Vpřestrojení do Lhasy

Všechny přípravy pro cestu do Lhasy byly vykonány v tomto ležení. Vzal jsem s sebou pouze Sereb lamu a Sagdura, k tomu čtyři koně a pět mezků. Do dvou mongolských beden a několika menších pytlů byla vecpána rýže, mouka, sušené maso a hrouda čajových cihel. Jako všechno ostatní, tak i naše kuchyňské nářadí bylo mongolského původu, hrnce i konvice, kromě několika nástrojů, zápisníků a psacího nářadí. Měli jsme zásobní oděv, dvě pušky a jeden revolver, padesát patron pro každou zbraň a na penězích deset čínských jambů v hodnotě 480 dolarů.

Bylo zřejmé, že jsme byli pozorováni, neboť několikrát jsme slyšeli ze sousedních údolí výstřely pušek a viděli jsme poblíže řeky stopy lidí a koní. V noci naši psi často zuřivě štěkali, ačkoliv jsme neslyšeli žádné vlky. Tím četnější byli havrani. Seděli jako černá stráž mrtvých kolem našich stanů a čekali, zdechne-li nějaké zvíře. V poslední den bylo v táboře obzvláště rušno. Zúčastnil jsem se sám balení, abych věděl, kde je která věc uschována a kam mohu, bude-li nutno, ukrýti své nástroje a zápisky.

Dne 27. července při východu slunce mě Sagdur probudil. Skvostně jsem se vyspal. Oblékl jsem nyní tmavorudý mongolský plášť, připnul jsem si pás, na němž visela dýmka, pytlík s tabákem, křesadlo a dýka, nasadil jsem si na hlavu čínskou čepici s chránítky uší a natáhl jsem boty, které měly vzhůru ohnuté špičky. Neměli jsme spacích pytlů, jen několik prostých mongolských pokrývek.

Připevnili jsme náklad na zvířata, rozloučili jsme se a vy­švihli do sedel. Jel jsem na svém věrném bělouši, Sagdur jel na světlehnědém koni a Sereb lama na našem nejmenším mezku, jménem Gelbor.

Jolbarš a Malinký

Po nejbližší dva dny měl nás prová­zeti Erdek, aby konal noční stráže. Také psi, Jolbarš, to jest tygr, a Malinký, byli vzati s sebou.

Sirkina jsem jmenoval velitelem stálého tábora. Kdybychom se nevrátili do sedmdesáti pěti dnů, měl se s celou karavanou vrátiti přes Carchlik do Kašgaru. Kdyby se nám někde něco mělo přihoditi, měl ihned dovésti karavanu domů a poslati mé mapy a zápisky do Stockholmu.

Zašeptal jsem Sereb lámovi: „Teď se tedy vydáváme do Lhasy! Chceš-li raději zůstat u Sirkina, můžeš.

„Ne, budu následovati tebe, svého pána, i kdyby mě to mělo stát život," odpověděl s úsměvem.

„Žijte blaze, nashledanou!" volal jsem na ty, kteří zde zů­stali.

„Šťastnou cestu!" odpověděl Sirkin pohnutě. Ostatní slzeli a pevně věřili, že nás vidí naposled.

Tak jsme se tedy vydali na cestu. Proč by se bylo mělo zrovna nám podařiti to, co se tolika jiným nepodařilo? Od té doby, kdy francouzští Otcové Iazaristé, Huc a Gabet, strávili dva měsíce ve Lhase, uplynulo již 40 let. Rusové, Převalský a Kozlov se o to marně pokoušeli. Francouzové Bonvalot a princ Jindřich Orleánský, Dutreuil de Rhins a Grenard se brali jejich stopami: Američan W. W. Rockhill, přestrojen za pu­tujícího lamu, se dvakrát pokoušel o štěstí na velké cestě mongolských poutníků, Angličané Bower a Littledale mířili do Lhasy bez přestrojení.

Všichni byli odmítnuti. Z náboženských důvodů? Ne, zcela určitě z důvodů politických. Když jesuité Grueber a Dorville v roce 1661 jako první Evropané vůbec do Lhasy pronikli, ne­bylo takových námitek. V první polovině 18. století měli ka­pucíni po několik desetiletí svou stálou misijní stanici ve Lhase; v jednom z jejích největších klášterů visí dosud jejich zvon, který nese v kovu slova „Te deum Iaudamus". V roce 1715 dosáhl města dalajlámova znamenitý jesuita Ippolito Desideri; jeho zápisky zastínily všechno, co dosud bylo o Lhase napsáno. O dvacet let později navštívil město Holanďan van de Putte, který krátce před svou smrtí spálil všechny své zápisky. Obával se, že jim nikdo nebude věřit a nechtěl se potomstvu jevit lhá­řem.

