Albert Camus: Smrt na duši

...Do Prahy jsem přijel v šest večer. Ze všeho nejdříve jsem uložil zavazadla do úschovny. Měl jsem dvě hodiny na to, abych si našel hotel. Nadnášel mě nezvyklý pocit jisté svobody: kufry mi už netrhaly ruce. Vyšel jsem z nádraží, procházím parkem, zničehonic uvržen přímo na Václavskou třídu, která v tu hodinu vřela davem. Kolem mě milion bytostí, z jejichž dosavadních existencí ke mně neprosáklo zhola nic. Oni zde žili. A já se nacházel tisíce kilometrů od mně blízkých míst. Nerozuměl jsem jejich řeči. Všichni strašně chvátali. Předcházeli mě, utíkali mi jeden po druhém. Ztratil jsem půdu pod nohama.
Peněz bylo málo. Tak na šest dní. Pak za mnou měli přijet ostatní. Stejně mě to znepokojovalo. Musel jsem si hledat něco skromnějšího. Procházel jsem Novým Městem a všechny hotely, na které jsem narazil, zářily světlem, smíchem, ženami. Přidal jsem do kroku. Něco z té rychlosti se již podobalo útěku. Kolem osmé hodiny jsem, unavený, přece jen dorazil do Starého Města. Tam mi padl do oka jeden hotel, vypadal skromně, s malým vstupem. Vejdu dovnitř. Vyplním kartičku, beru si klíč. Mám pokoj č. 34, třetí patro. Otevřu dveře a ocitám se v přepychovém pokoji. Hledám okamžitě ceník: je to tu dvakrát dražší, než jsem si myslel. Otázka peněz se stává akutní. A mně nezbývá než žít chudě v tomhle velkém městě. Neklid, do této chvíle neurčitý, nabývá přesnějších rozměrů. Jsem celý nesvůj. Pocit vyprázdnění, nicoty. Konečně záblesk zdravého rozumu: a co má pověst – snad oprávněná – toho, kdo se penězi nikdy netrápí? K čemu ty hloupé obavy? Aspoň že mysl se již rozproudila. Musím se najíst: znovu na nohy, najít si nějakou skromnější restauraci. Neutratit víc než deset korun za jedno jídlo. Ze všech podniků, které se mi míhají před očima, je ten nejlevnější také tím nejnepohostinnějším. Přecházím sem a tam. Uvnitř si už všimli mého divadýlka, musím dovnitř. Poněkud temný sklípek vymalovaný okázalými freskami. Poměrně pestrá společnost. Skupinka holek v koutě velmi vážně debatuje, cigaretu v ústech. Nějací mužští právě večeří, jakoby bez věku, unylí. Číšník, kolos v upatlaném smokingu, ke mně naklání svou ohromnou hlavu bez výrazu. Rychle, docela bezděčně ukazuji na jednu z položek jídelního lístku, kterému nemůžu rozumět. Vypadá to ale, že je třeba něco dovysvětlit. Číšník se ptá česky. A já odpovídám německy, tedy tím málem, co ovládám. On německy nemluví. Rozčiluji se. Volá na jednu z holek, ta se blíží s typickou pózou, levou ruku na stehně, v pravé cigaretu, vilný úsměv na rtech. Sedá si k mému stolu a ptá se mě němčinou, hádám, stejně špatnou jako ta moje. Aha, tak je to tedy. Číšník mi předhazuje specialitu dne. Budu hodný hoch, objednávám si specialitu dne. Děvče na mě mluví dál, ale přestávám jí rozumět. Pochopitelně přitakávám, s tím nejchápavějším výrazem, jehož jsem schopen. Duchem jsem ovšem jinde. Plní mě rozčilení, nejistota, přestávám mít hlad. Stále to bolestivé bodání uvnitř, stažený žaludek. Objednám jí půllitr, vím, co se patří. Specialita dne přistála na stole, pouštím se do toho: směsice strouhanky a masa s tak silným množstvím kmínu, že se z toho zvedá žaludek. Ale