Kniha třetí.
Kapitola první.
Klasifikace davů.
Vysvětlili jsme v tomto díle obecné vlastnosti, které jsou psychologickým davům společny. Zbývá nám ještě ukázati vlastnosti zvláštní, které se k oněm připojují podle různých kategorií hromad, když se tyto působením příslušných podnětů mění v dav.
Vyložme nejprve několika slovy klasifikaci davů. Východištěm bude nám při tom prostý zástup. Jeho nejnižší formu vidíme tehdy, je-li složen z individuí, které přísluší různým rasám. Společným svazkem jest tu více méně ctěná vůle jediného náčelníka. Jako typ takových množství lze označit barbary různého původu, kteří po několik století útočili na říši římskou.
Nad těmito množstvími z rozmanitých ras jsou množství, která působením jistých činitelů přijala určité společné vlastnosti a utvořila konečně rasu; i ona rozvinou příležitostně ze sebe specielní vlastnosti davů, vlastnosti ty však budou vždycky více méně ovládány rasou.
Tyto dvě kategorie množství mohou se působením činitelů v tomto díle prostudovaných přetvořiti v davy organisované čili psychologické; a mezi těmi zase stanovíme toto rozdělení:
A. Davy různorodé
1. anonymní (davy pouliční na př.)
2. neanonymní (poroty, parlamenty a t. d.)
B. Davy stejnorodé
1. Sekty (strany politické, náboženské sekty a t. d.)
2. Kasty (kasta vojenská, kněžská, kasty dělnické a t. d.)
3. Třídy (třída buržoastická, třídy venkovanů a t. d.)
Označme několika slovy odlišné vlastnosti těchto různých kategorií davů.
§ 1. Davy různorodé.
Vlastnosti těchto hromad studovali jsme vlastně v tomto díle; skládají se pak hromady ty z několika individuí bez ohledu na jejich zaměstnání a vzdělání.
Nyní už víme, že následkem toho prostého faktu, že lidé tvoří jednající dav, liší se jejich hromadná psychologie podstatně od jejich psychologie individuelní a že ani inteligentnost nemůže je z rozlišení toho vybaviti - viděliť jsme, že v hromadách inteligence nehraje docela žádné úlohy; tu působí pouze neuvědomělé city. Základní činitel - rasa - umožňuje nám rozlišovati dosti hluboce i rozmanité davy různorodé.
Již často jsme se opět a opět vraceli k úloze rasy a ukázali jsme, že ona jest nejmocnější z činitelů, kteří dovedou podmíniti naše jednání. Stejně projevuje své působení i ve vlastnostech davů. Dav složený z několika individuí, která jsou však vesměs Angličany nebo Číňany, bude se hluboce lišiti od jiného davu, který jest rovněž složen z několika individuí, ale různých ras: ruské, francouzské, španělské na př. Hluboké rozdíly, které tvoří dědičná stavba duševní v našem způsobu cítění a myšlení, projevují se okamžitě, jakmile zvláštní okolnosti - ostatně dosti řídké - sjednotí do téhož davu v poměrech přibližně stejných individua různých národností, ať zájmy, které je shromažďují, jsou na pohled jakkoli totožné. Pokusy učiněné od socialistů: sjednotiti na velikých kongresech representanty dělnické třídy z každé země, skončily vždycky nejzuřivějšími neshodami. Latinský dav, ať jej považujeme za jakkoli revoluční nebo konservativní, bude se ustavičně domáhati k provedení svých požadavků zakročení státního - jeť on vždycky centralistický a více nebo méně císařský. Naproti tomu nezná dav anglický nebo americký státu a odvolává se pouze na soukromé individuum. Francouzský dav lne především k rovnosti, anglický k svobodě. Že jest skoro tolik forem socialismu a demokracie co národů, působí především tyto rozdíly ras. Duše rasy ovládá tedy duši davů docela. Ona jest mocný základ, který omezuje její kmitání. Za podstatný zákon můžeme vyhlásiti, že nižší vlastnosti davů tím méně vynikají, čím jest silnější duše rasy. Stav davů a jejich vláda - to jest barbarství nebo návrat k němu. Proto rasa vybavuje se teprve tehdy z nerozvážené moci davů a teprve tehdy vychází z barbarství, když si získá duši, která jest pevně a hluboce založena.
Kromě rasy jediná důležitá klasifikace, kterou u davů různorodých lze činiti, jest rozlišování davů anonymních, jako jsou na př. davy pouliční, a neanonymních - shromáždění poradná a poroty na příklad. Vědomí zodpovědnosti, které u oněch nejsouc žádné, jest u těchto silně vyvinuto, dává jejich činům směr často velmi různý.
§ 2. Davy stejnorodé.
Davy stejnorodé obsahují sekty, kasty a třídy.
Sekta značí první stupeň v organisaci davů stejnorodých a zahrnuje v sobě individua, která výchovou, zaměstknáním i prostředím často se velmi značně od sebe liší, mají však jeden svazek společný, a to jsou víry. Toho druhu jsou na příklad náboženské sekty a politické strany.
Kasta představuje vyšší stupeň organizace, kterou dav může přijmouti, Kdežto sekta obsahuje individua, která zaměstknáním, výchovou a prostředím od sebe se obyčejně liší a která jsou spojena jenom společností věr, zahrnuje kasta pouze individua téhož zaměstknání, u kterých tedy i výchova a prostředí jsou skoro stejny. Na př. kasta vojenská nebo kasta kněžská.
Třída konečně jest utvořena individui různého původu, která však nejsou spojena společností věr jako údové sekty ani společností svého zaměstknání jako členové kasty, ale jistými zájmy a jistými velmi podobnými zvyky v životě i výchově. Takové jsou na př. třída měšťácká, třída rolnická a t. d.
Protože se v tomto díle zabývám pouze davy různorodými, nechávaje si studium davů sourodých (sekt, kast a tříd) pro knihu jinou, nebudu zde ani klásti důrazu na jejich vlastnosti. Studium davů různorodých pak zakončím zkoumáním několika určitých jejich kategorií, které si vyvolím za typy.
Kapitola druhá.
Davy t. z v. zločinné.
Protože davy po jisté periodě podráždění upadají do stavu prostých automatů, které jsou docela neuvědomělé a jsou vedeny sugescemi, zdá se v každém případě dosti nevhodným nazývati je zločinnými. Podržuji však přece tento mylný název, protože byl novějším zkoumáním psychologickým posvěcen. Některé činy davů jsou skutečně zločinné, pozorujeme-li je ojediněle samy o sobě, ale zločinné tak jako jednání tygra, který pohlcuje Hinda teprve tehdy, když jej byl dříve nechal rozsápati trochu svým mláďatům, aby je povyrazil. Zločiny davů jsou obyčejně motivovány mocnou sugescí a individua, která se jich účastnila, jsou potom přesvědčena, že vykonala povinnost, což při zločinu obyčejném nebývá. Dějiny zločinů davy spáchaných nám to ozřejmují.
Jako typický příklad lze uvésti vraždu správce Bastilly, p. de Launay. Po jejím dobytí dostával správce obklopen podrážděným davem rány ze všech stran. Bylo navrhováno, aby ho pověsili, aby mu uťali hlavu nebo aby ho přivázali koni na ocas. Bráně se šlápl nedopatřením jednomu z přítomných na nohu; někdo učinil hned návrh, a jeho sugesce byla okamžitě s nadšením přijata, aby totiž postižený usekl správcovi hlavu. »A ten - byl to kuchař bez místa, který se šel jen podívat k Bastille, co se tu děje - myslí, že jest to čin vlastenecký, protože jest to obecné mínění, ano domnívá se docela, že si zaslouží i medaili, zabije-li netvora.
Šavlí, kterou mu půjčili, tne do nahé šíje; protože však šavle byla špatně nabroušena a nesekala, vytáhne z kapsy malý nůž s černou rukovětí a protože jako kuchař dovede s masem pracovati, operaci šťastně dokončí.«
Vidíme tu jasně mechanism výše popsaný: poslušnost sugesci tím mocnější, že jest hromadná, a u vraha přesvědčení, že vykonal čin velmi záslužný, přesvědčení tím přirozenější, že má na své straně jednosvorný souhlas všech spoluobčanů. Právnicky (nikoli však psychologicky) může býti podobný čin považován za zločin.
Obecné vlastnosti davů t zv. zločinných jsou vesměs ty, které jsme konstatovali u všech davů: přístupnost sugescím, lehkověrnost, pohyblivost, přehánění citů dobrých i zlých, projevování jistých forem mravnosti a t. d. Všechny ty vlastnosti nalezneme i u jednoho z oněch davů, které zanechaly po sobě nejsmutnější vzpomínky v našich dějinách: u septembristů [záříjovců]. Podobají se ostatně velmi silně vrahům z noci svatobartolomějské. Podrobnosti vybírám z p. Taina, který je čerpal ze současných pamětí.
Kdo vlastně dal rozkaz nebo kdo vnukl myšlenku vyprázdniti žaláře pobitím vězňů, není dosud přesně známo. Byl-li to Danton, jak jest pravděpodobno, nebo někdo jiný, na tom nám ostatně nezáleží. Pro nás jest zajímavý pouze fakt mocné sugesce, jíž dav, který provedení vražd vzal na sebe, podlehl.
