Paichl,Turecko,Istanbul,Ararat,Eufrat,Kurdové,Mordovcev

Šlápoty

Tak trochu ve šlápotách pánů Mordovceva, Puškina, Hanzelky, Zikmunda, Marco Pola a Kryštofa Haranta.
Možná by nebylo úplně na škodu, pány do těch jejich příběhů následovat a nechat se jimi krapet i inspirovat.

.

Uzavírám s tebou smlouvu,
kterou prohlašuji,
že už nikdy nepřivedu potopu na svět
a že nezničím najednou vše, co žije,
jako jsem to udělal tenkrát.
Dokud zůstane země zemí,
budou se střídat noc a den,
léto a zima, horko a chladno,
doba setí a žní,
Ale už nikdy nepřivedu potopu.
Oblouk, který vidíš na obloze,
je zjevným znamením této smlouvy.
Kdykoli jej spatřím,
vzpomenu si na svůj slib,
který jsem dal.

Starý zákon ... Jako motto si vybral v osmašedesátém Arnoštkem Lustigů pro svoji „Hořkou vůni mandlí“.

.

Archa má směr, Archa má cíl, plaví se za Araratem na sever . . .

Další cíle výpravy:

● ztéci bájný Ararat v království Urartu

● nalézt alespoň tříšťky Archy Noemovy

● smočit palce v pramenech Eufratu

● zachytit otisk umu lidu domorodého a popsat dovednosti jeho

● představit na odiv i tváře tamní

- Pro sichr nutno předeslati ještě. Jakákoli podobnost s osobami světa tohoto jest čistě náhodná. -

Kdesi dole na jihu pod Araratem, pašeráky právě odhalena a následně financi zadržena bible na pergamenu načmáraná ve století pátém po narozeni Krista. Sepsána tudíž ještě před zrozením Mohamedovým, to jest před rokem pětistým sedmdesátým, zvěstuje zrození proroka tohoto z úst přímo Ježíšových. Ukrývá stále dosti horké evangelium Barnabášovo, co hicuje jako horká brambora v ústech neškolených. Není-liž toto ale náhodou z brků pana Dana Browna, či našeho Václava Hanky, pak evangelium to smířlivými tóny svými polechtá nejeden lalůček ušisek musulmanských. I mnohých co nechají svorně sedat prach na hřbety Koránu, Bible i knížky své modré, pěkně bok po boku v knihovničce příruční; respekt, pochopení i úsměv zaslouživších si. Neb ten poslední kořením jest života našeho. Voda čistá jest to na žentoury zastánců společných kořenů víry mohamedánské i křesťanské, kteréžto trnem a solí jsou odjakživa i za dnešních časů v očích ajatolláhů a ještě méně hodíce se do krámu v táboře Vatikánském. Se stejným programem na obou stranách. Potírání jinověrců a hledání strašáků v protějších zákopech. Od úst jim přitom ukapává kapka po kapce medu neupřímnosti a všechno jest od něj ubleptáno. Taková idea společných kořenů víry není ale vůbec myšlenka špatná, ať by byla zhola smyšlená, jsouce s nějakými prvky ració spojena. Oproti těm druhým je bratrovražd statisticky zanedbatelně, i když i svaté knihy o nich mluví, ale spíše pro výstrahu. Jedna větev klerikální může se ledasčemu přiučit vždy od té na straně protější. Ve svatých knihách musulmanských mají úrok označený za lichvu a bankovní domy jejich živy jsou jen z podílu na zisku. „Nicht schlecht.“

2.7.2005 V předvečer odjezdu jsme zašli do, Terkou doporučené a dosud neotestované, čerstvě otevřené prodejny poněkud starších potravin u Nákladového nádraží Žižkov “Ráj bezdomovců“. Sešlo se tam několik právě odjíždějících expedic a pár homelessáků. Sušená bramborová a ovesná kaše po bednách. Vše řádně prošlé a za jednu desetinu ceny pomáháme ekologicky spálit. Plný kletr za 340 korun českých a ještě jako pozornost podniku tři sáčky černých oliv na cestu. Postačí přibalit briketu od Simonky. Stogramový bobek uzeného čaje Junnansheng Xiaguan zabaleného v tenkém houževnatém čínském papíru, do kterého naškrábáte, nejlépe nožem Gurků, něco drobků. Připomíná sušené yačí lejno na otop a podobně i chutná, ale nastartuje Vás to do nového dne i když náhodou opomenete přidat řádně žluklé yačí máslo. Vkusná, snad poněkud až praktická cestovní ambaláž v kulaté zelené papírové krabce posypané fonty rozsypaného čaje s jediným rozpoznatelným znakem, pro nás analfabety, ptákem plameňákem. Procestovala s námi již kus světa a vůbec neubývá. Ještě Californské obří mandle od Zdendy, co ubývají kalupem a neuvidí ani Žitný ostrov, jako Terčiny marhule z chodníků levad Madeiry i ty boží křížaly ze Semilských švestek od Drahušky Erbanů. Rychle upéci cihlu chleba. Spěch se nevyplácí, zmaštěný technologický postup, pozdě přidaná sůl, způsobí v autobuse vodní deficit. Sůl je holt v mouce nerozpustná.

Terka s Tomem nás ještě zavedli mezi pyramidy převzácného matroše v jinak prázdné hale druhého štoku vybydlené tovární haly, patřící donedávna místní Koloře a.s. v Poniklé. Dnes nějakému Rock Pointu patřící. Vše řádně spíchnuto zde v okolí, v sednicích chaloupek podhorských, kde nouze vždy zručně učila ruce šikovné míti. Horolezci, horolezčata i jiná verbež podobná toulala se bezcílně od hromady k hromadě. Tu či tam něco oprubovala a přihodila na hromadu svojí, placenou nakonec této seance až u jediných dveří odchozích. V koutě postávaly majitelky těch zmiňovaných šikovných pazourů, bedlivě vše pozorujíce jako matróny s aprobací garde na tanečních kurzech svých ratolestí v domě Obecním. Cestou nazpět jsme to vzali neprozřetelně zkratkou polem ne úplně ještě zralých zrádných, ale právě božích lusek hrachových na krmení dobytka. Noc následná byla velice krušná, ale za tu gurmánskou slast to stálo.

Ihned začali jsme přemýšleti o plánu nastávající cesty. Bylo třeba všechno náležitě uvážiti, zejména jaké pokrmy a nápoje třeba vzíti s sebou na cestu a jaká opatření bude třeba učiniti k přenocování na hoře. Bylo umluveno nakoupiti kávy a čaje pokud možno v konservách, neboť na sněhu ve výši 10.000 stop i více nelze vařiti kávu po domácku se vším pohodlím; pak bylo třeba vzíti z lékárny léky pro případ náhlého onemocnění na hoře následkem prostuzení, zatočení hlavy, dusnoty v rozředěném vzduchu a pod. Také musili jsme připraviti cestovní stany, třínožku a kotlík k vaření čaje a kávy. Opatřiti se najisto provazem asi šedesát sáhů dlouhým aneb ještě lépe, provazy na koně, aby, kdyby někdo sletěl s příkré cesty neb octl se v propasti, bylo možno mu přispěti.
D.L. Mordovcev: Na Ararat, 1892

Před domovními dveřmi netrpělivě podupávají kámoši "toho kdo se hledá" a třesou se na uvolněné herní seslele u opuštěných obrazovek s tlustou WiFi rourou na inet. V očích děs, "Snad to starobě neujede."

            18:10   Na Florenci opět předčasně. Zpožděná Karosa tankovala. V Makru ještě dokupuje basy piv pro celníky a dá šanci opozdilci otci Švestkovi. Ten nás 19:55 dohání taxíkem k nevelké radosti dvou vytáhlých potomků na zadním pětisicu. Poznávají pocit závisti, při pohledu na zbylé dredaře, siroty. Kytka slibovala patrový autobus. Přidrkocala se Karosa z roku dva.
Ven z města kolem zelené louky plné podivných misionářů. Předhánějí se, kdo máchne exotičtější holí a největší radost jim působí obrácení nové duše na víru svoji golfovou. Před více než dvěma sty lety zanikl řád jezuitů a někdo to dělat musí. Léta páně patnáctistého šestnáctého k tomu vysmahnul Sir Thomas More skromnou kuchařku pod názvem „Utopia“.
Asi každičkej lidskej červ má v sobě dobře uschovanýho takovýho malilinkýho misionáříka, co mu pořád našeptává, aby převracel na víru svojí ostatní kolem stojící či plahočící se červíky. Povětšinou to nebejvá přímo víra svatá. Jako třeba ti praví vojáci Armády spásy v podivných hranatých klobrďónech bedlivě se rozhlížejí koho by v nejbližším okolí spasiti mohli. A ti golfisté, není známo proč zrovínka oni, jsou v tomhle ohledu přímo posedlí a mistři. Prvně jsem si tohoto přírodního úkazu povšimnul u našeho pana direktora v Holidáči. Pořádá gremiální porady přímo na greenech, dělá osvětu, půjčuje knížky nejenom o tom jak se rozkročit nad míčkem, při ráně jej nehypnotizovat, naslinit prst pro zjištění odkud vítr fouká, máchnout jednou jen naoko a nakonec se trefit tím nejpříhodnějším dřevem, nebo karbonem co nejblíže, nebo nejlépe přímo do té směšně malé jamky. Nabádá co si vzíti za vohoz, jaká perka nazouti, by trávník netrpěl a jak se chovati při hře k dámám. Prostě chce předat to nejcennější, co má a zná. Oni to všichni ti misionáři nedělaj proto, že by měli svoje ovečky zas tak příliš v lásce, to všecičko dělaj vypočítavě jen a jen proto, aby si mohli o té své víře s někým nad lobsterem u vínka z hroznů prošlých prvním mrazíkem, pěkně poklábosit. Třeba našemu Toníkovi pochází i tato velká láska skrzevá bachor jeho. A protože, je to zřejmě dosti nakažlivá choroba, jsou pak, po křtu golfovém ti blázni až na do smrti smrťoucí virulentní. Nedělaj to jen ti s těma šměšnejma hůlkama ale třebas hodináři zas chytají na špek někoho, kdo by se obdivoval pidikolečku, které právě vypilovali, čerstvě navinutýmu mikrovlásku nepokoje, nebo největšímu hodinovýmu stroji co vyštrachali někde na věži a co se jim náhodou vešel do kuchyně na kredenc. Stejně tak i spiťouři saďouři lákají nové novice spiťoury, ochmelkové ochmelky aby v tom údělu nebyli tak sami kdo financuje státní kasu. Tlouštíci obracejí na víru svoji tlouštíkovskou hubeňoury. Ani takoví včelaři nezůstávají pozadu. Maminy z řad příznivců kasty Montessori a Waldorfské školy v těžkých bavlněných hábitech vždy krapet dost propocených z toho snažení jak se děje i Svědkům Jehovovým při obracení na víru svou, prý jedinou tou pravou. A to není výčet zdaleka kompletní, neboť i další potrefení hračičkové, feťáci a úchylové vůbec, vedle těch k tomuto poslání s glejtem řádným, obracejí rádi okolní domorodce a domorodkyně, krásné na víru svatou svojí.

Letos jsme se vybavili podle hesla: „Neexistuje špatné počasí, jen nevhodný ohoz". Dlouhé černé, ale lehounké bavlněné šaty, nezničitelné sandály Asolo z Hudáče, citlivě zalátané tlusté ponožky z lycry propálené při sušení v troubě na buchty kachlových kamen K3. Modrá burka od Teacherovky, zachovalá černá košile, trochu vyšisovaná sluncem, záplatované, ale čisté šortky DC a vesta s povícero kapsama a tři bavlněné šátky. Drahá, ale nedbalá elegance.
Dvě čelovky trojLEDovky. Gyroskopický ruční portrétový stativ zbastlený z powerballu. Po domácku zhotovený foto stativ z trekové hole s hlavicí z mechově nazelenalého zimostrázu ohlazeného vlastními mozoly a pět kilo Nikonů, včetně našeho nejlepšího portrétního skla staré zaniklé firmy MAKINON made in Japan, nalezeného v dřevěné přepravce, mezi desítkami světových značek, na blešáku u Port Orleán a řádně usmlouvaného na celých osm euráků. Robustní námořnické časy Komandirskije s kotvou, svítícím ciferníkem, který roztiká srdce každého Geigera i Müllera, pro změnu z www.ebay.de, náhodou taky za osm euro poslouží v tísni i jako prak profláknutý z husických bajek lidového vypravěče Aloise. Až na neskladný, slaměný klobouk se zdařilo. Několik Goretexových a Moirových nesmyslů se po Turecku jen provezlo. Mnohé další přibalené předměty se posléze jevily jako zbytné.

"Bůh žehnej Vašemu krejčímu Watsone." Sherlock Holmes po vytažení za šos z kvalitního anglikánského sukna z bažiny Baskervillské.

Po sté si říkám, že tou reklamou se jeden nesmí nechat opít. Naposledy to bylo, když nás oslovil slogan při koupi psacího stolu pro naši Terku: "poroste s dítětem". Dnes se hrbí u stolečku jak pro panenky a to ne, že by byla ňákej habán. Stejně uhozený jako "potěší i prázdný na stole".

V zemích Arabských traduje se přísloví: "O štěstí třeba usilovat". U nás podobně: "Štěstí přeje připraveným." A tak Kytka model Off Road, v rámci poněkud předčasné aklimatizace, ignorovala půl roku před odjezdem výtah s plnejma nákupníma taškama v rukou. Trénovat musela i naše protestující Anča na vodítku. Ten vyčítavej pohled a co se jí při tom honilo mezi černým a bílým uchem, jen pánbů zví. Asi něco v tom smyslu: „Co to na mě zkoušej, já jsem vysvalovaná dost a vyběhla bych ten váš Ararat i bez tý směšný buzerace. Máme snad lift, tak mi nechte jezdit samotnou. Zmáčknout tlapou trojku zvládnu taky. Ach Ty moji lidi. Kdyby mi raděj nechali vyválet v tom krásně voňavém yačím lejnu, jak o něm pořád básní, jaké je to prima palivo.“ Byl to ten samej pohled jako vloni o vánočních svátcích obžerství, když jsme jí nasadili řízený půst po dietní chybě." Sušený bobule bez masa, vy jste se asi spletli."

