V devatenáctistém devátém zžehl požár naše pobřežní kopce, až na kaňony otevřené k moři. Cawdorovy pozemky i farma zůstaly ušetřeny. Rozestavil hlídky — vlastního syna George a Jesuse Acannu, jednoho z čeledi, na dva vrchy, a ti tam pozorovali požár po celou noc, jak se hnal ke Cachaquě-, vnitrozemské sosny s velkými šiškami se proměnily v pilíře bílého plamene. Za úsvitu stál Cawdor u dveří a díval se, jak v bronzovém přísvitu šířícím se mezi gejzíry dýmu, v němž se tu a tam otevřel průhled do záblesků ohně, dvě srnky a kolouch skáčí po kamenech v korytě potoka a prchají dolů strží před vlastní hrůzou, a všiml si i tříslově hnědé horské pumy, která teď neměla pro vysokou oči. Viděl i chromého starce, jehož tvář, obvázaná špinavým plátnem, se chabě opírala o kohoutek pokulhávajícího zvířete. Cawdor ho poznal, i když mu neviděl do obličeje. Byl to starý Martial, který získal půdu před dvěma roky tady v kopcích — slabý starý člověk, proslulý svým neštěstím-, dobytek mu hned v prvním roce onemocněl aktimykózou; jednou nechal krávu uhynulou v potoce ležet na místě. Tehdy se Cawdor přihnal v sedle a několikrát ho proklel a pak se svým čeledínem Acannou uvázal krávě rohy, aby mohli zdechlinu vytáhnout z vody, ale sotva zatáhli, provaz mu praskl. Teď tedy přicházel Martial i se svou dcerou Ferou a hledal útočiště, když neuchránili před požárem nic než holé životy a chromého koně. Stařec vrávoral oněmělý bolestí, ale dívka se hned ptala po Hoodovi Cawdorovi, jenže Cawdor prohlásil: „Není tady, odešel v minulé zimě." Hood byl jeho druhý syn, lovec, a on se s ním nepohodl. Fera Martialová ukázala na sloupy dýmu: „Přicházíme rovnou z toho. A vy jste Hoodův otec. Máte tytéž vystouplé oči jako velké zvíře, které nikdy nemusí koukat stranou. Mrzí mě, že nás budete muset pozvat dovnitř, Můj otec má popáleniny a je osleplý. požár nás přepadl, než jsme se probudili. Otec chtěl vynést uzdu z hořící stáje, kanystr s kerosinem explodoval a oheň mu vyšlehl přímo do obličeje. Vytáhla jsem ho z plamenů." Řekl: „Doveďte ho dovnitř. Pokračovala: „Nebyla žádná tma, duby hořely jako pochodně a celý kopec burácel jako příboj. Otče, říká, že mužem dovnitř, pozor, tady u dveří je schod." Stařec vzdychl a zvedl ruku k tváři, ale nedotkl se jí, a váhal přes práh. „Proč jsi mé proboha nenechala doma" zabědoval. „Máš snad ještě domov?" odpověděla „Moh jsem ležet jak zčernalá kláda mezi ostatními v tom spáleném dolíku pod kopcem a moh jsem mít pokoj a nemusel jsem přijít jako slepec k svému nepříteli a skuhrat u něj." Obrátil se, zatímco ho zadržovala rukama a dodal: „Fero, kde je slunce? Už je odpoledne?" Nepřestávala ho podpírat: „Ne. Je časné jitro. Slunce teprve vyšlo, ale je schované v tom pekelném dýmu." „Natoč mé tím směrem," prosil, „než vejdu dovnitř, Já už jsem v koncích, načisto v koncích. A teď vejdu jako lidi vcházejí do hrobu a už nepřijdu do neštěstí." A opravdu se choval trpné od toho okamžika až na to zmítání z bolestí zatímco ležel na posteli se zjizvenou tváří a očima pohaslýma do věčné tmy. Když se bolest utišila zdál se docela smířen se slepotoa aspoň byl konec všemu plahočení tam k tomu dobrému světlu které mi darovalo tolik dnů. Cawdor by ho byl nejradši poslal nahoru po pobřeží do Monterey, aby tam našel další milosrdenství; ale to děvče, které přišlo rozervané z požáru tak nebojácně, s pohledem chladných šedých očí, mu zneklidnilo okoralé srdce. Do dnešního úsvitu o ní nevěděl; a obraz mladé hubené dívky, ušpiněné zápasem s ohněm, s roztrženou košilí, jíž obvázala otci tvář, mu bujel jako rostlina v krvi. Bylo mu padesát, smál se sám sobě. A jí bylo devatenáct, jak řekla; ale to, že byla žebrácká, navíc obtížená břemenem péče o starého slepce, vyvažovalo její mladost. A Cawdor, i kdyby měl v příštích deseti letech zakusit cokoli, nesl svou padesátku docela lehce. Od mládí byl vždycky silnější než ostatní muži a jeho síla, jak se zdálo, rostla nadále; jedinou změnou vlivem věku byly hlubší vrásky ve vyholené tváři a méně divokosti; temné záchvaty hněvu, které ho dřív zaslepovaly, téměř pominuly. Ovšem neměl k nim příčinu. Lidé, s kterými se nyní stýkal (byla jich jen hrstka), znali ho příliš dobře, než aby ho dráždili. A mohl nabídnout zabezpečení a nenáročnou hojnost. Když se Martial zotavil, vodila ho Fera do okolí domu, aby užil slunce. Stěžoval si, že slunce nemá žádnou sílu v takové blízkosti moře. Doma, v tom milovaném horském dolíku, bušívalo jako zlatá kladiva. „Přesto jsem spokojen. Ale je takové mdlé. Není snad za mrakem? Vysvětlovala: „Jsou tu cypřiše, ale vítr je hodně polámal .. Posaď se na lavici u dveří, tady to pere jak roztavené zlato." Posadil se a hned nahmatal něco vedle sebe na vyhřátém prknu. „Co je to tady? Jako nějaká miska s dírkama." „Stará lastura," řekla ^Vbalon, co žije na mořských útesech. Tady ta černá půda je plná těch skořápek. Nanosili je sem Indiáni." „Fero," napadlo mu, „když tu tak zůstáváme, chceš mi prodloužit život, který jsi mi zachránila? Kdy bude nový měsíc? Vyprav se dolů, až bude odliv, při schovaném měsíci a při úplňku a nasbírej mi různé škeble a abalony; uvaříš mi polévku, budu ji pít a maso sním. Má spoustu solí a dává výživu. Naši prapředkové vzešli z moře a naše krev po ném touží. Dá mi to na léta zdraví. Poznamenala: „On chce, abychom zítra odešli." ,A kam?" ulekl se. „To nevím. Dělá ti to slunce dobře?" „Ne, my nemúžem jít pryč," uvažoval, „ty nesmíš mít potíže. Jo, to slunce je mdlé, ale příjemné. Kdo to jde kolem? Cawdor?" „Ne, to je Concha Rosas. Pomáhá tu vařit. A mně pomáhala, když jsi byl nemocný." Fera s utajenými myšlenkami pozorovala ženu s indiánskou krví, jak vchází za svou prací do předsíně a za chvíli se vrací s pánví v podpaží a jde k rozpůlenému sudu, k místu, kde se kopec začíná zvedat a voda zurčí z dřevěné trubice; poblíž v blátě bujelo všeliké býlí a kvetly kaly, podobné liliím. Snědá tlustá žena se posadila na kámen mezi rostlinami a krájela a prala, co měla na pánvi Fera poznamenala zadumaně: „Má děcko s modrýma očima, a přitom je Indiánka. Ona i chlapec měli své pokojíčky tady v domě, když jsme přišli ale pan Cawdor je přestěhoval do staré přístavby z vepřovic, kde žije Acanna se svou ženou." Martial poslouchal na půl ucha a zeptal se: „Fero, ještě jsem na slunci?" „Cože? Ale ano," řekla Je slabé," stěžoval si, Ale příjemné. Hádám, že teď vidíš moře -široširou modř posetou zlatými šupinami." „Kdepak," zasmála se, „před námi se táhne vzhůru kaňon k temným sekvojím." Kolem se mihla Cawdorova dcera Michaela, čtrnáctiletá dívka s modrýma očima, skoro stejně velká jako Fera. V ruce držela past se živou polní veverkou, uvízlou v peru zmrzačenými packami. Fera na chvíli opustila otce a zamířila s Michaelou ke kleci s orlem, chtějíc vidět krmeni vězně. Klec stála u cypřiše, velká bedna, překrytá sítí z tlustého drátu, bez hřadu, jen s dřevěným špalkem. Orel měl zlomené křídlo. Hood Cawdor, bratr Michaelin, jej postřelil toho podzimu, než odešel z domova, a Michaela udržela orla při životě. Strčila past dovnitř a uvolnila veverku. Dívky se držely kolem ramen, tváře přitisknuty k drátěnému pletivu, a dívaly se, jak se velký, ramenatý, černě opeřený vězeň pohnul v koutě. Jedno z mohutných křídel vláčel špínou a smetím za oživlého bzukotu masařek. Planoucí temné oči spustily své blány. „Ten nezkrotne nikdy," poznamenala smutně Michaela Pozorovaly veverku, jak se sune na zmrzačených předních packách. Nezkrotné oči dravce se nespouštěly, jak se zdálo, z dívčích tváří, ale krutý pařát se pohnul vpřed a zafal se do kořisti. Zaslechly přitlumené pištění pod klenbou temného peří, dokud se hnědě opeřený krk nesklonil a holá hlava se neshýbla a veverku neumlčela. Fera se otočila po Cawdorově stínu. Stál za ní a říkal: „Kvůli jedné věci to stojí za to, totiž, že Michaela chytá ty škodlivé veverky. Fero, jste přichystáni odejít zítra?" „Musím k otci," rozpomněla se. „Nechala jsem ho dlouho o samotě. Ne, vůbec nejsme přichystáni." Cawdor opustil Michaelu a Sel /a Ferou. Už držela otce za ruku a rozprávěla o slunci. Starý Martial zvedl tvář s pláténým závojem, který nosil, aby zakryl |lzvy, skrze plátno znél |eho hlas duté ^ Jo slaboučké, ale moc při|emné. Už )sem I dřímal.- Je tu pan Cawdor.' upozornila starce Jak se daří?" ohlásil se Cawdor a k dívce: .Už |e mu lip. Fero. malý Romano (Concha Rosas méla toho chlapce) by ho mohl vodit na procházku každé odpoledne a vy byste získala čas na prollžtfky s Michaelou Pokud zůstanete. Ale je trapné se divat na mládí přikované k bezmocnému stáří. Vlastné ráno musím do Monterey, odkládal jsem to. jak to jen šlo. Myslím, že váš otec už je na jízdu při sile.' Pohlédla na Cawdora, pak na |eho ruce: .Otče. on mysli. že bychom méll zítra ode|et Říkala jsem ti to už.' Martial vzdychl: .Tak dlouhá )izda pro nic za nic? Copak tam jsou lidé laskavéjší? Kamkoli se starý slepec vrtne, musí ho nékdo vodit a živit a shánét mu postel. Svét není. milá Fero, tak udélaný, aby chudák musel umřít hlady. Bůh je. ale v lidské laskavosti.' Cawdor zvážnél: .Tecf aby promluvil jiný bloud. Mate mi to hlavu, že musím se svou pošetilostí ven. Já nikdy nemél čas na hraní s lesklými cetkami. Má výchova byla tvrdá. Délal jsem chlapskou práci ve dvanácti a v osmnácti už vedl partu. To vás nepřivede nikam. Poznal jsem. že chudák, i když poroučí, neznamená nic: díru do svéta dělá, kdo má peníze. A když jsem se prodral a podíval se, uvidél jsem za vším jen podvod, špinavé nic, ztřeštěné a zkažené tváře úspěšných boháčů. I jejich synáčky. Dal jsem sbohem městu, a když jsem uviděl tuhle usedlost, získal jsem ji. Byl jsem. čemu říkáte počestný člověk, ale jednal |sem zostra; jeden malý Mexlkánec moc brečel, když jsem získal svoje Kaňon plný sekvojí a vršky zaručeně bez zlata Prosadil jsem své a žil jsem v míru žena ml umřela když se narodila Michaela Vzalo mě to myslím, že umírala chudák, s obavami Ale nic se tady nezměnilo Mám padesátku za sebou. chlapci dorostli, ale mě najednou popadla taková touha až mě to vykolejllo Kolík nocí nespím. Snad sí pomyslíte. že bych měl v padesátí mít od všeho poko|. Nebojte se. ještě se dokonale ovládám a doprošovat se u vás nebudu. Starochu slepče. máš nádhernou dceru, pořád ji vidím, jak sestupovala kaňonem jak bílá laň uniklá požáru. Jestli chce, jestli chcete. Fero, tohle všecko je vaše. Není to palác ani království, ale vy, žebráci, nemáte nic. Nebylo by pro vás lepši žít zde na samotě, než vodit slepého starce po zimavých ulicích a chytat centíky do jeho klobouku? Když nesouhlasíte, přisámbůh, nejste bezpečná ani chvíli. Až dosud jsem se držel na uzdě, ale ted mě štvou dva vlci a trhají se navzájem; jStrach nemám, jen se nevyznám. Mluvíte jisté o sňatku. Nic jiného nepřináší zabezpečení. Jsme žebráci, jak říkáte, proto potřebujeme zajištění." Starý Martial zatápal po dceři a něco mumlal. Zpěvavé řekla; „Smlouvám dobrý obchod, bud bez starosti, otče. „Myslím, že za blázna tu sloužím já, ne ty, starý, řekl Cawdor zasmušile. „Ale, Fero, chcete-li. ta chuť vám bláznivé padnout k nohám a uctívat vás, a pak ta druhá — touha" Fera zbledla ale zasmála se: můžeme jet nahoru do města a dát se oddat hned zítra. Ale k tomu... pravda... musíte něco... šaty vypadáte dost divně v těch Michaeliných, klubete se z nich jako makové poupě." Fera bez hnutí klidné pozorovala přes dvorek, jak Concha Rosas loupe brambory u pramene. „Kdo je ta bokatá s tváří zatměného měsíce mezi těmi bílými kalami?" „Ta?" podivil se. „To je Concha, znáte ji přece." „Ano, Concha," opakovala. „Ta, co jste ji nedávno vystěhoval z domu." „Vím, co dělám," ozval se hněvivé, ale Fera neztrácela veselost: „Nic není pod sluncem hodno lásky než síla. Mívala jsem ji také, ale ochabla jsem a ted jsem z toho trochu chorá. Musíte se mnou jednat pyšné a tvrdé: nikdy nezkrotnu, jestli změknete. A co se týče vaší nabídky: Měla jsem kdysi přítelkyni, která mívala půvabné sny, — pamatuješ se na Editu, otče? — a netěšívala se ani z poloviny na své lunou zamžené růže — růže, ne Rosas — jako já se těším na to, co mě zítra nemine." Tu se Cawdor zachvěl naději ale jeho tvář bez napětí naráz zestárla. Sklonil se k Feře, aby ji objal nebo zlíbal ale ona se odtáhla: „Teď ne," řekla. „Chci být počestná a řádné vás milovat." Chopila otce za rameno: „Sluníčko už sklouzlo z lavice, pojď dovnitř. Rozdělám oheň na ohništi chceš-ll“ Cawdor zajásal: „Mám to. Máte ráda koně, to bude můj dárek. A koupím lepši než jsou moje, které se vám líbí Morales má párek béloušů krásných jako lilie. Dojedem si k němu zítra. Koníčky jako kotátka!" A vešel do domu za ní Modrý ledňáčku, smějíc! se bez ustáni v rozsvícených větvích nad osamělou vodou, což není člověk, který by nebyl podveden, a proto se směješ? Není zdatnost, aby neupadla do bláznovství, dříve než splyne s prachem? Ledňáčku, slet dolů k oceánu, slet, ty lehkovážný šípe, a uč se od racků: smějí se v mračnu, ale také naříkají. Člověk, který nebyl sveden, aspoň ne v zápalu mládí, andělem bláznů — úspěchem — uctívaným milióny, soběstačný člověk, dobře pro život vyzbrojený muž a nikdy neošizený, šlo-li o býka či koně, pokořil teď ve svých stydnoucích a skaliskům podobných letech sama sebe žebráním o rozkoš, dokonce násilnost by byla lepší. Směj, se, ledňáčku, takový už je jejich způsob. Kdo poznal marnost vody, zatouží po vichřici. I tom# Sfjr~ ]• Tu noc po Cawdorové svatbě ležel jeho syn Hood Cawdor na severu na otevřené písčině u protáhlého jezera Byl sám. |eho přítel v tomto krajt. který lovil s ním, odešel do Indiánského tábora Hood odpočíval vedle ohné a v polospánku slyšel mdlé šuméní vody a vítr v dalekých jedlích a potom náhle 1 hlas přicházející z jihu, jako by překročil hory i široká údolí, ale |asné slyšitelný a jakoby hlas umírajícího: „Hoode, mú| synu, můj synu!" Jasné spatřil otcovu tvář chvílí potom zkřivenou bolestí nebo blízkosti smrtí. Ale pak se prodraly skutečné hvézdy noci jako ony za zimních večerů s vycházejícím Orionem, Aldebaranem a Vegou putujícími k západu. Když si vzpomněl, že je časný podzim, uvědomil si, že musí být po půlnoci. Přihodil na žhnoucí uhlíky snopek větví a uložil se; z protilehlého břehu byly by vidět ostré hvézdy v černém krystalu jezera jakoby proťatém rudým chvostem komety. Té noci a ještě ráno Hood nijak nepochyboval, že jeho otec umřel nebo je blízko smrti. Ale sny a vidiny jsou pochybné mince a žádný zdravý člověk je nebere vážné. Napadlo mu že napíše sestře Michaele, jenže nebyl zvyklý psát. Během několika měsíců, když už začaly deště a znemožnily mu lovecké toulky, myslil na otce — ne s velkou bolestí, ale lítostivě — už jako na mrtvého. Měl za to, že má na usedlosti svůj podíl, ledaže byl, což bylo pravděpodobné, vyděděn napsanou poslední vůli Nepochybné už bylo příliš pozdě, aby ještě otce uviděl Nicméně by měl zamířit na jih. Prodal koně a novou brokovnici uchopil starou oblíbenou pušku a dal se na cestu. Dorazil k domovu přes kopce, nikoli pobřežní silnicí od Monterey. Na nespočetné míle zničil požár kraj, ale posléze Hood hleděl z výšin do sekvojových kaňonů spadajících k moři, a byly nedotčeny ohněm mohutné kmeny, temná zeleň. Tehdy uvěřil, že snad otec nemohl umřít. V prvém kaňonu, do kterého vstoupil, spatřil na skoro holém svahu horskou pumu. Stála ve střehu mezi olší a vysokou sekvojí a sledovala jeho sestup. Jako vlastník zdejší půdy přitiskl pažbu k tváři a pomyslil si, „tady v kopcích se nelovilo od doby, co jsem odešel," a střelil. Plavné tělo barvy srpnových pastvin udělalo v běhu přemet a zapadlo přes sráz. Našel je pod vavřínovým houštím. Stáhnout kůži byla dlouhá dřina a Hood obtížen došel až po soumraku k velké hroudě žulové vypnuliny, zvané Skalina, vyčnívající nad vrch na začátku Cawdorova kaňonu. Zde na tomto místě po nicotné prudké hádce, která ho před rokem vyštvala z domu, rozdělal tenkrát oheň, když nastal večer, v naději, že si toho Michaela všimne a přijde mu dát sbohem, což se stalo. Teď zde stál a hleděl do velké potemňující rokliny. Žlutavé narudlá okna otcovského domu se kmitala v šeru, v pozadí se klenul kovové temný oceán, připíchnut k šedému masivu připínáčkem osamělého světla lodi Hluboký, širý, klidný, smutný. Hood po chvíli sebral chrastí pod duby a roznítil oheň na vrcholku Skaliny doufaje, že Michaela to uvidí Jinak by mohl sejít dolů ráno (přikrývku i jídlo měl) a podívat se, zdali se doma něco změnilo. Michaela už byla dávno v domě, ale Acanna oheň spatřil, jasnou velkou krůpěj krve pod hroudou luny. Právě vyšel z konírny a střásal hnůj z bot, než by vkročil dovnitř k večeři. Prohodil k novému čeledínovi Dantemu Vitellovi, Švýcaru, kterého Cawdor přivezl z Monterey: „Neviděls tu potloukat se cizí lidi? Někdo si udělal oheň na Skalině." Michaela na tu zvěst si pospíšila s jídlem a vyběhla do noci. Oheň už slábl — rudá nesršatá hvězda — nad roklí přetékající modrými stíny a lemované měsíčním stříbrem. Plna obav zlézala lunou slabě ozářenou stezku podle osamělého sekvojového stromu, s kterým se nedávno, vzrušena otcovým sňatkem, tajné zasnoubila a přikázala si dotknout se ho, kdykoliv půjde kolem; dotkla se sekvoje nijak zvlášť obřadně a šplhala nahoru, napínajíc zrak mezi duby po muži na vrcholu Skaliny. Ano, byl to Hood, do ruda ozářený od uhlíků. Oba měli radost, že se vidí. Hranice stínu a měsíčního lemu vyšplhala nad jícen kaňonu a nebyla už pod Skalinou vidět, když se chystala domů. Hood jí přikázal: „Zeptáš se otce, jestli by mě rád uviděl. Ale řekni mu, že nezůstanu. Žádné orání. Nejsem pro farmařinu. Jsem jen...