Vrahů bylo asi 300 osob a poskytovali dokonalý typ různorodého davu. Kromě malého počtu darebáků z řemesla skládal se dav hlavně z kramářů a řemeslníků všech druhů: ševců, zámečníků, parukářů, zedníků, zřízenců, komisionářů atd. Působením přijaté sugesce jsou jako onen výše uvedený kuchař dokonale přesvědčeni, že vykonávají vlasteneckou povinnost. Plní dvojí funkci: soudců a katů, v žádné však nepovažují se nijak za zločinné. Proniknuti důležitostí své povinnosti, utvořili nejprve jakýsi soudní tribunál, a už tu objevují se okamžitě jednostranný duch a ne méně jednostranná spravedlnost davů. Pro značný počet obžalovaných rozhodne se hned z počátku, že šlechtici, kněží, důstojníci a služebníci královští t. j. všichni ti, jichž stav sám jest důkazem viny v očích dobrého vlastence, budou povražděni hromadně bez zvláštního rozhodování. Ostatní budou souzeni podle zevnějšku a pověsti. Upokojiv tak své hranaté svědomí, může dav přikročiti zákonitě k zabíjení a uvolniti ony divoké pudy, jichž genesi jsem ukázal jinde, a jež hromady mohou vždycky rozvinouti ve vysokém stupni. Pudy ty ostatně nezabrání - a u davů jest to pravidlem - současnému projevu i jiných opačných citů, jako jest na př. citlivost často tak výstřední jako divokost.
»Mají sdílnou sympatii a rychlou citlivost pařížského dělníka. V Opatství jeden ze spiklenců, dověděv se, že vězňové byli 26 hodin necháni bez vody, chtěl okamžitě nedbalého dozorce zabiti a byl by to skutečně učinil, kdyby nebylo proseb samotných vězňů. Když byl některý zajatec jejich improvisovaným tribunálem prohlášen za nevinna, stráže i vrahové, všichni jej s nadšením objímají, tleskají zuřivě « a potom se vrací opět k hromadnému zabíjení. Po všechen čas, co vraždí, panuje mezi nimi stále roztomilá veselost. Tančí a zpívají kolem mrtvol a rozestavují lavice »pro dámy«, které jsou plny štěstí, že vidí, jak se zabíjejí aristokrati. Přitom ustavičně podávají důkazy zvláštní svědomitosti. Když v Opatství si byl jeden z vrahů stěžoval, že dámy stojící poněkud dále špatně vidí, uznali všichni správnost této poznámky a rozhodli, aby oběti byly pomalu voděny mezi dvěma řadama katů, kteří je budou bíti toliko plochou šavle, aby se mučení jejich prodloužilo. Ve Force vyvedli oběti ven docela nahé, asi půl hodiny je mučili a potom, když je každý byl viděl, usmrtili je tím, že jim párali břicha.
Ostatně jsou vrahové velmi útlocitní a projevují skutečnou mravnost, jak jsme ji u davů již zjistili. Peníze a klenoty obětí přinášejí na stůl komitétů, místo aby si je nechali. Ve všech jejich činech nalézáme vždycky ony hrubé formy uvažování, které charakterisují duši davů. A tak po uškrcení dvanácti neb patnácti set nepřátel národa poznamenal kdosi - a sugesce jeho byla okamžitě přijata - že ostatní žaláře, které obsahují staré žebráky, tuláky a mladé vězně, obsahují vlastně neužitečná ústa a že proto bylo by dobré zbaviti se jich. Ostatně jsou i mezi nimi jistě nepřátelé lidu jako na př. jistá Delaruová, vdova po hotoviteli jedů: »Ona jest jistě už zuřiva proto, že jest uvězněna. Kdyby mohla, vypálila by za to Paříž a ona to také asi řekla, ano, ona to řekla. Smeťme i ji! « Důkaz zdá se všem docela zřejmým, i jest vražděno vše hromadně, počítaje v to i 50 dvanácti až sedmnáctiletých dětí, které ostatně samy mohly by se také státi nepřáteli národa a které tudíž zřejmý zájem káže odstraniti. Když asi za týden byla všechna práce skončena, mohli vrahové pomýšleti na odpočinek. Velmi hluboce přesvědčeni, že se byli skutečně zasloužili o vlast, žádali na příslušných místech odměnu; nejhorlivější z nich činili si docela nároky na medaili.
Dějiny komuny z r. 1871 poskytují nám mnoho případů tomuto podobných. Při vzrůstajícím vlivu davů a při postupných kapitulacích mocí před nimi budeme asi jich viděti ještě více.
Kapitola třetí.
Porotní soudy.
Nemoha zde studovati všechny kategorie přísežných soudů, budu zkoumati toliko tu nejdůležitější, totiž soudy porotní. Porotcové tito dávají výtečný příklad neanonymního různorodého davu. Nalézáme u nich snadné podléhání sugescím, převahu neuvědomělých citů, slabou schopnost uvažovací, vliv vůdců atd. Studujíce je, budeme míti příležitost pozorovati zajímavé omyly, jichž se mohou ti, kteří nejsou v psychologii hromad zasvěceni, dopustiti.
Porotci poskytují nám především znamenitý příklad slabého vlivu, jejž má při rozhodování duševní úroveň živlů, dav skládajících. Viděli jsme již, že je-li poradné shromáždění vyzváno, aby povědělo své mínění o věci, která není právě čistě odborná, nehraje v tom případě inteligence žádné úlohy a že shromáždění učenců nebo umělců prostě následkem toho, že jest to shromáždění, nedovede o obecných předmětech pronésti soud patrně odlišný od soudu shromáždění zedníků nebo kupců. V různých dobách, zvláště před 1848, vybírala vláda velmi pečlivě mezi osobami, jež měly skládati porotní soud, a i ty byly voleny hlavně z tříd osvícených, mezi profesory, úředníky a učenci. Dnes naopak se porota vybírá především mezi malými kupci, malými majiteli domů, zřízenci atd. Nu, a k velikému úžasu spisovatelů odborných statistika dokazuje, že ať jest složení porotních soudů jakékoli, jsou jejich rozhodnutí vždycky totožná. I úředníci sami, kteří přece zařízení porot nepřejí, musili správnost tvrzení toho uznati. Starý předseda porotních soudů, p. Bérard des Glajeux, vyjadřuje se o tom ve svých Vzpomínkách takto:
»Dnešní volení porotců jest de facto v rukou obecních radních, kteří připouštějí nebo vylučují podle své libosti, řídíce se politickou a voličskou podpojatostí, která s jejich postavením souvisí. . . Většina zvolených se skládá z méně důležitých obchodníků, jací se dříve nevolili, a z různých zřízenců a menších úředníků . . . Ačkoli se nyní v úloze soudce směšují všechny názory se všemi zaměstknáními, ačkoli mnozí mají horlivost nováčků a přes to, že lidé nejlepší vůle nalézají se i v nejchudších poměrech a v nejnižším stavu, nezměnil se přece duch porotních soudů: jejich rozsudky jsou tytéž.«
Podržme z úryvku, který jsem právě uvedl, závěr, který jest velmi správný, a pusťme docela stranou velmi slabé výklady. Nesmíme se ostatně diviti jejich slabosti, neboť psychologie davů a tedy i psychologie porotců, zdá se, byla obyčejně stejně neznáma advokátům jako úředníkům. Důkaz toho nalézám ve faktu, vypravovaném autorem právě citovaným, kterak jeden z nejosvícenějších advokátů, Lachaud, užíval systematicky svého práva vylučovati z poroty všechny její inteligentní členy. Ale zkušenost - pouze zkušenost - poučila jej konečně o úplné neužitečnosti toho. Důkazem toho jest, že dnes ministerstvo i advokáti, alespoň v Paříži, se toho docela zřekli; a jak poznamenává p. des Glajeux, nálezy se nezměnily, »nejsou ani lepší ani horší.«
Jako všechny davy, i porotci podléhají velmi silně citům a náramně málo klidnému uvažování. »Neodolají,« píše jakýs advokát, »pohledu na kojící ženu nebo na průvod sirotků« a p. des Glajeux praví: »Stačí, aby žena byla hezká, a získá si jistě přízně porotců.« Neúprosní k zločinům, které mohou zastihnouti i je, - a jsou to ostatně zločiny pro společnost právě nejhroznější - jsou porotci naopak velmi shovívaví k zločinům z t. zv. lásky. Tak jsou na př. zřídka kdy přísni k pannám - matkám, které zabily své děti, nebo k opuštěné dívce, která polije trochu vitriolem svého svůdce, cítíce snad instinktivně, že zločiny ty jsou společnosti málo nebezpečny*) a že v zemi, kde nechrání opuštěná děvčata zákon, zločin té, která se mstí, jest spíše užitečný nežli škodlivý, protože už předem budoucí svůdce odstrašuje.
*) Mimochodem podotýkáme, že toto rozdělení, porotci instinktivně tak dobře činěné, mezi zločiny společnosti nebezpečnými a nenebezpečnými, není tak docela nesprávné. Účelem trestních zákonů musí býti patrně ochrana společnosti před nebezpečnými zločinci a nikoli pomsta. Naše zákonníky však a zvláště duch našich úředníků jsou úplně ještě proniknuty duchem pomsty ze starého práva prvotního, a výraz vindicta (pomsta) jest dosud běžný. Důkaz pro tuto tendenci úředníků máme v odporu mnohých z nich proti výtečnému zákonu Bérengerovu, který dovoluje odsouzenému podstoupiti trest až po opětném se provinění. A přece ví dobře každý úředník - dokazuje to statistika - že první potrestání přivádí docela nutně recidivu. Když soudcové odsouzence propouštějí, zdá se jim vždycky, že společnost nebyla ještě pomstěna. A než by ji nechali bez pomsty, raději utvoří nebezpečného recidivistu.
