Thoma Zdeněk, Kudrnáč Petr Zdeněk Thoma: Země bohů a démonů, Panorama, Praha 1984

OBSAH

Nebeské království
Zvonící pagody
Město umění
Svátek světel
Třetí vůně Káthmándú
Údolím Kálí Gandakí
Ve stínu Annapúrny
Hladový pochod
Země jako brambůrek
Hvězdy slibují štěstí
Zapadlými kouty Káthmándského údolí
Tašiho vzpomínky
Lékaři, bylinkáři, šarlatáni
Moji přátelé žebráci
Cesta do Langtangu
Země Šerpů
Můj malý Everest
Bohyně - Matka země
Gaida znamená nosorožec

ÚDOLÍM KÁLÍ GANDAKÍ 1979

Kdysi jsem četl nádhernou knížku: Tajemný Mustang. Nepojednávalo se v ní o koních, ale o tajuplném území ležícím na náhorní plošině u tibetských hranic. Barvité vyprávění francouzského etnografa Peissela, který se jako jeden z mála cizinců do Mustangu dostal, nás s Petrem tak okouzlilo, že jsme zatoužili osobně poznat život chudých obyvatel tohoto kdysi samostatného království. Území v srdci velehor, dosud zcela nedotčené vlivy naši civilizace, kde žijí hrdí svérázní lidé stejně tak jako před staletími. To by byly snímky a skutečné dobrodružství!
Po nepálských horách však cizinci nesmí putovat, jak se jim zachce. Vysoko­horská turistika, které se v Nepálu říká anglicky trekking, podléhá - stejně jako horolezectví - určitým pravidlům. Každý turista musí podat žádost o povolení cesty doloženou vlastní fotografií. Podle délky trasy se vybírá i poplatek: kolem sedmdesáti rupií za týden. Povolených oblastí není mnoho, ale občas přibývají další. Nepálský trekking se stal hitem posledního desetiletí. Snad proto, že po­skytuje romantiku objevitelských cest v podivuhodně krásné velehorské přírodě. Stále více cizinců se vydává pěšky do rozsáhlého podhůří Himaláje, překonává vysoké průsmyky, vystupuje na nepříliš náročné vrcholy a poznává rázovité ves­nice ztracené v dalekých údolích za mnoha horskými hřebeny. Ze sto padesáti tisíc zahraničních návštěvníků, kteří každoročně přijíždějí do Nepálu, se jich na více­denní pěší túry do hor vydává asi pětina. Některé trasy lze projít za pár dní, po jiných se dá putovat třeba měsíc.
Úředník na imigračním úřadě nám Mustang (nepálský vlastně Mustán) v žádos­ti rázně škrtl. Získali jsme pouze povolení projít náročnou trasou z Pókhary údo­lím řeky Kálí Gandakí na sever do oblasti posvátného Muktináthu a zpět dalším údolím řeky Maršjangadí. Během tří týdnů můžeme uskutečnit jednu z nejkrás­nějších túr v Himálaji a obejít celý masív osmitisícové Annapúrny. V jednom místě, v Džomsomu, se dostaneme do vzdálenosti necelých čtyř denních pochodů od opevněného hlavního města Mustangu Lo Mantangu, kde dosud žijí dědiční krá­lové, uznávající v posledních dvou stoletích svrchovanost nepálského vládce. Úředník však stroze zdůrazňuje, že oblast Mustangu je pro turisty přísně uzavřena.
„Požádejte o povolení pro cestu do Mustangu až v Džomsomu!" radí nám Čá-tur. „To je středisko okresu, v kterém leží i oblast Mustangu. Na tibetských hra­nicích je dnes už klid, tak vám to snad povolí. Dám vám adresu na zaměstnance naší obchodní firmy, který v Džomsomu pracuje. Určitě vám pomůže . . ."
„A co když to nevyjde?"
„To záleží na vás. Já myslim, že v těch horách vás stejně nikdo nezadrží, když půjdete načerno . . ."
Je rozhodnuto. V Káthmándú déle sedět nehodláme. Nakupujeme větší množ­ství potravin - zásoby pro dobu, až se budeme potají plížit stezkami z Džomsomu do Lo Mantangu. Hned na příští ráno si rezervujeme lístky na autobus do Pókhary.
Pókhara leží 125 kilometrů na západ od Káthmándú a je s ní spojena moderní silnicí dokončenou v roce 1974. S přihlédnutím k místnímu terénu, rozvážné jízdě nepálských řidičů a povážlivému technickému stavu vozidla jsme se ani nedivili, že jsme v autobuse strávili celý den.
O Pókhaře se tvrdí, že je to město, dokonce dvacetitisícové, ale její vzhled ni­čemu takovému nenasvědčuje. Zvláště jižní část rozhozená mezi letiště a velké jezero Phévátál Evropanovi připomíná vesnické letovisko. Třebaže Pókhara leží v nižší nadmořské výšce než Káthmándú, k bílým horám je blíž. Za jasného počasí se v klidné hladině jezera zrcadlí nádherné panoráma horského hřebene střední části Himaláje s dominujícím štítem Mačapučháré, v překladu Rybí ocas. Škoda že jsme se o tom nemohli přesvědčit, odpoledne se strhla bouřka a na horách seděla temná mračna.
Našli jsme si nocleh a vydali se k letišti. Je to docela obyčejná travnatá louka, na které se pase dobytek. Když zahouká siréna, letištní personál a pastevci zvířata s halasem odeženou a letadlo může přistát. Okolo stoji pár lepších hotelů a také několik turistických kanceláří. Už v autobusu jsme se dohodli, že by bylo lepší najmout na cestu do Džomsomu jednoho nosiče. Aspoň se tam dostaneme rychleji. V jedné kanceláři se informujeme, kde by se takový chlapík dal sehnat.
„To nebude snadné," pravil rozvážně šerpský majitel: „Obyčejně se jich tu ko­lem letiště potlouká spousta. Teď je však plná sezóna a zrovna dnes ráno šly naho­ru dvě velké výpravy. Možná za pár dní."
„My ale potřebujeme jen jednoho nosiče."
„Tím hůř se vám ho podaří sehnat," říká Šerpa. „A asi vás to bude stát víc peněz."
„Jak to?" podivujeme se.
„Víte, oni nosiči nemají rádi, když musí jít sami. Nemají si s kým povídat, přijdou o spoustu legrace. Raději šlapou za míň peněz ve větší partě. No, zkusím někoho sehnat. Zastavte se zítra!"
Druhý den ráno před uzavřenou kanceláří potkáváme mladého chlapíka.
„Vy jste náš nosič?" ptáme se.
Kouká udiveně, ale po té sugestivní otázce se pohotově chápe příležitosti. Jme­nuje se Thamsin, je mu dvacet let, měří kolem sto padesáti centimetrů a postavy je spíše útlé. Krosna, kterou jsme mu připravili, váží pětadvacet kilogramů, unese ji vůbec? Hoch horlivě kývá hlavou. Najednou si připadáme jako vykořisťovatelé. Když však vidíme, jak Thamsin zavazadlem lehce pohazuje, obavy nás přejdou. Můžeme vyrazit.
Neškodilo by však pořádně se najíst. Kdoví, jaká jídla asi seženeme po cestě. V malé restauraci nás pozorně obsluhuje asi dvanáctiletá dívenka. Když jsme platili, spletla se a vrátila nám jednu desetirupiovou bankovku navíc. Petr ji na omyl upozornil. Holčička rozpaky zčervenala a bázlivě mrkla ke kuchyni, kde se oháněla maminka. Asi by ji nepochválila.
Petrova poctivost se odměny nedočkala. V restauraci na židli zapomněl svetr. Když na to přišel, byli jsme už hodně daleko.
„Musíš to brát jako součást svého systematického odlehčovacího plánu," zlobím ho. Petr před cestou často hovořil o tom, jak je zbytečné brát s sebou příliš mnoho věcí. Zdůrazňoval mi praktičnost velkého bavlněného šátku, který prý je schopen zastoupit hned osm důležitých cestovních potřeb. Může sloužit současně jako ručník, čepice, obvaz, opasek, utěrka na nádobí, ubrus při pikniku v trávě, třírohý šátek v případě zlomeniny a nakonec jako skutečný šátek nebo šála. Domníval jsem se, že žertuje, ale starý táborník Petr není zvyklý teoretizovat. Až na ručník, který mu jistě do batohu vpašovala maminka, používal šátek místo všech uvedených předmětů. Odlehčit se od svetru však neměl v plánu a později mu dost chyběl.
Pókharu máme za zády, dál už žádné auto nedojede. Teď musíme celou cestu šlapat. Poslední asfalt, poslední elektrické dráty ...
Toulavý bard rozložený pod mohutným fíkovníkem nám na cestu zahrál na ručně vyřezávané housličky „sarangí" se čtyřmi strunami a pak nastavil dlaň. Je to příslušník staré kasty - potulných zpěváků „gájaků", kteří putují od vesnice k vesnici a vydělávají si na živobytí zpěvem písní čerpajících z nepálské legendární historie. Nedaleko odtud leží vesnice Batuléčaur, známý domov těchto bardů.
Thamsin našel spřízněnou duši. Připojil se k němu vysoký muž, prý jeho bratranec ze vzdálené horské vesnice Talóčipla. Mají si co povídat. Muž se vrací domů a nadšeně ukazuje Thamsinovi i nám barevný svetřík a další oblečení z polyesteru, které koupil svému ročnímu synkovi.
Prošli jsme vesnici tibetských uprchlíků, přešli kopec rozbrázděný rýžovými poli a zastavili se na čaj na pokraji další osady. Usadila se tu také skupina nosičů, mužů i žen. Petrovi se zalíbila jedna mladá dívka. Sympatie jsou vzájemné, dívka po něm hází očima. Je skutečně moc hezká, má všechno tak jak má být, výrazné oči, upřímný úsměv. K románku nedošlo, děvče vleče svou nůši opačným směrem, než jdeme my, a o změně cesty se nedá předsvědčit.
Domníváme se, že po stezce šlapeme rázně, ale Thamsin je jiného mínění. Lámanou angličtinou se informuje, kam chceme dnes dojít, a pak přidá do kroku. Tak to potom chodí každý den. Thamsin nás ráno předejde, ještě chvíli vidíme čupřinu jeho dlouhých vlasů, kmitající se svalnaté nohy ve vietnamkách vyčuhující zpod batohu a už se nám ztrácí v dálce. Setkáme se s ním až večer. Občas nás nějaký protijdoucí nosič od něho pozdravuje. Moc by mne zajímalo jak nás Thamsin vylíčil, že nás ti nosiči v tom množství turistů poznají. Večer často slyšíme, jak o nás před svými kolegy či hospodským hovoří. Zřejmě nás chválí, má od nás o trochu větší plat, než je obvyklé. Z neznalosti jsme se domluvili na třiceti rupiích za den. Po jeho nadšeném výkřiku „tis rupiján" se na nás obracejí obdivné či útrpné pohledy podle toho, jestli nás lidé mají za velké boháče nebo za velké hlupáky.
Končíme v Naudandě, v jednoduché kamenné ubytovně. U stolu v jídelně sedí asi dvacet turistů různých národností. Hospodská zapálila tlakovou petrolejovou lampu a nabídla nám teplou moučnou placku s medem. Chutná skvěle.
O chvíli později se nějaký Ital vyptává, zda tu není lékař. Necítí se zdráv, má horečku. Zvedá se starý vyzáblý Japonec a celá hospoda se zájmem asistuje při vyšetření. Stává se z toho veselá scénka. Ani lékař ani pacient nemluví dobře anglicky, proto vznikl řetěz tlumočníků, který lékařovy kostrbaté dotazy překládá do srozumitelnějšího jazyka a posléze do rodné řeči Italovy. Jednu chvíli stojí lékař a pacient proti sobě. Ital má v puse teploměr, Japonec mu však klade další otázky, na což mladík odpovídá jen temným mručením. Odpovědím doktor nerozumí, je trošku nahluchlý, navíc má v uších stetoskop. Nakonec stanovil diagnózu a Ital dostává krabičku antibiotik.
Ráno zjišťujeme, že japonskému lékaři je čtyřiaosmdesát. A to si troufá do hor! Na svůj věk však nevypadá, drží se zpříma a je vidět, že v horách není nováčkem.
I ostatní Japonci z jeho party dosáhli požehnaného věku. Všem je nad pětasedmdesát. Vyšlápli si na tři dny do kopců nad Pókharu.
Frekvence na stezce je značná. Turisté jsou v menšině. Většinou tu chodí nosiči dopravující do vyšších poloh zboží na prodej, nebo rolníci sestupující s přebytky úrody do nížin. Pěšina, někdy užší, jindy širší, je dobře udržovaná, mnohdy dokonce dlážděná plochými kameny. V místech, kde hrozí vymletí, vidíme drenážní stružky. Exponovanější úseky jsou pečlivě vykutané do skály. Vždyť tu bez úrazu musí projít nejen lidé, ale i zvířecí karavany. Na mnoha místech pracují cestáři. Pěší stezky se jako komunikace používají už dlouhá staletí. Pro zajímavost: státní zaměstnanci dostávají ke své dovolené několik dní „péšného", aby se stačili dostat do svých domovů v horách a zase zpátky.
Často narazíme na praktické zídky z kamenů, na něž si nosiči odkládají svá zavazadla, aby je pak nemuseli namáhavě zvedat ze země. Velké pletené nůše nebo jutové vaky si připínají širokým popruhem, který opírají o čelo. Hlavni váhu nese hlava a krční svaly. Snad ještě peruánští Indiáni používají tento zvláštní způsob nošení břemen. Také Thamsin nese naši krosnu na čelním popruhu.
Většina nosičů nemá boty. Ztvrdlá kůže chodidel je sama o sobě dostatečnou podrážkou. Jen u některých vidím vietnamky nebo tenisky, ale při jejich způsobu obživy nemá tato obuv velkou trvanlivost. Kus cesty šlapu za jedním bosým nosičem. Kráčí stejnoměrně a vytrvale. Při přechodu potoka, tam, kde já balancuji po kamenech, abych se nezmáčel, projde vodou přímo a s jistotou.
Když jde skupinka nosičů pohromadě, mají si stále o čem povídat. Vždy mne to znovu a znovu překvapuje. Někdy mluví dva najednou, skáčou si do řeči, doprovázejí se souhlasnými výkřiky, hoří dychtivostí, aby se už mohli zapojit do hovoru. U nás chlapi v hospodě žvaní o sportu, o politice, o ženských. A tady? Thamsin tvrdí, že to jsou všechno vesnické drby a historky z různých koutů Ne-pálu. Hovory neustávají ani večer v ubytovnách. Nosiči rozpálení čhangem a rakší vybuchují smíchem a vydrží sedět dlouho do noci.