“ „Jen lovec pořád,“ přikývla Pod polámanými cypřiši poblíž domu v kanónovém „V“ ještě visel šafránový úsvit, v němž Hood sestupoval; Cawdor, po ránu vlídný, řekl: „Zdrž se týden, chceš-li. A neměj strach, nepoženu tě orat, orbu už máme za sebou. Otec mé ženy ted má tvůj pokoj, ale můžeš si vzít ten k severu, co v něm spávala Concha." Objevila se Fera Martialová; úžasné zménéná z hubené dívky, kterou Hood vídal před dvěma roky na chatrné farmě. Jen oči se jí nezměnily. Slehla po Hoodovi pohledem, jako by zavál vítr od šedého moře. „Hood se vrátil.” řekl Cawdor. Je ti podobnější,” poznamenala, „než ten druhý.” „Pokud nepůjde o práci. George, ten dělá. ale tenhle je jediné lovec. Nech mu na týden ten severní pokojík." Hood vylovil ze svého vaku syrovou tuhnoucí kůži pumy. .Jsem vám dlužen svatební dárek,” řekl Feře. „Když si tu kůži necháte, vydělám ji. Včerejší úlovek.” Fera popadla oběma rukama osm stop dlouhou trofej a snažila se přehodit si ji přes ramena „Ne, Fero, kůže není vyschlá, zamažete si šaty.” „Jsem snad taková, že bych se nesměla zamazat?” namítla. Přidržela si kůži jako roucho — hlava pumy s otvory po očích jí ležela na hrudi. Bélavé tlapy se houpaly s přehmutými okraji a dávaly vidět krvavé lesklý rub, odrážející se od Feřiných překřížených nahých paží. Je lepkavá,” poznamenala odnášejíc kůži do domu, „pojď za mnou.” Hood uchopil vak a dal se jí vést po schodech nahoru k severnímu pokoji. „Nepatřil ti ten pokoj, když jsi ještě pobýval doma?” zeptala se. „Ne. Můj byl ten, kde je teď váš otec." „Kdo tedy měl tenhle?” „Nevím,” zapřel, „nepamatuji se, snad nikdo, byl nejspíš prázdný.” „Přespávala tu ta ženská Bosas,” řekla s odporem. „Ale postel je provětraná.” Zanechala ho v pokojíku a vrátila se dolů. Hledal Michaelu, když opět vyšel přes práh, ale nemohl ji najít; toulal se kolem domu a hrál si s koňmi. Konečné přicházela Michaela z pole při moři, H nesla v rukou past se živou veverkou, visící z péra zmrzačenými prackami, bíle lemované oči umdlené bolestí, když chycena ležela v pasti celou noc. „Co děláš, Michaelo, proč ji nezabiješ?" uvítal ji. „Aby měl orel potěšení," řekla „Učila jsem ho na hovězí, ale on chce zabíjet A veverek v poli je tak málo v zimě." „Tak ty pořád ještě máš orla?" „Mám Pojď se podívat." Hood si vzpomněl na velké plachty křídel plující nahoře na kopci podél sekvojového lesa Chtěl střelit orla do hrudi, ale minul se cílem; orlův osud určený poznat zajetí způsobil, že dravec dostal do kosti křídla blízko ramene to poselství lidské lásky; široké veslo křídla se zlomením vzpříčilo a čnělo jako kapraďový list vzhůru na pozadí bílého nebe. Pak se všecko zřítilo. Hood hodil orlu přes hlavu vlastní kabát Dosud měl předloktí bíle zjizvené od orlích drápů. Klec nebyla na starém místě. „Fera" vysvětlovala Michaela „mé přiměla abych ji přestěhovala protože klec páchla Nedokážu tu bednu dočista vyškrabat." To místo, kam Michaela přestěhovala orla byla jediná plošinka na svahu kopce, pruh země sto stop nad střechou domu, kde kořeny starého dubu vylézaly z půdy. Vedla tam příkrá šerá pěšinka. Orlí klec byla opřena o peň nízko sehnutého stromu. Na druhé straně střežil laťkový, lišejníkem porostlý plot dva hroby opatřené dřevěnými destičkami v hlavách se jmény. Ležela tam Cawdorova zesnulá žena a vedle děcko — starší sestřička Hooda a Michaely. Stáli a pozorovali temného ramenatého vězně. Velké letky vláčeného křídla byly odřeny až na brka, po zbrojných pařátech lezli červi, ale temné oči nicméně nezapomínaly na svou pýchu. „Měla bys ho zabít," mínil Hood. „Skoro dva roky, panebože." Neodpověděla Ale když ji pohlédl do tváře, protáhlé oči zamžikaly a zamlžily se. Krutý pařát se zatal do veverky, ozvalo se tiché zapištění. Holá hlava se sklonila zobák rval maso. Michaela poznamenala: „George ho také chtěl zabít, ale já to nemohla dopustit. A teďka den co den musím být krutá, když mu chci udělat trochu radost." Hood se zasmál. Z výšky viděli odtud dům, celou střechu s vikýři a kolem domu třináct zimou otřískaných cypřišů. iOlW# < " Příští den prohlásila Michaela: „Feřin otec věří, že mořská strava udržuje naživu. Při odlivech za úplňku vždycky scházíváme dolů na břeh." A když přišla Fera popadli všichni tři vaky na úlovky a hnědá železná dlátka na odlupování mušlí od skály. Sestoupili do pustiny odlivu pod útesem. Kamenná divočina s povlakem řas -pod každým rozložitým balvanem celé vesmíry barev a života, šarlat a zeleň mořských lišejníků, fialové a růžové sasanky, zvlněný purpur ježků, rudé hvězdice a sluneční disky s tykadlovitými paprsky barvy granátového jablka, červi ve vápenných rourkách s chomáči udivujících rozstříknutých květú, túňky živého křišťálu, mrštní úhoříci mizející ve štěrbinách — a tři dotěrné atomy lidství odlupovaly a cpaly kořist do vaků, až se nadouvaly skořápkovitou potravou. Konečně Fera řekla: „Michaelo, sbírej tamhle na útesu, a až budeš mít vak plný, zavolej Hooda on ti jej odebere." „Proč já?" vzpouzela se Michaela. „Ať jde hned sám." „Jdi ty, Michaelo, Hooda potřebuji, aby obracel kameny." Michaela se vzdálila mimo doslech — temná postavička, na nízkém útesu osamělá, rýsující se mezi slepým plochým oceánem a planoucím nebem, a tu se Fera napřímila a rychle zasypala Hooda slovy: „Odsuď mne, chceš-li. Ohleduplnost je jako... sliz na mých rukou. Chci být odsouzena. Vyvázli jsme z požáru v horách jako žebráci, otec oslepl, zbyly jen ohořelé cáry a chromý kůň, který pak zašel. Pohrdáš mnou, protože jsem se prodala tvému otci. Právem pohrdáš - já také nenávidím samu sebe. Zjistila jsem, že si potrpí na černé maso — víš, Rosas -svatební věnec z růží - věnec z černého masa nádavkem nevestě, ne, to nebylo v kupní smlouvě, zůstává pachuť. Hood čelil náporu Jejích očí a klidné odpovédél: .Buďte - buď klidná - říkáš. co se mne netýká, af Je to pravda, nebo ne. Nejsem z téch, co tu žijí v kaňonu." Jsi chladný, čekala Jsem to. jsi po ném. V téch dvou zanechala stopy matčina laskavost - srdce tvárná Jako vosk: ale ty -Jen Jsem ti pohlédla do tváře, poznala Jsem. že Je to čirá skála Milovala Jsem ho proto -Cawdora myslím. Já ho totiž opravdu milovala. Je chladný a silný. Když Jsi můj soudce, napiš do protokolu, že ona se nékomu prodala aby mohla pečovat o starého otce, ale láska jí nechybéla. Dojdi za Michaelou na útes a pomoz JL“ Uposlechl. Poklekl vedle sestry a seškraboval tuhé vousaté živočichy (- svalové snopečky mezi skořápkami připomínaly hnédé vousy -) z té strany skály obrácené k moři nad pohupujícími se pruhy pény. Tiše řekl: .Michaelo, přál bych sl, abys opustila tenhle kaňon a dům. Musíme přemýšlet, co počít. Přisámbůh, že bych nechtél, abys byla jako slečinky v městech, klovající nosem do výkladů.” .Co ti říkala?” zeptala se Michaela .Celkem nic. Jenom to, že miluje našeho starého. Michaelo, udrž si čistotu myšlenek, buď Jako chlapec, nikdy nemiluj. Ženy nemají čisté myšlenky. Jejich ústa Je prozrazují, to, Jak špulí rty. Chtějí někomu patřit. Ale co vlastně vím o nich? Neznamenají mí nic víc než tihle mlži.” Vak byl naplněný. Nechuť se vrátit ho zadržovala. Setrvačné osekával navrstvené sady mušlí, které sklouzávaly po skále a padaly do vody. Zvedl hlavu, Fera stála nad ním. .Proč Je zbúhdarma ničíš? Proč? Vlastně máš pravdu... promrhávat věci, v tom je účel i cena všeho... Podívej, také mám néco k promrháni” Vz*h‘a k "tmU PUkU dlani dolů' SI**« «»tou krev skapávajici s konečku snědých prstů a potřísňujíci skálu .Zranila ses: ulekl se .Maličko. Obrátila |sem kámen a řízla jsem se o bamakl Nevracel ses tak dlouho a já myslila, že si pomůžu bez tebe Odsoudils mé s Michaelinou pomocí, cor .Ukaž mi ránu." řekl nakvašené Obrátila poraněnou dlaň vzhůru a skrčila ji do tvaru pohárku, aby se nahromadila červená kalužinka Zadrkotaly mu zuby. Ji to potěšilo, flekl: .Nemohu to vidět." Odchrstla krev do moře: Jsi přece lovec." posmívala se. .musels vidět spoustu šelem krvácet a nesméls zblednout jako duch." Viděl bílé rozchlípeniny zranění, pocítil z toho nepříjemnou křeč v páteři. Kráčeli mlčky po nízkém skalisku. Hood nesl na rameni vak mokvající mořským slizem. Každý třeti krok dopadl na ně nakrátko chladný stín. Slunce už bylo na obzoru a začínal příliv, příboj stoupal a každá vlna, vzedmutá na chvíli, zastínila slunce. Proud racků odlétal k severu, dlouhá křidla jako kosy proti vlnám; těžký narudlý přísvit, chladné pulsováni stínů a drsný hlas volavky znějící z růžové a jantarové výšky. Celkem tři vaky měli vynést na vrchol útesu. Hood požádal sestru, aby přivedla koně k místu, kde začínal sráz, aby dopravili náklad domů, ale ona se rozmrzele obrátila a odcházela bez odpovědi. Brala se podle pramene šedé mlhy, která se rozmotávala stmívající se roklinou jako klubko v labyrintu. Hood šplhal nahoru a spatřil náhle jako ozářený sloup samotnou Feru. Měl hlavu znehybnélou nákladem a stěží zvedl oči. Podobala se přízraku a čekala na něho s tváří uzardélou od zapadajícího slunce; nachové kopce bylo vidět u jejích kolenou a úplněk u jejího stehna, právě vyšlý pod její zraněnou rukou. Shodil vak na trávu a vrátil se dolů. Kolena se mu třásla, když vlekl druhý vak po hrotech skaliska, s třetím vakem na srázu klopýtl a svalil se na vrcholu. Vaky nebyly nejtěžší, ale on byl unavený. Fera ulehla k němu, ale on se hluše zasmál a povstal: „Kde je Michaela? Ještě se nevrátila?" řekl. „Poslal jsem ji pro koně." Fera rozechvěné: „Cekala jsem na tebe. Michaela tu není. Můj otec říká, že život vznikl v moři a vysoukal se na břehy - jako my - kapkající sliz na temeno útesu. Býval ředitelem školy, ale má matka mu utekla, byla o tolik mladší než on. A otec se začal ubíjet mizernými kořalkami. Naše malá farma, to bylo poslední útočiště. Jenže otec tomu nerozuměl. Dočista jsme zkrachovali a upadli do hladové bídy, ještě dřív než nastal ten požár. Takové zkušenosti jsou jako zeď proti lehkomyslnosti. Nic nestojí za riziko; musím být podlá a opatrně až do smrti bídně a ustaraně olizovat mastný penízek zajištění. Předem vím, že cokoli bych podnikla na svou pěst, skončí nezdarem. To je v rodu. Ale všecko kolem je teď..." ukázala na slunce spadlé již na moře a odtud k fialovým kopcům a na velký úplněk, „... všecko je tak hnusné, když jsem si zvolila zabezpečeni Co si počnu?" Pohrdlivě odpověděl: „Co dělají jiné? Chytni to, nač máš odvahu, a to ostatní nech plavat." „Tomu nerozumím. Já mám odvahu," řekla vyzývavé. Hood hleděl stranoa Oceán temněl a ztajené valil svou pěnu pod pochodní západu a Hood si pomyslil: „Co vlastně chce ta ženská?" Jako kdyby ho slyšela, dodala: „Nechci nic. Jenom prosím Boha, abych já byla lovcem." Obrátila nahoru kroky k domu a po celé dny byla tichá jako uzavřený nůž, sloužila nemocnému otci a vládla domácnosti s trpkýma očima V noci strpěla v loži Cawdora, když si ji žádal, jako země strpí člověka. nebyl v domě krom jejího otce, který ležel ve svém pokoji na loži f Jednoho rána, když nikdo odkradla se do Hoodova severního pokojíku, klesla \3 na jeho odestlanou postel a zabořila do okroužkovaného polštáře svou horkou tvář. s krůpějemi potu zahanbena se zvedla a donesla vodu. aby zabalila otce do obkladu, „ neboť nastydl a znovu byl beznadějné upoután na lůžko. Zatím den ode dne Hood Cawdor lovil vysokou u napajedel před svítáním, i projížděl se večer s Michaelou, šťastně pokládal kojoty a marnil čas zkoumaje vleže stopy na břehu potoka kde číhal na statnou pumu, která zabila tele. Šest dnů z rychle plynoucího týdne užil spokojeně a byl by odešel z domova časně ráno dne osmého, jenže v noci / se domácí psi rozštékali, oznamujíce zuřivě novou pohromu. Hood naházel na sebe nejnutnější šaty a bosý vyběhl do tmy. George ho následoval. Nespatřili nic. i 4 7 Vycházel ubývající měsíc zastřen mrakem, psi utichli a dva z nich přišli, když je volali, ale byli tak polekáni, že nechtěli pátrat. Hood a George se vrátili do postelí. Ale za úsvitu našli toho rezavého psa, který v noci nepřišel na zavolání, psa rváče s mohutnými čelistmi, nejlepšího z domácích psů: ležel u dveří rozpárán jediným úderem zabijácké tlapy. Rudé útroby vyhřezly a ležely na kamenném schodě, polepené sekvojovým jehličím. To oddálilo Hoodúv odchod. Byl lovec a přijal výzvu. Našel místo zápasu, rozhrabanou hlínu a psí krev — ale záškodník unikl. V'M/9 Nečekaná bouře s lijavcem a znemožnila Hoodovi lovit. Severozápadní vítr se změnil ve východní. vpadla od severních končin moře do modři nebes déší se zhoršil v těžké průtrže s přestávkami nabitými elektrickým napětím. Hood se dávno vrátil domů. Seděl s Michaelou a hráli dámu. Fera byla v patře s otcem. Slepý Martial vúčihledné ochaboval, vlastně od požáru pomalu umíral; ale teď už dva dny nepozřel sousto a v plicích mu chrčelo. Většinu dne a polovinu noci strávila Fera u jeho postele. Ležel, hluboce ponořen do vlastní ubohosti, na nic jiného nemyslel než na svou slepotu, až ho elektřinou prosycené proudy šumícího deště vybičovaly a k večeru upadl do horečného blouznění o všedních věcech, o malých ztracených potěšeních. Fera mu trpělivě odpovídala až usnul. Pak ho opustila a upadla do tvrdého spánku po boku svého manžela utkvívat na neviditelném železe velký sršící kulový blesk. Déšť ustal na chvíli. Hood uviděl ze svého okna hvězdu a pomyslil si, jestliže se vyčasí, vzdá se lovu na záškodného dravce, tu horskou puma a zítra opustí dům. Jenže venku nic neslibovalo konec deště. Východní vítr se změnil v jižní, země ležela plna očekáváni Dům nesl železný bodec, na jehož účel se už zapomnělo, upevněný nahoře na slemeni střechy; kdo by šel kolem o půlnoci toho dne, byl by spatřil těsné předtím, než se bouře strhla Fera před prvním zaduněním hromu se viděla ve snu jako puma která zabila psa-, skryla se v listí a lovec zacílil na její tělo mezerou v zeleni. Očekávala výstřel, strnulá se nehýbala, až zavřenými víčky spatřila zášleh blesku a ve snu zaslechla ránu z pušky. Podrobující sen se tak dobře shodl s hromem a bleskem, že se Fera nevzbudila a spala až do druhého zahřmění Pak vstala a spěchala do pokoje svého otce, protože se mohl probudit. Ale nebyl probuzen. Chrápal jinak než jindy; nafukoval tváře. Bylo nemožné ho vzbudit Zavolala proto Cawdora Ráno poslali Acannu pro doktora ne že by doufali v pomoc, ale aby učinili všechno. Hood se nabízel, ale poslali Acannu. Potoky deště zabránily Acannovi v návratu, vrátil se s doktorem až třetího dne. Zatímco na sever odjížděl bez nesnází bouři v zádech. Vítr se před úsvitem změnil a prohloubil se v dravý tah z jihovýchodu, sledující linku pobřeží; střecha domu sténala cypřiše mávaly polámanými větvemi nad štíty stavení a celý závětmý svah rokliny byl zeleně vykobercován novými výhonky a větvičkami sekvojí Sekvoje samy se už ohýbaly, ač jimi obvykle bouře neotřásaly, a skláněly se hodně nízko; jejich sténání nikoli hlas moře, naplňovalo burácivé veliké hrdlo rokle, a všecky jiné zvuky bouře se v tomto lomozu ztrácely jako rybky v sítí Nahoře na otevřené pastvině vichr prolomil ohradu a dobytek začal utíkat Ale Cawdor, vždy pohotový a ve svých časech drsný k lidské přirozeností rozpoutané přírody venku se obávaL Znal své kopce, jako by měl tykadla všude pod trávou, a i teď vědéí kde vichr ohradu zporážel a kam dobytek prchá. Vyjel s Georgem, Hood je následoval později napříč vichrným proudem, mezi praskajícími větvemi dubů k otevřene planině na kopci. Cítili spršky a ostrou tříšť ztroskotaných mračen v ocelovém vichru. A každý jezdec viděl nohy druhých koní jako nohy rozbitých židlí opírajících se o baňaté okraje na tekoucím nebi. V domě Fera seděla u otcovy postele nehybné jako kámen a naslouchala, jak nemocný dýchá Ten dech byl hlavní zvuk v domě a chytal hluk bouře do své sítě a podroboval si její mysl; vědomá část její mysli. zaujatá rytmem starcova dechu, spočívala bez hnutí jako starcovo tělo. Hluboké vrstvy, neovládány, oddělovaly sen od života. Neslyšela, jak střecha sténá ve vichru a na okně neúnavně chřestí kamínky a drolky hlíny, vrhané shora z kopce. Trvalo to hodiny, až se zmítaná cypřišová větev vymrštila a udeřila do bombardovaného okna-, nárazem se tabule skla prolomila do pokoje, sklo se rozříštilo jako roj jisker, zuřící vichr vtrhl jak divoké zvíře. Nic v pokoji nezůstalo nepohnuto, až na starce v loži. Michaela Cawdorová po čtyřech vyšplhala na kopec, aby zatížila orlí klec většími kameny proti bouři Spouštějíc se zpátky k domu, zaslechla třeskot skla a uviděla zející okno. Vyběhla rychle nahoru a ve zvířeném poloslepém přísvitu spatřila Ferinu tvář jako sekyru a okno zatarasené vysokým šatníkem, který dříve zakrýval stěnu mezi dvěma okny, bytelným kusem nábytku, že by dva muži s ním těžko hnuli Fera kterou nervy vydráždily k činu dřív než myšlenka se totiž místo nářku pustila do zápasu s těžkou skříní právě v okamžiku, kdy blesk a hrom ji vybičovaly zpátky do bdění z hlubokého transu. TM. když Michaela vstoupila, táhla k šatníku ještě stůl a její záda a ramena se ohýbala jako plamen a tvář měla jak sekyru a ruce úporně natažené: „Tos ty, zavři dveře," oddychovala. .On je s nimi? Je ještě tady? „Ale kdo - který on?" ptala se Michaela udivené. „Co je to tady?" „Hon na miláčka... chceš-li," vykřikla Fera zlostně. „Ptám se, jestli odešel Hood." „Jel za otcem," odpověděla Michaela třesoucím se hlasem, „pochytat krávy...“ „Tak proč tak poulíš oči, když se zas vrátí Michaelo?" Pokročila k posteli a zamumlala: „Ani se nepohnul... Neublížilo mu to.“ Michaela se zeptala: „Chtělas Hooda?" Fera vykřikla: „Chtěla? Jeho? Každého, kdo by mi zatarasil okno. Člověk neunese život, když mu odepře to jediné, co žádá. Zakryla jsem okno, abych zadržela bouři, ale ono to fičí při krajích. Otec naštěstí nic nepocítil. Michaelo, to nebouří pro nic za nic, aby to utlouklo na střeše nějakého vrabečka. Týr a já, Michaelo, nebudeme mít takovýhle bengál, aby nás smetl ze světa, až přijde naše chvíle. Otec umírá." Michaela se nabídla: „Dante Vitello utahuje stohy provazem, mám ho přivést?" „Co by zmohl, dokud řádí bouře? Sotva víc, než jsem dokázala já. Můžeme hrát dámu. Ne, Michaelo, život člověka a jeho duše, to není totéž. Nikdy jsi nepoznala mého otce. Mél orlí představivost. Podívej se na tu ubohou zjizvenou tvář, kvůli které se ani příroda, ani lidé neuchýlili na krok z cesty, a déšť, již netříštěný, zesílil v strunkový lijavec. Muži se vrátili, rozbité okno zatloukli. Po celou noc deště jen přibývalo. Za svítání by vysoko letící mořský pták, pokud by nějaký vylétl tak vysoko, zpozoroval, jak se šedavé světlo plazí dolů do moře pod proudy mračen, dolů nesčetnými kaňony, těmi hrázemi proti moři, jimiž je pobřeží ovroubkováno jako pažba zabijákovy pušky. A byl by viděl, jak ústí potoků v každém kaňonu vypařují své zablácené hnědé vody do šedi pobřeží, a jak by sílilo světlo, byl by viděl celou pobřežní hradbu v lesku vodní glazury. v Cawdorově kaňonu byl kus půdy, sotva akr velký ležící u potoka a užívaný za zahradu, protože se dala dřevěným korytem zavodňovat; ted ji zaplavila průtrž Potom co Cawdor vykopal kolem stodol strouhy proti nespoutanému přívalu valícímu se po stráni, odpoledne se dal do zachraňování zahrady-přitahali kulatinu k upevnění hráze-, Hood kůly zaostřoval a Cawdor je zarážel velkým perlíkem až po kolena stoje v proudu. Fera Cawdorová sešla bez pláště na břeh potoka vlas jí crčel deštěm, jak tam stála mezi hnědými bezlistými pruty a levandulové zbarvenými mladými výhonky vrby. „Proboha Hoode, pojď domů," zalomila rukama. „Můj otec je při vědomí a chce mluvit s Hoodem, jenom s Hoodem.