Poroty jako všechny davy dají se velmi snadno oslniti prestyžem, a president des Glajeux právem poznamenal, že velmi demokratické ve svém složení, jsou velmi aristokratické ve svých náklonnostech. »Jméno, urozenost, velké jmění, pověst, slavný obhájce, věci, které odlišují a se lesknou, tvoří v rukou obžalovaných znamenitou oporu.«
Působiti na city porotců, a jako u všech davů, uvažovati velmi málo nebo užívati jen hrubých forem uvažování - to musí býti přední snahou každého dobrého advokáta. Jistý anglický advokát, proslavený svými úspěchy před porotními soudy, ukázal velmi dobře způsob, jakým jest třeba jednati. »Při své obhajovací řeči pozoroval porotce velmi pečlivě; jest to příznivý okamžik. Vtipný a zkušený advokát čte na tvářích účin každé věty, každého slova a vyvozuje z toho hned důsledky. Především jde o to rozeznati členy, kteří jsou už předem pro věc zaujati. Obratem ruky si je obhájce zajistí a přejde potom k členům, kteří naopak jsou přísně naladěni, a snaží se uhodnouti, proč jsou obžalovanému nepřízniví. To jest nejchoulostivější část díla, neboť mimo cit spravedlnosti může býti nekonečně mnoho důvodů, pro které by kdo chtěl jiného odsouditi.« Několik těchto řádek shrnuje celý mechanism řečnického umění a my vidíme tu zároveň, proč řeč nastudovaná už předem nemá účinku žádného, protože jest třeba měniti každým okamžikem své výrazy podle učiněného dojmu.
Řečník však nemusí přivésti na svou stranu všechny členy poroty, stačí získati vůdce, kteří určují obecné mínění. Jako ve všech davech, i zde jest vždycky několik individuí, která vodí ostatní. »Poznal jsem,« praví advokát výše uvedený, »že v okamžiku, když se rozhoduje o nálezu, stačí jeden nebo dva energičtí mužové a strhnou ostatek poroty za sebou.« A právě ty dva nebo tři jest třeba přesvědčiti Nejprve a především jest třeba jim se zalíbiti. Člověk v davu, kterému jsme se zalíbili, nemá už daleko do přesvědčení a jest docela hotov souhlasiti s jakýmikoli důvody, které mu předložíme. V zajímavé práci o Lachaudovi čtu tuto anekdotu:
»Jest známo, že po celé trvání svých plaidoyerů před porotami Lachaud nespouštěl s očí dva nebo tři porotce, o kterých věděl nebo tušil, že nemají sice vlivu, ale že jsou zatvrzelí. Obyčejně se mu podařilo, že získal i tyto odpůrce. Avšak přece jednou - bylo to kdesi na venkově, shledal, že nadarmo po tři čtvrti hodiny plýtvá svou nejúpornější výmluvností - ten první ve druhé lavici, sedmý porotce! Bylo to k zoufání. Náhle uprostřed vášnivého líčení Lachaud se zastaví a obrátí se k presidentovi soudu: »Pane předsedo, račte dáti spustit záclonu, tu zde naproti. Pan sedmý porotce jest sluncem oslepen.« Sedmý porotce se začervenal, usmál se, poděkoval - byl získán.«
Mnozí spisovatelé - a mezi nimi i velmi znamenití - bojovali poslední dobou velmi silně proti zřízení porotních soudů, a přece jest to jediná ochrana, kterou máme proti velmi častým omylům jedné kasty bez kontroly. *)
*) Soudcovství jest skutečně jediný úřad, jehož akta nepodléhají kontrole. Přes všechny své revoluce nemá demokratická Francie onoho práva Habeas corpus, na které jest Anglie tolik hrda. Vyhnali jsme všechny tyrany, ale v každé obci jsme si zřídili úředníka, který může libovolně zacházeti se ctí a svobodou občanů. Nepatrný vyšetřující soudce, který sotva vyšel z právnických škol, má překvapující moc poslati i nejváženější občany do vězení na prosté podezření, které není povinen před nikým ospravedlňovati. Může je tu podržeti šest měsíců ano i rok a propustiti je potom bez náhrady a bez omluv. Moc ta jest docela totéž co starý lettre de cachet, s tím pouze rozdílem, že tento tak právem staré monarchii vytýkaný, byl v rukou jenom vysokých osobností, kdežto nyní ho může užíti celá třída občanů, která má daleko do toho, aby platila za nejosvícenější a nejneodvislejší.
Jedni by chtěli, aby se porota vybírala jen ze tříd osvícených; ukázali jsme však již, že i v tom případě nálezy budou stejné jako nyní. Jiní, opírajíce se o omyly porotci učiněné, chtí je docela odstraniti a nahraditi je soudci. Kterak mohou však zapomínati, že právě soudcové dopustili se nejprve oněch omylů, které se tolik vyčítají porotám, a že, než obžalovaný přijde před porotu, byl posuzován už jako vinník několika úředníky: vyšetřovacím soudcem, státním zástupcem a soudním dvorem? A nenahlíží, že kdyby obžalovaný byl definitivně souzen úředníky místo porotci, ztratil by jedinou naději na osvobození? Omyly porotců byly vždycky nejprve omyly úředníků, a proto jedině proti těmto jest se třeba vysloviti, kdykoli vidíme zvláště nápadné omyly soudní, jako bylo nedávné odsouzení dra L., který pronásledován vyšetřujícím soudcem, opravdu hodně omezeným, byl by na udání poloblbého děvčete, které jej vinilo, že ji nechal pro 30 franků potratiti, poslán do káznice, kdyby nebylo vybuchlo veřejné rozhořčení, které přimělo samého presidenta uděliti milost. Poctivost odsouzencova, dosvědčená všemi jeho spoluobčany, činila hrubost omylu evidentní. Úředníci uznávali to sami a přece vedeni duchem kasty, činili všecko, co jen mohli, aby podepsání milosti zabránili. Ve všech podobných případech, kde jest mnoho technických podrobností, kterým jest těžko rozuměti, poslouchá porota přirozeně veřejné ministerstvo, myslíc si, že konečně celá věc byla prozkoumána úředníky, kteří všechny subtilnosti její pronikli. Kdo jsou tedy opravdoví vinníci omylu: porotci nebo úředníci? Držme se tedy poroty pevně. Jest to snad jediná kategorie davů, kterou žádná osobnost nemůže nahraditi. Ona jediná může zmírňovati tvrdosti zákona, který stejný pro všechny, musí zásadně býti slepý a nesmí znáti zvláštních případů. Nepřístupný soucitu a znaje pouze znění zákona, soudce ve své úřední tvrdosti vyměřil by stejný trest sprostému vrahovi jako ubohému děvčeti, které byvši opuštěno svým svůdcem a dohnáno bídou, zabilo vlastní dítě; naproti tomu cítí porota instinktivně velmi jasně, že svedená dívka jest méně vinna nežli svůdce, který přece zákonu uniká, a že zaslouží plnou měrou její shovívavost.
Věda velice dobře, co jest to psychologie kast i psychologie jiných kategorií davů, neznám ani, jednoho případu, ve kterém bych, obviněn neprávem ze zločinu, nechtěl raději jednati s porotci nežli s úředníky. U oněch měl bych alespoň nějakou naději, že budu uznán nevinným, u těchto žádnou. Bojme se moci davů, ale mnohem více bojme se moci jistých kast - davy dají se přesvědčiti, kasty však neobměkčí se nikdy.
Kapitola čtvrtá.
Davy voličské.
Davy voličské, t. j. hromady, které jsou svolány, aby vyvolily vykonavatele jistých funkcí, tvoří davy různorodé; protože však mohou jednati jenom jedním určitým směrem - volba mezi různými kandidáty - možno pozorovati u nich jen některé z vlastností dříve popsaných; vlastnosti, které se u nich jeví především, jsou slabá schopnost uvažovací, nedostatek kritického ducha, dráždivost, lehkověrnost a jednostrannost. V jejich rozhodnutích nalézáme pak vliv vůdců a úlohu činitelů, které jsme už vyčetli: tvrzení, opakování, prestyž a nakažlivost. Uvažujme, jak je lze svésti. Z prostředků, které nejlépe působí, vyplyne pak jejich psychologie docela jasně.
První z podmínek, které kandidát musí míti, jest prestyž. Osobní prestyž může býti nahrazen pouze prestyžem jmění. Talent a docela genius nejsou nikterak nutné prvky úspěchu.
Nutnost míti prestyž t. j. umění vnutiti se davům bez diskuse, jest hlavní. Volí-li voliči, jichž většina se skládá z dělníků a venkovanů, tak zřídka kdy někoho ze svého středu za svého zástupce, jest to proto, že osoby, které pocházejí z jejich stavu, nemají pro ně nijakého prestyže. Jmenují-li však někdy skutečně někoho sobě rovného, děje se to obyčejně z důvodů docela vedlejších, chtí-li na př. vzepříti se znamenitému muži nebo mocnému zaměstnavateli, na kterém jsou všichni stále závislí, aby tak užili iluse, že nyní, alespoň na okamžik, jsou oni pány jeho.
