Cařihrad

    Zavede-li tě kdy osud k této perle mezi městy světa, pak nebloudi nejdříve v úzkých a špinavých jeho ulicích, ale rychle se odeber na hořejší plošinu vysoké věže, která se vypíná uprostřed poloostrovitého výčnělku Stambulu, turecké čtvrti města. Krajina krásy nezapomenutelné prostírá se tu před tvými zraky.

    Pohlížíš na moře hustě k sobě se tulících dřevěných domků v nejpestřejších barvách. Ze spleti střech starého Stambulu vypínají se štíhlé věže minaretů a kulaté kupole mešit. Přímo u tvých nohou leží veliký bazar kupců a dále nejvznešenější z mešit, Aja Sofia. Tak jako Řím, je i Stambul zbudován na sedmi pahrbcích; údolí mezi tím jsou plna zelených skupin stromových a stinných zahrad. Vzadu na západě lze rozeznati ještě věže staré městské zdi; za ní na rozsáhlých hřbitovech vyčnívají pochmurné vrcholky cypřiší.

    Od severu rozkládá se proti tobě v tupém úhlu poloostrov. Na něm jsou městské čtvrti Galata a Pera, kde bydlí Evropané, Řekové a Vlachové, Židé a Arménci a příslušníci sousedních kmenů z Balkánského poloostrova, Malé Asie a Kavkazu. Mezi tímto poloostrovem a Stambulem táhne se hluboko pronikající mořská zátoka na severozápad; nazývá se Zlatý Roh, poněvadž po jejích vodách bývaly od nepamětných dob dopravovány nezměrné poklady.

    Na severovýchod vidíš mořskou úžinu stejnoměrné šířky. Její vodní hladina je safírově modrá a její břehy vroubí růženec vesnic a bílých vil mezi bujnými lesíky a háji. Je to Bosporus, cesta vedoucí k Černému moři. Po pravé straně Bosporu, právě na východ, táhne se třetí hlavní část Cařihradu, Skutari, od mořského břehu až po temeno nízkých pahrbků.

    Stojíš v Evropě a pohlížíš na rozsáhlé, širokými vodními cestami rozkouskované město a zapomínáš takměř, že Skutari leží již na asijské půdě.

    Teď obrať zrak svůj na jih. Musíš si zastíniti oko rukou, neboť širé vodní hladiny odrážejí sluneční světlo nesnesitelného lesku. Před tebou se rozkládá moře Marmara, 200 kilometrů dlouhé, zvláštní to vodstvo, ani jezero ani moře, ani zátoka ani úžina, článek mezi mořem Černým a Egejským, spojené s oním Bosporem, s tímto úžinou Dardanellskou, Hellespontem. Tato vodní hladina je tak velká jako jezero Vanerské a Vatternské dohromady.

    V délce několika mil k jihovýchodu zdají se Knížecí ostrovy plouti po hladině jako vzdušné zahrady. Za nimi prokmitávají v modravé dálce kopce Malé Asie.

    Tvůj zrak pohlíží na dva díly světa a na dvojí moře. Jsi v Evropě, avšak na prahu Asie. A pohlédneš-li dolů na Turky, kteří se hemží po ulicích, a na štíhlé, bílé kocábky, probíhající sundem, soudil bys, že jsi spíše v Asii než v Evropě. A zároveň pozoruješ, že tato mořská cesta jest důležitým místem dopravním. Denně projíždějí nesčetné lodi Bosporem do Černého Moře k břehům Bulharska, Rumunska, Ruska a Malé Asie, a stejné množství jich Dardanellami do moří řeckých, do Archipelagu a ku břehům Středozemského moře.

Nerad loučíš se s územím, obklopujícím plošinu věže. Nejsi s to odejíti odtamtud, dokud se ti nepodařilo přesvědčiti se, že tento obraz není snem, nýbrž skutečností. Nejblíže pod tebou jsou barvy a linie ostré. Voda Bosporu je sytě modrá a villové čtvrti oslnivě bílé. Na asijské straně však zvedají se celé lesy temnězelených cypřišů a před západními hradbami dřímou Turci v nejhlubším stínu; cypřiše jsou strážcové hrobů. A kolkolem obzoru rozplývá se tato okouzlující krajina ve stále slabší a lehčí tóny, v jasnou modř a šeď. Nevidíš jasně, kde končí země, a kde začíná moře aneb obloha. Ale tu a tam zakmitne se bílá plachta lodní nebo vynese se lehký mráček kouře z parníku.

