Gustave Le Bon:

Psychologie davu

AUTOROVA PŘEDMLUVA

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa. Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.

Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách, ale ta nebyla nikdy tak důležitá, jako v dnešní době. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo uvědomělé činnosti jedinců, je jedním z hlavních znaků současné doby.

Úvod:
OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů. Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí. Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů.

Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory. Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace. Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů.

Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů.

Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu. Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily.

Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy. Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme.

Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.

Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny.

Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány. Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že "Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele" a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád.

Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit.

Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši. Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká. Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny.

Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.

I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu.

Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech.

Kniha první:
DUŠE DAVŮ

n a h o r u

kap. 1 – OBECNÁ CHARAKTERISTIKA DAVŮ
PSYCHOLOGICKÝ ZÁKON
JEJICH DUŠEVNÍ JEDNOTY

V běžném smyslu znamená slovo dav shromáždění jakýchkoliv jedinců bez ohledu na jejich národnost, povolání nebo pohlaví a bez ohledu na náhodu, která je svedla dohromady.

Z psychologického hlediska nabývá však slovo dav zcela jiného významu. Za jistých daných okolností – ale jenom v nich – má shromáždění lidí nové vlastnosti, které se značně liší od vlastností jedinců, kteří je skládají. Vědomá osobnost tu mizí a city i myšlenky všech jednotek jsou zaměřeny týmž směrem. Tvoří se kolektivní duše beze vší pochybnosti přechodná, která však má velmi určité vlastnosti. Z pouhého seskupení se stalo to, čemu z nedostatku dokonalejšího pojmenování říkám dav organizovaný nebo chcete-li, dav psychologický. Ten pak tvoří jedinou bytost a je podroben zákonu duševní jednoty davů.

Skutečnost, že mnoho jedinců je náhodou bok po boku, nedává jim ještě znaky organizovaného davu. Tisíc jedinců, shromáždivších se náhodně na veřejném místě, ale bez určitého cíle, netvoří ještě psychologický dav. Má-li dav nabýt zvláštních vlastností, je k tomu zapotřebí vlivu jistých podnětů, jejichž povahu musíme teprve určit.

Ztráta uvědomělé osobnosti a zaměření citů a myšlenek týmž směrem, což jsou charakteristické známky davu, který se organizuje, nevyžadují vždy současnou přítomnost mnoha jedinců na témže místě. I tisíce oddělených jednotlivců mohou – v daném okamžiku a pod vlivem určitých, prudkých dojmů, např. veliké národní události – nabýt vlastností psychologického davu. Stačí tedy, aby je nějaká náhoda spojila, a jejich chování nabývá ihned formy, charakteristické pro činy davů. V určitých okamžicích dějin může půl tuctu lidí tvořit psychologický dav, zatím co ho netvoří stovky náhodou se shromáždivších lidí. Na druhé straně se může celý národ působením určitého vlivu i bez viditelného seskupení stát někdy davem.

Jakmile se utvořil psychologický dav, nabývá sice dočasných, ale přesně stanovitelných obecných vlastností. K nim pak ještě přistupují zvláštní vlastnosti, měnící se podle prvků dav skládajících, které mohou pozměnit jeho duševní strukturu.

Psychologické davy lze tedy roztřídit. Studium této klasifikace nám ukáže, že různorodý dav, tj. složený ze sobě navzájem nepodobných prvků, má s davy stejnorodými, tj. složenými z prvků více méně sobě podobných (sekty, kasty, třídy), některé společné vlastnosti a kromě toho některé zvláštnosti, jež umožňují jejich rozlišení. Než se budeme zabývat různými druhy davů, prozkoumejme nejdříve vlastnosti, které jsou všem druhům společné. Budeme si počínat jako přírodovědec, který nejdříve určí obecné vlastnosti, společné všem jedincům téhož rodu, a potom vlastnosti zvláštní, které odlišují druhy a odrůdy v tomto rodu zastoupené.

Není snadné popsat duši davu, poněvadž její organizace se mění nejen podle rasy a složení skupin, ale i podle povahy a stupně podnětů, kterým jsou vystaveny. Táž potíž se však vyskytuje i při psychologickém studiu kteréhokoliv jedince. Pouze v románech žijí lidé se stálým charakterem, nikoli však ve skutečném životě. Jenom stejnotvárnost prostředí tvoří zdánlivou stejnotvárnost charakterů. Ukázal jsem jinde, že všechny duševní konstituce obsahují charakterové možnosti, které se mohou projevit při náhlé změně prostředí. Tím se vysvětluje, že mezi nejzuřivějšími členy Konventu byli neútoční měšťané, kteří by byli v normálních poměrech pokojnými notáři nebo počestnými úředníky. Když se bouře přehnala, nabyli opět své normální povahy. Napoleon našel mezi nimi své nejpovolnější přisluhovače.

Poněvadž zde nemůžeme studovat všechny stupně tvoření davů, všimneme si jich zvláště ve fázi, kdy jejich organizace byla uskutečněna. Tak uvidíme, čím se mohou stát, nikoliv však, čím vždy jsou. Je to jedině v této pokročilé fázi organizace, kdy se jisté nové a zvláštní vlastnosti navršují na neměnný, převládající rasový základ a vytvářejí tak zaměřeni všech citů a myšlenek kolektivu týmž směrem. Pouze v tomto případě se projevuje, co jsem svrchu nazval psychologickým zákonem duševní jednoty davů. Větší počet psychologických vlastností je společný davům i osamoceným jedincům; jiné naproti tomu nelze nalézt jinde, než u skupin. Budeme nejprve studovat tyto zvláštní vlastnosti, abychom mohli dobře ukázat jejich důležitost.

Nejnápadnější jev, kterým se projevuje psychologický dav, je tento: ať jsou jedinci, ze kterých se skládá, jacíkoliv, ať jejich způsob života, jejich zaměstnání, jejich povahy nebo inteligence se jakkoliv shodují nebo liší, nabývají prostě tím faktem, že jsou přetvořeni v dav, jakousi kolektivní duši. Tato duše způsobuje, že cítí, myslí a jednají naprosto odlišně než by každý z nich cítil, myslil a jednal, kdyby byl sám. Určité myšlenky a určité city vznikají nebo se přetvářejí v činy pouze u jednotlivců v davu. Psychologický dav je chvilkovou bytostí složenou z různorodých živlů, které se na okamžik sloučily právě tak jako buňky tvořící živé tělo, jež tvoří svým sloučením novou bytost s vlastnostmi velmi odlišnými od těch, které má každá z nich.

Proti názoru, který s úžasem nalézáme i u tak bystrého filozofa jako je Herbert Spencer, nedochází v seskupení, tvořícím dav, pouze k součtu a průměru prvků, nýbrž ke kombinaci a utvoření nových vlastností. Právě tak v chemii, jsou-li smíseny určité látky (např. zásady a kyseliny), kombinují se a tvoří novou sloučeninu, která má vlastnosti zcela odlišné od vlastností látek, z nichž vznikla.

Je snadné zjistit, do jaké míry se jedinec v davu liší od jedince osamoceného; nesnadnější však je objevit příčiny tohoto rozdílu.

Abychom mohli tyto příčiny alespoň vytušit, je třeba si především připomenout toto pozorování moderní psychologie: že totiž nejenom v životě organickém, ale i ve funkcích rozumových mají jevy neuvědomělé převládající úlohu. Vědomý život ducha představuje jen velmi malou část vedle života neuvědomělého. Nejjemnější analytik a nejpronikavější pozorovatel zjistí jen zcela malý počet neuvědomělých pohnutek, kterými je veden. Naše vědomé činy vznikají z neuvědomělého podkladu, který je zvláště utvářen dědičnými vlivy. Tento podklad nese nesčetné stopy dědičnosti, které tvoří duši rasy. Za přiznanými příčinami našich činů skrývají se nám příčiny tajné, jež neznáme. Většina našich každodenních skutků je výsledkem skrytých motivů, které ani nepostřehneme.

A hlavně těmito neuvědomělými prvky, které tvoří duši rasy, jsou si všichni jedinci téže rasy podobní. To, čím se liší, jsou prvky uvědomělé, jež jsou výsledkem výchovy, nejčastěji však výjimečné dědičnosti. Lidé velmi rozdílné inteligence mají často totožné pudy, vášně a city. Ve všem, co je předmětem citu: v náboženství, politice, v mravnosti, v náklonnostech, antipatiích atd., vynikají zřídka i nejznamenitější lidé nad úroveň prostých jedinců. Mezi slavným matematikem a jeho ševcem může být hluboká propast po stránce intelektuální, ale z hlediska jejich charakteru a věr může být rozdíl zcela nepatrný nebo často žádný.

Davům se stanou společnými právě tyto obecné charakterové vlastnosti, řízené ne vědomím, které má téměř ve stejné míře většina normálních jedinců téže rasy. V kolektivní duši se stírají intelektuální schopnosti lidí – a tím také jejich individualita. Různorodé se ztrácí ve stejnorodém a neuvědomělé vlastnosti převládají.

Tím, že se obyčejné vlastnosti staly společnými, lze vysvětlit, proč nejsou davy schopné provésti čin, který vyžaduje vyšší inteligenci. Rozhodnutí o obecných zájmech, učiněná shromážděním vynikajících, ale různorodých mužů nemají o mnoho větší cenu než usnesení schůze hlupáků. Mohou sdružovat pouze průměrné vlastnosti, které má každý člověk. Davy nehromadí inteligenci, ale průměrnost. Není tomu tak, jak se často říká, že "všichni lidé" mají více ducha než Voltaire. Naopak Voltaire má jistě více ducha než "všichni lidé", rozumíme-li tímto označením davy.

Kdyby se ale individua v davu omezila na sloučení svých obyčejných vlastností, vznikl by prostě průměr, nikoli však, jak jsme řekli, vytvoření nových vlastností. Jak tedy vznikají tyto vlastnosti? To budeme nyní zkoumat.

Vznik zvláštních vlastností davů určují různé příčiny. První příčinou je, že jedinec nabývá v davu již pouhou skutečností, že je součástí většího počtu lidí, pocit nepřekonatelné moci, která mu dovoluje povolit pudům, jež by osamocen nezbytně potlačil. Jelikož je dav anonymní, a proto nezodpovědný, ustoupí jedinec těmto instinktům tím spíše, že mizí úplně pocit zodpovědnosti, který ho jinak vždy zdržuje.