Prestyž však sám kandidátovi k úspěchu nestačí. Volič lne k tomu, co lichotí jeho žádostem a jeho marnivosti; proto jest třeba zahrnovati ho nejvýstřednějším patolízalstvím a neváhati činiti jemu i nejfantastičtější sliby. Je-li to dělník, jest nutno hodně urážeti a napadati jeho zaměstnavatele. Co se týče protivného kandidáta, jest třeba působiti, aby propadl, tím, že přesvědčujeme davy tvrzením, opakováním a nákažlivostí, že jest to poslední z taškářů a že jest o něm všeobecně známo, jak mnohých zločinů se dopustil. K tomu není ovšem třeba pachtiti se po důkazech. A jestliže odpůrce psychologie davů nezná, bude se ospravedlňovati důvody, místo aby na tvrzení odpověděl prostě tvrzením jiným, a nebude míti pražádné naděje na vítězství.
Psaný program kandidátův nesmí býti příliš určitý, protože by jeho protivníci mohli ho později proti němu užíti, v programu však, který přednese, nemusí se nijak omezovati. I nejdalekosáhlejší opravy mohou býti bez bázně slíbeny: v ten okamžik to dělá velký efekt a pro budoucnost to k ničemu nezavazuje. Jest skutečně obecně pozorováno, že volič se nikdy nestará o to, drží-li se zvolený a jak dalece prohlášeného programu, na jehož základě se volba domněle dála.
Poznáváme zde všechny činitele přesvědčovací, které jsme už dříve popsali; ano, nalezneme tu i působení slov a formulí, jichž kouzelnou moc jsme také už ukázali. Řečník, který zná s nimi zacházeti, vodí davy, kam jen sám chce. Výrazy jako: prokletý kapitál, bídní vykořisťovatelé, podivuhodný dělník, socialisace bohatství atd. mají dosud vždycky tentýž účin, třeba že jest už poněkud otřen. Avšak kandidát, jenž vynalezne novou formuli, která nemá přesně vymezeného významu a která může tudíž odpovídati i nejrozmanitějším aspiracím, dosáhne docela nepochybně úspěchu. Krvavá revoluce španělská z r. 1873 byla vzbouřena jedním z oněch kouzelných slov se souhrným významem, které si každý může vykládati podle svého způsobu. Současný spisovatel vyprávěl genesi její slovy, jež zaslouží, aby byla uvedena.
»Radikálové objevili, že jednotná republika jest přetvářenou monarchií, a Cortesové jim k vůli prohlásili jednohlasně republiku federativní, ačkoli málokterý z hlasujících byl by mohl říci, co to bylo právě odhlasováno. Ale formule ta okouzlovala všechny, bylo to opojení, delirium. Věstilo se na zemi králování ctnosti a štěstí. Odepřel-li kdo svému nepříteli jméno federalisty, smrtelně ho tím urazil. Při potkání na ulicích zněl pozdrav: Salud y republica federal! Po té se zapěly hymny na svatou nekázeň a samosprávu vojáků. Co to bylo »federativní republika«? Jedni rozuměli tím emancipaci provincií, zřízení podobná institucím Spojených Států čili správní decentralisaci; druzí pomýšleli na zničení každé autority, na blízké zahájení velikého rozkladu společenského. Barcelonští a andalusští socialisté hlásali naprostou suverenitu obcí a zamýšleli dáti Španělsku 10.000 neodvislých obecních rad, které jedině by vydávaly zákony a které by především jednou ranou odstranily i vojsko i četnictvo. V jižních provinciích bylo povstání brzy propagováno od města k městu a od vesnice k vesnici. Jakmile která obec učinila »pronunciamento«, bylo první její starostí zničiti telegrafy a železné dráhy, aby veškeré její spojení se sousedy a s Madridem bylo přerušeno. Nebylo hnízda, které by nechtělo jednati docela na vlastní pěst. Federalism ustoupil brutálnímu, paličskému a vražednému kantonalismu a všude se slavily krvavé saturnalie.«
Co se týče vlivu, jejž na ducha voličů může míti uvažování, jest každý, kdo někdy četl zprávu z voličské schůze, o tom docela poučen. Vyměňují se tu tvrzení, nadávky, často i sprosté urážky, nikdy však důvody. Nastane-li na okamžik ticho, je to tehdy, kdy některý z přítomných s poněkud nepřístupnější povahou prohlásí, že předloží kandidátovi jednu z oněch obtížnějších otázek, které posluchačstvo vždycky tak těší. Ale spokojenost oponujících netrvá dlouho, protože hlas jejich řečníka jest brzy přehlušen vitím protivníků. Za typ veřejných schůzí jest možno míti tyto zprávy vybrané mezi sty podobných jiných z denních listů.
»Když pořadatel požádal přítomné, aby jmenovali předsedu, rozpoutá se bouře. Anarchisté ženou na předsednický stolek útokem, socialisté pak je energicky odrážejí. Všichni se strkají, spílají si špiclův, tajných atd. . . . jeden občan odchází s rozbitým okem! Konečně jest předsednický stolek jakž takž za stálého hluku obsazen a tribuna zůstane soudruhovi X. Řečník zahajuje ostrou palbu proti socialistům, kteří jej přerušují výkřiky: Blbec, lotr, kanálie atd., epitheta, na které soudruh X. odpovídá výkladem theorie, podle které socialisti jsou idioti a šaškové.«
» . . . Německá strana pořádala včera večer v síni du Commerce v ulici Fauborg-du Temple veliké přípravné shromáždění k slavnosti Prvního Máje. Heslo bylo: Klid a pokoj. Soudruh G. nazývá socialisty pitomci a povaleči. Na ta slova řečníci i posluchači prudce na sebe útočí, až konečně nastává pračka: židle, lavice a stoly lítají atd, atd.«
Nesmíme však mysliti, že tento druh diskuse jest vlastní jen určité třídě voličů a že závisí na jejich společenském postavení. V každém anonymním shromáždění, ať jest jakékoli, i kdyby bylo výlučně složeno z lidí literárně vzdělaných, přibírá diskuse vždycky tytéž formy. Ukázali jsme, že lidé v davu směřují vždycky k duševnímu vyrovnání, a důkazy toho nalézáme každým okamžikem. Za příklad uvádím výňatek ze zprávy o schůzi výhradně studentské, vypsaný z listu le Temps ze dne 13. února 1895.
»Postupem večera přibývalo i hluku; nebylo řečníka, který by mohl pronésti jen dvě věty bez přerušení. Každým okamžikem se křičelo s té neb s oné strany nebo se všech stran najednou; tleskalo se, hvízdalo; mezi posluchači se rozvíjely prudké diskuse; někteří až mávali hrozebně holemi, jiní dupali rythmicky nohama; na rušitele se volalo: »Za dveře!« nebo: »Na tribunu« Pan C . . . uštědřuje shromáždění hojně názvů: jako odporné, zbabělé, monstrósní, bídné, prodajné, mstivé a prohlašuje, že je chce zničiti atd. atd.«
Bylo by možno se ptáti, jak se může v podobných poměrech utvořiti minění voličovo. Klásti však podobnou otázku značí dělati si podivnou ilusi o stupni svobody, jehož může hromada užívati. Davy mají vždycky názory uložené a nikdy promyšlené. V případě, kterým se obíráme, jsou názory a hlasy voličů v rukou volebních výborů, jichž vůdci jsou zpravidla někteří obchodníci vínem, a ti mají znamenitý vliv na dělníky, jimž dávají na úvěr. »Víte, co jest to volební výbor?« píše jeden z nejstatnějších obhájců dnešní demokracie, p. Scherer. »Docela prostě klíč ke všem našim institucím, hlavní kus politického stroje. Francie jest v nynější době ovládána vlastně jenom volebními výbory«.*)
*) Výbory, ať jsou jejich jména jakákoli: kluby, syndikáty atd., tvoří snad nejstrašnější nebezpečenství moci davů: představují skutečně nejneosobnější a tedy nejtíživější podobu tyranie. Vůdcové, kteří jimi vládnou, mluvíce a jednajíce ve jménu hromady, jsou prosti všeliké zodpovědnosti a mohou si všechno dovoliti. Ani ten nejdivočejší tyran neodvážil by se nikdy sníti o proskripcích, jaké nařídily revoluční výbory. »Výbory,« praví Barras, »zdecimovaly Konvent a proměnily jej v poslušné stádo.« Robespierre byl absolutním pánem, pokud mohl mluviti jejich jménem. Jakmile se však od nich v zájmu sebelásky odloučil, byl ztracen. Vláda davů jest vlastně vládou výborů t. j. vůdců. O drsnějším despotismu není možno ani sníti.
Z toho, co předchází, nebudu vyvozovati nijakých důsledků proti všeobecnému právu hlasovacímu. Kdybych měl rozhodovati o jeho osudu, zachoval bych je v tom stavu, v jakém jest, a to z praktických důvodů, které vyplývají z našeho studia psychologie davů a které chci proto vyložiti.
