," řekl irský osadník, když námořník své vyprávění
¨
ukončil, "musím pochválit i já jeho. Je to rozvážný a řádný člověk, dobrý pracovník,
a bude-li chtít, zůstane dům Paddyho O'Moora nadlouho i domem jeho."
Ayrton poděkoval Irovi pokývnutím a čekál, až mu budou položeny další
otázky. Domníval se však, že oprávněná zvědavost jeho posluchačů byla ukojena.
Mohl by nyní odpovídat jenom to, co už stokrát předtím opakoval. Glenarvan
chtěl teď rozpříst rozhovor o tom, jaké nové plány by měla výprava stanovit, aby

využila setkání s Ayrtonem a jeho zpráv, když se k námořníkovi obrátil major
a řekl mu:
"Vy jste byl nálodním na Britannii?"
"Ano," odvětil Ayrton bez váhání.
Protože však pochopil, že majorova otázka vyvěrala z jistého, byť ne silného
pocitu nedůvěry a pochybnosti, dodal:
"Při ztroskotání jsem si ostatně zachránil služební smlouvu."
A vzápětí odešel ze společné jídelny, aby přinesl zmíněný doklad. Byl pryč
necelou minutu. Ale Paddy O,Moore měl čas říci:
"Mylorde, ujišťuji vás, že Ayrton je počestný člověk. Za dva měsíce, co u mne
pracuje, nemohu mu vytknout ani to nejmenší. Znal jsem příběh jeho ztroskotání
a jeho zajetí. Je to spořádaný muž a zasluhuje vaší důvěry."
Glenarvan chtěl odpovědět, že ani na okamžik nepochyboval o Ayrtonově
pravdomluvnosti, když námořník vstoupil a předložil mu svou služební smlouvu.
Doklad byl podepsán výpravci Britannie a kapitánem Grantem, jehož písmo Mary
bezpečně poznala. V dokladu stálo, že "Tom Ayrton, námořník první třídy, zavazuje
se sloužit jako nálodní na palubě trojstěžníku Britannia z Glasgowa". Nemohlo být
tedy déle pochybností o Ayrtonově totožnosti, protože by se dalo těžko předpokládat,
že by tento doklad byl v jeho rukou, kdyby mu nepatřil.
"A teď," pravil Glenarvan," vyzývám vás všechny, abyste přispěli radou,
a prosím, aby se ihned projednalo, co bude třeba podniknout. Vaše názory pro nás
budou, Ayrtone, zvlášť cenné a byl bych vám vděčen, kdybyste nám poradil."
Ayrton okamžik přemýšlel a potom odpověděl takto:
"Děkuji vám, mylorde, za to, že máte ke mně důvěru, a doufám, že vás ne zklamu. Vyznám se poněkud ve zdejších krajích i v mravech domorodců, a budu-li
vám moci nějak prospět ..."
"To zcela jistě," odpověděl Glenarvan.
"Soudím tak jako vy," pokračoval Ayrton, "že kapitán Grant a jeho dva ná mořníci se zachránili; protože se však nedostali do anglických usedlostí, protože se
mezitím neobjevili, jsem přesvědčen, že je stihl stejný osud jako mne a že jsou v zajetí
nějakého domorodého kmene."
"To opakujete, Ayrtone, tytéž důvody, které jsem již uplatňoval," řekl Paganel.
"Trosečníci jsou zřejmě v zajetí domorodců, jak se toho také obávali. Máme však
předpokládat, že byli zavlečeni tak jako vy na sever od sedmatřicáté rovnoběžky?"
"To rozhodně, pane," odpověděl Ayrton. "Nepřátelské kmeny jen zřídka sídlí
poblíž okresú, které si angličané podrobili."
"To ovšem ztíží naše pátrání," řekl dosti zklamaně Glenarvan. "Jak najdeme
stopy po zajatcích ve vnitrozemí tak velké pevniny?"
Po této poznámce se rozhostilo mlčení. Lady Helena se tázavě rozhlížela po
svých druzích, ale nedostávala žádnou odpověď. I Paganel zcela proti svému zvyku
mlčel.Jeho obvyklá důvtipnost selhávala.John Mangles měřil dlouhými kroky
společnou jídelnu, jako by se na palubě své lodi octl v nějaké nesnázi.
251'

"A co byste udělal vy, pane Ayrtone?" otázala se posléze lady Helena námořníka.
"Mylady," odpověděl rychle Ayrton, "nastoupil bych na Duncana a jel bych
přímo k místu neštěstí. Tam bych se rozhodl podle okolností a snad i podle stop,
které bych mohl náhodou nalézt."
"Dobrá," řekl Glenarvan, "jenže musím počkat, až bude Duncan opraven."
¨
" Copak vaše loď je poškozena?" otázal se Ayrton.
"Ano," odpověděl John Mangles.
" A těžce?"
"To ne, ale oprava vyžaduje nářadí, které nemáme na palubě. Jedno křídlo
šroubu je poroucháno a může být opraveno jenom v Melbournu."
"Nemůžete plout pod plachtami?" otázal se nálodní.
252'
"Můžeme, jestliže však bude mít Duncan protivítr, bude potřebovat značný čas
k cestě do zátoky Twofold, a do Melbournu rozhodně musíme."
" Ať tedy do Melbournu jede!" zvolal Paganel. "My se dostaneme do zátoky
Twofold bez něho."
"A jak?" otázal se John Mangles.
"Napříč Austrálií, tak jako jsme šli napříč Amerikou, po třicáté sedmé rovno běžce."
A Duncan?" odtušil Ayrton se zvláštním zájmem o loď.
"Duncan přijede za námi, anebo my přijedeme za Duncanem, to bude záležet
na okolnostech. Nalezneme-li cestou kapitána Granta, vrátíme se s ním do Melbournu.
Dojdeme-li naopak při svém pátrání až k pobřeží, přijede Duncan za námi. Má někdo
nějaké námitky proti tomuto plánu? Majore?"
"Ne," odpověděl Mac Nabbs, "pokud je cesta napříč Austrálií uskutečnitelná. "

"Dokoncetaksnadno uskutečnitelná," odvětil Paganel "že navrhuji lady
Heleně a miss Grantové, aby jely s námi."
"Mluvíte vážně, Paganele?" otázal se Glenarvan.
"Naprosto vážně, lorde. Cesta je dlouhá nanejvýše tři sta padesát mil! Urazíme-li
dvanáct mil denně, bude trvat necelý měsíc, a právě takovou dobu si vyžádá oprava
Duncana. Ovšem kdybychom měli projet australským kontinentem pod menší šířkou,
kdybychom jej měli procestovat v místech, kde je nejširší, projít těmi nesmírnými
pouštěmi, kde jsou strašlivá vedra, zkrátka kdybychom měli 'vykonat to, oč se ještě
nepokusili ani nejodvážnější cestovatelé, pak by to bylo něco jiného! Ale naše
sedmatřicátá rovnoběžka protíná provincii, která by mohla být právě tak dobře
někde v Anglii, protože v těchto končinách jsou silnice, železnice a hustě obydlená
místa. Takovou cestu by bylo možno podniknout třeba v lehkém kočáru nebo v kolesce,
která by byla ještě vhodnější. Je to projížďka z Londýna do Edinburghu, nic víc."
" Ale co šelmy?" řekl Glenarvan, neboť chtěl objasnit všechny případné námitky.
"V Austrálii nejsou žádné šelmy."

" A divoši?"
"Na této šířce nejsou divoši a rozhodně nejsou tak krutí jako Novozélanďané."
"A trestanci?"
"V jižních provinciích Austrálie nejsou žádní trestanci, ti jsou jenom ve vý chodních osadách. Provincie Viktorie je nejen všechny vyobcovala, nýbrž vydala
zákon, v němž se zakazuje na jejím území pobyt propuštěným trestancům i z ostat ních provincií. Viktoriánská vláda dokonce letos pohrozila plavební společnosti, že jí
zastaví subvence, jestliže budou její lodi nakládat uhlí v přístavech v západní
Austrálii, kde je trestancům pobyt povolen. Jak to, že jste to jako Angličan nevěděl?"
" Předně nejsem žádný Angličan," odpověděl Glenarvan.
" Pan Paganel má úplně pravdu," řekl Paddy O'Moore. "A nejenom provincie
Viktorie, ale i Jižní Austrálie, Queensland, a dokonce Tasmánie vypovídají ze svých
území deportované trestance. Za celou dobu, co mám tento statek, neslyšel jsem
o jediném propuštěnci."
253'

"Já jsem taky žádného nepotkal," dodal Ayrton.
"Tak vidíte, přátelé," ujal se opět slova Paganel, "jen zcela málo divochů. žádné
šelmy, žádní propuštění trestanci -, něco takového by se dalo říci jen o málokteré
evropské zemi! Platí tedy?"
"Co tomu říkáte, Heleno.otázal se Glenarvan.
"Jistě totéž co ostatní, milý Edvarde,", odpověděla lady Helena a obrátila se ke,
svým druhům, "vzhůru na cestu. "
,...,


KAPITOLA VIII. OSMÁ,

ODjezD..
...

Jakmile se Glenarvan jednou rozhodl, nemíval ve zvyku váhat s uskutečněním
své myšlenky. Když byl tedy Paganelův návrh přijat, dal okamžitě rozkaz, aby pří pravy k odjezdu byly vykonány ve lhůtě co nejkratší. Odjezd byl stanoven na
pozítří, 22. prosince.
Jaké mohly být pravděpodobné výsledky této cesty přes Austrálii? Poněvadž
bylo nesporně zjištěno, že Harry Grant tu je, mohla mít tato výprava veliký význam.
Celkové vyhlídky na úspěch se tím jen zvyšovaly. Nikdo si nenamlouval, že naleznou
kapitána přímo na třicáté sedmé rovnoběžce, po níž se měli neúchylně ubírat, ale
bylo pravděpodobné, že někde narazí na kapitánovy stopy, a rozhodně je rovnoběžka
vedla přímo k dějišti katastrofy. A tam bylo těžiště pátrání.
A kdyby se kromě toho Ayrton rozhodl, že se připojí k cestovatelům, že je
převede přes lesy provincie Viktorie a že je dovede na východní pobřeží, pak zde
byla další naděje na úspěch. Glenarvan to dobře věděl. Proto mu zvlášť záleželo
na tom, aby si zajistil důležitou pomoc Grantova druha. Požádal tedy svého
hostitele, zdali by mu nevadilo, kdyby Ayrtonovi nabídli, aby jejich výpravu
doprovázel.
Paddy O'Moore k tomu svolil, i když ho mrzelo, že ztratí tak dobrého pracovníka.
"Nuže, Ayrtone, zúčastníte se naší výpravy na pomoc trosečníkům Britannie?"
Ayrton na tuto nabídku ihned neodpověděl. Ba zdálo se, že okamžik váhá.
Potom po zralé úvaze řekl:
"Ano, mylorde, půjdu s vámi. A i když vás snad nepřivedu na stopu kapitána
Granta, dovedu vás aspoň na místo, kde loď ztroskotala."
"Děkuji, Ayrtone," odpověděl Glenarvan.
"Ještě jednu otázku, mylorde."
"Prosím, příteli."
"Kde se setkáte s Duncanem?"
"V Melbournu, jestliže nebudeme musit přes celou Austrálii až na opačný břeh.
Na východním břehu, jestliže nás pátrání zavede až k němu."
"A co kapitán lodi? ..."
"Kapitán bude čekat na mé příkazy v melbournském přístavu."

"Dobře, mylorde," -, řekl Ayrton, počítejte se mnou.
"Počítám, Ayrtone," odpověděl Glenarvan.
Cestující Duncana vřele děkovali lodnímu mistru Britannie. Děti kapitána
Granta zahrnuly námořníka projevy nejvřelejší lásky. Všichni vyjma Paddyho
O'Moora se z jeho rozhodnutí radovali. Ir ztrácel v Ayrtonovi rozvážného a věrného
pomocníka. Ale Paddy chápal, jakou váhu Glenarvan zřejmě přikládá účasti nálod ' 255'

ního, a proto se s věcí smířil. Glenarvan hostitele požádal, aby mu obstaral dopravní
prostředky k cestě přes Austrálii, a když tato záležitost byla dohodnuta, sjednali
si ještě cestující, kdy se sejdou s Ayrtonem, a vrátili se na palubu.
Návrat byl radostný. Vše bylo teď jiné. Jakékoliv pochybnosti zmizely. Smělí
zachránci už nebudou muset pátrat po třicáté sedmé rovnoběžce nazdařbůh. nyní
bylo nesporné, že Harry Grant nalezl útočiště na pevnině, a všichni pociťovali velikou
radost, kterou dává jistota po přestálých nejistotách.
Půjde-li vše hladce, přistane za dva měsíce Duncan s Harrym Grantem u břehů
Skotska!
Když John Mangles podporoval návrh, aby se cestovatelé pokusili o cestu
napříč Austrálií, předpokládal ovšem, že tentokrát se výpravy zúčastní. Proto
'256'?

o tom hovořil s Glenarvanem. Uplatňoval nejrozmanitější důvody, to, jak je od dán lady Heleně i mylordovi samotnému, jak může být užitečný při organizování
karavany i jak je zbytečný jako kapitán na palubě Duncan,a, zkrátka tisíce zna menitých důvodů kromě toho nejhlavnějšího, o němž nebylo třeba Glenarvana nijak
přesvědčovat.
"Jen jedinou otázku, Johne,"řekl Glenarvan."Máte naprostou důvěru ke
svému zástupci?"

"Naprostou," odpověděl John Mangles." Tom Austin je dobrý námořník.
Dovede Duncana na místo určení, spolehlivě loď opraví a přijede s ní ve stanovený
den. Tom žije tělem i duší povinnostem a kázni. Nikdy by nedokázal měnit nebo od kládat splnění rozkazu. Můžete se na něho, mylorde, spolehnout jako na mne."
"Pak souhlasím, Johne," odvětil Glenarvan, "pojedete s námi, protože nebude
škodit," dodal s úsměvem, "budete-li při tom, až nalezneme otce Mary Grantové."
"Oh mylorde .." zakoktal
John Mangles.
To bylo vše, co dokázal říci. Na okamžik pobledl a uchopil ruku, kterou mu
podával lord Glenarvan.
Příštího dne se John Mangles, doprovázený lodním tesařem a námořníky nesou cími potraviny, vrátil na statek Paddyho O'Moora. Měl připravit po dohodě s Irem
dopravní prostředky.
Očekávala ho celá rodina, ochotná pracovat podle jeho pokynů. Byl zde i Ayrton
a neskrblil radami, neboť měl cenné zkušenosti.
Paddy i on se shodli v tom, že ženy mají jet ve voze s volským potahem a mu žové na koních. Paddy mohl opatřit zvířata i povoz.
Povoz byl dvacet stop dlouhý vůz, potažený plachtou, měl čtyři plná kola
bez špicí, loukotí a železných obručí, zkrátka pouhé dřevěné kotouče. Přední ná prava byla příliš daleko od nápravy zadní a byla řízena tak primitivním mecha nismem, že vůz nemohl dělat ostřejší zatáčky. K přední nápravě byla připevněna
oj dlouhá třicet pět stop a podle oje mělo být zapřaženo šest spárovaných volů.
Zvířata měla táhnout hlavou a šíjí, neboť měla být zapřažena jednak jhem připev něným nad jejich čely, jednak chomoutem přitaženým ke jhu železným klínem.
Řídit takový úzký, dlouhý, kymácivý a vratký povoz a vést takové spřežení bod cem, to vyžadovalo velkou obratnost. Ale Ayrton se dobře zaučil na irské farmě
a Paddy za jeho zručnost odpovídal. Byla tedy Ayrtonovi svěřena úloha formana.
Vůz neměl žádná pera, a nebyl proto nijak pohodlný. Museli však vzítzavděk
tím, co bylo. Protože John Mangles nemohl na hrubé konstrukci vozu nic měnit,
dal jej aspoň uvnitř upravit co nejpohodlněji. Především vůz rozdělil prkennou
příčkou na dvě oddělení. Zadek byl určen za skladiště potravin, zavazadel a pojízd nou kuchyni Mr Olbinetta. Předek musil být zcela vyhrazen pro obě cestovatelky.
Pod zručnou rukou tesařovou změnilo se toto oddělení v pohodlný pokojík s tlustým
kobercem, toaletním stolkem a dvěma lůžky pro lady Helenu a Mary Gran tovou. Silné kožené záclony mohly oddělení uzavřít a chránit proti nočnímu
chladu.Při velkých lijácích zde v nejhorším naleznou útočiště i muži.Obvykle
' 257'

však budou muži nocovat pod stanem. John Mangles se snažil stěsnat na malém
prostoru vše, co dvě ženy potřebují, a to se mu také podařilo. Lady Heleně a Mary
Grantové se nemělo v tomto pojízdném pokojíku příliš stýskat po pohodlných
kabinách Duncana.
S cestovateli to bylo prostší: sedm statných koní bylo vybráno pro lorda Gle ¨
narvana, Paganela, Roberta Granta, Mac Nabbse, Johna Manglese a oba námoř níky, Wilsona a Mulradyho, kteří doprovázeli svého pána i na této výpravě. Ayrton
měl přirozeně místo na kozlíku vozu a Mr Olbinett, kterého jízda na koni nijak
nevábila, hodlal se velmi pohodlně zařídit v oddělení zavazadel.
Koně a voli se pásli na loukách kolem statku a nebylo těžké sehnat je dohromady
až před samým odjezdem.
258'
Když John Mangles vše zařídil a udělil rozkazy lodnímu tesaři, vrátil se s irskou
rodinou na palubu. Irové chtěli oplatit lordu Glenarvanovi návštěvu na palubě jeho
lodi. Ayrton pokládal za vhodné přidružit se k nim také, a tak všichni kolem čtvrté
hodiny vystoupili v Johnově doprovodu na lodní můstek Duncana.
Byli přivítáni s otevřenou náručí. Glenarvan nabídl hostům večeři. Chtěl učinit
zadost společenské povinnosti a návštěvníci rádi přijali v jídelně jachty oplátku
za své australské pohostinství. Paddy O'Moore byl okouzlen. Zařízení kabin, čalouny,
gobelíny i celé javorové a palisandrové palubní stavby vyvolávaly jeho obdiv. Ayrton
naopak chválil tento nákladný přepych jen mírně.
Nálodní Britannie posuzoval jachtu z hlediska námořníka. Prohlédl si ji v pod palubí, sestoupil až do šroubové komory, prohlédl si stroj, vyptal se na jeho výkon nost a spotřebu, prozkoumal zásobníky uhlí, zásobárnu, prachárnu, a zvláště se
zajímal o zbrojnici, o dělo připevněné na příďovém nástavku a o jeho dostřel. Gle narvan viděl, že mluví s odborníkem. Poznával to zcela jasně podle Ayrtonových
odborných dotazů. Nálodní posléze ukončil prohlídku, když posoudil ještě stěžňoví
a lanoví.

"Mátepěknou loď, mylorde," řekl.
"Hlavně dobrou," odpověděl Glenarvan.
"Jakou má tonáž?"
Má výtlak dvě stě deset tun."
"Nebudu se příliš mýlit," prohodil Ayrton, "když budu tvrdit, že Duncan lehce
udělá při plné páře patnáct uzlů?"
Přidejte klidně na sedmnáct," odpověděl John Mangles, "a dostanete správné
číslo."
"Sedmnáct!" zvolal nálodní. "Ale pak ho nedohoní ani nejlepší válečná loď!"
"Žádná!" odpověděl John Mangles. "Duncan je skutečná závodní jachta a nedá
se prakticky předstihnout."
" Ani pod plachtami?" otázal se Ayrton.
" Ani pod plachtami."
"Pak ovšem, mylorde, a vy, kapitáne," odpověděl Ayrton, "přijměte poklonu
od námořníka, který ví, co je to dobrá loď."
"Milý Ayrtone," odvětil Glenarvan, "můžete zůstat na naší jachtě; záleží jenom
na vás, aby se naše loď stala vaší lodí."

"Snad se k tomu odhodlám, mylorde," řekl prostě nálodní.
V té chvíli přišel lordovi oznámit Mr Olbinett, že je prostřeno k večeři. Glenarvan
a jeho hosté zamířili k nástavbě.
"Chytrý chlapík, ten Ayrton," řekl Paganel majorovi.
Až příliš chytrý!" zamumlal Mac Nabbs, protože jemu, i když snad bez důvodu,
se nijak nelíbily tvář a chování nálodního.
Při večeři vyprávěl Ayrton mnoho zajímavých podrobností o australské pev nině. Znal ji dokonale. Dotázal se, kolik námořníků vezme Glenarvan s sebou na
výpravu, a když se dověděl, že lorda mají doprovázet jenom dva z nich, Mulrady
'259'

a Wilson, byl skoro překvapen. Nabádal Glenarvana, aby si utvořil družinu z nejlep ších námořníků Duncana. Dokonce na tomto návrhu trval, což -, mimochodem
řečeno -, mohlo rozptýlit jakékoli majorovo podezření.
"Při naší cestě přes ,Jižní Austrálii," řekl Glenarvan, "snad přece nehrozí žádné
nebezpečí?"
¨
"Žádné," spěšně odpověděl Ayrton.
"Nechme tedy na palubě co nejvíce lidí. K obsluze plachtoví i k opravě lodi
jich bude na Duncanu třeba. Záleží hlavně na tom, aby se lod včas dostala na místo,
které jí bude dodatečně oznámeno. Neoslabujme její posádku!"
Ayrton patrně pochopil Glenarvanův názor a již nenaléhal.
Když nadešel večer, Skotové a Irové se rozloučili. Ayrton a rodina Paddyho
'260'

O'Moora se vrátili na statek. Koně a vůz měli být připraveni na zítřek. Odjezd
výpravy byl stanoven na osmou hodinu ráno.
Lady Helena a Mary Grantová pak přistoupily k posledním přípravám. Byly
krátké a zejména zdaleka ne tak pečlivé jako přípravy Jacquese Paganela. Učenec
strávil značnou část noci tím, že rozebíral, čistil, sestavoval a opět rozebíral čočky
svého dalekohledu. Proto ještě spal, když ho příštího dne za svítání přišel major
s halasem probudit.
John Mangles dal mezitím na statek dopravit zavazadla. Na cestovatele čekal
člun a všichni bez otálení nasedli. Mladý kapitán dal Tomu Austinovi poslední
rozkazy. Zvláště mu kladl na srdce, aby čekal v Melbournu na rozkazy lorda Glenar vana a za všech okolností je přesně vykonal.
Starý námořník Johnu Manglesovi odvětil, že se na vše může spolehnout. Jmé nem mužstva přál lordovi mnoho zdaru v jeho výpravě. Člun odrazil a vzduchem
zaburácelo hromové hurá.
Za deset minut dorazil člun ke břehu. O čtvrt hodiny později byli již cestovatelé
na irském statku.
Vše bylo připraveno. Lady Helena se kochala svým pokojíkem. Zvláště se jí
líbil obrovský vůz z mohutných fošen na primitivních kolech. Šest spárovaných
volů vyhlíželo velmi patriarchálně a to se k vozu hodilo. Ayrton očekával s bodcem
v ruce rozkazy svého nového pána. -'
"I hrome," řekl Paganel, "tohle je pořádný vůz a bude jistě lepší než všechny
dostavníky na světě. Může si člověk přát něco lepšího, než dům, který se pohybuje
jede a zastaví, kde je ti libo?"
Doufám, pane Paganele," odpověděla lady Helena, "že mne poctíte návštěvou
v mých salónech."
"Jistěže, mylady," odvětil učenec, "a bude to pro mne ctí! Máte přijímací dny?"
"Pro své přátele budu doma vždycky," odpověděla lady Helena se smíchem,
" a vy jste .."

"Nejoddanější ze všech, mylady,." dvorně se uklonil Paganel.
Jejich zdvořilůstky přerušil příchod sedmi osedlaných koní, které přiváděl
jeden ze synů Paddyho. Lord Glenarvan zaplatil Irovi za všechno, co pro ně opatřil,
a nadto mu vřele poděkoval. Těch díků si počestný osadník cenil přinejmenším tolik
jako obdržených peněz.
Po chvíli bylo dáno znamení k odjezdu. Lady Helena a miss Grantová usedly
do svého oddělení, Ayrton na kozlík a Olbinett do zadní části vozu. Glenarvan,
major, Paganel, Robert, John Mangles i oba námořníci, všichni ozbrojeni puškami
a revolvery, vyhoupli se na koně. Paddy O'Moore zvolal: "Sbohem!" a celá rodina
sborem opakovala jeho pozdrav. Ayrton vydal zvláštní zvuk a pobídl své dlouhé
spřežení. Vůz se hnul, dubové fošny zapraskaly, nápravy zaskřípěly v nábojích kol
a zakrátko se pohostinná farma počestného Ira ztratila v záhybu cesty.
...


KAPITOLA IX. DEVÁTÁ,

PROVINCIE VIKTORIE.
...

Bylo 23. prosince 1864. Prosinec, tak smutný, tak nevlídný a vlhký na severní
polokouli, měl by se na tomto kontinentě jmenovat červen. Astronomicky zde bylo
už dva dni léto, protože slunce dosáhlo obratníku Kozoroha 21. prosince a nyní
se jeho pohyb nad obzorem zkracoval denně o několik minut. Nová cesta lorda
Glenarvana měla tedy probíhat v nejteplejším ročním období a v takřka tropickém
slunečním žáru.
Anglické državy se v této části Tichomoří souhrnně nazývají Australasie. Tvoří
je Nové Holandsko, Tasmánie, Nový Zéland a několik okolních ostrovů. Australský
kontinent sám je rozdělen na rozsáhlé, ale nestejně veliké a nestejně bohaté kolonie.
Kdo se podívá na moderní mapy Petermanovy nebo Preschoellovy, je především
překvapen tím, jak jsou hranice tamních kolonií přímočaré. Angličané vyměřili
smluvní linie a ty rozdělují zdejší velké provincie jako podle nějaké šňůry. Neohlí želi se ani na horské hřebeny, ani na toky řek, ani na klimatické rozdíly, ani na
různost ras. Jednotlivé kolonie spolu hraničí v pravých úhlech a zapadají do sebe
jako dýhy. Na jejich přímočarém a pravoúhlém uspořádání je vidět práci geometra,
nikoliv geografa. Jenom pobřeží a jeho rozmanité křivky, fjordy, zátoky, mysy
a limany proti tomu za celou přírodu protestují svou púvabnou nepravidelností.
Tento šachovnicový vzhled vždycky a zcela právem dráždil vznětlivého Paga nela.Kdyby patřila Austrálie Francii, byli by francouzštízeměpiscizcela jistě
nehnali zálibu v úhelnících a pravítkách tak daleko.
Tehdy bylo na tomto velikém tichomořském ostrově šest provincií: Nový
Jižní Wales s hlavním městem Sydney; Queensland s hlavním městem Brisbane;
provincie Viktorie s hlavním městem Melbourne; Jižní Austrálie s hlavním městem
Adelaide; Západní Austrálie s hlavním městem Perth a konečně Severní teritorium
prozatím bez hlavního města. Toliko pobřeží jsou osídlena kolonisty. Jen několik
málo důležitějších měst se odvážilo nějakých dvě stě mil do vnitrozemí. Naproti
tomu nitro pevniny, tedy plocha rovnající se dvěma třetinám Evropy, je takřka
úplně neznámé.
Třicátá sedmá rovnoběžka naštěstí neprobíhá nesmírnými pustinami a ne přístupnými končinami, které stály vědu tolik obětí. Glenarvan by je byl nedo kázal překonat. Měl projet jenom jižní částí Austrálie a tu tvořil úzký pás provincie
Adelaide, plná šíře provincie Viktorie a konečně vrchol vzhůru obráceného trojúhel níku, který tvoří Nový Jižní Wales.
Od mysu Bernouilliho bylo k hranicím provincie Viktorie necelých šedesát
dva mil. To byly nanejvýš dva dni jízdy a Ayrton předpokládal, že pozítří večer
budou nocovat v Aspley, nejzápadnějším městě provincie Viktorie.
262 '

Na začátku každé cesty jedou jezdci i koně vždycky s chutí. Zápal jezdců
nevadí, ale čilost koní bylo jistě vhodné krotit. Kdo chce dojet daleko, musí šetřit
svéhokoně. Bylo tedy rozhodnuto, že výprava urazí denně nejvýše pětadvacetaž
třicet mil.
Nehledě k tomu,že rychlost koní bylo nutno řídit podle pomalejší chůze
¨
volů, opravdových mechanických strojů, kteří ztrácejí na čase to, co vydávají na
síle. Vůz a lidé i zásoby v něm tvořili jádro karavany, pojízdnou tvrz. Jezdci se
sice mohli projíždět krajem po obou jeho stranách, ale nesměli se od vozu od trhnout.
A tak protože nebyl stanoven žádný cestovní řád, mohl každý do jisté míry
dělat, co chtěl, lovci se mohli projíždět plání, společenští lidé rozmlouvat s oby '263'

vatelkami vozu, filosofové společně filosofovat. Protože Paganel všechny tyto vlast nosti spojoval v jediné osobě, byl by mohl být všude zároveň.
Při cestě přes provincii Adelaide nedošlo k ničemu zajímavému. Několik mil
sestřídaly řady nevysokých,ale veliceprašnýchkopců,široko daleko se pro stírající lada, jimž se zde souhrnně říká buš, a prérie porostlé houštinami solnatého
Red-Gum-Station

keře s hranatými listy, na nichž si rády pochutnávají ovce. Tu a tam bylo
vidět několik "pig's faces", zvláštní novoholandský druh ovce s prasečí hla vou. Popásaly se mezi sloupy telegrafního vedení, nedávno zřízeného mezi Adelaide
a pobřežím.
Dosud ty pláně připomínaly jednotvárné prostory argentinských pamp. Táž
travnatá rovina. Týž jasně ohraničený obzor. Mac Nabbs tvrdil, že jsou v téže
' 264'

zemi, ale Paganel ujišťoval, že se kraj brzy změní. Po jeho ujištění všichni očekávali,
že uvidí ještě překrásné věci.
Kolem třetí hodiny projížděl vůz širokým pásmem bez jediného stromu, nazý vaným zde "Mosquitos Plains" -, "prérie moskytů". Vědec mohl se zeměpiseckým
uspokojením prohlásit, že toto pásmo je hodno svého jména. Dotěrný dvoukřídlý
hmyz velice bolestně znovu a znovu štípal cestovatele i jejich zvířata. Hmyzu nikdo
nemohl uniknout. Palčivost se dala zmírnit čpavkem z přenosné lékárničky. Paganel
se nemohl přemoci a posílal ke všem čertům všechny ty zuřivé komáry, kteří zbodali
jeho dlouhou postavu na nesčetných místech.
Kvečeru zpestřilo pláň několik živých plotů z akácií, tu a tam háječek bílých
gumovníků, o něco dále přišli na čerstvou stopu vozu, potom uviděli stromy evrop ského původu, olivy, citrusy i zelené duby, a nakonec jeli podél dobře udržovaných
ohrad. V osm hodin dorazili voli, pobízeni Ayrtonovým bodcem, do stanice
Red-Gum.
Slovem stanice se označují vnitrozemské podniky, které se zabývají chovem
dobytka, hlavním bohatstvím Austrálie. Chovatelům se říká "squatters", tedy
vlastně lidé usedlí, sedláci. "To squat", sednout si na bobek, je skutečně první posta vení každého osadníka vyčerpaného putováním po těchto nedozírných končinách.
Red-Gum-Station nebyl významný podnik. Ale Glenarvan zde byl srdečně přijat.
Pod střechou osamělých hospodářství je pro cestovatele vždy prostřeno a každý
australský osadník je přívětivým hostitelem.
Příštího dne zapřáhl Ayrton volské spřežení hned za úsvitu. Chtěl dorazit ještě
téhož večera na území Viktorie. Půda byla postupně stále nerovnější. Do nedohledna
se vlnilo pásmo kopečků, pokrytých nachovým pískem. Vypadalo to jako obrovský,
po pláni rozhozený rudý prapor, jehož záhyby se vzdouvají ve větru. Několik
"malleys", bíle skvrnitých jedlí s rovným a hladkým kmenem, rozkládalo zde větve
s tmavě zeleným jehličím nad žírnými pastvinami, po nichž se proháněla stáda
dovádivých tarbíků. Později se objevily širé lány křovisek a mladých gumovníků,
pak se skupiny rozestoupily, osamocené polokeře se změnily v stromy a objevila se
prvá ukázka australských lesů.
Zatím se však blížily hranice Viktorie a vzhled krajiny se znatelně měnil.
Cestující cítili, že jedou po nové půdě. Ustavičně se drželi po přímé čáře, protože
je žádná překážka, jezero nebo hora, nenutila měnit směr cesty. Vytrvale uskutečňo vali v praxi první poučku z geometrie a přísně sledovali nejkratší dráhu od jednoho
bodu ke druhému. Postupovali bez únavy a bez obtíží. Jejich rychlost se přizpůso bovala pomalému kroku volů, a i když ta pokojná zvířata nešla rychle, šla aspoň bez
zastávky:
Tak urazila karavana ve dvou dnech šedesát mil a pětadvacátého večer dojela
k osadě Aspley, prvnímu městu provincie Viktorie, položenému na sto čtyřicátém
stupni východní délky ve wimerrském okrese,
Ayrton zavezl vůz do Crown's Inn, do "hotelu koruny." Na stole se kouřilo
z večeře, která se skládala výhradně ze skopového upraveného na všechny způsoby.
265'

Všichni hodně jedli, ale ještě více hovořili. Každý se chtěl poučit o zvláštnostech
australského kontinentu, a tak zahrnoval zeměpisce otázkami. Paganel se nedal
pobízet a popsal jim provincii Viktorii, které se přezdívá Šťastná Austrálie.
"Nesprávné označení!" řekl. "Správnější by bylo nazývat ji Austrálií bohatou,
protože se zeměmi je to jako s lidmi: bohatství ještě neznamená štěstí. Austrálie
vděčí svým zlatým dolům za to, že je vydána napospas ničivé a divoké smečce
dobrodruhú. Sami to uvidíte, až pojedeme přes zlatonosná území."

"Kolonie Viktorie vznikla teprve nedávno, že?" otázala se lady Glenarvanová.
"Anno, mylady, existuje jenom třicet let. V úterý šestého června .."

"Ve čtvrt na osm večer," dodal major, neboť se rád posmíval Paganelovu
Puntíčkářství v datech.

"Ne, ve tři čtvrti na sedm a pět minut," odtušil zeměpisec vážně, "založili
Batmann a Falckner v zátoce u Port Phillipu osadu v těch místech, kde se dnes
rozkládá velkoměsto Melbourne. Patnáct let byla kolonie částí Nového Jižního
Walesu a spadala pod Sydney jako hlavní město. Ale v roce 1851 byla prohlášena
za nezávislou a nazvána Viktorie."
" A od té doby se rozrůstala?" otázal se Glenarvan.
"Posuďte sám, můj vznešený příteli," odpověděl Paganel."Toto jsou čísla
poslední statistiky, a ať si o tom myslí Mac Nabbs co chce, neznám nic tak výmluv ného jako číslice."
" Spusťte tedy," řekl major.
"Prosím. V roce 1836 měla portphillipská kolonie dvě stě čtyřicet čtyři oby vatele. Dnes jich má provincie Viktorie pět set padesát tisíc. Sedm miliónů stop vinic
jí ročně dává sto dvacet jeden tisíc galonů vína. Tři sta tisíc koní cválá po jejích
pláních a "šest set sedmdesát pět tisíc dvě stě dvanáct kusů hovězího dobytka se
popásá na jejích obrovských pastvinách."
" A není tu také nějaké to vepřové?" otázal se Mac Nabbs.
"Jistěže, majore, sedmdesát devět tisíc šest set dvacet pět kusů vepřového
dobytka, prosím."
" A kolik ovcí, Paganele?"
"Sedm miliónů sto patnáct tisíc čtyřicet tři, Mac Nabbsi."
"Včetně té, kterou právě pojídáme, Paganele?"
" Ne, bez ní, protože ta už je ze tří čtvrtin snědena."
"Výborně, pane Paganele!" zvolala lady Helena a srdečně se rozesmála. "Musí
se uznat, že jste v zeměpisných otázkách kovaný, a bratranec Mac Nabbs se bude
marně namáhat, aby vás přistihl při nějaké chybě."
"Ale to přece patří k mému povolání, mylady, znát tyto věci a poučit vás
o nich, je-li třeba. Proto mi můžete věřit, když říkám, že v této zvláštní zemi nás
čekají divy."
"Ale zatím.." odpověděl Mac Nabbs, který, s oblibou zeměpisce popichoval,
aby vydráždil jeho vznětlivost.
"Jen počkejte, vy netrpělivý majore!" zvolal Paganel. "Sotva jste překročil

' 266'

hranice a už se pohoršujete! Tak já vám říkám, rozumíte, já vám opakuji a tvrdím,
že zdejší země je nejzajímavější na světě. Její vznik, příroda, plody, podnebí i to,
jak má jednou s povrchu země zmizet, udivovaly, udivují a budou udivovat všechny
učence na světě. Představte si, přátelé, pevninu, jejíž břehy, a nikoliv její střed,
se jako prvé vynořily kdysi z vln, podobny nějakému obrovskému prstenci; pev ninu, v jejímž středu je možná podnes skryto napůl vypařené moře a jejíž řeky
každým dnem více vysychají; pevninu, kde není vláha ani ve vzduchu, ani v zemi,
kde stromy každoročně ztrácejí kůru, a ne listí, kde se listy stavějí k slunci hranou,
a nikoliv plochou, takže nedávají stín, kde je mnoho nehořlavého dříví, kde se
kamenné kvádry rozpouštějí v dešti, kde lesy jsou nízké a trávy obrovské; pevninu,
kde je podivná zvířena, kde čtyřnožci mají zobáky (jako ježura a ptakopysk), takže
přírodovědci byli nuceni zvlášť pro ně vytvořit nový řád ptakořitních, kde klokan
poskakuje na nestejně dlouhých tlapách, kde skopci mají prasečí hlavu, kde lišky
skáčou ze stromu na strom, kde jsou labutě černé, kde si myši dělají hnízda, kde
atlasový pták*) přijímá své opeřené přátele ve svých salónech, kde ptáci překonávají
všechnu obrazotvornost jak rozmanitostí svého zpěvu, tak svými schopnostmi,
kde jeden pták bije jako hodiny a druhý práská bičem jako vozka, jeden
napodobuje brusiče a druhý odtikává vteřiny jako kyvadlo pendlovek, kde je den vítá východ slunce smíchem a druhý oplakává večer jeho západ! Jaký to pra podivný a protismyslný kraj! Co je zde protikladů a jak je zde všechno proti pří rodě! Plným právem o něm řekl učený botanik Grimard: i>To je tedy ta Austrálie,
jakoby parodující zákony všehomíra, anebo spíše výzva vmetená do tváře ostatního
světa!"
Zdálo se, že rychle se valící Paganelova tiráda se vůbec nikdy nezastaví. Vý mluvný tajemník Zeměpisné společnosti se už neovládal.Rozohňoval se a roz ohňoval, mohutně máchal rukama a vidličkou ohrožoval své sousedy u stolu. Posléze
však byl jeho hlas přehlušen hřímavými ovacemi a teprve pak umlkl.
Nikdo samozřejmě nepomýšlel na to, aby po takovém výčtu australských zvlášt ností žádal po Paganelovi více. A přece si nemohl major odpustit klidnou poznámku:
" A to je všechno, Paganele?"
"Ne, zdaleka ne! odsekl učenec s novým zápalem.
"Jakže?" otázala se lady Helena zvědavě. "To je v Austrálii ještě něco ne obyčejného?"
"Ano, mylady, její podnebí! To je tak zvláštní, že překonává i její výtvory."
"Jděte!" zvolali všichni Paganelovi posluchači.
"Nemámna mysli zdravotní vlastnosti australského kontinentu:že je tak
bohatý na kyslík a tak chudý na dusík, že zde nejsou vlhké větry, protože pasátní
větry vanou rovnoběžně s jeho pobřežím, že většina nemocí, počínajíc tyfem a končíc
spálou a chronickými nemocemi, se zde nevyskytuje."

*) Kračik hedvábný, též atlasový nebo saténový pták. Kromě hnizd si staví jakési besídky, kam v době
páření každým rokem odlétá. Do besídek snáší všechny strakaté a pestré předměty.
267'

"To však je nemalá přednost," řekl Glenarvan.
"Jistěže, ale to nemám na mysli," odpověděl Paganel. "Zdejší podnebí má vlast nost přímo ,.. nepravděpodobnou."
"Ajakou" otázal seJohn Mangles.
"Vy mi to nebudete věřit."

"Ale budeme," zvolali jeho posluchači.
"Co je tedy s tím počasím?"
"Dělá lidi lepšími."
"Lepšími?"
"Ovšem," odpověděl učenec přesvědčivě. "Lepšími lidmi! Zde kovy na vzduchu
nerezavějí a lidé také ne. Zdejší čisté a suché ovzduší všechno rychle bělí, prádlo
i duše. A v Anglii byly dobře známy ctnosti tohoto podnebí, když bylo rozhodnuto,
že budou do této země posíláni lidé, aby se zde napravili."
"Cože? Tento vliv je opravdu znatelný?" otázala se lady Glenarvanová.
"Ano, mylady na zvířatech i na lidech. "
"Nežertujete, pane Paganele?"
"Nežertuji. Koně i dobytek jsou zde nápadně poslušní. Uvidíte."
" To není možné!"
"Ale je! Zločinci dopravení na tento obrozující a ozdravující vzduch se zase
polepšív několika letech. Jeho účinky jsou lidumilům dobře známy. V Austrálii
se zlepší každá povaha."
"Jakým se však stanete potom vy, pane Paganele, když jste už teď tak dobrý?"
řekla lady Helena. "Jakým vy se stanete v této privilegované zemi?"
"Znamenitým člověkem, mylady," odpověďěl Paganel, "stanu se prostě zname nitým člověkem!"
..


KAPITOLA X. DESÁTÁ,

WIMERRA RIVER...

Příštího dne, 24. prosince, vyrazili časně zrána. Horko už bylo značné, avšak
snesitelné, cesta téměř rovinatá a dobře sjízdná pro koně. Družina projížděla řídkým
křovím. Večer se po celodenní jízdě utábořila na březích Bílého jezera se slanou
vodou, která se nedala pít.
Jacques Paganel tam musil přiznat, že toto jezero není o nic více bílé než Černé
moře černé, Rudé moře rudé, Žlutá řeka žlutá a Modré hory modré. Z vědecké ješit nosti se sice silně přel, ale jeho názory nezvítězily.
Mr Olbinett připravil večeři s obvyklou pečlivostí. Zanedlouho pak cestovatelé,
jedni ve voze, druzí pod stanem, usnuli i přes plačtivé vytí dingů, australských šakalů.
Za Bílým jezerem se rozkládala nádherná rovina, pestře posetá kopretinami.
Když se příštího dne Glenarvan a jeho druhové probudili, divže nezatleskali nádherné
scenérii, prostírající se před jejich zraky. Vyjeli. Jenom několik dalekých pahorků
prozrazovalo zvýšení půdy. Až k obzoru byly jenom louky a květy, hýřící jarními
barvami. Modré jiskřičky drobnolistého lnu se snoubily s rudým šarlatem zvláštního
zdejšího paznehtníku. Půda prosycená solí se ztrácela pod merlíky, lebedami a botvi nami, hned sinavými, hned červenavými, z rodu slaměnek, které všechno zaplavovaly.
Jsou to rostliny pro průmysl užitečné, protože jejich spalováním a louhováním se
získává znamenitá soda. Paganel se uprostřed květů stával botanikem a nazýval
tyto rozmanité výtvory jejich jmény; a při své zálibě vyjadřovat všechno čísly
neopominul říci, že až doposud se napočítalo v australské květeně na čtyři tisíce dvě
stě druhů, rozdělených do sto dvaceti řádů.
Později, když vůz rychle ujel deset mil, projížděl mezi vysokými háji akácií,
mimóz a bílých gumovníků, které mají nejrozmanitější květy. Rostlinná říše nebyla
v tomto kraji hojně zavodněných plání nijak nevděčná k slunci a ve vůních a barvách
vracela to, co jí slunce dávalo v paprscích.
Říše živočišná již byla skoupější ve svých výtvorech. Po pláni poskakovalo
několik kasuárů, ale nebylo možné se jim přiblížit. Majorovi se však podařilo obratně
skolit kulkou do boku velmi vzácného živočicha, který pozvolna vymírá. Byl to
"jabiru", obrovský jeřáb anglických osadníků. Tento pták byl vysoký pět stop
a jeho černý, široký, kuželovitý a silně zašpičatělý zobák byl dlouhý osmnáct palců.
Fialové a nachové žíhání hlavy ostře kontrastovalo s lesklou zelení krku, zářivou
bělostí hrudi a prudkou červení dlouhých nohou. Příroda jako by na něm vyplýtvala
celou paletu základních barev.
Všichni se tomuto ptáku velmi obdivovali a major by si snad odnesl palmu
prvenství toho dne. Ale Robert o několik mil dále narazil na nevzhledné zvíře ,
napůl ježka, napůl mravenečníka, prostě znetvořenou bytost, jako byli živoči ' 269'

chové prvotních věků tvorstva, a statečně je ubil k smrti. Z vroubkované tlamy
visel zvířeti roztažitý, dlouhý a lepkavý jazyk, kterým lapal mravence, svou hlavňí
potravu.
" To je přece ježura!" řekl Paganel a tak označil tohoto savce pravým jménem.
" Už jste někdy viděli takové zvíře?"
¨
"Je strašné," odpověděl Glenarvan.
"Strašné, ale zajímavé odtušil Paganel. "A kromě toho je australskou zvlášt ností a marně bychom je hledali v kterékoliv jiné části světa."
Paganelsi chtěl přirozeně vzít ošklivou ježuru s sebou a uložit ji do oddělení
zavazadel.Ale Mr Olbinett se proti tomu postavil tak rozhořčeně, že se vědec vzdal
přání uchovat si tuto zvláštnost.
270'

Téhož dne překročili cestovatelé sto čtyřicátý prvý stupeň délky o třicet minut.
Zatím viděli jen málo osadníků i málo squatterů. Země se zdála pustá. Po domorod cích nebylo ani stopy, protože divoké kmeny kočují mnohem severněji, v nesmírných
pustinách zavlažovaných přítoky Darlingu a Murraye.
Ale Glenarvanově družině se naskytla zajímavá podívaná. Měla možnost spatřit
jedno z těch obrovských stád, která odvážní spekulanti přivádějí z východních hor
až do provincií Viktorie a Jižní Austrálie.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne upozornil John Mangles na to, že tři míle před
nimi se valí až k obloze obrovský sloup prachu. Co bylo příčinou tohoto jevu? To bylo
velmi těžké říci. Paganel se klonil k tomu, že je to nějaký vzdušný úkaz, a jeho živá
obrazotvornost již pro něj hledala přirozené vysvětlení. Ale Ayrton ho zastavil v říši
dohadů, do níž se učenec tak rychle vydal, a prohlásil, že prach zvířilo pochodující stádo.
Nálodní se nemýlil. Husté mračno se blížilo. A z mračna k nim doléhalo bučení,
ržání a mečení. Do této pastorální symfonie se mísily i lidské zvuky v podobě výkřiků,
hvízdání a klení.
Z hlučícího mraku se vynořil muž. Byl to přední honák té čtyřnohé armády.
Glenarvan mu vyjel vstříc a bez otálení se s ním seznámil. Honák, či podle jeho sku tečného názvu "stockkeeper", byl majitelem části stáda. Jmenoval se Sam Machell
a opravdu přicházel z východních provincií a směřoval do Portlandské zátoky.
Machellovo stádo tvořilo dvanáct tisíc sedmdesát pět kusů, z toho tisíc volú,
jedenáct tisíc skopců a sedmdesát pět koní. Všechna tato zvířata byla zakoupena
na pláních Modrých hor hubená a přicházela se vypást na vydatné pastviny Jižní
Austrálie, kde jsou prodávána s velkým ziskem. A tak měl Sam Machell při výdělku
dvou liber na volu a půl libry na skopci získat padesát tisíc franků. Byl to veliký
obchod. Ale jaké trpělivosti, jaké energie bylo třeba, aby bylo celé to jankovité stádo
dohnáno na místo určení, a jaké obtíže bylo nutno překonávat! Výdělek, který při náší tvrdé zaměstnání stockkeepera, je těžce zasloužený!
Sam Machell stručně vyprávěl svůj příběh a stádo zatím pokračovalo v cestě
mimózovými háji. Lady Helena, Mary Grantová a jezdci sestoupili na zem, usadili
se ve stínu rozložitého gumovníku a naslouchali vyprávění stockkeepera.
Sam Machell vyjel před sedmi měsíci. Denně urazil okolo deseti mil a jeho
nekonečná cesta měla trvat ještě tři měsíce. Jako pomocníky měl s sebou při té namá havé cestě dvacet psů a třicet mužů, z toho pět černochů, kteří dovedli velmi obratně
najít stopy zatoulaného dobytka. Šest vozů postupovalo za armádou. Honáci, vy zbrojení biči, jejichž násada je dlouhá osmnáct palců a řemínek devět stop, projížděli
mezi řadami dobytka a hned zde, hned onde zjednávali často porušovaný pořádek,
zatímco lehká kavalérie psů pobíhala po okrajích.
Cestovatelé se obdivovali tomu, jak spořádaně stádo postupuje. Různé druhy
šly odděleně, protože voli a divocí skopci se špatně snášejí; voli se totiž nikdy nechtějí
pást tam, kudy šli skopci. Proto bylo nutno postavit voly do čela, a tak šli, rozděleni
do dvou praporů, vpředu. Následovalo pět pluků skopců pod velením dvaceti honáků
a četa koní jako zadní voj.
271'

Sam Machell upozornil své posluchače na to, že vojevůdci této armády nejsou
ani psi, ani lidé, ale několik volů, bystrých "leadrů", jejichž autoritu ostatní zvířata
uznávala. Šli v prvé řadě s dokonalou vážností, a protože pudově volili nejlepší
cestu, pokládali za své samozřejmé právo, že je s nimi ohleduplně zacházeno. A ho náci k nim byli opravdu šetrní, neboť stádo poslouchalo voly bezvýhradně. Když
se všakvolům zachtělo zůstat stát, bylo nutno podřídit se jejich vrtochu,a jestli že se voli sami nedali na další cestu, lidé se marně pokoušeli jít po zastávce
dále.
Stockkeeper uvedl několik podrobností, jež doplnily historii této výpravy,
hodné toho, aby byla popsána, ne-li přímo vedena, slavným řeckým vojevůdcem
Xenofontem. Pokud táhla armáda rovinou, bylo to ještě dobré. Nebylo překážek
a ani práce nebyla namáhavá. Zvířata se popásala cestou, napájela se z nesčetných
lučních potoků, spala v noci, pochodovala ve dne a poslušně se sbíhala na zaště kánípsů. Více obtíží se vyskytovalo teprve v hlubokých vnitrozemskýchlesích
a v eukalyptových a mimózových hvozdech. Čety, prapory a pluky sepomíchá valy anebo rozptylovaly a bylo třeba značného času, než byly sehnány opět do hromady.Když naneštěstí zbloudil i některý leader, bylo nutno jej nalézt za každou
cenu, protože jinak hrozil všeobecný zmatek, a černoši často strávili celé dni obtížným
hledáním. Když se spustily velké lijáky, odmítala líná zvířata jít dále a za silných
bouří se těchto hrůzou nepříčetných zvířat zmocňovala bezmezná panika.
Ale stockkeeper přemáhal všechny tyto nové a nové potíže svou energií a čilostí.
Postupoval. Míle se přidávala k míli. Pláně, lesy a hory zůstávaly vzadu. Avšak při
přechodu řek museli honáci připojit k tolikerým vlastnostem vlastnost nejdůleži tější, trpělivost, na vše připravenou trpělivost, kterou nesměly zlomit nejen hodiny,
nejen dni, nýbrž ani týdny. Tehdy býval stockkeeper zastavován na březích vod ního toku, jehož proud nebyl nepřekročitelný, ale přesto je zadržel.Překážkou
byla totiž svéhlavost stáda: zdráhalo se přejít. Voli se napili vody a obrátili se
nazpět. Skopci se rozbíhali na všechny strany, jen aby nemusili překonávat vodní
živel. Čekalo se do noci, aby bylo stádo dovedeno k řece za tmy, ale opatření se ne setkalo s úspěchem. Berani byli násilím hozeni do vody, ale ovce se neodvážily
za nimi. Honáci zkoušeli donutit stádo k cestě tím, že po několik dní ponechali
zvířata bez vody, avšak stádo se obešlo bez napájení a ani pak se neodvážilo do
řeky. Jehňata byla přenesena na druhý břeh v naději, že ovce přiběhnou na jejich
nářek; jehňata mečela a ovce se na protějším břehu ani nepohnuly. Tak to trvalo
někdy celý měsíc a stockkeeper již nevěděl, co počít s tou svou mečící, řehtající a bu čící armádou. Pak jednoho krásného dne bez důvodu, z nějakého vrtochu, bůhví proč
a jak dostal se nějaký oddíl přes řeku, a tu nastala nová svízel: honáci musili stádu
zabránit, aby se nevrhlo do řeky v nepořádku. V řadách nastal zmatek a mnoho zvířat
utonulo v peřejích.
Takové byly podrobnosti vyprávěné Samem Machellem. Za jeho vyprávění
přešla spořádaně velká část stáda. Byl čas, aby dohonil čelo své armády a vybral
nejlepší pastviny. Rozloučil se tedy s lordem Glenarvanem, vyšvihl se na výtečného
'272'

domorodého koně, kterého držel jeden z jeho mužů za oprať, a všichni jeho posluchači
mu srdečně stiskli ruku. Za několik okamžiků jim zmizel v prašném víru.
Vůz se vydal opačným směrem opět na cestu, kterou na okamžik přerušil; a za stavil se až večer na úpatí hory Talbotovy.
Tehdy Paganel moudře poznamenal, že je 25. prosince -, vánoce, tolik sla vené v anglických rodinách. Ale stevard na to nezapomněl a za bohatou večeři ,
podávanou pod stanem, sklidil upřímná blahopřání hodovníků. Nutno říci, že
Mr Olbinett překonal skutečně všechno očekávání. Ze svých zásob mohl vzít hoj nost evropských jídel, jaká jsou v australských pustinách skutečnou vzácností.
Při této nádherné štědrovečerní hostině se podávala sobí kýta, uzený losos, ječný
a ovesný koláč, bylo tu dost čaje, množství whisky a několik lahví portského.
Všem se mohlo zdát, že jsou ve velké zámecké jídelně na Malcolmu uprostřed Skotské
vysočiny.
Při této hostině nechybělo skutečně nic, počínaje zázvorovou polévkou a konče
jemnou paštikou. Ale Paganel se domníval, že je nutno doplnit ji ještě plody divo kého pomerančovníku, který rostl na úpatí pahorku. Bylo to "maccaly" domo rodců.Jeho plody nemají valnou chuť, ale roztlučená jádra pálí v ústechjako
pepř. Zeměpisec se odhodlal jíst je z lásky k vědě tak svědomitě, že mu patro přímo
hořelo, a tak nemohl odpovídat na dotazy o zvláštnostech australských pouští,
jimiž ho major zasypával.
Příštího dne, 26. prosince, nedošlo k žádné příhodě, která by zasluhovala zmínky.
Dojeli k pramenům Norton Creeku a později ke zpola vyschlé řece Mackenzie.
Počasí bylo krásné a horko snesitelné, neboť vál jižní vítr a ochlazoval vzduch ,
podobně jak to činí na severní polokouli vítr severní. Paganel na to upozorňoval
svého přítele Roberta Granta:
"Je to naše štěstí," dodal, "protože na jižní polokouli jsou průměrné teploty
vyšší než na polokouli severní."
"A proč?" otázal se mladý Robert.
"Proč, Roberte?" odpověděl Paganel. "Nikdy jsi neslyšel o tom, že Země je
zimě blíže Slunci?"

"To ano, pane Paganele."
"A že zimní chlad je jenom důsledek toho, že sluneční paprsky dopadají na
zem šikmo?"
" Samozřejmě."
"Tak vidíš, chlapče, a právě z téhož důvodu je na jižní polokouli tepleji."
" Tomu nerozumím," odvětil Robert užasle.
" Přemýšlej tedy," odpověděl Paganel, "jaká je zde v Austrálii u protinožců
roční doba, když my máme u nás v Evropě zimu?"

"Léto," řekl Robert.
"Nu tak, protože právě v této době je Země méně vzdálena od Slunce ..
"rozumíš?"
"Rozumím .."
273'

" .. je léto v jižních krajích pro tuto menší vzdálenost teplejší než léto v sever ních krajích."

"Pravda, pane Paganele."
"Když tedy říkáme, že Slunce je Zemi blíže v zimě, je to pravda jenom pro nás,
obyvatele severní části zeměkoule."
"To jsem si právě neuvědomil," odpověděl Robert.
"Tak vidíš, chlapče, a teď už si to zapamatuj."
Robert si rád vzal k srdci toto ponaučení a nakonec se ještě dozvěděl, že prů měrná teplota v provincii Viktorii dosahuje tří stupňů Celsia.
Večer se družina utábořila pět mil za jezerem Lonadaleovým, mezi horou
Drummondovou, která se zdvihala na severu, a horou Drydenovou, jejíž střední
vrcholek překrýval jižní horizont.
Příštího dne v jedenáct hodin dorazil vůz k břehům Wimerry na sto čtyřicátém
třetím poledníku.
Průzračné vody půl míle široké řeky plynuly mezi dvěma vysokými řadami
gumovníků a akácií. Několik nádherných myrtovitých stromů, mezi jinými iMetro sideros speciosa, zdvihalo zde do výše patnácti stop své dlouhé a splývavévětve,
ozdobené červenými květy. Tisíce ptáků, žluvy, pěnkavy, zlatokřídlí holubi, ne mluvěani o žvatlavých papoušcích, poletovalo v zeleném větvoví. Podnimi se
projížděl na vodní hladině párek bázlivých a plachých černých labutí. Tento vzácný
pták australských řek záhy zmizel v zákrutech Wimerry, která rozmarně zavlažovala
zdejší půvabný kraj.
Vůz se mezitím zastavil na travnatém koberci, jehož třásně splývaly do dra vých vod. Nikde zde nebyl ani vor, ani most. Přesto se výprava musila přes řeku
dostat. Ayrton se snažil najít vhodný brod. Čtvrt míle proti proudu se mu zdála
řeka méně hluboká a na tomto místě se rozhodl přejít na druhý břeh. Několikerým
sondováním se ukázalo, že je zde jenom na tři stopy hloubky. Při tak mělkém dně
se tedy mohl vůz odvážit do řeky bez velkého nebezpečí.
"Není možno překročit řeku jinak?" otázal se Glenarvan nálódního.
"Není, mylorde," odpověděl Ayrton, "ale já nepokládám tento přechod za
nebezpečný. Podaří se nám přejít."
"Lady Glenarvanová a miss Grantová by snad měly opustit vůz?"
"Ale ne. Voli mají pevné nohy a ujišťuji vás, že je udržím ve správném směru."
"Kupředu, Ayrtone," odpověděl Glenarvan, "věřím vám."
Jezdci obklopili těžkopádný vůz a družina vstoupila odhodlaně do řeky. Když
se vozy pokoušejí přebrodit v podobných místech, bývají obyčejněobklopeny
řetězem prázdných sudů, které je udržují nad hladinou. Naše družina však takový
plovací pás neměla, a proto se musela spoléhat na bystrost volů, ovládaných pevnou
rukou obezřetného Ayrtona. Ten řídil spřežení ze svého kozlíku. Major a oba ná mořníci rozráželi dravý proud několik sáhů před vozem. Glenarvan a John Mangles
jeli po obou stranách vozu, aby byli po ruce na pomoc oběma cestovatelkám, a Paga nel a Robert uzavírali šik.
274'

Všechno šlo dobře až doprostřed Wimerry. Tam však byla řeka hlubší a voda
vystoupila až nad kola. Voli mohli být strženi proudem, ztratit pevnou půdu pod
nohama a zavléci s sebou vratký povoz. Ayrton se obětavě vrhl do vody, odvážně
chytil voly za rohy a šťastně je opět přivedl na správnou cestu.
V té chvíli došlo k naprosto neočekávanému nárazu. Ozval se praskot. Vůz
¨
se povážlivě naklonil. Voda vystoupila až k nohám cestovatelek. Celý vůz se začal
stáčet stranou, přestože se Glenarvan a John Mangles pověsili na jeho postranice.
Byl to okamžik plný úzkosti.
Voli však naštěstí silně zabrali a tím strhli vůz směrem k opačnému břehu.
Dno řeky začalo pod nohama volů a koní stoupat a po chvíli se octli lidé i zvířata
v bezpečí na druhém břehu, právě tak promočení jako šťastní.
275'

Při nárazu se polámala jenom přední náprava vozu a Glenarvanův kůň ztratil
obě přední podkovy.
Nehoda vyžadovala rychlou opravu. Cestující na sebe rozpačitě hleděli, když
Ayrton navrhl, že dojede do stanice Black-Point, ležící dvacet mil na sever, a že
odtud přivede kováře.
"Jeďte, jeďte, milý Ayrtone," řekl mu Glenarvan. "Kolik času potřebujete na
cestu tam a zpátky do tábora?"
" Snad patnáct hodin," odpověděl Ayrton, "víc ne."
"Vyjeďte tedy, a než se vrátíte, budeme tábořit na břehu Wimerry."
Za pět minut poté zmizel nálodní na Wilsonově koni za hustou stěnou mimóz.
,...,


KAPITOLA XI. JEDENÁCTÁ,

BURKE A STUART..
...

Zbytek dne strávili členové výpravy v hovorech a na procházkách. Cestovatelé
se s obdivem procházeli po březích Wimerry. Popelaví jeřábi a ibisové před nimi
prchali s chraptivými skřeky. Atlasový pták se skrýval v nejvyšších větvích divo kého fíkovníku, žluvy, lejsci a chvošťáci poletovali mezi lodyhami nádherných lilií,
ledňáčkové zanechávali svého obvyklého lovu, zatímco civilizovanější čeleď pa poušků,"blue-mountain"se sedmerými duhovými barvami, maličký "roschill"
s nachovou hlavou a žlutou hrudí i "lori" s červeným a modrým peřím, pokračovala
v ohlušujícím štěbetání na vrcholu kvetoucích gumovníků.
A tak ležíce na trávě u břehu šumících vod nebo zase nazdařbůh se toulajíce
mezi trsy mimóz, obdivovali se všichni krásné přírodě až do západu slunce. Po
kratičkém soumraku zastihla je noc půl míle od tábora. Vrátili se vedeni nikoliv
Polárkou, kterou není na jižní polokouli vidět, nýbrž Jižním křížem, zářícím v polo vině dráhy mezi obzorem a nadhlavníkem.
Mr Olbinett prostřel k večeři pod stanem. Všichni usedli ke stolu. Zlatým hře bem večera byla jakási míchanina z pečených papoušků, které obratně postřílel
Wilson a chutně upravil stevard.
Po večeři hledali všichni nějakou záminku, aby nemusili strávit první hodiny pře krásné noci spánkem. Lady Helena za všeobecného souhlasu požádala Paganela, aby
jim vyprávěl příběhy o velkých australských cestovatelích, které jim už tak dávno slíbil.
To bylo Paganelovi zcela po chuti. Jeho posluchači se rozložili pod nádhernou
banksií a kouř doutníků vbrzku stoupal až k listoví ztrácejícímu se ve stínu. Země pisec se ujal ihned slova.
"Pamatujete si, drazí přátelé, a major na to zcela jistě nezapomněl, jak jsem
vám na palubě Duncana vypočítával cestovatele. Ze všech těch, kteří se pokusili pro niknout do vnitrozemí kontinentu, jenom čtyřem se podařilo projít z jihu na sever
nebo ze severu na jih. Byli to: Burke v letech 1860 a 1861; Mac Kinley v letech 1861
a 1862iLandsborough v roce 1862 a Stuart také v roce 1862. O MacKinleym
a o Landsboroughovi vám toho povím jen málo. První šel z Adelaide do Carpentar ského zálivu, druhý z Carpentarského zálivu do Melbournu. Oba byli vysláni austral skými výbory, aby našli Burka, který se nevrátil a nikdy už se neměl objevit.
A právě o Burkovi a Stuartovi, těchto dvon badatelích, vám chci vyprávět
a začnu bez dlouhých úvodů.
20. srpna 1860 vydal se za podpory Melbournské královské společnosti na
cestu bývalý irský důstojník RobertO Hara Burke. Doprovázelo ho jede náct mužů. William John Wills, mladý význačný astronom, botanik doktor
Beckler, Gray, mladý důstojník indické armády King, Landella, Brahe a několik
'277'

sipáhíů'). Dvacet pět koní a dvacet velbloudů vezlo cestovatele, jejich zavazadla
a zásoby na osmnáct měsíců.
Výprava měla dorazit do Carpentarského zálivu podél toku řeky Cooper.
Bez nesnází překročila toky Murraye a Darlingu a dospěla do stanice Menindié na
hranicích kolonií.
¨
Tam poznali, že četná zavazadla jsou velkou přítěží. Tato nesnáz i jistá drsnost
Burkova charakteru vyvolaly v družině nesoulad. Landells, předák skupiny vel bloudů, oddělil se ještě s několika indickými sluhy od výpravy a vrátil se na břehy
Darlingu. Burke pokračoval v cestě. Hned po nádherných, hojně zavlažovaných

*) Sipáhiové -, indičtí vojáci ve službách Angličanů.
' 278

pastvinách, hned po kamenitých a bezvodých cestách sestupoval k toku řeky
Cooper. 20. listopadu, tři měsíce po svém odchodu z Melbournu, zřídil první skladiště
zásob na březích této řeky.
Cestovatelé se tam nějaký čas zdrželi, protože nemohli najít vhodnou cestu
na sever, na níž by byl dostatek vody. Po velkých nesnázích dorazili k táboru,
který nazvali Willsova tvrz. Zřídili tam palisádami obehnané stanovišťě, ležící na
polovině cesty mezi Melbournem a Carpentarským zálivem. Burke pak rozdělil
svou družinu na dvě části. Jedna měla zůstat pod Brahovým vedením ve Willsově
tvrzi po dobu tří i více měsíců, pokud bude mít dost zásob, a čekat na návrat druhé
skupiny. Ta seskládala jenom z Burka, Kinga, Graye a Willse.Vzali si s sebou
šest velbloudůa vezli si na tři měsíce zásob, tedy tři centy mouky, padesát liber
rýže, padesát liber ovesné mouky, cent sušeného koňského masa, sto liber soleného
vepřového a slaniny a třicet liber sucharů, to vše na cestu tam a zpět, dlouhou dva
tisíce čtyři sta kilometrů.
Po namáhavém přechodu přes skalnatou poušť došli čtyři muži druhé skupiny
k řece Eyre, k nejzazšímu bodu, k němuž došel v roce 1845 Sturt, a odtud zamířili
k severu pokud možno přesně po sto čtyřicátém poledníku.
7. ledna překročili obratník za nejprudšího slunečního žáru, často klamáni
šalebným zrcadlením, mnohdy bez vody, někdy osvěžováni velkými bouřemi a tu
a tam nacházejíce kočující domorodce, na něž si nijak nemohli naříkat; celkem měli
málo nesnází, protože jim v cestě nestála ani jezera, ani řeky, ani hory.
12. ledna se objevilo na severu několik pískovcových pahorků, mezi jinými
hora Forbesova a pásmo žulových hor, které se nazývají "ranges". Tam nastaly
veliké obtíže. Sotva postupovali vpřed. Zvířata odmítala jít dále. "Jsme stále v ran ges! Velbloudi se třesou strachy...," napsal Burke do svého cestovního deníku. Přesto
však s vypětím všech sil docházejí badatelé k břehům řeky Turner a potom k hornímu
toku řeky Flinders, kterou v roce 1841 uviděl Stokes; tato řeka se vlévá do Carpen tarské zátoky, vroubena palmóvníky a eukalypty.
Blízkost oceánu se projevovala bažinatou půdou. Jeden velbloud v bažinách
zahynul. Ostatní se zdráhali přes ně jít. King a Gray s nimi musili zůstat. Burke
a Wills pokračovali v cestě na sever a po velkých svízelích, o nichž jsou v jejich po známkách jenom velice matné zmínky, došli k místu, kde mořský příliv dosahoval
až k bažinám, ale oceán nespatřili. Bylo to 11. února 1861."
"Tito odvážní mužové tedy přes bažiny nemohli přejít?" otázala selady Gle narvanová.
"Ne, mylady," odpověděl Paganel. "Bažinatá půda se pod nimi bořila a musili
pomýšlet na návrat ke svým druhům ve Willsově tvrzi. Smutný návrat, na mou
věru! Zesláblý a vyčerpaný Burke i jeho kamarád se sotva vlekli, když se shledali
s Grayem a Kingem. Pak se výprava vracela na jih cestou již známou asměřovala
k říčce Cooper.
Neznáme všechny zvraty, nebezpečí a útrapy této cesty, protože v deníku
badatelů o nich nejsou zmínky. Ale muselo to být strašné.
279'

A tak do údolí Cooperu došli jen tři. Gray padl únavou. Čtyři velbloudi za hynuli. Kdyby se však Burkovi podařilo dosáhnoutWillsovy tvrze, kde čekal
Brahe se zásobou potravin, byli by jeho druhové i on sám zachráněni. Zdvoj násobují tedy své úsilí, vlekou se ještě několik dní a 21. dubna spatřují pali sády tvrze, vcházejí do ní! .. Téhož dne ji Brahe po pěti měsících marného čekání
opustil."

"Opustil?" zvolal mladý Robert.
"Ano, opustil! A politováníhodnou hrou osudu právě téhož dne! Vzkaz zane chaný tam Brahem byl psán teprve před sedmi hodinami! Burke nemohl pomýšlet
na to, že by Braha dohonil. Opuštění nešťastníci se poněkud posilnili zásobami
ze skladiště, ale neměli žádné dopravní prostředky a od Darlingu je ještě dělilo šest
set kilometrů.
Tehdy se Burke rozhodl, že půjdou k australským osadám v okolí hory Bez naděje, ve vzdálenosti šedesáti mil od Willsovy tvrze, ačkoli Wills byl proti tomu.
Vydají se na cestu. Ze dvou zbývajících velbloudů zahyne jeden v bahnitém pří toku Cooperu a druhý už nemůže udělat ani krok; zabijí ho a živí se jeho masem.
Potraviny jim záhy dojdou. Jedinou potravou tří nešťastníků je "nardu", vodní
rostlina, jejíž výtrusy jsou jedlé. Pro nedostatek vody a pro nedostatek nádob na
vodu nemohou se vzdálit od břehů Cooperu. Požár zničí jejich chýši a táborové
náčiní. Jsou ztraceni! Zbývá jim už jenom smrt!
Posléze k sobě Burke zavolal Kinga: "Zbývá mi už jenom několik hodin ži vota," řekl mu. "Zde jsou mé hodinky a můj deník. Až zemřu, chci, abyste mi
dal do pravé ruky pistoli a abyste mě zanechal tak, jak jsem, a nepohřbil mě do
země!" Po těch slovech Burke už nepromluvil a vydechl příštího dne ráno v osm
hodin.
Zděšený, zmatený King se vydal hledat nějaký australský kmen. Když se
vrátil, byl mrtev i Wills. Kinga se ujali domorodci a v září ho nalezla Howittova
výprava, která byla vyslána hledat Burka zároveň s Mac Kinleym aLandsbo roughem. A tak ze čtyř badatelů přežil tuto cestu přes australský kontinent jenom
jediný."
Paganelovo vyprávění zanechalo v myslích posluchačů smutný dojem. Všichni
myslili na kapitána Granta, který možná bloudí po tomto neblahém kontinentě
tak jako Burke a jeho druhové. Přečkali trosečníci útrapy, které utrmácely odvážné
průkopníky?Toto srovnání bylo tak přirozené,že Mary Grantové vytryskly
z očí slzy.
" Můj otec! Můj nebohý otec!" zašeptala.
"Miss Mary! Miss Mary!" zvolal John Mangles. "Takové útrapy čekají je nom toho, kdo se vydá do vnitrozemí! Ale kapitán Grant je v rukou domorodců
jako King a jako King také bude zachráněn! Vůbec se nedostal do tak těžkého
postavení!"
"Rozhodně ne," dodal Paganel, "a znovu opakuji, slečno, že Australané jsou
Pohostinní."
'280'

"Kéž máte pravdu!" odpověděla dívka.
"A co Stuart?" otázal se Glenarvan, protože chtěl odvést pozornost od těchto
smutných věcí.
"Stuart?." odpověděl Paganel. "Ten byl šťastnější. Už roku 1848 zahájil John
Mac Donald Stuart, váš krajan, přátelé, své cesty, když doprovázel Stuarta do pouští


"Burkova smrt'.
na sever od Adelaide. V roce 1860 se pokusil v doprovodu pouhých dvou mužů pronik nout do nitra Austrálie, ale marně. Nedal se však odstrašit. V roce 1861 opustil řeku
Chamber v čele jedenácti odhodlaných druhů a zastavil se až dvě stě čtyřicet kilo metrů od Carpentarského zálivu. Protože však neměl dostatek zásob, musel se vrátit
do Adelaide, aniž prošel strašnou pevninou. Přesto se odvážil zkusit štěstí potřetí
a zorganizovat třetí výpravu a ta měla konečně dosáhnout touženého cíle.
281
Parlament Jižní Austrálie vřele podporoval tuto novou výpravu a odhlasoval na ni
subvenci dvou tisíc liber šterlinků. Stuart učinil všechna opatření, která vyplývala
z jeho pionýrských zkušeností. Přidružili se k němu jeho přátelé, přírodopisec Water house, Thring, Kekwick, jeho dřívější druhové Woodforde a Auld, celkem deset lidí. Vzal
s sebou dvacet amerických kožených měchů, každý o obsahu sedmi galonů, a 5. dubna
1862 dorazila výprava do kotliny Newcastle-Waters. nad osmnáctým stupněm šířky,
to jest do místa, které Stuart nemohl překročit. Čára jeho cesty běžela přibližně potři cátém prvém poledníku a ležela tedy sedm stupňů na západ od dráhy Burkovy.
Kotlina Newcastle-Waters se měla stát základnou dalších výprav. Marně se však
Stuart, obklopený hustým lesem, pokoušel proniknout na sever nebo na severo východ. Stejně bezúspěšně se pokoušel dosáhnout řeky Victoria na západě. Nepro niknutelné houštiny uzavíraly všechny cesty.
A tak se Stuart rozhodl, že změní tábořiště, a podařilo se mu přenést je o něco
severněji do Howerových bažin. Když odtud zamířil na východ, narazil uprostřed
travnatých rovin na potok Daly, podle něhož pak postupoval třicet mil.
Krajina se stávala nádhernou; squatter by měl z těch pastvin radost i bohatství.
Eukalypty zde rostly do neobyčejné výše. Stuart pokračoval s úžasem v další cestě.
Dosáhl břehů řeky Strangway a Roper, objevené Leichardtem; jejich toky plynuly
mezi palmovníky, které se hodily do tamního tropického kraje. Domorodé kmeny
přijaly badatele docela přátelsky.
Od tohoto místa se výprava odchýlila k severoseverozápadu a na území pokrytém
pískovcem a železitými balvany hledala prameny řeky Adelaide, která se vlévá do zá livu Yan Diemenova. Ubírala se tedy zemí Arnhemskou, uprostřed kapustoní, bambusů,
sosen a pandánů. Adelaide se rozšiřovala a její břehy se stávaly bahnité; moře bylo
nablízku.
V úterý 22. července se Stuart pro velké nesnáze utábořil ve freshwaterských
močálech, neboť jeho cestu protínaly nesčetné potoky. Vyslal tři své druhy, aby
nalezli schůdnou cestu. Příštího dne musil obcházet nepřekročitelné zátoky a často
zabředal do bahnité půdy, ale nakonec přece došel na vyvýšené a travnaté planiny,
kde rostly háje gumovníků a stromů s vláknitou kůrou a poletovala hejna husí, ibisů
a neobyčejně plachých vodních ptáků. Domorodců zde bylo málo nebo vůbec žádní.
Jenom nad vzdálenými tábořišti se tu a tam vznášel kouř.
24. července, devět měsíců po svém odchodu z Adelaide, vychází Stuart v osm
hodin dvacet minut ráno severním směrem. Chce ještě téhož dne dorazit k moři.
Země je lehce vyvýšená a posetá železnou rudou a vulkanickými balvany. Stromy
jsou nyní menší a mají už vzhled přímořské vegetace. Objevuje se široké aluviální
údolí, lemované na druhé straně stěnou křovin. Stuart zřetelně rozeznává jekot
tříštících se vln, ale nic svým druhům neříká. Prodírají se houštím zataraseným
letorosty plané révy.
Stuart učiní několik kroků. Je na březích Indického oceánu. "Moře! Moře!" volá
užasle Thring. Přibíhají ostatní a dlouhým, trojnásobným hurá zdraví Indický oceán.
Kontinent byl tédy překročen počtvrté!
282

Stuart se podle svého slibu, daného guvernérovi Macdonnellovi, vykoupal v moř ských vlnách.
Pak se vrátil do údolí a vryl tam do stromu své iniciálky J. M. D. S. U potůčku
s tekoucí vodou byl zřízen tábor.
Příštího dne šel Thring prozkoumat, je-li možno dojít jihozápadním směrem

k ústí řeky Adelaide. Půda byla pro koně příliš bažinatá, a tak museli od plánu upustit.
Tehdy si Stuart vyhlédl na mýtině vysoký strom. Osekal jeho spodní větve a na
vrcholu vztyčil australskou vlajku. Do kůry stromu vyřezal tato slova: O stopu jižněji
kopej v zemi.
A kdyby'jednou nějaký cestovatel vykopal na označeném místě jámu, našel
by plechovku a v ní listinu, jejíž slova se mi vryla do paměti:

283

Velká výzkumná výprava napříč Austrálií z jihu na sever.
25. července 1862 dorazili na toto místo badatelé vedení Johnem Mac Donallem
Stuartem, když prošli celou Austrálii od jižniho moře až k Indickému oceánu. Opustili
Adelaide 26. řijna 1861a 21. ledna 1862 vyšli severním směrem z poslední osady.
Na paměťtéto šťastné události zde rozvinuli australský prapor se jménem vůdce výpravy.
Všechno je v pořádku.
Následují podpisy Stuarta a jeho druhů.
Tak byla zapsána tato velká událost, která měla po celém světě nesmírný ohlas:
"A spatřili všichni ti stateční mužové zase své přátele na jihu?" otázala se
lady Helena.
"Ano, mylady," odpověděl Paganel, "všichni, ale po velikých útrapách. Nejvíc
zkusil Stuart. Když se vydal na zpáteční cestu do Adelaide, bylo již jeho zdraví
vážně ohroženo kurdějemi. Počátkem září se jeho nemoc zhoršila natolik, že ani
nedoufal, že ještě spatří obydlené kraje. Nemohl se již udržet v sedle a ležel v nosít kách zavěšených mezi dvěma koňmi. Koncem října byl zachvácen krajně nebezpeč ným chrlením krve. Stuartovi druhové zabili koně, aby mohli nemocnému uvařit
polévku. 28: října se již Stuart domníval, že umírá. Tu se dostavila spásná krize
a 10. prosince dosáhla celá družina první osady.
Vítán nadšeným obyvatelstvem vstoupil Stuart do Adelaide 17. prosince. Ale
jeho zdraví bylo podlomeno. A tak se zanedlouho, když přijal velkou zlatou medaili
Zeměpisné společnosti, nalodil na Indus, plující do jeho milované otčiny, do Skotska,
kde ho po našem návratu spatříme.)"
"Tento muž měl neobyčejně silného ducha," řekl Glenarvan, "a silný duch je
mnohem spíš než síla tělesná základním předpokladem velkých činů. Skotsko je
plným právem hrdé na to, že počítá Stuarta mezi své syny."
" A po něm se žádný jiný cestovatel nepokusil o další objevy?" otázala se lady
Helena.
"Pokusil, mylady," odpověděl Paganel. "Často jsem se zmiňoval o Leichard tovi. Tento cestovatel podnikl už v roce184* výzkumnou výpravu do severní
Austrálie. V roce 1848 podnikl druhou výpravu na severovýchod. Sedmnáct let
je nezvěstný. Minulého roku podnítil slavný botanik doktor Müller z Melbournu
veřejnou sbírku na uhrazení výloh výpravy. Potřebná částka byla rychle získána
a skupina odvážných squatterů, vedená bystrým a odvážným Mac Intyrem, opustila
21. června 1864 pastviny u řeky Paroo. V této chvíli ji pátrání po Leichardtovi za vedlo pravděpodobně hluboko do nitra pevniny. Nechť je jeho výprava úspěšná
a nechť i my nalezneme jako on své drahé přátele!"
Tak skončilo zeměpiscovo vyprávění. Bylo již velmi pozdě. Všichni Paganelovi
poděkovali a nedlouho potom už každý spokojeně spal, zatímco hodinový pták,
skrytý v listoví bílých gumovníků, pravidelně odbíjel vteřiny tétó klidné noci.

) ,Jacques Paganel se mohl se Stuartem ještě setkat po svém návratu, ale dlouho se neměl těšit ze společ nosti tohoto slavného cestovatele. Stuart zemřel 5. června 1866 v prostém domě v Nettingham-Hillu. (Pozn. aut.f
...


KAPITOLA XII. DVANÁCTÁ,

ŽELEZNICE Z MELBOURNU DO SANDHURSTU.
...


Major viděl jen nerad a s jistými obavami Ayrtonův odjezd z tábora u Wimerry
do stanice Black-Point, odkud měl nálodní přivést kováře. Ani slovem se však ne zmínil o svých osobních pochybnostech a omezil se jenom na to, že bděl nad okolím
řeky. Klid těchto pokojných míst nebyl ničím rušen a po několika nočních hodinách
se opět objevilo nad obzorem slunce.
Glenarvan se naproti tomu obával jenom toho, aby nespatřil přicházet Ayrtona
samotného. Neseženou-li řemeslníky, nebude se moci vůz vydat na další cestu.
Výprava se mohla zdržet o několik dní, a protože Glenarvan hořel netrpělivostí
a dychtil dosáhnout svého cíle, nepřál si žádné zdržení.
Ayrton naštěstí neztratil nadarmo čas, ani nepodnikl marnou cestu. Příštího
dne za svítání se objevil. Doprovázel ho muž, který se představil jako kovář z Black -Pointu. Byl to silný chlapík vysoké postavy, ale nízké a zvířecí tváře, takže se nikomu
nemohl zamlouvat. Na tom celkem nezáleželo, jen když rozuměl svému řemeslu.
Jisté je tolik, že vůbec nemluvil a jeho ústa se neunavovala zbytečnými slovy.
"Je to dobrý řemeslník?" otázal se John Mangles nálodního.
"Neznám ho právě tak jako vy, kapitáne," odpověděl Ayrton. "Uvidíme."
Kovář se dal do práce. Řemeslu rozuměl, to bylo vidět z toho, jak opravil přední
nápravu vozu. Při práci si počínal obratně a sílu měl neobyčejnou. Major si povšiml,
že se mu na silně odřeném zápěstí černal proužek zaschlé krve. Rukávy chatrné
košile jen stěží zakrývaly stopy po nedávném zranění. Mac Nabbs se kováře zeptal,
od čeho má tyto odřeniny, neboť byly jistě bolestivé. Kovář však neodpověděl
a pokračoval v práci. Za dvě hodiny byl vůz opraven. Ještě rychlejší to bylo s Glenar vanovým koněm. Kovář si nezapomněl přinést už zcela hotové podkovy. Byly tak
zvláštní, že si toho major povšiml. Vpředu měly totiž hrubě vykovaný trojlístek. Mac
Nabbs to ukázal Ayrtonovi.
"To je značka Black-Pointu odpověděl nálodní. "Podle ní je možno sledovat
stopu koní, kteří se zatoulají od stanice, a neztratit ji tak mezi jinými."
Za okamžik byly podkovy připevněny na kopyta koně. Potom si řekl kovář
o odměnu a odešel takřka beze slova.
Za půl hodiny byli cestovatelé opět na cestě. Za stěnou mimóz se rozvírala
široká otevřená rovina, která se zcela příhodně nazývá "open plain". Mezi křovinami,
vysokými travinami a ohradami, v nichž byla početná stáda, ležely tu a tam kusy kře mene a železné rudy. O několik mil dále vrývala kola vozu dosti hluboké koleje do
močálovité půdy, v níž bublaly nepravidelné potůčky, zpola skryté za stěnou obrov ského rákosí. Potom jeli cestovatelé kolem rozlehlých, silně se vypařujících solných
jezer. Průběh cesty byl hladký; a nutno dodat, že i zábavný.
285.