Kromě místních lidí a malých skupinek turistů potkáváme denně jednu či dvě velké výpravy organizované turistickou kanceláří z některé západní země. Cesta z Pókhary do Džomsomu je jednou z nejpopulárnějších tras. Z cíle cesty lze odletět letadlem. Na jednoho cizince připadají přinejmenším dva muži nepálského personálu. Nosiči nesou nejen vybrané lahůdky zahraniční kuchyně, ale i pletená štokrlata, aby si turisté nemuseli sedat na zem. Cizinci jsou obtíženi nanejvýš fotoaparátem, a když dojdou do cíle etapy, čekají na ně postavené stany, nafouknuté matrace a kuchař podává lehké občerstvení s omluvou, že teplé jídlo o několika chodech bude až za dvě hodiny. Zavání to paďorstvím, ale sedmidenní trasu musí turista odšlapal, ať chce či nechce. Na nošení klientů Nepálci zařízeni nejsou.
Cinkání zvonečků ohlašuje zvířecí karavanu. Ze zákrutu se vynoří osel s barevným postrojem a vysokým červeným chocholem. Nenese nic, je to vůdce. Zato ostatní zvířata jsou obtížena zbožím. Vaky mají podložené hezkými tkanými koberečky. Osly vidíme nejčastěji, ale výjimkou nejsou ani koně, muly a jednou jsme narazili na stádo huňatých koziček vlekoucích téměř u země malé vaky. Zvířata nám ulehčují orientaci. Když jsme nékde v rozpacích, která stezka je hlavní a která vede jen do poli, neomylným vodítkem je hojnost zvířecího trusu.
Třetí den vycházíme z Bírénthani, větší osady na soutoku dvou řek. Celý den budeme stoupat, překonáme šestnáct set metrů výškového rozdílu až na 2830 metrů vysoký průsmyk Górapáni. Ze začátku je stoupání mírné, ale když překročíme hlubokou strž za vesnicí Hillé, svah přechází v strmé schodiště. Široké kamenné stupně se v pravidelných serpentinách vinou mezi poli. Slunce pálí, teče z nás pot. Ještě že neseme jen jednu krosnu! Kolik těch schodů bylo, nevím. Vydrželi jsme počítat jen do osmi set. V Ulléri jsme se zhroutili na terasu čajovny a vydatně pojedli. Petr rýži s vajíčky za pět rupií, já za stejnou cenu osmažené brambory se zeleninou.
Z čajovny jsme odcházeli po druhé hodině a právě se schylovalo k bouřce. Dopustili jsme se začátečnické chyby: pláštěnky a teplé oblečení jsme nechali v druhém batohu. Jenže, kde už byl Thamsin . . .
Kousek za Ulléri pole skončila a vstoupili jsme do džungle. Stromy byly obrostlé mechy, visely z nich dlouhé cáry lišejníků, padlé kmeny vydávaly hnilobný pach. Ochutnal jsem lákavý červený plod velikosti jeřabiny z keře u cesty. Znovu se potvrdila správnost zásady „co neznáš, do pusy nestrkej!" Pálilo to jako deset indických lahůdek dohromady a jazyk mi dočista ochrnul. Snad abych se svlažil, roztrhla se už dlouho hrozící nebesa a vylila na nás škopky vody. Za dvě minuty jsme byli promočeni na kůži. Ještě chvíli jsme pochodovali, ale pak jsme se schovali pod velký kámen. Déšť se změnil v krupobití. Teplota vzduchu rázem klesla. Tetelili jsme se zimou a bylo nám prabídně. Sotva déšť polevil, snažili jsme se zahřát usilovným pochodem. Stezka se proměnila v bystřinu. Klouzali jsme a padali do bláta. Ještě že Thamsin na nás čekal v malé chatrči o dvě hodiny cesty výš.
Za tmy jsme dorazili do průsmyku Górapáni, což znamená „koňská voda". Tady asi po výstupu unavení koně, osli a muly chlemtají vodu z dřevěných napajedel. Taky bych pil. Thamsin bezradně stojí uprostřed osady. Všechny tři ubytovny jsou plné, nikde prý není volné ani jedno lůžko. Nakonec spíme v domě nějakého Nepálce, který si počítá za osobu čtyři rupie místo obvyklých dvou. Thamsin je tím tak rozhořčen, že ráno na protest odchází bez placení.
Za svítání vidíme z průsmyku zasněžené hory: především mohutnou Dhaulágiri (8167 metrů) a jeden z nižších, ale výrazných vrcholů Annapúrny - South (7273 metrů). Mezi nimi se táhne údolí řeky, jímž se budeme ubírat na sever a jež nás zavede do nejhlubšího kaňonu světa. Výškový rozdíl mezi oběma osmitisícovými horami a korytem řeky činí kolem 5700 metrů. Stěny tohoto kaňonu nejsou ovšem svislé, a tak si to ani neuvědomujeme.
Včera jsme šli celý den do kopce, dnes nás čeká sestup. Téměř neustále procházíme mezi poli, každou hodinu míjíme vesnici. Osady v horách se nám zdají úpravnější a čistší než Káthmándú a jiná nepálská města. Čiší z nich prostota a chudoba. Všechno, co tu lidé vytvořili, má svůj řád; každý trám a každý kámen své místo. Je vidět, že lidé krajinu osídlili před dávnými časy a na její proměně pracovaly celé generace.
Na zápraží domků občas zahlédneme sedící ženy, jak na ručních stavech tkají vlněné látky. Jinde se na provazech kýve z proutí upletená kolébka. Děti nás zdraví a některé prosí o „mitháí" - cukroví. Všechno jsme ale už rozdali.
Navečer překračujeme dlouhou visutou lávku přes Kálí Gandakí. Posvátná řeka se valí širokým řečištěm. Podle mytologie býval její horní tok oblíbeným sídlem boha Višnua. Černá zkamenělina mořské mušle nalézající se v okolí řečiště, takzvaná šálagráma, je vysoko ceněna, a pokud nějaký hinduista takovou fosílii vlastní, uctívá ji na domácím oltáři jako Višnuovo vtělení. Zkameněliny jsou věcným důkazem, že Himálaj býval před milióny let dnem moře, ještě než proběhly vrásnící pochody. Tam výš se také tyčí známý chrám Muktináth, v němž hoří věčný oheň a který navštěvují hinduističtí poutníci i z těch nejvzdálenějších končin Indie. Pro nás je řeka Kálí Gandakí důležitá tím, že pramení v Mustangu.
Nocujeme v Tatopáni u horkých pramenů. V dlouhé vesnici mají hned několik poměrně čistých ubytoven pro turisty, jejichž majiteli jsou Thakáliové. Na sídla této zajímavé etnické skupiny narazíme již zítra nebo pozítří. Zájezdní hostince Thakáliů zvané „bhatti" tvořily opěrné body pradávné solné stezky vedoucí z Tibetu do Indie, po níž putovaly velké karavany. Překvapuje nás, že si ve všech ubytovnách na naší trase stále ještě můžeme dopřát lahvovou limonádu nebo pivo. Všechny nápoje sem byly doneseny na lidských zádech, a přece jejich cena není o moc vyšší než v káthmándských obchodech. Zařízení kuchyně je velmi prosté, spíše by se dalo nazvat primitivním a málo hygienickým, ale jídelní lístek načmáraný zkomolenou angličtinou na ohmataném kartónu hlásá, co všechno si můžeme objednat: tenké placky „čapátí", bochánek „tibetského chleba" s džemem, rýži se zeleninovou omáčkou, osmaženou rýži či nudle s různými přísadami, pomfritky, kaši z ovesných vloček či ječné mouky, vajíčka na jakýkoliv způsob. Podobný sortiment nacházíme ve všech hospodách.
Večery jsou všude stejné. Stmívá se brzy, už kolem šesté. Chvíli ještě sedíme u stolu v jídelně s ostatními turisty při mihotavých olejových lampičkách, povídáme si o všem možném, vypijeme pár čajů, nebo sklenici rýžové kořalky „rakší", ale nakonec nás přemůže únava z celodenního pochodu. Připadám si jak za dětských let, když se už kolem osmé ukládám na tvrdé lože.
Ráno vstáváme časně. Sotva se noc projasní, začnou kokrhat kohouti. V kuchyni u pícky se ozve harašení a za chvíli nás v nose šimrá dým prostupující celým domem. První paprsky slunce uvedou v činnost stále zesilující chór cikád. Sem tam se rozštěká pes a zvonkem zacinká oslík. Probouzející se vesničané a nosiči začnou pokašlávat, chrchlat a sípat. Mnohými lomcuje silný kašel. Bůhví, kdo přišel s tím nesmyslem, že horalé jsou zdraví lidé. Himalájští brzo po ránu rozhodně ne.
Celý den pochodujeme kolem řeky z Tatopáni až do Ghasy ležící ve výšce už nad dva tisíce metrů. Stoupání je povlovné a charakter krajiny se postupně mění. S výškou ubývá listnatých stromů. Pozdě odpoledne šlapeme krásně vonícím smrkovým a borovým lesem. Nad hlavou nám krouží orli skalní.
Dnes nám ve vesnicích policisté dvakrát zkontrolovali povolení k túře. Vzhledem k našim tajným plánům nás to silně znepokojuje. Policisté ustrojení zcela nevojensky si prohlížejí i fotografii a zaznamenávají náš průchod do velké knihy.
Opět potkáváme mnoho místních lidí. Bez ostychu nás obklopuje skupinka žen s nůšemi a se smíchem studuje naše fotoaparáty, hodinky, vousy. Jedna zkouší, jak by jí slušela krosna, a v žertu s ní poodejde. „Ramró cá," říká, „to je hezké," a doprovází svá slova typickým gestem na znamení obdivu - kýváním ukazováčku. Nakonec se však rozhodne, že s námi přece jen nůši za krosnu nevymění. Ženy mají krátké jupky, takže jim kouká snědé břicho, zato nosí dlouhou pestrobarevnou sukni až na paty. V uších kulaté náušnice a na každé ruce po deseti barevných skleněných náramcích.
Co si vesničané z hor myslí o životě ve vzdálených zemích a o cizincích, které potkávají? Většina z nich nikdy neviděla žárovku, neznají automobil. Žijí jiným životním stylem. Ostatně i Káthmándú by jim připadalo nesmírně cizí. Možnosti získání informací jsou v horách omezené. Málokdo umí číst, tranzistorových přijí­mačů je na vesnici pramálo a vyprávěni lidí, kteří navštívili cizí země? Nepálci do Evropy moc necestují a pak - zprostředkované zážitky bývají nepřesné a zkres­lené. Vesničané si tedy vytvářejí představu o životě v cizích zemích podle jednání a chování cizinců, s nimiž mají možnost se setkat. A zřejmě to není vždy lichotivá představa. Je to vlastně velká zodpovědnost být takovým spolutvůrcem názoru.
Při cestě stojí mnoho čajoven, kde se můžeme osvěžit horkým nápojem a něco sníst. Chatrč ze štípaného bambusu či kamenný domek s jednou stranou otevře­nou ke stezce, udusaná podlaha, hrubá lavice se stolem a hlavní kus „nábytku": nízká pícka uplácána z jílovité hlíny, na níž trůní konvice s bublající vodou a hrnce s jídlem. V regálech vidíme trochu nádobí, plechovky se sušeným mlékem a cukrem a zboží na prodej: sušenky, zápalky, cigarety, svíčky, vonné tyčinky, rum . . .
„Duj čjá
- dva čaje," objednáváme. Upozorňujeme, že jeden čaj bude „dúdh" - s mlékem - a usedáme na lavici. Máme s sebou slovníček a naše slovní zásoba se postupně rozšiřuje, jak nás upovídaní Nepálci zatahují do konverzace.
Čaj je vždycky tmavý, až černý, ale chutná skvěle. Vypili jsme ho za cestu nesmírné množství. Lístečky se vyvářejí v konvici hezky dlouho a temně zbarve­nou tekutinu přelévá hospodský navíc přes sítko s čerstvým čajem. Někdy se nám až ústa tříslem stahují.
„Kati paisá?
- Kolik platíme?" ptáme se při odchodu. V nížině stála sklenice čaje čtvrt rupie, ale s přibývající vzdáleností od silnice stoupla na půl.
Ghasa je první vesnicí Thakáliů. V těchto místech zároveň překračujeme nevi­ditelnou hranici táhnoucí se napříč Nepálem. Opustili jsme oblast hinduistického náboženství a vstoupili do míst, kde žijí vyznavači lámaistické víry. Zároveň se mění způsob života, zvyky, tradice.
Čím hlouběji postupujeme údolím řeky, tím častěji se setkáváme s vnějšími projevy lámaismu. U bran vesnic stojí krátké zídky s bronzovými modlitebními válečky, jindy vidíme hromady plochých kamenů, na které věřící ve snaze získat zásluhy vytesali posvátnou formuli „Óm, mani padmé húm". Ó, klenote v květu lotosu ... Tyto zdi zvané „mani" se musí obcházet z levé strany. Žádného nosiče ani nenapadne, že by si o zeď mohl opřít své zavazadlo. To by bylo znesvěcení posvátného místa. U zdí „mani" je každý bezpečný před zlými duchy.
Ve větších vesnicích nechybějí čhorteny, menší či větší věžovité stavby, v jejichž střední části se uchovávají ostatky lámů. Pohřební zvyky vyznavačů lámaistického náboženství nám mohou připadat nezvyklé. Jen význační lámové a bohatší lidé se spalují na pohřebních hranicích. Protože dřeva je v horských oblastech málo, bývá běžný pohřeb rozčtvrcením. Hrobaři odnesou mrtvolu na vyvýšené místo a tam ji velkými sekerami rozsekají na malé kousky. Tím, že zvěř nebo ryby mrtvého pozřou, ulehčují mu cestu do dalšího vtělení. Smutek ze smrti? Vždyť se každý musí narodit znovu ...
Vzhled vesnic se změnil. Thakáliové stavějí kamenné patrové domy s velkým vnitřním dvorem. V kraji málo prší, a domy mají proto ploché střechy, které se používají k sušení obilí a zeleniny. Dříve se Thakáliové živili zemědělsitvím jen okrajově. Jejich hlavní doménou býval obchod.
Čtyři hlavní obchodní cesty vedly kdysi z Indie do Tibetu přes území Nepálu. Stezky okolo řeky Sun Kóší přes průsmyk Kodari a okolo řeky Trišulí přes průsmyk Rasuva ovládali Névárci. Cesta přes kraj Solo-Khumbu a průsmykem Nangpa La patřila šerpským obchodníkům. Čtvrtá stezka procházela údolím řeky Kálí Gandakí. Thakáliové se projevili jako zdatní obchodníci a v polovině deva­tenáctého století získali od nepálské vlády výhradní monopol na dovoz a prodej soli po celé zemi. Sůl dopravovali z Tibetu, kde se těžila v čhangtangských bezodtokých jezerech, do Indie. Systém obchodu byl jednoduchý. Zprvu se peníze použí­valy jen na výdaje po cestě. Sůl a další tibetské suroviny, jako borax a vlnu, vy­měnili Thakáliové v Indii za rýži a obilí, a později s rozvojem výroby i za tex­tilní a obuvnické zboží, zápalky, cigarety, olej. Při tomto směnném obchodu sami získávali dostatečné množství všech produktů pro vlastní potřebu a prodej v Ne­pálu!. Zbohatli tak, že mnoho z nich později už ani necestovalo a nechávali si zboží z obou stran dodávat. Stali se podnikateli. Celní záznamy úředníků nepálské vlády dosvědčují, že krajem Thakáliů procházelo zboží za obrovské částky.