V té době se Angličané ještě nezmocnili Indie a mongolští poutníci nemohli ještě vypravovati o pronikání Rusů k Tichému oceánu. Později začínali si Tibeťané uvědomovati, že jejich přírodní pevnost mezi Himálajem a Kven-lunem by mohla býti pozvolna obstoupena ozbrojenými bílými muži. Obávali se, že brzy přijdou na řadu. První, kdo se pokusil po mniších Hu-covi a Gabetovi, generál Převalský, přišel se svými kozáky. Kdyby býval byl puštěn do Lhasy, byl by přišel znovu s celým vojskem. „Tedy zavřeme všechny brány před bělochy, kteří vy­zvídají a chtějí nám vzíti naše zlato a svatyně!

A nyní jsem přicházel já - a také s kozáky! Bezpochyby budu míti tentýž osud jako Převalský. Za každou cenu jsem se však chtěl pokusiti o toto veliké dobrodružství, byl jsem roz­hodnut neustoupit ani o píď, dokud nenarazím na překážky doopravdu nepřekonatelné!

Tedy kupředu! Rychle jsme projeli pustinou. Neviděli jsme žádných Tibeťanů, jen jejich stopy a opuštěná stanoviště. Šli jsme záhy spát, kdežto Erdek hlídal v měsíčním světle našich devět zvířat.

Příštího dne jsme ujeli čtyřicet kilometrů. Velký počet divo­kých oslů a yaků prozrazoval, že tu není žádných lovců, kteří by je plašili.

Ráno byl Sereb lama nemocen a zůstal sténaje ležeti. Již jsem pomýšlel na to, poslati ho s Erdekem zpět do tábora. Pak bychom se byli museli, Sagdur a já, obejíti bez tlumočníka. Ale což kdyby pak i Sagdur onemocněl? Byl jsem rozhodnut zanechati ho v takovém případě u některých přátelsky smýšle­jících kočovníků, a byl bych jel dále sám jen se třemi mezky a s co nejméně zásobami.

Sereb lama však nechtěl za žádnou cenu nás opustiti. Po­mohli jsme mu do sedla a za dlouhé jízdy se zase uzdravil. Tábořili jsme na pruhu země mezi dvěma malými jezery. Byli jsme v nejlepší náladě. Při táborovém ohni pokusil jsem dodati tukem, sazemi a hlínou svému krásnému rudému plášti mon­golského zabarvení. Sagdur mi oholil vlasy a kníry a Sereb lama mě natřel tukem a sazemi. Vypadal jsem hrozně. Avšak nebylo tu žádných dam, na něž bych byl chtěl udělat dojem, a se známými se na cestě do Lhasy jistě nepotkám.

Večer jsme strávili příjemně při svitu ohně z trusu yaků a pili jsme z mongolských misek vařící čaj. Sereb lama vypra­voval, že guvernér provincie Nakkču přísně dozírá na všechny mongolské poutníky a prohlíží jejich pasy. Radil nám, abychom se oklikou k západu vyhnuli tomuto očistci.

O páté hodině odpolední se přihnala ze severu bouře a prach se valil krajem v šedých oblacích. Zalezli jsme do stanů, za­pálili si dýmky a naslouchali podivuhodnému lámovu vypravo­vání o chrámech a klášteřích ve Lhase. Když se setmělo, ulehli jsme ke spánku, zatím co Erdek hlídal zvířata ve vzdálenosti několika set metrů od našich stanů, Spal jsem tvrdě ji než obvykle.

Zloděj koní

Příštího jitra se měl Erdek vrátiti s jedním koněm do na­šeho tábora a pak jsme museli sami zvířata hlídati.

Noční klid netrval však tak dlouho, jak jsme doufali. O půl­noci vstrčil Erdek hlavu do stanu a zašeptal vzrušeně: „Nějaký Muž přisel“. Vyskočili jsme a chopili se zbraní. S malého návrší jsme spatřili, jak dva muži na koních prchají a ženou před sebou dva z našich koní. Střelili jsme po nich několikrát, ale vzdá­lenost byla příliš veliká. Zuřil jsem zlostí! Musíme je pronásle­dovati, a to okamžitě! Moji tři lidé měli jeti za zloději, zatím co já budu se psy hlídati tábor.