Lady Helena zvala jezdce na návštěvu, ovšem postupně, protože její salón byl
velmi malý. Ale každý si tak poněkud odpočinul po únavné jízdě na koni a osvěžil
se rozhovorem s touto příjemnou ženou. Lady Helena byla ve svém pojízdném
domě dokonalou a přívětivou hostitelkou. Miss Mary jí pomáhala. Při těchto každo denních návštěvách se nezapomínalo ani na Johna Manglese a jeho poněkud vážný
hovor nebyl nijak nemilý. Právě naopak.
Takto přeťali cestující velice zaprášenou a pěšími téměř nepoužívanou poš tovní silnici z Crowlandu do Horshamu. Minuli několik nevysokých pahorků na
hranici talbotského hrabství a večer dorazila družina na místo položené tři míle
nad Maryboroughem. Drobounce pršelo, což by bylo v každé jiné zemi rozmočilo
půdu; zde však pohlcoval vzduch všechnu vlhkost tak znamenitě, že tábor deštěm
nijak netrpěl.
Příštího dne, 29. prosince, se pochod poněkud zpomalil, poněvadž tu bylo
pásmo pahorků, které zde vytvářely Švýcarsko v malém. Cesta vedla ustavičně
nahoru nebo dolů a vůz nepříjemně drkotal. Cestovatelé šli kus cesty pěšky, a nijak
si na to nenaříkali.
V jedenáct hodin dospěli k dosti důležitému městu Carlsbrooku. Ayrton doporu čoval, aby se město objelo, protože tak prý získají čas. Glenarvan byl téhož názoru,
ale Paganel, dychtící jako vždy po místních zvláštnostech, přál si Carlsbrook navští vit. To mu bylo ponecháno na vůli a vůz zvolna pokračoval v cestě.
Paganel si jako obvykle vzal Roberta s sebou. Jeho návštěva v městě byla
chvatná, ale stačila k tomu, aby si udělal obrázek o australských městech. Byla
tam banka, soud, tržnice, škola, kostel a asi sto naprosto stejných cihlových domů.
Všechno bylo postaveno podle anglického způsobu do pravidelného čtyřúhelníku
s rovnoběžnými ulicemi. Nic nemůže být prostší, ale nic nemůže být také nudnější.
Když se město rozrůstá, prodlužují se jeho ulice jako kalhoty dorůstajícího děcka
a původní symetrie není ničím porušována.
V Carlsbrooku vládl čilý ruch, což je příznačné pro všechna nově vzniklá města.
Zdá se, že v Austrálii rostou města jako houby po dešti. Spěchající lidé chvátali uli cemi; rozesilatelé zlata se tlačili u přepážek došlého zboží; vzácný kov byl dopravován
pod eskortou domorodé policie z dolů v Bendigu a na Alexandrově hoře. Všichni
tito lidé, pohánění touhou po zisku, myslili jenom na své obchodní záležitosti a cizinci
projeli mezi tímto pilným obyvatelstvem nepovšimnuti.
Když strávili asi hodinu projíždkou Carlsbrooku, dostihli oba návštěvníci své
druhy mezi řádně obdělávanými polnostmi. Po nich následovaly širé louky, známé
pod jménem "Low Level Plains", na nichž byla nesčetná stáda ovcí a pastýřské chýše.
Pak se bez jakéhokoliv přechodu objevila poušť tak náhle, jak je tomu jenom
v Austrálii. Simpsonská vrchovina a hora Tarrangower označovaly místo, k němuž
na jihu vybíhá na sto čtyřicátém stupni délky okres Loddon.
Do té doby však ještě nepotkali ani jediný kmen domorodců, kteří dosud žijí
na stupni divošství. Glenarvan uvažoval, zdali z Austrálie Australané nevymizeli,
tak jako vymizeli Indiáni z argentinských pamp. Ale Paganel mu vysvětlil, že na
286

této šířce se objevují domorodci hlavně na rovinách kolem Murraye, který leží sto mil
na východ odtud.
"Blížíme se k zemi zlata," řekl. "Za necelé dva dni budeme projíždět boha tým krajem kolem Alexandrovy hory. Tam se nahrnuly v roce 1852 davy kovkopů.
Domorodci museli uprchnout do vnitrozemských pustin. Jsme v civilizované zemi,
i když se nám to nezdá, a naše cesta ještě za dnešního dne přetne železnici, která
spojuje Murray s mořem. Ale musím se přiznat, přátelé, že železniční dráha mi
v Austrálii připadá jako něco nezvyklého!"
"A pročpak Paganele?" otázal se Glenarvan.
"Proč! Protože se sem nehodí! Já ovšem vím, že vám, protože jste zvyklí koloni zovat daleké državy, protože máte telegrafní spojení a světové výstavy i na Novém
Zélandě, připadá něco takového jako samozřejmost! Ale mě jako Francouze to mate
a rozvrací všechny mé představy o Austrálii."
"Protože vidíte jenom minulost, a ne přítomnost," odpověděl John Mangles.
"Souhlasím," odvětil Paganel. "Ale každého jiného než Angličana nebo Ameri čana budou překvapovat lokomotivy na pouštích, kotouče dýmu ve větvoví mimóz
a eukalyptů, ježury, ptakopysci a kasuáři, prchající před rychlovlakem, a divoši
nastupující ve tři hodiny třicet do rychlíku z Melbournu do Kynstonu, Castlemainu ,
Sandhurstu a Echuky. S vašimi železnicemi mizí poezie pouště."
"Co na tom, když usnadňují cestu," odtušil major.
Ostré zahvízdnutí přerušilo rozhovor. Cestující byli necelou míli od dráhy.
Lokomotiva pomalu přijíždějící od jihu zastavila se přesně v průsečíku železniční
dráhy a cesty, po níž jel vůz.
Železnice, jak správně řekl Paganel, spojovala hlavní město Viktorie s Mur rayem, největší australskou řekou. Tento obrovský vodní tok, objevený v roce 1828
Sturtem, pramení v Australských Alpách, rozšiřuje se toky Lachlanu a Darlingu,
vytváří celou severní hranici provincie Viktorie a vlévá se do zátoky Setkání poblíže
Adelaide. Protéká bohatými, úrodnými kraji, a poněvadž je tu dobré železniční
spojení, přibývá na jeho toku směrem k Melbournu squatterských stanic.
Železniční trať byla tehdy dlouhá sto padesát mil a spojovala Melbourne se
Sandhurstem, s Kynstonem a Castlemainem. Dráha byla rozestavěna do vzdálenosti
ještě dalších sedmdesáti mil až do Echuky, hlavního města kolonie Riverin, založe ného právě toho roku na řece Murray.
Třicátá sedmá rovnoběžka protínala železniční dráhu několik mil nad Castle mainem a přesně na Camden-Bridgi, mostu přes Lutton, jeden z nesčetných přítoků
Murraye..
Právě k tomuto místu řídil Ayrton svůj vůz a před ním jeli jezdci, kteří se
pustili tryskem až ke Camden-Bridgi. Hnala je tam ostatně silná zvědavost.
K železničnímu mostu totiž spěchal značný dav. Obyvatelé okolních stanic
vybíhaliz domů, pastýři opouštěli svá stáda a přeplňovali cesty vedoucík dráze.
Bylo slyšet časté volání:
" Ke trati! Ke trati!"
287

Jistě se stalo něco vážného, že zde byl takový shon. Snad došlo k velkému neštěstí.
Glenarvan a za ním i jeho druhové pobídli své koně. Za několik minut dorazili
ke Camden-Bridgi. Tam poznali příčinu toho, proč se lidé sbíhají.
Stalo se hrozné neštěstí. Nesrazily se tu sice vlaky, ale vlak vykolejil a jeho
pád připomínal největší železniční neštěstí na amerických drahách. Most povolil


pod tíhou vlaku, anebo se celá souprava vykolejila a pět vozů ze šesti se zřítilo
za lokomotivou do řečiště Luttonu. Jenom poslední vagón se zázračně zachránil
tím; že se přetrhl spojovací řetěz a vůz zůstal stát na kolejích půl sáhu nad propastí.
Pod ním ležela jenom příšerná kupa zčernalých a zpřelámaných náprav; proražených
vozů, zkroucených kolejnic a očazených pražců. Kotel při dopadu vybuchl a trosky
z něho se rozlétly daleko široko. Z celé té spleti beztvarých předmětů ještě vy 288
stupovaly místy plameny a kotouče páry splývající s černým dýmem. Po strašli vémpádutedy ještě strašlivější požár! Tu a tam bylo vidět tratoliště krve ,
odtržené údy, zuhelnatělé trupy mrtvol. Nikdo si netroufal určit počet obětí zavale ných pod troskami vlaku.
Glenarvan, Paganel, major a Mangles se vmísili do davu a poslouchali, co si lidé
říkají. Zatímco pokračovaly záchranné práce, snažil se každý nějak vysvětlit neštěstí.
" Most se zbořil," říkal jeden.
" Zbořil?" odpovídal druhý. "Ale kdepak, vždyť je ještě celý. Zapomněli ho
před příjezdem vlaku sklopit. To je to celé."
Byl to skutečně sklápěcí most, který se otvíral, aby pod ním mohly proplouvat
lodi. Zapomněl jej tedy strážce z neodpustitelné nedbalosti zavřít, takže se vlak
jedoucí plnou rychlostí zřítil do řečiště Luttonu, když před ním náhle zmizely koleje?
Zdálo se, že je to přijatelná domněnka, protože i když polovina mostu ležela pod
troskami vagónů, druhá polovina, přitažená k opačnému břehu, dosud visela na
neporušených řetězech. Nebylo možno pochybovat! Neštěstí zavinila hlídačova
nesvědomitost.
K neštěstí došlo v noci u rychlíku č. 37, který vyjel z Melbournu v jedenáct
hodin čtyřicet pět minut v noci. A bylo asi čtvrt na čtyři ráno, když vlak, který
před pětadvaceti minutami vyjel ze stanice Castlemaine, dorazil k přejezdu Camden -Bridge a zůstal tam ležet v troskách. Cestovatelé a zřízenci posledního vagónu
se ihned snažili přivolat pomoc, ale telegraf nefungoval, protože jeho sloupy ležely
na zemi. Tři hodiny to trvalo, než přišli castlemainští úředníci na místo neštěstí.
Bylouž šest hodin ráno, když byly zahájeny záchranné práce pod řízenímpana
Mitchella, generálního inspektora osady, a důstojníka policie, velícího četě poli cistů. Squatteři,a jejich lidé přispěchali na pomoc a nejprve se snažili uhasit požár,
který pohlcoval tuto kupu trosek s nepřekonatelnou rychlostí. Na železničním
náspu leželo několik znetvořených mrtvol. Bylo však vyloučeno zachránit z této
výhně nějakou živou bytost. Oheň rychle dokončil dílo zkázy. Z cestujících vlaku,
jejichž počet nebyl znám, zůstalo naživu jenom deset lidí z posledního vagónu.
Železniční správa pro něj právě vyslala výpomocnou lokomotivu, aby jej přivezla
zpět do Castlemainu.
Mezitím se Glenarvan představil generálnímu inspektorovi a bavil se s ním
i s dústojníkempolicie. To byl vysoký, hubený, velmi klidný muž. Ikdyž snad
choval v srdci nějaké city, nic z nich se neprojevovalo v chladných rysech jeho
obličeje. Stál před celou tou zkázou jako matematik před úlohou, snažil se ji rozřešit
a vyloučit neznámou. Proto při Glenarvanových slovech: "To je ale velké neštěstí!"
klídně odpověděl:
" Něco horšího, mylorde."
"Horšího?" zvolal Glenarvan, překvapený odpovědí. "A coje horšího než neštěstí?"
"Zločin!" odvětil klidně důstojník policie.
Glenarvan se ani nepozastavil nad vhodností či nevhodností tohoto výrazu
a jenom se s tázavým pohledem obrátil na pana Mitchella.
'289,
...


KAPITOLA XIII. TŘINÁCTÁ,

PRVNÍ CENA ZE ZEMĚPISU.
...

Táhlý obrys několika pahorků vystupoval na obzoru a dvě míle od trati uza víral pláň. Vůz se zakrátko ponořil do úzkých a rozmanitě se vinoucích soutěsek,
které vedly do rozkošné krajiny, kde rostly s bujností vpravdě tropickou krásné
stromy,jež netvořily ucelené lesy, nýbrž jednotlivé hájky. K nejobdivuhodnějším
zde patřily "kasuariny", které jako by si vypůjčily od dubu mohutný kmen, od
akácie její vonné lusky a od sosny její tuhé namodralé jehličí. V jejich haluzích se
ztrácely prapodivné šišky stromů Banksia latifolia, jejichž štíhlý kmen je neobyčejně
půvabný. Houštiny vysokých keřů s převislými pruty vypadaly jako zelená voda
přetékající z přeplněných bazénů. Člověk těkal pohledem mezi všemi těmito přírod ními divy a nevěděl, čemu se má dřív obdivovat.
Družina zůstala na okamžik stát. Ayrton zastavil na příkaz lady Heleny spřežení.
Veliká kola vozu přestala skřípat na křemičitém písku. Pod stromy se prostíraly
dlouhé zelené koberce a jenom několik pravidelných vyvýšenin dělilo půdu na dosud
znatelná políčka jako nějakou obrovskou šachovnici.
Paganel nebyl na pochybách, když spatřil tyto zelené samoty, tak poeticky
předurčené k věčnému odpočinku. Poznal v nich hřbitovní políčka, jejichž poslední
stopy nyní smazává tráva a na něž cestovatel na australském území přichází
tak zřídka.
"Háje smrti, řekl.
Před jejich očima zde skutečně ležel domorodý hřbitov, ale byl tak svěží, tak
stinný, natolik oživený vesele poletujícími ptáky a tak pohostinný, že nevyvolával
žádnou smutnou představu. Člověk by jej byl snadno pokládal za nějakou zahradu
z ráje, kdy ještě smrt nebyla domovem na zemi. Byl jakoby stvořen pro živé. Avšak
hroby, které divoch udržoval se zbožnou úctou, mizely pod spoustami zeleně. Kolo nizace zahnala Australana daleko od zemí, kde odpočívali jeho předkové, a postu pující osidlování brzy vydá tato pole smrti pasoucím se stádům. Proto jsou hřbitovní
háje vzácností a noha lhostejného cestujícího šlape po četných místech, kde odpočí vají nedávno zemřelá pokolení.
Paganel a Robert zatím předjeli své druhy a brali se mezi mohylami stinných
stromořadí. Bavili se a jeden druhého učili, protože zeměpisec říkal, že mnoho
získává s rozhovorů s mladým Grantem. Neujeli však ani čtvrt míle, když lord
Glenarvan spatřil, jak se zastavují, sestupují s koně a jak se konečně sklánějí k zemi.
Zdálo se, že si prohlížejí nějaký zajímavý předmět, soudě aspoň podle jejich výmluv ných pohybů.
Ayrton pobodl spřežení a zanedlouho vůz dohonil oba přátele. Okamžitě se
ukázala příčina zastávky a podivu obou jezdců. Ve stínu nádherné banksie spalo
'292,
Pokojným spánkem domorodé dítě, osmiletý chlapec, oblečený do evropských šatů.
Mýlka při charakteristických rysech jeho rasy nebyla možná: kučeravé vlasy,
téměř černá pleŤ, zploštělý nos, tlusté rty, neobvykle dlouhé paže, to vše
prozrazovalo domorodce. A oduševnělá tvář a oděv dokazovaly, že mladý Australan
je už trochu civilizován.
Lady Helenu chlapec velice zaujal, vystoupila z vozu a vzápětí obklopila
hluboce spící domorodé dítě celá skupina.
" Nebohé dítě," řekla Mary Grantová, "snad nezbloudilo v těchto pustinách?"
Domnívám se," odpověděla lady Helena, "že přišel až zdaleka navštívit tento
háj smrti! Jistě zde odpočívají jeho nejdražší!"
"Nesmíme ho však opustit!" řekl Robert. "Je sám a..."
293


Láskyplná věta Robertova byla přerušena pohybem mladého domorodce, který
se ve spánku obrátil, a tu byli všichni krajně překvapeni, když na jeho zádech
spatřili tabulku a na ní četli anglický nápis:
TOLINÉ
BUDIŽ DOPRAVEN DO ECHUKY
POD DOHLEDEM ŽELEZNIČníHO ZŘÍZENCE JEFFRIESE SMITHA
PORTO ZAPRAVENO

"To jsou přece Angličané!" zvolal Paganel. "Posílají dítě jako balík! Podávají
je jako zavazadlo! Já to už slyšel, ale nechtěl jsem tomu věřit."
"Ubohé dítě!" pronesla lady Helena. "Bylo tedy ve vlaku, který se vykolejil
v Camden-Bridgi? Možná že jeho rodiče zahynuli a dítě je teď samo na světě!"
"Pochybuji, mylady," odpověděl John Mangles. "Tato tabulka svědčí naopak
o tom, že chlapec cestoval sám."
"Probouzí se," řekla Mary Grantová.
Dítě se skutečně probouzelo. Jeho oči se zvolna otvíraly a vzápětí se zase zavřely,
když se do nich zabodlo ostré denní světlo. Lady Helena vzala chlapce za ruku.
Vstal a užasle se rozhlédl po skupině cestovatelů. Zprvu rozrušil jeho rysy pocit
strachu, ale přítomnost lady Heleny ho upokojila.
"Rozumíš anglicky, hochu?" otázala se mladá žena.
" Rozumím a mluvím anglicky," odpovědělo dítě jazykem cestovatelů, avšak
s nápadným přízvukem.
Jeho výslovnost připomínala Francouze hovořícího anglicky.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se lady Helena.
" Toliné," odpověděl malý domorodec.
"Á, Toliné!" zvolal Paganel. "Nemýlím-li se, znamená toto slovo v australštině
stromová kůra"?"
Toliné přikývl na souhlas a opět se zahleděl na cestovatelky.
" Odkud ses dostal až sem, chlapče?" pokračovala lady Helena.
" Z Melbournu, vlakem na Sandhurat:"
"Tys byl ve vlaku, který se vykolejil na camdenském mostě?" otázal se Gle narvan.
"Ano pane," odpověděl Toliné.
" Tys cestoval sám?"
"Sám. Reverend Paxton mě svěřil pod dohled Jeffriese Smitha. Ale zřízenec
bohužel zahynul!"
"A tys v tom vlaku nikoho neznal?"
"Nikoho, pane. "
Toliné to vše říkal tichým, jímavým hlasem.
Kam se však ubíral těmito opuštěnými kraji a proč opustil Camden-Bridge?
Lady Helena se ho na to otázala.
294

"Vracel jsem se ke svému kmeni do Lachlanu," odpověděl. "Chci vidět svou
rodinu."
"Australany?" otázal se John Mangles.
"Australany z Lachlanu," odpověděl Toliné.
"A ty máš otce a matku?" řekl Robert Grant.
"Ano, bratře," odpověděl Toliné a podával ruku mladému Grantovi, na něhož
oslovení "bratr" hluboce zapůsobilo. Objal mladého domorodce a to stačilo, aby
se z nich stali přátelé.
Cestovatelé, živě zaujatí odpověďmi mladého divocha, kolem něho mezitím
usedli a poslouchali. Slunce se sklánělo za vysoké stromy. Protože se místo zdálo
příhodné pro zastávku a protože málo záleželo na tom, zdali urazí před setměním
ještě několik mil, dal Glenarvan rozkaz, aby bylo vše připraveno k utáboření.
Ayrton vypřáhl voly; s pomocí Mulradyho a Wilsona jim navlekl pouta a nechal je
pást podle libosti. Byl postaven stan a Olbinett připravoval večeři. Toliné přijal
pozvání jen zdráhavě, přestože měl hlad. Všichni tedy usedli ke stolu, obě děti vedle
sebe. Robert vybíral pro svého nového kamaráda nejlepší porce a Toliné to přijímal
s ostýchavými a roztomilými díky.
Mezitím hovor nevázl. Každý se o chlapce zajímal a vyptával se ho. Všichni
chtěli znát jeho příběh. Byl zcela prostý. Chlapcova minulost byla stejná jako mi nulost všech těch chudých domorodců, kteří jsou od útlého mládí svěřováni do péče
charitativních společností, pokud domorodé kmeny sousedí s osadami. Australský
lid je mírný. Nechová ke svým potlačovatelům takovou zběsilou nenávist, jakou se
vyznačují Novozélanďané a snad i některé severoaustralské kmeny. Domorodci
navštěvují velkáměsta,Adelaide,Sydney,Melbourne,a procházejí se po nich
ve zcela prostém oděvu. Obchodují tam se svými výrobky, s loveckými a rybářskými
nástroji nebo se zbraněmi a někteří náčelníci kmenů umožňují svým dětem anglické
vychování.
To učinili i rodiče Toliného, skuteční divoši z Lachlanu, rozsáhlého kraje ležícího
za Murrayem. Od pěti let žilo dítě v Melbournu a od té doby nevidělo nikoho ze své
rodiny. A přece stále ještě žily v jeho srdci nepomíjející city k rodině, a jen proto,
aby opět spatřil svůj kmen, možná že rozvrácený, svou rodinu, možná zničenou, vydal
se na svízelnou cestu pustinou.

"A až se obejmeš se svými rodiči, vrátíš se do Melbournu, chlapče?" otázala se
lady Glenarvanová.
"Ano," odpověděl Toliné a upřel na mladou ženu pohled plný upřímné lásky.
"A co chceš dělat, až budeš velký?"
" Chci své bratry vyvést z bídy a nevědomosti! Chci je učit."
Tato slova, vyslovená s takovým zápalem osmiletým dítětem, vyvolala u cesto vatelů obdiv a nadšení. Paganel byl dojat do hloubi srdce a pocítil k mladému domo rodci skutečnou náklonnost.
Je třeba připomínat, že až dosud se mu tento divoch v evropském oděvu pra málozamlouval? Nepřišel přece do Austrálie, aby viděl Australana vesvrchníku!
295

Chtěljej vidět v obyčejném tetování. Tento "slušný" oblek zmátl jeho představy.
Ale od okamžiku, kdy promluvil Toliné s takovým zanícením, změnil Paganel své
mínění a stal se jeho obdivovatelem.
Po tomto rozhovoru měl se ostatně milý zeměpisec stát nejlepším přítelem
malého Australana.
Na další otázku lady Heleny totiž Toliné odpověděl, že navštěvuje v Melbournu
obecnou školu, vedenou reverendem Paxtonem.
A čemu se tam učíte?" otázala se lady Glenarvanová.
"Učíme se náboženství, počtům, zeměpisu ..
"Vida, zeměpisu!" zvolal Paganel, neboť zeměpis byl jeho citlivou stránkou.
"Ano, pane," odpověděl Toliné. "Před lednovými prázdninami jsem dokonce
dostal ze zeměpisu první cenu."
" Tys dostal ze zeměpisu cenu, chlapče?"
"Zde je, pane," řekl Toliné a vytáhl z kapsy knížku.
Byla to malá, vázaná bible. Na rubu prvé stránky bylo napsáno toto uznání:

"Obecná škola v Melbournu, 1. cena ze zeměpisu, Toliné z Lachlanu.

Paganel se déle neudržel! Žasl nad Australanem, který je silný v zeměpisu, po líbil Toliného na obě tváře, právě tak jako kdyby on sám byl reverendem Paxto nem a udílel chlapci cenu. Paganel však jistě věděl, že to není vzácný jev naaustral ských školách. Mladí divoši jsou velmi nadaní pro zeměpisné vědy, rádi se jim učí
a naopak na počty jsou dosti těžkopádní.
Toliné ovšem vůbec nechápal, proč ho učenec tak náhle zahrnuje láskou. Lady

Helena mu musila vysvětlit, že Paganel je slavný zeměpisec ne-li třeba vyni kající profesor.

"Profesor zeměpisu," odpověděl Toliné. "Ó pane vyzkoušejte mě!"

"Vyzkoušet chlapče!" řekl Paganel. Ale nic lepšího si nemohu přát. Chtěl
jsem to dokonce udělat i bez tvého svolení. Nebude mě mrzet, když se dovím, jak
se učí zeměpis na obecné škole v Melbournu!"
"A co když toho bude vědět Toliné víc než vy, Paganele?" řekl Mac Nabbs.

"To jistě.zvolal zeměpisec. Bude vědět víc než tajemník Francouzské země pisné společnosti!"
Potom si narovnal brýle na nose, vztyčil se v celé své výši a vážným hlasem,
jak se sluší na profesora, začal zkoušet.
" Žáku Toliné," řekl, "vstaňte!"
Protože Toliné stál, nemusil vstávat. Čekal tedy ve skromném postoji na země piscovy otázky. "

" Žáku Toliné," pokračoval Paganel, "jaké známe světadíly?"
" Oceánii, Asii, Afriku, Ameriku a Evropu," odpověděl Toliné.
Výborně. Promluvme si nejprve o Oceánii, protože v ní jsme. Jaké jsou její
hlavní části?"

"Dělí se na Polynésii, Indonésii, Mikronésii a Melanésii. Hlavní ostrovy v ní
jsou Austrálie, patřící Angličanům, Nový Zéland, patřící Angličanům, Tasmánie,
296
patřící Angličanům, ostrovy Chathamské, Aucklandské, Maequariovy, Kermade kovy, Makin, Maraki atd., patřící Angličanům."
"Dobře," odpověděl Paganel, "co však Nová Kaledonie, ostrovy Sandwichovy ,
Mendanovy a Pomotu?"
"Tyto ostrovy jsou pod protektorátem Velké Británie."


"Cože! Pod protektorátem Velké Británie?" zvolal Paganel. "Já mám dojem,
že naopak Francie .."
" Francie?" podivil se chlapec.

"Hleďme, hleďme," řekl Paganel. Tak to se tedy učíte v obecné škole v Mel bournu?"

"Ano, pane profesore. A není to snad správné?"

297

"Jistě, jistě, naprosto správné!" odvětil Paganel. "Celá Oceánie patří Angliča nům! To je samozřejmá věc! Půjdeme dále!"
Paganel se tvářil napůl rozzlobeně, napůl užasle a major z toho měl radost.
Zkoušení pokračovalo.
"Přistupme k Asii," řekl zeměpisec.
"Asie," odpověděl Toliné, "je obrovská země. Hlavní město: Kalkata. Nejdůleži tější města: Bombaj, Madrás, Kalikat, Aden, Malacca, Singapore, Pegu, Kolamba;
ostrovy Lakadivy, Maledivy, Čagoské atd. Patří Angličanům."
"Dobře, žáku Toliné. A Afrika?"
"V Africe jsou dvě důležité kolonie: na jihu je to kolonie Kapská s hlavním
městem Cape Town a na západě jsou to anglické osady s nejdůležitějším městem
Sierra Leone."

"Znamenitá odpověď," řekl Paganel, neboť se už začínal smiřovat s tímto své rázně anglickým zeměpisem. "Znamenité vyučování! Alžír, Maroko a Egypt ..
ty jsou ovšem z britských atlasů vymazány! Teď bych si veLice rád trochu pohovořil
o Americe!"

"Ta se dělí," pokračoval Toliné, "na Ameriku Severní a Ameriku Jižní. Severní
patří Angličanům, protože je tam Kanada, Nový Brunšvik, Nové Skotsko a Spojené
státy, spravované guvernérem Johnsonem!"
"Guvernérem Johnsonem!"zvolal Paganel."To je,prosím,nástupce veli kého a moudrého Lincolna, kterého zavraždil šílený stoupenec otrokářství!Vý borně!Lepší to už být nemůže. A Jižní Amerika ovšem se svou Guayanou, ostrovy
Falklandskými, souostrovím Shetlandským, Jižní Georgií, Jamajkou, Trinidadem
atd. atd. náleží také Angličanům! Nebudeme se o něco takového přít. Ale prosím
tě, Toliné, rád bych věděl, co si myslíš, anebo co si spíše myslí tvoji profesoři,
o Evropě!"
" Evropa?" odpověděl Toliné a ani v nejmenším nechápal zeměpiscovo rozčilení.
"Ano, Evropa! Komu patří Evropa?"
"Evropa přece patří Angličanům," odpovědělo dítě s naprostou jistotou.
"O tom nepochybuji," odtušil Paganel. "Ale jak? To bych se rád dověděl."
"Protože je tam Anglie, Skotsko, Irsko, Malta, ostrovy Jersey a Guernesey,
Orkneje, Hebridy, Shetlandy .."
"Dobře, Toliné, ale jsou ještě jiné státy a o těch se, chlapče, nezmiňuješ!"
"Které, pane?" odpověděl hoch bez nejmenších rozpaků.
"Španělsko, Rusko, Rakousko, Prusko, Francie. "
"To jsou provincie, a ne státy," řekl Toliné.
"Ale jdi!" zvolal Paganel, strhnuv si s očí brýle.
,P § §
"Ovšem Španělsko, hlavní město Gibraltar.
"Úžasné! Jedinečné! Skvělé! A co Francie, protože já jsem Francouz a docela
rád bych se dověděl, komu patřím!"
"Francie," odpověděl klidně Toliné, "je anglickou provincií s hlavním městem
Calais."
298

"Calais!" zvolal Paganel. "Cožě, ty myslíš, že Calais ještě patří Anglii?"
" Ovšem."
"A že je to hlavní město Francie?"
"Ano, pane, a je sídlem guvernéra lorda Napoleona .."
Při těchto slovech již Paganel propukl v smích. Toliné nevěděl, co si má myslit.
Byl zkoušen a odpovídal, jak nejlépe uměl. Nemohl za své podivné odpovědi, vůbec
ani netušil, že jsou tak podivné. Nevypadal však nijak rozpačitě a vážně vyčkával,
až utichne nepochopitelný Paganelův smích.
"Vidíte," řekl major Paganelovi se smíchem. "Neměl jsem pravdu, když jsem
tvrdil, že žák Toliné toho ví možná víc než vy?"
"Měl, milý majore," odtušil zeměpisec. "Tak takhle se vyučuje zeměpis v Mel bournu! Ti učitelé z obecné školy jsou ale podaření! Evropa, Asie, Amerika, Oceánie ,
celý svět patří Angličanům! Na mou věru, to chápu, že při takové výchově se domo rodci podvolují! A co Měsíc, Toliné, ten je, chlapče, také anglický?"

"Bude," odpověděl vážně mladý divoch.
Po těch slovech Paganel vstal. Nemohl to už vydržet. Přemáhaje smích, odešel
na čtvrt míle od tábora, kde se mohl dosyta smát.
Glenarvan mezitím došel do cestovní knihovničky pro jednu knihu. Byl to
Nástin, zeměpisu od Samuela Richardsona, dílko v Anglii velice ceněné, jehož autor
se vyzná ve vědě lépe než melbournští učitelé.
"Tu máš, hochu," řekl Tolinému, "vezmi si a schovej tuto knížku. Tu a tam
máš v zeměpise chybné názory a bylo by dobře, kdyby sis je opravil. Dávám ti ji
v upomínku na naše setkání."
Toliné si vzal knihu beze slov. Pozorně si ji prohlížel, nedůvěřivě kroutil hlavou
a nemohl se odhodlat dát si ji do kapsy.
Mezitím nastala noc. Bylo deset hodin večer. Cestovatelé museli pomýšlet
na spánek, aby mohli časně ráno vstát. Robert nabídl Tolinému polovinu svého
lůžka. Malý domorodec nabídku přijal.
O něco později se lady Helena a Mary Grantová vrátily do vozu a cestovatelé
ulehli pod stanem. Paganelův smích se ještě občas mísil s líbezným a tlumeným
zpěvem divokých strak.
Když však příštího dne v šest hodin vzbudil spící cestovatele sluneční paprsek,
marně hledali australské dítě. Toliné zmizel.Spěchal neprodleně do Lachlanu?
Urazil ho Paganelův smích? Nikdo nevěděl.
Když se však lady Helena probudila, nalezla na svých prsou kytici prostinkých
citlivek a Paganel v kapse svého kabátu Zeměpis od Samuela Richardsona.
...


KAPITOLA XIV. ČTRNÁCTÁ,

DOLY NA ALEXANDROVĚ HOŘE
...

V roce 1814 sir Roderick Impey Murchison, dnešní předseda Královské země pisné společnosti v Londýně, zkoumal utváření horského řetězu, který se táhne od
severu k jihu nedaleko jižního australského pobřeží. Zjistil, že mezi tímto řetězem
a pohořím Uralu je značná podobnost.
A protože je Ural pohoří zlatonosné, uvažoval učený geolog o tom, zdali by
nebylo možno nalézt v australském řetězu také tento vzácný kov. Nemýlil se.
O dvě léta později mu bylo skutečně zasláno z Nového Jižního Walesu několik
ukázek zlata, a Murchison proto podnítil emigraci většího počtu cornwallských
dělníků do zlatonosných krajů Nového Holandska.
První zlaté valouny našel v Jižní Austrálii Francis Dutton. První naleziště
v Novém Walesu objevili Forbes a Smith.
Jakmile byl dán první signál, sjížděli se kovkopové ze všech koutů světa,
Angličané, Američané, Italové, Francouzové, Němci i Číňané. Ale teprve 3. dubna
1851 objevil Hargraves velmi bohatá ložiska zlata a nabídl guvernérovi kolonie
Sydney, siru Ch. Filz-Royovi, že mu za mírnou částku pěti set liber šterlinků prozradí, kde ložisko je.
Jeho nabídka nebyla přijata, ale zpráva o objevu se roznesla. Zlatokopové vyrazili k Summerhillu a Lewis Pondsu.
Bylo založeno město Ophyr a bohaté nálezy záhy ukázaly, že je hodno svého biblického jména.
Do té doby se nemluvilo o provincii Viktorii, která však měla vyniknout bohatstvím svých nalezišť.
A o několik měsíců později byly nalezeny v provincii první valouny a záhy
se zlato hojně těžilo ve čtyřech okresech. Tyto čtyři okresy byly Ballarat, Ovens,
Bendigo a Alexandrova hora, všechny velmi bohaté. Ale na řece Ovens byla práce
obtížná pro množství vody, v Ballaratu velmi často zklamalo výpočty zlatokopů
nestejnoměrné rozložení zlatých polí a v Bendigu nevyhovovala půda nárokům
dělníků. Na Alexandrově hoře byly dány na pravidelné půdě všechny podmínky
úspěchu a tamní zlato dosahovalo na všech světových trzích nejvyšší ceny, to jest
až čtrnácti set čtyřiceti jednoho franku za libru.
A právě k tomuto místu, poznamenanému nejednou osudnou zkázou i ne čekaným nálezem, vedla třicátá sedmá rovnoběžka ty, kdo hledali kapitána Harryho
Granta. .
31.prosince postupovali cestovatelé po velmi nerovné půdě, která unavo vala koně i voly, když tu spatřili oblé vrcholky Alexandrovy hory. Tábořiště bylo
rozbito v úzké soutěsce tohoto malého pohoří a zvířata se šla pást se spoutanýma
nohama mezi balvany křemene. Cestovatelé nebyli ještě v místech zlatokopeckých

nalezišť. Až teprve příštího dne, prvního dne roku 1866, vrýval vůz své koleje do
cest tohoto bohatého kraje.
Jacques Paganel i jeho druhové byli uneseni, když míjeli tuto slavnou horu,
nazývanou v australském jazyku Geboor. Toto místo bylo přímo zaplaveno hordami
dobrodruhů, zlodějů i poctivých lidí, těch, kteří věšejí, i těch, kteří jsou věšeni.


Při prvních zprávách o velkém objevu opustili onoho zlatého léta 1851 města,
pole i lodi jejich obyvatelé, squatteři i námořníci. Zlatá horečka se změnila v epidemii
a šířila se jako mor. Tenkrát zemřelo mnoho a mnoho lidí, kteří si již myslili, že se na
ně štěstěna usmála! Štědrá příroda, jak se říkalo, rozhodila na nějakých dvaceti pěti
stupních šířky této zázračné Austrálie milióny. Nastala chvíle sklizně a tito noví
ženci spěchali na žně. Řemeslo "diggera" -, zlatokopa -, stalo se nejvyhledávanější ,
301

a i když je pravda, že mnozí při práci klesali, podlehnuvše útrapám, někteří se přece
jen obohatili jediným úderem motyky. O ztroskotancích se mlčelo, o šťastných se
mluvilo. A taková přízeň osudu měla ohlas po celém světě. V krátké době zaplavily
pobřeží Austrálie vlny zlatachtivých příslušníků všech tříd a jen do Melbournu
přijeloza čtyři poslední měsíce roku 1852 padesát čtyři tisíce vystěhovalců,to jest
celá armáda, avšak bez velitele, bez kázně, armáda po vítězství, jež nebylo dosud
vybojováno, zkrátka padesát čtyři tisíce drancovníků nejhrubšího zrna.
V těch prvních letech šíleného opojení panoval nevýslovný zmatek. Třináct
let uplynulo od těch dob a nyní se na zlatonosném území dolovalo spořádaně a podle
přísného pořádku.
Naleziště se už ostatně vyčerpávalo. Kopalo se tu bez ustání, až se narazilo
na dno. A jak by se byly nevyčerpaly tyto poklady nashromážděné přírodou,
když od roku 1852 do roku 1858 vyrvali zlatokopové z půdy Viktorie šedesát tři
milióny sto sedm tisíc čtyři sta sedmdesát osm liber šterlinků? Počet vystěho valců se tedy značně zmenšil; vystěhovalci nyní proudili do krajů dosud nedotčených
dolováním.
Kolem jedenácté hodiny dorazila výprava do srdce nalezišť. Tam stálo skutečné
město s továrnami,bankovním domem, kostelem, kasárnami, domky a redakcí
novin. Nechyběly zde ani hotely, statky a vily.
Glenarvan byl zvědav na návštěvu velikých dolů na Alexandrově hoře, a tak
pustil vůz pod vedením Ayrtona a Mulradyho napřed. Měl je dohonit za několik
hodin. Paganel byl tímto rozhodnutím nadšen, a jak bylo jeho zvykem, ujal se úlohy
průvodce celé skupinky.
Podle jeho rady zamířili k bance. Ulice byly široké, dlážděné a pečlivě kropené.
Obrovské plakáty nejrůznějších zlatokopeckých společností upoutávaly zrak. Všude
bylo slyšet stroje propírající písek a drtící vzácný křemen.
Zadomy se prostírala naleziště, to jest rozlehlá území, na nichž sedolovalo.
Tam kopali dělníci najatí a dobře placení společnostmi.
Prostým okem nebylo možno spočítat otvory, jimiž zde byla země provrtána.
Ocel krumpáčů jiskřila na slunci a bez ustání kreslila ve vzduchuoblouky ocelo výchzáblesků. Mezi dělníky byli lidé všech národností. Pracovali s nezájmem
jako lidé, kteří pracují na cizím.

"Bylo by však nesprávné," řekl Paganel, "myslit si, že na australské půdě už
není ani jediný z těch posedlých dobrodruhů, kteří zkoušejí štěstí ve zlatokopecké
hře. Vím dobře, že většina z nich prodává svou práci společnostem, a je to nutné,
Protože všechna zlatonosná území jsou prodávána nebo pronajímána vládou. Ale
tomu, kdo nemá nic, kdo si nemůže ani najímat, ani kupovat, zbývá přece jen ještě
naděje na zbohatnutí."
"Jaká?" otázala se lady Helena.
"Naděje, že se mu podaří "jumping"," odpověděl Paganel. "A tak my, kteří
nemáme žádné právo na naleziště, můžeme přece jenom -, samozřejmě máme-li
velké štěstí -, zbohatnout."
302

"Ale jak?" zeptal se major.
"Jumpingem, jak jsem již měl to potěšení říci."
" Co je to?" otázal se znovu major.
"To je dohoda, mlčky uznávaná mezi zlatokopy, která sice vede často k násil nostem a nepokojům, ale kterou úřady dodnes nedokázaly odstranit."

"Ale Paganele," řekl Mac Nabbs, "co nás tak napínáte?"
"Nuže, uznává se, že se každý pozemek na zlatonosném území, na němž se s výjimkou hlavních svátků -, čtyřiadvacet hodin nepracuje, stává veřejným majet kem. Každý, kdo se ho zmocní, může na něm kopat a zbohatnout, přeje-li mu náhoda.
Hleď si tedy, Roberte, najít nějakou takovou opuštěnou díru, chlapče, a bude tvá!"

"Pane Paganele," řekla Mary Grantová, "neponoukejte mého bratra k tako vým věcem."
" Vždyť je to jenom žert, drahá slečno," odpověděl Paganel, "a Robert to dobře
ví. On a zlatokopem! Nikdy! Rýt v zemi, obracet ji a vzdělávat, pak do ní sít a sklízet
za svou námahu bohatou žeň, budiž! Ale hrabat se v ní naslepo jako krtek a pak
jí vyrvat kousek zlata, to je truchlivé zaměstnání; k tomu musí mít člověk pusto
v duši a daleko k lidem, aby se na ně dal!"
Když si cestující prohlédli hlavní oblast těžby a když Prošli mezi haldami, které tvo řil Ponejvíce křemen, jílovitá břidlice a písek vzniklý větráním skal, došli k bance.
To byla veliká budova s národní vlajkou na štítě. Lorda Glenarvana přijal
generální ředitel a provedl ho po svém podniku. Zde těžařské společnosti na kvitanci
ukládaly zlato vydolované z útrob země.
Návštěvníkům byly ukázány zvláštní vzorky zlata a ředitel jim pověděl mnoho
zajímavých Podrobností o různých způsobech těžby tohoto kovu.
Obvykle se zlato vyskytuje ve dvou podobách, naplavené, nebo zvětralé. Bývá
ve stavu minerálním, smíšeno s aluviálními naplaveninami, nebo uloženo v podloží
křemene. A tak se při jeho dolování postupuje podle povahy terénu, buď se dobývá
na povrchu, nebo pod zemí.
Je-li zlato naplavené, leží na dně potoků, údolí a roklí stupňovitě podle své
velikosti, zprvu ve valouncích, pak v plíšcích a konečně v šupinkách.
Je-lito naopak zlato zvětralé, jehož podloží bylo rozloženo činností vzduchu,
bývá soustředěno na jediném místě v hromadách a tvoří takzvané "kapsy", jak
říkají zlatokopové. V takových kapsách je potom celé bohatství.
Na Alexandrově hoře se zlato dobývá zejména v jílovitých slojích a v břidli covitých skalách. Tam bývají celá hnízda zlatých hrud a nejeden šťastný zlatokop
zde objevil hlavní jádro nalezišť.
Když si návštěvníci prohlédli různé ukázky zlata, prošli mineralogickým muzeem
banky. Viděli zde roztříděné a označené všechny nerosty, z nichž se skládá australská
půda. Zlato není jejím jediným bohatstvím a Austrálii lze zcela právem pokládat za
obrovskou klenotnici, v níž příroda shromáždila nejvzácnější skvosty. Pod vitrínami
jiskřily bílé topasy, rovnající se topasům brazilským, východní granáty, augity,
krásně zelený druh čediče, balasové rubíny, zastouPené nachovými spinely a pře
303

krásnou růžovou odrůdou, safíry, světle modré a tmavě modré jako korundy a právě
tak hledané jako safiry malabarské nebo tibetské, jiskřivé rutily a konečně malý
diamantový krystal, jenž byl nalezen na březích Turonu. Nic nechybělo v této skvoucí
sbírce vzácných kamenů a zlato, do něhož mohly být zasazeny, nebylo daleko odtud.
Nikdo si nemohl přáti více, leda to, aby se všechny ocitly ve zlatém rámci.


Glenarvan poděkoval řediteli banky za jeho ochotu, které plně využil, a rozloučil
se s ním. Potom se cestovatelé vydali na další prohlídku nalezišť.
Přestože byl Paganel naprosto lhostejný k pozemským statkům, při každém kroku
si pozorně prohlížel půdu. Bylo to silněj ší než on a nic nepomáhaly žerty jeho přátel. Kaž dou chvíli se shýbl, sebral nějaký kámen, kus podloží, úlomek křemene; pozorně je pro hlížel a vzápětí je opovržlivě zahazoval. Tak se choval po celou procházku po nalezištích.

304

"Ale, ale, Paganele," otázal se ho major, "snad jste něco neztratil?"
"Ovšem,"odpověděl Paganel, "v zemi zlata a vzácných kamenů pokládá člověk
vždy za ztracené to, co 'nenašel. Nevím, proč bych si tak rád odnesl nějaký valoun,
vážící několik uncí nebo třeba i dvacet liber, více ne."
"A co byste s ním dělal, ctihodný příteli?" řekl Glenarvan.
"To by mi nedělalo starosti," odpověděl Paganel. "Daroval bych jej své vlasti!
Uložil bych jej ve Francouzské bance .."
"A ta by jej přijala?"
"Ovšem, ve formě obligace na železnici!"
Všichni Paganelovi blahopřáli k tomu, jakým způsobem zamýšlel nabídnout
valoun "své vlasti", a lady Helena mu přála, aby nalezl největší nugget na světě.
Za žertů prošli cestovatelé většinu nalezišť.Všude se pracovalo pravidelně,
mechanicky, ale bez zájmu.
Po dvouhodinové procházce si Paganel povšiml velmi slušného hostince a navrhl ,
aby se v něm posadili a odpočinuli si, než se budou musit vydat za vozem. Lady
Helena souhlasila, a protože v každém hostinci se podává osvěžení, požádal Paganel
hostinského, aby přinesl nějaký místní nápoj.
Pro každého byl přinesen jeden "nobler", což není nic jiného než grog, ale
grog "naruby". Místo malé sklenky likéru do velké sklenice vody se dává sklenka
vody do velké sklenice likéru, přidá se cukr a už se pije. Bylo to trochu příliš austral ské a k velkému údivu hostinského se z nobleru zředěného karafou vody stal opět
britský grog.
Potom se cestovatelé rozhovořili o dolech a zlatokopech. Byla k tomu nanejvýš
vhodná chvíle. Paganel byl velmi spokojen s tím, co viděl, ale přesto připouštěl, že
dříve, v prvních letech těžby na Alexandrově hoře, to jistě bylo zajímavější.
"Země," začal vyprávět, "byla tehdy provrtána a poseta davy pracovitých mra venců, a jakých mravenců! Všichni vystěhovalci měli mravenčí píli, ale ne jejich
spořivost! Zlato se hýřivě rozhazovalo. Propíjelo se, prohrávalo se, a tento náš hosti nec býval "peklem", jak se tehdy říkávalo. Hry v kostky končívaly hrou s noži.
Policie nic nezmohla, a mnohokrát byl guvernér provincie nucen vytáhnout proti
vzbouřeným zlatokopům s pravidelným vojskem. Podařilo se mu však napravit kov kopům hlavu; každému dolujícímu vystavil kutací právo a po jistých obtížích se
mu je poštěstilo prosadit, takže vcelku zde byly menší nepořádky než v Kalifornii."

"Může tedy vykonávat zlatokopecké řemeslo kdokoliv?" otázala se lady
Helena.
"Může, mylady. K tomu nikdo nepotřebuje maturitu. Stačí pilné ruce. Dobro druzi, které z domova vyhnala bída, přicházeli sem většinou bez peněz, bohatí
s krumpáčem,chudí s nožem, a všichni se vrhali do této práce s takovounáruži vostí, s jakou by jistě nepřistupovali k poctivé práci! Tehdy byl na zlatonosné
kraje zcela zvláštní pohled! Země byla pokryta stany obyčejnými i dehtovanými,
chatrčemi a domky z hlíny, prken i větví. Uprostřed všeho vévodil veliký vládní stan
s britskou vlajkou, modré cvilinkové stany policistů a podniky směnárníků, nakupo
305

vačů zlata a obchodníků, kteří spekulovali na tuto směsici bohatství a chudoby
a nakonec se vždycky obohatili. Člověk by musel vidět ty mocně zarostlé diggery
v rudých lněných košilích, žijící ve vodě a v blátě. Vzduch byl plný nepřetržitého
lomozu krumpáčů a smrdutých výparů ze zvířecích koster hnijících na zemi. Dusivý
prach zahaloval v mračnech nebohé zlatokopy, kteří se na úmrtnosti podíleli vysokým


procentem, a v méně zdravé zemi by jistě všichni byli zahynuli na tyfus. A kdyby
aspoň ti dobrodruzi měli úspěch! Kolik snah zůstalo bez výsledku! Vždyť často na
jednoho zbohatlého zlatokopa připadlo sto nebo snad dvě stě tisíc ubožáků, kteří
zemřeli v chudobě a zoufalství."
"Mohl byste nám říci, Paganele," otázal se Glenarvan, "jak se postupovalo při
dobývání zlata?"

306

"Nic nebylo jednoduššího," odpověděl Paganel. "První zlatokopové zlato rýžo vali tak, jak se to dosud dělá v některých částech Cévennes ve Francii. Dnes postu pují společnosti jinak; jdou až k prameni, k žíle, z níž pocházejí drátky, šupinky
a valouny.Rýžovnícise však prostě spokojovali s tím, že propírali zlatonosné
písky. Kopali, sbíralikusy země, o nichž se domnívali, že obsahují vzácný kov,
a propírali je vodou, aby oddělili zlato od země: Propírání se provádělo nástrojem
americkéhopůvodu, takzvanou "craddle" neboli kolébkou. Byl to truhlík dlouhý
asi pět až šest stop, podobající se rakvi bez víka a rozdělený na dvě přihrádky.
První byla opatřena hrubým sítem, pod ním pak byla další síta s drobnějšími otvory.
Druhá přihrádka se v dolní části zužovala. Písek se pokládal na síto na jednom
konci, nalila se na něj voda a rukou se nástrojem třepalo či spíše kolébalo. Kamení
zůstalo na prvním sítu, kov a písek na dalších -, podle velikosti prosívaných kousků
- a rozpuštěná hlína odtékala s vodou na dolním konci. Tak vypadal tento vše obecně používaný nástroj."
"I ten si však musel zlatokop koupit," řekl John Mangles.
"Kupovalo se od zbohatlých nebo zruinovaných zlatokopů, podle okolností,"
odpověděl Paganel, "anebo se rýžovalo bez kolébky."
" Ale čím?" otázala se Mary Grantová.
"Obyčejnou pánví, drahá Mary, obyčejnou železnou pánví. Země se protřásala,
jako se protřásá obilí, jenže místo pšeničných zrn se někdy vyzískala zrna zlatá.
V prvních letech si nejeden zlatokop nadělal jmění bez jakýchkoliv dalších nákladů.
Vidíte, přátelé, že to byly šťastné doby, přestože pár holínek stál sto padesát franků
a za sklenici limonády se platilo deset šilinků! Kdo přišel včas, tomu štěstí přálo.
Zlata bylo všude hojnost, leželo volně na zemi, potoky tekly zlatým řečištěm,
zlato se nacházelo až v melbournských ulicích a zlatým prachem se dláždilo. A tak
od26. ledna do 24. února 1852 bylo z Alexandrovy hory do Melbournupřeve zeno pod vládními eskortami za osm miliónů dvě stě třicet osm tisíc sedm set padesát
franků vzácného kovu. To činí denní průměr sto šedesát čtyři tisíce sedm set dvacet
pět franků."

"Téměř tolik jako důchod ruského cara," řekl Glenarvan.
" Chudák!" odtušil major.
"Jsou známy nějaké případy náhlého zbohatnutí?" otázala se lady Helena.
"Jsou, mylady."
" A vy je znáte?" řekl Glenarvan.
"Samozřejmě!" odpověděl Paganel. "V roce 1852 byl nalezen v ballaratském
okrese valoun o váze pěti set sedmdesáti tří uncí a v roce 1861 prut o váze osmi set
třiceti čtyř uncí. A konečně nalezl v Ballaratu jeden zlatokop valoun vážící šedesát
pět kilogramů, což při sedmnácti stech dvaceti dvou francích za libru činí dvě stě
dvacet tři tisíce osm set šedesát franků! To už je pěkné kopnutí krumpáčem, když
vynese rentu jedenácti tisíc franků!"
"Jak dalece vzrostla těžba zlata po objevení zdejších dolů?" otázal se John
Mangles.

307

"Nesmírně, milý Johne. Na počátku tohoto století činila jeho těžba jenom
čtyřicet sedm miliónů ročně, a dnes, počítáme-li do toho těžbu evropskou, asijskou
a americkou, odhaduje se na devět set miliónů, to jest téměř na miliardu."
"Je tedy, pane Paganele," řekl mladý Robert, "na místě, na němž stojíme ,
pod našima nohama možná mnoho zlata?"
"Ano, chlapče, milióny! Chodíme po něm, a tak jím vlastně opovrhujeme!"
"Austrálie,je tedy vyvolená země?"

"Ne, Roberte," odpověděl zeměpisec. "Zlatonosné země nejsou vyvolené. Rodí
jenom zahálčivé lidi, a nikdy silné a pracovité národy. Podívej se na Brazílii, Mexiko,
Kalifornii a Austrálii! Kde jsou v devatenáctém století? Nejlepší země, chlapče
nejsou země zlata, ale země železa!
.. ..

KAPITOLA XV. PATNÁCTÁ,

AUSTRALIAN AND NEW ZEALAND GAZETTE...
...

2. ledna za východu slunce překročili cestovatelé pomezí zlatonosných území
a hranici talbotského hrabství. Kopyta jejich koní se nyní bořila do prašných cest
hrabství Dalhousie. O několik hodin později se přebrodili přes řeky Colban a Cam paspe na 144o35' a 144o45' východní délky. Vykonali už polovinu cesty. Ještě patnáct
dní takového šťastného pochodu a družinka dorazí ke břehům zátoky Twofold.
Všichnibyli zdrávi. Paganelovy předpovědi o zdejším zdravém podnebí sesplnily.
Pršelo málo nebo vůbec ne a teplota byla velmi příjemná. Koně a voli nijak netrpěli.
Ani lidé si nemohli naříkat.
Od Camden-Bridge došlo v denním pořádku jenom k jediné změně. Když se
Ayrton dověděl o zločinném neštěstí na dráze, byl nucen učinit některá opatření,
do té doby zbytečná. Lovci nesměli ztrácet vůz z dohledu. Když se tábořilo, byl
vždy jeden z mužů na stráži. Ráno a večer se dával do zbraní suchý prach. Bylo
zřejmé, že krajem se potulovala banda zločinců, a přestože nebylo žádného důvodu
k okamžitým obavám, bylo nutné, aby cestovatelé byli na vše připraveni.
Netřeba snad dokládat, že všechna tato opatření se prováděla bez vědomí lady
Heleny a Mary Grantové, protože je Glenarvan nechtěl lekat.
A jednali skutečně správně. Neopatrnost, ba pouhá nedbalost mohla přijít
draho. Glenarvan neměl ostatně s touto situací starosti sám. Na všech samotách
a na všech stanicích činili obyvatelé a squatteři opatření proti jakémukoliv útoku
nebo překvapení. Domy se na noc zamykaly. Psi puštění v ohradách štěkali, jakmile
se někdo blížil. Každý pastýř, shánějící na koni svá četná stáda k večernímu návratu,
měl na sedle karabinu. Zpráva o zločinu spáchaném na camdenském mostě vedla
ke všem těmto četným opatřením a nejeden osadník, který dosud spával při otevře ných oknech a dveřích, nyní se za soumraku zavíral na petlice.
I provinciální úřady projevily horlivost a obezřelost. Do kraje byly vyslány
oddíly domorodého četnictva. Zvláště byla zabezpečena poštovní služba. Do té
doby jezdily dostavníky po hlavních cestách bez doprovodu. A toho dne, právě
v okamžiku, kdy Glenarvanova družina míjela cestu z Kilmoru do Heathcotu, pro jížděl po ní plným tryskem dostavník, zahalený do víru prachu. Přestože vůz
bleskurychle zmizel, stačil Glenarvan zahlédnout záblesky karabin policistů, cválají cích u jeho dvířek. Člověku se mohlo zdát, že se octl v oné neblahé době, kdy se po
objevu prvních nalezišť vrhla na australskou pevninu spodina evropských národů.
Ve vzdálenosti asi jedné míle od kilmorské silnice zmizel vůz mezi husté obrovské
stromy a poprvé od mysu Bernouilliho projížděli cestovatelé jedním z těch lesů,
které se táhnou na ploše několika set kilometrů.
Všichni vykřikli úžasem, když spatřili eukalypty vysoké dvě stě stop, jejichž

309

pórovitá kůra byla silná až pět palců. Pně o objemu dvaceti stop byly zbrázděny
praménky vonné pryskyřice a tyčily se do výše sto padesáti stop nad zemí. Jediná
větev, jediná haluz, jediný svévolný výhonek, ba ani jediný suk neporušoval jejich
profil. Z ruky soustružníkovy by nevyšly hladší.
Bylo zde na sta těchto navlas stejně silných sloupů. Rozvětvovaly se až v ne

obyčejné výši do košatých korun a tyto větve byly na koncích obaleny a olemovány
střídavými listy; v úžlabí listů visely jednotlivé květy, jejichž kalich se podobal
obrácenému poháru.
Pod tímto věčnězelenýmstropem proudil volně vzduch,atak ustavičný
průvan vysušoval ze země vláhu. Koně, stáda volů i vozy mohli se pohodlně ubírat
mezi těmito stromy široce a pravidelně rozestavenými jako prořezaná tyčkovina.

310

Nebyl to ani háj zarostlý houštinami ostružin, ani prales zabarikádovaný vyvrá cenými kmeny a propletený změtí lián, jímž mohou prorazit průkopníkům cestu
jenom oheň a železo. Travnatý porost u paty stromů, plocha zeleně v jejich koru nách, dlouhé řady štíhlých pilířů, málo stínu, celkem žádný chládek, zvláštní světlo,
podobné paprskům procházejícím jemnou tkaninou,pravidelné odlesky,jasné
zrcadlení na zemi, to vše tvořilo svéráznou podívanou, plnou nových dojmů. Les
australského kontinentu se v ničem nepodobá lesům z Nového světa. Eukalyptus,
"tara" domorodců, patřící do řádu myrt, jejichž rozličné druhy je stěží možno vypo čítat, je nejrozšířenějším stromem australské flóry.
Pod těmito klenbami zeleně není husté šero ani hluboká tma jen proto, že
listy na stromech mají nezvyklou polohu. Žádný list se nestaví k slunci plochou,
ale přímo svou ostrou hranou. Oko vidí toto zvláštní listí jenom z profilu. Proto
pronikají sluneční paprsky až k zemi, jako kdyby procházely mezi zdviženými
příčkami okenice.
Všichni cestovatelé si toho povšimli a každý se nad tím podivoval. Proč se
listy tak podivně pokládají? Tato otázka platila samozřejmě Paganelovi. Odpověděl
s jistotou člověka, kterého nic neuvede do rozpaků.
"Mne zde nepřekvapuje zvláštnost přírody," řekl. "Příroda ví, co dělá, ale
botanikové nevědí vždycky, co říkají. Příroda se nezmýlila, když obdařila zdejší
stromy zvláštním listím, ale lidé se hrubě zmýlili, když je nazvali ,eukalyptus.'"
"Co znamená to slovo?" otázala se Mary Grantová.
"
"Pochází z řečtiny a znamená ,dobře kryji'. Botanikové se pro jistotu do pustili omylu v řečtině, aby tento omyl nebyl tak nápadný, je však zřejmé, že
eukalyptus kryje špatně."
"Správně, milý Paganele," odpověděl Glenarvan, "ale teď nám vysvětlete, proč
ty listy tak rostou?"
"Z čistě fyzikální příčiny, přátelé," odpověděl Paganel. "Snadno ji pochopíte.
Protože ve zdejších krajích je vzduch suchý, deště řídké a půda vysušená, stromy
nepotřebují ani vítr, ani slunce. Jelikož není vláha, není ani míza. Proto jsou zde
listy tak úzké, snaží se samy bránit proti světlu a chránit se před příliš velkým vy pařováním.Protose vystavují působení slunečních paprsků hranou,anikoliv
plochou. Nemůže být nic důvtipnějšího než takový list."
"A nic sobečtějšího!" odtušil major. "Listy myslí jenom na sebe, a vůbec ne
na cestovatele."
Všichni celkem s Mac Nabbsem souhlasili, vyjma Paganela, který byl šťasten,
že jede pod stromy bez stínu, i když si utíral s čela pot. Ale tato vlastnost listí byla
nemilá. Cesta těmito lesy je často dlouhá, a proto i nepříjemná, neboť nic zde ne chrání cestujícího před slunečním žárem.
Celý den jel vůz pod nekonečnými řadami eukalyptů. Nikde nebylo vidět
jediného živého tvora. Jen několik kakaduů hnízdilo ve vrcholcích stromů, ale
v té výši je člověk sotva rozeznal a jejich žvatlání se měnilo v nezřetelný šumot.
Tu a tam přeletělo v některé vzdálené aleji hejno papouščích samiček a oživilo ji

311


letmým pestrobarevným paprskem. Jinak v tomto obrovském chrámě zeleně vládlo
hluboké ticho a jen dusot koní, tu a tam několik slov nesouvislého hovoru a čas
od času Ayrtonova pobídka lhostejného spřežení rušily nesmírné samoty.
Večer se utábořili cestovatelé pod eukalypty, na nichž byly patrné známky
nedávného ohně. Vypadaly jako vysoké tovární komíny, neboť oheň je od země až



ke koruně zevnitř vyhloubil. Zbýval jim jenom korový obal, ale nijak jim to ne škodilo. Avšak tento zlozvyk squatterů či domorodců nakonec zničí všechny ty
krásné stromy a ty pak zmizí jako libanonské věkovité cedry, které neopatrní tá borníci spalují.
Olbinett rozdělal oheň podle Paganelovy rady v jednom z dutých kmenů;
oheň dostal ihned silný tah a kouř se ztrácel v potemnělém houští korun. Provedli

312

nezbytná opatření na noc a Ayrton, Mulrady, Wilson a John Mangles se postupně
až do svítání střídali na stráži.
Po celý den 3. ledna rozprostíral nekonečný les před nimi další a další svá
dlouhá pravidelná stromořadí. Zdálo se, že nikdy neskončí. Kvečeru však řady
stromů prořídly a po několika mílích se na malé plošince objevila skupina úhled ných domků.
"Seymour!"zvolal Paganel."To je poslední město na naší cestě provincií
Viktoriíi."
"Je to důležité město?" otázala se lady Helena.
"Mylady," odpověděl Paganel, "je to obyčejná osada, která se právě mění
v okresní město."
" Najdeme tam nějaký slušný hotel?" řekl Glenarvan.

"Doufám," přitakal zeměpisec.
"Pojďme tedy do města, protože naše statečné cestovatelky se asi nebudou
zlobit, když si tam jednu noc odpočinou."
"MilýEdvarde," odpověděla lady Helena. "Mary a já přijímáme, ale jenom
pod tou podmínkou, že to nebude znamenat zdržení."
"Ani vnejmenším,"odvětil Glenarvan,"našespřežení je unaveno a zítra
stejně vyrazíme za svítání."
Bylo nyní devět hodin. Slunce se sklánělo k obzoru a vrhalo už jenom šikmé,
mlhou pohlcované paprsky. Zvolna se šeřilo. Celá družina vjela do širokých ulic
Seymouru pod vedením Paganela, který se snad vždycky dokonale vyznal tam,
kde nikdy nebyl. Vedl jej však jeho instinkt, a tak zeměpisec došel přímo k hotelu
Velká Británie.
Koně a voli byli zavedeni do stáje, vůz zatažen do kůlny a cestovatelé uve deni do celkem pohodlných pokojů. V deset hodin se stolovníci sešli u tabule, kte rou si Olbinett znalecky prohlížel. Paganel se v Robertově společnosti právě vrátil
z procházky městem a vylíčil své noční dojmy zcela stručným způsobem. Vůbec nic
neviděl.
Avšak člověk méně roztržitý by byl postřehl v seymourských ulicích jistý
ruch: tu a tam se tvořily skupinky a zvolna se rozrůstaly; lidé se bavili ve dveřích
domů; se zřejmým nepokojem se jeden druhého dotazoval; bylo hlasitě předčí táno několik deníků a o jejich zprávách se rokovalo. Tyto příznaky by byly ne mohly uniknout sebeméně bedlivému pozorovateli. Paganel však neměl o ničem
tušení.
Ale major, i když nešel tak daleko, i když dokonce ani nevyšel z hotelu, dobře
věděl, jaké oprávněné obavy znepokojují městečko.Stačila desetiminutová roz mluva s hovorným správcem hotelu Dicksonem a už věděl, oč jde. Nezmínil se však
o tom ani slovem. Teprve po večeři, když lady Glenarvanová, Mary a Robert odešli
do svých pokojů, pozdržel major své druhy a řekl jim:
"Pachatelé zločinu na železnici ze Sandhurstu jsou již známi."
"A byli zatčeni?" otázal se kvapně Ayrton.

313

"Ne," odpověděl Mac Nabbs, nedávaje najevo, že si povšiml zájmu nálodního,
neboť za těchto okolností to byl zájem celkem oprávněný.
"To je zlé," dodal Ayrton.
"A komu se ten zločin přisuzuje?" otázal se Glenarvan.
"Čtěte," odpověděl major, podávaje Glenarvanovi číslo Australian and New
Zealand Gazette, "a uvidíte, že policejní inspektor se nemýlil."
Glenarvan přečetl nahlas tyto řádky:

Sydney 2. ledna 1866. -, Je ještě v živé paměti, že v noci z 29. na 30.prosince
minulého roku došlo k železničnimu neštěstí na Camden-Bridgi, pět mil za stanicí
Castlemaine na trati z Melbournu do Sandhurstu. Noční rychlík odjíždějící v 11 hod.
45 min. se v plné jízdě zřítil do řeky Lutton.
Camdenský most byl při přijezdu vlaku otevřen.
Četné krádeže spáchané po neštěstí a mrtvola hlídačova nalezená půl míle od Camden -Bridge dokazovaly, že neštěstí bylo dilem zločinu.
A vyšetřování skutečně ukázalo, že zločin spáchala tlupa trestanců, kteří utekli
před šesti měsíci z perthské trestnice v Západni Austrálii ve chvíli, kdy měli být převezeni
na ostrov Norfolk*).
Uprchlých trestanců je dvacet devět a jejich náčelnikem je jistý Ben Joyce, zločinec
nejhoršího druhu, který přijel před několika měsíci do Austrálie neznámou lodí a kterého
doposud spravedlnost ještě nikdy nedopadla.
Obyvatelé měst,osadníci a squatteři ve stanicích se vyzývaji,aby se měli na
pozoru a aby zaslali generálnímu inspektorovi všechny zprávy, které by mohly prospět
pátrání,.
J. P. MITCHELL, G. l.

Když Glenarvan článek dočetl, obrátil se Mac Nabbs na zeměpisce a řekl mu:
"Tak vidíte, Paganele, že v Austrálii mohou být trestanci. "
"Uprchlí samozřejmě ano!" odpověděl Paganel. "Ale řádně deportovaní ne.
Nemají právo tu být."
"Přesto zde jsou," odtušil Glenarvan. "Nemyslím však, že by jejich přítomnost
mohla nějakým způsobem změnit naše plány a přerušit naši cestu. Co o tom soudíš,
Johne?"
John Mangles ihned neodpověděl; váhal, protože nechtěl oběma dětem způsobit
zármutek tím, že by navrhl upustit od započatého pátrání, ale zároveň se obával,
aby se výprava nedostala do nebezpečí.
"Kdyby s námi nebyla lady Glenarvanová a Mary Grantová," řekl, "dělal
bych si s tou bandou ničemů málo starostí."
Glenarvan mu rozuměl a dodal:
"Je samozřejmé, že nejde o to, abychom upustili od svého úkolu. Ale snad by

* (Ostrov Norfolk, kde je velká věznice, leží na východ od Austrálie. (Pozn. aut.)

314

bylo vzhledem k našim družkám prozíravější, kdybychom se vrátili za Duncanem
do Melbournu a pokračovali pak v pátrání po Harrym Grantovi na východě. Co
o tom soudíte, Mac Nabbsi?"
"Než odpovím," odpověděl major, "slyšel bych rád názor Ayrtonův."
Když byl takto nálodní přímo vybídnut, podíval se na Glenarvana.
"Myslím," řekl, "že jsme dvě stě mil od Melbournu a že nebezpečí, je-li jaké,
je stejné na cestě k jihu jako na cestě na východ. Obě jsou stejně málo užívané
a žádná z nich není lepší. Kromě toho si myslím, že třicet zločinců nemůže vylekat
osm dobře vyzbrojených a statečných mužů. Nebude-li mít někdo lepší návrh, šel
bych tedy kupředu."
"Správná řeč, Ayrtone," odpověděl Paganel. "Budeme-li v cestě pokračovat,
můžeme narazit na stopy po kapitánu Grantovi. Budeme-li se vracet na jih, budeme
se od nich naopak vzdalovat. Smýšlím tak jako vy a vůbec nemám strach z těch
perthských uprchlíků. S těmi by si jistě dovedl statečný člověk poradit!"
Potom bylo o návrhu pokračovat v dosavadní cestě hlasováno a byl jedno myslně schválen.
"Ještě jednu poznámku, mylorde," řekl Ayrton v okamžiku, kdy se již rozcházeli.

"Prosím, Ayrtone."
"Nebylo by vhodné poslat na Duncana rozkaz, aby připlul k východnímu
pobřeží?"
"Nač?" odpověděl John Mangles. "Na odeslání tohoto rozkazu budeme mít
čas, až budeme v zátoce Twofold. Kdyby nás něco nepředvídaného donutilo odbočit
do Melbournu, mohli bychom pak litovat, že už tam Duncan není. Nehledě k tomu ,
že ještě nemůže být opraven. Ze všech těchto důvodů myslím, že bude lépe vyčkat."
" Dobře!" souhlasil Ayrton a už dále nenaléhal.
Příštího dne opustila ozbrojená a na vše připravená družina Seymour. O půl
hodiny později se ponořila do eukalyptového lesa, který se na východě zase objevil.
Glenarvan by byl raději jel holou krajinou. Na rovině není tolik možností k ná strahám a léčkám jako v hustém lese. Neměli však na vybranou a vůz se po celý
den proplétal mezi jednotvárnými vysokými stromy.Jel podél severní hranice
angleseyského hrabství, překročil sto čtyřicátý šestý poledník a večer se družina
utábořila na pomezí murrayského okresu.
.. ..


KAPITOLA XVI. ŠESTNÁCTÁ,

MAJOR TVRDÍ, ŽE TO JSOU OPICE.
...

Příštího dne, 5. ledna ráno, vstoupili cestovatelé na rozlehlé území murrayské.
Tento rozsáhlý a neobydlený okres se prostírá až k nejvyšším hřebenům Australských
Alp. Civilizace ho ještě nerozdělila na hrabství. Je to málo známá a málo navštěvo vaná část provincie. Její lesy jednoho dne padnou pod sekyrou drvoštěpa, na její
pastviny vtrhnou stáda squatterů. Ale zatím je to půda nedotčená, tak jakse vy nořila z Indického oceánu, pustina.
Na anglických mapách jsou tato území označena výmluvným názvem "Reserve
for the blacks" -, Černošská rezervace. Tam byli totiž černoši surově zahnáni
osadníky. Na odlehlých pláních, pod nepřístupnými lesy, bylo jim vyhrazeno trochu
místa, kde australští praobyvatelé pozvolna vymírají. Kterýkoliv bílý člověk, osad ník, přistěhovalec, squatter nebo drvoštěp, může překročit hranice těchto rezervací.
Jenom černoch z nich nikdy nesmí vyjít.
Paganel se cestou rozhovořil o ožehavé otázce domorodých kmenů. V této
věci panowal jednotný názor, že totiž britský systém koneckonců hubí porobené
kmeny a vyhání je z krajů, kde bydleli jejich předkové. Tato zhoubná snaha je
všude patrná, a v Austrálii zejména. V prvních letech po zřízení kolonie se deporto vaní i sami osadníci dívali na černochy jako na divou zvěř. Pořádali na ně štvanice
a stříleli je. Vyvražďovali je a dovolávali se právnických autorit, aby dokázali, že
Australan stojí mimo zákon, a proto vraždění těchto ubožáků prý nemůže být
zločinem. Sydneyské noviny dokonce navrhovaly účinnější prostředek, jak se zbavit
kmenů od jezera Hunter: hromadně je otrávit.
Jak je zřejmé, Angličané si při kolonizaci pomáhali na počátku svých výbojů
vraždami. Jejich ukrutnosti byly hrozné. Počínali si v Austrálii právě tak jako
v Indii, kde zmizelo pět miliónů Indů beze stopy, nebo jako v Kapaku, kde miliónové
hotentotské obyvatelstvo se ztenčilo na sto tisíc. Proto domorodci, decimovaní
krutým zacházením a opilstvím, na celém kontinentě dík vyvražďující civilizaci
pozvolna vymírají. Pravda, někteří guvernéři vydali proti krvelačným drvoštěpům
dekrety! Trestali několika ranami bičem bělocha, který uřízl černochovi nos nebo
uši, nebo mu usekl malíček, aby si z něho "udělal dýmku". Nadarmo! Vraždění
se organizovalo ve velkém měřítku a celé kmeny byly vyhubeny. Stačí uvést jenom
Van Diemenův ostrov, kde bylo počátkem století pět set tisíc domorodců a v roce 1863
už jen sedm! A Mercure nedávno konstatoval, že do Hobart Townu přišel poslední
Tasmánec.
Ani Glenarvan, ani major, ani John Mangles Paganelovi neodporovali. I kdyby
byli Angličany, nebyli by mohli bránit své rodáky. Fakta mluvila jasnou a ne zvratnou řečí.

316

" Před padesáti lety," dodal Paganel, "byli bychom na své cestě potkali ještě
četné kmeny a nyní se za celou dobu neukázal ani jediný domorodec. Za necelé
století bude tento kontinent úplně bez černých obyvatel."
Opravdu se zdálo, že rezervace je zcela opuštěná. Nikde nebylo stopy po tábo řišti nebo chatrčích. Pláně se střídaly s vysokými hvozdy a krajina pozvolna na bývala divokého vzhledu. Ba zdálo se, že žádný živý tvor, člověk ani zvíře, ne přichází dotěchto odlehlých končin, když se Robert pojednou zastavil před euka lyptovýmhájem a zvolal:
"Opice! Podívejte, opice!"
A ukazoval na velké černé tělo, které s neobyčejnou obratností klouzalo z větve
na větev a přehupovalo se z vrcholku na vrcholek, jako kdyby je ve vzduchu udržo valy létací blány. Snad v této podivné zemi opice nelétaly jako jistý druh lišek,
jimž příroda propůjčila netopýří křídla?
Vůz se mezitím zastavil a všichni pozorovali živočicha, který se ponenáhlu
ztrácelv korunách eukalyptů. Po chvíli ho spatřili, jak se rychlostí blesku spustil
na zem, jak kličkoval a poskakoval po zemi a jak se potom jeho dlouhé paže chytily
hladkého kmene obrovského gumovníku. Všichni byli zvědavi, jak se onen tvor
vyšplhá na přímý a kluzký strom, který nemohl ani obejmout. Ale opice do kmene
střídavě zasekávala jakousi sekerku, tak v něm dělala malé záseky a po těchto opěr ných bodech pravidelně rozložených dostala se až k větvím gumovníku. V několika
vteřinách zmizela v hustém listí.
" Co je tohle za opici?" otázal se major.
"Ta opice," odpověděl Paganel, "je čistokrevný Australan!"
Zeměpiscovi druhové měli sotva čas pokrčit údivem rameny, když se nedaleko
nich ozvaly výkřiky, které by bylo možno zapsat takto: "Kou-í! Kou-í!" Ayrton
pobodl voly a asi po sto krocích se cestovatelé neočekávaně octli v táboře domo rodců.
Jaký to truchlivý obraz! Na holé zemi stálo deset stanů. Stany zvané "guňo"
byly zhotoveny z pruhů kůry zasunutých za sebe jako tašky a chránily ubohé
obyvatele jenom z jedné strany. Tyto lidské bytosti, sešlé bídou, byly odpuzující.
Bylo zde asi třicet mužů, žen a dětí, oděných do roztrhaných klokaních kůží. Když
se vůz přiblížil, byl prvním pohybem domorodců pokus o útěk. Ale několik slov,
která pronesl Ayrton v jejich nesrozumitelné řeči, Australany patrně uklid nilo. Vrátili se tedy zpola důvěřivě, zpola bázlivě jako zvířata, když jim podáváme
pamlsek.
Domorodci, vysocí pět stop čtyři palce až pět stop sedm palců, neměli černou
pleť, ale spíše barvu vybledlých sazí, chomáčkovité vlasy, dlouhé paže, vystouplá
břicha, zjizvená a zarostlá těla s tetováním nebo zářezy, které si dělají při pohřebních
obřadech. Nemůže být většího protikladu k evropskému ideálu krásy než jejich
obludná tvář,obrovská ústa, zploštělý nos přimáčknutý k tvářím, vystupující
spodní čelist s bílými, ale šikmými zuby. Žádný lidský tvor se nikdy tolik nepodo bal zvířeti.

317

"Robert se nemýlil," řekl major, "jsou to opice -, čistokrevné opice, chcete-li!"
"Mac Nabbsi," odpověděla lady Helena, "dával byste tedy za pravdu těm, kteří
je štvou jako divou zvěř? Ti nebozí tvorové jsou lidé."
"Lidé!" zvolal Mac Nabbs. "Nanejvýše přechodné bytosti mezi člověkem a oran gutanem! A to kdybych změřil jejich lícní úhel, byl by jistě tak ostrý jako u opice.



V této věci měl Mac Nabbs pravdu. Lícní úhel australského domorodce je velmi
ostrý a nápadně blízký lícnímu úhlu orangutana, totiž šedesát až šedesát dva
stupně. Proto do jisté míry právem navrhoval de Rienzi, aby tito nebožáci byli
zařazeni do zvláštního plemene, které nazval Pithecomorphes, to jest lidé podobní
opicím.
Ale lady Helena měla mnohem víc pravdu než Mac Nabbs, když tyto domo
318

rodce stojící na posledním lidském stupni pokládala za bytosti s duševním životem.
Mezi zvířetem a Australanem je nepřeklenutelná propast, propast dvou různých
druhů. Pascal správně řekl, že člověk nikde není zvířetem: Je ovšem pravda, že
neméně moudře dodává, že andělem také ne.
Lady Helena a Mary Grantová, jaty soucitem, vystoupily z vozu a vztahovaly
k ubohým tvorům láskyplnou ruku: rozdávaly jim potraviny a divoši je hltavě jedli.
Avšak útrpnost obou cestovatelek vzbuzovaly především ženy. Nic se nedá
srovnávat s postavením Australanek. Macešská příroda jim odmítla i sebemenší
půvab a navíc jsou to otrokyně, kterých se jejich pán zmocňuje surovým únosem,
a jako jediným svatebním darem je zahrnuje ranami "waddie", okované hole.
Od té chvíle předčasně a překotně stárnou, jsou zavaleny veškerými obtížnými
pracemi kočovného života a přitom nosí v rákosovém uzlíku své děti a zároveň
rybářské a lovecké náčiní i zásoby Phormia tenax, z něhož si dělají nitě.Musí pro
rodinu obstarávat potravu; honí ještěrky, vačice a hady až v korunách stromů;
štípají dříví na oheň; sloupávají kůru na stany. Zkrátka žena tu je ubožák neznající
odpočinku a jí až po svém pánovi nechutné zbytky, které on nechá.
V té chvíli se několik nešťastnic, které snad již dávno neměly žádnou potravu,
pokoušelo přilákat ptáky na nasypané zrní.
Nehybně, jako mrtvé ležely na rozpálené zemi a celé hodiny čekaly, až jim
přijde důvěřivý pták na dosah ruky! Jejich vynalézavost stačila jenom na takovouhle
léčku a na tu se mohl dát polapit skutečně pouze aůstralský pták.
Mezitím byli domorodci získáni dary, obklopili cestovatele a ti se nyní musili
mít na pozoru před okradením. Mezi sebou mluvili Australané sykavou řečí, artikulo vanou mlaskáním jazyka. Podobalo se to zvířecímu křiku. Ale v jejich hlase zněly
velmi měkké úlisné tóny, často se opakovalo slovo "noki, noki" a posunky domorodců
je činildostatečně srozumitelným. Znamenalo to "dejte, dejte" a vztahovalo se to
na různé drobnosti cestovatelů. Mr Olbinett měl co činit, aby ohlídal oddělení
zavazadel a zejména zásoby výpravy. Vyhladovělí ubožáci vrhali na vůz děsivé
pohledy.
Zatím dal Glenarvan na Heleninu žádost rozdat něco potravin. Domorodci
porozuměli jeho úmyslu a přivítali jej projevy, které by byly pohnuly sebenecitel nějším srdcem.
Mr Olbinett se jako slušný muž domníval, že je povinen nejprve rozdávat
ženám. Ale ta nešťastná stvoření se neodvážila jíst dříve než jejich strašliví velitelé.
A ti se vrhli na suchary a sušené maso jako na nějakou kořist.
Když si Mary Grantová pomyslila, že její otec je zajatcem takových neurvalých
domorodců, zalily se jí oči slzami. Představovala si, co všechno asi vytrpěl člověk
jako Harry Grant v zajetí u kočovných kmenů, při věčné bídě, hladu a surovém
zacházení. John Mangles ji starostlivě pozoroval, uhodl její myšlenky a vyhověl tedy
jejímu přání, když oslovil nálodního z Britanie.
"Ayrtone," řekl mu, "vy jste se dostal z rukou těchto divochů?"
"Ano, kapitáne," odpověděl Ayrton. "Všechny vnitrozemské kmeny jsou si po
319
dobné. Jenže tady vidíte jenom hrstku těch ubožáků, kdežto na březích Darlingu žijí
početné kmeny, kterým vládnou náčelníci mající strašlivou moc."
"Co však může dělat mezi těmi domorodci Evropan?" otázal se John Mangles.
"Totéž, co jsem dělal já," odpověděl Ayrton. "Loví s nimi zvěř a ryby, účastní se
jejich bojů. Jak jsem vám už řekl, zachází se s ním podle toho, jaké služby prokazuje,



a je-li to jen trochu obratný a statečný člověk, získá si v kmeni významné postavení."
"Je však vězněn?" řekla Mary Grantová.
"Je střežen," dodal Ayrton, "a nesmí se ani ve dne, ani v noci na krok hnout!"
"Vám se však podařilo uprchnout, Ayrtone," řekl major, který se vmísil do ,
rozhovorú.
"Ano, pane Mac Nabbsi, díky tomu, že mezi mým a sousedním kmenem došlo

320

k boji. Zachránil jsem se. Dobrá. Nemrzí mě to. Ale kdybych to měl prožívat znovu,
dal bych myslím přednost věčnému otroctví před útrapami; které jsem prožil při cestě
přes vnitrozemské pustiny. Kéž by se kapitán Grant nepokusil o takovou záchranu!"
"Ovšem, samozřejmě," odpověděl John Mangles, "my si musíme, miss Mary,
přát, aby váš otec zůstal v rukou domorodého kmene. Nalezneme tak jeho stopy
snáze, než kdyby bloudil ve vnitrozemských lesích."
" Vy doufáte, že ho nalezneme?" otázala se dívka.
"Stále doufám, miss Mary, že vás jednoho dne přece jen uvidím šťastnou!"
Jen zvlhlé oči Mary Grantové mohly poděkovat mladému kapitánovi za ta slova.
Za jejich rozmluvy nastal mezi divochy neobvyklý ruch.Vyráželi halasivý
křik, rozbíhali se na všechny strany a chápali se zbraní. Zdálo se, že se jich zmocnil
zběsilý hněv.
Glenarvan nevěděl, co tím zamýšlejí; major si však zavolal Ayrtona a řekl:
"Když jste žil tak dlouho mezi Australany, jistě rozumíte i těmto lidem."
"Jen trochu," odpověděl nálodní, "protože každý kmen mluví jiným nářečím.
Ale myslím, že nám divoši chtějí z vděčnosti předvést boj."
To bylo skutečně příčinou jejich shonu. Domorodci se bez jakékoliv výstrahy na
sebe vrhli se zuřivostí tak dokonale a tak dobře předstíranou, že ten, kdo by o tom
nevěděl, bral by jejich malou válku vážně. Ale Australané jsou podle názoru cesto vatelů znamenití herci a při této příležitosti rozvinuli své pozoruhodné nadání.
Jejich útočné a obranné zbraně tvoří palice, dřevěné kyje, jimiž lze rozrazit
i nejtvrdší lebku, a jakési "tomahavky", velice tvrdé naostřené kameny, gumou
vlepené mezi dvě hole. Tato sekera má rukojeť dlouhou deset stop. Je to strašlivý
nástroj válečný i velice užitečný nástroj mírový, neboť se jím podle potřeby mohou
usekávat větve nebo hlavy a porážet lidé nebo stromy.
Všechny tyto zbraně poletovaly v rukou řvoucích domorodců. Bojovníci se
vrhali jeden na druhého, jedni padali jako mrtví a druzí vyráželi vítězný křik. Ženy,
hlavně staré, podněcovaly muže k boji, vrhaly se na předstírané mrtvoly a mučily je
se zdánlivou krutostí. Každým okamžikem se lady Helena obávala, aby se hra ne zvrhla v opravdovou bitvu. A nadto se do boje vrhly bez okolků i děti. Chlapci a také
děvčata si v divokém zápalu rozdávali pádné pohlavky.
Předstíraný boj trval asi deset minut, když se bojující náhle zastavili. Zbraně
jim vypadlyz rukou. Po ryčné vřavě nastalo hluboké ticho. Domorodciustrnuli
ve své poslední pozici jako postavy živých obrazů. Vypadali jako zkamenělí.
Co bylo příčinou této změny a proč najednou tak znehybněli jako sochy? To se
vzápětí ukázalo.
Nad korunami gumovníků v té chvíli zakroužilo hejno kakaduů. Vzduchem
se neslo jejich žvatlání a ostré barvy jejich peří se podobaly letící duze. A přílet
tohoto třpytivého oblaku papoušků přerušil boj. Byl vystřídán lovem, který je
prospěšnější než válka.
Jeden domorodec uchopil červeně pomalovaný nástroj zvláštního tvaru, opustil
své doposud nehybné druhy a zamířil mezi stromy a keře k hejnu kakaduů. Kradl

321

se bez nejmenšího hluku, nezašustil o jediný lístek, nezakopl o jediný kamének. Byl
to plazící se stín.
Když divoch došel do příhodné vzdálenosti, vrhl svůj nástroj vodorovným
směrem asi dvě stopy nad zemí. Zbraň tak proletěla dráhu nějakých čtyřicet stop;
potom se náhle, aniž se dotkla země, prudce vymrštila v pravém úhlu a vyletěla do
výše jednoho sta stop, smrtelně zasáhla tucet ptáků a obloukem se vrátila zpět
k nohám lovce.
Glenarvan a jeho druhové byli ohromeni. Nemohli uvěřit vlastním očím.

