Čtenářská soutěž

.

Na těchto webových stránkách budou v průběhu 3 měsíců, počínaje 7/2011 zveřejněny 3 úryvky z novely Žužláci. Autor vyhlašuje čtenářskou soutěž o ceny. Podmínkou účasti je zodpovědět vždy aktuální otázky, zveřejněné spolu s úryvkem, a to odpovědí na email autora:

stawarski@email.cz nebo na jeho facebookou stránku: Josef von Stawarski.

.

Ti kdo správně odpoví, budou průběžně odměněni a zařazeni do finále soutěže. Vítěz finále, vylosovaný autorem, z osob, které správně odpověděly na otázky všech tří kol, vyhraje 5 L burgundského vína (Pinot Noar) v praktickém boxu. Losování proběhne 17.11.2011. Vyhlašovatel soutěže si vyhrazuje právo,vybrat více vítězů nebo žádného, anebo soutěž zrušit a víno vypít sám.

1. otázka - 1. ukázka

Hrdina, ve druhé kapitole Žužláků, neví kolik za něho zaplatila dělnická třída. Ptáme se proto,

a) za co měla dělnická třída u hrdiny platit

b) kolik za vás, za každého, zaplatila dělnická třída, s přesností na tisíce Kč ( předevoluční měny, of course)

Odpovědi můžete zaslat emailem nebo jako příspěvek na face book, a to nejpozději do zveřejnění druhé ukázky (do 21.8.2011, termín pro zaslání odpovědi do druhé kola je 21.9 t.r. a třetího kola do 30.10.t.r). Ti kdo včas a správně odpoví, budou vedle účasti ve finále odměněni ukázkou z jiného díla autora.

Nedočkaví čtenáři, které soutěže podobné druhu nebaví (senso strictu, přímo serou) si mohou celé Žužláky přečíst, když si je zakoupí u vydavatele wknihy.cz, za 49 Kč. Kdo zašle autorovi potvrzení o zakoupení knihy Žužláci od distributora wknihy.cz, a to nejpozději do 30.10.2011, bude automaticky zařazen do finále soutěže a může vyhrát uvedenou cenu. Wknihy distribují Žužláky ve formátu mobi. Ti kdo si dílo u uvedeného distributora zakoupí a pošlou o tom potvrzení autorovi, mohou vedle zařazení do soutěže požadovat od autora bezplatné zaslání uvedeného dílka v jiném formátu (epub, pdf, djvu, prc).

S úctou

J. Stawarski
.

.

.

ŽUŽLÁCI,

vlastně století žužláků

©1991 Josef Stawarski

(2. upravené vydání)

Část I.

Lehce se žužlejte, smrtelníci, ale nekousejte!

Jean Paul………

Kapitola 1.

Adámka v parku potkal stroj. Krásný lesklý stroj, co odpovídá turistům na otázky a v zimě nabídne krapet čaje.

„Ahoj! Jsem stroj” – pronesla zvonivě krabice a Adámek měl dojem, že si slova jen představuje, nic se okolo něho, natož v parku a v životě neděje, že se jen vítr prohání v útrobách zametacího automatu a vzbuzuje představu komunikace.

Na lavičkách usedalo spadlé listí a barvy dřeva osvěžoval kvetoucí lak. Zbytky přírody a pahýly města melancholicky zahnívaly v opuštěném parčíku a přidávaly do nemastného, neslaného zákoutí trochu pikantního odéru. Adámek programově nevnímal, jen se tak trousil cestičkami vymletého asfaltu a zdálo se, že nic nemůže vyrušit šourající postavičku z jejího směřování.

„Ahoj” – opakoval se stroj. „Jsem místní stroj a ty jsi ten člověk, na kterého čekám. Pojď se mnou, no tak pojď” – chrčel stroj a jemně narážel do Adámka a směroval ho do cípu parku. Zákoutí povadlé zeleně, stejně jako slova pronesená syntetickou fistulí, postrádaly na první pohled smysl.

Země tu byla čeřena pahýly stromů a zakrývala ji potrhaná záclona z keřů. Adámek si říkal:

„Potom, co do mne ráno strká masa človíčků, co se mnou jede do práce, potom co mě šéf manipuluje a život nenechává jít vlastní cestou, je tu i tahle lesklá mašina, která si mě vybrala a někam táhne, a tam mi vezme peněženku a položí do křoví” – a Adámek si neuměl představit, co za sexuální deviace může páchat stroj, lesklý krásný stroj a jestli se za tím neskrývá něco daleko strašnějšího, něco co by mohlo být „set sakra moderní”. Zatím se ozývalo jen monotónní bzučení, gumová kolečka se přimykala k asfaltu a Adámek směřoval úzkou cestičkou, až byli na místě a stroj Adámkovi poručil:

„Tak a teď do mě kopni, Adámku!”