Druhou příčinou je duševní nákaza, jež rovněž podmiňuje u davů projev zvláštních vlastností a určuje zároveň i jejich směr. Nákaza je snadno zjistitelný, ale dosud nevysvětlený jev, který lze přičíst k jevům povahy hypnotické, jež budeme studovat dále. V davu je každý čin a cit nakažlivý, a to do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj osobní zájem zájmu kolektivnímu. Je to vlastnost, která je přímo protichůdná jeho přirozené povaze, a člověk je jí schopen výhradně jako součást davu.

Třetí příčina je zdaleka nejdůležitější, poněvadž podmiňuje v davovém jedinci zvláštní vlastnosti, naprosto odporující vlastnostem osamoceného jedince. Míním tím sugestibilitu, jejímž následkem je ostatně i výše uvedená nákaza.

Abychom pochopili tento jev, musíme si připomenout některé nejnovější fyziologické objevy. Dnes víme, že jedinec může být uveden do takového stavu, že ztrativ svou vědomou osobnost, poslouchá všech příkazů toho, kdo mu ji odňal a dopouští se činů své povaze a svým zvykům zcela protichůdných. Pečlivá pozorování svědčí o tom, že jedinec, který je nějakou dobu uprostřed jednajícího davu, je brzo přiveden – působením proudění, které z davu vychází nebo z jakékoliv jiné nám neznámé příčiny – do zvláštního stavu, který je podoben onomu, do něhož se dostane hypnotizovaný v rukou hypnotizéra. Jelikož život mozku je u hypnotizovaného paralyzován, stává se tento otrokem všech svých nevědomých činností, které hypnotizér ovládá podle své libosti. Vědomá osobnost zmizela a vůle a úsudek jsou ztraceny. City a myšlenky jsou zaměřeny směrem, určeným hypnotizérem.

Takový je asi stav jednotlivce, který je částí davu. Není si již vědom svých činů, jako u hypnotizovaného, jsou i u něho zároveň jisté schopnosti vyřazeny a jiné vypjaty až do krajnosti. Pod vlivem sugesce pustí se s neodolatelnou prudkostí do provádění určitých činů. Tato prudkost je ještě neodolatelnější u davů, než u hypnotizovaného, protože sugesce, která je stejná pro všechny jedince, se stupňuje tím, že se stává vzájemnou. Jedinců, kteří by i v davu měli dosti silnou osobnost, aby odolali sugesci, je velmi málo, takže jsou strženi proudem. Nanejvýše mohou zkusit odvrácení proudu jinou sugescí. Vhodné slovo nebo v pravý čas vyvolaná představa odvrátily někdy davy od nejkrvavějších činů. A tak rozplynutí vědomé osobnosti, převaha osobnosti nevědomé, usměrnění citů a myšlenek sugescí a nákazou týmž směrem, snaha přeměnit sugerované myšlenky bezprostředně v činy – to jsou hlavní vlastnosti jedince v davu. Není již sebou samým, nýbrž automatem a jeho vůle se stala neschopnou jej vést.

Jen tím, že je částí davu, sestupuje člověk na žebříku civilizace o několik stupňů níže. Osamocen byl snad vzdělaným člověkem, v davu je bytostí pudovou, a proto barbarem. Má bezděčnost, prudkost, divokost a také nadšení a hrdinství primitivních bytostí. A blíží se jim dále i snadností, s jakou na sebe nechá působit slovy a představami, a jak se dává svést k činům, poškozujícím jeho nejvlastnější zájmy. Jedinec v davu je zrnko písku obklopené jinými zrnky, kterými zmítá vítr podle libosti.

Tak se stává, že poroty vynášejí rozsudky, které by každý jednotlivý porotce sám o sobě jistě neschválil a že parlamenty přijímají zákony a opatření, jež by každý jejich člen o samotě rozhodně zamítl. Členové Konventu, pohlížíme-li na ně odděleně, byli měšťané mírumilovných zvyků. Spojeni v dav neváhali pod vlivem několika vůdců posílat očividně nevinné lidi pod gilotinu a proti svým zájmům se zříci své nedotknutelnosti a tak umožnit popravy ve svých řadách.

Avšak jedinec v davu neliší se od svého normálního já pouze svými činy. Ještě před tím, než pozbyl všechnu svou nezávislost, přetvořily se již jeho myšlenky a city, že se mohl stát z lakomce marnotratník, ze skeptika věřící, z člověka počestného zločinec a ze zbabělce hrdina. Odřeknutí se všech výsad, které odhlasovala šlechta v okamžiku nadšení památné noci 4. srpna 1789, nebylo by jistě nikdy přijato každým členem odděleně.

Z předchozích pozorování můžeme učinit závěr, že rozumově stojí dav vždy pod úrovní osamoceného člověka. Ale z hlediska citů a činů, jež jsou těmito city vyvolány, může být podle okolností lepší nebo horší. Vše záleží na tom, jak se na dav působí. To právě přehlédli spisovatelé, kteří studovali davy pouze z hlediska zločinů. Není pochybnosti o tom, že dav je často zločinný, ale často je také hrdinský. Je možno přivést ho k tomu, aby se dal zabíjet pro vítězství nějaké víry nebo ideje, lze jej naplnit nadšením pro čest a slávu, lze jej strhnout, aby skoro bez chleba a beze zbraní, jako v době křížových výprav, osvobodil Boží hrob z rukou nevěřících, anebo jako roku 1793 k obraně vlasti. Je to ovšem hrdinství poněkud neuvědomělé, ale právě taková hrdinství tvoří dějiny. Kdyby se národům směly přičíst k dobru pouze chladně uvážené skutky, bylo by jich ve světových kronikách zaznamenáno velmi málo.

kap. 2. – CITY A MRAVNOST DAVU

n a h o r u

Poté co jsme zcela obecně probrali hlavní vlastnosti davů, budeme je nyní studovat podrobněji.

Některé zvláštní vlastnosti davů jako impulsívnost, dráždivost, neschopnost rozumně uvažovat, nedostatek soudnosti a kritického ducha, přehánění citů atd., můžeme rovněž pozorovat u bytostí, které jsou na nižším stupni vývoje jako divoši a děti; to však je analogie, kterou uvádím mimochodem. Její vylíčení přesahovalo by rámec tohoto díla. Ostatně bylo by zbytečné pro ty, kteří jsou obeznámeni s psychologií primitivů a nepřesvědčilo by úplně ty, kteří ji neznají.

Proberu nyní jednu po druhé různé vlastnosti, které lze pozorovat u většiny davů.

1. Popudlivost, proměnlivost a dráždivost davů

Jak jsme již řekli při studiu základních vlastností davu, je dav veden téměř výhradně nevědomím. Jeho činy jsou mnohem více pod vlivem míchy než mozku. Jím uskutečněná jednání mohou být dokonalá co do svého provedení, ale poněvadž nejsou řízena mozkem, jedná zde jedinec podle nahodilého podráždění. Dav je hříčkou všech vnějších podnětů, odráží jejich stálé obměny a proto je otrokem popudů, které přijímá. Na osamoceného jedince mohou působit tytéž podněty jako na člověka v davu, ale nepovolí jim, říká-li rozum, že je nevhodné jim ustupovat. Fyziologicky můžeme to vyjádřit tak, že jedinec je schopen ovládat své reflexy, kdežto dav nikoliv.

Různé popudy, kterými jsou davy ovládány, mohou být podle podnětu vznešené nebo kruté, hrdinné nebo zbabělé, ale budou vždy tak panovačné, že před nimi mizí i pud sebezáchovy.

Jelikož podněty, působící na davy, jsou rozličné a poněvadž se jim vždy podrobují, jsou davy v důsledku toho velice proměnlivé. Z toho plyne, že mohou v okamžiku přejít od nejkrvavější ukrutnosti k velkomyslnosti nebo heroismu. Dav se snadno stane katem, ale stejně snadno i mučedníkem. Z jeho prsou vždy prýštily proudy krve, nutné k vítězství každé víry. Není ani třeba se vracet do dávných dob hrdinských, abychom viděli, čeho jsou v tomto směru davy schopny. Nešetří nikdy svým životem a je tomu sotva několik let, co jakýsi generál, stav se náhle populárním, byl by snadno nalezl sto tisíc lidí ochotných položit za něj život.

U davů není tedy nic předem uváženého. Pod vlivem okamžitého podráždění mohou postupně projít celou stupnicí nejprotichůdnějších pocitů. Jsou jako listí, které vichřice zvedne, rozptýlí na všechny strany, a nakonec je nechá spadnout k zemi. Studium určitých revolučních davů nám poskytne některé příklady proměnlivosti jejich citů.

Tato proměnlivost davů činí jejich ovládání velmi nesnadným, zvláště mají-li část veřejné moci ve svých rukou. Demokracie by se nemohly udržet, kdyby nutnosti každodenního života neviditelně neusměrňovaly běh dějin. Přejí- li si davy některé věci vášnivě, nedomáhají se jich nikdy dlouho. Jsou právě tak neschopny trvalé vůle jako trvalé myšlenky.

Dav však není jen popudlivý a proměnlivý. Právě tak jako divoch nesnese, aby se něco postavilo mezi jeho přání a vyplnění této žádosti. Snáší to tím hůře, čím více mu množství dává pocit neodolatelné moci. Pro jednotlivce v davu mizí pojem nemožnosti. Osamocený jedinec dobře ví, že nedokáže sám zapálit palác nebo vyplenit skladiště; pokušení provést takové činy ho sotva napadne. Tvoří-li však součást davu, nabude vědomí moci, vyplývající z množství, a podlehne prvnímu podnětu k vraždění a loupení. Nečekaná překážka bude zuřivě odstraněna. Kdyby lidská přirozenost připustila trvalost zběsilosti, mohli bychom říci, že normální stav davu, narazivšího na překážky, je zběsilost.

