„Dolej, dáma sama vína dolévati si nesmí. Na to jsou Galové zvláště citliví. Jsme přeci v zemi Frantíků kramářů a žabožroutů."

. . .

Ve stopách Tour de France

Zpráva o výpravě do kraje galských kohoutů na korouhvičkách a ještě častěji těch na víně.

 

Cíle výpravy:

 

1/ Nalézti naleziště krušpánku - zimostrázu, neb do pravlasti téhle boží dřeviny, do „Říše vycházejícího slunce“, je to přeci jenom pořád ještě řádnej flák cesty

2/ Propašovat skrze otevřené hranice EU sadičku levandule

3/ Okoštovat kapouna na víně

 

Členové výpravy:

 

Miloš – šofér a mechanik Vejtřasky

Vašek – pasant

Petr – sponzor

Míranavigátor

Jirka – kronikář

Modrý Ford LT35i - 150 sil koňských

Onehdá, a není tomu zas tak pradávno, se nejvyšší rada vědátorů, fachmanů cechu řezbářského konečně shodla, že ten nejlepší matroš pro to jejich počínání bohulibé roste nejraději při světových pangejtech a jako na potvoru je řádně pichlavej, jako u nás dřevo šípkové neboli růžové, to z růže plané, to co ale nejde prakticky vysušit bez popraskání. Králem takových dřevin je ale Buxus neboli krušpán, dřevo co se bojí mrazu, až strachy zezelená i uvnitř, zvané pročež „Zimostráz“. Bylo proto nutno nabulíkovat kumpánům z mokré čtvrti, že v zemi Provensálské v knajpách tamních rozlévají ten nejlahodnější mok z révy a vítr tamní, že tam bicyklistům vždy jen v záda vane. A tyto polopravdy do podvědomí veřejného vmáčknout.

22/5/2004 Start Praha, noční přejezd Německa

23/5 Dvě hodinky spánku na mezi nad Dyjonem. Za Romance vlevo odbočka z dálnice korytem řeky za Crest do zvrásněného kraje divoké levandule a dubů, toho „Muže, jenž sázel stromy“, pastevce, jenž měl boží poslání, ač jen z masa a krve byl. Bača Elzéard Bouffier praktikoval na sklonku života k sázení pečlivě vytříděných žaludů, co jiného nežli včelařinu. Bez ambic na uznání krajem náhodně putujících nás poutníků. Stejně jako náš děd Václav, co narouboval každé pláně jabloňové, co potkal na svých toulkách po mezích za humny Hrádeckými.
Koupel v oblázkové řece. Samé kopce, večer kapučíno pod zříceninou. Jasná noc s  Hubelovým teleskopem čersvě zavěšeným nad našimi hlavami. Oskarovo slavíci řvou a levandule smrdí kolem spacáku mezi buxusy plnými spících hadů, neprostupnými jak makyta v Kalábrii, té co o ní básní Leonard Cohen. Pozor ne ta Makita s měkkým "i" a velkým "M" od pana Masabura z loga fotříkovo profláknuté aku vrtačky.

 

24/5 Ráno nad zeleným čajem s mátou plánujeme kokavana na víně s předkrmem, mušlemi stravitelnými jen v měsících bez R. Černá SS přilba ze zastavárny. Každý francek chce dostat svého němčoura. Seřídit tachometry podle Petrovo GPS na řídítkách. Uschlý buxus tažený za kolem zpět k autu, klenot, po kterém pasu v českých krajích drahnou řádu let. Takový buxus je pro dláto řezbářovo stejně dobrej jako santal, jen nevoní. Časté Vaškovské zastávky na odposlech slavíků. Kozí sýr na večer. V předvečer déšť přečkaný nad kapučínem a poznání, že kapky z mokré, teplé silnice se odpoutávají odstředivou silou přesně při rychlosti 20,5 km/hod, možná závislé na desénu pneumatiky ale nezávisle na poloměru kola. Test je dobré provádět bez blatníků. Kolem plantáží kyvy zahalených do záclon proti špačkům. Nocleh v cikánském lágru na levém břehu oblázkového vádí se zcela vyschlým přítokem. Hrad zavěšený na protějším břehu. Černý mrak a koupání v peřejích. Prales a další suché buxusy, připravené na otop cikány, břečťany jak stehno a bílý hloh = čím pichlavější, tím lepší. Chlapec na dekapotovaném fichtlu s pozváním do statku.

 

25/5      Smolný den. Zkratka po slepé bílé silnici až k modrému poli tymiánu.