"To je bumerang," řekl A rton.
"Bumerang!" zvolal Paganel. "Australský bumerang!"
A jako dítě se rozběhl pro zázračný nástroj, "aby se podíval, co v něm je".
Člověk se opravdu mohl domnívat, že jeho dráhu usměrnil nějaký vnitřní mecha nismus, nějaké pero, které se náhle uvolnilo. Nic takového však v něm nebylo.
Bumerang byl docela jednoduše jediný kus tvrdého a zahnutého dřeva, dlou hého třicet až čtyřicet palců. Uprostřed byl silný asi tři palce a oba konce byly ostře
zašpičatělé. Jeho dutá část ustupovala o patnáct milimetrů a jeho vnější strana
měla dvě velmi ostré hrany. Bylo to právě tak prosté jako nepochopitelné.
"Tak to je ten pověstný bumerang!" řekl Paganel, když si bedlivě prohlédl
podivný nástroj. "Kus dřeva a nic víc. Proč se však po určité době vodorovného
letu vymršťuje do výše a vrací se k rukám vrhače? Učenci a cestovatelé dosud
nevysvětlili- tento jev."
"Není to snad něco podobného jako u obruče, která se při jistém způsobu hodu
vrací k výchozímu bodu?" řekl John Mangles.
"Anebo spíše zpáteční faleš jako u kulečníkové koule, udeříme-li ji v určitém
bodě?" dodal Glenarvan.
" To rozhodně ne," odpověděl Paganel. "V obou těchto případech musí být
nějaký pevný bod a ten je podnětem k zpětnému pohybu; u obruče je to země
a u koule sukno. Zde však takový pevný bod není, nástroj se země vůbec nedotkne,
a přece se vymrští do značné výše!"
"Jak to tedy vysvětlujete vy, pane Paganele?" otázala se lady Helena.
"Nevysvětlujito, mylady, konstatuji to jako všichni přede mnou.Jev ne sporně závisí na způsobu hodu a na zvláštním tvaru bumerangu. Ale hod sám je
ještě tajemstvím Australanů."
Čas však utíkal a Glenarvan si pomyslil, že nemá smyslu odkládat další cestu
na východ. Chystal se právě požádat cestovatelky, aby opět nastoupily do vozu,
když přiběhl jeden divoch a s velkým vzrušením pronesl několik slov.

"Aha," řekl Ayrton,"zpozorovali kasuáry."
"Jakže! Půjdou na lov?" otázal se Glenarvan.
"To musíme vidět," zvolal Paganel. "To bude velmi zajímavé. Možná že se
zase uplatní bumerang."
"Co o tom soudíte, Ayrtone?"
" To nebude trvat dlouho, mylorde," odpověděl nálodní.

322

Domorodci neztráceli ani okamžik. Zabít kasuára je pro ně velkým požehnáním.
Kmen má zajištěnou potravu na několik dní. Proto vynakládají lovci všechnu svou
obratnost, aby se takové kořisti zmocnili. Jak se jim však podaří bez pušek skolit
a bez psů dostihnout tak hbité zvíře? To bylo na této podívané nejzajímavější,
a proto chtěl Paganel lov vidět.
Emu neboli kasuár lysý, zvaný domorodci "murek", začíná být na austral ských rovinách vzácný. Je to velký pták, vysoký dvě a půl stopy, a jeho bílé maso
chutná jako krocaní. Na hlavě má rohovitou lysinku, oči má světle hnědé, zobák
černý, zahnutý směrem dolů, na nohou má silné drápy a jeho křídla jsou skutečné
pahýly, takže jich nemůže používat k letu. Peří, či vlastně skoro srst, je na krku
tmavší než na prsou. I když kasuár nelétá, dovede rychle běhat a mohl by směle
závodit na dostihách i s nejrychlejším koněm. Lze ho tedy chytit jenom lstí, a to ještě
musí člověk být zvlášť obratný.
Protose na domorodcovu výzvu rozestavilo deset Australanů jakostřelecká
četa. Bylo to na překrásné pláni, modrající se květy divoce rostoucího indiga.
Cestovatelé se zastavili na mýtině v mimózovém háji.
Když se domorodci přiblížili, vyrazilo půl tuctu kasuárů na útěk a skryli se
míli odtud. Jakmile lovec kmene zjistil, kde kasuárové jsou, dal svým pomocníkům
znamení, aby se zastavili. Lehli si na zem, kdežto lovec vytáhl ze své sítě dvě velmi
dovedně sešité kasuáří kůže a ihned se do nich přistrojil. Pravici vystrčil nad hlavu
a natřásaje se napodoboval chůzi emu hledajícího potravu.
Domorodec zamířil k hejnu. Hned se zastavoval, předstíraje, že zobe zrní,
hned zviřoval nohama prach a ztrácel se v prašném oblaku. Všechno jeho počínání
bylo dokonalé. Pohyby emu napodoboval naprosto věrně. Lovec vyrážel tlumené
hudrování, jímž by se dal i sám pták ošálit. A to se také stalo. Zanedlouho byl
divoch uprostřed nic netušícího hejna. Náhle se v jeho ruce mihl kyj a pět emu ze
šesti se skácelo k zemi.
Lovec měl štěstí, lov byl ukončen.
Tehdy se Glenarvan, cestovatelky a celá družina s domorodci rozloučila.
.. ..

KAPITOLA XVII. SEDMNÁCTÁ,

CHOVATELÉ DOBYTKA MILIONÁŘI
...

Po klidné noci, strávené na 146o15' východní délky, pokračovali cestovatelé dne
6. ledna v sedm hodin ráno v další cestě přes rozsáhlý okres. Ubírali se stále k vychá zejícímu slunci a stopy jejich kroků zanechávaly na rovině neúchylně přímou čáru.
Dvakrát narazili na stopy squatterů a obojí stopy by se byly zaměnily, kdyby
byl Glenarvanův kůň nezanechával v prachu značku Black-Pointu, rozeznatelnou
podle dvou trojlístků.
Často brázdily rovinu klikaté,zimostrázem obrostlé potůčky, v nichž voda
bývala jen občas, a nikoli stále. Pramenily na svazích Buffalos-Ranges, nepříliš
vysokého pohoří, jehož malebný obrys se vlnil na obzoru.
Bylo rozhodnuto, že tam budou cestovatelé toho dne tábořit. Ayrton pobídl
spřežení a voli dorazili k pohoří po pětatřicetimílové jízdě poněkud unaveni. Stan
byl postaven pod vysokými stromy. Nadešla noc. Rychle se navečeřeli, neboť po
takovém pochodu myslil každý víc na spánek než na jídlo.
Paganel, který měl hlídat jako první stráž, neulehl a s puškou na rameni hlídal
tábor, procházeje se sem a tam, aby se snáze ubránil spánku.
Přestože nesvítil měsíc, byla noc téměř jasná, neboť na nebi zářilo jižní sou hvězdí. Učenec se bavil četbou ve veliké, stále otevřené knize oblohy, tak zají mavé pro toho, kdo jí rozumí. Hluboké ticho spící přírody bylo přerušováno jenom
řinčením pout na nohou koní.
Paganel se tedy nechával unášet svým astronomickým přemítáním a staral se
více o věci nebeské než o věci pozemské, když jej ze snění vytrhl vzdálený zvuk.
Nastražil napjatě sluch a k velkému překvapení se mu zdálo, že rozeznává zvuky
piana.Až k němu doléhal rozechvělý zvuk několika širokých akordů,
Nemohl se mýlit.
Piano v pustině! řekl si Paganel. Něco takového nikdy nepřipustím.
Bylo to skutečně nad všechno očekávání a Paganel by byl raději uvěřil, že to
nějaký zvláštní australský pták napodobuje zvuky prvotřídního klavíru, tak jako
jiní napodobují zvuky hodin a brusiče.
Ale v tom okamžiku se k němu donesl čistě modulovaný hlas. K pianistovi
se přidal pěvec. Paganel naslouchal, ale nevzdával se. Za několik okamžiků však
už nemohl být na pochybách a rozeznával i nápěv, který doléhal k jeho sluchu.
Bylo to Il mio tesoro tanto z Dona Juana.
I hrome! pomyslil si zeměpisec. Ať už jsou australští ptáci jakkoliv podivní,
a i kdyby to byli ti nejmuzikálnější papoušci na světě, nemohou přece zpívat Mozarta!
Potom poslouchal jemnou mistrovskou árii aždo konce.Líbezná melodie,
nesoucí se jasnou nocí, působila nepopsatelným dojmem.Paganel byl dlouho

324,

pod jejím nevýslovným kouzlem. Hlas potom umlkl a vše se opět ponořilo do hlubo kého ticha.
Když Wilson přišel vystřídat Paganela, zastihl učence v hlubokém zamyšlení.
Paganel nic námořníkovi neřekl. Rozhodl se, že o této zvláštnosti poví až zítra
Glenarvanovi, a šel si lehnout do stanu.



Příštího dne byla celá družina probuzena nenadálým štěkotem. Glenarvan
okamžitě vstal. Na pokraji lesíka poskakovali dva nádherní pointeři na štíhlých
nohou, překrásné ukázky anglického stavěcího psa. Když se cestovatelé přiblížili,
zmizeli psi mezi stromy a štěkali ještě zběsileji.
"Že by v téhle pustině byla stanice?" žasl Glenarvan. "A lovci -, vždyť tohle
jsou přece lovečtí psi!"

325

Paganel zrovna otvíral ústa, aby vyprávěl svůj zážitek z minulé noci, když se
objevili dva mladí muži, jedoucí na dvou krásných čistokrevných koních.
Oba džentlmeni, oblečení v elegantní lovecké obleky, se zastavili; když spatřili
družinku tábořící zde cikánským způsobem. Patrně uvažovali o tom, co znamená
přítomnost ozbrojených mužů v těchto místech, ale vtom zpozorovali, že z vozu
vystupují cestovatelky.
Ihned seskočili na zem a s klobouky v ruce jim vyšli vstříc.
Glenarvan šel neznámým naproti, a protože zde byl cizincem, pověděl, kdo je.
Oba mladí mužové se uklonili a starší z nich řekl:
"Mylorde, mohly by nám tyto dámy, vaši druhové a vy sám prokázat to potěšení
a dopřát si oddechu na naší farmě?"
" S kým mám tu čest, pánové?" zeptal se Glenarvan.
"Michal a Sandy Pattersonovi, majitelé Hottamské stanice. Jste na našich po zemcích a na farmu je to jenom čtvrt míle."
"Pánové," odpověděl Glenarvan, "nerad bych zneužíval tak přívětivého po zvání ..."
"Mylorde," pravil Michal Patterson, "přijmete-li, budeme velice šťastni, že vás
můžeme pohostit uprostřed pustiny."
Glenarvan se na znamení souhlasu uklonil.
"Pane," řekl nyní Paganel, obraceje se k Michalu Pattersonovi, "nebudete poklá dat za dotěrnou otázku, zdali jste to zpíval včera vy tu božskou árii z Mozarta?"
"Byl jsem to já, pane," odpověděl džentlmen, "a můj bratr Sandy mě doprovázel."
"Přijměte tedy, pane," odvětil Paganel, "nejupřímnější blahopřání od náruži vého francouzského obdivovatele této hudby."
Paganel podal mladému muži ruku a ten ji srdečně stiskl. Michal Patterson
potom ukázal vpravo, kudy mají jít. Koně byli ponecháni na starost Ayrtonovi
a oběma námořníkům.
Cestovatelé, vedeni oběma bratry, ubírali se s netajeným obdivem do Hottamské
stanice.
Byla to nádherná usedlost, udržovaná v přísném rázu anglických parků.
Nesmírné pastviny, ohrazené šedými ploty, táhly se do nedohledna. Na nich se
pásly tisíce volů a milióny ovcí. Četní pastýři a ještě četnější psi hlídali tuto hlučnou
armádu. Do hučení a mečení se mísilo štěkání dog a ostré práskání bičů.
Na východě se pohled zastavoval u lesa myall a gumovníků, nad nímž se tyčila
do výše sedmi tisíc pěti set stop velebná Hottamská hora. Na všechny strany se
rozbíhala dlouhá stromořadí zelených jehličnatých stromů. Tu a tam byly husté
skupinky "grasstree", keřů vysokých deset stop. Tyto keře se podobají trpasličí
palmě a ztrácejí se v koruně úzkých a dlouhých listů. Vzduch voněl vavřínovou
kalinou, z jejíchž bílých květů se linuly nejjemnější libé vůně.
Kpůvabným skupinám těchto domácích stromů se družily stromy přene sené z evropských zemí. Broskvoň, hrušeň, jabloň, fíkovník, pomerančovník i dub
byly pozdraveny nadšenými výkřikycestovatelů, kteří, pokud nežasli nad tím,

326

že kráčejí ve stínu stromů své země, podivovali se přinejmenším ptákům, především
" atlasovým ptákům" s hedvábným peřím a "sericulím", oděným zpola do zlata
a zpola do černého sametu.
Mezi jiným se mohli poprvé obdivovat i ptáku "menura". Je to pták-lyra ,
jehož chvost se podobá tomuto hudebnímu nástroji. Prchal mezi stromovitým



kapradím, a když jeho ocas narážel na větve, byli všichni téměř překvapeni, že
neslyší libozvučné akordy. Paganel dostal chuť zahrát si na něj.
Glenarvan se však neomezoval jen na obdivování pohádkových divů této
oázy, vytvořené v australské pustině. Poslouchal vyprávění mladých džentlmenů.
V Anglii,uprostřed civilizované krajiny, byl by příchozí nejprve pověděl svému
hostiteli, kdo je a kam jde. Zde však Michal a Sandy Pattersonovi pokládali za svou

327

povinnost se vzácnou šetrností povědět všechno o sobě cestovatelům, jimž nabízeli
pohostinství. Vyprávěli tedy svůj příběh.
Byl to příběh příznačný pro všechny mladé, nadané a pilné Angličany, kteří
se nedomnívají, že bohatý člověk nemusí pracovat. Michal a Sandy Pattersonovi
byli syny londýnského bankéře: Ve dvaceti letech jim otec řekl: "Zde máte několik



miliónů,chlapci.Jděte do nějaké daleké kolonie,založte tam nějaký užitečný
podnik a v práci načerpejte životní zkušenosti. Poštěstí-li se vám, dobře. Setkáte-li
se s nezdarem, co na tom. Nebudeme litovat miliónů, které vám pomohou stát
se muži."Oba mladíci uposlechli. Vybrali si kolonii Viktorii v Austrálii,kde zaseli
otcovské bankovky, a nelitovali toho. Po třech letech se již jejich hospodářství
zdárně rozvíjelo.

328

V provinciích Viktorie, Nový Jižní Wales a Jižní Austrálie je přes tři tisíce
stanic, řízených jednak squattery, kteří pěstují dobytek, jednak settlery, jejichž
hlavní činnost se zaměřuje na obdělávání půdy. Až do příchodu obou mladých
Angličanů bylo nejvýznamnějším podnikem tohoto druhu hospodářství Jamiesonovo,
ležící naploše jednohosta kilometrů a ohraničované pětadvacetikilometrovým
tokem Paroo, jednoho z přítoků Darlingu.
Nyní je Hottamská stanice převyšovala jak rozlohou, tak bohatstvím. Oba
mladí mužové byli zároveň squatteři i settleři. Se vzácnou dovedností, a což je ještě
nesnadnější, s neobyčejnou rozhodností spravovali svůj nesmírný majetek.
Jak víme, tato stanice byla hodně vzdálena od nejdůležitějších měst, neboť
ležela uprostřed málo navštěvovaných pustin Murraye.Zaujímala prostor ležící
mezi 146o48' a 147o východní délky, tedy území dlouhé a široké dvacet kilometrů, na cházející se mezi BufFalos-Ranges a Hottamskou horou. V obou severních rozích
tohoto obrovského čtyřúhelňíku se zdvihaly nalevo hora Aberdeenská a napravo
vrcholky High-Barvenu. Bylo zde dost krásných a křivolakých vod, totiž potoků
a přítoků řeky Oven, která se na severu vlévá do řečiště Murraye. Proto se zde stejně
dařilo pěstování dobytka i obdělávání půdy. Deset mil akrů půdy, znamenitě roz dělené v hony a pečlivě obdělávané, dávalo domácí i exotické plodiny, kdežto na
zelenajících se pastvinách se vykrmovalo několik miliónů kusů dobytka. Však také
produkty z Hottamské stanice měly na castlemainských a melbournských trzích
vysoký kurs.
Michal a Sandy Pattersonovi končili své vyprávění těmito podrobnostmi o svém
podnikání, když se na konci kasuarinového stromořadí vynořila farma.
Byl to hezký domek ze dřeva a z cihel, skrytý v háječku emerofil. Měl ladné
tvary švýcarského domku a podél jeho zdí se táhla jako antické impluvium veranda
sčínskými lampióny.Nad okny byly napjaty pestré záclony, jakoby kvetoucí
všemi barvami. Všechno bylo neobyčejně hezké a vkusné, ale zároveň i pohodlné.
Na trávnících a v okolních houštinách stály bronzové sloupy s elegantními sví tilnami. Za soumraku se celý tento park rozsvěcoval bílými plynovými světly,
do nichž proudil plyn z malého plynojemu, skrytého v loubí myall a stromovitých
kapradin.
Kromětoho zde nikde nebylo vidět hospodářská stavení, stáje nebokůlny,
zkrátka nic, co bychom hledali u venkovského hospodářství. Veškeré příslušenství -,
skutečná vesnice o více než dvaceti chýších a domcích -, leželo čtvrt míle odtud v hor ském údolíčku. Elektrické dráty umožňovaly okamžité spojení vsi a panského domu.
A ten, vzdálen všeho ruchu, zdál se ztracen uprostřed exotického lesa.
Zanedlouho došla družina na konec kasuarinové aleje. Přes malý, neobyčejně
vkusný železný můstek, klenoucí se nad bublajícím potůčkem, vcházelo se do pěstě néhoparku.Přešli jej.Cestovatelům vyšel naproti správce domu,muž vysoké
postavy;dveře domu se otevřely a hosté Hottamské stanice vstoupili dovnitř.
Ležel před nimi všechen umělecký přepych této farmy.Zapředpokojem,
ozdobeným dekoracemi z jezdeckých a loveckých předmětů, otvíral se prostorný

329

salón s pěti okny. Piano plné starých i nových partitur, malířské stojany s rozma lovanými plátny, podstavce s mramorovými sochami, několik obrazů holandských
mistrů na zdech, nákladné koberce, hebké pod nohama jako hustý trávník, nástěnné
gobelíny, oživené spanilými mytologickými výjevy, u stropu antický lustr, dále
vzácné majoliky, drahocenné a svrchovaně vkusné drobnůstky, plno drahých a vy braných maličkostí, které v takové farmě musely člověka udivovat, to vše zde do kazovalo nesmírné bohatství. Vše, co mohlo zpříjemnit dlouhou chvíli těchto austral skýchpřistěhovalců, vše, co mohlo v mysli vybavit vzpomínku na evropské mravy,
zaplňovalo tento pohádkový salón. Člověku se zdálo, že je v některém francouzském
nebo anglickém zámku.
Pět oken propouštělo jemným tkanivem záclon mřížkované a již nyní stínem
verandy tlumené světlo. Lady Helena přistoupila k oknu a vydechla obdivem. Z této
strany se dům zdvihal nad širokým údolím, táhnoucím se až k úpatí hor na východě.
Sled luk a lesů, tu a tam větší mýtina, soubor ladně zaoblených pahorků, reliéf vlnící
sepůdy, to všechno skýtalo pohled vymykající se jakémukoliv popisu. Zdejší kra jině se nemohl rovnat žádný jiný kraj na světě, ba ani proslavené Rajské údolí na
norských hranicích u Telemarku. Toto široké panoráma, rozčleněné velkými plo chami stínu a světla, měnilo se každou chvíli podle rozmarů slunce. Nikdo nemohl
snít oničem krásnějším.
Mezitím byla z rozkazu Sandyho Pattersona připravena snídaně a za necelou
čtvrthodinu po příchodu usedli cestovatelé k bohatě prostřenému stolu.
Vbrzku poznali oba bratři cíl výpravy a projevili živý zájem o Glenarvanovo
pátrání. Dávali oběma kapitánovým dětem také nejlepší naději.
"Harry Grant," řekl Michal,"zřejmě upadl do rukou domorodců, když se
neobjevil v pobřežních osadách. Listiny dokazují, že znal přesně místo, kde se nalézá,
a jestliže se nedostal do některé anglické kolonie, musel být v okamžiku, kdy vstoupil
na zem, zajat divochy."
"Přesně totéž se stalo jeho nálodnímu Ayrtonovi," odvětil John Mangles.
"A vy, pánové," otázala se lady Helena, "jste nikdy neslyšeli o ztroskotání
Britannie?"
"Nikdy, mylady," odpověděl Michal.
"A jak podle vašeho mínění zacházejí Australané se zajatým kapitánem
Grantem?"
"Australané nejsou krutí, mylady," odvětil mladý squatter, "a miss Grantová
se může v tomto směru upokojit. Je mnoho dokladů o jejich mírnosti a několik
Evropanů žilo dlouho mezi nimi, a přece si nemohli stěžovat na jejich surovost."
"Mezi jinými King," řekl pohotově Paganel, "jediný zachráněný z Burkovy
výpravy.
"Nejenom tento statečný badatel,"podotkl Sandy,"nýbrž i jistý anglický
voják jménem Buckley, který v roce 1803 uprchl z Port Phillipu na pobřeží, dostal
se mezi domorodce a žil s nimi třiatřicet let."
"A od té doby přineslo jedno z posledních čísel časopisu Australasian zprávu,

330

že se mezi rodáky po šestnáctiletém otroctví vrátil jakýsi Morill. Kapitánův osud
bude jistě týž jako jeho, protože i on se stal zajatcem domorodců po ztroskotání
Péruvienny v roce 1846 a byl jimi odveden do vnitrozemí. Myslím tedy, že máte
všechny naděje na úspěch."
Tato slova způsobila všem hostům mladého squattera nesmírnou radost. Potvrzo vala zprávy, které již uvedli Paganel a Aýrton.
Když pak cestovatelky odešly od stolu, přešla řeč na trestance. Squatteři věděli
o neštěstí na Camden-Bridgi, ale přítomnost uprchlých trestanců je nijakneznepo kojovala. Zločinci se neodváží zaútočit na stanici, jejíž osazenstvo čítá přes sto
mužů.Kromě toho se dalo soudit, že se nevydají do pustin kolem Murraye, kde nemají
co dělat, ani k osadám Nového Jižního Walesu, kde jsou cesty silně střežené. To byl
i názor Ayrtonův.
Lord Glenarvan nemohl odříci svým hostitelům a musil strávit na Hottamské
stanici celý den. Těchto dvanáct hodin zpoždění znamenalo vlastně dvanáct hodin
odpočinku. Koně i voli se tam mohli znamenitě zotavit v pohodlných stájích.
Pozvání bylo tedy přijato a oba mladí mužové předložili svým hostům program
dne, který byl s radostí přijat.
V poledne netrpělivě hrabalo půdu u vchodu domu sedm čistokrevných koní.
Pro dámybyl určen krásný lehký kočár s dlouhými opratěmi a jeho kočí mohl brzy
ukázat svou zručnost v ovládání čtyřspřeží. Jezdci, doprovázení psovody a vyzbro jení výbornými loveckými puškami, vyhoupli se do sedla a, cválali vedle dvířek
kočáru, zatímco smečka pointerů radostně štěkala v houštinách.
Čtvrt hodiny se kavalkáda projížděla alejemi a stromořadími krásného parku,
který byltak velký jako nějaký malý německý státeček.Reuss-Schleitz nebo
Sachsen-Gotha by se do něho byly vešly celé. A co se týče zvěře, celá armáda nad háněčů by jí nenahnala lovcům do rány více. Proto se záhy ozvaly salvy výstřelů,
znepokojivé pro klidné obyvatele lesů a plání. Mladý Robert se činil po boku majora
Mac Nabbse. Odvážný chlapec byl přes sestřino napomínání neustále v čele a první
ve střelbě. Ale John Mangles slíbil, že na něho dohlédne, a to Mary Grantovou
uklidnilo.
Při tomto lovu bylo zastřeleno několik svérázných australských zvířat, o nichž do
té doby Paganel věděl jenom to, jak se jmenují, mezi jinými "wombat" a "bandikut".
Wombat je býložravec, který si dělá doupata jako jezevec, je velký jako ovce
a má znamenité maso.
Bandikut je druh vačnatce, který by dokázal obelstít evropskou lišku a mohl
by ji učit, jak loupit v drůbežárnách. Toto zvíře dosti odpuzujícího vzhledu, dlouhé
půldruhé stopy, skolil Paganel, a proto je z lovecké ješitnosti pokládal za půvabné.
"Roztomilé zvířátko," říkal.
Robert mezi jinými pěknými kusy zastřelil velmi obratně jednoho kunovce
tečkovaného,malého vačnatce s černou, bíle skvrnitou kožešinou, která se vyrovná
kožešině kuny, a párek vačic, které se skrývaly v hustém listí vysokých stromů.
Ale ze všech těchto hrdinných činů byl nesporně nejzajímavější lov na klokany.

331

Kolem čtvrté hodiny vyplašili psi stádo těchto zvláštních vačnatců. Mláďata se
rychle schovala do mateřských vaků a celé stádo prchalo v řadě za sebou. Nic není
podivnějšího než obrovské klokaní skoky, při nichž se zadní nohy, dvakrát delší
než přední, vymršťují jako péra. V čele stáda uháněl pět stop vysoký samec, nádherný
klokan, "starý muž," jak říkají bushmani, australští zálesáci.



Lovci se za nimi hnali čtyři až pět mil. Klokani nepolevovali a psi se jim ne snažili přiblížit, protože se plným právem obávají jejich mocných tlap, vyzbroje ných ostrým nehtem. Posléze se však stádo vyčerpané během zastavilo a "starý
muž" se opřel o kmen stromu, chystaje se k obraně. Jeden pointer se nestačil včas
zastavit a doběhl až ke stádu. Vzápětí vylétl nešťastný pes do vzduchu a klesl
k zemi s rozpáraným břichem. Ani celá smečka by jistě nestačila na tyto statné

332

vačnatce. Štvanici bylo tedy nutno ukončit střelbou, a jenom kulka mohla skolit
obrovské zvíře.
V tom okamžiku se Robert málem stal obětí své nerozvážnosti. Ve snaze, aby
měl co nejjistější ránu, přiblížil se tak blízko ke klokanovi, že ten se na něho skokem
vrhl. Robert padl na zem, rozlehl se výkřik. Mary Grantová, neschopna promluvit,
s očima takřka zastřenýma slzami, zděšeně vztahovala z kočáru ruce k svému bra trovi. Žádný lovec se neodvažoval na zvíře vystřelit, protože by byl mohl zasáhnout
i chlapce.
Tu se však vrhl na klokana s taseným loveckým nožem John Mangles, a nedbaje
nebezpečí, probodl zvířeti srdce. Když zvíře kleslo k zemi, povstal Robert bez jedi ného poranění. Vzápětí se vrhl do sestřina náručí,
"Díky, paneJohne! Díky!" řekla Mary Grantová a podala mladému kapi tánovi ruku.
"Měl jsem ho na starosti," řekl John Mangles a uchopil chvějící se dívčinu ruku.
Touto příhodou lov skončil. Stádo klokanů se po smrti svého vůdce rozprchlo
a samcova kůže byla odnesena na farmu. Bylo šest hodin večer. Pro lovce byla při pravena znamenitá večeře. Mezi jinými jídly se těšila největší pozornosti polévka
z klokaního ocasu, upravená po australském způsobu.
Po zmrzlině a chladivých desertních nápojích přešli stolovníci do salónu. Večer
byl zasvěcen hudbě. Lady Helena byla znamenitá pianistka a ochotně spojila své
nadání s uměním obou squatterů. Michal a Sandy Pattersonovi zazpívali s doko nalým přednesem árie z posledních děl Gounoda, Victora Massého, Féliciena Davida
i nepochopeného génia Richarda Wagnera.
V jedenáct hodin byl podáván čaj, výborný čaj, jak ho dovedou připravit jen
Angličané. Když však Paganel požádal, že by chtěl ochutnat čaj australský, při nesli mu tekutinu černou jako inkoust, litr vody, v níž se čtyři hodiny vařilo půl
libry čaje. Paganel se sice ošklíbal, ale prohlásil nápoj za výtečný.
O půlnoci byli hosté zavedeni do pěkných, pohodlných pokojů a tam ještě
ve spánku snili o příjemných zážitcích dne.
Nazítří se časně ráno rozloučili s oběma mladými squattery. Při tom byly vy sloveny mnohé díky a sliby, že se opět sejdou v Evropě na zámku Malcolm. Potom
se vůz dal do pohybu, objel úpatí Hottamské hory a zakrátko zmizela cestovatelům
farma z očí jako nějaký prchavý přelud. Ještě pět mil kráčely nohy jejich koní po
půdě stanice.
Teprve v devět hodin zanechala družina za sebou poslední plot a vydala se
přes téměř neznámé končiny provincie Viktorie.
.. ..


KAPITOLA XVIII. OSMNÁCTÁ,

AUSTRALSKÉ ALPY.
...

Obrovská překážka přetínala cestu na jihovýchodě. Byl to řetěz Australských
Alp,rozložitá hradba, jejíž křivolaké bašty se prostírají v délce patnácti setmil
a zadržují mračna ve výši čtyř tisíc stop nad zemí.
Zamračené nebe propouštělo k zemi jenom mírné teplo, tlumené hustou tkání
par. Teplota byla tedy příjemná, ale pochod na silně zvlněném terénu byl obtížný.
Kopcovitost krajiny byla stále zřetelnější a zřetelnější. Tu a tam se vypínal nějaký
pahorek, zelenající se mladými gumovníky. Později tvořily pak tyto ostře vystu pující pahrbky první výběžky velkých Alp. Výprava musela bez ustání stoupat
a to bylo nejlépe znát na tom, jak se voli namáhali, až jejich jha praštěla pod tahem
těžkého vozu; tažná zvířata hlučně supala a svaly na nohou se jim napínaly k prask nutí. Osy vozu skřípaly při nečekaných nárazech, jimž Ayrton nemohl ani při největší
obratnosti předejít. Cestovatelky všechno vesele snášely.
John Mangles a jeho dva námořníci jeli několik set kroků vpředu. Hledali
sjízdné přechody, ne-li vlastně průlivy, neboť všechny tyto nerovnosti půdy se
velmi podobaly úskalím, mezi nimiž vůz hledal nejvhodnější průplav.Byla to
skutečná plavba po vzduté zemi.
Těžká a často nebezpečná práce. Mnohokrát musila Wilsonova sekyra prorážet
cestu mezi nepropustnými houštinami křovisek. Jílovitá a vlhká půda klouzala pod
nohama. Cestu prodlužovaly tisíce zajížděk, k nimž cestovatele nutily nepřekonatelné
překážky, vysoké žulové balvany, hluboké bystřiny a podezřelé močály. Večer tábořili
pod úpatím Alp, na březích řeky Cobongy, při okraji planinky porostlé čtyři stopy
vysokými polokeři, jejichž světle červené listí skýtalo příjemný pohled.
"To bude těžká cesta," řekl Glenarvan, pohlížeje na horský řetěz, jehož obrys
splýval s noční tmou. "Alpy! Takový název nutí k úvahám."
"Tak zlé to zase není, milý Glenarvane," odpověděl mu Paganel. "Nemyslete si,
že musíte přejít celé Švýcarsko. V Austrálii jsou Grampiany, Pyreneje, Alpy a Modré
hory jako v Evropě a Americe, ale jenom v malém. To docela prostě ukazuje, že země pisci mají omezenou obrazotvornost a že lidský jazyk je velmi chudý na vlastní jména."
"A jaké jsou tedy tyto Australské Alpy?" otázala se lady Helena.
"Jenom kapesní vydání hor," odpověděl Paganel. "Ani nebudeme vědět, že
je přejdeme."
"To mluvte jenom za sebe!" řekl major. "Jenom roztržitý člověk může přejít
horský řetěz a nevědět o tom."
"Roztržitý!" zvolal Paganel. "Ale já už přece nejsem roztržitý. Ať mi to naše
dámy dosvědčí. Nedodržoval jsem snad svůj slib od té doby, co jsem vkročil na pev ninu? Může mi někdo vytknout nějaký omyl?"

334

"Žádný,pane Paganele,"řekla Mary Grantová." Jste nyní nejdokonalejší
člověk na světě."
"Příliš dokonalý!" dodala lady Helena se smíchem. "Ta roztržitost vám slušela."
"Že je to pravda, mylady?" odpověděl Paganel. "Teď když nemám žádnou vadu,
stane se ze mne člověk jako každý jiný. Doufám však, že co nevidět provedu nějakou
pořádnou mýlku, které se notně zasmějete. Víte, když nedělám žádné omyly, mám
dojem, že jsem se minul povoláním."
Příštího dne, 9. ledna, pokračovala družina v cestě přes Alpy přes ujišťování
optimistického zeměpisce jenom s největšími obtížemi. Musela postupovat nazdařbůh
a zacházet do úzkých a hlubokých soutěsek, které mohly být také slepé.
Ayrton by se byl jistě octl na rozpacích, kdyby se byla po jednohodinovém po chodu nečekaně neobjevila na jedné horské cestě krčma, "tap" nejhoršího druhu.
"Namou věru!" zvolal Paganel. "Majitel téhle hospody v těchto místech jistě
majetek nenadělá! Proč tu asi je?"
"Aby nám dal informace, které potřebujeme pro další cestu," odpověděl Glenar van. "Pojďme dovnitř."
Glenarvan, následován Ayrtonem, vstoupil do krčmy. Majitel byl obhroublý
muž s drsnou tváří, který jistě pokládal sám sebe za hlavního zákazníka, aspoň
pokud šlo o džin, brandy a whisky z jeho krčmy. Obyčejně vídal snad jenom cestující
squattery a nějaké honáky dobytka.
Mrzutě odpovídal na otázky,které mu byly položeny.Ale jeho odpovědi
stačily,aby Ayrton zjistil, kudy jet dále. Glenarvan odměnil námahu hospodského
několika mincemi a chystal se hospodu opustit, když jeho zrak padl na plakát
visící na zdi.
Bylato policejní vyhláška. Upozorňovala na útěk perthských trestancůa vy pisovala cenu na hlavu Ben Joyce. Sto liber šterlinků tomu, kdo ho vydá policii.
" Toho padoucha musí rozhodně pověsit," řekl Glenarvan nálodnímu.
"A hlavně ho musí chytit!" odpověděl Ayrton. "Sto liber! To jsou přece peníze!
Ani za ně nestojí."

"Ale ten krčmář se mi také moc nelíbí," dodal Glenarvan,"i přes tu vyhlášku.
"Mně také ne," souhlasil Ayrton."
Glenarvan a nálodní se vrátili k vozu. Zamířili k místu, kde končí cesta k Luck nowu. Tam se vinula úzká stezka, šikmo stoupající přes horský řetěz. Vydali se
vzhůru.
Bylto namáhavý výstup. Nejednou museli jít cestovatelky i jejich druhové
pěšky.Mužové museli pomáhat těžkému povozu a tlačit jejza kola, často jej
přidržovat na nebezpečných svazích,vypřahat voly,protože spřežení se ne mohlo v prudkých zatáčkách otočit,podpírat vůz,když hrozilo, že sjede na zpátek,a nejednou musel Ayrton vzít na pomoc i koně, kteří byli takévyčerpáni
výstupem.
Jeden kůň, buď následkem dlouhé únavy, nebo z jiné příčiny, toho dne padl.
Náhle se zhroutil, aniž bylo možno podle nějakého příznaku předem tušit tuto nehodu.

335

Byl to kůň Mulradyho, a když ho chtěl nálodní zdvihnout, shledal, že je mrtev.
Ayrton si přišel prohlédnout zvíře ležící na zemi a zdálo se. že si nedovede nijak
vysvětlit jeho okamžitou smrt.
"Zvíře si nejspíše strhalo nějakou cévu," řekl Glenarvan.
"Zřejmě," odpověděl Ayrton."



y,"
"Vezmi si mého koně, Mulrady" dodal Glenarvan, "sednu si k lady Heleně
do vozu."
Mulrady uposlechl. Družina pokračovala ve vyčerpávajícím výstupu a zanechala
mrtvolu zvířete napospas havranům.
Pohoří Australských Alp není příliš široké a jeho základna jde do šířky nece lých osmi mil. Jestliže tedy přechod, jejž Ayrton zvolil, vybíhal na východní svah,

336

mohla výprava překročit tuto vysokou překážku za čtyřicet osm hodin.Po tom by nebylo ani stopy po nepřekonatelných překážkách a po nesjízdné cestě
až k moři.
10. ledna dosáhli cestovatelé nejvyššího bodu přechodu asi ve výši dvou tisíc
stop. Octli se na volné plošině, odkud byl daleký rozhled. Na severu se leskly klidné
vody jezera Oméo s nesčetnými tečkami vodního ptactva a za jezerem širé roviny
Murraye.Na jihu se prostíraly zelenavé plochy Gippslandu s bohatými nalezišti
zlata, a vysokými lesy a s celkovou tvářností panenské krajiny. Tam byla příroda
dosud paní svých výtvorů, toků svých vod i svých vysokých stromů, jichž se ještě
nedotkla sekyra. Jen málo squatterů se až dosud odvažovalo podstoupit s touto
přírodou boj. Jako kdyby byl tento alpský řetěz odděloval dvě rozdílné krajiny,
z nichž jedna si uchovala svou divočinu. Slunce nyní zapadalo a několik paprsků
prodírajících se zardělými oblaky rozžíhalo barvy murrayského okresu. Naproti
tomu Gippsland, skrytý za hřebenem hor, ztrácel se v mlhavé tmě a člověku se
zdálo, že stín halil celou tuto zaalpskou krajinu do předčasné tmy. Tento proti klad si živě uvědomovali diváci stojící mezi dvěma ostře oddělenými kraji a při
pohledu na panenský a neznámý kraj, přes nějž měli nyní cestovat až k viktorijským
hranicím, zmocnilo se všech jisté vzrušení.
Utábořili se přímo na planině a příštího dne začali sestupovat. Sestup byl
dosti rychlý. Na cestě překvapilo cestující neobyčejně prudké krupobití a donutilo
je vyhledat útočiště pod skalami. Z bouřlivých mračen nepadaly kroupy, ale celé
kusy ledu. Prak by je byl nevrhal prudčeji a několik pěkných boulí poučilo i Paga nela a Roberta, že se musí před jejich přívaly schovat. Vůz byl na mnoha místech
protrhán. Ostatně málokteré plátno by vydrželo nárazy těchto ostrých kusů ledu,
z nichž některé se zatínaly i do kůry stromů. Výprava musila počkat, až se pře žene neuvěřitelný liják, jestliže nechtěla být ukamenována. Šlo o necelou hodinu
a družina se pak znovu vydala po svažujících se skalách, které byly po krupobití
ještě celé kluzké:
Navečer sjížděl vůz, silně roztřesený a na mnoha místech rozviklaný, ale dopo sud pevně sedící na svých dřevěných kolech; mezi osamělými sosnami posledních
svahů Alp. Přechod vyúsťoval do gippslandských plání. Alpské pohoří bylo tedy
šťastně zdoláno a cestovatelé se mohli utábořit na noc.
12. ledna za svítání pokračovali v cestě se zápalem, který nebylo možno ne pozorovat. Každý již spěchal k cíli, k Tichému oceánu, k tomu místu, kde ztrosko tala Britannia. Vždyť jenom tam mohli s užitkem navázat na stopy trosečníků,
a nikoliv v těchto opuštěných končinách Gippslandu. Proto Ayrton naléhal na lorda
Glenarvana, aby poslal Duncanu rozkaz, že má přijet na pobřeží, aby tak byly po
ruce všechny prostředky k dalšímu pátrání. Podle Ayrtona bylo nezbytné použít
cesty z Lucknowa vedoucí do Melbournu. Později by to bylo těžké, protože do hlav ního města nevedou vůbec žádné přímé spoje.
Zdálo se, že bude vhodné řídit se radami nálodního. Paganel doporučoval,
aby se podle nich jednalo. I on se domníval, že přítomnost jachty na pobřeží by
337

mohla být za takových okolností velmi užitečná, a dodával, že později, až překročí
cestu z Lucknowa, nebudou moci zprávu do Melbournu vyslat.
Glenarvan byl na vahách a snad by byl odeslal rozkazy, na něž zvláště nalé hal Ayrton, kdyby byl proti tomuto rozhodnutí nevystoupil se vší rozhodností
major. Dokázal, že výprava se nemůže bez Ayrtona obejít, neboť on kraj poblíže



pobřeží jistě zná, že kdyby náhodou připadli na stopy Harryho Granta, byl by
nálodníspíš než kdokoliv jiný schopen výpravu po nich vést, a že konečně jenom
Ayrton sám může označit místo, kde Britannia ztroskotala.
Mac Nabbs tedy navrhoval, aby se v cestě pokračovalo a nic se na jejím plánu
neměnilo. Stejného názoru byl i John Mangles. Mladý kapitán dokonce upozor nil na to, že rozkazy mylordovy dojdou na Duncana snáze, budou-li odeslány ze

338

zátoky Twofold, než kdyby byly svěřeny poslovi, který by musil projet dvě stě mil
zdejší divočinou.
Tento názor zvítězil. Bylo rozhodnuto, že s rozkazy se počká až do příjezdu
do zátoky Twofold. Major pozoroval Ayrtona. Nálodní se mu zdál dosti zklamán,
ale nic neřekl a podle svého obyčeje si nechal svůj úsudek pro sebe.
Pláně táhnoucí se pod úpatím Australských Alp byly rovinaté a jen mírně se
svažovaly k východu. Jejich jednotvárný vzhled porušovaly tu a tam větší háje
mimóz a eukalyptů i různé druhy gumovníků. Půdu pokrývaly keře Gastrolobia
grandiflora s nápadnými květy. Několik bezvýznamných creeků, prostých potůčků
zarostlých sítinami a pokrytých orchidejemi,přeťalo nejednou cestu výpravy.
Všechny přebrodili. Hejna dropů a kasuárů zdaleka prchala, jakmile secestovatelé
přiblížili. Přes křoviska poskakovala klokaní stáda jako nějací gumoví panáci. Avšak
lovci z naší výpravy vůbec nepomýšleli na nějaký hon a nebylo ani vhodné zbytečně
namáhat beztak již unavené koně.
Nad krajem leželo nyní dusné vedro. Vzduch byl přesycen elektřinou. Zvířata
i lidé cítili její vliv. Šli kupředu a víc si nepřáli. Mlčení bylo přerušováno jenom
Ayrtonovými výkřiky, jimiž povzbuzoval zmožené spřežení.
Ve dvě hodiny odpoledne projížděli zajímavým kapradinovým lesem, který
by byl vyvolal u méně utrmácených lidí obdiv. Tyto stromovité rostliny, vysoké
až třicet stop, byly právě v květu. Koně i jezdci pohodlně projížděli pod jejich
splývavými haluzemi a občas zazvonila o dřevnatóu lodyhu kapradin hvězdička
některé ostruhy. Pod nehybnými slunečníky rostlin byl chládek a jistě nikdo si
na něj nehodlal naříkat. Jacques Paganel, halasný jako vždy, si několikrát okázale
a spokojeně oddechl. Vyplašil tak hejna papoušků a kakaduů. Nastal koncert ohlu šujícího štěbetání.
Zeměpisec se přidával k jejich křiku a jásotu, když tu náhle jeho přátelé spatřili,
jak se na svém koni zakymácel a vzápětí se zřítil jako podťatý. Byla to snad nějaká
závrať, či snad se začal dusit vysokou teplotou?
Všichni k němu spěchali.
" Paganele! Paganele! Co se vám stalo?" zvolal Glenarvan.
"Jenom to, milý příteli, že už nemám koně," odpověděl Paganel a vyprošťoval
se ze třmenů.
"Jakže! Váš kůň?"

"Mrtev, skácel se jako kůň Mulradyho."
Glenarvan, John Mangles a Wilson prohlíželi zvíře. Paganel měl pravdu. Jeho
kůň padl stejně neočekávaně jako kůň námořníkův.
"To je podivné," řekl John Mangles.

"Opravdu velice divné," zamumlal major.
Tato nová nehoda působila Glenarvanovi značné starosti. Ve zdejších pustinách
si nemohl opatřit nové koně. Kdyby tedy koně jeho výpravy pohubila nějaká epi demie, bylo by velmi obtížné pokračovat v další cestě.
A ještě téhož dne se mělo ukázat, že slovo epidemie je správné. Třetí kůň,

339

kůň Wilsonův, skácel se mrtev, a což bylo ještě vážnější, padl také jeden vůl. Počet
jízdních a tažných zvířat se tak ztenčil na pět volů a čtyři koně.
Situace se stávala vážnou. Jezdci se mohli konečně i bez koní odvážit jít pěšky.
Mnoho squatterů již přešlo přes tyto opuštěné kraje. Co však by se stalo s cestovatel kami, kdyby musilý opustit vůz? Dokázaly by ujít sto dvacet mil, které výpravu
ještě dělily od zátoky Twofold?
John Mangles a Glenarvan si s velkými obavami prohlíželi zbývající koně. Snad
by se dalo předejít dalšímu hynutí zvířat. Při prohlídce nenalezli žádný příznak ne moci nebo vysílení: Všechna zvířata byla naprosto zdravá a statně snášela namáhavou
cestu. Glenarvan proto doufal, že si ta podivná epidemie nevyžádá dalších obětí.
To byl i názor Ayrtona, jenž přiznával, že tomu vůbec nerozumí.
Vydali se na další pochod. Pěší si chodili střídavě odpočinout do vozu. Večer,
po pochodu dlouhém jen deset mil, bylo dáno znamení k zastávce a postaven tábor.
Noc šťastně minula ve velikém háji stromovitých kapradin, mezi nimiž poletovali
obrovští netopýři, výstižně pojmenovaní "létající lišky".
Příští den 13. leden, proběhl dobře. Včerejší nehody se neopakovaly. Zdravotní
stav výpravy byl uspokojivý. Koně i voli si vedli statečně. V salóně lady Heleny
bylo velice živo, neboť do něho přicházelo mnoho návštěvníků. Mr Olbinett se velmi
čile staral o osvěžení. Při třiceti stupních tepla to bylo nutné. Vypilo se půl soudku
skotského piva. Jacques Paganel pil hodně a ještě víc rozprávěl de omni re scibili,
to jest o všém možném.
Zdálose, že den, který tak dobře začínal, také dobře skončí. Uraziliuž pat náct mil a šťastně projeli dosti pahorkovitou krajinou s červenou půdou.Všechno
opravňovalo k naději, že ještě téhož večera se utáboří na březích důležité řeky
Snowy, která se na jihu Viktorie vlévá do Tichého oceánu. Zanedlouho začala
kolavozu vrývat své koleje do širokých černavých naplavených rovin, mezi trsy
bující trávy a nových lánů gastrolobií.Nadešel večer a jasně ohraničený pás
mlhy vyznačoval na obzoru tok Snowy.S největším vypětím ujela výprava
ještě několik mil. Za mírným vrškem se za záhybem cesty objevil vysoký les.
Ayrton zamířil se zchváceným spřežením mezi vysoké kmeny, ztrácející se v šeru,
a dostal se už na pokraj lesa, půl míle od řeky, když se vůz náhle zabořil až do
polovice kol.
"Pozor!" vykřikl na jezdce jedoucí za ním.
"Copak je?" otázal se Glenarvan.
"Jsme v bahně," odpověděl Ayrton.
Křikem i bodcem pobízel voly, ale ti vězeli v bahně až po kolena a nemohli z místa.
"Utáboříme se zde," řekl John Mangles.
"To je to nejlepší, co můžeme udělat," odpověděl Ayrton. "Zítra si s tím za
světla poradíme."
Zastávka!" zvolal Glenarvan.
Po krátkém soumraku nastala rychle noc, ale vedro nepolevilo. Vzduch byl napl něn dusivými parami. Obzor chvílemi zaplanul oslepujícími záblesky vzdálené bouře.

340

Přichystali si nocleh. Jakžtakž si upravili zabořený vůz. Temná klenba vysokých
stromů chránila stan cestovatelů. Jestliže se proti nim nespikne ještě déšť, nemusí
si výprava nijak naříkat.
Ayrtonovi se po jisté námaze podařilo vyvést všechny voly z bořivé půdy.
Trpělivá zvířata už do ní zapadala až po boky. Nálodní zavedl voly ke čtyřem



koním a nikomu nedovolil, aby se zvířatům staral o píci. Vždyť této práci rozuměl
a Glenarvan si toho večera povšiml, že nálodní svou péči zdvojnásobil. Poděkoval
mu tedy, neboť nejvíc záleželo na tom, aby spřežení bylo zachováno při životě.
Mezitím cestující dosti chvatně povečeřeli. Protože únava a horko přehlu šovaly hlad, netoužil nikdo po jídle, ale po odpočinku. Lady Helena a miss Grantová
popřály svým druhům dobrou noc a odebraly se na svá obvyklá lůžka. Z mužů

341

pak jedni vklouzli do stanu a jiní si lehli do husté trávy pod vysokými stromy, což
je v této zdravé zemi docela příjemné.
Pozvolna všichni usnuli těžkým spánkem. Tma ještě zhoustla, když se nebe
pokrylo těžkými mračny. Bylo naprosté bezvětří. Noční ticho bylo přerušováno
jen houkáním "moreporků", kteří s nečekanou přesností dodržovali rozpětí malé
tercie právě tak jako smutné evropské kukačky.
V jedenáct hodin se po těžkém a neklidném spánku probudil major. Do polo přivřených očí mu padla nejasná záře, míhající se pod vysokými stromy. Podobala
se bělavé pokrývce, třpytící se jako jezerní hladina, a Mac Nabbs se zprvu domníval,
že se to po zemi táhnou první odlesky požárů.
Vstal a zašel do lesa. Byl velice překvapen, když shledal, že jde o čistě přírodní
úkaz. Před ním se prostírala obrovská plocha světélkujících hub. Zářící výtrusy
těchto tajnosnubných svítily ve tmě dosti silně.*)
Protože major nebyl nijak sobecký, chtěl probudit Paganela, aby se učenec
přesvědčil o tomto úkazu na vlastní oči, když ho zarazila jiná věc.
Fosforeskující záře osvětlovala les do vzdálenosti půl míle a Mac Nabbsovi se
zdálo,že na jeho osvětleném okraji zahlédl rychle přebíhající stíny. Neklamaly ho
oči? Nezdálo se mu něco?
Mac Nabbs si lehl k zemi a po chvíli bedlivého pozorování zřetelně rozeznal
několik mužů, kteří se postupně skláněli a napřimovali, jako kdyby hledali v zemi
dosud čerstvé stopy.
Bylo nutno zvědět, co ti mužové zamýšlejí.
Major neváhal, nezdržoval se probouzením svých druhů a začal se plazit po
zemi jako divoch v prérii, až zmizel ve vysoké trávě.

*") Tento úkaz zpozoroval v Austrálii již Drummond, a to u hub, jež nejspíše náležejí do čeledi Agaricus
olearicus. (Pozn. aut.)...
342


.. ..

KAPITOLA XIX. DEVATENÁCTÁ,

DRAMATICKÝ OBRAT.
...

Byla to strašlivá noc. Ve dvě hodiny ráno začalo pršet a přívaly deště se lily
z bouřlivých mračen až do rána. Stan neposkytoval už dostatečný úkryt. Glenarvan
a jeho druhové se uchýlili do vozu. Nikdo nespal. Mluvilo se o nejrůznějších věcech.
Jenom major, jehož krátkou noční nepřítomnost nikdo nezpozoroval, poslouchal
bez jediného slova. Strašlivý liják nepřestával. Všichni se obávali, aby se Snowy
nerozvodnila, což by pro vůz uvázlý v bahnité půdě bylo velmi povážlivé. Proto
Mulrady, Ayrton a John Mangles šli nejednou přezkoumat úroveň vodní hladiny
a vraceli se promočeni až na kůži.
Konečně se rozednilo. Déšť ustal, ale sluneční paprsky nemohly proniknout
hustými mraky. Velké kaluže nažloutlé vody pokrývaly zem jako opravdové kalné
a bahnité rybníky. Teplé výpary sálaly z rozmočené půdy a prosycovaly vzduch
nezdravou vlhkostí.
Glenarvanovou první starostí byl vůz. Ten byl podle jeho mínění nejdůležitější.
Prohlédli si těžké vozidlo. Uvízlo v tuhém jílu uprostřed velké prolákliny. Předek
byl téměř celý zabořený do bahna a zadek až po nápravu. Bylo nesnadné vyprostit
vůz, a to i spojenými silami mužů, volů a koní.
" Rozhodně si musíme pospíšit," řekl John Mangles. "Jakmile jíl uschne, dá
nám to víc práce."
"Ano, pospěšme si," odpověděl Ayrton.
Glenarvan, oba námořníci, John Mangles a Ayrton zašli do lesa, kde strávila
noc zvířata.
Byl to vysoký gumovníkový les pochmurného vzhledu. Byly zde jenom uschlé
prořídlé stromy s kůrou oloupanou již před staletími a podobající se vlastně korko vým dubům v době sklizně. Gumovníky zdvihaly do výše dvou set stop řídkou
síť svých bezlistých větví. Jediný pták nehnízdil v těchto nebetyčných kostrách,
jediný lístek se nechvěl na jejich suchém větvoví, chrastícím jako spleť kostí. Jaká
je příčinatohoto jevu, v Austrálii dosti častého, že celé lesy epidemickyhynou?
Nikdo neví. Ani ti nejstarší domorodci, ani jejich předkové, pohřbení odedávna
v hájích smrti, neviděli je zelené.
Glenarvan pozoroval při chůzi šedivé nebe, na němž se jasně rýsovaly i nejmenší
větévky gumovníků jako jemné krajky. Ayrton byl překvapen, že koně a voli již nebyli
na místě, kam je zavedl. Zvířata se spoutanýma nohama přece nemohla odejít daleko.
Hledali je po celém lese, ale nadarmo. Užaslý Ayrton se tedy vracel k řece
Snowy, jejíž břehy byly lemovány nádhernými mimózami.Známým způsobem
přivolával spřežení, avšak zvířata se neozývala. Nálodní vyhlížel velmi starostlivě
a jeho druhové na sebe sklíčeně pohlíželi.

343

Strávili hodinu marným hledáním a Glenarvan se již chtěl vrátit k vozu, od něhož
se vzdálili dobrou míli, když zaslechl zaržání. Téměř vzápětí se ozvalo i zabučení.
"Tamhle jsou!" zvolal John Mangles a zmizel ve vysokých trsech gastrolobia,
v nichž se mohlo skrýt i celé stádo.
Glenarvan, Mulrady a Ayrton se vrhli za ním a brzy užasli právě tak jako on.
Čtyři voli a tři koně leželi na zemi mrtví jako všechna zvířata, která padla
cestou. Jejich mršiny už byly chladné a hejno vyhublých krkavců, krákorajících
v mimózách, číhalo na tuto nenadálou kořist.
Glenarvan a jeho lidé na sebe pohlédli a Wilsonovi se bezděčně vydralo z hrdla
zaklení.
"Co naplat, Wilsone!" řekl lord Glenarvan, sám se sotva ovládaje. "Nemůžeme
nic dělat. Ayrtone, odveďte posledního vola a koně! Budeme je ještě potřebovat,
a možná že nás zachrání. "
"Kdyby vůz netrčel v bahně," odpověděl John Mangles, "stačila by nám tato
dvě zvířata; při krátkých denních etapách bychom se s nimi dostali na pobřeží.
Musíme za každou cenu vyprostit ten zatracený vůz z bahna."
"Pokusíme se o to, Johne," odpověděl Glenarvan. "Vraťme se do tábora, ostatní
tam jistě budou znepokojeni, že tak dlouho nejdeme."
Ayrton rozvázal nohy volu, Mulrady koni a všichni se vraceli podél křivolakých
břehů řeky.
Za půl hodiny již Paganel a Mac Nabbs, lady Helena a Mary Grantová věděli,
co se přihodilo.
"Na mou věru!" nemohl se přemoci major. "Je to škoda, Ayrtone, že jste nedal
u Wimerry okovat všechna naše zvířata."

"Proč pane?" otázal se Ayrton.
" Protože ze všech našich koní unikl osudu jenom ten, kterého jste svěřil rukám
svého kováře!"

"Opravdu," řekl John Mangles, "to je zvláštní náhoda."

"Náhoda, nic víc," odpověděl nálodní a upřeně pohlédl na majora.
Mac Nabbs sevřel rty, jako kdyby chtěl žadržet slova, která mu již málem
uklouzla. Glenarvan, Mangles a lady Helena snad čekali, že major svá slova nějak
doplní, ale ten se odmlčel a zamířil k vozu, jejž si Ayrton prohlížel.
"Co tím myslil?" otázal se Glenarvan Johna Manglese.
"Nevím,"odpověděl mladý kapitán." Ale major rozhodně nikdy nemluví
nazdařbůh."
"Nemluví, Johne," řekla lady Helena. "Mac Nabbs má jistě proti Ayrtonovi
nějaké podezření."
"Podezření?" prohodil Paganel a pokrčil rameny.
"Jaké?" odpověděl Glenarvan. "Snad ho nepodezírá, že by dokázal zabíjet naše
koně a voly? Proč by to dělal? Cožpak není Ayrtonův zájem shodný se zájmem naším?"
"Máte pravdu, Edvarde," přisvědčila lady Helena, "a já bych dodala, že nálodní
nám podal od počátku cesty dost nepopíratelných důkazů o své věrnosti."

344

"Ovšem,"odpověděl John Mangles." Co však potom znamená majorova
Poznámka?"
"Snad si ještě nemyslí, že nálodní je srozuměn s těmi trestanci?" zvolal nepro zřetelně Paganel.
" S jakými trestanci?" otázala se miss Grantová.



"Pan Paganel se mýlí," vpadl živě do rozmluvy John Mangles. "Ví přece dobře,
že v provincii Viktorii nejsou trestanci."
"Eh! Samozřejmě, máte pravdu!" odvětil Paganel a byl by vzal svá slova nej raději nazpět. "Kam jsem to dal jenom hlavu? Kdo kdy slyšel v Austrálii o nějakých
trestancích? Ostatně jakmile vstoupí na australskou půdu, stávají se z nich nejlepší
lidé! Podnebí, miss Mary, umravňující podnebí .."

345

Nebohý učenec, ve snaze napravit svou neprozřetelnost, zabředal stále hlouběji
jako jejich vůz. Lady Helena na něho hleděla a to mu bralo všechnu odvahu. Protože
ho však nechtěla přivádět do větších rozpaků, odvedla Mary ke stanu, kde se Mr Olbi nett právě snažil udělat snídani podle všech pravidel kuchařského umění.
"Za to bych měl být deportován já," řekl zkroušeně Paganel.

"Také myslím," odtušil Glenarvan.
A po této vážně míněné odpovědi, jež důstojného zeměpisce zdrtila, odešel
Glenarvan s Johnem Manglesem k vozu.
V té chvíli se Ayrton a oba námořníci snažili vyprostit vůz z hluboké koleje.
Vůl i kůň, zapřažení vedle'sebe, táhli ze všech sil. Postraňky byly napjaté k prask nutí a chomouty hrozivě povolovaly. Wilson a Mulrady zabírali za kola, kdežto
nálodní pobízel nesourodé spřežení výkřiky i bodcem. Těžké vozidlo se nehýbalo.
Jíl byl už suchý a vůz v něm vězel tak, jako kdyby byl zatmelen v cementu.
John Mangles dal jíl polít, aby změkl. Marně. Vůz se ani nepohnul. Po opětov ném úsilí se lidé i zvířata zastavili. Cestovatelé se museli vzdát naděje, že vůz dosta nou z bláta, ledaže by jej kus po kuse rozebrali. A protože neměli potřebné nářadí,
nemohli se o nic takového pokusit.
Ale Ayrton chtěl stůj co stůj překonat tuto překážku, a proto se chystal k no vému pokusu, když jej lord Glenarvan zastavil.

"Už dost, Ayrtone, už dost," řekl. "Musíme si zbývajícího vola i koně šetřit.
Budeme-li muset pokračovat v cestě pěšky, ponese jeden obě cestovatelky a druhý
naše zásoby. Mohou nám tedy ještě prokázat platné služby."
"Dobře, mylorde," odpověděl nálodní a vypřáhl vyčerpaná zvířata.
"A teď, přátelé," dodal Glenarvan, "vraťme se do tábora, abychom rozvážili
a posoudili situaci, viděli, co je vhodné a co ne, a abychom se na něčem ustanovili."
Za několik okamžiků byli již cestovatelé po špatné noci osvěženi slušnou snídaní
a zahájili diskusi. Všichni byli vyzváni, aby řekli své mínění.
Především bylo nutno určit naprosto přesně polohu tábora. Paganel, pověřený
tímto úkolem, zhostil se ho s obvyklou svědomitostí. Výprava podle něho uvázla na
třicáté sedmé rovnoběžce a na 147o53' východní délky, u břehů řeky Snowy.
"Jaká je přesná poloha pobřeží zátoky Twofold?" otázal se Glenarvan.
"Sto padesát stupňů," odpověděl Paganel.
"A tyto dva stupně, sedm minut se rovnají? .."

"Sedmdesáti pěti mílím."

"A Melbourne je daleko .."
" Nejméně dvě stě mil."
"Dobrá. Tím je naše poloha určena," řekl Glenarvan. "Co tedy máme učinit?"
Odpověď byla jednomyslná: jít bez prodlení k pobřeží. Lady Helena a Mary
Grantová se zavazovaly, že denně ujdou deset mil. Statečné ženy se nelekaly ujít
vzdálenost dělící řeku Snowy od zátoky Twofold v případě potřeby i pěšky.
"Jsi statečná družka cestovatelova, drahá Heleno," řekl lord Glenarvan. "Máme
však jistotu, že u zátoky nalezneme vše, co potřebujeme?"

346


"Nesporně," odpověděl Paganel. "Eden je staré městečko. Jeho přístav bude
mít jistě stálé spojení s Melbournem. Dokonce myslím, že třicet pět mil odtud, ve
farnosti Delegate na hranicích provincie Viktorie, budeme moci doplnit zásoby
výpravy a opatřit si nové dopravní prostředky."
"Aco Duncan?" otázal se Ayrton. "Nemyslíte, mylorde, že by bylo vhodné
povolat jej do zátoky?"

"Co o tom soudíte, Johne?" obrátil se Glenarvan na Man lese.
"Myslím, že byste, mylorde, neměl v této věci spěchat," odpověděl mladý kapi tán po chvilce přemítání. "Vždycky budete mít čas poslat Tomu Austinovi rozkazy
a povolat jej na pobřeží."
"To je samozřejmé," připojoval se Paganel.
"Nezapomínejte, že ve čtyřech nebo pěti dnech budeme v Edenu!"
"Ve čtyřech nebo pěti dnech!" odtušil Ayrton, potřásaje hlavou. "Počítejte
s patnácti nebo dvaceti, kapitáne, nechcete-li později litovat svého omylu!"
"Patnáct nebo dvacet dní na cestu dlouhou sedmdesát pět mil!" zvolal Gle narvan.
"Nejméně, mylorde. Máte před sebou nejneschůdnější část Viktorie, pustinu,
kde nic není, jak říkají squatteři, pláně zarostlé houštinami bez prosekaných cest,
místa, kde nebylo možno vybudovat stanice. Budete muset postupovat se sekyrou
nebo s pochodní v ruce, a věřte mi, že to nepůjde rychle."
Ayrton mluvil rozhodně. A Paganel, když se k němu obrátily tázavé pohledy,
potvrdil slova nálodního přikývnutím.
" Připouštím takové potíže," odvětil nyní John Mangles. "Dobrá! Pošlete tedy
své rozkazy Duncanu za patnáct dní, mylorde."
"Dodávám ještě,"pokračoval Ayrton,"že hlavní nesnáze nebudou možná
spočívat v překážkách na cestě. Budeme však muset překročit Snowy a pravdě podobně čekat, až klesne voda."
"Čekat!" zvolal mladý kapitán. "Cožpak nemůžeme najít brod?"
"Pochybuji," odpověděl Ayrton. "Dnes ráno jsem hledal schůdné místo, ale
marně. V této době se jen zřídka najdou tak rozvodněné řeky, jako je Snowy, a proťi
takové shodě okolností nemohu nic dělat."
"Je Snowy hodně široká?" otázala se lady Glenarvanová.
"Široká a hluboká, mylady," odpověděl Ayrton. "Je široká jednu míli a má
dravý proud. I pro dobrého plavce by bylo nebezpečné odvážit se do ní."

"Tak si udělejme člun," zvolal Robert, který si věděl se vším rady "Porazíme
strom, vydlabeme jej, nasedneme do něho a je to."
"Ten synek kapitána Granta je hned hotov!" řekl Paganel.
"A má pravdu," odpověděl John Mangles. "Stejně to budeme muset udělat.
Myslím proto, že je škoda času na zbytečné diskuse."
"Co tomu říkáte, Ayrtone?" otázal se Glenarvan.
"Jenom tolik, mylorde, že za měsíc, nepřijde-li nějaká pomoc, budeme ještě
trčet na březích Snowy!"

341

"Mátesnad nějaký lepší plán?" otázal se John Mangles trochu netrpělivě.
"Ano, aby Duncan opustil Melbourne a přijel k východnímu pobřeží!"
"To je pořád jenom Duncan! A jak nám jeho přítomnost na pobřeží usnadní
cestu?"
Ayrton se na okamžik zamyslil a potom vyhýbavě odvětil:
"Nechci vám nijak vnucovat své názory. Dělám to, co je v zájmu všech, a jsem
připraven vyrazit, jakmile dá mylord rozkaz k odchodu."
Pak zkřížil ruce.
" To není žádná odpověď, Ayrtone," odtušil Glenarvan. "Vysvětlete nám svůj
plán a my ho prohovořme. Co navrhujete?"
Ayrton klidně a pevně pravil:
"Navrhuji,abychom se nepouštěli přes Snowy, protože na to nyní nejsme
vybaveni. Přímo zde je nutno počkat na pomoc a ta může přijít jenom z Duncana.
Utáboříme se na tomto místě, protože zde máme dostatek zásob, a ať jeden z nás
doručí Tomu Austinovi rozkaz, že má přijet do zátoky Twofold."
Ayrtonův nečekanýnávrh byl přijat s úžasem a John Mangles neskrýval
svou nelibost.
"Zatím," pokračoval Ayrton, "vody Snowy buď poklesnou, takže budeme moci
nalézt schůdný brod, anebo si budeme muset udělat člun, a pak na to budeme mít
čas. To je; mylorde, plán, který předkládám k vašemu schválení."
"Dobře, Ayrtóne," odpověděl Glenarvan. "Vaše myšlenka zasluhuje, abychom
o ní vážně uvažovali. Jejím hlavním nedostatkem je, že znamená zdržení, ale uvaruje
nás těžkých útrap a snad i skutečných nebezpečí. Co o tom soudíte, přátelé?"
"Mluvte také, milý Mac Nabbsi," řekla nyní lady Helena. "Od počátku diskuse
jenom posloucháte a jste velmi skoupý na slovo."
" Protože chcete znát můj názor," odpověděl major, "povím jej zcela otevřeně.
Myslím,že Ayrton mluvil jako rozvážný a obezřelý člověk, a já se připojuji k jeho
návrhu."
Takovou odpověď nikdo nečekal, neboť Mac Nabbs byl dosud proti všem Ayrto novým návrhům. Také Ayrton byl překvapen a vrhl na majora chvatný pohled.
Avšak Paganel, lady Helena i oba námořníci byli již předtím silně nakloněni podporo vat Ayrtona. Po Mac Nabbsových slovech již déle neváhali.
Glenarvan pak prohlásil, že plán nálodního je v zásadě přijat.
"Nuže, Johne," dodal, "nezdá se vám teď, že opatrnost velí, abychom takto
jednali a utábořili se na břehu řeky, než přijde pomoc?"
"Ano,"odpovědělJohn Mangles,"pokud se ovšem našemu poslovi podaří
překročit Snowy, kterou my sami překročit nemůžeme!"
Všichni pohlédli na nálodního, který se sebejistě usmíval.
"Posel nepůjde přes řeku," řekl.
"Ale!" podivil se John Mangles.
"Půjde prostě zpátky na cestu z Lucknowa a ta ho zavede přímo do Mel bournu."

348

"Dvě stě padesát mil pěšky?" zvolal mladý kapitán.
"Na koni," odtušil Ayrton. "Zbyl nám jeden zdravý kůň. To znamená čtyři dni.
Přidejtedva dni, než dopluje Duncan do zátoky, dvacet čtyři hodiny na cestu zpět
do tábora a za týden bude posel zpátky i s posádkou Duncana."
Major přikyvováním schvaloval Ayrtonova slova, což jenom vyvolávalo Johnův



údiv. Ale s Ayrtonovým návrhem všichni souhlasili a šlo už vlastně jenom o to, aby
byl takto schválený plán uskutečněn.
"Nyní, přátelé," řekl Glenarvan, "zbývá ještě zvolit našeho posla. Bude mít
namáhavý a nebezpečný úkol, to nijak neskrývám. Kdo se obětuje pro své přátele
a dopraví naše pokyny do Melbournu?"
Wilson, Mulrady, John Mangles, Paganel i Robert se okamžitě nabízeli. Zejména

349

John nápadně naléhal, aby mu bylo toto poslání svěřeno. Ale zatím se ještě nevyslovil
Ayrton a ten se nyní ujal slova:
"Jestliže mylord dovolí, pojedu já. Znám zdejší kraj. Mnohokrát jsem prošel
neschůdnějšími místy. Prorazím i tam, kde by jiný uvázl. Vyhrazuji si proto v zájmu
všech právo jít do Melbournu sám. Mylordův dopis mi zjedná důvěru vašeho kormi delníka a za šest dní si troufám přivést Duncan.a do zátoky Twofold:
" Správně řečeno,"odpověděl Glenarvan."Jste bystrý a statečný člověk,
Ayrtone, a jistě se vám to podaří."
Nálodní byl nesporně nejzpůsobilejší k tomuto obtížnému úkolu.Všichni
to uznali, a proto ustoupili. John Mangles se pokusil o poslední námitku, když řekl,
že Ayrtonova přítomnost je nezbytná pro další pátrání po stopách Britannie a Har ryho Granta. Ale major připomenul, že výprava zůstane utábořena na březích
Snowy až do Ayrtonova návratu, že bez něho nebudou moci stejně pokračovat
v dalším pátrání, a proto jeho nepřítomnost nemůže na žádný způsob škodit věci
kapitána Granta.
"Jeďte tedy, Ayrtone," řekl Glenarvan. "Pospěšte si a vraťte se přes Eden do
našeho tábora na řece Snowy."
V očích nálodního se mihl záblesk radosti. Odvrátil hlavu, ale přestože to učinil
velmi rychle, John Mangles tento záblesk postřehl. Přitom instinktivně vycítil, že
jeho nedůvěra k Ayrtonovi vzrůstá.
Nálodní se hned začal připravovat na cestu. Oba námořníci mu pomáhali.
Jeden chystal Ayrtonovi koně a druhý zásoby. Glenarvan psal zatím dopis určený
Tomu Austinovi.
Přikazoval kormidelníkovi Duncana, aby bez prodlení odplul do zátoky Twofold.
Doporučoval mu nálodního jako člověka, k němuž může mít plnou důvěru. Po pří jezdu na pobřeží měl Tom Austin vyslat z jachty oddíl námořníků, který by pod
vedením Ayrtonovým ...
Když Glenarvan dospěl k tomuto místu, Mac Nabbs, jenž lorda pozorně sledoval,
se ho zvláštním tónem otázal, jak píše Ayrtonovo jméno.
"Ale tak, jak se vyslovuje," odpověděl Glenarvan."
"To je chyba," řekl klidně major. "Vyslovuje se Ayrton, ale píše se Ben Joyce.
.. ..


KAPITOLA XX. DVACÁTÁ,

ALAND -, ZEALAND.
...

Vyslovení Ben Joyceova jména zapůsobilo jako hromová rána. Ayrton prudce
vyskočil. V pravici třímal revolver. Třeskl výstřel. Glenarvan klesl. Zvenčí zaracho tily rány z pušek.
John Mangles a oba námořníci, zprvu překvapení, chtěli se vrhnout na Ben
Joyce, ale smělý trestanec už zmizel a připojil se ke své bandě roztroušené na pokraji
gumovníkového lesa.
Stan nebyl dostatečnou ochranou před kulkami. Bylo nutno ustoupit. Lehce
poraněný Glenarvan vstal.
" Do vozu! Do vozu!" zvolal John Mangles a odváděl lady Helenu a Mary Granto vou do vozu, za jehož silnými postranicemi byly po několika vteřinách v bezpečí.
Tam se John, major, Paganel a oba námořníci chopili pušek a chystali se odrazit
trestance. Glenarvan a Robert dostihli obě cestovatelky, kdežto Olbinett přibíhal na
pomoc obráncům.
Všechny tyto události se zběhly rychlostí blesku. John Mangles bedlivě pozoro val okraj lesa. Po Ben Joyceově zmizení výstřely náhle ustaly. Po hlučné přestřelce
nastalo hluboké ticho. Mezi větvemi gumovníků se ještě vlnilo několik obláčků bílého
dýmu. Vysoké trsy gastrolobií znehybněly. Po útoku již nebylo ani stopy.
Major a John Mangles se odvážili na průzkum až mezi vysoké stromy. Místo
bylo opuštěné. Bylo tam vidět četné lidské stopy a na zemi se kouřilo z několika dout náků. Major je z opatrnosti uhasil, protože by stačila jiskra a vznítila by v takovém
suchém lese nebezpečný požár.

"Trestanci zmizeli," řekl John Mangles.
"Zmizeli," odpověděl major, "a to mě znepokojuje. Raději bych je měl proti sobě
přímo. Lepší je tygr na rovině než had v trávě. Prozkoumejme křoviny kolem vozu."
Major a John prohledali nejbližší okolí. Od kraje lesa až po břehy Snowy nikde
nenarazili na jediného trestance. Ben Joyceova banda se rozprchla jako hejno škodné.
Zmizela však za příliš podivných okolností, aby se cestovatelé mohli cítit naprosto
bezpečni. Proto se rozhodli, že se budou mít na pozoru. Vůz, opravdová zabořená
pevnost,stal se středem tábora a každou hodinu se střídali dva mužové
na stráži.
První starostí lady Heleny a Mary Grantové bylo ošetřit Glenarvanovu
ránu. V okamžiku, kdy se její manžel skácel, zasažen Ben Joyceovou kulí,lady
Helenase k němu zděšeně vrhla. Potom přemáhajíc svou úzkost, odvedlatato
statečná žena Glenarvana do vozu. Tam bylo zraněné rameno obnaženo a ma jor zjistil, že kulka pronikla masem, ale nezpůsobila žádné vnitřní zranění. Domní val se, že ani kost ani svalstvo nebyly zasaženy. Rána silně krvácela, ale Gle
351
narvan mohl pohybovat prsty i předloktím a sám uklidnil své přátele, že rána nebude
mít vážnější následky. Když byla rána obvázána, nechtěl, aby se o něm dále mluvilo.
Přítomní si tedy začali objasňovat události.
Cestovatelé, kromě Mulradyho a Wilsona, kteří hlídali venku, usadili se jakžtakž
ve voze. Pak pobídli majora, aby mluvil.



Než začal major s vlastním vyprávěním, seznámil lady Helenu s tím, co ne věděla, že totiž z Perthu uprchla tlupa trestanců, že se objevila v provincii Viktorii
a že spáchala železniční neštěstí. Podal jí číslo Australian and New Zealand Ga zette, zakoupené v Seymouru, a dodal, že policie vypsala cenu na hlavu nebez pečného bandity Ben Joyce, který se za osmnáct měsíců smutně proslavil svými
zločiny.

352


Jak ale Mac Nabbs odhalil tohoto Ben Joyce v nálodním Ayrtonovi? Právě tuto
záhadu si chtěli všichni vysvětlit, a major ji objasnil.
Od prvního okamžiku Mac Nabbs podvědomě Ayrtonovi nedůvěřoval. Dvě
nebo tři bezvýznamné maličkosti, pohled, který si vyměnil nálodní s kovářem
u Wimerry, Ayrtonovy rozpaky, když měl projíždět městy a městečky, jeho naléhání,
aby byl Duncan povolán na pobřeží, podivné hynutí zvířat svěřených do jeho péče
a konečně i jistá neupřímnost v jeho jednání, všechny tyto pozvolna shromažďované
jednotlivosti vyburcovaly majorovo podezření.
Přesto by byl nemohl vyslovit proti němu přímé obvinění, kdyby nebylo událostí
z minulé noci.
Mac Nabbs se mezi vysokými polokeři připlazil až do samé blízkosti podezře lých stínů, jež půl míle od tábora upoutaly jeho pozornost. Světélkující rostliny
matně ozařovaly tmu.
Tři muži prohlíželi čerstvé otisky v zemi a Mac Nabbs v jednom z nich poznal
kováře z Black-Pointu. "To jsou oni," říkal jeden. -, "Ano," odpovídal druhý,
"tuhle je trojlístek podkovy." -, "Tak to jde až od Wimerry." -, "Všichni koně
už pošli." -, "Jed je po ruce." -, "To by stačilo rozbít celou jízdu. Užitečná rostlina,
taková Gastrolobia grandiflora."

"Potom zmlkli," dodal MacNabbs,"a odešli. "Nevěděl jsem však ještě
dosti. Sledoval jsem je. Po chvíli pokračovali v rozhovoru.: "Ben Joyce je prohnaný
chlapík," řekl kovář, "výborný nálodní s tím smyšleným ztroskotáním! To bude
terno, když se ten jeho plán podaří! Zpropadený Ayrton!" -"Říkej mu Ben
Joyce, vždyť si to jméno zaslouží!" V tom okamžiku vycházeli ničemové zgumov níkového lesa.Věděl jsem,co jsem chtěl vědět,a vrátil jsem se do tábora,
přesvědčen,že všichni trestanci se v Austrálii nepolepší;ovšem,nic ve zlém,
Paganele!"
Major domluvil. Jeho zamlklí druhové přemítali.
"Ayrton nás tedy zavlekl až sem," řekl Glenarvan a tvář mu zbledla hněvem,
" aby nás zde oloupil a povraždil!"

"Ano," odpověděl major."
"A od Wimerry jde jeho banda po našich stopách, špehuje nás a číhá na vhod nou příležitost?"
" Ano."
"Takten bídák není námořníkem z Britannie? Ukradl mu však jeho jméno,
ukradl mu jeho služební smlouvu!"
Všechny pohledy se upíraly na Mac Nabbse, neboť i on si jistě položil tuto
otázku.
"Ze všech těchto záhad můžeme vyvodit několik pevných bodů,"odpověděl
s obvyklým klidem. "Podle mého názoru se ten člověk skutečně jmenuje Ayrton.
Ben Joyce je jeho válečné jméno. Je nesporné, že zná Harryho Granta a že byl
na Britannii nálodním. Tato fakta byla prokázána přesnými podrobnostmi, které
Ayrton uvedl, a navíc i potvrzena slovy trestanců, která jsem vám tlumočil. Neza
353

plétejme se teď do zbytečných dohadů a pokládejme za nesporné, že Ben Joyce
je Ayrton, tak jako Ayrton je Ben Joyce, to jest námořník z Britannie, který se stal
náčelníkem tlupy trestanců."
Mac Nabbsovo vysvětlení bylo přijato bez námitek.
"Mohl byste mi nyní říci," ozval se Glenarvan, "jak a proč se octl nálodní
Harryho Granta v Austrálii?"
"Jak? To nevím," odpověděl Mac Nabbs, "a policie také prohlašuje, že o tom
neví nic víc než já. Proč? To nemohu říci. To je záhada, kterou objasní teprve
budoucnost."
" Policie ani neví, že Ayrton a Ben Joyce jsou jedna osoba," řekl John Mangles.
"Máte pravdu, Johne," odpověděl major, "a taková podrobnost by jistě mohla
usměrnit její pátrání."
" Ten ničema se tedy vetřel na farmu Paddyho O'Moora se zločinnými úmysly?"
řekla lady Helena.
"To je jisté," přisvědčil Mac Nabbs. "Chystal proti Irovi nějakou špatnost,
ale naskytla se mu lepší příležitost. Náhoda mu přivedla do cesty nás. Slyšel Gle-
narvanovo vyprávění o ztroskotání Britannie, a protože je to smělý muž, okamžitě
se rozhodl, že toho využije. Bylo rozhodnuto o naší výpravě. Na břehu Wimerry
navázal spojení s jedním ze svých lidí, s kovářem z Black-Pointu, a zanechával za
námi zřetelnou stopu. Jeho tlupa nás sledovala. Jedovatá rostlina mu umožňovala
vybíjet pozvolna naše voly a koně. Pak nadešla vhodná chvíle, zavedl nás do bažin
řeky Snowy a vydal trestancům, jejichž je náčelníkem."
Tím bylo řečeno o Ben Joyceovi vše. Major odhalil jeho minulost a bídák se
objevil v pravém světle jako smělý a nebezpečný zločinec. Jeho záměry, nyní jasně
prokázané, vyžadovaly od Glenarvana největší obezřelost.Naštěstí je odhalený
bandita méně nebezpečný než zrádce,
Avšak tento jasný výklad jejich postavení měl ještě závažnější důsledky. Na
ty nikdo nepomyslil. Jenom Mary Grantová, když poslouchala rozmluvu o věcech
minulých, uvažovala i o budoucnosti.
John Mangles si povšiml první, jak zbledla a zesmutněla. Pochopil, co se děje
v její mysli.
"Slečno Mary! Slečno Mary!" zvolal. "Vy pláčete!"
"Ty pláčeš, mé dítě?"
"Můj otec, mylady, můj otec!" odpověděla dívka.
Nemohla mluvit dále. Ale v mysli všech se náhle rozbřesklo. Každý chápal
Marin zármutek, i proč jí kanuly z očí slzy, i proč se jí z hrudi vydralo na rty jméno
jejího otce.
Odhalení Ayrtonovy zrady zmařilo všechny naděje.Trestanec si vymyslil
ztroskotání, aby mohl Glenarvana zavést do pustiny. Trestanci to jasně řekli v roz mluvě, při níž je přistihl Mac Nabbs. Britannia vůbec neztroskotala na úskalích
zátoky Twofold! Harry Grant nikdy nevkročil na australský kontinent!
Již podruhé zavedl chybný výklad listin zachránce Britannie na falešnou stopu!

354

Tváří v tvář takové situaci, tváří tvář bolu obou dětí pohroužili se všichni do
chmurného mlčení. A kdo by byl mohl ještě najít slova povzbuzení? Robert plakal
v náručí své sestry. Paganel rozhněvaně hučel:.
"Ty bídná listino! Můžeš se chlubit, žes podrobila mozky desítky poctivých lidí
nejtěžším zkouškám!"



A důstojný zeměpisec, opravdu rozzlobený sám na sebe, tloukl se do čela, div
si je neprorazil.
Mezitím vyšel Glenarvan za Mulradym a Wilsonem, kteří byli venku na stráži.
Na vůkolní rovince, prostírající se mezi okrajem lesa a řekou, panoval hluboký
klid. Nebeskou klenbu zastírala těžká, nehybná mračna. V tomto zmrtvělém ovzduší
by se jasně nesl sebemenší hluk, ale nic nebylo slyšet. Ben Joyce a jeho banda

355

se nejspíše stáhli do značné vzdálenosti, neboť hejna ptáků poskakujících na spodních
větvích stromů, několik klokanů, kteří klidně okusovali mladé letorosty, i pár emu,
jejichž důvěřivé hlavy se vynořovaly mezi vysokými křovinami, to vše dokazovalo,
že tyto pokojné samoty neruší přítomnost člověka.
" Nic jste za tu hodinu neslyšeli ani neviděli?" otázal se Glenarvan obou ná mořníků.

"Nic,mylorde," odpověděl Wilson."Trestanci budou nejspíš několik mil
odtud."
"Jistě jich nebylo dost, že se neodvážili na nás zaútočit," dodal Mulrady. "Ben
Joyce si bude muset tlupu posílit o několik sobě rovných banditů, jakých se potuluje
kolem Alp dost a dost."
"To je možné, Mulrady," odpověděl Glenarvan. "Ti ničemové jsou zbabělí. Vědí ,
že jsme ozbrojeni, a dobře ozbrojeni. Možná že čekají s útokem, až se setmí. Na
sklonku dne budeme musit zdvojnásobit ostražitost. Jen kdybychom mohli odejít
z této bahnité planiny a pokračovat v pochodu k pobřeží! Ale rozvodněná řeka nám
leží v cestě. Zlatem bych zaplatil vor, který by nás převezl na druhý břeh!"

"A proč nám my lorde," řekl Wilson, "nedáte rozkaz, abychom takový vor
zhotovili? Dřeva je tu dost."
"Ne, Wilsone," odpověděl Glenarvan, "tahle Snowy není řeka, to je nesplavná
bystřina."
V té chvíli přišli za Glenarvanem John Mangles, major a Paganel. Byli právě
prozkoumat Snowy. Její vody, rozvodněné posledními dešti, vystoupily celou stopu
nad normál. Dravý proud se podobal americkým peřejím. Nebylo možné odvážit se
do těch hučících vln a bouřlivých strží, přetínaných tisícerými protiproudy, v nichž
se tvořily bezedné víry.
John Mangles prohlásil, že přes řeku se vydat nemohou.
"Ale," dodal, "nebylo by Správné, abychom zde nečinně čekali. To, co jsme chtěli
učinit před Ayrtonovou zradou, je nyní ještě naléhavější."
"Co říkáš, Johne?" otázal se Glenarvan.
"Říkám, že bez pomoci se neobejdeme,a protože nemůžeme jít do zátoky
Twofold, musíme se dostat do Melbournu. Zbyl nám jeden kůň. Dejte mi ho, mylorde,
a já pojedu do Melbournu."
"Ale je to nebezpečný podnik, Johne," řekl Glenarvan. "Nehledě ani k nebezpe čím takové dvousetmílové cesty neznámým územím, budou stezky i cesty jistě hlí dány Ben Joyceovými bandity."
"Vím to, mylorde, ale vím i to, že nemůžeme zůstat v tomto postavení. Ayrton
žádal týden na to, aby přivedl naše lidi z Duncana. Já se chci vrátit na břehy Snowy
za šest dní. Co Vaše Milost tedy poroučí?"
"Než se k tomu Glenarvan vysloví," řekl Paganel, "musím podotknout jednu
věc. Souhlasím, aby se jelo do Melbournu, ale nesouhlasím, aby tato nebezpečí pod stupoval John Mangles. Je kapitánem Duncana, a proto se do takového podniku
nemůže pustit. Půjdu místo něho já.