Obchod s Indií narušil ve dvacátém století rozvoj dopravy. Indové začali získá­vat levnější sůl z jiných zdrojů. Pořád však zůstala odbytiště v Nepálu. Obchod se zhroutil, když v roce 1950 vstoupili do Tibetu Číňané a o pár let později tam došlo k povstání. Hranice byla uzavřena. Solná prosperita skončila, Thakáliové vypadli ze hry. Dnes se jich sice hodně ještě obchodem zabývá, ale jejich cesty nevedou daleko.
Centrem Thakáliů je Tukča, starobylé městečko s výstavnými kamennými domy s nádherně vyřezávanými okenními rámy a balkóny, hlavní ulicí dlážděnou ka­meny a velkým lámaistickým klášterem. Rozsáhlá skladiště s velkými dvory a stá­jemi zejí prázdnotou. Kdysi se tu zboží donesené z Indie na zádech nosičů překlá­dalo na hřbety mulů, jaků, oslů a koní a putovalo na sever. Sláva města je však tatam. Tukča se vylidňuje. Paláce Serčanů, nejbohatšího rodinného klanu řídícího obchod, jsou opuštěny. Jejich majitelé se přestěhovali do Pókhary či do Káthmándú. Podle výsledků sčítání obyvatel se k thakaliovské národnosti hlásí něco málo přes pět tisíc lidí, ale víc než třetina žije mimo údolí Kálí Gandakí.
Sedmý den je naším společníkem silný vítr. Postrkuje nás kupředu, studí, a když se otočíme, vmete nám do očí hrst prachu a písku. Patří k nepříjemnos­tem zdejšího života po většinu roku. Kousek za Tukčou začala mizet vegetace, krajina zpustla. Okolo vesnic sice vidíme důmyslnou síť zavodňovacích kanálů, ale tam, kde voda chybí, zůstává jen kamenitá, skalnatá poušť s ubohými keři a osamělými pokroucenými stromy.
Před Džomsomem procházíme okolo oploceného a dobře zavodněného jabloňového sadu. Je to úplný zázrak. Větve se prohýbají pod tíží krásných červených jablek. Stromy jsou doslova obsypány obrovskými plody. Jistý Šerpa vyškolený v cizině tu na sklonku šedesátých let se státní podporou založil ovocnářskou a zelinářskou farmu, která měla naučit místní obyvatele novým způsobům hospo­daření. Dobrá věc se podařila. Z ovoce měla největší úspěch jablka, daří se jim skvěle. Dnes se mnoho Thakáliů zabývá ovocnářstvím.
Džomsom, ležící ve výšce 2710 metrů pod svahy bílého štítu Nílgiri, nás nijak nenadchl. Vesnice působí neuspořádaně a prohání se jí mračna prachu. Táhne se od udusaného pásu hlíny sloužícího jako letiště pro malá letadla asi kilometr proti proudu řeky a skládá se ze dvou části: starší, sevřené k sobě, s patrovými domy, a nové, složené z nízkých, primitivně vyhlížejících kamenných bungalovů. Nad některými vlají nepálské vlajky označující sídla okresních úřadů. Ubytovali jsme se v jednom hostinci a s dopisem v ruce se vydali za Čáturovým známým.
„Tak vy byste rádi navštívili Mustang," konstatuje mladý muž v červené vě­trovce. „Zkusím to projednat s policejním náčelníkem. Znám ho velmi dobře, hraju s ním šachy."
Dás Paldžo zastupuje v Džomsomu zájmy velké obchodní firmy z Káthmándú a pracuje zde dva roky. Je to agilní, energický muž, který si zvykl rychle jednat. Neodkazuje nás na „bhóli" - zítra, což je nešvar mnoha Nepálců, ale vede nás ihned na policejní velitelství. Se stejnou rychlostí jsme však zase venku - s nepo­řízenou.
Povolení na cestu do Mustangu nepřipadá v úvahu. Důvody, které vedly k zá­kazu vstupu cizinců, sice pominuly, přesto však nepálská vláda nechce tuto oblast pro turistiku otevřít. Snad proto, že leží přímo na tibetských hranicích a přechod na území Číny je příliš snadný. Ještě před pěti lety se zde bojovalo. Když v roce 1959 vypuklo v Tibetu neúspěšné povstání proti Číňanům, uchýlily se do Mus­tangu oddíly tibetských vojáků z kmene Khampů. Khampové bývali pověstní loupežníci a hrdlořezové, jichž se obávali nejen tibetští obchodníci a poutníci, ale i slavní cestovatelé všech dob: Marco Pólo, Sven Hedin, Heinrich Harrer . . . Jejich vojenské schopnosti je přivedly do oddílů dalajlámovy gardy. Když povstání proti Číně ztroskotalo, Khampové se rozhodli zůstat ve zbrani. Z území Mustangu podnikali partyzánské výpady do Tibetu a znepokojovali čínskou armádu. Prostřednictvím Tchaj-wanu dostávali nejmodernější zbraně a finanční podporu. Při pašování zbraní do Mustangu bylo přistiženo i několik cizinců. Partyzánská válka Khampů však byla marná. Jaký úspěch mohlo mít několik tisíc vojáků proti ar­mádě miliardové Číny?
Nepálská vláda s nelibostí sledovala bojové akce Khampů na hranicích, která bránila normalizaci vztahů s mocným sousedem na severu. Navíc Khampové si v Mustangu počínali jako na dobytém území. A když čínské úřady naznačily Nepálcům, že pokud si neudělají na svém území pořádek sami, ujme se celé věci Čínská lidová armáda - což by asi znamenalo anexi oblasti, kde navíc žije pře­vážně obyvatelstvo tibetského původu - rozhodla se nepálská vláda jednat. V roce 1974 nařídila Khampům, aby složili zbraně. Po řadě jednáni a nakonec i vojen­ském ; střetnutí, při kterém na obou stranách zahynulo několik desítek lidí, se Khampové vzdali. Část odešla do Indie za dalajlámou, jiní dostali možnost usadit se na různých místech Nepálu, dostatečně vzdálených od čínské hranice.
Dás Paldžo nerezignuje.
„Zkusíme to u soudce!" říká a už jdeme k dalšímu kamennému bungalovu. Mladý sympatický soudce nám nalévá čaj, ale rozhodně vrtí hlavou. Upozorňuje, že při porušení předpisů můžeme dostat trest tří měsíců vězení nebo pokutu 10 000 rupií.
„Vyberte si," směje se a nabízí nám, abychom si prohlédli vězeňskou kobku. Rozhodování pak prý bude snadnější. Ptáme se na kriminalitu v okrese.
„Nemám celkem nic na práci," říká. „Lidé vypadají divoce, ale v podstatě to jsou dobráci. Ve vězení nesedí nikdo. Potíže skončily s odchodem Khampů. Ovšem okres se pomalu vylidňuje, zvláště Thakáliové se stěhují pryč."
Když odcházíme, zavadí náš pohled o jízdní kolo opřené o roh.
„Ano, to je soudcovo," potvrzuje Dás Paldžo. „Patrně jediný bicykl v celém okrese. Soudce si ho sem dal dopravit z Káthmándú a jezdí na tom kostitřasu na letiště a zpátky. Lidé se mu diví. Tady se spíš jezdí na koních."
Večer v naší ubytovně horečně diskutujeme o cestě do Mustangu. Jít tam potají se zdá nemožné. Ani Dás Paldžo, před kterým jsme odkryli karty, nám to ne­radí. Vesničané na trase dobře vědí, že cizinci na sever nesmějí. Také Thamsin nejeví ochotu jít s námi a chce se vrátit do Pókhary. Navíc zdejší krajina je otevřená, bez porostu - každý nás z dálky uvidí. Jít jinudy než po stezce není kvůli skalnatému terénu možné. Smiřujeme se s myšlenkou, že se do Mustangu nedo­staneme. Snad někdy příště ... Budeme pokračovat v cestě do Muktináthu a průsmykem Thorung La do druhého údolí.
Hospodský nám přinesl další čaj a přisedl si.
„Odkud jste?" ptá se.
„Z taková malé země v Evropě," říkáme. „Tu asi znát nebudete. Jmenuje se Československo."
Ale hospodský nás překvapí. Nejen že zopakuje jméno naší země bez zakoktání a obvyklého zkrácení na Čekoslávia, ale hlavně svými dalšími slovy: „Před několika lety, ještě než jsem si zařídil hotel pro turisty, jsem pracoval na poště. A v té době v každém poštovním pytli přišel dopis z Československa . . ."
„Pro koho? Jak se jmenuje? Kde bydlí? Kdo mu psal?" chrlíme otázky.
Syn jedné zámožné rodiny odešel na studia do Káthmándú. Pak se dostal na univerzitu do Československa, strávil tam sedm let, oženil se, ale domů, do Džomsomu se vrátil sám. Zůstal u rodičů asi rok a po celou dobu mu manželka z Česko­slovenska pilně psala.
„Co je s ním teď?"
Hospodský krčí rameny, neví. Zjišťujeme jméno rodiny. Na návštěvu je dnes už pozdě.
Druhý den pátráme v spletitých uličkách po domě rodiny G. Zakrátko prochá­zíme průjezdem s dřevěnou branou a dostáváme se na prostorný dvůr se stájemi. Svalnatý muž venku hřebelcuje koně. Ptáme se na majitele domu. Anglicky nero­zumí, nepálsky to nejde nám. Petr dostává nápad. Thakáliové přece mluví tibetsky! Vytahuje list papíru, který si pracně připravil v Praze, s frázemi v tibetštině. Ani nyní nejeví muž známky porozumění. Později zjišťujeme, že Petr nastudoval jakousi vznešenou tibetštinu, kterou se mluví ve vzdálené Lhase. Náhle se ozývá dusot kopyt a na dvůr tryskem vjíždí šedovlasý muž. Přes své stáří z koně lehce seskočí a obrací se na nás s otázkou v očích. Konečně máme úspěch. Muž cosi volá do okna v patře a za chvíli se objeví pohledná dívka. Slušnou angličtinou se táže, co si přejeme.
„Hledáme mladíka, který studoval v Československu."
„To je můj bratr Bahádur," říká dívka. „Ten tu ale není."
„A kde ho můžeme najít?"
„Daleko," odpovídá. „Bydlí na Jižním Městě v Praze."
Překvapení je oboustranné. Starý muž, který přicválal na koni, je Bahádurův otec. Nikdo z rodiny se ještě nesetkal s nikým z Československa. Neznají ani Bahádurovu manželku. Postupně se dovídáme celou historii. Když mladý muž v Československu dostudoval, vrátil se domů. Manželka zůstala v Praze, obávala se odjet do neznámé země. Domluvili se, že se do Nepálu vydá, až manžel získá práci a nějaké peníze do začátku. Rodiče synovým sňatkem v cizině nadšeni ne­byli. Počítali s tím, že se jako jediný mužský potomek vrátí do Džomsomu, pře­vezme rodinný dům a povede dál podomní obchod. Bahádur strávil určitý čas v Džomsomu, ale pak odjel do Káthmándú, našel si místo, najímul dům a při­pravil vše pro příjezd manželky. Od té doby už ho rodiče neviděli.
Jestli se chtěl přestěhovat s manželkou do Džomsomu či ne, jsme se nedozvě­děli. Později jsme získali informace o tom, co se dělo dál. Manželka přiletěla, ale v Káthmándú se jí nelíbilo. Horké klima, primitivní podmínky, potíže se stravou, špína, zápach, hmyz a hlavně těžko překonatelná obava přerůstající až do fóbie z možnosti nákazy, to vše vedlo po dvou měsících k jejímu překotnému odjezdu zpět do Československa. Bahádur přijel za ní a po čase ji přesvědčil, aby to zkusila ještě jednou. Tentokrát vydržela v Káthmándú jen měsíc a Bahádur dostal ultimatum. Protože měl svou ženu rád, sbalil kufry a jel s ní. Nyní žijí v paneláku na největším pražském sídlišti, mají dvě hezké děti a snad jsou spo­kojeni.
„Můžeme po vás bratrovi poslat nějaký dárek?" ptá se druhý den dívka, když se loučíme.
„Samozřejmě, pokud to nebude moc těžké," říkáme. Dostáváme malý balíček s dětskými kabátky utkanými z jačí vlny na ručním stavu - zřejmě reakce na ne­dávný dopis z Prahy informující o zvýšení cen dětského oblečeni.
„Co máme vyřídit?" ptáme se ještě.
Nastává velké dohadování s rodiči.
„Vyřiďte bratrovi ode mne a od rodičů, ať se vrátí do Džomsomu!" říká dívka. „Rodiče jsou už staří, kdo se o ně postará? To je přece povinnost syna . . . Kdo převezme obchod? Já se vdám a odejdu, druhá sestra před časem vstoupila do kláštera. Rodiče se obávají, že tady zůstanou sami . . ,"
Cítíme v jejím hlase smutek nad bratrovým odchodem do vzdálené země. Těžko můžeme něco dělat. Život ve vesnicích Thakáliů se mění. Tradiční rodinné vztahy se bortí, jako všude na světě. Rodiče se nemohou vyrovnat s myšlenkou, že jejich syn se už těžko vrátí do rodné vesnice nastálo, a nemohou pochopit, že to patrně není jenom Bahádurova manželka, jež ho drží v cizí zemi, ale i vyšší životní stan­dard, kterému uvykl za dobu studia. Přičítají veškerou vinu neznámé české dívce a neuvědomují si, že existují země, kde neplatí předsudky o ženě poslušné svého muže a následující ho, kamkoli si zamane. To je ovšem problém všech manželských párů pocházejících z různých zemí na rozdílném stupni životni a kulturní úrovně.
Kdo se komu má přizpůsobit? Těžko se divit té ženě, že nechce odejít do země s odlišnými zvyky, sociálními podmínkami a celkovou úrovní života. Když se jí nelíbilo ani v Káthmándú, jak by si mohla zvyknout na život v Džomsomu? Roz­díl v životním stylu mezi Prahou a Káthmándú je sice značný, ale nikoli nepře­konatelný. Rozdíl mezi Káthmándú a Džomsomem je však nebetyčný. Spíš si její manžel zvykne na život v Praze, kterou ostatně zná. Koneckonců, když se nad Jižním Městem zvedne vítr, může si v oblacích prachu připadat skoro jako v údolí Kálí Gandakí.