Anču jsme si pořídili v momentálním pominutí mysli, neb to tvrdí náš děd Přemysl a ten má dycinky pravdu. Vstoupila do našich životů trochu taky pro to, aby se robata měli o koho starat, ale to jsou jen kecy, neb si ji de facto vybrečela jejich krásná mutter. Ta co k vánocům dostala kýbl a handru, kdyby náhodou chtěla tajně vytírat. Psiska logicky vytěsňují mezeru mezi dětmi a vnoučaty. Takový čtvernohý nesmysl už dnes neloví, alespoň ne pro Váš stůl. Nehlídá dům. Odmění se Vám jen svojí přítulností, motivovanou stejně jen kusem žvance co od Vás vyškemrá těma svejma smutnejma kukadlama.
Když jsme si ji před drahnou dobou ještě malou odváželi, chudák Terka plakala. Viděla tu její křehkou mastodontní mamču jak se loučí se svým potomkem.
Trochu Tracyho tygřice z památného roku jednapadesátého, toho starého Arména Williama z poza Araratu.
S železnou pravidelností nad ránem, někdy mezi hodinou vlka a psa, kdy pomalu už vychládá voda v kaučukové termo-lahvi v modrém svetru, „karlík“ zvané, v čase kdy spánek sladší je těch z pod duchen vykukujících cukrkandlů, našich haxen a sny nejbarevnější. Tou dobou obchází Anča dvéře všech pokojů našeho rozlehlého dvoupokojového bejváku a škrábe drápem po hrbolatém skle dveřních výplní jejich, dokud ji někdo nevpustí do svého pelechu, s odůvodněním ve smutných velkých očích, že je jí trochu trudno a krapet se i bojí. Načež ten vrtichvost započne radostně bubnovati svojí mozolnatou oháňkou do pelesti postele jako na tamtam, spokojeně mlaskat a šířit vůkol nepřehlédnutelný a pro některé členky rodiny neodolatelný odér. Kolem půl šesté započne olizovati části končetin omylem vyčuhujících, jemně naznačujíc, že se ještě nekonal ranní rituál zvaný Vámi lidmi prozaicky snídaně. Sebemenší pohyb je záminkou k očistě nohou, asi po vzoru Toho ze kříže. Nutí Vás to ke strnulosti, jako voskovou figurínu, ani brvou nepohnout a nejde to vypnout jako opětovné buzení u Nokie. Dokonalý budíček stejně jako ta jihovýchodní orientace oken Nedvězské noclehárny i celého tamního údolí. Famílií nezřídka též zneužívána co by myčka nádobí se specializací na pekáče od nedělní husičky. Dozvědět se toto nesmí strýc Dalibor, neb by u nás do úst již nevzal.
Onehdy zasejc při oslavě kohosi nebo čehosi Anny čumákem uspořádala chlebíčky zbylé na míšeňské míse na nízkém jasanovém stolu, aby zakamuflovala ten jeden právě sežraný. Využivše naší nepozornosti a chvilkového přesunu všech hostů do kuchyně.
Pedagogická teorie o psu domácím ale praví. Roztáhnete-li svoji srdeční krajinu o jedno nové místo, bude tato na příště trochu více natahovací a to jsme se ještě nezmínili o tom, že topí jako litinový radiátor, lépe to umí snad jen dobře zazimované včelstvo strdím oplývající. Děcka krapet přičichnou ke kaprálským manýrám, neb takový nalezenec nikdá neposlouchá. A to není pro život asi úplně k zahození, může se to někdá šiknout. Kytka je toho zářným příkladem.
James Bowlby, žák Sigmunda Freuda se nechal slyšet již na sklonku šedesátých let minulého století. „První léta po narození jsou klíčová pro budoucí duševní zdraví člověka. Během nich dítě buduje své psychické struktury skrze silný emoční a fyzický vztah. ... Kvalita této „vazby“ určuje, jak budeme schopní pěstovat vztahy v dospělosti.“
Prapředky všech těch psinek a psisek měl dozajista kdysi v parádě ve své šlechtitelské stanici sám Jiří Stanislav Guth-Jarkovský a Josífek Váchalů.
Američtí buldoci to je prej hodně bojový plemeno, ale ten náš exemplář se nějak nevyvedl. Vymyká se takové klasifikaci. Pod naším pedagogickým vedením vznikl pes strašpytel. A takhle krásně se nám doposud nevyvedlo žádné psisko, coby ukrutný pes obranář a hlídač. Prostě na to nemáme buňky. Náš pozdější kamarád Petr, co bydlel ve srubu jen se svojí čtyřnohou černou Frencis, to asi nejlépe vystihl bonmotem, nechaje se slyšet při sázení lesních stromků. „Moje představa o kynologii se značně rozchází s tou Květíno.“
Když začala chudák klempírovat, zbylá famílie musela sáhnout hluboko do štrozoku, aby bylo na infusi, po které chvilku tak krásně a spokojeně zachrápala, smečka nábožně poslouchala a nikdo si ani omylem netroufl pomlaskávat jak se to dělá na hlučné spáče. A dnes se mi před ránem zdálo, jak šťastná honí srnky v kopcích u Tuháně, kde předešlé zimy propadla ledem do požární nádrže a Tom jí sušil ve vlastní mikině, než nás hospodský pustil ke kamnům. Tělem, srdcem i duší pes hlídací, tvrdá palice, ale před myšma klidně zdrhla do peřin na postel. Čím větší psisko, tím hlubší baryton, který budí respekt u kolemjdoucích. Pouštěla hrůzu jako velkej ředitel aby si udržela respekt, jen tak pro sichr, kdyby ho čirou náhodou někdy potřebovala. A stmelující zásluhy. Držet svoji smečku pěkně pohromadě do poslední chvilky i při kopání hrobu ve zmrzlé půdě za největších mrazů druhého dne roku psa. Předjarní slunko nesměle rozpouštělo její stopy na loňském sněhu. Babka Květka ji vybrala místo pod švestkou s překrásným výhledem na zamrzlé jezero, kde právě bruslí děti a odkud může dohlížet i na svoji nepoznanou adoptivní ratolest Tondu, tmavohnědého plyšáka s ušima netopýra z poloostrova sedláků zvaného Labradorský. Tonda jí v umění devastačním na míle předhonil a proměnil náš byt, jako správnej chlap, v holobyt.
Až ve věku zralém, pobravše konečně krapet rozumu, zahrabe u té kůlny na spadnutí, té na hornické nádobíčko co stávala dole u pramene, vždy čerstvou housku přivezenou právě Kytkou na bicyklu z Lídlu a čumákem pěkně utemuje hlínu na té schovávačce.
Vlastně všechna naše psiska byla v jádru dobračiska, poseroutkové, neb jsme si je tak vychovali, ač úspěšně budila dojem bojových plemen svým sonorním barytonem. Můžeme si za to sami, přílišná láska všechny buldočí dědičné rysi zabíjí. A to mohly být tak krásně drsná.
Za půl roku pod švestkou vykvete růžová hortenzie. Suma sumárum, podtrženo a sečteno, pak za těch vosm let co byla s náma, nám víc dala. A to počítám i ten ohlodanej roh od secesní skříně, klekačku, šachovýho koně, perskej modlitebák z Antálye a obě nohy od houpacího křesla, ze dřeva ořechového. Ty inspirovaly k nepravostem všechna naše psiska. Trochu schází ten domácí katalyzátor a každodenní uvítací rituál vybubnovávaný oháňkou. Je tu krapet nějak prázdno.

„Lacrimae nostri pars optima sensus.“ Decimus Junius Juvenalis

Dva a půl roku na to jsme ji s Terkou potkali v zemi lámů pod branami tajemného Mustangu, celý den nás sledovala v uctivé vzdálenosti, jen při průchodu nějakou vesnicí, hlídanou mastify, nás chránila vředu, zběsile kličkujíce odváděla pozornost těch ohařů od našich nohou. Večer se vypařila jako pára nad hrncem, ale to už jsme byli z dosahu těch vlkodavů. S převtělováním, což se v tomto kraji nosí, si nedělala velké vrásky, převléknuvše si jen kožich za teplejší. Ty oči ji ale prozradily. Prostě taková odfláknutá inkarnace.

3.7.2005 9:00 – 11:34    Rumunská hranice. Čekáme, kolik bude letos autobus vážit a kolik nám vyměří bakšiše v milionech lejek špatně placení státní zaměstnanci, na jejichž prémiích máme participovat. Všichni preventivně ukrývají basy pivek aby zbylo i na Turky. Sedumadvacet minut na jeden autobus a ještě sedm kousků před námi. Nervozita stoupá. Nezávazný pokec s celníkem, nám i jemu krátící to nezáživné čekání na spropitné. Nakonec obměkčen byl v hřejivé naději na bachšišové. Slovo to, dar značící, z nedaleké Persie přišlo, Turky zkomoleno na bakšiš a řádně těmito i využíváno. Celnici je zakázáno očůrávat a fotografovat, jen malování se toleruje. Zamrzí ztracená momentka celníka omývajícího si černé lakýrky v kaluži a tak chytám útržky hovoru: Dobrej pražskej hostinskej na dotaz muselmana. „Co to plave v té božské šťávě vedle zelíčka a knedlů?“ Musí s kamennou tváří opáčit, "trochu prorostlé telecí vašnosto", aby z hosta sňal tu zodpovědnost před tím jeho mesiášem. Dobrotivá lež hostinského Palivce, jehož paroží, tedy přesněji toho dvanácteráka co sám skolil a co nám viselo v domečku, jak se říkalo umývárce na Hrádecké.
„Tátovi uplavala při povodni kytara, tak jsem mu dal tu svoji. Byl zrovínka v Kanadě a já mu měl zalejvat rajský. Posílám mu SMSku, že jsem to trochu přehnal. Radím, až se vrátíš, kup karavan s koulí …“.
„Nástup na Toubkal v západním Atlasu, rachot. „Chodím v hadrech z Maroka po Praze a lidi zíraj – beduín".
„Za odlivu Atlantiku u Casablanky, připichovali kraby noži k písku".
Karavana přetížených velbloudů za soumraku a na chvostu se vleče shrbený snowboardista.
„Ráno jsme otevřeli stan a vyfasovali svých pět much, jako v Africe".
Islám zakazuje úrok, ale jeho mnohoženství a tím relativní nedostatek žen, produkuje ne čtyř, ale čtyřiceti procentní menšinu.
"Pak se mi napíchnul na nůž a vnutil mi svoji peněženku."
Kontrola živnostenského úřadu konstatovala, „hospodský nemá váhu ale nikdo si dosud nestěžoval“.
„Pepík Žumpa se nepohodl s hospodským a hodil mu do senkrovny kilo droždí. Hovna plavala až ve Vltavě".
„Delegát Strojimportu strkal slečně u tyče za kalhotky pragotůrky". IQ tykve.
Pár hezky uhozenejch fórů: "Co mám dělat. Nevím zda moje stará má toho starýho němce nebo AIDS?" "Jednoduchá rada. Zaveď ji do hlubokého lesa a jesli se vrátí tak ji zastřel."
Další radí. "Lepší prý je s parkinsonem trochu vybryndat, než-li se s panem  Alzheimerem zapomenout napít."
"Dostal jsem nějaký prášky na tu moji paranoidní schizofrenii, ale nežeru to. Myslím, že ten doktor po mně jde."
"Vy jste se rozešli? Jak to?" - "A ty bys mohla chodit s někým, kdo pije, kouří, fetuje, nadává a moc sexuálně žije?"- "Ne." - "On taky ne."
"Prej ses oženil." ... "Jo jo, oženil." ... "To musíš být sťastnej." ... "Jo jo, musím."
"Vojíne! Neviděl jsem vás včera na tréninku maskování!" ..."Děkuji pane!"
A ještě jiná moudra: „Černobílá fotografie je zkratka a magie, dědictví grafiky. Barva je klam. Zachytit detailem celek je teprv umění. Chytit dobré světlo je jak zazvonit krumpáčem o zlatou žílu na Yukonu. Sebelepší počasí dobrou fotku nespasí. Jak polapit nepolapitelné a vyfotit nenafotografovatelné? Kupříkladu mlhu na maďarské pustě co vznáší se jen tak metr nad zemí a pod ní, nežli se po chvilce rozplynou, si to vykračují musulmanská gatiska, bez těla, bez turbanu.“ To není fotka, to je příběh. Opravdu, asi tak metr nad zemí se povaloval „havel“ čímž přes uličku sedící Hebrejec mínil "ranní opar", autoři Bible kralické by se shodli na „marnosti“ a dnešní Jezuitští ekumenisté na „pomíjivosti“.
Přesně metr nad zemí stejně jako ta směska cigaretovýho, fajfkovýho a lulkovýho dýmu v naší hospodě na Hrádecký, v nažloutlym světle jediné žárovky u stropu šenku. Ten oblak kouře odhaloval nohy stoluvníků, povětšinou řádných štamgastů chlemtajících z cinkajících pulitrů, vzácněji promíchaných s vosky, kočími a dalšími špeditéry všeho co se dalo na ty jejich povozy naložit. Všech, které sem spolehlivě ruku v ruce zavedla pražská silnice a dědovo pivko. Z té mlhoviny prosakovaly útržky hovorů převážně o drahotě, o teplotě piva, o ženskejch, šenkýřku babičku nevyjímaje. I o válce, té co právě skončila i té, co dozajista bude. Pod jejich nohama si neúnavně cosi k těmto řečem pobrukoval a remcal, že je nenamazaný ač k namazání ostatních přisluhuje, prastarý kompresor s velkým litinovým kolem, co tlačil zlatavý mok dědovi do pípy. Z toho sklepa kam byly vždy v zimě navozeny dlouhé táfle ledařů až z rybníka Boleveckého. Upeklo se tu dozajista hafo veledůležitých handlů obchodních. Do nekonečna omílány byly i přípravy na divadelní představení s hlavní protagonistkou, éterickou babiččinou ségrou Vlastou i s ještě mladičkou dědovo Emičkou a ještě s dalším čerstvě obohacenym ansámblem. Hostovat totiž mělo i několik kočovníků právě přišedších a nocujících v rokli Cikánka zvané ve hvozdech našeho lesa Pytel.
Také umění vzít do ruky nůžky, které jsou nejlepším přítelem fotografa je stejně profláknuté jako pro pisálka umění škrtu. Korektorské nůžky nejsou nikdá dost ostré.
Znát též umění fotografů, jak být téměř průhledný až neviditelný. Trpělivě vyčkat až na Vás okolí začne kašlat, ignorujíce a sklíce Vás.
Takový pan fotograf, vulgo portrétista musí mít nejméně pětaosmdesátku, stydlivější stopětku až stoosmdesátku. Všechny však s tou největší dírou, na rozdíl od krajinářů, kteří preferují skla širší a velkou hloubku ostrosti. Extrémisté s dírkou od špendlíku v papírové krabici od mléka plnotučného. Camera obscura. Ten uličník perspektiva u dlouhých skel svede hravě a necudně namačkat a naňahňat lidičky i v té nejpustější pustině na sebe, nebo vytvořit boží tlačenici pražských mostů na Vltavě.
Zabroušeno bylo i na záživné pole konstrukce objektivu a vlivu počtu lamel clony na bokeh tohoto. Pro ilustraci hloubky ostrosti doporučeno přimhouřit oči.
Zpočátku to byla pouhá alergie solí stříbra na světlo, léčená kusem dobrého skla. Důkaz to, že i alergie muže být krásná, když dokáže zvěčnit třeba takovou posedlost. Obecně neplatící pro světlo barvy rudé, na které byli zas alergičtí naši otcové. Takový zprvu latentní otisk světla v tenké vrstvičce kysličníku stříbra spí, i když mu to příliš nesvědčí a bledne v šupleti, a když vývojka jej probudí často je objekt fotografova zájmu dávno na pravdě boží. Jako dřevorubec zvládne hranou sekyry hladkou tvář svatého, kovář okove blechu, tak fotograf, kterému je shůry dáno namaže sádlem čočku a uklohní boží záběr. Na jedné straně absolutní dokonalost skel, jejich kresba a na druhém sádlo na skle Leica. Nepachtit se a nedřít s kladivem na komára. Rozostření jako výrazový prostředek. Rigidní čistota versus ošahané zaprášené negativy a flek od mastného salámu pod zvětšovákem. Nakonec proprány i fotografické zkušenosti polárního zámečníka Eskymo Welzla alias Arctického Bismarcka apoštola fotografů. Buddha ze Spořilova, Arahant, Fráňa Drtikol zašeptal: „V čekání je kus mého umění.“

Ze zadního pětisitzu kdosi provolává. „Širokoúhelníci všech zemí spojte se!!!“...

Autorita a profesionalita vůdce expedice se dá exaktně měřit na minuty zpožděných odjezdů. Nula je nedostižný ideál. Zavézt u nás v autobuse, jak v pátém století před Kristem v Athénách, anonymní hlasování, ostrakismus chránící demokracii před nástupem diktatury se neujalo. Na střepy - ostrakony načmárat jméno té nejnebezpečnější persóny, potenciálního tyrana.

Od předvčerejška vstupují v platnost nové revalvované bankovky. Rumun škrtl čtyři nuly. Platí staré i nové. Žádné fronty před bankama jako u nás v třiapadesátém. Hurá do říše Dáků.

15:25   Vesnice Sacama s kočičíma karbanátkama. Všude vůkol kožky vypnuté na rámech a pozor specialita největší, naštěstí nutno objednat den předem, žáby obalované ve strouhance.

15:40   Hrad Deva vpravo. Všichni spolucestující stále vytahují z tajných skrýší řízky a bagety a my jsme naše dva karboše zapomněli na kuchyňském stole. Kručí nám v břiše. Přesolený domácí chleba není špatný, ale po dvou dnech se trochu přejí. Pořád prší. Kytka dočetla Frýštu od Procházkové a sedí přes půlku sedačky. Za trest namaluje autobus v dešti.

            19:45   Smutná událost. Došel chleba. Zastavujeme na třetinku Cabernet Sauvignon za nekřesťanských sedum pětek. Trhají se dešťové mraky. Tři bocani hnízdí na telegrafním sloupu.

            Noc pod Drákulovým hradem, tím fajnovějším. Pohádková fotena od Lucky.

V den brannosti vcházel děda do sednice na Hrádecké s rukou za zády a naše babka říkávala: “už jsi zase tajemnej jako ten hrad v Karpatech“. Konečně chápu proč, tenhle je némlich stejně tajemnej. Děda schovával povětšinou jen nanukovej dort, ale tenhle ten hrad skrývá určitě mnohem víc.

Večeře s expedičním lékařem Honzou. Vypráví o Islámu, o životě v Libyi a plánech na Island. Jako náš dědeček před dvaceti lety. Precizní příprava, odlehčená půlka důstojnického dalekohledu Wermachtu.
Hodina po půlnoci. Jako poslední hosté na terase hotelové restaurace a rychle na karimatku pod stolem. Za útratu jsme mohli vegetovat v  prezidentském appartementu. Venku stále leje. V polospánku zachycený rozhovor. „Která se obětuje a zachrání Švestkovi kluky.“ Opilci se ukládají až ve tři. Náš dědeček světoběžník by je pěkně seřval.

4.7.       Ve čtvrt na sedm vyhlašuji budíček. Kdo tady rozbil teploměr? Úžas na pomuchlaných ksichtech a dvě malé dírky na krční tepně. Opomenutý česnekový věnec na noc. Venku rozvodněná Arteš. V sedm otvírá konzum. Jako první rozrážíme dveře pro pecen chleba a zlatavý Tramín, co už asi nestačí řádně vyšámbrovat. „U pultu bylas zasejc prvá. Ty na ty svý rychlý haxny holka jednou dojedeš.“
Učíme se turecky a všechno je mokré. Vybitá baterie autobusu. To si chudák Kytka jen chtěla ohřát vodu na polévku v kávovaru Karosy. Pomůže stop školního autobusu milionovou bankovkou v ruce.

10:15   Pitešti a zasněžený hřeben Piatry. Zavzpomínáme na prvou návštěvu Rumunska a tábořiště u pěti napajedel pod hřebenem, už večer avizovaný povědomou odbočkou na Zarnešti, hluboko vrytou do podvědomí tvrdnutím na stopu.