156

"Správně řečeno,"odpověděl major."A proč byste to měl být vy,Paga nele?"
" Nejsme tu ještě my?" zvolali Mulrady a Wilson.

"A myslíte snad," odtušil Mac Nabbs "že já se lekám takové dvousetmílové
jízdy na koni?"

"Přátelé," řekl Glenarvan, "jestliže už někdo z nás musí do Melbournu, ať ho
určí los. Paganele, napište všechna jména .."
"Vaše ovšem ne, mylorde," podotkl John Mangles.
" A proč ne?" otázal se Glenarvan.
"Vás odloučit od lady Heleny, zvláště když ještě nemáte ani zahojenou ránu?"
"Glenarvane," řekl Paganel, "vy nemůžete opustit výpravu."
"Ne," přidal se major. "Vaše místo je zde, Edvarde, vy nesmíte odjet."
"Na cestě hrozí nebezpečí," odpověděl Glenarvan, "a nepostoupím své místo
jiným. Pište, Paganele! Zamíchejte mé jméno ke jménům mých přátel a ať mi přeje
osud, aby padlo první!"
Musili se sklonit před takovou vůlí.Jméno Glenarvanovo bylo připojeno
k ostatním.
Přistoupili k losování a los padl na Mulradyho. Statečný námořník vyrazil
radostné hurá.
"Mylorde, jsem připraven k odjezdu," řekl. -,
Glenarvan stiskl Mulradymu ruku. Potom se vrátil do vozu a stráž nad táborem
svěřil majorovi a Johnu Manglesovi.
Lady Heleně ihned sdělili rozhodnutí vyslat do Melbournu posla a seznámili
ji i s výsledkem losování. Poděkovala Mulradymu slovy, která se vryla chrabrému
námořníkovi hluboko do srdce. Všichni věděli, že je statečný, bystrý, silný, že snese
jakoukoliv námahu, a los opravdu nemohl volit lépe.
Mulradyho odjezd byl stanoven na osmou hodinu večer, po soumraku. Wilson
si vzal na starost koně. Dostal nápad, že mu vymění zrádnou podkovu, kterou
měl kůň na levé noze, a že ho oková podkovou jednoho z koní, kteří v noci pošli.
Trestanci nebudou moci poznat Mulradyho stopu a nebudou ho moci pronásledovat,
i kdyby měli koně.
Zatímco se Wilson zabýval přípravami, chystal se Glenarvan napsat Tomu
Austinovi dopis; avšak poraněná ruka mu vadila, a proto požádal Paganela, aby
napsal dopis místo něho.
Učenec, který se právě zabýval jedinou utkvělou myšlenkou, takřka nevní mal, co se kolem něho děje. Musíme poznamenat, že Paganel při všech těchto ne příjemných událostech myslil jenom na mylný výklad Grantových listin. Probí ral jejich slova, aby v nich nalezl nový smysl, a byl úplně ponořen do hlubokých
myšlenek.
Proto neslyšel Glenarvanovu prosbu a lord ji byl nucen opakovat.
"Ach ano, ovšem," odpověděl Paganel, "prosím!"
A při těch slovech si Paganel mechanicky vytáhl zápisník. Vytrhl z něho čistou

357

stránku a potom se s tužkou v ruce přichystal ke psaní. Glenarvan začal diktovat
tyto příkazy:

"Prosím, aby Tom Austin neprodleně vyplul na moře a zavezl Duncana .."

Když Paganel dopsal toto slovo, sklouzly mu oči náhodou na číslo Australian
and New Zealand Gazette, které leželo na zemi. Noviny byly přehnuté a bylo vidět
jenom posledních pět slabik jejich titulu. Paganelova tužka se zastavila a Paganel
jako byúplně zapomněl na Glenarvana, na jeho dopis, na jeho diktát.
"Nu, Paganele," řekl Glenarvan.

"Oh." vydechl zeměpisec,

"Co je vám?" otázal se major.
"Nic, nic?" odpověděl Paganel.
Potichu si však opakoval:
" Aland! Aland! Aland!"
Vstal a zdvihl noviny. Zatřepal jimi a jenom stěží zadržel slova deroucí se
mu na rty.
Lady Helena, Mary, Robert a Glenarvan na něho hleděli, ale vůbec nerozuměli
jeho nevysvětlitelnému vzrušení.
Paganel se podobal člověku, který se náhle pomátl. Ale tento stav duševního
rozrušení netrval dlouho. Učenec se pozvolna uklidňoval, radostný lesk jeho očí
pohasl, Paganel znovu usedl a klidným tónem pravil:

"Prosím, my lorde," jsem vám k službám. "
Glenarvan pokračoval tedy v diktátu:

"Prosím, aby Tom Austin neprodleně vyplul na moře a zavezl Duncana na třicátou
sedmou rovnoběžku na východnim pobřeží Austrálie .."

"Austrálie?" řekl Paganel. "Ovšem, Austrálie!"
Pak dokončil dopis a podal jej Glenarvanovi k podpisu. Ten se podepsal jen
s námahou, neboť mu vadilo nedávné poranění. Dopis byl zalepen a zapečetěn.
Paganel, jehož ruka se dosud chvěla rozčilením, připsal adresu:

Tom Austin,
kormidelník na jachtě Duncan
Melbourne
..
Pak vyběhl z vozu, a mávaje rukama, stále si opakoval táž nesrozumitelná slova:
" Aland! Aland! Zealand!"
.. ..


KAPITOLA XXI. DVACÁTÁ PRVNÍ,

ČTYŘI DNI ÚZKOSTI.
..

Zbytek dne minul bez dalších příhod. Přípravy k Mulradyho odjezdu byly skon čeny. Statečný námořník byl šťasten, že lordovi mohl prokázat svou věrnost.
Paganelse opět choval chladnokrevně a jako jindy. Jeho oči sice ještě prozra zovaly, že je čímsi živě zaujat, ale byl zřejmě rozhodnut zachovat tuto věc v taj nosti. Měl jistě vážné důvody, že tak jednal, neboť major ho zaslechl, když si opako val, jako kdyby sám sebe přemáhal:
"Ne! Ne! Nevěřili by mi! A pak, nač to? Už je příliš pozdě!"
Potom učenec vysvětlil Mulradymu, jak se dostane do Melbournu. Nabádal ho,
aby jel stále jenom po cestě a nesnažil se nadjíždět si v málo známých končinách.
Nebylo tedy nic jednoduššího. Zabloudit Mulrady nemohl.
Několik mil od tábora, za místem, kde číhal jistě Ben Joyce a jeho tlupa, ne hrozilo už žádné další nebezpečí. Jakmile projede, troufá si Mulrady nechat trestance
daleko za sebou a zdárně splnit svůj důležitý úkol.
V šest hodin společně povečeřeli. Spustil se prudký liják. Stan neposkytoval
dostatečný útulek a všichni se uchýlili do vozu. Tam bylo ostatně bezpečno. Jíl
drželvůz pevně v zemi, takže do ní byl zapuštěn jako pevnost svými základy.Vý zbroj se skládala ze sedmi pušek a sedmi revolverů, a tak cestovatelé mohli přečkat
i dlouhé obležení. Střeliva i potravy měli dostatek. A za šest dní zakotví Duncan
v zátoce Twofold. Za dvacet čtyři hodiny poté vyrazí jeho mužstvo k druhému
břehu Snowy, a i když nebude řeka ještě splavná, budou se musit trestanci stáhnout
před takovou přesilou. Ale především bylo nutné, aby se Mulradymu podařil jeho
nebezpečný podnik.
V osm hodin byla už hustá tma. Nadešla chvíle odjezdu. Kůň připravený pro
Mulradyho byl přiveden. Z větší opatrnosti omotali zvířeti nohy plátnem, takže se do týkalo země úplně tiše. Kůň vyhlížel znaveně, a přece na síle a jistotě jeho nohou
závisela záchrana všech. Major radil Mulradymu, aby koně šetřil, jakmile se dostane
z dosahu trestanců. Raději ať se o půl dne zpozdí, ale ať bezpečně dorazí na místo.
John Mangles podal svému námořníkovi revolver, který sám pečlivě nabil.
V pevné ruce to byla nebezpečná zbraň, neboť šest ran, vypálených v několika vteři nách, uvolní snadno cestu zatarasenou zločinci.
Mulrady se vyšvihl do sedla.

"Tento dopis odevzdej Tomu Austinovi," řekl mu Glenarvan. "Ať neztrácí ani
hodinu! Ať odjede do zátoky Twofold, a jestli nás tam nenajde, protože nebudeme
mocipřekročit Snowy, ať se k nám neprodleně vypraví! A teď vzhůru.statečný
hochu, a mnoho zdaru!"
Glenarvan, lady Helena, Mary Grantová i ostatní stiskli Mulradymu ruku.

359

Méně statečnému člověku, než byl náš námořník, bylo by se sevřelo srdce, když
vyjížděl do takové temné a deštivé noci, po cestách neznámých pustin, kde na kaž dém kroku číhalo nebezpečí.

"Sbohem, mylorde," řekl klidně a za okamžik zmizel na stezce která se vinula
při okraji lesa.


V té chvíli vítr ještě zesílil. Vysoké větve eukalyptů ve tmě dutě chrastily.
Bylo slyšet, jak jejich suché haluze padají na rozmoklou zem. Za této bouřlivé
vichřice se skácel nejeden obrovitý strom, který doposud stál, přestože v něm už
nebyla míza. Nad praskotem dřeva skučel vítr a mísil své zlověstné kvílení s huko tem Snowy. Těžká mračna, hnaná větrem od východu, vláčela se až u samé země
jako rozervaná pára. Ponurá tma ještě zvyšovala hrůzu noci.


Po odjezdu Mulradyho se cestovatelé schovali do vozu. Lady Helena a Mary
Grantová, Glenarvan a Paganel byli v předním, pevně uzavřeném oddělení. V druhém
bylo dosti místa pro Olbinetta, Wilsona i Roberta: Major a John Mangles hlídali
venku. To byla nezbytná opatrnost. Trestanci mohli příliš snadno zaútočit.
Oba spolehliví strážcové konali tedy stráž a s filosofickým klidem vzdorovali
náporům deště, který ve tmě bičoval jejich tváře. Snažili se pohledem proniknout
temnoty, příhodné pro různé nástrahy, neboť sluch nemohl nicpostřehnout v tom
burácení bouře, skučení větru, chrastění větví, pádu stromů ahukotu rozpouta ných vod.
Ale vichřice se chvílemi na několik okamžiků utišovala. Vítr se odmlčoval, jako
kdyby nabíral dech. Jenom Snowy hučela mezi nehybným rákosím a černou stěnou
gumovníků. Ticho se v takovém chvilkovém utišení zdálo tím hlubší. Major a John
Mangles pak napjatě naslouchali.
Při jednom takovém ztišení k nim dolehlo ostré zahvízdnutí.
John Mangles přispěchal k majorovi.
"Slyšel jste?" řekl mu.
"Slyšel," odvětil Mac Nabbs. "Byl to člověk, nebo zvíře?"

"Člověk," odpověděl John Mangles.
Oba dva potom naslouchali. Znovu se ozvalo nevysvětlitelné zahvízdnutí a po něm
následovalo cosi jako výstřel, avšak téměř neslyšitelný, neboť bouře opět burácela s no vou prudkostí. Mac Nabbs a John Mangles se neslyšeli. Šli si stoupnout do zátiší za vozem.
V tom okamžiku se nadzdvihly kožené závěsy a Glenarvan se připojil ke svým
dvěma druhům. Slyšel jako oni zlověstné zahvízdnutí i výstřel, který dolehl až pod
plachtu.
"Kterým směrem?" otázal se.
"Tam," řekl John a ukázal na temnou stezku ve směru, kudy jel Mulrady.
"Jak daleko?"
"Vítr zvuk trochu nesl," odpověděl John Mangles. "Budou to nejméně tři míle."
"Pojďme!" řekl Glenarvan a hodil si pušku přes rameno.

"Ne," odpověděl major. "Je to lest a má nás vylákat od vozu."
"A co když Mulrady padl do rukou těch bídáků?" odvětil Glenarvan, uchopiv
Mac Nabbse za ruku.
"To se dozvíme zítra," odpověděl chladně major, pevně odhodlán zabránit
Glenarvanovi v nějakém zbytečně ukvapeném činu.
"Nemůžete opustit tábor, mylorde," řekl John, "půjdu sám."
"Nepůjdete!" odtušil rázně major. "Chcete snad, aby nás pobili po jednom, aby chom zmenšovali své síly a vydali se těm zločincům na milost a nemilost? Jestliže se
stal Mulrady jejich obětí, pak je to neštěstí, ale není třeba dovršovat je ještě dalším.
Mulrady jel, protože na něho padl los. Kdyby byl los padl místo na něho na mne, byl
bych jel tak jak on, ale nepožadoval bych a ani bych neočekával žádnou pomoc."
Major jednal po všech stránkách správně, když zadržel Glenarvana a Johna
Manglese. Bylo nerozumné a vlastně zbytečné pokoušet se dojít až k námořníkovi,

361

vydat se do temné noci proti trestancům číhajícím kdesi v houštinách. Nepatrný
Glenarvanův oddíl nebyl tak početný, aby mohl obětovat ještě dalšího muže.
Zdálo se však, že Glenarvan nechce uznat tyto důvody. Jeho ruka svírala
pušku. Chodil sem a tam kolem vozu. Při sebemenším zvuku napínal sluch. Snažil se
proniknout pohledem zlověstnou tmu. Mučil se pomyšlením, že jeden z jeho lidí byl
smrtelně zraněn a nyní leží bez pomoci a marně volá ty, pro něž se obětoval. Mac
Nabbs pochyboval, podaří-li se mu Glenarvana zadržet, nechá-li se unést svými city
a vrhne-li se Ben Joyceovi slepě do rány.

"Edvarde," řekl mu, "uklidněte se. Poslechněte přítele. Pomyslete na lady
Helenu, na Mary Grantovou a na všechny ostatní! A kam vlastně chcete jít? Kde
chcete Mulradyho hledat? Byl přepaden dvě míle odtud! Na které cestě? Kudy
se chcete dát? .."
V té chvíli zaznělo jako v odpověď na majorova slova zoufalé volání.
" Slyšte!" řekl Glenarvan.
Výkřik přicházel z téže strany, odkud zazněl výstřel. ale nanejvýše ze vzdálenosti
čtvrt míle.
Glenarvan odstrčil Mac Nabbse a již vyběhl na stezku, když se tři sta kroků
od vozu ozvalo:
" Pomoc! Pomoc!"
Byl to sténavý a zoufalý hlas. John Mangles a major se vrhli tím směrem.
Za několik okamžiků spatřili, jak se podél houští s námahou vleče žalostně
úpící lidské tělo.
Byl to těžce raněný Mulrady, a když ho jeho druhové zdvihli, ucítili na svých
rukou krev.
Déšť nyní ještě zhoustl a ve větvích "mrtvých stromú" běsnil vítr. V nejprudší
vichřici přinášeli Glenarvan, major a John Mangles Mulradyho tělo.
Jakmile vstoupili do vozu, všichni vstali. Paganel, Robert, Wilson a Olbinett
odešli ven a lady Helena uvolnila nebohému Mulradymu své oddělení. Major svlekl
námořníkovi kabát, z něhož crčela krev a voda. Obnažil ránu. Nešťastník měl v pra vém boku ránu dýkou.
Mac Nabbs ránu zručně zavázal. Nemohl ještě říci, zdali zbraň nezasáhla nějaký
důležitý orgán. Z rány prýštil nachový a přerývaný proud krve. Bledost a bez vědomí zraněného dokazovaly, že byl zraněn těžce. Major ránu prozatímně omyl
čerstvou vodou a pak na ni přiložil hustý chomáč hubky, přes něj cupaninu a všechno
převázal obinadlem. Podařilo se mu zastavit krvácení. Za pomoci ostatních položil
potom Mulradyho na druhý bok, podložil mu hlavu i prsa a lady Helena dala námořní kovi napít trochu vody.
Za čtvrt hodiny se zraněný, který do té doby ležel úplně nehybně, nepatrně
pohnul. Otevřel oči. Jeho rty bez ustání cosi šeptaly, a když se k němu major na klonil, zaslechl, jak opakuje:
" Mylorde .. dopis .. Ben Joyce .."
Major opakoval jeho slova a podíval se na své druhy. Co tím Mulrady myslil

362

Ben joyce námořníka přepadl, ale proč? Nebylo to tedy jen proto, aby ho zadržel
a znemožnil mu přivolat pomoc z Duncana? Dopis přece ..
Glenarvan prohledal Mulradymu kapsy. Dopis určený Tomu Austinovi v nich
však nenalezl.
Noc minula v obavách a úzkostech. Cestovatelé nevycházeli ze strachu, že



raněný každou chvíli zemře. Stravovala ho prudká horečka. Lady Helena a Mary
Grantová, dvě milosrdné sestry, neopouštěly Mulradyho ani na okamžik. Nikdy
neošetřovaly nemocného pečlivější a úslužnější ruce.
Nadešel den.Přestalo pršet.Vysoko na nebi se ještě valila těžká mračna.
Země byla poseta úlomky větví. Jíl rozmočený přívaly deště se ještě slehl. Přístup
k vozu byl nesnadný, ale vůz už nemohl zapadnout hlouběji.

363

John Mangles, Paganel a Glenarvan se vydali ihned za svítání na obhlídku
kolem tábora. Vystoupili po stezce dosud zbrocené krví. Nikde neviděli stopy po
Ben Joyceovi a jeho bandě. Postoupili až k místu, kde došlo k útoku. Tam leželi na
zemi dva mrtví, které Mulrady skolil kulkami. Jeden z nich byl kovář z Black-Pointu.
Jeho tvář strhaná smrtí budila hrůzu.
Glenarvan nepokračoval v dalším průzkumu. Opatrnost mu velela, aby se příliš
nevzdaloval. Vrátil se tedy k vozu, zachmuřen nad vážností situace.
"Nemůžeme už vyslat do Melbournu dalšího posla," řekl.
"Je to však nutné, mylorde," odpověděl John Mangles, "a já se pokusím projít
"
sám, když se to nepodařilo mému námořníkovi. "
"Ne, Johne. Ty nemáš ani koně, aby ses mohl vypravit do takové dálky.
Mulradyho kůň, jediný, který jim zbyl, se opravdu neukázal. Padl také pod
ranami vrahů? Zatoulal se kdesi v pustině? Nezmocnili se ho trestanci?
"BuďP jak buď," pokračoval Glenarvan, "nemůžeme se dále oslabovat. Počkejme
týden, čtrnáct dní, dokud vody Snowy neklesnou na normální výši. Po krátkých
etapách dojdeme do zátoky Twofold a odtamtud pošleme Duncanu po bezpečnějších
cestách rozkaz, aby připlul k pobřeží."
"To je jediné možné rozhodnutí," odpověděl Paganel.
Žádné oslabování tedy, přátelé," opakoval Glenarvan. "Jediný člověk se vysta vuje příliš velkému nebezpečí, když se odváží do této pustiny zaplavené bandity.
Teď je hlavní, aby náš námořník vyvázl, a pak už si nějak poradíme!"
Glenarvan si počínal v obou směrech správně; především bylo nutno zapovědět
jakýkoliv osamocený pokus a potom bylo nutno trpělivě vyčkat na březích Snowy,
až bude možné dostat se přes řeku. Necelých třicet pět mil je dělilo od Delegate,
prvního města za hranicemi Nového Jižního Walesu, kde jistě najdou dopravní
prostředky na cestu do zátoky Twofold. Odtamtud zatelegrafují do Melbournu pří slušné rozkazy pro Duncana.
Byla to rozumná opatření, ale učiněná poněkud opožděně. Jaké nesnáze, ne mluvě už ani o vražedném útoku na námořníka, mohl si Glenarvan ušetřit, kdyby byl
nevyslal Mulradyho na cestu z Lucknowa!
Po návratu do tábora nalezl své druhy již méně sklíčené. Zdálo se, že se jim
vrátila naděje.
"Je mu lépe!Je mu lépe!" volal Robert, který běžel lordu Glenarvanovi
v ústrety.
"Mulradymu?"
," py. "j
"Ano, Edvarde," odpověděla lady Helena. Nastal obrat. Ma or má už větší
jistotu. Náš námořník zůstane naživu."
"Kde je Mac Nabbs?" otázal se Glenarvan.

"U něho. Mulrady s ním chtěl mluvit. Nesmíme je vyrušovat."
Zraněný se před hodinou skutečně probral z bezvědomí a horečka mu klesla.
Jakmile se však Mulradymu vrátilo vědomí a jakmile mohl promluvit, myslil jenom
na to,že chce hovořit s lordem Glenarvanem anebo, protože ten nebylpřítomen,

364

s majorem. Mac Nabbs dobře viděl, jak je námořník zesláblý, a chtěl mu proto zakázat
jakýkoliv hovor, ale Mulrady naléhal tak usilovně, že major musil ustoupit.
A když se Glenarvan vrátil, trvala již rozmluva několik minut. Nezbývalo než
vyčkat na Mac Nabbsovo vysvětlení.
Po chvíli se ve voze pohnul závěs a major se objevil. Došel ke svým přátelům,



stojícím pod gumovníkem, u něhož byl postaven stan. Majorův obvykle chladný
obličej prozrazoval těžké chmury. Když Mac Nabbs spočinul pohledem na lady
Heleně a na dívce, byl v jeho očích bolestný zármutek.
Glenarvan ho oslovil a major řekl zhruba vše, co se právě dověděl.
Mulrady vyjel z tábora a pustil se po jedné ze stezek, které mu ukázal Paganel.
Spěchal, pokud mu to dovolovala noční tma. Podle svého odhadu urazil asi dvě

365

míle, když se na hlavu jeho koně vrhlo několik mužů -, myslí, že jich bylo pět.
Kůň se vzepjal. Mnlrady uchopil revolver a vypálil. Zdálo se mu, že dva z útočníků
skolil. Při šlehnutí výstřelu poznal Ben Joyce. Ale to bylo vše. Neměl čas vypálit
celý zásobník. Dostal prudkou ránu do pravého boku a spadl s koně.
Ještě však neztratil vědomí. Vrazi ho pokládali za mrtvého. Cítil, jak mu pro hledávají kapsy. Potom zaslechl, jak jeden trestanec řekl: "Mám dopis." -, "Ukaž,"
odpověděl Ben Joyce, "a teď je Duncan náš!"
Když Mac Nabbs došel ve svém vyprávění k tomuto místu, nemohl Glenarvan
zadržet výkřik.
Mac Nabbs pokračoval:
"A teď," přikázal Ben Joyce, "běžte chytit koně! Za dva dni budu napa lubě Duncana a za čtyři dni v zátoce Twofold. Tam se sejdeme. Lordův oddíl bude
ještě trčet v bažinách u Snowy. Přejděte řeku po mostě Kemple-pier, jděte na
pobřeží a čekejte na mne. Potom už najdu způsob, jak vás dostat na palubu. Jakmile
se dostaneme na moře, budeme s takovou lodí, jako je Duncan, pány Indického
oceánu." -, "Ať žije Ben Joyce!" provolávali trestanci. Mulradyho kůň byl přive den a Ben Joyce zmizel tryskem po cestě z Lucknowa, kdežto jeho banda se vydala
na jihovýchod k řece Snowy. Přestože byl Mulrady vážně raněn, měl ještě tolik sil,
že se dovlekl až na tři sta kroků od tábora, kde jsme ho našli téměř mrtvého. To
byl Mulradyho příběh. Nyní chápete, proč ten srdnatý námořník tolik naléhal, aby
mOhl mluVit."
Tato zjištění zdrtila Glenarvana i jeho druhy.
" Piráti! Piráti!" zvolal Glenarvan. "Povraždí mé mužstvo! Můj Duncan padne
do rukou takových banditů!"
"Ano, protože Ben Joyce loď přepadne," odpověděl major, "a pak .."

"Musíme se dostat na pobřeží dříve než ti bídáci!" řekl Paganel.
"Jak se ale dostaneme přes Snowy?" zeptal se Wilson.
"Tak jako oni," odvětil Glenarvan. "Půjdou přes most Kemple-pier, půjdeme
přes něj také."
"Co však uděláme s Mulradym?" otázala se lady Helena.
"Poneseme ho! Budeme se střídat!Cožpak mohu vydat své mužstvo Ben
Joyceově tlupě bez boje?"
Myšlenka přejít Snowy po kemple-pierském mostě byla uskutečnitelná, ale od vážná. Trestanci mohli toto místo obsadit a bránit se. Bylo by jich nejméně dvacet
proti sedmi! Jsou však chvíle, kdy nerozhoduje početní poměr a kdy se jde kupředu
stůj co stůj.
"Mylorde," řekl nyní John Mangles, "než podnikneme tento poslední pokus, než
se odvážíme k mostu, bylo by prozíravé vypravit se tam na průzkum. Provedu to."
"Půjdu s vámi, Johne," odpověděl Paganel.
Když byl návrh schválen, připravili se John Mangles a Paganel okamžitě k odchodu.
Měli jít po proudu Snowy, sledovat její břeh až k místu, o němž se zmiňoval Ben Joyce,
a hlavně zůstat nepozorováni, poněvadž trestanci se jistě potulují po březích řeky.

366

Oba dva stateční druhové si vzali potraviny a dobře nabité zbraně a zakrátko
zmizeli ve vysokém rákosí při řece.
Celý den na ně ostatní čekali. Stmívalo se již a oba muži se stále ještě nevraceli.
Všichni už o ně měli silné obavy.
Kolem jedenácté hodiny konečně Wilson oznámil, že přicházejí. Paganel a John
Mangles byli krajně utrmáceni desetimílovým pochodem.
"Co most? Našli jste ho?" otázal se Glenarvan, který jim vyběhl naproti.
"Ano, je to liánový most," řekl John Mangles. "Trestanci po něm skutečně
přešli. Ale .."
" Ale ..," zašeptal Glenarvan, neboť tušil novou ránu.
" Spálili ho za sebou!" odpověděl Paganel.
.. ..


KAPITOLA XXII. DVACÁTÁ DRUHÁ,

EDEN.
...

Nebyl čas na zoufání, bylo nutno jednat. Protože kemplepierský most byl zni čen, bylo nutno stůj co stůj přeplavit Snowy a dorazit na pobřeží zátoky Twofold
dřív než Ayrtonova tlupa. Proto nikdo neztrácel čas zbytečnými řečmi a příštího
dne, 16. ledna, vypravili se John Mangles a Glenarvan k řece, aby ji prozkoumali
a zjistili možnosti přechodu.
Dravé a deštěm rozvodněné vody neopadávaly. S nepopsatelnou zuřivostí se
valily vpřed. Odvážit se do nich znamenalo jistou smrt. Glenarvan zůstal nehybně
stát se zkříženýma rukama a se skloněnou hlavou.
"Mám se pokusit přeplavat na druhou stranu?" řekl John Mangles.
"Ne," odpověděl Glenarvan a zadržel rukou odvážného muže, "počkáme!"
A oba dva se vrátili do tábora. Den minul v největší úzkosti. Desetkrát se snad
Glenarvan vrátil ke Snowy. Snažil se vymyslit nějaký odvážný způsob, jak se dostat
na druhý břeh, ale marně. Kdyby se mezi těmito břehy valil proud lávy, nebyl by
přechod tak nepřekonatelný.
Během těchto dlouhých hodin čekání věnovala se lady Helena co nejpečlivěj šímu ošetřování Mulradyho. Major jí při tom radil. Námořníkovi se navracely síly.
Mac Nabbs mohl nyní prohlásit, že žádný důležitý orgán nebyl poraněn. Zesláblost
nemocnéhose mohla vysvětlit velikou ztrátou krve. Když se jeho rána zacelila
a krvácení zastavilo,major nabyl přesvědčení,že úplné uzdravení Mulradyho
závisí teď jenom na čase a na odpočinku. Lady Helena si vymínila, že Mulrady
zůstane v předním oddělení vozu. Námořník byl ve velkých rozpacích. Nejvíce
starostí mu působilo to, že jeho stav by mohl Glenarvana zdržet, a proto mu musili
slíbit, že jej pod Wilsonovým dohledem nechají v táboře, jestliže se výprava bude
moci odvážit přes Snowy.
Bohužel to nebylo možné ani toho dne, ani dne následujícího, 17. ledna. Gle narvan byl zoufalý, že musí čekat. Marně se ho snažili lady Helena a major uklidňovat
a nabádat k trpělivosti. Jak neztrácet trpělivost, když v té chvíli možná Ben Joyce
už vstupoval na palubu jachty! Když Duncan již vytáhl kotvy a plnou paroujel
k neblahému pobřeží, když se k němu každou hodinou blížil!
John Mangles v duchu prožíval všechny tyto Glenarvanovy úzkosti. Proto
ve snaze zdolat za každou cenu překážku zhotovil po australském způsobu člun ze
širokých kusů kůry gumovníku. Tyto velice lehké pláty byly spojeny dřevěnými
tyčemi a tvořily tak značně vratké plavidlo.
S tímto vratkým člunem podnikl kapitán a námořník 18. ledna pokus. Vynalo žili na to všechnu zručnost, sílu, obratnost a odvahu. Jakmile se však dostali do
proudu, překotili se a málem zaplatili pokus vlastním životem. Proud zanesl člun

368

pryč. John Mangles a Wilson se nedostali ani na deset sáhů do řeky, nyní rozvodněné
dešti až na šíři jedné míle.
Ve dnech 19. a 20. ledna se situace nezměnila. Major a Glenarvan vystoupili
pět mil proti proudu Snowy, ale nikde nenašli místo vhodné k přeplutí. Všude se
valila řeka stejně prudce, s touž bouřlivou rychlostí. Všechny vody z jižního svahu
Australských Alp se vlévaly do tohoto jediného řečiště.
Musili se vzdát naděje, že Duncan zachrání. Šest dnů uplynulo od Ben Joyceova
odjezdu. Jachta už jistě byla na pobřeží a v rukou trestanců!
Bylo však nemožné, aby tento stav trval déle. Dočasné zátopy rychle pomíjejí a na pomáhá tomu dokonce sama jejich dravost. Paganel 21. ledna ráno také skutečně zjis til, že vodní hladina začíná klesat. Ohlásil Glenarvanovi výsledek svého pozorování.

"A co na tom teď záleží," odpověděl Glenarvan. "Teď už je pozdě.
"Kvůli tomu přece nezůstaneme trčet v táboře," odtušil major.
"To je pravda," odpověděl John Mangles. "Zítra snad bude řeka splavná."
"A zachrání to nějak moje nebohé lidi?" zvolal Glenarvan.
"Prosím,mylorde,vyslechněte mě,"odvětil John Mangles."Znám Toma
Austina. Jistě vykonal vaše rozkazy a vyplul, jakmile to bylo možné. Kdo nám však
říká, že Duncan, byl hotov, že byl již opraven, když Ben Joyce dorazil do Melbournu?
A co když jachta nemohla vyplout na moře, co když se o den o dva zdržela?"
"Máš pravdu,Johne!" odpověděl Glenarvan."Musíme do zátoky Twofold.
Jsme jenom třicet pět mil od Delegate!"
"Ovšem," řekl Paganel, "a v tomto městě nalezneme rychlé dopravní prostředky.
Kdož ví, nepřijdeme-li včas, abychom zabránili neštěstí?"
"Vzhůru!" zvolal Glenarvan.
John Mangles a Wilson začali ihned stavět plavidlo větších rozměrů. Zkuše nost je poučila, že kusy kůry nemohou odolat dravému proudu. John skácel několik
gumovníkových kmenů a zhotovil z nich hrubý, ale pevný vor. Byla to zdlouhavá
práce, a když minul den, nebylo plavidlo ještě hotové. Bylo dokončeno až příštího dne.
Hladina Snowy znatelně poklesla. Vodní příval se opět měnil v řeku, i když
s dravýmproudem. Ale John doufal, že popluje-li šikmo, pokusí-li se do určité míry
proudu využít, že se dostane na protější břeh.
V půl jedné naložili na vor tolik potravin, kolik bylo pro všechny potřeba na
dvoudenní cestu. Zbytek byl zanechán s volem, vozem a stanem na místě. Mulradymu
bylo tak dobře,že mohl být převezen. Rychle se zotavoval.
V jednu hodinu všichni nastoupili na vor, přivázaný u břehu lanem. John
Mangles zhotovil na jeho pravé straně jakési veslo a svěřil je Wilsonovi. Toto veslo
mělo tlačit plavidlo proti proudu a mírnit je, aby nebylo příliš rychle unášeno prou dem. Sám se pak postavil na záď a doufal, že bude moci člun řídit obhroublým
veslovým kormidlem. Lady Helena a Mary Grantová byly uprostřed voru vedle
Mulradyho, Glenarvan, major, Paganel, Robert a Olbinett byli kolem nich, aby jim
mohli pomoci, kdyby bylo třeba.
"Vše připraveno. Wilsone?" otázal se John Mangles svého námořníka.

369

"Všechno, kapitáne," odpověděl Wilson a uchopil pevnou rukou veslo.
"Pozor, a tlač nás proti proudu."
John Mangles odvázal vor a prudce jej odrazil proti vodám Snowy. Asi patnáct
sáhů šlo všechno dobře. Wilson stačil vor udržet, aby jej proud neunášel. Po chvíli
se však plavidlo dostalo do víru a začalo se natáčet, a ani veslo, ani kormidlo je



nemohly udržet v přímém směru. Přes všechno úsilí se John Mangles a Wilson
v okamžiku octli v obrácené poloze, takže nemohli vor ovládat.
Nedalo se nic dělat. Ničím nebylo možno zadržet vířivý pohyb voru. Otáčel se
závratnou rychlostí a snášel se po proudu. John Mangles stál s bledým obličejem a se
sevřenými rty a díval se na vířící vodu.
Přesto se vor dostal do středu Snowy. Byl nyní půl míle po proudu od výchozího

370

místa. Tam měl proud neobyčejnou prudkost, a protože rozrážel víry, vrátil plavidlu
větší stabilitu.
John a Wilson se znovu chopili vesel a podařilo se jim dát voru šikmý směr.
Jejich úsilí mělo úspěch a plavidlo se začalo přibližovat k levému břehu. Byli od
něho již jenom padesát sáhů, když se Wilsonovo veslo náhle zlomilo. Vor byl nyní
bez opory a proud jej rychle unášel. John chtěl vor udržet, i když hrozilo nebezpečí, že
zlomí kormidlo. Wilson mu se zkrvavenýma rukama pomáhal.
Konečně dosáhli cíle a člun narazil po více než půlhodinové jízdě na strmý
protější břeh. Náraz byl prudký. Kmeny se roztrhly, provazy se zpřetrhaly a voda
se s jekotem vhrnula do voru. Cestovatelé měli sotva čas zachytit se keřů vyční vajících nad hladinou. Přitáhli k sobě Mulradyho a obě ženy, které byly zpola pro močené. Krátce, zachránili se všichni, ale většinu potravin a zbraní kromě majorovy
pušky unášel proud s troskami voru.
Řeka byla překročena. Družina byla nyní takřka bez prostředků, třicet pět
mil od Delegate, uprostřed neznámých pustin na viktorijských hranicích. Zde nelze
potkat ani osadníka, ani squattera, neboť kraj je neobydlený, pokud nepočítáme
surové tuláky a lupiče.
Bylo rozhodnuto, že se vydají bez otálení dále. Mulrady viděl, že bude na obtíž,
a žádal, aby ho zde nechali, třeba samotného, že počká na pomoc z Delegate.
Glenarvan to odmítl. Nemohl dorazit do Delegate dříve než za tři dny a na
pobřeží za pět dní, to jest 26. ledna. A Duncan opustil Melbourne 16. ledna. Co tedy
nyní záleží na několika hodinách zpoždění?
"Ne, milý příteli," řekl. "Nikoho neopustíme. Uděláme nosítka a střídavě tě
poneseme."
Nosítka zhotovili z eukalyptových větví pokrytých haluzemi a Mulrady se
na ně chtě nechtě musil posadit. Glenarvan se rozhodl, že ponese svého námořníka
jako první. Uchopil nosítka za jeden konec, Wilson za druhý a vykročili.
Jak smutný to byl pohled a jak špatně končila jejich cesta, tak dobře zapo čatá! Po Harrym Grantovi už nepátrali. Australská pevnina, na níž nebyl, na níž
nikdy nebyl, mohla se nyní stát osudnou těm, kteří pátrali po jeho stopách. A až
tito neohrožení vlastenci dorazí na pobřeží, nenaleznou tam ani Duncana, aby se
mohli vrátit do vlasti!
První den minul v mlčení a ve stísněné náladě. Každých deset minut se střídali
nosiči nosítek. Všichni námořníkovi druhové podstupovali bez reptání tento namá havý úkol, ztěžovaný ještě velikým vedrem.
Do večera urazili jenom pět mil a utábořili se v gumovníkovém lesíku. Ze zbytku
potravin, zachráněných při ztroskotání, měli večeři. Ale nadále mohli už spoléhat
jenom na majorovu pušku.
Noc byla zlá. Dalo se do deště. Zdálo se, že se dlouho nerozednívá. Vydali se
na další cestu. Major neměl jedinou příležitost k výstřelu. Ten neblahý kraj byl horší
než pustina, protože se mu vyhýbala i zvěř..
Naštěstí našel Robert hnízdo dropů a v něm tucet velkých vajec, která Olbinett

371

uvařil v horkém popelu. Tato vejce a několik stonků šruchy, rostoucí v roklích, to
byla celá jejich snídaně 22. ledna.
Cesta nyní byla krajně obtížná. Písčité roviny byly zarostlé,bodláčím, jemuž
se v Melbournu říká "dikobraz". Drásalo šaty na cáry a nohy do krve. Statečné
ženy si však nenaříkaly; šly hrdinně vpřed, dávajíce tak ostatním příklad a povzbu zujíce hned toho, hned onoho slovem či pohledem.
Večer se zastavili na úpatí hory Bulla-Bulla na březích říčky Jungailá. Večeře
by bývala byla chudičká, kdyby byl Mac Nabbs konečně neskolil velkou myš,
Mus conditor, která je známá jako výtečná pochoutka. Olbinett ji opekl a všem se
zdála, že by byla ještě lepší, než se o ní říká, kdyby byla velká aspoň jako ovce.
Musili se s ní však spokojit.
23. ledna se zemdlení, avšak dosud nezlomení cestovatelé vydali na další cestu.
Když obešli horu, přišli do velikých prérií, jejichž tráva vypadala jako velrybí
kostice. Byla to spleť šípů, změť ostrých bodáků a výprava si musila razit cestu hned
sekyrou, hned ohněm.
Toho dne se musili obejít bez snídaně. Nic není tak pusté jako tento kraj posetý
kousky křemene. Cestovatele mučil nejenom hlad, ale i palčivá žízeň. Rozpálený
vzduch ještě zdvojnásoboval jejich útrapy. Glenarvan a jeho druhové neušli za
hodinu ani půl míle. Kdyby měli zůstat bez vody a jídla až do večera, padli by na
této cestě a více by nevstali.
Ale člověk nemá nikdy zoufat, ani když mu dojdou všechny prostředky, ani
když myslí, že již klesne vyčerpáním.
Vodu nalezli cestovatelé v "cephalotech", v kalíšcích naplněných osvěživou
tekutinou a visících z větví korálovitých keřů. Všichni uhasili žízeň, a tak se jim
vrátily síly.
A najedli se toho, co zachraňuje domorodce, když nemají ani zvěř, ani hmyz,
ani hady. Paganel objevil ve vyschlém korytě jednoho creeku rostlinu, o jejíchž zna menitých vlastnostech nejednou slyšel od svých kolegů ze Zeměpisné společnosti.
Bylo to "nardu", tajnosnubná rostlina, kterou se ve vnitrozemských pustinách
živili také Burke a King. Pod jejími listy, podobnými trojlístkům, rostly suché
výtrusy. Cestovatelé si tyto výtrusy, velké jako čočka, rozdrtili mezi dvěma kameny
na jakousi mouku, z té si udělali chléb a zahnali tak největší hlad. Nardu zde rostlo
ve velkém množství. Olbinett je tedy nasbíral a potrava pro výpravu byla na několik
dní zajištěna.
Příštího dne, 24. ledna, šel Mulrady kus cesty pěšky. Jeho rána se už úplně
zacelila. Město Delegate bylo vzdáleno jenom deset mil a večer se výprava utábořila
na 149o východní délky na samé hranici Nového Jižního Walesu.
Několik hodin už padal drobný a ostrý déšť. Nikde by se byli před ním nemohli
ukrýt, kdyby byl John Mangles náhodou neobjevil opuštěnou a chatrnou dřevoru beckou chýši. Musili vzít zavděk touto ubohou chatrčí z větví a travin. Wilson chtěl
rozdělat oheň, aby si upekli chléb z nardu, a nasbíral suché dříví ležící na zemi.
Když však chtěl dřevo zapálit, nedařilo se mu to. Obsahovalo totiž velké množství

372

kamencovité látky, jež znemožňuje spalování. Bylo to nehořlavé dřevo, o němž se
zmiňoval Paganel při svém podivném výčtu australských přírodnin.
Musili se tedy obejít bez ohně, bez chleba a musili spát ve vlhkých šatech,
zatímco chechtaví ptáci, skrytí ve vysokých větvích, jako by se posmívali nešťast ným cestovatelům.



Útrapy naší výpravy se však už blížily ke konci. A byl svrchovaný čas. Obě ženy
se nadlidsky přemáhaly, ale sil jim od hodiny k hodině ubývalo. Už nešly, jenom
se vlekly.
Příštího dne vyrazili cestovatelé za svítání. V jedenáct hodin se před nimi obje vilo Delegate v hrabství Wellesley, vzdálené padesát mil od zátoky Twofold.
Tam si rychle opatřili další dopravní prostředky. Když Glenarvan viděl, že

373

už je tak blízko pobřeží, vrátila se mu naděje. Možná že přijde na pobřeží dřív
než Duncan, jestliže se jachta jen trochu opozdila! Za dvacet čtyři hodiny bude
u zátoky!
Když se všichni posilnili důkladným jídlem, nasedli v poledne do dostavníku
taženého pěti statnými koni a tryskem opustili Delegate.
Postilióni, povzbuzení příslibem knížecího spropitného, o překot ujížděli s rych lým vozem po velmi dobré silnici. Neztráceli ani dvě minuty přepřaháním na stani cích, rozestavených každých deset mil. Jako kdyby na ně z Glenarvanova nitra
přeskočil jeho zápal.
Celý den i celou noc jeli rychlostí šest mil za hodinu.
Příštího dne za svítání zvěstoval dutý hukot blízkost moře. Musili zátoku objet,
aby se dostali přímo k místu na třicáté sedmé rovnoběžce, kde měl Tom Austin
čekat na příchod cestovatelů.
Když se objevilo moře, zalétly všechny pohledy na jeho vlny a pátraly po
jeho nedozírné hladině. Byl zde Duncan a lavíroval zde snad jako zázrakem, po dobně jako tomu bylo před třemi měsíci u mysu Corrientes na argentinském
pobřeží?
Nikdo nic neviděl. Na obzoru splývalo nebe a voda v jediné čáře. Jediná plachta
se nevznášela po širých prostorách oceánu.
Ještě -zbývala jediná naděje. Snad Tom Austin pokládal za nutné zakotvit
v zátoce Twofold, neboť moře bylo rozbouřené a loď nebyla v takové blízkosti
břehů bezpečná.
" Do Edenu!" řekl Glenarvan.
Dostavník okamžitě odbočil napravo po kruhovité cestě, která se táhla podél
břehů zátoky, a zamířil k městečku Edenu, vzdálenému pět mil.
Postilióni zastavili nedaleko majáku, který vyznačuje vjezd do přístavu. V rejdě
kotvilo několik lodí, ale žádná z nich neměla na vratiráhnu malcolmskou vlajku.
Glenarvan, John Mangles a Paganel vystoupili z vozu, spěchali na celnici a do tazovali se úředníků, které lodi sem v posledních dnech připluly. -.
Již týden nevplula do přístavu žádná loď.
"Snad ještě nevyplul!" zvolal Glenarvan, protože nyní, když mu svitla nová
naděje, nechtěl už zase zoufat. "Možná že jsme přijeli dříve než naše jachta!"
John Mangles potřásl hlavou. Znal Toma Austina. Jeho kormidelník by se nikdy
neopozdil při plnění rozkazů o deset dní.
"Chci vědět, na čem jsem," řekl Glenarvan. "Lepší jistota než pochybnost."
Za čtvrt hodiny byl zaslán přístavní správě v Melbournu telegram.
Potom se cestující dali zavézt do hotelu Victoria.
Ve dvě hodiny byla lordu Glenarvanovi doručena depeše. Stálo v ní toto.:

Lord Glenarvan, Eden, zátoka Twofold -.
Duncan odplul osmnáctého tohoto měsíce neznámo kam.
J. An.drew, správce přístavu
...

374

Depeše vypadla Glenarvanovi z rukou.
Nebylo již pochybností! Počestná skotská jachta se v Ben Joyceových rukou
stala pirátskou lodí!
Tak tedy skončila jejich cesta přes Austrálii, započatá za tak příznivých okol ností. Stopy kapitána Granta a trosečníků byly snad nenávratně ztraceny a tento
nezdar zaplatila životemcelá posádka jachty.Lord Glenarvan,neohrožený za chránce, jehož v pampách nemohly zastavit ani spiknuvší se živly, začal podléhat
v boji a byl nyní na australské pevnině přemožen lidskou špatností.
.. ..



ČÁST TŘETÍ.



KAPITOLA I. PRVNÍ,

MACQUARIE.
...


Neměli snad spíš než kdykoliv jindy zoufat zachránci kapitána Granta právě
v tomto okamžiku, kdy vše se jím obrátilo vniveč? Do které části světa měli teď
podniknout novou výpravu? Jak propátrat ještě další země?Duncana ztratili
a ani do vlasti se nemohli neprodleně vrátit. Tak tedy dílo těch šlechetných Skotů
ztroskotalo. Nezdar! Takové trpké slovo nikdy nedoléhá do chrabré mysli, a přece
nyní musil pod ranami osudu i Glenarvan uznat, že už nemůže pokračovat ve svém
obětavém díle.
Mary Grantová nalezla za těchto okolností tolik sil, že se již nezmiňovala o svém
otci. Přemohla vlastní zármutek, když pomyslila na nebohé mužstvo, které právě
zahynulo. Dcera ustoupila přítelkyni a nyní ona sama utěšovala lady Glenarva novou, od níž sama tolikrát útěchu přijímala! Ona první začala mluvit o návratu
do Skotska. John Mangles s obdivem pozoroval její statečnost a sebezapření. Chtěl
se ještě naposledy zastat kapitánovy věci, avšak Mary jej zadržela pohledem a později
mu řekla.:
"Ne, pane Johne, pamatujme na ty, kteří se obětovali. Lord Glenarvan se
musí vrátit do Evropy!"

"Máte pravdu, miss Mary," odpověděl John, "musí. A také anglické úřady
musí být zpraveny o osudu Duncana. Ale nevzdávejte se vší naděje. Než bych zanechal
započatého pátrání, budu v něm raději pokračovat sám! Najdu kapitána Granta,
třebas za cenu vlastního života."
Tím bral na sebe John Mangles velký závazek. Mary jej přijala a podala mla dému kapitánovi ruku, jako kdyby tím stvrzovala tuto úmluvu. John Mangles se
tím na celý život zasliboval a Mary mu za to byla neskonale vděčna.
Toho dne bylo s konečnou platností rozhodnuto o návratu. Usnesli se, že se
bez otálení vydají do Melbournu. Příštího dne šel John zjistit, které lodi odjíždějí.
Spoléhal, že mezi Edenem a hlavním městem Viktorie je čilé spojení.
Jeho naděje byly zklamány.Bylo zde málo lodí.Veškeré místní obchodní
loďstvo tvořily tři nebo čtyři lodi, kotvící v zátoce. Žádná z nich neplula do Mel bournu ani do Sydney. A jenom v těchto australských přístavech by byl Glenarvan
nalezl lodi plující do Anglie. Východní paroplavební společnost má totiž mezi těmito
místy a anglickou metropolí stálé lodní spojení!.
Co počít za takových okolností? Čekat na nějakou loď? Mohli by tu nadlouho
uvíznout, neboť v zátoce Twofold je malý ruch. Kolik lodí pluje kolem, a žádná
zde nepřistává!
Glenarvan vše zvážil a prohovořil a chtěl se rozhodnout, že se vydá do Sydney,
když Paganel učinil zcela neočekávaný návrh.

379

Zeměpisec byl také v zátoce Twofold. Věděl, že odtamtud není žádné spojení do
Sydney a do Melbournu. Avšak jedna ze tří lodí kotvících v přístavu se připravovala
na cestu do Aucklandu, hlavního města Ika-a-Maui, severního novozélandského ostrova.
A Paganel navrhoval, aby na tuto loď nastoupili a přeplavili se do Aucklandu, odkud
se jistě budou moci některou lodí Paroplavební společnosti snadno vrátit do Evropy.



Návrh byl vážně posouzen. Paganel se ovšem vůbec nepouštěl do dlouhých
argumentů, přestože jimi obvykle oplýval. Spokojil se pouhým oznámením věci
a dodal, že přeplavba by trvala pět šest dní. Vzdálenost mezi Austrálií a Novým
Zélandem činí totiž jenom tisíc mil.
Zvláštní shodou okolností ležel Auckland právě na třicáté sedmé rovnoběžce,
jejíž linii zachránci tak vytrvale sledovali od araukánského pobřeží. Zeměpisec by

380
byl z toho jistě mohl vytěžit další důvod, kterým by podpořil svůj návrh, aniž
mohl být viněn ze zaujatosti. Vždyť to byla zcela přirozená příležitost k prohledání
novozélandských břehů.
Ale Paganel nevyužil této výhody. Po obou předchozích zklamáních nechtěl
se asi pokoušet o třetí výklad listin. A co by z toho vyplývalo? Bylo jasně řečeno,
že kapitán Grant nalezl útočiště na "kontinentě", a nikoliv na nějakém ostrově.
To se zdálo rozhodující. Buď jak buď, ať z toho či z jiného důvodu, Paganel k svému
návrhu na cestu do Aucklandu nepřipojil žádný podnět k novému pátrání. Toliko
upozornil, že mezi tímto místem a Velkou Británií je pravidelné spojení a že toho
budou snadno moci využít.
John Mangles podporoval Paganelův návrh.Radil, aby ho přijali, protože
nemělo smyslu čekat, až náhodou přijede do zátoky Twofold nějaká loď. Pokládal
však za vhodné, aby si před dalšími rozhodnutími prohlédli loď doporučovanou země piscem. Glenarvan, major, Paganel, Robert a on sám nasedli do člunu a několika
údery vesel se dostali k lodi, jež kotvila šest set metrů od pobřeží.
Byla to briga o dvou stech padesáti tunách a jmenovala se Macquarie. Provozo valapobřežní plavbu mezi různými australskými a novozélandskými přístavy.

Kapitán, či lépe řečeno "master", přijal své návštěvníky dosti hrubě. Dobře viděli
že mají co činit s nevzdělaným mužem, který se svými mravy valně nelišil od pěti
námořníků lodi. Tlustá červená tvář, široké ruce, plochý nos, jedno vyražené oko,
rty zašpiněné od dýmky a k tomu surové vzezření činily z Villla Halleyho odpu zující osobu. Cestovatelé však neměli na výběr a pro pětidenní cestu to nemusili
brát tak přísně.
"Co chcete?" otázal se Will Halley cizinců vstupujících na palubu jeho lodi.
"Jste kapitán?" odpověděl John Mangles.
"To jsem," řekl Halley. "A?"
"Macquarie popluje do Aucklandu?"
"To pojede. A?"
"Co veze?"
"Všecko, co je na prodej a ke koupi. A?"
"Kdy vyjíždí?"
"Zítra za poledního odlivu. A?"
"Vzala by cestující?"
"Podle toho, co jsou zač a jestli se spokojí s lodní stravou."
"Potraviny by si přinesli."
"A?"
"Co a?"
"No! Kolik jich je?"

"Devět, z toho dvě ženy."
"Kabiny nemám."
"Upraví si palubní přístřeší, když je uvolníte."
"A?"

381

"Přijímáte?"řekl John Mangles,neboť se nedával kapitánovými způsoby
nijak mást.

"To se pozná," odpověděl majitel Macquarie.
Will Halley přešel několikrát kolem paluby, dupaje silnými okovanými botami,
a pak se náhle vrátil k Johnu Manglesovi.
"Co zaplatíte? "
"Co žádáte," odpověděl John.
"Padesát liber."
Glenarvan přikývl na souhlas.
" Dobrá! Padesát liber," odpověděl John Mangles.
"Ale jenom za dopravu," dodal Wíll Halley.
"Jenom za dopravu."
"Jídlo zvlášť."
"Jídlo zvlášť."
" Platí. A?" řekl Will Halley a natáhl ruku.
" Co a."
" Záloha?"
"Zde je polovina ceny, dvacet pět liber," řekl John Mangles a odpočítal maste rovi částku; ten ji bez poděkování strčil do kapsy.
"Zítra na palubě," řekl. "Před polednem. Jedu, ať jste tady nebo ne. "
" Budeme tu."
Po těchto slovech Glenarvan, major, Robert, Paganel a John Mangles opustili
palubu, kdežto Will Halley se ani prstem nedotkl klobouku z voskovaného plátna,
který měl naražený na zrzavé kštici.

"To je hulvát!" řekl John.
"Mně se líbí," odpověděl Paganel. "Je to pravý mořský vlk."

"Pořádný bručoun," odtušil major.
" A mně se zdá," dodal John, "že tenhle bručoun svého času obchodoval s lid ským zbožím."
"Co na tom," odpověděl Glenarvan, "hlavně že je kapitánem Macquarie a že
Macquarie jede na Nový Zéland. Cestou ze zátoky Twofold do Aucklandu ho uvidíme
zřídka; od Aucklandu ho už neuvidíme vůbec."
Lady Helena a Mary Grantová měly radost, že odjezd byl stanoven na příští
den. Glenarvan je upozornil, že Macquarie se v pohodlí Duncanu nevyrovná. Ale
po všem tom, co prožily, nevadila žádné z nich taková maličkost. Mr Olbinett dostal
za úkol, aby se postaral o zásoby. Nebohý muž nejednou od té doby, co přišli o Dun cana, oplakával svou nešťastnou ženu, která zůstala na palubě a stala se zároveň
s posádkou obětí ukrutných trestanců. Splnil však své stevardské povinnosti a ob vyklou horlivostí -, "jídlo zvlášť" tvořily vybrané potraviny, jaké se nikdy ne objevovaly mezi prostou stravou na palubě brigy. Za několik hodin měl Olbinett
zásoby připraveny.
Mezitím proměňoval major u směnárníka šeky, které měl Glenarvan vystaveny

382

na melbournskou banku. Glenarvan nechtěl mít nedostatek peněz ani nedostatek
zbraní a střeliva; proto doplnili i svou výzbroj. Naproti tomu Paganel si obstaral zna menitou mapu Nového Zélandu, vydanou Johnstonem v Edinburghu.
Mulradymu se nyní vedlo lépe. Takřka už ani necítil zranění, jemuž málem
podlehl.Několikadenní pobyt na moři ho jistě uzdraví úplně. Spoléhal, že jej ticho mořskévánky vyléčí.
Wilson dostal na starost, aby pro cestující upravil na palubě Macquarie uby tování. Palubní přístřeší dostalo pod jeho koštětem a kartáčem jiný vzhled. Will
Halley nad tím krčil rameny, ale nechal námořníka, aby si dělal, co chce. Glenarvana
a jeho družek a druhů si téměř nevšímal. Nevěděl ani, jak se jmenují, a nestaral
se o to. Tento přírůstek k nákladu mu docela prostě vynesl padesát liber a on si ho
vážil méně než dvou set tun vydělaných koží, jichž měl plné podpalubí. Především
kůže, a lidé až po nich. Halley byl obchodník. Jako námořník platil za dosti dobrého
lodivoda zdejších moří, která jsou velmi nebezpečná svými korálovými útesy.
Na sklonku toho dne se chtěl Glenarvan ještě jednou vrátit na pobřeží do míst,
která protíná třicátá sedmá rovnoběžka. Vedly ho k tomu dvě věci.
Chtěl ještě jednou spatřit místo domnělého ztroskotání. Ayrton totiž nepo chybně byl nálodním Britannie a Grantova loď mohla skutečně ztroskotat v této části
australského pobřeží, to jest na pobřeží východním, když se to nestalo na pobřeží zá padním. Nemohli tedy lehkovážně opustit místo, k němuž se už nikdy nevrátí.
A pak, i kdyby nic nezjistili o Britannii, padl- zde přece do rukou trestanců
Duncan. Snad došlo k boji. Proč by nemohli najít na břehu stopy boje, stopy posled ního odporu? Jestliže posádka zahynula ve vlnách, nevynesly snad vlny některou
mrtvolu na břeh?
Glenarvana měl doprovázet věrný John. Majitel hotelu Victoria jim půjčil koně
a oba muži se pak vydali na sever, po cestě vinoucí se kolem zátoky.
Byla to smutná výprava. Glenarvan a kapitán John cválali mlčky. Rozuměli si
však. Tytéž myšlenky, a proto i tytéž úzkosti doléhaly jim na mysl. Hleděli na skály
vyhlodané vlnami. Nepotřebovali se ani jeden druhého ptát a odpovídat si.
Stačí, vzpomeneme-li na Johnovu horlivost a bystrost, a bude nám zřejmé,
že každý kousek pobřeží byl dopodrobna prohledán, že každá sebemenší zátočinka
byla stejně prozkoumána jako šikmé pláže a písčité plošinky, na něž mohl ticho mořský příliv, přestože bývá poměrně malý, vyplavit nějakou trosku. Nenašli však
žádný příznak, který by je mohl povzbudit k novému pátrání v těchto místech. Opět
ztráceli stopu po trosečnicích.
A po Duncanu rovněž ani památky. Celá tato přímořská část Austrálie byla
opuštěná.
John Mangles však přece jen objevil při samém břehu zřejmé stopy po tábořišti
a zbytky ohně, který ještě před krátkou dobou hořel pod osamělými myallami. Prošel
tudy před několika dny nějaký kočující kmen domorodců? Ne, protože jedna věc
Glenarvana udeřila do očí a nezvratně mu dokázala, že na těchto místech pobřeží
byli trestanci.

383

Tou věcí byla šedá a žlutá, ošumělá a záplatovaná blůza, kus zlověstného hadru
pohozeného pod jedním stromem.Bylo na něm imatrikulační číslo perthské
trestnice. Zločinec zde už nebyl, ale jeho špinavá uniforma byla výmluvným svě dectvím. Obnošen nějakým darebákem, hnil zde nyní tento úbor zločince na opuště ném pobřeží.



"Vidíš, Johne!" řekl Glenarvan. "Trestanci došli až sem! Kdežto naši nebozí
přátelé z Duncana .."
"Bohužel," odpověděl John zachmuřeně, "je zřejmé, že na pevninu nevkročili,
že zahynuli ..
" Bídáci!" zvolal Glenarvan. "Jestli se mi jednou dostanou do rukou, pak se
jim pomstím za svou posádku .."

384

Glenarvanovy rysy ztvrdly bolestí. Po několik minut hleděl lord na nesmírnou
hladinu a snad ještě naposledy pátral po nějaké lodi mizící v dálce. Pak jeho pohled
změkl, Glenarvan se stal opět sám sebou a bez jediného slova nebo gesta vyrazil
tryskem na zpáteční cestu do Edenu.
Zbývalo vykonat jedinou povinnost: oznámit policii, co se zde stalo. To učinil
Glenarvan ještě téhož večera. Konstábl Thomas Banks stěží skrýval své uspokojení,
když sepisoval protokol. Byl prostě rád, že Ben Joyce a jeho banda jsou pryč.
A s ním se radovalo celé město. Trestanci opustili Austrálii, pravda, jen proto,
že spáchali nový zločin, ale hlavně, že zmizeli. Tato důležitá zpráva bylaokamžitě
zatelegrafována melbonrnským a sydneyským úřadům.
Když Glenarvan své prohlášení podepsal, vrátil se do hotelu Victoria. Smutně
strávili cestovatelé tento poslední večer. V myšlenkách bloudili po téhle zemi,kde
je potkala tak četná neštěstí. Vzpomínali na všechny ty plně oprávněné naděje,
s nimiž opouštěli mys Bernouilliho a jež tak krutě ztroskotaly u zátoky Twofold!
Paganel však byl horečně rozčilen. John Mangles ho pozoroval již od událostí
na řece Snowy a cítil, že zeměpisec chce i nechce mluvit. Nesčetněkrát ho zahrnul
otázkami, ale Paganel neodpovídal.
Toho večera se ho John cestou do pokoje otázal, proč je tak nervózní.
"Ale příteli," odpověděl Paganel vyhýbavě, "nejsem nervóznější než obvykle."
"Pane Paganele," odvětil John, "vy máte nějaké tajemství a to vás trápí!"
"Prosím vás, co chcete," zvolal zeměpisec a rozhodil ruce, "je to silnější než já!"
"Co je silnější než vy?"
"Radost na jedné a zoufalství na druhé straně."
"Vy jste zároveň šťastný i zoufalý?"
"Ano, šťastný i zoufalý proto, že jedeme na Nový Zéland."
"Máte snad nějakou stopu?" otázal se živě John Mangles. "Zachytil jste znovu
ztracenou stopu?"
"Ne, příteli! Z Nového Zélandu se člověk nevrací! Ale přesto .. vždyť znáte
lidskou povahu! Člověk doufá, dokud dýchá! A mým heslem je spiro, spero, dýchám,
a tedy doufám, což je nejkrásnější heslo na světě!"
.. ..


KAPITOLA II. DRUHÁ,

MINULOST ZEMĚ, DO NÍŽ VÝPRAVA JEDE
...


Příštího dne, 27. ledna, usadili se cestující Macquarie v přístřešku brigy. Will
Halley cestovatelkám nenabídl svou kabinu. Nebylo ani co stát o takovou zdvořilost,
neboť doupě bylo hodno svého medvěda.
V půl jedné za odlivu vypluli. loď doplula nad kotvu, která se jen stěží vytrhla
ze dna. Vál mírný jihozápadní vítr. Posádka zvolna spouštěla plachty. Pětičlenné
mužstvo pracovalo pomalu. Wilson chtěl pomoci, ale Halley ho okřikl, aby se ne míchal do věcí, po nichž mu nic není. Měl ve zvyku poradit si se vším sám a nepotře boval ani pomocníky, ani rádce.
To platilo zase na Johna, který se musel usmívat nad nemotorností některých
manévrů. Vzal zákaz na vědomí a rozhodl se, že zasáhne bez ohledu na to, je-li
k tomu oprávněn, jestliže neobratnost mužstva bude ohrožovat bezpečnost lodi.
Po jistém čase a po jisté námaze se však pěti námořníkům, pobízeným maste rovým klením, přece jen podařilo rozvinout plachty. Macquarie plula pod velkým
větrem s plachtami na levém boku, pod hlavními, košovými a brámovými plachtami.
pod brigaňtinou a kosatkami. Později byly napjaty i závětrovky a plachty korunnÍ.
Ale i pod takovým zesíleným plachtovím plula briga jen pomalu. Bylo to špatné
plavidlo -, dokonalý typ "škeble" -, neboť mělo oblou příď, bachraté boky a těž kou záď.
S tím se musili cestovatelé smířit. Naštěstí bude Macquarie i při tak špatné
plavbě za pět, nejvýš za šest dní v aucklandské rejdě.
V sedm hodin večer ztratili z dohledu australské pobřeží a maják edenského
přístavu. Moře bylo dosti neklidné a ztěžovalo plavbu. Briga těžce dopadala do
vlnových dolů. Cestovatelé cítili prudké otřesy a pobyt v přístřešku byl nepříjemný.
Nemohli však zůstat na palubě, protože silně pršelo. Byli tedy odsouzeni k přísnému
domácímu vězení.
Každý se nechával unášet svými myšlenkami. Hovořili jen málo. Nanejvýše
lady Helena a Mary Grantová prohodily několik slov. Glenarvan nemohl vydržet
na místě. Chodil sem a tam, kdežto major zůstával bez pohnutí. John Mangles
čas od času vyšel v Robertově doprovodu na palubu, aby se podíval na moře. A Paga nel si v koutě mumlal nějaká nesrozumitelná a nesouvislá slova.
O čem přemýšlel vážený zeměpisec? O Novém Zélandu, k němuž ho osud vedl.
V duchu si opakoval celé jeho dějiny a před očima mu vyvstávala minulost této
zlověstné země.
Bylovšak v jejích dějinách něco, nějaká událost, která by objeviteletěchto
ostrovů opravňovala pokládat je za kontinent?A mohl je takovým jménem
označovat dnešní zeměpisec nebo námořník?Jak vidíme, vracel se Paganel

386

neustále k pokusům o nový výklad listin. Byl tím posedlý jako nějakou utkvělou
představou.Po Patagonii a Austrálii se jeho představivost, podnícená jedním
slúvkem, upoutala na Nový Zéland. Ale jedna jediná maličkost ho v této věci
brzdila.
"Contin .. contin ..," opakoval, "to přece znamená continent!"


A znovu začal v myšlenkách sledovat mořeplavce, kteří prozkoumávali tyto dva
ostrovy australských moří.
13.prosince 1642 přistál u neznámých novozélandských břehů Holanďan
Tasman, když předtím objevil zemi Van Diemenovu. Několik dní se plavil podél
pobřeží a 17. prosince vpluly jeho lodi do široké zátoky, vyúsťující v úzký průliv
mezi oběma ostrovy.

387

Severní ostrov byl Ika-a-Maui, což je zélandské slovo a znamená "Muiho
ryba". Jižní ostrov byl Te-va-i-punamu, to jest "velryba dávající zelený nefrit".')
Abel Tasman vyslal na pevninu své čluny a ty se vrátily v doprovodu dvou
pirog, plných hlučících domorodců. Divoši byli střední postavy, měli žlutohnědou
kůži a silné, vyčnívající kosti, drsný hlas, černé vlasy, svázané na temeni po japon ském způsobu, a v nich vetknuté velké bílé pero.
Toto první setkání Evropanů s domorodci zdánlivě slibovalo, že dojde k trvalým
přátelským stykům. Avšak příštího dne, když jeden z Tasmanových člunů vyjel
zkoumat mořské dno, aby loď mohla zakotvit blíže u pobřeží, vrhlo se na člun
prudce sedm pirog, obsazených velkým počtem domorodců. Člun se převrhl na bok
a naplnil se vodou. Nálodní, který člunu velel, byl první zasažen do prsou hrubě
přitesaným kopím. Padl do moře. Z šesti jeho druhů byli čtyři zabiti. Zbývající dva
a nálodní doplavali k lodím a mohli být zachráněni.
Po této krvavé příhodě Tasman odplul. Omezil svou pomstu jenom na to, že
dal na domorodce vypálit několik salv z pušek, jež pravděpodobně nikoho nezasáhly.
Když opustil zátoku, které už zůstalo jméno zátoka Vraždění, plul na sever podél
západního pobřeží a 5. ledna zakotvil u Severního mysu. Nemohl se však na tomto
místě zásobit vodou, a to jak pro prudký příboj, tak pro nevraživost domorodců.
Navždytedy opustil tyto země, jež pojmenoval Staten-Land. to jest zeměStavů,
na počest holandských Generálních stavů.
Holandský mořeplavec se totiž domníval, že náležejí ke stejnojmenným ostro vům objeveným na západ od Ohňové země, na jižním cípu Ameriky. Byl přesvěd čen, že objevil "velký jižní kontinent".

Ale, říkal si Paganel, to, co mohl nazývat "kontinentem mořeplavec ze sedm náctého století, nemohl tak nazývat mořeplavec ze století devatenáctého! Takovou
mýlku nelze připustit! Ne, musí zde být nějaký jiný háček!
Více než celé století zůstal Tasmanův objev v zapomenutí a Nový Zéland jako
by už ani neexistoval, když na něj na 35o37' jižní šířky narazil francouzský moře plavec Surville. Zprvu si nemohl na domorodce stěžovat. Zdvihly se však neoby čejně prudké větry, propukla bouře a při ní byla šalupa s nemocnými členy výpravy
vržena na břeh zátoky Útočiště. Tam Francouze pohostinně přijal náčelník jmé nem Nagi-Nui a ve vlastní chýši se ujal jejich léčení. Všechno bylo v pořádku až
do okamžiku, kdy byl Survillovi ukraden jeden člun. Surville ho marně požadoval
zpět a domníval se, že musí za tuto krádež potrestat celou vesnici, a také ji zapálil,
Byla to strašná a nespravedlivá pomsta a nelišila se od krvavých represálií, jichž se
měl stát Nový Zéland dějištěm.
6. října 1769 vstoupil na břehy ostrova slavný Cook. Zakotvil v zátoce Taueroa
se svou lodí Endeavour a snažil se získat domorodce přívětivostí. Ale nejprve je
nutno lidi mít, aby se s nimi vůbec mohlo jednat. Cook neváhal chytit dva nebo

* ) Později bylo zjištěno, že domorodé jméno celého Nového Zélandu je Te-ika-Maui. Te-va-i-punamu
označuje jenom určité místo na střednim ostrově. (Pozn. aut.)

388

tři domorodce a v zajetí jim násilím vnutit svou dobročinnost. Když zahrnul domo rodce dary a laskavostmi, poslal je zpátky na zem. Zakrátko se jejich vyprávěním
dalo svést několik domorodců. Přišli pak na palubu dobrovolně, aby provedli s Evro pany výměnné obchody. Po několika dnech zamířil Cook do zálivu Hawkeova,
rozlehlého zářezu do pobřeží severního ostrova. Tam se octl tváří v tvář bojechtivým,



řvoucím a vyzývavým domorodcům. Šli ve svých projevech tak daleko, že je moře plavci musili utišit ranou z děla.
20. října zakotvil Endeavour v zátoce Tokomaru, kde žilo dvě stě pokojných
obyvatel. Botanikové výpravy mohli provést v zemi plodné bádání a domorodci
je vozili na břeh ve vlastních pirogách. Cook navštívil dvě vesnice, chráněné ohra dami, náspy a dvojitými příkopy, jež svědčily o značných znalostech v opevňování.
389

Nejdůležitější z těchto pevnůstek ležely na skále, z níž se za přílivu stával skutečný
ostrov; a více než ostrov, neboť vody ji nejenom obklopovaly, nýbrž valily se i pod pří rodním obloukem, vysokým šedesát stop, na němž spočívala tato nepřístupná "pá".
Pět měsíců bohatě doplňoval Cook své materiály množstvím místních zvláštností,
domácích rostlin, etnografických i etnologických dokumentů a 31. března opustil
Nový Zéland, když ještě předtím pojmenoval svým jménem úžinu dělící oba ostrovy.
Měl se tam vrátit při svých pozdějších cestách.
V roce 1773 se velký námořník skutečně znovu objevil v zálivu Hawkeově.
A byl zde nepřátelsky přivítán.
Cook navštívil i při své třetí cestě tyto země, neboť k nim měl zvláštní náklonnost
a chtěl doplnit jejich vodopisnou mapu. Naposledy je opustil 25. února roku 1777.
V roce 1791 se na dvacet dní zastavil v ponuré zátoce Vancouver, avšak bez
užitku pro přírodopis a zeměpis. V roce 1793 zamapoval d'Entrecasteaux dvacet pět
mil pobřeží v severní části Ika-a-Maui. Krátce zde pobyli kapitáni obchodního loďstva
Hausen a Dalrympe, později Baden, Richardson a Moody; doktor Sauvage zde při
pětinedělním pobytu nasbíral zajímavé podrobnosti o mravech Novozélanďanů.
Téhož roku 1805 vstoupil synovec náčelníka kmene Rangi-hu, bystrý Dua-Tara,
na loď Argo, kotvící v zátoce Ostrovů pod velením kapitána Badena.
Příběhy Dua-Tary se možná stanou námětem eposu nějakého maorského
Homéra. Jsou plny neštěstí, křivd a ukrutností. Za dobré služby se evropští koloni zátoři odměňovali nebohému domorodci surovostmi a krádežemi.Jakou si asi
musil učinit představu o lidech, kteří si říkají civilizovaní! Byl zavezen do Londýna.
Tam se stal nejposlednějším námořníkem, hromosvodem posádek. Nebýt reverenda
Marsdena, byl by podlehl útrapám. Mladý divoch Marsdena zaujal. Viděl u Maora
zdravý úsudek,dobrou povahu a neobyčejnou jemnost,vlídnost a přívětivost.
Marsden dal svému chráněnci pro jeho otčinu několik pytlů obilí a zemědělských
nástrojů. Těchto pár zavazadel lidé domorodci ukradli. Nové útrapy a neštěstí
čekaly nebohého Dua-Taru až do roku1814, kdy se konečně navrátil do země
svých předků. Chystal se sklidit plody tak četných nehod, ale ve věku dvaceti
osmi let sklátila ho smrt ve chvíli, kdy se chystal obrodit krvavý Zéland. Tato
nenahraditelná ztráta nepochybně zdržela civilizaci země na dlouhá léta. Nic ne může nahradit bystrého a dobrého člověka, v jehož srdci se pojí láska k dobru
s láskou k vlasti!
Až do roku 1816 byl Nový Zéland opuštěn. V tom roce Thompson, v roce 1817
Lidiard Nicholas a v roce 1819 Marsden procestovali různé části obou ostrovů a v roce
1820 strávil zde kapitán osmdesátého čtvrtého pěšího pluku Richard Cruise deset
měsíců, jež vynesly vědě hluboká studia o zdejších mravech.
V roce 1824 se na čtrnáct dní zastavil v zátoce Ostrovů Duperrey, velící lodi
Coquille, a mohl říci o domorodcích jenom samoů chválu.
Po něm se v roce 1827 musila anglická velrybářská loď Mercury bránit proti
loupežím a vraždám. Téhož roku byl nejpřátelštějším způsobem při dvou zastávkách
přijat kapitán Dillon.

390

V březnu 1827 mohl velitel Astrolabe slavný Dumont d'Urville strávit bez obav
a beze zbraní několik nocí na zemi mezi domorodci, vyměňovat s nimi dary a písně,
spát v chýších a nerušeně provádět důležité mapovací práce, z nichž vznikly pře krásné mapy, uložené v námořním archívu.
Naproti tomu anglická briga Hawes pod velením Johna Jamese, která přistála
následujícího roku v zátoce Ostrovů a zamířila k Východnímu mysu, zakusila četná
příkoří od věrolomného náčelníka jménem Enararo. Několik Angličanů skončilo
strašlivou smrtí.
Z těchto protichůdných událostí, z těch střídavých projevů mírnosti a bar barství je nutno usoudit, že ukrutnosti Novozélanďanů byly velmi často jenom
odvetou. Dobré nebo špatné zacházení záviselo na dobrých nebo špatných kapitá nech. Jistěže se domorodci dopustili několika neoprávněných útoků, ale většinou
šlo o pomstu, kterou vyprovokovali sami Evropané, a trest pak bohužel dopadal na
ty, kteří si ho nezasloužili.
Po ,d'Urvillovi doplnil etnografii Nového Zélandu odvážný badatel, který dvacet krát procestoval celý svět, kočovník, bohém vědy, Angličan Earle. Navštívil ne známé části obou ostrovů, osobně si na domorodce nemohl nijak stěžovat, ale byl
často svědkem lidojedských výjevů.
O tom se přesvědčil roku 1831 i kapitán Laplace, když kotvil v zátoce Ostrovů.
Boje byly tehdy mnohem nebezpečnější, protože divoši se naučili s obdivuhodnou
přesností ovládat střelné zbraně. A tak se kdysi kvetoucí a obydlené kraje Ika-a-Maui
změnily v úplné pustiny. Celé kmeny zmizely.
Zélanďané nejsou Australané, neprchají před evropským vpádem, ale stavějí
se na odpor, brání se, nenávidí dobyvatele a dnes je žene do boje proti anglickým
přistěhovalcům nesmiřitelná nenávist. Rozhoduje se o budoucnosti těchto ostrovů.
Podle toho, komu bude přát válečné štěstí, otevře se před ostrovy okamžitá civilizace,
anebo hluboké, celá století trvající barbarství.
Tím způsobem si tedy Paganel, jehož mozek netrpělivě a horečně pracoval,
zopakoval v duchu dějiny Nového Zélandu. Avšak v těchto dějinách nic neoprav ňovalo k tomu, označovat slovy "kontinent" tyto kraje, skládající se ze dvou ostrovů;
a i když kterési slovo listin podnítilo učencovu obrazotvornost, ty dvě slabiky contin
mu neúprosně bránily v jejich novém výkladu.
.. ..



KAPITOLA III. TŘETÍ,

KRVAVÉ DĚJINY NOVÉHO ZÉLANDU
...


31. ledna, čtyři dni po odjezdu, neurazila Macquarie ještě ani dvě třetiny oceánu
mezi Austrálií a Novým Zélandem. Will Halley se příliš nestaral o rychlost lodi,
nezáleželo mu na tom. Bylo ho málo vidět, ale na to by si byl nikdo ani v nejmenším
nestěžoval. Nikdo by byl neměl nic proti tomu, že trávil všechen svůj čas v kabině,
kdyby se byl neotesaný master každého dne neopíjel džinem nebo brandy. Halleyovi
námořníci to ochotně dělali po něm, a tak snad ještě žádná loď nebyla ponechána
náhodě tolik jako Macquarie ze zátoky Twofold.
Halleyova neomluvitelná neodpovědnost nutila Johna Manglese, aby byl neustále
ve střehu. Nejednou musili Mulrady a Wilson narovnat kormidlo, když se briga
začala prudce natáčet a klonit na bok. Často pak zakročoval Will Halley a zasypával
oba námořníky spoustou nadávek. Ti už ztráceli trpělivost a byli by se na opilce
nejraději vrhli a zavřeli ho na zbytek cesty do podpalubí. Ale John Mangles jim
v tom bránil a mírnil jejich hněv: třebaže s jistým sebezapřením.
Přesto mu situace na lodi dělala starosti. Nechtěl však znepokojovat Glenarvana
a promluvil o tom tedy jenom s majorem a Paganelem. Mac Nabbs Johnovi mezi
jiným radil k témuž, co chtěli učinit Mulrady a Wilson.
"Johne, budete-li pokládat takové opatření za vhodné," řekl Mac Nabbs, "ne smíte ani okamžik váhat převzít velení, nebo chcete-li, řízení lodi. Ten opilec se
zase stane pánem na své lodi, až nás vysadí v Aucklandu, a pak se s ní může utopit,
když se mu to bude líbit."
"Samozřejmě, pane Mac Nabbsi," odpověděl John, "a to také udělám, když to
bude nevyhnutelně nutné.Pokud jsme na širém moři, stačí trochu dohlédnout.
Moji námořníci a já neopouštíme palubu. Nepřijde-li však ten Will Halley k rozumu,
až se přiblížíme k pobřeží, pak budu ovšem na velkých rozpacích."
"Nemohl byste stanovit směr cesty?" otázal se Paganel.
"To by bylo těžké," odpověděl John. "Věřil byste, že na palubě není ani ná mořní mapa?"
"Opravdu?"
"Opravdu,Macguarie přepravuje zboží jenom mezi Edenem a Aucklandem
a ten Will Halley se zde natolik vyzná, že neprovádí žádná měření."
"To si asi myslí," odpověděl Paganel, "že jeho loď už zná cestu a že se řídí
úplně sama."
„Prosím vás," odtušil John Mangles, „nevěřím na lodi, které se řídí samy,
a bude-li Will Halley opilý, až bude loď přistávat, dostane nás do velkých ne snází."
"Doufejme," řekl Paganel, "že se mu vrátí rozum, až uvidí zem."

392

" Nemohl byste v případě potřeby," otázal se Mac Nabbs, "dopravit Macquarii
do Aucklandu sám?"
"Bez mapy této části pobřeží je to nemožné. Jsou zde velmi nebezpečná úskalí.
Je tu mnoho malých, nepravidelných a křivolakých fjordů jako v Norsku. Jsou zde
četné útesy a člověk je musí dobře znát, chce-li se jim vyhnout. I nejdůkladnější loď by



byla ztracena, kdyby kýlem narazila na tato skaliska, skrytá několik stop pod vodou."

"A v takovém případě," řekl major, "může se posádka zachránit jenom na
pobřeží?"
"Ano, pane Mac Nabbsi, bude-li na to čas."

"Krutá vyhlídka ," odpověděl Paganel."Vždyť novozélandské pobřeží není
pohostinné a nebezpečí je právě tak velké na souši jako na moři!"

393

"Máte na mysli Maory, pane Paganele?" otázal se John Mangles.
"Ano, příteli. Jsou pověstní po celém Indickém oceáně. Zde nejde o bázlivé
Australany, ale o bystré a krvelačné kmeny lidojedů, od nichž nelze očekávat žádné
slitování."
"Kdyby byl tedy kapitán Grant ztroskotal na pobřeží Nového Zélandu," řekl
major, "nedoporučoval byste, abychom po něm podnikli pátrání?"
"Na pobřeží ano," odpověděl zeměpisec, "protože tam bychom snad mohli
nalézt stopy po Britannii, ale ve vnitrozemí ne, to by bylo zbytečné. Každý Evropan,
který se odváží do těchto neblahých končin, padne do rukou Maorů a každý zajatec
Maorů je ztracen. Měl jsem své přátele k tomu, aby se vydali přes pampy, aby pro cestovali Austrálii, ale nikdy bych je nezavedl na stezky Nového Zélandu. Kéž
bychom nepadli do rukou zdejších ukrutných domorodců!"
Paganelovy obavy byly více než oprávněné. Nový Zéland má strašlivou
pověst a ke každé události spojené s jeho prozkoumáním lze připojit nějaké krvavé
datum.
Dlouhý jeseznam mučedníkůz řad mořeplavců.Nejprvezde bylo zabito
a snědeno pět Tasmanových námořníků. Po něm čekal týž osud kapitána Tuckneyho
a celou posádku jeho šalupy. Ve východní části Foveauxovy úžiny nalezlo smrt
z rukou domorodců i pět rybářů ze Sydney-Cove. Je nutno uvést ještě čtyři muže
ze škuneru Brothers, kteří byli zavražděni v přístavu Molineux, několik vojáků
generála Gatese a tři zběhy z Mathildy, než dojdeme k přesmutně proslavenému
jménu kapitána Mariona Du Fréna.
11. května 1772, po první Cookově cestě, zakotvil v zátoce Ostrovů francouzský
kapitán Marion s lodí Mascarin a Castries, které velel kapitán Crozet. Pokrytečtí
Novozélanďané přijali příchozí nejlepším způsobem.Tvářili se dokonce bázlivě
a bylo třeba darů, úsluh, každodenního sbratřování a dlouhých přátelských styků,
než zdomácněli na palubě.
Jejich náčelník, chytrý Takuri, náležel, můžeme-li věřit Dumontd'Urvillovi,
ke kmeni Vangaroa a byl příbuzný domorodce, který byl dva roky před příjezdem
kapitána Mariona zrádně unesen Survillem.
V zemi, kde čest každému Maorovi přikazuje, aby potupu smyl krví, nemohl
Takuri zapomenout na křivdu spáchanou na jeho kmeni. Trpělivě čekal na příjezd ně jaké evropské lodi, promyslil svou pomstu a vykonal ji s ukrutnou chladnokrevností.
Nejprve Takuri předstíral, že se Francouzů bojí, ale ani pak neopominul nic,
čím by je mohl ukolébat v šálivém bezpečí. Jeho druhové i on strávili nejednu noc
na palubě lodí. Přinášeli na ně vzácné ryby. Jejich dcery a ženy přicházely s nimi.
Zakrátko se dověděli jména důstojníků a ty pak zvali k návštěvě do svých vesnic.
Marion a Crozet se nechali zlákat takovou příležitostí a tak procestovali celé pobřeží,
obydlené čtyřmi tisíci obyvatel. Domorodci vybíhali mořeplavcům vstříc a snažili
se v nich vzbudit naprostou důvěru.
Kapitán Marion přistal v zátoce Ostrovů, protože měl v úmyslu vyměnit na
Castries stěžňoví, silně poškozené za nedávné bouře. Prozkoumal tedy vnitrozemí

394

a 23. května objevil osm kilometrů od pobřeží nádherný les, dostupný ze zátoky
vzdálené čtyři kilometry od obou lodí.
Tam byla vybudována osada, kde dvě třetiny mužstva, opatřené sekyrami
a ostatním nářadím, porážely stromy a upravovaly cesty vedoucí k zátoce. Pak
byla zřízena ještě dvě další stanoviště, jedno na ostrůvku Motu-Aro uprostřed
přístavu, kam byli převezeni nemocní členové výpravy, kováři a lodní bednáři,
a druhé na pobřeží oceánu, šest kilometrů od lodí. To udržovalo spojení s táborem
tesařů.,Na obou těchto stanovištích pomáhali námořníkům při nejrůznějších pracích
zdatní a ochotní domorodci.
Do té doby však kapitán Marion zachovával přece jen jistá bezpečnostní opatření.
Divoši nepřicházeli na palubu nikdy se zbraněmi a čluny odjížděly na zem vždycky
velmi dobře vyzbrojeny. Ale Marion a jeho nejdůvěřivější důstojníci se dali zaslepit
chováním domorodců a velitel vydal rozkaz, aby čluny odjížděly nyní už bez vý zbroje. Přesto se kapitán Crozet pokoušel Mariona přesvědčit, aby odvolal tento
rozkaz. Nepodařilo se mu to.
Tehdy se úslužnost a oddanost domorodců ještě zdvojnásobila. Jejich náčel níci žili s důstojníky v naprostém přátelství. Mnohokrát přivedl Takuri na palubu
svého syna a nechal ho spát v kajutách. 8. června byl Marion při slavnostní návštěvě
na zemi prohlášen za "velikého náčelníka" celé země a na znamení této hodnosti mu
byla vetknuta do vlasů čtyři bílá pera.
Třiadvacet dní tak uplynulo od příjezdu lodí do zátoky Ostrovů. Práce na stěž ňoví zdárně pokračovaly; měchy s vodou byly naplňovány u pramene na Motu-Aro.
KapitánCrozet osobně řídil práci na stanovišti tesařů a zdálo se už, že dílo bude
úspěšně dokončeno.
12.června za svítání byl přichystán člun pro rybářskou výpravu v okolí Taku riovyvesnice. Marion nastoupil do člunu se dvěma mladými důstojníky Vaudri courtem a Lenouxem, plavčíkem, lodním zbrojířem a dvanácti námořníky. Takuri
a pět dalších náčelníků je doprovázelo. Nic nenasvědčovalo tomu, že šestnáct z těch
sedmnácti Evropanů čeká strašlivá záhuba.
Člun odrazil, zamířil k zemi a zanedlouho se ztratil oběma lodím z dohledu.
Večer se kapitán Marion nevrátil na palubu. Nikoho to nezneklidňovalo. Všichni
předpokládali, že se rozhodl navštívit tesařské stanoviště a strávit tam noc.
Příštího dne se vypravil člun z Castries jako obvykle pro vodu na ostrov Motu -A-ro. Vrátil se na palubu bez úhony.
V devět hodin zpozoroval strážný z Mascarinu, že v moři plave k lodím téměř
již vyčerpaný člověk. Člun mu vyplul na pomoc a dopravil ho na palubu.
Byl to Turner, jeden z lidí kapitána Mariona. Byl raněn do boku dvěma ranami
kopí a vracel se jediný ze sedmnácti lidí, kteří včera opustili palubu.
V krátkosti pak pověděl všechny podrobnosti strašného dramatu.
Člun nešťastného Mariona přistal u vesnice v sedm hodin ráno. Divoši spěchali
návštěvníkům radostně vstříc. Přenášeli důstojníky a námořníky na břeh na ramenou,
protože Evropané se nechtěli při vystupování umáčet. Pak se Francouzové rozptýlili.