VE STÍNU ANNAPÚRNY

Už několik hodin stoupáme do průsmyku Thorung La, do výšky 5417 metrů nad mořem. Stokrát popisované pocity horolezců, o kterých jsem dosud jen četl, jsou tady: jdeš, kyslíku ubývá, dýcháš, ale plicím to nestačí, cítíš se prabídně, údy z olova, srdce zběsile buší, v hlavě tupě, prázdno. Na plících bolest, zhluboka dýchat nepomáhá, chce se ti zvracet, zatínáš zuby; chvíli to ještě jde, ale pak najednou tma před očima a z ní vyskakují jiskřičky. Vůle kapituluje, praštíš se­bou ... Chvíle slasti, život se navrací. Po třech minutách se ptáš, co to vlastně bylo za divný pocit slabosti a bezmocnosti. Jsi zase v pořádku. Prvních deset metrů jako by se nic nedělo, ale najednou je to tady zase. Nadáváš si, i svému nápadu, který tě do takové výšky přivedl bez řádné aklimatizace - a vztekle koukáš nahoru. Někde už ta zatracená hora kamení musí končit.. .
Ani náš nosič na tom není o moc lépe. Potácí se kousek za námi. Je to starší pán, malý, ale sporý, tibetského původu, pravděpodobně z etnické skupiny Ne-šangů žijících v horním povodí řeky Maršjangadí. Pochází z Manangu, vrací se tedy domů. Včera už průsmykem jednou prošel. Do Muktináthu se dostal pozdě večer a hned ráno jsme si ho najali my. Měli jsme vlastně štěstí, že jsme vůbec nějakého nosiče sehnali.
Náš průvodce, který s námi šlapal z Džomsomu, se nám během odpočinkového dne v Muktináthu ztratil. Nejspíš utekl opět dolů, protože zmizely i jeho věci. Do průsmyku Thorung La měl jít poprvé a patrně si uvědomil, že to nebude snadno vydělaný chleba. Neměl ani dostatečnou výstroj. Naštěstí v Muktináthu tábořila velká skupina turistů mířících také přes průsmyk do Manangu: dvanáct Francouzů, dvakrát tolik nosičů, kuchařů, pomocníků, koně, osli, mezci. Ještě večer jsme navštívili sirdára, sympatického Šerpu, který přislíbil pomoc.
S ranním odchodem bylo trošku potíží. Když jsme zašera s Petrem balili, shodli jsme se, že jsme toho moc nenaspali. Projevila se u nás výšková nemoc, třebaže jsme pouhých 3650 metrů vysoko. A prášky na spaní byly zrovna jednou z malič­kostí, které jsme v rámci odlehčení s sebou nevzali.
Ve francouzském táboře vládl čilý ruch. Výpravě utekli osli, kterým byla v noci zima. Sirdár ihned vyslal dolů nosiče, aby je pochytali. Pak jsem se ztratil já Petrovi, protože jsem zpozoroval, že nad zasněženým hřebenem táhnoucím se od Dhaulágiri, který se právě rozzářil ve vycházejícím slunci, trčí ještě kulatý měsíc. To budou snímky!
Kolem osmé bylo vše v pořádku. Uprchlíky se podařilo pochytat v křovinách, kde si pochutnávali na zbytcích vegetace, a nastalo sedláni. Sirdár nám představil našeho nosiče. Ten se, chudák, nestačil po včerejší túře ani pořádně vyspat ani dosyta najíst. Nese pětadvacet kilogramů na krosně, ale stejně jako předchozí nosiči pohrdl řemeny u kostry a zavazadlo si připoutal čelním popruhem. My se s Petrem střídáme po půlhodině v neseni druhé, asi desetikilogramové krosny. Dole nám nijak nevadila, ale s přibývající výškou na ni máme pěkný dopal.
Vyrazili jsme s francouzskou výpravou na koních ve stejnou dobu a ze začátku s ní drželi krok. Jenže ten koňský je přece jen delší, a tak nám brzy zmizeli v ne­dohlednu. Občas někoho potkáme, kdo schází z průsmyku dolů. Z kopce to jde snadněji, proto se údaje různí.
„Jak daleko je nahoru?"
„Asi hodinu a půl."
Zdá se nám to moc, ale statečně šlapeme. Po půlhodině máme opět příležitost k optání.
„Jak daleko je ještě nahoru?"
„Asi tři hodiny . . ." zní odpověď. Jsme z ní blízko infarktu. Z Muktináthu jsme do průsmyku nakonec stoupali celých osm hodin, o hodně déle, než jsme předpokládali.
Stojíme u kamenné mohyly s vlajícími potrhanými praporci a rozhlížíme se kolem. Za zády, směrem na jihozápad, máme rozeklaný hřeben masívu Dhaulágiri, který byl naším výrazným průvodcem po řadu dní, ale teď nám zmizí z očí. Před námi jsou další hory, samé ježaté šestitisícovky a sedmitisícovky. Bojíme se vytáhnout mapu, aby nám ji vítr ještě víc nepotrhal, a tak se nemůžeme dohodnout. Nejspíš to bude hřeben Naurčuli s nejvyšším vrcholem 7154 metry, ale možná také osmitisícová hora Manaslu. Po pravé straně, mírně zastíněn nejbližším kopcem, svítí mohutný masív Annapúrny, té hory, kterou při našem dlouhém pochodu pozvolna obcházíme.
Je tu nevlídno. Studený vítr nás profukuje skrz naskrz. Zatahujeme hlavu mezi ramena a dlouho se nezdržujeme. Máme štěstí, jindy na začátku listopadu bývá průsmyk zavátý sněhem. Dosud bylo teplo, šli jsme po slunci, které se teď ukrylo za hory. Teplota rázem klesla pod bod mrazu. Za dvě hodiny bude tma, musíme co nejrychleji dolů. Spěcháme po úzké stezičce. Po kilometru narážíme na našeho nosiče, jenž nás v závěru stoupání předhonil. Tvrdě spí. S obtížemi jej budíme. Tady by zmrzl. Je nedostatečně oblečen a vlastní zavazadlo s šatstvem nemá.
Ostrým tempem se nám za dvě hodiny podařilo sestoupit k šumícímu řečišti, do výšky asi 4600 metrů. V šeru vidíme plápolající oheň a žluté stany. Malá vý­prava Američanů s doprovodem několika nosičů nám poskytuje přístřeší, teplé jídlo a doušek koňaku.
Další den šlapeme podél řeky Maršjangadí. Únavný pochod nám zpestřuje vý­hled na bělostné vrcholky před námi. Podařilo se nám dokonce dohonit výpravu Francouzů. Vítají nás halekáním a hned nabízejí bílou kávu s třenou bábovkou, kterou v polních podmínkách přes noc upekl nepálský kuchař.
Teprve odpoledne se dostáváme opět do obydlené oblasti. Nejdříve se objevuje vysoký, asi pětimetrový čhorten, o chvíli později roztáčíme řadu modlitebních mlýnků zasazených do zdi obložené plochými kameny s posvátnými nápisy. Z praš­né stezky klesající mezi nízkými keři pěnišníku a jalovce se náhle otevírá úžasný pohled na celé údolí s kamennými domy našeho cíle - Manangu. Překvapeně se zastavujeme.
Velká vesnice, na zdejší poměry téměř město, leží na pokraji strmého útesu spadajícího k divoce pádící řece. Kamenné domy jsou natlačené jeden na druhý, rostou spíš do výšky. Malá okénka ještě zdůrazňují celkový dojem bizarní pev­nosti. A snad to také bylo původně myšleno v tomto divokém koutě světa plném nejistoty, těsně obklopeném strmými horami, v nichž sídlili nejen bozi, ale i zlí démoni.
Chvíli ještě čekáme, než se na stezce usadí prach zvířený koňmi projíždějících Francouzů, a pak pozvolna sestupujeme k bránám vesnice. Na druhém břehu klikatě se vinoucí řeky vyrůstá hrozivá hradba severních stěn masívu Annapúrny. Z obrovského ledopádu splývajícího od jednoho ze sedmitisícových vrcholů této velké bariéry, Gangápúrny, se právě uvolňuje lavina. Oblaka sněhového prachu sjíždějí za tlumeného hřmění do údolí. V ustrety nám běží klubko otrhaných dětí, nastavují ruce a prosí o cukroví nebo mince. Procházíme úzkou vstupní branou do vesnice a po krátké diskusi s nosičem se jdeme ubytovat.
Temnými sevřenými uličkami se v prachu brodíme k jednomu z domů, vstupu­jeme dovnitř a ocitáme se ve stáji, kde funí dvojice přítulných jaků. Teprve odtud stoupáme po dřevěných schodech do prvního patra, jež tvoří obytnou část domu. Nacházíme útočiště u vdovy Dolmy Tseringové, která turistům nabízí pronájem čtyř špinavých kobek s hliněnou podlahou a tvrdými pryčnami. Okna jsou zale­pena cáry igelitu, ale vyhlídka je impozantní - na Annapúrnu a na krásné jezero s tyrkysově zelenou vodou z ledovce. Náhle si uvědomujeme, že je to jediná veselá barva v ponuré krajině celého širokého okolí.
Stravování? Hospodyně nabízí rýži, nudle se zeleninou, chlebové placky s dže­mem, dokonce jačí maso; vše připraveno na hliněné pícce s ohništěm bez komínu, ve střeše je ovšem díra. Voda na myti? Na náměstí u prastarého tisu je nádržka se třemi kohoutky, kam chodí celá vesnice s masivními mosaznými džbery. Zá­chod? Ten v žádném domku není, zato tu mají veřejné domečky z kamene: díra dolů, fekálie padají ze srázu, déšť to spláchne a bude užitek - dole jsou pole.
Další dny trávíme v Manangu. První zprávy o tomto místě se dostaly do Evro­py v roce 1950 prostřednictvím francouzské horolezecké výpravy, která hledala přístupovou cestu k vrcholu Annapúrny. Do vesnice sestoupil vedoucí výpravy Maurice Herzog spolu s Gastonem Rébuffatem a vzbudili tu velký rozruch. Byli prvními bělochy v Manangu. Stěžovali si pak, že se jim ve vesnici nepodařilo nakoupit potraviny pro celé družstvo. Získali jen deset kilogramů pražené ječné mouky campy a čtyři malinká vajíčka. Vesnice se jim zdála nesmírně chudá a špinavá a lidé si z horolezců po počátečním údivu tropili posměšky. I další cestovatelé v této oblasti se v Manamgu necítili nejlépe a stěžovali si na nevra­živé, až nepřátelské jednání obyvatel.
Dokud bylo údolí Manangu uzavřeno pro turistický ruch, navštívilo ho velmi málo cizinců. Teprve od roku 1977 sem putují vysokohorští turisté, obdivují roz­sáhlou vesnici, a přitom se pozastavují nad primitivním životem a chudobou ob­lasti.
„To jste se tedy spletli," řekl nám po návratu z túry Kamal: „Lidé z Manangu patří k největším boháčům v Nepálu - samozřejmě až po královské rodině." Ne­mohli jsme si to srovnat v hlavě.
„Manangští mají totiž už několik století zvláštní obchodní privilegia, která jim umožňují bezcelní dovoz některého zboží do Nepálu," vysvětluje Kamal, „ale mohu vás ujistit, že tihle boháči už Manang nespatřili dlouhou řadu let a jen zlo­mek z jejich bohatství na bankovních kontech se dostane domů. Zato mají nád­herné vily v Káthmándú. Co nepřevezou oficiálně, to propašují pod rukou. Třeba zlato. Levně koupí v Thajsku, draze prodají v Indii . . ."
Manangští obyvatelé patřili vždy k obratným obchodníkům, kteří zajišťovali spojení s Tibetem a dováželi do Nepálu potřebné zboží. První privilegia na obchod s cizinou jim udělil v roce 1789 král Rána Bahádur Šáh, další králové je v letech 1844, 1905 a 1940 potvrdili a dokonce rozšířili. Karavany manangských kupců putovaly v devatenáctém a na začátku dvacátého století do Číny a Koreje. Vý­sadní právo si obyvatelé Manangu získali svým bohatstvím. V údolí těžili zlato a stříbro a to poskytlo základ jejich směnnému obchodu. Čínský vpád do Tibetu a uzavření hranice tradiční obchod se severem těžce poškodily, ale čilí obchodníci z Manangu teď létají moderními proudovými letadly do Singapuru a Hongkongu, odkud vozí do káthmándských obchodů tranzistorová rádia, elektronické kalku­lačky a videorekordéry.
To všechno jsme netušili, ale dodatečně nám to přineslo vysvětlení, proč řada manangských domů je uzavřena a na tak velkou vesnici tu žije poměrně málo obyvatel.
Co vlastně přimělo lidi, aby se usadili v tak nehostinném místě v tvrdých klimatických podmínkách, kde museli zápasit o zajištění holé existence? Malá pole plná kamení rodí nízký ječmen, pšenici, pohanku, trochu brambor a fazolí. Výnosy ve výšce kolem 3600 metrů nad mořem nemohou být velké. Manangské údolí má tu smůlu, že zde málo prší, dokonce i v době monzunu - o mohutnou hradbu Annapúrny se všechny srážkové mraky zastaví. Stačilo by sestoupit o pár set metrů níž, jen půl dne pěšího pochodu, aby se lidé mohli usadit ve šťavnaté zeleni lesů a luk. Drží je tady pocit domova?
Obyvatelé manangského údolí patří k etnické skupině Nešangů. Žije jich zde kolem 5000 v šesti větších vesnicích a řadě malých osad. Jejich řeč je zvláštní. Patří sice ke skupině tibetsko-barmských jazyků, značně se však liší od kteréhokoli z tibetských dialektů. Náboženství ovlivnil blízký Tibet. Přesto etnografové vá­hají, kam tuto etnickou skupinu vlastně zařadit. Manangští světoběžníci si zřejmě osvojili zvyky zemí, kterými kdysi putovali, a možná že si ze svých obchodních výprav přiváželi i cizí ženy. Nešangové jsou hrdí lidé, pyšní na svá privilegia, a na jejich nevraživost si stěžují nejen cizinci, ale i sami Nepálci. Nešangové rádi udržují mýtus o nezávislosti údolí Manangu vůči zbytku světa, i když sami nejsou příliš jednotní. Okolo roku 1950 tu docházelo ke krvavým střetnutím mezi Ma-nangem a asi hodinu vzdálenou vesnicí Braga. Horké hlavy vyřizující si spor o pozemky musela chladit nepálská armáda.
Kamenné stavby Manangu připomínají patrová indiánská puebla. Z ohrazeného dvora se leze po žebříku na otevřenou pavlač, vlastně střechu stáje, která slouží jako hlavní společenský prostor. Tady se přes den odbývají domácí práce, někdy je tu i pícka na přípravu jídel. Vedou odtud dveře do místností a další žebřík na plochou střechu, kam se ukládá úroda, palivové dříví, kde se suší obilí. Často si tady hrají děti. Je o strach pozorovat ty mrňouse při honičkách, při nichž jim neustále hrozí nebezpečí zřícení.
Nad střechami všech domů, kterých může být kolem dvou set, vlají úzké bílé praporce zahánějící zlé duchy. Centrem obce je gompa, lámaistický klášter. Mni­chy však vidíme jen jednou, brána kláštera je vždy uzavřena. Pozlacené sochy a malby na stěnách se nám podaří zahlédnout oknem, když nás děti zavedou na plochou střechu chrámu. Prý tu uchovávají manuskripty staré čtyři sta až pět set let. Každý den se znovu pokoušíme do kláštera proniknout, ale vždy nacházíme zavřené dveře a na naše bušení nikdo neodpovídá. Můžeme obdivovat jenom obrovský modlitební válec, vysoký snad tři metry, u hlavního vchodu.
Před klášterem stojí asi třicet metrů dlouhá zeď s bronzovými modlitebními válečky. Přecházející vesničané je mechanickým pohybem roztáčejí, třebaže zjevně myslí na něco zcela jiného. Výraznou ozdobou vesnice je vysoký, krásný čhórten, památník s ostatky manangských významných lámů. Spodní částí dvacet metrů vysoké věže se dá projít jako bránou a na stropě vidíme zašlou malbu - kolo ži­vota podle lámaistické symboliky.
Obyvatelé Manangu musí být značně soběstační nebo nenároční, protože tři místní obchody mají dost úzký sortiment. Dalo nám práci, abychom je vůbec vy­pátrali. Jsou umístěny v obytných domech bez jakéhokoli označení. Leze se do nich po žebříku. Pár konzerv, rýže, čaj, rum, petrolej, rukavice, svetry, tenisky, tužky, sešity, zápalky, mýdlo - to je veškerý sortiment. Evropan, kterého jsme tu potkali, sháněl cigarety a se zoufalým pohledem v očích vykládal, že si už neza­pálil čtyři dny. My jsme zase nesehnali baterii do svítilny. Ostatně tu vlastní má­lokdo, patří k obdivovaným vymoženostem technické civilizace kdesi daleko za horami. Z veřejných budov se v Manangu nachází jen policejní stanice s vysílač­kou a škola. Obě budovy však stojí mimo hradby vesnice jako novodobé vymo­ženosti nepatřící do tradičního světa. Za poštovním úřadem se musí putovat dva dny, až do Camé.
Společenským střediskem Manangu je - alespoň pro ženy - vodní nádržka. Při nabírání vody se pozdrží a popovídají si. Mosazné džbány o obsahu asi pětadva­ceti litrů nosí na zádech v jakési dřevěné stoličce upevněné na čelním popruhu. Váha je to dost značná, plný džbán stěží uzvedneme. Ostatně ženy ve vesnici vidíme jenom při pilné práci, zatímco muži často posedávají na zápraží a lelkují. Oblečení žen vypadá fádně. Většinou mají dlouhé šedé kabátce převázané v pase barevnými šerpami a pruhovanou zástěru. Navrch si ještě navlékají pletené svetry nebo si uvážou přes ramena šátek, ve kterém se někdy choulí spící nemluvně. Všechny bez výjimky nosí větší či menší náhrdelníky z hrubých zelenomodrých tyrkysů a růžových korálů. Spolu s ozdobnými schránkami na amulety slouží šperky jako ochrana před zlými mocnostmi. Jinou charakteristickou ozdobou jsou copánky z koudele a žíní, prodloužení vlastního, už tak dlouhého copu, do kterého jsou vpleteny červené šňůrky. Copánky z dlouhých vlasů stejně jako amulety tu ovšem nosí i někteří muži - cizinec se může snadno zmýlit v určení pohlaví horalů.
Ženy si u nádržky často prozpěvují, ale když se blížíme, ztichnou a nechtějí po­kračovat, ani když prosíme. Snažíme se fotografovat. Budí to rozpaky, veselí, nelibost. Některé ženy nastavují rázně ruku - bez bakšiše žádné fotografování nebude! Co můžeme nabídnout? Indulona není sice kosmetika od Diora, ale máme s ní nečekaný úspěch. Ve starých babkách i mladých dívkách se okamžitě probudí typické ženy a s koketními výrazy si roztírají krém po tváři . . .
„Kupte si drahé kameny!" zastavil nás v jedné uličce mladý muž v potrhané prošívané bundě. „Nebudete litovat, dám je levně."
Ukazuje nám hrst zářivých kamínků. Přehrabujeme se v jeho zboží, ale ke smlouvání nedojde, chybí nám kapitál.
„Odkud to máte?"
„Z Tibetu přece."
Moc mu nevěříme, hranice je už dlouho uzavřena.
„To byste se divili, co pašeráků chodí na druhou stranu! Tyhle kamínky pocházejí až z Lhasy . . ."
Večer sedíme v kuchyni u naší „didí" - hospodyně. Libozvučné slovo znamená vlastně „starší sestra" a je zcela obvyklým oslovením neznámé ženy. Večeři jsme už snědli, a tak si nás nikdo moc nevšímá. Hospodyně má návštěvu, dva mladíky, zřejmě příbuzné, kteří přišli z nížiny a na manangské poměry jsou švihácky a čistě oblečeni. Je tu i sestra naší hospodyně, starší žena s koňským chrupem, která ne­ustále točí příručním modlitebním válečkem. Nerozumíme ani slovo. Rozhodně však zábava nevážné, všichni často propukají v smích. Tři děti ve věku od čtyř do devíti let nám sedí u nohou a ukazuji své poklady, mezi jiným i špinavou pa­nenku - blondýnku s mrkacíma očima azurové barvy.
Oheň příjemně hřeje. Mladší děti usnuly na hadrech v koutě, matka je při­kryla přehozem. Starší kluk se připojil k besedujícím a co chvíli se fistulkou vmísí do rozmluvy. Nikdo ho nepřekřikuje. Didi připravuje čerstvé tibetské pivo „čhang". Vezme část předem připraveného polotovaru z uvařené rýže či ječmene, který už několik dní kvasil ve velké mosazné nádobě, a hněte ho rukama v teplé vodě. Řídkou hmotu přecedí přes kus hadru a sleje do typické dřevěné nádoby zpevněné měděnými kroužky. Postup několikrát opakuje. V mihotavém světle ča­dící olejové lampy na přípravu moc nevidíme a při zdejších hygienických podmín­kách je to asi i lepší. Petr do mě šťouchne a ukazuje mi ženiny ruce - po důklad­ném prohnětení zákvasu teď svítí čistotou. Chvíli čekáme, až nápoj vystydne a pak ho didi rozlévá do sklenic. Raději se ani nedívám, co všechno v ní plave. Už jsem pil lepší čhang. Někdy bývá tak hustý jak smetana a má hodně bublinek, ale teď popíjíme řídkou kalnou vodu chutnající po kvasnicích.
Ráno mrzne až praští, ale sotva se na modrou oblohu vyhoupne slunce, je do­cela příjemně. Nejtepleji je před desátou hodinou, pak se opět zvedá prudký ledový vítr, prohánějící uličkami vesnice i celým údolím mračna prachu. Obyva­telé vyhánějí stáda na pastvu. V každém domku chovají několik koz, ovcí, někdy i jaků, ale bůhvíjakou potravu ta nešťastná zvířata najdou na holých stráních. Nejspíš okusují jalovce a jiné keře. Vidíme tu i hodně koní s krásnými sedly a barevnými tkanými koberečky pod nimi. I malí jezdci se na koních pohybují zkušeně a sebejistě.
Často potkáváme nosiče a nosičky přinášející dřevo z jehličnatých lesů naproti za řekou, na dolních svazích Annapúrny. Manang se připravuje na tuhou zimu. Jak dlouho les vydrží? Co až všechny stromy lidé vyrubají? . . .