Čtyři individuality se po ránu ztratili v buši a sešli se až večer, každý s kopou zážitků. Vašek s korintskými sloupy. Míra s traumatem z nepřekonaného kaňonu. Petr s pádem do brodu a já s parakotoulem přes řídítka. Setkání u velké přehradní nádrže. Pizza na půl s karafou vody. Zbytečný sjezd až k vodě. Volkswagenem do nejhlubšího kaňonu Francie. Nešťastný Vaškův pád z vyhlídkového kamene. Nepochopitelná chalupa s políčkem v protější stěně bez znatelné přístupové stezky, zrobená asi přeživším spadlým horolezcem. Vojenský újezd a průmyslový objekt chráněný moderní železnou oponou. Za soumraku čekáme na uvolnění tábořiště teenagerů u tůně. Před usnutím se přišel se zmrzačeným Vaškem kamarádit černý vořech. V noci 6 st. C.

 

26/5      Ráno mlha, raději nevstávat. Snídaně až po odhalení, že mlhu způsobuje moskytiéra přes oči. Po pozdním startu se noční slavík přestěhoval do předního kola a kolem oběda se proměnil v cikádu. Kapučíno pod platany Vidaubau. Marná snaha sehnat galusku. Z pasu Morra… lesem korkových dubů (Quercus suber L.) do Svatých Trop (Santropez) v Provence. Plat du Jour s růžákem a příbory Laguiole v Ste Maximu. V bouřce jsme se zajeli ještě pohádat k malé řece pod přehradou. Adrenalin jemně šimral, co kdyby začali vypouštět. Kam zítra, skončilo pravidelně zapíchnutím prstu do mapy s nejmenší hustotou a šířkou silnic. Celou noc létaly nad hlavou vojenské helikoptéry. Při hrubém opracování oschlého buxusu, nadělal Miloš zuby do svého parádního Victorinoxu. Známka kvalitního dřeva. Jo jednou bude jeden vzpomínat: „Jo to tehdá ve Francii nabíledni už bylo, že všechna rozlámaná madla nožů, šroubováků, ba i ztracený tlouk hmoždíře budou napříště z tohohle nazelenalého tvrdého matroše plného ostnáčů.“

Být finančním ředitelem výpravy s kasou na krku není marné, všichni se mi drží jak klíšťata.

 

27/5  Mirage létají nízko a kreslí na obloze dlouhé čáry, předzvěst dobrého počasí. Druhé probuzení u tůně a peřejí. Dnešní etapa neklade větších nároků na svalovinu, spíše na ledvinu a játra.

Conark, vinná réva tu roste i mezi dlažebníma kostkama. A oběd. 4 x menu po patnácti euráčích pod svalnatými kmeny platanů s kůží toho hodného policajta z Plzně, co prý svoji romskou kůži zkoušel odbarviti na gadžu kysličníkem jedné nepravé blondýny. To ale byly jen pomluvy Plzeňské galérky. Ten policajt byl přísnej a tolerantní fotr. Mě samotnému po dvakráte uštědřil pokárání, ale ne pokutu, když tátův žigulík, barvy lahváčů, ze sebe vyždímal sedmdesátku do našeho kopce Ejpovičáku cestou na Hrádeckou. Asi by neplnil příkazy dnešních radních, naplniti městskou kasu pokutami, za k tomu účelu vykonstruovanými příkazy a zákazy. Měl strašlivě velký klepeta cikánských brusičů kuchyňských košeráků, flekama odbarvený pazoury i ksicht. Šetrně listoval v malém řidičáku barvy růžové, stejného ostínu jako ty jeho nešťastný skvrny na hřbetu těch jeho lopat. Obří Kolodějův palec obracel stránky, prověřujíc záznamy o bezúhonnosti majitele, teda jako mě. Měl všechny mé sympatije, jak za sebou táhnul břemeno té své kůže, jako odbarvenej černoch z plantáží bavlny od Navajské Mississippi.
Platany, dlouhým sklem viděny jako neproniknutelná hradba lemují do kopečka podlouhlé úzké náměstí malého městysu tady dole v Provence. Tři podobné, ale ne tak plnoštíhlé obludy na cestě od útulny Naděje k Hlaváku stojí, pod nimi bezdomovec kamelot se belhá a vyvolává "Nový prostor". Několik dalších se stejnými fleky ležérně postává před domem Modrého abého Na Kampě v daleké matičce Praze.
Vašek vždy vyčenichá nacpanou hospodu, značku to kvality. Tak, jako se lidi nabalujou na lidi, když vidí frontu před dveřmi zaplivaného pajzlu, nelení a stoupnou si na konec, majíce dobrou záruku, že tam někde v přítmí za tlustou kamennou zdí bude ukryt slušný kuchtík.
Debata nad francouzskou česnečkou s topinkami nevázaně plyne na bráchovo chlapské téma: „Každé mé dítě má zákonité právo na svoji matku." „A pánové komu z vás se poštěstilo hnedka na potřetí přinatrefit na tu správnou ženskou?“ Brachus, prostě rodinný tip, pročež Peer Gyntem mezi babami zván. Tím zahrál na citlivou strunu okolo sedících i stojících Frantíků, pochytivších několik slov zpěvné češtiny. Na samotný fundament národního šarmu, flirtu a obecně vztahu k okouzlujícímu něžnému pohlaví. Odjakživa povoleného, ba přímo vyžadovaného arzenálu mužských zbraní. Záviděný úzkoprsými obyvatelkami všech sousedních zemí. O několik let později kavárny i knajpy na pravém i levém břehu Sénny bzučí, jako naše právě kvetoucí lípa. Pisálkové v jednom šiku, ti z pravého i levého křídla si brousí zuby, vtip a ostřit husích brků na americkou causu a hájí toho sukničkáře, národního hrdinu, svého šéfa MMF. „To je útok na národní hrdost a suverenitu Francie v pohledu na naše ženy.“ I flanďák u vedlejšího stolu se přidává. "Krapet mě mrzí, že všechny děti tady ve vesnici mě oslovují otče, jen ty moje, strejdo."
Faux pax při objednávce křepelek. Vaškovi přinášejí pštrosa.
V Santách Trope na cyklistické stezce, Míra za jízdy přetlačuje staříka odbočujícím vlevo, rameno na rameno. Sporý dědeček vyhrává.