Tohle Adámek někde četl. Nepřiměřená obrana. Stroj se rozhodl Adámka zabít. A k tomu potřebuje alibi. Potřebuje mít ve svém lesklém víku mělkou prohlubeň od Adámkovy polobotky. Ale stroj, jako kdyby kromě zametání četl i myšlenky, řekl:

„Ničeho se neobávej, Adámku, kopni do mě a splním ti tři přání.”

Á… tak tohle byla změna. Adámek slýchal o tom, že se na spojích odlehlých cest vyskytují rozmarní důchodci, kteří lidem plní přání. Třeba jen za kus chleba nebo lapidární udání, ale stroj, který je ochoten vyjít člověku vstříc za kopanec, vypadl nutně z kontextu 20. století.

„No tak. Co s tím bude?” – reagoval skoro až nervózně stroj a Adámek, jak tak stál proti tomu zametacímu automatu, či co to vlastně bylo, nakopl vší silou mašinu, až poskočila k nejbližšímu stromu.

„Au au au, to to bolí” – pištěl stroj, tak zvláštně lidsky, jako kdyby nebyl vůbec z kovu a mosazi a nezametal listí, ale četl lidem myšlenky a byl altruisticky naladěn (třeba ho programoval nositel Nobelovy ceny míru nebo jiný nezištný psychotik…)

„No, čemu se divíš, stroji. Chtěl jsi kopanec? Máš kopanec a teď mě nech jít. Jdu domů, fotbal se zametákama mě nebaví.”

„A co přání, Adámku? Co přání? Přerazil jsi mi hřídel, ale přesto. Čím větší kopanec, tím větší přání!”

Adámek se obrátil ke stroji a ledabyle prohodil:

„Chtěl bych milion dolarů in cash, Ráchel Welchovou, když jí bylo dvacet let a červený Ferrari.“

„Chacha“ – zaskuhral stroj.

„Ty jsi se zbláznil, Adámku. To si myslíš, že my stroje padáme z višně? Já jsem obyčejnskej zametací automat. Já ti můžu splnit tři přání, ale ne takhle idiotský. Co bys dělal s dolarama, Ráchel a extravagantním autíčkem? Vždyť ty jsi obyčejnej úředník. Takovej trouba, co chodí po práci parkem, aby si zkrátil cestu a ušetřil kačky za dopravu a nemá ani řidičák. Zvaž si to ještě jednou, Adámku, a vyslov nějaké solidní přání.”

Adámek stroj pozoroval s přivřenými víčky, olízl si nervózně ret a měl dojem, že jeden z nich se tu asi dočista pomátl.

„Proč nemohu dostat alespoň ten milion dolarů? Máme vnitřní konvertibilitu. Řekl si, že mi splníš tři přání, když do tebe kopnu. Čutl jsem a ty se sprostě vymlouváš. Tohle není seriozní jednání.

Takhle to nemá být. O tom jsem někde něco četl” – a Adámek v duchu listoval čtenářským deníkem a z hrůzy zjišťoval, že postava zvrhlého zametacího stroje, ve zkratce ZZS, byla už někde někým popsána a Adámek si zmínku o ní podtrhl zelenkavým fixem.

Stroj se znovu tak zvláštně, skoro mechanicky zachechtal. Možná, že už mu končily baterky a nedokázal udržet smích. Ale ve smíchu stroje nebyla patina lásky nebo dobroty a pohádkový nádech odpoledne vyprchal jako nedovřená lahvička toluenu. (Ještě že Adámek byl po většinu roku nastydlý a pachy vnímal jen při jejich horním okraji).

„Co si mám vlastně přát, když nemohu mít takové základní věci. To jsou vlastně prkotinky, které mi každej dědek senilní splní za krajíc. A ty? Ty se vymlouváš, stroji.” – vzpamatoval se Adámek.

„Jsem automat na žužláky, ty blbe. Žužláky, pochopíš to? Taková věc ti nemůže plnit přání na úrovni stíracího losu.”