Při silnici stoly prodavaček oštěpků. Nekonečné vlásenkové serpentiny a zahrada bílých soch. Malíř drží grošáka za žíně na nový štětec. Domorodci skočili přímo z doby kamenné do doby plechové. Několik mikrospánků naučených od paragánů na dluh z předešlé noci. Hovor se točí stále kolem vrcholu Araratu. Cesta asi bude lemována ampulemi Speed8. Ještě pořád vůkol voní mumie řízků. Vyladění mikrofonu přes kapesník.

12:45   V Diesti nedaleko Bukurešti musíme opravit životně důležitou součást expedičního vozidla, mikrofonní zesilovač. Trochu všichni trnou, že se oprava zdaří. Na resume čekáme u výčepu, kde zastaví vozka se senem. Diskusi o krizi vstupu Turků do EU přetrhne až rychlonohý Marťas. Tranzistory už jedou. Předčasný optimismus vystřídá skepse. Michalova vlasová nekázeň a umělé květy na rumunských hřbitovech, jsou snad zdůvodnitelné okusem skotu. Cikánské písně a vesnice v pustě před Bulharskými hranicemi. Fotogenický výlov rozvodněné říčky čeřeny.

19:00   Bulharská hranice. Nátlakové ucpání celního prostoru karosou na štorc, ani fingovaná srdeční příhoda neprošly. Rezignace za 180.- US, za fiktivní průjezdní bumážku. Nepřátelská nadnárodní kasta celníků s podivným kodexem. U Puškinovo cikánů v pustě s naftařskými věžemi bylo lépe.

21:00   Opouštíme neúplatné rumunské žandáry a jdeme do čelovek. Zbývá dlouhý most přes Dunaj na jehož opravu jsme právě troškou přispěli a plni dekadence vjíždíme do země Thráků s azbukou. Po nekompromisním postřiku Karosy proti vším, airbag kolem krku na noční přejezd a hurá na Balkán přes kopce v mlze.

Hovno nosí štěstí.

5.7.       6:30 – 9:04      Bulharsko – Turecká hranice. Částka diskrétně načmárána do prachu mimo záběr kamer. Velký nápis. Máte-li podezření na korupci volejte číslo zavřené ambasády a pět závor před námi. Čím dále na východ, závor přibývá a býti bidelníkem jest dobré bydlo. (homonymum)

Krištof Harant: 1584

Potom přijel jeden slavně oděný Turek se dvěma služebnými pacholaty, a nám všecky věci v karnýřích a tlumocích našich (zdalibychom co proti zápovědi měli) přehledával a nic jiného nevzal, nežli co mu se hodilo a líbilo, jako hřebeny, štětičky, konfekty a jiné pilné potřeby k zdraví posilnění; tak nám toliko samých košilí zanechav ...

Šebela v jedné ze čtyř škodovek Popular v roce 1934 si zapisuje do svého deníku. Na tureckých hranicích naši výpravu zdržela první opravdu důkladná prohlídka, která nepostrádala rysy grotesky. Celníci nám chtěli zabavit hodně věcí a odnáší si je do svého domku a my zase je druhou stranou odnášeli zpět. Když našli lékárnu, vyplazovaly jazyky a klepali se. Naznačujíce tím chorobu. Dostali nějaké prášky a chinin a dali pokoj. Následoval průstup pohořím Taurus silnicemi zbudovanými Alexandrem Velikým.

Hanzelka: Obrácený půlměsíc, 1961

Yayladag a živý sen.

Robert měl na dnešek živý sen. Zdálo se mu, že už jsme byli na turecké celnici a že odbavení se odbylo jenom shovívavým mávnutím ruky. „Jéjej, tos neměl říkat, tos neměl říkat, to bude úplně obráceně. Kdyby se ti tak bylo zdálo o rakvi nebo o funusu..." Vida, celníci z nás udělají pověrčivé báby, ještě abychom si opatřili snář! Cesta se zatím znovu vkradla do hor, slunce se kloní níž a níž, teď je přiskřípla silueta hory, kterou zátočina posunuje po hasnoucím obzoru a je konec dne. U cesty stojí pasák ovcí, právě padl na kolena, aby se poklonil Alláhovi. Ani se po nás neohlédl, tak je pohroužen do modlitby …

osmdesáte let před Hanzelkou tu projížděl i Honzík Nerudů.

Kytka: „Na tureckých hranicích jsem se přesvědčila o tom jací Turci jsou. Nejdřív se mi snažil uklízeč na záchodku podrazit nohy proudem vody. Zkusila jsem mu turecky poděkovat. To se mu stalo záminkou ke koketérii. Špulil na mě ústa a chtěl mě líbat a táhl mě za roh. Ubránila jsem se. Měřil 150 cenťáků i s podpatky.“

Malá upravená políčka velkých žlutých kompasů – slunečnic. Kebab a čaj za  foto u opravářů starých traktorů FIAT v Edirne. Být tu naše babka, měla by drzé poznámky, že většina z nich asi nebude moc na holky.

            13:00   Zátoka Sargasového moře

            13:50   Marmarské moře. V Dardanelách nám ujel první trajekt a zbyl tak čas na Sardinkový kebab. Kytka dala svoji půlku psiskům. Turecká myčka autobusů. Obrovská sprcha na telegrafním sloupu a je vymalováno. Naučil jsem se vázat turban a mám takový neblahý pocit, že více nemohu překročit práh křesťanského svatostánku. Naše  trasa nebude ještě moc profláknutá, nepotkáváme dosud jediného Čehůna.

            16:10   Konečně Asie. Za humny nebo za Bosporem omšelá Osmanská říše Otomanská. Za okny počínají se míhati povědomá gatiska a v nich ku spatření konečně několik příslušníků civilizovaného národa, kterýžto poznáte snadno podle těch pověstných plandajících gatí, zvaných harémky, aladinky, nebo také "nasrávačky". Mužských i ženských, s rozkrokem proklatě nízko střiženým, čím více na stranu orientální, tím ještě níže nošeným. U některých ženských, hábity s nohavicemi sešitými až někde mezi kotníky. Natuti inspirovaných naším Hanáckým krojem. Určitě ne naopak, jak tvrdí někteří zlí jazykové, neb Hanáci v nemlich stejných pohodlně rajtovali odjakživa a Turci jich několik ukořistili při svých válečných výpravách k nám na západ a byla to ta nejcennější kořist válečná, co domů maminám dovlekli. Taková normální čorka gatí, jaká tak ráda a s takovým šarmem nosí Květíno rodná ségra, byvše pro ně přímo stvořena byla a dokonale ji seknou.
Dále míjíme domky uplácány z toho co bylo zrovna po ruce. I srdce řezbářovo zaplesá. Olivovníky, olivovníky, … s překrásně kudrnatým dřevem. A hurá na Tróju. Heinrich Schliemann si tam taky nahrabal, odvezl si poklad v šátku své drahé choti. Alejí škump a růží k pahorku od kterého trochu uteklo moře. A hnedka kousek za mořem Řecko.

150 km kolem zátoky do Ayvaliku. Předčasný a nevhodný dotaz, kdo staví stan? Hledání nocležiště. Voňavý stařík, vytipovaný jako navigátor, se nechal dovézt domů. Vlažná voda ohřátá v trubkách. Luxusem se stává studená sprcha. Dvojku Merlotu na terase nad mořem. Indiánská píseň lásky v kožichu si ustele vedle nás. Těsně před odjezdem si Kytka zašla na řasy a obočí. Kabelku si odložila mimo zorné pole a jak po ní stále pošilhávala, vzniklo poněkud asymetrické dílko. Proto se přihlásila jako dobrovolný nosič těžkého švýcarského nože s pinzetou a ještě jsme museli jako jediní zbudovaviti stan.

Řítili jsme se hromovou rychlostí, často předjížděni koňskými potahy, ale s minimální spotřebou drahé nafty, širokou silnicí bez krajnic a středních svodidel, jako po Moskevském prospektu. Pomoc USA při budování infrastruktury je vidět na každém kroku. Obří stavební stroje nejenom na předpotopních dálnicích, ve smyslu biblickém. Pravděpodobně fejvr za tolerování vojenských základen. Turecká silnice, široký pruh úhoru, stále v rekonstrukci a to minimálně od návštěvy Hanzelky a Zikmunda. Semafory svítí až za křižovatkou jako ve státech a často jsou doplněny ukazately odpočítávajícími zbývající vteřiny do změny barvy. Před námi krásný turecký Litvínov Izmír.

Turecko, hodně oliv, málo martini. Ayran je naředěný jogurt, něco jako Activia, zakysaný nápoj od Danone. Turk kahvesi Vás nastartuje jako Speed8. Kafe oárta je středně slazený turek s lógrem potřikráte ze žhavého popela ztažené džezvy. Aby přetrumfli Rumuny, škrtli Turci hned šest nul na svých bankovkách. Devalvace bývala tak razantní, že od bankomatu bylo dobré pospíchat rovnou do pekárny pro chleba, jako v dobách předhitlerovského Německa. Jednoduchý solární ohřev vody ve dvou sudech nad sebou, téměř na každé střeše.

Martin předvádí krásné kombi kleště od firmy Camel, ke kterým se prokouřil za necelý rok.

Kytka pokukuje po haciendách na pobřeží, já po ohnutých zádech nad nekonečnými lány rajčat.

Efes není jen Artemidin chrám jako jeden ze sedmi divů světa. Ani věhlasné pivo, ale i amfiteátr pro 25tis diváků, Arkádiova cesta starého vynálezce arkád, antický bordel a prdelemi ohlazené mramorové záchody evropského střihu. Původní keramické vodovodní trubky, svastiky podle meandrů řeky Kaystros, kameny a reliéfy gladiátorů.

Ave, caesar, morituri te salutant.

Za chrámem panny Marie se šesti kříži v mramoru kolem křtitelnice malý, skromný křížek vytesaný do paty Iónského sloupu. Při aranžmá přirozené momentky zachrastí had za povaleným sloupem na kterém se Kytka uvelebila. Odhodila hedvábný šátek, který jsme pak hodinu vyplétaly z krásného bodláčí, jako nedávno rogalo po nezdařeném přistání v koruně dubiska pod Kozákovem.

„Pozornosti ct. návštěvníků se doporučují jedovatí hadi". Výstražná tabulka v překladu pana Zamarovského.

Ještě Goetheho Grota sedmi spáčů a knajpa pod fíky se špenátovýma plackama od třech tlustejch bab. A propos, víte že „sedmispáč“ neboli „Siebenschläfer“ je v němčině Plch velký neb tento slušný spáč prospí sedm měsíců v roce. Co to má společného s touto jeskyní se nám dosud nepodařilo zjistit. Možná by to věděl pan Schliemann, co kousek odsud kopal, ale už neřekne.
Hnětení těsta bez diskuse prospívá všem věstonickým partiím. Nasliní, rozválí a vloží do pece. Malý klučina je rozkrájí sekáčkem a starý otec roznese na peršany s polštáři, kam se smí jak do mešity jen bez bot. Tenhlecten chléb libanonský ne nepodoben je tomu co rozlámal Jézus u poslední večeře svým učedníkům, dávaje tuto trachtaci ku příležitosti rozloučení svého s nimi.

Ukazují tam podnes při jednom zbořeném klášteře sklep, a v něm jiných sedm jeskyní, v nichž, praví, žeby oněch sedm ospalcův, ješto některé sto let spali, tehdáž leželo a odpočívalo. Jakož pak i to jistí, že v tom sklepě sv. Pavel s Barnabášem u vězení, když tam kázal, držán býti měl.Breidenbach: Alexandri falckraběte putování do země Svaté. Nedaleko od Paphos bydlel sv. Hilarius a sv. Manna, rodilý z Lucanie, o nichž v životech sv. otcův se vypisuje... Harant Kryštof tuhle storku uplacíroval na nedaleký Cyprus: Cesta z Království Českého do Benátek, kapitola 11.

            19:50   Slané jezero Bafa. Babky, prodavačky paličkovaných ubrusů se sesypou na Karosu jako roj včel. Chrám Herakleia na ostrově při západu slunce a půlnoční koupání. Mořské řasy jemně šimrají na břiše. Nocleh na břehu dříve mořské zátoky v olivovém háji. Knajpa na skále a jen pro nás. Propařit noc, abys nepropásl východ slunce, ke kterému se lze tak krásně draze propracovat.

7.7. 5:03 těsně před rozbřeskem průzkum antických sloupů rozházených v olivách, sloupy v zídkách mezi poli. Přístav ztratil na významu po odchodu moře. Ze zálivu se stalo jezero. Vesnice postavená z menhirů. Po návratu musím Kytku vysvobodit. Náš bivak obležen psisky, se kterými se dělí o moji snídani.

Bodrum. Vodnice není žínka od vodníka. Antiq farm je záhon koberců zalévaných kropáči v řadě s rajčaty, aby řádně vyšísovaly. Bílé a starorůžové oleandry. Muzeum podmořských vykopávek v pevnosti Sv.Petra. V amfiteátru lze potkat jistého Terry Hayese co hledá inspiraci pro svůj thriller „Já poutník“ co za deset let vydá. A The Guardian se může hnedka chválou přetrhnout.

12:00   45 st. ve stínu. Nástup na naši pirátskou loď. Na palubě se každý zouvá jako v čajovně. Boty neradno ponechat na molu. Trochu to houpá. Skoky z horní paluby do tyrkysové vody. Zastavení u bahenní jeskyně s termálním, podmořským pramenem. Nazpět kolem otoparku plného opraváren. Zvolit za check point otopark – parkoviště, bylo poněkud riskantní. Bylo jich v Bodrumu kolem dvou stovek a nejeden pasant je poctivě přepočítal. Nastupujte, nezdržujte se, lednice je prázdná. Točíme Karosu v úzké jednosměrce. Domorodci v ulici mají první brázdu k stání na bidýlku, šťastnější lóži před oficínou. Bordel v Karose se po týdnu ustabilizuje a nevzrůstá, už nemůže.

22:20   Trocha adrenalinu. Dusná noc, táhlý skopec, přehřáté brzdy, prasklá vzduchová hadice, podřazení na jednotku. Po jednom pokusu opřít Karosu čelem o skálu v protisměru a druhém pokusu přibrzdit o svodidlo, až pátý kámen zastavuje jízdu do nenávratna. Kouře, že by se dal krájet a chaotický úprk. Po výměně tlakové hadice buchla levá zadní vnitřní pneumatika. Třaskavý vzduch vezený až z Čech, u žádné pumpy ještě neředěný tím mohamedánským. Rána jako z děla. Po chvíli další. Pár centimetrů od uskladněných butanových lahví. Záďové osazenstvo autobusu se s přiotrávenými usměvy pokouší podpálit vyprahlý borový les nervózními oharky cigaret. Takovou silnicí, při tomhle stylu jízdy ve staré konzervě se to dalo tímto tempem stihnout na věčnost dřívějc nežli by nám milo bylo.
Následuje ale profesionální zásah policistů. Po explozi duchapřítomně zalehnou a ještě stačí tasit. Potom nás doprovází a chrání jako hejno hus až k nejbližší benzínce. Chudák Honzík ještě stačil přepadnout do suti a řádně se zrakvit. Nečekaně skončilo svodidlo, které kopíroval jak pantograf šaliny svoji trolej. „Pane doktore, toho adrenalinu bylo dnes večer krapet nějak dost“. Jakmile se Karosa začala nekontrolovaně rozjíždět, mnozí začali závidět Zuzaně její včerejší pneumotorax a pokojík na JIPce. Při sjezdech jsme byli následující dny poněkud nervézní, jako za komančů. Nebylo jasné kde to skončí. „Já bych to pustil,“ „Nevíš co se mu pod nohou děje“. Umím si představit lepší lokalitu pro výsadek, např. meruňkový sad.

8.7.       4:15     pozdní příjezd do polokempu s chaloupkami v korunách stromů u kaňonu Saklikent. Repelent na nos vykukující ze spacáku a k ránu dvě hodinky spánku v houpacích sítích, abychom byli první v kaňonu, proti proudu dravého potoka a proklouzli spícímu strážci. Jen v plavkách a zapůjčených gumových botkách, pomalováni černým bahnem na tváři. Spát možno i na rohožích přímo nad peřejemi. Budíček obstarala kropenatá slepice, která nám přišla představit své mnohačetné potomstvo. Kaňoning začal už na WC čerstvě politou podlahou. Po zdolání prvních peřejí za visutým mostem, čekaly čiperné babky se svými sporáčky a vařenou kukuřicí. Jako neohrožený fotograf se v kaňonu vyznamenal Michal se svým šerpou. Soutěska končila po jedné hodině těžko prostupným vodopádem. Neprošel ani kovář Vladimír co dělá šneky pro Patium. Maskotem expedice se stal pan Švestka se svým čerstvě nalezeným, ztraceným pasem v tajné přihrádce peněženky. Z kaňonu jsme si přinesli natlučená kolena, vzpomínku na blankytně modrý proužek oblohy vysoko nahoře a bláto ve vlasech od hravého Švestky mladšího a platit budeme už jen mokrými bankovkami. Kytka durch prošlapala prvé botky.

Skalní hroby u cesty, hospůdka pod pergolou. U vchodu proud z hadice ochlazuje příchozí. Opulentní oběd, každý čínskou nudlovku zahuštěnou instantní brokolicovou za 90 hal. a kus melounu od souseda hospodského, cestovatele z Islandu. Mladý dorost rozesílá zoufalé SMSky s donorskými požadavky ke svým nejbližším a začíná obcházet popelnice. Dudčí expedice jsou jako prezenční vojenská služba, nebo spíše francouzská legie i když na ně jezdí spíše modroknížáci.