396



V zápětí se na každého z nich vrhlo deset divochů, vyzbrojených kopími, pali cemi a kyji, a povraždili je. Námořníku Turnerovi, zraněnému dvěma ranami kopím,
podařilo se uprchnout a skrýt se v houští. Odtamtud byl svědkem hrůzných výjevů.
Turner se nepozorován vrhl do moře a téměř umíraje byl zachráněn člunem
z Mascarinu.


Tato událost vyděsila posádky obou lodí. Rozlehl se výkřik pomsty. Ale než
budou moci pomstít mrtvé, musí zachránit živé. Na zemi byla tři stanoviště a ta
byla obklopena tisíci krvelačných lidojedů.
Protože kapitán Crozet, který strávil noc na tesařském stanovišti, nebyl pří tomen, provedl nejnutnější opatření první lodní důstojník Duclesmeur. Z Mascarinu
byl vypraven člun s důstojníkem a oddílem vojáků. Důstojník měl především po
397

skytnout pomoc tesařům. Vyrazil, plul podél pobřeží, spatřil tam člun kapitána
Mariona, vytažený na břeh, a vystoupil.
Kapitán Crozet nebyl na palubě, jak již bylo řečeno, a proto nevěděl o krve prolití vůbec nic, když náhle kolem druhé hodiny odpoledne spatřil přicházející
oddíl. Tušil, že se něco stalo. Vyšel jim vstříc a dověděl se o všem. Zakázal, aby
se o tom nikdo před jeho druhy nezmiňoval, protože nechtěl,abypodlehli
panice.
Divoši obsadili ve skupinách všechny výšiny. Kapitán Crozet dal odnést důležité
nástroje, ostatní zakopal, zapálil čluny a se šestnácti muži se vydal na ústup.
Domorodci ho následovali s voláním: "Takuri mate Marion!"')Doufali, že
poděsí námořníky, když jim vyzradí smrt jejich velitele. Námořníci se však rozhořčili
a chtěli se vrhnout na bídné domorodce. Kapitán Crozet je stěží udržel.
Urazili osm kilometrů. Oddíl dospěl na břeh a nastoupil do člunů i s lidmi
z druhého stanoviště. Po celou tu dobu seděli divoši na zemi a nehýbali se. Když
však čluny vypluly na moře, začalo létat kamení. Čtyři námořníci, dobří střelci,
okamžitě skolili všechny náčelníky, což vyvolalo u domorodců velké překvapení,
neboť neznali účinky střelných zbraní.
Kapitán Crozet připlul k Mascarinu a okamžitě vyslal na ostrov Motu-Aro
člun. Na ostrově se usadil oddíl vojáků a nemocní byli převezeni na palubu.
Příštího dne byl poslán na stanoviště jako posila další oddíl. Bylo nutno vyčistit
ostrov od divochů, protože na něm znamenali stálé nebezpečí, a pokračovat v plnění
měchů vodou. Vesnice na Motu-Aro měla tři sta obyvatel. Francouzové na ně za útočili. Šest náčelníků bylo zabito, zbytek domorodců rozprášen bodáky a vesnice
zapálena.
Castries se však nemohl vydat na moře bez stěžňoví, a proto Crozet, když byl
nucen zřeknout se stromů z cedrového lesa, musil zhotovit stěžně z nástavců. Zásobo vání vodou pokračovalo.
Uplynul měsíc. Divoši podnikli několik pokusů, aby se znovu zmocnili ostrova
Motu-Aro, ale nepodařilo se jim to. Když se jejich pirogy dostaly na dostřel lodi,
rozbíjeli je Evropané ranami z děla.
Konečně byly všechny práce hotové. Zbývalo ještě zjistit, zdali některý ze
šestnácti nešťastníků nepřežil krveprolití, a mrtvé pomstít. Do Takuriovy vesnice
se vypravil člun s početným oddílem důstojníků a vojáků. Věrolomný a zbabělý
náčelník uprchl v plášti velitele Mariona, jakmile se člun přiblížil. Všechny chýše
ve vesnici byly pečlivě prohledány. V náčelníkově chýši byla nalezena lebka nedávno
zabitého člověka. V košili se zkrvaveným límcem byla rozpoznána košile Marionova,
dále šaty a pistole mladého Vaudricourta, zbraně z člunu a cáry dalších šatů.
Tyto nezvratné důkazy vražd byly sebrány a lidské pozůstatky šetrně pohřbeny.
Pak byly zapáleny vesnice Takuriova a Piki-Orova, neboť Piki-Ore byl Takuriovým
spoluviníkem.14. července 1772 opustily obě lodi neblahá místa.

') Takuri zabil Mariona. (Pozn. aut.)
'398


Tak došlo k neštěstí, na něž nesmí nikdy zapomínat žádný cestovatel vystupu jící na břehy Nového Zélandu. Jenom neprozřetelný kapitán nedbá na tuto vý strahu. Novozélanďané jsou věrolomní a kanibalští. Také Cook se o tom přesvědčil
při své druhé cestě v roce 1773.
Člun jedné z jeho lodí, na níž velel kapitán Fueaux, vypravil se 17.. prosince
na břeh pro divokou zeleninu a už se nevrátil. Kapitána Fueauxe to znepokojilo
a poslal poručíka Burneyho, aby po něm pátral. Když Burney přibyl k místu,
kde člun přistal u břehu, spatřil, jak říká, "takový obraz ukrutenství a barbarství,
že se člověk hrozí o něm hovořit; hlavy, plíce a vnitřnosti několika našich lidí zde
ležely rozházeny po písku a nablízku okusovala smečka psů ještě další jejich po zůstatky".
Abychom uzavřeli tuto krvavou listinu, musíme se ještě zmínit o lodi Brothers,
která byla přepadena Novozélanďany v roce 1815, a o celé posádce Boyda s kapi tánem Thompsonem, jež byla povražděna v roce 1820. A konečně 1. března 1829
vyplenil ve Walkitaa náčelník Enararo anglickou brigu Hawes ze Sydney. Jeho horda
povraždila několik námořníků.
Takovou zemí byl Nový Zéland, k takové zemi plula Macquarie se svou zaostalou
posádkou a s kapitánem opilcem.
.. ..



KAPITOLA IV. ČTVRTÁ,

úSKALÍ
...


Nepříjemná plavba však stále ještě nekončila. 2. února, tedy šest dní po vyplutí,
Macquarie dosud nespatřila aucklandské břehy. Vítr byl sice příznivý a vytrvale
vanul od jihozápadu, ale proudy brigu brzdily, takže se sotva pohybovala vpřed.
Drsné a neklidné moře zmítalo lodními boky; žebra brigy praskala a loď se s ná mahou zvedala z vlnových dolů. Protože měla špatně přitažené spodní i čnělkové
úpony a stěhy, mělo stěžňoví vůli a při každém nárazu vln se prudce rozkymácelo.
Naštěstí Will Halley příliš nespěchal a neplul pod plnými plachtami. Jinak
by se byly všechny stěžně vyvrátily. John Mangles tedy doufal, že tato mizerná
kocábka dopluje do přístavu bez nehody. Jenom ho mrzelo, že jeho druhové mají na
palubě brigy takové nepohodlí.
Ale ani lady Helena, ani Mary Grantová si na nic nenaříkaly, přestože musily
být pro trvalý déšť stále jenom v přístřešku. Tam bylo při nedostatku vzduchu
a otřesech lodi velmi nepříjemně. Obě ženy proto vycházely občas na palubu a vy držely tam přes všechnu nepohodu až do chvíle, kdy je prudké nárazy vichřice donu tily vrátit se opět dolů. Sestupovaly pak zpátky do úzké místnosti, která se hodila
spíše ke skladování zboží než k ubytování cestujících, a zejména cestovatelek.
Naši přátelé se snažili obě ženy nějak rozptýlit. Paganel se pokoušel zkrátit
dlouhou chvíli vyprávěním, ale nedařilo se mu to. Na všechny působil tento bludný
návrat tíživým dojmem. Jak zeměpiscovy přednášky o pampách nebo o Austrálii
kdysi všechny zajímaly, tak je nyní jeho výklady o Novém Zélandu nechávaly
lhostejnými a chladnými. Nehledě k tomu, že k této zemi se zlověstnými letopisy
jeli bez jakéhokoliv zájmu, proti vlastní vůli, jenom z nevyhnutelnosti.
Ze všech cestujících Macquarie byl v nejžalostnějším stavu Glenarvan. V pří střešku ho bylo málo vidět. Nemohl vydržet na místě. Jeho vznětlivá, předrážděná
povaha nesnesla těsné vězení mezi čtyřmi stěnami. Ve dne v noci, nedbaje na přívaly
deště a mořských vln, prodléval na palubě, kde se hned opíral o zábradlí, hned
horečně přecházel z místa na místo. Jeho oči bez ustání pátraly v prostoru. Sotvaže
se na okamžik vyjasnilo, tvrdošíjně se rozhlížel dalekohledem. Jako kdyby se těch
němých vln dotazoval. Nejraději by byl jediným pohybem roztrhl mlhu a nakupené
páry zakrývající obzor. Nemohl se smířit s osudem a v jeho tváři se zračila palčivá
bolest. Glenarvan byl činorodý muž, do té doby šťastný a mocný. A nyní moc i štěstí
naráz pominuly.
John Mangles ani na okamžik lorda neopouštěl a po jeho boku snášel všechnu
slotu. Toho dne prozkoumával Glenarvan zvlášť zarputile každé místo obzoru, kdekoli
se jen roztrhla mlha. John k němu přistoupil:

"My lorde, hledáte zem?" otázal se ho.

400

Glenarvan zavrtěl zamítavě hlavou.
„Přesto se jistě nemůžete už dočkat," pokračoval mladý kapitán, „kdy opustíme
tuhle brigu. Před šestatřiceti hodinami jsme už měli spatřit aucklandský maják."
Glenarvan neodpovídal. Stále se rozhlížel a celou minutu zůstal stát s daleko hledem zamířeným k obzoru na návětrné straně lodi.
„Země není v tuto stranu," řekl John Mangles. „Měl byste hledat spíš po
pravém boku."
„Proč, Johne?" odpověděl Glenarvan. „Zem já nehledám!"
„Co tedy, mylorde?"
„Svou jachtu! Svého Duncana!" odpověděl Glenarvan hněvivě. "Musí tam
někde v těch místech být, tam někde číhá na lodi a pluje za svým pirátským ře
meslem! Tam, Johne, tam musí být, někde mezi Austrálií a Novým Zélandem, a já
mám tušení, že se s ním setkáme!"
„Jen to ne, mylorde!"
„Proč, Johne?"
"Mylorde, nesmíte zapomínat na naše postavení! Co bychom si počali na této
brize, kdyby nás začal pronásledovat Duncan? Ani uprchnout bychom nemohli!"
"Uprchnout, Johne?"
"Ano, mylorde! Marně bychom se o to snažili! Chytili by nás, byli bychom vydáni
těm bídákům na milost a nemilost, a Ben Joyce už dokázal, že se neleká žádného zlo činu. O svůj život se nestrachuji! Bránili bychom se do posledního dechu! Dobrá! Ale
co ,pak? Pomyslete na lady Glenarvanovou, mylorde, na Mary Grantovou!"
"Nebohé ženy!" zamumlal Glenarvan. „Johne, osud mě zkrušil a někdy se mě
zmocňuje zoufalství. Zdá se mi, že nás čekají ještě další rány, že vše se spiklo proti
nám! Bojím se!"
"Vy, mylorde?"
"Ne o sebe, Johne, ale o své a zároveň i o tvé nejdražší!"
"Buďte bez obav, mylorde," odpověděl mladý kapitán. „Není se už čeho obá vat! Macquarie pluje pomalu, ale pluje. Will Halley je člověk zaostalý, ale jsem
tady já, a když se mi bude zdát, že by bylo pro nás nebezpečné přiblížit se k souši,
zavedu loď zpátky na moře. Z této strany nám tedy nehrozí přílišné nebo snad
vůbec žádné nebezpečí. Ale pokud jde o setkání s Duncanem, tu není o co stát,
a když už se snažíte jachtu vypátrat, pak se o to starejte raději proto, abychom se
jí vyhnuli, abychom před ní uprchli!"
John Mangles měl pravdu. Setkání s Duncanem by znamenalo konec Macquarie.
A bylo se co obávat takového setkání ve zdejších uzavřených mořích, kde mohou
piráti provádět své rejdy bez nejmenšího nebezpečí! Ale toho dne se jachta zatím
neobjevila a šestá noc po vyplutí ze zátoky Twofold nadešla, aniž se obavy Johna
Manglese splnily.
Měla to být strašná noc. V sedm hodin nastala tma takřka znenadání. Nebe
bylo velmi zatažené. Na Willa Halleyho zapůsobil námořnický instinkt, silnější než
opilcova otupělost. Vyšel ze své kajuty, mnul si oči a pokyvoval svou ryšavou hlavou.
Potom se hluboce nadechl vzduchu, tak jako by se jiný důkladně napil studené vody,
aby vystřízlivěl, a prohlédl si stěžňoví.
Vítr sílil, a protože se stočil o celý čtvrtkruh k západu, vál nyní přímo k novo zélandskému pobřeží.
Will Halley přivolal se spoustou nadávek své lidi, dal přitáhnout brámové
plachty a připravit plachtoví na noc. John Mangles jeho počínání v duchu schva loval. Nestál o hovor s hrubým námořníkem. Avšak ani on, ani Glenarvan neopustili
palubu. Po dvou hodinách se zdvihl silný vítr. Will Halley dal ubrat košové plachty
k spodnímu pásu. Pro pět mužů by to byla těžká práce, kdyby Macquarie neměla
dvojitá ráhna podle amerického vzoru. Stačilo proto spustit hořejší ráhno, aby se
košová plachta co nejvíce zmenšila.

402

Uplynuly dvě hodiny. Moře se bouřilo. Macquarie se otřásala tak mocně, až se
zdálo, že její kýl naráží na skály. Nic takového se sice nestalo, ale těžké boky lodi
se jen ztěžka zdvihaly na vlny, které se valily na palubu v celých spoustách. Člun
zavěšený na krákorcích nad levým bokem lodi se utrhl a zmizel.
Johnu Manglesovi dělalo moře ustavičné starosti. Pro každou jinou loď by
byly takové celkem málo nebezpečné vlny hračkou. Ale u jejich těžké brigy hrozilo
nebezpečí,že by vlna mohla zaplavit příď.Kdykoli se přes palubu převa lila větší vlna, byla paluba plná vody. Voda totiž nestačila bočními odtoky dosti
rychle vytéci a loď se mohla zatopit. Nejmoudřejší bylo pro jistotu prorazit se kyrou brlení, aby voda mohla snáze odtékat. Ale Will Halley odmítl učinit takové
opatření.
Avšak Macquarii hrozilo mnohem větší nebezpečí a tomu bezpochyby nebylo
možno předejít.
Kolem půl dvanácté zarazil Johna Manglese a Wilsona, kteří stáli na závětrné
palubě, neobvyklý lomoz. John uchopil námořníka za ruku.
" Příboj!" pravil.
"Ano," odpověděl Wilson. "Vlny se tříští o skaliska."
"šest set metrů od nás, že, víc ne
" Víc ne! To je země!"
John se vyklonil přes zábradlí, přehlédl temné vlny a křikl:

"Sondu, Wilsone sondu!"
Master stál na přídi a patrně neměl ani potuchy, kde je. Wilson uchopil provaz
od sondy stočený v kádi a vyskočil na lešnici přídních úpon. Vrhl olovnici do moře;
provaz mu klouzal mezi prsty. Na třetím uzlu se olovnice zastavila.
" Tři sáhy!" zvolal Wilson.
"Kapitáne," řekl John, když přiběhl k Willovi Halleymu, "jsme nad úskalím."
Je lhostejné, zdali John viděl, jak Halley pokrčil rameny, nebo ne. Vrhl se
však ke kormidlu a stočil je po větru, kdežto Wilson pustil sondu a táhl za zvratičky
hlavní košové plachty, aby loď udělala kličku. Námořník u kormidla, který byl prudce
odstrčen, nechápal, proč ten náhlý útok.
" K návětrným zvratičkám! Pouštěj! Pouštěj!" křičel mladý kapitán a mané vroval tak, aby se loď dostala z útesů.
Za půl minuty proplul pravý bok brigy těsně kolem skalisk a přes hlubokou tmu
zahlédl John ječící čáru bělající se čtyři sáhy od lodi.
V tom okamžiku ztratil Will Halley hlavu, neboť si uvědomil hrozící nebez pečí. Jeho námořníci se stěží probírali z opilství a nebyli s to pochopit Halleyovy
rozkazy. Kromě toho bylo zřejmé, že zpitomělý opilec ztrácí rozvahu, neboť jeho
slova byla nesouvislá a povely si odporovaly.Překvapilo ho,že země je tak
blízko, že je od lodi vzdálena sotva osm mil. Domníval se, že je od země ještě
třicet nebo čtyřicet mil. Proudy strhly Halleyho z obvyklé dráhy a tak ho úplně
zmátly.
Pohotový zákrok Johna Manglese mezitím dostal MacQuarii z blízkosti úskalí.

403

Ale John nevěděl, kde se nachází. Možná že byl sevřen mezi úzkým pásem skalisk.
Vítr vál přímo k východu a každou chvíli mohli narazit.
Zanedlouho se opravdu ozval zesílený hukot příboje vpravo před přídí. Museli
znovu lavírovat. John postavil kormidlo po větru a stočil ráhna k přídi. Před přídí
brigy bylo stále více skalisk, a proto bylo nutno zatočit proti větru, aby se loď


dostala na volné moře. Podaří se takový obrat se špatně vyváženou lodí a při malém
plachtoví? Bylo to nejisté, ale museli se o to pokusit.
"Kormidluj proti větru, naplno!" křičel John Mangles na Wilsona.
Macquarie se začala přibližovat k nové čáře skalisk. Zakrátko se před nimi moře
rozpěnilo nad skrytými skalami.
Byl to okamžik nepopsatelné úzkosti. Zpěněné vlny se leskly. Člověk by byl

404

řekl, že se náhle rozzářily jako při fosforescenci. Moře ječelo, jako kdyby v něm byla
antická skaliska oživená pohanským bájeslovím. Wilson a Mulrady se skláněli nad
kormidelním kolem a vší silou je drželi. Kormidlo již drhlo.
Pojednou prudce -narazili. Macquarie si sedla na skálu. Přetrhly se vodní stěhy
a to Podlomilo pevnost předního stěžně. Dokončí loď obrat bez další nehody?
Nikoliv, protože vítr se náhle utišil a loď se zase obrátila po jeho směru. Obrat
zůstal nedokončen. Vysoká vlna loď nadzdvihla, zanesla ji blíže k úskalí a loď na
ně s neobyčejnou prudkostí dopadla. Přední stožár se skácel s veškerým zařízením.
Briga ještě dvakrát poskočila a pak zůstala bez hnutí nakloněna třicet stupňů na
pravý bok.
Skla příklopu se s třeskotem rozlétla. Cestující vyběhli ven. Ale vlny se valily
z jednoho konce paluby na druhý, a tak tam nemohli bez nebezpečí zůstat. John
Mangles věděl, že loď se pevně zabořila do písku, a proto na své přátele naléhal,
aby se vrátili do podpalubí.
"Chci vědět pravdu, Johne," řekl Glenarvan chladně.
"Pravda je taková, mylorde, že se nepotopíme. Jiná otázka ovšem je, zdali moře
loď nerozrazí, ale proti tomu můžeme ještě něco podniknout."
"Je půlnoc?"

"Ano, my lorde a musíme počkat do rána."
"Nemohli bychom spustit člun?"

" Při takových vlnách a v takové tmě je to vyloučeno! Nemluvě o tom, že
nevíme, kde bychom měli přistat."
"Dobrá, Johne, zůstaňme zde až do rána."
Will Halley mezitím pobíhal po palubě své brigy jako šílený. Jeho námořníci
se vzpamatovali z úleku, narazili soudek kořalky a dali se do pití. Johnovi bylo
zřejmé, že opilí námořníci co nevidět vyvolají strašné výjevy.
Nebylo možno spoléhat na kapitána, že své muže udrží. Ten ubožák si rval
vlasy a lomil rukama. Myslil jenom na svůj náklad a na to, že ho nemá pojištěný.
"Jsem zničen! Jsem ztracen!" volal, pobíhaje na palubě sem tam.
John Mangles se ho nesnažil uklidnit. Vyzval své druhy, aby se ozbrojili a byli
připraveni k obraně proti námořníkům, kteří strašně kleli a popíjeli kořalku.
"Jestliže se jediný z těch ničemů přiblíží k přístřešku," řekl klidně major, "za střelím ho jako psa."
Námořníci nepochybně shledali, že cestující jsou odhodláni udržet si je od těla,
a po několika loupeživých pokusech zmizeli z dohledu.
John Mangles se o opilce dále nestaral a netrpělivě čekal, až se rozední. Loď
byla nyní naprosto nehybná. Moře se pozvolna tišilo. Vítr ustával. loď mohla tedy
vydržet ještě několik hodin. Po východu slunce chtěl John prozkoumat zem. Bude-li
někde poblíže vhodné místo k přistání, mohli by se cestující i posádka přeplavit na
souš na čínské loďce, která byla nyní jediným člunem na palubě. Bylo by k tomu
třeba tří cest, protože v ní bylo místo jenom pro šest lidí. Záchranný člun byl totiž
stržen do moře, jak jsme viděli.

405

John Mangles promýšlel všechna nebezpečí jejich postavení, a opíraje se o pří klop, naslouchal jekotu příboje. Snažil se proniknout hlubokou tmu. Dohadoval se,
v jaké vzdálenosti je asi ta vytoužená i obávaná země. Úskalí se mnohdy táhnou
mnoho kilometrů do moře. Vydrží lehký čínský člun tak dlouhou cestu?
Zatímco John takto přemítal a čekal, zdali z temného nebe nezasvitne aspoň
trochu záře,odpočívaly cestovatelky, upokojeny jeho slovy, na svých lůžkách.
Nehybnost brigy jim zabezpečovala několik hodin klidu. Když Glenarvan, John
a jejich druhové neslyšeli žádný křik opilé posádky, posilnili se rovněž chvatným
spánkem a v jednu hodinu v noci se rozhostil hluboký klid na palubě celé brigy, jež
sama také odpočívala na svém písečném loži.
Kolem čtvrté hodiny se na východě objevil první úsvit. Oblaka se lehce zbar vila v bledé záři svítání. John vystoupil na palubu. Na obzoru visela těžká clona
mlhy. Jenom několik mlhavých obrysů, avšak ve značné výšce, vlnilo se v ranních
parách. Moře bylo ještě mírně zčeřené a vlny se ztrácely v hustých nehybných
mračnech..
John čekal. Světlo pozvolna sílilo a obzor se roznítil červánky. Mlha se pomalu
zdvihala. Černé útesy strměly z vody. Potom se nad pruhem zpěněných vln vykreslila
matná čára a nad dosud neviditelným kotoučem vycházejícího slunce se rozžehl na
vrcholu neznámé hory světélkující bod jako nějaký maják. Byla to země, vzdálená
necelých devět mil.
"Země!" zvolal John Mangles.
Jeho druhové se probudili, přispěchali na palubu brigy a mlčky pohlíželi na
pobřeží rýsující se na obzoru. A ať už bylo pohostinné nebo smrtelně nebezpečné,
musilo se stát jejich útočištěm.
" Kde je Will Halley?" otázal se Glenarvan.
"Nevím, mylorde," odpověděl John Mangles.
" A jeho námořníci?"
" Zmizeli tak jako on."
" A jsou jistě zpiti do němoty právě tak jako on," dodal Mac Nabbs.
"Jděte je najít," řekl Glenarvan, "nemůžeme je přece nechat na lodi."
Mulrady a Wilson sestoupili do ubikací v příďovém nástavku a za dvě minuty
se vrátili nazpět. Místo bylo prázdné. Prohledali ještě mezipalubí a celou brigu až
dolů do podpalubí. Nenašli ani Willa Halleyho, ani jeho námořníky.

"Cože, nikdo," řekl Glenarvan.
" Snad nespadli do moře?" otázal se Paganel.
"Všechno je možné," řekl John Mangles, velmi znepokojený jejich zmizením.
Pak zamířil k zádi.
"Ke člunu," řekl.
Wilson a Mulrady spěchali za ním, aby spustili loďku na moře.
Ale člun byl pryč.
..



KAPITOLA V. PÁTÁ,

NÁMOŘNÍKY Z NOUZE
...


Will Halley a jeho mužstvo využili tmy a spánku cestujících a uprchli na jedi ném člunu brigy. Toho se nikdo nenadál. Přestože povinností kapitána bylo zůstat
na palubě poslední, opustil opilec loď jako první.
"Ti darebáci ujeli," řekl John Mangles. "Ale co na tom, mylorde. Aspoň se
s nimi nebudeme muset zlobit!"
"To je i můj názor," odpověděl Glenarvan. "Nehledě k tomu, že na palubě
kapitána máme, Johne, a tvoji přátelé budou jistě odvážnými, ne-li zručnými ná mořníky. Čekáme jenom na tvé rozkazy."
Major, Paganel, Robert, Wilson, Mulrady i Olbinett uvítali Glenarvanova slova
s bouřlivým souhlasem, seřadili se na palubě a čekali na Johnovy příkazy.
" Co máme dělat?" otázal se Glenarvan.
Mladý kapitán se rozhlédl po moři, prohlédl si neúplné stěžňoví brigy a po chvilce
přemýšlení řekl:
"Můžeme se, mylorde, dostat z této situace dvěma způsoby.: buď uvolnit loď
a dostat se zpátky na moře, anebo se vypravit na pobřeží ,po voru, který bychom
si snadno zřídili."
"Jestliže je možno loď uvolnit, pak ji uvolníme," odpověděl Glenarvan. "To je
to nejlepší, co můžeme učinit, že ano?"
"Ano, mylorde, protože co si počneme na zemi bez dopravních prostředků?"
"Pobřeží se hleďme vyhnout," dodal Paganel."Před Novým Zélandem se
musíme mít na pozoru."
"Tím spíše, že jsme se dostali hodně stranou," pokračoval John. "Dík Halleyově
bezstarostnosti jsme byli zřejmě zahnáni k jihu. V poledne zjistím naši polohu,
a jestliže jsme, jak předpokládám, pod Aucklandem, pokusím se k němu s Macquarií
doplout podél pobřeží."
"Přestože je briga poškozena?" otázala se lady Helena.
"Myslím, že to není tak vážné, mylady," odpověděl John Mangles. "Vpředu
postavím místo předního stěžně nouzový stožár a pak poplujeme sice velmi pomalu,
ale dostaneme se tam, kam budeme chtít. Jestliže však bude mít briga naneštěstí
proražený bok anebo nebudeme-li ji moci dostat na vodu, pak nám nezbude než
vypravit se na pobřeží a vydat se k Aucklandu po souši."
"Podívejme se nejdřív, v jakém stavu je loď," řekl major. "To je ze všeho nej důležitější."
Glenarvan, John a Mulrady otevřeli velký příklop a hned sestoupili do pod palubí. Bylo tam velmi nepořádně složeno asi na dvě stě tun vydělaných kůží. Ty
mohli bez velké námahy odklidit pomocí kladkostrojů připevněných na hlavním

407

stěhu nad příklopem. John dal okamžitě vyházet do moře aspoň část tohoto zboží,
aby loď nadlehčil.
Po třech hodinách krušné práce bylo možno prozkoumat dno brigy. Na levém
boku ve výši bočnic vznikly mezi spárami oplaňkování dvě trhliny. A protože
Macquarie ležela na pravém boku, byl protilehlý bok s poškozenými spárami nad



vodou. Voda tedy nemohla vnikat dovnitř. A Wilson ostatně nelenil a koudelí
a pečlivě přibitým pásem měděného plechu vyspravil spáry oplaňkování.
Sondou pak zjistili, že v lodi jsou jenom dvě stopy vody. Takové množství se
dalo snadno vypumpovat a tím se rovněž mohla loď nadlehčit.
Při prohlídce John dále zjistil, že trup lodi se při nárazu poškodiljen málo. Nebylo
vyloučeno, že část jalového kýlu zůstane trčet v písku, ale bez něho se mohli obejít.

408

Když Wilson prohledal vnitřek lodi, ponořil se ještě do moře, aby věděl, jak
loď na mělčině leží.
Macquarie se stočila k severozápadu a uvázla na písečné, rozbahnělé mělčině
s velmi srázným okrajem. Byla do ní hluboce zabořena spodní částí klounovce a asi do
dvou třetin lodního kýlu. Zbytek lodního dna až ke kormovci ležel nad hloubkou až
pěti sáhů vody. Kormidlo se tedy nezaseklo a mohlo se s ním volně vládnout. To byla
skutečná výhoda, protože takto budou moci kormidla použít okamžitě.
Příliv nebývá v Tichém oceáně veliký. John Mangles však spoléhal, že se mu
při něm podaří Macquarii uvolnit. Briga uvázla asi hodinu před nejvyšším stavem
vody. Od chvíle, kdy začal odliv, nakláněla se loď stále povážlivěji na pravý bok.
V šest hodin ráno, kdy byl stav vody nejnižší, dosáhla briga maxima sklonu a ukázalo
se, že je zbytečné podkládat ji kozami. Tím ušetřili ráhna a jiná bidla, z nichž chtěl
John zřídit nouzový přídní stožár.
Zbývalo Macquarii uvolnit. To byla zdlouhavá a krušná práce. Bylo naprosto
vyloučeno, aby se připravili k vyplutí do čtvrt na jednu. Uvidí jenom, jak se bude zčásti
odlehčená briga chovat při stoupajícím moři, a teprve při dalším přílivu zkusí štěstí.
"Vzhůru do práce!" zavelel John Mangles.
Jeho námořníci byli připraveni.
John dal nejprve podvázat plachty, které ještě byly na kasounech. Major, Robert
a Paganel vystoupili pod Wilsonovým vedením do hlavního koše. Vítr vzdouval
košovou plachtu a to ztěžovalo práce na vyproštění lodi. Musili košovku podvázat.
Tento úkol provedli, jak nejlépe mohli. Po usilovné a tvrdé práci, na níž nebyly
jejich ruce zvyklé, vyšplhali se na hlavní brámovou čnělku. Malý Robert, mrštný jako
kočka a smělý jako plavčík, prokázal při této těžké práci největší služby.
Nyní bylo nutno spustit kotvu, a možná i obě, na zádi a ve směru kýlu. Na těchto
kotvách mělo být těžiště tahu, až se bude Macquarie za přílivu nadzvedávat. Pokud je
člun, není na této práci nic obtížného; vezme se přenosná kotva a spustí se na vhod ném, předem stanoveném místě. Protože však člun neměli, musili jej něčím nahradit.
Glenarvan měl tolik námořnických zkušeností, aby věděl, jak nutné je spustit
kotvy. Loď, která uvízla při odlivu, nebylo možno jinak uvolnit.
"Jak to jen uděláme, když nemáme člun?" otázal se Johna.
"Stačí nám zbytky předního stěžně a prázdné sudy," odpověděl mladý kapitán.
"Bude to těžká práce, ale půjde to, protože Macquarie má malé kotvy. Když se nám
je podaří spustit a když se nevytrhnou, může se všechno zdařit."
"Dobrá, neztrácejme tedy čas, Johne!"
Všichni námořníci a cestující byli zavoláni na palubu. Každý při práci pomáhal.
Sekyrou přeťali lana, která ještě držela přední stěžeň. Spodní stožár se při pádu
přerazil u samého vrcholíku a jeho koš mohl být snadno uvolněn. John Mangles chtěl
z této desky zhotovit vor. Pomocí prázdných sudů desku nadlehčil a na takovém
plavidle už bylo možno převézt obě kotvy. K plavidlu bylo upraveno veslo, aby se
vor dalřídit. Odliv jej ostatně zanese dál na moře, a až budou kotvy u dna, bude
snadné přitáhnout ho zpátky k lodi po laně.

409

Byli s prací již napůl hotovi, když se Slunce přiblížilo k nadhlavníku. John
Mangles nechal Glenarvana pokračovat v začaté práci a šel stanovit polohu lodi. To
bylo pro trosečníky velmi důležité. John naštěstí našel v Halleyově světnici green wichskou hvězdářskou ročenku a velmi špinavý sextant, s nímž mohl polohu lodi
přesně zjistit. Očistil sextant a přinesl jej na palubu.


Tímto přístrojem lze pomocí pohyblivých zrcátek posadit Slunce naobzor ve
chvíli,kdy dosahuje nejvyššího bodu své dráhy, to jest v poledne. Je přirozené,že
při měření musíme hledět dalekohledem sextantu na skutečný horizont, který je
v místě, kde se stýká nebe a voda. A protože právě na sever od brigy vybíhala země
do moře velkým chobotem, takže ležela mezi pozorovatelem a skutečným obzorem,
nebylo možno na něj namířit dalekohled.

410

V takovém případě, kdy nevidíme horizont, musíme si vypomoci horizontem
umělým. To je obvykle mělká miska se rtutí a nad tou se pak provádí měření. Rtuť
tvoří také dokonale vodorovné zrcadlo.
John neměl na palubě rtuť, ale poradil si i s touto nesnází: použil kádě s roz puštěným dehtem a na jeho hladině se obraz Slunce zrcadlil dosti zřetelně.
Délku John znal, protože byl na západním pobřeží Nového Zélandu. A bez
chronometru by ji byl ani nemohl vypočítat. Chyběla mu jenom šířka a tu nyní
mohl zjistit.
Sextantem stanovil polední výšku Slunce nad obzorem. Činila 68o30'. Vzdá lenost Slunce od nadhlavníku proto byla 21o30', neboť součet těchto dvou čísel
je devadesát stupňů. A protože toho dne, 3. února, činila sluneční deklinace podle
ročenky 16o30', dostal John, když tuto deklinaci sečetl se vzdáleností Slunce od
nadhlavníku, tj. s 21o30', zeměpisnou šířku třicet osm stupňů.
Poloha Macquarie byla tedy tato: délka 171o13', šířka 38o, nehledí-li se k nějaké
nepatrné nepřesnosti, způsobené nedokonalými přístroji. A k takové nepřesnosti
nebylo nutno přihlížet.
Když se John Mangles podíval do Johnstonovy mapy, kterou Paganel koupil
v Edenu, viděl, že ztroskotali v zátoce Aotea nad mysem Kawhia na pobřeží Auck landské provincie. Protože město Auckland leželo na třicáté sedmé rovnoběžce, byla
Macquarie stržena o jeden stupeň k jihu. Aby se dostali do hlavního města Nového
Zélandu, museli vyplout o jeden stupeň na sever.
"To přece znamená nanejvýš cestu dvaceti pěti mil," řekl Glenarvan. "To nic není."
"Co není ničím na moři, bude dlouhou a obtížnou cestou na souši," odpověděl
Paganel.
"Proto musíme udělat všechno, co je v lidských silách," radil John Mangles,
"abychom MacquariL zdvihli na vodu."
Poloha byla změřena, a proto pokračovali v další práci. Ve čtvrt na jednu nastal
vrchol přílivu. John toho nemohl využít, protože kotvy ještě nebyly spuštěny.
Přesto však pozoroval Macquarii s jistými obavami. Pozvedne se na vlnách přílivu?
O tom se mělo rozhodnout v nejbližších pěti minutách.
Všichni čekali. Ozval se slabý praskot. Nebyl způsoben tím, že by se už loď
nadzdvihla, ale šlo o zřejmé záchvěvy lodního kýlu. John si nyní více sliboval od
příštího přílivu, ale zatím se briga celkem nijak nepohnula.
Pokračovali v práci. Ve dvě hodiny byl vor hotov. Trosečníci k němu připevnili
přenosnou kotvu. John a Wilson přivázali k zádi plavidla lano a pak s vorem vypluli.
Odliv je unášel a kotvu spustili asi sto padesát metrů od lodi v hloubce deseti sáhů.
Kotva se dobře zachytila a vor se vrátil k lodi.
Zbývala ještě velká přídní kotva. S velkou námahou jI spustili. Vor opakoval
předešlý manévr a po chvíli byla spuštěna i druhá kotva v hloubce patnácti sáhů.
Potom se John a Wilson přitáhli po laně nazpět k Macquarii.
Obě lana byla upevněna na vratidle a všichni čekali na nejbližší příliv, který
měl nastat v jednu hodinu ráno. Teď bylo šest hodin večer.

411


John Mangles chválil své námořníky a o Paganelovi prohlásil, že by se mohl
jednoho dne stát nálodním, kdyby byl stále tak přičinlivý.
Mr Olbinett sice pomáhal při různých pracích, ale nyní se vrátil do kuchyně.
Připravil vydatnou večeři, která přišla všem jeho druhům velmi vhod. Posádka
měla už velký hlad. Každý se dosyta najedl a posilnil pro další práci.
Po večeři učinil John Mangles poslední opatření, aby plně zajistil zdar manévru.
Na nic se nesmí zapomenout, když je třeba vyzdvihnout loď z mělčiny. Často se
takový pokus nezdaří jen proto, že se loď ještě nenadlehčí o několik milimetrů a za seknutý kýl se pak nevymaní z písečného lůžka.
John Mangles dal vyházet do moře většinu zboží, aby brigu co nejvíce nad lehčil. Ale zbytek balíků, těžkých bidel, náhradních ráhen, několik tun železné
přítěže, to vše přenesli na záď, aby tíha těchto předmětů pomohla uvolnit kloun.
Wilson a Mulrady tam odvalili i jistou část sudů naplněných vodou, aby se nos brigy
co nejvíce zdvihl.
Byla už půlnoc, když dokončili všechny práce. Mužstvo bylo vysíleno, což
bylo velmi mrzuté, protože v tomto okamžiku bylo třeba každé síly u vratidla.
John Mangles z toho důvodu změnil rozhodnutí.
Nyní se vítr utišil. Větřík v mírných poryvech hladinu sotva čeřil. John pozoroval
obzor a povšiml si, že vítr se začíná obracet od jihozápadu k severozápadu. Při zvlášt ním seskupení a zabarvení okrajů mračen nemohl být žádný námořník na pochybách.
Wilson a Mulrady byli téhož mínění jako jejich kapitán.
John Mangles Glenarvanovi pověděl, co zpozoroval, a navrhl mu, aby se pokus
o vyzdvižení lodi odložil na zítřek.
" Mám k tomu několik důvodů," řekl. "Předně jsme příliš unaveni a k uvolnění
lodi budeme potřebovat co nejvíce sil. A dále, jak budeme za takové tmy naši loď
řídit mezi těmito nebezpečnými skalisky, až ji vyprostíme? Za denního světla to
bude pro nás výhodnější. Kromě toho mám ještě jiný důvod k tomu, abych počkal.
Vítr nám hodlá přispěchat na pomoc a rád bych toho využil; chtěl bych, aby tu
starou kocábku trochu popohnal, až ji moře nadzdvihne. Nemýlím-li se, budeme
mít zítra vítr od severozápadu. Postavíme plachty hlavního stěžně na protivítr a to
nám pomůže brigu uvolnit."
Tyto důvody rozhodly. Glenarvan a Paganel, nejnetrpělivější ze všech, ustoupili
a pokus byl odložen na zítřek.
Noc prošla klidně. Stanovili si stráže, neboť museli dohlížet, zdali se neuvolní
kotvy.
Nadešel den. John Mangles předvídal správně. Od severozápadu vál vítr a stále
sílil. To znamenalo velmi prospěšnou posilu. Posádka byla rozestavena. Robert,
Wilson a Mulrady na hlavním stěžni, Glenarvan, major a Paganel na palubě, všichni
přichystáni tak, aby ve vhodném okamžiku mohli rozvinout plachty. Ráhno hlavní
košové plachty bylo vytaženo až k vrcholíku, hlavní plachta a hlavní košová plachta
byly ponechány na kasounech..
Bylo devět hodin ráno. Příliv měl dosáhnout vrcholu až za čtyři hodiny. Nepro
412

marnili je. John jich využil k tomu, aby na přídi brigy vztyčili nouzový stožár
a jím nahradili přídní stěžeň. Byli by tedy mohli z těchto nebezpečných míst od plout, jakmile by se loď octla na vlnách. Všichni se opět dali do usilovné práce
a před polednem bylo velké přídní ráhno důkladně upevněno jako přední stožár.
Lady Helena a Mary Grantová se také vydatně uplatnily a na přední brámové ráhno
upevnily náhradní plachtu. Měly radost, že mohly přispět ke společné záchraně.
Když byla Macquarie takto opravena, měla jistě daleko do krásy, ale byla aspoň
schopna plout při pobřeží.
Moře zatím stoupalo. Mořská hladina se zvedala v neklidných vlnách. Temena
skalisk pozvolnamizela jako nějací mořštíživočichové,potápějící se do svého
vodního živlu. Blížila se chvíle, kdy mělo dojít k velikému pokusu. Horečná netrpěli vost udržovala všechny v krajním napětí. Nikdo nemluvil. Všichni hleděli na Johna.
Čekali na jeho rozkaz..
John Mangles stál nachýlen přes zábradlí záďové nástavby a pozoroval příliv.
Starostlivě se ohlížel na dlouhá a mocně napjatá kotevní lana.
V jednu hodinu byla mořská hladina na vrcholu. Dosáhla mrtvého bodu, kdy se
voda na kratičký okamžik zastavuje a již nestoupá, ale ještě neklesá. Nyní musili
jednat rychle. Hlavní plachta a hlavní košová byly spuštěny a přilehly na stožár.
"Vratidlo!" vzkřikl John.
Vratidlo bylo opatřeno klikami na způsob hasičských pump. Glenarvan, Mulrady
a Robert na jedné straně, Paganel, major a Olbinett na straně druhé se napírali do
klik, jimiž se uváděl přístroj v pohyb. John a Wilson při tom podkládali sochory
a pomáhali tak svým druhům.
"Držet, držet!" křičel mladý kapitán. "Všichni zabrat!"
Obě lana se napínala pod mocným tahem rumpálu. Kotvy držely pevně a ne povolovaly.
Nyní se rozhodovalo o všem. Moře je na vrcholu jenom několik minut. Vodní
hladina začne každým okamžikem klesat.
Všichni zdvojnásobili své úsilí. Vítr vál prudce a tlačil obě plachty ke stěžni.
Bylo cítit, jak se lodní boky zachvívají. Zdálo se, že briga se jižjiž nadzdvihne.
Možná že by stačil už jenom jeden pár rukou, aby se vytrhla z písečného lůžka.
" Heleno! Mary!" vzkřikl Glenarvan.
Obě ženy přispěchaly na pomoc svým druhům. Ještě poslední zub vratidla
s cvaknutím přeskočil přes záklopku.
Ale to bylo vše. Briga se nehýbala. Pokus se nezdařil. Odliv začínal a bylo
zřejmé, že ani s pomocí větru a moře nemůže tato neúplná posádka loď vyprostit.
.. ..



KAPITOLA VI. ŠESTÁ,

KANIBALSTVÍ V TEORII
...


První způsob záchrany, o nějž se John Mangles pokusil, se nezdařil. Musili tedy
bez otálení sáhnout k druhému způsobu. Bylo zřejmé, že zbývalo jediné rozhodnutí,
totiž opustit loď. Čekat na palubě na nejistou pomoc by bylo neprozřetelné a pošetilé.
Než by se u místa neštěstí objevila spásonosná loď, byla by Macquarie dávno v tros kách.Nejbližší bouře anebo jenom trochu prudší vlny, rozbouřené větrem odmoře,
převrhly by ji na písčinu, rozbily by ji, roztříštily a trosky odnesly. John se chtěl
dostat na souš, než dojde k této nevyhnutelné zkáze.
Navrhl proto zhotovit tak pevný vor, nebo podle řeči námořníků prám, aby
se na něm cestující s dostatečným množstvím potravin mohli přeplavit na zéland ské pobřeží.
Bylo nutno jednat, a nikoliv uvažovat. Začali hned pracovat a byli s prací po měrně daleko, když ji museli pro tmu přerušit.
Po večeři, kolem osmé hodiny večer, když lady Helena a Mary Grantová odpo čívaly na lůžku, procházel se Paganel se svými přáteli po palubě a hovořil s nimi o dů ležitých otázkách. Robert je nechtěl opustit. Statečný chlapec dychtivě poslouchal,
připraven k jakékoliv službě, hotov obětovat se i při nejnebezpečnějším podniku.
Paganel se otázal Johna, zda by se nemohli vydat po voru podél pobřeží až do
Aucklandu, neboť nechtěl, aby cestující musili vystupovat na zem.
John odpověděl, že s tak chatrným plavidlem je to vyloučeno.
"A na člunu brigy bychom se toho byli mohli odvážit," řekl Paganel, "když to
na voru není možné?"
"V krajním případě ano," odvětil John Mangles, "ale musili bychom jet jenom
ve dne a na noc vždycky přistávat."
" Ti zrádní ničemové tedy .."
"Ach, ti!" odpověděl John Mangles. "Ti byli opilí, a bojím se, že za takové
hluboké tmy zaplatili svůj podlý útěk životem."
"Jim se nemohlo stát nic lepšího," odtušil Paganel, "a nám nic horšího, protože
ten člun nám mohl být velice užitečný."
"Co na tom, Paganele ,"řekl Glenarvan. "Vor nás také zaveze k zemi.

"Právě tomu jsem se chtěl vyhnout," odpověděl zeměpisec.
"Jakže! Lidé, kteří uvykli námaze, měli by se po cestě pampami a Austrálií lekat
vzdálenosti nějakých dvaceti mil?"
"Přátelé," odpověděl Paganel, "nepochybuji ani o naší odvaze, ani o statečnosti na šich družek. Dvacet mil! Kdekoliv jinde než na Novém Zélandě to nic není. Nebudete
mě přece podezírat z malodušnosti. První jsem vás vedl přes Ameriku i přes Austrálii,
Ale zde, opakuji, raději udělat cokoliv jiného než se odvážit do tak proradné země."

414

"Raději udělat cokoliv než čekat jistou smrt na ztroskotané lodi!" odpověděl
John Mangles.
"Čeho bychom se vlastně měli na Novém Zélandě tolik bát?" otázal se Gle narvan.

"Divochů," odpověděl Paganel.



" Divochů!" odtušil Glenarvan. "Cožpak se jim nemůžeme vyhnout, když se bu deme držet při pobřeží? Ostatně takový útok hrstky ubožáků přece nemůže dělat
žádné starosti deseti dobře ozbrojeným a k obraně odhodlaným Evropanům."
"To nejsou žádní ubožáci," odpověděl Paganel, potřásaje hlavou. "Novozélan ďané patří ke strašlivým kmenům, bojují proti anglickému panství, proti cizím
uchvatitelům, a často přemáhají své nepřátele. A jsou to kanibalové!"

415
"KKanibalové!" zvolal Robert. "Kanibalové!"
Všichni pak slyšeli, jak si šeptá tato dvě jména:
"Sestra! Lady Helena!"
"Ničeho se neboj, chlapče," odpověděl Glenarvan, aby ho upokojil. "Náš milý
Paganel přehání!"


"Vůbec nepřeháním," odtušil Paganel. "Robert dokázal že je mužem.
s ním jednám jako s mužem, když mu neskrývám pravdu. Novozélanďané jsou
nejkrutější, ne-li nejkrvelačnější ze všech lidojedů. Minulého roku byl neobyčejně
krutě umučen Angličan Walkner. A k této vraždě došlo v roce 1864 v Opotiki, několik
mil od Aucklandu, takřka před očima anglických úřadů."

"Prosím vás," prohodil major. "Kdož ví, zdali většina těchto hrůz není jenom

416

výmyslem cestovatelů? Člověk se velice rád vrací z nebezpečné země a ze spárů
lidojedů!"

"Přehánění nechávám stranou," odpověděl Paganel. "Ale mluví o tom lidé,
kteří si zasluhují důvěru, Marsden, kapitáni Dillon, d'Urville, La Place a četní jiní,
a já věřím jejich zprávám, musím jim věřit. Zélanďané jsou od přírody krutí. Při
úmrtí svých náčelníků obětují živé lidi. Tvrdí, že takovými oběťmi usmiřují nebožtí kův hněv, protože nebožtík by prý mohl živé lidi trestat. A zároveň mu tím dávají
i otroky pro posmrtný život!"
Paganel měl pravdu. Lidojedství se stalo na Novém Zélandu něčím docela běž ným, právě tak jako na ostrovech Fidži nebo v Torresově průlivu. Pověry mají jistě
značný vliv na tyto odporné zvyky, ale lidojedi existují spíš proto, že jsou chvíle,
kdy zvěř je vzácná a hlad velký. Divoši začali pojídat lidské maso, aby zahnali
hlad, který je u nich těžko ukojitelný. Pak teprve kněží vtěsnali tyto obludné zvyky
do pravidel a posvětili je. Jídlo se stalo prostě obřadem. Nehledě k tomu, že podle
názoru Maorů není nic přirozenějšího než se vzájemně pojídat.
Zélanďané kromě toho tvrdí, že když snědí mrtvého nepřítele, zničí tím i jeho
duchovní část. Tak získávají jeho duši, sílu a statečnost.
Paganel tedy právem soudil, že Zélanďany nutí k lidojedství nezřízená touha
po mase, a hlavně nedostatek potravin. To platí nejenom o tichomořských divoších,
nýbrž i o evropských.
"Skutečně," dodal, "kanibalství se dlouho udržovalo i u předků nejcivilizo vanějších národů, a nepokládejte to prosím za nějakou osobní narážku, ale u Skotů
zvlášť."
"Skutečně?" řekl Mac Nabbs.
"Ano, majore," odvětil Paganel. "Kdybyste si přečetl některé stránky ze svatého
Jeronýma o skotských Atticolech, viděl byste, co si máme myslit o vašich předcích!
A nemusíme jít ani do dob předhistorických, cožpak nebyl za vlády královny
Alžběty, v téže době, kdy Shakespeare básnil svého Shylocka, popraven skotský
bandita Sawney Bean za zločin kanibalství? A co ho přimělo k tomu, že jedl lidské
maso? Náboženství? Ne, hlad."
"Hlad?" otázal se John Mangles.
"Hlad," odpověděl Paganel, "a zejména potřeba každého masožravého živo čicha, aby své tělo a krev osvěžoval dusíkem, který je obsažen v živočišných lát kách. Pojídáním hlízovitých a škrobovitých rostlin podporujeme činnost plic. Kdo
však chce být silný a čilý, musí vstřebávat výživné látky, z nichž se tvoří svalstvo.
Dokud se Maorové nestanou členy vegetariánských společností,budou pojídat
maso."
" A proč právě maso lidské?" řekl Glenarvan.
"Poněvadž nemají zvířata,"odpověděl pohotově Paganel, "a to musíme mít stále
na mysli, ne proto, abychom je,omlouvali, ale abychom si vysvětlili jejich kanibalské
zvyky. Čtvernožci, ba i ptáci jsou v těchto nehostinných krajích vzácní. Proto se
Maorové odedávna živili lidským masem. Dokonce zde existuje sezónní pojídání
'417,

lidí, tak jako v civilizovaných zemích existují lovecké sezóny. Tehdy nastávají
veliké hony, to jest veliké války, a celé kmeny přicházejí na stůl vítězů."
"Podle vás tedy, Paganele," pokračoval Glenarvan," nevymizí lidojedství
do té doby, dokud na novozélandských lučinách nebudou nesčetná stáda ovcí,
volů a vepřů."

"Nesporně ano, my lorde."
"Ale jak jedí lidské maso," řekl major, "syrové nebo pečené?"

"Prosím vás, pane Mac Nabbsi, co vám na tom záleží," zvolal Robert.
"Jakpak ne, chlapče," odpověděl vážně major, "mám-li snad jednou skončit
v žaludku lidojeda, pak chci být raději upečen."
"Proč?"

"Abych měl jistotu, že nebudu sněden zaživa!"
"Dobře, majore," odtušil Paganel, "ale co když to znamená být upečen zaživa?"

"Buď jak buď," odpověděl major, "před takovou volbou bych se nechtěl octnout,
i kdyby mi platili."
"Přesto však, Mac Nabbsi, a pokud vám to bude příjemnější," odvětil Paganel,
"vězte, že Novozélanďané jedí maso jenom pečené nebo uzené. Jsou to lidé obeznalí
a kuchyni rozumějí. Mně osobně je myšlenka na to, že bych byl sněden, nějak zvlášť
nepříjemná! Skončit v žaludku divocha, brr!"
"Zkrátka z toho ze všeho vyplývá," řekl John Mangles, "že jim není radno
padnout do rukou."
.. ..



KAPITOLA VII, SEDMÁ,

VÝPRAVA PŘISTÁVÁ U ZEMĚ, KTERÉ SE MĚLA VYHNOUT
...


To, co Paganel vyprávěl, bylo nepopíratelné. Nebylo možno pochybovat o kru tosti Novozélanďanů. Bylo tedy nebezpečné vystoupit na pevninu. Ale přes všechno
nebezpečí se toho musili odvážit. John Mangles cítil, že musí neprodleně opustit loď,
protože se mohla co nevidět rozpadnout. Mezi dvěma nebezpečími nebylo možno
váhat, neboť jedno bylo jisté, kdežto druhé jenom pravděpodobné.
A spoléhat na náhodu, že je zachrání nějaká loď, bylo nerozvážné. Macquarie
nebyla na cestě, kudy jezdí lodi do Nového Zélandu. Ty plují buď severněji na
Auckland, nebo jižněji na New Plymouth. Á výprava ztroskotala právě mezi těmito
dvěma místy na opuštěném pobřeží ostrova Ika-a-Maui. Na záludném, nebezpečném
a málo navštěvovaném pobřeží. Lodi se tomuto místu raději vyhýbají, a i když je
tam vítr zanese, snaží se odtamtud co nejrychleji dostat.
"Kdy vyrazíme?" otázal se Glenarvan.
"Zítra ráno v deset hodin," odpověděl John Mangles. "Příliv začne stoupat
a zanese nás k zemi. "

Příštího dne, 5. února, dokončili stavbu voru do osmi hodin. John se snažil
sestrojit plavidlo co nejdůkladnější. Koš přídního stožáru, jehož použili při spouštění
kotev, nepostačoval k přepravě cestujících a potravin. Potřebovali pevné a řiditelné
plavidlo, které by odolalo náporům moře při devítimílové plavbě. Materiál ke stavbě
voru mohli trosečníci získat jenom ze stěžňoví lodi.
Wilson a Mulrady se dali do práce. Přesekali lanoví ve výši lešnic, sekyrou pod ťali hlavní stěžeň u samé paty a stěžeň se skácel přes zábradlí na pravém boku, jež
s praskotem povolilo pod jeho tíhou. Macquarie byla teď holá jako pramice.
Spodní stožár, košová a brámová čnělka byly rozřezány a rozpojeny. Hlavní
části voru byly tedy již na vodě. Spojili je zbytky přídního stěžně a všechny tyto
trámyk sobě pevně přivázali. Do hotového rámu nezapomněl John připevnitpůl
tuctu prázdných sudů, aby se tím plavidlo vyzdvihlo nad hladinu.
Na tento důkladný spodek pak Wilson přibil jakousi podlahu z laťových mřížek.
Vlny sice budou moci zaplavit vor, ale nebudou se na něm držet, a tak budou cestující
chráněni před vlhkem. Pevně přivázané sudy, s vodou tvořily kromě toho jakési
brlení, které chránilo palubu proti větším vlnám.
Když potom ráno John viděl, že duje příznivý vítr, dal postavit doprostřed
voru jako stožár předňí brámové ráhno. Zajistili je úponami a napjali na něm nou zovou plachtu. Na zádi upevňili veliké veslo se širokým listem, takže vor budou moci
řídit, pokud jej ovšem vítr požene dostatečnou rychlostí.
Vor byl postaven tak důkladně, že mohl vydržet i nárazy zneklidněného moře.
Bude však řiditelný a dopluje k pobřeží, jestliže se vítr obrátí? To byla otázka.

420


V devět hodin začali nakládat.
Nejprve přenesli na vor takové množství zásob, aby jim vystačilo až do Auck landu. Trosečníci nemohli příliš spoléhat na dary této nebohaté země.
Z Olbinettovy kuchyně měli trochu konzervovaného masa, které jim zbylo
ze zásob nakoupených pro cestu na Macquarii. Toho bylo celkem málo. Musili
sáhnout k hrubé palubní stravě, k sucharům dosti špatné kvality a ke dvěma sudům
solených ryb. Stevard se za to styděl.
Zásoby uložili do neprodyšně uzavřených beden, do nichž mořská voda nemohla
vniknout ani prosáknout. Pak je spustili na vor a silnými lany přivázali k patě nou zového stěžně. Na bezpečné a suché místo uložili také zbraně a munici. Cestovatelé
byli naštěstí velmi dobře ozbrojeni puškami a revolvery.
K voru připevnili i přenosnou kotvu, kdyby john nemohl za jediného přílivu
dorazit k zemi a byl pak nucen zakotvit na moři.
V deset hodin začal příliv. Vítr slabě vanul od severozápadu. Lehké vlny čeřily
mořskou hladinu.
"Všechno připraveno?" otázal se John Mangles.
"Všechno, kapitáne," odpověděl Wilson.
" Nastupovat!" zvolal John.
Lady Helena a Mary Grantová sestoupily po hrubém provazovém žebříku,
posadily se na bedny s potravinami pod stěžněm a jejich druhové vedle nich. Wilson
se chopil kormidla. John se postavil ke kasounům plachty a Mulrady přeťal lano,
které drželo vor u boku brigy.
John rozvinul plachtu a vor se začal plavit k zemi, poháněn zároveň přílivem
i větrem.
Pobřeží bylo od nich vzdáleno devět mil a tuto nevelikou vzdálenost by člun
s dobrýmivesly urazil za tři hodiny. Ale na voru to bude trvat déle.Kdyby se
vítr udržel, snad by dorazili k zemi za jediného přílivu. Kdyby se ovšem vítr utišil,
mohl by odliv odnést vor zpátky, a proto by musili zakotvit a čekat na příští příliv.
To by bylo zlé a Johnu Manglesovi to také dělalo jedinou starost.
Doufal však, že se jim vše podaří. Vítr sílil. Protože příliv začal v deset hodin,
musili dorazit k pevnině do tří hodin. Jinak by byli nuceni zakotvit, anebo by je
odliv zanesl zpátky do moře.
Plavba začala šťastně. Černé vrcholky skalisk i žluté koberce jesepů pozvolna
mizely pod vlnami stoupajícího přílivu. Bylo třeba velké ostražitosti a neobyčejné
obratnosti, aby se vyhnuli těmto zakrytým úskalím a správně mezi nimi řídili těžko
ovladatelný vor, který se mohl snadno vychýlit z dráhy.
V poledne byli ještě pět mil od pobřeží. Nebe bylo jasné, takže snadno roze znávali hlavní obrysy země. Na severovýchodě se tyčil dva tisíce pět set stop vysoký
pahorek. Odrážel se zvláštním způsobem od obzoru a jeho silueta se podobala roz šklebenému profilu opičí hlavy hledící k nebi. Byla to Pirongia, ležící podle mapy
přesně na třicáté osmé rovnoběžce.
V půl jedné Paganel upozornil, že všechna skaliska už zmizela pod hladinou.

421

"Až na jediné," odpověděla lady Helena.
"Kterépak, mylady?" otázal se Paganel.
"Tamhleto," ukázala lady Helena na černý bod asi míli před nimi.
"Opravdu," odpověděl Paganel. "Musíme si zapamatovat jeho polohu, abychom
na ně nenarazili, protože moře je za chvíli zaplaví."



"Je přímo proti severnímu úpatí hory," řekl John Mangles. "Wilsone, pozor,
vyhni se mu!"
"Ano, kapitáne," odpověděl námořník a vší silou se opřel do těžkého zadního vesla.
Zapůl hodiny urazili další půl míle. Ale černý bod se kupodivu stále vznášel
nad vlnami.
John se na něj bedlivě díval, a aby viděl lépe, půjčil si Paganelův dalekohled.

422

" To není vůbec žádné skalisko," řekl po chvilce pozorování, "to je nějaký plující
předmět a vlny jej unášejí."
" Nebude to kus stěžňoví z Macquarie?" otázala se lady Helena.

"Ne," odpověděl Glenarvan, "trosky z lodi se nemohly dostat tak daleko."
"Počkejte!" vykřikl John Mangles. "Už vím, co to je, je to člun!"
"Člun brigy!" řekl Glenarvan.
"Ano, mylorde, člun brigy, a dnem vzhůru!"

"Nešťastníci," zvolala lady Helena. "Utopili se."
"Ano, mylady," odpověděl John Mangles, "a musili se utopit, protože mezi
těmito skalisky jeli za rozbouřeného moře a za takové hluboké tmy na jistou
smrt."
" Budiž jim odpočinutí lehké!" zašeptala Mary Grantová.
Po několik minut cestující mlčeli. Pohlíželi na blížící se vratký člun. Člun se
zřejmě převrhl čtyři míle od země a z námořníků se nezachránil patrně žádný.
"Ten člun by nám však mohl být užitečný," řekl Glenarvan.

"Máte pravdu," odpověděl John Mangles. "K němu, Wilsone!"
Wilson změnil směr jízdy, ale vítr se ponenáhlu utišil, a tak se k člunu dostali
až za dvě hodiny.

Mulrady stál na přídi v pohotovosti, ztlumil náraz a převrácená loďka se položila
vedle voru.
"Prázdný?" otázal se John Mangles..
"Ano, kapitáne," odpověděl námořník, "člun je prázdný a má proražené boky.
Nebudeme ho moci použít."
"Není tedy k ničemu?" otázal se Mac Nabbs.
"K ničemu," odpověděl John Mangles. "Leda na spálení."

"Toje škoda."řekl Paganel, protože jsme se na té loďce mohli dostat do
Aucklandu."
"Musíme se s tím smířit, pane Paganele," odvětil John Mangles. "Nehledě
k tomu, že na tak klidném moři je mi náš vor celkem milejší než takový vratký člun.
Stačil mu slabý náraz a už se rozbil! Nemusíme se zde, mylorde, zdržovat!"
"Kupředu, Wilsone," přikázal mladý kapitán, "a přímo ke břehu."
Příliv měl stoupat ještě asi hodinu. Podařilo se jim urazit další dvě míle. Potom
však vítr téměř úplně ustal a zdálo se, že začne foukat od země. Vor zůstal stát.
A za okamžik jej odliv začne táhnout zpátky na volné moře.
John nesměl váhat ani vteřinu.

"Kotvu," vzkřikl.
Mulrady byl připraven na takový rozkaz a spustil kotvu v hloubce deseti metrů.
Vor se ještě snesl o dva sáhy zpět, než se kotevní lano napjalo. Skasali nouzovou
plachtu a učinili i opatření k dosti dlouhé zastávce.
Moře mělo totiž začít stoupat až zase v devět hodin večer, a protože John
Mangles nezamýšlel pokračovat v plavbě v noci, měli zde kotvit až do pěti hodin
ráno. Země byla před nimi necelé tři míle.


Moře bylo dosti neklidné a zdálo se, že jeho vlny neustále plynou k pobřeží.
Proto když se Glenarvan dověděl, že mají strávit na palubě celou noc, otázal se
Johna; proč nevyužije neklidných mořských vln, aby se dostal k pobřeží.
"My lorde," odpověděl mladý kapitán, "podléháte optickému klamu. Vlny se nepo hybují kupředu, i když se to zdá. To je jenom kmitání vodních molekul. Hoďte do vln kus


dřeva a uvidíte, že zůstane na místě, dokud ho neodnese odliv. Musíme trpělivě čekat."
"A také povečeřet," dodal major.Olbinett vyndal z jedné bedny s potravinami několik kusů sušeného masa
a tucet sucharů. Stevardovi bylo trapno, že má pro své pány tak chudý jídelní
lístek.Ale všichni jím vzali zavděk,baioběcestovatelky,neboťtěmzatím
ani příliš nechutnalo.

424

Otřesy voru, který vzdoroval rozbouřenému moři s napjatým kotevním lanem,
byly totiž neobyčejně silné. Plavidlo se bez ustání kymácelo na krátkých a ne pravidelných vlnách a prudčeji by nemohlo narážet ani na nějakou podmořskou
skálu. Někdy se až zdálo, že narazili. Lano bylo silně napjaté a John je každou
půl hodiny o metr povoloval, aby se nedřelo na jednom místě. Nebýt tohoto opatření,


bylo by se jistě přetrhlo a vor by tak byl vydán napospas vlnám a zahnán na moře.
Všichni dobře chápali Johnovy obavy. Buď se mohlo přetrhnout lano, anebo
se mohla uvolnit kotva, a to obojí znamenalo záhubu.
Blížila se noc. Sluneční kotouč, zvětšený lomem paprsků a zbarvený do krvava,
mizel pomalu za obzorem. Na západě se ještě leskly poslední mořské vlny a třpytily
se jako tekuté stříbro. Na této straně bylo jenom samé nebe a voda, kromě jedi
42:i

ného jasně viditelného bodu,trupu Macquarie, nehybně ležícího na mělčině.
Krátký soumrak trval sotva několik minut a vzápětí nastala tma. Zakrátko
zmizela v temnotě i země ohraničující obzor na východě a na severu.
Jak strastiplné bylo postavení našich trosečníků na malém voru uprostřed
hluboké tmy! Někteří upadli do úzkostného spánku, provázeného mučivými sny,
kdežto jiní nemohli usnout ani na okamžik. Za svítání byli všichni zemdleni vysi lující nocí.
Po přílivu začal vanout i vítr od moře. Bylo šest hodin ráno, tedy nejvyšší čas.
John se chystal vyplout. Rozkázal vytáhnout kotvu. Ale její ramena se při otřesech
lana hluboce zaryla do písku. Bez vratidla ji nebylo možno vytáhnout ani s kladko strojem, který Wilson zavěsil na stožár.
Uplynulo půl hodiny marných pokusů. John spěchal vyplout, a proto dal lano přeseknout, i když to znamenalo, že nechá kotvu na dně, takže už nebude moci za kotvit, kdyby je příliv v nejhorším případě nestačil zanést ke břehu. Nechtěl však déle
otálet a jediná rána sekyrou pustila vor po větru, jemuž proud pomáhal hnát plavidlo
rychlostí dvou uzlú v hodině.
Plachta byla spuštěna. Byli zvolna unášeni k zemi, šedivě se rýsující na pozadí
nebes hořících vycházejícím sluncem. Šťastně se vyhnuli skaliskům a obepluli je.
Ale při nepravidelném přímořském vánku se zdálo, že se ke břehu nepřibližují. Kolik
to překážek, než doplují na Nový Zéland, u něhož bylo tak nebez pečno přistat..
V devět hodin byli od země vzdáleni ještě necelou míli. Pobřeží bylo poseto
strmými skalisky. Trosečníci musili najít vhodné místo k přistání. Vítr pozvolna
slábl, až úplně ustal. Zplihlá plachta se třepotala kolem stožáru a cloumala jím.
John ji dal skasat. Nyní nesl vor k pobřeží jenom příliv, ale nebylo možno plavidlo
řídit a obrovské chaluhy ještě brzdily jeho rychlost.
V deset hodin John viděl, že téměř stojí na místě ve vzdálenosti devadesáti
metrů od břehu. Kotvu neměli. Strhne je tedy odliv zpátky na moře? John stál se
zaťatýma rukama, srdce se mu svíralo nepokojem a hněvivě pozoroval nepřístupnou
zemi před sebou.
Naštěstí -, a tentokrát opravdu naštěstí -, ucítili náraz. Vor se zastavil. Uvázl
na písčině vzdálené od břehu dvacet pět sáhů.
Glenarvan, Robert, Wilson a Mulrady skočili do vody. Pevně vor přivázali
k sousedním skaliskům. Pak muži přenesli obě cestovatelky na břeh v náručí, takže
si nesmočily jediný cíp šatů, a zakrátko všichni stanuli se zbraněmi i potravinami
na březích obávaného Nového Zélandu.
.. ..



KAPITOLA VIII, OSMÁ,

DNEŠEK ZEMĚ, V NÍŽ SE VÝPRAVA NACHÁZÍ
...


Glenarvan by byl nejraději neztrácel ani minutu a vydal se podle pobřeží na
sever k Aucklandu. Ale nebe bylo od samého rána zataženo těžkými mračny a kolem
jedenácté hodiny, když už byli vyloděni, srazily se vodní páry a začalo prudce pršet.
Nemohli se proto vydat na cestu, ale naopak musili vyhledat úkryt.
Wilson objevil vhodnou jeskyni, kterou v čedičových skalách na břehu vyhlou bilo moře. Cestovatelé se do ní uchýlili se zbraněmi i se zásobami. Uvnitř nalezli
celou žeň suchých mořských řas, které sem kdysi naskládaly vlny přílivů. Bylo to
přirozené lůžko a všichni se na něm pohodlně usadili. U vchodu jeskyně narovnali
hranici dřeva, zapálili ji a pak se u ní co nejdůkladněji osušili.
John doufal, že trvání tohoto diluviálního deště bude v obráceném poměru
k jeho prudkosti. Nebylo tomu tak. Míjely hodiny a nebe se nijak neměnilo. Taková
nepřízeň by přivedla z míry i nejklidnějšího člověka. Co však dělat? Odvážit se bez
povozu do takové bouře bylo by šílenstvím, nehledě k tomu, že na cestu do Aucklandu
jim jistě postačí několik dní, a proto nemohlo výpravě vadit dvanáctihodinové
zpoždění, pokud se zde neobjeví domorodci.
Za této nucené zastávky se v jeskyni rozpředl rozhovor o průběhu války, jejímž
dějištěm v té době Nový Zéland byl. Aby však bylo možno pochopit a zvážit, do
jak těžké situace se dostali trosečníci Macquarie, je nutno znát dějiny zápasu, jenž
tehdy skrápěl ostrov Ika-a-Maui krví.
I po příchodu Abela Tasmana do Cookovy úžiny dne 16. prosince 1642 zůstávali
Novozélanďané, přes časté návštěvy evropských lodí, svobodnými obyvateli svých
nezávislých ostrovů. Žádná evropská mocnost nepomýšlela na obsazení tohoto sou ostroví, které ovládá Tichý oceán. Někteří misionáři, zejména anglikánští, získávali
novozélandské náčelníky, aby se podrobili anglickému jhu.Náčelníci sé nechali
ošálit a podepsali dopis, v němž žádali královnu Viktorii, aby se ujala jejich ochrany.
Nejprozíravější z nich však tušili, jak pošetilý to byl krok, a jeden z nich pronesl
tato prorocká slova, když připojil k dopisu obrazec svého tetování.: "Ztratili jsme
svou zem. Ode dneška nám již nepatří. Brzy přijde cizinec, zmocní se jí a my budeme
jeho otroky."
29: ledna 1840 skutečně přistala v zátoce Ostrovů na severu Ika-a-Maui korveta
Herald. Kapitán lodi Hobson vstoupil na zem ve vesnici Korora-Reka. Obyvatelé byli
vyzváni, aby se sešli k všeobecnému shromáždění do evangelického kostela. Tam jim
byly přečteny pověřovací listiny, které kapitán Hobson dostal od anglické královny.
5. ledna příštího roku byli povoláni hlavní zélandští náčelníci k anglickému rezi dentovi do vesnice Paja. Kapitán Hobson se je snažil přemluvit, aby se podrobili,
přičemž říkal, že královna vyslala k jejich ochraně vojska a lodi, že jsou zaručena

427

všechna jejich práva, že jejich svoboda zůstane nedotčena. Avšak pozemky Zélan ďanů měly nyní náležet královně Viktorii a domorodci byli povinni je prodat.
Většina návštěvníků pokládala takovou ochranu za příliš drahou a odmítla
je přijmout. Ale sliby a dary měly na tyto divochy větší vliv než pohrůžky kapitána
hobsona, a tak se stalo, že převzetí državy bylo potvrzeno.


A co se zde dálo od roku 1840 až do dne, kdy Duncan opustil Clydskou zá toku? Nic, co by nebylo známo Jacquesi Paganelovi, nic, o čem by nemohl své
druhy poučit.
"Mylady,"odpověděl nyní na otázky lady Heleny, "mohu vám říci jenom to,
co jsem už několikrát opakoval, že totiž Novozélanďané jsou statečný národ, který
sice nejprve na okamžik ustoupil, ale nyní se tvrdošíjně brání anglickému vpádu.

428

Kmeny Maorů jsou organizovány jako dávné skotské klany. Jsou to takétakové
velké rodiny, v jejichž čele stojí náčelník, vyžadující ode všech členú naprostou
úctu. Maorové jsou hrdí a stateční, jedni jsou vysocí, mají hladké vlasy, druzí jsou
menší, zavalití a podobají se mulatům, ale všichni jsou silní, vzdorní a bojovní.
Měli slavného náčelníka jménem Hihi, skutečného Vercingetorixe"). Nebudete se
proto divit, že válka s Angličany se na území Ika-a-Maui změnila v trvalou, neboť
na tomto ostrově žije věhlasný kmen Waikatů, jejž William Thompson vede na
obranu rodné půdy.".

"Ale Angličané," otázal se John Mangles, "mají snad v moci všechna důležitá
místa na Novém Zélandu?"
"Samozřejmě,Johne," odpověděl Paganel." Když kapitán Hobson převzal
državu a stal se guvernérem ostrova, vzniklo postupně v letech 1840 až 1862 na
nejvýhodnějších místech devět osad. Proto zde je i devět provincií: čtyři na sever ním ostrově, a to provincie Auckland, Taranaki, Wellington a Hawkes-Bay, a pět
na ostrově jižním, a to provincie Nelson, Marlborough, Canterbury, Otago a South land, jež všechny měly dohromady 13. června 1864 sto osmdesát tisíc tři sta čtyřicet
šest obyvatel. Ve všech částech vyrostla důležitá obchodní města. Až přijdeme do
Aucklandu,budete se jistě musit bezvýhrad obdivovat poloze tohoto jižního
Korintu, který vévodí nad úzkým výběžkem vybíhajícím jako most do Tichého
oceánu; město má dvanáct tisíc obyvatel. Na západě New Plymouth, na východě
Ahuriri a na jihu Wellington jsou již kvetoucími a rušnými městy. Na ostrově
Te-va-i-punamu byste se jistě těžko rozhodovali mezi Nelsonem, tímto Mont pellierem protinožců, zahradou Nového Zélandu, Pictonem na Cookově úžině, Christ churchem, Invercargillem a Dunedinem v bohaté provincü Otago, kam se sbíhají
zlatokopové z celého světa. A mimochodem, to naprosto nejsou žádné ubohé dřevěné
boudy divošských rodin, ale opravdová města s přístavy, chrámy, bankami, doky,
botanickými zahradami,muzei domorodých dějin,aklimatizačními stanicemi ,
novinami, nemocnicemi, dobročinnými spolky, filosofickými ústavy, zednářskými
lóžemi, kluby, pěveckými spolky, divadly a světovými výstavami -, právě tak
jako Londýn nebo Paříž! A jestliže mě neklame paměť, jsou právě letos, v roce
1865, a možná že právě v tomto okamžiku, vystavovány průmyslové výrobky z celého
světa v zemi lidojedů!"
"Jakže! Přestože je tu válka s domorodci?" otázala se lady Helena.
"Angličané si už jistě, mylady, dělají starosti s nějakou válkou!" odvětil Paganel.
"Válčí a současně vystavují. To jim nevadí. Dokonce stavějí železnice přímo pod
palbou Novozélanďanů. V Aucklandské provincii probíhá dráha z Drury a z Mere -Mere přes hlavní území obsazená vzbouřenci. Vsadil bych se, že strojníci střílejí
přímo z lokomotiv."
"A jak to dnes vypadá s tou nekonečnou válkou?" zeptal se John Mangles.

* ')Vercingetorix -, galský vojevůdce, který, neohroženě vedl obranné války proti římským dobyvatelům
(1. stol. př. n. L.).

429

"Opustili jsme Evropu před šesti dlouhými měsíci," odpověděl Paganel, "a ne mohu tedy vědět, co se stalo od našeho odjezdu, kromě několika zpráv, které jsem
si přečetl v marlboroughských a seymourských novinách za naší cesty přes Austrálii.
V té době se na ostrově Ika-a-Maui vedly těžké boje."

"A kdy vlastně tato válka začala?" otázala se Mary Grantová."
"Chcete snad říci, , opět začala', slečno Mary," odpověděl Paganel, "protože
k prvnímu povstání došlo v roce 1845. Začala koncem roku 1863, ale už dlouho
předtím se Maorové připravovali svrhnout jařmo anglického panství. Místní národní
strana vedla čilou propagandu za zvolení maorského náčelníka. Chtěla udělat ze
starého Potatoa krále a z jeho vesnice, ležící mezi řekami Waikato a Waipa, hlavní
město nového království. Potato byl spíš vychytralý než smělý stařec, ale měl
rozhodnéhoa bystrého ministra,pocházejícíhoz rodu Ngatihahuaů,kteřípřed
cizáckým vpádem dobývali Aucklandskou šíji. Tento ministr, jménem William
Thompson, stal se duší osvobozenecké války. Dokázal zorganizovat maorská vojska.
Pod jeho vlivem sjednotil jeden náčelník z Taranaki četné rozdrobené kmeny;
jiný náčelník Waikatů vytvořil "Národní ligu", jejímž cílem bylo bránit domo rodcům, aby prodávali své pozemky anglické vládě; konaly se schůze tak jako
v civilizovaných zemích, které spějí k revoluci. Britské časopisy začaly upozorňovat
na tyto výstražné příznaky a vláda se vážně znepokojovala činností "Ligy". Zkrátka
city byly zjitřeny, podkop připraven k výbuchu. Chyběla jenom jiskra, anebospíše
střetnutí protichůdných zájmú, aby jiskra vyskočila."
"A střetnutí?" otázal se Glenarvan.
"Nastalo v roce1860," odpověděl Paganel,"v provincii Taranaki na jiho východním pobřeží Ika-a-Maui. Jeden domorodec měl šest set akrů pozemků v sou sedství New Plymouthu. Prodal je anglické vládě. Když však přišli zeměměřiči,
aby vyměřili prodaný pozemek, vzepřel se tomu náčelník Kingi a v měsíci březnu
postavil na sporných šesti stech akrů tábor obehnaný vysokou ohradou. Za několik
dní dobyl tábora v čele svých vojsk plukovník Gold a toho dne padl i prvý výstřel
národní války. "
"Je Maorů mnoho?" zeptal se dále John Mangles.
"Maorského obyvatelstva za poslední století ubylo," odpověděl zeměpisec.

"V roce 1769 je Cook odhadoval na čtyři sta tisíc obyvatel. V roce 1845 jich bylo
při sčítání ,Domorodého protektorátu' napočítáno jenom sto devět tisíc. Hubí je
civilizační vraždění, nemoci a kořalka. Ale na obou ostrovech je dosud devadesát
tisíc domorodců, z toho třicet tisíc válečníků, a ti ještě dlouho budou držet evropská
vojska v šachu."
"Bylo povstání zatím úspěšné?" řekla lady Helena.
"Bylo, mylady, a sami Angličané se nejednou obdivovali odvaze Novozélan ďanů. Vedou partyzánskou válku, svádějí drobné potyčky, napadají malé oddíly,
přepadají statky osadníků.Generálovi Cameronovi nebylo příliš dobře při jeho
výpravách, kdy musel prohledávat každý keř. Koncem roku 1863 obsadili Maorové
po dlouhém a vražedném boji velkou opevněnou tvrz na horním Waikatu v cípu

430

strmé pahorkatiny, tvrz chráněnou třemi obrannými liniemi. Proroci vyzývali celý
maorský národ k obraně země a slibovali vyhubení všech ,pakekú', to jest. bělochů.
Tři tisíce mužů vytáhlo pod velením generála Camerona do boje a po barbarském
zavraždění kapitána Sprenta neměli s Maory slitování. Došlo ke krvavým bojům.
Některé z nich trvaly i dvanáct hodin a Maorové neustupovali ani před evrop skými děly.Jádro nezávislé armády tvořil divoký kmen Waikatů, jemuž velel
William Thompson. Tento domorodý generál měl pod svým velením nejprve dva
tisíce pět set bojovníků, později osm tisíc. Poddaní Šongiho a Hekiho, dvou ne bezpečných náčelníků, přišli mu na pomoc. Ani ženy se v této svaté válce nelekaly
nejnamáhavějších úkolů.Ale ten, kdo má na své straně právo,nemá vždycky
nejlepšízbraně.Generálovi Cameronovi se podvou krvavých bitvách podařilo
ovládnout okres Waikato, ovšem prázdný a vylidněný, neboť Maorové se rozprchli.
Za války došlo k obdivuhodným hrdinským činům. Čtyři sta Maorů, obklíčených
v pevnosti Orakan tisícem Angličanů pod velením brigádního generála Ca reyho, odmítlo se vzdát, přestože byli bez vody i jídla. Pak si jednoho dne v pravé
poledne odvážně probojovali cestu z pevnosti a podařilo se jim uniknout do
bažin."
"Ale obsazením okresu Waikato," otázal se John Mangles, "snad tato krvavá
válka skončila?"
"Neskončila, milý příteli," odpověděl Paganel. "Angličané se rozhodli vytáh nout na provincii Taranaki a oblehnout Mataitavu, pevnost Williama Thomsona.
Té však dobudou jenom za cenu značných ztrát. V době, kdy jsem odjížděl z Paříže,
dověděl jsem se, že guvernérovi a generálovi se právě podrobily kmeny Taranga
a že jim bylyponechány tři čtvrtiny jejich pozemků. I hlava povstání William
Thompson prýse hodlal vzdát, ale australské noviny tutozprávu nepotvrzovaly.
Naopak. Je tedy pravděpodobné, že v této chvíli se odboj organizuje s novou roz hodností."
"A podle vašeho názoru, Paganele," řekl Glenarvan, "bude se tento zápas ode hrávat v provinciích Taranaki a Auckland?"
"Domnívám se, že ano."
"Právě v této provincii, kde ztroskotala Macquarie?"

"Právě zde. Vystoupili jsme na zem několik mil nad přístavem Kawhia, kde
jistě dosud vlaje národní prapor Maorů."
"Pak bude nejlépe, když půjdeme na sever," řekl Glenarvan.
"To bude opravdu nejlépe," odpověděl Paganel. "Novozélanďané jsou proti
Evropanúm popuzeni,a zejména proti Angličanům.Hleďme tedy,abychom jim
nepadli do rukou."
"Možná že potkáme nějaký evropský oddíl vojsk," dodala lady Helena. "To
by bylo pro nás štěstí."
"Možná,mylady,"odpověděl zeměpisec,"alepochybuji. Osamocené oddíly
nerady procházejí krajem, protože sebemenší keř, nejnepatrnější houštinka skrývá
dobrého střelce. A tak nespoléhám na nějakou eskortu vojáků ze čtyřicátého pluku.