“ Hood udiven předal sekyru bratrovi a šel. Vstoupili do pokoje z krátké chodby. Skrze zavřené dveře slyšel Hood oddechování starce, ještě nežli vešli, a sotvakdy v životě slyšel něco takového: hlen bublající v jámě. Ale rytmus byl pravidelný, silný a neselhávající. Fera vstoupila první a přetáhla starci roušku přes svraskalé oční důlky-, lysé jizvy mezi vousem nebyly zakryty, ani otevřená ústa. „Zavři dveře, Hoode," poprosila, „od schodů táhne." Hood zdráhavé vstoupil do děsivého rytmu v pokoji a zeptal se: „Kdy byl při vědomí? Protože ted není." Fera zašeptala: „Bloudí ve snu; jenže já žiju vytrvale v černém snu a ohni a můj duch se nikdy nesebral k radostnému bdění za všechna léta plná úzkostného úžasu a nepatrných možností A ted — co bude ted? Otec se blíží k neznámému břehu toho, i'''**’ (*> * v” *>0 ""o/r co nikdo nezná, ale já jsem na tom břehu stále. To já té tolik potřebovala. Jsem tak sama. On už nic necítí." Pomyslil: Jestli něco cítí ta dýchací mašina? a nahlas řekl: „Možná že ano, Fero.“ „To je proto, že je mi tak chladno," zaúpěla a všechna se třesouc si drtila ruce; studené kapky deště jí stékaly z vlasů. „Svou lehkomyslnou matku jsem nenáviděla, ale tenhle starý člověk byl vždy ohleduplný, dokonce i když byl opilý. Časem jsem našla zálibu v péči o něj. Krmila jsem ho, myla a putovali jsme spolu do strašných dálek. Bolest měla tolikeré tváře. Teď odlétá, ale kam?" Ovládla svůj třas a pokračovala: „Vše, co jsem milovala, mi teď umírá, a přece, kdybys mne o to požádal, udeřila bych ho do tváře, zatímco dohasíná.” Ale Hood zmaten ledově chladným pohledem jejích očí trčel tu jako blázen a neodpovídal. Slyšel ji zvýšit hlas: „Rozuměl jsi?" A tu cítil, jak ledový chlad roztál v slzy, viděl, jak jí stékají kolem zmučených úst; už nebyla hnusné zrůdná, ale hodná politování. Moc, jakou si ho podrobovala, také ochabla a on se jen ubožáčky bál, co by mohla udělat. Prošel domem a vyhledal Michaelu a zavedl ji nahoru. Fera pozvedla tvář od Martialova lůžka a vztyčila se: „Pojď, Michaelo. Tady se to rozhoduje. Změř si nás a pohrdni námi. Nedbáme o nic. Ty jsi laskavá; hnusná jsem já, když si myslím, že můj otec je ti odporný, i když ho lituješ. Ach, ty lovče s puškou, jediný výstřel může být milostí v životě; jenže povšechný lovec světa má v zásobě příliš rozličné rány — zraňuje a nezabíjí — štve té, zatímco klopýtáš a krvácíš roky a roky, až do téhle pasti. Jedna naděje po druhé se mu rozplývala v rukou; v té škole, kterou vedl, v novinách, na které se dřel ve dne v noci, aby je vybudoval, tam za horou v údolí Jeho žena, má hanebná matka ho opustila která jsem na chvíli věřila. Protože ti to musím povědět, miloučká, miloučká Michaelo, než otec umře, že tě miluji - a Hooda kvůli tobě, Michaelo -víc než miluji tohoto chudáka starce. Leží tu opuštěný." Chytl se whisky, stala se mu peklem. Začal hospodařit na male farmě, nakonec dohnán až do hor. ale nic nerostlo, nikdy nezapršelo, krávy uhynuly ještě před požárem. Pak mu to vzalo oči a ted mu to bere i život A vzalo to tečf i mne. Stála nad ložem, její tenký promáčený oděv se jí malými záhyby lepil k tělu. Podobala se jedné z dívek na řeckém vlysu, jejichž vzdušná gesta útle modelují mramor. Michaela ji viděla slznou mlhou v očích a pomyslila si, jak je Fera půvabná, a jako pod vodou slyšela její hlas: „Nepřeješ si, abys byl jako tento člověk, Hoode? Já bych si přála být na jeho místě. Zbývá mu už jen jedna jediná věc. Umírat je velké, a možná i strašné, ale nic není lehčí. On to dokáže ve spaní. Snad jsme jako tento člověk: zbývá nám udělat tu jedinou věc, Hoode, jedinou světlou věc pod sluncem. Miluji tě, Michaelo, tolik, že jistě odpustíš, ať už je to cokoli. Pochopíš, že to nebude ze zvrhlosti, ale z trpké nutnosti, opravdu trpké. .“ Viděla, jak se Hood mračí a Michaela žasne a rychle vzkřikla: „Nemusíte ho vůbec litovat! šlehaly blesky, o jakých jste nikdy nesnili; zoufalství a jásot i jestřábí zničující pohled. I v tomto znetvoření a v hanbě ponuré smrti je mnohem šťastnější než kterýkoli majitel tučných stád. Pod kostí čela, za spálenýma očima který v době před tím požárem by sžehl vaše oči! Teď mne tu nechte s ním. Kdybych mohla vynesla bych ho nahoru na velkou Skalinu nad vaším kaňonem, tou zatuchlou sklepní dírou, a úpěla bych k smrti, abych vzhůru k proudnatému nebi odvála v plamenech jeho životem zatrpklou duši - duši postřeleného a vězněného orla Snad už blázním, Michaelo. Tady nesmíš být Umírá a smrt je hrozná, a tys ještě děcko. Ale ty, Hoode, zůstaň." Ale Hood odmítl zůstat Slyšel večer rozprávět italsko-alpským přízvukem nového čeledína s Conchou Ftosas, jejíž španělsko-indiánský přízvuk zněl jako oblázky vrhané do hluboké vody.- „Téhle zemi nemůšeš věřit té vůbec na lidech nezáleší. Má stará vlast není tak bohatá, ale stojí o lidí Nikdy je všechny neubíjí. Je naše matka nemůáe bez nás šít Tahle zdejší se nestará." Nebylo rozumět co odpověděla Concha jen čeledína: „Týs Indiánka Ani ryb ha ani rak. Prý pocházíte z Ahsie, my z Evropy, šádný nejsme od tady. Překrásná matrigna země nestará se o Indiány více než o bflé nebo černé. Jak vám pomohla?" Nakonec se jejich rozhovor tak zamotal, že matrigna se změnila na modrost a. Překrásná macecha vlast. Hood je přestal poslouchat Proč je Fera taková? Měl před sebou jako ve vidění šedý plamen jejích očí, jako okna otevřená k zářící obloze vymetené severákem a vítr a světlo se dralo do oken. Jaké ohavnosti musela poznat jaký je to na světě řád, že ji dohnal, aby se tak nesmyslné upoutala ke starým mužům? Pokročil ke dveřím podívat se na černé nebe. Tolik si přál opustit dům dnes večer, ale soucit a déšf ho zadržovaly. Slyšel okapy, jak bobtnají řinoucími se proudy i zurčení stružek omývajících temnotu. Tu přicházela Fera ze schodů a zašeptala (byli sami v temném prostoru, ostatní seděli v okruhu světla lampy nad stolem): „Kdybych ležela raněná v horách a umírala bez pomoci, přece by ses neodkradl a neopustil mě' Ne, toho by nikdo nebyl schopen! Zavři, zavři dveře, zavři před tou černou svobodou. Můj otec snad zemře této zatopené noci, ale copak nevidíš, jak jsem tu uvězněna, dokud umírá? Svázaná na rukou i na nohou. A nemohu ho zadržet, ani jít za ním Ne, musíme je nechat, aí si sami vyberou chvíli k umírám. I kvůli Cawdorovi, tvému otci, by bylo hříšné přivolávat zoufalství dříve, než musí přijít Donucována bych mohla udělat něco nepředloženého. Tvůj slib! Dej mi ruku sem." Popadla mu ruku a přidržela si ji pod malým ňadrem citelným pod zateplenou tenkostí látky. Celá se tím proměnila Hood cítil její prudký tep. „Začíná mě to šíleně trýznit cítíš?" řekla Zachvěl se a slíbil: „Dokud neumře, neodejdu. Pak budeš klidnější, drahé dítě." „Když jsi řekl dítě," odpověděla „byl tvůj hlas tvrdý jako hlas tvého otce. Poslyš, Hoode, celé odpoledne jsem spřádala sen. Znáš mé dva bělouše, úplná dvojčata, nikdy nesmí být rozděleni Ty na jednom, já na druhém jeli jsme ve snu spolu daleko pryč do širého světa kde by nás nikdo nenašel. Naklonili jsme se k sobě a líbali se...“ Odstrčil ji v prudkém úleku a počítá jak mu její hrdlo zavzlykalo v ruce, horká štíhlá rákosová flétna s bušícími tepnami po stranách Zamířila schlíplá a ticha ke schodišti. Zůstal sám v temnu zarmoucen i sám nad sebou - nad svým krutým chováním. Fera vstoupila nahoře do sféry chraplavého rytmu, který se den a noc nezméníL Cawdor se jí zeptal, koho by chtěla aby s ní hlídal celou noc. „Musíš si přeci trochu zdřímnout," míníL Zvolila Conchu Rosas. Což bylo dost divné, myslil si Cawdor. Fera Conchu vždycky nenáviděla. Ale na sklonku večera přivedl hnědou tlustou tichou ženu. Fera vzhlédla, aniž vstala ze žídle u postele, a s křivým úsměvem řekla v chraplavém příboji: „Přemýšlela jsem o tom, co mého otce trápilo v dřívějších dnech. Uzavřel smlouvu s člověkem, který mu mél pást koně, ale kůň hned první týden pošeL Ten člověk přišel a chtél plat za roční pastvu pro mrtvého koně. Otec nakonec zaplatil, já to platit odmítla." „Pochopitelné," kývl Cawdor. A Fera dodala: „Smlouva končí, af umře člověk nebo kůň." Pohlédla na umírajícího a zachvěla se: „Budu té potřebovat po celou noc, Concho, ale můžeš spát v křesle. Byl to vždycky ušlechtilý blázen, nebyl stvořen pro tento svét." Cawdor sklopil zrak dolů na postel a do neustávajícího chropotu podobném příboji na břehu plném oblázků řekl, že se byl podívat na most a že dosud drží Ustane-lí déšť v noci, přijde doktor zítra „To už bude stejné pozdě, i kdyby tu byla nějaká naděje," poznamenala Fera. „Ale komu na tom záleží?" „Drahé dítě," řekl drsně, „umřeme všichni" Jako všichni, jejichž krev koluje v naších žílách. Ale když jsi řekl dítě, mél jsi hlas tvrdý jako kámen. Ovšem ty a Skalí na nad kaňonem nezemřete v našem čase, že? Proč jsi tak bohorovný? Když děti byly malé. byl jsi aspoň někdy laskavý?" .Což nejsem?" „Laskavý? Ach!" naklonila se a uhladila pokrývku na posteli, spíše podobná malému jestřábu, který třepotavě visel ve vzduchu a pak zachytiv vítr klouzavým letem se nese pátrat nad jiné pole. „Ale o krvi v kamenných žilách by mi snad Concha mohla něco říci? Jen se podívej, Concho. na jeho tvář: holá skála; ale škrábni a ukáže ti. Ne, odpust" změnila tón a vstala Jsem už napůl blázen od toho, jak vidím otce umírat jako řezníkem zapomenutého starého vniká Blázním z tvé síly. On neměl žádnou. Jen jeho mysl měla zářivá křídla, ale brzo byla rozbita" Když Cawdor odešel, prohodila ke Conche: „Začíná být chladno. Zabal se do plédu, než usneš v křesle." Concha po chvíli začala podřimovat ale Fera k ní přistoupila, trhnutím za tlusté rameno ji probudila: „Miloval se Hood s nějakou v těch minulých časech? Šestnáct let je jako plamen." „Hood? Nikdy. Ne. Nikdy." „Nesloužila jsi otci i synům? Koho miloval Hood?" „Nikoho. Miluje jenom lov." Fera zasyčela: „Modlím se, ty hnědá líná kůže, abych byla tebou a škrabala bláto z jeho bot až by se vrátil z lovu; abych byla Illarií Acannou a opékala mu placičky v kouří z dubového dřeva v bílých jitrech, kdy se světlo třese jako voda v poháru a hory jsou jako z pény; neboť kdo ví, co se ted stane? Ach, jen spi, zabal si hlavu plédem, nic se nezměnilo. Obešla pokoj a spočinula na své židli Chroptivý rytmus opět zaujal její mysl a v krátkém zlomku snu se jí zdálo, že ji Michaela ukradla kůži z pumy, darovanou jí Hoodem, a chodila v ní na kopcích, až byla zastřelena místo pumy. Její mrtvé tělo bylo nalezeno zabalené v té kožešině. Sen byl podrobnější, ale pamatovala si jen toto. Snad každý, kdo spal v tomto domě, byl vtažen do snů o smrtí, protože všichni věděli, že starý Martial dohasíná. Hoodovi se také vpletla smrt do spánku. Zdálo se mu, že je děckem a jeho otec leží mrtev v domě. Ale potom ho otec držel za ruku, aniž se sen přetrhl. Podívali se skrze dveře do pokoje, kde ležela mrtvá matka. Stará služka, která už byla dávno tatam po tolika letech, upravovala nebožku do rakve: umývala obnažené tělo. Matrigna—madrasta. Probudil se a ležel ve tmě a sbíral svou dospělou mysl a ujišťoval se, že sen nevyvstal ze žádné vzpomínky; pamatoval se jen na živou matku, naprosto nikdy ji neviděl mrtvou. Na pohřeb se ovšem trochu pamatoval - dub tam byl na kopci a červená země. Pomyšlení na ten hrob ho uklidnilo a pomalu usínal. Fera zůstala po svém snu vzhůru. Což se tu někdo vtírá mezi otce a syna? Ne. Stejné se nemají rádi - jenže Hood je příliš čestný anebo se bojí. Ztráceli čas hádkami už předtím. Ta trocha spánku Feru občerstvila. Slyšela pravidelné chroptění stále se zpomalující. Pak se jedna ze starcových rukou posunula na hrud. Oddechování selhávalo. Namáhavě se obnovovalo, ale ochablo zas, až ustalo docela. V hrdle podivně vzlyklo, když měl být vtažen dech: ten poslední. Od propadlých očních důlků, po celé tváři, zmatek drobných vrásek se zdál vyjadřovat příjemné překvapení. i Okno bylo ještě temné. Ani slechu po kohoutech, prsty jitra dosud nezčeřily ovzduší Rozsvícená lampa zářila a byla cítit. Úlevné ticho! Fera přeměřila pokoj a zatřásla Conchou: „Vstávej! Otec je mrtev. Sama jsem mu podvázala ústa. Teď si chci odpočinout." V chodbě ji napadlo: — A kromě toho dychtím být přistižena v Hoodově pokoji. Můžeme leda umřít. Co na tom. Odkud to všechno přišlo? — Mluvila šeptem, zírajíc na svíčku, kterou držela v prstech, aniž si mohla vzpomenout, kde ji vzala a kdy ji rozžala Otevřela Hoodovy dveře a zavřela za sebou. „Zemřel," hlesla. Žádná odpověď. V očích pocítila slzy, dosud vyschlé strachem. „Neodešels? Jsi tady, Hoode?" Spatřila, jak jeho tvář stoupá ze stínů jako lvoun z mořské vlny. „Zhrozila jsem se, že jsi odtud vyklouzl do noci. Skončilo to. Já sama jsem byla při něm. Ta hrouda hnědého masa co si v něm libuje tvůj otec, chrápala v koutě. Můj otec zemřel. Jeho bouřlivá mysl a zmatené snahy — všecko je zpečetěno." Její hlas stoupal a zas umdlené klesal. Viděl její náměsíčnou tvář zespoda osvětlenou svící; stín brady halil ústa a stín lícních kostí pokrýval oči — stíny tak modelovaly masku zmučené extáze, téměř beztělesné. Sama se divila, jaká posvátná bázeň ji zadržovala. Přišla v touze po tělesném doteku, ale teď na vrcholu se její touha přetavila do průzračné nehmotného krystalu. S vyjevenýma očima řekl: „Zavolalas mého otce? Obleču se a přijdu, ale co budu platný?" „Ty myslíš, že chci volat," řekla klidné. „Cawdorar Odmlčela se a potom dodala: „Smrt není žádná hrůza. Právě jsem se o tom přesvědčila Je vůbec něco, čeho by se člověk bál a nebral oběma rukama směle to, po čem touží? Byla jsem dosud nešťastná. ale to právě bylo bláznovství. Teď už vím, že cokoli zkřivilo tento svět kolem nás - af bůh, nebo slepá náhoda vršící se na další náhody, slepé jako byl můj otec - je dokonale dobré; dostali jsme za dolar života, abychom hráli o touhu v ceně toho dolaru. Zhřešíme-li, máme obojí. Ale kdo prohraje, neztratí nic, naprosto nic, oh nic -a nemůže být na tom hůř než můj otec nebo kámen v poli. Cože, Hoode, ty spíš nahý?" zeptala se, pozorujíc odlesk svíce na jeho paži a na rameni. „Nepřinesl jsem si žádné noční prádlo,“ zamumlal rozmrzele, „nečekal jsem v noci návštěvy. Co vlastně chceš?" „Nic, Hoode. Máš prsa hladší než hlazený mramor, v žlábcích mezi svaly nejsi zarostlý, jako bývají jiní muži, je to úplně dívčí, až na tu tvrdost a ráznou sflu. Ne, nezakrývej se, nesmím to vidět na vlastní oči? Já bych se také nezakrývala Nepochybně brzo umřu a byla bych šťastná mít tvůj mramor za náhrobní kámen. Mohl bys tam vyrýt nápis. Vím, že by nikdy nekrvácel, vytesaný do necitelného kamene: FERA martialovA bys měl vyrýt — písmena uchráněného jména: proč bych měla zapadnout jako zrnko písku, ztracena navždy tom na tom hrůzně ponurém břehu? Ale pokud dýchám, musím se vracet a bojovat proti... proti kameni - vlna za vlnou — třeba mamě jako pták se zlomeným křídlem, kleslý do moře, je k smrti utloukán - vlna za vlnou -na ostrém úskalí. Jeho krev se mísí s pěnou. Kdybych byla ženou jiného muže, a ne Cawdora, litoval bys mé." Jsi, co jsi!" zvedl se hněvivé na lůžku - přičemž ho její oči téměř fyzicky uchopily za krásná oblá ramena. hltaly dlouhé pletence svalů napínající hladkou kůži, štíhlost a sílu lovce - „Protože jsi, co jsi, odhod tyhle nestoudné myšlenky. Povznes se nad to. Nebyli jsme stvořeni, abychom se dopouštěli něčeho, zač bychom se pak proklínali do posledního dechu.“ Zazpívala: „Co říkáš? Že bych byla nestoudná, podobné jako muž ukájející svůj chtíč navzdory odporu? Ty myslíš, že já cítím podobně jako takový chlap? Kdybych měla čas a kdybys neodcházel už zítra — kdybych měla čas, byla bych užila lstivých ženských úskoků — kočičí trpělivosti a střehu-, ale na samém okraji propasti umírá stud.