Není pochybnosti, stinné stránky všeobecného práva hlasovacího jsou příliš viditelné, nežli aby nebyly poznány. Nelze popírati, že civilisace jsouc dílem malé menšiny vyšších duchů, kteří tvoří hrot pyramidy, jejíž poschodí, šířící se podle toho, jak ubývá duchovní hodnoty, představují hluboké vrstvy národa. Velikost civilisace nezávisí jistě na hlasu nižších živlů, které mají pro sebe jen počet. Ano, hlasování davů jest často až i nebezpečné: stálo nás už několik vpádů a při triumfu socialismu, jejž připravuje, jest pravděpodobno, že nám přijde ještě mnohem dráže.
Avšak tyto námitky, theoreticky tak znamenité, ztrácejí prakticky všecku svou sílu, vzpomeneme-li si jen na nepřekonatelnou moc ideí, které se přetvořily v dogmata. Dogma o suverenitě davů lze filosoficky právě tak málo hájiti jako středověká dogmata náboženská, má však dnes absolutní moc a není možno na ně útočiti zrovna tak jako kdysi na naše idee náboženské. Myslete si moderního filosofa, který by zázračnou silou byl přenesen do plného středověku. Myslíte, že přesvědčen o suverénní moci náboženských ideí, které tehdy vládly, pokusil by se bojovati proti nim? Nebo kdyby upadl do rukou soudce, který by chtěl dáti ho upálit, protože prý uzavřel smlouvu s ďáblem nebo že se účastnil tance čarodějnic, že by chtěl popírati existenci ďábla i čarodějnic? S vírami davů a s cyklony se věru nedisputuje. Dogma o všeobecném právu hlasovacím má dnes tutéž moc, jakou mělo kdysi dogma křesťanské. Řečníci i spisovatelé mluví o něm s úctou a lichocením, jakého nepoznal ani Ludvík XIV. Jest tedy naproti němu třeba chovati se zrovna tak jako naproti všem dogmatům náboženským; na ně působí jedině čas.
Pokus o podvrácení tohoto dogmatu byl by ostatně tím neužitečnější, že jsou pro něho zdánlivé důvody. »V dobách rovnosti,« píše správně Tocqueville, »nemají lidé v sebe důvěru, protože jsou si navzájem podobni; ale tatáž podobnost dává jim skoro bezmeznou důvěru v soud veřejnosti; neboť zdá se jim nepravděpodobným, aby pravda nestála na straně většiny, když jsou si všichni i rozumově rovni.«
Jest možno nyní předpokládati, že při omezeném právu hlasovacím - omezeném na př. na schopnosti - zlepšily by se hlasy davů? Nemohu toho ani na okamžik připustiti a to z důvodů, které jsem už pověděl o duchové inferiornosti všech hromad, ať jest jejich složení jakékoli. V davu se lidé vyrovnávají vždycky, a v obecných otázkách hlasování 40 členů Akademie není lepší nežli hlasování 40 nosičů vody. Nevěřím nikterak, že některý z výsledků tak vyčítaných všeobecnému hlasování - jako na př. zřízení císařství - byl by dopadl jinak, kdyby hlasující byli vybíráni jen mezi učenci a lidmi literárně vzdělanými. Zná-li někdo řecky nebo vyzná-li se v mathematice, je-li stavitelem, zvěrolékařem, doktorem medicíny nebo advokátem, nenabývá už tím i zvláště jasných názorů o otázkách sociálních? Všichni naši ekonomisté jsou lidé vzdělaní, jsou to většinou profesoři a členové Akademie, a jest jenom jediná obecná otázka, celnictví, bimetalism atd., o které by se shodli? Jejich vědění jest pouze hodně zúženou formou obecné nevědomosti. Před sociálními problémy, kde vystupuje tolik neznámých sil, všechny nevědomosti se vyrovnávají.
Kdyby tedy mužové vědy tvořili samojediní volící sbor, nebyly by hlasy jejich lepší, nežli jsou hlasy dnes. I oni by se dali vésti především svými city a stranickým duchem. Neměli bychom ani o jednu dnešní obtíž méně a na více měli bychom jistě těžkou tyranii kast.
Ať omezené nebo všeobecné hlasovací právo, řádící v zemích republikánských nebo monarchických, provozováno ve Francii, v Belgii, Řecku, Portugalsku nebo ve Španělsku, jest hlasování davů všude stejné, a co konečně vyjadřuje, jsou neuvědomělé aspirace a potřeby rasy. Průměr zvolených představuje pro každou zemi duši jiné rasy a ta jest od generace ke generaci skoro stále totožná.
A tak přicházíme znova k základnímu pojmu rasy, se kterým jsme se už tak často setkali, a za druhé k poznatku, který z onoho pojmu vyplývá, že totiž instituce a vlády hrají v životě národů úlohu docela bezvýznamnou. Jsouť hlavně vedeny duší jejich rasy t. j. usazeninami po předcích, jichž souhrnem duše ta jest. Rasa a hnací stroj denních nutností - to jsou tajemní vládcové, kteří řídí naše osudy.
Kapitola pátá.
Shromáždění sněmovní.
Shromáždění sněmovní představují neanonymní davy různorodé. Přes to, že rekrutování jejich se mění podle dob a národů, jsou sobě přece svými vlastnostmi podobna. Vliv rasy buď dusí projev těch vlastností nebo přepíná, nikdy však mu nebrání docela. Parlamentární shromáždění i těch nejrůznějších krajin, Řecka na př., Itálie, Portugalska, Španělska, Francie a Ameriky vykazují ve svých diskusích a hlasováních veliké analogie a obtěžují vlády týmiž nesnázemi.
Parlamentární regime jest ostatně idealem všech moderních národů civilisovaných a vyjadřuje tu myšlenku - psychologicky sice bludnou, obecně však uznanou - že množství shromážděných lidí jest schopnější nežli malý jich počet rozhodovati o daném předmětu moudře a neodvisle.
U parlamentárních shromáždění nalézáme všechny vlastnosti, jež davy obecně charakterisují: zjednodušování ideí, povolnost sugescím, dráždivost, přepínání citů, převážný vliv vůdců. Avšak následkem svého zvláštního složení vykazují parlamentární davy některé rozdíly, které ihned označíme.
Zjednodušování ideí jest jedna z nejdůležitějších jejich vlastností. U všech stran, a zvláště u národů latinských, nalézáme neměnnou tendenci rozřešiti nejkomplikovanější problémy sociální nejprostšími abstraktními principy a obecnými zákony, kterých lze užíti ve všech případech. Principy ty mění se přirozeně podle stran; ale prostě z toho, že individua jsou v davu, snaží se vždycky přepínati jejich cenu a hnáti je až do nejkrajnějších důsledků. Proto také, co především parlamenty vykazují, jsou názory výstřední.
Nejdokonalejší typ zjednodušujících shromáždění byl podán Jakobiny naší velké revoluce. Jsouce všichni dogmatiky a logiky s mozkem plným nejasných všeobecností, snažili se používati pevných principů bez starosti o výsledky; o nich se mohlo právem říci, že prošli revolucí, nevidíce ji. S velice prostými dogmaty, která jim byla vůdcem, domnívali se, že předělávají společnost z kořene a že uvádějí rafinovanou civilisaci zpět na dřívější stupeň sociálního vývoje. Prostředky, jichž k uskutečnění svého snu užili, vyznačovaly se rovněž absolutním zjednodušením. Omeziliť se de facto jen na ten, zničiti násilím všechno, co jim překáželo. A duchem tím byli oživeni všichni: girondini, montagnardové, thermidoristé atd.
Parlamentární davy jsou velmi přístupny sugescím a jako u všech davů, vychází sugesce i zde od vůdců, kteří mají prestyž. V parlamentárních shromážděních má však přístupnost ta velmi určité meze, které jest třeba vytknouti.
O všech otázkách, které se týkají místního nebo krajského zájmu, má každý člen shromáždění názory pevné a nesvoditelné, takže žádná argumentace nedovede je zviklati. Ani talent Demosthenuv nedovedl by změniti hlas poslance o otázkách takových, jako jsou celnictví nebo privilegium vinopalen, jež představují požadavky vlivuplných voličů. Dřívější sugesce těchto voličů má dosti síly, aby zničila všechny sugesce jiné a udržela naprostou nehybnost názorů.*)
*) Těmto názorům, které nutnostmi volebními se ustálily a staly se nesvoditelnými, platí nepochybně tato úvaha starého politika anglického.
O obecných otázkách jako jsou svržení ministerstva, zavedení daně atd. nejsou názory již ustáleny, a tak mohou sugesce vůdců působiti, avšak nikoli tak, jako v davu obyčejném. Každá strana má své vůdce, kteří mají někdy stejný vliv. Z toho vyplývá, že poslanec se octne mezi opačnými sugescemi a stane se osudně kolísavým. Proto jej vidíme často po hodině hlasovati způsobem právě opačným, připojovati k zákonu článek, který ho ničí: odejmouti na př. průmyslníkům právo vybírati si a propouštěti své dělníky a potom zničiti skoro tento zákon dodatečnou opravou.
Proto při veškerém zákonodárství má parlament jedny názory velmi pevné, jiné pak velmi neurčité. Protože však obecné otázky jsou nejčetnější, převládá vlastně nerozhodnost, nerozhodnost udržovaná stálou bázní před voličem, jehož trvalá sugesce snaží se vždycky vyvážiti vliv vůdců. A přece jsou vůdcové konečně vlastními pány v četných diskusích, kde členové shromáždění nemají už z dřívějška pevně utkvělých názorů.