já myslím na něco jiného, nebo spíš na nic, a zároveň sleduji příliš velká, rozesmátá ústa ženy naproti mně. Myslí si, že má kunčofta? Už je u mě, začíná se lepit. Jediné moje gesto, docela bezděčné, ji zastavuje. (Byla ošklivá. Kdyby byla hezká, napadlo mě potom tolikrát, zřejmě bych unikl tomu, co bude následovat.) Měl jsem strach z nemoci, tam, uprostřed těch veselých kop. A ještě více ze samoty na hotelovém pokoji, bez peněz, bezvládný, ponechán sám sobě a ubohosti vlastních myšlenek. Ještě dnes se ptám, a hrdý na to nejsem, kde se ve mně vzala ona roztěkaná, nízká bytost, kterou jsem tehdy byl. Odešel jsem. Kráčel Starým Městem, avšak pro samou neschopnost zůstat delší dobu sám proti sobě, spěchal jsem na hotel, ulehl do postele v očekávání spánku, jenž na sebe ostatně nenechal dlouho čekat. Země, kde se nenudím, mě nemůže ničemu naučit. Podobnými formulkami jsem se snažil nabrat znovu odvahy. Mám popisovat i následující dny? Do té restaurace jsem se vrátil. Ráno a večer jsem snášel tu hroznou krmi na kmíně, z níž se mi zvedal žaludek. Celý den jsem se tudíž procházel spolu s neustálou potřebou zvracet. Neustoupil jsem však, věděl jsem, že něco jíst musím. A pak, co bylo tohle v porovnání se zkouškami, které bych při ochutnávkách musel podstoupit v jiných restauracích? Tady mě aspoň už „znali“. Usmívali se na mě, občas i promluvili. Jenže úzkost pronikala dál. A já tomu ostrému bodci v hlavě musel věnovat příliš mnoho pozornosti. Rozhodl jsem se rozplánovat si den tak, abych mu dal dostatek opěrných bodů. Co nejdéle jsem zůstával v posteli a zkracoval tak zbylé denní hodiny. Po ranní toaletě jsem se vydával na důsledný průzkum města. Ztrácel jsem se v honosných barokních kostelech, zkoušel v nich najít své místo, ale vycházel jsem ještě prázdnější, zoufalejší z neuspokojivého setkání se sebou samým. Bloudil jsem podél Vltavy přeťaté hučícími hrázemi. Strávil jsem nekonečné hodiny v rozsáhlé čtvrti Hradčan, pusté a tiché. Slunce zapadalo, můj osamělý krok se ve stínu zdejší katedrály a okolních paláců nesl ulicí. Sotva jsem si to uvědomil, zmocnila se mě opět panika. Večeřel jsem brzy, o půl deváté jsem byl už v posteli. Až slunce mě vždy vytrhlo z vlastního objetí. Kostely, paláce, muzea: svou úzkost jsem se snažil mírnit vším tím uměním. Starobylá finta, jak rozpustit úzkost v melancholii. Ale marná. Jen co jsem vyšel ven, byl ze mě opět cizinec. Pouze jednou, v barokním klášteře na pokraji města, se z lahodnosti okamžiku, liknavého vyzvánění zvonů, holubů odlepujících se v hroznech od staré věže a také z jakési vonné směsi trávy a nicoty zrodilo ve mně ticho, slzami přetékající, a já se ocitl na pokraji vysvobození. Proto, když jsem se večer vrátil na pokoj, napsal jsem jedním dechem následující slova, která věrně přepisuji i nyní, jelikož v jejich patosu zas a znovu nalézám celou složitost tehdejšího prožitku: „Co jiného by měl člověk získat z cest? Byl jsem zbaven všeho nadbytečného. Ve městě, ve kterém nerozumím jedinému vývěsnímu štítu, s podivnými písmeny, z nichž nevyčtu nic povědomého, bez přátel, s nimiž bych mohl promluvit, zkrátka bez sebemenší kratochvíle. Já vím, že z