ISLAND - cesta okolo ostrova

Selfoss

Island byl v hledáčku našich plánů někde na okraji a po návštěvě gejzírového pole na severu Chile a severní Skandinávie mě asi nemohl moc překvapit. To jsem si myslel. Lévné letenky a přímé spojení z Prahy naše záměry změnily. Rozhodnutí bylo rychlé a vše šlo ráz na ráz a poměrně snadno. Za poslední roky se sice všechno na Islandu neuvěřitelně zdražilo. K tomu přispěla jistě i bankovní krize, kterou Island prošel nedávno. Půjčení auta vyskočilo o více než 100%, právě tak ubytování a potraviny. Ságy cestovatelů o tom, že to stejně stojí za to, vše odsunuly do pozadí.

Čtvrtek 24.8.2017

Rozdali jsme sousedům pokyny a jeli na letiště. (70 minut). Slečna z ČSA nám odbavila bagáž, ale nejdřív nás nechala přebalit, protože jsme měli 1,5 kg nadváhu a cena za nadváhu je stejná bez ohledu na to, kolik kilo to je. Odbavení na bráně bylo spíše formální. Letadlo zcela plné. V Keflavíku jezdily v pohodě na pásu naše kufry. Po chvíli ležení na letišti na zemi v koutě u příletu nás vyhodili do haly odletu a tam jsme to přečkali na lavičce až do rozbřesku. K ránu bylo chladno.

Pátek 25.8.

Šel jsem s Janou vyzvednout auto do kanceláře ACE. Americká půjčovna zcela jednoznačně nejlevnější. Kanceláře všech půjčoven jsou nedaleko a nemá smysl tam jezdit bezplatným autobusem. Oskenovali si moji kreditku, auto bylo předplacené a přidělili nám Nissan (nafťák). To se posléze ukázalo jako dobré řešení namísto původně slíbeného KIA Rio. Zajeli jsme zpátky k letišti a vyzvedli Moniku s kuframa. Tak nějak jsme se do toho auta vešli, ale bylo to na knop. Zmizeli jsme do útrob Islandu a rozbřesku. Chtěli jsme hned nakoupit chleba u nejbližší samošky. Nejlevnější je BONUS, říkali jsme tomu "U prasete", protože ho mají ve znaku. Nejbližší prase u letiště bylo ještě zavřené. Zastavil jsem na nějakém odpočívadle, abych si vydechnul. Počáteční formality tak nějak prošly a teď už to je jen na nás. V Rekjavíku jsme zaparkovali blízko kostela a prošli jsme se až do přístavu a zpátky. Byl jsem zklamán "starým městem", skoro žádné tam není. Všechno je čisté a uklizené a tak to bylo po celou dobu a všude. Pokračovali jsme na sever k řece Hvítá do oblasti Reykholar. Po cestě jsme opustili okružní silnici č.1 a vyzkoušeli si poprvé nezpevněné silnice, přesto pro islanďany také hlavní. Na konci údolí jsou pěkné vodopády Hraunfossar a Barnafoss. Ten první vytéká z pod vrchní vrstvy lávy a ten druhý (dětský) je opředen legendou o ženě, která zničila kamennou bránu, protože ji do vodopádu spadly děti. To bylo na dnešek dost. Do teď bylo poměrně dobře. K večeru začalo pršet a to nám vydrželo dlouho. Spaní v kempu nic moc, zima a déšť.

Sobota 26.8.

V Borgarnés jsme nakoupili u prasete. Byli jsme zpět na silnici č.1. Na sever, dál na sever. Za univerzitním městem Bifrost jsme vylezli na naši první sopku Grábok. Univerzita, okolo žádné osídlení, měla až 80 studentů. Postupně počet klesal až na 8 a teď snad funguje jako internetová univerzita. No chtěl bych tu pracovat jako profesor (to je ironie). Až nahoru jsou pohodlné schody. Pomalu jsme si zvykali na charakter islandské krajiny. Daleké rozhledy, prázdná krajina, vzdálené malé farmy, koně a ovce. Znovu jsme odbočili na sever na č.60 a jeli až k fjordu Hvammsfjordur. Kousek vpravo uprostřed ničeho je muzeum Erika Rudovlasého a Leifa Šťastného, který objevil Ameriku a narodil se tu. Jeho otec přišel z Norska a vybudoval tady farmu. Tak málo místa bylo v domě, že spali vsedě. Když se podíváte na mapu, tak to nelze pochopit. Objel celý ostrov a usadil se v takové pustině, kde nic nebylo a není doteď. Popojeli jsem na poloostrov Reykjanes, to znamená poloostrov páry. Je tu na mnoha místech a vyvěrá ze země. Spali jsme v nóbl hostelu v Reykholaru. Večer jsem si vlezl do horké minerální koupele na zahradě. Celý den vítr a déšť.