Nutnost vůdců těch jest evidentní, protože pode jménem náčelníků skupin nalézáme je ve všech zemích. Oni jsou vlastními suvereny shromáždění. Lidé v davu nemohou bez vůdce býti, a proto hlasy shromáždění představují obyčejně jen názory skrovné menšiny.
Vůdcové působí velmi málo svým uvažováním a velmi mnoho svým prestyžem. Nejlepší důkaz toho jest, že jsou-li ho nějakou náhodou zbaveni, nemají více vlivu. Prestyž vůdců jest individuelní a nezáleží ani na jménu ani na slávě. Jules Simon, mluvě o velikých mužích ve shromáždění z r. 1848, ve kterém sám zasedal, podává nám na to zajímavé příklady.
»Dva měsíce před tím, nežli se stal všemohoucím, nebyl Ludvík Napoleon ničím.
Victor Hugo vystoupil na řečniště. Neměl úspěchu; vyslechli jej jako poslouchali Felixe Pyata, ale netleskali mu tolik. Nemám rád jeho myšlenky, řekl mně Vaulabelle o F. Pyatovi, jest to však jeden z největších spisovatelů a největší řečník francouzský. Edgar Quinet, ten mohutný a vzácný duch, nebyl počítán za nic. Před zahájením sněmu měl sice na okamžik jistou popularitu, ve sněmu však neměl nijaké.
Politická shromáždění jsou místa, kde lesk genia nejméně se uplatňuje. Zde se hledí jen na výmluvnost, která jest přizpůsobena času a místu, a na služby, které byly prokázány ne vlasti, ale stranám. Aby se vzdala povinná čest Lamartinovi r. 1848 a Thiersovi r. 1871, bylo potřeba ostnu naléhavého a neúprosného zájmu. Když nebezpečenství přešlo, byli všichni vyléčeni zároveň i z vděčnosti i ze strachu.«
Úryvek tento jsem uvedl pro fakta, jež obsahuje, nikoli však pro výklady, jež podává; ty svědčí o prostřední znalosti psychologie. Dav ztratil by okamžitě svou vlastnost davu, kdyby hleděl u vůdců na služby prokázané ať vlasti nebo stranám. Dav, který poslouchá svého vůdce, podrobuje se jeho prestyži bez všelikého působení zájmu nebo vděčnosti.
Proto také vůdce, který má dostatečný prestyž, má skoro neomezenou moc. Jest znám nesmírný vliv, jaký po dlouhá léta měl pro svůj prestyž slavný poslanec, poražený při posledních volbách následkem jistých přehmatů finančních. Na pouhé jeho znamení káceli se ministři. Dosah jeho působení vystihl jistý spisovatel velmi určitě těmito řádky:
»Jest to především vina p. X., že jsme koupili Tonkin třikráte dráže, nežli vlastně stál, že na Madagaskaru jsme stanuli pouze nohou nejistou, že jsme se dali ošiditi o veškeru vládu nad dolním Nigrem, že jsme ztratili svou převahu v Egyptě. - Theorie p. X. připravily nás o více země nežli pohromy za Napoleona I.«
Není však třeba hněvati se na vůdce, o kterého se jedná. Přišel nám draho, to jest patrné, ale veliká část jeho vlivu pocházela odtud, že sledoval veřejné mínění; které v politice koloniální nebylo tenkráte nikterak tím, čím se stalo dnes. Stává se zřídka, aby vůdce předcházel veřejné mínění; skoro vždycky je prostě následuje a osvojuje si i všechny jeho omyly.
Přesvědčovací prostředky vůdců mimo prestyž jsou činitelé, které jsme už několikráte vyčetli. Má-li vůdce s nimi obratně zacházeti, musí, alespoň neuvědoměle, proniknouti psychologii davů a věděti, jak k nim mluvit. Musí především znáti okouzlující moc slov, formulí a obrazů. Musí míti zvláštní výmluvnost, složenou z energických tvrzení - bez důkazů ovšem - a z působivých obrazů, propletených docela sumárními úvahami. Jest to druh výmluvnosti, který lze nalézti ve všech shromážděních, počítaje v to i parlament anglický, ze všech přece nejvážnější.
»Můžeme stále čísti,« praví anglický filosof Maine, »v poslanecké sněmovně debaty, ve kterých všechna diskuse záleží ve výměně velmi slabých úvah obecných a velmi prudkých osobních útoků. Na obraznost čiré demokracie má tento druh obecných formulí zázračný účinek; on dokáže přinutiti dav, aby přijal obecná tvrzení podaná určitými výrazy, třeba že tvrzení ta nebyla nikdy prozkoumána a třeba že snad ani prozkoumání nesnesou. «
Důležitost »určitých výrazů«, vytčená v předcházejícím úryvku, nemůže ani býti přepínána. Kladli jsme již několikráte důraz na zvláštní moc slov a formulí. Jest třeba voliti je tak, aby vyvolávaly hodně živé obrazy. Tato fráze, vyňatá z řeči jednoho z vůdců našich sněmů, podává výborný příklad:
»Toho dne, kdy táž loď odveze k horečným břehům z vyhnanství podezřelého politika i vražedného anarchistu, budou moci oba dáti se do řeči a tehdy poznají, že oba jsou jen doplňující se pohledy na týž řád společenský.«
Obraz takto vyvolaný jest hodně zřetelný a všichni odpůrci řečníkovi cítí se jím zasaženi. Vidíť rázem onu horečnou zemi, koráb, který je bude moci odvésti, neboť nejsou oni snad částí oné dosti nejasně označené kategorie ohrožených politiků? Tehdy pociťují onu hluchou bázeň, kterou musili cítiti všichni členové konventu, jimž nejasné řeči Robespierrovy více nebo méně hrozily nožem gilotiny a kteří, bázni té ustupujíce, ve všem mu povolovali.
Vůdcové mají zájem na tom hýřiti v nejnepravděpodobnějším přepínání. Řečník, z něhož jsem právě jednu větu citoval, mohl bez velikého odporu tvrditi, že bankéři a kněží najímají původce pumových atentátů a že řiditelé velikých společností finančních zasluhují týž trest jako anarchisté. Podobné tvrzení působí na davy vždycky. Tvrzení není nikdy příliš zuřivým, ani deklamace příliš hrozebnou. Nic nezastrašuje posluchače více nežli tato výmluvnost: kdyby protestovali, bojí se, že by byli považováni za zrádce nebo spoluvinníky. Tato výmluvnost vládla vždycky, jak jsem to právě řekl, ve všech shromážděních a v kritických periodách, jen se ještě akcentuje. Čtení řečí velikých řečníků, kteří se účastnili shromáždění revolučních, jest s tohoto stanoviska velmi zajímavé. Každým okamžikem se přerušovali, aby proklínali zločin a velebili ctnost; potom vybuchli v kletby proti tyranům a přísahali, že budou žíti volni nebo že umrou. Shromáždění vstávalo, tleskalo zuřivě a potom utišeno, opět sedalo.
Vůdce může býti někdy inteligentní a vzdělaný; jest mu to však - obecně řečeno - spíše škodlivé nežli prospěšné. Ukazujíc složitost věcí a dovolujíc vykládati a chápati, činí inteligence vždycky člověka shovívavým a seslabuje značně sílu a prudkost přesvědčení, tak nutné apoštolu. Velicí vůdcové všech věků a jmenovitě vůdcové revoluční byli žalostně omezeni; a právě ti nejomezenější požívali největšího vlivu.
Řeči nejslavnějšího z nich, Robespierrea, překvapují často svou nesouvislostí; čteme-li je pouze, nenalezneme nikde vysvětlení nesmírné úlohy mocného diktátora. »Obecná místa a bohatství pedagogické výmluvnosti a latinské kultury ve službách duše spíše dětinské nežli ploché, které se zdálo omezovati se při útoku i obraně jen na školácké: Jen si přijď! V něm není idee, ani života, ani rysu - je to nuda v bouři. Když odkládáme tu nevlídnou četbu, máme chuť vzdychnouti s roztomilým K. Desmoulinsem: Uf!«
Jest někdy přímo strašlivé mysliti na moc, jakou dává člověku, který má prestyž, pevné přesvědčení spojené s krajní omezeností ducha. A přece jest třeba splniti tyto podmínky a teprve potom neznáme překážek a umíme chtíti. Davy instinktivně poznávají v těchto energicky přesvědčených mužích pána, jehož jim je vždycky potřebí.
Ve sněmovním shromáždění úspěch řeči závisí skoro jedině na prestyži, jejž řečník má, a nijak na důvodech, které podává. A nejlepší důkaz toho jest, že když nějaká náhoda odejme řečníkovi jeho prestyž, ztrácí současně i veškeren svůj vliv, t. j. moc vládnouti hlasy podle své libosti.