“ „Slyším je lomozit v domě,“ poznamenal. „Nelži, Hoode, tenhle pokojík na sever je odlehlý a není sem nic slyšet. Tvůj otec sem lezl v noci za tou svou hnědou škeblí. Vy děti jste spaly, a kdepak, abyste něco slyšely. Ty se ho ovšem bojíš. Vzpomínám si, že jsem se také něčeho bála — už kdysi dávno. Zapomněla jsem čeho. Hned se podívej na mne. No, kamenné oči! Jsem tak strašná abyste se bály na mě hledět? I kdybych neměla žádný půvab, mám vždycky víc, než měla Concha, i když se podobala spíš srnce než svini, dokud tenkrát bývala štíhlá a vyhýbal se jí snad tvůj otec? Musela jsem udělat něco nevědomky, že jsem vzbudila tvou nenávist. Kdybych si mohla pomoci, byla bych přišla tak prostoduše od smrtelných křečí jediného člověka, kterého jsem milovala, jen abych ze sebe udělala tvého šaška a vyjevila ti svou nestoudnost, udělala bych to, kdybych si mohla pomoci? Ach, to je bída! Hledíš na mě a vidíš smrt. Jsem oděna do smrti místo do šatů. Celé dny jsem pila smrt, a to mě dělá dost odpuzující. Jakýpak div. Jenže ty také, Hoode, možná budeš brzy pít smrt, přestože si ji tak ošklivíš. Jsme tu dva, na které číhá . mi > pQ Dit Ale ach, přece unikneme, budeš-li souhlasit. Je jediná čistá cesta. Nevezmeme si nic z toho, co patří Cawdorovi. Mám své vlastní koně. A ty nás uživíš svou puškou. Jen jet po tvém boku je všechno, co chci. Ale chtěla bych probudit tvou duši i tvé oči, a mohla bych tě učit radosti. Vím, že miluješ svobodu, nikdy bych se jí nedotkla. Ach, nech mé jet po svém boku aspoň týden, pak mě můžeš opustit. Byla bych tvou... cokoli budeš chtít, a mohl bys mít i jiné ženy. To by mě nezničilo. Jen nebýt s tebou znamená pro mé mučivou smrt." Její naděje zchřadla pod jeho pohledem. Pokračovala: „Ano, vyšli jsme z požáru, jen abychom dál živořili, živořili a doživořili; prohráli zbytek všeho a zašli. Bídný úděl v krvi. Ale,“ zvýšila hlas, „ty lžeš, když se takhle díváš. Hmota mého těla je nic proti mému toužení. Jestliže myslíš, že všechno se stane čirým prachem po staletích, i pak něco zbude a já budu po tobě křičet ve vyprahlých vírech vysoko v povětří." Zaslechla, že se za ní otevřely dveře. Otočila se. Vstoupil Cawdor. Napadla ho: „Konečně ses vzbudil? Spíte jako dřeva oba, ty i tvůj syn. Můj otec zemřel Nemohu nikoho vzbudit. Tloukla jsem na tvé dveře, ale tyto nebyly na závoru, a když jsem zaklepala, povolily. A přece ho nemůžu probudit. Bylo to snad slušné nechat mě samotnou s tou tvojí svinskou Conchou ve studnici mého žalu?" Cawdorovy zmatené a násilnické oči se vyhnuly jejím a prohledávaly místnost s tím odvěkým způsobem mužů slídících po vlastní hanbě jako by šlo o ztracený klenot. „Jak je to dlouho, cos klepala*’" ’ zeptal se. „Byl jsem vzhůru." „Copak se starám o čas? Otec mi zemřel." Uznamenala, že se chvěje, jak násilím ovládal svou násilnost. Řekl: „Vím, že umřel. Jdu rovnou z toho pokoje." Tu Fera vědouc, že Hood vypadá jako chlapec přistižený při nepravosti, kdežto ona sama jako vtělená nevinnost, pokračovala hádavě: „Ty ses tam odvážil vejít? Ach ano, mrtví nikdy nevstávají. Ale jak ses mohl odvážit? Nikdy, ani jednou jsi neskryl své opovržení, dokud žil. Přišel jsi mu spílat, že nám zašla kráva v potoce. Copak on chtěl, aby zašla? A pak jsi udělal tohle: šels mu naplít do obličeje. Já tam nebyla a on ti byl vydán na milost a nemilost." Cítila, jak jí slábnou kolena a plíživá malátnost se jí rozlévá po těle, viděla plamen svíce, kterou před chvílí postavila na stolek, se roztáčet v malém okruhu a viděla, jak se kmitá na Cawdorově nezvykle zasmušilé tváři se svraštělým obočím a zmatkem v očích. Těžce, nesrozumitelně něco zamumlal. Tys jeden z těch štváčů, co ho uštvali. Doufala jsem, že Hood... ale kdež on by se staral. Nemohla jsem ho probudit. Úplně ztuhlý. I já se obrátím v kámen a už se nebudu vzrušovat a žebrat o soucit v pustině plné kamenů. Ale ty... ty... ten starý slepý člověk, kterým jsi pohrdal, žil tady v domě mezi vámi jako jestřáb v krtině. Ale teď odletěl. Oh, smrt se klene nad životem jako nebesa nad hlubokým peklem. A Fera útočila: .Zajisté jsem tě mohla zburcovat a vejít, ale já hledala v domě někoho, kdo ho měl rád. V té chvíli spatřila ve dveřích dívku: „Michaelo, tys tu také? Můj otec zemřel. Tys ho měla ráda." Pak v chodbě dodala: Je ti dobře, Michaelo? Mně ne; ale když jsem spala, po krátký zlomek časné noci jsem snila o tobě. Zabalila ses v mém snu do kůže pumy, co mi dal Hood, a Jesus Acanna té zastřelil jako šelmu." Cawdor zůstal v pokoji a Hood pracně předstíral, že se těžce probírá z hlubokého spánku; zanic nechtěl prozradit přemrštěnou dívku, o které si myslel ve své prostotě, že se trochu pomátla z nezměrného žalu. Odpovídal klidné na bezvýznamné otázky, a ačkoliv se ničím neprovinil, do očí mu zabloudila vina. Cawdor uhodil: „Kdy míníš odejít?" „Dneska." „Jak to, u všech všudy? Počkej do pohřbu starého Martiala. Proč tě volala včera v tom dešti?" „Říkala, že otec její je při vědomí, ale když jsem tam přišel, nebyl při smyslech." „Teď vůbec není," poznamenal Cawdor. Se zachmuřeným obočím stál v dvojsvětle rozbřesku a svíčky. Dnilo se. Jeho tvář mezi bledým oknem a plamenem byla šedožlutá. „Obleč se,“ nařídil. Na odchodu se ještě obrátil: „Byli jste velcí přátelé se starým Martialem, počkej tu na jeho pohřeb." Našel Feru v úmrtním pokoji. Když ji spatřil tak bledou s nepřítomným pohledem ve velkých šedých očích, zastyděl se, že její výbuch pokládal za víc než za projev zoufalého zármutku. Zamýšlel pověřit Conchu, aby ji hlídala po dobu Hoodovy přítomnosti v domě. Zapomněl na to a něžně Feru přemlouval, aby Conchu nechala bdít u mrtvého a sama si šla odpočinout do svého pokoje, a aby se necítila opuštěná, hned tam za ní pošle Michaelu. „Hood," pravil, pátraje bezděky v jejím obličeji, „chtěl dneska odejít. Řekl jsem mu, aby posečkal. Proč jsi ho volala včera v tom dešti?" „Včera?" „Přišla jsi v dešti." „To bylo včera? Naše dny byly tak zdlouhavé. Myslím, že otec ho volal, byl ještě živ. Přál si trochu popovídat o krajině Klamath. On také cestoval. Pohrdal lidmi, kteří se nehnou ze svého plácku jako muchomúrky." „Mluvili dlouho?" „Nepamatuju . Vždyť už je teď mrtvý... Konečné si ta utýraná hlava odpočine. Já jsem také znavená. Nebo myslíš, že to v něm pracuje dál? To by bylo hrozné. Jemu se vždycky všecko zvrtlo. Proč? To proč vrtá hlavou... samočinně... uvnitř... skrytě... vrtá... člověk... se baví... o něčem jiném, ale ono to nepřestává... vrtat... vrtat...“ Ze soucitu s její smrtelně bílou, v sinavém úsvitu zdrobnélou tváří Cawdor se přemohl a sevřel své pochybnosti jako člověk svírající žhavý uhel v dlani. Fera se vrátila do otcova pokoje se slovy: „Concho, jdi si dolů na snídani. A ty, Michaelo, proboha nech mé tu samotnou." Když odešly, poklekla u lůžka: „Co tady, co tady, co tady na tom bídném světě, otče... k ničemu to není. Já ještě vězím v těch — klepetech. Ty máš po soužení Aspoň, že tys už mohl pocítit blaho vykoupení" Mýlila se. Starcovo delirium bylo naplněno sněním; komatické bezvědomí zřícenými chodbičkami odvíjelo svoje klubko snů, za nimiž se bez přeryvu táhla smrt s přeludy stejně mlhavými ale bez spojitosti s vnějšími příznaky; sny totiž neochably, když život ochaboval, slábl — a zcela se vytratil. Jediným měřítkem snů však byl tu snící člověk, sám vlečený do téže proměny. Bez kladívka vlastních tepů nemohl cítit nic. Ostatně každý ve snu se vymkne tyranství vteřinových vrubů na zodiaku. Chladnoucí mozek rozehrál sny, aniž to kdo tušil-rozklad přeútlými prstíky začal hebce hladit a poštipovat dočasnou celistvost nervových uzlin. Ach, velmi hebce jako slabý závan větru v lese (bouře je v dáli) do jemného šepotu rozehrává listí; a buněčná tkáň se v jemném šepotu blížila své zkéze A mohlo se i říci: Mozek se rozžehl vlastním světlem pod mrtvou kostní klenbou v bezhvězdné temnotě, jako třísky trouchnivého dřeva v lese na mechu, prosáklém teplými dešti; vídáme je světélkovat - záhadné oči - podél pěšiny; mozek mrtvého si právě tak v bludičkovém světle vytvářel a laskal svoje sny. Za nocí v čase před mnoha lety sníval o sladkosti smrti, jako hladový snívá o chlebu. Ale rozklad porušil chemické složení: kdo dříve lačné vzýval tu temnou spasitelku v mnoha způsobách, v její přítomnosti oslavil život v nesčetných metaforách. Cokoliv si přál na tomto světě někdy udělat či získat, rozehrálo se v kouzlené živosti: každé zaschlé a odštípnuté poupě vypučelo znovu na větvích, utlumené jiskry pod nánosem půlstoletí vzplanuly radostí nad splněním. Mimo čas, nerušen poskakujícím tepem a ani nejmenším dotekem skutečnosti - zcela ve svém živlu -sen triumfoval, vytvářeje ze zkušeností minulých přítomný ráj, tím působivější, čím zkáza byla spěšnější a postupem i jednodušší: od extáze plující v rozkmitaném karnevalu vína a žen přes prostý požitek z dobrého jídla směřoval výš k bezpodmínečné rozkoši. A tu právě všechna jemná vlákna ve skupenství mozku selhala a snící člověk i se svým snem se roztříštil do veškerenstva. Porušené buňky ztratily způsobilost projevovat jakoukoliv lidskou či vůbec nějakou formu vědomí. Bolest a rozkoš přesto, jako bezvýznamné trety, nebyly dobře vyváženy; záblesky posmrtné blaženosti, vylouděné bezohlednou zkázou ze zborcené harfy, nemohly vyrovnat zuřivost předešlých bolestí. V plnokrevných zážitcích člověka tak chabé pazvuky nejsou obsaženy a není o ně co stát. Nadčasová extáze podobná věčnému nebi křesťanského mýtu.- ale čivní dřeň, nástroj všeho potěšení, bědné dobmkala do poslední strunky, dřív než skončil den. Pak se stala znovu středem zájmu: pro červy a hnilobné bakterie. Skončila pohnutá osobní podívaná — nepohnutá opravdovost hory setrvala od základů po vrchol. Ale Fera v opravdovosti klamné, prosycené životní náruživostí, se zmítala v pláči klečíc u lůžka. Když se objevila Michaela, ustala a žádala ji, aby našla Hooda a zeptala se, jestli opravdu zůstane do pohřbu, jak slíbil Cawdor. „Pověz mu, ať mi to přijde říci sám." Michaela se vrátila a vzkazovala, že Hood nahoru nemůže přijít, ale pohřbu se zúčastní V poledne ho uviděla Oblékla se a přišla ke stolu, kde seděl Cawdor a pozoroval je. Hood se vyhýbal jejím očím a nepromluvil. Mlčela také. Odpoledne přišel Cawdor do jejího pokoje: Je tu doktor," hlásil. „Proč, Michaelo?" divila se Fera Je tu zbytečný. Pro nic za nic se trmácel blátivou cestou ten pan doktor." „Ne," odpověděl Cawdor. „Chci, aby tě prohlédl, nevypadáš dobře, Fero." Zastihla lékaře v otcově pokoji, kde Concha z přežívající dětinské víry v kouzla zapálila u lože dvě svěcené svíčky. Lékař spěšně přikryl mrtvého a prudkým šlehem pokrývky bezděčně zhasil Conchinu magii. Fera pokojně stála a vítala jej: Je mi líto, že jste bezúčelně jel tak daleko." „To nic nevadí," ujišťoval, „po dešti je krásně na pobřeží Pěkné jsem se projel." Jako tenhle stařec," povzdychla „a ostatní milióny jiných. Rodí se a umírají, pro nic za nic se trmácejí blátivou cestou, obrátí se a jedou zpátky. Inu, jen když se projeli." Mladý lékař zaraženě zíral; Cawdor, rty staženy, se mračil jako člověk skrývající žhavý uhel v dlani: „A co bys chtěla víc?" zasyčel. „Oh, neláká mě projížďka," odsekla na odchodu. Sotva doktor odjel, bylo jí zle. Začala zvracet a zeslábla natolik, že Michaela musela přivolat Conchu, aby jí pomohla Feru odstrojit. Fera po delší křeči upadla do olověného spánku; vzbudila se pozdě večer, když se Cawdor ukládal na lůžko vedle ní. Po celou noc ležela bez hnutí pod bouřlivými katarakty své rozrušené mysli. Dřív než zakokrhal kohout, začali daleko v dunícím oceánu stékat a kašlat lvouni; ale jeden z nich vykřikoval jako v trýzni a podivné bublal pod vodou. Znělo to jako pláč. Tu se Fera vykradla z lože; Cawdor se sice vzbudil, ale dělal, že spí. Oblékla se ve tmě a tiše opustila pokoj. Tajné ji sledoval. Temné podezření ho škrtilo jak stahovaná smyčka Jenže Fera vešla do otcova pokoje. Nepřekvapilo ji. že tam nikdo není; Conchiny svíce vyhořely. Tápajíc ve tmé nahmatala mrtvé tělo jako dřevěné a rouškou pokrytou tvář. Usedla vedle postele a čekala na rozedněni Cawdor se vrátil do ložnice a nechal dveře otevřeny, aby slyšel do chodby. Oblékl se. usedl a čekal také na rozedněni Prvně si uvědomil, že Hooda zadržel jen proto, aby vyslídil a zjistil co ti dva spolu mají.. nebo. . nebo jestli něco měli... dřív... Bylo to k zešíleni. Ohavné představy, jakými trpívaji muži jsou-li příliš staří pro své ženy. Ale ona v takovém zármutku? Ač si byl védom nízkosti svých myšlenek, nebyl schopen zprostit se jich úsměvné a s nedbalým mávnutím ruky. Teprv když Hood přešel po vrzající chodbě a sestoupil po schodech dolů a Fera ani o píď se nepohnula od mrtvého otce, byl Cawdor zproštěn své trapné žárlivosti a přislíbil sí že už špeha dělat nebude. Ale i Fera slyšela Hoodovy kroky a věděla, že Cawdor číhá. Bála se. že Hood vstal před svítáním proto, aby už teď opustil kaňon navždycky. Seděla nepohnutě jako kámen a myslila na různé druhy smrti: na hlubokou vodu, na ostré jehlice, na jedovatou karbolku, připravenou ve stáji k dezinfekci, když se zraní koně. '*•** Hood přišel k snídani Vstoupil z provoněného světla před východem slunce do pokoje a opřel svou pušku v koutě u dveří George Cawdor už posnídal a na odchodu, jen tak pro poškádlení, sáhl po bratrové pušce. Je moje. Nech ji,“ vyjel Hood zostra. George tím popuzen schválné jí odnesl do vedlejšího pokoje. Otevřel tam dveře a vzal si na mušku skvrnku rudého lišejníku na odumřelé cypřišové větvi. Hood za ním zlostné přiběhl a prudce do něho strčil. Tu George, který jen žertoval a chtěl pušku zas vrátit, v rozhořčení vypálil. Pronikavý třesk se rozlehl otevřeným domem jako rána kladivem o železný sud. Hood se sápal po pušce, a že nemohl pro blízkost udeřit, v návalu hněvu rýpl bratra bezohledně do žeber. George vyjekl, ale stále ještě položertem zápasil s Hoodem mezi dveřmi. V okamžiku, kdy se tak nelítostně ohnal loktem — nikoli vědomé, ale zcela v podkoří — vzpomněl si Hood na sen, který se mu v noci zdál. Sen, který ho už dříve sužoval. (To si uvědomil později, v té chvíli ne; později, když mu napadlo: Něco v nás čerpá z bytostného zdroje znalost našich osudů od kolébky do hrobu, a my můžeme v noci náhodou zaslechnout vědoucí hlas, ale bez prospěchu. Nikdy dost nevaruje, nezná slitování a nedbá o jasnost. Je vědoucí pro sebe sámJ Hood v ponurém snu zápasil vysoko na okraji hrozného útesu s kýmsi záštiplným a mnohem silnějším; s někým, kdo děsil šedivýma, bledé planoucíma očima, z kterých šlehal ostrý vítr stejné jako z očí Fery; Hood před nimi ustupoval, až se zřítil ze skály. Padal s žalostným výkřikem, protože ve snu chybí smělost a sebevláda, člověk je bezmocné vydán napospas změkčilým citům. S nářkem uvízl na křehkém vavřínovém keři, který živořil ve skalní puklině. Tu konečně procitl v potu a s bušícím srdcem. Ležel celý zmámený a myslil, kdyby Fera přišla teď a znovu úpěla po lásce, už by se nebránil a nebyl by chladný... Ale před kuropěním ten neobvyklý nářek lvouna daleko v dunícím moři vzbudil ho docela Denní vědomí překročilo pokušení a dokonce smazalo vzpomínku na né. Drtivý noční sen však zůstal tajné v paměti, smíšený s hrozivým strachem. Hood se proto neumírnil v potyčce s bratrem. Zasadil mu pěstí další ránu přímo na ústa Zápasili mezi dveřmi, propleteni jako hadi. Hood byl útočnější, George zato silnější. Šedá ocel hlavně mezi jejich těly vypadala jako oštěp, na kterém zápasí dva nabodnutí bojovníci; přitom drželi pušku obezřetně stále namířenu dveřmi ven do jitřní oblohy Pevná ruka, jako čelist koně, sevřela Hoodovo rameno a odtáhla ho od George. Hood se zkroutil a začal se pudové rvát s tou rukou, aniž věděl, čí to ruka než dostal těžkou ránu do beder, až upadl. Zvedal se všecek pokroucený a přitom se pomalu vzpamatovával. Spatřil nad sebou přísného otce, letitého muže, který byl však přesto silnější než oba jeho synové. Ve světle otevřených dveří, opřen o stěnu, stál zsinalý George, ale ve světle za Cawdorem stanula Michaela — soucit v očích. „Dej sem pušku," nařídil Cawdor. George ji ještě třímal. Odsával st krev z rozbitého rtu a poslechl. Hood se zatím vztyčil a zjevně se třásl po celém těle. Fera, když uslyšela výstřel, sešla do půli schodiště a ozvala se za nimi: „Trefili jste horskou pumu? Vy chňapaví kojoti, co jen vám předhodit, abyste dali trochu pokoj? Tam nahoře leží lepší člověk než vy." Ale proč bylo v jejím hlase víc potěšení nežli hněvu? „Vy ohlušíte i uši mrtvého. Ani jeden z vás není hoden omýt jeho tělo." Sestoupila dolů a její tvář svítila radostí: „Hoode, chudáčku, ublížil ti? Odhodil tě dvěma prsty jako brouka z chlebové kůrky. Štěstí, že ti odebrali pušku. Jinak nevím...“ „Co tu chceš?" odbyl ji Cawdor zasmušile. „Hoši si, pravda, počínali jako blázni, ale můžeš být docela klidná" „A co George," nepřestávala, „má zkrvavená ústa Co jste to měli v noci za divoké sny, že se tu před východem slunce rvete jako lasičky? Otec mě opustil. Jsem sama v kleci s lasičkami. Ale pro mne za mne perte se do sytosti." Cawdor kývl na Hooda, vrátil mu pušku a k Georgovi pravil: Jdu s Hoodem na kopec vyznačit hrob. Ty dones zatím dřevo z kolny — jedenácticoulová prkna — až se vrátím, ukážu ti co a jak. A také vezmi čtyři tyčky na držadla." „Pěkný pohřeb," křikla Fera Jedna lasička stlouká rakev, druhá lasička kope hrob. Člověk pohřbívaný lasičkami. To není špatné." „Pojď," vyzval Cawdor Hooda stísněně. „I s puškou?" rýpla Fera "Dej si pozor nad hrobní jámou. Já bych mu nedůvěřovala" Cawdor se ve dveřích otočil: „Přisámbůh, mám s tebou velkou trpělivost pro tvůj žal, ale nepřepínej, aby nepraskla. "O, Když se vzdálili, Fera řekla: „Co chce se mnou dělat? Snad ml nenatluče? Proč mi vyhrožuje, Michaelo? On se zbláznil, ten člověk, nemyslíš?" Vracela se do pokoje a cestou si rozplétala své tmavé copy. „Proč mé obviňuje za to, co jsem řekla? Obviňuj Boha, je-li jaký. Tvůj otec je dost starý, aby védél, že od stvoření světa nikdo nic nikdy neřekl a neudělal, než jenom z trpké nutnosti, než jenom z trpké nutnosti. Kolik je ti, Michaelo?" „Patnáct," odvětila „Ale drahoušku, prosím té...“ „Poznáš to brzy sama. Jsem lepší než vy všichni. To je ta svízel. Všecko je jinak, než si myslíš ty." Vstoupila nahoře do tichého pokoje. Jedno okno bylo zatlučeno, druhé téměř zraňovalo růžovým světlem červánků. A na lůžku se nic nepohnulo. Ale Michela utíkala na kopec, aby dohlédla na svého orla. Měla obavu, že otec s Hoodem budou odtahovat klec, aby získali místo pro hrob. Při návratu uslyšela přidušený hukot z kuchyně. „Proč jsi rozpálila kamna, Illario?" „Ona chce horkou vodu," bručela Maria Acanna. „Přistavila kotel a otevřela záklopky. Já naložila dřevo." Fera sešla dolů: „Ješté se nevaří? Přihoď dubové poleno. Ach, tys tady, Michaelo? Na obyčejné mytí stačí vlažná voda. Ale tohle není obyčejné umytí. Pojďme ven. Chci mít vodu horkou. Chci, aby byl čistý. Pojď, vrátíme se, až bude voda horká." Venku na větru se rozklepala: -Svět se tak rychle mění," vzdychla. „Kam půjdem? Dolů k moří?" Ale z dílny k nim zalehl rytmický hluk: dva drsné zvuky, střídané nárazem ticha. Fera se potácívé zastavila a po chvilce: „Takhle dýchal můj otec," řekla, „ty dny před smrtí. ' Ačkoliv to zní přesné tak, oklamat se nedám to jenom lasička hryže dřevo. Neboj se, Michaelo" Vešla do dílny. George zvedl své tmavé oči od pily, zařízlé do vínové červených sekvojových prken, a Fera „Tys je dokonce ohobloval? To je od tebe milé. A hoblovačky tak příjemné voní. Jak dlouho vydrží tahle prkna v té čemoté dole, než prohnijí a slehnou se - deset let?" „Tahle nikdy." „Povídačky. 1 sekvojové dřevo hnije. Ze všeho pod sluncem zbude nakonec jen smetí. To je vyzkoušeno a dokázáno... Kde je ta druhá lasička?" Podíval se na ni mrzuté a viděl, že se upřené zahleděla na kůži horské pumy, kterou dostala darem od Hooda. Vypjata rubem ven byla přibita vzadu na lomenici, natřena solí a ledkem, aby uschla. „Kde je ta druhá lasička?" opakovala Fera. „Hood, Hood, ten co tě tak něžné pohladil. Máš pěkně napuchlý ret. „Místo George odpověděla Michaela, že Hood je na kopci: „Musejí odtáhnout klec s mým orlem." Fera ukázala na kožešinu pumy: „Vezmu si ji, Georgi, je má," „Hm, surovou kůži?" „Nevadí," řekla „Sundej ml ji. Dám ji otci. Co jiného mu můžem dát? Zabalím ho do ní, ať si leží jako vznešený flíman mezi nijakými lidmi... na tvých prknech." „Tys větší dítě než Michaela" poznamenal se soucitem. „Když jsi řekl dítě, tvůj obličej znéžněl, myslím,“řekla „Ty nejsi jako Hood." Vyšplhal se vzhůru vedle hoblice a uvolňoval hřebíky. Stála pod ním dole s Michaelou čekajíc: Pod lomenici v pozadí šeré dílny scéna která se dotkla zasuté struny v duši.. scéna snímání z kříže. Šplhající muž vytahuje mučednické hřeby z probodených tlap-, truchlící ženy stojí dole a ujímají se relikvie, bezvládné kořisti toulavého lovce. štvaného Potěšením zabíjet..věčná asociace Tvůrce fantazií Fera pozvedla ruce a zachytila trofej. George se přitom podivil jejím drobným snědým rukám, tak zemdleným i chtivým, když skládala tříslové zbarvenou kožešinu. „Kde je Cawdor, tvůj otec?“ optala se. „Na kopci s Hoodem?