Neděle 27.8.

Přes noc jsme usušili mokré stany, byl to v pokoji pěknej bordel. Ráno jsme se prošli po blízké mokré louce s vývěry horkých pramenů s výhledem na přilehlé jezerní zálivy s ptáky. Byli moc daleko. A zase dál na sever po nezpevněné silnici k fjordu Isafjordur. Nic není vidět, je nízký mrak a prší. Nahoře na náhorní planině je spostu jezer a u silnice záchranná chata (dobrá na nocleh). A u fjordu zase dál na sever k dalšímu fjordu Kaldalon. Asi uprostřed cesty podle fjordu jsme zajeli k osamocené farmě, kde měly být veřejné horké koupele. Betonové bazénky ale byly prázdné a opuštěné. Uplně na konci silnice u domku se skleníkem se nám stará paní omluvila, že nemluví anglicky. Nesla si domů květiny ze skleníku. Jak tu může vůbec někdo žít (to je povzdech). U Kaldalonu jsme odbočili ke čtvrtému největšímu ledovci Drangajokull. Původně jsme chtěli dojít k nějakému ledovcovému jazyku. Prší a prší. Nejsme hrdinové, ale pár hrdinů v dálce vidíme. Pomáhají jim jejich auta s náhonem 4x4. Jedeme pryč, až do Holmavíku u fjordu Steingrimsfjordur. Hezký malý přístav s kostelem na skále a útulným hostelem, spaní ve vlastním spacáku.

Pondělí 28.8

Začínáme dlouhým přejezdem podle moře zpátky na silnici č.1. Po návratu na č.1 odbočíme za chvíli na polostrov Vatnsnes a jedeme se podívat na tuleně. Cesta je hodně blátivá a už jsem myslel, že jsme přejeli, tak se zeptáme. U silnice je cedule s obrázkem tuleně (28 km z odbočky), tak jsme asi tady. Fouká ostrý vítr a poprchává. Tuleni nejsou, ani se nedivím v takový slotě. Přesto jsme vytrvalí a kousek stranou je nakonec vidíme. Žádný kolonie, celkem jen 6 kousků. Vracíme se na jedničku. Pokračujeme na odbočku silnice č.715, která nás dovede k málo turistickému vodopádu na řece Vididalsá. Menší,ale hezký. Na začátku Blonduos jsou turistinfo. Je už pozdě, přesto je otevřeno a nikdo uvnitř. Sebrali jsme prospekty. Zkusili jsme nocleh dál v Hunaveru, protože měli na stožáru českou vlajku. 12000 ISK za dvoulůžák a třetí na zemi se nám zdálo moc. Jedem dál. Ve Varmahlídu vlevo za kopcem je hezký kemp bez obsluhy za 1300 do krabice na dveřích. Jedem dál. Za pumpou vlevo je v poli samostatný dům a tak u staré paní máme spaní pro tři za 70 EUR. Do pokoje chodíme přes její obývák.

Úterý 29.8.