Pak jsme si to však znovu v klidu rozvážili. Lupiči měli již náskok. Jejich koně byli odpočatí a vyznali se v kraji. Mohli zahladiti stopy, jestliže by jeli někde podle břehu ve vodě. Nikdy je nedohoníme. Možná také, že to byla tlupa o jednom nebo dvou tuctech zlodějů, kteří nás tímto kouskem chtějí roz­děliti. Ne, nezbývalo nám nic jiného, než spolknouti zlost a dostati se pokud možno nejlépe z této špatné situace.

Bylo ještě tma, když jsme snídali rýži s chlebem. Za svítání naložili jsme břemena na mezky a osedlali jsme oba zbylé koně a Gelbora. Erdek se měl vrátiti s jedním koněm a revolverem do tábora. Nyní však jsme nutně potřebovali zvířata i zbraně. Napsal jsem Sirkinovi, aby noční stráže zesílil a dva muže po­slal za zloději.

Rudá zář svítání ležela na kopcích a jezerech, když jsme se loučili s nešťastným Erdekem, třesoucím se strachem. Zmizel pak spěšně severním směrem, jako by měl ďábla v patách.

Dlouho trvalo, nežli se nám dostalo vylíčení jeho zpáteční cesty. Objevil se jednoho dne v táboře, víc mrtev než živ. Domnívali se, že zešílel. Neodpověděl na žádné otázky a zůstal celé hodiny ležet bez hnutí. Kozáci se již obávali, že je je­diným, který mou malou skupinu přežil.

Konečně se Erdek probudil a vypravoval. Jako divoká kočka se plížil úžlabinami a skalními průrvami této strašlivé země, hemžící se lupiči. Když vítr hvízdal mezi kopci, domníval se slyšeti jejich kroky. Toužil po setmění. Když však přišla tma, byl ještě vystrašenější a v každém stínu viděl pronásledovatele. Náhle se před ním objevilo několik jezdců. Strnul strachem, očekával, že bude již v nejbližším okamžiku odstřelen. Ale ne, jeli dále, zmizeli. Vždyť to bylo jen několik plachých divokých oslů. Začalo pršet a těžké kapky dopadaly na zem. Zase se domníval, že slyší kroky za sebou, obrátil se. Běžel. Někde vpředu slyšel veliký hluk. Byla to řeka, tekoucí údolím, v němž byl tábor. Zakopl, upadl a uháněl zase dále jako ší­lený. Domníval se, že jest obklopen ze všech stran zlými duchy. Byl blízek šílenství. Brouzdal se přes řeku. Na protějším břehu se mihlo dešťovou clonou nějaké strašidlo. Erdekovo srdce takřka pukalo. Stočil se do klubka jako ježek. Strašidelný zjev zmizel zvučnými kroky. Byl to velbloud. Ještě kousek, ne­scházelo mnoho a býval by byl zastřelen stráží, která ho po­važovala za lupiče. V nejbližším okamžiku byl zachráněn!

Zatím jsme se po rozloučení s Erdekem vydali na pouť za nejistým osudem. Toužili jsme potkati kočovníky, od nichž bychom byli mohli obdržeti nějaké informace. Napravo od naší cesty byl celý kraj černě tečkován pasoucími se yaky. Hledali jsme jejich pastýře. Ale byli to divocí yakové, zmizeli brzo na druhé straně kopce.

Tábořili jsme na rovině s dobrou pastvou. Každý z nás měl svou stanovenou práci při vaření, v táboře a na hlídkách. Když jsem svůj díl vykonal, lehl jsem si a ihned jsem usnul. Když jsem se po několika hodinách probudil, bylo už tma.


 

Sagdur a Sereb lama přihnali naše zvířata a uvázali je. Právě tak byli uvázáni psi po stranách stanu.

Sagdur a lama se tvářili starostlivě. Spatřili tři jezdce, kteří po dlouhé poradě u paty jednoho kopce zase zmizeli. Byli to naši zloději koní z minulé noci.