Benzínka. Z naší Karosy se vyřítí několik individuí v černém, bílém a růžovém sárí a to pár hodin po nové vlně pumových atentátů v Londýnském metru.

Myra.


Za pár let tu najdou ostatky sv. Mikuláše a ten, co nás tak dlouho tahal za nos a rád se nechal tahat v sáních sobím spřežením, bude mí po žížalkách.

Chrám s menším amfiteátrem a ementálem skalních hrobů, hadi, kamenné herecké masky, torza a čestná křesla se lvími drápy. Místní dingo očuchává nohy. Opuštěné antické město lemované skalními stěnami, dvě vlaštovčí hnízda hradních zřícenin. Zdi prorostlé kořeny stromů. Rajská jablíčka visící z pergoly mezi hrozny vína a slepice mezi nahnilými rajčaty v očesaném skleníku. Na cestu ještě dvacetiliberní meloun přímo z korby náklaďáku.

Na ceduli: "Po trávě se nešlape, po trávě se směje." Profláknuté tábořiště v korunách stromů U Baby Jagy, spíš smeťák, pod horou Olympos, 2375 m, pár set metrů od mořského pobřeží s opuštěným, stejnojmenným, antickým přístavem. Kdykoli se někde usadilo pár Řeků a trochu se rozkoukali, hnedka vylezli na nejbližší nejvyšší kopec a pojmenovali jej Olymp, obydlili ho bohy, prostě usadili na něj svojí božskou suitu. A tak má takový i nedaleký Kypr kousek odsud přes moře. Tam se určitě vypravíme někdy příště. A vznikl tak jistojistě i ten prvně profláknutý poblíž Soluně. Jen v pustě Uherské to nějak nešlo neb kopců nemá a tak táhli dál až na Moravu.
Na svahu hory, směrem k moři, na dvou místech uniká metan a po smíšení se vzdušným kyslíkem samovolně hoří. Vznikla tak pověst o Chimérách vábících mořeplavce. Neplésti si se sirénami, po našem ochechulemi, lákajícími zas zpěvem svým.
Kousek odsud tu o pár set let později spřádali bratři ze Soluně plány na svoji misi do říše Velkomoravské a sesmolili tu na zakázku hlaholné písmo zvané Cyrilice.
Noční útěk s čelovkami a tramínem na vyhřátou pláž z žulových oblázků s oleandry při ústí řeky. Dokonalá masáž zad a akupresura chodidel. Karimatku je dobré zašpalkovat čtyřmi kameny, jako Karosu, aby jste se ráno neprobudili v moři.

9.7.      Probudí nás Australan putující již druhý měsíc k Olympu s folkovým bendem. Propařil se k východu slunce u ohně s rakijí. Za námi ruiny a pootevřený mramorový sarkofág. V noci nás překročilo několik toulajících se dvojic. Kus dál se probouzí Ludvík s přetrženou teorií o pomnožném čísle piva ve slovním spojení „jít na pivo“. Po ránu byl vždicky moc poučnej, chca recyklovat starý mýtus o Chimérách. "Víno musí šámbrovat." Exhostinský se udělal na velkovývařovně s ovary a bůčánky light a low fat. Hezká myšlenka. Bydlí ve srubu bez elektřiny na okraji Prahy a škobrtá z jednoho continentu na druhý.
Na Kytku zbyla jen zelená kůrka z pětiliberního melounu a kus bílého chleba. Lachtana jsme z moře nemohli dostat. Solanka bylo mnohem teplejší než sladkovodní přítok. Plechy se Tureckem asi jen projedou. V půl osmé se začali trousit první osadníci z vnitrozemí a my jsme se dali na úprk.

Být jarním prohrabávačem pláží je stejně dobrej job jako jarní čistič sjezdovek ve Špindlu.

Nechal jsem Kytku připsat něco do deníku. Přiškrábla lakonickou vsuvku do seznamu pro nákup. „Víno“. Neb si odjakživa stojí za tím, že hlad je vlastně převlečená žízeň.
Stará silnice pod námi je přetržená řekou jako řeznickým košerákem. Dopravní značka: „Pozor želvy“, nelhala. Tlumiče zapracovaly jako na retardéru typu placatý policajt. Je tu taková koncentrace antických ruin a to nemusíte ani kopnout do pahorku, jako v Mezopotámii, stačí sjet z hlavní silnice.

11:30 Antálya. Start od cihlového minaretu s půdorysem čtyřlístku pro štěstí. Na hradby, na čaj a tureckou kávu, cestou několik fresh orange střihnutých grepem. Pozvání do rodinného harému, expozice koberců a perských kolébek, kde kytka usmlouvala před 14 lety, za své úspěšné UNICEF mise, ošlapaný modlitebák. Sklenka čaje je za stejný peníz jako kadibudka, proto je výhodné tyto požitky kombinovat, jako v kavárně na musulmanských hradbách u skorem suchého olivovníku rašícího z kmene. Chladivý vánek a posezení vynesené jen pro nás dva na trávník a jako pozornost ještě dva čaje kičiky. Email a proutěné sofa alias cheslong u kavárníka z Ankary. Sklo na kičik, ve tvaru baňky, vás nutí přidržet slamák z arizonského Stetson City, když dopíjíte do dna.

17:00 Řeka padající z náhorní desky přímo do moře v barevné duze a školky vzrostlých palem.

10.7.    6:00 Budíček na kamenném plató nad řekou v kaňonu Köprülü. 

7:30 Vyrážíme jako první raft za deset euráčů bez smlouvání. Pan Švestka se domáhá na molu zásuvky pro nabíječku své Nokia. „Kam to mám strčit?“ a pak ještě stačí zapálit vyprahlý les při podpalování vařiče pod svým hromovým očazeným hrncem.

Patnácti kilometrový sjezd dvojkovou vodou. Skoky s rozběhem do středu peřejí. V březích řeky hnízda volavek jako ve stěnách Korintského průplavu. Přes palubu shozený třináctiletý kormidelník raftu se uraženě až do konce plavby tváří jak kakabus. Adrenalinu bylo o poznání méně než při selhání brzd, o to více humoru. Zpět na korbě náklaďáku v poloze sardinka. Špatný by nebyl ani hydrospeed na tašce Lidel neb pytli plném PET lahví. Nový Olympijský sport domorodců od hory Olympos. Přebalování bagáže na starém lesním mameluckém hřbitově na ranní aklimatizační výstup na Hromovou horu, rovnou po nočním přejezdu, zpestřil Bizon nepálivými rohy v kyselém nálevu se šmakem po bobkáči. Schovával je chudák jako bombu na Ararat, ale někdo mu otočil kletr s nápisem NEKLOPIT a byly k okamžité spotřebě. Dojel je šťastný turecký bezdomovec. Na kyselo byl i spacák. Nad Římským mostem, rekonstruovaným 13. div. silničářů roku 1997 jsou ještě čtyři serpentiny na náhorní planinu. Napravo dolů malým kaňonem a skok do vyhřáté, tyrkysové tůně dlážděné kameny náhorní desky. K obědu jsme dostali od Ludvíka na dojetí větší půlku vepřového plechu, půlku cibule a pecen francouzského chleba. Kytka se samozřejmě podělila s tureckým, smutně koukajícím, psiskem. Turecké kozy slézají maximálně čtyřky plus. Čím dále na východ se dříve stmívá.

19:30   Zastavení pod cedry na žluté melouny, sirup z granátových jablek, medovinu a plástve medu.

11.7.     Skorokulaté výročí svatby a Hromová hora – Erciyes Dag vyhaslý vulkán se dvěma vrcholy dal vzniknout magické Kapadocii.

5:45 Start nám odpískali svišti nebo snad dokonce svišťové, těžko říc. Ovčáčtí psi nahánějí trochu strach. Hlídají svá stáda označkovaná různě barevnými puntíky. Bazaltové (čedič) osmihranné sloupy  jako na čertovo varhanách u Kamenického Šenova. Bazická vulkanická hornina. Na hřebenu vichr, že se dá postupovat jen mezi poryvy. Kus pod námi tufové muchomůrky proděravěné jak ementál. Můj šerpa v červené větrovce stále v patách se svým parťákem Bizonem. Horolezecké a vojenské tábory rozložené po úpatí jako mušince. Pod vrcholem prohodíme pár slov s profesorem Frýdlantské polytechniky. Nocovali u horních Chimér 30min. nad spodním výronem metanu.

            11:30   Malý vrchol 3700m. Poslední zub před hlavním vrcholem se traverzuje zprava od strany polední po sněhu. Z oparu vystupuje masiv Hasan Dega na SV a shluk skalních paneláků Antonio Gaudího. Tam někam směřujeme. Zdlouhavý sestup oživí až kvetoucí voňavý vřes.

Göreme.

Jedna katedrála Sagrada Familia vedle druhé, vytesané z tufu Anatolské Bílé hory. Moře meruněk a hroznového vína mezi homolemi a hřiby s nazelenalými klobouky.
V téhle Anatólii, v království Lýdie prej razili první tintily vantily už v šestém století před narozením Krista Ježíše, toho z Nazaretu. A ještě dávno před tím, v Mezopotámii ze za kopce, oddlužovali lámáním hliněných tabulek prozíraví vládcové, neb jim to vyšlo laciněji nežli stále dokola potlačovat povstání zadlužených zemědělců drahými žoldáky.

Dále pár postřehů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky před půl stoletím v knize : Obrácený půlměsíc (Praha 1961)

Lazebník Mersinský

„Nač se dřít a rozbíjet další, když klenba stejně nespadne!" řekli si Arabové a nechali ostatní sloupy na pokoji. Zato pečlivě, s důsledností fanatiků, rozryli na nich všechny tváře a vyškrábali jim oči. Svými meči pak ještě rozryli strop i zdi s barevnými freskami, které tu před věky zanechali Byzantinci, zbožní křesťané. Je to vskutku divný pocit, když si tak prohlížíte kostelní klenbu, které kdosi sebral podpěrný sloup - a ona si klidně drží dál. Právě tam, kde by měl dosedat plnou váhou na podpěru, končí oblouk v prázdnu, na podlaze zbyl po sloupu jen kruhový obrys patky. Jenomže věc má háček. Celý ten kostel, s výklenky, sloupy, kupolemi i s okny, je vytesán v útrobách pískovcového pahorku, jednoho z desítek a stovek, jaké jsou roztroušeny po Göreme i dalekém okolí. Už před mnoha tisíciletími prý si do nich člověk kutal své jednoduché příbytky. Chetité v nich hledali útočiště před slunečním žárem, křesťané před pronásledovateli. Žil prý v Göreme i svatý Pavel, když prchal před nepřáteli, a založil tu křesťanskou obec. Nástěnné fresky, které si podržely obdivuhodnou svěžest barev, přece jen chátrají dál. Ani ne tak pod tíhou času jako pod kudlami a dýkami turistů, kteří hnáni neodolatelnou touhou po věčnosti, ryjí do byzantských fresek své podpisy podle osvědčené průpovídky: jména hloupých na všech sloupích. Na jeden sloup se podepsat nemohou. Sebrali jim ho jejich vandalští předchůdci.

Ementál, kostel a lednička

Byli jsme toho dne jako posedlí, nevěděli jsme, kam dřív skočit, kam dřív namířit objektiv. Ne proto, že tenhle přírodní div uprostřed Kapa-docie je světovou raritou, že kdo byl v Turecku a neobtěžoval se zajížďkou do Göreme a Ürgüpu, nemůže dost dobře tvrdit, že Turecko viděl. Ona totiž tahle Kapadocie je vysloveně výtvarná záležitost. Zrovínka tady, v kaňonech pokrytých vinicemi a sady meruněk, si příroda usmyslela vytvořit obrovské bludiště pískovcových homolí a kuželů a věží, promíchat je pitvorně vyhlížejícími hrby, všelijak orašplovanými hříbky a kuželkami a všechno to narafičit tak záludně, že do člověka vjede jakási mánie vyhledávat stále tajuplnější zákoutí, stále rafinovanější seskupení. Naneštěstí -a vlastně ne! - naštěstí jsme v žádné z příruček a cestovních lákadel nenašli zvěst o tom, jak rozsáhlé ono bludiště je, kolik metrů či kilometrů měří, jak se do něho dostat a kudy z něho vylézt. Mapy se spokojí výčtem jmen Göreme, Ürgüp, Üchisar, Ortahisar, Macan. A dost. Vyber si, hledej... Deštěm, sluncem, větrem i sněhem jsou ony tufové pahorky opracovány tak, že jsou rozkošně hladké, místy svítí oslnivou bělobou, jinde zas smetanovou žlutí a tamhle okrem. Z dálky vypadají jako procesí Ku-Klux-Klanu, zblízka je to však obrovské skladiště ementálského sýra, hmota plná dutin, otvorů, slují, bublin, komínů, komůrek, kapes a chodbiček. Něco vytvořila příroda, něco člověk. Prohloubil si původní jeskyňku, zvětšil, přikrášlil - a měl pojednou ve skále ložnici, dílnu, skladiště obilí. Nebo kapli. Nebo kostel. Dokonce záchod jsme našli v tufovém vydání, hned vedle kostela s byzantskými freskami a chybějícím sloupem, v těsném sousedství strážnice, kde sídlil samotář a prodával návštěvníkům vstupenky. A pivo. Pochopitelně, že i pokladna, kde lístky razítkoval, byla z bílého tufu. Pivo pak bylo uskladněno v tufovém sklípku, a přestože byl den jako rozpálená pec, měli jsme pocit, že hlídač vytáhl láhve rovnou z ledničky.

Meruňky z Trojhradu

Kromě biletáře nežije v Göreme ani duše. Je to mrtvé město. Zato o dva kilometry dál je obec Macan, rozhozená podél vyschlé říčky. Krajina vyceněná vorvaními zuby tufových kuželů, do nichž člověk nastrkal bílé hranůlky svých novějších obydlí, takže to vypadá, jako by vorvaň chroustal velikánské kostky cukru. V těch zubech pak žijí lidé spolu s osly a koňmi, v některých si vyvrtali točitá schodiště, jimiž stoupají až do jakýchsi hradních hlásek, do bizarního cimbuří, čekali jsme už jenom jedno: v těch vchodech a okenních otvorech měli mít také masivní tufové dveře a okenice na způsob kamenných desek, jakými kdysi Římané zavírali své obytné pevnosti. Dřevěné dveře do toho úbělového tufu dost dobře nezapadají. Vržou vzhledem i materiálem... Nad Macanem je obec Üchisar. Výslovnost dělá potíže zejména Američanům, protože si nedají práci s rozborem slova. Üchisar je Trojhrad, neboť uc znamená turecky tři a hisar — slovo, jímž oplývají jak mapy, tak turecké dějiny - je hrad. A je to vskutku hrad, ementálský hrad dominující celému dalekému okolí, pohádkový hrad. Až do té chvíle, než se k němu přiblížíte na dostřel fotoaparátu. V intimní blízkosti pojednou ztratí onu pohádkovost, kvůli níž jsme se za ním drali prašnou silnicí a po krkolomných serpentinách, když nás předtím celý den dráždil na obzoru, z každičkého zákoutí goremského bludiště. Vosková běloba stavení v Trojhradu je pokropena bezpočtem oranžových obdélníků a čtverců. Vpadli jsme totiž do Uchisaru v okamžiku, kdy meruňkové sady vydaly bohatou úrodu, kdy se metráky zlatových plodů odstěhovaly na střechy domů. Sluneční sušárny tu padají kaskádami do hlubokého kaňonu, připomínají jakési bohaté orientální město se střechami ze zlatých plátků. Ale zas jen do okamžiku, kdy máte sušárny na dosah ruky. Hemží se mračny much, které na schnoucí meruňky přilétají z žump a splašků, tekoucích prostředkem ulic.

12.7.2005     5:30     Probuzeni hukotem ohně hromského balónu těsně nad hlavou. Dalších osm bráchů se schovává mezi skalními hřiby. Celé hejno Piccardů tůruje svoje hořáky. Na chlup před stodesíti lety napadlo Augusta Andrého zaletět si na severní točnu. To je ale celému táboru šumafuk. Ctělo by to dospat po včerejším aklimatizačním výstupu. Padají nadávky slušného kalibru.
Takový balon v barvách duhy budou mít za pár let vyšita Terčina dvojčata na nosítkách pro batolata, aby byla dost cool.
My musíme rychle, ještě za rozbřesku prolézt skalní doupata. Některá mají až šest podzemních pater. Tuf z Hromové hory je ideální stavební i sochařský materiál.
Dvacet bazénů a lukulská snídaně. Krupičná kaše s čerstvě natrhanými malými meruňkami barvy tufu na kterém rostly. Muzeum koberců s disputací v chladném, skalním podzemí. Vystavené exponáty v 30% komisi přímo od vesničanů. Zásilková služba stačí dodat Vámi vybraný, úhledně zabalený exemplář do Vašeho Istanbulského hotelu za dva dny. Propašovat, nebo proclít si ho musíte už sami. Vyhlášená vína z tufových vinic. Úpony keříků často podpírají ve skále vytesané lezecké hodiny. Stan se nám, včera za hvězdné noci podařilo postavit tak geniálně, že i v pravé poledne stojí ve stínu velké moruše. Jsou v tom léta dřiny. Napříště bude, ale lepší spát přímo v opuštěných a chladných skalních příbytcích. Dobrodruh Ludvík se loučí. Setkáme se až za pět dnů v průsmyku, východně od města Sivas. Kytka trochu lituje, že tu také nezůstala. Denně by byl na oběd vepřový plech.