 

28/5 Probuzení na mátové mezi. Vůkol pahorkatina všudypřítomným tymiánem a levandulí vonící, hlavně za noci. Jezero se světle zelenou vodou a volavkou, která vydržela pod vodou tři minuty. Vašek se opět ztratil. Zkratka byla opět delší a kamenitější. Příště musíme vybrat etapu po větru. Prošvihli jsme oběd podávaný pouze do 2 hodin pak následuje siesta. Kolem hradu v Saturninu ke kamennému napajedlu. Obecní sušárna jedlých kaštanů, ve které se opatrně topilo výhradně dřevem těchto kaštanů. Každý místňák, starousedlík měl svůj vyhrazený plácek na podlaze, o velikosti úměrné počtu vlastněných stromů.

 

29/5 Poslední ráno u starého větrného mlýna bez větrného kola. Výhled na Monte Vende. Kolem spacáků vousy svatého Ivana a rozryté drny od divočáků. Táhlý sjezd do Saltu kde právě probíhal start cyklistů na Monte Vende. Kolem silnice sušky buxusů jako v Japonii. V pasu nervózní kavárník, dojatý Vaškovým bicyklem ležerně pohozeným do právě pletého záhonu.

30/5 Ve dvě ráno si rozčilený německý celník vynucuje autoritu poklepáváním na pouzdro s pistolí.

 

Láhev vína je vždy řádně označena místem sběru a přesnými souřadnicemi regálu.

Druhý navigační systém ve sběrném autě navede neomylně šoféra k láhvi.

Míra se ukouří. Na vrcholu každého stoupání na nás čeká s cigaretou. Terén je samý kopec.

Ještě odbočka do Grasse, (v provensálštině Grassa) města parfémů, tam co je dost rosy pro jasmín, krále parfémů a ovoněných čajů.

Apanage nám bohatě vystačila na fromage, bagetu a růžák.

Po návratu dostane hnedka nejedna kudla v Květíno kuchyni nový heft z těchhle klacků, kvůlivá kterým mě spolucestovatelé moji po zemi této, požehnané na dřevo buxusové, furt od rána do večera peskují. Až oni ale dospějí do věku kmetského, dostane možná každý z nich po jednom takovém žabikuchu, inspirovaným těmi místními Laguole nebo Opiňol značek. A budou těch nactiutrhačných invektiv litovat.

 

 

Podzim

"Žít se dá jen v Paříži, jinde se živoří", Casanova 1750

Výprava třech spolužáků z gymplu za čerstvě na dlažbu vyhozenou spolužačkou do Paříže

Účel cesty: povzbudit a na celuloidový pás zvěčnit nezaměstnané.

Studijní materiál: Adolf Hoffmeister: Paříž a okolí a Ernest Hemingway: Fiesta "ztracené generace"

Místo konání: zapůjčený byt učitelky chemie Chantal a Café U dvou Magotů/mandarínů/vajglů pro přelouskání deníku Franze Kafky z jeho Pařížského vegetování.