V každém případě bylo nutno dávati dobrý pozor! Převzal jsem první stráž, od desíti hodin do půlnoci. Noc začala černě a nevlídně. Moji soudruzi spali jako zabití. Hodiny se plížily pomalu. Psi byli mými společníky. Měsíc byl schován za mraky, zvířata se odrážela černě od pozadí. Chodil jsem sem a tam mezi uvázanými psy, kteří se cítili právě tak opuštěnými jako já.

Uplynulo pouze půl hodiny a již bylo slyšet hřmění. Jeden blesk za druhým ozařoval ležení, zvířata i hory v dáli. Nato spustil se liják, déšť bubnoval na stěnu stanu a na pekáč, který zůstal před stanem ležeti. Koně a mezci dupali, střásali se sebe vodu a šlehali kolem sebe mokrými ocasy. Liják pronikal už i stanovou látkou. Oba spící se zahalili pevněji do svých ko­žichů. Byl jsem promočen až na kůži a nemohl jsem si ani dýmku zapálit.

Sedl jsem si do vchodu stanu a naslouchal jsem hlasům noci. Po mnoha marných pokusech se mi podařilo rozžehnouti lu­cernu, takže jsem mohl psáti deník. Každých deset minut obe­šel jsem dokola tábor. Když jsem se vracel, tekla s mého oděvu voda, v botách mi čvachtala voda a čepice mi seděla na oho­lené hlavě jako přilepená.

Zalobné zvuky nocil Jsou to vlci nebo zloději? Vyšel jsem ven a naslouchal. Vždyť to byl jenom Jolbarš, který trpí špat­nou náladou v tomto hrozném počasí. Chvílemi je slyšet daleké hřmění, chvílemi přešlapování a otřásání koní. Je zvláštní, jak ostré jsou v noci všechny pocity a jak se naše pozornost napíná až do krajnosti.

Pojednou spustili oba naši psi divoký štěkot. Naslouchal jsem znovu. Zřetelně jsem šuměním deště zaslechl dusot koní. Sagdur a Sereb lama přispěchali ven s puškami. Vyšli jsme do noci. Zvuk koňských kopyt se vzdálil. Z dálky jsme za­slechli štěkání psů. Uložil jsem se ke spánku v promočeném stanu. Sagdur převzal stráž.

Sereb lama nás nemilosrdně probudil již o páté hodině. Po takové noci máme pocit nevolnosti a špíny. Jsme obklopeni buďto zloději nebo zvědy, kteří jednají na rozkaz Lhasy. Brzy se něco musí státi Ale co?

V dešti a stříkajícím blátě vedla cesta dále k jihovýchodu. Zdálo se, že se mraky dotýkají země. Byli jsme na vyježděné cestě. Na jednom průsmyku byly rozestaveny obětní kameny, v jednom údolí ležela mrtvá ovce vedle svého nákladu soli. Příští tábor jsme si postavili na pruhu země mezi dvěma jezírky.

 

str. 90

 

Po celou noc pršelo, jen se lilo. Takovými dešti se dá vysvětliti mohutnost velkých čínských a indočínských řek.

Viděli jsme, že v těchto místech nedávno tábořili kočovníci. Seděl jsem ve vchodu stanu a ztěží jsem bděl. Chvílemi jsem usínal. Malinký směl se proběhnouti a okusoval kosti, které se povalovaly kolem. Náhle začali psi štěkat. Několik mezků se utrhlo. Musel jsem je chytit; to mne alespoň udrželo vzhůru.

Na druhý den vedla cesta hornatým krajem a přes několik průsmyků. Zleva ústila tu vyšlapaná cesta, po které byli před nedávnem hnáni yakové na pastvu. Po chvíli spatřili jsme clonou deště nedaleko cesty černý stan, mezi blízkými kopci páslo se mnoho yaků. Jejich majitelé byli tangutští poutníci, jdoucí do Lhasy. Věnovali nápadnou pozornost nám i našim zvířatům. My jsme však jeli dále ke stádu asi sedmi set ovcí. Je­jich pasačka, stará žena, ukázala nám stan, kde jsme se mohli poptati na cestu k „nebeskému jezeru", Tengri-noru, a do sva­tého města. Stará žena neměla zlých úmyslů. Byli jsme všichni tři tak špinaví, že i já jsem působil čistě tibetský.