   Neustálý šumot ozývá se kolem tebe, ale není to vítr, není to píseň vln; je to složitý šumot hlasů přírody a lidské práce; je to jakoby bzukot roje včel. Tu a tam zaslechneš zřetelně volání nějakého nosiče, štěkot psa, píšťalu parníku nebo zvonec tramwayového vozu. Ale jinak splývá vše v jediný zvuk a obklopí tebe bzučivé ticho, neklidný klid, který se vznáší vezdy nad komíny velikých měst.

CHRÁM  SVATÉ  MOUDROSTI.

    Sejděme nyní k mohutné mešitě na výběžku a přenesme se v myšlenkách o půldruhého tisíce let do minulosti! Na vrcholku nádherné kupole zříme obrovský, pozlacený půlměsíc. Leskne se tam již 450 let. Mimo něj zdobí kupoli též kříž křesťanů.

    Mysleme si, že stojíme před chrámem. Jest rok 548 po Kristovu narození. Jeden z nejnádhernějších chrámů křesťanstva byl právě dokončen od největšího stavitele té doby, Maloasijce rodem. Šestnáct let trvala ta práce, zaměstnávající neustále deset tisíc dělníků. Teď však obrovské to dílo je dokončeno a dnes má býti chrám Svaté Moudrosti (Aia Sophia) posvěcen.

    Veliký císař byzantské říše, Justinianus, přijíždí na rychlém čtyřspřeží a vchází provázen patriarchou cařihradským do chrámu. Jeho vnitřek je veliký jako tržiště a ve výši 56 metrů vypíná se kupole, podobná obloze. Justinian se rozhlíží a těší se ze svého díla. Obdivuje se pestrému mramoru na stěnách, umělé mosaice na zlatém podkladě kupole, sta sloupům z červeného porfyru a zeleného mramoru, nesoucím kupoli a galerie. Nesmírné jest bohatství císařovo. Sedm zlatých křížů daroval nově zbudovanému chrámu, každý centnýř těžký! V sakristii je čtyřicet tisíc paten, zdobených vesměs perlami a drahokamy a dvacet čtyři bible, z nichž každá ve svých zlatem pobitých deskách váží dva centýře! Odeštění dveřní tří hlavních portálů je stesáno ze stavebního dřeva archy Noemovy, a dveře vchodu hlavního jsou z ryzího stříbra, na ostatních je nádherná vykládaná práce ze dřeva cedrového, sloně a jantaru. Mezi dvanácti stříbrnými sloupy stkví se, rovněž z ryzího stříbra či pozlaceno. Nejsvětější tohoto chrámu, obraz Ukřižovaného, věrná napodobenina onoho kříže, jejž před více než pěti sty lety římští barbaři postavili v Jerusalemě.

    Klenutí září světlem. Stříbrné lustry nade hlavou císařovou tvoří mohutný tvar kříže, obraz to vítězného lesku světle nebeského nade tmou pozemskou. V kupolové mosaice září mírné tváře svatých, klečících v němé zbožnosti před Bohem, pod klenutím vznáší se čtyři cherubíni. A císař vzpomíná první kapitoly Ezechielovy: „Nad jejich hlavou je klenba, vypadající jako z nejvzácnějšího křišťálu — „a slyšel jsem šumot jejich křídel jako šumění velké vody." Vzpomíná druhé knihy Mojžíšovy: „Cherubíni rozestřeli křídla svá shůry a pokryly jimi trůn Boží; a jejich tváře pohlížely na sebe a dívaly se na trůn Boží." Nebyloliž v novém chrámě právě tak? Císař, jat pokorou před Nejvyšším, ale zároveň pln lidské pýchy klesá na kolena volaje: „Veleben buď Bůh, který mne hodným učinil dokonati toto dílo! Zvítězil jsem nad tebou, Šalomoune!"

    Pak zavzní flétny a bubny, a slavnostní zpěvy lidu odrážejí se od sousedních budov, z jichž oken splývají dlouhé pruhy drahocenného brokátu. Čtrnáct dní trvá slavnost; sudy plné stříbrných mincí rozhazují se mezi lid a císař hostí celé město.

    A nová pokolení, nové věky následují ve stopách pokolení a věků starých. Kosti křesťanů trouchniví pod náhrobními kameny, ale chrám stojí dosud jako dříve. V kostele Svaté Moudrosti stále ještě slaví se slavně křesťanské výroční svátky a patriarchové a otcové církevní shromáždí se tu ke směrodatným koncilům.