V dráždivosti davů, v jejich popudlivosti a proměnlivosti právě tak jako ve všech lidových citech, které ještě budeme studovat, je patrný vliv základních rasových vlastností. Jsou neměnnou půdou, z nichž klíčí naše city. Všechny davy jsou dráždivé a popudlivé, ale ve velmi rozdílné míře. Např. je nápadný rozdíl mezi davem anglosaským a latinským. Poslední události naší doby vrhají jasné světlo na tuto otázku. V r. 1870 stačilo prosté uveřejnění telegramu o domnělé urážce vyslance, aby způsobilo výbuch rozhořčení, z něhož vzešla bezprostředně hrozná válka. Několik let později telegrafická zpráva o bezvýznamném neúspěchu u Langsonu přivodila nový výbuch, který měl za následek okamžité svržení vlády. V téže době mnohem vážnější neúspěch anglické výpravy před Chartúmem způsobil v Anglii jen velmi slabé pohnutí a žádný ministr nemusil odstoupit. Davy se všude podobají ženám, ale nejženštější ze všech jsou davy latinské. Kdo se o ně opírá, může vystoupit velmi vysoko a velmi rychle, ale pohybuje se neustále na samém okraji Tarpejské skály a může si být jist, že z ní jednoho dne bude svržen.

2. Lehkověrnost davů a snadnost, s jakou podléhají sugesci

Řekli jsme, že jednou z obecných vlastností davů je neobyčejná poddajnost sugesci a ukázali jsme, že v každém seskupení lidí je sugesce nakažlivá; tím se vysvětluje rychlé zaměření citů určitým směrem.

Pravidelně bývá dav, i kdyby se nám zdál jakkoliv lhostejný, ve stavu očekávání a napětí, jež usnadňuje sugesci. První jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny mozky a vyvolává ihned určité zaměření. U bytostí ovlivněných sugescí směřuje fixní idea k tomu, aby se proměnila v čin. Ať jde o vypálení paláce nebo o projev oddanosti, propůjčí se k tomu dav stejně snadno. Vše bude záviset na povaze podnětu a ne na vztahu mezi činem a rozumovou úvahou, která se může u jedince postavit proti provedení.

Dav musí vždy být neobyčejně lehkověrný, poněvadž bloudí stále na hranicích nevědomí, podléhá všem sugescím, je pronikán prudkostí citů, která se vyskytuje u bytostí, jež se nemohou odvolávat na rozumové vlivy a je zbaven kritického ducha. Nezná pojem nepravděpodobnosti, což si musíme dobře uvědomit, chceme-li pochopit snadnost s jakou se tvoří a šíří nejdivočejší legendy a zprávy. (Kdo zažil obležení Paříže, viděl četné případy toho, jak dav lehce věří i těm nejnepravděpodobnějším věcem. O svíčce zapálené ve vyšším poschodí se hned tvrdilo, že to je znamení, dávané obléhatelům, ačkoliv chvilková úvaha byla by ukázala, že je absolutně vyloučeno, aby plamen svíčky byl viditelný ze vzdálenosti několika mil.)

Vznik legend, které tak často v davech kolují, není podmíněn jen úplnou lehkověrností, nýbrž také neobyčejným zkomolením, které doznávají události v obraznosti shromážděných lidí. Nejprostší událost, které je dav svědkem, je ihned zkreslena. Dav myslí v obrazech a vyvolaný obraz sám zase přivolá řadu jiných, které nejsou s prvním obrazem v žádném logickém vztahu. Tento stav pochopíme snadno, uvědomíme-li si podivný sled našich myšlenek, který v nás někdy vzniká, vzpomeneme-li si na nějakou událost. Rozum nám ukazuje, jak jsou tyto obrazy nesouvislé, dav to však nepozoruje a zamění skutečnou událost s tím, co k ní přidala jeho zkreslující obrazotvornost. Dav nerozlišuje subjektivní od objektivního. Obrazy, vyvolané ve vlastní duši, má za skutečné, třebaže mají většinou jen velmi vzdálenou podobnost s pozorovaným faktem.

Mohlo by se zdát, že způsoby, kterými dav přetváří nějakou událost, jejímž je svědkem, jsou nesčetné a různé, poněvadž i jedinci v něm jsoucí jsou různých povah – ale není tomu tak. Nákaza způsobuje, že tato zkomolení mají pro všechny jedince v kolektivu tutéž povahu i zaměření. Přetvoření, přijaté jedním z nich, stává se ohniskem nakažlivé sugesce. Než se svatý Jiří objevil křižákům na zdech Jeruzaléma, byl jistě nejdříve zpozorován jen jedním z přítomných. Cestou sugesce a nákazy byl pak zázrak, spatřený zprvu jen jedním člověkem, přijat ihned všemi.

Takový je průběh těchto, v dějinách tak často se vyskytujících hromadných halucinací, které mají na první pohled všechny klasické známky pravosti, protože jde o jevy potvrzované tisíci lidmi.

Této zásadě neodporuje duševní kvalita jedinců, kteří dav tvoří. Tato kvalita je bezvýznamná. Nevzdělanec i vědec stávají se stejně neschopnými pozorování, jakmile jsou v davu.

Toto tvrzení se může zdát paradoxní. Kdybych je měl obšírně doložit, bylo by nutno prostudovat množství historických událostí a k tomu by nestačilo ani několik svazků.

Jelikož nechci, aby měl čtenář dojem, že tvrdím něco, co není dokázáno, uvedu některé případy, které nahodile vyberu z množství těch, které by bylo možno předložit.

Následující příklad náleží k nejlepším, poněvadž jde o hromadný přelud, řádící v davu, ve kterém byli jedinci všech druhů, nejprostší i nejvzdělanější. Vypravuje ho námořní důstojník Julien Félix ve své knize o mořských proudech.

Fregata La Belle-Poule kroužila po moři, aby vyhledala korvetu Le Berceau, od které byla odtržena prudkou bouří. Byl jasný, slunečný den. Náhle stráž hlásí plavidlo bez stožárů. Mužstvo se zadívá určeným směrem a skutečně všichni, plavčíci i důstojníci, vidí zřetelně vor, přetížený lidmi a vlečený čluny, na kterých vlají tísňové signály. Admirál Desfossés rozkázal spustit člun, aby spěchal ztroskotaným na pomoc. Blížící se plavčíci i důstojníci, kteří do něho vstoupili, "viděli zmítající se zástup lidí spínajících ruce, a slyšeli tlumený a zmatený šum velkého množství hlasů", Když však člun dorazil k domnělému voru, spatřili pouze několik větví, pokrytých listím a urvaných ze sousedního pobřeží. Před tak hmatatelným důkazem ovšem přelud zmizel.

Na tomto případě jasně vidíme mechanismus kolektivního přeludu tak, jak jsme ho právě vyložili. Na jedné straně byl dav v pozorném očekávání, na druhé straně sugesce, způsobená stráží, hlásící ztroskotanou loď na moři, sugesce, která cestou nákazy byla přijata všemi přítomnými plavčíky i důstojníky.

Není zapotřebí velkého davu, aby byla ztracena schopnost vidět přesně a aby skutečné události byly nahrazeny přeludy, Několik shromážděných jedinců tvoří dav, a i když to jsou vynikající vědci, nabývají všech vlastností davu, pozorují-li předmět, který je mimo jejich obor. Pozorovací schopnost a kritický duch každého z nich vyprchává.

Zajímavý doklad, otištěný nedávno v Annales des Sciences psychiques podává nám významný psycholog Davey. Zasluhuje, aby zde byl uveden. Davey svolal schůzi vynikajících pozorovatelů, mezi nimi i předního anglického vědce Wallace a předvedl jim všechny klasické zjevy spiritismu: zhmotnění duchů, psaní na břidlicovou tabulku atd. Dal jim předtím prohlédnout předměty a vtisknout pečeti, kam chtěli. Když potom obdržel od zúčastněných psané zprávy vesměs tvrdící, že pozorovaných jevů lze dosíci pouze nadpřirozenými prostředky, prozradil jim, že byli obětí velmi jednoduchých klamů. " Co nejvíce překvapuje při Daveyově pokusu," píše referent, "není podivuhodnost oněch kousků, ale ubohost zpráv, které nezasvěcení svědci o nich podali. Tak mohou svědci podat mnoho určitých výpovědí, které jsou úplně mylné, jejichž výsledkem však je, že – pohlížíme-li na toto líčení jako na přesné – nelze vysvětlit popsané jevy podvodem. Postup užitý Daveyem je tak prostý, že až překvapuje svou smělostí: měl však takovou moc nad duchem davu, že mu mohl vnutit i přesvědčení, že vidí něco, co ve skutečnosti neviděl. V tom právě vždy spočívá moc hypnotizéra nad hypnotizovaným. Vidíme-li však, jak tato moc působí i na vynikající, předem již nedůvěřivé duchy, pochopíme, s jakou snadností lze obloudit prostý dav.

Obdobných příkladů je bezpočtu. Před několika lety přinesly noviny zprávu o dvou utopených děvčátkách, vytažených ze Seiny. Tyto děti byly nejprve zcela určitě poznány asi tuctem svědků. Všechna jejich tvrzení byla tak shodná, že vyšetřující soudce neměl nejmenších pochybností. Dal tedy vystavit úmrtní listy. Ale zrovna, když se mělo přikročit k pohřbu, vyšlo náhodou najevo, že obě domnělé oběti jsou spokojeně živy a že se jen velmi málo podobají utopeným děvčátkům. Jako u většiny dříve uvedených příkladů tvrzení prvního svědka, který se stal obětí mylné představy, stačilo k ovlivnění všech ostatních.

V podobných případech je východiskem sugesce vždy iluze, která byla vyvolána u jedince více méně nejasnými vzpomínkami, a pak nákaza způsobená sdělením této prvotní iluze. Často stačí, podléhá-li první pozorovatel snadno dojmům, aby mrtvola, o níž věří, že ji poznává, měla – beze vší skutečné podobnosti – nějakou zvláštnost, např. jizvu nebo drobnost v obleku, jež v něm vyvolá představu jiné osoby. Tato představa, jsouc vyvolána, stává se pak jádrem jakési krystalizace, která zasahuje do možnosti uvažování a ochromuje všechnu kritickou schopnost. To co pak pozorovatel vidí, není již předmět sám, ale obraz, vyvolaný v jeho mysli. Tak se vysvětlují klamná poznání mrtvých dětí vlastní matkou, jako je např. případ, kde se zřetelně objevují oba druhy sugesce, jejichž mechanismus jsem právě naznačil.