Co se týče řečníka neznámého, který přichází s dobrými důvody, ale jen s důvody, má naději, že bude pouze vyslechnut. Poslanec a pronikavý psycholog zároveň, p. Descubes, nakreslil nedávno takto obraz poslance bez prestyže:
»Když byl zaujal místo na tribuně, vytáhne své papíry, rozloží je methodicky před sebou a začne s úplnou jistotou. Lichotí si, že vzbudí v duši posluchačů přesvědčení, které oživuje jej: zvážil opět a opět své důvody; jest samý důkaz a samá cifra; jest jist, že má pravdu. Každý odpor proti zřejmosti, kterou přináší, bude marný. Počíná s důvěrou ve své dobré právo a také v pozornost svých kolegů, kteří jistě jsou hotovi před pravdou se pokloniti. Mluví a náhle jest překvapen hnutím v síni, polekán poněkud zmateným šumem, který se v ní zmáhá. Proč není ticho ? Odkud ta obecná nepozornost? Nač myslí ti, kteří tak mezi sebou hovoří? Co je tu tak naléhavého, co zatlačilo i zájem o jeho řeč? - Obličejem jeho přeletí nepokoj. Svraští obočí a zastaví se. Vyzván předsedou, pokračuje zvýšeným hlasem. Poslouchají ho ještě méně: on sesílí ton, zmítá sebou; kolem něho strašný hluk. Neslyší už sám sebe, zastavuje se proto znova; potom boje se, aby jeho mlčení nevyvolalo zlověstný křik: Skončit! počíná opět. Šum stává se nesnesitelným.«
Vystoupí-li sněmovní shromáždění na jistý stupeň podráždění, stotožní se s obyčejnými davy různorodými a jejich city mají tudíž tu zvláštnost, že jsou stále v krajnost vypjaty. Mohou pak vykonati největší činy hrdinské zrovna tak, jako nejhorší výstřednosti. Individuum není svým, alespoň jest jím tak málo, že bude souhlasiti s opatřeními, která se docela protiví jeho osobním zájmům.
Dějiny revoluce ukazují, pokud mohou shromáždění státi se neuvědomělými a poslouchati sugesce docela opačné svým vlastním zájmům. Na šlechtu byla to nesmírná oběť odříci se svých privilegií a přece oné slavné noci v Ústavodárném shromáždění učinila to bez váhání. A pro členy konventu bylo to stálé nebezpečenství smrti, odříci se své nedotknutelnosti, a přece to učinili a nebáli se, že se navzájem zdecimují, ačkoli dobře věděli, že popraviště, na které posílají dnes své soudruhy, jest zítra uchystáno jim. Oni však dostoupili onoho stupně úplného automatismu, který jsem popsal jinde, a žádné uvažování nemohlo jim zabrániti, aby se nepoddali sugescím, jež je hypnotisovaly. Tento úryvek z paměti Billaud-Varennesových jest s tohoto stanoviska přímo typický: »Rozhodnutí, která se nám tolik vytýkají, den, dva dni před tím jsme obyčejně nechtěli: vyvolala je sama krise.« Nic není správnějšího.
Tytéž projevy neuvědomělosti ukazovaly se během všech bouřlivých zasedání konventu.
»Schvalují a dekretují,« praví Taine, »i to, čeho se sami děsí, nejen hlouposti a pošetilosti, ale také zločiny, vraždy nevinných, vraždy vlastních přátel. Jednohlasně a s nejživějším potleskem posílá Levice spojená s Pravicí na popraviště Dantona, svého přirozeného náčelníka, velikého buditele a vůdce revolučního. A jednohlasně, s největším potleskem odhlasuje Pravice spojená s Levicí nejhorší dekrety revoluční vlády. Jednohlasně a s výkřiky obdivu a nadšení, se známkami vášnivé sympatie ke Collotovi d´ Herbois, ke Couthonovi a Robespierrovi udržuje konvent dobrovolnými a mnohonásobnými volbami vražednou vládu, kterou proklíná Rovina proto, že jest vražednou, a Hora proto, že ji decimuje. Rovina i Hora, většina i menšina, pomáhají posléze jednosvorně při své vlastní sebevraždě. Dne 22. prairialu nastavoval celý konvent dobrovolně svou šíji a 8. thermidoru první čtvrthodinu, která následovala po řeči Robespierrově, nastavoval ji zase.«
Obraz ten může se zdáti příliš černým a přece jest docela správným. Parlamentární shromáždění, jsou-li dostatečně podrážděna a hypnotisována, jeví tytéž vlastnosti. Jsou jako pohyblivé stádo, které jest poslušno všech podnětů. Následující popis shromáždění z r. 1848, jejž učinil politik, jehož demokratické přesvědčení nebude nikdo bráti v pochybnost, totiž pan Spuller, a jejž otiskuji podle Revue littéraire, jest velmi typický. Nalezneme zde všecky přepjaté city, které jsem u davů popsal, a rovněž i onu neobyčejnou pohyblivost, která jim umožňuje projíti v krátké době celou stupnicí citů sobě docela protivných. »Nesvornost, žárlení, podezřívání a střídavě slepá důvěra a bezmezné naděje, vedly republikánskou stranu k záhubě. Její naivnost a upřímnost vyrovnaly se jen všeobecné k ní nedůvěře. Žádný smysl pro zákonnost, žádný pojem o kázni: hrůzy a iluse bez hranic; sedlák a dítě se v tom směru setkávají. Jejich klid soupeří s jejich netrpělivostí a jejich divokost rovná se jejich učenlivosti. Jest to známka temperamentu, který není dosud hotov a kterému se nedostalo vychování. Nic je nepřekvapuje, ale všecko je rozladí. Chvějíce se, bázliví, neohrožení a hrdinští vrhnou se do plamenů a couvnou před stínem. Neznají účinků a vztahů věcí. Jsou tak náchylní se chvěti strachem, jako horovati nadšením, jsou poddáni všem panikám, a stojí vždycky příliš vysoko nebo příliš nízko, nikdy však na tom stupni, jak jest třeba, a v té míře, která jim přísluší. Těkavější nežli voda, odrážejí všecky barvy a berou na sebe všecky podoby. Jaký základ vlády lze od nich čekati?«
Na štěstí jest třeba mnoho podmínek, aby všecky vlastnosti, které jsme u shromáždění sněmovních popsali, stále se projevovaly. Shromáždění ta jsou davy jen v jistých okamžicích. Individua, která je skládají, zachovávají ve většině případů svou individualitu; proto může shromáždění vypracovati výtečné zákony odborné. Zákony ty ovšem mají původcem jediného zvláštního muže, který je v klidu svého kabinetu připravil, a odhlasovaný zákon jest tak vskutku dílem jednotlivce a nikoli shromáždění. Jsou to přirozeně ty nejlepší zákony a záhubnými se stanou jenom tehdy, učiní-li je řada nešťastných oprav hromadnými. Dílo davu stojí všude a vždycky pod dílem ojedinělého individua. Jedině odborníci zachraňují shromážděni před opatřeními příliš nesrovnanými a příliš nevyzkoušenými; jest tedy i odborník na okamžik vůdcem. Shromáždění na něho nepůsobí, on však působí na ně.
Přes všechny své obtíže a nesnáze jsou sněmovní shromáždění přece jen to nejlepší, co národové nalezli pro svou vládu a na ochranu před jhem osobních tyranií. Jsou jistě ideálem vlády, alespoň pro filosofy, myslitele, spisovatele, umělce a učence, krátce pro všechno to, co tvoří vrchol civilisace.
Ostatně hrozí od nich jen dvojí opravdu vážné nebezpečenství: nutné plýtvání financemi a postupné omezování osobních svobod.
První z těchto nebezpečenství jest nutný důsledek požadavků a neprozíravosti volících davů. Navrhne-li některý člen shromáždění zákon, který zdánlivě odpovídá demokratickým ideám, na př. aby se dělníkům zajistila pense, nebo aby se zvýšil plat železničních hlídačů, učitelů atd., ostatní poslanci bojíce se voličů, neodváží se zamítnouti učiněný návrh, aby se nezdálo, že pohrdají zájmy těch, o které se jedná, ačkoli dobře vědí, že rozpočet tím bude těžce obtížen a že to nutně vyvolá nové daně. Váhati při hlasování jest jim nemožno. Ostatně jsou důsledky za takového vzrůstání výdajů daleké a pro ně nemají ještě tak mrzutých následků, kdežto důsledky z hlasování proti mohly by se jasně ukázati hned příští den, jakmile jen se poslanec postaví před své voliče.
Vedle této přední příčiny zvyšování výdajů, jest ještě jiná, ne méně panovačná; závazek souhlasiti se všemi výdaji významu čistě místního. Poslanec nemůže se jim vzepříti, protože i ony representují požadavky voličů a protože každý poslanec dosáhne toho, čeho potřebuje pro svůj okres, jen pod tou podmínkou, že vyhoví podobným žádostem svých kolegů.*)
*) V dubnovém čísle 1895 sestavil 1' Économiste zajímavý přehled toho, co činí ročně tyto výdaje zájmu čistě voličského, totiž výdaje na železné dráhy. Z Langayes (město o 3000 ob., položené na hoře) do Puy odhlasována dráha, která bude státi 15 mil., z Beaumontu (3500 ob.) do Castel-Sarrazin dráha s nákladem 7 mil., z vesnice Oust (523 ob.) do Seix (1200 ob.1) s nákladem 7 mil., z Prades do tržního městečka Olette (747 obyv.) s nákladem 6 mil. atd. Bylo tedy za pouhý rok 1895 odhlasováno 90 mil. na železnice, které nemají žádného zájmu obecného. A neméně důležité jsou i jiné výdaje téhož druhu. Zákon o dělnických pensích bude brzy státi roční minimum 165 mil. podle ministra financí a 800 mil. podle člena Akademie p. Leroy-Beaulieu. Ustavičný postup takových výdajů přivodí nutně úpadek. Mnoho zemí v Europě: Portugalsko, Řecko, Španělsko, Turecko k tomu došlo; jiné, jako Itálie, nemají k tomu daleko. Není však třeba mnoho se o to už předem starati, protože veřejnost přijímala postupně a bez velkého odporu redukce o 4/3 v placení kuponů těmito různými zeměmi. Tyto umělé úpadky dovolují tedy uvésti porušený rozpočet na okamžik v rovnováhu. Ostatně války, socialism a ekonomické boje připravují nás na daleko jiné katastrofy a v době všeobecného rozkladu, do kterého jsme vstoupili, nutno se odhodlati žíti ze dne na den a nestarati se příliš o zítřek, který nám uniká.