„Buď si čím chceš, stroji. Mně je to jedno, co z tebe padá. Jestli milionový bankocetle anebo žužláci.

Ale když něco chci a někdo mi to slíbí a nedá mi to, cítím se ošizen, zrazen, chápeš stroji!”, a po téhle replice, řečené možná trochu do prázdna, se začal Adámek příšerně mračit a házel na stroj pohledy, které tu být o pár desetiletí dříve, mohly by zastavit již v samém zárodku nejednu internacionální pomoc a strojená objetí politruků přeměnit na vřelý lidský cit.

„Ale Adámku, tohle nebylo šizení. Ty jsi prostě nepochopil, co v životě můžeš mít. Říkám ti ještě jednou a pomalu, jsem automat na žužláky. Přej si tři přání a já ti je splním.”

„Víš ty co, stroji? Víš co, chtěl bych tři žužláky. Za každý přání jednoho. Koukej je navalit a pak se někam odkul do křoví! Kdo se má na tebe dívat. Jsi prokopanej až hrůza.“

A najednou se okolo stroje vytvořila taková zvláštní záře, skoro až aura, a na cestě před Adámkem stáli chuchvalečky – postavičky.

Žužláci? Jeden byl krásnější než druhý a ten poslední jako kdyby ani nebyl. Adámek na ně němě zíral a netušil, neodvažoval se odhadnout, jestli to jsou opravdoví žužláci, nebo zhmotnění jiných, ještě šílenějších přání. Jen ze strojova podání vytušil identitu postaviček. Ale proč, jak a kdy žužláci vznikají a jestli je ten stroj opravdu vytvořil, to Adámek stále nechápal, ale budeme-li přesnější, Adámek odmítal uvěřit, že si něco svobodně přál a ono se to splnilo. Jako kdyby láska a přátelství zvítězily, ale proboha nad čím…? Snad jako pokaždé nad Adámkem…

Žužláci Adámka čapli za ruku, za šos kabátu a vedli ho zpět do centra parku. Vypadalo to, vzhledem k rozměrům žužláků, jako vycházka improvizované mateřské školky. V parku nastával večer a Adámek byl opět někam tažený.

„Vždyť je to nesmysl!” – vzbouřil se Adámek a odstranil od sebe rezolutně žužláky. Usedl na lavičku. S drolící se hnilobou dřeva vnímal i nejasné kontury žužláků, kteří si okolo něho vesele brouzdali a něco si říkali, dívali se na Adámka a pošťuchovali se a potutelně se smáli.

„Jsem Jiří Dvořák“ – řekl první ze žužláků a podstrčil před Adámka něco, co mohla být ruka stejně jako společenské gesto.

„Já jsem též Jiří Dvořák” – dodal druhý žužlák a třetí němě přitakal. „A teď ti nezbývá, Adámku“, pronesli ti dva unisono – „než aby ses taky jmenoval Jiří Dvořák a šel si s námi hrát. Protože jinak, Adámku, do nás budeš muset kopnout a my ti splníme tři přání. Chápeš, jaká přání ti splníme?“

Adámek přikývl a sledoval, jak se k nim blíží stroj s tou zvláštní prohnutou skulpturou na boku, jak se blíží a jak jim kyne a jak jim zvláštně pokyvuje, Adámek a žužláci se chytili za ruce, nebo za to, co rukama mohlo být, a tančili kolo kolo mlýnský, vlastně kolo kolo žužlácký, a křičeli:

„My jsme, my jsme žužláci, jmenujem se Dvořáci, huja huja hou!!!” A když se dosyta natočili, zeptali se všichni tři žužláci unisono:

„Co s námi provedeš, Adámku?“

A stroj se přidal. „ Co s nimi provedeš Adámku?“

Adámek se přihlouple usmíval a breptal:

„Víte, já už nejsem Adámek. Já jsem Dvořák.”

„No jo Adámku. To my víme, že jsi Dvořák. Ale pro nás na chvíli ještě zůstaneš Adámkem. Vezmi nás sebou. Nemáme kde spát. A žužlákům v parku, hm, těm bejvá zima. Vem nás domů.“

 „Domů?

Ježíšmarja, chlapci, žužláci, Dvořáci, co bych si tam s vámi počal? Byt jako klícka, pokojík u rodičů, co bych dělal se žužlákama? Vždyť by mě vyhnali.”