Poznámky ze čtyř rohů napronu na pravém stole u okna v café Select, Montparnasse 99.

Start do nového dne s křupavou bagetou z nároží pod oknem, řádně rozlámanou, máčenou v panenském oleji olivovém s kapkou dvacetiletého hustého tmavého balsamica – řeckého balsamu, co zůstane na dně porculánové misky.

ulička sýru a mořských potvor: Rue Mouffetard

kavárna na nároží s dvojkou Burgundského

Mosque čajovna u zadní brány, brabčáci pod fíkovníkem, nejdražší čaj asi financuje teror. Cesmína

ostrovy zpět Rue St Luis

po obědě u Chantal, petang a Jim Morisson

pravidlo 24 minut v metru

Boulevaed Beumarchais – fotobazaru nad Bastilou

kostel st.Etienue du Mont s vitrážemi nožů u Pantheonu

maniok

kozí sýr s plátkem fíku

osmažený kozí sýr ve smotku slaniny s párátkem

křížaly s kostičkou slaniny na párátku rychle osmahnuté.

mušle omýt, otevřené krapet popíchnout zda mají ještě sílu se zavřít.

Krátce povařit s kolečky mrkve, pórkem v málu bílého vína, kolečka citrónu. Prvá škeble slouží kleštičky na vybírání dalších.

Oranžová dýně vařená ve slepičím vývaru s česnekem a rozmixovaná s pravou tavenou francouzskou Veselou krávou.

kachní paštika foagra na portu (portském)

 

desert:crumble jablečno banánové

circ.nord.>port. Lille>kruhákem do centra

 

sobotní trh Bastila. Nestydět se nakupovat až těsně před zavřením, kdy už je zelinářům líto vézt zbytky nazpět.

Perlaches Jim Morisson

hospody pod Perlaches

 

 Porte d,Vanves, konečná - blešák, sobota, za viaduktem knihy

šach. z (ETHNY) BURKINA-FASO, střední-západní Afrika

letecké budíky – horizont a výškoměr

pidi nůžky Solingen

hodinářská pozůstalost

prodávající pro radost sobě, ne existenční nezbytnost

hromada starých prof. objektivů, kus 10€

 

Na apríla do Paříže

Po stopách: Dana Browna a jeho - Šifry mistra Leonarda

Večerní přípravy. Míra se pustil do domácí výroby čaje na naši cestu.
Usušené šípky rozemele na strojku na maso a nebezpečné voštiny vyfukuje za krouživého pohybu na bambusové rýžovací pánvi.
V půl páté ráno lomozí na polici nad hlavou omlácený budík Gustav Becker.
K přepisu kulinářských zážitků z Paříže a čaji o páté Mokalbarie se chef z nejlepšího hotelu v Praze přišel pochlubit svojí odpolední inspirací. Malým kouskem taženého štrůdlu plného sultánek, s kopečkem mandlové zmrzliny bohatě sypané nakrájenými mandlemi a se snítkou čerstvé máty. Mandle malinko lezou do zubů, ale to je zanedbatelná daň za to blaho.
Těšení se na večerní nastevřené mušle, zkoušené špičatým nožem, který musí ony ještě umět sevřít. Jahody s bílým pepřem a rolku kozího sýru obalovanou v popelu. Zelené špagety, avokádo plněné pěnou z roquefortu, mořských plodů a vlašskými ořechy. V marketu vybrána lahev savignonu J.P.Chenet, dobrého ročníku šestadevadesátého po které sáhnul žabožrout před námi.


Ahoj Irčo, jsi neuvěřitelně plodná. Klobouk dolů. ...Já ne, to Paříž:)
... a navíc nemám nic jiného na práci, než se procházet a fotit...