tohoto pokoje, kam doléhají zvuky cizího města, mě nic nepřivede ke světlu citlivějšímu, ke krbu či jinému mně drahému místu. Mám snad volat, rozkřičet se? Tváře, jež se objeví, budou opět cizí. Kostely, zlato a kadidlo, to všechno mě stahuje zpět k jisté každodennosti, v níž je vše odměřováno úzkostí. Tu se zvolna zvedne tato opona zvyků – hebká spleť gest a slov k uchlácholení srdce – a konečně zjeví zsinalou tvář neklidu. Člověk se ocitne jen sám se sebou a já ho vyzvu, ať si zkusí být šťastný… Avšak přesně zde, nečekaně, se má cesta prosvětlí. Nesoulad mezi člověkem a věcmi se prohloubí. Ostatně, do srdce zkroušeného proniká hudba světa snadněji. A konečně: v srdci takové nouze se i z nejmenšího stromu samotáře stane ten nejjemnější, nejkřehčí z obrazů. Umělecká díla, úsměvy žen, lidské rasy zasazené do své země, do památek shrnujících celá staletí, to je krajina, jímavá, plná pocitů, jež se cestou skládá. A pak, ke konci dne, tenhle hotelový pokoj, kde se ve mně opět něco hloubí, jakýsi hlad duše.“ Nemusím samozřejmě připomínat, že tím vším jsem se chlácholil, jen abych usnul. Teď už snad mohu říci, že co mi z Prahy skutečně zůstalo, je vůně okurek naložených v octě, k prodeji na každém rohu, jen tak do ruky, jejichž nakyslý, ostrý zápach znovu probouzel mou úzkost, zahušťoval ji, sotva jsem překročil práh hotelu. Toto a možná ještě melodie jednoho harmonikáře. Jednoruký slepec vyhrával pod mými okny tím způsobem, že seděl z půlky na nástroji a svou jedinou, použitelnou rukou harmoniku obsluhoval. Stále stejná melodie, dětinská a něžná, mě ráno probouzela a prudce uvrhala do skutečnosti bez příkras, ve které jsem se potácel.
Ještě si vzpomínám, jak jsem se na břehu Vltavy znenadání zastavoval a v zajetí té vůně nebo té melodie, uvržen na konec sebe samého, jsem si tiše říkal: „Co to může znamenat? Co to může znamenat?“ Zřejmě jsem ještě nebyl na úplném konci. Čtvrtého dne ráno, kolem desáté hodiny, jsem se chystal ven. Chtěl jsem navštívit jeden židovský hřbitov, který se mi nedařilo předchozího dne najít. Klepání na dveře vedlejšího pokoje. Po dlouhé odmlce nové zaklepání. Tentokrát dlouhé, ale marné, zdá se. Těžké kroky scházející po schodech. Nevěnoval jsem tomu pozornost, v hlavě prázdno, chvíli mi i trvalo, než jsem přečetl návod k použití holicí pasty, kterou jsem mimochodem začal používat asi před měsícem. Vzduch byl těžký. Světlo jako z mědi dopadalo zataženým nebem na věže a dómy staré Prahy. Kameloti jako každé ráno s voláním prodávali Národní politiku. Jen stěží jsem se vyprostil z malátnosti, jež mě ujídala. Když jsem byl konečně na odchodu, potkal jsem etážového číšníka s klíči v ruce. Zastavil jsem se. On znovu zaklepal, dlouze. Chtěl si otevřít. Marně. Asi zatažená západka zevnitř. Nové rány. V pokoji to prázdně zadunělo, tak pochmurně, že se mi sevřelo hrdlo, raději jsem se na nic neptal a odešel. I v pražských ulicích mě pronásledovala jakási bolestná předtucha. Jak zapomenout na hloupoučkou tvář onoho číšníka, na jeho podivně prohnuté lakýrky, na chybějící knoflík u saka? Konečně jsem se naobědval, i když s rostoucím odporem. Kolem druhé hodiny jsem se vrátil na hotel.