    Téměř tisíc let zašumělo svými křídly nad tímto mohutným domem Božím. Tu nastává den 29.května 1453. Květen jest nádhernou dobou v Cařihradě. Léto je v plné nádheře, sady jsou bujné svou mladou zelení, jasná hladina Bosporu třpytí se jak vyleštěný kov.

    Ale jakým hrozným, zdrcujícím byl onen den roku 1453! Časně ráno rozšířila se mezi měšťanstvem neblahá zvěst.

    Turecký sultán dobyl s nesčetnými hordami svých bojovníků zdí Cařihradu. Šílení zděšením prchají statisícové mužů, žen a dětí do chrámu Svaté Moudrosti, ostatní město vydávajíce v šanc tureckému plenu. Statisíce lidí se tam vrhlo a zavřelo všechny brány chrámu za sebou závorami a zámky. Dobyvatel se neodvažuje zprzniti toto posvátné místo! V hrůze před svatým Bohem skloní se do prachu a nechá je na pokoji. A v hodině úzkostí a nebezpečí, — tak zní proroctví, — sestoupí anděl Boží s nebes výše a zachrání město i chrám.

    Křesťané jsou plni strachu a chvění. Divoké zvuky polnic mu-hamedánských zaznívají už s blízkých výšin. Srdcervoucí výkřiky úzkosti a hrůzy odrážejí se od vysokých kleneb, matky tisknou svoje dítky k srdcím, manželé se objímají, galejní otroci, s řetězy a okovy ještě na zápěstí, prchají do temna za sloupoví. Hromovými údery dopadají sekery Muhamedánů na brány; třísky zdravého dřeva odlétají pod jejich ranami. Jedna vrata ještě praskají ve stěžejích, druhá jsou již proražena. Ohněm a mečem šířiti jeho nauku, — toť rozkaz prorokův, nejohavnější příkaz, který kdy které náboženství dalo. Zpiti krvavými šarvátkami, u hradeb města útočí Janičáři, příliš ochotni vyhověti tomu nejhanebnějšímu příkazu, jaký kdy dostal se do náboženství, na chrám a s ohnutými, krví zbrocenými svými šavlemi sežínají hlavy jako žitné klasy, podle rozkazu prorokova. Hromady bezbranných spoutány jsou řetězy a vyváděny ven jako dobytek na jatka. Pak začíná plen. Pod ranami mečů a údery kopí tříští se mosaika, drahocenné přikrývky oltářové jsou drancovány a nesčetné poklady zlata a stříbra nakládají se na hřbety mezků a velbloudů. Za divokého řevu nosí vojáci obraz Ukřižovaného po kostele, černovousý moslim, pln zuřivé nevraživosti náboženské, posadil mu svoji janičárskou čepici na trnovou korunu a nevázaný vítězný jásot přehlušují potupná slova: „Totoť je Bůh křesťanů!"

   Ale tam nahoře u hlavního oltáře stojí řecký biskup ve slavnostním velekněžském hávu. Beze strachu slouží pro křesťany zvučným, klidným hlasem mši svatou a poskytuje jim útěchy v hrozné jejich tísní. Ale konečně stojí tam docela sám. Tu chápe se zlatého kalichu a kráčí po schodech vzhůru k hořejším galeriím. Teď zpozorují jej Turci a s tasenými šavlemi a napřaženými kopími žene se houf Janičárů za ním. Již je na galerii. Se všech stran je obklopen vojíny s vytasenými meči a napřaženým kopím. V nejbližším okamžiku klesne mrtev na svůj kalich, neboť uniknouti nelze, kolem dokola trčí kamenné zdi. Ale v tom otevře se před ním šedivá, neprostupná stěna, biskup projde, ale hned za ním brána se zavře. Turci, zkamenělí údivem, ustoupí, ale pak pustí se sekerami a palicemi svými i kopími do zdi. Ta však nepovoluje a vojáci darmo se namáhají. Plni bezradného údivu ustupují.

    Dole v chrámové lodi dosáhlo drancování a lomoz svého vrcholu, tu funící oř nese jezdce jakéhos k hlavní bráně chrámové. Muhamedánští vojevůdcové a pašové jej provázejí. Blíží se to dobyvatel sám, Muhamed II., sultán turecký. Je mladý a pyšný a nezdolné vůle, ale také vážného smýšlení. Pěšky kráčí po mramorových plotnách, jichž před tisíci lety dotýkala se noha křesťanského císaře Justiniana. První, co vidí. jest janičár, který svévolně sekerou rozbíjí mramorovou podlahu. Muhamed přistupuje k němu a táže se jej:

„Proč to?"

„Pro víru!" zní odpověď.

Sultán šavlí svojí skolí vojína.