Po příjezdu k Irče se rychle přesvědčit, zda Sacré Coeur je stále tam a viděn z okna schodiště na devátém patře.
Vzpomínky na rodný dům v Aracatace García Márqueze neznající cizinců. Těžké začátky v kamrlíku pro služky a marmošky z levného ovoce na tržnici. Věčné leštění rodinného stříbra. Dávána k dobru storka o prastarém programu z Moulin Rouge plného polonahých ženštin, přes kořeny vezený babičkou Naďou ze své prvé cesty na Francouzskou Rivieru ajzypoňáckým vlakem před šedesáti lety. Pracovala tehdy na dráze jako telegrafistka a válela morseovku. Velkoformátový program byl v pubertě mojí nejzamilovanější knihou. Vzal bohužel za své při požáru Hrádecké hospody. Ještě dnes prodávají bukinisté na břehu Sény jednotlivé listy za nekřesťanský peníz.
Na snídani řádně rozmačkaná Francouzká veka máčená v panenském olivovém oleji s balsamicem. Štíhlý bílý komisárek řádně v dlani rozdrcený a do podolku nadrobený. Prostě podle hesla: „Nadrob si křupavou veku do klína.“ Rodinná Sudánská čajovna s litinovou konvičkou za příplatek a s medovými placičkami grátis. Výhled na rušnou křižovatku, na směsku všech barev kůží kolemjdoucích. Výkladní skříň ven i dovnitř. Každý je tak trochu hercem i divákem. Je časné sobotní ráno a na ulicích jsou jen náhodní chodci. Před půl stoletím tu prý zahřával sic jeden všetečný štramák v tvíďáku s Rolleiflexou v pařátech.
Akorát v úrovni našich očí za táflema krapet neúspěšně vypulírovanýho nazelenalýho skla dvéří, defiloval časně ranní život pařížský. Neskutečnej pupek neboli břuch, několik duší z pneumatik na traktor Zetor, řádně přehuštěnejch, na klandr navlečenejch, v pruhovanym modrobílym úpletu. Pak dlouho jen vodorovnej provázek a vzpírající se, evidentně nespokojenej, neskutečně vychrtlej chrt. Némlich stejnej obrázek, jako ten co jsme s Tomem spatřili před čajovnou v Marrakeshi v tý jejich bejvalý frantíkovský kolónii. Jen na konci toho špagátu se vzpouzelo na kost hubený oslisko a ty pneumatiky byly zabaleny v tunice modrý.
Vedle eiffelky je druhým národním symbolem všech žabožroutů francouzský chléb. Potkáváte samé chlebonosiče, s jednou, se dvěma nebo s celým balíkem vek v papírovém pytli. Někdo je zlomí pro jistotu vejpůl, jiní spoléhají, že svůj poklad donesou bez úhony. Po dobu obědní se pak kafuje u baru a se slevou, každý krok něco stojí a nosí se, za útratu i s diškerecí nechat na stolku. Flákači se rozvalují na lavičce na navigaci Seiny, kde není takový fukéř. Nad hlavou na chodníku krámky bukinistů. Kalnou řeku brázdí jedna loď za druhou, všechny s oblými kajutami, aby tak tak, propluly pod oblouky mostů. Holub s načechranou náprsenkou odhání svého soka v lásce. U kruhů kotví hausbóty ve třech řadách. Chce-li nešťastník u navigace odjeti do teplých krajů dříve než-li jeho soused blíže proudnice, domlouvá to měsíc napřed. Teakový nábytek a konifery v květináčích. Pupeční šňůry vodovodu a elektřiny, jen fekální roury není vidět. Prostě idylka podbarvená sirénami policejních vozů svolávajících se na střed se studenty. Kytka vyráží pro bagetu a usměvavá se vrací s tramínem a náručí plnou hadříků z butiku. Nakrmíme holuby a kordony robokopů se prodíráme k zabarikádované Sorbonně kolem hudebníků a svatého Eustacha.
V arabské a čínské čtvrti, na jejímž okraji bydlíme je velká spotřeba manioku a ve francouzských čtvrtích zas spíše korkového dubu.
Čerstvě a dobře naolejované sedlo nafťáku. OILSKIN od klokanů zachráněn o fous před mým pracím fanatikem dobře chrání před raním jarním deštěm. Do dodatečně všitých vnitřních kapes několik nesmyslů typu buzola, nůž a svačina.
Nejspíše kvůli studentským nepokojům, dostal náš příruční nožík na otvírání ústřic, od mrkajícího strážce Justičního paláce, úschovní číslo 27. Palace de Justice schovává krásnou kapli s řezbářskými skvosty v dřevěném obložení. Jinak z něho stále vyjížděla obrněná auta plná robokopů na náměstí květinářek, oproti nábřeží prodavačů štěňat na pravém břehu Seiny. Politická elita stejná jako u nás. Dopoledne slíbí studentům volné stahováni mpétrojek z internetu, odpoledne vyhoví i mediálním magnátům a přitvrdí autorský zákon a do večera se váhy bohyně Themis ještě pětkrát zhoupnou. Studenti na protest okupují svoji Sorbonnu a panu rektorovi na truc vyplení vinný sklep. Kopulové stany bezdomovců kolem Centre Pompidou jako prezent od ministerského předsedy.
U konkurence bukinistu v kamenném krámku, kde prodavá symp. paní co dělala desky pro kámošku Toyen. Vše řádně zkontrolováno tiskařskou lupou. Toyen - Marie Čermínová z Čech * 21. 9. 1902 Praha, † 9. 11. 1980 Paříž; 1919–22 studium na UMPRUM, od 1923 členka Devětsilu.
Zjištění, že Charles Baudelaire byl pokřtěn v profláknutém St-Sulpice. Do starého nádraží D'Orsay plného Monetů, který znal pohladit po duši, přes shop s malými eiffelkami. Plátna, která znáte jen z reprodukcí. Platí obecné pravidlo. Přiznat barvu. Snad vyjma lakýrnického kumštu. Objev čtvrtky Savignonu v kamenině v bistru oproti zadnímu vchodu do Louvru kam se sjíždějí strážci obrazárny na kolečkových bruslích in-line. Nedávejte si půlku. Lépe se učtvrtkovat, vyjde to laciněji a ještě je menší džbánek lépe vychlazen.
Bronzová kvadriga se s despektem dívá na půlhodinového hada kroutícího se kolem vstupní skleněné pyramidy. Englés se křižují „Oh My God“. Dnes je čirou náhodou prvá neděle v měsíci a tudíž vstup zdarma a my musíme pro řezbářskou inspiraci do afrického přízemí.