Usadili jsme se nedaleko stanu, ke kterému nás žena poslala. Sereb lama v něm nalezl dvě ženy a jednoho mladíka. Měli ovce, tuk, mléko i cambu, ale nesměli nám nic prodati, protože byl sváteční den. Příštího dne prý dostaneme všechno, co chce­me. Lama obdržel alespoň pytel se sušeným trusem.

Vtom se vrátil domácí pán. Prohlížel si nás už z dálky a při­šel pak zvolna k našemu stanu.

Tento muž, náš první přítel mezi lidmi v Zemi sněhu, jme­noval se Sampo Singi a byl asi 40 let stár. Jeho oči byly úzké a černé, obličej vrásčitý, kůže černohnědá, nos široký a s dlou­hých, rozcuchaných, černých vlasů kapala mu dešťová voda na jednoduchý plášť z pytloviny. Jeho boty byly původně z bílé plsti, měly však nyní neurčitou barvu. Za pasem měl dýmku a pytlík na tabák, křesadlo a nůž, dále kleštičky na vytrhávání přebytečných vousů. Neměl žádnou pokrývku hlavy a také žádné kalhoty. Mrazilo mě, když usedl na studenou, mokrou zemi; jeho zadek musel asi míti důkladně vypracovanou kůži, když mohl bez podložky seděti ve svém hrubém, vlhkém sedle.

 

Sampo Singi a jeno žena

Sampo Singi řezal se bez ustání a s takovou horlivostí nožem do prstů, že jsme si počali myslet, že to náleží k oslavě dnešního svátečního dne. Abych nevypadal hůře než on, dělal jsem totéž, ale opatrně, abych si nepoškodil kůži, kterou Sereb lama denně čerstvě černil.

Nyní začal Sagdur hráti roli pána a velitele. Zařval na mne, abych sehnal zvířata, která se v blízkosti pásla. Na štěstí se vrátil v této chvíli Sampo Singi do svého stanu, sice by byl jistě zpozoroval, že nemám žádné pastýřské zkušenosti. Jakkoliv jsem se namáhal, nepodařilo se mi hnáti zvířata tím směrem, kterým jsem chtěl. V noci jsme hlídali jako obvykle, ačkoliv jsme se tu, v blízkosti hlavní silnice, cítili dosti bezpečni.

Zrána i. srpna, ku podivu, vůbec nepršelo. Sampo Singi přišel k nám, provázen svou ženou a oním mladíkem. Rychle jsme schovali ty maličkosti, které nás mohly prozraditi. Přinášel nám sladké i kyselé mléko, kus tuku, hustou smetanu a dře­věnou mísu třeného sýra. Kromě toho tučnou ovci.

Cím jsme měli tento vítaný příspěvek k našim zásobám za­platiti? Pokoušel jsem se o to obvyklými čínskými stříbrnými penězi, ale Sampo Singi nechtěl přijmouti jiné peníze než ra­žené stříbro ze Lhasy. Neměli jsme ho, a proto jsme se poku­sili s několika pruhy modrého čínského hedvábí. Tu se začala malá prasečí očka Singiho manželky zvětšovat a. chtivě jiskřit. Hladila svými černými, hrubými prackami šustivé hedvábí a obratem ruky byl obchod uzavřen.

Naše snídaně tohoto rána byla jednou z nejbohatších, jakou jsem kdy jedl. Sedělo nás všech šest, Tibeťané a poutníci, na vlhké zemi kolem ohně a krmili jsme se rozmařile dobrými jídly. Mně chutnala nejlépe hustá, kyselá, ovčí smetana. Nepohrdal jsem však také nikterak cambou, totiž praženou moukou, tukem, trochou čaje a několika proužky sušeného masa yaků. Jako všichni ostatní, uhnětl jsem si ve své dřevěné míse důkladnou porci camby.

Za odměnu za své pohostinství směl si Sampo Singi pone­chati ovčí kůži, když byl předtím ubohé zvíře po surovém zvyku této země zaškrtil. Přitom breptal bez ustání posvátnou větu „Om mani padme hum", čímž patrně mělo býti cosi odčiněno na této vraždě. Konečně ovci rozsekal a obdržel také několik soust.