“ „Ne. Sel nahoru do Slepého kaňonu, Dante Vitello je s ním." hlásila Michaela Fera řekla: .Ach, ta kůže je nepoddajná. Je jako kůra Nešla by potřít olejem? Vezmu ji nahoru." Michaela zůstala s Georgem. Byla už znavená Feřiným neklidem a bála se jejích očí. Fera vyšla z dílny se sbalenou kožešinou a ubírala se nahoru k domu. Illaria Acanna jí vyšla vstříc: „Voda se už vaří," oznámila „Dobrá. Nech ji vařit." Nahoře v tichém pokoji rozprostřela kožešinu na otcovo tělo. Ach, to nejde, nejde," zasténala s odporem a strhla ji. A aby ji už neměla na očích, vtěsnala trofej do skříně, právě do té, kterou byla odtáhla v předminulé noci, když tarasila rozbité okno proti rozzuřené bouři. Pak dlouho zírala na úmrtní lože něco šeptajíc. Nato rychle vyšla ven a dala se na kopec k hrobům u dubu na úzké plošince nad domem, kde se Hood oháněl krumpáčem mezi hroudami červené hlíny; hrob mu už sahal do pasu; Acanna se na okraji opíral o lopatu. Pro nedostatek místa kopali západně od dubu, i klec s orlem byla odsunuta o pár stop blíž k oceánu. Dva starší hroby ležely na východ. Hood se lopotil mezi klecí a dubem. Jesus Acanna zpoza mračna nízkých dubových větví záhadnýma očima a s indiánskou mlčenlivostí pozoroval přicházející Feru, kdežto orel za pletivem klece sledoval Hooda při práci; prvý zíral s temnou lhostejností, ale druhý pozoroval hloubení jámy s temnou nedůvěrou. Vo,., Fera stanula mezi přesekanými kořeny, stiskla si tváře a promluvila: „Byla jsem včera vyčerpána z nevyspáni. Odpusť mi moje bláznivá slova Přišla jsem, abych ti to řekla protože odejdeš už dneska večer anebo zítra po svítání. Vím to. Co se dá dělat. Byla bych ráda kdybys ode mne přijal dárek na cestu, jednoho z mých bílých koníčků; musejí se smířit s odloučením. Sbohem. Žij blaze ve volnosti. Ale bezstarostný nebuď Nešťastný muž, kterému tu chystáte hrob, na to doplatil. Nikdy nemohl pochopit, že žijem v pletivu ze samých nožů -že nesmíme volně rozpřáhnout ruce, nechceme-li se kruté pořezat." Hood pozvedl oči od práce: „Bohužel odejdu. Ano. Zítra časně ráno." Letmo pohlédl na Acannu dodávaje.- „Ale jednu věc vím. V žádném kaňonu se nepotkám s takovým půvabem, jako je tvůj a Michaelin." Odvrátila se. „Co se dá dělat," vzdychla na odchodu. Ale vrátila se zpátky: „Měla jsem v úmyslu nařezat horský vavřín. Touhle dobou dole nic nekvete. Jenže zapomněla jsem nůž. Nechci, aby to bylo. . tak docela... jako když... zahrabou psa...“ „Nařežu ti vavřínové větve," nabídl se Hood a vyšplhal se z jámy. Acannovi řekl: „Vrátím se hned. Odkopni zatím skálu na téhle straně a vyrovnej dno." „Tam... v průrvě za duby...“ ukázala Fera rozechvěně. „Jenom z těch vavřínů... Je to sice dál, ale listy jsou tam zcela svěží. On si vavřín zaslouží Jeho duch měl vznešená křídla. Jen kapka obyčejného chytráctví a mohl být slavný. Zatím umřel jako pes. Kdybychom ty a já vydrželi padesát let všechny ohavnosti osudu, měli bychom vyhlídku na stejný úděl. Zůstaň tady. Nechoď. Nejsem příjemná společnice. Dej sem nůž." Usoudil, že bude lépe nůž jí nesvěřovat, když je v tak ponuré náladě. Obešli staré hroby a zlézali svah ke vzdáleným dubům Hood přitom pociťoval nezvyklou slabost v nohou Jako oči tmavé země trpělivě sledují počínání bílého plemene v biblické marnosti jeho chtivého neklidu tak temné domorodé oči Indiána a pobřežního orla sledovaly Feru a Hooda, dokud nezašli do dubiny. Ale jakmile se ztratili z dohledu, Acanna uchopil a prohlížel pušku, kterou Hood nechal opřenu o lišejníkem obrostlý plot kolem dvou starších hrobů. Acanna si vroucně přál mít podobnou, ale... vzdychl a vrátil ji zpátky na místo. Fera se zastavila pod osamělým dubem, v jehož stínu se lesklo vavřínové listí. „Zde bývalo mé útočiště, než jsi přišel, Hoode.“ Zaťala zuby do rtu, aby se jí nezachvíval. „Zde jsem měla jistotu, že budu sama. Sem nepřilétá ptactvo, zvěř sem nezabloudí, natož lidé; je tu bezpečněji než v pokoji na závoru. Jenže tenkrát mě ještě nezrazovalo mé vlastní srdce. Čerpala jsem tu nové svěží síly, abych mohla vydržet ten neradostný život se starými muži. Ted musím zemřít. Už je všechno jedno. Ač někdy je to líto, když jsou lidé mladí. Ale zemřít v pekle? Já vím, co je život v pekle. Pálí. Což někdo ví, co pociťují mrtví? Strašné pomyšlení: Ležím mrtvá v syčícím moři, omotána řasami, vlny mnou zmítají sem a tam - zmítají mnou sem a tam; Jak bych se byla smála před rokem, že se stanu otrokyní lásky. Dívky si v duchu malují všelicos, jsou-li samy. Ale tohle ... Já nikdy. Nikdy... hlad nemůže být ztišen, ani krutá žízeň a vnitřní oheň nezhasíná... PO*-" Má někdo jistotu, že smrt je spánek? Já nikdy nenašla zahradní kytičku v pravěkých hvozdech božského díla... Ach ne. to není vypiplaný záhon, ne. Bílé tělo se již dávno na kost rozbilo o ostré hrany skály, ale jeho lačný stín s bolestným nářkem pobíhá po okraji světélkující pěny, v zoufalé touze si hryže nehmotné zápěstí a s rozbouřeným oceánem vykřikuje tvé jméno do dálky. Ne, ne. Já nejsem z těch opatrných, co ujdou krátkou míli a pak se zastaví." Otevřel lovecký nůž, aby odťal větev, ale Fera ho chytla za zápěstí a řekla naléhavé: „Nech to být. Nemáme na to právo. Stromy jsou ušlechtilé, my už méně. Kácíme sekvoje — děláme z nich rakve, podtínáme kořeny dubům — pro hroby. Jednou ztratí pobřeží s námi trpělivost a ponoří se pro očista Ach, ty miluješ muže? Máš srdce dívky? A proto jsi tak ledový? Co miluješ? Nebo je v tobě tak strašná pustota, že milovat nemůžeš? Nebo snad jenom lov? Stopy dravců na horách? Plazíš se za zvěří jako muži za ženami? Kdybys mě teď zranil nožem, nehlesla bych víc než postřelená laň. Nepustím tě odtud, dokud mě neskonejšíš." Jeho tvář se napjala a zešedla: vyčerpaný zápasník v posledním kole. „Zlíbej mne jednou jedinkrát, než odejdeš navždycky. Co dlužíš Cawdorovi? Jaké laskavosti mu chceš splácet? Například dnes ráno tě udeřil a mrštil s tebou o podlahu. To se ti líbilo?" Sebral všecku sílu a chystal se odejít. Ale ona k němu přilnula, a když odstoupil, svezla se na kolena: „Přísahám při živém bohu. řeknu, žes mě znásilnil; hrozila. „když odejdeš a nenecháš mě domluvit Tobě neublíží. Hoode. ty budeš daleko, a co udělá se mnou na tom nezáleží." „Zbláznila ses. Vstaň. Aspoň vstaň-" ’ Poznala, že poprvé nabyla trochu moci nad nim, že má stín naděje ho zadržet a získat. Nevstala. Meky se svinula u jeho nohou, zmámena tím potěšením její zorničky se rozšířily a na tvářích jí vykvetly purpurové skrvny-. „Jsem přešťastná. Ach, čím to je? Promluvil tvůj cit? Je to příslib lásky?" Přitiskla se k jeho kolenům. Cítil její ňadra a přitulenou hlavu a na ruce ho pálilo její štíhlé hrdlo. „Jak je to podlé a hnusné, co tu děláme!" zvolal. „Proč? Pomocí malého hříšku... když to chceš tak nazvat zničit velkou strast?" Nikdo ještě nezvítězil, dokud mu ústa přetékala zoufalstvím, napadlo ji v duchu: „Našla jsem tě. Jsi můj," zavzlykala štěstím. Ale když odhodil nůž na kořání stromu a ulehl vedle ní na suché chrastící listí, spadané z vavřínů a dubu, ona, která sváděla, začala se bránit, aby co nejvíc prodloužila své chvíle vášnivé radosti. „Zažehla jsem plamen a chci se sladce hřát, dřív než se do ohně propadneme oba," šeptala a její rozjásanou tvář prolnula přitom nenávist. A tu Hood nahmatal mezi listím svůj lovecký nůž a bez váhání se prudce bodl do stehna. Necítil zprvu nic, až po chvilce projel tělem břitký blesk bolesti, a tím i očistného světla: „Tvůj otrok ještě nejsem," řekl klidně „ani tvoje hračka" Trhla sebou zděšeně. Pak zkameněla: „Cos to udělal?" „Otvůrek do masa pro trochu krve," řekl posměšně, „a je mi lip. Povstal: „Zítra mi budeš vděčná, protože můžem žít, aniž bychom se stydě . Jaký by nás čekal život?" T „Nás nečeká žádný život,” řekla přirdoušeným hlasem pomalu vstávajíc: „Zde je skála bez pramene" šeptala „Nechtěla jsem nic hnusného, ani nemravného. Vždycky jsem litovala svého otce pro jeho životní nezdary... a teď jsem na tom stejně." Zimničné se roztřásla. „Půjdu, jestli dovolíš." Hood, podoben svým gestem mýtickému Attisovi, těžce napadal na nohu a šel za ní až k dubům. Odtud sledoval Feru pohledem, jak zlomena se plíží k domu. Krev z ranky mu stekla na koleno a prosákla do látky; aby zakryl barvu krve, vetřel do skvrny hrst hlíny. Potom se zemdleně vrátil k přerušené práci. 3lW/9 »»*& Za nějakou chvíli přišla nahoru Michaela s masem pro orla Zatímco jej krmila Hood a Acanna se dostali na tvrdou skálu a přestali kopat. „Vidélas Feru? Byla tady. Chtěla vavřínové větve, protože teď nejsou květiny. Ale udělalo se jí špatně ze zármutku a vrátila se." „Ne. Byla jsem v domě, ale tam v pokoji jsem nebyla" „Musíme jít za ní. Sekyru a krumpáč odnes," řekl Acannovi. „Lopaty tu nech." Dělal krátké kroky, aby zastřel kulhání. „Od čeho máš skvrnu na koleně?" všimla si Michaela. „Ale... od dubových kořenů... jsou prosáklé mízou." Našli Feru. Ležela na podlaze vedle lůžka na kterém spočíval mrtvý Martial. Hood zděšeně přihlížel, když Michaela na ni sáhla: myslil, že Fera se zabila. Celý den přemáhal temný strach, teď to bylo horší: zoufalá touha vězně za každou cenu uprchnout: nemuselo se to stát. Ale což jsem mohl včera odejít, ubohé dítě? myslil si. Ale Fera se nadzdvihla s pomocí Michaely vstala a mlčky se bránila když ji s domlouváním odváděli na lůžko do jejího pokoje. K večeru ji Concha oblékla do modrého šerku-, (byly to Feriny nejtmavější šaty) a kráčela s ostatními za otcovou rakví v pohřebním průvodu na kopec. Muži nesli rakev, každý za jeden roh; Cawdor, jeho synové a Dante Vitello. Hood kulhal, a když se mu levá noha smekla po kameni, pravá pod tíhou poklesla. Několik bílých kal, ojedinělých tou dobou, JI rar které Michaela našla někde u vody, sklouzlo ze šikmého víka zvedla je a kytici pak hodila do hrobu za rakví Jesus Acanna přinesl provazy na spouštění truhly. Děláno bylo všecko neobratné, lidé se hanbili a orel se na to z klece dívaL Truhla narazila jako člun na mělčinu a dcera znaveného cestovatele zavzdychala. $edé oči méla zamlžené pláčem. Opírala se za Michaelou o Hooda, ale když se dotkla jeho ruky. uškubl a plaše ustoupil za Conchu Rosas. Tu Fera přitiskla kotníky prstů na ústa a rychle se vracela dolů. Ostatní ještě zůstali Vyházená hlína byla nakupena pod dubem, proto stáli na západní straně hrobu a na jeho konci Podivná skupina Šedivá hlava Cawdorova převyšovala všecky. Bylo jich devět i s děckem Conchi Jako poplašené stádo příčichávající zvědavé k jednomu z nich, který uhynul, stáli rozpačité a nejisté a nepoutalo je k mrtvému nic, když odešla Fera, než pouhá příbuznost druhu: lidé, kteří rozjímají nad posledními věcmi jiného člověka Ale pociťovali nutnost nějakého obřadu Obloha byla zatažena; mezí oceánem a mračnem zela úzká trhlina, kterou se náhle prodralo zapadající slunce proužkem své mizející tváře a z hlubiny obzoru vyzářilo rudnoucí oheň vzhůru na kopec. Stíny nepohnutých lidí se položily jako svazek prutů přes mělký hrob na kupu červené hlíny a opřely se o kmen košatého dubu; za nimi se táhl jiný stín, široký, děsivý a přímočarý od klece s orlem; devět útlých lidských stínů a jeden zcela odlišného rodu. Jesus Acanna si všiml, že na povrchu země u jeho nohou se něco třpytí jako klenot v paprscích. Sehnul se a zvedl to Byl to nožík, hladký, na omak příjemný, opracovaný z odštěpku chalcedonu. Mnul jej mezi prsty aniž si uvědomil, že tu čepel nabrousili jeho vlastní předci a v dávných dobách ji užívali k oškrabování zvířecích kůží a vyřezávání masa z mušlí. Cawdor lehce odkašlal a pravil v těžkých rozpacích . „O Bohu nic nevím, ale smrt poznáme svým časem všichni. Měli bychom tak trochu... než tam... naházíme... tu hlínu... jestli je tu někdo zvyklý se modlit...“ podíval se na Conchu a na Illariu, „měl by v duchu tento... něco ...“A ony sklopily oči Tu se Cawdor chopil lopaty a netrpělivě houkl: „Dejme se rychle do toho." Slunce se vnořilo do vínového vodstva oceánu; pak z propasti západu vytryskly růžově nadechnuté a temným nachem protížené velkolepé fontány. Plamennými barvami rozehraná atmosféra jak skalní příboj se rozčeřila přes nízký břeh na jižní kopce, na rozprávějící ženy, na muže s lopatami skloněné nad hrobem, na starý dub, na orlovo vězení — marnotratná sláva bez účelu zaplavila svět. Fera se vrátila do opuštěného pokoje v prázdném domě s úmyslem udělat to, co odpoledne si horečně vysnila V její trýzni nebylo jí nic dost fantastické. Totiž vynutit si z Hoodových rukou smrt, když jí odmítl život Ne a ne! Nikdy nesmí na ni zapomenout. Vytáhla ze skříně zmačkanou kůži horské pumy, těsné se do ní zabalila, hlavu si přikryla dravčím skalpem, pak uhladila záhyby a tkanicemi úbor upevnila. Lovec bude za šera oklamán, musí jen před ním odvracet tvář. Vyběhla z domu do doubí pod kopcem nedaleko dveří. V oblacích už pohasly červánky, divočina ponurého soumraku se hnědavě plazila mezi listím, Concha se svým děckem a Illaria se navracely v hovoru a přestoupily práh. Kuchyňská okna se rozsvítila. Ostatní se ještě zdrželi. Z komína vystoupil modravý dým a voněl mezi listím. Fera se tiše choulila v dubovém mlází, jak to rády činívají divoké šelmy, když sestoupí za večerů z hory a číhají u osamělých stavení. Když odnášeli z dílny rakev do domu, Hood nechal pušku ve stáji. Teď si pro ni došel a vracel se s Michaelou. Kráčeli smutně, byl to jejich poslední večer. Hood odejde za svítání lovit na sever, kde bude zcela volný. Už si všecko pověděli, mlčeli, a proto když se blížili k domovním dveřím, zaslechla Michaela šramot v dubovém listí; ohlédla se — pozor — chytla Hooda za paži: v řídkém křoví v houstnoucím šeru se zamíhala puma s hlavou obrácenou vzhůru ke strži, připravena k útěku. Hood zacílil, zaváhal však... Nechtěl postřelit jednoho z domácích psů. Jenže ti mají bílé skvrny oba dva. A ten rezavý je mrtvý. Ne, nic bílého se v křoví nemíhá. Taková tma ještě nenL Srst má barvu podzimu. Je to puma. Zde jsou ty drápy, které rozsápaly tele a rezavého psa. Mamě po ní slídil celé dny, a teď mu šťastnou náhodou přišla do cesty sama. Ale Fera se domnívala, že Hood má pušku v pokoji a poběží si pro ni, a než se vrátí, ona prchne nahoru pod vavříny. lovme se pak vydá na pochůzku - bude »ám * na kopci ve viiAlm svitl® rozpozná. kdo si hrn|e na ielmu. a slltu|c se nad nl - neAíastnou Zenou Pomalu upouAtila od myšlenky na neodvratnou smrt Kdyby nebyla s nim Michaela vstala by n prozradila by se mu Výstřel pře rval |e|t úvahy Hood odhadl vyáku dravce stolícího v Aeru a mířil nízko. střela o vlásek minula srdce. zasAhla kost pod ramenem na levé paži. ale -uAetřtla život Když klesala. Hood už vidél všecko, n zdálo se mu. že dokonce to vidél dřív. než vystřelil. Byl tak zdrcen hrůzou, že nevldél ani. když Cawdor s domácími lidmi odnášeli Feru do domu. Zůstal ležet ve tmi s rozbitou tváři protože nikdo ho ve zlosti udeřil Ach ano spravedlivá Když vstal, potácel se |ako chlapec, kteriho kamarád napo|il sladkým llkirem. Žlutá okna domu se před nim kymácela ale on. přemáhaje slabost, vešel Nikdo s bílým plátnem a prkénky v rukou spáchal do schodů a vyjeveni se po Hoodovi ohlédl. Z otevřených dveří Feřlna poko|e se ozýval sténavý dech; Cawdor byl sklonin nad zraniním. pozorné je zkoumal. Zatímco George přidržoval lampu nad obnaženým ramenem. Concha namáčela houbu. Hoodovi se udélalo nevolno při pohledu na černý chuchvalec visící z červené houby Cawdor k nimu otočil zkamenilé rysy a řekl chraptivé: .Rychle odtud zmiz. ty bastarde." a opét se sklonil nad ránu a jeho obličej byl strašný ve stínu lampy, černý jak krvavý chuchvalec Hood w ca dveřmi uchvácené opřel o slénu .Chce. abych odetel Dobry Boře. což ta tu chci zůatar- Pnbéhla Mkhaela tepUMk . Tedy nejal nk platný a bopm se ,* • Proelm I*. odejdi l*n»lm té Zítra m> rUhiU M|dinui Ach. co bya tady déur*" Když kulhal /e schodů. Keři no stenaní sílilo a bylo žalostné pronikavé Nevěděl. |ak se octl venku za prahem a |ak to tamáv ruce vak. který ai odpoledne připravil na ceetu Dlouho hledal na zemi tvou putku kolem tnuta kde vystřelil, a snad by |l byl ani nenatet. kdyby o nl náhodou nezakopl Vytěsnilo se a rychlosti D1 't obvyklou v tom kraji - nesřtslné body ostře prozářily mrazivé síto oblohy - a Hood stoupal sinavym pruhem hvézdné stezky vzhůru podél oaamélé sekvoje do tlré noci Nevédomky uhnul z doubravy a tplh&l ze zvyku po étérkatém svahu ze zvétralé žuly na Skaltnu Brzy nasbíral suché vétve a na ne|vyiilm misté rozžehl oheň v nadéjl. že Michaela to uvidí a ptí|de mu ráno Met |ak |e v domé Noc pod vyjasnénou oblohou zaéala být ledové chladné VJ1* v 'N § * Oj o». Škubajíc roztříštěným ramenem Fera žalostně sténala; ohnutá ruka ležela bez hnutí, živé maso nad loktem, žíhané jak mramor, se zachvívalo Michaela si vzpomněla, že právě tak mával postřeleným křídlem její orel, dokud rana byla čerstvá. Jiná obět Hoodovy pušky Cawdor opatrně ohmatával paži; odštěpek kosti, vylovený z rány, zazvonil v umyvadle. Feřina napolo přivřená víčka visící nad obloučky bělem, se pozvedla, zatřepotala se a zůstala dokořán otevřená. Lesklá jezírka noci v paprskovitých šedých kroužcích se šířila a smršťovala jako malá srdíčka a jiskřila odrazy lampy nad nimi Fera si navlhčila jazykem suché rty a zuby, pohnula hlavou a řekla; „Neumí střílet, nešikovný lovec. Tohle má být život, tahle krutá bolest? Proč vždycky musím prohrávat - jako můj otec?" Ale Cawdor uvažoval jak nejlépe přiložit plátěné obvazy a hladká sekvojová prkénka, která donesli z kuchyně, a zároveň na ránu přitiskl kus čpící vlhké cupaniny. Michaela se roztřásla hledíc na to; Fera strnule rozchlípla rty, zaskřípěla zuby a pak zašeptala; „Koňská dezinfekce. Jistě, to se musí. Ale pálí to.“ „Ty vezmi lampu, Michaelo," nařizoval Cawdor, „a ty, Georgi, drž pevně rameno, ať se nám nehýbe." Oběma rukama uchopil zraněné rameno a paži. „Ó Bože," vykřikla Fera, „ne... ne... Oh ne. . Musím ti něco říci...“ Konce kostí zaskřípaly. Svíjela se Georgovi a Conche v rukou a vymkla se jim. Cawdor postupoval správně, ale ona tím zmařila jeho snahu. Konce kostí slyšitelně sklouzly. Posunul ruce a vrčel rozhněvaně: „Nehřejte si, hlupáci. Nemáte trochu síly?" Fera pozvedla křídově bílý pohublý obličej se čmouhou hlíny na skráni, otisklou i na podušce. „Ó, prosím tě, můj nejdražší, nechci nic skrývat. Vždyť jsem nevinná" Cawdorova pozornost byla zaměřena k práci, přesto však mu došla její slova, sevření ruky povolilo a podíval se na ni Měla oči vytřeštěné hrůzou, ale rty se pokoušely o lísavý usmev: „Musím ti něco říci, můj nejdražší, jenom mě netrýzni. / 103/ Měla jsem za to, že jsem už zlého zažila dost, jenže ne - byl to hloupý omyl." Rozjektaly se jí zuby. „Hood mé znásilnil. Znásilnil mě. Srazil mě k zemi pod vavřínem. Zakryl mi ústa dlaní a já přestala být tvou ženou, můj drahý. Lásku jsem k němu necítila žádnou. Nikdy. Proto, když se to přihodilo, přála jsem si zemřít. Ach, jak zběsile se na mne díváš? Zachraňte mé, Michaelo, Georgif' Cawdor vzdychl: „Lžeš. Nehýbej se.