Neprofláknuté uličky na Montmarteru kolem Sacré Coeur a poklusem ještě na Pere Lachaise za Jimem, dál k živému plavebnímu kanálu s mnoha zdymadly, schovanému pod pěší zónou s dědky hrajícími petang a ústícímu do Seiny za Bastilou.
Do čtvrti restaurátorů, truhlářů, nábytkářů, meubles do "rue Charenton" po stopách Květíno čerstvě právě dovypiplaného psacího stolu a křesla od monsieura Jeana Huberta s chotí.
Poslední večerní procházka tunely nefunkční staré železnice.

Za starým Eiffelem a mladičkou Amélií na Montmartr. Seina, Moulin Rouge, Martova pole, La Sorbonne, Invalidovna, Pantheon, Centre Pompidou, Calais Royal, St.Chapelle, Tuilerijské zahrady, Sacré Coeur, St.Michel, Pigalle, Champ Elysées, chrám Madelaine

Poléčit kohoutky, nemocnou karmu a rychle domů. Pro navigaci zpět do Čech postačí z okénka vystrčné rameno spolujezdce. Dokud hřejí blahodárné sluneční paprsky je směr O.K. a GPS může spát ve sklápěčce. Cestou zkrze říši Germánskou dlouhá disputace se stopařkou Evou, studentkou religionistiky o Thajsku, o zemi, kde rozčilování a ztráta sebekontroly jsou považovány za faux pas. Dobře vychovaný Thajec se otočí a odejde. Slušný lék na choleriky. O klášteru, kde žila a kde znají dokonale vydezinfikovat mozek, že usínáte do dvou minut jak vybouřené nemluvně.

Nabiti jak akumulátory Varta na pár měsíců než začne působit cestovní absťák nanovo. Někdo má zašity pod kůží čerstvé velkokapacitní monočlánky, neboli buřty a tak malý samovytloukací proud, že mu šťáva vydrží rok, nebo celá léta a druhý má zas takovou spotřebu a tak vyšeptalý tužkovky z roku raz dva, že je hnedka vyždímá a musí vyrazit i třikráte do roka, jako ten náš dobrodruh Petřík, co má na pažbě již dvaadevadesát zářezů, počítaje v to i ty menší z bývalých svazových republik Velkého bratra.

Listopad téhož roku v Parisu

tři Mongolové u záchodku za 1eu a otevřené WC na středním pásu na Pigale
ustřice na exhib. L'equip
hospoda s Peruáncem na saxofon a jedna flétna
Jacques Brel a vzkazy na zdi starý Americano
severní Korejci alias další Mongolové před Moulin Rouge zpívají Olympic
zrající sýry zamořily opět letiště Charles De Gaulle
listová kompozice s vlašskými ořechy a topinky se zapečeným kozím sýrem a 1,2,3,čtyři chato du Rhone calvados

 