14:00   u benzínky, která nás nalákala na cenu nafty svým zaseknutým ukazatelem od posledního zdražení, měli dobrou musacu a z okna výhled na Hromovou horu. Marketing bychom  se mohli od Turků učit. Málokterý cizácký autobusák odolá dvaceti procentní fiktivní slevě. Dveře pumpařské vývařovny se netrhly.
Měsíční krajina. Karosa zastavuje. Šťastný majitel konzumu se vším možným chvatně vynáší židle. Každá ruka pomáhá. "Po té nám byl servírován čaj zcela zvláštně tvarované chuti", to si do svého deníku načmáral hrabě Ervin Dubský před 120 lety .
Dosti černý čaj v herně plné staříků s "Carpe diem" nade dveřmi. Koláče s povidly švestkovými, jaké uměla i moje babka, z matčiny strany, Ema. Po dvě noci vařenými ve smaltovaném kastrólu na hospodských litinových kamnech, na Hrádecké. Dala se krájet na tenké plátky, které se rozplynuly na kořeni jazyka. Štamprdle rumu tuzemáku jim propůjčila dlouhý konec. Její máma zas dělala do medových koláčů na které si točila zlatavý proviant přímo z medometu a od vlastních včel.
Slušnost velí objednat ještě jednu rundu. V horku dopsal i druhý a poslední mikrofix. Novou tužku s logem preclíku jako prezent od cukráře s chlebovými plackami přímo z pece.

14:30   se za jízdy otevřely zadní dveře. Jdeme hledat spacáky.
Dále kolem stolových hor se skalnatým rantlem, zkrouceným jak turban mameluka.
Horůčava. Rozteklou asfaltku posypávají, z korby za jízdy, lopatama bílého písku, jako u nás náledí. Bylo takový horko, že ptáci padali na rozehřátý asfalt, opodál stála auta s propíchanejma pneumatikama od těch malejch zobáčků.
Zkostnatělí designéři tkaných výrobků nepřišli nejméně tisíc let s ničím převratným. Například s potahy na polštářky pod hlavu do naší Karosy. Asi proto, že harémy neměly dost busů. Z každé vesnice, uplácané z hlíny, vykukuje štíhlý minaret, jako u nás věž kostelíku. Nebo prostě trčí jen tak z přízemní mlhy jako prst prorokův z husté smetany. Ač zarytý pohan z přesvědčení, musím uznat, že to jeho okázalé gesto je celkem působivé a má něco do sebe. Všade na placatých hliněných střechách se suší marhule. Někde i na méně frekventovaných asfaltkách. Ty mají obzvláště nedostižný šmak a zaručeně se zjeví v BIO koutku těch nejdražších hotelů, od pěti hvězd nahoru.

            Půlnoc. Přejíždíme most přes bájný Eufrat. Za hodinu míjíme pohaslý osobák čumákem zabořený v neoznačeném překopu.

13.7.     5:14     V zemi Alláhově. Svítání v Kurdistánu. K tomu ještě sedíme uprostřed autobusu po střechu plného arabistů a kurdologů. Co více si přát. Mnohem zelenější příroda než včera večer. Zelená je barva naděje. Vůně sušeného sena. Morálka dobrá. U benzínek je nejčepovanější LPG a Efes. Šetrní Kurdové.

Eufrat, židovsky Ararath, tohle údolí obtéká velkým obchvatem za nevysokým východozápadním hřebenem na straně půlnoční a vytváří tak oblouk kolem nedalekých pramenů svého Mezopotámského bráchy Tygridu na straně polední. Ještě kousek dále na stejnou stranu, u Tigranocerty porazil roku 69 př. n. l. Lucius Licinius Lucullus Armény a ještě se stihl zapsat se do dějin svým nezřízeným hodováním za arménské peníze. Není ale čas.

            6:45     město Ahlad u největší louže mýdlové vody zvané Van. Urarťany nazývané Tuspa v nadmořské výšce ještě o dobrou stovku metrů vyšší než ten slavný Petříkův Issyk-kul. Nemnohé stopy tu zanechali Římané, Seldžukové i kočka Vanská s bílým kožichem, s jedním okem modrým, druhým žlutým. Jeho protější břeh se ztrácel v mlžném oparu. Neplánovaná osmi hodinová koupačka v uhličitanu sodném. Na břehu velké brusy kamenné. Voda příhodná pro brusiče yataganů, kteří určitě nebyli leví jak zmíněná šavle turecká. I u nás přidávají cikáni sodu do van brusů svých vodních, obcházejíce usedlosti české s pokřikem, „nůžky, nože, ...“.
Prošedše městečko, rychle do hotelu na pobřeží, kde pracovaly naštěstí stroje zimotvorné.

Možná měl starý Marco na mysli moře Kaspické, ale vsuvka je to boží, uznejte sami. "O vlasti Zorzany"

Zorzania neb zoranská země má krále svého taterskému králi v plat poddaného. Tak praví, že králé zoranský s znamením orličím na ramenú za stara dávna sě rodiechu. Zoranščí lidé slični jsú, v odění udatní a střelci velmi dobří. A jsú křesťané, držie obyčej řečský, vlasy krátké nesúv, jakžto žákovstvo na západ slunce. Také praví, že veliký král Alexander chtě jeti do zoranskéj země, i nemohl jest. Neb musí, ktož chce od východu slunce do země téj jeti, bráti sě tam úzkú cestú, čtyři míle zdli, podlé kteréžto cesty s jedný strany moře leží a s druhéj strany veliké hory, takže malý počet lidí zabrání velikým zástupóm tudy jíti. Tehdy pak, když k nim jeti nemohl, chtěi jim také k sobě zabrániti. A tu na počátku téj cesty silnú věži udělal jest, kterúžto železnú věží jmenoval. V téj zemi mnoho měst jest a hradův. Postavcuóv a hedvábí množstvie mají. Ptáci řečení austares tu výborní jsú, země hojná a plodná. Lidé téj vlasti kupci jsú a robotěři. Tu jest svatého Linharta navzchodslunečného klášter mniší, u kteréhožto kláštera jest jezero veliké, jenž sě zbierá s horních vod, v kterémžto jezeru od prvého dne v postě až do Veliké soboty na všaký den dosti ryb lapají. A pak v jiný čas všeho roku nemuóž tu rybky nalézti. I slove to jezero moře Geluchelam a má v okršli šest set mil a leží od každého mořě dvanádste dní cesty. Do toho jezera vcházie potok Eyfrates, jeden z potokuóv čtyř rajských a mnoho jiných potoků, z nichž ze všech se stávaji jezírka, sem vchází. Se všech stran jsou tato jezírka obklopena horami. Nalézá se zde hedvábí, zvané lidově ghella.

Dudka uroní slzu při vzpomínce na místní věznici porostlou psím vínem ve které pobýval v roce šestadevadesátém za Kurdské krize s raketami těsně nad hlavou.
Náhrobní kameny a domy z červeného tufu, jako v Jerevanu. Dolmušem za město a zpět k muslimskému hřbitovu na západním okraji. Krchov v čase obědním, kdy náhrobní kameny nevrhají, už a ještě, žádné stíny. Kontury reliéfů a písma, podtržené sic v poledním slunci žlutým lišejníkem, zasloužily by si ještě krapet poprášit hrstí mouky nulky, aby čitelnější byly, neb neměli jsme dosti času posečkati na příznivější slunce nižší.

— rozlehlé hřbitovy! Nejsou to však naše, křesťanské hřbitovy, nejsou to hřbitovy ruské, evropské. Jsou to hřbitovy východu, ale ne poetické východní hřbitovy, kde náhrobní kameny se bělají v stínu rozkošných cypřišů neb v temné zeleni myrt, jak to vidíte na poetických hřbitovech v Cařihradě nebo na Krymu. Nejsou to ani egyptské hřbitovy fellahů se zvláštním jich rázem, v sousedství fellažských vesnic. Naopak, hřbitovy ty mluví pouze o smrti, o záhrobním tichu. Okolo nich není ani zeleného křoviska, ani známky života. Vidíte pouze z dálky kolmo stojící předměty, podobné bez hnutí stojícím lidem. Když přistoupíte blíže, shledáte, že jsou to náhrobní kameny, spousta těchto kamenů, které spůsobují tesknotu již svým zevnějškem, zvláště když nevidíte kolem sebe ani lidských obydlí, ani živé duše lidské, nic, kromě mrtvé roviny. „Co jest to? Snad hřbitov?“ tážete se mimovolně s udivením. „Ano, hřbitovy." „Či?" „Toť hřbitovy zdejších Tatarů." „Kde jsou jejich obydlí? Kde jejich osady? Zde kromě náhrobních kamenů není ničeho."
„Obydlí jejich jsou tamto: což nevidíte zemní vyvýšeniny, kopečky?" „Kde? Nic nevidím."
„Jen se podívejte — jsou to podzemní chatrče; zde jsou i otvory do nich dvéře."
Dívám se upřeně a skutečně rozeznávám kopečky ze země nasypané, podobné letním sklepům v našich vesnicích. Stěží rozeznáš je od obklopující je země a písku; nikde nespatříte ani střípku, nikde smetí nebo slámu! A to jest lidské obydlí! „Kde jsou lidé? Proč neštěká pes, nebučí kráva a kohout nekokrhá?"
„Po lidech není zde ani památky; všichni odešli do hor, kde kočují."
D.L. Mordovcev: Na Ararat. Obrázky z cest po Zakavkazsku i Arménii. 1892

Jak se fotografují oči?

Ještě dál do vesnice s černobrvými pradlenami rouna ovčího, s očima, které se opičí po olivách na ubou březích řeky. V kraji tom stvořitel místní vzal si mustr z oliv, neznaje zeleně šafránové, ani zelenkavé vltavíny, které po sněhu nacházíme na svazích té naší hory Kozákovské. A aby toho nebylo dost, o kousek dále podle chrp. V pravlasti modrookých blondýnek.
Postavy střízlivě krásné jak výtvory od samotného Míši Thoneta. Po kotníky ve vodě plné stejně zelených řas, každá s holí dlouhou a slušným forehandem. Svojí lepou nožkou jako na potvoru náhodou jedna vykopne ze dna potoka šutr z obrazem Hammurabiho, se stejnou nonšalancí jako ten usoplený klučina vyhrábnuvší palcem u nohy minci z písku u paty pyramidy Cheopsovy. Takovouto marketingovou fintu nelze neocenit, a proto nadále už napořád musí ten s tím kamenným vousem dohlížet na náš vytápěný kuchyňský stůl zvaným kchang.

Dům i chlév ve skále. Opulentní oběd a la carte s Honzou, o třech chodech, za směšných 9 lir. A když nakonec těm hromotlukům musulmanským, chudákům domorodým začala Kytka valit do kebule ty svoje univerzitní moudra z mikroekonomie. „Lepší pro Vás pánové bude, špendlírujuli Vám rybářský prut nežli tuhlenctu do zlatova propečenou, křupavou a voňavou rybu s americkejma hranolkama.“ Se zlou se kupodivu potázala. Ani za mák tu lekci nepochopili, dřeváci a to se holka zlatá tolik snažila. To už ty pradlenčiny oči nás měly trknout, že asi budeme v pásu olivové ekonomiky. Po chvíli ta horká brambora stálým přehazováním naštěstí pro nás, krapátko vychladla a byli jsme pozváni do mešity s klučičí školou a zeleným kobercem. Zelená barva, barva života je tu v kurzu po více nežli dva tisíce let, neb je vzácná. Jako všude v Orientu. Káva s lógrem a medem na hotelové terase nad jezerem. Optat se toho s motýlkem pod krkem a vyšmachťanejma černejma polobotkama, s profesním zájmem systémáka z hotelu, mi strach nedovolil. Zda jako je to účtováno s daní z přidané hodnoty a s jakou to výší. Odpověď byla stejně na snadě. „S čím to, jako, vašnosto?“ Jaké bylo HDP? A jaké jako DPH mají na alkohol už vůbec ne? S bezelstným úsměvem by opáčil, že nám přeci věří. Spropitné minimálně 10% nebo raději žádné. „Sotva jsem si odskočila pro chleba už se kavárník pokoušel Jirku zbalit a líbat na obě tváře." Začít zdravit „salam alejkum“ a ne „merhaba“, jak dosud. Tolerovat zvyky druhých a naučit se pár domorodých slov, otvírá každé dveře.

17:06 odbočujeme na Irán údolím, ve kterém řeka odhaluje čedičové sloupy, podobné těm na Hromové hoře. První a po chvíli druhá vojenská kontrola. Vlevo lávové pole s velkými kusy.

Při světle slunečním, ačkoliv pohled na hroznou horu byl děsný, ačkoliv hrozné byly její propasti a skály, se sněžnou pokrývkou, jež se třpytily jako obrovské brilianty, ačkoliv před našima očima vznášel se nedosažitelný ledový vrchol velikána, přece jsem cítil, že mám dosti sil k zápasu s překážkami, ať jsou jakkoliv mocné a hrozné, jen když spatřím je za světla denního. Obraz, rozkládající se před mýma očima, byl neobyčejně velkolepý.
D.L. Mordovcev: Na Ararat. Obrázky z cest po Zakavkazsku i Arménii. 1892

18:40   za sedlem prvý nezapomenutelný pohled na Ararat s bílou šálou kolem krku. Na tachometru  5420 km.

... Arménské pláně se táhly jako dlouhé šedohnědé role šmirglpapíru, na který občas ukápla ostře oranžová, jak u silnice prodávaly staré ženy v černých šatech trsy nádherných mrkví. Z dlouhých kopců jsme sjížděli s vypnutým motorem, abychom ušetřili šťávu a tak jsme dojeli až do Jerevanu. Tam svítila ze šmolkového nebe bílá špička hory Ararat – jako papírový drak, jako plivnutí do moře, jako tečka za těmi nesmyslnými radami, které jsme po cestě museli vyslechnout.
Jan Novák: Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci. Trost 1997

Ottův slovník naučný (1888) praví:

Ararat, slovo v bibli hebrejské na čtyřech místech uvedené, překládá sv. Jarolím »Armenie«, s kterýmžto překladem souhlasí též památky písma klínového, v nichž se Armenie označuje jménem podobným: Urarti nebo Ararti. Označuje se tedy jménem Ararat. Armenie vůbec, zvláště pak hora armenská Ararat, nazvaná od Armenů též Masis, od Peršanů Kúhi Núh (t. j. hora Noëmova), od Turkův Agry dag (hora příkrá), na níž zůstala archa Noëmova po potopě státi. Hora tato vypíná se kuželovitě 4395 m nad planinou blízké, asi 12 mil vzdálené řeky Araxes, 5604 m nad hladinou mořskou, v nynějším ruském území erivánském. Od vrcholu svého dolů jest pokryta v šíři 1000 m věčným sněhem a ledem. R. 1829 vystoupil na horu tuto prof. Parrot z Derptu poprvé (Fr. Parrot, Reise zum Ararat, Berlín, 1834) a po něm mnohokráte i jiní cestovatelé, jako Abich roku 1844 (Bulletin de la Soc. de Géogr. de France, 4. Sér. I.), Seymour roku 1848, Ritter (Erdkunde von Asien, Berlín, 1843), Chodžko r. 1850 (Lumír, 1851, č. 2.) a j. Na severním úpatí Araratu leží ve výši 1985 m nad hladinou mořskou klášter sv. Jakuba. S hlavním hřbetem velkého Araratu spojuje se úzkou, hřebenovitou krabatinou malý Ararat, který jest skoro o 1300 m nižší velkého a v létě ztrácí úplně sníh na temeni svém. Zdali jsou obě tyto hory vyhaslými sopkami, není ještě nade všechnu pochybnost zjištěno; ale nasvědčuje jejich vulkanickému původu zemětřesení, které 20. června 1840 s výbuchem se zde událo, při čemž hrozné balvany s Araratu se sesuly. – Mnozí učenci, jako Rammer (Palästina), dokazují, že Ararat svou zeměpisnou polohou byl nejvhodnějším místem k přistání pro archu Noëmovu a pro rozšíření pokolení lidského; Parrot zevnější útvar Araratu hledí vysvětliti účinkem spousty vod potopních (Reise zum Ararat). Bohlen, ve svých výkladech bible příliš smělý a odvážlivý učenec, neklade Araratu biblického do Armenie, nýbrž stotožňuje jej s »Aryavartou, posvátnou zemí v severním Hindostánu; ač s tímto náhledem někteří z novějších biblických kritiků souhlasí, jako Lenormant (Essai de commentaire de Bérose, přece důvody jejich pro tuto domněnku jsou slabé a nesnesou soutěže s vypravováním biblickým a s tradicemi odůvodněnými jak u Židů, tak u Armenů, že archa Noëmova jen v Armenii stanula.