“ „Můj nejdražší,“ naříkala, „cítím bolest víc, než tušíš. Nemohu snášet bolest. Proč mám snášet bolest? Nejsem jako jiní, co jsou na to zvyklí." Zatřepal hlavou, jako by mu přes oči visely dlouhé třásně, a sklonil se k ráně: „Přeju si, přeju, abys mě zabil," sténala. „Nezabíjím ženy," zamumlal. „Bylo by to laskavější," řekla. „Ach temnota by byla sladká." Když se dotkl zranění: „Och, Concho," zaúpěla, „všecko jsem mu vyzradila a on mě bude mučit. Concho, miláčku, upros ho za mne, vždyť té miloval a já nikdy nebyla na tebe zlá proto, Concho." Tu se Cawdor obrátil k Indiánce. Je to pravda, co tu tvrdí?" „Nenene, není. Po—pomátla se," zajíkala se vylekaná Michaela. „Ach, jsi ty, Fero, zbabělá." Jakou roli jste v tom hráli vy, vy všichni?" zaútočil Cawdor. „U čerta... kdy se to stalo," optal se drsně Fery. „Než umřel můj otec," zasípala a horečně lapala po dechu. Sebral sílu: „Michaelo, ven!" poručil. A když odešla: „Zde v tomto pokoji nebo v jeho?1 „Pod stromem mé srazil k zemi," řekla, „pod vavřínem. Jsem nevinná, stejně nevinná jako někdo zákeřné zavražděný." George zvolal: „Lže ze strachu před bolestí, nevěř jl“ „Sloužil jsem světu za blázna tolik však ještě vím: Ženske lžou pro svoje potěšení, ale zabíjet se pro své potěšení nedávají -Ty, kurvo bláznivá, bolí to? To je jiné poležení než na hnědých listech s funícím bejkem nad sebou, že?" Její obličej nebyl na podušce větší než u rozbité loutky. se strašně provinil. a já jsem bez viny. A už asi zmizel. „Nechtěla jsem trpět. Proč mám trpět sama? On se Bylo to násilí... násilí. přísahám. Bylo to proti mé vůli. Měj slitování, srdíčko zlaté. Nikdy jsem ti tak neříkala: srdíčko zlaté - měj slitování." Obrátil se, jako by se chystal odejít; těžce dýchal, ruce si pomalu posunul k hrdlu. Pak se zase otočil: „Nechci tě trestat," pravil, „ale kost se spravit musí. Budeš potřebovat obě ruce. Kdo by ti pak sloužil? Tady zůstat nemůžeš. Vynasnažím se, aby to bolelo co nejmíň. Lež tiše a bude to odbyto hned. I pro doktora pošlu. Ale než přijede, oteče to příliš. Věř, jde-li o život, musí se bolest překousnout jak mandle. Až kost spojím, bolest se utiší a ty usneš." Michaela za dveřmi uslyšela nářek a vešla zase dovnitř. Fera po chvíli omdlela a Cawdor pracoval klidněji; ovázal zranění, přiložil dlážky, všecko znovu zabalil; nakonec silným řemenem přitáhl paži k tělu a přezku zapjal na boku. Feriny temné řasy se nepohnuly; pootevřené bUé rty, jemně obkreslené modrou linkou, byly něžné jako u dítěte, které oslabeno horečkou se stulilo do tichého spánku. Concha se chystala omýt jí tváře, ale Cawdor nedovolil: „Ponechte ji v klidu. Co nejdéle jí dopřejte tohle milosrdenství Pojd, Georgi, pomohu ti osedlat. S tebou pojede doktor hned.“ Mluvil klidné, ale opouštěje pokoj, narazil na stěnu vedle dveří. Nejistě vztáhl ruce a nahmatával rám. Pak ještě honem nahlédl do Hoodova pokoje. Ne. Nikdo tam nebyl. „Zdá se, že se vyjasnilo," řekl ve tmě. „Jsou vidět hvězdy?" Spatřil červenou hvězdu Hoodova ohně na Skalině. Fera se probudí a mohla by v horečce strhat obvazy. „Vem si nejlepšího koně, Georgi. Já se musím ještě vrátit varovat ženské. Neupozornil jsem je. Že i na to pamatuju? Pamatuju. Dobrou noc" popřál rozrušené, odvrátil se a George vešel do stáje sám. Cawdor se rozbéhl ke Skalině jako člověk, který ztrýznén žízní v písečných dunách pospíchá k známému skalnímu prameni Když se dostal z doubravy na hřeben strmé šíje ze zvětralé žuly. tvořily kaňonové sekvoje na dné propasti černou skvrnu stínu; a vysoké nebe, posnéžené nejjemnější září, se nad ním vznášelo v závratné velebnosti Cawdora tísnily příkré hvězdné prostory; nepohnul se vánek. Jako člověk v úzkostné touze po světle a vzduchu se prodírá těsnou štolou, všechny šípy přání namířeny k bledé jiskře dne u jejího ústí: celý smysl jeho života byl upjat nyní k ztracenému zrnku člověčenství u rudnoucího ohně na vrcholu skály Hood uslyšel kroky, trhl sebou a vyskočil. A Cawdor sotva mocen hlasu, zasípal .Pojd se mnou dolů' ' Odpověd nedostal i pokročil blíž k ohni .Cos to spáchal? Pojď se mnou dolů," opakoval .Nepřibližuj se." vykřikl Hood v nepříčetném strachu s podvědomou vzpomínkou na drtivý sen z minulé noci. a přitom se 1 děsil vlastni zbabělosti nemaje odvahu zůstat, ani uprchnout; myslil, že Fera umřela Zlo však nezavinil on, odmítá proto 1 mstitele. jehož ruce. věděl, snadno ho přemohou Stál za ohněm a sklonil se pro pušku .Nepřibližuj se. Zůstaň, kde jsi. Jinak budu střílet.- sténal. .Nesahej na mé Před soudem se zodpovím. Tobě ne Nemohu. Jdi pryč. Oh ... Oh...“ Ale Cawdor se hnal slepé do ohně. A tu Hood vystřelil do vzduchu otci nad hlavou. Cawdor v střelném zážehu jasné pocítil strach, ze smrti ne. jen z výsměchu, kdyby umřel přelstěný a potupený, jako umírá každý blázen. Jako blesk slepotou projelo to tělem a vydráždilo je k prudkému úderu, zatímco mysl utkvívala v nehybném údivu Volba tu nebyla, neboť chyběl i nejmenší zárodek úmyslu. Cawdor nárazem o kost si pohmoždil kotníky na rukou a viděl, že Hoodovo tělo jako štůčka látky se kutálí od ohně. pak rychle sklouzává z vrcholu a ruce jak slábnoucí plameny se šlehavě chytají skály ozářené hvězdami. Okamžik na ostří nože se zákmitem volby: měl by se vleže sesunout přes vyčnělý okraj skály a podat Hoodovi ruce k záchraně — ale pravděpodobněji se zřítí do jícnu spolu s ním. Volba nevědomá a v témže okamžiku i zbytečná Zkroucené ruce naposled zadrásaly na oblině skály, nebylo slyšet pád. Nic. Ani ozvěnu Nic... Jen mlčení a prázdnota. Na dně kaňonu ve světle hvězd se sekvoje stěsnaly do trojhranné skvrny a šuměla tam voda; o,0 ale k úpatí srázu přes vystouplý balvan vidět nebylo. Z nočního průvanu v propasti unikal lehounký větřík a vál stejnoměrným obloukem přes vypouklé čelo Skaliny Cawdor rychle odcházel, ještě pevný, a hrůzu necítil, jenom nesnesitelně pustý smutek. Ale Hood si smrt zasloužil, ne proto, že násilím donutil ženu k cizoložství, pravděpodobné lhala; ale i v případě, že byl sveden, je to zločin, který nemůže ani smrt odčinit. Ženy nejsou zodpovědné, jsou to děti, vzrostlé, chlípné děti. O spravedlnost musejí dbát muži, jinak jejich svět se brzy zřítí do špinavé zkázy. Spravedlnost byla vykonána. Pocítil, že hlodavý smutek trochu polevil: „Spravedlnost, spravedlnost, spravedlnost,'* mumlal; jenže to slovo ztratilo smysl, když je vyslovil potřetí, a stalo se zbytečným. Na poloviční cestě k domovu si vzpomněl, že na Skalině nechal věci. I vracel se zpátky. Jenom vědomí, že dole leží mrtvý Hood, mu zabránilo, aby neskočil střemhlav ze skály. Ani pušku, tu ubohou hloupou pušku, kterou měl Hood tak rád, dolů neodhodil ze strachu, aby nedopadla na Hoodovu nešťastnou hlavu. Stál mezi vakem a puškou vedle ohořelých větví a roztroušených uhlíků na oblině skály a říkal si: „Dobrá, zabil jsem svého syna. Ale budu-li žít nebo jestli se života vzdám, nerad bych, aby to zvěděla Michaela. Vzdát se, protože to bolí? Ne. Nejsem z těch, kdo se vzdávají" A jako nedůstojná komedie mu připadlo krátké sebevražedné pokušení, které zvládl před chvílí. „Dobrá. Zabil jsem svého syna. Zasloužil si to." *t> A začal véřit Feřiné historce o znásilněni. Teď už bylo nezbytné, aby věřil té historce. .Vezmu jeho věci a zahrabu |e s nímrozhodl. Když slezl zpátky do dubiny, slyšel. že někdo stoupá vzhůru na kopec; v okamžiku pošetilé hrůzy mu napadlo, že Hood se vrací pro pušku. Ale je to Michaela Bezpochyby Michaela Rychle odložil do křoví vedle stezky věci, které nesl, a připravil se na setkání s Michaelou. Na setkání s kým? Zachvěl se; Dubové listí chrastilo, jako kdyby někdo k smrti potlučený se plazil po zemi a odpočíval. Už ne s pošetilou hrůzou, se soucitem mu spěchal vstříc. Ale tu zřetelně uslyšel dusot a zaržání. Zaběhlý kůň se vynořil na pěšině. .Čert tě vem," zahuboval Cawdor a zezdola se ozvalo; .Hoode, jsi to ty, Hoode?" Michaela se ubírala na Skalinu, a zaběhlý kůň před ní ustupoval. Řekla: .Myslím, že nám utekl jeden z koní. Ó Hoode," vzdychla, .strašné. Kde jsi? Kdo je to tady?' vzkřikla pronikavě. Je to pravda Všecko je to pravda' říkal Cawdor. Zděšené se zastavila: -A kde je Hood?" zeptala se po chvilce roztřeseným hlasem. .Cos udělal?" Nic, pomyslil si, jenom jsem ho zabil. Ovládl se a pravil klidně: .Byl jsem se ho zeptat, jestli to udělal. Přiznal se. Je to pravda" Ji tys ho za to potrestal?" zavzlykala .Ne. Nic. Nic," odpověděl. Došel až k ni .Ale nedá se to odpustit, co provedl, víš." Plaše před ním couvala a její světlá tvář se mihavě vytrácela v bezhvézdné tmě pod duby. Jako zrcátko zvěře," poznamenal. .Co?" hlesla .Když jsem se blížil, vyrazil vedle na kopec a ztratil se ve hvězdném světle." .Tak jak se mohl přiznat?" „Oh. Michaelo, špatné svédomí to stačí. Nebyl přece zbabělec, vůbec nebyl žádný zbabělec, ale viděl jsem ho mizet rychleil než zaječí ocásek. Pojd nahoru, zkus to. zavolej ho" .Slyšela jsem výstřel, myslím," koktala, .byla jsem v domě u proto jsem vyšla ven.” „Výstřel? Ne. Pojď nahoru. zavole| ho. Možná že k tobě přijde. Slibuji, že se ho nedotknu. Zavolej, Michaelo.zavolej,ale hlasitě" Vyšplhali na Skalinu. Michaela viděla, že místo je prázdné. Konce několika větví, zbělené od popela, žhnuly na kameni. „Hoode, Hoode" volala „Odešel daleko, musíš volat víc a hlasitěji." „Ne. Nebudu ho volat," prohlásila náhle. „Nechci ho už vidět. Nikdy." Hood ležel v hlubokém kaňonu: ramenní kosti protrhly pláší a matně se leskly v sinavém světle. Lebka poradní síňka nervů, pod jejímž klenutím se ještě před chvílí formovaly pohyby, myšlenky a činy, byla rozpuklá Šedá a bílá mozková hmota smíšená s několika tenkými praménky krve, se rozstřílela po kamenech jako tekutina z rozbité láhve. Živoucí vědomí, jež po dvacet let za bdění i v snění se pokládalo za nerozbomý celek, se rozpadlo a v zoufalství se podobalo rozbitému úlu. Mozkové buňky a zbytky roztříštěných buněk po společné slavnosti života zmírají každá jednotlivé a ve smrti po nějakou dobu sní, dokud jim vystačí nespotřebovaná chemická energie: některé pod chladnou září hvězd, jiné v chladnoucí temnotě rozpuklé lebky, ale zář i stín jsou pro ně bez významu. Jejich sny jsou určovány teplotou, přístupem vzduchu, /lil/ suchem a vlhkostí - prací autolytických enzymů buď hltavých, či liknavých v posledním hladu. Náhodou, a snad i pro společný původ a nedávné spojení, souladně se střídá dvojí pásmo snů. Vlna potěšení tančí po minuty nad ubohými troskami a zůstává po ní smutné uvadání; pak následuje vlna trpkých bolestí, a po oddechu příboj radosti se opět vrací. Ale vlny snů se zkracují a slábnou, zlomky vědomí přitom uplývají z křehkosti života do jiných podmínek. Vypjatý klid skály, divoký a otřesný, nezná odpočinek: mezi čelistmi vězněných sil se prodírá nepředstavitelnými stezkami. Je naplněn touhou, ale bez křehkých nicotností rozkoše a bolesti. Zbytky lidského vědomí však se blížily kolébce klidu matky země, aby v ní spočinuly. M'i sígř* •Z**"' -ísA Jakmile Cawdor opustil dům, Concha se srn aby přivedla k životu smrtelně bledé děvče, se snažila, seč byla, ležící v obvazech na lůžku. Michaela varovala-„Tatínek řekl, abychom ji nechaly a dopřály jí klid " „Už je příliš dlouho v mrákotách," namítla Concha, „přestává dýchat, umře nám." „A možná, že by to bylo lepší," zašeptala Michaela. Jenže Indiánka se nevzdávala; Michaela držela umyvadlo a rozechvěná Concha omývala bílou tvář omdlelé. Šedé vodní korálky stékaly bez účinku až do vlasů, a tu se Michaela přece polekala. Věděla, že otec má někde v pokoji schovánu láhev whisky, postavila tedy umyvadlo na modrou židli a jala se hledat v policích. Concha odhodila přikrývky a viděla že řemen, který přidržuje paži, se zařezává v pase do těla Trošku jej povolila. Bělostná jemně zrnitá pleť ji oslnila růžové kroužky kolem malých bradavek ji uváděly v úžas-, její vlastní byly černé jako země. Sklonila se, jako by chtěla přivonět ke květině, ale prsy, které předtím vodou ochladila se pohnuly na její tváři. Fera zasténala a řekla mdle; „Jsi slepý, otče. Koně jsou oba bílí." Posunula hlavu na rozpuštěné vlasy a optala se změněným hlasem. „Miluješ mě, Concho? Tys nikdy nežárlila a já tě obdivovala za to. Kde je Cawdor?" Michaela se vrátila a řekla mrzutě; „Whisku jsem našla sklenici nemám. Ať pije rovnou z láhve." Ale pak s trpkými rty přeci požádala; „Výborně. Podej mi to. Už je čas na bližší styk s přítelem mého otce. Fera si jí nevšímala; položila pravé předloktí přes hrud a ohmatávala záhyby na těžkém obvazu, který kryl rameno a levou paži. Concho, pomoz mi.“ Usrkla, zakuckala se a prudce vyprskla. Palčivá vúné se rozlila pokojem. Michaela jí odebrala láhev a řekla: .Proč jsi lhala? Lhalas. Strašné véci jsi nalhala" Fera zemdlená a se zkřivenými rty. protože kašel strašně rozjitřil bolest v paži, odpověděla: .Žádná lež. Každé slovo je pravdivé - jako smrt. Je to tak. Ležím mezi otcem a synem jako had mezi skálou a kamenem. Podej mi láhev. Vrať mi ji, Michaelo. Musím zahnat trýzeň. Tvůj otec se vrátí a nelidsky mé zbije. On se dovede rozzuřit jak divé zvíře." .Každé slovo je lei Proč bys mu to říkala kdyby to byla pravda? Proč?" .Protože mé trýznil." Michaela smutné ustoupila do rohu pokoje a tu spatřila v černé ploše východního okna malou kapku červeného světla tkvící vysoko na Skalině. Přitiskla obličej na sklo, a aby jí nevadilo světlo lampy, zastínila si ze stran obličej dlaněmi. Hoodův hasnoucí oheň byl krvavý rubín mezí hvězdnými démanty. -Zítra pů|du a zeptám se ho," prohlásila Jisté mi potvrdí, že jsi lhala" .Co tam vidíš? Ach, co tam jen vidíš, Michaelo," naléhala Fera .Oheň na Skaliné? Nějaký vaquero z vnitrozemí Hood by oheň nerozdělal dnes v noci. Dnes určitě ne." .Nic jsem neviděla" odpověděla Michaela -jen oblohu s několika hvězdami. Dej na ni pozor, Concho, ano? Hled, ať usne. Já jdu pryč." Ale než přeměřila pokoj ke dveřím, zaslechla tlumený zvuk, podobný vzdálenému výstřelu. .Co to bylo, Concho, slyšelas to také? Počkej. Poslouchej...“ Ale Fera se zasmála a měla tvář docela popelavou: -Celý život tu žije, a ještě neslyšela plesknout vlnu o písek v ústí potoka" / 1 16/ Michaela odešla a Fera řekla .Concho, slepota mého otce. to byl krystal proti |e|l Jak mohla nechat Cawdora ode|it. aby mohl dnes v noci dopadnout svou kořist? Opravdu ji nic nenapadá? Podej ml láhev, Concho, drahá Concho: Napila se: .Ubohý lovec." mluvila dál. .pustila jsem bestii po |eho stopě To není rovnocenný souper Puška je ti málo platná, chlapče. Stejné dobře bys mohl po něm házet šišky. Dva býci bo)ují ve světle hvězd; mladši je proklán. Concho. Ach, Concho, jeden můj milovaný je v bezpečí v kopci pod dubem a druhý — také bude v bezpečí. Slyš: Mám dneska narozeniny. Musím to oslavit," koktala .říkám to jen tobě. Přítel mého otce tu bude besedovat s námi. Přines dvě sklenice, Concho, a džbán vody." A dodala ještě: „Voda v domě je zvětralá, doskoč k prameni, Concho, naplň džbán mezi kalami pod kopcem a pospíchat nemusíš. Concho, odpočinu si zatím." Když Concha vycházela Fera pokradmu otevřela přezku u řemenu, který přidržoval zraněnou paži k tělu, a když Indiánka byla pryč, vytáhla řemen zpod svého těla navlékla jej pravou rukou zpátky do přezky a nechala volně proklouznout. Potom, klečíc na podušce, uvázala konec na vyřezávaný sloupek pelesti. Uzel utáhla zuby, pravicí si navlékla na krk smyčku •o, a sunuJa se po kolenou, až sklouzla z matrace; zraněnou paži přitom podpořila zdravou rukou, aby zmírnila bolest při pádu. Kdyby se postavila, mohla by dýchat, jenže ona nechtěla, dokud byla při vědomí, a pak už to nebylo možné. Concha měla dole co vyprávět Illarii. Acanna byl také v kuchyni i Conchin chlapec a Dante Vitello, ten Švýcar. Všichni se Conchi vyptávali; zapomněla na vodu i na sklenice. Když tu malý Romano svým dětským hláskem zvolal: „Eschucha.