431

Ale na západním pobřeží, kudy půjdeme, je několik misijních stanic a budeme
moci postupovat po etapách od jedné k druhé až do Aucklandu. Dokonce si myslím,
že bychom měli zamířit k cestě, po níž Hochatetter sledoval tok Waikata."
"To byl cestovatel, pane Paganele?" otázal se Robert Grant.
"Ano, chlapče, člen vědecké výpravy, která jela na palubě rakouské fregaty
Novara při její cestě kolem světa roku 1858."
"Pane Paganele," odvětil Robert, jehož oči vzplanuly při pomyšlení na veliké
"zeměpisné výpravy, "má Nový Zéland také slavné cestovatele, jako byli Burke ,
a Stuart v Austrálii?"
"Má jich několik, chlapče; byli to například doktor Hooker, profesor Brizard,
přírodopisec Dieffenbach a Julius Haast. Ale přestože mnozí z nich zaplatili svou
dobrodružnou vášeň životem, nejsou tak slavní jako cestovatelé australští nebo
afričtí ..."
" A vy znáte jejich příběhy?" otázal se mladý Grant..
"Jak bych neznal, chlapče, a protože vidím, že hoříš touhou, abys toho věděl
tolik jako já, povím ti je."
"Děkuji, pane Paganele, už poslouchám."
"A my také," řekla lady Helena. "Není to přece poprvé, kdy nás špatné počasí
nutí, abychom se poučili. Poslechneme si vás všichni, pane Paganele."
"Jak si přejete, mylady," odpověděl zeměpisec, "ale mé vyprávění nebude
dlouhé. Tentokrát nejde o smělé objevitele, kteří sváděli tuhé boje s australským
Minotaurem*). Nový Zéland není tak veliká země, aby se ubránil lidským'výzku mům. Proto moji hrdinové nebyli cestovatelé ve vlastním slova smyslu, ale prostí
turisté, kteří se stali oběťmi nejvšednějších nehod."
" A jak se jmenují?" zeptala se Mary Grantová.
" GeometrWitcombeaCharlton Howitt, který nalezl také Burkovypozů statky po oné památné výpravě, o níž jsem vám vyprávěl při naší zastávce na bře zích Wimerry. Witcombe a Howitt veleli každý jedné výpravě na ostrově Te-va-i-pu- ,
namu. Oba vyšli z Christchurche začátkem roku 1863, aby objevili různé přechody
přes hory na severu provincie Canterbury. Howitt překročil pohoří na severní hranici
provincie a rozbil svůj hlavní stan na jezeře Brunner. Naproti tomu Witcombe
nalezl v údolí Rakaie průsmyk, který ústil na východ od hory Tyndallovy. Wit comba doprovázel Jacob Louper, který v Lyttleton-Times vylíčil celou cestu a ne štěstí. Pokud se pamatuji, byli oba badatelé 22. dubna 1863 na úpatí ledovce, z něhož
pramení Rakaia. Vystoupili až na vrchol hory a vydali se hledat další přechody.
Příštího dne se Witcombe a Louper, vyčerpaní námahou a zimou; utábořili v hlubo kém sněhu ve výšce čtyř tisíc stop nad mořem. Sedm dní bloudili v horách i v údo lích, jejichž příkré stěny uzavíraly cestu ven, často byli bez ohně a mnohdy bez
jídla, jejich cukr se změnil v syrup a suchary ve zvlhlé těsto, šaty i pokrývky měli
promočené, trápil je hmyz, a tak činily jejich nejdelší denní etapy tři míle a nej
*') Obluda, která hlídala sídlo bájného krétského krále Minoaa dostávala lidské oběti.

432

kratší sotva dvě stě yardů. 29. dubna našli maorskou chýši a v zahradě u ní pár
brambor. To bylo poslední jídlo, k němuž oba druhové zasedli společně. Odpo ledne dorazili k mořskému břehu nedaleko ústí Taramaka. Potře bovali se dostat
na pravý břeh, aby se mohli vydat na sever k Šedé řece. Taramako je hluboké
a široké. Louper po hodinovém pátrání objevil dva malé poškozené čluny, opravil


je, jak nejlépe dovedl, a přivázal jeden k druhému. Kvečeru oba cestovatelé nasedli
do člunů. Sotvaže se však dostali do proudu, natekla do člunů voda. Witcombe
se vrhl do vody a doplaval zpátky na levý břeh. Jacob Louper nedovedl plavat,
a proto se držel člunu. A to ho po jistých dobrodružstvích zachránilo. Nešťastník
byl vržen na skaliska. Jedna vlna ho srazila do hlubin, druhá jej vynesla na hla dinu. Otloukal se o úskalí. Nastala temná noc. Louperovým tělem, zkrvaveným

433

aopuchlým, vlny zmítaly několik hodin. Konečně však člun narazilna pevnou
zem a trosečník byl v hlubokém bezvědomí vyvržen na břeh. Příštíhodne se po
východu slunce dovlekl k prameni pitné vody a poznal, že ho proud zanesl asi
míli od místa, kde se včera pokusili přeplout řeku. Vstal, šel podél pobřeží a zane dlouho nalezl nešťastného Witcomba zabořeného hlavou do bláta.Byl mrtev.
Louper vyhrabal holýma rukama v písku hrob a uložil do něho mrtvolu svého
druha. Po dvou dnech zachránili Loupera, umírajícího hlady, pohostinní Maorové -,
jsou mezi nimi takoví -, a 4. května dorazil cestovatel k jezeru Brunner do tábora
Charltona Howitta, jenž měl o šest týdnů později zahynout právě tak jako ne šťastný Witcombe."
"Ba!" řekl John Mangles. "Někdy se zdá, že jedno neštěstí přivolává druhé,
že cestovatelé jsou navzájem spojeni osudovým řetězem a že zahynou všichni,
jakmile se někde řetěz přetrhne."
"Máte pravdu, milý Johne," odpověděl Paganel. "I já jsem si toho často všiml.
Právem se můžeme ptát, jaký zvláštní zákon dovedl Howitta k tomu, že zahynul
takřka za týchž okolností? Charlton Howitt byl pověřen vedoucím vládních prací
Wydem, aby od plání Hirinui až k ústí Taramaka vybudoval cestu sjízdnou pro
koně. Howitt vyrazil 1. ledna 1863 v čele pěti mužů. Zhostil se svého úkolu ne obyčejně dobře a proklestil cestu dlouhou čtyřicet mil až k nepřekročitelnému bodu
Taramaka. Tu se Howitt vrátil do Christchurche, a přestože se blížila zima, žádal,
aby mohl pokračovat v pracích. Wyde souhlasil. Howitt se tedy vydal na cestu,
aby dopravil do svého tábora zimní zásoby. V té době nalezl Jacoba Loupera.
27. června opustil Howitt se dvěma dalšími muži, Robertem Littlem a Henrim
Mullisem, tábor. Vypluli přes jezero Brunner. Od té doby je nikdo nespatřil. Jejich
křehká a nehluboká loďka byla nalezena rozbitá na pobřeží. Ostatní je devět týdnů
hledali,ale marně.Ti nešťastníci se zřejmě utopili v jezeře,poněvadž ne uměli plavat."
"Proč by však nemohli být živi a zdrávi u nějakého zélandského kmene?"
řekla lady Helena. "Vždyť lze přinejmenším pochybovat o tom, že skutečně za hynuli."
"Bohužel ne, mylady," odpověděl Paganel, "poněvadž rok po neštěstí, v srpnu
roku 1865, se ještě neobjevili .. a když je člověk na Novém Zélandě nezvěstný
rok," dodal Paganel tiše, "pak je neodvolatelně ztracen!"
...,


KAPITOLA IX. DEVÁTÁ,

TŘICET MIL NA SEVER
...

7. února v šest hodin ráno dal Glenarvan znamení k odchodu. V noci nepršelo.
Nebe, zatažené malými šedivými mráčky, zadržovalo sluneční paprsky ve výši tří
mil nad zemí. Mírná teplota zmírňovala i útrapy denního pochodu.
Paganel na mapě naměřil mezi mysem Kawhia a Aucklandem vzdálenost
osmdesáti mil; to znamenalo osmidenní cestu při deseti mílích za dvacet čtyři hodiny.
Domníval se však, že bude vhodnější, nebudou-li sledovat křivolaké mořské pobřeží,
ale zamíří-li k soutoku Waikata a Waipy, třicet mil odtud u vesnice Ngaruawahia.
Tamtudy probíhá poštovní cesta, ne-li stezka, sjízdná pro vozy a přetínající značnou
část ostrova od Napieru u zálivu Hawkeova až do Aucklandu. Odtud budou mít
blízko do Drury, kde si budou moci odpočinout ve znamenitém hotelu, jejž zvláště
doporučuje přírodopisec Hochstetter.
Cestovatelé si mezi sebe rozdělili náklad potravin a vydali se kolem břehů zátoky
Aotea. Z opatrnosti se jeden od druhého nevzdalovali a instinktivně střežili s nabi tými puškami pláně vlnící se na východě. Paganel měl v ruce svou výbornou mapu
a se zalíbením umělce si ověřoval její přesnost na nejmenších podrobnostech.
Značnou část dne se družinka ubírala po písčitém břehu, jehož nános tvořily
zbytky dvouskořepých mušlí a sépiové kostice.
Na pobřeží, po němž klouzaly vlny přílivu, dováděla mořská zvířena a ani v nej menším nepomýšlela na útěk. Byli to tuleni s kulatými hlavami, s širokým a klenutým
čelem a s výraznýma očima, takže jejich tvář vypadala mírně, a dokonce i mile.
Člověk chápe, že báje svým způsobem zpoetizovala tyto zvláštní obyvatele mořských
vln a udělala z nich svůdné sirény, přestože jejich hlas zní jen jako nepříjemný
chrapot. Těchto zvířat je na pobřeží Nového Zélandu velmi mnoho a jsou předmětem
čilého obchodu. Zužitkovává se jejich kůže a tuk.
Mezi tuleni byli tři nebo čtyři šedomodří rypouši, dlouzí dvacet pět až třicet
stop. Obrovští obojživelníci se lenivě rozvalovali na silných vrstvách velikých čepe latek, natahovali své topořivé rypáky a s úšklebkem mrskali hrubými štětinami
svých dlouhých a zakroucených knírů,nakadeřených jako vousy opravdového
šviháka. Robert se bavil pozorováním těchto zajímavých živočichů, když tu pře kvapeně zvolal:

"Podívejte, ti tuleni jedí kamení." -.
A několik jich skutečně jedlo s neobyčejnou hltavostí kamení ležící na břehu.
"Na mou věru, je to tak!" odvětil Paganel. "Nikdo nemůže popírat, že ti tuleni
se pasou na kamení."
"To je zvláštní jídlo," řekl Robert, "asi těžko stravitelné!"
"Tím se oni, chlapče, neživí, polykají kameny jen proto, aby se zatížili. Takovým

435

způsobem zvyšují svou specifickou váhu, aby se snáze dostali na dno. Když se pak
vrátí na zem, bez okolků kameny zase vyvrhnou. Uvidíš, že všichni, kteří kameny
jedli, půjdou do vody."
A zakrátko se opravdu půl tuctu takto zatížených tuleňů těžce odvleklo na
břeh a zmizelo ve vodním živlu. Ale Glenarvan nechtěl ztrácet časčekáním na


jejich návrat, aby mohl pozorovat, jak se budou zbavovat přítěže, a k velké Pagane lově lítosti pokračovala družina v přerušené cestě.
V deset hodin se zastavili na úpatí velkých čedičových skal, roztroušených
na pobřeží jako keltské dolmeny. Tam pojedli. Na písčině nalezli velké množství
ústřic, malých a nepříliš chutných. Ale na Paganelovu radu upekl Olbinett škeble
v horkém popelu a takto je nestačil po tuctech připravovat po celý oběd.

436

Po obědě pokračovali v cestě podle zátoky. Na rozervaných skalách a na teme nech útesů odpočívala celá hejna mořského ptactva, fregatek, terejů, racků, a na
špičatých vrcholcích i hejna velkých nehybných albatrosů. Do čtyř hodin odpoledne
urazili bez obtíží a bez námahy deset mil. Cestovatelky žádaly, aby se v cestě pokra čovalo až do večera. Nyní bylo nutno změnit směrcesty; družina musela obejít úpatí
několika hor, které se zdvihaly na severu, aby se dostala do údolí Waipy.
Země se v dálce podobala velikým, donekonečna se táhnoucím loukám, a tak
se zdálo, že cesta bude snadná. Když však cestovatelé došli až k těmto zelenajícím
se nivám, byli velmi zklamáni. Místo pastvin zde nalezli husté křoví s malými bílými
květy a mezi křovím se proplétaly vysoké a nesčetné kapradiny, jimž se na novo zélandské půdě zvlášť dobře daří. Cestovatelé si musili těmito dřevitými lodyhami
prosekávat cestu a postupovali vpřed jen s velkými obtížemi. Přesto obešli do osmi
hodin večer první výběžky vysočiny Hakarihoata a spěšně se utábořili.
Po čtrnáctimílovém pochodu měli jistě právo na odpočinek. Kromě toho neměli
ani vůz, ani stan, a tak se všichni uložili ke spánku pod nádhernými norfolskými
sosnami. Přikrývek měli dost a z těch si upravili lůžka.
Glenarvan učinil na noc přísná opatření. Jeho druhové a on se po dvou střídali
v dobře ozbrojených hlídkách až do svítání. Oheň nerozdělali. Taková ochrana
plamenů je dobrá proti divoké zvěři, ale na Novém Zélandě nežije ani lev, ani tygr,
ani medvěd, ba vůbec žádná šelma.
Zkrátka noc proběhla dobře až na nějaké ty písečné mouchy, v domorodém
jazyce nazývané "ngamy", jejichž štípnutí je velmi nepříjemné, a na odvážný druh
myší, jež cestovatelům statečně prohlodávaly pytle s potravinami.
Příštího dne, 8. února, probudil se Paganel již klidnější a téměř usmířen s touto
zemí. Maorové, tito krutí kanibalové, jichž se nejvíce obával, se neukázali a netrápili
ho už ani ve snech. Paganel otevřeně Glenarvanovi pověděl, proč má takdobrou
náladu.
"Myslím si teď," říkal, "že naše procházka dopadne dobře. Dnes večer dorazíme
k soutoku Waipy a Waikata, a jakmile se dostaneme za toto místo, nemusíme se
příliš obávat, že bychom na cestě do Aucklandu narazili na domorodce."

"Jakou vzdálenost musíme urazit," otázal se Glenarvan, "abychom se dostali
k soutoku Waipy a Waikata?"
"Patnáct mil, tedy téměř tolik, kolik jsme ušli včera."
"Budeme však postupovat velmi pomalu, bude-li nám to věčné houští pře kážet v pochodu."
"Nebude," odpověděl Paganel, "půjdeme podle břehů Waipy a tam nebudou
žádné překážky, ale naopak pohodlná cesta."
"Nuže, vyrazíme," řekl Glenarvan, neboť viděl. že cestovatelky jsou připraveny
k pochodu.
Zpočátku je toho dne opět zdržovalo na cestě husté křoví. Ani vůz, ani koně
by byli nemohli projít tam, kde prošli cestovatelé. Málo jim tedy scházel jejich
australský povoz. Dokud nebudou těmito křovinatými lesy prosekány cesty pro

437

vozidla, do té doby bude Nový Zéland schůdný jenom pro pěší. Kapradiny, jichž zde
rostou nesčetné druhy, brání rodnou zem právě tak houževnatě jako Maorové.
Tisíce nesnází se stavělo v cestu naší družině, když se ubírala rovinami, nad
nimiž se tyčí hakarihoatské pahorky. Před polednem však dorazila družinka ke
břehům Waipy a lehce vykročila podél strmých břehů řeky k severu.
Bylo to překrásné údolí, protínané potůčky s čistou a lahodnou vodou, vesele
bublající pod křovinami. Na Novém Zélandu bylo podle botanika Hookera dosud
objeveno dva tisíce rostlinných druhů, z nichž pět set se vyskytuje jenom tady.
Květiny jsou zde vzácné a nejsou příliš rozmanité; téměř úplně zde chybějí jednoleté,
ale zato hojné jsou kapraďovité, trávy a okoličnaté.
Tu a tam se zdvihalo nad temně zeleným popředím několik stromů, "metro sidery"se šarlatovými květy, norfolské sosny, túje se svisle přitisknutými větvemi
a druh cypřišů zvaných "rimy", neméně smutný než jeho evropská odrůda; kmeny
všech těchto stromů byly obrostlé nesčetnými odrůdami kapradin.
Ve větvích stromů poletovalo a žvatlalo nad křovisky několik papoušků kakadu,
zelený "kakariki" s červeným pruhem pod krkem, "topo", vyšňořený dvěma krás nými černými licousy, a papoušek veliký jako kachna, s ryšavým peřím a se třpytivým
spodkem křídel, kterého přírodopisci nazvali "nestorem jihu".
Majorovi a Robertovi se podařilo, i když se nijak nevzdálili od ostatních, za střelit několik sluk a koroptví, které se usadily pod nízkým porostem na pláních.
Olbinett škůbal ptáky v chůzi, aby neztrácel čas.
Naproti tomu Paganel se o výživnou hodnotu zvěře tolik nestaral. Byl by se rád
zmocnil nějakého svérázného novozélandského ptáka. Zvědavost přírodopisce v něm
umlčela hlad cestovatele. Pokud ho paměť nemýlila, vzpomínal si na různé odrůdy
ptáka, kterého domorodci nazývají "tui" a jemuž se někdy říká pro jeho ustavičný
chechtot posměváček a jindy farář, protože na peří černém jako sutana má bílý
nákrčník.
"A tenhle tui," říkal Paganel majorovi, "v zimě ztloustne tak, že z toho one mocní. Nemůže pak létat. Proto si zobákem rozklová prsa, aby se zbavil tuku a byl
lehčí. Co říkáte, Mac Nabbsi, není to zvláštní?"
"Tak zvláštní," odpověděl major, "že tomu ani trochu nevěřím!"
A Paganelovi se k jeho veliké lítosti nepodařilo chytit ani jediného takového
ptáka, aby mohl nevěřícímu majorovi ukázat krvavé šrámy na jeho prsou.
Větší štěstí však měl s jiným zvláštním živočichem, který se před pronásledová ním člověka, kočky a psa uchýlil do neobydlených krajů a počíná již ze zélandské
zvířeny mizet. Robert, ustavičně pátrající jako pravý pátrač, objevil v hnízdě ze
spletených kořenů pár slepic bez křídel a bez ocasu, se čtyřmi prsty na nohou,
s dlouhým slučím zobákem a s bílým peřím po celém těle. Zvláštní živočichové,
kteří jako by tvořili přechod mezi ptáky a savci.
Byl to zélandský kivi, přírodopisci nazývaný Apterix australis, který se živí
larvami, hmyzem, červy i semínky. Je zvláštností země. Stěží se jej podařilo přenést
do evropských zoologických zahrad.Jeho nedokonalé tvary a směšné pohyby

438
odevždy poutaly pozornost cestovatelů a Dumont d'Urville dostal před svou velkou
výpravou na Astrolabe a Zélée do Tichomoří od Akademie věd zvláštní úkol: přinést
ukázku těchto podivných ptáků. Ale přestože sliboval domorodcům odměnu, nepo dařilo se mu získat jediného živého kiviho.
Paganel, rozradostněn takovým štěstím; svázal obě slepice k sobě a hrdinně


je nesl, neboť je hodlal věnovat pařížské zoologické zahradě. Na nejkrásnější kleci
oddělení náš bodrý zeměpisec již v duchu četl lákavý nápis: "Věnováno panem
J. Paganelem."
Družinka mezitím bez obtíží postupovala po proudu Waipy. Kraj byl opuš těný, nikde nebylo stopy po domorodcích, nikde nebylo jediné stezky, která by
prozrazovala, že v těchto rovinách se objevuje člověk.Vody řeky plynuly mezi
439,


vysokými keři nebo se rozlévaly po mírných písčitých březích. Zrak se proto mohl
rozlétnout až k nevysokým horám, jež uzavíraly údolí na východě. Jejich podivné
tvary a jejich obrysy, nořící se do šálivých mlh, připomínaly gigantická zvířata
z předpotopních dob a nebo hejno obrovských kytovců, kteří náhle zkameněli.
Rozrušenémasy jasně prozrazovaly svůj sopečný ráz. Nový Zéland je opravdu
nedávný výtvor vulkanické činnosti. Dosud se nepřestal vynořovat nad moře.
Některá místa vystoupila za dvacet let až o jeden sáh. V útrobách ostrovů ještě
plane oheň, otřásá jimi a zmítá, a na mnohých místech proniká otvory gejzírů
a jícny sopek.
Ve čtyři hodiny odpoledne měli již cestovatelé za sebou dobrých devět mil.
Podle mapy, na níž Paganel bez ustání sledoval cestu, zbývalo k soutoku Waipy
aaikata necelých pět mil. Tamtudy vedla cesta do Aucklandu. Tam rozbijí noční
tábor. A zbývajících padesát mil, které je dělily od hlavního města, urazí za dva tři
dni, a možná za pouhých osm hodin, potkají-li dostavník, obstarávající jednou
začtrnáct dní dopravu mezi Aucklandem a zálivem Hawkeovým.
"Budeme tedy musit tábořit pod širým nebem i dnes?" řekl Glenarvan.
"Ano," odpověděl Paganel, "ale doufám, že naposled."
"To je dobře, protože pro lady Helenu a Mary Grantovou to není nic příjemného."
"Ale přesto snášejí vše bez nářků," dodal John Mangles. "Pokud si však pa matuji, zmiňoval jste se, pane Paganele, o nějaké vesnici, která leží na soutoku
obou řek."
"Ano," odpověděl zeměpisec, "zde je vyznačena na mapě. Je to Ngaruawahia ,
asi dvě míle nad soutokem."
"Tak vida! Nemohli bychom tam přenocovat? Lady Helena a Mary Grantová,
by jistě bez váhání ušly dvě míle navíc, aby se dostaly do trochu slušného hotelu."

"Do hotelu!" zvolal Paganel, "Hotel v maorské vesnici! Tam není ani hostinec
ba ani hospoda ne! Taková vesnice je jenom skupina domorodých chatrčí a podle
mého názoru se jí musíme raději obezřele vyhnout,než abychom v ní hledali
útočiště."

"Pořád ten váš strach! Paganele," řekl Glenarvan.
"Drahý mylorde, Maorům je lépe nedůvěřovat než věřit. Nevím, jak to vypadá
mezi nimi a Angličany, zdali bylo povstání potlačeno, nebo zdali zvítězilo, anebo
zdali nepřicházíme přímo doprostřed války. A nechme stranou všechnu skromnost,
ale lidé našeho druhu by mohli být dobrou kořistí a já bych se velice nerad sezna moval se zélandskou pohostinností. Pokládám proto za moudřejší vyhnout se
Ngaruawahia, a,obejítji,vyvarovat se jakéhokoliv setkání s domorodci.
Až budemev Drury, bude to něco jiného, tam se naše statečné družky náležitě
zotaví z únavné cesty."
Zeměpiscův názor uznali všichni za správný. Lady Heleně bylo milejší strávit
ještě jednu noc pod širým nebem než vystavovat své druhy nebezpečí.Ani Mary, ani
ona nevyžadovaly zastávku, a tak pokračovali dál v cestě po příkrých březích řeky.
Za dvě hodiny se počaly pod horami dloužit první večerní stíny-. Než slunce

440
zmizelo za západním obzorem, využilo mezery mezi mraky a seslalo na zem několik
pozdních paprskú. Vzdálené vrcholky na východě se pokryly nachem posledních
záblesků dne. Bylo to jako na rozloučenou s cestóvateli.
Glenarvan a jeho druhové přidali do kroku. Věděli, jak krátký bývá soumrak
na této vysoké šířce a jak rychle se zde snáší noc. Potřebovali dorazit k soutoku,
než nastane úplná tma. Ale od země se zdvihla hustá mlha, a tak jenom těžko roze znávali správnou cestu.
Sluch naštěstí nahradil zrak, který jim pro tmu nebyl nic platný. Zanedlouho jim
zesílený hukot vody prozradil, že obě řeky se sbíhají do jediného koryta. V osm
hodin dorazila družinka k místu, kde za silného jekotu srážejících se vln mizí Waipa
ve Waikatu.

"To je Waikato," zvolal Paganel, "a cesta do Aucklandu běží vzhůru po jeho
pravém břehu."
" Zítra ji uvidíme," odpověděl major. "Utábořme se zde. Myslím, že tyto ostřejší
stíny jsou od houštiny, která tu roste snad právě proto, abychom v ní našli útulek.
Pojezme a pojďme spat."

" Pojezme,řekl Paganel, "ale suchary a sušené maso abychom nemusili roz dělávat oheň. Přišli jsme sem nepozorováni, pokusme se také tak odejít! Velké štěstí,
že nás v té mlze není vidět-."
Došli k háječku a všichni se podřídili přísným zeměpiscovým radám. Ťiše snědli
studenou večeři a zanedlouho, znaveni patnáctimílovým pochodem,upadli do
hlubokého spánku.
...,


KAPITOLA X. DESÁTÁ,

NÁRODNÍ ŘEKA.
...

Příštího dne ležela nad řekou za svítání dosti hustá mlha. Část výparů, jimiž
byl vzduch prosycen, se chladem srazila a pokrývala vodní hladinu hustým mrakem.
Ale zanedlouho pronikly do těchto kupovitých vrstev sluneční paprsky a pod jejich
polibky se mlhy rozplynuly. Vynořily se zamžené břehy a tok Waikata se zjevil
v celé své jitřní kráse.
Dlouhý, štíhlý a protáhlý výběžek země, pokrytý křovinami, vybíhal do špičky
proti místu, kde se setkávaly oba toky. Prudší vody Waipy ještě čtvrt míle po soutoku
srážely vody Waikata, než s nimi splynuly; ale mocný a klidný veletok brzy přemohl
rozbouřenou řeku a unášel ji ve svém proudu až do tichomořské vodní nádrže.
Když se páry zdvihly, objevil se člun plující proti proudu Waikata. Byl dlouhý
sedmdesát stop, široký pět stop a hluboký tři stopy, příď měl zahnutou jako benát ská gondola a celý byl vytesán z kmene novozélandské jedle kahikatea. Dno měl
vystláno suchým kapradím. Osm vesel na přídi jej rychle hnalo po hladině, kdežto
na zádi sedící muž jej řídil volným lopatkovitým veslem.
Tento muž byl vysoký, asi pětačtyřicetiletý domorodec širokých plecí a svalna tých údů. Měl mohutné nohy i ruce. Z jeho vyklenutého a silnými vráskami zbrázdě ného čela, z tvrdého pohledu a zlého výrazu bylo zřejmo, že je to nebezpečný člověk.
Byl to jeden z nejmocnějších maorských náčelníků. To bylo vidět podle jemného
a hustého tetování, jehož pruhy mu pokrývaly celý obličej i tělo. Od chřípí černého
nosu vybíhaly dvě černé spirály, které byly vykrouženy kolem žlutých očí a spojeny
na čele v jednu linku; mizely v nádherných Maorových vlasech. Ústa s běloskvoucími
zuby i brada se ztrácely pod pestrými pravidelnými a ladnými křivkami, které se
táhly až na mohutná náčelníkova prsa.
Tetování Novozélanďanů zvané "moko" je důležitým znakem zásluh. Jenom ten
je hoden těchto čerstvých příkras, kdo statečně obstál v několika bojích. Otroci
a prostý lid na ně nemají nárok. Slavní náčelníci se poznají podle jemnosti, přesnosti
a přirozenosti kreseb, jež na jejich tělech často znázorňují obrazy zvířat. Někteří
náčelníci podstupují bolestnou operaci moko až pětkrát. Čím významnější je člověk
na Novém Zélandu, tím "významněji" bývá pomalován.
Dumont d'Urville uvádí o tomto zvyku zajímavé podrobnosti. Domnívá se, že
moko nahrazuje erby, na něž jsou mnohé evropské rodiny tak pyšné. Nepřehlíží však
rozdíl mezi těmito dvěma znaky hodností: erby Evropanů totiž svědčí nejčastěji jenom
o osobních zásluhách prvního člena rodu, který erb dokázal získat, ale nedokazují nic
o zásluhách jeho dětí; osobní erby Novozélanďanů však vypovídají zcela hodnověrně
o tom, že právo nosit je má jen ten, kdo podal důkaz mimořádné osobní odvahy.
Nehledě k úctě, jaké se těší, má tetování Maorů i nesporný užitek. Pokrývá

442

totiž podkožní nervstvo silnou ochrannou vrstvou, takže činí kůži odolnou proti
nepohodě počasí a neustálému bodání komárů.
Pokud jde o náčelníka, který řídil člun, nemohlo být pochyb o jeho proslulosti.
Ostrá albatrosí kost, jíž používají maorští tetovači, pětkrát zbrázdila jeho obličej
hustými a hlubokými čarami.


Náčelníkovo tělo bylo zahaleno do široké rohože z phormia, pošité psími kožemi,
a opásáno bederním pásem, zkrvaveným v posledních bojích. Ve vytažených ušních
lalůčcích měl náušnice ze zeleného nefritu a kolem krku mu chrastil náhrdelník
z"punamu", posvátného kamene Zélanďanů, který je opředen mnohapověrami.
Pojeho boku ležela puška anglické výroby a "patupatu",sekyrasmaragdové
barvy s oboustranným ostřím, dlouhá osmnáct palců..


443

Před náčelníkem sedělo naprosto nehybně devět bojovníků, zahalených také
do plášťů z phormia, stejně ozbrojených a stejně divoce vyhlížejících, i když ne tak
vysoko postavených. Někteří z nich ještě krváceli z čerstvých ran. Tři psi hrozivého
vzhledu leželi válečníkům u nohou. Osm veslařů na přídi člunu byli patrně služeb níci nebo otroci náčelníkovi. Veslovali ze všech sil. Proto plul člun značně rychle
i proti nepříliš dravému proudu Waikata.
Uprostřed člunu se k sobě tisklo deset evropských zajatců, spoutaných na nohou,
avšak s volnýma rukama.
To byli Glenarvan, lady Helena, Mary Grantová, Robert, Paganel, major, John
Mangles, stevard a oba námořníci.
Včera večer se celá skupinka dala zmýlit hustou mlhou a utábořila se přímo
uprostřed početného ležení domorodců. Kolem půlnoci byli cestovatelé, překvapení
ve spánku, zajati a později převedeni na palubu člunu. Doposud s nimi nebylo na kládáno špatně, avšak jakýkoli pokus o odpor byl marný. Zbraně i střelivo cestovatelů
byly v rukou domorodců, a tak by je byly okamžitě srazily jejich vlastní kulky.
Z několika anglických slov, kterých domorodci v řeči použili, dověděli se za jatci, že zélanďané byli anglickými vojsky odraženi, rozdrceni a rozprášeni a nyní
odjíždějízpět do okresu na horním Waikatu. Vojáci čtyřicátého druhého pluku zlo mili tvrdošíjný odpor nejlepších bojovníků maorského náčelníka a pobili je. Poražený
náčelník se nyní vracel s novou výzvou k poříčním kmenům, aby se všechny při pojily knezkrotnému Williamu Thompsonovi, jenž stále ještě bojoval protidoby vatelům.Náčelník se jmenoval Kaj-Kumu, což je v domorodém jazycejméno
hrozivé, neboť značí "ten, který pojídá údy svých nepřátel". Kaj-Kumu byl statečný,
odvážný, ale jeho chrabrosti se vyrovnala i jeho krutost. Od něho nebylo možno
očekávat nejmenší slitování. Náčelníkovo jméno bylo dobře známo anglickým
vojákům a na jeho hlavu byla novozélandským guvernérem právě vypsána
odměna.
Tato strašlivá rána dopadla na lorda Glenarvana zrovna ve chvíli, kdy jižjiž do sahoval tolik vytouženého aucklandského přístavu, odkud se chtěl navrátit do
Skotska. Ale při pohledu na jeho chladný a klidný obličej by byl nikdo nevytušil
přemíru vnitřní bolesti, neboť Glenarvan se v těžkých chvílích dovedl povznést
nad neštěstí. Cítil, že posilou i příkladem své ženě a svým druhům musí být on,
manžel a vůdce; a také byl připraven zemřít prvý, budou-li toho okolnosti vyžadovat
pro společnou záchranu, a ani uprostřed strašlivého nebezpečí nelitoval svého
ušlechtilého zápalu, který ho zavedl až do této divoké země.
Ostatní si s Glenarvanem v ničem nezadali. I oni byli naplněni týmiž šle chetnými myšlenkami a nikdo by byl při pohledu na jejich pokojnou a hrdou tvář
nevěřil, že jsou unášeni vstříc tragickému konci. Však se jednomyslně a na radu
Glenarvanovu rozhodli, že před domorodci budou zachovávat hrdou lhostejnost.
Jedině tím si mohli získat úctu těch divokých lidí. Divoši všeobecně a Maorové
obzvláště mají zvláštní smysl pro důstojnost a na tu nikdy nezapomínají.Ctí
toho,kdo si umí úctu získat svou chladnokrevností a odvahou.Glenarvan

444

věděl, že tímto jednáním sebe i své druhy ušetří zbytečně surového zacházení.
Poodjezdu z tábora promluvili mezi sebou domorodci,málomluvní jako
všichni divoši, jen několik slov. Ale i z toho mála Glenarvan poznal, že anglický
jazyk ovládají. Rozhodl se tedy, že se zélandského náčelníka otáže, co s nimi zamýšlí.
Obrátil se proto přímo na něho a bez sebemenší úzkosti v hlase mu řekl:
" Kam nás odvážíš, náčelníku?"
Kaj-Kumu na něho chladně pohlédl a neodpověděl.
" Co s námi chceš učinit?" otázal se znovu Glenarvan.
Kaj-Kumuovýma očima prošlehlo rychlé zablesknutí a potom odpověděl váž ným hlasem:
"Vyměnit tě, budou-li tě vaši chtít. Zabít tě, když odmítnou."
Glenarvan se na další netázal, ale srdce se mu naplnilo novou nadějí. Angli čanům nepochybně padli do rukou nějací náčelníci maorské armády a domorodci
by je byli rádi získali nazpět výměnou. Byly zde tedy vyhlídky na záchranu a posta vení cestovatelů nebylo úplně zoufalé.
Zatím člun rychle ujížděl vzhůru po řece. Paganel při vrtkavosti své povahy
snadno upadal z jedné krajnosti do druhé, a proto se mu vrátila všechna naděje.
Říkal si, že Maorové ušetří Evropany namáhavé cesty k anglickým bydlištím a že
tímvlastně získali. Smířil se už docela se svým osudem a sledoval na mapě tok
Waikata, vinoucí se rovinami a údolími provincie. Lady Helena a Mary Grantová
nyní přemohly své zděšení, potichu se bavily s Glenarvanem a ani nejlepší znalec
lidských tváří by byl nezachytil v jejich tvářích stopy úzkosti.
Waikato jenárodní novozélandskou řekou.Maorové jsou naně hrdí jako
Němci na Rýn a Slované na Dunaj. Dvě stě mil dlouhý tok řeky zavlažuje nej krásnější kraje severního ostrova od provincie Wellingtonské až do provincie
Aucklandské. Po něm mají jméno všechny nezkrotné a nezkrocené kmeny z jeho
poříčí, které se hromadně pozdvihly proti vetřelcům.
Vod této řeky se ještě takřka nedotkla žádná cizí loď. Brázdí je jenom přídě
ostrovních pirog. Pouze několik málo neohrožených turistů se odvážilo mezi tyto po svátné břehy. Na horní Waikato je přístup nenáviděným Evropanům jakoby zakázán.
Paganel věděl, jakou úctu chovají domorodci k této veliké zélandské tepně.
Věděl, že angličtí a němečtí přírodopisci se téměř nedostali za její soutok s Wai pou.Kam až zavleče zajatceKaj-Kumuova libovůle? Byl by se to nedověděl,
kdyby jeho pozornost nevzbudilo slovo Taupo, často opakované náčelníkem a jeho
bojovníky.
Podíval se do své mapy a viděl, že slovo Taupo označuje jezero, proslavené
v análech zeměpisu a rozkládající se v nejhornatější části ostrova v jižním cípu
Aucklandské provincie. Waikato vytéká z tohoto jezera a vlastně je svým tokem
vytváří. Od jezera k moři teče řeka ještě asi sto dvacet mil.
Paganel se obrátil na Johna Manglese, a aby mu divoši nerozuměli, francouz sky ho požádal, aby stanovil rychlost člunu. John ji odhadoval na necelé tři míle
za hodinu.



"Pak," odpověděl zeměpisec, "budeme-li v noci stát, bude naše cesta k jezeru
trvat téměř čtyři dny."
"Kde však jsou anglická postavení?" otázal se Glenarvan.
" Těžko vědět!" odvětil Paganel. "Válka se jistě přenesla do provincie Taranaki
a vojska se podle vší pravděpodobnosti stáhla směrem k jezeru, z druhé strany hor,
v nichž se soustředilo i ohnisko povstání."
"Kéž by to tak bylo!" řekla lady Helena.
Glenarvan smutně pohlédl na svou mladou ženu a na Mary Grantovou, jež
byly vydány na milost a nemilost krutých domorodců a unášeny do divoké země,
daleko mimo dosah jakékoliv lidské pomoci. Viděl však, že ho Kaj-Kumu pozoruje,
a poněvadž z opatrnosti nechtěl, aby náčelník uhodl, že jedna zajatkyně je jeho
ženou, potlačil své city a s naprostou lhostejností pozoroval břehy řeky.
Půl míle nad soutokem projel člun kolem bývalého sídla krále Potatoa. Žádný
jiný člun nebrázdil říční vody. Několik ojedinělých pobořených chatrčí svědčilo
o hrůzách nedávné války. Pobřežní krajiny se zdály opuštěné, břehy řeky byly
pusté. Jenom několik příslušníků čeledi vodního ptactva oživovalo tuto smutnou
samotu. Tu prchal dlouhonohý "taparunga", bahňák s černými křídly, bílým bři chem a růžovým zobákem. Tam zase pokojně pozorovaly jedoucí člun volavky
tří druhů, popelavá "matuku", dále jakýsi bukač přihlouplého vzhledu a nádherná
"kotuku":s bílým peřím, žlutým zobákem a černýma nohama. V místech; kde příkřejší
břehy prozrazovaly dostatečnou hloubku, číhal ledňáček zvaný"kotare"na
malinké úhoře, jichž se hemží v zélandských řekách milióny. Tam, kde se nad
řekou skláněly kopule keřů, konali svou ranní koupel za prvních slunečních pa prsků pyšní chocholoušové, vodní slípky a chřástalové.Všechen ten okřídlený
svět se v míru radoval z volnosti, kterou mu ponechali lidé, zahnaní nebo zkrušení
válkou.
V této prvé části svého toku plynulo Waikato zeširoka mezi rozsáhlými rovi nami: Ale výše proti proudu měly zanedlouho pahorky a pak i hory sevřít údolí,
v němž bylo vyhloubeno jeho řečiště. Deset mil nad soutokem zaznamenávala
Paganelova mapa na levém břehu vesnici Kirikiriroa a vesnice tam také skutečně
byla. Kaj-Kumu se nezastavoval. Dal rozdat zajatcům jejich vlastní potraviny,
které jim byly uloupeny v tábořišti. On sám i jeho bojovníci a otroci se spokojili
s domorodou stravou, s pečenými kořínky jedlých kapradin, latinsky zvaných
Pteris esculenta, a a "kapanami", bramborami hojně pěstovanými na obou ostrovech.
Na jejich jídelním lístku nebylo žádné maso a zdálo se, že o sušené maso zajatců
ani nijak nestojí.
Ve tři hodiny se na pravém břehu vynořilo několik hor vysočiny Pokaroa,
jež se podobaly pobořeným hradbám. Na některých zašpičatělých hřebenech ležela
v troskách bývalá opevnění
"pá", vybudovaná maorskými staviteli na nedobytných
místech. Vypadala jako veliká orlí hnízda.
Slunce se již sklánělo za obzor, když člun přirazil k sráznému břehu, pokry tému pemzou. Waikato pramení v sopečných horách a unáší pemzu ve svém proudu.

446

Rostlo zde několik stromů, které se zdály vhodné pro tábořiště. Kaj-Kumu nechal
vystoupit své zajatce, muže s rukama svázanýma, ženy nespoutané. Všichni byli
zavedeni do středu tábořiště, kolem něhož tvořily hořící ohně nepřekročitelnou
ohradu plamenů.
Předtím než Kaj-Kumu zajatcům oznámil svůj úmysl vyměnit je, radili se


Glenarvan a John Mangles o tom, jak se dostat zase na svobodu. Doufali, že se budou
moci na zemi pokusit o to, co bylo nemožné ve člunu, až se s nimi domorodci utáboří
a až jim to umožní i tma.
Ale po Glenarvanově rozmluvě s náčelníkem se zdálo moudřejší upustit od
toho.Bylo nutno vyčkat. To bylo nejprozíravější rozhodnutí.Výměna dávala
možnosti na záchranu bez nebezpečí ozbrojené srážky a útěku neznámými kon
447

činami. Mohlo ovšem dojít k událostem, které by zdržely nebo i znemožnily takové vy jednávání; ale nejlépe bylo prozatím vyčkat, jak se věci vyvinou. A co také mohlo
svést deset bezbranných lidí proti dvaceti dobře vyzbrojeným divochům? Glenarvan
ostatně předpokládal, že Kaj-Kumuův kmen ztratil nějakého významného náčelníka
a že mu zvlášť záleželo na tom, aby ho dostali nazpět. A v tom se nemýlil.
Příštího dne vyplul člun proti proudu řeky s novou rychlostí. V deset hodin
se na okamžik zastavil na soutoku Waikata s Pohajhvenou, malou říčkou, která se
křivolace vinula mezi rovinami na pravém břehu Waikata.
Tam se k člunu Kaj-Kumuovu připojila loď s deseti domorodci. Sotvaže se
bojovníci pozdravili maorským "ajre mera", což znamená "vítej nám ve zdraví",
pokračovaly obě lodi v cestě společně. Příchozí právě svedli boj s anglickými vojsky.
Bylo to vidět podle jejich roztrhaných oděvů, podle zkrvavených zbraní i podle ran
dosud krvácejících pod cáry oděvů. Byli zachmuření a zamlklí. S lhostejností vro zenou všem divochům nevěnovali Evropanům žádnou pozornost.
V poledne se na východě objevily vrcholky Maungatotari. Údolí Waikata se
začínalo zužovat. Zde se řeka valila hlubokým řečištěm s velikou dravostí a tvořila
četné peřeje. Avšak síly domorodců, zdvojnásobené a zladěné zpěvem, jenž rytmizoval
údery vesel, hnaly člun po zpěněných vlnách. Peřeje bylyzdolány a Waikato opět
plynulo svým pomalým tokem, který se na každé míli lámal do nových zatáček.
Navečer přistal Kaj-Kumu pod úpatím hor, jejichž předhoří srázně spadalo
k úzkému břehu řeky. Tam si připravovalo noční tábořiště dvacet domorodců,
kteří také přijeli v člunech. Pod stromy planuly ohně. Náčelník, rovný Kaj-Ku muovi kročil mu obřadně vstříc a pozdravil se s ním srdečným "šongi" i tře ním nosu o nos. Zajatci byli zavedeni doprostřed tábora a neobyčejně přísně střeženi.
Příštího dne se pokračovalo v dlouhé cestě proti proudu Waikata. Další čluny
přibyly po menších přítocích řeky. Nyní jelo společně přes šedesát domorodců,
kteří s menšími či většími zraněními zřejmě prchali po posledním povstání nazpět
do horských okresů. Z člunů plujících za sebou zazněl občas zpěv. To některý domo rodec pěl vlasteneckou ódu o tajemném "Pihé":
Papa ra ti. vati tidi
i dunga né ..

Je to národní hymna, jež vede Maory do boje za nezávislost. Pěvcův hlas, sytý a plný,
zvučel ozvěnou v horách a po každé sloce opakovali domorodci bojovný refrén,
bijíce se přitom v prsa, jež duněla jako buben. Pak vesla s novým úsilím zabrala
do vln, čluny si razily cestu proti proudu a letěly dále po hladině.
Toho dne se cestovatelé při plavbě po řece setkali se zvláštním úkazem. Kolem
čtvrté hodiny pevná ruka náčelníkova bez jakéhokoliv zaváhání a bez sebemenšího
zpomalení zavedla člun do úzkého údolí. Proudy se zde prudce tříštily o četné
ostrůvky, znamenající pro plavce velké nebezpečí. V této zvláštní soutěsce nesměli
plavci mnohem spíše než kdekoliv jinde připustit, aby se člun překotil. Zde nebyly

448

břehy Waikata útočištěm. Kdokoliv by vkročil na vařící bahno na březích, byl by
neodvratně ztracen.
Řeka tekla mezi horkými vřídly, jež se dnes těší zájmu turistů.Kysličník
železitý barvil pobřežní bahno do ruda a noha by v něm nenašla jediný sáh pevné
horniny. Vzduch byl prosycen neobyčejně ostrým sirnatým zápachem. Domorodcům



to nevadilo, ale zajatcům bylo opravdu těžko ve výparech, jež unikaly trhlinami
v zemi nebo bublinami, které pukaly pod tlakem zemních plynů. Jestliževšak
čich těžko přivykal těmto zápachům, oko se nemohlo ubránit obdivu nadvelko lepou podívanou.
Čluny se odvážily do hustého mračna bílé páry. Oslnivé spirály par se kupo vitě rozkládaly nad řekou. Stovky gejzírů na březích vypouštěly spousty par nebo
449

tryskaly v tekutých proudech do výše, proměňujíce svůjvzhled jako vodotrysky
a vodopády bazénu,sestrojené lidskou rukou. Vypadaloto, jako kdyby nějaký
strojník podle své libovůle řídil jejich přerušované výtrysky. Vody a páry se mísily
se vzduchem a ve slunečních paprscích se rozzařovaly všemi duhovými barvami.
V těch místech plynulo Waikato pohyblivým řečištěm, které podzemní ohně
udržují ve stálém varu. Nedaleko odtud, směrem k jezeru Rotorua na východě,
burácéla horká vřídla a kouřící vodopády Rotomahany a Tetaraty, jež spatřili
někteří odvážní cestovatelé. Tento kraj je poset gejzíry, krátery a solfatarami. Jimi
unikají nadbytečné plyny, jež nestačily pobrat ventily Tongarira a Wakari, jediných
činných novozélandských sopek.
Celé dvě míle pluly domorodé čluny pod touto parnatou klenbou, obklopeny
horkými kotouči, které se válely nad vodní hladinou. Potom se sirnatý dým rozptýlil
a čistý vzduch, přiháněný dravým proudem, osvěžil těžce dýchající plíce. Pásmo
vřídel zůstalo za čluny.
Do večera si divoši prorazili vesly cestu ještě dvěma peřejemi, a to u Hipapatuy
a Tamatey. Té noci tábořil Kaj-Kumu sto mil od soutoku Waipy a Waikata. Řeka
se nyní zatáčela k východu a vtékala do jižní části jezera Taupo jako nějaký obrovský
vodní proud do bazénu.
Příštího dne poznal Paganel při pohledu do mapy horu Taubara, která se na
pravém břehu zdvihá do výše tří tisíc stop.
V poledne vplula celá řada člunů rozšířeným korytem do jezera Taupo a domo rodci nadšeně pozdravili kus látky, jenž ve větru vlál nad střechou jedné chatrče.
To byl národní prapor.
,.,.,.


KAPITOLA XI. JEDENÁCTÁ,

JEZERO TAUPO.
...

Kdysi dávno v šerém dávnověku se uprostřed ostrova probořily ve vyvřelých
lávách podzemní dutiny. Vznikla tak bezedná propast, dlouhá dvacet pět a široká
dvacet mil. Vody stékající s okolních vrcholků zaplnily tuto ohromnou dutinu.
Propast se stala jezerem, avšak bezednou zůstala i nadále, neboť měřičské sondy
dodnes nedokázaly změřit její hloubku.
To je jezero Taupo, ležící dvě stě padesát stop nad mořskou výškou, obklopené
věncem hor vysokých čtyři sta sáhů.Majestátně obklopují tuto širokou vodní
prostoru hory: na západě vysoké skalní štíty, na severu několik ojedinělých vrcholků
pokrytých lesy, na východě široké pobřeží proťaté cestou a lemované pemzovými
balvany,lesknoucími se pod síťovím křovin, na jihu pak v popředí lesy a zanimi
sopečné kužele. Hřímavé bouře, jež nad jezerem zuřívají, vyrovnají se oceánským
cyklónům.
Celý ten kraj vře jako nějaký nesmírný kotel, zavěšený nad podzemními pla meny. Půda se zachvívá pod výšlehy vnitřního ohně. Na četných místech prosakují
horké výpary. Zemská kůra se trhá v náhlých puklinách jako překynuté těsto a celá
vysočina by bezpochyby zmizela v rozpálené výhni, kdyby o dvanáct mil dále ne nacházely uvězněné páry průchod v jícnech Tongarira.
Ze severního břehu vyhlížela tato sopka, čnící nad okolními soptícími pahorky,
jako ověnčená kouřem a plameny. Tongariro se přimyká k dosti spletité horské
soustavě.Za ním se tyčí, osamocena uprostřed roviny, hora Ruapehu do výše devět
tisíc stop a její temeno se ztrácí v mracích. Žádný smrtelník nevkročil na její nepří stupný kužel a lidské oko nikdy ještě nezměřilo hlubiny jejího kráteru, kdežto mno hem přístupnější vrcholky Tongarira byly za dvacet let změřeny třikrát, a to Bid willem, ,Dysonem a Hochstetterem.
Tyto sopky jsou opředeny bájemi a za jiných okolností by je byl Paganel jistě
neopominul povědět svým přátelům. Byl by jim vyprávěl o sporu, který prý kdysi
pro nějakou ženu vznikl mezi Tongarirem a Taranakim, néboť obě hory byly tehdy
sousedy a přáteli. Protože Tongariro má horkou hlavu jako všechny sopky, nechal
se unést a Taranakiho udeřil. Poražený a ponížený Taranaki uprchl údolím Wan ganui, cestou upustil dvě skály a zastavil se až na mořském pobřeží, kde se osaměle
tyčí pod jménem hora Egmont.
Ale Paganel neměl mnoho chuti k vyprávění a ani jeho přátelé neměli náladu
poslouchat ho. Vydáni na milost a nemilost Maorům, toužícím po pomstě, mlčky
pozorovali severovýchodní břeh Taupa, kam je nyní šalebný osud unášel.
Když Kaj-Kumu opustil vody Waikata, zamířil přes malou zátoku, kterou
se jezero trychtýřovitě vylévá do řeky, obeplul ostrý výběžek a přistal na východním

451

pobřeží jezera, na úpatí prvních stupňů pahorku Manga, vysokého tři sta sáhů.
Tam byla celá pole phormia, vzácného novozélandského lnu. Domorodci mu říkají
"harakeke". Nic z této užitečné rostliny nepřichází nazmar, její květy dávají zname nitý med, z jejích stvolů se získává gumovitá hmota, jež nahrazuje vosk nebo škrob,
a její listí je ještě prospěšnější, neboť se ho může použít k nejrůznějším účelům:
čerstvé nahrazuje papír, suché je znamenitým troudem; rozkrájené se mění v provazy,
šňůry a nitě; rozcupované na vlákna a dále zpracované stává se pokrývkou nebo
pláštěm, rohoží nebo bederním pásem a červeně nebo černě nabarvené je oděvem
nejelegantnějších Maorů.
Proto všude na obou ostrovech nacházíme toto vzácné phormium, na moř ském pobřeží právě tak jako u řeky a na březích jezer. Zde jeho plané keře pokrývaly
celá pole. Hnědočervené květy phormia, podobné květům agáve, rozvíjely se kol
dokola nad neproniknutelnou změtí dlouhých listů, jež se skládaly ve svazky s ostrými
hranami. Půvabní ptáci strdimilové, hnízdící ve phormiových polích, poletovali zde
v nesčetných hejnech a pochutnávali si na medovité šťávě květů.
Ve vodách jezera se šplíchala hejna kachen s načernalým, šedě a zeleně pruho vaným peřím. Tito vodní ptáci tam snadno zdomácněli.
Čtvrt míle odtud se na horském svahu vynořila maorská tvrz "pá",ležící
na nedostupném místě.Bojovníci vyvedli jednoho zajatce po druhém na břeh,
uvolnili jim ruce i nohy a odváděli je do této tvrze. Stezka, jež k ní vedla, táhla
se přes phormiová pole a přes hájek krásných stromů. Rostly tu jehličnaté "kaj kateas" s červenými bobulemi, dračince čili maorsky "ti", jejichž vrcholíky zname nitě nahrazují kapustoně, a "wiu" jichž se používá k barvení látek na černo. Velcí
holubi s kovově lesklým peřím a hejno špačků s narůžovělými hřebínky se rozlétli
před domorodci na všechny strany.
Po dosti veliké oklice se Glenarvan, lady Helena, Mary Grantová a jejich
druhové dostali do "pá".
Přístup k pevnosti chránila vnější hradba ze silných kůlů, vysoká patnáct
stop; za ní další opevnění z nižších kůlů a potom ohrada z vrbového proutí, opatřená
střílnami, obepínaly vnitřní pevnost, totiž nádvoří "pá", na němž stály maorské
stavby,a asi čtyřicet pravidelně rozestavených chatrčí.
Když zajatci vstoupili do tvrze, otřásli se hrůzou při pohledu na hlavy, jež
zdobily kůly vnitřní hradby. Lady Helena a Mary Grantová odvrátily zrak mnohem
více odporem nežzděšením. Ty hlavy patřily kdysi nepřátelským náčelníkům.
Mužové padli v bojích a jejich těla sloužila vítězům za potravu.
Kaj-Kumuova chýše stála mezi několika méně důležitými chýšemi uprostřed
"pá",před velkým otevřeným prostranstvím,jež by Evropané nazvali Čestné
pole. Chýši tvořila skupina kůlů spojených pletivem z větví a zevnitř krytých roho žemi z phormia. Při délce dvaceti stop, šířce patnácti stop a výšce deseti stop měl
Kaj-Kumu obydlí o třech tisících kubických stop. Více, zélandský náčelník k bydlení
nepotřebuje.
Do chýše vedl jediný otvor; dveře nahrazoval sklopný závěs z hustého rostlin
452
ného tkaniva. Nad ním přečnívala střecha a chránila tak vchod před deštěm. Chýši
zdobilo na koncích krokví několik vyřezávaných sošek a na "varepuni" neboli
průčelí se mohli návštěvníci obdivovat listům, symbolickým postavám, netvorům,
proplétaným větvičkám a celé spleti zajímavých ornamentů, jež vytvořilo dláto
domorodých řezbářů.


Uvnitř chýše je podlaha z udusané půdy, vyvýšená půl stopy nad zemí. Za
lůžka slouží několik třtinových košatin a slamníků ze suchého kapradí a za pokrývky
rohože utkané z dlouhých a poddajných listů orobince. Uprostřed Kaj-Kumuova
obydlí bylo ohniště, díra obložená kamením, a nad ním ve střeše druhá díra nahrazo vala komín. Byl-li kouř dost hustý, po jisté době přece jen vyšel tímto otvorem, ale
předtím navrstvil na zdi obydlí krásně černý nános.

453

Vedle chýše stála skladiště, kde byly náčelníkovy zásoby, jeho sklizeň phormia,
brambor, kolokázie a jedlých kapradin, a pece, v nichž se tyto rozličné potraviny
upravují na rozpálených kamenech. O něco dále byli v menších ohradách vepři
a kozy, vzácní potomci užitečných zvířat, která sem zavezl kapitán Cook. Tu a tam
pobíhali psi hledající něco k snědku. Zvířata, jež dávají Maorovi běžnou potravu,
byla celkem ve špatném stavu.
Glenarvan a jeho druhové přelétli toto vše jediným pohledem. Čekali vedle
prázdné chýše, co se náčelníkovi zlíbí s nimi udělat, a houfec starých žen je zatím
zasypával nadávkami. Ženy obstoupily zajatce, hrozily jim pěstmi, křičely a pro klínaly je. Občas se ozvalo anglické slovo. Bylo zřejmé, že se všechny dožadují
okamžité pomsty.
Uprostřed kleteb a hrozeb předstírala lady Helena zdánlivý klid, jaký však
nebyl v jejím nitru. Ta statečná žena se s nadlidským úsilím přemáhala, aby lord
Glenarvan mohl zachovat plnou chladnokrevnost. Zato nebohá Mary Grantová
cítila, jak jí docházejí síly, a John Mangles ji podpíral, připraven položit na její
ochranu život. Jejich druhové snášeli příliv nadávek rozličně, lhostejni jako major,
nebo s rostoucím podrážděním jako Paganel.
Glenarvan chtěl lady Helenu ušetřit útoků těch starých lític, vykročil proto
přímo ke Kaj-Kumuovi a řekl mu, ukazuje na odpornou tlupu:
"Odežeň je!"
Maorský náčelník se upřeně zahleděl na svého zajatce, ale neodpověděl. Potom
jediným pohybem umlčel křičící hordu.Glenarvan se uklonil na znamení díků
a zvolna se vrátil mezi své druhy.

V té chvíli se v "pá" shromáždilo již na sto Novozélanďanů, starců, dospělých
i mladých mužů, z nichž jedni byli klidní, ale zachmuření, a čekali na Kaj-Kumuovy
rozkazy, kdežto druzí se zcela poddávali nejprudší bolesti a oplakávali své příbuzné
a přátele, padlé v posledních bojích.
Ze všech náčelníků, kteří se pozdvihli na výzvu Williama Thompsona, vracel
se k jezeru jediný Kaj-Kumu, jenž první přinášel svému kmEni zprávu o porážce
povstání na rovinách při dolním Waikatu. Ze dvou set bojovníků, kteří pod jeho
velením přispěchali na obranu rodné země, sto padesát se nevrátilo. Několik jich
upadlo do zajetí dobyvatele, ale kolik se jich nemělo vrátit již nikdy do země
předků!
Proto ten hluboký zármutek, který se zmocnil kmene po Kaj-Kumuově pří chodu. Nic nebylo dosud známo o poslední porážce a tato truchlivá zvěst se nyní
v okamžiku rozlétla.
U divochů je duševní utrpení vždycky provázeno fyzickými projevy. Proto si pří buzní a přátelé mrtvých bojovníků, zejména ženy, drásali tváře i ramena ostrými
škeblemi. Z ran tryskala krev a mísila se se slzami. Nejhlubší zářez byl projevem
největšího bolu. Na nešťastné zélanďany, zkrvavené a šílené, byl strašný pohled.
Jejich zármutek zvyšovala ještě jiná, podle názoru domorodců velmi závažná
příčina. Nejen žepříbuzný či přítel, kterého oplakávali, nebyl už meziživými,

454

ale ani jeho ostatky nebylo možno uložit do rodinné hrobky. A podle maorského
náboženství je pro budoucí životní osudynezbytné, aby lidské pozůstatky byly
zachovány.Nikoliv ovšem pomíjející tělo, ale kosti, které jsou pečlivěsebrány,
očištěny, oškrábány, ohlazeny, a dokonce i nalakovány a pak navždy uloženy
v "udupě", to jest "v domě slávy". Hroby jsou vyzdobeny dřevěnými sochami,


na nichž je s dokonalou věrností zobrazeno tetování zemřelého. Ale toho dne měly
zůstat hrobky prázdné, neměly se konat náboženské obřady a kosti, pokud nepod lehnou zubům divokých psů, měly vyblednout nepohřbeny na bitevním poli.
Proto byly známky bolesti tak silné. Po vyhrúžkách žen stíhalyEvropany
kletby mužů. Nadávky sílily, posunky byly stále divočejší a divočejší. Hrozby mohly
být vystřídány i surovými činy.
455

Kaj-Kumu se obával, že fanatikové kmene se vymknou jeho vlivu, a proto
dal své zajatce odvést do posvátné chýše, ležící na druhém konci "pá" na srázné
výšině. Chýše se opírala o skálu, zdvihající Se nad ní více než sto metrů a uzaví rající zde opevnění dosti příkrým svahem. V posvátném domě "vareatua" kázali
kněží neboli arikiové zélanďanům o trojjediném bohu, otci, synovi a ptáku neboli
duchu. V prostorné a dobře uzavřené chýši byla posvátná a vyvolená potrava,
kterou Maui-Ranga-Rangi pojídá ústy svých kněží.
Tam se zajatci, prozatím chráněni před zuřivostí domorodců, rozložili na roho žích z phormia. Lady Helenu opustily všechny síly, zlomilo se v ní duševní vypětí.
Klesla nyní do manželova náručí.
Glenarvan ji tiskl k hrudi a jenom opakoval:

"Odvahu, drahá Heleno, jen odvahu!"
Sotvaže se za nimi zavřely dveře, stoupl si Robert Wilsonovi na ramena a po dařilo se mu prostrčit hlavu mezi střechou a zdí, v níž byly pověšeny růžence amuletů.
Odtamtud mohl přehlédnout celé prostranství "pá" až ke Kaj-Kumuově chýši.

"Shromáždili se kolem náčelníka," říkal tiše .."Mávají rukama ..Něco
křičí .. Kaj-Kumu chce mluvit .."
Chlapec se na několik okamžiků odmlčel a pak pokračoval:
"Kaj-Kumu mluví .. Divoši se utišují .. Poslouchají .."
"Ten náčelník má zřejmě osobní zájem na naší ochraně," řekl major. "Chce
vyměnit své zajatce za náčelníky kmene! Jen budou-li s tím jeho bojovníci sou hlasit?"
"Ano! ..Poslouchají ho ..," pokračoval Robert. "Rozcházejí se ..Někteří
se vracejí do svých chýší .. Jiní odcházejí z pevnosti .."

"Opravdu," zvolal major.
"Ano,pane Mac Nabbsi," odpověděl Robert. "Kaj-Kumu zůstal sámjenom
s bojovníky ze svého člunu .. Jej! Jeden z nich jde k naší chýši .."

"Rychle dolů, Roberte," radil Glenarvan.
V tom okamžiku lady Helena vstala a uchopila svého muže za ruku.
"Edvarde," řekla pevně, "ani Mary Grantová, ani já se nesmíme dostat živé
do rukou těch divochů!"
A po těch slovech podala Glenarvanovi nabitý revolver.

"Zbraň!" zvolal Glenarvan a oči se mu zaleskly.
"Ano!Maorové neprohledávají své zajatkyně!Ale tato zbraň je pro nás,
Edvarde, ne pro ně! .."
"Glenarvane",řekl chvatně Mac Nabbs, "schovejte ten revolver.Ještě není
čas..."
Revolver zmizel v lordových šatech. Rohož zakrývající vchod do chýše se nad zdvihla. Objevil se domorodec.
Pokynul zajatcům, aby šli za ním. Glenarvan a jeho druhové prošli v sevřené
skupině přes celé "pá" a stanuli před Kaj-Kumuem.
Kolem náčelníka se shromáždili hlavní bojovníci jeho kmene. Byl mezi nimi
/456

i Maor, jehož člun se připojil ke člunu Kaj-Kumuovu na soutoku Pohajhveny
s Waikatem. Byl to statný čtyřicetiletý muž divokého a ukrutného vzhledu. Jme noval seKara-Tete,což v zélandském jazyku znamená "prchlivý".Kaj-Kumu
s ním jednal dosti uctivě a podle jemného tetování bylo vidět, že Kara-Tete za ujímá v kmeni vysoké postavení. Dobrý pozorovatel by však byl poznal, že mezi


oběma náčelníky vládne řevnivost. Major si povšiml, že Kaj-Kumu závidí Kara -Tetovi jeho vliv. Oba byli náčelníky velkých kmenů při Waikatu a obabyli stejně
mocní. Proto i když se při rozmluvě Kaj-Kumuova ústa usmívala, prozrazovaly
jeho oči hlúbokou nenávist.
Kaj-Kumu se otázal Glenarvana:
"Jsi Angličan?"
/457

"Ano,"odpověděl lordbezváhání,neboť anglický původ mohl výměnu
usnadnit.
"A tvoji druhové?" řekl Kaj-Kumu.
"Moji druhové jsou Angličané jako já. Jsme cestovatelé, trosečníci. Může-li tě
to zajímat, neúčastníme se války."
"Na tom nezáleží!" odpověděl neurvale Kara-Tete. "Všichni Angličané jsou naši
nepřátelé. Vtrhli na náš ostrov! Ukradli nám naše pole! Spálili naše vesnice!"
"Nesouhlasím s jejich jednáním!" odpověděl Glenarvan důrazně. "Říkám ti to
proto, že tak smýšlím, ne proto, že jsem v tvé moci."
" Slyš tedy," ujal se slova opět Kaj-Kumu. "Tohonga, velekněz boha Nui -Atuy, upadl do rukou tvých bratří. Je v zajetí pakeků. Náš bůh nám káže, abychom
vykoupili jeho život. Chtěl jsem ti vyrvat srdce z těla, chtěl jsem, aby tvá hlava
a hlavytvých druhů byly navěky zavěšeny na kůlech tohoto plotu! Avšak Nui -Atua promluvil!"
Kaj-Kumu se dosud ovládal, ale při těchto slovech se roztřásl hněvem a na jeho
tváři se zračilo divoké vzrušení.
Potom po nějaké chvíli pokračoval chladněji:
"Myslíš, že Angličané vymění našeho Tohongu za tebe?"
Glenarvan s odpovědí váhal a bedlivě pozoroval maorského náčelníka.
"To nevím," řekl po krátkém odmlčení.
"
"Mluv," naléhal Kaj-Kumu. "Rovná se tvůj život životu našeho Tohongy?"
"Ne," odpověděl Glenarvan. "Nejsem v naší zemi ani náčelníkem, ani kně zem!"
Paganel byl ohromen touto odpovědí a hleděl na Glenarvana s hlubokým
úžasem.
Kaj-Kumu se zdál rovněž překvapen.
"Pochybuješ o tom tedy?" řekl.
"Nevím,opakoval Glenarvan.
"Vaši lidé by tě nepřijali výměnou za našeho Tohongu?"
"Jenom mě? Samotného ne," odvětil Glenarvan. "Nás všechny snad."
"U Maorů," řekl Kaj-Kumu, "platí hlava za hlavu."
"Nabídni výměnou za svého kněze nejprve tyto ženy," řekl Glenarvan a ukázal
na lady Helenu a Mary Grantovou.
Lady Helena se chtěla vrhnout k svému manželovi. Major ji zadržel.
"Tyto dvě ženy,"pokračoval Glenarvan, ukláněje se s uctivým výrazem
směrem k lady Heleně a Mary Grantové, "zaujímají vysoké postavení v naší zemi.
Válečník chladně pohlédl na svého zajatce. Ošklivý úsměv mu přelétl rty, ale
takřka vzápětí jej potlačil a odpověděl, stěží se ovládaje:
"Doufáš, že lživými slovy Kaj-Kumua oklameš, ty prokletý Evropane? Myslíš,
že Kaj-Kumuovy oči nedovedou číst v lidských srdcích?"
A ukázav na lady Helenu, řekl:
"To je tvá žena."
/ 458

" Ne! Je má!" zvolal Kara-Tete.
Náčelník odstrčil zajatce a uchopil lady Helenu za rameno. Nebohá žena už
jenom při tom doteku zbledla.
Edvarde!" zvolala nebohá žena zoufale.
Glenarvan bez jediného slova napřáhl ruku. Třeskla rána. Kara-Tete se zhroutil
mrtev.

Po výstřelu vyběhly z chýší davy domorodců. V okamžiku se "pá" zaplnilo.
Sta paží se vztahovala po nešťastnících. Glenarvanovi byl revolver vyrván z ruky.
Kaj-Kumu vrhl na Glenarvana podivný pohled a pak ho jednou rukou zakryl
a druhou zadržel dav, který se sápal na zajaté.
Jeho hlas potom přehlušil hluk.
"Tabu! Tabu!" vykřikl.
Při těch slovech couvli domorodci před Glenarvanem a jeho druhy, neboť
Evropané byli nyní chráněni nadpřirozenou mocí.
O několik okamžiků později byli zavedeni do vareatuy a v ní opět uvězněni.
Ale Robert Grant a Jacques Paganel už s nimi nebyli.
,.,.,


KAPITOLA XII. DVANÁCTÁ,

POHŘEB MAORSKÉHO NÁČELNÍKA.
...

Kaj-Kumu podle dosti běžného novozélandského zvyku spojoval ve své osobě
hodnost arikiho s hodností náčelníka kmene. Těšil se vážnosti kněze, a proto mohl
nad osobami i věcmi vyhlašovat pověrečnou ochranu tabu.
Tabu je společný zvyk všech polynéských národů a vyvolává okamžitý zákaz
jakéhokoliv dotyku nebo používání tabuového předmětu nebo tabuové osoby.
Podle maorského náboženství by každého, kdo by vztáhl svatokrádežnou ruku
na takové tabu, ztrestal rozhněvaný bůh smrtí. Nehledě k tomu, že kněží sami by
neopominuli urychlit boží pomstu, kdyby s ní božstvo otálelo.
Tabu používají náčelníci z politických důvodů, pokud nevyplývá samo
z běžných okolností soukromého života. Kterýkoliv domorodec je v četných přípa dech na několik dní tabu, když si ostřihá vlasy, když prodělá tetování, když si dělá
pirogu,když si staví dům, když těžce onemocní, když zemře. Jestliže hrozí nebez pečí, že z řek vymizejí ryby nebo že bude zničena dozrávající výsadba sladkých
zemčat,protože jejichspotřeba nadměrně stoupla, jsou tytopředmětyvázány
ochranným a úsporným tabu. Chce-li náčelník uchránit svůj dům před dotěravci,
dává jej pod tabu; chce-li si vyhradit ve svůj prospěch styky s cizí lodí, také ji dává
pod tabu; chce-li dát do klatby evropského obchodníka, s nímž není spokojen, dává
i jeho pod tabu. Jeho zákaz se tedy podobá dávnému vetu králů.
Je-li nějaký předmět tabu, nemůže se ho nikdo beztrestně dotknout. Postihne-li
tento zákaz nějakého domorodce, jsou mu po ustanovenou dobu zapovězeny některé
potraviny. Když se zotavuje z této přísné diety, pomáhají mu, je-li bohat, jeho
otroci. Vpravují mu do úst jídla, jichž se nesmí dotknout rukama. Je-li chudý, je
nucen sbírat své jídlo ústy a tabu ho vlastně mění ve zvíře.
Zkrátka závěrem lze říci, že tento zvláštní zvyk řídí a ovlivňuje sebemenší
činnost Novozélanďanů. Božstvo tak bez ustání zasahuje do společenského života.
Tabu má moc zákona a je zřejmé, že celý domorodý zákoník, nepopíratelný a ne popíraný, spočívá na častém použití tabu.
Pokud jde o zajatce uvězněné ve vareatui, zachránilo je před rozlíceným kme nem zcela svévolné tabu. Několik domorodců, přátel a stoupenců Kaj-Kumuových
se okamžitě zarazilo při hlase svého náčelníka a společně se postavili na ochranu
zajatců.
Glenarvan si však nečinil nejmenších iluzí o tom, jaký osud ho čeká. Jenom
smrtí mohl vykoupit zabití náčelníka. A smrt je u divokých národů vždycky jen
ukončení dlouhých muk. Glenarvan byl tedy připraven, že krutě odpyká oprávněné
rozezlení, jež vedlo jeho ruku, ale doufal, že Kaj-Kumuův hněv dopadne jenom
na něho.
/460

Jakou noc prožil on i jeho druhové! Kdo by mohl vylíčit jejich úzkost a změřit
jejich muka! Nebohý Robert ani drahý Paganel se neobjevili. Bylo však možno
pochybovat o jejich osudu? Nepadli snad první za oběť pomstychtivosti domorodců?

Jakákoliv naděje byla tatam, dokonce i pro Mac Nabbse, který tak snadno nezoufal.
JohnMangles cítil, jak se mu srdce svírá při pohledu na hluboký smutekMary
Grantové,odloučené od svéhodrahého bratra.Glenarvan přemýšlel ostrašlivé
prosbě lady Heleny, jež chtěla zhynout jeho vlastní rukou, aby unikla mukám nebo
otroctví! Bude mít k tomu vůbec odvahu?
Co však Mary, jakým právem bych ji směl já usmrtit?" přemítal John s krvá cejícím srdcem.
Útěk byl nemožný.Deset po zuby ozbrojených bojovníků hlídalo u dveří
vareatuy.
Nadešlo ráno 13. února. Žádný domorodec neporušil zákaz styku se zajatci,
chráněnými tabu.V chýši bylo značné množství potravin, ale nebozí zajatci se
jich sotva dotkli.Hlad ustupoval žalu. Uplynul den a nepřinesl žádnou změnu
ani naději. Hodina náčelníkova pohřbu i hodina mučení zajatců měly bezpochyby
udeřit současně.
I kdyžse však Glenarvan netajil s tím, že Kaj-Kumu se jistě vzdal jakékoliv
myšlenky na výměnu, major choval v tomto směru ještě naději.

"Kdož ví," říkal, připomínaje Glenarvanovi, jaký účinek měla na náčelníka
Kara-Tetova smrt, "kdož ví, není-li vám Kaj-Kumu za to ve skutečnosti zavázán?"
Avšak přes MacNabbsovo povzbuzování Glenarvan nemohl v nic doufat.
Uplynul další den a dosud nebyly zahájeny přípravy k umučení zajatců. Příčinou
takového otálení bylo toto:
Maorové věří, že duše zůstává tři dni po smrti v těle nebožtíka, a proto zůstává
tělo třikrát dvacet čtyři hodiny nepohřbeno. Tento zvyk, oddalující smrt, byl se vší
přísností dodržen. John Mangles si několikrát stoupl Wilsonovi na ramena a pozoroval
okolí tvrze. Nikde nebylo vidět jediného domorodce. Jenom hlídky, obezřele hlídající
zajatce, střídaly se přede dveřmi vareatuy.
Ale třetího dne se chýše otevřely. Divoši, muži, ženy i děti, tedy několik set
Maorů, shromáždili se mlčky a pokojně v "pá".
Kaj-Kumu vyšel ze své chýše, a provázen předními náčelníky svého kmene, zaujal
uprostřed tvrze místo na návrší vysokém několik stop. Za ním se vpovzdáli seskupili
do půlkruhu ostatní domorodci. Celé shromáždění setrvávalo v naprostém mlčení.
Na Kaj-Kumuovo znamení se jeden bojovník odebral k vareatui.
"Nezapomeň," řekla lady Helena svému muži.
Glenarvan přitiskl svou ženu k hrudi. Vtom přistoupila Mary Grantová k Johnu
Manglesovi:
"Lord a lady Glenarvanovi uznají," pravila, "že když žena může skonat rukou
svého manžela, aby unikla potupnému životu, pak může i snoubenka zahynout
rukou svého snoubence, aby i ona takovému údělu unikla. Johne, jistě vám to
mohu říci v tomto posledním okamžiku našeho života, nejsem snad již dávno v skrytu
/461

vašeho srdce vaší snoubenkou? Mohu na vás, můj drahý Johne, spolehnout jako lady
Helena na lorda Glenarvana?"
"Mary!" zvolal mladý kapitán zmateně. "Ach, má nejdražší Mary! .."
Nemohl domluvit. Rohož se nadzdvihla a zajatci byli odvedeni ke Kaj-Ku muovi. Obě ženy byly připraveny na smrt a mužové skrývali svoji úzkost pod klid ným zevnějškem, jenž svědčil o nadlidském úsilí.
Došli před zélandského náčelníka. Ten nedal čekat na svůj soud.
" Zabil jsi Kara-Teta?" řekl Glenarvanovi.
"Zabil jsem ho," odpověděl lord.
"Zítra za východu slunce zemřeš. "
" Sám?" otázal se Glenarvan s bušícím srdcem.
"Ó, kdyby život našeho Tohongy nebyl o tolik vzácnější než váš!" zvolal Kaj -Kumua v jeho očích se zračila krvelačná lítost.
V tom okamžiku nastal mezi domorodci rozruch. Glenarvan se chvatně roz hlédl. Po chvíli se dav rozestoupil a z něho vystoupil všecek zpocený a k smrti zna vený bojovník.
Jakmile jej Kaj-Kumu spatřil, oslovil ho anglicky se zřejmým úmyslem, aby
mu zajatci rozuměli.
"Přicházíš z tábora pakeků?"

"Ano,odpověděl Maor.
"Viděl jsi zajatce, našeho Tohongu?"
" Viděl."
"Je živ?"
"Mrtev. Angličané ho zastřelili ,"
Tím bylo o Glenarvanovi a o jeho druzích rozhodnuto.

"Všichni," vzkřikl Kaj-Kumu, "všichni zemřete zítra za východu slunce!"
A tak měl tedy stihnout tyto nešťastníky společný trest. Lady Helena a Mary
Grantová vznesly k nebesům pohled plný díků.
Zajatci nebyli odvedeni zpět do vareatuy. Měli se toho dne zúčastnit náčelníkova
pohřbu a krvavých obřadů, jež ho doprovázejí. Tlupa domorodců je odvedla na úpatí
vyvýšeného místa. Tam zůstali jejich strážci vedle nich a nespouštěli z nich oči. Zbytek
maorského kmene,pohřížený do obřadního smutku, na ně snad takřka zapomněl.
Od Kara-Tetovy smrti uplynuly tři povinné dny. Nebožtíkova duše už navždy
opustila svou smrtelnou schránku. Obřad začínal.
Otroci přinášeli náčelníkovo tělo na nízké návrší uprostřed tvrze. Kara-Tete
byl oděn do skvostného šatu a zahalen nádhernou rohoží z phormia. Na hlavě
ozdobené peřím měl korunu z čerstvého listí. Na tvářích, pažích a hrudi, namazaných
olejem, nebylo nejmenších stop rozkladu.
Příbuzní a přátelé přicházeli k úpatí návrší a pojednou se vznesl k nebesům
neskonalý koncert pláče, nářku a vzlykání, jako kdyby nějaký kapelník udal takt
k pohřebnímu zpěvu. Všichni oplakávali nebožtíka plačtivými a těžkopádnými ná pěvy. Jeho nejbližší se tloukli do hlavy, jeho příbuzní si rozrývali obličej nehty
/462

a prolévali více krve než slz. Nešťastné ženy svědomitě vykonávaly svou divokou
povinnost. Avšak nebylo dosti na těchto projevech, ty nestačily k usmíření nebožtí kovy duše, a protože jeho hněv by jistě dopadl na pozůstalé kmene, snažili se jeho
bojovníci, když ho nemohli probudit opět k životu, aby aspoň nepostrádal na onom
světě ničeho z pozemského blaha. Proto neměla Kara-Tetova družka opustit svého
muže ani v hrobě. Nešťastnice by byla ostatně sama odmítla přežít jeho smrt. Takový
zde byl zvyk a taková byla povinnost. V zélandských dějinách není nouze o příklady
podobných obětí.
Žena přicházela. Byla dosud mladá. Rozcuchané vlasy jí spadaly na ramena.
Její vzlyky a výkřiky se nesly k nebesům. Nezřetelná slova, nářky a trhané věty,
v nichž chválila ctnosti mrtvého, přerušovaly její lkání, a když dostoupil její žal
vrcholu, klesla pod návrším na kolena a tloukla hlavou o zem..
V tom okamžiku se k ní přiblížil Kaj-Kumu. Najednou se nešťastnice pozdvihla;
ale srazila ji zpět prudká rána "mere", jakéhosi strašlivého kyje, který se mihl
v náčelníkově ruce. Žena se skácela mrtva.
Vzápětí se rozlehl hrozný křik. Sta paží hrozilo zajatcům, zděšeným tou příšer nou podívanou. Nikdo se však nepohnul, neboť pohřební obřad nebyl ještě u konce.
Kara-Tetova žena následovala svého manžela do hrobu. Obě těla ležela nyní
vedle sebe. Avšak k věčnému životu nestačila tomuto nebožtíkovi jenom jeho věrná
družka. Kdo by jim oběma sloužil, až budou u Nui-Atuy, kdyby je na onen svět
nenásledovali i jejich otroci?
Šest nešťastníků bylo přivedeno před mrtvoly svých pánů. Byli to služebníci,
které nelítostné zákony války uvrhly do otroctví. Za náčelníkova života žili v nej větším strádání, bylo s nimi zle nakládáno, sotva se najedli, ustavičně vykonávali
práci soumarů a nyní měli podle maorské víry žít navěky v takovém otroctví.
Nešťastníci však byli zřejmě smířeni se svým osudem. Nepřekvapovalo je, že
budou obětováni, neboť to předem věděli. Ruce neměli ničím spoutané a to svědčilo
o tom, že přijmou smrt bez odporu.
Šest ran kyjem mere, zasazených rukou šesti statných bojovníků, srazilo oběti
k zemi do tratoliště krve.
To bylo znamením k odpornému výjevu kanibalství.
Tělo otroků není chráněno tabu jako mrtvola jejich pána. To patří kmeni. Je to
dar účastníkům pohřbu. Proto jakmile byla oběť u konce, vrhl se na bezvládné
pozůstatky obětí celý dav domorodců, náčelníků, bojovníků, starců, žen i dětí bez
rozdílu věku a pohlaví.
Glenarvan a jeho druhové sotva dýchali a snažili se nechutný výjev zakrýt
před oběma ženami. Nyní věděli, co je zítra na úsvitu čeká a jaká krutá muka před
smrtí prožijí. Hrůzou oněměli.
Pak počaly pohřební tance. Silné lihoviny, výtažky z rostliny Piper excelsum,
skutečná peprná kořalka, to vše rozněcovalo opilství divochů. Nic lidského v nich
už nyní nebylo. Snad zapomenou i na náčelníkovo tabu a z krajní neukázněností se
vrhnou na zajatce, kteří se děsili jejich třeštění.
/463

Ale Kaj-Kumu zachoval uprostřed všeobecného opilství rozvahu. Povolil jenom
jednu hodinu, aby tato krvavá orgie mohla dosáhnout plné síly, pak pozvolna odumí rala a poslední pohřební akt próbíhal s obvyklou obřadností.
Mrtvoly Kara-Teta a jeho ženy bylyposazeny, údy ohnuty a přitisknuty
k hrudi podle zélandského obyčeje. Nyní je bylo nutno pohřbít, ne ovšem koneč

ným způsobem, ale do té doby, než země rozloží jejich těla, takže v ní zůstanou
jenom kosti.
Pro "udupu", to jest hrob, bylo vybráno místo vně tvrze, asi dvě míle od ní,
na vrcholku menší hory zvané Monganamu, jež leží na pravém břehu jezera.
Tam měla být těla přenesena. K návrší byla přinesena dvě velmi primitivní
nosítka. Spíše vsedě než vleže byly na ně položeny obě zkroucené mrtvoly a liáno /464

vými pásy pak byly podvázány ve svých oděvech. Čtyři bojovníci nesli nosítka
na ramenou a celý kmen je za zpěvu pohřební hymny v průvodu doprovázel až
k pohřebišti.
Zajatci, stále pod dohledem, viděli, jak průvod vychází z prvé hradby "pá",
a potom zpěv a křik pozvolna slábl.
Asi na púl hodiny jim zmizelo pohřební procesí dole v údolí: Pak je znovu
spatřili, jak se vine vzhůru po zatáčkách horské stezky. Z dálky se vlnivý pohyb
této dlouhé a křivolaké kolony zdál takřka neskutečný.
Kmen se zastavil ve výši osmi set stop, to jest na vrcholku Monganamu, přímo
u místa, jež bylo připraveno k pochování Kara-Teta.
Prostý Maor by byl měl za hrob jenom díru a hromadu kamení. Ale pro mocného
a obávaného náčelníka, který byl bezpochyby předurčen k budoucímu zbožnění,
vyhradil jeho kmen hrobku důstojnou náčelníkových hrdinských činů.
Udupa byla obehnána ohradou a kolem hrobu, v němž měly spočinout obě
mrtvoly,byly kůly vyzdobené soškami, obarvenými okrem. Příbuzní nezapomněli,
že se "vaidua", duch zemřelých, živí stejně hmotným způsobem jako tělo za svého
pomíjivého života.Proto nanesli do ohrady potraviny,právě tak jako zbraně
a šaty zemřelého.
Hrob byl prostě vybaven veškerým pohodlím. Oba manželé byli do hrobu uloženi
vedle sebe a potom za opětovného bědování zakryti zemí a trávou.
Pak se průvod mlčky vracel dolů s hory a nikdo již od té chvíle nesměl pod
trestem smrti vystoupit na Monganamu, neboť byl tabu jako Tongariro, kde od počívají pozůstatky náčelníka usmrceného v roce 1846 při zélandském zemětřesení.
,.,.,


KAPITOLA XIII. TŘINÁCTÁ,

POSLEDNÍ HODINY.
...