Pozdní oběd. Čufty z mletého skopového v sýrové omáčce a okurkový salát s rajčaty, pokapaný citrónem. V kanceláři přepravce není na škodu nechat si předložit licenci a zaplatit předem jen polovinu při nastupování na nákladní auto, polovinu pak po návratu. Působivá bajka pro greenhorny o tracking permitu za jednu noc z Ankary, vyžadující kopii pasu. Svět chce být klamán. Usmlouvaná letošní cena za třídenní výstup s průvodcem, včetně přepravy do 2300m a jedné noci v tříhvězdičkovém zablešeném hotelu Erzurum za pohých sto babek na hlavu, vysázených v zelených jednodolarovkách na dřevo. Kontakt od pana Puškina a expedice se třemi Š120, z Hromové hory, kterou ale v C2, před třemi dny zastihla sněhová bouře s deseti cenťáky nového sněhu. I zde na východě začínají preferovat € před zavedeným $. Varianty výstupu jsou defacto dvě. Budování C1 v 3300m a C2 v 4200m, nebo nalehko z C1, na jeden zátah. Start s čelovkami ve dvě po půlnoci. Za dobrého počasí bez maček a cepínů.

Když došel kerosin v MRS, posloužilo dokonale sušené kravské hovno, trus, argal, lejno, výkal, extrement neboli biomasa.

Ozónové díry se nevyhnuly ani černým nomádským stanům. Největší zájem měli domorodci o opalovací krémy s nejvyšším faktorem.

Můj stan — jest tvou konírnou." Největší zdvořilost orientálců.

14.7. Vyrážíme hledat zbytky fošen, co tam zbyly po té slavné čorce dodavatelů dveří Hagia Sophie z té profláknuté Archy ze dřeva stromu gofer, z něhož byla zbudována, spáry řádně vymazány smolou by nepropouštěly vodu. „Rozumný má smolu vždy po ruce,“ praví úlomek klínovým písmem z Říše mezi řekami. Gofer „pryskyřičný strom“ bývá považován za cypřiš, který je velmi vhodný ke stavbě lodí, protože je odolný vůči vodě a hnilobě. Husté lesy kdysi pokrývaly břehy Černého moře i toho středozemního a pro vlastnosti tyto vymíceny záhy byly na stavbu nejenom Archy.
Kdysi dávno Bospor protržen byl a sladkovodní jezero „Černé“ zatopeno vodou slanou. V nastalém mumraji a Exodu rozuteklo se obyvatelstvo zatopených pobřežních krajů do všech stran, jak zaznamenali fabulátoři nejenom bible ale i jiných, ještě starších eposů, příběhů, kterým připisuje nové kapitoly kdosi dodnes. Pár fošen dovlečeno bylo z Araratu z království Urartu až do Hagia Sophie a tamní zruční truhláři z nich stloukli řádná vrata její.
Urartu bylo starověké království v hornaté oblasti severně od Mesopotamie. Lidé tamní byli příbuzní s národem Hurriansů a Hittites. Existence země datuje se od roku tisícího ještě před zrozením Krista. Nejprve jako skupina emirátů, později kolem roku 860 BC sjednocena byla v království. To bylo ale poraženo Scythiany roku 585 BC. Sídelní město království, Tushpa, bylo lokalizováno u jezera Van, u kterého jsme dleli dne předešlého. Proslaveno odborníky v architektuře červeného kamene a kovoprůmyslem. Obyvatelé používali již Assyrského klínového písma na hliněných destičkách. Země často též zvána jako prvé království říše Arménské. Království lidu co vydatně chleba, pomalu masa jídá. Modroocí Arméni Ararat svůj, jako obyvatelé říše Vycházejícího slunce horu Fudži, tu vyřezanou dvakráte na závěsu Tomových katan, v úctě mají.
Před Urartu obývali planinu pod Araratem Nairi a před nimi obyvatelé království Metsamor.
Na férovku, my sem s mojí Kytkou táhneme své staré kosti a harcujeme se v tomhle kostitřasu takovej flák světa taktéž a za týmžto účelem, pro takové dvě fošínky, kteréž tam na sichr zbyly, ze kterých jednou doma v Nedvajzu sroubím dvéře ku včelínu a celá procesí se tam pak potáhnou na ně kouknout, neb je to hnedka u té jejich modré turistické značky a nýbrž jsou z té Archy z dobře smolnýho dřeva gofer a to ty naše včelky přímo zbožňujou ale krapet to taky děláme kvůlivá zálibě Toníkově ve vítání lidu pocestného, neb každé i sebemenší procesí mu udělá dicinky ukrutánskou a náramnou radost.

Tak, jako se každý věřící musulman a jeden nevěřící Schliemann musí alespoň jednou za život dotknout černé Kaaby v Mecce, museli jsme se my dotknout černejch, hřejivejch a lesklejch obřích šutrů na svazích Araratu. Tahle touha má kořeny někde v pradávnu naší famílie. Touha dotknout, ba otřít se o skutečnost hezky zblízka.
Časný odjezd na korbě náklaďáku Mitshubishi, s instrukcemi, okamžitě zalehnout při vojenské kontrole JANDARMA. Asi 26 kilometrů skrze vesnici Eli Koy. Opět oprášené ale stále zaprášené téma tureckých silnic. Tuhle pro změnu stavěli soudruzi z Manchesteru a silně připomíná jejich starý patent. Při krajnicích Kurdové suší nebývalé zásoby trusových briket. Bude těžká zima.
Za jeden a půl hodiny do 2300m. S plnou výbavou do C1, 3300m. Den před námi stihli žabožrouti, za dobrého počasí, vrchol a zpět na lehko z C1, jen s PET lahví vody.   Možno najmouti i koně do C2 za cca 15 Lir, viz úsměvná historka expedice 2003. Valaši pobrali jen píci pro vlastní potřebu a jeden cepín. Večer dorazí do C1 ještě výprava Jezídů, „Vyznavačů ďábla“, zpola křesťanů s očima barvy mandlí, z nedalekého Sindžáru. Přišli prozkoumat, které z těch dvou přístavišť archy je to pravé. Zda hřbet toho jejich Sindřáru, či tenhle Ararat. Podle největšího orientalisty Karla Maye, ústy Kara ben Nemsího. „Vyznavači ďábla jsou pomlouváni protože jsou lepší svých pomlouvačů...“
Nechají porazit jehně. V noblesní ústní pozvánce nestojí nic v duchu "Repondez s'il vous plait" ani untoleranční zkratka s.t. Méně formální atmosféra pozdního soireé ve srovnání s banketem kvitovala našim dámám malou večerní róbu a dovolila přizpůsobyt především obuv nezřídka s vibramem pro celovečerní stání. Společenská konverzace se soustředí na navázání nových intercontinentálních kontaktů. Izák Syrský z Ninive, místní František z Assisi, ochránce zelených, porcuje a servíruje řádný flák křehké jehněčí flákoty na eschus. O fous předčila i Petříkovo skopové z Pamíru, a to je co říct. Tehdá byl ale větší hlad. Břich alias teřich se nechal slyšet ale i bachor meldoval, že od rána ničehož nepozřel. Arméni k tomu dovalí svůj vyhlášený nejtenčí chléb zvaný po jejich „láváš“, ze směsky mouky, špetky soli a slunečnicového oleje. Podáván místo utěrky k té řádně mastné delikatese.

„Je nás jen pár, ale zvou nás Armény, nepovyšujeme sebe nad nikoho jiného, prostě jen víme, že náš a jen náš je Ararat.“ Paruyr Sevak

Trojice Syřanů, archeologů z nedalekého Ugaritu dává k dobrému čerstvý nález hliněné tabulky, údajně z 13.století B.C. se storkou o Adamovi a Evě a o jejich vyhnání z ráje, nezvratné to inspirace pro fabulátory Starého zákona.

Zpívají krásné národní dojáky, pak povstanou k hymně. Na oplátku musíme zanotovat tu naši starou krásno Škroupovku. Pak jsou na řadě Kurdští bačové. Historky o Kurdské bojovnici PKK v mužském přestrojení odhalené hozeným granátovým jablkem chyceným do imaginární sukně. Jako milá Černého Tulipána reflexivně roztáhla kolena. Podobnými fintami Číňané odhalovali evropské špióny:”ukaž dvě” (na prstech).

V nastalé disputaci padne od Kytky i dobře míněná rada pro PKK: „Zamyslete se nad účinností činu našeho Jana Palacha proti Sovětským okupačním vojskům v šedesátém osmém, ve srovnání s Vašimi sebevražednými stejně zoufalými činy, při kterých berete sebou na věčnost další často nevinné lidské bytosti, jen abyste na sebe strhli pozornost. Takové počínání má jediný efekt. Dostává Vás na černé listiny teroristických organizací i v civilizovaném světě. Palachův zoufalý čin vzbudil větší respekt a podporu tohoto světa a nemálo přispěl ke svobodě našeho národa.„

Jeden solitér s vestičkou z mykaného hedvábí, čas od času prý kalandrovaného. Svými orientálními ornamenty přitahující pohledy k pupku svému. Sem poněkud nepatřičnou ale prý praktickou svou prodyšností, vhodnou pro horké, suché podnebí tam u nich doma. Kurd z nedalekého, kdysi Asyrského Mosulu, z pravého břehu Tigrisu, z pravlasti mušelínu, ze kterého je samozřejmě i jeho provokující ozdoba. Prvenství jeho rodiště v této otázce, stále ve sporu je s Indickým Machilipatnamem, známým též jako Masalia - Maisolos v království Kakatiya, kam zabloudil onehdy Marco Polo, a nově i s Bangladéšskou Dhákou. Koupil ji prý od „Musoliniů“ kupců s mušelínem. V zemi, kterou navštívil jako rudý komisař a kterou si tak krásně bere na paškál právě Váňou objevený Viktor Šklovskij ve své Sentimentální cestě. Ten co jako mnoho jeho současníků nedohlédl dost daleko, aby rozpoznal, že tam u nich doma nešlo tehdy v sedmnáctém roce ani tak o Velkou Říjnovou REVOLUCI, jako spíše TRAGÉDII.

Jiný Syřan pojede za dvanáct let v mém kupé stejným šnelcukem z rodné Plzně. Onehdy v budoucnu co se rozloučíme s Kytkou pod rozvalinami hradu Buben, co strážil cestu z Bavor přes Cheb až do Prahy. Oba kolmo tj. na bicyklech. Ona pojede nazpět obšťastňovat bárlinku Květku, tu se sklony otrokáře. Makat bude na jejích latifundiích okurkových a rajčatových. A cestou nazpět si zláme haxnu při vystupování z vlaku na hlaváku, s bicyklem na hrbu.
Já pokračuji sám směr Plzeň za pražskými povinnostmi. Tak ten jediný spolucestující až do Berouna, byl dost ukecanej, ale nějak mi to zrovna nebude nevadit. Ještě dříve nežli se litinové sloupy druhého nástupiště plzeňského nádraží stihnou dát do pohybu, započne náš rozhovor na téma Syřané v Čechách a novodobé stěhování národů vůbec. „Podle mě zbytečně zveličované třecí plochy těch našich krapet vzdálenějších kultur mají prý větší plochu nežli je zdrávo. Tak se je tady už pět let alespoň snažím trochu obrousit.“ Tak ten mohamedán prodá den předtím druhému mohamedánovi, pro změnu Tureckému svojí kebabárnu na rynku v Sušici. Úsměvné bude, že se spolu budou handrkovat česky. Skorem celou cestu, když zrovna nebude kafrat se mnou tak spolu telefonují, kde je schován košerák na porcování a kudla na okrajování masa z jehly a další nedořešené náležitosti celé transakce. Objedná také za něho ještě pecny a placky chleba na zítřek. Když mu ten Turek mezi řečí nabízí nějakou pojišťováckou levárnu-kulišárnu, tak se ten můj spolucestující spravedlivě rozhořčí. „Já jednám s každým jen na férovku a jsem tu už doma.“ Když mi vysvětluje, co dělal, než zdrhnul s celou famílií před Asádem k nám do nové vlasti, tak měl teplý flek celního deklaranta, ne celníka. To řádně zdůrazní, neb ti tam doma i v sousedním Turecku mají pověst nevalnou. Nechá se také slyšet, „že dobrá krmě i učené disputace při přípravě její a následné konzumaci bezpečně bourají i ty nejvyšší ostnaté ploty mezi náboženskými školami. Ploty co stavějí a obhajují diktátoři, aby otupili a zamaskovali problémy svého sebestředného vládnutí masám hlupců. Slibujíce jim účast na vládě formou plebiscitů přímo škrtících sami principy demokracie.“ Prostě si tak hezky notujeme až do matičky Prahy. A musím mu svatosvatě slíbit, že jej přijdu navštívit i s vnoučaty v jeho nové kebabárně až někde v Butovicích v jednom paneláku, že musíme poznat zdravou krmi jeho staré vlasti.

V C1 voda z vodopádu. Trochu kalná. Uvidíme ráno. V C2 bude voda až odpoledne, až nataje ledovec. Sestupující Francouzi se vyptávají kde máme koně, načež jim Kytka opáčí, „Sami jsme koně“. Večer v C1 jsme se dozvěděli, že krmíme i guida. Ten nás na oplátku pozval na dužinu z bodláku s bramborovou chutí a trojlístky s chutí šťovíku. A ještě jeden poznatek z výstupu. Instantní bramborovou kaši z Čech lze rozdělat i ve studené vodě. Jirka Dudka zatím, dole ve městečku Dogubayazit, silně připomínající Nepálskou Pokharu, rozdělává bramborovou kaši v teplém láku od párků, na sílu. Běhavka, kterou chytil hnedka po opuštění Prahy poněkud omezuje rádius jeho výstupů.

Nemajíce v dohledu pořádný strom, rozprostřeli pavouci po chomáčích trávy bíle orosené svoje sítě, jako pradleny daleko pod Piatrou ty svoje cejchy a lajntuchy při kropení pro bělení, na stejnou brčálovku u potoka v údolí Sedmi napajedel.
Mezi nimi, po svazích posvátné hory, někým rozházeny černé bloky andesitu s lasturovým lomem eliptických křivek. Umělecká díla pod širým nebem. Každý kus hodný piedestalu na prvním hradním nádvoří. Pan Bořivoj Šípek by chytnul barvu luny. Mezi těmi plastikami na zelené trávě jsou koně, kozy, ovce, bobky a naše bivaky. A být tu s námi naše Terkule určitě by už od rozbřezku proháněla horské tatary.

Pastvy okolo toho vrchu znamenité jsou, že každé léto několik tisíc koní tatarských a jiných hovad nesčíslný počet tam se pase. Za času Strabona pásávalo se tam pospolu do padesáti tisíc koní, stáda králův Perských a to za příčinou vlhkosti, kteráž se z toho vrchu dolů od sněhu táhla. Kryštof Harant.

Rychlý sprint na největší černý balvan dokud nevychladne, s naivním předsevzetím dyslektika. Do zubů znárodněnou lipovou tužku IKEA nabroušenou řeznickým košerákem obtaženým na tomhle černym balvanu, pokorně uchopit myš Lenku a hodit na papír vše tak aby to bylo dost syrový a současně skromný a srozumitelný jako sanskrt. Skorem každej má skrytý ambice a tíhne k tomu dělat to, k čemu není shora zrovínka předurčen ale přesto a asi proto ho to přitahuje.

No Passaran !

Někdo nás dostrkal až sem a nechce nás pustit dál. Nepojmenovatelná posvátná úcta, která na mého šerpu i na mne padla za měsíční noci, nás nepustila na vrchol, svítící co by yaččím lejnem dohodil. Možná negativní energie voodoo zavátá sem z černého Beninu brnkla omylem o první větší kopec, jako kdys archa a jako na potvoru to musel bejt zrovínka náš Ararat na kterej se škrábem s mojí Kytkou. Vybaveni geny otužilého pradědka Špirka. Přes dokonalé počasí, které šerpové nepamatují, s dokonalým vybavením, po dobré aklimatizaci a zkušenostech z mnohem prekérnějších výstupů v Himálaji, na Pamíru, in "gemütliche Alpen" i v našich Brdech. Na horské cestě z Golmudu do Lhasy bloudil náš domorodý autobus zkrze pas vyšší než je vrchol Araratu.

Ráno, Ararat zasejc zůstal v turbanu. Hnedka po tom, co přišli škemrat dafini, vypustíme milosrdnou lež, že nemůžeš dejchat. Stejně by nám nikdo neuvěřil.

Sípavě opáčila: „Hrobka bude proti mně mluvka."

Zdá se mi, že koketní a tajemná pravda se ráda zahaluje závojem.
Camille Flammarion

Půl hodiny po půlnoci zaslechli jsme štěkot psů. Byli to hlídací psi Kurdů, tak zlí, že kdyby byli k nám nepřišli na pomoc Kurdové, byli by nás strhli z koňů. Horský chlad pronikal až do kostí, neboť jsme se nacházeli již na výši dosti slušné. Rychle připravený čaj nás sice zahřál a osvěžil naše síly, avšak spánek můj následkem rozčilujících výjevů hrozné noci nebyl již spánkem, ale jakýmsi zimničním blouzněním: přede mnou zely propasti a v uších mi neutuchal hukot horských potoků; blouznil jsem, že tuto hroznou horu více neopustím . . .
Ačkoliv událostmi hrozné noci byly síly mé podlomeny, přesto ráno dne 22. srpna uvítal jsem dosti sebevědomě a bodře. Při světle slunečním, ačkoliv pohled na hroznou horu byl děsný, ačkoliv hrozné byly její propasti a skály, se sněžnou pokrývkou, jež se třpytily jako obrovské brilianty . . .
D.L. Mordovcev: Na Ararat. Obrázky z cest po Zakavkazsku i Arménii. 1892

Srpek měsíce je tu takovej pravej tureckej, šly by s ním sekat kopřivy slepicím, ne jako ten náš, spinakr napnutej na stěžni za pořádnýho fukéře.