Co může tuto levnou energii lidem nahradit? Vždyť třeba cena ropy a ropných produktů neustále stoupá, nehledě na potíže s transportem. Řešení je ve vodě.
V nepálském Himálaji je tolik nevyužité vodní energie jako ve Spojených státech a Kanadě dohromady. Sníme o docela malé přehradě s turbínou na řece Maršjan-gadí, která by poskytla energii na světlo i otop. Nebo by elektřina byla pro horaly příliš drahá? A kdo by i malý projekt tady v zapadlém koutě hor financoval?
Není to tak docela nereálná myšlenka, jak se může na první pohled zdát. Organizace spojených národů hledala zcela nedávno v rámci pomoci rozvojovým zemím řešení na získání levných zdrojů energie. Vypsala konkurs na konstrukci malých a snadno obsluhovatelných turbín s agregáty na výrobu elektrického proudu, které by se daly instalovat v polních podmínkách bez velkých nákladů i na potocích s dostatečným spádem. Konkursu se zúčastnilo také Československo. Praktické výsledky nejsou zatím žádné. Rozvojové země v současné době nemají peníze ani na jednoduchá zařízení a Nepál, který patři k zemím nejchudším, zvlášť ne. Čas však utíká a himalájské lesy se proměňují v dým. Vědci varuji: „Je jenom jeden Himálaj, o který může lidstvo přijít. . ."
Den před odchodem z Manangu jsme zažili slavnost, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Všechno se seběhlo docela nečekaně, přestože Manangští se na tento den museli již dlouho připravovat. Pozdě odpoledne se na okraji strmého srázu za vesnicí shromáždili téměř všichni obyvatelé. Sluneční kotouč se chystal sklouznout za vysoký masív hor a mrazivý vítr zesílil. Do ticha přerušovaného jen ples­káním modlitebních praporců se od kláštera ozval zvuk bubnů, řinčení činelů a hlu­boké tóny trubky. Už je to tady! Z uliček se s výskotem a křikem hrnou malí kluci maskovaní za ďáblíky, povykují a poskakují, máchají důtkami a obušky. Za nimi důstojně přichází několik lámaistických mnichů v honosných oděvech. Někte­ří mají na hlavách špičaté červené čepice s dlouhými plandavými okraji, jiní v barevných šatech se stuhami splývajícími až na zem - široké klobouky s dře­věnými věžičkami, v nichž hrozivě svítí vyřezávané lidské lebky. Spolu s mnichy jdou i další muži v maskách ďáblů, lukostřelci, hudebníci.
Největší pozornost budí starý šedivý láma, představený kláštera, do kterého se nám nepodařilo proniknout. Přívětivě se usmívá podpírán svými průvodci a v rukou třímá odznaky moci: zvonek a bronzový hromoklín „dordže", symbol síly. Celý průvod se přizpůsobuje jeho šouravé chůzi.
Vesničané se řadí vedle sebe do dlouhé řady, a jak se průvod blíží, postupně se hluboce uklánějí. Nad jejich shrbenými zády přenášejí muži z průvodu kopí s praporci a několik důležitých relikvií pro dnešní slavnost. Rozeznáváme tácy s dovedně vytvořenými skulpturami z jačího másla, které slouží jako obětiny. Na konec průvodu se opět vmísili malí ďáblíci, kteří občas někoho přetáhnou obuškem po shrbených zádech. Rázem je veta po důstojnosti obřadu, postižený láteří a za smíchu přihlížejících prohání ďáblíka prašným pláckem. Čertíci tu vůbec vystupují jako rozverný živel narušující slavnostní atmosféru. Pokoušejí hlavně mladé dívky, tahají je za šosy dlouhých hábitů, dokonce se je snaží povalit. Vyvolává to salvy smíchu a výskotu.
Ozývá se i střelba z primitivních mušket. Jsou to vysloužilé předovky z pradávných dob, které je nutno důkladně naládovat, do hlavně nasypat střelný prach. Místo křesadla se puška odpaluje pomocí hořící cigarety. Raději se nepřibližujeme, zbraně nevypadají příliš důvěryhodně a mohly by se roztrhnout.
Podstatou dnešní slavnosti je tanec zahánějící zlé duchy. V lámaistické víře zaujímají démonické bytosti - zlí bůžkové, skřítkové a strašidla - opravdu vý­znamné místo a obava před jejich magickou mocí udržovala prostý lid po dlouhá staletí v poslušnosti a oddanosti Buddhově nauce. Kdo věří v Boha nejvyššího, ten musí zákonitě věřit i v démony, kterých prý je tisíc osmdesát šest druhů a svý­mi zlými znameními a pohromami se projevují v běžném životě daleko častěji než Dobro. Démoni znepříjemňují život, jsou vládci noci a ve tmě často mocnější než bozi sami. Smrti se však lámaisté nebojí. Pozemské bytí nemá velký význam, pro­tože každý ví, že se znovu narodí a v příštím životě - pokud zachovával zásady víry - dosáhne vyššího postavení.
Diváci uzavřeli půlkruh, v němž mniši a muži z průvodu tančí. V divokém rytmu a za třesku činelů víří tanečníci dvacet metrů dopředu a zase zpět. Jeden z mužů švihá do vzduchu šavlí, jiný předvádí bojovnou pantomimu s kopím.
Starý láma občas předčítá ze staré knihy a posilňuje se přitom čhangem. Po dvou hodinách se váhavě přidává k tanci. Na začátku slavnosti vypadal jako bezmocný a nemohoucí stařec, náhle je však jako proměněný. Blíží se vyvrcholení slavnosti. Obecenstvo, do té doby rozesmáté, zvážní a dychtivě přihlíží. Dva pomocníci podali lámovi luk a šíp a přidržují před ním velký kus papíru s magickými znaky. Všichni utichají. Lámova vrásčitá tvář je plná napětí. Jeho hluboko zapadlé oči planou, jako by se dostal do onoho zvláštního stavu vytržení, jímž jsou lámaističtí mniši proslulí. Svaly se napínají, šíp náhle vyletí a prorazí papír. Lidé vybuchnou v jásot.
Oheň pohltil posvátné relikvie a unavení tanečníci usedli do kruhu. I pro ně nastal čas radovánek. Ženy přicházejí s ostrou pálenkou rakši a rozlévají ji do keramických šálků. Pije se přes kus žluklého másla. A pije se dost. Ďáblíci se po­koušejí prorazit pevný kruh a zmocnit se nějaké nádoby. Občas se jim to podaří.
Za soumraku se lidé rozcházejí do svých domovů a z úzkých uliček se ještě dlouho ozývá jejich tlumený smích. Dnes prožili slavnostní den, malou změnu v jednotvárném životě, únavné dřině a snaze o uhájení holé existence v tomto nehostinném kraji pod Annapúrnou.
A my - s ukořistěným lámovým šípem v záňadří - máme radost, že jsme mohli zažít a vyfotografovat si jeden ze starobylých zvyků obyvatelů hor. Získali jsme jistě cenný etnografický dokument. Vždyť tance zahánějící zlé démony se tady možná už dlouho tančit nebudou.
V kamenných domcích uhasínají olejové lampičky a lidé jdou spát. Nad Manangem se rozhostí ticho rušené jen poryvy hvízdajícího větru. Možná však že to nezastrašeni duchové vylézají opět ze svých skrýší a začínají své tajuplné rejdy.