Ráno jedeme ke kostelu Vidimýri z roku 1834. Původní isladská stavba s drnovou střechou a hřbitovem. Kousek zpátky k pumpě a dál na sever do skanzenu Glaumbaer. Zařízené drnové domky a zase kostel. Ostatně kostely tu mají všude. U každé větší farmy mají svůj kostel a často i hřbitov. Po cestě dál byla hezká vyhlídka vpravo do kaňonu. Zase ty prázdné holé kopce a stráně s ovcemi. Za sedlem v údolí jsme dali oběd u hezké říčky se spoustou bolševníku okolo. Ten tu začíná být vidět skoro všude. Jak dlouho jim to asi potrvá, než zjistí, že je to hrozný rostlinný predátor a plevel. Přijeli jsme do Akureyri a navštívili oba moderní kostely. Ten menší s jednou věží byl skoro hezčí. U pumpy jsme umyli auto a u prasete nakoupili. Na mytí auta je u mnoha pump zvláštní místo s hadicema a kartáčem. U nás by to určitě zdarma nebylo. Na těch makadamovejch silnicích je auto hned zacákaný a špinavý. Pak jsme jeli až ke Godafossu, velké, pěkné. Tady hodili Islanďané kdysi do vody sochu svého pohanského boha a přijali křesťanství. Už jsme hledali nocleh. V Laugaru až na konci blátivé cesty jsme okupovali chatičku bez topení a bez elektriky. Nedaleko byla ale kuchyně a sprchy za slušnou cenu. Poprvé, nikoliv naposled jsme jedli místní houby. Samí kozáci a je jich tu dost a dost, stačí opustit silnici.n

Středa 30.8.

Ráno svitilo sluníčko, to se to snídalo. Před Mývatnem na vyhlídce si na nás smlsli komáři, tak jak jsem četl v průvodci. U Myvatnu to už takové nebylo a šlo to bez moskytiéry. Nejdříve jsme prohlídli Skůtustadir. To jsou takové krátery po výbuších plynu. Potom se dámy vydaly na moje doporučení na výlet a měly dojít za 3,5 km do Dimmuborgiru, to jsou skalnaté rokle. Čekal jsem tam čekal a ony nakonec přišly znavené po silnici. Pěšina se jim prostě ztratila. Alespoň přinesly další náklad hub. Do skalního města už nešly. Jeli jsme na Kraflu a vylezli na Viti. Krásný pohled do kaldery s modrým jezerem. Okolo spousta páry z různých vývěrů a z místní elektrárny. Zpátky na jedničku a hned naproti na fumarolové pole Hverír. Hezká procházka mezi bublajícím horkým bahnem. Celý den je sluníčko a tak pádíme dál k Detifossu a Selfossu. Ten první vodopád má největší průtok (snad na světě nebo alespoň v Evropě). Po západním břehu je nová asfaltka až na parkoviště. Odtud je to cca 20 minut k vodopádu. Zapadající sluníčko nám promítlo duhu do obrovského oblaku vody nad vodopádem. Selfoss je také hezký a široký. Nocleh jsme tentokrát pojednali v domku u letiště u Grimstungy. Dům byl otevřený a cedule vyzývala "jděte dál a já vás vidím a přijdu za chvíli, bydlím nedaleko". Za chvíli přijela paní a vzala si od nás peníze. Zde je nutné zdůraznit, že i v té největší díře a výspě civilizace měli všichni ruční terminál na placení kartou a vydávali účtenky. Sem by měl Babiš všechny poslat, asi to tu je snadné a nikdo nekecá. Pohled na letiště s větrným balónkem byl jak obraz od Lhotáka. A co jiného k večeři než houby.

Čtvrtek 31.8.

Vstáváme pravidelně až se vyspíme, obvykle hezky posnídáme a odjíždíme mezi 10 a 11 hodinou. Čeká nás dlouhý přejezd k jezeru Lagarfljot kde je vysoký vodopád Hengifoss a boční menší vodopád s hezkými varhanami z čediče. Na druhém břehu islanďané zdůrazňují, že tu mají největší les na ostrově. V jezeru prý žije místní lochneská příšera. V Egilstadiru jsme nakoupili u prasete, koupili nejlevnější naftu a jeli se podívat na vodopád Fargafoss za městem, zase ty krásný rozhledy. Nevěděl jsem přesně kde je a tak jsme ho nenašli. Přejeli jsme další z mnoha sedel do fjordu Reydarfjordur. S levným noclehem jsme tu neuspěli. Projeli jsme horským tunelem do Neskaupstadur ve vedlejším fjordu. Tady je jeden z konců světa, silnice už dál nevede. Zase přemýšlíme o tom čím se tu ti lidé živí a co celý den dělají. Utábořili jsme se v kempu bez obsluhy, zato s hezkým výhledem na fjord. Všechno nebo alespoň strašně hodně tu záleží na počasí.