"Dítě bylo poznáno jiným děckem, které se však mýlilo. Z toho vyplynula celá řada chybných poznání.

Stala se velmi neobyčejná věc. Druhý den po tom, kdy onen školák dítě poznal, vykřikla jakási žena: ,Můj Bože, to je mé dítě!'

Přivedli ji k mrtvole a ona po prohlídce šatů zjistí jizvu na čele. ,Je to opravdu můj ubohý syn, ztracený od července. Asi mně ho ukradli a zabili!'

Tato žena byla domovnicí v ulici du Four a jmenovala se Chavandretová. Zavolali jejího švagra, který bez váhání zvolal: ,To je malý Filibert!' A mnoho dalších obyvatelů této ulice poznalo v děcku Filiberta Chavandreta, nevyjímaje ani jeho vlastního učitele, pro něhož byla směrodatná školní medaile.

A přece se sousedé, švagr i učitel, ano, i matka, mýlili. Po šesti nedělích byla totožnost děcka zjištěna: bylo to dítě z Bordeaux, kde bylo zabito a přivezeno do Paříže." (Éclair z 21. dubna 1895.)

Všimněme si, že taková poznání se obyčejně vyskytují u žen a dětí, to je u osob dojmům nejpřístupnějších. Ukazují nám, jakou platnost mohou mít taková svědectví před soudem. Zvláště na výpovědi dětí by se nikdy neměl brát zřetel. Úřady obyčejně opakují jako obecnou větu, že v tomto věku se nelže. Kdyby však měly jenom poněkud hlubší psychologické vzdělání, věděly by, že se v tomto věku lže téměř vždy. Taková lež je ovšem nevinná, ale i přesto zůstává lží. Lépe by bylo rozhodnout o osudu obžalovaného podle toho, padne-li "hlava či orel", než jak se tak často stává – na základě dětských svědectví.

Abychom se vrátili k davovým pozorováním: vidíme, že jejich hromadná pozorování jsou ze všech nejklamnější a že zpravidla prostě představují iluzi jednotlivce, který pak cestou nákazy působil sugestivně na ostatní. Nespočetná řada faktů dokazuje, že k svědectvím davů je třeba mít naprostou nedůvěru. Tisíce lidí bylo přítomno slavnému útoku jízdy v bitvě u Sedanu, a přece je nemožné pro úplnou nesrovnalost zpráv očitých svědků dopátrat se, kdo mu velel. Anglický generál Wolseley dokázal ve své knize, že jsme se dosud dopouštěli těžkých omylů, pokud jde o nejdůležitější události bitvy u Waterloo, ačkoliv nám je potvrdila sta svědků. (Víme alespoň o jedné bitvě, jak se vlastně odehrála? Velmi pochybuji. Je nám známo, kdo byl poražen a kdo zvítězil, jiného však nevíme nic. Co d'Harcourt, účastník a svědek bitvy u Solferina o ní vypravuje, lze říci o všech bitvách: "Generálové, poučeni přirozeně sty hlášení, vydávají své úřední zprávy; důstojníci, kteří je mají roznést, obměňují je a upravují jejich konečné znění; náčelník hlavního štábu je odmítne a předělá znovu. Donesou je maršálovi a ten vzkřikne: ,Vy se naprosto mýlíte', a udělá novou redakci. A tak z původní zprávy nezbude nakonec skoro nic." D'Harcourt to uvádí na důkaz, že je vyloučeno zjistit pravdu i o nejhmatatelnější a nejlépe pozorované události.)

Všechny tyto příklady ukazují, opakuji, jakou cenu mají svědectví davů. Logika zařazuje souhlasná svědectví četných svědků do kategorie nejpřesvědčivějších důkazů, kterých se můžeme dovolávat, chceme-li přesně rekonstruovat nějakou událost Ale to, co známe z psychologie davů, nám ukazuje, jak se v tomto směru mýlí. Nejpochybnější jsou beze sporu ty události, jež byly pozorovány největším počtem lidí: říci, že nějaká událost byla souhlasně zjištěna tisícem svědků, znamená, že skutečnost se podstatně liší od podané zprávy.

Z toho vyplývá, že historické knihy je nutno považovat za díla čiré obraznosti. Jsou to fantastická vypravování o špatně pozorovaných událostech, provázená dodatečně sestavenými výklady. Kdyby nám nebyla minulost odkázala svoje literární, umělecká a monumentální díla, nevěděli bychom o ní naprosto nic přesného. Známe jediné slovo pravdy o životě velkých mužů, kteří hráli důležitou úlohu ve vývoji lidstva, jako na příklad Herkules, Buddha, Ježíš nebo Mohamed? S největší pravděpodobností nikoliv. Ostatně o jejich skutečný život se opravdu velmi málo staráme. Bytosti, které působily na davy, nebyli hrdinové skuteční, nýbrž legendární.

Naneštěstí legendy nejsou nijak stálé. Obrazotvornost davů je stále přeměňuje podle dob a zvláště podle ras. Krvavý Jehova bible je velmi vzdálen od láskyplného Boha sv. Terezie a Buddha, uctívaný v Číně, nemá již žádný společný rys s Buddhou indickým.

Není zapotřebí celých staletí, aby legendy o hrdinech byly přetvořeny obrazotvorností davů. K takovému přetvoření dojde někdy během několika let. Viděli jsme, jak se legenda jednoho z největších historických hrdinů přeměnila několikráte během méně než padesáti let. Za vlády Bourbonů se stal Napoleon jakousi idylickou osobou, lidumilem, liberálem a přítelem ponížených, kteří by měli – podle slov tehdejších básníků – uctívat ve svých chýších dlouho a dlouho jeho památku. Po třiceti letech se dobrotivý panovník stal krvavým despotou, který uchvátiv moc a svobodu, obětoval tři milióny lidí jedině své ctižádosti. Nyní prožíváme další změnu legendy. Až přes ni přejde řada staletí, budou snad budoucí vědci, vzhledem k těmto protichůdným zprávám, pochybovat o existenci hrdiny, jako my někdy pochybujeme o existenci Buddhově, a budou v něm vidět jen jakýsi sluneční mýtus nebo rozvinutí legendy o Herkulovi. Utěší se beze vší pochybnosti snadno nad touto nejistotou, neboť budou lépe znát psychologii davů než my, jsouce si vědomi toho, že dějiny dovedou zvěčnit pouze mýty.

3. Přehnanost a zjednodušení citů u davů

Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti: jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. I v tomto směru jako v tolika jiných, blíží se jedinec v davu bytostem primitivním. Neschopen odstupňování vidí věci jenom v hrubých rysech a nezná mezistupně. Přehánění citů v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit se pomocí sugesce a nákazy velmi rychle šíří a tak zjevný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.

Jednoduchost a přehnanost citů působí, že davy neznají pochybnosti ani nejistotu. Zacházejí hned do krajností právě tak jako ženy. Jednou vyslovené podezření se stává okamžitě nepopiratelnou pravdou. Počínající antipatie nebo odpor, které by si osamocený jedinec téměř neuvědomil, mění se u jedince v davu ihned v divokou nenávist.

Prudkost citů u davů, hlavně u davů různorodých, je ještě zvyšována tím, že nemají pocit odpovědnosti. Vědomí naprosté beztrestnosti – a to tím silnější, čím je dav početnější – a vědomí značné okamžité moci, způsobené množstvím, dovolují skupině city a činy, jež jsou nepředstavitelné u osamoceného jedince. Hlupák, nevzdělanec a závistivec jsou v davech zbaveni své bezvýznamnosti i bezmocnosti a nabývají vědomí brutální, pomíjivé, ale nesmírné síly.

Přehnanost se u davů projevuje, bohužel, často ve špatných citech, jež jsou zbytky dědičných pudů primitivního člověka, které musí osamocený a zodpovědný jedinec ze strachu před trestem držet na uzdě. Tak lze vysvětlit, proč se tak snadno dají davy strhnout k nejhoršún výstřednostem.

Jelikož davy velmi lehce podléhají dojmům, stávají se schopny hrdinství a oddanosti: jsou jich dokonce mnohem schopnější, než osamocený jedinec. K tomu se ještě vrátíme při studiu jejich mravnosti.

Poněvadž lze dav ovlivnit jen krajními city, musí řečník, který ho chce strhnout, použít silných výrazů. Přehánět, zdůrazňovat, opakovat a nepokusit se nikdy o rozumový důkaz – to jsou obvyklé způsoby argumentace řečníků na lidových schůzích.

A stejnou přehnanost citů žádá dav i od svých hrdinů. Jejich vlastnosti a zdánlivé ctnosti musí být vždy zveličovány. Dav vyžaduje od hrdiny divadelní hry odvahu, mravnost a ctnost, jež se ve skutečném životě nikdy nevyskytují.

Mluvilo se právem o zvláštní optice divadla. Nemůže být pochybnosti o tom, že existuje, ale její zákony nemají zpravidla nic společného se zdravým rozumem a logikou. Umění mluvit k davům je podřadného druhu, ale vyžaduje zcela zvláštní schopnosti. Při četbě některých her je nám mnohdy jejich úspěch nepochopitelný. Když je ředitelé divadel přijímají, jsou sami velmi nejisti jejich úspěchem, protože k tomu, aby mohli hru řádně posoudit, musili by se přeměnit v dav. (Tím si vysvětlíme skutečnost, že hry odmítané všemi řediteli divadel, mají ohromný úspěch, dostanou-li se pak náhodou na jeviště. Pamatujeme se ještě na nedávný úspěch Coppéova kusu O korunu, který přes to, že šlo o známého autora, byl po deset let odmítán řediteli předních divadel. Charleyova teta, odmítnutá všemi divadly a financovaná konečně nějakým bankovním agentem, měla ve Francii dvě stě a v Anglii dokonce více než tisíc repríz. Podobné odchylky v úsudku u osob kompetentních a velmi interesovaných na tom, aby se nedopouštěly tak hrubých chyb, byly by nepochopitelné bez uvedeného vysvětlení, že není možno, aby se ředitelé vmyslili v duševní stav davu.) Kdybychom se mohli zabývat podrobnostmi, ukázali bychom snadno také převážný vliv rasy. Divadelní hra, která nadchne dav v jedné zemi, nemá někdy úspěch ani nejmenší úspěch v zemi druhé, nebo pouze úspěch z úcty a slušnosti, poněvadž neuhodí na správnou strunu, která by byla s to pohnout novým obecenstvem.