Špitání personálu v hotelové lobby. Vyběhl jsem rychle schody, abych co možná nejdříve spatřil předpokládanou scénu. A taky že ano. Pootevřenými dveřmi byla vidět jen vysoká modrá zeď uvnitř pokoje. Výše zmíněné tlumené světlo na to potemnělé plátno promítalo stín mrtvoly ležící na posteli a policisty, jenž mrtvé tělo hlídal. Jejich stíny se protínaly v pravém úhlu. To světlo mnou otřáslo. Nefalšované, opravdové světlo života, světlo právě žitého odpoledne, světlo, v němž člověk jasně vidí, že žije. Kdežto on byl mrtev. Sám ve svém pokoji. Nebyla to sebevražda, věděl jsem to. Chvátal jsem k sobě, vletěl do postele. Chlápek jako každý jiný, malý, tlustý, aspoň soudě podle stínu. Po smrti byl zřejmě již nějakou dobu. Hotelový život ovšem pokračoval dál, tedy do chvíle, kdy se ho číšník rozhodl vyhledat. Přišel sem, aniž by něco tušil, zemřel v osamění. A já, já si četl reklamu na pastě na holení. Stav, v němž jsem strávil celé odpoledne, nelze popsat jen tak. Ležel jsem na zádech s hlavou prázdnou a srdcem zvláštně sevřeným. Stříhal jsem si nehty. Počítal spáry mezi parketami. „Jestli napočítám do tisíce…“ Po padesáti šedesáti byl konec. Nemohl jsem dál. Ani jsem neslyšel, co se dělo venku. Jen jednou – ztišený, ženský hlas řekl na chodbě německy: „Takový dobrý člověk.“ A já si se zoufalstvím vzpomněl na své město na břehu Středozemního moře, na letní večery, které mám tak rád, jejich měkké tóny v nazelenalém světle, plné žen, mladých a krásných. Už několik dní jsem nepronesl slova, srdce mi pukalo řevem, potlačenou vzpourou. Kdyby mě v tu chvíli vzal někdo do náruče, rozplakal bych se jak děcko. Koncem odpoledne jsem, zmořen únavou, už jen toporně zíral na západku na dveřích, dutou hlavou mi neustále běžel lidový nápěv harmonikáře. Nemohl jsem dál. Ocitl se bez země, města, pokoje i beze jména: bylo to šílenství, či vítězství, pokoření, či inspirace, dozvím se to někdy, nebo shořím? Někdo zaklepal: moji přátelé. A já byl spasen, byť s pocitem zmaru. Zdá se, že jsem řekl: „Rád vás opět vidím.“ K dalším přiznáním ovšem nedošlo, tím jsem si jist, a já zůstal tím, s kým se před nedávnem rozloučili.
Prahu jsem opustil pár dní nato. Ano, i vše, co následovalo, mi připadalo zajímavé. Mohl bych zmínit jistý okamžik na malém gotickém hřbitově v Budyšíně, zářivou červeň pelargonií, ranní modř. Promluvit o dlouhých slezských nížinách, nelítostných a nevzhledných. Projížděl jsem jimi nad ránem. Nad rozmokvanými poli se hustou ranní mlhou táhla těžká hejna ptáků. Líbila se mi i Morava, sladká a vážná, její čiré dálky a cesty osázené švestkami s nakyslými plody. Avšak stále jsem se nemohl zbavit onoho zmátožení, jímž trpí člověk, který příliš dlouho zíral do pukliny bez dna. Přijel jsem do Vídně a opouštěl ji po týdnu, neustále vězněný sám sebou.