V noci po návratu z posvátné hory uzavřela armáda naši ulici. Elitní jednotka pročesávala střechy za vydatné podpory obrněného transportéru s lehkým kulometem, kterému shora oponoval povědomý štěkot samopalu ze Zbrojovky, v krajích těchto přezdívaný „Brno“.

Tiskové informace z TURECKA

TURECKÁ ARMÁDA ZABILA SEDM KURDSKÝCH POVSTALCŮ
Turecké bezpečnostní síly se na jihovýchodě země střetly s povstalci ze separatistické Strany kurdských pracujících (PKK) a sedm jich zabili. Turecká armáda v provincii Van u íránských hranic provádí již dva týdny rozsáhlou operaci. Vloni ukončila příměří z roku 1999. Jen od letošního května zahynulo na sto lidí.

JSOU ÚNOSY V TURECKU PROJEVEM IZOLOVANOSTI PKK?

Turecká armáda obklíčila celou oblast a tamní guvernér do ní dočasně zakázal přístup.
Vojenské vedení PKK už záhy po únosu prohlásilo, že v tomto případě šlo o „vlastní iniciativu" lokálních velitelů.

Podle informací německého magazínu Spiegel nabídla PKK už krátce po únosu krizovému štábu v Berlíně, že Němce předá mezinárodnímu Červenému kříži. To ale turecká vláda odmítla, neboť na jejím území smí podle ní operovat pouze islámská organizace Červený půlměsíc. S jejím zprostředkováním naopak nesouhlasila PKK. Únosci jako podmínku propuštění zajatců požadovali, aby turecká armáda ukončila vojenské operace u Araratu a aby spolková vláda přestala se svým tvrdým postojem ke kurdské podzemní organizaci.

www.ihned.cz

"Žádný člověk není ostrov sám pro sebe;
každý je kus kontinentu, část nějaké pevniny;
jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj.
Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva.
A proto se nikdy nedávej ptát,
komu zvoní hrana.
Zvoní tobě.
"

(napsal John Donn a krásně profláknul pan Hemingway)

Nevpustit Turky do Evropského společenstva by byla zrada na těchhle lidech kolem nás, včetně a hlavně Kurdech.

Moudrá kniha říká, že máš mít pro strach uděláno, ale nepraví jak.

Náš pokoj v zavšiveném hotelu měl výhled na Ararat, dokud nějaký snaživec od naproti nepostavil střešní terasu a my vidíme lobogo. To opět připomíná věčný souboj hoteliérů v Kathmandů, stále přistavujících patra pro lepší výhled na osmitisícovky, který jim před nedávnem zastínil soused a spodní pokoje zůstávají neobsazeny v zuboženém stavu jako u termitů. Zelináři s krámkem na čtyřech kolech na rohu naší ulice vystávají do pozdní noční hodiny. Dnes v noci se nestřílelo. Byl to jen ohňostroj. Jen šestkrát vypadla šťáva a město se vždy potopilo do nejčernější tmy. Proto je všude vidět butanové lampy.

Ishak Pasha Sarai, strážce Hedvábné cesty do "Říše Středu" v blízkosti posvátné hory tvořící čtyřmezí, úhelný kámen civilizací Arménie, Iránu, Kurdistánu – Turecka a Ázerbájdžánu. Takový když se vytáhne z klenby, vše se zřítí. Zákonitě tu muselo docházek k disputacím, které učí toleranci. Proto si mohli Rusové půjčit zlatá vrata do své Ermitáže. Zbyl, z nádvoří strážců vyrůstající bíle a karmínově pruhovaný minaret. Ratolesti stromu života vyšité kameníkem do růžového tufu. 336 komnat. Harém vytápěný horkým vzduchem s dveřmi do vysutých zahrad a balkóny na perutích dřevěných orlů, pasujících krásně i do našeho svatovítsky moralizujícího bestiáře, krapet početnějšího se svými mlsnými medvědy, fénixi, pelikány a pštrosy. Panoptikem křesťanských atributů a insignií. Vedle fiál, maskaronů – dementních hlav s vypoklejma i vpadlejma očima, slintajícíma držkama bláznů, s placatejma boxerskejma nosíkama. Oheň plivajícími draky, chymérami, gryfy a salamandry. Chrliče ne nepodobné těm z nich crčí dešťovka ze střechy našeho sv.Víta, kteréžto naše tlamy jsou ale kamenné.

Chladné hrobky a umrlčí komory. Velká knihovna též s teplovzdušnými průduchy ale ještě bez tlusté roury na internet. Klimatizace, kterou odvážně zatracuje rozhořčený patriarcha kamnářů pan Hefaistos Pešek z Vimperka a naopak do oblak vynáší pan Burrian, možná způsobila vyhynutí strážců Hedvábné stezky. Fenomén "teplo". Profláknutý již v době kamenné.

Krásná pohádka o princezně a ovčákovi, který měl postavit strom na vrcholu Araratu, který nebyl jinak z oken paláce vidět. Dnes by postačil jeden klik na livewebcam z Jerevanu.

Po návratu žlutým taxíkem z paláce Ishaka Pashi, na periferii Dogubeyazitu. Do tmy nažloutlým svitem slabé krásně neúsporné žárovky, kterážto by obešla befél z Bruxelles, pohotově ona ukryta byla pod název vláknový vyhřívač. Vlk Unijní se nažral a ovce, podle řecké mytologie kráva Evropa, zůstala celá, svítí oko krámku pokorného kobercáře Sharifa kustoda muzea Newyorského, s rozpíchanými prsty, rozeného na svazích Araratu v pasteveckém stanu (Kalmycká kibitka, síťovité pletivo, obalené bílou plstí. Obydlí z plsti velbloudí). Fyziognomie nemlich podobné jako jeho jmenovec Omar rodným jménem Michel Demitri Chalhoub z daleké říše pyramid ale s kořeny syrsko-libanonskými.
Spí na kobercích ve svém krámku. Život, který by vydal na tlustou knihu. Děd proslul coby dvorní dodavatel kilimů na pohovku pro pacoše Sigmunda Freuda, génia střízlivosti. Ujetého ale krapet na koberce orientální. Rodiče uprchli před holocaustem na počátku století minulého, přesně roku 1915 a sám utíkal po dvakráte. Neb ve jménu velkých myšlének se často dějů neuvěřitelná zvěrstva. Nezřídka svoboda jednoho národa končí tam, kde začíná ta toho druhého a naopak.
Věhlasní profesoři z mnoha koutů světa přijíždějí na rady s prosbou o posouzení pravosti starých koberců. Zda byly barveny a patinovány časem pravým. Jen Ten nahoře je soudcem jeho expertních certifikátů a dobrozdání s mnoha štemply. Jedeno takové si taktéž vezeme. Starou terénní Ladou vyráží každoročně na několik měsíců do hor, po krkolomných cestách, pro staré, potrhané arménské skvosty, které ve svém atelieru opravuje. Mají nesrovnatelně vyšší cenu než ty dokonalé a nové, také ručně uzlíkované, nebo tkané. Šest let se učil v Afganistanu. S posvátnou úctou, jako by se modlil, recituje jména tepichů s duší z hor, rozvěšených po zdech, rozházených po hliněné podlaze. „Ersári, Ferahan, Širván, Ziegler, Aryana, Nain, Tabríz, Kášán, Isfahán, Saroug, Bídžár, Tabríz Mahi, Dorokš, Senne, Mauri, Ersari, Kunduz, Bešír, Buchara, Tekke, Jomut, Ghom.“
Po pět dalších nocí nasáváme něco moudra. Hodiny dokáže vypravovat o původu vzorů, ornamentů majících původ v rodových značkách, kterými svá stáda značkovali pastevci. Znak kříže, prý už z předkřesťanské éry, zakončený beraními rohy. Motivy vlčí tlamy, očí, amuletu, škorpiona, plodnosti a mateřství s rukama v bok. Symboly země, slunce, noci. Nebo sloní stopy z Persie. Zapovězené zobrazování živých vzorů směřuje k vzorům ornamentálním jako je ten jejich mirhab z naší Hagia Sophie. Výklenek v mešitě směřující k Mecce. Oba kulturní světy se právě tady pod touto horou hor od nepaměti střetávaly a střetávají dodnes. Prolínání vzorů islámu a křesťanského kříže. Nakonec se vytasí s objevem své poslední výpravy. Má na dobu svého vzniku vzácné prvky chaotičnosti. Jsou propleteny a vetkány mezi vzory klasických ornamentů. A věřili byste, že ten piškuntál znal i Čapkovu povídku Čintamani a ptáci o bílém Anatoláku, který řeší podobný problém. Koberec, který se velkému sběrateli skrblíkovi Karlíkovi ale ve skutečnosti nepodařilo usmlouvat, přestože nasadil ten nejtěžší kalibr, že jej chce pro svého kámoše T.G.M.
Vypráví nám o přírodních barvách a barvivech. Vlna je barvena červení z prášku slupek jablek granátových v hmoždíři drcených ve vlažné vodě rozpuštěného. A hnědí z rozdrcených skořápek ořechů vlašských. Stejně jako v nedalekém Afganistanu a Persii. Zabrousí ale i na barviva umělá, o kterých mu prý vyprávěl nějaký Bill Bryson.
O kilimech a uzlíkových stříhaných kobercích bez útku, vázaných zdola. Jinak barevný útek kryje nebarevnou osnovu a vytváří tak vzor. „Ustřihnout niť vykukující ze starého koberce je jako uříznou si vlastní prst.“ Žádnou nitku vypadlou při opravě nevyhodí a použije při opravě jiného. Opravovaný kus napne hřebíčky na dřevěnou desku, nebo přímo na podlahu. Pak ho navlhčuje čistou vodou pomocí starého kompresoru z chromé mrazničky a jemným kartáčkem čistí. Nikdy koberce nepere, ani nerefrešuje kyselým zelím. Jen rudé květy přibarvuje šťávou granátových jablek až ze za kopce od Arménů vezených a ty modré borůvkovou. Dratví vytvoří chybějící osnovu. Měkké vlněné vlákno zkroutí, zakončí smyčkou, kterou navleče na hřebík a několikrát přejede tupou hranou nože. Vznikne niť podobná té z ošlapaného kusu. Okraje rovná kobercářským kladivem přes ocelovou pružnou špachtli. Otvor v tesací části je uzpůsoben k vytahování hřebů po vysušení tépichu. K zastřihávání uzlíků slouží několik typů nůžek různě pokřivených.

Chybí tu jen moje máma Naďa, jejíž školní zápisky o řemesle tomto kdysi vyštrachány za komínem Hrádecké hospody.

V pravidelných přestávkách na čaj černý jak bota, trousí i něco moudra zděděného: "Za pedagogický úspěch považovati byste mohli, kdyby žáci Vaši započali Vás zahambovati činy svými a nazpět tak lepšími činili. To budiž největší odměnou Vaší. Měl jsem to štěstí zakusiti toho na kůži vlastní. I uměti se zastydět, je dar boží a dán není do vínku každému.
Mezi pastevci se ještě traduje ústně: Statistika jest přesná hra s čísly nepřesnými. Mějte proto žáků povícero." Většina filosofických škol, bádajících o tom; co je za věcmi, dospěje zákonitě k tomu, že nejvyšším stupněm poznáni je znát učit, umět předat znalosti druhým. Poznání a respektování toho druhého nás neomezuje, nikomu tím neustupujeme, obohacujeme jen sama sebe.

Gabriel García Marquez by to suše, lakonicky oglosoval zpoza kdys černého kníra, „On není jen někomu podobný, ale je to právě ten, komu je podobný“.

Při poslední noční návštěvě nám cuma_3@hotmail.com hodí k nohám jako prezent starý, natržený modlitebák, majstrštyk ze svého zápraží. Takovej menší, pod kterej se maximálně schová tak jeden sampík. Šlapalo po něm tisíce Sharifových hostů. Doma v Nedvězí se pokusím ten královský dar restaurovat a pokaždé při snídani ho obřadně rozbalím na zápraží pět a půl tisíce kilásků vzdáleném. Paní doktorka Zdenka z galerie Nomád v Lucerně jej po návratu ocejchuje slovy: "Koberec je pěkný, typicky kurdský a vázaný pro vlastní potřebu, ne pro trh. Povedl se." Bratranec Sharifa vlastní manufakturu na tkaní hedvábných koberců, ve které pracuje na čtyři sta hezky nezletilých děvčat s malými prstíky. Proto je není vidět nikde na veřejnosti.

Zažili jsem dvě příjemné hodiny prohlížeje primitivní tkalcovské stavy a dávaje si vysvětlovati práci při nich. Sestavení jejich jest prosté. Osnova jest silně napjata a vratidlo, na které hotová tkanina jest navinována, spočívá při tkaní na klíní pracovnice. Celá práce vykonávána jest rukou. Outek se protahuje těžkým kouskem dřeva tvaru hranolovitého. Materiál, jehož se užívá ke tkaní, tvoří vlna ovčí nebo yači; buď v barvě přirozené, nebo v barvách základních, v červeni, modři a žluti, a toliko v jedné barvě míšené, v zeleni; modři a červeni užíváno bývá stejně často, zeleni zřídka. Nit jest dobře upředěna a není nijak přede tkaním upravována, tak že pevně utkaná látka jest poněkud mastná a proto nepromokavá. Ženy jsou s tímto starým uměním velmi dobře obeznámeny a sedávají celé dny pod šírým nebem, tkajíce velmi složité a dovedné vzorky. Barevné tkaniny na oděvy ženské jsou velice úzké, kdežto bílé látky na mužské šaty mívají asi 40 ctm. šířky. Vzorky pestrobarevné hotoveny bývají bez předloh a neobsahují ani linií kruhovitých ani obloukovitých, nýbrž pouze ornamenty přímočarné, sestavené ze čtverců a kosočtverců, od sebe oddělovaných trojbarevnými rovnoběžnými pruhy. Nadanější mladé ženy znají výborně zhotovovati koberce. Vzorem jsou jim staré čínské přikrývky, které do kraje pronikly přes Lhassu. Byť i lišily se od práce čínské zpracováním, jsou přece pěkné na pohled a podobají se dosti kobercům perským. (Henry S. Landor: Na cestách zakázaných, London 1897)

To, že plkáte pět tisíc verst od rodné hroudy s kobercářem a pokoušíte se jen přivonět k jeho poctivému řemeslu je tak krásně nepravděpodobné. Posouvá to neuspořádanost člověčenstva, té smešné hmoty o kousek dál a to, sakra, tak trochu stojí za to. I když si to nepřipouštíte. Není to sic takové povýšení entropie neb ponížení chaosu ze slovníku starých filosofů, jako vytesat z růžového tufu strom, nebo hodit božským bonmotem Honzíka Werichů do publika z forbíny života, ale pohladí po duši skorem jak Peer Gynt starého Edvarda Griega.

16.7. po dlouhé době si můžeme trochu pospat, ale už ve čtvrt na sedm dojídáme meloun, pozor změna, s kilovkou bílého jogurtu. Hotelier, recepční a horský vůdce v jedné osobě ještě vyspává na sofa u vchodu. Objev pekárny s božskými plackami, na sedmém schodu do sklepa hned vedle noclehárny. U nás doma takhle schováváme pivka. Cena hotelového lůžka byla toho roku kolem dvou doláčů.

Na tržišti předhánějí se brusiči oblázků. Na techniku glyptiky prý přivedl brusiče a rytce ve starém Sumeru sám Eufrat, ale možná to byl brácha Tigris. Ve svých řečištích, na horním toku převalovaly a obrušovaly se pruhované balvany s různě barevnými vrstvami, až čirou náhodou vznikly kameje s portréty a profily lidiček. A v nedalekém starém Egyptě pomohl inspiraci dovezený, pískem ohlazený nigerijský eben, jež má zas rezavě hnědé nerovnoměrné vrstvy a v podlýkové bělové partii s ostrou hranicí je bílý až nažloutlý. Tam pak zrodily se masky, kde pod dlátem odhaleny byly černé tváře starců i hrdých žen pouště s vlasy bílými jak slonovina.

A v prachu před dostavníkem naším zas šlápoty Marco Pola zjevily se. Prořekl se v kapitole třinácté, O Větší Armenii ve svém dílku Milion, roku 1299.

Armenia Většíe Tataróm také v plat poddána jest. Veliká země jest a mnoho měst v sobě má a městeček. Hlavné město slove Artinga. Tu postavce výborné dělají. Tu sě zdmú z země horké vody, v nichžto jsú velmi dobré lázni. A po tom městu Artinga jsú jiné dvě městě, z nich slovutnejšie Argiron a Dartirym. V létě přebývá tu mnoho Tataruóv s stády a s dobytkem svým, neb tu jest pastva velmi hojná. Ale zimě odcházejí odtud pro veliké sněhy. V horách téj Armenie jest koráb Noe. Tato země arménská k vejchodu slunce najblíž jest země mosulskéj. V krajině téj země ku puólnoci jest jedna studnice veliká, z niežto sě zdme některaká mastná mokrost k oleji podobná, ale k krmiem nehodná, než k mazání a k lampám velmi dobrá, neb všechni lidé, kteří tu o blízce jsú, téj mokrosti požívají k mazání a k lampám. A tak mnoho téj mokrosti z té studnice teče, že z niej pojednú sto lodí spolu naplniti muóž.