Paní Singiová měla své černé, chundelaté vlasy spleteny do dvou copů a kromě toho trčely jí na všechny strany ještě pra­meny vlasů. Právě tak jako její muž, měla šat přes pás hluboko vykasaný, takže visel kolem jejích boků jako pytel. Měla plstěné boty, které kdysi mohly být docela pěkné. Na jejím obličeji byla tlustá kůra špíny. To vzbuzovalo mou závist; neboť ať jsem dělal, co jsem chtěl, nemohl jsem se stát náležitě špi­navým. Moje kůže zůstávala bledší a jemnější než kůže Tibe­ťanů a déšť ji po každé čistě omyl. Kdežto u paní Singiové by nebyla nad špínou zvítězila ani hasičská stříkačka.

Sampo Singi byl by nás měl varovat před cestou, jíž jsme se chtěli dát. Neřekl nám však ani slova o tom, že přijdeme k řece, která věčnými dešti byla rozvodněna. Chtěl se nás zbavit, čím dříve, tím lépe, a řekl nám pouze, že musíme po­čítati s dvoudenní cestou, nežli přijdeme k nejbližšímu ležení kočovníků. Nepochybně jsme se mu nelíbili. Chudí poutníci, kteří cestují se stříbrnými mincemi a čínským hedvábím — ne, tady nebylo něco v pořádku.

Rozloučili jsme se s ním a sjížděli jsme v prudkém dešti do údolí. Déšť úplně zakrýval vyhlídku. Voda stékala po hřívách koní, naše oděvy se leskly vodou, seděli jsme unaveně v sed­lech.

Pěšina vedla k nějakému břehu. Bylo to jezero? Brzy jsme zaslechli temné dunění prudce se řítící řeky. Dosáhli jsme Saču-cangpo, jedné z největších řek v střední Sibiři. Za několik minut stáli jsme u šedohnědé proudící vody, od jejíhož povrchu se hlučně odrážely kapky deště.

Cesta křížila řeku právě tam, kde údolí bylo nejširší a kde se řeka dělila na několik ramen. Nebylo tu vidět žádných pout­níků, ani karavan, ani jezdců. Lidé se vyhýbali řece, když v době dešťů vzrostla do tak ohromných rozměrů; jinak byla docela bezvýznamná.

Považoval jsem za šílenství jet s koněm přes řeku, o jejíž hloubce jsme nevěděli. Byli jsme varováni již tím, že se jí nyní i domorodci vyhýbali. Chtěl jsem nejprve brod prozkoumati, nežli dám osud karavany v sázku. Ale bylo již pozdě. Sereb lama jel již v čele a vedl na provaze mezka, který nesl mé dvě kožené bedny. Aniž okamžik váhal, zapadl do šumícího, bouřícího proudu. Sagdur a já jsme ho následovali. Voda šla Gelborovi až k ocasu. Tímto způsobem přebrodil odvážný lama jedno rameno řeky po druhém. Cestu samu nebylo možno ovšem na potopených písčinách rozeznat.

Asi v prostředku proudu jsme se zastavili na chvíli na pís-čině, na níž bylo jen asi na stopu vody. Pro déšť neviděli jsme s tohoto místa ani jeden, ani druhý břeh. Zmocnila se mne závrať, zdálo se mi, že voda stojí a vaří se klokotem, zatím co písčina uhání proti proudu. Podle hlubšího a temnějšího du­nění vody bylo možno usoudit, že druhá část přechodu přes řeku bude obtížnější než dosavadní. Dříve nežli jsem se nadál, vrhl se odvážný lama opět do řeky. Zbláznil se ten člověk? Už i celá záda Gelborova byla pod vodou. Lama jen vyzdvihl nohy na sedlo, aby mu voda netekla do bot. Náhle se obrátil. Provaz, na kterém vedl mezka, vyklouzl mu z ruky. Zvíře ztra­tilo půdu pod nohama a bylo v závratné rychlosti hnáno dolů po proudu řeky.

Je ztraceno a s ním i celý jeho naklad!

Ne, zvíře plave na bednách, jako by to byly dva veliké kor­kové plováky. Dříve, nežli nám zmizelo s očí, viděli jsme, jak zase se uchytilo půdy a šlo dále — na štěstí správným směrem. Mezek si opatrně udržoval svá břemena v rovnováze a vyšplhal se na levý břeh řeky.

Nyní došla řada na nás! Voda hřměla a klokotala kolem lámova sedla. Povolil jsem si pás, abych po případě mohl rychle svléci kožich. Gelbor se opět pozdvihl nad vodu.