V dvaadevadesátém

nejprve s Fenclíky do Bretaně a pak už jen s našima robaty a malou kamerou do jeskyně Lascaux, do kláštera Saint Michel a pak na zámek bource morušového, který zachránila jedna nebývale energická malá princezna z Hradiště. Ze zámecké stodoly na břehu Isere, poblíž Romance vytvořila hrnčířský ateliér a svůj nový domov s houpačkou zavěšenou na trámu, jak pivní skaut tlustým, konopným provazem.
Ta ženská má jeden vzácný dar. Umění zabydlet každý prostor. Jsou tací mezi námi, že vstoupivše do obydlí jejich dýchne na nás teplo, byť jeho stěny jsou z toho nejstudenějšího kamene.
Třetí rok po sametové revoluci jsme ji tam našli u hrnčířského kruhu při průzkumu jihofrancouzských doupat z doby kamenné. Naučila nás jak šámbrovat víno a sýry, jak tence mazat máslo Laguiolkou s pařátem vývrtky na špunty z dubu korkového. Laguiolkou vždy na staré dubové desce stolu odkládanou, na podpěrku "porte couteaux" s vlasnoručně vyřezanou býčí hlavou. Podobně jak odkládají v zemi vycházejícího slunce jídelní hůlky na porcelánové podkladky. Nožiště to profláknuté mezi žabožrouty, kované v nedalekém Aubracu, stále v pohotovosti v zadní kapse kalhot. My jí na oplátku zas přivezli pár bílých moruší, co rostou u nás na Pecáčích, pro ty její zámecké bource. Ještě prozradila jak vyladit motorovou pilu kratší lištou pro větší páru a jak s ní pak zacházet jemně, jak s ženou. Dřív než se nám stačila vypařit na Réunion za těma svejma sopkama, z jejichž lávy se tak krásně sochá. Tehdá ji někdo spatřil až kdesi u Břas. Později na Novoměstské radnici. Dívám se a vidím.
A o Vánocích roku téhož si to přihasila její trochu zarostlá ratolest Adam s trubkou v baťohu. Nemalá byla radost našich všech sousedů v Biskupcovce. A den před Novým rokem i u našich železářů v Košťálově, kde omráčila znalostí lití bronzu a mosazi svých prdelatých ženských i anglického dvouvrstvého kostního porcelánu Wedgwood od Douglase, co visel čirou náhodou na stěně, i vědomostmi o vzoru „Trompe l'oeil“ našich dlaždic před kamny, co umí oklamat zrak.

Hnedka počátkem třináctého, snad už krapet šťastnějšího roku, toho nového milénia jsme si s mojí Kytkou a černým Tondou vyrazili, v té největší toho roční chumelenici a vůbec nečasu a slotě na sběr rozumů směrem na Břasy. Tamní jedna rozumbradka toho prý ví hodně dost o pecích a šimlech a to nás právě zajímá. „Hoďte si to do navigace, nechám Vám otevřená, ta modrými pajduláky pomalovaná vrata. Do dvorku musíte skočit s rozjezdem, neb na chodníku je závěj, kterou kvůli Vám nebudu uklízet.“ TomTom nás ale zkoušel převést přes rozvodněnou Berounku plnou ker převozníkem, kterému nestačil sdělit, že nemá odletět do teplých krajů, že mu posílá jako na potvoru, jednoho kaštana. Když nás traktor Zetor na řetězu pěkně pozpátku, jako krab tahal nazpět na náhorní plošinu, utěšoval nás jeho šofér, že tu takhlenc skončilo už pár kamionů i s návlekem a vyjadřovali se dost jadrně na adresu TomTomovu. Strastiplná ta cesta stála ale za to. Neskrývanou radost měl Toník, neb se mu poštěstilo sežrat kočkám vše z misky u Té paní, co jsme u ní zvonili na velký zvon o pomoc. Eva se vycajchnovala a počastovala nás domácím moštem a kozím sýrem. Abychom se vešli do sednice, musela chudák nejprve vypakovat jedno vousaté dvojče a jeho tři krásně snědé kámošky, které si právě čerstvě stihl dovézt na hraní, ze své rodné země žabožroutské.

A rok poté byla ta slavná výstava v Novoměstské radnici za vydatné podpory nějaké Jany Koubkové.

Dva roky nato nás s Hadem navigovala podle levých panejtů silniček Severního Kypru, tedy přesněji řečeno jedním kolem v nich.

Terčina Paříž a její kolotoče s dědečkem hříbečkem v pětadevadesátém.

Od žabožroutů v našem autobusu dostal dědeček přiléhavou přezdívku „fromager-sýrař“. To po tý úsměvný příhodě s pašungem zrajícího „Vieux Boulogne“, zakoupenýho v obchoďáku „křižovatka“, na kterej policajti v té zemi normálně vyžadujou zbrojní pas. Nactiutrhační jazykové ze zadních autobusových lóží tvrdili, že byl Přemysl časně ráno ku spatření s igeliťačkou Carrefour před dnešním luxusním nocovadlem, Karavanserájí s logem Formule 1, jak se obezřetně krade ke kontejnerům, rozhlížeje se na všechny strany. To bylo za té slavné jinak čistě dámské výpravy, co také své nejmilovanější vnučce Terce dobře poradil, aby si ještě neprojetej tj. neproštípnutej lístek na ten vymodlenej a krásně dřevěnej a pomalovanej kolotoč pod Sacre Coeur, ten co dostala od zelináře na růžku, kterému se jí zželelo, vida zlého důchodce šetřícího svůj devizovej příslibu na tý ubohý holčičce. Schovat si jej na památku měla do deníčku. Z téhle frustrace se chudák léčila až do svých osmnáctin.

