Joska Rakoncaj, přezdívaný Rak, můj vrstevník, jen o půl roku starší, taktéž ale ten dobrý ročník jednapadesátý, ten od nás z pod hor, Sir od té doby, co mu tenhle šlechtický titul, doslova a do písmene špendlírovala sama Alžběta, anglická královna, si za nějakých třicet let zavzpomíná. Štrádovali jsme si to do základního tábora, přesně rok po Vás, určitě stejnou trapinkou. V osmdesátém sedmém jsem lezl Mount Everest severní stěnou. Tu a tam protínala terasovitá políčka a plochy kvetoucích rododendronů. Přes bambusový les jsme osamoceni prošli k ledovcové moréně, dál kolem zakázané posvátné hory Machapuchare zasvěcené Šivovi a od ní jsme nabrali směr do základního tábora pod širokým valem jižní stěny Té naší osmitisícovky. Vracím se tedy do času, kdy přírodu ještě boom turistického ruchu neznásilňoval. Prolíná se mi do nich jméno legendárního muže, francouzského horolezce, který první na světě zdolal horu vyšší než 8 000 metrů, právě Annapurnu I. Jméno Maurice Herzog 3. června 1950, rok před tím nežli jsme se my dva narodili, obletělo svět. Setkání s ním pro mě bylo lehce nervózní, avšak plné úcty. Hleděl jsem do tváře člověku zapsanému v dějinách lidstva úctyhodným činem. Vítal mě stiskem dlaně a ten dotyk byl jiný, než na jaký bývám běžně zvyklý, neúplný, svíral jsem ruku s amputovanými články prstů. Daň za neústupnost, s níž se dral v oblečení a s vybavením dnes sotva pochopitelným severní stěnou k vrcholu, a daň Štěstěně, co při něm stála, neboť sestup jen zázrakem nezaplatil životem. Heroický výkon výpravy, kterou Herzog vedl, popisovaly tehdy všechny noviny světa jako nevídanou senzaci, jako blesk čistého nebe. Vždyť během druhé světové války ruch v Himálaji zcela utichl a horolezci se do ataků čtrnácti nejvyšších vrcholů pustili až pět let po ní. Jakmile meta konečně padla a Maurice Herzog se s kamarádem Louisem Lachenalem vrátili poprvé z magické výšky osm tisíc metrů, údiv nebral konce. Vysoký, elegantně oblečený ve světle šedém obleku, s upřímným výrazem v očích, tak ho mám uchovaného v paměti. Přestože takřka sedmdesátník, vzpřímeným postojem připomínal cvičence českého Sokola. Měl za sebou úspěšnou kariéru ministra mládeže a sportu ve francouzské vládě a deset let funkce starosty městečka Chamonix. Panečku, jak byl Benoit pyšný, podobný majstrštyk se nepovede každý den, dostat před novináře osobnost takového formátu a připoutat tím k expedici pozornost médií. I díky ní za námi přicestovalo do základního tábora asi patnáct novinářů, aby sledovali naše počínání. Sotva skončily oficiality, přisedl si Herzog k nám a živě se zajímal, jak se nový mezinárodní tým profesionálních horolezců l‘Esprit d‘Équipe zrodil a jaké má v Himálaji plány. Benoit mluvil o nejbližších termínech, teď na jaře Annapurna, na podzim Everest a příští jaro 1989 Manaslu. Herzog soustředěně naslouchal a uznale přikyvoval.
Samozřejmě jsme znali Herzogův dramatický příběh, slyšet ale na vlastní uši jeho zpověď o posledních metrech k vrcholu, kdy kráčel omámený účinkem silné dávky leků proti omrzlinám, bylo něco jako autorský podpis. Povzbuzoval nás, jste vyspělý tým, inteligentní, taky se na vršek dostanete. Sepnul ruce a usmál se „namaste“.
Přepadaly mě chmury a stejně jako Herzog popisoval depresi, když poprvé stanul pod Annapurnou a nevěřil prý, že je v lidských silách na vrchol vylézt, i já jsem přestával věřit, že přes ledovec do základního tábora na úpatí jižní stěny vůbec dojdu. Na místo, kde před lety tábořili také Poláci a Japonci.
Zmínili jsme se mu, že máme v úmyslu po příletu do Káthmándú najmout pětimístné letadlo a prohlédnout si z ptačí perspektivy pilíř jižní stěny, kudy plánujeme uskutečnit prvovýstup, lomil rukama a naříkal, kéž bychom takovou možnost měli my. Herzog tehdy stáhl všechny své lidi zpět do Tukuche a definitivně rozhodl, že jejich vyvolenou bude Annapurna. Podle toho, co do té doby prozkoumali, jim vyšlo, že v dlouhé ledové hradbě hřebenu Nilgiri musí existovat sedlo, kterým se dá projít. Radostně jako dítě tleskl dlaněmi a zvolal, pánové, a my ho našli.