„Neboj se, Adámku. Žužláky nikdo nikdy nevyhnal. Do nás se dá tak maximálně kopat. Kopneš jednou, kopneš dvakrát, třikrát a najednou je na světě třetí mocnina žužláků.”

„Ale jak já to doma vysvětlím, že jste zrovna žužláci, že jste Dvořáci?“

„Vždyť my jsme vlastně příbuzný, Adámku. Chápeš to, příbuzný. Ty jsi Dvořák, my jsme Dvořák, a jestli se jmenuješ Adámek nebo Jiří Dvořák, to dnes přece nehraje žádnou roli. Hlavní je být žužlákem. Ta příslušnost, ta generická souvztažnost, to je něco jako genetický kód. Chápeš to?

Jenom, že to nejde tak hloupě po těch aminokyselinách a dalších nesmyslnostech. To je taková naše hříčka, býti žužlákem. Jen si tak neškodně něco cucat, něco žužlat, ale hlavně, pozor, Adámku, neukousnout,” skandovali všichni tři a čtvrtý žužlák jen tak něžně přikyvoval.

„Co kdybych měl přání. Úplně jiné děsivější přání” – napadlo Adámka, otočil se a kopl z druhé strany do stroje. Stroj vykřikl, popojel bolestí o několik metrů a pištěl:

„Pane bože, Adámku, proč jsi do mě praštil zrovna z téhle té strany? Proč jsi to udělal? Já ti teď budu muset splnit tři přání.”

„Výborně! Mám tři přání. Žádnej Dvořák, žádnej Dvořák, žádnej Jiří Dvořák.”

Stroj se lehce uklonil a v parku bylo ticho, čisto a nikde nic. Adámek si otřel šaty, skoro pudově, jako kdyby vstal ze země, ale přesto nikdy neupadl, a vydal se po cestičce z parku.

V křoví se něco potutelně smálo:

„Hloupej, hloupej Adámek, neví, že je Dvořák. Hloupej, hloupej Adámek,“ namísto tří žužláků ve křoví stálo devět postaviček a tři nové lesklé stroje.

Kapitola 2.

„Je to zvláštní svět” – přemítal Adámek. – „papírem vycpaný svět” – a otevíral občanku a tužkou si škrtl jméno, které v té kouzelné knížce nosil řádku let a vepsal tam – Jiří Dvořák. Nebylo to zlé. Dalo se to zapamatovat. Lidé by to jméno mohli mít rádi, mohli by ho mít raději nežli Adámek. Nevedlo k žádným mazlivostem, které by člověka ponižovaly a odsouvaly ho z vážnosti úřadů a Adámek, i když stále cítil, že Adámkem je, si se jménem Jiří Dvořák rád pohrával. Pak už zbývaly rubriky a stránky určené pro vzdělání, sociální původ a dokonce i stav. A do toho stavu, kde stálo, že je svobodný, zařadil další opravu a napsal Žužlák. To nebyla otázka soužití či samoty před tváří oddávajícího úředník, ale stav jako vyjádření skupenství a tedy žužlání! Adámek rozpačitě otevřel zásuvku psacího stolu a usmál se na něho žužlák. Ležel placatě uprostřed lahviček inkoustu a vypsaných tuh a kynul Adámkovi a přívětivě měnil barvy. Adámek přibouchl zásuvku a nedůvěřivě jí znovu otevřel. V šuplíku standardního psacího stolu spočívali tři žužláci.

Rozplozovací princip se Adámkovi začínal líbit. Vypadalo to, jako kdyby se svět dostával každý kopancem – pohybem do područí žužláků. „Býti žužlákem a Dvořákem znamená asi závazek.

Všichni jsme žužláci a všichni Dvořáci” – tak nějak to říkal stroj.

Adámka popadla představa, popadla ho za ucho a vedla ho k zrcadlu, a když se Adámek do toho zrcadla podíval, už tu nebyla taková ta příjemně tuctová hlavička, kterou otiskoval na fotografie, aby se tu křenila vedle ostatních stejně postižených Adámků. Adámek se uklonil a řekl do zrcadla:

„Jsem Dvořák, jsem žužlák a budu jím dál“ a vzal si hrst prášků na spaní. Zapil je, ulehl a tušil, že až se ráno probudí, nenalezne ve slamníku milion dolarů a na ulici zaparkované červené autíčko, ale kolem sebe trochu žužláků. A s těmi žužláky bude muset odejít do práce, žít s nimi a naučit se do nich nekopat, protože množství žužláků a množství kopanců se rovná druhé odmocnině jeho nedůsledného života.