Není třeba připomínat, že přehánění se vztahuje u davů pouze na city a vůbec ne na inteligenci. Uvedl jsem již, že prostá přítomnost jedince v davu snižuje podstatně jeho rozumovou úroveň. Totéž zjistil G. Tarde při svých výzkumech o zločinech davů. A tak jsou davy schopny ohromných výkyvů jenom ve svých citech.

4. Nesnášenlivost, autoritativnost a konzervativnost davů

Davy znají pouze prosté a výstřední city: názory, myšlenky a víry, jež jsou jim vsugerovány, jsou přijímány nebo odmítány jako uzavřený celek a jsou pokládány buď za absolutní pravdy nebo za absolutní omyly. Tak je tomu vždy s vírami, které byly vsugerovány, místo aby byly vštěpovány pouhým rozumovým výkladem. Každý ví, jak nesnášenlivé jsou víry náboženské a jak despoticky vládnou duším.

Dav je právě tak autoritativní jako nesnášenlivý, jelikož nemá pochybnosti o tom, co má pokládat za pravdu a co za lež, a má na druhé straně velmi určité vědomí síly. Jedinec snese nesouhlas a připustí diskusi – dav nikdy. Sebenepatrnější nesouhlas některého řečníka na veřejných schůzích je ihned přijímán divokým křikem a prudkými útoky, po nichž brzo následuje násilí a vyhození, neustoupí-li řečník od svého tvrzení. Kdyby nebylo brzdící přítomnosti úředních orgánů, byl by odporující mluvčí často i lynčován.

Autoritativnost a nesnášenlivost jsou všem druhům davu společné, mají však několik značně odlišných stupňů: i zde se objevuje základní vliv rasy, který převládá ve všech lidských myšlenkách a citech. Zejména u latinských davů jsou autoritativnost a nesnášenlivost zvláště vyvinuty. Dovedou úplně potlačit pocit osobní nezávislosti, který je tak silný u Anglosasů. Davy latinské mají pochopení jen pro hromadnou nezávislost své sekty a hlavním rysem této nezávislosti je touha podrobit své víře okamžitě a násilně všechny jinak smýšlející. Již od dob inkvizice nedovedli se u latinských národů jakobíni všech věků povznést k jinému pojetí svobody.

Autoritativnost a nesnášenlivost jsou velmi jasné city davů a přijmou je stejně lehce, jako je uvedou ve skutek. Davy si váží síly a dobrota na ně působí jen průměrně, poněvadž ji snadno zaměňují se slabostí. Jejich sympatie neplatily nikdy laskavým pánům, nýbrž naopak pevnou rukou je ovládajícím tyranům, kterým také staví nejkrásnější pomníky. A srážejí-li tak rády do prachu svrženého despotu, je to jen proto, že ztratil-li svou moc, vstupuje do kategorie slabých, kterými davy pohrdají a jichž se tudíž nebojí. Typem davy zbožňovaného hrdiny bude vždy člověk druhu Caesarova. Jeho okázalé vystupování je oslňuje, jeho autorita jim imponuje a jeho meče se bojí.

Jsa vždy ochoten vzbouřit se proti slabé autoritě, krčí se dav otrocky před autoritou silnou. Působí-li síla autority jen občas, přechází dav postupně od anarchie k otroctví a naopak, jelikož je vždy ve vleku svých výstředních citů.

Neznali bychom však dobře psychologii davů, kdybychom předpokládali, že u nich převládají jenom revoluční pudy. V tomto směru nás mohou uvést v omyl jen jejich násilné skutky. Výbuchy vzpoury a ničivosti jsou vždy jen krátké. Davy jsou krajně konzervativní, poněvadž jsou příliš ovládány nevědomím, a protože jsou podrobeny staletým dědičným vlivům. Ponechány samy sobě brzy se unaví svým zmatkem a tíhnou instinktivně zpět k otroctví. Právě ti nejhrdější a nejnesmiřitelnější jakobíni nejvíce vítali Bonaparta, když potlačil všechny svobody a dal všem pocítit svou železnou ruku.

Je téměř nemožné pochopit dějiny lidových revolucí, neuvědomíme-li si jasně, jak hluboce konzervativní jsou pudy davů. Davy hledí změnit jména svých institucí, a proto přistupují i k nejnásilnějším revolucím; základ těchto institucí je však příliš výrazem dědičných potřeb rasy a tudíž se k nim vždy vracejí. Jejich věčná proměnlivost se týká výhradně povrchních věcí. Konzervativní pudy davů jsou, jako u všech primitivních bytostí, neodstranitelné. Jejich fetišistická úcta k tradicím je naprostá, právě tak jako hrůza před všemi novotami, které by mohly změnit skutečné podmínky jejich existence. Kdyby bývaly měly demokracie svou dnešní moc v období vynálezů mechanického stavu, parního stroje a železnic, stalo by se uvedení těchto vynálezů v život nemožné nebo jen za cenu opětovných revolucí. Naštěstí pro pokrok civilizace zrodila se nadvláda davů teprve po uskutečnění velkých vynálezů vědy a průmyslu.

5. Mravnost davů

Chápeme-li slovo mravnost jako trvalou úctu k určitým společenským zvyklostem a jako trvalé potlačování egoistických popudů, jsou davy příliš popudlivé a proměnlivé, než aby byly schopny morálky. Rozumíme-li však pod pojmem mravnost chvilkový projev jistých vlastností, jako odříkání, oddanost, nezištnost, obětování sebe sama, potřeba spravedlnosti atd., můžeme říci, že naopak jsou davy někdy schopny vysokého stupně mravnosti.

Malý počet psychologů, kteří studovali davy, činili tak pouze z hlediska jejich zločinů; z jejich početnosti usoudili na nízkou mravní úroveň davů.

Beze sporu mají často pravdu: ale proč? Prostě proto, že ničivé pudy jakožto zbytky divokosti z primitivních dob dřímají na dně duše každého z nás. Pro osamoceného jedince bylo by nebezpečné je ukojit, ztratí-li se však tento jedinec v neodpovědném davu, kde je mu zaručena beztrestnost, popustí jim plně uzdu. Jelikož nelze normálně zkoušet tyto ničivé pudy na svých bližních, vybíjíme je na zvířatech. Lovecká vášeň vyvěrá z téhož pramene jako divoké skutky davů. Tím, že dav zvolna trhá bezbrannou oběť, podává důkaz své zbabělé krutosti, ale pro filozofa je velmi těsně spřízněna se stejnou vlastností lovců, kteří se po tuctech shromažďují, aby s rozkoší přihlíželi, jak jejich psi uštvou a rozsápou ubohého jelena.

Je-li dav schopen vraždy, žhářství a všech druhů zločinů, je právě tak schopen velmi vznešených činů oddanosti a nezištnosti, a to ještě v mnohem větší míře, než osamocený jedinec. Nejvíce můžeme působit na jedince v davu, dovoláváme-li se slávy, cti, náboženství a vlasti. Dějiny nám poskytují dosti příkladů, které jsou obdobné křížovým výpravám nebo nadšení dobrovolníků z r. 1793. Toliko kolektivy jsou schopny velké nezištnosti a oddanosti. Kolik davů se dalo hrdinně pobít pro víry a ideje, kterým stěží rozuměly! U davů je osobní zájem velmi zřídka hlavním motivem činů, kdežto u osamoceného jedince je téměř jediným. To jistě nebyl sobecký zájem, který zahnal davy do tolika jejich rozumem nepochopitelných válek, ve kterých se dávaly zabíjet jako skřivánci zhypnotizovaní zrcadélkem lovce.

Pouhá přítomnost v davu dává velmi často i úplným darebákům schopnost nabýt na okamžik velmi přísných mravních zásad. H. Taine zaznamenává, že záříjoví vrazi přinášeli do kanceláří komitétu tobolky a klenoty, které našli u svých obětí a které si mohli velmi snadno ponechat. Řvoucí, zmítající se a zbídačelý dav, který vnikl za revoluce r. 1848 do Tuilerií, neodcizil žádný z předmětů, které ho oslnily a z nichž jediný byl by pro ně znamenal chléb na mnoho dní.

Toto umravnění jedince davem není sice stálým, ale přesto často dodržovaným pravidlem: zachovává se i za daleko méně vážných okolností, než jsou ty, které jsem zde uvedl. Řekl jsem již, že dav v divadle žádá od hrdiny kusu přehnané ctnosti a také z nižších živlů složené obecenstvo je často velmi cudné. Světák z povolání, pasák nevěstek nebo posměvačný uličník reptají často proti trochu odvážnější scéně nebo lehčímu vtipu, které jsou jinak v jejich běžném životě zcela obvyklé.

Jako se davy někdy oddávají nízkým pudům, stejně tak zase podávají jindy příklad vznešených mravních skutků. Je-li nezištnost, rezignace nebo naprostá oddanost nějakému ideálu, ať neskutečnému či skutečnému, mravní ctností, můžeme říci, že davy jsou jí schopny v takovém stupni, kterého zřídka dosáhli i nejmoudřejší filozofové. Uvádějí je sice ve skutek neuvědoměle, ale co na tom? Kdyby byly davy často přemýšlely a vzaly zřetel ke svým bezprostředním zájmům, nebyla by snad na naší zemi vznikla žádná civilizace a lidstvo by bylo bez historie.

kap. 3. – IDEJE, ZPŮSOB UVAŽOVÁNÍ
A OBRAZOTVORNOST DAVŮ

n a h o r u

1. Ideje davů

Studujíce v jedné ze svých knih, jakou úlohu mají ideje ve vývoji národů, prokázali jsme, že každá civilizace pochází z malého počtu základních idejí, které jsou zřídka obnovovány. Vysvětlili jsme, jak se tyto ideje zakořeňují v duši davů, jak obtížně do ní vnikají a jaké moci dosáhnou, když už tam pronikly. Veliké historické převraty, jak jsme také ukázali, vyplývají nejčastěji ze změn těchto základních idejí.

Jelikož jsem tento předmět již dostatečně prostudoval, nevrátím se k němu a omezím se již jen na několik poznámek o idejích davům přístupných a o tom, v jaké formě jsou jimi chápány.