Pátek 1.9.

Skončily prázdniny. Nijak nás to neovlivnilo. Svítilo sluníčko. Vrátili jsme se z konce světa, minuli velkou hliníkárnu kde vyrábějí 300000 tun hliníku ročně. Zdalipak tady měli taky protesty. Navenek to vše působí čistě a nejde z toho žádný svinstvo komínem. Změnili jsme směr pohybu, už né na sever, ale od teď na jih. Objížděli jsme fjordy směrem na jih. Sem tam nejaký kostelíček, každý úplně jiný. Psal o tom již Honza Burian ve své knize o Islandu. A v každé vesnici, i když má jen 1000 obyvatel, je plavečák a hřiště. V poledne jsme zastavili u mořského gejzíru Saxa. Gejzír se nekoná, byl prostě vypnutý, protože do pobřežních skal nenarážely žádné vlny. Zato tu byli tuleni. Prostě pohoda na slunci. Zastávka u majáku s výhledem na nekonečné moře. Tam někde je Evropa. Spaní v neobsazeném kempu Lón před odbočkou na F980. Snad se to tu jmenuje Stafafel. Na otevřených dveřích do recepce, kde bylo všechno zařízení visela papírová krabice, snad od kornflejků, přilepená izolepou. A tam jsme jako ostatní hodili peníze. Ježíšmarjá co to je za zemi.

Sobota 2.9.

V noci vítr, ráno neprší, zatím. Kuchyňka s jídelnou kde se sedělo na špalcích a v krabici bylo jídlo, co tam nachali ostatní. Zajeli jsme do Hófnu k pomníku rybářů. Je tu jeden z mála státních obchodú s alkoholem. Začalo pršet a vydrželo to až do večera. Vzdálený pohled na ledovec mizel v dešti a i jeho tekoucí jazyky se schovaly v mraku. U odbočky na 984 jsme dali v dešti horkou koupel v bazénku. Zase dost a dost horká. Když si človek v bazénku stoupnul do té zimy okolo, měl to jako Kneipovu lázeň. Jedeme až k Jokulsárlón. To je vyhlášená laguna s plujícími ledovými krami utrženými z blízkého ledovce. Ten byl ale schovaný v mraku. Prší a celé panorama je jaksi mdlé a nevýrazné. Okolo ker je hodně tuleňů. Na výlet obojživelníkem se musí čekat, je to prostě turistický "mus". Po pár kilometrech je další laguna s krami Fjalsjokull. Nocleh jsme našli v letním domku v Litlahofu. Super bydlení, kuchyň, prostě všechno. Jak jinak než že prší.

Neděle 3.9.

Ráno jsme ručně umyli auto, byl tu na to klid a široko daleko nikdo. V místní vesnici asi se 4 domy byl pěkný drnový kostel. Místo bylo osídleno již v roce 1815 na pozemku dánského krále. Tenkrát mu tu všechno patřilo. Oblast široko daleko byla opuštěná až do roku 1974 kdy dodělali mosty na okružní silnici. Do té doby tu byla polní cesta s brody. Během dne jsme navštívili několik ledovcových jazyků. Příjezd k nim byla vždy makadamová neoznačená cesta. Odbočil jsem tam jen proto, že jsem viděl jak tam jede autobus. Asi to používají hojně agentury, které nabízejí výlety na ledovec bohatým turistům. Žádné slunce, ale neprší a to stačí. Ledové jazyky mají svá jména Falljokull, vínafellsjokull. V dálce se občas ukázal velký Skaftafelljokul. Tady je možný výstup podél vodopádu Svartifoss. Všechno to jsou tekoucí malé ledové jazyky největšího evropského ledovce Vatnajokull. Leje. Hledáme nocleh. Už jsme zaměřený na cedule, které avizují možnost spaní ve vlastním spacáku, není jich tu moc. Na odbočující silnici 201 asi po 4 km byl velký dům (farma Nupsstadur) a v něm velká jídelna, kuchyň, teplo, sprcha, prostě zase nahoře. Večer se celý dům zaplnil.

Pondělí 4.9.