Když se slunce začalo sklánět za jezerem Taupo, za vrcholky Tuhahuy a Puke tapu, odvedli Maorové své zajatce zpátky do vězení. Neminili je již opustit až ve chvíli,
kdy se vrcholky pohoří Wahiti zanítí v prvním rozbřesku dne.
Jenom jediná noc cestovatelům zbývala, aby se připravili na smrt. Přestože byli
sklíčeni a prožili takovou hrůzu, povečeřeli společně.
"Budeme potřebovat všech svých sil," řekl Glenarvan, "abychom přijali smrt
zpříma. Musíme těm divochům ukázat, jak dovedou Evropané umírat."
Po večeři se Mary Grantová a lady Helena uchýlily do kouta chýše a tam ulehly
na rohoži. Zakrátko se snesl na jejich víčka spánek, jenž utišuje každý bol. Ženy si
usnuly v náručí. Unava a bezesné noci je přemohly.
Glenarvan vzal tedy své přátele stranou a řekl jim:
"Drazí přátelé, je-li nám souzeno, že zítra zemřeme, jsem jist, že zemřeme
statečně, jak to odpovídá šlechetným úkolům, které jsme si předsevzali. Ale nás
nečeká jenom smrt, nás čeká mučení, a snad i potupa, a tyto dvě ženy ..
Do té chvíle byl Glenarvanův hlas pevný. Nyní se zlomil. Glenarvan zmlkl, aby
ovládl své pohnutí. Potom po krátkém odmlčení pokračoval:
"Johne," řekl mladému kapitánovi, "tys Mary slíbil to, co já lady Heleně. Jak
ses rozhodl?"
"Domnívám se," odpověděl John Mangles, "že mám právo dodržet tento slib."
"Ano, Johne. Ale nyní nemáme zbraně. "
"Zde je," odpověděl John, ukazuje dýku. "Vytrhl jsem ji z Kara-Tetových
rukou, když se vám skácel k nohám. Mylorde, kdo z nás dvou zůstane poslední
naživu, vyplní přání lady Heleny a Mary Grantové."
Po těch slovech zavládlo v chýši hluboké mlčení. Posléze je přerušil major,
když pravil:
"Přátelé, ponechte toto krajní opatření až na poslední okamžik. Nehoruji pro
věci, které se nedají už nikdy napravit. "
"Nejde mi o nás," odpověděl Glenarvan. "Ať nás čeká jakákoliv smrt, my se
jí budeme umět postavit v tvář. Jen kdybychom byli sami, dvacetkrát bych byl
již zvolal: "Přátelé, pokusme se o výpad! Vrhněme se na ty bídáky!" Ale Helena,
Mary ..!"
John v té chvíli nazdvihl rohož a napočítal dvacet pět domorodců, kteří hlídali
u dveří vareatuy. Venku plál veliký oheň a vrhal po hrbolatých hradbách "pá"
zlověstné odlesky. Někteří strážci leželi kolem ohně, jiní nehybně stáli a jejich
černé siluety se ostře odrážely od jasného pozadí plamenů. Všichni se však často
ohlíželi na chýši, kterou střežili.
/466

Říká se, že větší vyhlídky má vězeň, který chce uprchnout, než žalářník, který
ho hlídá. Je to přirozené, protože vězni jde o víc než žalářníkovi. Ten může zapo menout, že hlídá, ale vězeň na své uvěznění zapomenout nemůže. Zajatec myslí mno hem častěji na útěk než jeho strážce na to, aby mu v tom zabránil. Proto vězňové tak
často a podivuhodně unikají.
Zde však střežila zajatce nenávist, pomstychtivost, a nikoli lhostejný žalářník.
Zajatci nebyli spoutáni jen proto, že to bylo zbytečné, vždyť u jediného východu
z vareatuy hlídalo dvacet pět mužů.
Chýše se opírala zadní stěnou o skálu, jež uzavírala opevnění. Přístup k ní byl
jediný -, po úzkém pruhu země, který ji vpředu spojoval s nádvořím "pá". Zbývající
dvě strany chýše stály nad srázným úbočím a pod nimi zela sto stop hluboká propast.
Sestoupit tudy bylo nemožné. Ani podlahou chýše se nedalo uprchnout, neboť tu
tvořila obrovská skála. Jediným východem byl sám vchod do vareatuy a Maorové
střežili tento úzký pruh země, který je spojoval s "pá", jako nějaký padací most.
Nikudy nebylo možno uprchnout, a když Glenarvan dvacetkrát prozkoumal zdi
svého vězení, byl nucen tuto skutečnost uznat.
Noc plná úzkosti zatím míjela hodinu za hodinou. Neproniknutelná tma za halila horu. Ani měsíc, ani hvězdy nerušily hlubokou temnotu. Do úbočí "pá" se
opíraly občasné nárazy větru. Kůly chýše skřípaly. Prchavé závany větru nečekaně
rozdmychávaly oheň domorodců a záře plamenů pak vrhala chvatné odlesky až do
nitra vareatuy. Na skupinu zajatců zasvitlo na okamžik světlo. Nešťastníci byli
pohrouženi do svých posledních myšlenek. V chýši panovalo smrtelné ticho.
Bylo asi kolem čtvrté hodiny ranní, když majorovu pozornost upoutal šramot,
přicházející jakoby od kůlů zadní stěny, tedy z té strany, kde se chýše opírala o skálu.
Mac Nabbs si toho zprvu nevšímal, ale když viděl, že hluk neustává, začal poslouchat;
nepřetržitý šramot vyvolal v něm konečně takový zájem, že přitiskl ucho k zemi,
aby lépe slyšel. Zdálo se mu, že někdo nebo něco venku hrabe či dlabe.
Když si tím byl jist, přisunul se ke Glenarvanovi a Johnu Manglesovi, vytrhl
je z jejich bolestných myšlenek a zavedl je k zadní stěně chýše.
"Slyšíte?" zeptal se tiše a naznačil oběma druhům, aby se schýlili.
Hrabání bylo stále zřetelnější. Bylo slyšet, jak nějaký ostrý předmět skřípe
o kaménky a jak ty se potom kutálejí dolů.
"Nějaké zvíře si tu hrabe doupě," řekl John Mangles.
Glenarvan si přejel rukou čelo.
"Kdož ví," namítl, "co kdyby to byl člověk? .."
" Ať už je to člověk nebo zvíře," odpověděl major, "přesvědčíme se, oč jde."
Wilson a Olbinett se připojili ke svým druhům a všichni začali dlabat u stěny
jámu, John dýkou a druzí buď kameny, které vyhrabali ze země, nebo jen holými
nehty.Mulrady zatím ležel u vchodu aškvírou pod rohoží pozoroval skupinu
domorodců.
Divoši seděli nehybně kolem ohně a neměli tušení, co se děje dvacet kroků
od nich.

467

Půda, pokrývající křemenitý tuf, byla lehká a kyprá. Proto i když neměli
nástroje, otvor se rychle zvětšoval. Zakrátko bylo zřejmé, že jeden nebo více lidí,
přidržujících se úbočí "pá", prorážejí do něho zvenčí chodbu. Za jakým asi účelem?
Věděli, že jsou zde zajatci, anebo šlo o nějaký osobní, nahodilý počin?
Zajatci zdvojnásobili své úsilí. Jejich rozedřené prsty krvácely, ale žádný z nich
nepřestával hrabat. Po půlhodinové práci byla díra vyhrabána do hloubky půl sáhu.
Podle zřetelnějšího šramotu poznávali, že od jejich pomocníků je dělí už jenom tenká
vrstva země.
Uplynulo ještě několik minut. Tu major ucukl rukou, zraněn čísi ostrou čepelí.
Zadržel bolestný výkřik deroucí se mu na rty.
John Mangles, chráněn ostřím své dýky, mohl se vyhnout noži, jenž se dral
nahoru, a uchopil ruku, která nůž držela.
Byla to ženská nebo dětská ruka, ruka Evropana!
Jedna ani druhá strana nepronesla jediné slovo. Bylo zřejmé, že obě strany
chtějí jednat v tichosti.
"Není to Robert? zašeptal Glenarvan.
Přestože vyslovil toto jméno tiše, Mary Grantová se probudila ruchem, který
panoval v chýši, přikradla se ke Glenarvanovi, uchopila ruku umazanou od země
a pocelovala ji polibky.
"Ty! Ty!" říkala dívka, neboť ona se nemohla mýlit. "Ty, Roberte!"
"Já, sestřičko.moje," odpovídal Robert, "přišel jsem vás všechny zachránit!
Ale ticho!"
" Statečný chlapec!" pravil Glenarvan.

"Dejte pozor na hlídače," dodal Robert.
Mulrady, kterého setkání s Robertem na okamžik rozptýlilo, zaujal opět své
pozorovací stanoviště.
"Všechno je v pořádku," řekl. "Už jsou vzhůru jenom čtyři bojovníci. Ostatní
usnuli."
" Kupředu!" odpověděl Wilson.
Za okamžik byl otvor rozšířen a Robert se vrhl do náručí své sestry a pak i lady
Heleny. Kolem těla měl ovázaný dlouhý provaz z phormia.
"Chlapče, můj chlapče," šeptala mladá žena, "ti divoši tě tedy nezabili!"
"Nezabili,mylady," odpověděl Robert. "Ani nevím, jak se stalo, že se mi
v tom zmatku podařilo zmizet z jejich dohledu. Přelezl jsem ohradu. Dva dni jsem
se skrýval v křoví. V noci jsem bloudil po okolí. Chtěl jsem vás znovu vyhledat.
Když se celý kmen účastnil náčelníkova pohřbu, vydal jsem se na průzkum té strany
opevnění, kde stojí vězení, a poznal jsem, že se mohu dostat až k vám. V opuštěné
chýši jsem ukradl tento nůž a provaz. Trsů trávy a větví křovin jsem využil jako
žebříku. Náhodou jsem našel přímo ve skále, u níž stojí tato chýše, menší jeskyni.
Stačilo vyhrabat několik stop v měkké zemi a jsem teď,u vás."
Místo aby mu odpověděli, zahrnuli všichni Roberta nesčetnými tichými polibky.
" Pryč odtud!" pravil hoch rázně.

468

" Paganel je dole?" otázal se Glenarvan.
"Pan Paganel?" odpověděl chlapec, překvapen jeho otázkou.
"Ovšem, čeká na nás?"
"Nečeká, mylorde. Jak to, že tady pan Paganel není?"

"Není tu, Roberte," odvětila Mary Grantová.



"Jakže? Tys ho neviděl?" otázal se Glenarvan. "Vy jste se v tom zmatku ne viděli? Vy jste neuprchli spolu?"
"Ne,mylorde,"odpovědělRobert,zdrcen zprávou,že jehopřítel Paganel
zmizel.
"Pojďme pryč," řekl major, "nemůžeme ztrácet ani minutu. Ať je Paganel
kdekoliv, nemůže mu být hůře než nám zde. Pojďme!"

469

Každá chvíle byla skutečně drahá. Museli prchat. Útěk nebyl příliš obtížný,
byl těžký jenom po téměř svislé stěně před jeskyní, ale tato stěna byla vysoká
pouze dvacet stop. Dále byl po svahu dosti mírný sestup až dolů k úpatí hory.
Odtud mohli zajatci rychle sestoupit do níže položených údolí, kdežto Maorové,
kdyby snad zpozorovali jejich útěk, museli by dělat velmi dlouhou okliku, aby je
dohonili, protože oni o této chodbě mezi vareatuou a úpatím hory nevěděli.
Útěk započal. Bylo vykonáno vše, aby se zdařil. Zajatci se jeden za druhým
protáhli úzkou chodbou a dostali se do jeskyně. Než John Mangles opustil chýši,
odstranil všechny stopy útěku, a když vklouzl za ostatními do otvoru přitáhl nad
něj rohože, na nichž v chýši spali. Chodba tedy byla úplně zakryta.
Nyní musili sestoupit po svislé stěně nad úbočím hory. To by sotva bylo v jejich
silách, kdyby byl Robert nepřinesl s sebou provaz z phormia.
Rozvinuli provaz, přivázali jej kolem skalního výstupku a hodili dolů.
Než John Mangles dovolil, aby se jeho přátelé spustili po zkroucených vláknech
phormia, tvořících provaz, vyzkoušel jej. Nezdál se mu příliš pevný. A nesměli si
počínat neopatrně, protože pád zde mohl znamenat smrt.
"Ten provaz unese jenom tíhu dvou těl," řekl, "musíme se proto spouštět po stupně. Nejdříve ať se spustí lord a lady Glenarvanovi. Až se dostanou dolů na svah,
trojím škubnutím nám dají znamení, že ostatní mohou následovat."
"Půjdu první sám," odpověděl Robert. "Objevil jsem dole pod svahem velikou
prohlubeň a tam budou moci první zůstat schováni až do příchodu ostatních."

"Jdi, chlapče," řekl Glenarvan a stiskl hochovi ruku.
Robert zmizel pod jeskyní. Za minutu trojí trhnutí oznámilo, že se chlapec
šťastně dostal dolů.
Vzápětí vyšli z jeskyně Glenarvan a lady Helena. Tma byla ještě hluboká, ale
vrcholky tyčící se na východě barvily se již šedavějšími odstíny.
Ostrý chlad mladou ženu osvěžil: Cítila, jak jí přibývá sil, a vydala se na ne bezpečný útěk.
Nejprve Glenarvan a za ním lady Helena spustili se po provaze až k místu, kde
svislá stěna končí na vrcholu svahu. Potom šel Glenarvan před svou ženou, přidržoval
ji a tak oba pozpátku sestupovali. Hledal trsy trávy a křoviska, o něž by se mohl
zachytit.Nejprve je přezkoušel a pak teprve dovolil postoupit lady Heleně. Několik
ptáků, probuzených ze spánku, s křikem odlétalo a prchající se zachvívali, když se
uvolnil nějaký kámen a s lomozem se kutálel až k úpatí hory.
Dostali se do poloviny svahu, když se od vchodu do jeskyně ozvalo:
" Stůj!"
Zašeptal to John Mangles.
Glenarvan, který se jednou rukou držel za trs tatragonie a druhou podpíral
svou ženu, čekal sotva dýchaje.
Wilson udělal poplach. Protože zaslechl před vareatuou nějaký lomoz, vrátil se
do chýše, nadzdvihl rohož a pozoroval Maory.Na jeho znamení John zastavil
Glenarvana.
470.

Již mnoho ze strážců skutečně zburcoval nějaký neobvyklý lomoz, a proto vstal
a šel k vareatui. Zastavil se dva kroky před chýší a naslouchal se skloněnou hlavou.
Minutu, jež trvala věčnost, zůstal stát v tomto postoji, napínaje sluch i zrak. Potom
zavrtěl hlavou jako člověk, který se zmýlil, vrátil se ke svým druhům, sebral náruč
klestí a hodil je do hasnoucího ohně, jehož plameny ihned vyšlehly do výše. Na jasně
ozářené tváři strážcově nebylo ani stopy po nějakém podezření, a když zahlédl první
záblesky dne, bělající se na obzoru, lehl si k ohni, aby si zahřál zkřehlé údy.
"Všechno v pořádku," řekl Wilson.
John dal Glenarvanovi znamení, aby pokračoval v sestupu.
Glenarvan se pomalu spouštěl po svahu a zakrátko stanul s lady Helenou na
úzké stezce, kde na ně čekal Robert.
Trojí trhnutí provazem, a na nebezpečnou cestu se nyní vydal i John Mangles,
následován Mary Grantovou.
Jejich sestup se zdařil, a tak se připojili k lordu a lady Glenarvanovým v jámě.
kterou jim ukázal Robert.
Za pět minut všichni uprchlíci, šťastně uniknuvše z vareatuy, opouštěli své
prozatímní útočiště a prchali od obydlených břehů jezera. Spěchali po úzkých stez kách hluboko do hor.
Šli rychle a snažili se vyhnout všem místům, kde by je bylo možno zahlédnout.
Nemluvili a jako stíny se plížili křovinami. Kam šli? Do neznáma, ale byli svobodni.
Kolem páté hodiny začalo svítat. Modravé stíny se rozstříkly na vysokých
pásech mračen. Zamlžené vrcholky se vynořovaly z ranních par. Slunce se musilo
každým okamžikem objevit a místo znamení k popravě mělo dát zprávu o útěku
odsouzencú.
Bylo tedy nutno, aby dříve než nastane tento osudný okamžik, byli uprchlíci
z dosahu divochů, aby měli velký náskok a zmátli tak Maory při jejich pátrání.
Nešli však rychle, stezky byly příliš strmé. Lady Helenu při výstupu do svahů
podpíral, či spíše nesl lord Glenarvan a Mary Grantová se opírala o rámě Johna
Manglese. Robert, šťasten a se srdcem plným radosti nad úspěchem, šel vítězně
v čele. Oba námořníci družinu uzavírali.
Ještě půl hodiny, a zářící slunce se vynoří z par nad obzorem.
Půl hodiny postupovali uprchlíci nazdařbúh. Nebyl zde Paganel, aby je vedl,
Paganel, stálý předmět jejich neklidu a jediný temný stín v jejich štěstí. Směřovali
pokud možno k východu, a tak šli vstříc nádhernému úsvitu. Zanedlouho vystoupili
do výše pěti set stop nad jezerem Taupo a ranní chlad, v této vysoké poloze ještě
větší, ostře na ně doléhal. Neurčité tvary vrchů a hor se před nimi stupňovitě zdvi haly. Ale Glenarvan si nepřál než zmizet v nich. Později už bude umět najít cestu
z tohoto hornatého bludiště.
Konečně vyšlo slunce a vyslalo své první paprsky vstříc prchajícím.

Pojednou se vzduchem rozlehl strašlivý řev sterých hrdel. Nesl se z místa jehož
přesnou polohu nyní Glenarvan neznal. Kromě toho hustá mračna mlh, valící se mu
u nohou, zastírala pohled do nižších údolí.
471

Ale uprchlíci nemohli být na pochybách o tom, že jejich útěk byl odhalen.
Uniknou pronásledování domorodců? Byli zpozorováni? Nevyzradí je jejich stopy?
V tóm okamžiku se mlha v údolí zdvihla, na chviličku zahalila uprchlíkyvlhkým
mračnem a tu spatřili tři sta stop pod sebou rozzuřený dav domorodců.
Viděli, ale sami byli také spatřeni. Rozlehl se nový řev, doprovázený štěkáním,
a když se celý kmen nejprve marně pokusil sestoupit po skále u vareatuy, vyhrnul
se z hradeb a nejkratšími stezkami se pustil do pronásledování zajatců, kteří prchali
před pomstou Maorů.
... ..


XIV KAPITOLAČTRNÁCTÁ ,

TABUOVÁ HORA.
...


Vrcholek hory se zdvihal ještě sto stop nad nimi. Uprchlíci se tam chtěli co nej rychleji dostat, abyna opačném svahu zmizeli Maorům z dohledu.Doufali, že
se jim pak podaří po některém schůdném hřebeni dosáhnout sousedních vrcholků,
které splývaly v horském pásmu, jehož složitou spleť by snad dokázal rozřešit ubohý
Paganel, kdyby byl s nimi.
Výstup byl tedy chvatný, neboť hrozivý křik se stále víc a více blížil. Horda
pronásledovatelů dostihla již úpatí hory.
"Kupředu,kupředu, přátelé!" volal Glenarvan, povzbuzuje své druhyslovem
igestem.
A v necelých pěti minutách byli všichni na vrcholku hory. Tam se obrátili, neboť
chtěli posoudit a rozhodnout, kterým směrem se dát, aby Maory zavedli na fa lešnou stopu.
Z této výše objímal pohled jezero Taupo, rozkládající se na západě uprostřed bar vitého rámce velehor. Na severu byly vrcholky Pirongie, na jihu planoucí jícen Ton garira. Ale na východě viděli hradbu vrcholků a hřbetů, které se přimykaly k pohoří
Wahiti, velikému horskému řetězu, jehož články se bez přerušení táhnou celým sever ním ostrovem od Cookovy úžiny až k Východnímu mysu. Musili tedy sestoupit po
opačném svahu a ponořit se do úzkých soutěsek, z nichž možná nebylo východu.
Glenarvan se kolem sebe úzkostlivě rozhlížel. Mlha se rozplynula ve slunečních
paprscích a on mohl pozorovat sebemenší zákruty země. Jediný pohyb Maorů nemohl
uniknout jeho zraku.
Domorodci byli jenom sto padesát stop pod ním a dostali se na planinu, na které
se zdvíhal osamělý kužel.
Glenarvan nemohl ani o vteřinu déle odpočívat. Bez ohledu na to, zdali byli
vyčerpáni nebo ne, musili prchat, neboť jinak jim hrozilo obklíčení.

"Dolů zvolal. "Dolů, než nám uzavřou cestu
Avšak v okamžiku, kdy ubohé ženy s vypětím posledních sil povstaly, Mac
Nabbs je zadržel a řekl:
"Není třeba, Glenarvane. Podívejte se
A všichni skutečně spatřili, že v chování Maorů nastala nevysvětlitelná změna.
Pojednou zastavili další pronásledování. Zteč proti hoře ustala jako na nějaký
rázný protipovel. Tlupa domorodců zabrzdila svůj let a zastavila se jako mořský
příboj před nepřekročitelnou skálou.
Všichni divoši, přestože lačnili po krvi, stáli nyní sešikováni na úpatí hory a řvali,
mávali rukama, puškami a sekyrami, ale nepostupovali ani o píď. Jejich psi stáli
přimrazeni k zemi jako oni a zuřivě štěkali.

473

Co se to stalo? Jaká neviditelná síla to domorodce držela? Uprchlíci nechá pavě hleděli dolů a trnuli obavou, aby se nezlomilo kouzlo, jež zadržovalo Kaj -Kumuův kmen.
Pojednou vyrazil John Mangles výkřik a jeho druhové se ihned otočili. Rukou
jim ukazoval na pevnůstku tyčící se na vrcholu kužele.
" Hrobka náčelníka Kara-Teta!" zvolal Robert.

" Opravdu, Roberte? otázal se Glenarvan.

"Ano, mylorde, je to ta hrobka. Poznávám ji.."
Robert měl pravdu. Padesát stop nad nimi, na nejzazším výběžku hory, spatřili
malou hrazenou pevnůstku z čerstvě natřených kůlů. Také Glenarvan nyní poznával
hrob zélandského náčelníka. Náhoda ho při útěku zavedla až na vrchol Monga namu.
Lord a za ním i jeho druhové vystoupili na nejvyšší část kuželovitého svahu, až
k samé patě hrobky. Glenarvan chtěl vejít do udupy, když pojednou prudce ucouvl.
"Divoch!" řekl.
"Divoch v hrobce?" otázal se major.
" Ano, Mac Nabbsi."
"Co na tom, pojďme dovnitř."
Glenarvan, major, Robert a John Mangles vkročili do ohrady. byl tam nějaký
Maor, oblečený do velkého pláště z phormia. V šeru udupy nebylo možno rozeznat jeho
rysy. Byl podle všech známek úplně klidný a naprosto bezstarostně právě snídal.
Glenarvan ho chtěl oslovit, ale domorodec jej předešel a přívětivě mu čistou
angličtinou řekl:
"Jen se posaďte, milý lorde, snídaně je prostřena."
Byl to Paganel. Když uslyšeli jeho hlas, všichni se nahrnuli do udupy a jeden
po druhém spočinuli v mohutném náručí výtečného zeměPisce. Paganel byl opět
s nimi! Shledání s ním znamenalo pro všechny jistou záchranu! Každý se ho chtěl
vyptávat, každý chtěl vědět, jak a proč byl na vrcholku Monganamu. Ale Glenarvan
jediným slovem zastavil všechnu nepříhodnou zvědavost.
" Divoši!" řekl.
"Divoši?"odpověděl Paganel,pokrčiv rameny."Takovými hlupáky mohu
jedině opovrhovat!"
"Nemohli by však?. ."

" Ti pitomci? Pojďte se na ně podívat!"
Všichni šli za Paganelem ven z udupy-. Zélanďané stáli dosud na témž místě,
obklopili celé úpatí kužele a proklínali uprchlíky strašlivými nadávkami.
"Jen si křičte, řvete, a třeba se ukřičte, idioti!" řekl Paganel klidně. "Vsázímse ,
že na tuto horu se neodvážíte!"
" A proč?" otázal se Glenarvan.
"Protože je zde pohřben náčelník, protože nás chrání tato hrobka, Protože hora
je tabu!"
" Tabu?"

474

"Ovšem, drazí přátelé! Právě proto jsem hledal útočiště tady, tak jako ve
středověkém azylu."
Hora byla skutečně tabu, a proto se na ni pověrčiví divoši neodvážili vtrhnout.
Uprchlíci ještě nebyli zachráněni, ale znamenalo to spásonosný oddech a toho
se nyní pokusí využít.



Glenarvan byl tak nevýslovně dojat, že neřekl ani slova, a major jenom spoko jeně pokyvoval hlavou.
"A nyní, přátelé," pokračoval Paganel, "pokud ta sběř spoléhá, že si na nás
vyzkouší svou trpělivost, pak se mýlí. Do dvou dnů budeme z dosahu těch lotrů."
"Prchneme," řekl Glenarvan. "Ale jak?"
"To ještě nevím," odpověděl Paganel, "ale přesto prchneme."

475

A teď chtěl každý vědět, jaké byly Paganelovy příhody. Přírodopisec, jindy tak
hovorný, byl však nezvykle zdrženlivý a museli mu doslova každé slůvko páčit z úst.
Bylo to zvláštní, Paganel přece vždycky tak rád vyprávěl, a nyní odpovídal na otázky
svých přátel jen vyhýbavě.
Můj Paganel se mi nějak změnil, pomyslil si Mac Nabbs.
A opravdu, i vzezření ctihodného učence se změnilo. Pečlivě se halil do svého
širokého šálu z phormia a zdálo se, že uhýbá před příliš zvědavými pohledy. Nikomu
neuniklo jeho rozpačité chování, když se mluvilo o něm, ale každý se tvářil ohledu plně, jako by nic nepozoroval. Přitom se Paganelovi hned vracela jeho obvyklá
veselost, jakmile se přestalo mluvit o něm.
A když se pak všichni kolem něho usadili pod kůly udupy, pokládal za vhodné
povědět přátelům o svých příhodách toto:
Když Glenarvan zastřelil Kara-Teta, využil Paganel stejně jako Robert zmatku
domorodců a utekl z "pá". Ale neměl takové štěstí jako Robert a vpadlpřímo
do tábora Maorů. Hlavou kmene byl urostlý náčelník rozumného vzezření, který
zřejmě převyšoval všechny své bojovníky. Náčelník mluvil dobře anglicky a přivítal
zeměpisce tím, že bratrsky třel svůj nos o jeho.
Paganel nevěděl, má-li se pokládat za zajatce nebo ne. Když však viděl, že ho
náčelník na každém kroku milostivě doprovází, záhy pochopil, co si má v tomto
směru myslit.
Náčelník se jmenoval Hihy, což značí "sluneční paprsek", a nebyl to zlý člověk.
Zeměpiscovy brýle a dalekohled v něm patrně vzbudily hlubokou úctu k Paganelovi,
a proto ho k sobě zvlášť připoutal nejenom svou laskavostí, ale také provazy z phor mia, a to hlavně v noci.
Tento stav trval tři dlouhé dny. Jak po tu dobu bylo s Paganelem zacházeno,
dobře,či špatně? "Ano i ne," řekl Paganel a nic bližšího nevysvětlil. Zkrátkabyl
v zajetí a kromě toho, že mu nehrozila okamžitá poprava, nepokládal své postavení
celkem za příznivější, než bylo postavení jeho nešťastných přátel.
Jedné noci se mu naštěstí podařilo přehryzat provazy a uprchnout. Z dálky
pozoroval náčelníkův pohřeb, a proto věděl, že Kara-Tete byl pochován na vrcholu
Monganamu, a že se tedy tato hora stala tabu. Tam se rozhodl hledat útočiště, protože
nechtěl opustit místa, kde byli jeho přátelé v zajetí. Jeho odvážný útěk se zdařil.
Minulé noci se dostal do Kara-Tetova hrobu a čekal, "sbíraje své síly", že se mu
nějak podaří přátele osvobodit.
Takové bylo Paganelovo vyprávění. Nezamlčel snad úmyslně nějakou podrobnost
o svém pobytu u domorodců? Nejednou tomu jeho rozpaky nasvědčovaly. Buď jak
buď, všichni mu jednomyslně blahopřáli a vrátili se z minulosti do přítomnosti.
Postavení uprchlíků bylo i nyní krajně vážné. I když se domorodci neodvažovali
na Monganamu, spoléhali, že hlad a žízeň jim zajatce vydají. Bylo to věcí času
a divoši mají velkou trpělivost.
Glenarvan nepochyboval o svízelnosti svého postavení, ale rozhodl se, že vyčká
na příznivější okolnosti a že je v krajním případě i sám pomůže vytvořit.

476

Předevšímchtěl Glenarvan pečlivě prozkoumat Monganamu, tedy svoupro zatímní pevnost,ovšem ne proto, aby ji bránil, neboť obležení se nebylo cobát,
ale proto, aby se z ní dostal. Major, John, Robert, Paganel a on zjišťovali přesné
postavení hory. Pozorovali směr jednotlivých stezek, jejich sklon, i kam vedou.
Úzký a křivolace se vinoucí hřeben, spojující Monganamu s pohořím Wahiti a sva žující se dolů do roviny, byl jedinou vhodnou cestou, kdyby se útěk stal možným.
Kdyby se zajatcům podařilo za noční tmy nepozorovaně přejít po hřebenu, možná
že by pak mohli zmizet v hlubokých údolích pohoří a svést maorské bojovníky na
falešnou stopu.
Ale na této cestě číhalo jedno nebezpečí. V nejnižších místech klesala cesta
až na dostřel pušky. Střelba domorodců, stojících na dolních svazích, mohla zde vy tvořit palebnou přehradu, přes níž by se nikdo zdráv nedostal.
Glenarvan a jeho přátelé se odvážili až k nebezpečnému místu na hřebenu a byli
tam přivítáni krupobitím olova, jež však nikoho nezasáhlo. Vítr zanesl ažk nim
několik ucpávek do hlavní. Byly z potištěného papíru a Paganel jeden takový papírek
z čisté zvědavosti sebral a bez námahy jej přečetl.
"No tohle!" řekl. "Víte, přátelé, čím divoši ucpávají své pušky?"

"Nevíme, Paganele," odpověděl Glenarvan.
"Listy z bible! Když takhle používají svatého Písma, pak je mi opravdu líto
misionářů! To se jim stěží bude dařit zakládat maorské knihovny."
Glenarvan a jeho druhové se vraceli vzhůru po příkrých stezkách kužele nazpět
k hrobce. Chtěli ji také prohledat.
Cestou žasli nad tím, že v občasných přestávkách pociťují jakoby zvláštní zá chvěvy země. Nebyly to otřesy, ale nepřetržité chvění, jaké cítíme na stěnách kotle,
v němž se vaří voda. V hoře byly zřejmě uzavřeny mocné páry, vznikající působením
podzemních ohňů.
Taková zvláštnost nemohla překvapit lidi, kteří předtím projížděli kolem hor kých vřídel Waikata. Věděli, že střed Ika-a-Maui je silně vulkanický. Je to skutečné
síto,jehož otvory tu a tam unikají zemské páry v horkých vřídlech a solfatarách.
Paganel, který o tom věděl už dříve, upozorňoval proto své přátele na sopeč nou povahu hory. Monganamu byl jenom jedním z těch četných kuželů, které se
zdvihají ve střední části ostrova, a byl vlastně budoucí sopkou. Nepatrné mecha nické změny mohly vést ke vzniku kráteru ve stěnách hory, složených z křemiči tého a bělavého tufu.

"Vlastně tu nejsme ve větším nebezpečí," řekl Glenarvan, "než u kotle Duncana.
Tato zemská kůra je pevnou stěnou!"
" To je pravda," odpověděl major, "ale i ten nejlepší kotel se nakonec také roz trhne, i kdyby sloužil sebedéle."

"Mac Nabbsi," odtušil Paganel, "nemíním na tomto kuželi zůstat. Opustím ho
jakmile najdeme vhodnou cestu."
"Škoda že nás ten Monganamu nemůže odvést sám," odpověděl John Man gles, "vždyť jaká mechanická síla je skryta v jeho bocích! Možná že zde pod na
477

šima nohama leží bez užitku a nadarmo několik miliónů koňských sil. Pro našeho
Duncana by stačila jenom milióntina a zavezl by nás až na konec světa!"
Manglesova poznámka o Duncanu přivedla Glenarvana na nejsmutnější vzpo mínky. Nejednou zapomínal i v nejtěžších chvílích na vlastní postavení a chvěl se
nad osudem svého mužstva.
Myslil na ně až do okamžiku, kdy se vrátil ke svým druhům v neštěstí na vrcholku
Monganamu.
Jakmile ho lady Helena spatřila, přispěchala k němu.
"Prozkoumal jste už naše postavení drahý Edvarde?" řekla mu. "Máme doufat,
nebo zoufat?"
"Doufat, milá Heleno," odpověděl Glenarvan. "Domorodci nikdy nevkročí na
tuto horu a zatím budeme mít čas sestavit plán útěku."
"A teď do udupy!" zvolal vesele Paganel. "To je naše pevnost, náš zámek,
naše jídelna i naše pracovna! Nikdo nás tam nebude rušit! Milé dámy, dovolte, abych
vás pohostil v tomto roztomilém příbytku."
Všichni šli za dvorným Paganelem. Když divoši viděli, že uprchlíci znovu zne svěcují tabuový hrob,začali střílet a strašlivě řvát, takže výstřely nebylo ani
slyšet. Ale kulky naštěstí nedoletěly tak daleko jako křik. Zapadly v polovině cesty,
kdežto řev se nesl prostorem dále.
Lady Helena, Mary Grantová i jejich druhové se zcela uklidnili, když viděli, že
pověrčivost Maorů je silnější než jejich hněv. Vstoupili do posvátné hrobky.
Udupu zélandského náčelníka tvořila ohrada z červeně natřených kůlů. Symbo lické sošky a pravé tetování do dřeva hlásaly vznešenost a hrdinství nebožtíkovo.
Od sloupu ke sloupu visely růžence amuletů, škeblí a přitesaných kamenů. Uvnitř
byla země pokryta kobercem zeleného listí. Uprostřed prozrazoval nízký kopeček
místo, kde byl před nedávnem vykopán hrob.
Tam ležely náčelníkovy zbraně, nabité pušky s připravenými zápalníky, kopí,
nádherná sekyra ze zeleného nefritu a zásoba prachu a kulek, která by byla dostaču jící i k věčným lovům.
"To je hotový arzenál," řekl Paganel, "a my ho jistě lépe užijeme nežli nebožtík.
Ještě dobře, že si divoši berou na onen svět i zbraně!"
"Ale hleďme, vždyť jsou to pušky anglické výroby!" podivil se major.

"Ovšem," odpověděl Glenarvan. "Je to celkem špatný zvyk, že se divochúm
dávají darem střelné zbraně! Potom jich používají proti podmanitelům a jednají
správně. Ale ty pušky nám rozhodně mohou být užitečné!"
" A ještě víc nám přijdou vhod potraviny a voda," řekl Paganel, "které jsou
zde přichystány pro Kara-Teta,"
Příbuzní a přátelé zemřelého skutečně dostáli svým povinnostem.Zásoby
svědčily o jejich úctě k náčelníkovým zásluhám. Bylo zde potravin pro deset lidí
na čtrnáct dní a nebo spíš pro nebožtíka na věčnost. Tyto potraviny rostlinného
původu tvořily kapradiny, sladká zemčata a tuzemský "convolvulus batatas", bram bory, které byly do této země již dávno přivezeny Evropany. Ve velkých nádobách

478

byla čistá voda, jež patří k zélandskému stolování, a tucet ozdobně upletených košů
s tabulkami naprosto neznámé zelené klovatiny.
Uprchlíci byli tedy na několik dní vyzbrojeni proti hladu a žízni. Nedali se nijak
pobízet a usedli k prvnímu jídlu na nebožtíkův účet.
Glenarvan vzal potraviny potřebné k snídani a svěřil je Olbinettovi. Stevard


dbal jako vždy i v nejtěžších chvílích na úroveň, a tak se mu zdálo menu poněkud
skrovné. Kromě toho nedovedl tyto kořínky připravovat a neměl ani oheň.
Ale Paganel mu pomohl z nesnází a poradil mu, aby kapradiny a sladká zem čata zcela prostě zahrabal přímo do země.
Teplota povrchových vrstev byla skutečně dosti vysoká a teploměr zastrčený
do této půdy byl by jistě ukázal šedesát až šedesát pět stupňů. Olbinett se málem

479

vážně popálil. V okamžiku, kdy kopal jámu, aby do ní vložil potraviny; vydral se
z jámy sloup páry a se sykotem vytryskl do výše jednoho sáhu.
Stevard leknutím upadl.
"Zavřete kotel!" vykřikl major a s oběma námořníky přiskočil a zasypal jámu
úlomky pemzy, kdežto Paganel tento úkaz zvláštním zádumčivým způsobem pozo roval a mumlal si:
"Hleďme, hleďme! To je dobré. Proč ne?"
" Nejste zraněn?" otázal se Mac Nabbs Olbinetta.
"Nejsem, pane Mac Nabbsi," odpověděl stevard, "ale byl bych se nenadál .."
"Takové přízně osudu!" zvolal Paganel vesele. "Kromě Kara-Tetových potravin
a vody ještě podzemní oheň! Ale tahle hora je úplný ráj! Navrhuji, abychom zde
založili osadu, obdělali půdu a usadili se tu do konce života! Budeme robinzony
na Monganamu! Na mou věru, že si nedovedu představit, co by nám mohlo na tomto
komfortním kuželi ještě scházet!"
"Nic, pokud je ovšem pevný," odpověděl John Mangles.
"Nu, není zde od včerejška," řekl Paganel. "Odedávna vzdoruje činnosti vnitro zemského ohně a do našeho odchodu jistě vydrží."
"Je prostřeno," oznamoval Mr Olbinett právě tak vážně, jako kdyby plnil své
povinnosti na malcolmském zámku.
Uprchlíci ihned usedli kolem ohrady a začali pojídat jedno z těch jídel, která
jim náhoda přinášela vždycky včas i za nejtěžších okolností.
Nebyli příliš vybíraví, ale jejich názory o jedlém kapradí se různily. Jedni
je pokládali za chutné a lahodné, druzí za slizké, neobyčejně tuhé a bez jakékoliv
chuti. Sladká zemčata, upečená v horké zemi, byla výtečná. Zeměpisec poznamenal,
že Kara-Tete měl skutečně postaráno o vše.
Když ukojili hlad, navrhl Glenarvan, aby si okamžitě prohovořili plán útěku.

"Už?" zvolal Paganel žalostně. "Jakže už chcete opustit toto místo slastí?"
"Alepane Paganele," odvětila lady Helena, "i kdybychom připustili,že jsme
před Capuou, jistě dobře víte, že Hannibal se nemá napodobovat, nechceme-li být
poraženi! "
"Mylady," odpověděl Paganel, "nikdy bych se neodvážil vám odporovat. Pro mluvme si tedy o plánu útěku, když je to vaším přáním."

"Především se domnívám," řekl Glenarvan, "že se musíme pokusit o útěk
dříve, než k tomu budeme dohnáni hladem. Jsme nyní dostatečně posilněni a toho
je nutno využít. Dnes v noci se pokusíme proniknout pod ochranou tmy kruhem
domorodců a dostat se do východních údolí."
"Výborně," odpověděl Paganel, "jestliže nás ovšem Maorové nechají projít."
"A když nám to znemožní?" řekl John Mangles.

"Pak použijeme mimořádných prostředků," odpověděl Paganel.

"Máte snad nějaké mimořádné prostředky?" otázal se major.
"Že ani nevím co s nimi!" odtušil Paganel a nic bližšího dále nevysvětloval.

Zbývalo už jenom vyčkat do noci a pak se pokusit projít linii domorodců.

480

Maorové byli dosud na svých místech. Dokonce se zdálo, že jejich řady zhoustly
o opozdilce. Tu a tam plály ohně a tvořily kolem úpatí kužele ohnivý pás. Když
se do vůkolních údolí snesla tma, vypadal Monganamu, jako kdyby vystupoval
z obrovského ohniště, kdežto jeho vrcholek se ztrácel v husté tmě. Šest set stop níže
byl ruch, shon a křik nepřátelského ležení.
V devět hodin se za úplné tmy Glenarvan a John Mangles rozhodli, že se vydají
na průzkum, než zavedou své druhy na nebezpečnou cestu. Asi deset minut sestupo vali bez nejmenšího hluku a pak vkročili na úzký hřeben, který se táhl padesát stop
nad táborem a v této výši protínal linii domorodců.
Zatím šlo všechno hladce. Zdálo se, že Maorové, ležící u svých ohňů, nepozorují
uprchlíky.Ti učinili tedy ještě několik kroků. Ale pojednou se napravo inalevo
od hřbetu zdvihla oboustranná přestřelka.
"Zpátky!" řekl Glenarvan. "Ti zbojníci mají kočičí oči a pušky ostrostřelců!"
John Mangles a Glenarvan se okamžitě vrátili na příkré svahy hory a spěchali
uklidnit své přátele, vyděšené výstřely. Glenarvanův klobouk byl prostřelen dvěma
kulkami. Bylo opravdu nemožné odvážit se po nekonečném hřbetě mezi těmito dvěma
řadami střelců.
" Uvidíme zítra," řekl Paganel. "Když nemůžeme oklamat bdělost strážců, jistě
mi dovolíte, abych jim zahrál já podle své noty!"
Bylo dosti chladno. Kara-Tete si naštěstí vzal s sebou do hrobu i své nejlepší
noční úbory a teplé pokrývky z phormia. Každý se do nich teď bez rozpaků zahalil
a zanedlouho všichni uprchlíci, střeženi pověrčivostí domorodců, klidně usnuli pod
ochranou kůlů na horké půdě hory, zachvívající se vnitřním varem...



KAPITOLA XV. PATNÁCTÁ,

PAGANELOVY MIMOŘÁDNÉ PROSTŘEDKY
...


Příštího dne, 17. února, probudilo slunce spáče na Monganamu hned prvními
paprsky. Maorové už dlouho přecházeli sem a tam u paty kužele, ale neodvažovali
se přes pozorovací čáru. Zuřivý povyk uvítal Evropany, když se objevili u východu
ze znesvěcené ohrady.
Obležení se nejprve rozhlédli po okolních horách, po hlubokých údolích, dosud
ponořených v mlhu, i po hladině jezera Taupo, kterou lehce čeřil ranní vánek.
Potom se všichni seskupili kolem Paganela, toužíce zvědět, jaké jsou jeho plány,
a tázavě na něho hleděli.
Paganel dlouho nenapínal úzkostlivou zvědavost svých druhů.

"Přátelé,řekl, "na mém plánu je znamenité to, že i když nebude mít výsledek,
jaký od něho očekávám, i když ztroskotá, nijak naše postavení nezhorší. Musí se
však podařit, podaří se."
" A jaký je to plán?" otázal se Mac Nabbs.
"Poslouchejte," odpověděl Paganel. "Pověrčivost domorodců učinila z této hory
naše útočiště, jejich pověrčivost nám musí pomoci dostat se odtud. Podaří-li se mi
Kaj-Kumua přesvědčit, že jsme se stali obětí své profanace, že na nás dopadl nebeský
hněv, zkrátka že jsme zahynuli, a to strašlivou smrtí, co myslíte, odejde z této planiny
pod Monganamu a vrátí se do své vesnice? "

"O tom není pochyb," řekl Glenarvan.
"A jakou strašlivou smrt pro nás chystáte?" otázala se lady Helena.
"Smrt svatokrádežníků," odpověděl Paganel. "Plameny boží odplaty jsou pod
našima nohama. Zjednejme jim tedy průchod!"
"Cože, vy tu chcete udělat sopku?" zvolal John Mangles.
"Ovšem,sopku umělou,dočasnou,a sami její běsnění usměrníme! Zde je
obrovská zásoba podzemních par a ohňů a ty potřebují jen málo, aby vyrazily!
Připravme umělý výbuch a využijme toho!"
"Nápad je to dobrý," řekl major. "Dobře jste to vymyslil, Paganele!"
"Chápete?" pokračoval zeměpisec. "Budeme předstírat, že nás sežehly plameny
zélandského Plutóna a že jsme nadpřirozeně zmizeli v Kara-Tetově hrobce .."
"Kde zůstaneme tři, čtyři, a bude-li třeba, pět dní, zkrátka až do chvíle, kdy
budou mít divoši jistotu o naší smrti a vyklidí nám pole."
"Co když je však napadne, aby se přesvědčili o naší smrti," řekla miss Grantová"
" co když vystoupí na horu?"
"Nevystoupí, má drahá Mary," odpověděl Paganel. "Hora je tabu, a až sama
pohltí své znesvěcovatele, bude její tabu ještě přísnější!"
"Je to opravdu dobře promyšlený plán," řekl Glenarvan. "Jeho jediná sla
482

bina je v tom, že by se domorodci mohli usadit u paty hory na tak dlouho, až by
námdošly zásoby. Ale to je málo pravděpodobné, zvlášť když my sami dobře sehra jeme svou roli."
" A kdy podnikneme tento poslední pokus?" otázala se lady Helena.
"Dnes v noci," odpověděl Paganel, "až bude největší tma."
"Dobrá,ujednáno,"odvětil MacNabbs."Paganele, jste důvtipný člověk,
a přestože jáse obvykle nedávám unášet, ručím zde za úspěch. Předvedeme jim tu
pěkný zázrak."
Paganelův plán byl tedy schválen a při pověrčivých názorech Maorů se mohl,
ba musil zdařit. Zbývalo jej uskutečnit. Nápad byl dobrý, ale jeho provedení obtížné.
Nepohltí sopka odvážlivce, až v ní prorazí kráter? Budou moci ovládnout a usměrnit
tento výbuch, až se páry, plameny a lávy sopky rozpoutají? Nezmizí pak celý
kužel v planoucích hlubinách? Vždyť tím zasáhnou do úkazů, nad nimiž si ponechala
naprostou vládu příroda.
Paganel tyto nesnáze předvídal, spoléhal však na svou obezřetnost a nehodlal
hnát věci až do krajnosti. K oklamání Maorů stačilo pouhé zdání, a nikoliv strašný
skutečný výbuch.
Jak dlouhý se zdál onen den! Každý počítal jeho nekonečné hodiny. Všechno
bylo připraveno k útěku. Potraviny z udupy byly rozděleny tak, aby každý nesl
část. Několik rohoží a střelné zbraně doplňovaly lehkou výzbroj, kterou si měli odnést
z náčelníkovy hrobky. Není jistě třeba říkat, že všechny tyto přípravy se odehrávaly
v ohradě a že domorodci o ničem nevěděli.
V šest hodin podával stevard posilující jídlo. Nikdo z uprchlíků nemohl vědět,
kdy a kde budou moci jíst v údolích okresu. Hlavním jídlem byly velké krysy -.
bylo jichpůl tuctu -, které Wilson pochytal a Olbinett upravil jako dušené. Lady
Helena a Mary Grantová tvrdošíjně odmítaly jíst tuto převzácnou novozélandskou
zvěřinu, ale mužové si na krysách pochutnali jako rození Maorové. Bylo to skutečně
výtečné, ba chutné maso a všech šest hlodavců bylo ohlodáno až na kost.
Nadešel soumrak. Slunce zmizelo za pruhy hustých bouřkových mračen. Nad
obzorem se několikrát zablesklo a vzdálený hrom rachotil po nebeské klenbě.
Paganelovi byla bouře vítána, neboť přicházela na pomoc jeho plánům a do plňovala režii. Divoši považují takové velké přírodní úkazy za boží působení.
Novozélanďané pokládají hrom za rozhněvaný hlas jejich Nui-Atuy a blesk je jenom
zlobným zásvitem jeho očí. Bude se tedy zdát, že božstvo osobně přišlo potrestat
znesvěcovatele tabu.
V osm hodin zmizel vrcholek Monganamu v těžké tmě. Nebesa tvořila temné
pozadí pro výšleh plamenů, jejž měla přivodit ruka Paganelova.
Maorové nemohli své zajatce vidět. Nadešla chvíle činu.
Glenarvan, Paganel, Mac Nabbs, Robert, stevard i oba námořníci se dali sou časně do práce. Museli jednat rychle.
Místo pro otevření kráteru bylo zvoleno třicet kroků od Kara-Tetovy hrobky.
Bylo totiž důležité, aby udupa zůstala při výbuchu zachována, neboť s ní by bylo

483

zmizelo i tabu hory. Na určeném místě si Paganel povšiml velkého balvanu, kolem
něhož se dosti prudce prodíraly podzemní páry. Balvan zakrýval přirozený jícen,
který byl v kuželi, a jenom jeho váha bránila vyšlehnutí podzemních plamenů.
Kdyby se jim podařilo vypáčit balvan z jeho lůžka, okamžitě by se páry a láva
uvolněným otvorem vyvalily ven.


Pracovníci si vyrobili páky z kůlů vytrhaných uvnitř udupy a mocně se napřeli
do velikého kamene. Pod jejich spojeným úsilím se skála záhy začala viklat. Vykopali
podní na horském svahu jakýsi příkop, aby se po této nakloněné rovině sesunula
dolů. Čím více balvan nadzdvihovali, tím prudčeji se jim otřásala země pod nohama.
Pod ztenčenou povrchovou vrstvou se ozýval temný hukot plamenů a sykot

484

par. Odvážní dělníci, skuteční kyklopové vládnoucí nad zemskými ohni, beze slov
pracovali. Zakrátko jim několik trhlin a tryskající horká pára prozradily, že místo
začíná být nebezpečné. Ještě však posledním náporem srazili balvan. Svalil se dolů
po horském srázu a zmizel.
Vzápětí povolila i ztenčená kůra. S mocnými výbuchy vyrazil k nebi žhoucí



sloup, kdežto dolů k táboru domorodců a k níže položeným údolím se vyvalil potok
vařící vody a lávy.
Celý kužel se otřásal, až se zdálo, že zmizí v bezedné propasti.
Glenarvan a jeho druhové měli stěží čas uskočit z dosahu výbuchu.Uprchli do
ohrady, ale přesto na ně vystříklo několik kapek vody horké devadesát čtyři stupně. Voda
měla zprvu vůni jako masitá polévka, ale záhy se tato vůně změnila v silný sirnatý zápach.

485

Tehdy se bahno, láva a sopečné Zlomky spojily v jediný požár. Proudy ohně
rozrývaly úbočí Monganamu. Záře výbuchu ozářila okolní hory a hluboká údolí
zaplanulamocnými odlesky. Všichni divoši vyskočili řvouce bolestí, neboť vařící
láva se na ně přivalila přímo doprostřed jejich ležení. Ti, které ohnivá řeka neza sáhla, prchali vzhůru na nejbližší pahorky; potom se zděšeně vraceli a pozorovali
děsivý úkaz, sopku, do jejíchž hlubin hněv jejich boha srazil znesvěcovatele po svátné hory. A ve chvílích, kdy poněkud zeslábl rachot výbuchu, bylo slyšet, jak
vřískají obřadná slova:
" Tabu! Tabu! Tabu!"
Mezitím se z kráteru Monganamu chrlilo nesmírné množství par, planoucích
kamenů a lávy. To už nebyl jenom obyčejný gejzír, jaké se objevují v okolí hory
Hekla na Islandě, ale hora Hekla sama. Všechen tento sopečný hnis se dosud udržoval
pod vrcholem kužele. Jeho rozpínavosti postačovaly ventily Tongarira. Ale když mu
byl otevřen nový průchod, vyřítil se s nevídanou prudkostí a podle zákona rovnováhy
byly oné noci ostatní výbuchy na ostrově jistě slabší než obvykle.
Za hodinu potom, co se objevila na jevišti světa nová sopka, valily se po jejích
úbočích široké potoky žhoucí lávy. Všude prchaly po rozpálené zemi celé pluky krys.
Jejich díry se staly neobyvatelné.
Po celou noc, za bouře běsnící na nebesích, soptila hora tak prudce, že to Gle narvana stále víc a více znepokojovalo. Výbuchy rozšiřovaly okraje jícnu.
Zajatci; schovaní za kolovou ohradou, pozorovali, jak se soptění hrozivě rozrůstá.
Nadešlo ráno. Sopečné běsnění se nezmirňovalo. Husté žlutavé páry se mísily
s plameny; po všech stranách se valily proudy lávy.
Glenarvan s napjatým zrakem a s tlukoucím srdcem netrpělivě vyhlížel každič kou štěrbinou v kolové ohradě a pozoroval tábor domorodců.
Maorové prchli z dosahu sopky na sousední planiny. Několik mrtvol, ležících
u paty kužele, bylo sežehnuto ohněm. O něco dále, směrem k "pá", dopadla láva na
skupinu chatrčí, z jejichž trosek se ještě kouřilo. zélanďané stáli tu a tam ve skupi nách a s nábožnou hrůzou pozorovali soptící vrcholek Monganamu.
Uprostřed svých bojovníků přicházel Kaj-Kumu; Glenarvan ho dobře poznal.
V místech, jež láva nezaplavila, přistoupil náčelník až k úpatí kužele, ale dále se
neodvážil ani o krok.
Tam rozpřáhl ruce jako kouzelník při zaklínání a učinil několik pohybů, jejichž
smyslbyl uprchlíkům zřejmý.JakPaganel předvídal,Kaj-Kumu vyslovilnad
mstící horou ještě přísnější tabu.
Zakrátko pak domorodci odcházeli v řadách po křivolakých stezkách zpátky
do "pá".
"Jdou pryč!" zvolal Glenarvan. "Vyklizují pole! Chválabohu! Naše lest se zda řila! Drahá Heleno, milí přátelé, teď jsme mrtvi, teď jsme pohřbeni! Ale dnes večer,
za tmy, vstaneme z mrtvých, vyjdeme z hrobu a uprchneme těm barbarům!"
Těžko si lze představit radost, jež zavládla v udupě. Všem se opět vrátila
naděje. A naši odvážní cestovatelé zapomínali na minulost, zapomínali na budoucnost

486

a myslili jenom na přítomnost! A přece to nebyl snadný úkol, dorazit uprostřed
neznámé země do některé evropské osady. Když se jim však podařilo oklamat
Kaj-Kumua, zdálo se jim, že unikli všem novozélandským divochům!
Uplynul ještě celý den, než mohli nastoupit cestu k útěku. Radili se o plánu,
jak uprchnout. Paganel si pečlivě uchránil mapu Nového Zélandu a mohl podle ní
teď stanovit nejbezpečnější cestu.
Po pečlivé úvaze se uprchlíci rozhodli, že se vydají k zátoce Hojnosti. Znamenalo
to sice jít končinami neznámými, ale pravděpodobně i opuštěnými. Cestovatelé si
zvykli přemáhat přírodní překážky, snášet tělesné nepohodlí, a proto se obávali jenom
setkání s Maory. Chtěli se jim stůj co stůj vyhnout a dostat se na východní pobřeží,
kde misionáři založili několik osad. Kromě toho zůstala tato část ostrova zatím
ušetřena válečných hrůz a tlupy domorodců tam nepřicházely.
Vzdálenost dělící jezero Taupo od zátoky Hojnosti bylo možno odhadnout na
sto mil. Deset dní pochodu při deseti mílích za den. To jistě přinese nejednu námahu,
ale v této odvážné družině se nikdo námahy nelekal. Jakmile se dostanou cestovatelé
k misiím, odpočinou si tam a vyčkají na nějakou vhodnou příležitost k cestě do
Aucklandu, neboť se i nyní chtěli dostat do tohoto města.
Jakmile se na tom všem dohodli, vyhlíželi i dále až do večera domorodce. Jediný
z nich nezůstal na úpatí hory, a když se na údolí jezera Taupo snesl soumrak, žádný
oheň neprozrazoval přítomnost Maorů pod kuželem. Cesta byla volná.
V devět hodin, za úplné tmy, dal Glenarvan znamení k odchodu. Jeho druhové
i on, vyzbrojeni a vybaveni na Kara-Tetovy útraty, začali obezřetně sestupovat po
svazích Monganamu. John Mangles a Wilson šli v čele. Napínali zrak i sluch. Při
sebemenším šramotu se zastavovali, pátrali po sebemenším zákmitu světla. Všichni
doslova klouzali po úbočí hory, aby s ní co nejdokonaleji splývali.
Dvě stě stop pod vrcholkem došel John Mangles a jeho námořník na nebezpečný
hřbet, který domorodci tak houževnatě bránili. Jestliže byli Maorové naneštěstí ještě
lstivější než uprchlíci a předstírali ústup, aby je vylákali, jestliže se nedali oklamat
sopečným úkazem, pak by se prozradili na tomto místě. Glenarvan se přese všechnu
jistotu a Paganelovy žerty chvěl vzrušením. O záchraně jeho skupiny se mělo defini tivně rozhodnout v těchto deseti minutách, které potřebovali k překročení hřebene.
Cítil, jak prudce buší srdce lady Heleny, která se křečovitě držela jeho paže.
Nepomýšlel však na ústup. Ani John ne. Následován ostatními a chráněn úplnou
temnotou, vyšplhal mladý kapitán na úzký hřbet a stanul, když několik uvolněných
kaménků se skutálelo až dolů na planinu. Jestliže divoši dosud číhali dole, pak tento
nezvyklý lomoz musil rozpoutat na obou stranách nebezpečnou střelbu.
Zatím se uprchlíci sunuli po nakloněném svahu husím pochodem, a nepostupovali
proto rychle. Když John Mangles dorazil na nejnižší bod, dělilo ho od planiny, kde
včera tábořili domorodci, necelých dvacet pět stop. Potom již hřeben stoupal v dosti
příkrém srázu a ve vzdálenosti čtvrt míle se ztrácel v houštině.
Cestovatelé se však dostali přes tuto nejnižší část bez nehody a počali mlčky
vystupovat. Lesík nebylo sice vidět, ale věděli o něm a Glenarvan doufal, že v něm

487

budou v bezpečí, jestliže tam nebude připravena nějaká nástraha. Uvědomoval si,
že teď už nejsou chráněni tabu. Stoupající hřeben nenáležel k Monganamu, nýbrž
k horskému pásmu, jež se zdvihalo na východ od jezera Taupo. Musili se nyní tedy
obávat nejenom střelby domorodců, ale také útoku muže proti muži.
Deset minut skupinka pozvolna vystupovala k horním planinám. John ještě
neviděl temný stín houštiny, nemohl však od ní být dále než dvě stě stop.
Pojednou se zastavil a takřka ucouvl. Zdálo se mu, že ve tmě postřehl nějaký
šramot. Jeho zaváhání zadrželo i postup jeho druhů.
John zůstal bez pohnutí takovou dobu, že znepokojil celou skupinu za sebou.
Všichni čekali. A nelze vylíčit, v jakých úzkostech! Budou se musit vrátit nazpět
a znovu se uchýlit na vrchol Monganamu?
Když však John viděl, že šramot se neopakuje, vydal se na další výstup po úzké
cestě na hřebeni.
Za chvíli se ze tmy vynořilo matné houští. Po několika krocích k němu uprchlíci
dorazili a skryli se pod hustým listovím stromů...


KAPITOLA XvI. ŠESTNÁCTÁ,

VE DVOJÍM OHNI
...


Tma usnadňovala jejich útěk. Musili jí tedy využít a dostat se z neblahých
končin u jezera Taupo. Paganel se ujal vedení celé družiny a za této namáhavé
pouti v horách se opět uplatnil jeho podivuhodný cestovatelský instinkt. S překva pující jistotou se pohyboval nejhlubší temnotou, bez váhání volil téměř neviditelné
stezky a neúchylně udržoval pevný směr cesty.Pravda, vydatně mu pomáhala
jeho nyktalopie, neboť jeho kočičí oči mohly i za nejhustší tmy rozeznávat sebe menší předměty.
Tři hodiny šli bez zastávky po táhlých svazích východního úbočí. Paganel se
poněkud stáčel k jihovýchodu, aby se dostal do úzké soutěsky mezi pohořím Kaima nawa a Wahiti, kudy vede cesta z Aucklandu do zálivu Hawkeova. Za touto soutěskou
se chtěl odchýlit od cesty a pod ochranou vysokého pohoří dojít přes neobydlené
kraje provincie k pobřeží.
V devět hodin ráno měli za sebou uprchlíci po dvanácti hodinách cesty dvanáct
mil. Od statečných žen nebylo možno žádat více. Ostatně místo se zdálo příhodné
k táboření.Uprchlíci dorazili do průsmyku,který rozděluje oba horské řetězy.
Magistrální cesta zůstala napravo a mířila k jihu. Paganel nahlédl do mapy a zabočil
k severovýchodu; v deset hodin dorazila družina na srázný horský výčnělek.
Zde byly vybaleny potraviny a všichni se dali s chutí do jídla. Mary Grantová
a major, kteří až dosud nemohli přijít jedlým kapradinám na chuť, toho dne si na
nich pochutnávali. Zastávka trvala až do dvou hodin odpoledne a pak cestovatelé
pokračovali v cestě na východ až do večera, kdy se zastavili osm mil od hor. Nikdo
se nedal pobízet a všichni usnuli pod širým nebem.
Příštího dne byla cesta dosti namáhavá. Musili projít zajímavým krajem sopeč ných jezer, gejzírů a solfatár, který se prostírá na východ od pohoří Wahiti. Oku se
tato krajina zamlouvala víc než nohám. Znamenalo to každé čtvrt míle nové a nové
okliky, překážky, zatáčky a to vše bylo přirozeně velmi vysilující. Jaká to však byla
podívaná a jaké nekonečné proměny skýtá příroda v takové nádherné krajině!
Na veliké rozloze dvaceti čtverečních mil se prodíraly podzemní síly na povrch
ve všech možnýchpodobách.Solné,neobyčejněprůzračné prameny,obklopené
myriádami hmyzu, prýštily uprostřed čajovníkových hájů. Šířily kolem sebe proni kavý zápach po střelném prachu a po zemi ukládaly nánosy bílé jako oslnivý sníh.
Průzračné vody těchto pramenů téměř klokotaly varem, kdežto sousední prameny
plynuly pod zledovatělou hladinou. Obrovské kapradiny rostly na jejich březích
v obdobných podmínkách jako silurská vegetace.
Na všech stranách tryskaly ze země uprostřed vířících par vodní sloupy,
podobné sadovým vodotryskům; některé tryskaly ustavičně, jiné přerušovaně, jako

489

kdybyje podle svých rozmarů řídil vrtošivý bůh podsvětí Plutón. Stupňovitě se
rozkládaly do půlkruhu na přirozených terasách, připomínajících moderní vodo trysky. Jejich vody se pozvolna mísily uprostřed kotoučů bílého dýmu, a rozleptá vajíce poloprůsvitné stupně těchto obrovitých schodišť, napájely svými vroucími
vodopády celá jezera.


O něco dále, za horkými vřídly a burácejícími gejzíry, následovaly solfatáry.
Země byla jako by poseta velkými neštovicemi. Tolik zde bylo polovyhaslých
jícnů s černými trhlinami, jimiž unikaly rozličné plyny.Vzduch byl prosycen
ostrým a nepříjemným zápachem po kyselině sírové. Síra tu pokrývala zemi
krystalickými vrstvami a usazeninami. Po staletí se tady shromažďovala závratná
a nezužitkovaná bohatství. Až jednoho dne budou vyčerpány sirné doly na Si 490

cílii, bude se světový průmysl zásobovat v tomto málo známém novozélandském kraji.
Každý pochopí, jakou námahu znamenala pro cestovatele cesta přes tyto krajiny
plné překážek. Nebylo zde vhodných tábořišť a pušky lovců nemohly skolit jediného
ptáka, který by byl hoden, aby jej ruka Olbinettova oškubala. Proto se musili
uprchlíci nejčastěji spokojit kapradinami a sladkými zemčaty.To bylo hubené
sousto a jen nepatrně občerstvovalo vyčerpané síly naší družinky. Všichni velmi
spěchali, aby měli toto vyprahlé a opuštěné území co nejdřív za sebou.
A přece potřebovali celé čtyři dni, než prošli nehostinnou končinou. Teprve
23. února mohl se Glenarvan utábořit padesát mil od Monganamu na úpatí hory
neznámého jména, zakreslené však v Paganelově mapě. Před jeho zraky se prostíraly
křovinaté roviny a na obzoru se opět objevily lesy.
To byla dobrá předzvěst, ovšem za předpokladu, že obyvatelnost těchto míst
nebude znamenat, že jsou příliš hustě obydlena. Zatím se cestovatelé nesetkali
s jediným domorodcem.
Toho dne zabili Mac Nabbs a Robert tři kivie. Ptáci se stali ozdobou táborové
tabule, ovšem ne nadlouho, protože byli v několika minutách snědeni od zobáku
až po nožičky.
Při zákusku pak, mezi sladkými zemčaty a brambory, učinil Paganel návrh,
který byl přijat s nadšením.
Navrhl totiž, aby bezejmenná hora, ztrácející se ve výši tří tisíc stop v mra cích, byla nazvána jménem Glenarvanovým, a pečlivě zanesl do své mapy jméno
skotského lorda.
Není třeba podrobně vypisovat celkem jednotvárné a málo zajímavé příhody
zbývající části cesty. Jenom dvě nebo tři význačnější události se staly za celou dobu
pochodu od jezera k Pacifickému oceánu.
Celý den kráčeli uprchlíci lesy a rovinami. John určoval směr podle slunce
a hvězd. Počasí bylo dosti mírné a nesužovalo družinu ani horkem, ani deštěm.
Ale vzrůstající únava zpožďovala krok těchto cestovatelů, kteří prošli už tolika
zkouškami.
Mluvili ovšem, bavili se ještě, ale ne už všichni vespolek. Družina se rozpadala
v menší skupinky, které se nevytvářely snad podle úzkých sympatií, ale podle spo lečných zájmů.
Nejčastěji kráčel Glenarvan zcela sám, a čím více se přibližoval k pobřeží, tím
víc vzpomínal na Duncana a jeho mužstvo. Zapomínal na nebezpečenství, jež mu
až do Aucklandu stále hrozila, a myslil na své povražděné námořníky. Tato hrozná
představa mu nemizela z mysli.
O Harrym Grantovi se nemluvilo. K čemu také, když se pro jeho záchranu
nedalo nic podniknout? Jméno kapitánovo padlo nanejvýš ještě v rozhovorech jeho
dcery s Johnem Manglesem.
John ani jednou Mary nepřipomněl to, co mu dívka řekla poslední noci ve
vareatui. Byl tak ohleduplný, že jí nechtěl připomínat slova, jež vyřkla ve chvíli
nejvyššího zoufalství.

491

Když John mluvil o Harrym Grantovi, dělal vždy plány na pozdější pátrání
po něm. Ujišťoval Mary, že lord Glenarvan se znovu ujme nezdařeného podniku.
Mladý kapitán vycházel z toho, že o věrohodnosti listin nemůže být pochybností.
Harry Grant tedy někde musel být. A kdyby bylo nutno prohledat celý svět, musili
ho najít. Mary se těšila z těch slov a John i ona, spojeni touž myšlenkou, oddávali
se nyní stejné naději. Často se jejich rozhovorů účastnila i lady Helena; ta se však
nedala unášet takovými iluzemi, ačkoli se střežila přivést oba mladé lidi nazpět ke
smutné skutečnosti.
V té době se Mac Nabbs, Robert, Wilson a Mulrady věnovali lovu, a i když
se příliš nevzdalovali od družiny, přispěl každý z nich nějakým kusem zvěřiny
do společné kuchyně. Paganel se stále halil do svého pláště z phormia a zamyšleně
se držel stranou.
A přece musíme říci, že uprostřed těch zkoušek, nebezpečí, útrap a strádání,
kdy i nejlepší povahy se podle zákonů přírody prý zatvrzují a mění k horšímu,
všichni tito druhové v neštěstí zůstávali jednotni, věrni a připraveni položit život
Jeden za druhého.
25. února přetínala cestu řeka, kterou byla nepochybně Waikari z Paganelovy
mapy. Snadno ji přebrodili.
Po dva dni šli stále křovinatými rovinami. Družina již ušla polovinu vzdá lenosti od jezera Taupo k pobřeží, a ačkoli její členové byli hodně unaveni, byli
ušetřeni aspoň nepříjemného setkání s domorodci.
Tehdy došli k nesmírným a nekonečným lesům, jež připomínaly lesy australské.
Zde však byly místo eukalyptů stromy kauri. Přestože po čtyřech měsících cestování
se mohli málokteré věci obdivovat, Glenarvan i jeho druhové byli znovu uneseni
při pohledu na tyto obrovité sosny, důstojné soky libanonských cedrů a kalifornských
mamutích stromů. Tyto kauri, které botanikové nazývají Abietas damarina, byly
vysoké sto stop jenom k prvním větvím. Rostly v ojedinělých hájích a les zde tvořily
nikoliv stromy, nýbrž nesčetné skupiny stromů, které zdvihaly své zelené slunečníky
až do výše dvou set stop.
Některé z těchto sosen, pokud nebyly starší než sto let, podobaly se evropským
smrkům. Měly temnou korunu, vybíhající do ostrého kužele. Starší stromy, přes
pět nebo šest set let staří velikáni, tvořily naopak obrovské zelené stany, rozložené
nad spletitými vidlicemi větví. Tito patriarchové zélandského lesa měřili až padesát
stop v objemu, a i když se všech deset cestovatelů chytilo za ruce, nemohli jejich
gigantický kmen obejmout.
Tři dni postupovala družina pod jejich mohutnými girlandami a po jílovité
půdě, na niž dosud nikdy nevkročila lidská noha. To bylo zřetelně vidět podle hromad
pryskyřičné klovatiny, jež byla na mnoha místech nakupena u paty kauri a jež by
byla na dlouhá léta stačila pro zélandský vývoz.
Lovci zde nacházeli celá hejna kiviů, kteří jsou tak vzácní v končinách obýva ných Maory. Sem do nepřístupných lesů se uchýlili tito podivní ptáci, štvaní zéland skými psy. Jejich maso poskytlo cestovatelům hojnou a výživnou potravu.

492

Paganel dokonce jednou v dálce zpozoroval v houští pár obrovských opeřenců
a tu se vněm ozval přírodopisec. Zavolal na své druhy a přes všechnu únavu se major,
Robert a on pustili po stopách těchto ptáků.
Pochopíme zeměpiscův žhavý zájem, neboť v nich poznal, nebo se tak aspoň
domníval, ptáky "moa", náležející k rodu "dinormis", jejž mnozí učenci poklá dají za vyhynulý druh. Tím, že je zde Paganel spatřil, potvrzovala se domněnka
Hochstettera a jiných cestovatelů,že tito novozélandští bezkřídlí obři se tady
dosud vyskytují.
Ptáci moa,jež Paganel pronásledoval, jsou současníky megaterií a ptero daktylů a dosahují nejméně osmnácti stop výšky. Byli to obrovští a velice plaší
pštrosi, protože neobyčejně rychle prchali pryč. Ani kulkou nebylo možno zadržet je jich úprk! Po několikaminutovém pronásledování zmizeli nepolapitelní moa mezi vy sokými stromy a lovci přitom vyplýtvali jenom prach a zašli příliš daleko od ostatních.
Toho večera se Glenarvan a jeho druhové konečně dostali z nesmírného lesa
kauri a utábořili se na úpatí hory Hikurangi, jejíž vrcholek je ve výši pěti tisíc
pěti set stop.
Nyní urazili od Monganamu téměř sto mil a k pobřeží zbývalo ještě třicet.
John Mangles doufal, že celou vzdálenost ujdou za deset dní, ale nepředpokládal,
s jakými obtížemi se na cestě setkají.
Okliky, překážky a nepřesná orientace prodloužily cestu o celou pětinu, a tak
když cestovatelé dorazili k hoře Hikurangi, byli bohužel úplně vyčerpáni.
Celé dva dny musili ještě pochodovat, než se dostali na pobřeží. Navíc musili
teď jít zase co nejrychleji a být co nejostražitější, neboť do těchto krajin často
přicházejí domorodci.
Všichni však přemohli únavu a příštího dne se družinka vydala na cestu hned
za svítání.
Mezi horou Hikurangi, která zůstala vpravo, a horou Hardyho, jejíž vrcholek
se zdvihal po levici do výše tří tisíc sedmi set stop, byla cesta velmi svízelná. Zde se
táhla do vzdálenosti deseti mil rovina, posetá "supple-jacky", jakýmsi druhem
pružných pout, jimž se velmi přiléhavě říká škrtičské liány. Na každém kroku se
do nich zaplétaly ruce i nohy a liány se ovíjely kolem těla jako skuteční hadi. Dva
dni musili postupovat uprchlíci se sekyrou v ruce a zápasit s touto tisícihlavou saní,
s těmito trýznivými a nepoddajnými rostlinami, jež by byl Paganel nejraději zařadil
mezi zoofyty, nějaký druh zvířete-rostliny.
V těchto rovinách nebylo možno lovit zvěř, a tak lovci nijakneobohatili své
zásoby, které už byly téměř vyčerpány. Uprchlíci šli dál bez vody a nemohli uhasit
žízeň, která při takové námaze byla stále větší a větší.
Tehdy byly útrapy Glenarvana a jeho družiny strašlivé a poprvé je málem
opustily jejich morální síly.
Posléze, více se vlekouce než jdouce, téměř bez ducha, vedeni pouhým pudem
sebezáchovy, který je silnější než všechny ostatní city, dorazili k mysu Lottin na
tichomořském pobřeží.

493

V těch místech bylo několik opuštěných chýší, bědných to trosek vesnice,
jež byla před krátkou dobou zničena válkou, dále neobdělaná pole a všude známky
drancování a požárů. Tam čekala nešťastné cestovatele nová a strašlivá zkouška.
Bloudili podél pobřeží, když se asi míli od břehu objevil oddíl domorodců, kteří
proti nim vyrazili, mávajíce zbraněmi. Glenarvan byl zaskočen u samého moře. Ne mohl prchnout, sbíral poslední síly a hotovil se k boji, když John Mangles zvolal:
" Člun! Člun!"
A skutečně, sto kroků od nich ležela na břehu piroga se čtyřmi vesly. V jediném
okamžiku ji uprchlíci odtáhli na moře, naskákali do ní a prchali od nebezpečných
břehů. John Mangles, Mac Nabbs, Wilson a Mulrady si sedli k veslům, Glenarvan se
chopil kormidla a obě ženy, Olbinett a Robert si lehli u jeho nohou.
V deseti minutách byla piroga čtvrt míle od břehu. Moře bylo klidné. Uprchlíci
zachovávali hluboké mlčení.
Protože se John nechtěl příliš vzdalovat od břehu, chystal se dát rozkaz, aby
nyní zabočili podle břehu. Vtom mu ustrnulo veslo v ruce.
Spatřil tři pirogy, které si razily cestu od mysu Lottin se zřejmým úmyslem
dohonit uprchlíky stůj co stůj.
" Na moře! Na moře!" zvolal. "Raději ať utoneme!"
Piroga poháněná čtyřmi vesly vyrazila na moře. Půl hodiny dokázala udržovat
svůj náskok; ale zanedlouho počali vysílení nešťastníci slábnout a ostatní tři pirogy
se viditelně přibližovaly. V té chvíli je dělily od pronásledovatelů sotva dvě míle.
Ubozí cestovatelé tedy nemohli uniknout útoku domorodců, kteří se právě chystali
zahájit palbu ze svých dlouhých pušek..
Co však nyní Glenarvan dělal? Stál na zádi člunu a marně hledal na obzoru
nějakou pomoc. Več doufal? Co zamýšlel? Měl nějakou předtuchu?
Pojednou jeho oko vzplanulo a jeho ruka ukázala na jakýsi bod na obzoru.
" loď!" zvolal. "Přátelé, loď! Veslujte! Ze všech sil veslujte!"
Ani jeden ze čtyř veslařů se neotočil, aby se podíval na tuto neočekávanou
loď, neboť nesměli ztrácet ani okamžik. Jenom Paganel vstal a zamířil svůj daleko hled k označenému bodu.
"Ano,"řekl,"loď!Parník!Jede plnou parou!A knám! Kupředu,drazí
přátelé!"
Uprchlíci znovu napnuli všechny síly. Ještě půl hodiny udržovali náskok a rych lými tempy hnali svou pirogu vpřed. Parník bylo stále lépe a lépe vidět. Již rozeznávali
jeho dva stěžně se svinutými plachtami a mocné kotouče černého dýmu. Glenarvan
pustil ke kormidlu Roberta, uchopil zeměpiscův dalekohled a nespouštěl loď z očí.
Co si však měli pomyslit John Mangles a jeho druhové, když viděli, jak se
lordovy rysy stáhly, jak mu zbledl obličej a jak mu dalekohled vypadl z rukou.
Jediné slovo vysvětlilo jeho náhlou beznaději.
" Duncan!" zvolal Glenarvan. "Duncan a trestanci!"
"Duncan!" zvolal John" pustil veslo a spěšně vstal.

494

"Ano,na obou stranách smrt!"zašeptal Glenarvan, zdrcený takovou ne přízní osudu.
Byla to skutečně jejich jachta, o tom nemohlo být pochyb. A na ní posádka
banditů! Major nedokázal zadržet kletbu, jakou že to mají smůlu. To bylo přes příliš!


Piroga byla ponechána sama sobě. Kam s ní zamířit? Kam prchnout? Jak
možno volit mezi divochy a trestanci?
Z nejbližší domorodé lodi zazněl výstřel a kulka přerazila Wilsonovo veslo.
Několika údery vesel tedy přiblížili pirogu směrem k Duncanu.
Jachta plula plnou parou a byla od pronásledovaných jenom půl míle. John
Mangles, sevřený ze všech stran, nevěděl již, kam se obrátit, kterým směrem prchat.

495

Domorodci teď začali pálit bez přestání a kolem pirogy létaly kulky. V té chvíli
se rozlehl silný výstřel a nad hlavami uprchlíků přeletěla dělová koule, vystřelená
z jachty. Prchající se tak dostali do dvojího ohně a bez hnutí se zastavili mezi Dunca nem a čluny domorodců.
John Mangles uchopil v největším zoufalství sekyru. Chtěl prorazit dno pirogy
a potopit ji i se svými nebohými druhy, když ho zadržel Robertův výkřik.
"Tom Austin! Tom Austin!" volal chlapec. "Je na palubě! Vidím ho! Poznal nás!
Mává kloboukem!"
Sekyra v Johnově ruce poklesla.
Drúhá koule zahvízdla nad jeho hlavou a přerazila vedví nejbližší domorodou
pirogu; vzápětí se na palubě Duncana rozlehlo hromové hurá.
Zděšení divoši se dali na útěk a vraceli se k pobřeží.
"Pomoc, pomoc, Tome!" zahřímal John Mangles.
A za několik minut všech deset uprchlíků bylo v bezpečí na palubě Duncana,
aniž věděli, jak se tam dostali, a aniž tomu všemu rozuměli...



KAPITOLA XVII, SEDMNÁCTÁ,

PROČ DUNCAN KŘIŽOVAL NA VÝCHODNÍM POBŘEŽÍ NOVÉHO ZÉLANDU..
...


Nelze vylíčit pocity Glenarvana a jeho přátel, když jim dolehly k sluchu zpěvy
starého Skotska. Ve chvíli, kdy vstoupili na palubu Duncana, spustil dudák, nadý maje svůj měch, válečný popěvek malcolmského rodu a mohutné hurá zdravilo
jejich návrat na loď.
Glenarvan, John Mangles, Paganel, Robert, ba i major, všichni plakali a objí malise.To bylo radosti! Zeměpisec si počínal jako pominutý.Poskakoval po
palubě a zacílil svůjnerozlučný dalekohled na zbývající pirogy,které se rychle
vracely k pobřeží.
Ale při pohledu na Glenarvana a jeho druhy, na jejich rozedrané šaty, na
ztrhané rysy, v nichž byly vepsány stopy strašlivých útrap, ustalo mužstvo v pro jevech radosti. Vždyť na palubu se vracely pouhé přízraky, a nikoliv ti smělí a jiskrní
cestovatelé, kteří se s takovými nadějemi vydali před třemi měsíci po stopách troseč níků. Náhoda, pouhá náhoda je přiváděla zpět na tuto palubu, kterou už nikdy
nedoufali spatřit! A v jakém stavu! Truchlivé, zchřadlé, celé zubožené!
Ale dříve než pomyslili na únavu a na utišení naléhavého hladu a žízně, otázal se
Glenarvan Toma Austina, proč je v těchto končinách.
Proč byl Duncan na východním pobřeží ,Nového Zélandu? Jak to, že nebyl
v rukou Ben Joyce? Jaká šťastná náhoda ho přivedla uprchlíkům do cesty?
Proč? Jak? Z jakého důvodu? Tak začínaly všechny otázky, jimiž byl Tom
Austin stále a bez milosti zasypáván. Starý námořník nevěděl, kterou vyslechnout
dříve. Rozhodl se tedy, že bude poslouchat jenom lorda Glenarvana a jenom jemu
že bude odpovídat.

"Ale co trestanci," otázal se Glenarvan. "Coste udělali s trestanci?"
"S trestanci? .." odpověděl Tom Austin tónem člověka, který ani zbla nero zumí jediné otázce.
"Ovšem! S těmi bídáky, kteří přepadli jachtu!"
"Jakou jachtu?" řekl Tom Austin. "Vaši jachtu?"
"Ale ovšem, Tome! Duncana! A ten Ben Joyce je na palubě?"
"Vůbec žádného Ben Joyce neznám a nikdy jsem ho neviděl," odpověděl Austin.
"Nikdy. zvolal Glenarvan,.ohromený námořníkovou odpovědí. "Pak miale,
Tome, řekněte,proč právě teď křižuje Duncan na pobřeží Nového Zélandu?"
Jestliže Glenarvan, lady Helena, miss Grantová, Paganel, major, Robert, John
Mangles, Olbinett, Mulrady a Wilson naprosto nechápali údiv starého námořníka,
pak tím větší bylo jejich ohromení, když Tom klidně odpověděl:
"Ale Duncan zde přece křižuje na váš příkaz."
"Na můj příkaz!" zvolal Glenarvan.

497

"Ano, mylorde. Uposlechl jsem jenom vašich rozkazů, jež jste mi poslal ve svém
dopise ze 14. ledna."

"Cože, v mém dopise?" vykřikl Glenarvan.
Všech deset cestovatelů nyní obklopilo Toma Austina a hltali jej očima. Dopis
odeslaný od řeky Snowy tedy došel na palubu Duncana?



"Poslyšte," ujal se slova Glenarvan,"to se musí vysvětlit, protože nevím,
sním-li, či bdím. Dostal jste dopis, Tome?"
"Dostal, dopis od vás, mylorde."
" V Melbournu?"
"V Melbournu, právě když jsem dokončoval opravu lodi."
" A ten dopis?"

498

"Nebyl psán vaší rukou, ale byl vámi podepsán, mylorde."
"To souhlasí. A dopis vám přinesl trestanec zvaný Ben Joyce."

"Ne, námořník jménem Ayrton, nálodní Britannie."
"Ovšem! Ayrton a Ben Joyce, to je táž osoba. Nu, a co stálo v tom dopise?"
"Rozkaz, abych neprodleně opustil Melbourne a přijel křižovat na východní
pobřeží .."
" Austrálie!"zvolal Glenarvan tak prudce, že to starého námořníkazarazilo.
"Austrálie?" opakoval Tom s vykulenýma očima. "Ale ne! Na pobřeží Nového
Zélandu!"
"Austrálie,Tome! Austrálie!" odpověděli jednohlasně Glenarvanovi druhové.
Teď se o Austina málem pokoušela závrať. Glenarvan mluvil s takovou jistotou,
že se Tom zalekl, zdali dopis nepřečetl špatně. Že by se on, takový věrný a spolehlivý
námořník, dopustil podobného omylu? Zčervenal a začal se chvět.

"Uklidněte se, Tome," řekla lady Helena.
"Ne, mylady, odpusťte," vzchopil se starý Tom. "Ne, to není možné! Nezmýlil
jsem se!Ayrton to četl právě tak jako já a právě on, on naopak chtěl, abych plul na
australské pobřeží!"
"Ayrton?" zvolal Glenarvan.
"Ano, Ayrton! Tvrdil mi, že je to omyl, že mi naopak píšete, abych jel do zátoky
Twofold!"
"Máte ten dopis, Tome?" otázal se major s neobyčejnou zvědavostí.
"Ano,pane Mac Nabbsi," odpověděl Tom Austin. "Dojdu pro něj."
Austin se rozběhl do své kabiny v příďovém nástavku. Po tu minutu, co byl
Austin pryč, všichni na sebe mlčky pohlíželi. Jen major, který se upřeně díval na
Paganela, zkřížil ruce na prsou a řekl:
"No tohle, Paganele, na mou věru, to by už bylo příliš!"
"Co prosím?" ozval se zeměpisec, jenž se s přihrbenými zády a s brýlemi na čele
podobal ohromnému otazníku.
Vrátil se Austin. V ruce držel dopis, napsaný Paganelem a podepsaný Gle narvanem.

"Čtěte, mylorde," řekl starý námořník.
Glenarvan vzal dopis a četl:
"Prosím, aby Tom Austin neprodleně vyplul na moře a zavezl Duncana na
třicátou sedmou rovnoběžku na východním pobřeží Nového Zélandu! .."
" Nového Zélandu!" vykřikl Paganel a vyskočil.
Vzal Glenarvanovi dopis z rukou, promnul si oči, urovnal si brýle na nose a četl
nyní sám.
" Nového Zélandu!" řekl nepopsatelným tónem a dopis mu vypadl z ruky.
V tom okamžiku ucítil, jak mu dopadla na rámě čísi ruka. Napřímil se a stanul
tváří v tvář majorovi.

"Víte, milý Paganele," řekl Mac Nabbs vážným hlasem, "ještě štěstí, že jste
Duncana neposlal do Kočinčíny!"

499


Majorův vtip ubohého zeměpisce zdrtil. Celá posádka jachty, všichni do jednoho
vybuchli v homérský smích. Paganel pobíhal sem a tam jako pomatený, oběma
rukama se chytal za hlavu a rval si vlasy. Už nevěděl, co dělá; a ani nevěděl, co chce
učinit! Bezmyšlenkovitě sestoupil po schůdcích ze záďové nástavby, vrávoravě, bez
cíle přešel celou palubu a vystoupil na příď. Tam se mu nohy zamotaly do svinutých
lan. Upadl. Jeho ruce se bezděčně chytly za nějaký provaz.
Pojednou zahřměla strašlivá rána. Dělo na přídi vypálilo a po klidné hladině
rozstříklo hrst kartáčů. Smolařský Paganel se chytil za provaz ještě nabitého děla
a spoušť dopadla na zápalník. Proto ta hromová rána. Zeměpisec byl odhozen na
schůdky příďového nástavku a zmizel průvlakem až v kajutě mužstva.
Když pominulo překvapení nad výstřelem, rozlehl se zděšený výkřik. Všichni
myslili, že se stalo nějaké neštěstí. Deset námořníků se vrhlo do mezipalubí a vynesli
schouleného Paganela. Zeměpisec nemluvil.
Vynesli jeho dlouhé tělo na záďovou nástavbu. Druhové bodrého Francouze
byli zoufalí. Major se jako ve všech vážných případech i tentokrát ujal úlohy lékaře
a chystal se svléknout nešťastného Paganela z kabátu, aby mu mohl obvázat rány.
Ale sotva se učence dotkl, bylo po umírání. Zeměpisec vyskočil, jako kdyby dostal
ránu elektrickým proudem.
"Nikdy! Nikdy!" zvolal, a přitáhnuv si kol hubeného těla cáry oděvu, začal
se s prapodivnou rychlostí zapínat.
" Ale Pagánele!" řekl major.

"Ne, povídám!"
"Musíme se přece podívat."
"Nikdo se nebude dívat!"
"Možná že jste si přerazil ..," pokračoval Mac Nabbs.
"Ano," odpověděl Paganel a vzpřímil se na svých dlouhých nohou, "ale to, co
jsem přerazil, opraví tesař!"
Copak?"
"Palubní podpěru, zlomila se při mém pádu!"
Při té odpovědi se znovu všichni rozesmáli na celé kolo. Paganelova slova všechny
jeho přátele ubezpečila,že ve zdraví přečkal celé to dobrodružství.
Rozhodně je všakten zeměpisec podivně stydlivý, pomyslil si major.
Ale protože se Paganel vzpamatoval z největšího rozčilení, nemohl se nyní vy hnout odpovědi na jednu otázku.