Můžeme je rozdělit na dvě třídy: do první zařadíme náhodné a pomíjivé ideje, které vzniknou pod vlivem okamžiku např. nadšení pro nějakou osobu nebo nauku. Do druhé třídy náležejí základní ideje, kterým prostředí, dědičnost a veřejné mínění dodávají velkou stálost – jako byly kdysi náboženské víry a dnes to jsou demokratické a sociální ideje.

Základní ideje mohli bychom srovnat se zdlouhavě se valícím proudem řeky: ideje pomíjivé jsou jako na povrchu proudu si hrající a stále se měnící vlnky, které sice nemají skutečnou důležitost, ale jsou viditelnější než tok řeky samé. Základní životní ideje našich otců v přítomné době stále více a více kolísají a současně se hluboce otřásají na nich zbudované instituce. Denně vzniká množství malých přechodných idejí, o kterých jsem se právě zmínil; ale jenom málokteré mohou – zdá se – nabýt rozhodujícího vlivu.

Davům vsugerované ideje jakéhokoliv druhu mohou nabýt převahy jenom tehdy, mají-li velmi prostou podobu a mohou-li si je lidé obrazně představit. Tyto obrazné ideje nespojuje mezi sebou žádné logické pouto analogie nebo posloupnosti; jedna může být nahrazena druhou jako sklíčka v kouzelné svítilně, která majitel vybírá ze skříňky, kde jsou uložena. O davu lze proto pozorovat, že nejprotichůdnější ideje následují těsně za sebou. V důsledku toho může se dav dopustit sobě naprosto si odporujících činů, octne-li se náhodně pod vlivem některé z různých, v jeho mysli uložených idejí. Naprostý nedostatek kritičnosti mu nedovolí, aby postřehl, jak si odporují.

To ovšem není jev charakteristický pouze davům; můžeme ho pozorovat i u mnohých osamocených jedinců, a to nejenom u bytostí primitivních, ale i u těch, kteří jsou jim blízcí jistou stránkou svého ducha – např. sektáři se silnou náboženskou vírou.

Pozoroval jsem je např. u vzdělaných Indů, vychovaných našimi evropskými univerzitami a dosáhnuvších všech diplomů. Na nezměnitelném základě dědičných náboženských nebo sociálních idejí se navrstvily západní ideje, které nejsou k předchozím v žádném organickém poměru. Pod vlivem náhodných okolností objevují se pak jedny nebo druhé s celým svým příslušným slovním doprovodem, a tak týž jedinec vykazuje nejprudší rozpory. Jsou to rozpory spíše zdánlivé než skutečné, poněvadž u osamoceného jedince jsou pouze dědičné ideje dosti silné, aby mohly být skutečnou pohnutkou jeho chování. Skutky si mohou zčistajasna zcela odporovat jen tehdy, působí-li křížením na člověka podněty různých druhů dědičnosti. Ačkoliv jsou tyto jevy psychologicky velmi významné, bylo by zbytečné, abychom se jimi dále zabývali. Domníváme se, že by bylo potřebí alespoň deseti let cestování a pozorování, abychom jim porozuměli.

Aby se ideje mohly stát populárními, musí často projít úplnou přeměnou, neboť davům jsou přístupny jenom ty ideje, které přijaly velmi prostou formu. Zvláště, jde-li o poněkud vyšší filozofické nebo vědecké ideje, můžeme pozorovat nezbytnou hloubku jejich změn, mají-li klesnout od stupně k stupni až na úroveň davů. Tyto proměny závisí především na rase, ke které davy náležejí; v každém případě však je jejich vliv snižující a zjednodušující. Proto z hlediska sociálního neexistuje ve skutečnosti žádná hierarchie idejí, tj. idejí vyšších a nižších. Již pouhým faktem, že nějaká idea dojde až k davům a může na ně působit, ztrácí všechno, co tvořilo její vznešenost a velikost.

Ostatně hierarchická hodnota nějaké ideje není důležitá. Je třeba si všímat pouze jejích důsledků. Nelze řici, že by středověké křesťanské ideje byly příliš vznešené, stejně jako demokratické ideje minulého století a sociální ideje dneška. Filozoficky lze na ně pohlížet jako na dosti ubohé omyly; a přece jejich úloha byla a bude ohromná a vždy budou pokládány za nejdůležitější faktory života různých států.

Idea, která podstoupila zrněny, jež ji činí přístupnou davům, působí jen tehdy, když různými cestami, které budou studovány dále, vnikla do nevědomí a stala se citem. Tato změna trvá obyčejně velmi dlouho.

Nesmíme věřit, že je-li dokázána správnost některé ideje, může již vykonávat svůj vliv, a to dokonce i u vzdělaných duchů. To si jasně uvědomíme, vidíme-li, jak málo vlivu má na většinu lidí i ten nejjasnější důkaz. Bije-li zřejmost do očí, může být vzdělaným posluchačem uznána; ale tento člověk se dá snadno svést svým nevědomím k původnímu názoru. Navštívíte-li ho za několik dní, sdělí vám snad týmiž slovy své staré důvody. Je totiž pod vlivem dřívějších idejí, které se již staly city a jedině takové ideje působí na hluboké pohnutky našich činů a řečí.

Když však konečně různými cestami pronikla idea do duše davů, dostává neodolatelnou moc a rozvíjí celou řadu důsledků. Filozofické ideje, které vyústily ve Francouzskou revoluci, potřebovaly k tomu dlouhou dobu, než se zakořenily v duši lidu. A je známá jejich neodolatelná síla, když se tam usadily. Vypětí celého národa k získání společenské rovnosti, k uskutečnění abstraktních práva ideálních svobod, otřáslo všemi trůny a způsobilo hluboké převraty v západním světě. Po dvacet let se na sebe národy vrhaly a Evropa poznala hekatomby, srovnatelné jen s Čingischánem a Tamerlánem. Nikdy se tak jasně neukázalo, co může způsobit rozpoutání idejí, schopných změnit orientaci citů.

Ideje potřebují mnoho času k tomu, aby se v duši davu ustálily, právě tak jako k tomu, aby z ní byly vypuzeny. Proto jsou davy z hlediska idejí vždy o několik generací pozadu za vědci a filozofy. Všichni státníci jsou si dnes dobře vědomi, jaké omyly obsahují svrchu uvedené základní ideje, ale jelikož jejich vliv je dosud velmi silný, musí vládnout podle zásad, v jejichž pravdu již sami nevěří.

2. Způsoby uvažování davů

Nelze prohlásit za všeobecně platné pravidlo, že rozumové úvahy nemají na davy žádný vliv. Avšak argumenty, kterých užívají a které na ně působí, jsou z logického hlediska tak podřadného druhu, že je možno označit je za úvahy jen užijeme-li jakési analogie.

Úvahy nižšího stupně u davů jsou právě tak, jako úvahy vyššího řádu, založeny na asociacích; avšak myšlenky spojované davy jsou vzájemně spjaty jen zdánlivými svazky podobnosti nebo posloupnosti. Sdružují se podobně jako myšlenky Eskymáka, který ze zkušenosti ví, že led – průzračná látka – se rozpouští v ústech a z toho vyvozuje, že i sklo, rovněž látka průzračná, se musí v ústech rozpustit; nebo jako u primitiva, který se domnívá, že tím, sní-li srdce statečného nepřítele, získá současně jeho chrabrost; nebo jako u dělníka, který z toho, že je vykořisťován jedním zaměstnavatelem, usuzuje, že všichni ostatní zaměstnavatelé jsou vykořisťovateli.

Charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů. Právě asociace tohoto druhu jsou vždy davům předkládány řečníky, kteří s nimi umějí zacházet. Jen takové asociace mohou ovlivnit davy. Řetězec přísně rozumových úvah by byl davům naprosto nepochopitelný, a proto můžeme říci, že neuvažují nebo uvažují chybně a že na ně úvaha nemá vliv. Při četbě některých proslovů užasneme, že přes to, že byly tak slabé, měly tak ohromný vliv na posluchače; přitom ovšem zapomínáme, že byly sestaveny pro uchvácení davů a ne jako četba pro filozofy. Řečník, který je v důvěrném styku s davem, dovede vyvolávat představy, které ho svádějí. Podaří-li se mu to, bylo účelu dosaženo a celý svazek projevů nevyrovná se v tomto směru několika větám, kterým se podařilo svést duše, jež bylo třeba přesvědčit.

Je zbytečné upozorňovat, že neschopnost davů správně uvažovat zbavuje je kritického ducha, tj. schopnosti rozlišovat pravdu a lež a utvořit si přesný úsudek. Soudy, které davy přijímají, jsou vždy jen vnucené a nikdy věcně prodiskutované. Z tohoto hlediska je mnoho lidí, kteří se nad davy nepovznesli. Snadnost, s jakou některé názory nabývají všeobecné platnosti, souvisí hlavně s neschopností většiny lidí utvořit si odlišné mínění, založené na vlastních úvahách.

3. Obrazotvornost davů

Podobně jako u všech bytostí, u nichž rozum nezasahuje, je obrazotvornost davů hluboce ovlivnitelná. Představy vyvolané v jejich mysli nějakou osobou, událostí nebo náhodou, mají téměř životnost skutečných věcí. V tomto směru jsou davy tak trochu v situaci spáče, u něhož je rozum na nějakou dobu vyřazen a tak se dostavují velice intenzívní představy, které by se ihned rozptýlily, kdyby se dostaly do styku s přemýšlením. Davy neznají pojem nepravděpodobnosti, poněvadž jsou neschopny úvahy a logického myšlení; vždyť právě věci nejnepravděpodobnější budí pravidelně největší pozornost.

Proto také zázračná a legendární stránka událostí působí na davy nejvíce. Analyzujeme-li některou civilizaci, zjistíme, že její skutečné základy jsou zázračné a legendární. V dějinách hrálo vždy zdání daleko důležitější úlohu než skutečnost. Irealita má vždy převahu nad realitou.

Davy dovedou myslit pouze v obrazných představách a dávají také na sebe působit jenom jimi. Jedině obrazné představy je děsí a lákají a jedině ty se stávají pohnutkami jejich jednání.