Ráno bylo deštivé. Všichni už byli pryč a tak v klidu snídáme a vaříme pití na celý den. Leje a pláštěnky jsou na pořadu hned u první zajímavosti dne. Kirkjugolf je malá plocha jakoby vydlážděná čedičovými šestihrany. Další zastávkou je Vík se svým kostelem. Popojeli jsme na útes s krásným výhledem na pobřeží. Měli tu být ptáci, ale nejsou, je velký vítr a vlny se fakt tříští hrozivě o skály. Kousek od silnice je mohutný vodopád Skogafoss. Jsme na Isladu a tak si v místním kiosku dáváme rybu a brambory. Projíždíme pak rozsáhlým lávovým polem, je to děsný pohled a napadá nás tady někde umístit pro šeské nadšence kešku. Není a není ubytování, až dost pozdě večer za Gejzírem najímáme pokoj pro dva a třetí na zemi ve spacáku.

Úterý 5.9.

Ráno jsme provizorně uvařili na pokoji a odjeli na Gulfoss (21 a 11m). To je pecka. Taková malá Niagára. Chtěli tu postavit elektrárnu, ale místní majitelka půdy to vyhrála a nic se nestavělo. Zato se tu staví nová parkoviště a restaurace a WC. Zatím je to zdarma, ale některá WC jsou již na turnikety a na parkovičtích se objevují parkovací automaty. Však oni se naučí turisty dojit ještě víc. K žádnému vodopádu ještě není vstup za peníze. Jak dlouho ještě? Vracíme se ke Gejzíru. Podle tohohle místa se všechny gejzíry na světě jmenují. Původní Gejzír již netryská, ale vedle tryská menší Strokkur. Odjíždíme k dalšímu významnému místu islandských i světových dějin. V Pinvelliru byl ustaven v roce 930 nejstarší parlament na světě. Prší a nechce se chodit. Z geologického pohledu se jedná o rokli, kde na jedné straně je evropská zemská deska a na druhé straně americká zemská deska. Vaříme na odpočívadle s pěkným výhledem. Italové obdivují psaníčko (lihový vařič) a davají nám potraviny, které již nespotřebují. Pršelo až do večera. To jsme zakotvili na kravské farmě Geirakot v rodinném domku 5 km za Selfossem směrem k pobřeží. Monika zavařuje kozáky od Gejzíru do lahve. Bude doma vzpomínat.

Středa 6.9.

K snídani nám nabídla farmářka svoje marmelády. Okoukli jsme krávy a jeli k moři a podle moře až k letišti. Po cestě jsme udělali řadu zastávek. Objeli jsme místní vězení, navštívili několik kostelů, zaniklé rybářské vesnice např. u kostela Strandkirka, fumarolové pole Seltún, zbytky kostelu Krysuvíkkirka. Další cíl byl geotermální vývěr páry Gunnuhver a geotermální elektrárna Orkuveri Jord. Mys u majáku Valahnukur s výhledem na vzdálený ostrov Eldey byl jak z filmu Vynález zkázy. Ještě několik zastávek u další rokle se zemskými deskami a kostela v Hafníru a Hvalnesu. Do cíle na mysu Gardur jsme dorazili před západem slunce. V hotelu Lighttower jsme vyzvedli klíč od apartmánu. Maják Gardskagi byl v zapadajícím slunci dost dobrý. Celý den bylo hezky a hodně jsme toho stihli.

Čtvrtek 7.9.

Dnes jenom pořádné mytí auta, návštěva Keflavíku a na konec islandské fish and chips. Polární záři jsme neviděli. Byla schovaná za mraky a ve dnech kdy byla hvězdná obloha ji ti zlí Islanďané vypnuli. Snad příště

A kolik to všechno stálo na osobu (cca).

Letenka 6300,- Kč

Nafta, jídlo, noclehy 11474,- Kč

Půjčení auta 3850,- Kč

Noclehy (některé) 60,- EUR

Ujeto celkem 2750 km

__________________________________________________________________________________________________________________________

Deník už u mě v počítači, jako záminka na kratší návštěvu dobrý, né, p3k

Bude-li se podávat indický čaj, tak to beru. Našel jsem pár odkazů na Island v archivu. O cestě profesora Slípky, kámoše mýho táty...

A něco literatury na konci Norského deníku...

Literatura:

Daniel Vetter: Islandia, 1613

Jaroslav Slípka: 1948

...