Druhé ze zmíněných nebezpečenství, totiž nutné omezování svobod parlamentárními shromážděními, ačkoliv jest na pohled méně viditelné, jest přece daleko skutečnější. Jest to důsledek nesčetných - a vždy omezujících - zákonů, jichž důsledky vidí parlamenty se svým zjednodušujícím duchem velmi špatně a které odhlasují přesvědčeny, že jsou k tomu zavázány.
A nebezpečenství to musí býti nevyhnutelné, protože ani Anglie, která poskytuje jistě nejdokonalejší typ parlamentárního regimu, kde representant jest od svého voliče nejneodvislejší, nedovedla se mu ubrániti. Herbert Spencer ve starší již práci ukázal, že čím více vzrůstá zdánlivá svoboda, nutně zmenšuje se svoboda skutečná. Vraceje se v nové své knize: Individuum proti státu k téže thesi, vyjadřuje se o anglickém parlamentu takto:
»Od té doby šlo zákonodárství cestou, kterou jsem naznačil. Diktátorská opatření, rychle se množíce, snažila se ustavičně omezovati osobní svobody a to dvojím způsobem: byly - co rok četněji - přijaty předpisy, které nutí občana tam, kde před tím byly jeho činy docela volny, a zavazují ho konati činy, které dříve mohl podle své vůle konati nebo nekonati. Současně obecná břemena vždy těžší a těžší (zvláště břemena místní) omezila více jeho svobodu tím, že zmenšila onu část jeho zisku, které mohl dříve užíti podle své chuti, a zvětšilo část, která jest mu odňata, aby s ní bylo naloženo podle uznání veřejných činitelů. «
Toto postupné omezování svobod projevuje se v každé zemi ve zvláštní podobě, kterou Herbert Spencer neoznačil a která jest takováto: vznik oněch nesčetných řad zákonitých opatření, která jsou vesměs povahy omezovací, vede nutně k rozmnožení počtu, moci a vlivu funkcionářů, kteří je mají prováděti; ti stávají se takto postupně skutečnými pány civilisovaných zemí. A jejich moc jest tím větší, že ať jakkoli se mění neustále ostatní moc, jest administrativní kasta jediná, která změnám těm uniká a která jediná má nezodpovědnost, neosobnost a ustavičnost. Nuže, a ze všech despotismů jsou nejtěží ty, které se projevují právě v této trojité podobě.
Toto ustavičné vznikání omezovacích zákonů a opatření, které byzantinskými formalitami obklopují i nejmenší naše činy, omezuje nutně a osudně vždy více a více sféru, ve které se občané mohou volně pohybovati. V klamné ilusi, že rozmnožením zákonů se zajišťuje lépe rovnost a svoboda, přijímají národové co den těžší a těžší pouta.
A nepřijímají je beztrestně: Zvyklí snášeti všecka jha, počnou je konečně vyhledávati a ztrácejí všecku svoji samočinnost a energii. Jsou to pak už jen prázdné stíny, trpné automaty bez vůle, odporu a síly.
Nenalézá-li však člověk více vzpružin v sobě, jest nucen hledati je mimo sebe a tak se vzrůstající lhostejností a malomocí občanů musí nezbytně zvětšovati se úloha vlád. Vlády pak musí nutně míti ducha iniciativy, podnikavosti a vedení, kterého jednotlivci už nemají; ony musí všecko podniknouti všecko říditi a chrániti. Stát stává se tak všemohoucím bohem; na štěstí zkušenost nás poučuje, že moc takových bohů nebyla nikdy ani trvalá ani příliš silná.
Toto postupné omezování všech svobod u jistých národů, i přes vnější volnost, která kotví v ilusi, že oněch svobod dosud užívají, zdá se býti důsledkem jejich sestárnutí zrovna tak, jako jest známkou stáří každé vlády. Jest to jeden z předběžných symptomů oné fase dekadence, které až dosud nemohla žádná civilisace uniknouti.
Soudíme-li podle minulosti a podle symptomů, které se všech stran vyrážejí, přišla většina našich moderních civilisací k oné fasi krajního stáří, která předchází úpadek. A zdá se, že podobné fase jsou všem národům osudem přiřčeny, neboť vidíme, že dějiny tak často jimi procházejí.
Tyto fase obecného vývoje civilisace jest snadno sumárně označiti, i skončíme své dílo stručným jich přehledem. Rychlý ten obraz vrhne snad něco světla na příčiny dnešní moci davů.
Co vidíme, uvědomíme-li si v hrubých obrysech vznik velikosti a úpadku civilisací, které předcházely naši?
Na úsvitu jejich stojí dav lidí rozmanitého původu, spojený náhodami stěhování, vpádů a výbojů. Z různé krve a rovněž různých jazyků a věr, nemají lidé tito společného svazku mezi sebou než sotva uznaný zákon jediného náčelníka. Tyto zmatené skupiny mají v nejvyšším stupni psychologické vlastnosti davů. Mají jejich okamžitou souvislost, jejich hrdinství, slabosti, podněty a vášně; nic není v nich stálého. To jsou barbaři.
Potom čas provedl své dílo: stejné prostředí, stálá křížení a nutnost společného života počaly pomalu působiti. Hromada nepodobných jednotek se slévá a tvoří rasu t. j. skupinu, která má společné vlastnosti a city, jež dědičnost vždy víc a více upevňuje. Dav stal se národem a národ ten nabývá moci vyjíti z barbarství.
Vyjde z něho však docela teprve tehdy, až po dlouhých námahách, ustavičných bojích a nesčetných nezdarech získá si nějaký ideál. Na povaze ideálu toho záleží velmi málo, ať jest to kult Říma, moc Athén nebo vítězství Alláhovo, stačí, aby všem individuím tvořící se rasy dal dokonalou jednotnost citů a myšlenek.
Tehdy se může zroditi nová civilisace se svými institucemi, vírami a uměními. Unesena svým snem, získá rasa postupně všecko, co dává lesk, sílu a velikost. Bude nepochybně i nyní v jistých chvílích ještě davem, ale pod pohyblivými a měnivými vlastnostmi davů nalezneme už onen pevný substrát, duši rasy, která úzce omezuje dosah rozkmitů národa a podrobuje zákonům náhodu.
Dokončiv však svou úlohu tvůrčí, začíná čas i své dílo bořivé, jemuž nemohou uniknouti bozi ani lidé. Na jisté úrovni moci a složitosti přestane civilisace vzrůstati a jakmile nevzrůstá, jest odsouzena k brzkému upadání. Hodina jejího stáří udeřila.
Tato nevyhnutelná hodina jest označena seslabením ideálu, který oživoval duši rasy. Podle toho, jak ideál ten bledne, počínají se viklati i všechny stavby náboženské, politické nebo sociální, ke kterým byl dal podnět.
S postupným rozplýváním se svého ideálu ztrácí rasa vždy víc a více i to, co tvořilo její souvislost, jednotu a sílu. Individuum ve své osobnosti a inteligenci může vzrůstati, ale současně také jest nahražen hromadný egoism rasy neobyčejným rozvinutím egoismu individuelního, provázeným snížením charakteru a zmenšením schopnosti jednati. Co tvořilo národ, jednotu, celek, stalo se nesouvislým nakupením individualit, které tradice a instituce udržují jen na nějaký ještě čas. Tehdy lidé, rozděleni ve svých zájmech a aspiracích, nedovedouce více sebou vládnouti, přejí si podléhati řízení i ve svých nejmenších činech a tehdy právě provádí stát svůj vše pohlcující vliv.
S definitivní ztrátou starého ideálu ztratí rasa posléze úplně i svou duši; jest pak už jen skupinou ojedinělých individuí a stává se opět tím, čím byla na svém východišti: davem. Má všechny jeho pomíjivé vlastnosti bez jeho stálosti a - bez zítřka. Civilisace nemá potom už nijaké pevnosti a jest vydána v šanc všem náhodám. Lůza vládne a barbaři postupují. Civilisace může se sice zdáti ještě zářivou, protože má vnější fasadu, již stvořila dlouhá minulost, ale ve skutečnosti jest to spuchřelá budova, kterou nic už nedrží a která při první bouři se sřítí.
Přejíti od barbarství k civilisaci za určitým snem a pak upadati a umříti, jakmile sen ten ztratil svou sílu, to jest kruh, ve kterém se pohybuje život národa.