Paříž před třiceti lety

Trasa našeho křižáckého tažení po evropských pamětihodnostech a brlozích řádně probrána se znalcem z nejpovolanějších, nějakým Francem. Nebyly to ale časy cest ve znamení kříže ale vzdoru. Zabalena stařičká Opinelka z roku jednapadesátého a bylo možno vyrazit. Dnešní Paříž doznala od téhle naší prvé návštěvy s Kytkou a Helenkou jen nepatrně změn. Martina tehdá, večer těsně před odjezdem, odmítla STB pustit. Nebylo v zájmu mladého Československého státu abychom stopovali ve čtyřech a tak jsme se mačkali v kabině Liazek jen v pěti, se dvěma šoféry, kteří se měli za železnou oponou navzájem hlídati. Tehdy jsme jeli přes Alpy plné sýrařů. My ale s prázdnou kapsou a žízniví. Tehdá nás zachránil starý pan inženýr, přízeň Blábolovic, domorodců z Hrádecké osady. Otec mladého našeho průvodce projektoval pro soustátí hodinářů vodní elektrárny. Dále do města, kde se dá žít ze vzduchu. Jak to tvrdili ti s paletama a málkastnama z Montmartru. Převážně nás brali řidiči TIR a vyslechli jsme tisíce šoférských zkazek. Pan Hrabal by z toho vytěžil Tirácké Postřižiny. Helenka jen skrovný deník, který mi ke všemu nehodlá půjčit, neb ho někam zasela.

Na skok v Arles do ateliéru nějakého Vincenta.
Byla to dřina, ale po celý následný den se nám nezdařilo chytit stop dále na Paříž. Konečně Bouloňský lesík plný lehkých ženštin, roku 1977 a camp, do kterého dorazily Kytka s Helenou půlden po tom, co mě vyslaly, ze zakleté Valance, napřed stopem. Na náš šedivý plátěný stan zbylo místo jen u plotu. Bouquinisté pana Brassaila. V tom chvatu si Kytka stihla ještě přibalit útlého Bedekra z dob tatíčka Masaryka „Paříž ve třech dnech“, my však na ni měli jen dva a tak nás s Helenkou hnala jak nadmuté kozy. O fous jsme to nestihli, neb některé pamětihodnosti již nestály.

Dobře zašitý deník objeven byl nakonec mezi řádně od šmoulů užmoulanými LP Piafky a nějakého Džoržíka Moustakiho, taktéž až z tamté dálavy přes kořeny, mnoha kamiony vláčeného.

V době té nejtvrdší normalizace se stal technickým ředitelem MONu, po odchodu z Psychologického ústavu Československé Akademie Běd můj velký učitel pražského nočního života a jediný můj podřízený Petr Poláků. Ten si k sobě později vzal Helenčina Martina Horu a jezdili spolu kontrahovat zakázky až někam do Jižní Ameriky.

Roman Kamešů, co studoval naplaveniny pigmentů indiga nahoře v Ladáku, se ve dvanáctém roce na Klenové u Helenky rozpovídal a rozpomenul na zapomenutou zlatou sponu do kravaty u něho v Paříži. Nějaká mýlka, neb v té době portfolio mých kravat zelo ještě prázdnotou a zlatou bych nikdá nenosil. Asi si to popletl s Vašíkem, který za ním také občas zavítal. Seběhnout se mělo za průvodcování jednoho busu plného Pražáků do tehdá nedostupné Paříže. Vyslán kapitalistou Hadem. Cestou zakoupena golfová sedačka pro malou Terku a postarší zrcadlový PENTAX, jímž zachyceny její prvé kročeje.

Světáci v prvém osmičkovém roce nového milénia

Nádražácká výprava prabábrlinky Emy a pradědy Václava před téměř sto lety.

Alexander Dumas

Chateaubriand: Paměti ze záhrobí

Jan Neruda: Pařížské obrázky, 1863

Franz Kafka: Deníky 1913-1923, Paříž

George Orwell: Na dně v Paříži a v Londýně, 1933

Robert Merle: Malevil, 1974

Další naše cesty:

Les 2 Alpes 2015

Srí Lanka

Ararat

Patagonie

Mustang