HLADOVÝ POCHOD

Jednoho listopadového dne opouštíme Manang a vydáváme se na šesti či sedmidenní cestu do civilizace. Tím míníme silnici, kde nasedneme na autobus smě­řující do Káthmándú. Hlavní město Nepálu už v našich očích nabylo významu zaslíbeného místa plného gastronomických lahůdek a pohodli. Jak dlouho opravdu půjdeme, zatím netušíme, protože popis túry na potrhané mapě je značně nejasný. Navíc časové údaje se týkají cesty proti proudu řeky. zatímco my, jak se domní­váme, pošlapeme pěkně dolů z kopce.
Spolu s námi vychází z Manangu karavana pěti mezků v doprovodu asi dva­nácti lidí: mužů, žen i menších dětí. Mezci vláčí obrovské kožešinové vaky s ces­tovními potřebami a patrně i zbožím na prodej. Hrnce a konvice řinčí při každém kroku a přehlušují cinkot zvonků, které má každý mezek kolem krku. Karavaně velí starší muž v šedé špinavé „čubě", županovitém kabátu sahajícím až na paty.
„Tapaj kahán džáné?"
volá na nás. „Kam jdete?"
„Talai, talai.. ."
odpovídáme. „Dolů. A kam jdete vy?"
„Taky dolů, do Káthmándú."
„Jako my," konstatujeme. „Co tam budete dělat?"
„Něco prodat, něco koupit," říká muž a utahuje si tkaný pás čuby. „A taky jdeme do biografu."
„Do biografu?" divíme se a přizpůsobujeme chůzi tempu karavany.
„Ano, chceme vidět ty barevné obrázky. Vy už jste byli někdy v kině?"
Připouštíme, že už jsme párkrát v životě biograf navštívili.
„My jdeme do biografu poprvé. Je to hezké?"
„Pohyblivé obrázky jsou velmi hezké," doporučujeme upřímně a děcka sledu­jící konverzaci vřeští: „Cinema, cinetna ..."
Není to podivné - vážit tak dlouhou cestu po horských stezkách za zcela běžným - alespoň pro nás - výdobytkem technické civilizace a sledovat pak bez dechu na plátně osudy neznámých lidí, vztahy a svazky, jež obyvatelům hor ne­mohou nic říkat? Jde patrně o touhu po poznání společnou všem lidem bez roz­dílu, touhu, která i nás přivedla do tohoto zapomenutého kraje pod Annapúrnou a jež nyní řídí kroky malé karavany do Káthmándú.
Během dvou hodin jsme sestoupili o tři sta metrů níž a krajina se výrazně změnila. Stezka se vine lesem. Sice řídkým, ale s vysokými štíhlými borovicemi a jedlemi a s krásnými palouky porostlými hustou trávou a květinami. Voní to tu jehličím a pryskyřicí. Trnité keře září červenými plody šípků, cestu lemují štíhlé jalovce. Občas narazíme na lesní jezírko. Náhle si připadáme jako někde doma v Nízkých Tatrách či Roháčích. Nebýt ovšem mohutné hradby masívu Annapúrny, která se vypíná po naší pravé ruce. Před námi se vyzývavě tyčí šestitisícový štít Pisangu s malou šešulkou sněhu na vrcholu. Vypadá docela přístupně, ale nás už přešly choutky na horské výstupy.
Za to naši pozornost přitahuje řeka Maršjangadí. Bude nás provázet celou cestu až k silnici do Dumré. Bublá, klokotá, valí se mezi kameny, z hlubokých zářezů přibírá potoky. Probouzí se v nás vodácká krev.
„Petře, co říkáš, dalo by se to sjet?"
Petr přehlédne tok a souhlasí:
„Aby ne! Ale na vlastní lodi bych tudy nejel. . ."
Odpoledne přicházíme k právě dokončené přistávací ploše pro letadla. Ačkoli nazývat něco takového letištěm je mírně přehnané. V údolí se nenašlo rovné místo, a tak úzká, asi dvě stě metrů dlouhá přistávací plocha vede do kopce v dost strmém úhlu. Odvaha nepálských pilotů je známá, ale přece jen . . . Prý tu budou přistávat letadla výjimečně a výhradně jen menší stroje. Pravidelná doprava zahá­jena nebude. Úžasné je, že přistávací plocha byla vybudována bez jakékoli mecha­nizace jen s použitím ručních nástrojů. Kde by se tu vzal skrejpr nebo buldozer.
O kousek dál na turisty číhá prodavač suvenýrových předmětů s celou rodinou. Na kusu hadru má rozloženy šperky, modlitební mlýnky, lámaistické hromoklíny, zvonky, staré mince, dřevořezby. Všechno je prý zaručeně pravé a „very, very old" - na víc se prodavač anglicky nezmůže. Musí mít nesmírnou trpělivost, pro­tože turistů tudy tak moc nechodí, aby se z toho dalo žit. Prohlížím si jeho zboží a zatoužím po starých tibetských mincích, abych obohatil svou sbírku, jenže peněz už moc nezbývá. Doluji z batohu kapesní nožíky - rybičky, které táhnu až z Prahy, a navrhuji směnný obchod. S kudličkami to byl pěkně praštěný nápad. Od dob doktora Holuba, který měl s perořízky a korálky mezi Mašukulumby a jinými kmeny takový úspěch, uplynula přece jen řádka let. S tímhle zbožím mohu potě­šit nanejvýš děti. Prodavač se pohrdlivě usmívá a ukazuje na svůj „khukri" — zahnutý tesák v koženém pouzdře, obávanou zbraň horalů, meč a mačetu dohro­mady , zkrátka mnohaúčelový předmět, od něhož se neodlučuje ani v noci. S ry­bičkou by si mohl nanejvýše šťourat špínu za nehty, kdyby ho taková pošetilá myšlenka někdy v životě napadla. Musel jsem hodně smlouvat, abych za tři nožíky získal několik starých, měděnkou potažených mincí. Pobavený smích prodavače nás provázel ještě kus cesty.
Pak se stezka přehoupla přes malý průsmyk. Než začneme sestupovat k vesnici Pisang, naposled se s lítostí díváme na překrásné údolí Manangu uzavřené bělost­nou Annapúrnou a štítem Tiličo. Velebné ticho hustého lesa ruší helikoptéra, která se o chvilku později vrací. Není kam spěchat. Uvědomujeme si, že tak nádhernou přírodou už asi nepůjdeme a chceme tyto chvíle vychutnat co nejdéle. A tak se nakonec utáboříme v lese asi pět kilometrů pod Pisangem. K téhle krajině se hodí nocleh pod širým nebem a také táborový oheň, jichž jsme zatím moc neužili.
Našli jsme si hezké místo kousek od stezky. Travnatá plošinka je ukrytá v křovinách mezi kameny a skalami. Tryská tady pramen dobré minerální vody, železité kyselky s nepříliš výraznou příchutí. Místní lidé tábořiště určitě znají, popel v ohništi je ještě teplý. Petr uvařil večeři - bujón z Vitany Byšice a kaši z ovesných vloček vylepšenou sušeným mlékem, oříšky a džemem.
Setmělo se a už jsme jen tak lelkovali, když se ve stráni nad námi zableskl kužel baterky a ozvalo se nesrozumitelné volání.
„Haló, haló . . ." křičíme do tmy. Za chvíli se objevuje mladý muž v červené větrovce, Evropan. Nese obrovský batoh a je viditelně rozrušen.
„Jak daleko je ještě do Čamé?" zní jeho první slova. Nevíme to ani my. Snad dvě hodiny, možná víc. Rychlými doušky popijí horký čaj a nervózně bafá z ci­garety.
„Musím být v Káthmándú do tří dnů. Co myslíte, stihnu to?"
Z přerývaného vyprávění se skládá dramatický příběh horolezecké miniexpedice. Mladík je horským vůdcem ze Chamonix. Najala si ho tříčlenná skupina star­ších horolezeckých nadšenců, aby je doprovodil do Nepálu. Dostali povolení k výstupu na štít Čulu, vysoký 6630 metrů. Túra není extrémně náročná, ale přece jen vyžaduje určité zkušenosti s pohybem na ledovcovém terénu. Na vrchol se celé skupině podařilo úspěšně vystoupit, ale během zpáteční cesty jeden z Fran­couzů uklouzl, sjel po sněhu asi sto metrů a zarazil se o skály. Výsledkem byl zlomený palec, pohmožděná kolena, četné krvácející odřeniny ve tváři a možná i vnitřní zranění. Navíc museli nouzově bivakovat ve výši 6000 metrů a dost promrzli. Ráno pokračovali v sestupu, raněného snesli dolů a z policejní stanice u letiště zavolali vysílačkou záchrannou helikoptéru. Právě tu, kterou jsme odpo­ledne viděli.
„Bude to stát šílený peníze," povzdechl si Francouz. Do helikoptéry se už ne­vešel, a tak nyní spěchá do Káthmándú. Za skupinu je zodpovědný. Zřejmě si dělá výčitky, že se měl lépe postarat o bezpečnost svých klientů.
Dopil čaj, hodil na záda batoh a vyrazil.
Záchranná operace v Himálaji není skutečně levnou záležitostí. Royal Nepal Airlines Company počítá za jednu hodinu letu malou helikoptérou (používají se francouzské typy Alouette pro pět osob včetně pilota) téměř čtyři sta dolarů a není ochotna přiletět jen tak na nějaké zavolání. Mezi jiným rozhoduje i to, zda je žadatel solventní a schopen záchrannou akci zaplatit. Zaručit se může zastupitel­ský úřad nebo cestovní kancelář, pokud byla akce přes ni organizována. Doporu­čuje se, aby skupiny vydávající se do hor měly všechny formality s případnou záchrannou akcí zařízeny předem. Jinak se ztrácí čas. Když se ručitel nenajde, nikam se neletí. Nešťastná událost na hoře Čulu mohla Francouze přijít tak na patnáct set dolarů.
To bylo ale v roce 1979. O čtyři roky později už cena za hodinu letu helikoptérou stála sedm set dolarů a RNAC předala helikoptérovou službu armádě, protože se ji nevyplácela. Kde jsou ty časy, kdy si helikoptéry najímali turisté, aby ušetřili pár hodin pěšího pochodu . . .?
Dlouho do noci jsem seděl u ohně, koukal do plamenů a přemýšlel o lidech v Manangu a vůbec v celém Nepálu.
„V démanty horských ledovců vydrápeme se v Tibetu, či v žižkovské snad hospodě budeme ležet na hřbetu . . ."
zpívá se v jedné trampské písničce, kterou napsal před více než padesíti lety Géza Včelička. Často jsme ji s kamarády u ohně zpívali. Jiskřivé ledovce mám teď nad sebou, stačí jen zaklonit hlavu a k tibetským hranicím je opravdu kousek. Připo­mínají mi ji i čínská strážní trysková letadla, která pravidelně - hodinu co hodi­nu - přelétávají vysoko nad štíty Himaláje. Spát jdu teprve po půlnoci, když se mírně zploštělý měsíc přehoupl přes okraj téměř hladké skalní plotny, která uza­vírá údolí od východu.
Druhý den je sobota. Neznamená to nic jiného, než že banka v Čamé, kde jsme doufali ve výměnu peněz, bude mít zavřeno. Aspoň máme čas na usušení spacích pytlů a důkladnou snídani. Ráno jsme se probudili poprášeni jinovatkou, ale péřové pytle naštěstí krásně hřály. Stále jsme ve výšce kolem tří tisíce metrů.
Do Čamé šlapeme nikoli dvě hodiny, jak jsme pověděli francouzskému horo­lezci, ale tři a půl. Stezka prochází ještě třemi krásnými kaňony a několikrát pře­kračuje prudce padající řeku. Na pouhých třech kilometrech délky klesá Marš-jangadí o téměř dvě stě metrů. Mosty tu jsou solidní s pevnými kamennými pilíři a byli jsme zklamáni, že nemůžeme poznat další pověstné houpačky z lián.
Hned za prvním mostem potkáváme našeho manangského nosiče. Rozpačitě se na nás zubí a ukazuje na pytel, který vleče z Čamé. Padesát kilogramů rýže. Záso­ba na zimu.
Čamé je střediskem zdejšího okresu, ale do města má hodně daleko. Napočítali jsme tu něco přes třicet kamenných domků. I Manang byl o hodně větší. „Hlavní třídu" plnou bláta a domácího zvířectva zdobí velký portrét krále Bíréndry s dvoj­jazyčným nápisem v devanágarí a tibetském písmu. Zřejmě propaganda na blížící se referendum o parlamentním uspořádání země. Jen jestli místní obyvatelé chá­pou, o co jde! V téhle zapomenuté končině mají asi jiné problémy.
Musíme se smířit s tím, že v celém údolí Maršjangadí nenajdeme ubytovny pro poutníky a turisty, tak jako tomu bylo podél řeky Kálí Gandakí. O nocleh musíme požádat v některém z domků. Daří se nám hned v prvním. Odkládáme batohy a jdeme hledat horké prameny.
Stejně jako v Tatopání i tady vyvěrá ze země horká voda. Na druhém břehu řeky nacházíme několik bazénků ohraničených plochými kameny, kde se horký pramen mísí s chladnou vodou z ledovců. Prožíváme dvě hodiny blaženosti. Při naší horské etapě nebyly na očistu ani podmínky ani chuť. Vůbec se nedivím horalům, že čistotě moc nedají. Ledová voda odrazuje a na ohřátí není dříví.
Večer jsme požádali našeho domácího o večeři. Dostali jsme, stejně jako celá rodina, dálbhát. Je to v Nepálu nejobvyklejší jídlo, potrava chudých. Dálbhát jsem párkrát ochutnal předtím, ale pak už jsem se mu raději vyhýbal. Uvařená rýže zalitá kaší z podušených luštěnin a jiné zeleniny, v níž se tu a tam najde kousek brambory, pálí jako oheň. Při přípravě se nešetří kořením a zvláště papričkami čili! Po prvním soustu už nic nevnímám a snažím se zabránit nejhoršímu vydatnými doušky čaje. Dlouho trvá, než se ústa a celé zažívací ústrojí vzpama­tují a pálení zmírní na jemné šimrání. V Nepálu si ovšem na dálbhátu pochutná­vají i malé děti a nezdá se, že by jim nesvědčil.
Během večeře nás sleduje šest párů krásných dětských kukadel. Padají první přehrady . . . Ukazujeme kouzla se sirkami a míčkem, ve svitu olejových lampiček hrajeme na stěně prstovou stínohru, přebíráme provázek. Děti se smějí a pranic nevadí, že se nemůžeme domluvit. Rámkálí, Sarita a Bigól nám potom na oplátku zpívají a tančí za doprovodu bubínku. Matka, která sedí skromně u pícky, začne rytmicky ťukat do hrnce nad ohništěm.
Největší úspěch máme se hrou na mlýnek. Postavíme pyramidu z pěstí, držíme jeden druhého za palec, točíme stavbou a odříkáváme: „Meleme, meleme kávu. jedno zrnko pryč . . ." Tajuplné zařikávadlo se dětem líbí. Ještě večer musíme Saritě foneticky nadiktovat slova. Pečlivě si je zaznamenává na papír a několi­krát opakuje. Druhý den dopoledne to už umí všichni obyvatelé Čamé ve věku do deseti let. Když odcházíme, ozývají se z kamenných domků vesnice dětské hlásky naladěné do pochmurného basu: „Meleme, meleme kávu . .."
A tak se jenom těším, že jednou bude nepálskými horami putovat vědecký tým etnografů a sbírat prapůvodní dětské hry a říkadla. Z Čamé si přivezou úplný klenot své sbírky a nikdo si už nebude pamatovat, že tudy kdysi prošli dva Češi.
Banku jsme nemuseli hledat dlouho. Padla nám do oka ne svým ošumělým a oloupaným nápisem, ale tím, že před ní seděl strážce třímající v rukou archaic­kou brokovnicí nahánějící strach. Možná i tomu, kdo by jí byl nucen použít. Podobnou zbraň má i hlídač Národní banky v hlavním nepálském městě. Je snad brokovnice na lupiče a gangstery nejúčinnější zbraní? Zřejmě se s ní nemusí tak dobře mířit.
Zatím je zavřeno, a tak se jdeme podívat na stavbu mostu. Starý vzala za mon­zunových dešťů voda. Skákání přes kameny a balancování po prknech se už ča-méským obyvatelům omrzelo. Stavba nového mostu je dílem celé vesnice. Včetně žen. Ty dopravují v nůších těžké kameny z místa vzdáleného asi pět set metrů.
Dospělé ženy, dorůstající dívky i stařeny se prohýbají pod nákladem, ale jedna žena stačí během chůze ještě štrikovat punčochu. Pokud jde o pracovní příleži­tosti, zdá se, že si horalé problém emancipace vyřešili.
Výměna peněz skončila fiaskem. Šeky nám odmítli vzít, podařilo se nám směnit pouze sedm dolarů. Musíme to dolů vydržet a hodně šetřit. To „dolů" předsta­vuje ještě pět dní pěšího pochodu. Z cesty je najednou útěk před prázdnou kap­sou, jak to trefně nazval Petr.
Čamé opouštíme branou ve tvaru čhortenu a neopomeneme pro štěstí roztočit modlitební mlýnky po naši pravé straně. Krajina je stále nádherná. Když zaklo­níme hlavu, mezi borovicemi a jedlemi probleskují bílé štíty hor. Modrozelená voda řeky je občas stísněna skalnatými stěnami soutěsky. To pak na ní naskáčou bílé hřebínky zčeřené pěny a nakonec se objeví i hluboké víry točící se mezi obrovskými balvany. Často musíme konstatovat, že tudy bychom nechtěli plout ani na cizí lodi.
O dva roky později jsem četl o britské kanoistické expedici, která si vytkla za cíl uskutečnit prvosjezd Maršjangadí na lehkých lodích. Nijak se nedivím, že při prvním pohledu na řeku někde u Tagringu řada zkušených vodáků prohlásila, že se raději vrátí domů. Plavba začala na jezeře Tiličo ve výši 4920 metrů, kde Maršjangadí pramení. Členové expedice se mohou pochlubit rekordem - vyzkou­šeli si eskymácký obrat nejvýš na světě. Dál už je provázely jen potíže. Maršjan­gadí s velmi rychlým průtokem kolem čtyřiceti kilometrů v hodině a teplotou, těsně nad bodem mrazu vytvářela na mnoha místech obrovské peřeje s mnoha nebezpečnými válci. Lodě byly jen hříčkou živlů. Řada úseků se ukázala jako zcela nesjízdných, voda se valila dolů ve vodopádech nebo mizela v úzkém skal­ním tunelu. Dobrodružnou plavbu s mnoha zničenými loděmi se nepodařilo do­končit. Jistě však přijdou další vodáci, aby překonali nemožné.
Stezka se většinou drží řeky, někdy se však v serpentinách šplhá nahoru do strmého svahu, vykutána do skalnaté stěny. Pod námi zeje nesmírná hloubka, odkud k nám doléhá klokotání a burácení vodního živlu. Občas se do toho vmísí vodopád, jehož voda roztříštěná skalními překážkami do kapiček lehce šumí a crčí. Měnící se vítr se prohání korunami sténajících stromů. Celé hodiny vní­máme jen přirozené zvuky přírody nerušené žádným lomozením technické civi­lizace.
Vzpomínám si, jak jsem se jednou bavil s kamarádem - redaktorem z rozhla­su - o jistém místě, které jsme oba dobře znali, o mořském ostrohu s majákem. Zatímco já ho viděl hledáčkem objektivu - bíle svítící opuštěný maják, skaliska porostlá mechy, moře několika barev podle hloubky dna, bělostnou tříšť příboje, žlutě pohasínající slunce barvící mraky do červena - on byl postižen jinou pro­fesionální úchylkou a místo hodnotil, jako by tam stál s magnetofonem přes ra­meno: skučivé poryvy větru, skřehotání racků, bušení moře o skaliska, sykot písku a oblázků při odlivu vlny z pláže, houkání lodě a náhlé ticho, do něhož zaburácí příboj. Vnímat svět prostřednictvím zvuků může být zajímavé.