„Psi! Nemáte dosti na kořisti? Budovy tohoto města jsou mé!"

Odkopnuv zabitého kráčí vzhůru na křesťanskou kazatelnu a odevzdává zvučným hlasem chrám Svaté Moudrosti v majetek islámu.

    Je tomu dnes čtyři a půl století, co byl na kupoli chrámu Aia Sofia kříž nahrazen mohutným půlměsícem.

    Turci vystavěli čtyři minarety kol kupolí chrámu. Procházím se po ulicích v jeho blízkosti. Slunce se právě chýlí k západu. Život utuchá a ve Stambulu zavládá ticho. Jen tu a tam slyšeti štěkot psů. Tu zavzní neobyčejně jasný, mohutný a zvučný hlas nad Stambulem, zaznívá stříbrojasnými, táhlými samohláskami a a plnými / . Ozvěna odpovídá mu z blízka i zdáli. Stanul jsem jako okouzlen v koutu ulice, odkud bylo viděti na minarety. Na vysoké plošině stojí vyvolavač modlitby. Totě on, jenž zpívá vě-řicím k modlitbě. Má na sobě bílý turban a dlouhý plášť. Do všech čtyř úhlů světa posílá své volání. Když za teplého večera chrlí výkřiky modlitby nad městem, má hlavu vztyčenou a drží dlaně u úst, jako by nutil zvukové vlny v určitý směr. A vyvolává: Bůh je velký! Vyznávám, že není boha mimo Boha! Vyznávám, že Mohamed je prorok boží! Vstaňte k požehnání! Vstaňte ke spáse! Bůh je velký. Mimo Boha není boha!

    Slunce sklání se pod obzor. Zahřmí rána dělová. Neboť jest postní měsíc, kdy mohamedáni po celý den nesmí ani jísti, ani píti ani kouřiti. Tak velí prorok v koránu, jejich svatém Písmě. Ono znamení hlásá pro dnešek konec postů, a když se pravověřící najedli kouřících mastných knedlíků, rýžových puddingů a ovoce, napili kávy a vykouřili vodní dýmku, pak obrátí svoje kroky k starému chrámu Svaté Moudrosti, jak nazývá se dosud. Kolem minaretů svítí na tisíce lampiček a mezi věžemi hlásají plápolavá světélka svatá jména v temnu noci. Ale uvnitř mešity visí na řetězích padesát metrů dlouhých lustry s nesčetnými olejovými svítilnami a na lanech pevně napiatých spočívají světélka tak hustě vedle sebe, jako kuličky růžence. Moře světla zaplavuje podlahu mešity. Mohutné zelené štíty na sloupech nesou zlatým písmem psaná jména Alláha, Muhameda a světců; každé z písmen samo je devět metrů zvýši.

    Podlaha je pokryta rohožkami; kdo vstoupí, musí zouti střevíce a umýti si tvář, ruce a ramena. Bílé a zelené turbany a červené fezy s černými střapci tvoří hustou směsici. Všichni zbožní obrací tvář směrem k Mekce. Pojednou pozvednou ruce až k obličeji, s dlaněmi ven obrácenými, a palce přidržují k ušním bolt cum. Pak skloní hořejší část svého těla ku předu a oprou ruce o kolena. Nakonec pokleknou a dotýkají se čelem země. „Modlitba je klíčem ráje," praví korán, a každá část modlitby vyžaduie zvláštního postavení těla.

    Na kazatelně stojí kněz. Jeho jasný, zpívavý hlas přerušuje-slavnostní ticho. Poslední slovo zahlaholí mu na rtech, ale vyznívá ještě dlouho v pochmurném klenutí kupole a poletuje jako neklidný duch mezi sochami cherubínů.

    Ale Turkům není již volno v této jejich svatyni. Hodina účtování nadejde také dobyvatelům Svaté Moudrosti, a čím dáte tím více obyvatelů Stambulu vzdává se svých hrobek venku na hřbitovech před městskou zdí převážejíce svoje mrtvé do Skutari, a pochovávajíce je ve stínu asijských cypřišů. A Rekové věří doposud, že v den, kdy chrám Svaté Moudrosti se vrátí do' rukou křesťanů, stěna nahoře na galerii se otevře a biskup s kalichem v ruce opět se objeví. Klidně a důstojně sestoupí dolů po schodech, projde chrámem, přistoupí k hlavnímu oltáři a doslouží svoji mši svatou, právě u téhož místa, kde před čtyřista-padesáti lety Turci jej přerušili!

Sven Hedin: S Hedinem celým světem. 1905