- un raton — Slyš, mami, ve stropě je myš." Ale nikdo nevěnoval tomu pozornost, až teprve když chlapec vytáhl šedou kočku z kouzně a chtěl s ní běžet nahoru. Concha mu to zakázala, ale zaposlouchala se trochu a opravdu uslyšela nějaké zvuky; jemné klepání v dřevě, které se náhle změnilo v tupé otřesy. TV otřesy, to byla Ferina agónie, neboť hřbety jejích nohou, jak visela, tloukly-o podlahu. Concha řekla zvědavé: „To by snad byl myší král — žádná obyčejná myš. Stejné musím nahoru." Hluk přestal. Nahoře na chodbě se rozkřičela, sklenice práskly na schodech a lidé v kuchyni tázavě zírali jeden na druhého: Concha vřeštěla rytmicky a mechanicky jako ta zemní veverka, když sedí u nory a pozoruje psa lovícího na druhé straně ohrady. Konečně Acanna se zvedl a utíkal nahoru, ostatní se hrnuli za ním, i malý Romano s šedou kočkou v náruči Nahlédli do pokoje přes Conchu. která trčela mezi dveřmi a netroufala si překročit práh. Dívka klečela, hlavu odevzdaně skleslou, kolena poněkud zvednuta nad podlahou. Kromě obvazu na paži byla zcela nahá. Kroužky kolem malých bradavek byly nyní černé, jako měla Concha, rty jí také ztmavěly a jemná plet byla olověná. Illaria vrazila dovnitř, zvedla tělo a Jesus Acanna vytáhnuv kapesní nůž, přeřízl smyčku. Položili štíhlé tělo na lůžko a jali se rokovat, až Dante Vitello si vzpomněl, že by se mělo zkusit umělé dýchání, a dal se do toho sám. Ostatní napjatě přihlíželi a za nějakou dobu spatřili, že oční víčka se zachvěla a dech se obnovil. Švýcarovo úsilí nebylo marné. Cawdor se vrátil ze Skaliny s Michaelou, ale do domu s ní nevstoupil. Zdálo se, že odchází dolů k moři, ale došel jenom do dílny. Beze spěchu si vybral potřebné nářadí na kopání, i lucernu vzal, aby si v propasti posvítil. Věděl, že tu práci vykonat musí kvůli kojotům, ač byla hroznější, než si představoval; a když ji konal a vykonal, hrůznost věci samé ochromila jeho cítěni Ani se nepokoušel zamaskovat hrob, poněvadž v té chvíli mu byla zcela lhostejná možnost odhalení. Ničeho se nebál, nic si nepřál, dokonce ani navrátit čas a vyhnout se zlému činu. A stejně — sem nahoru nikdo nechodí / 119/ f »o, Navalil na hrob dva balvany proti kojotům, sebral nářadí, ale zahodil je vpůli cesty do potoka i s lucernou v sekvojovém lese, kam hvězdy nepronikají. A všechno se propadlo, jako by jediné pouto mezi ním a světem bylo to nářadí. Pouto se přervalo — byl zaklet do samoty. V jasném světle před východem slunce uhnulo mu z cesty stádo hubených volků, když se po nich hrubě ohnal a nadával jim s proklínáním... ale proč. . Třicet v řadě, stáli v řadě jako vojáci, hlavy strnule nataženy, upřeně zírali na hospodáře; měli tu na vrcholu kopce svou pastvinu. Z hořících oken východu dul bystrý vonný vítr; hejno bílých obláčků chytlo vysoko ve vzduchu od jitřních plamenů a hořelo v nich, až shořelo. Na hřebenu s osamělým dubem vyšlehla oslnivá záře, slunce ovšem: ale mohl to být i žhavý roh bájného Jednorožce. „Udělal jsem v zaslepení, co jsem měl udělat s chladnou rozvahou. Ale ztratil jsem tím něco? Čím mi byl Hood? Nic jsem neztratil." Na ztracenou Feru při tom zapomněl. »A i kdybych ztratil sebevíc, nemyslím, že bych tím byl zničen. Brzy bych se vzchopil a žil dál." Měl tělo nasáklé bolestnou únavou. Ale — to nic neznamená Oči přecházely v proudech světla... Dole se rozprostřel oceán do dálky; hladký a neživý, jenom místy lehce zřasený doteky větru. Vrátil se domů a uslyšel, že Fera se pokoušela o sebevraždu, a zachránili ji. Tak. Ale — to nic neznamená. Přece něco-. „Kdes byla?" optal se Conchi. „Poslala mě dolů ... poslala mě... \T\ se džbánem. pro vodu. Když jsem se vrátila... Oh..." „Nechci ji teď vidět," řekl, „přenes mi šaty do severního pokoje a převleč tam postel. Hood odešel nadobro." Jednal jsem správně, utvrzoval se v duchu — a budu i dobře spát v jeho pokoji. Teprve po dvou dnech si vzpomněl na vak a pušku, které odhodil pod duby, když se blížila Michaela. Sel si pro ně. Ale už tam nebyly. Hledal marně. Nenašel ty věci. Ale — to nic neznamená Hlas jí ještě chraptěl v promodralém hrdle, šeptala jen, a na bělmu v levém oku lpěl rudý puntík z prasklé vlásečnice od škrcení. Když byla sama, ležela na lůžku bez hnutí jako mrtvá a životní příběhy v metaforických celcích a symbolických pásmech po dlouhé hodiny táhly za jejíma bezvýrazně vytřeštěnýma očima. Pozorovala je s mizivým zájmem a zcela bezmyšlenkovitě. Měla se za mrtvou, ač dobře věděla, že žije. Conche řekla: „Tolik mě nehlídejte, ty, ani Illaria. Nikdy se už o smrt nepokusím. Vím teď bezpečně, že prohra je duší mojí duše. A prohra není natolik sladká, aby ten, kdo ji zažil, se znovu do ní vrhal. Ačkoliv smrt sladká je. Jenže ta si přijde svým časem sama, a patrné až budu stará jako můj otec — dřív ne — obávám se. A nikdy na požádání." Jiného dne takto oslovila Conchu: „Ráda bych uviděla Michaelu, nebo aspoň George. Živá duše za mnou nepřišla. Ani doktor tu nebyl. A člověk je ve smrti tak osamělý. Mohla bych už chodit, ale bojím se. Jakmile vstanu, Cawdor mě vyžene. Nesmíš na mě prozradit, že bych už mohla vstát." To bylo v poledne. Concha si celé odpoledne lámala hlavu, a večer řekla Cawdorovi zajíkavě (protože si slova napřed sestavila): „Povídala, že je jí už dobře... a že by mohla vstát „Kdo - co povídal?" utrhl se Cawdor. „Ale ona ..“ Pomohl jí zamračeně. „To míníš — moji ženu? Tak at vstane. Concha se posmutněle odvrátila a zabublala: „Až vstane, že ji odsud vyženete?" „Co je tobě do toho? A tu Concha podotkla nedbale: ,A vy si ji necháte, i když se slézala s Hoodem?' a zkroutila se strachy před ranou. Ale on ji jenom popadl za zápěstí a vlekl nahoru do Feřina pokoje. Fera ležela zmrtvěle. Návštěvu vítala nehybnýma očima, jen rudý puntík v bělmu poněkud narušoval bezvýraznost pohledu. Cawdor hned nevyhrkl palčivé otázky. Tiše postál, pak jen řekl: .Už je ti prý dobře a můžeš vstát, povídala Concha, ale prý máš strach, že té odsud vyženu." Usmála se na Conchu: „Byla jsem zvědavá, jestli to vyřídíš. Pak jsem myslila, že ne. Ale vždyť na tom nezáleží. Ne, ty mé odsud nevyženeš," obrátila se na Cawdora. „Upadla jsem nevinné do neštěstí. Ale ach, ovšem, z oslintaného poháru nemůžeš už pít; ale pohár za nic nemůže. Na to jsi příliš spravedlivý, abys trestal pohár. A je tu příčin víc." Tvář se mu zjizvila do ubožácké podoby jejího otce, ale hned se zas kovově zpevnila a Cawdor zaútočil: „Je jisté, že jsi za ním chlípné dolézala a pobláznila ho." „Ne. Ne. To si nenamlouvej. Vykonal jsi jenom spravedlnost. Já vím, cos udělal. A bylo by dobře, kdybys odsud vystrčil svou hnědou breptalku, špicuje uši a všecko roznáší dál. Vid že, Concho? A krom toho mi otravuje pokoj svým kyselým zápachem. Všimla jsem si nedávno, že živí páchnou hůř než mrtví. Ó, netruchlete pro né! Ještě nikdo nebyl sgnutný proto, že umřel." Cawdor škubl hlavou jako býk, který zaútočil na člověka a narazil na rudou pleskajíci roušku: „Buď jednou přímá, ano? Nechci ti ublížit. Jenže ty se skrýváš v dýmu slov. Jsi samá kamufláž. Ale snad ne, to ne," vyděsil se, „to nebyla snad všecko lež. To nemůže být, ty bílý jede; že bys byla na jedné lodi spolu s ním a lhala jsi, abys zachránila seber' Obrátil se na Conchu: Olm/ý» „Vidělas je, když se objímali?" Indiánka zavrtěla hlavou úkosem mžikla po Feře a znovu zavrtěla hlavou. Cawdor se ovládl a vyslýchal dál: „Co dělali? Měla se k němu? Hladila ho či co?" Fera s mdlým úsměvem pozorovala, když se sklonil nad Conchu jak vysoký starý žid při smlouvání: „Nebo jsi. . . u čerta viděla vždyť jsi to řekla že se líbali...“ Přikývla ustupujíc, prudce dýchala a nepřetržitě otírala své tmavé ruce o zástěru. Fera poznamenala: „Cím víc budeš koulet očima tím víc se dozvíš lží. A když ne, štípni ji citelně do paže, a promluví. Jak můžeš očekávat pravdu od lidí, kteří se tě bojí." Znaveně vzdychl a nechal Conchu být: „Kdybych jen znal pravdu, řekl si. „Zhloupl jsem, v ničem se nevyznám -. Co jsem udělal, bylo ovšem správné. Jenže -kdykoli se mi oči podlily krví. Bůh mi seslal příležitost. Vždycky. A tak vlastně všecko způsobila jen slepá náhoda." „Nemluv před ní," varovala Fera a on se jí podíval upřeně do očí: „Ty máš tajemství Ach Fero, kdybych ti mohl důvěřovat... Ten rudý puntík je od řemenu a vymizí Zdáš se klidnější než kdykoliv dřív. Víš, kde já teď spávám? V Hoodově pokoji." „Kde spávala tvá Concha předtím," odsekla hlasem pochraptělým ještě víc. Poznal, že hnutí její mysli nejsou čistá. Zasténal. Je vůbec možné vylovit pravdu z nečistého zdroje? „Teď mi to povíš," rozřikl se. „U tebe se tím nic nezmění jenom u mne. Nepodniknu nic, abych tě trestal, ať řekneš cokoliv-, ale také nic tím nevyzískáš." „Už jsem ti řekla všecko," utrousila. „Ale ne to, že jsi ho sváděla A byl proti tobě bezbranný. Stačí slovo nebo jediný prokletý úsměv: ženské umějí vyvolat peklo svými pohledy." Zavřela oči a říkala se zavřenýma očima: r „Co jsem pověděla oné noci, je naprostá pravda. A nemýlíš se. Tajemství mám. Ale vyžeň z pokoje tu hnědou papulu. Pak ti povím svoje tajemství." „Concho, jdi," poručil. Concha vzdychla, ale koneckonců byla ráda, že může jít. Fera přesto požádala: „Přesvědč se, zda neposlouchá za dveřmi." Otevřel. Chodba byla prázdná. „Byli jsme přáteli," mluvila podrsnélým šepotem. „Byl to tvůj syn a bratr Michaely. Nikdy ani myšlenkou, ani pohledem, ani činem jsem se neprohřešila. Byl neřestný už v dětství? Měl v krvi něco dravčího. Nikdo mé před ním nevaroval. A teď se ztratil." „To je to pravé slovo: ztratil se. Je snadné očerňovat někoho, kdo se nemůže bránit." „Kdybych mohla lhát a tvrdit, že Hood je nevinný, že jen krátký záškub v jeho nervech způsobil mou zkázu, ale srdce, že měl čisté — a tys uvěřil, jak bys mohl spát? Po jedné nebo po dvou nocích pokoj, ve kterém teď bydlíš, ti bude těsný. Ale tys tvrdý. Vydržíš tři až čtyři noci. Pak se začneš potloukat v noci po kopcích a budeš plašit vlastní dobytek." Zasáhlo to: „Což to každý ví? Kdo ti to řekl?" „Nikdo. A v sedmé noci zatneš své kostnaté prsty do vlastního chřtánu," dodávala, „a tak té najde tvoje čeleď ležícího pod duby." „Na Skaliné," opravil. „Ach, na Skaliné. Ale jestliže nebo... pod Skalinou jestliže byl vinen, můžeš klidné spát." Jeho ochabující rysy se v ohrožení zpevnily a zeptal se: „Co to tu vlastně mluvíš? Kdo mé viděl?" „Znám té příliš dobře. Byla jsem ti blízká pamatuješ, než jsem utrpěla pohanu. Teď tu takhle ležím Í.V ležela bez hnuti, ruce složeny přes prsa — „vyhoštěná ze života, opuštěná zbědovaná ale tu odvahu jsem měla sledovat te v duchu. Tvé činy z oné noci leží ve mně jak bloky kamenů. To je způsob nás mrtvých, že vidíme věci v úplnosti a nedivíme se ničemu." „Ležíš, sníš a vymýšlíš si,“ odbyl ji. „Není na tom zbla pravdy, co říkáš. „Ale nepošleš mě pryč. Neradno, abych přišla mezi cizí. Vím příliš mnoho a mohla bych povídat. Ovšem to ti nevadí. Ale až se bude připozdívat, jedinou útěchou ti budu já A já ti ukážu cestu k blaženstvi. Poznala jsem život, okusila jsem i smrt. Život je zteplalá voda, zažloutlá od bláta a od červíků, nabíraná z louže u cesty; ale někdy bývá vřelá Opaříš se a hlasitě naříkáš. Smrt je čirá chladná voda a tichá - čerpaná z hlubiny: Vyrazil jsi chlapci z ruky pohár zpěněného kalu a podals mu ten druhý. Je na tom něco k pláči? Já mám v rukou oba; pohár života držím v roztříštěné ruce a nepozvednu jej už nikdy. Bylo to od tebe laskavé, nikoli kruté. A kdybys byl moudrý, udělal bys totéž pro sebe, a kdybys mé miloval, nezapomněl bys ani na mne.“ Vyposlechl ji a řekl: „To je všecko?" Přikývla. „Moc toho není," pravil, „ale vidím, že se oba svíjíme v pekle. Jen se tomu usmívej." „Proč ne," odtušila. „Nad svou levou rukou se mohu usmívat.. Je to tak. Okouším obojí." Když opouštěl pokoj, zavolala za ním: „Ach, drahoušku, bud milosrdný. Ani ve snu jsem netušila, že život je tak houževnatý. Ale co selhalo mně, dokážeš lehce ty." Vyšel za práh domu: pocítil neodolatelné přání vystoupit k úpatí Skaliny a hořce šeptat, ústa přitisknuta k vlhké zemi. Ale teď už nesmí vyhovovat přáním. Donekonečna musí napínat lano. Nesmí být ničím nápadný, neboť je nápadně pozorován mnoha páry očí. Nevadí. Držel je vždycky zkrátka; možná, že i něco tuší, ale... promluvit se neodváží; jen škoda, jestli také... malá Michaela... Prořidlými větvemi nesnesitelným třpytem bodaly ho do očí rozsršené hvězdy. Což se obloha už nikdy nezatmí? Ale jak může někdo trávit zimní pospolité večery, vadí-li mu jasné hvězdy mezi větvemi. Přesto se vrátil do domu a usedl za stůl; donekonečna musí lano napínat. Ale on má na to síly dost. Fera měla málo síly: ležela, pravou rukou si zakrývala oči v hrůze před nastávající dlouhou a prázdnou nocí a nesnesitelnou samotou. V zoufalství si hryzala zápěstí, které už předtím rozdrásala, takže pálilo a zdrsnělo od drobných hnědých stroupků. Ráno, když jí přišla Concha posloužit, chraptivé zazpívala: „Věřila jsi v nebe a peklo, Concho, když jsi byla malá? (Dneska vstanu. Mám ležení dost. Musíš mi pomoci při oblékání J Poněvadž víš, že mrtví se zřídka vracejí, a já se vrátila, vím o smrti mnohem víc než všichni kněží. Umírání není zlé. Ach... dosti zlé... ale vydržíš to — a musíš. Ale potom.. Ach potom...,“ zavzlykala náhle a její malá pěst se vyplazila k tváři a zachvívala se tam zděšením. Hrála komedii a hrála ji moc dobře, takže jí samotné se rozběhl po těle mráz. ^mrt není spánek, Concho, tomu nevěř. Smrt je věčná trýzeň pro všecky zemřelé. Žádné nebe není, žádné pro nikoho z mrtvých. Viděla jsem svého ubohého otce, krvavé slzy mu stékaly z důlků slepých oči a v bolestech si drásal hrud. flekl mi: Ach můj Bože, ty jsi přišiti, Fero? Kdo mohl tušit, že po smrti je hůř než na světě.' flekla jsem: Je to tak.' A zástupy mrtvých se strašně rozkvílely . Je to tak.' Ale když jste se snažili přivést mě k životu a já je opouštěla, přikázali mi: .Nikdy žádné živé osobě neprozraď, co je to smrt. Kdyby to věděli — a musejí sem všichni - kdo by nezešílel, když by cítil, že smrt se k němu blíži? Ach, Concho, slyš mě, drž se života zuby nehty. Co je potom, to je holá hrůza bez konce a bez konce. (Pojd, pomoz mi. Musí se prostřihnout rukáv. A sešpendli to na rameni.) Netřeš se, Concho. Nechtěla jsem tě vyděsit. Proto jsem ti to neříkala, Concho, už na to nemysli. Nebo se tu obě skácíme a budeme skučet jako blázni. Nechtěla jsem ti to vůbec řikat, ale pak jsem si myslila, když to mohu snášet já, neuškodí to ani tobě za to, cos mi provedla včera večer za kousek, ty moje sokyné! Žij, žij si navěky, můžeš-li. Ach, všecko je tak strašně. Kdybys to viděla “ Ačkoliv Fera vstala a začala žít a vycházet Cawdorovi se vyhýbala ze strachu ahv « kdyby mu byla příliš na očích. V době tfdla zůstávlí™11’ * V ostatních denních hodinách stávala ve svém pokoji Cawdor se beztak málo zdržoval v domě a v okolí Když prvně vyšla ven, procházela se chvilenku pod polámanými cypřiši před domem a hned se zas vrátila do svého pokoje. Ale příštího jitra se vyšplhala na příkrý kopec k hrobům pod dubem. Ještě slabá, bezkrevná a umořená stoupáním ulehla do hlíny, přitiskla k ní tvář a stýskala si mrtvému otci. Hrob byl jakoby včera nasypaný, nezarostlý. Červenou hlínu ještě nesvlažil pořádný déšt. Po nějaké chvíli uslyšela šramot a šelestění. Pozvedla hlavu: v kleci se nedočkavě vrtěl orel, protože Michaela ho obyčejné krmívala touhle dobou. Fera viděla ve stínu oči a zobák a temný čtverec klece proti jasné modré ploše oceánu a klenbě oblohy. Povstala, obešla dub, jako když sčítá hroby. Ale byly jen tři: dva staré, obehnané tyčkami a jeden čerstvý hrob — neoplocený. Michaela se blížila, přinášejíc vodu a maso. Fera stála skryta za dubem a ukázala se teprv, když Michaela došla „Ech, Michaelo, je to zvláštní pomyšlení že tebe na světě nic neodradí a konáš si svoje se stejnou vytrvalostí s jakou si denně vychází slunce. Můj otec zemřel vyčerpáním, já se o smrt pokoušela všecko se mi zvrtlo jako obyčejné a Hood... ale ty a slunce si vedete, jako by slzy a smrt neznamenaly vůbec nic. Což o tebe orel stojí? Ale já bych byla o tebe stála ve svých osamělých dnech, připoutaná na lůžko, ale tys nepřišla nikdy." Michaela na ni koukla přes rameno, pak se znovu věnovala kleci. Vylila špinavou vodu z mísy: „Nevěděla jsem, žes tady," utrousila a ani se znovu neohlédla. „Cítím, že mé nenávidíš," útočila Fera „kdežto já tu žasnu, že tvůj otec neuznal hrob mého otce za hodna označení. Kdyby byl pohřben někde na veřejné útraty chladného okresního milosrdenství, dostal by aspoň kůl s cedulkou. Jenže on tu žil jako člověk mezi dobytkem, jediný duch v této stoce." Michaela na to nic. Vytřela bílý sliz ze dna mísy a naplnila ji čerstvou vodou. Fera nepřestala: „Dub usýchá. Přesekali mu kořeny nebo snad blesk spálil ty mladé lístky? Měli bychom se znovu spřátelit, Michaelo." Michaela vstrčila mísu do klece a zavřela dvířka. Pootevřela sice rty, aby promluvila ale neřekla nic. Fera pokračovala: „Myslíš, že mohu snášet ty cizí, nenávistné pohledy, jako bych si je zasloužila? Co jsem udělala? Že jsem se pokoušela zemřít? Ano. Dvakrát a hloupě. Za to lidé obyčejně sklízívají soucit. Ovšem. Proč je za to nenávidět? Bývalas ke mně laskavá v mých slunných dnech a nyní rveš peří z nemocného ptáka." „Ach ne, to není zášť," odpověděla nejisté Michaela „Prostě tomu nerozumím." „Pravda" přisvědčila Fera. Jak bys mohla? Žilas až dosud v sladké nevědomosti. Kdežto já - když se otec spíjel ve městě - slýchala jsem, jak si moje matka přivádí milence. Nenáviděla jsem ji. Ale pravda byli to jen bílí muži -nebyli hnědaví jako Concha — to snad stačí. Podruhé jsem byla mrtvá, jak víš. Z píle jste do mne nahustili vzduch, a ač jsem se o to neprosila musela jsem se z temnot znovu narodit. - Ale od té doby mohu lépe posuzovat temnoty dřívější. A tak i ty, Michaelo, poznáš... mnoho temných věcí až některá divoká noc v tobě ubije dětství / 1 36 / Tomu se nevyhneš. Ale nepřej si to. drahoušku Ach, Michaelo, proto si tolik, tolik přeju, abys mé vyslechla. To vzrušující temné období a hořkosti přijdou a mám obavu, abys pak neřekla. Fera nenáviděla život Fera dávala přednost smrti. Fera byla moudrá Nebyla jsem moudrá. Vždyť si to myslit nemusíš. Jenom jsem si vsadila na útěk před osudem. A prohrála jsem. Ovšem. Prohra je vkořeněna do mého bytí a stydím se za to. Proto musíš vyslechnout můj chvalozpěv na život u hrobu mého otce pod tím zmírajícím dubem. Můj život nebyl šťastný, to víš, jak jej mohu chválit? Ale kdo by ne? Jak je to dobré žít! Ale proč? Ach, zde je ta otázká Michaelo. Pro radost, kterou nám poskytuje? Těžko. Vezmi si svůj život. (Můj je poznamenaný — byl horší, než obvykle bývá) Tvoje matka leží tady pod námi, nikdy jsi ji nepoznala. O tu radost jsi byla oloupená ale vyhnula ses i bolesti, kdybys ji musela nenávidět. Ale spíše bys ji vroucně milovala a později bys byla zarmoucena vidouc, jak chřadne a strádá nemocí. To je zákon. Trpce bys pociťovala slané fontány osamění, řinoucí se z tvých poděšených oči, až by se naplnil její čas. Není na světě radost, aby nebyla zaplacena strastí -a to s lichvářskými úroky. Ale mládí, říká se, je doba naplněná září; tvoji bolest by bezpochyby znovu oslunila radost. Ale vlasy zešedivéjí, zuby zčernají a vypadají a zčerná i nebe. Budeš mit scvrklá stehna a strašné visící prsy, které se pleskají jako psí uši; snad - snad tomu předejde smrt... Ach pozor, pozor... vždyť chci chválit život! Bolest se má k radosti jako slunce k svíci. Radost nezabiji Bud jista: Radost, i ta největší, těžko tě dostane do blázince. 