Jehličnatý les je mi podivně blízký. Nebýt nosičů a karavan jdoucích občas proti nám, málem bych si myslel, že zakrátko vyjdeme na travnatou louku, za tou hebounkou zelení najdeme ovocný sad, tam si natrháme švestky a jablka, za sadem bude hospoda, kde nám pěkná usměvavá holka s bujným poprsím položí na tácek orosený půllitr tekuté radosti, pak někdo zadrnká na kytaru, a když se setmí, uložíme se ve stodole plné voňavého sena - jako v té zaslíbené zemi, kte­rou jsme opustili a po které se mi už hrozně stýská.
Jenže skutečnost je jiná. Les je tady divočejší a svahy strmější. Porost se mění, jak sestupujeme dolů. Přibývá listnáčů, keřů, mechů, začíná to vypadat jako v džungli. Za dnešek klesneme o téměř tisíc metrů.
Po poledni se zastavujeme v jedné chatrči na čaj. Žena s plochým nosem a širokým úsměvem je nám ochotna udělat i něco k jídlu. Jako obvykle dálbhát. Otrlému Petrovi to nevadí, ale já nic pálivého nechci vidět. Vajíčka nejsou, tře­baže se tu popelí několik slepic, a tak beru zavděk dvěma chlebovými plackami. V žaludku mi kručí.
Během odpoledne opouštíme oblast lámaistického náboženství. Je to znát podle typů vesničanů a architektury jejich obydlí. Mizí čhorteny a hromady kamenů s vytesanými nápisy.
Kolem páté končíme v Dharapáni. Vesnice se skládá asi z dvaceti stavení. Stojí v úzké soutěsce, na místě, kam slunce dopadá jen krátký čas, když se přehoupne přes okraj kaňonu. To i ten kartograf se nad vesnicí slitoval a posadil ji na mapě o kousek dál, takže jsme zabloudili.
Mihotavé světlo olejového kahanu osvětluje obvyklou scénu: na udusané po­dlaze kolem ohniště - což je jen val z uplácaného jílu a v něm dvě kovové trojnožky s hrnci, takže kouř stoupá k usmoleným trámům, mezi nimiž se prodírá ven - na zaprášených dekách sedí nepálská rodina, i my, a večeříme. Co jiného než dálbhát. Jí se pravou rukou z lesklých chromovaných talířů, zapíjí se vodou či čajem. Hrozně to pálí. Ještě že nám jedna vesničanka prodala půl tuctu man­darínek. Noc trávíme na tvrdých pryčnách, díky únavě nám to nevadí. Máme jen živé barvité sny.
Dharapáni opouštíme kolem osmé hodiny ráno. Kde jsou naše představy, jak si pošlapeme podle vodního toku hezky z kopce dolů! Řeka opět vpadla do soutěsky a my musíme šplhat jako kamzíci někam nahoru k nebesům. Stoupání nás ničí, ale ani sestup není pohodlnější. Na to je stezka příliš strmá. Na své si při­jdou kyčle. U řeky se však stezka dlouho nezdrži a šplhá se zase přes další soutěsku. Navíc už jsme v teplé oblasti a koupeme se v potu. Může být kolem pěta­dvaceti stupňů.
Často procházíme hustým listnatým lesem. Je vlhký a nepříjemný. Nedovedu určit jednotlivé stromy. Některé vypadají jako buky a všechny jsou obrostlé lišejníky, visí z nich dlouhé liány popínavých parazitujících rostlin a hlízy orchi­dejí, které teď však nekvetou. Neproniknutelná změť keřů, koberec hustých mechů a kapradiny tvoří spodní podlaží tohoto patrového tropického pralesa.
U řeky vidíme i bambusy, jsou tenké a rostou ve svazích jako trsy trávy do výšky šesti sedmi metrů. Krásně vrzají, když se do nich opře vítr. Jinde svítí červené květy ibišku a na rovných plochách přibývá kultivované půdy - přede­vším rýžovišť.
Takovou krajinou procházíme po celý dnešní den - čtvrtý po odchodu z Ma-nangu. Musím říct, že nám její krása trochu zevšedněla. Začínáme být unaveni.
Večer jsme došli do Thadrinu. Opatřit ubytování není problém. Lidé si za poslední dva roky, kdy je toto údolí pro turisty otevřeno, na cizince zvykli a k za­hození není ani malý příjem, který z nich plyne. Snažím se sehnat k večeři něco jiného než dálbhát.
„Phul cá?"
ptám se tam, kde vidím slepice. „Máte vajíčka?"
„Phul cajná," odpovídají mi klidně a vrtí hlavou. Zřejmě vajíčka někdo zbaští, sotva je slepice snese. Máme smůlu, zas to bude rýže s papričkami čili. Spací pytle si rozkládáme na rohožích na velké kryté terase, hned vedle košů, pod které se na noc strká domácí zvířectvo. Přisámbůh, hned ráno je vlastnoručně odklopím a všechna vajíčka zabavím na snídani.
Noc byla rušná. Nemohl jsem usnout. Večerní dálbhát byl obzvlášť povedený a asi nad síly mých vnitřností. Spali jsme na terase spolu se skupinou horalů, kteří přišli do domku chvíli po nás. Jeden z nich se během večera zakoukal do mladé, sotva zletilé dcery domácího. Ta nebyla proti, a tak se teď mladí milenci za hadrovou zástěnou chichotali a miliskovali. Dálbhát mi propaloval žaludek. Nakonec nebylo zbytí, musel jsem vylézt ze spacího pytle. Byla nádherná noc. V křovinách u brumlající zpěněné řeky poletovaly roje světlušek. Na nebi zářily statisíce hvězd podivuhodně blízkých a jasných. Jako by se vesmír zúžil a obloha sestupovala k zemi. Bylo mi zle, ale překrásná noc mě okouzlovala.
Když jsem vylézal z pytle počtvrté, překvapila mne jasná záře v údolí proti proudu řeky. Po stezce skákaly svítící body a přibližovaly se k vesnici. Nebylo to nic jiného než skupina asi patnácti lidi s magnéziovými pochodněmi. Možná spěchající vojenská jednotka, kdoví . . .
Ráno jsem neměl chuť ani na vajíčka, ani na cokoli jiného. Šoural jsem se v dost značném odstupu za Petrem, skleslý na těle, schlíplý na duchu.
Máš toho dost? Tak přidej do kroku, aď už to trápení skončí! Nechutná ti dálbhát? Ovšem, v Káthmándú připravují lepší pochoutky. Jenže Káthmándú je támhle za horama, tak hochu šlapej dál! Rád by ses vezl pohodlně v autě? Tady na stezce se ho nedočkáš. Když však půjdeš po téhle kamenité pěšině na jih, narazíš na silnici, tam jen zamáváš a máš vyhráno. Tíží tě batoh? Tak zatni zuby!
Máš duši na jazyku, leze na tebe choroba? Doktorovu ordinaci na stezce nena­jdeš, musíš hrábnout na dno svých sil a šlapat dál!
Jsme zkrátka v jiném světě, v jiných poměrech, než na jaké jsme zvyklí. Je v tom úžasný romantický prvek, který začíná v našem zhýčkaném světě chybět. Být odkázán sám na sebe, na své fyzické schopnosti, na to, co umíš a dokážeš. Snad právě proto toulání nepálskými horami přichází do módy a je přitažlivé především pro obyvatele vyspělých zemi. Odříkání při pohybu v přírodě kdekoli v Evropě záleží jen na vůli - když tě přestane bavit čundr v Tatrách nebo jinde, za pár hodin sedíš u přeplněného stolu a útrapy si vynahradíš. Jenže tady musíš šlapat až do konce.
V poledne jsme došli do Bóhundandy, větší vesnice a místního administrativ­ního centra. Spíše by se dalo říct vyšplhali, protože obec ležela zase na vrcholu strmého kopce. Konečně jsme narazili na obchod, první od Čamé. Sortiment nebyl nijak skvělý, ale dovolili jsme si přepych a investovali celých třináct rupií do plechovky ananasového kompotu. Rozkoš z maličkosti . . .
Bóhundanda byla už výrazně hinduistická. Domky uplácané z hlíny, natřené bílou a okrovou barvou, střechy pokryté rýžovou slámou. Lidé jsou snědších tváří a menší postavy. Zmizely ploché obličeje s vysedlými lícními kostmi, jaké jsou typické pro obyvatele tibetského původu. Ženy nenosí náhrdelníky z velkých rů­žových korálů a zelených tyrkysů, ale mají zlaté náušnice a šperk vsazený ze strany do nosního chřípí. Chudoba tam i tady stejná ...
Kompot a pár mandarínek mi spravilo žaludek, a tak jsem odpoledne téměř v pořádku. Občas mne však trápí bolesti v zádech. Zvlášť když si po delší etapě sundám batoh. I ráno se cítím rozlámaný. Zkouším jogínský cvik na uvolnění páteře, ale mnohem větší úlevu mi poskytuje stará čínská metoda akupresura. Stejně jako známá akupunktura využívá akupresura určitých citlivých bodů na lidském těle - má jich být na sto šedesát - do kterých se však nezapichují jehly, ale působí se na ně tlakem nebo lehkou masáží. Bolestivost v zádech se zmírní či ustoupí, když si třu a tlačím na jedno místo na hřbetě ruky mezi kůstkami navazujícími na malíček a prsteník, nejlépe u konců těchto kůstek směrem k zá­pěstí. Samozřejmě že proceduru je nutné občas opakovat, nejlépe na obou rukách a raději než prstem nějakým tenčím předmětem, třeba zápalkou. Bod je nepatrný, ale po několika pokusech se dá najít, protože reaguje jiným pocitem, než se vnímá tlak na místa v okolí bodu.
Jiný bod, který si dobře pamatuji, pomáhá zmírnit bolest zubů. Ono padnout do ruky nějakého vesnického felčara s kovářskými kleštěmi není zrovna příjemné. Akupresura dovolí člověku překonat bolest do té doby, než se dostane do slušně vybavené ordinace, aniž by musel polykat pilulky zatěžující zbytečně organismus.
Zatímco já se léčím tradičními metodami Orientu, zde, v nepálských horách, je za lékaře pokládán každý cizinec. Nebo se alespoň předpokládá, že má dobře vybavenou lékárničku, což je skoro vždycky pravda. Obyvatelé vesnic při každé příležitosti prosí o prášek proti bolestem, proti kašli, nebo se obrátí na cizince i s komplikovaným zraněním. Také dnes jsme dvakrát vybalovali naši lékárnu. Jednou nás požádal o ošetření muž s krvavou ránou na noze, z které zelo obna­žené maso. Co s tím? Desinfekce, framykoinový zásyp, obvaz - a doufat, že zdravý organismus horala překoná případný zánět.
Večer jsme v Sauríčauru. Možná že se tato dědina, skládající se z dvaceti cha­lup, jmenuje trošku jinak, ale jméno jsme pochytili od místního učitele a podruhé se už neptali. Na mapě vesnice není, přestože se v ní nalézá škola. Většina žáků dochází ze vzdálených míst, proto vyučování začíná až v deset hodin dopoledne.
,,S docházkou je to všelijaké," říká učitel. „Když je na poli hodně práce, tak je žáků málo. Kdo ale dochází denně, ten je velmi pilný a má i dobré výsledky."
Spíme na rohožích na vyvýšeném zápraží jednoho domku přímo pod širým ne­bem. Hospodyně nám uvařila dálbhát, ale tentokrát jsme byli díky učitelovi uše­třeni pálivých přísad. Alespoň těch nejhorších. Její kuchařská prestiž stejně nedo­volila, aby do jídla nevrazila jeden druh mírně šimrajícího kořeni. Pochutnali jsme si.
Na svěžím vzduchu se spalo výborně. Vstávali jsme poněkud dříve, než jsme chtěli. Že se po nás občas prošly slepice, to nám nevadilo, ale děti naší hospodyně na nás nejprve civěly, pak to ten nejmladší mrňous nevydržel, a tak dlouho nám u hlavy volal na dobré ráno „Namasté", až jsme vstali.
Kamenné příruční mlýnky na zápraži okolních domů melou kukuřici. Budou placky, ale ne pro nás, naše hospodyně nezatápí. Odbýváme se sušenkami a v ob­chodě popíjíme čaj. Studujeme mapu. S povzdechem konstatujeme, že ani dnes k silnici nedojdeme.
Údolí se pomalu rozvírá, s divokou přírodou je konec. Teď už jdeme téměř neustále rýžovišti. Za zády máme celý masív Annapúrny, který jsme při túře obcházeli kolem dokola, i bělostné štíty kolem Manaslu. Vesnic je stále víc a lidé všude nabízejí mandarínky. Cena se ustálila na jedné rupii za pět kusů. Cpeme do sebe celé kilogramy lahodného ovoce. Je to levné, žaludek se zasytí a osvěží. Stále častěji se naše hovory stáčejí na jídlo, na pochoutky, které nás čekají v Káth-mándú, i na jídla doma v Československu. Shodujeme se, že kdybychom si teď mohli vybrat, nechtěli bychom ani dobře propečený biftek, ani voňavé uzené s knedlíkem a cibulkou, ale kus chleba právě vytažený z pece a namazaný čer­stvým máslem.
Na polích se sklízí rýže. Ženy podtínají srpem žluté klasy a suší je v pravidelných řadách. Jinde stavějí velké panáky už dosušené rýže. Jsou to spíš kulaté domečky o průměru asi pěti metrů s kuželovitou střechou ozdobenou na špičce květinami. Strniště s vysoko useknutými pahýly svítí v šikmém protisvětle a ukazuje, jak přesně a pravidelně byly před časem rýžové sazenice do vodou zapla­veného pole zasazeny. Ani se nechce věřit, že tudy neprojel sázecí stroj.
O kus dál můžeme pozorovat přípravu plochy k mlácení rýže. Malou motyčkou s krátkou násadou, která často slouží k hlubokému kypření půdy jako ruční pluh, se vykopou kořínky rýže na ploše velké asi deset krát deset metrů. Pole se čistě zamete a pak se kropí vodou. Rolník leze po kolenou a rozvážně hladí a uplácává hlínu holýma rukama. Když slunce plochu vysuší, vznikne tvrdý mlat, který se ještě jednou důkladně zamete. Mlácení je jednoduché. Snopem se buší o větší kámen či podepřené prkno. Zrna ze správně usušeného klasu mají lehce vypadnout. Ženy je smetají na hromádku a na jiném kousku mlatu čistí od plev. Jedna nabere rýži na plochou ošatku a vyhodí ji do vzduchu. Další dvě máchají ošat-kami o velkém průměru a dělají vítr. Pohyby žen jsou účelné a přitom graciézní, a to se ještě stačí chichotat a štěbetat. Při sklizni vládne dobrá nálada a vesničané si vzájemně pomáhají. Svalnatí muži rýži pytlují, pomáhají si ji naložit na záda a odnášejí domů. To však ještě není ta krásná bílá rýže, jakou známe u nás z ob­chodů. Nepálci ji zbavují slupky těsně před použitím v kamenném mlýnku anebo v dřevěném hmoždíři.
Stejně jako obilí, i rýže existuje mnoho druhů. Může být s krátkými či polodlouhými zrnky, baculatá s vyšším obsahem škrobu či útlá - odborníci rozezná­vají na sto druhů. Nepálská rýže slyne dobrou kvalitou a v poslední době jsou obyvatelé Nepálu v jejím pěstování soběstační. Když je dobrá úroda, může se i exportovat do Indie.
Přecházíme krajem, kde žijí převážně Gurungové, jedna z větších etnických skupin. V okolí se rozkládala řada menších království bojovných horských kmenů - Nuvákót, Liglig, Lamdžun, Kaski, Górkha a další, které proti sobě v průběhu šestnáctého a sedmnáctého století válčily a intrikovaly. Z válek a nájezdů vyšli nejlépe panovníci z rodu Šáhů, potomci přistěhovalců, kteří odvozovali svůj pů­vod od rádžpútských knížat z Cittaurgarhu. Z Indie uprchli někdy ve dvanáctém století před vojsky sultána Aláuddina a jejich lid se smísil s místními Gurungy a Magary. Králové z rodu Šáhů sídlili v horském městečku Górkha a postupně rozšiřovali své panství, až dostali zálusk na bohaté a úrodné Káthmándské údolí. Slavný gurkhský panovník Prithvi Nárájan Šáh v druhé polovině osmnáctého století údolí dobyl a podrobil si tamější névárské obyvatelstvo. Ještě dnes si tu­risté mohou prohlédnout někdejší palác na školním ostrohu nad Górkhou, mohou obdivovat trosky pevnosti v Lamdžunu a Nuvákótu, kterou pobořili bojovní Gurkhové.
Gurkhové patří k nepálským pojmům a často se o nich v souvislosti s touto zemí hovoří. Nejde však o žádnou národnost nebo etnickou skupinu. Často jsou tak mylně označováni nepálští vojáci, kteří byli verbováni do britské koloniální armády a sloužili ve speciálních „gurkhských" plucích. Verbíři získávali - a dodnes získávají - tyto námezdní vojáky nejčastěji z kraje okolo města Górkhy, protože o horalech bylo všeobecně známo, jak jsou stateční a bojovní. Takovým „Gurkhem" může být ale stejně Gurung, jako Tamang, Névárec či Magar. Za první světové války sloužilo v britské armádě 160 000 Nepálců, za druhé do­konce na 200 000. Z nich se více než 24 000 domů nevrátilo. Gurkhské pluky existují i dnes, ponejvíce v Indii a v Hongkongu, ale i na jiných místech Asie. Díky tomu se můžeme ve vesnicích domluvit anglicky. Vždycky se najde nějaký vysloužilý voják, který s námi zapřede hovor, aby se blýskl před svými krajany. A na mnoha místech vidíme nejmodernější japonská tranzistorová rádia a kaze­tové magnetofony na baterii, které vojáci přivezli svým příbuzným.
Na poslední noc jsme se zastavili v čajovně kousek za Paundibarem. Dálbhát jsme odmítli. Hospodský nám tedy udělal sabdží, což jsou fazole, opečené bram­bory a osmažená vajíčka. Dokonce se nám ho podařilo uprosit, aby tam nehodil čili.
Večer jsme ulehli na špinavé rohože rozprostřené na udusané hliněné podlaze hospůdky. Ostatní nocležnici dlouho do noci tlachali. Nepálština není nijak libo­zvučná, ale začínám jí rozumět, alespoň smyslu, o čem je řeč. Dva výrostci z Čamé se snad poprvé v životě pustili za výdělkem dolů na jih po řece. Hospodský a hostinská jim dávali rady, jiný nocležník byl odněkud od Pókhary, padaly otázky a odpovědi, občas se všichni smáli jakýmsi historkám - a mně to najednou připadalo jako ze starého vyprávění o putování krajánků, kteří chodili po světě, nosili zajímavé novinky, sbírali zkušenosti a všichni jim rádi naslouchali: v době, kdy ještě neexistovaly noviny, telegraf, rádia, elektřina. Poměry v Nepálu se tomu podobají.
Nocleh ve stísněných prostorách hospody se neobešel bez vyrušování. Sotva hospodský uhasil lampičky, do hrnců vlezl pes a za hřmotu vylizoval zbytky. V hluboké noci někdo rozhodil rukama a praštil do překlopených nůší s domá­cím zvířectvem. Vyplašený kohout neuměl nic lepšího než začít kokrhat. A v pět ráno už naši spolunocležníci vstávali.
V šest se rozednívá. Jitro patří ke krásným chvílím dne. Bílé hory se zdají na dosah a vycházející slunce je barví do růžová, oranžova, žlutá. Z cár mlh vále­jících se při zemi vystupují keře a koruny stromů. Je chladno a dlouho trvá, než slunce mlhu rozpustí.
Zaznamenáváme jednadvacátý den našeho putování kolem Annapúrny. Mažu si na zápraží chodidla jelením lojem, ještě než vklouznu do kdysi bílých ponožek. Ztvrdlá kůže to potřebuje. Nosiči, kteří jdou kolem, se zastavují a koukají. Ně­kteří se přiblíží, gestem si řeknou o lůj, čichají k němu a roztírají ho v rukou, jako by to byl zázračný lék, který umožní rychlý pochod i bez sedmimílových bot. Dnes už končíme, a tak si jeden bosý nosič zbytek loje odnáší.