Avšak ve vlaku, který mě z Vídně vezl do Benátek, mě naplnilo jisté očekávání. Jako někoho, kdo se zvedá z dlouhé nemoci a krmen věčnými vývary myslí na první kůrku chleba, kterou vezme do úst. Rodilo se světlo. Teprve nyní jsem si jist: byl jsem připraven být šťastný. Zmíním jen těch šest dní prožitých v kopcích u Vicenzi. Vlastně jsem tam pořád, tedy čas od času si tam zajdu, i pouhá vůně rozmarýnu často stačí, aby se mi všechno vrátilo zpět.
Vjíždím do Itálie. Jedno po druhém rozeznávám znamení, jimiž tato pro mou duši stvořená země zjevuje svou blízkost. První domy s šupinatými taškami na střechách, první vinná réva tisknoucí se ke zdi zmodralé od sulfátů. A také první prádelní šňůry ve dvorech, všeobecný zmatek, lidská neupravenost. A první cypřiš (vyzáblý sice, ale tak rovný), první olivovník, fíkovník celý od prachu. Náměstí italských městeček plná stínů, polední hodina a holubi hledající skryt, pomalost a lenost, v nichž se duše vymačkává z revolty. Vášeň postupně stoupající k slzám. A pak, konečně, Vicenza. Dny se tu točí kolem vlastní osy, od probuzení nafouklého slepičím štěbetáním až po tyto večery, kterým se nic nevyrovná, nasládlé a měkké, hedvábné za cypřiši a dlouze odměřované zpěvem cikád. To vnitřní ticho, jež mě doprovází, se rodí z vláčného tempa vedoucího od jednoho dne k druhému. Co víc si ještě přát než tenhle pokoj otevírající se k pláni, se starobylým nábytkem a háčkovanými krajkami. Celé nebe mám přímo ve tváři, a co se kolotoče dní týče, myslím, že bych ho mohl následovat bez hnutí a točit se s nimi. Vdechuji jediné blaho, jehož jsem schopen – vědomí pozorné a přátelské. Procházím se celý den: buď scházím k Vicenze, nebo pokračuji dál, do krajiny. Každé setkání, každá vůně zde na ulici mi je záminkou k lásce, jež nezná měřítek. Mladé ženy hlídající prázdninový tábor, trumpeta zmrzlinářů (k převozu používají gondolu na kolech, s rukojetí pro obě ruce), kramářské stoly s ovocem, rudé melouny s černými zrníčky, hroznové víno průsvitné a lepkavé – vzpruha pro toho, kdo neumí být sám. Zato flétny cikád, ostré a něžné, vůně vod a hvězd, jež člověk potkává v zářijových nocích, voňavé cesty mezi lentišky a rákosem, to vše bylo zas znamením lásky pro toho, kdo sám být musí. Tak ubíhají dny. Po oslepujících hodinách zaplněných sluncem scházím večer do kulis postavených zlatem západu, černí cypřišů. Jdu v tu chvíli po cestě, za cikádami, které je slyšet z takové dálky. S každým mým krokem jedna po druhé utichají, pak se odmlčí úplně. Pokračuji zvolna, zaskočen množstvím té žhoucí krásy. Cikády za mnou, jedna po druhé, pozdvihují hlas a opět zpívají: tajemství nebe, z něhož padá lhostejnost a krása. V posledním světle vyčtu ještě nápis z tympanonu jedné vily: In magnificentia naturae, resurgit spiritus. Zde je nutné se zastavit. Vyšla první hvězda a také tři světla na protějším vršku: noc padla bez výstrahy, pouze šepot a vánek v křovinách za mnou, den vzal do zaječích a nechal mně svůj samet.