7 137/ Bolest zabíjí. Bolest dohání k šílenství. Krutá oolest vydrží po celé dny hlodat na bezmocném téle, ale radost. I ta ne|krásné|ší. ztrouchniví ve dvou minutách. Ach. tak Je to. Michaelo. Zajisté život Je dobrý? Můj otec. Jehož myšlenky byly hluboké a smírné a moudré, věřil. že život Je dobrý, protože se vyvíjí. Nejdřív plaval v moři chomáč sllzu, z ného postupné vyvstali červi, ryby. ještéři a hadi, vidíš ten pokrok? A konečné se objevují teplokrevní tvorové, obrostlí chlupy a vylézají z moře a šplhají na hory a podmaňují si zemi. Svůj uzlíček nervů vtěsnali do kadlubu vznešené lidské mysli, která už přesahuje samého člověka na cestě k dalším a dalším divúm. Můj otec si v tom liboval a mél to rád. Ale tobě a mné to nepomůže, protože my víme. že nic netrvá navěky. Zdokonalování? K čemu Je to dobré, když v nejlepším se všecko obrátí v nic. Ten dub zde vyrůstal do výše dobrých sto let, teď najednou chřadne. Něco se na zemi pozmění, otepli se nebo ochladí anebo uhodí sucha a život uhyne jako ten dub tady Jakou cenu mají potom všecky vznešené myšlenky, i tvoje sladké sny, že budeš chovat děti v náručí. Tak je to, Michaelo. Proto je nutné chválit život z Jiného důvodu, neboť on je... dobrý? My na tom trváme. že je dobrý. Tý každého rána krmíš svého orla, abys ho udržela naživu, protože ho miluješ přes jeho špínu, ubohost a ujařmení. Ale může být něco ubožejší nad orla v kleci? Hádej. Já ti to nepovím. A jsi nucena stále k trapné krutosti, abys ho udržela naživu, vypelichaného, zbědovaného, se zlomeným křídlem, a to jen proto, že máš za to, že život je dobrý. Pravda, to stvoření se netváří nijak vděčné, ale ani já nejsem vděčná Dantemu Vitellovi, že pracné vpumpoval vzduch do mých plic.” Zmlkla a Slehla okem po zbledlé Michaele « zeptala se JeSté nemáS zprávu od Hooda-> OdeSel tak náhle Mé. U přece napsané- .Ne Nic o ném nevím.' h.es.a Michaelu .Nhc o ném neviSJ dorážela Fera .ProC se ptáS na Hoodaí Proř se ptas na Hooda- vykhkla Michaela podrážděné .Nech mé byt." .Ach; poznamenala Fera. jnyslii snad že utrpél né|aký úraz- .Už se nikdy nevrátí, a |e to ,vo|e vlna' Jsem si |lsta, že se nikdy nevrátí.' klidné odpovédéla Fera „Poicfme dolů Jenže nad tvým orlem ml není do žertů Michaelo Ta be/nadé|ná klec. přeplněná zoufalstvím'. |e lampa vyzařující nedobré paprsky, pronikali télem a lepta|í kosti. Mne to bolí. Ach ne. Michaelo. |á bych to udélat nemohla Ale George to skoncuje. požádáS-li ho. nebo - jeSté lépe -popros otce. požádej o to Cawdora; / 139/ To jsou ty pravé ruce." Fera druhého dne časné zrána vystoupila tajné kartonem mezi sekvojeml k úpatí Skallny. kde velké, zbrázděné a potlučené žulové hlavice našly své útočiště na zemi. když se oddělily od skály Bylo jaro, hnízdily tu skalni vlaštovky, už třetí hnízdo toho jitra, a dvojice sokolů kachrtákú, cestou sem už také třetí pár Ze dna kartonu se zdálo, že báft Skaliny se nahoře kolébá v táhnoucích proudech průhledných obláčků. Fera, oči napjaty, pátravě prolézala dno propasti: ale tahle nakypřená hlína je krtinec, zde zas hrabal sysel. Plazila se po kolenou celé hodiny, než konečně objevila dva balvany, převrácené na lišejníkem potažené hřbety, kdežto jejich hnědá břicha byla obrácena k obloze. Pod nimi byla ještě patrná čerstvě rozkopaná suchá hlína, napolo zahrabaná tráva a zdupané kapradí. Pršelo jednou. Byla u cíle. Zahleděla se na hrob a tiše řekla: „Věděla jsem to už dávno dřív, že po naší smrti nenajdu klid, že s nářkem budu pobíhat po šedém pobřeží a v zoufalé touze si hryzat své nehmotné zápěstí." Spatřila na skále temnou skvrnu. Myslila si: „Je to krev vyřinulá z tvých úst, Hoode, když jsi se zřítil." Něžné hladila domnělou krev, ale — byl to jen lišejník. „Ach, proč se to muselo stát? Proč jsi dal přednost smrti před životem? Musel jsi někde pochytit moudrost. Byl jsi příliš mladý na to, abys byl moudrý sám od sebe ve chvíli, kdy v překrásném opojeni, tak laskavém k dárci i k příjemci, mohls najít pro sebe hvězdu a pro mne vykoupeni." Pomalu vstala a vykřikla: Já té zabila. Já to byla. Starý muž, jehož život se obrátil v peklo, byl pouze mým nástrojem." Byla to pravda. Byl to Cawdor, který na vše doplácel hp„nvv, Fera našla úlevu ve slovech a néSu ^ *^ trýznL on byl na tom hůř. Vždycky činorodý a sebejistý a v praktických věcech rozumný y zapověděl si vnější projev, protože neuvážený projev zavinil jeho rakovinu Nemluvil, jelikož slova zrazují, a někdy dokonce připouštěl že Hoodova vina nebyla tak nehorázná, a vzhledem k tomu trest byl nehorázný. A jestliže byl k cizoložství sveden zas to nebyla obludná vina, nanejvýš poloviční přestupek a zcela přirozený. Ne, tak ne, zakázal si tyto myšlenky. Jsou tu důkazy pro špatnost. Je jich dost. Hood neměl tak jednat. Trest si zasloužil. Přitom jeho mysl zůstávala nelítostně jasná. Viděl svůj čin v bezmračně pronikavém světle. Paměť se odstupem nezamžila, naopak přiostřila se. Všecko bylo reálné, nezastřené mysticismem, který se často staví mezi zločince a zločin, vykupitel přesunující náklad na osud. Ne. Žádný takový nerozum, krom jediného: fantazie o nevině Fery. Zhnusil se mu jeho milovaný kaňon, nenáviděl jej, toužil odejít, ale viděl v tom zbabělost, tvrdé zákony jeho života a vkořeněná pýcha to nedovolily. Chtěl se zabít, ale i to by byla zbabělost. A jít se udat k soudu? To není prostoduchá zbabělost? Každé východisko k úlevnému činu se tak uzavřelo. Ale jedno přání, právě to nejsilnější ze všech, zasluhovalo největší pohrdání: svěřit se někomu, požádat o radu Danta Vitella třeba nebo George ... Upíral na ně tázavé zraky, a to byla zbabělost nejhnusnější a směšná věc navíc. Jeho vnitřní napětí se postupně utužilo do naprostého mlčení. Byl zajisté muž odjakživa statečný a silný, ale teď už nemél tolik sil. kolik potřeboval pro svou domýšlivost; byl nalomený a uvízl na mrtvém bodé, vydán neúměrné zkoušce vytrvalosti. Cítil na sobě pohledy svých lidí. tajné číhavé. ale někdy 1 zášlehy neskrývaných blesků. Véřll. že to všichni vědí kromě malé Michaely. Pátrali v jeho rysech po známce slabosti jako kosové v karmelském údolí pátrají po naméklém zeleném ovoci. Po prosincových záplavách předjarní deště byly skrovné. Dravý severní vítr se prohánél po teskllvých stráních a vysušil kopce na troud. Cawdor se přistihl, že staví pomyslné mosty mezi řáděním vichru a kletbou za svůj čin; ale přemohl i tuto slabost: jinou podobu zbabělosti. V březnu, když se otelují krávy, došla zpráva o slintavce a kulhavce hrozících na severu, zavlečených přes San Francisco až z Asie. Jedno celé stádo bylo již utraceno, na Jiné to čeká. Cawdor to četl v novinách, ale nebál se. Jeho stádo v odloučeném kaňonu bylo by na řadě až poslední. Přesto se mu zdálo, že svůj dobytek vybíjí. V příkré sténé průrvy byl vysekán schůdek, stál na ném s perlíkem v ruce, Jesus Acanna celý černý na černém koni vháněl za soumraku do úžiny dobytek; a Cawdor pro každý kus mél mocný úder mezi rohy. Ale Jedna Jalovice s bílým čelem odvrátila hlavu, perlík nedopadl na temeno, rozdrtil Jí roh. Stihlé plece pomazány krví s řevem se potácela mezi zdechlinami Tento sen se opakoval mnohokrát. Nařídil svým lidem, Ježto nákaza se šířila, aby dobře hlídali pastviny, a zejména se střežili cizích zaběhlých dobytčat. Pak sen ustal. Ale zraněná jalovice samotná ho mučila ve snění dál Seděl večer u stolu a jeho srdce se obměkčilo vůči Fere, nevinné trpitelce a zcela zubožené ste|né jako on sám Viděl, že George a Michaela ji nenávidí. Nosila ruku zavěšenou na pásce a bolest se zračila v mdlých očích. Laskavě na ni promluvil a ona vlídně odpověděla. A tu před ním jako vidina náhle vyvstala možnost - kdyby se rychle rozhodl - a ještě tuto noc opustil Hoodův pokoj a vrátil se zpátky do svého pokoje - všecko by mohlo být jako dřív. K čertu s blýskavýma očima Však přestanou slídit. Ne. Ne! okřikl se v duchu a vyšel za práh. Fera vyběhla za ním. Dohonila ho ve večerním soumraku pod cypřiši. Michaela a George zůstali pod lampou v pokoji Michaela znenadání řekla: .Chci abys...“ Zbytek věty však zamumlala tak, že jí nebylo rozumět. 1 vstala, nadechla se a s překvapivou silou, jako by volala přes kaňon, požádala bratra: „Zabij mého orla. Neměla jsem ho chovat v zajetí. Působím mu jen utrpení. Georgl uděláš to rychle a bez bolesti zítra ráno?" Zahleděl se na ni: „Nemyslíš, že máme jiné starosti?" odpověděl. „Ano. Jisté. Když nechceš, udělám to sama" „Vždyť chci. Jenom neplač, Michaelo." Ale ona odešla do svého pokoje se slzami v očích. Fera se v šeru pod stromy dotkla Cawdorovy paže. „Škoda, že jsme se vůbec narodili" zašeptala krotce, „ale když už jsme k životu připoutáni proč se máme nenávidět?" Překvapeně se otočil. Zas na ni úplné zapomněl. „Nejsi připoutaná," podotkl ^Jsem. Nedopatřením přírody... jsem. Jsem jako nemocne zvíře. Jako Michaelin orel. . Život nestojí za nic a nemohu se zabít sama. Zkoušela jsem to, jak vis. Mysli také trochu na mne. Tomu druhému jsi nezpůsobil zlo, prokázals mu jenom velké dobro. Zapomeň na něho. A když já to nemohu se sebou skoncovat (život povéšený na věšáku jako pláší, a vedle se třesu zimou), neměli bychom žít zas jako předtím, co myslíš? Miiovals mé kdysi. Byla jsem ještě dítě. A tys byl muž.“ Mlčky stál a myslil na něco jiného. Najednou se s krátkými pozasmáním zeptal: ,A co jsem nyní?" „Pro mé jsi žijící Bůh, teď. Mohl bys vyslyšet prosebníci, kdybys chtěl." „Nech Boha na pokoji," odbyl ji. „Než jsi začala bláznit, nemluvilas o Bohu." ,A přece se nemohu zbláznit docela, abych si sama od všeho pomohla A i ty se bojíš žít. Protože si šeptají, ačkoli nevědí nic, ani nitku důkazu nemají. Zkoušela jsem to se všemi. Jediné já všecko vím. Já jediná bych té mohla usvědčit." Pohlédla na něho zblízka aby v šeru rozpoznala jak se Cawdor na to tváří. Netvářil se nijak, byl lhostejný. Myslil na něco jiného. Opustil kryt stromů a dal se otevřenou cestou směrem k hasnoucí mořské záři. „Krom toho všichni se tě bojí. Ach, slyš mé přece," naléhala „Všecko záleží na našem rozhodnutí Jedeme spolu na jednom koni, tys pán sice, ale já mohu popouštět a přitahovat otěže v tvých rukou. Jenom já za tebou... Podívej se na mne," chytla ho za rukáv, „jsem nějak změněná?" Ohlédl se po ní a propukl v pobavený smích: „Tak? Že ne? Jsi jako sfouklá svíce. Docela změněná. Vůně vyprchala. Přitažlivost zvadla" Nevšiml si, jak zesinala, tak byl zaujat svým objevem: „Nejsi nic víc v mých očích než odumřelá větev. Nic víc," řekl s úžasem, „než Concha Rosas." Neřekl to s úmyslnou krutostí V samovazbě svého utrpení pozbyl vnímavost pro city druhých. Sevřela si hrdlo a řekla zajíkavě-. „Tak tohle tedy ■nebudu už čekat hned teď. abys věděl . Plazila jsem se za žebrácká nestydatá; slzami jsem omývalalehoíohy'5n°U' To se dvakrát nedělá. Žebrala jsem o lásku ale on mV u milovat. Ach Bože. jak ti to dokážu? “* neChtěl Příliš jsem tě ohloupila. Ty blázne, ty hlupáku; vyrážela, „ty vrahu. Natažená mašinko. A mašinka jde a udělá to. Já tě nařídila. Tak jen lokej oheň místo vzduchu. Psí tesáky a psí chřtán budou tvé dny a noci. Mám já pořád chránit tvé oči svou dlaní, abys neprohlédl a umřel v sladkém klamu?" ftekl: „Pokračuj. Ven s tím, co je v tobě, ty uhekaná, splašená jalovice." Ano. Však ano. Dám ti jedno, jen jedno a zvláštní mláďátko. Doufám, že je budeš milovat. Zabil jsi dobré dítě první ženy, ale můj zmetek, doufám, tě svrhne za ním do jícnu. Důkazy jsou. Je jich dost. Ty sám o nich víš. Zeptej se Michaely, slyšela, když jsem ho prosila o lásku. Zeptej se znova Conchi Eosas. Ta tlustá bachyně naslouchala, viděla, slyšela a pomáhala Jesus Acanna pozoroval, jak jsem Hooda odlákala pod vavříny, abych s ním byla sama. Já ho volala já házela květiny a oheň k jeho nohám. On nikdy k mým. Odmítl mě, a proto musel umřít Zeptej se svých očí, těch pravšedních modrých kamínků v chladných jeskyních, přály si nevidět, přesto mě viděly přicházet v dešti, abych si Hooda odvedla V páru se kolem mě proměňoval déšt tak jsem byla rozhořená Můj otec umíral, já utekla dolů. Pak jsi mě přistihl za svítání v Hoodově pokoji. Byl nahý na lůžku. Uvítal mě laskavě a s radostí? Prosila jsem, ale on mě odstrkoval. Á 0l'W/9 Jako lupička jsem k němu vnikla ale on mě hrdé vyháněl; Hood měl na paměti otcovu čest Byl bláhový a věrný, a zaplatil za to. Byl ti věrný, a ty ses mu odměnil. Počkej, je toho víc. Mám z toho neobyčejné potěšení, že se dozvíš pravdu. Měla jsem to schované v záloze pro sladkou smrt.“ Jsi prolhaná," odpověděl. „Ale sám jsem té vybídl, mluv tedy. Ven s tím." Stojí jako strom v soumraku, myslila, v koruně se zachvívá a na kúře se otupuje ostří sekyry „Požádala jsem ho, aby mi nařezal zelené vavříny. Chtěla jsem vavřínem vyložit hrob. Vždyť nejsou květiny v téhle stoce. A tam pod vavřínem se to stalo. Myslím, že té to téší a opravňuje k dalšímu života Jsi šťastný manžel, který se raduje ze štěstí své ženy. Pod vavřínem se to stalo. Předtím jsem pouze naříkala, s pláčem prosila, ale zde jsem se mu odevzdala. Pevné jsem ho svírala. Tiskla jsem se k němu. Prosím té, buď trpělivý, to ještě není všecko. Mlsek ti teprv připravuji Předhodila jsem se napospas, jako Michaela předhazuje orlu maso, ale on byl divočejší nežli orel: Hood mél na paměti otcovu čest a nedotkl se mě." Tvář se jí zkřivila a byla jak bílý kouř prosvícený plameny doutnavého ohně ze syrového dříví Dým září do noci a svíjí se, když stoupá; u jeho kořene se krčí tuláci a pozorují, jak se v hrnci vaří podezřelé maso mezi vidlicemi větví. Obrátí se vítr, dým je pálí do očí a za našedlým závojem skrývají se hvězdy. Tvář se jí zkřivila jak prozářený dým: „Nechť říčky v kaňonech se promění v tekutý oheň," zvolala v pláči „oceán se obrátí v plameny a moje srdce ať se do nich bez bázně ponoří. Rozlomila jsem před ním své srdce jako medový plást, ale nevzal sí je. Oh, hořký med, kapky vosku, černé jako z krve - není divu, že mé odmítal. Byla tu kůže horské pumy, kterou jsem oblékla, abych přivítala smrt. Kdo ji ukradl? Ty anebo Concha? Dostala jsem ji od něho. Byl to jeho jediný dar. tvůj dům je plný zlodějů. Jeden jediný hoch byl čestný a proto jsi ho zabiL Ten nechtěl sáhnout na nw. * Plivnul na mé. Pohrdl mnou. Když jsem k nám - •>V ma'etek- a rozpálila i jeho tělo — ^k n",,u »e|vroucn6|, jeho srdce a duši jsem získat nemohla, ty byly z kamene -vzal svůj lovecký nůž a vrazil si ostrý hrot do těla Způsobil si schválně bolest, pomocnici proti mně Vysmál se mi, kulhal, ale zvítězil. A odkulhal do temnot smrti." Odmlčela se a Cawdor si vzpomněl že Hood kulhal když vynášeli Martialovu rakev na kopec. Hlasitě zasténal a Ferina tvář se před ním zatřpytila ve tmě. „Milovala jsem ho,“ řekla, „láska je past a svírá v kleštích kořist i lovce. Visí bezmocně vedle sebe a krvácejí Má štěstí kdo zemře první Ale tys násilník a obyčejný vrah. Není v tobě žádná láska, jenom závist, hlupáku a blázne. Co chceš dělat?" Mávl rukou směrem ke kopci a řekl drsně: „Lež na lež. Mám jim věřit? Cas, čas. Všecko moje prokletí je z toho, že jsem se unáhlil. Co si vlastně přeješ?" „Kdybych byla na tvém místě a měla tvoji sílu, zabila bych nejdřív tuhle ženu, potom bych vyloupala sobě oči když neuměly rozeznat od telete, určeného řezníkovi hlavu nevinného chlapce. Potom bych se po kolenou vyplazila na Skalinu a skočila bych dolů." „Rád jsem té vyslechl" řekl. „Je známo, že ďáblovo slovo je varováni Přistoupila k němu, dotkla se ho= Jo první je nejsnazšl" pokoušela, „zardousit ženu. Ostatní pak přijde samo. Vzala jeho ruku a pozvedla ji ke své tváři a jemně ji stáhla ke krku: „Vždyt je to tak snadné Pocítil její vlahou plet a náhle oběma rukama pevné obemkl štíhlý stvol. Nebránila se. Nechala ho. A on zatínal prsty zvolna snové pěnovým hmatem, jako by to nebyla skutečnost. Otevřela ústa, slonová plet byla nezměněná. I sevřel hrdlo těsněji, až skoro zarazil její horký dech. A tu ona s kvílením divoce zaťala nehty do jeho rukou: „Slituj se. Já to tak nemyslila. Ach, ach ... Nech mé žít. Lhala jsem." Odstrčil ji a utíkal zpátky do domu. Slyšela jeho vzlyky. George byl sám v osvětleném pokoji, Cawdor vešel a prohodil: „Co koukáš? Nic se neděje," a zamířil nahoru na schody, oči sklopeny tak, že ani zábleskem nic neprozradil, a zavřel se do pokoje, který teď obýval — ten Hoodúv —. George ho tiše sledoval a uviděl jen mlčící světlo škvírou pod dveřmi. Když se vracel dolů, srazil se s Ferou. Vyhnula se mu s úsměvem a zmizela ve své ložnici. Ráno chyběl Cawdor u snídaně; Michaela zaklepala na jeho dveře. Ustrašeně naslouchala. A když se neozýval, nesměle otevřela. Cawdor stál u okna; „Tos ty. Michaelo?" řekl. „Není mi dobře. Chci být sám." Povšimla si, že lůžko je od večera netknuté, v ostrém světle neviděla otci do obličeje, ale jeho hlas, něžný a milý, ji děsil. „Přinesu ti snídani nahoru, tatínku.” „Ne,” odmítl, „ale jednu věc bys mohla pro mě udělat." „Co?” „Nechat mě o samotě, jinak nic." Sklonil se a díval se na lůžko-, oči a rysy byly v ranním světle těžko k rozpoznání. Domnívala se, že chce ulehnout. Když dcerka odešla, otočil závoru, opřel se o lůžko a šeptal: „Ona tě neviděla Jak by žasla, kdyby tě uzřela Myslí, že lovíš na severu." S něžným úsměvem se dotkl podušky: „Tys vždycky míval jemné vlasy, ted trochu povyrostly." Truchlivý zmatek zrůznil jeho tvář, ale když odtáhl ruku, měl zas klidný výraz. Vrátil se k oknu, zůstal obrácen zády k světlu a řekl vrávoraje: „Odtud tě vidím lépe. Ach ne, lež klidné. Utrpěl jsi pád. Nemluv. Mé oči letí do nebe." Stál dlouho a jeho výraz zvolna temněl: „Ona nepřestává žebrat o smrt Mnozí mají stejné přání, jenže nedělají s věcí tolik hluku. Byl to jen smutný žert, ten výjev včera večer pod cypřiši Byla to jen hra Ale když ječela nerad jsem to nechal. Tak tak že jsem ji nezardousil. Aspoň jsem ji donutil, aby trochu přestala s těmi řečmi — s tím svým umíráním. Prsty byly zaťaty jak pracky pářících se ropuch. Vždyť dlouhé měsíce jsem žil jen v bolesti a odříkám. Chvíli naslouchal, pak znovu promluvil: Já vím, díky Bohu. Ale jestliže jsi mrtvý, co pak? Bláhová pýcha mi brání uplatit zápas, aby probíhal lehčeji a nezraňoval tolik." Po odmlčení pokračoval: „Vím, že zasloužím trest. Ale smrt není trestem. Chtěl jsem to říci šerifovi," zasmál se, „znám jej. Spasí mé soudce? Musím se odsoudit sám. Utéci k soudu? Pociťoval bych to jako slabošský únik před pravou spravedlností. A proč to mám dělat? K čemu by to bylo dobré, uvrhnout Michaelu do hanby? Uprchnout odsud nechci a sebevražda by byla totéž. Oh, co jsem se nepřemýšlel. Kdybych věřil v pekelný oheň, pak bych se zabil v některé z těch nesnesitelných nocí." Naslouchal a potřásal hlavou: „Říkáš, že je zbytečné tolik se trýznit? Ne. I kdybych sám sebe rozdrásal do krvavých cárů, věřím, není to bez účelu. Něco za něco — to smysl má Jsem dlužen sobě, stejné jako tobě, a já většinou platil svoje dluhy. Tak je to. Díky Bohu: černota zešedla — aspoň trochu." Michaela vyhledala George v kovárně. Bušil kladivem do železa; spravoval nad výhní nějaké nářadí „Zapomněl jsi na svůj slib?" „Proč? Ne," ujistil ji George. „Udělám to pro tebe. Ale čekal jsem, že se rozmyslíš." Michaela byla bledá, jako by se jednalo o bytí a nebytí nejdražšího přítele: „Pak to udělej rychle. Mám strach, že tatínek onemocní" řekla. „Naše životy se možná změní Nebudu mít čas klást pasti na veverky, abych zpestřovala chmurné dny v kleci ubohými drobty radostí George dokončoval práci. Se svraštělým čelem bušil do železa. Rudé místo tmavělo, nad bílými skvrnami létaly černé okuje. Zatímco George šel do domu pro svůj revolver, Michaela s pláčem vystoupila na kopec. Ale když George přinesl nástroj smrti, neodešla a přihlížela. Velký temný pták po výstřelu tiše vyskočil ke stropu klece, udeřil o dřevo, sklesl a vypadal náhle malý a hebký, jak se tak ve smrti choulil v složených perutích.