Ve starých knihách a historických análech se o žužlácích nehovoří. S tímhle zvláštním termínem přišel poprvé do styku Adámek. Ale nebyla to jeho zásluha. Žužláci se jako druh skupenství vytvářeli po dlouhou řádku let. Nikdo o nich nic nevěděl. Nikdo je nečekal a nepřál si je mít. Přesto tu jednoho dne žužláci stáli, otevřenější a odhodlanější. Věděli, že jsou žužláci a v tom samém dnu se rozhodli dát si jméno Jiříci Dvořáci. A to byl závazek, kterému již nebylo možné vzdorovat, a současně moment, který je zhmotnil a vrhl do parků, ulic a zásuvek psacích stolů.

O mnoho desítek let později napíše o žužlácích jakýsi pamětník:

 

„Mnohokrát jsem spatřil žužláky. Hrozivá věc! Vždycky když mi něco došlo, například kuráž, dech či peníze, objevili se tři z nich. Žužláci byli horší nežli svědomí. Měli svého šéfa a ožužlané základy filosofie. Žužlali si po světě a zdálky vám vypadali jako obyčejní idioti. Takoví ti predestinovaní podnikoví ředitelé, co už dál nedělají hají, papí a kaki, ale dusej zbytek intelektuálních ambicí v bezedným šupleti zpříčeného ucha. Žužlaj si z principu, žužlaj si všude kolem, a když na vás natrefěj, prostě máte smůlu. Tváří tvář žužlákům je každá jóga v prdeli, stoupne Vám tlak a klesne péro a odříkávali byste růženec, kdybyste se nebáli, že to pomůže zase jen žužlákům. Žužláci jsou opravdu děsivá věc. Neplatí na ně pogromy ani pevná vůle. Čím jsou menší, tím horší to s vámi je. Jeden můj známý je pravidelně objevoval na sklíčku mikroskopu. A pak se pokusil oběsit. Pitomec! Tohle mu přece nemohlo vyjít. Žužláci nežužlali pro jeho smrt. Skončil s paralýzou na vozejčku, do kterého strkali zase ti samí žužláci. Měli ho na hraní. A o to jim na tomhle tom posraným světě vlastně jde. Žužlat si s námi, žužlat až navěky!”

 

(Citováno: „Paměti JUDr. Petra P…. emeritního předsedy S, místopředsedy a rodáka z Kampy,(Kam nesmějí žužláci a velká voda, Academia 2015, brožováno, náklad ani cena raději neuvedeny)

Adámkovi se ráno nechtělo příliš vstávat. Jak večer předpokládal, bylo po bytě plno žužláků. Mátožně se oblékl, nandal jich několik bez vážného výběru do aktovky a šel do práce. Na bráně Adámka zastavil úsměv kádrového a personálního náměstka (velitele CO, požárního aktivisty, předsedy ZO a místopředsedy ROH v jedné jedinečné osobě), vzal ho pod paži, tak jak se soudruzi brávali v padesátých letech před lidovými soudy, a vedl ho chodbami, kde se tváře zasloužilých dojnic střídaly se zrcadly, a zamířili do sekretariátu ředitele.

„Tak Adámku, v kolik pak myslíte, že se chodí do práce?” – zeptal se ten bodrý člověk, civilní profesí ředitel, a kýval se a kýval, protože ten den neměl v diáři jinou aktivitu.

„Až vyjde slunce” – řekl Adámek.

„Tak slunce. Nečetl jste, nebyl jste seznámen, že v 7.45 musí být každý na pracovišti? Být připraven k práci? A odevzdat ji společnosti? Víte, co do Vašeho vzdělání investovala dělnická třída? Víte to, soudruhu Adámku? ”

Adámek mlčel. Co měl říci. Údaj o tom, co kam investovala některá třída, byl přísně tajný, nebo alespoň taj.dův. a on neměl, jak pochopil z tónu těch dvou chlapíků, důvěru (natož taj.dův.)

„Chápejte to jako naprosto poslední varování. Poslední výstrahu, Adámku. Jinak se s vámi …ehm, budeme muset rozloučit. Věřte nám. Není to pro nás nic příjemného. Není to krásné, ale pořádek musí být. Jděte a přemýšlejte o tom…”

Adámek zamířil chodbami do kanceláře, usedl, vyprostil z aktovky několik žužláků a řekl jim:

„Hlupáci, nevědí, s kým mluví. Netuší, o co tady kráčí.”