Proto divadelní hry, které podávají představy v jejich nejzřetelnější formě, mají vždy ohromný vliv na davy. Chléb a hry byly kdysi římskému lidu ideálem štěstí. Během dob se tento ideál změnil jen málo. Nic nepůsobí účinněji na lidovou obrazotvornost, než divadelní představení. Celé hlediště má tytéž pocity a nemění-li je ihned ve skutky, je to jen proto, že i ten nejneuvědomělejší divák je si vědom, že je pouze obětí iluze a že se smál nebo plakal nad událostmi čistě smyšlenými. A přece někdy i city a vnucené představy jsou tak silné, že se snaží – jako obyčejné sugesce – přeměnit se v činy. Je všeobecně známá historka o jednom lidovém divadle, kde bylo při východu vždy třeba chránit herce, který představoval padoucha, před násilnostmi diváků, rozhořčených nad jeho smyšlenými zločiny. Myslím, že toto je jedním z nejpozoruhodnějších projevů duševního stavu davů a zejména příkladem, jak snadno lze na ně působit. Neskutečné má v jejich očích téměř takový význam jako skutečné. Davy projevují zřejmou tendenci nerozlišovat je.

Moc a síla dobyvatelů i států je založena na lidové obrazotvornosti. Chce-li kdo davy strhnout, musí především na ně působit. Všechny veliké historické události, jako vznik buddhismu, křesťanství, islámu, reformace, revoluce a za našich dnů hrozící vpád socialismu, jsou přímé nebo vzdálené důsledky silných dojmů, které působily na obrazotvornost davů.

A také velcí státníci všech dob a národů včetně těch nejabsolutističtějších despotů, viděli základ své moci v lidové obrazotvornosti. Nikdy se nepokoušeli proti ní vládnout. Napoleon prohlásil ve státní radě: "Skončil jsem tažení ve Vendée tím, že jsem se stal katolíkem; stav se muslimem, uchytil jsem se v Egyptě a tím, že jsem se stal ultramontánním, získal jsem italské kněžstvo. Kdybych vládl Židům, obnovil bych Šalamounův chrám." Žádný velký muž od dob Alexandra Velikého a Caesara nepochopil lépe, jak působit na obrazotvornost davů. Napoleon vždy velmi pečoval o to, aby ji probudil. Myslil na to pří svých vítězstvích, ve svých řečech, ve svých provoláních a při všech svých činech. Myslil na to ještě i na smrtelném loži.

Jak se působí na obrazotvornost davů? Uvidíme to záhy. Nyní si jenom uvědomme, že se nikdy nesmíme pokusit působit na jejich inteligenci a rozum prostřednictvím důkazů. Antonius nepotřeboval učenou rétoriku, aby poštval dav proti vrahům Caesarovým: přečetl mu jeho závěťa ukázal jeho mrtvolu.

Všechno, co působí na obrazotvornost davů, projevuje se v uchvacující a jasné představě, prosté veškerého vedlejšího výkladu nebo provázené jen některými zázračnými fakty: velikým vítězstvím, velikým zázrakem, velikým zločinem, velikou nadějí. Je třeba ukázat věci najednou a nikdy nepopisovat jejich vznik. Sto malých zločinů nebo příhod nikdy nevzbudí pozornost davů, ale jediný veliký zločin nebo katastrofa je hluboce rozruší, třebaže by následek byl daleko méně škodlivý, než stovky malých příhod dohromady. Velmi malou pozornost vzbudila chřipková epidemie, která jenom v Paříži během několika týdnů usmrtila pět tisíc osob. Tato pravá hekatomba neprojevila se totiž žádným viditelným obrazem, nýbrž pouze týdenními statistickými výkazy. Neštěstí, které by zabilo jenom pět set lidí místo pěti tisíc, ale na veřejném místě a téhož dne, nějakou dobře viditelnou událostí, např. zřícením Eiffelovy věže, učinilo by na obrazotvornost davů obrovský dojem. Domnělé ztroskotání zaoceánského pamíku, o němž se myslelo, že se potopil na širém moři, poněvadž o něm nebylo zpráv, rozrušovalo hluboce představivost davů po celý týden. Oficiální statistiky však vykazují, že se v témže roce nevrátilo do přístavů tisíc větších lodí. Avšak tyto postupné ztráty, které byly co do škod na životech a zboží mnohem závažnější, nevzbudily pozomost davů ani na chvíli.

Jak je vidět, nepůsobí na představivost davu ani tak události samy, jako to, jak jsou jim předkládány. Je třeba, aby svým seskupením, smím-li se tak vyjádřit, utvořily nápadný obraz, který by zaujal a uchvátil mysl. Kdo ovládá umění působit na představivost davů, zná také umění jim vládnout

kap. 4. – NÁBOŽENSKÁ FORMA VŠECH DAVOVÝCH PŘESVĚDČENÍ

n a h o r u
Viděli jsme, že davy neuvažují; že buď přijímají nebo odmítají ideje jakožto celek, že nesnesou diskusi ani odpor a že sugesce, které na ně působí, opanují zcela jejich mysli a mají snahu přetvořit se ihned ve skutky. Ukázali jsme, že davy, na které bylo vhodným způsobem působeno, jsou ochotny obětovat se za vnuknutý ideál. Viděli jsme konečně, že znají jen prudké a výstřední city, že se u nich sympatie mění rychle ve zbožňování, a antipatie, sotva vznikla, přetváří se ihned v nenávist. Tyto obecné údaje dovolují nám již tušit, jaké povahy je jejich přesvědčení.

Studujeme-li přesvědčení davů zblízka, a to jak v obdobích víry, tak i ve velkých politických bouřích, jako byly např. v posledním století, zjišťujeme, že tato přesvědčení vykazují vždy zvláštní formu, kterou nemohu nazvat jinak než jako cit náboženský.

Tento cit má velmi prosté charakteristické znaky: zbožňování domněle vyšší bytosti, bázeň před mocí, která se jí přisuzuje, slepé poslouchání jejích rozkazů, neschopnost rozebírat její dogmata, touhu šířit je a tendenci pokládat za nepřátele všechny, kdo ji neuznávají. Ať se takový cit vztahuje k neviditelnému bohu, ke kamenné modle, k hrdinovi nebo politické myšlence, zůstává vždy v podstatě náboženským. Nadpřirozené a zázračné se zde vyskytují ve stejné míře. Davy přiodívají tajemnou mocí politickou formuli nebo vítězného vůdce, kteří je dovedou na okamžik zfanatizovat.

Náboženskými nejsme jen tehdy, uctíváme-li nějakého boha, ale i tehdy, když dáváme všechny síly svého ducha, veškerou oddanost své vůle a všechen žár fanatismu do služeb nějaké věci nebo bytosti, která se stává cílem a vůdcem našich myšlenek a činů.

Nesnášenlivost a fanatismus obvykle provázejí náboženský cit a jsou nevyhnutelné u těch, kteří věří, že vlastní klíče k pozemskému nebo věčnému štěstí. Tyto dva rysy lze nalézt u lidí ve skupině, jsou-li proniknuti stejným přesvědčením. Jakobíni za hrůzovlády projevovali právě tak hluboký náboženský cit jako katolíci za inkvizice, a jejich vášnivá krutost byla téhož původu.

Přesvědčení davů nabývá rázu slepé oddanosti, divoké nesnášenlivosti a potřebuje násilnou propagandu, která tkví v podstatě každého náboženského citu a proto můžeme říci, že všechny víry davů mají náboženskou formu. Hrdina, kterému dav tleská, je opravdu pro něj bohem. Napoleon jím byl patnáct let a nikdy žádné božstvo nemělo lepší vyznavače. Žádné božstvo neposílalo snáze lidi na smrt. Ani bohové pohanští, ani křesťanský Bůh neměli nikdy úplnější moc nad dušemi.

Zakladatelé náboženských nebo politických věr založili je jen tím, že dovedli vnuknout davům city náboženského fanatismu, které způsobí, že člověk nalézá své štěstí ve zbožňování a které ho doženou k tomu, že je ochoten položit za svůj ideál i život. Tak tomu bylo ve všech dobách. Ve své pěkné knize o římské Galii poznamenal správně Fustel de Coulanges, že římská říše se neudržela silou, ale náboženským obdivem, který dovedla vzbudit: "Ve světových dějinách bylo by nepředstavitelné, kdyby vláda, nenáviděná obyvatelstvem, trvala po pět století... Nebylo by možno vysvětlit, jak třicet římských legií dovedlo přinutit k poslušnosti sto miliónů lidí." Poslouchali-li, bylo to z toho důvodu, že císař, který zosobňoval římskou velikost, byl jednomyslně uctíván jako božstvo. I v nejmenším římském městečku měl císař své oltáře. – "V té době vznikalo v duších, od jednoho konce říše ke druhému, nové náboženství, jehož bohy byli sami císařové. Několik let před narozením Krista celá Galie, reprezentovaná šedesáti městy, postavila společně nedaleko Lyonu chrám Augustovi... Jeho kněží, zvolení na shromáždění galských měst, byli předními osobnostmi svého kraje... Je vyloučeno přičítat to všechno jen bázni a podlézavosti. Celé národy nejsou podlézavé, a hlavně ne po tři století. Panovníka nezbožňovali jen dvořané, zbožňoval ho Řím. A nejen Řím, nýbrž i Galie, Španělsko, Řecko a Asie."

Většina velkých dobyvatelů duší dnes nemá oltáře, má však sochy nebo obrazy a uctívání, kterého jsou předmětem, neliší se příliš od toho, které takovým lidem bylo prokazováno kdysi. Kdo chce alespoň trochu porozumět filozofii dějin, musí dobře vniknout do tohoto základního problému psychologie davů: je třeba být jim bohem nebo ničím.

Nejsou to pověry minulých dob, které již rozum navždy rozptýlil. Ve svém věčném boji proti rozumu nebyl cit nikdy přemožen. Davy nechtějí již slyšet ani slova o božstvu a náboženství, které je tak dlouho ovládaly, ale v žádném období dějin nepostavily tolik soch a oltářů, jako v posledních sto letech. Lidové hnutí, zvané boulangismus, ukázalo, jak snadno se mohou opět probudit náboženské instinkty u davů. Neexistoval vesnický hostinec, ve kterém by nevisel portrét tohoto hrdiny. Byla mu připisována moc odstranit každou nespravedlnost i všechno zlo a tisíce lidí bylo ochotno dát za něj život. Jaké místo by byl zaujal v dějinách, kdyby se byl jeho charakter vyrovnal legendě, která ho opředla!