Před pár lety tu brouzdal pan Kryštof Harant než-li jej naši domácí cizinci stihli pokrátit o hlavu i s kámošem Jeseniem a pětadvaceti dalšími na náměstí Staroměstském. Měl tu raději zůstat v zemi Tatarónské mezi zákeřnými musulmany a hrabat v zemi třísky ze staré archy.

U prostřed Armeniae veliké jest hora, řečená Archa Noë, široká a dlouhá, že se sotva ve dvou dnech objíti může; u prostřed má špici vysokou velmi a sněhy každoročními, nikdá nescházejícími, přikrytou, pro kteréžto není možné tam vjíti, nebby se probořiti a zasuti musil. Na té špici praví, že archa aneb koráb Noë po potopě se zastaviti a za mnoho set let tam trvati měla, i ještě něco dříví, co neshnilo, tam zůstávati má.

Byl tam i Svatý Agát, který se narodil v Kapadokii v prvním století a byl váženým důstojníkem v římském vojsku. Legenda hovoří, že velel velkému množství vojáků v bitvě na hoře Araratu a její průběh nebyl příznivý do té chvíle, než se z nebe zjevil anděl a přislíbil jim vítězství, pokud se obrátí na křesťanskou víru. Ačkoli římští legionáři obdrželi rozkaz, že ten, kdo odpadne od státem stanovené víry bude bičován trním a potom ukřižován, nechalo se velmi mnoho vojáků pokřtít a přijalo stanovené mučednictví. Nakonec zůstalo na místě pro svou víru deset tisíc zavražděných.

a A.S.Puškin

Vyšel jsem ze stanu na svěží, jitřní vzduch. Slunce vycházelo. Na jasném nebi bělala se sněhová dvojhlavá hora. "Jaká je to hora?" otázal jsem se, protahuje údy, a uslyšel jsem za odpověď: To je Ararat. Jak silný účinek má zvuk slova! Dychtivě hleděl jsem na biblickou horu, viděl koráb, přirazivší k jejímu vrcholu s nadějí na obnovení a život, - i havrana a holubici vylétající, symboly trestu a smíření ... Kůň můj byl připraven. Vyjel jsem s průvodcem. Jitro bylo překrásné. Slunce svítilo. Jeli jsme po širokém luhu, po husté, zelené trávě, porosené rosou i krůpějemi včerejšího deště. Před námi blyštila se říčka, přes kterou jsme se museli přepraviti: "To je Arpačaj", pravil mně kozák. Arpačaj! Naše hranice! To nebylo méně významné než Ararat. Cválal jsem k řece s nevyslovitelným citem. Neviděl jsem ještě nikdy cizí země. Hranice měla pro mne něco tajemného; od dětských let cestování bylo mým oblíbeným snem. Dlouho jsem vedl potom život kočující, bloudil brzo po jihu, brzo po severu a nikdy ještě jsem se nevyrval s území neobsáhlého Ruska. Vesele jsem vjel do významné řeky a dobrý kůň vynesl mě na Turecký břeh. Ale ten břeh byl už vydobyt; nalézal jsem se stále ještě v Rusku.
Spatřil jsem stranou hromady kamení podobné saklám a vypravil jsem se k nim. Vskutku, přijel jsem do arménské vesnice.
Ve všech pramenech a studních voda silně páchne sírou. Ostatně se zde tak všeobecně užívá vína, že nedostatek vody by se ani nezpozoroval.
Do Karsu zbývalo mi ještě 75 verst.

Život v táboře se mi velice zalíbil. Za svítání probouzelo nás dělo. Spánek ve stanu je podivuhodně zdravý. Při obědě zapíjeli jsme asiatský šašlík anglickým pivem a šampaňským, ochlazeným v taurském sněhu. Naše společnost byla rozmanitá. Ve stanu generála Rajevského scházeli se begové muselmanských pluků a besedovalo se prostřednictvím tlumočníka. V našem vojsku nacházeli se i národové našich zakavkazských oblastí a obyvatelé zemí, nedávno vydobytých. Mezi nimi pozoroval jsem se zvědavostí Jazidy, kteří na východě mají pověst ctitelů ďáblových. V počtu okolo tří set rodin obývají na úpatí Araratu. Jejich náčelník, vysoký, šeredný muž v červeném plášti a černé čepici přicházel někdy s poklonou ku generálu Rajevskému, náčelníku vší jízdy. Snažil jsem se poznati od Jazuda pravdu o jejich víře. K mým otázkám odpovídal, že vypravování, jakoby Jazidové se klaněli satanu, je prázdná báchorka; že oni věří v jediného boha, že podle jejich zákona proklínati ďábla, pravda, pokládá se za neslušné a nevděčné, neboť on je nyní nešťasten, ale časem může být osvobozen, neboť nelze klásti hranic milosrdenství Allahovu. To objasnění mne uspokojilo. Byl jsem náramně rád, že Jazidové se neklaní satanu a jich poblouzení se mi zdálo již mnohem odpustitelnější.

11:30   Na radu pánů z National Geographic Archa Noemova. Skalní útvar objevený ze satelitu. 33 kilometrů na straně polední od Araratu, u vesnice Üzengili, profláknutý již v eposu o Gilgamešovi a mýtu o Arachasísovi.

13:00   Iránská hranice a kráter po meteoritu z roku 1892. Ďuzna zející do hlubiny stodvaceti sáhů. Ve skále dokonale vyfrézovaná studna po kouli obřího kanónu o kalibru bezmála šedesáti sáhů, ale bez vody. Vůkol na písku jen kapky černého skla. Nescházelo moc a vylétla někde v Austrálii, stačilo aby zlobři přidali špetku toho svého vesmírného střelného tabáku.

17:30   Diadyn. Siřičitanové lázně, smrďáky. Bílé a růžové krajkoví. Přírodní vývěr s nefalšovanou Punkvou plnou šaratice. Jeden z nejhornějších přítoků Eufratu, největší řeky Blízkého východu. Mateřské mléko, v sympatickém balení, pro kolébku lidstva, zemi mezi dvěma řekama, má před sebou ještě 2760 kilometrů. Tuší to ovčáci s napsanými anglickými frázemi na umorousaném taháku v zadní kapse kalhot? Pasou u pramenů nejprofláknutější, hned vedle Nilu, řeky světa.

A.S. Puškin Při vchodu do lázní seděl držitel, starý Peršan. Otevřel mi dvéře; vešel jsem v rozsáhlou síň, a co jsem spatřil? Více než padesát ženštin, mladých a starých, polooblečených a zcela neoblečených, sedíce i stojíce svlékaly se, oblékaly se na lavicích, rozestavených okolo stěn. Zastavil jsem se. "Pojďme, pojďme", pravil mně hospodář: "dnes je úterek, ženský den. Nic nevadí, žádné neštěstí." Ovšem, žádné neštěstí, odvětil jsem mu, naopak. Objevení se mužů nezpůsobilo žádného dojmu. Smály se a hovořily dále mezi sebou. Ani jedna nespěchala zakryti se svou čardou; ani jedna nepřestala se svlékat. Zdálo se, jako bych byl vešel neviditelný. Mnohé z nich byly opravdu překrásny a odůvodňovaly fantasii Thomase Mora.

Baňa P3kova, známého to turkologa.

18.7. Cestou zpět do Evropy, před branami města Erzurum, které pomáhal při ruském tažení r. 1829 pokořit pan Puškin s knížetem Potěmkinem, na nás čekal jiný dobrodruh Ludvík.

Arzrum (nepravidelně nazývaný Arzerum, Erzrum, Erzron) byl založen okolo r. 415 v době Theodosia II. a nazván Theodosiopolis. Věděl jsem o něm jen to, že zde podle svědectví Hadži-Baby, podány byly perskému vyslanci, zadostiučiněním za nějakou urážku, telecí uši místo lidských. Arzrum je pokládán za hlavní město v asiatském Turecku. Počítalo se v něm do jednoho statisíce obyvatel. Domy jsou v něm kamenné, střechy pokryty drnem, což dodává městu neobyčejně divného vzezření, díváme-li se na ně s výše. Hlavní pozemní obchod mezi Evropou a Východem vede se přes Arzrum. Ale zboží se v něm prodá málo; ani se zde nevykládá, což poznamenal i Tournefort, píšící, že v Arzrumu může nemocný umříti pro nemožnost, dostati lžíci rebarbory, kdežto v městě se jí nalézají celé pytle. Podnebí arzrumské je drsné. Město vystavěno v úžlabině zvedající se nad mořem na sedm tisíc stop. Hory, obkličující je, jsou pokryty sněhem větší část roku. Země bez lesů ale úrodná. Je svlažena množstvím pramenů a se všech stran proťata vodovody. Arzrum je oslavován pro svou vodu. Eufrat teče tři versty za městem; ale studní je všude množství. U každé visí plechový pohár na řetězu a dobří muselmané pijí a nemohou se vynachválit. Dříví dopravuje se ze Sagan-lu.

19.7. Istanbul. Kalené kobercářské kladivo podobné teslici v železářském krámku západně od pravobřežního úpatí Galatského mostu. Tvrdost řádně předvedena na železné trubce ústředního topení. Čím hlouběji do domorodých uliček, tím nižší cena a příjemnější obsluha. Ještě nakouknout do malých, povětšinou sklepních kamrlíků. Výroba pekařských lopat na vkládání pecnů. V železářské uličce se pasíři potí nad obřím kotlem z Cu. Foto řemeslníků po řádné neverbální prosbě o svolení. Ruský obřad smlouvání na Starém Istanbulském bazaru. „Dnes ráno jste můj první zákazník." Po nepatrných iteračních krocích se dostáváme na poloviční cenu. Krásně dramaticky zahrané zklamání, z toho, že děti nebudou mít Vánoce. V červenci poněkud předčasné a k tomu ještě od musulmana. Stočené bankovky, na místo poplivání, otře o naše šaty, hodí na zem a pošlape. Proto jsou Turecké bankocetle vždy v tak zuboženém stavu. A výsledek. Trapárna. O měsíc později na vernisáži v Rudolfínu svojí nelepší kamarádkou nalezených pár písmen XXXL na špatně zamaskované cedulce za krkem a ještě ten pocit, že Vám ten kabát z nejjemnější kozinky padne jak ulitej. S tím vstupem Turků do Unie si to ještě rozmyslíme.
Před medresou u Velkého bazaru odpočívá dokonalá ikona ke starému českému přísloví, možná Komenského bonmodu: "Jak udrží moč a křídu, může učit svoji třídu." U Galatského mostu, ještě rychle smaženou rybu do rozkrojené francouzské veky s cibulí a rajskými přímo z kotvící loďky, slávky s citronem a rychle nazpět na zasněžený Fagaraš odříznutý povodněmi. Snídaně na ledu v mlze.

Poslední neplánovaná zastávka. Pan šofér a majitel špeditérské firmy v jedné osobě, okem znalce přeměřil zástup dobrovolných dárkyň a vybral tu s nejpříhodnějším pasem. Poslední klínový řemen byl nahrazen zánovními černými punčocháčemi. Zbylé adeptky závistivě přihlížely. To co se kdys učilo v autoškole doopravdy funguje. Oprava vydržela skorem dva tisíce verst, až do Čech. Díval jsem se jim nedůvěřivě na prsty. Slovo dalo slovo, „k čemu pak, že je onen veledůležitý paznek co tak originálně poháněn je, v pase ustřiženými, dámskými punčocháči XXXL.“ A to, že vyrobí z ničeho zázračnou elektřinu o síle třech valachů mě přivedlo na staronovou myšlenku vymačkat z našeho Nedvězského potoka trochu té šťávy. A jednou vzpomínat, již energeticky soběstačný na ČEZU na inspiraci z poruchy uprostřed Tureckého hospodářství. Nebýt jeho nedostatků v zásobování horských oblastí klínovými řemeny, tak se dnes nehřejeme u skomírající žárovky. Tak nějak vznikla legenda o jedné ženě - elektrárně zbastlené ze staré UPSky a z alternátoru Karosy, poháněném proudem z přepadové roury v ústí dvou zavřených důlních šachet na hořlavou břidlici. Zbývalo jen dořešit, z čeho svařit turbínu a dotáhnout dráty k chalupě. To, že dostane přízvisko Turecká, bylo na bíle dni. O kousek dále jde ještě projekt "perpetuum mobile" s trapnou killerfrází, spalování vodního plynu a za Liberckými humny prý už pekou prvá nanovlákna.

Už kdysi v pradávnu, po přečtení Le Bonovy „Duše davu“ nám bylo jasný, že skončíme kdesi na samotě u lesa. Další životní etuda, zápraží a o věcech zbytných. Asi jsme hledali něco, kam není od nikud vidět, dokonale zarostlý. Ptáků tolik jak v Trójské voliéře a latifundie dost rozlehlý na nerušený vyčůrání u stromu. To prodraží pozemek o jednu nulu. Když projede na dohled auto, vyvěšujete fangli.

21.7. Míjeje nepovšimnuti naši celnici, rozloučili jsme se s Orientem. Někteří Evropané umísťují ale hranice Orientu už za hradby naší matičky Prahy, díky musulmanskému řešení politických rozmíšek, opakovaně nástrojem defenestrace zvaným. Prostě móresy orientální.

Botky Araratky se definitivně rozpadly až o mnoho let později v našich velehorách v BÖHMERWALDu.

Istanbul:

na prahu třetího milénia

Jana Nerudy

Svena Hedina

Hanzelky a Zikmunda

Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic

Martina Kabátníka

Literatura a odkazy:

Epos o Gilgamešovi

Odorico z Pordenone - Oldřich Čech z Furlánska prošel kolem Araratu cestou do říše Velkého chána kolem roku 1316 až 1330.

A.S.Puškin: Cesta do Arzrumu, 1829

Jules Verne: Carův kurýr, 1876

D.L. Mordovcev*) : Na Ararat. Obrázky z cest po Zakavkazsku i Arménii. 1892, překlad: Jan Wagner.

*) Zde seznam osob, které vystoupily na Ararat neb psaly o něm přede mnou.
Byli to Rusové:
Parrot,
Engelhardt,
Obovjanc (Armén, magister, ztrativší se beze stopy),
Spasskij Avtonomov (Vystoupení na Ararat. Moskva 1839),
Abich (1846),
Chodžko a Chanykov (1854)

Z cizinců:
Tournefort, Bohrens, Guldenstádt, Moeierker, Porter, K. v. Raumer, St. Martin, Hermann, Dubois de Montpereux a Čech Wagner.

Viktor Šklovskij: Sentimentální cesta, zápisky rudého komisaře, 1923

Karel Hansa: Hrůzy východu, Praha 1923

Bedřich Hrozný: V říši půlměsíce. Cesty a vykopávky v Turecku, Praha 1927

Franz Werfel: Čtyřicet dnů, 1933

Štefan Rybár, Ondřej Hejma: AutoStopem do Nepálu, Kamarád, Praha 1978

Jaromír Štětina: Studna pro Mandon, 1984

MF iDNES

pan Kuneš v horách Turecka

Pavel Vácha

Mapy:

Sebastian Münster, Cařihrad 1550
Sebastian Münster 1560
Gerardus Mercator cca 1569
Jan Jansson 1640
Jan Jansson, Argonautica 1653, sever
Georgie Nicolas Sanson 1683, okolí Araratu
Pierre DuVal 1684
Babel cca 1700
Jacques Benigne Bossuet 1755
Jean Baptiste 1786
Johnston atlas 1913

Všechno se to mohlo přihodit, tak jak říkám, Kytka a SMSky Vám to mohou také dosvědčit.

Rychle domů a ještě za tepla šoupnout mokré foteny i s deníkem do mraveniště zvaného internet. Profik programátor vymlaskne stránku html kódu v Notepadu jako dobrý dřevorubec postaví dům pouhou sekerou, řezbář oltář jedním žabikuchem a hodinář orloj vypůjčeným tupým šroubovákem. Internetový absťák zažehnán. Pomalu, jen co trochu dorostou nehty u omrzlých palců, mohou začít přípravy na výpravu za bunkry do Albánie. Možná i s naší staronovou Pragovkou V3S, Daliborem, Sajdíkem, tím skromným hrdinou od Monte Rosy a světoběžným hospodským Ludvíkem. Neúprosně poodhalit jedno z posledních tabu. Trochu smutné zjištění. Těch lákadel už moc nezbylo. Nad postelí na šikmé podkrovní stěně na Hráchách nám visela temně červená, ne rudá, vlajka s černým orlem, modrá hvězda Davidova a hnedka vedle plakát Annapurny, stará rytina Araratu a Fitz Roy v Patagonii. Ale to už je strašně dávno.

Po dva následující roky byl náš Ararat na prvé příčce při progooglování mezi českými weby a ještě dnes na podzim roku 2009 je na čestném čtvrtém. To je taková muší Pulitzerovka, neb Mr. Googla, jenž falše nezná, neoblafnete nějakou programátorskou fintou, ani robotem.

Ohlasy:

> Od: Milan Latka
... byl bych Vám vděčen za celou kopii knihy... Potřebuji to pro archeologický průzkum v okolí Araratu, kde musím zmapovat pro svou práci nějaké stará data...

děkuji za umístění na net... ale stejně jste mi nenapsal, z dovolením že se ptám, proč jste to teda kupoval...?

Rejstřík:

ajran ... s okurkovým lákem má něco společného s řeckými caciki a indickým lassi.

kilim

... následovníci ...

domovská stránka ...