Ještě nám zbývalo jedno rameno řeky, v šíři asi 30 metrů. Jeho těžké vody se řítily podle strmého svahu levého břehu. Můj kůň neudržel s ostatními krok, a proto jsem neviděl, na kterém místě ostatní dva vjeli do vody. Přejížděl jsem řeku kus pod brodem.

Dno se rychle snižovalo. Už mi vtékala voda do bot. Už mi vystoupily šumící vlny až na tělo. Z koně už je vidět jen hlava a krk. Moji soudruzi stojí na břehu, ukazují mi na brod a křičí ze všech sil. Já je však neslyším. Hřmění řeky a šumění deště přehlušují všechno.

Noční stráž v dešti

Nyní rozhoduje každá vteřina. Vytahuji nohy z třemenů a svlékám plášť. V téže, chvíli ztratil kůň půdu pod nohama a začal plavat. Při tom jsem se několikrát hluboko potopil pod vodu a zachytil se jeho hřívy. Vtom však už kůň zavadil přední nohou o pevnou půdu, napjal všechny síly a vypracoval se na pevnou zemi, odkud několika skoky dosáhl záchranného břehu.

Nepopírám, že mi po přechodu přes Saču-cangpo a zvláště po jeho posledním rameni bylo poněkud slabo. Jak jsem byl promočen!

                                                                                                                         str. 97

 

Vždyť jsem se dostal skoro úplně pod vodu a kromě toho se s oblohy jen lilo.

Sereb lama jel dále, jako by se nic nebylo přihodilo. Zul jsem si boty, vylil z nich vodu a přivázal jsem je vzadu k sedlu. Brzy tábořili jsme na místě, kde bylo dosti trusu yaků. Toho večera nebylo snadno rozžehnouti oheň našeho tábora, ale ko­nečně se nám podařilo i to. Naše topivo bylo vlhké a čoudilo víc než obvykle. Nebylo na nás suché niti a z našich beden kapala voda.

Mnoho věcí se nám zkazilo. Ale nedalo se nic dělat. Svlékl jsem se v té zimě úplně do naha a ždímal jsem vodu z prádla a šatů. Nebylo možno, abych je při našem bídném ohníčku řádně usušil. Když jsem je opět oblékl, bylo to, jako bych se zabalil do studených obkladů. Po celou tu dobu bubnoval déšť na mokrou stěnu našeho stanu.

Nová noc se snesla nad zemí, temná a krutá. Měl jsem ob­vyklou hlídku do půlnoci. Pršelo bez ustání. Když se zvířata otřásala, létaly kapky vody kolem nich. Slyšeli jsme podivné zvuky. Zdálo se mi, že to jsou plíživé kroky lidí nebo že se blíží jezdci. Jsme snad obklopeni zvědy? Kdyby mě byl předtím někdo spatřil svlečeného, byl by poznal, že pocházím z cizí země, neboť tak bílou kůži neměl ani Mongol, ani Tibeťan. Rázem dvanácté hodiny probudil jsem Sagdura. Vzal si pušku a vyšel ven. Byli jsme příliš unaveni, než abychom spolu mlu­vili. Mlčky vyměnili jsme si místa.

Jaké štěstí! Když jsme se probudili, už nepršelo. Dokonce svítilo slunce, které nás osušilo. Naše cesta vedla dále přes jeden průsmyk. Projeli jsme kolem stanu, u něhož se pásli yakové a ovce, a předhonili jsme u jednoho pramene karavanu, dopravující čaj, jež se skládala ze tří set yaků a dvaceti pěti mužů. Několik z těchto mužů přišlo k nám. Vlasy měli spleteny do dvou copů a obtočeny kolem hlavy jako turban, horní část těla měli nahou. Kožichy jim visely od pasu dolů, takže se rukávy vlekly po zemi.

Slyšeli jsme stále tytéž otázky: „Kolik je vás? Odkud jste, kam jedete? Máte něco na prodej?" Žádali nás, abychom u nich strávili noc, abychom si mohli u ohně popovídat. Pova­žovali jsme však za moudřejší pokračovati v cestě a usaditi se na louce s dobrou pastvou.