Zvedl sluchátko, vytočil linku a k sekretariátu ředitele pronesl:

„Mé jméno je Dvořák, Jiří Dvořák a chci mluvit s tím troubou.”

 

Večer odcházel daleko volněji. V aktovce vedle žužláků drkotalo pravítko a hrnek na kafe. V kapse ho tlačil zmuchlaný list papíru, na kterém bylo napsáno něco o rozvazování, pracovních poměrech a dohodách. Adámek si cestou pohrával s představou, jak těm pitomcům podepsal papír jako Jiří Dvořák a ne Adámek, takže Adámek, ten do včerejška hodný a loajální člověk, dále pracuje, ale on s taškou plnou žužláků míří někam pryč.

                                                  °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Ráno někdo cloumal Adámkovi ramenem. Adámek se nechtěl probudit. Cítil, že nemusí vstávat a jít do pakárničky a dotyky žužláků nepokládal za dostatečný podnět pro otevírání očí.

„Ještě nevyšlo slunce“ – protestoval v polospánku.

„Ještě ne. Studoval jsem včera pohyby slunečního vozu. Spím dál!”

„No tak, Adámku, vstávej. Je revoluce. Vstávej synku!!!”

Adámek si uvědomil, že ho budí matka. Otevřel oči. Pohlédl na ní celý zděšený, ale když neviděl krev nebo vojáky a na ulicích se neozývala kanonáda, ba ani slastné dozvuky rabující lůsy, zamumlal:

„Jaká revoluce, mami. Vždyť dneska je přece…”

„No tak, Adámku, vstávej. Musíš ven. Do ulic. Týden už tady ležíš, jíš štrúdl a řízky a mezitím venku vypukla revoluce. Co by si lidé řekli. Mysleli by si, že jsme taková ta stará struktura, jak se to dneska říká. Hezky se obleč, jdi ven na ulici a něco křič. Vylepuj plakáty a možná, že ti dají nějaké pěkné místo.“

„Tak já jdu, mami.” – Posadil se na posteli a protíral si oči. Matka odešla, na stole zůstala snídaně a ke stolu zasedlo několik žužláků a smáli se na Adámka.

„Tak jak, tak jak, Adámku?”

„Hoši, hoši, je to špatný. Vypukla revoluce.”

„No to my víme, Adámku, to my víme. Revoluci, tu jsme chtěli. Kdyby do nás nekopali, neměli by ji. Hezky se Adámku nasnídej a půjdeš se s námi podívat ven.”

„Tak jo, kluci, půjdu. A co jim mám říct?”

„No, že jsi Dvořák přeci, Adámku. Jiří Dvořák. A vezmi si něco teplého na sebe, protože tu máme podzim.”

„Revoluce na podzim“ – děsil se Adámek a polykal chvatně sousta namazaného krajíce a představoval si žánrové barvotisky líčící, jak revoluce pojídá své děti. Na sucho, bez čaje…

„Revoluce, to je zvláštní. Vědecko-technickou revoluci jsem přežil, ale že bych v ní něco získal, třeba nové místo, to říci nemohu. Není to zase všechno dílo žužláků?”

A žužláci jako kdyby četli jeho myšlenky, pronesli: „I ne, Adámku. Revoluce není úplně naše dílo. To není náš problém. My se zabýváme daleko prozaičtějšími věcmi. My si žužláme po světě, kdepak revoluce. Ale my ti můžeme pomoci, Adámku. Pomoci tobě i těm okolo. Zvláště, když se budou ochotni jmenovat Jiříci Dvořáci, huja huja hou – začali zpívat žužláci a chytili se za všechno, za co se chytnout mohli, a tančili okolo Adámka a Adámek se zahleděl přes žužláky z okna a viděl, jak se valí lidé a něco křičí. Adámek přistoupil blíže a spatřil smích a radost, nikdo na sebe nehrozil pěstmi ani stranickými průkazy, na lucernách neviseli padlí vůdcové a jen nepatrně žen měla vyholená temena. Všude se třepotaly vlajky a lidé vyhazovali papíry, křičeli a cinkali klíčema. Vypadalo to strašně krásně a radostně.

Adámek nechal snídani snídaní, do kapes nacpal sadu žužláků, někteří se ho chytili za šosy a vyšli společně do ulic.


.

Více na wknihy.cz