Zdeněk Thoma: Země bohů a démonů, Panorama, Praha 1984

... „Tak vy byste rádi navštívili Mustang," konstatuje mladý muž v červené vě­trovce. „Zkusím to projednat s policejním náčelníkem. Znám ho velmi dobře, hraju s ním šachy."
Dás Paldžo zastupuje v Džomsomu zájmy velké obchodní firmy z Káthmándú a pracuje zde dva roky. Je to agilní, energický muž, který si zvykl rychle jednat. Neodkazuje nás na „bhóli" - zítra, což je nešvar mnoha Nepálců, ale vede nás ihned na policejní velitelství. Se stejnou rychlostí jsme však zase venku - s nepo­řízenou.
Povolení na cestu do Mustangu nepřipadá v úvahu. Důvody, které vedly k zá­kazu vstupu cizinců, sice pominuly, přesto však nepálská vláda nechce tuto oblast pro turistiku otevřít. Snad proto, že leží přímo na tibetských hranicích a přechod na území Číny je příliš snadný. Ještě před pěti lety se zde bojovalo. Když v roce 1959 vypuklo v Tibetu neúspěšné povstání proti Číňanům, uchýlily se do Mus­tangu oddíly tibetských vojáků z kmene Khampů. Khampové bývali pověstní loupežníci a hrdlořezové, jichž se obávali nejen tibetští obchodníci a poutníci, ale i slavní cestovatelé všech dob: Marco Pólo, Sven Hedin, Heinrich Harrer . . . Jejich vojenské schopnosti je přivedly do oddílů dalajlámovy gardy. Když povstání proti Číně ztroskotalo, Khampové se rozhodli zůstat ve zbrani. Z území Mustangu podnikali partyzánské výpady do Tibetu a znepokojovali čínskou armádu. Prostřednictvím Tchaj-wanu dostávali nejmodernější zbraně a finanční podporu. Při pašování zbraní do Mustangu bylo přistiženo i několik cizinců. Partyzánská válka Khampů však byla marná. Jaký úspěch mohlo mít několik tisíc vojáků proti ar­mádě miliardové Číny?
Nepálská vláda s nelibostí sledovala bojové akce Khampů na hranicích, která bránila normalizaci vztahů s mocným sousedem na severu. Navíc Khampové si v Mustangu počínali jako na dobytém území. A když čínské úřady naznačily Nepálcům, že pokud si neudělají na svém území pořádek sami, ujme se celé věci Čínská lidová armáda - což by asi znamenalo anexi oblasti, kde navíc žije pře­vážně obyvatelstvo tibetského původu - rozhodla se nepálská vláda jednat. V roce 1974 nařídila Khampům, aby složili zbraně. Po řadě jednáni a nakonec i vojen­ském ; střetnutí, při kterém na obou stranách zahynulo několik desítek lidí, se Khampové vzdali. Část odešla do Indie za dalajlámou, jiní dostali možnost usadit se na různých místech Nepálu, dostatečně vzdálených od čínské hranice.
Dás Paldžo nerezignuje.
„Zkusíme to u soudce!" říká a už jdeme k dalšímu kamennému bungalovu. Mladý sympatický soudce nám nalévá čaj, ale rozhodně vrtí hlavou. Upozorňuje, že při porušení předpisů můžeme dostat trest tří měsíců vězení nebo pokutu 10 000 rupií.
„Vyberte si," směje se a nabízí nám, abychom si prohlédli vězeňskou kobku. Rozhodování pak prý bude snadnější. Ptáme se na kriminalitu v okrese.
„Nemám celkem nic na práci," říká. „Lidé vypadají divoce, ale v podstatě to jsou dobráci. Ve vězení nesedí nikdo. Potíže skončily s odchodem Khampů. Ovšem okres se pomalu vylidňuje, zvláště Thakáliové se stěhují pryč."
Když odcházíme, zavadí náš pohled o jízdní kolo opřené o roh.
„Ano, to je soudcovo," potvrzuje Dás Paldžo. „Patrně jediný bicykl v celém okrese. Soudce si ho sem dal dopravit z Káthmándú a jezdí na tom kostitřasu na letiště a zpátky. Lidé se mu diví. Tady se spíš jezdí na koních."
Večer v naší ubytovně horečně diskutujeme o cestě do Mustangu. Jít tam potají se zdá nemožné. Ani Dás Paldžo, před kterým jsme odkryli karty, nám to ne­radí. Vesničané na trase dobře vědí, že cizinci na sever nesmějí. Také Thamsin nejeví ochotu jít s námi a chce se vrátit do Pókhary. Navíc zdejší krajina je otevřená, bez porostu - každý nás z dálky uvidí. Jít jinudy než po stezce není kvůli skalnatému terénu možné. Smiřujeme se s myšlenkou, že se do Mustangu nedostaneme. Snad někdy příště . . .