Je také hodně zbytečné a nudné, zdůrazňuje-li se stále znovu, že davy potřebují náboženství. Všechny politické náboženské a sociální víry jsou jimi přijímány jen tehdy, vezmou-li na sebe formu náboženskou, která je staví mimo diskusi. Kdyby bylo možno docílit, aby davy přijaly ateismus, nabyl by zcela prudké nesnášenlivosti a žáru náboženského citu a ve svých vnějších formách stal by se brzy kultem. Vývoj malé sekty pozitivistů podává nám o tom důkaz: podobá se onomu nihilistovi, jehož příběh nám vypravuje Dostojevskij. Ozářen jednoho dne světlem rozumu, rozbil obrazy božstev a svatých, které zdobily oltář jeho malé kapličky, zhasl svíce a bez prodlení nahradil zničené obrazy díly několika ateistických filozofů, načež opět nábožně svíce rozsvítil. Změnil se předmět jeho náboženské víry, můžeme však říci, že se skutečně změnil jeho náboženský cit?

Neuvědomíme-li si dobře tuto náboženskou formu, kterou nakonec vždy přijímají přesvědčení davů, nemůžeme pochopit – jak ještě jednou opakuji – jisté, a to právě ty nejdůležitější historické události. Jsou mnohé sociální jevy, které je nutno studovat spíše psychologicky než přírodovědecky. Náš veliký historik H. Taine studoval Francouzskou revoluci jenom jako přírodovědec a proto mu tak často unikl skutečný původ událostí. Pozoroval dokonale fakta, ale protože neznal psychologii davů, nedovedl vždy proniknout až k příčinám. A protože ho fakta zděsila svou krvavou, anarchistickou a násilnou stránkou, viděl v hrdinech této velké epopeje jenom hordu divokých epileptiků, oddávajících se bezuzdně svým pudům. Revoluční násilí, hromadné vraždění, potřeba propagandy, vyhlášení války všem králům, nelze vysvětlit jinak, než když uvážíme, že to byl prostě vznik nové náboženské víry v duši davů. Reformace, bartolomějská noc, náboženské války, inkvizice, hrůzovláda – jsou v podstatě totožné jevy, uskutečněné pod vlivem náboženských citů, které nutně vedou k nemilosrdnému vyhlazování ohněm a mečem všeho, co se staví na odpor vítězství nové víry. Metody inkvizice a hrůzovlády jsou metodami všech opravdu přesvědčených. Nebyli by věřícími, kdyby používali jiných metod.

Převraty podobné takovým, jako jsem právě uvedl, jsou možné jenom tehdy, když je vyvolává duše davů. Ani nejabsolutističtější despotové by je nedovedli rozpoutat. Vypravují-li nám historikové, že bartolomějská noc byla dílem určitého krále, neznají psychologii davů právě tak jako psychologii králů. Podobné projevy mohou vyjít pouze z duše lidu. Nejabsolutnější moc nejdespotičtějšího panovníka nedokáže obyčejně více, než urychlit nebo zdržet okamžik, kdy takovéto projevy propuknou. Bartolomějskou noc ani náboženské války nezavinili králové právě tak jako Robespierre, Danton nebo Saint-Just nezpůsobili hrůzovládu. Za takovými událostmi vidíme vždy duši davů.

*

KONEC PRVNÍ KNIHY

 


na začátek stránky    ||    2. kniha »»»

 

O B S A H
ÚVOD – Období davů

KNIHA PRVNÍ
  1. Obecná charakteristika davů
  2. City a mravnost davů
  3. 1. Popudlivost, proměnlivost a dráždivost davů
  4. 2. Lehkověrnost davů a snadnost, s jakou podléhají sugesci
  5. 3. Přehnanost a zjednodušení citů u davů
  6. 4. Nesnášenlivost, autoritativnost a konzervativnost davů
  7. 5. Mravnost davů
  8. Ideje, způsob uvažování a obrazotvornost davů
  9. 1. Ideje davů
  10. 2. Způsoby uvažování davů
  11. 3. Obrazotvornost davů
  12. Náboženská forma všech davových přesvědčení

KNIHA DRUHÁ
  1. Faktory působící nepřímo na přesvědčení a názory davů
  2. 1. Rasa
  3. 2. Tradice
  4. 3. Čas
  5. 4. Politické a sociální instituce
  6. 5. Vzdělání a výchova
  7. Faktory působící bezprostředně na názory davů
  8. 1. Obrazy, slova a formule
  9. 2. Iluze
  10. 3. Zkušenost
  11. 4. Rozum
  12. Vůdcové davů a prostředky, jimiž přesvědčují
  13. 1. Vůdcové davů
  14. 2. Prostředky, jimiž vůdcové působí: tvrzení, opakování, nákaza
  15. 3. Prestiž
  16. Hranice proměnlivosti přesvědčení a názorů davů

  17. 1. Pevné přesvědčení
  18. 2. Proměnlivé názory davů

KNIHA TŘETÍ
  1. Roztřídění davů
  2. 1. Davy různorodé
  3. 2. Davy stejnorodé
  4. Davy tzv. zločinné
  5. Porotní soudy
  6. Davy voličské
  7. Shromáždění parlamentní

n a h o r u


Váženému čtenářstvu vřele ještě odporučujeme dílka: Masa a moc, 1960.

Esej o davové psychologii. Dvacet let psaná úvaha spisovatele, teoretika společenských věd a humanisty původem z Bulharska a nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1981 Eliase Canettiho Masa a moc (1960) pojednává o tom, jak v mase jedinec ztrácí své úzkosti a zábrany, až se slastně rozplyne v davu. Masa je mu přírodní úkaz, nebezpečný živel a dravý živočich. A moc pak nástroj jejího ovládání.

http://ografologii.blogspot.com/2009/04/elias-canetti-masa-moc.html

Josefa Váchala cesta Slovenskem s A.Calmetem Ord.S.B. aneb Theorie wampyrismu, 1930

a též pana Zikmunda Freuda.

Freud dal vysvětlení genesis náboženství v jeho spisech, zahrnutý v úvaze o psychologii davu. V Totem a Taboo (1913), on navrhoval že lidé původně spolčili se v “původních hordách”, sestávat z muže, množství žen a potomstv tohoto polygamního uspořádání. Podle Freud psychoanalytical teorie, chlapec brzy v životě má sexuální touhy pro jeho matku – Oedipus komplex – který on myslel si být univerzální. Ethnologists by později kritizoval tento bod, vést k ethno-psychoanalytická studia. Podle Freud, otec je ochranný, tak jeho synové milují jej, ale oni jsou také žárliví na jejich otce pro jeho vztah s jejich matkami. Shledání, že individuálně oni nemohou porazit otce-vůdce, oni se spolčí, zabíjet a jíst jej v jídle rituálu, proto přijímat substanci otcovské nenáviděné síly – ale jejich následující vina vede syny, aby zvýšil paměť jejich otce a uctívat jej. Výborný-ego pak zabere místo otce jako zdroj autority internalized. Zákaz byl pak dán na krvesmilstvu a na manželství uvnitř klanu a symbolického zvířete oběť byla substituted pro rituální zabíjení lidské bytosti. V Mojžíš a jednobožství (1939) Freud rekonstruoval biblickou historii v shodě s jeho obecnou teorií, ale bibličtí mudrci a historici by nepřijali to jeho účet od toho se vzpíral hledisku přijímaných kritérií historického důkazu. Nicméně, jeho bod byl pravděpodobně více v navrhování jen-tak příběh a výklad vedení založili na masové psychologii, používat Prophetic postavu Mojžíše. Jeho myšlenky na náboženství byly také rozvinuté v Budoucnost iluze (1927). Když Freud mluvil o náboženství jako iluze, on tvrdil, že to je struktura fantazie od kterého muž musí být dán volný jestliže on má růst k dospělosti; a v jeho léčbě unconscious on se pohnul k ateismu. V tomto smyslu, Freud blížil se k marxistické teorii odcizení. Freud izoloval dvě hlavní pravidla: Thanatos je pohon k disillusion celého života, zatímco, Eros má snažit se k zastavení té akce. Když jeden cíl je podáván, jiný se stojí mimo dosah a naopak. V Psychologie skupiny a analýza ega (Massenpsychologie und Ich-analýza, 1920), Freud prozkoumal psychologii davu, pokračovat v Gustaveovi Leovi Bon rané dílo. Když jednotlivec se připojí k davu, on přestane potlačit jeho instinkty, a tak se stojí primitivní kulturou, podle Freud analýzy. Nicméně, davy musí být rozlišovány do přirozených a organizovaných davů, následovat Williama Mcdougalla ' rozdíl. Tak, jestliže dovednosti intelektuála (kapacita k pochybnosti a distancovat se) být systematicky redukovaný když jednotlivec se připojí ke hmotě, on může nakonec být “morálně osvícený”. Předcházet Mojžíš a jednobožství a Budoucnost iluze, on řekne to milostný vztah mezi vůdcem a masami, v kostele nebo v armádě, být jen “transformace idealisty existování podmínek v primitivní hordě”. Freud pak porovná vůdcovský vztah s davem ke vztahu hypnózy, síla ke kterému on líčí Mana. Pesimista o lidstvu je naděje na svobodu, Freud píše to “vůdce dava vždy ztělesnit obávaného primitivního otce, dav vždy chtít být ovládán illimited sílou, to sahá na nejvyšší míru pro autoritu nebo, používat Lea Bon má výraz, to je hladové po pomoci”. Podle Freud, self-identifikace k obyčejnému číslu, vůdce, vysvětlil jev poslušnosti mas. Každý jednotlivec spojil sebe svisle ke stejnému ideálnímu číslu (nebo nápad), každý tak mít stejný self-ideál, a od této doby identifikovat spolu (vodorovný vztah). Freud také citoval Wilfreda Trottera Instinkty stáda v míru a válka (1914). Podél s Mojžíš a jednobožství, Massenpsychologie... by byl jeden z článků nejvíce citoval Wilhelm Reich a Frankfurt škola v jeho Freudo-syntéza marxisty.