"A teď, Paganele," řekl mu Glenarvan, "odpovězte otevřeně. Uznávám, že nás
vaše roztržitost zachránila. Nebýt vás, byl by jistě Duncan padl do rukou trestanců.
Nebýt vás, byli by nás Maorové znovu zajali! Ale pro smilování boží, řekněte mi,
jakou prazvláštní shodou myšlenek, jakým nadsmyslným poblouzněním jste došel
k tomu, že jste napsal místo slova Austrálie slova Nový Zéland?"

"Ale, na mou věru," zvolal Paganel vždyť..."
V té chvíli však padl jeho pohled na Roberta, na Mary Grantovou, a proto se
zarazil. Potom odpověděl:

500

"Prosím vás, Glenarvane, jsem přece blázen, šílenec, nenapravitelný člověk,
s kůží věhlasného poplety už umřu .."

"Pokud ji z vás někdo nestáhne," dodal major.
"Stáhnout mě!" vykřikl zeměpisec zuřivě. "Má to být narážka?"
"Jaká narážka, Paganele?" otázal se Mac Nabbs klidně.


"Nikdy! Nikdy!" zvolal Paganel.

Tím příhodaskončila. Záhada přítomnosti Duncana v těchto vodách byla
objasněna.Zázračně zachránění cestovatelé toužili už jenom po tom, aby se dostali
do svých pohodlných kabin a naobědvali se.
Ale zatímco lady Helena a Mary Grantová, major, Paganel a Robert sestu povali do nástavby, pozdrželi Glenarvan a John Mangles Toma Austina. Chtěli se
ho ještě na něco otázat.

501

"A teď mně, milTome odpovězte," řekl Glenarvan. "Nezdál se vám ten rozkaz,
abyste křižoval ve vodách Nového Zélandu, trochu podivný?"
"Zdál," odpověděl Austin. "Byl jsem tím velmi překvapen, ale nemám ve zvyku
pochybovat o rozkazech, které dostanu, a proto jsem uposlechl. Mohl jsem jednat
jinak? Kdybych byl nejednal podle vašich příkazů a kdyby se bylo stalo nějaké
neštěstí, nebyl bych pak vinen já? Byl byste jednal jinak, kapitáne?"
"Nejednal, Tome," odvětil John Mangles.
"Co jste si však myslil?" otázal se Glenarvan.
"Myslil jsem si, mylorde, že v zájmu věci Harryho Granta bylo nutné, abych
jel tam, kam jste mi kázal. Myslil jsem si, že vás podle nových plánů dopraví na
NovýZéland nějaká jiná loď, a že vás proto musím očekávat na východnímpobřeží
ostrova. Ostatně když jsem odjížděl z Melbournu, zachoval jsem cíl své cesty v taj nosti a posádka se o něm dověděla až ve chvíli, kdy jsme byli na širém moři a když
nám australská země zmizela z dohledu. A tehdy došlo na palubě k příhodě, která
mě velice zarazila."

"Co máte na mysli, Tome?" zeptal se Glenarvan.
"To," odpověděl Tom Austin, "že když se nálodní Ayrton druhého dne po
vyplutí dověděl, kam Duncan pluje .."
"Ayrton!" zvolal Glenarvan. "Je tedy na palubě?"

"Ano, mylorde."
"Ayrton zde!" opakoval Glenarvan, pohlížeje na Johna Manglese.
" Osud!" odpověděl mladý kapitán.
V jediném okamžiku se před očima těchto dvou mužů mihlo jako blesk Ayrto novo chování, jeho dlouho připravovaná zrada, Glenarvanovo zranění, vražedný útok
mra Mulradyho, útrapy výpravy, když uvízla v bažinách Snowy, i celá minulost zločin cova. A teď se tou nejpodivuhodnější shodou okolností dostal trestanec do jejich moci.
" Kde je?" otázal se živě Glenarvan.
"V kabině v příďovém nástavku," odpověděl Tom Austin, "a pod stráží."
"A proč je uvězněn?"

" "Protože když Ayrton viděl, že jachta míří k Novému Zélandu, začal zuřit
a chtěl mě donutit, abych změnil směr lodi, protože mi vyhrožoval a protože se na konec snažil podnítit mužstvo ke vzpouře. Uvědomil jsem si, že je to nebezpečný
člověk, a musel jsem proti němu učinit rázná opatření."
"A od té doby?"
"Od té doby zústal ve své kabině a nepokoušel se uprchnout."
"Dobrá, Tome. "
V tom okamžiku byli Glenarvan a John Mangles voláni do nástavby. Oběd byl
připraven a cestovatelé nepotřebovali nic tak naléhavě jako vydatné jídlo. Usedli
v jídelně ke stolu a vúbec se o Ayrtonovi nezmínili.
Když sevšak najedli a když se osvěžení a posilnění opět shromáždilina palubě,
oznámil jim Glenarvan, že nálodní je na lodi. Zároveň prohlásil, že máv úmyslu
dát ho předně přivést.

502

"Snad bych nemusila být při tomto výslechu," otázala se lady Helena. "Přiznám
se, Edvarde, že mi pohled na toho nešťastníka bude velmi nepříjemný."
"To jekonfrontace,Heleno,"odpověděl Glenarvan. "Zůstaňte, prosím.Je
nutné, aby Ben Joyce stanul tváří v tvář svým obětem!"
Lady Helena se podřídila tomuto přání. Mary Grantová a ona se postavily vedle
lorda Glenarvana. Kolem nich se seskupili major, Paganel, John Mangles, Robert,
Wilson, Mulrady a Olbinett, jimž všem způsobila trestancova zrada takové útrapy.
Mužstvo jachty zatím nechápalo vážnost chvíle, ale zachovávalo mlčení.
" Přiveďte Ayrtona," řekl Glenarvan.
...


KAPITOLA XVIII. OSMNÁCTÁ,

AYRTON NEBO BEN JOYCE.
...



Ayrton přicházel. Pevným krokem přešel palubu a vystoupil po schodišti na
záďovou nástavbu. Oko měl zachmuřené, zuby sevřené, pěsti křečovitě zaťaté.
V jehopostoji nebylo možno pozorovat ani nadutost, ani pokoru. Když stanul před
lordem Glenarvanem, zkřížil ruce na prsou a mlčky, s klidem vyčkával, až bude
tázán.
"Ayrtone," řekl Glenarvan, "všichni jsme se tedy sešli, my i vy, na palubě toho
Duncana, kterého jste chtěl vydat Ben Joyceovým trestancům!"
Při těch slovech se rty nálodního mírně zachvěly. Jeho nepřístupná tvářna
okamžik zrudla.Nikoli výčitkou svědomí,alezahanbením nadneúspěchem.Na
této jachtě chtěl být kapitánem. A teď zde byl uvězněn a za několik okamžiků se
mělo rozhodnout o jeho osudu.
Neodpovídal však. Glenarvan trpělivě vyčkával. Ale Ayrton zarputile setrvával
v mlčení.

"Mluvte, Ayrtone, nemáte co říci? pokračoval Glenarvan.
Ayrton zaváhal. Čelo se mu zbrázdilo hlubokými vráskami. Potom odpověděl
klidným hlasem:
"Nemám co říci, mylorde. Udělal jsem hloupost, že jsem se nechal nachytat.
Dělejte se mnou, co chcete."
Po této odpovědi se nálodní zahleděl k pobřeží na západě a předstíral na prostý nezájem o vše, co se dálo kolem něho. Když se na něj člověk podíval, mohl
si myslit, že se ho tato vážná záležitost vůbec netýká. Ale Glenarvan se rozhodl,
že zachová trpělivost. Měl silný zájem na tom, aby se dozvěděl některé podrobnosti
o tajuplné Ayrtonově minulosti, zejména v těch bodech, kde se týkala Harryho
Granta a Britannie. Pokračoval tedy ve výslechu s neobyčejnou vlídností, a ačkoli
byl v nitru velmi rozrušen, navenek byl úplně klidný.
"Myslím, Ayrtone,"pravil,"ženeodmítnete odpovědětna některéotázky,
které vám chci položit. A především, mám vás nazývat Ayrton nebo Ben Joyce?
Jste nebo nejste nálodní Britannie?"
Ayrton zůstal lhostejný, pozoroval pobřeží a neodpovídal.
Glenarvanovo oko vzplanulo, ale pokračoval ve výslechu nálodního.
"Můžete mi vysvětlit, jak jste se dostal z Britannie a proč jste žil v Austrálii?"
Stejné mlčení, stejná lhostejnost.
"Poslouchejte dobře, Ayrtone," pokračoval Glenarvan. "Vy máte přece zájem
na tom, abyste mluvil. Může se přihlížet k vaší otevřené výpovědi a to je přece jediná
vaše spása. Ptám se vás naposledy, chcete odpovídat na mé otázky?"
Ayrton obrátil ke Glenarvanovi hlavu a pohlédl mu do očí:

504

"Mylorde," řekl, "nemám co odpovídat. Ne já sám, ale spravedlnost musí proti
mně snést důkazy."

" Důkazy budou snadné!" odpověděl Glenarvan.
"Snadné, mylorde?" odtušil Ayrton posměšně. "Mylorde, zdá se mi, že hodně
předbíháte. Já tvrdím, že i ten nejlepší soudce z Temple-Baru by byl se mnou



na rozpacích! Kdo může říci, proč jsem přišel do Austrálie, když zde není kapi tán Grant, aby to vysvětlil? Kdo dokáže, že jsem Ben Joyce, hledaný policií, když
policie mě nikdy neměla v rukou a když moji druhové jsou na svobodě? Kdo kromě
vás můžeprotimně uvést ne zločin,ale jedinýpřestupek?Kdomůže tvrdit,
že jsem se chtěl zmocnit této lodi a vydat ji trestancúm? Nikdo,rozumíte,
nikdo! Vy máte ovšem podezření, ale k odsouzení nějakého člověka je třeba mít

505

důkazy, a vy důkazy nemáte. Pokud nebude dokázán opak, jsem Ayrton, nálodní
Britannie."
Při těch slovech se Ayrton vzrušil, ale záhy opět nabyl původní lhostejnosti.
Bezpochyby se domníval, že jeho prohlášení ukončí výslech. Ale Glenarvan se ujal
slova a řekl:
"Ayrtone, nejsem soudce, který vás má vyšetřovat. To není mou věcí.Je
důležité, aby naše vzájemné vztahy byly přesně vymezeny. Nechci po vás nic, co by
vám mohlo škodit. To se týká spravedlnosti. Vy však víte, jaká jsem vedl pátrání,
a vy mě zkrátka můžete přivést zase na ztracenou stopu. Chcetemluvit?"
Ayrton zavrtěl hlavou jako člověk rozhodnutý nemluvit.

"Můžete mi říci, kde je kapitán Grant?" otázal se Glenarvan.
"Ne, mylorde," odpověděl Ayrton.
" Můžete mi označit místo, kde Britannia ztroskotala?"
" Ani to ne."
"Ayrtone," řekl Glenarvan téměř prosebně, "víte-li, kde je Harry Grant, chcete
o tom aspoň říci těmto ubohým dětem, jež čekají na jediné vaše slovo?"
Ayrton zaváhal. Jeho rysy se sevřely. Ale pak tiše zašeptal:

"Nemohu, mylorde."
A prudce dodal, jako kdyby si vyčítal okamžik slabosti:
"Ne! Nebudu mluvit! Dejte mě pověsit, chcete-li!"

"Pověsit," zvolal prudce Glenarvan který se dal na chvíli unést hněvem.
Ale znovu se ovládl a odpověděl vážným hlasem:
"Ayrtone, zde není ani soudců, ani katů. V prvním přístavu budete odevzdán
do rukou anglických úřadů."
" Nic jiného si nepřeji!" odtušil nálodní.
Potom se klidným krokem vrátil do kabiny, v níž byl vězněn. Ke dveřím se
postavili dva námořníci, kteří měli rozkaz střežit sebemenší vězňův pohyb. Účastníci
tohoto výjevu se rozhořčeně a zoufale rozcházeli.
Co mohl nyní Glenarvan dělat, když narazil na Ayrtonovu neústupnost? Ne sporně jenom uskutečnit plán návratu do Evropy, který byl vypracován v Edenu,
a připravit se, že později bude pokračovat v nezdařeném podniku, neboť nyní se
zdálo, že stopy Britannie jsou nenávratně ztraceny. Listiny nepřipouštěly žádný
nový výklad, žádná jiná země neležela již na dráze třicáté sedmé rovnoběžky a Dun canu zbývalo už jen vrátit se do Evropy.
Po poradě se svými přáteli začal Glenarvan s Johnem Manglesem projednávat
plán návratu. John prohlédl zásobníky. Zásoby uhlí mohly stačit nejvýš na čtrnáct
dní. Proto bylo nutno doplnit zásoby paliva při nejbližší zastávce.
John Glenarvanovi navrhl, aby jeli do zátoky Talcahuanské, kde se Duncan
zásobil před vyplutím na cestu kolem světa. Byla to příjemná cesta a probíhala
právě po třicáté sedmé rovnoběžce. Potom zajede dostatečně zásobená jachta k jihu,
obepluje mys Hoorn a vrátí se do Skotska přes Atlantik.
Když byl plán schválen, dostal strojník rozkaz, aby přidal páru. Za půl hodiny
506

zamířila loď k Talcahuanské zátoce po moři, jež bylo hodno svého jména Tiché,
a v šest hodin večer zmizely poslední novozélandské hory v teplých mlhách obzoru.
Začínala tedy zpáteční cesta. Smutná plavba pro naše statečné cestovatele:
vraceli se do přístavu bez Harryho Granta! I posádka, tak rozradostněná při odjezdu,
tak optimistická na počátku, byla nyní zdrcena a sklíčena a smutně se vracela do
Evropy. Ani jediný z těchto poctivých námořníků nebyl nadšexr myšlenkou na to,
že uvidí svou rodnou zem, a všichni by byli raději ještě dlouho snášeli všechna
nebezpečí, jen aby nalezli kapitána Granta.
Proto po jásotu, který přivítal Glenarvana při jeho návratu, brzy zavládla
sklíčenost. Již nebylo těch stálých besed mezi cestujícími, již nebylo těch rozho vorů, jež kdysi zpříjemňovaly cestu. Každý zůstával v ústraní, v samotě své kabiny,
a málokdy se ten či onen objevoval na palubě Duncana.
Muž, jenž obvykle zvlášť silně podléhal náladám výpravy, ať trudným nebo
radostným, náš Paganel, který tak často dovedl v případě nutnosti vlévat naději,
ten zůstával zachmuřený a mlčenlivý. Stěží ho bylo vidět. Jeho vrozená hovornost,
jeho francouzská jiskřivost se změnily v zamlklost a sklíčenost. Dokonce se zdálo,
že je více zdrcen než jeho druhové. Když Glenarvan začal mluvit o tom, že opět
obnoví svá pátrání, Paganel potřásl hlavou jako člověk, který už v nic nedoufá
a jehož názor na osud trosečníků Britannie se zdá už nezměnitelný. Všichni cítili,
že je pokládá za nenávratně ztracené.
A přece byl na palubě muž, který mohl o neštěstí říci poslední slovo. Ayrton.
Ale nálodní mlčel. Zlosyn nepochybně věděl plnou pravdu, ne-li o dnešním postavení
kapitánově, tedy jistě o místě ztroskotání. Bylo však zřejmé, že zachráněný Grant
by byl důležitým svědkem proti němu. Proto tvrdošíjně mlčel. A to vyvolávalo velké
rozhořčení, zejména u námořníků, kteří s ním za to chtěli zle naložit.
Nejednou opakoval Glenarvan své jednání s nálodním. Sliby ani hrozby ne pomáhaly. Ayrtonova zarputilost šla tak daleko a byla vcelku tak nevysvětlitelná,
že major dospěl k názoru, že Ayrton nic neví. Téhož mínění byl ostatně i zeměpisec,
vždyť tím byly jen potvrzeny jeho vlastní domněnky o osudu Harryho Granta.
Ale jestliže Ayrton nic nevěděl, proč to nepřiznal, proč neřekl, že nic neví? To se
nemohlo obrátit proti němu. Jeho mlčení však ztěžovalo vypracování nějakého no vého plánu. Měli snad podle pobytu nálodního v Austrálii soudit na to, že také Harry
Grant je na této pevnině? Za každou cenu bylo nutno přimět Ayrtona, aby tu věc
objasnil.
Když lady Helena viděla manželovy neúspěchy, požádala ho, aby se mohla
sama pokusit zlomit tvrdošíjnost nálodního. Tam, kde ztroskotal muž, bude mít
možná úspěch ženská vlídnost. Nebude to jako s tím věčným příběhem z bajky,
v němž vichr nedokáže strhnout cestovateli s ramenou plášť, kdežto sebenepatrnější
sluneční paprsek mu jej snímá okamžitě?
Glenarvan znal důvtipnost své mladé ženy, a proto jí ponechal naprostouvol nost v jednání.
Toho dne, 5. března, byl Ayrton přiveden do kajuty lady Heleny. Mary Grantová

507

měla být setkání přítomna, neboť dívčin vliv mohl být značný a lady Helena nechtěla
zanedbat nic, co mohlo napomoci úspěchu.
Celou hodinu zůstaly obě ženy s nálodním Britannie o samotě, ale venku o jejich
jednání nikdo nic nevěděl. Neznámo zůstalo, co říkaly, jakých argumentů užily,
aby vyrvaly trestanci jeho tajemství, neznámy zůstaly všechny podrobnosti tohoto



výslechu. A když se pak obě ženy s Ayrtonem rozcházely, nezdálo se, že měly úspěch,
a v jejich tvářích mohl každý číst skutečné sklíčení.
Proto když byl nálodní odváděn do své kabiny, přivítali ho námořníci zu řivými pohrůžkami. Ayrton však jenom pokrčil rameny. Tím ještě více rozjitřil
hněv mužstva, takže musel zakročit sám John Mangles i Glenarvan, aby své lidi
uklidnili.

508

Leč lady Helena se ještě nevzdávala. Chtěla až do konce bojovat proti tomu
nemilosrdnému člověku a příštího dne zašla sama do Ayrtonovy kabiny, chtíc jej,
ušetřit výjevů, které se odehrávaly při jeho příchodu na palubu jachty.
Dvě dlouhé hodiny zůstala dobrotivá a vlídná Skotka sama mezi čtyřma očima
s vůdcem trestanců. Glenarvan po tu dobu obcházel v nevýslovném vzrušení kolem



kabiny, hned odhodlán vyčerpat až do dna všechny možnosti na úspěch, hned roz hodnut vytrhnout ženu z tohoto nepříjemného jednání.
Když se však tentokrát lady Helena vrátila, vyzařovaly její rysy naději. Vyrvala
tedy nálodnímu jeho tajemství a pohnula v srdci toho bídníka poslední kapkou soucitu?
Mac Nabbs, který ji spatřil ze všech nejdříve, nemohl se zdržet zcela přirozeného
nedůvěřivého posunku.

509

Přesto se mezi mužstvem ihned rozšířila zpráva, že nálodní konečně ustoupil
naléhání lady Heleny. Působilo to jako elektrická jiskra. Všichni námořníci se sběhli
na palubu rychleji, než když je Austinova píšťalka volala k nástupu.
Mezitím Glenarvan přichvátal ženě vstříc.
" Mluvil?" otázal se.
"Ne," odpověděla lady Helena. "Ale povolil mým prosbám a přeje si s vámi
mluvit."

"Ach, drahá Heleno, podařilo se vám to."
"Doufám, Edvarde."
"Učinila jste nějaký slib, který mám potvrdit?"
"Jediný, můj milý, že totiž použijete veškerého svého vlivu, abyste zmírnil
osud, který na něho čeká."
"Dobře, Heleno. Ať Ayrton okamžitě přijde."
Lady Helena odešla, provázena Mary Grantovou, do svého pokoje a nálodní
byl přiveden do jídelny, kde ho očekával Glenarvan.
..



KAPITOLA XIX. DEVATENÁCTÁ,

ÚMLUVA..
...


Jakmile Ayrton stanul před lordem, jeho strážci odešli.
"Přál jste si se mnou mluvit, Ayrtone?" řekl Glenarvan.

"Ano, mylorde," odpověděl nálodní.
" Se mnou samotným?"
"Ano, ale přece jen myslím, že by bylo lepší, kdyby při rozmluvě byl major
Mac Nabbs a pan Paganel."
Pro koho by to bylo lepší?"

"Pro mne."
Ayrton mluvil docela klidně. Glenarvan na něho pevně pohlédl; potom vzkázal
pro Mac Nabbse a Paganela, kteří se na vyzvání ihned dostavili.
"Posloucháme vás," řekl Glenarvan, když se jeho dva přátelé usadili kolem
jídelního stolu.
Ayrton několik okamžiků přemítal a pak řekl:
"Mylorde, když dvě strany uzavírají smlouvu nebo úmluvu, bývají při tom
vždycky svědkové. Proto jsem žádal, aby pánové Paganel a Mac Nabbs byli přítomni.
Protože, jasně řečeno, chci vám nabídnout vlastně obchod."
Glenarvan znal Ayrtonovy způsoby, a proto ani nepohnul brvou, přestože nějaké
obchodování mezi ním a tímto mužem se mu zdálo dost podivné.
"O jaký obchod jde?" řekl.
"Je to prostý obchod," odpověděl Ayrton."Vy si přejete ode mne zvědět
určité podrobnosti, které vám mohou být užitečné. Já si přeji od vás vyzískat určité
výhody, jež budoumít cenu pro mne. Něco za něco, mylorde. Vyhovujevám to,
nebo ne?"
"Jaké jsou to, podrobnosti?" otázal se živě Paganel.
"Ne," odtušil Glenarvan, "jaké jsou ty výhody?"
Ayrton lehkou úklonou naznačil, že porozuměl Glenarvanovu jemnému gestu.
"Požaduji pro sebe tyto výhody," pravil. "Vy mne stále ještě hodláte, mylorde,
vydat do rukou anglických úřadů?"
"Ovšem, Ayrtone, a to je jenom spravedlivé."

"Neříkám, že ne," odpověděl klidně nálodní. "Za žádných okolností by ste mi
nepřivolil dát svobodu?"
Glenarvan zaváhal, než odpověděl na tak jednoznačnou otázku. Na tom, co
řekne, závisí možná osud Harryho Granta!
Smysl pro povinnost vůči spravedlnosti však zvítězil, a proto řekl:
"Ne, Ayrtone, nemohu vám dát svobodu."
"Nežádám ji," odpověděl hrdě nálodní.

511

"Co tedy chcete?"

"Něco uprostřed, mylorde, mezi šibenicí která mě čeká a svobodou kterou mi
nemůžete povolit."
"Atoje?..."
"Že mě ponecháte jenom s těmi nejnutnějšími potřebami na nějakém opuště ném tichomořském ostrově. Protluču se tam, jak budu umět, a budu-li na to mít čas,
napravím se! "
Glenarvan nebyl nijak připraven na takový návrh, a tak se rozhlédl po svých
dvou přátelích. Ti však oba mlčeli. Po chvíli přemýšlení pak odpověděl:
" Ayrtone,když vaší žádosti vyhovím, povíte mi všechno, co potřebuji
vědět?"
"Ano, mylorde, to jest všechno, co vím o kapitánu Grantovi a o Britannii."
"Naprostou pravdu?"
"Naprostou."
" Kdo mi však zaručí? .. "
"Ovšem, vidím, co vám dělá starosti, mylorde. Máte se spolehnout na mne,
na slovo zločince! To je pravda. Ale co chcete? Taková už je situace. Buď přijmete,
nebo ne."

"Budu vám věřit, Ayrtone," řekl prostě Glenarvan.
"A jednáte správně, mylorde. Ostatně i kdybych vás oklamal, měl byste vždycky
možnost pomstít se mi!"
"Jak?"
"Tím, že byste pro mne přijel na ostrov, z něhož nebudu moci uniknout.
Ayrton měl odpověď na vše. Nelekal se těžkostí, sám proti sobě podával ne zvratné argumenty. Bylo zřejmé, že chce uzavřít svůj "obchodza naprosté vzá jemné důvěry. A přece dokázal jít ve své nezištnosti ještě dále.
"Mylorde a pánové," dodal, "chci, abyste byli naprosto přesvědčeni o tom,
že hraji s odkrytými kartami. Nechci vás nijak oklamat, a proto vám podám o své
čestnosti při tomto obchodě nový důkaz. Jednám poctivě, protože i já spoléhám na
vaši čestnost."

"Mluvte, Ayrtone," odpověděl Glenarvan.
"Mylorde, nemám od vás ještě slovo, že přistupujete na můj návrh, a přece vám
neváhám říci, že vím o osudu Harryho Granta jen velmi málo.
"Velmi málo!" zvolal Glenarvan.

"Ano, mylorde, podrobnosti, které vám mohu říci, týkají se mne. Jsou to jenom
podrobnosti o mé osobě a sotva vás uvedou na ztracenou stopu."
V Glenarvanových a majorových rysech se objevilo silné zklamání. Domnívali
se, že nálodní zná důležité tajemství, a on zatím přiznával, že jeho výpovědi nebudou
takřka k ničemu. Naproti tomu Paganel zůstával nepohnutý.
Jisto je tolik, že Ayrtonovo doznání, jímž se takřka bez záruky vydával svým
obětem do rukou, mocně zapůsobilo na jeho posluchače, zejména když nálodní
závěrem dodal:

512

"Varóval jsem vás, mylorde. Obchod bude mnohem méně výhodný pro vás než
pro mne."

"Nevadí," odvětil Glenarvan. "Přijímám váš návrh, Ayrtone. Máte mé slovo
že vás vysadím na některém opuštěném ostrově v Tichém oceánu."

"Dobře, mylorde," odpověděl nálodní.



Byl tento podivný člověk vůbec šťasten nad tímto rozhodnutím? Byloo tom
možno pochybovat, neboť jeho lhostejná tvář neprozrazovala žádné vzrušení. Vypa dal, jako kdyby jednal za někoho jiného než za sebe.
"Jsem připraven odpovídat na vaše otázky," řekl.
"Nemáme k vám žádné otázky," pravil Glenarvan. "Povězte nám, Ayrtone,
co víte, a začněte tím, že řeknete, kdo jste.

513

"Pánové," odpověděl Ayrton, "jsem skutečně Tom Ayrton, nálodní Britannie.
Na lodi Harryho Granta jsem opustil Glasgow dne 12. března 1861. Čtrnáct
měsíců jsme se společně plavili po mořích Pacifiku a hledali jsme vhodné
místo, kde bychom založili skotskou kolonii.Harry Grant byl schopen velkých
činů, ale často mezi námi docházelo k rozepřím. Jeho povaha mi nevyhovovala.
Nedovedu se podvolovat. A u Harryho Granta, když jednou učiní rozhodnutí,
je jakýkoliv odpor nemožný, mylorde. Ten člověk je k sobě i k druhým ocelově
pevný. Přesto jsem se odvážil proti němu vystoupit. Pokusil jsem se strhnout ke
vzpouře mužstvo a zmocnit se lodi. Nezáleží na tom, byl-li jsem v právu, nebo ne.
Harry Grant se však nerozpakoval a 8. dubna 1862 mě vysadil na západním pobřeží
Austrálie."
"Austrálie?" přerušil major Ayrtonovo vyprávění." Takže vy jste opustil
Britannii ještě před jejím přistáním v Callau, odkud jsou o ní poslední zprávy?"
"Ano," odpověděl nálodní, "neboť Britannia nikdy nepřistala v Callau, dokud
jsem byl na palubě. Na farmě Paddyho O'Moora jsem se vám o Callau zmiňoval jen
proto, že jsem se z vaší řeči o této podrobnosti dověděl."
"Pokračujte, Ayrtone," řekl Glenarvan.
"Octl jsem se tedy zcela sám na téměř opuštěném pobřeží, ale jenom dvacet
mil od trestaneckého tábora v Perthu, hlavním městě Západní Austrálie. Když
jsem bloudil po pobřeží, setkal jsem se s tlupou právě uprchlých trestanců. Při pojil jsem se k nim. Snad vám nemusím, mylorde, vyprávět o svém životě za dobu
těch dvou a půl let. Stačí jenom to, že jsem se pod jménem Ben Joyce stal hlavou
trestanců. V září 1864 jsem přišel na irskou farmu. Byl jsem tam přijat jako čeledín
pod svým pravým jménem Ayrton. A čekal jsem na vhodnou příležitost, abych
se mohl zmocnit nějaké lodi. To byl můj konečný cíl. Za dva měsíce přijel Dun can. Při své návštěvě na farmě jste, mylorde, vyprávěl celý příběh kapitána Granta.
Tehdy jsem se dověděl to, co mi bylo neznámo, že Britannia přistala v Callau,
odkud byla o ní poslední zpráva z června 1862, to jest dva měsíce po mém vyhoštění
na břeh;.dověděl jsem se dále o listinách, o ztroskotání lodi na neznámém
místě na třicáté sedmé rovnoběžce a konečně i o vážných důvodech, jež vás vedly
k tomu, že jste přijel hledat Harryho Granta na australský kontinent. Neváhal
jsem. Rozhodl jsem se, že se zmocním Duncana, protože tato obdivuhodná loď
mohla lehce uniknout i nejrychlejším lodím britského námořnictva. Potřebo vala však velikou opravu. Nechal jsem ji tedy odjet do Melbournu a přidružil
jsem se k vám jako skutečný nálodní Britannie. Nabídl jsem vám, že vás dovedu
k místu ztroskotání, jež jsem smyšleně určil na východním pobřeží Austrálie.
Tak jsem vedl vaši výpravu, zpovzdáli sledován a často i předcházen svou tres taneckou tlupou, přes celou provincii Viktorii. Moji lidé spáchali v Camden-Bridgi
zbytečný zločin. Duncan by mi byl nemohl uniknout, jakmile by byl přistal u pobřeží,
a s tou jachtou bych byl pánem oceánu. Tak jsem vás zavedl, maje vaši důvěru,
až k řece Snowy. Koně i voli jeden po druhém padli, otráveni gastrolobiemi. Zavezl
jsem vůz do říčních bažin Snowy. Na mé naléhání .. Ale zbytek víte, mylorde,

514

a můžete být jist, že nebýt roztržitosti pana Paganela, byl bych nyní kapitánem
Duncana. To je můj příběh, pánové, má výpověď vás bohužel nemůže přivést na
stopu Harryho Granta a sami nyní vidíte, že smlouvou se mnou jste uzavřeli špatný
obchod."
Nálodní se odmlčel, zkřížil podle svého zvyku ruce na prsou a čekal. Glenarvan
i jeho druhové mlčky seděli. Cítili, že ten podivný zločinec jim nyní pověděl plnou
pravdu. Uloupit Duncana se mu nepodařilo jenom z příčin nezávislých na jeho
vůli. Jeho pomocníci přišli na pobřeží zátoky Twofold, jak o tom svědčila tresta necká blůza nalezená Glenarvanem. Tam podle příkazu svého vůdce číhali na
jachtu, a když je pak čekání omrzelo, vrhli se bezpochyby ve venkovských částech
Nového Jižního Walesu opět na své lupičské a paličské řemeslo.
Major se první ujal dalšího výslechu, aby zpřesnil údaje týkající se Britannie.
"Vy jste byl tedy," otázal se nálodního, "vysazen na západním pobřeží Austrá lie 8. dubna 1862?"
"Správně," odpověděl Ayrton.
"A víte, jaké měl tehdy Harry Grant plány?"
"Jenom povrchně."

"Jen mluvte, Ayrtone," řekl Glenarvan. "Sebemenší maličkost nás může přivést
na správnou cestu."
"Mohu říci jenom jedno, mylorde," odpověděl nálodní. "Kapitán Grant měl
v úmyslu navštívit Nový Zéland. A tato část jeho plánu nebyla uskutečněna za
mého pobytu na palubě. Není tedy vyloučeno, že Britannia po odplutí z Callaa jela
prozkoumat pobřeží Nového Zélandu. To by se shodovalo s datem 27. června 1862,
které pro ztroskotání trojstěžníku udávají listiny."
"Nesporně," řekl Paganel.

"Ale,"pokračoval Glenarvan, "ze zachovaných slov se na listinách nic nevzta huje na Nový Zéland."
"Na to nemohu odpovědět," dodal nálodní.
"Děkuji, Ayrtone," řekl Glenarvan. "Dodržel jste slovo a já je také dodržím.
Rozhodneme se, na kterém tichomořském ostrově vás zanecháme."
"Na tom málo záleží, mylorde," odpověděl Ayrton.
"Vraťte se do své kabiny," řekl Glenarvan, "a počkejte na naše rozhodnutí."
Ayrton odešel pod stráží dvou námořníků.
"Ten zlosyn mohl být dokonce člověkem," divil se major.
"Mohl," odpověděl Glenarvan. "Je to silný a bystrý duch! Škoda že se takové
vlastnosti musely obrátit k špatnému!"
"Ale co Harry Grant?"

"Obávám se, že je navždy ztracen! Ubohé děti, kdo by vám mohl říci, kde je
váš otec?"
"Já!" odpověděl Paganel. "Ano, já!"
Jistě si každý povšiml, že náš zeměpisec, obyčejně tolik hovorný a tolik ne trpělivý, při Ayrtonově výslechu sotva promluvil. Za celou dobu neotevřel ústa

515

a jenom poslouchal. Ale jeho poslední slova vydala za všechna jiná a Glenarvan po
nich okamžitě vyskočil.
"Vy!" zvolal. "Vy, Paganele, víte, kde je kapitán Grant?"
"Ano, pokud to vůbec lze vědět," odpověděl zeměpisec.
" A jak jste se to dověděl?"
" Z těch věčných listin."
" Aha!" pronesl major naprosto nedůvěřivým tónem.
"Nejdřív poslouchejte, Mac Nabbsi," řekl Paganel, "rameny můžete krčit až
potom. Nemluvil jsem o tom dřív, protože byste mi byli nevěřili. Kromě toho to
bylo zbytečné. Rozhodl jsem se však o tom mluvit dnes jen proto, že Ayrtonův názor
se přesně shoduje s mým názorem."
" Tedy na Novém Zélandě?" otázal se Glenarvan.
"Slyšte a suďte!" odpověděl zeměpisec. "To mělo svoji příčinu, či dokonce
i určitou" příčinu, že jsem se dopustil omylu, který nás zachránil. Ve chvíli, kdy
mi Glenarvan diktoval dopis, vrtalo mi hlavou slovo Zéland. A víte proč? Vzpomí náte si, že jsme byli ve voze. Mac Nabbs předtím pověděl lady Heleně o tlupě tres tanců. Dal jí číslo Australian and Zealand Gazette, v němž byla zpráva o neštěstí
u Camden-Bridge. A ve chvíli, kdy jsem psal, ležely noviny na zemi a byly složené
tak, že z jejich titulku bylo vidět jenom druhou polovinu. Padly mi do oka dvě
slabiky: aland. Jak se mi v hlavě rozjasnilo! Aland je přece jedno slovo z anglické
listiny a to slovo jsme až dosud překládali k souši, ačkoli je to nejspíše koncovka
vlastního jména Zealand."
"Hm!" odtušil Glenarvan.
"Ovšem," pokračoval Paganel s hlubokým přesvědčením, "tento výklad mne do
té doby nenapadl, a víte proč? Protože jsem se při luštění listin opíral přirozeně o lis tinu francouzskou, která je ze všech nejúplnější, a na ní toto důležité slovo chybí."
"Ale, ale!" řekl major. "To je trochu velká obrazotvornost, Paganele, příliš
snadno zapomínáte na své předchozí vývody."
"Prosím, majore, jsem připraven na vše odpovědět."
"Dobrá," pokračoval Mac Nabbs, "co se stane se slovem austra?"
"To, co bylo předtím. Označuje prostě jižní polokouli."
"Nu, a co slabiky indi, které byly nejprve začátkem slova Indiáni a potom
začátkem slova indigénes -, domorodci?"
"V třetím a posledním výkladu se stanou," odpověděl Paganel, "prvníslabikou
slova indigence -, strádání!"
"A co contin!" vykřikl Mac Nabbs. "To znamená stále ještě continent?"
"Ne, protože Nový Zéland je jenom ostrov."
" Co tedy?" otázal se Glenarvan.
"Milý lorde,"odpověděl Paganel,"přečtu vám listinu podle svého třetího
výkladu a sám uvidíte. Chci předem upozornit na dvě věci: za prvé, zapomeňte
pokud možno na předchozí výklady listin a oprosťte se od všech dřívějších před sudků; za druhé, některá místa se vám budou zdát poněkud ,násilná' a možná

516

že je i špatně vykládám, avšak ta nemají žádný význam, jako například slovo
agonie, které mi sice vadí, ale přesto je nedovedu vysvětlit jinak. Nehledě k tomu,
že při svém výkladu vycházím z francouzské listiny, a proto nesmíte zapomínat,
že ji napsal Angličan, který nemusel ovládat francouzštinu do všech jemných od stínů. Prosím, poslouchejte!"
A Paganel, vyslovuje zvolna každé slovo, přednesl tyto věty:
"Dne 27. června 1862 trojstěžník Britannia z Glasgowa ztroskotal po dlouhé
agonii v jižních mořích na pobřeží Nového Zélandu -, což se anglicky píše Zealand.
Dva námořníci a kapitán Grant mohli připlavat ke břehu. Tam za stálého (continuel)
a krutého strádání vrhli do moře tuto listinu na .. stupni zeměpisné délky a na
37o11' jižní šířky. Přispějte jim na pomoc, nebo jsou ztraceni."
Paganel se zastavil. Jeho výklad byl přijatelný. Ale právě proto, že se zdál
stejně pravděpodobný jako výklady předešlé, mohl být opět mylný. Glenarvan
a major se jej nesnažili rozebírat. A protože stopy po Britannii nebyly nalezeny
v místech,kudy probíhá třicátá sedmá rovnoběžka, ani na patagonském, anina
australském pobřeží, mluvilo všechno pro Nový Zéland.
Zejména tato Paganelova poznámka působila na oba jeho přátele.
"A mohl byste mi teď, Paganele, říci," pravil Glenarvan, "proč se už téměř
dva měsíce tajíte s tímto výkladem?"
"Protože jsem ve vás nechtěl vzbouzet nové marné naděje. Kromě toho jsme
jeli do Aucklandu a ten leží právě na šířce, kterou vdává listina."
"Ale proč jste nemluvil ani pak, když jsme byli zahnáni z této cesty?"
"To proto, že i kdyby byl tento výklad správný, nemohl by přispět k záchraně
kapitána Granta."

"Proč, Paganele?"
"Protožepřipustíme-lidomněnku,žekapitán Grantztroskotal naNovém
Zélandě, a neobjevil-li se za dva roky od neštěstí, pak se stal obětí ztroskotání nebo
obětí Novozélanďanů."
Vy se tedy domníváte? .." otázal se Glenarvan.
" Žebychom snad mohli najít nějaké stopy po neštěstí, ale že trosečníciBri tannie jsou nenávratně ztraceni."

"Ani slova o tom, přátelé," řekl Glenarvan "nechte na mně, abych zvolil chvíli,
kdy tuto smutnou zprávu sdělím dětem kapitána Granta!"
..



KAPITOLA XX DVACÁTÁ,

VÝKŘIK ZE TMY...



Mužstvo se záhy dovědělo, že záhada pobytu kapitána Granta nebyla Ayrto novou,výpovědí objasněna. Na palubě zavládl hluboký zármutek, neboť všichni
spoléhali na nálodního a nálodní zatím nevěděl nic, co by mohlo Duncana přivést
na stopy Britannie.
Jachta tedy nezměnila směr.Zbývalo vybrat ostrov,na němž bude zane chán Ayrton.
Paganel a John Mangles prohlíželi palubní mapy. Právě na třicáté sedmé rovno běžce byl zakreslen osamělý ostrůvek, známý pod jménem Maria-Theresa, pouhá skála
uprostřed Tichého oceánu, vzdálená tři tisíce pět set mil od amerického pobřeží a pat náct set mil od Nového Zélandu. Nejbližší zemí na severu bylo souostroví Pomotu pod
francouzským protektorátem. Na jihu nic až k věčně zamrzlé bariéře jižního pólu.
Žádná loď nezavítá k tomuto ztracenému ostrůvku. Nižádná zpráva o světě na něj
nedochází. Jenom ptáci buřňáci zde odpočívají na svých dlouhých letech a na mno hých mapách ta skála omývaná tichomořskými vodami není ani zakreslena.
Jestliže bylo na zemi vůbec možno najít naprosté ústraní, pak to bylo na tomto
ostrově,který ležel tak daleko od všech lidských cest.Sdělili polohuostrůvku
Ayrtonovi. Ayrton souhlasil, že tam bude žít daleko od svých bližních, a loď zamířila
k Marii-Therese. V té chvíli by byla naprosto přímá čára procházela osou Duncana,
ostrovem a zátokou Talcahuanskou.
Po dvou dnech oznámila ve dvě hodiny odpoledne hlídka, že je na obzoru země.
To se před nimi objevila jako nějaká obrovská velryba nízká, podlouhlá a sotva nad
vlnami vyčnívající Maria-Theresa. Třicet mil dělilo ještě ostrov od jachty, jejíž kloun
rozrážel vlny rychlostí šestnácti uzlů za hodinu.
Pozvolna se na obzoru vynořovaly obrysy ostrova. Slunce, sklánějící se k západu,
jasným světlem ohraničovalo křivolakou siluetu ostrova. Tu a tam vystupovalo ně kolik nevysokých vrcholků, do nichž se zabodávaly sluneční paprsky.
V pět hodin se Johnu Manglesovi zdálo, že nad ostrovem rozeznal lehký obláček
vystupující k nebi..
"Není to sopka?" otázal se Paganela, který s dalekohledem u oka pozoroval
tuto novou zemi.
"Nevím,co by to mohlo být," odpověděl zeměpisec. "Maria-Theresa jemálo
známý ostrov. Přesto bychom se nemohli divit, kdyby ostrov byl vyzdvižen nad
hladinu sopečnou činností."
"Pak bychom se však mohli obávat," řekl Glenarvan, "že když jej sopečný
výbuch vytvořil, že jej sopečný výbuch také smete."
"To není příliš pravděpodobné," namítl Paganel. "O jeho existenci se ví několik

518

století a to je jistá záruka. Když se ze Středozemního moře vynořil ostrov Julia,
nezůstal dlouho nad vodou a zmizel za několik měsíců po svém zrození."
"No dobrá," podotkl Glenarvan. "Myslíš, Johne, že budeme moci přistat ještě
do tmy?"
"Ne, mylorde. Nemohu se za tmy s Duncanem odvážit k pobřeží, které neznám.
Budu zde při slabém tlaku lavírovat a zítra za svítání pošleme k zemi člun."
V osm hodin večer se Maria-Theresa jevila už jenom jako protáhlý, sotva
viditelný stín, přestože byla vzdálena pouhých pět mil proti větru. Duncan se
k ostrovu stále ještě přibližoval.
V devět hodin zaplanula nad ostrovem dosti jasná záře. Nějaký nehybný a pravi delný oheň zářil do tmy.
"To by potvrzovalo, že je tam sopka," řekl Paganel, který ostrov bedlivě
pozoroval.
"Ale na tuto vzdálenost," odpověděl John Mangles, "bychom přece museli
slyšet rachot doprovázející každý výbuch, a východní vítr k nám nedonáší žádné
zvuky."
"Opravdu," souhlasil Paganel, "ta sopka plane, ale nemluví. Dokonce se zdá,
že oheň je přerušován jako světlo majáku."
"Máte pravdu," odvětil John Mangles, "ale tady přece nebude maják. A tam hle," zvolal, "je druhý oheň! Teď zase na pláži! Podívejte! Plápolá! Pohybuje se
z místa na místo!"-.
John se nemýlil. Objevil se nový oheň, který jako by chvílemi pohasínal a po jednou se znovu rozhoříval.
" Ostrov je tedy obydlen?" řekl Glenarvan.
"Divochy, zřejmě," odpověděl Paganel.
"Pak tam ale nemůžeme nálodního nechat."
"Ne," odvětil major. "To by byl i pro divochy trochu ošklivý dárek."
"Musíme najít nějaký jiný pustý ostrov," řekl Glenarvan a pousmál se
nad Mac Nabbsovou "delikátností". "Slíbil jsem přece Ayrtonovi život a slib chci
dodržet."
"Rozhodně se mějme na pozoru," dodal Paganel. "zélanďané mají barbarský
zvyk, že plavidla zavádějí pohyblivými ohni, jako to dělávali obyvatelé Cornwallu.
A domorodci z Marie-Theresy mohou tuto lest také znát."

"Zabočit o čtvrt kruhu," vykřikl John Mangles na námořníka u kormidla.
"Zítra ráno uvidíme, na čem jsme."
V jedenáct hodin se cestující i John Mangles odebrali do svých kabin. Na přídi
se procházela po palubě noční stráž. Na zádi stál osamělý kormidelník.
V té chvíli vystoupili na záďovou nástavbu Mary Grantová a Robert.
Obě kapitánovy děti se opřely o zábradlí a smutně pohlížely na světélkující
moře a na ozářenou brázdu Duncana. Mary přemýšlela o Robertově budoucnosti;
Robert přemýšlel o budoucnosti své sestry. Oba myslili na svého milovaného otce.
Žil dosud? Nebo ho měli pokládat za mrtvého? To nedovedli, čím by byl život

519

bez něho? Co by si bez něho počali? A co by si byli již teď počali, kdyby nebylo
lorda Glenarvana a lady Heleny?
Chlapec, který neštěstím předčasně dospěl, uhodl myšlenky, jež znepokojovaly
jeho sestru. Uchopil Marinu ruku.
"Mary," pravil jí, "nikdy se nemá zoufat. Vzpomeň si, co nám říkával otec:




"Neohroženost nahrazuje na světě všechno ostatní."Vytrvejme tedy neohroženě
a to nás přenese přes všechny nesnáze jako otce. Dosud jsi ty, sestro, pracovala pro
mne, teď chci pracovat zase já pro tebe."
"Roberte!" odpověděla dívka.

"Musím ti něco říci,pokračoval Robert. "Nebudeš se zlobit, Mary?"
"Proč bych se zlobila, hochu?"

520

"A dovolíš mi to?"
"Co ti mám dovolit?" otázala se Mary znepokojeně.
"Stanu se námořníkem, sestro. -.
"Ty mňe opustíš!" zvolala dívka a stiskla bratrovu ruku.
"Ano, sestřičko, stanu se námořníkem jako otec a jako kapitán John! Mary,
moje drahá Mary, kapitán John se ještě nevzdal vší naděje! Ty mu budeš jistě
věřit tak jako já! Slíbil mi, že ze mne udělá dobrého, velkého námořníka, a do té
doby budeme hledat otce společně! Viď, že chceš, sestřičko? To je naše povinnost,
aspoň moje povinnost, udělat pro otce všechno to, co udělal on pro nás! Celý svůj
život zasvětím jedinému cíli: hledat, bez ustání hledat našeho tatínka, protože on by
i nás nikdy ani jednoho, ani druhého neopustil! Mary, jak byl náš tatínek hodný!"
"A jak šlechetný a velkomyslný!" odvětila Mary. "Víš, Roberte, že naše země
byla na něj hrdá a že by se byl stal jedním z našich nejlepších lidí, kdyby ho byl
osud nesrazil z cest!"

" Vždyť já vím!" řekl Robert.
Mary Grantová přitiskla Roberta k hrudi. Chlapec ucítil, jak mu po čele stékají
její slzy.
" Mary! Mary!" zvolal. "Ať říkají naši přátelé, co chtějí, ať si mlčí, já ještě doufám
a doufat nepřestanu! Takový člověk jako můj otec neumírá, dokud svůj úkol nesplní!"
IMary Grantová nemohla odpovědět. Zalykala se slzami. Nejrůznější pocity se
jí zmítaly v duši při pouhém pomyšlení na to, že se uskuteční nový pokus o záchranu
Harryho Granta a že oddanost mladého kapitána je bez mezí.
"Pan John dosud doufá?" otázala se.
"Doufá," odpověděl Robert. "To je náš bratr a nikdy nás neopustí. Stanu se
námořníkem, že, sestřičko, a až budu námořníkem, budu hledat svého otce s ním!
Ano?"
"To víš, že ano," odpověděla Mary. "Ale to ode mne odejdeš," zašeptala dívka.
"Nebudešsama, Mary. Vím, že ne! Řekl mi to John. Paní Helena nedovolí ,
abys od ní odešla. Ty jsi žena a ty můžeš, ty musíš přijmout její laskavost. Odmít nout by byla nevděčnost! Ale muž, a to mi tatínek mnohokrát říkal, muž se musí
starat o sebe sám!"
"Ale co se stane s naším hezkým domkem v Dundee? Vždyť na něj máme tolik
vzpomínek!"
"Ponecháme si ho, sestřičko! To všechno je už zařízeno, a dobře zařízeno,
naším nejdražším Johnem i samým lordem Glenarvanem. Ponechá si tě na Mal colmu jako vlastní dceru! Lord to řekl Johnovi a John se mi s tím svěřil! Tam budeš
mít domov, tam budeš mít s kým hovořit o našem otci, až budeš čekat, dokud ti ho
John a já nepřivedeme nazpět! To bude potom krásný den!" zvolal Robert a jeho
čelo se rozzářilo nadšením.
"Můj bratře, můjchlapče," odpověděla Mary, "jak by byl tatínek šťasten,
kdyby tě mohl slyšet! Jak ty se; Roberte, tomu našemu milému tatínkovi podobáš!
Až budeš velký, budeš celý on!"


521

"Kéž by tomu tak bylo, Mary," řekl Robert, červenaje se zdravou synovskou
pýchou.
"Jak se ale odvděčíme lordovi a lady Glenarvanovým?" pokračovala Mary
Grantová.
!"J
"To nebude nijak těžké!" zvolal Robert s mladickou sebedůvěrou: "Máme je
rádi, vážíme si jich, a také jim to říkáme, jsme k nim hodní a jednou, až toho bude
třeba, za ně položíme život! "
"Radějipro ně žij!" zvolala dívka a pocelovala bratrovo čelo. "To jimbude
milejší -, a mně také!"
Potom se obě kapitánovy děti nechaly unášet nekonečnými sny a mlčky hleděly
do nejasné noční tmy. V myšlenkách však spolu hovořily dále, kladly si otázky
a odpovídaly si na ně. Klidné moře se pohupovalo v dlouhých vlnách a lodní šroub
rozviřoval v temnotě zářící brázdu lodi.
A tehdy se stalo něco podivného a vskutku nadpřirozeného. Jak tomu někdy
bývá u lidí, kteří jsou spojeni týmiž hlubokými city, měli nyní bratr i sestra současně,
v téže chvíli, stejnou halucinaci.
Mary a Robertovi se zdálo, že ze střídavě temných a jiskřících vln dolehl
až k nim hluboký a úpěnlivý hlas; když jej zaslechli, oběma se rozechvělo
srdce.
" Pomoc! Pomoc!" volal ten hlas.

"Mary," řekl Robert slyšelas? Slyšelas?"
A oba se rychle naklonili přes zábradlí a pátravě hleděli do tmy. Neviděli však
nic než nekonečnou tmu prostírající se před nimi.

"Roberte," řekla Mary, bledá vzrušením, "zdálo se mi .. Ano. zdálo se mi tak
jako tobě .. Ne, to nás jen oba mámí smysly, Roberte!. "
Ale znovu k nim dolehlo nové volání a tentokrát byl přelud tak mocný, že oběma
se vydral z hrudi týž výkřik:
" Tatínku! Tatínku!"
To bylo již nad síly Mary Grantové. Podlehla vzrušení a v mdlobách klesla do
Robertova náručí.
"Pomoc!" vykřikl Robert. "Sestra! Otec! Pomoc!"
Kormidelník přiskočil a pomohl dívku zdvihnout. Přiběhli námořníci mající
hlídku a pak i John Mangles, lady Helena a Glenarvan, kteří již spali.

"Sestra umírá a tam je otec!" zvolal Robert, ukazuje do vln.
Nikdo nerozuměl, co chce.
"Jistě," opakoval. "Otec tam je! Slyšel jsem hlas svého otce! Mary ho sly šela také!"
V té chvíli se Mary Grantová probrala ze mdlob a vzrušeně, jako šílená, začala
volat:
"Otec! Otec je tam!"
Nebohá dívka vstala, naklonila se přes zábradlí a chtěla se vrhnout do moře.
" Mylorde! Paní Heleno!" opakovala se sepjatýma rukama. "Říkám vám, že

522
jetam můj otec! Přísahám vám, že jsem slyšela, jak jeho hlas úpěnlivě volá z vln,
jako kdyby tatínek umíral!"
A nebohá dívka se znovu křečovitě rozeštkala. Dostala záchvat. Musili ji
přenést do kabiny a lady Helena šla za ní, aby jí poskytla ošetření, zatímco Robert
bez ustání opakoval:



"Otec! Otec je tam! Vím to jistě, mylorde!"
Svědkové tohoto bolestného výjevu posléze pochopili, že obě kapitánovy děti
se staly obětí halucinace. Ale jak je vyvést z bludu, když jejich smysly byly tak
mocně rozjitřeny?
Glenarvan se o to však pokusil. Vzal Roberta za ruku a řekl mu:
"Tys slyšel hlas svého otce, milý chlapče?"
523

"Ano, mylorde. Tam, ve vlnách." Volal: "Pomoc, pomoc."
"A tys poznal jeho hlas?"
"Jak bych ho nepoznal, mylorde! Ovšem, přísahám, že aňo! Sestra hoslyšela
a poznala také! Jak bychom se mohli oba dva mýlit? Mylorde, pojďme napomoc
mému otci! Člun! Člun!"
Glenarvan nyní viděl, že nemůže chlapce vyvést z jeho klamu. Přesto učinil
poslední pokus a zavolal kormidelníka..
" "vy J
"Hawkinsi," otázal se ho, Vy jste byl u kormidla, když slečna Mary dostala
ten podivný záchvat?"
"Byl, mylorde," odpověděl Hawkins.
" A nic jste neviděl ani neslyšel?"
" Nic."
"Vidíš, Roberte."
"Kdyby to byl Hawkinsův otec," odpověděl chlapec s nezvratnou pevností ,
"Hawkins by neříkal, že nic neslyšel. Byl to můj otec, mylorde! Můj otec! Můj otec!"
Robertův hlas se zdusil ve vzlycích. Hoch zbledl, zmlkl a nyní i on ztratil vědomí.
Glenarvan dal odnést Roberta na lůžko. Tam dítě, zesláblé vzrušením, upadlo
do hlubokého spánku.
"Nebozí sirotkové," řekl John Mangles, "jak strašlivě zkoušejí!"
"Ano," odpověděl Glenarvan, "přemíra bolesti vyvolala u nich u obou v téže
chvíli podobnou halucinaci."
"U obou dvou," zamumlal Paganel, "to je podivné! To ryzí věda nemůže
připustit."
Potom se naklonil nad moře i Paganel, dal ostatním znamení, aby mlčeli,
a s napjatým sluchem poslouchal.
Všude bylo hluboké ticho. Paganel co nejhlasitěji zavolal. Nic se neozvalo
v odpověď.
"To je podivné," opakoval si zeměpisec, když se vracel do své kabiny. "Hluboká
shoda myšlenek a bolesti nemůže sama vysvětlit takový jev!"
Příštího dne, 8. března, shromáždili se v pět hodin ráno na palubě Duncana
všichni cestující a mezi nimi i Robert a Mary, protože je nebylo možno udržet.
Každý si chtěl prohlédnout neznámou zem, kterou včera jen letmo zahlédli.
Dalekohledy si cestovatelé zvědavě prohlíželi hlavní místa ostrova. Jachta plula
ve vzdálenosti asi jedné míle od břehu. I pouhým okem mohli zachytit sebemenší
podrobnosti.
Pojednou se ozval Robertův výkřik. Chlapec tvrdil, že zahlédl dva utíkající
a mávající muže, zatímco třetí mával nějakou vlajkou.
" Anglická vlajka!" zvolal John Mangles, který mezitím uchopil dalekohled.
"Opravdu!" zvolal Paganel a prudce se obrátil k Robertovi.
"Mylorde,"řekl Robert, chvěje se vzrušením, "mylorde, nechcete-li, abych na
ostrov musel doplavat, dejte spustit na moře člun. Mylorde, prosím vás na kolenou,
abych mohl první vystoupit na břeh."

524

Nikdo na palubě se neodvažoval mluvit. Cože! Na tomto ostrůvku, protínaném
třicátou sedmou rovnoběžkou, byli tři mužové, tři trosečníci, tři Angličané! A každý
se v duchu vracel ke včerejším událostem a vzpomínal na hlas, který v noci slyšeli
Robert a Mary! .. Děti se možná zmýlily jenom v jediné věci: v noci k nim skutečně
dolehl hlas, ale mohl být tento hlas hlasem jejich otce? Ne, bohužel ne! A když
každýpomyslil na to, jak strašlivé zklamání je očekává, chvěl se, aby tatonová
zkouška nebyla již nad jejich síly! Jak je však zadržet? Lord Glenarvan k tomu
neměl odvahu.
" Do člunu!" zvolal.
V minutě byl spuštěn na moře člun. Obě kapitánovy děti, Glenarvan, John
Mangles a Paganel do něho naskočili a člun rychle odrazil, neboť šest námořníků
u vesel zabíralo ze všech sil.
Deset sáhů od břehu vyrazila Mary srdceryvný výkřik.
" Otec!"
Na pobřeží stál uprostřed dvou jiných trosečníků muž. V jeho vysoké a urostlé
postavě i v jeho tváři, vlídné a smělé zároveň, se zřetelně mísily rysy Mary a Roberta
Grantových. Byl to skutečně onen muž, kterého obě děti tak často popisovaly. Jejich
cit je nezmýlil. Byl to jejich otec, byl to kapitán Grant!
Kapitán zaslechl Marin výkřik, rozevřel náruč a skácel se do písku jako mrtev.
..



KAPITOLA XXI. DVACÁTÁ PRVNÍ,

OSTROV TABOR...
...


Radostí se neumírá, neboť otec i děti se probrali ještě dříve, než dorazili na
palubu. Jak vylíčit toto shledání? Slova k tomu nepostačí. Všechno mužstvo plakalo,
když spatřilo tyto tři bytosti spočívající si beze slov v náručí.
Když Harry Grant přišel na loď, jež pro něho byla půdou jeho vlasti, obrátil se
k lady Heleně, lordu Glenarvanovi i k jejich druhům a s pohnutím jim děkoval. Jeho
děti mu při krátké přeplavbě z ostrova na jachtu stručně pověděly příběh Duncana.
Jak nesmírně byl Grant zavázán té ušlechtilé ženě a jejím druhům! Nebojovali
a netrpěli snad pro něho všichni, počínaje lordem Glenarvanem a konče posledním
námořníkem? Harry Grant vyjádřil vděčnost, zaplavující jeho srdce, tak prostě
a ušlechtile, jeho mužný obličej byl prozářen tak čistým a tak tichým pohnutím,
že to samo bylo všemu mužstvu dostatečnou odměnou a každý okamžitě zapomněl
navšechny útrapy, jež prožil. Ba i chladnokrevnému majorovi se zarosily oči a nebyl
s to se tomu ubránit. A pokud jde o váženého Paganela, ten plakal jako malé dítě,
které se ani nesnaží zakrýt své slzy.
Harry Grant se nemohl nasytit pohledu na svou dceru. Jak byla krásná a pů vabná! Znovu a znovu jí to přede všemi opakoval, dovolávaje se svědectví lady
Heleny, jako kdyby si chtěl ověřit, zdali se nenechává unášet otcovskou láskou.
Potom se obrátil k synovi:
"Jak vyrostl! Je to muž!" zvolal nadšeně.
A obě ty předrahé bytosti zahrnul tisícerými polibky, jež se nashromáždily
v jeho srdci za dvě dlouhá léta odloučení.
Robert mu postupně představil všechny své přátele a dokázal své zdvořilostní věty
aspoň trochu obměňovat, přestože o každém říkal totéž! To proto, že pro oba sirotky
byli všichni bez rozdílu stejně dokonalí. Když došlo při představování na Johna Man glese, kapitán se zapálil jako děvčátko a hlas se mu chvěl, když Marinu otci odpovídal.
Pak lady Helena kapitánovi vyprávěla o průběhu cesty a její slova ho naplnila
hrdostí nad synem i dcerou.
Harry Grant se dověděl o čackých skutcích mladého hrdiny i o tom, jak jeho
syn už splatil lordu Glenarvanovi část otcova dluhu. Potom zase mluvil John Mangles
o Mary, a to takovými slovy, že Harry Grant, stručně zasvěcený do věci lady Helenou,
vložil ruku své dcery do mužné ruky mladého kapitána a obrátil se k lordu a lady
Glenarvanovým se slovy:
"Mylorde, i vy, mylady, požehnejte našim dětem!"
Když si pak všechno znovu a znovu posté pověděli, řekl Glenarvan Harrymu
Grantovi vše, co se týkalo Ayrtona. Grant potvrdil výpověď nálodního, pokud šlo
o jeho vysazení na australský břeh.

526

"Je to bystrý a odvážný člověk," dodal, "ale vášně ho bohužel strhly ke špat nostem. Kéž by ho rozjímání a lítost přivedly na lepší cestu!"
Než však byl Ayrton převezen na ostrov Tabor, chtěl Harry Grant pohostit
nové přátele na své skále. Pozval je, aby navštívili jeho dřevěný dům a zasedli ke
stolu tichomořského robinzona.



Glenarvan a jeho hosté pozvání s radostí přijali. Robert a Mary hořeli touhou
poznat ta osamělá místa, kde je kapitán tak často oplakával.
Byl spuštěn člun a otec, obě děti, lord a lady Glenarvanovi, major, John Mangles
a Paganel zakrátko vstoupili na břeh ostrova.
Stačilo jenom několik hodin, aby prošli království Harryho Granta. Byl to
vlastně vrcholek podmořské hory, planina složená z čedičových skal a sopečných

527

zbytků.V pradávných dobách se tato hora působením podzemních ohňů pozvolna
vynořovala z hlubin Pacifiku. Ale už před staletími se sopka stala pokojnou horou,
a když se zasypaly její krátery, pouhým ostrůvkem vyčnívajícím nad vodní plání.
Pak se na hoře utvořil humus a novou zemi opanovala rostlinná říše. Nějaké vel rybářské lodi plující náhodou kolem tam nechaly domácí zvířata, kozy a vepře, ti
se rozmnožovali a zdivočeli a nyní byla tedy příroda na tomto ostrůvku, opuštěném
uprostřed oceánu, zastoupena všemi třemi svými říšemi.
Když se na ostrůvku zachránili trosečníci Britannie, začala upravovat práci
přírody lidská ruka. Za dva a půl roku změnili Harry Grant a oba námořníci svůj
ostrov. Několik akrů pečlivě obdělávané půdy dávalo zeleninu výtečné jakosti.
Návštěvníci došli k domku, stíněnému zelenajícími se gumovníky. Před jeho
okny leželo nádherné moře, třpytící se ve slunečních paprscích. Harry Grant dal
vynést stůl do stínu překrásných stromů a všichni kolem něho usedli. Kozlečí kýta,
chléb z nardu, několik šálků mléka, dva nebo tři kořeny čekanky a čistá chladná
voda, to byla hlavní jídla této prosté hostiny, hodné pastýřů z Arkádie.
Paganel byl unesen. Přišly mu opět na mysl jeho staré názory na Robinsona.

"Ten ničema Ayrton si nebude muset naříkat," zvolal nadšeně. "Váš ostrůvek
je učiněný ráj!"

"Ano," odpověděl Harry Grant, "učiněný ráj pro tři ubohé trosečníky, kteří
se zde díky bohu zachránili! Mrzí mě však, že Maria-Theresa není veliký a úrodný
ostrov s řekou místo potůčku a s přístavem místo mělké zátočiny, do níž pronikají
vlny z volného moře."

"A proč kapitáne?" otázal se Glenarvan.
"Protože pak bych na něm založil kolonii, kterou jsem chtěl v Tichém oceánu
pro Skotsko objevit."
"Vy jste se tedy, kapitáne Grante," řekl Glenarvan, "nevzdal myšlenky, jež
vás tolik proslavila po celé naší staré otčině?"
"Nevzdal, mylorde, a domnívám se téměř, že jsem byl zachráněn vaším pro střednictvím jen proto, abych ji mohl uskutečnit. Je nutné, aby naši nebozí bratři
ve staré Kaledonii, všichni, kdož tam hladovějí, nalezli útočiště před bídou v nějaké
nové zemi! Je nutné, aby naše drahá otčina měla v těchto mořích vlastní kolonii,
náležející jenom jí, a na ní aby našla aspoň trochu svobody a blahobytu, což obojí
v Evropě tak postrádá!"
"To jsou veliká slova, kapitáne Grante!" odpověděla lady Helena. "Je to krásný
plán, hodný šlechetného srdce! Ale co tento ostrůvek .."
"Ne, mylady, to je skála, která může uživit nanejvýše několik osadníků, kdežto
my potřebujeme velkou zem, oplývající veškerým přírodním bohatstvím."

"Správně kapitáne," zvolal Glenarvan,"patří nám budoucnost a tu zem
budeme hledat společně!"
Harry Grant a Glenarvan si vřele stiskli ruce jako na dotvrzení tohoto slibu.
Potom si všichni přáli poznat přímo zde na ostrově, v chudobném domku, jak
žili trosečníci Britannie po celá ta dvě dlouhá léta samoty.

528

Harry Grant bez otálení vyhověl přání svých nových přátel:
"Náš život je stejný jako život všech robinzonů zachráněných na ostrově,
kteří mohou spoléhat jenom na sebe, a tak vidí, že musí o svůj život tvrdě bojovat
s přírodou.
V noci z 26. na 27. června 1862 ztroskotala Britannia po šestidenní bouři na
skalách Marie-Theresy. Moře bylo rozbouřené, záchranné práce nebyly možné a celá
moje nebohá posádka zahynula. Jenom moji dva námořníci, Bob Learce a Joe Bell,
a já jsme se po dvaceti marných pokusech dostali na břeh!
Země, na níž jsme se zachránili, byla jenom opuštěný ostrůvek, široký dvě míle
a dlouhýpět mil, s třiceti stromy uprostřed, s několika lučinami a spraménkem
pitné vody, který naštěstí nikdy nevysychal. Byl jsem v tomto koutě světa sám se
svými dvěma námořníky, ale nezoufal jsem. Nevzdával jsem se naděje a byl jsem
připraven k odhodlanému boji. Bob a Joe, moji stateční druhové v neštěstí a přátelé,
vydatně mi pomáhali.
Začali jsme jako náš vzor, smyšlený Robinson Daniela Defoea, tím, že jsme
sesbírali trosky lodi, nářadí, trochu střelného prachu, zbraně a vzácné zrní. První
dny byly krušné, ale brzy nám lov i rybolov zajistily dostatek potravy; uvnitř
ostrova bylo mnoho divokých koz a na pobřeží hojně mořských živočichů. Pozvolna
dostával náš život pravidelný chod.
Polohu ostrova jsem znal přesně, neboť jsem při ztroskotání zachránil nejdůleži tější přístroje. Zjistili jsme, že jsme stranou všech lodních cest a že můžeme být za chráněni jenom čirou náhodou. Vzpomínal jsem na své nejdražší, které jsem už nikdy
nedoufal spatřit, a zmužile jsem snášel svůj osud.
Zatím jsme pilně pracovali. Brzy bylo oseto zrním z Britannie několik akrů
půdy; brambory, čekanka, šťovík a později i jiná zelenina ozdravily naši stravu.
Chytili jsme několik koz a snadno jsme je ochočili. Měli jsme mléko a máslo. Z nardu,
rostoucího ve vyschlých potůčcích, pekli jsme dosti výživný chléb, a tak jsme neměli
žádné obavy o živobytí.
Zhotovili jsme si z trosek Britannie dřevěný domek, jehož střechu jsme pokryli
pečlivě nadehtovanými plachtami, a pod tímto spolehlivým přístřeškem jsme šťastně
trávili období dešťů. Tam jsme promýšleli mnoho plánů, mnoho snů. z nichž ten nej krásnější se nyní uskutečnil!
Zprvu jsem měl v úmyslu vydat se na moře v člunu zhotoveném z trosek lodi,
ale od nejbližší země, to jest od souostroví Pomotu, dělilo nás patnáct set mil.
Žádnýčlun by nevydržel tak dlouhou cestu. Proto jsem se svého úmysluvzdal.
Věděl jsem, že nás může zachránit jenom šťastná náhoda.
Ach mé nebohé děti, kolikrát jsme z pobřežních skal vyhlíželi na mořinějakou
loď! Za celou dobu našeho vyhnanství se na obzoru objevily jenom dvě či tři plachty,
a vždycky vzápětí zase zmizely! Tak uplynulo půl třetího roku. Už jsme nedoufali,
ale ještě jsme nezoufali.
Až včera večer jsem vystoupil na nejvyšší vrchol ostrova a tu jsem spatřil na
západě lehký obláček dýmu. Zvětšoval se. Brzy byla loď viditelná pouhým okem.

530

Zdálo se, že směřuje k nám. Nevyhne se však našemu ostrovu, když na něm není
žádný přístav?
Kolik úzkosti jsem za ten den vytrpěl a jak prudce mi bušilo srdce v prsou!
Moji druhové zapálili na jednom vrcholu Marie-Theresy oheň. Nadešla noc, ale
jachta nedávala žádné poznávací znamení! A loď byla naší záchranou! Má nám
opět zmizet?
Neváhal jsem. Tma houstla. loď mohla v noci ostrov minout. Vrhl jsem se
do moře a plaval k lodi. Naděje ztrojnásobila mé síly. Nadlidskou silou jsem rozrážel
vlny. Přibližoval jsem se k jachtě a dělilo mě od ní sotva třicet sáhů, když změnila
směr!
Tehdy jsem vyrazil ten zoufalý výkřik, který zaslechly jenom moje děti a který
nebyl žádným přeludem.
Pak jsem se vrátil ke břehu, vyčerpán a přemožen rozčilením a únavou. Moji
dva námořníci mě vytáhli polomrtvého. Tato poslední noc, kterou jsme strávili
na ostrově, byla strašná a všichni tři jsme myslili, že jsme navždy ztraceni; ale když
se rozednilo, spatřil jsem, že jachta lavíruje při nízkém tlaku před ostrovem. Spustili
jste na moře člun .. Byli jsme zachráněni, a nadto mé děti, mé předobré děti, při jížděly v člunu s otevřenou náručí!"
Vyprávění Harryho Granta skončilo v polibcích a objetích Mary a Roberta.
A teprve tehdy se kapitán dozvěděl, že za svou záchranu vděčí oněm místy až záhad ným listinám, které týden po svém ztroskotání zavřel do láhve a svěřil rozmarům vln.
O čem však při vyprávění kapitána Granta přemýšlel Paganel? Ctihodný země pisec už asi posté převracel ve svém mozku slova tří listin! Vracel se k oněm třem
postupným a stejně mylným výkladům! Jakým způsobem byl vlastně ostrov Maria -Theresa označen na těch listinách narušených mořskou vodou?
Paganel se nemohl udržet, a uchopiv Harryho Granta za ruku, zvolal:
"Kapitáne, mohl byste mi konečně říci, co stálo ve vašich nerozluštitelných
listinách?"
Zeměpiscova otázka vzbudila všeobecnou zvědavost, protože nyní se měla roz řešit záhada, s níž se již devět měsíců potýkali!
"Prosím vás, kapitáne, pamatujete si ještě přesné znění listin?"
"Doslova," odpověděl Harry Grant, "a neminul den, abych si nepřipomínal
slova, k nimž se upínala jediná naše naděje."
"A jak zněla, kapitáne?" otázal se Glenarvan. "Mluvte, protože to je choulostivé
místo našeho sebevědomí."
"Jsem připraven vám vyhovět," odpověděl Harry Grant, "víte však, že jsem
do láhve zavřel tři listiny, napsané ve třech jazycích, abych tak zvýšil možnost
záchrany. Kterou z nich chcete slyšet?"
" Nejsou tedy shodné?" vykřikl Paganel.
"Jsou, až na jediné slovo."

"Řekněte nám francouzské znění," řekl Glenarvan. "Tuto listinu voda nejvíce
ušetřila a o ni jsme se také při svých výkladech nejvíce opírali."

531

"Mylorde, zde je slovo za slovem," odpověděl Harry Grant. "Dne 27. června
1862 ztroskotal trojstěžník Britannia z Glasgowa ve vzdálenosti patnácti set mil
od Patagonie na jižní polokouli. Zaneseni mořem k zemi, dostali se dva námořníci
a kapitán Grant na ostrov Tabor .."
"Co!" zvolal Paganel.
.. "kde," pokračoval Harry Grant, "kde za stálého a krutého strádání vrhli
do moře tuto listinu na 153" délky a 37o'11' ."šířky. Přispějte jim na pomoc, nebo
jsou ztraceni."
Při vyřčení slova Tabor Paganel prudce povstal. Pak se již neovládl a vykřikl:
"Jak to, ostrov Tabor! To je přece ostrov Maria-Theresa!"
"Ovšem, pane Paganele," odvětilHarry Grant,"Maria-Theresa na mapách
anglických a německých, ale ostrov Tabor na mapách francouzských!"
V té chvíli dopadla na Paganelovo rameno strašlivá rána, že se pod ní země pisec až prohnul. Jsme nuceni říci, že tu ránu mu zasadil major, který se tím poprvé
prohřešil proti své obvyklé zdrženlivosti a slušnosti.
"A to je prý zeměpisec!" řekl Mac Nabbs tónem nejhlubšího opovržení.

Ale Paganel majorovu ruku ani necítil. Čím ta byla proti strašlivé zeměpisné
ráně, jež na něho dopadla!
Paganel se tedy, jak o tom vyprávěl kapitánu Grantovi, pozvolna přibližoval
stále blíž a blíže k pravdě!Rozluštil téměř celý ten nerozluštitelný dokument!
Postupně se mu s nezvratnou jistotou vybavovala jména Patagonie, Austrálie
a Nový Zéland. Contin, zprvu continent, dostal pozvolna svou skutečnou podobu
continuelle. Indi postupně znamenalo indiens,indigénes, až konečně dostalo svúj
skutečný význam-indigence.Jenom neúplné slovo abor oklamalo zeměpiscův
ostrovtip! Paganel v němtvrdošíjně viděl kořen slovesa aborder, a zatím to bylo
vlastní jméno, francouzské jméno ostrova Taboru, ostrova, na němž se zachránili
trosečníci Britannie! Avšak těžko bylo nedopustit se tohoto omylu, protože anglické
mapy na palubě Duncana uváděly u tohoto ostrova jméno Maria-Theresa.
"Na tom nezáleží?" volal Paganel a rval si vlasy. "Já jsem neměl zapomenout
na tento druhý název! Je to neodpustitelná chyba, omyl nedústojný tajemníka
Zeměpisné společnosti! To je strašlivá ostuda!"
"Ale pane Paganele," řekla lady Helena. "Mírněte svúj zármutek!"
"Ne, mylady, ne! Jsem osel!"
"Ale jste osel učený!" odpověděl major jaksi pro útěchu.

Když pojedli, dalHarry Grant všechny věci ve svém domku do pořádku.
Trosečnícisi nic nevzali s sebou, neboť kapitán chtěl, aby provinilec zdědil i celé
bohatství čestných mužů.
Všichni se vrátili na palubu. Glenarvan hodlal odjet ještě téhož dne, a proto
dal rozkaz, aby byl nálodní odvezen na břeh. Ayrtona přivedli na záďovou nástavbu,
kde stanul tváří v tvář Harrymu Grantovi.
"To jsem já, Ayrtone," řekl Harry Grant."
"Vy,kapitáne,"odpověděl Ayrton, aniž projevil sebemenší pohnutí nad

532

shledáním s Harrym Grantem. "Nu, nemrzí mě, že vás opět vidím v plném zdraví."
"Zdá se, Ayrtone, že jsem se dopustil chyby, když jsem vás vysadil v obydlené
zemi."
"Zdá se, kapitáne."
"Vystřídáte mě na tomto pustém ostrově. Kéž vás samota napraví!"



Snad!" odpověděl Ayrton klidně.
Potom se k nálodnímu obrátil Glenarvan a řekl mu:
"Trváte na svém rozhodnutí, abyste byl ponechán na pustém ostrově?"
"Ano, mylorde."
"Vyhovuje vám ostrov Tabor?"

"Naprosto."

533

"Poslyšte tedy má poslední slova, Ayrtone. Zde budete vzdálen od ostatního
světa a bez jakéhokoliv spojení se svými bližními. Zázraky se dnes nedějí, a proto
nebudete moci uprchnout z tohoto ostrova, na němž vás Duncan zanechá. Budete
zde sám, ale nebudete ztracen v neznámu jako kapitán Grant. Přestože nejste hoden,
aby lidé na vás pamatovali, lidé na vás nezapomenou. Vím, kde jste, Ayrtone, vím,
kde vás najdu, a nikdy na vás nezapomenu."
"Jsem vám velmi zavázán!" odpověděl prostě Ayrton.
To byla poslední slova mezi Glenarvanem a nálodním. Člun byl připraven.
Ayrton do něho sestoupil.
John Mangles dal předem dopravit na ostrov několik beden konzervovaných
potravin, oděvů, nástrojů, zbraní a zásob prachu a olova. Nálodní se tedy mohl
obrodit prací. Nic mu nescházelo, ani knihy ne.
Nadešla chvíle odjezdu.Mužstvo i cestující stáli na palubě. Nejednomu se
svíralo srdce. Mary Grantová a lady Helena nemohly přemoci své pohnutí.
"Je to skutečně nutné?" otázala se mladá žena svého manžela. "Je skutečně
nutné, abychom zde toho nešťastníka opustili?"
"Je to nutné, Heleno," odpověděl Glenarvan. "Musí pykat!"
V tom okamžiku člun pod velením Johna Manglese odrazil. Ayrton stál chladně
jako vždy, zdvihl klobouk a zvolna zdravil.
Glenarvan sňal klobouk a po něm obnažilo hlavu i celé mužstvo, jako by všichni
stáli nad umírajícím člověkem, a člun se za hlubokého ticha vzdaloval.
Když se Ayrton přiblížil k zemi, vyskočil do písku a člun se vrátil zpátky na
palubu. Byly čtyři hodiny odpoledne a ze záďové nástavby mohli cestující nálod ního vidět, jak se zkříženýma rukama stojí na skále nehybně jako socha a jak hledí
za lodí.
"Vyjedeme, mylorde?" otázal se John Mangles.
"Ano, Johne," odpověděl Glenarvan, dojat víc, než chtěl dát najevo.
"Vpřed!" křikl John do strojovny.
Pára zasyčela ve ventilech, šroub se zabořil do vln a v osm hodin zmizely ve
večerním šeru poslední vrcholky ostrova Taboru.
..



KAPITOLA XXII. DVACÁTÁ DRUHÁ,

POSLEDNÍ PAGANELOVA ROZTRŽITOST...
...


18. března, jedenáct dní po odplutí od ostrova, spatřil Duncan americké pobřeží
a příštího dne zakotvil v Talcahuanské zátoce.
Vracel se do Talcahuana po pětiměsíční cestě, za níž obeplul přesně po třicáté
sedmé rovnoběžce celý svět. Členové této výpravy, jež neměla obdoby v letopisech
Klubu cestovatelů, procestovali Chile, pampy, Argentinskou republiku, Atlantský
oceán, ostrovy Tristan da Cunha, Indický oceán, ostrovy Amsterdamské, Austrálii,
Nový Zéland, ostrov Tabor a Tichý oceán. Jejich úsilí nebylo marné a vraceli se
s trosečníky Britannie na palubě.
Ani jediný z těch statečných Skotů, kteří se vydali na cestu po výzvě lorda
Glenarvana, nechyběl nyní na palubě, všichni se vraceli do svého starého Skotska,
a tak výprava připomínala starověké bitvy "bez slz".
Když si Duncan doplnil zásoby, vydal se k jihu podél patagonského pobřeží,
obeplul mys Hoorn a plul přes Atlantský oceán.
Žádná cesta neprobíhala tak klidně. Jachta vezla náklad štěstí. Na palubě už
nebylo žádných tajemství, ani pokud jde o city Johna Manglese k Mary Grantové.
A přece.Jedna záhada ještě dráždila Mac Nabbsovu zvědavost.Proč měl
Paganel stále šaty upjaté až ke krku a proč nosil kolem krku ještě šálu, kterou měl
vytaženouaž k uším? Major prahl touhou poznat příčinu této zvláštníposedlosti.
Nutno však poznamenat, že přes všechny Mac Nabbsovy otázky, narážky a dohady
se Paganel nikdy nerozpínal.
Ba ani tehdy ne, když Duncan plul přes rovník a když se spáry na palubě roz pouštěly v padesátistupňovém žáru.
"To je tak roztržitý, myslí si, že je v Petrohradě," říkal major, když viděl Paga nela zabaleného do velikého převlečníku, jako kdyby rtuť v teploměru zamrzla.
9. května, padesát tři dni po vyplutí z Talcahuanské zátoky, spatřil konečně
John Mangles maják mysu Clear. Jachta vplula do Svatojiřského průlivu, projela
Irským mořem a 10. května zabočila do Clydské zátoky. V jedenáct hodin zakotvila
v Dumbartonu. Ve dvě hodiny odpoledne vcházeli její cestující za jásotu skotských
horalů do zámku Malcolm.
Osud tedy chtěl, aby Harry Grant a jeho dva druhové byli zachráněni a aby
se ,John Mangles oženil s Mary Grantovou ve staré katedrále Saint-Mungo. Osud také
chtěl, aby se Robert stal námořníkem jako Harry Grant a jako John Mangles a aby
spolu s nimi pod svrchovanou ochranou lorda Glenarvana pokračoval ve velkých
kapitánových plánech!
Chtěl však osud, aby Paganel nezemřel jako starý mládenec? Snad
Učený zeměpisec se totiž po všech svých hrdinských činech nemohl nestat

534

slavným. Jeho roztržitost se těšila ve vysokých kruzích skotské společnosti největší
oblibě. Salóny se o něho přímo "rvaly" a náš Paganel už nestačil na všechnu tu dvorní
přízeň, jíž byl zahrnován.
A tak se stalo, že jistá roztomilá třicetiletá slečna, nikdo jiný než Mac Nabbsova
sestřenice, sama poněkud výstřední, ale přitom velice milá a dosud půvabná, zamilo


vala se do zeměpiscova podivínství a nabídla mu svou ruku. V té ruce byl milión,
ale o tom se nemluvilo.
Paganel zdaleka nebyl lhostejný k citům miss Arabelly; přesto však se zdráhal
říci rozhodné slovo.
Prostřednictví mezi těmito dvěma srdci, jež byla pro sebe stvořena, se ujal major.
Řekl dokonce Paganelovi, že svatba je "poslední roztržitost", kterou si může dovolit.

536

Tím se dostal Paganel do velkých rozpakú, neboť se z jakéhosi zvláštního podi vínství nemohl odhodlat vyslovit osudné slovo.
" Cožpak se vám miss Arabella nelíbí?" dotazoval se ho ustavičně Mac Nabbs.
"Ale kdež, majore! Je půvabná!" zvolal Paganel. "Až příliš půvabná, a mám-li
se přiznat, líbila by se mi více, kdyby tak půvabná ani nebyla! Chtěl bych, aby
měla nějakou vadu."
"Můžete být úplně klidný," odpověděl major, "však své vady má, a nejednu.
I ta nejdokonalejší žena jich má vždycky dost. Dáte mi tedy slovo, Paganele?"

"Neodvažuji se," váhal Paganel.
"Prosím vás, učený příteli, proč tak váháte?"
" Nejsem hoden miss Arabelly!" odpovídal zeměpisec stále stejně.
A na tom zůstával.
Až konečně jednoho dne, když byl zahnán nelítostným majorem ke zdi, přece
jen se mu pod pečetí tajemství přiznal k jisté zvláštnosti, jež by usnadnila popis
učencovy osoby, kdyby ho někdy snad začala stíhat policie.
" Prosím vás!" zvolal major.
"Je to tak, jak říkám," odtušil Paganel.

"A záleží na tom, vážený příteli?"

"Myslíte, že ne?"
"Naopak, to zvyšuje vaši osobitost. To vám jenom přidává na osobních záslu hách! To z vás činí muže, jemuž není rovno a o němž miss Arabella naopak snila!"
A major, zachovávaje neochvějně klidnou vážnost, zanechal Paganela v nejmuči vějších úzkostech.
Mezi Mac Nabbsem a miss Arabellou došlo ke krátké rozmluvě.
Za čtrnáct dní poté se slavila v kapli na zámku Malcolm veliká svatba. Paganel
byl nádherný, avšak byl stále až ke krku upjatý, a miss Arabella zářila.
A ono tajemství zeměpiscovo by bylo navždy zůstalo neznámo, kdyby byl
o něm major neřekl Glenarvanovi, jenž se s ním nijak netajil před lady Helenou,
a té zas uklouzlo před paní Manglesovou. Zkrátka tajemství se dostalo až k sluchu
Paní Olbinettové a rozkřiklo se.
Jacques Paganel byl za ty tři dny svého zajetí u Maorů tetován, či vlastně
potetován od paty až k ramenům, a na prsou měl obraz heraldického kiviho s roz pjatými křídly, který se mu zobákem zatínal do srdce.
To bylaz celé té veliké cesty jediná příhoda, nad níž se Paganel nikdy neutěšil,
a také ji nikdy Novému Zélandu neprominul. A tetování bylo rovněž příčinou, proč
se přes všechno naléhání i přes všechen svůj zármutek nechtěl vrátit do Francie.
Obával se, že svou osobou by vystavil celou Zeměpisnou společnost vtipům karikatu ristů z bulvárních časopisů, kdyby se jako její tajemník vrátil čerstvě potetován.
Kapitánův návrat do Skotska se stal národní událostí a Harry Grant nejznáměj ším mužem ve staré Kaledonii. Jeho syn Robert se stal námořníkem jako on a jako
kapitán John a pod přímou záštitou lorda Glenarvana obnovil Harry Grant plány
na založení skotské kolonie v mořích Pacifiku.