Na tomto místě jsme si dopřáli den odpočinku. Všichni po­třebovali klidu. Zrána druhého dne uslyšeli jsme před stanem podivné zvuky. Tu přicházela včerejší karavana. Nesla čaj v cihlách do Taši-Iunpo a Sigace. Pořádek v pochodu byl tak­řka vojenský. Zvířata byla rozdělena na skupiny o 30 až 40 ku­sech a každá skupina měla několik honců, kteří popoháněli yaky krátkými výkřiky a ostrým hvízdáním. Všechno bylo úplně černé: yakové, muži, psi, kožichy i pušky; dokonce i kůže, do níž byly cihly z lisovaného čaje zašity, získala za čas černý a špinavý povrch'. Celý průvod vypadal jako výprava pekel, jako pluk ďáblů. Zdálo se také, že nejsou z tohoto světa, neboť nezavadili o nás ani pohledem. Hleděli si jen svých yaků. Hvízda­jíce a zpívajíce, točíce svými modlitebními mlýnky nebo ručními vřeteny, táhli tito podivní lidé ze země stínů po cestě kolem nás směrem ke svatým městům, jejichž brány nám byly uzavřeny, do nichž jsme však přece chtěli vklouznouti.

Den odpočinku byl využit k sušení věcí. Rozložili jsme oděvy na písčité půdě. Stany, kožichy, polštáře ze sedel, boty, vše­chno muselo důkladně uschnouti. Ležel jsem na zádech a ne­chal jsem se opalovat sluncem, abych dodal svému obličeji pravděpodobnějšího zabarvení, nežli bylo to, jímž mne Sereb lama každého dne čerstvě namaloval. Noční stráž byla tento­krát snadnější než dříve. Nepršelo a celý kraj ležel v zasněném tichu a klidné osamělosti jako hřbitov. Hvězdy se jasně třpytily na černomodré tibetské obloze a měsíc kráčel jasně a přívětivě nad zemí.

4. dubna nabývala cesta stále určitěji rázu velké dopravní silnice. Potkali jsme velikou karavanu yaků, jejíž honci měli přes ramena pušky zadovky, opatřené vidlicí na opření pušky při míření a podivné žluté klobouky na hlavách, ve tvaru ko­molého kužele, se širokými okraji. Byli bychom nejraději kolem nich projeli bez nevítaných otázek. Ale naši mezkové, kteří byli posilněni vydatnou letní pastvou v minulých dnech, najednou obrátili a připojili se k yakům. Tito se plašili a rozbíhali se na všechny strany. Zmatek se stal ještě horším, když se psi kara­vany servali s našimi, takže jejich hrubé chlupy kolem nich jen lítaly. Jolbarš byl nepřemožitelný a v divoké zuřivosti zakusoval se krvavými zuby do svých tibetských příbuzných. Honci hvízdali a křičeli, my jsme také křičeli na bujné mezky, psi ště­kali a vyli bolestí — nescházelo už nic jiného, než aby také muži si vjeli do vlasů. Vypadalo to jako opravdovská silniční bitka a nikdo nevěděl, kdy a jak se skončí. Ale konečně přemohly žluté klobouky své černé yaky a rozešli jsme se v dobrém.

Před námi se zdvíhal průsmyk. Nebyl vysoký, nahoře stála hromada kamení, do jehož ploch bylo vyryto šest posvátných písmen. Všude kolem byly stany a stáda yaků a ovcí. Před každým stanem byla hromada suchého trusu jako paliva pro oheň, který hořel uvnitř stanu pod úzkým otvorem v jeho vrcholu. Veliké stany byly všechny černé jako havrani, neboť byly vyrobeny z vlny yaků. Byly vyztuženy tyčemi a upevněny provazy.

Uvnitř stanů je uloženo domácí nářadí majitele a kromě toho camba, čaj, tuk v ovčích žaludcích, máslo, kyselé mléko v kra­jácích a sladké mléko v konvích nebo kbelících a nad ohněm visí hrnec na vaření.

Čím dále jsme pronikali k jihu, tím byly stany četnější. V ně­kterých končinách vypadala půda zdálky, jako by byla černě tečkována. Abychom nebyli zvědavci příliš obtěžováni, drželi jsme se v jisté vzdálenosti od Tibeťanů.

 

5. srpna nechali jsme Co-nak, „Černé jezero“, vlevo za námi a usadili jsme se nedaleko od něho v otevřeném údolí mezi několika kopci. Zde byly černé stany už tak četné, že jsme se nemohli vyhnouti jejich sousedství. Až dosud šlo všechno dobře. Ale toto tábořiště se nám mělo státi osudným!

 

str. 100