Ale ne, nezměnil jsem se. Jen jsem již nebyl sám. V Praze jsem se dusil mezi zdmi. Zde jsem stál před světem a promítán všude kolem plnil jsem vesmír vlastními podobami. A to jsem ještě nepromluvil o slunci. Stejně jako mi trvalo, než jsem pochopil svou náklonnost a lásku k chudobnému světu, v němž proběhlo mé dětství, stejně tak jsem až nyní poprvé odhalil cosi z onoho ponaučení sluncem i krajinami, svědky mého zrození. Chvíli před polednem jsem vycházel ven, na své místo vévodící nekonečné pláni u Vicenzi. Slunce bylo téměř v nadhlavníku, modř nebe prudká a vzdušná. Veškeré to světlo, které z něj padalo, se řinulo po svazích a halilo cypřiše, olivovníky, bílé domy i červené střechy do těch nejvroucnějších šatů, než se ztratilo v pláni dýmající na slunci. Pokaždé totéž oproštění. Vodorovný stín tlustého, malého chlapíka ve mně. Přitom na těch sluncem rozvířených pláních, v prachu, na vyholených pahorcích se strupy vypálené trávy, tam jsem se prsty dotýkal té nejčistší, nepřikrášlené formy onoho zalíbení v nicotě, která mě obývala. Celý kraj mě tlačil zpět do mého srdce, stavěl mě tváří v tvář mé tajné úzkosti. Oné úzkosti z Prahy, jistě, jenže byla to ona a nebyla. Jak to vysvětlit? Před tou italskou plání plnou stromů, slunce a úsměvů jsem samozřejmě lépe než kde jinde vnímal zápach smrti a nelidskosti, který se za mnou celý měsíc táhl. Ano, ono naplnění bez slz, pokoj bez radosti, které mě právě naplňovaly, byly způsobeny pouze velmi jasným vědomím toho, co mi nepatřilo: vědomím zřeknutí se všeho, nezájmu. Ten, kdo umírá a je si toho vědom, se také nezajímá o osud své ženy, leda v románech. Uvědomuje si skutečné poslání člověka: být sobcem, jinak řečeno člověkem bez naděje. Pro mě žádný příslib nesmrtelnosti v téhle zemi. K čemu by mi bylo zas a znovu zažívat Vicenzu, duchovně, avšak bez očí, kterými bych ji viděl, bez rukou, kterými bych se dotýkal jejích hroznů, bez kůže, kterou bych pocítil noční pohlazení na cestě z Monte Berico k Villa Valmarana?
Ano, to vše byla pravda. Jenže spolu se sluncem do mě vstupovalo i cosi, co popsat neumím. Na nejzazší špičce nejzazšího vědomí se vše spojovalo a můj život se přede mnou jevil jako celek: k přijetí či k zatracení. Potřeboval jsem něco velikého. A nacházel ho ve střetu této mé hluboké beznaděje a tajuplné netečnosti jedné z nejkrásnějších krajin světa. Tam čerpal jsem sílu k odvaze a vědomí zároveň. A to mi na této tak těžké, neuchopitelné věci muselo stačit. Možná jsem teď zveličil něco z toho, co jsem tehdy – jinak velmi po právu – pociťoval. Já se vlastně často vracím i do Prahy, do dnů smrtelníka, které jsem tam prožil. Znovu nacházím své město. I když se mi, tedy jen občas, stane, že ona kyselá vůně okurek a octa opět mírně popíchne můj neklid. V takovou chvíli pomyslím na Vicenzu. Obě jsou mi přitom drahé a já jen těžko rozliším mezi láskou ke světlu, k životu, a svým tajným poutem k zoufalé zkušenosti, kterou jsem tu chtěl popsat. Myslím, že je to jasné, ale já se nechci nechat zatlačit k volbě. Na alžírském předměstí leží malý hřbitov s černými, železnými vraty. Když projdete až na konec, objevíte údolí a celý záliv za ním. Jak dlouhé může být snění před takovým mořem nadýchaným darem. Na cestě zpátky však, na jednom opuštěném hrobě, narazíte na tabulku s nápisem „S věčnou lítostí“.
Aspoň že ti idealisti si to umí zařídit.

Albert Camus: Smrt na duši (třetí esej ze sbírky Rub a líc, nakl. Edmond Charlot, Alžír 1937).
Z francouzského originálu La Mort dans l’âme in L’Evers et l’endroit ©Editions Gallimard, 1958 přeložil Denis Molčanov.