Kiang - kjanga

Z veškeré vysoké zvěře Asie nepůsobilo na mne žádné zvíře tak hlubokým dojmem jako divoký osel. Jeho jediným soupeřem v tom ohledu je divoký velbloud, jehož jsem častokrát potkal, když jako záhadné strašidlo, jak bludný Holandan pospíchal po tiché poušti. Avšak předkové divokého osla jsou vznešenější a starší. Jeho chvála se ozývá hlasitě v průběhu minulých tisíciletí. Již Kniha knih se o něm zmiňuje. Proroci a králové o něm mluví a vidí v něm živý symbol síly a odvahy. Ano, sám Bůh popisuje ho stručnými a přiléhavými slovy, když se z bouře a vichřice ptá posměšně Joba:
"Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal? Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho a místo příbytku jeho zemi slatinnou? Posmívá se hluku městskému a na křik toho, kdo by jej honil, nic nedbá. To, co nachází v horách, jest potravou jeho, neboť toliko zeliny hledá.
Ve svém pláči nad Izraelem naříká Jeremiáš, mluvě o velikém suchu: „A divocí oslové stojí na návrších a vyjí jako šakalové; jejich oči se kalí, nebot tráva zmizela."
Opěvuje-li královský básník osvěžení, jež Věčný dopřává zvířatům pouště darem vody, myslí při tom zvláště na divokého osla: „Dal Jsi vytrysknouti pramenům v údolí a mezi horami vine se cesta jejich. Napájejí všechna zvířata země a divoký osel tiší u nich svou žízeň."
Již první průkopníci ze Západu, kteří cestovali vnitřní Asií, potvrzují slova bible a přinesli první původní zprávy o divokých oslech do Evropy. Františkánský mnich Vilém z Rosbruku, který v roce 1252 cestoval ke dvoru mongolského chána, praví ve své zprávě o životě zvířat ve stepi: „Neviděl jsem tam žádných stád, jen několik zajíců a mnoho gazel. Viděl jsem velký počet divokých oslů, podobajících se mezkům."
Veliký Marco Pólo (1275) praví o poušti, ležící severně od Edsin-golu: „Tam není lidských obydlí ani pastvin. V létě je tam prý možno potkati se s lidmi, ale v zimě je tam příliš velká zima. Jsou tam také divoká zvířata a mnoho divokých oslů." V Asii vznikaly veliké říše, vzkvétaly a zase zmizely. Z jezdecké tlupy náčelníkovy a jeho vojenského ležení v poušti se vyvinula nezměrná říše Džingischánova a po několika stoletích se rozpadla. Národové se navzájem zatlačovali a ničili. Tento veliký díl světa uviděl několik stěhování národů. Buddhistické říše, které v nitru Asie vznikaly, byly pohřbeny pohyblivým pískem. Všechno, co se kdy stalo, všechno, co se právě děje, nese od svého počátku pečeť pomíjivosti. Všechno je marnost, ženoucí se s větrem o závod.
To jediné, co vytrvalo po všechny časy a co i dnes je právě tak mladé a plné života, jako bylo několik tisíc let před mlhavými královskými osobnostmi čínských legendárních dob, je říše divokého osla. Neboť kdo mu mohl uloupiti svobodu, již mu daroval sám Bůh? Kdo ho mohl vyhnati z nezměrného prostoru, jejž po několik tisíc let obývá? Pase se stále ještě na všech stepích vnitřní Asie, miluje kořeněnou šťávu purpurově červené artemisie, jež zdobí chráněná údolí Tibetu. Když Rusové rozšiřovali svoji moc stále hlouběji do asijského území, bývaly předsunuté kozácké vojenské stanice uprostřed noci vzbouřeny hromovým hlukem kopyt a domnívaly se, že se blíží nepřátelské vojsko. Teprve když kozáci seděli již v sedlech, zpozorovali, že to byli pouze divocí oslové, kteří se řítili kolem. Tibetský divoký osel, zvaný „kiang, zdá se být hrdým na to, že je králem pustiny. Je plný síly, panovačnosti, smělosti a chytrosti. Právem přezírá antilopu, která není schopna chrániti svá mláďata před vlky a posmívá se yakům, jejichž těžká, neohrabaná těla nejsou stvořena pro rychlé pohyby.
Viděli jsme kianga ve velikých stádech o několika stech kusech, ve skupinách osmi až devíti zvířat nebo i v osamělé vznešenosti jednotlivce. Zvědavě pozorovali naši karavanu, stavěli uši, nadýmali nozdry a zarývali kopyta do země tak prudce, že se prach rozviřoval, nebo posměšně obíhali kolem našeho pomalého průvodu.
Jednou střelil Islám bej divokého osla do zadní nohy. Zvíře ještě chvíli běželo, než padlo vyčerpáno k zemi. Udělali jsme výjimku a zabili jsme ho. Od horního pysku ke kořeni ocasu měřil 2,31 m. Horní část těla měla krásnou hnědožlutou barvu, spodní část těla a nohy byly bílé, tlama světle šedivá.
Našich psů se divocí oslové nebáli. Věděli dobře, že to nejsou vlci. Vzdalovali se sice pomalým klusem, dovedli se však také rázem zastaviti a dokonce i přejíti k útoku, takže naši psi se k naší velké zábavě dávali na ústup. Jednou pronásledoval Joldač divokého osla, který uprchl přes postranní horský hřeben, a byl mu celý den v patách. Teprve pozdě v noci se vrátil Joldač do mého stanu, polomrtvý únavou.

Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, 1911.