První hodiny se šlape dobře, slunce dosud nepálí. U Tarkaghátu si kupujeme mandarínky k snídani, dokonce šest za jednu rupii. To nám do Dumré musí stačit. Usilovně šlapeme s cílem dorazit k silnici. Ani se nenamáháme mluvit.
Frekvence na stezce je značná. I vesnic tady v úrodné nížině přibylo. Tvoří je však často pouhé chatrče z kůlů pokryté listím. Před některými stojí krásné velké květináče pomalované živými orientálními vzory.
Jdeme po vytyčené trase budoucí silnice, která povede do dva dny vzdáleného Bésísaháru. Je to jen výrazný zářez do krajiny, úzká zpevněná plocha, často pře­rušovaná. Veškeré mosty chybějí. Ještě dlouho potrvá, než silnice bude dokon­čena. Zatím se na ní nepracuje. Tam, kde prochází lesem, se opět vlády ujímá příroda. Nahoře na stromech řádí stáda opic.
Po poledni zahlédneme konečně řeku a za ní asfaltový pás silnice spojující Káthmándú s Pókharou. Přidáváme do kroku - jako kůň, když cítí pohodlnou stáj. Do přírodních zvuků se poprvé vmísil hluk výbušných motorů. Ještě zbývá přebrodit řeku a ve čtvrt na dvě poklekám k silnici a trochu teatrálně líbám asfalt.
Jakýsi obtížený turista vystoupí z autobusu a motá se davem vesničanů. Za­hlédne nás sedět na zápraží čajovny a volá: ,,Hej, kudy se jde do Manangu?"
Máchneme mlčky rukou za sebe, směrem k horám. V tuhle chvíli mu vůbec nezávidíme.

www.Thoma.cz

Věnování svému spolucestovateli.

Pokračování po třiceti letech

Manang je horská vesnice v Nepálu pod masivem Annapúrny, v níž fotograf Zdeněk Thoma, jako jeden z prvních cizinců, strávil v roce 1979 řadu dní. Po třiceti letech se do Manangu vydal jeho syn Michal s balíkem dnes už historických fotografií. Vznikl ojedinělý srovnávací dokument, který bude mít své pokračování ve výstavách v Česku, v Káthmándú a přímo v místě svého vzniku, v Manangu.

Zahájení výstavy v Káthmándú už zítra!
Napsal Michal Thoma, 8. Prosinec 2010 - 3:26.
Přípravy na zahájení výstavy v Káthmándú vrcholí.
Dnes budu ve foyeru káthmándského konferenčního centra Kathmandu City Hall (Rastriya Sabha Griha) věšet fotografie. Výstava zahájí 9. prosince ve 14:00 slavností otevírací ceremonií festivalu (pouze pro zvané). Výstava pak bude přístupná pro veřejnost až do 13. prosince od 11 do 18 hodin. Pokud jste náhodou v Káthmándú, určitě se přijďte podívat!

Balíme fotografie na cestu do Káthmándú!
Napsal Michal Thoma, 1. Prosinec 2010 - 21:59.
Dnes 1. prosince 2010 jsme v restauraci Dahab svěsili fotografie a pečlivě je zabalili na cestu. V neděli 5. prosince letí dva velké balíky o celkem šedesáti fotografiích směr Káthmándú.